Lisa McMann Prokleté město také v tištěné verzi
Objednat můžete na www.fragment.cz
Lisa McMann Prokleté město – e-kniha Copyright © Fragment, 2013 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.
Lisa McMann
Pro Kennedy
MY Když je po všem, vydechneme jako starý rozvrzaný dub a cítíme, jak bolest odeznívá, jako kůra olupující se z bílé břízy. Jedna z Našich duší byla osvobozena. Pohybujeme se ztemnělou místností jako figurka po šachovnici, pomalu, centimetr po centimetru posouváme litinové nohy, neslyšně křičíme nápisy vyrytými do dřeva. Voláme svou další oběť, svého dalšího vykupitele. Na Naší tváři se objeví nová řezba:
Dotkni se mě. Vysvoboď mou duši.
JEDNA Po zmizení Tiffany Quinnové se všechno změní. Z celkového počtu 212 obyvatel městečka Cryer’s Cross v Montaně se 178 lidí přidá k šerifu Greenwoodovi v pátrání, jež trvá několik dní, od rozbřesku do tmy. Škola je zavřená, všichni studenti se pátrání účastní, prohledávají cesty a farmy, prodírají se loukami, kde se pasou koně a dobytek, a poli s nově vysázenými bramborami, ječmenem a pšenicí. Šlapou až k úpatí hor a zpátky kolem okraje lesa, ve skupinách po dvou nebo po třech, někteří nervózně, někteří s pláčem, někteří odhodlaně. Čas od času křiknou směrem k ostatním skupinkám, aby se neztratil ještě někdo další – mobilní telefony jsou tu docela k ničemu. Cryer’s Cross nemá žádný signál. O pět dní později není po Tiffany Quinnové stále ani stopy. Zmizela. I když je to nemožné. Je to nemožné, protože představa, že jí někdo něco udělal, je ve 7
skromném městečku Cryer’s Cross k smíchu, a představa, že by tichá milá knihomolka z prváku místní střední školy utekla z domova, úplně sama… Je to zkrátka zcela nemožné. Jenže Tiffany je vážně pryč. Přesto ale všichni dál hledají. Kendall Fletcherová se chvěje a pravidelně se ohlíží přes rameno, jen tak ze zvyku. Zmizení mladší spolužačky ji vyděsilo, to ano, ale také ji rozhodilo tohle narušení jejího zajetého rytmu. Poslední týden výuky zrušený – všechno visí ve vzduchu, otevřené, nedokončené. Celá její rutina je převrácená naruby. Kendall prochází stovky akrů pozemku jejích rodičů a pokračuje do lesa, unaveně počítá své kroky, plahočí se bramborovými a obilnými poli a mezi stromy. A počítá, stále něco počítá. Vedle ní jde její nejlepší kamarád Niko Cruz. On sám by řekl „přítel“. Jenže mít přítele znamená mít závazky, a závazky, které nemůže dodržet, Kendall obvykle zneklidňují. „Pojď,“ řekne Nikovi. „Poběžíme.“ A rozeběhne se polem s Nikem v závěsu. Mezi řádky brambor si přihrávají imaginární fotbalový míč a občas z plna hrdla zakřičí: „Tiffany!“ Když přeběhnou na pozemek patřící Nikově rodině, všimnou si velké hnědé hroudy ležící mezi polem ječmene a štěrkovou cestou, ale není to Tiffany. Je to jen srna, kterou srazilo auto. Tiffany tu není. Není nikde. 8
Začíná pršet a Kendall s Nikem se na chvíli schovají pod strom kousek od farmy. Kendall zírá před sebe a počítá kapky dopadající do šedavého prachu, rychleji a rychleji. Niko něco povídá, ale Kendall neposlouchá. Musí napočítat aspoň sto kapek, a teprve pak může přestat. Nakonec je pátrání odvoláno. Teď už místní nemůžou nic dělat a musí hledání přenechat profesionálům. Výsadba je v plném proudu a zemědělci mají své povinnosti, stejně jako studenti. Ti navíc obvykle brigádničí na farmě nebo ve městě. Život musí jít dál. Pro Kendall je to dlouhé, horké léto plné těžké dřiny. A nejen pro ni. Po měsíci, po dvou měsících, se lidé o Tiffany Quinnové přestanou bavit.
9
DVĚ Když v září znovu začne škola, Kendall jako obvykle dorazí do místní jednotřídky jako první, s výjimkou starého pana Greenwooda, školníka na částečný úvazek, který se obvykle stáhne do své sklepní skrýše, když jsou studenti v budově. Kendall je opálená a vysoká, ale ne nijak přehnaně. Je sportovní typ. V dlouhých hnědých vlasech má od sluníčka zesvětlené pramínky, výsledek letní práce na farmě a každodenního ježdění na traktoru. Vzhledem k tomu, že traktor v podstatě nahoru a dolů po poli jezdil sám, pouze za pomoci satelitní navigace, měla Kendall až moc času přemýšlet. A když máte v mozku tak trochu závadu, začne vám v něm pořád dokola, jako po nekonečném atletickém oválu, běhat jedna jediná myšlenka. Tiffany Quinnová. Tiffany Quinnová, Tiffany Quinnová. Kendall si představuje úplně všechno, co se Tiffa10
ny mohlo stát. Utekla z domova. Ztratila se. Někdo ji unesl. Možná i znásilnil a zabil. Kendall přemýšlí, co z toho se skutečně stalo a jestli se na to vůbec někdy přijde. Představuje si, že by se to všechno mohlo stát i jí, a skoro se rozbrečí. Představuje si, jak Tiffany křičí o pomoc, jak prosí o život… Kendall se při vzpomínce na to, jak celé léto kroužila s traktorem po poli, posedlá takovými hroznými myšlenkami, zamlží oči. Zdálo se to tak skutečné, tak strašidelné, jako by každou chvíli měl někdo vyběhnout z lesa a napadnout ji. Kendall je jasné, že některé ty představy jsou absurdní. Ví to a vždycky to věděla, i v páté třídě, když na sebe každý den s úzkostlivým pláčem horečně vrstvila oblečení – čtyři košile, troje kalhotky, bavlněné šortky pod džínsy – protože se bála, že lidé pod oblečením vidí její nahé tělo. To bylo hrozné období. Podobný strach je únavný, nikdy neustává. Naštěstí psycholožka z okresního města Kendall pomohla. Vysvětlila jí, že má obsedantně kompulzivní poruchu, a její strach nakonec odezněl. Jenže ho nahradily další obsese, další kompulze. Kendall není blázen. Jen nemůže přestat přemýšlet, hlavně, když se jí v hlavě zasekne nějaká hodně divná myšlenka. Taky se nemůže přestat ohlížet přes rameno – její nejnovější kompulze. Celá ta věc s Tiffany její poruchu zase prohloubila. Takže Kendall je ráda, že je zpátky ve škole, i když se cítí trochu nesvá kvůli tomu, jak skončil minulý školní rok. Tenhle rok chce začít znovu. Chce přijít na nové myšlenky, nechat se bombardovat domácími úkoly, zaměstnat svou mysl něčím nestrašidelným. 11
