R O Č N Í K V I.
4 | 2005
EKOLOGIE
|
Lomikámen PŘÍRODA
|
REGION
|
HISTORIE
|
ŽIVOTNÍ STYL
|
NEZISKOVÝ SEKTOR
|
SPP
téma: Zvířata a my region: zooregion rozhovor: Dita Michaličková
obsah
4/2005
Sedím na smetišti dějin . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 Co je zvíře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 Domácí zvířata – časovaná bomba . . . . . . . . . 3 Zoologické zahrady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4 Cirkusy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6 Pokusy na zvířatech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8 Každý kožich má dvě strany . . . . . . . . . . . . . 10 Svoboda přinesla zvířatům smrt . . . . . . . . . 11 Transporty smrti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12 Rozhovor s Ditou Michaličkovou . . . . . . . . . 13 Pes nastavuje krk místo vojáka . . . . . . . . . . 16 Psi a kočky na Štedrovečerním stole? . . . . . 17 Svoboda zvířat – Neziskový sektor . . . . . . . . 18 Brojler – kuře na maso . . . . . . . . . . . . . . . . . 20 Vegetariánství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21 Petr Vachler – známý vegetarián . . . . . . . . . 22 Holocaust na tvém talíři . . . . . . . . . . . . . . . . 23 Literárně-zvířecí okénko . . . . . . . . . . . . . . . . 24 Starý časy – Trh v Brezně nad Hronom . . . . 25 Dovezeným zvířatům se v Česku líbí . . . . . . 26 Právo na krajinu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 Liberecké městské lázně . . . . . . . . . . . . . . . 28 Mateřské centrum Čmelák . . . . . . . . . . . . . . 29 Malé zprávy / Zprávy z regionu . . . . . . . . . . 30 Ekovařečka – Ekoporadna . . . . . . . . . . . . . . 32
Lomikámen
čtvrtletní zpravodaj pro členy Společnosti přátel přírody Vychází zpravidla čtvrtletně. Číslo 4., VI. ročník. Vyšlo pro zimu 2005. Vydává: občanské sdružení Společnost přátel přírody, Třída Svobody 243/58, Liberec 15, 460 15, IČO: 46747362. Adresa redakce: Lomikámen, SPP, Olbrachtova 37, Liberec 15, 460 15, tel. a fax: 482 751 195,
[email protected] Šéfredaktor: Jan Korytář. Redakce: Jiří Antl, Martina Burešová, Zuzana Minstrová. Další příspěvky do čísla: Dita Michaličková, Zdeněk Veselovský, Roman Rogner, David Nejedlo, Josef Růžička, Veronika Charvátová, Daniela Falová, Jan Lorenc, Michal Svoboda, Markéta Pecková, Tomáš Popp, Vladimír Kučera, Rudolf Těsnohlídek, Tára Dostálovic. Jazyková úprava: Zuzana Minstrová. Sazba: Grafická klinika Epicentrum. Tisk: IRBIS, Liberec. Cena: pro členy Společnosti přátel přírody zdarma, ve volném prodeji 20 Kč. Uzávěrka příštího čísla: 15. 3. 2006 © SPP 2005. Registrace MK ČR E11833, OkÚ–Lbc–072/2000. Fotografie na obálce: Archiv SPP.
www.cmelak.cz/lomikamen Lomikámen zakoupíte na těchto místech: Knihkupectví a antikvariát Jaroslav Fryč – Pražská 14a, Liberec Čajovna 82 vůní – Sokolské nám. 307/6, Liberec WINDSPORT – Zámečnická ul., Liberec Státní vědecká knihovna – Rumjancevova ul, Liberec Vegetariánská restaurace Ananda – Frýdlantská 210, Liberec Galerie JILM – Hejnická 330, Raspenava – Luž
Vydání tohoto čísla Lomikamene podpořilo Ministerstvo životního prostředí ČR.
Milí čtenáři,
nový rok je pro většinu z nás symbolem nových nadějí, přání a doufání. Začne etapa, o které nevíme, co nám přinese, jak nás změní a co ji nakonec uzavře. Všichni v skrytu duše doufáme, že nás a naše nejbližší potká toho dobrého víc než toho zlého. Jenomže každá mince má dvě strany, a – jak víme – dobro, štěstí, láska, radost jdou světem nerozlučně spojení se smutkem, nepohodou, zklamáním a neštěstím. Jedno nemůže existovat bez druhého, a jedna hodnota určuje, pojmenovává tu druhou. Jak bychom poznali, že je něco dobré, kdybychom to dobré neuměli porovnat s horší variantou téhož? Číslo našeho časopisu Lomikámen, které právě držíte v ruce, jsme věnovali zvířatům. A z nich především těm užitkovým, do jejichž kůže se oblékáme či obouváme, a jejichž maso míváme na talíři. Aniž by to bylo našim cílem, povídání o zvířatech vyplavilo na povrch to temné, co se skrývá v lidech. To, jak zacházíme se zvířaty, ukazuje, jací dokážeme být a jací bohužel jako lidstvo jsme. A ničemu nepomůže, když budeme zavírat oči a zacpávat si uši, když se budeme obhajovat tím, že jsme o strádání například hospodářských zvířat nic nevěděli. Problém neodstraníme, pokud se budeme tvářit, že neexistuje. Pro naše psi a kočky uděláme cokoli. Spíme s nimi v posteli, kupujeme jim drahé krmení, nemalé peníze nás stojí i jejich zdraví. Stavíme jim psí hřbitovy. Uspávací injekcí jim ulehčujeme i odchod z tohoto světa. Jenomže hospodářská zvířata ve velkochovech, lišky nebo norci na kožešinových farmách, i zvířata, používaná na pokusy, v „péči“ člověka protrpí celý svůj krátký život. Přitom cítí bolest, ale i radost nebo smutek stejně silně jako pes nebo kočka. Pejskaři by z toho sami měli smrt, kdyby měli své zvíře na celý život uvázat ke žlabu do kravína nebo je uvěznit do tak malé klece, že by se v ní jejich miláček ani neotočil. Možná vám, milí čtenáři, budou připadat některé články příliš smutné. Hořkou skutečnost ale nelze vykreslit vesele. A tím, že ji popíšeme, činíme první krok k nápravě. Třeba se v některém z budoucích nových roků všechna trpící zvířata dočkají lepšího zacházení a ohleduplnějších zákonů. Záleží na nás. Pěkný nový rok!
Zuzana Minstrová
Společnost přátel přírody
je nezisková ekologická organizace spojující praktickou ochranu přírody s ekologickou výchovou. Vznikla v roce 1994, až do roku 2002 působila pod názvem „Staří ochránci Jizerských hor.“
Poslání
Společnost přátel přírody je společenství lidí, kteří podporují a provádějí aktivity ve prospěch přírody, krajiny a trvale udržitelného života. Naším posláním je chránit, rozmnožovat a obnovovat rozmanitost přírody a zároveň spojovat tuto činnost s ekologickou výchovou a osvětou.
Cíle
• přispět v co největší míře k obnově přirozených lesů a k záchraně ohrožených druhů původních dřevin • přispět k obnově harmonické krajiny a zvýšit množství míst, kde najdou svůj domov mizející druhy rostlin a živočichů • zapojit do naší činnosti co nejširší veřejnost, zejména do praktických prací v terénu • inspirovat další vlastníky pozemků a získat je pro spolupráci s námi
1 koruna denně – to je 365 korun za rok
Chcete-li nás podpořit, můžete zaslat jakoukoli částku (pro členství min. 365 Kč) na náš účet č. 1805805003/0300. Upozornění! Pokud chcete dostávat tento časopis, další materiály a být zváni na naše akce, potřebujeme znát Vaši celou adresu včetně PSČ. (V případě platby přes účet také číslo Vašeho účtu, abychom mohli Vaši platbu identifikovat).
Přidejte se k více než 600 členům SPP –
ocitnete se v dobré společnosti.
Foto Jan Korytář
SEDÍM NA SMETIŠTI DĚJIN Tentokráte nesedím ani u rybníka, ani ve vlaku, ale na smetišti dějin. Smutný pohled. Přemýšlím, kdy přijede další náklaďák, ale zatím nevidím ani obrysová světla. Myslel jsem si, že tu po celkem velké a sympatické dodávce poslední světové války skončí i další lidské výmysly způsobující strádání a utrpení živím bytostem, ale jak vidím, byl jsem asi moc velký optimista. Téma, které přináší poslední letošní Lomikámen, bude možná pro někoho těžko stravitelné, i když na první pohled vypadá docela „chutně“ – jedná se o téma „Člověk a zvíře.“ Psát o potřebě a významu ochrany zvířat by mohlo být, vzhledem k tomu, že v současné době nejsem striktní vegetarián, klidně označeno za kázání vody a pití vína. Takže bych měl možná raději mlčet a místo psaní úvodníku jít dělat něco užitečnějšího. Ozvat by se mohli i ti, kteří, znají můj ne zrovna vřelý vztah k pejskům, kdy v sobě jen ztěží nacházím toleranci k zuřivému štěkotu sousedovic mopslíků u nás v paneláku či nejsem ani zcela odvázaný při pohledu na trávník plný psích výkalů, lidově hoven, jen co sleze sníh. Přesto si myslím, že mám zvířata rád a jsem zcela přesvědčen, že jim jako lidé způsobujeme příliš mnoho zbytečného utrpení. Až si budete číst některé články v tomto Lomikanemu, možná si řeknete: no to snad není možné, to je hrozné, možná tomu nebudete chtít věřit. Bohužel, i to je realita, ve které žijeme, i když o ní mnoho nevíme. Zejména velkochovy a následné transporty s velkovýrobou masa, mléka a vajec můžeme směle označit jako novodobé koncentrační tábory pro pod-lidské bytosti, tentokrát ne Židy, ale slepice, krávy a prasata. V novinách jste mohli sledovat v poslední době také snahu o získání automobilky Hyundai pro to, aby svou investici v podobě nové továrny na své
automobily umístila v ČR, přesněji řečeno v Nošovicích. Jako nejsem přítel velkochovů, nejsem ani přítel velkotováren. Chápu, že někdo, možná že většina lidí může zastávat názor, že to jinak nejde. Trh si to tak žádá. Mně však vadí několik věcí: Vadí mi, že vláda na jedné straně jedná se zahraničním investorem jako v rukavičkách, skoro až v předklonu a na straně druhé se nebojí obořit na občany vlastního státu, kteří si dovolili nesouhlasit s tím, že by měli majetek zděděný po předcích prodat proto, aby jedna velká nadnárodní společnost mohla rozvíjet svou výrobu a své zisky. Vadí mi také, s jako lehkostí někdo rozhodne o tom, že do malebné krajiny Podbeskydí zasadí obrovskou továrnu tvořenou mnoha krychlemi a kvádry. Prosperita každého státu se podle mého názoru odvíjí v první řadě od toho, kolik má vzdělaných, sebevědomých a podnikavých občanů, ne montážních hal. Jak tomu pomůže automobilka v Nošovicích, která má dát na nějaký čas práci několika tisícovkám dělníků (proč má asi stát u hranic s Polskem a Slovenskem?), to teda opravdu nevím. Přesto, když občas přemýšlím nad velkochovy či velkotovárnami, nejsme skeptik. Musí asi nejprve přijít pokus o nastolení Tisícileté říše a neskutečné utrpení, aby mohl následně zavládnout alespoň v Evropě více než půlstoletí trvající mír. Musely vzniknout velkochovy, aby vzniklo biozemědělství, které není návratem do 19. století, ale naopak cestou vpřed. Poukazování na negativní dopady velkosnů a velkoprojektů, stejně jako současné rozvíjení životaschopných alternativ je to, co mi pomáhá udržet si optimismus. Stejně jako skončila ona velkoříše, stejně jako ve většině zemí skončilo otroctví, stejně jako ženy dostaly ve většině zemí volební práva, stejně jednou skončí i velkochovy, ty novodobé koncentráky pro bytosti, které považujeme za ne-lidské, a proto si zatím nepřipouštíme, že by to byl problém, který se nás týká. Jan Korytář
CO JE ZVÍŘE? Podle českého právního řádu, který vychází z práva římského, je každé zvíře nebo živočich věc. Starořímští právníci do stejné kategorie zařazovali nadto i otroky. Zřejmě asi právě toto pojetí vysvětluje náš zcela přezíravý pohled na zvířata. Díky tomu si většinou naprosto nepřipouštíme, že i my lidé, přes ojedinělou výkonnost svého koncového mozku, přísně vědecky vzato do živočišné říše patříme. Člověk moudrý (Homo sapiens) i se svými vývojově staršími předky patří do savčího řádu primátů (Primates) jako samostatná čeleď lidé (Hominidae). Ostatně naše genetická podstata se od nám nejbližšího lidoopa – šimpanze – liší jen jedním procentem znaků. Přes toto zcela objektivní poznání našich evolučních pout s říší živočišnou běžný příslušník lidského rodu na ně nedbá. Nazve-li někoho zvířetem nebo bestií, myslí tím člověka krutého, odpudivého nepřítele, kterého je nutno pobít či aspoň zahnat. Označit někoho zvířetem vyjadřuje naše nejhlubší pohrdání. Bez tohoto lidsky zkresleného pohledu na zvíře by se neobešlo právo, politika, ale i všechna média, novinami počínaje a krásnou literaturou konče. Nejotřesnější lidské chování běžně srovnáváme s vlčí morálkou, hyenismem, a i naše téměř přátelská vzájemná komunikace se neobejde bez toho, že bychom se navzájem nepřirovnávali k slepici, huse, šakalu, skunkovi či praseti. Ten, kdo trochu poznal vzorné sociální vztahy ve vlčí smečce, seznámil se blíže s životem hyen, zjistil, jak bystrým ptákem je husa, bude se mnou jistě souhlasit, že podobné příměry s chováním lidí jsou dokladem naší hlouposti či katastrofální nevzdělanosti. Pro zoologa je zvířetem každý z téměř 5–30 milionů živočišných druhů, obývajících naši planetu. Zvířaty jsou jednobuněční prvoci stejně jako medúzy, koráli, červi, hmyz, plazi, ptáci a všichni savci. Někteří lidé však považují za zvířata jen chlupaté tvory, tedy pouze většinu savců. Když jsme jako jedni z posledních v Evropě schválili zákon proti týrání zvířat, právníci Ministerstva zemědělství po velkém váhání prohlásili za zvířata jen obratlovce, tedy většina bezobratlých živočichů nejsou podle nich ani zvířata, a tudíž ani věci. Parlament tuto pozoruhodnou zoologii bez problému schválil. Přestože víme, že i bezobratlí živočichové mají nervovou soustavu, a mohou tedy cítit bolest, jakékoli kruté zacházení s nimi není podle našich zákonů hodné odsouzení, natož potrestání. Předvánoční dušení kaprů v kádích patří k běžnému českému folklóru, přestože ryby mají dokonale organizovaný mozek a rozhodně cítí bolest.
Bohužel většina populace lidí na celé Zemi si naprosto nepřipouští, že další existence člověka na této planetě závisí mnohem více na zachování druhového bohatství malých, často i drobnohledných tvorů. Bez nich půda přestane být úrodnou, zmizí samočistící pochody vody a produkce potravních zdrojů člověka. Bez bakterií a prvoků by vyhynuli všichni býložraví savci, protože jedině s jejich pomocí dovedou trávit celulózu. Jako lidé moudří bychom si neměli nechat ujít možnost vědecky poznat všechny zákonitosti vývoje živých organismů, které jsou předpokladem naší vlastní existence i naší vzdělanosti. Lidé velmi málo oceňují i význam zvířat v etické a estetické výchově nás samých. Zvířata sehrála velkou roli i v historii výtvarného umění, literatury, ale i hudby. Oblíbenost nebo naopak nenávist člověka k jednotlivým druhům zvířat se táhne celým jeho historickým i kulturním vývojem. Již od antiky je symbolem moudrosti sova, a to kupodivu nejen proto, že má velkou hlavu, ale opět podle znaku, který je pozorovatelný u člověka. Na rozdíl od drtivé většiny ptáků jsou sovy výjimečné tím, že mrkají horním víčkem, nikoli dolním. Pomalé zavírání očí horním víčkem jako u uvážlivého člověka se již pro staré Řeky a Římany stalo podnětem pro vyhlášení sov za symbol moudrosti. Vztah člověka ke zvířatům může silně ovlivnit i výchova či naprosté nepochopení vývojových a ekologických pravidel v přírodě. Bohužel i na začátku jednadvacátého století jsme v nazírání na přírodu v mnohém zůstali ještě v době kamenné. S rozvojem zemědělství začala obrovská nenávist člověka k šelmám, které si dovolily lovit něco, co člověk pokládal jedině za svůj majetek. Od té doby člověk začal rozdělovat zvířata na škodlivá a užitečná, a přes všechny ochranářské tendence se toto dělení zejména díky rybářům a myslivcům stále
Zvířata...
udržuje a cílevědomě vede k postupnému vyhubení mnoha druhů zvířat. Příkladem je náš vztah k vlkovi. Nedávné objevení několika zdivočelých psů v Beskydech vyvolalo rozsáhlou mediální kampaň, jak co nejdříve tyto nebezpečné bestie ubít. Dokonce se k ní připojily i učitelky mateřských a základních škol, které při vzpomínce na osud Červené Karkulky požadovaly ochranu dětí, aby je zřejmě nepotkal osud této celosvětově známé pohádkové postavy. Velkým nebezpečím pro osud živočišné říše jsou přezíravé otázky či zdánlivě moudré úvahy jinak poměrně vzdělaných lidí. Lze jim totiž dost těžko vysvětlit, jaký význam má pro člověka existence hrocha, gorily či vydry. Má kromě našeho pobavení opice v přírodě vůbec nějaký smysl? Proč nesmíme zvířata, která nám jako osobní majetek patří, svobodně týrat či zabíjet? Jsou však i další druhy otázek, spojené se snahou pochopit význam zoologie a zvířat. Proč se zajímáme o strukturu per či vaječných skořápek, proč popisujeme stále nové druhy brouků či motýlů? Jaký význam má poznatek, kolik kyslíku za hodinu spotřebuje karas, proč nás zajímá, kolik mláďat v ptačím hnízdě zplodil nikoli otec, ale soused? Zdánlivě jednoduchá či z hlediska běžného člověka i malicherná fakta se postupně mění v racionální poznání struktury a zákonitostí živých systémů, které lidstvu umožní osvobodit se od pověr a tajemných sil, a usnadní mu orientaci ve světě, ve kterém žijeme. Na nich závisí i sama další úspěšná existence člověka. Naši spoluobyvatelé úspěšně osídlili tuto planetu často i stovky milionů let před námi. Přezíravý vztah ke zvířatům či k celé přírodě se může velmi nevyplatit i nám samým. Ani nejlepší zoologové nejsou sami schopni zachránit bohatství živočišné říše dalším generacím. Musíme přesvědčit většinu obyvatel této planety, jak důležité je toto bohatství zachovat, jak důležité je vyjasnit si a zlepšit vztah člověka k přírodě, a přesvědčit ho, že naše budoucnost závisí jen na společné existenci člověka a zvířat. Musíme se stát skromnějšími a tolerantnějšími ke svým spoluobyvatelům. Jestliže mluvím o antropologii zvířat, vidím naši i jejich budoucnost v naší odpovědnosti konečně jim dát šanci žít s námi. Zdeněk Veselovský zoolog
Foto Jan Korytář
TÉMA
DOMÁCÍ ZVÍŘATA – ČASOVANÁ BOMBA Ve Švýcarsku chodí Zatím jen malá část lidské populace naší planety chápe, že záchrana druhové rozmanitosti (diverzity) rostlinné i živočišné říše je jedinou cestou k její vlastní budoucí existenci. Dosud neexistuje jediný národ či stát, který by dával přednost základním otázkám životního prostředí před ekonomickými hledisky. Navzdory současnému poznání biologických systémů, jejich funkcí a vztahů, navzdory mnohým úspěchům, kterých se v ochraně ekofondu podařilo dosáhnout, bohužel nelze počítat s delší existencí jakéhokoli živočišného druhu, který se svými ekologickými potřebami dostal do konfliktu se zájmy člověka. Klasickým příkladem jsou suchozemští zvířecí obyvatelé lesních ekosystémů. V globálním měřítku klesá každý rok plocha lesních porostů o jedno procento. Tímto dosud nezadržitelným procesem se radikálně snižuje počet živočišných obyvatel
Domácí zvířátka...
lesů a řada z nich je buď vyhubena, nebo silně ohrožena vyhubením. Dramatickým poklesům rostlinných i živočišných populací napomáhají i kyselé deště, poškozování ozónové vrstvy atmosféry a globální oteplování. Biodiverzitu volně žijících živočichů ohrožují také stále rostoucí počty domácích zvířat, devastujících prostředí, například kozy, ovce a skot v Africe, Indii či Austrálii. Obrovská koncentrace domácích zvířat je jakousi časovanou bombou v šíření vážných přenosných onemocnění nejen na volně žijící živočichy, ale i na člověka. Podle světové statistiky z poloviny devadesátých let musíme kromě populace člověka na naší planetě počítat s existencí 1,3 miliard skotu, 2 miliardami ovcí a koz, 1 miliardou vepřů, 100 miliony koní a 17,2 miliard kurů domácích. Velkochovy domácích zvířat se bohužel staly i dokladem nejhlubšího úpadku morálního vztahu člověka k živému tvoru za celou dobu jejich vzájemné existence. Na souši naší planety je 40 procent produkce, vzniklé
fotosyntézou, spotřebováno člověkem. Lidé také spotřebovávají 35 procent produkce moří a 54 procent produkce řek a jezer. Navíc si musíme uvědomit, že každoročně přibývá na naší planetě 84 milionů lidí. Jako kontrast k těmto číslům musíme uvést, že jen 4 až 6 procent celkové rozlohy naší souše a jen 0,5 procent rozlohy moří věnovali lidé chráněným územím, která by měla zaručit další existenci volně žijících tvorů. Každý živočich je svými geny skvělým dokladem a klíčem k poznání své minulosti. Je jen na nás, jak dalece pochopíme, že je nutné tento klíč uchopit a snažit se díky poznaným faktům vytvořit podmínky, které by zajistily budoucnost živé přírody. Není jistě sporu, že lidé již dokázali některé v přírodě vyhubené tvory znovu vysadit do jejich prostředí, a pochopili možnosti, jak dosud žijící tvory uchránit před úplným zničením.
Foto Jan Korytář
Stojíme-li dnes jako ochranáři před současnou realitou vysloveně ekonomicky orientovaných lidí, připadáme si někdy jako jistý Francouz, odsouzený králem Ludvíkem XI. k smrti. Chtěl se zachránit a prosil krále o milost. Sliboval mu, že jeho oblíbeného oslíka naučí do roka mluvit. Jeho přátelé ho marně přesvědčovali, že je to holý nesmysl. Odsouzenec však jen pokrčil rameny a řekl: „Za celý dlouhý rok může zemřít král, nebo uhyne osel, a existuje i třetí možnost, že osel skutečně bude mluvit.“ Chceme-li pohnout lavinou do sebe zahleděných lidí, musíme i jako ochránci dělat podobné sliby a často věřit na zázraky. Snad lidé včas pochopí, k čemu jim byla a je nepsaná smlouva o jejich soužití s živočišnými spoluobyvateli naší planety. Snad pochopí, že existence lidstva závisí na obnovení této smlouvy, nikoliv na jejím soustavném pošlapávání. Zdeněk Veselovský zoolog
krávy do důchodu
Šest starých krav se v poklidu pase na malé farmě ve východní části Švýcarska a netuší, jaké měly štěstí, že unikly porážce na jatkách. Jejich spokojené stáří je výsledkem dohody mezi ochránci zvířecích práv a farmáři, kteří společně vytvořili prostor pro hospodářská zvířata. Kassja, Sara a jejich další kamarádky se staly hrdinkami švýcarského tisku. Namísto toho, aby je majitel prodal na jatka, mohly odejít na odpočinek na „farmu důchodců“. Kassju zachránil na poslední chvíli učitel základní školy spolu se svými žáky, kteří navštívili její farmu blízko Schaffhausenu. Když se dozvěděli o jejím osudu, učitel se okamžitě rozhodl krávu koupit, i když nevěděl, co s ní bude dělat. Proto se obrátil pro radu k organizacím ochránců zvířat. Výsledkem je projekt, nazvaný Viva la Vacca (Dlouhý život krav), nadace shromažďující finance na podporu hovězího dobytka, který již člověku dosloužil. Ochránci se dohodnou s farmáři, kteří jsou ochotní se na svých usedlostech postarat o krávy a za to jim poskytnou podporu, zaplatí sponzoři. „Vlastníci zvířat nás kontaktují, protože nechtějí, by jejich krávy skončily na jatkách,“ říká Reinhold Zepf, ředitel společnosti a hybná síla projektu Viva la Vacca. „Mnoho z lidí, kteří nám poskytují podporu, žije ve městech, ale sami vyrůstali na venkově, a tak mají slabost pro zvířata.“ V současnosti si díky projektu užívá důchodu dvanáct krav, z toho jich polovina žije na farmě Paula Oswalda ve vesnici Sommeri, západně od St. Gallen. Oswald dostává za každou chovanku 200 švýcarských franků měsíčně, což podle něj pouze pokrývá jeho náklady. „O projektu jsme se doslechli zrovna ve chvíli, kdy jsme rušili náš chov na mléko,“ říká Oswald, kterého teď živí jeho ovocný sad. „Zajímalo nás, jak se do toho můžeme zapojit, neboť jsme vždycky měli rádi zvířata“. Přitom Oswalda kritizovali jeho sousedé za to, že se dal dohromady s ochránci zvířecích práv, které zemědělci nemají zrovna nejraději kvůli jejich nárokům na humánnější zacházení s hospodářskými zvířaty. „Mají pocit, že my dostáváme peníze za to, abychom nic nedělali, kdežto oni se honí od rána do večera kvůli mléku,“ doplňuje. Přesto si Oswald nemyslí, že by Viva la Vacca byla schopná zachránit příliš mnoho krav. „I když dnes řezníci zaplatí za kus pouze od 300 do 800 franků, nejsou to peníze, které by zemědělcům nechyběly. Proto jsou jedinou alternativou jatka.“ Těch pár farmářů, kteří svá zvířata předají do útulku, je občas chodí navštěvovat a vypráví Oswaldovi o tom, jaký měla život, kolik přivedla na svět telat a kolik dojila mléka. Reinhold Zepf z Viva la Vacca se diví, že to ještě nikoho nenapadlo. „Kráva je kulturní ikonou Švýcarska. Jednou se mě někdo zeptal, zda si uvědomuji, že ve Švýcarsku je krav asi dvakrát více než lidí. Chtěl vědět, zda budeme chtít ochránit každou krávu v zemi,“ dodává. zdroj: www.ekolist.cz
T É M A
ZOOLOGICKÉ ZAHRADY se musejí modernizovat
Zoologické zahrady jsou v České republice oblíbeným místem, kam chodí lidé pozorovat živočichy, a které jsou pro ně návratem k přírodě nebo alespoň dobrou příležitostí k procházce ve společnosti zvířat. To by bylo samozřejmě dobré, pokud by nebyla zavřena v klecích, v uzavřených výbězích nebo akváriích. Zoologické zahrady jako důvod své existence uvádějí několik argumentů. Patří mezi ně záchrana ohrožených druhů a jejich navracení do přírody. Pravda je ovšem taková, že české ZOO jsou jen z malé části zapojeny do reintrodukčních programů a většina z nich si pořizuje vzácná zvířata jen kvůli zvyšování návštěvnosti a atraktivnosti. Druhým důvodem je proklamovaný vzdělávací a výchovný prvek. Není pochyb o tom, že vidět živá zvířata je pro člověka zážitek. Otázkou ale zůstává, zda je kvůli tomu nutné chovat druhy, které v našich podmínkách nemají přirozené prostředí a dokonce je vytrhávat z lokalit, kde ve volné přírodě žijí a umisťovat do mnohem menších výběhů a klecí ve zcela jiných podnebních podmínkách.
