lidská práva aktivismus mladých

BOLESLAVSKÉ FESTNOVINY #5 překonání se

strach a předsudky

existenční nouze

soužití etnik

důstojnost

různorodost vzdělávání

Breivik

zdravotní postižení

nezávislá média

svoboda

lidská práva

aktivismus mladých

životní prostředí vodní zdroje udržitelná spotřeba

znečištění

2

BŘEZEN 2013

Editorial Vážené čtenářky a vážení čtenáři, dostává se vám do rukou páté číslo festivalových novin, které přináší informace o nadcházejícím ročníku festivalu Jeden svět. I letos jsme číslo připravili ve spolupráci se studenty osmiletého gymnázia, kteří tak měli příležitost vyzkoušet si investigativní žurnalistiku. Hlavním tématem letošního festivalu je zvětšující se nesnášenlivost v české společnosti. Komunisté zasedají v krajských radách, neonacisté sklízejí podporu ve studentských volbách a sociálně vyloučenými lokalitami pochodují lidé s transparenty a hesly ne nepodobným těm z Křišťálové noci. To jsou nejvýraznější projevy poslední doby. Podstatné je, jak se budou vyvíjet dále. A ještě podstatnější je, jak se k nim postavíme my, zástupci většinové společnosti. Festival Jeden svět se vám snaží přinášet aktuální souvislosti a zároveň nabídnout možnost daná témata diskutovat s předními osobnostmi českého veřejného života. Tyto noviny by vám měly být ochutnávkou toho, co vás na čtvrtém ročníku festivalu v Mladé Boleslavi čeká. Nebuďme lhostejní k tomu, co se děje kolem nás! Jan Kurka předseda občanského sdružení Téma dne

Redakce šéfredaktorka: Slávka Hepnarová supervizor: Jan Kurka redaktoři – studenti Gymnázia Mladá Boleslav: Dominika Rajnohová, Kristýna Dlasková, Tereza Handlíková, Sebastian Vošvrda a Josef Zdobinský grafické zpracování: Danilo Elvir V březnu 2013 vydalo občanské sdružení Téma dne v rámci festivalu Jeden svět v Mladé Boleslavi

BOLESLAVSKÉ FESTNOVINY #5

WWW.TEMADNE.CZ/JEDENSVET

Politika v rukou mladistvých Tereza Handlíková Dominika Rajnohová

Mladá Boleslav, 23. 2. 2013 – Volební právo v České republice nebylo vždy samozřejmostí a prošlo již mnoha změnami. Hranice volebního práva se stále snižovala a dnes mají možnost volit občané ve věku od osmnácti let. Je to konečná podoba omezení věku voličů? V poslední době se stále více mladých lidí zajímá o politiku a své názory vyjadřují mnoha způsoby. Mělo by jim být umožněno projevit svůj názor i prostřednictvím volebního lístku? Tím, jak by dopadly letošní prezidentské volby za účasti středoškolských studentů, se zabýval program Jeden svět na školách a přináší velmi zajímavé výsledky. Letos jsme se v rámci debat o prezidentských volbách setkávali často s názory mladých lidí, a to včetně těch, kteří se voleb samotných z důvodu nízkého věku ještě účastnit nemohli. Svého kandidáta podporovali různě, slovně se ho zastávali v debatách, přidávali se jako fanoušci do skupin na sociálních sítích nebo si na kabát jednoduše připíchli placku s jeho podobiznou. Přesto, že o výsledku voleb ještě nemohou rozhodovat, jde i o ně. Měli by tedy mít tu možnost se zapojit a výsledky ovlivnit, i když to nebude prostřednictvím volebního lístku. Podle středoškolských studentů by měl být po dobu nadcházejících pěti let naším prezidentem Vladimír Franz. Dokládá to nezávislý výzkum programu Jednoho světa na školách, který se zajímá o politické názory mladistvých. Výsledek studentských voleb se od výsledku těch skutečných značně liší. „Mladí lidé ho vnímají jako nepolitika; kandidáta, který se z jejich pohledu politikou neušpinil. Jeho nekonformita a způsob vystupování jsou jim zřejmě sympatické. Studentskou volbu lze tedy chápat jako určitý protest vůči establishmentu,“ říká Karel Strachota, ředitel programu Jednoho světa na školách. Součástí tohoto programu jsou tzv. volby nanečisto, které letos měly za úkol zjistit, jak by volbu prezidenta ovlivnily hlasy nezletilých. O jejich možném vlivu na výsledky řádných voleb by se dalo diskutovat. Z pohledu těchto projektů je především důležité, aby se mladí lidé aktivně zapojili do života občanské společnosti. Cílem je,

aby měli zájem o veřejné dění, aby znali základní demokratické principy, měli informace o volebním systému, aby se naučili vyhodnocovat informace, které jim politici a politické strany podávají v rámci svých kampaní a v neposlední řadě, aby uvěřili tomu, že má význam hlas a čin každého jednotlivce. Díky takovýmto studentským volbám se zvýšila účast prvovoličů, což je jedním z cílů tohoto programu. V roce 2010 se účast prvovoličů zvýšila o 6%. Výsledky studentských voleb mohou také mnohé naznačit o politických názorech mladých lidí. Velmi dobrým znamením je, že se mladiství zajímají o politické dění i v době, kdy ještě nemohou sami volit. Až totiž přijde chvíle, kdy jim to bude umožněno, budou mít již větší přehled a zralejší úsudek. Co se týče angažovanosti mladistvých v politice, mohli bychom se učit od Skandinávských států. Mladí lidé jsou zde velmi podporováni v tom, aby vyjadřovali své názory, vedli debaty a přicházeli s novými návrhy. Ostatně, s tímto tématem se setkáváme i v norsko-švédském filmu s názvem Statečná srdce, který se promítne během dokumentárního festivalu Jeden svět. Režisér Kar Anne Moe sleduje čtyři mladé lidi s vysokými politickými ambicemi. Děj filmu velmi zasáhne událost ze dne 22. července, kdy 32 letý Anders Behring Breivik v centru hlavního města odpálil bombu, kterou zabil osm lidí a poté na ostrově Utøya postřílel 69 osob na mládežnickém táboře. Také v České republice je ze strany mladistvých značný zájem o politiku. Důkazem je například 14 letá studentka Gymnázia Mnichovo Hradiště Lenka Prokopová. Svůj nesouhlas s Milošem Zemanem vyjádřila v podobě vlastnoručně vyrobených připínacích placek s logem Miloš Zeman není můj prezident. Protože naše republika ještě není pro mladistvé v politice tolik otevřená, je potřeba, aby si studenti našli vlastní cestu, kterou vyjádří svůj názor a právě film Statečná srdce by jim mohl být velkou inspirací. Tématu se věnuje snímek: Statečná srdce, 19. 3. od 20.00, Hlavní scéna.



