Ma j e rová, ^fe ri e. Ze Slovemska ÍM367.3

Ma j e ro vá , ^fe ri e Ze Slovemska

5038 ÍM367.3

1920

m

Marie Majerová ZE

SLOVENSKA

Holubice svazek

IV.

'^

Em 9

Mmf

i\

§

\^

JAROSLAV LAMOER

í%^

jf

v

fv

Marie Majerová ZE SLOVENSK/^

Marie Majerová

ZE SLOVENSKA.

Praha 192

0.

,^/,7/

V

_

PLANOUCÍ JESE. V jedné slovenské stc ddina

Snad se nejmenuje Záblatí, ale taková ddina tam je, roztoulaná v údolí, v poíí vážského pí^

lici

je

Záblatí.

práv

toku, mezi záhyby zem, mírn zvlnné, která po obou bezích vzkypuje a tyí se posléze v mohutné hradby horské. tomto úvalku je evangelická fara. Vedle ní církevní škola s dravou stechou. slepice se nahnízdily a zavedly tam slepií poádek. Nad chaloupkami stojí bílý kostelík s ernou vížkou a de^

íky

V

V uebn vnou kastel

Uprosted pkného sadu zemana Záblatského na potoce

zvonicí.

;

klape devný mlýn, zakletý v zelené loubí daících se dýní, které visí. veliké jako konve, zpodpírány jsouce lakami, a žloutnou na slunci.

Pod

slivkami,

se stavení lidí

kou

jablonmi

a

lipkami krí

chudobných.

komínem,

Ód

nich se

stechou a dvemi; vaí na ohništi v tmavé síce, a plamen pod tínožkou líže oazcné hrnce. Na doskok od ddiny tee bystrá íka, zvoní a bíle svítí, jako by ve vodách valí nikoli

ale

svých rozpustila horské kištály. Nu, a na dlouhých eí ? V této navštívily jsme pana faráe.

ddin

Prosté selské stavení s dvma jizbami, hledícími pes zápraží do dvora, s kuchyní a

komorou,

s

trámovými

stropy, zbarvc-'

nými vkem do marcipánové žluti, lým sadem na svahu — taková je gelická

zápraží, slípky rozletují se báz*námi a tlukou kídly o

devné

liv ped sloupky pavlae.

V

ma^

evan--

Vcházíme po vyšlapaných

fara.

kamenech

s

síni

paní faráova

ruce, jsouc

spšn

utírá

si

pekvapena návštvou loupala ;

ovoce pro zimní zásobárnu. Je malá, kulaouká: sukn, boky, hrud a hlava vrší se na sebe bez hranic jako u lidových loutek ruských, vysoustruho'váných ze špalík v podob hrušky, a

omalovaných. Vítá nás 6

pívtiv, tebaže nikdy nás

nerídala, o nás nesl;fchala: hosté piSli, to staí, a pohostinství vesnického salonu dokoán se nám otevírá. Jisté rozpaky pece psobíme, rždy jsme hosté neekaní, a hosta ve slovan^ ském dome teba uctíti, by chlebem a

soH. Tyto myšlenky teme zetelné, jako za sklem, v kalné šedých oích velebné paní, velmi klidných, svétu cizích, jako

zapomenutá voda na vojem okehku.

stepi,

povleená

zi"

Jak uctíti ? Co povdti ? Otázky ty ruší klid hladiny, ale obliej velebné paní ne^ ztrácí dstojnosti, vpeeténé staletím. Zavinuje pouze malou nejistotu výrazu. Sedíme tedy v salon, a je nás tu kromé

pl

paní faráové

pt

íen

:

Vroka,

lyrik, po^

roní asa. Pronášíme obvyklé vty, které bývají Tivodem srdeného roz^ hovoru; malá Da a brouká také svou litik,

já a

vlastní

eí.

„Pan fará odešel, škoda!" „Šel do bezového háje, s gazdou také tak starinkým, jako

„A paní

faráova

je

sám." nechodí

na

pro^

cházku?"

„Vru

nechodí.

za mlada."

Nohy

již

neslouií, jako

Velebná paní lehce

je

opena

o staro^

dáynou Icnošku salonní garnitury; byl to dobé, kdy, jisté nábytek nejmódnjší v mladá nevsta, stehovala se na záblatskou faru. Snad se do ní kdysi choulila a bo^ ila, ale dnes jako bys hruštiku opel.

Tuná

líce

rozšiují se dole, spojují

s

po

bradkem, zakrývají krk a kladou se pímo na širokou hrud, která bez pasu pechází v boky ješt širší. Na šedivých vlasech a ve výraze erný krajkový šáteek

—

stále táž nejistota.

Cosi chybí velebné paní, vzhlíží do ne^ uritá jako popínavá rostlinka bez opory. Vstáváme a chceme se porouet. „Bože chra! Kéž by tu byl pan fará!" vzdychá velebná paní. „Lépe by zabavil.

Rozhodn

je

teba dokati pana

farára."

Nabízí nám, nechceme^i vidti kostelík, než se pan fará vrátí? A již klade vlák na ramena a s police bere veliký klí. Stoupáme pomalu, pomalinku ke ko" stelu.

Pldruhá

sta

let

mu

jest.

Bortí se tu

tam jako stará klec. Na oltáíi obraz Dobrého Pastýe s ovekou na rameni, nad ervotoivými lavicemi ísla žalm a i

zpv pro zbožné 8

osadníky, na

kru,

vzty^-

íeném nad tenký^mi devnými sloupy, nevelké varhany ezané a obílené, s cm^ pirovými ozdtíbkami, nabarvenými ves-' nickým novotáem, jenž naposled opra^ voval kostel.

Vpravo od oltáe Martin

Liither, vlevo

rytina Mistra Jana Husi, Sakristie pí starobou a sirobou,

Ve^

lebná paní ukazuje nám kámen z bývá" lého hbitova; je to snad náhrobek né" kterého pedchdce pán faráova, nebo zetelná latinská slova praví Pastý stád Kristových a dávný, dávný rok. Chválíme kostelík, a slibujeme velebné paní, že se vrátíme. Než pijde pan fará, zajdeme si do parku pod kaštelom. :

—

Vroka a lyrik pouují, jsou my posloucháme: tož politik, já Dáša. ských,

malá zemanech sloven^ pomadaili, a jak zapeli

Dovídáme jak

se

zdejší,

se

a

o

svou krev. Politik pronáší své názory na véc malé Dáši jsou zemani lhostejni. Má pravdu. Oni patrn nestanou se budouc ností slovenského národa, mnohem spíše bude jí Dáša a ostatní dti uvdomlých matek. Já mlím a pokrauji v mlení i tuto. Radji povím, co sdlila s námi Vroka o farárských manželích ze Záblatí. ;

9

Hospodaí na fae takmé padesát

let.

spolu lidský vék v neustálé lásce, v ustaviném souladu, bez jediného slova zlého, sami, bez dtí, neopouštjíce skromných jizeb farských, aniž ddiny, aniž slovenské stolice, kde spravovati vi' nici Pán bylo jim dáno, Filemon a Baucis íká se jim. Dnes v erváncích dožívají svou jese, hejíce stará srdce ve zlatém planutí po-' sledních životadárných paprsk. A já sním o velikém plameni, který za^ chvátil tyto dv lidské duše tak mohutn a silné, že ješt po tolika letech hoí tep-' lým záením; jak mocný byl a jak velí' telský, že pikoval ob lidské duše k sob Prožili zde

poutem nerozbitným;

jak oslniv plál, že ostatní svt, jak všudy pronikl a cele je zaujal, že ani jedriou prázdnota nezmrazila srdce jejich! O, pan fará tu jisté ješt jinou nápl života Pokolení za pokolením ove^ ek ostíhal, vedl cestami bohulibými, p^ stil v nich lásku k otin a k jazyku, muž osvícený a zanícený božskou jiskrou, a hledti lidské dílo na své dílo

zakryl

oím

jejich

celý

ml

!

mže

s

—

!

—

klidným uspokojením. Ale paní faráka? Ženská ty duše záhadná! nebylo v tob

10

když osamla jsi, mladinká, na tehdy nové a veliké pro kehkou osmnáctiletou dívinu ? Jaké sny výr' neklidu,

fae

vnce

staly z Záblatí,

hor, obklopujících

ddinku

vné

hor plných, vábivých

promnlivých, taju' ? Nebylo v tob neurité zstávala stále tak sama

touhy, když jsi v rozlehlých farských jizbách, a na dvoe se batolila koátka, kuátka, housata, na^ plujíce mateskými radostmi zv, zatím

náru zstávala prázdna? Nebylo ti teskno v života podletí, když první šedý vlas pipomnl i sútování, a první vrásky obracely hlavu k mládí, zpt? Ženská ty duše záhadná Co dal ti život, žes byla tak spokojena v poutech hor, ve vzení farských stn, zajata láskou jediného co tvá

!

ty

lovka ? Ach! vzdycháme sborem ped záhadou, nechápe toho Véroka, ani politik, ani já, ani lyrik s dcerunkou Dášou. Dáša, až vyroste, teprve toho nepochopí. Vracíme se na faru. Pan fará již se vrátil, vítá nás na prahu. Toho údivu To týž výraz tváe, jaký má paní faráka, tytéž tvary tla stejn navrstveného, jen ve vtších roz' mrcch podbradek je dvojitý a houpe se a

!

;

11

!

nad širokou hrudí v erném knžském kabát. Týž výraz kaln šedých oí, za^ dumaných jako voda v stepi, okehkem povleená, a kazatelská mírnost ve slo^ vch. Jak podobni jsou si oba manželé! Jako staré známé vede nás staeek ni^ koli již do salonu, ale do obytné svt" nice, kde voní trochu kou a trochu káva. Vrátil se

bezový vzdychá

ako

sa

již

z

háj na

procházky,

—

má

tak rád

podzim! (brezovaja roša!

Vroka) a vlídn se vyptává, páí hostm na Slovensku, boská

ruku Dašence a usazuje nás na pohovku, nebo hosté rozhodn musí sedti na pO' s

Vítáme se ješt a nikde jinde. Brožíkovým Husem v rámci na stn

a

usedáme.

hovce

Rozmluva

vty

se

zaíná.

ouverturní, po

té

Opt osobní,

ony známé pak takové,

nám dnes nejvíc mysl zajímají. Hledím na paní faráku. Jak ožila Nehledí již bezradn, ale na^ pímila se; její opora je tu! Cupká sem, cupká ven, hrneky na podnos staví, krájí kte^-é

!

kolá, a

již

nás uctívá

Kraviku mají mléko a tvaroh, i

ped pana

12

jedinou,

proto mají své

a tak dále. Staví

farára.

hrneek

:

:

píti mléko. Antolko moj ?" „Pre tcba, duša moja, ano," svoluje pan fará, bera starušku za ruku. A hovor plyne jako vlnky v ece, krásná slovenská zní nám jako hudba, jako zpv. Dojata pozoruji staroušky. Chovají se jako milenci. Neuplynulo padesát let

„Budeš

nžn

e

od jejich svatby, ale pt dní. Pan fará toí svj obliej kulatý jak kotou slune-' nice za sluníkem svým, paní farákou, a staruška šukajíc po svtnici co chvíli usmje se sladce, nazíc mu do oí. Když pak vycházíme, a hostitelé vyprovázejí nás až na cestu z uctivosti staroslavné, pokrývá pan fará žen své ramena šátkem, nžn šeptaje

„Kata moja!" Vzpomínala^li

Vroka

prve Turgenva,

horujíc o bezovém háji, plyne myslí verš Puškinúv

mn

nyní

„Kde, v jaké pustiné. a zdaž'li jich

zapomeneš, bláhový?

Ach nožky, nožky, kam jste zašly? .' Kde šlapete kvt májový? .

.

Na rozcestí stojí Filemon a Baucis, kynou nám pátelsky a my všechny tyry mO'' drní ženy

cítíme ostrou závist v té chvíli.

Hle Baucis, žena, která rozešila záhadu! 13

Zdá

se,

že

jsme na vzdory všem otázkám

neptaly se ií dnes na to pravé. A kdy bychom byly se i zeptaly, dovedla by nám odpovdt? Dovedla by nám vysvtlit, jakou svtlou cestou se ubírala do této planoucí jesen ? A najde^li kdo po letech náhrobní kámen záblatského farára, srdce spojená

dv

list

tam

tam

nevytcsala.

14

objeví,

i

kdyby ruka

lidská jich

F

E

A.

Ffda se narodil pO' hrobkem. Otec ieho padl v jedné z prv" nich bitev na ruské fronte. Paní Ola po té

zpráv onemocnla hoem;

rychle

ji

vy"

do ústavu v Pešti, a tam narodil se slabounký hošíek. Doktorka se ptala, jak ho poktíti. „Poktte ho Fedorem," prosila Olga. „Toneni žádné jméno. ''odmítla doktorka,

pravili

^pro ne

Janoš, Julius, Béla,

nemáme

dosti

pkných uherských jmen?" Paní a

Olga odvrátila bledé

líce

neodpovdla. Synka poktili

pro

ni

a

ke

zdi,

ledajak;

pro všechny byl však Fedor'

kem. Celou duší vzdala

se mu, uinila ho modlou. Kvetla tímto bledým hošíkem; mela ho tak ráda, jako

svým

velitelem, svou

15

bychom

milovali

kdyby

svou bolest,

se

ztlesnila. Dít rostlo jako bylinka

pod sklem. Po^ tebovalo slunných úsmvu, sladkých slov, tichého konejšení. neustále pítomnosti matiny. Bylo smutné, odešla^li jen na hodinu. Plakalo, nesklonila^li se nad jeho lžkem, když se probudilo. Neusnulo bez ukolébavky. Žárlilo, když hovoila její s kýmkoli jiným. Jí byly zase všechny tyto projevy dtské oddanosti

aby

a závislosti jen

novými dvody,

díté více milovala, více se

vála.

hýkala

as

mu

podivo^

ním. plynul. Hošík obul první opánky, je

a mazlila se s

oblékl první kalhotky. Vždy za as navštvovali ho strýcové farái, kteí paní Olgu podporovali v jejím osamní. Matin bratr byl faráem evangelickým, a otcv

potom

bratr

faráem katolickým. Nikdy

se nc"

oba slýchali z úst hošíkových o svých návštvách. Protože byli stejn velcí a oba vyholení, pletl si je chlapec a piítal jednomu slovy i dary druhého uil o sva*a tvrdil evangelickému: tys tém Josefu, a katolickému: tys mi dal Zákonek. Le byl tak pvabný i ve svém tyrán^ sešli,

ale

m

16

kování, že nikdo se nepohnval a neurazil. Tíletému andílku s cukrovou tváí a s vlá' sky kadeavými tžko odepíti, by by chtl modré s nebe. eho mu dáti nemohli, aspo mu slibovali. Nejvíce naslibovala „stará mama". Slibovala automobil, san,

když nevdla, co si rymy^ nového tatíka. Feda pohlédl na starou mamu šibalským úsmvem, který staenku uvádl vždy znovu v nadšení. Vidla otvírati se nebesa a pece to byl jen bledý úsmv chorého

híbátko;

sliti,

a

slíbila také

—

dítte, úsmv nedozrálý, nevykvetlý, mdlý jako hlavika snženky, k zemi sklonná. Staenka vykládala si Fedúv úsmv: hošík by chtl tatíka. Proto se usmál, pohlédl koutkem oí a nemluvil. Chce ta" tíka, to jisto! Promluvila o tom s paní Olgou, svou dcerou. Následoval výbuch pláe, poho" šení, tiché vzdechy; Feda byl objímán a líbán, litován a skrýván do nárue. Stará mama mlky pihlížela tmto výjevm; potom pošeptala Fedovi: „A pece chceš tatíka, vid, Fcdo?"

Hošík

se

opt usmál

tak prudce, až tenké pjaly se 2

mu

a

pokývl hlavou na krku na"

.íilachy

pod kží jako provázky. 17

Ale myslil Je

si toto:

teba plakat, když matka odejde.

Nebo

náhle se setmi v místnosti, kde byla. Opustila ho snad venku ? Tam zase umlkne náhle celá píroda, která v její pítomnosti s ním rozpráví. Báze jímá Feušku, úzkost mu zvedá oi od nejza^ milovanjší hraky, bradika tvrdne keí, odejde-^li,

elo krabatí, a náek bolestn buší do hrudi, jako špiat]^ kámen. Sladce však rozkvete úsmv, když mat^ iny ruce ho zvednou, pitisknou pevn k ramenm, a Feda vidí se v pomnn-kových, krásných oích. Ano, tu je slastn; blouncí ptákové ovívají ho kídly,

mu

bublají, kvtiny se mu chvjí na jiskiky poskakují matce ve zraku,

potky dosah, a

Feu neodolateln pudí zachytit jiskérky

do

hrsti, pohrát si jimi, pomuchíovat je^ jako inívá s matinými zlatými vlasy. Na ruce matin je místo ze všech nej^ rozkošnjší, Feda nezná vtší slasti, než

mkkou

paži, hladit i bít její hebké a hrdlo, líbat sladké rty a usnouti v líbezných hrách, které nikdy nezevšední. Chce^li matka nco na Feovi, iní tak

dtit

její

líce

pokorn, šeptem prosívá: udlej milovaný 18

I

Ui

to,

to,

mj

holoubku sivý! Dej

!

pozdravení, poklade drahý!

kávku, nožinku

do

Ruinkudoru'

opánku, kohúteku

moj Feda dává se haliti tmi lichotkami jako peinkami. Dotýkají se ho milounce, a on kráí si v mlkém potku, jako kdysi; teplé vlnky hladí mu nožky ne více než nad kotník, a voda šplouná, šeptá Feda ;

neodolatelné nutkání uiniti, co se po chce; vlán nastavuje ruku, nožku, ústa, odpovídá, pistupuje, klaní se vše

cítí

nm

;

vykoná, co ústa matina poruí. Dokud jest mu matka na blízku, cítí se bezpený; bujnost jehnte stoupá mu do ídké krve vykikne, udeí pstí, ducne ;

hlavou.

