X
li--
ikM
Ví
''%Stt.
W^Á
'^r
íHLICKEHO
'
Purchased for the
LIBRARY of the
UNIVERSITY OF TORONTO front the
KATHLEEN MADILL BEQUEST
MYTHY. BÁSN
Jaroslava Vrchlického. DRUHÝ CYKLUS. (1875—1879.)
TETÍ,
NEZMNNÉ
VYDÁNÍ.
V PRAZE. TISKEM
A
NÁKLADEM
J.
OTTY.
v .^^
,
NESMRTELNÉ PAMÁTCE
ADAMA ASNYKA
j.
v.
I
SR
A F (1876).
EL
ak zlatá koule zem létla vzduchem, v nmž všecko nachem záilo a plálo, vše prostory se chvly tvorím ruchem, z dna propastí se první svtlo smálo. Jak briliantové vodopády lily se v prostoru hloub hvzd plamenné kvty, v nich msíc velký, noní motýl bílý, plál opálem. Tu nové rostly svty na troskách starých, které záí zkvtly, tam mléných drah se rozvíjel pruh svtlý, tu Orion svou zlatou tásl kšticí, ba samy staré skály na msíci do vrásek svojí zkamenlé lávy svit usmívání zapustily zlatý. Rej mlhovin, vír komet, sluncí davy! V tmách chaos vel jsa okovy duh spjatý. Vše bylo život, ruch a první snní, vše závra, vzlet a síla, opojení, a z hlubin tmy a z planoucích niv svtla se
záí
vn
hvmnou
k nebi
létla.
Sen stvoení! Ruch žití! Život plný! Hloub prostoru a vzduchu žárné vlny Svit mladého dne padající k zemi,
jako dívka svými kadeemi se halí v závoj zlatobledé páry, nad hlavou mrak poletavé tvary
Jež
a v hrudi první
sím,
tvorci hnutí,
a na rtech první píse procitnutí se poprv zemí, ženou, matkou cítí Sen stvoení! Lze krásnjšího sníti?
A zem
kouzlo nikdo nevypraví: tu bájné stromy, obrovité trávy, skal skupení bez ladu a pec v kráse, lesk první rosy v kapradiny ase, mih prvních kídel ptaích v zkvtlém kei, motýla, jenž zbloudil v háje šei,
let
ples zlatokídlé
mušky na
leknínu,
vše stopeno v jas, vše dímajíc v stínu. Tu první pozdrav slunci hmlo,
moe
hlavu záící z vln povznášelo do každé vlny vbodnouc zlaté stely. A vlny hmly, jásaly a vely, beh dunl, azur plál a hloub se smála déš perel do as, vlas, vpletla skála a z hnízda orel splašen vzpjal se k výši, jež
napojit se
let
blesk k slunce íši
kídel rosa padala mu zlatá. Les v svtle koupal se i pouš se leskla jak zlatá niva v dálku rozepjatá, ev pardala, plá, v nmž pnika steskla, šum cedr, vlny jek a klas chvní, vše bylo souzvuk, všecko opojení! a
s
.
Vše dobré
jest,
Bh
tiše
k
sob
.
.
pravil.
Tlum
andl
se
spl prostorem
stavil,
zadíval se k zemi
a
onen nejkrásnjší mezi všemi,
Hle,
noí
jenž v hloub se a jehož
oi
s
nžnou
hlavy
sklonou
asách tonou, Pán t volá, duchu! Stj, v zlatých
jest Israfel!
jeho hlas zní, nikdo neodolá,
slyš,
v
u bran ráje
svém víru stane
svt
jízda
smlá.
Tví druzi všichni uklánjí ela, nuž sklo je také, vlas závoj tmavý spus pres obliej, by t neoslnil proud jasu z tváe Boha. Slyš, co praví, a hle, bys vrn jeho rozkaz plnil!
»Má
Dokonáno. nachu první plane ráno,
tvorci ruka klesla.
Nad svtem nad svtem
v
v krátce první
hvzdy
vzplanou,,
jak zlaté slzy v kalich noci skanou.
Jsem spokojen,
a
ples tvorcích slastí cítím,
kvty eím, svty
Vše stvoeno;
a
v
propas ítím.
dál jde svojí poutí,
stvoitel chci v sláv spoinouti, ve oblak zlatý v strážných duch davu, já
blesk
pod nohama, zahalím se v slávu. chci, jak na zemi se žije.
Le vdt Slyš,
ím ím
Zem lká. ím
Israfeli
prales
!
budeš zvstí, vlna o
beh
bije,
huí oceán^ vše budeš nésti na hymnu krásy zladno a spjato v tónech písn, padající zlato.
mn Ty
místo srdce lýru nosiž v hrudi ruch života, jímž v adru zem budí
Mythy,
2
10
mladé sím, ptactva povyk plesný, vlnní pod sladkým dechem vesny, let vichr, kteí Jako draví oi svým kopytem div azur nerozboí, ím zraje klas, ím hrozen nalévá se, sen poupte, chvit muších kídel v ase,
se
niv
bh
zmírnno
vše
Šumy vodopád,
vlasatic a
a stkáno do souladu
v tvé lýry struny zabuší a ke
hymnou
se
zem.
a projede vše žití, svta a mé srdce cítí,
lýrou tvou
Jdi,
tluk srdce
mé dílo a zpv mé hromy a jí
a
mn
vznese, jaké nezná
jásá,
stená,
její
obejímá,
v zlaté struny buší,
hímá
burácí a
—
budiž svta echem, svta duší! na práh svt k ráji, každým ruchem vzpla myšlenkou a písní zazvo vzduchem, jdi,
Jdi
a
rinou se jak perly padající,
vodopádu hudba pi msíci, vánku šum, když v klasy dýchá
jak jak
zlaté
a zavíí jak struny rozepjaté,
hvzd jsem napjal mezi nebem, vichicí jsou strom haluzemi,
jež z
a a a
orkánem, jenž pouští pustou jimi
zní
má
radost
Jdi!
Lýro nebes,
se
krásy
v
Dav jak
cválá,
chvála!
moje díla souzvuk slila!*
které
vné vný
andl
hndý
vzpjal
v
má
i
zemí,
se rozstoupil.
Noc
klesla
pláš kol beder zem. Tiše kídla Israfel, jako zlatá vesla.
11
a mezi hvzdy letl výš a výše jak
bájený
pták, jak
labu
bílá,
a ruchem kídel smutná hudba lila se prostorem. Tam, kde plá bledým jasem jak záný briliant noci tmavým vlasem kmit Siria, tam use k nebes prahu a v hvzdných oích slzí rosnou vláhu se díval dol. Mlha kryla šedá zem dímající. On se zachvl bolem sáh' k srdci
svému
—
ale
bda, bda,
—
na místo vzdech tón se vlnil kolem a za ním druhý, v adrech jeho hrála již rajská lýra, on již srdce nemá. J zaplakal. Tma z hlubin bezdna vstala a byla noc tak smutná, tichá nmá.
—
12
II.
Báj o ráji?
Zem
celá byla rájem,
vným
kde plálo vše a kvetlo májem. V nach stopena a bled zlatoskvlá mha vroubila hor ledovitá ela. par bílých sloupy jako bájné zjevy,
duch postavy se nesly nivou, kde sterých pták zvuné znly zpvy, a stopen v luin zele temn snivou jas slunce v barvy rozkládal se skvoucí. Od stromu k stromu liány se pnoucí v sad bájený pouš zprahlou promnily, rnech na boku i šedé skály snily, skrá dumnou spjavše zlatých stín clonou;, co lkala vlna, bylo bájí vonnou, jak
co
Šuml
Na
chvíli
tu
s
bylo svatou hymnou. vtry ve rákosí zdímnou, leknínem, tam s rosou laškujíce. prales,
A pišla noc Ser západu,
A proudy
—ó
svit
vn
jaké teprv divy
!
luny, veernice!
jasným vzduchem fpjí.
jak plnou rukou v údol,
háj
a
nivy
by rozhazoval andl moe její. Rej svtlošek se snesl na kovisko a "ítaré stromy divných stín plné
13
nly
tak
hvzdy
výše,
k nim tak nízko
se sklánly a haluzemi hrály. Vše bylo tiché, vonné, aruplné,
omámením, rozkoší a snním a úžasem a tajným roztoužením. v oích rosné slzy stály. až vše
kvtm
V
starých jilm, v hustou, svží trávu
stín
se tulila jak
kvt
kaliny
ptáe první žena, deštm skropil hlavu jí
a steré sny a touhy beze jména jí šuml bor, jí povídala vlna, až vzdech rozehál adra aruplná a hlavy sklonem v klín jí spadly kvty. Nad reráb nachem svítily jí rety,
rámcem chvlo se
vlas zlatý
v nichž
vroubil cos,
její
jako od
Iícp,
msíce
by paprsk smavý ozáil jí tahy, bok úbl nahý. na adra Co v oích hrálo, to byl azur celý. Zde sedla již dlouho zadumána, sjel
i
kou modrý
z
lesu,
první
ob
rána.
rosných kapek, v nichž se luhy skvly, vším krása její byla stupována, však rovnž tklivé její zamyšlení. Co dlala? Kdo skolébal ji v snní? Pro jako jindy nešla do pírody, pro neserila nožkou stíbro vody, ve kalich kvt v stínu staré sosny jas
pro pro
nevnoila více nepozvedla
ret
svj
betanu
rosný,
prut svislý,
14
jejž
noním
v
reji
lanka nožkou zhnlla? v její mysli? jak vážka létla
Ký arný pelud utkvl
Pro
nedívala
se,
zídla noíc kídla smaragdová? te, pro usedla si znova? Hle, laka zvyklá jísti s její ruky dnes polekána stojí mezi buky
v kraj
Pro
vstala
a
zdráhav
a
pták
jí
se blíží, hlavu kloní, dav se nadarmo dnes honí u nohou a netrpliv eká,
by jak
dív
vzala
nkoho
z
nich
v
dlan.
vtví ruch ji leká. k srdci sklesla její ruka man; je poledne, jak v zlat stojí strán a jako had se v slunci leskne eka. Kvil rákosí,
i
Te
Ó
chvíle štstí, kouzla,
sn
a blaha,
kdy v srdci ženy touhy ruch se vzmáhá, kdy jako poup, které vazby tísní, chce uvolnit si žena vzdechem, písní, kdy poprv v sob pírody hlas cítí a poznává, že v lásce celé žití, že v lásce všecko. Divné, svaté chvní, vzdech stajený, vše v barvách jiných hraje a ruka vlhne, v zrak se slza pní, svt na báji a báje do sn taje Jen v svtlo hle, ty poup usmívavé, a v lásku ženo .
.
.
!
Stopen stál
kdosi za
kol
bledých tváí
ní,
v
stíny
tmavé
velký stín a svtlý;
erné
vlasy létly,
15
hvzdy
jas
tonul v oka zlaté rase,
dvé kídel na bedrách
mu
Stál dlouho tak a jak
naklonil
a rozpjal kídla, cos jak
kolébá
se.
elo hudba znlo
a hrálo tiše, dojemn a tkliv. Jak ohledla se žena zádumiv, již jako labu letl záným vzduchem, jen zlaté pruhy létly za ním k niv a
vzduch se chvl
hudby sladkým ruchem,
té
Kdo byl ten zjev? Rci, ženo, tvého ela pro úblová skrá se uzardla, jak polil by ji západ slunce nachem? Rci, pro se chvješ? Touhou nebo strachem?
Zím
A
slzy
jest
Dost
oka, slyším, jak ret ptá se: jest, jen pijde-li on zase?
kdo
duch záných
ten slunce vodí ten a
etzy hvzd
rajskou nivou
veer v
v
lítá:
láze moe,
bránu noci
splítá,
jiným ranní zardívá se zore,
ten kalich
kvt
napluje vní
a mladé ptáky láká na výsluní;
však tento zídka zbloudí mezi jilmy, jen pelítne, jen zastaví se pouze, však jeho pohled, jeho hlas ím byl mi, když adra má se v první chvla touze! Ó bych ho mohla pipoutati k zemi
ho svými kadeemi, na srdci mém by musil usnout blahem; le smí on s ráje rozlouit se prahem? Zda milovat smí aneb zdali mže? Jak? Mže jen? ne! Milovat on musí!
Já skryla bych
16
Až pijde, v cestu naházím kol jej
a
vrko
šije
budu potom
Bou
mu
ovinu
prosit o
úsmv
pak
teprv,
zas a
On
stál,
jen jeden
uvím
hnvy
nad zemí své
le pešla Pes eku,
mu rže,
rusý,
v Eden.
rozpoutala,
zem se v slzách smála. která rozproudná hmla, strach v oku první žena pejít chtla, le brzy stáhla bílou nožku zpátky. V tom uslyšela známý tón a sladký: ji
za
ní
na kídla rozložená nad pívalem vznášel
položil a
vítzn,
se
že ani
pna
bílá
nedotknula roucha jeho lemu. Jak démant z boží koruny by našel, se
ona tiše k nmu svou arokrásnou naklonila hlavu. Již penes' ji a chtl ji složit v trávu a roztáhnout zas kídla k letu v dáli, le ona ped ním padla na kolena, dech tajil se jí, v oích slzy stály on nesl
a
a
ji
boun
leila
adra
a jako píval balvany
roztoužená, je
chytán,
její vzdechy perušená plá na vlnách citu zmítán
tak slova a
její
mu 1
jí
v sluch
znl
jak
plá
vtr
v
podjeseni.
zstal stát a stopen v pemýšlení naslouchal:
»0 Zas nové
slzy,
stroma dlouhý nový ston a vzdechy viz stín
—
!
«
—
17
hynout bez útchy Vím, nebešan jsi a tvj úsmv pouhý jest zdrojem jen a cílem mojí touhy. tob pouhá žena býti mohu,
»Ó nenech mne
tu
!
ím
já
tob, který
v
tvá
se
díváš
Bohu!?
Pro skrýváš líc, pro Ó pravdu máš, jest málo na mn krásy, však srdce mám — pro zachvl jsi se nyní? Ó prosím, rci, jaká t bolest stíní? Ó slovo jen — tvj ret se mluvit zdráhá? skláníš zlaté rasy?
Já nevím, co jest život, ale blaha a strastí víc a celé, plné nebe
jsem teprv našla, co znám, svatý, tebe ml bys zhynout nesmíš milovat? vlas mj kdyby ml vlasem tvým se vinout !
i
i a
Ó
tvoje rety
postj
mj
!
na
Slyš.
slitování,
má padnout ústar má láska v boui
láska-li
ti
tajem
zrstá,
!
Jen úsmv jeden a pak le si rájem a nepicházej teba nikdy více Vím, co jest láska; z tiché holubice se
kouzlem jejím stává
Ó
smiluj
On
tiše
se
a
stál
lítá
lvice.
ulev mojí touze
I
<'
a usmíval se pouze.
za chvíli vzav krásnou hlavu její se nachýlil k jejímu oblieji a hlavu její na svá adra sklonil. Jak chvla se. když na hru jeho klesla,
A
jak plála
blahem
tón zlatý
z
ader
—
rvchle hlavu vznesla, jeho vzduchem zvonil,
18
na hrudi jeho darmo srdce vroucí tluk srdce
I
stála chvíli
omráena. On svou hlavu skvoucí
jak jí
hledalo.
kladl v klín a naslouchal, jak pílí
adrech
tam
v
»Já
nemám
krev, jak
ilým chvátá
srdce, « pravil
s
ruchem..
tžkým vzdechem
Nic nemluvil, jen políbiv jí elo, se vyvinul jí z lokt divým spchem a jako meteor le tichým vzduchem. Jak hudba vání jeho kídel znlo. A ona klesla; s rosou, která mechem své brillianty se
Svt a
smavé rozsypala,
te
první slzy její. stopen v mhu, kol propasti jen ona poprv usnouti se bála. mísily
zejí,
19
III,
Hvzd Noc kol
sítí
Israfel
se
k zemi díval.
byla jasná, za stínem stín splýval,
msíce tlum oblák
pestrý,
táh'
tu bílá riaže, do dálky se ztrácí, tu vlna stíbrná, tam zlatí ptáci. A s tichem temno jako rodné sestry nad svtem rozepjaly kídla vonná, zvolna v nichž démanty hvzd rozhály se
a plály víc, až azur, temná clona, se jimi chvl jak zlata krpjemi. Snil Israfel a lýry
—
píse bolná
ale dol k zemi se nesla k nebi za hvzdou padající létly s chvatem sny jeho duše; na kruhu z hvzd spjatém stál v tžkých dumách. Jako holubice když k nebi vzhledne, nežli zídlo zerí,
zrak jeho tkal k
dvé kídel a
pece
v
složil
duši
hvzdám od msíce, jak ten,
kdo
propas viny
se
modlí,
mí.
Jak dlouho v snní u bran ráje prodlí, kdy ukoní tu píse aruplnou, jež vichrem lká, sní stromem, šeptá vlnou, v níž stvoení se k svému tvrci blíží, jenž v jejích vlnách blesknou tvá svou zhlíží?
Ta píse
zní jak harfa Aeolova
a posud v nocích máje v teplém vzduchu, kdy stichne slavík, zazvoní nám k uchu zpv cizích hlas, k nimž duch skládá slova,
bludný na dno tmavé studny, jak slunce paprsk vina, zní, jejím tonem usne trud a srdce doufá, touha uhasíná, zní, stále zní a více neuhasne Israfel vzpjal kídlo zlatorasné a sklonil hlavu, jak na štíhlém etvolu kvt lilije se pohne slíbán lunou, zas kídel van, jak nkdo chvl by strunou, musil, musil dol! v tmách hvzdou letl
padne
zní,
v duši odlesk její
i
Te
—
Na loži z mechu tkaném hebkou asou, nad hlavou stremchu. Jasmín, kvty hlohu, chvla první
se jí
však záící svou krásou
stajena.
v stín
líhal
nad
ní
v
bázni
se
Nahou nohu plazivý kvt lilku, žena.
stromy spjaly k baldachýnu,
jen ze sna vzdechly,
ticho zas, jen chvilku
cos zašeptal druh nakloniv se k druhu, jak I
vdl
by,
kdo dímá
v
jejich
stínu.
vlny spaly. Sterých kídel v luhu
stich'
snivý Ševel.
Na vod
jen
v
kruhu
cos víilo, snad motýl purpurový
kvt
kde by vykati moh' k
hledal,
Roj svtlušek
pa
a
na hvzdy hrál
a
rže
snily,
víc vzplály
sob
brilianty
hvzdy
jitru.
v kalich leknínový,
—
v v
husté tráv,
svém
plnoc
nitru,
byla
práv
21
Však žena nespala. Vzdech tžký vinul z bílých ader, bez ozvny hynul,
se jsa
stíhán jiným, slza hrála v
jak
stemcha
Dv se
s
ader kvty
a
oích
rosou zlatých ve vrkoích. bílé ruce, pruty vodních liljí, bledé tváe svezly na kolena, s
závoj
vlas
kryl
jím vzpjaly se a bleskly do
jí;
úblu
jak na jezeru vlna rozbouená. Jak ttina chvla v divokém se želu, nach s blostí jí na skráni se stídal, zrak v lesních stínech každý zákmit hlídal, mlhou stríbrojasnou do dálky zela: bod zlatý mih' se ve hvzd hravé smsi, jež záí jeho chvjí se a hasnou,
—
rošt"
jako pták,
dvé kídel zí jenž
chvje
te
již,
se zas
te
stanul
nad
pralesy,
jak veslují vzduchem,
známým, sladkým ruchem.
zem
nohou,
Již
vidí ho,
již
jak stín svtlý stojí pod oblohou,
jež
On 1
dotk'
se
zdá se nad ním do výše se klenout. pišel pece, nemoh' zapomenout!
vstíc
mu
když zdráhá v stín táhne
letí,
se,
k
na
nohám adra
se
mu
vrhne,
svá ho strhne,
jej a v mech jej k sob nutí, jeden šepot, jedno obejmutí, a jedna jeden le?k vše kolem.
a
vn,
Hlas její vítzný byl jásot plesný, však jeho slova divným znla bolem, na skráni jeho stín se míhal dsný,
když v polibk a objímání píval on hlavu svou do jejích ader skrýval
22
Tu
ona, jasná,
smlá,
jásající
jako dít v slzách usmívala
se
rzné smsi políbení, vzdech, hymnu v adra jeho lkala. plá
a v
cos
i
»Rci, zda jest vinou srdce milující^
když vstíc
Pro
nedokavém spchu?
buší v
ti
i
snad Boha? prahu ráje zpt tvá noha? Což není zem nám dost velkým rájem? V žár dne nás prales skryje v chladné stíny, noc posype nás hvzd a kvt májem, zda mže býti lepší život jiný?
i
zdráháš
musí
A Bh?
se,
bojíš se
k
i
není
sám
vší
lásky
O
pramen? kámen,
prosme ho, on mechem Šatí bretan skalám do svraštlých spánk, on srdce dá ti zpt a slunce plamen tká
nm rozžhne tob leskem do ervánk! Bu mým a líbej, já srdce vlíbám,
v
ti
když na svých prsou v sen t ukolíbám. vem srdce mé, žár jeho oboum staí, mým Náš život jako píse ptaí zde uplyne nám v jednom opojení, pro prchat chceš? Jen pohled! Políbení !«
bu
—
1
On
stále
trval
tvá plnou stín, Pak
zamyšlen a zrak
nmý,
upený
rychle vstal, byl veliký a
—
k zemi.
dsný,
a promluvil tak vichr lesem duje: — »Já zaklínám se všemi kvty vesny, co vzduchem víí, mihne se a pluje, co v zemi klíí, etherem co letí, co živí proud, co dímá v stínu sntí,
23
CO Stoupá mízou v kvty bylin stvolem, co jásá písní, co naíká bolem,
vášn mocným žárem,
nezkrocené
tvé
svým pvodem, své nesmrtnosti darem,
a
hvzd to oblouk zlatotkaný, sbor všecky svta strany i Bijh na zlatém oblakovém, jediným tím slovem já pravdu dím, svj ztratím ráj a tebe získám, dít, i
slyší
vtr
i
trn
a
vr
slyš,
t! nemám víry v Boha; já chvíle, co má smlá noha tob letíc opustila,
a miluj! Já též miluji
Však jako vz, od té
ty
kraj ráje k
On
modlou vzal mi
jež
perly citu
tys
tu svatých
tu v
písní mých, srdce,
vrhá
z
útchy
mne
svt,
a
byla.
more,
hoe,
klenotnici,
temných nocích hvzdu
hárající,
smíru.
bouného
urval mi a do
svých
hlubin
vnou
vzdech
ten oltá lásky,
To
mým bohem
toto valné
víru
plných veleby a krásy,
postavil, v
má adra
mám
vložil
lýru
pti orla let život rasv, pád hvzd, šum listí, moe vlnobití, a nikdy to, co bytost moje cítí. srdce vzal, on, lásky a míru Nuž miluji t! Vím, že láskou pouze svt mž' se vznášet na hranách své osy, že láskou démanty jsou vlny v strouze a v perly vzplanou pouhé kapky rosy, že láskou z tmy chaosu vykyplo, i
Mn
Bh
!
co spojila v svt tvorci chvíle prvá,
dív, co v zmatku velo jenom línou prodchla hmotu,
že v tvar se slilo že láska
že láskou smrt se vzpjala ku
Bh
že láskou
sám
Nuž
této lásce v
dám
s
jen
žije
ob
životu,
a trvá!
co mohu,
vše,
nadšením. Viz, nyní vracím Bohu
dar jeho sobectví a jeho zvle! tvého srdce staí záná ple,
Mn
chci zhynutí než
žití
opláu snadno
Já opustím ráj a
tch
svt
neúplné.
legiony svtlovlnné,
svých bratr pluky, všechnch i
moc
zít všem
a schopnost,
div množství, tajm na dno,
za srdce lidské zatracuju božství Viz adra má, z nich lýru Boha trhám, v tvou náru sebe, ji zpt k nebi vrhám, blesky svými mne teba schvátí,
a a
Bh
zem oteve
tvj
úsmv
jich
tma ozáí
viz lýra letí
jícny svoje bezdné,
cestu do pekel mi
!
— — — —
«
A vždy výš a výše jak zlatý
déš
zlatí,
oi hvzdné,
tvoje
se
již
létla
pímo
vzhru,
do azuru,
vzduchem zajiskila:
na prahu nebe, kde vír svt pestrý se tísní v tmách, zas lýru utvoila a hvzdy pijaly ji jako sestry, v jich chorovody též svou zái mísí a podnes lýrou u bran ráje visí.
A dole? Darmo ekali Div za divem. Ve snách vše vzplálo zlatem
a v
hnv se
tom
boží.
stromy chvly, Israfeli,
zá do trávy kídla s beder sešinula k zemi stíbrnými hrála krpjemi
jak slunce když svou se a
a v rosu tála v barev pestré
složí,
zmn.
Nad hlavou jejich boží láska plála hvzd úsmvem. Lip žena Boha znala, a první muž pa v náru první žen.
Mythy.
NAROZENÍ SAKUNTALY, (187Í).)
i*)
hor nedozírných výše Ganges padá,
vny
to
píval,
tíš démant,
vodopád
v nich
sta
rada, a tisíc
duh
láme, pojí, proplétá a snoubí, perlí, kterou amethysty vroubí, ruch. v hvmn té zní tvorstva a
se
t
vný
Od svj
staletí
ítí ples
kam on hne
hlavu M^hadevy divoké své hnvy,
pes a
proud se nakloní, když slunce v mraku, z vody záe tryská, kšticí,
jak sluncí sta by plálo, tam to blýská, mrak zlatem vzplá, jak proud jen zacloní.
Pres hlavu Sivý, by oistil zemi. tak padá Ganges
ruejemi temi;
rozbila by tato tíže vod,
zem by sám
bh
svoje nenastavil bedra
a nezdržoval stavidla ta štdrá, nad nimiž sup jak malý zmizí bod.
30
Ó
mystérium divé
chvíle spásy,
Kdy
okem holubice snivé tíž vod tch na se pst a trýze Baghiráty
Sivá,
s
by spasil svt,
kdy vida zel k obloze, zkad padl paprsk a slvšel
A
hromový
reka,
hlas:
»Val
která etherem
v níž perlí
se
vncem mléná
vzal,
zlatý,
val«
se,
!
lila,
dráha byla,
hned spustila se s výší v hímání, proud sloup kišalných, sluj záná svtla,
šumla
tak
kypla
a
a létla
a tancovala boha po skráni.
Ó
sle
již
úpl
zcela,
ó sle a
ois
a mže
brahmán
a celý
svatá,
svoje viny smýt,
a ve výši sup stíhat
a dole
Baghiráta,
eko
zemi,
blesk
stopy,
klidn píti antilopy, svt a šasten, blažen
být!
Tu
Sivá jednu svoji kštici sklonil, jeho hlavy valný proud se ronil, a tu proud sta se rvalo v zápase, tu šíil tok svj, tu se úžil znova, s
rozbhnul
v sta struh se
mha
A dav se
a
briliantová
jako závoj nad ním nesla
s
ekou
život
boh nahoe
díval
na ten
se.
na zem pišel jarý;
skrz zlaté páry
div,
a na zemi
31
dav poustevník vyšel z chmurných les, pl hvmny své, svt oddával se plesu
protkán lotosy a ržemi.
jsa
Jak stáda labutí se v podjeseni
na vodách kupí, tak zde vody jeden
se v
chumá pny
pní
záivý,
proud spchá v mranou se bhem pravidelným tichý valí a rozplývá po adrech Prithivi.
dál zkonejšen
U
strže té.
jež
z
dáli,
mlh jak z draí tlamy drahokamy,
kol perly házela a krok Vicvamitra velký zastavil;
dl
k
bou i
sob: »Touto velkou bouí zkojím malou duše
bolest, jíž
Ó
mne
své.
život
tou lázní zhojím unavil,
Bhagavate, zdroji svtla, síly, tvá se milost schýlí, ke ó pej,
a
a ó i
vnoím
dno tvojich vln; kteréhož svtla ruejemi
zcela tv,
se v
stíny slují zkvetou liliemi
a východ v
Ty ó
mn
svojí
ržích zkvete arupln
nohou když
Suryo. vln vzteklé,
se
dotkneš more,
bsné oe
rozvlnnou za hívu, z níž brilianty a onyxy se inou, jenž ozáíš dna moe tni stinnou. hned
chytíš
že zvedá žralok
hlavu v obdivu
:
32
Ó víka
moje
zmákni
pam
mou
a
v svaté snní, mi zapomnní, u tchto vod t zapísahám, slyš psové Yamy, kteí v noci vyjí, jsou pehlušeni hukem vod, Jež bijí
zdr
dej
A
o stny skal, div staí jejich íš.
Já opustil jsem prales poustevník, kde papoušk sta poletuje v kiku, kde na snti se houpá opice, já opustil beh jezera, kde drtí
slon
tlem
rákos, v citu blízké smrti
kde nad vodami taní
jepice.
Chci klid a mír, tak hluboký a snivý, jak tento zdroj, jenž zde
pes
hlavu Sivý
zem v podsvtí; abych netknut zimou, vedrem, hlady moh' Gangu píval snésti sn'mi zádv, by Nirvány mne shltlo objetí. se kácí, oistiv
dej,
Tak úpl, vzdychal, modlil se král svatý u píval se octnuv Baghiraty, Himavan; kráel pak, až našel malou tni u zdroje Malini, vzduch kol svt vní
ve klínu hor, jež slují dál
byl lotos, jež kvetly se všech stran.
Zde, valné proudy, myslil ve svém duchu, se konejší v svém bouení a ruchu, vod zrcadlem zde spje msíc tich
:^^
a veliký; zde
neuzím, jak
v
reji
Apsary pi vzchodu otáejí, bv mámilv mne vdkem úd svvch. se
Skal strže nad sebou jak vže valy, zde sotva uslyším, jak budí v dáli se stáda slon, by šla k ece pít;
zde mohu, ztišen vzdálenými šumy, jak chci svou duši ponoiti v dumy a kdy jen chci se v svatých vodách mýt.
Hlas. Kdo's,
jenž jako
ty,
bh
z
vod vystupuješ^
Vicvamitra. Kdo's ty, jenž jako lotos po nich pluješ, že nevím, tlo jsi i oblaka?
Však
chceš-
li
vdt,
sluji
Vicvamitra.
Hlas.
já
Den každý zím, jak zde se koupáš nymfa vod jsem tchto Menaka.
Tu
kla
velký král svou hlavu sklonil,
z jitra,
dlan
na prsa, a potom odhodlan
roucha políbiv jí lem. »Jak chceš mne trestej, hvzdná dcero boh, že smrtelník jsem odvážil se, nohu v lesk proudu tvého vnoit, bídný jsem. se
blížil,
•óí
\'šak vz, že Bhagavata peliv pouze jsem hešil, dít v obrovské své touze, chci napravit svou vinu milerád,
kamenem
chci
pt
prom
set let
Nuž vykni
nesmím
mj
a nech
trest
na tle tvém, já
nahá,
se mi vláha, na jednom palci stát.
v žár na jazyku chci
adra
svá rozbit
rasou
jež
pny
dále
jíti,
svítí,
zrakem svým, se k dnu své
prodlívat dél
vno
vyslov trest a
mne
tn,
zkad tvj to dech lilijí vstoupá vn, jsa váben tichým svitem msíným,
M »Pro
dech
ivj,
Vi
»Zá oí
e n a k a
\'icvamitro, se
c
tvojich,
vámi
Hle
zdráháš se v
Ty
z
mne
raní.
a.
mých umývat
se
vod?
rákosí a uzíš steré stopy,
zvr koupá a žirafy
r a.
královno,
Mna k »Pro
t
mi brání ?«
i
se
tu,
snivé antilopv
gazel plachý rod.
již v nedohledné výši k skalné slétají mé íši, já ráda denn napojím jich tlum, a stáda labuti a pelikán, když východ zlatou otevírá bránu, k mým sletují se s všech stran ku behm.
orly viz,
se toí,
3b
A pro
ó poustevníku králi, krok chce se vzdalovati mezi skály snad ruší tebe moje pítomnost? Nuž chci se vzhroužit ke dnu svojí studny
as
a ob ti
jen tvj,
úsmv
svj
jen chci, jak
bludný,
házet perlí skvost.
ze
dna na vrch
Ó
neprchej, ó stj
!
—
Již
denn
dlouho
pn
jsem vídala t, tvoje údy v mvch vod vždy plály leskem nádherným, z nich vstars vždy veliký a celý krásný, tvá modlitba to byla, pláš tvj ásný, kol tebe vlnila se jako dým.«
V ;>A
bohyn
i
c v
am
i
t
ra.
a dcera nebes, paní,
žena pec, víš, pro mj zrak se sklání? se zmítá zas v mé hrudi žár Jak a jedna chvíle s tebou sto let smaže
jsi
o
z
mé oisty
skryj
—
ach,
odvra snžné
paže,
tla svého vzdušný lehký tvar«
!.
Menaka. »Dle vle tvé jsem vhroužila se dol. nuž skrze vodu mluvme nyní spolu, ký osud tebe k tmto vodám hnaP«
—
Z vod asem blýsknul jejích ramen svj Vicvamitra život vypravoval, a nad horami velký msíc stál.
oval,
^G
To
byla nyní velká
zpov
dlouhá, daleký kraj touha znát svt a život, hledat všeho zdroj, od zem k zemi, od krále ku králi. až na kraj svt tí, v pouš mezi skály a všady zel jen závis, záš a boj.
jak vyhnala
v
jej
A unavený
poznal píliš záhy,
jak malicherné lidské sny a snahy
balvany nutnosti, lovku zde zbývá, rozkoš zhynutí, cit, v kterém splývá
se tíští o
že jediné, co je
jak
malá
krpj
v
more vnosti.