VÝZNAM ZOOLOGICKÝCH Ve světě rychle se zmenšujících výskytišť, mizejících živočišných druhů a rostoucí urbanizace mají zoologické zahrady jedinečnou příležitost k tomu, aby vytvářely vazby lidí k životnímu prostředí, inspirovaly je k péči o přírodu a povzbuzovaly je k aktivní účasti na snižování vytrvalého ničení životního prostředí. Zoologické zahrady už více než třicet let úspěšně pracují na ochraně ohrožených druhů. Stále je ale potřeba účinněji sdělovat a zdůrazňovat, jak vážně jsou ohrožena divoká zvířata a jak málo přirozeného prostředí jim zbývá. Na vzdálených kontinentech, ale i u nás, za kopcem. Někteří lidé mají stálé výhrady k chovu zvířat v zoologických zahradách a akváriích, ale jsou zmateni souvislostí mezi atraktivitou pro návštěvníky a ochranou zvířat. Proto je potřeba vysvětlit širší souvislost významu zoologických zahrad v moderní společnosti.
Interní integrovaná ochrana přírody
Za posledních několik let se úroveň většiny ZOO zlepšila. Staví se nové výběhy, likvidují staré klece a zahrady se snaží přizpůsobit modernímu pohledu na chov zvířat v zajetí. Ne všude je to ale stejné. Například moravské ZOO i při nedostatku peněz investují velké částky do návštěvnicky atraktivnějších, ale drahých expozic, a přitom rezignují na výběhy, kde jsou umístěna stará a „neperspektivní“ zvířata. Vedení zoologických zahrad se dostává do bludného kruhu – nemá peníze na rekonstrukci nebo stavbu náhradních prostor, ale investuje přitom do zařízení, která nepotřebuje. Například ZOO Hodonín je celkem malou zahradou, ale vlastní dva medvědy hnědé. Výběh pro ně tam stojí už dlouho, osobně ho registruji pět let. Za celou dobu se vedení této ZOO zmohlo pouze na jedinou úpravu, a to bylo malé rozšíření o klec sousední. Podle ředitele je hlavním problémem nedostatek peněz. Přibližně ve stejné době, kdy jsme vyslovovali nesouhlas s takovými podmínkami pro medvědy hnědě, zde vyrostla nově vybudovaná expozice mořského světa a akvaterária pro krokodýly. Podobné příklady signalizují mimo jiné, že počet patnácti ZOO je na naši republiku více než dost. Budoucnost zoologických zahrad není v pořizování si atraktivních druhů zvířat, ale ve zkvalitňování péče o ně, zvětšování výběhů, specializaci a také v možném slučování malých a finančně nesoběstačných zařízení v jednu. Roman Rogner vedoucí odborné sekce ochrany zvířat Strany zelených
Zahrnuje aktivity, které souvisejí se způsobem organizace zoologické zahrady a každodenního styku s návštěvníky. Patří sem kvalitní péče o skupiny zvířat, držených podle nejmodernějších poznatků, respektujících druhové i individuální požadavky každého jedince, a současně jejich vystavování v expozicích. Součástí této interní ochrany jsou také výchovné vzdělávací programy, vysvětlování biologie chování zvířat a informace o přirozených výskytištích a o ohrožení jednotlivých druhů. Sem patří i objasňování souvislostí mezi hlavními exponáty a projekty na ochranu přírody v terénu, a snaha zvýšit zájem širší veřejnosti o ochranu přírody.
Externí integrovaná ochrana přírody
Zahrnuje aktivity, které zoologická zahrada provádí mimo svou půdu. Komplexní ochrana přírody má mnoho programů a mnoho hráčů. Žádná
Bílý tygr v liberecké ZOO.
organizace by ale neměla jednat sama. Ochranářské aktivity by měly být společné a všichni účastníci by měli pracovat na stejném cíli. ZOO má snahu zapojit se do externí ochrany přírody několika způsoby. Mezi ně patří například strategické spojení s jinými institucemi, spolupráce na projektech jiných institucí a spolupráce s chovnými zařízeními, centry pro poraněná zvířata a útulky. Součástí externí ochrany je také aktivní podpora přijatelného vědeckého výzkumu v terénu i zoologické zahradě. Důležitá je i účast na aktivitách národních i mezinárodních organizací, a také účast v debatách na téma ochrany přírody s občany, regionálními a státními politiky i mezinárodními vládnoucími institucemi.
Ochrana volně žijících populací
Zoologické zahrady jsou významnou silou pro ochranu přírody na celém světě tím, že přispívají k ochraně života ve volné přírodě poskytováním svých znalostí, dovedností a zdrojů. Pomáhají chovem ohrožených druhů a návratem zvířat do volné přírody. Mezi prvními uskutečněnými projekty byl návrat amerických bizonů do americké přírody nebo reintrodukce zubrů v Evropě. Zoologické zahrady zde sehrávají roli pomyslné „archy“, v níž se s pečlivostí a na odborné úrovni chovají populace zvířat, a jejich potomci se ve vhodné době vypouštějí zpět do volné přírody, aby zde vznikly nové „divoké“ populace. Další důležitou aktivitou je translokace (přesun) divokých zvířat. Provádí se například z důvodu redukce konfliktů mezi lidmi a divokou zvěří (tygři v Malajsii, sloni v Zimbabwe nebo Botswaně). Zde hrají nezastupitelnou roli dovednosti a zkušenosti, získané při chovu populací v zoologických zahradách, stejně jako odborníci v zoo vyškolení.
Živé exponáty
Ilustrační foto.
Foto archiv
TÉMA
Foto Jan Pikous
Živá zvířata jsou obrovskou přitažlivou silou. Vidět, slyšet a cítit – to v sobě zahrnuje obrovský potenciál. Návštěvníci potom snadněji porozumí pojmům biodiversita (variabilita živých organis-
ZAHRAD mů) a vzájemná závislost druhů a ekosystému. Uvědomí si spojitost s jednáním lidí. Pro některé návštěvníky může být zoologická zahrada primárním zdrojem informací o divokých zvířatech, jejich zákonné ochraně a alternativních hodnotách přírody. ZOO má významnou příležitost podporovat morální odpovědnost a měnit chování a hodnoty lidí. Bude-li to možné, měla by zoologická zahrada návštěvníkům vysvětlovat význam ekologických problémů v souvislosti s jejich životem a zkušeností. Například ilegální obchod s masem divokých želv v Asii lze přirovnat ke zneužívání želv pro obchod s želvami, domácími mazlíčky v Evropě. Tímto způsobem si mohou návštěvníci evropských zoologických zahrad vytvořit vztah k problémům v jiných regionech. Zoologická zahrada inspiruje lidi k tomu, aby pomohli zachovat biologickou různorodost. Pomyslná nit k ochraně přírody prochází přes vzdělání, od vzdělání k inspiraci a od inspirace k zábavě. Vzdělání a zábava se nevylučují, naopak by měly jít ruku v ruce!
ZOO – opětné spojení lidí s přírodou
Zoologická zahrada je místem relativního klidu a pokoje, pro někoho možná spirituality. Měla by zdůrazňovat hodnotu opětného spojení lidí s přírodou a jejich dobrého pocitu z jejich místa v přirozeném řádu věcí. Zoologická zahrada je místem, kam chodí rodiny a různé sociální skupiny, a dozvídají se zde hodnotné informace o divokých zvířatech a světě přírody. Mnohé městské děti se stanou ochránci přírody a tvůrci názorů budoucnosti. Návštěva zoologické zahrady by měla být zábavou. Měla by lidem připomenout zázrak života a radost z přírody. I ty nejpečlivěji zpracované dokumentární pořady nemohou nahradit zážitek z pozorování opravdových živých zvířat.
Medvědi v hodonínské ZOO.
Péče o zvířata
Zvířata v zoologických zahradách a akváriích je třeba chovat takovým způsobem, který zohledňuje jejich přirozené chování, včetně možnosti se rozmnožovat. Podmínky pro reprodukci v zoo by měly co nejvěrněji odrážet podmínky ve volné přírodě. Ve volné přírodě se však většinou narodí mnohem více zvířat, než může přežít, a tento počet klesá v důsledku predátorů, nemocí, nedostatku potravy, konkurence, klimatických změn a migrace. Úspěšné chovatelské programy v zoo, kde tato nebezpečí mláďatům nehrozí, by mohly vyprodukovat nadbytek mláďat. Lze je však přemístit do jiných zoo nebo vypustit do částečných rezervací či v rámci programu na ochranu přírody je vypustit do volné přírody. Lze také omezit reprodukci. Je třeba usilovat o to, aby nedocházelo k reprodukci nadbytečných zvířat a je třeba vyřešit zřízení „důchodových“ zařízení, kde by mohla zvířata zestárlá, ta, která nejsou schopna rozmnožování, v klidu dožít. Zoologická zahrada nemůže kopírovat volnou přírodu, ale snaží se v co největší míře reprodukovat přírodní prostředí daného zvířete a zohledňovat jeho fyziologické potřeby. Na rozdíl od mnohých protějšků ve volné přírodě mají zvířata v zoo a akváriích dostatečný přísun potravy a je o ně dobře postaráno. Nehrozí jim zahubení predátory, ani smrt hladem. Skutečnost, že nemají stejný prostor k pohybu jako ve volné přírodě, by jejich prospěch neměla běžně ohrozit, jestliže jim velikost a konstrukce ohrad, velikost a složení jejich skupiny a chovatelské postupy umožňují vyjadřovat se běžným způsobem. Snažíme se postupně zajišťovat obohacující aktivity, které simulují pestrost chování a zkušenosti, jež byly běžné ve volné přírodě. Pokračování existence zooparků a akvárií závisí na uznání skutečnosti, že je naše povolání založeno na respektování důstojnosti zvířat, o která se staráme, lidí, kterým sloužíme, a ostatních členů mezinárodní zoologické komunity. David Nejedlo ředitel Zoologické zahrady Liberec
Foto archiv
LIBERECKÁ ZOO pomáhá i africkým dětem
Přestože hlavním smyslem zoologických zahrad je především péče o zvířata a záchrana druhů, jimž hrozí ve volné přírodě vyhynutí, liberecká zoo pořádá také humanitární akce, které by měly pomoci lidem. Mezi ně patří například projekt Pomozme budoucnosti. Pracovníci ZOO na sklonku minulého roku dražili velkého plyšového slona. Ve sbírce se vybralo se bezmála patnáct tisíc korun. Ty putovaly organizaci Sahel, která se stará o africké děti v sirotčinci v Burkina Faso. Peníze z Liberce by měly umožnit nejméně třem dětem ze sirotčince, aby mohly celý školní rok chodit do školy. „Nejde jen o to zachraňovat zvířata, která se ve volné přírodě už takřka nevyskytují. Pokud bude v dané lokalitě narušen celý ekosystém, stejně by tam ohrožené druhy nepřežily,“ řekl ředitel liberecké ZOO David Nejedlo. „Přitom, jak pomáháme vzácným a ohroženým zvířatům v Africe, bychom neměli zapomínat ani na africké děti. Ty patří vzhledem k problémům třetího světa často k nejohroženějším. V Africe vládne bída a AIDS,“ dodal. Pracovníci zoo také návštěvníkům během večerních prohlídek promítali diapozitivy ze sirotčince v Burkina Faso. (mi)
KVŮLI DĚLOBUCHŮM nebude orlice létat jako dřív
Salvy dělobuchů a petard, které každý rok provázejí silvestrovské veselí, bývají postrachem pro většinu chovatelů domácích zvířat. Zvíře, obdařené mnohonásobně citlivějším sluchem než člověk, nechápe, odkud se bere ta vřava, připomínající válečné běsnění, a prožije velký šok. Zatímco pejskaři mohou své miláčky po nejkritičtější dobu někam schovat, zvířata v zoologických zahradách nemají úniku. Vyděšená samice orla mořského reagovala v prosinci loňského roku na výbuchy blízko její voliéry v liberecké ZOO tím, že se snažila z klece za každou cenu uniknout. Nalétáváním do pletiva si ale způsobila několik vážných zranění, tržnou ránu na hrudi a poranění zobáku a křídel. Vzpamatovávat se bude z nich ještě dlouho. „Léčebný proces probíhá, ale neumíme odhadnout, jak dlouho potrvá. Jisté je, že orlice už nikdy nebude létat jako dřív. Je chovná, ale jestli bude moci mít někdy mláďata, to ukáže až čas,“ řekla tisková mluvčí ZOO Liberec Zuzana Šafaříková. „Je stále ve stresu, trvá u ní traumatický stav. Kromě nejbližších ošetřovatelů nikoho k sobě nepustí,“ dodala. Za voliérami dravců leží veřejná cesta. V prosinci zde milovníci pořádného rámusu odpalovali petardy nejméně dva týdny. Některé dělobuchy dokonce skončily za plotem. „Pro nás je velkým úspěchem, že se orlice vůbec léčí. Prognóza byla totiž pesimistická. Naznačovala, že se kvůli svému psychickému stavu dravec z poranění vůbec nedostane,“ vysvětlila Zuzana Šafaříková. (mi)
T É M A
Doma i ve světě prosluli Ringelové originálností přípravy lvů a tygrů, jaguárů a dalších koček, které váží od sedmdesáti do tří set dvaceti kilogramů. Jedinečnost výcviku spočívá v těsném kontaktu s šelmou. Zvíře drezéra při některých cvicích nenapadne, pokud je s ním v těsném fyzickém kontaktu. Stačí ale jen malé zaváhání nebo odbytí cviku, šelma nepevné přitisknutí vycítí a předními tlapami si začne drezéra sama přitahovat. Dosud ukryté sedmicentimetrové drápy vylezou z polštářků a začnou se vrývat do těla cvičitele. „V tu chvíli se začne chovat jako predátor ke kořisti, ale ani drápy zaťaté do zad mě nesměly odradit od zvýšení úsilí o stisk z mé strany. Jiný únik z kleští není,“ říká cvičitel. O nejednom podobném zážitku svědčí nejen vyprávění, ale i hluboké jizvy na jeho těle.
laný, odvážný, energický, cílevědomý a pracovitý Josef Vágner dokázal nejen jít za svoji myšlenkou, kterou mnozí považovali za utopii, ale on ještě uměl pro svoji věc strhnout ostatní,“ zamýšlí se Ringel nad svým učitelem.
Maléry z lásky k tygrům
Ani on se nevyhnul konfliktu se svým vzorem a šéfem. Stalo se to dokonce vícekrát. Jednak byl několikrát přistižen, když v hrubém rozporu s předpisy pobýval v kleci u tygrů, které dokonce potají začal cvičit. Byly to sice první nesmělé pokusy, jak se zvířetem navázat komunikaci, aby pochopilo, že ošetřovatel není kořist, hračka ani pokořitel, ale protějšek, se kterým se dá dohodnout. V té době se u mladého Ivana zrodila filo-
ŠELMY NEPOKOŘUJI, DOMLOUVÁM SE S NIMI... To je filozofie osmapadesátiletého Ivana Ringela, který se zabývá čtyřicet let výcvikem šelem. Jako malý kluk vyrůstal v Liberci. Život spojený s velkými kočkami je novodobá rodinná tradice, kterou on založil a synové Jan a Tomáš jsou pokračovateli. Jak se šelmy cvičí, proč z nich nikdy nebudou zvířata oddaná člověku, riskují Ringelové zbytečně své životy, když cvičí kočky na tělo a jiní drezéři na vzdálenost pomocí pamlsků na tyčích? Mají se zvířata v cirkusu u Ringelových hůře nebo lépe než v zoologických zahradách?
Tvrdá škola od dětství
„Bydleli jsme ve vile před libereckým Výstavištěm. Matka byla nadšená budováním nové společnosti, ale soudruzi z ní udělali za vlády Gottwalda třídního nepřítele, a já se dvěma bratry jsme byli 4 roky bez mámy. Tátu jsme neměli, a tak si nás musel vykoupit děda z Jičína. Tam jsme vyrůstali. Ale já měl touhu vrátit se do Liberce a vyučit se pro tamější zoologickou zahradu chovatelem cizokrajné zvěře,“ vzpomíná Ivan Ringel. Do Liberce však nedostal doporučení, neboť Jičín patřil do Východočeského kraje a ten měl svoji zoo ve Dvoře Králové. Šel se tedy učit tam. „Byla to sice malá zahrada, ale nakonec jsem tam zažil díky svému pozdějšímu šéfovi něco, co se v našem státě už asi nikdy nebude opakovat. Budování safari zoo za naprosto neobyčejných podmínek a navíc s člověkem, kterému se jen těžko někdo vyrovná. Vzdě-
zofie jeho přístupu ke zvířatům nepokořit je, ale domlouvat se s nimi. „Nejhorší malér jsem měl, když mě mladí svatebčané přesvědčili, abych je vzal do klece s tygřicí a vyfotil se s nimi. Naštěstí tygřice byla vysloužilá a už trochu líná cirkusová harcovnice,“ začíná Ivan Ringel vyprávění o svém vstupu do říše zvířat. Před vyhazovem ho nejspíš zachránil odjezd na odchyt zvířat do Afriky.
Útoky bez varování
„Za čtyřicet let výcviku zvířat jsem prožil desítky nebezpečných situací. Nejhorší byly ty neočekávané, kdy šelma zaútočila bez varování,“ říká Ringel. Chvilkové přívětivé a přítulné chování koček, o váze blížící se i třem stovkám kilogramů, je jen zdáním. Nezasvěceného člověka ani nenapadne, jak nebezpečný může být třeba jazyk tygra. Shora je pokrytý pevnými, nazad ohnutými ostny,
Ivan Ringel se svou „kočičkou“.
Foto Josef Růžička
TÉMA
kónickými papilami. U tygra jsou až 5 milimetrů dlouhé. Jazyk pak působí jako struhadlo a šelma s ním dokáže dokonale očistit silné kosti od svaloviny. Olizováním tygr poruší dokonce i okostici, aby získal cenné látky, aniž by musel kost drtit zuby. Z toho je zřejmé, jak příjemné asi může být takové přátelské olíznutí. Ivanu Ringelovi se mohlo stát osudným.
Skalpován a předhozen jako oběť
V sedmdesátých letech vystupoval ve velkých stálých cirkusových manéžích v bývalém Sovětském svazu. Jeho program byl plný rizik. Ať už šlo o společné vystoupení rozličných druhů zvířat, kdy predátoři cvičili se savci, kteří tvoří jejich přirozenou potravu, anebo o neobvyklý kontakt drezéra s šelmou. Jedno z vrcholných čísel bylo, když Ringel otevřel tlamu tygrovi, nahlas vyslovil své jméno (mohlo to být naposled), pak vložil hlavu do tlamy a ruce si dal za záda. Jednou ale měl smůlu, neboť tygr projevil nechuť ke spolupráci právě při tomto cviku. „Když jsem mu otevíral tlamu, abych do ní vložil hlavu, sekl po mně tlapou. Částečně mě skalpoval a způsobil šrámy na obličeji. Horší ale bylo, že mě odhodil pod tělo jiného tygra,“ začal vyprávět. O jaké šrámy asi šlo, si lze domyslet, když tygr ve chvíli útoku vytahuje z tlapy pět sedmicentimetrových srpovitě zahnutých drápů. „Dodnes nevím, proč mě nenapadl samec, kterému jsem byl předhozen jako oběť. Snad proto, že jsem mu dlouhým usilovným léčením zachránil život,“ vyslovil domněnku. Ve chvíli, kdy si začal uvědomovat situaci a vstával, jeho žena zoufale volala, aby opustil manéž. On však věděl, že opustit klec s pěti tygry, třemi lvy, levhartem, jaguárem a černým panterem by také mohlo znamenat, že se do ní už nikdy nevrátí. Strach je nevyzpytatelný. „Jakmile jsem se přiblížil k útočníkovi, vjela do mne jako droga chuť pokračovat ve vystoupení. Kdo nebyl sám v kleci se šelmami, těžko pochopí, že se v člověku probudí touha dokázat, že umí zvítězit nad šelmami. Ne fyzickou silou, to ani holýma rukama není možné, ale uměním. Otočil jsem se k provinilcovi zády, vzal ho ze stolu na ramena a obešel s ním manéž. Následoval snad největší divácký aplaus v mém životě,“ zamyslel se Ringel.
Olíznutí nebo život
Tři tisíce diváků skandovalo, ale to nikdo netušil, že bolestnější a možná riskantnější chvíle mistra manéže teprve čeká. „V závěru vystoupení jsem zůstával v kleci s jedním tygrem, který si stoupl přede mne na zadní nohy a povalil mě na zem pod sebe. Pak následoval vrcholný okamžik, kdy jsme se překulili a predátor tak vlastně ležel na zádech a jeho potenciální kořist na něm. Od začátku této scénky musím být ke čtvrttunovému tělu tygra pevně přitisknutý. Jakmile by pocítil uvolnění, zaútočil by. Po společném pádu na zem mě ale tygr začal olizovat krev na obličeji a na hlavě. Tím mi strhával další vlasy a kůži předtím narušenou drápy. Byla to krutá bolest, ale věděl jsem, že jakmile uvolním sevření, přijde útok. Nohy se mi rozklepaly až po představení,“ uzavřel Ivan Ringel. Josef Růžička publicista, bývalý velitel Veterinární základny Armády České republiky na Grabštejně
CIRKUSY NEJSOU MÍSTEM PRO ZVÍŘATA Cirkusy mají v České republice poměrně velkou tradici. Jejich počátky by se daly dohlédnout až na začátek 19. století. Do dnešní doby jich přežilo zhruba dvacet, které jezdí každoroční trasy po České republice a v zahraničí.
Ilustrační foto.
Foto archiv
V českých cirkusech můžeme vidět tato zvířata: medvědy, lvy, tygry, levharty, dikobrazy, velbloudy, koně, kozy, lamy, poníky, osly, zebry, hrochy, hady, primáty, pudly nebo krávy. Zvířata zde žijí v nedůstojných podmínkách – prostory, ve kterých tráví většinu svého života, neodpovídají svoji velikostí jejich přirozeným potřebám, které mohou mít ve volné přírodě nebo v dobrých podmínkách v zajetí. Neodpovídající prostředí, malé prostory, nedostatek možností, jak se zabavit během dne, to jsou hlavní problémy, kvůli kterým nelze přijmout chov většiny druhů zvířat v cirkusovém prostředí. Majitelé těchto druhů by měli dodržovat určité minimální podmínky dané doporučeními orgánů ochrany zvířat, avšak ani tato nařízení nejsou
Ilustrační foto.
Ilustrační foto.
Foto archiv
vit detailní podmínky pro chov všech druhů zvířat v cirkusech. Do budoucna bude ale třeba více vysvětlovat a vychovávat lidi a především rodiče dětí, které tvoří návštěvnickou obec většiny cirkusů, aby více přemýšleli o tom, co se děje v zákulisí jejich oblíbené podívané. A samozřejmě přesvědčit zákonodárce, že v dnešní době není možné, aby tu na jedné straně existoval tlak na modernizaci zoologických zahrad a na straně druhé benevolence vůči špatným a zastaralým metodám chovu zvířat v zajetí, tedy i v cirkusech. Roman Rogner vedoucí odborné sekce ochrany zvířat Strany zelených
Foto: Freiheit für Tiere
schopni realizovat. Situace v cirkusových zvěřincích je i u velmi známých cirkusů na nízké úrovni, u cirkusů ostatních jsou naprosto tristní podmínky – ubikace jsou většinou tvořeny přestavěnými pojízdnými klecemi, zvířata bývají vystavena rozmarům počasí a velmi častým transportům. Neustálý transport, který vyplývá ze samotné povahy cirkusů, zvířatům škodí a vyvolává u nich stres. Nehledě na samotný fakt nevhodnosti dopravy po celém území během většiny roku, jsou zvířata jsou vystavena různým vlivům a musejí
snášet nedostatek pohybu, otřesy při jízdě a jiné neobvyklé a pro ně neznámé podněty. Drezura, která se provádí na všech cirkusových zvířatech téměř od narození, je zvířatům naprosto cizí a deformuje jejich přirozené chování. Jak vyplývá z dokázaných případů v zahraničí, při drezuře se používá nepřiměřených a někdy i bolestivých metod. Jak lze poměrně snadno zjistit z různých tajně natočených záběrů během nácviku například drezury slonů, cirkusáci používají bolestivé metody, které mají zvíře přinutit vykonat určitý pohyb pomocí mlácení, elektrických šoků a zastrašování. Nedostatek pohybu, kterým většina druhů viditelně trpí, je pozorovatelná i pro běžného návštěvníka cirkusového představení. Čas strávený např. medvědem mimo klec a v ní je naprosto nesrovnatelný. Pozorováním bylo zjištěno, že z 24 hodin bylo nejoblíbenější zvíře českých cirkusů ve vnějším prostoru jen zhruba 1–2 hodiny, jinak tráví čas na 20 metrech čtverečních. Srovnáme-li to s jiným příkladem tohoto druhu, chovaným v zajetí v dobré zoologické zahradě, kde může alespoň trochu realizovat svoje přirozené potřeby, nelze chov medvědů a dalších exotických druhů označit jinak než jako trýznění. Další, méně viditelnou částí života zvířat v cirkusech jsou zimní stanoviště, která jsou většinou umístěna na starých zemědělských dvorech a představují jen přechodné místo, kde jsou zaparkované maringotky, v kterých zvířata žijí celý rok nebo mají vyhrazené místo v kleci v malých vnitřních prostorách. Organizace na ochranu zvířat se snažily během projednávání novely zákona na ochranu zvířat prosadit postupný zákaz alespoň těch nejohroženějších druhů – to znamená medvědů, tygrů. lvů nebo slonů. Bohužel ale došlo pouze k menší úpravě, kdy byly prosazeny jen kosmetické změny, ale nedošlo k ničemu zásadnějšímu. V současné době se připravuje vyhláška, která by měla stano-
Živá zvířata bývají největším lákadlem cirkusů.