Zase začne chodit na fotbalové tréninky. Dostane nová DVD s tanečními sestavami, které se bude moct naučit. Zaměstná svou hlavu a svoje tělo novými věcmi. Je to úleva. První školní den Kendall uklidí ve třídě tak, jak to starý pan Greenwood neumí. Otočí odpadkový koš tak, aby prohlubeň směřovala správným směrem, narovná fixy u tabule a seřadí je podle barev tak, aby připomínaly duhu, rozhrne závěsy na přesně tu správnou vzdálenost. Pak pečlivě urovná lavice do kvadrantů: jeden kvadrant se šesti lavicemi pro každý ročník. Mezi jednotlivými sekcemi nechá Kendall uličku pro paní učitelku, aby se tak mohla věnovat každému ročníku zvlášť. Je to lepší, než mít všech dvacet čtyři lavic pohromadě. Takhle to má Kendall ráda. Nikdo si nikdy nestěžoval. Nikdo o tom nemá ani potuchy. Lavice ve škole v Cryer’s Cross jsou prastaré bytelné mrchy z padesátých let, které stát zrecykloval bůhví dokud. Přestěhovat je všechny je pořádná rozcvička, ale Kendall se vždycky cítí mnohem líp, když je všechno zpátky v normálu. Pak si všimne, že její lavice z loňska teď skončila v kvadrantu prváků. A v sekci druhého ročníku letos zůstane nejspíš jedna lavice prázdná, tedy pokud není něco pravdy na zvěstech, že se do města přistěhovala nová rodina. To aspoň říkal Niko, ale Kendall ještě nikoho nového ve městě nezahlédla. Nicméně doufá, že je to pravda a že ti noví mají dítě, které bude chodit do druháku a zaplní místo po Tiffany, aby tak v jejich kvadrantu zas bylo všechno, jak má být. I když nejlepší by samozřejmě 12
bylo, kdyby se vrátila Tiffany. Jenže šerif Greenwood a lidé z televizních zpráv tvrdí, že to se už pravděpodobně nestane. Ne po tak dlouhé době. Kendall rozhrne závěsy tak, aby jejich okraje byly v jedné linii se zárubní okna. Pak ji přemůže iracionální strach a Kendall zkontroluje zámky na oknech. Nejdřív zápolí s oknem, aby ho otevřela a ujistila se, že zámky fungují, potom všechny přejede ukazováčkem. „Všechno v pořádku,“ pronese. Není tu nikdo, kdo by ji mohl slyšet, ale Kendall to musí vyslovit nahlas, jinak se to nepočítá. Když si všimne studentů přicházejících přes dvůr k malé budově školy, ještě jednou přelétne pohledem svoje dílo. Dveře se se zavrzáním otevřou. Kendall přejde ke své nové lavici v sekci posledního ročníku, vytáhne z brašny dezinfekční ubrousek a rychle, než někdo přijde a začne si z ní dělat legraci, jím celou lavici očistí. Kendall není obsedantně čistotná, takže si nemusí pořád mýt ruce jako někteří lidé, kteří trpí stejnou poruchou. Ale na začátku roku radši svoje osobní místo zbaví bacilů. Copak to nedělají všichni? Do třídy vejde Niko a zamíří ke Kendall. Rovné, platinově blond vlasy mu visí do očí. Niko má španělské jméno po svém tátovi, ale vzhled zdědil po mamce, původem z Holandska. Teď pohodí ofinou do strany a zvedne jeden koutek v polovičatém úsměvu. Shodí svou brašnu na podlahu a s obtížemi se vsune do lavice hned vedle Kendall. „Ty lavice s náma teda nerostou,“ poznamená, když se snaží napasovat kolena pod kovovou konstrukci. Pak se nakloní a rychle Kendall 13
políbí na tvář. „Ahoj. Promiň, že jdu pozdě. Pojedem v sobotu do Bozemanu?“ „Proč?“ „Chci omrknout montanskou státní univerzitu. Podívat se na fakultu pro zdravotní personál.“ Zezadu se ozve odfrknutí. „Zdravotní sestřička Niko.“ „Sklapni, Brandone,“ odpoví Niko s ledovým klidem. Pak vymrští paži, aniž by se ohlédl, a praští Brandona z boku do hlavy. „Jasně,“ souhlasí Kendall. „Mrknu se, jak jsou na tom s baletem a herectvím. Pro jistotu.“ Niko se soucitně usměje. „Ještě se neozvali?“ „Ne.“ Šance, že by se holka z venkova, která ani nechodila do tanečních, dostala na Juilliard, nejprestižnější uměleckou akademii v Americe, se pravděpodobně rovná nule, ale Kendall nevidí žádný důvod, proč by nemohla začít rovnou na vrcholu. Kendall počítá studenty, kteří se trousí do třídy. Odečte loňské maturanty a Tiffany Quinnovou, přičte letošní prváky. Paní Hinklerová jim právě vysvětluje zasedací pořádek. Pak hlučné třídě oznámí, že letos přijdou dva noví studenti, což je něco zcela neslýchaného. Takže zvěsti o nové rodině v Cryer’s Cross musí být pravdivé. Městečko nejspíš začne pukat ve švech. „Vypadá to, že letos budeme mít plno,“ zamumlá Kendall. Dvacet čtyři studentů. Dokonalé. Pak oba noví spolužáci vejdou do třídy a všichni si je začnou zvědavě prohlížet. Paní Hinklerová si je zapíše do třídní knihy a ukáže jim, kam si mají sednout. 14
