Lidé a ovlivnitelnost

AIP Scholaris 4(1), 2015, 1–11, ISSN 1805-613X Online: scholaris.vse.cz

Lidé a ovlivnitelnost Pavel Pohorelec 1 1

Fakulta informatiky a statistiky, Vysoká škola ekonomická v Praze nám. W. Churchilla 4, 130 67 Praha 3 [email protected]

Abstrakt: Práce poskytuje zjednodušený pohled na situace, kdy hrozí člověku ovlivnění, a pomocí poznatků sociální psychologie identifikuje prvky, které v takových situacích ovlivnění zapříčiňují. Jako nejvýraznější vlivy jsou v práci diskutovány: Averze k odlišnosti – ovlivnění chováním nebo vnímáním okolí a společnosti. Odebrání odpovědnosti – ovlivnění podle pocitu, zdali jsou činy jedince zpětně dostopovatelné. Vyhnutí se konfliktu - kromě fyzického konfliktu ovlivnění konfliktem vnitřních, nekonsistentních názorů. Klíčová slova: Ovlivnění, manipulace, chování, psychologie, sociální, experiment

Title: Man and impressionability Abstract: This work presents simplified view on situations, in which people tend to be influenced and using social psychology defines factors, which influence people the most. Main aspects in essay are: Aversion to difference – influence by closest environment and society, or its perception. Removal of responsibility – influence by feelings of responsibility for ones actions. Avoiding conflict – besides the obvious physical conflict, also inner conflict between incongruous behaviours can affect person.

Persuasion, impressionability, psychology, social, experiment

Keywords:

manipulation,

behaviour,

Vypracováno v rámci magisterského semináře: Informace a fenomén myšlení (Předmět se zaměřuje na vztah informace a myšlení. Student se seznamuje se základními typy myšlení, s potřebou přizpůsobení myšlení odlišným předmětům, partnerům a cílům. Poznává různé způsoby myšlení a interpretování skutečnosti a jejich omezení.) Vyučující semináře: Mgr. Ing. Tomáš Sigmund, Ph.D.

2

Pohorolec

Ovlivnitelnost člověka – výzkumná otázka: Jaké lze najít jednotící prvky v situacích, ve kterých mají lidé tendenci se nechat ovlivnit?

1 ÚVOD K tomuto tématu jsem se dostal prostřednictvím online kurzu sociální psychologie profesora Scotta Plouse z Wesleyen university,1 kterým je tato práce z velké části ovlivněna. V jeho kurzu na mě nejvíce zapůsobily právě aspekty ovlivňující lidské chování. Byl jsem seznámen s mnoha hypotézami a fakty, které chování mohou ovlivnit způsoby, které si průměrný člověk často ani neuvědomí. Proto mě napadlo zkusit zobecnit některé aspekty procesu ovlivňování a pomocí nich určit situace, kdy člověku nejvíc hrozí ovlivnění. Dělení provádím čistě z mého pohledu na studie a jejich výsledky, relevantní k výzkumné otázce. Rozhodně nepokrývá všechny možné situace, kdy může dojít k ovlivnění člověka, což by ani nebylo možné, vzhledem k tomu, že stále vznikají nové teorie a experimenty na tomto poli. Něco takového by bylo velmi obtížné, obzvláště přihlédneme-li ke změnám, kterými dnes společnost prochází. Dělení má sloužit pouze jako zjednodušující nástroj, který se snaží najít jednotící prvky. Vycházím zde z předpokladu, že člověk má možnost se rozhodovat, má svobodnou vůli a jeho činy nejsou predeterminované (př. Laplaceův démon). Také u uvedených pokusů předpokládáme, že lidé, kteří se jich účastnili, jsou psychicky, duševně a emočně schopni rozumného uvažování a rozhodování. V této práci se snažím vzít různé studie spojené s ovlivňováním člověka a způsobem jakési zjednodušené meta-analýzy je zjednodušit a heuristicky pojmenovat pomocí jednotících prvků v jednotlivých studiích. Netvrdím zde, že výsledky všech studií jsou stoprocentně a za všech okolností platné. Z možných nedostatků psychologických výzkumů bych chtěl zmínit jejich charakterizaci jako tzv. WEIRD. Tento problém se dá shrnout tak, že většina psychologických výzkumů jsou prováděny na univerzitách a tím pádem je vzorek testovacích subjektů poměrně homogenní.2 Zjednodušeně, většina účastníků experimentů pochází ze západních, vzdělaných, industrializovaných, relativně bohatých a demokratických zemí (od toho název WEIRD – western, educated, industrialised, rich, democratic). Vzhledem k počtu různých obměn experimentů by bylo velmi obtížné přesně určit, jak velké je riziko zkreslení a i s přihlédnutím k tomuto faktu vidím zmíněné experimenty jako relevantní. Další příčinnou zkreslení uvedených dat může být jejich zestárnutí v čase vzhledem ke změnám ve společnosti. Experimenty jako byl Milgramův nebo Stanfordský vězeňský experiment se navíc v současnosti nedají dobře replikovat. Nicméně u většiny zmíněných experimentů proběhlo mnoho různých obměn a i závěry z nich můžeme považovat jako (do jisté míry) dlouhodobé. 1