Až na hranici možností

BŘEZEN 2013

3

Tématu se věnuje snímek: Na sever od slunce, 19. 3. od 18.30, Takzvaná civilizace

Sebastian Vošvrda

Mladá Boleslav, 23. 2. 2013 – Zkuste si představit precizní dílo pavouka v podobě pavučiny. I tak malý tvor dokáže dělat velké věci, které jsou dech beroucí. Úkol je prostý. Přežít! Je odkázán jen sám na sebe a vlastní úsilí, které ho dovede k vytouženému cíli v podobě nějakého konzumního zážitku. Tímto bizarním úvodem směřuji k tomu, že vlastně všichni v sobě máme to pomyslné vlákno k překonávání svých možností sebe sama a vlastního strachu, které nám ve výsledku zajistí nevšední zážitky úplně jiných hodnot. Ne všichni se ale rozhodneme tyto možnosti pokoušet a prozkoumávat jako například dva norští chlapci ve snímku Na sever od slunce. Díky nim se můžeme nechat ponořit do vod severně-ledových a zjistit, že i v hloubi končin pod bodem mrazu se dá zažít síla euforie. Ve 45 minutách překonávají bariéry vlastního strachu a lenosti, aby za nimi nalezli zcela jiný život a rozměr vlastního já. Zdánlivě se může jejich počínání jevit jako zábava, ve které na surfu sjíždějí divoké

vlny ledových vod, ale k tomu, aby mohli strávit devět měsíců v pusté zátoce, museli nejprve z naplavenin vystavět příbytek a smířit se s úplnou izolací. Odkázáni jen sami na sebe, vlastní síly, se snažili prostě přežít. Zanechalo to v nich velmi silné zážitky a nové uvědomění si sebe sama, odkud se tyto pocity ale berou?

Co víme o extrémních sportech Něco podobného nabízí v dnešní době adrenalinový neboli extrémní sport. Mladí lidé jsou často vedeni potřebou zažít něco zcela nového a nečekaného, čím by se mohli odreagovat od všední každodennosti. Hledají něco, čím by potlačili vnitřní napětí nebo docílili svého uznání mezi kamarády a ve společnosti. „Podobné aktivity ovšem nejsou žádnou novinkou. V minulém století jeden cestovatel narazil na domorodý kmen provozující rituál známý v dnešní době jako bungee jumping, který měl prověřit, zda se kluk může stát mužem. Něco jako zkouška dospělosti. Dnes už se většinou nejedná o žádné rituály, nýbrž o módní

záležitost, která kromě úsilí a odvahy stojí také dost peněz. Bez sponzorů by kolikrát některé cíle nebyly možné,“ říká psychoterapeutka Martina Hrnčířová. Ovšem kde se nachází hranice toho, co je a není adrenalin? Každý den se s ním setkáváme a ani si to neuvědomujeme. Například při zkoušení ve škole nebo hádce dochází ke zvýšené aktivitě mozku, zrychlení tepu a tělo je donuceno prožít nečekanou situaci díky hormonům, konkrétně adrenalinu. „Hladinu adrenalinu rozpohybují, a tak zmobilizují emoce. Chvíli jsme stresováni a chvíli hnáni vášní, abychom se následně uvolnili. Tento opakující se režim mají někteří tendenci změnit. To samozřejmě lze. Buď dané hodnoty přiblížíme minimu, nebo je vystavíme druhému extrému. U prvního případu k tomu dochází přirozeně spánkem nebo meditací, kdežto u druhého je zapotřebí značného výkonu. Je pochopitelné, že obě hodnoty by měly být v rovnováze, aby nedošlo k případnému vyčerpání,“ dodává Martina Hrnčířová. Jako dobrý příklad můžeme použít způsob života lva, který při lovu dosáhne extrém-

4

BŘEZEN 2013


ních výkyvů, které kompenzuje dlouhým odpočinkem. Ačkoli se extrémní sporty mohou zdát jako marnotratná záležitost, která se může jevit i jako pohrdání vlastním životem a pohráváním si se strachem, může to pomoci v rozvoji těla a ducha. V každé činnosti je zapotřebí najít hranici, kterou se budeme vést a která nám může umožnit větší bezpečí. Člověk postupně zjistí, co od konkrétní situace může čekat a neskočí do toho rovnou po hlavě. Podobně si na to přišel i profesionální horolezec Petr Mašek, který k tomu dodává: „Loni jak jsme šplhali na Dhaulágirí, tak jsme to otočili 400 metrů před vrškem. Je to vždycky těžké, ale jako jeden druhého v horách nezachrání.“ Je samozřejmé, že co se týče sportu, tak záleží především na přípravě, která si žá-

dá velké úsilí a motivaci. „Kdybych měl doporučit člověku, aby to zkusil, asi bych mu nic neřekl, to už záleží na něm. Buď na to přijde sám, nebo má smůlu. Mě baví ten pocit, kdy mám hrozný strach a pak to najednou přežiju, vyplaví se ty endorfiny a já pocítím ten nával pozitivní energie,“ dodává učitel tělocviku Petr Vyšohlíd.

Kde hledat adrenalin v Mladé Boleslavi Okolí Mladé Boleslavi nám nabízí hned několik možností, jak si extrémního sportu užít. Bohaté skalní převisy zejména v Českém Ráji lákají mnoho dobrodruhů, pro začátečníky bych ale doporučil stěny na Štěpánce nebo stěnu v suterénu 5. základní školy. Menší mohou zkusit zdejší vodácký oddíl. Z jiného soudku

Breivik není monstrum


jsou určitě skoky padákem nebo paintball v Milovicích. Ale jinak je možnost nějakého adrenalinového vyžití celkem nedostatečná. Většina spolků získává poměrně malé finanční příspěvky, takže je závislá hlavně na samotných členech a sponzorech. Základní podmínky často chybí. Problém je také v tom, že máme tendenci si zážitky kupovat. Přitom bychom mohli zajít do přírody a zúročit své dovednosti tam. Všude kolem nás je takových míst, kde bychom mohli zažít něco netradičního. Dohodněte se s přáteli a vyrazte do přírody. A nebo třeba na filmový festival Jeden Svět. Poděkování: Petr Vyšohlíd, Martina Hrnčířová, Petr Mašek

Tématu se věnuje snímek: Statečná srdce, 19. 3. od 20.00, Hlavní scéna.

