Letem ke klíčovým kompetencím aneb Pohádkou o Raškovi to nekončí NETRADIČNÍ POHÁDKY. Vymysli mi pohádku, nakreslím ti obrázek

Letem ke klíčovým kompetencím aneb Pohádkou o Raškovi to nekončí

NETRADIČNÍ POHÁDKY Vymysli mi pohádku, nakreslím ti obrázek… a

Pohádka s prváky

ZŠ a MŠ Frenštát pod Radhoštěm, Tyršova 913, 2009-2011

Obsah: Úvod ................................................................................................... 4 Pohádka o Vlastíkově traktůrku ......................................................... 5 Proč je zebra pruhovaná? ................................................................... 6 O žehličce, která zapomněla, jak se žehlí ........................................... 7 Království U Tří lip, aneb Jak budík Pepé zaspal ................................. 8 Jak mravenec přerostl žirafu ............................................................ 10 Jak jsem potkal zlatou rybku ............................................................ 11 Jak se vodník málem utopil .............................................................. 12 Jak se blecha stala královnou ........................................................... 12 Jak se deštník Eda ztratil ................................................................... 13 Jak kukačka zapomněla kukat........................................................... 14 Jak včelka zabloudila......................................................................... 16 Netradiční pohádky - 2 -

Jak kapr zapomněl plavat ................................................................. 16 Jak krokodýla rozbolel zub................................................................ 17 Jak si los koupil los ............................................................................ 19 Proč volá křepelka PĚT PENĚZ .......................................................... 21 Když kohout ochraptěl...................................................................... 22 Jak divoká husa zapomněla odletět.................................................. 24 Proč rak chodí pozpátku ................................................................... 24 Jak se veverka naučila skákat ........................................................... 26 Jak čáp přestal nosit děti .................................................................. 27 Pohádka o Vlastíkově traktůrku ....................................................... 28 Jak se růžové papuče bály v noci v šatně ......................................... 29 Proč je zebra pruhovaná? ................................................................. 30 Pohádka o školní svačině .................................................................. 32 Jak se blecha stala královnou ........................................................... 33 Jak se bábovka nechtěla upéct ......................................................... 34 Jak šel tučňák Igor na vandr ............................................................. 35 O budíku, který zaspal ...................................................................... 37 Pohádka o školní svačině .................................................................. 38 O žehličce, která zapomněla žehlit ................................................... 39

Netradiční pohádky - 3 -

Úvod V první části tohoto sborníku si můžete přečíst pohádky, které vznikly v rámci projektových hodin Vymysli mi pohádku, nakreslím ti obrázek… Celá akce byla zaměřena na rozvoj tvůrčích a komunikačních schopností žáků vyšších ročníků ve spolupráci s žáky prvního stupně. Do práce zapojili žáci 2., 8. a 9. ročníku. Jak vše vznikalo? První vyučovací hodina: Žáci se rozdělili do skupin a po vylosování nadpisu svého příběhu se pokusili napsat poutavý zajímavý příběh, který pak přepsali do elektronické podoby. Druhá vyučovací hodina: Žáci přečetli vytvořený příběh na diktafon. Třetí vyučovací hodina: Následovalo autorské čtení pohádek v jednotlivých třídách prvního stupně. Čtené pohádky byly prokládané zvukovými nahrávkami. Po poslechu nastalo spontánní sdělování dojmů ze strany malých posluchačů, kteří se následně vžili do role ilustrátorů a k čteným pohádkám nakreslili ilustrace. Jaký je výsledek? Uvidíte na následujících stránkách.


Pohádka o Vlastíkově traktůrku Byl jednou jeden Vlastík, který bydlel ve vesnici jménem Marlenkov. On i jeho statek byli v krizi. Krávy nedojily, slepice nesnášely a Milka nevyráběla čokoládu. Nastal zmatek. Jednou, když smutně procházel vesnicí Marlenkov, se na dveřích hospody jménem HOSPODA U MARLENKY objevil leták, na kterém bylo napsáno: ZÁVODY RELLY. Mohou se přihlásit závodní auta, traktory, vozy s koňským spřežením. Odměna 100 000 Špláchů, v přepočtu 10 Kč. Vlastík zajásal. Za poslední Špláchy si koupil traktor Zetor 919. Přijel s ním domů. Ukázal ho Milce a ta mu hned na posílenou vyrobila extra velkou čokoládu. Další den byl osudný. Postavil se se Zetorem na start s číslem 19. Kolem něho samá auta značky Subaru, Mitsubishi, Peugeot a lídr závodu vůz s koňským spřežením. Nastal zmatek. Nyní se ozvalo: „KE STARTU PŘIPRAVIT 3, 2, 1 STAAART!“ A jelo se. Traktor stěží vyjel 50 km/h. Blíží se první zatáčka a Vlastík nevybírá. A šup s traktorem do příkopu. Nastal zmatek. Vlastík svou zázračnou silou z práce na statku vytáhl traktor z příkopu. Naštval se a doháněl auta. Auta před ním zapadla do bláta a traktor přes ně přejel jako Monster track. Do cíle vjížděl společně s koňským vozem. Byl to napínavý závod. Oba se předháněli při rychlosti 20 km/h. Už už to vypadalo, že Vlasta prohraje. Najednou se kůň zastavil a řval na celé kolo: „Já chci Netradiční pohádky - 5 -

