•
,
LIPA Měsíčník Dorostu Cs. Cerveného kříže
7
,
LI'PA
MBStCNtK DOROSTl] CESKOSLOV. CERVENÉHO KlUZE, ROCN1K XI. - vycHAzt KAŽDÉHO x. V M~sfcI KROM~ CERVENCE A SRPNA S PIULOHOU "RADOST". VEDE A ZA REDAKCI ODPovlpÁ A. KOVÁIUKOVÁ. - REDAKCE: PRAHA-VYSEHRAD, NEKLANOVA 34. - pŘEDPLÁcí SE: NA "Lípu" KČ 15'- ROCN~, Kč 7'50 POLOLET~, NA "RADOST" Kč 7'- ROCN~, Kč 3'50 POLOLET~. - MAJITEL A VYDAVATEL CESKOSLOVENSKÝ CERVENÝ KlUZ, PRAHA VI.-TISKNE ,,LIDOVÁ KNIHTISJ<:\RNArcPRAHA II., HYBERNSKÁ ULlCECís. 7.
SKOLAM, KTERE SI CHTE]I DOPISOVATI SE SLOVENSKYMI DETMI. Upozorňujeme naše školy v Cechách a na Moravě na -
to, že s českými dětmi přály by si dopisovati tyto slovenské školy: 1. Rim. kat. rud. škola Velké Ostratice pri Bánovciach n. B. 2. Gr. kat. rud. škola Ortutov, p. Kurima, o. Bardejov. 3. ' Št. mešt. škola ďievč. Bratislava, Edlova ul. 4. Mestská rud. škola Bratislava, Dynamitka. 5. Rim. kat. rud. škola Kučišdori, p. Pezínok. 6. St. rud. škola Svatý Júr pri Bratislave. 7. Št. rud. škola slovenská Komárno. 8. St. rud. škola Bravaco,p. Benuš, o. Brezno. 9. Št. rud. škola Bacúh, p. Beňuš, o. Brezno. 10. Št. rud. škola Helpa, o. Brezno. I I. Rim. kat. rud. škola Osrblie, p. Hronec, o. Brezno. 'u. Rim. kat. rud. škola chlap. Baiíská Bystrica. 13. St. mešt. šl\:ola Baňská ,Bystrica. 14. St. rud. škola Dol. Turecká. 15. Št. rud. škola pri Sirotinci, Slov. Lupča. 16. Št. rud. škola Piešťany. 17. St. rud. škola Hlohovec. 18: St. rud. škola Nové Zámky. 19. St. mešt. škola Humenné.2ó. St.mešt. škola JeIšava. - Chcete-li poznat slovenské bratHčky a sestřioky a dozvěděti se mnoho zajímavého O jejich
životě doma i ve škole, vyberte si nějakou školu Z toMto seznamu a pište jí pHmo. Uvidíte, že toto dopisováni přinese vám mnoho radosti.
HYGIENICKE UMYVADLO. . Oznamujeme vám, že cena hygienického umyvadla, které jsme vám doporučovali v 4. čísle "Naší práce", je ~epatrně zvýšena, a to: stojan s nádrží a mydlovkou stojí Kč 139'- a umyvadlo úplné (stojan, nádrž,mísa, džbán, vědro a mydlovka) stojí Kč 189'-. Provedení je pouze bílé, emailované. Objednávky zprostředkuje pan Boh. Janáček, učitel v Lašťanech, p. Bohuňovice u Olomouce. Týž upozorňuje na to, že toto své umyvadlo přihlásil k patentování a že napodobení není dovoleno.
POPTAVKY. Dorost na české měšť. šk. ve VíTKOVICíCH v Krkonoších vyměňoval by si rád semena s jinou dorostovou školou.
*
Dorost v BíLKOVICfcH, pp. Divišov, je ochoten darovati nebo vyměniti semena plnokvětých měsíčků za semena jiných květin.
Jubilej~í soutěž Dorostu Čsl. Červeného kříže "
, '
, konč(3 I. března 193 I.
Chcete-li z'íska,ti něj~kou cenu, pošlete nám do této doby zprávu o tom, co jste udělali pro své zdraví a pro čistotu svých škol, neboť soutěž je vypsána na nejlepši zdravotnickou činnost našeho Dorostu.
Celkem bude uděleno 38 peněžnich cen v celkové částce Kč 4.000'-. Ceny budou udlleny a rozesldny v dubnu 1931. '
Právě vyšlo
II. vydání knížek: Mult~tu~i:
OvlrnélliscsSaidjahaa Adindy. Vesrucka povídka z Jávy. Cena Kč 1'-. Ferd. Krch: Sbírka veselých cviků a hříček pro dlti. (260 cviků.) Cena Kč 2 '-. Objednávejte si v difJisích! ;
'
..
\
Jaro. Zlomek japonské básn ě z VIII. stol. před Kr. básnika Jakamotčiho, přel. F. S. Procházka.
Zleb mezi vršíky sníh dosud postýlá, však vrby již u stoku bystřin dvou jsou celé v jehnědách.
Mži hebce, ó, jarní deštíku, a neroztřes třešňových květů dřív, než jsem je uviděl.
Dny mé jen v touhách jdou, a srdce jihne mi jak jinovatka na vodní rostlině, když jaro přichází.
0, vrbo milá, na tebe zrána zírám, spěchej, ať zhoustneš
korunou, by slavík bydlel tam a zpíval.
skřivánek
Co
zpívá.
Na dětské verše A. Goldhamerové ze Zbraslavic složil Karel Konvalinka. Vesele, jásavě.
-==::
;>;>
===-
r.\
;>
;>
_ll~mf~--=H-~~ - -~-J~~J~~ . i'I--"'~~~-~--l.~~~ -- -~ ~1'-t--+' ~~ -8~ ~~~~ =~ C ~ =c- ~= ~= ~/~~ - -~~~- - -- - =c- ~lf-
-
" __
--
- . --
-- ;
. --
- --
-
~
Já si tady
zpí - vám, zpí-vám, zpí - - - - vám! Na vás se dí - vám, dí - vám ~
dí - - - - - vám!
Sedláčku,
o - reL
o - rej,
--=:::::: ,
EVJ~ *~1> ~
;,
- zesilovat -
~ " --f~-
ko-pej! >
Sy-nečku,
fiM.,5-E~ -~;:I~
f'-Ei
~. ~ii~-if ~C'=r~~=F ko-pej,
o - rej!
::::::==-
ko-pej,
::b:~=j
(-=i{~~~t~ ,1
Na mne se dí - vej , dí - vej, dí - - - - - vej! Se mnou si
f
-=::: > ,.,-
t:\
--"" 1
:::::=-
1________
;>
široce "-~r.\
========= j - ------
----1-f@§-~ -~----~~ ~-~~ - _-1 _~J------'--# _ - -...... -t-'_-,_ _ --~ - _ --+'-.- ~ --::tl"-- = -
-_=- .-- -
==~ =t=~~ ~mf':r~?
