Lomikámen. REACH chemická revoluce schválena Vymřou lední medvědi? Irsko: lanovkou na konec světa. průmyslové stavby v krajině

ROČNÍK VII.

4 | 2006

Lomikámen Č ASO PIS O EKO LO GI I A SO U V ISE JÍCÍCH T ÉM AT ECH

REACH – chemická revoluce schválena 8 Vymřou lední medvědi? 22 Irsko: lanovkou na konec světa 26 10

průmyslové stavby v krajině

Obsah čísla 4|2006

2 3 4 8 9 10 14 15 16 17 18 20 21

Editorial Z myslivců páni na cizích pozemcích Myslivci zvítězili Komentáře & Krátké zprávy Chemická revoluce schválena. Definitivně. REACH je na JIPce Občanské sdružení ARNIKA Člověk proti mocným investorům Krabice nejen hyzdí krajinu Mostecké haldy se promění v idylu Jiří Nezhyba: Nerozhodují lidé, které jsme si zvolili Co nového v Ekologickém právním servisu Václav Cílek: Kůň coby znak pokroku Vileda: I při podnikání lze šetřit přírodu SPP na cestě do EU – Vzhůru ke hvězdám Ekovařečka: Tipy pro zimní den

22 24 25 26 28 29 30

Vymřou lední medvědi? Medvěd hnědý, největší evropská šelma Jmelí: vánoční ozdoba a léčivá bylina Irsko: lanovkou na konec světa Co se krajin týče, jsem zatím bigamista Staré časy: Ještěd Křížovka

Lomikámen

čtvrtletní zpravodaj pro členy Společnosti přátel přírody

Vychází čtvrtletně. Číslo 4, VII. ročník. Vyšlo pro „zimu“ 2006–2007. Vydává: občanské sdružení Společnost přátel přírody, Třída Svobody 243/58, Liberec 15, 460 15, IČO: 46747362. Adresa redakce: Lomikámen, SPP, Olbrachtova 37, Liberec 15, 460 15, tel. a fax: 482 751 195, [email protected] Šéfredaktor: Jan Korytář. Redakce: Jiří Antl, Martina Burešová, Zuzana Minstrová. Jazyková úprava: Zuzana Minstrová. Sazba: Grafická klinika Epicentrum. Tisk: Tiskárna David, Humpolec. Cena: pro členy Společnosti přátel přírody zdarma, ve volném prodeji 20 Kč. © SPP 2006. Registrace MK ČR E11833, OkÚ–Lbc–072/2000. Fotografie na obálce: Jiří Antl www.cmelak.cz/lomikamen

Vydávání časopisu Lomikámen podpořilo Ministerstvo životního prostředí ČR.

Editorial

Milí čtenáři, ačkoliv při pohledu z okna nic nenasvědčuje tomu, že by venku vládla „Paní Zima“, podle kalendáře je zima skutečně tady, a my k vám přicházíme s letos posledním, zimním číslem Lomikamene. Třeba všem náruživým vyznavačům zimních sportů, běžkařům, sjezdařům a snowboardistům přijde náš časopis vhod. Když se totiž nemohou prohánět po zasněžených pláních, protože sníh zatím všude chybí, zbývá jim dost času na to, aby trávili chvíle volna jinak. Aby si třeba sedli a začetli se do Lomikamene. Zajímavých témat v něm najdou jistě dost. Letošní zima je skutečně výjimečná, nejteplejší za několik posledních desítek let. Teploty, které se leckde blíží k patnácti stupňům nad nulou, lámou rekordy, a ty samozřejmě tropí velký zmatek i v přírodě. A protože se snažíme, aby každé číslo bylo aspoň trošku aktuální, nemohli jsme nynější podivnou zimu pominout. V Lomikameni se dočtete například o tom, že Arktidě hrozí, že do několika desítek let z této severní mrazivé pustiny zmizí všechen led. Pokud se tato hrozivá předpověď naplní, pak zřejmě dojde k narušení klimatu na celé planetě a k vychýlení přírodní rovnováhy, což může mít nedozírné následky pro mnohé rostliny, zvířata a konec konců i pro člověka. Z ekologie do politiky trochu přesahuje hlavní rozhovor. A není divu. Vybrali jsme si totiž pro něj právníka Ekologického právního servisu Jiřího Nezhybu. A EPS naráží během sporů s mnoha bohatými investory na tak vřelou vstřícnost odpovědných úředníků, že to někdy vzbuzuje až podezření z korupce. Případy Ekologického právnického servisu (LG Philips v Hranicích, Hyundai v Nošovicích, TPCA v Kolíně) dokazují, že často nelze ochranu přírody oddělovat od politiky. Protože politici, zaklínající se mylnou vidinou snížení nezaměstnanosti v regionu, často obětovávají mocným investorům kus lidmi dosud neporušené krajiny. Zahraniční investory u nás a dopady jejich výroby na krajinu jsme si zvolili jako hlavní téma tohoto čísla. Na globální oteplování pak navazuje i kapitola Příroda, ve které si, milí čtenáři, počtete o ledním medvědovi – zvířeti, jemuž hrozí kvůli mizejícím ledovcům vymření. S Martinem Loewem se můžete vydat na cestu po Irsku a Iva Benešová vám poradí, jaká zdravá a chutná jídla vám pomohou dodat v zimním období chybějící energii. Číslo jsme schválně nedoplnili řadou fotografií zasněžené přírody, ale ze stesku nad tím, že si sníh zatím můžeme prohlížet jen na obrázcích, jsme jednu dali alespoň na titulní stránku. Pěkný zbytek zimy a vydařený nový rok!

Zuzana Minstrová

Aktuálně

Ohlédnutí

Z myslivců se stali páni

Myslivci zvítězili

na ciz í ch pozemc í ch

Ve sporu o postavení myslivců se rozhoduje o zásadní věci – o podobě českých lesů. Zákon je ohrožuje jako takové. Jde o to, zda se prosadí pohled na přírodu jako chovatelský revír, o jehož osudech rozhodují lovci, nebo zda půjde o pokud možno přirozené prostředí obhospodařované opravdovými vlastníky. Majitel lesa má samozřejmě zájem na tom, aby byla zvěř udržována ve stavu, který umožňuje přirozenou obnovu porostů. Příliš vysoké stavy zvěře vedou k likvidaci přirozeného zmlazení i výsadeb a k loupání a následné hnilobě dospělých dřevin. Pokud o rozsahu lovecké vášně na pozemku rozhoduje sám majitel, musí řešit rozpor. Zvolit více zvěře, kterou by mohl lovit, či vyšší kvalitu lesa, jehož dřevo bude jednou prodávat. Obojí najednou mít nejde. Myslivci naopak zcela pochopitelně chtějí mít v lese tolik zvířat, aby měli stále co střílet a navíc si mohli vybírat ty nejlepší kusy. A pokud je cílem majitele ne hospodářský les, ale les přirozený, s dřevinnou skladbou podobnou té původní, je tento rozpor ještě větší. Je to tak silný střet zájmů, že silnější si snad už nelze představit. A zákon paradoxně vyzdvihuje nároky myslivců nad potřebami majitelů lesa. Podle zákona není důležité, jak bude les vypadat. Důležité je, aby v něm měli myslivci pořád dostatek masa. Jak toto dilema řeší současní lidoví myslivci bez vztahu k lesním pozemkům je nasnadě. V Česku dnes žije nejvíce kusů spárkaté zvěře od šedesátých let minulého století, kdy se začala oficiálně sčítat. Historického maxima dosáhla zvěř srnčí, jelení, mufloní i daňčí. A to už i ve statistikách sčítaných myslivci… Ochrana výsadeb před zvěří dnes stojí i několikanásobně víc než sazenice a jejich výsadba dohromady. I u ochráněných sazenic se jen malému množství podaří odrůst zubům zvěře. O obnově z přirozeného zmlazení se může většině monokulturních lesů jen zdát. Bohužel, nejvyšší stavy najdeme právě v oblastech, kde je největší potřeba přeměny monokultur, největší potřeba přežití zmlazení a sazenic listnáčů a jedle. Majitelé lesů sice mají právo vyhlásit svůj pozemek za nehonební a státní správa by jim měla vyhovět, jenže tím se nic nevyřeší. Přemnožená zvěř samozřejmě migruje bez ohledu na to, jestli je pozemek honební nebo ne. Majitel pak dle mysliveckého zákona ztrácí právo na zaplacení škody způsobené zvěří. I u honebních pozemků je toto právo přiznáno tak vágně, že jediným proveditelným způsobem získání náhrady je soudní cesta. Pokud by se chtěl majitel této cestě vyhnout a pokud má v úmyslu svůj les nechat dorůst do mýtního věku s kvalitním dřevem (v čemž mu případná náhrada škody od myslivců nijak nepomůže), nezbývá mu, než pozemek oplotit. Oplocení je v některých oblastech za stávajícího stavu zvěře jedinou možností, jak může vlastník (za

vynaložení vlastních finančních prostředků) splnit povinnost, kterou mu ukládá lesní i myslivecký zákon. Jak ochránit vlastní majetek před škodou, kterou mu působí zvěř, která skončí v mrazáku nájemce okolní honitby, který nemá k pozemku jakýkoli právní vztah a za tyto škody není za současného právního stavu jakkoli odpovědný. A to není všechno. Rozhodnete-li se svůj pozemek za vlastní peníze oplotit, může se Vám stát, že se to myslivcům nebude líbit (jejich zvěř se u Vás nemůže napást) a oplocení Vám nedovolí. Jak? K lesní oplocence (ať je dlouhá 2 nebo 2000 metrů) potřebujete schválení stavebního úřadu a ten může vyžadovat vyjádření i od nájemců okolních pozemků. A tím jsou – myslivci… Či od obce, na jejímž katastru se pozemek nachází. A v zastupitelstvu sedí – myslivci… Myslivecký zákon zachoval v hlavních rysech socialistický stav. Jako minimální výměru honitby stanovil 500 hektarů (v Německu je to 75 ha, v Rakousku stejně jako u nás kdysi 115 ha). Vlastní honitbu si může zřídit pouze majitel velkého lesa. Ostatní se musí spojit v tzv. honební společenstvo, což v praxi znamená nechat v lese dál hospodařit lidové myslivce. Co tedy vlastně z celého problému vyplývá? Silná myslivost škrtá naději na návrat zničených českých lesů k přirozenějšímu a více odolnému stavu. Počty zvěře podporují smrkový ráz porostů (mladé smrky jsou odolnější proti okusu než listnáče) a komplikuje se i návrat velkých šelem, které větší část myslivců nenávidí. Jakýkoli posun směrem k přirozenému lesu je reálný jedině skrze větší rozhodovací pravomoci vlastníků lesů v myslivosti. Výrok soudu je ale krok zcela opačným směrem.

Jiří Antl

Některá sporná ustanovení takzvaného mysliveckého zákona odmítl zrušit v prosinci Ústavní soud. Ta podle kritiků příliš zvýhodňují myslivce na úkor majitelů pozemků. Kritici považují rozhodnutí soudu za další vítězství myslivecké lobby. Myslivci dál budou i na cizích pozemcích určovat, jak se starat o zvěř, dál si mohou bez svolení majitele stavět na pozemcích krmelce a dál mohou majiteli dokonce i zakázat vstup na jeho pozemek, pokud bude součástí honitby. Podle ústavních soudců je myslivost včetně lovení zvěře veřejným zájmem. „Je to vlastně ochrana zvěře a je to tedy i plnění úkolů státu ochraňovat přírodní bohatství,“ řekla soudkyně Dagmar Lastovecká. Zákon o myslivosti podle ní nezakládá rozpor s ústavně zaručenými právy. Jak ale tvrdí pravicoví politici spolu s ochránci zvířat, myslivci nejenže omezují vlastnická práva, ale neslouží ani k ochraně přírody. Díky nim takřka zmizela z přírody polní zvěř. Ubylo zajíců, koroptví, bažantů. Naopak přemnožila se nekvalitní zvěř srnčí a zvěř černá, která škodí v lesích i na polích. Kritici tvrdí, že myslivci udržují uměle vysoké stavy zvěře, aby měli co střílet. Jenže vysoké stavy zvěře jsou pro les pohromou, krom jiného vysoká okusuje mladé stromky a les se kvůli ní nemůže přirozeně obnovovat. Majitelé lesů sice mají právo vyhlásit svůj pozemek za nehonební a státní správa by jim měla vyhovět. Jenže přemnožená zvěř migruje bez ohledu na to, jestli jeden pozemek je honební a vedlejší ne. Je zde ještě další problém. Minimální rozloha honiteb je podle zákona 500 hektarů a například majitel lesa o výměře 70 hektarů prakticky nemá možnost se prosadit při rozhodování o zvěři. Podle Sdružení vlastníků honebních pozemků by minimální rozloha honiteb měla být pětkrát menší, stejně jako za první republiky. Myslivecký zákon nevyvolal spory poprvé. I ústavní soudci ho měli na stole už několikrát. Někteří kritici jsou ale skeptičtí, pokud jde o možnost nápravy. Příliš mnoho poslanců a politiků patří totiž mezi myslivce. (mi)

Lomikámen 04 | 2006

Kr átce z L ibereck a

co když přijde teplá zima?

Horský spolek opravil odpočívadla na Ještědu Nebývalé teplého listopadového počasí využili členové Jizersko-ještědského horského spolku k opravě odpočívadel na Ještědském hřbetu. Opravou prošla odpočívadla Nad Lomem, U Dělané cesty, U Zelené lavice, U Dánských kamenů a v Kryštofově Údolí. Mohou tak zase turistům posloužit k odpočinku nebo k úkrytu před nepřízní počasí. Práce provedl spolek na objednávku Lesů ČR, které je financovaly. Některé části odpočívadel bylo třeba doplnit, jiné opravit. Přístřešky s lavičkami navíc dostaly nový nátěr. „Umístili jsme novou lavičku u Horní Buldozerky, a také opravili dvě studánky,“ dodal Schneider.

Obce v Českém ráji vyhlásily stavební uzávěry Obce v Českém ráji se rozhodly bránit proti plánované výstavbě čtyřproudé silnice R35. Zastupitelstva několika obcí proto schválila stavební uzávěry, které mají stavbě zabránit. Uzávěru již má Rovensko pod Troskami, Ktová, Újezd pod Troskami, Podůlší, Tatobity, Holenice, Soběraz, Dílce a Železnice na Jičínsku. Další obce je chtějí brzy následovat. „Udělali jsme tak další krok proti vedení silnice přes katastr naší obce. Stavební uzávěra se omezuje pouze na stavby dálnic a silnic, jiné výstavby se toto opatření nedotkne,“ řekl starosta Rovenska pod Troskami Pavel Koldovský.

V Pokrkonoší jezdí nové ekologické autobusy Dva ekologické autobusy na stlačený zemní plyn začaly v prosinci jezdit v Podkrkonoší. Každý z nich stál více než šest milionů korun. Díky naklápěcím skříním vozů může být nástupní výška pro cestující pouze deset centimetrů nad terénem. Vozíčkářům, matkám s kočárky a hůře pohyblivým lidem tak odpadnou díky potíže s nastupováním. Autobusy slouží cestujícím na lince mezi Semily a Lomnicí nad Popelkou a na Jilemnicku. Pro plyn musí ale až do Liberce. „Vlastní plnící linku uvedeme do provozu na jaře,“ řekl ředitel ČSAD Semily Tomáš Roubiček. Ekobusy v Libereckém kraji již nyní využívá například ČSAD Liberec a nasazuje je i do liberecké městské dopravy. Většímu rozšíření plynových autobusů zatím brání nedostatek čerpacích stanic v kraji.

Zdroj: www.ekolist.cz

Komentáře


Teplá zima, která svým charakterem připomíná spíše jaro. Ani vločka sněhu, zvířata se probouzejí ze zimního spánku a ptáci začínají stavět hnízda. Zdálo by se, že vrtochy počasí by měly pořádně znervóznit organizátory připravovaného mistrovství světa v klasickém lyžování, které už pomalu ťuká na dveře. Je tomu skutečně tak? Mistrovství by se mělo v Liberci konat v roce 2009. Co když přijde za dva roky stejně teplá zima jako letos? Co přinese Liberci i celé republice případné zrušení vrcholných závodů kromě ostudy? Budou skutečně všem připadat investice jako zbůhdarma vyhozené peníze? Určitě ne. Litovat jistě nebudou stavební firmy, které se na mistrovství ze státních dotací přiživují. Budou stavět dál, i kdyby měla podle předpovědi počasí za ty více než dva roky udeřit v zimě tropická vedra. Celá akce má přijít téměř na miliardu korun. Z této sumy dá stát necelých šest set milionů, kolem sto padesáti milionů by mělo dodat město Liberec spolu s Libereckým krajem. Čím víc peněz stát rozděluje, tím víc se jich zpravidla někde po cestě poztrácí. A mistrovství spolkne obrovskou sumu. Případné budoucí nepříznivé počasí může být úplně ukradené i všem těm majitelům pozemků i nemovitostí, které město kvůli mistrovství narychlo a draze vykupovalo. Většina původních vlastníků například

pozemků ve Vesci, kde mají vyrůst běžecké tratě, jsou neznámými jmény. Nedá se nijak dokázat, že by někdo z nich získal už před několika lety z města nejprve utajované informace o tom, že právě na louce ve Vesci budou běhat lyžaři, a že by tedy nejdřív pozemky levně koupil, aby je později městu draze prodal. Těžko se dá také vypátrat, jestli se mezi původními majiteli pozemků nenajdou i takzvaní bílí koně, tedy lidé, skrze něž s pozemky spekuloval někdo úplně jiný. Jednou z mála skutečností, která stále vzbuzuje pochyby, je rozhodnutí, že se běhat na lyžích bude v liberecké čtvrti Vesec, ačkoliv nedaleké Jizerské hory mají daleko příznivější klimatické podmínky i osvědčené běžecké tratě. Investice do Vesce, jak upozornil na našich webových stránkách www.nasliberec.cz bývalý závodník a běžecký trenér Milan Krebs, přinesou do budoucna „chátrající nevyužité stavby, které nijak neprospějí lyžování v Liberci.“ K tomu zřejmě vybudování areálu výrazně naruší ráz krajiny. A sníh mívá podle Krebse ve Vesci podřadnou kvalitu (v porovnání s Jizerskými horami). Pokud přijde za dva roky podobně teplá zima, jakou zažíváme nyní, jedni z mála, kdo budou nejvíc smutní ze zrušeného mistrovství, budou sami závodníci. A pak možná diváci.