JUPÍK!“ Vlastík ho lehce předjel a vyhrál. Od té doby se stal boháčem. Krávy zase dojily, slepice snášely a Milka vyráběla čokoládu. David a Emil 8. C

Proč je zebra pruhovaná? Začalo to tak, že se narodila dvě podivná zvířata, která byla jinak zbarvená. Jedno bylo bílé a druhé černé. Hned jak se poznala, tak z nich byli kamarádi a pořád si spolu hráli, chodili na procházky atd. Jak vyrostli, šli se podívat do tajemného lesa a šli a šli, až došli. A hle, pytlák je chytil do pasti a v síti je odtáhl do tajemné jeskyně, kde je chtěl uvařit, ale nepodařilo se mu to, protože už je neunesl a spadla mu. Tak zvířata utekla, běžela a běžela a hle, další pytlák, ale ten byl


moc malý, tak ho zvířata přeskočila a utekla zpátky domů a rozhodla se odstěhovat někam pryč. Asi na hrad nebo co to bylo, vypadalo to jak psí bouda. Tak kamarádi šli a šli, až došli. A hle, psí stráž. Byla to psí garda a nepustila je dovnitř, tak šli a šli a došli ke strašidelné jeskyni, kde asi nikdo nežil, tak se šli podívat dovnitř, ale měli velký hlad a žízeň, tak se vydali hledat jídlo a pití, tak šli a šli a hle, hřib. Tak jedli a jedli, až dojedli, ale pořád měli žízeň, tak šli a šli a šli, až došli k malému jezírku, u kterého byla cedule s nápisem Pozor, vysoká radiace. Ale zvířata neuměla číst, tak si jí nevšímala a šla dál, tak se oba dva kamarádi naklonili a pili a pili, až se oba dva spojili do jednoho zvířete, které bylo velké, pruhované a bylo černobílé a po sto padesáti letech ho pojmenovali ZEBRA Vojta a Michal 8. C

O žehličce, která zapomněla, jak se žehlí Bylo nebylo, jednoho krásného dne, v jedné malé sněhem zapadlé vesničce, daleko v horách v malém údolíčku, žila byla žehlička Zapomnělinka. A žilo se jí tam velmi dobře v malé útulné světničce ve vyřezávané skříni spolu se svým bratrem žehlicím prknem. Jednoho rána si Zapomnělinka vzpomněla na svou sestru, která žila za patero horami a patero řekami. Tak si řekla, že jí napíše dopis. Při tom psaní si vzpomněla na léta, která prožila se svou sestrou a na jednu žehličku, o které jí sestra vyprávěla. Ta žehlička jednoho dne zničehonic zapomněla žehlit. Zapomnělinka se tomu smála. Dopsala dopis a šla ho hodit do schránky. Rozhodla se, že si půjde ještě odpočinout a odpoledne vyžehlí trochu prádla. Když odbilo odpoledne, Zapomnělinka šla žehlit. Prkno se rozložilo, prádlo nachystalo – jen začít žehlit. „No jo,“ řekne Zapomnělinka, „ale jak?“ Prkno řeklo: „Jejdinka ujejdinka, Zapomnělinko, ty jsi dočista Netradiční pohádky - 7 -

zapomněla žehlit, jak ta žehlička ze sestřina vyprávění.“ „Tak to já nejsem tak hloupá,“ řekla pyšná Zapomnělinka. „Já vám ukážu, jak se správně žehlí!“ Vtom se Zapomnělinka nadechla a uvědomila si, že vlastně neumí žehlit. A vzápětí omdlela. Bratříček prkno rychle běžel pro vodu a nalil ji do Zapomnělinky. Ta se vzápětí vzpamatovala a jako v transu začala žehlit. Najednou si to uvědomila a řekla: „Já žehlím!“ To bylo radosti. Zapomnělinka už nebyla pyšná, ale byla ráda, že žehlí. A od té doby se do žehliček lije voda, aby nezapomínaly žehlit. Katka a Lucka 8. C

Království U Tří lip, aneb Jak budík Pepé zaspal Kdysi dávno byl jeden budík, který patřil královské čarodějnici. Čarodějnice si ho večer nastavila, protože musela pro krále a všechny vojáky uvařit lektvar pro zvýšení odolnosti a síly, protože král ze sousedství vyhlásil válku. Ale stalo se neštěstí, budík Pepé zaspal. Čarodějnice spala až do poledne, kdy ji vzbudil nějaký divný Netradiční pohádky - 8 -

rámus. Vstala z postele a podívala se z okna. Zhrozila se, když viděla vojáky ze sousedství, jak táhnou na jejich pevnost. Jak se král dozvěděl, že čarodějnice neuvařila lektvar, tak ji chtěl zavřít do zrcadlového bludiště. Čarodějnice prosila o milost, ale král ji neposlechl a do zrcadlového bludiště ji zavřel. Po dvou hodinách boj skončil a kupodivu království U Třech lip vyhrálo. Král ihned běžel do bludiště, aby pustil čarodějnici, poděkoval jí a nakonec se jí štědře odměnil. Jak ji pustil, tak hned běžela do své komnaty a rozluštila záhadu, proč její budík Pepé zaspal. Byla to nešťastná náhoda, DOŠLY V NĚM BATERKY!!! Král jí za odměnu koupil baterky nové … Míša a Petra 8. C