PLOUS, S. Social Psychology. Coursera. 2013. Dostupné z: https://class.coursera.org/socialpsychology-001/ BROOKSHIRE, B. Psychology is WEIRD [online]. 2013 [cit. 2013-11-24]. Dostupné z: http://www.slate.com/articles/health_and_science/science/2013/05/weird_psychology_social_science_researcher s_rely_too_much_on_western_college.html 2

AIP Scholaris

3

1.1 SOUČASNÝ STAV V dnešní době se považujeme za samostatně myslící a ne snadno ovlivnitelné. Většina lidí si uvědomuje, že nás neustále bombardují spousty informací a tedy si myslí, že se jimi nenechávají ovlivnit. Hlavně v ekonomice je populární pojem „homo economicus“,3 který bere člověka jako racionálního a kalkulujícího, vedeného primárně optimalizací – maximalizování užitku při zachování minima nákladů. S takovým tvrzením je snadné souhlasit. Věřit že my, lidé v dnešní moderní době jsme rozumní a logicky uvažující. Nicméně jeden z prvních experimentů (Hoflingův nemocniční experiment) nám ukáže v kontextu poslušnosti, že lidská ovlivnitelnost může být hluboce podceňována. Lidé si neradi připouštějí své nedostatky. A v tom je velká hrozba. V této práci se snažím vyhnout situacím zahrnující přímé ovlivnění jiným subjektem (manipulace). Místo toho hledám situace, kdy člověka více ovlivňuje situace samotná. Detailnější studie o ovlivňování samozřejmě byly provedeny a pro poněkud detailnější, i když méně přehledný výpis doporučuji J. MacGuirovu matici zkoumání změny chování, založenou na input a output hodnotách a jejich variaci. Dále bych mohl doporučit některou z prací Roberta Cialdinyho (například bestseller Influence: The Psychology of Persuasion), který je v současnosti nejcitovanějším sociálním psychologem v souvislosti s ovlivňováním.

1.2 PŘEHLED ZÁKLADNÍCH VÝZKUMŮ Základní výzkumy, které zde budu rozebírat (vycházím z textů McLeoda4 a Phillipse5): Stanfordský vězeňský experiment – slavný experiment profesora Philipa Zimbarda na univerzitě Stanfordu roku 1971, sestával ze simulování vězeňských podmínek s 24 studenty a sledování jejich chování. Experiment měl trvat 14 dní, ale byl předčasně ukončen po pouhých 6ti dnech. Milgramův experiment – také známý jako experiment poslušnosti vůči autoritám nebo experiment s šokovým generátorem. Byl proveden roku 1961 na univerzitě Yale profesorem sociální psychologie Stanley Milgramem, který zkoumal aspekty poslušnosti k autoritám. Hoflingův nemocniční experiment – podobně jako Milgramův experiment, Charles Hofling zkoumal lidskou poslušnost, když nechal zdravotní sestry podávat nebezpečné dávky fiktivního léku poté, co je po telefonu předepsal neznámý doktor. Přestože 31 z 33 sester tvrdily, že by něco takového neprovedli, 21 z 22 sester, které byly takto vyzvány, falešného doktora poslechly. Konformita – změna chování nebo názoru jako výsledek sociálního (společenského) nátlaku. Zkoumaný Solomonem Aschem, který tento efekt demonstroval pomocí Konformitních experimentů, poukazující na náchylnost lidí ke změně názoru ve skupině.

3

Homo Economicus [online]. 2013 [cit. 2013-11-24]. Dostupné z: http://www.investopedia.com/terms/h/homoeconomicus.asp 4 MCLEOD, S. A. Social Psychology Simply Psychology. 2007. Dostupné z: http://www.simplypsychology.org/social-psychology.html 5 PHILLIPS, D. P. The impact of mass media violence on homicide, American Sociological Review, 1983, 48, 560-568

4

Pohorolec

Zásah kolemjdoucích v krizových případech (volný překlad) – studie J. Darleyho a B. Lataného založená na tragické vraždě Kitty Genovies roku 1964 před 37 svědky. Zkoumal, jak ovlivňuje počet přihlížejících jejich schopnost v krizi reagovat. Kognitivní disonance (nesourodost) – teorie poprvé předložena A. Festingerem, který poukázal na to, že kdykoliv se člověku stane, že drží dvě protichůdné myšlenky zároveň, vyvolává to u něj nepříjemné pocity, které se snaží změnit, většinou změnou určitého pohledu. Meziskupinový bias – nejlépe znázorněno experimentem M. Levina; zkoumá důvody proč, a jak upřednostňujeme skupiny, které nám jsou bližší a eventuelně i jak takovou skupinu tvoříme. Toto jsou nejvýznamnější experimenty, ze kterých vycházím. V práci jich zmiňuji podstatně více u jednotlivých kategorií a pro detailnější informace doporučuji zkontrolovat zdroje.