TÉMA
Foto archiv
BEZ POKUSŮ „ZABÍT, ROZŘEZAT, ZAHODIT“ SE V MEDICÍNĚ NEOBEJDEME
Díky pokusům na zvířatech se výrazně snížila úmrtnost lidí při traumatickém šoku, umožnila se náhrada srdce i jiných orgánů, náročná operace mozku, díky nálezu inzulínu mohou žít miliony diabetiků. Podobně si dnes těžko dovedeme představit naši existenci bez sulfonamidů, antibiotik, očkovacích látek proti vzteklině, botulismu, sněti, záškrtu a sér proti uštknutí jedovatými hady, které se bez pokusů na zvířatech nedají získat a odzkoušet. Jako žák základní školy jsem zažil, jak několik mých kamarádů zemřelo na dětskou obrnu nebo bylo nadosmrti tělesně poškozeno. Teprve pomocí očkovací látky z ledvin opic se lékařům podařilo nad touto strašnou nemocí zvítězit. Častý argument o jedině možném využití tkáňových kultur místo živých zvířat nelze bez výhrad akceptovat. Tyto kultury se v lékařském výzkumu již plně využívají. Na druhé straně si je nutno uvědomit, že tkáňové kultury nemají žádný krevní tlak, žádný oběhový systém, žádný mozek a psychické projevy, žádné orgánové systémy, takže těžko mohou posloužit k testování účinku zkoušených léků na snižování krevního tlaku, jejich vlivu na určité orgány, ale i na psychické projevy. Nevím, kdo by se obrátil na nemocnici, jejíž chirurgové by se učili operovat podle televizních filmů či promítaných diapozitivů. To ostatně platí i o veterinárním lékařství, jehož studium si nelze představit bez dokonalé znalosti anatomie a fyziologie jednotlivých druhů zvířat. Pro výuku se musí používat zvířata, ale dnešní široká škála anestetik vylučuje utrpení a v žádném případě se nejedná o vivisekci, jak si naivně mnozí ochránci zvířat představují. Jako člen komise ministerstva školství na dodržování zákona proti týrání zvířat mohu odpovědně prohlásit, že každý navrhovaný pokus musí být důkladně zdůvodněn, a to nejen jeho účel, ale i provedení, například přehled navrhovaných anestetik. Pracovníci, kteří pokusy provádějí, musí absolvovat kurs o zásadách zacházení se zvířaty. Zdá se mi však dosti groteskní, že před časem musela brněnská veterinární fakulta složitě žádat o povolení pokusu na 30 pavích očkách, ale ústřední komisi na ochranu zvířat nevzrušuje, že ročně provádíme „velkolepé pokusy“ na tisících tunách dusících se vánočních kaprů, kteří zřejmě na rozdíl od malé tropické rybky ochranu nepotřebují. Je ovšem absolutně nutné, aby všechny pokusy procházely schválením, a aby se jejich počet omezil na nezbytně potřebné minimum, což však musí odborně a odpovědně posoudit jedině příslušné vládní orgány. Zdeněk Veselovský zoolog
Hippokratova přísaha, která platí pro všechny lékařky a lékaře bez výjimky, zavazuje k zachování každého života. Všichni budoucí zvěrolékaři do svého povolání vstupují s tím, že budou zvířata léčit a snižovat jejich utrpení. Motivací pro studium biologie je zájem o přírodu se všemi formami života. Avšak základní princip úcty k životu je pošlapán už na začátku studia, neboť studentky a studenti jsou nuceni účastnit se proti svému svědomí pokusů na zvířatech. Preparování zvířat, cvičení na orgánových preparátech, ale i pokusy na živých zvířatech mají studujícím zprostředkovat základní pochopení tělesné stavby zvířat a funkce jejich orgánů. Například v praktikách zoologie se usmrcují a rozřezávají krysy, hlemýždi, hmyz a další zvířata, aby studentky a studenti poznali vzhled a umístění jejich orgánů. Velmi rozšířené jsou pokusy na zvířatech ve fyziologii, za všechny jmenujme zejména pověstné „pokusy na žábách“. Žábám se odřízne hlava, pak se odejmou orgány jako nervy, svaly nebo srdce. Přestože jsou odděleny od těla, reagují orgány na podněty jako na zásahy elektrickým proudem či aplikaci některých léků. Kdo se na vysoké škole kvůli svědomí zdráhá účastnit této takzvané „spotřeby zvířat“, neobdrží doklad o výkonu a nemůže úspěšně absolvovat studium. Díky mnohaletým protestům studentek a neustále se rozšiřující škále učebních metod, které pokusná zvířata nevyužívají, se na této situaci pomalu ale jistě něco začíná měnit. Dnes už od zavazující účasti na cvičeních, která zvířata využívají, upouští celá řada lékařských fakult. Avšak na většině oborů lékařství, biologie a zvěrolékařství jsou tyto pokusy považovány za nutné. A tak je jen kvůli povinné součásti studia těchto tří oborů každý rok v Německu zabito nejméně 60 000 zvířat.
Ilustrační foto.
Praktická část vzdělání je skutečně velmi důležitá. Avšak praxi by studenti měli získávat jak na pacientech, ať už zvířatech či lidech, tak na zvířatech uhynulých přirozenou cestou či uspaných. Zastánci výuky na zvířatech tvrdí, že vědomosti, získané při samostatně vykonaných pokusech, se lépe vrývají do paměti. To je samozřejmě pravda; ovšem není nutné, aby kvůli tomu byla zabíjena zvířata. Věrná zobrazení s barevnými zdůrazněními, videofilmy se zpomalením či zvětšením mají oproti experimentům tu výhodu, že se mohou libovolně často opakovat. Tím se oproti pokusu, který stejně často nevyjde, vryjí do paměti intenzivněji. Pro někoho, kdo je k pokusu donucen a účastní se ho jen s velkým odporem, nemůže být taková výuka příliš efektivní. Operovat se může budoucí lékař nebo zvěrolékař naučit nejdříve nácvikem na mrtvých, přirozenou cestou uhynulých či uspaných zvířatech, pak přihlížením a asistováním zkušenému chirurgovi, až je později sám schopen provést operaci – nejdříve pod dohledem – na pacientovi. Pokusy na zvířatech odnaučí schopnosti soucitu a slitování už v prvních semestrech. Tyto pokusy způsobují u budoucích lékařek a lékařů, zvěrolékařek a zvěrolékařů a biologů zhrubnutí, otupělost a lhostejnost k životu a utrpení. Rozhodně nejen od té doby, co je ochrana zvířat součástí ústavy, musí svoboda vzdělání končit tam, kde začíná porušování práv. Zákon na ochranu zvířat vyžaduje pro vykonávání pokusů na zvířatech či jejich zabíjení rozumný důvod. Rozhodování o tom, zda se o takový důvod jedná, však nemůže být jen v rukou docentů. Veronika Charvátová Svoboda zvířat
Foto archiv
TÉMA
POKUSNÉ ZVÍŘE – NÁŠ SPASITEL Myš, potkan, králík, pes, kočka, morče, ale také opice, prase, koza, kůň, pták, ryba – tato a další zvířata jsou používána v laboratořích ústavů, univerzit a komerčních zařízení. Společnost přijala pokusy na zvířatech jako nutné zlo, neboť v ní vyvolávají pocit, že díky nim bude život a svět lepší a bezpečnější. Pokusná zvířata bereme my, lidé, jako němé pomocníky, jejichž mučednický život ochrání přírodu, zvířata a lidstvo před utrpením.
Některé z tragických omylů
Pokusy na zvířatech však žádnou jistotu pro člověka nezaručují. Mezidruhové rozdíly mohou být značné a spoléhání se na reakci myšího či šimpanzího organismu může mít tragické následky. Označení práce se zvířaty jako „pokus“ je trefné, neboť je to zkouška, zda domněnka obstojí či ne. V pokusech, které jsou vždy „naostro“, jsou používány živé, cítící bytosti, které při ověřování trpí. Navíc zkušenosti s otestovanými a tedy zaručeně „bezpečnými“ výsledky přinesly tragický dopad i na cílovou skupinu, která má být chráněna – lidstvo. Několik z mnoha tragických omylů, které zkoušky se zvířaty potvrdily jako bezpečné, nebo zavedly společnost jiným směrem: • kouření tabáku nebylo považováno za karcinogenní, protože u zvířat nezpůsobilo vdechování kouře žádný nádor. Mnoho lidí proto v kouření pokračovalo a umíralo na rakovinu. • navzdory klinickým a epidemiologickým důkazům, že u lidí způsobují leukémii, nebyly z užívání vyřazeny benzeny jako průmyslové látky, neboť testy nevyvolaly stejná onemocnění u myší. • zvířecí modely srdečních nemocí neprokázaly, že vysoká hladina cholesterolu při vysoké konzumaci tuků zvyšuje riziko koronárních onemocnění. Lidé pokračovali ve svém zaběhlém životním stylu s falešným pocitem bezpečnosti. • více než polovina ze 198 nových léků, garantovaných zkouškami na zvířatech a vydaných do oběhu mezi léty 1976 až 1985 byla buď stažena nebo přejmenována, a to kvůli některým nepředvídaným vedlejším účinkům. Ty vyvolávaly mimo jiné i srdeční záchvaty, selhání ledvin, zástavy dýchání, selhání jaterních funkcí a mrtvici. • dávka isoproterenolu, léku na astma, byla stanovena na zvířatech. Naneštěstí byla příliš toxická pro lidi. 3500 astmatiků zemřelo jen ve Velké Britanii na předávkování. • protože neměl jiný způsob léčby na vybranou, použil Alexander Fleming antibiotikum u velmi nemocných lidí, navzdory neúčinnosti penicilinu u králíků. Flemingovy počáteční testy se nekonaly na křečcích a morčatech, neboť penicilin je zabíjel. • protože u krys vyvolával zhoubné bujení, byl fluorid zpočátku zavržen jako prevence zubního kazu.
Zvířata by neměla trpět kvůli očním stínům Každý z nás denně používá alespoň jeden kosmetický přípravek. Ruce si myjeme mýdlem, obličej si ošetřujeme krémem. Ženy používají líčidla, laky na nehty, barví si vlasy, řasy či obočí, muži při holení žiletkou používají pěny a vody po holení, čistíme si zuby pastou. Toto je jen nepatrný výčet nejběžnějších kosmetických produktů, které se testují z hlediska bezpečnosti pro člověka a životní prostředí. Testovány jsou jak hotové výrobky (šampony, mýdla, krémy, laky na vlasy), tak i základní chemické složky. Pokusné zvíře (nejčastěji králík, myš, morče, pes) se smí použít pouze na jeden pokus, po každém pokusu musí být usmrceno. Odhaduje se, že každým rokem při testech nových produktů zbytečně zemře v Evropské unii 38 000 zvířat. Velká Británie, Německo, Rakousko, Belgie a Nizozemí už sice zakázaly kosmetické testy na zvířatech, ale tyto zákazy se nevztahují na výrobky dovážené ze zemí mimo evropské společenství. Většina evropských kosmetických testů je prováděna ve Francii a Itálii, jež jsou předními výrobci a vývozci kosmetických výrobků.
Co můžeme udělat
Mnozí lidé jsou toho názoru, že není správné, aby zvířata trpěla například kvůli šamponu nebo očním stínům, a snaží se vyhledávat kosmetiku, která nebyla testována na zvířatech. Je bohužel nutné konstatovat, že zcela netestovaná kosmetika neexistuje. Zatímco se hotový kosmetický výrobek na zvířatech nezkouší, jeho složky byly s největší pravděpodobností někdy v minulosti na zvířatech otestovány. Všechny nové látky se totiž ze zákona musejí na zvířatech vyzkoušet. Pokud nechceme podporovat zbytečné utrpení zvířat kvůli kosmetice, měli bychom: • vyhnout se v kosmetice novinkám s obsahem nějakých nových "převratných" složek, které byly nutně otestovány na zvířatech. U velkých nadnárodních firem je největší pravděpodobnost, že budou takovéto novinky vyvíjet • kupovat kosmetiku co nejvíce přírodní, která obsahuje co nejméně jednotlivých složek
Jak nahradit pokusy ve výuce a medicíně?
Vědci vypracovali řadu metod, které by mohly nahradit bolestivé pokusy na živých tvorech. Ve školství lze názornou výuku, aplikovanou na zvířatech, vyměnit třeba za film a video. Jak ve výuce, tak v medicíně lze nahradit experimentování se zvířaty prací s mnohem přesnějšími modely
a simulátory, a také multimediálními počítačovými programy. Za nejhumánnější alternativu k pokusům na zvířatech je považována metoda in vitrio (z latiny „ve skle“). Jde o pokusy, které jsou prováděny ve zkumavkách nebo jinde mimo živé organismy. Tato metoda se obejde bez živých zvířat. Nahrazují je buněčné a tkáňové kultury lidí a zvířat nebo systémy s nízkými organismy jako bakterie či houby, a také třeba biochemické analyzační metody. Cestou k úplnému nahrazení zvířecích modelů nezvířecími alternativami je postupné snižování počtu pokusných zvířat a zmírňování používaných technik či postupů. Například, pokud jeden výzkumník zamýšlí vést studii na játrech, mohou být ledviny, mozková tkáň, plazma nebo jiné části toho samého zvířete použity při výzkumu jiných badatelů. Současně by se měla minimalizovat bolest a utrpení, které zvíře prožívá. Otázka welfare, nebo-li životní pohody zvířat není důležitá pouze z hlediska etiky. Prožívaná bolest a další stresové faktory mohou vést k fyziologickým změnám zvířete, a tím relativizovat výsledky pokusů.
Zrušení pokusů neohrozí medicínu
Zrušení pokusů na zvířatech neznamená, že se společnost bude muset zříci medicínského výzkumu. Právě naopak. Lékařský výzkum musí být hnán vědou a neměl by být "znečišťován" chybnými údaji z pokusů na zvířatech. Mnoho metodologií, které nejsou založeny na bázi pokusů na zvířatech, se prokázaly jako seriózní a spolehlivé. Další se neustále vyvíjí. Zastánci pokusů na zvířatech prohlašují, že jsou pokusy drahou záležitostí. To jsou. Ale nejde pouze o enormní sumy, pokusy na zvířatech nás stojí mnohem víc – naše zdraví. Markéta Pecková Společnost pro zvířata
Čas, peníze a úsilí, věnované těmto experimentům, by mohly být lépe uplatněny ve výzkumu založeném na spolupráci s lidmi. Pokusy na zvířatech vyčerpávají zdroje, které by mohly být věnovány široké veřejné osvětě o zdravotních rizicích a hazardech a o správné životosprávě, vedoucí ke snížení výskytu chorob a nutnosti léčit je. Dita Michaličková Společnost pro zvířata
Ilustrační foto.
Foto Jiří Antl
TÉMA
KAŽDÝ KOŽICH MÁ DVĚ STRANY
Kdo nosil váš kožich před vámi? V dávných dobách se lidé chránili před mrazem kožešinami zvířat, která lovili pro svou obživu. Teprve koncem devatenáctého století se začaly pravé kožešiny používat jako módní materiál. Oděvy, vyrobené z kožešiny, přestávaly sloužit výhradně k ochraně před zimou. Staly se symbolem majetnosti nebo prostě luxusním šperkem. Ať již jde o lov nebo odchov zvířat, vyvolává tento druh lidské spotřeby především etickou otázku, jestli účel tak obecně zbytný, jakým je ušlechtilá kožešina, je dostatečným důvodem k usmrcování cítících a často vysoce inteligentních savců. Většina kožešin, zhruba 75%, pochází ze zvířat, odchovaných v zajetí. Celkem jde zhruba o 30 až 37 milionů zvířat ročně. Jde hlavně o norka amerického, lišky modré (vyšlechtěné z lišky polární) a lišky stříbrné nebo platinové (původně obecné), dále zejména o fretky (tchoře) a činčily pravé. Ale kožešiny se získávají také z nutrií, mývalů, sobolů, veverek, rysů, mláďat perských ovcí (takzvaný persián), a také třeba z domácích psů a koček.
Jak jsou chována na farmách
Chov kožešinových zvířat prošel zhruba osmdesátiletým vývojem, jehož hlavním smyslem bylo dosažení co nejnižších provozních nákladů při maximálním zjednodušení práce se zvířaty. Norci a lišky jsou dnes chováni zpravidla po několika stovkách zvířat ve venkovních objektech – farmách. Žijí ve standardizovaných klecích, jejichž
hlavní vlastností je snadná obsluha. Klece jsou celé z pletiva. Z pletiva je i podlaha, aby výkaly propadávaly pod klec, a ta nemusela být tak často čištěna. Norková klec má plochu zhruba 0,3 metru čtverečního, na kterém žijí přes půl roku zpravidla dva norci. Jedinou výbavou pro zvíře je dřevěný budník, sloužící k úkrytu, a napájecí miska. Lišky jsou drženy obvykle dvě na ploše o rozloze 1,5 metru čtverečního. S výjimkou rodících a kojících samic nemají k dispozici žádný úkryt, protože ten není žádoucí pro jejich kožešinu.
Jak žijí v přírodě
Norci přirozeně žijí v prostředí o rozloze několika kilometrů čtverečních, kde loví na souši i pod vodou a hlídají si své teritorium. Žijí většinou samotářsky, pouze na jaře tvoří páry. Lišky polární obývají tundry nebo ledovcové oblasti, kde je dostatek potravy a kde si často, i ve značně promrzlé půdě, mohou budovat nory. Žijí obvykle v párech nebo malých smečkách a obývají území o velikosti až pět kilometrů čtverečních. Nežijí však na jednom místě, ale kočují. Lišky obecné obývají především lesy a jejich blízké okolí, na území o rozloze několika desítek kilometrů čtverečních. Žijí ve vlastních norách nebo si přisvojují úkryty po jiných zvířatech. Žijí převážně samotářsky. Norci jsou vysoce inteligentní zvířata, dokážou například umisťovat pachové značky na významných místech svého teritoria tak, aby se pach nesl co nejdál. Mají také velmi propracované metody lovu. Také lišky jsou obecně považovány za velmi inteligentní. Mají, podobně jako například psi, důmyslný a složitý repertoár sociálního chování, k němuž používají například různé výrazy tváře, doprovázené různými postoji, nebo několik desítek druhů zvukových projevů.
I v zajetí zůstávají divokými zvířaty
Kožešinová zvířata jsou – na rozdíl od domestikovaných hospodářských zvířat – chovaná v zajetí relativně velmi krátkou dobu. Zůstávají v podstatě divokými zvířaty, u kterých se stále projevují původní vzorce chování, plachost nebo útočnost vůči člověku. Životní prostředí zvířat v kožešinových farmách neodpovídá jejich druhově specifickým požadavkům. Nejvýraznější je omezení prostoru, které je tak radikální, že zvířatům prakticky odebralo veškerý přirozený pohyb. Stres z nedostatku prostoru se u norků projevuje pohybovými stereotypiemi, jako je například známé „pendlování“ po kleci, trvající i několik minut, nebo sebepoškozování a vzájemné poškozování, jako je okusování ocasu a vytrhávání srsti. U lišek se objevuje zvýšený strach z lidí nebo z ostatních lišek – důsledkem toho jsou panické projevy nebo infanticida – usmrcování vlastních mláďat matkou. Jedním z nejvíce stresujících faktorů je předčasné odstavení mláděte od matky, zhruba v polovině přirozené doby kojení. Zvířata takto odtržená od matky mají zvýšené bojácné reakce, častěji se u nich projevuje abnormální chování. Hrozí jim metabolické poruchy.
Trýznivé je také samotné usmrcování
Zvířata se usmrcují tak, aby se nepoškodila jejich kožešina – elektrickým proudem, lámáním vazu, jedem v potravině a injekční stříkačce, plynem v plynové komoře a podobně. Existují důkazy o tom, že při usmrcování pociťují zvířata silný strach. Elektrickým proudem se usmrcují především lišky. Jedna elektroda se vsune zvířeti do tlamičky a druhá do konečníku. Pak se do lišky pustí elektrický proud. Některé metody ovšem zvíře pouze omráčí, zvířata jsou tedy posléze stahována za živa.
Řešení by přinesly přísnější zákony
V některých evropských zemích se pro ochranu kožešinových zvířat podařilo zavést radikální legislativní řešení. Například ve Švýcarsku nebo ve třech spolkových zemích Německa byly přijaty tak přísné (a pro chovatele nákladné) požadavky, že prakticky znemožnily komerční chov zvířat pro kožešiny. Ve Švédsku zpřísněné požadavky znemožnily chov lišek. Někde byl dokonce chov zvířat na kožešiny zcela nebo částečně zakázán, například ve většině zemí Rakouska a od počátku roku 2002 platí zákaz také ve Velké Británii. V Nizozemsku by měl za dva roky platit zákaz pro chovy lišek a činčil. Jan Lorenc Svoboda zvířat
Kolik životů stojí jeden kožich?
Liška nebo také nestažená liščí kožešina...
10
Foto Jan Korytář
TÉMA
Říká se, že kožichy nosí krásná zvířata a oškliví lidé. Je neuvěřitelné, kolik zvířat musí být kvůli jedinému kožichu chováno v krutých podmínkách a následně trýznivě usmrceno, kolik obětí jednoho živočišného druhu si vyžádá jediný kožich. Na jeden pravý kožich je třeba zabít 65 norků nebo 130 činčil, 10 jezevců nebo 27 tchořů, 60 zajíců nebo 14 vyder, 11 stříbrných lišek, 100 veverek nebo 4 leopardy.
SVOBODA PŘINESLA ZVÍŘ ATŮM SMRT
NORKY JSME
CHYTALI DO RUKY
Někdo násilím vnikl do kožešinové farmy a vypustil lišky a norky do přírody
Přes 1000 takzvaných kožešinových zvířat z farmy Vítějeves vypustily dne 20. října minulého roku neznámé osoby ven do okolní přírody. Jak potvrdil inspektorát Státní veterinární správy ve Svitavách, tito „osvoboditelé“ násilím poškodili plot, otevřeli klece a z nich vypustili kolem 1080 zvířat, lišek a norků. Svůj příděl svobody si velká část z nich ale dlouho nevychutnávala. Část podle svědků přejelo auto, některá zvířata uhynula bez cizího přispění a část byla pochytána.
Norek americký.
Foto archiv
Při hledání pachatelů tohoto činu padla první podezření, jak jinak, na ochránce zvířat, především na organizace Svoboda zvířat a Ochránci hospodářských zvířat. Obě organizace se ale od tohoto činu rázně distancovaly. Přitom tito ochránci farmu ve Vítějevsi důvěrně znají, pořádali totiž společně na konci září roku 2004 exkurzi právě do této farmy, tehdy jedné z pěti největších v tuzemsku. Samozřejmě, že současně zhruba osmdesát účastníků celé akce, vyzbrojeno transparenty, tehdy důrazně před farmou demonstrovalo za přítomnosti novinářů proti chovu kožešinových zvířat. „Tehdy došlo k poměrně ostrým konfrontacím mezi námi a rodinou, která na farmě ve Vítějevsi chová lišky a norky pro kožešinu. Provozovatel tohoto chovu poté podal žalobu na pořadatele akce, ale nakonec ji z neznámých důvodů stáhl,“ vysvětlil Tomáš Popp, šéf Svobody zvířat. „Problematikou takzvaných kožešinových farem se zabýváme už několik let. Podmínky chovu jsou sice zavrženíhodné z hlediska ochrany zvířat, ale zároveň je problematické vypustit zvířata bezmyšlenkovitě do volné přírody, jak z hlediska jich samotných, zejména pokud uhynou, tak z hlediska okolních živočichů, ekosystému, a podobně. Proto nepovažujeme za nejlepší způsob ochrany zvířat akci, k níž došlo ve Vítějevsi,“ dodal. Druhé organizaci, Ochráncům hospodářských zvířat, poslal někdo neznámý mail, kterým se otevřeně hlásí k provedené „osvobozovací“ akci. Autoři se v dopise ztotožňují s ideologií ALF (Animal Liberation Front), která podle nich používá přímou akci jako efektivní způsob, jak zarazit
týrání a zneužívání zvířat, jak uškodit místům či firmám, které se na týrání podílejí. Skupina tvrdí, že otevřením klecí umožnila zvířatům, coby týraným vězňům, uprchnout před svým nešťastným osudem. Odsuzuje „imperialistickou hierarchii“, kde být na vrcholku znamená moci zneužívat, týrat, zabíjet a vykořisťovat zvířata i lidi (celý text najdou čtenáři na www.ohz.cz). Vypuštění norků a lišek odsoudili také Ochránci hospodářských zvířat. Podle nich nesou odpovědnost za zničené životy těchto a jiných zvířat především spotřebitelé, kteří krutost a zabíjení v tomto zbytečném průmyslu platí. Dále pak majitelé a majitelky kožešinových farem, držící zvířata v zajetí a profitující z jejich zabíjení. Vina podle OHZ leží i na zákonné moci, jež tento výnosný obchod povoluje, a tedy i schvaluje. „Bohužel se domníváme, že tato akce nebyla aktivisty a aktivistkami, hlásícími se k ALF, plně domyšlena. Některá zvířata uhynou (a uhynula) během několika prvních dnů, některá se vrátí na farmu, některá uhynou v brzké době, některá se pozabíjejí mezi sebou, některá zabijí lidé. Jsou to masožravá zvířata, takže budou útočit jako na potravu na slepice nebo třeba na kočky. Ale některá přežijí a včlení se do ekosystému,“ prohlásil prezident Ochránců hospodářských zvířat Michal Kolesár. „Už v šedesátých letech minulého století občas nějaký norek utekl z farmy a žil ve volné přírodě, ale opravdový boom přišel až v letech devadesátých. Kožichy vyšly z módy a také se začali ozývat ochranáři. Kožešinové farmy krachovaly a mnohé z nich vypouštěly stovky norků do volné přírody,“ uvedl Michal Kolesár. Připomněl svědectví zoologa Miloše Anděry, který v pětadevadesátém roce navštívil jednu farmu, kde viděl spoustu prázdných klecí. Ptal se majitelů farmy, jestli všechna zvířata zabili. Chovatelé mu odpověděli, že jim bylo těch norků líto, a proto jich asi tři sta až čtyři sta vypustili do volné přírody. Za pár let se ozvali rybáři na střední Vltavě, že jim tam běhají divná zvířata. V té době začala velká expanze amerického norka, který v současnosti osídlil většinu republiky. (mi)
Farma ve Vítějevsi.
Foto archiv OHZ
Norky z kožešinové farmy ve Vítějevsi někdo z klecí vypustil v noci. Pachatelů muselo být hodně, protože lidé, kteří šli nad ránem do práce, si všimli, že u farmy stojí několik osobních aut. Ještě si říkali, co se tu děje, že je tady tolik aut… Ráno a ještě několik dní potom jsme měli ve Vítějevsi úplnou spoušť. Lišky a norci byli všude. Promenádovali se po vsi, dávili lidem slepice, dobývali se do kurníků. Jen asi třetina, a to byli převážně norci, utekla do lesa. Zbytek se držel v blízkosti farmy. Podle mého odhadu jich bylo několik tisíc. Hodně zvířat přejela auta, začal to ranní autobus. Norci se dávili i mezi sebou, asi z toho, jak byli vystresovaní. Nejvíc zpitomělé byly lišky, ty se od farmy nehnuly. Zvířata byla ve stresu, velká část z nich hned po odchytu pošla. Norky jsme chytali do ruky, drápali nás, kousali. Myslím, že asi sedm stovek norků zmizelo v lese. My jsme na kopci, pod ním teče taková malá říčka, skoro potůček. Jsou v ní sice ryby, ale tolik norků neuživí. Nebojíme se, že by u nás v lese norci zůstali, že by způsobili nějakou ekologickou katastrofu. Brzy se rozptýlili po okolí. Za několik dní hlásili z Litomyšle, že je viděli tam. Vypustit zvířata z klecí byla velká hloupost. Ničemu to nepomohlo, ani jim to nic dobrého nepřineslo. A ve vesnici vznikl velký zmatek. Zvířata byla tak vystresovaná, že většina z nich ani nikam neutíkala. Pachatel je prý doposud neznámý, i když se k akci přihlásila na internetu jakási skupina ochránců zvířat. Znám se s majiteli kožešinové farmy. Většina lidí v obci proti jejich chovu nic nemá. Někdy jsou zvířata cítit, to je pravda. Mně ale chov zvířat na kožešinu připadá podobný tomu, jako když máte králíka v králíkárně. Určitě ale těm liškám a norkům neprospívá, že mají místo pevné podlahy pletivo. Z toho pak mají nemocné tlapky. Otevření klecí nic neřeší. Kožešinové farmy by se měly omezovat pomocí zákonů. Michal Svoboda občan Vítějevsi, člen Mysliveckého sdružení Vítějeves
Protestní akce ve Vítějevsi.