Jak mravenec přerostl žirafu Bylo nebylo, nedaleko stála jedna malá vesnička, která se jmenovala Oss. V té vesnici nebydleli lidé, ani mohutná zvířata jako je například medvěd, slon, lev, tygr, hroch a žirafa, ale žili tam mravenci. Měli se tam dobře, až najednou jedna mravenčí žena zjistila jednu nádhernou novinu. Čekala malé mravenče, které bylo pojmenováno Ladoš. Jakmile se Ladoš narodil, ostatní poznali, že nebude zapadat mezi ostatní mravence, byl totiž o hodně mohutnější a vyšší. Vážil skoro přes deset kilo a měl přesně metr osmdesát. O deset let později: „Matko, podej mi další jídllo! Mám hlad.“ „Ne, Ladošku, už ti nic k snědku nedám.“ „Cože?“ řekl Ladoš. „NE!“ odpověděla matka, „už jsi dost velký a já stará, měl by ses starat spíš ty o mě než já o tebe a…“ Než stačila domluvit, skočil jí do řeči: „UTEČU!! Půjdu do světa, až se někde usadím, možná ti brnknu na mobil, ale to si ještě rozmyslím.“ Jakmile to dořekl, otočil se a opravdu šel. Málem ani nemohl vylézt z mraveniště, jak byl tak silný, mohutný a veliký. Když šel, šel, šel a šel, narazil na zoologickou zahradu. „Táák a našel jsem konečně to místo, kde hodlám do smrti bydlet.“ Když si tak procházel ZOO, viděl malinkaté ptáčky a dostal na ně chuť. Obvykle jsou ptáci mnohem větší než mravenci, ale Ladoš byl od narození tzv. mutant. Všichni se mu za to posmívali, ale Ladoš si už zvykl. Najednou se vedle objevila malá žirafa, oproti Ladošovi byla úplně malá. Chvíli se na sebe dívali a pak Netradiční pohádky - 10 -

se postupně dál poznávali. Až z toho vznikl dokonalý pár. Nakonec se Ladoš přestěhoval zpátky k mamince i se svou žirafí přítelkyní… A žili šťastně až do smrti. Eliška a Denisa 8. C

Jak jsem potkal zlatou rybku Byl, žil jeden kluk Emmet. Studoval v Americe. Tam si nadělal problémy, byl ve vězení za to, že neplatil piva u baru. Po propuštění se rozhodl, že se vrátí zpátky do české země, kde vyrůstal. Jelikož neměl žádné peníze a zuby mu už taky nevypadávaly, nemohl dostat žádné peníze od zubních víl. Byl líný, nevydělal si žádné peníze. V přepravce pro psy odletěl do Prahy. Tam se zabydlel pod jedním mostem, z klacku si udělal prut a žil jen na rybách a vodě z Vltavy. Ale jednoho rána Emmet ulovil zlatou rybku, pořádně si ji prohlížel, jestli je to opravdu ta zlatá rybka z pohádek, co mu vyprávěl jeho dědeček. Byla to ona, na Emmeta promluvila: „Vím, co máš v úmyslu. Sníst mě! Ale jestli tak neučiníš, splním ti jedno přání.“ Emmet pečlivě rozmýšlel. Pak tedy řekl: „Dobře, nesním tě, pokud ty mě uděláš bohatým.“ Rybka tedy souhlasila. Emmet hodil rybku zpátky do vody a čekal, čekal a čekal. Nic! Vůbec nic. Čekal, kdy začnou z nebe alespoň padat peníze. Pořád nic! Najednou ho napadlo, že by mohl začít pracovat, tak si tedy řekl: „Jsem mladý, chytrý a hezký, tak proč bych si nemohl Netradiční pohádky - 11 -

najít slušnou práci. Emmet šel dělat kaskadéra. Práce ho bavila, byly z toho slušné peníze, koupil si dům, oženil se, měl pět dětí a žil šťastně. Když už byl starý, vyprávěl pohádku svým dětem a vnoučatům. Nakonec vždy dodal: „A děti, víte, jaké bohatství mi dala rybka? Chytrost to byla!!!“ Drahuška a Adéla 8. C

Jak se vodník málem utopil Byl jeden vodník, jmenoval se James Bond. Žil pod vodní hladinou a tam choval sumce kaprovitého a pstruha jarního. Byl to bývalý agent 007. Jednou se rozhodl, že poplave k moři utopit vodníka Roberta. Jakmile doplaval ke kraji moře, tak zjistil, že tam, kde je slaná voda, nemůže dýchat, a tak se začal topit. Ale naštěstí tam byl vodník Robert a ten ho zachránil. A tak James Bond pozval Roberta do svojí vily a dali si jídlo z KFC. Marek a Lukáš 8. C