Jak nejlépe jest na vše zapomníti. s beder stást a malé svoje žití v ten vnoit zdroj, jenž bez hrází se valí as i prostor objímaje a v kterém velikáni Himaláje jsou hroudy, mravenec jež prochází. vše
vný
Jak zvykl málo cenit každou ztráiu, jak otevel svá
adra Bhagavatu
a tikrát svaté,
vné
jak nad hlavou
mu spla vtr
lllusi,
jak v jeho vlasech ptáci
jak
A
na byl
hadm
v jícen
tup
mli
jízda,
hnízda,
zel on bez hrzy.
svj smaragdový bambusový asem ohlodaný starý kmen, oni
zrak
upínali, jakby
37
a
kol jeho se stehen ovinuli,
a
v
po nich pnuly,
lianech, které se
houpali. Jak nad
se
A víka
jeho
tížil
ním
táhl sen.
jako kámen,
ramen kondor velké hnízdo svoje sple, jak jeho mláata on krví živil, jak z jeho k nebi pozvednutých
si
když velká ulétla, kterak se jak poprv vzdechem zachvl
divil,
mu
se
ret.
Jak jednou divoce byl vyplašený kol praskotem a rykem, jak
po
letech
stu
a zíral ve
podšený
zas otevel zrak
plamen tni zánou
:
Kol hoel prales a svou výheií parnou mu dýchal v tvá a koue erný mrak.
Jak ve zmatku kol
zv
nho uhánla
v
povyku
a
skeku
na útku,
stáda slon, gazel, nad nimi noh, orl,
tu
antilop,
sup
ady,
telo všady a každý strom byl hoící jak snop. to sráželo
se,
A každý a k
vav
jisker
že zdálo
déš mu ve tvá
této vichr v tanci jásal,
kol ítily se
a obzor
bilo,
kmeny
staleté
ohnm se,
rudnul jako jícen, svt celý hoí vznícen
od vzteklých Rishi tlupy prokleté.
stásal,
38
Jak jeho nohy, které v skálu ztuhly, když zaly rudnout, dva eavé uhly,
on vzchopil
chy
za
a prchal
— za
útk,
dal se na
a
se
hívu
který kolem pádil
lva,
ním dále požár ádil,
zve
znl praskot kmen,
ston a jek.
Jak dlouhou poutí pišel pak v kde s výše nebes velká eka padá, by oistila všechen trojí svt,
lada,
tni
jak našel v zátoce tu tichou
a v jejich vni,
kvty vroubenou
kol
ta
Menaku, nejkrasší nebes kvt.
ji,
Tak Vicvamitra a nevšim'
le
celá
si,
velký vypravoval
že ne
bohyn
se
ramene vznesla
oval, z
vln.
dokonil svou báji. nymfy nad ním závoj tkají,
a necítil, když že vlasy
a
liljí
kvt
Kles'
jej
líbá
arupln.
veer na zem. Gangu záné duhy
svj stlumily lesk, kolem spaly luhy a msíc, Kamy záná pochode, se houpal nad lesy jak opál bílý, a zlatých
jak
A a z
much
vír
oblétal v té chvíli
drahokam dešt
starý
pe.
Vicvamitra spl po behu lotos kol vznášela se
kdes skrytý v keích
tn
vn,
myrt
bulbul
lkal.
39
Dech noci rosný
modrý
a
a zlaté
závoj
táhl
halil
oi hvzdám
po obzoru, každou horu, orvíral.
Vicvamitra k vodám sklonil hlavu, v nichž západ zrcadlil svou celou slávu, kles' na kolena, jeho ret se chvl: cos šeptal dlouho kvt-tu modravému, ten sklonil se k vod azurnému lemu a brzy vodou ruch a Ševel znl.
A
A jakby druhý msíc z vln se zvedal, neb první odlesk svj na vodách hledal, cos Šeilo se v dáli bezmrané, jak v slunce vzchodu zlatá pára vstává nad jezero, tak zvolna, prokmitavá mha
v
vzletlá a
tlo przrané.
ní
Vicvamitra. »Ó na
paní má, hle,
chvíli
opus
já
t
volám nyní,
šer krystalných
síní,
jak svží vzduch, jak vonný, tajemný! Já nezavel jsem k snní víka ani a již mír chorý v duši se mi sklání a zpívá tam svj nápv dojemný:
Tvj
zlatý
vlas
jak istý jantar
hoí
podobá se moi, když Surya tam vetkne šípy své, a tvoje oko
z
tvých
z
tvých
úd
vn
sandelu se
line,
ader Bhagavatu dech se rine, v náru tvou mne zve.«
sám Kama velkv
40
M »li
mlím
e
n a k
a.
jen a skláním hlavu v
bázni.
Vicvamitra. » Spus vlasy své, a v plamen tch lázni smím okáti, tak parny den byl dnes. Hle, rosa zavšuje do leknínu své perly, noc nad svtem závoj stín,
jak lásky
náru kyne tmavý
Mna k »Já
mlím
jen
les.«
a.
a ruee
mé
se
chvjí.*
Vicvamitra. »Klid tichých vod a
jest
úbl mkkých kídel
na tvém oblieji labutích
na prsou tvých se leskne, ty se tesou, hle, samy kvt svj rudý vstíc mi nesou, ó spus svj závoj v luny paprscích I
M e n a k a. »Ó
králi,
králi,
co mi init zbývá?*
Vicvamitra. »Což
neslyšíš,
jak bulbul v
zpívá,
list? chvje; kámen, kvt svém kmitu, propasti kámen, hvzda na blankytu.
jak vše se
Poj v
kei i
milovat, dí perla ve
.
.«
41
M
n ak
bu
»Jen v lásce své
V
e
c v a
i
a.
pravdivý a ist.«
m
i
t r a.
»Jen lásce své dej vše, co tvým se zove,
nach tváe své a
korálové, ..«
rety
M e n ak a. »Ssé polibky, svých ret vonný kvt.
V »Své
objetí,
i
c v a
M
e
»Svou nesmrtelnost Vi
»A
i^ohy
c v a
zapome
»Jak divým
a
všecku.
sílu
n ak v
ob m
i
i
c v a
t
.«
svému dcku. ..«
r a.
svt!«
celý
m
.
a.
M e n a k a. ohnm planou V
.«
m it ra.
vášn
cit,
.
i t
tvoje
oi!«
r a.
»Jak kštice tvá se k boku tvému to!!«
M »Pojd, ^lythy.
pjdem
e
n a k
spolu
a.
nkam
v
tmavý
les!«
4
42
A a
kraj
Šli,
v
hvzdy
jen
svt
Ó
mlhu
plály,
zahalil se celý,
ptáci v
keích pli
byl radost, rozkoš,
vn,
ples
Radosti, na tužeb našich kídla
edenská krpji, jež v pádu stydla, jsouc v chladnou slzu v tvái zmnna; ty paprsku, jenž z aureoly Brahmy v tmy svta slákán pláem, modlitbami, pro hasneš dív než jejich ozvna.-^
Ó
Radosti, ty's zá,
tv's
vn
tv's
zrcadlo, v
kvtin, ty
jíž
jsi
nmž
hvzdy
zhlížel se
tak
Bh
mu
sám,
dlan; sbor zlých duch spadly stepy v naše zemské plán vyrazil
jež
planou,
manou,
rosy
a život z
ásti jen se
jeví
s
nám.
Kde jsij ó dcero sn, na jakém kídle s;ta prcháš, nymfo, v kterém zídle tvj byt, kam noíš patu záící?
í.'
Kvt
tvého padající klínu nemž' z lidských íci syn
vadne
a nikdo
z
»Já k srdci pitisk' celou,
Sám Vicvamitra pod skalou zrak pláem zrudlý upíraje k a
ruce v svta
:
žijící !«
tyi koniny;
stál
zem',
niuý
43
V svou duši zel, jež díve hrdá, istá pro lásky cil nemla \ íce místa v svém lotosovém rouchu neviny.
Zda
On nevdl, obi Himaláje,
byl to sen?
vše b}lo
mu
i
hrdou skrání
jež
nli
jak
báje
do oblak,
Gangy hímající vodopády, u jeho nohou tigr voucí hlady, nad jeho hlavou v mraku sup mrak. i
Na nové pokání a oištní on pemýšlel a v tžké jeho snní ruch vod znl jako soudu hrozný hlas.
íš te
míru, z které již již mohl luny srpem v oblaku kdes
jak
ped
Šel
se,
vyhnanec
jak
síla
bambusu kmen
neohle
ni
on ubohý
ho
schvátila
I
vstal,
a
lety
jemu
zašel šel
v patách
— jako
z
jest
píti,
svítí,
zas.
odíkání; vytrh'
mocnou
dlaní,
ve klín hor,
tchto stinných
smál
se
zástup
les
bs,
padá zhaslý meteor.
Kdo, Vino, nejprvnjší tebe splodil? Zda Káli sám t ze msty na zem hodil? bohové jsou tvojím ped zrakem?
ím
-
u Ty
soudíš vše a tvj
zní
adou
hlas neúprosný nádech tváe rosný tebou bledne jako zázrakem.
ped
Kdy
vk,
lovk
rodíš se?
se
k
tob
blíží,
jda v kruhu jak slon, který šlape rýži, jak v jícen chestýše se kácí pták. Jest kolébka tvá Jest v
úsmvu,
v
v
Jest v paprsku,
kadei, jež padá?
nmž
jímž
Boha srdce hádá
hoí íš
?
zrak?
i
nejhorší zlých duch, tkáš v polích, strom suchých hnízdíš vtvích holých, jsi jedem, v kvtném jenž spí kalichu? O šastný ten, kdo v svaté vnoen dumy, jak vela z všeho med jen píti umí
i,
na
a jako lotos
Tma
žije
po tichu!
Mrana
divém shonu se choulila jak stáda divých slon, když zuí v sítí v bsném chumái,
déš ek' rej
s
spadla
oblak
s
lil
nebe.
se jako
vný
v
píval,
bys, že nový Ganges na zem bodláí. vichr cedry rval
splýval,
i
Na
holé pláni v troskách divých skalin, protkávalo sem tam hloží malin, a k níž se asem snesla oblaka, jež
45
nazpt mezi bohy povolána
jsouc
a ekajíc,
oteve
se
V
až nebes zlatá brána
— tam
tom blesk
stála
sjel
Menaka.
k zemi jako paprsk zlatý,
jako velké slunce Bhagavaty tvá bleskla mranem tím se na chvíli. a
A Menaka, v
již
zá
chvíli svaté
té
Tak
život klíí z
A
v
ta
oslnila,
hrzy porodila lna mohyly.
zlatém voze
Bh
ji
k
-
sob
na svt ó dít písn, hvzdo východu, ó knžno lásky svaté, Sakuntalo v té chvíli, v které tebe
Pro
neodila
se v
mech
jsi,
!
ó tvrdá skálo,
vonných hebkou lahodu?
Však Láska
t
strhl
vrhl,
vná,
nesmrtelná, živá
tigr smeka divá, nemohla v svém vzteku uškodit, ti nech sápe se a hladem laná vyje, ta Láska tob, dít poesie, jež zrodila t, též podala štít. stežila, by
Hle, z Himaláje hnizd jak se to kupí a slétá
jak
bijí
davem, kán, kídly, kterak
jak obletují tebe,
div
orli,
supi,
jásají,
dít,
bdí v noci u tebe a na úsvit,
do lože peí
s
kídel stásají
4'i
A když se sápe
tvj otec v tu
sup
ta
již,
poušti,
matka v nebesích:
stádo na kídla
a ve triumfu
t
smeka šakalí a vlí když k tvému plái mlí
ve
mrak
s
t
chytne tebou lítne,
kolébá na kídlech mohutnvch.
Ó
symbole, ó víro, dive,
zrak oslnn}' co
te
v
tvojí
taji,
báji?
nad skal útesy Mrak sup a s nho Soucit božský k zemi visí
píští velké náboženství svéta, jež v objetí zem spojí s nebesy.
to
slctá,
SMRT AISCHYLA, (1877.
I.
Sicílie.
Na
úpatí
Z hloubky
zem
Aetnv pod stínem stromu sedí Aischylos ozývají se
odmené
spi.
;
rány kyklopických kladiv
provázené 7pvem.
Sbor K
y k
1
o p
.
Gaio, matko! První dti tvoje, z tmy toužn zíme v svtla záné zdroje, nás neoslní blesk potopa vše chvje se pod kladiv našich tíží,
Ó
;
jak v jezeiu kvt, celý vesmír zhlíží se v
oku Kyklopa.
V tvém nitru, matko, sedíme již vky My stežíme ty bujné ohn reky,
!
nichž do svta se život rozlívá. a našich kladiv mocné dopadáni, to rhytmus, bez ustání tvého srdce tluk se ozývá. v z
nmž
Dým, erný chochol, nad vrchem se houpá, z tmy kráteru déš bleskných jisker stoupá. Výš kladiva a bušme o závod Sup, nad námi jenž pevným kídlem pluje, se náhle zastavuje
a visí ve vzduchu jak
erný
bod.
50
nebe sklonu a mdlé svoje oe more, vln brázdu barví zážeh nachový Bdíš, Kyklope, a s ela pot ti tee? Co kuješ ty? Já pro lovka mee. Sjel s
jde Helios zas napojiti v
.
.
.
— — Blesky Zevsovi.
Tv?
Jen kujme dále!
V
našich paží svaly
vždy pi stvoení svta
my
žili
již
My
Jen kujme dál! Blesk, jímž
Bh
se v
srostly skály,
chaosu na hrudi. byli
dív než
bozi.
svétu hrozí,
rukou našich leprv probudí.
a to v zemi duní! kde nesmrtelní trní,
Jen kujme dále,
A k Olympu, nese hluk A hluném
jak
se
boue
vzdálená!
kvasu chvíli ples neškodí, když skane
v
To v
íš
j^ednoú slza
stání
jich
rmutu plamenná
!
a
mocné naše rány Jen kujme dál, echem žití u Tartaru brány, kde sedí Noc Sny v klínu houpajíc
jsou
;
kterým míza vtéká omladlý a svží proudy mléka
jsou zvstí
žití,
v kmen ve vyschlé prsy starých lvic!
(Hluk kladiv a
zpv
zvolna se vzdaluje a umdlévá. Aischylos se probudí.)
51
A
i
s
ch y
I
o
s.
a
Sen uprchnul; kdo mže,
V mém
nitru
šero,
jej
c'"iytj!
když
chvíle ta,
svítá,
než slunce vyjde nad rozsáhlé moe. A sen byl krásný; tuším na obzore v tom zlatém mráku, který v západ pluje, zím jeho kídlo, jak mi odletuje. Já lkal bych volal, prosil: »ZstaI' za ním, však s vdností v prach šedou hlavu skláním, že vidím den, že pozdravit smím svtlo !
Bu
zem! Jak kvt,
listí,
moe, odkud
vítr
zdráva,
jak záíš v šperku
Bu
zdrávo,
tvé
lno
zkvtlo,
rosy! nosí
mi lehkým kídlem
z vlastí pozdravení! divné jímá roztoužení ten zíti kraj, kde první mladost moje vstíc házela mi všeckv kvty svoje,
Jak dnes
ržích
kde
v
dar
vetší,
to
cit
kvetla sláva,
vše se rozpadává,
blaha neskonalý,
laur byl, vlasti, tvého lístek malý
Pro mé
láska, laurem
ped nímž
vdomí,
mj
z
mne
minulosti nazvedla
mladosti?
clonu
jsi
V obraz moi
tonu,
dnes v krátkém snu jsem prožil život celý. A vidím zas, že skrá má, jež se blí, se kloní k zemi pouze pod vavíny. O bute zdrávy všecky velké stíny, jež celou
drahou
vy geniové, již
eí
žití
šly
jste
se
petajemnou
mluvili jste k dítti
i
kmetu!
mnou,
52
in
mých vždy ve plném stál kvtu, Štép a jsem-li mdlý, jsem pouze znaven slávou. Dnes nad proud Lethy
se
dobroeím nebesm
jen
sklonnoa hlavou zemi.
i
Jsem opojen sn vidinami všemi. vlasti má, kdy zaskví se ti zase den také slávy? S nocí ve zápase
O
slunce
ty,
a
O
ty
lidí,
má
mladost
zvítzila,
jsi
boj svdkem
tvNxh
byla
jak vás vítat, veliké vy stíny,
od Marathonu a z vln Salamíny, vy od Thermopyl a vy od Platají?
Mn
zdálo
se,
Heraklem
že
že vrátil se
jsi
byla,
as
moje
bájí,
vlasti
;
kynula a svt se musil tásti, neb Darius a Xerxes byli hadi a byli vtší nad ty, jež v svém mládí on ruky stiskem zdrtil ve kolébce. ty's
Já vidl jaro lidstva; v mojí lebce
tam ješt zbytky
mn tvá,
vlasti
ím Ve
jeliO
kvt
skrá má když
voní,
k spánku kloní, zázrakem ze klínu noci vstává
a posud,
tob
vav
se
moje, minulost a sláva byl
jsem?
bitvy clonil
s
1
radostí se táži.
jsem
t
jak tisíc jiných,
páží a po bitvy ruchu
dal jsem
co klíilo v
ti
vše,
sny, postavy,
Ty's
svt
mou skrá
báje a
mém duchu, in,
svt
za to skryla do
vavín,
53
na klín tvém ve harmonickém proudu dny mého žití tekly; v djin soudu chci zakotvit se jako ve pístavu.
Te
z
klínu noci
holou svoji hlavu
v den každý zvedám s pohnutím a plesem, jak boha dar jej velebím, a lesem jdu v myšlenkách, a more na pobeží
své sny
nechávám tkat bez otží.
mn
Ta samota
milá.
Zím,
jak
plují
azuru orli, asem navštvují minulých a s nimi postavy v snách hovoím a perutmi mdlými v as zalétám, kdy v hlav mojí náhle se Prométheus vzpjal k výši neobsáhlé, kdy, bohové, vám rovným jsem se cítil, kdy v tvorci slasti rukou mdlou jsem chytil tvj paprsk jeden, velké slunce krásy Ó Spánku, ve mne zas v minulé asy! v
dn
mne
1
(Opt usne
;
ze
zem
ozývá se nové bušení kladiv.)
Sbor K y k
Vk Tma
1
op
.
lidský Nutnost na sv^ém
vládne,
lovk
žije
spádá
klínu.
život stínu,
kam
jeho noha kráí, neptá se; zda úsmv boh s ním, i jejich se
nedozví
— kdo
hnvy,
zjeví,
kdy uschnou jemu rže ve vlase? (Vystoupí Thanatos. Zprvu nepozoruje Aischyla spícího.)
T Za sluncem
h a n
;i
I
o
s.
jsem matce Noci
vstal
z
klínu
a lehce prošel celou riši siín; kde v mlhách vlna more o beh duní, z lna tmy se vyhoup' na vysiuní. Kdos umít musí, srdce mé to cítí. Šel po behu jsem, rybák sedl v sítí a zpíval bohm k poete píse ranní; sníh Šedin chvl se kolem jeho skrání
jsem
a zvolna se
pojilo,
stár
Již
mdlá ruka
vázla v lovu.
nho
kol
let
slovo k slovu
by vešel v stín íše.
byl dost
A pec mj
mih' se tiše;
jeho žití Moira nevypedla. nebvl on, za kterým dnes mne vedla
nit
To moc neznámá,
Ó
zpvu
jeho
v
slepé
Fátum
koí
jíž !
Když
se se
i
v
bozi.
mraku
\ozí
na hrom kídle Zeus, když kšticí tese, kdvž Poseidon skrá rozhnvanou vznese z
vln kypících, ly sedíš bez pohnutí, tebou \šecko trvá. I mne nutí
víš,
tvj osten v adrech ocelových k spchu, stále, bez oddechu, svou hledám bez soucitu, bez prtahu, bez ei: a pohár vní s plesem, aneb kleí ped bohy v prachu, musí za mou jíti. ^ Kdos umít musí, srdce mé to cítí.
ob
(Uzí
To on
!
Na
jeho ele
že nezasvitne víc že združen
To
on,
hned
jejž
ucítí;
spícího Aischyla.)
mu
zím
to
psáno,
píští ráno,
stínm uzí propast Hadu. hledám žezla mého vládu již pochode svou skláním. ;
Ó brate
Hypne, který
stojíš
za ním
v své dlani jeho kolébaje hlavu,
sny
tvé
sklo
ó
a a
jej
jej
v
hluném
v moji
oblétají davu,
náru! Z tvého
klínu
lehce sejde do podsvtí siín,
nevzbuzen se octne bez pechodu, kde Charon vesly kalnou dlí vodu. jdu v svoje obejmout jej páže. synu prachu, poj, tak Osud káže!
Jest
Ó (Jak
se
mým,
k spícímu Aischylovi, zatese se zem, z stoupí sbor Eumenid a obstoupí básníka.;
blíží
Eum
e n
i
Zpt, synu Noci! vra
tch nedotkneš
d
které
y.
se v
lno
matky,
se skrání!
Jen rychle ustup, zpátky! zpátky! |pátky ruce darmo pochode se hlava ta jest bohy posvcena, sníh jejích šedin rouhá se tvé zbrani.
sklání.
v tvé
Jdi,
O pej
sladký a vra se tam, kde žalný Kokyt stená Jen ustup zpátky! zpátky! zpátky! sen
jí
Tha
n a
t
!
os.
Pro, sestry Dsu, Úzkosti a Hrzy sem obracíte zkázonosnou chzi,
pro Erebu tmy
nechaly
jste
mrané?
Nuž jdte dál své syiit choutky lané; tam vražda vstává s krvavou svou dlaní, tam smrtelník vzdor se bohm brání,
!
vy
56
tam v kivou písahu se zvedá ruka, tam sirotk zní prosba žalnozvuká, dost v
Tam
svt hích,
které trestat máte.
obrate své hady jedovaté,
místo vlas s hlavy se vám toí, tam probodejte šípy svojich oí, tam zavšujte na patv se vrah,
již
a nasyceny u Tartaru prahu si
lehnte, krev
Mne ale v Mé právo a
s
rukou
lízajíce.
práci nezdržujte více!
jest, jež od matky mám Noci, každý dosud ustoupil mé moci.
Zpt
Lítice,
zpt obrate
já
konám službu boh,
zas vyzáblou svou
E
u
m
e n
i
d
nohu!
y.
Vše musí zhynout; na vše Hades eká, vše shltí v propast Lethy chmurná eka. Kmet o berli a dít v klínu matky, díl vtší lidstva k stínu dojde námi. Však hlavy této nehneš šedinami, zde musíš kroit zpátky!
Thanatos. Vše nadarmo! Jen zpt. vy híchu dcery, a shltí vás klín Erebu zas Šerý! Vše smrtelné jest, Helios na svítí. Z mdlé ruky Klotho pustila nit žití zde tomu kmetu; darmo, umít musí.
První E Jen !u-ok a v ráz
t
u h á
E
1) r
m
u
n
e
d a
i
rozsapeme
'J
m
e n
v
kusy!
J a.
i
dvojklané jazykv jak se t\í ve tlamách našich zmijí, které syí! H!e,
Tetí
Mj tvá
Eu
n
e
d a
i
pás se krví leskne vražedník,
nm
bude na
Kerbera.
s
krátkém okamžiku!
v
tvrtá Slyš
m
E
u
m
n
e
i
d a.
hav
ním pekel
leií
PátáEumenida.
By bh, mou
tváí musíš zkamenti
!
Šestá Eumenida.
Mv uhájíme
jeho spánek sladký
Sbor E u m e On bohm (Eumenidy seadí jejich
se
n
i
!
d.
roven! Ustup rychle zpátky! se v hustý šik
roztáejí v hrozném
kolem Aischyla, zmije na hlavách
sykotu,
krví
potísnné ruce etz.)
spojí se v hustý, neproniknutelný
Mythy.
o
jejich
58
Th
a to
a n
s.
Ó llelie, jenž na zlaceném voze azurem jasným spješ po obloze,
bu
svdkem mým, že marná jest má snaha! Z tch žlutých tváí hrza na mne sahá, z tch žhavých oí zkáza na mne s\ítí. Ó dcery híchu! Rcete, pro se ítí laný sbor ku loži smrtelnému zde toho starce? Zel jsem ve tvá jemu, váš
a zel jsem klid, jenž
Mj
Spánek
bratr
lil
vnil její vrásky. mu snní lásky
snad do duše, i oblili jej záí snad bozi sami, že plá z jeho tváí mír elisejský, že nad skrání holou mu hoí jako zlatou aureolou?
i
sám to Bh snad, jehož nepoznávám? Nuž mluvte jen, rád vám za právo dávám snad zmýlil jsem
Kdo
jest
ten
mimo as
se
sveden povinností.
kmet a jakou svj zhroutily
proslul ctností,
jste rázem na zem zdi Erebu a bouí jste štkly hlasem hrom.u, a proti vše k vli spícímu zde muži tomu? Ó mluvte již, neb zvdavost mne tráví!
že
vešly
mn
E Jen
bh
u
mcn
smí tknojf
i
d
y.
se
jeho svaté hlavy.
Thanatos Pro
vy kol
nho
adíte se
v
kruhu?
milákem snad Hada? V stín luhu on sám snad trn mu po svém boku chystá? Jest
59
Eum OJ
jeho skrání
e
n
i
d
y.
nehnem
•
se
z
Qiísta,
od jeho boku nestáhneme nohu, až Zeus sám, i jiný z velkých boh jej v svoje nebe vznese náhlým divem. On blesky svaté ve svém oku snivém veliký a napodzemský svtem hrom Zevse asto jeho mluvil retem a vše, co Musy na Olympu pjí. tím dosud jeho písn burácejí. *.el
:
ím
bozi jsou, i to jest jeho podíl svou vlast on leskem také slávy c^dil,
podivem vnuk obrátí se za ním a pokoí se obrovským tem skráním, v nichž Prométheus klnul, lkal a šílil, l^roud nektaru na jeho rety vylil sám Apollo, když narodil se zemi starec, netknut tiuuy svta \šemi. též nesmí tknut být Acherontu trísní. Ze mv jsme s ním? Nás nesmrtelnou písní on proslavil, a v klínu našem dríme! On pravdu hájil, kterou lan mstíme, on zákon slavil, úctu k bohm kázal. Zde odpov máš, na tvj ret se tázal! že
s
Te
Thanatos Dál, sestry
a
rozhodnou
Hrzy,
Kyklop zbra na ramenou Hle,
nechci pít se
s
vámi,
nesmrtelní sami! sbor hádku naši slyšel; to
jdou k Olympu,
já
výhn svojí pjdu rychle
z
vyšel, s
nimi.
co
E Jdi,
spáry než
u
m
e
n
lÍ
i
skoíme
y
hltavýini!
(Thanatos odejde za Kykljpy novou zbra do Olympu nesoucími. Eumenidy usadí se v kruhu kol spícího a zpívají pitlumeným hlasem.)
Sbor E Kdo mohutný
u
m
e n
a velký
i
d
kráel svtem,
že íše boily se, jak hnul retem, že mezi vládci všemi stanul prvý, na lidské Šlapal hlavy: když umírá, náš sbor se zjeví tmavý a ptá se, zdaž se nepotísnil krví?
žil v svém lesy obklíeném domu, mléko stád svých, jedl plod svých strom, dnem každým vstíc šel stejn smrti jisté: když dti jeho v plái mu obol Gharona do ruky tlaí, my ptáme se, zda ml vždy srdce isté?
Kdo
pil
Ó mystérium svta Kdo zná tvj Vždv
lovk
cíl?
slabý
bv hvzdy kolem mu vnce pletly v a
velkolepé!
Hle,
Fátum
—
to je slepé.
hledat bude bohy,
skrání
nesmrtelném plání
mof-e stará myla jeho nohy.
61
Kdo
s
istou duší písný,
tichy,
životem, ten k blaženosti mosty
šel
sám klenul sob dobyv nebe spásy kdo se
ale
sladkou písní
proslavil,
a jeho slovy
jej
l.ethe
vné
nepotísní
znjí asy.
prostý
iii
II.
OKmp
Kvas nesmrtelných. Ares,
Musy pjí
Zeus, Apollo, Afrodite, Eros, Athéna,
a hrají;
Hebe
s
Ganymedem
atd.
Zeus.
Kdo
blíží
se to
ku Olympu brané
^
Hermes. Sbor Kyklop, Jdou, pinášejí zbr:Tni Dál, synové tmy! Pozor jen, a jemná
zá Olympu vám oi O rcete, ze Sicilie, i
neoslní! z
Lemnci,
kde hrozen plá a zlaty klas se vlní, k nám picházíte, rukou preumlou zbroj zhotovivše pádnou, zlatoskvlou
Sbor Kyklop. Ze zlatých vlas ješt neroztásla rže Eos po mlící zemi, když naše výhe doplanuvši zhasla, náš pot kdvž pestal téci ruejemi své
'
63
Z tmy podzemní my k svtlu vyšli v sboru; opustili zem, kde Šumí lesy, kde ttina s vlnou stená v rozhovoru, kde velký Pan poutníka kikem dsí.
my
My
opustili zem,
jíž
obej
má
proud Oceánu perleovou paží, jež rže v klínu Šastná v slunci dímá a vné zdroje vod si z bezdna váží
Jak rána hromu padly jedním rázem za námi s hmotem skalné dvée Aetny, My s bázní svatou vystoupili na zem,
kde
z
hloubi
les znl
Nad horami a
slzv
táhlý
plá
Helios svým
tras'
flétny.
vlasem
Noci, rosa, v luhu stála,
mdlý Zefyros jak ze sna mluvil s klasem, kdes v dutém kmeni Drvada se smála.
My
po
mnohý Noc stíny a
behu
prastarého more zve hlavu man; oblila nás, svtlem Zore, Šli
triton
z
vln
než dospli jsme ku
Te a
udivení
obtujem
Icol
dílo
Olympu brán.
se
rozhlížíme
svojich rukou;
u nohou tvých, o Ze\e. orel díme, sbor Mus ti zpívá píse jasnozvukou
!
64
A
hyacinthy,
rže nevadnoucí
kol nesmrtelných
el
tu
bozi v kruhu,
do zlatých íší padá nektar skvoucí, jen úsmv Jest. co hovoí druh k druhu.
My
zvyklí
tmám
podzemnímu
a
Šeru,
náhle rozal ohn jazyk rudý, zrak skláníme, jenž bázliv do aetheru smí pohlédnouti: nám se chvjí údy. jež
U jen
nás jen kámen a neisté kovv,
mch
a
kladivo a hbité dláto,
zde slonová kost kryje tžké krovy, zde azur. perle, úbl, nach a zlato.
Z tmy podzemní my
k svtlu vyšli v sboru, kde Šumí lesy. kde ttina s vlnou stená v rozhovoru, kde velký Pan poutníka kikem dsí.
my
opustili zem,
Mv opustili zem, již obejímá proud Oceánu perleovou paží, jež rže v klínu Šastna v slunci dímá zdroje vod si z bezdna váží a
vné
H e fa v
i
st o
s.
Vás vítám, dti odvahy a síly, jichž svaly druhdy balvany se
Nuž
slily.
ukažte, ve kladiv vašich tluku
kov nehybný jak
roztál,
ve souzvuku
G')
jak stejným
nžné formv plynul. poháru vinul, zJobné kruhy kolem štítu. tokem
neb
kreslil
v
kol
co révy snét se
ruka umlcova plna citu. kov pod ní sám se rovná v luzné tvary. sám tuhne, sám se v rudé vrhá žáry Jest
a svíjí se ve žáru trísni
bílé.
Nuž ukažte nám ovoce
své píle
(Kyklopové rozstoupí se dva polokruhy
a
odevzdávají
zbran ve
stídavém zpvu.)
P
O
r
-s'
n
í
p O
1
o k
r
u h
nesmrtelných ote, který
jak pohneš, teseš nebesy
i
kšticí
zemí,
první mezi všemi vem z rukou našich blesky hárající,
ty
v i
kivdy
tvých rukou vzdor, jenž
mrak
Jsou žhavý tak,
mstící
dostihnout chce celém.
že ve
tvém mraku ztmclém
zaskvjí jak rána, bitký byl vytažen, a letem jsou rychlé tak, že na východ brána se z
me
níž
se
zái zakouí
O
vezmi
než za Helia oi a vzkypí vlny v moi.
v jich
vzplá,
je,
chvj svtem
!
Druhý polokruh, Tv, Foibe,
s
tpytným lukem,
nad Pythonem vítzi Ty s tváí, z níž vná mladost záí a nadšení jak mladé víno kypí, vem z rukou našich Šípy, jichž hrot je skován kladiv našich tlukem. ty
I
66
obt
Jak vymrštíš
je,
Mor skoí
tvého stíbrného luku
a ples
raní.
a radování
zmní
se
s
jist
plá
v
P
r
\'
Niobinu muku
a
n
polokruh.
í
A tob, sestro jeho lunojasná, pod jejíž patou maloa se Tayget tese s hvozdem svým
i
skalou,
nedostupná, nedotknutá, krásná, co jsme šíp bitkých tob skuli O tkej lesy vedena svou zvlí s nymf jásajícím sborem, chvj strání, polem, skalami a borem. ty
hle,
Druhý
pololvruh.