Zdroj: Respekt, 24. 11. 2012, autor: Tomáš Sacher

Na základě jeho diagnózy poslal norský soud Anderse Breivika do vězení. Soudce si vyžádal jeho hodnocení poté, co dva expertní týmy dospěly k opačným názorům ohledně příčetnosti tohoto masového vraha. Ulrik Malt patří ke špičkám svého oboru – v Norsku vychoval už dvě generace psychiatrů, myslí vrahů se zabývá v několika studiích a učebnicích. Když se vás norští novináři ptali na vaše první setkání s Breivikem, řekl jste doslova: „Neviděl jsem žádné monstrum, ale osamělého muže.“ Jak jste to myslel? Bylo to v soudní síni a asi jako většina lidí jsem čekal, že člověk, který zabil 69 lidí, by měl vypadat agresivně, že už způsob, kterým do síně vejde, bude naznačovat, že nerespektuje soud, nebo že naopak respekt sám chce vzbuzovat. On ale jako by říkal: „Nic nechápete, ničemu nerozumíte.“ Při pohledu na záběry ze soudu to ale vypadalo, že sebevědomí Breivikovi nechybí. Přelíčení se chtěl účastnit ve vojenské uniformě. Viděl jsem ve svém životě mnoho psychiatrických pacientů. Breivik působil ve skutečnosti nejistě, nebyl si jistý svým neverbálním chováním. Měl jsem z něj pocit, jako by do místnosti vstupoval malý chlapec, který se snaží zorientovat a zjistit,

jak se s nastalou situací vypořádat. Prvních pět dní nebylo přelíčení přenášeno televizí, soudci nechtěli, aby se tak jeho myšlenky propagovaly. Mohli jsme ale s kolegy sledovat zvukový přenos. Breivik se snažil vysvětlit své chování, svou ideologii, jednal jako podle scénáře. Dokonce jeden scénář měl a snažil se ho držet. Když soudce naznačil, že už nezbývá mnoho času, on důrazně trval na tom, aby přednesl, co si připravil. Nebyl to tedy typ ideologického, vzdělaného člověka. Zajímavý na něm byl kontrast toho, jak se snažil působit a co na první dojem vzbuzoval. S kolika vrahy jste se vlastně ve svém životě setkal? Setkal jsem se s různými lidmi s psychickými poruchami, kteří zabili jednoho člověka. Nesetkal jsem se ale nikdy s nikým, kdo jich zabil 69.

a který byl pro něj nesnesitelný. Odkazoval sám na sebe: Já zažívám, mně se děje… brutální nespravedlnost. Pak začal generalizovat, že to zažívá celá společnost a tak dále. To se velmi liší od chování chladnokrevného zabijáka. Vrahy lze v podstatě rozlišit na tři rozdílné typy. Prvním jsou horkokrevní lidé, kteří reagují na určitý typ ponížení. Rozčílí se například po rozchodu s dívkou a potom vraždí. Pak jsou tu psychopati – někteří sérioví vrazi jsou psychicky narušení, nemají pocity, jsou společensky izolovaní, necítí vůči obětem zášť. No a pak existuje třetí typ, kam spadá i Breivik, a to je chladný, nenávistný typ. Je to člověk, který si v průběhu času vypěstoval intenzivní nenávist ke společnosti, k tomu, co danou společnost představuje. A na základě této nenávisti začne systematicky a plánovaně připravovat odplatu.

Byla to pro vás tedy zcela nová situace? Jak obtížné bylo takového člověka posuzovat? Ten případ nebyl tak úplně jiný. Rozdíl spočíval v tom, že Breivik se snažil vysvětlit a obhájit své motivace prostřednictvím určité ideologie. Ovšem ve chvíli, kdy začal vysvětlovat příčiny svého jednání, vlastně o ideologii nemluvil. Znovu a znovu se vracel k pocitu nespravedlnosti, jejž zažíval

Tu a tam se objeví zmínka o podobném chování, nedávno v případě amerického vojáka, který začal střílet své kolegy na základně v Afghánistánu. V listopadu byl zase v Polsku odhalen muž, který se chystal vyhodit do vzduchu budovu parlamentu. Co mají tito samostatně jednající masoví vrazi společného? Jsou to vždycky muži, mají obvykle málo přátel, v mnoha ohledech jsou to outsideři.



BŘEZEN 2013

5

Breivik měl například několik přátel, ti ho však považovali za podivína. Mají také obvykle problémy s dívkami. Dívky sice mohou tento typ mužů považovat za zdvořilý, ale shledávají na nich něco divného. Obvykle jsou takoví muži posedlí zbraněmi a mají velmi nízké sebevědomí. Pokud člověk přijme své nízké sebevědomí, vede to zpravidla k depresi. Pokud se s ním ale neztotožní, vede to k tomu, že projektuje své nedostatky do společnosti: nejsem to já, kdo tady má problém. To ostatní mají problém se mnou nebo s jinými lidmi a tak dále. Jaká je tedy Breivikova diagnóza? (…) Mým závěrem každopádně je, že jednou z hlavních příčin jeho chování je Aspergerův syndrom. Jedná se o určitý typ autismu, ovšem vysoce funkčního. Při této poruše lze naměřit IQ okolo 120 a nejste okolím považováni za blázna… Lidé trpící touto poruchou mají obvykle problémy s komunikací s druhými, nejsou schopni vytvořit dlouho trvající vztah, a on toho skutečně schopný nebyl. Za druhé tito lidé velmi často špatně chápou sociální interakce, protože nejsou schopni vžít se do perspektivy druhého. Nedokážou odtušit význam, pochybit a vcítit se do myšlení druhého člověka. To pak vytváří prostor pro neporozumění, pro špatnou interpretaci dané situace. Breivik měl například na základě několika historek z baru pocit, že byl uražen a ponížen Muslimy. Když pak u soudu vypovídali jeho přátelé, vykládali to zcela jinak. Člověk s Aspergerovým je velmi necitlivý vůči ostatním a jejich potřebám. Může je velmi snadno ranit. Ne proto, že by jim chtěl ublížit, ale protože není schopen rozpoznat, co cítí. Takoví lidí jsou tedy z psychologického hlediska zranitelnější a také mohou snadněji zraňovat ostatní. Tito lidé mohou mít i další vlastnost, kterou měl Rain Man; byť připomínám, že Breivik není Rain Man a Aspergerův syndrom jeho vraždění nevysvětluje. Jsou extrémně systematičtí. Jak se to projevovalo u Breivika? Například celý jeden rok připravoval bomby, přičemž všechny detaily během příprav vykazovaly chorobné nutkání. Koupil si například šest tun hnojiva, aby pracoval na výrobě výbušniny ve své kuchyni. Když zjistil, že je to málo, koupil dalších šest a pokračoval od začátku. To celé dělal sám, s nikým o tom nemluvil. Nebo jeho posedlost čísly – uvedl například, že nezabije nikoho pod osmnáct let, což nakonec ale udělal, zabil i šestnáctileté. Když se dozvěděl, že bomba zabila jen osm lidí, ‚ rozhodl se, že bude pokračovat. Zabít jedenáct lidí