Zuzana Minstrová

Lanová dráha na Sněžku pojede O lanovce na Sněžku se vedou diskuse více než 20 let. Současná dráha totiž pochází z roku 1950, je dlouhá zhruba 3,5 kilometru a překonává převýšení více než 680 metrů. Každou hodinu je schopna dopravit z Pece pod Sněžkou na vrchol nejvyšší české hory 250 turistů. Při jednáních o další budoucnosti nejvyššího vrcholu Čech se ochránci přírody a zástupci obcí a regionu shodly na kompromisu – na Růžohorkách postaví nový lyžařský areál, a horní úsek lanovky Růžová hora – Sněžka se nechá na dožití. V průběhu doby se ale ukázalo, že tato varianta není vhodným řešením. Proto Správa KRNAP vyzvala představitele města Pec pod Sněžkou a Lanové dráhy Sněžka, a. s., k novým jednáním. Všichni se dohodli, že se zrekonstruuje lanová dráha Pec pod Sněžkou – Růžová hora – Sněžka ve stávající trase. Technologie bude uzpůsobena podmínkám národního parku. Za této situace by město Pec pod Sněžkou a Lanová dráha Sněžka, a. s., upustily od záměru vybudovat plánovaný lyžařský areál Růžohorky a otázku dalšího rozvoje sjezdového lyžování by směřovaly do oblasti

mezi stávající areál a Vlašské Boudy. Diskuse se ještě vedou o kapacitě lanovky. Zatímco ochranáři navrhují, aby i nová lanová dráha měla přepravní kapacitu nejvýš 250 lidí za hodinu, pecká radnice by ji chtěla zvýšit na 400 lidí. Vedení lyžařského střediska svůj požadavek odůvodňuje tím, že plánované osmimístné kabiny stejně většinou nebudou plně obsazeny, takže počet skutečně přepravených lidí by byl mnohem menší a žádnou hrozbu pro vzácnou přírodu v nejpřísněji chráněné části národního parku by neznamenal. KRNAP si pochvaluje, že přemístění připravovaného lyžařského areálu z Růžohorek na Vlašský vrch si nevyžádá tak rozsáhlé odlesnění. Navíc tam nejde o tak cenné území národního parku. Nová lanovka na vrchol Sněžky by se mohla začít stavět už v roce 2008. Do té doby ovšem musí Pec sehnat 300 až 400 milionů korun. Starosta Tomášek předpokládá, že stavbu dráhy zaplatí radnice zčásti ze státních dotací a peněz z EU. K tomu přidá něco ze svého rozpočtu a na zbytek si vezme úvěr. (red)

Kr átce z naší země

Trojkoaliční smlouva – šance pro ekologii? Co přináší trojkoaliční smlouva mezi ODS, KDU-ČSL a Stranou zelených? Z pohledu ekologa zde lze nalézt mnohé sympatické momenty, např. víkendové omezení jízd kamionů, předsevzetí více podporovat kombinovanou dopravu a také podporovat výstavbu veřejných logistických center, která by měla umožnit právě kombinaci železniční a silniční dopravy. Co se týče železnice, mělo by dojít k urychlení přípravy výstavby vysokorychlostních tratí, takže se snad dočkáme i v Liberci toho, že vlak nepojede do Prahy třikrát déle než autobus. Trojkoalice chce také připravit nový harmonogram výstavby dopravní sítě, který upřednostní budování obchvatů obcí před stavbou nových úseků dálnic a rychlostních silnic. V energetice by se mnohem větší podpory měla dočkat výroba tepla z obnovitelných zdrojů energie a nově by měly být dotace na instalaci obnovitelných zdrojů v obytných budovách nárokové a ne výběrové,

Cirkusová zvířata musejí mít pasy

jako doposud, což by mělo podstatně přispět k jejich většímu rozšíření v bytové výstavbě. Trojkoalice chce také snížit energetickou spotřebu ČR o 40 % do roku 2020, což je více než sympatický plán, otázkou však zůstává, nakolik jej kromě zelených budou ostatní strany brát vážně. Budoucí vláda také nebude plánovat ani podporovat výstavbu nových jaderných bloků a zachová územní limity těžby hnědého uhlí. Vzhledem k tomu, že jedna z koaličních stran a to ODS, v minulosti zastávala otevřené protiekologické postoje, je otázkou, nakolik se podaří tato pěkná předsevzetí uvést v život. Doufejme tedy, že protiekologické postoje této strany odešly s jejím bývalým předsedou na Hrad a naše země se dá na cestu postupné ekologizace. Jiná cesta do budoucna totiž není.

JAN KORYTÁŘ

vlekaři úpí, ptáci stavějí hnízda, MEDVĚDI NESPÍ Jakoby nás letos příroda trestala za to, že jsme vloni s neskrývanou zlostí nadávali na každý centimetr nového sněhu. Minulý rok se zdálo, že ta pravá ladovská zima nebude mít nikdy konce – pod tíhou bílé nadílky se kácely střechy supermarketů, silničáři i řidiči skřípali zuby, zamrzl i zázrak moderní techniky – supervlak Pendolino. Nekonečné bylo čekání na první posly jara, stejně jako se teď zdá nekonečnou současná teplá a deštivá zima. Jakoby příroda řekla – vloni se vám zima nelíbila? Nu, tak letos vám nedám ani vločku. A pěkně vzpomínejte („kdeže loňské sněhy jsou?“)! Smutný pohled nabízejí naše hory. Bláta je tu víc než rozbředlého sněhu, a prší a prší. Při dlouhodobých teplotách nad nulou nelze uměle zasněžovat, a tak pořadatelé ruší jeden závod za druhým. Odpískají běžeckou Jizerskou padesátku stejně jako skokanský Světový pohár v Harrachově. Vlekaři, hoteliéři, majitelé horských penzionů a provozovatelé lyžařských areálů úpí a rvou si vlasy. Na hory se v dešti nikomu nechce, lidé masově ruší objednané pobyty. Proti nepřízni počasí nikoho žádná pojišťovna nechtěla pojistit, a tak někteří z provozovatelů lyžařských areálů přišli s nápadem požádat stát o bezúročnou půjčku nebo překlenovací úvěr, které by alespoň trochu zmírnily bolestnou ztrátu z nynější zimy. Teplo zmátlo mnohé živočichy, dokonce i ty v zoologických zahradách. Plameňáci v zoo se uprostřed zimy začali pářit, ptáci stavějí hnízda, ačkoliv pravá zima může plnou silou ještě udeřit. A medvědi se budí předčasně

Od ledna musejí být všechna cirkusová zvířata vybavena pro cesty po zemích Evropské unie speciálními pasy. Nařízení vydala Evropské komise. Dříve psi, kočky a fretky mohli cestovat po EU s takzvaným pasem pro malá zvířata; nyní obdobné pasy budou platit například i pro slony, plazy, velbloudy či přežvýkavce. Ptáky či například hlodavce bude doprovázet doklad hromadný. Cirkusákům se toto nové opatření nelíbí, považují je za zbytečnou byrokracii.

ze zimního spánku. Řada druhů tažných ptáků se kvůli teplé zimě vrací do Finska, někteří zpívají ve snaze se spářit a jiní už hnízdí na vejcích, zatímco medvědi ještě neulehli k zimnímu spánku. Zima prostě letos podle mnoha živočišných druhů ještě není v dohledu. „Některé druhy stěhovavého ptactva dosud vůbec neodletěly, jiné se zřejmě vracejí z půli cesty, protože zima je dosud nebývale teplá,“ řekl agentuře AFP Lauri Hänninen, mluvčí sdružení Birdlife Finland. Podle něj jde především o vlaštovky, špačky a čejky. „Lze předpokládat, že odletí, až se zřetelně ochladí,“ dodal Hänninen. Kos černý dokonce začal zpívat, aby si našel partnerku, mnohé divoké kachny dokonce už hnízdí; mají v tom o několik měsíců náskok oproti normálu. Medvědi žijící v jižnější části Finska jsou také počasím vykolejeni. Dokonce i ti, kteří již zazimovali, znovu vylezli ze svých pelechů – vyhnalo je „vedro“. Pouze medvědy žijící na krajním severu Finska nic nezmátlo: ukázněně tráví zimní spánek. Rok 2007 má být podle meteorologů i díky nynější letní zimě nejteplejším v historii měření teplot. Možná tedy, že se pravé zimy vůbec nedočkáme, že se místo ochlazování začne oteplovat a rovnou přijde jaro. Ať už to dopadne jakkoli, myslím, že budeme nakonec všichni vděční za jakoukoli změnu. Ještě, že globální oteplování nemůže ovlivnit prodlužování dne – umíte si představit, že by nám od začátku roku denního světla nepřibývalo, ale naopak ubývalo? To by teprve byly ty pravé důvody k depresi… (mi)

Kvůli teplé zimě se ptákům na jih nechce Kvůli letošní mimořádně teplé zimě tuzemští ptáci mnohem méně než v jiných letech táhnou na jih. Ještě ani v prosinci nebyla země zamrzlá a nepokrýval ji sníh. Ve svých hnízdištích proto ptáci stále nacházeli dostatek potravy. „Počasí má na tahy ptáků samozřejmě velký vliv. Tahy se výrazně opozdily,“ potvrdil ornitolog Josef Chytil ze správy Chráněné krajinné oblasti Pálava na Břeclavsku. Na vrchu Děvín zaznamenal v polovině prosince výskyt většího množství drozdů, kteří ale měli již dávno odletět. Obdobně se zpozdili také opeřenci ze severních zemí, kteří na zimu přilétají do tuzemska. Na Nových Mlýnech pod Pálavou tak například zimovala na sklonku minulého roku jen asi polovina obvyklého počtu severských divokých husí.

V Česku žije asi 27.500 druhů hmyzu Na území České republiky bylo dosud zjištěno 27.500 druhů hmyzu, což je asi třetina druhů zaznamenaných v Evropě. Zatímco motýli a brouci jsou popsáni podrobně, na okraji zájmu jsou škůdci, zejména nejzákeřnější z nich – mšice. Ročně je ve střední Evropě objeveno několik desítek nových hmyzích druhů. Mezi hmyzem má člověk i mnoho spojenců. Patří mezi ně například slunéčko sedmitečné nebo pestřenka požírající mšice.

Zdroj: www.ekolist.cz Lomikámen 04 | 2006

Kr átce ze svě ta

Polsko chystá stavbu čtyř Temelínů Polsko čeká jaderný boom. Do roku 2030 se u našich sousedů mají vystavět jaderné elektrárny o výkonu nejméně 4,5 tisíce megawattů, což se rovná třem blokům s evropskými reaktory EPR nebo nejméně čtyřem temelínským. První atomový zdroj by se měl spouštět kolem roku 2020. O jadernou elektrárnu má zájem celá řada obcí, které doufají, že miliardová investice přinese do jejich regionů práci a peníze na rozvoj infrastruktury. Dosud prakticky veškerý polský proud pochází z tepelných elektráren spalujících domácí uhlí a produkujících skleníkové plyny.

Vědci objevili v moři nové živočichy Vědci v mořských hlubinách objevují stvoření tajemnější, než si řada z nich kdy uměla představit. Na jednom místě v Korálovém moři třeba podle jejich zjištění v hloubce 3,2 kilometru žijí krevety kolem otvoru, z něhož se valí voda o teplotě až 407 stupňů Celsia. Okolní voda přitom má jen asi dva stupně Celsia. O tomto druhu se experti domnívali, že vyhynul před zhruba 50 miliony let. Na objev vědci přišli během světového projektu – sčítání mořských živočichů. Konečné výsledky projektu by měly být zveřejněny v roce 2010. Podílí se na něm OSN i řada dalších organizací – celkem asi 2000 vědců z 80 zemí světa.

V Indii usmrcen slon-zabiják V severovýchodní Indii byl najatými lovci usmrcen obávaný slon, který údajně nesl odpovědnost za smrt čtrnácti lidí, a jemuž proto vesničané přezdívali Usáma bin Ládin. „Profesionální lovec zastřelil třímetrového sloního samce poblíž lesní rezervace Bihálí na severu státu Ásám,“ uvedl správce parku Čandan Bora. Odstřel nařídily indické úřady. Tragické střety lidí a slonů se na severovýchodě Indie začaly v posledních letech množit kvůli postupujícímu ničení lokalit, v nichž se tato zvířata přirozeně pohybují. V posledních pěti letech zabili sloni v Ásámu kolem 250 lidí, ve stejném období rozzlobení vesničané zastřelili nejméně 268 slonů.

Zdroj: www.ekolist.cz


ArktidA může BÝT do 35 let BEZ ledU

Do roku 2040 může být podle vědců oblast kolem severního pólu úplně bez ledu, pokud bude lidstvo vypouštět do atmosféry stejné množství skleníkových plynů jako dosud. Vyplývá to ze studie amerických vědců vedených Marikou Hollandovou z Washingtonské univerzity. Zprávu přinesla ČTK. Jestliže lidstvo výrazně sníží množství vypouštěných skleníkových plynů, mohlo by to očekávanou klimatickou změnu v určité míře pozdržet, míní Hollandová. Obdobnou studii vydali také evropští vědci. Ti jsou ale optimističtější, podle nich arktický led definitivně roztaje až k roku 2080. Počítačová simulace klimatických změn severní polokoule, kterou uskutečnil tým kolem Hollandové, předpokládá, že v létě 2040 zůstanou poslední malé ledovce na pobřeží Grónska a severokanadských ostrovů. V zimních měsících sice ledovce opět posílí, oproti současné pobřežní tloušťce tři a půl metru však budou o poznání tenčí. Nebudou silné ani jeden metr. Vědci zdůvodnili tak rychlý ústup ledovců především samozesilujícím efektem: stále větší, relativně tmavé plochy mořské vody, odkrývané ustupujícím bílým ledovcem, budou mnohem silněji přijímat sluneční paprsky a prohřívat své okolí. Moře se tedy bude ohřívat tím rychleji, čím více ledu již roztaje. Klimatické změny navíc zřejmě ovlivní i mořské proudění – teplé vody nesené Golfským proudem se dostanou mnohem severněji, do Arktidy. Na pevné zemi, jako je Grónsko, se proto led může teoreticky udržet o něco déle než na moři. Odborníci varovali začátkem prosince, že zahřívání zemského povrchu neohrožuje jen stavy ledních medvědů. Lze podle nich očekávat i závažné narušení potravinového řetězce vůbec. „Změny budou mít vliv i na hojnost ryb,“ řekl badatel Eberhard Fahrbach. Na druhé straně by ústup ledovců a zvýšená možnost lodní dopravy v severských oblastech umožnily výraznější těžbu nerostného bohatství, včetně ropy a plynu v Arktidě. (red)

Alpy přijdou

o ledovce

Pokud budou ledovce tát současným tempem, na konci století budou švýcarské Alpy už úplně bez ledu. Jen během minulého roku se ledovce zmenšily o čtyři procenta, jak zjistili vědci ze švýcarského Federálního technologického institutu v Curychu. „Během následujících deseti let roztaje okolo 20 procent ledu,“ říká glaciolog Martin Funk. Podle měření provedených vloni v období srpna až října ztratily ledovce 2,5 metru na tloušťce. Například ledovec Aletsch ustoupil o 50 metrů. Ledovec Trift také tál, ale méně dramaticky než v předcházejících letech. Nejnovější výsledky ukázaly, že uplynulé léto bylo pro ledovce skoro stejně zhoubné jako výjimečně horký rok 2003. Vědci zároveň upozorňují na to, že se pod ledovci zvětšují jezera z roztátého ledu. Když do takového jezera spadne obrovský ledový blok, může dojít k záplavám v údolí pod ním. Tání ledovců zatím ještě nemá významnější dopad na flóru a faunu Alp. Ale změny alpských ekosystémů se v budoucnu dají očekávat. Vědci se rovněž obávají, že některá horská údolí přijdou o zdroje vody. Tento trend je nevratný a může vést k tomu, že všechny horské regiony (až na několik málo výjimek ve výšce kolem 4 000 m) budou bez ledu. Podle Martina Funka může pomoci zakrývání ledovců, jak se v posledních letech zkouší. Avšak tato metoda se nedá uplatnit na velkých plochách. Za jedinou reálnou možnost proto považuje snížení emisí oxidu uhličitého. „I kdybychom však začali snižovat emise dnes, zlepšení se neprojeví hned,“ řekl Martin Funk a dodal, že je těžké předpovídat budoucí vývoj, protože jej může ovlivnit například nečekaná erupce sopky. To by vedlo k poklesu teplot kvůli jemným částicím v atmosféře, které sníží intenzitu slunečních paprsků. (red)

K R ÁT K É ZPR ÁV Y

Kamiony chTĚjí Nemoci p ř elst í t Ještě před zavedením povinného placení elektronického mýta část dopravců vymyslela, jak na jízdách po tuzemských dálnicích co nejvíc ušetřit. Na internetu se objevily zaručené návody, jak projet mýtnou bránou a neplatit, například čím obalit před průjezdem měřící jednotku nebo jaký sprej použít, aby kamiony zmátly celý systém. Někteří autodopravci se chystají vyhnout mýtnému tím, že na část cesty sjedou z dálnice a raději pojedou po staré silnici, že si to tedy budou brázdit skrze tuzemské obce a města. Obce, které leží v blízkosti zpoplatněných komunikací, se dopředu děsí toho, že jejich centra zaneřádí hluk kamionů a jedy z výfukových plynů. Povinnost platit elektronické mýtné přijde pro autodopravce s Novým rokem. Triky vymýšlejí řidiči už dopředu. Našli si i trasy, kde se dá jízdou mimo dálnici ušetřit, a přitom si moc nezajet. Podle informací z médií dopravci vysvětlují své snahy přelstít systém mýtného logicky – nechtějí dlouholetým zákazníkům zvednout kvůli mýtu kilometrovné o čtyři nebo pět korun. A samotní řidiči se zase obávají, že přijdou o prémie, když jim kvůli mýtnému vyskočí náklady na cestu příliš vysoko. Náhradních tras, kde paralelně podél dálnice vede stará silnice, se nabízí řidičům po republice několik. Je to například stará silnice z pražské Libně směrem na Ústí nad Labem, a kterou se dá celkem pohodlně vyhnout dálnici D8. Možnost vyhnout se placení mýtného nabízí také trasa z Prahy do Plzně. Řidiči, kteří míří do Plzně z Prahy, sjedou z dálnice D5 u Rudné a pokračují po staré silnici 605. Mýtné nemusí trápit ani například ty dopravce, kteří se s kamionem vydají z Brna do Olomouce. Místo toho, aby jeli po dálnici D1, vyrazí po staré silnici. Také na dálnici D 2, která spojuje Brno s Bratislavou, lze ušetřit. Řidiči, kteří jedou z Brna, sjedou z dálnice

mýtn é

v Rajhradě a pokračují přes Hustopeče podél D 2 až do Břeclavi, a poté stále po silnici 425 na hraniční přechod Lanžhot – Kúty. Podobnou fintu mohou zvolit i na cestě do Vídně. Komunikaci R 52 opustí v Rajhradě a přes Židlochovice se dostanou do Pohořelic a pokračovat dál, kde je čekají úseky, na nichž se mýtné neplatí. Nejstarší dálnici D 1 mohou nákladní auta z Prahy objet oklikou z Horních Počernic přes Poděbrady po silnici 611 do Hradce Králové. Odtud se po E 442 dostanou do Svitav a po E 461 do Brna. Triky, jak zmást mýtné brány a alternativní trasy vymýšleli autodopravci před zavedením elektronického mýtného i jinde v Evropě. Například v Německu a Rakousku zaznamenaly v prvních měsících obce obrovský nárůst kamionové dopravy. Časem však většina nákladních aut od náhradních tras upustila, autodopravci si na mýtné zvykli a vrátili se na zpoplatněné komunikace. V současné době podle informací z tisku objíždějí dálnice v Německu a Rakousku jen asi dvě až tři procenta dopravců. Ostatní zjistili, že se jim náhradní trasy nevyplatí. Po starých silnicích se kamionům totiž obvykle jezdí nepohodlně a pomaleji než po dálnici. Navíc tu při nepříznivém počasí hrozí pro těžká nákladní auta větší riziko nehody. Obce a města, přes která vedou případné náhradní cesty, se dopředu děsí nejen smogu, hluku a nadměrné prašnosti. Obávají se také toho, že jejich silnice, které nebyly stavěné na hustý kamionový provoz, velká nákladní auta ve špičce ucpou. Bojí se i většího rizika, které ze zvýšené kamionové dopravy hrozí chodcům. Příklady z Německa a Rakouska ale dávají malým městům, ležícím v sousedství dálnic, naději. I u nás si řidiči časem na mýtné jistě zvyknou a s nákladními auty se vrátí na dálnice. Chce to jen trochu trpělivosti. (mi)

se stěhují

za teplem

V důsledku celosvětových klimatických změn se začínají v Evropě objevovat choroby dosud zcela neobvyklé. Může za to globální oteplování, nemoci se stěhují za teplem. Nevyzpytatelné počasí mající za následky rozsáhlé záplavy či naopak nebývalá sucha podporuje i výskyt nakažlivých nemocí. „Máme významné náznaky, že kvůli změnám podnebí se do Evropy dostávají nové choroby,“ potvrdil profesor Paul Hunter z Východoanglické univerzity. Jako příklad uvedl nemoc zvanou Vibrio vulnificus, kterou vyvolává ve státech Mexického zálivu jistý mořský organismus. „Už byly zaznamenány případy nákazy u lidí, kteří se koupali v Baltském moři. V Dánsku dokonce bylo zaregistrováno i úmrtí,“ dodává Paul Hunter. Tato nemoc je přenosná buď konzumací nakažených korýšů, nebo se jí člověk může nakazit, když plave v zasažené vodě s otevřenými ústy. Projevuje se infekcí pleti či dalšími symptomy a může mít smrtelné následky. Organismus, který tuto chorobu způsobuje, přežívá v mořské vodě, jejíž teplota má 20 či více stupňů Celsia.

