LITERÁRNÍ KLUB Dr. NADI BENEŠOVÉ při Městském muzeu a knihovně. Č á s l a v S B O R N Í K. prací autorů oceněných. v 9. ročníku

LITERÁRNÍ KLUB Dr. NADI BENEŠOVÉ při Městském muzeu a knihovně

Čáslav

SBORNÍK prací autorů oceněných v 9. ročníku

LITERÁRNÍ SOUTĚŽE Čáslav 2010

© Jitka Bonaventurová, Miroslav Búran, Markéta Damková, Ivo Fencl, Karel Kropáček, Petr Malich, Václav Nejedlý, Magdalena Pokorná, Jitka Prokšová, Antonín Šlechta, Ríša Vysloužil, 2010 Obálka a ilustrace © Klára Hrubá, 2010

2

ÚVOD

Literární soutěž Čáslav 2010 zaznamenala dosud největší účast autorů v historii celé soutěže. Celkem se o vítězství ucházelo 69 soutěžních prací, z toho 37 v kategorii poezie a 32 v kategorii próza. Jedním ze zúčastněných literátů byl i autor ze Slovenské republiky, který v početné konkurenci získal čestné uznání. Velmi potěšující je fakt, že letos soutěžilo více autorů z kutnohorského regionu. V próze se objevily milostné příběhy, autobiografické memoáry, bajky, fejetony, díla s fantastickými nebo hororovými prvky, kriminální povídky nebo povídky o mezilidských vztazích. V básních převažovala poetika každodenního života, básně byly často součástí rozsáhlejších cyklů. Porotci měli v hodnocení tak početných děl nesnadnou úlohu; výběr vítězných prací, ke kterému členové obou porot přistupovali velmi zodpovědně, je výsledkem intenzivních diskusí. S výběrem toho nejlepšího se můžete nyní seznámit v tomto sborníku. Organizační výbor LKNB

3

Obsah – autoři:

Jitka Bonaventurová ………………………..…………………………….

s. 7

Václav Nejedlý ………………………..…………………………………..

s. 11

Miroslav Búran …………………..………………………………………..

s. 14

Magdalena Pokorná ...…………………………………………………….

s. 16

Ríša Vysloužil ……………..……………………………………………….

s. 19

Ivo Fencl ………………….………………………………………………...

s. 23

Karel Kropáček .………….………………………………………………..

s. 28

Antonín Šlechta ….………………………………………………………...

s. 33

Markéta Damková ………………….……………………………………

s. 40

Petr Malich …….…………………………………………………………..

s. 44

Jitka Prokšová………………………………………………………………

s. 51

4

POEZIE

HLAVNÍ CENA POROTY: Jitka Bonaventurová Václav Nejedlý

ČESTNÉ UZNÁNÍ:

Miroslav Búran Magdalena Pokorná Ríša Vysloužil

5

6

Jitka Bonaventurová (Machovská Lhota)

cena poroty

Řeka Řeka se zdobí sponami mostů Vlny vlasů vlasy vln spíná si jako krásná žena Boky břehů vlní křivkami meandrů jako svůdná tanečnice sukněmi víří v peřejích Znavena divokostí piruet ztiší své pohyby v dlaních rovin nastaví zrcadlo hladiny vstříc nebi Hrdě a zvolna jako zralá žena v hlubinách myšlenek sní o přístavu kde čeká čísi náruč otevřená

Zarůstáme Probuzený den pláče drobnými slzami Zarůstáme k sobě travou Možná už dnes přijde potopa a odplaví naše hříchy zášť zlobu nelásku Už tolik dní vytrvale pláče bůh a není k utišení Snad ještě jednou naposled pro oči našich dětí uvěří v duhu

7

Měsíc Měsíc bílá bárka plující krajinou snů Měsíc bílý vor v peřejích černých myšlenek Měsíc bílá plachetnice voňavá blankytem dálek Měsíc bílý koráb na dně hvězdných hlubin Měsíc bílý člun ve stojatých vodách samoty Měsíc bílá loď labutí píseň noci Měsíc bludný Holanďan touhy Titanik snů potopený zázrak mlčí

Šálek noci Noc moka lžičkou míchá právě zalitá zrníčka tmy Jiskřičky hvězd krouží šálkem a vydechují obláčky vůně Cukrátko měsíce se pomalounku rozpouští a jak ho ubývá noc sládne v den

8

Souhvězdí smutku Samota svírá Syčí hadími jazyky Skořápky pukají Slzy kanou Sny o slunci sžírají Souhvězdí smutku svítí slzami

Jarní sonet Leželi jsme spolu pod rozkvetlým stromem a jaro vyzvánělo tisícerým zvonem Leželi jsme sladce v bílém stínu a z květů snášela se hořká vůně kmínu Leželi jsme jarem zpití oněmělí a nad námi v květech zpívaly si včely Leželi jsme a snili o blízkém podletí a podobna reji vloček snášela se bílá okvětí Leželi jsme spolu pod kvetoucí třešní a přáli si ať kvete vůní nejenom den dnešní Vždyť láska je jako rozkvetlý sad Leželi jsme spolu pod kvetoucí jabloní a ty ses nad má ústa něžně naklonil Rozkvete jen kdo umí milovat

9

Zkraje léta Plamínky vlčích máků zažehly léto Hoříme potichu ve vlnách obilí Plápoláme tisícerými vůněmi a barvami Zlatým klíčem odmykáme brány dálek a okouzleni objevujeme zapomenutá tajemství Plamínky vlčích máků zažehly léto Vítr je roznáší otevřeným oknům do klína Hoříme potichu a něco začíná

10

Václav Nejedlý (Ústí nad Labem)

cena poroty

Kovář Sleduje ježka samotáře ploužícího se pod těžkým tělem bagru, kterak zahloubaný a se svěšenou hlavou se půlstoletí snaží vymanit z kolejnic kolomazí a bahna. Vidí zvedat se ptáky z drátěných plotů s jejich rozčepýřenými těly a dá stranou šálek černého čaje. Sahá po lahvi teplého piva, vzpomíná na venkovská svítání, pisklavé myši v dílně, které plašil, aby se mohly vrátit. To ony se měly kam vracet za pošmourných, malátných dní, kdy si zuby prokousávaly cestu, aby se mu znovu pletly pod nohama za řinkotu kovadliny.

Poražení Nešikovně si sundala brýle, ustoupila od květovaného prkna. Napůl vyžehlená košile spadla na zem, kde rozvířila drobný prach a ona měla strach sehnout se pro ni, pro tu mršinu jejích otisků prstů. 11

Za oknem přerostlá rozmazaná tráva. Rozmazaný dlážděný chodník, přehlídka neseřazených dětí, rozbitý porcelánový čajový servis a mazanice macešek odevzdaných, jako měly by to v povaze. Očima těkala po nožích na steaky přemýšlejíc, kde k nim přišla. Položila proti sobě, vedle sebe tu nezlomnou armádu ze železa, když tu k ní přistoupil on, zoufalý, naškrobený mim, se kterým kdysi chytala světlo do dlaní.

Před obchodem s použitým zbožím Motor běží jen kvůli topení, stěrače kvůli dotěrnému hmyzu, zatímco my čekáme na znamení odněkud, od někoho, kdo vešel do obchodu a zapomněl cestu ven. Miláčku, tvé myšlenky jsou beztvaré představy třesoucí se chladem. V říjnu, který má široké boky, příliš silná stehna. Fotografie jsou vybledlé a náš byt příliš tmavý, abych ti mohl bez studu lhát, jako ženich své nastávající, že vše má svůj daný řád. Jsme unaveni z držení v sedlech, stálého probíjení se dýmem. Naše brnění podléhají rzi v tragikomickém mikrosvětě, kdy jeden druhého zapalujeme na hranici.

12

Když motor běží jen kvůli topení a stěrače kvůli dotěrnému hmyzu, my lžeme si, že ten někdo najde cestu k nám.

13

Miroslav Búran (Jablonica)

čestné uznání

Horúci ľad horúci ľad reže do kože kreslí pravidelné jazvy hlboké ako korytá riek z úst vyteká dym miesi sa s vôňou stromov vzduch je otrávený vtáčím vírusom kosí davy ľudských múch spavou horúčkou

Muška muška s tvárou ženy ťahá za uzdu žiarim vstávam z kómy naspäť medzi smädných túlam sa cestou z chleba a krvi aby som znova videl žiariť mušku s tvárou ženy

14

Slizká cez deň si slizká koža hadia obliekaš slová do ticha v noci sa tvoje ruky hadia modlitba zrazu nedýcha utíchol pohľad smädných očí mesiac sa po tme rýchlo točí ustala pieseň z večera slnko si lúče pretiera

Opitá opitú zlákal na poldeci hriechu smiala sa a spokojne upíjala z vriaceho kalicha nenásytne hltala každé jeho gesto každý záchvev mihalníc pila mu z deravých rúk dýchala z podrezaných úst sklonená v horizontále zaryté stopy napokon spláchla roztečeným smiechom na toalete

15

Magdalena Pokorná (Třtice)

čestné uznání To v zoufalství mě napadlo, že na stmívání kdesi v duši musí být přece křesadlo. Možná vím víc, než hlava tuší.

Nénis I. Vždycky nás cesty vedou domů alejí roků stínem stromů a každý padající list z paměti naší umí číst II. Ještě je ve mně blankyt léta a dětský úžas z nelásky Však podzim bič zralosti splétá jak klade věčné otázky III. Co na tom, že neprošla bych u lidí Oni i střípky štěstí závidí Vždycky jsem tu byla pro děti v tom je moje vina i mé prokletí IV. Cesty jsou zase pohádkově bílé posvátné ticho mezi rampouchy Těžko nás dojme tahle prostá chvíle Už zlatíme si potok blatouchy

16

V. Už září louč nového rána Co přinese v otýpce dní? Do bolístek svých zachumlána prožít ho jak by byl poslední ................. Je neděle už od samého rána varhany hrají velebně A v kostele už září voskovice aby se mrtvému vidělo do tváře To pro nás staví oltáře ač dávno neděkujem pánu za urážky a za bolest Je neděle a vše je jak se patří Slunce se opře o pelest z kuchyně voní čerstvá káva jen nikdo nejde na mši (zas nebe poplakává) ........................................ Tolikrát říkali o naději že doufání i zoufání přešlo v apatii I permanentnímu strachu lze přivyknout Jen lidství v nás se smáčkne v nejzazším koutku duše Pak při lámání chleba těžce hledáme člověka

17

........................ Bylo mi možná jako řece co rodila se ze země Zvědavě prudce zajíkavě a dokonce i tajemně Mnohé jsem ještě netušila třebaže svět má také stín A o ten jsem se poranila a v duši rostl počet vin

18

Ríša Vysloužil (Palkovice)

čestné uznání

Povzdech shopoholika nad neustálým zdražováním v jeho oblíbeném obchodě je mi z toho všeho tak trochu tesco

/// naděje kůň cválá životem jako vítr po poli za ním pak krokem osel zkušenosti osedlat oba si to zabolí ach zabolí

Ze slabikáře pro sociálně slabé Ema nemá na maso.

19

Komerční banka (Jiřímu Wolkerovi) Komerční banka na kraji náměstí, to není nějaká lecjaká věc. Svítí bíle lidem pro štěstí, svěřují se jí docela. Penízky do ní vnášejí ze dvou stran, z jedné špinavé a z druhé čisté. Penízky jsou hebké jako samet a čekají na lidi, boháče a žebráky, aby jak inflační strašák je urychleně zamet´ tam, kde jsou obchody, statky a služby schované v tajemném objetí. Když na ně penízky doletí, vyraší na nich úsměvy. Sladké nebo trpké.