Jak se blecha stala královnou Kdysi dávno byla jedna úplně obyčejná blecha, která žila v pejskově kožichu. Měla hlad, tak se šla projít do obchodu a tam slyšela, jak se ostatní blechy hádají: „Cože? Bleší ples? Co si vezmu na sebe?“ Blecha začala přemýšlet o bleším království a krásném princi. Přece by se nic nestalo, kdyby šla taky. Byla z toho tak nadšená, že rychle utíkala domů, aby se podívala, jaké šaty si vezme. Dny utíkaly jako voda. První den, druhy den, třetí den a najednou tu byl bleší ples. Už Netradiční pohádky - 12 -

od rána se blecha těšila a chystala na kouzelný večer a u toho si představovala, jak bude tančit s princem. A je to tady. Blecha jede v bleším fáru do království. Přišla ale pozdě a když vešla do sálu, byla středem pozornosti. Ale proto, že je krásná a okouzlila i samotného prince. Princ šel za ní, požádal ji o tanec a v průběhu večera, když se dobře bavili, princ jí nabídl, aby se stala jeho královnou. Andrea a Klára 8. C

Jak se deštník Eda ztratil Jednou v paneláku v sedmém patře žil deštník jménem Eda. Patřil Františkovi ze 4.A. Když v pátek pršelo, František si vzal svůj oblíbený deštník, který se jmenoval Eda a šel s ním do školy. Cestou do školy strašně pršelo. Když došel do školy, vytřepal z Edy vodu a strčil si ho do aktovky. Po škole pršelo ještě víc než ráno. Tak se rozhodl jít do tělocvičny zahrát si basketbal s klukama ze třídy. Deštník Eda byl pořád v aktovce. Jak hráli basketbal, tak si František vůbec nevšiml, Netradiční pohádky - 13 -

že mu jiní kluci hrabali v aktovce a vzali mu ji. Ale pak si všiml, že mu s ní utíkají ven z tělocvičny. Ihned běžel za nimi. Aktovka byla otevřená, a tak z ní vypadl Eda a zakutálel se pod skříň. Nakonec ti kluci tu aktovku nechali na zemi a utekli. Jakmile k ní přiběhl František, tak si všiml, že tam nemá deštník, a tak ho začal hledat. Jenomže Edu nemohl najít. Po hodině hledání Edu našel pod skříní a František byl hodně šťastný. Venku mezitím přestalo pršet a František mohl jít v klidu domů. Od té doby si František aktovku s Edou hlídal. Samuel a Filip 8. C

Jak kukačka zapomněla kukat Byla jednou jedna kukačka, která musela každý den kukat v 7 hodin ráno, aby vzbudila jiné kukačky. Celé dny poletovala a dívala se, jestli se okolí náhodou nezměnilo, a také hlídala dravce, aby nepojídali malé ptáčky. Zalévala květiny a když byl čas, aby nakrmila mladé, letěla domů. Když ráno v 7 hodiny vstávala, ani jednou nezaspala. Jednoho rána se rozhodla, že se poletí podívat za svými kamarády. Ale bála se letět sama, protože ji otravoval nějaký velký pták. Bála se, ale nakonec letěla. Co se však nestalo - najednou ji něco popadlo. Letělo to s ní pryč. Hrůzou omdlela. Když se probrala, byla ve velkém cizím hnízdě a všude kolem byly skály. Chtěla Netradiční pohádky - 14 -

odletět, ale bála se ve velké výšce vzlétnout, protože nebyla zvyklá létat vysoko. Najednou k ní letěl nějaký pták… „Co teď?“ řekla si kukačka. „Mám vzlétnout a překonat svůj strach? Nebo mám zůstat v hnízdě a čekat, co udělá velký pták, který se řítí ke mně?“ Nevěděla. Bála se. „Co se mnou bude? Kdo bude za mě kukat?“ Začala volat o pomoc, ale ve skalách žádný ptáček nebydlí, protože ví, že tam mají hnízda velcí dravci. Věděla, že volá zbytečně, přesto volala dál. Dravec doletěl do hnízda, sedl si před ni a pozoroval, co kukačka dělá. Po chvíli ji dravec chytil. Začal otvírat zobák. V tu ráno se mu kukačka vyvlékla z drápů a vzlétla. Překonala svůj strach. V dálce letělo hejno čápů, které kukačka znala. Zavolala na ně a vzali ji domů. Velký dravec dostal od čápů ponaučení. Tak kukačka zapomněla chvíli kukat, ale pak už kukala pořád a NIKDO ji neotravoval. Kateřina a Andrea 9. A


Jak včelka zabloudila Žila jednou jedna včelka jménem Žito. Celý svůj život bydlela v nádherném úlu se svou velkou rodinou. Ale tyhle včelky nebyly jen tak obyčejné. Jiné včelky se jim smály, no kdo by se puntíkovaným včelám nesmál? Ano, je to tak, opravdu jsou puntíkované. Měly, mají a budou mít s tímto těžký život. Včelka Žito se nedávno rozhodla, že se vydá k babičce na konci lesa. Vzala si raneček a vylétla z úlu. Jak se tak prolítávala lesem, poznala, že už se stmívá. Na obloze se objevil měsíc a včelka pořád nebyla u babičky. Najednou zjistila, že opravdu neví, kde je. Začala se bát. Nevěděla, jestli jít spát nebo dál bloudit lesem a hledat cestu. Bála se usnout, protože z každého koutu lesa se ozývaly škaredé a strašidelné zvuky. Tak hledala cestu dál. Začínalo pomalu svítat a včelka byla stále ztracená. Nakonec si řekla: „Poletím za sluncem, snad mě dovede k mé milé babičce.“ Letěla dál a najednou uviděla svůj rodinný úl. K babičce sice nedoletěla, ale teď už z vlastní zkušenosti ví, že když nezná pořádně cestu, tak je lepší zůstat doma. Včelka Žito vzdychla a řekla: „Snad babičku brzo uvidím.“ Klára a Markéta 9. A