Na italském mořském pobřeží bylo zaznamenáno další onemocnění, které způsobuje organismus zvaný Ostreopsis ovata. I ten se šíří díky zvyšující se teplotě moře do oblastí, kde se předtím nevyskytoval.“ Podle našich zpráv bylo hospitalizováno přes sto osob, a to s různými projevy včetně průjmu, pleťové vyrážky či senné rýmy,“ uvádí Paul Hunter. Rovněž například krymská hemoragická horečka konžského typu (CCHF) působí v posledních letech problémy v oblastech, kde se dříve naprosto nevyskytovala. V tomto případě nejsou podle Paula Huntera na vině nebývale horká léta, nýbrž neobvykle teplé zimy. Nemoc přenášená hmyzem se projevuje krvácením kůže, z úst i nosu. „Existují prostě velmi jasné signály, že infekční choroby se mění jako následek změn klimatických,“ upozorňuje britský odborník. (red)


Neziskový sektor

Chemická revoluce schválena. Miliardy korun nákladů a ztráta tisíce pracovních míst. To přinese podle průmyslníků nová evropská chemická legislativa. Definitivní podobu směrnice známé pod zkratkou REACH schválili poslanci Evropského parlamentu. Na jejím kompromisním znění se na počátku prosince minulého roku shodli zástupci členských zemí a právě europarlamentu.

na malé a střední podniky, kterých se tato legislativa nejvíce dotkne. Zatímco velké podniky astronomické náklady z ní plynoucí ustojí, pro mnoho malých a středních podniků mohou být likvidační. Považuji za chybu, že do finálního kompromisu mezi Evropským parlamentem a členskými státy nebylo zahrnuto rozšíření působnosti této legislativy na výrobky dovážené na evropský trh,“ dodává s tím, že evropské výrobky tak budou méně konkurenceschopné.

Ilustrační foto

Velcí hráči na trhu se s novou směrnicí srovnají snadno Například neratovická Spolana odhaduje, že na REACH dohromady vydá 150 až 330 milionů korun. „Předpokládáme, že se směrnice chodu podniku výraz-

Foto archiv

Kontroverzní směrnice, nařizující v Evropské unii nákladné testování desítek tisíc běžně používaných látek, by tak měla vstoupit v platnost v první polovině tohoto roku. „Původní návrh směrnice stavěl hráz mezi podniky a spotřebiteli. Naproti tomu dojednaný kompromis není ani katastrofou pro evropský průmysl na jedné straně, ani promarněnou příležitostí pro zlepšení ochrany zdraví půl miliardy Evropanů,“ uvedla pro internetový server Aktuálně česká europoslankyně Zuzana Roithová z KDU-ČSL. Ne všichni poslanci jsou ale takto smířliví. „Schválenou legislativu REACH považuji za nepovedený právní hybrid, jehož nejviditelnějším výsledkem bude snížení konkurenceschopnosti evropského průmyslu,“ zlobí se europoslanec Jan Březina rovněž z KDU-ČSL. „Evropský parlament svým rozhodnutím hodil přes palubu zejmé-

slav Novák. Vyšší ceny mají čekat i spotřebitelé, protože nová evropská legislativa má mít rovněž vliv na odvětví, která na chemický průmysl navazují.


Náklady ponesou firmy Nespokojenost s tímto předpisem vyjadřuje také například Svaz chemického průmyslu. Podle zástupců této organizace budou totiž místní firmy čelit dodatečným nákladům, které dosáhnou až šesti miliard korun. A celkově se obrat tohoto odvětví v Česku sníží o 14 miliard, strachují se chemici. Podle optimistického výhledu by práci v tuzemsku mohly ztratit necelé dvě tisícovky lidí, pesimistické předpoklady hovoří o skoro patnácti tisících. Podle odhadů bude třeba otestovat na 30 tisíc látek na jejich nezávadnost, případně prokazovat, že je nemožné při výrobě závadné látky nahradit jinými. Zhruba 80 procent nákladů v Česku přitom ponesou malé a střední firmy, které může směrnice existenčně ohrozit, tvrdí ředitel Svazu chemického průmyslu Ladi-

ně nedotkne. Bude však znamenat především finanční a organizační zatížení,“ řekl už při prvním čtení směrnice v europarlamentu mluvčí Spolany Jan Martínek. Výrobce léků Zentiva očekává náklady v desítkách milionů korun ročně. Studie pro každou látku stojí podle Zentivy 30 až 50 tisíc eur (až 1,5 milionu korun). U některých látek se suma může vyšplhat až na 70 tisíc eur. A jak to vypadá na celém evropském trhu? Náklady na REACH Evropská komise vypočítala zhruba na 2,3 miliardy eur, které uhradí chemičky z vlastní kapsy. Naopak pro veřejnost bude mít podle komisařů nová legislativa mnohem vyšší hodnotu. Na zdravotnictví a ekologii se ušetří v příštích třiceti letech na 54 miliard eur. Studie, které nechali zpracovat průmyslníci, ale tvrdí, že náklady pro firmy porostou až na 30 miliard eur, což by mohlo některé firmy donutit odejít z trhu. Malé fir-

Neziskový sektor

Definitivně. my se totiž často věnují specializovaným látkám, a tak jim nepomůže ani princip jedna látka, jedna registrace, který prosadili do návrhu REACH poslanci. Podle statistických údajů patří 80 procent chemikálií mezi specializované, ale tržby za ně představují jen 20 procent celkového obratu odvětví. REACH má od 1. června 2007 nahradit 45 současných chemických předpisů. Bude se týkat zhruba 30 tisíc běžně používaných látek, jejichž vlastnosti budou muset výrobci prověřit. O podobu regulace vedli tvrdý boj ekologičtí aktivisté se zástupci chemického průmyslu.

Nespokojení jsou nejen Greenpeace S konečnou podobou nových evropských chemických předpisů je velmi nespokojeno sdružení Greenpeace. Tvrdí dokonce, že svůj díl viny na tom má i Česká republika, která se postavila proti radikálnější verzi REACH. „Výsledná podoba je velmi vstřícná vůči chemickému průmyslu i díky postoji České republiky,“ řekl Jan Freidinger, vedoucí toxické kampaně pražské kanceláře Greenpeace. Greenpeace vadí například to, že z více než sta tisíc chemických látek, používaných v Evropě, se REACH týká jen asi třetina, přičemž striktní kontrole podléhá pouze zhruba 17,5 tisíce přípravků.

REACH ušetří na lékařské péči „REACH je krokem vpřed, ale směrnice nebyla dotažen do konce,“ tvrdí Freidenger. Nevládní organizace už roky upozorňují na to, že chemické látky jsou všudypřítomné a do kontaktu s nimi každý den přichází prakticky každý. Nebezpečné chemikálie jsou například v počítačích nebo i v obyčejném linoleu. „REACH sice představuje pokrok oproti stávajícímu stavu, ale jeho konečná podoba je příliš slabá na to, aby byla schopna zajistit ochranu zdraví lidí a našeho životního prostředí před nebezpečnými chemickými látkami, kterými chemický průmysl každoročně zásobuje trh v tisících tun a používá je mimo jiné ve výrobcích denní spotřeby,“ komentoval schválenou podobu REACH předseda sdruženi Arnika Jindřich Petrlík. (red)

REACH je na JIPCE Konečné hlasování v Evropském parlamentu sice dalo život nové chemické politice EU, nazývané REACH, ale zanechalo ji podle mínění ekologických a spotřebitelských nevládních organizací v kritické situaci. Část českých europoslanců si dokonce nepřála zrod REACHe vůbec s odůvodněním, že to ohrozí existenci evropského chemického průmyslu kvůli nákladům, které toto nařízení vyvolá. Poslanci ODS hlasovali proti REACHi už od samotného počátku. Ignorovali tak přání více jak sedmnácti tisíc signatářů petice Budoucnost bez jedů a dali na rétoriku chemického průmyslu. „Nedíváme se na to, kolik by se při důslednějším požadavku náhrady nebezpečných látek bezpečnějšími alternativami ušetřilo na zdravotních výdajích a na budoucí likvidaci ekologických zátěží, s jakou se dnes potýkáme například ve Spolaně Neratovice a na mnoha dalších místech. REACH není ve své konečné podobě důsledný a obávám se, že právě někteří čeští politici mu příliš nepomohli,“ podotkl předseda sdružení Arnika Jindřich Petrlík. Průmyslové společnosti budou muset doložit informace o bezpečnosti chemických látek, které jsou vyráběny či importovány do Evropy ve vysokých objemech. Nová směrnice také umožní veřejnosti požadovat informace o přítomnosti limitovaného počtu nebezpečných chemických látek ve výrobcích. Dosud mohly podniky prodávat víceméně jakoukoliv chemickou látku, bez doložení informací o její bezpečnosti. Nebezpečné chemické látky byly zakázány pouze jako reakce na nějaký skandál – případ od případu. Závažné mezery v REACHi stále ještě umožní používat ve výrobě a spotřebních výrobcích mnoho chemických látek, které mohou způsobit vážné zdravotní problémy, včetně rakoviny, poškození plodu a narušení rozmnožování. Dále konečná dohoda o REACHi umožňuje průmyslovým firmám, které dovážejí a vyrábějí chemické látky v objemech do 10 tun ročně – tedy 60% chemických látek spadajících pod režim REACHe, aby neposkytli žádné smysluplné informace o bezpečnosti těchto látek. V konečné podobě REACHe mimo jiné chybí záruka, že budou ve všech případech vzaty v potaz informace o bezpečných náhradách od třetích stran. Činnost nové Evropské chemické agentury v Helsinkách bude muset být velice přísně monitorována. Bez potřebné podpory a dohledu budou nebezpečné chemické látky i nadále kontaminovat živou přírodu, naše domovy a naše těla a REACH prostě selže.

OBČANSKÉ SDRUŽENÍ

ARNIKA

Posláním Arniky je zlepšování stavu životního prostředí, jeho obrana před znečišťováním, ochrana a obnova přírodních hodnot na území České republiky, a to i v evropském kontextu. Arnika je ekologické sdružení občanů, které vzniklo 29. září 2001. Toto sdružení založila skupina lidí, kteří opustili Děti Země z důvodu odlišných představ o budoucí činnosti a struktuře této organizace. Činnost Arniky se soustřeďuje na tři programy. Jsou to: 1. Ochrana přírody 2. Toxické látky a odpady 3. Centrum pro podporu občanů Arnika je celostátní organizací s centrální kanceláří a místními samostatnými pobočkami, dále pak se skupinou poboček, které se od sebe liší druhem činnosti. Sdružení usiluje o co nejširší členskou základnu. Jak sdružení Arnika uvádí, členové rádi do svých řad přijímají každého, kdo má chuť zapojit se do ochrany životního prostředí – ať už jako dobrovolník, člen nebo přispěvatel – sympatizant. Významnou roli v činnosti hraje organizace i mezinárodní a přeshraniční spolupráce. Arnika je v České republice členem Zeleného kruhu a Informačního centra neziskových organizací (ICN). Z iniciativy organizace vznikla v Děčíně Koalice neziskových organizací pro cyklistiku a pěší dopravu. Na mezinárodní úrovni koordinuje evropskou skupinu celosvětové sítě za snížení toxických látek v životním prostředí – IPEN (International POPs Elimination Network) a je zástupcem České republiky v koalici Health Care Without Harm – (HCWH). Arnika je dále členem Aliance pro zachování Labe v Čechách a Sasku a připravuje společné projekty s Grüne Liga, ERN (European Rivers Network) a dalšími.

Kontakty Arnika (Koordinační centrum) Eva Vejvodová Chlumova 17, 130 00 Praha 3 tel/fax: 222 781 471, 222 782 808 [email protected] • [email protected]

Pobočky Arnika má po České republice několik poboček, například v Českých Budějovicích, Děčíně, Jihlavě, v Mostě, Vyškově nebo Ostravě. (red)

Zdroj: Arnika Lomikámen 04 | 2006

Téma

Člověk proti mocným investorům

P ř í běh y n ov o d o b ých D o n Q u i j o t ů, k t e ř í s e t vá ř í v t vá ř b o hat ý m ko n cer n ů m n evz dali

mědělského družstva, a tak se s ním komunisté nepárali – políčko mu sebrali. Náhradou mu tehdy přidělili vzdálené pozemky, poseté kameny. Později za svou tvrdohlavost dokonce vyfasoval podmínku, za narušení socialistické vesnice. Jan Rajter odešel na Mostecko ke dráze jako posunovač. Neustále snil o vlastním hospodářství, až objevil v blízkosti litvínovské chemičky polorozpadlý domek a kolem něj poddolovanou zem, plnou prasklin, zbavenou ornice. A nad vším se vznášel zápach. Napadlo jej, že by ho na tomto nevábném kráteru komunisté mohli nechat sedlačit. Na národním výboru si tehdy mysleli, že se pomátl. Ale pozemky mu přidělili. Rajter přes den jezdil s posunovací lokomotivou a odpoledne po práci dřel na poli a staral se o dobytek. Z utrápeně beznadějného pole se stalo nejvýstavnější a nejvýnosnější v okolí. To bylo družstevníkům trnem v oku, proto občas na pole vtrhli a celou jeho úrodu odvezli s odůvodněním, že „socialistická organizace má přednost“. Nezkrotitelný sedlák tvrdě protestoval, a časem nájezdy družstevních kombajnů ustaly. Jan Rajter soukromě hospodařil dál, až do pádu režimu.

Zeman označil Rajtera a EPS za novodobé bin Ládiny

Továrna Nemak v Havrani na Mostecku.

Foto Nemak Czech Republic.

Dá se opravdu za peníze koupit všechno, včetně hrdosti a nezlomnosti lidí, kteří odmítají ve svém sousedství nebezpečnou fabriku, anebo si nepřejí mít za humny hospodářství nevkusné satelitní městečko? Stát podporuje zahraniční investory mohutnými, většinou miliardovými podnikatelskými pobídkami v podobě mnoholetých daňových prázdnin. A je mu dokonce lhostejné, jestli daná firma svou výrobou nenapravitelně zdevastuje okolní krajinu. Investoři mají pro naši přírodu totiž nebezpečnou slabost – chtějí své podniky stavět a vyrábět své produkty v lůně krajiny, na zelené louce. Na rozdíl od obyčejných lidí, kteří většinou proti nim stojí zpočátku zcela osamoceni, mají mocné podniky i dost peněz a času na to, aby nejen obcházely zákony, ale do nekonečna také protahovaly soudní spory.

10


Sedlák Rajter a mexická hliníkárna Nemak Jedním z těch, kteří svůj boj s mocnou zahraniční firmou nevzdali, je třiasedmdesátiletý soukromý zemědělec Jan Rajter, který se synem a dvěma vnuky hospodaří na pěti stech hektarech úrodné půdy u obce Moravěves na Mostecku. Stát dovolil za jeho humny postavit za cenu obcházení zákonů továrnu na hliníkové automobilové součástky mexické společnosti Nemak. Fabrika vypouští do ovzduší a půdy nebezpečné rakovinotvorné dioxiny. Jan Rajter zůstal jediným, kdo napadá u soudu zákonnost stavby. Ostřílený kozák, který se v minulosti rval i s komunisty, se stal symbolem osamělého odporu proti mocné korporaci. Farmář, kterému zemřela matka, když mu byly tři roky, začal už v dětství věřit půdě jako jediné jistotě v nejistém světě. A tomu, že když jí dá všechny své síly, půda jej uživí. První své hospodářství si koupil na Bruntálsku v době násilné kolektivizace a politických štvanic i poprav – v roce 1953. Odmítl vstoupit do ze-

V roce 1993 koupila rodina Rajterových statek a rozsáhlé pozemky v Moravěvsi. Starého sedláka naplňovalo štěstí – všude kolem černozem s jílovitým podložím, které drží vláhu, i když přijde sucho. V dubnu 2001 přišla rána. Z televize se farmář dozvěděl, že jeho nejlepší pozemky má obklíčit více než dvousethektarová průmyslová zóna Joseph, v jejímž centru bude fabrika na výrobu hliníkových součástek do aut mexické společnosti Nemak. Jana Rajtera polilo horko – kdo bude od něj kupovat obilí, maso nebo mléko z oblasti, zamořené jedovatými látkami z výroby? K Rajterovi se přidal mladý právník z Ekologického právního servisu (EPS) Pavel Franc. Spolu rozjeli kolotoč soudních žalob. Například napadli souhlas Ministerstva životního prostředí s vynětím pozemků pro továrnu ze zemědělského půdního fondu. Žalovali také okresní stavební úřad, který stavbu povolil, aniž by si předem obstaral zákonem předepsané podklady. Průmyslovou zónu i s Nemakem mocně podporovala vláda. Když započaly soudní spory, přirovnal Jana Rajtera a EPS tehdejší premiér Miloš Zeman k novodobým bin Ládinům. Nemak totiž plánoval hliníkárnu rozšířit o další prostory a zvýšit výrobu. Po pěti letech soudních sporů, stížností a tahanic, se sedlák dohodl s městem Most, že mu své pozemky prodá za 260 milionů. Za toto odškodnění by farmář Rajter spolu s právníky EPS stáhl všechny žaloby. Vláda ochotně přispěchala s příslibem, že vyčlení pro odkoupení pozemků 234 milionů z republikového rozpočtu. Jenomže město Most náhle couvlo a následně začalo celý smírčí proces prodlužovat. Nakonec však došlo na konci roku 2006 ke smíru a Jan Rajter odškodnění přijal

Téma

a pozemky prodal. Průmyslová zóna se bude rozšiřovat a s ní i hliníkárna Nemak.