2 ZPRACOVÁNÍ 2.1 AVERZE K ODLIŠNOSTI První rys jednotlivých situací, které jsem sledoval, je averze k odlišnosti. To je celkem logický znak dnešní společnosti. Vezmeme-li tuto skutečnost izolovaně, poukazuje na asi největší nebezpečí pro samostatné rozhodování - skupinu. Což není dobré zjištění, vzhledem k tomu že v dnešní společnosti jsme prakticky pořád součástí nějaké skupiny, ať je to škola, práce, rodina atd. Ať bereme v potaz jakoukoliv skupinu, ukázalo se, že i skupina úplně neznámých lidí má vliv na rozhodování. Studie o zásahu kolemjdoucích v krizi to ukázala asi nejlépe.6 Pominu-li případy z reálného života, kdy se stalo, že skupina nečinně přihlížela tragédii (např. vražda Kitty Genovese), můžeme vycházet z testů v „laboratorních podmínkách“. Jedna konkrétní variace experimentu spočívala v tom, že subjekt v jedné místnosti slyšel z chodby ránu a vzdychání servisního technika, kterého viděli při vstupu pracovat na štaflích. V první skupině byl v místnosti subjekt sám a v druhé s ním byli v místnosti dva nastrčení herci, kteří při zvuku pádu krátce zvednou hlavu, ale poté dál pokračují ve fiktivním cvičení. V prvním případě byl výsledek takřka předem jasný. Podle Darleyho v této situaci pomohlo více jak 80% lidí. Po přidání dvou přihlížejících ovšem pomohlo pouze 20%, navzdory faktu, že naříkání technika bylo možné slyšet několik minut. Subjekt byl v situaci evidentně nervózní, a díval se směrem k ostatním ve skupině. Ale sám o sobě neudělal nic. Co se týče příkladů z reálného života – roku 2011 byla profesorem P. Fischerem provedena meta-analýza více než 7000 záznamů reálných krizových situací, plně potvrzující tento závěr – že lidé ve skupině mají tendenci nečinně přihlížet, pokud někdo jiný nezačne konat. Samotné konání jednotlivce v rámci skupiny, nebo společnosti, je spojeno ještě s jedním aspektem, a to je normalita dané skupiny. Každá společnost nebo i skupina má mít své normy. Jako příklad bychom mohli použít princip vzájemnosti (reciprocity, jak jej definoval R. Cialdini), kdy je větší šance že bude 6

LATANÉ, B., a DARLEY, J. M. Bystander „apathy.“ American Scientist, 57, 244-268, 1969.

AIP Scholaris

5

člověk s někým souhlasit, pokud mu ten člověk předtím poskytl nějaký dar. Jedná se pouze o společenský zvyk – že daný člověk mu takto „dluží“ a ignorovat tuto společenskou normu by bylo narušení normality (je-li si jí člověk takto vědom). V rámci konání můžeme říci, že většinu odlišností od skupiny nebo společnosti vidí mozek negativně. K normování dochází i vnímáním společnosti jednotlivcem. Bylo dokázáno, že sledováním pořadů obsahujících násilí nebo hraním násilných her se mozek oproti násilnému chování „otupil“ (mozek reagoval na násilné obrazy menší aktivitou – otupením na nervové úrovni), což mělo za následek zvýšení agresivity.7 Člověk tak začal vnímat násilí jako něco normálního, tedy měl k němu menší odpor a používal ho bez větších výčitek. Extrémní případ tohoto fenoménu předvedla studie D. Phillipse (1983), která sledovala zvýšení počtu vražd v souvislosti s vysoce medializovanými boxerskými zápasy.8 V pěti dnech po slavném zápasu mezi Muhammadem Alim a Joe Frazierem (1974) se počet vražd zvedl o 12% oproti průměru (cca o 200 vražd víc). Vliv normality skupiny můžeme dobře sledovat v Ashově konformitním a Milgramově experimentu (viz níže). Milgramův experiment byl proveden v šedesátých letech, které byli v Americe označeny jako společenská revoluce, v souvislosti s válkou ve Vietnamu, hnutím hippies a podobně – a tedy se vyznačovaly odporem vůči autoritám. Přesto se ovlivnění právě autoritou ukázalo být velmi silné. Replikace tohoto experimentu Jerry M. Burgerem byla v roce 2009, jen před pár lety a došla k takřka stejným výsledkům. I Ashova konformitní studie byla bezpočetně opakována (naposled v roce 2012 A. Pratkanisem) bez významných odchylek. V této části se zmíním pouze o Konformitě (o Milgramovi a souvisejících experimentech bude řeč později). Konformitu studoval S. Ash9 na experimentu, kdy skupina lidí měla za úkol porovnávat délku čar nakreslených na kartě. Ve skupině byl pouze jeden zkoumaný subjekt. Ostatní byli nastrčeni, aby záměrně dávali po několika prvních pokusech špatné odpovědi a sledovali, jak budou působit na zkoumaný subjekt. Efekt byl skutečně dramatický. Z kritických pokusů (těch, kdy nastrčení účastníci podávali špatný výsledek) 75% zkoumaných se nechalo ovlivnit alespoň jednou a více než 40% z nich se podvolilo skupině a opakovali špatné výsledky až do konce. Pouhá čtvrtina se držela svého (správného) názoru, ale i na nich šlo z pozorování vidět, jak na ně vzdorování skupině působí negativně. Ash se dokonce snažil najít hranici, jak velký může být rozdíl mezi dvěma čarami, aby ho subjekt vlivem skupiny ignoroval. Tento strop nenašel, ani když se čáry lišily o více než 15 centimetrů. Dále se ukázalo, že stačí skupina 4 a více lidí bude mít maximální efekt, ale to pouze v případě, že bude jednotná.