/// malý elektrický obvod našich těl je pod napětím kopeš kopu kopeš kopu kopeš kopu spékáme se jak uzený jazyk srny dva neizolované dráty jedním proudem

20

PRÓZA

HLAVNÍ CENA POROTY: Ivo Fencl Karel Kropáček Antonín Šlechta

ČESTNÉ UZNÁNÍ: Markéta Damková Petr Malich Jitka Prokšová

21

22

Ivo Fencl (Starý Plzenec)

cena poroty

Hrůza se musí hromadit V noci na dnešek jsem měla znovu sen o Manderley. Zdálo se mi... Přestala jsem číst. Hodiny v mé ložnici tikají tak, tak, tak a temně zelená knížka leží na klíně, prázdno stáří a poslouchej tmu posledních let i vlastní konec světa. Dobrý den! Špendlík bych sotva uslyšela spadnout. Jsem už teď víc mrtvá než živá. Manžel odešel před rokem, neměli jsme děti, o návraty se tedy pokouším směrem do knížek. Do filmu. Do dětských vzpomínek. Usnu, znovu procitám... v tom domě na Karlově náměstí, kde jsem vyrůstala nejen s rodiči, ale i s tetou Lermou. Říkali jsme jí Sibylo. Ale nebyla vědma. Jen švadlena. Náš byt byl také ušit světlem a docházely herečky včetně Lídy Babkové... a její sestry, ale ta po válce skočila oknem. Má teta to věděla předem. Herečky tetě říkávaly Lerminko. Hugo Haas ji zase oslovoval slečno Čarodějko. Brali spolu prý drogy, ale to se nikdy neprokázalo. Nejen herečky si nechávaly u tetičky šít, také manželky politiků. Byla jsem tehdy malý diblík a tvořili okolo mne kolotoč života s mnoha barvami. Jak brzo jsem chápala: JÓ! Tyhle šaty padnou, ale tamty ne. Ty nebyly dokončeny, dolů s tím. Svrhněte je! A prozatím na shledanou, madam, a další pán na holení... Stalo se to těsně před protektorátem. To už se jitřily city. Taky se to, pravda, přihodilo šest let před svržením atomových bomb. Válka je válka a šití je šití. Naučila jsem se taky dělat s jehlou. Už tenkrát, a právě díky tetě. Radila a přiměla mě nakonec i na chvíli vidět. Doopravdy Sibyla, leč... Tutlala to. Navíc tím trpěla. Ne, Lerma nechtěla znát, ale musela znát. Vstřebávala informace z budoucnosti. I proto se nevdala? Kdopak ví! Scházívaly jsme se na dvorku za tímhle domem a jednou mě houpala na kolenou a vyprávěla o Libušině proroctví. O pravé Sibyle ale nikdy, o té mi řekla až služebná. Marika. Ne Sibyly. Tety se bála. "Proč?" ptala jsem se Mariky u kurníku. "Ona je satanáš." Slova zaplašila smíchem, ještě ho slyším... Tak ráda jsem ji pak už neměla. Tetu ano. 23

Abyste uměli věštit, musíte se umět narodit, ale tak to je se vším (a kdo byl váš otec?). Je záhodno disponovat aspoň jistými vlastnostmi a moc nemůžete udělat bez nich. Záleží i zde v české kotlině na energiích? Určitě, ale i na vaší schopnosti je registrovat. Schraňovat do ulity jako šnek, a tenkrát... Lermě už mělo být padesát a sem tam padalo i přede mnou jako holčičkou sousloví stará panna, jenže ona se svým stavem holedbala. Chlubila. Pružně procházela Příkopy a Prahou, šila, měla peníze, trávila odpoledne u Paukerta. Ráda měla Haase, ale i Čeňka Šlégla. Bývala přes ulici zdravena honorací a nejen přes ulici. Milovala Karlák, Fausta, ale Prahu jako takovou. Panorama Hradu. Pohledy dolů z Vyšehradu. "Musí to zde zůstat," řekla mi. "Mělo by." Oblékala se fascinujícím způsobem, četla po večerech Gustava Meyrinka a nikdy se nestalo, aby se v ní sepraly všechny protiklady. Udržela je na uzdě. Nikdy se nepřihodilo, aby kabelka neladila s róbou, nikdy neobula nevhodné botičky, jak tomu říkávala, a že jich vlastnila na tucty. A když věštila? Pravda pokaždé setrvala jako závažíčko mezi Lermou a dotyčnou "hydrouzákaznicí". Ano, říkala jim někdy hydry. Taky Šléglovi věštila. Už roku 1939 hovořila o uhlí, ale když jí lidi vytýkali mystiku nebo jí vchrstli do očí přímo urážku, tuhle druhou živnost popřela jako peříčko, které nám odlétlo ze dvora. Zapýřila se, všecko odbyla, ale rodina se za Lerminu projevovanou schopnost styděla i tak. Jednou v sobotu, a pamatuji ten den, jako by to bylo včera, jsme zase stanuli na Vyšehradě, když pojednou začala o skutečné hydře. "A byla zlá, teti?" "Bude zlá. Teprve bude. Nevystoupí ale z bažin, snese se od zenitu." A plakala. Téhož dne chtěla Lída Baarová něco vyčíst z dlaně, nicméně Lerminka se jí takřka vysmála a navždycky s prorokováním sekla. To mi aspoň na vyšehradských hradbách tvrdila. I dál však zůstala dámou a snad tím spíš. Zakládala si na oslovování slečno, cupitala centrem, vím, že záměrně nemyslela na k finále ubíhající čas a taky radši ne na prostor nad hlavou. Už jsme dávno byli Čechy a Morava a ona se občas zavírala a listovala v Golemovi. Válka. Ona žila dál vprostřed švadlen a nesla si jako auru vlastní dutinu, jak to jednou nazval otec. Taky mne tetina dutina dlouho chránila, jak už dnes vím. A nejspíš celou rodinu. Vše pak bylo najednou jinak, jenže vždycky je všechno jinak, a podle tetina názoru znamenalo povolání švadleny i styk s kuloáry politiky. Tady se to peče! říkala. Stalo se roku 1940 a zvláštní lidé si u nás tehdy podávali dveře. Ota Vávra, jindy ministr... Ten i ten mi podali cukrátko.

24

Lerma se jimi obklopovala víc a víc a sama měla také co nabídnout. Vyprávěla zážitky z cest, a to ještě z let dvacátých a z Ameriky. Setkala se osobně s Haroldem Lloydem. Hosté naslouchali. "Ale ty, Adino, zůstaň zvědavá," řekla herečce. "K životu přece stačí zvědavost." Někdy se ale zvědavost nevyplácí. Bylo to na podzim a ozvala se mi telefonem jako duch z nemocnice na protější straně Karlova náměstí. Jaká náhoda, že jsem zrovna procházela naší liduprázdnou halou kol sádrové bysty nějakého ještě nikoli nukleárního fyzika... Telefon zařinčel jak výbuch šrapnelu. Strhla jsem černé sluchátko. "To jsi ty, Madlo?" ptala se tetička líbezně na druhé straně drátu. Slyšela jsem Lermu ráda, neboť po domě se šuškalo, jak je to vážné. Sama přesto či právě proto nedávala nic znát, ale choroba je taky bomba, i když dlouho hlodající, a koho v Praze by napadlo, že teta kráčí už dolů za vlastní obzor? Vzpomínám, jak byl její hlas tenkrát v hale divný a ještě vidím těch několik neočtených Arbesových romanet v polici za telefonním přístrojem. A zdálo se mi, že se teta nadechla, pak ale ukrutně dech zadržovala a... Mučila snad sebe samotnou, na druhé straně drátu, a jako by ji drátem škrtila. A jako by se i ty dráty bály, co prorokyně vyzradí. Tak ji držely. Ale teta přesto začala odříkávat věty. "Žije pár lidí. Ti můžou varovat svět, Madlo, a patřím mezi ty lidi. Odstěhuj se." "Ale kam?" "Do Ameriky anebo do Japonska, holčičko, na tom vůbec nezáleží." Zbláznila se v té nemocnici? Určitě. Nakonec patrně ano. Bolestí? Potlačováním? Čeho? "Madlo, jestli nechceš udělat chybu, tak nikdy nechoď nadlouho do nemocnice, ale dneska večer se jdi projít dozadu na dvorek." Do haly přilétla maminka a hala byla náhle úplně žlutá a vím, že mi tekly slzy. Věděla jsem. Služebná mě odvedla. Ano, ta zlá Marika. A v noci jsem se probudila nějakým štracháním. Okno do dvora bledě svítilo. Jako by samo. Co se to míhá za tím sklem? Jako bych uviděla holčičku. Nebo šlo o kus kořene - ve tvaru holčičky. Dnes vím, že jsem viděla sebe. Sebe a kořen zla. Tenkrát... Ležela jsem... a marně zkoušela uhádnout, CO to může být za postavičku a proč je tak štíhlá a vlastně vychrtlá a teprve po válce jsem uviděla fotky z koncentráků, kde se válela podobná těla. A snímky pořízené po výbuších šrapnelů. Konečně jsem poznala i lidi zasažené ozářením. Všecko už ale vegetovalo v díře toho okna a díry jsem viděla jako oči.

Pokoj, v kterém jsem procitla, pojednou páchl nemocnicí. Postavička se počala o něco snažit. Oč? Chtěla sundat dřevěný kůl, kterým rodiče přízemní okno zabezpečovali, neboť se nedovíralo. I teď se mi vrací urputnost jejích hadích pohybů, když TO lomcovalo tyčí. "Dobrý den!" povídám – a bláznivě mě napadlo, že pro

25

figurku podobnou zbytnělé mandragoře je to asi velice náročné. A že vynakládá... až příliš sil. Že vydává nepřiměřeně moc energie. S hrůzou jsem si však uvědomila, jak nebude těžké dobýt se dovnitř . Dveře z pokoje k rodičům zůstávaly zavřené. Zavolala jsem. Kupodivu se rozsvítilo, což dokazovaly škvíry. Vstoupila žena v bílém. Maminka. Když jsem řekla, co se děje, chtěla k oknu, ale já ji chytila a křečovitě držela za košili. Konečně se mi matka vymanila, ale místo aby zhasla, ta hloupá, vyhlédla do dvora ze světla. Co mohla vidět? Snad věčně záhadná vrátka vzadu. Zkontrolovala, zda je okno zavřené, vrátila se, pohladila mě po vláscích. "Madlo, nikdo tam není." Nazítří mě probudil poplach. "S Lermou je zle!" I ta podlá Marika hořekovala! Zvonily zvony.., ale šlo o telefony. Lerma... prý nad ránem zemřela. A tyč opřená o okno? Zvláštní, nikdy jsme ji nenašli. A sedím tu po letech. Dejte mi za pravdu, že bez snů bychom umřeli. Já určitě. Nejraději dnes čtu... a když se probudím, zapisuji si sny. Vždycky jsem to dělala. Taky tenkrát. A ten sen byl situován do roku 2012. Léta jsem se konejšila větou vždyť je to jen film. Už to nedokáži. Zkušenosti se musí hromadit, takže se hromadí a výsledkem je můj nynější stav, a tak už posté kráčím ve vzpomínce k prkenné trafice PŘED NEMOCNICÍ na Karlově náměstí, okolo plyne válečný rok a mozek mám plný Lermy v rudé róbě. Ta róba se ale mění na bílou, až róby utvoří tunel. A pomyslná Hitchcockova kamera? Fičí tím posmrtným tunelem i se mnou, společně, a na konci stojí zas jen banální trafika. A dědci. Nebe nad Karlovým náměstím je jako by otevřené, což je pocit, který jsem mívala vždycky před setměním, ale je ráno a Praha světlá. Jen doufám, že spím. Okolo však pobíhají reální kamarádi mého dětství. Židé, Češi... Honza Nepodal. Petr Hrůza. Ivoš... Všichni dneska mrtví. Tenkrát ještě žili. V chlapcích. Zase jsem s nimi a zase nechápou, co přijde. Mou rozespalost považují za opilost, a proto se mi smějí. "Dobrý den, Hrůzo," oslovím Petra. Nu, aspoň že je veselo. A věta prolomila hráze mého dosavadního ostychu, který jsem ztrácela leda s Lerminkou, a za tou hrází vybuchuje povodeň citů, povídám s kluky jako by za tetu a jsem ráda, že si přece rozumíme... „Znáš, Petře, její příběhy?“ ptám se. Potřásá hlavou. A řekne: "Ona už teď nevypráví." A chce tedy ode mne její věštby slyšet, ale nejsem na náměstí schopna nic zopakovat. Najednou. Je mi to líto. Tak Petra těším. Vzhlédnu. U horního rohu trafiky uvidím v mracích, kterých je jen pár, nějaké pablesky. Svět

26

Prahy jako by se propadl do mlhy. Zaostřuji, dívám se a dívám, blíží se sem vodorovně a ve výši obrovská, dlouhá střela... anebo torpédo s mnoha okénky či otvory, šine si to nad Prahou skoro jako vzducholoď... a ještě nepadá. Je svižnější než vzducholoď a povlovně pokračuje k Vltavě a Hradčanům, ale... Ale to je přece horší, než kdyby mi už spadlo na hlavu. Horší, protože dál žijeme! Protože dál žijeme. Ten objekt je tu, už tomu nelze zabránit a on ví, kam míří, a nikdo ho nezadržel. Ani holčička. Ani Petr. Ani nemocnice. A čeká ho hřbitov. Nový hřbitov. Věc na sto procent dopadne, způsobí obrovský nukleární výbuch, začala válka jedenadvacátého století, a tak dobrý den.