Kauza Lysolaje: Ta půda není na prodej Ani neuvěřitelná suma ve výši půl miliardy korun nezlomila čerstvou penzistku Zdenku Blažkovou k tomu, aby se vzdala pozemků po předcích, ležících v Lysolajích na okraji Prahy. Třetinu církevního statku v Lysolajích koupili její předci už před třemi stovkami let. Tehdy pozemek ležel dvě hodiny chůze od Prahy, dnes je součástí hlavního města. Investoři by zde rádi postavili satelitní městečko, proto vyhnali cenu pozemků až do pohádkových výšin.

Staré Lysolaje

Foto archiv

Zdenka Blažková nosí zástěru a nejraději se stará o svoji zahradu, přes zimu vyšívá. Čte, sleduje televizi, a když ušetří nějaké peníze, jezdí na poznávací zájezdy po Česku. Ze vrat statku „U Srbů“, jak stojí na bráně, je dnes stejně jako před třemi sty lety výhled na pole lemované lesem a skalami, které nabízejí romantický výhled na Vltavu a zubatou čáru Hradčan daleko na obzoru. Kvůli rodovým polím kdysi komunisté dohnali otce Zdenky Blažkové k infarktu. Tím éra sedláků ze statku

Ilustrační foto

Foto archiv

U Srbů násilně skončila. V nových časech si dvě desítky hektarů pronajalo družstvo a rodinný rozpočet paní Blažkové, manžela a jejich syna dostává každý rok dvacet tisíc k lepšímu na nájmech. Od půlky devadesátých let ale začal rozruch. Jedné z nejlepších parcel v Praze si všimli developeři a rodová pole Blažkových najednou získala neuvěřitelnou hodnotu víc než půl miliardy korun. Zatímco dva sousedi v podobné situaci bez otálení souhlasili s prodejem, paní Blažková zavrtěla hlavou. „Ta

půda není na prodej. Můj tatínek se tady málem udřel k smrti a já to mám vyměnit za nějaké papírky?“ Za slovy pronesenými hned na první schůzce s obchodníky s realitami si stojí i dnes. Pevné stanovisko Zdenky Blažkové vyvolalo nátlak a nevraživost sousedů i starosty, který chtěl stavět a rozšiřovat obec. Statkářka musela čelit také tlaku rodin ze sousedních statků, jejichž pole leží až za Blažkovými a bez souhlasu paní Zdenky se na ně stavební stroje nedostanou. Časem ale začaly spory utichat. Vyměnilo se i vedení místní radnice, zmizel nátlak na vlastníky půdy. Jeden majitel malého kusu půdy přístupného i bez souhlasu paní Blažkové pozemek prodal a teď se tu staví pět vil, obehnaných vysokým plotem. Pokud by paní Blažková kývla, stálo by jich tu tři sta padesát.

LG. Philips a (opět) Miloš Zeman Největší zahraniční investicí na „zelené louce“ byla na přelomu století v České republice výstavba továrny dnes již spojených nadnárodních společností „korejského“ LG Electronics a „holandského“ Philipsu ve společnost LG. Philips Displays. Ta se v Hranicích rozhodla vybudovat továrnu na velkoplošné obrazovky do televizí. Případ se proslavil díky Markétě Regecové, která odmítla přistoupit na městem navrhovanou cenu 105 Kč/m2 (šlo tehdy o cenu běžnou, nicméně pozemky se v budoucí zóně prodávaly také za 300 Kč/m2...) a požadovala za své pozemky o necelých 50 Kč za m2 více. Místní starosta ji proto začal v médiích urážet, čímž rozpoutal mediální přestřelku a velkou licitaci o cenu pozemku. Do kauzy se zapojili také nejvyšší státní předIlustrační foto

Foto archiv


11

Téma

Ilustrační foto

Foto archiv

stavitelé včetně tehdejšího premiéra Zemana (s jeho známým bonmotem: „Přeji si více Philipsů a méně Regecových...“). Paní Regecovou za podivných okolností k prodeji přesvědčoval náměstek policejního prezidenta, o celou záležitost se měla zajímat také BIS. Politici poprvé veřejně začali debatovat o možnosti vyvlastňování pro účely průmyslových zón... A město Hranice nakonec muselo paní Regecové, na jejíž pozemcích Philips nelegálně stavěl, zaplatit namísto několika málo desítek tisíc Kč navíc, celých 5,2 mil. Kč. Případ boje osamělého běžce s mocnou nadnárodní společností ukázal, že když se člověk nevzdá a stojí si pevně za svým, nakonec skutečně dosáhne toho, co chtěl. Kauza Regecová však skoro dokonale zakryla několik pochybení a problémů, které se týkaly jak vzniku průmyslové zóny, tak i samotného závodu společnosti LG. Philips. Jak uvádějí právníci EPS, jsou to například tato pochybení či otázky: • Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ) zjistil porušení zákonů o investičních pobídkách a o zadávání veřejných zakázek • Z důvodu nekvalitní a rychlé přípravy projektu výstavby průmyslové zóny ze strany Ministerstva průmyslu a obchodu (MPO), České agentury pro zahraniční investice CzechInvest a města Hranic došlo ke zbytečnému proinvestování několika milionů Kč • Společnosti byla v nedávné době udělena již několikátá pokuta za porušení zákona v oblasti vypouštění odpadních vod • Společnost má potíže s úniky nebezpečných látek do řeky Bečvy a potoka Velička

12


Továrna LG. Philips Displays, mohutně podpořená investičními pobídkami udělenými na základě usnesení vlády ze dne 29. března 2000 č. 321 ve výši přesahující 1,6 miliardy korun, tedy dva roky vyráběla televizní obrazovky nelegálně a státní orgány tomu absolutně nečinně přihlížely. Program prevence měl Philips podle zákona předložit ke schválení současně s podáním návrhu na vydání územního rozhodnutí. Ten byl podán už v květnu 2000. Společnost předložila program ke schválení o více než rok později, poté, co zkušební provoz rozjela. Navíc program zpracovala nekvalitně, a proto několikrát musela na výzvu úřadu provádět jeho opravy a doplnění. A aby toho nebylo málo: Philipsu chybělo zákonné pojištění odpovědnosti za škody vzniklé v důsledku závažné havárie, které byl podle zákona povinen sjednat ještě před uvedením své továrny do zkušebního provozu.

Kauza automobilky Hyundai v Nošovicích V září roku 2005 oznámila Automobilka Hyundai Motor Company, že Česká republika připadá do úvahy pro vybudování jejího nového závodu. Především blízkost k Žilině, kde již dokončovala stavbu sesterská automobilka KIA, pak hovořila pro lokalitu v Nošovicích, kde je k dispozici asi 260 ha úrodné půdy, na které hospodaří družstvo vlastníků a vyrábí známé nošovické kysané zelí. Ačkoliv česká strana nabízela i další zóny, jako například Mošnov (později přišla také nabídka z Holešova), území Nošovic preferovalo samotné vedení společnosti Hyundai, a to i díky jeho krásné poloze na úpatí Beskyd.

Tlak na prodej pozemků sílil, jádro nošovických vlastníků půdy v budoucí zóně, v čele s vedením místního družstva, však dlouhou dobu odolávalo. Kraj však přišel s nápadem, kterým vyjednávání a celkovou atmosféru v Nošovicích a okolí posunul do jiné dimenze. Všem rodinám v Nošovicích a Nižních Lhotách totiž jako kompenzaci za snížení pohody bydlení kvůli stavebním pracím slíbil rovných 100 000 Kč. A do toho všeho se ještě přidal premiér Paroubek, který „hrozil“, že pokud vlastníci neprodají, budou jejich pozemky vyvlastněny. Družstvo však trvalo na zajištění podmínek pro svou další existenci a požadovalo proto několikasetmiliónové kompenzace. Na výsledku jednání s družstvem však byl závislý postoj mnoha zbylých vlastníků. Tito společně s dalšími občany Nošovic, kteří se záměrem výstavby továrny Hyundai nesouhlasili, nejprve sepsali proti zóně petici a nakonec založili sdružení s názvem Půda pro život. Společně s právníky programu GARDE – Globální odpovědnost EPS pak sepsali dopis generálnímu řediteli Hyundai, v němž s odkazem na deklarovanou společenskou odpovědnosti této automobilky žádali o to, aby ještě zvážila umístění své investice do Nošovic, a to s ohledem na negativní dopady, které výroba automobilů bude mít pro chráněnou krajinu.

Anonymové vyhrožovali vlastníkům půdy smrtí Jelikož vyjednávání s družstvem a vlastníky nadále ztroskotávala, kraj 12. 12. 2005 veřejně oznámil, že zastavuje přípravné práce na zóně. Přesto však hejtman Tošenovský ještě stanovil „dodatečnou lhůtu“, do pátku 16. prosince, kdy by výkupy pozemků od těchto vlastníků musely být případně zajištěny. Ve středu 14. prosince pak Kraj nalezl kompromis s družstvem, které souhlasilo s prodejem. Den před vypršením „dodatečné lhůty“, 15. prosince 2005, pak tři klíčoví vlastníci pozemků dostávají anonymní dopisy, v nichž bylo jim a jejich blízkým vyhrožováno smrtí, protože se rozhodli neprodat. Ve velmi vypjaté atmosféře se nakonec všichni zbylí vlastníci rozhodli své pozemky prodat. Kraj neváhal tyto smlouvy akceptovat, přestože s podpisem pod výhrůžkou smrti právní řád ČR spojuje absolutní neplatnost smlouvy. Ihned po prodeji pozemků se rozběhl proces EIA na automobilku, přičemž ten byl zahájen na všechny tři možné lokality (v Nošovicích, Mošnově, Holešově), aniž by tyto dokumentace obsahovaly vzájemná porovnání environmentální vhodnosti jednotlivých lokalit. Tím byl popřen smysl celého procesu EIA, jak je specifikován zákonem i Směrnicí Rady 85/337/ES. V souvislosti s přípravou zóny pak již byla vydána řada povolení, ačkoliv proces EIA ještě v té době nebyl dokončen.

Konečný smír Hyundai a nevládních organizací Na sklonku roku 2006 uzavřely všechny zúčastněné strany sporu kolem budoucí automobilky společnou

Téma

Deklaraci porozumění. Deklarace by měla vést k odstranění, zmírňování a kompenzaci případných negativních dopadů závodu automobilky Hyundai a průmyslové zóny Nošovice na straně jedné a k usnadnění projektové přípravy i samotné výstavby průmyslové zóny a závodu společnosti Hyundai na straně druhé.

Závazky Deklarace: • Moravskoslezský kraj, Ministerstvo průmyslu a obchodu a CzechInvest se zavazují zastavit přípravy dalších strategických zón v kraji – Dolní Lutyně a Šilheřovic a zaměřovat se na obnovu ploch nevyužívaných průmyslových areálů (tzv. brownfields) a do budoucna preferovat jejich regeneraci před realizací průmyslových zón na „zelené louce“. • Společnost HMMC se zavazuje mj. k vypracování dopravního plánu minimalizujícího dopad dopravy na životní prostředí, k omezení provozu nákladních aut o hmotnosti nad 7,5 tun o víkendech a svátcích, k sadovým úpravám areálu továrny snižujícím zásah do krajinného rázu nebo ke zřízení nadačního fondu na podporu občanské společnosti a komunitních programů v obcích kolem nošovické zóny. • Strany občanských sdružení se zavazují k respektování všech dosud vydaných rozhodnutí a stanovisek,

týkajících se nošovické zóny a závodu HMMC, a dále k tomu, že své výhrady k projektovým podkladům a ke správním rozhodnutím budou řešit přímo s vedením automobilky a Moravskoslezským krajem a nikoliv podáváním odvolání či žalob. Strany občanských sdružení (EPS, Beskydčan, Půda pro život a Děti Země) od počátku vidí v přípravě a realizaci průmyslové zóny Nošovice a závodu HMMC enviromentální, společenská i ekonomická rizika nejen pro MS kraj, ale pro Českou republiku jako celek. Letos v červenci HMMC vyzvalo právníky EPS k jednání. Obtížná vyjednávání se rozběhla v srpnu a probíhala po celé září a říjen. Postupně se do nich zapojily Moravskoslezský kraj, CzechInvest a poté další nevládní organizace, které se účastnily povolovacích řízení o nošovické zóně a závodu HMMC. „Například EPS se odhodlalo k velkému ústupku, neboť jeho původním cílem bylo pokusit se zastavit celý projekt za použití veškerých právních prostředků,“ říká právník Pavel Franc z programu GARDE Ekologického právního servisu. Ludmila Kozlová z nošovického sdružení Půda pro život vítá především přínos Deklarace pro přírodu: „Nákladní automobily z továrny Hyundai nebudou místní

občany o většině víkendů obtěžovat hlukem a prachem, a vyjednalo se ozelenění uvnitř i vně závodu, které sníží zásah do krajinného rázu.“ Leo Košťál z Beskydčanu ji doplňuje: „Vytvoření umělého přechodu v Jablunkovském průsmyku umožní například velkým šelmám z Polska a Slovenska žít nadále i u nás. Tak zůstane zachována naše sounáležitost s celým Karpatským masivem. Pak dopravní zátěží spojenou s továrnou Hyundai tolik neutrpí ani turistická atraktivnost Beskyd. Vítáme také opuštění plánů na realizaci environmentálně kontroverzních zón v Dolní Lutyni a Šilheřovicích, které pomůže zachovat tamní životní prostředí.“ Miroslav Patrik z Dětí Země, který se zabývá vlivem dopravy na životní prostředí, říká: „Vítáme, že stát bude investovat více než 9 miliard korun do modernizace železnice na Slovensko, takže společnost Hyundai ji bude moci plně využit při výměně zboží se sesterskou firmou KIA v Žilině.“ Na bedrech nevládních organizací nyní leží přísná a důsledná kontrola toho, co se automobilka Hyundai zavázala splnit v podepsané Deklaraci.

Zuzana Minstrová s využitím informací Ekologického právního servisu

Beskydská krajina

Foto archiv


13

Téma

Krabice nejen hyzdí krajinu Novodobé obří sklady, průmyslové objekty, super a hypermarkety a průmyslové parky vůbec, které vyrostly poblíž dálnic a na okrajích velkých měst, se vzájemně podobají jako vejce vejci. Jeden sklad lze zaměnit za jiný, stavby od sebe neodlišuje žádný detail. Společným jmenovatelem všech těchto objektů je především jejich účelnost. Nic víc. Rozhodně nepředstavují něco, čím by se lidstvo mohlo na přelomu dvacátého a jednadvacátého století chlubit. Nevzhledné krabice staví investoři takřka bez výjimky doslova na zelené louce, tedy tam, kde ještě donedávna ležela pole nebo louky. Je to logické, neboť taková půda bývá nejlevnější. Průmyslové objekty, jejichž jednou z mála předností je to, že se v případě potřeby dají demontovat stejně rychle jako byly postaveny, nejen hyzdí krajinu. Podle odborníků přírodě také dokonce škodí. Plechové krabice zabírají půdu, narušují vodní režim v přírodě, okupují životní prostor rostlinám a živočichům. Některé druhy výstavbu logistických areálů nepřežijí. K tomu objekty zatěžují okolní krajinu těžkou automobilovou dopravou, která znečišťuje ovzduší a decimuje silnice. Do obchodních center, vzdálených od měst, se navíc lidé nedostanou jinak než autem, následkem čehož kolabuje na okrajích měst doprava. Předměstí, jejichž výsadou býval ještě v nedávné minulosti čistý vzduch a klid, jsou zahlcena výfukovými plyny, hlukem a prachem. Za skutečnou přírodou, oproštěnou od obchodních a průmyslových areálů, pak musejí obyvatelé jezdit neuvěřitelné kilometry daleko.

Živelná výstavba je strašákem evropské krajiny Jak upozornil v září minulého roku časopis Týden, rozvolněná výstavba či suburbanizace, nebo-li urban sprawl, jsou sice nevinně a akademicky znějící slova, ale ve skutečnosti jde o největšího strašáka evropské krajiny. V tomto duchu chápe zmíněný termín také dokument Tématická strategie EU pro městské životní prostředí, který projednávají orgány Evropské unie. Urban sprawl, to jsou čtvereční kilometry, které nejsou ani městem ani přírodou. Rozlezlé sklady, nákupní střediska, satelitní sídliště, mezi nimi silnice a parkoviště. A sem tam nějaký ten lán kopřiv jako výsměch příměstské zeleni. Přitom existuje řada způsobů, jak se suburbanizaci bránit. Jak uvedl časopis Týden, Londýn má už od druhé světové války svůj „zelený pás“, tedy oblast, kde se podle územního plánu nesmí nic stavět. Českým obcím a městům narušená krajina v okolí zřejmě nevadí, protože o vytvoření podobného zeleného pásu jejich za-

Ilustrační foto

stupitelé zatím neuvažují. V historických centrech měst by stavbu velkoskladu nebo jiného areálu v podobě obří plechové krabice nikdo zřejmě nepovolil. Ale s tím, že tyto objekty ukrajují zeleň v okolích měst a že narušují ráz přírody, si nikdo hlavu neláme.

Ani současný milion metrů čtverečních nestačí Česká republika patří k evropským zemím, kde od počátku jednadvacátého století rostou průmyslové parky a velkosklady nejrychleji a kde zabírají, přepočteno na počet obyvatel, jednu z největších ploch. Logistické parky v současné době zabírají v tuzemsku více než jeden milion metrů čtverečních a další desítky tisíc čtverečních metrů spolknou v budoucích několika letech. Nejpřitažlivějšími místy jsou pro developery Praha, Br-

Ilustrační foto

14


Foto archiv

no, Plzeň a Ostrava. K nim zakrátko přibude Pardubicko a Hradec Králové. Přitom rozvolněná zástavba na zelené louce nepatří, i přes nízkou cenu pozemků, k nejlevnějším. Jde o energeticky a materiálově nejnáročnější způsob stavění. Ke každému objektu je totiž potřeba vybudovat rozsáhlou infrastrukturu. Často výstavbu infrastruktury dotují samotná města a obce, protože jejich představitelé doufají, že zde získají nové pracovní příležitosti. Jenomže například logistická centra zaměstnávají velice málo lidí, a tak naděje obcí brzy vyhasnou. Největší zisk ze smutných šrámů na české krajině nemají místní podnikatelé, ale mocné zahraniční firmy, nizozemské, americké, britské a německé. Největšími developery jsou na tuzemském trhu zahraniční společnosti proto, že mají dost peněz k tomu, aby si vyhlédly

Foto archiv

Téma

vhodný pozemek, koupily jej a investovaly do následné stavby logistického parku stovky milionů korun. Posléze si najdou nájemce objektů. Zhruba devadesát pět procent metrů čtverečních všech průmyslových a obchodních ploch je obsazených nájemci. Jestliže se developerské firmě podaří udržet neobsazenost ploch mezi pěti až sedmi procenty, vydělává.