Ty, nah jenž v davu bojujících ádíš a v krvi
muž
ty strašný
hýíš
jenž na železném hle,
ta jest
vaním býk,
s
bojovníku,
voze v boje
oštp nový, sosna
nejvyšší,
s
níž
z
páš,
Erymanthu
Boreas kdys hrával;
okována hrotem diamantu,
bvs v zástupy
mával.
jí
O pijmi od nás zbra obrovskou,
s
v
vdkem nový zavi vztekem
boj
První polokruh ty
A tob
naposledv,
bžku
zlatokídlý,
jenž nítíš ples a
ve srdcích, kdo
bdv
t
zhlídli.
()7
vládneš svtem,
jenž šírým v
spíš
dlku tváí
skrytý,
ó synu Afrodity,
ovnen
rží kvtem,
jenž spojuješ ret
retem
s
a sladké vléváš city,
krev bouíš políbením a
blažíš
a
muíš
sladkým snním probuzením,
a necháš v bolné hrudi
hrot touhy tret velý, jenž náhle bolest budí
zde nové nesem stiely v tvj toulec lesklý zlatem
Ó vem
xymr
je,
s
chvatem
do srdcí nebešan, do srdcí smrtelník,
a a
cítí
v
manu
lásky^
písni
dík,
chvály,
a
každý pozná
ví,
sneslo se k
tebe.
nám nebe
Her m a
e
!
s.
Nuž rvchle v tanec Musv s Gharitkami Hebe iše plíí, a svta prostorami
zní ples
a
smích
I
Z
e u
s.
Kdos jeSt pišel s vámi, ó Kyklopové; zahalený v mraku se tají v stedu vašem mému zraku.
G8
Já tuším
Jej;
Již
mj
orel v
nepokoji
kídly mohutnými. poznávám jej v hustém vašem
se vzpjal a
bije
;
roji
se vplížil sem. Ty, jenž ped zraky mými se halíš v tmu, co tady chceš, ó rci mi?
Snad svta rád
se
vymknul ze kolejí?
Zím
svty, kterak nesmrností spjí. jak Helios svou cestu koná denn,
srp Artemidy stejný ve své
zmn,
Demetry vždy plný každým letem a nebe svtlem jest a zem kvtem Pro z podsvtí jsi pišel do azuru.-' I mrakem vidím na tvém ele chmuru. Mluv! Jméno tvoje nechci vysloviti, již to by mohlo bohm hrázou býti. Mluv rychle a zas jdi, kde matka tvoje. Noc ernošatá hlídá kalné zdroje v tmách Erebu, kde vládne zapomnní. Nuž mluv a zmiz pak v jednom okamžení klas
T
h a n a
t
o
s
(v
mraku)
Slov ušetím, mým svdkem budtež Poádku svta opravdu zmar hrozí;
vy v plesu zde a dole ve rozbroji
dva sporné živly proti sob stojí. Jen pohlednte mrak clonou dol a strhnte s el slávy aureolu a kiknte, by Zeus se blesku chopil, by v jediný
mrak
celý
azur stopil,
bv zamrail se, tásl kadeemi a každou rukou blesk v házel k zemi
!
bozi!
6U
Sbor boh. Než
\\'
právu
i
!
T v
nmž
po<.\
h a n a
t
o
s
Nuž dívejte se k moi, drahokamem hoí,
Sicilie
i,]iiilovL
v
tvái
Sbor
b o h
starec,
má
r\ s
vzdoru^
spí.
.
Zíme pi nem Eamenidy
Th
a n a
Ty laným spárem
t
o
v sboru.
s
mu
hh'dají
snní.
Sbor boh. Krev
s
pas
h'zají
Th
a
zuby
an a
t
o
cení.
s.
ob
^ Ten
staec, nesmrtelní, však draic onch krvelaná
mn
pístup k
nmu
s
má
je;
láje
drsným kilcem brání.
Sbor boh.
Zím
jakous zái plát na jeho skráni.
T
h a n a
Rád svta otesen zel Helios ....
t
o
jest;
s
mj
boj
s
nimi
K
yk
1
o p o v
c.
Ba, zvuky divokými
jsme vyplašeni z Aetny vyšli v sborn a pihlíželi dlouho tomu sporu a nevedouce, které dát se stran, jsme radj vzali dodlané zbran a kráeli sem, on snad nám se sJružil.
Th a nalos. O
Zeve, dovol, abych moci užil
Hades ku pomoci, neb tyto dcery hrzy kterak zmoci ? Neb svými blesky rozbij jednou ranou leb toho starce z divné záe stkanou; neb ony ekly, že jen v boha ruku jej vydají. Nuž, chop se svého luku ty, Foibe záný a vyzval celý
Sbor boh. Cím dél pozoruji tvá kmeta vážnou, plnou nhy snivé, tím
tahm
jeho víc se obdivuji;
ba vr, že mnohém díve bych ku jeho než tvé se pidal stranC.
Ap To
Aischylos
o
11
o n.
skrán svých klenbách Eumenidv je;
tvto
holé
kdys hostily v O Musy, slyšte, jaká propast bídy! Váš ddic a mj miláek, syn bohu!
O bda, bda! Plá má
slova dusí.
71
Sbor boh. sním, zda pomoci zde
Nadarmo
Thanato Vše marné
on pece
jest,
M se
u
s
mní
umT-ít
musí!
>
pi tom
v strunách
:
s.
Ó bda, bda! K Eumenidek pidávám, zpv nhy v píse
se
mohu
sboru vzdoru
pomyšlení,
že smrtelník všechnch osud schvátí tu valnou skrá, kolébku chmurných snní, zkad božství šlehli paprskové zlaií.
Což pomoci tu není Ó Zeve, ote, Pallado, ^.
všech
umní,
ó
ty
máti
pro
rcete,
jste
bohy
Sbor boh, Mne hluboký
a
velký soucit jímá
o toho kmeta, pod skalou jenž
dfmá
mu obejímá nohy ela jeho velikost mu svítí. Chci v každém sporu k vaší stran Sbor Eumenid
a
s
T Svár jiskra
h a n a
jest,
jež
t
o
býti.
s.
brzy požár nit
tomto okamžiku jak rozdvojen jest k vli smrtelníku, jak vle boh na rozmaru moi
Viz, celý
se
potácí,
Ó rozsu,
Olymp
s
ní
v
svta
Zeve, on
ád
se
boí.
pec zemít musí!
.
Mus Mv
\-
rozbijcm s\c zlaté lyry v
T Smrt smí
h a n a
se tknout
1\
y
Kéž nedotkne
1;
1
se
t
o
luisy.
s.
pouze
jej
z
ruky boha.
o p o v
é.
Hadu
jeho noha!
Sbor boh. Sem, Zeve, jej
a
na boha:
sem
jej
v
sted náš! Jeho zpvy svtí a tvj orel letí
ky,
vznese,
jak kdys
Ganymeda!
Thanatos.
as
kvapí, Zeve!
i
by kolejí svou starou
tvá
šel
vle
nedá.
rád svta?
Sbor boh. Zde
v
stedu našem
vný
laur
mu
zkvetá.
Thanatos. Vše nadarmo, on pece umít musí!
IV 1
usy.
Hned rozbijeme zlaté lyry v kusy tvá zahalíce. Soucitu víc není!
73
Sbor boh. Ve stedu našem
Z Dost
sporm
zas
sem
Vy Ty
Jej
jaké probuzení!
e u
všem. v
s.
Vy
lyry rozbit chcete?
sted nesmrtelných zvete?
žádáš jeho smrt a Erinye
se staly strážci
jeho poesie
bv umel boh rukou jsa netknut dsnou umírání mukou? a žádají,
Nuž komu ruku
dát a
komu
víru?
Merkur, Jak
te
lituju,
že vynašel jsem
Musami bych
s
rozdrtil
ji
lyru
;
rázem.
Apollo.
ím
dívám na zem, vzpomínám, na básníka retu ím býti mže svatá píse svtu. O Merkure, víš, jeskyn ta stinná,
tím
v zamyšlení dél se
víc
kde's narozen; na zemi v písku líná jak lezla želva,
ohyzdná
a
dsná.
Ty's, malý hošík, probudil se ze sna,
jenž
Olymp tob
kouzlil
záný, skvlý.
Kol Šero jesen, den neveselý, a u tvých Mythy.
nohou
želva plazila se. f?
74
Tvj
ješt hýil v ráje kráse, tento netvor hnusný, a vzduch byl kolem dusný. svit Ty's na želvu se díval v zamyšlení;
duch
špit
nohou shince mdlý
a u tvých
v
tvém nitru znlo Mus
Olympu pní,
s
dla
svou kámen chytily tvém zraku svítil, duch, jenž ve a onen jenž ve snu vidl divy všehomíru, želvu vzal a v
ty's
skoápku
V tom
želvy rázem
zmnil
v lyru
jsem pišel zlý a rozhnvaný, že's moje stáda v cizí zahnal lány, ret se chvl, po šípech sáhla ruka. Však ty jsi hrál ó píse sladkozvuká! Co v ní jsem vidl, slyšel, cílil, tímal! V ní Zefyr lkal a Zeus v oblacích hímal, v ní zem i nebe, celý Hades touhy, ba Olympu zpv to jest ohlas pouhý )á
mj
—
ped písní tou, jež zní mi v uších Tu hovoila zídla, kvt na skále hned vypuel; v
ní spící
se vzbudíc ucítila,
stále.
Oreada
že jest mlada,
Satyr se šklebil, pomlaskoval v ba drsný Kentaur v tle srdce
sítí,
cítí,
tur krotký jest a tygr z ruky pije.
O
nesmrtelná
sílo
poesie,
rovnž ty's na retu smrtelníka, tvj hymnus bleskem v tuhé srdce tím
jest
rosou, slzou,
lká,
volá,
jest
duší
prosí,
svta
plamenem kvílí,
jásá,
promnnou
a
vniká,
vní,
duní, v tony,
tlukem srdcí, v kterém miliony se hlásí k lásce, ku svtlu a žití! Ty zazníš jen a titan v prach se ítí, zem v ržích skrytá usmívá se tiŠe. jest
75
pták zazpívá, a Helios
kvt novou vní
dýše
zemi drahokamy. Ty, hvzdnými jsouc tkána myšlenkami, jsi vesmír zladn hmoty bez okov! Kdo pochyboval, ví opt znovu kdo nenávidl, milovat se uí; tvj nápv ješt v mojí duši zvuí, když básníka zím, vyvolence boh. Jde svtem smutný, trn mu dere nohu, zrak darmo mdlý se ztrácí v nesmrnosti. Hle, ped ním želva obraz skutenosti má odkopnout ji? Ne, on z ní si chystá svt nový, netušený jeho istá dští k
—
.
a svatá
A
píse lepším
taký on
byl,
jest
mu vnem.
který v roztouženém
svém srdci nosil zem nebe celé. Nuž dál se rate, on zasloužil smle si místo zde po nesmrtelných boku. i
Sbor boh. pil
Jak možno jemu, aby v Lethy toku zapomnní všech sn svého ducha?
Na kmeni
lidstva kdo byl haluz suchá, zmizí tam jak v moi snhu pýí však jeho písn samy v davu víí kol tvého trnu, ote boh, lidí,
a
a ducha jeho ku Olympu ídi jak Orion lo zabloudilou v moi.
M u sy. Mé písn
mizí v bezdno
mému
hoi.
76
Hermes. stichnte! Po Zeva jasném ele
Již
mvšlenky
stín
erným mranem
se
Zeu
stele.
s.
ád
svta z kolejí se nepošine on lyrou žil, nuž lyrou a též zhyne Sem, Herme, onu, již jsi v chvíli šastné kdvs vynašel, z níž písn mnohohlasné se lily rovné mojí blyskavici hned záné, tklivé, hnvné zas a mstící,
sem
Ve
:
lyru dej,
sem
vy nesmrtelní, jimž ty,
mj
orle,
mých
sn
a tužeb
A
kruný
želvy
mu
krátké chvíli budete
chy
lyru,
želvu,
roven písní!
jest
povzle
tuhý!
druhy,
mrak
tlumoníku
trísní,
starý,
v svoje ostré spáry,
le rychle mezi nebesy a zemí, nad spícím starcem zachvj perutmi, jak jeho lebka gigantická, lesklá
by skalou bílou
z
dálky se
ti
bleskla,
želvu, jak bys koist nesl sob chtl ji rozbit! Letem pak v též dob ty, okídlený posle, spj hned za ním, než on se snese ku spícího skráním,
pus a
jej
k je
a služb svojí vrný dove, aby erný neshl Hades s chmurnou vlnou Lethy!
zaclo
nám
v
mrak
duši jeho
Musy. Sem akanthu kvt, immortell sem kvty a struny late v plesnou hymnu slávy!
77
A
p O
1
on.
1
Nuž hlete dol skrze oblak tmavý! Let orla mihy ped se v dálku plaší, se dol snáší již krouží nad nimi mrtev klesl k zemi již letí želva
—
.
.
(Thanatos zmizí
z
veda ozáený
—
.
Hermes
davu nesmrtelných. stín Aischyla,
objeví se na prahu
jemuž Hebe podává ambrosii.)
Sbor boh, O zahrte
jej
kvty nebes všemi
M Jest
!
usy.
genius strom, v poušti neobsáhlé
jenž stínem svojím
celé lidstvo
blaží,
plod jehož nektarem jest duši spráhlé a jehož vrchol nebes ku zápraží
pne; kol
se
nho
sráží
asto boue, koeny však jeho tkví v propastech až u dna bytí všeho. se
Ó ret,
tikrát v
asy
vné
požehnaný
jehož zrosil Foibos ambrosií;
on písni léí srdcí tžké rány sta a
z
jeho duše jak
lvi
z
reky
pijí,
v stálé harmonii
dny
žití
jemu plynou bez promny;
nad
as
i
prostor on
jest
povznesený.
78
ím bez krásy by zem byla Šírá? ím bez krásy by Olymp mohl býti? O vný souzvuk v rádu všehomíra ím svty rodí se a v zhoubu ítí, íše její píti svj musí vzlet, své nadšení, své síly. Jest ona Zeva duch, jest kouzlo Víly. vše z
A kdo ten z
jí
sloužil
vných
celý život dlouhý,
zdroj
napil se a
chmuru
duše své; vše zápasy a touhy jsou kídla mu, jež letí do azuru. On hledí v nebe vzhru, stín jeho nedotkne se Hadu reky, pod nohou obra pískem jsou mu vky. stás'
s
SANDALFON. (1874.)
z de
oblacích kol hlavy
v
hvzdnou zá,
nad sebou jenom ether prsvitný, kolébku vnou nových souhvzdí, pod nohama ty valné hlubiny, tu velkolepou báji prostoru.
temné dálce pruhem žlutavým se mihne zem, hvzda vyhaslá: zde v oblacích svj pozdvihuji hlas, jenž z hlubin vzchází vzdechem modlitby, jenž stoupá výš po stupních zoufalství, by naposledy hromem výitky v Tvj sluch zadunl, který posavad jen zpvm zvyk' a strunám andlským Zde v oblacích já mluvím ped tebou, ó duchu svta, Bože, slyš mne, slyš!
kde
v
Jak dávno tomu, písný rozkaz Tvj co vyhostil mne z božské íše Tvé,
kraj svtlých Tvého blaženství, sem v tuto pouš, v beztvárný svt
ze
kde zakotvila Let
tisíce
vnost
zde stojím
práh,
brány své! v
oblacích,
let tisíce jdou hvzdy okolo svou vnou poutí v drahách obvyklých po rznu, v adách, tlumech, zástupech
.
.
Ty
záí háravou ve plném svitu, kvty plamenné, jedny hrají
a druhé hasnou v jiskrách žloutnoucích, ve chvjném pádu kalné svtlošky,
a
tisíce
jich
do tmy ítí
se,
jak
s
hlavy starce vetché šediny,
jak
s
jablon ve vtru podzimním
dol
sype žluté lupení. hvzdy hasnout svty mít a nové vstávat z ložisk nachových, le kolem všecky jdou mi lhostejný, chladný jejich svit, ba protivný U nohou mých se kupí beztvárná sms kalné mihy zbytek chaosu kde mrana, páry, vtry mají stan; kde ve kolébce zlatých oblák spí noci dít, jitra ervánek, svou vrnou chvou. Šerem konejšen pak rzných tvar divná oblaka, jak hradv. sloupv, tn, jeskyn, kde povstávají kroupv, led a sníh, z nichž vyšlehne též asem kometa svým záným svtlem, vštec neštstí a posel hnvu Jehovy. Dál svt dálných kruhy vyhaslé, tmy, propasti a noc a mlení: le vše mi lhostejným, vše cizím jest. O kolikrát již pozvedl jsem hlas ve plái, vzdechu, prosb, výitce, bys ukonil Tu hraku zoufalou, bys vyprostil mne z muky vyhnanství, a zem a svty z pouti bez cíle! Však nadarmo Dál spjí prostorem vždy ve nových a nových legiích, se
—
Já vidl
—
mn
—
vný
!
—
—
83
dál jako
dív
stojím v oblaku
já
a stejn vždy nad vším i nad svá démantová valí kolesa
pán tebe vtší
—
neúprosný
Tebou
as
Když dechem Tvojím v Šírém prostranství nad propastí tmy chaos vykypl. tu z hmoty hluché, temné, beztvárné já, z božských duch jeden z nejstarších, jsem vesmír tob rovnat pomáhal, ten krásný vesmír, jemuž kinu te! Mým prstem sklenut oblouk nebeský a rozdlena spousta mhy a vod, a poprvé nad temno dsivé když
záné
slunce zvedlo obliej,
já zlatou jeho osu utvrdil a ped ním le jsem cestou k západu.
A
z
já
stal
zem
trosek se
jedním
—
a tenkráte
když utvoen,
ráj z
prvních jeho strážc,
ó chvíle
arovná
!
—
sob lovka
zamiloval jeho zem. Nad ráje horami já rád prodléval v zái svítání, a rozložitých cedr vrcholy já
i
když veernice kmitl paprslek a v dálce mezi stíny akacií po slunci bledla zlatá záplava, u
proud
rajských
asto
stával jsem
nich zhlížeje svj bleskný obliej. Tu lovka jsem poznal. Jeho sn v
já z
svdkem poátku
stal
se,
jeho myšlenek
plachých,
já ohlas byl a
vrný
dtsky bojácných, pstitel;
84
a v duši jeho touze poznání,
jak vzrstala na výši obrovskou, jsem žehnal v slzách smutné pedtuchy. Zem rád jsem ml a v krásách pírody já šastným býval. Jitra Šeení, hvzdný kmit i tlukot slavií, i
tajemných háj slavné šumní, pestrých kvt vonné kalichy, i
vln divný
a
vtr bou
hovor,
s
dlel
andlem
mj roztoužený zrak vidl na lovku. Já v
libostí
nm
vle
než pouhý nástroj já
a
vidl bratra
Tu lovk já
nm
v
víc
tvorcovy,
svých bolestí,
všecky jeho tuchy nejisté
na zralý plod
v
spch,
sladkým kouzlem touhy neznámé.
Já zapomínal, že jsem a
i
mne smutkem dojemným
vše plnilo
v
mém
hešil,
dosply!
srdci
— Smutkem
bledou
své zakrývaje roucho rasnaté z ráje
Tak vle
hnal
meem
jej
tvá to
byla
plamenným.
nejvyšší —
Já sice žehnal v duše hlubinách té
pouti
jeho,
z
které klíilo
bohaté sím sebeurení a hojná setba velkých myšlenek, le plakal jsem, že na svém píteli má ruka musí tvj trest vykonat .
A u
s
lovkem
trnu Tvého
tam
v
i
já
.
.
opustil ráj,
bylo místo
mé
chvalozpvech, nudném koení
—
líc
85
avšak lovka v sláv Tvojí byl jsem pamtliv. v smutku. Ty to Já vzpomínal jak v práce jeho pot a klopoty jsem vléval sladký balsám útchy, jak v mysl jeho bolem zkalenou jsem hodil jiskru tvého rozumu, jak uil jsem jej zemi vzdlávat, a nejvíc ze všech jak se zalíbil smíšek Jubal veselý,
as
zvolna míjel
;
i
na
víš,
mn vný
kterému vonné rže v kadeích v srdci svžest nikdy nesvadly. A tomu dal jsem, co mi nejvtším,
a
já
svil jemu hudby
já v
jichž
adra
tajemství,
jeho vložil písní dar,
souzvukem
se staré
zem
tvá
obrodí než v slzách pokání. když svj hnv Jsi vylil z íše Své A a vody s oblak na zem ubohou, zbylo jenom lkáti s lovkem.
lip
mn
Ó tenkrát již nad vodstva zrcadlem když mihla se má peru nachová, Ty's mne neslyšel, já volal k Tob jak nyní zase plá mj neslyšíš Ty's zatvrdil se píliš v hnvu svém !
mj
—
lásku k lovku pro jeden hích dobe víš, Ty nechceš slyšet mne, že láska jen mne k híchu zavedla, jejž vzdorem nazýváš. O panuj dál
a
—
nádhee jsa slunci obklíen Co mj ti náek? Když mne neslyšíš, mne slyší ether, hvzdy, obloha,
v své
!
86
mne
zem, lovk,
slyší
snad
a
i
mých vzdech jen soucit
Šla
slyš oceán,
jsem miloval,
jejž
ohlas v snech svých
jeho bídou byl
s
mj
— vedro
Hagar pouští
uslyší
hích
palivé
své zarývalo šípy do písku, ni
zdroje ani
ni
palmy,
íky stín
jejž
okolí
v
sladký plod
i
moh' matce být i dcku posilou, jen dlouhá pouš, žár stále rostoucí. v prsu matky vyschnul sladký zdroj snad bídou aneb chzí klopotnou. Hoch trpl jen pro vinu matky své, I
ta pro Již
— híchem
lásku jen
klesli
nazvanou. horoucí
— Žíze
oba.
svj
jak zmije všecken palivý
jim stíkla v jícen
;
krok nohy kepké i
víka oí
jed
prach a umdlení jaly v
okovy
klesla narudlá,
jen jazyk svislý z
otevených mokvaje
úst
se v písek zaryl krví
muky
Ty's vidl Jsi
neslyšel
le
smilovati
!
se
Ty's v pelikána tak že
dojemný
mlád
své
jich,
však jejich
plá
Ty's pouze trestal chtl,
cit i
— Tvj adra
váhal soud
!
uložil
lásky mateské, krví napájí,
než dal by jemu zhynout v bolestech,
—
le k plái ženy hluchý byl Tvj Tu, vyznávám rád velkou vinu svou, já já
smilování Tvému pedešel, bez Tvé vle nebe opustil,
sluch
1
bl
vyve
písku
z
já
vody chladné proud
a slza matky, slza radosti,
jako perla v písek skanula,
Jež
mne
obrnila silou titanskou,
že bez a
bázn
radostí
s
U
jsem letl nazpátek soud.
Tvj oekával
brány ráje
s
meem
ohnivým
mne ekal andl hrzy Michael a s hrdou tváí tak mne oslovil: »Odbojný duchu v híšném soucitu I
a v pobloudilé lásce k
lovku
písný zákon Pána pestoupil, a zasloužíš, bys k padlým andlm byl pipoten, k tm drzým démonm. již ozbrojenou hromy pravicí Pán vmetal v sirné sluje Gehenny. myslíš, zbujný, On že nemohl ze skály pramen vyvést chladivý? ty's
i i
lépe ty
matky
jsi
vidl
nežli
On,
k zhasnutí? Slyš mými ústy písný Jeho soud laskavý. (Neb stejn bez mezí
že
život schýlen
i
Te
hnv!) mluví hlasem mým: Ty na vky
stát
budeš mezi zemí, nebesy,
jest
soucit Jeho
jako Jeho
ve oblacích na ráje zápraží,
kde zakotvila vnost brány své. Kol tebe hvzdy pjdou drahou svou, však cizí tob bude jejich svit; kol tebe vtry rozpnou kídla svá, le tvoje náky na nevezmou. Však aby soucit tvj Ty budeš sám!
—
n
se nevznítil ve
plamen
zžíravý,
budeš
dol
k zemi
a lidstvu
plá
a vzdech a modlitbu,
ly
tob budou stoupat povtím, v rže mnit budeš edenské, ohnivých tch rží etzy k
jež
ty
a
zírati
rosou budou slzy vících tvým dechem stuhlé v perly blostné, ty vinout budeš k trnu Jehovy tmou kadidla, jež vonným závojem jichž
vného svtla tají paprsky. Ghce svt Pán, by stále vonný dým spl i
trnu Jeho
k
proseb,
z
slávy z modliteb
chvály
z
z
—
díkuinní.
Sám k jiným soucitný úkol tvj zde státi budeš bez soucitu sám !«
To
!
To povdl
a rozpjal
perut
.
.
.
Já tesknou duší dlouho sledoval tpyt jeho kídel v dálce mizících i
mee
jeho zážeh nachový v chvíli té jsem cíiil poprvé,
Ó
.
jak nesmrtelnost
Ó
.
.
smutným darem
jsem lidstvu závidl, že ztrátou ráje získalo si smrt chvíli
té
I
Od s
té
kde
Na
chvíle té já zírám
s
oblak,
výše závratné v hloub etheru,
vnou
drahou zem
se
kutálí.
lidstvo zírám, jeho zápasy.
na jeho plavby, sny a pachtní, úpadek; na jeho vývoj, kvt hlubiny tajné ducha jeho i i
i
záchvvy
já
bedliv stopuji.
jest!
89
lno zem úrodné, co vyšlo z nho rzných národ, svj hrob co pokolení našlo v víc nežli písku chová oceán, víc nežli hvzd se leskne blankytem. U lovenstva stál jsem kolébky, já dtství jeho pozoroval sny, kde žilo jenom plaché radosti umvní; a božské její dcei kde berla pastýe a lesklý pluh víc požehnání svtem rozneslv krvavý. než zlaté žezlo a Pak vytrženo z dtství her a sn jak výboj šlo drahou krva\ou, jak vlnám more poprv svilo kmen vydutý, jak žernov poroby Já vidím
nm
—
me
na
šíje
bratr
vlastních hodilo,
jak v neúprosn}' zápas zoufalý s
poklidným
A
zatím
z
»
právem*
jeho nitra
lítá
vešla »rnoc«.
puely
sny prorok a vštc zjevení i skvostných kvty obrovské. A s rachotem zas nových století se otevela brána kovová, v své nitro náhle lovk vrátil se, chtl Boha mít, a v krve potocích pro jméno jeho vraždil bratry své a v brloh dravc mnil domov svj. Tu vlny boje když se ztišily
dóm
a
tu
pouš jen zbyla lovku, na otc svých dávný vzpomnl mrav,
holá
a jako dít, jež chce matky
hrob
svým prstem rozhrabat, by alespo si z tlících kostí vzalo památku: Mythy.
n
90
praotc svých
tak
hledal hbitovy,
do slují, kde krápník tpytivý v obrovských sloup divných útvarech živým náhrobkem byl kostí vsel v nitro pyramid, že zachvli se faraónové v snech tajemných vsel
dd
;
a stoletý že stásajíce prach,
vn
jímž as je pokryl, hroba živý, se rozpadli pod rukou potomk; vsel v
starých
hrad chmurná
sklepení,
kde místo zvuné trouby hlásného kulich vítal, sup a netopýr; na starodávných kopal bojištích, až z mosaiky šedých památek
jej
svém nitru objal celou minulost. Jak táhnou v jeseni Já vidl vše.
v
—
pes
žlutá lada ptactva zástupy,
chvje kídel šumním dlouhé tažení: konce nemá a tak ped mým zrakem rody lovka že vzduch se
se
míhají bez konce, bez potu,
vždy nové, nové zas, vždy rozliné. Co v lítých bojích smrt jich urvala, co oceán jich objal v náru svou, co pohbily jich písky
Sámumu,
co zhynulo jich v bíd, v žaláích,
co hbitovu má každý svta díl, a dále zas a dále bez konce jich nepehledné táhnou zástupy
ped zrakem mým
se
Všech tchto plá
já
ztrácejíce v
spojil v
všech slzy jako jiskry sršely na srdce moje deštm ohnivým.
tmu.
srdci
svém,
91
mohu
Já
na
sáh'
mohu
já
víc v
íci: »V§eho lidstva bol duši rukou drtící;
mou
íci,
lidstva kvil
vtr bou
než
plá
a
ucho moje dunl zlekané a
hrom
jásoty,
mranech pode mnou.
se v
jež
valily
Já
lovenstva
všeho slzami
jak zakaleným zíral závojem. a
že
asto mnil jsem, celá bytost má zosobnny bol Jest lovka.
A vrn též jsem plnil úkol svj: plá zoufalství a výkik rouhání, beznadje stesk, rží vonných zamknul kalichy, nichž jemnou vní k Pánu stoupaly
ston poslední já
z
i
v
jen pitlumené, zbožné modlitby, jen lásky ples a vzdechv
dvrv.
Já postih vše. Ni hnutí jediné lidského srdce zrak neprehlíd"
mj
vzdech potlaených i chest jejich pout, plá siroty a hladu úpní, tonoucích v moi vzdechy poslední, hynoucích v poušti polohlasý ston, zapadlých v snhu srdce matný tluk, ranných v boji zakalený zrak, samovrah dsné myšlenky, dívích ader tajný, tichý stesk, sny Columb a slzy Magdalen, i
i
hnv prorok
a
muenník
vzdech.
poustevníka muky, na trní nahý spal, by ráno procitnuv zas kamenem v svou nahou bouchal žen oklamaných stud a neštstí, i
jenž
jich
povržení,
plá
jich
nemluvat,
hru,
92
zimniné ty dsné záchvvy, pod kterými se svíjí myslitel, i
cíl pouti lidské a práh vnosti když pojal v okruh svého badání, všech snílk dumy, tuchy nadšenc, jich mužný vzdor, jich muka v plamenecii neb ve žaláích, hrob dsnjších, pozlacenou bídu palác, i prostých chýžek smutnou nahotu, i
bezcitnosti
led
srdcích
v
bohá,
a ostejší led v krbu chudiny: vše
cítil
jsem, vše projelo
mj
vše v sluch vše
vše v
mou hru,
kalilo
mj
zrak,
drtilo mne tíhou balvan, pálilo mne pekla plameny, mrazilo mne ledy severu
vše
O
bilo,
1
chvíle
kdy jsem
byly,
dsný
celého lidstva
slzy své
mísil
plá,
že myslil jsem, že v oceánu slz se
valná nebesa, zem tchto nová potopa Nadarmo k trnu Boha vzkypí! ztopí
i
že slzí i
—
jsem volal k
mne kdy
neslyšel!
nmu, který slyší vše, O chvíle byly též,
lidstva krví vzplála obloha,
jak rozlil by se po ní
ervánek;
zv
tam vraždil bratr bratra, divá že studem lezla v svoje brlohy, a palmu zloby žízni po krvi volal
pikla lovku. jsem le neslyšel mne
chvíle
všech
a zbsilosti
Tu
ó
lidy
— byly — nejdsnjší
lovenstvo
bez cesty,
cíle,
v
labyrintu
smru
tmy
bloudilo
zat
—
i
93
zv,
kdy božství paprslek zhasnul vášní, kdy dech volnosti v ve prsou jeho vymel zženštilých, kdy touha pravdy híchem byla mu jak plachá
nm
a
nudným žertem
Ó
v
slova
prorok.
takých dobách lkal jsem nejvíce, oblohou, jak boue dech le hlas msty spravedlivé soud na volal já
mj
ne bídný svét
Le
darmo
—
le
jeho
lkal jsem.
on lidstvo nechal trpt
Tu já
v
Tvrce
Zahalen
svj mrak
mne
s
ním.
a
mukách nejvtšího
pemýšleti
jal
se o
Na Kaina vzpomnl
jen!
v
zoufalství
smrti.
jsem, jenž kyjem
svým
snes' k zemi první smrti návštvu, jenž Hospodina rukou znamenán
do pustin svta zanášel svj bol mrtvého bratra stíhán obrazem. On vlasy rval, on v písek zarýval zjizvenou a v náku zoufalství já jediné jen slovo s jeho rt jsem splývat slyšel, a to bylo; »Smrt« Já Lamecha zel (který z pokuty,
tvá
že Kaina zabil, rukou andla byl bezúmrtí trestem znamenán),
touhou po smrti, on jest smrtí sám! Já vidl starce tvar obrovských jak zšílel divou
až myslil
si,
že
u Golgotské strmé výšiny, tvá jeho vráskou asu zorána, a jeho údy jako ze žuly stát
na vichr, dešt bie uvvklé.
1
9i
Ten nikde
nepostál, a v blankytu
když zaleskla
nad ním kometa,
se
on ruce vztah' a Ten ku Golgot se
volal v noci
»Sestro!« k
ní.
boulivé
div pihnal, jeho bily vous tmou jak v dálce snžná plá jeho oi div hoící,
se kmital
a
jak uhly dva, jež nad ní hárají.
u kíže, jenž na výšin stál, objímal a na svá prsa tisk', vytrhnul a vrazil v pdu zas
Kles' jej
jej
a blesky chytal
svýma rukama,
a do propastí skákal se skalin,
déš a krev mu v silných ruejích pes rozbrázdný tekly obliej, a v boue huk on val jen stále: Smrti a skály, hromy, déš a propasti hýkaly za ním ve posmchu: Smrt! To k mysli své já všecko pivolal až
a
zapomenuv
vný
pvod
svj,
dar nesmrtelnosti a božství své zde v oblacích zá hvzdnou u hlavy ale nadarmo! též smrt jsem volal bezvzduší pustém ztrácel v hlas se
—
Mj
temna bezedných horských štít skeky kondora, a jako plá tonoucích na moi. Kol do dálky se stará souhvzdí svou drahou brala chladn ledov, a hluný vichr kídel rozmachem a ve propastech
jak
mj
s
srážel hlas
a utlumil
mj
vzdech.
