Lukjanûnko 9 - zlom :46 Stránka 1 TRIFID

Lukjanûnko 9 - zlom

13.3.2008 14:46

TRIFID

Stránka 1


13.3.2008 14:46

Stránka 3


13.3.2008 14:46

Stránka 4


13.3.2008 14:47

Stránka 5


13.3.2008 14:47

Stránka 6

Sergej Vasiljevič Lukjaněnko Vládcové iluzí Copyright © Sergej Vasiljevič Lukjaněnko, 1998. Translation © Eva Bůžková, Pavel Weigel, 2005. Cover © Milan Fibiger, 2005. © TRITON, 2008. ISBN 978-80-7553-135-3 (pdf) Nakladatelství Triton, Vykáňská 5, 100 00 Praha 10 www.triton-books.cz


13.3.2008 14:47

Stránka 7

Část první

Kay Dutch


13.3.2008 14:47

Stránka 9

1

Dál než samotné nebe, za hranicemi obydlených sektorů Galaxie, v oné zóně vesmíru, která se tradičně nazývá Svobodné teritorium, maličký stíhač Alkari se pokoušel odpoutat od lodě Říše. Nazvat tuto loď válečnou by bylo značně přehnané, nepatřila k flotě a její obytné části přetékaly přepychem. Přesto její ochranné pole dokázalo odrazit salvy neutronových děl stíhače a bojová výbava byla dostatečně velká, aby obsáhla i kolapsární generátor. A opravdu jej měla. Stíhače Alkari zachraňovala jen jeho manévrovací schopnost. Nepouštěl se do beznadějného boje, naopak se vzdaloval od nepřítele a přitom měnil směr letu tak rychle a snadno, jako by pro něj neexistovaly zákony setrvačnosti. Což ostatně byla pravda. Ovšem převaha, která dělá z rasy podobné ptákům tak nebezpečné soupeře v bojích s okolními planetami, tady – ve vzdálenosti tří parseků od nejbližší hvězdy – jen prodlužovala agonii. Alkarani neměli ani čas, aby se v prostoru zorientovali a vyslali na Alkari hlášení o flagrantním porušení paktu o neútočení Říší. Když se loď přiblížila na půlkilometrovou vzdálenost, stíhač přestal manévrovat. Jeho dvě úzké hlavně se otočily a vystřelily salvu, která byla v mezihvězdném vakuu neviditelná, ovšem v ochranném poli lodě vzplanula jako jiskřivá duha. Odveta nenásledovala. Loď se blížila ke stíhači, překvapivě neobratná ve srovnání se strojem mimozemšťanů. Její vysílačky už dvě hodiny neustávaly v činnosti. Vysílaly krátký soubor impulzů, již před mnoha staletími akceptovaný všemi rasami Galaxie jako výzva k rozhovoru. Stíhač nereagoval. Do ochranného pole pronikl slabý laserový paprsek Alkaranů. Svou modulací pole rozechvěl a rozsvítil, podobně 9


13.3.2008 14:47

Stránka 10

jako se rozsvítí vlajka ve větru. Intenzita paprsku plynule narůstala. Stíhači Alkari nezbylo nic jiného než souhlasit s dialogem. Laserový paprsek zhasl. Stíhač ještě několik minut otálel, pak vypnul ochranné pole. Druhá loď brzdila a současně vysouvala křehký válec přechodového průlezu. Otevřená střílna a průhled na aktivizovaný zářič účinně bránil Alkaranům v nesmyslném útoku. * * * Kina se na Tauri začala stavět před rokem, stejně jako v celé Říši. Koho z pracovníků firmy Setiko napadlo obnovit dřívější zábavu lidí, se už neví. Zřejmě dostal slušnou odměnu. Společnost zvýšila obrat skoro jedenapůlkrát. Zájem lidí o staré filmy určitě nepotrvá dlouho (podle propočtu psychologů společnosti jen asi šest až sedm měsíců), ovšem společnost hodlala využít tuto dobu beze zbytku. Převod starých videozáznamů na filmový pás nebyl drahý a konstrukce kin umožňovala budoucí přestavbu na stodoly, kravíny a jiné užitečné stavby. Zatím však kina prožívala renesanci. Ilusion je nejhezčí ze všech taurijských kin. Patrně vydrží déle než ostatní, protože bude sloužit oněm pěti procentům lidí, kteří umíněně setrvávají v kulturních návycích. Pro takové lidi existují na každé planetě dvě až tři veřejné knihovny s papírovými knihami, několik střelnic se vzduchovkami, místy i skokanské můstky, pozůstatky lyžařského boomu před deseti léty. Dívka seděla v poslední řadě a nevědomky napodobila své dávné předky, kteří využívali kina ke schůzkám. Ji ovšem příliš nezajímala ruka, kterou jí položil na rameno, ani papírový pytlík s popcornem, přílohou ke vstupence. Staré filmy se jí opravdu líbily. „Ráchel,“ zašeptal mladík. Dívka potřásla hlavou, jako by odháněla dotěrnou mouchu. Svého společníka tím neodradila. „Poslyš…“ 10


13.3.2008 14:47

Stránka 11

„Řekla jsem, potom…“ Mladík pohlédl zamračeně na obrovské plátno. Za zády mu vrčela promítačka a v paprscích světla nad hlavou tančila zrníčka prachu. Film byl barevný, ale ne plastický, a to ho rozčilovalo. „Potom,“ řekla dívka měkčeji, jako by vycítila jeho náladu. Stiskla mu ruku, na prstě se jí blýskl stříbrný prstýnek. „Zatím se můžeš nudit.“ V hlase zněl příslib, ale mladík se už dávno přesvědčil, že její sliby ostře vymezují možný vztah. * * * Kokpit stíhače byl úzký a pro člověka přehnaně vysoký. Hledač Pravdy stál u svého křesla-hřadu s načepýřenou chocholkou tmavého peří. Ač se podobal přerostlému jestřábovi, nikdy nejedl maso. Masivní rohovinový zobák příroda určila jen k louskání skořápek ořechů. Zobák jako zbraň nepoužívali Alkarani ani při osobních soubojích. Další dva Alkarani, mnohem nižšího stupně, jejichž jména Hledač Pravdy příliš nevnímal, stáli vedle něj se zbraněmi na koncích křídel. Osud nadělil pernaté rase dva dary: planetu s nízkou gravitací, na níž mohli dosáhnout velikosti potřebné pro vytvoření rozumu, aniž ztratili schopnost létat, a nepředvídatelné klima, se kterým se museli vyrovnávat, a tím se zdokonalovat. V průběhu evoluce se jim vyvinuly manipulátory na křídlech. To bylo rozhodující. Pilot Řvoucí Vichr napůl ležel v pilotním křesle, upoután senzorovou páskou. Řídil stíhače celým tělem, vlastně sám letěl ledovou pustinou vesmíru. Teď odpočíval, užíval si chvilky klidu, naprosto odpoután od událostí v kokpitu. Dveře průchodu se otřásly, desítky jejich šupin vklouzly do stěny. Hledač Pravdy nespokojeně zaklapal zobákem, když dovnitř vstoupil člověk, ale nepohnul se. Nehnuli se ani jeho ochránci. Dotyčný člověk byl docela mladý muž (pokud se vůbec něco takového dá říci o věku rasy, která neomezeně používá aTan). Svalnatý, vysoký, nakrátko ostříhaný brunet, ne11


13.3.2008 14:47

Stránka 12

ozbrojený a bez krunýře, ovšem Hledač Pravdy při styku s jinými rasami netrpěl komplexem méněcennosti jako někteří Alkarani. Pernatci sice nevládnou fyzickou silou, zato se nedostižně orientují v prostoru a jsou nesmírně rychlí. Ovšem nyní Hledače Pravdy jakoby bodl strach. Muž by mu jedinou ranou dokázal zpřerážet kosti a odhodit jeho tělo stranou. Muž se rychle rozhlédl a mávl rukama. Na své tělo nečekaně graciézně usedl a ztuhl v nepohodlné pozici. Rukama opsal kruh a pak je složil za zády. Hledač Pravdy pocítil zvědavost. Rituál úcty k nepříteli byl dodržen s chvályhodnou přesností, navíc tak, že ani v provedení humanoida nevypadal hloupě. Proti své vůli Alkaran instinktivně odpověděl patřičným pohybem. Kulaté, jantarově zbarvené oči se vpily do mužova obličeje. Hledač Pravdy pracně pronesl jazykem lidí: „Za-haj, při-stání.“ Pokud klokotavá řeč Alkaranů činila muži potíže, nedal to znát. Jeho drsný přízvuk Hledače Pravdy tahal za uši, ovšem větu pronesl bezchybně. „Budiž, promluvíme si. Má cesta zkřížila tvou, tak se nezlob. Znám vzor na své skořápce.“ „Poslední-zajímavé,“ prohlásil Alkaran. „Nikdo nemůže opustit svou skořápku, ani ten, kdo se narodil bez ní,“ okamžitě odpověděl člověk. Alkaran sklonil hlavu. Nebyl sice zvláštním ctitelem „Pětikřídlé moudrosti“, ale citát byl přiměřený situaci. „Kdo jsi a čí?“ Třetí větou Alkaran smí projevit svou zvědavost. „Jsem Kay Altos, člověk bez vlasti.“ Hledač Pravdy chviličku mlčel, probíral v paměti obrazy. Alkarani uvažují svérázně a informace jim umožňuje uchovávat jen vizuální paměť. „Byl jsi na Chaaranu,“ prohlásil posléze. „Byl.“ Muže přešlo krasořečnění. „Dobrovolníkem v oddílech spojenců, které potlačily povstání proti Říši Lidí. Proslavil ses. Vojáci ti přezdívají Spála.“ 12


13.3.2008 14:47

Stránka 13

„Jsem uchvácen pamětí Mimořádného vyslance,“ řekl Kay tiše. „Třicet pět let je dlouhá doba… pro vás. Ale já tuto přezdívku nemám rád.“ „Spála – to je lidská nemoc?“ „Ano.“ „Originální,“ uzavřel Alkaran. „Dobře. Konečně tě tedy vidím, ovšem ty mě znáš také. Budiž. Kam vede tvá cesta?“ „Chci si s tebou vážně promluvit, Hledači Pravdy.“ „O čem, Kayi?“ „O vesmíru – a Bohu.“

13


13.3.2008 14:47

Stránka 14

2

Kay Dutch se vrátil do své lodě za půl hodiny. Stíhač Alkaranů se odpoutal dříve, než se Kay vrátil na velitelský můstek, tato rasa nesnáší omezování. Ovšem ve vzdálenosti několika desítek kilometrů stíhač zastavil, křehoučká hračka ve vesmíru, která však nepodléhala zákonům setrvačnosti, tak důležitým pro lidi. Velitelský můstek nebyl velký, asi jako u hyperkutru, který před čtyřmi léty havaroval na oběžné dráze planety Graalu. Také zde byla jen dvě pilotní křesla, jedno z nich čekalo na Kaye. „Bál jsi se,“ řekl tmavovlasý hoch, aniž vzhlédl od bojového pultu. „Čekají nás?“ „Ano.“ Kay usedl a připoutal se. Žádné kompenzátory gravitace nedokáží lodě s lidmi přimět k tak plynulému letu jako alkaranské. „Vyslanec nám poskytl zhruba hodinu na přípravu kurzu k T-K 84.“ Tommy Curtis se dotkl senzorů na pultu. Při čtení údajů na monitoru se mračil. „Svět s kyslíkem? A proč nikomu nepatří?“ „Pochopíš.“ Dutch vyňal ze servisního bloku šálek kouřící kávy a ironicky pohlédl na Tommyho. „Moc příjemné místo to není, ale nic jiného nám nezbývá. Alkarani nikdy nepřistoupí na vážné jednání ve vesmíru, pokud nejsou síly vyrovnané. A každý ovládnutý svět, ať už patří kterékoli rase, poskytuje té či oné straně převahu.“ „Hm.“ Tommy dočetl informaci na obrazovce, promítanou v rytmu pohybu jeho očí, a roztržitě pohlédl na Kaye. „Pomůžeš mi propočítat kurz?“ „Jen se snaž…“

