LITERÁRNÍ
KLUB Dr. NADI BENEŠOVÉ při Městském muzeu a knihovně
Čáslav vydává
SBORNÍK prací autorů oceněných v 7. ročníku
LITERÁRNÍ SOUTĚŽE Čáslav 2008
© Hana Bendová, Marta Francová, Hana Kobulejová, Zdenka Líbalová, Jindra Lírová, Delicie Nerková, Taťána Nováková, Jana Pilařová, Bohumír Procházka, Iveta Vrbová, 2008 Obálka a kresby © Klára Hrubá, 2008
2
3
POEZIE HLAVNÍ CENA POROTY: Jindra Lírová Zdenka Líbalová Marta Francová
ČESTNÉ UZNÁNÍ: Delicie Nerková Taťána Nováková Jana Pilařová
4
5
Jindra Lírová
– cena poroty
Podoby lásky Bavíme se o planetách i o světovém rovníku, o hvězdách, které vyhořely, o Plejádách i o Býku. A souhvězdí si domýšlíme, i slečny ve znamení Panny. A mapy stále prohlížíme, pro Labutě, Orly, pro Berany. A dalekohled půjčujem si a navštěvujem hvězdárny, abychom uvěřili láskám, které jsou stejné jako my.
Psaní do listí Vždyť je to snadné, když docházejí slova. Navštívit básníky a zase rozumět. Odešla listoví a už se klubou nová a pořád je tajemstvím, kde začíná a končí svět.
6
Granátové pokušení Do šípkových keřů napršela snad celá noční obloha. A já ty granáty loupit chtěla, tolik, že jsem je přetrhla. A za mnou další zlodějíčci, jež zakryla ta spadlá obloha, tak rozzlobená, tak nepřející, že byli na tom jako já.
Kamínky na cestách S létem to bylo jak s prstýnkem, pršelo z čekanek modře na cesty. A cinkaly zeleně celý den kamínky jeho, zralé angrešty.
S podzimem na dlani Je to hezká procházka, viď? Podívej, jak rychle dozrávají šípky! Léto už seskakuje z lip a padá po hlavě na rozladěné skřipky. V červených travách vyhrává cimbál a lehké pápěří šeptá ve větvích. Dozrává k podzimu. A já se dívám na letokruhy dlaní mých.
7
Najít svou duhu Nemohli jsme tušit, že nás oči rozbolí z hvězd, na které neměli jsme čas. Léto se svraštilo a jen tak, o holi, bezbarvým hlasem pozdravilo nás. Na vině den, trochu bez naděje, i chvíle pro sny, náhle ztracené, vteřiny ticha, kdy si člověk přeje najít svou duhu a zas ji vrátit na nebe.
Zlatě pršelo Noc pozlatila ranní svítilnu, tu lehkou holku na ulici, lehce roztouženou jako ve filmu, se sprškou slunce pod čepicí. Noc roztančila tichou svítilnu, světlem ji pocákala, napůl spící. Voňavě napršelo do jilmů, rybář to zlato chytal na udici.
Tichý povzdech Jako bych zaslechla řehtačku z ulice, v ulici s vajíčky ve zlatém dešti. Dubnová koťátka prošla se po římse, sprchu jen dobrých zpráv tamtamy věští. Z dávných lásek jen plátky jsou, do trávy z hedvábí snáší se jak sníh. Jsou tichým povzdechem pod blůzkou i plyšovými bříšky mladých jív. 8
Zavoněl černý bez Z galoší modravých ještě se nepřezul máj, který namířil luk přímo do bezu. Jemný déšť zavzlykal odněkud tajně z křoví. Možná se schovával před šípy Amorovi.
Krajina před šerem Hebounce prší. Déšť do modra vyzvání, to se jen zdá, že trošičku posmutněle. Drobně mží do trávy, na jetel ve stráni, prší i do duše soumrakem potemnělé. Herbářem voní ta krajina před šerem ve chvíli, kdy vůbec nikam se nepospíchá, kdy prší slova v dešti modrozeleném, hebounce, zvonivě, na brány ticha.
Kvete nebe Vyrostla tráva z míst, kde dosud byly lysiny. Do úplňku Měsíc vstával z ustlané peřiny. Žlutá noc lila světlo na nebe, do větví, do ulic. V trávě to modře kvetlo a na jarním nebi ještě víc.
9
Čekání na Forresta Gumpa Jsem sama jenom s večerem a nespěchám dnes nikam. Prázdná je lavička vedle mne, čekám společníka. Dvě pírka spadla do trávy, do rosy slétli ptáci. Dívám se, pátá v pořadí, na nebe. V zemi se ztrácí. Tichá noc, noc červená, před kterou žádný snílek neuteče, v spadaných plátcích, plátcích do běla, čeká na svého vypravěče.
Pozvání ke stolu (Oldřichu Mikuláškovi)
A přece tu byl jarní den s vůněmi od bylinek. Rozpršel se pod oknem smíchem časných konvalinek. Do sedmi pohárů rozlil víno a sezval nás ke stolu. Rozhoupal s námi nad krajinou noc, tu černou gondolu.
10
A to bych chtěla (Františku Hrubínovi)
Dnes už vím, co bych chtěla, ale to asi nestačí. Z kaluže nabrat kousek jara, i když se umáčím. Setřást tmu z rukávu, i to bych tolik chtěla, a potom pomalu smést ji i z tvého čela. Zavadit o čas jak o strunu, nechat jej bloudit po světnici, častěji myslet na Lunu a bavit se přitom o Měsíci.
11
Zdenka Líbalová – cena poroty
O mezilidských vztazích
Tuční nám konta a hubnou srdce v šíleném chvatu za ziskem a vprostřed cesty padáme hlady po vlídném slovu které už nezazní ze sobeckých úst
Na skládce odpadu umírají city To se jim stýská po lidech kteří je zavrhli a nahradili sobeckými srdci plnými výmluv a nezájmu
12
Vrůstáme do číslic a stáváme se grafy ukazateli výnosu a zisku a tachometr našich citů nepohne se z nuly
V srabárnách citů si nevšímáme vděku zato závist vytahujeme až z nejspodnějšího regálu a u pokladny ji platíme nevrlým slovem
Srdce našich bližních pleteme si s odpadkovými koši rveme do nich vztek závist a zlobu a odpovědí je nám kyselý zápach zkaženého soucitu
13
Neochotou a sobectvím prodlužujeme vzdálenost mezi srdci a vrstvíme mezi ně kilometry zášti
14
Marta Francová – cena poroty
Modlitba Pane světla, pane světa, dej napít člověku krásy z růžového kalichu svítání ze zlatého poháru poledne z černé láhve noci z odměrky poznání ty, jenž procházíš neviděn zdmi duše nezvaný host toužebně očekávaný tvůrčí duch tvůrčí dech koho se dotkneš živ bude na věky v domě tvém
Meditace Houpám se na srpku luny ve vílím šatě vesmír mi hraje na tibetské mísy hvězd stříbrnou melodii ticha jsem začarována do snu o věčnosti duše
15
Věrnost Jsi sám, zakletý do smutného břečťanu, který se plazí po hrobech tvých lásek a bolestí Vyjdi z hlíny pochybnosti o smyslu života a pojď mi naproti k oltáři z duhy u řeky zapomnění dám ti leknín, jejž jsem sňala ze svých víček sklopených v pokoře před nekonečnem citu
Hvězda v tvém nitru Z nebe spadla hvězda do tůně nevědomí, v níž krystalizuje osud. Slepá kartářka diamant neuvidí. Básníku, nechoď k ní! Sám si čti z dlaně plné pokladů a z křišťálového srdce
16
Obraz Zaniklý svět křičí o pomoc spálenými ústy rozvalin civilizace slunce s krvavou slzou hledí z obrazu, jejž namaloval surrealistický bůh, který se neslitoval nad člověkem ani sám nad sebou a pak odešel od svého díla zničen jeho nedokonalostí a hrůzou
Poušť u Tobruku Žluté duny, žhavé moře, v němž se utopilo slunce. Horký vítr, který omamně voní smrtí. Pět štíhlých palem u pramene mává na pozdrav zelenými vějíři vybledlým kostrám. Proč nedošli až k nim? Mina se šklebí opodál: má sestra umí zabíjet lépe než žízeň!