TÉMA
Foto archiv OHZ
11
TRANSPORTY SMRTI Zvířata, namačkaná na sebe v kamionech, putují bez vody i několik dnů
Nestačí nám hospodářská zvířata chovat v intenzivních podmínkách, měnit bolestivě jejich vzhled a způsobovat jim psychické a fyzické strádání, ještě tu pro ně máme přepravování... Miliony hospodářských zvířat putují v transportech Evropou. Některá zvířata míří za její hranice. Cílem cest jsou jatka, někdy před tím ještě dovýkrm. Většina zvířat z naší oblasti směřuje do zemí jižní Evropy, jako je Řecko, Itálie, Španělsko nebo na Balkán. Odtud jsou mnohá z nich překládána na lodě plující na Blízký východ a do severní Afriky. Zde již neplatí žádné zákony na ochranu zvířat a jak víme, zacházení s živými tvory je v těchto končinách velmi špatné. Existují zákony, které upravují podmínky přepravy delší 50 km. Tyto zákony jsou však porušovány, v praxi se obtížně sleduje jejich dodržování a ani členské země Evropské unie nedokážou splnit základní podmínky Směrnice EU o ochraně zvířat během přepravy.
Býci a prasata nejsou navyklí „cestovat“
Hospodářská zvířata, chovaná na výkrm, nejsou navyklá na cestování. Je pro ně velmi obtížné a stresující nastoupit a slézt z přepravního prostoru, vypořádat se s okolním ruchem, cizími zvířaty a lidmi, samotnou cestou, změnami počasí, novými místy, často s nevhodným zacházením, dehydratací a bolestí. Cesty trvají i několik dní, zákony se obcházejí a zvířata trpí. V roce 2004 bylo z České republiky vyvezeno 3 064 714 prasat a z toho 1 751 prasnic (většinou
do Maďarska – 1 691), 15 130 selat (hlavně do Chorvatska – 12 762), 934 chovných prasat (do Slovenska), zbytek tvoří prasata jateční (hlavně do SRN – 2 122 249). Drůbež je vyvážena hlavně na Slovensko. V roce 2003 bylo z České republiky vyvezeno 3 923 ks dobytka na jatka: 2 931 do Libanonu, 143 do Albánie, 541 do Bosny a Hercegoviny; a dále do Itálie, Řecka, Španělska, … V témže roce bylo vyvezeno 66 474 ks dobytka na výkrm, hlavně do Itálie, na Balkán, do Řecka. Mladý dobytek, původně od nás, který je určen na výkrm v jižních státech, je pak, po výkrmu, často prodáván na Blízký východ a do Afriky.
Ochránci zvířat: mělo by se vyvážet jenom mrtvé maso
Ochránci zvířat již desetiletí žádají o ukončení přepravy hospodářských zvířat na dlouhé vzdálenosti. Přeprava jatečních zvířat by měla být nahrazena přepravou masa a výrobků z něj. Kampaň za tyto cíle začala v zemích EU v 80.letech minulého století. Za deset let se podařilo v EU prosadit předpis na ochranu zvířat při přepravě, který stanovuje alespoň základní pravidla. V roce 2004 byla tato směrnice novelizována. Pozitivní je, že od roku 2007 nařizuje povinnost školení pro přepravce a osoby doprovázející zvířata (v ČR se školí již od roku 2004), ale stále umožňuje dlouhodobou přepravu zvířat a namísto jejího ukončení zavádí povinnost satelitního kontrolního systému od let 2007–9. Z praxe je však zřejmé, že žádný předpis zvířata neuchrání, pomohlo by jen nekompromisní ukončení přepravy na dlouhé vzdálenosti. Evropský parlament již několikrát hlasoval pro zavedení maximálního přepravního limitu pro hospodářská zvířata, určená na porážku či další výkrm,
na 8 hodin nebo 500 km. Rada evropských zemědělských ministrů však zákaz nikdy neschválila.
EU ruší dotace pro vývoz dobytka na Blízký východ
Evropská unie navíc také štědře dotovala vývozy jatečních zvířat do třetích zemí, v praxi se jednalo hlavně o Libanon a Egypt (41 € na 100 kg živé hmotnosti). V dubnu 2005 jsme proto zahájili celoevropskou kampaň Stop the bull ship za ukončení subvencování vývozu dobytka do třetích zemí. Cíle této kampaně podpořil Evropský parlament, když přijal písemnou deklaraci žádající ukončení subvencování. Těsně před Vánocemi, 23. 12. 2005, rozhodla Evropská unie o zrušení subvencování vývozu dobytka z EU. Tím se alespoň částečně překazí úmysly zemědělců a překupníků zasílat dobytek na jatka Blízkého východu. Je to dílčí úspěch v rámci celé kampaně za ukončení dlouhodobé přepravy hospodářských zvířat a jejich strádání. Mezinárodní kampaň za ukončení dlouhých transportů hospodářských zvířat na jatka či další výkrm vede především mezinárodní organizace pro ochranu hospodářských zvířat Compassion in World Farming (CIWF) a její Evropská koalice pro hospodářská zvířata, jichž je Společnost pro zvířata členem. Texty a záběry k přepravě zvířat a ke kampani Stop the bull ship jsou v češtině (včetně jmen českých europoslanců podporujících deklaraci EP za ukončení subvencování) na www. spolecnostprozvirata.cz, v angličtině na www. ciwf.org. Dita Michaličková Společnost pro zvířata – z. o. ČSOP CIWF
Během cesty je málokdy brán ohled na skutečnost, že nákladem jsou živí tvorové. V květnu 2005 havaroval v jižních Čechách kamion s býky, které vezl z České republiky Rychlá jízda, prudké zatáčky... A co více – často žízeň, přeplněný prostor, stres, do Rakouska. Tři býci zahynuli na místě, jeden byl utracen později. bolest, zranění, někdy také smrt. Foto archiv Společnosti pro zvířata. Foto archiv Společnosti pro zvířata.
12
TÉMA
LIDSTVO ZNEUŽÍVÁ TOHO, ŽE SE ZVÍŘATA SAMA BRÁNIT NEDOKÁŽOU
ROZHOVOR S DITOU MICHALIČKOVOU, PŘEDSEDKYNÍ SPOLEČNOSTI PRO ZVÍŘATA Ing. Ditě Michaličkové je něco přes
Chováte sama nějaké domácí zvíře? S dcerkou žijeme střídavě na dvou místech, u Prahy a u česko–polských hranic. Skloubit cestování, práci, péči o dítě je tak někdy obtížné. Proto máme na jednom místě 11 let starou fenku křížence ovčáka, odebranou z týrání, a kocoura, a na druhém místě pejska, který byl nalezený před lety v Praze. Chtěla bych chovat morčata, tak jako dřív, a pokud bych někdy měla velkou zahradu, tak koně a hospodářská zvířata pro radost. Organizací a sdružení, která bojují za práva zvířat, dnes v České republice existuje hodně. Co vás vedlo k založení Společnosti pro zvířata? Společnost pro zvířata jsme založili v roce 1996, abychom měli právní základ. My, několik zakladatelů organizace, jsme činnost pro ochranu zvířat prováděli od začátku 90. let. Tehdy bylo nutné, aby vznikl zákon na ochranu zvířat proti týrání a hlavně jeho přesné znění. Bylo nutné hledat peníze na první vhodné útulky pro zvířata hlavně v Praze a dalších městech. Útulky, které byly občas nějak zřízeny před rokem1989, byly, řekněme, dost nevhodné. Ale zvířata zde aspoň nějaký ten azyl našla a neskončila jako běžně ztracená a toulavá zvířata – zabitím od rasů nebo ve veterinárních asanačních ústavech. Připomněla bych známé heslo „Kontumace psů a koček“. Na vysoké škole jsem s pomocí studentské ekologické organizace ÚESS SPODEK uspořádala několik přednášek o ochraně zvířat hlavně s lidmi ze zahraničí, například z Anglie, Austrálie, Rakouska. Na této zemědělské univerzitě se jako vůbec na první vysoké škole také v 90. letech začal vyučovat předmět Etika chovu zvířat. Čeho si ze všeho, co se vám dosud podařilo prosadit, nejvíc vážíte? Určitě se naší Společnosti pro zvířata podařilo mnoho věcí. Nejdříve jsme se věnovali, jak se říká, osvětě a prevenci, aby média a lidé vůbec věděli a chápali, že zvířata jsou živí tvorové a nelze si s nimi dělat cokoliv, a že už existuje zákon na jejich ochranu. Například díky veliké petiční akci, kdy se spojilo více organizací, které získaly přes sto tisíc podpisů, jsme s podporou veřejnosti odvrátili hrozbu uzákonění utrácení nalezených ztracených psů. Bohužel jde o praxi, běžnou jinde ve světě. Řešit případy týrání zvířat se naučily daleko více i obce, které porušení zákona na ochranu zvířat č. 246/1992 Sb. řeší. Kastrace, jako prevence přemnožení a týrání zvířat je již celkem běžná, a hlavně vzniklo mnoho dobrých útulků pro zvířata. Útulky zřizují samotné obce, a to je hodně pozitivní. Samozřejmě od devadesátých let rostou problé-
30 let. Vystudovala Českou zemědělskou univerzitu v Praze. K ochraně zvířat, jak sama říká, směřovala od dětství, kdy odmítala jíst maso a všechny tyto „potraviny“. To, že je potřeba hospodářským zvířatům pomoci, si uvědomovala už na střední zemědělské škole, kde se hodně zblízka seznámila s takzvanou živočišnou výrobou. Po střední škole prošla Dita Michaličková roční praxí na státním statku. Po absolvování vysoké školy pracovala také jako au pair, pak v Nadaci na ochranu zvířat, v Českém svazu ochránců zvířat, Společnosti pro zvířata při ČSOP a Compassion In World Farming. Má jedno dítě – dceru. my s netradičními chovy zvířat, s problematickými plemeny psů a nevhodnými a bezohlednými vlastníky zvířat. Hodně energie jste věnovali a stále věnujete problematice používání zvířat na pokusy. Změnilo se v posledních letech u nás něco k lepšímu? Nejdřív bylo nutné zjistit skutečnou situaci, a orientovat se v ní. Pak jsme museli vynaložit úsilí, jak používání zvířat na pokusy omezit, v ideálním případě zastavit. V rámci svého členství ve státní komisi na ochranu zvířat jsem se snažila, aby tato komise měla zájem o propagaci alternativních metod, které by nahradily používání živých zvířat. Současně jsem se snažila prosadit, aby bylo zavedeno přísné schvalování pokusů na zvířatech. V průběhu let se v České republice hodně změnilo k lepšímu. Počet použitých zvířat, oproti počátku 90. let, klesl několikrát, také díky vysokým cenám, ale i díky přísnějším podmínkám a průběhu řízení o schválení. Viděla jsem dříve údaj za rok 1985 – to bylo přibližně 1 500 000 zvířat použitých na pokusy, v posledních letech je to vždy okolo 250 tisíc za rok. Nicméně i tak je to pro mne nepřijatelné číslo. Většina pokusů na zvířatech se provádí kvůli testování chemikálií, kvůli lidem, kvůli tomu, že si lidé vymyslí chemikálii, léčivo, kosmetický přípravek a podobně, a aby zjistili, jestli jim to nakonec neškodí, otestují to na zvířatech. Na zvířatech se testuje škodlivost nikotinu a dalších drog, a třeba i léky proti depresím. Umíte si to vůbec představit? Ročně je při pokusech týráno, a poté či při nich zabito 10–20 milionů zvířat jen v Evropské unii. V USA je to několik desítek milionů... Zvířata se bránit nedokážou, tak to lidstvo zneužívá. Kromě velkého snížení počtu zvířat na pokusy v České republice a přísnějším podmínkám, jsme uvítali schválení
ROZHOVOR
směrnice Evropské unie, která po přechodném období stanovuje zákaz testování kosmetických ingrediencí na zvířatech. Bude platit až za pár let, ale je to dobrý signál. Ještě aby se něco podobného podařilo také s léky a léčivy... V roce 2001 jsme spoluorganizovali mezinárodní konferenci o alternativních metodách, konala se ve Státním zdravotním ústavu v Praze. Odborníci si zde vyměňovali zkušenosti o možnostech nahrazení zvířat při pokusech. Například referenční centrum pro kosmetiku při SZU právě finální kosmetické výrobky na zvířatech nezkouší, a třeba toto byl velmi dobrý příklad i pro další podobné instituce. Hlavně bych se chtěla zmínit o projektu, který v naší organizaci po tři roky vedla Markéta Pecková. Jednalo se o náhradu zvířat při výuce na vysokých školách. Deseti fakultám jsme v rámci projektu zakoupili alternativní metody z různých zdrojů po světě a věřím, že několik desítek zvířat se nám podařilo každým rokem zachránit. Více k projektu je na www.alternativeducation.org, v češtině, angličtině a slovenštině. Bojujete také za zlepšení podmínek chovu hospodářských zvířat, i proti jejich přepravě. Průběžně jsme se věnovali také projektům pro změnu situace v chovu a zacházení s hospodářskými zvířaty. Řešení případů týrání těchto zvířat, mediální akce, osvětové akce, změna legislativy...V roce 1998 jsme uspořádali mobilní výstavu v kamionu o chovu hospodářských zvířat v intenzivních chovech. Projeli jsme s ní sedm českých měst. V roce 2001 jsme připravili zase celoevropskou putovní výstavu o přepravě hospodářských zvířat, kdy náš putovní kamion jel od Baltu do Itálie, což je právě trasa, kudy proudí na jih Evropy statisíce hospodářských zvířat, hlavně telat a koní, a to jen proto, aby byla na konci strastiplné cesty poražena. Kampaň za ukončení této dlouhé přepravy stá-
13
le v rámci celé Evropské unie pokračuje. V roce 2004 se podařilo docílit zpřísnění směrnice, nyní nařízení, na ochranu zvířat při přepravě. A před posledními Vánocemi se díky intenzivní kampani a podpoře veřejnosti podařilo ukončit dotování vývozu dobytka do třetích zemí, v praxi především do Libanonu a Egypta, kde nemají absolutně žádné zábrany s bitím a týráním zvířat. Mají naději na lepší život v intenzivních chovech slepice, brojleři a další drůbež? V rámci celoevropské kampaně za ukončení chovu nosnic v klecích a zavedení předpisu na ochranu brojlerů jsme používali maskota – slepici Hetty a veliký nafukovací model kuřete na výkrm – brojlera. A podařilo se: bateriové konvenční klece pro nosnice mají být v Evropské unii zrušeny k roku 2012, návrh směrnice o brojlerech se nyní v EU projednává. Kromě těchto evropských kampaní se věnujeme i domácím problémům, jako je především vysoký počet špatně vedených chovů a hynutí hospodářských zvířat v péči našich zemědělců. Pokud má někdo zájem, může se podívat na www.spolecnostprozvirata.cz, odkaz Desetitisíce kusů dobytka hynou... Jsem hrdá na to, že si nás Mezinárodní organizace na ochranu hospodářských zvířat se sídlem v Anglii, Compassion in World Farming (CIFW), vybrala před 7 lety jako svého partnera v České republice. Samozřejmě, že bez jejich finanční pomoci bychom ochranu hospodářských zvířat neměli možnost provozovat profesionálně. CIWF zahájilo na začátku 90. let kampaň za právní zavedení statutu „cítící bytosti“ pro zvířata v rámci právních předpisů v EU. To se podařilo v roce 1997 v Amsterdamu, kdy EU přijala ke své zakládající smlouvě protokol přisuzující zvířatům statut: “cítící bytosti“. Tak zvíře přestalo být pouhým zbožím či zemědělským produktem, jak
14
tomu bylo do té doby. Nicméně uvedení na papíru nestačí a CIWF již uspořádalo v Londýně dvě mezinárodní konference o schopnosti zvířat vnímat a cítit. Další informace uvádí na svých webových stránkách a v měsíčním emailovém zpravodaji. Společnost pro zvířata má široké spektrum činnosti. Vedle časopisu jste také vydali brožury, knihy i videokazety a další výukové materiály zejména pro školy. Jejich smyslem bylo ukázat, jak strádají zvířata, která člověk využívá pro sebe. Jaký měly tyto materiály na školách ohlas? Mnoho brožur a letáků dáváme k dispozici zdarma. Co se týká škol, byl velký zájem o materiál Rozumíme zvířatům. Toho se do škol a ekocenter distribuovalo několik set kusů. Plošně školám nabízíme materiál a videokazetu „Hospodářská zvířata a my“, zájem mají školy sdružené v ekologickém programu Pavučiny a jedná se o desítky kusů. Na konci roku 2004 jsme vytvořili multimediální CD Etologie a welfare (životní pohoda) hospodářských zvířat, s finančním přispěním Ministerstva zemědělství České republiky. 200 kusů CD si distribuovalo ministerstvo, 90 kusů šlo na všechny inspektoráty Státní veterinární správy ČR, a hledáme další cesty, jak CD dostat přímo zemědělcům. Texty z CD jsme přeložili do angličtiny, aby jej mohli dále rozšiřovat i kolegové z Evropy. Váš časopis teď nějaký čas nevycházel. Kdy se můžeme těšit na další číslo? Vydali jsme tři čísla, náš závazek předplatitelům a členům byl čtyři čísla. Toto čtvrté číslo by mělo vyjít letos na jaře. Uvidíme, jestli pak bude časopis někdy ještě vydán v papírové podobě, či jestli se nesoustředíme jen na informování prostřednictvím webových stránek.
ROZHOVOR
Kde si lidé mohou váš časopis koupit, jak se k němu dostanou třeba ti, kteří nemají internet? Časopis byl k dispozici na některých prodejních místech PNS, nyní však je jen na objednání u naší organizace. Myslíte, že někdy lidstvo dospěje do stádia, kdy začne zvířata považovat za stejně cítící bytosti, a že mu začne záležet na tom, aby krátký život, který s lidmi zvířata pro užitek člověka prožijí, byl pro ně méně trýznivý? Nevím, moc si to přeji, a to nejen ve vztahu lidé a zvířata, ale celkově – lidi k lidem, dospělí k dětem, muži k ženám. Moje kolegyně Jaromíra Horáková říká, že je těžké chtít po lidech, aby se chovali dobře ke zvířatům, když se nedokáží vcítit ani jeden do druhého a tolerovat se. Řekla bych, že lidstvo už možná v takové fázi bylo, před několika tisíci lety, ale pak přeci jen negativní myšlenky a síly zvítězily, bohužel. Mnozí, zejména duchovní mistři a žáci učení staroindických véd jsou „nositeli“ takovéhoto stadia. Pak, nesmíme zapomenout, na těch několik procent jedinců, kteří jdou proti proudu v našem „vyspělém“světě. Co můžeme my všichni udělat pro to, aby lidstvo přestalo považovat zvíře za věc? Mít úctu a lásku k sobě, k dalším lidem, k dětem, a pak to přenést i na další živé tvory. Základem úspěchu je ale jiné živé tvory nepojídat, žít v míru a v lásce se svým okolím. Nesoudit. Nevím, jak jinak bych to vyjádřila, jinou možnost přerušení řetězce zla a násilí nevidím. Pokud bude trvat omezování života, vykrmování a zabíjení živých tvorů, ať už zvířat nebo lidí, nemůže se lidstvo stát lepším.
Proč je podle vás člověk ke zvířatům stále tak bezcitný a krutý a některé státy k otázce týrání hluché a slepé? Abychom našli odpověď na tuto otázku, museli bychom se také zamyslet nad způsobem výchovy dětí, nad vztahem rodičů k dětem. Frustrace, negativita z dětství se samozřejmě přenášejí do dospělosti a projevují se. Na druhé straně za mnohé může i systém, ve kterém žijeme. Neexistují exkurze do intenzivních farem a na jatka. Naopak, tyto provozy jsou v utajení, za lidskými sídlišti. Jsem si jistá, že po takové exkurzi by se radikálně zvýšil počet lidí odmítajících živočišné tkáně. Poloha objektů je taková z důvodů hygienických, ale velmi dobře slouží eliminaci dalších možných problémů. Co oči nevidí, srdce nebolí. To samé platí o pokusných laboratořích, ty jsou střeženy mnohdy stejně přísně jako věznice. A peníze jsou až na prvním místě... Mnohé státy si i v dnešní supermoderní době trvají na velice krutých a pro nás až nepochopitelných primitivních národních tradicích, jakými jsou třeba býčí zápasy, shazování živého kohouta nebo kůzlete z věže kostela, anebo odebírání žluči živým medvědům. Je naděje, že se to někdy změní? Neřekla bych, že je třeba ve srovnání s Asiaty na tom o moc lépe náš vyspělý západní svět, že bychom se dopouštěli méně krutostí na zvířatech. Máme tu koncentrované intenzivní farmy pro všemožnou drůbež, pro prasata, občas i pro dobytek. Říkáme tomu koncentrační tábory pro zvířata. Ročně je na jatkách celosvětově zabito asi 52 miliard hospodářských zvířat. Násilné vykrmování hus pro velká játra, běžné ve Francii a dalších jižních zemích Evropy, usekávání končetin žab zaživa na další gurmánskou pochoutku. Pak dále obrovské strádání volně žijících zvířat, držených pro kožešinu. Naštěstí se v mnoha zemích EU od kožešinových chovů ustupuje. A opravdu nepopsatelné je utrpení zvířat užívaných pro pokusné a jiné vědecké účely. A pak další a další strádání zvířat v mnohých domácích chovech, týrání společenských zvířat. Jak u nás lidé, zvláště na vesnicích, zacházejí se psy a kočkami? Je stále hodně lidí, kteří psy pojídají a mnozí asiaté zase kočky, někteří myslivci doma cvičí své psy na kočkách. Copak nedochází ke strádání zvířat v cirkusech a špatně vedených zoologických zahradách? Asi si moc lidí neuvědomuje, jak končí všechna ta drobná zvířátka, pořízená pro dětské obveselení, anebo jaké způsobujeme zdravotní problémy psům jejich přešlechťováním. Myslíte, že třeba na jatkách jde o profesi, která člověka deformuje, anebo se lidé, vhodní pro tuto práci, už s minimální dávkou citu a soucitu rodí? Podle mých zkušeností může docházet k největším krutostem při jakékoliv manipulaci se zvířaty, nejen na jatkách. Při potřebě je někam nahnat, přemístit, zahnat. Často je to při nakládání a vykládání z vozidel, ať už na jatkách nebo jinde. V posledních letech jsem byla asi v deseti jatkách. Zvířata tam strádají někdy dlouhým čekáním v jiném, nepřátelském prostředí. Při manipulaci, přepravě a na jatkách u nás asi nejvíc trpí drůbež. V zemích Evropy, především na jihu, a pak mimo Evropu, tam už je to často utrpení úplně
Ilustrační foto.
pro všechna zvířata. Když jsem pracovala po střední škole ve velkokapacitním kravíně, bylo zřejmé za pár dní, že lidé tou každodenní stejnou prací znecitlivěli. Pokud nemají motivaci či vedení se ke zvířatům dobře chovat, což neměli, tak se prostě dobře nechovají. Krávy tam byly pro ošetřovatele jen kusy něčeho, do čeho se kopalo, strkalo a jinak pobízelo. Monotónní, stále stejná práce člověka udolá a nedokáže vidět věci s odstupem. Pak je zde, řekněme, i tradice výchovy a pohledu na svět každé rodiny. Jen si vzpomeňme, že na vesnicích se stále každoročně provádějí „zabíjačky“. Už to slovo nahání hrůzu, nemyslíte? Často vesničané uvažují skoro pořád stejně po staletí a jsou velice omezeně otevřeni novým pohledům na svět. Na chování jedince se odráží i případné asociální zázemí a výchova. Lidé, kteří v dětství nebo v době dospívání umučili nějaké domácí zvíře, jsou podle psychologů potenciálními sadisty, kteří mohou později, v dospělosti, obrátit své sklony, své potěšení z týrání živého tvora, vůči společnosti. Mohou vyrůst v brutální vrahy. Není ale pro společnost nebezpečný každý člověk, který považuje zvíře za věc a podle toho se k němu chová? Určitě. Hlavně je takový člověk nebezpečný pro svou vlastní rodinu a děti. Nechtěla bych mít za otce hrubého bezcitného chlapa. Podle toho, co můžeme vidět, to vypadá, že kluci z takových rodin, pokud není matka dost silná, aby tomu dokázala čelit a dávala dětem dostatek citu a lásky, se často potatí a jde to stále dál a dál. Indové věří, že žádný čin člověka, ať už dobrý nebo špatný, se neztratí, že jako bumerang se ke svému autorovi jednou vrátí. Nehromadí se podle vás někde zlo, které lidstvo způsobuje zvířatům? Nevrací se nám v podobě přírodních katastrof nebo epidemií, třeba v podobě ptačí chřipky? Každý skutek, každá myšlenka se podle staroindických véd odráží z vesmíru zpět. Řekla bych, jak pro nás osobně, tak celospolečensky a celosvětově. Je velmi potřeba myslet pozitivně a snažit
ROZHOVOR
Foto Jan Korytář
se to rozšiřovat, prolomit tuto dobu temna. Tak jako se snaží jógoví a budhističtí mistři či třeba Yoko Ono svou aktivitou a vzkazem v amerických novinách: Imagine a Peace. Představ si mír. Neozvali se proti některým článkům ve vašem časopise nebo jiným vašim aktivitám třeba zemědělci, kteří jsou zejména na jakoukoli kritiku velkochovů velice citliví? Nevyhrožoval vám někdo? Co se týká informací v časopise, to ne. Přece jen jej čtou lidé jinak zaměření. Občas máme co do činění s neurvalým chováním či komentováním účastníka nějaké zemědělské výstavy, pokud tam máme svůj stánek. Osobně jsem byla varována před některými zemědělci v lokalitě, kde žiji a kde dochází k častému strádání až hynutí hospodářských zvířat. Mnoho lidí nic netuší o tom, v jakých podmínkách zvířata žijí, než se dostanou na jejich talíř. Na jatka, do pokusných laboratoří, ale mnohdy ani do velkokapacitních chlévů není dovoleno vstoupit ani novinářům, natož pak fotografovat či natáčet. Co konkrétního může každý z nás pro zlepšení života zvířat udělat? Všímat si okolí, neignorovat nepravosti, vyjadřovat svůj názor vládě, ministerstvu zemědělství, svým poslancům. Žádat instituce o více informací, o označování výrobků – odkud, z jakého typu chovu maso či jiný výrobek pochází. Důležité je nejíst zvířata, nepodporovat tak jejich nepřirozené množení, šlechtění, mrzačení, strádání a zabíjení. Nepotřebujeme maso, naopak, pojídání masa lidstvo a jednotlivce stahuje ve svém vývoji a porozumění zpět dolů. Napadá vás něco milého a povzbuzujícího na závěr? Imagine a Peace. Zuzana Minstrová
15
PSÍ VYSLANCI MÍRU Od roku 2002 se v mírové misi v Kosovu na Balkáně vystřídalo přes třicet českých psovodů se speciálně vycvičenými psy. Pátrali po skrytých výbušninách, zbraních nebo drogách. Služební psi, vycvičení na základně Grabštejn, mají kotce na základně Česko-Slovenského praporu mírových sil NATO uprostřed Kosova v Šajkovacu. Denně vyjíždějí na nejrůznější zásahy, často i mimo plán a v noci. Mnohé akce totiž zůstávají utajené do poslední chvíle. Zásahů se většinou účastnili také místní policisté, přesto se však mnozí lidé českých psů zpočátku báli. „V případě nálezů nastražených výbušnin jsem jim vysvětlil, že naši psi pracují i pro jejich bezpečnost,“ řekl rotmistr Josef Reisinger, který jako psovod sloužil v loňském roce v misi sedm měsíců se dvěma německými ovčáky. Čtyřletý Iro vyhledával ukryté zbraně, sedmiletý Dyk plnil úlohu obranáře.