27

Karel Kropáček (Zbyslav)

cena poroty

Proč se nesměješ, dědečku? Sedím, knihu na kolenou, ale nečtu. Oči kloužou po řádcích, ruka mechanicky obrací listy, ale nečtu. Jako bych měl kdesi u mozku přivřený ventil. Občas něco projde, ale smysl to nedává. Zato sem stejně útržkovitě přicházejí další podněty. Fragmenty mistrně formulovaných vět z knihy se mísí s větami plytkého televizně seriálového dialogu. Z kuchyně ke mně doléhá vzrušená debata - manželka s dcerou již dobrou půlhodinu řeší tvar límce, který má zdobit šaty mojí vnučky. Dítě je tam s nimi a, soudě podle jeho plačtivého hlasu, silně se nudí. A já tohle všechno vnímám víc, silněji, než dokonale vycizelované myšlenky z klasikova pera: Těší se vlaštovky během své nebezpečné pouti přes moře na okamžik návratu? Na setkání se známými místy? Zachvějí se v okamžiku, kdy poprvé zahlédnou na obzoru známý krov, pod kterým loni vyvedly mladé? Oči se snaží vytvořit jen pro mne obraz nebe plného vlaštovek. Nadšených jarních vlaštovek, něžně melancholických podzimních vlaštovek, moudrých vzduchoplavců. Do cesty jim však vstupují všechny ty televizní Pamely a Rebeky s nápadně velkými ozdobnými límci. Odkládám knihu a jdu na balkon. S cigaretou v ústech obhlížím nebe, ze kterého teprve poměrně nedávno zmizely poslední sněhové mraky. Po vlaštovkách ani stopy. Pohlédnu dolů na dvůr. Stará třešeň začala kvést. Nebo se mi to jen zdá? Ne nezdá, je jako nevěsta, napadá mě otřelé novinářské klišé. Ale jinak nic. S nelibostí zjišťuji, že to se mnou zhola nic nedělá. Žádné obvyklé vzrušení z tajemství věčného znovuobrozování se přírody, z toho mystického jarního zmrtvýchvstávání. "Nezemřela děvečka, spala toliko." Nic z toho. Hledím na ten zázrak se stěží pochopitelnou, ale zato nijak nelíčenou lhostejností. Že by se právě takhle ohlašovalo stáří? Vracím se ke knize. Listuji již přečtenými stránkami. Text mi připadá, no, řekněme - povědomý. Hrůza! Z kuchyně se stále ozývá dětské kňourání. Otevřu dveře. "Pojď, půjdeme se podívat na stromeček," lákám vnučku. "Na jakej stromeček?" ptá se manželka nechápavě. "Za chvíli bude večerníček," oznamuje mi dcera a teď se zase tvářím 28

vyjeveně já. Chvíli trvá, než mi dojde, k čemu mi má být tahle informace dobrá. Dítě se tváří spíš otráveně než nešťastně a moji výzvu zjevně ignoruje. Odcházím sám. Na prašném dvorku je téměř liduprázdno. Jen pár dětí se tu prohání na kolech. U popelnic se štrachá chlap, kterého jsem tu nikdy neviděl. Uprostřed prašné šedi stojí strom. Vždycky před Vánoci a v době zrání plodů přijde o nějakou tu větev, ale nezdá se, že by proto chřadl. Nicméně to, co se shora jevilo jako kvetoucí koule, nevypadá odtud tak krásně. Docela mě to potěšilo. Zblízka jsou vidět i suché větvičky a stovky ještě nerozvitých poupat. Jdu až ke stromu. Ani nevím proč, pokládám dlaň na jeho kmen. Pro změnu teď docela rád konstatuji, že se nedostavují žádné emoce. Proč taky? Těsně vedle mé ruky dosedá včela. Chvíli se pokouší lézt po loupající se kůře vzhůru, ale pak ji zradí nohy i křídla. Padá na zem. Ta už do úlu nedoletí. Předkloněný, s rukou na stromě, začínám zajímat děti. Přijíždějí na svých bicyklech stále blíž. Celá tahle situace mi začíná připadat komická už tím, že nevím, jak z ní. Prostě se otočit a odejít ze dvora? A co jiného? Přece nebudu něco předstírat nebo vysvětlovat. Co je mi, sakra, po tom, co si o mně myslí pár cizích fakanů? Zvolna zasunu obě ruce do kapes. Ještě chvíli se dívám skrz zatím neolistěnou korunu do šednoucího nebe a pak konečně odcházím. Kdepak jsou asi vlaštovky? V televizi začaly zprávy. Ten řekl to, ten ono, jednoho zabili, druhého nechytli. Ale jinak je snad všechno v pořádku, bomby dopadly přesně tam, kam měly. Napadá mně: Jestlipak má konstruktér toho superpřesného naváděcího systému radost z dobře vykonané práce? Jeho manželka, je na něj pyšná? Počasí prý bude i nadále spíš chladné a nevlídné, dost větrno. To se jim blbě poletí, pomyslím si. Jestli budou mít ten mokrý vítr proti sobě... Kolik asi váží taková vlaštovka? Znovu beru do ruky rozečtenou knihu a vracím se k pasáži, která jako jediná mi dnes utkvěla v hlavě. Není to ovšem traktát o ptactvu, na dalších řádcích se autor zamýšlí nad pocity tygra v mezních životních situacích. Ještě tu tak najít něco o člověku, říkám si v duchu. Dnešek je zřejmě zasvěcen samým zklamáním. Z koupelny přibíhá vnučka. Má na sobě noční košilku. Začíná každovečerní hra, při níž mi nastavuje všechny své končetiny a já musím jednu po druhé důkladně očichat a s údivem konstatovat, že nesmrdí, ale naopak voní jakýmsi bylinkovým mýdlem. Nějak jsem to dnes odbyl, dívenka je zklamaná (prosím, i ona!) a dožaduje se opakování rituálu, které já ovšem odmítám. "Proč se nesměješ, dědečku? Slyšíš, proč se nesměješ?" Usměju se, poněkud křečovitě, a nasadím si brýle. Gesto bylo pochopeno: 29

Audience je skončena. Holčina nafoukla pusu a odběhla do svého pokojíku. Také se zvedám a jdu do kuchyně. Snad se tam najde něco k pití. U stolu sedí můj zeť a spěšně večeří. Důvod toho spěchu je zřejmý. Dcera stojí v kabátě u kuchyňské linky a sleduje každý jeho pohyb. Jakoby hlídala, zda se zbytečně neloudá. To už jdou zase do kina? Na co, proboha? Teprve když chci z ledničky vyndat pivo, uvědomím si, že jsem si vzal tu nešťastnou knížku s sebou. Pokládám ji na stůl, otevírám láhev a hledám skleničku. Trvá to všechno pár okamžiků. Když se obrátím zpět ke stolu, zjišťuji, že zeťák, aniž odložil nůž a vidličku, listuje objemným svazkem, který si opřel o misku s kompotem. Trochu neomaleně beru knihu do ruky, zavírám ji a ostentativně otírám přebal. "To vypadá dobře," říká ten milý hoch plnými ústy a věnuje mi uznalý pohled. Co asi tak stihl přečíst? Jestlipak v něm jediné z přečtených slov vydrží déle než ta hovězina, kterou právě dožvýkal? "A kolik toho vydrží v tobě," ptám se sám sebe. Odpověď už si radši nedám. Jdu znovu na balkon. Do tmy svítí desítky oken. V hloubce dvora je přesto temnota, ve které se jasně rýsuje světlá skvrna stromu. Mám pocit, že mě přitahuje jako magnet. Přece teď k němu nepůjdu! Navíc začalo nepříjemně mrholit. Chladný vítr prohání drobounké kapičky, nemohu jim uniknout ani tím, že ustoupím do dveří. Musím je zavřít. Stojím za nimi jako vězeň. Sklo, oddělující mě od tmy, mi vrací obraz pokoje za mnou. Pokoje, který dnes není tou archou, jakou bývá jindy. Z obýváku sem nakoukne rozespalá manželka. Televizní pořad ji zjevně upoutal jako obvykle. Ne, nechci se na nic koukat. Ano, můžeš to vypnout. Dobrou noc. Dveře se zase zavírají. Opravdu se nechci na nic dívat. Ale co vlastně chci? Očima bloudím po hřbetech knih v knihovně, ale četba mě neláká. Namátkou beru do ruky jednu kazetu a zakládám ji do přehrávače. Edith Piaf mi ve své mateřštině sděluje, že ničeho nelituje. No, je ne regrete rien. A co já, lituji něčeho? A měl bych? Ten pouličně dryáčnický hlas a vemlouvavý zvuk akordeonu se docela hodí do mé nálady. Vytrhl mě z bezradnosti, ve které jsem se ještě před chvílí nacházel. Před minutou mi tenhle pokoj připadal tak prázdný a nepřátelský, teď zase vím, že jsem tu doma. Doma. Doma. Všechno tu znám. O všech věcech, které mne obklopují, mám aspoň určitou povědomost. Ano, obklopují mne věci, věci a zas jen věci. Není tu nic živého. Rybičky, například. Nebo kočka. Ležela by teď na mém klíně a předla by. Pes by mi mohl sedět u nohou. Jsou tu kolem dokola jen samé věci. Já, jediný živý uprostřed nich. Jako jejich pán. Nebo spíš jako zajatec? To sotva. Každou z těch věcí mohu vzít do ruky, mohu ji vyhodit, rozbít na padrť. Mohu to udělat, aniž bych tím něco zabil. Smrt se předmětů netýká. Lidí, těch ano. Má se to přičíst k jejich přednostem, nebo zařadit mezi 30

nedostatky? Člověk ovšem může nést těžce i ztrátu nějaké věci. Naopak věci patrně oželí jakoukoliv ztrátu. Kdybych náhodou zemřel, v jediné z mých knih by se nezachvěl list. Věcem nelze panovat a bez vlastní vůle ani podléhat. Věcem jsme lhostejní. Ostatně, lhostejní jsme i většině lidí. A oni nám. Tak je to. Chuť na cigaretu mne znovu nutí vyjít na balkon. Vítr dotírá, ale už aspoň neprší. Na obloze se ukázalo pár hvězd. Mezi nimi se jako blikající kometa pohybuje letadlo. Copak asi napadá vlaštovku, která potká letadlo? Vlaštovky přece v noci nelétají, utnu tuhle myšlenku hned v zárodku. No jo, ale letadla létají i ve dne... Vracím se do pokoje. Je tu příjemně teplo. Zhasínám a usedám do křesla. Tma mne z větší části zbavuje výčitek. To ona mi nedovoluje číst, kvůli ní nemohu psát. Poslouchám šansony a vychutnávám krásu chvil, přinášejících mír. Čím větší neklid, tím slastnější uvolnění. Téhle pravdy jsem se dobral vlastní zkušeností. Když o tom teď uvažuji, je to možná to nejdůležitější poznání, k němuž jsem za více než padesát let života dospěl. Poznání, ze kterého sálá naděje. Jednou si krásně odpočinem, tak proč se bát? I kdyby po smrti nebylo vůbec nic, ten vstup do ní bude zřejmě nádherný. Tím nádhernější, z čím většího srabu budeme odcházet. Vzápětí si uvědomuji, že jsem vlastně nevymyslel nic nového - právě tohle je přece základní myšlenka téměř všech náboženství! Další zklamání. Snažím se tedy ani nepřemýšlet, jen očekávám příchod sladké dřímoty. Cítím, že ta chvíle odpoutání se od světa je již docela blizoučko. Jenže jsem zřejmě příliš netrpělivý a ta netrpělivost spánek zahání. Znovu se rozhlížím po ztemnělé místnosti. S orientací nemám žádné potíže, všechno tu má své místo. Většinu předmětů bych našel i poslepu, na tom si dost zakládám. Rodina se naučila respektovat tuto moji důslednost, kterou nazývá umanutostí. Jenom malá mi tu občas udělá nepořádek. Netvrdím, že mi to připadá roztomilé, ale zatím jí to toleruji. Její čas ostatně teprve přijde. V kazeťáku to cvaklo a je ticho. Rozsvítil jsem lampičku, rafinovaně ukrytou za květinovým stolkem. Světla mnoho nepřibylo, zato se pokoj naplnil krásnými stíny. Kreslí na strop bizarní obrazce. Snažím se najít v nich skrytou symboliku. Přímo násilím se nutím vidět ptačí křídla a po chvíli se mi to docela i daří. Ale je to studené, protože umělé a nehybné. Není v tom za mák života. Leda snad, kdybych... Kniha znovu, dneska už bůh ví pokolikáté, přichází ke cti. Beru ji do ruky a prudce mávnu směrem ke květinovému zákoutí. Proud vzduchu po chvilce dorazí až k lupenům a maličko je rozhoupe. Stíny - křídla jakoby ožily. To je ono! Mávám knihou jako blázen. Pak znovu usedám do křesla, opírám hlavu a pozoruji rej tmavých a světlejších skvrn. Když člověk přivře oči... Konečně mám to své nebe plné vlaštovek. Vidím je i nepatrnou štěrbinkou mezi téměř semknutými víčky. 31

Míhají se v divokém zmatku. Být tak mezi nimi, roztáhnout křídla a přidat se k hejnu. A ono to jde! Cítím ve tváři nárazy chladného, vlhkého vzduchu. Letím. Zpočátku ještě sem tam zavadím o jiné křídlo, ale po malé chvíli již zvládám všechny potřebné manévry. Také začínám chápat vnitřní řád toho rejdění. Ono má svůj smysl, svůj jasný cíl. Jako bych v sobě našel kompas. Letíme někam. Letím někam a přesně vím kam. Vím i to, že můj cíl již není daleko. Rychleji, rychleji! Navzdory vůli se však dostavuje únava a malátnost. Pohyby křídel jsou stále pomalejší. Jen ještě chvíli vydržet. Konec cesty je už přece na dohled. Ta světlá skvrna uprostřed tmy. Šíří se z ní slabounká třešňová vůně. Let se ale čím dál víc podobá pádu. Ohlížím se po svých družkách - tiše stojí na obloze a s pohrdáním sledují můj konec. Nehybné jako stíny, jako stíny neživých věcí. Všechno jsou jenom stíny. Jenom stíny.