17
Hadí královna Svíjí se v zlatých šupinách přepychu prázdnoty falešné moci zelené oči uhranou muže jak bezduchou kořist hladově, v posledním tažení za přeludem lásky nehybné oči, nehybné srdce Marně tančí svůj svůdný tanec, neboť neslyší flétnu něhy a posléze zatne jedové zuby do vlastního těla stočená na vyprahlém kameni života
Gruzínka (k poctě M.J.Lermontova)
Sněhem se třpytí závoj její s čepičkou zlatou nad čelem útlá jak proutek v brokátových šatech s černými copy pod pás. Lyceistka. Tančí teď na pódiu - pod nožkami však horská louka voní a v očích bílých štítů zrcadlení do víru tance bystrý potok zvoní tam někde kdysi básník pobýval orlů a lidí volnost opěval a ona ví: co bylo, dávno není
18
Delicie Nerková – čestné uznání Metafyzika Jaký by byl kdyby mohl být? A jaký tedy je když není? Je to pořád stejné Život si žádá smrt Smrt touží po životě A my? Jen záblesk na špičce kosy a duha mezi slzou a sluncem a vůně na kyvadle noci poháněné deštěm Hvězdy si hrají na schovávanou mezi činely letní bouřky a prudký déšť spouští stavidla vzpomínání Déšť je hudba a hudba déšť Frederykova hlava se smutným nosem odpočívá v zubech piána Výzva snům a také otázka kde jsi a kde já usínám? 19
Socha
Bolavá nahotou mezi plačícími stromy Ze soucitu odkládají poslední listy A ona drtí jejich zlato mezi mramorovými rty Také by chtěla plakat pro čas v listí odvanutém pro létavice vyhaslé pádem se střechy království tohoto světa Leč kamenné slzy nikdo nevidí Jsou uvnitř Listí dál nepravidelně buší na dno vesmíru aniž si toho Bůh jen povšimne Možná zrovna že tvoří nové rašení a slepá socha o tom prozatím neví
20
Slova
Slova vymlácená do prázdnoty Občerstvující voda studniční Slova něžná kapky deště na zelený klíček - anebo suchý písek v pouštním větru Blesky na obloze a hromobití vzápětí Slova tráva k poležení a květy do vlasů Slova z obsidiánu a slova dětských očí Slova ke stvoření slova smrti slova vzkříšení Ta co čteš vyslovuješ i zamlčuješ slova v písni beze slov slova mimochodem slova v rozbitém srdci slova v nastavené dlani slova v napřaženém kopí
21
Slova sliby chyby Slova za slovy slova vždy po ruce Řeč co měla raději postát slova slova slova
Letní čas Tak ano když to musí být hlídat si čas hlídat si jak rychle jak brzy jak komu Snažím se přetočit ručičky tak abych dodržela pravidla abych vyhověla zavedenému pořádku Zbytečně
22
Umíněné hodiny se nepohly ani o sekundu ani tik ani tak Jsme tu pořád navzdory pořád(ku)
23
Taťána Nováková – čestné uznání
Na rybách ( panu F. Novákovi z Čáslavi )
Bývaly dny, kdy si Doubravka kořennými hřebeny rozčesala vlasy a její tělo vábilo hořkou vůní topolic a olší Bývaly noci, kdy s rozžatou světluškou cigarety muži za ní chodili a sedávali u ní mlčící tečky za větami řek
Pivoňky Sladkotěžce tak voní baroko ze záhybů krinolín nachové růžové bílé tančí od záhonu do obrazu na stěně honosným menuetem ve tříčtvrtečním rámu 24
Návštěva Podvečer vystoupal do mého majáku na adrese poštolek v útesu paneláků Dlouhými prsty usínajícího slunce obkroužil suky v nábytku hnědými tóny pátral v kapsách zásuvek Přistižen zamával rukou v krajkové rukavičce černého bezu měla barvu slonové kosti
25
Jana Pilařová – čestné uznání KOŘENOVÁ POEZIE Dáma na římse Na okenní římse V starém řeckém chrámu, Div, že nedivím se, Vidím sedět dámu. Když se člověk lépe mrkne, Hlasitě se chlámá. V jiném to však strašně hrkne, Mrkev je ta dáma.
Mrkev a mravenec Byl pozdní večer, první červenec A na Mrkev si sedl mravenec. Moc pěkně k ní on hovořil Div, že se Mrkvi nedvořil. Však slétla náhle seshora Potvora zvaná sýkora. Všude nastal ruch a shon Pro mravencův náhlý skon. Jenom Mrkev, ta se směje, Na sýkoru ódy pěje. Vždyť ten prevít mravenec Byl jen žvást a hloupý kec. 26
Balada o mrkvi Poslyšte příběh z bájných časů, Kdy mohl záblesk vílích vlasů Člověk, jenž ve zbroj oděn byl, Spatřit, když se jen přikrčil. V té době dávné, mýtické, Nastaly chvíle kritické. Ze stínu vladařského hradu Přichází dlouhé časy hladu. Na poli řádí zajíci. Lupiči s těžkou palicí Na cestách v lesích čekají. Nikdo se strachem netají. Však slétla z nebe jako blesk, V listech má strašné pomsty lesk A kořenem se ohání Mrkev, co všechny zachrání.
Mrkví skon Stála Mrkev u konvice, Dívala se do ní. Neviděla dva zajíce, Chrup, a bylo po ní.
27
Mrkev a Karotka Byla jednou Mrkev v lese. A jak se tak houštím nese, Kohopak tam nepotká? U tůňky je Karotka. Na sobě má krátké plavky, Ušité od tety Slávky. Červená je taky dost, Je to zkrátka pěkná kost. S Karotkou je na kameni Celer s čapkou na temeni. On ten Celer, to je frajer, Zasadil ho boháč Majer. Mrkev, ta se zlostí sžírá, Pro Celera láskou zmírá. A to hloupá Karotka V hezkých plavkách ho potká. Mrkev je teď chudák v splínu, Sama sobě dává vinu. Místo teplé mikiny Měla si vzít bikiny. Tu v návalu velké zlosti Chce Karotce zlámat kosti. Vidí to však dobrák Zajda, Kousne Mrkev, ta pryč pajdá. Smůlu měla, chudáček. Vdavky věší na háček.
28
Epitaf Zde leží Mrkev bojovnice, Co zachránila svět. Nalezla smrt svou u konvice, Již nevrátí se zpět. Neplačme pro ni, národové, Oslavme její spásu. Zasaďme v zemi Mrkve nové, Dočkejme zrání času. Vždyť Mrkví odkaz v zemi roste, Vítejme její děti. Na slavnou Mrkev, snad už po sté, Pojďme zas ódy pěti.