Jak kapr zapomněl plavat V rybníčku Brčálníčku byl kapřík Machřík, ten uměl plavat rychlostí 120 km/h. A tak si jednou plaval a v té rychlosti si nevšiml kamene, který byl přímo před ním. „Co teď udělám?“ pomyslel si. … a najednou prásk. Kapřík narazil do kamene, rána byla tak veliká, že ho to omráčilo a spadl až na dno rybníka. Když se probral, viděl, jak se kolem něj míhají úhoři. Když plně otevřel oči, zjistil, že to nebyl úhoř, ale štika. Chtěl rychle uplavat, ale nešlo to. Bylo to divné. Doteď plavat uměl a to hodně rychle a najednou nic. Jak pominul strach, tak se zeptal štiky: „Štiko, nevíš, kde to jsem?“ „Jsi na dně Brčálníku,“ odpověděla štika. „Jak se odsud dostanu? Netradiční pohádky - 16 -

Nemůžu plavat,“ řekl kapřík. Štika navrhla, že zajde pro pomoc. Za několik málo minut se vrátila a vzala s sebou rejnoka. Ten vzal kapříka Machříka na svá velká plochá záda a vyplaval s ním na hladinu. Jak se všichni kapři dozvěděli, co se stalo, usoudili, že kapřík zapomněl, jak se plave. Mnoho kaprů ho to zkoušelo znovu naučit, ale bezúspěšně. Až potom přišel bratr kapříka Machříka a tomu se povedlo ho naučit znovu plavat. Kapřík Machřík byl rád, že zase umí plavat. A jaké z toho pro něj plyne ponaučení? Že už nebude plavat tak rychle a dodnes plave už raději jen 30 km/h. Dominik a Petr 9. A

Jak krokodýla rozbolel zub Žil, byl krokodýl. Jmenoval se Rudolf a bydlel na samotě u lesa v rybníku Rudolfin. Po dlouhém spánku otevřel schránku a našel v ní pozvánku na krokodýlí Párty s velkým P! Pro krokodýly to je veliká slavnost, jako pro nás Vánoce. Okamžitě otevřel kuchařskou knihu a začal listovat recepty a vybíral nejlepší dobroty. Teď si musel dát hodně záležet, protože měl za úkol upéct největší dort na Párty. Po dlouhém hledání našel konečně správný recept. Jeho příprava byla velmi složitá. Rudolf si řekl, že je šikovný a že by to mohl zvládnout. Práce měla trvat celý týden. Dort by měl být tedy hotový přesně na den slavnosti. Rudolf se vydal hned do města nakoupit potraviny. První den pekl, druhý den pekl, třetí den pekl, čtvrtý den pekl, pátý den pekl a šestý den zakřičel na celý les: „Ááááááá.“ Všechna zvířátka z lesa se šíleně lekla. Všichni se báli jít k Rudolfovi domů a zjistit, co se stalo. Nejodvážnější myška Pyška se odhodlala tam jít. Netradiční pohádky - 17 -

Po špičkách se přiblížila ke dveřím. Zaťukala ťuk ťuk a pomaloučku otevřela dveře. Oči jí málem vypadly z důlků. Všude po Rudolfově chaloupce byly rozdělané polevy, šlehačky, těsta a buchty. A Rudolf nikde. Zavolala potichu: „Rudolfe,“ ale Rudolf neslyšel. Zavolala hlasitěji, až konečně zavolala ze všech sil: „Rudolfe!!!“ Krokodýl poskočil a myška ho konečně spatřila za hromadou nádobí. Celou hlavu měl obvázanou šátkem. Myška se zeptala: „Co se ti stalo, Rudolfe?“ Rudolf začal vyprávět: „Dostal jsem pozvánku, nakoupil potraviny a začal péct. Když už jsem pomalu dokončoval dort, při tom všem ochutnávání poslední pralinku, kterou jsem dal do pusy, začal mě šíleně bolet zub.“ Krokodýl se rozplakal bolestí. „Myško, poraď, co mám dělat? Dort musí být hotový už zítra a já se bolestí nemůžu hnout.“ „Zavoláme zubaři,“ vymyslela myška. „To nééé,“ šokovaně zakřičel Rudolf. Myška ho dlouho přesvědčovala, aby zašel k zubaři. Večer, už bez bolesti, došel domů. „Děkuji ti, myško Pyško, že jsi mě přemluvila, už je mi o moc líp. Pan zubař byl velmi hodný, ani to moc nebolelo. Ale jak stihnu upéct ten dort?“ „Neboj, Rudolfe, spolu to stihnem raz dva,“ řekla myška. Dlouho do noci pekli a zdobili. Ráno se probudili mezi špinavým nádobím, ale v lednici byl ten nejhezčí a nejlepší dort. Za pomáhání byla myška Pyška pozvaná také na Párty. Když Rudolf donesl obrovský dort na Párty, všem málem vypadly oči. Začali tleskat, chválit Rudolfa a jeho pomocnici a pustili se do dortu. Chutnal náramně. Byl to nejlepší dort, jaký kdy jedli. Pak všichni hráli a tancovali dlouho do noci. „Myško Pyško, musím ti znovu moc poděkovat,“ řekl Rudolf. A od té doby byli nejlepšími přáteli a Rudolf začal chodit pravidelně každý půlrok na zubní prohlídku. Natálie a Lada 9. A