Jednoho z nich pošle do sekce čtvrťáků. Kluk se podívá na Kendall a zamračí se. „Ahoj,“ pozdraví Kendall nového spolužáka, který se právě zastavil u jediné prázdné lavice nalevo od ní. Nový kluk něco zamumlá, ale ani se na ni nepodívá. Posadí se a položí svůj batoh na zem pod lavici. Niko se nakloní přes Kendallinu lavici. „Ahoj, já jsem Niko. Jak se vede?“ Nový kluk skoro nepostřehnutelně kývne, ale dál mlčí. Niko zvedne obočí. Kendall se zasměje. „No, tak fajn,“ poznamená. „Tohle bude zábava.“ Pak si nového spolužáka prohlédne. Vypadá drsně. Je svalnatý, má snědou kůži a vlnité černé vlasy. Jeho oblečení není značkové, ale je čisté a upravené. Boty má zaprášené, stejně jako všichni. V Cryer’s Cross už pěkně dlouho nesprchlo. Druhý nováček, dívka, která zamířila do sekce druháků, je taky snědá, přes nos a tváře spršku tmavých pih, a stejně vlnité černé vlasy. Oba vypadají velmi přitažlivě „To je tvoje sestra?“ zeptá se Kendall. Nový spolužák zavře oči a předstírá, že spí s rukama založenýma na hrudi. Kendall vzdychne a obrátí pozornost ke své nové lavici. Čte si nápisy vyryté do dřeva. Jenže už je stejně zná – už je čte celé roky, zná je zpaměti. Dokázala by odříkat nápisy z každé lavice. Nemůže si pomoct, je to součást její poruchy. Být Kendall je vyčerpávající. Jakmile si paní Hinklerová zapíše do třídnice všechny prváky, představí je celé třídě. Kendall je všechny vesměs zná. Jsou to většinou děti lidí, kteří 15
pracují na Fletcherovic bramborářské farmě. Všechny pohledy se ale upírají na dva nové studenty. Učitelka je představí, Skutečně jsou to sourozenci, Obregonovi. Dívka se jmenuje Marlena a chlapec je Jacián. Paní Hinklerová má problémy vyslovit jeho jméno. „Není to Džejsián,“ opraví ji kluk, najednou zcela bdělý, „ale Chasián.“ Paní Hinklerová se začervená. „Moc se omlouvám.“ Pak to zkusí znovu a tentokrát to vysloví správně. Zní to jako nějaká melodie. Nebo tragédie. Pro Kendall je to bouřlivý den plný testosteronu. Sedí namačkaná mezi Nikem a Jaciánem, blbeček Brandon sedí přímo za ní, a vedle něj další dva kluci – Travis Shank a Eli Greenwood, syn místního šerifa a vnuk starého školníka. Ale takhle to bylo vždycky. Kendall je ve svém ročníku jediná dívka. Takže je jasné, že když k nim konečně přistoupí nový spolužák, je to zase kluk. Ale jako vždycky je tu s ní Niko. Její nejlepší kamarád od dob, kdy byli ještě mimina. Niko ví o Kendallině poruše, chápe ji a vůbec mu nevadí. Nejlepší kluk na světě? Kendall si to rozhodně myslí. Když mu podává nový studijní plán, věnuje mu ten nejširší úsměv. O volné hodině se Niko a Kendall dělí o sendviče k obědu, stejně jako to dělají už od školky, s výjimkou těch dnů, kdy si Niko donese sendviče s tuňákovým salátem, který Kendall nesnáší. Sedí spolu v trávě, jedí a probírají vysoké školy a jak to bude na nic, až už nebudou spolu. 16
Po škole zamíří Kendall a Niko na fotbalový trénink na hřišti za školní budovou. V Cryer’s Cross hrají fotbal kluci i holky napříč všemi ročníky, protože ve škole není dost dívek na to, aby mohl fungovat dívčí fotbalový tým, a ani dost žáků na to, aby škola mohla mít tým pro mladší a pro starší studenty. Kendall je jediná holka, která to v týmu vydržela, a je lepší než většina jejích spoluhráčů. Zrovna když Kendall dokončuje strečink, zjeví se na hřišti Jacián, od hlavy až k patě oblečený do věcí od firmy Nike, jako by ho snad sponzorovali nebo tak něco. Kendall sprintuje na místě, v zubech gumičku, a sleduje Jaciána, zatímco si vlasy stahuje do culíku. Je jí jasné, že Jacián je sportovec. Sama pro sebe si několikrát zašeptá jeho jméno, aby ho dokázala správně vyslovit – v Cryer’s Cross moc Jaciánů není. O chvíli později se na hřišti objeví i Marlena, v méně nápadném sportovním oblečení. Všimne si svého bratra a rozběhne se k němu. Kendall na ně udiveně zírá. „Oni hrají oba?“ zeptá se šeptem Nika. „Vypadá to tak.“ Niko vytáhne z tašky míč a hodí ho na zem před Kendall. Kendall ho automaticky chytí na nohu a dribluje s ním pryč od ostatních. „Rozhodně se nedá říct, že by pro ně v týmu nebylo místo.“ Kendall a Niko si přihrávají míč sem a tam. Kendall si vzpomene na čtyři spoluhráče, kteří loni odmaturovali a tým opustili. „Jo, místa máme až moc. Z prváku chce do týmu jen jeden člověk. A pak ta nová holka. Trenér by nej17
spíš vzal kohokoli, kdo má obě nohy, ale ani tak nás není dost. Kolik nás je, co, počtářko?“ „Osm,“ odpoví Kendall bez zaváhání. „Ajéje.“ Niko se podrbe na hlavě. „Doufám, že se trenérovi povede zlanařit ještě pár lidí, jinak budem proti plnejm týmům potit krev.“ Kendall zamžourá a pak pokrčí rameny. „Nejsme jedinej tým, kterej nemá dost hráčů. V osmi to zvládnem. I když hrát proti týmům z Bozemanu, který maj plnou jedenáctku, bude rozhodně peklo.“ Kendall pozoruje, jak se Obregonovi protahují, a čeká, až předvedou, co umí na hřišti. „Možná to bude fakt dobrý mít v týmu další holku,“ řekne nakonec. „Na druhou stranu, Jacián… No, to je nejspíš jedno.“ Když Jacián do Kendall během cvičné hry čtyř proti čtyřem vletí tak prudce, až jí vyrazí dech, Kendall si uvědomí, že to možná jedno nebude. „Kretén,“ zamumlá si pro sebe, když znovu popadne dech. „Hej, trenére, to byl faul!“ Rychle se zvedne a běží bránit, ale už je pozdě. Jacián právě zavěsil míč do branky jejího týmu.