\.:,.I
zpí-vej , zpí-vej , zpí - - - - -vej,
~
zpí - - - - - vej!
Děvčátka
nad starce
rozumnější.
Byly velmi rané velikonoce. Sotva se přestalo jezditi na saních. Na dvorech ležel sníh a vesnicí tekly potůčky. V uličce mezi dvěma dvory natekla zpod hnojiště veliká louže. K této louži přišla z různých dvorů dvě děvčátka - jedno mladší, druhé starší. Oběma oblékly matky nové sarafány(šaty).Malinká měla modrý a větší žlutý květovaný. Obě měly červené šátečky na hlavách. Děvčátka přišla po mši k louži, ukázala jedno druhému své nové šaty a počala si hráti. Zachtělo s~ jim brouzdati se ve vodě. Malá vlezla v střevíčkách do vody a starší jí povídá: "Nechoď tam, Malašo, matka tě bude hubovati. Počkej, já se zuji a ty se také zuj." Děvčátka se zula, podkasala se a šla louží jedno druhému naproti. Malaška vešla až po kotníky, praví: "Je tu hluboko, Akuluško - já se bojím." "To nevadí," zní odpověď, "hlubší to nebude. Pojď přímo ke mně." Počaly se scházeti. Akulka praví: "Ty, Malašo, dej pozor, nestříkej, ale jdi tiše." Sotva to dořekla - a Malaška plácla nohou do vody, voda vystřikla na Akulčin sarafán. Sarafán byl postříkán, i na nos i do očí přišla voda. Akulka spatřila skvrny na sarafánu, rozzlobila se na Malašku, hubovala ji, běžela za ní a chtěla jí nabíti. Malaška se polekala, vidí, že udělala škodu, vyskočila z louže a běžela domů. Akulčina matka šla kolem, spatřila na dcerušce postříkaný sarafán a umazanou košili. "Kde ses, darebnice, pošpinila ?" "Malaška mne schválně postříkala." Akulčina matka chytla Malašku a udeřila ji přes hlavu. Malaška zaječela na celou ulici . .vyšla matka Malaščina. "Proč biješ mou holku?" počala se se sousedkou vaditi. Slovo dalo slovo a ženy si počaly nadávati. Vyběhli mužíci, shromáždil se na ulici dav lidí. Všichni křičí, jeden druhého neposlouchá. Hádali se, nadávali si, jeden strčil druhého a již schylovalo se k pračce; tu vstoupila mezi ně stařena, Akulčina babička. Postavila se do prostředka mezi mužíky a počala jim domlouvati: "Co vy, lidé drazí. Tohle děláte v těchto dnech? Veseliti se máte a vy jste spískali takový hřích." Ale neposlouchají stařeny, div že ji samotnu neporazili. A nebyla by je stařena přemluvila, kdyby nebylo Akulky a Malašky. Zatím co se ženy hádaly, zaprala si Akulka sarafančík a vyšla opět do uličky k louži. Zdvihla kamének a počala půdu u louže škrabati, aby vodu vypustila po ulici. Co škrábala, přiblížila se i Malaška a počala jí pomáhati, také třískou stružku rozšiřujíc. Mužíci se právě počali práti, když děvčata pustila stružkou vodu právě na to místo, kde stařena domlouvala mužíkům. Děvčátka běží každé po jedné straně potůčku. "Počkej, Malašo, počkej," křičí Akulka. Malaša chce též něco říci, ale pro smích nemůže mluviti. Tak běží děvčátka, smějí se třísce, jak plyne stružkou. I vběhla právě do středu mužíků. Stařena je spatřila a praví k mužíkům: "Bojte se Boha. Vy, mužíci, chtěli jste se pro tato děvčata práti a ona již dávno na vše zapomněla - opět si, miláčkové, pěkně spolu hrají. Jsou rozumnější než vy." Mužíci pohlédli na děv čátka a zastyděli se. A potom se zasmáli sami na sebe a rozešli se po svých domcích. L. N. TolstoJ.
Co jsen1, našel. J. W. Goethe. Přel. Otakar Fischer.
Já sám tak tiše se lesem bral, nic nezamýšlel, nic nehledal.
"Kdybys mne utrh', já uvaď bych 1" A květ jsem vyhráb' i s kořenem, nes' na zahrádku, kde doma jsem,
A v stínu skrytý jsem kvítek shléď: jak oko zářil, jak nebe kvet.
zde v tichou zase já prsť ho dal. A ujímá se. A kvete dál.
Já shýb' se pro něj, on šeptem dých':
Z mládí slavného malíře. Když byl slavný italský malíř a učenec Leonardo da Vinči malým hochem, odešel často časně zrána z domu, zamířil do divoké rokle, pokryté rákosím, položil se na záda a založiv ruce za hlavu, díval se po celé hodiny za táhnoucími hejny jeřábů. Nebo rozhrnoval opatrně plátky květů, aby je nepoškodil, a netrhaje jich, obdivoval se něžnému ústrojí, převislým bliznám i tyčinkám a prašníkům, vlhkým od medu. Když jeho dědeček odjížděl za svými záležitostmi do města, malý Leonardo, využitkovav dobroty babiččiny, odbíhal na celé dny do hor a vylézal tu po kamenitých balvanech nad propastmi, po cestičkách nikomu nepovědomých, kde pouze kozy se prodírají, až na vrcholky hor, odkud bylo viděti nepřehledné louky, háje, nivy a za jasného počasí i úzký, mlhavě modrý pruh Středozemního moře. Vracel se domů roztrhaný, zaprášený, opálený, ale tak veselý, že jeho babička neměla srdce jej hubovati a žalovati dědečkovi. Hry jeho spolužáků byly mu cizími. Když utrhávali motýlu křídla a měli potěšení z toho, jak leze, Leonardo vraštěl bolestně obličej, bledl a odcházel. Spatřiv jednou, jak na dvoře stará klíčnice zařezávala na svátky mladé prasátko, které sebou házelo a pronikavě pištělo, odmítal Leonardo maso dlouho a tvrdošíjně, aniž udal příčiny. Jednou žáci za vůdcovství jakéhosi Rossa, smělého a zlého chlapce, chytili krtka a nasytivše se jeho trápení, přivázali jej polo živého za nožku, aby jej hodili ovčáckým psům k roztrhání. Leonardo se vrhl mezi tlupu dětí, povalil tři hochy a využiv zaražení žáků, kteří takového výpadu od tichého a vždy mírného Leonarda neoče kávali, uchvátil krtka a co měl síly utíkal do pole. Soudruzi se vzpamatovali a hnali se za ním s křikem a hubováním, házejíce kamením. Rosso mu vjel do vlasů a začali se prát. Kdyby byl nepřišel dědouškův zahradník, byli by ho zbili. Ale chlapec dosáhl svého cíle: při bitce krtek utekl a zachránil se. D. S. Merežkovský. 100
Josef Mánes,'
Dětský portret ,
Dlouhé jnténo. Japonská pohádka. Přeložila Lída Durdíková.