Mostecké haldy se prom ě n í v rekreačn í id y lu

Moderní továrna může být i hezká V roce 1930 žilo na území dnešní České republiky zhruba stejně obyvatel jako dnes. Zastavěná plocha tehdy představovala 75 tisíc hektarů. V roce 1999 zastavěné území v tuzemsku tvořilo už 130 tisíc hektarů. Od té doby ploch s novými stavbami, nejen průmyslovými, rychle a výrazně přibylo. Víte, proč je značná část nových domů v satelitních městečkách na první pohled projevem absolutního nevkusu? Jak vysvětlují dnešní architekti, je to dáno mimo jiné i tím, že se majitel budoucí stavby neporadil s architektem, ale splácal domek z mnohdy nesourodých prvků, které se mu nahodile zalíbily v katalogu. Nezamýšlí se přitom nad tím, jestli se tyto prvky k sobě „pod jednu střechu“ vůbec hodí, jestli se jejich styly vzájemně nebijí. Architekta k takovému výběru z katalogu rodinných domků vůbec nepotřebuje, a ještě na něm ušetří. Dům navrhne projektant, kterému jde o účelnost a praktičnost, a nikoli o estetický vzhled. Takže i u bydlení často zvítězí stejné měřítko jako platí pro moderní velkosklady a průmyslové či obchodní objekty. Mnozí z těchto obyvatel satelitních městeček neberou při stavbě své vily ohled na ráz celé ulice a na vzhled ostatních domů. K tomu možná podvědomě promítnou do stavby vlastní víru ve všeobjímající vládu peněz, touhu po tom trumfnout sousedy – aby byla jejich rezidence vyšší, rozlehlejší a na pohled honosnější. Nejen rodinný domek, ale dokonce i průmyslový objekt jde v dnešní době postavit tak, že je na něj radost pohledět. Stojí to však výdaje navíc. Před několika lety navrhl známý český architekt Martin Rajniš spolu s kolegou Patrikem Hoffmanem továrnu na svítidla. Vyzdvihovaly ji architektonické časopisy, patrně největší současné české stavby ze dřeva si všimli jak tuzemští, tak i zahraniční zákazníci. Moderní továrnu zdobí i dřevěné podlahy a trámy, člověk se v ní cítí tak trochu jako v horské chatě. V roce 2004 získala v soutěži Grand Prix Obce architektů čestné uznání další domácí průmyslová stavba – logistický areál v Písku. Navrhl jej pražský ateliér KAVA. Je znát, že někteří podnikatelé se chtějí lišit, že je neuspokojuje uniformovanost současných plechových krabic a že si přejí, aby i takové obyčejné stavby jako třeba velkosklady měly vlastní specifickou tvář. Chtějí, aby jejich továrny a sklady byly stejně solidní jako jejich úmysly.

Zuzana Minstrová

Mokřadní ekosystém na severočeské výsypce

Vodní nádrž o rozloze větší, než je Máchovo jezero, má vzniknout zhruba do tří let v důlní jámě bývalého hnědouhelného lomu Most-Ležáky. Zatopená plocha bude zabírat 311 hektarů. Podle projektu by se měly po vodní hladině v budoucnu prohánět plachetnice a na březích by měla vyrůst sportoviště. Dokonce se tu počítá s výstavbou nové mostecké vilové čtvrti. Území, ležící mezi litvínovskou chemičkou a mosteckým sídlištěm, by se tak mělo stát vyhledávaným místem k rekreaci. Už za pár měsíců sem začne proudit pětikilometrovým potrubím voda z Nechranické přehrady. Zatopení lomu Ležáky přijde na 1,5 miliardy korun ze státní pokladny a stane se dalším krokem k rekultivaci „měsíční krajiny“ v podkrušnohorské pánvi, kterou do nynější žalostné podoby přivedl v minulosti člověk svou brutální těžbou hnědého uhlí. Ležáky se nestanou prvním zatopeným lomem na Mostecku. Několik malých jezírek zde vzniklo samovolně, když krátery po těžbě zaplavila spodní voda. Například v jezeře Barbora po lomu Dukla se dnes lidé dokonce i koupou a jezdí na skútrech. Přitom toto jezero vzniklo samovolně už v osmdesátých letech. Lidé chodívají venčit psy, ale také se koupat, i k dalším malým vodním nádržím, třeba k jezeru Matylda. Likvidaci lomu Ležáky má na starosti státní podnik Palivový kombinát Ústí. Ten uvažoval ještě i o jiné variantě, a sice že by se lom zasypal vyvezenou horninou. Ta za dobu fungování lomu stačila zabrat místo mezi dvěma kopci, vzdálenými dva kilometry, a vytvořit desítky metrů vysokou a stovky metrů širokou haldu. Zatopení lomu vodou se však ukázalo být levnější. „Zatopení je také nejvhodnějším způsobem pro životní prostředí,“ řekla Lidovým novinám Jana Kružíková z Palivového kombinátu Ústí. Její kolega, náměstek ředitele Igor Němec k tomu dodal: „V případě jezera Most-Ležáky půjde o dosud největší zatopení lokality. Máme sice veškeré potřebné studie, ale praktické zkušenosti s tak velkou plochou nejsou ani v zahraničí.“

Foto Severočeské doly, a. s.

V Podkrušnohoří za posledních čtyři sta let vzniklo kolem tisícovky hlubinných šachet. Překážkou na cestě k rekultivaci krajiny by proto mohla být spodní voda. „Třeba ze zaniklého dolu Koh-I-Noor ji musíme stále odčerpávat, protože by jinak zatopila okolní lomy Armáda a Bílina,“ upozornil Igor Němec. Spodní vodu neloze kvůli jejímu složení použít na zatopení jezera. Její odčerpávání přijde na hodně peněz, které zatím platí sát. Sportu a rekreaci by měl sloužit také lom Chabařovice u Ústí nad Labem. I tam vznikne jezero o rozloze 250 hektarů. Rekultivace dolu Chabařovice bude stát dvě miliardy. Začalo se s ní už v roce 2001, napouštění jezera by mělo trvat ještě zhruba čtyři roky. Celková suma, která by měla proměnit zdevastovanou krajinu v příjemné místo k rekreaci, bude 15 miliard korun. Částku na odstranění následků těžby schválila v roce 2002 vláda Miloše Zemana. Zaplavování bývalých lomů má ale i své odpůrce a nesmlouvavé kritiky. Například místostarosta obce Hora sv. Kateřiny Petr Pakosta připomíná, že voda tvoří hladkou plochu, po které se bude snáze pohybovat kouř a prach z chemičky a dalších podniků. Podle Pakosty nebude ani 15 miliard na rekultivaci krajiny stačit. Místostarosta rovněž za velice neprůhledné označuje rezervní fondy, které si na budoucí likvidaci následků těžby vytvářejí současné uhelné společnosti. Vodní rekultivace by přesto měla pokračovat i ve vzdálenější budoucnosti. Za dvacet let se bude zatápět lokalita Bílina. Zde má vzniknout jezero o ploše 1100


15

Rozhovor

Nerozhodují lidé, které jsme si zvolili, ale nadnárodní korporace Rozhovor s právníkem Ekologického právního servisu Mgr. Jiřím Nezhybou Nemají bohatí zahraniční investoři u nás pocit, že si mohou všechno dovolit? Ten pocit asi mají. Vyplývá to již z jejich ekonomické a tudíž politické síly. Přišel jsem do EPS pomáhat Pavlovi Francovi do programu GARDE, který se zabývá jak společenskou, tak tzv. korporátní odpovědností nadnárodních společností. Velké investice jsou obvykle smluvně podpořené vládními investičními pobídkami a státní orgány a místní samospráva pak v zásadě jen naplňují tuto vůli vlády, a proto vycházejí zahraničním investorům vstříc. I za cenu nedodržování nebo obcházení zákonů. V minulosti třeba stávalo, že úředníci, kteří mají z podstaty věci být nezávislí, byli součástí přípravného týmu nějaké velké investiční akce, a tedy odpovědní za její hladký průběh.

16


Spolupracoval jste na kauze Nemak. Nemrzí vás jako člověka, že sedlák Jan Rajter nakonec přijal nabízené odškodnění a své pozemky prodal, že tedy v tomto sporu zvítězilo rozšiřování průmyslové zóny nad tvrdohlavostí jednoho farmáře? Pan Rajter vedl spor s Nemakem více než pět let. Svým občanským postojem je výjimečný. Ukázal, že má smysl brát se za svá práva, byť to trvá dlouho a výsledek je nejistý. Většina lidí, kteří by se ocitli v podobné situaci jako on, by se dávno zlomila, máme s tím v EPS zkušenosti. Nemrzí mne tedy, jak spor nakonec dopadl. Právník ve mně sice říká, že je to škoda, že pan Rajter a EPS stáhl žaloby. Případně další vyhrané soudní spory se mohly stát precedentem, příkladem pro podobné

Jiří Nezhyba (narozen 1973 v Hranicích) vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 1999 pracoval na sekretariátu rozkladové komise ministra vnitra, odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR. V letech 2000 – 2001 působil v uprchlickém táboře Vyšní Lhoty. S EPS nejprve spolupracoval externě, na podzim roku 2002 pak nastoupil do brněnské kanceláře. Působí v programu GARDE, kde se věnuje kauzám zaměřeným na odpovědnost nadnárodních společností jako jsou například továrna na obrazovky LG. Philips Displays v Hranicích, automobilka Toyota Peugeot Citroën u Kolína, hliníkárna Nemak v Havrani u Mostu či investice automobilky Hyundai v Nošovicích. Dále se zabývá právní ochranou severočeských obcí Horní Jiřetín a Černice před těžbou hnědého uhlí.

Rozhovor

případy. Možná jsme mohli dosáhnout toho, že by se průmyslová zóna nerozšiřovala a ani továrna Nemaku. Ale to je všechno jen „kdyby“. Jestliže bereme právo především jako prostředek k dosažení určitého cíle, pak jsme ho vlastně dosáhli, protože jsme od začátku chtěli pomoct především panu Rajterovi. Můžu taky říct, že jsme si v EPS oddychli, že už se nemusíme této kauze věnovat. Stála nás mnoho času, který nám pak trochu chyběl v jiných případech. Proč si podle vás vybírají bohatí zahraniční investoři k podnikání u nás pěknou přírodu, nejlépe – jako Hyundai – v sousedství chráněné krajinné oblasti? Jsou to prostě normální lidi. Chtějí jít někam, kde se jim líbí. Tvrdí, že mají rádi přírodu. Přestože stavbu průmyslových zón na zelené louce, na úrodné půdě, nelze považovat za nic jiného než za barbarství. Šéfům Hyundai se například zalíbilo úpatí Beskyd, tak proč by automobilku nepostavili v tak pěkném prostředí, že? Navíc Nošovice nejsou příliš vzdáleny od Žiliny, kde má společnost další závod. A k tomu je samozřejmě levnější postavit fabriku na zelené louce než jít tam, kde v minulosti nějaká výroba byla. Sanovat škody po bývalé průmyslové výrobě stojí často až miliardy korun, a platit by je musel stát. Jedinou takto připravenou strategickou zónou je u nás pouze Triangl u Žatce. Ale ten je od Žiliny daleko... Nevzbuzují některé případy, na kterých jste spolupracoval, podezření, že investor naše úředníky zkorumpoval? Mám teď na mysli Philips, který nějaký čas vyráběl bez všech potřebných povolení. S případem, že by někdo někoho uplácel penězi, jsem se nesetkal. Přímá korupce se možná objevuje spíš v menších investičních akcích. U podnikatelských záměrů nadnárodních společností jde spíš o to, že stát a obec mají velký zájem na tom, aby tam ten investor přišel a úředník, které obec zaměstnává, se někdy snaží příliš horlivě tuto vůli splnit. Skutečností taky je, že dole, na obecní úrovni, jsou úředníci často méně kvalitní. Problémem je zde především to, že není státní správa oddělena od místní samosprávy, jde o tzv. systémovou podjatost. Zahalen rouškou tajemství zůstává ovšem okamžik, kdy zahraniční investor přichází do naší republiky a na ministerstvech a CzechInvestu nabízí nějaký svůj záměr. Rádi bychom v budoucnu rozkryli právě tyto prvotní domluvy. Na druhé straně stojí vždy otázkou, jak by dopadlo policejní vyšetřování, pokud bychom někoho obvinili z korupce. V kauze Philips jsme podali trestní oznámení na úředníky, kteří evidentně překročili zákon. Naše zjištění o porušení zákonů potvrdily i další instituce. Po mnoha peripetiích pak byli čtyři úředníci obviněni. Nakonec však jejich stíhání bylo zastaveno s tím, že žádné právní předpisy porušeny nebyly...

Bohatí zahraniční investoři dostávají od našeho státu jako startovné neuvěřitelné pobídky, nejen mnohaleté daňové prázdniny. Zatímco čeští podnikatelé nedostanou od státu nic zadarmo, pomoc zahraničním firmám jde do miliard korun. A přitom daná nadnárodní společnost ani nezaměstná místní obyvatele, zdevastuje přírodu, naruší přirozené migrační tahy zvířat, a když najde levnější místo pro výrobu, klidně své plechové krabice zbourá a odsune se dál na východ. V přírodě po ní zůstane spoušť, leckdy nenapravitelná. Nepřehání to naše vláda se vstřícností vůči zahraničním firmám? Motivy vlády jsou pochopitelné, i když nebývají vždy naplněny. Náklonnost k zahraničním investorům je krátkozraká, řekl bych vedená motivací právě tak na jedno volební období. Továrny uprostřed přírody narušují rovnováhu krajiny, vazby a vztahy v přírodě. Už při jejich stavbě se zničí půda, jejíž charakter se vytvářel po miliony let. Původní ornice se sice někam vyveze, ale to už skoro nic nezachrání. Zahraniční společnosti nemají žádný vztah k České republice, ke konkrétnímu místu, kde podnikají. Proto je jim do značné míry lhostejná i zdejší příroda. Rizika přinášejí i společenská. To, že budou někteří investoři odcházet dál na východ nebo do Číny, je realitou. Kdyby se třeba v dlouhodobém horizontu odsunula z naší republiky většina zahraničních společností, může to ohrozit naše hospodářství, protože kromě jejich zaměstnanců je na tyto nadnárodní korporace napojena spousta českých subdodavatelů. Již teď je například naše hospodářství dost závislé na automobilovém průmyslu. Je otázkou, zda je to bezpečné. Velkým společenským rizikem je to, že moc se v našem státě přesouvá z rukou politiků do rukou nadnárodních korporací. Nikoliv politici, ale Hyundai rozhodl, kde bude vyrábět. Kdyby fabriku postavil v Mošnově, což prosazoval i Moravskoslezský kraj, uchránila by tím příroda na úpatí Beskyd. Ale Hyundai si zvolil Nošovice. Nerozhodují už lidé, které jsme si zvolili, ale nadnárodní korporace.

Zuzana Minstrová

Co nového v EPS Obce Bavory a Dolní Dunajovice, tři vlastníci nemovitostí v Bavorech, Perné a Troubsku a občanská sdružení Nebojsa, Občané za ochranu kvality bydlení a životního prostředí v Troubsku a Ekologický právní servis (EPS) podali 9. ledna 2007 k Nejvyššímu správnímu soudu návrh na zrušení Územního plánu velkého územního celku Břeclavska. Tento územní plán, který v listopadu 2006 schválilo Zastupitelstvo Jihomoravského kraje, obsahuje mimo jiné koridor rychlostní silnice R52 Pohořelice-Mikulov. S vedením R52 přes Mikulov nesouhlasí řada dotčených obcí, jednotlivců a nevládních organizací v České republice i Rakousku.

Soud se bude zabývat více než dvaceti námitkami, které osm „žalobců“ proti územnímu plánu a postupu při jeho schvalování uplatnilo. K nejdůležitějším patří nedodržení postupu podle platné české i evropské legislativy, upravující postup posuzování vlivů na životní prostředí a zejména na chráněná území Natura 2000. „Kraj, stejně jako Ministerstvo životního prostředí, postupovaly podle zrušeného zákona a ignorovaly závazky vyplývající z evropských směrnic...“ uvádí k tomu právník EPS Pavel Černý. V důsledku toho mimo jiné nebyly posouzeny a srovnány varianty dálničního spojení Brna a Vídně. To potvrdil ve své zprávě z listopadu 2006 i ombudsman, podle nějž byl prosazováním „mikulovské varianty“ bez jakéhokoli koncepčního posouzení alternativ „zcela popřen smysl a účel územně-plánovacích procesů“. Verze návrhu, která byla zastupitelům předložena jako podklad pro jejich rozhodnutí, pocházela z února 2006. S touto verzí však vyslovilo nesouhlas Ministerstvo pro místní rozvoj a další úřady, které požadovaly její změny (například vypuštění „územní rezervy“ pro kanál Dunaj-Odra-Labe). Žádná další verze zpracována nebyla. Zastupitelé měli k dispozici pouze řadu pokynů, jak má být návrh územního plánu změněn. „Takovýto postup není možný“, domnívá se Pavel Černý z EPS. „Zastupitelstvo může podle zákona vyslovit souhlas pouze s hotovým návrhem, který může bez dalších změn vstoupit v platnost. V případě územního plánu Břeclavska zastupitelstvo vlastně schválilo něco, co „ve


17

OČIMA

Kůň coby znak pokroku Kvalita půd v Evropě klesá, můžeme se ocitnout v pasti Zemědělská půda je v České republice ve špatném stavu. Utěšit nás může snad jen to, že podobné problémy má skoro celá Evropa. Zaznělo to na semináři o ochraně zemědělské půdy, který se nedávno konal v Bruselu. Pohled do historie přitom ukazuje, že by nás neuspokojivý stav unikátního systému, který nám poskytuje obživu, neměl nechávat v klidu. Většina předešlých civilizací zanikla, protože provedla něco s půdou. Například indiánská kultura Anasaziů, která žila na pískovcovém Coloradském plató; někdy kolem roku 1250 indiáni opustili svá puebla, dílem vyhynuli, dílem se odstěhovali do nových oblastí, kde založili jednodušší a menší společnosti. Ke kolapsu vedl patrně celý řetěz příčin a následků. Indiáni si nejprve vykáceli lesy, čímž se připravili o energetickou základnu, pak jim přívalové deště odnesly část orné půdy. Následovaly vzájemné souboje o tenčící se zdroje a do toho přišel suchý klimatický výkyv, který je vyhnal z území o celkové ploše několika Českých republik. Hrozí něco podobného i nám? Znepokojivé skutečnosti

Ilustrační foto

18

tu bezpochyby jsou: tenčící se zásoby fosilních paliv, klimatické změny, okolnost, že 42% zemědělské půdy ČR je ohroženo erozí. Přitom se na rozdíl od indiánů nemáme kam odstěhovat, všude už někdo žije.