18
TŘI Po tréninku jdou Kendall s Marlenou do mrňavé dívčí šatny, která je spíš jen přístřeškem nalepeným k hlavní budově. „Jste s bráchou fakt dobrý,“ pochválí Marlenu Kendall. Marlena se usměje. „Díky. Jacián je skvělej. Já celkem ujdu.“ Její hlas je sytý a vřelý. „Jseš rozhodně lepší než Brandon,“ odporuje jí Kendall šlechetně. „To je kterej?“ „Nevyzrálej lůzr ze čtvrťáku, světle hnědý vlasy. Velkej a tak trochu natvrdlej, asi takhle vysokej.“ Kendall zvedne ruku do výšky zhruba metru devadesát nad zem. „Sedí za mnou ve škole. Určitě víš, koho myslím. Ani jednou za celej trénink se nedokázal dotknout míče, zato ale několikrát spadnul.“ „Jo, myslím, že vím,“ zašklebí se Marlena. Obě se vysvléknou, očistí a bohatě postříkají deo19
dorantem, než si zase vezmou svoje běžné oblečení. Osprchovat se nemůžou, i kdyby chtěly, v šatně je jenom umyvadlo. „Takže,“ začne Kendall, „co má tvůj brácha za problém?“ Marlena zvedne obočí. „Jak to myslíš?“ „Nechová se moc přátelsky. S nikým nemluví.“ „Jo, tohle. No, on není moc ve svý kůži,“ vysvětluje Marlena. I když jsou v šatně samy, ztlumila hlas, takže skoro šeptá. „Nechce tady bejt.“ „Proč ne?“ Marlena pokrčí rameny. „V posledním ročníku se musel odstěhovat pryč od všech svejch kamarádů, svojí holky… Teď se snaží udržet ten vztah na dálku. No a v momentě, kdy jsme se sem nastěhovali, se – Však víš.“ „Co mám vědět?“ „Jak k nám přišel šerif. Hned potom, co jsme přijeli. Přijde mi, že tady vědí všichni o všech všechno.“ Kendall zavrtí hlavou. „Nic nevím. Celý léto jsem dvanáct hodin denně trčela na traktoru. Co se stalo?“ Marlena vytáhne z batohu kosmetickou taštičku a začne si malovat linky pod očima. „No, přistěhovali jsme se sem v květnu, hned jak nám v Arizoně skončil školní rok. Nejspíš těsně předtím, než zmizela ta holka, Tiffany. Šerif Greenwood a státní policie si mysleli, že Jacián s tím měl něco společnýho.“ Kendall se rozšíří oči údivem. Zrychlí se jí tep a iracionální strach je zpátky. „Aha…“ Zbytek slov se jí zasekne v krku, a hlavou jí zase začnou kroužit špatné myšlenky. „Jasně, že s tím nic společnýho neměl. Šerif ho po pár dnech přestal otravovat.“ Marlena si zamračeně 20
přejede pusu leskem na rty. „Jacián byl ale fakt naštvanej. Řekl šerifovi, že je rasista.“ Kendall ztěžka polkne. „A… proč jste se sem vůbec přestěhovali?“ „Kvůli dědovi.“ Marlena zašroubuje víčko lesku na rty a chvíli se přehrabuje v kosmetické taštičce. „Už stárne a jeho podniku se moc nedaří. Nedokáže držet krok s dobou, nezvládá nový technologie… Pořád ještě shání stáda dohromady na koni, věřila bys tomu? Máma s tátou se rozhodli, že se nastěhujem k němu a trochu mu pomůžem. Rodina je pro ně to nejdůležitější na světě. Pro nás všechny.“ Marlena se otočí a podívá se na Kendall. „Není ti nic?“ Kendall přestane na Marlenu zírat, obrátí se k umyvadlu, aby si umyla ruce, a zírá místo toho na vodu. „Počkat… Kdo je teda tvůj děda? Žádnýho Obregona tady neznám.“ „Je to táta mojí mamky, Hector Morales. Má farmu asi dva kilometry za městem, po RR–4.“ Kendall se zašklebí. „Aha, Hectorova farma! Hectora všichni zbožňujou. Naši od něj kupují spoustu věcí – hovězí, mlíko… Nevěděla jsem, že se mu nedaří.“ Díky tomu, že jsou Marlena a Jacián Hectorovi příbuzní, už Kendall nepřipadají tak děsiví. „Mamka říká, že tak špatné to není. Jen už nedokáže objednávky hovězího zpracovávat tak rychle jako dřív, a přes zimu přišel o pár kusů dobytka. Navíc je moc paličatej na to, aby si najal někoho na pomoc, takže nejspíš o nějaký obchody přišel. Teď se je snažíme dostat zpátky.“ „No, já jsem si jistá, že naši od vašeho dědy budou nakupovat dál. Nejlepší je, že můžete jezdit na koních. 21
Hector má nádherný stáje. Můžeš dokonce přijet na koni i do školy. Zboku budovy je místo, kde se dá uvázat.“ „Kecáš, vážně?“ Marlena se zakření a zvedne svůj batoh. „Tohle místo je tak staromódní. Doma v Arizoně jsme taky jezdili, ale jen pro zábavu. Myslím, že to prostě máme v krvi. Ale dědovi brzo nakoupíme čtyřkolky.“ Venku někdo začne bušit do zdi a Marlena sebou trhne. „To bude Niko,“ řekne Kendall a sáhne po své tašce. „Moc ráda jsem tě poznala.“ Marlena se usměje. „Z bráchy si nic nedělej. Je prostě jen na všechno strašně naštvanej.“ „To jsem si všimla,“ ušklíbne se Kendall. Pak otevře dveře a přímo před ní stojí Jacián Obregon. A mračí se. Kendall se na něj zamračí taky, ale její žaludek dělá kotrmelce. „Zfauloval jsi mě,“ osopí se na něj. Jacián chvíli nic neříká. A když odpoví, jeho hlas je tišší, než Kendall čekala. „Tak se mi nepleť pod nohy, když nechceš přijít k úrazu.“ Pak rozhovor ukončí tím, že se podívá za Kendall, na Marlenu. „Tak pojď, Leno,“ pobídne ji příkře. Pak se v prachu otočí na patě a zamíří k parkovišti. Marlena se na Kendall omluvně usměje a vydá se za Jaciánem. „Uvidíme se zítra,“ zavolá ještě. Kendall Marleně rozpačitě zamává. „Je to debil,“ poznamená k Nikovi, který právě přišel. Niko přikývne. „Jo, asi tak nějak.“ Kendall se usměje a vyjde ze šatny. „Tak jdem. Mám doma ještě práci, a taky musím udělat úkoly. Ale bylo to fajn, zase si zahrát, co?“ „Bylo to skvělý. Nestalo se ti nic?“ 22
„Ne. Já to vydržím…“ Kendall se odmlčí. „Co je?“ Právě přecházejí prašnou silnici směrem k okraji ječného pole. Kendall se ohlédne přes rameno. „Marlena povídala, že se sem přistěhovali těsně předtím, než zmizela Tiffany, a že Eliho táta si myslel, že s tím Jacián měl něco společnýho.“ „Cože? To je blbost.“ „Myslíš? Jak to můžem vědět? Jacián je zlej. Možná je labilní.“ „Kendall.“ „No vážně. Co když ji drží někde svázanou v lese? Nebo ji rozsekal na úplně malý kousíčky…“ „Kendall, nech toho. To je směšný.“ Jenže Kendall si tím není tak jistá. Farmy jejich rodičů jsou přímo naproti sobě přes silnici. Kendall a Niko došli do bodu přesně mezi oběma domy a teď jen tak stojí naproti sobě uprostřed cesty a drží se za ruku. Pak se Niko nakloní a něžně Kendall políbí. „Nepředři se dneska,“ řekne. „Ty taky ne. Zavoláš mi v jedenáct?“ „Jako obvykle.“ Kendall se usměje a s tím se rozejdou, každý po své vlastní příjezdové cestě.