14


13.3.2008 14:47

Stránka 15

Jistě, svěřit výběr hypertrasy výrostkovi není právě nejvhodnější. Existují miliony cest, které je dovedou k T-K 84, a pouze jedna nebo dvě vedou do prázdna. Určit je logicky však nedokáže nejen zkušený pilot, ale ani výkonný počítač. Nezbývá než se spolehnout na Její Veličenstvo teorii pravděpodobnosti a na šestý smysl. Jednotlivé cesty, bezpečné a správné, se liší energetickou náročností a driftem. Dvě zcela totožné lodě s různými piloty cestu zvládnou za naprosto odlišné doby, a to jen proto, že někdo dokáže vnímat logiku hyperpřechodů, kdežto jiný ne. Hoch ovšem musí rychle dospět. Dutch sledoval jeho práci s počítačem. Na obrazovce, která se nepozorovaně zvětšila do metrové šíře, vyskakovaly dlouhé sloupce čísel trajektorií. Každý sloupec bylo možné rozvinout přes celou obrazovku nebo změnit na standardní text. Tommy se však snažil pracovat s původním souborem a docela se mu to dařilo. Dobré dědictví, viď, Curtisi van Curtisi? Kay byl rád, že Tommy trochu dospěl a přestal se podobat majiteli „aTanu“. Doslova všechny rysy dospělého Curtise, které měl jako chlapec, setřel rychlý růst a neobvyklý život, který vedli. Jakpak teď asi vypadá Artur? A jsou si podobní? V duchu doufal, že jeho malý klient už nemusel víckrát umírat. Dutch ho chtěl ve vzpomínkách vidět takového, jaký byl dříve. Na Tommyho čele vyvstala kapka potu. Mračil se, občas přestal vybírat kurz a zahleděl se na řady číslic. Jako mladý hrdina Velké války v současném dětském seriálu „Nebeský štít“. Krásný, okouzlující a s oním nepostižitelným šarmem, který vábí ženy a dráždí muže. V posledním roce Dutch organizoval různé intriky v přístavních městech a přistihoval své přítelkyně při neskrývaných pohledech na chlapce. Jednou se o tom dokonce zmínil Tommymu, který zamračeně navrhl plastickou operaci. A za pár minut potměšile upřesnil, kdo ji potřebuje. Strach z Kaye rychle přemohl. Možná proto, že ho zabil už při prvním setkání…

15


13.3.2008 14:47

Stránka 16

„Kurz,“ pronesl Tommy stručně a odsunul křeslo. Dutch stáhl informaci na svůj monitor. Nu ovšem, kurz. Sice nikoli naprosto ideální (čas letu – nula, drift – nula), o kterém se na každé planetě vyprávějí desítky bájí, ovšem víc než vyhovující, hodný zkušeného pilota. Náhoda, která si však zaslouží pochvalu. „Mohou být i lepší řešení,“ komentoval Dutch. Pak se spojil s Alkarany a stručně oznámil, že jsou připraveni ke skoku. Hypersíťový generátor, kterým vtáhli stíhače Alkari do reálného vesmíru, už dávno vypnuli, takže mimozemšťané prakticky ihned zmizeli z prostoru. Se stanovením kurzu neměli nikdy zvláštní problémy. „Mám hledat dál?“ pohlédl Tommy podmračeně na Kaye. „Startuj.“ V záblescích sekundárního záření loď vnikla do hyperprostoru. A nahodilý bod hvězdného vakua, který od chvíle Velkého třesku nepoznal větší těleso než molekulu vodíku, opět osaměl. Navždy. Pro prázdnotu čas neexistuje. * * * Ráchel a Gafur se líbali v kabině flyeru. Dost dlouho na to, aby mladíka omrzel tento nezbytný prvek programu. Během tříletého přátelství pochopil, že víc nedosáhne. Dívka vyklouzla z jeho rukou tak obratně, že se ji ani nepokusil zadržet. „Díky, že jsi mě sem hodil.“ Ráchel odsunula poloprůhledný kryt kabiny a seskočila do trávy. Byl obvyklý, tichý taurijský večer, jen na obzoru se shlukovaly temné mraky slíbeného nočního deště. Ale nějak příliš temné. Gafur mlčky pohlížel na dívku. Ráchel ustoupila o několik kroků a z jednoho stromu utrhla narůžovělý plod, měkký jako máslo. Letos je výborná úroda, což ovšem znamená, že klesnou ceny a budou milionové ztráty. Musela povyskočit, protože dole byly plody už otrhané, takže sukně ze stříbrného brokátu ji pleskla do nohou. 16


13.3.2008 14:47

Stránka 17

„Tumáš,“ hodila plod Gafurovi. Obvyklé gesto pohostinnosti na Tauri. Mladík ovoce chytil a snažil se je nerozmáčknout. „Uvidíme se ve škole.“ „Tak se měj,“ řekl Gafur zasmušile. Zavřel kryt a začal startovat, současně přitom odsouval druhé křeslo. Zabudovaná chladnička pod ním byla skoro plná, některé plody už začínaly hnít. Svatosvatě si slíbil, že ráno chladničku vyklidí a vymyje. Pak si prošel záznamník hovorů. Pozvánka na večírek „s pivem, bez rodičů a s volnými pokoji pro zájemce“ plně vyhovovala jeho rozpoložení. Oblétl dům Ráchel, která mu zamávala z verandy. Pak zapnul autopilota. „Příjemnou zábavu,“ pronesla dívka při pohledu na mizející flyer. Gafur je dobrý přítel, znamenitý hoch z dobré rodiny. Ale co nadělá, když ho absolutně nemiluje. Kdyby mu nepletla hlavu, nudila by se… Vlastně mu jednou upřímně řekla, co by měl udělat, aby se jí zalíbil. Zabít Bulrata holýma rukama, pohladit ji po tváři a zmizet navždy. Ovšem nezapomenout na slíbený dárek. Pohlédla na prostý stříbrný kroužek. Kdyby narovnala tenký plátek použitého stříbra, vznikl by útvar podobný lidskému uchu. Její lékař se velice podivil, když diagnostikovaný strach z mechanistek, Meklaranů a z techniky složitější než vysavač, úplně zmizel. Připsal tento úspěch psychoanalýze. Dívka se jen usmívala a točila na prstě příliš volným stříbrným kroužkem. Konečně byl užitečný. Určitě připadala Kayovi starší, než ve skutečnosti byla. Ale vždyť je to pravda, ne?

17


13.3.2008 14:47

Stránka 18

3

T-K 84 bývala velice perspektivní planeta. Zapsaná do seznamu koloniální administrace Říše čekala už jen na loď s první skupinou osídlenců, aby vzplanula na hvězdné mapě barvami lidské rasy. Potom na maličké planetě Chaaranu vypukla vzpoura proti císaři Greyovi. Vůdci povstání podnikli značně rafinovaný pokus – oznámili, že opouštějí Říši a přecházejí pod patronát Větve Alkari. Tehdy ještě neexistovala Trojstranná aliance a lidstvo bylo oslabeno stoletím Velké války. K Chaaranu vzlétla ohromná flotila pernaté rasy, aby ho s podporou planetární vlády posílila, vybudovala raketové základny a vytřela zrak říšské flotile… K Chaaranu vyrazily také lodě domobrany z okolních planet a Alkarany předstihly. Neměly těžkou výzbroj, jen zuřivé dobrovolníky v kajutách. Do příletu nepřátelské flotily zbývaly dva týdny – v té době nebyly motory příliš rychlé. Když eskadra Alkaranů vystoupila z hyperprostoru, zastihla mrtvou planetu a odlétající lodě s lidmi. Za týden dorazila říšská flotila a Alkarani se pokusili vzdálit bez boje. Dohnali je na oběžné dráze T-K 84. Všechno bylo vsazeno na jednu kartu. Boje trvaly skoro týden. Tisíce lodí v gravitačním poli planety, lehkost a obratnost alkaranských stíhačů proti gigantickým křižníkům Říše. Miliony tun kovů, umělých hmot, izotopů a chemikálií, kroužících na orbitách. Maličká zvířátka, připomínající šestiruké opičky, zvedala v noci hlavy a pohlížela na planoucí oblohu. Potom zbytky lidské flotily – vítězné flotily – posbíraly záchranné kapsle ze zničených lodí, a odlétly na Terru. Obloha však hořela dál. * * *

18


13.3.2008 14:47

Stránka 19

„Levnější je najít jinou planetu než regenerovat tuto,“ řekl Kay. Loď klesala na podivnou plošinu – celé horské údolí zalila sklovitá, jiskřící hmota. Hluboko pod ní detektory zaznamenávaly kov. Hodně kovu. „Co to bylo?“ zeptal se Tommy. Přistával Dutch, ovšem nezdálo se, že ho pilotáž zaměstnává do té míry, aby nemohl odpovědět. „Charón, řadová loď pro pacifikaci planet. Neměl se do této řeže pouštět, nehodil se k boji se stíhači. Ovšem velitelství se rozhodlo odpoutat pozornost Alkaranů. Loď odolávala dlouho, měla dobrá ochranná pole i rakety. Dokonce kousal. Nakonec ho torpédovali a smetli z oběžné dráhy. Třikrát se převrátil a z proražených zásobníků vypadly mezonové bomby. A potom…“ Tommy se dál neptal. Než našli stíhač Alkaranů, stojící na sklovitém poli, museli udělat jeden okruh. Ptáci je pochopitelně předehnali. Tommy mezitím získal o T-K 84 dostatečnou představu. „Vystoupím a ty vyvedeš loď na stacionární oběžnou dráhu,“ navrhl Kay. „Rozhovory zaberou standardní den.“ Loď přistála půl kilometru od stíhače. Kay seděl dál, jako kdyby na něco čekal. Tommy se zeptal: „Bojoval jsi s Alkarany na Chaaranu?“ „S nimi ne. S lidmi, kteří chtěli přejít k mimozemšťanům. To bylo mnohem horší.“ „Kayi, když jsi byl na stíhači, lingversor přeložil část rozhovoru. Ten, při kterém jste používali zvuky.“ „No a?“ „Proč tě nazvali Spála?“ Kay vstal z křesla a skoro lhostejně pohlédl na Tommyho. „Hádej.“ Mladík počkal, až Kay vyjde ven a vzdálí se asi sto metrů. Od stíhače mu naproti poskakovala nevysoká postava mimozemšťana. Zmáčknutí klávesy, vlastně ani ne řízení, pouhý standardní pokyn ke startu. Loď začala stoupat. Stejnou rychlostí ji následoval i stíhač. 19


13.3.2008 14:47

Stránka 20

Na jeden standardní den se na T-K 84 objevil rozumný život. * * * Kay sledoval, jak lodě stoupají na obloze. Bylo to dokonce krásné – dvě siluety orámované ohněm mizely mezi oblaky. Půda proměněná ve sklo zářila odrazem světla. Na T-K 84 se dýchalo neobyčejně snadno – vzduch byl čistý a nasycen kyslíkem. Nebylo se čemu divit – saze se dávno usadily a v mořích bylo dost řas, aby atmosféru obnovily. Pokynul přicházejícímu Alkaranu. Mimozemšťan by raději letěl, drápky na nohou pořád klouzaly po skle. Ovšem toto nebyl Altair se svou nízkou gravitací. Na T-K 84 se mohl Hledač Pravdy jen klouzat. „Zvolil jsi pro setkání zajímavé místo!“ prohlásil Dutch. Alkaran se zastavil dva kroky od něj a ztěžka spustil na zem objemný kontejner. Načepýřil péra a umožnil tělu bez potních žláz zbavit se nadměrného tepla. „Zajímavé,“ souhlasil Alkaran. „Pod námi je velká loď lidí. Hodně velká a hodně silná.“ „Která dokázala zničit hodně malých stíhačů.“ „Bohužel ano.“ Alkaran zmlkl, ale neodtrhl od Kaye pozorný pohled. Usedl na kontejner, zřejmě určený k takovému účelu. Etiketa rozhovoru od něho vyžadovala, aby počkal na odpověď, než projeví zvědavost. Dutch neotálel, nechtěl trápit mimozemšťana, spoutaného starobylými rituály. Čas byl jediný luxus, který si nemohl dovolit. „Chceš pojíst nebo si odpočinout?“ zeptal se a vytáhl z tašky sprej. Pod zkoumavým, nehybným pohledem mimozemšťana pokryl kousek sklovité půdy tuhnoucí vrstvou pěny. Půda dosud zářila, sice málo, ale proč by na ní měl sedět nechráněn? Kay nebyl zastáncem tak radikální antikoncepce. „Ne, děkuji.“ Alkaran mírně mávl křídly a změnil polohu. „Co chceš zjistit s takovým úsilím, Kayi?“ „Vaši představu o Bohu.“ 20