podle něj není dost, přesně dvanáct už ovšem ano. Také jsem si všiml jedné typické věci – tito lidé na otázku reagují tak, že ji zopakují, aniž by ji zodpověděli. Když tohle všechno shrneme a připočteme fakt, že byl ve čtyřech letech u dětského psychiatra, protože jeho rodina měla obavy o jeho chování, skládá se nám jeho psychologický profil dohromady. Dětský psychiatr tehdy diagnostikoval něco, co bychom dnes označili za vysoce funkční formu autismu. (…) Psychické poruchy jsou nicméně stále jen podhoubím. K tomu musíme přičíst vážné problémy v Breivikově rodině. Nemůžu o tom mluvit blíže, ale měl problematický vztah s matkou. Žili spolu dlouho sami. Byl odmítnut vlastním otcem poté, co se rodiče rozvedli, odmítl se o něj starat. Zažíval v rodině silný stres, tenze a traumata. (…) Potom do toho vstupuje ještě zmíněný Taurettův syndrom, což je vrozená porucha, kdy má člověk nekontrolované tiky a pohyby. Asi patnáct procent lidí s Tourettovým syndromem pak trpí nekontrolovatelnými návaly vzteku. Někteří z nich dokonce pociťují nutkání někoho zabít. Ale znovu – pokud máte Taurettův syndrom a cítíte potřebu někoho zabít, vyhledáte psychiatra, protože vás samotného to děsí. Breivik však soudu vypovídal o svých návalech hněvu a fantaziích, že někoho zabije, ještě před tím, než je začal obalovat do jakékoli ideologie. Stále to ale nevysvětluje jeho zločin. Breivikův otec byl stoupencem sociálnědemokratické strany, vůči ní Breivik svůj hněv napřel – to možná také hraje svou roli. Breivik vyrostl v nejlepší části Osla, jeho přátelé byli tedy z bohatých, dobře postavených rodin. Představte si, že žijete v malém bytě s matkou, jste ekonomicky jinde, o dost níže než oni. Chodíte s nimi do školy, snažíte se s nimi držet krok, být jako oni, bojujete s přijetím. Nepatříte ale vlastně nikam a váš vztek

roste, stáváte se potenciálně nebezpečným. Pak teprve přichází ideologie. Pro Breivika to byla krajní pravice, kdy našel vysvětlení v historických vzorech z 12. století ve Francii, křesťanské hrdosti, ohrožení kultury a tak dále. A pak začal vraždit. Litoval někdy Breivik toho, co udělal? Ano i ne. Řekl například doslova: „Ano, je mi to líto, nechci ale na to myslet. Protože kdybych o tom začal přemýšlet, upadl bych do deprese.“ Trénoval se, užíval efedrin, aby vydržel a zvládnul tu situaci, aby byl ještě necitlivější, aby se obrnil. To přesně dělal Timothy McVeigh, ten také uvedl, že součástí každé války je smrt nevinných. „A ano, já jsem tady, abych zachránil Norsko a Evropu, a ano je mi to líto, ale nemohu toho litovat, protože se jedná o nutnost“. Mimochodem, je zajímavé, že Breivik sám jakoukoli psychickou poruchu odmítal, byť by ho mohla zachránit před vězením. Je to typické chování osamělých zabijáků jako on? Ano, kdyby dovolil, aby byl považován za šílence, pak by ztratil sám sebe. Jediný způsob, díky kterému s tím může žít, je, že svůj čin zasadil do rámce nějaké ideologie. Kdyby se jí vzdal, neunesl by to, pravděpodobně by spáchal sebevraždu. Proto přiznání k psychickým problémům nemůžeme očekávat. Je přitom fakt, že byl u soudu velmi rozrušený, seděl jsem kousek od něj, asi pět metrů. Na samotném konci se na mě podíval a řekl, že má výpověď byla to nejhorší, co u soudu zaznělo, dokonce horší než to, že on zabil tolik lidí. Právě tak to řekl. Co myslíte, že ho k tomu vyprovokovalo? Nevysvětlil to. Ta podrážděnost ale zřejmě pramenila z toho, že jsme odhalili jeho slabé místo.

6

BŘEZEN 2013



V Mladé Boleslavi se bude otevírat první třída s Montessori prvky Kristýna Dlasková

Mladá Boleslav, 25. 2. 2013 – V České republice se alternativní pedagogické metody teprve začínají dostávat do povědomí veřejnosti. I v našem městě se začínají rozvíjet, a to díky Michaele Tilton. Právě ona založila v Kosmonosích první Montessori školku jménem Go Kids!. Také se podílí na otevření prvních tříd s prvky Montessori na 5. základní škole. Montessori metoda, kterou vynalezla italská pedagožka Maria Montessori počátkem 20. století, má své zastoupení i v Mladé Boleslavi. Dětská zvídavost, touha se vzdělávat a nenuceně vstřebávat poznatky z okolí jsou hlavními pilíři celé Montessori filosofie. „Základem třídy je připravené prostředí z pomůcek zaměřených na rozvoj jazyka, matematiky, výtvarného a hudebního vnímání a získávání informací o světě kolem nás,“ vysvětluje Marcela Pavlíková, ředitelka 5. ZŠ. Učitel vede děti k samostatnosti a zodpovědnosti za své učení, používá slovní hodnocení, uplatňuje respektující přístup k dítěti a specifickou práci s chybou. A právě tato nelehká role čeká od září Lucii Kašparovou, jednu z budoucích učitelek

nově otevíraných tříd. „Obavy mám, každý začátek je těžký, čekat na ideální podmínky by znamenalo nezačít třeba vůbec a to by byla škoda. První setkání s Montessori pedagogikou jsem zažila asi před 13 lety při svém studiu sociální pedagogiky v Praze. Podrobněji a hlouběji jsem se o tento směr začala zajímat před 3 lety, po narození mé dcery, hledala jsem pro ni tu nejlepší formu výchovy a vzdělávání,“ popisuje svoji cestu k Montessori. „Protože nebudeme otevírat klasickou Montessori třídu, ale třídu s prvky Montessori pedagogiky, vybrali jsme si z jednotlivých oblastí kritéria, která jsou nám blízká a jsou na naší ZŠ reálně splnitelná. Ale i to je mi na Montessori pedagogice sympatické – nejde o dogma,“ doplňuje Lucie Kašparová. Otázka, jak se děti dokáží začlenit mezi ostatní, se nabízí nejen mnoha váhajícím rodičům. Děti z alternativních tříd přirozeně mají odlišné návyky než ty, které docházely do “normálních“ škol. O Montessori se říká, že je vhodné pro všechny děti, ale ne pro všechny rodiče. Co je na tom pravdy? Na otázku, pro koho je vlastně Montessori pedagogika určena, učitelka Kašparová od-

