Univerzita Palackého v Olomouci Přírodovědecká fakulta Katedra rozvojových studií
Tereza KNYTLOVÁ
Lidská práva a problematika jejich porušování ve vybraných rozvojových zemích diplomová práce
Vedoucí práce: Mgr. Miroslav Syrovátka Olomouc 2009
Prohlášení Prohlašuji, že jsem zadanou diplomovou práci vypracovala sama, a že jsem uvedla veškeré použité informační zdroje.
Olomouc,10.8.2009
….……………………. Tereza Knytlová
Poděkování Panu Mgr. Miroslavu Syrovátkovi děkuji za vstřícnost, cenné připomínky, rady a veškerou pomoc při vedení mé diplomové práce. Všem svým blízkým děkuji za podporu během celého mého studia na UP Olomouc.
Vysoká škola: Univerzita Palackého
Fakulta: Přírodovědecká
Katedra: Rozvojových studií
Školní rok: 2007/2008
ZADÁNÍ DIPLOMOVÉ PRÁCE student Tereza KNYTLOVÁ obor Mezinárodní rozvojová studia Název tématu:
Lidská práva a problematika jejich porušování ve vybraných rozvojových zemích (Human rights and problems of their violation in selected developing countries) Zásady pro vypracování: Cílem diplomové práce je nastínění problematiky porušování lidských práv ve vybraných zemích rozvojového světa a zhodnocení vlivu tohoto problému na rozvoj těchto zemí. Po obecném úvodu do problematiky lidských práv bude analyzován stav dodržování lidských práv ve vybraných rozvojových zemích a postoje významných aktérů mezinárodního společenství k tomuto jevu. Struktura práce: Abstrakt, klíčová slova 1. Úvod 2. Obecná charakteristika lidských práv 3. Vybrané země: Dodržování lidských práv Postoj mezinárodního společenství Vliv porušování lidských práv na rozvoj 4. Závěr Literatura Diplomová práce bude zpracována v těchto kontrolních etapách: Konkretizace osnovy a rešerše literatury prosinec 2007 Kapitoly 1,2 duben 2008 Kapitoly 3,4 prosinec 2008 Kapitoly 5,6 duben 2009 Dokončení práce květen 2009 Rozsah grafických prací: dle potřeby
Rozsah průvodní zprávy: 18 000 – 22 000 slov základního textu + DP včetně všech příloh v elektronické podobě Seznam odborné literatury: Human Rights Documentation Unit. 2006. Burma Human Rights Yearbook 2006. Chutná, M. 1994. Lidská práva v mezinárodních dokumentech. Masarykova univerzita, Brno. Marlay, R., Ulmer, B. Report on Human Rights in Burma: Background and Current Status. Journal of Third World Studies [online]. 2001, Vol. XVIII, No. 2, p. 113–128. Šilhánová, L. 1999. Besedy o lidských právech se žáky 8. a 9. roč. základních škol a se studenty středních škol a učilišť. Český helsinský výbor, Praha. Materiály organizací Amnesty International, Freedom House, Human Rights Watch. Vedoucí diplomové práce: Mgr. Miroslav Syrovátka Datum zadání diplomové práce: listopad 2007 Termín odevzdání diplomové práce: květen 2009
__________________________
____________________________
vedoucí katedry
vedoucí diplomové práce
Obsah Seznam použitých zkratek ...................................................................... 9 Úvod........................................................................................................ 11 Cíle práce ................................................................................................ 12 Metodologie ............................................................................................ 13 1. Lidská práva........................................................................................ 14 1.1. Definice a historie pojmu lidská práva ......................................... 14 1.2. Mezinárodní dokumenty týkající se lidských práv ....................... 15 1.3. Organizace a instituce zabývající se touto problematikou............ 17 2. Barma.................................................................................................. 21 2.1. Základní informace o zemi ........................................................... 21 2.2. Dodržování lidských práv v Barmě .............................................. 23 2.2.1. Jednotlivá lidská práva............................................................ 24 2.2.1.1. Svévolné zadržení.............................................................. 24 2.2.1.2. Mučení a kruté zacházení.................................................. 26 2.2.1.3. Právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství .......... 27 2.2.1.4. Právo na svobodu přesvědčení a projevu ......................... 28 2.2.1.5. Zákaz nucené práce a otroctví .......................................... 30 2.3. Postoj mezinárodního společenství............................................... 31 2.3.1. Postoj Evropské unie............................................................... 31 2.3.2. Postoj Organizace spojených národů ...................................... 34 2.3.3. Postoj Spojených států amerických ........................................ 35 2.3.4. Postoj vybraných asijských států ............................................ 37 2.4. Důsledky porušování lidských práv na rozvoj Barmy.................. 37 3. Kuba.................................................................................................... 40 3.1. Základní informace o zemi ........................................................... 40 3.2. Dodržování lidských práv na Kubě .............................................. 43 3.2.1. Jednotlivá lidská práva............................................................ 45 3.2.1.1. Právo na život ................................................................... 45 3.2.1.2. Právo účastnit se vlády své země ...................................... 46
3.2.1.3. Právo na svobodu přesvědčení a projevu ......................... 47 3.2.1.4. Právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství .......... 49 3.2.1.5. Právo na volný pohyb uvnitř státu a právo na opuštění jakékoliv země .................................................................... 50 3.3. Postoj mezinárodního společenství............................................... 52 3.3.1. Postoj Evropské unie............................................................... 52 3.3.2. Postoj Organizace spojených národů ...................................... 53 3.3.3. Postoj Spojených států amerických ........................................ 54 3.3.4. Postoj Organizace amerických států ....................................... 56 3.4. Důsledky porušování lidských práv na rozvoj Kuby.................... 57 4. Zimbabwe ........................................................................................... 60 4.1. Základní informace o zemi ........................................................... 60 4.2. Dodržování lidských práv v Zimbabwe........................................ 62 4.2.1. Jednotlivá lidská práva............................................................ 63 4.2.1.1. Svoboda shromažďování a sdružování ............................. 63 4.2.1.2. Mučení a kruté zacházení.................................................. 64 4.2.1.3. Právo na svobodu přesvědčení a projevu ......................... 65 4.2.1.4. Právo účastnit se vlády své země ...................................... 67 4.2.1.5. Právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství .......... 68 4.3. Postoj mezinárodního společenství............................................... 69 4.3.1. Postoj Evropské unie............................................................... 69 4.3.2. Postoj Organizace spojených národů ...................................... 71 4.3.3. Postoj Spojených států amerických ........................................ 71 4.3.4. Postoj afrických států.............................................................. 73 4.4. Důsledky porušování lidských práv na rozvoj Zimbabwe............ 74 5. Vliv porušování lidských práv na rozvoj a perspektivy do budoucna 77 Závěr ....................................................................................................... 80 Shrnutí..................................................................................................... 82 Summary ................................................................................................. 83 Bibliografie ............................................................................................. 84
Přílohy..................................................................................................... 104
Seznam použitých zkratek AI
Amnesty International
AIDS
Acquired Immune Deficiency Syndrome Syndrom získaného imunodeficitu
ASEAN
Association of Southeast Asian Nations Sdružení států jihovýchodní Asie
CFSP/ SZBP
Common foreign and Security Policy Společná zahraniční a bezpečnostní politika
CIA
Central Intelligence Agency Ústřední zpravodajská služba USA
ČR
Česká republika
G8
Group of Eight Skupina osmi nejvyspělejších států světa
HDI
Human development Index Index lidského rozvoje
HIV
Human Immunodeficiency Virus Virus lidské imunitní nedostatečnosti
HRDU
Human Rights Documentation Unit
IACHR
Inter-American Commission on Human Rights Meziamerická komise pro lidská práva
NLD
National League for Democracy Národní liga pro demokracii
OAS
Organization of American States Organizace amerických států
OECD
Organisation for Economic Co-operation and Development Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj
OSN
Organizace spojených národů
SADC
Southern African Development Community Jihoafrické rozvojové společenství
9
SLORC
State Law and Order Restoration Council Státní rada pro obnovení zákonnosti a pořádku
SPDC
State Peace and Development Council Státní rada míru a rozvoje
SSSR
Svaz sovětských socialistických republik
UK
United Kingdom Spojené království
UNESCAP
United Nations Economic and Social Commission for Asia and the Pacific Ekonomická a sociální komise OSN pro Asii a Pacifik
USA
United States of America Spojené státy americké
10
Úvod V prosinci 2008 uplynulo 60 let od přijetí Všeobecné deklarace lidských práv. Tento právně nezávazný dokument, který stanovuje základní práva pro všechny, je dodnes nejdůležitějším dokumentem v oblasti lidských práv. Bohužel však stále existují státy, pro něž ratifikace této deklarace neznamená, že ji budou dodržovat a dostojí tak svým závazkům. Na světě proto najdeme mnoho lidí, jimž nejsou zaručena ani taková práva, jakými jsou právo na život, nebo právo na svobodu vyznání. Z mnoha zemí, kde nejsou lidská práva dodržována, si autorka vybrala tři zástupce – Barmu/Myanmar, Kubu a Zimbabwe. Všechny tyto státy patří mezi ty, které různé organizace hodnotí jako země s nejhorším přístupem k lidským právům. Jsou to země, kde lidská práva nic neznamenají a kde je pro vládu mnohem důležitější udržet se u moci než životní podmínky obyvatel jejich státu. Na to se snaží reagovat významní členové mezinárodního společenství, kteří prostřednictvím různých sankcí chtějí donutit tyto země ke změně jejich postoje. Mají však tato opatření nějaké dopady? A postihnou ty, které by měla?
11
Cíle práce Cílem předkládané diplomové práce je nastínění problematiky porušování lidských práv ve vybraných rozvojových zemích. Pozornost bude věnována nejen způsobům porušování těchto práv v jednotlivých zemích, ale i jejich vlivu na rozvoj dané země. V úvodní kapitole Lidská práva budou lidská práva definována, budou představeny mezinárodní dokumenty a některé organizace zabývající se touto problematikou. Následující kapitoly – Barma, Kuba a Zimbabwe – se budou věnovat dodržování lidských práv v těchto vybraných zemích. Po obecném úvodu bude následovat popis několika vybraných lidských práv a způsoby jejich porušování. Dále budou uvedeny postoje významných členů mezinárodního společenství a důsledky porušování lidských práv na rozvoj daného státu. Poslední kapitola Vliv porušování lidských práv na rozvoj a perspektivy do budoucna se bude zabývat vlivem porušování lidských práv na rozvoj a nastíní možné perspektivy do budoucna.
12
Metodologie Pro zpracování diplomové práce byly využity tyto metody: sběr dat, jejich analýza a kompilace získaných informací. Práce byla zpracována především na základě internetových zdrojů, použity však byli i informace z tištěné literatury, která se daným problémem zabývá. Většina dostupných materiálů, které se problematikou lidských práv zabývají, nejsou psané v českém jazyce, proto v textu převažují zdroje cizojazyčné. České texty byly nejvíce využity v úvodní kapitole týkající se lidských práv a také při získávání obecných informací o jednotlivých zemích, za všechny můžeme jmenovat například Dějiny Barmy : (Myanmy) od Jana Bečky nebo knihu Kuba: nové dějiny od Richarda Gotta. Při zpracování částí týkajících se porušování jednotlivých lidských práv byly nejčastěji využity materiály a zprávy různých organizací a hnutí, jakými jsou Amnesty International, Human Rights Watch nebo Freedom House, a také texty vybraných zákonů, které lidská práva v dané zemi omezují. Postoje jednotlivých členů mezinárodního společenství byly zpracovány podle zpráv organizací a institucí příslušné země, využity byly i texty zákonů, které upravují vztahy mezi těmito zeměmi. V kapitolách, jež se týkají rozvoje, byla nejčastěji využita data organizací WTO, UNDP nebo OECD. Diplomová práce je doplněna grafy a tabulkami, které jsou buď převzaty z původního zdroje a upraveny, nebo jsou zpracovány autorkou podle dostupných dat. Některé tabulky větších rozměrů a texty dokumentů jsou uvedeny na konci práce jako přílohy, aby nenarušovaly souvislost textu. V práci byl zaveden systém poznámek pod čarou, které buď odkazují na celé texty využitých dokumentů, anebo vysvětlují pojmy a vyjádření, které by čtenáři nemusely být hned jasné. Přímé citace jsou v textu dány do uvozovek a kurzívou jsou vyznačeny původní cizojazyčné názvy.
13
1. Lidská práva 1.1. Definice a historie pojmu lidská práva V literatuře najdeme různé definice pojmu lidská práva. Hendrych uvádí se lidská práva jsou „základními, přirozenými právy člověka jako lidské bytosti. Jejich vymezení zároveň znamená postavení člověka v organizované společnosti. Jako celek jsou tato základní práva nezrušitelná, nepromlčitelná, nezadatelná a nezcizitelná, dá se říci věčná. Lidská práva jsou přiznávána každému bez ohledu na státní občanství“ (Hendrych 2001: 308). Jinou definici uvádí například Šilhánová, podle níž jsou lidská práva „eticko-právní principy, které si lidé postupně utvářeli, uvědomovali a formovali na cestě za humánní a demokratickou společností“ (Šilhánová 1999: 16). Donnelly píše, že „lidská práva jsou práva, která má každý jakožto lidská bytost. Jako taková jsou pro všechny stejná, protože jsme všichni lidskými bytostmi. Proto jsou také tato práva nezcizitelná, neboť nikdo z nás, ať už koná jakkoliv, nemůže být ničím jiným než lidskou bytostí“ (Donnelly 1999: 612). Pojem lidská práva se neobjevuje až v moderní době. Zabývali se jím i takoví myslitelé starověku jako Platón a to ve svém díle Politea nebo Augustinus a jeho Civitas dei. Za nejstarší listinu, která se zabývá lidskými právy, je listina Magna Charta Libertatum, která byla podepsána anglickým králem Janem roku 1215. Dalším významným dokumentem byla Deklarace práv člověka a občana, která vznikla ve státech severoamerické Unie a poté byla přenesena do Evropy v době Velké francouzské revoluce, kdy představovala základ první francouzské ústavy (Zoubek 2001: 217). Významným milníkem v oblasti lidských práv byla Všeobecná deklarace lidských práv (The Universal Declaration of Human Rights), která byla v roce 1948 přijata Organizací spojených národů.
14
1.2. Mezinárodní dokumenty týkající se lidských práv Základem pro dnešní chápání lidských práv se stala Všeobecná deklarace lidských práv. 1 Jistá ustanovení o lidských právech se objevila již v Chartě OSN přijaté v roce 1945, avšak až přijetí právě Všeobecné deklarace lidských práv položilo základ dnešnímu souboru zákonů. Jejím smyslem bylo ustavit „všeobecnou normu, jejíž dodržování by mělo být cílem pro všechny národy“(Informační centrum OSN v Praze 2005a: 188). Deklarace byla přijata 10. prosince 1948 a od té doby si tento den připomínáme jako Mezinárodní den lidských práv. Deklarace má třicet článků. Články 1 a 2 uvádějí, že „všechny lidské bytosti se rodí sobě rovny co do důstojnosti a práv“ a že mají nárok na všechna práva a svobody zakotvené v deklaraci „bez jakéhokoli rozlišování, zejména podle rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, vyznání, politického a jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení“. Články 3 až 21 se týkají občanských politických práv člověka, články 22 až 27 ekonomických, sociálních a kulturních práv a závěrečné tři články stanovují právo člověka žít v takovém prostředí, kde se tato práva dodržují, zároveň však nesmí ohrožovat práva druhých (Informační centrum OSN v Praze 2005a: 189). Všeobecnou deklaraci rozšiřují dva dokumenty přijaté v roce 1966, které jsou na rozdíl od ní právně závazné. Jedná se o Mezinárodní pakt o ekonomických, sociálních a kulturních právech (International Covenant on Economic, Social and Cultural Rights) a Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (International Covenant on Civil and Politoval Rights). Mezinárodní pakt o ekonomických, sociálních a kulturních právech vstoupil v platnost v roce 1976. Lidská práva tu jsou definována jako „právo na práci za spravedlivých a příznivých podmínek, právo na sociální zabezpečení, na přiměřenou životní úroveň a na co nejvyšší možnou úroveň tělesného a duševního blaha a právo na vzdělání a využívání výhod kulturní svobody a vědeckého pokroku“ (Informační centrum OSN v Praze 2005a: 188). 1
Viz příloha č. 1.
15
Mezinárodní pakt o občanských a politických právech vstoupil v platnost taktéž v roce 1976. Pakt zahrnuje například právo na svobodu pohybu, rovnost před zákonem, právo na spravedlivý soud a presumpci neviny a na svobodu myšlení, svědomí a vyznání. Zároveň zakazuje například svévolné zbavení života, mučení, kruté a ponižující zacházení či trestání a válečnou propagandu. Součástí tohoto paktu jsou i dva opční protokoly. První z nich se týká petičního práva, druhý usiluje o zrušení trestu smrti (Informační centrum OSN v Praze 2005a: 190). Tyto dokumenty však nejsou jediné, které OSN za dobu své působnosti vytvořila. Mezi další významné mezinárodní smlouvy patří například Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia, která byla přijata v roce 1948, Mezinárodní úmluva o odstranění a trestání zločinu apartheidu z roku 1973, Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace z roku 1965, Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen z roku 1979 a Úmluva o právech dítěte z roku 1989 (Šturma 1999: 25–26). Kromě těchto univerzálních dokumentů však existují i regionální dokumenty o lidských právech. V evropském prostředí je systém ochrany lidských práv založen na dvou základních dokumentech, kterými jsou Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950 a Evropská sociální charta z roku 1961. Tyto dokumenty byly vytvořeny Radou Evropy. Zatímco první zmíněný dokument se zabývá ochranou občanských a politických práv osob, druhý dokument je zaměřen na hospodářská a sociální práva. Na dodržování Evropské úmluvy dohlíží Evropský soud pro lidská práva, na dodržování Evropské sociální charty Výbor nezávislých expertů, který posuzuje zprávy smluvních stran o tom, jak dodržují vybrané články této charty (Šturma 1999: 29–37). Svou Chartu základních práv má i Evropská unie. Tento dokument byl vyhlášen v prosinci 2000 v Nice a to společným prohlášením Evropského parlamentu, Evropské komise a členskými státy. 2
2
Podrobněji na http://ec.europa.eu/justice_home/fsj/rights/charter/fsj_rights_charter_en.htm.
16
Také ostatní kontinenty mají různé charty a úmluvy týkající se lidských práv. Na americkém kontinentě je základním pilířem Charta Organizace amerických států, která byla přijata v dubnu 1949 v Bogotě. Na tuto chartu navazuje Americká úmluva o lidských právech z listopadu 1969 ze San José (Zoubek 2007: 219). Na dodržování lidských práv na tomto kontinentě dohlíží Meziamerická komise pro lidská práva a Meziamerický soud pro lidská práva. 3 V Africe je základní úmluvou Africká charta práv člověka a národů přijatá v červnu 1981 v Nairobi. Narozdíl od Charty Organizace amerických států Africká Charta dává přednost právům národa před právy jedince. Na asijském kontinentě žádnou úmluvu či chartu o lidských právech nenajdeme, za to ji však najdeme v muslimských státech. V září 1981 byla v Paříži vyhlášena Všeobecná islámská deklarace lidských práv, která je založena na islámském právu šaria. Narozdíl od jiných deklarací, které prosazují princip nediskriminace, předkládá tato deklarace princip rozlišování lidí na základě náboženství a dělí lidi na muslimy a nemuslimy (Zoubek 2007: 219–221). 1.3. Organizace a instituce zabývající se touto problematikou Rada OSN pro lidská práva Nejvyšším orgánem Organizace spojených národů pro dohled na dodržování lidských práv byla až do roku 2006 Komise OSN pro lidská práva založená roku 1946. V roce 2006 nahradila tuto instituci Rada OSN pro lidská práva, která je přímo podřízena Valnému shromáždění. Rada zasedá na rozdíl od Komise, která se scházela jednou ročně na dobu šesti týdnů, minimálně deset týdnů v roce, a každý ze 47 členů je volen na tříleté funkční období, přičemž může být zvolen maximálně na dvě období za sebou. Z každého regionu je stanoven počet zástupců, přičemž Afrika má v Radě 13 zástupců, stejně tak Asie, východní Evropa 6, Latinská Amerika a Karibik 8 a západní Evropa a další státy 7 zástupců (United Nations Human Rights Council 2009a). Cílem Rady je podpora respektování ochrany lidských práv a základních svobod pro všechny 3
Podrobněji na http://www.cidh.oas.org/what.htm
17
bez výjimky. Podle zakládajícího usnesení by se také měla zaměřit na situace porušování těchto práv a zabývat se jimi a měla by podporovat efektivní koordinaci záležitostí týkajících se lidských práv v systému OSN (United Nations Human Rights Council 2006). Úřad vysokého komisaře OSN pro lidská práva Další důležitou institucí v rámci OSN, která se zabývá lidskými právy, je Vysoký komisař OSN pro lidská práva a jeho úřad. Vysoký komisař je volen na čtyři roky a jeho sídlo je v Ženevě. Jeho úřad má pobočky v mnoha zemích světa, jedná se o 11 poboček v jednotlivých státech a 7 regionálních poboček. Cílem této instituce je podpora a ochrana lidských práv ustanovených Chartou OSN a dalšími mezinárodními smlouvami. Poskytuje pomoc vládám jako jsou expertízy a technická školení v oblasti legislativních reforem a volebních procesů jakožto nástroj implementace standardů v oblasti ochrany lidských práv (Office of the United Nations High Commissioner for Human Rights 2009). Amnesty International Amnesty International je jednou z nejznámějších nevládních organizací na obranu lidských práv. Tato organizace vznikla v roce 1961 jako reakce veřejnosti na článek britského právníka Petera Benensona s názvem „Zapomenutí vězni“, ve kterém autor vyzýval občany, aby se pokojně zasazovali o propuštění lidí, kteří byli vezněni pro své politické či náboženské vyznání. Mezi hlavní cíle organizace patří propuštění a spravedlivé soudní jednání pro všechny politické vězně, zrušení trestu smrti, vymýcení diskriminace, ochrana uprchlíků a migrantů a zastavení násilí na ženách. Dnes má Amnesty International více než 2,2 milionu členů, sympatizantů a pravidelných sponzorů ve více než 150 zemích a regionech. Její snaha byla roku 1977 oceněna Nobelovou cenou míru (Amnesty International 2008).
18
Human Rights Watch Human Rights Watch je taktéž nevládní organizace, která byla založena v roce 1978. Každý rok tato organizace publikuje více než 100 zpráv o dodržování lidských práv v 80 zemích světa. Sleduje mnoho oblastí, ať už se jedná o práva žen či dětí, tak o svobodu slova či práva uprchlíků. V roce 1997 dostala Nobelovu cenu míru Mezinárodní kampaň za zákaz nášlapných min, která byla iniciována několika organizacemi, mezi nimiž byla právě i tato organizace (Human Rights Watch 2008). Freedom House Freedom House je nevládní organizace založená již v roce 1941. Jejím cílem je podporovat šíření svobody a demokracie ve světě. Každý rok vydává analýzu týkající se demokracie ve světě. Každou zemi hodnotí bodovou škálou 1 až 7, kde 1 označuje nejlepší stav, naopak 7 stav nejhorší, a to ve dvou základních skupinách – první skupinou jsou politická práva a druhou občanské svobody. Na základě těchto bodů se země dělí na svobodné – průměr hodnocení 1,0 až 2,5, částečně svobodné – hodnota 3,0 až 5,0 a nesvobodné – hodnota 5,5 až 7,0 4 (Freedom House 2008a). Podle analýzy z roku 2008 je dnes nesvobodných zemí 43, přičemž takřka vždy se jedná o země asijské, nebo africké, jediné dvě výjimky představuje Kuba a Bělorusko. 5 Mezi další organizace, které se zabývají lidskými právy, můžeme zařadit například Mezinárodní helsinskou federaci, která však byla na konci roku 2007 z finančních důvodů nucena ukončit svou činnost (International Helsinky Federation 2007). Samozřejmě existují i další organizace, které se zabývají problematikou lidských práv, nejsou však zaměřeny jen na ně. Jako příklad nám může posloužit například společnost Člověk v tísni, která podporuje disidenty a opoziční 4
O metodologii více na http://www.freedomhouse.org/template.cfm?page=351&ana_page=341&year=2008 5 Viz příloha č. 2.
19
aktivisty v takových zemích jako jsou Kuba, Barma nebo Bělorusko (Člověk v tísni 2008).
