Islámská revoluce v Íránu Muhammad Rezá Šáh Pahlaví Árjamehr (1919 – 1980) v letech 1941-79 v Íránu vládl šáh Muhamad Rézá Páhlaví – snažil se o liberální reformy, ovšem hospodářská situace země byla špatná, negativně vnímány též policejní praktiky státního aparátu
v čele revoluce stáli islámští (šiítští) duchovní vůdci – ajatolláhové – ajatolláh Chomejní – byl v Íránu nejprve vězněn, poté vyhoštěn (působil v exilu v Paříži) ti se postavili proti Šáhovi (Rézá Páhlaví – podporovaný USA)
1979, Teherán – konec šáhovy vlády (v lednu opustil zemi, tím umožnil revoluci) v únoru návrat Chomejního z exilu vyhlášena „Islámská republika“
veškerý život je podřízen islámským náboženským zásadám (teokracie) hospodářský chaos – Írán izolován mezinárodně (terorismus) nenávist vůči USA, Iráku (ten byl v té době podporován Spojenými státy) listopad 1978 – leden 1979 o obklíčeno americké velvyslanectví v Teheránu o rukojmí přes 50 Američanů (pracovníků velvyslanectví)
Ájatolláh Rúholláh Chomejní (1902 – 1989) s Irákem osmiletá válka (1980 – 1988)
1981 – 1989 prezidentem Sajjad Alí Chameneí (Chomejního žák) v roce 1989 Chomejní zemřel prezidentem Akbar Hášimí Rafsandžání
Význam revoluce
revoluce měla vliv na celý muslimský svět znamenala renesanci islámu vytvořilo se nové ohnisko napětí
Válka v Perském zálivu Saddám Husajn (1937 – 2006) 2. srpna 1990 Irácká vojska (Saddám Husajn) obsadila Kuvajt (kvůli ropě), vyhlášena anexe. Na to reagovala Rada bezpečnosti OSN, která vyzvala Kuvajt, aby stáhl své jednotky. Lhůta pro splnění tohoto úkolu byla stanovena na 15. ledna 1991. Mezitím USA společně s 21 státy (i Československem, které se angažovalo díky své velmi kvalitní protichemické jednotce) započaly vojenskou blokádu Iráku. Ke splnění podmínek ze strany Iráku nedošlo, a tak po vypršení lhůty, stanovené rezolucí Rady bezpečnosti OSN, se v Perském zálivu a v Saúdské Arábii zformovaly spojenecké jednotky OSN. 16. ledna 1991 byla zahájena operace Pouštní bouře – velením byl pověřen generál Norman Schwarzkopf. – letectvo USA, Saúdské Arábie a Kuvajtu útočilo na raketové základny, radary aj. řízenými raketami Hellfire, dále proti Iráku provedly útok neviditelné bombardéry F-117 amerického letectva (cílem se stalo telekomunikační centrum v Bagdádu) a americké námořnictvo vypálilo několik raket s plochou dráhou letu typu Tomahawk. Díky vyspělejší technologii, kterou Američané disponovali, došlo k rychlému umlčení všech iráckých obrněných sil. Irák zaútočil raketami na Izrael ve snaze získat větší arabskou podporu, avšak Izrael neodpověděl protiakcí => Husajnův plán zmařen. V únoru 1991 proběhl pokus Saddáma Husajna obsadit hlavní město Kuvajtu. Spojenci na tuto aktivitu odpověděli pozemní operací Pouštní meč, kdy po 100 hodinách boje Irák souhlasil se zastavením palby. 28. února 1991 byl Kuvajt osvobozen a Husajn nucen ukončit válku a přijmout rezoluce OSN. Na ústupu z Kuvajtu však ještě stihli zapálit naftová pole. Saddám Husajn stál v čele Iráku až do svržení jeho v průběhu americké invaze vedené v roce 2003 Spojenými státy americkými. Později byl zajat, postaven před soud, kde byl také v roce 2006 odsouzen k trestu smrti a popraven.