Když se Cijon-san narodil, byla jeho matka velmi slabá. Ptali se jí, jaké jméno chce synu dáti. Nemocná sotva slyšitelně řekla: Cijon. Dalším slovům nerozuměli. Zavřela oči a zemřela. Což dělat! Musili hocha nazvat krátce Cijon-san. A děti na ulici žertovně mu říkaly : "Jen Cijon." Vždyť matka nestačila dopovědět jeho jméno. Otec Cijon-sana truchlil rok, druhý - a pak se znovu oženil. Narodil se mu druhý syn. Cijon-san dostal bratříčka. Matka chtěla dát novorozeněti nejhezčí jméno. Stařenky jí poradily: dá-li se dítěti krátké jméno, pak bude i jeho život krátký a nešťastný. Dá-li se mu jméno dlouhé, pak i jeho život bude delší a šťastnější. A tak matka se postarala! Přemýšlela tři dny a tři noci a konečně vymyslila pro syna dlouhé, dlouhé a nádherné jméno: Dajňúdo-Koňúdo-Mapiraňúdo-Charimo no beta-Cheitoko-Cheitoko-Cheiganóko-Chemetanikométa -Iciogirika -Ciogirika-Cijóni -Cióni -Ciobicúni-CiotarobicúniNagobicÚlli -Anojamónu -Konojamónu -Aamósu -Koomósu -Moósu -Moosunomsikum -Cjávancjansunochichidzóno-Eisunkesan. Bratři vyrůstali spolu. Casto se škádlili i prali. Mladší bratříček byl zlomyslný. Casto ubíhal od staršího a volal: "Cijon kina, Cijon kina, Cijon, Cijon, kina, kina .. ." Kina znamená japonsky: pojď sem! A posměváček znovu utíkal a škádlil : pojď sem, pojď sem! Cijon-sanu bylo líto, že mladší bratr se mu posmívá, a chtěl mu to oplatit: "Dajňúdo-Koňúdo-Mappiraňúdo-Charimo no beta-Cheitoko-Cheitoko-Cheiganóko-Chemetanikométa-lciogirika-Ciogirika ... " A jak tak mluvil, vysychal mu jazyk a začínal škytat. Co ty myslíš, čí jméno lze snadněji vyslovit, Cijon-sana nebo jeho mladšího bratra? Ale ovšem, že Cijon-sana. Proto také bylo v domě slyšet jen: "Cijon-sane, pojď sem! Cijon-sane, jdi tam! Cijon-sane, odnes to! Cijon-sane, přines to!" Jen Cijon-sanu poroučeli. Někdy se stávalo, že se otec zlobil. A tehdy to Cijon-san dostával. Když chtěl o~ec vyhubovat mladšímu synu, začal: "Dajňúdo-Koňúdo-Mappira ňúdo-Charimo no beta -Cheitoko-Cheitoko-Cheiganóko-Chemetanikométa-Iciogirika- Ciogirika-Cijóni-Cióni-Ciobicúni .. . " Ale pak se unavil a mávl rukou. Macecha si myslila: Dobře jsem udělala, že jsem svému synu dala tak dlouhé jméno . .. Jednou si bratři hráli na dvoře u studny. Cijon-san byl neopatrný a spadl do ní. "Aj, Cijon-san! Oj, Cijon-san! Ach, Cijon-san!" začaly křičet děti. Jeden mu hodil provaz, druhý mu spustil žebřík, nu, a zachránili Cijon-sana. Matka si opět pomyslila: Spatně je chlapci s krátkým jménem. Vždycky se mu něco přihodí. Což můj! O toho se nebojím. Vždyť má tak dlouhé jméno! Druhého dne si zase bratři s kamarády hráli u studny. 102
Menší škádlil staršího: "Cijon-san spadl do vody, protože má krátké jméno. Ale já, ať dělám, co dělám, nikdy nespadnu, za nic na světě nespadnu!" S těmi slovy se přehnul přes okraj studny, ztratil rovnováhu a žbluňkl do vody. Děti se polekaly a běžely k domu. "Strašlivé neštěstí! Právě teď Dajňúdo-Koňúdo-Mappiraňúdo~Charímo no betaCheitoko -Cheitoko -Cheiganóko - Chemetanikométa - Iciogirika -Ciogirika -CijóniCióni -Ciobicúni - Ciotarobicúni -Nagobicúni -Anojamónu - Konojamónu-AamósuKoomósu -Moósu-Moosunomsikum-Cjávancjansunochichidzóno-Eisunkesan spadl do vody!" Pro pána! Všichni běželi k studni zachránit chlapce. Vytáhli ho, ale musili ho dlouho křísit, než ho opět přivedli k životu. Byl by se málem utopil, protože měl příliš dlouhé jméno. Tak. A teď se rychle naučte jméno Cijon-sanova bratříčka! Dajňúdo-Koňúdo ... hezky celé a s přízvuky na předposlední slabice každého slova! I škytat při tom můžete! A až je budete umět docela dobře, tak jako násobi1ku, přečtěte si pohádku znovu! To už ji pak budete znát nazpamět. Víte, tahle pohádka se musí vyprávět. Když se čte, je hezká, ale když se vypravuje, potom je ještě hezčí. To se maminka a tatínek podiví, až ji od vás uslyší. A což teprve menší sestřička nebo bratříček! Jen dejte dobrý pozor, abyste si nezlámali jazyk na tom dlouhém, dlouhém a krásnem Jmene. L. D. ,
•
,
'V
Jarní vzpomínky. Už je konečně po odpoledním učení ve škole, které se zdá tak nekonečné, protože venku slunce svítí. A že je to jarní slunečko, tím větší radost. "A, maminko, že nás pustíte, viďte, mami," dorážíme na maminku; kam se vrtne, tam za ní. "To já vím! Jak něco chcete, to jste samé maminkování. Jen se raději ukliďte do pokoje a koukejte, ať se učíte, ať píšete úkoly! Nemyslete si, že pak večer k vůli vám budeme jako ryby, že nebudeme smět slůvka promluvit." . "Ale heleďte, maminko -" "Zádný heleďte, už jsem řekla. Co chodíte vždycky na mne? Jděte si na tátu." "Táta" chvíli hučí, rozkládá, avšak je vidět, že už povoluje. Jak obrátí: " ... to ti povídám, jestli ... ", už víme, že začíná obvyklé kázání na rozloučenou. Je nutno celé je vyslechnout, pěkně přitakávat, přizvukovat, ujišťovat - a pak nakvap navléci hnědé kabátky, které jsou proti zimáčkům, jež jsme před několika dny odložili, velice lehounké a měkké. Pěkně se rozloučíme a strojeně cupáme po chodbě; ale ve chvilce se potichounku vracíme. "Babí - babí -" a tiše zaklepeme na kuchyňské okénko. Babička je stejně tiše pootevře a podá nám krásné, barevně proužkované biče, jeden po druhém.