Jak si los koupil los Bylo nebylo, za sedmero horami, sedmero řekami a šestery lesy byl les sedmý, ve kterém se náš příběh odehrává. Inu, v tom záhadném, kouzelném a tajuplném lese bylo zvířecí městečko. V něm bydlela zvířátka všech možných barev a velikostí. A jelikož to bylo místo kouzelné, tak ta zvířátka dokázala mluvit. A s možností řeči si dokázala rozumět, a tak zde postavili městečko, ve kterém měli budovy jako v každém jiném normálním městě. Byla tu policejní stanice a nemocnice, nechyběly tu ani banky, obchody, pekárny, ani sázkové kanceláře – no zkrátka byste ani nevěděli, že jste ve zvířecím městě. A na tomhle místě bydlelo zvíře, našim končinám neznámé a záhadné. To zvíře byl los. Jenže tenhle los neměl v životě moc štěstí. Byl chudý, bez práce, měl polorozpadlý dům, takže toho chudáka štěstí nějak minulo. Ovšem přeci jen nějakou tu radost mu život dopřál. A to radost v podobě spousty kamarádů, kteří ho měli rádi a vážili si ho. Jednu noc se losovi zdál prapodivný sen. Ocitl se na náměstí, v sázkové kanceláři. Viděl sám sebe, jak stojí u přepážky a kupuje si stírací los. Chvíli se nic nedělo, když najednou viděl, že ten los, který si koupil, byl vítězný. Jakmile se los ráno vzbudil, řekl si: „To by v tom byl čert, abych dneska to štěstí neměl,“ a zamířil rovnou na tržiště. Tržiště bylo místo, kde se ve vzduchu mísily všechny možné pachy a chutě jídel a koření, místo, kde byly výkřiky kupců a smlouvání prodávajících na denním pořádku, místo, kde jste nevěděli, co vás čeká. Náhodou zde narazil na turistu (mimochodem, byl to leguán), který zrovna potřeboval boty na zničení. Neváhal, a los prodal Netradiční pohádky - 19 -

leguánovi své jediné boty. A jelikož měl peníze, šel do sázkové kanceláře. Cestou však přemýšlel, zda to bylo moudré, prodat své jediné boty. Přeci jen, jestli nic nevyhraje, bude chodit v zimě bos. V sázkové kanceláři ho přivítala velká spousta světel, nápisů, automatů a dalších věcí, které v životě neviděl. Chvíli se rozhlížel a našel volnou přepážku. Za přepážkou byla pohledná lamí slečna, která se na losa usmála a zeptala se: „Dobrý den, pane Los, co byste si přál?“ Los odpověděl: „Rád bych jeden stírací los.“ „Bude to pět šišek,“ řekla lamí prodavačka. Načež los vytáhl z kožichu pět šišek a podal je prodavačce. Ta mu na oplátku dala los. Na obalu losu bylo napsáno „999 vyhrává“. Los začal stírat. Setřel první číslo – devítka. „Zatím to jde dobře,“ pomyslel si. Vrhl se na druhé číslo. „Devět!“ Vypadalo to, že mu dnes štěstí přeje, a tak začal stírat třetí, poslední číslo. „Jedna.“ Nevyšlo to.


Smutný los vyšel ze sázkové kanceláře a pomalým šouravým krokem, s očima sklopenýma k zemi, zamířil domů. Když v ten moment se něco zablýsklo na zemi. „Los! Že bych dostal druhou šanci?“ pomyslel si los. A tak neváhal, vytáhl z kožichu kámen a začal stírat. „Devět!“ První číslo se povedlo, tak co druhé? „Devět!“ Los doufal, že se nebude opakovat podobná situace jako v minulém případě, a tak se začal modlit k lesnímu Bohovi. Začal stírat třetí číslo a vykouklo na něj „Devět!“ Jen nevěřícně zíral na ten kousek papíru, který držel ve svých kopytech. On vyhrál! On to dokázal! Stěží tomu dokázal uvěřit. Už nebude muset dlouhé noci hladovět a strádat. S neuvěřitelným štěstím a nadšením se rozběhl zpátky do sázkové kanceláře. V ní si u přepážky vyměnil los za obrovskou sumu šišek. Při předávání mu všichni třásli kopytem a gratulovali k výhře. A tak se los vracel domů s několika plnými kufříky šišek. Šťastný a s pocitem, že konečně si může koupit to, co chce. Děkoval snu, bez kterého by tyhle šišky, co nesl, neměl. Přitom ale doufal, že bude mít znovu někdy takový sen, i když o tom pochyboval, protože takováhle věc se stane jednou za život. A končí příběh o losovi, který zbohatl koupením losu. David 9. A