Zoo v půdě Kilogram půdy má aktivní povrch o ploše mnoha set metrů čtverečních. V objemu jednoho květináče najdeme víc různých mikroorganismů, než kolik živíme druhů zvířat v pražské zoologické zahradě. Je to svým způsobem kolektivní biologický bonsaj založený na početném společenstvu mikrobů, plísní a hub, obrůstajících minerální agregáty. Půdní mikroflóra je požírána půdní mikrofaunou – podobně jako trávu na louce spásají ovce. A aby půdní mikoorganismy své houby a plísně příliš nevypásly, bdí nad nimi mikroskopičtí predátoři, kteří jsou sami požíráni ještě většími dravci, jako jsou žížaly, a celá pyramida vztahů končí někde v krtkově žaludku. Celý půdní ekosystém začal vznikat někdy v devonu a dnes, po půl miliardě let vývoje, je dobře vyladěn. Při správném obhospodařování vydrží půda tisíce roků. Pole v okolí Kutné Hory plodí stejně dobře, jako plodily

v době neolitické bylanské kultury před sedmi tisíci lety. Pravěký a středověký zemědělec sice z půdy získával sotva patnáct procent toho, co umíme my, ale nechával ji odpočívat, takže „půdní zoologická zahrada“ se mohla obnovit. Existovala přirozená ohniska v podobě remízků a hájků, odkud se mikroorganismy svým pomalým tempem sotva půl metru za rok zase vracely. Především však tradiční zemědělec vracel půdě organickou hmotu v podobě hnojiva, slámy či dokonce zaorávaných zelených rostlin. Právě organické látky jsou (podobně jako v lese) základní potravou všech půdních tvorů; ti řídí toky živin, ukládají uhlík a vytvářejí póry, do kterých se za dešťů vsakuje voda. Organická hmota v půdě nyní ubývá. Klesá kvůli tomu počet druhů půdní fauny a flóry a s ním i schopnost půdy zadržovat v krajině vodu. Ještě na fotografiích z 50. let minulého století vidíme, že jihomoravské černozemě mají sytou tmavou barvu. Dnes, po velkoplošné zemědělské „hydroponii“, dodávání živin v podobě syntetických hnojiv, zešedly a na některých místech dokonce získaly barvu narezlou, protože humus již nedokáže stabilizovat sloučeniny železa. Sta-

Foto archiv


OČIMA

čilo 50 let průmyslového zemědělství k tomu, aby se půdy změnily víc než za předchozích několik tisíc let. Tím se ocitáme v určité pasti. Kdybychom se totiž chtěli vrátit k tradičnímu zemědělství, trvala by rehabilitace půdy celé roky. Současné hospodaření z půdy úrodu vydobýt dokáže, ovšem jen za cenu obrovského množství energie, z níž velká část se spotřebuje při výrobě a dopravě syntetických hnojiv. Degradace půd proto omezuje naši schopnost sáhnout po energeticky méně náročných, a tedy lacinějších způsobech hospodaření. Může se to projevit nečekaným způsobem v ekonomice: zvyšující se ceny paliv vyvolají růst cen potravin. Důležitá část populace pak ekonomicky „dosáhne“ právě jen na nezbytné jídlo a nájem. Odbyt ostatních výrobků se sníží a ekonomický stroj se zpomalí nebo zastaví.

Evropa to nechá na nás Od roku 1927 jsme si v Česku pětinu veškeré zemědělské půdy zastavěli. A téměř polovina té zbývající je ohrožena: odnáší ji eroze, bagrujeme ji, znečišťují ji chemikálie, jezdí po ní těžká mechanizace (kompaktní půda pak hůř přijímá vodu). Evropská strategie ochrany půdy, která má být zakotvena v legislativě EU, chce bránit například tomu, aby se půda měnila v území, na němž lze stavět – dnes je poměrně snadné prodat zemědělskou půdu na stavební parcely a tím o ni nadobro přijít. Evropská strategie je ale teprve ve stadiu návrhů a potrvá roky, než bude přijata (více na www.euractiv.com/en/environment). Brusel navíc nehodlá členským státům nic diktovat, konkrétní cíle a opatření ponechá na nich. Záleží tedy na České republice, nakolik si vezme doporučení k srdci. Ochrana půdy před zastavěním by přitom nebyla ničím novým. I socialistický režim vycházel z tereziánského katastru, ve kterém bylo převádění zemědělské půdy na jiné účely velice obtížné. A jak bychom mohli nežádoucí převody ztížit dnes? Nabízí se například možnost přimět prodávajícího, aby předložil zápis o historii půdy doložený základními analýzami. Kromě ochrany před apetitem stavebních strojů chce Unie evropské půdy ozdravit, alespoň ty nejnemocnější. Na kontaminovaných plochách lze například pěstovat rostliny, které „vytahují“ škodlivé chemikálie. Rostliny se pak kosí, suší a pálí ve spalovnách.

Ilustrační foto

Evropa v současné době prožívá „zemědělské minimum“, půda je velmi laciná. Evropské zemědělství však může své zlaté období teprve zažít. Čím se ale budou lidé živit tam, kde skoro nic neroste? Tradiční zemědělské oblasti, nejen ve střední Číně, ale i třeba kolem středozemního moře, trpí suchem. Budou jejich obyvatelé montovat počítače nebo vyrábět textil? A dokážeme jim v těch odvětvích konkurovat, nebo jim je prostě přenecháme a budeme dělat to, co dobře zvládáme nějakých šest tisíc let – pěstovat obilí? Neznamená to, že bychom se měli stát zemědělským státem. Bylo by ale dobré pamatovat na to, že půda se v době klimatických změn a stále dražších paliv stává jedním ze základních pilířů, na kterých stojí společnost. Dobrá zpráva je, že „vyléčit“ lze nejméně 90 % zemědělské půdy ČR, i když to bude dlouhodobý a nákladný proces. Jeden z prvních kroků vypadá jako anachronismus z 19. století – na našem území již proběhla inventarizace 5685 území se zemědělskými terasami, které brání

Foto archiv

erozi. Připravuje se metodika jejich údržby a obnovy. A co dál? Možná proběhne další zemědělská revoluce, která zavede šetrnější typy herbicidů, pěstování víceletých rostlin, jež nepotřebují každoroční hlubokou orbu, a používání kombinovaných synteticko-přírodních hnojiv. Organické látky dodáme půdě zeleným hnojením nebo se opět začne využívat mrva. Proč vyvážet organický odpad na skládky, když se dá použít k výrobě energie nebo ke hnojení? Prasečí kejdu lze využít k výrobě bioplynu a to, co zbude, můžeme vyvézt na pole. Možností je hodně, většina z nich však zatím není konkurenceschopná – ceny potravin určuje zemědělská velkovýroba. Kdepak nejrychlejší internet, znakem pokroku třeba časem bude ušlechtilý kůň.

Václav Cílek, geolog Převzato z časopisu Respekt

Bude Čína závidět? Celý problém má přitom ještě další rozměr: potíže, které mohou čekat rozvojový svět. Čínské továrny se pomalu dostávají na lepší technologickou úroveň než ty české, ale Číně se začíná nedostávat vody a půdy. Klimatické scénáře jsou přitom pro monzunovou oblast pochmurné. Teplejší oceán zpomaluje monzunový chod, ale přináší víc přívalových dešťů, které způsobují erozi. Vzdělaní Číňané či Indové se na nás již brzy mohou začít závistivě dívat jako na malý a vcelku primitivní národ, který však má něco, co půlce světa začíná scházet – schopnost uživit svoji populaci na stále ještě úrodných půdách. Ilustrační foto

Foto archiv


19

P O R T R É T P O D NIK AT EL E

Vileda: I při podnikání lze šetřit přírodu Dbát při podnikání také na to, aby výroba a rozvoz výrobků co nejméně škodily životnímu prostředí – to je krédo německé firmy Freudenberg Group, která vlastní známou značku Vileda. Firma se orientuje především na mechanické úklidové prostředky a další výrobky pro domácnost. Nabízí svým zákazníkům například utěrky, houby, mopy, kýble. smetáky, pracovní rukavice, žehlící prkna nebo sušáky na prádlo. Jednotlivé filiálky firmy se snaží také pomáhat při ochraně přírody, a to nejen sponzorskými dary. Například v Německu proběhla společná akce s Fondem na záchranu divokých zvířat WWF. Česká pobočka nejenže začala v minulém roce odebírat „zelený“ tarif elektřiny PREKO, který garantuje odběr elektřiny z obnovitelných zdrojů. Rovněž používá hybridní automobil Toyota Prius, který díky kombinaci elektrického a benzínového motoru snižuje množství vypouštěných škodlivých emisí hluboko pod současné platné normy. „Každá výroba má dopad na životní prostředí. Proto naše společnost zavedla mezinárodní sys-

tém environmentálního managementu v souladu s normou EU ISO 14001 ve vlastních výrobních závodech. My v české pobočce firmy Freudenberg se nespokojujeme jen s opatřeními ve výrobě a kvalitními výrobky, které jsou účinné i bez chemie. Uvědomujeme si například, že naši obchodní zástupci jezdí auty po celé republice, a že spotřebováváme papír a energie. Proto přispíváme na ekologii a snažíme se i jinými způsoby co nejvíce snižovat dopady naší činnosti na životní prostředí,“ vysvětluje Petr Dobrý, obchodní manažer společnosti pro Českou republiku a Slovensko. Firma například ve svých výrobcích nepoužívá PVC, a štětiny celé řady smetáků pocházejí z recyklovaných materiálů. Vedle ČSOP a sponzorského příspěvku Nadaci partnerství už podpořili zástupci české pobočky také Společnost přátel přírody.

Takto vypadá pozemek, kde vznikne Viledales, v současné době. Minulý majitel staré stromy vytěžil a o výsadbu nových sazenic se nestaral, takže celá plocha postupně zarostla náletem břízy. Tohoto přírodního procesu využijeme tak, že se část bříz nevyřeže, ale ponechá, aby poskytovala ochranu nově vysazeným sazenicím, což např. pro malým jedličkám vytvoří ideální podmínky.

20


Na jaře tohoto roku spustí program, nazvaný Sázíme budoucnost. Od 1. dubna do 30. června 2007 budou všechny výrobky Vileda označené speciálními visačkami a samolepkami, které budou informovat o probíhajícím projektu Viledales. Z každého prodaného výrobku značky Vileda v tomto období poputuje 10 Kč do fondu na obnovu původního lesa u obce Březová na Českodubsku, kde SPP vysází nové stromky. Vlastní strom si zde bude moci vysadit každý, kdo by chtěl pomoci obnově původního pralesa. Tak se i společnost Freudenberg (po firmách Albi a Ikea) stane patronem lesa. Více o akci na www.viledales.cz „Ochrana přírody je nám blízká. Je jí nakloněný i duch celé firmy. V budoucnu bychom v naší pobočce také rádi zvýšili užívání recyklovaného papíru,“ zdůrazňuje Petr Dobrý. Společnost Freudenberg je německá rodinná firma založená před 150 lety. Divize Freudenberg, domácí potřeby, vznikla před více než 30 lety. Výrobky této divize pomáhají spotřebitelům zvládat úklid pohodlněji, efektivněji a ekologicky. Zákazníci si je mohou koupit takřka na celém světě. V Evropě jsou výrobky prodávány pod značkou Vileda nebo Wettex. V Severní Americe je lidé znají pod značkou Rollo-Matic. Na českém trhu se společnost objevila už před rokem 1989. Své výrobky nabízela v prodejnách luxusnějšího zahraničního zboží – Tuzex. Značka Vileda je v České republice nejznámější značkou výrobků na úklid, a to i přesto, že v tuzemsku nepoužívá společnost k propagaci čistících a úklidových prostředků žádnou televizní reklamu. „Snažíme se získávat zákazníky jinými prostředky než prostou televizní reklamní kampaní. Raději ušetřené peníze věnujeme na smysluplné projekty. Pevně věříme, že i tímto zviditelněním značky Vileda se nám podaří i nadále upevňovat pozici naší firmy na českém trhu.O tom, že lidé již vědí,, že naše výrobky jsou sice o něco dražší, ale nabízíme za to kvalitu a jejich dlouhou životnost, svědčí nás každoročně rostoucí obrat v řádech desítek procent“ dodává šéf české pobočky firmy Freudenberg Petr Dobrý. Více informací o aktivitách společnosti najdete na webových adrese www.viledacz.cz (mi)

SPP

VZHŮRU KE HVĚZDÁM

SPP NA CESTĚ DO EU

Jedním ze strategických záměrů naší organizace je navázat spolupráci s obdobnými organizacemi v Evropě, zapojit se do aktivit evropských oborových sítí a realizovat přeshraniční a mezinárodní projekty. Stejně tak patří k naším dlouhodobým cílům rozvíjet kvalifikaci a dovednosti našich zaměstnanců. Proto jsme připravili projekt „Vzhůru ke hvězdám“, který byl v grantovém řízení Úřadu práce v Liberci vybrán k podpoře z Evropského sociálního fondu. Cílem projektu je vytvoření „lidského kapitálu“ pro rozvoj našich aktivit v evropském kontextu. Zaměstnanci SPP proto absolvují několik kurzů (např. kurz angličtiny, práce s grafickými programy, marketing a fundraising, komunikace, řízení a týmová spolupráce, dobrovolnictví), které zvýší jejich kvalifikaci a dovednosti pro rozvoj aktivit v našem regionu, ale i k uplatnění se v partnerství s organizacemi z EU. Zároveň s tím vznikla nová pracovní místa a pracovní pozice, které rovněž podpoří naše personální kapacity a odborné i organizační dovednosti v každodenní činnosti i ve sféře rozvojových záměrů. Od srpna 2006 pět našich zaměstnanců zvyšuje své schopnosti v kurzech angličtiny. Koncem listopadu proběhlo 1. setkání týmové supervize, která by měla napomoci ke zkvalitnění strategického plánování, ke změnám v organizační struktuře a systému řízení a zkvalitnění týmové spolupráce. (red)

Ekovařečk a

Tipy pro zimní deN Snídaně Jáhlová kaše Biojáhly (ze 125 gramů uvaříme dvě porce) spaříme horkou vodou na sítu a vaříme jako bílou rýži 10 až 15 minut. Pak necháme dojít pod pokličkou. Do takto připraveného základu vmícháme oprané a nakrájené nesířené meruňky, hrozinky a tahini. Touto pastou ze sezamových semen kaši omastíme a tělu dodáme vápník. Narušení psychiky a ztrátu nálady v tomto zimním období zmírníme pitím čajů, které proplachují ledviny a povzbuzují jejich činnost. Jsou to rostlinné proplachovací prostředky, tzv. aquaretika, tedy bříza, kopřiva, přeslička, celík zlatobýl a chřest.

Svačina Jako svačinu do školy dětem připravíme pomazánku z jemně nastrouhané kořenové zeleniny a tofunézy, kterou mažeme na celozrné pečivo a sypeme řeřichou. Tzv. „zimní loučka“ se doporučuje v zimním období při nedostatku vitamínů. Semena řeřichy zahradní dáme na 24 hodin do vody. Pak je rozprostřeme na navlhčenou buničinu, položenou na ploché míse. Za tři dny vyroste asi tři centimetry vysoký pažit. Ten se stříhá jako příkrm na chléb nebo do polévky. Dospělým stačí jedna polévková lžíce, dětem jedna až dvě kávové lžičky denně. K pití naředíme rakytníkovou šťávu s vodou.

Oběd Vařená špalda Uvaříme grünkern podle návodu. Jsou to zelená zrna pšenice špaldy, která se vyrábí uzením špaldových zrn, sklizených v mléčné zralosti. Takto upravené zrno spojuje známé přednosti špaldy s mimořádnou aromatickou chutí a vůní. Grünkern nenadýmá a je lehce stravitelný. Pečená zelenina 2 cibule, 2 mrkve, 2 pásky dýně hokaido, 1 petržel, 4 růžičky brokolice, 4 růžičky květáku, 1 kedlubna, ½ celeru, 8 kousků růžičkové kapusty, 2 lžíce zeleného hrášku, sezamový olej, sojová omáčka. Zeleninu omyjeme a nakrájíme na stejné špalíčky. Pekáč vytřeme olejem, nasypeme do něj zeleninu a zastříkneme sojovou omáčkou. Pečeme přikryté ve vyhřáté troubě, občas zamícháme.

olej, 1 čerstvé domácí vejce, 1 lžička mořské soli, 4 stroužky česneku, kukuřičná strouhanka. Předem namočenou čočku uvaříme do měkka s kouskem mořské řasy. Propasírujeme a smícháme s ostatními přísadami. Ze směsi formujeme karbanátky a obalujeme je ve strouhance. Osmažíme je po obou stranách v oleji.

Dezert Šátečky z překládaného těsta 500 g celozrné špaldové mouky hladké, 250 g bio palmového tuku, mletá skořice, sladká jablka, sušený slad. Těsto 1.: 150 g mouky zpracujeme s tukem na tukové těsto. Dáme do lednice na 2 hodiny odpočinout. Těsto 2.: 350 g mouky osolíme špetkou soli a s vodou vypracujeme na vláčné těsto. Také dáme na 2 hodiny odpočinout. Vyválíme těsto 2. na výšku půl centimetru. Na něj vyválíme těsto 1. Přeložíme a rozválíme 3x a dáme znovu na 2 hodiny odpočinout. Potom rozválíme na půl centimetru a rádýlkem vykrajujeme čtverečky 6x6 cm. Čtvrtky jablíček posypeme skořicí a zabalíme do těsta tak, aby vznikl šáteček. Upečeme ve vyhřáté troubě do růžova, ještě horké posypeme přes sítko sušenou sladěnkou. K pití uvaříme špaldovou kávu, naředíme bio mlékem a osladíme nerafinovaným cukrem. Abychom posílili ledviny, doporučuji zařazovat do jídelníčku fazole adzuki. Fazole se nemusejí namáčet, jen je propláchneme, vložíme do hrnce, přidáme omytou řasu kombu a vodu (na půl šálku fazolí aspoň 2 a půl šálku vody). Uvedeme do varu a na mírném ohni vaříme asi hodinu. Uvaříme zelnou polévku z domácího kysaného zelí s bramborem. Místo moukou zahustíme ovesnými vločkami a nakonec přidáme vařené fazole adzuki. Na talíři můžeme pokrm zjemnit sojanézou, rozmíchanou se sojovou omáčkou. Ještě zpět do úplného začátku. Do olivového nasypeme lžíci celého kmínu a červené papriky, osmahneme, osmahneme spolu s vločkami a zalijeme vodou. Až začne směs vařit, přidáme nakrájené brambory, po jejich změknutí vložíme nakrájené zelí a fazolky. DOBROU CHUŤ!