23
ČTYŘI Doma Kendall odhodí svůj batoh na velký dubový stůl v kuchyni. „Ahoj, mami,“ zazpívá a políbí matku na tvář. „Jaký byl první den ve škole?“ Paní Fletcherová stojí u dřezu a zalévá si květináč s bylinkami. Je to vysoká tmavovláska, stejně jako Kendall, na sobě má tříčtvrteční džíny a červeně kostkovanou košili s krátkým rukávem, v pase svázanou do uzlu. „V pohodě.“ „Bylo to bez Tiffany těžké?“ „Jo, trochu. Všichni si toho všimli, ale nikdo nic neřekl – přesně jak jsem čekala.“ „A co tvoje porucha? Je ti líp, teď když zase chodíš do školy?“ Kendall si odlomí kousek ovesného muffinu a nacpe si ho do pusy. „Mnohem líp. Do prdele, já mám hlad.“ „Zlatíčko, dávej si prosím pozor na jazyk.“ 24
„Promiň. Do prkýnka, já mám hlad. Lepší?“ „Ano. A co jinak, nějaké další novinky? Už ses seznámila s Hectorovými vnoučaty?“ Kendall nakloní hlavu k rameni. „Ty o nich víš?“ „Vždyť už tu bydlí pár měsíců.“ „Proč se vždycky všechno dozvídám jako poslední?“ „Nevěděla jsem, že to nevíš. Ta jejich holčina seděla celé léto u jejich stánku na trhu. Taková krásná mladá žena.“ „No, a já zas celý léto seděla na tom podělaným traktoru a sledovala, jak mi atrofujou nohy. Jsem celá rozbředlá.“ „Kendall, jak to mluvíš.“ „Promiň. Už jsem si zase zvykla na farmářskou mluvu. Možná byste mě neměli nutit pracovat se všema těma sprosťákama.“ Paní Fletcherová vypadá, jako by se ze všech sil snažila potlačit úsměv. „Já vím. Ale práce je pro tebe dobrá. Posiluje charakter.“ Kendall obrátí oči v sloup a vytáhne z lednice bandasku mléka. Stojí na ní: OD HECTORA MORALESE VŽDY SAKRA ČERSTVÉ. Jak by někdo mohl nemít rád Hectora Moralese? Kendall si nalije olbřímí sklenici mléka a celou naráz ji vypije. Pak ji prázdnou s třesknutím položí na kuchyňskou linku. „Přišla mi nějaká pošta?“ „Z Juilliardu nic.“ Kendall zklamaně nakrčí nos. „Fajn. Co mám všechno udělat, než můžu začít s tréninkem?“ „Táta dneska šel na jihozápadní pole zkontrolovat, za jak dlouho se bude dát sklízet. Máš tam za ním 25
přijít, chce ti ukázat, jak se to dělá. Pak je večeře. Potom domácí úkoly. A pak můžeš trénovat.“ „Ach jo, mamko,“ vzdychne Kendall. „Už mám brambor tak plný zuby, až se mi chce řvát.“ „Ještě šest týdnů a už bude skoro po všem.“ Kendall se rozeběhne k jihozápadnímu poli, ale v břiše jí žbluňká mléko a stehna má ještě stále namožená z odpoledního fotbálku, takže nakonec přejde do kroku. I tady, na domácí půdě, se cítí nesvá, když má někam jít sama. Každých zhruba třicet kroků se nervózně ohlédne přes rameno. Za pár minut slyší dobře známé povykování svého otce a doběhne až k němu. „Ahoj, tati.“ „Jak se má moje holka?“ Pan Fletcher naznačí objetí. Má špinavé ruce. „Teď, když jsem s tebou, už dobře,“ řekne ostýchavě Kendall. „Co to máš?“ „Tady tomuhle se říká brambor,“ odpoví pan Fletcher. „Fascinující.“ Pak spolu jdou po poli, každý v jedné řádce, a sem tam se zastaví, aby pan Fletcher mohl zkontrolovat, jak jsou brambory zralé, zda nejsou shnilé a jestli je nenapadli škůdci. Kendall je ale myšlenkami úplně jinde, vrací se k událostem dnešního dne, napadají ji náhodné myšlenky a začínají jí vířit mozkem. „Stroje jsou dobré,“ říká pan Fletcher svým učitelským tónem, „ale lidskému oku nebo dotyku se nevyrovnají. Jedině tak se dá zaručit úroda. Musíš být jednou z nich. Musíš pěstovat takové brambory, které ti tu lásku oplatí.“ 26
„Jasan,“ odpovídá Kendall, i když vůbec neposlouchá. Představuje si Jaciána, jak se plíží nocí, aby unášel, vraždil a sekal na malé kousíčky nevinné dívky ze sousedství. Když Kendall konečně dodělá domácí úkoly, je skoro půl desáté a nohy ji bolí, ale ještě nemá hotovo. Zasune do přehrávače DVD a posadí se na podlahu, aby se protáhla a rozehřála svaly. Ve tři čtvrtě na deset už si projíždí baletní pozice a hned po nich začne se svou taneční sestavou – tou, kterou si sama vytvořila pro video k přijímačkám na Juilliard. Je to dobrý pocit, ale Kendall je vyčerpaná. Když jí Niko v jedenáct volá na domácí telefon, aby jí popřál dobrou noc, Kendall už spí. Ale je to dobrý spánek. Mít stále co na práci a cítit se vyčerpaně je pro Kendallin mozek to nejlepší. Dokonce zapomněla i šestkrát překontrolovat zámek na okně.