20
2. Barma 2.1. Základní informace o zemi Barma, nebo-li Myanmar 6 , leží v jihovýchodní Asii. Na jejím území o rozloze 678 000 km2 žije přibližně 48 milionů obyvatel (Marlay, Ulmer 2001: 113). Země je etnicky značně heterogenní, v zemi žije asi 135 etnických skupin (Bečka 2007: 7). Poslední etnické sčítání se však provádělo v roce 1931, proto je počet obyvatel, kteří náleží k jednotlivým etnikům, pouhým odhadem (Marlay, Ulmer 2001: 113). Podle těchto odhadů jsou nejpočetnější skupinou v zemi Barmánci, kteří představují asi 68 procent obyvatel, dále Šanové 9 procent, Karenové 7 procent, Arakanci 4,5 procenta (Hudson et al. 2006: 157). Právě Karenové a Šanové jsou hlavními etniky, které mají separatistické tendence. Barma získala nezávislost v lednu 1948, do té doby byla britskou kolonií. V roce 1962 se po převratu dostala k moci Revoluční rada, v jejíž čele stál generál Nei Win. Byla pozastavena platnost ústavy z roku 1947 a Nei Win se stal jak prezidentem, tak i premiérem. Země nastoupila cestu k socialismu, což vedlo k mnoha hospodářským a sociálním změnám. Byly zastaveny zahraniční investice, došlo ke znárodňování podniků 7 , pro soukromé podnikatele byla zavedena progresivní daň, zvýšily se zemědělské úvěry pro rolníky, země byla takřka izolována od okolního světa, byla povolena jen jedna strana, a to nově vzniklá Strana barmského socialistického programu. V roce 1966 Nei Win prohlásil, že „moc musí být vrácena lidu země, jemuž po právu náleží“(Bečka 2007: 254). Začala se tedy připravovat nová ústava, ke které se mohli vyjádřit i obyvatelé Barmy. V dubnu 1972 došlo k reorganizaci vlády, Nei Win vystoupil z ozbrojených sil a do vlády byli přizváni i civilisté. Následujícího roku došlo k přijetí nové ústavy, která změnila název země na Socialistickou republiku Barmský svaz a garantovala vytvoření Lidového shromáždění. Systém jedné 6
V roce 1989 změnili vojenští představitelé název země na Myanmar, což je starší pojmenování země v barmštině (Honzák, Pečenka 1998: 31). V současné době se v literatuře a internetových zdrojích objevují oba názvy. 7 V roce 1966 měl stát pod kontrolou 40 % dopravy, 60 % průmyslové výroby a těžby, 80 % stavebnictví, 95 % velkoobchodu, 100 % energetiky, spojů a bankovnictví (Bečka 2007: 246).
21
strany – Strany barmského socialistického programu – však zůstal zachován. I nadále sledovala země socialistický směr rozvoje. Bylo vypracováno pět čtyřletých plánů rozvoje, které však vyžadovaly vysoké investice a ty vláda neměla. Byla tedy nucena vypůjčit si prostředky od mezinárodních finančních institucí a západních států. Tyto dluhy však nebyla schopná splácet, především v důsledku poklesu zájmu o její export. K tomu se přidaly další problémy jako vysoká inflace a nezaměstnanost a Barma se tak na začátku 80. let stala desátou nejchudší zemí světa (Bečka 2007: 259). V průběhu let vzrůstaly i nepokoje, které vyvrcholily v srpnu 1988. Potlačeny byly až 18. září 1988 a vyžádaly si minimálně 3 000 obětí (Marlay, Ulmer 2001: 115). Moc v zemi převzala Státní rada pro obnovení zákonnosti a pořádku (State Law and Order Restoration Council – SLORC), v jejímž čele stanul generál So Maun. Ta pozastavila ústavu z roku 1974 a rozhodla se uspořádat nové volby do Lidového shromáždění, které se uskutečnily v květnu 1990. Nejvíce mandátů, a to 392 z 485, získala opoziční strana Národní liga pro demokracii (National League for Democracy – NLD), vedená Aun Schan Su Ťij 8 , laureátkou Nobelovy ceny míru a dcerou generála Aun Schan, zakladatele Komunistické strany Barmy. Naproti tomu vládní Strana národní jednoty získala jen 10 mandátů, což rozzuřilo generály SLORC, kteří výsledky voleb neuznali a odmítli předat vládu vítězi voleb. (Marlay, Ulmer 2001: 115–116). V roce 1997 byla SLORC rozpuštěna a nahrazena Státní radou míru a rozvoje (State Peace and Development Council – SPDC), což ovšem nic nezměnilo na vedení země. V roce
2003
junta
představila
svůj
sedmistupňový
plán
politických
a konstitučních reforem, které mají vést k „disciplinované demokracii“ (European Commission to Thailand, Cambodia, Laos and Burma/Myanmar 2009). Před dvěma roky v zemi proběhla tzv. „Šafránová revoluce“, která začala vzpourou mnichů proti zdražování cen paliva a skončila největšími protesty proti vládnoucí juntě za posledních dvacet let (Beranová 2007). 8
V angličtině Aung San Suu Kyi. Aun Schan Su Ťij se voleb nemohla zúčastnit, protože od 20. července 1989 byla internována v domácím vězení (Burma Center Prague 2008). V domácím vězení je i v současné době.
22
2.2. Dodržování lidských práv v Barmě Ačkoliv je Barma jedním ze států, které se zasadily o přijetí Všeobecné deklarace lidských práv, patří mezi země, kde se lidská práva nejvíce porušují. Podle organizace Freedom House patří Barma mezi 8 zemí 9 , které v loňském roce získaly nejhorší hodnocení jak v oblasti politických práv, tak občanských svobod (Freedom House 2009a). Jak ukazuje tabulka 1, dosahuje Barma těchto výsledků nepřetržitě od roku 1989. Tab. 1: Hodnocení Barmy podle organizace Freedom House Rok(y)
Politická práva
Občanské svobody
1972–74
7
5
1975–76
6
6
1977–80
7
6
1981–87
7
7
1988
7
6
1989–2008
7
7
Zdroj: Freedom House 2008b
Obdobně špatných výsledků dosahuje Barma i v jiném žebříčku, a to v Indexu demokracie, který vydává britský týdeník The Economist. V roce 2008 obsadila 163. místo ze 167 zemí, horšího umístění dosáhl už jen Uzbekistán, Turkmenistán, Čad a Severní Korea. Patří tak mezi 51 zemí, které tento týdeník zařadil mezi autoritářské režimy 10 (The Economist 2008). V květnu 2008 se konalo referendum týkající se přijetí nové ústavy, a to i přesto, že zemi pár dní před jeho konáním zasáhl cyklon Nargis, který za sebou zanechal 140 000 mrtvých a postihl další 2 miliony lidí (BBC News 2009). Nová ústava je jedním z kroků „cesty k demokracii“ (Amnesty International USA 9
Dalšími zeměmi jsou Kuba, Libye, Severní Korea, Somálsko, Súdán, Turkmenistán a Uzbekistán. 10 Žebříček pro rok 2008 a použitá metodologie jsou dostupné na http://graphics.eiu.com/PDF/Democracy Index 2008.pdf (The Economist 2008).
23
2009). Ačkoliv se v nové ústavě již neuvádí, že je Barma zemí se systémem jedné strany, jak tomu bylo v předchozí ústavě z roku 1974 11 , objevují se nové prvky, které avizovanou cestu k demokracii podkopávají. Za takový prvek se dá například
označit
v parlamentu.
12
ustanovení,
které
zajišťuje
armádě
25 procent
míst
Barmský politolog Aung Naing Oo tvrdí, že „tato ústava dává
obyvatelům Barmy možná 5 nebo 10 procent svobody“ (BBC News 2008a). 2.2.1. Jednotlivá lidská práva Na následujících stránkách budou blíže popsána některá lidská práva a způsoby jejich porušování v této zemi. 2.2.1.1. Svévolné zadržení „Nikdo nesmí být svévolně zatčen, držen ve vazbě nebo vyhoštěn do vyhnanství.“ (článek 9 Všeobecné deklarace lidských práv) Svévolné zadržování politických oponentů, aktivistů bojujících za demokracii, členů menšin i běžných občanů Barmy patří mezi rozšířené praktiky vládnoucí junty. Velký nárůst tohoto zatýkání byl zaznamenán po Šafránové revoluci, která začala v září 2007 a po které bylo do října stejného roku zadrženo více jak 6 000 osob, a to včetně nejméně 1 400 mnichů, ačkoliv junta přiznává pouze necelé 3 000 zadržených (Human Rights Documentation Unit – HRDU 2008: 29). Junta se při těchto akcích zaštiťuje zákony, které jsou velmi nejednoznačné a některé z nich byly formulovány již za koloniální nadvlády Britů. Patří mezi ně Trestní zákon (Penal Code), Zákon o stavu nouze (Emergency Provisions Act) z roku 1950, Zákon o nedovoleném sdružování (Unlawful Associations Act) z roku 1908 a z roku 1975 Zákon na ochranu státu – zákon k ochraně státu před nebezpečím ničivých živlů (State Protection Law –
11
Text celé ústavy je dostupný na http://www.thailawforum.com/database1/constmyanmar.html (Thailand Law Forum). 12 Text nové ústavy je dostupný na http://www.amnestyusa.org/all-countries/myanmarburma/page.do?id=1011205 (Amnesty International USA 2009).
24
The Law to Safeguard the State against the Dangers of Those Desiring to Cause Subversive Acts). Z Trestního zákona se nejvíce používá část 505 (b), která říká, že „kdokoliv vytváří, publikuje, nebo rozšiřuje jakékoliv sdělení, zvěsti, nebo zprávy… (b) s úmyslem vystrašit veřejnost, nebo jakoukoliv její část, což může jakoukoliv osobu navést k spáchání útoku proti státu, nebo veřejnému pořádku… musí být potrestán uvězněním, které může trvat až dva roky, nebo pokutou, nebo obojím způsobem“ (Online Burma/Myanmar Library – Penal Code: 157). Zákon o nedovoleném sdružování kriminalizuje sdružování do skupin, a to zvláště těch, které mají politickou povahu, Zákon na ochranu státu dovoluje státu omezit občanům základní práva během nepokojů v zemi (HRDU 2008: 34). Od roku 1975, kdy byl schválen Zákon na ochranu státu může junta také prodloužit zadržení dané osoby bez řádného soudu v případě, že „[tato osoba] provedla, nebo provádí, nebo existuje podezření, že provádí, skutky ohrožující státní suverenitu, bezpečnost, veřejné právo a pořádek…“ (HRDU 2008: 77). To juntě dovoluje držet v izolaci hlavní představitele opozice, jako je tomu v případě Aun Schan Su Ťij, která pro generály „představuje stejné dilema, jaké představoval Alexandr Solženicyn pro Sovětský svaz: je příliš populární, aby ji mohli zabít, ale příliš nebezpečná, aby ji nechali volnou“ (Marlay, Ulmer 2001: 118). V roce 2007 měla Barma 39 vězení 13 , přičemž v minimálně dvaceti z nich jsou zadržováni političtí vězni, což jsou především novináři, spisovatelé, buddhističtí mniši, nebo studenti (HRDU 2008: 78). Junta však označení političtí vězni odmítá s tím, že jsou to násilní zločinci, nebo lidé, kteří „způsobují v zemi nepokoje“ (Marlay, Ulmer 2001: 117). Podmínky v těchto zařízeních jsou otřesné – nedostatek vody a jídla, špatné hygienické podmínky, neexistuje tu zdravotní péče, což vede k šíření nemocí jako je HIV/AIDS, tuberkulóza a jiné. Někteří zadržení se však do vězení nedostanou, protože zemřou již ve vyšetřovací vazbě, 13
Podle Ministerstva pro vnitřní záležitosti Myanmaru je vězení 41 (Ministry of Home Affairs – Correctional Department 2004). Viz příloha č. 3.
25
jak tomu bylo například v lednu 2007, kdy v nemocnici zemřel Maung Chan Kun. Ačkoliv byl podle stop na těle umlácen k smrti, policie tvrdí, že zemřel na malárii (Asian Human Rights Commission 2007). 2.2.1.2. Mučení a kruté zacházení „Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.“ (článek 5 Všeobecné deklarace lidských práv) „Mučení znamená jakékoli jednání, jímž je člověku úmyslně působena silná bolest nebo tělesné či duševní utrpení s cílem získat od něho nebo od třetí osoby informace nebo přiznání, potrestat jej za jednání, jehož se dopustil on nebo třetí osoba nebo z něhož jsou podezřelí nebo s cílem zastrašit nebo přinutit jej nebo třetí osobu nebo z jakéhokoli jiného důvodu založeného na diskriminaci jakéhokoli druhu, když taková bolest nebo utrpení jsou působeny veřejným činitelem nebo jinou osobou jednající z úředního pověření nebo z jejich podnětu či s jejich výslovným nebo tichým souhlasem. Toto vymezení nezahrnuje bolest nebo utrpení, které vznikají pouze v důsledku zákonných sankcí, jsou od těchto sankcí neoddělitelné nebo jsou jimi vyvolány náhodou.“ Tak definuje mučení Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestání, kterou přijalo OSN v roce 1984. 14 Tuto konvenci Barma nikdy neratifikovala 15 , avšak mučením porušuje i své zákony, které sice mučení nezakazují, ale zakazují „ubližování během výslechů za účelem získávání informací“ (HRDU 2008: 103).
14
Text úmluvy je dostupný na http://www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/umluva-protimuceni.pdf. 15 Barma dosud ratifikovala jen Úmluvu o odstranění všech forem diskriminace žen (1979) a Úmluvu o právech dítěte (1989).
26
Mučeni jsou především ti, kteří jsou podezřelí z protivládních aktivit. Rejstřík metod, které jsou k mučení používány, je velmi široký 16 :
sexuální mučení – znásilňování, sexuální zneužívání a ponižování
fyzické mučení – používání pout, okovů, bití různými předměty, pálení cigaretou, elektrické šoky, mučení vodou, nedostatek jídla, vody a spánku
psychologické mučení – zavázání očí při výslechu, výhružky, izolace, falešné propuštění K tomu všemu se přidávají hrozné podmínky ve věznicích a v pracovních
táborech, kterých bylo v roce 2007 v zemi 91 (HRDU 2008: 111). Lidé jsou nuceni pracovat pro juntu jako lidské štíty. Stejně tak junta zachází s příslušníky menšin, které žijí na barmském území, nebo s mnichy, které během výslechu nutí se svlékat a jíst odpoledne, což jejich náboženství zakazuje (AI Report 2008: 218). 2.2.1.3. Právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství „Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství; toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru, sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, vyučováním, prováděním náboženských úkonů, bohoslužbou a zachováváním obřadů.“ (článek 18 Všeobecné deklarace lidských práv)
Ačkoliv Barma nemá žádné oficiální státní náboženství, junta v zemi podporuje theravádový buddhismus, které podle barmského Ministerstva pro náboženské záležitosti vyznává téměř 90 procent obyvatel země (Ministry of religious affairs 2005). Podle zahraničních zdrojů jako je například Ministerstvo 16
O mučení v Barmě pojednává například kniha The Darkness We See (2005) vydaná organizací Asociace pro pomoc politickým vězňům (Assistance Association for Political Prisoners), dostupná online na http://www.burmacampaign.org.uk/reports/Darkness_We_See.pdf.
27
zahraničí USA (U.S. Department of State) tvoří nebuddhistická náboženství téměř 30 procent (HRDU 2008: 371). Dalšími náboženstvími, která jsou se v zemi vyznávána, jsou křesťanství a islám. Křesťané tvoří většinu ve státech Chin, Kachin, Karen a Karenni, muslimové žijí na severu státu Arakan. Barma se řadí mezi 12 států 17 , které jsou na listině „Zemí vzbuzujících zvláštní obavy“ (Countries of Particular Concern), jež sestavuje Americká komise pro mezinárodní náboženskou svobodu (United States Commission on International Religious Freedom 2009). Tato listina obsahuje země, které stále brutálně porušují svobodu vyznání. V Barmě se všechny náboženské organizace musí registrovat, pod kontrolou jsou i buddhisté, ačkoliv jejich náboženství je tím vyvoleným. Nejvíce diskriminovaní jsou samozřejmě vyznavači ostatních náboženství. Křesťané i muslimové mají problémy se získáním povolení k nákupu půdy a stavbě nových kostelů a mešit, často je jim naopak půda konfiskována za účelem stavby pagod, nedostávají povolení k oslavám náboženských svátků. V některých městech státu Arakan nesmí muslimové žít vůbec, protože tyto oblasti jsou označeny jako „Muslim free zones“ (HRDU 2008: 380).
2.2.1.4. Právo na svobodu přesvědčení a projevu
„Každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu; toto právo nepřipouští, aby někdo trpěl újmu pro své přesvědčení, a zahrnuje právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky jakýmikoli prostředky a bez ohledu na hranice.“ (článek 19 Všeobecné deklarace lidských práv)
Právo na svobodu přesvědčení a projevu je v Barmě jedním z nejvíce potlačovaných práv. Všechna média jsou kontrolována státem a jejich cenzura 17
Dalšími státy jsou: Čína, Eritrea, Irán, Irák (od prosince 2008), Severní Korea, Pákistán, Saudská Arábie, Súdán, Turkmenistán, Uzbekistán, Vietnam (USCIRF 2009).
28
probíhá ve jménu národní bezpečnosti. Podle organizace Freedom House a jejího žebříčku nazývaného Svoboda tisku (Freedom of the Press) 18 , který představuje hodnocení jednotlivých zemí v oblasti svobody slova, je Barma druhou nejnesvobodnější zemí na světě, hůře se již umístila jen Severní Korea (Freedom House 2009b). Obdobně Barma dopadla i v hodnocení organizace Reportéři bez hranic, kde obsadila 170. místo ze 173 hodnocených zemí, za ní skončil jen Turkmenistán, Severní Korea a Eritrea (Reporters sans frontières 2009). Pro potlačování práva na svobodu přesvědčení a projevu má junta mnoho opor v různých zákonech. Podle Zákona o státním tajemství (The Official Secrets Act) z roku 1923 mohou být vězením v maximální délce 2 roky, nebo pokutou, potrestáni ti, kteří „vlastní, obdrží, či šíří jakékoliv informace, které mohou ovlivnit suverenitu a integritu země, nebo vztahy s jinými státy, nebo jsou jinak nebezpečné pro bezpečnost státu“ (HRDU 2008: 423). Zákon o barmské bezdrátové radiotelegrafii (The Burma Wireless Telegraphy Act) přijatý v roce 1933 se zase týká bezdrátových telegrafních přístrojů, které mohou obyvatelé Barmy vlastnit pouze s oficiálním povolením, jinak jim podle tohoto zákona hrozí až 3 roky vězení, nebo pokuta. Zákon o stavu nouze (Emergency Provisions Act) a Trestní zákon – sekce 122 (Penal Code of Burma – section 122) se týkají trestů za velezradu. Například v roce 2003 bylo podle sekce 122 zabito devět lidí, protože poskytli informace o nucené práci Mezinárodní organizaci práce (HRDU 2008: 424). Hlavním nástrojem cenzury je však Zákon o registraci tiskařů a vydavatelů (The Printers and Publishers Registration Law) z roku 1962, podle něhož musí být před tiskem a distribucí juntou zkontrolovány knihy, časopisy a jiná periodika a písňové texty. Texty, které tímto procesem neprojdou, obsahují „cokoliv, co škodí ideologii státu, může uškodit bezpečnosti, míru, veřejnému
18
Žebříček pro rok 2008 a použitá metodologie jsou dostupné na http://www.freedomhouse.org/template.cfm?page=251&year=2008 (Freedom House 2009).
29
pořádku, národní solidaritě a jednotě a jakékoliv nesprávné ideje a názory“ (HRDU 2008: 424). Zákon o televizi a videu (The Television and Video Law), Zákon o filmech (The Motion Picture Law) a Zákon o rozvoji počítačové vědy (The Computer Science Development Law), které byly přijaty v roce 1996, se týkají povinných licencí, které musí dotyčná osoba mít k používání daných zařízení, přičemž junta cenzuruje i všechny videokazety. Nejnovější Internetový zákon (Internet Law) z roku 2000 naopak upravuje pravidla používání internetu. Jediným oficiálním poskytovatelem internetu je organizace Barmská pošta a telekomunikace (Myanmar Post and Telecommunications) (Marlay, Ulmer 2001: 117). Blokovány jsou zahraniční stránky a prohlížeče jako Google a Yahoo. Internetové kavárny musí každé dva týdny poskytnout informace o svých zákaznících a o tom, které internetové stránky tito lidé navštívili (HRDU 2008: 443). Svoboda tisku je v Barmě také velmi omezena. Jen v roce 2007 bylo zadrženo 11 novinářů (HRDU 2008: 435). Zakázanými tématy jsou lidská práva v Barmě, pokračující domácí vězení Aun Schan Su Ťij, osvěta proti AIDS a aktivity armády. V zemi existují jen jedny noviny, a to vládou kontrolovaný The New Light of Myanmar. Do státního převratu v roce 1962 existovalo v zemi více než 30 deníků (Schairer-Vertannes 2001: 87). 2.2.1.5. Zákaz nucené práce a otroctví „Nikdo nesmí být držen v otroctví nebo nevolnictví; všechny formy otroctví a obchodu s otroky jsou zakázány.“ (článek 4 Všeobecné deklarace lidských práv) Ačkoliv výše zmíněný článek 4 Všeobecné deklarace lidských práv zakazuje nucenou práci a otroctví, není ani toto právo v Barmě dodržováno. Mnoho obyvatel je nuceno pracovat pro juntu, a to například jako lidské štíty, nebo nosiči. Pro tento druh práce jsou využíváni i trestanci, kteří musí nosit víc
30
než běžní nosiči, a to až 44 kg (HRDU 2008: 192). Organizace Koalice pro svobodnou Barmu (The Free Burma Coalition) odhaduje, že k této práci je také využíváno asi 1 milionu vnitřně přesídlených osob (Marlay, Ulmer 2001: 120). Vládnoucí junta takové praktiky popírá a snaží se předstírat, že spolupracuje s Mezinárodní organizací práce, která pracovní podmínky v zemích monitoruje. Proto také junta s touto organizací v roce 2007 podepsala dohodu o tom, že nebude trestat ty, kteří si budou stěžovat na podmínky práce. Problémem však je, že organizace nemá dostatek prostředků, aby ochránila nespokojené jedince. Organizace totiž sídlí v Rangúnu a její přístup do venkovských oblastí je juntou značně omezen (HRDU 2008: 188). Lidé jsou bohužel nuceni pracovat i na „rozvojových projektech“, na nichž Barma spolupracuje s okolními státy a nadnárodními korporacemi, a to především v oblasti hydroenergetiky, těžby ropy a zemního plynu a stavby silnic a železnic. V oblasti hydroenergetiky spolupracuje zejména s čínskými, nebo thajskými společnostmi, a to na stavbě elektráren na řekách Irrawaddy, Salweem a Shweli (HRDU 2008: 198). Projekty na stavbu silnic a železnic jsou součástí projektu „The Asian Highway“, který probíhá ve spolupráci s Ekonomickou a sociální komisí OSN pro Asii a Pacifik (United Nations Economic and Social Commission for Asia and the Pacifik – UNESCAP). Tento projekt má za cíl propojit 32 asijských zemí s Evropou 19 (UNESCAP 2009).
2.3. Postoj mezinárodního společenství 2.3.1. Postoj Evropské unie Evropská unie, resp. Evropské společenství, zaujímala a stále zaujímá k porušování lidských práv v Barmě tvrdý postoj. Tato organizace, která až do konce 70. let 20. století neuvalovala žádné vlastní sankce 20 , sankcionovala Barmu 19
Viz příloha č. 4. Do 70. let Evropské společenství pouze provádělo sankce nařízené OSN. V roce 1970 byla vypracována tzv. Evropská politická spolupráce, v níž bylo používání sankcí upraveno. Další rozvoj sankční politiky umožnilo přijetí Jednotného evropského aktu v roce 1987 a Maastrichtská smlouva z roku 1993 (Druláková, Trávníčková, Zemanová 2008: 2). 20
31
prostřednictvím zbrojního embarga již v roce 1990 kvůli neuznání výsledků voleb do Lidového shromáždění, které se konaly v květnu téhož roku (Kreutz 2005: 27). O tři roky později se Evropská unie pokusila iniciovat s juntou dialog, protože se domnívala, že nové vedení země svůj postoj změní. Nabízela zvýšení humanitární
pomoci
prostřednictvím
nevládních
neziskových
organizací
a podporu investic evropských firem v Barmě. Na oplátku požadovala propuštění Aun Schan Su Ťij a dalších politických vězňů, dialog mezi vládnoucí SLORC a opoziční NLD, svobodný přístup do země pro zahraniční nevládní neziskové organizace, liberalizaci obchodu a kroky, které by vedly k vytvoření demokratických institucí. Barma však na nabídku nereagovala (Pedersen 2007: 34).
V roce 1996 bylo zbrojní embargo rozšířeno o omezení pohybu členů
vládnoucí junty po té, co byl zadržen dánský honorární konzul v Barmě, který v policejní vazbě zemřel (Kreutz 2005: 27). Evropský parlament chtěl sankce ještě většího rozsahu, s čímž však nesouhlasila Velká Británie, Německo a Francie. Tyto státy argumentovaly tím, že unilaterální sankce by mělo uvalovat pouze OSN (Pedersen 2007: 35). V říjnu 1996 byl přijat první společný postoj k Barmě. 21 Jeho cílem bylo „podporovat pokrok k demokracii a zabezpečení okamžitého a bezpodmínečného propuštění zadržených politických vězňů“ (Pedersen 2007: 35). Dříve uvalené sankce byly potvrzeny a byly doplněny o zákaz vstupu na území Evropské unie pro členy SLORC, členy armády či bezpečnostních sil, kteří „formulují, implementují, nebo profitují z politiky, která brání Barmě v přechodu k demokracii“, a jejich rodinám (Pedersen 2007: 35). V roce 1997 vstoupila Barma do Sdružení států jihovýchodní Asie (Association of Southeast Asian Nations – ASEAN). Proti tomuto kroku Evropská unie protestovala a prohlásila, že nedodržování lidských práv v Barmě zemi vylučuje z Dohody o spolupráci mezi Evropskou unií a organizací ASEAN z roku 1980 (Kreutz 2005: 28).