Matka

na

psobí podobn

jako

krb a okno; neustále k sob vábí a je^li vzdálena, cítí se Feda v hlubokém skle^ pní bez okna a bez krbu, kde je tma a zima a úzkostno. Ale jakmile se matka zjeví, proud svtla vine se do tmy, van obeste jeho smysly, a dušika Fe^ dova plyne v smavém blankytu. Tehdy mu matka pipadá vznešená

vn a

vzdušn

lehká. Víla. Vzhlíží

k ní

ze své

malikosti jako k panovnici, k svtici. Za to, když Feda sedí vysoko na stole, a matka kleíc obouvá mu punošky a líbá prstíky, 19

malé jako hrášky, pipadá si sám panov^ níkcm, kope matku do vlas, do hrdla, a vykává, až to bude bolet a matka zvolá: dost, zbojníku! Matin smích, to dokonalý prales stupnic. a svží Matka se ráno usmje na ospalce vánek zavolá Fedušku do života. Matka

—

se

upímn

jeho

zasmje hrdliím smíchem žertíkm a Fedovi vniká smích

—

do tla jako ostré dráždní a vzpruha k vymýšlení nových kousk. Matka smje se radostn, podaí''li se Fedovi njaký nový in, kterým roste. A ten smích pi" padá mu oporou, ten sytí hlad ctižádosti, který již vzniká v malém srdéku. Potom zná Feda ješt jiný smích to je smích matin k cizím lidem. Nemá ho -'

Mraí se, vidí^li matku usmívati se na neznámého lovka, a je hned nezp^ sobný obrací se zády, zatíná pstiky a dupe nožkama. Ach, matin smích je mu známý jako rodná zahrada, a vyzná se tam na všech stezikách. Ví, která vede nejblíže k srdci; kde poletují motýlci, kde zpívá slavík, i kde rže kvetou. Horší porada je se

rád.

:

smutkem. Smutku se Feda bojí. Vzdech nemá rád. Z hlubin tmy nejútlejšího dtství 20

mu na né vzpomínka erná s stra^ Vane odtud studeno, jako z jámy. Cosi teskné nenávratného zvuí oitamtud, pipomíná se naléhavé, a se dcko brání zbyla šicí.

a nechce, nechce. Vzdechy a náky je boh' a zase je svádéjí, aby u nich prodlelo, oddalo se jim; lákají je do tmy, kte" rou opustilo. Brání se jejich zlému kou^ zlu, a zase zvédavost, prohnající veškeru jeho kži jako dychtivé svéllo, žene je za

nimi. se mu, že srdce jeho a tvrdne na kámen, když Odmítá ji, vzdychá^li.

Zdává šiti,

Vyvinuje se z její a kvílí, tisknouc ho

pestává bu-' matka pláe.

nárue, když naíká k sob. Vymýšlí si,

by

se obránil; nebo pozoruje, ustrašen, sešklebené rysy a sleduje slzy, které se rodí v oích a kanou po lících, a chunají horce, okusili jich. Dlouho již matka nevzlykala a nepla^ kala, tak dlouho, že Feda zapomnl skoro na hokou chut slz. Až pišla nyní stará mama a zpsobila tento velký kik, který se protiví Fedovi. Kývá na starušku vesele, chtl by, aby pesvdila matku o tom, že není teba hoekovati; le matka nepestává, hlasit

jak její

21

!

pláe, objímá ho, a hru zvedá se jí vzly" kotem. Fedovi pipadá, že nkdo cizí stojí na míst matin v této chvíli. Pisvdujc staré mam, chut, vesele, nu,

nech

již

mamika

ustane

lkáti, dost

dost!

Pisvduje

staré

mam,

že chce tatíka.

Tatíka? ekl by híbátko, kdyby sta^ ruška ekla híbátko. Matka a babika rychlými vtami sd" lují spolu nijaké vážné vci; Fedu však

ei

ty nezajímají.

hanba," volá matka a opt pláe. „Ale Olinko," mluví stará mama krotce, „neteba se hanbiti. Jsi mladá, život tvj dosud neskonen. Nikdo v tom zlého ne" uvidí, plakala jsi dosti dlouho. Svol, du-' šiko, dovol vlastnímu srdci, popej mu volnosti. Netrýzni se déle i dítti bude

„Hanba,

—

lépe."

Staruška odchází, bere Fedu za ruku a v síni mu znovu šepce: „Dostaneš nového tatíka, Feduško milý." Fedovi bží hlavn o to, aby matka neplakala; stará

22

mama

slibuje s

úsmvem

í to, á tak íiocíi je spokojen a posílá jí vzdušné polibky s pavlae na dvr. Na druhý den potkali v parku dstoj^

nika. Pozdravil,

i

Fea

smekl epiku,

ale

jak ruka matina zvlaž" néla. Držela jeho ruku, jako by o ní ne-' vdla. Feda zkusil nenápadné ruku vy" maniti. Nezpozorovala toho. usmívala

zárove

ucítil,

A

na cizíh<5 dstojníka. Feda stanul. Zachtlo se mu upozorniti na sebe. Ni" kdo si ho nevšímal. zahrcl. To probudilo matku; trhla sebou, ohlédla se a spšné vzala hocha za ruku, vlekouc jej za sebou rychle, beze slova, aby dohonili se

Vz

dstojníka, jenž ekal.

Fcduška necht

ji

následoval.

Nožky

mu

topornly, odmítaly se zvedati a krá" eti. Vlekl je za sebou jako neživé. Škra" bály o dláždní, a matka toho neslyšela; poslouchala dstojníka, klonila hlavu a usmívala se do neuritá. Hošík dal se vléci. Díval se na dláž" dní, jak divn ubíhalo pod ním, jenž nešel. I ztd domu jako by se pohybovala, utíkala nazad, zatím co on zdánlivé se nehýbal. Vytrvale hledl k zemi, bál se pozvednouti oi k matce, nebo byl 23

!

ustrnulý a ocitnuv se v nevédél si rady.

novém

ovzduší,

nha žárlivé se bouila, cítil Netroufal si však protestovati, protože úspéch zdál se býti velmi pO" chybný. Matina ruka, hedvábná ruka matina, byla náhle tvrdá jako devený panák a neúprosná jako dvee, vtrem Trpl. Jeho

se

šizcn.

pibouchnuté. Jak se to jen pihodilo? Matina ruka nehála Chvilkami se paní Olga ohlédla po dítti. Postavila je na nožky, povytáhla punošku, upravila apku. Feda to strpl. A zvdav pozoroval matku, jak oi její tkají po povrchu jeho drobného tlíka, jako by na hraku hledly, duše opomíjely. Feda nastavoval pohled; nu, nazi do dušiky, pokochej se, posyp jiskerkami Ne. Matiny zraky vyhýbaly se dtské duši. I zavsil se celou tíhou na ruku jej vedoucí, když opt vykroili. A nyní stalo se, ím Feda ustrnul; matka netrpliv !

škubla paží, zatásla jím, až vyjekl.

Pak bžel zpsobn

U domu

a

potkali starou

poslušn

mamu,

spativ ji, pustil se matky a dychtiv, žalobn. 24

až

dom.

Feduška bžel k ní a

Stará

mama

ho polaskala,

ale dala se

do ei s dstojníkem a zvala ho nahoru. Všichni pak stoupali po schodech, a šavle o každý stupe zazvonila, Fedovo srdce usedalo tím zvukem.

Nahoe mli sotva kdy svléci mu ka' bátek a apku. Usadili ho do koutka po-' hovky a rychle snášely ajník, suchary, honily chvu prostírat neklidem a vzru-' chem naplnily zasnné pokoje domova. ;

Po aji, když se setmlo, matka usedla k cymbálu a hrála. Tichounce hrála; pa-' liky bhaly po strunách, podobny velkým broukm, krovkami bzuícím; Feda na^ slouchal a bylo mu, že pluje v stíbrné lodce po proudu veliké, široké eky, jejíž voda je erná a hustá jako syrup. Zavíral oi, již usínal; v tom nenadále hudba ustala, vzlyk vyskoil z hrdla matina jako had; v té chvíli však byla matka již « nho, a vydšené dít ocitlo se v její náruí.

Rozkiel

se.

stalo, že zavolal

Nechtl po

jí.

chv

;

Ponejprv se pišla a

chva

odnesla ho.

Na druhý den probudil se s malou ra^ nou v srdéku, ale zapomnl na vše. Mi-' lovali se s matkou ráno, škádlili a smáli 25

:

Radost a svtlo v taslavém záblesku na hlavu Feduškovu. Le jenom svitlo. Odpoledne pišel cizí dstojník se starou mamou opakovalo se shánní ajníku, hra na cjmbále; pO' sléze dstojník odcházel, a stará mama navádla Fedušku: „Rci: ruky boskávám, dušinka moja.** se.

svitlo

;

Hošík

se zakabonil.

„Nepovíš?

A

Mlel

a

Stará

mama

šeptala

„To

co že povíš?**

chmuil

se.

vzala

si

ho stranou

a po^

mu je

nový tatíek."

A

tváila

se,

jako

by oekávala výbuch radosti po znameni" tajemství, které mu oznámila. Ale Feda zstal lhostejný. Nezajímaly ho nové pojmy, jestliže se hroutil celý dosavadní svt jeho pedstav. Nedvivé sledoval nejen dstojníka, ale i starou mamu a matku. Pobledl a pestal jísti.

tém

Lichotili

ped

mu,

chválili sousta, ochutnávali

ním, rozplývali

se rozkoší, ochut^ navše, ale dal se zlákati jen jednou a pak zase odmítal jísti, vrt hlavou, se rty

pevn semknutými. Matka stála u okna, pihlížejíc. Chví" lemi usmívala se do neuritá, jako tehdy, 26

když ponejprv potkali dstojníka; jestliže hlasitji promluvili nebo Feda talí hluné odstril, zachytil se její pohled chvilku na nich a zase bez zájmu odlétl. Fcdovi srdéko kamenlo. Náhle zavískl a shodil talí na zemi, talí se rozbil a zne^ istila koberec. Matka se vzpímila, rychlým krokem pistoupila k nim. Fedovi bylo, že krupo^

krm

žene se v erném mraku. Všecek zka^ menél. Oi na vrch hlavy, ekal. Z mraku náhle vyšlehlo, matina paže bleskem se mihla a udeila Fedu.

bití

„Seberte stepy a nic

ekla

chv. A

mu

jísti

nedáte,"

Feda místo matky vidl

sloup ledu. Odešla. Ale chlapci se zdálo, že tu vbec nebyla. Zavolal: mama! A ješt jednou mama, tišeji. Jeho bledá líka zbrunátnla, zadupal, zbledl a omdlel. Pak nastal as, kdy matka zaala zpí" váti. Pobzukovala si jako moucha, nebo slova pronášela, polou píse, polou žert. Naslouchal bez dechu. Cosi kvtinového vanulo z matiny bytosti, von:

zpvn

ného

a

svžího

;

vábila

ho

zase, toužil

po

tom, kdy ho vezme na ruku a rozehrá jiskérky v oích. Hladila ho, líbala, ale 27

nho

nezastavila se u na lichotnou hc" sedu. Jednoho rána ustrojila se bíle, vešla do komnatky a z kytice konva^ k linek, kterou nesla, vytrhla snítku a ho^ dila ji chlapci za postýlku. „Bud hodný, Fedo!" pravila. hlas její

nmu

A

znl

velitelsky.

Feda

poslechl. Choval se vzorné; ne" když odešla, ani k oknu nezabít hal, ani na pavla. Povolné dal se obléci do nejsvátenjších šatu. Konen se matka

plakal,

vrátila.

Nešla sama. Dstojník pišel s ní, a mama v erných šatech hedvábných; pišel i strýc fará a strýc pastor. Obd" válo se spolen, v jídeln roztáhli stl; toho Feda dosud nezažil. Oba strýcové pipíjeli a mluvili o tom, že se louí s tou, která jejich podpory již nepotebuje. Po" tom usedli vedle sebe, dlouho spolu tiše hovoili, a na jejich tváích zrailo se uspostará

nad shodou a podiv, pro tak dlouho vzájemn sebe se stranili. Feda byl jako na divadle. Všichni jeho nejbližší pohybovali se a mluvili obadn,

kojení

s

pízvukem

ve hlase, který ho od" druh druha jako by se ostý" Všichni mluvili k Fedovi, chlapec

cizím

strašoval. chal.

28

A

stedem jejich kižujících se pohled eí. I cítil se proklán tisícem šíp. Jemné jeho smysly trply jako tykadla byl i

motýlí drsným dotekem;

ben

chvl se, podo-' vichici, a když všichni se že ho nejlépe zabavili, žádal

ve

listu

domýšleli, si hajat.

Chva Ležel

s

ho

uložila

na lžko.

oima otevenýma,

a

Neusnul.

smutek

vchá-'

do dtského nitra tžkými kroky, jako kroeji železného obra. Bylo mu, že kamsi hluboko padá, bez opory, bez zastávky; dech se tají, prsa úzkostliv se úží, a on padá, padá Chva odešla; bylo ticho. Jakkoli na neekal, cítil se jím pece pobídnut, aby vstal a vykonal nco, co nesmí dlati u pítomnosti dosplých. Vylezl na okno a díval se na ulici. Nízký vozík, tažený ilými koníky, ujíždl tryskem, a tryskem za ním bželo híbátko. Cikáni šli ste-' zel

.

.

.

n

dem

hudli a zpívali,

ulice,

Rakev

tyi

nesli rakev.

stíbrnými

ozdobami, jim na ramenou jako lodika na vod. Feda se usmál. Dva psíci pro" nikav štkali a pedhánli se. houpala

Tu Fedu

leskla

se

se s

se

chva okna

a

vrátila,

s

kikem sala

naíkala, že

ji

chce

pi29

!

pravit o

by

„A snad už pro

sebe,

dobe

A

nebo kdyby

život,

spadl, paní

zabila.

ji

dnes/ dodala velmi

ani nezabila,

Feda práv

ale

ta slova

slyšel.

„Nechci hajat", prohlásil, „chci papkat. k mamice. U ní budu papkat doved

m

vše, co

mi

dá."

Vešli jídelnou. Jídelna od salonku od^ dlena je pouze tžkou záclonou. Feda ti^ chounce odhrnul záclonou, chtje íci „ku^ ku" matce. Ale nikde ji nevidl. Posléze líbala dstojníka! Líbala ho, ji spatil; jako jen Fedu líbá vála, na elo a do !

vlas. Dal se do kiku, do zlostného, vešti" vého kiku. Dupal vztekle nožkama, z oí

mu

sršely

vyprý^štila.

hnvu, aniž jediná slza Chva, oekávající laškovnou

jiskry

bžela k nmu. Ale u nho matka, bledá, rovnými vzala ho na

scénu, podsila se a

než

dobhla,

se rty

stála

úzkými

—

a

;

tvrdá jako mramor byla ta ruka beze slova prošla síní, otevela kou" pclnu a postavila tam chlapce na dlážky.

ruku

—

„Zlý chlapec! Za trest Odešla, a zamkla dvée, 30

bude

zaven."

;

„Zlá mama!'' chtl kiknout Fea, ale v hr délku jen skíplo, veliké hlavy rostly ped oima, v ústech, na uších, všude nebylo možno hledt a nebylo možno

vydechnout; hlavy tlaily, kousaly, hryzly. Feda se rozbhl k oknu, hlavikou o zcd narazil, aby je všechny setásl nepo^ volily; vyšplhal se na okno, uklouzl a pevážil se do dvora. Pod oknem buchlo, jako by žok sho" dili. Po úderu as zatajil na vteinu dech. Kruté ticho semklo se jako voda nad utO"

—

nukem.

V hluném byt

neslyšeli ticha.

neslyšeli rány,

Ale píroda neslaví dlou^

hých panichid. Vítr rozševelil koruny stromové, a psi v ohrad se rozštkali.