27
MY Třicet pět. Sto. Třicet pět. Sto. Víme to. Ta tíha, to teplo. Už zase se o Nás opírá život. Tlukot srdce, tep pod napjatou kůží.
Prosím. Pomoz mi.
28
PĚT Ráno Kendall vstává v šest. Zapne si počítač a najde si na internetu stránky studentského divadla v okresním městě Bozeman. Přemýšlí, jakou hru připravují na letošní podzim a jestli by mezi práci, školu a fotbal dokázala ještě nacpat divadelní zkoušky. Před prázdninami dostala roli slečny Dorothy v muzikálu Správná dívka. Kendall si za celý život neužila tolik legrace. Režisér jí řekl, že je talent od přírody, a dokonce ji nominovali na místní studentskou hereckou cenu. Což na první účinkování v muzikálu není špatné. Kendall vždycky věděla, že chce zpívat, hrát, tančit. Sama pro sebe si zpívala a tančila už odmalička, organizovala svoje vlastní představení ve stodole, a pokud nemohla přemluvit ke spolupráci Nika, Eliho, Travise, nebo dokonce ani blbečka Brandona, angažovala do svých divadelních her kočky. 29
Niko s ní však obvykle hrál. Je to její nejbližší soused a jejich matky se kamarádily dávno předtím, než se Kendall a Niko narodili. Niko Kendall odsouhlasil skoro všechno, co kdy navrhla, kromě zpívání a tancování. Což podle Kendall nebyla zas taková hrůza, protože ani jedno mu vůbec nešlo. Kendall otevře stránky studentského divadla a zjistí, že letos dělají konkurs na Pomádu. Pak projede rozpis zkoušek a hned je jí jasné, že to nepůjde. Během sklizně a fotbalové sezóny nemůže několikrát týdně jezdit až do Bozemanu. Je to moc daleko a Kendall má moc jiných aktivit. Moc přiblblých brambor. Kendall si ještě zkontroluje e-maily, pak notebook zaklapne a začne se chystat do školy. Ve škole probíhá všechno stejně jako včera. Kendall otočí koš na odpadky, srovná barevné fixy, rozhrne závěsy, zatahá za kliky oken a pak přejede prstem všechny zámky. „Všechno v pořádku,“ zašeptá. Pak ještě urovná lavice. Potom pozoruje studenty. Někteří chodí do školy pěšky, jiní přijíždí v autech nebo pickupech. Kendall se snaží představit si, jaké to je, vidět Cryer’s Cross z pohledu nově příchozího jako je třeba Marlena. Někteří studenti mají kovbojské klobouky a boty, jiní nosí věci značky Gap nebo Levi’s a nebo dokonce doma šité oblečení. Zas tak podivné to není, usoudí Kendall. Když do školy dorazí Niko, Kendall se usměje. Je na něj neskutečně pyšná za to, že se chce stát ošetřova30
telem. Niko dával kočkám a dalším zvířatům na farmě obvazy už od dob, kdy byli ještě děti. Ostatní kluci do něj neryjí tak jako Brandona. Školní den pokračuje. Paní Hinklerová zadá starším ročníkům několik věcí k přečtení a úkoly ke splnění a pak se většinu času věnuje prvákům. Takhle to bude vypadat minimálně celý první týden, než si prváci zvyknou, jak to chodí. Čtvrťáci si dělají v podstatě, co chtějí. Brandon a Travis spí. Eli Greenwood chvíli čte, pak začne poklepávat nohou a čmárat malůvky na okraje stránek své učebnice. Jacián si na kusu papíru řeší trigonometrické rovnice, a když je má hotové, sesune se po židli a prsty přejíždí po nápisech na své lavici. Niko si opře hlavu o jednu ruku a druhou položí na lavici vedle otevřené učebnice fyziky. Pak zavře oči. Kendall předstírá, že čte, ale ve skutečnosti sní s otevřenýma očima o Broadwayi. V tanci a herectví je něco, co zklidňuje Kendallin hyperaktivní mozek. Jako by soustředění, které vynakládá na svůj herecký výkon, odvádělo její pozornost od těch nekonečně kroužících myšlenek, jež jí občas dohánějí k iracionálnímu jednání. A právě po takové úlevě Kendall touží. Chce mít kontrolu nad seznamem svých obsesí a kompulzí. Možná, že v zimě, až skončí fotbalová sezóna a sklizeň brambor, se bude moci ke studentskému divadlu zase připojit a hrát v dalším představení. Možná. Marlena se v sekci druháků ohlédne, všimne si Kendallina pohledu a usměje se. 31
V poledne jdou všichni ven na oběd, nebo do šaten na záchod. Studenti, kteří bydlí blízko školy, jdou na oběd domů. Niko a Kendall sice blízko bydlí, ale zase ne tolik, aby se jim obědvat doma vyplatilo. „Už se nudíš?“ Kendall se natáhne do trávy vedle Nika. Je krásně, po obloze se honí mraky, je asi čtyřiadvacet stupňů. Niko neodpovídá. Kendall do něj šťouchne. „Hmmm?“ „Ptám se, jestli už se nudíš. Ve škole.“ Niko se s viditelnou námahou snaží vytrhnout ze svých myšlenek. „Aha. Ne. Myslím, že fyzika mě letos bude bavit.“ „Přála bych si, abysme měli na výběr z víc předmětů. Třeba keramiku, divadelní kroužek nebo něco podobného.“ Niko se převalí na bok a podívá se Kendall do očí. „Já taky, už kvůli tobě. Pořád nic nepřišlo?“ „Ne.“ „Fajn.“ Niko si opět lehne na záda. „Nechci, abys odešla.“ Kendall se zasměje a lehce ho praští pěstí do ramene. „Nech toho, ještě mi ten Juilliard zakřikneš.“ „Já vím. Promiň. Jen bych si přál, abys nešla až do New Yorku. Za celej život jsem snad nezažil tejden, kdy bych byl bez tebe. Snad leda předtím, než ses narodila.“ „No, možná by sis taky měl najít nějakou vejšku tím směrem. Proč bych já měla zůstávat tady s tebou?“ Niko stáhne tvář do bolestivé grimasy. „Máš pravdu.“ 32