21
Společný postoj ze dne 28.10.1996 (96/635/CFSP)
32
K dalšímu zpřísnění sankcí přistoupila Evropská unie po násilném potlačení demonstrací v září 2007 (European Union 2008: 79). V dubnu 2009 byla o 12 měsíců prodloužena platnost omezujících opatření, které byly stanoveny Společným postojem 2006/318/CFSP, jenž byl přijat roku 1996 a nahradil již výše zmíněný Společný postoj z roku 1996, protože do té doby v Barmě nedošlo k žádnému posunu k demokracii a nezlepšila se ani situace v oblasti lidských práv. Toto prodloužení tedy skončí 30. dubna 2010 (Společný postoj rady 2009/351/SZBP ze dne 27. dubna 2009). Mezi platné sankce patří například embargo na dovoz zbraní, restrikce namířené proti představitelům junty a státem ovládaným firmám, mezi něž patří i opatření o tom, že barmští prominenti nemohou dostat víza do Evropské unie 22 nebo mají zmrazené finance. Sankce omezují také například dovoz barmského dřeva, minerálů a dalších nerostů do zemí Evropské unie (ČT24 2009). Tab. 2: Přehled sankčních opatření uvalených Evropskou unií na Barmu Rok 1988
Opatření Přerušení nehumanitární pomoci (v říjnu 2004 povoleny některé formy rozvojové pomoci)
1991
Zbrojní embargo
1992
Zrušení obranného spojenectví (odvolán vojenský atašé v Rangúnu) Zákaz vydávání víz pro vysoce postavené členy junty a jejich rodiny
1996
(později rozšířeno i na turistická víza a další, níže postavené, členy junty)
1996
Moratorium na bilaterální návštěvy na vysoké vládní úrovni
1997
Zrušení preferenčních obchodních tarifů na barmský export
2000
Zmrazení bankovních kont v Evropě
2000
Zákaz exportu majetku s dvojitým účelem
2004
Zákaz nových investic do firem vlastněných státem nebo juntou
Zdroj: Pedersen 2007: 34 22
Seznam těchto osob je součástí Společného postoje rady 2009/351/SZBP ze dne 27. dubna 2009, dostupné na http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2009:108:0054:0085:CS:PDF.
33
Ačkoliv má Evropská unie společnou politiku vůči Barmě, některé státy mají vlastní zájmy. Příkladem je Francie, která nechce rozšiřovat sankce vůči této zemi vzhledem k tomu, že její ropný koncern Total Oil v Barmě rozsáhle investoval (Bečka 2007: 290).
2.3.2. Postoj Organizace spojených národů Organizace spojených národů také kritizuje Barmu za porušování lidských práv stejně jako Evropská unie. Na rozdíl od ní však na tuto zemi dosud žádné sankce neuvalila. Problémem v tomto případě může být fakt, že stálí členové Rady bezpečnosti mají právo veta a mohou tak různá rozhodnutí zablokovat. Stalo se tak i v červnu 2005, kdy americký delegát Gerald Scott navrhl, aby situaci v Barmě projednala Rada bezpečnosti, s čímž nesouhlasili zástupci Ruska a Číny a návrh zamítli (Bečka 2007: 292). Od roku 1990 však Valné shromáždění OSN vydalo 18 rezolucí, které se týkají dodržování lidských práv v Barmě. Všechny mají takřka stejný obsah. Připomínají fakt, že všechny členské státy OSN mají povinnost podporovat a chránit lidská práva svých občanů, což se v případě Barmy neděje. Valné shromáždění v těchto rezolucích vyzývá představitele Barmy ke spolupráci s mezinárodním společenstvím za účelem dosažení pokroku v oblasti lidských práv, dále požaduje respektování těchto práv a základních svobod, také žádá, aby bylo ukončeno používání dětských vojáků. Rezoluce tedy především odsuzují pokračující porušování občanských, politických, ekonomických, sociálních a kulturních práv obyvatelů Barmy 23 (United Nations Bibliographic Information System 2009a). Prvních 15 rezolucí bylo přijato bez hlasování, o dalších třech se hlasovalo. Poslední rezoluce, která byla přijata v srpnu 2008, nese označení 23
Texty jednotlivých rezolucí jsou dostupné z http://unbisnet.un.org:8080/ipac20/ipac.jsp?session=1246022A552EF.599273&menu=search&as pect=power&npp=50&ipp=20&spp=20&profile=voting&ri=&index=.VM&term=&matchopt=0|0 &oper=and&x=0&y=0&aspect=power&index=.VW&term=myanmar&matchopt=0|0&oper=and &index=.AD&term=&matchopt=0|0&oper=and&index=BIB&term=&matchopt=0|0&ultype=&ul oper=%3D&ullimit=&ultype=&uloper=%3D&ullimit=&sort=.
34
A/RES/63/245 a byla schválena 80 hlasy. 25 členů rezoluci odmítlo, 45 se zdrželo hlasování a 42 nevolilo. Mezi zeměmi, které hlasovaly proti rezoluci, najdeme především jihoasijské země, jež mají s Barmou dobré vztahy, nebo země, které mají samy problémy s dodržováním lidských práv, jako je například KLDR či Bělorusko (United Nations Bibliographic Information System 2009a). Pro záležitosti Barmy byl také zřízen post Zvláštního zmocněnce generálního tajemníka Organizace spojených národů pro Barmu. Tento zmocněnec obdržel nezávazný mandát od Valného shromáždění OSN, a může proto jen dávat doporučení, jak dále postupovat a jednat (Wallensteen, Staibano, Eriksson 2004: 7).
2.3.3. Postoj Spojených států amerických Spojené státy americké patří mezi hlavní stoupence izolace Barmy. Politické vztahy mezi těmito dvěma zeměmi se zhoršily po roce 1988, další ochlazení vztahů přišlo v roce 2007 po té, co byly potlačeny demonstrace během Šafránové revoluce. USA kritizují Barmu především za anulaci voleb v roce 1990, porušování lidských práv a věznění politických disidentů. Snaží se juntu přimět k dialogu s opozicí a obnově demokracie v zemi, a to hlavně prostřednictvím sankcí, které proti této zemi uplatňují formálně od roku 1990 (Bečka 2007: 290). V květnu 1997 Kongres USA také zakázal nové americké investice v Barmě (U.S.Department of State 2008). Ke zlepšení politické atmosféry došlo v květnu 2002, kdy byla z domácího vězení propuštěna Aun Schan Su Ťij. V červenci téhož roku byl do Washingtonu pozván brigádní generál Kyaw Thein, ředitel oddělení pro etnické záležitosti a drogy, což byla první návštěva barmského vysoce postaveného úředníka v USA po více než pěti letech (Pedersen 2007: 31). V srpnu pak Barma podepsala deklaraci mezi USA a ASEAN o spolupráci při boji s mezinárodním terorismem a Americká agentura pro mezinárodní rozvoj (United States Agency for International Development) oznámila, že v Barmě plánuje vynaložit milion
35
dolarů prostřednictvím nevládních neziskových organizací na boj proti HIV/AIDS (Clark 2003: 133). Další zvrat ve vzájemných vztazích nastal v květnu 2003. Mohl za něj incident, který se odehrál 30. května, kdy byla Aun Schan Su Ťij a další členové Národní strany pro demokracii napadeni členy skupiny, která podporuje juntu. Při tomto útoku zahynulo podle odhadu téměř 70 osob, a proto je tento incident označován za „Černý pátek“ (BBC News 2003). Po této události byla Aun Schan Su Ťij opět vzata do „ochranné vazby“. Incident vyvolal ve světě rozhořčení, například Malajsie, dosud věrný spojenec Barmy, hrozila vyloučením země z ASEAN, Japonsko zastavilo poskytovanou oficiální rozvojovou pomoc (Seekins 2005: 439). Nejtvrději však zareagovaly právě Spojené státy. V červenci 2003 byl přijat Zákon o barmské svobodě a demokracii 24 (Burmese Freedom and Democracy Act of 2003) a vládní nařízení 13310 (Executive Order 13310), které zakazují veškerý dovoz z Barmy a vývoz finančních služeb do Barmy a zmrazují majetek určených barmských institucí v USA. Kongres platnost tohoto zákona obnovuje každoročně, naposledy v červenci 2008 (U.S.Department of State 2008). V říjnu 2007 americký prezident George Bush podepsal nové Exekutivní nařízení 13348 (Executive Order 13348), které uvalené sankce rozšiřuje. Zmrazení financí se týká určených osob, které jsou zodpovědné za porušování lidských práv a korupci, a osob, které poskytují materiální a finanční podporu juntě. V dubnu následujícího roku bylo vydáno další Exekutivní nařízení 13464 (Executive Order 13464), podle něhož jsou finance zastaveny i polovládním organizacím. V červenci 2008 byl navíc vydán Zákon Toma Lantose blokující barmské antidemokratické snahy 25 (Tom Lantos Block Burmese JADE (Junta´s Anti-Democratic Efforts) Act of 2008), který zakazuje dovoz barmských drahokamů do USA přes třetí země (U.S.Department of State 2008). V květnu 24
Text tohoto zákona je dostupný na http://www.ustreas.gov/offices/enforcement/ofac/legal/statutes/bfda_2003.pdf. 25 Text tohoto zákona je dostupný na http://www.ustreas.gov/offices/enforcement/ofac/legal/statutes/pl110_286_jade_act.pdf.
36
roku 2009 americký prezident Barack Obama tyto sankce prodloužil (Týden.cz 2009a). 2.3.4. Postoj vybraných asijských států Asijské státy narozdíl od výše zmíněných členů mezinárodního společenství politiku izolace Barmy nepodpořily a proti zemi neuplatňují žádné sankce. Většina z nich nepřerušila s Barmou styky ani po vojenském převratu, výjimku tvoří jen Japonsko a Indie. Tyto státy převrat odsoudily a Japonsko zastavilo poskytování pomoci, ale postupně obě země své postoje změnily a styky s Barmou obnovily (Bečka 2007: 290). Ani ASEAN, jehož členem Barma je, žádným způsobem Barmu nesankcionuje. V roce 2003 sice organizace vydala společné komuniké, v němž naléhá na Barmu, aby se „snažila o národní usmíření a dialog s opozicí“ (Wallensteen, Staibano, Eriksson 2004: 4), zároveň však uplatňuje tzv. „flexibilní angažovanost“, podle níž nezasahuje do vnitřních záležitostí jednotlivých členů. K vnitropolitickému vývoji se může vyjadřovat jen v případě, pokud by byly poškozovány zájmy ostatních členů ASEAN (Bečka 2007: 292). Vstřícný postoj k režimu v Barmě má i Čína, která v zemi investuje především do infrastruktury a snaží se o rozvoj severních částí státu, s nimiž má společnou hranici (Wallensteen, Staibano, Eriksson 2004: 5), navíc pomohla Barmě postavit tři hydroelektrárny (Clark 2003: 131).
2.4.
Důsledky porušování lidských práv na rozvoj Barmy Jak je vidět z předešlých stran, v Barmě jsou lidská práva citelně
porušována. Tento fakt má značný vliv jak na rozvoj obyvatel země, tak celého státu. Obyvatelé Barmy nemají možnost rozvíjet svůj osobní potenciál, protože jsou jim upírána právě ta práva, která by jim to umožňovala. Mezi tato práva patří především volný přístup k informacím, nebo možnost svobodně vyjadřovat své názory, o mučení ani nemluvě. To vše má pak samozřejmě vliv na rozvoj celého státu. Dalším důsledkem porušování lidských práv je reakce mezinárodního
37
společenství, tedy spíše západního světa, který se snaží donutit juntu změnit postoj k lidským právům prostřednictvím různých sankčních opatření. Ale mají tyto sankce vůbec nějaký vliv? A pokud ano, postihují ty, které postihnout mají? V současné době Evropská unie uplatňuje vůči Barmě zbrojní embargo, zákaz vstupu vybraných osob na území Unie, zmrazení finančních prostředků a zákaz dovozu dřeva a minerálů. Spojené státy zakázaly veškerý dovoz z této země, včetně dovozu barmských drahokamů z třetí země, a také zmrazily finanční prostředky vůdcům junty. Z těchto opatření se některé dají označit za tzv. cílené sankce (smart sanctions). Ty mají omezit potřeby politických elit, a proto postihují vojenský materiál, luxusní zboží, tedy věci, jejichž nedostatek neovlivní život běžných občanů (Druláková, Trávníčková, Zemanová 2009). Ostatní sankční opatření však nedopadnou pouze na elitu státu. Vliv na celou barmskou společnost mělo přijetí Zákona o barmské svobodě a demokracii, který zakazuje veškerý dovoz do Spojených států. Do té doby byla Barma významným vývozcem textilu, v roce 2002 byla hodnota textilu dovezeného do USA 356 milionů dolarů. Uvalení těchto sankcí však mělo vliv na místní průmysl, kdy bylo zavřeno 64 textilních továren, což znamenalo ztrátu zaměstnání pro téměř 80 000 lidí (Seekins 2005: 442). Propuštěné ženy z těchto továren často skončily jako prostitutky. Další ekonomické sankce však zatím žádné výsledky nepřinesly. Jednou z hlavních příčin může být fakt, že Barma z 90 procent obchoduje s asijskými zeměmi (ČT24 2009). Mezi její největší obchodní partnery patří Thajsko, Indie a Čína (World Trade Organization 2007a). Vzhledem k dosavadnímu postoji těchto zemí k dění v Barmě se nedá předpokládat, že by s Barmou přestaly obchodovat. Barma dnes patří mezi nejméně rozvinuté země světa. Hrubý domácí produkt per capita v paritě kupní síly činí 881 dolarů, hodnota indexu lidského
38
rozvoje je 0,585, což zemi řadí na 135. místo ze 179 zemí 26 (United Nations Development Programme 2008). Přesto do ní neproudí takové částky rozvojové pomoci, jak by se dalo očekávat, a to právě kvůli juntě a porušování lidských práv. Společný postoj Evropské unie zakazuje v Barmě realizovat rozvojové projekty. Výjimku tvoří jen ty, které podporují lidská práva, demokracii, dobré vládnutí, prevenci konfliktů, ochranu životního prostředí, nebo jsou zaměřeny na sektor zdraví a vzdělávání (UK Department for International Development 2004). Podle údajů Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (Organisation for Economic Co-operation and Development) byla Barmě poskytnuta v roce 2007 oficiální rozvojová pomoc v hodnotě 190 milionů dolarů, přičemž největšími dárci bylo Japonsko (31 milionů), Velká Británie (16 milionů) a Evropská komise (15 milionů) (Organisation for Economic Co-operation and Development 2008). Sektorové rozdělení poskytnuté rozvojové pomoci zobrazuje následující graf 1.
Graf 1: Sektorové rozdělení oficiální rozvojové pomoci poskytnuté Barmě
Zdroj: OECD 2008a
26
Index lidského rozvoje (Human development index – HDI) se vyjadřuje v intervalu 0 až 1, přičemž čím blíže je hodnota k 1, tím je země vyspělejší. Nejvyšší hodnoty dosahuje Island – 0,968, nejnižší Sierra Leone 0,329 (United Nations Development Programme 2008).
39
3. Kuba 3.1. Základní informace o zemi Kuba je ostrovní stát v Karibském moři, na jehož území žije přibližně 11 milionů obyvatel. Zároveň však mnoho Kubánců žije v emigraci, především v USA, jejich počet se odhaduje na více než 1,3 milionu (BBC 2008b). Je jediným státem v této oblasti, kde vládne komunistická strana. Kuba je bývalou španělskou kolonií. Nezávislost získala v roce 1898, avšak až do roku 1902 byla pod správou USA. Ty ji také poté v letech 1906 až 1909 okupovaly. V těchto letech si také Spojené státy rovněž pronajaly, dnes tak kontroverzní, základnu Guantanamo (Honzák, Pečenka 1998: 166). V roce 1952 stanul v čele Kuby za pomoci USA po nekrvavém vojenském převratu Fulgencio Batista. Ten se stal prezidentem již roku 1938, kdy zvítězil v prezidentských volbách, a během 2. světové války vyhlásil válku Německu a jeho spojencům, čímž prokázal loajalitu vůči USA. Po skončení svého mandátu v roce 1944 se stáhl do ústraní (Nálevka 1997: 13). Obyvatelstvo přijalo novou vládu kladně, protože vláda předchozího prezidenta Pría Socarráse byla „nejpolarizovanější, nejzkorumpovanější, nejnásilnější a nejnedemokratičtější v dějinách Kubánské republiky“ (Gott 2005: 188). Batista však brzy po návratu do čela státu nastolil autoritářský režim vlády, a tak se proti němu začala formovat různá hnutí odporu, jedním z nejvýznamnějších bylo Hnutí mládeže století, mezi jehož zakladatele patřil i Fidel Castro. Na jaře 1953 byla zahájena příprava ozbrojeného útoku, který měl za cíl sesazení diktatury. Byl naplánován na 26. července 1953 přepadením kasáren Moncada v Santiagu de Cuba. Tento čin měl vyvolat povstání proti Batistově diktatuře po celé zemi. Akce se však nezdařila a naprostá většina povstalců byla popravena (Nálevka 1997: 15). Castro byl odsouzen na 15 let ve vězení, kde ale strávil jen necelé dva roky. V listopadu 1954 Batista zvítězil v prezidentských volbách, v nichž byl jediným kandidátem, a vyhlásil amnestii pro politické vězně zahrnující i bratry Castrovi (Gott 2005: 196). Fidel Castro se
40
po propuštění rozhodl odejít do exilu, nejprve do New Yorku a poté do Mexika, odkud řídil Hnutí nyní pojmenované Hnutí 26. července (Movimiento 26 de Julio), známé i pod zkratkou „M-26“, a kde se seznámil s argentinským revolucionářem Che Guevarou (Gott 2005: 197). Poté začal připravovat ozbrojený boj vůči kubánskému diktátorovi, jehož režim postupoval proti domácímu odboji stále represivněji. Přípravy vrcholily v létě roku 1956 (Nálevka 1997: 19). O necelé tři roky později, 1. ledna 1959 Batista uprchl do Dominikánské republiky a 2. ledna 1959 bezpodmínečně kapitulovala i posádka v kasárnách Moncada. Boje skončily (Bradley 1994: 113). Po vítězství revoluce se stal prezidentem Manuel Urrutia. Raúl Castro, oficiální následník v případě bratrovy smrti, byl jmenován ministrem obrany. Fidel Castro zůstal velitelem povstalecké armády, která byla přejmenována na Povstalecké ozbrojené síly. Reálnou moc si uchovala Castrova armáda (Gott 2005: 215). Brzy se objevily spory mezi pravicovým prezidentem a levicovým Castrem, který začal prosazovat svou sociální politiku. V únoru rozhodl, i přes nesouhlas prezidenta, o zkrácení platů ministrů a soudců. Vzniklo několik nových ministerstev včetně Ministerstva pro znovuzískání zpronevěřených majetků. Bylo sníženo nájemné, úrokové sazby na hypotéky, telefonní poplatky i ceny léků, čímž si Castro zajistil podporu mezi širokou veřejností. 17. května 1959 byla vyhlášena pozemková reforma, která znamenala, že pozemkoví vlastníci si mohou ponechat pozemek o velikosti 1000 akrů, plochy větší než stanovená míra měly být vyvlastněny. Výjimku tvořily výnosné rýžové a třtinové plantáže. Vyvlastněná půda měla být rozdělena na menší pozemky o výměře 67 akrů a přidělena jednotlivým vlastníkům. Toto opatření mělo získat podporu zejména bezzemků. Reforma také zaručila, že v budoucnu budou moci půdu na Kubě vlastnit jen Kubánci (Gott 2005: 218). Kubánská revoluce měla velký ohlas po celém světě, ale zejména v zemích Latinské Ameriky a v USA. Eisenhowerova administrativa nebyla Castrově vládě jako režimu blízkému komunismu vůbec nakloněna, i přestože ji 7. ledna 1959 oficiálně uznala (Bradley 1994: 115). Po uzákonění pozemkové
41
reformy zaslaly USA Kubě protestní nótu požadující adekvátní kompenzace za vyvlastněnou půdu. V červnu 1959 začala Rada národní bezpečnosti USA jednat o situaci na Kubě a vláda USA neoficiálně přijala za cíl podporovat opoziční síly ve snaze svrhnout Castrův režim a nastolit pro USA loajálnější vládu (Gott 2005: 230). V říjnu 1960 odvolaly USA z Havany svého velvyslance a o měsíc později uvalily na Kubu vývozní embargo, které se týkalo všech komodit s výjimkou potravin a léků. Castrova vláda nyní musela najít způsob, jak zmírnit dopady ekonomického boje s USA. Řešení nalezly ve spojení se Sovětským svazem. V lednu 1961 přerušily Spojené státy s Kubou diplomatické styky (Nálevka 1997: 41). Jedním z pokusů o svržení Castrova režimu bylo i vylodění kubánských exulantů, kteří byli vycvičeni CIA, v Zátoce sviní v dubnu 1961. Invaze však skončila neúspěchem, proticastrovští bojovníci byli poraženi během dvou dnů. Z celkového počtu 1500 mužů jich bylo 100 zabito a 1200 zajato (Gott 2005: 246). Rychlé vítězství nad nepřátelskými silami značně posílilo Castrovu moc, vedlo k militarizaci společnosti a zároveň i přetvoření Castrova revolučního režimu v totalitní politický systém sovětského typu (Nálevka 2001: 35). Do středu pozornosti se Kuba dostala v říjnu 1962, kdy Američané odhalili, že jsou na ostrově rozmísťovány sovětské nukleární rakety. Svět stanul na pokraji jaderné války, ke které nakonec vzhledem k dohodě mezi Spojenými státy a Sovětským svazem nedošlo (Týden.cz 2009b). Castro se pod tlakem USA, které se snažily odstranit jeho vládu, jednoznačně přiklonil na stranu Sovětského svazu a přijal marxismus-leninismus za oficiální ideologii, což mělo za následek nejen její izolaci ze strany USA a jejich spojenců, ale i vyloučení Kuby z Organizace amerických států v roce 1962 27 (Nálevka 1997: 46). V 70. letech se Kuba angažovala v konfliktech v Africe, když svá vojska vyslala do Angoly a Etiopie. V únoru 1976 byla přijata nová ústava, která platí s dodatky z let 1992 a 2002
27
Kubě bylo roku 1962 pozastaveno členství v OAS, což znamená, že její současná vláda nemá právo účastnit se jednání organizace (Organization of American States 2009).
42
dodnes. Tento text zakotvil vedoucí úlohu Komunistické strany Kuby (Týden.cz 2009b). Především z ekonomického hlediska zasáhl Kubu rozpad Východního bloku. Režim se po této události rozhodl provést některé ekonomické reformy a snažil se normalizovat své vztahy se svými sousedy. Do konce 90. let minulého století se stala členem Karibského společenství, Asociace karibských států a Latinskoamerického integračního seskupení (Částek, Radačič 2005: 3). Od února roku 2008 je novým prezidentem Raúl Castro Ruz (BusinessInfo 2009: 21). 3.2. Dodržování lidských práv na Kubě Kuba, stejně jako Barma, patří mezi země, které se zasloužily o přijetí Všeobecné deklarace lidských práv. Stejně tak patří mezi země, které organizace Freedom House označuje za nejnesvobodnější země světa. Je jedinou americkou zemí, která se dostala do kategorie nesvobodných zemí (Freedom House 2009a). Vývoj hodnocení Kuby touto organizací ukazuje tabulka 3. Tab. 3: Hodnocení Kuby podle organizace Freedom House Rok(y)
Politická práva
Občanské svobody
1972–75
7
7
1976
7
6
1977–87
6
6
1988
7
6
1989–2008
7
7
Zdroj: Freedom House 2008b
V Indexu demokracie sestavovaném The Economist patří Kuba mezi autoritářské režimy, přesto však v roce 2008 dosáhla lepšího výsledku než Barma, když obsadila 125. místo ze 167 zemí (The Economist 2008). K porušování lidských práv docházelo už za Fulgencia Batisty, a to v podobě politických represí a mučení kritiků režimu. Za vlády Fidela Castra se
43
střídala období, kdy byla lidská práva porušována více a kdy méně. Jedno z nejrepresivnějších období přišlo hned po revoluci v roce 1959, kdy byli zatýkáni lidé dříve sloužící Batistově režimu a také političtí odpůrci nového režimu. V 70. letech pak došlo k poklesu represí a počtu uvězněných politických vězňů, pravděpodobně v důsledku ekonomické prosperity, což Kubě přineslo i vnitřní stabilitu. Nárůst represí opět nastal po roce 1989, kdy došlo k rozpadu Sovětského svazu a demokratizaci ve východní Evropě, což mělo významný dopad na ekonomiku Kuby (Gómez 2003: 98). Tab. 4: Odhadovaný počet politických vězňů na Kubě ve vybraných letech od roku 1959
Rok Počet
1959 – 1965 20000– 25000
1975
1979
1980
1985
1989
1993
1996
1997
2000
4500
4300
200
140
600
400
600
300
300
Zdroj: Gómez 2003: 100
Přestože kubánská ústava z roku 1976, která byla novelizována v letech 1992 a 2002, zaručuje dodržování lidských práv, byly přijaty různé zákony, které tato práva porušují. Mezi takové patří například Zákon č. 62 – Trestní zákoník (Código Penal) a Zákon č. 88 – Zákon na ochranu národní nezávislosti a ekonomiky Kuby (Ley No.88 de Protección de la independencia nacional y la Economía de Cuba). 28
28
Text Ústavy z roku 1992 a těchto dvou zákonů http://www.parlamentocubano.cu/. Změny Ústavy z roku 2002 http://www.cubaverdad.net/2002_constitutional_amendment.htm.
je jsou
dostupný dostupné
na na
44
3.2.1. Jednotlivá lidská práva Na následujících stránkách budou blíže popsána jednotlivá lidská práva a způsoby jejich porušování na Kubě. 3.2.1.1. Právo na život „Každý má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost.“ (článek 3 Všeobecné deklarace lidských práv) Kubánská ústava z roku 1940 zakazovala trest smrti. Znovu byl zaveden po svržení Batisty roku 1959, kdy byl používán pro odstranění členů ozbrojených skupin, které podporovaly bývalého prezidenta. V lednu téhož roku byl schválen zákon, na jehož základě bylo možno uložit trest smrti za takové činy jako je vražda, špionáž, velezrada, nebo znásilnění. Od července 1959 mohl být tento trest uložen i kontrarevolucionářům (Inter-American Commission on Human Rights – IACHR 1983). Ústava z roku 1976 se sice o trestu smrti nezmiňuje, ale v článku 65 je uvedeno, že „velezrada je nejhorší zločin; kdo se ji dopustí, dostane nejvyšší trest“ (Constitución de la República de Cuba), čímž může být myšlen právě trest smrti. V listopadu 1979 byl schválen již zmíněný Trestní zákoník, který povoluje trest smrti pro širokou škálu běžných a politických skutků – činy proti nezávislosti či teritoriální integritě státu, pomoc nepříteli, genocida, nebo apartheid (IACHR 1983). V roce 1999 Národní shromáždění schválilo Zákon č. 87, který doplňuje Trestní zákoník, a podle nějž se zavádí doživotní tresty jakožto alternativa k trestu smrti. Trest smrti se neprovádí u osob mladších dvaceti let a u těhotných žen (United Nations Human Rights Council 2009b: 9). Podle zprávy Amnesty International z roku 2008 zůstává v celách smrti 40 osob, přičemž poslední výkon trestu smrti proběhl v dubnu 2003, kdy byli popraveni tři muži, kteří se pokusil unést trajekt a nasměrovat ho na Floridu (Amnesty International 2008: 107).
45
3.2.1.2. Právo účastnit se vlády své země „Každý má právo, aby se účastnil vlády své země přímo nebo prostřednictvím svobodně volených zástupců. Každý má právo vstoupit za rovných podmínek do veřejných služeb své země. Základem vládní moci budiž vůle lidu; ta musí být vyjádřena správně prováděnými volbami, které se mají konat v pravidelných obdobích na základě všeobecného a rovného hlasovacího práva tajným hlasováním nebo jiným rovnocenným postupem, zabezpečujícím svobodu hlasování.“ (článek 21 Všeobecné deklarace lidských práv) Kuba je jednou ze zemí, kde jen vybraní jedinci mají právo účastnit se vlády. Patří mezi ně členové Komunistické strany Kuby (Partido Comunista de Cuba), která je jedinou povolenou stranou v zemi. Členové Ústředního výboru této strany většinou zastávají i funkce v Radě ministrů, která patří spolu s Národním shromážděním a Radou státu mezi nejvyšší orgány země (IACHR 1983). Komunistické straně pomáhají tzv. oficiální masové organizace. Členství alespoň v jedné z nich je nezbytným předpokladem běžných aktivit, protože členství v těchto organizacích ovlivňuje takové věci, jako je přijetí na vysokou školu, nebo přístup k určitým druhům rekreačních aktivit. Z takovéto participace tedy nepoznáme, kolik z obyvatel Kuby režim skutečně podporuje. Těchto organizací je pět:
Výbor na obranu revoluce (Comités de Defensa de la Revolución) – existuje v každém městě, kde sleduje aktivity občanů
Komunistický svaz mládeže (Union de Juventudes Communistas) – řídí politické aktivity na školách
Svaz kubánských dělníků (Central de Trabajadores Cubanos) – existuje v každém podniku, brání vzniku nezávislých odborů
Brigády rychlé protiakce (Brigada de Respuesta Rápida) – polovojenské síly, které slouží k potlačování demonstrací
46
Federace kubánských žen (Federación de Mujeres Cubanas) – podpora vlády (Net For Cuba International 2008). Tyto organizace jsou spolu s Komunistickou stranou jediné, které mohou
pořádat volební mítinky, ačkoliv vzhledem k jednostranickému systému jsou ve své podstatě zbytečné, protože o vítězi je rozhodnuto předem. Přímé volby existují jen na lokální úrovni. Každý,
kdo
projevuje
odpor
proti
vládě,
je
považován
za
kontrarevolucionáře. Sám Fidel Castro tvrdí, že „(ve vězení) jsou osoby uvězněné za činnost proti socialistickému státu, proti revoluci, za činy trestané zákonem. Není tam nikdo, kdo by byl uvězněn jen proto, že je politickým protivníkem revoluce“ (Miná 2008: 29). V březnu 2003 bylo zatčeno 75 představitelů demokratické opozice, kteří byli odsouzeni do vězení na 6 až 28 let (Člověk v tísni 2008). Opozici tvořili do 70. let především jednotlivci. V roce 1976 vzniklo opoziční hnutí Kubánský výbor pro lidská práva (Comité Cubano pro Derechos Humanos), v roce 1987 pak Kubánská komise pro lidská práva a národní smíření (Comisión Cubana de Derechos Humanos y Reconciliación Nacional). Opoziční skupiny působí i v exilu. Za všechny můžeme jmenovat uskupení Alpha-66, které bylo založeno po invazi v Zátoce sviní, Brigade 2506, kterou tvoří veteráni ze Zátoky sviní, nebo Comandos F4. Všechny tyto organizace jsou polovojenské a zabývají se výcvikem osob, které by se měly infiltrovat na kubánské území (GlobalSecurity 2005a). 3.2.1.3. Právo na svobodu přesvědčení a projevu „Každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu; toto právo nepřipouští, aby někdo trpěl újmu pro své přesvědčení, a zahrnuje právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky jakýmikoli prostředky a bez ohledu na hranice.“ (článek 19 Všeobecné deklarace lidských práv)
47
V současné době neexistuje na Kubě svoboda projevu. V článku 53 kubánské ústavy sice najdeme, že lidé mají svobodu projevu a tisku, ale jen „v souladu s cíli socialistické společnosti“ (Constitución de la República de Cuba). To umožňuje postihovat kritiky státu, jejichž projevy jsou označovány za antisocialistické. Další omezení přinášejí různé zákony. Jako příklad lze uvést některé části Zákona č. 88 – do vězení na 3 až 8 let může být odsouzena osoba, která „shromažďuje, reprodukuje či šíří materiál podvratného charakteru od vlády Spojených států, jejích agentur, reprezentantů, nebo úředníků“, nebo do vězení na 2 až 5 let může jít ten, kdo “jakýmkoliv způsobem kolaboruje se zahraničním rádiem, nebo televizní stanicí, novinami, magazínem, či jiným masmédiem za účelem destabilizace země a zničení sociálního státu“ (Ley No.88 de Protección de la independencia nacional y la Economía de Cuba). Všechna média jsou dnes pod dohledem státu. Jedná se o 4 národní televizní stanice, 6 národních rádií, 1 mezinárodní rádiovou stanici, 1 národní časopis a 3 národní noviny (U.S. Department of State 2009). Rádiové a televizní stanice kontroluje vláda, tisk především výše zmíněné masové organizace. Mnoho nezávislých novin bylo zrušeno, například El Crisol, El Mundo, nebo El Pais. Dnes je hlavním periodikem vydávaným na Kubě Granma, jehož obsah slouží především k propagandě marxismu-leninismu (IACHR 1983). Kromě toho vychází i mládežnický Juventud Rebelde. Omezení se týkají i svobody uměleckého projevu. Není tolerováno nic, co se odchyluje od principů socialismu, nebo kritizuje systém a jeho představitele. Mnoho umělců je zastrašováno, jsou vězněni, nebo mají zákaz opustit zemi. V roce 2003 bylo uvězněno 25 nezávislých novinářů (Ministerstvo zahraničních věcí ČR 2005), v roce 2007 odmítla Kuba vydat víza řadě zahraničních korespondentů, protože „jejich přístup k situaci na Kubě neshledává vhodným“ (Amnesty International 2008: 107). Některé knihy jsou v zemi zakázané, a to například Farma zvířat od George Orwella, nebo biografie Martina Luthera Kinga, či Mahátma Gándího (Oppenheimer 1999). Zákon také zakazuje distribuci tištěných materiálů ze zahraničních zdrojů. Obdobně je cenzurován internet.
48
Některé internetové stránky není možné otevřít, což se týká především stránek opozice v Miami, a vláda kontroluje i emaily. V žebříčku Svoboda tisku (Freedom of the Press), který každoročně sestavuje organizace Freedom House, obsadila v roce 2008 Kuba 190. až 192. místo ze 195 zemí (Freedom House 2009b). Špatného umístění dosáhla i v hodnocení organizace Reportéři bez hranic, kde skončila na 169. místě ze 173 zemí (Reporters sans frontières 2009). 3.2.1.4. Právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství „Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství; toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství nebo i víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru, sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, vyučováním, prováděním náboženských úkonů, bohoslužbou a zachováváním obřadů.“ (článek 18 Všeobecné deklarace lidských práv) Ačkoli kubánská ústava proklamuje právo na svobodu vyznání, od roku 1959 byla Kuba ateistickým státem, Ústava v roce 1992 změnila stát na sekulární. V roce 1961 byly zakázány náboženské průvody, o rok později nechal Fidel Castro zavřít více než 400 katolických škol, protože údajně šířily myšlenky a názory nebezpečné pro obyvatele Kuby (Global Security 2005b). Kromě toho se nesměly náboženské myšlenky šířit prostřednictví masmédií, kněží byli obviňováni z kontrarevolucionářských činů, věřící se nemohli stát členy Komunistické strany, byly rušeny náboženské svátky. Nejznámější je případ Vánoc, které byly zrušeny v roce 1969 kvůli sklizni cukrové třtiny, a obnoveny až v roce 1997. V roce 1998 navštívil Kubu papež Jan Pavel II. Největší problémy dnes mají Svědci Jehovovy a Církev adventistů sedmého dne, kteří jsou označováni za „kontrarevolucionáře, antisociální a nepatriotickou církev“ (IACHR 1983), protože nechtějí pracovat a posílat své děti do školy v sobotu a Svědci Jehovovy se navíc nechtějí podrobit povinnému vojenskému výcviku (U.S. Department of State 2009).
49
3.2.1.5. Právo na volný pohyb uvnitř státu a právo na opuštění jakékoliv země „Každý má právo volně se pohybovat a svobodně si volit bydliště uvnitř určitého státu. Každý má právo opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní, a vrátit se do své země.“ (článek 13 Všeobecné deklarace lidských práv) Do roku 1959 bylo cestování z Kuby a na Kubu bezproblémovou záležitostí. Mnoho Američanů jezdilo na Kubu, kde vlastnili různé obchody, Kubánci naopak jezdili do Spojených států za studiem. Po vítězství revoluce však začali do zahraničí odcházet lidé, kteří se buď báli o svůj život z důvodů služby pro bývalého prezidenta Fulgencia Batistu, nebo proto, že jednoduše nesouhlasili s tím, že se Castro čím dál tím více přiklání ke komunismu. V prvních letech po revoluci stačila k opuštění země letenka, povolení k vycestování od kubánské vlády a vstupní vízum do Spojených států (Gott 2005: 267). V letech 1959 až 1962 existovaly mezi Spojenými státy a Kubou regulérní lety, změna přišla až s kubánskou raketovou krizí v říjnu 1962, po níž byly veškeré lety mezi těmito zeměmi zastaveny. Exodus z Kuby ale pokračoval dál a lidé prchali na loďkách. Castro se rozhodl tento nekontrolovaný exodus řídit a v září 1965 dovolil lidem, kteří chtěli do exilu, shromáždit se v přístavu Camarioca s tím, že na Kubě musí nechat všechen svůj majetek. Mnoho osob se však do Spojených států nikdy nedostalo, protože pluly na bárkách, které se cestou potopily. Spojené státy tedy navrhly Castrovi zřízení pravidelné letecké linky do Miami, s čímž kubánský vůdce překvapivě souhlasil. Tyto „lety svobody“ fungovaly v letech 1965 až 1973 a využilo jich asi 200 000 Kubánců (Human Rights Watch 2005: 10). V roce 1966 americká vláda přijala Kubánský upravující zákon (Cuban Adjustment Act), který dovolil získat občanství Kubáncům, kteří do Spojených států přijeli po 1. lednu 1959 a žili tu déle jak rok (Wasem 2009: 5). K dalšímu exodu došlo v dubnu 1980. V dubnu tohoto roku žádalo přibližně 10 000 Kubánců o politický azyl na peruánské ambasádě. Castro prohlásil, že mohou odjet kamkoliv, kde je přijmou. Spojené státy měly v úmyslu
50
přijmout na svém území 3 500 osob, Peru 1 000, Španělsko 500, Kostarika 300, Kanada 300, Ekvádor 200 a Belgie 150 (IACHR 1983). Tito lidé měli právo opustit zemi vzdušnou cestou do Kostariky a odtud být odvezeni do Peru. Lety však byly po dvou dnech na přání Castra zrušeny. Lidé však měli možnost Kubu opustit na malých plavidlech z kubánského přístavu Mariel. Tento exodus je znám jako „marielský vodní výtah“ (Gott 2005: 332). Odhaduje se, že od ledna 1959 do prosince 1980 opustilo ostrov přes 800 000 lidí, kteří zamířili do Spojených států (IACHR 1983). Gómez (2003: 107) píše, že to pro Kubu byla „nejvíce destabilizující událost od vylodění v Zátoce sviní.“ Další emigrační vlna přišla na začátku 90. let minulého století po té, co se v důsledku rozpadu Sovětského svazu značně zhoršila ekonomická situace země. Zástupci Spojených států a Kuby se v září 1994 dohodli, že Spojené státy vydají ročně nejméně 20 000 víz kubánským občanům (Human Rights Watch 2005: 11). Odjet z Kuby je dovoleno pouze těm, kteří mají všechny požadované doklady. Jedná se o Cestovní povolení do zahraničí (Permiso de Viaje al Exterior), pozvání ze zahraničí (Carta de invitación) a cestovní pas. Povolení k cestě může být zamítnuto, pokud se vládním agenturám nelíbí účel cesty, nebo pokud příbuzní žadatele spolupracují s opozicí. Kubánci, kteří chtějí zemi opustit navždy, musí všechen svůj majetek kromě osobních věcí odevzdat státu. Osoba, která povolení nedostane a rozhodne se opustit zemi nelegálně, se vystavuje nebezpečí trestu podle článku 216 Trestního zákoníku, v němž se praví, že „osoba bez kompletních požadovaných povolení, která opouští, nebo se připravuje opustit území státu, může být potrestána odnětím svobody na 1 až 3 roky“ (Código Penal). Povolení k výjezdu úřady často nevydají dětem, jejichž rodiče jsou v zahraničí, protože si tak chtějí pojistit jejich návrat. Lékaři a zdravotní personál čekají na víza 3 až 5 let, během nichž musí pracovat ve venkovských oblastech. Stát tak chce zabránit braindrainu. 29 Vláda však omezuje i pohyb obyvatel v samotném státě. Snaží se omezit stěhování z venkovských oblastí do hlavního města, nebo může podle jednoho ze 29
Braindrain znamená odliv mozků, vzdělaných lidí do zahraničí.
51
zákonů vybranou osobu nepustit z daného území, nebo na dané území po dobu 1 roku až 10 let, což vláda využívá k vypovězení některých osob z míst, kde jsou „sociálně nebezpeční“ (U.S. Department of State 2009). 3.3. Postoj mezinárodního společenství 3.3.1. Postoj Evropské unie Kuba je jediným státem Karibiku, který nemá s Evropskou unií podepsanou dohodu o spolupráci (Částek, Radačič 2005: 4). Přístup Evropské unie ke Kubě tedy vymezuje Společný postoj ze dne 2. prosince 1996 nesoucí označení 96/697/SZBP 30 (Common Position of 2 December 1996 on Cuba – 96/697/CFSP), jehož účinnost se obnovuje každých šest měsíců. Podle tohoto dokumentu je cílem Evropské unie ve vztazích s Kubou „posilování procesu přechodu k pluralitní demokracii a dodržování lidských práv a základních svobod, jakož i udržitelná obnova a zlepšování životních podmínek kubánského lidu“ (Společný postoj rady 96/697/SZBP ze dne 2. prosince 1996). V červnu 1998 dovolila Evropská unie Kubě zúčastnit se vyjednávání Dohody z Lomé, a to se statusem pozorovatele. K zhoršení vztahů došlo v roce 2003, kdy bylo na Kubě zatčeno 75 disidentů, což Evropská unie ostře odsoudila. V červnu tohoto roku pak došlo k přehodnocení Společného postoje, kdy Evropská unie rozhodla o omezení kontaktu s vysokými kubánskými představiteli, omezení účasti na kulturních událostech a posílení oficiálních styků s kubánskými disidentskými skupinami. O měsíc později na toto rozhodnutí reagovala Kuba oficiálním odmítnutím humanitární a rozvojové pomoci od Evropské komise a členských států Evropské unie. V dubnu 2004 Evropská unie rozhodla o pokračování dosavadních sankcí, ale odmítla zavedení hospodářského embarga. Postupně byly obnovovány styky se státy Evropské unie (Částek, Radačič 2005: 5).
30
Viz příloha č. 5.
52
V lednu 2005 Rada Evropské unie vydala prohlášení, v němž dočasně pozastavila opatření z roku 2003 s tím, že do července 2005 bude celá věc ještě zhodnocena (Council of the European Union – Press Release 2636th Council Meeting: 4). V dubnu téhož roku došlo k dalšímu ochlazení vztahů, když státy Evropské unie hlasovaly pro rezoluci Komise OSN pro lidská práva. V červnu 2008 Evropská unie zrušila sankce dříve uvalené na Kubu a obnovila politický dialog. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno o rok později, ačkoliv „je Rada i nadále vážně znepokojena nedostatečným pokrokem v oblasti lidských práv na Kubě, zejména na poli občanských a politických práv a politických reforem“ (Česká tisková kancelář 2009).
3.3.2. Postoj Organizace spojených národů O porušování lidských práv na Kubě se začalo na půdě Organizace spojených národů jednat na začátku 90. let minulého století, kdy Spojené státy americké předložily Komisi OSN pro lidská práva rezoluci odsuzující porušování lidských práv v této zemi. Rezoluce byla schvalována až do roku 1998 (Huamn Rights Watch 1999). Poté dokument v letech 1999 až 2001 předkládala Česká republika, v dalších letech se této role ujaly latinskoamerické státy – Uruguay, Kostarika, Peru a Nikaragua (Pštros 2004: 20). V letech 1992 až 1997 se problematikou porušování lidských práv na Kubě zabývalo i Valné shromáždění OSN. Na půdě OSN se každoročně od roku 1992 projednává i návrh rezoluce o nutnosti zrušit hospodářské embargo, které Spojené státy uvalily na Kubu v roce 1962. Rezoluce byla schválena až o rok později, avšak od té doby narůstá počet států, které by chtěly toto embargo zrušit. Při posledním hlasování v roce 2008 hlasovaly proti jen tři státy, a to Izrael, Palau a Spojené státy (United Nations Bibliographic Information System 2009b). Vývoj hlasování ukazuje graf 2.
53
Graf 2: Hlasování Valného shromáždění OSN o nutnosti zrušit hospodářské embargo proti Kubě v letech 1993–2008
1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008
ano
ne
abstence
nehlasovali
Zdroj: zpracováno autorkou dle United Nations Bibliographic Information System – Cuba resolutions 2009b
3.3.3. Postoj Spojených států amerických Jak již naznačila úvodní kapitola týkající se základních informací o Kubě, vztahy Spojených států amerických s tímto státem jsou značně komplikované. V roce 1960 USA uvalily na Kubu vývozní embargo a o dva roky později byla země na jejich popud vyloučena z OAS. V roce 1963 byla všechna kubánská aktiva v USA zmražena. K zlepšení vztahů došlo v 70. letech za vlády amerického prezidenta Cartera, kdy byla v dubnu 1977 podepsána dohoda o rybolovu a námořních hranicích (Chronology of U.S.–Cuban Relations, 1958– 1998). Naopak za vlády Reagana se vztahy mezi zeměmi zhoršily. V únoru 1982 přidaly Spojené státy Kubu na seznam zemí podporující terorismus a v dubnu téhož roku byla zrušena letecká linka mezi Miami a Havanou. V roce 1992 Spojené státy přijaly Zákon o kubánské demokracii (Cuban Democracy Act), který je spíše znám pod názvem Torricelliho zákon. Tento zákon zakazuje nejen veškerý obchod s Kubou, ale i obchod s Kubou dceřiným firmám amerických podniků v zahraničí. Lodě, které připlouvají z Kuby nebo
54
odplouvají na Kubu nesmí zastavit v amerických přístavech 31 (de Villa, Neubauer 2007: 225). V roce 1995 se však USA a Kuba dohodly na opatření o repatriaci uprchlíků. Spojené státy slíbily, že ročně přijmou 20 000 emigrantů z Kuby, kteří budou vybráni na základě loterie (Částek, Radačič 2005: 3). O rok později byla sestřelena dvě civilní letadla americké nevládní organizace Bratři pro záchranu (Brothers to the Rescue), přičemž zahynuly čtyři osoby. Reakcí Spojených států bylo přijetí nového zákona v březnu 1996 s názvem Zákon o kubánské svobodě a demokratické solidaritě (Cuban Liberty and Democratic Solidarity Act), který je znám pod názvem Helms-Burtonův zákon. Zákon se týkal především investic na Kubě a obsahoval i podmínky, za kterých bude blokáda ostrova zrušena. 32 Kontroverzním však bylo ustanovení v části III, kde se píše, že každý, kdo nekale využívá majetek Američanů, či kubánských Američanů, který byl znárodněn po Kubánské revoluci, může být zažalován u amerických soudů. Tato část také umožňuje postihovat cizí (evropské) firmy podnikající na Kubě. 33 To ostře odsoudila Evropská unie, která Spojené státy žalovala u Světové obchodní organizace. Prezident Clinton nakonec tuto část zákona suspendoval a dělal to až do konce svého funkčního období, prezident Bush tak učinil také (Gott 2005: 378). Proti zákonu protestovaly i latinskoamerické země, protože podle jejich názoru tento zákon „porušil principy mezinárodního práva, neboť uplatnil severoamerickou legislativu i mimo území Spojených států“ (Nálevka 1997: 77). Po nástupu prezidenta Bushe se vztahy opět zhoršily, když byla Kuba obviněna z výroby ofensivních biologických zbraní (Částek, Radačič 2005: 4). Bush také zpřísnil podmínky, za jakých mohli kubánští emigranti navštěvovat své příbuzné na ostrově – cesta se mohla uskutečnit jednou za tři roky, mohla trvat maximálně 14 dní, byla snížena částka, kterou mohli lidé na Kubě utratit a byla
31
Celý text zákona je dostupný na http://www.state.gov/www/regions/wha/cuba/democ_act_1992.html. 32 Mezi ně patřila například podmínka, že „Fidel, ani jeho bratr Raúl se nebudou moci účastnit žádné budoucí demokratické vlády na Kubě a že takové vládě se nedostane uznání od Spojených států, dokud nebude souhlasit, že vyplatí kompenzace Američanům a kubánským Američanům, jejichž majetky byly vyvlastněny.“ (Gott 2005: 376) 33 Celý text zákona je dostupný na http://thomas.loc.gov/cgi-bin/query/z?c104:H.R.927.ENR:.
55
změněna definice blízké rodiny (Coll 2007: 247). V roce 2003 byla založena Komise pro pomoc svobodné Kubě (Commission for Assistance to a Free Cuba), která vydává zprávy o situaci na Kubě a jejímž posláním je přispět k mírumilovnému a brzkému pádu diktatury, ustanovení demokratických institucí, právního řádu, respektu k lidským právům a modernizace infrastruktury (Commission for Assistance to a Free Cuba 2009). O zlepšení vztahů s Kubou se snaží nynější prezident USA Barack Obama, který 13. dubna 2009 vydal Memorandum o podpoře demokracie a lidských práv na Kubě (Memorandum on Promoting Democracy and Human Rights in Cuba), které umožňuje cestovat kubánským emigrantům za svými rodinami na Kubu bez omezení, stejně tak ruší omezení na remitence posílané na ostrov (Obama 2009). 3.3.4. Postoj Organizace amerických států Situací na Kubě se Organizace amerických států (Organization of American States – OAS) začala poprvé zabývat v roce 1960 na zasedání v San José, hlavním městě Kostariky, a to na popud delegace Spojených států. Ta obvinila Kubu z ohrožení míru na západní polokouli, protože země udržovala dobré vztahy se SSSR a Čínou. Spojené státy se zasloužily o přijetí „Deklarace meziamerické solidarity“, která odmítla „intervenční hrozbu ze strany mimokontinentální mocnosti“ (Nálevka 1997: 40). V lednu 1962 začalo v uruguayském městě Punta de Este další zasedání OAS. Spojené státy chtěly dosáhnout vyloučení Kuby z této organizace, proti tomuto kroku však bylo šest států – Argentina, Brazílie, Chile, Mexiko, Bolívie a Ekvádor. Nakonec však Kuba byla vyloučena z Organizace spojených národů, když hlasování dopadlo 14:1 v její neprospěch, přičemž proti byla pouze ona sama (Quirk 1999: 442). V červenci 1964 se konala další konference OAS, na níž byla přijata rezoluce, která rozhodla o pokračování politického vyloučení Kuby. Navíc měly všechny členské země Organizace přerušit s Kubou diplomatické styky, veškerý
56
obchod a zastavit leteckou i námořní dopravu. Z dvaceti států hlasovalo proti Mexiko, Chile a Uruguay, Bolívie se zdržela hlasování a Dominikánská republika se jednání nezúčastnila (Nálevka 1997: 55). Další rezoluce týkající se Kuby byla přijata v září 1967. Venezuela přišla s obviněním, že Kuba podněcuje revoluční hnutí v některých zemích Latinské Ameriky, a to prostřednictvím Ernesta Che Guevary, který v té době operoval v Bolívii. Výsledkem zasedání bylo již třetí napomenutí Castrovy vlády během posledních pěti let a doporučení, aby byly zavedeny přísnější hospodářské sankce. Navíc bylo vydáno prohlášení s prosbou, aby africké a asijské země již dále Kubě neposkytovaly podporu. Jedinou zemí, která se proti rezoluci postavila, bylo Mexiko (Quirk 1999: 621). V 70. letech pak došlo ke zlepšení vztahů a Kuba začala opět obchodovat s Mexikem, Venezuelou a Brazílií (de Villa, Neubauer 2007: 205). V současné době má Kuba nejvřelejší vztahy s levicově orientovanými zeměmi Latinské Ameriky, především s Bolivií a Venezuelou. V červnu 2009 přijala Organizace amerických států další rezoluci týkající se Kuby. Píše se v ní, že Kuba bude přijata zpět do OAS za podmínky, že „pokrok v jednání, které iniciovala vláda Kuby, bude v souladu s praktikami, účely a principy OAS” (Organization of American States 2009). 3.4. Důsledky porušování lidských práv na rozvoj Kuby Na rozvoj Kuby mají od kubánské revoluce vliv především sankce, které na ně uvalily Spojené státy. Pro ně je však porušování lidských práv jen jedním z důvodů zavedení těchto opatření. Dalším důvodem bylo to, že v době Studené války nechtěly mít ve své blízkosti stát, jehož hlavní představitel se přiklání ke komunismu. Podle zprávy OSN z listopadu 2008 o dodržování lidských práv na Kubě je překážkou rozvoje těchto práv právě blokáda USA. OSN považuje embargo za akt genocidy, protože porušuje článek II, paragraf c Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia. Genocida je zde definována mj. jako
57
„úmyslné uvedení kterékoli skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit její úplné nebo částečné fyzické zničení“ (Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia 1948). Účelem tohoto sankčního opatření bylo „přinést hlad, zoufalství a svržení vlády Kuby“ (United Nations Human Rights Council 2009b: 18). Stejná zpráva také uvádí, že Torricelliho zákon a Helms-Burtonův zákon jsou v rozporu s Chartou OSN a porušují mezinárodní právo. Tento negativní postoj OSN není nový, už v roce 1995 kritizoval užití sankcí tehdejší generální tajemník Boutros Boutros-Ghali, který je označil za „necitlivé“ (Coll 2007: 243). Očekávalo se, že Spojené státy svou politiku po rozpadu bipolárního světa přehodnotí, nebo alespoň omezí dopad sankcí na nevinné obyvatele Kuby, ale nestalo se tak, naopak byly přijaty již dříve zmíněné zákony, které sankční opatření ještě více posílily. Spojené státy se hájily tím, že embargo dosud nedosáhlo kýžených výsledků kvůli pomoci, kterou Kubě poskytoval Sovětský svaz (Coll 2007: 239). Sankce Spojených států donutily Kubu hledat jiného spojence. Toho Fidel Castro našel v Sovětském svazu, který od tohoto karibského ostrova kupoval cukr a na oplátku mu poskytoval potřebnou ropu. V roce 1972 vstoupila Kuba do Rady vzájemné hospodářské pomoci, v rámci níž realizovala 80 procent svého obchodu (Chalupa 2002: 74). Pokles sovětské pomoci přišel s nástupem Gorbačova, který tuto pomoc omezil. 34 Katastrofou pro kubánské hospodářství však byl až rozpad Sovětského svazu a rozpuštění Rady vzájemné hospodářské pomoci. Hrubý domácí produkt poklesl v letech 1989 až 1993 oficiálně o 35 procent, neoficiálně o 50 procent (Leogrande, Thomas 2002: 343). Na ostrově došlo k poklesu životní úrovně, vláda musela omezit příděly jídla a mléka, došlo k nárůstu nemocí, jako je tuberkulóza a v důsledku nedostatku mýdla se rozšířily vši a svrab (Coll 2007: 240). V roce 1994 byla zemědělská produkce o 54 procent nižší než v roce 1989, denní příjem obyvatelstva poklesl z 2 908 kalorií na 1 863 kalorií 35 (Kost 1998: 26). Kuba byla nucena přistoupit k tržně orientovaným reformám – otevřela se 34
Viz příloha č. 6. Organizace OSN pro výživu a zemědělství označuje příjem nižší než 2 703 kalorií/osobu/den za podvýživu. 35
58
turistickému ruchu, do ekonomiky byl připuštěn zahraniční kapitál, byl legalizován oběh dolaru, došlo k decentralizaci zemědělství, restrukturalizaci průmyslu a omezenému povolení soukromého podnikání (Bakule 2006: 26). Po reformách vzrostl kubánský export a více se diverzifikoval – 50 procent vývozu směřovalo do Evropy, 25 procent do Kanady a Latinské Ameriky a 20 procent do Asie (Kost 1998: 27). Kubánská vláda odhaduje, že ročně ji embargo stojí 2,19 miliard dolarů (Coll 2007: 237). Ve zprávě Fidela Castra pro generálního tajemníka OSN z roku 2003 se uvádí, že zákazy uvalené vládou Spojených států na dovoz kubánských potravinářských produktů způsobily Kubě v roce 2002 ztráty 114 milionů dolarů, dalších 403,5 milionů dolarů jsou kubánské ztráty v důsledku nákupu za vyšší ceny a kubánský export byl zkrácen o 119,2 milionů dolarů nerealizovaných příjmů (Castro 2003). Navíc Spojené státy využily svého vlivu ve Světové bance a v Mezinárodním měnovém fondu a Kuba tak nemá přístup k financím, které tyto instituce poskytují. V roce 2006 Kuba nejvíce obchodovala s Čínou a Evropskou unií (World Trade Organization 2007b). Přes všechna tato uvedená fakta nepatří Kuba mezi nejchudší země světa. Její hrubý domácí produkt na obyvatele v paritě kupní síly se v roce 2006 pohyboval kolem 6 876 dolarů, hodnota indexu lidského rozvoje činila 0,855, což Kubu zařadilo na 48. místo ze 179 zemí (United Nations Development Programme 2008). Na tak dobré hodnotě indexu se podílí především vysoká gramotnost, která je téměř stoprocentní, protože na Kubě je bezplatné školství, a také relativně vysokou očekávanou délkou života při narození, která se pohybuje kolem 78 let (United Nations Development Programme 2008).
59
4. Zimbabwe 4.1. Základní informace o zemi Zimbabwe je stát v jižní Africe, na jehož území o rozloze 390 000 km2 žije přibližně 11,4 milionů obyvatel. Tato bývalá britská kolonie, dříve známá pod názvem Jižní Rhodesie, získala nezávislost v roce 1980, ačkoliv jednostranně ji vyhlásila již v roce 1965. Velká Británie však toto rozhodnutí nepřijala. Nesouhlasila totiž s tím, že podle ústavy z roku 1961 mělo černošské obyvatelstvo limitované volební právo a rozhodující kontrola zůstala bělochům, kteří tvořili v zemi minoritu (Honzák, Pečenka 1998: 347). Tento nový stát neuznala žádná země světa, dokonce ani Jihoafrická republika, která dosud Jižní Rhodesii podporovala, protože jí vyhovovalo, že se světová pozornost odvrátila od jihoafrického apartheidu. Navíc se Velká Británie a poté i OSN rozhodly uvalit na zemi hospodářské sankce (Hulec, Olša 2008: 245). Do čela nově vzniklého státu se v roce 1980 postavil reverend Canaan Sodindo Banana, premiérem se stal Robert Mugabe. Ten se v roce 1987 stal druhým prezidentem Zimbabwe a je jím dodnes. Mugabe se zbavil bělošské opozice v Senátu ještě jako premiér, když změnil ústavu tak, aby byla zrušena jejich místa. Po té prosadil další změnu, kdy byla zavedena funkce exekutivního prezidenta, jímž se nechal Senátem, který ovládala jeho strana, zvolit. Při demonstracích proti korupci ve vládě nechal uvěznit studenty Zimbabwské univerzity i tajemníka odborových svazů Morgana Tsvangiraie. Strach z takovéto masové opozice donutil Mugabeho změnit volební zákon, aby si pojistil vítězství v parlamentních volbách v březnu 1990. Z celkového počtu 150 poslanců jich bylo voleno jen 120, zbývajících 30 míst bylo určeno pro osoby, které byly pod vlivem vládní strany (Hulec, Olša 2008: 428). Mugabe také obhájil svou funkci prezidenta, když vyhrál přímé prezidentské volby konané v témže roce. Po ekonomickém růstu, který nastal po získání nezávislosti, se situace na konci 80. let zhoršila a v roce 1991 zimbabwská vláda přistoupila na Program
60
strukturálních úprav 36 (Structural adjustment programme), který jí navrhla Světová banka a Mezinárodní měnový fond. To vedlo ke zhoršení situace chudého obyvatelstva, proti čemuž se opět postavily odbory a jejich představitelé byli za tyto postoje pronásledováni. Přes tyto obtíže však Mugabe své postavení dokázal obhájit i v prezidentských volbách i v roce 1996, když jeho strana v předchozím roce vyhrála volby parlamentní. V roce 2000 přistoupil Mugabe k pozemkové reformě, kdy přerozdělil půdu bílých farmářů chudému černošskému obyvatelstvu. To sice Mugabemu přineslo popularitu, ale také vedlo k exodu bílých farmářů, ochromení ekonomiky a vyústilo v nedostatek základních potravin (CIA 2009). K dalšímu prohloubení krize přispěl i fakt, že Mezinárodní měnový fond zastavil své půjčky této zemi kvůli machinacím s financemi určenými na rozvojovou pomoc. V roce 2002 vyhrál stávající prezident další volby, kterým však předcházely násilnosti a nepokoje, což bylo kritizováno světovým společenstvím. Jeho hlavní protikandidát Tsvangirai byl několik dní po volbách zatčen za velezradu, které se měl dopustit tím, že údajně plánoval svržení Mugabeho. Vyšetřování trvalo až do října roku 2004 a Tsvangiraiovi tak bylo znemožněno účastnit se politického života (Hulec, Olša 2008: 466). Od Zimbabwe se nakonec odklonily všechny země kromě Jihoafrické republiky a Namibie a země se tak ocitla v politické izolaci. V prosinci 2003 země vystoupila z Britského společenství (Commonwealth 2003). Parlamentní volby v roce 2005 vyhrála opět vládnoucí strana. Situace se změnila až při dalších volbách, které vyhrála opozice, když získala 110 poslaneckých křesel a vládnoucí strana jen 97 křesel (Hulec, Olša 2008: 481). Zároveň se uskutečnily prezidentské volby, ve kterých první kolo vyhrál kandidát opozice Tsvangirai. 36
Pojmem Programy strukturálního přizpůsobení (Structural adjustment programs - SAPs) je označován balík hospodářskopolitických opatření, která musí uskutečňovat země Třetího světa oplátkou za kredity Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Předepsaná opatření týkající se rozpočtové, finanční a obchodní politiky a politiky trhu práce, představují dalekosáhlé zásahy do hospodářských, politických a společenských struktur zemí přijímajících kredity. Tyto programy se řídí neoliberálním modelem rozvoje a sázejí na co nejširší uplatnění principů tržního hospodářství. Hospodářské stability a rozvoje má být dosaženo posílením soukromého hospodářství, zapojením do světového trhu a také prostřednictvím přímých zahraničních investic (Waltherová 2001).
61
Problémy ale nastaly při sčítání hlasů, které se podezřele protahovalo. Vláda tvrdila, že Tsvangirai nezískal potřebnou nadpoloviční většinu hlasů, proto se musí konat druhé kolo, avšak opozice toto tvrzení odmítala (Týden.cz 2008a). Tsvangirai nakonec do druhého kola nenastoupil, a tak se prezidentem Zimbabwe stal opět Robert Mugabe. Po dlouhých měsících se Mugabe a Tsvangirai dohodli na rozdělení vládní moci. Mugabe se stal prezidentem, Tsvangirai premiérem. V únoru 2009 se také dohodli na vytvoření společného kabinetu (Týden.cz 2009c). 4.2. Dodržování lidských práv v Zimbabwe Zimbabwe je, stejně jako předchozí země, řazeno organizací Freedom House mezi nesvobodné země. Nepatří však mezi země, které získaly v roce 2008 nejhorší hodnocení v obou zkoumaných oblastech, protože za občanské svobody získalo hodnocení 6 (Freedom House 2008c). Vývoj hodnocení Zimbabwe touto organizací ukazuje tabulka 5. Tab. 5: Hodnocení Zimbabwe podle organizace Freedom House Politická
Občanské
práva
svobody
1972–77
6
5
1978
5
1979
Politická
Občanské
práva
svobody
1987
6
5
5
1988–90
6
4
4
4
1991–92
5
4
1980
3
4
1993–98
5
5
1981–83
4
5
1999–2000
6
5
1984–85
4
6
2001–03
6
6
1986
5
6
2004–08
7
6
Rok(y)
Rok(y)
Zdroj: Freedom House 2008b
62
V Indexu demokracie sestavovaném týdeníkem The Economist patří Zimbabwe mezi autoritářské režimy, když obsadila 148. místo ze 167 zemí (The Economist 2008). Ústava Zimbabwe byla přijata v dubnu 1980 a od té doby k ní přibylo 19 dodatků, poslední v roce 2009. 37 Stejně jako v případě Kuby samotná ústava lidská práva obyvatelů státu neomezuje. Omezují je však různé zákony, mezi nejznámější patří Zákon o veřejném pořádku a bezpečnosti (Public Order and Security Act) z roku 2002 a novelizovaný v roce 2007, Trestní zákon (Criminal Law (Codification and Reform) Act) z roku 2004 a Zákon o přístupu k informacím a ochraně soukromí (Access to Information and Protection of Privacy Act) z roku 2002. 38 4.2.1. Jednotlivá lidská práva Na následujících stránkách budou blíže popsána vybraná lidská práva a způsoby jejich porušování v Zimbabwe. 4.2.1.1. Svoboda shromažďování a sdružování „Každému je zaručena svoboda pokojného shromažďování a sdružování.“ (článek 20 Všeobecné deklarace lidských práv) Svobodu shromažďování a sdružování nejvíce omezuje již výše zmíněný Zákon o veřejném pořádku a bezpečnosti. Ten obsahuje část týkající se shromažďování, podle níž může policie shromáždění a demonstrace monitorovat a přerušit je, pokud dospěje k názoru, že porušují veřejný pořádek. Dále se takováto shromáždění musí hlásit příslušným orgánům minimálně čtyři dny předem. Jestliže tak organizátor neučiní, hrozí mu pokuta, nebo trest odnětí svobody až šest měsíců. Stejně tak může příslušný orgán zakázat ve vybrané
37
Text ústavy po 17. dodatku je dostupný na http://www.kubatana.net/docs/legisl/constitution_zim_070201.pdf. 38 Texty těchto zákonů jsou dostupné na http://www.kubatana.net/html/archive/archorg_index.asp?orgcode=par001.
63
oblasti shromáždění po dobu jednoho měsíce v případě, že shledá předchozí omezení jako neúčinná a demonstrace porušují veřejný pořádek (Public Order and Security Act 2002). Toto poslední nařízení si však policie může upravit, jak to udělala v únoru 2008, kdy zakázala demonstrace na tři měsíce v jedné z částí hlavního města Harare (Amnesty International 2008: 333). Za pokojná shromáždění jsou zatýkáni především studenti, ochránci lidských práv a příznivci a členové strany Hnutí za demokratickou změnu (Movement for Democratic Change), jejímž předsedou je Tsvangirai. Například v červenci 2007 bylo zatčeno více jak 200 aktivistů z jedné místní nevládní organizace, když pokojně protestovali proti novému dodatku zimbabwské ústavy (Human Rights Watch 2007). Sdružování do různých organizací je Ústavou povoleno. Občané se tak mohou sdružovat v různých zaměstnaneckých organizacích, nebo politických stranách, které nemusí být registrovány. Politické strany jsou však často monitorovány jakožto nepřátelé režimu. Občanské organizace jako soukromé dobrovolnické organizace se však registrovat musí, a to podle Zákona o soukromých dobrovolných organizacích z roku 1995 (Private Voluntary Act of 1995). Tato registrace ale může být kdykoliv zrušena a stát má tak naprostou kontrolu nad těmito typy organizací (Rutinwa 2001: 74). 4.2.1.2. Mučení a kruté zacházení „Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.“ (článek 5 Všeobecné deklarace lidských práv) Zimbabwe patří mezi země, které dosud neratifikovaly Úmluvu proti mučení a jinému krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestání, kterou přijalo OSN v roce 1984. Mučení je tak v zemi běžným prostředkem, jak potrestat odpůrce režimu, mezi které vláda řadí i nezávislé novináře, nebo jak od dotyčných získat jména dalších osob, které s vládou
64
nesouhlasí. Mezi používané tresty patří především bití holemi, pálení, bití na plosky nohou, elektrické šoky, pálení cigaretou, tlučení hlavou o zeď, nebo poutání do bolestivých pozic. Od poloviny roku 2001 do konce roku 2005 bylo ohlášeno 15 523 případů porušování lidských práv, z čehož mučení představovalo 18 procent případů (Redress – Seeking Reparation for Torture Survivors 2007: 33). Špatné podmínky panují i ve věznicích a pracovních táborech, které jsou rozmístěny po celé zemi. Kvůli špatným hygienickým podmínkám a nedostatku vhodné lékařské péče se šíří nemoci jako je HIV/AIDS, cholera, spalničky, nebo tuberkulóza. Navíc stát vězňům dává jen malé porce jídla, takže je musí zásobovat jejich rodiny. Podle zprávy Ministerstva zahraničí USA v zemi existuje 42 vězení pro 17 000 vězňů. V květnu 2008 však bylo ve vězení podle místních nevládních organizací až 35 000 vězňů (U.S. Department of State 2009a). 4.2.1.3. Právo na svobodu přesvědčení a projevu „Každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu; toto právo nepřipouští, aby někdo trpěl újmu pro své přesvědčení, a zahrnuje právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky jakýmikoli prostředky a bez ohledu na hranice.“ (článek 19 Všeobecné deklarace lidských práv) Bývalý ministr pro informace Witness Mangwende jednou řekl: „Neexistuje nic takového jako svoboda tisku. Tisk je součástí společnosti, jejíž zájmy musí reflektovat, podporovat a chránit“ (Mukasa 2003). Proto vláda dělá vše pro to, aby umlčela své kritiky. Zákon o přístupu k informacím a ochraně soukromí omezuje svobodu slova na „svobodu v zájmu obrany, veřejné bezpečnosti, veřejného pořádku, státních ekonomických zájmů, veřejné morálky a veřejného zdraví“ (Access to Information and Protection of Privacy Act 2002). Tento zákon také vytvořil Komisi pro média a informace (Media and Information Commission), u které se musí akreditovat všichni žurnalisté a všechna masmédia v zemi. Ten, kdo tak neučiní, tomu hrozí až dva roky vězení. Komise může
65
odmítnout tuto akreditaci vydat, takže daná osoba pak nesmí v zemi oficiálně působit. Na novináře nezapomíná ani Trestní zákon, podle nějž mohou být odsouzeni až na 20 let vězení za to, že „publikují lži, které mohou poškodit stát Zimbabwe, nebo nabádají k veřejnému nepořádku“ (Criminal Law (Codification and Reform) Act 2004). Mezi běžné praktiky patří hrozba uzavření nezávislých médií, zastrašování a uvěznění novinářů. Zahraničním novinářům je málokdy vydáno vízum, místní korespondenti zahraničních médií nedostávají akreditaci a je jim vyhrožováno deportací. Tuto akreditaci například nedostal nezávislý The Daily News, který byl zrušen v roce 2003, další dvě nezávislá periodika The Zimbabwe Independent a The Standard zatím existují i přes tlak a zastrašování ze strany vlády. O akreditaci se naopak nemusejí obávat The Chronicle a The Herold, protože jsou ve vlastnictví státu a mají tedy jasnou prostátní orientaci. V srpnu 2008 se vláda rozhodla omezit dovoz zahraničních novin a uvalila na tato periodika 40procentní dovozní taxu s tím, že se jedná o luxusní zboží. Noviny tak byly nuceny snížit počet výtisků (U.S. Department of State 2009a). Od roku 2005 také vláda ruší rádiové vysílání zahraničních stanic a od roku 2007 může stát monitorovat telefonickou a elektronickou komunikaci podle Zákona o odposlouchání komunikace (Interception of Communication Act). Stejně tak v zemi existují zákony, které omezují akademickou svobodu, protože univerzity podléhají vládě. V žebříčku Svoboda tisku (Freedom of the Press), který každoročně sestavuje organizace Freedom House, obsadilo v roce 2008 Zimbabwe spolu s Rovníkovou Guineou dělené 186. místo ze 195 zemí (Freedom House 2009b). Špatného umístění dosáhla země i v hodnocení organizace Reportéři bez hranic, kde skončila na 151. místě ze 173 zemí (Reporters sans frontières 2009).
66
4.2.1.4. Právo účastnit se vlády své země „Každý má právo, aby se účastnil vlády své země přímo nebo prostřednictvím svobodně volených zástupců. Každý má právo vstoupit za rovných podmínek do veřejných služeb své země. Základem vládní moci budiž vůle lidu; ta musí být vyjádřena správně prováděnými volbami, které se mají konat v pravidelných obdobích na základě všeobecného a rovného hlasovacího práva tajným hlasováním nebo jiným rovnocenným postupem, zabezpečujícím svobodu hlasování.“ (článek 21 Všeobecné deklarace lidských práv) Podle ústavy mají občané Zimbabwe právo pokojně změnit vládu. Realitou však je, že již od roku 1980 nedošlo v Zimbabwe k alternaci politické moci a zemi vládne stále jedna strana, a to strana prezidenta Mugabeho nesoucí název Africký národní svaz Zimbabwe – Vlastenecká fronta. Ta dosud vyhrála všechny volby s výjimkou těch posledních v roce 2008. Otázkou zůstává, do jaké míry byly tyto volby svobodné, když všechny instituce ovládá prezident Mugabe. Právě až v roce 2008 vyhrála volby opoziční strana, stejně tak 1. kolo prezidentských voleb vyhrál kandidát opozice Tsvangirai. Nakonec se však prezidentem země stal opět Robert Mugabe. Výsledky voleb mohou být ovlivňovány různými faktory. Jedním z nich je fakt, že státní média věnují pozornost současnému prezidentovi, zatímco prostor pro opozičního kandidáta je omezován. I jeho příznivci jsou napadáni, příkladem může být útok ze srpna 2008, kdy příslušníci bezpečnostních sil zabili nejméně 170 osob, další zbili a uvěznili kvůli podezření z podpory opoziční strany (Freedom House 2008c). Dalšími běžnými praktikami je kupování hlasů, zastrašování voličů, manipulace s hlasovacími lístky, nebo upravování volebních výsledků. Obrázek 1 ukazuje, jak vypadal volební plakát vládnoucí strany v roce 2002 a jak situaci v zemi viděl nezávislý karikaturista.
67
Obr. 1: Volby v Zimbabwe v roce 2002 – volební plakát a karikatura
Zdroj: Hulec, Olša 2008: 464-5
4.2.1.5. Právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství „Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství; toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství nebo i víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru, sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, vyučováním, prováděním náboženských úkonů, bohoslužbou a zachováváním obřadů.“ (článek 18 Všeobecné deklarace lidských práv) Právo na náboženství je jedním ze základních práv člověka, o kterém se dá říci, že se v Zimbabwe dodržuje, ačkoliv se občas vyskytnou situace, kdy je toto právo porušeno. Zimbabwe nemá žádné státní náboženství. Většina obyvatel země vyznává křesťanství, zbytek tvoří stoupenci tradičního náboženství, najdeme zde i malé procento hinduistů, buddhistů a muslimů. Člověk má tedy právo vybrat si svobodně svou víru, není nucen konvertovat.
Náboženské
organizace nemusí být registrovány, výjimku tvoří pouze ty, které pracují ve školách nebo zdravotnických zařízeních. Ty se musí zaregistrovat u příslušného ministerstva. Vláda také dovolila těmto organizacím omezené náboženské
68
vysílání a reklamu ve vládou vlastněných médiích. V zemi působí i nezjištěný počet zahraničních misionářů (U.S. Department of State 2009b). Problémy s vládou měli především vyznavači tradičního afrického náboženství. Jedním z důvodů byl fakt, že nechtěli využívat služeb lékařů, ale dávali přednost šamanům, což vedlo ke zvýšené kojenecké úmrtnosti v těchto komunitách. Druhým problémem bylo údajné čarodějnictví. Toho se týká i jedna z částí Trestního zákona. Kriminalizuje ale jen praktiky, které úmyslně způsobí zranění, nebo smrt někoho jiného (UK Border Agency 2008: 136). V roce 2005 byla realizována tzv. operace Murambatsvina 39 , která se dotkla i náboženských skupin, protože jim byla zničena některá místa pro bohoslužby a charity zřízené náboženskými organizacemi. Další incidenty se odehrály v dubnu a květnu roku 2008, kdy policie zaútočila na anglikánské kostely a některé z farníků uvěznila, aby je za několik dní opět propustila. V tom samém roce se však prezident Mugabe, sám římský katolík, setkal s představiteli evangelické a tradiční africké církve, což učinil poprvé od roku 1997. Dalším problémem je však svoboda shromažďování a svoboda slova. Zákon o veřejném pořádku a bezpečnosti nezakazuje náboženská setkání, ale vláda i za nimi vidí protivládní povstání, proto na nich občas zasahuje (U.S. Department of State 2009b). Zimbabwská křesťanská komunita také odmítla uznat znovuzvolení Mugabeho prezidentem, protože volby doprovázela velmi násilná kampaň (Dzirutwe 2008). 4.3.
Postoj mezinárodního společenství
4.3.1. Postoj Evropské unie Po volbách, které se v Zimbabwe konaly v roce 2000, se začaly v některých zemích Evropské unie, jako například v Německu, Nizozemí, či Švédsku, množit protesty proti porušování lidských práv. Kontroverzní 39
Operace Murambatsvina („Vymetení smetí“), oficiálně nazývaná Operation Restore Order („Návrat pořádku“), byla zahájena po parlamentních volbách v roce 2005. Ve městech a poté i na vesnicích byly zbořeny všechny nelegální stavby. O střechu nad hlavou přišlo 400 až 700 tisíc obyvatel (Hulec, Olša 2008: 470).
69
pozemková reforma, zatýkání bílých farmářů, nebo zatčení šéfredaktora The Daily News, to vše vedlo k ukončení spolupráce Evropské unie a Zimbabwe. Dále pokračovaly jen rozvojové projekty v oblasti zdravotnictví a humanitární pomoc (Hulec, Olša 2008: 460). Evropská unie požadovala návrat k demokracii a zastavení divoké pozemkové reformy, která vyhnala z domovů minimálně 100 000 rodin (Kreutz 2005: 39). Nic z toho však Zimbabwe neučinilo. Rozvojovou pomoc zemi zastavily i jednotlivé členské státy a dále Austrálie, USA a Kanada. K dalšímu zhoršení vztahů došlo v roce 2002, kdy Zimbabwe vyhostila ze svého území vedoucího pozorovatelského volebního týmu Pierra Schoriho. Na tento akt Evropská unie odpověděla uvalením sankcí proti Zimbabwe, na čemž se shodla v únoru 2002. Sankce jsou vymezeny Společným postojem ze dne 18. února 2002 týkající se restriktivních opatření proti Zimbabwe (Council Common Position of 18 February 2002 concerning restrictive measures against Zimbabwe), který je označen jako 2002/145/CFSP. Toto nařízení zakazuje dodávky zbraní a souvisejícího materiálu, poskytování technické pomoci a dodávky zařízení, které by mohlo být použito k vnitřním represím v Zimbabwe, zakazuje cestovat do zemí Evropské unie osobám, které nesou zodpovědnost za porušování lidských práv v zemi, a také jim zmrazuje jejich finanční prostředky. 40 Tento společný postoj je každoročně obnovován. Zatímco v původním dokumentu bylo cestování zakázáno dvaceti osobám, dnes se jedná o 203 osob a 40 subjektů (Council Common Position of 26 January2009 renewing restrictive measures against Zimbabwe). V červenci 2008 se Evropská unie dohodla na zpřísnění sankcí, kdy by jejich součástí měla být i diplomatická izolace režimu. O měsíc později se představitelé Unie rozhodli, že sankce proti zemi nezmění, ačkoliv byla podepsána dohoda mezi prezidentem Mugabem a opozicí, dokud neuvidí zlepšení situace v praxi (Euractiv.cz 2008).
40
Celý text dokumentu je dostupný na http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2002:050:0001:0003:EN:PDF.
70
K problematice dodržování lidských práv v Zimbabwe se vyjádřil i Evropský parlament, když 10. července 2008 přijal usnesení o situaci v této zemi. Podle tohoto dokumentu Evropský parlament nepovažuje prezidentské volby za svobodné, odsuzuje násilnou kampaň proti opozici a vyzývá země, aby neuznaly Mugabeho režim (Usnesení Evropského parlamentu ze dne 10. července 2008 o situaci v Zimbabwe).
4.3.2. Postoj Organizace spojených národů Organizace spojených národů se situací v Zimbabwe začala zabývat v červenci 2008 na popud Spojených států. Ty usilovaly o schválení sankcí v podobě zbrojního embarga, zákazu cestování a zmrazení účtů čtrnácti vysoce postavených představitelů režimu. Rezoluce však nebyla schválena, protože Čína a Rusko využily právo veta, které jako stálí členové Rady bezpečnosti mají. Kromě nich hlasovala proti rezoluci i Jihoafrická republika, Libye a Vietnam. Indonésie se zdržela hlasování, zbylých devět členů bylo pro přijetí (United Nations – Security Council 2008). Velká Británie a USA odsoudily Čínu a Rusko za tento krok, naopak Zimbabwe a Jihoafrická republika neschválení uvítali. Čína a Rusko na svou obhajobu uvedly, že Zimbabwe není hrozbou pro mezinárodní stabilitu (BBC News 2008c). Rusko tak nedodrželo závazek, na kterém se dohodli představitelé skupiny G8 na summitu v Japonsku pár dní před hlasováním, a to ten, že se G8 bude snažit uvalit sankce proti režimu Roberta Mugabeho (Ljunggren 2008).
4.3.3. Postoj Spojených států amerických Prvním zákonem týkajícím se situace v Zimbabwe, který Spojené státy přijaly, je Zákon o demokracii v Zimbabwe a ekonomické obnově z roku 2001 (Zimbabwe Democracy and Economic Recovery Act of 2001). George Bush chtěl tímto způsobem podpořit lid Zimbabwe v boji za demokracii a obnovení ekonomického růstu (George W. Bush – The White House 2001). Podle tohoto
71
zákona mají zástupci USA ve světových finančních organizacích jako je Mezinárodní měnový fond nebo regionální rozvojové banky hlasovat proti dalším půjčkám vládě Zimbabwe a proti odpuštění dosavadních dluhů této zemi do té doby, než bude v Zimbabwe obnoven právní řád (Zimbabwe Democracy and Economic Recovery Act of 2001). Sankce uvalily Spojené státy na Zimbabwe o dva roky později, v březnu 2003, kdy George Bush vydal Exekutivní nařízení 13288 (Executive Order 13288). Zákaz cestování do USA a zmrazení jejich amerických kont platil pro 77 vysoce postavených osob Zimbabwe, včetně prezidenta, jeho ženy a jeho sestry (Executive Order 13288 2003). V listopadu 2005 bylo vydáno Exekutivní nařízení 13391 (Executive Order 13391), které dříve uvalené sankce rozšířilo i na jedince, kteří jsou přímými příbuznými osob na původním seznamu, a na některé subjekty, které pomáhají režimu prezidenta Mugabeho. Tento seznam obsahuje 128 osob a 33 subjektů (Executive Order 13391 2005). Sankce však neobsahují ekonomickou blokádu země, takže zimbabwské firmy, které nejsou žádným způsobem spojené s vládou, mohou obchodovat s americkými subjekty (Voice of America 2005). Postoj Spojených států k Zimbabwe vyjádřila v roce 2005 tehdejší ministryně zahraničí Condoleezza Rice, kdy Zimbabwe označila za jednu ze šesti „základen tyranie“ 41 (Ploch 2009: 32). V nastoleném trendu pokračuje i současný prezident Barack Obama, který v březnu 2009 sankce proti Zimbabwe prodloužil (Trott 2009). Zimbabwe také nemá žádné výhody plynoucí ze Zákona o africkém růstu a příležitostech (African Growth and Opportunity Act), který platí od roku 2000. Tento zákon africkým zemím nabízí pobídky ve snaze jim pomoci v otevření jejich ekonomik a vytvoření volného trhu 42 (African Growth and Opportunity Act 2009). Spojené státy však nadále poskytují Zimbabwe humanitární pomoc. Ta od roku 2002 dosáhla hodnoty jedné miliardy dolarů (Ploch 2009: 35). 41
Dalšími zeměmi jsou Kuba, Barma, KLDR, Írán a Bělorusko (Ploch 2009: 32). Tento zákon umožňuje africkým zemím liberálnější přístup na americké trhy než je tomu u zemí, s nimiž nemají USA uzavřenou dohodu o volném obchodu. Jedná se o bezcelní přístup pro některé komodity. 42
72
4.3.4. Postoj afrických států Africké země nejsou ve svém postoji k Zimbabwe kvůli porušování lidských práv tak nekompromisní jako výše zmínění členové mezinárodního společenství. Naopak se dá říci, že stojí na straně Zimbabwe a podporují ho. Dříve pro ně bylo vzorem úspěšné země a nadále pro ně zůstává obchodním partnerem. O zlepšení situace v zemi se přesto snažili někteří přední politici afrických zemí, jakým byli Thabo Mbeki, bývalý prezident Jihoafrické republiky, nebo bývalý prezident Nigerie Olusẹgun Ọbasanjo. Bohužel ani oni nebyli ve svých jednáních úspěšní, ačkoliv v září 2001 byla v Abuji podepsána dohoda, podle které měla Zimbabwe zastavit ilegální obsazování farem, nastolit právní řád a poskytnout kompenzace bílým farmářům, jejichž majetek byl, nebo bude během pozemkové reformy vyvlastněn. Tyto kompenzace mělo platit mezinárodní společenství ze zvláštního fondu. Avšak tato dohoda se nikdy nerealizovala, představitelé Zimbabwe se za pár měsíců chovali jako by žádnou dohodu nepodepsali. Nigerijský prezident se ještě snažil situaci nějakým způsobem řešit, byl ale obviněn z vměšování do vnitřních záležitostí Zimbabwe, a tak svých snah brzo zanechal (Hulec, Olša 2008: 462). Obdobně se k tomuto problému staví dvě organizace, jejichž členem Zimbabwe je – Africká unie (African Union) a Jihoafrické rozvojové společenství (Southern African Development Community). Africká unie stála na straně Zimbabwe po volbách v roce 2002, když je označila za spravedlivé a svobodné. V červenci 2004 jí byla předložena zpráva Africké komise pro lidská práva, která Zimbabwe navštívila právě v roce 2002. Ve zprávě bylo Zimbabwe kritizováno za cenzuru a zneužívání policie při zásazích proti opozici. Africká unie rozhodla, že zpráva nebude zveřejněna, dokud se k ní Zimbabwe nevyjádří, a to využilo všech prostředků, aby tak nemuselo učinit. Další zpráva Africké komise v prosinci 2005 byla odmítnuta Radou ministrů Africké unie pro nepřesnosti a procedurální chyby (Ploch 2009: 42).
73
Jihoafrické rozvojové společenství také zachovává Zimbabwe svou přízeň, ačkoliv má v Chartě základních sociálních práv, že bude chránit lidská práva tak, jak je uvedeno ve Všeobecné deklarace lidských práv (Charter of Fundamental Social Rights in SADC). Jediným občasným kritikem poměrů v Zimbabwe je Botswana. I ostatní si ale již začínají všímat negativního dopadu na ekonomiku celého společenství, avšak dosud žádné opatření týkající se situace v Zimbabwe nepřijali. Jen Botswana odmítla uznat Mugabeho prezidentem po volbách v roce 2008 (Ploch 2008: 42).
4.4. Důsledky porušování lidských práv na rozvoj Zimbabwe Jak vyplývá z předchozí kapitoly, sankce proti Zimbabwe uplatňuje pouze Evropská unie a Spojené státy. Obě tyto entity uvalily na zemi stejné sankce, které se dotknou vysokých představitelů země, tedy těch, kteří jsou odpovědni za porušování lidských práv. Jedná se o zákaz cestování na území EU a USA a o zmrazení účtů těchto osob. Jedinou sankcí, dá-li se mluvit o sankci, která může ovlivnit celou zemi, je to, že Spojené státy mohou zabránit zemi získat půjčku u mezinárodních finančních institucí, popřípadě odpustit jí její dluh. To by mohlo mít dopad na rozvoj země, pokud by případná půjčka měla být určena na zlepšení situace v zemi, protože by nejdříve musel být v zemi nastolen právní řád, což se jistě nedá očekávat za vlády prezidenta Mugabeho. Ačkoliv země poměry v Zimbabwe kritizují, neuvalily na ni obchodní embargo a se zemí stále obchodují. V roce 2007 činil export Zimbabwe 3 310 milionů dolarů a největšími obchodními partnery byli Jihoafrická republika, Zambie, Nizozemí a Velká Británie (African Union 2009: 388). Naopak import Zimbabwe dosáhl hodnoty 3 594 milionů dolarů a nejvíce země dovážela zboží a suroviny z Jihoafrické republiky, Botswany, Mozambiku a Spojených států (African Union 2009: 389). Zimbabwe dnes patří mezi nejchudší země světa. Její hrubý domácí produkt per capita v paritě kupní síly se v roce 2005 pohyboval kolem
74
200 amerických dolarů (African Union 2009: 43). Je také zemí s nejvyšší mírou inflace, která v říjnu 2008 dosahovala astronomických 231 milionů procent (Berger 2008). Hodnota HDI Zimbabwe byla v roce 2005 0,513, což zemi zařadilo na 151. místo ze 177 zemí (United Nations Development Programme 2008). Hodnota HDI klesá od počátku 90. let, jak ukazuje graf 3.
Graf 3: Vývoj HDI Zimbabwe
Zdroj: United Nations Development Programme 2008
Pokles HDI od roku 1990 je důsledkem nejen snižující se očekávané délky života při narození, jak ukazuje tabulka 6, ale i stále se zhoršující ekonomické situace země.
75
Tab. 6: Očekávaná délka života při narození v Zimbabwe v letech 1990 – 2005 Roky
Muži
Ženy
1990–1995
53,4
59,7
1995–2000
42,3
45,4
2000–2005
37,5
36,9
Zdroj: Sachykonie et al. 2007: 145
Přes všechny výhrady, které země k situaci mají, nadále poskytují Zimbabwe rozvojovou pomoc. Podle údajů Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj byla Zimbabwe poskytnuta v roce 2007 oficiální rozvojová pomoc v hodnotě 465 milionů dolarů, přičemž největšími dárci byly Spojené státy americké (88 milionů dolarů), Velká Británie (82 milionů) a Evropská komise (62 milionů). Sektorové rozdělení ukazuje graf 4.
Graf 4: Sektorové rozdělení oficiální rozvojové pomoci poskytnuté Zimbabwe
Zdroj: OECD 2008b
76
5. Vliv porušování lidských práv na rozvoj a perspektivy do budoucna Porušování lidských práv má na rozvoj dané země negativní dopad. V případě, že nemají možnost rozvíjet svůj potenciál jednotlivé osoby, nemá takovou schopnost ani celý stát a tato skutečnost má nepříznivý vliv na rozvoj celé země. Navíc porušování lidských práv často vyvolá reakci mezinárodního společenství, které se snaží různými způsoby tyto státy potrestat. Evropská unie tak například uvalila sankce za porušování lidských práv na Súdán nebo Indonésii, Organizace spojených národů zase na Súdán. Bohužel některá omezení nezasáhnou pouze představitele státu, kteří mohou za porušování práv a neuspokojivou situaci země, ale i chudé obyvatele daného státu. Proto se v poslední době přistupuje k tzv. chytrým, neboli cíleným sankcím, které mají sankcionovat jednotlivé osoby. Účinnost uvalených sankcí je ovšem v mnoha případech diskutabilní, zvláště v těch případech, kdy k sankcím přistoupí jen někteří členové mezinárodního společenství a ostatní s danou zemí dále udržují obchodní styky. Sporné je i rozhodnutí o uvalení sankcí, zvláště u organizací jakou je OSN, kdy mohou převládnout zájmy jednotlivých mocností nad obecným zájmem. Tento problém se týká především rozhodování v rámci Rady bezpečnosti. Ačkoli s rozhodnutím nemusí souhlasit i jiní členové OSN, zásadní je právě názor zemí, které jsou stálými členy Rady. Vhodným příkladem, kdy se stálí členové neshodli na uvalení sankcí vůči jiné zemi, je právě situace Zimbabwe. Jak bylo dříve uvedeno, Čína a Rusko odmítly podpořit rezoluci uvalující sankce vůči této africké zemi, a proto k tomuto kroku nedošlo. Je zřejmé, že zájmy jednotlivých mocností často převládnou nad obecným zájmem a velmoci přivřou oči nad porušováním lidských práv, aby nepoškodily své investice a cíle. Další otázka, která se nabízí, je způsob, jak neuspokojivou situaci rozvojových zemí v oblasti lidských práv řešit. Je těžké říci, zda by zintenzivnění ekonomických vazeb nebylo prospěšnější než sankce a izolace režimů. Dalším možným důsledkem porušování lidských práv může být zastavení rozvojové pomoci, která do zemí třetího světa plyne. V dnešní době se totiž čím dál tím více
77
uplatňuje přístup založený na lidských právech, to znamená, že poskytnutí rozvojové pomoci je podmíněno dodržováním lidských práv, demokratizací, popřípadě zlepšením situace v těchto oblastech. Lidská práva jsou porušována především v rozvojových zemích. Samozřejmě se některá práva jedinců nedodržují i ve vyspělých zemích, avšak ne v takové míře jako v zemích rozvojových a jedná se spíše o výjimky. Tyto případy však nejsou sankcionovány, protože jsou to právě vyspělé země, které o sankcích
rozhodují
vzhledem
k jejich
rozhodovacím
pravomocem
v mezinárodních organizacích. Porovnáme-li žebříček Indexu lidského rozvoje se žebříčkem sestavovaným organizací Freedom House, zjistíme, že takřka všechny země označené jako nesvobodné jsou země se středním, nebo nízkým stupněm rozvoje. Najdeme však i několik výjimek. Mezi ně patří například Brunej, nebo Spojené arabské emiráty, které patří mezi nejvyspělejší země světa, a jejich dobré umístění v žebříčku HDI ovlivňuje hlavně vysoký hrubý domácí produkt na osobu v paritě kupní síly, který patří mezi nejvyšší na světě. Další skupinu výjimek tvoří státy jako Kuba, nebo Kazachstán, přičemž za jejich dobrým umístěním v žebříčku HDI můžeme hledat vysokou gramotnost dospělých, respektive vysokou očekávanou délku života při narození. V současné době tedy neexistují takřka žádné nástroje, jak přinutit vládnoucí režim ke změně postoje k lidským právům. Dá se předpokládat, že v blízké budoucnosti se tento stav nezmění. Ačkoliv voláme po dodržování těchto práv, i ve vyspělých zemích jsou omezována například ve jménu boje proti terorismu. Vzhledem k pravděpodobné ekonomické polarizaci světa, kdy bohatší ještě zbohatnou a chudí se stanou chudšími, se můžeme domnívat, že bude přibývat teroristických akcí a tudíž se nadále budou lidská práva ve jménu tohoto boje omezovat. Navíc ve světě vzrůstá vliv Číny, která investuje v mnoha rozvojových zemích světa, přičemž ona sama má problémy s dodržováním lidských práv, kdy je kritizována především za postoj k menšinám, které žijí na jejím území. Pokud se tedy nesjednotí postup aspoň stálých členů Rady bezpečnosti OSN, nedá s předpokládat, že by se nějak změnila politika této
78
organizace a to se vzhledem k různým zájmům mocností nejeví jako pravděpodobné. Mimoto stojí na straně rozvojových států, které mají problémy s lidskými právy, regionální organizace, jejichž členem země je. Může za to také fakt, že vnímání koncepce lidských práv je v různým částech světa jiné a změnit tradice je otázkou delší doby, je-li to vůbec možné a žádoucí. Dokud tedy organizace nebudou vidět porušování lidských práv jako problém, který jim brání ve spolupráci, nelze předpokládat v této oblasti změnu. Ta by však mohla nastat v případě, že by jejich postoj k dané zemi vedl jiné silné členy mezinárodního společenství jakými jsou Evropská unie nebo Spojené státy k omezení styku s celou organizací. To se však v dnešním globalizovaném světě zdá jako nepravděpodobné.
79
Závěr Cílem této diplomové práce bylo nastínění problematiky porušování lidských práv ve vybraných rozvojových zemích. Těmito zeměmi byly Barma/Myanmar, Kuba a Zimbabwe. Základní lidská práva, která vycházejí z Všeobecné deklarace lidských práv, jsou dnes porušována především v rozvojích zemích. Tyto státy jsou pak za tento fakt sankcionovány ze strany mezinárodního společenství, které tak chtějí dané země donutit ke zlepšení situace v této oblasti. Uvalené sankce mají, společně se samotným porušováním práv, negativní dopad na rozvoj těchto států. Barma dnes patří mezi neuzavřenější země světa. Je také jednou ze zemí, kde jsou lidská práva porušována v největší míře. V různých žebříčcích, které se týkají dodržování lidských práv, se pravidelně umísťuje na posledních místech. Vládnoucí junta za dobu své vlády vydala množství zákonů a nařízení, které omezují všechny oblasti života. Pro svůj přístup je Barma kritizována nejen různými nevládními organizacemi, ale i mezinárodním společenstvím. Sankce, které zahrnují například zbrojní embargo nebo omezení pohybu vedoucích představitelů Barmy, na ní uvalila Evropská unie a Spojené státy. Tato opatření nebudou odvolána, dokud nebude v zemi obnovena demokracie a nebudou propuštěni političtí vězni, včetně nejznámější vězeňkyně Aun Schan Su Ťij. Některé sankce dosud neměly na Barmu žádný dopad, některé ano. Mezi ty úspěšné patří například zákaz dovozu do Spojených států, ačkoliv jeho důsledky pocítili hlavně chudí obyvatelé státu. Organizace spojených národů a Sdružení států jihovýchodní Asie žádné sankce vůči Barmě neuplatňují. Kuba, jediný komunistický stát v Latinské Americe, patří taktéž mezi nejhůře hodnocené země v oblasti lidských práv na světě. Stejně jako Barma i Kuba má velké množství zákonů, které omezují práva lidí, ačkoliv jim Ústava země tato práva garantuje. Nejvíce stiháni jsou osoby, které by mohli ohrozit myšlenky Kubánské revoluce a socialistický stát. Za ty jsou považováni i exulanti, z nichž většina žije v USA. A právě Spojené státy americké jsou největšími odpůrci kubánského režimu. Jako jediné uvalily na Kubu sankce
80
v podobě hospodářského embarga, kdy je zakázán vývoz produktů na Kubu a americké firmy nesmí na ostrově investovat. Současný prezident USA Obama se však snaží vztahy s Kubou zlepšit a některá opatření zmírňuje. Na popud USA také byla Kuba vyloučena z Organizace amerických států, ačkoliv v červnu 2009 byla přijata rezoluce, která dovoluje Kubě vrátit se do organizace, pokud splní některé podmínky. Opakem je OSN, která proti Kubě nikdy žádné sankce neuplatňovala, a Evropská unie, která je zrušila a v současné době také žádná opatření neuplatňuje. Rozvoj země tak ovlivňují především americké sankce, které také donutily Kubu spolupracovat se Sovětským svazem a jeho satelitními státy. Proto také ekonomiku Kuby značně zasáhl rozpad bipolárního světa a stát musel přistoupit k reformám, které pomohly k diverzifikaci vývozu a Kuba dnes není závislá na jednom státu. Z třech vybraných zemích je také nejbohatší. Poslední analyzovanou zemí je Zimbabwe. K porušování lidských práv docházelo už před vládou současného prezidenta Roberta Mugabeho, avšak za jeho vlády se situace ještě zhoršila. V zemi jsou porušována především politická práva, když jsou pronásledováni příznivci opozici a ti, kteří nesouhlasí s prezidentem. Sankce na Zimbabwe uvalila Evropská unie a Spojené státy americké. Jedná se o zbrojní embargo, zákaz cestování na území EU a USA pro čelní představitele země a o zmrazení jejich účtů. O stejný krok se pokoušela i OSN, ale rezoluce uvalující na zemi sankce nebyla schválena, protože své právo veta využila Čína i Rusko. Africké státy proti vládě v Zimabbwe nevystupují, spíše ji podporují, jediným občasným kritikem je Botswana. Dosud však sankce žádný účinek neměly. I přesto dnes Zimbabwe patří mezi nejchudší země světa, když zemi sužuje především obrovská inflace, která činí 231 milionů procent. Bohužel v současné době nemá mezinárodní společenství žádné nástroje, které by byly účinné a donutily změnit přístup zemí k této problematice. Vzhledem k rozdílným zájmům jednotlivých států se nedá předpokládat, že by v nejbližší době došlo k nějakému konsensu a byla by přijata celosvětová opatření postihující země, která nedodržující základní lidská práva.
81
Shrnutí Diplomová
práce
pojednává
o
porušování
lidských
práv
ve
vybraných rozvojových zemích. Jejím cílem je analýza této problematiky a zhodnocení vlivu tohoto problému na rozvoj těchto zemí. V úvodu práce je uvedena základní definice lidských práv, důležité mezinárodní dokumenty týkající se těchto práv a vybrané rozvojové organizace zabývající se touto problematikou. Následující tři kapitoly se věnují vybraným rozvojovým zemím, a to Barmě/Myanmaru, Kubě a Zimbabwe. U každé z těchto zemí jsou uvedeny základní informace, které jsou zaměřeny především na politický vývoj, a poté jsou podrobněji rozebrána vybraná základní lidská práva. Dále se práce zabývá postojem mezinárodních aktérů, jakými jsou Organizace spojených národů, Evropská unie a Spojené státy americké, a dalšími relevantními členy – regionálními organizacemi, do níž daný stát patří. Na závěr jednotlivých kapitol je uveden vliv porušování lidských práv na rozvoj těchto států. Závěrečná kapitola je věnována obecné charakteristice vlivu porušování lidských práv na rozvoj a perspektivám do budoucna. Klíčová slova: porušování lidských práv, právo na svobodu náboženství, právo na svobodu projevu, sankce, rozvoj
82
Summary This diploma thesis focuses on human rights violations in selected developing countries. Its aim is to analyze this problem and to appraise influence of this problems on the development of these countries. Basic definition of the human rights, important international documents concerning these rights and selected development agencies which deal with human rights are described in the introduction of this thesis. Following three chapters attend to selected developing countries namely Burma/Myanmar, Cuba and Zimbabwe. One of chapters about every state contains basic information first of all information about political development and then some human rights are described in more detail. The thesis also deals with attitudes of some members of the international community namely The United Nations, The European Union and The United States of America and also other relevant members of the international community as regional organizations to which the country belongs. At the end of every chapter the influence of this problems on development of these states is mentioned. The last chapter deals with general characteristic of the influence of
human rights violations on development of countries and the
outlook to the future. Keywords: human rights violations, right to freedom of religion, right to freedom of opinion and expression, sanctions, development
83
Bibliografie Monografie Bečka, J.: Dějiny Barmy : (Myanmy). NLN, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2007, vydání 1., 431 s. ISBN: 978-80-7106-520-3 Bradley, J.F.N.: Válka a mír po roce 1945: Dějiny vztahů mezi Sovětským svazem a Západem. Victoria Publishing, Praha 1994, vydání neuvedeno, 199 s. ISBN 80-85605-72-4 De Villa, J., Neubauer, J.: Máximo líder : Fidel Castro. Ikar, Praha 2007, vydání 1., 260 s. ISBN 978-80-249-0939-4 Druláková, R., Trávníčková, Z., Zemanová, Š.: Ekonomické sankce na počátku 3. tisíciletí. Mezinárodní vztahy 1/2009, str. 66–85 Gott, R.: Kuba: nové dějiny. BB/art, Praha 2005, vydání 1. v českém jazyce, 460 s. ISBN 80-7341-678-6 Gómez, M.: Human rights in Cuba, El Salvador and Nicaragua: a sociological perspective on human rights abuse. Routledge, London 2003, 1st ed., 266 p. ISBN 0-415-94649-2 Hendrych, D. a kol.: Právnický slovník. C.H.Beck, Praha 2001, vydání 1., 1189 s. ISBN 80-7179-360-4 Honzák, F., Pečenka, M.: Státy a jejich představitelé. Libri, Praha 1998, vydání 3., 450 s. ISBN 80-85983-45-1
84
Hudson, R. et al.: Geographica : velký ilustrovaný atlas světa s přehledem zemí. Slovart, Praha 2006, vydání 1., 609 s. ISBN 80-7209-804-7 Hulec, O., Olša, J.: Dějiny Zimbabwe, Zambie a Malawi. NLN, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2008, vydání 1., 656 s. ISBN 978-80-7106-952-2 Chalupa, P.: Minulost a přítomnost Ekvádoru a Kuby. CERM, Brno 2002, vydání 1., 152 s. ISBN 80-7204-249-1 Nálevka, V.: Fidel Castro: podzim diktátora. Epocha, Praha 1997, vydání 1., 87 s. ISBN 80-902129-3-X Nálevka, V.: Karibská krize. ISV, Praha 2001, vydání 1., 241 s. ISBN 80-85866-89-7 Pedersen, M.B.: Promoting human rights in Burma: a critique of Western sanctions policy. Rowman & Littlefield, Lanham 2007, vydání neuvedeno, 297 p. ISBN 0742555593 Quirk, R.E.: Fidel Castro. OLDAG, Ostrava 1999, vydání 1., 977 s. ISBN 80-85954-60-5 Šilhánová, L.: Besedy o lidských právech se žáky 8. a 9. roč. základních škol a se studenty středních škol a učilišť. Český helsinský výbor, Praha 1999, vydání 1., 72 s. ISBN 80-902393-7-4 Šturma, P. (ed.): Implementace lidských práv a mezinárodní kontrolní mechanismy. Vodnář, Praha 1999, vydání 1., 216 s. ISBN 80-85889-28-5
85
Zoubek, V.: Lidská práva – globalizace – bezpečnost. Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, Plzeň 2007, vydání 1., 510 s. ISBN 978-80-7380-026-0 Elektronické zdroje Access to Information and Protection of Privacy Act [online]. c2002, [cit.2009-07-22]. Dostupné z: http://www.kubatana.net/docs/legisl/aippaamd030611.pdf. African Growth and Opportunity Act. About AGOA [online]. c2009, [cit.2009-07-26]. Dostupné z: http://www.agoa.gov/. African Union. African Statistical Yearbook 2009 [online]. African Union, Addis Ababa, 2009, 389 p. ISSN 1561-2805 [cit.2009-07-26]. Dostupné z: http://www.africa-union.org/root/UA/Annonces/African StatisticalYearbook2009-00.FullVolume.pdf. Amnesty International Česká republika. Základní fakta o AI [online]. c2006, [cit.2008-11-18]. Dostupné z: http://www.amnesty.cz/amnesty.php. Amnesty International. Amnesty International Report 2008 [online]. AI, London, 2008, 398 p. ISBN 978-0-86210-431-3 [cit.2009-05-04]. Dostupné z: http://archive.amnesty.org/air2008/document/101.pdf. Amnesty International USA. Myanmar (Burma) Human Rights [online]. c2009, [cit.2009-05-04]. Dostupné z: http://www.amnestyusa.org/allcountries/myanmar-burma/page.do?id=1011205.
86
Asian Human Rights Commission. Burma: Young man allegedly tortured to death by police [online]. c2007, [cit.2009-05-20]. Dostupné z: http://www.ahrchk.net/ua/mainfile.php/2007/2178/. Assistance Association for Political Prisoners: Darkness We See [online]. AAPP, Mae Sot 2005, vydání neuvedeno, 126 p. Dostupné z: http://www.burmacampaign.org.uk/reports/Darkness_We_See.pdf. Bakule, M. Kam směřuje kubánská ekonomika? Mezinárodní politika [online]. Ročník XXX, číslo 8/2006, str. 26–29, [cit.2009-07-14]. Dostupné z: http://www.iir.cz/upload/MP/MPArchive/2006/MP082006.pdf. BBC News. Burma´s Black Friday [online]. c2003, [cit.2009-06-26]. Dostupné z: http://news.bbc.co.uk/2/hi/asia-pacific/2993196.stm. BBC News. Burma charter offers scant reform [online]. c2008a, [cit.2009-05-04]. Dostupné z: http://news.bbc.co.uk/2/hi/asia-pacific/7408738.stm. BBC News. Cuba studies travel rules change [online]. c2008b, [cit.2009-06-30]. Dostupné z: http://news.bbc.co.uk/2/hi/americas/7306250.stm. BBC News. Fury as Zimbabwe sanctions vetoed [online]. c2008c, [cit.2009-07-24]. Dostupné z: http://news.bbc.co.uk/2/hi/africa/7503135.stm. BBC News. Cyclone Nargis: One year on [online]. c2009, [cit.2009-05-04]. Dostupné z: http://news.bbc.co.uk/2/hi/asia-pacific/8026834.stm.
87
Beranová, L. Šafránová revoluce v Barmě [online]. Hospodářské noviny, 25.9.2007 [cit.2009-05-25]. Dostupné z: http://hn.ihned.cz/c1-22095220safranova-revoluce-v-barme. Berger, S. Zimbabwe inflation hits 231 million per cent [online]. Telegraph.co.uk, 9.10.2008 [cit.2009-07-25]. Dostupné z: http://www.telegraph.co.uk/news/worldnews/africaandindianocean/zimbabwe/31 67379/Zimbabwe-inflation-hits-231-million-per-cent.html. Burma Center Prague. Do Aun Schan Su Ťij [online]. c2008, [cit.2009-05-20]. Dostupné z: http://www.burma-center.org/aun-schan-su-tij.html. BusinessInfo.cz. Souhrnná teritoriální informace Kuba [online]. c2009, [cit.2009-06-30]. Dostupné z: http://www.businessinfo.cz/cz/rubrika/kuba/1000788/. Castro, F. Castrova zpráva pro OSN: Důsledky půlstoletí americké blokády Kuby [online]. Britské listy, 13.11.2003 [cit.2009-07-14]. Dostupné z: http://www.blisty.cz/art/15666.html. Charter of Fundamental Social Rights in SADC [online]. c2008, [cit.2009-07-25]. Dostupné z: http://www.sadc.int/index/browse/page/171. Chronology of U.S.–Cuban Relations, 1958–1998 [online]. c1999, [cit.2009-07-10]. Dostupné z: http://havana.usint.gov/uploads/images/ypJlFsSBYnmKb3Z2qZ7Rw/CHRONOLOGY5898.pdf.
88
CIA. The World Factbook – Zimbabwe [online]. c1999, [cit.2009-07-16]. Dostupné z: https://www.cia.gov/library/publications/the-worldfactbook/geos/ZI.html. Clark, A.L. Burma in 2002: A Year of Transition. Asian Survey [online]. January/February 2003, Vol. 43, No. 1, p. 127–134 [cit.2009-04-18]. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/pdfplus/3557874.pdf. Coll, A.R. Harming Human Rights in the Name of Promoting Them: The Case of Cuban Embargo. UCLA Journal of International Law & Foreign Affairs [online]. Fall 2007, Vol. 12, Issue 2, p. 199–273 [cit.2009-07-14]. Dostupné z: http://web.ebscohost.com/ehost/pdf?vid=4&hid=5&sid=0fc76739-6b26-414db0d5-9dea54f2ac65%40sessionmgr104. Commission for Assistance to a Free Cuba [online]. c2009, [cit.2009-07-10]. Dostupné z: http://www.cafc.gov/. Commonwealth. Zimbabwe´s withdrawal from the Commonwealth [online]. c2003, [cit.2009-07-16]. Dostupné z: http://www.thecommonwealth.org/Templates/Internal.asp?NodeID=35505. Council Common Position of 18 February 2002 concerning restrictive measures against Zimbabwe [online]. [cit.2009-07-24]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2002:050:0001:0003:EN:PD F. Council Common Position of 26 January2009 renewing restrictive measures against Zimbabwe [online]. [cit.2009-07-24]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2009:023:0043:0059:EN:PD F.
89
Council of the European Union – Press Release 2636th Council Meeting [online]. c2005, [cit.2009-07-08]. Dostupné z: http://www.consilium.europa.eu/ueDocs/cms_Data/docs/pressdata/en/gena/83658 .pdf. Criminal Law (Codification and Reform) Act [online]. c2004, [cit.2009-07-22]. Dostupné z: http://www.kubatana.net/docs/legisl/criminal_law_code_050603.pdf. Částek, M., Radačič, M. Kuba a Evropská unie – Informační podklad č. 3.033 [online]. Parlament České republiky – Parlamentní institut, květen 2005, [cit.2009-06-30]. Dostupné z: http://www.psp.cz/kps/pi/PRACE/pi-3-033.pdf. Česká tisková kancelář. EU sice kritizuje Kubu, ale politická jednání s ní nepřeruší [online]. c2009, 15.6.2009, [cit.2009-07-08]. Dostupné z: http://www.financninoviny.cz/tema/index_view.php?id=382691&id_seznam=225 Člověk v tísni. Podpora lidských práv [online]. c2006, [cit.2008-11-18]. Dostupné z: http://www.clovekvtisni.cz/index2.php?id=116. ČT24. Ministři zahraničí EU sankce vůči Barmě zatím nezpřísnili [online]. c2009, 18.5.2009, [cit.2009-06-25]. Dostupné z: http://www.ct24.cz/svet/55063ministri-zahranici-eu-sankce-vuci-barme-zatim-nezprisnili/. Donnelly, J. Human Rights, Democracy, and Development. Human Rights Quarterly [online]. 1999, Vol. 21, Is. 3, p. 608–632 [cit.2009-04-20]. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/pdfplus/762667.pdf.
90
Druláková, R., Trávníčková, Z., Zemanová, Š. Sankční politika Evropské unie. Vysoká škola ekonomická v Praze – Fakulta mezinárodních vztahů [online]. 2008, [cit.2009-06-23]. Dostupné z: http://www.law.muni.cz/edicni/sborniky/cofola2008/files/pdf/mps/travnickova_z uzana.pdf. Dzirutwe, M. Zimbabwe Christian churches reject Mugabe victory [online]. Reuters, 15.7.2008 [cit.2009-07-25]. Dostupné z: http://ca.reuters.com/article/topNews/idCAL1567545720080715?sp=true. Euractiv.cz. EU zvažuje zmírnění sankcí uvalených na Bělorusko a Zimbabwe [online]. c2008, [cit.2009-07-25]. Dostupné z: http://www.euractiv.cz/vnejsivztahy/clanek/eu-zvazuje-zmirneni-sankci-uvalenych-na-belorusko-i-zimbabwe. EUROPA – European Commission. The Charter of Fundamental Rights of the EU - all personal, civil, political, economic and social rights in one simple text [online]. c2003, [cit.2008-11-18]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/justice_home/fsj/rights/charter/fsj_rights_charter_en.htm. European Commission to Thailand, Cambodia, Laos and Burma/Myanmar. Burma/Myanmar – Introduction [online]. c2009, [cit.2009-06-19]. Dostupné z: http://www.deltha.ec.europa.eu/Myanmar/MM_overview.htm. European Union. EU Report on Human Rights 2008 [online]. Office for Official Publications of the European Communities, Luxembourg 2008, 101 p. ISBN 97892-79-10402-2 [cit.2009-06-23]. Dostupné z: http://bookshop.europa.eu/eubookshop/download.action?fileName=NFAD08001 ENC_002.pdf&eubphfUid=10025212&catalogNbr=NF-AD-08-001-EN-C
91
Executive Order 13288 [online]. c2003, [cit.2009-07-25]. Dostupné z: http://www.treas.gov/offices/enforcement/ofac/legal/eo/13288.pdf. Executive Order 13391 [online]. c2005, [cit.2009-07-25]. Dostupné z: http://www.treas.gov/offices/enforcement/ofac/legal/eo/13391.pdf. Free Burma´s Political Prisoners Now!. Prison´s Map [online]. c2008, [cit.2009-06-25]. Dostupné z: http://www.fbppn.net/?page_id=595. Freedom House. About Us [online]. c2008a, [cit.2008-11-18]. Dostupné z: http://www.freedomhouse.org/template.cfm?page=2. Freedom House. FIW All Scores Countries [online]. c2008b, [cit.2008-11-18]. Dostupné z: www.freedomhouse.org/uploads/fiw/FIWAllScores.xls. Freedom House. Map of Freedom 2008 – Zimbabwe [online]. c2008c, [cit.2009-07-18]. Dostupné z: http://www.freedomhouse.org/template.cfm?page=22&year=2008&country=752 3. Freedom House. Combined Average Ratings: Independent Countries, 2008 [online]. c2009a, [cit.2009-05-04]. Dostupné z: http://www.freedomhouse.org/template.cfm?page=410&year=2008. Freedom House. 2008 Freedom of the Press World Ranking [online]. c2009b, [cit.2009-05-05]. Dostupné z: http://www.freedomhouse.org/template.cfm?page=442&year=2008.
92
George W. Bush – The White House. President Signs Zimbabwe Democracy and Economic Recovery Act [online]. c2001, [cit.2009-07-25]. Dostupné z: http://georgewbush-whitehouse.archives.gov/news/releases/2001/12/2001122115.html. Human Rights Documentation Unit. Burma Human Rights Yearbook 2007 [online]. HRDU, Mae Sot 2008, 964 p. [cit.2009-05-04].Dostupné z: http://www.ncgub.net/BHRY/2007/. Human Rights Watch. A Call to Action: The Crisis in Zimbabwe [online]. c2007, [cit.2009-07-22]. Dostupné z: http://www.hrw.org/en/reports/2007/08/14/callaction-crisis-zimbabwe. Human Rights Watch. HRW – Our history [online]. c2008, [cit.2008-11-18]. Dostupné z: http://www.hrw.org/en/node/75134. Human Rights Watch. HRW World Report 1999 [online]. c1999, [cit.2009-07-08]. Dostupné z: http://www.hrw.org/legacy/worldreport99/americas/cuba3.html. Informační centrum OSN v Praze: Fakta a čísla OSN: základní údaje o Organizaci spojených národů [online]. Informační centrum OSN, Praha, 2005a, vydání neuvedeno, 297 s. ISBN 80-86348-02-4. Dostupné z: http://www.osn.cz/publikace/fakta-a-cisla-osn/. Informační centrum OSN v Praze. Vysoký komisař pro lidská práva [online]. c2005b, [cit.2008-11-17]. Dostupné z: http://www.osn.cz/lidskaprava/?kap=7&subkap=35.
93
Inter-American Commission on Human Rights – IACHR. The Situation of Human Rights in Cuba – Seventh Report [online]. c1983, [cit.2009-07-10]. Dostupné z: http://www.cidh.oas.org/countryrep/Cuba83eng/TOC.htm. Inter-American Commission on Human Rights. What is the IACHR? [online]. c2008, [cit.2008-11-18]. Dostupné z: http://www.cidh.oas.org/what.htm. International Helsinki Federation for Human Rights. International Helsinki Federation for Human Rights [online]. c2007, [cit.2008-11-18]. Dostupné z: http://www.ihf-hr.org/. Kost, W. Cuba´s Agriculture: Collapse &Economic Reform. Agricultural Outlook [online]. October 1998, p. 26–30 [cit.2009-07-14]. Dostupné z: http://www.ers.usda.gov/publications/agoutlook/oct1998/ao255h.pdf. Kreutz, J. Hard Measures by a Soft Power? Sanctions Policy of the European Union 1981 – 2004. Bonn International Center for Conversion [online]. 2005, paper 45 [cit.2009-06-23]. Dostupné z: http://se1.isn.ch/serviceengine/FileContent?serviceID=ISN&fileid=09C94BADCAC1-610A-4F41-D58FC577A818&lng=en. Leogrande, W.M., Thomas, J.M. Cuba´s Quest for Economic Independence. Journal of Latin American Studies [online]. May 2002, Vol. 34, No. 2, p. 325– 363 [cit.2009-07-14]. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/pdfplus/3875792.pdf. Ljunggren, D. G8 to seek sanctions after Zimbabwe violence [online]. Reuters, 8.7.2008 [cit.2009-07-25]. Dostupné z: http://www.reuters.com/article/latestCrisis/idUSTKM002952.
94
Marlay, R., Ulmer, B. Report on Human Rights in Burma: Background and Current Status. Journal of Third World Studies [online]. 2001, Vol. XVIII, No. 2, p. 113–128 [cit.2009-05-03]. Dostupné z: http://web.ebscohost.com/ehost/pdf?vid=1&hid=102&sid=c4e1e6a1-8b76-4991bdf3-a5bb1d5a9f9a%40sessionmgr102. Ministry of Home Affairs of Myanmar. Correctional Department [online]. c2004, [cit.2009-05-05]. Dostupné z: http://www.myanmar.gov.mm/ministry/home/PrisonsMain.htm. Ministry of religious affairs [online]. c2005, [cit.2009-05-05]. Dostupné z: http://www.mora.gov.mm/department.asp. Mukasa, S.D. Press and Politics in Zimbabwe. African Studies Quarterly [online]. 2003, Vol. 7, No. 1&2 [cit.2009-07-22]. Dostupné z: http://web.africa.ufl.edu/asq/v7/v7i2a9.htm. Obama, B.H. Memorandum on Promoting Democracy and Human Rights in Cuba [online]. April 13, 2009, [cit.2009-07-10]. Dostupné z: http://web.ebscohost.com/ehost/pdf?vid=1&hid=103&sid=fed3eb65-80f7-41c39532-d90c0ee9f0f8%40sessionmgr108. Office of the United Nations High Commissioner for Human Rights. Who we are [online]. c2009, [cit.2009-07-25]. Dostupné z: http://www.ohchr.org/EN/AboutUs/Pages/WhoWeAre.aspx. Online Burma/Myanmar Library. The Penal Code [online]. c neuveden, [cit.2009-05-24]. Dostupné z: http://www.burmalibrary.org/docs6/MYANMAR_PENAL_CODE-corr.1.pdf.
95
Organisation of American States. Member States and Permanent Missions [online]. c2009, [cit.2009-06-30]. Dostupné z: http://www.oas.org/documents/eng/memberstates.asp. Organisation for Economic Co-operation and Development. Recipient Aid Chart – Myanmar [online]. c2008a, [cit.2009-06-27]. Dostupné z: http://www.oecd.org/dataoecd/23/8/1882371.gif. Organisation for Economic Co-operation and Development. Recipient Aid Chart – Zimbabwe [online]. c2008b, [cit.2009-07-28]. Dostupné z: http://www.oecd.org/dataoecd/12/60/1883524.gif. Ploch, L. CRS Report for Congress – Zimbabwe [online]. Congressional Research Service, April 2009, [cit.2009-07-25]. Dostupné z: http://www.fas.org/sgp/crs/row/RL32723.pdf. Pštros, T. Iniciativy české zahraniční politiky ke stavu lidských práv na Kubě II. [online]. Mezinárodní politika 6/2004, str. 18–20, [cit.2009-07-08]. Dostupné z: http://www.iir.cz/upload/MP/MPArchive/2004/MP062004.pdf. Public Order and Security Act [online]. c2002, [cit.2009-07-22]. Dostupné z: http://www.kubatana.net/docs/legisl/posa060203.pdf. Redress – Seeking Reparation for Torture Survivors. Zimbabwe: Human Rights in Crisis [online]. c2007, [cit.2009-07-23]. Dostupné z: http://www.redress.org/reports/ZimbabweShadowReportMay07.pdf. Reporters sans frontières. World Press Freedom Index 2008 [online]. c2009, [cit.2009-05-06]. Dostupné z: http://www.rsf.org/IMG/pdf/cl_en_2008.pdf.
96
Rutinwa, B. Freedom of Association and Assembly – Unions, NGOs and Political Freedom in Sub-Saharan Africa [online]. The Global Campaign for Free Expression, London, 2001, 100 p. ISBN 1-902598-35-0[cit.2009-07-26]. Dostupné z: http://www.article19.org/pdfs/publications/sub-saharan-africafreedom-of-association-and-assembly.pdf. Sachykonie, L.M. et al. Consolidating Democratic Governance in Southern Africa: Zimbabwe [online]. EISA, Johannesburg 2007, 181 p. ISBN 978-1-920095-62-8 [cit.2009-07-26]. Dostupné z: http://www.eisa.org.za/PDF/rr30.pdf. Salween Watch [online]. c2009, [cit.2009-05-06]. Dostupné z: http://www.salweenwatch.org/. Seekins, D.M. Burma and U.S. Sanctions: Punishing an Authoritarian Regime. Asian Survey [online]. May/June 2005, Vol. 45, No. 3, p. 437–452 [cit.2009-0420]. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/4497108. Schairer-Vertannes, R. The Politics of Human Rights: How the World Has Failed Burma. Asia-Pacific Journal on Human Rights and Law [online]. 2001, Vol. 2, No. 1, p. 77–118 [cit.2009-05-07]. Dostupné z: http://web.ebscohost.com/ehost/pdf?vid=1&hid=101&sid=cdc8afab-0192-475fbc08-9bd13afc6e68%40sessionmgr103. Společný postoj rady 2009/351/SZBP ze dne 27. dubna 2009 [online]. c2009, [cit.2009-06-24]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2009:108:0054:0085:CS:PD F.
97
Společný postoj rady 96/697/SZBP ze dne 2. prosince 1996 [online]. c1996, [cit.2009-07-08]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=DD:18:01:31996E0697:CS:PDF. Thailand Law Forum. Constitution of Myanmar – The Constitution of the Socialist Republic of the Union of Burma 1974 [online]. c neuveden, [cit.2009-05-04]. Dostupné z: http://www.thailawforum.com/database1/constmyanmar.html. The Economist. The Economist Intelligence Unit’s Index of Democracy 2008 [online]. c2009, [cit.2009-05-20]. Dostupné z: http://graphics.eiu.com/PDF/Democracy Index 2008.pdf. Trott, B. Obama extends U.S. sanctions against Zimbabwe [online]. Reuters, 5.3.2009 [cit.2009-07-26]. Dostupné z: http://www.reuters.com/article/politicsNews/idUSTRE5241BT20090305. Týden.cz. Mugabe ignoruje volby, opozice ignoruje druhé kolo [online]. c2008a, [cit.2009-07-16]. Dostupné z: http://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/afrika/mugabe-ignoruje-volby-opoziceignoruje-druhe-kolo_53512.html. Týden.cz. Obama: Barma je hrozbou pro národní bezpečnost [online]. c2009a, [cit.2009-06-26]. Dostupné z: http://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/asie-aoceanie/obama-barma-je-hrozbou-pro-narodni-bezpecnost_119923.html. Týden.cz. Raul Castro ujistil: Kubánská revoluce neztroskotala [online]. c2009b, [cit.2009-06-30]. Dostupné z: http://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/den-d/raulcastro-ujistil-kubanska-revoluce-neztroskotala_98367.html.