13.3.2008 14:47

Stránka 21

Zřejmě se mu podařilo mimozemšťana udivit. Alkaran zatřepetal křídly a zakdákal. Připomínal při tom slepici, která snesla vajíčko. Nebo kondora. „O Bohu? Zabíječ chce mluvit o Bohu? Spálo, hledáš novou víru? Vaši bohové ti nechtějí odpustit?“ „Odpověď si zaslouží otázka a ne tázající,“ přešel Kay na ceremoniální alkari. Okamžitě ho rozbolel krk. Jen doufal, že pro lidi nevyslovitelný přídech hhač nehraje v citátu hlavní roli. Alkaran se přestal smát a řekl: „Dutchi, který si říkáš Altos. Nač potřebuješ odpověď? Svou víru neskrýváme. A postulát prokletého okamžiku není pro lidi tajemstvím.“ Kay pocítil roztrpčení. Mimozemšťané znají jeho skutečné jméno, které svého času nezjistil Curtis van Curtis, a jak se dosud domníval, ani Služba imperiální bezpečnosti. „Jste jediná rasa, která se vzdala vesmírné expanze z náboženských důvodů.“ „Vzdala?“ „Zaměřila ji mimo Galaxii,“ opravil se Kay. Alkaran mlčel. Oči mu zastřela modrá blanka. Potom opět pohlédl na Kaye – dva jantarové otvory v ledu, ve kterých plují černé ledové zorničky. „Co tě zneklidňuje, silný muži mocné rasy? Naivní Alkarani se lidem vyhýbají. Méně protivníků, více moci. Říše Lidí zdeptala Darlok, my jsme pohrdli Aliancí a nepřišli starobylému národu na pomoc. Čeho se bojíš, Kayi?“ „Toho, že máte pravdu.“ Alkaran mírně zavrtěl hlavou nad neohrabaností věty. „Fatalismus…,“ dodal Kay. Hledač Pravdy klapl zobákem. „Bůh stvořil svět a svět je neměnný,“ pokračoval Kay, jako kdyby si nevšiml jeho reakce. „Je to tak? Proč tedy odcházíte?“ Alkaran seskočil ze svého kontejneru. „Je čas pojíst,“ řekl Kay v běžném alkari, nevhodném pro vážný rozhovor. „Budeme hovořit dlouho, mimozemšťane.“ „Dlouho,“ opakoval Alkaran jako ozvěna, poslušen zásad rozhovoru. 21


13.3.2008 14:47

Stránka 22

4

Vjačeslav Šegal, komandér speciální skupiny Štít, stál v kontrolním rámu. Dokud detektory skenují jeho tělo, nesmí se hýbat. Všechny ochranné systémy v císařově paláci jsou mírně paranoidní. „Vstup povolen,“ oznámil automat, když se poslední senzor skryl v rámu. „Režim pohybu: žlutý, volný. Doba: osm hodin.“ To byl velmi dobrý výsledek. Doba pobytu v paláci nejlépe prokazovala společenské postavení. Málokterý z planetárních vládců mohl počítat se „žlutým, volným“ a osmi hodinami. Šegal si už na své postavení stačil zvyknout. Formálně byl teprve teď v oné zóně Terry, kde neplatí planetární právo a začíná císařova vůle. Grey nikdy neusiloval o absolutní moc, protože dobře chápal, že by tím zvýšil počet svých nepřátel. Nesčetné svobody, které přiznal planetám, dokázaly, že se jeho vláda stala nekontrolovatelnou a nesvrhnutelnou. Stovky planet Říše, stovky zákonů a tradic, prakticky nespoutaných obecnými morálními normami. Volnost pohybu dovoluje každému, kdo má peníze, aby si zvolil život podle chuti. Ovšem pouze Grey, císař a živý symbol lidské civilizace, má právo zvolit libovolný zákon pro každý konkrétní případ. Podřizuje se pravidlům těch planet, které mu v dané chvíli právě vyhovují. Pokud nejsou, jedná podle zásad archaických světů. Vjačeslav kráčel parkovou zónou paláce, míjel hájky endorianských plachetníků, které mávaly ve větru bílými plachtami listů. Nebyl předvolán urgentně, císař se proto nenamáhal se stanovením místa audience. Běžná praxe, která připomínala dvořanům jejich postavení. 22


13.3.2008 14:47

Stránka 23

Komandér Vjačeslav Šegal měl s hledáním císaře značné zkušenosti. Odbočil k aleji tisů, vydlážděné otavenými kovovými deskami, kusy pancířů cizích lodí, které kdysi bojovaly proti lidem. Pohlédl na Vlajkovou terasu, kde se nad prudkou horskou řekou tyčil půlkruh stožárů s vlajkami kolonií. Výše vlajky označovala stupeň císařových sympatií k vládní politice dané planety. Jakmile se vlajka začala dotýkat země, armáda se chystala k pacifikační akci. Císař na vlajky rád sahal, ovšem teď byla terasa prázdná. Jen u tříbarevné vlajky Incediosu, pověšené nízko nad zemí, stál postarší muž v elegantním smokingu. Vjačeslav nehodlal rušit otázkami chmurné velvyslancovy úvahy. Během půl hodiny vstoupil do několika komunikátorů rozmístěných v parku, vypil sklenku džusu v baru, který císař navštěvoval dvakrát ročně, a nahlédl do dvou otevřených pavilonů. Toto hledání ho začalo rozčilovat tím víc, že každou chvíli k němu mohl přijít nějaký poručíček z ochranky a oznámit, že císař na něho celou dobu čeká v audienčním sále. Jedna věc je, když Grey prohání po paláci dvořany, a docela jiná, když ho sám musí hledat pod žhavým červnovým sluncem. Nakonec našel císaře na mořském břehu, jediné části palácového teritoria, která neležela na Floridě, ale na pobřeží Kuby. Jakoby navzdory Curtisovi van Curtisovi Grey ve svém paláci prakticky nepoužíval lokální hyperpřechody. Pro moře udělal výjimku. Vjačeslav prošel mihotavým tunelovým hyperpolem a ocitl se na pláži. Za zády mu šelestily kaštanovníky čeřené vzduchem, který proudil hyperpřechodem – na císařovo přání kvetly celý rok. Vpředu na bílém písku se rýsovaly postavy dvou osob. Ve svém paláci císař ochranku neužíval, což by bylo odvážné, kdyby nebyl nesmrtelný. Šegal zamířil k vládci Říše. Zapadal přitom vysokými botami do písku až po kotníky. Grey ležel svlečený. Poslední léta o sebe příliš nedbal a nyní vypadal dost odpudivě. Zanedbaný, otylý, nerovnoměrně opálený padesátník se začínající pleší a krátkými 23


13.3.2008 14:47

Stránka 24

vousy, upravenými podle endorianské módy. Vedle něho se opalovalo nahé děvčátko, asi dvanáctileté. Podle zákonů Terry by císaři za podobnou zábavu hrozil vysoký trest – jeho nezletilá milenka by dospěla, ještě než by vyšel z vězení. Grey však zřejmě v tomto případě využívá morálku Coolthosu. „Přišel jsem, pane,“ uklonil se Vjačeslav. Císař otevřel jedno oko a zavrčel něco nesrozumitelného. Děvčátko se překulilo na břicho. Šegal zůstal stát. „Můžeš se svléknout a odpočinout si,“ pronesl Grey hlasitěji. „Pokud dovolíte, postojím.“ „Tobě není horko, komandére?“ „Ne, pane.“ Grey se s heknutím posadil a poškrábal si chlupaté břicho. Pohlédl na Vjačeslava, s úsměškem, ale přívětivě. „Líbí se ti má malá přítelkyně?“ „Důležité je, aby se líbila vám,“ hleděl Vjačeslav císaři přímo do očí. Ty byly mírné a starostlivé… Omyl. „Nech toho, Slávku. Jsi se mnou skoro sto let, viď? Tvá nezávislost se mi vždycky líbila.“ „Děkuji.“ „Nech toho! Aliso, jdi se vykoupat.“ Děvčátko poslušně vstalo a rozběhlo se k moři. Grey je provázel skoro otcovským pohledem. „Mládí… jak je příjemné být mladý. Doopravdy mladý. Mimochodem, to je šikovná holka. Zajímá se o faunu jiných planet, sní o povolání exobiologa. Něčím jsem tě pobavil, Vjačeslave?“ Šegal zavrtěl hlavou. V obličeji se mu nepohnul ani sval, ale Grey dokázal vycítil náladu svého společníka. „Tak dobře. Budiž… Proč jsi přišel?“ „Podle vaší vůle.“ „Ano, jistě. S operací na Meklaru jsem velice spokojen.“ Šegal se opět uklonil. Děvčátko se cákalo u břehu. Na obzoru, nepochybně už mimo palác, byla vidět maličká bílá plachta. „Chci zvýšit tvé postavení, Vjačeslave. Co bys řekl hodnosti admirála a funkci náčelníka štábu silových akcí?“ 24


13.3.2008 14:47

Stránka 25

Komandér několik sekund vybíral slova. Nakonec opatrně prohlásil: „Každý váš příkaz bude splněn, pane. Ale jsem operativec.“ „No a?“ „Stěny štábů mě dusí.“ „Myslel jsem si to, Vjačeslave.“ Grey opět ulehl do písku. Mohlo to znamenat konec audience, ale císař pokračoval: „Pokud se nepletu, odmítáš povýšení už po třetí.“ Děvčátko vystoupilo z vody a opatrně kráčelo k mužům. Vjačeslav nenápadně zavrtěl hlavou. Zastavilo se a ulehlo stranou. Šikulka. Což si tak někdy zaletět na Coolthos? „Slávku, jsi nejlepší operační důstojník Říše. Máš na svém kontě smlouvu s Bulraty, roztržení osy Klackon-Mršan, odhalení Darloku, a teď ještě aféru s Meklarem, jejíž důsledky bude cítit deset let. Neříkám, že zachraňuješ Říši, ale bez tebe by mi bylo hůř.“ Každý z Greyových oblíbenců by po takových slovech daroval císaři vlastní ženu s dcerou navíc. Šegal se omezil na obvyklé poděkování. Grey je ignoroval. „Domýšlím se tvých motivů, Slávku. Nejsi už nejmladší a máš za sebou dvacet aTanů, na účet státu. Spásu před nudou hledáš v boji, akcích, intrikách. Je to tak?“ „Je, pane.“ „Nu což, bav se. Tvůj styl se mi líbí. Chceš si odpočinout na Meklaru?“ „Nejsem unavený.“ Vjačeslav najednou pochopil, že mu Grey chce uložit nový úkol. Zvláštní, obvykle ho zapojoval do galaktických her s roční nebo dvouletou přestávkou. Jako oblíbenou, spolehlivou zbraň, které není hoden každý nepřítel. „Curtis van Curtis,“ řekl Grey, jako kdyby mu četl myšlenky. Šegal čekal. „Víš, že „aTan“ na všech planetách staví? Rozšiřuje pobočky.“ „Říše bohatne, uživatelů aTanu je pořád víc.“ „A Curtis očekává, že se jejich počet zdvojnásobí?“ 25


13.3.2008 14:47

Stránka 26

Grey mu poskytl minutu na promyšlení. „Nuže?“ „Prudký pokles cen?“ „Proč? A jaké nové otřesy potom budou čekat Říši?“ „Můžete se přece zeptat Curtise přímo.“ „Mé vztahy s Curtisem jsou složitější, než si myslíš, Slávku. Nemůžu se zeptat rovnou majitele ,aTanu‘, ,vládce života a smrti‘, ,nejstaršího člověka Galaxie‘.“ V Greyově hlasu bylo možné zaslechnout podráždění. „Víš, že jsem o padesát let starší než Curtis? Ale za nejstaršího člověka pokládají jeho!“ „Možná proto, že vás už jako člověka neberou,“ odpověděl klidně Šegal. Grey ho sekundu provrtával pohledem. Potom zavrtěl hlavou. „Děkuji, Vjačeslave. Konečně připomínáš sám sebe. Potřebuji údaje o Curtisovi. Proč rozšiřuje pobočky společnosti? Jedná se pouze o aTan? Čím to všechno může skončit?“ „Jaké plné moci dostanu?“ „Použij skupinu Štít a libovolné pátrací struktury, jaké uznáš za potřebné. Máš prakticky neomezená zmocnění.“ „Termín?“ „Měsíc. Nechci se vrátit z Klanění zemi bez vyjasnění Curtisových plánů. Neodkládej to.“ Komandér Vjačeslav Šegal vyšel z lokálního hyperpřechodu s podivným výrazem. Kaštanovou alejí mu kráčel vstříc velvyslanec Incediosu – nešťastný a současně rozhodnutý. „Nedoporučuji,“ ucedil Šegal. Velvyslanec okamžitě ztratil své odhodlání. „Za dvacet minut,“ dodal Vjačeslav. „Bude tak mírný, jak je to jen možné.“