!O3
"To vám povídám, dejte pozor,
ať
si některý nevyšlehnete oko," domlouvá sta-
rostlivě.
"Nojo, to víte, babičko," ubezpečujeme ji, a zatím co ona skulinkou za námi se dívá, pospícháme dolů. Babička nemůže s námi, odbývá si jarní nemoc, záduchu, která ji neúprosně každoročně navštěvuje, a tak naše odpolední procházky bývají řídké. Tatínek nám totiž tuze nevěří, říká, že v nás není žíla do brá anerad nás samy pouští. Proto je nutno aspoň kolem našich dokázat, že je tatínek na omylu. Jdeme těsně podle sebe jako beránci, Pepa uprostřed, my holky po stranách - způsobnost sama. Tatínek s maminkou se na nás dívají z okna, kýváme a smějeme se na sebe, my obě třepáme rukama, Pepa však jen pravicí. Druhou rukou přidržuje pod kabátem naše utajené bohatství. Jak zajdeme za roh, sejdeme s očí a ťap-ťap-ťap - jen to pleská, jak upalujeme ke staré koželužně. Ze je to k našim jistě slyšet - tak daleko už nemyslíme. A tam teprve prohlížíme své bohatství. Kdyby tak tatínek věděl, jak s babiččinou pomocí jsme propašovali ony tři biče, tak duhově pruhované, až oči přecházejí! Což káči, ty už se daly ukrýt v kapsách. Rekne se: hm, káči. A ještě k tomu krejcarové - Ale to nejsou jen ledajaké káči. To jsou káči zrovna vymodlené. Což jsme se jich málo naokukovali za výkladní skříní papírníka Koubíčka, odkudž se smály na nás z veliké, zelenavé láhve od okurek? Vyhlédli jsme si každý jednu - jistě že ty nekrásnější - a po každé jsme se tam blížili s bušícím srdcem a s obavami, aby nám z nich některou neprodal. Dlouho trvaly ty strachy, ale jednou přec: ani chodník nám nestačil, jak jsme pospíchali a vtrhli do krámu jako velká voda. Starý Koubíček už pomalu vstával a my jedva vydechli: "Ká-či!" Vyndal velikou škatuli zpod pultu, plničkou. Ale kampak na nás! My chtěli ty z láhve. Toť se ví, že radost neměl, podal je však přece. Teď přišlo hlavní: výběr těch pravých, vyvolených. Mám za to, že žádný šperk n~bývá tak důkladně vybírán jako tehdy ty káči. Zato však byly, panečku! "A ještě biče! Tamhle ty hořejší, malované!' poroučeli jsme si. Inu, cítili jsme v kapse pěťák a za ten se tenkrát dalo už něco koupit. Když jsme jej měli, myslili jsme, že námi stojí svět. Svazek bičů dopadl na pult - zase jsme vybírali opatrně. "Dva? jen dva?" divil se papírník. "Cím bude ten třetí mrskat?" "Jo, když my máme jen pětník," vzdychli jsme zkroušeně. "Tak tu máte. Až budete mít krejcar, doneste mi jej," a vytáhl ze svazku ledabyle bičík. Nebyl to však ten, na nějž se srdce smálo - - Ze však byla dobrá vůle, bylo nám dovoleno rozvázat svazek nanovo, vybrat si ten pravý a pak plni díků vypoklonkovali jsme se z krámu. Ovšem, pětník se snadno odnesl. Horší byl ten nákup, jejž jsme zaň nesli. Avšak babička, náš strážný anděl, jako by už tušila, vykukovala nás a pronesla náš poklad pod zástěrou. -
Nu, a teď už jsme konečně se vším všudy pěkně za větrem, už si můžeme vše dů kladně prohlédnout Pepa honem zatloukl do špičky každé káči žlutý cvoček a vyryl do nich začáteční písmenko jména pro jistotu. Neboť naši kamarádi měli káči rovněž krejcarové - na ty lepší, které se nám beztak zdály příliš bachraté a těžké, žádný se nezmohl. A všechny téměř byly od Koubíčků - to proto, že tam někdy přidali cukrového panáčka nebo rybu. K Milerce se skoro nechodilo; od té nekápla nikdy ani papírová růžička. Potom hajdy ke škole, na hlaďounký chodník. Darmo se tam neříkalo Na rejdišti. Jéminku, tam bylo dětí! Jen se hemžilo. Však jsme také nepřišli první. Už tam byl Brůžek, kluci Blažkovi, Karel Minků, Jauriska, všichni už celí uřícení, jak je káča proháněla. Ani na nás neměli času a my byli zrovna rádi. Kdežpak my! Nebyli jsme dobří "kačani", jen jsme sem tam někdy "přimrskávali". V ústraní jsme zbožně navíjeli provázek na svou nejmilejší, potichounku si každý šeptaje: "Kdyby tak pámbíček dal a ta káča mi dobře drandila." A už to zasvištělo, provázek se mihl vzduchem a káča odletěla do kouta ke zdi, tam se několikrát převalila a zůstala ležet. Trvalo hezky dlouho, než se zatočila jako královna, opisujíc velké oblouky a tnenší a menší, až se vrtěla na jednom místečku, krásná, blyštivá. A což když Vašek na ně udělal bílé skvrnky, to se teprv nějak smály a pyšnily! To byl rej! Kdo měl káču, ten ji honil, kdo neměl, stál u zdi a číhal, až některá k němu přiletí, aby ji přimrskl. Někdy se stalo, ó hrůza! že se odněkud k nám, nic netušícím, vyřítil starý, bručavý parkový hlídač, který nenáviděl těch oblíbených her. Lamentuje a hroze sbíral káči; jedna za druhou mizela v bezedných šosech jeho usmoleného kabátu. Byla pochována. Víckrát ji nikdo nespatřil. Právě toho odpoledne se to stalo. Vyletěl z úkrytu za akáty, mihl se přes cestu. Již . byl mezi námi. A skákaje jako klokan, bleskurychle lapal naše miláčky a cpal si jimi kapsy. Každý zachránil, co se dalo, co mu bylo nejblíže. Pak jedním tryskem, majíce dědu v patách, prchali jsme v houfu ke koželužně. Obracely se kapsy naruby, každý se nechal klidně ohmatat, prohlédnout, bylo dušování a zaklínání, až bylo vše na hromadě. Sťasten, čí káča byla zachráněna, ale politování hodný nebožák, jehož kačičku shrábl hlídač. Co tu pak bylo nářku a slz! I my jsme však měli namále. O Božčinu, zelenou, byl veden spor - mermomocí si ji chtěl přisvojit Vašek. Leč Pepa jej záhy přesvědčil malilinkým znaménkem, Božčiným monogramem. Ukázalo se, že Pepa je chytrý, prozíravý kluk. Sláva, že to tak dopadlo! Bylo vyhráno. Na návrat do parku nebylo ovšem ani pomyšlení. A tak raději alou: Káči do kapes, biče pod kabáty a pěkně domů! "Aspoň nás tatínek po druhé zase pustí, když uvidí, jak brzy jsme se v pořádku vrátili," rozumoval na schodech Pepa. Marie Hovorková. 105
Jak se
dědeček
staralo ptáky.