29
PRÓZA
HLAVNÍ CENA POROTY: Iveta Vrbová Bohumír Procházka Hana Bendová
ČESTNÉ UZNÁNÍ: Hana Kobulejová Delicie Nerková
30
31
Iveta Vrbová – cena poroty
Panenka Byla to jeho nejoblíbenější panenka. Říkal to. Opakoval to tak často, až jí tím lezl na nervy. Dal jí jméno Alžběta. Všechny jeho panenky měly jméno, ale Betynka, jak jí něžně říkal, dostala jméno po jeho matce. Byla tak dokonalá! Měla úžasně vlnité světle hnědé vlásky, modrá očka s dlouhými řasami, sladké růžové rtíky – a ten nosíček! K zulíbání. Pavel měl pravdu. Ze všech panenek, které za dlouhá léta nasbíral, byla tahle nejhezčí. A teď byla rozbitá. Ležela na dlaždicích v předsíni, Zuzana nad ní stála a ještě i teď s ní cloumal vztek. Proč jen ji musel tak strašně naštvat! Byla to vlastně jen a jen jeho vina! Neměl jí tak ublížit, neměl jí říkat ty příšerné věci – a jeho panenka by teď byla v pořádku. Nemusela tady takhle ležet s rozbitou hlavou. Je to jeho vina! Může si za to sám! A den přitom začal tak hezky. Ráno se spolu zase po dlouhých měsících milovali. Byl pozorný a něžný, jako kdysi a dokonce ji potom přinesl snídani do postele. Překvapilo ji to. Už půl roku to mezi nimi nebylo takové jako dřív. Narůstala mezi nimi propast a Zuzana si velice dobře uvědomovala, že na tom odcizení nese vinu ona. Koneckonců, Pavel jí to dával najevo takřka denně, ačkoliv ji přímo nikdy nic nevyčítal. Ticho však umí být stejně výmluvné jako slova a někdy i mnohem víc. *** Všechno to začalo před šesti měsíci. Když Zuzana opouštěla ordinaci gynekologického oddělení, byla si jista, že Pavel bude novinkou, kterou pro něho má, skutečně nadšen. Když mu před několika týdny oznámila, že je těhotná, jeho první reakcí bylo, že doslova vyraboval obchodní dům a nakoupil hromadu hraček pro chlapce. Když Zuzana viděla, jak se Pavel láskyplně přebírá v záplavě míčů, vojáčků, autíček, robotů
32
a dinosaurů všech tvarů a velikostí, uvědomila se, že jestli její muž po něčem opravdu touží, tak je to syn. A dnešek sliboval, že se jeho sen možná brzy splní, neboť ultrazvukové vyšetření ukázalo, že dítě, které se jim za několik měsíců má narodit, by opravdu mělo být chlapeček. Pavel přijal novinku přesně tak, jak předpokládala. Ječel radostí, běhal po domě jako šílený a choval se jako malý rozjívený uličník. Napadlo ji, že ho ještě nikdy neviděla tak šťastného jako právě teď. „Přej si, co chceš,“ řekl jí, když se konečně trošku uklidnil a spokojeně se rozvalil na sedačce vedle ní. „Cokoliv budeš chtít, je předem splněno.“ „Přestěhujme se,“ špitla Zuzana. „Cos říkala?,“ zeptal se a maličko si poodsedl. „Přestěhujme se do města,“ zopakovala své přání a nespouštěla z Pavla oči. Věděla, že jejímu muži se z venkovského domku, ve kterém bydlel už od dětství, do městského tři plus jedna, který Zuzana zdědila po tetičce, vůbec nechce. Už o tom několikrát mluvili a se železnou pravidelností končily tyto rozmluvy hádkou. Poslední dobou se však Zuzaně zdálo, že Pavel už není ve svém přesvědčení nikam se nestěhovat tak pevný. Rozhodla se tedy využít příležitost. „Budeš to mít blíž do práce a bude to fajn i pro mě. Školka, škola i lékař je v místě, nemuseli bychom nikam dojíždět.“ Všimla si, že její slova zapůsobila na Pavla jako ledová sprcha. „Mohlo mě napadnout, že budeš chtít právě tohle,“ řekl po chvíli. „Dobře, slíbil jsem ti splnit všechno, co si budeš přát, tak ať je tedy po tvém. Počkejme s tím ale až po porodu,“ zaprosil nakonec a doufal, že by tím mohl získat čas, ve kterém by se pokusil Zuzanu přesvědčit, aby zůstali na venkově. „Ale já bych moc chtěla, aby se chlapeček narodil už do nového bytu. Je mi fajn a do porodu zbývají ještě čtyři měsíce, do té doby můžeme být dávno přestěhovaní. Prosím, prosím,“ škemrala Zuzana a Pavel si pomyslel, že s tím vystouplým bříškem a sladkým úsměvem by zblbla a ukecala snad každýho. „Tak dobře,“ řekl nakonec rezignovaně, „ale balení a stěhování necháš na mě a sama se ničeho ani nedotkneš, jasný!“ „Rozkaz, kapitáne!“, řekla Zuzana vesele a teatrálním gestem zasalutovala. Byla spokojená. Konečně dosáhla svého, konečně vypadne z toho zapadákova zpátky do města, kde se narodila. 33
Milovala městský život a vesnice, do níž se přestěhovala jenom kvůli svému muži, se jí z duše protivila. Nikdy nepochopila, proč Pavel na venkovském domku tolik lpí i přes to, že musí denně dojíždět desítky kilometrů do města, neboť účetní firma, ve které pracoval, se nacházela právě tam. Však on si zvykne, pomyslela si. Nakonec bude ještě rád, že nemusí sekat trávník a okopávat zeleninu. Zvykne si. Určitě. *** Když o čtrnáct dní později zastavil před jejich domkem stěhovací vůz a zaměstnanci spediční firmy do něho začali postupně nakládat nábytek a lepenkové krabice od banánů plné jejich věcí, napadlo Pavla, že na vyčpělém přísloví o výhodnosti požáru před stěhováním je rozhodně více než jen zrnko pravdy. Na první pohled se zdálo, že pomyslná broučí kulička jejich movitého majetku, nastřádaného za léta společného soužití, se do skrovných prostor „stěhováku“ nemůže za žádnou cenu vejít. Speditéři však byli očividně zkušení a za necelou hodinu měli téměř naloženo. Zbývalo už jen pár posledních věcí. „S těma kytkama opatrně,“ řekl Pavel, když viděl, jak jeden ze stěhováků zápasí před domem s téměř půldruhého metru vysokým fíkusem. „Raději zavolám manželku, ať si tady na to dohlídne.“ Kde zas ta zatracená ženská vězí? „Zuzano?! Kde seš, sakra?“ houkl do domu. „No tady, co se děje?“ ozvalo se nad ním a z otevřeného vikýřového okna vykoukla rozcuchaná ženská hlava. „Co děláš, krucinál, na půdě? Zbláznila ses?“ „Ale nezbláznila. Hledám tady ten starej hmoždíř po babičce. Chci si ho vzít s sebou a dát si ho do kuchyně,“ řekla Zuzana a odhrnula si z čela neposedný pramen vlasů.“ „To snad mohlo počkat, já bych ti tam pro něj došel,“ zlobil se Pavel. „Kolikrát jsem ti říkal, abys po těch rozvrzanejch schodech na půdu nelezla, a už vůbec ne v tomto stavu. Pojď dolů. A opatrně, prosím tě,“ dodal ještě a sledoval, jak rozčepýřená hlava zmizela z okna. Ta ženská je fakt neskutečná, pomyslel si a zvedl ze země jednu z posledních krabic, aby ji naložil na auto. Výkřik, který se vzápětí rozlehl celým domem mu v tom však zabránil a obsah odmrštěné krabice se rozsypal po zemi. 34
*** Pavel seděl před domem na lavičce a prázdnýma očima hleděl na trávník před sebou. Stěhováci už dávno odjeli a odvezli jejich věci do městského bytu. Domek zůstal prázdný a působil opuštěným dojmem. Pavlovi to však bylo jedno. V uších mu pořád zněl ten výkřik, houkání sanitky a slova lékaře, která vnímal, jako ze vzdáleného snu: „Vaše paní bude v pořádku. Ten pád ale způsobil předčasný porod, kterému jsme nemohli zabránit. Chlapec bohužel zemřel. Dělali jsme, co jsme mohli, ale narodil se příliš brzy. Neměl šanci na přežití. Je mi to líto.“ Líto. Jak mu to může být líto? Co on o tom ví? Co ví o tom, jaké to je ztratit syna? – Najednou si Pavel všiml předmětu, ležícího v trávě. Natáhl mechanicky ruku a zvedl ze země malého plastového dinosaura, kterého tady zapomněli stěhováci, když sbírali hračky z rozsypané krabice. Pavel sevřel dinosaura v dlani a rozplakal se… *** Zuzana ukusovala z rohlíku, namazaného máslem a jahodovou marmeládou a pozorovala svého muže. Dnes poprvé po půl roce měla pocit, že by se věci mohly vrátit do starých kolejí. Uplynulých šest měsíců jí připadalo, jako by je prožila za sklem, jako by to od toho osudného dne ani nebyla ona. Když se probrala v nemocnici a lékař jí řekl, že chlapeček zemřel, její první myšlenka byla, že tohle jí Pavel nikdy neodpustí. Zvláštní na tom ale bylo, že vůbec nic necítila. Ani bolest, ani žal nad smrtí syna, ani výčitky, ani stesk, prostě nic. Věděla, že by měla plakat, bylo by normální vyplakat potoky slz, ale ona to nedokázala. Pavel se uzavřel do sebe a téměř s ní nekomunikoval. Ani jednou jí nevyčetl synovu smrt, ani jednou se o tom nezmínil, ale Zuzana dobře cítila, že jí dává vinu a den za dnem se jí vzdaluje. Přesto nedokázala uronit jedinou slzu. Ani jedinou za celého půl roku. Dnešek ale vše napraví, říkala si, dnes začnou znovu. Dá Pavlovi jiné syny, navrhne mu, aby se přestěhovali zpátky na vesnici, udělá cokoliv, jenom aby byli zase šťastní.