Ilustrační foto
Foto Josef Růžička
Čeští psovodi bývají hojně využíváni spojeneckými vojáky i proto, že se nezdráhají svá zvířata poslat do situací, kam by například Finové či Norové své psy nikdy nevyslali. Například k průzkumům sklepů, půd a jiných temných míst, a vůbec tam, kde by psům hrozilo nebezpečí. Psy si většina evropských armád připravuje především proto, aby pomáhali tam, kam se člověk nedostane, kde se těžko orientuje, anebo kde by mohl přijít o život. Člověk je snadnějším terčem než menší a pohyblivější pes. Mezi nepříliš populární patří pohotovost vojáků při svatbách či pohřbech. Ačkoliv se místní obyvatelé dušují, že doma žádné zbraně nemají, při podobných životních zlomech se snad ani nedokáží bavit bez střelby do vzduchu. „Najednou se mezi nimi objeví spousta zbraní včetně samopalů. Při takových oslavách jezdí většinou v autě a za jízdy z nich střílí. Nezřídka přitom dojde ke zraněním, někdy i k smrti,“ komentuje místní zvyk psovod Oldřich Trtílek. On sám byl nasazen se psem, když se u jezera Batlava jedna taková bujará oslava odehrála. Při salvách byl jeden člověk lehce a jeden těžce zraněn. Vojáci rychle zasáhli, a tak předešli většímu neštěstí. Josef Růžička bývalý velitel Veterinární základny na Grabštejně
16
PES NASTAVUJE KRK MÍSTO VOJÁKA Pes je po útočném noži v armádách druhou nejstarší dosud používanou zbraní. Má vlastnosti, které dosud žádná technika nenahradila a v nejbližší době nenahradí. Síla, čich, nebojácnost, rychlost a houževnatost jsou vlastnosti, pomocí kterých pes dokáže předejít nenadálému napadení psovoda. Ani nejdokonalejší zabezpečovací systémy nedokážou dohledat a zadržet narušitele – to nejlépe dokáže právě pes. Ten je také první v kontaktu s ozbrojeným pachatelem a chrání tak život psovoda. Pomocí psů vojáci vyhledávají nastražené výbušniny, ukryté zbraně a drogy. Psy armáda využívá i pro záchranářské práce. Jsou to převážně němečtí ovčáci, dále francouzští briardi, rotvajleři, dobrmani nebo belgičtí ovčáci.
Psi z Grabštejna pátrali po výbušninách i v Kosovu a Iráku
Veterinární základna Armády České republiky, která sídlí blízko Liberce v podhradí hradu Grabštejn, slouží už několik desetiletí k výcviku psovodů a služebních armádních psů. Od roku 2000 se psi na Grabštejně necvičí jen pro strážní službu. V současné době, kdy veterinární základna přešla na profesionální bázi, připravuje také zvířata na vyhledávání munice a výbušnin, zbraní, i omamných a psychotropních látek. Na Grabštejně tak dnes probíhá výcvik psů záchranářských a pátracích pro jednotky na území České republiky i pro potřeby zahraničních misí. Psi – záchranáři už například pomáhali pátrat po výbušninách a zbraních v Kosovu, ale i v Afghánistánu nebo Iráku. Pes je u armády nenahraditelný. V mnoha nebezpečných situacích nastavuje krk místo vojáka. „Dostane se skoro všude, ale hlavně umí najít i to, co je pečlivě ukryto, a to díky jeho schopnostem rozeznat několik pachů najednou,“ vysvětlila nadporučice Sabina Introvičová, tisková mluvčí kontingentu Armády České republiky. „Dobře vycvičit psa na hledání drog není jednoduché. Pes musí být ve velmi dobré kondici, musí se dokázat soustředit na svou práci a nenechat se ničím jiným vyrušit,“ dodává. Pro psa je vyhledávání hrou, na kterou se těší. Celou dobu vlastně hledá svou oblíbenou hračku. Postupně, během výcviku je pach hračky spojován i s pachy zbraní nebo drog. „Psovod s sebou bere do akce nejenom
Ilustrační foto
pomocníka, ale i kamaráda, za kterého je odpovědný. V misi KFOR máme mezi pejsky i šampióny, kteří se s úspěchem zúčastnili mezinárodních soutěží,“ podotkla Sabina Introvičová.
Historie veterinární základny
Do nevyužitých historických objektů místního hradu bylo 5. května 1953 přemístěno z Terezína armádní Výcvikové středisko psovodů a psů. Na jeho základě vznikla v roce 1970 Veterinární základna. V témže roce byl objekt hradu předán Státní památkové péči a v majetku armády zůstal Nový zámek v podhradí. V sedmdesátých letech zde byla vystavěna chovná stanice služebních psů. V osmdesátých let začala armáda psy vykupovat, a to zvířata ve věku od roku a půl do tří let. Na Grabštejně často vznikalo pevné pouto mezi psem a jeho psovodem. Proto mnozí z těch, kteří tu odsloužili povinnou dvouletou vojenskou službu, svůj odchod do civilu oplakali. Pokud byl už jejich pes starší, mohli si jej vzít s sebou domů.
Získat vhodného psa pro výcvik není jednoduché
Policisté v Ústeckém a Libereckém kraji mají k dispozici pět služebních psů. Severočeši dokonce v této oblasti využívání zvířat drží prim, neboť v roce 1986 vycvičil prvního psa vyhledávajícího výbušniny dnešní šéf krajské policejní kynologie podplukovník Vilém Babička. „V roce 1990 po množících se výhrůžkách bombovými atentáty jsem byl pověřen vycvičit dalších sedm psovodů a psů pro Českou republiku,“ uvedl důstojník. Výcvik psů k vyhledávání výbušnin vyžaduje od psů dosti protikladné požadavky. „Pes musí mít velký fyzický potenciál a chuť neustále vyhledávat. Naproti tomu se ale nesmí projevovat příliš temperamentně, natož zbrkle. Mohl by tak iniciovat nastraženou výbušninu,“ upozorňuje psovod Jan Gahler. Obtíže se získáváním takových psů potvrdil i velitel armádní základny na Grabštejně Pavel Onodi. „Vloni na podzim se nám po několikaměsíčním snažení podařilo získat pouze pět vhodných z pětadvaceti testovaných psů,“ řekl velitel. Josef Růžička
Foto Josef Růžička
TÉMA
Většina Čechů se nad představou, že by na Štědrý večer jedli řízek místo z kapra ze psa nebo kočky, otřese odporem. Kočky a psy totiž považujeme za naše domácí mazlíčky, lidstvo je chová jako své pomocníky a společníky tisíce let. Proto by skoro nikdo sousto psího nebo kočičího masa nepozřel, ani kdyby byla pochoutka připravena obzvlášť lákavým způsobem. Kapr domácím zvířetem není, přesto cítí stejnou bolest a stejný stres, když je týrán. To, čím musejí tuzemští kapři každý rok před Vánocemi projít od vylovení z rybníků až po zabití, jim přináší velké utrpení.
Prodej vánočních psů.
Foto Jan Šťastný
Na to, že bychom neměli dělat mezi domácími mazlíčky a vánočními kapry žádný velký rozdíl, upozornili před Vánocemi na náměstí I. P. Pavlova v Praze Ochránci hospodářských zvířat za podpory členů Svobody zvířat a České vegetariánské společnosti. Na náměstí postavili prodejní stánek s pultem, který obklopili několika psy. Stánek obsluhovala dvojice mladých prodavačů, přepásaných gumovými zástěrami, které byly samozřejmě potřísněné falešnou krví. Kolemjdoucí vyzývali ekologové k tomu, aby si u jejich stánku koupili vánočního psa na štědrovečerní stůl. Cedule upozorňovala šokované lidi na poměrně lidové ceny – kilo psího masa stálo pouhých sedmdesát korun, k tomu deset korun za zabití a pět korun za zabalení. Lidé si tu mohli také dát chleba, namazaný psím sádlem (samozřejmě, že sádlo nebylo opravdové, nahradil je rostlinný tuk). Ani pult nebyl potřísněný skutečnou krví. Místo krve použili ochránci potravinářské barvivo. Opravdové nebyly ani odpudivě zkrvavené kousky masa na pultě. Stánek ozdobili ekologové rozměrným transparentem s nápisem „Prodej vánočních psů“. Současně tu vystavili fotografie z přípravy a konzumace psího masa v asijských zemích. „Jsme přesvědčení, že mír, soucit a ztišení jsou mnohem hlubšími vánočními tradicemi než pouliční masakr kaprů. Přesto i ten dnes patří ke koloritu vánoční pohody. Chceme své spoluobčany a spoluobčanky upozornit, že rozhořčení a odpor, s jakým vnímají zabíjení psů a koček v některých asijských zemích je pokrytectvím, nevnímají-li stejným způsobem krutost, vládnoucí každým rokem v období adventu v České republice,“ vysvětlil za
PSI A KOČKY NA ŠTĚDROVEČERNÍM STOLE? Ochránce hospodářských zvířat Michal Kolesár. Podle ochránců kapři trpí už při samotném výlovu. Ten nastane, když ryby dosáhnou třetího roku života. Zatímco v přírodě se nejšikovnější a nejzkušenější z nich dožívají až třiceti let. Když se vypouští rybník, ryby se stahují za vodou až na nejhlubší místo rybníka. Stává se, že nějaké ryby zůstanou po výlovu v bahně a udusí se. Nešetrně se s rybami zachází i při jejich třídění na třídičce. Ryby projdou třídícím strojem a pak dopravníkem do transportních nádob. Kapři trpí především nedostatkem kyslíku a necitlivou manipulací. Při zpracování tak velkého množství ryb dochází k jejich fyzickému poškození i poranění různé velikosti a hloubky. Stresující je pro ně také přesouvání z jedné kádě do jiné. Výlov probíhá od října do poloviny listopadu. Kapry umístí rybáři do sádek, kde je udržují v bdělém stavu a bez krmení asi šest týdnů ve vodě bez bahna. Tím se vylepšují chuťové vlastnosti masa. U ryb tak současně dojde k úbytku nežádoucího tuku.V sádkách bývá namačkáno zhruba padesát kaprů na jeden kubík vody. Před převozem do prodejních kádí jsou kapři výrazně fyzicky oslabeni. Je možné, že někteří už ani příliš nevnímají, co se s nimi děje na jejich poslední cestě. Při prodeji na ulicích jsou nejčastějšími závadami přeplněné kádě nebo nedostatečný přívod vody. „Zcela bez kontroly jsme od okamžiku prodeje živé ryby, kterou si někteří lidé chtějí zabít sami v klidu domova. Transport v igelitce, někdy několik dnů v chlorované a pro kapra příliš teplé vodě a nakonec zabití, mnohdy ubití, kdy strejda s paličkou honí kapra pod skříní,“ uvedl Michal Kolesár. „Zcela nesmyslné jsou pokusy vrátit vánočního kapra zpět do rybníka. Kapr už nemá žádné tukové zásoby, není připravený na přezimování. K tomu může mít, a většinou také má, nějaká povrchová zranění. Je také zbavený ochranného slizu, to znamená, že může být v rybníce nebo řece napadený různými plísněmi nebo parazity. Chce-li někdo vánočního kapra vypustit do přírody, měl by se o něj pár měsíců starat a pustit jej až někdy v březnu,“ dodal.
Prodej vánočních psů.
TÉMA
Akcí chtěli ekologové přimět lidi, aby více přemýšleli o tom, v jakých podmínkách zvířata, která konzumujeme, žijí. Kolemjdoucí nejčastěji argumentovali tím, že kapr není na rozdíl od psa nebo kočky domácí zvíře. Prvotní šok vystřídalo u většiny z nich nadšení, nicméně vzdát se na Štědrý večer kapra nebyl ochoten takřka nikdo. Bouřlivou diskusi vyvolal Prodej vánočních psů také na internetu. „Podle mě je to docela nechutný. Prostě Asiati mají úplně jinou mentalitu a když přijdou sem, myslíte si, že si nějakýho toho psa nechytnou? Tak nechápu, co tím ochránci zvířat myslí, když budou místo kaprů prodávat psy. Navíc v prvním semestru na vysoké jsme se jako technologové potravin učili, že pes se nevyužívá k potravinářským účelům. Pitvali jsme kde co, ale psa fakt ne,“ míní na chatu pisatelka Markétha. A hned jí odpovídá Rejpal: „Pes se sice hromadně k potravinářským účelům nevyužívá, ale jedlý je. Stejně jako kočka.“ V diskusích na internetu častěji převládají názory, které akci ekologů odsoudily. Lidé se shodovali v tom, že kapr se na Vánoce jedl odjakživa, a že je rybí maso zdravé. Pisatel Makl označil Prodej vánočních psů za klamavou reklamu: „Člověk vidí stánek, chce si koupit kousek Bóbika – a oni mu dají sóju… no, nezabili byste je?“ A značka Ftipnejj mu pohotově odpovídá: „zabili a snědli.“ Přece jenom se v záplavě názorů našly i ty rozumnější. „Zvířata, která používáme jako potravu, by měla být chována a posléze porážena tak, aby jim to nezpůsobovalo utrpení a bolest. Mimochodem, myslím, že by televize měla povinně vysílat v hlavním vysílacím čase dokumenty o tom, jak se se zvířaty zachází v některých chovech a na některých jatkách. Záběry z mořského rybolovu, reálně spíš všehomasakru, nevyjímaje.“ uvedl pisatel, který se pojmenoval Iridium. Ekologové sice během své akce neprodali ani kilo masa, nicméně byli úspěšní. Podařilo se jim přimět stovky lidí k tomu, aby si utrpení vánočních kaprů alespoň připustili. Zuzana Minstrová
Foto Jan Šťastný
17
SVOBODA ZVÍŘAT „Chránit, vychovávat, soucítit nebo ubližovat? Naše volba je jasná!“
To je hlavní motto Svobody zvířat, celostátní, nepolitické, neziskové organizace, která byla založena v roce 1998 v Plzni. Veškeré úsilí Svobody zvířat vychází z myšlenky, že každý život má svou vlastní neopakovatelnou hodnotu, která není závislá na tom, jak ji momentálně hodnotí a vidí člověk. Organizace na sebe upozorňuje mnoha důraznými akcemi, mimo jiné i tlakem na české zákonodárce, aby neodsouhlasili novely zákonů, které by ubližovaly zvířatům. Bohatá je také osvětová a výchovná činnost organizace. Každé vystoupení Svobody zvířat je založeno na myšlence nenásilí a nepřekročení osobní svobody jednotlivce. Zvířaty jsou pro členy organizace nejen obratlovci, ale všichni zástupci živočišné říše.
„Proč vznikla naše organizace v Plzni? To je jednoduché. Jsem Plzeňák, a protože jsem Svobodu zvířat spoluzakládal, vznikla organizace v Plzni,“ vysvětluje Tomáš Popp, který organizaci vede. Předchůdcem Svobody zvířat bylo sdružení, které prosazovalo práva zvířat už od roku 1994. Dnes má organizace pobočky také v jiných městech republiky, například v Praze, Brně, Českých Budějovicích, Hradci Králové nebo v Ústí nad Labem. Svoboda zvířat se věnuje několika okruhům ochrany zvířat. Prosazuje zejména zlepšení podmínek chovu takzvaných kožešinových zvířat. Snaží se též dosáhnout toho, aby přeprava živých hospodářských zvířat na jatka do vzdálených zemí, označovaná jako transporty smrti, z jednadvacátého století zcela zmizela. Organizace bojuje také za zákaz používání zvířat na pokusy, a ruku v ruce s tím se snaží dokázat, že u pokusů existuje spousta alternativních metod, které by nahradily utrpení živočichů. Ochránci z této organizace také pravidelně kontrolují životní podmínky zvířat, držených v zoologických zahradách. Co se týče cirkusů, je postoj Svobody zvířat jasný. Členové organizace razí heslo – cirkusy ano, ale bez zvířat! Jsou přesvědčeni, že v cirkusech jsou mnohá zvířata pro pobavení lidí ponižována a týrána. A často tam žijí v nedůstojných podmínkách. „Máme jediného zaměstnance, a tím jsem já. Jenže to nestačí. Potřebovali bychom těch profesionálních pracovníků aspoň pět, ale bohužel na ně nemáme peníze,“ podotýká Tomáš Popp. Svoboda zvířat „žije“ z obvyklých zdrojů, peníze na svou činnost čerpá z grantů, a to i zahraničních, a od stovek drobných přispěvovatelů a dárců. Hodně energie věnují členové organizace výchově dětí a dospívajících lidí. Témata výchovných programů pro školy a školky jsou různá, na podzim loňského roku se stal nejoblíbenějším
program Zmařené životy. K ochraně zvířat pořádá organizace také mnoho seminářů, tiskne letáky, plakáty a omalovánky pro děti. Svoboda zvířat vydává vlastní obsáhlý zpravodaj. Časopis si mohou lidé buď objednat v tištěné podobě, anebo stáhnout z webových stránek organizace na www. svobodazvirat.cz. Podzimní číslo zpravodaje vyšlo v nákladu dva tisíce kusů. Na internetových stránkách Svobody zvířat si mohou také lidé stáhnout jednotlivé petice, kterými organizace sbírá podpisy za práva zvířat. Jsou to například tyto petice: • za nezákonné provozování jatek a konzumace psů a koček v Jižní Koreji • za účinnou ochranu zvířat před týráním • mezinárodní petice za ukončení exportu živých koní z Polska na jatka (jedna pro polskou a druhá pro českou vládu) • za zachování zákazu testování kosmetiky na zvířatech Kromě výstav a demonstrací, které ukazují strádání zvířat, způsobené péčí člověka, se členové Svobody zvířat pravidelně každý rok zapojují do akcí ke Světovému dnu vegetariánství. Pro veřejnost pořádají ochutnávky vegetariánských pokrmů. Na poslední akci dokonce v Plzni nabízeli dvacet druhů vegetariánských pochoutek z teplé i studené kuchyně. „Připomínkujeme návrhy zákonů a vyhlášek, které se týkají ochrany zvířat, a vypracováváme z hlediska zvířat příznivější návrhy. Jednáme s úřady a zúčastňujeme se správních řízení. Snažíme se rovněž řešit případy týrání zvířat, medializovat tyto kauzy a přimět příslušné státní a zastupitelské orgány, aby řešily oprávněné stížnosti,“ dodává Tomáš Popp. Svoboda zvířat spolupracuje s řadou českých i zahraničních organizací, je členem těchto mezinárodních sdružení: RSPCA, WSPA a FUR FREE Alliance. Zuzana Minstrová Fotografie z archivu Svobody zvířat
18
NEZISKOVÝ SEKTOR
LIDÉ SE UŽ VÍC ZAJÍMAJÍ O TO, CO JEDÍ,
ŘÍK Á ŠÉF SVOBODY ZVÍŘ AT TOMÁŠ POPP Svobodu zvířat před lety spoluzakládal a dosud vede Tomáš Popp. Žije v Plzni, je mu 27 let a letos bude končit studium politologie. Mohlo by se zdát, že si zvolil ochraně zvířat velice vzdálený obor. Tomáš Popp však vysvětluje, že tomu tak není. Nejenže ho politologie baví, ale dokonce ji potřebuje ke své ochranářské práci, protože Svoboda zvířat také připomínkuje návrhy nových zákonů, zasahujících nějak do životních podmínek zvířat. Tomáš Popp je dosud svobodný a bezdětný, má jednoho psa. Kromě zvířat patří k jeho koníčkům četba a hudba. Je nejen vegetariánem, ale v pravém slova smyslu veganem. To znamená, že odmítá jíst nejen maso, ale i výrobky živočišného původu, mléko a výrobky z něj, vajíčka a med. Podařilo se vám zmrazit několik zákonů. Které z těchto blokád si nejvíc ceníte? Velkým úspěchem bylo, že jsme pomohli zvrátit zákon o chemických a kosmetických přípravcích v jeho původní podobě. Byly tam hrůzostrašné věci, týkající se pokusů na zvířatech. Jenomže za několik let poslanci schválili novelu, která mnohé z toho, co jsme odvrátili, vracela zpět. Tím jsme se zase ocitli na začátku, což není nic neobvyklého. Mezi další úspěchy považujeme to, že i nadále u nás platí zákaz testovat kosmetické přípravky na zvířatech, ač poslanci nedávno projednávali novelu tohoto zákona, která by dovolovala výjimky. V tuhle chvíli platí v České republice nejpřísnější zákaz testování kosmetiky na zvířatech ze všech zemí Evropské unie. Ani jednotlivé složky kosmetických přípravků se nesmějí v naší zemi zkoušet na zvířatech. Jenomže, jak víme, dají se tyto zákazy obejít. Kde sháníte informace o chystaných zákonech? Někdy jsme účastníci připomínkového řízení. Něco se dozvíme náhodou, něco od poslanců.
Jak získáváte politiky na svou stranu? Obvyklým způsobem. Chodíme na jednání poslaneckých výborů, organizujeme semináře a petice, píšeme dopisy, a u poslanců osobně lobbujeme. Bohužel ministerstva jsou pod vlivem různých skupin, které třeba z pokusů na zvířatech profitují. Proto je náš boj během na dlouhou trať. Když se nám za pomoci veřejnosti i ostatních organizací podaří něco prosadit, nemáme žádnou jistotu, že to bude platit navždy, anebo jenom na dlouhá léta. Za pár měsíců přijde některý z politiků s návrhem, kterým se pokusí zvrátit všechno, co se nám dříve podařilo do konkrétního zákona dostat. Nejsou pro vás ostatní tuzemští ochránci zvířat konkurencí? Vůbec ne. S ostatními ochránci zvířat v naší republice máme dobré vztahy. Spolupracujeme, dobře se doplňujeme. Například Ochránci hospodářských zvířat se nejvíc starají o strádání zvířat ve velkochovech, kdežto nás hodně zajímají třeba pokusy či kožešinové farmy. Nekonkurujeme si, spíš se dá říci, že si pomáháme. S námi se dokonce jedna organizace spojila, SOS Animals. Už samostatně neexistuje. Co se vám naopak nepodařilo prosadit? Snažili jsme se o to, aby byl v České republice zakázaný chov takzvaných kožešinových zvířat na farmách. Toho jsme bohužel nedosáhli. Přitom by nemusel vyjít zákon, který chov přímo zakazuje. Stačilo by, kdyby nějaký zákon nařizoval takové podmínky pro chov zvířat na kožešinových farmách, že by se farmářům nevyplatilo zvířata chovat. Tak to udělali například ve Švýcarsku, kde nové předpisy nařizovaly, aby třeba lišky byly chovány v kotcích s pevnou podlahou, nikoliv s pletivem jako doposud, aby žily v daleko větším
NEZISKOVÝ SEKTOR
prostoru, a taky měly možnost vyhrabávat noru. Norek by měl mít k dispozici bazén s vodou. Chov kožešinových zvířat dnes ve Švýcarsku neexistuje. Kdyby totiž farmáři splnili všechna tato nařízení, stálo by je to strašně moc peněz. Jejich kožešiny by byly tak drahé, že by takový kožich nikdo nekoupil. Kožichy teď zažívají boom. Na začátku devadesátých let zájem o ně díky ochráncům zvířat a veřejnosti upadal, módní návrháři se dušovali, že od kožešin ustoupí. Nyní se situace obrátila. Která člověkem ovládaná zvířata trpí nejvíc? Míra utrpení jednotlivých druhů zvířat se porovnávat nedá, každé zvíře strádá jinak. Asi nejvíc jsou týrána hospodářská zvířata, ke kterým člověk přistupuje jako k masu. Třeba brojleři, lidmi vyšlechtění hybridi, kteří za pětatřicet dnů dosáhnou porážkové váhy. Přerostou váhu své kostry, nemůžou ani dojít ke krmení. V klecích, ve kterých se nemohou ani otočit, trpí i vysoce inteligentní a čistotná prasata. Nezáviděníhodný život žijí také mléčné krávy, které na rozdíl od masných nechodí vůbec ven. Nejvíc asi trpí drůbež, kuřata a slepice, a to nejenom v chovech, ale i při transportu a způsobu usmrcení na jatkách. Neodsuzuji Thajce, že jedí psy, když my se ke zvířatům nechováme o nic lépe. Děláte hodně výchovných programů pro školy. Chápe mladá generace otázku týrání zvířat jinak než ti starší? Mladší generace jsou na toto téma citlivější. Mají také více informací. Vědí, jak jsou zvířata týrána ve velkochovech a na kožešinových farmách. Svůj soucit ale bohužel zahodí ve chvíli, kdy si jdou něco koupit, třeba na sebe. Na druhé straně je pravda, že dnes daleko víc lidí dává přednost biopotravinám. Lidé se zajímají o to, v jakých podmínkách zvíře žilo, protože chtějí jíst zdravé potraviny. A to je dobře. Naše organizace bojuje za práva zvířat, takže sice chválíme podmínky, ve kterých zvířata žijí na biofarmách, ale na druhé straně i zvířata z biofarem putují na jatka. Člověk tomu zvířeti vezme život stejně. Zuzana Minstrová Repro billboardu z archivu Svobody zvířat
19
BROJLER – KUŘE NA MASO: ŽIJE POUHÝCH ČT YŘICE T DNŮ, PL N ÝCH BOL ESTI
Kuřecí maso, stejně jako jakékoli jiné maso, bylo před několika desítkami let chápáno jako jídlo sváteční, určené pro nedělní oběd. Nyní však technologie a šlechtění brojlerů (kuřat na výkrm) změnily pokrm na každodenní jídlo, kterým není třeba šetřit. Každý rok jich je jen v České republice vykrmeno a snědeno přes 100 milionů kusů. V Evropské unii je to 4–5 miliard. Kuřata byla postupem času vyšlechtěna na tak rychlý růst, že své porážkové hmotnosti (1,8–2,2 kg) dosahují již ve věku pouhých 39–42 dnů. To je dvakrát rychleji než před 30 lety. Kuřata jsou sice velká jako dospělí jedinci, ale ve skutečnosti nejsou zdaleka pohlavně dospělá, to by byla až ve 23 týdnech. Jsou to přerostlá kuřátka. Selektivním šlechtěním je dosahováno velkého nárůstu svalové hmoty, tomu však není přizpůsoben růst a vývin kostry a vnitřních orgánů. Tato člověkem způsobená disharmonie je příčinou vážných zdravotních problémů. Brojleři trpí deformacemi končetin, selháním činnosti srdce a vnitřních orgánů, ascites (břišní vodnatelností) a chronickými bolestmi. V nejhorších případech se nemohou skoro pohybovat a přesunují se pouze za pomoci křídel či plazením po holeních. Následky selektivního šlechtění v kombinaci s vysokou hustotou osazení (na 1 m2 jich je 19 i více kusů tj. 34–42 kg na 1 m2), špinavou podestýlkou (mění se až po vyskladnění kuřat; vysoký obsah dusíku z výkalů způsobuje puchýře, popáleniny v podkolení, nekrózy a vředy) a celkově nezdravým nepřirozeným prostředím (umístění v bezokenních halách za umělého osvětlení a ventilace) způsobují časté úhyny brojlerů. Za nimi mohou stát i plicní infekce, zánět osrdečníku, infekce z poranění a pohmoždění. Ročně tak, dříve než se dostane na jatka, hyne přibližně 7 milionů brojlerů v ČR, denně jsou to stovky tisíc po celé Evropě.
tvoří stejně rychle. Pokud by jim bylo umožněno přijímat tolik potravy jako u vykrmovaných kuřat, mnoho by jich brzy uhynulo. Proto dostávají čtvrtinu až polovinu běžné dávky. Tak trpí stálým chronickým hladem.
Jatka usmrtí až deset tisíc kuřat za hodinu
Po dosažení požadované hmotnosti kuřata pracovníci v halách odchytávají za jednu nohu (v jedné ruce jich každý pracovník může nést 4– 5) a pěchují do uzavíratelných přepravních beden. Špatný způsob zacházení způsobuje kuřatům zlomeniny a vymknutí kyčlí, při kterém často dochází ke krvácení, někdy kost pronikne až do břišní dutiny. Kuřata vzdorují výkyvům počasí, otřesům a chvění vozidla, bezohledné jízdě řidičů, a hluku. Mohou trpět žízní a hladem, jsou namačkána navzájem na sebe. U drůbeže se příznaky stresu projevují navenek jakoby ztuhlostí. Proto se nám drůbež při přepravě zdá někdy tak klidná. Po příjezdu na jatka jsou bedny pokládány nebo házeny na pás, který jede pod háky, na něž jsou kuřata za nohy navěšována. Namáčknutí nohou na kovové háky je bolestivé. Háky jsou umístěny na pohyblivé lince, která veze poděšené ptáky k elektrizované vodní lázni, do které jsou ponořovány jejich hlavy. V lázni jsou omráčeni. Odtud je linka veze k protínači tepen na krku. Na moderních jatkách se zabije 8 000–10 000 brojlerů za hodinu, což je přibližně 170 za minutu.