„Jasně, že mám.“ Kendall si sedne. Zavře oči a vzdychne. „Jenže pravda je taková, že na Juilliard se nedostanu. To víme oba. Takže v sobotu s tebou pojedu omrknout montanskou státní.“ Niko se zakření. „Paráda.“ Když se ale vrátí do třídy, Niko jako by nebyl ve své kůži. Položí si hlavu na lavici a přivře oči. Paní Hinklerová právě pracuje s druháky. „Jsi v pohodě?“ strčí Kendall do Nika loktem. Niko se k ní pomalu otočí, ale jeho pohled jako by byl někde daleko. „Jo,“ odpoví. Pak se znovu odvrátí a přejíždí prsty po okraji lavice. „Chováš se fakt divně.“ „Pšt,“ sykne na ni Niko roztržitě. Nepatrně potřese hlavou a už nic neříká. Pak si znovu lehne na lavici a zavře oči. Na tréninku dává trenér týmu pořádně zabrat. Běhají sprinty a člunkový běh. Je to dřina, ale Kendall si ji užívá. Její mysl aspoň má co dělat. Jenže když běží, s každým krokem jí v hlavě zní jedna slabika toho, co jí včera řekl Jacián. Tak se mi nepleť pod nohy, když nechceš přijít k úrazu. Řekl to snad i Tiffany Quinnové, než ji zabil? Kendall zavrtí hlavou a sama sobě během člunkového běhu šeptem přerývaně nadává. Letmo se podívá na Jaciána. Nech toho, Nech toho. Prostě jen běž. Kendall porazí úplně všechny. Ještě nikdy se to nestalo, ale Kendall dneska jede. Jacián doběhne jako druhý. Eli je třetí. Marlena ho ještě chytá za triko ve 33
snaze ho předběhnout, ale skončí čtvrtá. Niko dneska nemá den, doběhne jako sedmý z osmi. Jacián je zadýchaný a okamžitě se vzdálí. Kendall se vítězoslavně usměje, a pak ji polovina týmu shodí na zem a naskáče na ni. Kendall se smíchem lapá po dechu a snaží se chránit si obličej před kopanci a mávajícíma rukama. Její oči se na moment střetnou s Jaciánovýma. Jacián stojí opodál a pozoruje blahopřejnou hromadu. Kendall má pocit, že jí snad svým pohledem vypálí díru do duše. Prudce sebou hodí, otočí se a všimne si Nika, ale ten nepřítomným pohledem hledí do dálky. Za minutu se Kendall vymaní zpod hromady těl a trenér zařve, že se mají vrátit zpátky do práce. Ve 23:05 Kendall Nikovi zavolá. „Co je s tebou?“ „Co?“ „Nezavolals mi. Ještě nikdy jsi na to nezapomněl.“ „Aha. Hm… Asi jsem ztratil pojem o čase. Mám toho teď nějak hodně.“ „Chceš si o tom popovídat? Prosím? Začínáš mi dělat starosti.“ „Ne, dík. Už musím jít.“ „No tak fajn…“ „Dobrou noc, Kendall.“ Kendall si odtáhne sluchátko telefonu od ucha a chvíli na něj nevěřícně zírá. Pak si ho znovu přitiskne k uchu. „To si děláš srandu?“ Ale slyší jen přerušovaný tón. Sevře se jí žaludek. Niko zavěsil. „Sakra, chlape,“ zamumlá si pro sebe. „Ta vejška ti musí hodně strašit v hlavě, nic jinýho 34
k tomu nemůžu říct.“ Kendall znovu vytočí číslo Nikovy pevné linky. Pětkrát. Ale na druhém konci je obsazeno. Kendall šestkrát zkontroluje zámek na okně a pak se podívá ven, přes pole, k Nikovu domu. Všude je tma. Kendall se zachvěje.
35
MY Dotkni se Naší tváře a znovu Nás uslyšíš. Nebudeš tomu věřit. Pustíš Nás do své hlavy, do svých myšlenek. Do své duše. Promlouváme k tobě jedním jediným společným hlasem – hlasem, který chceš slyšet. Ten hlas znáš. Chybí ti. Chceš ho zachránit.
36
ŠEST První týden školy se chýlí ke konci. O tom, že Tiffany Quinnová chybí, nikdo nemluví, a nakonec se na to pod vlivem nových úkolů a nových studentů zapomene. Život musí jít dál. Kendall každé ráno vykoná svoje rituály – odpadkový koš, fixy, okna, lavice – a všechno je v pohodě. Teda skoro všechno. Jacián se stále s nikým nebaví a promluví jedině, když se ho paní Hinklerová na něco zeptá. A Niko jako by se ztratil ve svém vlastním světě a Kendall naprosto přestal vnímat. Nechce o tom mluvit. Kendallin mozek běží na plné obrátky. „Niko,“ osloví ho během přestávky na oběd, když spolu leží v trávě. „Můžu za to já? Udělala jsem něco špatně?“ Niko upírá pohled do nebe. Jeho rty se pohybují, ale nevychází z nich žádná slova. 37
„Niko?“ Niko se konečně otočí. „Co je?“ Kendall se kousne do rtu a v očích se jí zatřpytí slzy. „Co se s tebou děje? V pondělí jsi byl úplně normální, a teď je všechno jak padlý na hlavu.“ Niko jenom zavrtí hlavou. „Nic mi není.“ „Platí ještě, že zejtra pojedem do Bozemanu?“ „Bozemanu… jo, jo. Jasně.“ „Ty jseš na mě naštvanej, nebo tak něco?“ Niko na ni chvíli zírá, jako by se snažil rozluštit její otázku, a pak ji vezme za ruku. „Ne, lásko. Miluju tě. Jako vždycky.“ Podívá se jí do očí a přitáhne si její dlaň k ústům. Jenže jeho pohled je prázdný. Políbí jí ruku a zase ji pustí, vstane a odejde zpátky do třídy. V pátek není fotbalový trénink, alespoň do doby, než se začne naostro hrát. Niko se po škole vydá domů, ani na Kendall nepočká. Kendall za ním nevěřícně zírá, pak se otočí a zamíří po ulici do centra města. Centrum Cryer’s Cross sestává z jedné křižovatky, kolem níž se tísní hrstka obchodů, jedna restaurace a velké kryté tržiště, kde se přes rok konají i další akce, ke kterým je potřeba velký prostor. Kendall si nutně potřebuje koupit tampóny, a tak vystoupá pár schůdků k lékárně. Před budovou je veranda zastřešená markýzou, a pod markýzou sedí na prastarých dřevěných židličkách starý pan Greenwood a Hector Morales. Kendall roztáhne pusu v úsměvu a zamává. Když je hezky, oba staříci spolu často v podvečer jen sedí. Ani nemluví, 38