35
„Zuzko, chci si s tebou promluvit“, vytrhl ji z myšlenek Pavlův hlas. Proč je tak vážný, pomyslela si a nahlas řekla:“A o čem?“ „Chci se s tebou rozvést.“ Cítila, jak se jejím tělem rozlévá ledová řeka. „Pokoušel jsem se to překonat, ale nezvládnu to,“ pokračoval Pavel a hleděl na pestrobarevný vzorek na koberci. „Pokaždé, když se na tebe podívám, vidím syna, kterého jsme mohli mít a kterého nemáme. Viděl bych ho pořád, nikdy by to neskončilo, nikdy už bych tě nedokázal vnímat tak jako dřív.“ „A co to dnešní ráno?“, vypravila ze sebe Zuzana a překvapilo ji, jak cize a neobvykle klidně zní její hlas. „Myslela jsem, že se chceš usmířit, žes mi odpustil, že je to nový začátek?“ „Doufal jsem, že by to tak mohlo být, ale nejde to. Už tě prostě nedokážu mít rád. Promiň.“ Před očima jí tančila rudá kola a Zuzana měla pocit, že každou chvíli musí vybuchnout. Vteřinu bylo ticho, pak se pokojem rozlehl její ječící hlas. Vrhla se na manžela a začala ho tlouct do hrudníku a do obličeje. Popadl ji za ruce a prudce ji odstrčil, až upadla na postel. „Netušil jsem, že dokážeš být taková hysterická mrcha. Tímhle výstupem ale stejně nic nezměníš,“ řekl chladně a otřel si krev, která mu tekla ze škrábance na tváři. „Až přijdu z práce, sbalím si věci a odstěhuju se. Doufám, že se do té doby uklidníš, abychom si mohli rozumně promluvit a domluvit se na rozvodu.“ *** Dívala se za ním oknem s prsty křečovitě zarytými do parapetu, dokud nezmizel za rohem a celá se třásla vztekem. Za tohle mi zaplatí, hajzl! Tohle mu neprojde! Zaplatí mi to i s úrokama! Pomsta to bylo to jediné, na co teď dokázala myslet. Jako běsnící saň vletěla do pokoje, ve kterém měl její muž vystavenou svoji sbírku panenek s porcelánovou hlavičkou a začala je zuřivě rozhazovat po místnosti. Vytahovala z polic jednu po druhé, házela je proti zdem a při zvuku rozbíjeného porcelánu cítila pořádnou dávku zadostiučinění. Pak padl její zrak na jeho nejmilejší panenku – na Betynku. Popadla ji za nohy, vyběhla do předsíně a vší silou s ní praštila o dlážděnou podlahu. 36
*** Vztek z ní pozvolna vyprchával. Ještě stále se trochu chvěla, ale už se uklidnila alespoň natolik, aby dokázala vnímat tu spoušť okolo. Když si uvědomila samu sebe, stojící uprostřed předsíně, došlo jí, že něco je strašně špatně. Na studených dlaždicích před ní ležela v kaluži krve jejich dvouletá dcera Alžběta s roztříštěnou hlavou. Na první pohled bylo jasné, že děvčátko už nežije. Nekonečně dlouho hleděla Zuzana vytřeštěnýma očima střídavě na mrtvou holčičku a na své třesoucí se ruce, jako by stále nemohla uvěřit tomu, co udělala. Pak se konečně rozplakala…
37
Bohumír Procházka – cena poroty Monika a pomalost Monika zapnula dědečkovi všechny knoflíky, napasovala mu na hlavu kulicha a vyšli. Jen zásluhou vnučky opouštěl děda dům a dvorek a nakrátko se vracel do vsi, neboť sám by takovou dálku nedošel a nikdo jiný s ním nechodil. Nikdo neměl na starce čas. Vyšli. Monika přizpůsobila svůj rychlý život dědovu pomalému. Nejen chůzí, ale hlavně prožíváním, vnímáním. To vnímání bylo moudré – protože jednosměrné. Ne že by stařec nepozoroval, či nedokázal sledovat ono současné hemžení. On ho prostě ponechal svému: „Do toho už nebudu mluvit.“ A v tomhle svém prohlášení byl důsledný. Drobnými krůčky šoural se po vsi směrem k návsi. Monika nejdříve zkoušela, zda je výhodné taky drobit. Ale nakonec zůstala u svého dlouhokrokého rázování, jen musela zpomalit. Když dědovi začaly docházet síly a do vnučky se zavěsil, stali se zajímavou dvojicí, která jen stěží hledala rytmus chůze. Na jeden Moničin dlouhý krok vyšly dva dědovy krátké. Dívka se snažila mluvit, ukazovala dědovi důležité změny: „Podívej, Nováček opravuje kůlnu … , Pohanka začal stavět, bude vdávat dceru, je načase, … a Zikmund, když se nepustí do střechy, poteče mu do postele, podívej kolik má prasklých tašek … .“ I když se dívka snažila přizpůsobit své výrazy světu dospělých vesničanů, moc nepochodila. Děda neznatelně kýval, ale nechal to na nich. Jen krok se mu ještě zkrátil. Na návsi se posadil na lavičku. Byla stará, nedobře stlučená. Jen kůly a dvě prkna. Ale oba ještě udržela. Když šli svou cestu poprvé, to bylo, když děda přestal vycházet a Monika ho přinutila, zamířil právě a jen k téhle lavičce. I když v parčíku u rybníčka byly lavičky nové, pevné, pohodlnější. „Starostův táta, Moničko, to byl hajzl. Viděl jsem ho, jak v osmašedesátým přinesl Rusákům do tanku pivo. Tyhle jeho novoty ve vsi já nebudu podporovat.“ Monika pochopila, že děda přeskočil jednu generaci. Příliš si nelámala hlavu nad jeho 38