26


13.3.2008 14:47

Stránka 27

5

Hledač Pravdy po očku sledoval, jak Kay jí, vlastně, co jí. Ovšem Dutch nehodlal mimozemšťana dráždit okusováním kuřecího stehna. Smažená ryba plně odpovídala zásadám dobrého tónu. Obvyklé urážení jiných ras lidé s úspěchem používali vůči Bulratům a Alkaranům, jen vůči Mršanům nikdy neuspěli. Možná proto, že na jídelníčku lidí není žádné zvíře, které připomíná trojpohlavní vačnaté kočky. „Promyslel jsem tvou otázku,“ prohlásil Alkaran, když Kay dojedl. Samotný Hledač Pravdy se omezil na velké rozlousknuté ořechy. „Odpovím.“ „Dobře,“ souhlasil Kay. „Základem naší náboženské koncepce je postulát prokletého okamžiku. Při stvoření vesmíru, kdy vznikl pohyb a hmota, byl určen veškerý další vývoj událostí. Čas se stal pouhou funkcí… ozvěnou prvního okamžiku. Ať udělá cokoli, osud každé živé bytosti, člověka nebo Alkarana, trajektorie každého fotonu – to vše je nevyhnutelné.“ „Vím a můžu s tím souhlasit.“ Kay se usadil pohodlněji. Nad údolím sílil vítr, mraky se pohybovaly po předem stanovených trasách. Opravdu byl před miliony let naplánován déšť? „Alkarane, podobné ideje mají i lidé. Ovšem pouze vaše rasa se rozhodla odejít z Galaxie. Doslechl jsem se, že vyvíjíte solární pohon, abyste přemístili své hvězdné systémy. Proč?“ Chocholka na hlavě Hledače Pravdy se pohnula a Kay pochopil, že narušil povolenou strukturu rozhovoru. Přesto byla jeho slova přijata normálně, jako důkaz lidské nedokonalosti. „Kayi, my nepřijímáme předurčený osud. I v nejtěžších létech války Větev věnovala třetinu výzkumu na zkoumání principu příčinnosti.“ 27


13.3.2008 14:47

Stránka 28

„Výsledkem jsou vaše lodě, které nepodléhají setrvačnosti,“ poznamenal Kay. „To je vedlejší efekt. Nejdůležitější je důkaz existence Boha, jistota, že vesmír byl stvořen pro neuvěřitelně složitý cíl, a nalezení zóny pravděpodobnosti.“ Kay se zamračil a poprosil: „A podrobněji?“ Alkaran klapl zobákem a zeptal se: „Jsou tvé znalosti astrofyziky a mechaniky pravděpodobnosti na úrovni lidského vědce?“ „Nedosahují ani úrovně studenta.“ „V tom případě uvedu příklad.“ Alkaran seskočil z kontejneru-hřadu. Zkoumavě obhlédl sklovité pole, odrážející purpurové paprsky zapadajícího slunce. „Podej mi svůj aerosol, kterým jsi vytvořil svou podložku.“ „Je drahá,“ upozornil Kay a podal mu láhev. „Za znalosti se platí mnohem víc.“ Hledač Pravdy neobratně, ale pevně sevřel láhev konečkem křídla a namířil jí dolů. „Tento sklovitý povrch bude v našem dialogu modelem. Modelem zóny pravděpodobnosti. Právě takový je svět, vlastně vesmír. Je nekonečný a nepoznatelný. Nezachytitelný našimi přístroji, protože reálně neexistuje. Rozumíš?“ „Ano.“ „Oceán možností… svobody… oceán Nicoty,“ skoro s lidským zadumáním řekl Alkaran. „A teď se dívej.“ Stiskl tlačítko a na spečené půdě se rozprskly bílé skvrny. „To je naše realita, náš vesmír. Každá skvrnka je jedna galaxie… Těch skvrnek je nekonečně mnoho. Vesmír se rozšiřuje, proniká do zóny pravděpodobnosti. Zaujímá pořád větší prostor, ale pro nás, jeho obyvatele, jeho skutečné rozměry neexistují. Jsme součástí naší reality a nejsme schopni dospět k jejím hranicím. A vesmír roste, proniká pořád dál a dál do nekonečné pravděpodobnosti.“ Alkaran opět vystříkl pěnu, tentokrát vedle první skvrny. „Ještě jedna realita, další vesmír,“ pronesl zdvořile. „Mezi nimi je nekonečno. Světy se budou rozšiřovat věčně, a čím dále doletí naše lodě, tím bude svět větší. Ovšem různé reality se nesetkají. Rozumíš?“ 28


13.3.2008 14:47

Stránka 29

„Čím víc poznáváme svět, tím je větší.“ Kay přikývl. „Nemůžeme se vyhnout předem stanovenému osudu, proto je veškeré poznání od začátku předurčeno.“ „Správně. Vesmír byl stvořen a jeho tvůrce viděl celý nekonečný řetězec událostí, které se ještě nestaly. Můžeme jen žít.“ Alkaran opět vyskočil na svůj kontejner. „Postihnout úmysl Boha není možné, což znamená, že budoucnost nelze poznat.“ „Co chcete?“ „Odejít do pravděpodobnosti. Pokud je to možné, pokud to bylo předvídáno, tak se po vytržení z našeho vesmíru ocitneme ve světě, který nemá osud. Vytvoříme ho sami.“ Bylo to směšné a hloupé, ale Kay pocítil úctu k cizí rase. Rase, která odmítla Boha a jím vytvořený svět. „Vaše lodě… neignorují zákony setrvačnosti,“ řekl jakoby pro sebe. „Ignorují příčinnost.“ „Částečně.“ „Chcete izolovat celou svou oblast vesmíru. Neexistuje žádný solární pohon, který vyvede vaše hvězdy z Galaxie. Prostě vypadnou z našeho světa do té ďábelské pravděpodobnosti…“ „A kolem nich vznikne nový vesmír.“ Kay stěží rozuměl Alkaranovi, tak ceremoniální se stala jeho řeč. „Náš vesmír. S naším osudem.“ „Proč? Bude lepší?“ „Kayi Dutchi, tato Galaxie měla patřit nám. Lodě Větve dorazily k jiným hvězdám dříve, než jste vstoupili do vesmíru. Nejrychlejší, nejlepší lodě na světě. Bulrati se plížili od planety k planetě. Darlok byl opatrný, Meklar předělával sám sebe, Psilon řešil záhadu stvoření světa, Sakkra mísila zemi s mořem na močály, Základna Silikoidů se zabývala asteroidy. My jsme tvořili budoucnost. Větev rostla. Toto byl náš svět!“ Alkaran se natahoval, zvedal křídla k šedé obloze, jako kdyby chtěl popřít gravitaci a vzlétnout. Vítr cloumal křehkým tělem, zrozeným pro výšiny. Ohebný krk se natáhl a do Kaye se vpily žluté oči. Změnil řeč – tentokrát přešel na legendární alkari a Dutch s námahou chytal smysl slov: 29


13.3.2008 14:47

Stránka 30

„Kde jsou nyní naše planety? U lidí a Bulratů, u Meklaranů a Mršanů… Kde je naše Větev… v celé Galaxii? Jedenáct planet, člověče! Všechno, co… zůstalo. List Větve, kterým… ve tmě zmítá bouře… Jedenáct…“ Hledač Pravdy se schoulil a schoval hlavu pod křídlo. Alkarani sice nejsou zbabělí, přesto několik dlouhých minut nepohlížel na Kaye. Potom opět začal mluvit velitelským alkari, který Dutch znal nejlépe: „Lidé nás nenávidějí. Ne za Velkou válku. Bulrati zabíjeli víc než my. Meklar vás trávil viry, které narušovaly genotyp, ale jim bylo odpuštěno. Ani vaše flotila, jejíž trosky desítky let padaly na tuto planetu, není příčinou. Opovážili jsme se podpořit vaše zrádce! Chaaran se rozhodl přejít k Větvi a my jsme souhlasili, protože to byla naše planeta – objevili jsme ji dříve než lidé, a označili stanicí na oběžné dráze, jak kázal zákon. Vy jste zákon ignorovali a my jsme prohráli. Tento vesmír není náš!“ „Správně.“ Kay vstal a naklonil se nad Alkarana. „Tento svět byl stvořen pro lidi.“ Oheň v očích mimozemšťana pomalu uhasínal. Hněvivě i smutně zaklapal zobákem. „Pravděpodobně máš pravdu.“ „Vím to jistě, Hledači Pravdy. Náš svět byl stvořen pro člověka… jednoho, jediného člověka. On je vládcem osudu.“ „Mluv, Dutchi.“ Alkaran nevypadal překvapeně. Zaujal naslouchací pozici, ale Kay nespěchal. „Neuděláš si úkryt na noc? Jestli se rozprší, nerad bych byl venku.“ Krátký pohled k obloze a pohrdavá odpověď: „Také nemám radiaci rád. Ale toto nejsou dešťové mraky. Mluv.“ „Mé vlasy a tvá pera by tomu chtěly věřit.“ Kay se nehodlal hádat. Pernatá rasa nemá ráda uzavřené prostory, ani jako ochranu před nepohodou. „Dobře. Poslouchej a znej. Před čtyřmi léty jsem sloužil muži jménem Curtis van Curtis…“

30


13.3.2008 14:47

Stránka 31

6

To ráno, hned po probuzení, Ráchel pochopila, že nepůjde do školy. Ještě nevyčerpala svůj limit absencí a nehodlala vysedávat ve třídě takový krásný den. Chvíli stála u okna a pohlížela na větve zmítané větrem, na kroupy bušící do louží, a potom jen v pyžamu sešla do jídelny. Rodiče pochopitelně nebyli doma. Všichni dospělí, kteří nějak souviseli s technikou řízení počasí, nyní pobývali na klimatické stanici. Ráchel si nalila čaj a přečetla krátkou poznámku na záznamníku. Potíže na stanici… vrátíme se pozdě… do půlnoci buď doma… zavoláme… Aha. Stanice selhala příhodně, teď z úrody zůstane polovina. Ceny ovoce neklesnou. Tauri zná hodně metod, jak pomoci svému hospodářství. Obyvatelům to přitom nepůsobí žádné potíže. Včera, před nečekanou havárií, všichni stálí zaměstnanci připravovali stoly na piknik a sháněli nejlepší druhy vín. Dobrovolní pomocníci tráví čas vesele. Ani Ráchel se nehodlala nudit. * * * Kdykoli Ráchel procházela kolem tohoto místa, necítila se dobře. Plocha pro flyery, starý dřevěný dům, a mezi nimi obyčejný strom. Ohromné Bulratovy tlapy; drápy vnikající do těla, bolest pociťovaná i v omámení, škubání ze strany na stranu – pohazoval si s ní jako s kotětem, jako s loutkou, jako se živým terčem… a ztuhlý, nehybný Kayův obličej. Chvěje se jen pistole v jeho rukou, kterou se pokouší mířit na mimozemšťana. Potom úder a tma – a Kay ji nese v náruči, v očích má klidnou, skoro lhostejnou něhu. 31


13.3.2008 14:47

Stránka 32

Ale nezapomněl na ni… Ráchel přidala do kroku a vstoupila do domu. Vrchlík deštníku nad její hlavou přestal po vypnutí silového pole hučet. „Nezmokla jsi?“ zeptala se Henrietta, aniž se otočila. Pohlížela k oknu, za kterým poryvy větru dál zmítaly sadem. Za vysokým opěradlem křesla ji skoro nebylo vidět. „Mám deštník.“ „Slyšela jsi, že časté používání deštníku zvyšuje riziko mozkových nádorů?“ Ráchel pokrčila rameny: „Mám přece aTan…“ „ATan, aTan! V šestnácti létech je brzy myslet na nesmrtelnost.“ Henrietta se otočila a zaševelila ještě něco, ale mnohem tišeji. „Chceš čaj?“ „Grog,“ odvážila se navrhnout. „Takže teď jsme navíc odvážné, můžeme pít, co chceme, kašlat na radiaci a řádit s flyerem… Hodná tetička poradila, jak vypnout omezovače…“ Ráchel zrudla. Byla si jistá, že o jejích pokusech vyšší pilotáže nikdo neví. „Grogu se nám zachtělo!“ zachraptěla stařenka do prostoru a rozkašlala se. Během posledních let značně zestárla. Kay by ji určitě nepoznal. Šedivé vlasy, které si přestala barvit, zborcené tělo, třesoucí se ruce. Ráchel usedla tiše vedle ní. „Jdi, přines grog. Už čeká v kuchyni.“ Dívka šla do kuchyně. V mikrovlnce stydl průhledný džbán. Kuchyně byla stará, zřejmě bez bloku hlasového ovladače, což Ráchel neudivovalo. Mrkla na velkého černého kocoura, který si na židli olizoval tlapku. „Nazdar, Acháte.“ Kocour na ni pohlédl, ale svou činnost nepřerušil. Ráchel vyňala džbán s grogem a vrátila se do haly. „A otevři okno, děvče!“ požádala rozmarně Henrietta. Do pokoje vnikl studený vítr. Hodně studený, déšť se zřejmě změnil ve sněžení. „S takovou veškerá úroda zmrzne…,“ usoudila Ráchel. 32