Náš dědeček měl něžný cit pro útlou němou tvář. Tento cit jej vedl, že ptáčat, hnízdících kolem myslivny, bedlivě chráníval proti kočkám, ba i proti luňákům, kteří často jako střely pustili se z lesa a zapadali do stromů po vsi, kde bylo hojně ptactva. V takovém okamžiku dědeček zatleskal hřmotně rukama, vykřikl a dravec poplašen honem plaval zpět k lesu. Zvláště rád starával se dědeček o špačky, jež nazýval svými pomocníky při štěpa ření. To umíval dědeček podle počasí na dva, na tři dny uhádnouti napřed, než špačci z jara přitáhli. Jakmile nastal nějaký pohodlnější den před prvním březnem, dědeček sundal všecky špaččí budky, otevřel je a po spravil, stará hnízda vyházel a pak opatrně novou slamou, aby stromy netrpěly, budky přivázal. Potom po prvním březnu, bylo-li mírněji, denně k večeru a ráno hledíval na nejvyšší stromy ve vsi, neuvidí-li už jich tam "sněmovat". Tak tomu říkal dědeček, když špačkové sedávali v hejnu na vrcholu nejvyššího stromu, jako by jej olepili a tiše sedíce pokojně si pohvizdovali, než je šero rozehnalo někam na noc do lesů. Jednou mu obsadili sedm připravených budek po sadě a ještě se nedostávalo; hlásili se pořád noví nájemníci. Dědečkovi jich bylo líto, že by někteří musili zůstat bez přístřeší; chutě jim sklepl ještě dvě budky, a poněvadž už na sadě nebylo místa, přibil je pod výstřeším stájí blízko holubníka. Domácí i čeládka se mu smáli, kam že by chtěl špačky nasadit, ale již s prvním jitrem měl dědeček oba nové byty pronajaty. Spačkové tito spřátelili se s holuby a mezi nimi sedali na holubí bidélka. (Dědeček jim říkal pro zvláštní ochočelost "hospodáři".) Za řeči o dědečkově lásce a péči o ptáky nelze pominouti, jak se starávalo mláďata, když měla vyskákati z hnízda. Dědeček pozorovával, že někteří ptáci vyvádějí mláďata dříve, než umějí dobře létati. Takoví chudáčkové nedostateční jsou pak vydáni nejen na pospas kočkám, nýbrž i chlapcům, kteří vesměs ne tak z rozpustilé svévole, jako více z přítulnosti k ptáčkům ptačívají. Chytnou si takového nebožáčka nerozumného, sami jsouce nerozumni, zavrou ho do vězení, ať už do klece nebo do svět nice, pečují oň, jak aspoň jim se zdá, krmívají ho bedlivě tím, co sami nejlepšího mají, ale ptáče často druhý, třetí den hyne. Zákazy a domluvy rodičů i školy bývají málo naplat. Když se dědeček přesvědčil, že jsou tu marny domluvy, začal svou péči o mláďata uplatňovati vlastním neobyčejným výmyslem. Měl-li někde nablízku hnízdo s mladými, pozoroval bedlivě, jak jim přibývá peří a brzo-li by mohli vyskákat. Nežli se to stalo, překvapil mladé i staré nemilosrdným na pohled skutkem. Sebral hnízdo i s mladými, ať staří naříkali jak naříkali, vložil je do klece a pověsil klec někam povýš na bezpečné místo. Polekaní staří nějakou chvíli klec obletovali, dobře si ji se všech stran prohlédli, a nenalézajíce nástrah, počali mláďata skrze drátky krmiti dál, jak napřed krmívali. Takto přinutil zkušený stařec staré ptáky, že krmívali mladé ještě několik dní a mladí zatím nejen dokonale dospěli, nýbrž stali se plachými, takže když dědeček I06
uznal vhodnou chvíli a otevřel jim dvířka na svobodu, letěli, že by jich byl ani luňák nechytil. Dědeček starával se tak zejména o konipasy, kteří hnízdívali na dvoře u stodoly, o čermáčky, kteří měli stálé bydlo pod výstřeším myslivny, i o jiné druhy, když uznal, že by toho potřebovali. Jednou se mu při tom přihodil i zvláštní výjev, že mladé konipasy takto uvězněné krmili současně dva párky starých. Snad se mladých vězňů zželelo i těm, kteří nebyli jejich rodiči a kterým třebas nějak zhynuly jejich vlastní děti. Jan Fr. Hruška.