způsobem politického protestu. Taky věděla, že veškerá debata byla by zbytečná. Ne, děda se o politiku nikdy nezajímal. Děda byl fotbalista. Jednoznačně nejlepší v Dolních Kozorohách. Tenkrát. Teď už jen občas vnučce o fotbalu vyprávěl. Monika, která neměla fotbal ráda, slušně poslouchala, občas se i zeptala. Děda byl rád. U fotbalu jakoby nestárnul. Když usedli a Monika nasála vůni lip, promluvil stařec poprvé od chvíle, kdy vyšli: „Ať mi Kolbabová natočí jednoho Kozla. A podívej se, aby na dně nebyly slivky. Černýho.“ Tuhle větu říkal pokaždé, když se spolu procházeli. Monika věděla, že přijde, mohla jít pro pivo rovnou. Ale ráda si na ni počkala, děda přece musí mluvit. To znala z přednášek gerontologie. Přinesla pivo, sobě minerálku. Děda se podíval do půllitru proti světlu a sfoukl pěnu. Z boku pozorovala, jak upíjí, a vzpomínala, jak ji kdysi, jako malou holku, děda budil, nebo že jim Zikmund všechno vysbírá. Jak tenkrát hudrovala, že se ani v neděli nevyspí. A jak ráda by se teď nechala od dědy pozvat na houby. Ale on už nemůže. Nemluví o tom, ale je vidět, jak trpí. Přestoupil do jiného světa. Do mezipatra. Když byly dědovy krůčky stále kratší a kratší, opatřila Monika vozík. Dalo dlouhého přemlouvání, než svolil. Rituál procházek pokračoval. Dívka byla ráda, že může vracet dědovi jeho péči z mládí. Při cestě užíval si každý svého světa, ale oba dva se podivným způsobem propojovali. Mezi těmi dvěma nebylo potřeba mnoho slov. Jednou se k lavičce, kde seděla Monika, vedle dědova vozíku, dokutálel míč. Kluci tu hráli na plácku. „Nahraj, dědku, kopni si …,“ s úšklebkem volal jeden z nich zpod čepice štítkem obracené dozadu. Zázrak. Děda opravdu vstal z vozíku, rozběhl se, ano rozběhl jako brankář při výkopu, v ruce si podržel míč a krásným bodlem přes všechny lípy poslal ho do branky vzdáleného hřiště. Kluci, kteří se za míčem dívali, obdivně hvízdli. Však dědeček, jak při odkopu chvilinku stál na jedné noze, se skácel. Monika je nemusela volat. Přiběhli a hned zase utíkali do hospody volat 158.
39
„Bojím se, že to bude krček“, řekl doktor. Monika brečela celou cestu, když tlačila prázdný vozík domů. Lékaři označili zlomeninu za komplikovanou. „U takhle starých lidí nevíte, čeho se můžete nadát,“ řekl Monice primář. Cestu na náves si Monika ještě jednou zopakovala. Bez vozíku. Sama. V hospodě si dala natočit Kozla. Černýho. Dívala se, jestli Kolbabová nenechala v půllitru slivky. Na lavičce zkusila sfouknout pěnu, ale neuměla to, celá se pobryndala. Pomalu upíjela a koukala se za lípy, jak na plácku kluci hrají fotbal.
40
Hana Bendová - cena poroty Schody do nebe Vlekl ji za ruku po širokém betonovém schodišti a jejich kroky se v prázdném domě dunivě rozléhaly. Konečně doklopýtala přes poslední podestu do podkrovního pokoje, ozářeného jen mihotavým světlem jediné svíčky. Přistoupil k ní a sundal šátek, jímž měla zavázané oči. Ohromeně se rozhlížela po místnosti, jejíž kouty tonuly ve tmě. Prostor byl dočista prázdný, kromě ubrusu rozprostřeného na podlaze a několika barevných polštářů, ledabyle poházených kolem. Plamínek svíčky ozařoval několik lahví, vkusně naaranžovanou mísu ovoce a pár talířů s jednohubkami. „Miláčku!“ vydechla, pověsila se mu kolem krku a zasypávala ho polibky. „To je úžasné.“ „Snažil jsem se, Silvie. Vždyť je to náš velký den. První večeře v našem vlastním domě.“ „Pojď, chci si ho konečně prohlédnout!“ „Nech to na ráno,“ zarazil ji. „Je tma a osvětlení ještě nefunguje. Moc toho neuvidíš. Navíc… zteplá nám víno. Tvůj oblíbený sauvignon.“ „Máš pravdu, jsem to ale nevděčnice.“ Omluvně se usmála a plavně složila své dlouhé štíhlé tělo na nejbližší polštář. Mohutný stříbrný náramek, který jí dal ani ne před týdnem, se třpytivě zaleskl. „Na naši budoucnost,“ navrhl. „Na budoucnost.“ První sklenku vypila téměř na ex. Pousmál se a bez zaváhání jí nalil další. Natáhla se k nejbližšímu talíři. „Výborná. Tu pomazánku dělals ty?“ rozplývala se nad sýrovou jednohubkou. „Jo.“ „Musíš mě to naučit.“
41
„Naučím, všechno tě naučím,“ sliboval a políbil ji do světlých vlasů, které jí padaly na ramena v jemných kudrlinkách. Nedočkavě se k ní přitiskl a dychtivě jí vjel oběma rukama pod halenku. „Počkej,“ odstrčila ho. „Té hostiny by bylo opravdu škoda.“ Přikývl a znovu jí dolil. „Chceš mě opilou?“ varovala ho. „Proč ne, máme co slavit. Třípatrový dům nedávám své budoucí ženě každý den.“ „To je fakt,“ ušklíbla se. Začínala se jí příjemně točit hlava. Od rána pořádně nejedla. V ordinaci bylo jako vždycky narváno. „Třípatrový… Přišlo mi, že to schodiště je nekonečné.“ „Pro mou lásku bych postavil schody třeba až do nebe,“ zasmál se. „Jsi skvělý, zlato, miluju tě. Moc, moc, strašně moc!“ „Vážně?“ Něco v tónu jeho hlasu ji zarazilo. „Vážně.“ „Pak bys mi neměla lhát, Gabrielo.“ Zakuckala se. Trpělivě čekal, až popadne dech. „Já… já jen… zkrátka jsem si změnila jméno. Gabriela se mi prostě nelíbila,“ vyhrkla. „Chápu. Zřejmě se ti prostě nelíbily ani její vlasy. Rovné, dlouhé, zrzavé…“ Zbledla. Chvíli bylo dusivé ticho. Jen plamínek svíčky tančil po jejím kamenném obličeji. „Co… co to má… Jak to víš?“ „Jsi má budoucí žena.“ „To není odpověď.“ Mlčel. Sáhl po další láhvi a tentokrát nalil jen jí. Vodku. Neodmítla. Nikdy neuměla pít, pomyslel si. Chvíli rozpačitě otáčela poloprázdnou sklenkou v rozechvělých prstech, pak mu ji přistrčila, aby jí ještě dolil. Byl k ní štědrý jako vždy. „Mám právo to vědět,“ řekl do ticha. „Ty ubožáku, ty nemáš právo vůbec na nic,“ prskla nenávistně. „Na výšce tě nesnášeli,“ pokračoval klidně. „Bylas chytrá, hodně chytrá, že? Jenže značně neoblíbená.“ Vykřikla a prudce vstala. Nebezpečně se zapotácela.