13.3.2008 14:47

Stránka 33

„Samozřejmě,“ souhlasila Henrietta. „Dostaneme od vlády náhradu škody. Zvýší se ceny. Desítky planet budou muset vydržet s umělými vitaminy. Ale to nic, jen když budeme veselí.“ Fiskalocci dokáže zkazit i nejlepší náladu. Ráchel vzdychla a nalila horký grog. „Vezmi ze skříně dva plédy, větší dej mně,“ pokračovala svárlivým tónem stařenka. „Budeme sedět, povídat si a pohlížet do krásného deštivého počasí.“ Po těchto slovech Ráchel přešla chuť si povídat. Seděla zabalená do plédu a po malých lžičkách srkala grog. Nebyl příliš silný, zřejmě připravený speciálně pro ni, ovšem horký a voňavý. Termické hrnky byly skoro nové a čaj prakticky nestydnul. „Budiž, nevšímej si hloupé stařeny,“ pronesla nečekaně Henrietta. „Nač jsi se mě chtěla ptát, Ráchel?“ „Jen tak… na všechno…Na válku…“ „Je to téma pro holčičky?“ „Vy jste bojovala…“ „Byla jiná doba, Ráchel. Mohli jsme volit: buď přežijeme jako druh, nebo nás mimozemšťané zničí. Teď je mír.“ „Prozatím. Nechci do smrti prodávat jablka.“ „Jablka… nikdy jsi neochutnala opravdové jablko, věř mi. Tvá rodina pěstuje ovoce s chutí jahod. Já prodávám to, co mělo být broskví. Padělky, samé padělky… Hrát si s geny rostlin… to zakázané není, ale přidat špetku rozumu našim menším bratříčkům se nesmí ani za nic!“ Henrietta se rozkašlala a upila grog. „Teto Fiskalocci…“ Ráchel se zajíkla, ale dokončila: „Proč jste se neomladila?“ Stařenka na ni pohlédla. „Děvče, všechno má své místo a čas. I stáří. Nedá se vyškrtnout ze života jen proto, že se ruce začínají třást a nohy odmítají poslušnost.“ Ráchel nepříliš přesvědčeně přikývla. „Také mě můžeš pokládat za skrblíka, který šetří na aTanu. A dovolíš, abych ti i já položila nepříjemnou otázku?“ „Ptejte se.“ 33


13.3.2008 14:47

Stránka 34

„Opravdu jsi se zamilovala do Kaye tak, že ho chceš vyhledat a okouzlit?“ Děvče se zakuckalo grogem a otočilo se k Fiskalocci. „Jak vás to napadlo?“ „Jsem patnáctkrát starší než ty. Nalij mi ještě… a poslouchej. Že se ve tvém dětství objevil hrdina, je krásné. Že mě oklikami nutíš hovořit o něm, je velice milé. Že se učíš střílet a bojovat, abys byla Kaye hodna… velice vzrušující. Chci jen vědět, do jaké míry je to vážné.“ „A když je to hodně vážné?“ Fiskalocci ztichla. Když promluvila znovu, v hlase jí zněla neobyčejná něžnost. „Mám tě moc ráda, maličká. Jsi umíněná a tvrdohlavá, neodrazuje tě ani perspektiva, že budeš hledat po celé Galaxii muže, který žije pod cizími jmény. Ale neproměň svou dětskou lásku v nenávist.“ „Proč?“ „Protože nevíš, kdo je Kay Ovald.“ „Vy to víte?“ Ráchel si vůbec neuvědomila, že odpovídá otázkami. Dusila ji lítost k Henriettě. Za otevřeným oknem proudy deště bičovaly sady a pěkné chladné ráno se rychle měnilo v den plný nepříjemných odhalení. „Vím. Víš, mám málo zábav. Jednou z nich je sledování světových událostí, hrabu se knihovnách na jiných planetách, sbírám fakta zdánlivě spolu nijak nesouvisející… Znám Kayovo skutečné jméno, stejně jako on zná moje.“ Henrietta zvedla ruku a dotkla se jejího ramene pevnými, studenými prsty. „Před čtyřmi léty jsem mu pomohla a pomohla bych mu znovu, kdyby bylo možné vrátit čas. Bůh ho vidí, já tu nejsem proto, abych ho soudila. Ale Kay, Kay Altos, i když je možné, že ani toto jméno není pravé, je odsouzen k samotě.“ „Altos,“ pronesla Ráchel nahlas. „Existují lidé, kteří potřebují překážky, aby je mohli překonávat a jít dál. Kay patří k nim. Je dobrý bodyguard – to je jeho hlavní povolání. Občas pracoval jako nájemný vrah.“ 34


13.3.2008 14:47

Stránka 35

„No a?“ „Není schopen dávat – nikomu a nic. Vždy bude ničit to, co uzná za nesprávné. Velmi zřídka, ve zlomových okamžicích dějin, jsou takoví lidé nezbytní. Odstraňují nebezpečí a prorážejí cesty. Ale i tehdy tvoří jiní. Nechci vidět, jak po setkání s ním pochopíš, že Kay Altos nedokáže milovat. Věř mi, děvenko.“ Ráchel mlčky vstala, složila pléd a položila ho na křeslo. Nedopitý grog odložila na parapet a odešla. „To jsem to vymňoukla,“ zabrumlala Henrietta. Ráchel kráčela sadem a světélkující vrchlík deštníku nad její hlavou srážel z větví poslední jablka. Měla tak špatnou náladu, že to vůbec nevnímala. „Hloupá, ješitná bába,“ zavrtěla hlavou Fiskalocci. „Opravdu mám čas omládnout… nejvyšší čas.“

35


13.3.2008 14:47

Stránka 36

7

„Všechno to nestojí za řeč,“ řekl Alkaran. „Jestli bude lidstvo silnější nebo zahyne… co je do toho nám, kteří odcházíme?“ Kay věděl, že chápe jen celkový smysl řeči – legendární alkari není uzpůsoben pro lidi. „To, co stvořilo svět, neodvratně ztratilo aktivitu.“ Alkaran se nijak nedivil. „Koncepce Boha lhostejného čili nepřítomného není nová. Ovšem překvapil jsi mě něčím jiným. Tím, že ve světě existuje bod, ve kterém se Bůh snižuje k cizím přáním. Je připraven stát se nástrojem něčích ubohých fantazií?“ Kay jen pokrčil rameny. „Nelžu. A ani Curtis zřejmě nelhal. Viděl jsem, jak mu plazmová střela ani nedokázala ožehnout košili, jak Curtis kráčel po hladině a jak se rozplynul ve vzduchu. Večer téhož dne, Curtis… a jeho syn… byli už na planetě Terra. Stálo mě hodně úsilí, abych se to dozvěděl, ale podařilo se. Žádná loď nedokáže zdolat takovou vzdálenost rychleji než za týden, a tunelový hyperpřechod…“ „…by vyžadoval energii stovek supernov,“ potvrdil Alkaran. „Zní to přesvědčivě. Ovšem Bůh nemůže žít na jedné planetě. Pokud existuje, pak je všude.“ „Chápu.“ „Tak k čemu je planeta Graal?“ Dutch neodpověděl. „Tvůrce vesmíru se mohl snížil k člověku, Alkaranu, Bulratu nebo Silikoidu… ale neudělal to. Neudělal, Kayi Dutchi. Někde je chyba.“ „Řekl jsem ti pravdu. Všechno, co vím o Hranici snů a Graalu. Chápeš, proč Curtis van Curtis jí neprošel hned?“ „Samozřejmě. Dozvěděl se, jak vznikají světy… a že náš svět je jen něčí sen.“ 36


13.3.2008 14:47

Stránka 37

„A napadá tě, koho? Kdo v jiné realitě snil stejný sen jako Curtis?“ Alkaran natáhl křídlo, jako kdyby chtěl poplácat Kaye po zádech lidským gestem, které se pro ptáka nehodilo. „Specializoval jsem se na vaše myšlení. Můžu to zkusit.“ „Nu?“ „Nejšťastnější rasa Galaxie. Hloupější než mnohé jiné, s nedokonalým tělem, ale nejšťastnější. Tento svět byl stvořen pro vás.“ „A konkrétně? Kdo ho vytvořil?“ „Jste posedlí silou a mocí… ještě víc než Bulrati. Udělal to člověk, který dostává od života všechno, co chce.“ „Císař,“ zašeptal Kay. Alkaran spustil víčka. Dutch pokračoval: „Vládce Endorie a Terry, protektor Gorry, ochránce Tauri, Vládce kolonií. Grey. Prostě Grey, bez dalších zbytečných jmen jako Curtis. V našem světě nikdo jiný nemůže být první. Pouze on, Grey. Jsme pro něho pouhou dekorací. Divadlo jednoho herce. Divadlo stínů… v záři jeho moci. Curtis nedokázal snést myšlenku, že i on je pouhá loutka. Rozhodl se pomstít…“ „Pravděpodobně máš pravdu a Curtis uvažoval stejně,“ řekl Hledač Pravdy. „Víš, Grey má ještě jeden titul… Kromě Terry, Endorie, Tauri a Gorry se uváděly ještě tři planety. Otec Tří sester… který potrestal neposlušné dcery.“ „I tebe ovládá touha po pomstě.“ „Ne… Jak se pomstít vládci světa? Nenávidím Greye, ale nechci takovou odplatu, jakou vymyslel Curtis a jaká zahubí celou rasu.“ „My nedokážeme dlouho nenávidět, člověče. Alkari už netouží po vaší záhubě. Je nám lhostejná.“ „S tím jsem počítal.“ „Co tedy chceš ode mne?“ „Znáte naši realitu lépe než kdokoli jiný. Vysvětli mi: jestliže Grey vytvořil náš svět, znamená to, že žije věčně? Že bude i bez aTanu žít miliony let?“ 37


13.3.2008 14:47

Stránka 38

„To není nutné. Ten, kdo stvořil náš svět, mohl do něj přijít kdykoli. Objevil se ve světě s hotovou minulostí, to je vše.“ „Děkuji. Rád bych věřil, že tomu tak je.“ „Jak chceš zachránit svou rasu, Dutchi?“ „To je výlučně má věc.“ „Opakuji: Alkari je to lhostejné. My odcházíme. Plním své poslání – splácím dluh úcty těm rasám, které nás zrazovaly méně často než jiné. Větev shromáždila mnoho informací o tomto vesmíru, které nyní nemají hodnotu ani kapky vody v oblacích. Hořím zvědavostí.“ Dutch zaváhal. „Znám jen jedno východisko. Zabít.“ „Koho?“ „Curtise van Curtise nebo císaře Greye, nebo… Boha.“ Klokotání, dost výstižně napodobující lidský smích. Třepetání křídel. „Kay Dutch je opravdový hlupák! Už jsi přece Boha zabíjel, stokrát. Pomohlo ti to?“ „V tomto případě jsou dva kandidáti. Ovšem Grey je nedotknutelný, pokud tento svět je jeho sen.“ „To není nutné, Dutchi. Žádná rozumná bytost, ani člověk, neusiluje o absolutní nedotknutelnost. Tvůrce vesmíru nemohl zatoužit po hře, ve které nemůže prohrát. Musí připustit možnost prohry, třeba nevědomě. Ale jak ti pomůže smrt tvůrce světa?“ „Curtis upustí od svých záměrů, o tom nepochybuji. Teď ho trápí císařovo prvenství. Jsi přesvědčen, že je Grey smrtelný?“ „Opakuji: v opačném případě by pro něho vše ztratilo smysl, stejně jako ztratilo smysl pro Boha.“ „Hledači…“ Dutch přešel na ceremoniální prim, jazyk naprosté upřímnosti, a Alkarana opět udivil tón jeho hlasu. „Pověz, jsi naprosto upřímný?“ „Ne, člověče. Vždyť jsme nepřátelé.“ „Co jsi přede mnou skryl?“ „Nic, co nedokážeš pochopit sám.“ Dutch si přejel rukou po krku, jako kdyby si masíroval hrtan. Promluvil galaktickým jazykem, sám k sobě, ale Alkaran mu rozuměl. 38


13.3.2008 14:47

Stránka 39

„Zabít Curtise nebo Greye – jak velký výběr… nejmocnější osoby světa…“ „Vaším Bohem je moc, Kayi. Mátne i tvůj úsudek.“ „Netoužím po moci!“ „Toužíš. Ale chápeš ji jinak. Nepotřebuješ svatozář titulů a tisíce mladých samic. Nepotřebuješ právo na věčný život. Jsi zabíječ a svoboda pro tebe znamená svobodu zabíjet.“ Dutch zavrtěl hlavou. „Vy také prahnete po moci!“ „Ne. Pouze po svobodě. Proto odcházíme.“ „Šťastnou cestu,“ řekl Kay. „Děkuji ti, zvláštní člověče, který nenávidíš život. Přání štěstí od nepřítele znamená prokletí. Ovšem ty jsi nepřítel sama sebe.“ Alkaran na chvíli zavřel oči. Unavil se, nemohl se neunavit. Jeho tělo vydrží mnohem méně než lidské. To vždy ptakoidní rasu přivedlo k selhání. „Také jsem chtěl zabít… zabít tebe, Dutchi. Za to, že jsi se opovážil zajmout loď Větve, za to, že jsi mě donutil k rozhovoru. V kontejneru,“ krátké, ostré klepnutí na kov, „je smrt. Tu, kterou vymysleli lidé. Bioterminátor.“ Kay sebou cukl, zatoužil utéct. „Změnil jsem názor, abys věděl. Ty nepřineseš štěstí ani své rase, ani svým přátelům. Žij dál…“ Alkaran sklopil hlavu a dodal: „Tvá loď zahájila sestup. Uplynul čas?“ „Ano, Hledači.“ Kaye napadlo, že v peří Alkarana je pravděpodobně ukryté čidlo. Z oblohy dolehl hluk – dvě lodě procházely atmosférou. Pokud ve skalách postižené planety zůstal ještě nějaký život, vmáčkl se mezi kameny otrávené zářením a třásl se v panice před neodvratností přicházející smrti. Stíhač Alkari sklouzl k zemi. Ve vzduchu se otočil jako stříbrná mince, vržená neviditelnou rukou. Zastavil se nad sklovitou rovinou. „A to, co jsi mi neřekl…,“ zašeptal Dutch. „Mysli. Sbohem navždy, Spálo.“ 39