Iva Benešová

Čočkové karbanátky 300 g čočky, 1 celozrný rohlík, cibule, 1 lžíce sojové mouky, 1 lžíce celozrné mouky pšeničné, sojový


21

Příroda

Vymřou lední medvědi? Globální oteplování, rychlé tání ledovců v Antarktidě a toxické zamoření moří a oceánů člověkem. To jsou faktory, které už nyní ohrožují kromě mnoha dalších rostlinných a živočišných druhů také lední medvědy. Proto vůbec poprvé v historii zařadil v polovině roku 2006 Mezinárodní svaz pro ochranu přírody a krajiny na Červený seznam ohrožených druhů, jimž hrozí vymření, také ledního medvěda. Jestliže se nezmírní postup globálního oteplování, může se kvůli tání ledu populace ledních medvědů zmenšit v budoucích 45 letech o 30 procent, varují ochránci přírody.

Ilustrační foto

22

Medvědi se topí Kvůli tání arktických ledovců musejí lední medvědi v posledních dvaceti letech za potravou plavat a na otevřeném moři urazit často až sto kilometrů. Ledové kry tají, zmenšují se a vzdalují od sebe. Ačkoliv jsou lední medvědi vynikajícími plavci, jsou přizpůsobeni spíš jen k plavání poblíž pobřeží, zhruba do vzdálenosti 20 kilometrů. Jestliže musejí při plavbě za potravou urazit i pětkrát více kilometrů, trpí podchlazením, vyčerpáním a někdy je spláchnou velké vlny. Během jednoho měsíce byly u malé části severního pobřeží Aljašky nalezeny čtyři plovoucí medvědí zdechliny. Vědci jsou přesvědčeni, že utonutí ledních medvědů se stávají v Arktidě rozšířeným jevem. Lední medvědi žijí na ledu po celý

rok. Slouží jim jako plošina, ze které loví potravu. Při lovu se pohybují na samém okraji ledových ker, kde je led nejtenčí. Chytají například lachtany, kteří si vytvářejí v ledu díry, aby se mohli nadechovat. Tání a zmenšování ledových ker má za následek klesání populace medvědů. Například v kanadském Hudsonově zálivu žilo před dvaceti lety zhruba 1 200 těchto zvířat. Nyní jich tam ochránci spočítali jen kolem 900.

Kanibalismus Skupina odborníků z amerického Geologického ústavu během pozorování těchto polárních šelem na severu Aljašky a v severozápadní Kanadě objevila tři případy, kdy jeden lední medvěd zabil druhého, aby se nasytil. Američtí vědci odhalili u ledních medvědů, žijících na severním pobřeží Severní Ameriky, projevy kanibalismu. Domnívají se, že k pojídání jedinců stejného druhu je vede nedostatek potravy, způsobený táním ledu a zmenšováním jejich loveckých teritorií, které má na svědomí globální oteplování planety. První případ kanibalismu zaznamenali v lednu 2004. Samec zabil samici v jejím doupěti, odtáhl ji asi sto metrů a poté sežral její vnitřnosti. Způsob, jakým to provedl, vědcům současně odhalil, že lední medvědi při zabíjení jiných medvědů používají stejnou techniku jako u tuleňů. Útočící samec údery tlapami rozbil „střechu“ doupěte samice a následně ji několikrát hryzl do hlavy a krku. Led a sníh, který napadal dovnitř, zasypal dvě mláďata, která se následně udusila.

Foto archiv


Příroda

V trojici tří největších suchozemských šelem Lední medvěd patří spolu s medvědem kodiakem a medvědem kamčatským mezi tři největší suchozemské šelmy na světě. Lední medvědi jsou pro život v ledových pustinách výborně vybavení. Jsou neuvěřitelně silní, mrštní a na svých mírně ohnutých končetinách s ochlupenými chodidly se pomalým krokem vydávají na velké vzdálenosti. Chlad snáší tento druh medvěda velmi dobře – jeho hustá žlutobílá srst ho totiž od okolního prostředí takřka dokonale izoluje, navíc barvou splývá s prostředím. Hlavní potravou ledních medvědů jsou ryby a tuleni, za kterými se polární obři vydávají do chladných vod řek i moří i několik desítek kilometrů. Dospělému medvědovi vystačí jeden tuleň na šest až sedm dní. Lední medvěd je vynikající plavec – na tlapách má dokonce prsty spojené do poloviny plovací blánou.

Přirozený ekosystém ledního medvěda je ohrožen.

Výborný plavec i běžec Medvěd lední žije v oblastech pokrytých věčným ledem a sněhem, od severního pólu až po jižní okraj arktických ledovců. Většinu dne tráví hledáním potravy. Je ze všech medvědů nejlepším plavcem. Plave rychlostí 10 km v hodině a dokáže běžet rychlostí až 40 km za hodinu. S otevřenýma očima a uzavřenými nozdrami se potápí pod hladinu až do hloubky dvou metrů a pod vodou vydrží až dvě minuty. V listopadu a prosinci si každý medvěd vyhrabává ve sněhu nebo v zemi svůj brloh. Svoje úkryty většinou staví na jižní svahy, na které severní vítr navrší velké množství sněhu. Sněhové stěny příbytku potom působením teplého dechu samic zledovatí a uchovávají tak teplo. Mláďata se rodí v listopadu a prosinci, váží okolo 450 – 900 gramů. Rodí se holá, hluchá a slepá. Výška ledního medvěda dosahuje v nejvyšším bodě trupu 1,5 metru, a když se šelma postaví na zadní nohy, je vysoká až 2,4 – 3,3 metrů. Délka těla se pohybuje okolo 2,5 metru, váha u samců je 400 – 600 kg, u samic do 400 kg. Mezi lidmi přežívá představa, že medvěd lední celou zimu prospí. To je omyl. Samci jsou aktivní celou zimu. Jen v nepřízni počasí se nechají zasypat sněhem, a po čase opět slídí.

a doupata tuleňů najdou, i když leží více než jeden metr hluboko pod sněhem. Černý čenich medvěda ledního je za jasného dne viditelný dalekohledem na vzdálenost až 10 km. Pokud se medvěd plíží za kořistí, přikrývá si čenich tlapami, aby nebyl svou obětí předčasně zpozorován. Na souši nemá medvěd lední přirozeného nepřítele. Ve vodě je však napadán mroži, kteří na něj útočí zespodu a kly mu rozpářou břicho. Ještě nebezpečnější je pro něj dravá velryba kosatka.

Tuláci O ledních medvědech je známo, že jsou velcí tuláci. Značkování jejich tuláctví jen potvrdilo. V létě se medvědi přesouvají spolu s pohyblivými ledovými krami až do vzdálenosti 200 km od pobřeží. Na podzim se medvědi

Foto archiv

s postupujícím plujícím ledem stěhují dále na jih. Medvědice často opakovaně používají stejná doupata. Některé se dokonce vracejí do brlohů, v nichž se narodily. V oblasti Beaufortova moře je více než 53 % medvědích brlohů vybudováno na plujícím ledu. Nestability v ledu mohou vést k opuštění doupěte. Lední medvěd je od roku 1976 chráněným druhem a jeho lov je kontrolovaný. Žije v ledových pustinách Evropy, Grónska, Severní Ameriky a severní Asie. Po druhé světové válce došlo k poklesu jeho populace, a to až na počet asi pěti tisíc exemplářů. Současný stav se odhaduje asi na čtyřicet tisíc zvířat a jeho budoucnost záleží na ochraně Arktidy.

Zuzana Minstrová

Vyčenichá kořist i metr pod sněhem Medvědi lední mají obzvlášť vyvinutý čich. Jsou schopni větřit mrtvou velrybu na vzdálenost až 30 km Inuité – lidé, žijící v odvěkém sousedství s ledními medvědy.

Foto archiv


23

Příroda

Medvěd

hnědý

největší

evropská šelma

Medvědi – známí samotáři, zimní spáči a z větší části vegetariáni vyvolávají i v době, kdy byli na našem území dávno vyhubeni, obavy veřejnosti. Medvěd jako jediná z našich šelem skutečně může člověka, pokud dojde k vzájemnému střetu, vážně zranit. Většinou se ale jedná o výjimečné případy, kdy lidé nedodržují pravidla, jak se v oblastech výskytu šelem chovat. Medvěd hnědý (Ursus arctos) obýval mimo Island, Irsko a další menší ostrovy v minulosti celou Evropu. S příchodem civilizace, ničením vhodných biotopů i aktivním lovem medvědů se však medvědí areál zmenšil o 75% na dnešních zhruba 2,5 milionu km čtverečních, kde žije asi 50 00 medvědů. Tento odhad zahrnuje i evropskou část Ruska, kde se vyskytují plné tři čtvrtiny evropské medvědí populace. V jižní a západní Evropě člověk lovil medvědy kvůli ochraně dobytka, a zároveň soustavně ničil vhodné biotopy, takže současný výskyt je tu vázán jen na několik izolovaných populací v horách (Alpy, Apeniny, Balkán, Dináry, Pyreneje). Medvěd hnědý byl na většině našeho území vyhuben už v průběhu 17. a 18. století. Díky návaznosti naší republiky na Slovensko, kde dosud žijí početné populace všech velkých šelem, se do Beskyd medvědi od 70. let. 20. století stále vracejí. Minimálně Jeseníky a Šumava představují další vhodné oblasti, ovšem pytláctví, intenzivní lesní hospodaření a fragmentace krajiny brání opětovnému osídlení našich hor medvědy.

Rozšíření medvěda hnědého Medvěd hnědý má obrovský areál výskytu sahající od Evropy přes severní Asii až po Japonsko a Severní Ameriku. Na tak velkém území rozeznáváme několik takzvaných poddruhů, které se přizpůsobily podmínkám v různých krajích. Vůbec největší jsou kodiaci (Ursus arctos middendorfi) – žijí na Aljašce a dosahují váhy až 800 kg. Grizzlyové (Ursus arctos horribilis) obývají západní a střední část severní Ameriky a velikostí spadají mezi kodiaky a evropské medvědy. Evropská populace medvěda hnědého zahrnuje pouze nominátní poddruh (Ursus arctos arctos), jehož areál sahá až na Sibiř.

24


Česká republika má výhodu, že přímo navazuje na souvislý areál výskytu medvěda na Slovensku, potažmo v Karpatech, kde se vyskytuje zhruba 8 000 medvědů. Karpatská populace je po východoevropské druhá nejpočetnější v Evropě.

Mlsná šelma Samci medvěda hnědého dosahují průměrné hmotnosti 170–190 kg, samice 140–160 kg, nejvyšší váha může být ale podstatně větší, až 300 kg i více. I přes takovou velikost není medvěd žádná krvežíznivá šelma, naopak je z 60–80 % vegetarián a větší část živočišné potravy tvoří různé larvy brouků, kukly mravenců a jiný hmyz. Složení potravy se značně mění během roku – podle toho, jakou potravu nabízí dané roční období. Na jaře se rád popásá na čerstvé trávě a pupenech rostlin, na podzim se živí především borůvkami, malinami, ostružinami, šípky, jeřabinami, borovicovými semínky, bukvicemi dalšími plody rostlin. Zvlášť v oblibě má také med, který vybírá jak divokým včelám, tak ze včelích úlů.

medvěd se však může probudit i dříve, například v době zimních oblev, a poté znovu ulehnout. Zimní brloh, ve kterém medvědi tráví zimní spánek, může být malá jeskyňka, 1 metr hluboká díra ve svahu vyhrabaná medvědem samotným, nebo jen nakupená hromada chrastí. Vnitřek brlohu si medvědi vystýlají mechem nebo větvičkami. Zvlášť pečlivě tak činí březí samice, protože medvíďata se rodí právě v lednu, kdy medvědi spí v brlozích.

Území značí seškrábáním kůry stromů Medvěd hnědý patří mezi teritoriální samotářská zvířata. Označuje vlastní území, ve kterém nalézá všechny podmínky pro život, a brání ho proti jiným medvědům. K prolomení hranic dochází pouze v době páření a potom někdy v době hojnosti potravy na podzim, kdy se i několik jedinců na jednom místě navzájem toleruje. Velikost teritoria je rámcově 10–1600 km2 (v našich podmínkách, resp. na Slovensku, však jen 10–30 km2) a závisí na množství dostupných letních i zimních úkrytů, zdrojů potravy, ale také na velikosti celé medvědí populace v daném území. Ke značení svého teritoria medvědi používají jehličnaté stromy o průměru 20–30 cm, ze kterých zeškrábají kůru a zakusují se do dřeva. Nejvíce značí dospělí samci, a to nejen na hranicích teritoria, ale i uvnitř, na křižovatkách vlastních stezek nebo v místech s hojností potravy. Výškou záhryzu medvědi signalizují ostatním svou výšku a také se o strom ronící pryskyřici hojně otírají a močí. Informace čtou ze značek jedinci také čichem. Ze všech šelem mají právě medvědi čich nejlépe vyvinutý – jen povrch čichové sliznice je 100 x větší než u člověka.

Zdlouhavé námluvy Brzy z jara díky svému výbornému čichu medvědi konzumují zdechliny zvířat uhynulých v zimě, čímž v lese plní důležitou sanitární funkci, protože zabraňují šíření různých nákaz a nemocí. Neznamená to ale, že medvědi nejsou schopni ulovit živou potravu, kterou usmrcují jedním nebo několika údery do hlavy nebo přes hřbet. Přesto i mládě spárkaté zvěře uloví medvěd jen výjimečně. Raději využívají kořist ulovenou například rysem, který naráz zkonzumuje jen velmi malé množství, kdežto medvěd 8–12 kg.

Zimní spánek Zimu medvědi tráví zimním spánkem, který je označován jako nepravý. Tělesná teplota se totiž během tohoto polospánku snižuje jen minimálně, spotřeba kyslíku klesá asi o polovinu, ale tep může klesnout až o 75 %. Dalším rozdílem je, že medvědi v zimě nevylučují trus ani moč, nýbrž dochází k jakési recyklaci produktů metabolismu a na konci tlustého střeva se vytvoří jakási zátka ze suchého trusu, kterou medvěd „vytlačí“ až na jaře dalšího roku. Délka zimního spánku je 75–120 dní, zpravidla od poloviny listopadu do poloviny března,

Páření probíhá nejčastěji od konce května do začátku srpna. Milostné námluvy bývají složité a někdy dost zdlouhavé, dokud se medvědice neosmělí přijmout nápadníka do své blízkosti. Dochází také k výhružkám, cenění zubů, řevu a někdy i k soubojům, pokud více medvědích samců usiluje o jednu samici. Zvláštností zárodečného vývoje medvědů je tzv. utajená březost, kdy se vývoj zárodku po oplodnění zastaví a pokračuje až na podzim: proto porody i navzdory rozdílnému datu početí probíhají ve stejném období, od konce prosince do února, v době zimního spánku. Utajená březost samic trvá zhruba 7–8 měsíců, ovšem samotný vývoj zárodku pouze 8–10 týdnů. Medvíďata se tak rodí velmi malá, 20–25 cm dlouhá o hmotnosti zhruba půl kilogramu a velmi nevyvinutá: jen slabě osrstěná, bez zubů, hluchá a slepá. Po dvou a půl letech bývají medvíďata už soběstačná a pohlavně dospívají v 3.–6. roku života. Kvůli péči o mláďata se tak samice může pářit nejdříve každý třetí rok. Medvědi se často dožívají vysokého věku (20–25 let), ale například na Slovensku se jen 2,6 % populace dožívá 20 let a průměrný věk medvědů je zde jen necelých 9 let. (mi)

Příroda

Jmelí: Vánoční ozdoba i léčivá bylina Buď ve své přírodní podobě nebo postříbřené či pozlacené je jmelí jedním z neodmyslitelných znaků vánočních svátků u nás. Patří k Vánocům stejně jako stromeček. Málokdo však ví, že jde o tradici, která do dnešní doby přežila od starých Keltů. Větvičky této rostliny mají i léčivé účinky, snad proto přičítali jmelí čarovnou moc už i naši dávní předkové. Věčně zelená rostlina připadala lidem odnepaměti tajemná. Považovali ji za dar nebes, vždyť roste vysoko v korunách stromů a její plody, bílé bobule, se podobají perlám a dozrávají právě v prosinci. A protože bylo jmelí tajemné, přisuzovali mu lidé i kouzelné účinky. Věřili, že chrání před ohněm a zavěšovali větvičky do domů, aby bránily v přístupu čarodějnicím a zlým duchům. Věřili, že jmelí přináší štěstí stejně jako podkova nebo čtyřlístek. Podle Keltů zajišťuje tato bylina plodnost, proto se pod jmelím dodnes líbáme. Navíc přináší do domu štěstí, odvahu a lásku.

lesti hlavy, a působí i antiskleroticky. Má rovněž protirevmatické účinky. Nejčastěji se podává v prášku nebo jako tinktura. Plody rostliny jsou mírně toxické. V poslední době vědci zkoumají i jejich složení, protože některé brzdí nádorové bujení a prokázaly protirakovinové účinky. Uplatnění se pro jmelí našlo i v kosmetice, kde se jeho výtažky používají v krémech a emulzích určených pro zklidnění podrážděné citlivé kůže. Ve vlasové kosmetice mají bránit nadměrné tvorbě lupů. Podle starých Keltů a Germánů nejúčinnější léčivé látky v sobě obsahovalo jmelí, které rostlo na dubech. Větvičky rostliny byly používány při obřadech. Keltové a Germáni věřili, že nápoj, připravený z jmelí, které obepínalo dub, má zázračnou moc a pomáhá při otravách. Vikingové byli přesvědčení, že jmelí dokonce dokáže vzkřísit mrtvé. Rostlinku znali také v antickém Řecku a Římě, zmínky o ní nalezneme ve starověkých bájích.

Léčivé účinky

Legenda o kříži Ježíše Krista

Ve středověku se jmelí používalo jako významná léčivá rostlina a moderní věda léčivé účinky jmelí potvrdila. Jmelí obsahuje látky snižující krevní tlak a podporující rozšiřování cév, a proto se užívá k výrobě léčiv proti arterioskleróze. Léčivé látky se získávají z větviček a lístků. Jmelí také podporuje vylučování moči, tlumí bo-

O jmelí se také traduje mnoho legend. Podle jedné bylo jmelí kdysi stromem, z jehož dřeva byl zhotoven kříž, na kterém zemřel Ježíš Kristus. Strom prý hanbou seschl, aby se přeměnil v rostlinu, která zahrnuje dobrem všechny, kdož pod ní projdou. Jmelí prý nosí štěstí tomu, kdo je jím obdarován, a nikoliv tomu, kdo si jej

koupí sám. Vánoční jmelí, lidově zvané mejlí, omelí nebo gmejl, roste na listnatých stromech, jejichž listy na podzim opadávají. Jeho užívání jako dekorační vánoční rostliny se do Evropy rozšířilo z Anglie, je symbolem vánoční a novoroční pohody a míru. Zvyk se u nás dodržuje dodnes a lidé stříbrné, zlaté či zelené snítky jmelí zavěšují na lustry či stěny, anebo dávají do váziček na stůl.

Není pravým parazitem Stále zelená rostlina (Viscum album) roste vysoko v korunách stromů, zejména listnatých (také topolů, vrb, javorů, jabloní a lip), jako poloparazitický keřík. Větve vytvářejí až 1 m v průměru velký, typický kulovitý útvar. Kmínek je krátký a silný, větve žlutozelené až tmavozelené. Samčí květy intenzívně voní. Plody – bobule – mívají bílou nebo až nažloutlou barvu. Jmelí jako poloparazit sice odebírá sice svému hostiteli důležité minerální látky, ale na druhé straně část těchto látek poskytuje hostitelskému stromu, a tím jej chrání před živočišnými škůdci a některými houbami. Hostiteli bývají pro jmelí obvykle stromy, starší 20 let. Některé poddruhy jmelí bílého rostou výhradně na jehličnatých stromech, borovicích a jedlích. Rostlinu nalezneme v lesích, parcích a sadech.

Zuzana Minstrová Lomikámen 04 | 2006

25

Cestování Již od dob slavných mořeplavců víme, že svět nikde nekončí. Přesto jsou na Zemi místa, která lze směle označit jako „konec světa“. Daleko od vší civilizace, opuštěná, divoká a pustá. Je-li na blízku rozbouřená hladina nekonečného oceánu a strmé útesy, je to bezesporu ono. Jako třeba na malém ostrůvku Dursey při jihozápadním pobřeží Irska. Dursey Island je jakýmsi pokračováním poloostrova Beara. Vypadá to, jakoby špička Beary nemohla už s pevninou vydržet a odtrhla se. „Neutekla“ však daleko. Dursey dělí od Beary asi 250 m široký průliv. I to je dost

na to, aby se život obyvatel ostrova izoloval, uzavřel a nakonec v podstatě zanikl. Zatímco v roce 1841 žilo na Dursey 360 obyvatel, dnes tu žije posledních pět „mohykánů“ a jedna rodina se sem vracívá na léto. Kam se poděli všichni někdejší ostrované a jejich potomci? Zemřeli hladem a bídou nebo odešli, aby tak neskončili. Neradostná představa, že? Jenže taková je realita dějin Irska – ostrůvky, jakým je Dursey nevyjímaje. V polovině 19. století byl totiž Smaragdový ostrov stižen katastrofickým hladomorem. Neurodily se brambory a statisíce lidí umíraly. Další statisíce zároveň emigrovaly do zámoří, ve snaze hladové smrti uniknout. Nemálo zbědovaných utečenců však do No-

vého světa už nedojelo. Pro jejich vysílený organismus byla dlouhá plavba přes oceán příliš náročná. V té době se irská populace ztenčila z původních 8 na 5 miliónů

Irsko: lanovkou

na konec světa

Panorama ostrova s nejvzdálenější vesničkou a majákem na vrcholku kopce.

26


Obří sklaní bloky útesů na Dursey Head připomínají napnuté plachty.

Cestování

duší. Jenže pomalá, většinou ekonomicky motivovaná emigrace z Irska pokračovala až do 60. let 20. století. Teprve hospodářský růst posledních desetiletí láká naopak nové přistěhovalce do Irska. Dnes na Smaragdovém ostrově žije asi 5,5 miliónů obyvatel. Dursey Island mě překvapil, hned jak jsem jej uviděl. Ono na ostrovy se jezdívá lodí, na ty pevnině blízké někdy vede most, a těžko na tom může být cosi překvapivého. Jenže právě nic z toho na Dursey nemají. Zde se cestuje přes vodu lanovkou! Skutečně, funguje tu normální kabinková lanovka. Tedy, tak úplně normální zase není. Už jen proto, že nevede na žádnou horu, ale přes moře. Navíc je to dokonce jediná lanovka v Irsku a funguje tu již od 60. let minulého století. A podle toho také vypadá. Nad průlivem se mezi dvěma břehy sune sem a tam jediná dřevěná kabina, připomínající modrou vyhlídkovou kůlnu. Ta je rafinovaně zavěšena na dvou rovnoběžných, asi metr vzdálených lanech. To zajišťuje poměrně slušnou stabilitu kabinky i přes neustálý vítr, který v průlivu fičí. I tak se ta kůlnička houpe až až. Její stěny vydávají při jízdě všelijaké steny, kňourají a prohání se jimi meluzína. Aby si toho pasažéři dost užili, jízda se neobyčejně vleče. Cesta na ostrov přes oněch 250m trvá neuvěřitelných 15 minut! Aspoň jsem si stihl přeříkat modlitbu za šťastnou jízdu, která je v kabině vyvěšena. Na ostrově Dursey jsem se ocitl v království ovcí. Ty jediné sem nemusí jezdit lanovkou. Podle potřeby pro ně přijíždí trajekt. Kousek od přístavu, tedy přesněji – od lanovky, obdivuji starý hřbitov s ruinami kapličky. Zvláštní místo. Ostatně ruiny opuštěných stavení mě provázejí po celou cestu přes ostrov. Ten je dlouhý asi 7 km a tak se vydávám až na jeho špičku mířící do oceánu. To bude opravdový „konec světa“. Nejjihozápadnější místo Irska. Už výhledy z cesty jsou fantastické. Celé pobřeží Dursey lemují divoké útesy, na jejichž úpatí se vaří mořská voda zpěněná příbojem. Dávné pastviny dělí klasické zídky. Ty jsou zde ovšem stavěny z kamenů prokládaných travnatými drny, takže celá zídka srůstá v jeden velmi pevný monolit. S blížící se špicí ostrova – Dursey Head – sílí vítr a mění se spíše na vichr. Ještě že tu jsou všude ty ovce. Přece jen oživují tenhle jinak pustý a divoký, opuštěný kout a já si nepřipadám tak sám. Poslední kopeček před koncem ostrova je oddělen podivnou zídkou. Z trávy se tu ježí špičaté kameny porostlé mechem a lišejníkem. Jsou srostlé se zemí ostrova tak, jakoby tu trčely už od nepaměti. Vyznačují hranici. Poslední hranici, kterou lze v této části Evropy překročit. Dál už se prostírá jen oceán. Když tuto hranici překračuji, cítím zvláštní mrazení a není to tím studeným vichrem. Ještě pár metrů a stanu na místě, odkud by můj další krok skončil v hlubinách rozbouřeného moře. Přede mnou leží Atlantik a kousek od břehu tři malé ostrůvky. Jmenují se Býk, Kráva a Tele. Na jednom z nich ční zbytky věže majáku. Již opuštěného a nepotřebného... Na dosah ode mne se z moře vzpínají útesy připomínající napnuté plachty zkamenělé fregaty. Vzdorně

Přes průliv mezi koncem poloostrova Beara a ostrovem Dursey jezdí kabinková lanovka.

Ruiny opuštěných domků nad mořem jsou četnou „dekorací“ ostrova Dursey.

se staví všem vichrům a neustoupí ani o píď. Za to já mám se svou stabilitou ve větru co dělat. Ale vichr a bouřlivé moře na konec světa patří a já si užívám pocitu cestovatelské radosti z místa, na které jsem se trmácel přes půl Evropy. Když jsem se vrátil k poslednímu obydlenému stavení ostrova, popovídal jsem si s jeho obyvatelem. Ten starousedlík byl kliďas. Na mé básnění o unikátně nádherné

scenérii na Dursey Head jen lakonicky pravil: „Opravdu? A mě to ani nepřijde. My to tu máme pořád.“

Martin Loew www.promitani.cz Foto autor


27

Příroda

Co se krajin týče, jsem zatím bigamista Ačkoliv jsem se narodil v Sudetech, resp. přímo v jejich bývalém hlavním městě, Liberci a mou rodnou krajinou je tak kraj kopců, lesů, deště a žulových kamenů, s přibývajícími roky si stále více uvědomuji, že mám ve své paměti uloženu ještě jinou krajinu. Mám rád čerstvé povětří jizerských kopců, průzračné horské bystřiny i výhledy do krajiny. Líbí se mi staré roubenky rozeseté po stráních, žulové patníky u cest, ale nevím už ani kdy, začal jsem cítit, že „moje“ krajina leží možná někde úplně jinde. Nevím, jak je to možné, ale je to tak. Přitahuje mne stále více mírně zvlněná zemědělská krajina, taková, kterou můžete najít na mnoha místech naší vlasti. Kdybych ji měl popsat, vybaví se mi tyto obrázky, ze kterých je složena: lány rovných či jen mírně zvlněných polí, asfaltky mezi vesnicemi lemované alejemi většinou již starých jabloní, borové a dubové lesy v létě často vyschlé na trout, malá nádraží s kytkami v truhlících, kde většinou jezdí jen motorák, vesnice s domy blízko sebe, zahrádky, které i dnes slouží pěstování. Jednou z předností země, která nese v současné době název Česká republika, je množství krajin, které ji tvoří. Kdo by neznal Třeboňsko rybníků, Šumavu hlubokých lesů či Vysočinu kamenitých polí. Zájem a diskusi vyvolává i krajina pohraniční, opuštěná před více než půlstoletím svými obyvateli. Jsou však i krajiny méně známé, které nenajdete ani v nabídce cestovních kan-

28


celáří, ani se kolem nich a jejich vztahu k nim nevedou podnětné intelektuální diskuse. Jednou z takových je starobylá venkovská krajina, taková, jakou můžete najít například západně od známějšího a turisticky atraktivnějšího Křivoklátska, na Rakovnicku. Poznal jsem tento kraj vlastně docela náhodou během letní dovolené a musím říct, že si mne postupně a nenápadně zcela získal. Není tu přitom nic velkolepého, žádné kaňony, žádné strmé hory, žádné rozlehlé rybníky, žádná skalní města. Jen mírně zvlněná zemědělská krajina, kde jsou uprostřed polí usazeny malé i větší vesnice, spojené asfaltkami i obyčejnými polními cestami, venkovská nádraží, aleje starých, ale někde i nově vysazených ovocných stromů, chmelnice, lesy, na jejichž nižším vzrůstu je často znát přílišné využívání v minulých dobách a sem tam rybník. Jsou tu vlastně jen obyčejná pole, obyčejné asfaltky, obyčejné vesnice a obyčejné lesy. Nic neobyčejného. Jednou z mála vyvýšenin, které zde lze nalézt, je stolová hora Vladař, která se majestátně zvedá ze zvlněné krajiny a z jejíhož zarovnaného vrcholu jsou nádherné výhledy do okolní krajiny. Ani se nedivím, že zde lidé žili již v dávné minulosti, o čemž svědčí i zbytky hradiště a uměle vyhloubená nádrž na samém vrcholu. Koukám z hrany náhorní plošiny průhledem mezi stromy do okolí a najednou mi dochází, že stejně jako já tu kdysi koukal i nějaký lovec mamutů, Kelt či první Slovan. Roz-

hlížím se po krajině, která toho hodně pamatuje. Snad i díky tomu tu leží klidně, smířená se svým osudem. Využívaná a spoutaná a přesto svobodná vědomím toho, že až mi tu nebudeme, ona tu stále bude. Zarostou pole, zaniknou vesnice, les se vrátí, jako v minulosti již tolikrát a opět se naplní dnes suchá koryta malých potůčků. Co mne na této krajině přitahuje, není krása dívčiny – horské krajiny, ale nenápadný půvab zralé ženy. Oděné v háv lesa či nahé oranými poli. Teprve nedávno mi došlo, že moje rodná krajina Jizerských hor a jejich podhůří je krajinou poměrně mladou, člověkem podstatněji ovlivňovanou jen několik málo století. I díky tomu si tak dodnes zachovala mnoho ze své původní nespoutané krásy a divokosti. Jednou z mnoha vymožeností dnešní doby je i to, že můžeme poznávat více krajin, nejsme omezování ani vzdálenostmi ani připoutaností ke svému políčku. I když i tady asi také platí to, co o ženách. Šťastný muž, který zestárne s první, do níž se zamiluje, moudrý muž, který se rozhodne pro jednu z těch, do nichž se zamiloval a hlupák, který ženy střídá, doufaje, že jednou nalezne tu pravou. Teprve dlouhodobý vztah přináší hlubší poznání toho, s kým nebo s čím člověk sváže svůj život. Dát přednost bezstarostné mladici či zkušené ženě? Nevím, drží si mne zatím obě.

Jan Korytář

S TA R É Č ASY

JEŠTĚD – HLÁSNÁ VĚŽ ČESKÉHO SEVERU

Jest to hlásná věž českého severu. Za jasného počasí je možno s jeho vrcholu dohlédnouti až za Prahu k brdským Hřebenům a k jihočeskému prahu, který dělí Posázaví od jihočeské pánve rybničné. Na východě přehlédneme odtud téměř celou pískovcovou plotnu severočeskou. Jizerské a Lužické hory leží před námi jako na dlani. A na západě se rozkládá panorama Českého Středohoří. (…) Pásmo Ještěda se zvedá s obou stran příkrými svahy a dosahuje 1010 m výšky. Od severu se jeví jako souměrná kopule, od Prahy a z Pojizeří probíhá silhueta Ještěda charakteristickou linií. Od záp., a to od sedla Tetřevího (772 m) vystupuje příkře, na východ klesá etapně, po stupních k hodkovickému průlomu Mohelky. Na

obou stranách přecházejí pásmo Ještěda od dávných dob silnice, a to z oblasti Ploučnice k Nise Zhořelecké nad Jitravou (Pankrác) ve výši 391 m, odkudž vystupuje hřeben na Vápenný vrch (789 m), potom sestupuje na sedlo sv. Kryštofa (580 m), jímž probíhá silnice a tunel dráhy liberecko-teplické. Třetí, Tetřeví sedlo pod Ještědem, má výšku 772 m a vede k němu serpentina silnice z Křížan a Světlé do Liberce, k ní se pojí vozová cesta kvrcholu Ještěda. Ještěd je budován z krystalických břidlic. (…) Jinak se skládá hmota Ještěda z hruboplástevné žuloruly, jinde se vkládají mezi fylity lože diabasu (vyvřeliny podobné čediči, jenže diabas pronikal k povrchu nikoliv v době třetihorní jako čedič, nýbrž ve starší době prvohorní).

U Světlé pod Ještědem, na Pláních a na Prosečské hoře při jv. úbočí Ještěda byl v četných lomech odkryt šedý krystalický vápenec, jehož lomy zásobovaly odedávna daleké kraje vápnem. Rozsáhlá budova restaurační a rozhledna spočívá na nezalesněném temeni jako diadem. Pod námi leží hustě obydlené pohoří, Liberecko na jedné a Český ráj s pánví Českolipskou na druhé straně. S obou stran je pohodlný výstup, po případě vozmo, až na samý vrchol (s liberecké strany vede elektrická dráha až k úpatí).

Dr. V. DĚDINA. FOTO BOH. KINSKÝ


29

Zábava

Chcete-li vyhrát pěknou knížku Marie Hruškové Kult stromů v zemích Koruny české, pošlete vyluštěnou tajenku na adresu – Redakce Lomikamene, Olbrachtova 37, 460 15, Liberec 15, nebo na e-mailovou adresu [email protected]. Ze všech správných odpovědí vylosujeme výherce.

Proč jsem členem SPP „Použij,co potřebuješ, ale zanech Zemi tak, jak jsi ji nalezl.“ Řekl kdysi jeden moudrý indiánský náčelník. Jsem členem SPP, protože tahle parta prima lidí má stejný myšlení a projevuje ho navenek. Robert Koukal

STAŇTE SE I VY ČLENY SPP www.cmelak.cz/pridejtese 30


PATRONLESA

Chcete pomoci přírodě konkrétním činem? Spolu s vaší firmou může růst i náš společný les!

S

TB

ZA

PO

ALU

Patronem lesa se může stát jednotlivec nebo organizace, kteří se rozhodnou investovat své prostředky a částečně i čas do obnovy či záchrany konkrétního lesního pozemku. Prvním patronem lesa se stala firma ALBI Česká republika a.s. Na snímku manažeři ALBI při přípravě na výsadby na lesním pozemku u Skuhrova v Pojizeří.

NZO R ING FO

Program Patron lesa je určen především pro společnosti, které věří ve svůj dlouhodobý rozvoj a které si uvědomují svoji spoluzodpovědnost za stav životního prostředí. Bližší informace naleznete na www.cmelak.cz v sekci ochrana přírody nebo na telefonu 777 749 107

Antonín Kokeš – majitel společnosti „Jako majitel firmy, která je velkým spotřebitelem papíru, jsem chtěl vrátit lesům to, co jim bereme. Napadlo mne najít spolehlivého partnera pro sponzorství a tak jsem oslovil Společnost přátel přírody. SPP okamžitě reagovalo úžasným projektem Patron lesa a tak jsme se stali Patronem lesa Skuhrov a navázali úspěšnou spolupráci, která pokračuje již 5 let. Naší touhou nebylo jen les financovat a tak jezdíme každoročně i osobně pomáhat v rámci dobrovolnických dnů.“

Lenka Němcová – personální manažer „Proč jezdím na dobrovolnické dny a jaké to je s SPP? Na dobrovolnické dny jezdím jednoduše proto, že chci pomoci dobré věci, ale také proto, že je to úžasná relaxace a zábava! Většina z nás tráví celé dny v kanceláři prací u počítače a příležitost vyrazit si do přírody a od kamarádů z SPP se dozvědět zajímavé věci o přírodě a hlavně o lese je opravdu moc fajn. Spolupráce s nimi je skvělá, vše perfektně zorganizované a naplánované.“

Pomozte nám vrátit do krajiny ohrožené jilmy V rámci projektu Šance pro jilmy jsme s pomocí škol, lesníků, firem i jednotlivců v uplynulých čtyřech letech vysadili 3255 nových jilmů.

V roce 2007 chceme přidat další jilmy, a to nejen v Libereckém kraji Více informací 482 751 195 nebo www.cmelak.cz/dreviny/jilmy Pro Vaši podporu můžete použít účet č. 180 580 5003/0300. Dary budou použity na mapování dospělých jilmů, sběry semen, pěstování a výsadby.

ý v o n n e Jed Kč 0 0 3 = jilm SPOLEČNOST PŘÁTEL PŘÍRODY NABÍZÍ

originální dárek „kousek Nového pralesa k narozeninám, svatbě, Vánocům nebo svátku...“

Potěšíte své blízké a ještě pomůžete přírodě. Informace na tel. 482 751 195 nebo na stránkách

www.novyprales.cz

Lomikámen. REACH chemická revoluce schválena Vymřou lední medvědi? Irsko: lanovkou na konec světa. průmyslové stavby v krajině

Recommend Documents