32

Antonín Šlechta (Úpice)

cena poroty Nemoc a uzdravení Můžete si být naprosto jistí, že když se léta plácáte od vodojemu k vodojemu, od čerpací stanice k čerpací stanici, od výkopu k výkopu, za deště, mrazu, ve vánici, ve větru pod palčivými paprsky roztaveného slunce, jednou kopete krumpáčem hlava nehlava v propoceném tričku v podzimním studeném a vlezlém větru, podruhé se brodíte vodou v ledových holínkách bahnitým tratolištěm a potřetí pro změnu celý promočený nechápavě koukáte, jak vám mrznou šaty na holém těle a na kost, a počtvrté a popáté, pošesté a tak dále, zkrátka si můžete být jistí, že se vás jen tak něco nechytne. Ale tentokrát jsme to krapánek přepískli, tentokrát to bylo opravdu trochu přes moc, přetáhli jsme péro. Kdosi, kdesi v teple kanceláře rozhodl, že propojka vodovodu na Odolov bude hotová do konce týdne a ani o den déle. Z vyhřáté místnosti může lednová vydařená zima vypadat skrze ojíněné okno idylicky, může ve vás navodit rozněžnělý pocit ladovských obrázků s příchutí cinkání vánočních zvonků, ale když rozmotáváte klubo dvoucoulové polyetylenové hadice promrzlé jedovatým dvacetistupňovým kousancem mrazu a snažíte se narovnat závity návinu do vyfrézované rýhy v zemi, brzy poznáte, že mrtvá černá hadice dokáže hravě přeprat dva dospělé chlapy, a to prosím žádná tintítka, navíc čerstvě posilněná teplým čajem z termosky a zmrzlým kusem chleba s tlustou vrstvou másla, které se neochotně rozpouští na jazyku. Rozhrkaná fréza celkem snadno jizví měkkou zemi pod půlmetrovou ochrannou přikrývkou sněhu, ale nežli připravíme a položíme potrubí, čerstvě vyvržená hlína skrz naskrz promrzne v silném mrazivém větru a dostat ji zpátky do vyfrézované rýhy je úkol náročný i pro náš obstarožní bagr, který oslovuje usměvavý bagrista Míťa s téměř mileneckým zaujetím Máňo. Na nějaký obsyp potrubí pískem nikdo ani nepomýšlel. Byli jsme rádi, když čtyři chlapi s vypětím všech sil srovnali konce dvou hadic rovně proti sobě tak, aby dvoucoulové závity holendru do sebe zapadly a my spojili hadice do sebe, spojujíce dlouhého černého hada vodovodního potrubí. Spoj 33

ještě nakvap zabalit do voskovaného plátna, aby se oddálilo zrezivění pozinkované fitinky a rychle naskákat do kabiny Lady Nivy s bublajícím motorem a prodlouženým zadkem. Alespoň na malou chvíli ulevit promrzlým prstům. No, jak říkám, tentokrát jsme to drobátko přepískli. A tak se nemůže nikdo divit a dělat překvapeného, že mne chytila pod krkem a bez slitování srazila naznak na lůžko. Rozpálila mi tělo, rozhicovala a třásla jím v horečkách. Nemoc, choroba. Pan doktor s cvikrem v půlce nosu na místním lékařském středisku suše konstatoval: „Angína“ a vypsal mi zkušenou rukou recept i neschopenku jedním šmahem. Sestřička si posunula drdol na hlavě zprava krapítko doleva, aby byla pořád šik a doktorovo rozhodnutí potvrdila víc než rezolutním úderem předem navlhčeného razítka v modrém polštářku inkoustu. Zálibně si prohlédla výsledek své práce, spokojeně se usmála a bez pardonu či dalšího zdržování mne vypoklonkovala ze dveří ordinace se slovy: „Jedenáctého na kontrolu k panu doktorovi. Další!!!“ V lékárně mi ramenatý hromotluk s chlapeckým knírkem a ženským hlasem za mírný poplatek vydal léky - malé bílé kulaté a také velké žluté šišaté. Krabičky od léčiv, jednu po druhé, počmáral tajemnými klikyháky pravděpodobně označujícími předepsané dávkování a navrch mi přidal radu k nezaplacení, ale pro dnešek úplně zadarmo: „Pijou hodně tekutin a hlavně ležej, ležej a potěj se, aby jim horečka pěkně ustoupila.“ Poděkoval jsem zdvořile, přemýšleje zda i on je zachvácen horečkou nebo jestli si jen tak pro radost zaonikal. Dál jsem se již nezabýval obojetnou podobou lékárníka a odkráčel poslušně k domovu plnit zodpovědně požadavky vědy doktorské i lékárnické. Plně si vědom svého vzorného letitého účastnictví v systému povinného zdravotního pojištění, vyhradil jsem si ve svém bytě jedna plus naprosto nic samostatný pokoj s nadstandardní péčí o pacienta. Tedy s televizí, kterou jsem pro tento případ zakoupil cestou z lékárny u kamaráda v elektře na čestné slovo. Tenkrát, pokud si dobře vzpomínám, se ještě na čestné slovo mohlo bez obav naprosto spolehnout. Jako prémii k léčbě, bonus, přidanou hodnotu a zároveň odměnu za příkladný přístup ke svému zdraví jsem si nařídil přísnou dietu poskládanou z nejrůznějších laskomin pro ten účel nakoupených v obchodě na sídlišti. Dietu jsem dodržoval poctivě v průběhu celého léčebného procesu. Polykal jsem prášky v předepsaných intervalech, potil se do peřin, až se z nich chvílemi kouřilo, tělo vyživoval dobrůtkama a čas si krátil sledováním televizních programů, jež byly pro mne tenkrát novum, barevné, ozvučené, podmanivé. Trvalo několik dnů, než horečka ustoupila, a tak si nejsem zcela jistý, zda se odehrálo všechno, co zde popisuji, tak jak to tu stojí černé na bílém.

34

Vzpomínám si dobře na barevné obrázky televizních programů, jak bezpečně schované za skleněnou přepážkou obrazovky poskakovaly před mýma očima. Chvílemi radostně skotačily, chvílemi naléhavě burcovaly, ale více méně se celou dobu chovaly drze a také vlezle. Dělaly na mne modravá ramena a tvářily se důležitě. Úzkostlivě se snažily vyvolat ve mně dojem, že na událostech za skleněnou bublinou naprosto neodmyslitelně záleží celý můj život a zdaleka nejen můj. Zprvu nahlížel jsem na svého nového společníka poněkud s nedůvěrou a odtažitě. Čudlíkem ho vypínal, zapínal, štemínkoval barvy i zvuky, opatrně zkoušel zdířky a nejrůznější hejblátka, ale posléze, oslaben náporem zákeřné nemoci, jsem podlehl zcela kouzlu barevných obrázků. Zahodil jsem za hlavu nedůvěru a obavy a nechal se okouzlit a omámit smyšlenými televizními příběhy na odvěký motiv jak pravda a dobro po tuhém nelítostném a mnohdy zákeřném boji vítězí, i když to tedy možná někdy trvá trochu déle. (Velmi často i více nežli sto dílů). Nořil jsem se s chutí do hlubokomyslných úvah komentátorů a komentátorek dění ze světa i z domova a žasnul v nekonečném údivu nad spletitostí světa a dějů v něm. Pokorně jsem naslouchal upřímným vyznáním náboženských vůdců o lásce člověka k člověku, člověka k bohu a boha k člověku, s hubou dokořán se podivoval nad zhovadilostmi zábavního průmyslu s jeho pseudoštěstím a pseudoproblémy, kdy se všichni radují a nadšeně vřískají při každém upšouknutí, a kdy nikdo není k utišení, když všichni hromadně pláčou nad rozlitým hrnkem mléka, aniž by kdokoliv vzal hadr a mléko z podlahy setřel. Ideologové praví, leví i středolevopraví zaplétali mne do sítí argumentů, grafů, tabulek, statistik, průzkumů, průměrů a mediánů. Předháněli se, přeskakovali, přejmenovávali, přeloktovávali a já jim držel pěsti a s napětím sledoval, jak sportovní duel vyvrcholí, ale nic, remíza, pat, šul nul, pokračování že prý příště. Účastnil jsem se nadšeně besed se zasloužilými umělci všech oborů, ale nedůvěřoval jejich vyprávění o velikánech umění a vědy (takoví to byli vzácní a naprosto ojedinělí lidé), ale já při oslavných pořadech spíš myslel na starého Řezníčka, který ve svých pětašedesáti letech nořil lopatu do výkopu hrobu s lehkostí, jakoby z hroudy vykrajoval nožem máslo na chleba, zatímco mně se vždycky lopata kroutila v rukách, kdykoliv narazila na sebemenší kámen. Viděl jsem jeho vševědoucí úsměv, když mi radil: „U kopání se nesmíš zpotit, jak se zpotíš, kopeš špatně.“ Sledoval jsem dokument o nafouknutých bříškách na vyhladovělých kostřičkách černoušků, který byl proložen reklamou na jakýsi Big Hamburger, ze kterého stékala mastná vůně až do mého kamrlíku. Ale pořad o vesmírném turistovi, který zaplatil neurčitý počet miliónů ve zlatě nebo stříbře za výlet do kosmu, se mi v mysli nějak pomotal s upoutávkou 35

na bankovní konto nadace na záchranu nemocných rakovinou a tak jsem si nebyl jist, mám-li šetřit na výlet za hranice zemské přitažlivosti nebo posílat peníze na anonymní, nic neříkající šňůru čísel bankovního konta. Na zpravodajském kanále jsem se náruživě, zcela poddán, účastnil bujarých a okázalých oslav při karnevalu v Riu očarován polonahými těly ztepilých tanečnic a rytmem smyslného tance, zatímco dole na obrazovce běžel nekonečný titulek se zprávou o sebevražedných útočnících a desítkách roztrhaných těl, kdesi na předměstí Bagdádu. Ale to nebylo ani zdaleka všechno! Žasnul jsem neskonale ohromen tím, jak vědci kříží ve skle člověka s bakterií, aby jim v laboratoři pod dozorem teploměrů, barometrů, pH metrů, dozimetrů a vůbec všelijakých všechnometrů vyrostla dokonalá náhražka lidského ucha, no naprosto stejně skrouceného jako je ucho skutečné, zatímco na jiném programu v tu samou chvíli prohrabávala tlupa dětí neuvěřitelně rozlehlou skládku odpadů městské aglomerace, aby přežily. Snad z horečky, snad z přemíry dojmů, které se na mne valily televizní obrazovkou, rozbolelo mne břicho i hlava, mnoho se mi přitížilo na dechu, třesení svalstva rukou zvolna přecházelo do křečí prstů a najednou mi připadlo, že nejen já, ale že celý svět je něčím nemocný, že lidé trpí podivnou strašlivou chorobou a volají jeden po druhém i společně prosebně k nebi. S rukama nad hlavou bezhlesně otevírají ústa prosíce o uzdravení. Dožadují se spravedlnosti a práva, vzývají mnoha způsoby prosperitu a úspěch. Vzývání, prosby, hrozby ani motlitby se nám ale jaksi nedaří a prosperita je stále jen na dosah natažené ruky, pořád jenom docela malý kousek před námi (…vy možná už ne, ale vaše děti…). Někdo je za neúspěšné očekávání davů určitě zodpovědný, proto je nutné hledat viníky kolem sebe a trestat podlého nepřítele po zásluze a není-li po ruce nepřítel skutečný, tak si ho sami pro ten účel vytváříme. A vůbec se mi zdá, že lidé všelijak pomateně pobíhají kolem jako v horečkách a co uchopí, vzápětí zase ztrácejí, zahazují nebo zapomínají. Zmatení, zaskočení. Chtělo se mi poznat, co jsou lidé vlastně zač. Nějaký ten čas již mezi lidmi pobývám, ale těžko mohu posoudit, jsem-li jedním z nich, nebo jsem-li na návštěvě u zcela odlišného vesmírného druhu. Ostatně, řekl bych, že na tom zase tolik nezáleží, žiji totiž a oni také žijí. Tím jsme si zcela rovnocenní, tím jsme si stejní, neodlišní. Pustil jsem se tedy rovnýma nohama do všech těch otázek, které se přes televizní obrazovku nahrnuly přímo ke mně do pokoje. Jak máme žít a proč vůbec máme chtít žít? Jsme dobří nebo jsme zlí? Jsme tu z božího záměru, nebo z náhodného přírodního výběru? Tyčíme si do budoucnosti ctihodné cíle, aby je někde v poločase vystřídala hamižná píle? Půjdeme neochvějně 36