povídá: „Já bych každému rodiči doporučila, ať hledá vzdělávací formu, školu a učitele, o kterých bude přesvědčený, že jsou nejlepší právě pro jeho dítě. Ať využije tu možnost volby a výběru z nabídky škol, které v dnešní době má. Pokud mu intuice říká, že něco není v pořádku, neměl by podlehnout své pohodlnosti a hledat dál. Každá škola je o konkrétních lidech, kteří v ní pracují, a ve finále je jedno, zda se jedná o školu běžnou nebo alternativní. Děti s přechodem na druhý stupeň nemívají většinou žádné problémy. Někdy však mívají s příchodem těchto dětí problém učitelé.“ Kolik tříd bude 5. ZŠ v září otevírat zatím není zcela jisté. „Nakonec se do této třídy přihlásilo 28 zájemců, což předčilo všechna naše očekávání. Konečný počet přijatých žáků zatím nevíme. Čekáme na výsledky druhého kola zápisu a stále přijímáme žáky, a to i do běžných tříd,“ vysvětluje ředitelka Pavlíková a dodává, že snahou je uskutečnit celkovou proměnu školy, tj. způsobu hodnocení, role žáků, učitelů, ale i rodičů, změnu celého procesu učení vedoucí k větší diferenciaci a individualizaci výuky. Na tuto nutnost ostatně poukazují i nepříliš lichotivé výsledky českého školství v mezinárodním srovnávání. „Usiluji o to, aby byly smazány rozdíly mezi třídami tradičními a alternativními, protože tyto principy by měli používat všichni pedagogové, kteří chtějí u dětí zachovat radost z učení a vnitřní motivaci.“

Tématu se věnuje snímek: Všichni spolu a následná beseda, 18. 3. od 18.00, Hlavní scéna



Pro handicapované chybí peníze Josef Zdobinský

Mladá Boleslav, 23. 2. 2013 – V poslední době se téměř každý den můžeme v některém českém médiu dočíst či doslechnout o sociálně nejslabších a státem dosti opomíjených občanech. Mezi tuto sociální vrstvu patří zejména důchodci a lidé s nějakým handicapem – tedy postižení. Jejich uplatnění na trhu práce je téměř nulové, nikde je nechtějí. Doba, ve které jim vláda osekává příspěvek za příspěvkem, je pro ně zkrátka likvidační. Neméně špatně jsou na tom i postižené děti. Ty často vzbuzují u svých vrstevníků nezájem se bavit, protože jsou zkrátka jiné, a ti ostatní se k nim neumí chovat. V horším případě je “normální“ děti i šikanují. Učitelky si s nimi často nevědí rady. Zapojit dítě s handicapem do života ostatních je problém, zdá se. Tedy, ono by to šlo, jenže… nejsou peníze.

V dnešní době, kdy se šetří, kde se dá, to na lepší vyhlídky rozhodně nevypadá. Zle jsou na tom i matky samoživitelky těchto dětí. Po odečtení všech možných výdajů, které jsou prostě na výchovu nezbytné, zbyde rodině na živobytí v daném měsíci kolem dvou tisíc. Často i méně. Představte si, jak se uživíte s dvěma tisíci měsíčně, měsíc co měsíc. Pořád a stále dokola řešíte existenční problémy – co je to maso nevíte, co jsou sladkosti nevíte. A stát těmto lidem prostě nepomáhá. Spíše naopak. Jistou šanci nabízí handicapovaným různé fondy, ty jsou ale v dnešní době téměř vyčerpány, či různé organizace. Dospělým pak naději v zaměstnání nabízejí například chráněné dílny. I zde je ale obrovský problém. Vinou finanční krize tradičně nejsou peníze. Dílny vyrobí zboží, které ale nejde na odbyt. Člověk si totiž řekne, výrobky lidí

BŘEZEN 2013

Tématu se věnuje snímek: Chudoba cti netratí a následná beseda, 20. 3. od 17.00, Hlavní scéna

s handicapem? To kupovat nebudu, nemá to dostatečnou kvalitu. V Mladé Boleslavi pomáhají handicapovaným například lidé z Centra 83. Tito lidé pracují i jako dobrovolníci, často i bez vidiny nějaké odměny. Jenže, tato práce je velmi náročná na psychiku. Suma sumárum, pokud se na Ministerstvu práce a sociálních věcí nenajde člověk, nejlépe sám ministr, který by tento problém začal řešit, je jakákoli změna v nedohlednu. Pokud vás toto téma zajímá, vřele doporučuji zajít na dokument Daniely Gébové Chudoba cti netratí. Dokument velmi názorně přibližuje starosti a problémy matek samoživitelek, které ač nemají samy, jak se říká “co do huby“, pro své děti by se rozkrájely. Budete svědky každodenního shonu, práce kolem dětí, shánění financí, neutuchající energie a lásky.

Plýtvání a jeho dopad na náš každodenní život – jednotné téma pro výstavy, které budou uvedeny v rámci Jednoho světa Letošní ročník festivalu Jeden svět v Mladé Boleslavi nabídne hned dvě výstavy, které reagují na vztah člověka k životnímu prostředí a zároveň upozorňují na různé podoby strachu, se kterým může bojovat každý z nás. Pro hlavní festivalovou scénu Vzdělávací centrum Na Karmeli byla vytvořena speciální instalace, inspirována tématem Bojíte se snášet?, které prostupuje jak filmovou dramaturgií, tak celým doprovodným programem. Pro účely festivalu ji vytvořilo místní občanské sdružení Neplejtvej, které tvoří skupina přátel, jimž nevyhovuje konzumní životní styl současné společnosti. Snaží se proto poukazovat na zbytečné hýření přírodními zdroji a hledají způsoby, jak různými změnami v osobním životě lze šetřit naši planetu. Podle zakládající členky sdružení Zuzany Daňkové se v dnešní době

plýtvá se vším – s energií, potravinami i přírodními zdroji. Stejný názor zastávají také tvůrci snímku Ztracené řeky, který ve čtvrtek 21. 3. 2013 uvedeme v rámci festivalu v Ekocentru Zahrada. Film, který zkoumá zánik přirozených vodních toků v oblastech dnešních světových metropolí, bude doplněn výstavou fotografií Voda. Ta zkoumá zatížení vodních toků intenzivním využíváním pro potřeby zemědělství, průmyslu a velkoměst a upozorňuje na plýtvání, které může vést k celkovému ohrožení jednotlivých ekosystémů. Výstavu Voda podpořil Francouzský institut v Praze a v Ekocentru Zahrada ji zájemci mohou navštívit v průběhu března 2013. Kromě Karmele ozdobí Neplejtvej, o.s. také další festivalové prostory, kde budou moci návštěvníci vidět, jak lze kreativním způsobem využít odpadní