9ó
— le
Smrt nepišla
mých
bratr
sen,
její,
skrání poprvé se doteknul
jakby mlhy závojem, prudký bol se zvolna konejšil a tajemný hlas v duše hlubin mi pravil tiše: »Slyš, ty nejsi sám!« A tu jsem vidl dlouhé zástupy tch velkých lidí, kteí v srdci svém zíral
já
mj
jen
z
pouhé, isté lásky k
lovku
bol jeho nesli silou titanskou,
Já
za, když on v snní za, když on hodoval, zmírali za, aby on byl živ. vidl ady vštc, prorok,
již
ve budoucí
myslili
již
dlel,
trpli
již
již
doby pedtuše
vztyili prapor velkých myšlének, jichž
Od
meem
trpitele
pravda, láska zákonem.
sráz kavkazských,
jenž spáry supa svtlo vykoupil,
pede mnou
Šli
a kynuli
A
skráních
hlavy
pede mnou.
dav se náhle rozstoupil
jejich
a z
rže na
mi, ano sklánli
ovnené
své
prvod
ve slavném
myrt, palmy, lavín,
nho
kráel
velký, jasný stín,
bohatých zlata pramenech na vážný, bledý padal obliej, nad kterým ostrých trn koruna
vlas ve
se
krví leskla, jako rubíny.
Ten ke mn šel a hlasem dojemným mne objímaje pravil: » Brate mj!« Já
cítil
v duši jeho
polibek
—
a zahojeny všecky rány mé, já hlasu jeho
pil
jsem stíbrozvuk
—
96
a utlumeny všecky vzdechy mé. já
oí
jeho vnímal jemný svit
—
a usušeny všecky slzy mé,
pravím k nmu: » Povz, miste mj, kdy bude konec mého vvhnanství?« A na tc on: »Až z duše lovka se smekne žernov mrzké poroby, až z ruky jeho bitký padne a s nohy jeho okov otroctví, až náboženstvím bude láska mu a svornost bude jeho zákonem, pak ukoní se tvoje trápení; I
me
budeš bydleti a každá chýžka bude chrámem tvým. ty
v srdcích lidských
Ty neumeš! Ve
srdci
lovka
budeš, jako soucit k trpícím, a každé srdce bude oltá tvj.
žít
Te
ale
mj
útchu,
trp
!
A
jen v té
myšlénce
mukách sám!« A zmizel v mlze za ním zástupy zas nepehledné vštc, prorok, velduch svtla, rek myšlének, knží krásy nepoetný dav, vše splývalo, vše tratilo se v tmu že nejsi v
—
i
.
—
Já procitnul jsem. šly tiše
svojí
.
.
Hvzdy pode mnou
drahou obyklou,
pod nimi v páe na prsou etheru a ticho v srdci
zem .
.
.
dímala
kol svatý mír
mém.
—
Bvl svatveer.
97
Od již
žal
chvíle té se dívám ku zemi pokojn. Jenom když chvílemi divoký mi seve chorou hru,
mne lovenstva plá, le nikdy o milost! Jen k smíru volám Hospodina hnv, když dotkne se
tu zastenám
Jen
k soudu
—
as
a
k lásce
lovka !«
MARIA AEGYPTIACA. (187(5.)
Vstup.
^yl as, kdy zázrak Bohem svta
byl,
polonahý mnich
as, v skalné kdy na lva poušt hívu kosmatou své pergameny žluté prostíral, a pekládaje bible zjevení se zadumal snem vnosti; byl as, kdy chodil ješt Satan po zemi, jak íši svoji obnovit by chtl, kdy míhali se svtem proroci as, kdy poustevník jak meteory dl k stromu hlasem víry: » Vsta sluji
;
a
jdi!«
strom stejným duchem víry oživen vstal, poslušen jsa jeho rozkazu; kdy zloin k nebi vzros, však za ním hned spl ku výši stín jeho, pokání; kdy askese, ta hndá kvtina, svém, tají v jež hoké se rozvíjela v srdcích v žhavý kvt: tam duch mj zale, za ním píse má na obraznosti kídlech zlacených,
vn
ln
vný
lidstva genius, a onen jenž v souzvuk ladí vášní ruch a spor,
myšlenky svj vztyil chrám všech tká jedné pravdy háv,
jenž v svtle a z bájí
byl tuším
s
námi
a
nám
požehnal.
102
I.
Ješt
spí.
Svit jitra Šerý vniká v
dív bázliv
te
komnatu
;
se tají v záclonách,
zlatým pruhem
stny
pemí,
na stropu utkví lehkým vlnním, až
lampy záí temn narudlou, dohoívá matn v bílém skle,
s
jež
'
se spojí v jeden písvit zažloutlý, v
A
nmž
celá jizba rdí se
rdí se
purpurem.
právem. Vše tu v nelad
a v smsici a v zmatku malebném, jak uchvátil je vášn bsný vír.
Ten k ústm dívky
sklání v
spánku
ten ruku kolem pasu ovíjí a tiskne, jakby ješt
že jeho
nevil,
co dávno rozškubal.
jest,
Nad nedopitou íši naklonn ten ze sna mluví o svých výbojích,
ten líbá nahá v klín hlavu
a
rže
spadlé
se místo
adra, onen
zas
klade spitou rozkoší;
ženám
kadeí
s
ranní rosy prsvitné
skví rozlitého vína kapkami,
a
vn
jich tak
siln opojná,
tch
jak z objetí,
sn
a
polibk
by .stkána výše k stropu stoupala.
Vše strháno a s bujných a s nahých
i
s
hlavy závoje
ader šijí
jak velké slzy
s
šatu okovy,
perly servané,
leskem zkaleným,
rty,
koberc
ve tmavý samet skvostnýcti se
rozbhly.
Se smrtí a ptá se
lampa zhasíná.
Již
její
den
jí:
>Co vera bylo zde?«
probouzí
se
lampy odpovídá: » Orgie !« a ptá se dne: »Co nyní nastane?« Den odpovídá: »Viny hlod a soud!«
svit
A
lampo, jakby štvána výitkou,
svým svtlem neesti, zachvje a zhasne docela
že sloužila se
.
Zda
Šel
nkdy
jsi
kde tisícletých se
chvje
tisíc
.
.
pustým pralesem,
kmen
vrcholy
neznámých,
bájí
kde v rozvalených skalin ústupu se
erná moál, k
sms
výbžky
skal jež
divých kvtu,
vlhkou
nmuž
vn
chýlí se
opojné,
koenv,
a staré
plísní zvolna šediví:
zde noha tvoje v mechu, jehlií^ jež trouchniví zde tiše od vku, zda nestanula, nezachvla se, jak božím divem náhle dotknuta,
moálu temné
když nad
zrcadlo
svj záný
kalich lotos pozvedal? vlhkých stínech, rmutných výparech on bílou svoji vznáší korunu, z tmy hledá slánce, které sporými jen vniknout mže k paprsky a lepým tvarem okrouhlých nad ernou tní neproniklé tmy,
V tch
nmu
kvt
jak v
O
dtinné
Marie!
se
houpá
Tak luzná
dve!
krása tvá
104
moál úpadku
na tento
kvt
jak lotosu
a vin,
zlatý strásá pel,
svtlým paprskem dobrota K tvé kolébce kdys dva strážné postavila andly.
hanby
stín
plašíc
!
vná
Z nich jeden
ml
chránit
tvou nevinnost
a druhý tla pvab arovný. Ó rci. kde jsou ti strážci edenu? ó smutná vzpomínko Ach, první z nich již ped dvanácti lety bolestn nad pádem tvojím zalkav odletl
—
zpt
v istý ether, jehož
nehodná
duše tvoje stala vinou svou. druhý? Zím jej; stajen záclonou za tebou stojí spitou lásky snem
se
A
a v též
dlan pláe
.
jasný tiskna obliej .
.
pro? Ó
ptáš se,
nediv se,
dnes první vrásku našel hlubokou na prsvitném a snivém ele tvém. Jak obstojíš te v návalu tch vln?
Pro
vnoila
kvt
lotosový
1
t
krásy
jsi
v rrautný jejich kal
záné duše
své?
andl nyní pomalu
— ím
pak ti bude svt? , láska potom? V klínu matky tvé on tkal v tvé snní duhy kouzelné, opustí
ím
ped nebezpeím
kryl
t
v
peru
svou,
a když Jsi klesla láskou svedena a nevinnosti andl uražen
t
—
on tebe omlouval opustil krása tvá i a vždy byl s tebou. palivým tvé vášn vichrem sžata se louíc s tebou pláe nad tebou. Ó spi jen dále! spi jen, Marie,
Te
105
andl kídla
krásy
tvé
letí
již
a taje
v
horkou
bolesti
slzu
k Otci svtla:
dí
rozepjav
za prvním strážcem tvým,
ráj
»Vvrkni nad
ní
soud!«
Pravidelný dech
Je ticho v jizb.
Svtla zá, dne pibývá, tká na podlaze zlatých proužka sí, že myslil bys, to hraje nad zemí mdlý odlesk tpytných kídel andlských. jen ozývá se spících. stále roste, jak
jež
Je ticho v jizb, sotva
chvílemi
kdos ze sna promluví neb sebou hne.
Snad hledá adra, s kterých mdlá jeho hlava, nebo hledá i
svezla se rty
ve snu žízniv po jich nektaru,
Tu hedbáv
zašustí, zvuk polibk, pak dlouhý ston jak nhou unaven,
ticho zas
a
.
.
.
II.
V
zrcadle.
Te
vstala Marie.
Sen dotknul se svým prstem výstražným tch vábné krásy snících rozvalin, žel
rozvalin
—
a
pec
tak
arovných
rukou obliej, jak zapudit by chtla tžké sny, a miláka, jenž spal jí na prsou, I
pejela
si
dál pošinula. Dlouhý, Mythy.
erný
vlas
8
106
pres mramorová, oblá ramena rozvlnil se v sterých prstencích
jí
prsoum, která vlnila se jak dva kvty vodních lilií, když prudký vítr zerí hladinu. Zrak plný vlhkých stín hlubokých, jak v nekonenou dálku napjatý, na jednom utkvl míst, jeho lesk a padl k
jemn rosný byl, jak ve slzách by stápl zpola zlatý paprsk svj. Žár vášn v krbu jeho dohoel, a pouze nha jemným teplem svým a klidem snivým touha skojená azurnými hrály jiskrami. v A celé tlo vzdušné, prsvitné v ped sklonilo se, ttina ohebná,
tak
nm
a jak lilie hebká lodyha, když noních vánk ilé hovory, a strom slavný šum kníže plnoci, jí oznamují, že bledý msíc vyšel nad hory, a že již erných sosen skupení a
chvní
vln,
svým mihotavým stíbrem oblévá Šat prsvitný v malebném nelad tvar bok jevil lehkým nádechem, a
kam
tam
nestail bílý jeho lem, erných vlas havraních
stíny
své rozhostily vlny soucitné.
ó již
byla posud krásnou žena ta, zvali
O
híšnicí.
jaký div,
Jaký div, vasu tla jejího skvostnou že v tak rád vrh' každý ctnosti svojí Však vtší div, že ona žíznila. že tolik milovala
!
kvt
107
Že stále práhla, stále toužila a hledala, že nikdo neskojil ten
sopený
žár srdce jejího!
Te
na kraj lože sedla v myšlenkách a obrátila hlavu ku stén a zachvla se prudce. V zrcadle svou uzela tvá ale bylo jí,
—
—
nkdo
jiný kynul by jí vstíc ocelové plotny hlazené; tch oí výraz mnohem hlubší byl, jak duše sama hledla by z nich,
jak
z
té
a duše
A
pod
ta
úpla by
jak
jakby
v
tíží
bolestí
marném
zápase!
sob vit
nemohla, že ona to ne fantom jejích sn, se stolu vzala prudce zrcadlo a ješt hloub v šer jeho nejistý se vnoila, jak svému obrazu by na dno duše chtla dohlédnout. Tím prudkým, náhlým tla pohnutím
—
spad' lehký šat jí s ramen docela; i nezvedla jej, hrdá v kráse své
zde stála jako socha antická, jak Psýché kladouc tiše útlý prst
na uzavené, mlenlivé
A
hledíc do zrcadla snila dál.
Kýs
cizí,
posud nepoznaný ton
se náhle ozval
jak
Tak
rty.
v ní
kýs cizí ruch,
poup, když má otevít plavci jest,
se v kvt. když v dlouhé pouti své
!
108
nekonenem nmých,
tím
tichých vln,
po sterých bouích, mlkých písinách a strmých skalách, vírech hltavých, ve slunce sklonu v dálce obzoru pruh erný uzí stále rostoucí, a neví, zda to
beh i
oblak
jest.
vzmužila se. Chtla ousmškem se jako ptáe pestrou perutí nad pochybností vznésti hlubiny I
—
le písný soudce
vzbuzen jednou,
jsa
svj a
nitra jejího nestišil
napjal luk, jenž sluje
deštm šíp,
se víc,
svdomí,
ostrých výitek,
zachvátil v letu ptáka rozmaru, že
s
pa jí
v
A
kídlem svého smíchu zlomenýmsama vládla te
ve propast, jež
duši prázdná, hrozná,
nesmrná
povode,
jako jarní kvapná
s hor roztavivší snhu laviny, a v slujích skalin spících ledu kry se valí, rostouc každým pohnutím,
rve
ke
i
strom až
pres bradla
chlum
a strhá rázem
kterými 3
lovk
s
divým rachotem
letí
v údolí
hráze ochranné, tichý rybník spjal,
rodný živel svj, vstíc a klesne v objetí
tento, tuše
mu
letí
a spojen s ním se krajem rozlije: tak stále více, stále mocnji a boulivji rostl píval ten. Jak ochromil dív ptáe rozmaru, tak zaplavil te hráze rozvahy, a veliký, jak moe prasvta, svým valným proudem trpkých výitek
!
•09
nad prázdnem jeli' duše huel sám » ím's posud byla? Hímal hlas ten !
Lid na ulicích híšnicí t zve, a ím tvé srdce v tiché plnoci?*
a
A sí
Marie, pelétla
nechtíc,
— dne
zrakem svým
ostrý,
bílý
svit
tak stízlivý, bez barev kouzelných, bodal v duši; v lampy plápolu jí jak jinak hrálo, lesklo^ tpytilo
vní opojnou hrzou Marie,
se všecko záí, I
zachvla
se
a v zrcadlo jak
?
znova pohledla,
tu zdsila se vlastní krásy své, a v plaché tísni zvedla závoj svj.
Jak i
a
dcko bojácn
bílé s
se zakryla,
ruce zahalila v šat
chvním
jen a plaše, po
stran
dál stopovala v zrcadle svou tvá.
Tak jemná jen, Hle, vráska na ele však vráskou zstane a poroste, a tisíc sester táhne za sebou a z jejich ryh se noí píšery. z nich první stáí, druhá sluje smrt! Ta vráska mluvila, a Marie se dsila již dát jí odpov; !
jen
mlela
a strachy
chvla
se
a po kolenou plížila se v kout
a sklesla tu pod jak zralý klas
tíží
zoufalství,
pod srpem
v
podletí,
a první slza, krystal perlový, jí zvolna stekla pes tvá ubledlou
a za ní druhá a pak celý proud.
Tak
v rose jitra
chví se
lilie.
v
n.
110
III.
Od prahu chrámu k prahu nekonenosti.
Na
otálet zde? Každé pohnutí, ruch nejmenší i spících ston a vzdech ji vraždil výitkami. Rychle dál!
Na
teba
svdk
její
lítosti?
Jen rychle odsud! Rychle! Ale kam, to se neptala. zde v cizím la, polekaná »kam« se Zda táže
mst
—
když vidí lovce v stínu dub spát, když vidí chrty, jak ulehli v mech u nohou pán lovem umdlenych? I
bží slep, mlází
proráží,
ím skály, rueje? jí, pouze as jest vhodný k útku a nikoli ku pemítání »l
hráze
Te
šat upravila
i
vlas scuchaný,
a naslouchajíc tiše vyšla ven. Byl jitra as, však živo v ulicích, jak svátek dnes by rozpjal
nad
svj slavný ruch. Lid proudil ve
rzných kroj
zástupech
pestré smsici,
tu v davy splýval, tam
Le kroky všech chrám nedaleký
v
mstem
pec blíže
se
dlil zas.
jeden lákal
cíl:
námstí.
stáel šumný vír, a vtšina šla šerým portálem do svatyn tam svtla hoela a oltá skvl se v skvostné úprav, zpv zvuel z chrámu slavn velebný
Sem
rychleji se
;
111
otevených dveí obloukem se nesly vonné dýmy kadidla, vvš vstoupajice v modrých kotouích. Zá slunce hrála okny pestrými. a
a stlumena jsouc jejich barvami, v šer chrámu tkala zlaté paprsky
tkala po vlnách kadidla, zabloudil by erný na oblak, jenž Boha tajil ve svých záhybech svit z jeho tváe Posud Marie jak bublina se dala proudem nést, bez myšlenky Šla rychle davem tím, jak za svým pudem prchající lan. stanula. Lid vcházel do chrámu. a
jak
Te
Kol ní, jak v snu se stíny míhaly; slyšela jen hlas, však nevidla bolnou hru. protkal oste ten a jí a na to v davu ruch, »Hle. híšnice 1«
—
—
a
jak ustupují dál
cítila,
— hlavu
pozvednout
a straní se
jí
se obávala,
horký, parný stud
jí
polil
Le
skrán, noha chvla
vle
se.
byla citu pevnjší,
ku prahu chrámu nohu napjala a tlo nechtíc v ped se sklonilo. Již stála na prahu, již zela v chrám, zá svtel postihla slavný zpv, an tu tajný hlas již chtla vkroit soudu zahml v ÚTobách: jí troubou »Stj, ani krokem! Zpátky! Tento práh smí pekroiti pouxe nevinnost !« Kdo byl ten hlas? Snad pouze smysl klam, i
—
snad stud a báze stkaly pelud ten ? Nuž ješt jednou! Hle, jen pouze krok
112
chrám
a vejde v
a
— le
tom
v
zahml
zas
s vtší silou hlas ten mystický »Stj, ani krokem! Zpátky! Tento práh smí pekroiti pouze nevinnost!* Tak po tetí též. Kdo byl tento hlas? klesla na práh; slzí rueje 1 bez vzdychání jí tekly do ader
a
kámen objaly chvly nmou žalobou. chrámu zpv znl slavn velebný,
a ruce spjaté
a rty se
A
z
na kolenou žehnal starý
lid
a
mnoho
vné
mluvil
knz
o lásce,
pokání a božském soucitu. Jak v snách slyšela všecko Marie: zde v chrámu dveích sama nad sebou soLid vynášela písný, strašlivý. Ten chrámový práh byl jí rozcestím dvou rzných svt. Nutno voliti! 1 sebrala te všecku sílu svou a oslovila v duše hlubinách k nám hovoí, ten tajný hlas, v nmž a ptala se ho: ^Zakázas mi v chrám, nuž povz, co mám init, kde mj cíl?
Bh
Pl
žití
co dlat
mého váše strávila, mám, než druhou jeho ást
pinésti v obt slzám lítosti? Jsi spokojen?« Hlas odpovdl: »Jsem !« »Kam jíti mám?« Hlas pravil »ZaJordán!« 1 vstala Marje tichá, zmužilá, jak velikou by jata myšlenkou. :
Co vlastn pece
však
chce, šla,
to
kam
sama neznala, hlas
Sla rychle; lesklé perly se ty
nmé
svdky
jí
poruil. šíje,
sterých objetí.
113
te
strhala a v zástup
jež
modlili se v
žebrákv, chrámu pedsíni,
drobných penz hodila. Šla rychle; smavé kvty z kadeí, ty nmé svdky sterých polibk,
jak hrstku
v prach hodila a zašlapala
Šla rychle
každým krokem
je.
silnjší
se, strážc v brán s z cest rzných, která v dál se tratící jde k Jordánu, a pravou zvdvši
chvatem ptala
a
ti chleby ješt
v
brán
koupila,
a zahalivši v závoj hlavu svou šla cestou k poušti. Slunce pálilo, a nohy nezvyklé se vzpouzely
—
v nitru jejím volal: »Dál!« Tu tetího dne žlutý poušt lem, jak bledý pruh se na obzoru mih'. Jí z nohou tekla krev. Tu onen hlas
le soudce
v ní naposled se ozval, sladce znl, jak dozvuk zvon v šeru svátením
»Dost poui
tvojí !«
a jako slunce v plné glorii nad písky vzešlo, tak jí ve klid
poušt
vzešel.
:
Klesla do prachu,
Byla u
adrech cíle.
IV.
Sfinx a žena.
Zde poprvé tvou vládu blaživoa, žezlo poznala, ó Samoto, ty snní íše, trne myšlenky Dech tvojich dum jí ovál horkou skrá a k retm, zvyklým pouze líbání
tvé
11-
tvj naklonil se pohár bezedný, nekonenost hostí v nitru svém. Sluch, zvyklý Septm lásky opojným, jenž
te hymnu
ticha vnímal m\stickou,
na místo strun a
ev
šakala se
zvuk cymbálu
dálky ozýval,
z
když první stíny padly s obzoru a místo smíchu hluné orgie jen vítr
zvuel
v
;
písku ložiskách
neb v tuhých listech šerých kaktus. prach setásaje s jejich vjí. Stín poušt kles' jí poprv na elo. Cit závratný!
V
té
dálce bez mezí,
již
pouze valné nebe objímá,
již
prostor
svt
drží v klínu svém,
kde sotva lev se tají v kovisku, jak chlum žlutého písku oživlý, kde sotva palma kývne korunou, v tom valném moi, jehož ostrovv jsou zbytky zasypaných karavan. zde ona sama stála cítící,
sem jak
žití
ob
hvzd
svého trudné tajemství vnesla, by je hlídaly
rratný lesk a
Kol rozhlédla se
—
poušt mlení. prostor bez konce!
Šla dále, dál a prostor stále
te
zdál
se
vlnit,
pak
se
ros,
sklonil zas
sporý bodlák šíil drsnou kle, tam cosi rýhou v písek mizelo snad pramen byl to kdys te siružina. Sla šestý den šla ve dne za vtrem tu
—
a
v
noci za
hvzd záí míhavou,
a když své vítr složil a
hvzdy
v
—
perut mraku zhasly pochode,
115
Šla
za svým
Tu
náhle
srdcem,
plá
se
kam
velelo.
jí
úval klonila
v
dva chlumv nízké z písku naváté a mezi nimi jakés rozvály kdys to býval chrám, se tmly z dálky
—
te rumy
jen,
dv sloup
ve oblouk svorný
blíž
hlavice
se sklonily,
a jakby skrýt se chtla pod nimi
ped vedrem
Déš
s
vtr
slunce,
sfinx ztroskotaná
vtrem tahy tváe
a drápy
a
lví
s pískem Šedým hbet skoro zavát byl,
hlava
s
ohlodal
prsy mohutné
prach a
plamenv
písku trela.
z
okem
zanes'
do póla;
poprsí
jen
upeným
v dálku
na obzoru z dálky míhaly. Dál staré zdi lem v písku tratil se, ti palmy nad nho se schýlily, jak siré vdovy; v úhlu za síingou pod obelisk klenbou ústup byl, kam o poledni padal jejich stín, kam šikmé slalo slunce paprskv, se
kam samum zale pouze ozvnou. Zde
zastavila Marie svou
Ku nohám
Zde zstala. Noc první pol ve spaní, pol v
pak za se si
sfingou,
asem
pou.
sfingy klesla umdlená.
kam
strávila
nmém z
ztrnutí,
palem vadnoucích
sneslo uschlé lupení,
vyhrabala
lože.
Celý den
tam v stínu sirávila, le sotva noc nad neobsáhlou vzešla hladinou, hvzd zlatý písek rozsypavši tmou nad písek poušt, v\š]a ze skrýše,
116
nohám sedla; dlouhý vlas erný pláš jí spaJl s ramenou a oi, k hvzdám v dálku upeny, kdes jitro hledaly. Tak sedala, jak poušt duch Pi slunce východu
ku
sfingy
jak
lev,
s
kterým jednou chléb svj
sdlila,^
jak poslušný pes k ní se piplazil, jí
ruce lízaje; též
jí
vrn
složil
Tak sami
žili
asem ku nohoum
ást zde
své koisti.
—
ten starý lev
mladá žena, kol nich valná pouš, nad nimi nebe poušt valnjší a jako symbol obou tajemný, sfinx se zrakem, jenž do tmy noil se, a
jak svtlo hledal by, jenž ve slunce
zel bez hnutí, jak jím by neskojen. Lev asem val a žena vzdychala. sfinx mlela jen asem palem stín kles' na lva hívu tžkou, kosmatou, na elo síingy padla slunce zá a na skrá ženy sedla mvšlenka,
—
ped se
kterou divý
démon Samoty
na smutného zmnil andla,
jenž místo
»zoufej!«
volal
»dvuj!«
V.
Pozdrav poušt. Kdys
vyšla v
pouš.
— Den
chmurný slunce
v par neproniklé sít uvznil,
z
korou žlut narudlou nich kmitalo. Vzduch sálal plameny,
a
celý vesmír jedna
Že pouze
s
výhe
byl.
zá
117
Šla zamyšlena, za ní zvolna
lev.
Tu náhle temné, dsné huení z dum zbudilo ji; hlavu pozvedla.
Kam
sáhl zrak, se obzor zatmíval,
mrak erný ped slunce se rozložil,
jak záclona
plamen, do vír
pln dusných
a žhavý vítr písek
hnal divoce, tu v sloupy obrovské jej zvedaje, ty vzduchem nesly se, jak
samy
Šly
by,
i
jak
tímány
by titanskými byly rameny, jež zakrývaly asy zrádných par,
tam kola víná ryl
v
v
písek rýsoval,
adrech poušt,
která
pod jeho dechem, náhle
chvla
ztajil
se
se
náhle vybuchnul, a celý déš drobného písku rozlil prostorem, jak z raket snopy jisker létacích. Tu zdálo se, že ruce neznámé se kloní k zemi, jak obrovská dla mrak dol kles', a její každý prst byl písku sloup, a dla se svírala a celý liják písku padal z ní, jak démon kýs bv chytil celou pouš a ždímal ji; pak všecko v jeden mrak se slilo valný, který zvolna rošt, jak hvzdy chtl by strhnout ve svj klín, je smísit v zhouby chaos jediný a
a vychrlit
je
Stvoiteli v tvá.
se, dv ramena nad obzor rozpjal, jak by v objetí svt rozmáknout chtl ticho hluboké! V tom horký vítr roztah' perut
Ten obr vzpímil
—
a sterými
šleh'
po
nm
jazyky,
118
onen kolos biblický, jejž ve svém snní vidél Daniel, když Štrk se dotknul nohou hlinných, a Jako
tak velký, valný, zvolna svalil se
roven pohoí na tuhou zem le dív než mohl celou tíhou svou si lehnout na ni, jak na moe mrak
jsa
;
a jako mlha nad Šer propastí, již
druhý
vítr
kídlem po
v prach rozmetal
jej
a
jak
nm
šleh',
pouhou
sme
jej házel kolem, nová údolí tam vyhloubil, tam hory nakupil, tam dávno tlící kosti vyhrabal, tam zbytky zdí, jež celá století pod pískem snily, strom koeny, s palm suchým listím v jediný sme a v huku boue píšern se smál.
Ó
a
jaké divadlo
—A
1
Marie,
sotva srdce v tle bilo
pec klidn
stála
s
vír
jí,
elem vzpímeným,
zrak cloníc rukou v dál se dívala, jak obzor
tml
se,
v
tvái
cítila
v šat písek padal jí; k zemi klesnout jeho mrak, tu vítr vzal jej na své perut a kolem ní jej v dálku tmavou hnal, jak ohnivými bii andlé by hnali z ráje zástup démon Tu z této spousty v dál se nesoucí cos bílého jí k nohoum upadlo, vír dále spl a Marje zvedla to až zmizel kdes jak mraku kotoue; svit slabý z mlhy husté prodral se a Marie vidla, v ruce své
žeh plam.en,
le když
ml
—
že drží lebku.
—
119
Dlouho jak.
oních
strnulá ve
zírala
dlk
Šer,
na vycenn3'ch zub šklebný ad a chvla se pod tíží myšlenek. Kdo promluvil k ní tímto posláním? Zda pouš, zda boue, i snad nebesa? Zda touto lebkou hrob ji oslovil, i byl to pouze pozdrav pustiny? Jak tlumoiti daru toho re? Ta lebka druhdy snila, myslila,
oi
ty
a ješt
plály, ústa
te
líbala
zdálo Marii,
se
že po polibkách prahnou. I
a
vzala
ji
Tajemství!
retm svým
a tiskla k
k srdci zas a v plái zvolala
»Zas bohatou jsem v svojí samot A rukou rýhy na ní stopujíc šla
dále pouští
—
lev
ji
!«
sledoval.
VI. '
Bou
Lev promluvil.
minula, jen mraky strhané
nad prostorem jak obrovské a jež strhal
se
prázdným míhaly
dsné
prapory, zápas živl vzbouených.
Vzduch tichý byl a veer pomalu íš zlatou sn svých k zemi uklánl.
Ta po boui
se tichá stajila
jak skonejší se dít v kolébce,
jsouc usedavým
pláem
znaveno.
120
Kraj
zmnn
dech
boue
tu nanes'
tam stará vyplnil, pohoí.
vryl,
písin
nová údolí
tu
byl,
celé
Jak pouští dále spUa Marie,
uzela pol zasypané, tla velbloud s lidskými tly v svorném objetí. Vše mrtvé bylo, vlasy spáleny
tu karavany trosky
i
kže úd,
i
v
dlky oí
ps šat
zpnná
ústa
v
písek napadal
zem byla bezdn, serván vtry vesel míhal se zaryta v
a tepetal; u sedel velbloudích dv láhve plné vody visely, dál tamburina v písku ležela,
pak nco zbran. Všecko bez Krok plachý zastavila Marie
hnutí.
okem soucitným na strašlivou tu koist Samumu. Le náhle vzkikla, jakby uštknula a dívala se
zpt
tvá
dlanni smlostí a zase novou hnána se nad mrtvoly plaše sklonila. Ha, je to pelud, je to skutenost? I
ucouvla,
upen,
dívala se dlouho,
na jednu ji
kryla
vzala v
z
mrtvol; na zem poklekla,
náru, tásla, chvla
obrátila k
blíž
sob
a v svitu luny, která
nad hlavou
a
její
jí,
obliej
pomalu
vzplála
znetvoené dechem
úplkem,
Samumu
a smrti zápasy a úzkostí,
pec
poznala ty tahy lahodné
a druhdy milé
jí!
Ach
to
byl on!
121
On, za nímž spla on,
s
v
nhož aJer
híchu
objetí,
hlavu povznesla,
když vzbudila se v noci orgie, ást lepší duše její. To byl on, jejž milovala celým srdcem svým, a s láskou ženy, která všecko dá za
obt
To
lásce svojí.
byl on,
v smrti spanilá! milá tvá Byl ješt mlád, snad mladší docela než ona! Hle, jak erný jeho vlas
ta
i
ku skráním padal v skvostných prstencích, jali nad rtem bledým, nyní zmodralým, se
prvních
vous
Ty sliné tahy
kmital lehký stín
ztuhly v
úsmvu.
nmém
zoufalství, tásla jím v svém I uhaslou jak mohla tím by jiskru zas roznítiti v požár života;
tžká
a když bez hnutí se v
náru pláem
m.rtvola
soucitnou,
jí
svalila
tu ji
zoufalým chtla vzkísit. Sedla do písku,
v
kiín složila to
a
plakala a
s
tlo vychladlé,
vyteštným zrakem
dívala
se v ztuhlou tvá, tak zohavenou te. Co myslila? Jak mlha klesnulo cos opojného na ni, ped zrakem jí
táhlv všecky noci rozkoše,
jak luzné dívky v tanci veselém kvt na skráni a perly ve vlasech.
a slyšela zas jásot
cymbál,
tluk tamburin a hovory a smích, a
vidla zas íše
a
cítila
rt
a
rukv
stisk
Mythy
kypící,
parné prahnutí, a ader vlnní. 9
122
I
Svou mladost vidla: kolem ní, jak nahá bachantka, v divém tanci bretan s révo\ ím
plakala.
šla jíž
byl strhán
rovnž
ta
úd
s
bujn ztepilých; Co nyní jen?
plakala.
Má všemu
Má
odíkat?
se vrhnouti v ten
zase zpt, lákavý,
jícen
má poušt
stín, jenž na elo jí pad\ své, jak pouze tžký sen?'' duše stást s Vždy jdeme všickni stejn k zhynutí, po ržích, jež slují rozkoší, po bolesti hloží ostnatém. Kde zapomnní? Pouze smrt jest mír, a jedno kterou branou vejdeme
a a
v
íš
sn.
jejích
naklonila se
I
slzách zoufalství
a líbala zas v
mrtvou tvá, a náhle zdálo že mrtvý ret pod jejím retem že opakoval její polibky, že tuhá ruka rázem oživla
tu
kol jejích
vinouc prsty své,
—
lásce
milovat
Jen
1
.
.