Šance pro brojlery
I když má Česká republika od roku 1992 zákon na ochranu zvířat proti týrání, jsou stále brojleři chováni tímto otřesným způsobem. Nikdo nepo-
suzuje, zda-li intenzivní chovy brojlerů a dalších hospodářských zvířat neporušují například znění základního § 4 s názvem: „Za týrání se považuje...“ ( týráním je omezování výživy, pohybu, chov zvířat v nevhodných podmínkách) a § 10 a 12 ohledně chovu hospodářských zvířat. Možnosti nevládních organizací pro ochranu zvířat jsou velmi omezené. Před lety občanské sdružení na Domažlicku z poloviny překazilo začínající plány firmě, zamýšlející produkovat v koncentrovaných podmínkách nosnice a vejce. Nevládní organizace směřují své aktivity spíše do legislativních změn celého systému. V současné době je v EU projednáván návrh směrnice o minimálních pravidlech pro ochranu kuřat chovaných na maso, vůbec první návrh předpisu na ochranu brojlerů. Je sice průlomový, ale v určitých bodech hodně kompromisní.
Pomoci můžeme i my jako zákazníci
Podstatných změn můžeme dosáhnout my všichni, jako zákazníci. Měli bychom na výrobku s kuřecím masem a živočišnými potravinami požadovat jasné označení: • z jakého typu chovu (intenzivní, extenzivní, ekologický) maso pochází • z jaké země (měli bychom dávat přednost České republice a pak sousedním zemím). Maso a živočišné potraviny bychom měli kupovat z ekologických chovů, kde se mají zvířata lépe a krmení neobsahuje chemikálie a léčiva. V ideálním případě můžeme také omezit konzumaci masa a výrobků z něj. (redakčně kráceno) Dita Michaličková Společnost pro zvířata
Antibiotika jako prevence chorob
Z důvodu nepřirozeného způsobu chovu se ptákům do vody nebo krmení mohou přidávat antibiotika. Je to prevence rozvoje chorob, které by se jinak v přeplněných halách šířily jako lesní požár. Někdy široké používání antibiotik umožnilo vývin bakterií, které jsou odolné vůči některým antibiotikům, užívaných k léčbě závažných lidských chorob. Některým lidem proto lékaři nedoporučují jíst kuřecí maso. Běžně se do krmných směsí přidávají antikokcidika, látky antibiotické povahy, které se musejí vysadit v poslední třetině života. Dále se používají chemoterapeutika a nehormonální stimulátory růstu i antibiotické povahy. Chovní ptáci, určení k produkci násadových vajec, musí žít delší dobu. Jsou to stejní hybridi jako vykrmovaná kuřata a tudíž se jejich tkáně
20
Z užitkových zvířat strádá v péči člověka nejvíc drůbež.
TÉMA
Foto archiv Společnosti pro zvířata
VEGETARIÁNSTVÍ MÁME VOLBU NEJÍST MASO, MÁME VOLBU NECHAT ŽÍT
Maso, které jíme, pochází převážně od zvířat, chovaných v bezohledných podmínkách intenzivních velkochovů, které postupem času udělaly ze zvířat živé jednotky na růst masité svaloviny. Tato takzvaná jateční zvířata žijí ve velkém stresu a většina z nich je chronicky nemocných, fyzicky i duševně.
Jak žijí ve velkochovech prasata
Prasata jsou vysoce inteligentní a citlivá zvířata. V intenzivních velkochovech jsou jejich přirozené životní potřeby omezeny na minimum a samotný chov, transport i porážka jsou pro ně spojeny s velkými stresy. Chovná prasnice je základním článkem „výroby“ vepřového masa – je doslova degradována na „stroj k produkci selat“. Největším utrpením je pro ni v době porodu a kojení několikatýdenní až měsíční uzavření v individuálním boxu, který je tak malý, že se v něm nemůže ani otočit. V holém, většinou nepodestlaném, boxu nemůže prasnice prakticky dělat nic. Stereotypie přechází do apatie a bezmoci; po zhruba 3–4 letech v chovu bývá prasnice z chovu vyřazena... Již krátce po narození selat se provádí kastrace samců, bez lokálního umrtvení. Selata jsou od prasnice odstavována zpravidla již po 3 týdnech věku, aby bylo možné prasnici co nejdříve opět zapustit (v přirozeném prostředí odchází selata od matky až zhruba po 3 měsících). Takto časný odstav způsobuje mláďatům jednak v praxi poměrně obvyklé a někdy až smrtelné zažívací poruchy, způsobené rychlým potravním přechodem, a také závažné poruchy chování, především vzájemné okusování uší nebo ocasů. Proto bývají selatům, zpravidla opět bez umrtvení, ocasy amputovány. Prasata jsou zpravidla ustájena po několika v malých ohradách, které mají holou nebo jen minimálně podestlanou podlahu. Vedle fyzického nepohodlí a bolestivých poranění a otlaků je prasatům prakticky znemožněno rýt, což je jedna z jejich základních stravovacích potřeb.
vo, bez pevné podložky, na níž by mohly slepice pevně stát nebo v ní hrabat. Slepicím je znemožněn jakýkoli širší pohyb. Trpí sníženou imunitou, psychickým stresem a následnými poruchami chování. V kleci často dochází k vážným poraněním pařátů nebo křídel, ke zlomeninám, způsobených u nosnic častým řídnutím kostí. V klasické chovné hale bývá umístěno okolo 20 tisíc nosnic. Při běžných prohlídkách nemusí být případné nemocné a slabé slepice nikdy nalezeny, a jsou tak odsouzeny k pomalé a útrpné smrti. Denně umírá v takové hale v průměru 5 slepic. Po přibližně 12 měsících intenzivní snášky klesá slepici produkce vajec a je poražena na druhořadé maso.
Mléko
mléka. Aby však tele nespotřebovalo příliš mnoho mléka, je od matky co nejdříve odstaveno, zpravidla již po několika hodinách po porodu. Tvorba mléka, takzvaná laktace, dosahuje zhruba po měsíci svého vrcholu a trvá přes devět dalších měsíců. Kráva bývá již po dvou měsících od porodu opět zapuštěna, což společně s geneticky zvýšenou produkcí mléka vyžaduje enormní výkony jejího metabolismu. Přitom ještě v téměř polovině chovů u nás je dojnice většinu života uvázána na jednom místě, kde je krmena a dojena; bez možnosti normálního pohybu nebo kontaktu s ostatními zvířaty. Krávy trpí nejčastěji bolestivými záněty vemene a paznehtů. Kulháním u nás trpí přes 20 % a zánětem vemene kolem 2,5 % dojnic.
Živočišná výroba je příliš drahá
Ještě za první republiky byla u nás většina krav chována v menších domácích chovech. Mléka se v nich vyrobilo tolik, kolik bylo potřeba. Dnes je produkce mléka několikanásobně vyšší než skutečná potřeba, neboť s mlékem se dá úspěšně obchodovat. Ať chceme nebo ne, s výjimkou mléka z ekologických chovů, nákupem každého jogurtu, sýra nebo dortíku dáváme důvod k tomu, aby v intenzivních chovech strádaly tisíce krav, určených k výrobě mléka. Zatímco ještě začátkem minulého století produkovala průměrná kráva zhruba 8–10 litrů denně, dnes – po padesáti letech šlechtění – z ní může být dostáváno i vícenásobné množství. Kráva tak podává extrémní výkony, které se v důsledcích negativně podepisují na jejím zdraví. Do procesu velkovýroby mléka je kráva uvedena ve druhém roce života, kdy je uměle zapuštěna, aby se jí po devíti a půl měsících narodilo tele a byla tak odstartována tvorba
Pro účely výroby masa, mléka a vajec jsou jen v Evropě chovány řádově stovky milionů prasat, kusů dobytka a kolem pěti miliard jatečních kuřat. Pěstování krmiv pro tato zvířata dnes zabírá dvě třetiny veškeré zemědělské půdy světa (!). Spotřeba vody živočišnou výrobou je zhruba osmkrát vyšší než by byla při čistě rostlinné výrobě potravin. Výroba živočišných potravin tvoří 70% celosvětové spotřeby pevných paliv. Chovy hospodářských zvířat jsou hlavním zdrojem nejobávanějších skleníkových plynů a podílejí se na většině znečištění povrchových a podzemních vod... Výroba 1 g živočišné bílkoviny je přibližně 20krát dražší než 1 g rostlinné. Plocha 2 ha uživí 14 vegetariánů a 50 veganů, ale jen jednoho člověka konzumujícího všechny živočišné potraviny, včetně masa. (mi)
Sedm zeleninových mrtvol. Kdo ochrání životy zelenin?
Foto Jan Korytář
Původ vajec
Většina vajec na našem trhu pochází z klecových nebo podestýlkových chovů, v nichž jsou doslova uvězněny tisíce slepic. Málokdo se při nákupu úhledné krabičky s vejci, kuchyňských polotovarů nebo různých sladkostí a těstovin zamyslí nad původem vajec. Většina nosnic je chována na minimálním prostoru s radikálním omezením jejich základních životních potřeb. Jsou vyšlechtěny na maximální produkci vajec, dnes více než dvojnásobnou oproti jejich původním schopnostem. V kleci připadá na jednoho ptáka plocha tří čtvrtin formátu A4. Podlahu tvoří pleti-
O Č I M A 21
VEGETARIÁNSTVÍ NIC NEVYŘEŠÍ Souhlasím s názorem, že dnešní velkochovy zvířat jsou úplným popřením lidské morálky a ztrátou sebemenší úcty k živým tvorům. Nemyslím si však, že nejlepší obranou je stát se vegetariánem. Z hlediska evoluce člověka je vegetariánství nepřirozené, což dokazuje tvar našich stoliček, stavba a fyziologie našeho zažívacího traktu i celé naše chování, zajišťující výživu. Naše evoluční vybavení pro všežravost naprosto nezpochybňovali ani australopitékové či neandrtálci. Díky požírání masité potravy, která je energeticky mnohem výhodnější než vegetariánská, získávají primáti i dnes mnohem více volného času. Velký slon africký spotřebuje denně 150–300 kg rostlinné potravy a musí se krmit i více než 14 hodin denně. Podobně i býložravé gorily stráví sběrem a požíráním potravy téměř celé dopoledne. Masitá strava je pro zvířata obrovskou úsporou času, který lze potom věnovat hrám, zkoumání, zhotovování nástrojů, učení, ale i sociálním kontaktům. Zatímco většina opic a lidoopů pojídá živočišné bílkoviny – hmyz, ptačí vejce, ptáky a malé savce – jako doplněk, lidský zažívací trakt za miliony let vývoje lovu dospěl k fyziologickým změnám. Ztratili jsme většinou geny, které zajišťují produkci osmi základních aminokyselin. Jsme je schopni jednodušeji přijímat pojídáním masa. Na druhé straně nechávám každému svobodnou volbu. Znám však také řadu případů, kdy se fundamentalistické vegetariánky snažily ke stejnému údělu donutit i své kočky a psy. U šelem lze takový přístup oprávněně označit za kruté týrání. Nechci nikomu vegetariánství zošklivit, ale možná by bylo dobré si uvědomit, že Ježíš Kristus si se svými apoštoly pochutnával na rybách a jehněčím, zatímco Adolf Hitler byl zaníceným vegetariánem a miloval zejména jablečné kompoty a mísy salátu. Kdybychom se ostatně všichni stali vegetariány, mělo by to katastrofální následky pro přírodu. USA byly před kolonizací pokryté 170 miliony hektarů lesa, zemědělská rostlinná produkce tento stav zredukovala na 10 milionů hektarů a ostatek přeměnila v obilná pole. Umím si představit, kolik dalších procent lesů by bylo nutné změnit na pole a zelinářské zahrady, a kolik dalších lesních tvorů by bylo nenávratně vyhubeno, kdybychom se všichni stali vegetariány. Mnoho zajíců, králíků, srnců či jelenů by se muselo postřílet, protože by si na polích dovolili přiživovat se na salátu, kapustě či zelí. Mnoho chemických prostředků by se muselo vyplýtvat proti motýlům, mšicím, plošticím a broukům. Zelenina je velmi zdravá a neměla by nikdy chybět v našem jídelníčku, rozhodně ale nelze z pojídání zeleniny vytvářet světový názor. Zdeněk Veselovský zoolog
22
PETR VACHLER, JEDEN
Z NEJZNÁMĚJŠÍCH VEGETARIÁNŮ Když před několika lety producent a režisér Petr Vachler přichystal pro účastníky slavnostního ceremoniálu udělování Českých lvů vegetariánský raut, většina z nich strnula v němém úžasu. Někoho dokonce zachvátil strach z toho, co bude po rozdání filmařských cen jíst. Někteří považovali vegetariánský raut za dobrý vtip. Dnes si už filmoví tvůrci a teoretici zvykli. Bezmasé občerstvení tvoří zcela samozřejmý kolorit každého ročníku Českého lva, byť se stále najdou tací, kteří je považují za nutné zlo. Petr Vachler, podepsaný jako režisér pod filmovou komedií Do blba!, patří mezi nejznámější vyznavače bezmasého stravování v tuzemsku. Považuje je a prosazuje coby životní styl. Snaží se vklínit zmínky o utrpení zvířat, kterým je vykoupena živočišná výroba, do každého svého vystoupení na veřejnosti. Současně se Petr Vachler životu bez konzumace mrtvých zvířat věnuje i na svých extra zavedených internetových stránkách – www. zvirevtisni.cz. Ve svých vegetariánských aktivitách jde ale dál, například tiskne letáky, lepí billboardy. Poměrně velký rozruch vzbudil billboardy a celou kampaní, nazvanou „Máme volbu nejíst maso, máme volbu nechat žít.“ Říká, že rozruch je právě to, co chtěl kampaní vyvolat. Každý si přece má možnost vybrat, co v životě chce a co ne. Ale k tomu musí znát obě možnosti, což znamená znát i tu skutečnost, o které dřív nevěděl nebo o ní nepřemýšlel. Potom se může svobodně rozhodnout. „Dnes mi přijde zcela přirozené nezabíjet, nejíst zvířata. Naopak je chci chránit a být jim vděčný, že
Ilustrační foto.
zde můžeme společně žít. Jenže ani já jsem tohle nevěděl, než přišla před lety otázka: nechceš moji porci masa? A já se zeptal: proč?. Nic víc tento billboard nechtěl říci, než ono proč?. Kdyby zvířata totiž znala náš jazyk a uměla ho používat, jistě by řekla: Prosíme, nedělejte si z vašeho žaludku hřbitov,“ vysvětluje známý producent a režisér. „I já si dovoluji vám všem nabídnout tuto otázku, zamyslet se nad životy nejen lidskými, ale i životy těch, které nemusíme zabíjet. Jsme nejsilnějšími a nejkrutějšími predátory na Zemi, pobíjíme se navzájem a nevážíme si ani lidských životů. Vyvražďují se navzájem žirafy, sloni, tygři, lišky či slepice? Paralely by se jen těžko hledaly a v takovém měřítku jako u lidí prostě nenašly. Myslím, že je čas se začít měnit, získat nový názor na svět. Přestat se chovat jako nejkrutější predátoři, začít mít úctu k životu nejen lidskému, ale i zvířecímu, který je nám tolik podobný nejen svou fyziologickou strukturou. Svět může fungovat jen jako celek a člověk se velmi mýlí v přesvědčení, že násilím, v jakékoliv formě, lze měnit svět k lepšímu,“ dodává. Každý člověk sní průměrně přes 80 kilogramů masa ročně. Přitom za výkrmnou cenu 200 gramů bifteku by se podle Petra Vachlera mohlo obilnou kaší nasytit 45 až 50 lidí. Jeden akr půdy vyprodukuje 82 kg hovězího masa nebo 10000 kg brambor. Není lepší nechat krávu žít a mít z jejího chovu přes 15 000 jídel, než jí zabít a udělat z ní něco málo přes osmdesát porcí masa? Nezasloužila by si kráva domov důchodců, stejně jako ostatní zvířata, která nám celý svůj život zadarmo slouží? – ptá se režisér. “Nemusíme stavět drahé a nákladné zvířecí koncentrační tábory, nemusíme zhoršovat svůj zdravotní stav přemírou škodlivých látek, které jsou přítomné v mase. Všichni máme šanci změnit svůj postoj ke zvířatům, rybám, ke světu,“ doplňuje Petr Vachler. (mi)
Foto Jan Korytář
OČIMA
HOLOCAUST NA TVÉM TALÍŘI Každým dnem je zabito několik miliónů takzvaných hospodářských zvířat. Jejich smrt není ani šťastná, ani bezbolestná! Podmínky, ve kterých byla zvířata odchována, lze směle srovnat s podmínkami vězněných osob v koncentračních táborech. Haly bez oken, minimální prostor, trvalý hlad (u drůbeže a prasat, především u „chovných kusů“), nemožnost projevit přirozené chování, kruté zacházení, kastrace, upalování zobáků, a takto bychom mohli pokračovat velmi dlouho. Cesta na jatka se v mnoha případech také neobejde bez násilí. Tisíce zvířat hynou jen vlivem délky přepravy, nevhodně zvolených přepravních prostředků, zanedbané péče … Samotné usmrcení je prezentováno jako vysvobození z radikálně nevhodných podmínek. Prý je takřka bezbolestné. Toto tvrzení je spíše přáním, nežli skutečností. Drtivá většina osob je ochotna takové zacházení tolerovat s poukazem na nutnost konzumace masa (či jiných živočišných produktů). Druhým dechem však dodávají, že takové zacházení se zvířaty je opravdu kruté. Pokud by se jednalo o jejich zvíře, zajisté by ho všemi dostupnými prostředky bránili. Jak je takový rozpor možný? Zde se rýsuje paralela s nacistickým režimem. Ten také musel Němce přesvědčit, že Žid, kterého znají jako dobrého a velmi slušeného člověka, svého souseda, je vlastně zrůda nehodná soucitu. Bylo nutné za pomoci propagandy a vědy vytvořit představu „abstraktního Žida“. Podobná strategie se používá i u zvířat. Je nutné vytvořit představu spokojeného abstraktního zvířete. Nezatěžovat konzumentovu mysl výčitkami svědomí. Reklamní agentury, placené „masným“ průmyslem, nás přesvědčují, že zvířata, která jíme, jsou geneticky uzpůsobena k chovu, při němž nepociťují stres ani bolest. Cesta na jatka je pro zvířata vítaným výletem a samotný akt porážky bezbolestnou, paliativní smrtí. Vše je zmechanizováno a baleno do obalů nijak neevokujících smrt. Konkrétní zvíře a jeho utrpení je rozpuštěno v masovosti „bezbolestného“ zabíjení. „Aby byla genocida možná, je nejdříve třeba osobní rozdíly smazat a tváře rozpustit v uniformní mase abstraktní kategorie“ (Bauman, Praha, 2003, strana 303). Záběry z velkochovů a jatek většinou vyvolávají opovržení a hrůzu, někdy i slzy. Jedná se vždy o příběh konkrétních zvířat, konkrétního utrpení. Jak je tedy možné, že lidé nejsou ochotni změnit své chování tak, aby jím toto utrpení nezpůsobovali? Odpověď hledejme v psychologicky pochopitelném lidském jednání. „…je psychologicky snadné nemyslet na odpovědnost, když je člověk pouze mezilehlým článkem v řetězu špatného jednání a stojí daleko od jeho konečných důsledků“ (Bauman, Praha, 2003, s. 225). Oddělit člověka od důsledků jeho jednání, to byl cíl Weberova, „dokonalého úředníka“. Velmi často slýchám argument – když já přestanu jíst maso, nic se nezmění. Jednoznačně zde chybí vědomí přímé vazby mezi jednáním a jeho důsledky. Pochopitelně se nelze domnívat, že pokud se jednotlivec vzdá konzumace masa, zabíjení ustane. To však není argument
Masový produkt.
Foto Jiří Antl
proti vegetariánství, ale argument poukazující na morální pokřivenost vidění světa. Stejně bychom mohli argumentovat při prosbě uprchlíka z koncentračního tábora o dočasný úkryt. Jen málokdo by ho poslal pryč s poukazem, že pokud pomůžeme jemu, stejně bude vyhlazování nepohodlných obyvatel pokračovat. Naše morální chování bychom neměli odvozovat od chování většiny a ani se omlouvat poukazem na vzdálenost cíle. Bohužel je zde nejedna překážka. Reklamní průmysl skvěle využil procesu personalizace (Lipovetsky) a vnutil nám myšlenku důležitosti vlastních potřeb jako středobodu našich životů. Omezovat se je proti logice spotřeby. Mnoho lidí bude raději svým jednáním způsobovat utrpení, než by se pokusili omezit své spotřební chování. Maso je stále jedním z atributů spokojeného života a má i jakýsi společensky významný status. Iluze vlastní svobody je dokonalá. Jen málo z nás je ochotno připustit si, jak mnoho nás ovlivnil reklamní průmysl a diktát většiny. Jsou naše názory opravdu naše? Jsou naše potřeby opravdu našimi potřebami? Sláva hypnopedii (Huxley)! Odhaduje se, že jeden člověk nekonzumující žádné živočišní produkty (maso, mléko, vejce) tj. vegan, ušetří život asi 90 zvířatům ročně. Člověk již svou existencí zanechává na zemi nesmazatelnou stopu. Měl by se však snažit, aby jeho stopa nebyla spíše krvavou ranou. Především přerušení vazby jednání – důsledek vede k devastaci životního prostředí a následkem tohoto přerušení byly i hrůzy holocaustu. Mějme, prosím, na paměti, že naše jednání má vliv na celou řadu dalších obyvatel planety Země, a to lidských i mimolidských (Kohák). Dnes více než kdy dříve. Lhostejnost většiny je jednou ze základních podmínek nastolení autoritativních režimů.
Stejně tak umožňuje týrat miliardy zvířat ročně. Méněcennost „otravného hmyzu“ (Židů) byla „vědecky“ – frenologicky, fyziognomicky, psychologicky… prokázána. Právo silnějšího nám umožňuje bez výčitek pojídat maso, používat zvířata v pokusech a podobně. Jedním ze základních argumentů toho, proč jsme ochotni a schopni zvířata týrat a zabíjet, je představa lidské nadřazenosti. Zvířata jako méněcenní tvorové jsou sice cílem soucitu, ale jen velmi selektivního a omezeného. Rád bych na tomto místě připomenul citát J. Benthama: „Není důležité, zda mohou mluvit, ale zda mohou trpět.“ Pokud se chceme nazývat lidmi, měli bychom se snažit snižovat utrpení zvířat, za která jsme zodpovědní. To jsou všechna, která chováme v lidské péči. Samozřejmě máme odpovědnost i ke všem tvorům, rostlinám, vodě, zemi. Srovnávat holocaust lidí a zvířat je možná nezvyklé, ale jednoznačně ne absurdní. Naopak se ukazuje, jak mnoho společných rysů tyto fenomény mají. Jsem přesvědčen, že vyspělost národa (bližší je mi výraz lidí) můžeme hodnotit podle zacházení se zvířaty (Gándhí). Každý člověk prochází určitým vývojem a nejsem tak pošetilý, abych požadoval okamžité ukončení pojídání masa. Jen bych rád upozornil, že takové jednání vede k utrpení mnoha zvířat. Je jen na nás, jak se rozhodneme. Tomáš Popp Svoboda zvířat
O Č I M A 23
LITERÁRNĚ-ZVÍŘECÍ OKÉNKO ZPOVĚĎ KRÁVY
Jsem šílená. Kulhám. A slintám. Je třeba mě spálit až na popel. Chápu to. Ovšem předtím prosím vyzpovídat... Já kráva nechala jsem se domestikovat, neboť jsem měla pocit, že s člověkem bude nám navzájem dobře. On také človíček měl ke mně ze začátku hezký vztah. Říkal mi Stračeno, Malino nebo Lízo... Žili jsme jaksi vedle sebe. Občas mě i pohladil po čumáku. Ba mi někdy i poděkoval, když bylo hodně mléka. Ovšem mělo mi to být podezřelé, když jedné kamarádce začal říkat Poslušnica a vydojil ji až na mrť... Měla jsem také, já kráva, znejistět, když mého muže nechal se mnou jenom párkrát poskočit, pak ho někam odvezl, kdoví co s ním kutil, a já pak marně touhou bučela, když ten můj milovanej starej vůl tahal a tahal a mě si ani nevšiml. Je pravda, že mi to pán nahradil. Pozval jiného pána a ten do mě strčil takovou trubku. Telata jsem potom porodila, ale – ať si říká, kdo chce co chce, jako s bejkem to s tím pánem nebylo. To ostatně vědí i lidské krávy, třeba jedna královna odkudsi z Kréty – jmenovala se Pasifaé – nedala pokoj, dokud pořádně nepoznala bílého býka. Nejspíš proto se nám začal lidský býk mstít. Že mě, krávu, to nenapadlo, když mi tu historku pradědeček Apis vyprávěl... Abych nezapomněla: pořád si stěžuju, že už mi nikdo neříká jménem. Jedné z nás jo... Milka. Jenomže ta je taková nějaká do fialova. Jestli to je vůbec kráva... To bylo pořád: máš teplej chlív, vlaštovky v něm lítají, podestláno máš, ve žlabu vrchovatě, děvečka, než sedne k vemenu, ruce si umyje... Já kráva jsem se ukonejšila a najednou koukám, pod nohama železo, do huby mi cpou zamordovanou kamarádku v prášku (prý to kritizoval i pan prezident, ale co mi je to platný, prosím, copak na něj někdo dá?), občas do mě někdo píchne vidlemi, když včas neuhnu. Říká se mezi kravami, že ještě horší je to, když nás odvážejí někam Daleko. To prý si ve vagonech lámeme nohy a je žízeň, a tam, kousek od toho Daleka, občas některé z nás i oko vypíchnou, když je to napadne. Já kráva, do čeho jsem to tenkrát s tím člověkem lezla. To bylo pořád: "Malino a Stračeno a Lízo!" a nakonec nám zapíchli do ucha číslo. I když pořád lepší, než když kolegyním prý kdesi vypalovali znamení do boku... Ještě toho jsem se, já kráva, měla dožít! Jenomže už se moc nedožiju. Jsem šílená. Kulhám. A slintám. Mezi lidi prý kdysi přicházely taky takové mory. Nikdo nevěděl odkud a všichni říkali, že je to za hříchy. U nás krav je to asi za blbost. Protože, upřímně řečeno, jsme nikdy moc nehřešily. To možná naši chlapi – když nabrali na rohy nějakého torera předtím, než je ubodali... Ale je to hřích? Takže nevím, proč na nás ten trest přišel... Asi fakt za tu blbost. Vždyť já ještě teď, když mě čeká cesta do Daleka skrze oheň, dívám se na člověka okem buličím a strašně si přeju, aby mi řekl: "Malino, sbohem!" Já kráva...