7

materiály k výrobě nejrůznějších objektů. „Jsme skupinka nadšenců, neklademe si žádné přehnané cíle, ale věříme, že i drobnostmi můžeme pomoct. Změnit postoj alespoň malého množství lidí ke konzumnímu způsobu života, někoho inspirovat, nebo alespoň na chvilku zabavit, to jsou naše cíle. V současnosti se nejvíce věnujeme kreativnímu využití odpadních materiálů, protože i odpad je surovina!!! Lze tak vyrobit spoustu zajímavých, užitečných věcí. Objekty vyrobené z odpadu budou k vidění i ve všech projekčních prostorech Jednoho světa. Na Karmeli bude také ke zhlédnutí výstava obrázků začínající výtvarnice Katky, naší kamarádky, která obrázky vytvořila v rámci léčebné terapie, když bojovala s vážným onemocněním“, uvedla Daňková. Michaela Stránská

Program festivalu Jeden svět v Mladé Boleslavi

Út 19. 3.

Po 18. 3. 18.00

Úžasný Ázerbajdžán!, Liz Mermin, Velká Británie, 2012, 55 min. Pohled na dvě tváře této země, která je navenek prezentována jako vzkvétající území spojující východní a západní kulturu. Ve skutečnosti blýskavá centra dělí zdi, za nimiž se skrývá chudoba, a místní občané čelí příkazům totalitního vedení. Na jedné straně je vidět prezident Alijev v jednání s významnými evropskými státníky, na straně druhé stojí vykonstruované procesy a vraždy novinářů, kteří měli odvahu říci pravdu. Vstupné 60 Kč

17.00

…

Beseda na téma Bojíte se snášet?: Zdravotní postižení Osud Jany i dalších osob, které musí řešit podobné situace, nás inspiroval k uspořádání veřejné debaty, v rámci níž chceme upozornit na problematické vnímání zdravotně postižených osob širokou veřejností a zároveň na jejich tíživou životní situaci. Účast na debatě předběžně potvrdil bývalý ministr Drábek. Debatu moderuje redaktor Českého Rozhlasu Martin Veselovský. Vstup zdarma.

Ekocentrum Zahrada

Na sever od slunce, Inge Wegge, Jørn Nyseth Ranum, Norsko, 2010, 46 min. Film Na sever od slunce ukazuje na příběhu surfařů Ingeho a Jørna, jaké může být soužití člověka s vodou a přírodou a jaká může být radost ze života mimo civilizaci. Vstupné 60 Kč Vzdělávací centrum Na Karmeli – přednáškový sál

Statečná srdce, Kari Anne Moe, Norsko, Švédsko, 2012, 118 min. Snímek zachycující podstatu politické scény v Norsku, která bývá označována za nejkultivovanější demokracii světa, byl ovlivněn vražedným řáděním Anderse Breivika na ostrově Utøya. Film, mapující snažení čtyř mladých aktivistů připravujících se na studentské volby, tak nabírá nový rozměr a předkládá svědectví o tomto hrůzném činu a obtížnou snahu hlavních protagonistů i celého Norska se s ním vyrovnat. Vstupné 80 Kč / 60 Kč studenti, důchodci, ZTP, ZTP/P

Vstupné na jednotlivé snímky 80 Kč / 60 Kč / Filmový maraton 150 Kč Festivalová akreditace opravňující ke vstupu na všechny projekce, besedy a afterparty 280 Kč

Vzdělávací centrum Na Karmeli – přednáškový sál

Chudoba cti netratí, Daniela Gébová, Česká republika, 2012, 53 min. Film Chudoba cti netratí zachycuje obtížnou životní situaci tří matek samoživitelek, které se každá po svém vyrovnávají se svým nelehkým osudem. Jedna z protagonistek filmu Jana se potýká s nemocí, v jejímž důsledku jí byly amputovány obě dolní končetiny, přesto se sama dokáže postarat o syna, s nímž žije ve společné domácnosti. Vstup zdarma.

20.00

Hlavní scéna

Hlavní scéna

Raut v atriu Vzdělávacího centra Na Karmeli Hudebně doprovodí jazzové duo Martin Forst (saxofon) a Petr Eichler (kytara)

20.00

Kavárna literární

Hlavní scéna

Beseda na téma Bojíte se snášet?: Vzdělávání Po projekci bude následovat beseda na téma inkluzivního vzdělávání. O tom, co znamená, jaké jsou jeho výhody a o konkrétních modelech nejen v Mladé Boleslavi. Debaty se zúčastní bývalý ministr školství a propagátor inkluzivního vzdělávání v České republice Ondřej Liška. Debatu moderuje Jan Kurka, předseda občanského sdružení Téma dne.

18.30

Takzvaná civilizace

…

Všichni spolu, Hella Wenders, Německo 2011, 87 min. Čtvrtý ročník festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět v Mladé Boleslavi bude zahájen projekcí filmu Všichni spolu, který proniká do německé základní školy Berg Fidel. Ta funguje podle principů inkluzívního vzdělávání, jehož základním pilířem je individuální přístup ke každému dítěti bez ohledu na jeho specifické potřeby. Do jedné třídy tak chodí děti zdravé i hendikepované, děti různých národností či rozdílného věku. Vstupné 80 Kč / 60 Kč studenti, důchodci, ZTP, ZTP/P

17.00

Doprovodná scéna

Hlavní scéna …


St 20. 3.