7

ENGELHARDT, C. R., BARTHOLOW, B. D., KERR, G. T. This is your brain on violent video games: Neural desencitization to violene predicts increased aggression following violent video game exposure. Journal of Experimental Social Psychology, 47, 1033-1036, 2011. 8 PHILLIPS, D. P. The impact of mass media violence on homicide, American Sociological Review, 1983, 48, 560-568 9 MCLEOD, S. A. Asch Experiment Simply Psychology. 2008. Dostupné z: http://www.simplypsychology.org/asch-conformity.html

6

Pohorolec

Oproti reálným situacím byl tento experiment unikátní hlavně v tom, že se skupině povedlo v kontrolovaném prostředí vyvrátit jasně daný fakt (dalo by se říct, že zkoumaný subjekt skupině věřil více, než vlastním smyslům). Je tedy otázka, jak by probíhala situace, kdy člověk nemá jasný důkaz. Přesto že tato studie byla často kritizována za to, že její výsledky se nemohou jednoduše přesunout do reálného života, může zde sloužit jako dobrý příklad síly, jakou skupina může na jednotlivce mít. Poslední experiment v souvislosti s chováním ve skupině, který chci zmínit, je Meziskupinový bias. Ten jako princip využívá skutečnosti, že člověk pro usnadnění jeho života, přemýšlí ve skupinách. Když o lidech uvažujeme jako o skupině, často to změní náš pohled na členy uvnitř a vně této skupiny. A v případě že je před nás postaveno skupin víc, máme tendenci je vzájemně porovnávat. Koncept vznikl díky studii psychologa H. Tajevela. V souvislosti s ovlivňováním bych chtěl ještě zmínit experiment, který provedl psycholog M. Levine roku 2005.10 Jeho výsledkem bylo, že lidé častěji pomohou lidem z jejich shodné skupiny než vně skupiny. Jen podle selského rozumu je to úplně logický předpoklad (lidé raději pomohou svým přátelům než někomu cizímu). Experiment to měl dokázat tak, že zkoumal chování fanouška určitého fotbalového týmu, který měl v jedné místnosti univerzity napsat práci o jeho oblíbeném týmu. Když byl po testu poslán do jiné budovy, narazil na běžce, který spadl a v bolesti křičel. To byl samozřejmě nastrčený herec, který měl na sobě dres fanouškova oblíbeného týmu, dres týmu jeho rivala, nebo neutrální dres. Logicky, běžci v dresu jeho týmu pomohli nejčastěji – v 92%. Když šlo ale o běžce v dresu rivalského týmu a neutrálního dresu, procentuálně byla pomoc přibližně stejná (30%). V tomto konkrétním případě tedy nedrželi fanoušci zvýšenou zášť vůči soupeři. Pouze s nimi nesdíleli takové sympatie, jako s vlastním týmem. Nejzajímavější byl pro mě ovšem závěr z následujícího testu. Zde subjekt místo psaní o jeho oblíbeném týmu psal práci o tom, jaké je to být fotbalovým fanouškem obecně. V tomto případě se četnost pomoci změnila na cca 80% v případě dresu oblíbeného týmu (což statisticky není významná odchylka) a 70% v případě rivalského týmu, následováno opět pouhými 20% v případě neutrálního dresu. Z tohoto můžeme vyvodit, že k ovlivnění toho, jak člověk sám sebe vnímá a tím, jak se v určitých situacích zachová, stačí velmi málo. Důležité je, že k této změně vnímání člověk nemusí nutně potřebovat ani vnější stimul ale to, jak vnímá sám sebe a své okolí.