31

JAVORNÍK. Z

Jablonice

šli

jsme

íky

kdysi podle Myjavy do obce My^ javy na uherském Slovensku, a potou^ lavše se „dole Váhom", pekroili jsme Bílé Bezkydy v místech, kde Javoina roz^

jedním bokem do Uher a druhým do Moravy. V Myjav našli jsme hrníe, po cc^ lem kraji známého, k nmuž nás známí doporuili. Okolkuje a nás ned" viv, zavedl nás do „sklepa", kde ml zá" soby pekrásn omalovaného nádobí. Zprvu se zdálo, že nám neprodá ani

sedla se

me

hrneku, nebo nám nedovolil ani vztah-* nouti ruky po nkterém kuse, a tváil se maj etnikem pokladu, který provází lou^ pežníky. Ale jak jsme se podivovali a chválili, jihl, a zjasiioval líce

32

pi každém

—

nadšeném výkiku a my, Pražanky, dovedeme býti nadšeny omalovanými pedmty blýskl oima, vybafl z dýmky, a posunul svj polomstský klobouek do týla. Posléze byl by nám nejradji na-* cpal celý krám do ranc, ale vzali jsme

—

s

sebou

jen,

eho

i

na

džbáneek na vodu. Bylo po bouce s povic n-chylovaíy

Javoin

bylo teba:

chalupy z vc^ na tu stranu, kde je píval podemlel. Jejich zdi bez základ, pilepené na jílovitou pdu, se boily, rozbedlé, žluté, jakoby každou chvíli chtly spadnouti na híavu obyvatel i mi" mojdoucích. Za myjavskými kopanicemi zaínal se již erný les. Dva staré smrky branou otvíraly cestu širokou a travnatou, stoupající vysoko a mizející v tmavé zeleni. Kam vede ta cesta? Vede do Velké, na moravskou stranu, nebo jen na heben hory ? Nevdli jsme. Neznámá cesta s ta^jemným cílem dsívá poutníka smýšlený-' mi nebezpeenstvími, a straší íhavou hrzou. A stranou kopanic táboili cikáni; dti pibhly žebrat a dkladn si nás prohlížely. Byli jsme sami, mli jsme boty a šaty a kapsy a leccos, eho cikán dobe lijáky, a

se

mže a co cizího

potebovati nebo co mže zpenžiti, pro nho vtší cenu, než život

má

lovka.

V Myjav nám

ekli:

n"

kopaniár vás rád pevede; vždy Vrátili jsme se tedy je za hodinu zpt k nkolika domkm na svahu, a zakle^ pali na chalupu kopanic. který^

!

Uvedli nás do svtnice: Tu byla po^ dlaha z udupané zem, erstv pokropená

pramínkem vody v ornamentech vedeným, a umetená košátkem ze sítí. Tu byla pec se staekem v jednom kout, v druhém veliký^ stl,

pisunuty k

stny; nad

lavicí

lavici, bžící podle obrázek na obrázku, r" žence, sošky, kíže. Malé okénko hned se zaplnilo zvdavými hlavami dti vecpaly se do jizby, za nimi staí, mladí; hnedle byly tu celé kopanice. Vyslovili jsme svou žádost. Bžela jak po bzu ivém telegrafu z úst do úst. Muži se srazili v chumel, radili se, a posléze vy^ stoupil jeden, že nás povede. A hned, co mu za to dáme. Houpal se pohodln v bocích, rozvíval široké plátné spodky, jakoby chtl zeteln projeviti: „Není mi toho teba, mohu také zstati, kde jsem."' si sám ekne, Jano nebo Jura, za^ platíme nahoe. ;

pkn

A

34

Jano i Jura otoí se byste, a jde se opét raditi se sousedy. Šuškají, chichotají se, podrbují za ušima, šermují dýmkami, napjatými ukazováky do vzduchu do bich. Konen je po rad. Pošlou ženu, aby ekla, že tedy za pe^ vedeni chce Jura i Jano pt zlatých. Pt zlatých byl svého asu velký obnos; za pt zlatých jsi jel takový kus svta že" leznicí, že bys jej za msíc neprošel, za píchají i

sob

pt

zlatých

jsi

se

oblékl,

za

pt

zlatých

týden na vsi i ve mst, zkrátka zlatých nás ohromilo. Nyní jsme se

žil jsi

pt

radili

my, mlky,

jasná: chceme^li

vc

jen oima, ale pejíti, není jiné

byla

rady. Slunce pomalu vystupovalo, bylo asi k dc" váté dopoledne, je teba pospíšiti si, aby chom nestoupali na Javormk v poledním žáru.

Vzkazujeme tedy Janovi, aby tedy

Na

že

je

dobe,

znamení, že nechceme meškati, ani neusedáme na nabízené židle, a pešlapujeme ve svém koutku, kde si nás nyní nikdo nevšímá. A vidíme: náš vdce ze široka usedá za stl, odkudsi kdosi pinesl velmi rychle láhev bílé ko" alky, onu typickou, plochou láhev z ko" alen, a nyní druh po druhu si zavdává. 35 šel.

Nejdíve muži, usazení za stolem, pak ženy, stojící opodál, pak hrnou se i dti a hlásí se o svj díl; naposled dostanou líznout

i

Než

zvdavci,

oknem

nahlédající.

na stl vrátí, je arci prá^ zdná, a na stole, v rukou muž, objevuje se nová, zatím co prázdná kamsi mizí. Jano pije n;i náš úet, na úet svého vý-stupu na Javoinu je to hezké od nho, se láhev

;

že astuje

kopanice vidt, že tak skvlý výdlek nenaskytuje se mu každý den, a naskytne^i se, že není sobcem a rozdlí se bratrsky se sousedy. Vždy tady na kopanicích tvoí obané beztak jednu rodinu je jich tu pt, deset domk, žijí na kraji lesa, daleko od msta i od ostat^ celé

;

;

ddin

nich

a kopanic. Líbí se

nám

tato

družná spolenost. Líbí se nám ješt hodinu; pak pestává se

nám

líbiti.

Odhadujeme,

že

vdce

je

dostatek posilnn, a bude''li pokra^ ovati v posilování, že snad ani aa cestu pak neuvidí. Ale namítáme si útšn, že lovk nesmí usuzovati podle sebe, milý Slovák jist ví, co snese a eho je mu teba. U stolu rozvinul se ilý hovor, mluví se o Americe, slyšet anglická slova, o Ja*voin ani muk. Což Javorník, takový již s

ádn

36

:

kopec, takový vršíck! Nestojí vru za to, mluvilo v kopaniáské bc" aby se o sedl Láhev za lahví se stídá, vdce, jsa hrdinou dne, pihýbá si z hluboká, ze všech nejdkladnji má také hlavní slovo kií, buší pstí do stolu, po nás se ani neohlédne. Slunce zatím stoupá nad Javoinu, za^ paluje zlaté špiky kvetoucích sosen, po" levá horkou lázní paseky a mýtiny, opírá

nm

:

;

žhav do píkrých cest. Neodvažujeme se rušiti rozjaeného vdce v zábav, aby snad si nerozmyslil a ne' odepel nám svého prvodu. Ale trou" se

fám si jemn mu naznaiti,

že je as, a vy" ukajíce holemi do prahu. Je to však holá marnost; jsme tu ímsi nikdo nás nedbá, ale na zcela vedlejším slávu našeho pevodu pes Javorník pije

cházíme

z jizby,

;

se jako o závod.

Pt zlatých byl druhdy velký obnos hodn koalky bylo za pt zlatých, ale pišla chvíle, kdy je

již

jdeme

propita. .

.

nám

pipadalo, že

Ted snad konené

ptka

již

p-'

.

Ne, nešli jsme. Poobdvali jsme

z ranc, myjavského džbáneku pra" menité vody (dti nám povdly o stU"

napili

se

z

37

!

dánce), dali jsme konen zase rance na záda a ekali. Slunce stálo nad horou jako zlatá koruna; chvilku ješt, a poputuje za Javorník Sebrali jsme odvahu: vejdme a po^ I

bídnéme vdce

drazn

!

Pohrozíme mu,

nevyjde^li hned, že se vydáme sami Sum jako v úle uvítal nás na prahu. Mrano much se zvedlo se stolu, politého koalkou. Náš vyvolený viidce spal, hla' ostatní podimovali nebo šité chrápaje,

sedli jsme

oima

s

se žen,

tupé

vyteštnýma. Ptali Radily: ekat do

co dlat.

druhého dne, až Jura i Jano se vyspí, nebo vzíti si vudcem cikána. Podkovali jsme za radu a vydali se sami do hory. Ti hodiny bloudili jsme po hebene, v lesích bukových, ve smrinách, v dou" bravách na stráních, zarostlých hust ma^ lením, obcházejíce chaty drvoštpú, do^ koán otevené, sbírajíce zralé jahody do myjavského dibáneku a divíce se, že jsme v této kouzeln krásné hoe nepotkali dvanáct jako Maruška a Holena v pohádce. Za ti hodiny bloudní vidli jsme dv živé bytosti, dva pasáky krav a skotu: jeden byl nmý, druhý blbý. 38 :

msík

Konené

jsme správnou cestou na do Velké. V dé' dine Javorníku kráely ženy z kostela. Mely bílá roucha, istá a splývavá, vy" padaly jako ženy z Evangelia. A naveer, když jsme našli nocleh u žida, zpívali nám šuhaji pod okny:

Moravu

sešli

a našli silnici

Javorník. Javorník, pod Javorník chodník, až sa mí. milá. vdáá, kam ji budem chodit?

A

tak jsem vzpomnéla na javornického s uherské strany pravé ve

kopaniáe

chvíli, když jsem za války etla dodatek prohlášení eského Svazu o Slovácích. Myslila jsem dlouho na rozdíl mezi ním a ženami se strany moravské. Jak mne tehdy zabolelo, že Javoína je tak nepro" pustna a že vede tudy z Uher do Moravy tak málo cest, a které vedou, že jsou tak prázdné a opušténé .

.

.

39

STAEEK

V ŽILINÉ.

Pisthovali

se z dc-*

diny do msta, staeek s vnukou, ticc^ tiletou krejí|kou Pavlínou. Staeek býval v mladých letech hospo" nepokojnou krev, ujel do dáem, ale Ameriky. Doma zatím žena zemela, ma^ jetek i dti rozebrali si píbuzní. Potom staeek uchytil se ve veejné služb, zku^ siv své štstí tu i tam; železná dráha zvá." bila jej, vystídal všechny odbory zamst^

ml

nání, které poskytovala, byl pošinovaem i prvodím, až posléze vlastním dvti'

pem

dopracoval se hodnosti njaké a v té pensionován. Dti zatím dorostly, synové se oženili, dcery provdaly chovali se však velmi cize k nmu, byl jim nejen lhostejný, ale nkteí ho i nenávidli, ne" bot stává se, že znenávidíme si toho, od

byl

i

;

40

koho jsme, teba bezdvodn.^ mnoho oce" kávali a nieho se nedokali. íkali o nm, že je sobík, jen sobe peje, a stará kolena k cizím lidem.

tak šel na

Pece však

si ddinu, kde bydlel jeho nejstarší syn a provozoval emeslo kováské. Trávil tam dlouhé, prázdné dny, chod po polích a lesích na polích sbíral kv'tinky a v lesích šišky šiškami topil, kv" tinky dával do sklenek, hrnek a džbánk, nebo je cestou rozdával dtem. Dti ho milovaly a ekávaly na; zpíval jim pís" nicky, íkadel uml velmi mnoho; když ho rozhnvaly, látcíval po madarsku. Kdysi objevila se mezi dtmi i holika, kterou ostatní strkali a šouchali, pobíze" šla, je^li to j^jí jíce ji, aby pece k staeek. Stála jako do zem zarytá, tvá" iky jí hoely, a jen tak po oku dívala se na pkného staeka, blovlasého s ku" latou, milou bradou, zahnutým nosem a hrubým strniskem na brad a lících. Ko" vzhlédla k nmu, spatila jasn modré oi, blav záící, a nenadále se rozbhla,

vybral

;

;

nmu

nen

chopila ho za ruku, volajíc:

„Staeku milúký, to som já, Pavluša." Staeek se rozplakal; dti zvdav pa" tily,

jak

mu

slzy padají

do strniska na 41

a tam se tíští, hladil Pavlušku po vláskách, vinul ji k sob, líbal ji a hned ji vzal s sebou na procházku do lesa. Od

brad,

dd

a vnuka byli nerozlunými páteli, tebaže ostatní rodina starce dále když Pavluša dospla, pro^ neznala. vdala se, vzala staeka k sob, aby dti choval. Ale dti všechny jí umíraly, sotva

tch dob

A

spatily svtlo svta. Pavluša byla by cí^ tila se nešastna, kdyby nebyla mla sta^

eka. Chodil stále stejn svží, s hojnými bí^ lými vlasy, s milou bradou kulatou, s mo"

drýma oima,

nosil

jí

kvítka, zpíval pís^

nicky a dtinštl. Miloval nyní všechny dti, zvlášt dívenky asi takové, jako byla Pavluša, když se s ním setkala po prvé. Nerozlišoval již píbuzných a cizích, stáí ho vybavilo jakousi všelidskou láskou a dokonce láskou k všemu tvorstvu. Kochal se housaty a kozlátky se stejnou rozkoší jako dtmi, oslovoval je stejn nžnými jmény a podloval je stejnými kvíteky. Žili si s Pavlušou v dokonalé shod; Pa-vluša spravovala nyní jeho pensiku, ne" bo žil již andlsky nevdomým životem, nestaraje se o vci pozemské. Jedl, myl se, kladl boty v v let na pec, „aby

zim

42

;

ohály", vycházel a picházel pravi-s hodinovou pesností, podle sta^ rého zvyku, ale nemyslil již na to, co dlá, sotva rozlišuje všední den od nedle. Ráno odzpíval všechny své písn od „Ky" súce, zelené vodiky" až k madarské písni jakési, oblíbené v letech šedesátých, a ne-" pestal pti svým starobn tenkým hlás^ kem, dokud nedostal snídani poté šel na procházku do polí, vrátil se v pravé pO" ledne, zatanil odzemek, ardáš nebo valík, podle poasí byl to ovšem odzemek, ar" dáš i valík pouze náznakový pro diváka, ale staeek jist do nho vkládal všechen svj chladnoucí temperament. NašeWi dvee zavené, stál ped nimi mlky tak se

dln,

;

;

dlouho, dokud nkdo nepišel, a by i ekal dv hodiny, slvkem nezareptal. Odpo" ledne bral si na cestu ti kostky cukru (byl labužníkem) a šest krejcar na pivo. Když podražilo, nechtl platiti víc a Pa" vlína za jeho zády hostinskému doplá" cela. Rád si také kupoval bílé housky u pekae tam byla jeho každodenní za" stávka ráno. Na ddin housek nikdo ne" ;

pekl, ale donášel je

hospodyn

je

sem

z

msta ezník

kupovaly v nedli na vaení

sváteního obda. 43

pak

hnv

byl tichý lovk; s déde'zlého slova nezkížil; a jaký-

muž

Pavlínín

kem nikdy

nebo hádka

s

devadesátníkem!

Ostatn výdlky byly spatné a leckdy skrovná staekova pense zatlaila v do" mácnosti. Bylo nkdy ovšem se starcem rzných vydání dost a dost, tebaže jinak jedl jako ptáek; každou zimu stonal na zápal plic, každou zimu již již ho pocho^ vaii,

on zase

ale

vstal,

tanil odzemek, ardáš svítilo^li

slunce,

vál

i

zase zpíval, zase

valík, podle toho,

vítr

nebo mokila

mlha.

A

s

tak se dokal staeek svtové války. Pavlínin muž šel do vojny takmc prvními. Ddoušek ho pohešil.

„Kde

je

hospodá?"

ptal se.

„Sel na vojnu." „A což je vojna?

Kde pak?" „Po celém svt, staeku." Nevil tomu, nebo toho nepochopil; zasmál se vesele a jal se zpívati vojenské písniky eské, slovenské; také na amc' rickou hymnu si vzpomnl. „Svít lent of liberty," prozpvoval si do pochodu, a odešel rozzáen na procházku. Zatím Pavlínin muž byl rann u Ruské

44

Rávy, a do ddiny pišla zpráva, že leží v nemocnici v Zilin. Pavlína ihned jela za ním byl rann do nohou; strojní puška jako by byla podala mt! ob nohy hustou prškou stel. Ale byl dobré mysli, rány ho nebolely; muž tak zdravý a silný nejlepší na" dji, že bude vyhojen. ;

ml

Uspokojena

vrátila

se

krejíka na d"

dinu; bylo teba pracovati, aby se nemoc" nému pilepšilo. Ale uzdravení se vleklo. Dojíždla do msta, doma nemla stání; sotva však pobyla u muže, již neklid ji

jímal pro ddeka. a vše se opakovalo.

Lékai

doufali,

že

Spchala na ddinu,

nohy

zachrání,

ale

rány hnisaly a nezavíraly se. Pobyla u muže, zoufalá z jeho utrpení, pak se vra^ cela k staekovi, jenž také strádal v její nepítomnosti, nemaje ošetení a pravi" dlného života. Stával za dvemi, zmoklý, zimou se tesa, vyhladovlý, pláe dtin^ ské a vzdorovité slzy. cházela, srdce jí bolelo.