42
„Jak to se mnou mluvíš! Ty! Ty, který ses nezmohl ani na blbého bakaláře!“ „Sedni si, motáš se.“ „Ty mi nebudeš poroučet!“ zaječela, ale přece jen poslechla. Svalila se zpátky do polštářů. Zbytek vodky si přitom vylila do výstřihu. „Známe se už přes tři měsíce, Silvie,“ řekl mírně. To oslovení ji trochu uklidnilo. „Máme se brát. Po ztroskotání mého minulého vztahu jsi ta nejdůležitější věc v mém životě.“ Pohoršeně odfrkla a vytrhla mu láhev. Teď už se jí ruce viditelně třásly. Nalila si. Neprotestoval. „Co po mě chceš,“ zasyčela a už vůbec se nepokoušela svou nenávist skrývat. „Dávám ti vilu před kolaudací, auto, své jméno. Na oplátku chci jen trochu upřímnosti.“ „Za to já od tebe už nechci vůbec nic,“ odsekla. „Neblázni, broučku.“ Znovu se pokusila vstát. Na vratkých jehlových podpatcích se jí to příliš nedařilo. Nakonec si jen demonstrativně vzala další jednohubku. Posměšně si ho měřila. Nemusí se mu svěřovat. Je to hlupák. Trubec, dobrý tak akorát na to, aby mu trochu pustila žilou. No co. Vystudovala s červeným diplomem a je nadějnou lékařkou, jenže bohužel z chudých poměrů. Nejschůdnější cesta k majetku je vyvdat ho, to je stará pravda. I kdyby si měla vzít troubu s maturitou. Beztak ten barák staví na hypotéku. Jiná by ho brzy kopla někam. A on to ví. Neopustí ji. Bez ní by nebyl nic. Nula. Ať si ji obviňuje, stejně přileze zpátky po kolenou. Ona se přistěhovala teprve nedávno, ale brzy ji bude znát půlka města. Ještě se bude před kamarády chlubit, jakou partii získal… „Zabilas Terezu,“ řekl. Ta přímost ji ohromila skoro tak jako nová vila. Ztratila řeč. Jen na něj nevěřícně zírala. „Závidělas jí. Nejenže byla úspěšná, ale na rozdíl od tebe i milá a oblíbená. O tobě profesoři říkali, že jsi jen drzý nafoukaný spratek. Užírala ses nenávistí, ale tvářila ses jako její kamarádka. Toho večera jsi hodně pila, vyvolala hádku a zabila ji. Vyběhlas na chodbu a křičela o pomoc. Ještě před tím sis vzala ten lék proti bolesti. Jako 43
medička jsi až příliš dobře věděla, co se stane, když ho zapiješ vodkou. Nejspíš ses dobře bavila, že?“ „Soud mne osvobodil,“ hlesla. „Jistě. Pro nepříčetnost, způsobenou alkoholem a léky. Stačilo tvrdit, žes byla opilá a netušila, kdo ti lék do pití dal. Vědělas, že pokud ti neprokážou opak, jsi z toho venku. Zlatá česká justice. Jenže na mne tohle neplatí, Gábinko. Vodku ti nikdo násilím do krku nelil, pilas ji sama, a co způsobí přemíra alkoholu, ví každé malé dítě. A sehnat ten lék? To pro tebe nebyl žádný problém. Naplánovala sis to. Jsi obyčejný vrah, drahoušku.“ „Jsem neobyčejný vrah, drahoušku. Nebyli schopni mne odsoudit, protože na rozdíl o nich a od tebe jsem chytrá.“ „A až příliš pyšná. A na to jednou dojedeš, zlato.“ Zvedl se a vykročil do tmy. „Kam jdeš!“ vykřikla a poprvé v jejím hlase uslyšel náznak strachu a nejistoty. „Pryč. Opouštím tě. A dobře si dům prohlédni, jsi tu naposled.“ „Nenechám tě odejít! To nedovolím! Nemůžeš mě takhle opustit!“ Zvedla se na nohy a namáhavě klopýtala za ním. „Ale můžu. Terezku jsem miloval. Chtěli jsme spolu žít. Byla skutečně lepší než ty, paní doktorko. Dokonce i v posteli. Mimochodem, víš, že ti na výšce přezdívali Zrzavá svině?“ „Ty sketo!“ zaječela a vrhla se po něm. Stačil uskočit. Neočekávala to. Klopýtla.
Zpráva z tisku: Včera v pozdních večerních hodinách přijala záchranná služba zmatené oznámení zjevně opilého muže. Po příjezdu na místo zjistila, že se dotyčný a jeho přítelkyně vloupali do rozestavěného objektu v ulici U lesa za účelem konzumace alkoholu a milostných hrátek. Podnapilá žena se patrně vydala hledat toaletu, na schodech bez zábradlí však upadla a následoval pád do hloubky. Záchranáři ji nalezli v přízemí budovy. Smrtelným zraněním na místě podlehla. Cizí zavinění nebylo zjištěno. Mluvčí Policie ČR uvedl, že muž bude stíhán za vloupání. Věc však bude nejspíš odložena, neboť kromě poškození visacího zámku u oplocení stavby nezpůsobil žádnou jinou škodu. Tragickou smrt ženy policie zřejmě uzavře jako nehodu. 44
Hana Kobulejová – čestné uznání Odchod s návratem „Nevzpomínám si, kdy jsem to naposledy dělala. Mám slabou paměť. A přitom to dělám tak ráda. Kdy jsem naposledy malovala?“ ptá se stará žena sama sebe, když v ruce svírá štětec. „To je ale hezký obraz! Kdo ho namaloval?“ zeptá se právě přicházející mladé ženy. „Ta krása na plátně pochází z tvých rukou,“ mile se na ni usměje. „Ale prosím tě, kdybys mi nelhala!“ zvedne na ni stařenka hlas a štětec nervózně odhodí. Dívka ji mlčky obejde, uchopí umělá madla vozíčku a pomalu ji odváží. „Chci se s ním setkat,“ prohlásí rozhodně a na důkaz toho, že to myslí vážně, na dívku otočí hlavu a upře pohled. „S kým?“ zeptá se jí se zájmem. „S ženou, mužem…na tom nezáleží. S tím, kdo namaloval to zátiší! Chci, aby mne to naučil,“ nervózně se znovu otočí před sebe a sleduje okolí. Dívka chvíli mlčí. „Ano, beze všeho,“ ukojí ji slovy, které si přála slyšet. Přes nohy jí hodila teplou deku a nechala ji odpočívat na terase. Čerpat klid a čerstvý vzduch, který potřebovala. Vrátí se zpět do pokoje. Zadívá se na právě usychající plátno. Je nádherné! Brzy pro něj bude muset vymyslet stejně krásné místo. To, na kterém vynikne. V celém domě jsou její obrazy. Úchvatné krajinomalby, famózně ztvárněné neživé předměty, také pár abstraktních obrázků vypovídajících o jejich pocitech. Nikde však není možné spatřit život. Vyjma rostlin. Nachově zbarvený štětec zvedne z koberce a vypláchne jej v kalíšku vody. Vtom se rozhodne zavolat svému příteli. „Ne, nic se neděje, jen…až zítra přijdeš, mohl bys mi pomoci?“ 45
„Jedná se o babičku, řekl bys jí, že jsi namaloval zátiší domku s vinicí? Přeje si zjistit, kdo..“ polkne, „protože už si nepamatuje, že…“ Po chvilce zavěsí a vtom telefon, který právě dala z ruky, nečekaně zazvoní. „Ano,“ řekne se vší slušností, netušíc, kdo jim může do malého vesnického domku volat. „Starý Elin přítel? A jak se jmenujete? Trpí těžkou formou Alzheimerovy choroby, nevím, jestli si Vás bude pamatovat…“ dodá upřímně. „Dobře, tak se přijeďte zítra podívat, třeba si na Vás vzpomene, až Vás uvidí, uslyší….“ To bylo podruhé za tento měsíc, co jim někdo zavolal. Žijí samy. Odříznuty od dění světa. V krajině daleko za městem. Pouze s bíločernou kočičkou, která se každý den plíží podél domku a nebýt jejích černých skvrnek, nebyla by na bílé zdi ani vidět. Vždy jemně našlapuje při jeho stěnách, když ostře bdí nad čímkoli, co se kde šustne. A po těchto obhlídkách si ulehne na jedno ze svých oblíbených místeček, kterých má kolem domku spoustu. Vždy si vybírá to, kam právě praží sluníčko. Miluje, když se může vyhřívat. Při dalším svém odpočinku s sebou však náhle trhne, když vyděšením procitne, a pozoruje pomaličku přijíždějící terénní džíp, který lehce pozměňuje uhlazený štěrk příjezdové cesty v blízkosti domku. V dáli vystoupí starší pán, který se začne přibližovat jejím směrem. Kočička chvatně vstane a pod bíle vlajícím závěsem dveří vklouzne dovnitř. Zamňouká a rychlým švihem za drápky zachytí rozmotané klubíčko vlny, které visí z nábytkové stěny. Hraje si. A to, jako by symbolicky odstartovalo sled událostí, které se začaly dít v do této doby klidném a harmonickém domečku.