2.2 ODEBRÁNÍ ODPOVĚDNOSTI Další důležitý aspekt, který šlo v experimentech identifikovat, byla zodpovědnost, respektive její časté odebrání v rámci konání jednotlivce. Sama o sobě takto informace dává smysl, nicméně nemusí být hned jasné, jaké důsledky může mít. Nemuselo se ani jednat o přímé odebrání odpovědnosti, ale pouze o pocit jejího odebrání. Například studie ukázaly, že lidé mají větší tendenci podvádět, když jsou v místnosti s horším

10

LEVINE, M. Identity and Emergency Intervention: How Social Group Membership and Inclusiveness of Group Boundaries Shape HelpingBehavior. 2005, Personality and Social Psychology Bulletin

AIP Scholaris

7

osvětlením, nebo mají brýle. Bez ohledu na to, že jsou v realitě viditelní a zodpovědní za své činy úplně stejně jako by na ně bylo vidět přímo. Toto jde vidět i na výše zmíněné situaci se zásahem kolemjdoucích v krizi.11 Darley dokonce v této studii definoval pojem „rozptýlení zodpovědnosti“ (diffusion of responsibility), kdy v davu člověk nepřijímá odpovědnost za to, co se děje. Toto rozptýlení zodpovědnosti je jeden z klíčových efektů i u takzvané „davové psychózy“ kdy se člověk necítí zodpovědný jen, protože je součástí davu. A nemusí to být pouze dav, stačí být součástí pouhé skupiny, nebo uniformy jak dobře předvedl Stanfordský experiment. O Stanfordském experimentu12 se chci rozepsat zde, jelikož efekt jaký mělo rozpuštění odpovědnosti důsledkem deindividualizace – tedy identifikováním jedince s rolí, kterou zastává - mi přišlo podstatně důležitější, než pouhý fakt že k ní došlo ve skupině (tyto faktory spolu blízce souvisí). Základ experimentu vycházel z toho, že 24 psychicky zdravých studentů souhlasilo s experimentem, kde budou hrát „vězně a hlídače“. Celý experiment byl postaven, aby působil co nejreálněji a v rámci příprav byli konzultování různí experti v poli vězeňství. Univerzitní sklep byl upraven na vzhled skutečné věznice, „vězni“ byli před zahájením experimentu zatčeni skutečnými policisty a odvezeni do areálu a dozorci měli realistické uniformy, pouta, sluneční brýle a obušky (nesměli v experimentu ovšem použít explicitní násilí). Vězňům byly odebrány všechny osobní věci, dostali jednotné uniformy a číslo, kterým se měli od té doby označovat (pro prohloubení efektu deindividualizace). Situace se začala stupňovat hned druhý den. Mezi vězni a dozorci docházelo ke střetům a dozorci začali vymáhat svoji autoritu všemi možnými způsoby. Začalo to odebíráním oděvů, lůžek a trestáním vězňů fyzickým cvičením. Jejich chování v roli se v nadcházejících dnech stupňovalo. Začali být sadističtí, začali ponižovat vězně, nadávat jim a udílet tresty bez jakéhokoliv důvodu – doslova se vybíjet na vězních a odepírat jim některá základní potřeby, jako možnost se umýt, nebo jít na záchod. S postupujícími dny dál a dál zkoušeli, co si až mohou dovolit a jak moc mohou vězně ovládat. Pozdější výpovědi dozorců dokazují, že sami začali o sobě a vězních smýšlet jinak. Ve většině případů byli sami dozorci překvapeni, čeho všeho byli jako lidé schopni bez jakéhokoliv pocit vinny. Pro vězně nastal skutečný zlom v bodě, kdy jeden z vězňů byl po stížnosti mimo „věznici“ poslán zpět a ostatním vězňům řekl, že z vězení není cesty ven. V tomto bodě se to pro ně stalo skutečné. Při jednání se začali označovat pouze číslem (například i s vězeňským kaplanem, který byl k experimentu krátce přizván). Až po zásahu zvenčí Zimbardovi došlo, že je potřeba experiment ukončit. Deindividualizace prostoupila téměř všemi, kteří měli s experimentem něco společného. Vězni, dozorci a i samotným Zimbardem, který později komentoval, že se tak vžil do role vedoucího „věznice“ že mu uniklo co se tam dělo a že lidé v celách byli pouze studenty a ne 11 12

LATANÉ, B., a DARLEY, J. M. Bystander „apathy.“ American Scientist, 57, 244-268, 1969. ZIMBARDO, P. Quiet Rage: The Stanford Prison Experiment. 1992. vyd. USA.