13.3.2008 14:47

Stránka 40

Alkaran seskočil z kontejneru, uchopil úzké držadlo a shrben tíhou vykročil ke stíhači. Volným křídlem mával ve vzduchu, aby udržel rovnováhu. Kay se otočil, zvedl tašku a sledoval, jak sto metrů od něj přistává Tommy. * * * Odstartovali později, ale ani Alkarani nespěchali. Pomalý, plynulý vzlet, jako kdyby si chtěli ještě jednou prohlédnout místo nejstrašlivějších bojů, největší porážky. Dutch vběhl na můstek. Tommy řídil loď velice přesně, jako vynikající kadet při zápočtu z pilotáže. Zachytil chlapcův rychlý pohled. Mladík je silně nervózní… „Pokračuj ve startu.“ Kay vklouzl na své křeslo a vysunul bojový pult. Rezervu energie ještě měl. Stíhač utkvěl v síti zaměřovače – směšný cíl pro kolapsární zbraň. V blízkosti planet se nesmí užívat, ale kdo potřebuje tuto planetu? „Co chceš udělat?“ zeptal se rychle Tommy. „Nevím.“ Dutch nesundával ruku ze senzoru řízení palby. Senzor se už ohřál, po rozpoznání kapitána lodě změnil barvu z červené na žlutou. Lehký stisk – a automatika zařídí ostatní. Generátory ohnou prostor a uvnitř stíhače gravitace překročí přípustnou normu. Prostor vtáhne lodičku Alkaranů. Sekundy… možná půlminuta, dokud se působením kolapsaru nezmění metrika světa. Ani nedorazí k planetě, nestačí vtáhnout tolik hmoty, aby se stala plnohodnotnou černou dírou. Obětí se stanou jen čtyři mimozemšťané. „Zpráva od nich,“ řekl Tommy. „Čti.“ „Jsi zvláštní, Dutchi.“ Kay pohlédl na stíhač, který stále otálel. „Spouštějí hyperpohon. Mám je zadržet?“ otázal se Tommy. „Není třeba.“ Záblesk – a stíhač přešel do skoku. „Jděte k čertu… nebo k Bohu,“ zašeptal Kay a sundal ruku z pultu. „Zmizte.“ 40


13.3.2008 14:47

Stránka 41

8

Kay nikdy nedával svým lodím jména. Jeho první jachta, předělaná z bombardéru z doby Velké války, si prostě nezasloužila víc než sériové číslo. Lety s ní byly mnohem nebezpečnější než Kayova práce, ale měl štěstí. Hyperkutr, který si mohl dovolit později, měl dostatečně velký počítač, aby v něm vzniklo to, co Kay nazýval pseudointelektem. Jméno si měl vybrat sám, ovšem záhuba na oběžné dráze Graalu zabránila pseudointelektu pochopit, čím je. Nová loď zůstala beze jména, bez jakékoli příbuznosti s rozumem – Dutch už dobře věděl, že kov bývá občas slabší než tělo. Ovšem bolest ze ztráty nebyla kvůli tomu menší. Ze všech typů těžkých vesmírných zbraní je kolapsární generátor nejnelítostnější a nejspolehlivější. Působí na nevelkou vzdálenost, nevadí mu silová pole ani rozměry nepřátelské lodě. Kategorický zákaz soukromého vlastnictví generátoru umožnil Kayovi, aby tuto loď získal za zbytek peněz, které mu zbyly po Graalu. Tyto lodě se stavěly pro potřeby jedné jediné akce, po ní byly nelítostně ničeny. Tentokrát se však někdo rozhodl vydělat a znovu prodat loď pod rukou. Pouze tři planety Říše Lidí riskovaly a přehlížely nedodržování zákonů. Jen tři světy dovolovaly podobným lodím přistání – Djenah, Ruh a Taaran, sídla anarchie. Grey si jich prozatím nevšímal. Později, až tyto planety nabudou na významu, říšská flota smete obranu, prolustruje lidi a ustaví přijatelnější vládu. Anarchistické světy zmizí – a zrodí se na nových hranicích Říše. V každém řádném domě musí být koš na smetí, aby se odpadky nepovalovaly jen tak. Normální lidé se málokdy dostanou do koše na smetí. Kay vyvedl loď ze skoku ve vzdálenosti půl hodiny letu od Djenahu. 41


13.3.2008 14:47

Stránka 42

„Mám odpovědět?“ zeptal se Tommy a pokynul směrem k mrkajícímu světélku výzvy. „Ano.“ „Šedesát sedm třináct,“ sklonil se Tommy nad pult. „Majitel Kay Altos.“ „Orbitální hlídka Christy Crim. Váš přístup?“ Neviditelný operátor úspěšně napodobil hlas laciného automatu. Na Djenahu neexistuje vláda ani společné planetární vojsko. Každá ze šesti orbitálních základen má jiného majitele. Každá má vlastní heslo, za které se musí každý měsíc platit. Občas se někdo pokouší ušetřit, koupí přístup na dvou nebo třech stanicích a proniká na planetu v jejich pásmu. Kay nikdy neměl rád ruskou ruletu. Tommy stiskl tlačítko, nad kterým byl přilepen lístek s nápisem „Přístup – Crim“. Zakódované heslo vyrazilo do vesmíru. „Přístup přijat.“ V hlase operátora se objevil stín emocí. „Hej, Dutchi, pozítří se mění heslo. Mám ti vzít plazmu?“ „Ohřej si na ní svou láhev s mlékem.“ Tommy mrkl na Kaye, který přikývl. Krátké zasmání a přerušení spojení. Christa Crim na své stanici vždycky zaměstnávala operátory s humpoláckým smyslem pro humor. „Šedesát sedm třináct,“ převzala další základna štafetu, „hlídka Hvězdné stráže. Čekáme na heslo.“ Stisk tlačítka. Pauza. „Přijato. Chlapče, je Kay daleko?“ Tommy a Dutch na sebe pohlédli. „Daleko.“ „Dobrá, pozdravuj ho od Cynthie. Řekla by to sama, ale má plná ústa.“ Tommy zřejmě slyšel tento vtípek poprvé. Na chvíli se odmlčel. Kay se připojil. „To jsi ty, Paule?“ „Hele,“ řekl udivený hlas. „Začal jsi svůj měsíc nedávno?“ „Jo. K čertu, ty máš ale pamatováka na hlasy!“ 42


13.3.2008 14:47

Stránka 43

„Na adresy taky. Navštívím tvou ženu, předám pozdrav. Konec spojení.“ „Žertoval?“ zajímal se Tommy. „Nevím. Obličeje si pamatuji špatně.“ Než loď přistála, zkontrolovaly je ještě další dvě základny. „Proč mají službu vždycky takoví idioti?“ zeptal se Tommy, když vstával z křesla. Dutch, který předával loď k zakonzervování, s odpovědí nespěchal. „Služba trvá měsíc nebo dva. Majitelé šetří na takových maličkostech, jako jsou čluny.“ „No a?“ „Měsíc u pultu, přitom obytné kajuty nejsou o nic větší než na naší kocábce. Čtou neradi, televize mají dost po prvním týdnu, hry jsou zakázané. Nemají jinou zábavu kromě škádlení pilotů nebo trápení smolařů.“ „Proč jsou zakázané hry?“ zeptal se ukřivděně Tommy. „Protože je v nich možné vždycky vyhrát.“ „No a?“ „Někdy ti to vysvětlím. Jdeme.“ * * * Na první pohled se Djenah neliší od kterékoli málo rozvinuté kolonie. Ulice rostoucí do šířky a ne do výšky, domy z betonu i kamene, silnice zalité asfaltem, změklým na slunci. Zato nad domy velice často blikají klimatizační pole, ukrývající sítě soukromých hyperantén. Úzkými silnicemi jezdí poslední modely sabboro a tuvajsů. Ve výkladech místo laciných obleků a plastových nádob do mikrovlnek, které nevydrží ani týden, září pestré Diorovy kreace a kuchyňské roboty s věčnou zárukou. Peníze, peníze… nad touto ubohou krajinou se vznáší nepostižitelná vůně miliard. Tady nikdo nestaví luxusní vily – planeta žije jen dneškem. Zbohatnout, urvat, co se dá… a odejít dříve, než říšská flotila dostane rozkaz zavést pořádek. Jistě, planeta platí daně a trvale podporuje Greye, aby tento osud oddálila. 43


13.3.2008 14:47

Stránka 44

Ovšem smetí už zaplnilo odpadkový koš a záhy ho vynesou. V Říši formálně neexistuje otroctví, ale tady je příliš mnoho lidí s doživotními smlouvami. V místní policii kupodivu pracují jen domorodci, žádní profesionálové vyslaní Službou. Reklama zdejších lázní visí na stěnách všech cestovních kanceláří Říše. „Tradiční škola dětských masáží“, „Taneční rituály příchodu jara u Bulratů“, „Sekce meditace a sebepoznání“. Djenah nabízí libovolný sex, veškeré drogy a každou neuronovou stimulaci. To, čeho se vzdala Rodina, je na této planetě normou. Dokonce i pornofilmy a fotografie do erotických časopisů se tady dělají živě, klientům se nenabízí počítačové simulace povolené ministerstvem kultury. To přitahuje hodně lidí, přestože stroje produkují pro lidi mnohem lépe zpracovanou a nafilmovanou podívanou. Organizovaní turisté jsou na Djenahu absolutně bezpeční. Dohlížejí na to nejvlivnější klany planety. Samotáři mají větší problémy. Dutch nepoužil taxi. Blížil se večer a vedro polevilo, ovšem do soumraku bylo ještě daleko. Z kosmoportu je do města odvezl vagonek jednokolejky a z nádraží šli pěšky po úzkém chodníčku. Špatně oblečená, ale zřejmě ozbrojená dvojice. Kay měl u pasu zavěšeného sršně, na prsou se mu leskl odznak bodyguarda. Tommy vypadal nebezpečně víc svým klidným vzezřením než otevřeně předváděným čmelákem. Parta hipíků, kterou potkali, ztichla a přidala do kroku. Dívka s visačkou doživotní smlouvy na ruce sklopila zrak. Klan jejího majitele není tak silný, aby dokázal ochránit všechny své otroky, zejména ty nepříliš mladé a nepříliš hezké. „Plesnivina,“ řekl Dutch, když míjeli další reklamu. Holografický panel zval do klubu „Sadomasochistů bez ohledu na věk“. Podobné byly v celé Říši, ale tam zájemci přicházejí z vlastní vůle. Tady jejich role plní lidé s doživotními smlouvami, převážně nezletilí. „Hm,“ odpověděl skoro lhostejně Tommy. Šestnáct let je málo, hlavně když z nich zůstává v paměti jen pět, z toho čtyři s Kayem na Djenahu. 44


13.3.2008 14:47

Stránka 45

Dutch na něho pohlédl, ale neřekl nic. Věděl, co riskuje, když bere hocha na anarchistickou planetu. Buď se jeho psychika zocelí a bude odolná za všech situací, nebo se Tommy změní v cynického lotra. Kay dosud nepochopil, jak došlo k tomu, že zřejmě nastala třetí varianta – chladná lhostejnost. „Skočím pro pivo,“ pokynul Tommy směrem k otevřeným dveřím prodejny. Kay pohlédl na štít, obchod chrání klan Crim. Bezpečný obchod. Do takového by pustil Tommyho i na začátku, kdy měl dvanáct let. „Pro mě dvě černá,“ řekl Kay a zastavil se. Netoužil po umělém chladu, po kterém dusno zaútočí s novou silou. Tommy se rozběhl ke dveřím – štíhlý, tmavovlasý mladík s dětským obličejíčkem, v modrých džínách a tričku s nápisem „Smrt je velká hra!“, jehož zásluhou se mohl cítit mezi zdejší mládeží jako doma. V pohledu, kterým ho Kay provázel, nebyla láska, jen obvyklá starostlivost. Konec konců musí odpovídat za svěřence, i když samotný Bůh dobře ví, že nemá v úmyslu osvojit si svého malého vraha. Dutch stál na chodníku a vzhlížel k nebi, které temnělo. Bude pršet, jen krátce, ale bude to příjemné. Marginálně vnímal každého chodce, který se ocitl příliš blízko, nehybné záblesky oken, rotaci detektoru zbraní na křižovatce. Profesionál jeho kvalit je ve střehu trvale.