Vznik Státu Izrael, 1. arabsko-izraelská válka Ačkoliv se válka území Palestiny až na výjimky bezprostředně nedotkla, měla dalekosáhlý význam. Pro Brity znamenala přes konečné vítězství zlom v mocenském postavení a ústup z pozic, palestinští Židé nerezignovali zcela na spolupráci s Brity a podíleli se na bojích v Sýrii a Libanonu. Roku 1944 vznikla dokonce Židovská brigáda v rámci britské armády, ale již roku 1942 při projednávání "Biltmorského programu" se prosadilo v Sionistické organizaci křídlo D.B. Guriona orientující se více na USA (oproti dosavadní probritské politice Ch. Weizmanna). Značná část Arabů, včetně velkého muftího Jeruzaléma Amína al-Husajního, si naopak našla cestu k Hitlerovskému Německu. V samotné Palestině pak neustávaly teroristické útoky arabských i židovských skupin. Po ukončení války vypadala situace takto : v zemi probíhala de facto občanská válka, z Evropy sem proudily zástupy Židů, kteří přežili vyhlazovací tábory, světová veřejnost pod dojmem hrůz holocaustu cítila povinnost vyhovět emancipačním snahám židovského národa a naopak nově osamostatněné státy v oblasti (Zajordánsko, Sýrie, Libanon) se stavěly odmítavě k židovským požadavkům. A tak se bezradná Británie rozhodla přenechat horký brambor Organizaci spojených národů. Na základě rezoluce OSN z 15.5. 1947 byl zřízen vyšetřující výbor OSN(11). Většina jeho členů se nakonec rozhodla pro rozdělení Palestiny na dva nezávislé státy : arabský a židovský, Jeruzalém se měl dostat pod správu OSN. S tímto řešením Židé souhlasili, byť "odepsání" Jeruzaléma pro ně znamenalo těžkou ztrátu. Na druhé straně Liga arabských států, vytvořená v roce 1945, byla proti a otevřeně hlásala, že nepřipustí existenci samostatného židovského státu v Palestině(12). Velice choulostivá záležitost byla rozhodnuta 29.11. 1947, kdy při hlasování Valného shromáždění OSN prošel jen těsnou většinou plán rozdělení. Židovský stát měl mít rozlohu přes 15 000 km2, arabský pak přes 11 000 km2 (viz mapa č. 2), hranice obou států byly vojensky neudržitelné, státům byla přiřčena řada oblastí obývaných druhým etnikem, nebylo zde síly, která by dodržela mezinárodní statut Jeruzaléma, atd. Bylo jasné, že po odchodu Britů, který byl naplánován na 14.5. 1948, dojde k boji. Nevyhlášená válka však vypukla již v lednu 1948, když palestinští Arabové podporováni dobrovolníky ze zahraničí útočili proti osamoceným židovským osadám a především se jim podařilo odříznout židovskou komunitu v Jeruzalémě ( cca 100 000 ), která se jen zoufale bránila za nedostatku zbraní, munice, potravin i vody. To vše za přítomnosti Britů, kteří nechtěli riskovat životy vlastních vojáků v této, pro ně již ztracené, "hře". Ani druhá strana však "nezahálela" a systematicky "čistila" území, které jí mělo připadnout. Většinou stačily hrozby a vyvolávání paniky, ale masakr arabské vesnice Dajr Jasín(13) ukázal, že krutost je společná oběma stranám. 14. května 1948 odešel z Palestiny poslední britský voják a ve stejný den vyhlásila prozatímní Státní rada (v čele s D.B. Gurionem) samostatný Stát Izrael. Následuje vpád sousedních arabských států (Egypt, Zajordánsko, Sýrie, Libanon + vojska Iráku), jejichž oficiálně proklamovaným cílem je pomoci palestinským bratrům a zlikvidovat židovský stát. Situace byla pro Izrael kritická - vedoucí činitelé Hagany "sázeli" na přežití 1:1, zahraniční pozorovatelé byli skeptičtější a arabští představitelé o svém vítězství vůbec nepochybovali. Další události však poukázaly na výrazné nedostatky na arabské straně. Mezi arabskými vládci panovala ostrá řevnivost, každý sledoval vlastní cíle a společné vojenské velení bylo zcela iluzorní. Nejbojeschopnější jednotkou disponoval zajordánský král Abdulláh - Arabskou legií, která byla řízena britskými důstojníky a vybavena moderními zbraněmi. Cílem monarchy bylo zmocnit se území přiřknutých palestinským Arabům na západním břehu řeky Jordán, ale s výjimkou Jeruzaléma odmítal postupovat proti židovským územím. Syrská a irácká vojska dosáhla určitých úspěchů na severu v Galileji, ale největší nebezpečí přinášel egyptský útok z jihu. Jen díky obrovskému úsilí, obětavosti a statečnosti se podařilo Izraelcům vydržet tento prvotní nápor. 