8

Pohorolec

skuteční vězni. Tohle je přesně efekt deindividualizace. Lidé neviděli své chování jako nějak špatné, protože bylo součástí jejich role – jejich identity. Výsledky tohoto experimentu jsou relevantní de-facto v jakémkoliv případě, kdy je lidem přidělena určitá úroveň moci nad někým jiným. Za určitých podmínek můžeme říct, že k deindividualizace může dojít v jakémkoliv případě, kdy o sobě člověk začne přemýšlet v kontextu nějaké role nebo pozice (a to může mít pozitivní nebo negativní efekt). Zimbardo dále stanovil podmínky, za jakých je nebezpečí deindividualizace zvýšené. Paří sem velikost skupiny, fyzické a psychické nabuzení, fyzické zapojení do procesu a změněné vnímání reality. To nás opět vrací k nebezpečí, které může dojít k deindividualizací v rámci davu kdy se velké množství lidí většinou aktivně účastní nějaké činnosti (koncerty, demonstrace atd.). Kromě skupiny odebrání odpovědnosti koresponduje ještě jednou věcí – autoritou. Jedná se o osobu, která podle nás má v situaci větší přehled, větší znalosti a tedy zodpovědnost za důsledky přejme. Tento druh přímějšího ovlivňování byl zpracován ve slavném a kontroverzním Milgramově experimentu.13 Jak již bylo řečeno, Stanley Milgram zkoumal na univerzitě Yale působení autority na chování člověka tak, že subjekt v jedné místnosti přesvědčil, aby v rámci fiktivního testu pouštěl do subjektu ve vedlejší místnosti elektrické šoky (za „špatné odpovědi“ v rámci onoho vymyšleného testu o působení trestů na učení). Když se figurant ve vedlejší místnosti přes telefonní spojení dožadoval propuštění (před experimentem zmínil, že má navíc problémy se srdcem), dohlížející doktor subjekt vyzval, aby pokračoval. Křik z vedlejší místnosti se stále stupňoval, až v určité chvíli ustal a přestal se ozývat úplně. Na papíře to může znít velmi extrémně a těžko lze uvěřit, že by více lidí tento experiment dovedlo až takhle daleko. V praxi se ovšem ukázalo, že za takovýchto podmínek, 65% účastníků dosáhlo na nejvyšší úroveň šoku – 450 voltů. Přesto že u většiny účastníků došlo k nějaké formě odporu, stejně dál pokračovali v provádění experimentu. Argument, který subjekty nejčastěji přiměl k pokračování v testu, bylo buď ujištění, že elektřina nemůže způsobit subjektu újmu a že experimentátor na sebe bere plnou zodpovědnost. Tento důvod stačil, aby subjekty pokračovali i přes křik a následně úplné přerušení kontaktu z druhé místnosti. Důležité je zde zmínit Milgramův závěr, že lidé v této studii nebyli v principu zlí, sadističtí lidé s agendou ublížit nebo ohrozit lidi, ale obyčejní lidé jednající pod vlivem situace. Experiment replikovaný J.Burgerem v roce 2009 dosáhl poslušnosti 65% u mužů a 73% u žen. Tento experiment byl ovšem z důvodů změny podmínek pro provádění testu změněn tak, že končil na pouhých 150 V, které se u Milgramova experimentu ukázali jako „bod zlomu“ – kdo ho překročil, většinou vyhověl až do konce. Poslušnost klesala také podle toho, jak moc byli „oběti“ viditelné/slyšitelné – Saliant.14 Salience – čili vlastnost objektu, která ho činí výraznější, se dá využít částečně tak, že předměty které učiníme výrazné, budou na člověka více působit. Jednoduchá teorie, ale 13

MCLEOD, S. A. Milgram Experiment - Simply Psychology. 2007. Dostupné z: http://www.simplypsychology.org/milgram.html 14 PLOUS, S. Social Psychology. Coursera. 2013. Dostupné z: https://class.coursera.org/socialpsychology-001/

AIP Scholaris

9

v praxi se například ukázalo, že u záznamů výslechu svědků bylo prokazatelně více nahlášených případů, že vyšetřovatelem došlo k ovlivňování svědka, když byla kamera zaměřena na vyšetřovatele – vyšetřovatel byl tedy viděn jako ten, kdo rozhovor vedl a byla mu přisuzována větší váha. V případě že byla kamera zase zaměřena na vyšetřovaného, efekt byl opačný (výsledek tohoto testu vedl v některých zemích k zavedení zákona, že kamery u výslechů musí zabírat oba účastníky z profilu, aby se předešlo tomuto zkreslení). Hoflingův nemocniční experiment (viz výše) poskytuje podobné výsledky jako Milgramův, ovšem v reálném prostření. Tím, že by sestra poslechla neznámého doktora na telefonu, porušila by hned tři pravidla nemocnice (Nepřijímat instrukce po telefonu, nepřekračovat doporučené dávkování a použití neautorizovaného léku). Přesto to 21 ze 22 sester provedlo, což je opak toho, co sestry v kontrolní skupině tvrdily že by udělaly (31 z 33 odmítly, že by souhlasily s neznámým doktorem). Klíčové u tohoto experimentu je uvědomění si rizika vysoké úrovně poslušnosti v kombinaci s jejím nízkým uvědoměním.