46
O 14 let později Jsem spokojená. Mám dvě děti a bydlím v domečku za vinicí. V tom, na který mám tolik vzpomínek. A je to ten domek, kterému moje babička věnovala jeden ze svých obrazů. Nakreslila ho v podzimu. Je to můj nejoblíbenější obraz. Cítím z něj sílu, pocity, které prožívala. Věděla, že v životě nemá možnost být jinde, a tak je kresba na plátně, jako jediná ze všech, orámovaná silnou konturou. Zapomněla na malou pěší cestičku, která k obydlí vede. Pro ni žádná cesta k okolí nebyla. Věděla o ní, ale místo ní tam kvetl neskutečný záhon narcisů. Milovala je. Stejně jako domeček, který pro ni představoval malý ráj. Oázu klidu v jejím neklidném světě. Myslím, že věděla dobře, co na svém plátně chce mít. A kočičku, kterou milovala, ztvárnila, jak podřimuje na sluníčku, které prosvítá skrz jasně modrou podzimní oblohu. Vím, že ve svém stáří byla šťastná. Ale dusil ji svět okolo. Dusila ji její nemoc. Záchvaty vzteku díky prudkým změnám nálad, výpadky paměti, nemoc, která lapila její duši i tělo. Vždy, když jsem jí dala naši zvířecí společnici do náručí, viděla jsem malý úsměv, který jí okamžitě dokázala vykouzlit na tváři. Vztek ji najednou přešel. A možná i bolest. Pouze jedinkrát tomu bylo jinak. Vzpomínám si, jako by se to stalo včera… Micinka si hrála s nitkou klubka, které bylo na stolečku. Prudce za něj škubala, a když ho strhla na zem, tak s ním letěl i zasklený obrázek. Stará fotografie dvou lidí. Sklo se roztříštilo, babička se polekala a začala křičet. Rychle jsem chytla Micku, dala jí kočičku do náruče a běžela jsem ke dveřím, protože u nich již zvonil očekávaný host. Pustila jsem ho dovnitř, ale babička stále naříkala a nedokázala se nijak uklidnit. Rychle jsem běžela za ní. Plakala a ukazovala na starou fotografii, která se povalovala ve střepech na parketách. Sehnula jsem se a podala jí snímek do rukou, aby viděla, že je v pořádku. Když vtom jí Micinka seskočila z klína a protáhla kolem mne. O střep si rozřízla tlapku. Na zem jsem hodila svůj svetr a rychle jsem běžela za ní. Vyděšeně reagovala na to, jak jsem ji volala. Za sebou nechávala krvavé stopy. Chytla jsem ji až v kuchyni.
47
Jakmile jsem se vracela zpět k babičce s úmyslem kočičku ošetřit, náš host byl již u ní a snažil se ji uklidnit. Obvázala jsem zraněnou tlapku a Micinka mi svižně vyskočila ze sevření. Šeredný lidský výmysl na své tlapce si však okamžitě začala kousat. Venku jsem uslyšela lidskou přítomnost. Z kleku jsem se hbitě zvedla a běžela jsem ke dveřím. Věděla jsem, že to bude Martin. Uvítal mne letnou pusou na rty. A přesně v tu chvíli, když naše obličeje byly ve vzájemné blízkosti, rozhostilo se domem nepříjemné ticho. Babiččin pláč, bez jakéhokoli se tenčení, ve vteřině utichl. Bez jediného zaváhání jsem běžela za ní. Při svém prvním pohledu do pokoje jsem ji spatřila, jak sedí na vozíčku zády ke mně. Bez hnutí, s hlavou sklopenou k jednomu rameni. Bez jediného zvuku. Vyděsila jsem se a přiběhla jsem k ní. Šátrala jsem po jejích rukách, obličeji. Žila! Oddychla jsem si a už jsem ji nesledovala přes závoj obav. Díky bohu – spala. Martin se tyčil za mnou. Ptala jsem se ho: „Kde je ten muž?“ „Jakého myslíš?“ reagoval překvapeně. „Přišel za babičkou a seděl u ní, než jsem ti šla otevřít…“ vysvětlovala jsem mu a přitom jsem zmateně těkala očima po místnosti. Prohledala jsem celý domek. Nenašla jsem ho nikde. Ve chvíli, kdy se o mne začínala pokoušet beznaděj, jsem si vzpomněla na džíp, kterým přijel. Slyšela jsem ho, vykoukla jsem z okna a viděla, jak ho parkoval na jediném možném místě, tam kde se cesta vlní a plot naší vinice je rovnoběžný – v místě zasypaném štěrkovými kamínky. Proto jsem na nic nečekala a neprodleně vykoukla ze stejného okna. Auto tam stálo. Jedno jediné. A bylo Martina. „Když jsem přijížděl, bylo tam prázdno…a žádný džíp jsem cestou neviděl,“ prohlásil se vší upřímností. A mnou v tu chvíli projel studený mráz. Rychle jsem přiběhla k babičce. Nevnímala, jak ji upřeně pozorujeme. Spala klidně. V obou rukách na klíně svírala černobílou fotku. Zahleděla jsem se na ni. A v tu chvíli jsem ho poznala. Muže, který zde byl. Zatmělo se mi před očima. Ne, že bych tomu
48
nedokázala uvěřit, spíš jsem si nebyla schopna připustit pravdu. Já sama vím, co jsem prožila. Byl to můj děda. Člověk, kterého jsem nepoznala. Zemřel, když jsem byla tak malá, že jsem teprve začínala dělat první krůčky. Věděla jsem, jak asi vypadal. Ale moje vědomí mi striktně nedovolilo přirovnávat jeho podobu k živým lidem. Jedině tak si dovedu vysvětlit, proč jsem si zaslepeně ani náznakem nedokázala mnohem dříve uvědomit, že ten pán…. V momentě, kdy jsem se to dozvěděla, jsem byla naprosto v šoku. Když jsem se vzpamatovala, o všem jsem řekla Martinovi. Myslím, že mi nevěřil. Prosila jsem ho, aby zůstal přes noc. A ač jsme byli spolu, já jsem myšlenkami stále bloudila mimo. Pořád se mi vracely záblesky vzpomínek, kdy muž vstupoval do našeho domu, kdy seděl u babičky. Těch několik málo okamžiků, ve kterých jsem ho spatřila, se mi honilo hlavou jeden přes druhý. Nedokázala jsem je z mysli vypustit. A to jsem netušila, co ještě mělo přijít. Ulehla jsem do postele. Vedle člověka, kterého miluji. V jeho bezpečí jsem usnula. Do chvíle, než jsem se strachy o babičku vzbudila a šla ji zkontrolovat. A on tam byl znovu. Věděla jsem to, i když jsem spatřila jenom něčí stín. Se strachem, ve kterém jsem se náhle zmítala, jsem rozsvítila. Seděl u ní a hladil ji po ruce. Otočil se na mne a podíval se mi přímo do očí. Přiložil si ukazováček na ústa a