Proč volá křepelka PĚT PENĚZ Byla jednou jedna křepelka, která si spořila už od začátku života a denně si ukládala nějaký ten peníz do svojí pokladničky, která byla posázena křepelčími peříčky. Jednoho dne křepelka vstala, posnídala, učesala si peříčka a vydala se do práce. Jakmile odletěla, tak se za chvíli znovu otevřely dveře, ale nebyla to křepelka, nýbrž křepelčí zloděj. Vešel do domu a spatřil křepelčinu truhličku. Otevřel ji a uviděl peníze, které si křepelka tak dlouho spořila. Začalo pršet. Netradiční pohádky - 21 -

Křepelka se vrátila domů pro svůj kožený kabátek. Jakmile otevřela dveře, spatřila zloděje. Ten se lekl a dal se na útěk s ukradenými věcmi. Křepelka se okamžitě za ním vydala. Zloděj stále utíkal a utíkal a křepelka křičela: „Pět peněz! Mých pět peněz!! Stůj, zloději!!!“ Zloději upadl pytel, ale nezdržoval se a utíkal dál. Křepelka vzala pytel se svými věcmi a spokojeně letěla domů. Pověděla všem křepelkám, co se jí stalo a od těch dob všechny křepelky, když potkají někoho cizího, volají na něj „Pět peněz!“ aby ukázaly, že se ho nebojí. Vít a Lukáš 9. A

Když kohout ochraptěl Každý den časně ráno vstanu, protáhnu se a svým krásným zpěvem probudím všechny slepice v kurníku. Když slyším všechno to jejich ranní zívání a jak se jim nic nechce, jdu se mezi tím vším učesat. Když už začnou breptat, nahodím hrdlo a ještě jednou jim zazpívám. Jak se říká - snídaně je nejdůležitější jídlo dne a navíc to ještě zkrášluje můj překrásný hlas. Tohle dělám každý den časně ráno. Ale jednoho dne, kdy mi první sluneční paprsek zasvitl do očí a já vstal jako vždy, jsem zjistil, že něco není v pořádku. Postavil jsem se do čela kurníku, otevřel zobák a začal zpívat. Najednou na mě jedna ze slepic zakřičela: „Zavři zobák, ty nádivo jeden!“ a ostatní se ihned Netradiční pohádky - 22 -

přidali. Nevěděl jsem, o co jde, co se stalo. Přiběhl jsem k zrcadlu, jestli náhodou nemám někde pleš, ale nic, žádná změna. Otočil jsem se a ukáplo mi z nosu, vzal jsem si tedy kapesník a pořádně se vysmrkal. A najednou mě napadlo: „Už vím, proč nadávaly, musel jsem chraptět, no a co teď, to bude konec mé kariéry! Skončím někde na WC s hadrou v ruce! Co teď?“ Po chvíli přišla jedna ze slepic s horkým čajem a dala mi jej vypít. Hned mi bylo lépe, tak jsem ho pil pořád, celý týden, až jsem byl přepitý. A když jsem se pak časně ráno probudil, postavil jsem se do čela kurníku a najednou vše bylo v pořádku, zase jsem získal svůj překrásný hlas. Tohle se pak stávalo častěji i ostatním, tak jsme to nazvali nemoc. Kristýna 9. A


Jak divoká husa zapomněla odletět Ahoj, jsem divoká husa a jmenuji se Johny. Bydlím s kamarády u rybníku Brčalník. Každý den brzy ráno se chodíme proletět po obloze a o tom je vlastně můj příběh. Začalo to jednoho dne, kdy jsme se chtěli proletět. Chystali jsme se na rozlet a v tom jsem zjistil, že jsem zapomněl létat. Všichni moji kamarádi už byli na obloze a já pořád ne. Byl jsem velmi smutný, že jsem s nimi nemohl letět. Tak jsem si řekl, že se znovu naučím létat. Můj trénink začal na louce, kde jsem si zkoušel rozběh. Po několika hodinách už mi rozběh celkem šel, tak jsem si řekl, že se zkusím rozletět. Vyšel jsem na skálu a chystal se letět. Rozběhl jsem se ze skály, roztáhl křídla, ale let se nevydařil. Padal jsem ze skály dolů a vtom mě zachytli kamarádi. Nakonec všechno dobře dopadlo, kamarádi mi pomohli s tréninkem. A tohle je konec mého pravdivého příběhu. Josef a Martin 9. A

Proč rak chodí pozpátku Rak z našeho příběhu nebyl obyčejný rak. Měl sice svou říčku, kde žil, měl své kamarády a měl i svou ulitu, ale náš rak chtěl změnit svět raků, byl to vynálezce a jmenoval se Endy. Mnohokrát se pokoušel, ale jeho pokusy, jako například rakmobil, leštidlo na klepeta nebo ploutve pro raky, většinou skončily velkým bum a neúspěchem. Netradiční pohádky - 24 -

Ostatní rakové si z něj dělali šoufky, že je nešika a že se mu nikdy nic nepodaří.