a věrně až za hrob nebo kousek dál, jakmile sejdeme z očí, rychle zahneme za roh? Zemřít ve vznešené myšlence, nebo raději rychle naplnit kredence? Demokracie a svoboda - slova, která znamenají zákonem stanovená, ukotvená, vymezená penězům poroba? Posvátnost rodiny, či slepé plození? Úplně přesně si nevím rady s přívalem dotěrných otázek, tak trochu vystrašen sedám si na postel a zpocená přikrývka klouže z ramen na zem ke kotníkům, nu což, alespoň nohy mám v teple a klídek snad přijde vzápětí. Rozhlížím se zmateně kolem sebe a hledám, na koho bych se obrátil s prosbou o pomoc. Pohledem kloužu z kopie obrázku Františka Drtikola „Mája“, přes svítící obrazovku televizoru, ve které se usmívá pečlivě naaranžovaná hlava modelky do všech světových stran, přes prázdné obaly od laskomin až k drobečkům na vyžilém linoleu. Za oknem tma, v místnosti modré šero, lze-li modrou nazvat šerem. Nemocné třesoucí se tělo, bolavá rozechvělá duše. Pomoc nikterá a žádná. A tu náhle skupinka červených, zaštítěná právem, láká mne na slib do svých řad a támhle zase semknutí bílých mne paragrafem povolává k poslušnosti. Abych umravnil své nepěstěné mravy, tak organizace černých straší mne zatracením duše, klepaje při tom na tlustou starodávnou knihu, a k nim se přidávají zelení, kteří se dovolávají mého čistého svědomí a jako rukojmí berou si zvěř a rostlinstvo všehomíru. A samozřejmě modří, ani ti nezůstali vzad, a vehementně se dovolávají mých nečistých peněz, berouce si na pomoc personifikovaný přízrak trhu. A žlutí? Žlutí se jenom bezostyšně radují, házejíce všechno bezstarostně kamsi daleko za hlavu a lákají i mne na sluneční květy, na báječně posunuté hlavy a stavy vědomí v nich, zatímco hnědí ke mně spěšně i rozvážně drmolí nikdy nekončící filosofická souvětí, přepažená čárkami, středníky, uvozovkami, pomlkami a odrážkami. Naprosto netuším, co po mě vlastně chtějí. A všichni dohromady a jeden přes druhého na mě hulákají: Moje pravda! Tvoje pravda! Jejich pravda! Naše pravda! Nic než pravda! Milosrdná pravda! Bolestná pravda! Čistá pravda! Holá pravda! Ukrytá pravda! Zadupaná pravda! Povznášející pravda! Vítězná pravda! Boží pravda! Hospodinova pravda! Alláhova pravda! Prorokova pravda! Pravda s velkým P! Pravda pravd! Pravda lží! Přitahuji chladnoucí pokrývku znovu na ramena, lehám si na záda a obličej zakrývám překříženými lokty, oči zavřené. Nemoc zřejmě dosáhla svého vrcholu a já se zmítám v horečkách, vydán na pospas poryvům nemoci, skrápěn potem, zaléván střídavě teplem a zimnicí. Rty seschlé, rozpraskané. Nitro sevřené strachem, nejistotou i všemi nezodpovězenými otázkami. Kol dokola ticho, jen pánský hlas z televizoru mě nabádá, abych se 37

nechal očkovat – proti klíšťové encefalitidě, žloutence typu A, chřipce, rakovině děložního čípku, žluté zimnici, malárii, lidem … Obracím opatrně názory barevných zástupů, obracím je zprava i zleva, z ultrapravice, z extrémní levice, z umírněného středu, ba i napříč politickým spektrem, probírám se jimi zezadu, zepředu ba i svrchu a ze spodu, zkouším to z líce i z rubu, ale ať dělám, co dělám, nemohu nalézt nic konkrétního. Jeden mozkový strašák pere se v mé lebce se strašákem jiným. Lebka napěchovaná chaotickými zástupy strašáků, které rozum pečlivě třídí do logických přihrádek, ale ať je třídí, jak je třídí, stejně mu pořád nějaký ten strašák nezapadá, přebývá, nehodí se nebo se mu vymyká, či neštymuje. A cit se snaží rovnat je podle docela jiného klíče, ale když nedává pozor: tu silný strašák s obličejem neviňátka dusí vahou malého, tam podlý strašák bere do kravaty silného a pláče při tom jako ublížené děcko a hbitý strašák v momentě podráží nohy podlého… Mozkové chiméry chytají mne za rukáv, odstrkují stranou a hned se derou za volant: „Budeme řídit rozhrkaný kočár tvého žití!“ Chytají se opratí, volantu, rajčáků i kniplu, mne odsouvají dozadu na káru na dřevěnou neodpruženou pryčnu a více si mne nevšímají. Divoká jízda rozklepává o dřevěnou pryčnu mé dvě půlky zadku na fašírku. Pravá levá, levá pravá. Všechno jedno. Na prsa jakoby mi lehl kámen, těžký křemen, tvrdý a studený. Přetáhnul jsem si přes hlavu deku povlečenou do cejchy s vyobrazením slůněte na rozkvetlé louce. Památka na dětství, součást výbavy mého staromládeneckého jedna plus kamna stáložárky, vedle kterých trůní ve velké dřevěné bedně hromada hnědého uhlí jednička ořech, kterou jsem vynosil z kůlničky do prvního patra do foroty, abych nemusel přerušovat léčebný režim pobíháním s putnami uhlí. Cejcha se slůnětem byla na vršku nevelké hromádky několika prostěradel a sepraných ručníků, když mi je máma slavnostně předávala se slovy: „To máš do výbavy,“ když jsem se před pár lety utrhl z rodného hnízda, od rodinného stolu. Slůně přes hlavu nezahřálo, ale dusilo, vzdal jsem i to. Zatímco se kára žene vpřed bez řidiče, bez kapitána, po asfaltu, po cestách i cestičkách, výmolech i polňačkách, v divokém tempu hot i čehý, hyjé i prr, civím na záda, ramena i zátylky myšlenkových přeludů, mozkových strašáků: „Jste mi tak protivní! Kam se vám zachce, tam mne ženete!“ Ale oni nic, práskají bičem, dupou na plyn. Než tohle snášet, než být jejich slepým otrokem, raději vrážím ruku uchem do hlavy a pevně se chytám propletené sítě názorů a představ, omotávám si je kolem prstů a pevně svírám v dlani. Kloužou neposlušně rukou jako kličky tenkého střeva právě vyvrženého prasete.

38

Chviličku zaváhám a poté zavřu oči, pevně sevřu rty, stisknu zuby a prudkým, ale rozhodným pohybem vyškubnu síť z hlavy. Celou zpropadenou síť, vyrvanou do kořene jediným mocným pohybem, muchlám v dlaních jako zvlhlý sníh v končící zimě až z ní umačkám, uhnětu hroudu, vlastně hroudičku, tak docela směšně malou. Ztrácí se mi téměř v dlani. Oči mne pálily jako rozehřáté plíšky olova, chvilková úleva se dostavuje jen pod ochrannou clonou zavřených víček, které mne nezadržitelně oddělují od bdělého stavu. Svaly zcela zmrtvěly, únava se zdrcla do pruhu kolem páteře a pánve. Kosti se bezmocně sesunuly na dno těla a zabořily se do matrací válendy. Nebyl jsem schopen pohybu. V uších mi zašuměl splav a zlehka mne ukolébal do spánku. Řádně jsem se rozmáchnul, sevřel dlaň do pěsti a vší silou mrštil hroudičkou proti modrému nebi a ono se vám roztříštilo jako přední sklo automobilu. Blankytné střepy se sypou k zemi a za nimi se kutálejí hvězdy, které už nemají, na čem by držely. Bubnují do země miliony hrášků hvězd jedna po druhé a všechny naráz. Země duní a klepe se, jako když déšť bubnuje na okenní parapet. To přece nemůže země unést a také že ne, hned poté země neodvratně puká a bortí se a i peklo se pod tíhou zhroucené zeměkoule rozpadá v základech a úplně všechno, všecičko se hroutí a propadá do sebe. Nezbylo tu nic. Ani trochu. Vůbec nic. Nic. A já jsem nyní konečně zdráv, zcela a úplně zdráv! A žena je mi ženou, vedro je mi vedrem, práce prací. A tráva je mi travou, hovno je mi hovnem, zem zemí. A touha je mi touhou, smutek je mi smutkem, bolest bolestí. A myšlenka je mi myšlenkou, slovo je mi slovem, konání konáním. A kniha je mi knihou, život je mi životem, smrt smrtí. A víra je mi vírou, blud je mi bludem, skutečnost skutečností… Obrazovka televizoru zrnila cosi nesrozumitelného a zalévala pokoj modrým přítmím. S neskrývanou úlevou jsem si sáhl na studené čelo, vstal jsem a na dvouplotýnkový vařič postavil hrnec se studeným čajem, abych ho nejméně počtvrté přivedl do varu. Čaj samým ohříváním zčernal. Na budíku čtvrtá ranní, akorát čas na tabletu penicilínu. Horečka ta tam. Nemoc jakbysmet.

39

Markéta Damková (Kutná Hora)

čestné uznání

Odpouštím Jsem sama. Kolem mě je tma a ticho. Ne…ticho ne. Ozývají se pravidelné zvuky odkapávající vody. Kapka za kapkou, vteřina za vteřinou, minuta za minutou. Jako by mi odměřovaly čas, který ještě zbývá. Mám strach. Je mi zima. A kolem je taková tma. Ani špetička slunečního světla. Kolik ještě? Jak dlouho už jsem tady? Jak dlouho tady ještě budu? Nechci zemřít! Nechci! Ale musím. Vím to. Odsoudili mě. Ale za co? Za co? Vždyť já jim jenom chtěla pomoct. Nikomu jsem nezkřivila vlas a oni mě chtějí zabít. Proč? Bože, jestli existuješ, dej mi odpověď. Nenech mě zemřít nevědomou. Dej, ať stanu před tváří tvou čistá a smířená. Bože? Slyšíš mě? To ty jsi přeci spravedlnost. Tak jak můžeš připustit, aby mě takhle zničili? Copak nejsem tvá poslušná ovečka? Čím jsem se tak provinila? Chtěla jsem jim jenom poskytnout útěchu. Jsem nevinná! Slyšíš? Nevinná! Masivní dubové dveře se skřípavě otevřely. Do kamenné cely dvakrát dva metry vniklo světlo. Na okamžik dopadlo na podlahu a opět zmizelo. To se do dveří postavila mohutná mužská postava s rudou kápí na hlavě. Kat! Průzory v masce se rozhlédl okolo sebe. V místnůstce bylo šero, musel přimhouřit oči, aby si všiml drobné hromádky na zemi. Byla to žena. Kdysi jí nejspíše nechyběl jistý půvab, ale stala se z ní troska. V roztrhaných šatech a se zacuchanými vlasy se krčila v koutě a něco si pro sebe mumlala. „Hej, ty,“ kat udělal dva kroky a stanul přímo před ženou, „vstávej!“ Ani se nepohnula. Jen dál pokračovala ve svém němém monologu. „Tak slyšíš,“ muž ji prudce nakopl do břicha. Žena zaúpěla a rty se jí rozpohybovaly ještě rychleji. Kat se rozesmál. Ledovým smíchem, který zaplnil celu a bodal do uší. Přitiskla si ruce k boltcům a schoulila se do pevnějšího klubíčka.