pohledem mne poprosil, abych ji nevyrušila. Abych nevyrušila je. Beze slova jsem se ztratila. Běžela jsem pro Martina. Vzbudila jsem ho a rozespalého dotáhla do místnosti, kde před chvílí…ale pak již ne. Pohladila jsem babičku a společně jsme se vrátili do ložnice. Lehli jsme si do objetí. On hned znovu usnul. Já jsem věděla, že mi to spát nedá. Ale z ničeho nic na mne padla obrovská únava, která mi sebrala všechny myšlenky. A usnula jsem vedle něj. Ráno jsem se probudila. Nevěděla jsem, jestli po těžké noci nebo po zlém snu. V mém nitru začal psychický boj. Rozběhla jsem se za babičkou. Svým křikem jsem vzbudila Martina. Zesnula. Byla jsem nešťastná. Její smrt mne velice zasáhla. Její odchod jsem těžce prožívala, protože ona byla člověkem, který mne vychoval a tolik pro mne znamenal! Vychovala mne s láskou. A tu lásku jsem jí pak mohla vrátit, když jsem se o ni starala. A velice těžce jsem se vyrovnávala i se svými myšlenkami. 49
Martin věděl, že jsme se spolu v noci byli za babičkou podívat a že byla v pořádku. Ale já jsem si přestávala být jistá tím, jestli se mi o dědovi, který u ní byl, jenom zdálo na základě včerejšího dne. A díky svému snu jsem probudila Martina a okamžitě jsme šli za ní. Či jestli jsem již byla vzhůru předtím a z babiččina pokoje do ložnice jsem nešla ve snu, ale… Ať už se onu noc stalo cokoli, nikdy nezapomenu na den, ve který jsem se se svým dědou setkala. Vím, že přišel za námi. A to mi nikdo nikdy nevymluví. Protože já jsem to prožila…. A také mi časem došla další skutečnost. Dědeček věděl, že ho neznám. A možná proto mi zavolal. Nebo tím někoho pověřil… Pojistil si to, abych ho pustila dovnitř. Věřím tomu, že se chtěl setkat i se mnou. Že chtěl, abych se ho nebála. Protože on přeci nemusel slušně zvonit a čekat za dveřmi… Dodnes věřím v to, že děda viděl, jak se nemoc babičky zhoršuje. To, jak se začíná trápit. Věděl, že asi nastala ta správná chvíle, aby šla za ním, a tak jí to přišel říci. Z lásky k ní. A ona z lásky k němu odešla za ním. Ať kamkoli, tak jsem si jistá, že tam, kde je jí i jemu dobře. Jsem přesvědčená o tom, že jsou spolu. A šťastni. Že třeba žijí mezi sady okolo našeho domečku, mezi trsy vín. Oba toto místo tak milovali. O tom možná svědčí i dvě nevysvětlitelné čárky na babiččině obrazu. Právě v burgundsky červené podzimní vinici. Ještě jsem je k ničemu nedokázala přirovnat. Ale ať je vysvětlení jakékoli, já se můžu jenom domnívat, co jimi nemocná a velice inteligentní žena myslela. Na svém posledním obrázku. Miluji ho ze všech jejich obrazů nejvíce. Myslím, že v sobě ukrývá spoustu dalších nezodpovězených věcí, které jsem si ještě nebyla schopná uvědomit. A to se na něj tak často dívám. A také často vzpomínám. Martin od té nejzvláštnější noci, kterou jsem ve svém životě prožila, již z domku neodešel. Vzpomínám, zatímco se naše děti radují na zeleném trávníku, kde babička často ve stínu sedávala a malovala. Narcisy i smyšlené pocity. A já přitom vím, že si na tu ženu, ani na jediný den, nedokáži nevzpomenout.
50
Delicie Nerková – čestné uznání První den zimy Jsou chvíle - většinou narozené v časném snění - naléhavě pobízející k chvalozpěvu na jiné chvíle, které buď již minuly nebo naopak teprve přešlapují na prahu čekání. Zazpívám tedy čím srdce přetéká, než se znovu zachumlám do přikrývky, do bílé závěje vonící dosud čerstvou zimou. Přemítám, jak co nejvěrněji a způsobem co nejniternějším vykreslit poslední žhavé uhlíky v obrazovce kamen, mizející v šedém popelu listopadového svítání. Uvažuji, jak se neohrabanými myšlenkami dotknout ořechových skořápek nachystaných k adventu, které, zdá se, dosáhly dokonalosti tvaru v mistrovských rukách věhlasného šperkaře. Jakou písní oslavím tvůj pokojný spánek ospravedlněného dítěte? Vždyť není tak dávno, co po tvých bolestných mrákotách toužila Smrt, tak lačně, tak náruživě ... Venku se tma vysmívá zdánlivé neduživosti mého rozsvíceného okna. I měsíc a hvězdy přesvědčivě zamaskovala těžkými sněhovými mraky. Chce tak ujistit vše živé, že ji nikdy žádné světlo nemůže zahnat. Nevadí. Třebaže se venku slunce nedostává, to uvnitř mne, to uvnitř tebe září a hřeje. Do tvého spánku i do mého bdění se pomalu vpíjí nový den. Nový den nové zimy. Poznám to bezpečně podle nepatrného chvění motýlích křídel na tvých očích. Jsou to motýli přespolní, skrývají se v našem domě před mrazem, tmou a prudkým větrem. Na jaře, když se probouzejí, žádají mě o doprovod na cestě k životu na svobodě. Tehdy otevírám okna a lákám je do volného prostoru vůněmi a ptačím zpěvem. Chvíle jitřního polospánku nejsou pobídkou k užitečnému konání. Přesto jsou velmi dobrou příležitostí k napsání básně o sladkém zahroužení do tepla a snů. Tehdy je ještě možné dovolit hodinám, aby mě jemným odměřováním času následovaly do stavu beztíže až k rozednění. 51
Celá moje bytost je nyní ponořena do tiché a hluboké radosti způsobené snad přítomností lásky, snad mírem vládnoucím v mém domě i nad ním. Přivřenýma očima rozpoznávám první paprsek rozbřesku, který se ovíjí kolem mého zápěstí jako stříbrné pouto. Jako křehké stříbrné pouto, jež je zároveň klíčem. Jím připoutaná odemykám první den zimy a dveře, do kterých už dávno vstupuješ.
52
SBORNÍK oceněných prací z Literární soutěže Čáslav 2008
Vydal LKNB při Městském muzeu a knihovně Čáslav v září 2008 Obálka a kresby: Klára Hrubá Grafická úprava: Marie Hrubá Korektury: Mgr. Eva Chvojková Milena Matějíčková Marie Hrubá Redakce a tisk: pracovní výbor LKNB
Vydáno výhradně pro vlastní potřebu členů klubu a soutěžících autorů 53