Ob lásky japonských dětí. Slyšel jsem, že nejmilejší hračkou japonských dětí jsou kamínky. Sedávají před budhistickými chrámy a pohrávají si s nimi. Jsou tak malinké, jako všecko v Japonsku, a proto tak milé. Mají všelijaké barvy, jsou bílé, žlutavé, modré, červené, fialové i černé, často všelijak skvrnité a stříkané. Jsou čisťounké, tisíckrát opláchnuty vodou a sluncem osušeny. Jsou ohlazené a všemožných tvarů: placaté a okrouhlé, placaté a eliptické, kulaté jako kouličky, nebo mají tvar maličkých vajíček, nebo jsou to mističky, talířky a pánve, jakých by mohli užívat ti nejmenší trpaslíci za nádobí. Jsou mezi nimi prosté, ale dobrácké kamínky z křemene neb vápence, zelenokamu nebo žuly, a také šlechtické, vzácné kousky opálů, achátů, měsíčních kamenů a lapis lazuli, které hrají všemi barvami. Japonské dítě tyto oblásky miluje. Nejen že si s nimi hraje, ale má k nim posvátnou úctu. Soudí takový malý klučina, že kámen je mnohem víc, než se zdá. To je znamenitá domněnka! Jak prázdní jsou lidé, kteří do kamenů kopou a po nich bezmyšlenkovitě šlapou, řkouce: to je jenom kámen! Děti naše mají kamínky také rády, zvláště ty ploché, které pěkně vyskakují, když se hodí po hladině řeky, nebo malinké hranaté, jimiž pohazují při hře, které se říká "kamínky" nebo "drápky", a kdy úkolem je co nejvíce vyhozených pochytat do obou rukou, aniž by dopadly na zem - ale nikdo u nás nedovede kamínky tak milovat, jako jsou milovány v Japonsku. Najdou se tam také dospělí, kteří se dětem smějí, když se od svých oblásečků nemohou odloučit, domů je nosí a jako drahokamy ukládají - a nebýt toho, nikdy by dítě, ani když dospěje, nepřestalo své kameny milovat, nikdy by se jich nemohlo nabažit, pořád by v nich nalézalo něco nového a neobyčejného. Vždyť tolik kladli dospělým otázek o kamenech, když byli malí, na které tito nikterak nedovedli odpovídat. Velcí, starší lidé už na to nikdy nemyslí, co tajemného a skrytého je v takovém oblásku. Jindy, za dávných časů, však na to myslili, jak o tom svědčí staré japonské báje. Když dítě umře, hraje prý si s malými duhovými kaménky v Suchém Rečišti Reky Duší - žasnouc snad, proč nevrhají stínů. Na l08
námět Hearnův
napsal Woowotanna .
v
~r-~~ I
~
"'-;'ony
one..,
Kone
•
.
J
A ''\'\.,
h tl
•
1"\
pole
•
• ../
CI mdep I s.€
I
stOI I
rod l,wore.I"')
I
'
•
)trojl '
,,~d'yby,h j~ věděb ~I' to jsou ~
I
voclič~ .
J\ dybyc.h i~ věclěb,
_5c
I~OVj hoc.h q 11'le.ho/
n~sJJ"~la OV.>t\
b)'d"'"\ lil11 '
3rn;)t~h()
Stará lípa. Jaroslav Málek, 3. tř. ob. šk. ve Slavíkově na Zelez . horách . Prostřed
naší vsi Stikově stojí vysoká lípa. V létě provozujeme pod ní své večerní hry. A tu naši lípu málem by byl docela zničil požár. Tolik jsme ji všichni litovali. Ríkali jsme, že již nebude tak zelená, jako bývala. Ale ten strom jakoby cítil, že jej litujeme, znovu se zazelenal a v době květu vylil okolo sebe milou vůni. Sedáme a hrajeme si pod ní radostně. I cizinci ji obdivují, když k nám přijdou, neboť máme od ní rozhled na všechny strany. Borovský kostelíček vidíme od ní velice pěkně.
o našich kuřatech. D. Machová, 3. tř. ob. šk. ve Vrchlabí.
Každé jaro maminka nasazuje kuřata. Nejprve vystele kukaň senem a vloží pod kvočnu obyčejně patnáct vajec. Když se třetí týden chýlí ke konci, chodívám s maminkou poslouchat, jestli kuřátka tikají. Nejdříve na klovnou zobáčkem skořápku; v malé skulince objeví se žlutý zobáček, znamení, že kuřátko ve vajíčku je živé a má se k světu. Najednou na něm praskne skořápka a vyklube se malé kuřátko. Za půl hodiny uschne a je žluťoučké a křehoučké jako buchtička. Tak se to opakuje u každého kuřátka. Někdy se jich líhne několik najednou. Brzy se batolí okolo kvočny, klovají ji do očí, hřebínku a ona si všecko nechá líbit. A když jim po prvé nasypeme jáhly, ihned vědí, co mají dělat; honí ta zrnečka, až se jim podaří uchopit je do zobáčku a slupnout. Když se nazobají, dáme jim na mištičku mléka, a to je na ně podívaná, jak běhají v misce a jsou celá zmáčená. Když se nazobají a napijí, zalezou kvočně pod křídla, jen jim nožičky koukají, anebo tu na jedné, tu zas na druhé straně objeví se hlavička, nebo jen zvědavý zobáček kuřátka. Jak se probudí, mají opět hlad. Kvočna jim hledá červíky a různý hmyz, volá je a kuřátka se hned kolem ní sběhnou, neboť každé z nich chce být poděleno. Den za dnem jsou čipernější a rychle rostou. Když někdy nad nimi zakrouží ostříž, kvočna ho hned svýma bystrýma očima zpozoruje a starostlivě kuřátka svolává. Ta ihned porozumějí a utíkají, co jim nožky stačí, aby se skryla pod ochranná křídla své matičky, kde jim je přece jen nejbezpečněji. Bydlíme ve strážním domku, zrovna u trati. Když mně bylo pět let, vběhla nám jednou kvočna s kuřaty pod vlak. Zajeli kvočnu a čtyři kuřátka. Plakala jsem, že kuřátka ztratila matičku. Ríkala jsem jim sirotečkové a ujala jsem se jich, abych jim alespoň trochu nahradila kvočinku. Ráno jsem si je vždy pustila a celý den jsem je pásla. Dokud byla kuřátka ještě malinká, odnesla jsem je všechna v zástěrce na strniště, aby si hledala zrnečka, a domů jsem je opět tak dopravila. Když pršelo, zalezla jsem si s mými sirotečky na seník, rozprostřela jsem jim zástěrku na seno; kuřátka se stulila do zástěrky a já jsem si k nim položila hlavu a vypravovala jsem si s nimi. Nyní už jsou z nich velké slepičky. IlO
Dvě veselé
hry.
Na kočičku. Děti sedí v kruhu. Jedno uprostřed kruhu představuje kočičku. Ta se přikrčí nebo poklekne před některým z hráčů, a lísáním a mňoukáním snaží se jej rozesmát. To není nesnadné, zvláště proto, že se obyčejně všichni ostatní smějí. Kočička smí jen třikrát zamňoukat, a po každém zamňoukání musí ji ten, před nímž klečí) pohladit a říci mazlivě: "Má kočičko, má kočičko!" Podaří-li se kočičce hráče rozesmáti, stane se tento kočičkou, kdežto kočička zaujme jeho místo. Komu se nepodařilo ani po trojím mňoukání druhého rozesmát, musí to zkusit u jiného. Hra tato je velice zábavná.
*
Nastav ruce! Děti stojí v kruhu blízko sebe. Všichni ohnou ruce v předloktí a nastaví dlaně. Střední běhá rychle uvnitř kruhu a snaží se některou nastavenou dlaň zasáhnout. Zasažený jde pak za něho do kruhu. Každý z hráčů může rukou uhnouti, připažiti ji, když jej střední ohrožuje, ale ihned po jeho vzdálení musí zase ruku nastavit. Je-li kruh příliš velký, mohou být uprostřed dva hráči, tím se hra značně zrychlí a stane ještě veselejší. V. Vavřina .