45


13.3.2008 14:47

Stránka 46

9

Sen byl nepříjemný, ale Kay jej zapomněl, jakmile ho probudilo skřípnutí dveří. Než Tommy rozsvítil, zaměřovací paprsek mu vykreslil na hrudi oranžový bod. Chviličku na sebe pohlíželi – Dutch z postele, Tommy od prahu. Kay schoval blaster pod polštář. Nebyl to sršeň, na kterém by neusnul ani tlustokožec Bulrat, ale obyčejný čmelák, oblíbený model profesionálů. „Jsi náměsíčník nebo jsi spatřil ve snu Psilonce?“ zeptal se zamračeně Kay. „Dvakrát téhož člověka neminu.“ „Křičel jsi.“ „Cože?“ „Křičel. Něco se ti zdálo.“ Tommy pokrčil rameny a odcházel. „Počkej.“ Kay usedl. Adrenalin mu ještě proudil v krvi, ale začal si vzpomínat. „Co jsem vlastně křičel?“ Tommy zaváhal. Potom napodobil Kayův hlas: „Nedívej se na mě… nedívej!“ Kay si vzpomněl. „Půjdu,“ oznámil Tommy. Dutch pohlédl na hodinky. Čtyři standardního cyklu. Na Djenahu jsou krátké dny a krátké noci. Za staženými roletami se už rozednilo. „Sedni si, Tommy.“ Mladík usedl na postel. Ložnice byla maličká, jako vše v laciném bytě. Dutch sáhl do nočního stolku, vytáhl láhev brandy a upil. Zeptal se: „Napiješ se?“ „Jsem ještě malý,“ odvětil s okouzlujícím úsměvem Tommy. „Neblbni.“ „Ne. Nechci.“ Kay postavil láhev na podlahu, ale nezašpuntoval ji. 46


13.3.2008 14:47

Stránka 47

„Chceš ještě spát?“ „Proč?“ „Protože po tom, co ti povím, už neusneš.“ „Mluv.“ Tommy zívl. „Po tvém křiku jsem čilý a veselý.“ Dutch se napil ještě jednou. Nevypadal zdrceně, spíše vzrušeně. „Ve skutečnosti jsem nekřičel.“ „Opravdu?“ „Tehdy jsem nekřičel. Na Chaaranu.“ „Kde ti říkali Spála?“ „Ano. Pochopils proč?“ „Podíval jsem se do lékařské příručky.“ V Tommyho hlase zazněla zvědavost. „Nic zvláštního. Ovšem před šestatřiceti léty vypukla epidemie. Umíraly hlavně děti.“ Jejich pohledy se setkaly a Dutch přikývl. „Bravo. Měli jsme tehdy týden… nanejvýš dva. A neoficiální příkaz: nenechat nikoho naživu. Kolonie musela zahynout celá, aby žádný svět Říše nikdy nezatoužil přejít na stranu mimozemšťanů. Celá, rozumíš? Týden a žádné těžké zbraně.“ Sáhl pro láhev, ale zarazil se. „Deset bombardérů by to zvládlo za den. Ale tak… Dvacet tisíc dobrovolníků na planetu s půl milionem obyvatel. Jistě, měli jsme tanky… Právě ty zničily celou jejich armádu. Stejně nepřipravenou jako naše. Všichni dospělí muži Chaaranu s mizernými zbraněmi. Zbylo čtyři sta tisíc. Ženy a děti.“ Tommy škubl rameny. „Ten hajzl… proslulý ordonanc samotného Lemaka… plukovník Stuff…“ Kayovi se najednou zatřásl hlas. „Zahnal všechny civilisty do koncentračních táborů… improvizovaných. Stadion plný žen s malými dětmi; poušť ohrazená ostnatým drátem pod proudem, plná dětí… Šli jako ovce. Očekávali selekci a deportaci. Shromáždil je na jedno místo. Rozumíš, Tommy? Snazší by bylo jednotlivě… v domech… ale tehdy by mohla část uprchnout, pochopili by. Obydlený byl jen jeden kontinent, holá step, nebylo se kde schovat... ale část by uprchla.“ 47


13.3.2008 14:47

Stránka 48

„Napij se,“ řekl chlapec tiše. „Vydrželi jsme tři dny. Čekali jsme na válečné lodě… teroristické skupiny s plyny a viry, obyčejné bombardéry. Potom Stuff svolal všechny důstojníky, byl jsem tehdy poručík, a sdělil, že musíme jednat sami.“ „Napij se, Dutchi.“ Kay upil. „Hodně jich odmítlo. Moc. A velice rozhodně. Naložili je na loď a odvezli zpátky. Doletěli všichni. Potom dostali medaili... Tu zasranou Ohnivou čepel druhého stupně. Všechno čestně. Zůstala necelá polovina. Ti, kteří chápali, že je to nutné. Devět tisíc. Spočítali jsme, že na každého připadá čtyřicet čtyři a čtyři desetiny.“ Zasmál se podnapilým smíchem. „Mladíky tvého stáří byli připraveni zabíjet všichni. Ženy kupodivu také. Nejhorší to bylo s dětmi. Řekl jsem první, že to zvládnu, a dodal jsem, že spála loni zabila desetkrát víc dětí, než dokážeme my. A vysloužil jsem si… tu přezdívku. Jména se v novinách neuváděla, na to cenzura dohlédla. Ovšem slova poručíka, který se stal Spálou, se potulovala v novinách ještě dlouho. Jak se Alkaran dozvěděl o mé přezdívce? Proč si ji zapamatoval? Nevím.“ „Bylo to třeba, Kayi? Zabít všechny?“ „Ze strategického hlediska vlastně ne. Infrastrukturu planety jsme zničili, stejně jako práceschopné muže. Šílené ženy a plačící děti by Alkaranům nepomohly. Z politického… nevím. Chceš poslouchat dál?“ Tommy zaváhal. „Ano… asi.“ „V mém družstvu bylo devět vojáků. Připadlo na nás gymnázium, kde zadržovali půl tisícovky žáků. Od šesti do dvanácti let. Tři dny proseděli v tělocvičně, spali jeden na druhém, jedli bůhvíco… U jediného záchodu, který smrděl na celý sál, byla neustále fronta. První den, jak mi pověděli strážci, zpívali písně, školní hymny… potom přestali. Přišli jsme tam a řekli jim, že všechny pustíme domů. Že mají vycházet po jednom, podepsat se do třídní knihy a nikdy nezapomenout na císařův hněv. Rázem ožili, začali mluvit 48


13.3.2008 14:47

Stránka 49

jeden přes druhého. Stál jsem na dvoře s laserem Starý Bob… od té doby ten model nenávidím. Večer, šero. Děti vycházely a já je zezadu střílel. Bez hluku a bez krve, jen z vlasů na zátylku se jim kouřilo. Dva muži odnášeli mrtvé za roh, na volné prostranství. Za půl minuty další... A tak třikrát… potom jsem požádal o vystřídání. Ti hoši, včerejší farmáři, kteří věřili v povinnost, ale šli jako na vlastní popravu, najednou souhlasili. Pět minut jsem ve sborovně blil, potom jsem se umyl a šel odnášet těla. A víš, co jsem uviděl? Ti dva blbci, kteří nesli prvního kluka jako spícího syna, začali na betonu z těl skládat nápis ,GREY‘. Dal jsem jim do držky, napadlo mě, že se z hrůzy nacpali drogami. Potom jsem zašel do sálu, kde bylo ještě šest vojínů, a bylo mi ještě hůř. Ne, děti netloukli. Nestrašili je, neznásilňovali starší holky. Tyto mučednické dobrovolníky zachvátilo nadšení. ,Hošíčku, pusť děvčátko napřed! Buď gentleman!‘ ,Chlapče, dojdeš domů sám? Opravdu? Tak běž…‘ Všichni se chovali jako zfetovaní, všichni. Zrzavý tlusťoch, který celou cestu brečel a říkal, že sám má dvě děti a neví, proč vlastně souhlasil, student, který od rána nevylezl ze záchodu, protože dostal z nervozity průjem, ti všichni byli opilí. Krví, mocí a smrtí. A protože to byla moc nad dětmi, opájela o to víc. Tehdy jsem pochopil, že čím je oběť bezbrannější, tím je tento pocit sladší. Na jejich příkladu jsem to pochopil. Sám jsem začal zabíjet ještě jako usoplenec.“ „Kayi, nemusíš,“ sáhl mu Tommy na rameno. „Přestaň vyprávět. Škodí ti to.“ Dutch dlouze a udiveně pohlížel na jeho ruku. Potom zavrtěl hlavou. „Hned skončím. Potom jsem se zase postavil k východu s puškou a čekal. Vyšel osmiletý klouček a otočil se, jako kdyby něco vycítil. Podíval se na mě a řekl: ,Nemusíš!‘“ „To na něho jsi zavolal: ,Nedívej se!‘?“ „Chtěl jsem zavolat… Student, který ho vedl chodbou, ho objal a zařval: ,Zastřel to štěně!‘“ „A ty…“ „Vystřelil jsem,“ řekl suše Kay. „Stejně jsi mizera.“ 49


13.3.2008 14:47

Stránka 50

„Něco takového jsem uslyšel i ve štábu. I když z jiného důvodu – když jsem oznámil, že po splnění úkolu celé družstvo padlo do léčky a zahynulo. Na ověřování nebyl čas. Neuvěřili mi, ale nic nevyšetřovali.“ „A ta léčka existovala?“ „Jeden muž. A teď už běž a nech mě v klidu dokončit rozhovor s flaškou.“ Tommy pokrčil rameny a odešel.

50


13.3.2008 14:47

Stránka 51

10

„Upřímně řečeno, je mi jedno, koho mám zabít,“ řekl Kay. Tommy, který si mazal na topinku džem, na něho úkosem pohlédl. „Mně ne.“ „Chápu. Ale proniknout k van Curtisovi je mnohem obtížnější než k císaři. Takže zůstaň klidný.“ Mladík se ušklíbl, pokrčil rameny a zeptal se: „Jiné řešení neexistuje?“ „Zřejmě ne. Alkaran uznal plány tvého otce za docela reálné. Opravdu je schopen odvést část lidí do jiných vesmírů. To bude Greyův konec… jenže Říše také. Navíc se Alkaran domnívá, že Greye je možné zabít.“ „Tomu věřím.“ Tommy si nalil kávu a pohlédl na široké okno, zabírající v malé jídelně celou stěnu. Na ulici bylo pošmourno a ticho. Djenah se probouzí pozdě. „Kdybys byl van Curtisem seniorem, zanechal bys kšeftu s Hranicí po Greyově smrti?“ „Vůbec bych s ním nezačal. Pláchl bych hned.“ Tommy se usmál a chviličku vypadal jako model z obálky módního časopisu. „Co je mi do toho všeho?“ Dutch zmlkl. Tommy zřejmě nezapomněl na jejich noční rozhovor a teď ho nic neudivovalo. „Víš, občas mi připomínáš Silikoida. Svým klidem.“ „Raději Klackona.“ „Kdepak. Ti jsou velice emocionální… jenže jejich emoce je obtížné pochopit.“ „Ty to víš líp. Máš taky nestandardní reakce.“ Dutch potlačil nutkání dát mu facku. Už příliš dávno přijali tento styl hovoru, než aby ho najednou měnil. Kay byl ze začátku rád, že chlapcův utajovaný strach nahradila lhostejná ironie. 51


13.3.2008 14:47

Stránka 52

Potom už bylo pozdě. „Chápeš, co jsem řekl?“ „Že chceš zabít císaře. Ale to jsi chtěl vždycky.“ „Teď začnu jednat.“ „Chceš zaútočit na palác?“ „Ne. Za měsíc je Klanění zemi.“ Tommy sáhl pro ubrousek a upozornil: „Mám dojem, že císaře zabili už pětkrát. Chceš být šestým vrahem, který zapomněl na aTan?“ „Myslím na něj pořád, hochu. To je můj problém, jak jsi kdysi řekl. Je to tak?“ „Hm.“ Tommy vstal. „Vystydla ti káva. Smím odejít?“ „Zítra odlétáme… na Tauri nebo Endorii, ještě nevím. Poletíš se mnou?“ „Samozřejmě. Můžu se připojit k síti? Dneska je virtuální čtvrtfinále ,Mastera‘.“ „K čertu!“ Kay vstal a popadl Tommyho za ruku. „Honičky v elektronických labyrintech jsou pro tebe důležitější než život?“ „Jedno druhému nepřekáží.“ „Tommy, mluvíme o něčem, co je v pouhém náznaku trestáno smrtí. To znamená konec, jsme odsouzenci! Rozumíš? Nemáme žádnou šanci, absolutně žádnou! Prostě nevidím jiné východisko, než to zkusit! Vždycky jsem bojoval za lidstvo, přestože mě nemělo moc rádo. Ty se toho nemusíš účastnit, dokonce se můžeš vrátit k Curtisovi, odpustí ti. Ale napřed souhlasíš s tím, že zdechneš, a potom jdeš sekat mečem do neexistujícího světa! Tommy, co se to s tebou děje?“ Mladík pokrčil rameny. Dutch se najednou cítil starý, poprvé za prožitého půl století. Jako prastarý blázen, který umí zabíjet a hovořit jazyky cizích ras. Ale nerozumí jedinému mladíčkovi, se kterým hodlá umřít. „Dutchi, já si prostě rád hraju. To je všechno. Mám tady sedět a čekat, až nás zlikviduje Greyova ochranka?“ Tommy hleděl na Kaye a ten v něm na chviličku spatřil Artura. Na okamžik se oba – hoch, kterého Kay přivedl na Graal, a hoch, který zabil Kaye na Cailisu – podobali vzájemně nejen vzhledem. 52


13.3.2008 14:47

Stránka 53

„Běž,“ pustil Dutch jeho ruku. „Bojuj. Já musím vykonat několik návštěv a obnovit propustku. A vůbec, chceš vědět, proč jsou na orbitálních základnách zakázané hry?“ „Chci.“ „Jak jsem už řekl, proto, že v každé hře je možné vyhrát.“ „No a…“ V Tommyho hlase zazněl plačtivý dětský tón. „Co uděláš, když tě sestřelí nebo rozsekají na kousky?“ „Začnu znova.“ „No právě. Člověk si na to zvykne a věří, že smrt je možné odvolat…“ „Protože je odvolatelná.“ „…a že je vždycky možné začít znova. Místo vzteku zůstane hazard. Místo nenávisti – ambice. Místo strachu – křivda. Můžeš být esem v nejlepším pilotním simulátoru, ale svou loď zničíš při prvním přistání. Můžeš být lepší odstřelovač než Mršan, ale nepřítele nezasáhneš ani z inteligentní zbraně. Žádný profesionál hry nehraje.“ „Takže jsem amatér…“ „Na tričku máš nápis: Smrt je velká hra! Není. Velká hra je život. Pověz, co se stane, když s tebou vstoupím do virtuálního prostoru, do toho zasraného labyrintu s netvory?“ „Profíkům je to zakázané,“ řekl rychle Tommy. „Správně. A ne proto, že bych vyhrál, je tam příliš mnoho věcí, které nechápu. Ale pokazím vám hru. Začnu v ní žít. A život je tak špinavá věc, že všechny vaše slizké nestvůry, které chrlí oheň, o kterých ráno nadšeně vyprávíš, připadají mi milé a laskavé. Běž, hraj si. Ale nezapomeň: ve všech hrách nezvítězíš… Kruci, to v tobě zůstalo ještě z Artura. Nekonečný aTan. Ale on nakonec pochopil…“ Kay rychle odešel, aniž poskytl Tommymu možnost odpovědět.

53


13.3.2008 14:47

Stránka 55

Část druhá

Vanda Kachovská


13.3.2008 14:47

Stránka 57

1

„Vesmír nezná pojmy dobro a zlo. Když vezmeme jako výchozí bod morálku jiných ras nebo třeba lidských sociálních skupin, obdržíme tak odlišné výsledky, že se kritéria úplně ztratí. Je etické likvidovat slabé jedince? Podle Bulratů nebo společnosti Kiity ano. Je etické ničení potenciálně rozumných druhů jiných planet? Z hlediska všech ras kromě Alkari a Psilonu ano. Problém obecné morálky existuje od doby, kdy lidstvo zahájilo expanzi do vesmíru a ztratilo jednotu. Ani církev Společné vůle, ta kvůli své umělosti, ani císařova moc, v důsledku nezbytné pružnosti, neposkytují lidem společné morální hodnoty. Nejsmutnější je, že každý pokus o zavedení jednotného etického systému do společnosti se stává příčinou jejího rozpadu – změny v psychologii obyvatel jednotlivých planet už zašly příliš daleko…“ Kay seděl v křesle a poslouchal tichý hlas lodě. Dobře udělaný text, bez stopy emocí. Když na můstek vstoupil Tommy, Dutch na něho letmo pohlédl. „Ideálním řešením problému morálky by tedy byla společnost, ve které by každý jedinec byl naprosto nezávislý na jiných a směl se chovat v souladu se svými představami o dobru a zlu. Takový svět by byl z hlediska každého pozorovatele pravděpodobně příšerný. Naštěstí je to nemožné, protože by to vyžadovalo stvoření miliard vesmírů, pro každou rozumnou bytost zvlášť. Současnou situaci ulehčuje pestrost sociálních struktur a rozvoj mezihvězdných cest. Každý práceschopný člověk si může zaplatit svůj přesun do světa, který mu vyhovuje. Říšský zákon o volné migraci, jeden z mála, který reálně funguje, zaručuje právní možnost realizace takového činu. Přesto samotný fakt existence vyřazovacích komisí na Kiitě 57


13.3.2008 14:47

Stránka 58

nebo tradice manželství, která uzavírají děti na Coolthosu, což jsou z hlediska jiných kolonií nemorální činy, vyvolává napětí a konflikty, podobné taurijsko-rotanskému sporu. Ještě k složitější situaci dochází v případech, kdy se ke konfliktu připojují jiné rasy. Tragédie Chaaranu, která skončila vyvražděním bezbranných obyvatel Říše, neslýchaná po stránce krutosti i rozsahu, nastolila tento problém naprosto zřetelně. Nezbývá než smířit se s tím, že pokud nějaký zázrak nevnutí lidem a vlastně i mimozemšťanům univerzální etická pravidla, bude napětí stále narůstat. Uplynou desítky, možná i stovky let, a sociální antagonismus kolonií Říši rozvrátí. Když odhlédnu od detailů, mám na mysli příchod Boha. Pouze svrchovaná moc, nepostižitelná rozumem, se může stát onou autoritou, před kterou se skloní lidské sobectví. Záměna pojmu Bůh pojmem Vůle je odrazem naší nejednotnosti. Nastal čas vrátit se k pramenům a pocítit strach z nebes.“ Dutch se zasmál a otočil k Tommymu. „Strach z nebes… to je správná a užitečná věc. Potřebná.“ „Co jsi poslouchal?“ „Identifikaci!“ přikázal Dutch. „Pracovník Říšského ústavu sociálních problémů Nikolaj Levin. Článek v ,Denním říšském přehledu‘ ze sedmnáctého května pět set šedesátého roku. Další publikace…“ „Stačí. Zábavné, viď, Tommy. Mezi bulvární žvásty proklouzl článek se sociologickou tematikou. Bude opakován dvěstěkrát v celé Říši.“ „Curtis?“ „Ano. Tvůj otec připravuje půdu pro Hranici snů. Ještě několik měsíců a oznámí, že problémy Říše jsou vyřešené, každý může dostat svůj svět… odpovídající jeho vlastní morálce.“ „Jasné. Dutchi, ty nechceš Hranici snů?“ Kay zaváhal. „Chci. Jen blázen by se vzdal možnosti splnit si své sny. Ale pro mimozemšťany je to dar příliš veliký… odchod z vesmíru. Já bych pořád vzpomínal na svět, který jsem zanechal za zády.“ 58


13.3.2008 14:47

Stránka 59

„Já taky.“ „Lžeš,“ řekl Kay lhostejně. „Ty k této realitě nepociťuješ nic… lásku ani nenávist. Šel jsi se mnou a ne s Curtisem jen proto, že úloha kopie klonu je nezáviděníhodná. Dokonce ani Artur, kterého Curtis vychoval jako vlastního syna, nic neznamená. Ty bys byl ještě bezmocnější. Běžný chodící omyl, připomínka dávného nezdaru.“ „No a co? Kdekoli by se mi žilo líp než pod tvým dohledem.“ „Jistě. Ale šel jsi se mnou.“ „Šel…“ Dutch se zasmál. „Dokonce vím proč, i když mlžíš. Závidíš van Curtisovi a doufáš, že narušením jeho plánů se mu vyrovnáš. A potom se s ním spojíš. Ne jako Artur, nedobrovolný pomocník, parodie na syna, ale jako plnohodnotný partner, bratr. Kdybych se pokusil zabít van Curtise, ty by ses pokusil zabít mě. To je známá věc, a podle tebe nepříliš složitá.“ Tommy mlčel. Dutch ho poplácal po zádech. „S tím nepočítej, hochu. Ještě nikdo mě nezabil dvakrát.“ „Když si to myslíš, tak mě zabij,“ odsekl Tommy. „Nebo prodej do některého zdejšího bordelu.“ „Proč? Moc bych nevydělal a přišel bych o společníka.“ Dutch pohlédl na monitory. „Upoutej se, vycházíme.“ „Nemáš pravdu. Chovám se k tobě dobře.“ „Dobře je víc než nic. Nespřátelili jsme se, škoda. Partneři, které dočasně spojil společný zájem. Nic víc.“ „Ty vůbec žádné přátele nemáš!“ Loď zavibrovala – vypnuly se hypermotory. Na obrazovkách z venkovních kamer tmu nahradila svítící mlha. „Hřbitov nezrozené hmoty,“ řekl Kay. „Nepochybně právě tak vypadá alkaranská pravděpodobnost. Nyní procházíme triliony neexistujících světů.“ „Básníku…“ Záblesk – a na obrazovkách se opět rozhostila tma, tentokrát s jiskřičkami hvězd. „Vyšli jsme daleko,“ poznamenal Tommy. „S naší lodí nemáme šanci přiblížit se k normálním planetám. Tauri má dokonalou obrannou síť, jestliže zaznamená 59


13.3.2008 14:47

Stránka 60

kolapsární generátor, rozdrtí nás na prášek. Připravil jsi člun?“ „Jestli míníš tu rezavou rakev, kterou jsi koupil na šrotišti, tak ano, připravil. Vypnul jsem bezpečnostní blok a pult se odblokoval.“ „Chlapík. Jdi pro věci, já zaparkuji loď na vzdálené oběžné dráze.“ Tommy se odkolébal k průchodu. Generátor gravitace nebyl seřízen, takže pole umělé gravitace bylo nerovnoměrné. Na prahu se zastavil. „Kayi, proč Tauri a ne Endorie?“ „Žije tady žena, kterou bych dokázal milovat.“ „Tak proč ji nemiluješ?“ „Příliš velký věkový rozdíl.“ Kdyby Ráchel slyšela tento rozhovor, radost by jí nevydržela dlouho. „Aha, to děvčátko,“ zamumlal Tommy. „Ne, ta stařena.“

60


13.3.2008 14:47

Stránka 61

2

Ráchel přišla k Henriettě tři dny po hádce. Špatné počasí pokračovalo – ledové fujavice a krátké lijáky zničily zbytek úrody. Tentokrát již opravdu zlobil rozladěný klimatizátor, poptávka a nabídka se totiž už vyrovnaly. „Přinesla jsem vám jablka,“ řekla dívka místo pozdravu. „U nás ještě nějaká jsou, ale váš sad je zničený úplně.“ Stařenka, která se zabývala dost nezvyklou činností – rozborkou starého laseru kariéra, odložila zbraň a zamyšleně pohlédla na Ráchel. „Myslela jsem si, že budeš uražená ještě týden.“ „Vůbec jsem se neurazila. Prostě s vámi nesouhlasím.“ „Posaď se. Nebo ne, napřed odnes jablka do kuchyně a zapni sporák.“ Když se Ráchel za několik minut vrátila, laser zmizel. Nahradil ho tác s kávou. „Ptej se,“ vyzvala ji stařenka laskavě. „Máš všechna svá přání napsána v obličeji.“ „Jak se dá vstoupit do Ligy bodyguardů?“ Henrietta se napůl usmála, napůl vzdychla. „Velice jednoduše. Až budeš plnoletá, pošleš přihlášku do místní pobočky Ligy a zaplatíš vložné. Dostaneš kategorii ,M‘. Jestli do roka získáš padesát bodů, přejdeš do kategorie ,P‘ a staneš se plnoprávným členem Ligy. Dalších sto bodů a kategorie ,K‘. A tak dále až ke kategorii ,O‘, dvanácté, nejvyšší z běžných.“ „Co znamenají ta písmena?“ „ ,O‘ je ochránce, ,K‘ – kurátor, ,P‘ – pozorovatel.“ „A ,M‘?“ „Maso.“ Ráchel mlčela.

61

Lukjanûnko 9 - zlom :46 Stránka 1 TRIFID

Recommend Documents