2.3 VYHNUTÍ SE KONFLIKTU Třetí a poslední z faktorů, které zde uvádím je snaha vyhnout se konfliktu. Opět, celkem logický předpoklad u většiny obyčejných lidí. Tento aspekt hraje významnou roli u Milgramova nebo Hoflingova experimentu – kdy se snažíme vyhnout konfliktu s autoritou, které odporujeme. U konformity, nebo zásahu kolemjdoucího v krizi se zase snažíme vyhnout konfliktu s celou skupinou. To je jeden z hlavních důvodů proč může mít skupina v takový vliv. Tím, že v experimentu vystupujeme „proti“ skupině, jako bychom říkali, že my máme pravdu, zatímco oni ne. Že my jsme lepší, chytřejší atd. než skupina. A to může být pro mnoho lidí velmi těžké.

Může ovšem nastat ovšem i zvláštní případ, kdy je člověk v konfliktu sám se sebou? Kognitivní disonance – teorie Festingera se tomuto předpokladu velice blíží.15 Kognitivní disonance byla zkoumána na jednoduchém experimentu, kdy studenti byli nuceni po hodinu provádět úmorně nudný experiment. Když bylo po všem, byli dohlížejícím profesorem vyzváni pod vymyšlenou záminkou, aby přijali dalšího studenta a pověděli mu, že experiment byl ve skutečnosti velmi zábavný. V jedné skupině byla za tuto službu nabídnuta suma dvaceti dolarů (v té době spousta peněz pro studenta), zatímco ve druhé to byl pouhý dolar. Když došlo ke kontrole výsledků po studii, účastníci, kteří dostali 20 dolarů (společně s kontrolní skupinou, která nedostala nic) hodnotili studii spíše negativně – což odpovídalo pravdě. Účastníci, kteří dostali jeden dolar, nicméně hodnotili studii pozitivně. Toto si Festinger vysvětlil právě kognitivní disonancí – když účastníci experimentu museli držet dvě protichůdné myšlenky: 1. úkol byl nesmírně nudný 2. právě jsem o tom faktu lhal jinému člověku. 15

MCLEOD, S. A. Cognitive Dissonance Theory http://www.simplypsychology.org/cognitive-dissonance.html

Simply

Psychology.

2008.

Dostupné

z:

10

Pohorolec

V případě účastníků, kteří dostali 20 dolarů byla částka dostatečně velká, aby „omluvila“ jejich chování. Ale jeden dolar byly pouhé drobné, tak se na ně nemohl účastník sobě vymlouvat. Jelikož s druhým faktem – lhaním – nemohl člověk moc udělat (a kvůli jedné lži se nejspíš nezmění jeho pohled na sebe jako poctivého člověka), tak aby přestal pociťovat nepohodlí související s disonancí, radši sám sebe přesvědčil, že byla studie zábavnější. Další druh vnitřního konfliktu související s aspektem chování je konzistentnost (jednotnost, chování). Princip konzistentnosti definoval Festinger16 na základně jeho teorie o kognitivní disonanci. Princip konzistentnosti zhruba znamená, že člověk hledá konzistentnost ve svých myšlenkách a přesvědčeních v jakékoliv situaci, kdy dochází k protichůdným poznatkům Odporování konzistentnosti pro člověka znamená zavrhnout určitou představu o sobě samém. Když je tato „identita“ člověku ještě opakována nebo potvrzována, může to být velice těžké a, jak to s konflikty bývá, způsobovat nepohodlí. Studiu konzistentnosti se věnovali podrobně doktoři Freedman a Fraiser ve studiu takzvaného foot-in-a-door přístupu.17 V tomto experimentu kontaktovali náhodně několik desítek rodinných domků a zjišťovali, kolik jejich majitelů by byli ochotni nechat před dům postavit nevzhlednou ceduli vyzívající k opatrné jízdě. Úspěšnost tohoto požadavku nebyla velká. Na stejný požadavek ovšem reagovali v jiné ulici až 4krát častěji pozitivně v případě, že před deseti dny souhlasili s umístěním malé, nevýrazné katry ve svém okně, která vyzývala k opatrné jízdě. Této funkce mozku lze snadno zneužít pro přesvědčování způsobem, kdy člověka nejprve nalákáme malým závazkem, za kterým posléze následuje další a další. Při detailnějším rozboru se tato technika ukázala být nejúčinnější v případě, kdy se jedná o aktivní, dobrovolné a především veřejně viditelné akty, ideálně v písemné formě (jako účast ve skupinové činnosti, nebo podepsání veřejné petice následované požadavkem). Dále lidi přesvědčovalo ujišťování, jak jsou nápomocní a užiteční, utvrzující image někoho, kdo pomáhá dobré věci (v podobném experimentu byla skupina povolných lidí podstatně vyšší, i když předchozí žádost se ani netýkala související žádosti – lidé souhlasili více, protože se charakterizovali jako „ti kdo obvykle pomáhají“).