Když ho tak na^

Ošetila staeka, a hned zase zaala mysliti na muže. Tak štvána jsouc dvma povinnostmi, žila, dvojím svdomím, a div že sama ne" ulehla, tak ji hoe unavovalo. 45

Konen jednoho dne naložila skrovný majetek na vz, staeka ukryla do pein, a odsthovala se do Žiliny. Ale za týden poté byl muž operován, jsa zesláblý, operace nevydržel a zemel beznohý. Staeek nieho nechápal; byl pouze nespokojen, že vnuka pláe. Ptal se: „Pro pláeš, Pavluša?" „Zemel mi muž." „A pro zemel?" „Na vojn ho ranili." „A což je vojna ješt?" horlil staeek. „Tak dlouho? Za mých dob nikdy tak dlouho netrvala." Zazpíval šohajíkovi, na všecko.

jí

nkolik písniek o zhynulém

a

ovšem, že

Pavlína usadila

íka,

se

zapomnl ihned

v Žilin jako krej"

skromnice se staekem skoro na konci msta. Staeek jako by ani nepostehl zmny. Hned si našel procházky do okolí, i na starý zámek zašel, mezi dvma ekami; hned se všude vyznal, zvlášt Váh si oblíbil, a

žili

chodíval se dívat na proudící vodu; se pátelil s mstskými dtmi. Ale již za trnáct dní pivedl ddouška

hned

4

a

strážník, protože trhal kvítka v cizích za^

hradách.

Potom se stalo, kamenem

krvácel

že staekovi kdosi za^ elo. Zlí chlapci ho ka^

menovali za jeho písniky. Také ho jednou zachránili ruští zajatci ped automobilem, jemuž šel staeek d" vstíc, tleskaje radostí rukama nad

viv

nenadálým vozem bez koní. Lidé mstští nemli ho zkrátka tak rádi, jako lidé na ddin. Nemli ho rádi, pro" tože ho neznali; milujeme jen to, co zná^ me. Ale staeek toho nedbal, a zamra^

eným obliejm odpovídal bledmodrým úsmvem dtinských oí. Byl by býval spokojen

uprosted nevlídných lidí, konen zaaly doléhati na nedobytnou tvrz jeho radostné pro-* žil

i

ale zlé okolnosti i

stoty.

Zaalo

se to

Neprodali

u pekae.

mu

housky.

tenkým hláskem žalostn vypravoval o píhod, až posléze konil tím, že posílal Pavlušu, aby mu koupila housku. „Pekai nepekou housek", odpovdla Žaloval vnuce;

Pavluša. „A což pak pomeli?*'

47

,,NepomeH, ale nemají mouky." „Nemají mouky!" zamrail se ddoušek. „A copak roste na polích? Nevidl jsem podle Váhu žita dost i pšenice?" A pohlédl velmi smutn na Pavlušu, ne' bot se domníval, že ho šidí. Chodil však dále na procházky, a hledal po Zilin kde jakého pekae, na námstí, v podsíních, v hluné ulici nádražní; marn: housek nebylo. Podezíral tedy ceiý svt z nevle, a nebyl dalek pomyšlení, že Pa^ vluša navedla všechny pekae, aby ped

ním housky

schovali.

Ale tím se trápení neskonilo. Za as se pihodilo, že hostinský, kde ddoušek se stavíval na pivo, mu nenalil. „Nemáme piva", pokril rameny. „A pro ne?"

„Nevaí

se."

„Což pak pivovary vyhoely?" Sel

dom

a stžoval

si

Pavlušce.

„Je vojna, staeku, „Což je stále ješt

všeho je málo." vojna?" ddoušek. „Jakživa tak dlouho

zeptal se vojna nebyla,

to

nemže

nedviv

býti

pravda.

Jak jsem stár, tak dlouhé vojny nepamatuji." A ten den nezpíval, ani netanil. Nejhorší rána však na ddouška teprve 48

ekala. Kouiti bylo jeho vášní; kouil málo, ale denn. Stalo se, že v tabákovém sáku dostal -se na dno. Když se to pi' hodilo jindy, byla snadná pomoc; ddou^ šek dostal tyi krejcary a šel do trafiky

pro tabák, doma jej krájel a sušil bud na kamnech, nebo jej prokládal syrovými brambory, podle toho, jak uznal za vhodné. Teba podotknouti, že balíek tabáku vy držel I

ddouškovi nkolik msíc. staeek do trafiky v Zilin, byla

šel

loubím, práv vedle cukráe, tam, ráno o trhu roby s košatin^ kami a ranci a zpvav nabízejí plodiny svých polí, zahrádek a vinohrad. Ale

pod kde

stávají

u

trafiky stál irástup lidí, vedle lidí strážník, staeka nepustili dovnit, a ješt byli hrubí. Strážník postavil ho do zadu tam stál a ekal, ekal dlouho, a když nejvíc se naekal, nedali nic a poslali ;

mu

ho

dom.

„Aj, což

ani tabáku

není,

Pavluška?"

písn

ptal se vnuky. „Asi není, ddoušku, prodali."

„Lež! Lež!

Tentokrát

jestliže

vám

ne^

Vidl jsem Mái kouiti!" staeek rozhnval. Netanil

se

ani nezpíval, ale pronášel

sípavým hlasem 49

hrozné

maarské nadávky,

jako ošklivý vodopád,

chrlil je ze sebe

ukal pi tom do

hlikou, a když ze sebe vychrlil vdl, usedl na židli, zády k Pa" elem ke stn, a nemluvil.

podíahj

všecko, co vlušce,

Za ti dny

zántem

dostal

horeku

a

onemocnl

plic.

Pavluša ted krejíuje pro trafik antku, aby jí schovala tabák, pro hospodskou, aby pokradmu staekovi naepovala, pro pekae, aby jí tajn upekl housku pro nemocného ddeka. Zárove pak ošetuje ho jako oko v hlav; teskn vzhlíží od šití na jeho blounkou hlavu, na suchou ple, již horeka zrumnila, na bled modré oi, nevinné jako oi nemluvat; cítí, že v miluje dít, chot i dda, miluje ho za všecky a jako všecky, ale tuze se bojí, že ani její velká láska a oddanost nepipoutá rozhnvanou duši k této bídné zemi.

nm

ekanková obráží

scraf.

50

mod

oí staekových

blankyt nebes

a

prozrazuje

již

klid

K R v A N. V ústav, kam I

mne

na rok

„na

poslali

nminu",

kdysi sešlo

tém

každá

byla z jiné obce, z jiné školy; každá

umla

se

dvat pldruhého

sta;

spoustu neznámý-ch písniek. Bylo dovo'' leno zpívati je za odpoinku v zahrad. Tak jsem slyšela po prve píse o Goren^

sku

a o Kriváni.

Písn týkají se

nejen

neznámých krajích podivn do-dtského srdce. Sestupují do nho

o

jako

poznání

skutenosti, jasn, spíše jako první dotek perutného snu. Zneklidují, odvádjí z všedního prostedí, dávají tušiti jsoucnost njakých na divy krás' ných, lišících se od svta hmotného, a v mladé dtské obraznosti podivuhodn se splétajících s budoucími dny.

urit, slavnostn,

ale

svt

51

Píse o Kriváni toužila a slibovala. Ihned jsem si pedstavila Krivá; nevím jak, ale v srdci dodnes zbyl již pesné mi ten obraz osamotnlého vrchu, vyso' kého do oblak, nad nímž svítí jakési zcela zvláštní slunce kriváské, a zalévá blahým jasem zelené pastviny a louky samý kvt, které koldokola lemují horu. Cítím ješt dnes ohlasy toho nadšení, s nímž jsem píse zpívávala, pochodem s družkami vykraujíc po chodníku ústavní zahrady. )iž tenkrát svat jsem si umí'' nila, Krivá že spatím, dj se co dj. A léta plynula, budoucnost se uskute^ ovala, vidla jsem Alpy, ím, Saharu; touha po Kriváni kdesi spala. Jiné vci pipadaly mi dležitjší, jiné sny více mne vábily. Konen pišlo léto, kdy pede mnou opt kdosi pronesl slovo: Krivá. Ihned píse zaznla mi v duši, a vzpo^ minka pihnala se tak prudce a živ, že se rozvonla i ústavní zahradou, jejími narcisy, chvojkami a liliemi. V mysli vy kreslil se obraz kopce, osamle vyrstá" jícího

u

z roviny,

pat, ale

ale

nikoli

s

pastvisky

obklopený davem slovenských

neurit spojen s Tatrami. Vše, jako v dtství, jevilo se nejasn;

lidí,

pesná

a palivá byla pouze touha, touha stejn prudká a horoucí, jako v dtství. Dnes cítila jsem, že se k ní druží cosi jako nutkání zanedbané povinnosti, jako výitky svdomí

nesplnný slib, a zárove jistota, že tam najde vyprahlá duše osvžení a radost.

za

Tato jistota mne tak zaujala a pobídla, ti dny sedla jsem již ve vlaku. Jedu pl dne, opouštím hranice eské, jedu noc a pl dne, opouštím hranice moravské, jedu opt den, a stále provází mne naše e. Jsem stále doma, tebaže tu zevnjšek stanic, mst, rozhodn že za

úad

snaží se

pesvditi

o opaku.

A ím

dále jedu, tím více jakobych náru rozvírala tak, abych staila obejmouti celou tu do^ sud mi neznámou zemi, velikou a širou, která jest celá, v kráse své a velikosti

—

má

vlast.

Neskonalý údiv

šumným vínem

mi do

hlavy, a radost až dtinsky burácí v srdci; chce se mi taniti, jásati, objímati zemi tu, jako Kolumbovým plavhbati objevenou pdu. Pejíždím eky, míjím staré hrady, hory, skály, msta s husitskými kostely, devené dé" diny, a stále jsem doma. Hle, jak daleko! blažeností srdce roz^ Hle, jak široko plývá se, nadšením skáe, jako druhdy

stoupá

íkm

!

A

53

v dtství, když jsem

s

družkami zpívala

píse o Kriváni, a chvla neznámých a budoucích.

se

tuchou vcí

VyWížím z okénka, stále v jednu stranu. Rozkošn zelené údoly ztrácejí se v ho-' rach erné díví vesnických stavem' mihne ;

nebo bystina prsvitná jako vzduch: Stoupáme. Obzor je zastaven nízkými pa" horky, kueravými jako hlavy berání. Nenadále kdosi mi praví: „Vidla jste již Tatry?" Vyskoím bleskem; kde? kde? Pistoupím k druhému okénku: tu stojí. Strmí dlouhou, pcvysokou hradbou, ada obr, kteí si podali ruce, sdružili se, a chrání zemi jim svenou. Vystupují z roviny nenadále a hroziv, jako by práv byli vyvstali z hlubin zemských, pispl chali na ísi výkik o pomoc, a stanuli se,

pemítajíce. Bílé hlavy jejich radí se s ply" noucími oblaky, které všude byly a všecko vidly. Obr vedle obra, pevn rozkroeni,

k výpadu První

schystáni, tu stojí.

je

Jestliže toužili,

Krivá.

jsme po

marn

tedy

v 54

konené

sob

více

nem

píliš dlouho srdce pepínali, vyplnní našich mívá zklamání. Bud že pe^ vzdychali,

mén

sn

trhla

se

struna v

která

srdci,

neustále

znla tím vysokým tonem vroucí touhy, bud byly naše sny píliš skvlé, bud vlastní nitro zprahlo v žáru let a nemá již ky^ prosti mladistvého nadšem'; ale stává se, že, jakkoliv zní to paradoxn, splnním touhy pipadáme si nkdy chudší. Do" sáhli jsme, eho jsme chtli, jsme bohatší, a pece jsme zchudli. Sen, který nás živil, jest

skutenost

znien,

jest

nám niím;

jakási poušt, prázdné místo zeje nám z nitra. Takové to nebylo s Krivánm. Jinak to bylo.

Nenašla jsem ovšem

sn. Také jsem ho však ve

Krivá dtských nepozbyla. Žije

mn dále, pohádkovou, osamlou horou,

horou slunce a pastvin.

Krivá

pak, který

jest

prvním

z

obr,

pijíždíme''li od Liptovského Svatého Mi" kuláše, zjevil se mi docela jinak. Objeli jsme jej s boku. První padl do na oí jeho nakivený vršek. Sedí hlav frygická apka, nebo uhnul ped blesk srazil pyšný ímsi shora, nebo hrot? Holé jeho strán šed se bíýští. jeho hlubokých a nedotknutých lesích žijí medvdi; na žulových skalách^ j jeho

mu

mu

.

V

55

kamzíci jsou doma, a vysoko hnízdí orlové na nepístupném vrcholu, na který- ped necelými deseti lety po prvé vstoupil Io" vk. V tajemných skalách Krivá skrývá zlato; lovku je však nevydá; zlaté doly bylo teba zavíti, nevynášely. Spíše ješt zlato bral; zbojníci prý do skrytých je^ skyní zanášeli naloupené dukáty. Hoec kvete mu na zeleném lemu plášt kišál ledovcový zdobí mu tém skoro celý rok; nepodobá-liž se králi vznešeností svou? Zrcadlem jest mu nepohnutá hladina stí^ brného plesa hledí v ni celý rok a proto je tak pyšný. Ale to je vlastn domácká dvrnost obrova. Z dáli neprojevuje lovku toho všeho vidíš jen mohutné obrysy, a sed na verand štrbského nádraží, hledl bys na n, až by ses uhledl. Slunce^i zajde stranou, zploští se pla^ ;

;

;

pedhoí; vidíš pak jen ernou stnu a velkolepé její obrysy na jasném nebi. co vidíš? Krivá je hlava ležícího muže; vysoké elo vstává s chmurné zem, pod elem linka brv, a ušlechtilý zahnutý nos vrcholek hory dále semknutá ústa , a brada, hrud, zkížené ruce Kdo je ten ležící muž, kdo je Krivá? štika

A

—

—

.

56

.

.

Známy

jsou ty obrysy; ten krásný pro^ tatranský- Valach i obyvatel ni" transký, Dtvan, má horjan i doljan, má Kollár i Ludevít Štúr, Janošík

má

fil

má

má

i

odrodilec Turza.

Kdo

je

Ležící s

Krivá? Krivá

nm. Kope veliký, už

je ležící

Slovák.

oima zavenýma.

Slape se po Kdyby nebyl tak

se do nho. by ho byli pochovali.

Leží s oima zavenýma, ale nezemel. jeho ele hnízdí orlové.

Na

Neíkám, že je tam veselo. Veliké a vznešené vci nebudí veselí, ale báze a úctu. Pece však není po nich v srdci smutno, jen slavnostn a svat jest. Ženika zpod Kriváa pišla do Za

Liptova.

mstem

na poli kopala dívice a zpí" vála si. Ženika šla po mezi, chvilkami stanula, jako by chtla cosi íci, ale zpv neustával, šla tedy dále. Její kroj byl tichý, nepíliš barevný; tam na horách rodí se dobré hospodyn a špatné frajerky. Po" sléze došla k pvkyni. Pohlédly na sebe, a dívka zmlkla. „Vy tady dole ješt zpíváte? To

my

pod Kriváom už dávno nezpíváme.'*

A

šla tiše dále.

57

Tak bylo

i

jako

mn.

oné dívici, kterou opustila, Nebylo mi veselo, nebylo mi

smutno; byla jsem plna velikého, svatého, tichého údivu i lásky.

To

58

byl

mj

skutený Krivá.

ORAVSKY ZAMOK. Usínáme

s

Bomkou

Styk

v jídeln. Tak se to pihodilo: Zítra je ve Vysním Kubín jarmok, o jar" moce lidu všude hejna, by i válka byla, Styk ani nestaí pí" a pohostinný-

u

dm

buzným

a

známým.

Tu pišla Bomka z Turanského Martina, tu pibyla

veer

rodina

ttušky Ludmily, na

všichni našli do" v jídeln. na skládací že" Bomce na divan, a lezné postýlce, kterou student Pietor pi" nesl na zádech ze sousedství. dojel ten onen, a

mov u Styk. Nám

ustlali

mn

Venku podzimní vítr houpe haluzemi jablon, až tvrdá jablíka ukají do oken. Také drobounký déš šelestí o skla; ote" venou vyhlídkou vplý-vá do teplé svét" nice ostrá a sirá jakou dýchají za"

vn,

59

hrádky po prvních noních mrazících. Mílo lampa ztlumen svítí, se stn je v jídeln hledí otcové a ddové rodu, hrdých a ne^ zlomných výraz. Lahodné ovzduší ;

m

mi

jako poutníku, jenž ne^ oekávan našel bratra. Tak je tu, u Styku. A potom Bomka! Jest mi pedstaviti

obklopuje;

je

Bomku, nebo Bomka pjde milost

se mnou na Možná, že prokážeme Pietorovi, aby dlal spoleníka,

zámok.

oravský i

Bomka

je tu hlavní osoba. Je to dív^ jako malina; pro slovo do Pešti ne^ utíká, a smutná není ani o plnoci: Obli^

ale

ina

ejík

má hebký

a jemný,

hedvábnou ple

mstské sleny, vlásky i šaty po nejnovjší výbojné mód, oi taní neustále v jiskivém neklidu, ale nesute jí, dokud jí ruky ne-' podáte. Teprve, až stisknuvše malou ruku její, poznáte, jak je prací ztvrdlá a zmo-' zolená, s jakou silou dovede vám opto^ vat váš stisk, pak uiníte si o ní správný

úsudek. To bude jednou hospodyn bohu, že naše, slovenská.