Normální život, Mikala Krogh, Dánsko, 2013, 75 min. Režisérka Mikala Krogh ukazuje, jak se běžná dánská rodina pokouší žít normální život v nejistotě, kterou přináší smrtelná choroba dítěte, a jak dvanáctiletá Cecilie, u níž se ve dvou letech projevila leukémie, hledá stabilitu a jistotu v každodenních domácích povinnostech, koníčcích a školních úkolech. Vstupné 80 Kč / 60 Kč studenti, důchodci, ZTP, ZTP/P

18.–23. 3. 2013

Čt 21. 3. 17.00

Pá 22. 3. Kavárna literární

20.00 18.30

Ztracené řeky, Caroline Bâcle, Kanada, 2012, 72 min. Dokument pátrá po příčinách vymizení potoků a řek, které se vyskytovaly v dosahu většiny metropolí v době jejich založení. Film se noří do podzemí Londýna, Montrealu, Toronta, Soulu i italského městečka Brescia a nutí k zamyšlení o krajině, kterou jsme jako lidé přetvořili. Vstupné 60 Kč

Hlavní scéna

Takzvaná civilizace 20.00

Ekocentrum Zahrada

Vzdělávací centrum Na Karmeli – přednáškový sál 21.30

Hlavní scéna

Polibek od Putina, Lise B. Pedersen, Dánsko, 2012, 58 min. Snímek je sondou do povahy ruského masového provládního hnutí „Naši“. Na příkladu mladé a ambiciózní Máši Drokovové, asistentky komisaře Našich, film sleduje moderní a pozitivní tvář hnutí. Ukazuje ale i jeho druhou tvář, která je násilná, nacionalistická a štvavá. Zůstane patriotka Máša věrná tomuto hnutí i poté, kdy je krutě zbit její kamarád, blogger Oleg Kašin z opozičního hnutí? Vstupné 80 Kč / 60 Kč studenti, důchodci, ZTP, ZTP/P

Kavárna literární

Pevnost, Lukáš Kokeš, Klára Tasovská, Česká republika, 2012, 72 min. Snímek Pevnost mapuje život obyvatel neuznaného evropského státu – Podněsterské moldavské republiky. Území řízené na dálku Moskvou dodnes nostalgicky vzpomíná na staré dobré sovětské časy, přitom ale vše kontroluje všudypřítomná tajná policie a pro vycestování místní obyvatelé potřebují 3 i více pasů. Přinese jim nová volba prezidenta šanci na změnu nebo bude republika i nadále moskevským satelitem, přes nějž proudí do Evropy zbraně, drogy a lidské orgány? Vstupné 60 Kč

14.00

Doprovodná scéna

Doprovodná scéna

Doprovodná scéna

Hra o kámen, Jan Gebert, Česká republika, 2012, 56 min. Hra o kámen je svědectvím boje dvou znesvářených skupin: té, která stojí za starostou Nového Boru, který dal v duchu smíření dvou národů vystavět pomník sudetským Němcům zavražděným těsně po 2. světové válce, a části politické opozice i veřejnosti, která vnímá tento fakt jako zneuctění vlasti. Spor balancující na hranici vlastenectví a nacionalismu se dostává až do absurdních poloh místních politických bojů, ale pro své vlastní účely ho dokážou využít i prezidentští kandidáti Jana Bobošíková a Miloš Zeman ve svých předvolebních kampaních. Vstupné 60 Kč

17.00

So 23. 3.

klub U-turn

Festivalová afterparty: koncert kapel Vyčůrat a spát a Prádelna Vstupné pro účastníky festivalu zdarma, ostatní 80 Kč

Velvyslanec, Mads Brügger, Dánsko, 2011, 94 min. Dánský novinář a filmař Mads Brügger odkrývá ve stylu špionážních filmů pozadí nelegálního obchodu s diamanty a diplomatickými pasy v Africe.

16.00

Na divokém severu, David Vondráček, Česká republika, 52 min. Film režiséra Davida Ondráčka mapuje události v severních Čechách v průběhu jara a léta roku 2011, kdy došlo k řadě povstání proti místní romské menšině. Sociální sonda s přihlédnutím k historickým událostem souvisejícím s vyhnáním německého obyvatelstva ze Sudet po druhé světové válce přináší pohled na současný neutěšený stav soužití, plného sociálních nejistot i projevů rasové nesnášenlivosti.

17.30

Fenomén /Duševní komfort Jurije Petroviče/, Zdeněk N. Bričkovský, Česká republika, 2013, 54 min. Poetický snímek, zachycující drsnou krásu sibiřské tajgy a domovy místních obyvatel, se zamýšlí nad vnitřní svobodou a životem v souladu s přírodou.

19.00

Věra 68, Olga Sommerová, Česká republika, 2012, 90 min. Snímek režisérky Olgy Sommerové zachycuje zásadní milníky v životě fenomenální gymnastky Věry Čáslavské, jejíž odvaha se stala vzorem pro mnoho lidí i za hranicemi naší země. Na druhé straně však těžce zasáhla do jejího osobního života i sportovní kariéry…


Po zemi, po moři, Harkjoon Lee, Dongkyun Ko, Hein S. Seok, Jižní Korea, 2011, 52 min. Dramatický příběh těžko představitelné odvahy a skromnosti severokorejského uprchlíka Songgooka, který na vlastní pěst zorganizuje útěk manželčiných příbuzných z KLDR do Jižní Koreje. Napínavý snímek, který je plný zvratů, byl nominován na cenu Emmy. Vstupné 80 Kč / 60 Kč studenti, důchodci, ZTP, ZTP/P

Kavárna literární – Filmový maraton

Více informací o festivalu na www.temadne.cz

10

BŘEZEN 2013


Za rodinu, za svobodu


Tématu se věnuje snímek: Po zemi, po moři 22. 3. od 20.00, Hlavní scéna

Dominika Rajnohová

Představte si, že vás čeká velká životní událost, ať už jde o dokončení vysoké školy, svatbu, nebo narození dítěte, a vy se o to nebudete moct podělit se svou rodinou. V této situaci se nachází severokorejská žena Sueryun, která uprchla do Jižní Koreje. Seznámila se zde se svým nynějším manželem, který je také uprchlíkem a společně očekávají narození prvního dítěte. V této chvíli jí přítomnost matky chybí více, než kdy jindy. Její manžel se rozhodne, že svou tchýni dostane za nimi do Jižní Koreje a to pomocí lodní dopravy.

Připomeňme si, že Korea, sirotek z dob Studené války, zůstává i nadále rozdělenou zemí. V roce 1953, na konci Korejské války, byla země rozdělena na dvě nepřátelské části. Sever, kde vládne komunistická Korejská strana práce, podporován Pekingem, trpí hladomorem. Jih, silně podporovaný Washingtonem, je zemí demokratickou, ve které je velmi silná ekonomika. Stále více Severokorejců riskuje své životy, aby utekli na jih. Dokumentární film Po zemi, po moři je velmi emotivní. Nervozita, napětí, sl-

zy strachu i štěstí. Na začátku natáčení je pouze plán rodiny a dokumentaristy. Nikdo neví, jaký bude průběh a jestli tento příběh bude mít šťastný konec. Budou-li vůbec hlavní aktéři filmu stále naživu. Šlo o velmi nebezpečnou a odvážnou výpravu. Vzhledem k extrémnímu ohrožení, kterému se rodina při útěku vystavovala, je tento druh útěku velmi vzácný. Tento pokus o ilegální přepravu je vůbec prvním, který byl zfilmován.