Naše vesnice se zdokonaluje. V naší vesnici pod strání máme ještě dvě chalupy pod došky. Před pěti lety jich tu bylo ještě několik. Teď už každý u nás dává na střechu červené tašky, takže tu už ani ty dvě doškové střechy asi dlouho nebudou. Bydlí v nich dvě chudé rodiny a ty už dlouho své domky neopravovaly. Kdyby si mohly dát novou střechu, jistě by si daly také střechu z tašek. Ale zato jsou ty jejich střechy celé zelené, lesklým mechem porostlé. Když tu byli z města výletníci, fotografovali je, nějak se jim velmi líbily. Mají tam také ještě taková malá okna, jaká nejsou už nikde ve vesnici. Myslím, že se ani nemohou otvírat. Jednou jsme vkročili dovnitř a byl tam vzduch až k zalknutí. Už by se nám dnes nechtělo bydlet v těchto chaloupkách. Ale když jdeme kolem nich, vždy se rádi podíváme na ty omšelé střechy. U nás v obci se teď stále něco děje. Na jaře postavili sloupy a natáhli po nich dráty. Brzy pak po prvé u nás svítila elektrika. Všichni si to chválili, naše obec se tím přeměnila skoro na malé městečko. Teď zas je u nás jiný ruch. Naší vesnicí bude jezdit autobus! Upravuje se cesta prostředkem vesnice. Když jsme po ní jeli loni na žebřiňáku, důkladně jsme se vytřásli, jak to házelo přes strouhy, jámy a hrboly. To prý musí všechno pryč, než začne jezdit autobus. Také strouhy podél silnice prohloubili a tam, kde přes cestu vytékala odpadová voda od studny největšího statku, vyhloubili teď no tnou strouhu, položili rouru a odpad teď vedou pod cestou. Také všechny mosty opravili, i břeh u potoka. Ale čemu jsme se nejvíce divili! Cesta vedla dříve vesnicí hned doprava, hned zas doleva. Teď to všechno srovnali. Kde bylo třeba, odkrojili sousedům III
kousek zahrady nebo dvorku a teď bude silnice širší a pěkně rovná. Ale u jednoho hospodáře porazili při tom rovnání před domem i starou lípu, která měla korunu pěkně vysoustruhovanou jako do kužele. To nás velmi mrzelo, protože stará lípa je strom skoro posvátný a tohle byla jistě nejlepší lípa v obci. Však prý se náš . starosta také zlobil na ty pány, kteří silnici vyměřovali. . Také máme ještě novotu na návsi před školou . .Tam zasadily naše děti pět stromků. Uprostřed je lípa Svobody, kolem ní ve čtyřech rozích ještě čtyři menší lipky. Každá představuje jednu zemi Ceskoslovenské republiky. Dříve než se stromky vysazovaly, upravili chlapci celou náves. Větší kameny odvezli, půdu srovnali a zkypřili, a poněvadž se náves svažuje jedním směrem, vykopali i stružku, aby voda stékala pěkně do hlavní strouhy podle cesty a nebrala při dešti s sebou dobrou zemi kolem stromků. Skolní děti pomáhaly také při vysazování stromků na našem novém "nábřeží" podél potoka pod vesnicí. To má být jednou park, kam mají přijít lavičky. Zatím je tam široká pěšina k procházkám. Chodí tam dost lidí hlavně v sobotu k večeru a v neděli. Skolní děti mají toto vysázené místo pod svou ochranou. Jednou tam přišel s dětmi pan učitel a bylo tam tolik odhozených papírů, že se třída hned rozhodla papíry sesbírat. Dnes je tam už dokonce u hlavní pěšiny postaven žlutý plechový koš s nápisem "Na odpadky". Naše školní budovy nám už nestačí. Obec pomýšlí na stavbu nové školy. Bude to je~tě nějaký čas trvat, než se sejdou potřebné peníze. Ale pozemek už je vyhlédnut. Než se začne na něm stavět, bude ho naše stará škola používat jako hřiště. Na obecním úřadě a ve škole již viděli plány na novou školu. Také dětem již pan učitel vykládal, jak bude nová škola asi vypadat: třídy budou mít velká okna skoro přes celou stěnu a budova bude .obrácena k jihovýchďdu, aby si dopolední slunečko mohlo za každé roční doby do ní posvítit. Budova bude mít vodu do tříd i na záchody, a hřiště a zahradu pro děti. Nic takového u staré školy dosud nebylo. U domu, v němž je obecní úřad, opravují teď studnu. Pan učitel vzal s sebou nejstarší chlapce a dívky a šli se všichni na to podívat. Při tom jim vykládal, že blízko studny nesmí být nikdy ani hnojiště ani záchody. Studna musí být shora a se stran uzavřena, aby do ní nemohla proniknouti žádná špinavá voda ani smetí. Okolí studny má být tak upraveno, aby se kolem ní netvořily žádné kaluže, ani se nedrželo bláto. Děti již věděly, že hlavní nemoc, kterou může člověk dostat ze znečištěné vody, je tyfus a vzpomněly si, že jeden jejich spolužák loni dlouho a těžce touto nemocí stonal. Pan učitel jim pak ve škole ukázal v knize, jak vypadá bacil tyfu mnohonásobně . zvětšený pod drobnohledem. Tak se u nás v obci pořád něco děje, pořád se něco zdokonaluje. Někteří lidé na to láteří, že to neb ono jakživo dříve nebývalo a že lidé přece žili spokojeně. Jistě i dříve mohli žít spokojeně, ale kolik jich zemřelo předčasně, dříve než se dočkali zralého věku! Před padesáti lety žil jeden člověk průměrně 35 let, nyní se již lidé dožívají průměrného věku 56-58 let. - Ty různé novoty přinášejí i na vesnici více čistoty a poskytují každému člověku více slunce, vody a vzduchu. Tím přinášejí i více zdraví a radosti ze života. Jiří Stehlík. II2
Pro školy t'y to zvláště levné ceny! Plstěné
podložky pod květináče 10 x 10 cm, síla S mm, 100 kusů
Plstěné
za
Kč
25'-,
podložky pod psaci stroje 32
x 30 cm,
I
kus
Kč
sila
12
mm,
5'-,
kloboučky zubní pasty
Podložky pod nohy 60 x 40 cm, sila I
eV
~
kus
I2.
mm
Kč 12'-,
.Thymolin
předešlém insertu byla omylem uvedena nesprávná cena KČ2S'-,)
a pojedeme na prázdniny
Dodává: ,
v
TOVARNA NA , PLST,
společnost s
Sbírám Sbíráš Sbírá Sbíráme . ..
r. o. v Ustí nad Orlicí
do Grada k moři!