!

Sláva

Ležíme již a hledíme na strop. Bomka by ráda shasla, nerada by bosou nožkou stoupla na podlahu; posléze usuzuje, že tétuška jist dojde popáti nám dobré noci, a shasne pak sama. 60

„A my si

zatím," povídá Bomka, „dáme na strop do každého kouta jednoho

kavah'ra, vm7sh'me si je tam chytro, chy tro a ráno kam první bezdný po^ hled zabloudí, v ten hned kavahr z nejbližšího kouta pispchá a bude muž

—

!

smr

nám

souzený."

Jsem ponkud na

rozpacích, pokud se týe onch kavalír, a proto Bomka šle" chetn vybírá mi tyry ze své zásoby, staví je do ty kout na noc; v tom pichází ttuška, poptá se po našem blaho" bytu, foukne do lampy — a spát.

Znám

se

Bomkou

s

teprve dva dny,

kestní jméno

zeptala, jaké je vlastn její. Chci se díviny otázat,

slyším

pravidelný oddech spánku;

a ráda ale

bych

se

již

jí

usnula, jen dolehla. Ale což! Bomka jí docela dobe sluší, jakož jí všecko sluší, nebo jcjí^'kepké mládí zkrášlí vše, eho se dotkne. íkejme jí tedy Bomka.

Na

oravský zámok jedeme vlakem po

poledni. Otvírá se ped námi zelené údolí, utšené a oblé jako kolébka, s plytkou ekou uprosted. Na jejím przranou vodou vidti jest oblázky, s nimiž si pO" hrává, jsouc v dobrém rozmaru, vidti

dn

61

jest však také valouny, které na jae, zdi" voelá, valí s podtatranských strání. Ale ted je klidná a laškovná, nese v houpavé nárui lehýnké plt, stíká na olše, které se postavily se zelenými vlekami píliš

c

blízko k vod, houpe pomnnkami a pli trav na bezích, plosko sbíhajících ke

dnu, ukrádá sena s luin, jež obtáí. Sledujme rozkošnický její bh, i když

jsme vystoupili

z

vlaku, a zahledni do

za chvilku ped mostem; tu vzhlédneme, a výkik úžasu, jenž unikne každému, kdo ponejprv tu stane, rozve^ seluje Bomku, která ekala a tšila se na toto pekvapení. jako by hrad její byl,

zem, staneme

A

tak

je

pyšná.

Nad zákrutem eky Oravy

z rovinaté

planinky náhle vystrmí skála, posupná a rozkroená, homole zarostlá a zastavná, s vrcholkem sraženým, ukonená stechou starého hradu. Kulaté i hranaté vže a štíty se ježí z hromady budov, lepí se na skálu, zakrývají

tém

až

se

do

tunel, jediný

zelení, údolí.

sestupují

Tam

po bocích

záludný pístup do hradu. Tunel je

první branou, tou

i

my

otvírají

vstupujeme, lu-

potluený latinský nápis nad vchodem. Ti století nanosila kamení na tuto

štíce

62

hrdou skálu,

více než sto

která se objevila

meirú vysokou,

neekaným

a

sveepým

hostem v líbezném údolí Oravy. Nejvýše, na samé špici, usídlili se stedovcí rytíi; postavili pravé orlí hnízdo na nepatrné prostoe, kde skála prostupovala základy, a základy vnikaly do skály. Z vysoké a hladké vže, z obytného stavení, úzkého a chladného jako žalá, vidti zejmé, že

vku

družn; zde pevnými dosplého muže, ped kýmkoli, kdo by chtl ho na^

lidé

tináctého

jeden

nežili

osamlý

obrnil se zdmi, a širokými jako rozepjaté paže

nemiloval spolenosti více než lev. Byl hrdý a tvrdý jako každý, kdo pemáhá pírodu. Shlížel s vysoká zelenýma oima na lidi a lesy, na eku i okolní chalupy; nedíval se okny, ale stílnami. Tenkráte byla cesta do hradu nejobtížnjší. Ale patnácté století nalepilo si pod toto orlí hnízdo budovy, plné výpravných komnat, opatilo je lomenými oblouky, kavštíviti

;

mennými

portály,

vysokými okny

se se-

dátky ve výklencích. Tam sedaly hradní dámy, libující si v sametu a zlat a snily, ,

vyšívajíce

nžné

gobelíny. Jejich obraznost, vznícená obasnou podívanou na turnaje a klání, toulala se za prvodem velmože,

63

jenž v neustálých hodech a slavnostech pobyl na hrad hostem mimodk vetká' valy do vlny i píze své sny o pepychu, hedvábí a perlách, o lásce a panování. ;

Století šestnácté usídlilo se nejníže. Pan-* stvo opustilo samotu ve mracích, otevelo slunci, vzduchu, vtrm. etné pa^ vlány, terasy a parkány uinily tuto snšku

dm

barevného kamení podobnou

Konen

schodm

do

kaple, otevená nejen hostm, ale i lidu obecnému, ukazuje v povaze lidského pokolení, jak rostla den za dnem a rok za rokem. Kolik se zde vystídalo za tu dobu rodin, skládajících se z hrdin, násilník, sket i lidí šlechetných! Slováci, Poláci, echové stídají se v jeho držení. ]t dobýván, pálen, boen, znovu vystavován, okra*šlován, pechází z rodu na rod, je

oblak.

i

zmnu

majetkem hlav korunovaných i eských bratík, jichž hejtman je Petr Komo^ rovský. A tak pechází z ruky do ruky, až se jeho majiteli stanou Thurzové, slavní

Thurzové. Ale tu jest mi opakovati, co ekla Bomka. Pro Bomku toho všeho nebylo, onch dlouhých vk, prudkých útok, žháství a násilí, touhy po moci, Bomka 64

prohlásila, že Orava není a nebyla a sídlem moci, ale že Orava je lásky.

sym"

bolem

„Tu

bydliti," usoudila,

Chtla bych

milovaní.

„mohou

tu

bydliti.

hrad

jen za"

Až

se

zamiluji, nasthuji se s kavalírem svým do nejvyšší svtniky, kam vidí jen milý

Pánbh

a ptactvo nebeské. Odtud výhled" neine"li, do propasti nahlédneme. Tak je to správné. Dva, kteí sob se zaslíbili, mají hledt jen na sebe a do sebe a každé

a

nahlédnutí jinam, je peklem zakázáno." Bratránek Pietor poslouchal mlky, vy" cituje, že Bomka vlastn s ním polemi" suje, nebo co on vyprávl o hradu, bylo docela jiné, jak jsme slyšeli.

Usmál

se

nepatrn

a žehl

Bomku:

„Peklo by bylo plné žen." „Nelze,"

odsekla

Bomka. „Nudily by

se píliš bez mužské spolenosti, a z nudy staly by se tak ctnostnými, že milý Pán" by neodolal a povolal by je zas na nebesa. Vy, pane Pietor, který toho tolik víte nepkného a ueného o naší krásné Oravnce, povzte nám pece, jak byl za"

bh

ložen slavný rod Thurz ?" ^Založen |a rozložen tak,"

odpovídal 65

Pietor, „že já jsem také Thurza.

ddin

je

V každé

Thurza."

„Ncuklouznete mi, lépe než vy.

šohajíku.

Vím

to

A

kdyby prvodce po hrad povdl by vám o kousku

nebyl nmý, nitranského biskupa Františka Thurzy, který se zamiloval do sliné hradní sleny. Tehdy byl pán hradu zadlužen, hej, a cože? Devt tisíc dukát poteboval. A Franti" biskupství, z penz šek Thurza složil biskupských všechny dluhy poplatil, víru

pkn

zahodil, mitru zahodil, evangelíkem se stal pro lásku k Barboe a s ní pak deset let

sám a sám na hrad. Tak se milovali, že ani dtí nemli. Teprve druhá žena dala Thurzovi potomky."

žil

„O Bomko !"

táhlý pohled Pic-

pravil

torv, zakonený pokrením ramen. „A tito potomci", nezmatena horlila Bomka pro svou vc, „jací byli? Jak se vyznamenali v milování? Pravím, hrad lásky je Orava, hej Pojdme, Pietor, pojdme do archivu. Tisíce tam najdeme dkaz pro to, co pravím, Co dlal pan Jií Thurza, syn zamilovaného biskupa? .

.

.

Ten Jií Thurza, kterého spatíme nama" lovaného v komnatce vedle kaple, jak leží 66

veškerou nádherou palatina, a ušlechtilé choti své, paní Alžbty Czoborové ? Ten slavný Jií Thurza takovou láskou planul k Alžbt, že byv pinucen odejeti z domova, do boje proti Turkm, nedal minouti jedinému dni, aby neposlal své choti psaníko plné lásky, toužení a oddanosti, psaníko plné po-'

v rakvi vedle

libk

„A

V

s

pvabné

a

nžných

slov."

jak to bylo

šestnáctém

možná

století,

bez polní pošty?

kdy papír byl tak

vzácný?" divil se Pietor. „Ale to není vše, synek moj," pokrao^ Bomka zanícen, „v archivu ukáži vám sta a sta dopis, celé haldy, kterými vrná a hodná žena odpovídala vzdák" vála

nmu tým

milákovi. Co jsou proti

pergamenm

naše

tmto

lístky

žlu^

ržové?

Efemérky vedle vnosti. Pravím, není dnešním zlém svt, pouze na Orav kvetla kdysi zlatým kvtem, na svém hrad." !" „Poj dme, chytro poj dme do kaple místo odpovdi pobízel Pietor, z kaple

lásky v

vedl nás ihned do

Tu ležela

komrky

s

obrazy.

na podélném plátn vymalována Alžbta: tvrdý epec objímá

paní

67

žlutou tvá; veliká víka vypouklá zaví-' rají oi, dva podbradky tísní se nad kraj' malounké ten" kami okruží, ruky kými prsty zatínají se do zlatohávu, pod jehož tuhými záhyby nelze tušiti obrysv tla, a drobounké nožky obuty jsou dra^

smšn

hými kameny. „Hu, hu \" povídá Pietor, „hledme na Alžbtu Tak ošklivá žena byla snad vrná, a mla dosti asu na psaní dopis." „A prosím, líbí se vám tento Turko" bijce?'* neztrácí ducha Bomka, obracejíc se ke mn. „Šavli ml, pravda, pknou, !

diamanty vykládanou, jak

mu

je

tu namalo"

hrobu vy" pknost. Ostatek, nestavím na mužích svých teorií což o lásce. Poslyšte dále, co se stalo: Thurza ml sedm dcer, a všechny krásné, velmi krásné panny. Každá slavn se provdala, nejbohatší magnáti jezdili si pro na Oravu. Dobe tak. Snad je Thurzovky ty milovaly, snad ne; ale tradice lásky z hradu s nimi neodešla. Nejmladší a nejkrasší dcera magnáta odmrštila, sama podle srdce svého volila, a když jí zakázali jíti za srdcem, do studny hradní skoila, do této studny, prorývající stometrovou skálu, vána, brali

ale

a

s

ji

ukradli

a

z

ní všechnu

!

n

68

!

a ješt deset metru pod eku Oravu se ze studny do dívka vy-' hloubící. plavala, magnát pak s otcem z okna vy^ zírajíce, divili se, jaká bílá labu pluje po k Váhu ? Tvrdím a tvrdím, že oravský zámok je hradem lásky, a kdo

A

eky

Orav

íká opak, nemá mne rád Bomko, milá Bomko, jak ti to slušelo Líka se ti rdla, vlasy poletovaly jako zlaté niti; budeš jist rozumná hospodyka a správn usuzovati a logicky mysliti !'*

ale dnes, dnes jsi zamilována, a nikdy nemluví dívky rozkošnjších nelo'-

budeš,

A

giností, než jsou^li zamilovány. necita Pietor se smál! Ale když jsme pak vystoupili až na nej^ vyšší vž, na tu, která penívá pahorky hrad obklopující, aniž však dopává oku pohlédnouti za n, a když jsme vyšli na chatrnou pavláku nad propastí, houpající se každým krokem, abychom jako z koše balonového pokochali se závratnou vy" hlídkou, vidla jsem, jak starostliv chopil t za ruku, jako by se bál, abys mu ne^ spadla s té výše pevysoké. Odjíždla jsem z Kubína, a ješt tkvl mi ped oima hezký ten obrázek mla^ dych lidí slovenských, nad propastí ruce

69

podávajících.

si i

Tak jsem se zahledla že mi pak nezbylo

zadumala radostn,

ani kdy, otázati se pece na tvé kestní jméno, abych t dstojn pedstavit mohla, a tak budeš žíti zde i v mé vzpomínce již

jako

70

Bomka.

NA JARMOCE

V

ORAV.

Procházím

se

již

od

rána podélným námstím ve Vysním Ku^ bín, v oravské stolici, na Slovensku. Vy" jeli jsme si s páteli poklonit se Hviezdo^ slavovi, básníku, a pohledt na oravský jarmok. Ale nejsou všichni jarmoku dy chtiví, brzy mne opouštjí. Sady na stráni se vybalují z mlh, a všichni se rozbhli do stínu žloutnoucích bízek. Pouze dva-náctiletý- Mikuláš s hlavou ernou, krátce ostíhanou, hledí na mne jiskrnýma, vr^ nýma oima a neopouští mne. Okouší dobe známé: ukazovati do^ slasti i mov a chlubiti se pknými jeho vlas* nostmi. ile hostí mne vysvtlivkami ke všemu, co vidím. Družíme se k davu, jenž proudí ná-' mstím, vtékaje sem silnicí shora i zdola,

mn

71

:

hloucích, ve dvojicích, na povozech, žena dobytek vrbovou snítkou. Naslou^ chám útržkm hovoru, vm'mám ráz lidí, jejich pach i náladu, jejich duše obrazící se ve tváích, a je mi, jakobych plula pí"

v i

jemnou ekou domáckou, mujíc se námi.

s

Oravský

jejími lid

vodami,

víc a více sezná" behy a hlubi"

nenadchl by malíe svétel

folkloristického zevnjšku. Je to lid skromn šedý. Jeho muži pipomínají pastýe stád a ženy nosí se pokorn a barev

prost jako mnišky. Nebarvená vlna je vystídána jsouc leda hrU" bým plátnem domácím, lnným nebo ko" a

odívá, obouvá,

nopným. Jediná stužka zdobí

jejich kroj

dívky zaplétají si ji do vrko. Ale i tato ozdoba dovolena jest pouze pannám. Která ztratila vneek, a odplul po Dunaji nebo po Váhu, té bez milosti ostatní ženy

ustihnou vrko i se stužkou. Ustihnou jej také, když se dívka vdá. Hlavu jí za" kuklí do bílého epce, staženého hluboko epec pak ováží tmavým do oblieje ;

šátkem.

ada stánk

jde

stedem námstí, stánk

nejhonosnjších. Ostatní kupí se za zastavily

72

námstí

až

k

domm,

ní,

a ješt

!

dom, opírajíce se zády o zed, sedí na chodnících prodavai s nšemi. Ve stáncích zboží jako u nás: plátenické, stávkové, smaltové, strojní krajkovina, bednáské tovary, vaeky, méchaky, židle. Vše jako u nás. Ale jsou tu i stánky, jakých u nás u

nevídati.

Klobouník zde prodává širúchy. Velká tlaenice „chlapv" je ped jeho výklad-' cem. Kulaté širúchy s ohrnutými kraji, širúchy z erné plsti jdou z ruky do ruky, kolují v zástupu a ztrácejí se zraku pro^ dav.Tovu, jenž bdéle volá, aby mu je vrá" tili na prkno. Zákazníci se neurazí chápou, ;

a jen

dobrácky poznamenají: žádný strach,

však

jich

neukradnem

Širúch stojí dvacet pt korun; nkterý gazda má i ti, tyi na hlav, tolik jich pokoupil pro všecko píbuzenstvo na Kopaninách. ruce je mu líno je nésti. Sohaji do

V

šestnácti let " ostatní jsou na vojn " pi" pínají na širúch pestrou cetku, kosárek nebo i chvjivé páví péro. Starý baa s vlasy dlouhými, mastnými a šedivými

vyzkoušel už snad všechny širúchy z krámu. Provází je dlouhým pohledem, klada je zpt na prkno, drbe se v strnisku na brad a jaksi tuze nespokojen s novým zbožím 73

a spokojen se starým, klade zálibn na hlavu svj širúch, který byl nošen celým rodem od desátého kolena, je tžký potem a tukem, rezavý jako pancé z vraku, ale jemu ze všech nejmilejší. To je zjevno z posunku, jakým jej naráží na hlavu, v posunku laskavém a odprošujícím za to, že se ohlížel po jiném. Pro také? Vždy tento není velký ani malý, ani tlustý, ani tenký, „slovem všecko v míe pravé." Baa

rozhodn nekoupí nového širúchu. Vedle je stánek barví. Barvíi sbírají plátno od hospodynék, na lístek napíší míru, váhu, barvu, zboží po jarmoce ovezou dom, nabarví, natisknou a do pí-štího trhu pivezou v úhledných závinech. Ženiky tlaí se pak na stánek, div jej neporazí i s barvíem. Ze záadí vytahují usmolené lístky a dožadují se rychle, rychle svého kusu. Každá hospodyn opa^ si

tila jej njakým zvláštním znaménkem, a ted zkoumá, ]eAi to vskutku její pe" divo. tané,

I

nit dávají

si barviti,

doma smo"

když poodstoupily, porovnává družka s družkou mod barvy, krásu vzorku, natištného žlut i ervené, ji" nho na frtoušky, jiného na sukn. A za nimi již picházejí nové zákaznice, aby 74

a

daly do

farby svá plátna,

erstv

vybí''

lená.