BŘEZEN 2013

11

Státem, kde se zastavil čas Tereza Handlíková

Český dokumentární film Pevnost nás přesouvá na východ Evropy do de facto nezávislého státu Pridnestrovia, česky Podněstří. Téměř po dvaceti letech od rozpadu Sovětského svazu existuje stát, který se stále potýká s živým dědictvím komunismu. Stát téměř o pět seti tisících obyvatelích různých národností, kteří mají až čtyři pasy, aby mohli vůbec někdy vycestovat za hranice. Doposud v něm vládl prezident Igor Smirnov, který ve volbách zvítězil v prosinci roku 1990. Podněstří dodnes nikdy nebylo uznáno žádným dalším suverénním státem. Čeští režiséři dokumentárního filmu Pevnost Klára Tasovská a Lukáš Kokeš, natáčejí film právě v momentě, kdy se

v Pridnestrovii konají prezidentské volby. Již první záběry filmu, kdy společně s kamerou přijíždíme vlakem k hranicím Moldávie a Podněstří, napovídají, že se ocitáme na zcela jiných místech, než která jsou nám známá. Záběry kamery natáčí pozoruhodnou scenérii státu, kde se očividně zastavil čas a je viditelná atmosféra šedi. Režiséři pronikli do soukromí odlišných obyvatel, kteří jsou ve volebním období plni naděje a strachu zároveň.

Pro starší diváky film příliš nového nepřináší. Dokazuje však, že to, co se s naší společností dělo v minulosti, se může stát i v dnešní moderní době. Pro mladého diváka film naopak ukazuje něco nového a svým způsobem velmi zajímavého.

Tématu se věnuje snímek: Pevnost, 22. 3. od 17.00, Doprovodná scéna

V dokumentu Všichni spolu hraje dětská jedinečnost hlavní roli Kristýna Dlasková

Dětský svět je plný objevování nových věcí. První roky ve škole hrají zásadní roli v rozvoji dětské zvídavosti; méně nadané děti rozhodně nemotivuje, když kvůli nedostatku talentu musí navštěvovat školy speciální, nemyslíte? Hlavními postavami dokumentárního snímku Všichni spolu jsou čtyři studenti. Neslyšící, avšak velmi inteligentní David, jeho mentálně postižený bratr Jacob, kosovská emigrantka Anita a Lukas, tak trochu lajdák. Všichni navštěvují školu Berg Fidel v severozápadním Německu poblíž města Münster. Bezprostřední výpovědi protagonistů poukazují na absurditu snažit se rozdělit děti méně a více nadané, postižené a zdravé, starší a mladší. Škola Berg Fidel je otevře-

Tématu se věnuje snímek: Všichni spolu a následná beseda, 18. 3. od 18.00, Hlavní scéna

12

BŘEZEN 2013


ná pro všechny. Společně. V jedné třídě je rozličná skupina dětí, která by jinak byla rozdělena do čtyř tříd podle věku. Díky tomuto snímku můžeme nakouknout pod pokličku školy, kam každé dítě chodí rádo, přirozeně se rozvíjí díky pomoci starších dětí a v budoucím životě si nevytváří předsudky vůči jiným národnostem (ve škole je více než polovina žáků ze zahraničí) nebo

postiženým lidem, kterých je ve škole necelá třetina. Tvůrci dokumentu se zaměřili na čtyři velmi odlišné studenty, zachytili jejich život ve škole i doma, jejich koníčky a často i trápení a hluboké myšlenky, které byste od dětí ve třetí třídě rozhodně neočekávali. Režisérka Hella Wenders, pro kterou je takto dlouhý snímek prvotinou, strávila


s žáky jejich poslední dva roky v jimi oblíbené škole. Tenhle milý dokument si rozhodně nenechte utéct. Kromě toho, že vás místy pobaví, určitě vás i překvapí mladí žáci, kteří mají občas ve věcech jasno více než dospělí a nezavírají oči před svými budoucími problémy, které zcela jistě budou mít na jiných školách, až opustí Berg Fidel.

Polibek od Putina – Dokument o politických ambicích mladých Rusů

Tématu se věnuje snímek: Polibek od Putina 21. 3. od 20.00, Hlavní scéna

Josef Zdobinský

Dokumentární drama dánského režiséra Lise Birk Polibek odbPutina vypráví o mladé dívce Mashe, která – stejně jako většina jejich okolních vrstevníků – vzhlíží s obdivem k prezidentu Ruska Vladimiru Putinovi. Mashe je devatenáct let. Je mladá, život má před sebou. Je proslulá tím, jak na veřejnosti políbila svého prezidenta, a také tím, jak se mu moc snaží pomoci a nelíbí se jí negativní kampaň proti němu. Tu vedou tak zvaní “nepřátelé“ Ruska – politická opozice, zastánci lidských práv nebo i někteří investigativní novináři. Rozhodne se proto vstoupit do organizace, která si říká Nashi. Masha se jakožto ctižádostivá obdivovatelka dere do předních funkcí této skupiny a brzy se stane jednou z hlavních novinářek. Dívka se začne stýkat i s kolegy z opačné strany názorů, kam se postupně začíná začleňovat. Ocitá se tak na křižovatce mezi dvěma názory. Ke skupině Nashi patří, prožila tam velkou část života. Na druhou stranu si začíná uvědomovat, že její postoj k Nashi i opozici se začíná rapidně měnit. Nastává tak její vnitřní boj. Pro jakou stranu se nakonec rozhodne? Je zajímavé sledovat její rozčarování a úzkost, a to zejména poté, co jednoho z nepřátelských reportérů někdo surově zbil. Masha má podezření, že v tom mají prsty právě její kamarádi.

Nashi je nacionalistické hnutí mladých aktivistů, kteří aktivně, i za pomoci násilí, jdou proti putinovské opozici. Jeho vznik se datuje okolo roku 2005. Vladimir Putin vykonával roli ruského prezidenta od roku 2000 do roku 2008. Následně pak působil jako předseda vlády (tuto funkci si vyzkoušel krátce již v roce 1999), aby se v květnu 2012 mohl opět vrátit do prezidentského křesla. V prosinci 2011, poté co zvítězil v parlamentních volbách, ať už legálně či

nelegálně, se v Rusku rozjela vlna masových protestů. Dokument se snaží poukázat i na to, jak federální vláda používá různé zákony a inspekce, aby mohla tak říkajíc “utopit“ organizace nevládní. Pokud vás toto ožehavé téma zajímá, rozhodně byste si neměli Polibek od Putina nechat ujít. Děj má velmi dobrý spád a ačkoli dokument trvá hodinu, při odchodu z kina vám bude připadat jako desetiminutový.

lidská práva aktivismus mladých

Recommend Documents