40

„Tak vstaneš už!“ kat ji znovu bez milosti nakopl. Žena vydala další zaúpění podobné výkřiku raněného zvířete. A pro jejího trýznitele ani ničím víc nebyla. Jenom nepotřebnou havětí, které je třeba se zbavit. Žena nevykazovala žádné známky toho, že by se chtěla pohnout. Kat ji tedy popadl za loket a surově vytáhl na nohy. Neprotestovala. Visela v jeho rukou bezvládná jako hadrová panenka. Muž ji surově postrčil ke dveřím. Udělala několik váhavých kroků a podlomila se jí kolena. Kat ji s odporem odhodil. Prudce dopadla na zem a udeřila se do hlavy. Tiše zaskučela. Ignoroval to. Chvíli si ji s opovržlivě zvednutým rtem prohlížel a pak ji znovu zvedl. Vyvlekl ji ze dveří a v komoře před nimi hodil na podlahu. Žena se kolem sebe poplašeně rozhlédla a schoulila se do klubíčka na stejně ledových dlaždicích, jaké byly v jejím žaláři. Nezajímalo ji, že je na svobodě. Bezmocně ležela a dál si něco mumlala. Muž zamkl dveře žaláře, z kterého ženu právě vyvedl, a postavil se nad ni. Zamžikala očima, trochu pootočila hlavu. Kat ze sebe vydal další hrdelní smích a pěstí jí pevně sevřel vlasy v týle. Vykřikla, když ji za ně zvedl z podlahy. Druhou rukou jí stiskl bradu a přinutil ji podívat se mu do očí. Její pohled byl prázdný a vyhaslý. Dívala se na kata, ale jako by ho ani neviděla. Už je to tady! Smrt se přibližuje. Krade se po špičkách, ale já ji stejně slyším. Jde si pro mě. Cítím to. A já chci tolik žít. Tolik jsem toho nestihla, tolik neprožila. Ukradnou mi život ještě dřív než pořádně začal. Zemřu! Proč jen to tak bolí? Smrt by měla být vysvobozením, mostem přes všechny útrapy života do jiného, lepšího světa. Nejsem zlá, zasloužím si milosrdnou smrt. Ale oni mi ji nechtějí dopřát. Bojí se mě, a proto mě tak mučí. Proto ten okamžik oddalují. Ráda bych žila. Ale nač vlastně? Kvůli čemu? Co ze mě ještě zbylo? Co zbylo z toho, v co jsem věřila a pro co žila? Vzali mi všechno. Už mě nemůžou okrást víc. Chtějí i můj život. Tak ať si ho vezmou! Slyšíš Bože? Nechám jim ho. Nechám! Ale ty mě přijmi do říše spravedlivých. Kat ženu pustil a nechal ji opět bezvládně klesnout na zem. Neměla sílu se vzepřít. Zkroutil jí ruce za záda a svázal je konopným provazem. Zařezával se do jejích na kost vyhublých zápěstí. Ani se nepohnula, z úst jí nevyšla ani hláska. Muž pořádně utáhl uzel a přehodil ženě provaz kolem krku. Obmotal ho a bezpečně zavázal. Pokud se mu pokusí utéct a vysvobodit se z pout, sama sebe udusí. Vytáhl ji na nohy a kolenem dloubl do zad. Udělala krok, pak druhý, po třetím se znovu začala hroutit. Kat ji s horou nadávek zachytil. Zatnul své prsty do jejího předloktí a vyvlekl ji po strmých schodech ke dveřím. Otevřel je a odhodil dívku do další temné komory. Jen 41

o něco větší než ta předchozí. Všude okolo byly mříže – zamřížovaná okénka propouštějící minimum světla, zamřížované dveře poskytující jediné spojení vězňů s okolním světem. Z několika kobek se ozývaly hlasy. Zlobné výkřiky, prosby, bolestné úpění... Před jedněmi dveřmi seděl na trojnožce muž. Pohlédl na kata. „To je ta čarodějnice?“ pohrdavě kývl na trosku ženy na podlaze. „Jo, že tak vypadá, co?“ zasmál se kat a druhý muž se přidal. Přistoupil k ženě. Klekl si k ní na podlahu a zvedl jí hlavu. Zamrkala, něco nesrozumitelného zašeptala. „Je to ještě dítě,“ zabručel muž a znovu se narovnal, „kolik jí je?“ „Je to ďáblova služebnice, je jí kolik sama chce,“ pokrčil kat rameny. „Děcko,“ odfrkl muž, „tak ji odveď. Venku to vře. Lidi se přišli pokochat tou podívanou.“ Kat s úšklebkem sebral ženu ze země a vyvlekl ji ze sklepení. Dveře, schody, dveře, schody,... někam mě vlečou. Nemám ponětí, co se mnou bude. Světlo! Jak to bolí. Chci zemřít. Tak jak moc jsem chtěla žít, chci teď zemřít. Bože! Vyslyš mě! Žádám tak moc? Vždyť jsem nevinná. Nikdy jsem nesloužila ďáblu. Nikdy! Zneužili mě. Já jim pomáhala a oni mě obětovali. Nenávidím je! Nenávidím všechny ty závistivce, které jsem zbavila utrpení. Měla jsem je nechat zemřít. Ať zemřou oni místo mě! Prý je božské odpouštět. Bože, odpusť mi, jestli jsem kdy zhřešila. Odpusť mi, že se bojím zemřít. Chci konečně spočinout v tvém náručí. Tolik světla a tolik hluku! Proč mě tak mučí? Copak nejsem živá? Nejsem lidský tvor? Ne, pro ně ne. Jsem jen hmyz, který musí rozmáčknout. Epidemie, která je hubí. Jak je všechny nenávidím! Nenávidím! Za to, že kvůli nim musím zemřít. Muž vlekl téměř bezvládnou ženu špalírem lidí. Všichni si ji prohlíželi a odvraceli se odporem. Někteří se křižovali, jiní jí schválně plivali pod nohy. Nevnímala je, ani jejich zlobné hlasy. Ženy, muži, dokonce i děti. Ti všichni se dnes přišli podívat na to, jak žena, která jich tolik zachránila, shoří na hranici. Sami ji tam poslali. A nelitovali toho. Nesžíralo je svědomí. Dívali se s opovržením na tu, která už nepatřila mezi ně. „Na hranici s ní, a rychle!“ ozvalo se z davu. „Upalte tu čarodějnici!“ vykřikl někdo další. „Ano, do ohně s ní!“ zavelel další hlas. Lidé se začali překřikovat a tlačit blíže k dřevěné konstrukci uprostřed náměstí. Kat tam právě dorazil. Vytáhl ženu nahoru a připoutal ji ke kůlu. Okamžitě jí klesla hlava. Davem projela vlna vzrušení. Jeden z katových pomocníků stojících okolo hranice podal svému mistrovi hořící pochodeň. Kat ji vzal. Sestoupil do bezpečí na kamenné dláždění a potom hodil pochodeň na hranici. 42

Suchá sláma, kterou bylo dřevo pokryto, okamžitě vzplála. Plameny začaly olizovat nejprve vrchní tenké klacíky a postupně se dostaly až k tlustým kládám. Všechno zahalil černý kouř, žena se v něm úplně ztratila. Oheň šlehal vysoko k obloze. Když plameny začaly pomalu olizovat bezvládné tělo ve svém středu, davem to zašumělo. Lidé si začali vzrušené šeptat. Žena v plamenech zaúpěla. Ten výkřik rval za uši. Jako by v něm byla obsažena veškerá bolest světa. Diváci ztuhli. Žena ze sebe vydala ještě jedno pronikavé zaúpění a pak utichla. Bolest! Pálí! Tolik bolesti! Smrt! Je blízko! Cítím ji! Už nenašlapuje tichounce. Dupe, běží, jde si pro mě. Přijď smrti. Přijď! Čekám na tebe. Bože, tvoje ovečka pokorně sklání hlavu! Jsem ti čím dál blíž. Už jen chvíli, už brzy. Tolik to bolí! Umírám a cítím bolest. Ale jsem klidná. Odpouštím jim. Všem! Nezaslouží si moje slitování, ale přesto jim odpouštím. Oni jen chtěli žít. Tak jako já. Bože, slyšíš? Ne jen ty, i já odpouštím hříšníkům. Horko! Světlo, tolik světla! A tolik bolesti. Už jen pár chvil! Zemřu! Ale zemřu klidná! Jako bych viděla tvoji usměvavou tvář. Bože, ty mi odpouštíš? Přijímáš mě do své říše? Děkuji ti. Děkuji, že mě necháš odejít v pokoji. Ještě chvíle. Krátká chvilinka. Život mě opouští. A ty čekáš. A kyneš mi. Už jdu. Jdu za tebou. Tvé dítě se vrací domů.

43

Petr Malich (Třebešice)

čestné uznání

Živly Běžela. Od bosých nohou jí odlétávaly kapky vody. Za sebou slyšela hukot vodního sloupu, který vytvořil. Jak se to přibližovalo, hukot se zvyšoval. Instinktivně uskočila. Právě včas. Na místě, kde stála před chvílí, se do povrchu zakousl sloup vody. Hladina jezera se vzedmula a kolem ní létaly kapky vody. Měla co dělat, aby se udržela na nohou. Otočila se proti němu a napřáhla ruku. Soustředila se a pak udělala pravou rukou rozmáchlý oblouk. Jezero se před ní vzedmulo a vytvořilo třímetrovou vlnu, která se hnala vpřed. Její protivník nevzrušeně zlehka mávl rukou a před ním se vytvořila vlna větší než ta její a s přehledem ji pohltila, čímž nabrala na výšce a síle. Tomuhle útoku se už nestačila vyhnout. Masa vody ji strhla pod hladinu. Ještě se stihla nadechnout, ale pak už ji nelítostný živel tlačil dál od břehu, kde předtím stála. Štěstí bylo, že dno bylo písčité a ne kamenité, jinak by měla příšerně rozdrásané nohy. I tak ale cítila, jak ji písek dře o nohu a pomyslela si, že je bude mít aspoň červené. Po mělkém kraji přišel strmý sráz, což pro ni bylo dobře, protože šla ke dnu a vlna už ji nenesla dál. Chvíli počkala a pak se několika prudkými pohyby dostala na hladinu. Jakmile na tváři ucítila chladný vzduch, zalapala po dechu. Tak dlouhý pobyt pod vodou neplánovala. „To by pro dnešek stačilo, nemyslíš?“ zeptal se jí. „Ale tati,“ zaprotestovala. „Leno, už trénujeme dobrou hodinu. Až doteď se mi tě nepodařilo potopit. To je slušný výkon, nebo ne?“ „To jo, ale…“ chtěla namítnout. Lena byla čtrnáctiletá dívka žijící se svým otcem u malé vesničky na kraji jezera. Ona i její otec patřili k lidem, kteří měli Schopnosti. Schopnosti byl pojem označující možnost manipulovat s živly. Konkrétně ohněm, vodou, vzduchem, zemí a elektřinou. Nebylo to ale tak snadné, jak by se mohlo zdát. Manipulování s nimi bylo omezeno jejich výskytem v okolí osoby, která ho chtěla používat. Takže používání vzduchu a země bylo prakticky neomezené, voda s ohněm a elektřinou byly omezeny přítomností tepla, 44

vlhkosti anebo statické elektřiny v těsném okolí člověka, který chtěl něco udělat. Samozřejmě ten, kdo to zkusil poprvé, nebyl s to použít je ve větší vzdálenosti jak padesát centimetrů, zatímco ten, kdo to dělal už několik let, to s přehledem zvládal z okolí několika kilometrů. Nejsnáze ovladatelný byl vzduch, protože byl nejlehčí, a nejhůře se ovládala země, kvůli své váze. Nikdy se nenašel nikdo, kdo by dokázal pohnout kusem země, který by byl větší než malý kopeček. Pak tu ještě byla věc, že ne každý dokázal ovládat všech pět aspektů přírody. Nejčastěji to šlo jen s jedním. Méně pak dva a tři. Více živlů dokázal ovládat jen zřídkakdo. A pak tu byla ta věc, že u žen se častěji projevoval tento talent. Samozřejmě existovali i muži, kteří to zvládali, ale těm to nešlo tak dobře jako ženám a navíc k tomu potřebovali nástroj, nejčastěji hůl z vzácného Secaru, což byl strom, skrz jehož dřevo se daly lépe čerpat živly z okolí. „Žádné ale Leno, pro dnešek to stačí,“ zamítl rázně její žádost. „No tak jo,“ podvolila se a začala plavat ke břehu. Promočené oblečení se jí lepilo na končetiny, ale jí to bylo jedno. Voda v jezeře byla průzračně čistá, takže viděla až na dno. Občas jí voda donesla před oči její blonďaté vlasy, které namočené vypadaly jako hnědé. Otec už na ni čekal na břehu. Ačkoli nebyl promočený jako ona, i jeho oblečení neslo známky vodního zápasu. „Tak pojď,“ vybídl ji, zatímco se blížila ke břehu. „Vypadám snad, že stojím?“ opáčila drze a vylezla z vody. Byla puberťačka, a to k tomu prostě patřilo. Její otec to přešel a společně zamířili k domovu. Dům, ve kterém bydleli, byl jen kousek od jezera. A asi nějakých tři sta metrů od něj začínala vesnice Vilada, ke které patřili. Měli jednoduchý dřevěný dům bez patra. Po projití vchodovými dveřmi se ocitli v místnosti, která sloužila k vaření, jídlu i zbytku věcí, které se nedaly dělat v pokoji, ve kterém se spalo. Pro hygienické potřeby měli kadibudku a vědro s čistou vodou. Lena přehodila své mokré oblečení přes okenní parapet ven, aby rychleji uschlo. Opřela se o parapet a zahleděla se do okolí. Její pokoj měl dvě okna. Na jih, směrem k vesnici, a na východ, ke kopcům, které jí zakrývaly výhled na město, které bylo za nimi. Tím směrem také pěstovali domácí zvířectvo. Měli tam ohrádku, ve které byly slepice a králíci, a pak dlouhý výběh pro koně a bouda, která mu sloužila jako stáj. To bylo jediné místo, na kterém nerostl nějaký druh křoví. Od jejich domu až po místo, kde se jezero setkávalo s kopcem, bylo totiž celé volné prostranství prorostlé křovím. Od Vilady až téměř k jejich domu se rozkládala malá políčka, patřící chudším