Nech

jakkoli

jsou prosté

a

skromné

ženy oravské, nebyly by ženami, kdyby

aspo njak

nekrášlily. Každé nedala ji zdobil a uspokojil její marnivost. tak i ony pomáhají pí-' rod. Nebo pro by tu vlásenkáka roz^ se

píroda vrkoe, aby

A

ve stánku umlé vrkoe všech od" i erni, a dokonce i vrkoe šedivé? Uprosted hemžení stane náhle tetka ložila

stín hndi

s kravikou. Gazda jakýsi ji oslovil, chtl by kravku koupit. Pohyblivý chumel na" stane okolo nich, kráva žene se ku pedu, strká madarské sleince teplou tlamu do ada zátylku, až sleinka jeíc uskoí ;

ostatních lidí se staví, sráží, huláká a poje, ale gazda s tetkou smlouvají nedbajíce pokiku. Krávu omakávají všech stran, pomlouvají, chválí, smjí

bízí

nedvují,

ale

z

koup pece

není

se,

se se,

nic.

Tetka chce tolik, gazda nabízí tolik; obnos se nerýmuje a gazda koní rozprávku povzbuzením, aby jen tetka zkusila, dá"li jí

nkdo

ty peníze.

Za každým vozíkem, taženým koníky nepíliš velkými, ale tuhými a kulaou" 75

kými

svobodn bží neuvázané

až radost,

kluse

hirí bitko,

když povoz bátko ukrádá a

si

stane,

stéblu a vraští

vedle

pytlíka

z

mámy

kom

kži na

kobylí

se založí, híí-'

stéblo sena po bocích, porostlou

kueravými

chlupy. stojí opodál; žebinové vozy jejich vrchem jsou naloženy dívím zpracovaným. Každý z nich má krátký kožíšek, na zádech vyšívaný, bez rukáv; všichni oravští tak chodí, v zim v lét okožišeni, nebo „do svatého Ducha, držme

Sindelkái

pkn

:

se kožucha,

po

svatém

Duše,

zstame

v kožuše."

V

hezkém kožíšku od stánku ke stánku malý hrbáek. Je všecek bílý,

potuluje se

pkný, má

o

jisté

starostlivou

mamiku,

tak dbá. Spodky do krbc jsou naped pošity zeleným prýmem, skrou^ ceným do ornamentu, košilka vyšívaná, širúch s pérekem. Kam se hne, tam za ním pemilý pejsek ovácký, chundelatý a také celý bílý. Utšená dvojice, jako která

pohádky.

z

Jinak

mnoho

muž

nevidti.

Hle,

tu

jednonohý gazda. Nesmíil se s myšlenkou, že noha již nikdy, nikdy nenaroste; jako by ekal, že kalhot ješt jednou upotebí 76

celých, složil opatrn prázdnou nohavici pod pahýl a pod ni teprve nasadil de^ vnou nohu hlkovou. Robátka se smjí nebo pláí v rancích na zádech má zvlášt opatrná nacpala kloue do košíka a tak je nese, plachtou ;

pivázané,

na

hbet. Oraváek

veští,

nikdo toho nedbá. Na obou koncích jarmoku je po plane-' tái s papouškem a s kolovrátkem; dívice s hlinikovýmiprstýnky na hrubých, erve ných rukách dávají si tahat planety, aby zvdly, co tam v dálce milý u toho „uho" ského regimentu", co on tam v té vojn až se zajiká a rdí, ale

robí.

Na

chodníku sedí prodavai oštpk, Mikuláš mi vysvtluje, že oštpky se dlají z brymzy, natlaí se do formiek doma ezaných, a ve tvaru po" dlouhlých šištiek v komín pak vyudí pi ohni z horské klee. Druhdy koupils sýr oštpek za dv, ti šestky; dnes je teba zaplatiti osm až deset korun. Vždy lidé ze salaší.

baa

také

všecko

musí

zaplatit

stokrát

dráže.

V

postranních ulikách ženy prodávají

židovi

plátno.

krámu

se

Okolkují

na

svým bemenem,

doskok od netroufají

si

77

pistoupit. Ráda by prodala, nerada by se dala ošidit, ale pece tomu neujde. Na" slouchá,

pemítá, poítá; na konec bezhlav

prodá, spoísti neumí, a pláteník jí namí, dovede asto i tolik, tvrdí kolik chce. Mikuláš, blýskaje oima v šlechetném rozhorlení chlapeckém, že pod stolkem kluka umístí, kluk na dané znamení ušmikne metr nebo dva, jsa zakryt dlouhým plát"

A

mení pod stolkem se mí, mí, a užaslá ženika na konec vlastníma rukama namí

nem,

jež

kupí,

a

pi

pláteník

a vlastníma

mila

a

oima

uvidí

mén,

než na"

uvidla doma.

O, Mikuláš, ten zná historek. Nejlepší jsou takové, které vypravují o konci jar" moku, když chlapi i ženiky prodali, na" koupili a pihnuli si boroviky. Tu se chlap napije a volá: co jsou mi peníze, peníze nejsou nic, jen když je pálenka, a

kdyby aspo pálenka

voda!

málo

"

Všecko

opíjí.

je

mu

Koalník

ím

byla,

slabé,

se snaží se hodí.

ale

málo

to je pálí,

vyhovti, ze" Jednou byl do pálenky,

pálenku, odsouzen, že smáel etzy Aby byla íznjší. " " Ale již dosti, Miku" lášu, nechmc tch ošklivých pálenkových historek a poslyšme, co si tu ženiky ve siluje

78

sboru povídají. není ím. si

A

Však

dnes

se

neopíjí,

Zastavily se, usmály rozpait. Ani rukou nepodávají, jen stojí a hledí na sebe. jsou patrné píbuzné. Jedna praví:

„Jsou u vás zdrávi?" „Hcj", pitaká oslovená.

„A

na vojné?"

chlapci, všeci

„Hcj, na vojné. je zabitý,

ale

ješt

Aj povídají, že jeden nic nepišlo, nevíme

Andrej " " A zas rozpaité pohledy, úsmvy a dosti. dlouhé ei? Všude Co povídat? O

tedy

"

em

to stejné. leda smrt. je

Co nového ? Nového pinese

Lhostejná oddanost plyne Je zle? Dobrá.

Jen

lovk ped

Je

he?

smrtí

je

z

toho lidu.

je dobré. takto lhostejný. I

to

S oddaností mlenlivou, až tupou, vede tamto dívka opilého gazdu. Pece našel, ím se opít, tebaže v žádné hospod za peníze nic nekoupíš. Vede ho za ruku, jako dít, k jeho vozu, aby ho tam ukli" dila,

potácejícího

se

a

nemohoucného.

Opilec za bílého dne! A nikdo se za nimi neohlédne, nikdo se nepohorší, ba nikdo 79

.^le

^a^^i:

'

s:&^

Poidma nelíbí'

80

za

vodu

U

to zde tedy

vK

zceU

rii^i^. M.UUU..1

ŽENIKA

Z

POVÁŽÍ.

Dychtivost života z ní

vanula jako

z jarní

kveteny tryskala pra" ;

menit, nevinn se radovala jako kzle v poskoku. Úsmv nemizel jí se rt, krvav vzdutý^ch ve tvái, podobné bloun^ kému obláku. Oi její pod oboím divoce

I

erným zíraly ist a vrn. Od narození z ddiny nevyšla,

j

a

pece

nebylo v ní nic venkovského; lidé po^ stehli, že je jiná než ostatní dívky, a ka" •narádky pudem vycítily ten rozdíl; cho" v^aly se podle toho. Všechny družívaly se 1

ako houf oveek, ale k ní jevily vždy ídrželivou pátravost; vtily v ní odlišné ádro. Nezvyklé zapádání osudu, které t ní vytušily neviditelnými tykadly, bu' |ilo jejich ostražitost.

Chodila v kroji

;

chodilo se tak v celém 81

až skoro do vojny; nkde teprve za války dvice odložily kroj a odly se polomstským šatem. Sama si nedélní ni" kávce zlatem vyšívala; vzorek si zvolila -bohatý, se srdékem uprosted; pás i fér-' toch i ižmy, vše nosila do nitky takové, nosívalo, a pece, se v jako když tetky ji v nedli potkaly, jdoucí do kostela, dvakráte po ní se ohledly a ekly: „Dvica tato a která je to? Jako by iPováží

ddin

—

nebyla

ddiny."

z

„Ba hej", dodalo se, „a pece je. Však to Januškova Ludmila." Ale i chlapci chovali se k ní jinak než k ostatním dvatm. Kroužili kolem ní ze široka; zadumávali se vprosted vty, když o ní hovoili; rozmýšleli se na pl cest, jestliže kráeli vyzvat ji k tanci. je

Pi tom

nebylo jediného, jehož srdce bylo

by zstalo lhostejno pi pomyšlení na Ludmilu. Touha po ní dlela v nich veliká, a pece chodívala od muziky bez ŠO" háje. Za to zpovzdálí sledovali ji ti, tyi,

nedvujíce

a

slídíce.

Netroufali

si

pi-'

kdyby nkdo byl se jich otázal, pro, sami by byli nevdli. Snad odistrašovala je její pímost^ která i nm,

stoupiti

82

k

ní; a

kladla divné otázky; snad její dy oekávání, které tkvlo v celé bytosti a nevdomky vybízelo, uvá-

oima,

chtivost, její

dlo

je

do rozpak.

Bývalo jim, že ví

všechno, co chtjí a zamýšlejí, díve, než ústa oteveli.

Ludmila však nevdla

nic.

Chodila po

zemi, oekávajíc života. Nevdla o chladu družek, nevdla o rozpacích hoch, sotva vdla o své kráse.

Nemla

sester,

aby

jí

závistí upozor-

nily na krásu, nemla matky, která by o ní byla povídala stokrát denn, slovem i pohledem, lichotkou, polaskáním. jen otce, oddaného polím, a bratry, kteí se dívali po cizích dvatech. Byla sama, a jen touha nesmírná sídlila v nitru, dy-chtivost lásky, nhy, vrnosti: všechny prvky ženské duše klíily tam v temnu, tiše vyrstajíce. Cekala na všechno, a nic

Mla

nepicházelo. I vkrádala se teskná nota do mladého dychtní. Januškovo stavení bylo první na ddin. Janušek vyšel z chaloupky, ale

Dd

šastnými

okolnostmi

ml pohromad

peníz, když byl na prodej starý zemanský kastel v ddin, s tlustými zdmi,

slušný §

jizbami

rozlehlými,

trochu

nízkými, 83

;

dubovým ostním a trámovými stropy. Prelí kastelu vedlo do zahrady, kam

s

scházelo

se

pímo

z

po širokém schodišti

prostední svtnice ploskými,

se stupni

s kamenným brlením, zakoneným hrub tesanou vázou. Zahrada druhdy byla velmi pstna ješt dnes zbývalo nkolik vzácných druh sliv a štp jabloových, jakých nemli daleko široko, a Ludmila po esání ovoce pro vní kladla krásná jablka do prádla. Ale jinak stavení ztratilo úpln ráz pan-' ského sídla; posedlailo zárove se zm^ nou majetníkú. Pes to s terasy a se zasklené verandy byl úchvatný rozhled. Schody nížily se povlovn jako beh zálivu krajina, rovná jako moe, rozlévala se, pekreslena jsouc klidnou kivkou Váhu; na obzoru zata^ rašena byla peludem modrých a perlov šedých hor, které zachycovaly hebeny svými všechny barevné hry oblak za hledly, jitra i za veera. A jak oi na nitro se plnilo obrazy neznámého života, plného vzruchu, šumu, lesku a pohybu. ;

n

Proto, vanula^li z bytosti Ludmiliny áy" chtivost, mla po chvílích zasnní, ztrá-' vených na terase, píchu netrplivosti.

84

Bezdky

se

do

sn

vtlovaJo vše, co

si

kdy tíky povídaly o tomto kastelu, kde se Ludmila narodila. Zahrada nebyla již selským sadem, kde husy poplašn kiely, rádla pohozena bujel bolehlav,

rezavla,

kde v koutech

durman a ohavná plevel, kde od štpu k štpu nataženy byly šry

na nich sušilo se prádlo a pytle, na ka" váse poklopeno trelo síto, schody pak v štrbinách dovolovaly tráv rsti; zahrada stala se panskou kvtnicí, kde ^ a

menné

štpy

mly

podivuhodn

umlé

tvary

svícn, vží, jehlanc; kde barvité záhony honosily se ladnými tvary a dmyslným výbrem kvtin, kde kvetly rže na stroma cích a liliové kvty vyrstaly z ke; ci-' káni hráli na verand a sleny tanily na pažite, kižujíce blesky zrak s paprsky svtel, linoucích se z lampión, jimiž oží" valy stromy veer spící. V klenuté, bílé kuchyni, kde nebyl nikdo, nepobývala^li tam ona, pobíhal dav iperných kuchtík a služek, v jizb za verandou, kam otec nyní ukládal zrní v ohromných hroma" dách jako na sýpku, skvla se hlazená podlaha, svtla, obrazy, skvostný nábytek a skvlé panstvo; psi ušlechtilého ple" mene polehávali u nohou krásných lovc,

85

tkvlo ve vzduchu,

a cosi oslniv záícího jako zlatý prach.

Ludmila sedávala na terase a snila, za" pomínajíc na dnešek i s jeho prací a po" vinnostmi. Otec, pilný pracovník a otrok pdy, jí proto pohrdal nemla ceny v jeho oích, jestliže zem nebyla jí vším; brati ji plísnili pro nedovaené jídlo a pro prádlo v nepoádku. Nabyla povsti špatné hospodyn, dívky cukrové, která by jen

nm

;

sedla se založenýma rukama. A zmíniMi synek doma o Ludmile, hned m?" mnka vdla celé kázání o tom, jak ne^ šasten bude, kdo si ji do domu pivede, nebo dcerka to taká jest, že jen na da^ se

rebnosti myslí. Snad byla by

Ludmila

ním dlouho ekala na

i

s

krásou a

ženicha,

jm"

kdyby ne"

b/lo se udalo cosi neslýchaného, Nedaleko ddiny objevily se léivé pra"

mny;

všechny staenky dávno je znaly, uvdomil si je podnikavý lovk. A do ddiny pišli inženýi, che" mikové, mladý baron, jemuž pozemek ná" ležel. Bylo to v lét Ludmila sedla, všecka svátení, na terase, a snila. Šli zahradou panstvu ploty nejsou niím, ale

ted teprve

;

—

"

a vytrhli

86

ji

z

dum. Zrak mladého ba"

!

ona

Bh

setkal se s oima Ludmilinýma. myslili oba dva, že si tak na ráz

na

ví,

porozumli Jisto bylo, že týž veer nejmladší bratr, vraceje se od okénka své milé, slyšel na terase šepot. irá tma neprozradila šeptá-* jících, za to hluboké noní ticho. Když se piplížil až pod terasu, slyšel horoucí cizí hlas, naléhav neslovenským pizvukem: „Miluji t, jaj, Ludmilka!"

vzdech Ludmilin a

še--

ptající

Nejmladší bratr val

ji

ml

ped plísnním

sestru rád; brání^ ostatních a co doz-

domácích nedostatk. Mlky v hospodáství, díví štípal a dojíval. Nazítí stranou a šeptem ptal se Ludmily, kdože byl ten galánek pod okny. Oekával, že Ludmila se zardí a utee,- ale ona se nachmuila, zbledla, vztyila a ekla: vdí, zakryl

pomáhával

z

jí

„Baron !" „Ludmilka!" podsil ji

usilovné

prositi,

se

bratr, a jal se

aby barona

nechala,

pán velmožný a baron, Madar na víc, jaká byla by to hanba pro celý Januškv rod, a tak k ní hovoil mkce a ustrašen, domlouval a hrozil, ale ona jen se mraila a hrd mlela.