.
a
V tom mraen, písn zuby
jí
na klín
pouš
již
a kterou
k
jí
man
nohám
A ona?
vyceniv,
lebku položil, dala ješt ped chvílí,
—
v
se
složiv lebku
leh'
piblížil se íev;
tiše
nad mrtvolu
A
vzplál,
druhdy v lásky sladkém objetí. Ne, nikoli! odíkat?
jak
A
bok
se.
písek
pustila
drahou sklánjíc. na klín Marie,
jejím
s
dsným zaváním
dlouhý, rozcuchaný vlas,
jimž zastírala
milákovu tvá,
123
zpt
hodila, své slzy setela,
a pošinuvši drahou mrtvolu jak v oné noci tiše
s
ader
svých,
zrakem strnulým do myšlenek ztrácela. Noc zatím roztáhla své stíny nad zem, jako velký stan, zkad pouze lampa luny míhavá se chvla matn v mrak peletu. Jen z dálky asem dlouhý, smutný ev se ozýval, snad laná hyena se rvala s družkou svojí o koist. Hvzd bylo po ídku, pouš nažloutlá se se
se v
dálku táhla, ostrým obrysem,
jen vítr
bdl
a
asem
zahvízdal,
roven hrobai, neb jako on zas vyrovnával hroby, stásaje s hor navátých v dl sypké písiny. A stále u mrtvoly iVIarie v svvch bdla snech; pol zela na lebku a z póla na lva. Zvolna míjel as S.o k jitru již, když mrana zmizela.
jsa
Chlad svítání Lev, jakby
táh'
uho
jal
hrabati se v
Tam
uložila
pouští.
Povstala.
myšlenku, písku. Hrabal hrob, její
kvapn
mrtvolu.
Lev pomoh' zahrabat. Pak usedla opt na hrob soše podobna
si
Sem
uložilo
sen své mladosti.
Zas byla klidnou. Zase cítila svou starou sílu, starou odvahu. Vše nyní z hrudi svojí vvrvala Tam b) lo prázdno, mohla slaviti tam vjezd svj Nekonenost. V nový svt a v nové žití bránu našla te.
—
124
Te
celá teprv poušti patila,
ím
majíc v srdci. jí nyní svt? jeho sny a plaché nadje? mla v sob. Dív než nachová
pouš
ím Svt
nad obzor vzplála vstala
již
jitra
záplava,
k odchodu, klid v mysli své
a v hloubi duše jasnou
zái hvzd.
VII.
Zo na poušti
Již
V
ten
muž
as
let
simu s. žila
tyicet,
na druhé stran Jordánu
objevil se, prosty poustevník,
staec v zraku smrtelných, však zásluhami velký ped Pánem a odíkání pravdou mohutný. Co pelétlo mu rok nad hlavou, sám nevdl. Dív mezi lidmi žil a vetchý
a
stedem
jejich
kráel
veliký
;
by k vcnosti ml a jeho duchu rostly perut. Dív mezi lidmi mraen, truchlivý stál jako cypiš v plesu pírody, jenž o mohylách sní a hbitovech; te na poušti stál jasný, poklidný, jsa roven cedru, který zbrázdné své elo blesky zvedá k blankytu, a s dvrou se dívá v budoucnost jsa s vtry spátelen. Tak Zosimus.
te
v poušti
žil,
blíž,
125
nesmrný, Jenž dímal v dítti, jenž vrhnul muže do života vln, kde nejdivjší vavou kvply, ve starce na pouš. Z klínu Samoty on chtl se sklonit srázných do hlubin nad Nekonena vlny mlící, jsa dcku roven, z klínu matky své jež nad studn se kloní vroubení a natahuje ruky po hvzdách, Git
svdn
jež
On jíž
hloubi jemu kývají.
z
hledal Boha. Pravdy nebylo,
neobjal by
duchem všestranným.
proud mohutný, jenž spje v temno: vidl tisíce,
On vidl
lidstvo jak
jak nechají se nésti vlnami
a neptají se »
Le se
on
se
odkud «
ptal.
ani
»kam
)
Šel k zídlu nazpátek,
k lovenstva první kolébce a poznal záhy, jedna myšlenka že v zlaté uzd tímá oblohu,
svt soustavy. hvzd koleje On tušil ji, a slovem obsáhnout nazval Bohem ji; nemohl, ji i
i
neb srdce lidské musí modlu mít,
ped
níž své úctv pálí kadidlo,
musí stže mít, jejž záchyt když v divé boui vše se ítí v zmar On stále hledal. Když spl pouští sám a zástupy hvzd uzel nad sebou. tu íkal k sob: »Ejhle, zrcadlem tm valným svtm, velkým, nesmrným jest lysá moje lebka; pro mj duch, malý jen a tlem obmezen, by nemoh' býti toho zrcadlem. a
a
,
126
jenž sterý život budí
ped námi miti moh'
jenž
bv
rozlet
hmotu
vdech' v línou
kolem nás, svém rozvoji kídel svých,
jenž v
byl,
jiskru
života?
Hle, jaké lidstva velké ureni.
Boha svého záným zrcadlem!* A když svá pouta roztrhala bou, být
když živly rovny smekám dravých kol zuíce jen zhoubou, zniením a smrtí hrozily, on klidn stál a íkal k sob: »Na má potebí té zem Bh? Jak zrnko písené on setásti ji mže s ízy své;
le práv
tom
jeho velikost,
jest
neuiní toho. Vtry jdou
že a
v
fen,
mrana
spjí,
jest
kam
mž'
lovk cesta vložit
vtší
má V na
že rozšíit se
lovk le
vše bez konce,
jich,
že
myslí dál,
tím jen cíl
že
v
mž'
svj
pouti své se ptát:
nejistv
pírody, ohromnost
klín valné
mže
v
ona pouta otrocká, do kterých s Prostorem jej upjal as.'a strhat
Tak myslil, bádal, tak žil Zosimus. K té hranici on dospl mvšlenkou. kam za svým srdcem došla Marie: on žitím plných stálých obtí, a ona viny temným bludištm, však oba kídlem touhy po pravd. Již dlouhá léta žili na poušti. On v duši svojí nosil jasnou zá, cos jako odlesk píštích
ervánk,
nichž vztyí lidstvo myšlenky své chrám; a ona v srdci zoi západu,
v
127
mely
bludy starých století, vzlétla fenixem. pravda by záhy Je oba odkojila SarDota, v
níž
týž osud,
Jenž
je
ped
svedl
lety,
zde mezi nimi Jordán položil, snad by jich srdce lépe uzrála,
by zrak zostí'env dálkou bezednou spíš poznal východ .
.
.
I^éta
míiela.
Vlil.
Sen. Noc klesla k zemi. Stedem pustiny spl Zosimus jak vždycky zamvšlen. Cim jemu tmy? On svtlo v duši ml rozhlédl se kolem, uzel strom, I obrátil k nmu kroky umdlené a
v
soucitný šer jeho haluzí
na tvrdý pe svou hlavu podepíel. a usnul tiše, jako na klínu své matky šastné dít usíná.
Sen podivný tu jeho duší spl:
moem
bez lirází Bvl na lodi, iež paprscích, v slunce se kolébala ve bílých plachet šperku záícím
na modrých vlnách labu bájená. Den parný byl, lo jela pomalu.
158
Zpv
lodník, smích, kik
a
hovory
se mísily ve lkavé tony strun,
cymbál znl tak bujn, divoce, s ním o závod flétna unylá, a v jejich souzvuk jako hluný smích rolniek ples zvuným cinkáním. A na palub jaký shon a rej Muž každý vznášel v ruce plnou íš a tamburinu žena nad hlavou.
i
a
pa
!
bylo vše, jak v
I
asech
antických,
když Dionys spl v maenad prvodu, na pouti svojí roznášeje kol
kmen
A
révy a
ním
s
ples a veselí.
divý vír se stále zaplítal
a šílenji
znl
pekyply
až
cymbál,
jek
vína poháry
íše smysl. Jaká orgie
i
ped
tváí nebes v slunce
glorii,
Zdálo se, zde v prosted oceánu jak naposledy staré pohanství by pádu svého dsnou výitku v tvá nebi vrhlo v smíchu šílenství! A tento olymp ml svou Venuši. !
Hle, prostovlasá v ruce plnou se
míhá všady, duše
Šat v tanci spad'
zrak divým
Kde
jí
ohnm
íš
orgie,
dávno s ramenou. leskn plápolá!
tam utajený smích tryskne paprskem, kde zjeví se, tam noha u mdlená zas v smlejší skok svalv napíná, zjeví se,
zas k nebi
ret
hledá
smlým
bok tsnji novým požárem oi! Kdo jest žena ta'' ret,
se
ruce pnou
se
vznítí
kol a
129
Jak spanilá jest ve svém nelad! Ten skvostný vlas! Ten úbl ramenou! Ta vlhká nha oí kouzelných Jak odolati jim? A znova zas !
hudby
zní
íše petéká.
ples a
V tom zatmlo
Z hlubin vod
se nebe.
se vztyil náhle ernotmavý mrak; ros jako hydra báje, obrovská na všecky strany rozpjav ramena. Již
slunce
již
divou
jícen šklebivý,
v
zhltil
smeku vtr
a v plesu ryk a
rozpoutal,
hudby zvuný smích
vpa
náhle táhlým hromu dunním. íše vypadly všem rázem z rukou, spilý kapitán a mužstvo spilé. ženy úzkostí te úply jak díve rozkoší A vítr hvízdal jak by se jim smál,
Ó
jaký zmatek
!
"chy koráb jako mí, jím zatoil a hodil v
k nebi vrh',
jej
prohlube,
kde vlna vln podávala jej Strach dotknul všech se prstem ledovým a probudil je. »Bda, bda nám, hnv boh vzbuzen nyní znií nás!
ím svých
smííme
hích
Hle, Marie,
jej?
Koho
vrhnem již
v
za
obt
more vzbouené?
zovou híšnicí!
S ní do moe! a my jsme spaseni A všecko te se k žen hrnulo, jež ped chvílí jim byla královnou a
A již
duší plesu.
divá
»
!«
Rychle v moe s ní!« surových
smeka plavc
na ubohou ženu vrhla
se,
130
ten šat
jí
pst ovinuv ku
ten vlasem
rval,
zrak obrácený k
pod rukami
smýkal
lodí
si
kraji paluby,
hnvným nebesm
se chvjíc strachem,
a ve
hlas
ji
a ve slzách
chátry zbsilé
té
nad propastí Jen okamžik
nádherným
již
polonahá skór,
stála
Marie. náhle v
V tom
boue ruch kik plavc nad hrom silnjší mocný zaznl: »Stjte Nazpátek !« ,
.
!
V tom
hlasu bylo cosi velkého
a strašného. Jak bleskem dotknuto vše ucouvlo a obrátilo tvá,
zkad zaznl hlas stál
ve stíbro Šat
ten.
Mezi plachtami
písný staec; dlouhý, Šedý asnatý
vous kryl
splýval
údy
v
vlas
prsténcích,
ztepilé,
zrak blesky metal, tichý, veliký stál v ruchu boue, mrano za .^ebou.
»Zpt, ani krokem dál!« tak poznovu do huku vln a vtr zahímai. »Ta žena patí Bohu! Pouze vlas kdo na ele ji skiví rouhav v soud Boha propad', jehož sluhou jsem. Le víe vaší bvch moh' kídla dát. tož jménem toho, jenž kdys ped vky od zem spousty vody rozdlil, já velím tob, boui, utichni Ty vino, i)oko se ty vte, stj a poslušn jak díve koráb nes!« !
A boue siichla, blesky zhasnuly. Jen poslední z nich starci u skrání jak aureola zaplál nádherná.
131
nmu
Vše udiveno k
mu
spchalo,
šat jeho lem šastným cítil moh', políbit kdo U nohou jeho v slzách vdnosti žehnajíc, a
tvaj-
On
nmu
pozvedala k zvedl
ji
elo
v
a
se.
Marie.
políbil
hlasem tichým vážn pravil k ní: » Vsta, dcero má, a jdi a neheš víc!«
a
A morem Kmet
vzbudil
—
se,
jak vzpomínal
by.
»tak stalo se;
již
od
let
Le
té
spla lo.
dále
tiše
Sáli' rukou na elo, »Ano,« zašeptal,
asi
padesát
doby prchio k vnosti.
hloubky duše mojí pro jen vstal ten obraz, jejž jsem dávno zapomnl?*
A
z
usnul zase. Ale nesnil víc
jen
cítil,
že
mu
cosi
;
pomalu
Oi otevel do tváe dýchá velký lev starý, neb se, zachvl a svou nad ním sklánl hlavu nádhernou. a vida, že se vzbudil Zosimus, jal váti se, a stranou uskoil .
a v
jak
A
bh
se
a
dal.
Zosima by
.
.
zasravil
se
zas,
lákal za sebou.
neb tajný, vnitrní hlas mu velel jít. Lev pouští vedl jej až k Jordánu. Zde našel mlký brod. Pak dále chvátal. Šli tak celý den, až v sklonu slunce v dáli kynula jim stará sfinx a palem vrcholy Lev zmizel za sfingou. a zbytky zdí. tento
šel,
—
132
IX.
Poznali
I
vstoupiti chtél za
Však mocný hlas
*Ho I
a
jej
se.
ním Zosimu.. náhle zarazil:
sem svj pláš, neb nahá žena jsem!«
poslechnul, pláš svlekl
za síingu
jej
hodil.
Za
s
ramenou
chvíli
tyž hlas se ozval:
»Nuže, chceš-li vstup
A Zosimus hned
vešel za síingu.
Na svadlém listí palem ve stínu, o sochy záda hlavou opena zde žena ležela, vlas šedivý až k patám splýval pres Zosima pláš, zrvta temným bludištm, však oko plálo ohnm mystickým a duše v tak velká záila, jak poušt prostor, nebes nádhera by rostly z nho.
tvá vrásek
nm
Hrzou stál
strnulý
bez pohnutí dlouho Zosimus,
až po chvíli
dl
hlasem nejistým
jménem Boha, zjeve tajemný, pro vyhledal mne lev tvj na poušti? O rci, co žádáš ode mne? Kdo jsi?« »Rci
A ona ekla
hlasem truchlivvm:
!«
las
»Jsem Marie, již zvali híšnicí! Jsem žena, která zapomnla svt, jsem žena, která zapomnla as se ztrativší nad bezdnem svojich vin nad vesmíra zánou velebou. i mých, Šat vetchý vkem spadal s vlas zšedivl,
má
le
tn
z
duše istá krtem
slz
úd
bolestí
plamenných
as
výš povzletla nad prostory a
!
Smrt oekávám. Ráda vítám ji. Le v noci vera ach, snad naposled, se ozval
lovk
zasteskla
já
hloubi duše mé,
v
vidt lidskou tvá. když svá kídla ohromná
si,
Te, vnost
nad mojí hlavou
tiše
rozpíná,
po tvái lovka, a po letech jsem hoce plakala jen touhou zas, jen lásky potebou! se smiloval. Ty's Zosimus! A Ty's vyrval mne kdys jícnu záhuby já zasteskla
Bh
a
v
nový život první obrátiTs
mé bludné kroky; ovšem klesla jsem zas v propast zpt, le tvoje památka vzkísila a s ader rozkoše
m m
hnala v poušt svatou samotu, žití mého sklon
a ješt nyní v
smím dkovat ti! Nejen v lidskou tvá, le v tvj se mohu dívat obliej Jsem pokojná a klidn umírám !« !
A vzpímila Kmet jí
sedl
líbal
k
svojím na
se
ní,
ruce, vlas
a
v i
loži.
slzách pohnutí
obliej.
134
A
ona vzala
v
dlan
a dívala se dlouho,
skrá
jeho
upen
do jeho oí, štkajíc ve slzách »Ó lidská tvái! Svaté tajem>t\ O vznešený ty Boha obraze !« Pak ustala a zase po chvíli: »0 Zosimel Jak Pánu dkuji, že takto mohu uvítati smrt
—
I
co jest
Rci,
Noc
Jen triumf života
smrt.''
»Poj,
vstala:
!
<
záných hvzd.
vzešla zatím plna
Tu Marje
í
chci
naposled
zít nebesa, poj, toužím naposled v hvzd legiony vnoit duši svou a opojit se krásou oblohy a dálkou
poušt !«
Vyšli
ped
síingu,
na stupe pólo pískem zavátý si ruku v ruce klidn usedli pouze chvílemi však nemluvili vzdech tajemný, neb výkik podivu
—
z
Jich
Ó
ader
ticho
Ó
jaká noc!
poušt
rozvlnil.
jaké tajemství!
Pod pláštm hvzdným velké duše dv, žíznící vnou touhou poznání se
opíjely nebes
nádherou!
A
jako ze sna stkala Marie »Mám louiti se nyní s oblohou? Pl vku lidského jsem etla v ní,
s
Ó
:
ní
mluvila!
Zosime!
Mn
zdá se
Te
mám
O povz,
jí
»s
Bohem«
smrt? tento prostor ohromný, co
je
dát?
i:ío
moje adra zvolna stupujc veernice záe míhavá se pomalu v mém oku zažíhá, že v
že
dech, který že unáší
se
svty
mne
dálku pohání,
v
zlatou perutí !«
A mlky zase dlouho v hvzdné nebe .
.
dívali
.
Noc již míjehi; ekla Marie: »Te odejdi jak sama žila jsem, chci umít sama! Jdi, jsem smíena! Až jitenka se vznítí na nebi, tu
k Zosimovi !
Mj hrob jest pipraven. zavje ho. Vezmi s sebou lva, jali on tob bude pítelem Jdi! Hvzdy blednou, vítám ervánek!* A plaíc padla jemu v objetí. mne nebude!
Bou
mn
i
136
X.
Jitro Však vstala klidná. Zašla za síingu. A krokem volným v srdci tžký žal zpt ku Jordánu kráel Zosimus, lev za ním tiše s hlavou sklopenou. Když zhasly v nebi hvzdy poslední a rudý lem když jitních
ervánk
pouš
obrátil.
V
té
tu
políbil,
chvíli
zadunla,
a více
víc
i
i
i
tml,
do víru
vítr
zaházel
se zakroužil a zavál,
zbytky zdí hrob Marie
se
náhle obzor daleký
se sloupy písku
bou
kmet
sfingy poprsí,
palmy
truchlící.
A zase kráel dále lev smutn za ním .
.
.
Zosimus, Tichá byla pouš.
POKÁNÍ DONA JUANA, (1877.)
Mythy.
10
r\.olem erné, holé skály, v
stedu
jejich
tžké dvée,
etze plném ezu
na visí
na nich kladivo.
K tmto dveím poutník mocnou pstí,
pišel,
kladivo vzal jal
se
prudce bušit do
pi tom
vrat,
volal divoce:
» Otevi se, bráno pekel, odemkni svj bezdný jícen,
píchodem mým vyplnn úel tvého stvoení.
jest
Otevi
rouha lovk, a v tvé
se rychle, rychle jsem, jenž klne Bohu,
jenž se
áblm
muky neví.
smje
MO
Vil
Jsem jen v plný pohár,
miloval jsem díví ústa, snivé zraky, plná rám, doufal jsem jen ve
svj me.
denn aspo ptkrát
Bil se
pro est, již jsem dávno neml, a co žen jsem uvrh' v bídu, nevím vru ani sám.
Otevi, mne nudí život, sndé líko jako bledé, havraní vlas jako zlatý; mrzí mne již milovat.
a
a
V poháru mi zhoklo víno, mj me jest plný zub, nic nemž' uhasiti
touhu moji bezednou.
Otevi,
dsnjší nežli
nové
a
muky
hrozby zpovdníka dostaí!
—
jsou, to
Jak. ty stojíš
Nuže
tvoje
jsou než sny všecky,
slyš
bez pohnutí?
a šlehni po
mn
ohnm, lávou, sirou, smolou, otevi: Jsem Don Juan!«
141
Ale ticho, ticho, ticho se pekel vrata
nehnula a
Don Juan udivený
z
ruky pustil kladivo.
Bez hnutí tu ped ním stála hrána pekel v ern3'ch skalách, než v svých mukách, než v své hrze dsnjší v svém mlení.
A jen z odmený,
hlubin hrzyplný, jednotvárný,
písný jako výrok soudu vznášel se hlas k obloze:
»Done Juane, nemá pro
peklo
jdi
t
jinam, místa,
ono nemž' býti mírou tvojich zloin ani
Jdi
1
a hledej klidu jinde
pro svou duši plnou spor, budeš tady bouit,
marn
darmo
volat den
i
noc
Done Juane, jdi jinam, pro tvou muku není léku, kletbou tvou jest velké srdce, !« peklo své sám nosíš v
nm
142
A
zas ticho, ticho, ticho.
Kolem erné, nahé skály, nebe šedé, olovné,
dvée
a ty
bez hnutí.
Chvíli stál zde
Don
zamraený
Juan, pak obrátil
ruce v boky podepel
se, si,
zasmál se pak divoce.
Ale v jeho smíchu náhle vyšlehala divá bolest.
Jako had, jenž v kotoui spal, když se náhle roztoí.
»
Peklo
zem
—
nemá pro mne mne omrzela;
ta
co mi zbývá
— pouze
vzhru, pjdu hledat
Kráel
stepí,
místa,
jedno ráj!«
dlouhou
stepí,
bez krovin a beze trávy, bez
pták
a bez
pramen,
kráel dlouho, kráel sám.
Kamení
kol jednotvárné,
balvany, jichž holá
nla
jako stoly
rozmetány
v
ela
duch,
nelad.
—
143
zamraené, msíce svtlem matným, šedožlutým ozáeno chvílemi. Nebe
stále
bez slunce a bez
Snad
to
dálce
v
létla
kolem
jakás bludná vlasatice
hrs svtla
a
vrhla v letu
v tyto pusté výmoly.
Don Juan vždy kráel O svj
me
se
dále
opíraje,
ním táhly radou divé jeho vzpomínky.
kráel a
s
Bezuzdná to chasa pestrá bujných žen a polonahých s usmíváním lásky na rtech, s
výtky slzou ve zraku.
Bezuzdná
niem s
a
to
chasa pestrá
darmochleb
rukou pro groš nataženou, s dvkou v halen.
ale
A Don o svj
Juan kráel dále
me
se
vzpomínky v
opíraje,
nm
jako letní blýskání.
stídaly se
I4i
kdo chodí ve snu,
Šel jak ten,
mluvil jako
námsíník,
cítil
v srdci pal své touhv,
cítil
peklo v duši své.
Chvílemi žen jména volal, usmiíval se,
šílel,
soptil
—
Kláro, Fausto, Leonorol
O
vv snv a fantómv!
Myslil,
jede lesem,
že zas
dlouhým lesem olivovým, že se z lovu k vesel,
zámku
vrací
mlád a uivokv.
Neb po jeho boku jeJe dcera jeho hostitele, Marie
—
ach, tolik
vdk
nelze v lidském tle krvi
Lovc klobouk
sbor jich
již
!
zajel v údol,
péra pestrá
míhají se pouze v dálce již mizí v haluzích.
a
Jedou spolu vedle sebe, ona snivá, zamyšlená pustí zvolna
Obloha plá
v
uzdu kon erváncích
.
.
.
145
A on
stále
jak pres
hedbávná
na
liledí
cudné
ni,
oi
její
klopí víka,
se
jako opál prhledná.
Pod pívalem jak se tiše
bílých krajek
adra
vlní,
ostruhu dá svému koni Ptáci pjí v houštinách.
.
A v tom ona zvedne k krásnou hlavu ozáenou a dí hlasem jako zvonky Slyší hlas ten posavad
»Done
pro pro pro
A bílé
nmu
—
Juane, mi rcete,
zái celé hlasn pjí na mechu taký
tak v
tak
on skoí jako krajky rve
blesky
.
.
vášn
v
jí
s
nebe, ptáci,
stín?«
tygr,
ader,
erném
oku,
odpovídá divoce:
»Pro
je
v
také zái nebe?
Vidt chce tvých ader úbl Pro jest mech pln sladkých stín? .
Znát chce sladkost
úd
tvých!
.
.
(46
Pro
tak
Svatební to
A
již
strh'
hlasn pjí ptáci? píse pjí!« ji
kon dol
s
—
Marie, ó Marie!
Kráel stepí, dlouhou stepí kovin a beze trávy, bez pták a bez pramen, bez
kráel dlouho^ kráel sám.
Myslil, v
že zas v
chrám
stojí,
Šerém chrám, plném dýmu,
jenž se valí z kaditelnic v
hustých sloupech nad oltá.
Cílil,
kterak jeho údy
mnišský hábit dlouhý, slyšel zpvy, chórem k nmu halí
bral se
prvod
jeptišek.
Svíce v rukou, hlavy k zemi,
kráely tak zpívajíce, okna chrámu jen se chvla hymny svaté vlnním.
A Don Juan
boku, r)hmatal tam svj dobrý, to bilo prudce k srdci sáh' Nyní pjde okolo! sáhl k
me
—
—
147
Vidl
bledé, krásné tváe,
pímý vzrst a erné oko, plná adra pod habitem, div zadržel
váše
—
svou.
Dal se zavít v zpovdnici. Dál zni, hymno hímající, výš kadidla
modré sloupy!
..
.
Lenoro, ach Lenoro
iMe mu pomoh' a hrst zlata. Dál zni, hymno hímající, výš kadidla modré sloupy! Neskojen dál svtem hml. .
A stále
ta
.
.
chasa upomínek
vtší, stále viší,
za ním ve dne, za ním
v
noci
jako letní blýskání.
Kráel stepí, dlouhou stepí, kovin a beze trávy, bez pták a bez pramen, bez
kráel dlouho, kráel sám.
Itálie
jak jest
oi
jak
jsi
modré
krásná! tvoje nebe,
žen tvých jak jsou Fiametto, dobrou noc!
erny
!
Myslilj že s
kolem
tiše
jeii
ní v
lunu
sedí;
beh,
na nichž sít potrhané spravovali rybái.
píse »Maris nachu moe, zem i Slyšel
v
réva kolem a
Stella «,
nebe,
domk
bílých
kol Jejích skrání vlas.
Kam
s
ní zajel?
hvzdy
velké
svítí
a z vln zní to
— Moe
nad
huí,
ním.
pláem tichým
:
Fiametto, dobrou noc!
»Sper vás ábel! mám snad vcn kolem? Kam jdu.-* nevím Co chci? nevím. Vzpomínek vždy nový rej. tak se potáceti
K
ráji
—
jdu a cestu hledám
a kol step je kamenitá,
nebe Šedé, olovné, a já
sám
a umdlený!«
Tak Don Juan zahromoval, rozhlížel se pustou stepí,
me
svj
se
kráel
dále,
kráel sám.
o
opíraje
149
V tom
nad sebou slyší šumot kídel ptaích, podivením zvedne hlavu
jako s
Co
tisíc
to
Nad
—
mlhami?
letí
jeho to krouží hlavou
ve liniích jako vlny, etzy jak bílých rží,
jako
ada
labutí.
sob
Zastavil se, pravil k
»Jací jsou to asi ptáci?
Odkud
pišli,
a
kam
letí?
Kéžbvch mohl za nimi!«
A
v
tom
s
výše skanul k
nmu
tichý hlas jak tony harfy,
padl v palné jeho srdce
jako rosa do kvtu:
»Nejsme
my jsme dsné muky
ptáci,
které z pekla
oištny, prosty viny vznášejí se k
nebesm
A již letí dál etzy jak bílých
a
!«
dále
rží, labutí jak karavana, když se vydá pes moe.
duše,
150
Don Juan za[
o
osamlý
zas
nimi se v dálku dívá,
me
kráí
pak
se opíraje
dále pustinou.
Ví smr, kterým létly dále; ubírá se pres kamení,
vava
za ním cválá pustá jeho
sn
a vzpomínek.
Sedm bran má msto a na sedmi vrších
andl
je
sedm
ohnivé jich
erné
boží
stojí,
steží,
mee
jsou.
kolem hradeb,
skály
erné hradby basaltové, stechy vží zlatem hoí drahými
též
kameny.
První brána z
rubín,
v oblouk již
jež
pne
pro Boha
muen ník
ohnm se
planou,
jako z krve,
vylili.
Druhá brána vyznáva smaragdová jak luh
jarní,
vnou
proto snad, že oni nadj mli bez bázn.
151
Tetí brána nevinnosti z
se klene
lili jí
výše,
místo rosy v kvtech jejich
planou perel ržence.
Z topas a chrysopras, onyx a amethyst ostatní se klenou brán v v
plné zái planoucí.
A ty brány uzamené na veejích démantových otoí se, otevrou se tomu, kdo ráj zasloužil.
Dítko teba sebe menší jak jen prstem lijijovým
tžkých
vrat se dotkne
jemn,
hímáním.
otevrou se
s
Sem po Don Juan
dlouhé, dlouhé pouti
do vrat stály
se
bil,
vn
dovlek' smutný,
však marná práce, bez hnutí.
Obešel všech sedm dvakrát, volal,
kiel,
tloukl
meem,
tloukl pstí
—
stály
bez hnutí.
vn
ale
dvée
152
S jedné vže okídlený cherubín se sklonil k nému, jako snhy alpské šat
ml
a jak slunce obliej.
Hlas jeho znl jako boue, jako vody padající,
oi
jeho byly blesky,
kadee.
zlaté stíny
Juane, soud poslyš Boha. Peklo zavelo ti brány, ale rovnž brány ráje zaveny ti na vkv!
Ale
vné
vná
láska
Pán,
jeho smilování
zná ta muka srdce tvého slyš, co ústy mými dí
;
»Jdi a klekni v prosted kudy táhnou skrze mraky
oištné duše z
oistce
v bílých
svatých
muk plamenných.
Táhnou v
cesty,
jako holubice
rouchách, každá andl,
kadeích má bílou rži,
istotv své znamení.
153
n
Klekni tam a na ekej, vypravuj jim svoji bídu, zpovídej jim svoje híchy,
úpj, pla
A
a
naíkej
když jedna oištna,
svatá duše smiluje
se,
z
vlas svých svou rži strhne
a
ji
tob
hodí v klín
:
Pak smíš pijít, pak i otevrou se brány ráje!«
tob
Doznl hrom a vzplály blesky, Don Juan stál opt sám.
onu stezku, nad níž v mraku míhala se bílá kídla oištných, kteí létli ku ráji. Šel a hledal
Zprvu vzdorn sedl na zem, zavel oi, hryzl rety, nechal plát v svém nitru peklo, nechal zuit vzpomínky. Ale žíze míru vná, žíze touhy stále rostla, oblomila jeho nohy, tak že klekly v kamení. Mythy.
^I
154
A
bolest neúkojná,
ta
stále
nová, stále vtší,
me
mu
sepjala
A
rukou
z
vyrazila,
k modlení.
je
ten plamen lásky v hrudi
vzal
se
kla mu
znova na rtech jeho, slova prosby na
n
a v zrak slzy zoufalství.
A
prosil, plakal, volal.
již
Nad ním duše k bílé
vnce
asto volal:
oištné
táhly
ráji
v
bílých rouchách,
v kadeích.
rozeznal jich tahy,
»Kláro, Fausto, Inez,
Fiametto, Leonoro,
Marie
!«
Ani k létly
— Však nmu
nadarmo.
nepohledly,
dále ve oblaku
—
a on dále k bránám ráje sám. sám a kleel léta -
Nehodil
mu
nikdo rži,
jeho plá znl v bezdno nebes^ kolena mu v kámen vrostla, a vous bílý vodopád.
155
Léta prošla, kleel
stále,
žaloval svou velkou bídu,
rže
ale ani jedna
nepadla
Vidl
mu
na elo.
všecky, které v propast
bídy uvrh' svojí vášní, ale všecky miloval je létly
dál
Tu
— — on
zstal sám.
se vzchopil jako obr,
kráel k bránám velký byl v svém utrpení jako díve v zloinech.
vstal a
ráje,
—
aj, tu cherub Pišel k brán vstíc mu vyšel v hvzdném rouchu, z;i ruku jej ujal vlídn
a tak
pravil
s
úsmvem
»Dív bys hrozným veliký
bys
:
ve svých vinách,
ve své pýše,
ve své vášni, ve svém ale te jsi nešastný!
hnvu,
Všech bran sedm oteveno
pes
vše viny jich a híchy nešastným a opuštným sám vždy ráj se otvírá 1«
:
^
MYTHUS
V-
O VINE,
(la77.)
s mích
boh
s
Olympu znl na
le vesmírem
vše strany,
jak zlatý paprsk svtla,
zem tknuta jím se zachvla a zkvtla. Smích ten byl zoí u východní brány, byl duhou v mraku, v azuru byl slunce, pel na
znl
kvtu
vesele a
že
výsmchem
že
moem
byl orgií a v
nm
a nach
byl,
byl,
v
nmž
našel by, se
hudbu erné fátum
rušil,
spalo;
síních zlaté
jenž sní a bádá,
Šklebí,
Bohové
Olympu
tušil,
jenž sfér
pece tchy málo
lovk
neb Moloch, když co nejdív ob.
v
na meruce,
byl
málokdo by
se
jist žádá
smáli;
hvzdy
plály
kol zái svtla sálajíce plnou; vzduch dýchal ambrou, azur modrou vlnou se míhal pod nohami hodovník. Smích, hovor, zpv, vše v jednom bylo ryku a plesem tím se zachvívalo nebe. Dnes nestaila íš podávat Hebe, tek' nektar proudem jako zlato skvlý; o závod Musy do souzvuku ply, v rej tance divý splétaly se Hory;
160
lehký Šat jak záné meteory, svítí nocí v peletu' se míhal. Na místo blesku Joviš pohár zdvíhal Juno písné tahy vyjasnila, i svit luny v oích Afrodité snila o Marto vo se rám opírajíc. Ve chladné hrudi lásky požár tajíc
jich
když
Diana tiše hladila své feny. Dnes Apollo byl krásy souzvuk smavý a Grácie dnes byly pouze ženy.