45

vesničanům, kteří si nemohli dovolit pole směrem na jih, kde vzdálenost mezi jezerem a kopcem byla mnohem větší než na severu. Když se vynadívala, odstrčila se rukama od parapetu a otočila se do pokoje. Odkudsi vyhrabala suché oblečení a natáhla ho na sebe. Nosila většinou plátěné oblečení. Tohle nebylo výjimkou. Teď si vzala světle žluté triko téměř bez rukávů a modrou krátkou sukni. Vyrazila z pokoje jako vítr a šla ven. Měla pro dnešek ještě několik plánů. Ty však byly záhy přerušeny, když vrazila do táty a ten vydal podezřelý vřeštivý zvuk. Zaraženě se na něj podívala, v očích nevyslovenou otázku, jestli mu náhodou nepřeskočilo. „Ne,“ dostalo se jí odpovědi. Jako odpověď na otázku, co vydalo ten vřeštivý zvuk, vytrčilo z jeho kabátu, který si nepochopitelně oblékl, hlavu kotě. Lena milovala kočky a její táta to věděl. „Proč?“ nechala otázku viset ve vzduchu. „Máš přece narozeniny,“ usmál se táta. „Vážně?“ podivila se. Úplně na ně zapomněla. Dnes jí bylo patnáct. „Vážně,“ přisvědčil a dal jí ho. Kotě bylo celé rozčepýřené a mělo světle hnědou srst posetou černými puntíky. Zvědavě na ni upřelo své modré oči. „Má zvláštní srst,“ poznamenala. „Ten obchodník, od kterého jsem ho ve Viladě koupil, říkal, že je to mládě horské kočky. Možná proto.“ „Asi,“ pokrčila rameny. „Ale stejně je rozkošný. Děkuju,“ usmála se na otce, vzala kotěti tlapku a mávala s ní. „Tady máš. Něco si kup,“ podal jí ještě několik stříbrných mincí. „A-ale to nejde,“ namítla chabě. Nikdy moc peněz neměli, a ona nechtěla zbytečně utrácet. „Ale jo. Tohle můžu. Máš narozeniny. Tak si je vezmi,“ vzal jí pravou ruku, vložil jí peníze do dlaně a zavřel ji. Pak prostě odešel. „Věřilo bys tomu?“ otočila se na zvířátko. Pak jí došlo, že neví, jestli je to sameček nebo samička. Se zaťatou pěstí, ve které měla peníze, otočila kotě na záda. Moc se mu to sice nelíbilo, ale drželo. Byla to samička. Posadila ji na zem. „Tak fajn. Budu ti říkat Cati,“ rozhodla. Kotě zavrnělo. „Jdeš?“ zeptala se nesmyslně kočky a vyrazila k vesnici. Dnes byl trh, který přijel z nedalekého města, takže věděla, že bude dost věcí na výběr. Cati mňoukla a šla za ní. Cesta do Vilady vedla mezi poli, která se teď, uprostřed jara, zelenala, a polní kvítí, které rostlo u jejich krajů, začínalo kvést. Do vsi to bylo kousek, ale šla schválně pomalu, aby si to všechno vychutnala. Jaro totiž bylo její nejoblíbenější období, protože po zimě všechno znovu ožívalo. Po její levici se v záři slunce leskla hladina jezera, která místy probleskávala skrz stromy a keře, nebo ji viděla mezi rybářskými chatrčemi, které tvořily úzký pás oddělující pole a jezero.

46

Krajina kolem Vilady nebyla rovná, jak tomu u jezer dost často bývá, alespoň ne na tomto břehu jezera Anderllas, u kterého vesnice stála. Pravda, kolem břehu byl asi kilometr rovné země, ale pak se zvedal do malého kopce, který jezero skrýval směrem od města Lannas a pak se táhl obloukem na severozápad až téměř k jezeru, a cesta vedoucí ze severní části království vedla tím úzkým pruhem rovné země mezi jezerem a kopcem. Vesnice nebyla nijak zvlášť velká, převážně se táhla podél cesty vedoucí na jih, k největšímu městu v jejich části země, Cataibu. Vlastně to byla taková klikatá nudle, ze které vybíhalo do různých stran asi šest slepých uliček, které končily v polích. Domy ve vsi byly bytelné dřevěné stavby a až na dvě výjimky jednopatrové. První výjimkou byl hostinec, v jehož přízemí byla hospoda a v druhém patře pokoje, a druhou dům starosty, který dvěma patry dával najevo své postavení mezi lidmi. Dobře to odhadla, když si myslela, že bude ve Viladě spousta lidí. U břehů jezera žilo mnoho rybářů s rodinami, a ti všichni nechtěli chodit na trh do města, protože tam byly vyšší ceny než na vesnici. Posadila si Cati na rameno v obavách, aby ji neztratila nebo aby ji někdo neušlapal. Ta překvapivě držela a nechtěla lézt na zem. Možná protože jí bylo jasné, proč si ji tam Lena posadila. Míjela stánky s jídlem, s ovocem a zeleninou, nějakým harampádím a tak dále. Každý nakupoval to, co potřeboval, ale nejvíc šlo na odbyt nářadí spojené se setím a sklízením úrody. Ji nic podobného nezajímalo. Chtěla něco trvalého a krásného. Něco, co by jí připomínalo tátu a tenhle den. Zrovna procházela okolo stánku se šperky, když ji upoutal zlatý odlesk jednoho z nich. Byla tam sice spousta lidí, ale i tak se jí podařilo protlačit se blíž. Většina šperků, co viděla, byla buď čirá, nebo měly studenou barvu, ale tyhle měly teplou zlatavě medovou barvu. Přestože byly tak krásné, zdálo se, že nejdou na odbyt. Bylo jich tam pověšeno k dvacítce, ale nikdo si je neprohlížel, ani nekupoval. Sice to moc nechápala, ale pak ji napadlo, že asi nejsou nikterak cenné, ale jí nešlo o peněžní hodnotu. Zařadila se do fronty, a mezitím si je snažila prohlédnout. Nebylo to snadné, protože jí je pořád zakrývala vlnící se těla, ale nakonec se jí to povedlo. Sobě vybrala šperk tvaru oválu se špičatými konci a tátovi klasický ovál. *** Lenin otec Perer pracoval v pět kilometrů vzdáleném městě Lannas jako písař. Ta práce nebyla náročná, plat byl mizerný, ale to mu nevadilo. Nechtěl se moc zviditelňovat, aby se nestala nějaká katastrofa. Když byl mladší, rozhodně si nepředstavoval, že bude bezvýznamný písař ve stejně bezvýznamném městě. Ale život mu připravil spoustu překvapení, a jedním z nich byla i jeho dcera Lena, kterou nade vše miloval, a kvůli které tohle všechno dělal. 47

Teď se chystal udělat obvyklé práce spojené s životem na venkově, jako nakrmit slepice a králíky, posbírat vejce a vyhřebelcovat svého koně, na kterém jezdil do práce. Po chvíli se tak zabral do činnosti, že si nevšiml, jak po cestě od severu přicházejí dvě postavy. Už zdálky bylo vidět, že nepatří k obyčejným lidem, jako byli rolníci anebo dělníci, protože jejich šat byl většinou prostý. Nepatřili ale ani k šlechtě, protože jejich šaty byly honosné a bohaté, a zaručeně nechodili pěšky. Když se přiblížili, ukázalo se, že dvojici tvoří muž a žena. Žena měla dlouhé havraní vlasy a byla velmi pohledná, až na ledový výraz v jejích očích. Měla hedvábné šaty, stejně černé jako její vlasy a v pase přepásané pásem ze zlata, který se stejně jako boky svažoval směrem k rozkroku do špičky. Muž byl o něco vyšší než žena, měl tmavě hnědé vlasy a ne tak studený výraz v očích jako žena. Oblečení měl stejné barvy až na to, že to nebyly šaty, ale tunika s dlouhými rukávy a dlouhé kalhoty. A na rozdíl od ženy působil dost divoce. Hned si všimli, že je Perer nevidí a věnuje se své činnosti, a tak ho chvíli pohrdlivě pozorovali. Pak žena promluvila. „Dlouho jsme se neviděli,“ pronesla. Její hlas byl příjemný, ale i v něm byl slyšet chlad. Perer se otočil tak prudce, až mu křuplo v zátylku. Pořádně si je prohlédl, protože mu nepřipadali povědomí, ale pak si vzpomněl a upustil nůši se senem na zem. „Co…co tu děláte?“ zeptal se a cítil, jak má stažené hrdlo. „Co myslíš?“ zeptal se ho muž. Měl chraplavý a hrubý hlas a mluvil tak, že se zdálo, že mu slova nejdřív uvízla v krku a až potom se mu je podařilo vyslovit. „Dobrá práce, musím říct,“ pokývala hlavou žena a popošla k němu. „Šestnáct let se úspěšně skrývat…. Skutečně obdivuhodný výkon. Bylo to od tebe mazané, přestěhovat se na druhý konec kontinentu a nechat si říkat jiným jménem, Aurusi.“ Perer sebou trhl, když uslyšel své pravé jméno. „Už je to dlouho, co jsem to jméno slyšel,“ pronesl tiše, „ale řeknu vám tohle: u mě není.“ „Skutečně?“ podivila se naoko žena. „V Lannasu nám řekli něco jiného. Prý máš patnáctiletou dceru.“ „Nesmysl. Nevím, co jste slyšeli, ale celých těch patnáct let jsem sám. Není možné, abych měl dceru.“ Předem věděl, že jeho snaha je zbytečná. Tihle dva nepatřili k těm, co se dají snadno přesvědčit. Navíc, oni tam před šestnácti lety byli, a viděli, co dělá. A při jejich předchozích střetnutích pochopili, jaký druh člověka je. Nikdy by nedokázal opustit dítě, i kdyby nebylo jeho vlastní. Prostý lid nelže. Tedy nelže, pokud s ním mluví někdo výše postavený, než je on sám. Lhaní by mu totiž přineslo jen trable. A ještě větší trable, kdyby

48

lhal někomu se Schopnostmi. To bylo dobře známo. A tak došel k rozhodnutí. *** Průhledně zlatý kámen v paprscích slunce zářil. Dala ruku, na které se jí houpal přívěšek pro tátu níž, protože ji na moment ta záře oslepila. Cati šla vedle ní a občas ji zašimrala svými jemnými chloupky na noze. Zdálo se jí, že jak se přibližuje k domovu, je vzduch nějaký sušší a hůře se jí dýchá. Ve chvíli, kdy téměř neustále polykala, aby se jí dobře dýchalo, se jí zmocnil podivný pocit. To už byla téměř u domu, takže se tím nijak neznepokojovala. Udělala krok a zpod nohy se jí ozval mazlavý zvuk. Podívala se na zem a ztuhla. Noha se jí zabořila do bláta a všude kolem stála voda. Znepokojivý pocit ještě více zesílil. Takhle suchý vzduch a spousty vody na zemi zažila jen jednou. Když jí táta ukazoval, co všechno může dělat s vodou. V krku se jí udělal knedlík a srdce se jí rozbušilo jako splašené. Rozeběhla se k místu, kde chovali slepice a králíky, protože v tuhle dobu byl čas krmení, a ona to zrovna nedělala. Kočku nechala za sebou. Neuběhla velkou vzdálenost a zastavila se, stejně jako jí připadalo, že se zastavilo její srdce. Louže vody přímo před ní totiž byla zbarvená dočervena a ve vzduchu byl cítit kovový pach, který moc dobře znala. Rychle se rozhlížela, jestli třeba neuvidí zraněné zvíře, ze kterého by krev mohla být, ale nikde žádné neviděla. Červená tekutina navíc byla i na zemi a tvořila cestičku dopředu, kde byl vchod do domu. Rychle ji následovala a srdce jí bilo jako splašené a zrychlovalo, protože stopa byla čím dál větší. Na verandě nebyla krev jen na zemi, ale i na stěnách, a dveře do domu byly otevřené. Vešla dovnitř. Rozšířily se jí oči a přívěšek pro tátu jí vyklouzl z ruky. „Tati,“ vydechla přidušeně. Její otec napůl ležel, napůl seděl na židli u stolu, v obličeji bílý jako stěna a oblečení rudé krví. Celé tělo měl poseté ranami, ze kterých ještě trochu tekla životodárná tekutina. Podlaha kolem něj byla krvavá a jí se z toho pohledu a zápachu udělalo špatně. Vyběhla rychle ven a vyprázdnila obsah žaludku. Pak se vrátila zpět. Při pohledu na otcovo tělo pocítila prázdnotu a nesnesitelnou bolest. Zamrkala, protože začala vidět rozmazaně, a uvědomila si, že jí tečou slzy. Otřela si oči a všimla si, že na stole leží složený pergamen potřísněný krví a pero s inkoustem, kterých si předtím nevšimla. Opatrně, aby se nedotkla těla, ho vzala a rozložila. Byl to dopis pro ni. Rukopis byl dost roztahaný a celkově špatně čitelný, ale jí to nevadilo. Leno, musíš co nejdříve opustit Iroin. Jsi ve smrtelném nebezpečí. Jdi za svým strýcem do Eremu v Sounu. Ten už bude vědět co dě