NEMOHU MLČET
Ahoj. Jsem Tára, malý kníráček, a jak tady píšete o těch týraných zvířátkách, tak mám pro vás taky malý příspěveček s alarmujícími podněty:
1) Určitě se mnou bude každý souhlasit, že pejskové by měli chodit se svým páníčkem do práce, aby nemuseli být sami doma a tam z čirého zoufalství muset okousávat zařízení bytu, případně se potupně probírat zbytky v odpadkovém koši, nebo být odsouzení bavit se s pokojovými kytičkami, které nic nevydrží a pak když přijde panička domů, tak už povídá jenom ona, ale dost nahlas (když vyji já, je to špatně!). 2) Jak by vám bylo, kdybyste na Štědrý večer dostali kuřecí řízeček, už byste si na to zvykli, těšili byste se na další večeři, a ejhle – oni vám zase naservírují ty odporně zdravé granule! 3) Někdy musím svou nedůvtipnou rodinu až 10 minut pobízet, aby si se mnou laskavě hráli, než jim to dojde. Jako bych neměla své práce dost. 4) Ten nejzávažnější fakt na konec: Oni si myslí, že mě mohou cvičit, a také se o to občas pokoušejí! Takového pokoření, kterého se mi dostává na cvičáku před ostatními psy, to bych snad nepřála ani vám. Já vím, že pod pojmem týrání zvířat se spíše rozumí kruté zacházení se zvířaty, ať už pod rouškou každodenní rutiny na jatkách, nebo počínání „vědců“ bez schopnosti soucítění s živou bytostí, dělajících pokusy pro pokusy. Také s určitými výhradami musím říct že moje panička ještě tak úplně do této kategorie nespadá, ale preventivně musím upozornit na první náznaky necitlivosti, které u ní pozoruji, dříve než se i u ní tyto zdánlivě nevinné a veřejným míněním tolerované postoje rozvinou a ona bude figurovat v kauze typu „nechala svého pejska zavřeného v autě, až ho trefil šlak“, ale to už bude pozdě. Buďme vnímavější vůči signálům ze svého okolí, a zastaňme se těch, kteří to nemohou říct! Haf!
Vladimír Kučera
24
Tára Dostálovic
KULTURA
LIŠKA BYSTROUŠKA
O slepici nelze říci, že je tvorem zvlášť chytrostí obdařeným. Duch svatý, osvěcuje svět, vydal se ze všech svých darů patrně hned u člověka a nechal ostatní tvorstvo v temnotách. Než tak hloupé slípky přece jen nebyly, aby lezly Bystroušce až pod nos. I postavila se Bystrouška na střeše boudy a začala řečnit. Mluvila o útiscích, o vykořisťování porobených a nakonec přislibovala slípkám, že vyženou člověka z myslivny a vyvlastní ji pro sebe… „A kdo nás bude krmit?“ zakokrhal rozhořčeně kohout. „Ty snad?“ „Pojď sem, já ti to pošeptám, aby nás člověk neslyšel.“ „Pravda, líbíš se mi,“ zlobil se kohout, „nejdřív plna hrdinství a hned z toho se bojíš pípnout.“ „Hleďte, slípky, takového máte vůdce!“ spustila Bystrouška. „Ohavný sobec, myslí jen pro sebe. Odstraňte samozvance, stvořte si novou společnost, kde se budete rovným dílem rozdíleti o radost a štěstí.“ „Bez kohóta?“ zvídala stará slípka. „K čemu potřebujete kohouta?“ odvětila Bystrouška s výsměchem. „Nejlepší zrnko sezobe sám.“ „Tak tě klofnu!“ rozhorlil se kohout. „Slibuje odstranit člověka, aby nás sama sežrala, tlama hladová.“ „Než bych se dívala na vaši zaostalost, raději se zaživa pohřbím,“ řekla liška a jala se hrabati skutečně před boudou jámu jako hrob… Důl se hloubil a konečně Bystrouška v něm zmizela i s ohonem. Ve slípkách ozvala se stará zvědavost. Obcházely, otáčely se kol jámy, ale žádná neměla dosti odvahy nahlédnouti do ní. Posléze vrhly se na kohouta, nadaly mu zbabělců a naléhaly, aby se podíval, je-li už liška mrtva. A kohout načepejřil ocas, natáhl krk a chlubně zazpíval, aby ukázal slípkám, že je rytířem bez bázně a hany. Netušil, že je to jeho píseň labutí. Vznesl se honosným obloukem a spustil se na okraj domnělého Bystrouščina hrobu. Liška ležela v jámě bez hnutí. Kohout podrbal se zobákem rozpačitě pod křídlem a už chtěl říci svým soudružkám, že je po lišce. Tu zatmělo se mu v očích, zatmělo se před ním a nad ním a jako ta jáma rozevřela se liščí tlama… Od té doby hejno slepičí řídlo nezadržitelně. Bystrouška tloustla a líbilo se jí na řetěze víc než na svobodě. Ničeho se nelekala a ničeho se neobávala tolik jako onoho okamžiku, kdy zhltne slípku poslední… Rudolf Těsnohlídek
TRH V BREZNĚ NAD HRONOM
Brezno nad Hronom je středisko rozsáhlého horského kraje horního Pohroní. Řeka Hron, pramenící se na jižním svahu Královy hole, teče odtud směrem západním a odděluje tak zhruba Nízké Tatry (severně od Hronu) od Slovenského Krušnohoří (na jihu). Při pramenech Hronu jsou vesnice jako Telgart a Sumjač, jež leží mnohem výše než vesnice podtatranské při pramenech Váhu a Popradu. Až k nim však do Červené Skály vede železnice. Níže ve výši 691 m Pohorelá, kde za 13 let bylo průměrně skoro 800 mm ročních srážek a 4,7 stupňů Celsia průměrné roční teploty, a Beňuš ve výši 549 m má skoro 950 mm ročních srážek. Je to tedy podnebí drsné, neboť Smokovec v Tatrách, ležící o 300 m výše než Pohorelá, má touž střední roční teplotu. I v květnu ještě dosti často sněžívá a první sníh přichází někdy již koncem září. Nejbližší horské středisko tohoto kraje je Brezno nad Hronom ve výši 498 m; jeho okres pokrývají z 66,2 procent lesy. Orné půdy je sotva 10 procent. Tu i tam lze viděti opuštěné hamry a kutiště, v nichž práce ustala, neboť dřevo v rozsáhlých lesích a skrovná těžba rud nemohla konkurovati s velkým průmyslem, který vznikl u uhelných dolů a po případě i v blízkosti rudních ložisek. Kamenitá horská půda dávala jen malý zemědělský užitek; pšenice a žita se tu sklidí asi 10 q, ovsa jen 9 q a brambor sotva 100 q na 1 ha. V úrodné rovině se urodí všeho dvakrát tolik. A povážíme-li., že tu před převratem zabírala velkostatkářská půda místy i 40 procent zemědělské půdy, pochopíme, že domácímu lidu
nezbylo, než obrátiti se k chovu dobytka, jenž mu dává prostředky k živobytí. Na Slovensku je dosti pastvin, mnohem více než v zemích českých. Jsou tu pastviny na horských svazích, jdoucí až do výše přes 1000 m, v podhoří, na nížinách a na horských hřebenech, jímž říkají „hole“ (v Podkarpatské Rusi poloniny). Poněvadž se chov dobytka počíná prováděti racionálně, zušlechťují se tyto pastviny. Na horských svazích se vybírá kamení, na rovinách se vysekávají křoviny, půda se kypří, hnojí a osévá ušlechtilými rostlinami. Kromě toho se pase na rozsáhlých úhorech, na strništích i v lese. Proto Slovensko předčí české země poměrným počtem dobytka a jeho hustotou se rovná Anglii. Kdežto však v českých zemích převládá stájový chov, na Slovensku, právě jako na Podkarpatské Rusi, má stále ještě v chovu dobytka převahu salašnictví. Pro velký nedostatek masa a tuku věnuje se především velká péče zlepšení stavu skotu a jeho chovu. Původně byl na Slovensku skot červený, na jihu šedivý stepní skot. Tento domácí skot byl zveleben skotem pincgavským a simenským, po případě bernsko–hanáckým tak, že se tu nyní chová většinou skot červenostrakatý, ne tak houževnatý; zato však dává více mléka. Také domácí ráz koní se dovozem koní jugoslávských značně změnil. Na pastvu se dobytek vyhání počátkem června a zůstává tam do konce srpna (70 až 80 dní), ovce i přes 90 dní. Na vzdálenějších pastvinách se vypásá jen mladý dobytek a ovce, které tu nocují
i namnoze bez přístřeší, a proto první podzimní nepohody nutí pastýře hnáti dobytek do nižších poloh, kde zatím pokosili jednosečná luka a kde dobytek spásá druhou trávu. Také do salašnického života pomalu po převratu proniká racionalisace. Stavějí se tu zděné salaše, také zděné chlévy a mlékárny, aby se tu dobytek mohl zdržeti déle; staví se tam cesty a dbá se o zužitkování přirozené dobytčí mrvy, které doposud nebylo využito, ale shromažďovala se na místech, kde dobytek volně nocoval, a tu vždy nadbytek dusíku z výkalů podporoval vzrůst horského šťovíku, který ostatní rostlinstvo zahlušil a pastvu znehodnotil. Válka ovšem zanechala i tu obrovské škody, avšak již roku 1925 dosáhl počet dobytka většího čísla, nežli tomu bylo před světovou válkou. Jakmile se bude na Slovensku prováděti salašnictví racionálně, jak je tomu například v Alpách, nelze pochybovati, že slovenský skot brzy nabude takové pověsti, jaké se těší skot švýcarský, neboť příroda tu poskytla chovu dobytka tytéž podmínky. Je tedy docela pochopitelné, že na podzim oživují podhorská města hlučnými dobytčími trhy, jak lze viděti na obraze z Brezna. Obchodníci a řezníci z celé republiky je navštěvují a přinášejí sem nezvyklý ruch a život. Při těchto trzích se naskýtá také vzácná příležitost viděti pestré kroje a svérázné typy slovenských horalů. Dr. František Vitásek Foto K. Plicka (Matice slovenská)
S T A R Ý Č A S Y 25
DOVEZENÝM ZVÍŘATŮM SE V ČESKÉ PŘÍRODĚ LÍBÍ Norek americký nebo nutrie – obě tyto malé šelmy nemají v české a moravské přírodě co dělat, nepatří do ní, v historie zde nežily. Přesto u nás, k nelibosti myslivců a rybářů, vytvářejí poměrně hojné kolonie. Tam, kde se usadí, decimují totiž vše, co jim přijde pod nos. V tuzemské přírodě patří mezi vetřelce, odborně řečeno mezi invazní zvířata. Mezi těmito zavlečenými zvířaty, která se zabydlela v české a moravské přírodě, nalezneme ještě psíka mývalovitého, mývala severního a šakala obecného. Kde se vzal v české kotlině norek americký? A kde nutrie? Odpověď je snadná. Oba dva tyto druhy takzvaných kožešinových zvířat začali chovat na farmách lidé pro kožešinu. Zřejmě jim nějaké to zvíře uteklo do volné přírody. Mnohem pravděpodobnější však je, že chovatelé v minulosti norky a nutrie sami vypustili z klecí, když hrozil jejich podnikání krach, protože na trhu klesal zájem o kožešiny.
Norek americký
Kdysi žil v Čechách norek evropský. Ten byl už ale v předminulém století člověkem vyhuben kvůli nesmírně cenné kožešině. Norek americký, nebo-li mink, je větší a dravější než jeho evropský příbuzný. V současné době pobývá na celém území České republiky, v okolí velkých řek, například Labe, Vltavy, Berounky nebo Sázavy. Podle zoologů se stal pohromou pro původní českou faunu, protože nemá přirozeného nepřítele. Ze vzácných drobných živočichů zlikvidoval třeba v Brdech raka kamenáče. Decimuje tu také ještěrky, užovky a menší vodní ptactvo. Hlavní složkou jeho jídelníčku jsou ovšem ryby. Norci rádi loví i žáby, které jsou schopni vyhrabat z bahna, kde žáby přezimují. Norek evropský sice už v České republice nežije, ale najdeme ho na malých místech ve východní Evropě a v severozápadní Francii a v asijské části Ruska. Z posledních přírodních výskytišť ho však vytlačuje jeho agresivnější příbuzný – norek americký. Ten byl už u nás sice vyhlášen za škodnou, ale usmrtit jej může jenom myslivecká stráž nebo hospodář. Agentura ochrany přírody a krajiny začala vloni cíleně mapovat výskyt a vliv norka amerického na českou přírodu. Podle zprávy Ministerstva životního prostředí je tato šelma považována za nejnebezpečnější z nepůvodních živočišných druhů v české přírodě. Norek americký je značně přizpůsobivý a u nás nemá přirozené nepřátele. Jeho populace se za poslední roky prudce rozrostla, současné počty se odhadují na desetitisíce.
26
teritorií vytlačují větší a silnější nutrie. Ondatra se rychle množí, mívá mláďata až čtyřikrát za rok. Živí se převážně rostlinnou potravou, proto vyhledává vodní plochy s dostatkem porostu. Tam si pochutnává na jejich kořenech pod vodou, občas nepohrdne ani leklou rybou, rakem nebo škeblemi. Dosahuje váhy kolem jednoho kilogramu, někdy jeden a půl kila.
Nutrie
Přirozeného nepřítele nemá v české přírodě ani nutrie, malý, pět kilo vážící hlodavec. Nutrie dokáže několikrát za rok vyvést mladé, a proto těchto zvířat kvapem přibývá. Během krátké doby obsadí několik kilometrů vodního toku, kde nahradí původní zvěř. Nutrie podhrabávají břehy a dokážou spásat velké plochy zeleně a obilí. Jedna taková rozrůstající se kolonie například žije na říčce Srpině na Mostecku. Myslivci z toho nadšení nejsou. Vědí, že nutrie vyženou vodní ptáky, vytlačí zde původně žijící ondatry a ruší při hnízdění pernatou zvěř. Ze svého teritoria dokážou bez větších potíží vyhnat i lišku. Nebojí se dokonce ani psa. Myslivečtí hospodáři proto každoročně na podzim stavy nutrií na Srpině snižují odstřelem. Vloni jich takto zlikvidovali několik desítek. Přirozený domov má tento hlodavec ale pouze v Jižní Americe. Všude jinde se nutrie zařadila na seznam nepříjemných invazních druhů – tím, jak rychle dokáže vytvořit vlastní velké společenstvo.
Ani ondatra není u nás doma
Málokdo ví, že ani ondatra pižmová není typicky tuzemské zvířátko. Nejen v zemích českých, ale ani jinde v Evropě ondatra kdysi nežila. Přitom dnes je tento malý hlodavec, výborný plavec a potápěč, více než běžným zvířetem. Ondatru pižmovou přivezl z její původní vlasti, ze Severní Ameriky, hrabě Josef Colloredo Mansfeld. Ten se s ondatrami setkal v Americe a napadlo jej, že by nebylo na škodu obohatit českou přírodu o nové kožešinové zvíře. Zakoupil tedy ve státě Ohio několik „bobříků pižmových“, jak se tehdy ondatře říkalo, a v roce 1905 je vypustil na středočeský rybník u Staré Hutě. Ondatrám se na Kocábě zalíbilo, rychle se množily a šířily do dalších rybníků. Jejich pouť nemohlo nic zastavit. Před první světovou válkou obsadily celé Čechy, a odtud pronikly i za hranice. Ondatra se stala součástí české přírody. Dnes ji ale z některých
Vydra říční
Na rozdíl od nutrie a norka má v české přírodě ondatra přirozeného nepřítele. Je jím noční šelma – vydra říční, která je v české přírodě doma. Nepatří tedy mezi invazní zvířata. Vydra je u nás přísně chráněná, najdeme ji na seznamu silně ohrožených druhů. Žije hlavně v jižních Čechách a na Českomoravské vrchovině. Její jídelníček tvoří především ryby, ale chutnají ji také raci, škeble a vodní ptáci. Za den může spořádat až kilo potravy. Loví i skokany, kachny a ondatry. Vydra říční je spolehlivým ukazatelem čistoty vody. Když začnou mizet vydry, děje se s životním prostředím obvykle něco vážného. Jestliže vydra některému vodohospodáři způsobí velké škody, ztrátu zaplatí stát. U nás dokonce působí Český nadační fond pro vydru, který se stará o umělý odchov mláďat a jejich vypouštění do volné přírody.
Návrat bobra
Takřka vyhuben byl kvůli kožešině v minulosti bobr evropský. Patří podobně jako vydra k původním zdejším obyvatelům. Přestože se v posledních letech bobr na našem území opět hojně rozšířil, patří tento až třicetikilový hlodavec stále mezi kriticky ohrožené, a tudíž chráněné druhy. Mezi jeho oblíbené pochoutky patří kromě bylin především lýko a větvičky topolu a vrby. Nepohrdne ani dřevinami. Žije podél Labe, ale i na řece Jihlavě a na Dyji. Nemá v české přírodě přirozené nepřátele. Ani s invazními zvířaty si příliš nekonkuruje. (mi)
PŘÍRODA
P R ÁVO N A K R A J I N U
Krása a harmonie krajiny české a moravské, po staletí ovlivňované lidskou činností, je významnou a v zahraničí obdivovanou devizou naší země. Každý z nás občas potřebuje procházku lesem, rozkvetlou loukou, alejí ovocných stromů nebo cestičkou podél potoka - krajinou, kterou se zatím můžeme volně pohybovat, procházet se, odpočívat a při tom pozorovat živé tvory, se kterými svůj životní prostor sdílíme. Asi se ale už i vám stalo, že jste došli k plotu, který vám zabránil pokračovat dál po cestě, po které jste chodili od dětství. Co se stalo? Jednoduchá věc, pozemky někdo koupil a svůj majetek si oplotil. Má na to právo? A je to vůbec nutné? Ve většině případů to nutné není a právě to právo není jednoznačně dořešeno. V různých právních předpisech je sice zakotveno právo na volný pohyb po soukromých pozemcích, ale praxe vypadá často trochu jinak. Mnozí z Vás se jistě již setkali s tím, že nemohli jít po břehu řeky, protože v tom bránil plot. Jak to ale bude vypadat, když tohle udělá každý? Budeme žít v zemi, kde se budeme muset neustále ptát, když budeme chtít jít na ryby ke svému oblíbenému kousku řeky, do lesa na houby, na výlet s dětmi, na procházku se psem. Jsme čím dál častěji svědky znepokojivých změn – přibývá plotů, závor, cedulí se zákazem vstupu. K oplocování dochází i plíživě, aniž si to zatím lidé uvědomují. Například tím, jak se do krajiny šíří chaotická výstavba rodinných
Z Anglie.
domků a tím, jak vznikají uniformní satelitní městečka. Přibývá i oplocených dálnic, rychlostních komunikací a železničních koridorů. Volná krajina se stává neprůchodnou. Snaha investorů umisťovat další a další stavby ve volné krajině roztáčí nebezpečnou spirálu. K tomuto bodu již dospěla například Velká Británie a velice pomalu hledá cestu zpátky. Člověk, který někdy navštívil západní Evropu, si určitě všiml, že v mnoha zemích není šance odbočit ze silnice do volné krajiny. Tlak na rozparcelování krajiny se pomalu ale jistě bude objevovat i u nás. Proto Ochrana fauny České republiky podnítila vznik koalice občanských a zájmových sdružení, jejichž prostorem je právě volná krajina. Tak vznikla kampaň „Právo na krajinu“. Jejími základními členy se stal Český rybářský svaz, Českomoravská myslivecká jednota, Klub českých turistů a Česká společnost ornitologická. Kampaň chce upozornit na nebezpečí vzrůstajícího tlaku na volnou krajinu, na její znepřístupňování veřejnosti díky parcelování a oplocování a vyvolat na toto téma veřejnou diskusi. Usiluje o zachování možnosti migrace jak člověka, tak zvířat volnou krajinou. Výstupem projektu by měla být i konkrétní legislativní opatření, která by i v budoucnosti zajistila vstup do volné krajiny pro každého. Organizátoři kampaně si vytyčili nemalý cíl – zakotvit právo na volný průchod
krajinou přímo do Ústavy České republiky. Podle nich by se měl všem lidem zaručit volný vstup do přírody tam, kde to nezakazuje zákon. Kampaň je důsledně apolitická, není zaměřená proti soukromým vlastníkům půdy. Právo na krajinu mají ve svých ústavách například Finsko či Švýcarsko. Skandinávské země mají speciální zákony o bezbariérovosti krajiny - člověk tam může i tábořit na soukromém pozemku, musí ale místo uvést do původního stavu a může na něm být maximálně jednu noc. Právě zkušenosti z těchto zemí ale dokazují, že těmito zákony nejsou ohroženy zájmy soukromých vlastníků. Legislativa z okolních států je v současnosti vyhodnocována a bude podkladem pro právníky, kteří by měli vypracovat návrh šitý na míru České republice. Ústava je nejvyšší právní norma a všechny zákony pod ní patří. Pokud by se do ní právo na krajinu podařilo dostat, poznamenalo by to všechnu legislativu na nižší úrovni. Součástí kampaně je i podpisová akce. Pokud cítíte, že se Vás „Právo na krajinu“ dotýká a chtěli byste mu vyjádřit svou podporu, připojte svůj podpis na petici, která je k dispozici na všech akcích pořádaných v rámci kampaně. Petici naleznete i na internetové stránce http://www.cmmj. cz/download/petice-final.doc. Jiří Antl
Foto Martin Loew
K R A J I N A 27
LIBERECKÉ MĚSTSKÉ L ÁZNĚ Jeden z architektonických skvostů Liberce, neorenesanční Městské lázně, se zřejmě podaří zachránit. Památkově chráněný objekt chátral řadu let. Zatékalo do něj, bujela zde plíseň, ze zdí opadávalo obložení. Zkorodované nosné konstrukce hrozily zřícením. Na střeše rostly stromky a v dřevěných trámech řádila dřevomorka. Protože však lázně patřily soukromému vlastníkovi, nemohlo město Liberec a ani třeba Liberecký kraj či jiné instituce se žalostným stavem budovy nic dělat. Vloni konečně svitla starým lázním naděje, když město Liberec tuto památku koupilo v dražbě za vyvolávací cenu devět milionů korun. Společnost Mona, poslední soukromý majitel lázní, totiž zkrachovala a objekt šel do dražby. „Nejprve musíme zastavit chátrání budovy. Odhadujeme, že nejnutnější opravy přijdou zhruba na patnáct milionů korun. Celková rekonstrukce bude stát asi 250 až 300 milionů, ale na ni město nenajde ve svém rozpočtu dost peněz. Chceme o pomoc požádat Evropskou unii,“ vysvětlil náměstek primátora Jiří Veselka. Svému původnímu účelu, koupání a relaxaci, lázně už nikdy sloužit nebudou. Podle vedení města by se obnovení provozu lázní nevyplatilo, když má Liberec kousek od lázní moderní plavecký stadion, a k tomu také aquapark v Babylonu. Budova by měla být začleněna do Centra vzdělanosti Libereckého kraje, prostory budou sloužit reprezentaci, například slavnostnímu předávání certifikátů či diplomů.
Novorenesanční budova městských lázní byla postavena v letech 1900 až 1902 podle návrhu vídeňského architekta Petra Paula Branga. Jen málo měst se mohlo na začátku dvacátého století pochlubit tak výstavními lázněmi jako Liberec. Ve své době byly nejmodernějšími lázněmi nejen v Rakousku–Uhersku, ale dokonce i ve střední Evropě. Honosná budova nevyrostla v reprezentativní čtvrti města náhodou. Měla spolu s budovou dnešního Severočeského muzea a Obchodní komorou, které zaplnily protější rohy křižovatky, tvořit jeden architektonicky sladěný a neméně výstavní celek. Byl původně plánovaný jako čtyřúhelník. Čtvrtý cíp křižovatky Vítězné a Masarykovy ulice ale zůstal prázdný dodnes, z chystaného čtyřúhelníku tak zbyl jen trojúhelník. Městské lázně se ve své době staly dokladem obchodního a průmyslového rozmachu Liberce. Srdce lázní tvořil krytý bazén v byzantském stylu o rozměru desetkrát dvacet metrů. Střecha nad bazénem byla prosklená, aby propouštěla sluneční paprsky. V budově se nacházely i parní lázně, sauna, masážní a cvičební sály, a také rehabilitace a kadeřnictví. V polovině osmdesátých let minulého století byl nejprve ukončen provoz bazénu, zanedlouho byly uzavřeny i rehabilitační sály. Tečku za slavnou minulostí Městských lázní udělala privatizace. Za socialismu vlastnil budovu Komunální podnik. Po roce 1990 byly lázně vráceny původnímu předválečnému vlastníkovi, České spořitelně. Ta si ale s chátrající budovou nevěděla rady, a proto ji za sedm milionů korun prodala soukromé firmě. V devadesátých létech vystřídaly lázně několik vlastníků. Nikdo z nich ale neměl na opravu už značně poničené budovy dost peněz. Naopak – z interiéru lázní nenávratně zmizela spousta drobných historických předmětů a okrasných prvků, například velké měděné sochy,
Současné lázně
Foto Jan Pikous ml.
které stály u vchodu do bazénu. Po Liberci se šušká, že už několik let zdobí zahrádku nějakého podnikatele v Holandsku. Poslední vlastník lázní, společnost Mona podnikatele Jana Šlechty, touto památkou, chráněnou státem, ručila AB Bance za svůj několikamilionový úvěr. Banka ale zkrachovala, podobně jako firma Mona, která úvěr stejně nesplácela. Lázně se dostaly do konkurzní podstaty. Osud jedné z nejkrásnějších libereckých budov nebyl lhostejný mnoha zdejším obyvatelům. Několik organizací, jejichž členové se na žalostný stav budovy nemohli dívat, se před lety pustilo do boje na záchranu lázní. Především začátek jednadvacátého století, kdy uplynulo sto let od otevření Městských lázní, se stal dobrou příležitostí k tomu upozornit na chátrání objektu nejen veřejnost, ale i zástupce města, a vyburcovat všechny, kteří by mohli pomoci devastaci lázní zastavit. Liberecká pobočka ČSOP uspořádala v lázních výstavu. Spolu s Česko–německým fórem žen vyvolali ochránci přírody před čtyřmi roky petiční akci na záchranu objektu. "Brečela jsem, když jsem se po více než dvaceti letech do lázní podívala. Ještě mé děti se tam na konci sedmdesátých let učily plavat," prohlásila tehdy Věra Vohlídalová z Česko–německého fóra žen. Zdá se, že osud historické budovy Městských lázní v Liberci je jedním z mála příkladů toho, kdy tlak občanů pohnul i s komunálními politiky. Vedení města totiž zprvu nechtělo o koupi budovy ani slyšet. Bránilo se argumentem, že lázně nikdy městu nepatřily, tak proč by se měl magistrát starat o jejich záchranu? Posléze ale zastupitelé změnili názor. Lázně snad budou zachráněny. Krásu této architektonické chlouby Liberce budou moci tedy obdivovat i budoucí generace. Zuzana Minstrová
Dobová pohlednice s interiérem lázní z roku 1900.