že

ji

ošidí,

87

Tu

pestal prositi nejmladší janušek, vzal dvojku a postavil se na e-' kanou. Baron pišel, a na terase ve mi-' lenci kladli žhavé výhn rt na rty, hle^ dali své ruce, šeptali si viknivi slova. Ja^ nuško naslouchal. Nevdl, co uiní. Sám také miloval. Možná, že by byl barona

veer

tm

propustil, dojat s'iby lásky, jež slyšel, ale jal se pemlouvati Ludmilu k útku. souhlasila. Ludmila Smlouvali se o den, hodinu. Nejmladší Januško již vidl jak sestra prchá, jak osamla klenutá, bílá kuchy i terasa a ped oi" bál se, že dívka rozplyne se

baron

A

—

dm,

mu

ma

jako pelud, nezakroí^li vas, i vy" Vystelil z pušky do vzduchu. To stailo. Baron nemohl uprchnouti. Po" stavil se mu do cesty. Ostatní Januškové, mladí a starý, seskoili s lžek a v ráz stelil.

tu byli na pomoc. do jizby pivedli

i

Svtlo rozžehli, barona s Ludmilou a starý

otec, usednuv do kesla, vypadal nejinak než jako soudce. Nechytli však lišku, jak se jim zdálo, nebo liška chytila sama sebe a vlekla past za sebou. Baron prohlásil, že si Lud" milu vezme, dá 'li mu ji starý Janušek,

88

a Ludmila tvrd proekla, že skoí do Váhu, ncdostane^li se za barona. Tak se vdávala Ludmila Januškova. Kostelík byl lidu pln, pan pastor krásn mluvil, a Ludmila šla k oltái v kroji s rukávci zlsLté vyšívanými, na hlav v" nec ržový a rozmarýnový. Brati s ne^ vestami tvoili jí estnou stráž družic a družbu, hluku bylo a vína i pálenky mnoho. Jen starý Janušek nešel na svatbu. „Taký jsem neogábaný pro velké pan-

jim a odvrátil

stvo," pravil, požehnal

Po svatb hned manželé

odjeli,

a

se.

do

stavení Januškova pišla hospodaiti ne' vesta nejstaršího bratra.

Ddina že

s

se nedivila,

Ludmilou

zklamalo,

že,

cosi

vždy každý se

stane;

by neurit

ekal,

jediné

je

oekávali ne"

pišlo pro ni štstí. Jakmile odjela, zmizeli z ddiny ti šohaji; dva odjeli za ní do Pešti a jeden ze zoufalství, poznav teprve nyní, když byla ztracena, jak ji má rád, dal se na vojnu. A Ludmila, sotvaže vjela do hlavního msta, jako by do sna byla vešla, který na terase opustila. Bylo radovánek, krás" ných síní, šatstva mstského a hedváb" ného, byli uitelé maarštiny, kavalíí štstí,

89

a dstojníci, byli psi ušlechtilého

skvlí

plemen

koné

v nádherných koárech, kuchtíci a panské, tanec i svtel. Nového jména dostalo se jí, podpisovala se Ilona baronka S., a s novým jménem jako by nová osoba vešla do ní. Jen dy^ chtivá byla Ilona baronka stejn jako kdysi Ludmila Januškova, a krásnjší byla, mnohem krásnjší, a kdo ji vidl, nedivil se kousku baronovu, ale byl pesvden o dokonalém štstí mladého páru, jenž žil s oima takoka do sebe pohroužen i

moe

nýma.

A mli

oba stejn modré a záivé

oi, jako blíženci. Jenže dychtivost Ludmilina rostla

s

po^

znáním. Podivno bylo, že ím více v' dla, tím nevinnji vyzírala. Nikdo by byl nevil, že po roce manželství nebyl to již jen baron, kterého milovala.

Dvoanstva mla kolem sebe stále velmi mnoho, jako panovnice. Nikdo z tchto kavalír, baron, magnát, dstojník, statká a lovc nepistupoval .k ní tak váhav, jako chlapci na ddin. Naopak, všichni šli pímo, nezmateni nevinným výrazem, koili se, pknými slovy hýili, a získávali krásné Ilony. Na korunovaci císae Karla tanila o slavnosti v pená' 90

hcrném

kroji,

celém zlat vyšitém,

s fér^

ze zlatohávu a ve zlatých ižmách ' to vše schváln pro ni vyrobily krej' a vyšivaky nitranské. To však byla poslední její sláva. Za krátký as porodila blaženému choti synka. noci, když všichni spali, vzala dít ksob na lžko a udusila je.

tochem

íky

V

Ošetovatelky lomily rukama, utíkaly pro barona. „Pane velkodušný, neštstí! Paní za^ lehla dátko ve spaní \" Baron pak spchal pro lékae, opakuje, co mu ekly. Léka vidl: dátko je udušeno jjk? Možná, že zalehnutím. Pochovali je, ale Ludmila jako by ne^' chtla se uzdraviti. Ležela a nevstávala, barona odmítala, jídlo odmítala. S obli" eje prchla dychtivost a zbyla únava, plachá nejistota. Zvadla a vyhubla na kost.

—

již ani nevinn svdnou baronkou Ilonou, ani krásnou Ludmilou. Potom dala zavolati barona. milý", ekla, „zabila „Potrestej

Nebyla

m, mj

jsem dít." Bál se, že

je

šílená.

Ptal

se,

pro

je

zabila? 91

Odpovdla

:

mlo erné

„Protože

oi." Srdce

se mu na" jako zniená smlouva. tichu dal ní rozvésti, a opustiv život ve mst,

Konené porozuml.

V

trhlo,

se s šel

do letecké školy, aby

na

bojišti.

se

stal

zvdem

vrátila se na ddinu. Nedívil^li nikdo tehdy, když štstí pro ni pile^ tlo na okídleném kole, ted teprve nikdo

Ludmila

se

se nepodivil.

Naopak, všichni

cítili

jakési

uspokojení vždy se stalo, eho vlastn všichni oekávali. Pijali ji jako zblou" dilou oveku, mlky, bez výitek. Neptali se po niem. Poskytli jí místa ve stavení, koutku na schodišti, kde vysedávala na slunci, straníc se dosplých a vyhýbajíc ;

se

bratrovým Všechno jí

pochovati

dvma

batolatm. že odmítala

odpu.stili,

ale

aspo

trochu

práci a

horeném

dti,

mohla pi tžké

aby po" chvatu

ostatních, toho domácí odpustiti jí ne^ dovedli. Neštstí sbližuje prostá srdce. Dívky, které druhdy jí nedvovaly a snad i tro" chu na ni nevrazily pro slib veliké bu" doucnosti, jenž nad ní tkvl jako záe,

nyní 92

vdány

a

matky dtí, navštvovaly

I

jako sestru, tšily, léily domnlou cho^ robu. Sedávala zase ve žlutém hranolu slu^ neního jasu, který šikmo padal na terasu; sny znovu ji zaaly znepokojovati. Ale podobu jinou než za její panenskosti; vídala pozdravující se churavce, vojáky hrdiny, poslané k léivým pramenm, sny její nabývaly postav cizích, zajatých vo' jákú, krásných hoch, štíhlých jako pruty,

ji

mly

s

bílým leskem v erných zracích.

Naveer se

mizívala

dlouho do

Mén

z

domu

a

noci. Nehledali jí, starali se o a

toulávala

nebhali

mén

ni, po^ za ní. stavivše jí krmi na misku jako koce nebo psu, a dále za ní nehledíce. Obas ulehla a stonala. Tu zase schá^ zely se u ní kamarádky, podkuovaly, léily, modlily se nad ní, aniž která po' znala, co jí vlastn schází. Báby koenáky tváily se tajemn a usoudily na suchou

nemoc. Ale pišel as, kdy i báby zaaly se jí straniti. Dalo se s ní nco, co se jim ne*líbilo. A bály se odpovdnosti.

Krom Az

pod

toho

cizí

okna

iiahradu, pátraje

voják za šera chodíval odvažoval se i na

domu, po

ní.

jisté

mu

slíbila

93

dostaveníko, a byl dosti vytrvalý, že chodil ti nedle den co den, a stále

sem

marn. komrce, a bylo jí kdysi podobná b-lounkému obláku, te hledla z podušek, žlutá jako kruh kolem msíce, a jen modré oi záily divným leskem,, který již ni'^ Ludmila

velmi

eho

zle.

si

ležela

Tvá

v

její,

nežádal, ale byl

upen kamsi vn,

neznámo, kam. Rty suché

a tenké oko" vykr^ raly jako kraje rány, z níž váccl; jen erné brvy dodávaly i jejímu umírání rysu hrdosti. pobíhal kolem Cizí voják však bývalého kastelu když se jednoho dne odvážil, a položil nohu na první stupe, hlave dvojky nej^ zableskla se v staršího Januška. Tetí týden sklánl se k sobot. Lud" milá vzkázala po dívce, která jí nosila vodu a chléb, aby k ní všichni pišli, a to

lovk

marn

;

okn

všichni domácí, všichni známí z ddiny a také pan fará. Dívka vyídila, a sotva se sveeelo,

vskutku lidé scházeli se v komoe, tušíce nejasn, že plní poslední pání nešastné duše.

Ludmila na 94

n

nepohlédla, nemluvila,

Teprve když uslyšela pana farára, vzty ila se na loži vychrtlá, pízrak bývalé krasavice Ludmily, všem se hluboce po^ klonila a žalovala na sebe. ..Bratia

moji,

tako

aj

a všeci,

o

o

tu

odpuste mi pre boha, jsem uro' bila. Ráda som tancovala, ráda spievala. V cudzin na rodnú re som zabudla. Zni^ voila ma moja hriešna duša, moje hriežna jste,

láska.

Tu

Deom

.

zarazilo

.

."

co zbylo z Ludmily, hrdopyšky. Ale s naptím posledních sil, nehledíc na pítomné, vyrážela ze sebe dále tžké žaloby o- tom, jak zavraždila první^ dít, protože nebylo manželovo, jak zavraždila nyní i dít druhé, protože se bála hanby. „Jsem velká híšnice a pro^ sím vás pro boha, odpuste mi, že jsem svým dtem nebyla matkou, ale vrase,

žednicí."

A chtla slézti s hrubotkaném, aby

v rubái jim poklonila a na

lože, jak byla,

se

kolena klekla,

V

tom

zabránil

jemn promluvil k hým utišil že si a

ji,

a

v

pokoji puštní.

jí

pan fará. Tiše slovem pou-

ní, jen

lehla,

vydechla,

ruce zkížila, slova od-

slyšíc

95

Hrza

jala

však

celé

shromáždní

hned zaaly prohledávati komoru. uloženu

našli

V

a ženy truhle

velkou krabici, pokrytou

svžím

kvítím, jedva za vadlým. Sali víko a tu v suchých, vonných bylinkách, krajkách a kvtinkách ležela seschlá

mrtvolka novorozente.

Babky omyly mrtvou Ludmilu, a ka" marádky, které pro kvítka všecko jí od" pustily, odly ji krojem svatebním, s ru^ kávci zlaté vyšívanými, epec na zapadlé spánky pitiskly, a do rakve položily, obliej bílým závojem pokryly. Pan fará telegrafoval pro barona. Za dva dny baron pijel. Chtl pohbíti svou

cho z

a

ješt naposledy

spatiti

ženiku

Pováží.

Posvátn

babky r jeho stopách. Za" stupních terasy, k horám modravým zaletl zrakem vzpomínky a vstoupil do komory. Ležela v kroji, jako živá, jen závoj strhnout a promluvit, jeho krásná Ludmila, jeho zrádná Ilona. „Naposled ješt pozím jí y tvá!" ekl stavil

si

a

se

sal

šly

na

závoj.

Ale ze zlatého smrti vycenila žloutlé

96

zuby

v

na

epce zernalá maska odhalené, dlouhé, za^

strašném lismvu.

SLOVA LETMO ZASLECHNUTÁ. Lázn

v Trenanské

Teplici slouží nyní rekonvalescentúm. Od Teplé otvírá se údolí s íkou „Toplou"'

uprosted, zích

;

s

kueravými pahorky po be"

pahrbky

ím

dále

k

Teplici,

tím

U

obce Teplé byly od sebe daleko jako rozvadní brati, v Te^ plíci již si podávají ruce, za Teplící náhle se sdružily v sbor, a nechávají u pat svých práv jen skulinku, kterou se dere „Toplá". Krásné buky zelenými vjíi chrání ped blíže se sestupují.

:hem slunením který obrstá

studen vlhký mech. vleku jejich koání, ze svahu

vynlého. Malé studánky

vyvrají

iré

jako zkapalnlý vzduch. Jen hmyz, který, ošálen jsa neviditelnou hladinou, uvízl kidélky v mokru, oznauje výšku vody.

erné jeskyn hovoí pochmurnými

echy 97

tu cosi ve stráních; snad zbojníci zanechali svého. ducha poplašného z nespokojeného a obstoupily Vrchy ztrácí. A dále se cesta ztratilo hlavu údolí, zvedly je vysoko, až svahu. labyrintu a zabloudilo v nesetném roklin; a strží zmol, Rozdrobilo se na tisíce je konec údolí. je za horami, co ptá se;

není ho,

Na míst, kde

A

díté zahledné matko?

.Toplá" rozlila se t ryb-

Grand-

ník vápenn zelenavý, stojí Teplice. I kolem hotel tu jest, i kavárenské stolky pavilonku lázeské hudby, i cikánská ka^" pla s cymbály a primasem prodejné svdtempenosti gest, jenž pedstírá opojení a

rament a nadšení,

i

tlusté

Madarky

tu

ale to jsou se zlatými prsteny a etzy, nejakoby a vše žije zde jaksi namátkou, názbytky jako tu právem; piživuje se

jenž se odsthoval. Hlavními obyvateli jsou tu nyní vojáci. cest. Šedí a modí, sedí na lavikách u Pod snm. se oddávají tou, podimují, hedvábné na si hoví a leží buky krásnými tráv niv. Procházejí se zeleným loubím stromoadí, vrní strážci a pozorovatele

jemníka,

lessvých ran a neduh. V háji truba do nostal' žal; a touhu vdechuje ního rohu gické tóny plují vzduchem, jako zmírajíc

98

:

labut, ale ncodlctají, vracejí se a krouží a pjíce poslední píse. Všichni

lkajíce

kdož naslouchají, rozumjí a chápou trubae on jediný- z nich smí a umí vyslovit co cítí. Povídá to hudbou. A tu jdou dva proti mn, modrav šedí ;

em

pn

to povídají jako starých buk; o rozhazujíce paže tak prudce a ile, se zá^ palem vymujíce slova i pohledy? Vj" liují snad druh druhu pestálé bdy na

vzpomínají nestvrných výbuch erných a vražedných chuchvalc 1 plynu, dlostelby a letc? Naše cesty se kižují; slyším, jak jeden bojišti,

min,

\

'Á

koní vtu

„. vídal jsem je i na polích, ale drobouké, nevzhledné; do samých žní tam byly." „Nejpknjší najdeš však u potoka, milý kamaráde. Koeny mají ve vod, na dlou^ ^hých lodyhách velké blankytné hvzdy ipod ržovými poupaty. Tak rostou pravé .

1

gfcomnnky." ^^ Na obecním lovenské

úad hlavního

stolice

tísní

se

msta jedné mládenci. Ve^

stavu dosplého, nebo se jako novákové jenže nevdí jasn, terak v tom stavu si poínati.

hávají se do ilásí

D

vlastn

;

záleží,

býti

V em

dosplým?

Je to

99

snad v chzi, v sebevdomém držení tla, v pohledu s hry, v kouení, v klení, v klátivém pohybu konetin, v hlasité ei " v vlastn ? Nejsou si jisti, a proto volí z každého znaku po trošce. A je z toho mile dojemná podívaná. Pedstupují, a úedník, jenž umí slo" vensky " nejde to jinak pi nejmadarštjší vli, nedomluvil by se táže se chlapc po otci, matce, míst zrození a tak dále. Pozoruji vyvolaného; ten pokradmu, ja-* koby nechtl, ten s vykulenýma oima, naslouchaje celým tlem, onen nedviv, onen polekan. Nkteí vyslechli prvního a odstoupili. Zcela do zadu se skrili. Neozvali se, když byli voláni. Krev prudkým vlnobitím vtékala a odtékala z tváe. Ale hlouek idl; docházelo i na poslední. Sirúch v hrsti, pohodí synek hlavou. Marno vše; dlej co dlej, ven to musí, A roz^'

em

'-

se ped úedníky: „Nemám otce." Vida, a mstský úad

kroí

se

nezboil, ani

pan služný chlapce nezavel. Jako by vy konal hrdinský in, narazí hoch širúek na hlavu a odchází. Dále jde ada. Již tam zbyl v kouteku jen jeden.