Déš kvt
Flora stásala
s hlavy voze sám Vulkán tanil dnes o jedné noze, vše plesalo, dnes na svt zapomnli.
a orel Joviše spal v
Tu
náhle, kde se
se zvedajíce zlatých
cos mihlo vše
chvlo
se,
dva
si
hrom
;
brány ráje tmly na veejích,
stíny.
Krokem
jejich
se a v základech se táslo,
azur se kalil, hvzdné svtlo haslo. postavy blíž jdou, stín jejich tmavý,
Dv
nad boh smsí erný mrak se staví, íš padá z ruky, smích zhasíná všudy. Kdo jsou ty ženy? Gigantické údy jednoduchý ukrývá jen z pli, sval každý jako z železa a žuly, kyn vle dímá v každém jejich tahu. Kdo jsou? co chtjí te u nebes prahu? Joviš vstal, mdlá ruka uchopila 1 šat
blesk dímající. Ale
Moc
a
Síla
nezachvly, elo jejich skála. »Ha, odkud jdete ?« Venuše se ptala. »Zda byla dobrá kladiva, jež skoval
se
161
jsem v bleskné výhni ?« Vulkán kiel v smíchu a Joviš jakby te se vzpamatoval,
zve »Jsou
hromem znl hlas jeho v upevnny znova nebes hráze?*
hlavu,
Moc brvou nehnula
a Síla
tichu
lín
»Spi dál v své slávy stín ?« »Jest potrestán?* »Jest pibit na Kavkaze!* ret
a
skrivila
:
—
Proud smíchu hluný odmnil ta slova jedním rázem plesná boue znova
kol vlnila
se.
Joviš pustil stely,
hmlv
smích pešel v jásot, ve strunách Mus vše dithyramby záchvatu a plesu, a Joviš mluvil: » Vizte, jak jest malý! Já vidím ho tam skálv na útesu, sníh a mlha halí, jíž skrán tam pibit leží, spoután titan spurný. Já vidím slzu, jež zrak jeho chmurný
vný
zalévá krví, slyším, kterak vzdychá.
i
myslíte, že
jejž
znova v
urval nám,
cht
ohe
lidstvo
Já vidím supa, jak se k a
s
veskem pomsty
Hle, jak se
ítí
jemu klove. zmítá, vazby démantové
úd
vzmachem
!
zu! Olymp se nehne strachem, hymnou zvuný hlahol boh
tvj plá zní Chci vesel být, mým nebe jest, ze stedu pekel plá titan zdí v
nmu
játra
jak sdrtiti chce svojich
Jen dále
dmychá, oblažiti?
neb klidným
mým
te
být mohu,
podnožím
nedoletí ke
jest
mn
devaterou a jejich hlava v etheru íš Šerou stajen
;
zem,
!
162
ku ledných
obr pikovaná
vným
skráním umíráním.
svou vinu pyká On proklíná my smjeme se sborem ó jak jest malý se svým velkým vzdorem!-
—
—
A
nový smích a nová tance vava. den jim byl dnes a ím plnoc tmavá? Sám Helios jda koupat svoje oe po dlouhé cest v purpurové more u bran Olympu v udivení stanul a rozlouit se nemoh' s jeho prahem každému bohu z vous nektar kanul a perlami byl na žen adru nahém. Vše v jedné smsi. Pouze Moc a Síla k Joviše nohou m sedly v zadumání,
ím
;
trn jeho tžkou podpíralv dlaní, le nezladily vrásky ku úsmvu. Za nimi stranou
tich v
tom bouném zpvu
Dionys: zpt hrd hodil hlavou, zrak jeho tkal plaše boh vavou a v hloubce svojí jako bleskem svítil. On pouze ze všech s lovkem vždy cítil, a proto hnusné byly mu jich plesy. Zde v síni nebes vzpomnl na své lesy, kde Šerem buk veliký Pan dýše I usmál se a vyšel z nebes tiše. stál
—
Sestoupil na zem. Podél hory svahu se táhl
prales
od Olympa prahu;
byl valný, rozsáhlý, pln divé skal,
smsi
dol, strom; kapra. mech
a
vesy
163
zde bujely ve prvotní své síle; jilm, cedr, sosna, dub ke bíze
bílé
se tulil dvorn koeny své vina, hloh bujel v ší, kle plazila se
líná
a tráva chvla stíbrnými klasy. Vše bylo živct. Stéblo každé asy
bu
rosy
Ten
prales zdál se býti beze hrází,
krpj
neb mušku, nad kvty motýl hledal svoji družku a teteva hlas ozýval se v mlází. hostilo,
strom s oblaky se snoubí div dímalo mu v hloubil
vrch jeho
Což teprv Co zázrak ve vtví tmavé zmti,
kam
ani
slunce paprsk nedoletí,
zkad pták své mlád uí rozpnout kídlo Tam z každé skály valilo se zídlo, a v každém zídle opt nové žití.
Kmen
bez sekery vlastní tíhou ítí
hustý mech a do rubáše Jak tisíc laných jaký šum
se v
A
kvt. ret
1
bv hledalo se ku líbání kolem Což teprv bou když roznesla se dolem a kmeny hrály obrovské jak struny! Tu v tichém svitu luny A veerv! !
—
vše oživlo, tu šeptaly
Ó
zlatý
stíny.
i
vk, ó sladký
život jiný!
nm
Strom snil, neb duší dryada v Ve hloubi skalin jeskyn se kryla
byla.
jsouc vyhloubena v lno staré žuly, jak tlama zela zarostlá jsouc z pli, jak dlouhý vous
u vchodu mech a z
bok
jí
visel
zval k
bretan
z
brad v
odpoinku mlaJý
skály teklo zídlo svží. bleskl paprsk slunce stží,
Tmou kmen
1(54
Šer tklivý vládl kol a ševel tichy,
te
šeptání,
snad
nkde
te
—
vzdech a nyní smíchy
satyr plachou
Nad zídla pramen
starý
nymfu dub se
honil. klonil,
kol obrostlý jsa hložím divých malin.
Tu hrdliek smích zvonil na kraji behu stála lilje a zdálo se, že
mraných
z
skalin
bílá
sama nymfou
byla,
úbl nahých úd; mech tkaný zvonky pokrýval tu pdu, tmou oko faun jak bludika plálo,
jež zhlíží v
zídle
tu blesknouc a tam mizíc. Vru málo sem zabloudilo nesmrtelných boh; sama Diana jen zídka nohu i nad ústupem tím stavila v svém honu,
když poledne své zlaté mlhy clonu na hlavu vrhlo stromm dímajícím. Zde sedávaje na kmenu již tlícím sám veliký Pan dlíval v zamyšlení. Tu sluj znal Dionys a asto v snní zde strávil parný den špit mkkým mechem, tu letem brouka neb veverky spchem zrak bavil mdlý, neb staré spádal báje
silén flétn z dálky naslouchaje, až na víka Sen prst mu vložil zvolna. Sem lákala ho nvní touha bolná.
Se
na hebký mech
Snil z^irmoucen;
svých paží vzmachem
i
z
lilije
se mihla
se
v
blíže
sluje
práv
vchodu.
vodu
tu náhle jak by
rozdlila.
nymfu promnila,
ped ním jemu
nejmilejší
všech najadek. Zde asto v
les
skrejši
;
165
ní scházel se, víc ped ním neprchala, mdlé hlav jeho ráda vždycky dala svých ader bujný samet k odpoinku. s
Jak byla krásná! Ve zlacene'm vínku
dlouhých vlas dímal tváe oval; zrak touha byl; kdo nikdy nemiloval, ten, z íše jejích ret by sml píti, hned bez rozpak dal by celé žití. jich
Mech zachvl
se, že její kroky tlumí. ním on jsa zabrán v dum v nepohnul; tu sedla k nmu v trávu,
—
stála za
Již
se
ku jeho prsm pitulila hlavu a ruku kladla na palné mu skrán; pak jeho elo vzala v ob dlan a v oi jeho dívala se tkliv. On krásnou hlavu sklonil zádumiv
velo
a vše, co
v
adrech
jeho
skryto,
rek' jeden vzdech:
»Mn lovka
O
tvá svou hlavu
jak v
rci,
ku tše
mám a
adra
svojí,
jest
líto!
kladu
co za náhradu
rci,
jemu? Nový píval vzdech,
dáti
jak perla svtlá hrála v mechu a plála stíbrem slza Boha svatá, již
než setela
Však
její
ji
oi
nymfy kade též se
tož soucitem, že
sn
on
zlatá.
v slzách se trápí;
dnes pišla k
nmu
—
a
te
reji
v žalu sklání
nad trpícím. Jak s ním Ta slza boha její radost dusí, její
touhy,
její
lásky
jež
se
smeknula a
v
slzu
slzet
musí!
síla
rovnž v slznou velkou s rzných víek, když
se
v
lásky sladkých, v touze objímání
se
le
skvjí,
boha
perlu
slila,
zrak k klesla.
nmu
nesla,
ím
Jich I
obou duše
objali
se
v slzách
tchto
dvoje srdce bila
;
—
byla.
na srdci lásky soucit odpoíval. Ó svatá chvíle Zdaleka pták zpíval, bor jako hrzou trel k nebi nmý, mech trnul, porami jen zem všemi !
cos projelo jak tvorci chvíle hnutí. O mystérium lásky, obejmutí,
ó kouzlo
Co
sn, dvou
duší jedno
Dvou ret
bylo to?
vení
piblížení,
—
jedné duše letl v druhou plamen Co bylo to? Kol šumí listí, kámen stásá, divnou písní zvuí. sen Hle, slza v slzu padla a z nich puí stvol hebounký, jenž v prut a koen roste Jak rychle bují v svojí kráse prosté, jak svtlé listy na vše strany žene!
a
z
vk
Ty
plochy svoje sluncem ozáené
výš zvedají; hle,
kmen podpory
hledá,
kol úponky, prosící ruce, zvedá, jak vodopád
zpt
v
rodnou sklonn
pdu
se vrhne, nymfo, na úbl tvých úd, je ovíjí svým smaragdovým skvostem,
nm
kvete
již;
jest
velka na
pel stásá
již,
hle,
v zrnech plod se jeví,
hle,
ta rostou valem,
ba na
hostem,
adrech dvy
hrozny v snivé kráse. ader pozvedá se jsa oblit sluncem první hrozen plný jak byl by vyplul z prsou jejích vlny, tak záí, svítí, zázrakem jest oku A druhý tam zas kolem jejích bok již
planou
Z kolébky
zlaté
jejích
I
167
jak svtlý jantar úlisn se vine; ten u hlavy jak náušnice kyne, ten províjí se tmavjšími listy a v pelu rosném záí amethysty,
vidt krev,
je
v zrnech
jež
jeho
svítí,
faun
dav se ítí, A kovisku, ten k sluji letí a ten ke ten v ruce pohár drží a ten misku, ten hrozny trhá, ten je v íši tlaí a nové pruty bujet nepostaí a nové hrozny záí na jich stvolu. S najadou Dionys, jak ve snu spolu Co chce ta chasa divá? zí na ten ruch. A lesy Šumí, potok zní, pták zpívá,
bleskem
houští
z
—
v smích silén se z dálky syrinx mísí; v lisy a faun dlan hned se
mní
a v a v
íš
ve
šumí, hraje, krátké chvíli v ruce nazvedaje plnou, v které víno zlatem hoí,
íších
se z jícnu
to,
starý satyr
sluje
a plný pohár ke Ten smoí rty v
mu
kypí,
rtm nm,
boha
noí vznáší.
tajné kouzlo plaší
duše rmut, vrou všecky žíly v tle íš a vypil ke dnu smle i pihnul pila taky. a druhou podal nymf Ó divný nápoj Zaplály jim zraky, tu ohnm náhle líce jejich kvte, z
—
!
již
spálil
co trápí
vše,
je
nich náhle všecka tíže
s
boh
a
a hnte, mdloby spadla
svžest zázrakem v nich zmladla.
réva rostla stále od stromu k stromu, šíila se k skále, sluj zastela jak smaragdovou sítí, I
pili
jíž
všichni
mížemi
;
jen zlaté hrozny svítí
1(58
a
Dionysa tygr tpytné oi.
Hle, fauni
Tam
jednom kole toí!
se v
již
starý silén dryadu
chy
v
houští
mlaskal svoji olizuje bradu; smích, zpv a hovor letl lesní pouští. Pil Dionys, zve znova pohár plný a radost vstala z vína zlaté vlny a
a
nymfa
zmnna
je^t
— na
maenadu.
Rej bezuzdný Vír divý Ryná vava Shon, zápas lásky, bou, jež neustává, myšlenek moe, smysl opojení, a blesky oí, srdcí tluk a vení, ryk vítzný a píse triumfalná, smích laškující, nová žíze palná, vše v jeden chaos zmateno a spjato !
jest
dechem
1
vína, které živé zlato
vn
jasným zvukem, myšlenkou v duši, v srdci bylo tlukem, na retu písní, v oku blesky plesu. Jich jásotem se chvla hloubka les. I valili se v davu, v divém shonu, od boku ženy strhly Šatu clonu, jak zazvonilo
híkou vtru voln rozpoutaný betanem tkaný,
vlas
byl zvonky slezu a
po kypícím a svžím, mladém tle listí
a
úponky chmele,
pravici
a
v levé thyrsus
se pjalo
íš v
V
mly.
stedu tažen tygry zlatoskvlý Dionysa dunl, on v stoje
jich
vz
nm
milenky vlasem v smsi vlasy svoje, spjat révy dlouhým vínkem do objetí s
!
16)
íš povznáší. Ta vava dále letí, ryk faun, maenad zpv a pusté smíchy.
Tam ozvnou
údol tichý, tu vzbuzen les svou rozkolébal hlavu a hymnou svojí vpadl v jejich vavu a slunce haslo prachu jejich víry, a hmli dál, jim nestail svt Šírý. íš stále plna purpurem se skvla a hymna jejich dálným krajem znla: se ozval
»Jdem hnáni
v
jak
rej
vtrem pýí kvt,
nás žene rozkoš, nesem radost svtu, jež
zrodila se z vína vlny zlaté.
Na
místo
jen
vnci máme.
bh
lásky vínem
plá v
okov my ruce spjaté Zpv ped námi
oích
spje,
naše srdce heje, našich, na rtech se nám
smje!
Jdem hnáni v rej, jak ptáci letí na jih, jsme jara zvst, o zlatých dobách, rájích ve srdci lidském burcujeme tuchu zpv náš jest hovor, v nmž duch mluví k duchu. Jsme lidstva smích, jenž tvrdá pouta láme, jsme lidstva zoe, která neoklame, my v hrudi Boha, nadšení zá máme!
Jdem hnáni
Kvt vní špit nám patí Svt jen
námi
Trud
zem
v
kdo náš pochod staví? houpe nám kol hlavy,
rej
se
a
a v jedné
nebi v
lidstva slzou
hymne
náru
v naši
plesné
klesne.
íši skane,
rubínem hoí, mihne se a vzplane a myšlenka z ní Afrodita vstane
—
Mythy.
!« 1 •>
í
170
Tak
Tlum
zpívají.
se vzmáhá, roste.
kdo jednou vínem
skrá ovní
jejich
a více
víc
Letí jásajíce svlažil
rety
spráhlé,
a ve závrati náhlé
Jde za nimi.
Král žezlo v thyrsus
knz
maenad
kdo
Zem
na
rty
helot byl, jest bratrem
nestaí
V
jim.
mní,
tiskne políbení,
svému pánu.
kterou svta stranu
Kdo postaví jim hráze? Oál hímají, jak dlouhá step se vine
se obrátí? kraj
ped
nimi. Jen díl
Hle, slunce zlatí
již
I
blízky
Cíl
kyne.
sníh na Kavkaze!
Na rozbrázdném obrovských skal ele, na prahu oblak u výši stmlé. kde sníh se z dálky míhá prouhou bílou, na štítu strmém Mocí vbit a Silou pnl Prométheus v bolestech den tetí. -Nad jeho hlavou vtry, mlhy
letí,
pod nohama vou jemu vodopády, však
z
této
živl velkolepé vády
ni jeden hlas se k
nmu
nepovznáší,
ním by trpl. Všecko sám on snáší, svou samotu, svj trud, své pokoení, svj vzdor, své záští, studu svého vení, vše muky duše horší nad bol tla. Noc pikvaí, on sám, již den se blá, jak stáJo erných drak on stále sám cos mihne se mu kol vyhaslých zrak poletavé páry a mizí v dálce to bylv smlé, fantastické tvary, jenž
s
.
.
.
.
.
jež vítr vvhnal z
A
mine noc
.
ledovitych
a den a
vtry
slují.
dují
171
msíc zapadá
a
ped ním
ten obzor valný, beze hrází, a moe mrak pouze. jakby smál se jeho touze,
kol
more mhy
Hle
vítr,
te
zaúpl
jak
z
—
již
klestil
si
—
prohledne,
pomoc! Zí, bod tmavý
jde
Šera roste,
van perutí I
slunce vzchází,
a
však
u jeho hlavy cestu
mrany.
bda,
to
lanv
jest
sup Jovišc, jenž denn hru mu hlodá. Zas cítí ho, jak spáry svoje vbodá
mu
mocná
v
bedra, v žulovité svaly,
již zachvly se skály! na hrudi jeho hýí On cítí již, to kídlo netopýi jak cloní skrá mu, tu kolébku svt, zkad blýskavicí u zázraném vzntu se usmálo a orlem k nebi vzlétlo to nebes dít, myšlenka a svtlo!
jak
sletl níž,
Již
v
Již
cílí
orgii
a drzost
i
hlod a
boh,
—
cítí
svoji
bídu
stará pouta lidu
.
.
.
Chce volati le povzdech na rtu zmírá Kde soucit jest? Kol nebes valná, Šírá se táhne plá, jest bez hvzd, bez msíce.
mlí již, To mlení, I
ni
neodvrátí
nmé
líce.
pohrdání jest nejvtší vzdor, s kterým ve jho sklání své mocné elo. Zde u nebes prahu již ether svatý nevolá ni dráhu hvzd putujících; ví, že vše jest darmo, ví, místo Zeus, že má se íkat jamo; že myšlenka jest aureola duhv, k níž dospt lze jen pes žaláe kruhy, ji pošlapat, jest uznat jsoucnost její. On musí trpt, když se bozi smjí. to
172
cítí,
I
krut
jak se bozi
mstili.
Okeaiiidky ho opustily snad v mracích, jež se ženou se Merkur mihnul patou okídlenou
I
a naposled
nabízeje.
od Zevse smír a milost
Noc boulivá, déš
oblak
s
se leje,
asem sletí k nmu na skalisko, výsmch boh zahoí mu blízko u bledé skrán, jakby chtl mu íci:
blesk jak
»Já jsem ten Jejž
urvas
On
necítí víc
jež
pln5'm
vn
ohe
nebi,
chy mne jednou
vtr
proudem
s
oblohy se
ítí,
On
cítí,
jak jeho sbité, obrovité
mní
se
v
ho.
jak v strom koen jeho noha Na oi lehla mlha jemu hustá, jest
!«
údy
skálu, v nitro tvrdé
vous rozerván
ješt
šleh ni dešt,
výsmch bodá
jen tento
hárající
pdy vzrstá.
dešt ruejemi,
a brázdami tmi smíšeno v prach zem stéká krví
tvá jedna brázda, cos
s
A
s
nebes bozi patí na
Den po dni kane
v
lovka
propas
.
.
!
vna
lín.
Tu náhle jednou dole na planin ký ruch a shon a jaká šumná vava Smích Jako paprsk, jako stela žhavá
mrané
se
vbodnul
v
ty
zachvly
se,
ticho skalných tes,,
zazvonily v plesu.
173
A
ohlas,
který strmý
Štít
jich
hlídal,
novým jasu proudem odpovídal. Blíž spl ten zástup, divná sms a divá. sbor faun, maenad, každý thyrsem kývá jim
každý k nebi vznáší íši plnou,
a
v níž cosi
plá a hraje zlatou vlnou,
pohár kdos by nachytal hvzd zlatých. Kvt houpá se kol skrání vínkem spjatých, prs dme se blahem, oko nhou Šílí, íš ku retu a ret se k retm chýlí a valný hymnus letí ku obloze. V jich stedu Dionys na zlatém voze jak v
jsa
tažen
tygr
a
pardal smekou.
Šat nádherný až k patám s dlouhou vlekou mu voln splývá kolem oblých bok,
íš hoí v ruce, radost hoí v oku Maenada jedna objímá mu nohy. Tlum Silén dme v zakivené rohy, !
dav )iných píská na lydickou fíélu. Své vnady nahé ženy tají v kvtu a listí lilku, betonu a chmele. Dav nahých dtí v cestu kvty stele, dav satyr se tísní s vozy vzadu; ti zlaté hrozny nosí na hromadu, ti
tlaí
íš
je
a
ti
již
zlatou
šávu
Vše jesti v tomto davu: král s otrokem, první lásky snní, blesk myšlenky zápal opojení Jsou pod skalou te již se zastavili. Sup Zevse opt sletl v této chvíli na titána hru dlouhý vzdech a žalný v
slévají.
i
i
pa
!
—
—
hymnus triumfálný, jak zlozvuk sjíždí v zlaté ton. Jen jeden vzdech, a vše bylo v tom stonu. v
jásajících
moe
174
Zvuk dithyrambu doznl matným ruchem; a jako bou, když sletí v spící luhy, hlas
Dionysa rozlehal
»Vsta,
se
vzduchem:
a setes svoje
titane,
Však odpovdí
byl jen
kruhy
U
povzdech druhý
a strašný šelest kídel supích v mlze.
»Vsta, i
tvoje
titane!
Již
vyschly lidstvu
slze,
vvschnou!« Bacchus znova volá,
»vsta, oltáem zkad myšlenky
tvoje skála holá,
je
zá
v
nekoneno
svítí
nebes práh ji chytil nad tvou hlavou hoí, již titane, Vsta, vsta, svt se topí v purpurové zoi, vsta, Olymp klesá, zem z mrtvých vstává a roste,
bují,
»Vsta,
le
titane 1«
ticho zas,
I
te
Hmí
celá
vzdech zní
!«
bsná vava,
— zmírá,
hyne.
zvolá Bacchus, íší v ruce kyne.
»Vsta, pohle na svt, jenž nás vítá plesem! My lidstvu nadji a radost nesem hle, symbol její v révy zlato stajen Vsta! Uzíš ráj, jenž lovenstvem bájen!
— !
Co
v íši
hoí
a ím.
hru nám
plane,
nejsou révy slzy ohntkané, to nadšení jest, kterým vesmír dýše. to
Pij
plamen
jeho,
povsta
v staré
pýše,
ve ohni jeho zrozen poznej sebe, a v
našem ele
poj
již
stéci
nebe
I
170
Le
ticho zas
Šum kídel
hru
sup, který znova titána
zaznél
horem
kloval,
nad hlavou Baccha práv odletoval. thyrsem; meteorem Ten hodil po lí vzduchem tento, srazil dol supa.
nm
Na toho
vrhla se ted
faun
tlupa
a trhali jej v divém kiku s chvatem, co jiní zase, blesky v oku vzatém,
na skálu lezli. Útok, sms a láni! Pes balvany a trosky skalných strání dv maenady skrz mlhy šedou chmuru až k titanu se vyšplhaly vzhru z nich jedna, která po boku mu sedla, se skály skleslou hlavu jemu zvedla :
a
druhá dotknutému smrti stínem
sprahlé zvolna svlažovala vínem. Rej faun za nimi se k skalám vrhá a láme pouta, peráží a trhá, íš podává a titanu pít dává.
rty
Ten zvolna oi otevel, noc tmavá od zrak jeho duše prchla zpola, í
tom znova Bacchus volá:
napil se; v
» Vsta,
titane,
a setes svoje kruhy !«
zázraku Ten, jenž byl kolos tuhý, jenž hlodán vtry byl již skála šedá, jejž hlodal sup, ten pomalu se zvedá jak hrozný fantom ze skalného hrobu.
Ó
Jest vidti-
!
jak stásá
s
úd
mdlobu,
jak zvedá rám, hlavu k nebi tyí: ped ním jest Kavkaz malý, trpaslií,
on stoupá
s
nho
velký,
chmurný, dsný!
176
A
dole povyk uvítá ho plesnv,
zní
hudby
On
vstoupí na
íší zvuk a pní. k Bacchovi a v chmuru se vznesou všichni, letí do azuru, za nimi sloupy prachu, smích a hmní! jásot,
vz
*
Spl
k
tam ješt
Olympu
boh
ten zástup rozpoutaný; smích znl na vše strany,
le dsné Fátum
z
jeho vln
již
vstalo
—
píšernou svou hlavu pozvedalo tvá Gorgony, kdo pohlédnout smí na ni? Jsou v nebesích a nikdo, jenž jim brání; na prahu stojí a již v sí se valí. O leknutí, ó úžas nenadálý CíŠ padá z ruky, píse na rtu zmírá, a
pod
jejich
bá
etheru, jich
Noc
vstává
otvírá
kroky zachvívá se šírá z
dechem hvzdv hasnou. propastí a tmavorasnou
peru nade
boh
hlavou,
jak vlny rostou, stále vtší
maenady
vavou
hrnou, fauni, lidé a bozi mlí, chvjí se a trnou a neptají se, co ten prvod znaí. Ten roste stále, Olymp nepostaí, by všecky objal v rozlehlé své sín. Po blesku sáh' Zeus naposledy lín ten mihnul se a rudou stelou lítnul, však v plnou íš ho jeden satyr chytnul, blesk zasyel, nad titána skrá holou se zvedl zlatem a byl aureolou. hromem Zevse Prométheus volá blíž
Te
se
177
»Jsem myšlenka, Jíž nikdo neodolá! Kdys vbita na štít sráznych, skalných tes, jsem Bohem te, v svém klín vesmír nesu! Ve srdci lidstva vstává Olymp jiný! Pry! Z cesty Zeve, bozi, butež stíny !« Moc se Silou, jež držely v svém klínu
trn Zevse, jsou jen pelud A stále v ped se tlail rej
a hra ten
stín.
bsný;
ohe, kvty vesny písn z ret znly. A kde jsou bozi? Prázdný Olymp celý, jak veliký hrob v nekoneno zívá. Na obzoru mha v bílých pruzích splývá: ten Martem byl, ten Dianou, ten Zevem Jest pusté nebe, zem však zvuí zpvem, jim
z
íše
Šlehal
kol skrání vláiy,
I
ní Jak slunce myšlenky zá trní, rosou, svtlem, barvami a vní a k lidem mluví ^e sluncích i v ase.
nad
jest
Spus Olymp boh
— zem
usmívá
se
!
ELO
A.
FRAGMENT PEKELNÉ KOMEDIE. MYSTÉRIUM. (1875.)
úvodní slovo k novému vydám.
Z^nalci poesie francouzské bych nemusil že tento fragment
nati,
»
pipomí-
Pekelné komedie« myšlen a
psán byl jako pokraování a dokonení stejnojmenné
básn Alfreda
Ml
'de
vc
samozejmou a jasnou, že tom nezmínil pi prvním vydání Dnes
jsem to za
Jsem
se
však
pouen
o
konstatovati literární
Vigny. tak
zkušenostmi,
pvod
této
historik se
mám
za svou povinnost,
njaký novým a
své skladby, aby
jednou nechlubil
píští netu-
šeným objevem.
A z
jeho
ale
de Vigny zamýšlel sám,
denník dozvdl,
jak jsem se po letech
napsati druhý
díl
své skladby,
nedošlo bohužel k tomu, zbyl jen malý »sbor an-
dl«,
který ve vydání
zlomk
z
jeho
denník
cituje
Ratisbonne. Já znal jen první tento
mohlo
svj míti
epilog,
díl
jeho
a proto
na mé tvoení
básn, když jsem psal
tch pár vlivu
slok Vignyho ne-
pražádného.
Již
moje forma jest docela jiná, jak pozná každý,
kdo zná stejnojmennou báse Vignyho. Daleko a
víc
— Krasinski
však
šel
na
mne
tenkrát psobili:
v ohledu formálním
;
Bible,
v celku
jsem cestou docela svojí.
Tolik na vysvtlenou. y.
v.
Dante
ideovém
Tžká
(Propasti pekla. puji
kotoue
bilé
mlha
páry.
V
leží
nad ernými útesy skal. Z hlubin vystuChvílemi pecházejí stíny za-
dálce obrysy hor.
asem
tracených a mizejí mezi skalami.
boui vzdáleného vodopádu. V
mísí
to
démon
checht
Hlas Tisíc
let
vykoupení.
a
zaznívá temné huení podobné se
vzdechy a náky odsouzených
tesení zem.)
hora.
s
sedím na vysoké skále a vidím jen, Jak mraky
A
ekám
hodinu
jdou,
zápasí
mlhami, jak chvílemi jimi mihne se msíc s tváí zsinalou Kaina bratrovraha, ale ekám darmo. Skály pekla jsou upevnny v základech svých, a myslím, že ani vle toho, jehož Bohem nazývají, nepohne jimi. s
Hlas Když jsem
bloudil
z
na
d o
I
a.
odsouzen k životu,
zemi
jsem nezavinil, slýchal jsem mnoho o slitování a soucitu. Tisíce let ležím v propasti, skal balvany tíží hrud mou, pot s krví tee po mé skráni a lepí vlas, ale báj o milosrdenství, jako u lidí zplesnivlý ironie nazvala zstala i u démon bájí. Snad
jejž
mj
vná
pohrávání dravce
s
obtí soucitem.
Hlas
A
pravdu
mla
z
slova
jenž neustává, o plameni,
pravice. písma který
hovoící o
ervu,
nezhasíná, ale lhala
184
kouce: hJy hríchové zbleny budou
Hlas Propasti,
mito
propasti
pítomným, nuž ruje mlení mé,
je
nad sníh
— Zda
vznáší
Praví
se též
že
se,
jest
nad tvšudy-
muky mé a pozovzdorem mým. Jak mže
také zde,
které jest
vidí
lovk
odpoívati že
!
šarlat byly,
levice.
z
Hospodinv?
duch
nad
vaši
Lazar v klínu Abrahama, když ví, by uhasil svou žíze? Hospodina uí se od Pána svého milosrdenství?
lovk bohá nemá krpje,
Ci svatí
•
Sbor rzných hlas. Déš
sirný
padá
tla naše
na
ucítíme na údech svých, zmij
jest, jež
a
co chladivého
hlodá boky naše.
Jiné hlasy.
Bda! Bda! Hlas Tisíce se
bílá
sedím na vysoké skále a ekám hodinu se mi, jakoby mranem mihla
let
vykoupení.
hora.
s
asto zdá
kídla
andl,
ale
jsou to páry vystupující v
pihlédnuv blíže vidím, že kotouích z hlubin a svá-
ící se s mraky a chmurami nebes. jazyk zdevnl v ústech mých; již
vzhru, umdlené,
mha již
potáhla
jako
Již
nechci volati,
nechci dívati
tichý jsem jako kaluže vod,
povstaly mezi skalami a v nichž smutný
pokojn svou tvá.
se
blmo oi mé bdním jež
lijákem
msíc
zhlíží
185
Hlas
d o
z
1
a.
padám neustále. Každou chvíli myslím, že rozúdy své o píkré tesy balvan, ale tyto mizí pede mnou anebo rozpínají pátelsky kamenné lokty své a ustýlají mi lože v mechu klínu svého. Tak padám jako zralé jablko do klínu dívky usnulé pod jabloní. snad dopadnu le letím dále. Já
biju
—
Te
Hlas
z
pravice.
Žízním, žízním Jazyk mj líže skály, které pod ním žhnou, jakoby pralo do nich slunce ervencové. !
nco
A
když chutná
hokou
sladkostí
Hlas Kdo ta
je
to vlastní
obrací
a
má
krev,
se ihned v popel
mých
ústech
v
vlažného ucítím,
z
levice.
mluvil o vykoupení? Jako sen edenský padla mou, já slyšel hlasy harfa tóny žalm,
slova v duši
vni
Le
zbuzen cítím náhle, jak Šíí se lebka má, prázdná, že by se do ní vešel svt a s ním ješt jednou to peklo se vŠí mukou, v kterém se potácí ona. Kdybych mohl, zbláznil bych se Ale Bh, jejž nazývají láskou, vylámal zuby hadu já
cítil
kadidla
i
myrrhy.
dsn
zoufalství,
jenž
chce
stiskati
mou hru
a
požívati
mozek mj. Uinn jsem jako slepýš v ruce kejklía darmo volám k Bohu, který mne neslyší.
ov
Sbor hlas. Zas
dopadají bie démon na bedra naše jako Zase padá tma na oi naše a žhavé roz-
krupobití. Mythy.
13
186
puštné olovo tee
Kde
v uši naše
andi, jenž
jest
by vzdechy a kletby, valící se z úst našich, jako síra na stechy Sodomy? Umdlel dávno hroznou
poítal
prací svou, usnul, a
Pán
neví o
Nové
mukách našich
hlasy.
Bda! Bda!
(Dav stín objeví
se na kraji propasti.
V popedí
vystoupí Nero a Tegellin.