28
Repro archiv
R E G I O N – PA M ÁT K A
MATEŘSKÉ CENTRUM ČMELÁK O tom, že Společnost přátel přírody není právě typickou ekologickou organizací, svědčí nejen množství a rozmanitost ekologických projektů, spolupráce s firemními sponzory nebo počet zaměstnanců, ale také například to, že v jejích prostorách již rok funguje mateřské centrum Čmelák. Mateřská centra se u nás začala rozvíjet po revoluci díky Rut Kolínské, která za jejich rozvoj v ČR získala v roce 2003 titul „Žena Evropy“. V současné době je v Síti mateřských center registrováno 123 zařízení, dalších několik desítek jich funguje mimo síť. Hlavní význam mateřských center spočívá v tom, že nabízejí prostor pro společné setkávání maminek s malými dětmi. Chlapi se scházejí v hospodě, mládež na diskotéce, důchodci v cukrárně nebo v klubu, ale maminky s malými dětmi? Nemají kde. Takzvaná mateřská dovolená přitom není pro většinu žen žádný med a mnoho z nich po nějakém čase zjistí, že kolotoč uvařit, vyprat, uklidit, přečíst pohádku a uspat je začíná značně vyčerpávat. Zároveň se mohou dostat díky časově náročné péči o dítě do určité sociální izolace, což jim způsobuje další problémy. Jedním z impulsů pro vznik mateřského centra Čmelák byla snaha více využít místnost, kterou má sdružení pronajatou pro potřeby ekologické výchovy. Prvotní pokus nabízet kroužky pro děti se s příliš velkou odezvou nesetkal, ale nenechali jsme se odradit a hledali další řešení. Nabídli jsme proto jeden den prostor pro maminky s dětmi s tím, že naše lektorka připravovala různé výtvarné techniky. Do centra si postupně našlo cestu několik maminek a co je nejdůležitější, některé z nich začaly vnímat tuto aktivitu jako něco, co je možné nadále dotvářet a při které se i ony
Vánoční nadílka zvířátkům.
Foto Jan Korytář
samy mohou rozvíjet. Od září se proto činnost mateřského centra díky čtyřem aktivním maminkám začala zkvalitňovat a nabývat dalších forem, takže dnes je centrum místem setkávání podobně „postižených“, místem navazování nových přátelství či utužování starých, místem výtvarných dílniček, cvičení, zpívaní, hraní, ale i odpočinku a vypnutí z každodenního kolotoče… Mezi zatím naše nejúspěšnější akce podzimu patřila především podzimní slavnost či drakiáda, v nejbližší době plánujeme stavění iglů, dětský bazárek či maškarní rej. Do centra nyní dochází okolo dvaceti maminek, návštěvnost v jednotli-
vých dnech je různá, závisí hodně také na počasí. Když je venku pěkně, naplněné zrovna nebývá. Pro maminky je otevřeno dvě dopoledne a dvě odpoledne od úterý do čtvrtka. Na podzim jsme se dozvěděli, že Liberecký kraj bude vyhlašovat výběrové řízení na projekty v grantovém schématu „Podpora sociální integrace v Libereckém kraji“. Protože na rozdíl od většiny mateřských center v kraji disponujeme kapacitou napsat a v případě schválení i financovat a realizovat velké projekty, nabídli jsem dalším centrům na společném setkání spolupráci. Nabídku přijala mateřská centra v Turnově, Hejnicích a Semilech, se kterými jsme také vytvořili a podali společný projekt, který by měl pomoci zprofesionalizovat a zkvalitnit jejich činnost. Součástí projektu jsou i různá školení, zlepšení prostor pro setkávání maminek, ale také například hlídání dětí. Všechny aktivity směřují k tomu, aby se maminky na mateřské dovolené měly šanci setkat, vyměnit si zkušenosti, názory, vzájemně se podpořit, odpočinout si a na druhé straně si zvyšovat kvalifikaci, která jim usnadní jejich návrat na trh práce. Změny, o které Společnost přátel přírody usiluje, nejsou závislé jen na tom, kolik stromků dokážeme vypěstovat a vysázet, ale také na tom, kolik aktivních lidí dokážeme inspirovat, podpořit či podržet. Jedině tak může vzniknout to, čemu se říká občanská společnost. Proto mají mateřská centra s naší činností více společného, než by se na první pohled mohlo zdát. Martina Burešová
Z centra dění v centru Čmelák.
Foto Josef Bém
S P P 29
MALÉ ZPRÁVY Zdroj: www.ekolist.cz
v roce 2002 uhynuly poblíž ostrova Gran Canaria, bylo zjištěno, že utrpěly mrtvici a poškození vnitřního ucha. Odborníci tvrdí, že to způsobily vysokointenzivní nízkofrekvenční sonary používané v oblasti.
vala část ministrů současný systém povolování, který dává podle nich přílišné pravomoci Evropské komisi. Ta byla také kritizována za nedůslednou následnou kontrolu, tedy vyhodnocování dopadů již povolených druhů GMO na zdraví lidí a na jiné rostliny.
Nizozemský vůz vyhrál závody slunečních automobilů
Bohdanečský rybník se stal národní přírodní rezervací
Bohdanečský rybník na Pardubicku, který před víc než 500 lety vybudovali páni z Pernštejna, se stal národní přírodní rezervací. V praxi to například znamená, že v této přírodně cenné lokalitě u Lázní Bohdaneč nebudou moci lidé přikrmovat zvěř bez souhlasu úřadů, ani na rybník a okolní vodní plochy vypouštět uměle odchované kachny. Lokalita Bohdanečský rybník o rozloze 306 hektarů patří mezi čtyři desítky ptačích území Natura 2000 České republiky. Chráněn byl rybník i dříve, a to kvůli okolním mokřadům, rákosinám a podmáčeným loukám, které poskytují domov širokému spektru opeřenců. Území je významným hnízdištěm, shromaždištěm, tahovou zastávkou i zimovištěm celkem 168 druhů ptáků. Žije zde šest až deset párů velmi vzácných chřástalů kropenatých. Sousedy jim tam jsou bukači a bukáčci, lejskové bělokrcí, slavíci modráčci a dva druhy motáků.
Sonary kytovcům škodí, potvrdili vědci
Vysokointenzivní sonary ohrožují život velryb a delfínů, jejichž přežití závisí na zvuku, oznámila vědecká zpráva o výzkumu provedeném v rámci Programu OSN pro životní prostředí. Tato studie vůbec poprvé oficiálně vědecky podpořila obavy ochránců, kteří tvrdí, že za rostoucí počet hromadných velrybích sebevražd mohou vojenské manévry, napsal deník Intedepndent. "Známe dobře ostatní hrozby, jako je nadměrný rybolov, lov kytovců a znečištění, novou hrozbou je ale také přibývající množství podvodních sonarů," řekl deníku Mark Simmonds ze Společnosti pro ochranu velryb a delfínů. "Jejich nízkofrekvenční zvuky se šíří stovky, ne-li tisíce kilometrů daleko od zdroje." Zkoumáním těl sedmi velryb, které
30
Osmý ročník závodů solárních automobilů, který se konal v Austrálii, vyhrál nizozemský vůz Nuna 3. Na vzdálenosti 3021 kilometrů porazil celkem 21 soupeřů a podle prvních údajů se zdá, že dokonce překonal svůj dva roky starý rekord 30 hodin a 54 minut na téže trati, píše agentura Reuters. "Je to skvělé, je to fantastické," prohlásila členka vítězného týmu Anne-Marie Rasschaertová. Světový solární pohár startoval v severoaustralském Darwinu a trasa vedla do Adelaide na jihu země. Nejlepší vozidla dosahují průměrné rychlosti kolem 90 kilometrů v hodině. Závod se poprvé konal už v roce 1987, kdy vznikl ve snaze podpořit výzkum sluneční energie pro dopravu budoucnosti. Všechny automobily jedou za denního světla a pak tak dlouho do noci, dokud vydrží jejich sluncem napájené solární články.
Další prací prášek dostal certifikát Ekologicky šetrný výrobek
Na český trh se dostává druhý prací prostředek, který má certifikát Ekologicky šetrný výrobek. Prací prášek Qalt Excel vyrábí firma Oalt Rakovník. K dostání by měl být v řetězci obchodů Delvita. Prvním pracím prostředkem, který získal tento certifikát, je prací řada firmy Missiva, ten ale prodává jen dealerská síť prodejců nebo několik málo bioobchůdků. Nový prací prostředek Qalt Excel by měl být dostupnější. Podle výrobce by se cena měla pohybovat okolo 89 - 99 Kč za 1,5 kilogramové balení. Prací prostředek Excel je koncentrát, oproti běžnému pracímu prostředku se dávkuje v menším množství. "K vývoji tohoto pracího prášku nás vedlo zamyšlení nad stavem životního prostředí," říká ředitel Oaltu Jiří Halml. Ekologicky šetrný výrobek je ministerstvem životního prostředí garantovaný certifikát. Označuje výrobky, které jsou oproti ostatním srovnatelným výrobkům šetrnější k životnímu prostředí.
EU se neshodla, zda povolit zmutovanou kukuřici
Členské státy EU se neshodly, zda povolit dovoz geneticky modifikované kukuřice MON863/ MON810. Znamená to, že podle pravidel o tom rozhodne sama Evropská komise, která dovoz pravděpodobně povolí. Česká republika se hlasování zdržela, což podle náměstka ministra životního prostředí Tomáše Novotného činí vždy, když není přesvědčena o úplnosti předložených informací. Proti byla mírná většina členských států (včetně Polska a Dánska), nedosáhly však nezbytné kvalifikované většiny. Velké země jako Francie a Německo hlasovaly pro uvedení této kukuřice na evropský trh. V obecné debatě o geneticky modifikovaných zemědělských produktech zpochybňo-
MALÉ ZPRÁVY
Golfský proud se zastavuje
Atlantský výměník, díky němuž se dostává k Severní Evropě životodárné teplo, se podle britských vědců zpomaluje. Jestliže se zpomalení o 30 % pozorované za posledních dvanáct let ukáže jako trvalý stav, poklesne zřejmě v Evropě velmi výrazně teplota, píše agentura Reuters. Vědci již dlouho tvrdí, že Atlantský výměník, který přináší teplou povrchovou vodu na sever k Evropě a studenou spodní vodu odvádí naopak na jih k rovníku, se zřejmě kvůli klimatickým změnám zastaví. Podle této teorie narůstající teplota vzduchu způsobí tání ledových pokryvů, což povede ke snížení slanosti vody v oceánech. V důsledku toho dojde ke snížení hustoty vody, která nebude klesat do hloubky oceánu a nebude odtékat zpět k jihu. Teplo přinášené Golfským proudem směrem ke Grónsku je menší, voda se tu zastavuje a zpomaluje se i zpětné proudění studené vody na jih.
Stát podpořil chov ohrožených zvířat v zoo 34,5 milionem korun
Ministerstvo životního prostředí vloni podpořilo chov ohrožených druhů zvířat v 16 českých zoologických zahradách 34,5 milionem korun. Například pražská zoo vede mezinárodní plemenné knihy koně Převalského, hroznýšovce kubánského, leguána kubánského, želvy černavé a orlície bornejské, k tomu evropskou plemennou knihu ocelota stromového. Královéhradecká zoo je zase v rámci africké specializace jedinou zahradou na světě, kde se podařilo rozmnožit kriticky ohroženou severní formu nosorožce tuponosého. Významnou úlohou zoologických zahrad je nejen ochrana ohrožených druhů zvířat, snaha o jejich rozmnožení, ale také jejich navracení do původních biotopů. Zahrady se podílejí i na návratu rysů, tetřevů či sov a černých čápů do české přírody.
Ve spalovně měl skončit i odpad z Rakouska a Německa
Z Německa chtěla liberecká spalovna přivézt mnohem více odpadu, než uvedla. Tvrdí to ekologické Hnutí Duha. „Původně mělo jít o šest tisíc tun, o jejichž dovoz do Liberce si požádala firma z Mnichova. Z ministerstva životního prostředí jsme se ale dozvěděli, že žádaly ještě tři další zahraniční firmy o dovoz dalších třinácti tisíc tun,“ řekl Ivo Kropáček z Hnutí Duha. Podle Pavla Bernáta, ředitele společnosti Termizo, která spalovnu provozuje, o dovozu odpadu nerozhoduje spalovna, ale firmy o něj žádají ministerstvo. Připustil však, že firmy s Termizem jednaly. „Museli jsme vědět, jaký odpad nabízejí,“ vysvětlil Bernát. O možnost spálit v Liberci 6000 tun odpadu žádala vloni mnichovská společnost, 5000 tun odpadu z Vídně chtěla pod Ještědem zlikvidovat rakouská firma. Do Liberce měly přijít i tři tisíce tun odpadu z Bádenska-Wüttenberska a dalších pět tisíc tun z oblasti Drážďan. Všem firmám jejich žádosti ministerstvo zamítlo.
ZPRÁVY Z REGIONU
Zdroj: www.ekolist.cz
V Desné v Jizerských horách vznikne nové středisko zimních sportů
V Desné v Jizerských horách má vyrůst do dvou let třetí lyžařský areál se třemi sjezdovkami, třemi vleky a sedačkovou lanovkou. Město již našlo soukromého investora, který chce centrum Křížek vybudovat a provozovat. Lyžařský areál Křížek v Desné již byl, před 20 lety ale kvůli stížnostem ekologů ukončil provoz. Podle starosty Marka Pietera nový projekt požadavky ochranářů respektuje a nepočítá ani s velkým kácením stromů. Ochranáři přesto žádají, aby kraj zpracoval studii využití Jizerských hor, která určí lokality vhodné pro rekreační a sportovní vyžití.V lyžařském areálu Křížek, který bude ležet na severovýchodním svahu nad Desnou, jsou příznivé klimatické podmínky. Přírodní sníh tam vydrží většinou až do dubna. Další zimní areál v Jizerských horách chtějí na nejvyšším kopci české části hor - Smrku - vybudovat obce z frýdlantského výběžku.Projekt ale naráží na silný odpor ekologů.
Praktik chce vedle lednic likvidovat i další kuchyňské spotřebiče
Firma Praktik, která ve Stráži pod Ralskem na Českolipsku provozuje linku na ekologickou likvidaci lednic a mrazniček, chce začít zpracovávat také další bílou techniku, jako jsou sporáky, pračky či mikrovlnné trouby. "Další linka by měla v budoucnu zaměstnat 20 až 30 lidí," řekl jednatel společnosti Petr Linhart. Ledničky a mrazáky k likvidaci sváží firma z celé republiky. V roce 2005 jich rozebrala kolem 100.000, což je zhruba třetina spotřebičů, které se podle odhadů v Česku ročně vyřadí. Zhruba 95 procent materiálu z vyřazených lednic se přitom znovu využije. Nejprve se odsají nebezpečné freony, které likviduje specializovaná firma. Zbytek se rozemele a roztřídí na plasty a kovový šrot. Obojí jde znovu do výroby. Firma Praktik se zabývá likvidací lednic od začátku devadesátých let. Od roku 1994 je dceřinou společností německého svazu ENTEC, který se dlouhodobě zabývá likvidací nebezpečného odpadu v zemích
Na Liberecku objevili inspektoři tuny odpadu z Německa
V Libereckém kraji vyrostou další větrné elektrárny
Na území Libereckého kraje stojí sedm větrných elektráren – dvě u Jindřichovic pod Smrkem a pět nedaleko Chrastavy na Liberecku. V současné době se tam přes odpor radnice dokončuje šestá. Výstavba dalších až několika desítek elektráren se přitom v regionu chystá, zatím ji ale brzdí chybějící krajská energetická koncepce. Kraj si navíc objednal studii, která by měla posoudit vliv elektráren na krajinný ráz v oblasti Hrádecka, Frýdlantska a Jablonecka. Větrné elektrárny by měly vyrůst i v nedaleké Horní Řasnici. Až patnáct elektráren se chystá stavět soukromý investor také u Hrádku nad Nisou na Liberecku a zhruba stejný počet se plánuje i v oblasti mezi Albrechticemi a Frýdlantem. Výstavbu tří větrných elektráren ale nedávno schválili v Rychnově u Jablonce nad Nisou, i když samotný Jablonec stejně jako nedaleký Držkov kvůli odporu veřejnosti plány na stavbu elektráren zamítl.
Tuny odpadu ilegálně dovezeného z Německa objevili pracovníci České inspekce životního prostředí v Bulovce na Liberecku. Provozovatelům zemědělského objektu, ve kterém jsou odpadky uloženy, hrozí až milionová pokuta. V krátké době jde už o druhý případ v Libereckém kraji. Případ nebude zřejmě poslední, inspekce totiž zahájila rozsáhlé kontroly. Válku příhraničnímu pašování odpadu vyhlásili také starostové Severočeského sdružení obcí. Podle starosty Bulovky Petra Strnada jezdily německé kamiony s odpadem do bývalého zemědělského areálu přes dva měsíce. "Ptal jsem se, zda je dovoz legální a čemu má sloužit. Byl jsem uklidněn stavebním úřadem ve Frýdlantu, že odpad je materiálem určeným k recyklaci a bude dál zpracován," řekl Strnad. Inspekce životního prostředí už s pronájemcem objektů zahájila správní řízení.
Z plánované silnice Trojzemím nestojí zatím ani metr
Z plánované silnice Trojzemím, jejíž výstavbu slavnostně zahájili premiéři Česka, Polska a Německa 1. května 2004 u příležitosti vstupu do Evropské unie, nestojí dosud ani metr. Příprava vázne na polské straně. Poláci se totiž obávají, že otevření nové přeshraniční spojky způsobí odliv zákazníků polských přístavů. O novou silnici usilují starostové v příhraničních oblastech všech tří zemí už 15 let. Podle starosty Hrádku nad Nisou na Liberecku Martina Půty se ale zatím dělají jen přípravné práce. Pro německou stranu je projekt prioritou, umožní totiž region napojit na německou dálnici A4, na stavbu proto slíbila uvolnit 13 milionů eur (416 milionů Kč). Dalšími 2,5 milionu eur (asi 75 milionů korun) přispěje česká strana, která také postaví odbavovací prostor nového hraničního přechodu. Silnice i hraniční přechod měly být dokončeny do roku 2007.
ZPRÁVY Z REGIONU
Evropské unie. Firma zaměstnává 40 lidí.
Ministr otevřel nové Středisko ekologické výchovy
České republice se jako jediné z nových zemí Evropské unie podařilo získat na ekologickou výchovu téměř 200 milionů korun z Evropského sociálního fondu, prohlásil ministr životního prostředí Libor Ambrozek při otevření Střediska ekologické výchovy Libereckého kraje v Oldřichově v Hájích na Liberecku. Právě Liberecký kraj patří podle něj při získávání peněz na ekologickou výchovu k nejúspěšnějším. Jen ze sociálního fondu získal letos na dva projekty přes 35 milionů korun. "Je to investice do budoucnosti, učíme mladou generaci lepšímu vztahu a přístupu k přírodě a životnímu prostředí," uvedl ministr Ambrozek. Areál v Oldřichově vzniká kolem památkově chráněné roubenky. Záchranu zchátralého objektu zahájila před několika lety obec společně s ekologickou organizací Suchopýr. „Už se tu prostavělo odhadem téměř 17 milionů korun,“ řekl ředitel střediska Radek Hromádka. Za tyto peníze byla opravena roubenka, kde je školicí středisko s ubytováním pro 25 dětí, vznikly stáje a technické zázemí.
31
EKOPORADNA
Co můžu udělat, když mám podezření, že někdo týrá zvíře?
Pokud máte podezření, že někdo ohrožuje zvíře na životě, oznamte svou stížnost na některý z následujících úřadů : Městský, či Místní úřad, na Městskou policii, příslušnou Městskou či Krajskou veterinární správu nebo na příslušnou místní Policii ČR . Vaše stížnost by měla obsahovat adresu místa, kde je zvíře týráno, a pokud víte i adresu majitele zvířete, není-li totožný s tím, kdo zvíře týrá, a jméno pachatele, ideální je fotografická dokumentace. Úřady státní správy a samosprávy jsou ze zákona povinny odpovědět do 30 dní, příslušné veterinární správy jsou ze zákona povinny případ zkontrolovat a potvrdí-li se, že se jedná o přestupek zákona, stanoví pokutu, jedná-li se o trestný čin, podají trestní oznámení. Městské či Místní úřady jsou povinny na návrh veterinární správy udělit pokutu, eventuelně zvíře odebrat a umístit do útulku. Městská policie provádí odebrání zvířete za asistence příslušného úředníka MÚ. Náklady za výkon úřední moci, náklady za eventuelní léčení zvířete, jakož i za jeho pobyt v útulku, nese majitel zvířete, neboť je ze zákona, jako jeho vlastník, za ně odpovědný. Pokud je zvíře v bezprostředním ohrožení, obraťte se na místní Policii ČR, která je ze zákona povinna kontrolovat dodržování zákonů, tedy i zákona ČNR č. 246/92 Sb. na ochranu zvířat proti týrání. Potřebujete-li poradit s textem svého oznámení, obraťte se na uvedené adresy: • Pražský spolek ochránců zvířat Pujmanové 1219, Praha 4, 140 00 tel. a fax: 224 731 609 mobil: 602 106 178, e-mail:
[email protected] • Společnost za práva koček Na Bluku 431, 252 28 Černošice tel. zázn. a fax: 257 923 106 mobil 737 601 008 e-mail:
[email protected] • Svoboda zvířat Bubenečská 7, Praha 6, 160 00 tel: 224 348 715, e-mail:
[email protected],
[email protected]
Existují elektrospotřebiče, které jsou úspornější na odebírání energie, a tedy i levnější?
Každý elektrospotřebič potřebuje pro svůj provoz jiné množství elektřiny. Údaje o spotřebě elektřiny daného výrobku můžeme naleznout přímo na samotném výrobku. Od roku 2001 je u nás povinné zveřejnit údaje o jejich provozní náročnosti v podobě energetického štítku. V legislativě Evropské unie je povinnost jednotně označovat vybrané spotřebiče energetickými štítky již počátkem devadesátých let. Spotřebiče podléhající štítkování naleznete na internetové adrese www.uspornespotrebice.cz. Tato povinnost platí i pro prodej prostřednictvím katalogů nebo internetu.
32
Co nám může prozradit energetický štítek?
Energetický štítek je spolehlivým vodítkem energetické úspornosti elektrospotřebiče. Pomocí údaje na štítku – stupnice úspornosti vyjádřené písmeny A až G, která naznačuje jeho úspornost (A nejúspornější, G nejméně úsporné) – můžeme spotřebič bez velkých propočtů rychle porovnat s jeho konkurenty. Například chladničky v energetické třídě horší než D se u nás ani v EU nesmějí prodávat. Energetickým štítkem jsou označeny například i žárovky a kompaktní zářivky. Úsporné zářivky, které patří do skupin A a B, mají spotřebu ve srovnání s klasickými žárovkami až o 80% nižší. Z energetického štítku se dozvíme i informace o dalších funkčních vlastnostech – spotřebě vody a hlučnosti u praček, jako i o jejich prací schopnosti a účinnosti odstředění. Podobně je to i u jiných spotřebičů.
BIO NEBIO
Pokud zvolíte vhodný elektrospotřebič, budete se chovat šetrněji k životnímu prostředí a zároveň zjistíte, že pravidelné stoupání cen energie nemusí mít až tak výrazný cenový dopad na naší domácnost.
Milí přátelé, v tomto a dalších číslech Lomikamene se zaměříme trochu více na biopotraviny a vše co s nimi souvisí. Patrně velká většina z vás ví, co jsou to biopotraviny, ale pro jistotu: při jejich výrobě a zpracování je omezeno poškozování životního prostředí, nepoužívají se umělé hnojiva, pesticidy ani chemická aditiva či jiné náhražky. Chov zvířat je ohleduplný jak ke krajině, tak k nim samotným. Celý proces výroby potravin není zaměřen na kvantitu, ale na kvalitu a jako jedno z dalších hledisek vystupuje do popředí zájem o krajinu a přírodu. Potraviny, které jsou takto vyprodukované, jsou nejen zdravější než ty konvenčně vyrobené, ale také chutnější. Jistě mnoho z vás již vyzkoušelo např. rozdíl mezi mrkví z vlastní zahrádky či biomrkví a mrkví běžně se vyskytujících v obchodech – často dovezenou z velké vzdálenosti, nabušenou hnojivy a vodnaté chuti. Jako inspirace pro vaše biovaření vám můžou posloužit – kromě jiných – tři v současné době na trhu se vyskytující biokuchařky: Česká biokuchařka aneb vaříme z biopotravin paní Anny Michalové. Kniha obsahuje téměř 200 tradičních i moderních receptů především ze starých českých plodin (pohanka, špalda, proso), ale i z cizrny, hrachu, celozrnné mouky, celozrnných těstovin a naklíčených semen. V úvodní části se dočtete o základní filozofii pěstování biopotravin, o jednotlivých druzích obilnin, v kapitole Dr. Pribise Abeceda zdravé výživy získáte užitečné informace o základních složkách potravy. Nakladatelství FONTÁNA 2001, vázaná kniha 176 stran, cena: 273 Kč Biokuchařka Hanky Zemánkové obsahuje více než 70 osvědčených, jednoduchých bio receptů, ve kterých využívá opět takových potravin jako pohanka, cizrna, kuskus…, dále reportáže o předních českých ekofarmářích, fakta a výzkumy o vlivu potravin na zdraví a další. SMART PRESS, vázaná kniha 180 stran, cena 399 Kč Vegetariánská biokuchařka Romana Uhrina obsahuje přes 130 receptů na studenou i teplou kuchyni a využívající ve větší míře kromě shora uvedených surovin i tofu. Kniha má 104 strany a praktickou kroužkovou vazbu. COUNTRY LIFE, cena 80 Kč A kde biopotraviny koupíte? V dnes už poměrně široké síti prodejen zdravé výživy, ale i v prodejnách některých obchodních řetězců. No a nejlépe je snad mít svého farmáře a kupovat si od něj přímo „ ze dvora“ . Nevíte-li kde takové potraviny u vás ve vašem městě či místě sehnat, můžete napsat či zavolat do svazu ekologických zemědělců Pro–bio nebo je vyhledat na internetové adrese www.pro-bio.cz. Další internetové adresy na kterých můžete hledat inspiraci, rady, recepty ale také např. internetový obchod nejen s biopotravinami, ale i s biokosmetikou, knihami a jinými k přírodě šetrnými výrobky jsou např. www.probio.cz, www.biolinie.cz, www.bionebio.cz – na těchto stránkách se můžete také dovědět něco více o fair-trade produktech, případně si je zde i koupit; www.countrylife.cz, www.albiostyl.cz, www.biopotraviny.cz a další.
Daniela Fialová
Dobrou biochuť vám přeje Martina
Příklad z www.uspornespotrebice.cz Při provozu staré lednice se spotřebou 3 kWh elektřiny za 24 hodin provozu zaplatíme v průběhu deseti let (průměrná životnost lednice) o 26521,– Kč více, než za provoz nové chladničky se spotřebou 0,9 kWh/24 hodin. Takže i kdybychom si dnes pořídili novou energeticky úspornou lednici v hodnotě 15 000,–Kč a nahradili jí starý neúsporný spotřebič, za deset let jejího provozu ušetříme celých 11 521,–Kč! A to nemluvíme o vyšším uživatelském pohodlí, hezčím designu, tišším provozu a dalších výhodách novějších spotřebičů.
EKOSTYL
CHCETE NAVŠTÍVIT JIZERSKÉ HORY? Nabízíme pronájem naší chalupy na klidném místě v centru Jizerských hor pro jednotlivce i skupiny. Kapacita 20 – 30 osob, romantické prostředí bez elektřiny, dobře dostupné vlakem i autobusem. Zajistíme i program. Bližší info 482 751 195,
[email protected].
Atlas Mapy Jedinečné v každém detailu
mapy.atlas.cz
HLEDÁME SPOLUPRACOVNÍKY Redakce Lomikamene hledá další spolupracovníky – uvítáme autory kvalitních barevných i černobílých fotografií, nové náměty na další články, případně vaše vlastní práce. V případě zájmu kontaktujte redakci.
• • • •
plynulý pohyb po mapě podrobné plány více než 210 měst přesné vyhledávání trasy restaurace, čerpací stanice, bankomaty, ...
www.atlas.cz
Získá si i Vás
SPOLEČNOST PŘÁTEL PŘÍRODY NABÍZÍ
originální dárek „kousek Nového pralesa k narozeninám, svatbě nebo svátku...“
Potěšíte své blízké a ještě pomůžete přírodě. Informace na tel. 482 751 195 nebo na stránkách
www.novyprales.cz
NECHTĚNÁ INZERCE