11.6. 1948 vstoupilo v platnost první příměří zprostředkované OSN (resp. jejím vyslancem v Palestině Folke Bernadottem). Toho využil především Izrael a výrazně se dokázal posílit (hlavně vojenskými dodávkami z Československa, řádně
zaplacenými v dolarech). Po ukončení prvního příměří (9.7. 1948) přešla izraelská armáda do protiútoku. Boje střídavě přerušované příměřími trvaly až do jara 1949 a byly dočasně ukončeny příměřím dohodnutým na ostrově Ródos. Izrael uhájil svou existenci a naopak získal část území, ze kterých měla vzniknout arabská Palestina (část Gazy a Západního břehu Jordánu včetně západní části Jeruzaléma, většinu Galileje). Neboť zbytek území zabralo Zajordánsko (Západní břeh Jordánu, Starý Jeruzalém), resp. pod správu převzal Egypt (Gaza), Palestinci nezískali vlastní stát(14) (viz mapa č. 3). Problém vyřešen nebyl, většina arabských států se nesmířila s existencí Izraele a hodlala odčinit hořkou porážku. Palestinci neměli vlastní stát a navíc z území samotného Izraele uprchlo přibližně 700 000 Arabů(15), které nikde nevítali s otevřenou náručí. Bylo zřejmé, že relativní klid zbraní nevydrží dlouho a protivníci se snažili náležitě připravit na případné boje. Od války za nezávislost po důsledky šestidenní války Poměrně dlouhá doba, která uplynula od války v letech 1948-1949 do další velké konfrontace v roce 1967(16), byla dána složitým vnitřním vývojem zúčastněných států. Izrael se potýkal s řadou hospodářských problémů a teprve velké dotace ze zahraničí (hlavně západoněmecké reparace, "odškodné", dle smlouvy z roku 1952, ale také podpora od bohatých Židů v diaspoře - především v USA) pozitivně zapůsobily na ekonomický vzestup Izraele. Židovský stát, v němž až do 70. let vládla levicová strana MAPAJ (D.B. Gurion, M. Šarett, L. Eškol, G. Meierová), se musel také starat o vojenské zabezpečení, které bylo z velké části realizováno dovozem francouzských, v menší míře amerických (přes SRN), zbraní. Přes oficiální příměří pokračovaly oboustranné teroristické a sabotážní akce, arabské státy zároveň zavedly přísný hospodářský bojkot Izraele a popíraly jeho existenci. Avšak ani v nich nevládl pokoj. Jordánsko muselo řešit situaci velmi početné skupiny Palestinců na Západním břehu Jordánu, který okupovalo, král Abdulláh byl v roce 1951 zavražděn palestinským fanatikem a o rok později se vlády ujal jeho osmnáctiletý vnuk - Husajn II. (dnešní vládce Jordánska). K významnějším změnám došlo na straně hlavního nepřítele Izraele - v Egyptě. Roku 1952 zde byl proveden převrat, po svrhnutém králi Farúkovi I. převzal moc generál M. Nagíb, byla vyhlášena republika a roku 1954 se prezidentem stal Gamál Abd an-Násir. Ten podporován nacionalisticky smýšlejícím důstojnickým sborem se snažil odčinit porážku z roku 1949 a "zahnat Židy do moře". K tomu mu mělo dopomoci sblížení s "východním blokem", od něhož získal moderní zbraně (ČSR, SSSR), a uzavření dohody o společné obraně se Sýrií. Izrael si uvědomoval sílící nebezpečí, ale podnět k válce přišel nakonec z úplně jiné strany. Ve snaze získat peníze pro labilní egyptskou ekonomiku znárodnil Násir v červenci 1956 Společnost Suezského průplavu, kterou ovládal převážně britský kapitál. Toho chtěly využít vlády Británie a Francie, pro které byl Násirův režim krajně nepohodlný(17), a tak bylo zinscenováno "velké divadlo".
24. října 1956 uzavřela Francie s Izraelem tajnou dohodu o protiegyptské akci, na konci téhož měsíce začal útok izraelské armády na Sinajský poloostrov, který byl bleskově obsazen. Následovalo britskofrancouzské ultimátum vyzývající obě strany k ukončení bojů, stažení se od Suezského průplavu a souhlas s jeho okupací "neutrálními vojsky". Egypt pochopitelně odmítl a tak začal britskofrancouzský výsadek u Port Saidu prezentovaný jako akce zajišťující oddělení bojujících stran. Pro velký odpor OSN, hlavně obou supervelmocí (USA, SSSR), a nedostatečné finanční krytí skončila akce neúspěchem, vojska agresorů se stáhla a podél egyptsko-izraelských hranic byla rozmístěna vojska OSN. I v dalších letech byly hranice Izraele často narušovány akcemi letectva i pozemních sil a právě v duchu pohraničních šarvátek mezi Izraelem a Sýrií (vodní zdroje v blízkosti Genezaretského jezera) se
postupně zvyšuje napětí v oblasti vrcholící konfliktem v roce 1967. Egypt a Sýrie(18) získávají zbraně od SSSR a jeho "spojenců" v množství překonávajícím izraelský vojenský potenciál, podporují ozbrojené skupiny (fedaijíny) provádějící útoky přes hranice a dochází také k aktivizaci Palestinců roku 1964 vznikla Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), v jejímž programu se hovoří o vzniku Palestinského státu, návratu uprchlíků i likvidaci Státu Izrael. Na začátku roku 1967 dokončil izraelský generální štáb (Jicchak Rabin) plán vojenského útoku na sousední arabské země. Předpokladem k vítězství byl moment překvapení, tzn. chtěl-li Izrael uspět, musel se smířit s nevděčnou rolí agresora. Do konfliktu vstupoval s moderní, perfektně vycvičenou armádou podpořenou dokonalou znalostí protivníka (špionáž). Arabské armády disponující značnými zdroji "živé síly" a početnou sovětskou technikou hřešily na nejednotnost velení, podcenění protivníka i neúplné zvládnutí poměrně složité techniky. V květnu 1967 dostaly události rychlý spád. Izraelský parlament (Kneset) dal vládě plnou moc k zahájení operací, došlo k soustřeďování vojsk u hranic, Egypt uzavřel dohody o společné obraně se Sýrií, Jordánskem a Irákem(19), vyhlásil výjimečný stav a uzavřel Tiranskou úžinu (blokáda izraelského přístavu Ejlat). 4. června učinila nově vytvořená izraelská vláda "národní jednoty"(20) rozhodnutí o neprodleném zahájení vojenských operací. 5. června v ranních hodinách začala leteckým úderem namířeným proti egyptským letištím další z arabsko-izraelských válek. Postupně se podařilo Izraelcům zdecimovat letectva arabských států a tím ulehčit boje pozemním vojskům. Tažení na egyptské frontě skončilo 9.6. dosažením Suezského průplavu, již 8.6. byl dobyt celý Západní břeh Jordánu včetně východního Jeruzaléma(21) a boje byly ukončeny 10.6. obsazením syrských Golanských výšin - šest dní trvající válka na Středním východě skončila.
Ve válce získal Izrael celý Sinajský poloostrov, pásmo Gazy, Západní břeh Jordánu a Golanské výšiny (viz mapa č. 4). Za cenu 700 mrtvých ovládl území o rozloze přes 60 000 km2 (tj. 3x více než byla rozloha samotného Izraele), zabezpečil své hranice, ale také vzbudil v Izraeli klamný pocit, že se jejich stát může kdykoliv bez problémů ubránit arabskému útoku, tj. chyba, která byla dosud vlastní jejich protivníkům. Izrael však také "získal" spolu s územím přes 90 % Palestinců usazených v Gaze a na Západním břehu Jordánu. Velice špatná ekonomická situace na okupovaných územích i řada diskriminačních opatření celkem logicky zvyšovala nenávist Palestinců vůči Izraeli a rostla popularita palestinských odbojových (teroristických) skupin v čele s OOP(22). Velký počet Arabů (cca 1/3 populace Izraele v roce 1968) a jejich odpor vůči izraelské správě zapříčinily určitou destabilizaci státu a do dnešních dnů způsobují četné potíže při mírových jednáních. Válka měla dohru i na poli mezinárodním. OSN rezolucí č. 242 vyzvala Izrael ke stažení z okupovaných území, řada států přerušila s Izraelem diplomatické styky (včetně Československa) a Francie, do té doby hlavní dodavatel vojenské techniky, vyhlásila na Izrael zbrojní embargo(23). To byla samozřejmě rána pro izraelskou armádu, ale po určité době improvizace byla armáda (hlavně letectvo) přezbrojena vojenskou technikou z USA i z rozbíhajícího se domácího průmyslu. Celkově šestidenní válka znamenala posílení Izraele a porážku arabských
armád(24), ale na druhé straně způsobila další růst protiizraelské hysterie v arabském táboře(25), vyvolala dodnes živý problém okupovaných území a především neodstranila prakticky žádnou z příčin, které šestidenní válku vyvolaly. Proto je tento konflikt nutno vidět i jako cestu k nové válce. Od konce 60. let do války v Perském zálivu Vývoj po roce 1967 byl v mnoha ohledech determinován výsledky šestidenní války. Dochází k mírné změně kurzu v Egyptě(26), k příklonu k pragmatičtější politice, především po smrti prezidenta Násira (1970) a nástupu A. Sadata. Naopak Sýrie se pod vedením H. Asáda (od roku 1970) stala oporou protiizraelského boje a hlavním pomocníkem teroristických organizací. Úplně jiná situace pak nastala v izraelsko-jordánských vztazích. Král Husajn se, byť neoficiálně, pokusil o mírové urovnání s Izraelem. Důležitou překážkou této politiky, ale i nebezpečím pro suverénní vládu monarchy, byly početné a silně vyzbrojené jednotky OOP na území Jordánska. Proto bylo 15.9. 1970 vyhlášeno stanné právo a jordánská armáda zakročila proti OOP. Po takřka regulérní válce se podařilo jednotky OOP vytlačit (jejich útočištěm se stal Libanon)(27). Ačkoliv pak de iure trval mezi Jordánskem a Izraelem válečný stav, de facto byl mezi nimi nastolen mír. Nepočítáme-li OOP, zbývali Izraeli dva protivníci - Egypt a Sýrie. Realisticky uvažující A. Sadat již nepomýšlel na úplné zničení židovského státu, jeho cílem bylo alespoň jednou dosáhnout vojenského vítězství. Příprava na konflikt byla z arabské strany pečlivější než v minulosti : kvalitnější důstojnický sbor, výcvik se sovětskou moderní technikou(28), plánování a koordinace egyptského a syrského útoku. Navíc za den D byl vybrán největší židovský svátek - Jom Kippur (Den smíření), který roku 1973 připadl na 6.10. Nutno říci, že pověstná izraelská špionážní služba (vojenský Aman i civilní Mossad) dodala informace o připravované akci velmi pozdě, ale značný díl viny zůstal i na armádě a na politickém vedení - premiérce G. Meierové a ministru obrany M. Dajanovi, kteří váhali s protiopatřeními ( ze strachu z reakce světové "veřejnosti")(29). Moment překvapení a obrovská materiální převaha umožnila arabským armádám v prvních dnech postupovat (překročení Suezského průplavu, boje na Golanech), ale již po týdnu byly zastaveny a po dodávkách válečného materiálu z USA přešel Izrael do protiútoku : získal převahu ve vzduchu, na moři, překročil Suezský průplav a ohrožoval Káhiru i Damašek. To vyvolalo mezinárodní napětí, když SSSR byl rozhodnut zasáhnout ve prospěch spojenců a USA zase bránit Izrael i za cenu termonukleární války(30). Nakonec byla 24.10. 1973 zastavena palba. Z celkového hlediska opět zvítězil Izrael, ale jeho potíže v počátku války na straně jedné a pocit alespoň částečného odčinění předešlých porážek na straně druhé vedly k hledání mírové cesty. Iniciativu v tomto směru vyvíjel hlavně egyptský prezident, zvlášť poté, co se rozešel v polovině 70. let se Sovětským svazem. V roce 1977 navštívil Jeruzalém a mírový dialog byl odstartován. "Patronem" jednání se stal americký prezident J. Carter. Po jednáních v Camp Davidu mezi A. Sadatem a izraelským premiérem M. Beginem(31) byla 26.3. 1979 podepsána ve Washingtonu mírová smlouva, ve které se Izrael zavázal vrátit Egyptu Sinajský poloostrov (ve čtyřech etapách, do roku 1982). S kroky egyptského prezidenta však nesouhlasila většina Arabů(32) a tak slibný proces byl pozastaven. Na tom se podílela i politika Izraele - budování židovských osad na okupovaných územích, zákony o anexi Golanských výšin (1981) či o nedělitelnosti Jeruzaléma jako hlavního města Izraele (1980), bombardování iráckého jaderného reaktoru (1981) atd. Největší překážku nakonec vytvořily události v Libanonu. Tento malý stát byl konglomerátem různých náboženství, silné postavení zde vedle muslimů měli křesťané (maronité). Jejich ne vždy bezproblémové soužití narušil příchod Palestinců (OOP) vyhnaných z Jordánska (po roce 1970). Militantní jednotky Palestinců útočící na severní hranici Izraele se dostávaly do konfliktu s libanonskými křesťany a roku 1975 zde propukla občanská válka. Absence centrální moci vyhovovala OOP a její činnosti, zvláště pak poté, co se do bojů zapojila Sýrie
a kontrolovala východ země. S tím se Izrael nemohl smířit a po obsazení jihu Libanonu v roce 1978 následovala izraelská invaze do Libanonu (1982) s cílem zničit základny OOP. Silně kritizovaná a nepříliš úspěšná izraelská přítomnost v Libanonu byla ukončena roku 1985, nicméně jih Libanonu byl podřízen tzv. jiholibanonské (křesťanské) armádě podporované Izraelem. V polovině 80. let se tak těžiště napětí přesouvá z převážně mezistátních vztahů do roviny Izrael Palestinci. Zoufalá situace v uprchlických táborech nahrávala militantním protiizraelským skupinám a v roce 1987 vypuklo na okupovaných územích povstání, tzv. intifáda. Většinou nedocházelo k otevřeným bojům, převažovaly demonstrace, házení kamenů, zapalování pneumatik a jen občas byly zaznamenány skutečně ozbrojené (teroristické) akce. Tvrdá protiopatření izraelské správy doprovázená stovkami mrtvých se míjela účinkem a rozšiřování židovských osad na Západním břehu Jordánu, diktované nutností pojmout bezmála milión Židů ze Sovětského svazu (resp. SNS) na přelomu 80. a 90. let, prohlubovalo propast mezi oběma etniky. Mírové rozhovory a situace dnes Válka v Zálivu (jak zní oficiální název bojů o Kuvajt v letech 1990-1991) výrazně změnila situaci na Středním východě a přispěla i k "rozběhnutí" mírového procesu. USA si totiž značně posílily svou pozici v oblasti a tím získaly potřebné "páky" pro řešení problému. Také na straně Izraele a arabských států (včetně OOP)(33) došlo k posunu. Již v říjnu 1991 se u jednacího stolu v Madridu scházejí delegace Izraele a arabských států, jednání nejsou příliš úspěšná, přesto jde o historický průlom. Do skutečného pohybu se proces dostává po izraelských volbách v červenci 1992, kdy nový premiér J. Rabin (Strana práce) vyzývá Palestince i ostatní sousedy k jednání a je zastavena židovská výstavba na okupovaných územích. Přes průtahy a pokračující potyčky je roku 1993 legalizována OOP a po tajných jednáních (pod patronací USA a za přispění norského ministra zahraničí J. Holsta) je 13.9. 1993 podepsána ve Washingtonu "Deklarace o zásadách palestinské autonomie"(34), ve které se Izrael zaručil stáhnout vojska z okupovaných území a předat v Gaze a ve městě Jerichu (+ okolí) samosprávu zvoleným palestinským orgánům. Ani tím se slibný proces na Blízkém východě nezastavil a v říjnu 1994 byla v Ejlatu u Rudého moře uzavřena mírová dohoda mezi Izraelem a Jordánskem, čímž byl stav de facto potvrzen de iure. Avšak nic nejde lehce. Vzájemné rozhovory byly poznamenány přetrvávající nedůvěřivostí, odporem podstatné části veřejnosti na obou stranách a teroristické akce neustávaly(35). Kromě toho na sporu o Golanské výšiny ztroskotávaly všechny snahy o urovnání izraelsko-syrských vztahů. V roce 1995 byl ještě podepsán dokument o rozšíření palestinské autonomie a v lednu 1996 se konaly volby do Palestinské rady, ale právě rok 1996 možná přinese výrazné zbrzdění celého procesu, nedojde-li k jeho úplnému zastavení. Jeden ze strůjců mírového urovnání, J. Rabin, byl zavražděn židovským fanatikem (listopad 1995), série sebevražedných útoků hnutí Hamas proti izraelským civilistům položily před Izraelce otázku, zda je nastoupená cesta správná a výsledkem bylo vítězství pravice (Likudu) v květnových volbách. Předák Likudu a premiér B. Netanjahu vážně hovoří o pokračování výstavby židovských osad na Západním břehu Jordánu a odmítá (a znovu přijímá) zásadu "mír za území". Nejistota ohledně dalšího vývoje trvá. Ať už se díváme na problém izraelsko-arabských vztahů z jakéhokoliv hlediska, jedno je zřejmé, je třeba pokračovat v započatém díle. Otázkou zůstává, zda je problém řešitelný. Na urovnání mají zájem USA, část politických špiček zúčastněných států, na případné ekonomické kooperaci někteří podnikatelé , reálně uvažující obyvatelé. Proti nim však stojí silná opozice, která si nepřeje mír, zaujímá ostře konfrontační postoje a ohrožuje veškerý pokrok. Právě na tom, zda se podaří překonat odpor této části obyvatelstva, závisí osud mírového procesu na Středním východě. Kromě politických a ekonomických rozhodnutí to znamená budování vzájemného porozumění a důvěry mezi oběma národy a to je dlouhodobá záležitost(36).