jen sedí. Starý pan Greenwood je nevrlý, ale Hector se při pohledu na Kendall rozzáří. „Slečno Kendall,“ osloví ji, „pojďte sem na chvíli.“ Kendall přejde k oběma mužům. „Ano, pane?“ „Ve škole jste naší Marleně dobrou kamarádkou. Chci vám za to poděkovat. Chápete mě?“ Kendall se usměje. Hector je tak citlivý, milý pán. Vůbec nechápe, jak z jeho krve mohl vzejít někdo tak příšerný jako Jacián. „Marlena je skvělá holka,“ poznamená Kendall, „a vážně válí ve fotbale.“ „A Jacián je ve fotbale hotový mistr,“ uchichtne se Hector s hrdostí v hlase. „Ano,“ souhlasí Kendall a snaží se, aby to znělo nadšeně. „Ano, má opravdu talent.“ „Jacián by taky potřeboval přátele,“ řekne Hector mírně, ale důrazně. „Každý potřebuje přátele.“ Pak se ohlédne na pana Greenwooda, který se rozpačitě zavrtí. „Vy jste velice milá dívka. Dejte mu šanci, ano?“ „Dobře,“ přitaká Kendall. Co jiného může odpovědět? „Zkusím to.“ A než se stihne zarazit, vyletí z ní: „A on by měl nám ostatním taky dát šanci.“ Hector si Kendall zahloubaně prohlíží, přemýšlí s prstem na rtech. „V tom s vámi souhlasím, slečno Kendall. Na svoje mládí jste velmi moudrá a já vám moc děkuji.“ Kendall se bezděky zase usměje. Natáhne se k Hectorovi a chytí ho za ruku, chvíli ji drží ve své. „Ráda jsem vás zase viděla.“ Pak zajde do obchodu a jen tak bloumá, přemítá o Nikovi a o tom, co s ním doopravdy je. 39
Potom zaplatí a vydá se pěšky necelé dva kilometry domů. Každých třicet kroků se ohlédne přes rameno. Vždycky, když jde domů sama, vytane jí na mysli Tif fany Quinnová. Doma Kendall pomůže s domácností a udělá si domácí úkoly, chvíli smutní kvůli Nikovi, ale je ráda, že zítra budou mít šanci si o všem promluvit cestou do Bozemanu. Její rodiče jí popřejí dobrou noc a jdou si lehnout. Kendall v půl desáté usne na gauči před televizí, ve které běží hudební klipy.
40
MY Pokládáš svou tvář na Naši a šeptáš: „Kdo jsi?“ Cítíme tvé srdce, tvůj zrychlující se dech. Tep v tvé krvi. Ano, slyšíme tě. A víme, co dělat. Utěšovat. Lákat. Vábit. A zmocnit se tě, ó ano. My se tě zmocníme. Měli jsme tě už od prvního doteku.
Vrať se dnes v noci. Zachraň mě! Nikomu nic neříkej!
41
SEDM Kendall probudí cinknutí zvonku u dveří. Jedno, druhé. Závěsy v oknech do obýváku proniká zářivé sluneční světlo. Kendall na gauči spala celou noc. Sakra, pomyslí si. Zaspala jsem. Dneska máme jet do Bozemanu. Ještě v pyžamu jde ke dveřím. Jenže za nimi není Niko. Je to Jacián. S kusem hovězího. „Donáška,“ zavrčí. Má na sobě tmavé sluneční brýle, takže mu Kendall nevidí do očí. Ozve se v ní dozvuk strachu z páté třídy a Kendall si nervózně popotáhne vršek pyžama. „Aha.“ Kendall uhne z cesty a Jacián vejde s přepravkou dovnitř. Kendall letmo napadne, jestli jí nesmrdí z pusy. Kdyby u dveří byl kdokoli jiný, možná by s tím i něco udělala. „Mrazák?“ Jacián přenese váhu z nohy na nohu. „Dole… Tudy.“ Kendall si prsty projede rozcucha42
nou kštici a vede Jaciána ke dveřím do sklepa a dolů po schodech. Je tu chladno, voní to tu deštěm a hlínou. Kendall otevře mrazák a ve spěchu přeskládá několik sklenic se sladkou kukuřicí, kterou s matkou připravily a zamrazily už před měsícem. Srovná je do dokonale úhledných řad. „Mám to dost těžký,“ bručí Jacián. Kendall přestane vyrovnávat sklenice. „Tak… tak to prostě polož na zem. Já to do toho mrazáku narovnám.“ Jacián položí přepravku a rozeběhne se po schodech nahoru. Bere dva schody naráz. „Mám tam ještě jednu,“ křikne přes rameno. „No to doufám,“ mumlá Kendall. „Jinak by to byla fakt malá kráva. Jedna z takovejch těch liliputek.“ Nikdo ji neslyší. Jacián je za okamžik zpátky. Sundá si brýle a posune si je po čele do vlasů. Pak začne vybalovat přepravky. Kendall si stoupne před mrazák, aby nezačal nic cpát dovnitř. „To je v pohodě, fakt. Já to zvládnu.“ „Děda říkal, že to mám udělat všechno,“ odporuje Jacián. „Je to součástí donáškových služeb Hectorovy farmy.“ Do jeho hlasu se v druhé větě vloudí sarkastický podtón. Kendall si vzpomene na svůj rozhovor s Hectorem. „To fakt není nutný.“ Kendall má organizační náladu, a potřebuje, aby všechno bylo srovnané přesně tak, jak má. „Stejně to máš špatně. Bifteky patří k sobě, karbanátky k sobě, roštěná k sobě. Ne podle tvaru a velikosti. Musíš to rovnat podle druhu, jinak nikdy nezjistíte, kolik vám čeho zbývá.“ 43
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