Kain usadí se na ohromný balvan stranou, na kyj svj ope hlavu a zadívá se do zem. Chám nakloní se nad skálu a volá temným hlasem do propasti. Jiné stíny rozptýlí se kol, pecházejí, vystupují a mizí.)
Kain. Stále
Ten
kyj,
padnouti
to
vicí.
ruky
z
ale
a zvednuv
Jsem
strhané,
kterým snesena na zem
rokle pekla,
nj
Oko
vidím.
raé;
hodil
jsem
krev po tráv... nechce vy-
smrt, jej
za chvíli našel jsem
jej
cítil
stár jako
jsem,
svt
Rz n
jak srostl
a stále to
é
do nejtmavjší upadl pes
jej,
s
mojí pra-
vidím.
hlasy.
Jsme zatraceni bez pomoci kýs blázen chtl upevty na skále, by její stín, syn pekelných pecí, ;
niti
ukazoval
hodiny.
Ale
démon
s
chechtem uchopil
pli tla, napíchl na žer a zarazil do skály dlav pod ním ohe. Živé hodiny pekla.
v
jej
roz-
187
Jiné hlasy.
vnosti
Stín
zvolna,
Jak
Hyneme,
lehá
veliké
ale bez
skrá
na
naši,
krpje dešt ped
léta
padají
letní
bouí.
zahynutí.
Ch
a m.
Jednoho lituji. Já mohl uspoiti vám všem všecky muky. Jak málo lidí bylo na svt, když zhešil Jsem na otci svém? Ml Jsem jíti cestou Kaina a pobiti všecky živoucí lidi, a mohlo býti mén slz a mén utrpení. Snad by byl starý Bh poznal, že nechceme žíti, a spokojil by se s mukou, že musí žíti sám.
Kain. Stále to vidím.
Rzné Muky mléné,
a
naše
Jsou
hlasy.
nesetné Jako
veliké Jako skály Atlasu.
hvzdy
v
dráze
Bda! Bda!
Nero. Já se nudím. (Odhodí lyru a strhá
Tegelline,
co
T eg ell Chlapec Heliogabal dlá že trochu jinak. Vidí nejkrásnjších dívek a žen,
jen
rže
s hlavy.)
dlá Heliogabal? i
n.
totéž,
co dlal v život,
ped zrakem svým ady ale
když chce trhati Šaty
188
tla
ped
sebou hnusné harpye a šklebné hlavou svojí déš fialek a rží, jimiž druhdy dusil hosty své, ale než dopadnou, mní se v lijavec jedovatých pavouk, komár a jepic, jež píchají do krve údy jeho ulehne si jako v život nah na nahá tla ženská, kypící krásou a plností, le stehna i ramena jejich objímají ho mníce se v kotoue s
jejich, vidí
fantomy.
Vidí
nad
;
hadí,
a
on musí zápasiti
s
nimi.
Nero. Šastný hoch ten Heliogabal. V žití vyprázdnil pohár rozkoše, a v pekle se alespo nenudí. Baví se, a to jest hlavní vc. Umíral jsem rád, mysle, že dle uení filosof bude konec mé obrovské nudy, ale ropucha ta píliš pevn usedla pod lebku mou, nudím
Kdyby mne trápila njaká muka sebe njaká myšlenka sebe dsnjší ale nic v hlav mé, nic v srdci mém, nic kolem, nic nahoe, nic v propastech. Zprvu mne alespo trochu bavily muky zatracenc, te jsou mi lhostejný. Nuda titána sedla se
v pekle.
i
—
vtší,
mi v týl. Prométheus byl pán na své skále, bavil se krkavcem, jenž mu hlodal játra, s okeanidkami, jež ho tšily, s Olympem, jemuž vzdoroval ale já ó hrozná, strašná, zívající prázdnoto nudy Co dlá Kain? s
—
—
!
Kain. Stále to vše vidím.
Mj
kyj
jest
jakby viny konci.
stále
celého
— Zvedá
tžší
v
skalené oko k nebi.
pravici
svta lply na
Váží zkrváceném mé.
tolik,
jeho
189
N Alespo
ero.
Mžeš
zábava.
lak
svt k zatracení. pak svt bude peklem
uzraje
celý
kvje,
—
dobe
hádati,
kdy
Až nepozvedneš více jenže já se budu nu-
dále.
diti
V
(Zemtesení.
pozadí žene se divá honba Nimrodova,
smeka
démonfi^
ps5 a potvor. Ryk, zvuky trub a práskání bie.)
Ch
A
byl
m
a
(v
myšlenkách).
ped pánem.
lovcem velikým
Nero. ten
I
I
ta
se
Jen
baví.
má nuda
se
mi
jen
já,
již
hnusí.
já,
jen já se nudím.
A
nikde pomoci, a
nikde vykoupení.
T ege
A
stín
tvé
1 1 i
n.
nudy padá na mne,
který jsem
byl
stínem tvým v život.
Nero.
Co
ztupl, zhloupl Když jsi byl prefektem jaká matrona chová pro lázn mé trnáctileté poup, jež rozdechnouti v rži byl hoden jediný Nero Apollo Když jsi byl prefektem ímským, vdls dobe, kde jaká pokoutní krma, kde v smsi národ, jimž vládl ím, pán národ, bych se pobavil tancujícími kejklíi od beh Indu, filosofujícími kejklíi od behu Nilských, huhavými, blábolíš?
Jak
jsi
zevšednl,
Sty se, Tegelline ímským, vdls dobe, kde
v pekle
!
!
190
neistými
židy,
chvíle,
Šašky,
a
prefektem
mého
lvi
vdl
jsi,
kesané
cirku
jedli
má dlouhá
bavila
mé
které bavilo
ímským,
kde blázniví
díra,
než
nevstkami, které
zlato; když jsi byl kde jaká polozasypaná díve jedli svého boha,
tla,
jejich
te
ale
jsi
zhloupl, nevíš rady a žehráš na mou nudu. Na mé život jsi nikdy nežehral. O kdybych žil le co plátno, druhdy jsem zapálil ím, pro radji nemohu te zapáliti peklo? O nudo, nudo!
—
zlato v
—
(Pejdou,
— Stín\'
mizí, pouze Kain sedí na balvanu dívaje se k zemi.)
Kain. Stále vše vidím
ást
(Jiná
V
pekla.
.
Kamenité
pozadí vlny Kokytu
.
.
údolí,
asem
z
obou stran kolmé, strmé stny
Nebe
stíny odsouzených, jichž valné davy bloudí po obou bezích.
mraku sedí
a mlhy,
ale
erné, neprhledné.
na roztroušených kamenech,
sem tam v davech
a rfizných
skal.
objeví se obrovský stín Charona, pevážející
Hluboké
ticho.
Nkteí
pokrytých šedozelenou
skupeních.
V
popedí
lze
jest
bez
odsouzenci jiní
chodí
rozeznati
tlupu
plísní,
mezi nimi zvláš Jidáš, G;inelon, Etialtes. Dále v pozadí davy král. Nebukadnezar, Saul, Julian Apostata a jiní. Mezi nimi se míhají odsouzenci všech a národ. Mumius sedí na trosce antické sochy, za ním stojí Geiserich. Od behu eky pichází filosof a sofista, v živém hovoru. U cesty sedí indický pária s nehybností pagody. Nkolik pohanských germánských a
zrádcfl,
vk
keltických knéží ztrácí se v pozadí.)
Jidáš.
Uinil jsem, zdá se mi, jsem mistra svého.
pece dobe,
že zradil
191
G
a n e
1
O
n.
Hlupáku, dost smutné, že to poznáváš teprve nyní. jen proto Rolanda, ponvadž Jsem naped vdl, že udlám dobry skutek.
Já zradil
Jidáš.
Pomohl jsem
lidstvu k vykoupení.
Jinak
to pijít
nemohlo, ekli to již proroci, a on sám to vdl, když namáel jsem s ním chléb do mísy. Mám vlastn zásluhu. Byl jsem nástrojem v ruce Hospodina.
G a n elo n.
Dobe
tak,
a
Hospodin odhodil
když vy-
nástroj,
konal jím úmysl svj, a nestaral se o to, kam padne, v muky pekla. Je to zvyk velkých pán. Ale dobe tak všem, kdož se stydí za to, ím jsou. Jsou
teba
mi protivní
lidé,
již
jsouce
ernými
staví
se bílými,
dí: Jsem nástroj v ruce Hospodina. Nesmysl. Jsi nástroj vle své, a jsem li erný, honosím se tím, a to stejným právem jako bílý svou blostí. Jsem zrádce, ale neíkám, že jsem
a farizejsky bijíce se v prsa
nástroj
v
ruce Hospodina
—
Jidáš. Není o mne, bolí každý,
ale
Ga
—
potomstvo
— djiny.
Nyní
že Jidáš Šel a osidlem se obsil
n e
1
o n
.
blá-
.
(s ironií).
a Že vykydla steva jeho. Známe to. žádost v pekle! Jak jsi smšný, brachu!
—
.
Le
cti-
192
Jidáš.
Smšný
i
trpce bolestný jest osud
mj.
O mých
snahách, o mé ctižádosti, o mých reformatorských myšlenkách, o mé nesmérné lásce neví nikdo. Bez viny stal jsem se symbolem dvojího zloinu: zrády a lakoty.
G a nel o n. Tys miloval? Jidáš. Ano, Marii Magdalenu. Já vidl, jak vylila nádobu masti drahé na hlavu prorokovu, a žárlil jsem na lásku její. Nejapný nkterý apoštol myslil, že závidím mizerný peníz, za byla tato mas; nepochopil, že neuznaná láska kladla mi v ústa slova o prodání to opakuje celý svt. masti té a rozdání chudým.
Te
Gan
e
1
o n
sarkasmem).
(se
Tys miloval Magdalenu
—
ale
ped pokáním?
Jidáš. Rci, co ty
jsi
miloval
Gane Nu, stroji
v
o n
svt? (se
Netvore, zrádo!
smíchem).
co vyítat. Le povz mi, ty náHospodina, ký blázen to stále bhá
nemáme ruce
1
na
si
úzkou cestou do skal
a v rokli:
baví
mne nesmírn
193
spch, nový Sisyphus, jen že jeho vina. Jest také zrádcem?
jeho
ten
bude
asi
bím
jeho
Jidáš. Ano, bratr náš. a
skála
ta
smrtelný Hle,
jak
Bhá
Je to
tak
který zradil svou
pes
tisíc
bratry.
let.
Gan ale
Efialtes,
Nyní stále myslí si, že jest úžinou Thermopylskou a že vodí nepluk Xerxv, by vpadl do zad Hellenm. se ohlíží, jakoby postupoval za ním voj.
své hrdinné
vlast
el o n.
Dobré chutnání! Ten chlap byl asi také nástrojem, v ruce Xerxesov. O ti ekové, kam nestaili
— Le
sami, strili fátum, a Šlo to. dosti toho, je nás tu stejn smýšlejících hezká kupa; zráda, jak vidt, jest obyejným tam v tom slzavém údolí. Kde jste, pátelé, se pece poznáme!
ním
a
První
stín.
Jsem pouze zrádce z emesla. Špehoval jsem Diokletianovy katakomby. Stal jsem se nepímo sou-
vinným smrti asi tí tisíc kesan, jež zašité v pytle kázal císa hoditi do cirku hladovým lvm, kteí netkli
se jich,
slyšel,
jak
i
jsou do moe, a já jsem pod vodou žalmy Hospodinu.
na to hozeni tu zpívali
Ga Pse stal
se
A málem kesanem ?
!
bys
n el o byl
n.
litoval
skutku
svého a
194
Stín.
Kdyby
mne
nepálilo
zlato
odmny,
za
které
koupil jsem si na tri noci nevstku i s láznmi. Byl jsem malým Diokletianem. Každým zpsobem stojí to za muky pekelné.
Ganelon A
druhému
(k
stínu).
ty? Jsi šlechetnjším?
Druhý
stín.
Jsem rodem ek. Sloužil jsem Isáku Angelovi: na jeho žádost vedl jsem kižáky pouští k Jerusalemu, zavedl jsem je daleko a otrávil kesanm všecky cisterny. Pán mj se mi ale zle odmnil a mj ješt he.
Bh
Ganelon.
Dobe tráví.
A
velcí
lovk,
Zráda jest hydra, která sam.a sebe svta eknou: Jak nepohodlný jest mi
tak.
dvoané jdou a zabijí ho. Králové A David ekne: Jak krásná jest žena Uriášova, a dvoan donese list a pošle jej v bitvu, z které se nevrátí, co zatím král na adrech jeho ženy zapomnl své žalmy. A Jesabel ekne Jak líbí
ten
umyjí
si
a
ruce.
:
mi vinice souseda
mého, a druhý den zabit jest soused, a královna tší se z vinice a neví, že snad na témž míst psi lízati budou Její krev.
se
Jidáš
A
(v snní).
on byl tak dobrý, tak spravedlivý
.
.
.
195
Ga ji,
A umel na
kíži.
milý brachu,
adu
n
e
1
O
n.
Stará to povídka. Vypravuješ Nu, vykoupil vás?
let.
(Na útesu skal objeví se Dante s Virgilem, jdou zvolna horem a pejdou. Do popedí vystoupí sofista a filosof. Ganelon pidruží se k nim.)
Filosof.
Kdo
vykoupení?
mluvil o
nevidl jsem picházím.
stopy toho
ale
jsem též o tom,
Slyšel
na svt,
odkud práv
Jidáš. Já také ne. Sedím schváln zde na zápraží pekla davy pozoruju le stále rostou víc a více jako a písek po dechem Samumu. Hle ovoce kesanství! Peklo se plní.
—
Filosof. Ano,
podivné
to
náboženství.
Bu
vilný jako
opice, vzteklý jako hyena,
mlsný jako don Juan, zabij
umo
k smrti matku, strhej všecky svazky, jež položila ti píroda a spolenost, hýrej v statku cizím jako slon v sadech rýžových; když mdlý a slabý jsi stáím, páchati nepravost, když zhausí se tob hích a napadne ti na chvíli být ctnostným, otce svého,
slza lítosti
pln
trpké
staí a
jsi
milým Pánu.
resignace,
svtlých
myšlenek,
o
nerozumím.
lítosti
vedl
jaký
jichž
se
zoveš filosofem
milejší jest život
Mark
Aurel, a plný
jasem kráel Plato.
Ganelon. Ty
Mn
?
Nauce
196
Filosof. Ano,
s
hrdostí to
vyznávám
Gan A
e
lo
n.
k jakému stádu se radíš?
Filosof. Jsem eklektik. Vyšel jsem vlastn ze školy novoplatonik, ale opustil jsem brzy temné stezky jich bájné mystiky. Zavání píliš kesanstvím. I vrátil jsem se ku starým. Poslední kámen filosofie, kde jsem ostal, a jediný platný jest pro mne Heraklit Efeský.
Ga Temný
—
inu,
n
e
svtla
1
o n.
mnoho nebude pod
také
tvou lebkou.
Filosof. Nech mne, nezasvcene Musím domysliti ješt záhadu o elementární nehybnosti atomv. Jak lze vtu tu srovnati s výrokem, že vše jest v proudní? !
Gane Velmi snadn, milý
1
o n.
píteli.
vost jest v stálém proudu, ale
motolice, jest takový
Tvá hloupá domýšlitvj mozek, jejž žerou
nehybný atom, že ani
nezachvjí jím, by vytrhly
jej
z
dsných
stíny pekla
jeho mátoh.
197
t
Lituju
Le
velice.
kdo
pišel
s
Tvj
tebou?
kolega?
Filosof.
Mj
mj
sok
filosof sólista!
hle,
úhlavní nepítel, stín
vstka, o níž vypravuje táhla
své
mou
domysliti
záhadu.
povz
lno
nech mne, prosím,
(k
sofistovi.)
mi, co je to zráda?
Sof Zráda?
Le
(Usedne stranou.)
Ganelon Píteli,
a zaprodala isté
ulic
svatokupcm.
a
ta ne-
bible, znectil filosofii, že roz-
nohy své na rozích
taškám
mých hích,
Jak jím pohrdám! On jako
i
sta.
inu zráda není nic zlého.
eknu-li
bílé,
musím íci erné. Jest proto erné zlem, že není bíh^m? eknu-li vrnost, vyslovil jsem sám sebou její i mže býti jedna bez druhé? Kdo protivu, zrádu. by
vdl
o slunci, kdyby nebylo
tmy?
Ganelon. Výborn, chlapíku
!
Zdali pak
jsi
rovnž udatn
stolicí Hospošermoval jazykem ped hlavu svou jak beran vedený dina? Eh, sklopil na jatky; vi, ty bys ješt z Messaliny udlal nejmén Madonnu a dokázal bys, že vlastn ne Ježíš, ale Jidáš jest vykupitelem lidstva. Jaké Štstí pro nás, že t máme; ty nám dokážeš, že vlastn ani to zde
soudnou
tak
]
není peklo, ale
píchodem.
ráj,
Vru
zlaté
asy nám kynou tvým
198
Jidáš
•
A
ukižovali
psáno
jest
.
.
Kdo
.
o
a
Jej
(v
snní).
Šat
jeho
metali
los,
jak
vidl, kdo slyšel
Jeden
stín.
Já vidl smrt Spravedlivého a slyšel slova jeho na kíži, a v chvíli poslední rouhal jsem se jemu. Já visel s ním. Jist on byl svatý.
Druhy A sukn
já dal
by losem prodána
návrh,
byla nesešitá
jeho.
T A
rtm
stín
já
jsem
e
piložil
t í
s t
houbu
í
n.
žluí
se
a
octem ke
jeho.
Jidáš.
A knžím
já
prcnal
štvaný
jako
a vyznal vinu svou.
a
vzav
Zde
vizte!
peníze
Le
vidl zoufání mé a ticet stíbrných vrylo
mj
se
plameny. A vytržen jsem živoucích a vpoten mezi zatracence. a pálí bílými
Rzné
hlasy.
Bda! Bda!
Ganelon
(k páriovi sedícímu u cesty).
Hej, z cesty, píteli
hodil
Pán nev mozek z
potu
199
Pária.
Komu a
z
pohrdám
musí
jíti
cesty? Jdi stranou,
jeho
nevšímám
já
chudob Bohem svt z cesty, nebo
v své
i
než rozlitým tlem jeho, které ve domí. Sním sen chaosu.
si
slávou jeho.
niím
není
mn
tebe
Mn
jiným,
pišlo k
v-
G a n e lo n. Hrdost žebroty! Jak protivný je ten chlap! Hmyz po hadrech tla jeho a hnis kyše v ranách Job na svém hnojišti byl Sardanapalem proti jeho. leze
nmu. Pária.
oi
Jasno nebes vniká v rozlitou vesmírem, pel
svj
v rány
kámen
moje,
za
zím
slávu jednoho
stásá zlatý
voní mošusem.
adrech mých,
nost prostoru roste v orli
jež
mé,
plesá a lotos a
Nekone-
myšlenky mé,
Hymalaje, zvolily trnovou korunu Ukižovaného hnízdo své. Svatá zem, cítím tluk srdce tvého.
Plesám
v
tob, matko
G
a n e
1
o n.
—
takové chlapy jest peklo malým trestem le co nového, jaký to ruch u lodi Charona? Hle, nový dav odsouzenc
Pro
(Od behu žene
se
nový zástup zatracených. Mlky rozptýlí se mezi druhé. vystoupí mnich asketa a básník.)
V popedí
Ga a
n el O
n.
Hle z dešt pod okap. Jednoho Joba odbudu z cesty druhý jde mi do cesty. Eh, znám ty plešaté pány.
200
Co samý bich
Jiný druh pári.
jich
u dvora Karla! Samá tento je strašn vyhublý.
žilo
Le
a Jist dlal v politice. Hej, brachu, lysina
kam?
Mnich asketa. Kam poruil Pán, který utvrdil brány pekelné. Hích prosten jest nad hlavu mou a íš hnvu Hospodinova Sodomy.
Vina miá vtší
na mne.
vylita jest
G an
elo
jest
n.
Vím rád, jak obyejn mluví biblicky. denn Kolikrát jsi se bioval? Nosis pás železný kol tla? Spas na kopivách i trní? Ty mne zajímáš, (Stranou:)
chlapíku. Jak
Mli
jste
asto
po takovém biování
se opil
jsi
?
jist dobrý sklep.
Mnich.
Kam zanesu hanbu svou! Kde nejvtší propast, bych padl na dno její? I ped Satanem zardím se z
viny své.
(Rychle odkvapí.)
Gan Kdo
e
1
on
(k básníkovi).
ty jsi?
Básník. Zbytenost!
mi
básník,
sluncem.
Odsouzenec
cítím
ale,
že
v život íkali ty, nejbídnjší tvor pod
jako
jsem
201
Mžeš Mluv,
míti
pítel
G
a n e
pravdu.
Le
Jidáš
rmoutí
1
O
n.
co jest nového na svte?
nad Špatnými úspchy
se
kesanství.
Básník. Divných, ba divných vcí dožil jsem se opouštje svt. Cos táhne duší lidí, jako když vzpomenem si
na zapomenutou
ím
jest,
míhá
se
se vrací.
co chce,
Lidstvo
melodii
kam
jde.
se zbouzí a neví
Cos jako záblesk svtla
tmou klášter a žalá. Duch starého svta Péro, které vera opisovalo apokalypsu Jana
Pathmu, opisuje dnes v zimniném spchu apokalypsu o Prométheu z Kavkazu ruka, jež tesala vera trnovou korunu na hlav boha Vykupitele, obdivuje z
;
hladíc je, útlým a nžným formám soch Antinoa, Koleno, jež ohýbalo se ped Madonnou, kleká ped Venuší. Starý svt rázem oživuje. Jaro dýše ze zpvu Homerových Lidstvo dívá se trním utrpení svého v isté modro oblohy, a rže rostoucí na hrobech zapomíná pro révu bachantek. Mladost vrací se v jeho žíly. Stará váza etruská Jest dražší jemu než miska, v kterou zachytili andlov krev Vykupitele. A co divnjšího, kláštery nesou na bedrách svých ruch tento, s kazatelen jejich mluví Gicero místo Basila. Virgil vytisknul Augustina. Nerozumím svtu, ale myslím, že pohanst\í se vrací. se,
Hlasy. Slyšte!
Slyšte!
(Jednotlivé stíny zvedají se z
Mythy.
kamen
a vystupuji do popedí.) -j^^
202
Básník.
Svt klne Mumiovi, jenž boil poklady hellenismu, Lvu Isaurskému, jenž ve pi obrazoborc niil umní kesanské.
i
(Mumius zvedne hlavu
a naslouchá.)
Básník. Ba pro teba
torso sochy Venušiny nastoupil by
i
papež
až do pekel.
cestu
Julian Apostata.
Mj
sen
Mj
!
sen
!
Pohanství
vítzí,
snad
ne
jak myslil jsem, ale duch jeho zachován jest lidstvu.
Svtlo! Svtlo!
Básník. Lidstvo
se
Kope
hledá.
v
pyramidách
a
otvírá
hroby. Poznává, že nejdíve bozi byli nepáteli jeho a pak, když mli jednoho Boha, že to byli králové,
kteí nahrazovali musil
mu bohy
zemi.
ostatní.
Mn
líto,
že jsem
te, kdy zaíná
se pochopovat, že musil Heraklit efeský bloudit v tmách, aby Jan z Pathmu se mohl dívati do slunce,
opustiti
Žel.
G an e
že
1
o
n.
Ha, ha Heraklit (Jde a kopne snícího filosofa.) Vstávej brachu; dležitou otázku. Kde jest oslice Bileamova !
v
pekle
i
v
!
ráji?
Filosof. býti
V ráji sotva, proto že jest zvíetem, a v pekle nemže, ponvadž velebila Pána, poznavši andla
jeho
dív než
její
pán.
Vru
nevím, kde
jest
^20^
Ga Eh, sofisto, zda poznala a vidla, a
nejapn O,
tvj
Kdybys
!
t
raniv
ty,
1
O n.
e
lovk
pánem, (Kopá
!
se!
ekl bych,
t
promnil
hbet
Sty
Oslice
a filosof, hádáš a jak
chytejší,
byl
tvým
filosofický
e
jeho lepším?
jsi
slepotou,
že nejsem
n
v
že
Pán
Bileamovu. jen pršely na
oslici
rány
by
jej.)
Filosof.
mne
Prosím, nech
Jiná skal
domysliti moji
záhadu.
ást pekla. Divé, rozervané strže. Kotoue mlhy a sirných v)'partj. Se místy s hukotem padají vodopády. Vlny jejich jsou kalné a tpytí se jako
krpje
rovné padajícím slzám,)
Hlasy Kdy
svitne
hora.
s
mukám
jitro
Hlas
O
d o
z
kdy hodina vy-
našim,
koupení bolestem našim? Cekáme oi naše, ono ale nepichází.
1
jitra,
slzami zrudly
a.
nadje, kdy setesete s kídel svých její tžké závaží? Hodiny pekla jdou jen k plnoci, oddti
tud obracejí se pijíti jitro,
stín
rafije
doufáte,
a nedivím
umíraje
doufá,
a
cestou
jejich
viny vaší
promní
vám. beránek se
I
i
zpátení, a má-li je
v
spáru
o luzích, kudy tkal v blahé volnosti,
kdy setesete
s
kídel svých
v noc.
Vy
ale
velbloud v poušti žízní
její
tžké
kondora
sní
O dti nadje, závaží?
204
Hlasy ze stran, V
nám
bolestech našich vzešlo
zjevení
Boha jediKdo smí
ného, velkého, svatého. Není tajemství více.
netrpl? Muky naše postaví nás jednou pímo na pravici Hospodinovu, on pozná nás dle ran našich, jako poznal svého Syna probodaného a ukižovaného. I povstane nová íš, a kdo více vytrpl, vtším bude v ní. íci, já
Hlas
z
d ola.
Bláhoví! Zda poítá poutník svíjení se erva, jejž zda ví blesk, který v prachu cesty své
rozšlápnul
;
v tiše pasoucí se stádo na nivách a zabil
sjel
dímajícího v
nadje v
dubem,
pod
zdšeném bravu? O nichž
své,
padnete
pohben
jest
Opt
Hle, vizte!
propasti, než jsou Satan od pádu svého.
v hlubší
s
Bu já
nho
jest,
tebe v
hlas. s ním, ale poblaženou v pal bolesti mé. peklo má svtce své. a I
a nemluvil jsem
vlévá rosu
požehnaný na vky!
poítám
adu
jejich.
Druhý Hle,
hory, jak
kterak
mlha
pohybujícího se
hora.
pichází sem ten bledý, krásný v temnotách Gehenny.
Jeden Nevím, kdo
ty,
msíního
Paprslek svtla
hled na
jejž
nedoufejte, nebo poznavše blud
Hlasy stín.
zmatku,
o
pastýe zpsobil
hlas.
kráí pomalu, jak veernice pes pes travnaté údolí, jako stín oblaku pes požaté pole.
v jeseni
205
Tetí
v
záí na ele tom bludika kmitající se
co
Vizte,
paprslek,
hlas.
to
jak
Jako
!
nad
božský
moálem
dobu adventní.
tvrtý Zapomnl
hlas.
hvzdy, ale co hoí modravým leskem nad skrání tou, podobno jest Hejsem,
když
sperovi,
v
jak
letních
svítí
jízd, a noc
blýskne
nocích
modrem blankytu, jak jiskra kon, jejž touž chvíli pohádá
nebo setmlo se a páry vystupují jest ernorouchá.
Pátý
nekoneným
pod kopytem jezdec ku kvapnjší
šlehne
z
moál
a
hlas.
Vlasv její visí pes úblová žena to jest skvostných pramenech jako vtve truchlící vrby nad potoky, kam ped staletý zavsili jsme harfy své na bezích Babelu. Hle,
ramena
!
v
Šestý hlas, Aj, jde
k
nám
jak plachta nad že
andl
!
roucho
Bílé
její
zabloudil k
nám, by trpl
(Vystoupí Eloa, bledá, chvjící
Hlas Eloa
!
Eloa
!
vlaje
povtím
ztemnlými vodami moe. ekl
s
hora.
s se.)
námi.
bych,
206
Hlas démona.
Na
cencv? Úpravná tebe
v
komnata
Jest
basaltovém.
loži
mezi stíny zatrapán tvj eká Jdi a nepopouzej k hnvu
dcero svtla,
bloudíš zde,
tvoje a
knížete temnosti. Bílé jest tlo tvé nad tvoje
ržím
podobna
jsou
bílým
kvt
ústa
Šestnáctileté
dechla
v
úbl
kamelie, dívky.
adra
a jež
roz-
erný
vlas
tvj Hne se pes ramena tvá jak more erných diamant. Jen oi tvé zarudlé jsou pláem jako okraj sedmikrásky,
v
sní
jež
vra se, pán tvj dcero svtla, mezi
porosené tráv.
husté,
oekává
Na
tebe.
Jdi,
bloudíš
zde,
stíny zatracených?
Hlas
s
hora.
Eioa! Eloa!
Jiný hlas. Co se dje s tebou? Víc tebe nepoznávám, krok tvj vázne a hvzda na ele tvém mdlé vysílá paprsky a
blízka jest
ne-li
docela
úplnému
hvzda
ostatním
bídným
koupení
Jen láska tvoje vedla
tmy
a vznášela
klesá a brzy
ným
z
t
jen.
že uhas-
a není pro tebe vy-
a zatraceným,
t
nad propastmi.
pipotena budeš
hích
Pomni
zhasnuli.
lásky tvé, padneš a rovna budeš
k
posud labyrinthem
Te
ale
peru
dtem zem,
tvoje
zroze-
odsouzeným k zahynutí.
a
Hlas démona. Jdi
poklady,
a
vra
Skvostné
se.
o nichž
ví
jest lože tvoje, všecky sneseny jsou k nohám budou se koiti tob, a pán
peklo,
tvým. Miliony, chceš-li, náš, když spoine hlava jeho na adrech zjasní tvá rozrytou blesky Michalovými. Jdi a
tvých,
vra
se.
207
Jiný démon. Z erného skvrnitého mramoru naty
tvé,
rech
nebesa
lvi
a síingy z porfyru
tvého
lože
stkaná
jest
podlaha kom-
drží v zlatých z
látek
spá-
kašmíru
a
damašku.
Druhý démon. Vana lázn
serpentinová z jednoho balvanu, ozdobena hady, jichž oi rubíny jsou. Ukradli jsme ji ze zboeništ Ninivského. tvé
jest
Tetí démon. Zrcadlo tvé jest hlazená plotna ocelová, v níž zhlížela Kleopatra nahé tlo své; vroubena jest onyxy a diamanty, lesk z ní osloval otroky obsluhující paní svou. Ale krása tla tvého oslní i lesk zrcadla tvého.
tvrtý démon. Poklady Palmyry, zlato Ofiru a Uralu, diamanty Golkondy snesli jsme k svatebnímu pokladu tvému. Na kobercích pohovky tvé líhala Semiramis a na atlasových poduškách tvých chtl zprzniti Nero vlastní
matku svou.
Pátý démon.
O rozpome se mezi ady naše,
!
Oné
noci,
kdy uvedl t pán se v mohutných jsi
jak chvla náš pažích jeho, jak stonek lilie v náruí severního vichru.
Rozpome adra
jeho,
když v slzách bolesti klesla jsi na odsouzena k zatracení pro lásku svou,
se,
208
zachvlo
Te
ale nad mocí lásky vaší. hvzda Její rovna plamínku, jenž kmitá na moále, zavádje v bahnité luiny umdlené kroky neznámého poutníka. O vra se k pánu svému, a rozveselí se peklo
jak
ochladla
se peklo
láska
a
tvá,
!
E
1
oa.
Kdo volal mne? Kterého hlasu díve uposlechnouti? Odkud jsi pišel prchavý stíne, jenž stavíš se
mou
v cestu
lásky
mé
mém
již dávno zaplamen híšné cítím, závaží mdloby jak piOn neoklamal mne. On ekl,
a obnovuješ v srdci
pomenuté rozkoše edenu? uhasíná,
já
Hle, žárný
na paty mé. než vynutil na první políbení, že jest kníže zatracených, a já líbala pece. Já zamítla ochranné, plamenné mee sester andl a šla za ním k chmurné vln podsvtí s usmáním na rtu, s hymnou láskv v srdci, s plesáním v oích. Le bda, píliš dvovala jsem lásce své. Umdlévám pod tíží muk, jež snáším sama i s jinými. Božský mj pvod hlásí se ve mn. Hudba édenu táhne mou duší a láká v oi mé palivé slzy hokého odíkání. Vzpomínka na svtlý stín toho, jenž dal mi život, pronásleduje mne v nocích mých a když usnu na hrudi Satana, vídám jemný obliej toho, jenž plakal nad Jerusalemem. Dcera Vyslzy rozpláu se soucitem nad mukami jiných. pjalo se
mn
prahlá
jsou
mne, jako
adra má se chytá
—
a
hustá
bolesti
vtve pralesa, Na dinv, pro neskanula jsem miliony
slz
lidských?
hrozné
padají
na
mlha jesen na chvojnaté mne dech Hospooživil
Pro
v
prach
u
cesty
zabloudila jsem
z
jako ráje,
bych potkala u bran jeho pedmt muk i lásky své? byl krásný v hoi svém! Obcházel jako lev kol
Jak
209
hradby edenu, jak svtlý oblak, za nímž stajený jest msíc, stál pede mnou a slova plynula s ret jeho, jako bych byla Evou, matkou lovenstva, již svedl
ped vky. odpovdna vášn? O nebo svt,
milovati
jist,
na elo jeho, v
srazí
v
jeho v
býti
mn
ta
ta jediná klade kolébá na vratké ose
jediná
rozhnván zkázou nekonený prostor,
jeho,
jejž,
stril
Mohu
jej?
mohutný plamen neznámé kdyby Bh mohl, zrušil by lásku,
tento
jediná zadržuje blesky jeho,
ta
úsmv
Pro musím za
on dávno by od-
neptaje
kolik sluncí
se,
pádu svém a která vlasatice pohltí trosky žíznivý svj jícen. Ale láska jediná smí sed-
nouti k
trnu
jeho a volati
mne
k
nmu: Ote!