98
Týden.cz. Zimbabwská opozice do čela. Vydrží dohoda s Mugabem? [online]. c2009c, [cit.2009-07-16]. Dostupné z: http://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/afrika/zimbabwska-opozice-do-celavydrzi-dohoda-s-mugabem_104884.html. UK Border Agency. Country of Origin Information Report: Zimbabwe [online]. August 2008, [cit.2009-07-24]. Dostupné z: www.homeoffice.gov.uk/rds/pdfs08/zimbabwe-210808.doc. UK Department for International Development. Country Plan for Burma [online]. c2004, [cit.2009-06-27]. Dostupné z: http://www.dfid.gov.uk/Documents/publications/capburma.pdf. Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia [online]. c1948, [cit.2009-07-13]. Dostupné z: http://www.osn.cz/dokumentyosn/soubory/umluva-genocida.pdf. Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestání [online]. c1984, [cit.2009-05-05]. Dostupné z: http://www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/umluva-proti-muceni.pdf. United Nations Bibliographic Information System. Situation of human rights in Myanmar: resolution [online]. c2009a, [cit.2009-06-26]. Dostupné z: http://unbisnet.un.org:8080/ipac20/ipac.jsp?session=1246KN6X13897.599866& menu=search&aspect=power&npp=50&ipp=20&spp=20&profile=voting&ri=&i ndex=.VM&term=&matchopt=0|0&oper=and&x=0&y=0&aspect=power&index =.VW&term=myanmar&matchopt=0|0&oper=and&index=.AD&term=&matcho pt=0|0&oper=and&index=BIB&term=&matchopt=0|0&ultype=&uloper=%3D& ullimit=&ultype=&uloper=%3D&ullimit=&sort=.
99
United Nations Bibliographic Information System. Cuba resolutions [online]. c2009b, [cit.2009-07-08]. Dostupné z: http://unbisnet.un.org:8080/ipac20/ipac.jsp?session=E24U078370P96.497&menu =search&aspect=power&npp=50&ipp=20&spp=20&profile=voting&ri=&index= .VM&term=&matchopt=0|0&oper=and&x=0&y=0&aspect=power&index=.VW &term=cuba&matchopt=0|0&oper=and&index=.AD&term=&matchopt=0|0&ope r=and&index=BIB&term=&matchopt=0|0&ultype=&uloper=%3D&ullimit=&ult ype=&uloper=%3D&ullimit=&sort=. United Nations Development Programme. Human Development Report – 2008 statistical update [online]. c2008, [cit.2009-06-27]. Dostupné z: http://hdr.undp.org/en/statistics/. United Nations Economic and Social Commission for Asia and the Pacific Transport Division – UNESCAP. About the Asian Highway [online]. c2009, [cit.2009-05-06]. Dostupné z: http://www.unescap.org/ttdw/index.asp?MenuName=AsianHighway. United Nations Human Rights Council. Resolution adopted by the General Assembly 60/251 – Human Rights Council [online]. c2006, [cit.2009-07-26]. Dostupné z: http://www2.ohchr.org/english/bodies/hrcouncil/docs/A.RES.60.251_En.pdf. United Nations Human Rights Council. Human Rights Council Elections [online]. c2009a, [cit.2009-07-26]. Dostupné z: http://www.un.org/ga/63/elections/hrc_elections.shtml#candidates.
100
United Nations Human Rights Council. National Report Submitted in Accordance with Paragraph 15 (a) of the Annex to Human Rights Council Resolution 5/1 – Cuba [online]. Geneva, 2–13 February 2009b, 21 p., [cit.2009-07-13]. Dostupné z: http://lib.ohchr.org/HRBodies/UPR/Documents/Session4/CU/A_HRC_WG6_4_ CUB_1_E.pdf. United Nations – Security Council. Security Council Fails to Adopt Sanctions Against Zimbabwe Leadership as Two Permanent Members Cast Negative Votes [online]. c2008, [cit.2009-07-25]. Dostupné z: http://www.un.org/News/Press/docs/2008/sc9396.doc.htm. United States Commission on International Religious Freedom. Countries of Particular Concern [online]. c 2009, [cit.2009-05-06]. Dostupné z: http://www.uscirf.gov/index.php?option=com_content&task=view&id=1456&Ite mid=1. U.S. Department of State. Background Note: Burma [online]. c2008, [cit.2009-06-26]. Dostupné z: http://www.state.gov/r/pa/ei/bgn/35910.htm. U.S. Department of State. 2008 Human Rights Report: Zimbabwe [online]. c2009a, [cit.2009-07-22]. Dostupné z: http://www.state.gov/g/drl/rls/hrrpt/2008/af/119032.htm. U.S. Department of State. International Religious Freedom Report 2008: Zimbabwe [online]. c2009b, [cit.2009-07-25]. Dostupné z: http://www.state.gov/g/drl/rls/irf/2008/108399.htm.
101
Usnesení Evropského parlamentu ze dne 10. července 2008 o situaci v Zimbabwe [online]. [cit.2009-07-24]. Dostupné z: http://www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.do?pubRef=-//EP//TEXT+TA+P6TA-2008-0364+0+DOC+XML+V0//CS. Voice of America. Sanctions Against Zimbabwe Regime [online]. c2005, [cit.2009-07-26]. Dostupné z: http://www.voanews.com/uspolicy/archive/200511/2005-11-23voa3.cfm?CFID=261883718&CFTOKEN=58540564&jsessionid=6630205e20e3 d7b9c95975d183e6a5c3c3b7. Všeobecná deklarace lidských práv [online]. c1998, [cit.2009-07-26]. Dostupné z: http://www.ohchr.org/EN/UDHR/Pages/Language.aspx?LangID=czc. Wallensteen, P., Staibano, C., Eriksson, M. Routes to Democracy in Burma/Myanmar: The Uppsala Pilot Study on Dialogue and International Strategies [online]. c2004, [cit.2009-06-26]. Dostupné z: http://www.smartsanctions.se/burma/Burmareport%20April%208.pdf. Waltherová, M.. Programy strukturálního přizpůsobení [online]. c2001, [cit.2009-07-16]. Dostupné z : http://globalizace.ecn.cz/texty/dz_001.htm. World Trade Organization. Tariff profile of Myanmar [online]. c2007a, [cit.2009-06-27]. Dostupné z: http://stat.wto.org/TariffProfile/WSDBTariffPFView.aspx?Language=E&Countr y=MM.
102
World Trade Organization. Tariff profile of Cuba [online]. c2007b, [cit.2009-07-14]. Dostupné z: http://stat.wto.org/TariffProfile/WSDBTariffPFView.aspx?Language=E&Countr y=CU. Zimbabwe Democracy and Economic Recovery Act of 2001 [online]. [cit.2009-07-25]. Dostupné z: http://www.coherentbabble.com/PublicLaws/S494PL107-99.pdf .
103
Přílohy
104
Seznam příloh Příloha č. 1: Všeobecná deklarace lidských práv Příloha č. 2: Hodnocení zemí podle organizace Freedom House v roce 2008 Příloha č. 3: Věznice v Barmě Příloha č. 4: The Asian Highway Příloha č. 5: Společný postoj ze dne 2. prosince 1996 ke Kubě, vymezený Radou na základě článku J.2 Smlouvy o Evropské unii (96/697/SZBP) Příloha č. 6: Sovětská pomoc Kubě v letech 1960 až 1990 (v milionech dolarů)
105
Příloha č. 1 Všeobecná deklarace lidských práv
Úvod U vědomí toho, že uznání přirozené důstojnosti a rovných a nezcizitelných práv členů lidské rodiny je základem svobody, spravedlnosti a míru ve světě, že zneuznání lidských práv a pohrdání jimi vedlo k barbarským činům, urážejícím svědomí lidstva, a že vybudování světa, ve kterém lidé, zbavení strachu a nouze, se budou těšiti svobodě projevu a přesvědčení, bylo prohlášeno za nejvyšší cíl lidu, že je nutné, aby lidská práva byla chráněna zákonem, nemá-li být člověk donucen uchylovat se, když vše ostatní selhalo, k odboji proti tyranii a útlaku, že je nutné podporovat rozvoj přátelských vztahu mezi národy, že lid Spojených národů zdůraznil v Chartě znovu svou víru v základní lidská práva, v důstojnost a hodnotu lidské osobnosti, v rovná práva mužů i žen a že se rozhodl podporovat sociální pokrok a vytvořit lepší životní podmínky ve větší svobodě, že členské státy převzaly závazek zajistit ve spolupráci s Organizací spojených národů všeobecné uznávání a zachovávání lidských práv a základních svobod a že stejné chápání těchto práv a svobod má nesmírný význam pro dokonalé splnění tohoto závazku,
106
Valné shromáždění vyhlašuje tuto Všeobecnou deklaraci lidských práv jakožto společný cíl pro všechny národy a všechny státy za tím účelem, aby se každý jednotlivec a každý orgán společnosti, maje tuto deklaraci stále na mysli, snažil vyučováním a výchovou rozšířit úctu k těmto právům a svobodám a zajistit postupnými opatřeními vnitrostátními i mezinárodními jejich všeobecné a účinné uznávání a zachovávání jak mezi lidem členských států samých, tak i mezi lidem území, jež jsou pod jejich pravomocí. Článek 1 Všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství. Článek 2 Každý má všechna práva a všechny svobody, stanovené touto deklarací, bez jakéhokoli rozlišování, zejména podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení. Žádný rozdíl nebude dále činěn z důvodu politického, právního nebo mezinárodního postavení země nebo území, k nimž určitá osoba přísluší, ať jde o zemi nebo území nezávislé nebo pod poručenstvím, nesamosprávné nebo podrobené jakémukoli jinému omezení suverenity. Článek 3 Každý má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost.
107
Článek 4 Nikdo nesmí být držen v otroctví nebo nevolnictví; všechny formy otroctví a obchodu s otroky jsou zakázány. Článek 5 Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu. Článek 6 Každý má právo na to, aby byla všude uznávána jeho právní osobnost. Článek 7 Všichni jsou si před zákonem rovni a mají právo na stejnou ochranu zákona bez jakéhokoli rozlišování. Všichni mají právo na stejnou ochranu proti jakékoli diskriminaci, která porušuje tuto deklaraci, a proti každému podněcování k takové diskriminaci. Článek 8 Každý má právo, aby mu příslušné vnitrostátní soudy poskytly účinnou ochranu proti činům porušujícím základní práva, která jsou mu přiznána ústavou nebo zákonem. Článek 9 Nikdo nesmí být svévolně zatčen, držen ve vazbě nebo vyhoštěn do vyhnanství.
108
Článek 10 Každý má úplně stejné právo, aby byl spravedlivě a veřejně vyslechnut nezávislým a nestranným soudem, který rozhoduje buď o jeho právech a povinnostech, nebo o jakémkoli trestním obvinění vzneseném proti němu. Článek 11 1.Každý, kdo je obviněn z trestného činu, považuje se za nevinného, dokud není zákonným postupem prokázána jeho vina ve veřejném řízení, v němž mu byly zajištěny veškeré možnosti obhajoby. 2.Nikdo nesmí být odsouzen pro čin nebo opomenutí, které v době, kdy byly spáchány, nebyly trestné podle státního nebo mezinárodního práva. Rovněž nesmí být uložen trest těžší, než jakého bylo lze použít v době, kdy byl trestný čin spáchán. Článek 12 Nikdo nesmí být vystaven svévolnému zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence, ani útokům na svou čest a pověst. Každý má právo na zákonnou ochranu proti takovým zásahům nebo útokům. Článek 13 1. Každý má právo volně se pohybovat a svobodně si volit bydliště uvnitř určitého státu. 2. Každý má právo opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní, a vrátit se do své země. Článek 14 1. Každý má právo vyhledat si před pronásledováním útočiště v jiných zemích a požívat tam azylu.
109
2. Toto právo nelze uplatnit v případě stíhání skutečně odůvodněného nepolitickými zločiny nebo činy, které jsou v rozporu s cíli a zásadami Spojených národů. Článek 15 1. Každý má právo na státní příslušnost. 2. Nikdo nesmí být svévolně zbaven své státní příslušnosti ani práva svou státní příslušnost změnit. Článek 16 1. Muži a ženy, jakmile dosáhnou plnoletosti, mají právo, bez jakéhokoli omezení z důvodů příslušnosti rasové, národnostní nebo náboženské, uzavřít sňatek a založit rodinu. Pokud jde o manželství, mají za jeho trvání i při jeho rozvázání stejná práva. 2. Sňatky mohou být uzavřeny jen se svobodným a plným souhlasem nastávajících manželů. 3. Rodina je přirozenou a základní jednotkou společnosti a má nárok na ochranu že strany společnosti a státu. Článek 17 1. Každý má právo vlastnit majetek jak sám, tak spolu s jinými. 2. Nikdo nesmí být svévolně zbaven svého majetku. Článek 18 Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství; toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru, sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě,
vyučováním,
prováděním
náboženských
úkonů,
bohoslužbou
a zachováváním obřadů.
110
Článek 19 Každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu; toto právo nepřipouští, aby někdo trpěl újmu pro své přesvědčení, a zahrnuje právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky jakýmikoli prostředky a bez ohledu na hranice. Článek 20 1. Každému je zaručena svoboda pokojného shromažďování a sdružování. 2. Nikdo nesmí být nucen, aby byl členem nějakého sdružení. Článek 21 1. Každý má právo, aby se účastnil vlády své země přímo nebo prostřednictvím svobodně volených zástupců. 2. Každý má právo vstoupit za rovných podmínek do veřejných služeb své země. 3. Základem vládní moci budiž vůle lidu; ta musí být vyjádřena správně prováděnými volbami, které se mají konat v pravidelných obdobích na základě všeobecného a rovného hlasovacího práva tajným hlasováním nebo jiným rovnocenným postupem, zabezpečujícím svobodu hlasování. Článek 22 Každý člověk má jako člen společnosti právo na sociální zabezpečení a nárok na to, aby mu byla národním úsilím i mezinárodní součinností a v souladu s organizací a s prostředky příslušného státu zajištěna hospodářská, sociální a kulturní práva, nezbytná k jeho důstojnosti a k svobodnému rozvoji jeho osobnosti.
111
Článek 23 1. Každý má právo na práci, na svobodnou volbu zaměstnání, na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky a na ochranu proti nezaměstnanosti. 2. Každý, bez jakéhokoli rozlišování, má nárok na stejný plat za stejnou práci. 3. Každý pracující má právo na spravedlivou a uspokojivou odměnu, která by zajišťovala jemu samému a jeho rodině živobytí odpovídající lidské důstojnosti a která by byla doplněna, kdyby toho bylo třeba, jinými prostředky sociální ochrany. 4. Na ochranu svých zájmů má každý právo zakládat s jinými odborové organizace a přistupovat k nim. Článek 24 Každý má právo na odpočinek a na zotavení, zejména také na rozumné vymezení pracovních hodin a na pravidelnou placenou dovolenou. Článek 25 1. Každý má právo na takovou životní úroveň, která by byla s to zajistit jeho zdraví a blahobyt i zdraví a blahobyt jeho rodiny, počítajíc v to zejména výživu, šatstvo, byt a lékařskou péči, jakož i nezbytná sociální opatření; má právo na zabezpečení v nezaměstnanosti, v nemoci, při nezpůsobilosti k práci, při ovdovění, ve stáří nebo v ostatních případech ztráty výdělečných možností, nastalé v důsledku okolností nezávislých na jeho vůli. 2. Mateřství a dětství mají nárok na zvláštní péči a pomoc. Všechny děti, ať manželské nebo nemanželské, pozívají stejné sociální ochrany.
112
Článek 26 1. Každý má právo na vzdělání. Vzdělání nechť je bezplatné, alespoň v počátečních a základních stupních. Základní vzdělání je povinné. Technické a odborné vzdělání budiž všeobecně přístupné a rovněž vyšší vzdělání má být stejně přístupné všem podle schopností. 2. Vzdělání má směřovat k plnému rozvoji lidské osobnosti a k posílení úcty k lidským právům a základním svobodám. Má napomáhat k vzájemnému porozumění, snášenlivosti a přátelství mezi všemi národy a všemi skupinami rasovými i náboženskými, jakož i k rozvoji činnosti Spojených národů pro zachování míru. 3. Rodiče mají přednostní právo volit druh vzdělání pro své děti. Článek 27 1. Každý má právo svobodně se účastnit kulturního života společnosti, užívat plodů umění a podílet se na vědeckém pokroku a jeho výtěžcích. 2. Každý má právo na ochranu morálních a materiálních zájmů, které vyplývají z jeho vědecké, literární nebo umělecké tvorby. Článek 28 Každý má právo na to, aby vládl takový sociální a mezinárodní řád, ve kterém by práva a svobody stanovené v této deklaraci byly plně uplatněny. Článek 29 1. Každý má povinnosti vůči společnosti, v níž jediné může volně a plně rozvinout svou osobnost. 2. Každý je při výkonu svých práv a svobod podroben jen takovým omezením, která stanoví zákon výhradně za tím účelem, aby bylo zajištěno uznávání
113
3. Výkon těchto práv a svobod nesmí být v žádném případě v rozporu s cíli a zásadami Spojených národů. Článek 30 Nic v této deklaraci nemůže být vykládáno jako by dávalo kterémukoli státu, kterékoli skupině nebo osobě jakékoli právo vyvíjet činnost nebo dopouštět se činů, které by směřovaly k potlačení některého z práv nebo některé ze svobod v této deklaraci uvedených. Zdroj: Všeobecná deklarace lidských práv 1998
114
Příloha č. 2 Hodnocení zemí podle organizace Freedom House v roce 2008 Země svobodné 1.0: Andorra, Austrálie, Rakousko, Bahamy, Barbados, Belgie, Kanada, Kapverdské ostrovy, Chile, Kostarika, Kypr, Česká republika, Dánsko, Dominika, Estonsko, Finsko, Francie, Německo, Maďarsko, Island, Irsko, Itálie, Kiribati, Lichtenštejnsko, Litva, Lucembursko, Malta, Marshallovy ostrovy, Mikronésie, Nauru, Nizozemí, Nový Zéland, Norsko, Palau, Polsko, portugalsko, Svatý Kryštof a Nevis, Svatá Lucie, San Marino, Slovensko, Slovinsko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Tuvalu, Velká Británie, Spojené státy americké, Uruguay 1.5: Belize, Bulharsko, Ghana, Řecko, Grenada, Izrael, Japonsko, Lotyšsko, Monako, Panama, Svatý Vincent a Grenadiny, Jižní Korea, Taiwan 2.0: Antigua a Barbuda, Argentina, Benin, Botswana, Brazílie, Chorvatsko, Dominikánská republika, Mauritius, Mongolsko, Namibie, Rumunsko, Samoa, Svatý Tomáš a Principe, Jihoafrická republika, Sutinám., Trinidad a Tobago, Vanuatu 2.5: Salvador, Guyana, Indie, Indonésie, Jamajka, Lesotho, Mali, Mexiko, Peru, Senegal, Srbsko, Ukrajina Země částečně svobodné 3.0: Albánie, Bolívie, Kolumbie, Ekvádor, Honduras, Makedonie, Černá Hora, Mozambik, Nikaragua, Papua-Nová Guinea, Paraguay, Seychely, Sierra Leone, Turecko 3.5: Bosna a Hercegovina, Východní Timor, Guatemala, Keňa, Libérie, Madagaskar, Moldávie, Niger, Filipíny, Salomonovy ostrovy, Tanzanie, Zambie 4.0: Burkina Faso, Komory, Gruzie, Guinea-Bissau, Kuvajt, Malawi, Malajsie, Mauretánie, Nigérie, Srí Lanka, Tonga, Venezuela
115
4.5: Arménie, Bangladéš, Burundi, Gambie, Haiti, Jordánsko, Kyrgyzstán, Libanon, Maroko, Nepál, Singapur, Uganda 5.0: Afghánistán, Bahrajn, Středoafrická republika, Džibuti, Etiopie, Fidži, Gabon, Thajsko, Togo, Jemen Země nesvobodné 5.5: Alžírsko, Angola, Ázerbájdžán, Bhútán, Brunej, Kambodža, Kongo, Demokratická republika Kongo, Egypt, Guinea, Kazachstán, Maledivy, Omán, Pákistán, Katar, Rusko, Rwanda, Tádžikistán, Spojené arabské emiráty 6.0: Kamerun, Pobřeží slonoviny, Írán, Irák, Svazijsko, Tunisko, Vietnam 6.5: Bělorusko, Čad, Čína, Rovníková Guinea, Eritrea, Laos, Saudská Arábie, Sýrie, Zimbabwe 7.0: Barma, Kuba, Libye, Severní Korea, Somálsko, Súdán, Turkmenistán, Uzbekistán Zdroj: Freedom House 2009a
116
Příloha č. 3 Věznice v Barmě
Zdroj: Free Burma´s Political Prisoners Now! 2009
117
Příloha č. 4 The Asian Highway
Zdroj: UNESCAP 2009
118
Příloha č. 5 Společný postoj ze dne 2. prosince 1996 ke Kubě, vymezený Radou na základě článku J.2 Smlouvy o Evropské unii (96/697/SZBP) RADA EVROPSKÉ UNIE, s ohledem na Smlouvu o Evropské unii, a zejména na článek J.2 této smlouvy, ZAUJALA TENTO SPOLEČNÝ POSTOJ: 1. Cílem Evropské unie ve vztazích s Kubou je posilování procesu přechodu k pluralitní demokracii a dodržování lidských práv a základních svobod, jakož i udržitelná obnova a zlepšování životních podmínek kubánského lidu. Přechod by byl nejspíše pokojný, pokud by jej současný režim sám započal nebo povolil. Politika Evropské unie nespočívá v pokusech vyvolat změny nátlakovými opatřeními, která by se projevila zhoršením obtížné hospodářské situace kubánského lidu. 2. Evropská unie bere na vědomí dosavadní zkušební opatření Kuby při otevírání hospodářství. Rozhodně si přeje stát se partnerem Kuby při postupujícím a nezvratném otevírání kubánského hospodářství. Jak bylo vyjádřeno Evropskou radou ve Florencii, Evropská unie má za to, že hlubší spolupráce s Kubou závisí na pokrocích v oblasti lidských práv a politických svobod. 3. V zájmu usnadňování pokojných změn na Kubě bude Evropská unie a) prohlubovat dosavadní dialog s kubánskými orgány a všemi složkami kubánské společnosti v zájmu podpory dodržování lidských práv a skutečného pokroku na cestě k pluralitní demokracii;
119
b) ještě aktivněji než dosud hledat příležitosti k veřejnému i neveřejnému upozorňování kubánských orgánů na základní povinnosti v oblasti lidských práv, zejména svobody slova a shromažďování; c) podporovat reformu vnitrostátních právních předpisů týkajících se politických a občanských práv, včetně trestního zákoníku Kuby, a související zrušení všech politických trestných činů, propuštění všech politických vězňů a ukončení pronásledování a trestání disidentů; d) zhodnocovat vývoj kubánské vnitřní i zahraniční politiky podle stejných měřítek, jaká se uplatňují u vztahů Evropské unie s jinými zeměmi, zejména ratifikaci a dodržování mezinárodních úmluv v oblasti lidských práv; e) nadále ochotna poskytovat prostřednictvím členských států účelovou humanitární pomoc s výhradou předchozí dohody o její distribuci; stávající opatření k zajištění distribuce prostřednictvím nevládních organizací, církví a mezinárodních organizací budou zachována, popřípadě posilována. Bere se na vědomí, že Komise postupuje na stejném základě; f) také nadále ochotna provádět prostřednictvím členských států cílené činnosti hospodářské spolupráce na podporu uskutečňovaného otevírání hospodářství. Bere se na vědomí, že Komise postupuje na stejném základě. 4. Tak, jak budou kubánské orgány pokračovat na cestě k demokracii, poskytne Evropská unie svou podporu tomuto procesu, a k tomuto účelu posoudí přiměřené použití prostředků podpory, které má k dispozici, včetně - posilování konstruktivního politického dialogu zaměřeného na konkrétní výsledek mezi Evropskou unií a Kubou, - posilování spolupráce, a zejména hospodářské spolupráce,
120
- prohlubování dialogu s kubánskými orgány prostřednictvím vhodných fór za účelem prozkoumání dalších možností budoucích jednání o dohodě o spolupráci s Kubou na základě příslušných závěrů ze zasedání Evropské rady v Madridu a Florencii. 5. Rada sleduje provádění tohoto společného postoje. Po šesti měsících provede jeho zhodnocení. 6. Tento společný postoj nabývá účinku dnem 2. prosince 1996. 7. Tento společný postoj bude zveřejněn v Úředním věstníku.
V Bruselu dne 2. prosince 1996. Za Radu předseda R. Quinn Zdroj: Společný postoj rady 96/697/SZBP ze dne 2. prosince 1996
121
Příloha č. 6 Sovětská pomoc Kubě v letech 1960 až 1990 (v milionech dolarů) Rok
Částka
1960
5
1961
90
1962
254
1963
248
1964
143
1965
296
1966
421
1967
433
1968
588
1969
561
1970
441
1971
608
1972
645
1973
632
1974
355
1975
920
1976
1577
1977
2191
1978
3011
1979
3141
1980
3354
1981
4133
1982
4757
1983
5061
1984
5221
1985
4614
1986
4231
1987
3841
1988
3300
1989
3925
1990
3404
Zdroj: Leogrande, W.M., Thomas, J.M. 2002: 340–341
122