100

Xo

ty?**

Šohajík plaše se ohledá, po špikách pistupuje k bariée, sklání k úedníkovi svého horáckého tla a šeptá urostlý

pe

mu

mnohými omluvami, bojácn: „Mám taky len mamu, nch sa páí." s

Jedu tetí tídou do Ziliny. Tetí tída na uherských drahách vyhrazena je lidu, to jest lidu vesnickému, ženám s plenami na hlavách a s ranci na zádech,

mužm

nesetnými pytli, naditými nejrznjšími vcmi. Slováci neradi vidí mstského lovka mezi sebou, a moje v krbcích a

s

demokratinost

nenachází vždy

ádného

porozumní, zvlášt je--^ málo místa a bedny a rance hrozí spadnout na hlavu, držíce se v pehradách sotva tetinou své váhy. Stojím tedy radji u dveí a hledím na pestré hemžení ve voze kypí a láni žen a kik není rozumt je" dinému slovu. Vrhají se na sebe, vrážejí do sebe, smjí se, lají, pojídají režný chléb, pikusují brymzu, tlaí se k okénku, žer^ tují a zpívají, tarasí prchod a zastaví^li vlak, ucpou dokonale otvor dveí a massa lidí nehne se ani sem, ani ven, až pijde

ve žva

;

muž

maarský prvodí

;

(nemají dosud kondu"

kterek, ale v železniní

služb samé istO" 101

:

krevné Madary, statné a 4okonaIe živené), zahromuje, rozežene se ^ pak poslechnou a pomalu rozmotávají klubko živých tél. Tu na stanici pistoupí cikán. Jde o berli; jedna nohavice prázdná pleská se ve vzduchu jako ryba na suchu. Cikánka v ržové sukni s brálovou ná-' bérkou, se zástrou ze staré krajkové zá^ clony, s pestrými cetkami na obnaženém hrdle a s medovým úsmvem na erve ných rtech, jde za ním. Cikán se mraí; stane ve dveích, roz*" hlédne se, nikde místa. A pánovit houkne si na slovenskou dívici „Pus mé sednout. Jsi mladá, já jsem lazar.

Nemohu

stát."

Dívka zaražena

vstává.

„A kde vám nohu

pobili?"

„Kde? Kde!" vzteká se cikán. „Kde pO" bíjejí, co? Kde zabíjejí, co? Kde berou ruce, nohy? Eh, baba hloupá!" Odplivne pohrdav a nachmuí se ješt vztekleji, prásknuv holemi o zemi. Zatím cikánka pitiskla na sklo okénka sndou tvá a usmívá se neurit, bloudíc zrakem v povážské dolin.

102

SLEPÝ ONDRÁŠ. Té

ztrnulosti ncvido"

Jejich elo stojí ustavin ped hrozbou zdi a úderu, i jest obrana v kaž^

mých!

dém

jejich

odklonu,

v

každém výpadu

couvání. Mnoho vykonají a mnoho se odvažují v myšlenkách. Veliké iny ko' nají, veliké lásky hýkají, ale nejvtší dovedou chovati nenávisti.

Slepý Ondráš, Slovák svta zbhlý, oby" emeslník vyškolený, pi" byl v prvních msících válených do praž" ské nemocnice vlakem maltézských rytí. Seznámila jsem se s ním za jeho pobytu T nemocnici. Zprvu mi nedvoval, od" povídal mi kuse, utrhoval se. Neoslovo" rala jsem ho tedy, ale pozorovala jsem ho stále. Spal r jedné z ueben bývalé chla" pecké školy ^-na rejdišti", která byla pro" vatel Budapešti,

1G3

ménéna na „pokoj . ?1", obývaný vojáky, poranénými na oích. Vysedal dlouhé ho^ diny vedle svého lžka, odpíral

jísti,

vy

mrail se, klel, nebo tiše, podo' ben jsa kamenné soše divnou nehybností hlavy, poslouchal, co se kolem déje Brzy cházeti,

mne

poznal po chzi, když jsem procházela ho zase oslovím, a když jsem nkolik dní mlela, zavolal mne sám. Jako mnozí jiní Slováci prohlásil on, že je Madar, nebo bydlí pece v Bu^ ženu i tchyni ma Madarku, dapešti. a všichni zákazníci jeho žilihosti klem^ svétnicí, ekal, že

i

píské jsou Madai. Tuze

mu

tvrdila,

nebot

jeho

že

není

žasl,

Madar,

maminka

jist

když jsem ale

Slovák,

neumla

slova

tím se spá" telil, a pes to, že jsme se spolu stále žertem peli, nikdo ho nedovedl k pe^ vazu než já, a tu se vždy zastavoval v každých dveích a upozoroval na sebe,

madarsky, ani

otec.

Posléze

neodcházeje,

dokud ho

prvodkyní

také.

Byl

i

s

nepochválili, a jeho pesvden, že má

hezkou prvodkyni, tšilo ho

mu

to, a já

jsem

útchy

nebrala. Také mne volávali, když nechtl jíst. Bývala to tuhá práce; kolik hokosti chrlil ze sebe, zmítaje se mezi nadjí té

vy

104

!

:

a zoufalstvím Kolik palivých a nczod" povéditelných otázek dal mi k rozluštní, kolik krvavých ironií! Odvezli ho jednoho dubnového jitra, v slunci, jež nevidl, dom. Zmizel v tisíci ostatních, kteí se rozptýlili po nešastných koutech, které opustili zdraví a šastní, jako ptáci z hnízda vyletvší Z toho, co vyprávl, co zpívával, co vzdychával a co mu uklouzlo mezi zloeením, !

sestavila

jsem

si

tento

píbh

Nad haliskou rovinou

zlehka

snášel

soumrak. Zdola, mísíce se s šedou íd^ kostí jeho, vystupovaly na šestnácti mí" stech ržové záe požár. Ondráš pádil s ostatními k bílé budov, která nehoela. Kynula všem spásou, útoištm, záchranou. se

Tam

byla jistota a bezpeí.

Ml

jedinou

myšlenku, bílou budovu. Chvilku zdála se mu již velmi blízko, a jindy zas, když nad hlavou kdesi praskl šrapnel, ncdosa^ žiteln daleko.

V

mu šumla krev, zvíená bhem. utváel se, jsa vyštván rychlostí úprku, v pekotnou notu rzných písni-* ek, které vera zpíval v táboe, a také tch, které slýchával v dtství a dávno

Její

hlav

tep

zapomnl. 105

ím

ku

blíže

stavení,

tím

veselejší

a spéšncjší byly, drchaly se, zamotávaly jako nit, až ostrá úscnost klusu pesu^

nula smyslový dojem i

jevily

se

mu

pových, které

hrstí

ze

sluchu v zrak,

ohnivých hrot

ped ním

ší^

letély.

Pipadalo mu, že již dosahuje bílého domu, když pocítil úder jakoby hracho^ vého zrna, vrženého z dtského praku do pravého spánku. Zasykl bolestí

práv

;

tak

hnvem,

sykával,

nikoli byl

když

chlapcem a karrarád ho trefil. Také se nezastavil, ale skoil ješt dva, ti prudké kroky, pak váhav stanul, jakoby se roz^ mýšlel, motaje rukama, podobnýma uvol^ nným pákám porouchaného stroje, který se zastavuje. Z hrachového zrna, které se neodrazilo, ale utkvlo v hlav, vyrostla olovná, petžká koule, koule ta byla jeno hlavou, naklonila se a strhla s sebou celé tlo.

Upadl

Andl

a omdlel.

smrti dotkl se Ondráše perutmi, nepolíbiv ho. vánek ped svítáním probudil ži'

ale odletl,

Svží

bytost. Ondráš ležel a vdomí jsouc nosti rozbíhalo se od hlavy do konetin.

vou

Vzdychl 106

si,

zahýbal

palcem ve velikých

botách, nahmatal dlaní a prsty drobivou hh'nu. Vnitní naptí, o némž dosud ne" vdl, je zavinno, vedlo jeho ruku

ím

k

oblieji. Pravého oka se chtl dotknout. Ruka, šestadvacet let zvyklá této linii,

bžela dnes píliš daleko, cestou

již

zava^

dila o bolestivou vypuklinu.

„Tedy

Nžná a mu nitro

jen do oka", pomyslil si Ondráš. ostýchavá radost rozechvíyala

pomaliku,

polehouku.

Ústa

rozšíila do úsmvu, zalehtala na bocích a vyloudila zvuk. Ondráš se smál. Zprvu tichounce, pak nahlas. Kiel, cha, cha! a pocítil

v nohou takovou kepkost, že

zvedl a kopal, a patama vyrýval jamky. Hlava však, nehýbajíc se, srstala stále pevnji se zemí. Radost Ondrášova pomi" nula tak rychle, jak vzkypla. Život tu byl, dostavila se báze o nj. Co bude? Kde jsou všichni? Dobhli? je

Pohešili ho? Kde

Nkolik

postav

je bílá

budova?

kamarád

myslí, ale nepedstavil

si

jich,

švihlo

mu

byly spíše

pojmy než vzpomínkami na skutené lidi. Zavolal nkteré jménem a poslouchal. Ale odpovídalo

mu

ticho,

zpodškrtané du"

šeným hukotem. Chvilkami cosi prasklo, nikoli vedle nho, ve vzduchu, ale pímo 107

v jeho uchu, na bubínku. Lidského zvuku neuslyšel. Jen erné ticho obklopovalo ho se všech stran, dsivá prázdnota, které se

zaínal

báti.

Vkut hlavou do zem, v husté tmé, kde jedinou

skuteností

bylo

natažené pro" pasti, propadal, jíž bédný tvor, opuštný na vysokém útesu skalním, i na vrcholku vže, nebo na stžni tonoucí lodi. Nejistota a báze stoupla dlouhým vzlykem do hrdla a On^ télo,

domníval nekonenost nicoty,

které

cítil,

jeho se

tušiti

dráš zakvílel, nemaje slz. Cas ubíhal a Ondráš nevdl, leží''li již celou noc, nebo teprve hodinu. Tma se nemnila, neprotrhla ani jiskerkou. Dlouho obíral se pravým okem, hladil je tžkou a slábnoucí rukou; když vyhmatal tvar

každého záhybku, myšlenky z tžké pítomnosti Šly si odpoinout do minula. Zaal pemýšleti o tom, na se pama^ toval a co by byl pojmenoval svým ži^ votem, kdyby to ml njak nazvati. Pocit ležeti tak ve tmé nepodobal se niemu, co již znal a prožil. Nepodobal se ani žádnému snu, co jich nasnil. Byl zcela nový, krut pesný, hrozný.

každé

unavil

108

podrobnosti,

se,

a

Stonal

ped

vysthoval

lety

tyfem v Americe,

kam

veškerým takoka muž' ským obyvatelstvem rodné ddiny. Tehdejší horeky jeho byly plné vidin a obraz, ale tma, která ho tu dáví, je prázdná, se

s

zející, tísnivá. Jak naráz v ní zestaral! Jak daleké pipadá mu mládí i jinošství, léta v cizin ztrávená, v továrnách a díl^ nach mst švýcarských, francouzských, n" meckých, amerických! Le co je mu ted nmina, co je mu franina, co je mu i tch nkolik anglických vt, kterým se nauil! Tma, opakoval si, tma je stejn neutšená, jmenuje^li se dunkel, nebo nuit noir, nebo

dark.

Myslil na drobné píhodcky, které ho potkaly, na krajiny, které druhdy zel, na širý oceán s propastmi zelených vod, ale vše bylo odhmotnno, jako pohádka o ne" viditelném mst. Barvit a plasticky ne dovedl si pedstaviti nejmenšího lístku. Na poslední léta myslil, v Pešti prožitá,

na mladinkou ženu Madarku

matku

U neho

deroucí se zastavoval

obraz,

se

její,

jak

vyvíjí;

Na

a

na otylou

bokem do se

nco

tramvaje. sledoval se jen mihlo.

déle,

ženu vzpomínal dlouho a nžné, s ti^ chým blaženstvím ó, kdyby vdla, kdyby 109 ;

tušila žila,

!

Vzpomínka na

byla

vdomou

tchyni, která s nimi neklidná, rušena jsouc po* radostí v polovin perval ji

již

:

otásající, bitký dojem: Ondráš uslyšel lidské hlasy! Pišli až k a byli to eští sanitní vojíni. Cítil, že nad ním chvíli stáli, pak se snesl dotek lidské ruky, do chípí vešel pach jodu a dech muže, který se nad ním sklonil. Hlasitá za^

nmu

mlky

na

mu

e

mu

do sluchu jako zvony: „Nedostal ji do hlavy, jen do oka. Zve"

burácela

dejte, hoši!"

„To je dost," proekl Ondráš. Nenadále nabyl ei. „Myslel jsem, že mne tu ne^ cháte. Vždyt snad nemusím ješt umíti. Obvážete

mne

a bašta."

Nesli ho, hlavu vázali, vezli na voze železnici " všude stejná tma. " Pak i po opt ho vezli na voze, nosili, koupali, pevazovali, a uložili do postele. To vše se dlo v mátohách. Tu i tam ozvala se bolest, ale Ondráš nenaíkal. Byl kolébán a sílen vdomím bezpenosti a horoucí nadjí, že prohlédne, že léka mu vrátí svtlo a svt. Liboval si v teple suchého lžka, v pi" lnutí vyhátých podušek, v zadýchaném 110

:

vzduchu mezi tymi stnami. Když si odpoinul, pevezli ho do místnosti, pro^ léiv. Sali mu obvaz s hlavy. obklopilo ho erné prázdno. Cítil kolem sebe vanutí šat, jak lékai, medici a sestry spšn pobíhali, zabývajíce se jeho hlavou. Uhýbal ped neoekává^ nými doteky, ped útoky mokrých látek a chladným pilnutím kovových nástroj. Podle hlasu vdl, že je kolem nho stále týž muž, léka hedvábných rukou, který

vní

sycené

Studen

nepestával

s

ním hovoiti mírn,

a pronášeti neurité sliby, nenápadné otázky.

mezi

nž

tišiv, kladl

Ondráš odpovídal velmi hlasit, obra" tváí za hlasem tazatelovým. Ale v mysli mu bolestn tkvla jediná otázka, ceje se

kterou se neodvážil pronésti, zírala

vyjeven

z celého jeho

ale

jež

vy^

nevidomého

oblieje

„Prohlédnu? Uvidím aspo na jedno oko?" Ale ústa netroufala se ji vykiknouti, a Ondráš hlasit a obadn odpovídal: Že se jmenuje Ondráš ten a ten, že je Madar, klempí z Budapešti, od pluku tO" likátého, ránu že dostal od Rusa, tam a tam .

.

.

111

stolku opakoval si nmecky zapisoval je do knihy, a na lístek, který bude Ondrášovi viset nad hlavou. „Dobe, dobe", šeptal doktor, „všecko bude dobré. Dnes ješté oi zavážeme. Je teba velké trplivosti. Schreiben sie auf vollkommen blind", dodal léka ješté tišeji, smrem k písai. Ondráš bleskem vztyil se na operaním lžku, vystril hlavu do pedu, jako by chtl ta slova zachytiti ztrnul na vteinu, ale než vteina ubhla, strašný ryk zvíecí, krutý, drásavý, naplnil hrzou celou pe^

Písa u

jeho

výpovdi,

ob

:

;

vazovnu, že otrlým

vojínm zdravotním

žilách krev, a léka zkamenl. Ondráš slyšel a rozuml. Léka ovšem pochopil, co se stalo. Ale kdo mohl tušit, že Slovák, jenž se za Madara, rozumí ?

stydla

v

má

nmecky

Všichni sestoupili se kolem Ondrášc vymýšleli o pekot omluvné lži, vytáky, popírali, co bylo nenávratn a neshladi^ tln vysloveno. Ale Ondráš nevil. Z jeho bohatýrské hrudi po hrozném tom vý^ kiku vycházely nyní jen stony skoro dtské, hluboké vzdechy, suché vzlyky. A pokud byl ješt v nemocnici, potácel 112 a

se jako na kraji propasti, mezi nadjí a zoufalstvím, mezi kletbami a žaln ne-

smlými

otázkami,

je-li

pomoc,

a

jaká,

které dokazovaly, že lovk nikdy nedovede docela ztratiti nadje. Ale déle trvala nejistota, tím vtší rostla v duši jeho nenávist. Nenávist k válce, k tm,

ím

kteí ji zavinili, k tm, kteí sebevdomého muže uinili

ze statného', trosku, závislou na milosrdenství ostatních. S tou nenávistí vracel se dom. Je-li tvá nenávist dnes svtlem, Ondráši?

113

OBSAH: Planoucí jese

Fea Javorník

Staeek K

r

i

v

Žilin

v á

Oravský zámok Na jarmocc v Orav Ženika z Pováží Slova letmo zaslechnutá Slepý Ondráš

Tato kniha vyšla jako IV. svazek knihovny Holubice, Praha II., Pod

Slovany

4,

boje Tusara.

Beziny

T

v graf. "

úprav

Slávo-'

Vytištna byla

u R.

PrazeI.,Staromst. mí ýjiy.

Cena K.

19

2

15-

^

"m

PLEASE

CARDS OR

SLIPS

UNIVERSITY

PG 5038 M36Z3 1920

DO NOT REMOVE FROM

THIS

OF TORONTO

Majerová, Marie Ze Slovenska

POCKET

LIBRARY

m