— le
Jiskra
zhasne Modlitba má nebude niím ped obliejem jeho, neb kdyby vdl o bolesti mé, nenechal by hasnouti hvzdu lásky na ele mém Kam se obrátím Všude náek, kletby, vzdechy, rouhání, prosby, muky, zápasy, utrpení. A on sám, kníže hrozné íše této, trpí nejvíce ze všech. Já též nemyslila, že odíkati se Boha jest vykoupeno mukami takovými. O smilování, ó paprslek útchy, ó svit jediný a chci zase vky vléci se mlící a tichá té
lásky svedla
Mám
v
peklo
jestli
.
.
.
.
.
.
modliti?
se
—
(Klesne (Se skalných
sráz
pemožena žalem na
pokraj propasti.)
sestupuje Dante s Virgilem. Rozhlížejí se kolem a
pokroí v popedí.)
Dante. umdlen strašnou touto
Jsem
u konce, miste
poutí.
Nejsme ješt
nemají více
slzí,
bych
bídné osudy lidstva, a jíti kolem s okem zdá se mi býti urážkou tchto ohromných
oplakával
suchým
mj? Oi mé
210
ped nimiž syn boží krví A nikde paprsk nikde zele,
bolestí,
potil se v Gethsemane. nikde azur. Tato Jednotvárnost propastí jest tak hroznou, že sama již by byla dostatenou mukou pro cítící duši. i
V Jen
i
r
g
i
1.
asu mnoho nezbývá nám, ješt dva muk ekají na nás. Teba býti zmu-
dále;
kruhy nejvtších žilým
neurážeti
a
nemístným
soucitem
spravedlnost
Boha.
Dante. Odpus, miste jasnji snad, než
tlo
že
jde
svému,
a
mj;
ty, jsa duch, vidíš dále a smrtelné zraky mé, ale pomni,
mohou
mnou, že umleti ve
se
jej
lovk hlásí nemže
mn
se
ani
k
právu božská
spravedlnost sama. (Spatí Elou nad propastí.)
Hle, takový svtlý stín nás nepotkal celou strasti-
plnou poutí.
Smím
jej
osloviti?
V
Ui jako
z
to,
i
r
nebo neznám
etheru
tkaná,
a
gi
1.
jej
sám
hvzdu
postava jeho jest vidím na ele jeho. ;
Dante. se
Kdo jsi, bídný, nešastný, opuštný stíne? Ptám jménem Toho, jenž prstem svým dotýká se dna
propastí.
211
El O
Odpovídám k otázce tvé. Bídná nešastná jsem, opuštná jsem. Prst, jenž do-
Dobe jsem,
a.
pravil
jsi.
týká se dle výroku tvého dna propasti, désí se utrpení mého a vyhýbá se místm, kam padla slza má.
Hlas Eloa
hora.
s
Eloa
!
V Cizí jest
i
r
gil.
mi zvuk tohoto jména. Kdo
jsi?
Dante.
Ty
jsi
tedy Eloa, dít zrozené ze slzy Vykupitele,
oživené dechem lásky Všemohoucího svedené Satanem? Ó slyšel jsem tam na zemi tklivou báji o kráse i bolestech tvých. Nyní ale vidím, že pravdou jest všecko.
Jak
t
lituju,
jak trpím
tebou!
s
E
1
oa.
Život kmitá ješt pohledem tvým branou smrti a porušení. Le veješt Tys neprošel liký musíš býti ped Pánem, že poslal t v místa tato; v oku tvém plane jiskra podobná hvzd, jež hoí na ele mém. Jist nesmrtelné jest jméno tvé mezi národy zem, a pokolení zastaví se ped obli-
Kdo
jsi,
ejem tvým Jdeš ze
ty?
a
zem?
s
chvním
eknou:
Ejhle
lovk!
212
Dante. Jdu pouze za hlasem toho, který pravil ke mn: le Oteveny jsou mi všecky hlubiny pekla slabý lovk jsem a nemám ani slz, b\ch oplakával bídu tvou. O vzpome na mne jednou u trn Lásky, kam jist brzy vrátíš se, jako já vzpomínati budu tebe na zemi. Znám bolesti i moc lásky a nedivím se tob, pouze t lituju. Jdi
—
!
vné
Elo Na zemi? Cos
mluvil o zemi?
to
ona kolébkou mou. boží,
hodná,
by
jí
a.
Svatá
Znám
zem. hodná
oblévalo
nejistší
ji,
jesti
syny edenu.
nositi
svtlo
asto od storu,
zápraží ráje dívala jsem se do propasti projak obloukem mihla se pode mnou v ranní
páre jako zlatá, kulatá deska toící se v modravém vzduchu. I lákalo mne to blíže a velkost její rostla ped zrakem mým, uvidla jsem skalné srázy její, nádheru nedotknutých prales, zahrady nejpestejších kvtin, zlaté vlny obilné, bílá msta a vesnice s pí-
snmi pták lidí a potom moe, to veliké, valné, bezmezné moe, k jehož dnu hrouží andlé Nejvyššího denn zlaté slunce a z nhož omládlé vynášejí nevii
ditelnýma rukama, jako nejskvostnjší záivou perlu. Jak štastným jsi, že smíš blouditi jejími nivami, poslouchati šumnou hymnu jejích les a vodopád!
O zem, zem!
Dante.
A
cíliti
tím hloubji v srdci nicotu lidských snah,
bídu lidských osud, vraždu a zoufání.
nešvár
a
protivenství, bratro-
213
E Vidla jsem zemi vatele
její
Le
O
a.
jen
osud lidský lepší osud mj? že
zda jest všeho kletba, všeho
stvoením, jaká
to
Neznám
jen z daleka.
znám
živoucí,
svduju tob,
1
píina soustava
ani oby-
tyto stíny zde, a pri-
bolestný a trpký.
jest
i
není všeho vina, Být že jsme?
pvod, muk!
a
Dante. A ješt vtší v
bolesti své.
matce když
své: se
býti Stvoitelem.
On
podej
narodil,
lovk
jest
nevinen
nerekl otci svému: zplodiž ran. a
mi ale
prs života
svého.
rodie jeho smáli
On plakal, se pi zplo-
zení jeho. Jaká ironie!
Elo
a.
—
zda nejsem zroA což teprve já, dcera slzy zena dvojnásob k utrpení? Pro vdechl do mne dech života, když jsa vševdoucí znal naped utrpení mé, znal pád i odsouzení moje? Rovnž znal i pád matky lidí, Evy, a pece pokoušel ji jablkem. Všecky tyto vci dojímají mne jak ztracené povsti, jimž nerozumíme, jako tony hudby, jež jsme slyšeli ped lety. Co vy soudíte c nich na zemi?
mj
Dante.
My máme
viti,
složili
hrozný osud svj v ruce bych já ale po této trudné
Toho, jenž sluje Láska, jejž cest nazval spíše neúprosnou
spravedlností.
Jest
214
pravda, jsou zde zloinové velicí a hrozní, jsem pravil, snad ozývá se píliš lovk ve cítím
dvojnásob
cesta
má;
o
hle,
prchod do
jich
utrpení.
mj
mistr
již
O
není
že
že
dál
jde
odpus,
vyjednává
s
démony
jiného kruhu.
E lo
Le
Le
jak
ale
mn,
a.
dopráno tob déle zstati
mnou
se
I
kam pjdeš odsud? Dante. Bude-li
tom vle
v
s tebou a poznati zápraží ráje,
Toho,
bolesti
E
tvé,
1
o
jenž dovolil
mluviti
octnu se snad též na
a.
vným
svtlem nezapome O prosím, tam ped na mne! Nechci, bys orodoval, kde jsou zbytenými i prosby andl, ale vzpome jen; jest vzpomínka modlitbou a požehnáním zárove. Uvidíš druhé andly, bratry a sestry mé, jak vykonávají vesele úady své, jež od stvoení vykázal jim Hospodin. Zda ony pamatují na sestru svou, jak s ní duhovými kídly prolétaly druhdy bránv edenu?... O ztracené sny!
Dante. Není štstí v stech
vru
vtší
dob
tchto
bolesti
protivenství.
než upomínka ztraceného s Bohem, Ize-li v mí-
Bu
jméno Jeho.
vysloviti
Hle,
neschdné
druh
mj
se za rohem skály, zde a nohy mé klopýtají umdlením. S Bohem, Eloa
ztrácí
(Zaste rukama tvá
a
a zvolna
ubírá se za Vir^ilem,
démon
mizí za skalami.)
kterj*
jsou
cesty
provázen tlupou
215
E
Opt mou
I
O
sama, sama, sama
mlení svobodí mne? Klesne opt na
trní
smrti
a
v
Hvzda
kraj propastí.
a.
!
Noc
válí
se
naJ hlavou
adrech mých. Kdo
vy-
na ele jejím kmitá jen slabounkým
paprskem.)
Hlasy
A spoteny jsem se,
kam
hora.
dnové moji
jsou
ped Pánem
a ne-
bahn
Jordánu, enž kolébá chce, a o njž brousí velbloud vyprahlý
ysop
než
více
s
vítr
v
jazyk svj
H Proklínal
jsem
1
a sy z d o
den
zrození
1
a.
svého a klnul
jsem
ln
svém, památce matky své, že neotrávila plod v anebo novorozence nevrhla ped práh chatky, by odhor a krmili jím mláata svá. Klnul nohy mé, jež sply k híchu a zatracení. Le kletby mé padly na mne zpt, jako padají kroupy se šindel stech a jako déš šíp odráží se o kovový, neproniknutelný štít. nesli
jej
supi
jsem zemi,
že nesla
Hlasy ze strany. Odhodlal jsem
se nésti tiše bolesti své; Jako pštros,
a nechá bouiti samum jsem ponoiti v resignaci duši svou. pálí mne a ale bda, muky moje, horší samumu, kže tla mého uinna jest jako síto; hru má zdupána jest jako žito na mlát pod krokem sedmerého
který
zaryje
kol sebe,
hlavu v písek
chtl
spežení vol.
216
Hlasy
hora.
s
Kdyby nyní pišla hodina vykoupení, ekl bych »Neekal jsem tebe,« nebo nevím, co by plají hrd: men strávil na mn, co by ješt více mohlo hlodali duši mou. I vnost tchto muk musí sama se hroziti
mého
neprosím. neekám více jako halí v rubáš mrtvolu, ni
mn
na
utrpení a otupiti
V mlení a
bolest
osten svj.
Již
své zahalím
se,
bude podhlav-
nikou mou. (Hluboké ticho. Z rzných stran vystupují nové ady stín. Nejvíce ženy, heáivší vášnivou láskou a chlípností: Semiramis, Kleopatra, Messalina, Herc, Sapfo,
Poppea
a jiné.)
Messalina.
í
i
ohnibyla vtší lásky mojí? z vás vášnivjší? Krev tygice proudila v žilách mých a nadýmala prsy mé; polibky mé byly uštknutím hada, vyhívajícího se v pouští lybické, objetí mé bylo zdrcující, a usnouti na rameni mém znavjší,
láska
í
menalo neprocitnouti jsem cedrové
\ila
více.
Na veejné námstí
lože své a
nahá ulehla jsem
kdo pišel,
veškerým národem, a mé. A táhli jako karavany. Lno a s ním celý z níž se opíjel
ím
se lásce
posta-
ped
mohl vejíti v objetí moje byla cisterna, svt. Kdo vyrovná
mojí?
Kleopatra. Nevstko! To zoveš láskou? Kdybych žila, sochu Venuše s podstavce lázní svých a
bvch
strhla
posta-
na její místo, a vidla bych, zda konsulové svta, kteí pomáhali plésti vlasy mé. by zachvli se na ulici.. pi pohledu na tvou drzou nahotu. Tys
vila tebe
ím
217
S
e
m
í
m
r a
s.
i
Na tygrech nahá jezdila jsem. Nejvyšší knz Baalv zahánl perlovým vjíem komáry od lože mého, a když chtl píti víno z ret mých, otrávila jsem
mnou
A
v noci svatební.
jej
a
p
f
o
(vybírajíc škeble z
tee posud voda obtovala život, a
Hle, jak lásce
snad
stál
za
a já se nezachvla.
S
Já
Ninv
krvavý stín
nesmrné
jen píliš
mokrých vlas svých). z
prstenc kadeí mých
lásce
isté,
a závratné,
!
bezúhonné,
jako
ta skála,
jsem vrhla v moe tlo své, nikoli ale svoje utrpení. Kal všednosti nepošpinil lem roucha mého, a duše má jest hodná lepšího údlu. s
které
V
e
s t
á
1
k
a.
Kdo pinesl vtší obt nad
mou ?
Dvakrát potkala jsem jej odsouzeného pro zrádu na schodech Kapitolu, a dvakrát puštn byl proto na svobodu. V tom vidla jsem prst boh, a stela Amorova vjela zapovzený žár. hluboko v srdce a vznítila v On šel se dkovat ke mn, práv když stežila jsem svatý ohe Vesty Já otevela jemu, on picházel aI zastihli nás prodléval déle, ohe shasnul. slji, blížící se nenaší jednou v objetí a vidli v lásce lásku
nm
bezpeí vnému mstu. Mne zazdili s dckem pod srdcem za živa, a jeho svrhli pro novou zrádu s tarpejské skály. Kdo pinesl vtší obt nad lásku mou?
E
I
o a
(vystoupí
kvapn
v popedí).
Já! Mythy.
15
218
M es s a
1 i
n
a.
stíne? Ty že jsi pinesla obt zda jsi schopna obejmouti muže. V jeho náruí by chvlo se tílko tvé jako ttina zmítaná vtry. Jdi, dcko
Kdo
lásky?
jsi,
bledý
Nevím,
!
Kleopatra,
A koho jsi milovala? Byl nkde pastýem na horách libánských a pi msíci jste laškovali spolu jako hrdliky? Jej snad roztrhali vlci, a tys utrápila se v nudném hoi. Známe ty pohádky.
M e s s al
í
láskou
mžeš
i
n
a.
se pochlubiti
?
Na adrech mých
odpoívali císaové, a osud svta kolébal se asto na hrudi mé. Kdo byl tvj milenec a jaké muky podstoupilas pro lásku svou ? S
e
m
i
r a
m
i
s.
Ubohé dít, jak se chvješ! Tys kdes vzala tolik odvahy milovati! S Jest láska ženy
a
cítila
mnoho, le
pf o.
duší života jejího.
Rci,
kdo tšil
pízni tvé, kdo rozplétal za vonných nocí kadee tvoje a polibkem žehnal hlav tvé, když kladla se na se
adra
jeho?
Kleopatra. Ryl sotva konsul neb vládce orientu
!
219
E
1
O
a.
Byl více.
M es sa li n a. Chceš žerty
Také dobe.
strojiti?
Jest
mi vhod
pobaviti se povídkou tvé lásky. Tys milovala
Elo
—
a.
Satana
— némé
strnuti.
Po
chvíli
jícim se hlasem
Messalina zdlouhavým a
chv-
)
Messalina.
A
miluješ
jej
posud
?
E
1
o
a.
Miluju! (Hvzda na ele
jejim zaplane
novým leskem
)
Messalina,
A
jakou
obt
pinesla
E
1
jsi
o
lásce své?
a.
Zapela jsem Boha Stvoitele svého, opustila ráj, v tato místa hrzy, kde vládne
-domov svj, šla za ním zloin a zniení.
Messalina.
A
nelitovala
jsi
nikdy a nelituješ
skutku svého?
220
E
1
a.
Lkala jsem bolem jako vy, zoufala jsem jako vy, milovala jsem více nežli vy. Ze jsem šla za ním, toho jsem nikdy nelitovala a litovati nebudu. Byl to jen nutný krok mé veliké lásky a každá z vás by vskutku milujíc uinila rovnž. ale
(Hvzda
na ele jejím hoí jasným plamenem.)
AI e S S a
1
i
n a
A védla jsi, kdo tebe? A šla jsi za ním
(v stále rostoucím obdivu.)
jest
on?
Vdla
jsi,
co
eká
sem, neekajíc nieho za lásku svou než utrpení a zatracení?
E lo
Vdla,
a.
šla.
Mess a
1 i
n
a.
Andl vzhru
nebes navštívil hlubiny pekla. Pro nezvletneš k svtlu, kde domov tvj r Pro vleeš azurnou peru svou kalem naší neisté vášn? Pro mluvíš s námi, kteí jsme bláto uhnEjhle, svtice!
rukou Beliala V My bychom mli stežiti lože jeho, ale nikdy ty svatá a nevinná. A jak se zrodila láska tvá? Co kynulo ti v jeho náruí? tené
E lo
a.
smutný jako den kdy mlhy leží na lesích, a poslední roj tíhne k pyramidám. Byl vyhoštn z edenu. Každý bál se ho, chinurné kídlo jeho v letu zastínilo zemi a andlé uhvbali se mu na tisíc mil, Pvcha Bloudil kol ráje veliký, krásný,
v
podjeseni,
áp
221
na ele jeho
jako diadem a pohrdání v srdci jeho jako basaltový sloup jala mne lítost s ním a nekonené slitování se zavržením jeho. Láska vzala ležela
I
Bohem mým
se v hrudi mé. stala se
ním
a já
Me
ekla:
a
Jdi za
jsem Šla!
S S
a
1
i
na
(klesne k
nohoum Eloy
líbajic
roucho
jfjí)-
požehnej mne paprskem své svaté, veliké, jepravé lásky! Pohledni na mne okem andlským, smyješ kal hanby mé! Hle. neznala jsem slz, a nyní rinou se jako dlouho zadržené rueje pes tváe mé. O svatá, veliká ženo!
din
a
K
1
o a
(skloní se,
zvedne Messalinu a
políbí
jí
v elo).
—
vím, že odpouští se litujícím. Kdesi 1 ty lituješ vysloveno bylo, že tm, již mnoho milují, mnoho se odpouští. Kdy pijde, nelhala-li slova tato, hodina vykoupení?
Mes
s
a
I
Ne, nechci vykoupení odpuštní, oištní.
Hlas Ejhle!
i
n a víc,
s
(v slzách).
po boku tvém chci jen
hora,
Magdalena Gehenny.
Horem prokmitá slabý kmit Na velikém z erných balvan navaleném trnu sedí Satan. Podpírá o dla ponoen v hluboké dumy. Eloa sedí níže na kameni u nohou
(Nejhlubší propasti pekla. Pusté rozvaliny skal. svtla.
hlavu
jeho. Blíží se jitro.)
H Odpoívá na a
i
a
s
démon.
y
polštái
síly
nepemoženy. Což jemu obloha s kratochvil jemu stvoena jest
Pro
jeho rozlity jsou po pustily
koeny
jeho jest
již
v
své,
ní
a
ln
srdcích
a v
hrozný hvzdnými svty? zem, myšlenky
a velikosti
syn
každý, kdo se rodí,
matky
Jiné
své
lidských za-
poddaným
h
své.
1
a
s v.
Jeho každý straní se, potají a s tesením vyslovuje jeho, kižuje se pi vzpomínce na nho, ale zatím kde mže líbá paty jemu: lakomec v zamené komnat u stohu zlata a král na trnu podpisující rozsudky smrti. On jest pravé srdce svta, tluky milion srdcí ídí jeho dech. Kdo mže íci: Není ho? Když ekne ano, on odpoví ne a svt chvje se na vahadle nevda, kam nakloniti se v bhu svém.
jméno
Bh
Jiné hlasy. zná všecky poklady zem, ví, kde spjí zasypány od pravku sen tuhý zapomnní; modrým plamínkem kmitá se v rozvalinách, a bludika letící moálem jest jiskra spadlá z lemu draích kídel jeho. On vede dýku vražedníka k srdci obti vyvolené, on kií na námsíníka bloudícího po stechách, by vzbud se, padl na dlažbu, umel v híších a stal se
On
tak jeho obtí. letu
Když
letí
havrana veslujícího
svtem, podobá se let jeho podzimním vzduchem.
tiše
223
Jiné
On rozsvcuje
h
1
as
v.
rozkoše ve vyhaslém oku nevstky a lanopu za záclonami okénka jejího, on míchá karty ladí struny sumáovy v bujné veselí, nevidn za stolem karbaník, a drží škrabošku mraen ped tvá msíce, by nevytrhoval samovraha svitem
svým
jiskru
práce jeho.
z
Jiné hlasy. Opásán jest nesetnými legiemi vrných svých, on pohne brvou svou a peklo se tese, on udeí do skal a proudy ohn inou se z nich. asem letí až k prahu edenu a hvzdy jdou z dráhy jemu Na vyhaslé vlasatici odpoine umdlený letem a do msíce složí hlavu svou tžkou myšlenkami. A harfy nebeské smutnji znjí a chvjí se v ruce nebešan, a duch svta pevnji tiskne žezlo své.
Jiné hlasy.
On
že lidé vidouce
poznovu
krví
kvty belladony
v
je
hostie
pi pozdvihování
tlo Spasitelovo, a
úkaz ten
užitkuje
len
Šávy
vlévá jedové
usazuje v neposvcené
mšice
jako
chrám
a krvavé a
kaplí,
myslí, že potí se
knz podvodný
vy-
zázrak nebes a pracuje spo-
ním k záhub tisíc.
s
Jiné hlasy.
On pesazuje vznítil sou.^-edy, listí
sad
obrazy erní.
a
—
jejich,
v
noci
mezníky
stásá rosu
ped
trnáctileté
z
polí,
pole jich
by
ve svár
a rez hází na
duši spícího mnicha kouzlí luzné
dívky
vytrhuje
z
modlitby ve-
224
Jiné hlasy.
On na malíku prstu svého unesl by svt a dechem jediným schvl by jej do hlubiny chaosu. A pH všem vtší jest, neb radosti nepoznal. Závist a pýcha jsou mramoroví lvi, držící trn moci jeho, on .
Satan
(náhle se vzpímiv,
.
.
hrozným hlasem).
Nejsem pán edenu, by lichotnými popvky mlo sluchu mému. Ticho ješt jednou! eknte, že jsem veliký v moci své a hrozný v hnvu svém, ale ty chvalozpvy prenechte tm, kdo z dlouhé chvíle koí se tomu, jejž tší jejich pokoení. neteba kadidla a písní. Duma jako mrak lehla na elo mé Eloa Ticho
se
!
lahoditi
— Mn
—
!
Zde jsem, pane sen? tvých
Mám
snad
a
Eloa. miláku mj.
setíti
také
Muí t
krpje
hrozný
potu se skrání
?
Satan, Jsem umdlený jako lev poušt po Poítati
celodenní
honb.
obti své bolí mne. Nevím, ím to jest, že na mozek mj. Chtl bych zapomeale nemohu. Zda ty jsi zapomnla?
staré báje léhají
nouti
—
Eloa. I ve sny moje hrají všecka kouzla edenu barvami svdnými, le v skutenosti veliká láska k tob zaplašuje peludy sn. Nedoufám ani nevzpomínám.
Rci pravdu, Eloa,
Satan, miluješ mne posud, jako
v chvíli
kdy vypuzena z edenu jsi sestupovala po pravici mé v brány tyto, kdy prvním polibkem naším se zachvlo peklo? oné,
225
E Miluju
nadj
tvá
t.
mní
Muky se
i
O
tvoje
a.
jsou bolestí
mou
a
bez-
oích mých.
v zoufalost v
Satan. Nikdy jsem nieho nelitoval. Vždy radost z obti své, ale dtinná, nevinná a pec
jsem
silná láska tvá vzbudila
ml tak
první jiskru soucitu ve srdci
Le
mém. Soucit v srdci Satana! nediv se. ztratil jsem mnoho pádem svým z moci své, uštván jsem jako slon, jejž honí tetí den bez ustání bambusovými moály. Jak sestárlý, sešedivlý lev jsem, jenž zaleze v sluji svou a brue rozpomíná se na první své lupy
O
jak dávno tomu, co svedl jsem Evu, tomu, co pokoušel jsem na poušti Syna lovka! Tenkrát lámal dech mj cedry libanské a pod krokem nohy mé dunla zem Ty mne tedy miluješ posud stejn? Ty bys mne neopustila v pádu a výboje.
jak
dávno
.
a
.
pohanní mém?
Elo
a
Což zapomnl jsi, že jsem a mohla jsem se obrátiti Ty ale jsi ekl poj! a já jsem mže-li v mukách našich býti tomností mou, a já zstanu.
tmy
—
za
Šla
stojíc šla.
e
tebou v íše na prahu ráje.
Ty oblažen
o blaženosti,
jsi,
pí-
Satan, Jsem drsný v slovech svých a spurný v chování svém, Eloa, ale kdybych plakati uml, vidla bys, jak t miluju. Slož hlavu na srdce mé a seti pot s ela mého. Duma jako sen tžká padá jako krpje síry na víka moje. (Usne. Eloa
stírá
krSpje potu
s
jeho ela.)
296
Hlasy ze stran. Hle, jak leží na srdci jeho jako požehnání nebes,
jako paprslek msíce na erné skále, jako hvzda jitenka v náruí noci, jako bílá, snivá rže planá u erného, krví zbroceného špalku popravního. Sen padl na víka jeho, ržemi ona protkává mlhy jeho a vzdechy její jsou hudbou jeho netopýím uším. Kolébá se nad ním jako lilie nad moálem. Snad po-
daí
se
ostí
hnvu
obmkiti
láskou
jí
a
duši
lví
neškodným uiniti
Hlas
zjemniti
jeho,
jed závisti.
hora.
s
Eioa!
Elo Kdo
jsi,
jenž voláš
mne?
Hlas Pán
došly
tvoje
se
slitoval
k
a.
s
hora.
nad utrpením tvým. Slzy
trnu
jeho.
Odpustil
kruh
tob
andl
a
vzdechy
a dovoluje
vyvolených Satana a skrze mraky stel dráhu pro andly, aby vytáhli tebe z místa temnosti. Jsi rozhodnuta jíti za mnou?
ti
se
vrátiti
v sesterský
On tžkou mdlobou
jeho.
a
ranil
Eioa (v
hrozném
boji zápasíc klesne k zemi,
zaste rukama obliej).
Hlas. Jsi
rozhodnuta?
Eioa Jsem
1
ípohlednouc na Satana; odhodlanl
2-27
Hlas.
etz k
tob
t
uinili j^sme z kídel svých a hlubiny pekla, podej ruky nám,
dna
z
snášíme se
a
v
vytáhneme
propasti. Eloa uchvátí spícího Satana v náruí a
(Tiché, veliké blesky ozaují scénu.
pikryje ho kídlem svým.)
Eloa. Cítím
sílu
milion
zem
pažích
v
svých,
ohe,
jenž
varu kypícímu v žilách mých. Hle, jak skrývá unavenou hlavu svou a Jak leží tiše na mé hrudi, kolos v adra má pec tak velebný a sliný i v pokoení svém. Lásko! Ty jediný a nejvtší Bože svta, te mne nev nitru
plál
jiskrou
jest
proti
—
-
!
opouštj
!
(Blesky rostou, nad skalami míhají se bílé perut andl3,
Hlas
se chvje.)
hora.
pikázal nám Pán. Dej ruku, nad propastmi. Tíže pibývá. vvše k svtlu
Zde jsme,
jak
Eloa. Již vznášíme
Le hle
(Ether.
s
zem
Mezi nebem
Blesky se množí, s
a zemí.
zárove
se
Hluboko dole vrcholy pekelnjxh hradeb a hor. kvapné roste svit jitra. Andélé vznášejí se
ale
Eloou, jež drží v objetí spícího Satana ve výši
Hlas ze sboru
)
andl.
Jsme na prahu hvzdného prostoru
Le
bemene
pomnte,
tíži
vle
našeho. Seberte síly své a Nejvyššího jest silou vaší.
nechápu že
228
Hlas
s
hora,
Stjte! Eioa Co jsi uinila r 'Chceš snad oklamati nejvtší Moudrost a Vševdoucnost? Spus peru svou a ped tváí nebes i zem zardi se ze skutku svého Zda neslyšela jsi hlas andlv, jenž pravil, zda chceš opustiti peklo, a ty smlá odvažuješ se nésti Jen z veliké v klínu svém až k zápraží edenu? je !
!
tob pamtliv božského pvodu tvého, volá Otec svtla k sob. Nuž odekni se slepé lásky své,
lásky k
t
poj sama hloubji na vky
i
prvodci svými, anebo
za s
milákem
Hlasy Eloa
E
Eloa
!
lo a
Ote
(v
ze stran a
s
slétni
desetkrát
zatraceni
byli
hora.
!
nejvtších mukách zvedne zaslzený obliej k nebi).
svtla!
jenž pode
abyste
sv3'm,
mnou
Jsi-li
tratí
zapísahám
láskou, se
v
istý ether
tvj,
t
svtem, sluncem,
plameni jiskra oka tvého, hvzdami, jimž dráhy vykázal jsi, a živly, jež jako poslušní psi tichZapísahám t lovnou a vstávají na pokyn tvj kem, ddicem slávy tvé, zapísahám t pádem, utrpe-
jež udržuje v
!
ním, vykoupením jeho, láskou tvou,
již
nazývají synem
radou vhlasu tvého, jež létla jak bílá holutvým O jest-li kdy smiloval jsi se bice nad vody potopy! smiluj se a odpus naposled! Pohni a odpustil brvou oka svého a zlo zmizí ze svta, a tento neskrocený lev pekelné Sahary bude lízati ruce tvé oblité svtlem. Smilování! Smilování! i
—
229
Hlas
Opus v
Satana
vra
a
ddictví
v
se
—
své
svtlo nesmrtelnosti
hora.
s
anebo
své,
slávy
le zpt
klín
v
propastí,
E (zadívá
o a
bolestn na spíciho Satana,
se
dlouhém
boji pravi
vbec
Není (Andlé
1
slza
skane na jeho obliej.
se v tmy.
na vše strany a prchají od
Setmlo
se,
z
— Po
pevnou, smutnou resignaci).
aie s
Vrátíme
lásky.
se
rozptyluji
tiše.
ní.
Ona
již klesá hloub-
dálky ozývají se rány hromu.)
Hlasy. Eloa! Eloa!
nebesa chvjí se
Sám Jehova truchlí nad pádem a svatí a andlov pláí
Eloa
A pece (V tom zaplane jící
(v zoufalství).
neznají smilování! hvzda na ele
Novou
blesky.
tvým,
1
silou
vztyí
jejím diamantovým leskem a hází kol osluse Eloa, spustí peru svou a oblévá Satana
paprsky svtla.)
Hlasy
?
hora.
Vykoupení! Odpuštní! Smíení!
Jeden
Zem
—
andla pemohla
andlm Slyš
vykoupena
láskou,
láska
ženy
—
vvkoupila a posvtila peklo. Láska tvoje rozkázal Hle, iNejvyššího. spravedlnost Gehenny. propasti sluje a svým, by zboili
hlomoz
k svtlu
jest
hlas.
boících
kladiv
jejich!
Poj vzhru
!
(Východ. Blesky zhasínají. Eloa oblita svtlem povznáší Satana, jehož draí kídla méní se zvclna v azurová, stásajíce duhy každým pohnutím.)
230
Satan
(probuzen).
Co se dje se mnou? Starý hnv prchá z ader mých jako boue letního veera k horám Mohu pado
titi
svtla
jako
ped
a tisíci lety a neza-
tisíci
hrzou. Kol mne ether a hvzdy. Slyším Šumot perutí andlských a hlas Boha v mraku nebyl více hrozný uchu mému. Spím na srdci tvém,
chvju
Eloa,
se
bolestí a
jako
jarní
veera rozkládá
kvt na prsou zem, a ticho svatmou. Co jsi se mnou uinila,
se duší
Eloa?
Hlasy Vykoupení, <Jest slyšeti
dunní
dola.
odpuštní! Není pekla
spasení,
padajících skal a zasypávání propasti.
oištné duše
vznášejí se k nebi
Hlasy Hossanah
z
!
s
více!
Dvojím obloukem
zatracených.)
hora.
Hossanah
Eloa. Slyším opt 'hymnus andlských sbor. Slyš to hímavé, nekonené allelujah? Evangelium lásky snáší se v písni té s nebes, a zem mládne slyšíc dozvuk jeho.
Hle
výše v svtlo!
Satan (pozvedá blesky ozáenou tvá výše, nebesa se
ských rozkládá se
ped ním
jak cesta k edenu.
otvírají,
mrak
z perutí
Eloa povznáší
zmizí všecko v oblacích.)
jej
andl-
výše, až
OBSAH. Str. IsrafeI
Narození Sakuntaly
o 27
Smrt Aischyla
47
Sandalfon
79
Maria Aegyptiaca
íííí
Pokání Dona Juana
137
Mythus o vín
157
Eloa, fragment pekelné komedie. (Mystérium)
179
PG 5O3B F8A17 1895 díl 19
Frida, Ernil Bohuslav Souborné vydání básnických spisu
PLEASE
CARDS OR
DO NOT REMOVE
SLIPS
UNIVERSITY
FROM
p.F
THIS
POCKET
TORONTQ ^%{f^r