49

Dál už dopis nebyl dopsán, byla tam jen čára, ale smysl byl jasný. Musí okamžitě odejít. Ale proč? Co jí hrozilo? Cati konečně došla domů a teď se jí spokojeně třela o nohu. Jak tam tak stála a přemýšlela, uslyšela zvenku hlasy. Ženský a mužský. „Nemohl jsi sakra být opatrnější?“ tázal se ženský. Slyšela v něm nesmírný chlad. „Snažil jsem se, ale sama víš, že blesky jsou prostě silnější než voda.“ To byla pravda. Schopnosti měly na sobě kruhovou závislost. „Měl jsi to nechat udělat mě, vítr je mnohem jemnější.“ „No jo pořád. Myslíš, že už bude doma?“ „Kde jinde by byla? A prý ovládá jen vodu. Její zajetí bude snadné…“ Víc už slyšet nepotřebovala. Vletěla do pokoje, popadla koženou brašnu a začala si balit. Nacpala tam nějaké oblečení, pak vrazila do spíže a vzala kus sušeného masa zabaleného v pergamenu. Pak popadla kočku, které se to ani trochu nelíbilo a nespokojeně mňoukala na protest. Nevšímala si jí a taky ji nacpala do brašny. Leně bylo jí jasné, že vchodem jít nemůže. Proto se vrátila do pokoje, a vyskočila oknem, které bylo směrem ke koňskému výběhu. Kůň se zrovna popásal poblíž. Neobtěžovala se ho sedlat, skočila na něj a vyjela. Nikoho neviděla, a tak si domyslela, že ti, co zabili jejího tátu, jsou pravděpodobně v domě. Pobídla koně do trysku a vjela do polí kolem Vilady. Minula ves, a tryskem se řítila na jih.

50

Jitka Prokšová (Plzeň)

čestné uznání Mrtvej čas, hamburger a střední kola Kudrnaté blonďaté vlasy má uvězněné pod firemním kšiltem. Stojí u drajvu – okénka pro řidiče – jednoho z moderních rychlých občerstvení a vyhlíží Prince. V duchu mu tak říká, přestože jí včera prozradil, že se jmenuje Gabriel. Jsou tři hodiny odpoledne. Každý z obsluhy ví, že teď nastává mrtvej čas. Ví to i Dora. Proto čeká na tmavě šedou metalízu BMW. Mrtvej čas by rázem ožil. Najednou před ní prudce zabrzdí místy zrezlá, stará škodovka a řidič – kluk v jejím věku – pracně stahuje okno dolů. Tónem, který je patřičně kúl, pronese: „Dvakrát čízburgrmeny.“ „Kolu nebo fantu, střední nebo velkou?“ „Fantu… velkou,“ doplní kluk, aniž by se zeptal dívky vedle sebe. Dora vše připraví, naťuká položky do počítače a vyjede účet. Když převezme peníze a vrátí drobné nazpět, podá mu balíček k autu. Pak pozoruje, jak vůz odjíždí na přilehlé parkoviště. Sotva otočí hlavu znovu směrem k příjezdu, tvář se jí rozjasní. Už je tady! Šedá metalíza plynule zabrzdí, kouřové sklo u řidiče automaticky sjede dolů. Princ se vykloní. „Ahoj, tak jak je… dneska,“ řekne a v modrozelených očích má příslib, který dokáže rozpoznat i devatenáctiletá nezkušená Dora. Muže ještě neměla. Je totiž přesvědčená, že je podřadné zboží. Že by ji nikdo nechtěl. Pohled do zrcadla ji v tom utvrzuje. Nerada se dívá na svůj nesouměrný obličej a už vůbec ne na své tělo. Přijde jí, že má zbytečně dlouhé, hubené nohy, plochý zadek i hrudník. No… možná, že ty mý prsa vlastně ujdou, pomyslí si občas, když potká nějakou oplácanější vrstevnici. Nelíbí se jí přetékající výstřihy. Její ňadra jsou malá a pevná, může klidně chodit bez podprsenky. Proto jí lichotí, že zaujala právě Prince. Že jí vůbec věnuje pozornost. Není to sice žádnej krasavec, napadne ji, ale nejspíš bude ve vatě. Kolik mu může bejt? Sedmadvacet… nebo víc? Ne, nebude řešit věk, stačí přece, že Sandra, ta zmalovaná černovlasá fiflena od kasy uvnitř, jí ho závidí. 51

Už pět dní přijíždí Princ pokaždé ve stejnou dobu… V mrtvej čas, kdy má Dora chuť si s někým povídat. S někým, kdo vypadá, že jí rozumí. Dodržují jakýsi nepsaný rituál. Princ si vždy objedná svůj oblíbený hamburger a střední kolu. Sedí v autě a čeká, až mu Dora podá jídlo, které pak pomalu přežvykuje. Fakt, tak líně žvýkat ještě nikoho neviděla, pomyslí si dívka. Sama se s jídlem nijak nebabrá. Ale on… vychutnává každé sousto, převaluje ho v ústech, skoro to působí jako zlozvyk. Klábosí přitom spolu, dokud nepřijede další vůz. Předchozí dny jen chvíli, ale včera skoro dvacet minut. Hmm, včera, vzpomene si Dora, měl na sobě to bleděmodrý tričko… Trochu jí v něm připomněl učitele fyziky ze základky. Řekla mu to a on se rozesmál. Prej by ho zajímalo, jakej byl – pan učitel. Odpověděla, že byl mladej a ne moc oblíbenej. Asi proto, že byl děsně přísnej a bral se moc vážně, dodala po chvíli. Pak se zeptala, jak se jmenuje. Gabriel, řekl Princ, ale příjmení nedodal. Nad jejím jménem okamžik zaváhal. To je jako zkratka… z Doroty? Ne, začervenala se, prostě Dora. Než odjel, bavili se ještě o filmech a muzice, kterou poslouchá. Neshodli se ani v jednom. Horory nemusela nikdy a hard rock taky ne. Ale nevadilo jí to. Dnes začal Princ důkladně popisovat, jakej byl včerejší hokej. Jenže Dora se na jeho věty nedokáže soustředit. Ví, proč je nervózní. Od včerejška se jí mele v hlavě otázka. Jak je asi vysokej? Nevypadá zrovna na dlouhána… co když mu mejch sto pětasedmdesát bude vadit? Nemám se ho zeptat přímo… ne, to je blbý, zavrhne okamžitý nápad. Počkat, no jo… za chvíli mám pauzu. Je pěkně, mohli bysme se přece projít. Jasně… to je vono… Je ráda, že mrtvej čas se dnes protáhl až k pauze a ona toho může poprvé využít. ♣ Taky Gabriel řeší problém. Ta pihatá holka s nosem trochu nahoru ho přitahuje čím dál víc. Jenže je tu jedno velké JENŽE, o kterém s ní ještě nemluvil. Zatím to nešlo… A co když… ne, ještě počkám, teď to není dobrý, teď ne. Stejně dneska vypadá, jako by mě ani neposlouchala, pomyslí si. Co to s ní je? Vtom ve zpětném zrcátku zahlédne, že mu za autem právě zabrzdil černý peugeot a v další vteřině i stříbrná oktávie. Mrtvej čas pro dnešek končí. „Tak já holt pojedu… co zejtra, seš tu?“ položí ruce na volant, na jednu stranu šťastný, že svůj ortel oddálil, na druhou smutný, že ji musí opustit. „Ne, zejtra a pozejtří mám volno, hele –“ Dora se náhle odmlčí, vyleká ji nenadálé zatroubení netrpělivého řidiče peugeota. „Za chvíli mám pauzu, nešel by ses někam cournout? Počkej na mě u hlavního vchodu, jo?“ Gabrielovi se podivně zalesknou oči. Pak zvedne obočí, až se mu nad kořenem nosu spojí do rozježených tmavých oblouků. Vypadá, že by ještě 52

rád něco řekl, ale najednou jen mlčky přikývne a nastartuje. Tak je to tady, proletí mu přitom hlavou. Spadla klec… Myšlenky mu přeskakují kolem JEHO problému jako neposedná kulička v ruletě. Znovu se ozývající klakson vozu za ním ho proto nevyvede z míry. Vnímá ho jako zvuk z jiného světa. Odkrvená, napjatá kůže na kloubech rukou zaťatých na volantu však prozrazuje křehkost téhle minuty. „Za deset minut, hmm… dej mi deset minut,“ dodá dívka ještě rychle, než mu zavírající se kouřové sklo skryje obličej. ♣ BMW odjíždí. Dora kývne na další vůz. Koutkem oka ještě zahlédne, že Princ zvolil pravou stranu parkoviště, která je mimo její zorné pole. Škoda, napadne ji, takhle ho neuvidím, až vystoupí. Hned bych věděla, jak na tom jsme. ♣ Pořád je eště tajm to nechat bejt, napadne Gabriela, když auto zastaví. Nebuď srab, s touhle to třeba vyjde, pobídne ho rozum. Mladík se opře do sedačky a dlouze se nadechne. ♣ Dora vyběhne ven dveřmi pro zaměstnance. Na sobě má uniformu řetězce, jen nepoddajné vlasy osvobodila z kšiltu s firemním logem, který musí mít u drajvu nasazený. Rychlým krokem se přibližuje k hlavnímu vchodu. Rozhlédne se a pak… strne. Zůstane stát jako solný sloup. Je v šoku. Vytřeštěně zírá, jak se k ní pomalu přibližuje Princův stín. Komíhá se sem a tam. Po chvíli se zastavuje. ♣ Vždycky je prozradí oči… každou holku, prolétne Gabrielovi hlavou. Úlek na Dořině tváři přechází ve směs pocitů, se kterými si dívka neví rady. A hned tak vědět nebude. Bezradnost, zoufalství, soucit a dost možná i stín pohrdání, že jí TO nedokázal říct. Hmm, je to prostě mladý kotě, omlouvá ji v duchu Gabriel, protože s podobnou reakcí tak trochu počítal. Ne… jenom si nelži do kapsy, ozve se jeho svědomí, před minutou jsi přece doufal. Před minutou možná, přizná si nerad, ale teď… všechno skončilo. Proč prodlužovat agónii, pomyslí si a v následující vteřině si otře zvlhlé dlaně o džíny. A pak… položí ruce znovu na madla a rozjede se nazpátek k autu. Vozík se pohybuje po hladkém betonovém chodníku nezvykle rychle. Muž se dívá přímo před sebe. Je to jeho způsob obrany. Způsob, který mu pomáhá. Způsob, který mu kdysi vnutil rozum, aby mu zachoval poslední zbytky hrdosti. Proto nevidí, že to mladý kotě bezmocně sevřelo prsty v pěst. ♣

53

„Ne… ne,“ šeptá Dora a myslí si přitom, že křičí. „Počkej… já –“ Dlouhé štíhlé nohy ztěžklé předchozím otřesem se náhle odlepí z místa. A Dora, to krásný mladý kotě, se dá do běhu…

54

55

SBORNÍK oceněných prací z Literární soutěže Čáslav 2010

Vydal LKNB při Městském muzeu a knihovně Čáslav v září 2010 Obálka a ilustrace: Klára Hrubá Grafická úprava: Marie Hrubá Korektury: Mgr. Eva Chvojková Milena Matějíčková Mgr. Martin Provazník Redakce a tisk: pracovní výbor LKNB

Vydáno výhradně pro vlastní potřebu členů klubu a soutěžících autorů

56