MÝDLO'
-
,
·HELLADA · EXPORTNÍ Příjemné
mýdlo ·· pro mytí a koupání! Dokonale myje, vv • osvezu}e a pleti prospívá!
STO Objednejte si! LIDOVÝCH prSNÍ K POCHODU
Prdvě vyšlo!
pro jeden až čtyři hlasy. Sbírku uspořádal Ferdinand Krch. úp'ravyprovedl Miroslav,Krejčí.-Obálku nakreslil A. Kašpar. Větší zpěvníkový formát, krásná úprava, 96 stran.
Brožovaný výtisk stojí Kč 7'50, pro členy Dorostu pouze Kč 5'-. Vyšlo též v umělecké poloplátěné vazbě v několika barvách se zlacenou kresbou na přední desce. Cena vázaného výtisku Kč 10'-, pro c1eny Dorostu pou~e Kč 7'-. Pro názornost uvádíme začátky .všech písní s udáním, pro kolik hlasů jsou upraveny: A já su synek z Polánky ......... 2 Anča čierna, buď mi verná ...... 2 Andulička kovářova ............ 3 Anduličko, vstávej ...... ...... 2 Andulko, huběnko ............. 1 Anička maličká ................ 1 Anička mlynárova ........... :. 1 Aničko má, néni možná ......... 1 A pred nálni zahrádečka ........ 2
Až pujdete pres pole ........... 3 Beskyde, Beskyde ............. 2 Budil som fa, budil ............ 3 Což ten panský mostek ..... ... . 2 Cierna vlna na bielom beránku . '.. 2 Cie je to dievčatko ............. 2 Cípak je to líha nezvoraná ........ 2 Ci polečko neoraný ............ 3 Daj lni, bože, ten dar . .. . .. . ... I Děvče z Lišně ............... 2, 5 DúValaši,dú ................. 2 Dyby byla Morava ...... _..... . 1 Ej, lučka, lučka zelená .......... 1 Ej, padá, padá rosička ... _...... 2 Ej, škoda fa, šuhajko ........... 1 Ešče sa opýtam ................ 1 Hájíčku zelený ................ 1 Hej, lepšie na doline .. ·.· .. ·· 3, 5 Hej, háj, haj, háj, háj; ........... 2 Hej, háj, hej, háj, zelený háj ...... 2 Hnalo divča krávy ............. 1 Homa s Frantou .............. 3 Homíčko, zlá rada ............ 2 Hory!~oly, č;,rný les ... . .... ... 2 Husart, husarJ ...... ,. ... ...... 2 Chodime, chodime . ....... . ... 2
Išla Marina' ................... 2 Jadohorynepójdem ... . ...... . 4 J aníčko, čo robíš .............. 2 Janku, Janku, oral-li jsi ......... 2 Janošenko,Janko .............. 3 Javorník, Javorník ............. 1 Kdo fa, Jano, kdo ťa rúbal ...•... 2 Když jsem já šel do Kolína ...... 2 Keď já pujdem na tu vojnu ...... 2 Keď si ty taký krajčfr .......... 3 Keď som bol malučký .......... 3 Keď som trávu kosil .... . . .... .. 2 Komáři se ženili ............... 2 Kukulienka, kdze si bola ....... 2 Lúčkazelená, nepokosená ....... 2 Lúka sečená, tráva zelená ....... 2 Majerán, majerán .... - ......... 3 Mariška, nepolievaj chodničky .. 2 ' Na Královej Holi .. .......... . 1 Na tých našich lukách . ......... 2 Nebrkoc,cérečko,nebrkoc ....... 2 Nechoď,Janku,(I.) ............ 2 Nechoď,Janku,(II.) ........... 2 Nechoď, synku, pres voděnku .... 2 Ogarekadyňa ...... .......... 2 Okoló mlýna červená hlína'... .... 2 Pase ovčák ovce .. .. ....... .... 2 Páslo děvče, páslo koně .. .. .. ... 2 Pásol Janko dva voly .. .......... 2 Počkaj, má lnilá, já na ťa povím ... 3 . Pod J avorničky čtyri chodničky .. 2 Pod Prešpurkom kraj Dunaja .... 1 Pojďty, Juro, pojď ty za mňa ..... 2 Pres zelené žitečko voda teče ..... 2 Pridi, J anfk prelnilený ....•..... 4
Prfdi ty, šuhajko, ráno k nám .... 2 Pri Prešpurku na Dunaji ....... 2 Pri pot óčku ruža kvitne ......... 2 Prší, prší, len sa leje ........... 3 Sedemdesiat sukieň mala . . .. ... 2 S pravéj strany hája ............ 3 Stávaj, Homo, hore ............ 2 Sel dudáček hráti na hody ....... 3 Suhajenko, sám něchodzievaj .. .. 2 Stidiry, štidiry ................. 3 Teče voda ze skalky ........... 2 Ten chlumecký zámek ....... . .. 2 Ten náš slouha troubí zdlouha ... 1 Tráva neroste, edem za vodú .... 2 Treba som já rychtárova céra .. .. . 2 Trenčanskú pažicú .. . .......... 2 Tu máš, Vávroj ten koláč ........ 2 Tynom, tánom, na kopečku stára .. 2 Uhynula na salaši slanina ....... 2 U Starej Brec1avy na hrázi ...... 2 Už jdou kamarádi ............. 2 Včera neděla bola .............. 1 Všeci lidé povfdajú ............ 1 V širom poli dážď ide ... .. ..... . 2 Vyletěla holubička ze skály ...... 2 Za tou naší stodoličkou (1.) . . ... . 3 Za tou naší stodoličkou (II.) .. . .. 2 Zaspievaj; slávičku ...... ....... 1 Zelená sa bučina ............... 2 Zjedzte ma, vlčky, zjedzte ....... 2 Zle s tebú, synečku ' ... ......... 2 Zme my tu chasnici ...... ' ... ,. 2 Zpívéte, vážanščí kohóti ........ 2 2alo děvče, žalo trávu,' . ... .... .. 2 2enilo sa motovidlo .. . .... .. ... 2
Sbírka obsahuje celkem 18 jednohlasých, 69 dvouhlasých, 16trojhlasých, 2 čtyřhlasé a 2 pětihlasé p\sně. Z nich 9 kánonických (8 dvouhlasých, I trojhlasá). Všecky písně lze zpívati z nouzejednohlase. Sbory jsou většinou velmi snadné dvouzpěvy samostatných melodických hlasů, takže nacvičíme vlastně dvě různé melodie k jednomu textu, a pak zpíváme obě melodie najednou.
Objednávky přijímají a vyřizují divise Čsl. Červeného kříže.