3 ZÁVĚR Faktory ovlivňující chování, které jsem zde jmenoval, jsou: Averze k odlišnosti, související se skupinou a normalitou v ní. Odebrání odpovědnosti, nebo její pocit v závislosti na vnímání jednotlivce. Vyhýbání se konfliktu, zahrnující i vnitřní konflikt. Při posouzení samotných faktorů se nám sami o sobě mohou zdát plně logické. Vždy jde spíše o kontext situace, než samotné znaky. Závěr je, že představa člověka jako rozumného 16

FESTINGER, L. A Theory of cognitive dissonance. Stanford, CA: Stanford University Press. 1957. FREEDMAN, J. L., FRASER, S. C. Compliance Without Pressure: The foot-in-the-door technique [online]. 1966. vyd. 2013 [cit. 2013-11-24]. Dostupné z: http://faculty.babson.edu/krollag/org_site/soc_psych/freed_fras_foot.html

17

AIP Scholaris

11

a uvažujícího tvora platí, ale pouze v určitých situacích. Jen situace a náhoda často stojí za tím, kdy se člověk chováním stane příznačnou „ovcí“ reagující podle chování skupiny, nebo podle jiného vzorce mimo jeho kontrolu. Ze studií vyplývá jedno pozitivum. Ukázalo se, že uvědomění si těchto myšlenkových procesů samo o sobě pomohlo změnit tento způsob myšlení. Nešlo ovšem o změnu jednoho vzorce chování v jiný. Jednalo se o to, že když lidé byli schopni tyto vzorce rozpoznat, mohli o svých činech přemýšlet a nejednat pouze na základě „instinktu“ který vedl k výše zmíněnému automatickému chování. V tomto vidím největší přínos sociální psychologie – zjišťování vzorců chování a upozorňování na jejich případné nebezpečí. Člověk samozřejmě může reagovat stejným způsobem, jak by reagoval bez této znalosti, ovšem v takovém případě si je plně vědom proč to dělá, nebo zdali jeho rozhodnutí něco ovlivňuje. Sám P. Zimbardo v jednom rozhovoru řekl, že „hrdinství“ je v podstatě deviace. Je to chování kdy člověk koná, ačkoliv ostatní lidé tak nečiní. Myslím, že v dnešní době je důležité takovému chování rozumět a všechny výše zmíněné poznatky tomu doufám mohou napomoci.

3.1 OTÁZKY K DISKUZI 1. Jaký je podle vás nejlepší způsob jak omezit možnost že se necháte ovlivnit proti Vaší vůli? 2. Jaký je Váš názor na experimenty jako byl Milgramův experiment nebo Stanfordský vězeňský experiment z morálního a etického hlediska? 3. Podle obsahu práce, jakou situaci byste si dovedli představit, aby u ní hrozilo největší riziko ovlivnění? 4. V jakých dalších situacích podle Vás hrozí, že se necháte ovlivnit?

12

Pohorolec

4 SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ BROOKSHIRE, B. Psychology is WEIRD [online]. 2013 [cit. 2013-11-24]. Dostupné z: http://www.slate.com/articles/health_and_science/science/2013/05/weird_psychology_social_ science_researchers_rely_too_much_on_western_college.html ENGELHARDT, C. R., BARTHOLOW, B. D., KERR, G. T. This is your brain on violent video games: Neural desencitization to violene predicts increased aggression following violent video game exposure. Journal of Experimental Social Psychology, 47, 1033-1036, 2011. FESTINGER, L. A Theory of cognitive dissonance. Stanford, CA: Stanford University Press. 1957. FREEDMAN, J. L., FRASER, S. C. Compliance Without Pressure: The foot-in-the-door technique [online]. 1966. vyd. 2013 [cit. 2013-11-24]. Dostupné z: http://faculty.babson.edu/krollag/org_site/soc_psych/freed_fras_foot.html Homo Economicus [online]. 2013 [cit. 2013-11-24]. http://www.investopedia.com/terms/h/homoeconomicus.asp

Dostupné

z:

LATANÉ, B., a DARLEY, J. M. Bystander „apathy.“ American Scientist, 57, 244-268, 1969. LEVINE, M. Identity and Emergency Intervention: How Social Group Membership and Inclusiveness of Group Boundaries Shape HelpingBehavior. 2005, Personality and Social Psychology Bulletin MCLEOD, S. A. Social Psychology - Simply Psychology. 2007. Dostupné z: http://www.simplypsychology.org/social-psychology.html MCLEOD, S. A. Asch Experiment - Simply Psychology. http://www.simplypsychology.org/asch-conformity.html

2008.

Dostupné

z:

MCLEOD, S. A. Milgram Experiment - Simply Psychology. 2007. Dostupné z: http://www.simplypsychology.org/milgram.html MCLEOD, S. A. Cognitive Dissonance Theory - Simply Psychology. 2008. Dostupné z: http://www.simplypsychology.org/cognitive-dissonance.html PHILLIPS, D. P. The impact of mass media violence on homicide, American Sociological Review, 1983, 48, 560-568 PLOUS, S. Social Psychology. https://class.coursera.org/socialpsychology-001/

Coursera.

2013.

Dostupné

ZIMBARDO, P. Quiet Rage: The Stanford Prison Experiment. 1992. vyd. USA.

z: