Lubor Herzán
OD ASANACE K UNESCO Příběh obnovy třebíčské židovské čtvrti
AKCENT
Obsah: Předmluva 1. Historie v kostce 2. Demoliční předehra 3. Sametové naděje 4. První nesmělé krůčky 5. Fond Třebíč se představuje 6. Co je to workshop? 7. Peníze na obzoru 8. Tempo se zrychluje 9. Důležité časové souvislosti 10. Před startem rozhodující etapy 11. Třebíčské Benátky 12. Lávka odnikud nikam? 13. Nové byty ve staré továrně 14. Předávání štafety 15. Třebíč se dostává na mapu světa 16. Doma není nikdo prorokem 17. Blesk z čistého nebe 18. Taková šance se neodmítá 19. Nečekané komplikace 20. Happy end 21. Konec, nebo začátek? 22. Některá důležitá data
6 11 20
36 43 49 56 67 75 88 107 122 155 165 182 198 219 231
236 248
264 277 283
Předmluva Dne 3. července 2013 uplynulo právě 10 let od okamžiku, kdy třebíčská židovská čtvrť včetně židovského hřbitova a bazilika sv. Prokopa byly zapsány mezi nejcennější světové památky do prestižního Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Tento akt je často považován za nejvýznamnější událost v novodobých dějinách města, přesto se mnohým může zdát toto tvrzení jako přehnané, neodpovídající skutečnému významu události. Stačí se však podívat na problém v širších souvislostech a vlastní zápis nechápat jen jako izolovaný úřední akt, ale jako logické - i když původně neplánované - vyvrcholení dlouhodobých snah o koncepční pozitivní změny v území, jakousi pomyslnou třešničku na dortu. Z tohoto úhlu pohledu se pak skutečně jedná o mimořádnou událost v dějinách Třebíče. A nejen Třebíče. O zápis do prestižního seznamu usilují mnozí, ale jen malá část žadatelů dokáže projít hustým sítem náročných požadavků, jež se týkají nejen jedinečnosti lokality v celosvětovém měřítku a její urbanistické, architektonické a památkové kvality, ale zároveň i záruky a dlouhodobého výhledu koncepčního rozvoje lokality, který zohledňuje také potřeby současného života při respektování všech urbanistických a historických kvalit území. Sladění těchto protichůdných požadavků mnohdy připomíná pozici chytré horákyně ze známé české pohádky a neobejde se bez četných kompromisů, neboť jednotlivé požadavky musí být váženy doslova na lékárnických váhách. Toto se týká zejména území bývalé židovské čtvrti. Pomineme-li skutečnost, že již samotný zápis do seznamu UNESCO je vysoce prestižní záležitostí a zejména ve středoevropském prostoru s vysokou hustotou zapsaných památek je stále složitější prosadit na seznam další lokality, v případě Třebíče se musíme zmínit ještě o dvou dalších zvláštnostech. Mezi více než devíti sty zapsanými kulturními a přírodními památkami z celého světa je Třebíč první lokalitou
(6)
mimo území Izraele, jejíž nosným tématem je židovská kultura. V rámci objektivity je třeba říci, že hmotné doklady židovské kultury se nacházejí i v několika jiných zapsaných lokalitách, ale vždy jen v rámci větších územních celků a nemají zde dominantní charakter jako v Třebíči (např. historická jádra Prahy, polského Krakowa či italských Benátek). Druhou pozoruhodností je skutečnost, že mezi dosud zapsanými památkami UNESCO by se stěží našla tak dramatická změna v nazírání na hodnotu území v tak krátkém čase, jako je tomu v Třebíči. Vždyť ještě v polovině 80. let 20. století byla židovská čtvrť určena asanačním plánem k plošné demolici a následné výstavbě výškových panelových domů a o necelá dvě desetiletí později se ocitla ve vybrané společnosti nejvýznamnějších světových památek na Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Pokud bychom chtěli vyjádřit podstatu třebíčského příběhu krátkým sloganem, nabízí se slovní spojení "Od asanace k UNESCO." Příběh o zmrtvýchvstání třebíčské židovské čtvrti je natolik zajímavý - a nebál bych se v této souvislosti použít i slovo fascinující, že by si nezasloužil upadnout v zapomnění. V období překotných změn poslední dekády minulého a prvých let tohoto tisíciletí mi osud dopřál být přímým účastníkem tohoto procesu a už tenkrát jsem si zcela nezávazně pohrával s myšlenkou vydat o tomto období osobní písemné svědectví. Pro nedostatek času, nebo možná spíše jen z vrozené lenosti jsem rozhodnutí stále odkládal, až mne k činnosti přimělo blížící se kulaté výročí zápisu třebíčských památek do seznamu UNESCO. Výsledkem je tato publikace. Jsem přesvědčen, že desetiletý časový odstup od popisovaných událostí věci jen prospěl, neboť mi umožnil při zpracování tématu určitý nadhled. Mou ambicí nebylo podat jen strohý výčet dílčích kroků procesu obnovy zanedbaného území, ale pokusit se jej zasadit do kontextu lidsky zajímavých momentů, které někdy nepostrádají
(7)
i dramatický náboj, jindy zase prvky absurdního humoru. Tato forma nebyla zvolena náhodně. V rámci vycházek po architektonických zajímavostech Třebíče pořádaných v několika posledních letech pro veřejnost jsem nevynechal ani židovskou čtvrť. A právě formu výkladu, v němž byla základní faktografie okořeněna i osobnějším přístupem a v určité míře i odlehčením tématu, přijali posluchači s porozuměním. Proč tedy nevyužít i v této publikaci již vyzkoušené a osvědčené schéma? Dovolte ještě několik poznámek na závěr: Jestliže je část vypravování podána v "ich" formě, není to známka mého zduřelého ega nebo pocitu, že jsem byl středobodem popisovaných jevů, ale nejvhodnější způsob, jak mimořádně zajímavé období popsat z mého osobního pohledu. Není žádným tajemstvím, že jsem byl velkým příznivcem probíhajících změn, a rovněž je známo, že existovaly i přístupy velmi odlišné - od skepse (proti níž jsem v samotných počátcích také nebyl zcela imunní) až po aktivní odpor. Jakkoli s těmito názory nesouhlasím, nechci upírat jejich nositelům právo na odlišný názor. A pokud by moje - do jisté míry subjektivně zabarvené - vypravování vyprovokovalo někoho k ucelené a argumenty podepřené formulaci odlišného názoru, budu první, kdo si jej se zájmem přečte. Pro někoho může být překvapující, že rozhodující část pojednání je věnována židovské čtvrti, zatímco bazilika sv. Prokopa, rovněž zapsaná památka UNESCO, je zmiňována jen zcela okrajově. Rozhodně to neznamená podcenění významu a krásy tohoto raně středověkého skvostu, vypínajícího se nad Třebíčí, ale vysvětlení této zdánlivé disproporce nabízí již sám název publikace. Dramatičnost příběhu obnovy bývalé židovské čtvrti v Třebíči vychází právě ze skutečnosti, že během velice krátkého období dvou desetiletí na sklonku 20. století se změnila z území odsouzeného k nevratným a velice brutálním změnám,. zcela ničícím jeho genius loci v rovnoprávného člena v prestižním společenství nejvýznamnějších památek celého světa, zapsaných v Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Neméně zajímavá témata, počínající založením a rozvojem kláštera, přes husitské války a vpád voj sk uherského
(8)
krále Matyáše Korvína v roce 1468 až po stavební úpravy Maxmiliána Kaňky z 18. století či Kamila Hilberta z 20. a 30. let dvacátého století, by jistě poskytla dostatek látky k sepsání podobně dramatických příběhů. To by však vyžadovalo zcela odlišný přístup; práci s archivními zdroji a další znalosti a dovednosti, které mi chybí, proto tato témata rád přenechám renomovaným historikům. Právě osobní prožitek a nezprostředkovaná znalost procesu obnovy židovské čtvrti je to, co mne přimělo k sepsání následujícího textu. To také vysvětluje další zvláštnost knihy. Neuvádím odkazy na zdroje informací, které jsou jinak nedílnou součástí podobných publikací, s výjimkou úvodní kapitoly, jež zasazuje popisované děje do širšího historického kontextu. Zde jsem vycházel z poznatků třebíčského historika Rudolfa Fišera, Ostatní části knihy jsou téměř výhradně popisem událostí, které jsem měl možnost prožít "na vlastní kůži", a s odstupem doby mohu říct, že sejednalo pravděpodobně o nejzajímavější, i když mnohdy mimořádně složité období mé profesní kariéry. Tato publikace si klade neskromný cíl- pokusit se zmapovat jedno z nejzajímavějších období vývoje jedné třebíčské čtvrti, a to formou, která by byla přístupná nejširší veřejnosti. Publikace je určena především laikům, kteří se zajímají o toto téma, a pamětníkům jedné, neopakovatelné etapy historie židovské čtvrti. Odborná veřejnost jí může po právu vytýkat, že některé, ve skutečnosti mnohem složitější jevy jsou v zájmu srozumitelnosti příliš zjednodušeny. Rovněž lze mít oprávněné výhrady ke kvalitě části použitých fotografií. Při výběru šlo především o jejich dokumentární hodnotu, zachycení neopakovatelného okamžiku. Všem se bohužel nelze zavděčit. čtenářům jsem chtěl umožnit pochopení mnohých souvislostí, které při povrchním pohledu mohou snadno uniknout pozornosti, a zároveň letmé nahlédnutí "pod pokličku hrnce", v němž se tento nevšední pokrm - záchrana a oživení třebíčské.židovskéčtvrti ,--,-'připravoval.Na otázku, do jaké míry se záměr zdařil, mohou dát odpověď jedině samotní čtenáři. Lubor Herzán ď
,
I
.:
(9)
Zadní synagoga na přelomu 19. a 20. století (l0)
Dolní židovská ulice (dnešní L. Pokorného) na přelomu 19. a 20. století