Jednoho obyčejného dne se Endy procházel po dně říčky a přemýšlel, jak že by změnil svět raků. Jde a přemýšlí, když vtom se nějak začne dno třást, zvíří se listí a písek ze dna. „Co se to děje?“ diví se Endy. Vtom se zčistajasna před Endym objeví velká červená holínka a hned vedle druhá. „Rybáři!“ vykřikl Endy a schoval se do ulity. Po nějaké chvíli, když už byly holínky pryč, vystrčil konečně Endy klepeta ze své bezpečné ulity. Pro jistotu se rozhlédl, jestli jsou už opravdu pryč, když tu se něco zalesklo za kameny. Endy se udivil, popřemýšlel, co to bylo, ale nic ho nenapadlo, tak se opatrně přiblížil k té záhadné a asi kouzelné věci. Leželo to za kamenem, asi to vypadlo rybářům. Odtud to vypadá jako kousek plíšku, to se bude vynalézat! Dodal si odvahy a vzal ten plíšek. V tom okamžiku, jak ho bral, mu vypadl z klepeta a padl pod něj druhou stranou. Endy nevěřil svým očím. „Kdo to je? Nějaký další krab je v té věci. Kouzlo, čáry! Počkat, vždyť to jsem já. To ale znamená, že to ukazuje obraz, na který se dívám,“ uvědomil si Endy a začal přemýšlet, jak tentononc využít ke svým vynálezům. Dumal, dumal a vtom ho to Netradiční pohádky - 25 -

napadlo, bylo to geniální. Když někam šel, vždycky mu vadila klepeta, vždy s nimi zavadil o zem. Když půjde pozadu, tak se to nestane a tentononc mu v tom pomůže. Jak řekl, tak udělal a Endy se začal učit chodit pozadu. Prvně mu to nešlo, potřeboval tentononc, ale po nějaké době se zlepšil a byl v tom nejlepší. Všichni ostatní raci záviděli Endymu, že mu nepřekážejí klepeta při chůzi. Tak se od něj začali učit. A od té dávné doby všichni raci chodí pozpátku. Petr ve spolupráci s Janem 9. A

Jak se veverka naučila skákat Náš příběh se odehrává v lese u veverčí rodinky, která žije na okraji lesa. Jednoho krásného dne se naše hlavní hrdinka veverka chtěla naučit skákat. Byla ještě mladá, nezkušená, a tak se rozhodla zajít za babičkou a poradit se s ní. Vyšplhala za babičkou na velký strom a zaklepala na dřevěné dveře. Babička jí otevřela a pozvala veverku dovnitř. Chvíli si povídaly a pak se veverka zeptala: „Ty babi, nevíš něco o tom, jak se můžu naučit skákat?“ Babička se pousmála a po chvilce veverce řekla: „Ráda bych tě to naučila, ale už jsem stará a moje kosti už nejsou to, co bývaly“. Veverka se smutně zamračila a řekla babičce: „To je škoda, babi, ve škole se mi všichni smějí a je mi to líto, že to ještě neumím.“ Babičce se nelíbil veverčin záškleb, a proto jí řekla: „Poradím ti, jak skočit, ale nesmí tě odradit neúspěch. Takže, když budeš chtít skočit, tak se musíš pořádně odrazit zadníma nožkama a myslet jenom na to, jak v tom skoku letíš.“ Netradiční pohádky - 26 -

Veverka to tedy zkusila, skočila… letěla a soustředila se na skok, ale bohužel hned spadla. Zkoušela to takhle párkrát, ale pořád jí to nešlo. Podívala se na babičku a ta jí řekla: „Zvládneš to!“ Veverka se připravovala ke svému velkému skoku, pevně se odrazila svýma nožkama a už letěla. Byla šťastná, že to zvládla. Doma na ni byli všichni moc pyšní, a tak se veverka naučila skákat, měla pevnou vůli a zvládla to. David 9. A

Jak čáp přestal nosit děti Bylo nebylo jedno malé údolí s obrovským komínem. Ten komín však nebyl obyčejný, protože měl svého majitele. Tím majitelem byl čáp Karlík. A je známo, že čápi nosí děti, tak i Karlík čas od času nějaké rodině dítě přinesl.


Určitě by vás zajímalo, odkud čápi děti berou. Tak my vám to tedy prozradíme, ale nikomu ani muk! Za dvěma kopci a dvěma řekami stojí jeden velmi starý a nenápadný strom. Ale pouze čápi ví, jak tam vstoupit. Ten strom je známá agentura, která vyrábí děti na přání. Jako každá agentura má i tahle svá pravidla, která nesmí nikdo porušit. Například když čáp nese dítě do nové rodiny a pokládá ho před dveře, tak ho nesmí nikdo vidět. Další důležité pravidlo říká, že čáp si nesmí splést dům! To je vše z pravidel, vrátíme se ke Karlíkovi. Jednoho dne letěl Karlík s miminkem do nové rodiny. Vyletěl o něco dřív, než měl, ale to neměl dělat, protože bylo ještě světlo. Doletěl k domu, přistál a rozhlídl se, jestli někdo nejde. „Nikoho nevidím,“ řekl si a tak šel, šel, šel blíž ke dveřím. Když byl úplně u dveří, ozvalo se zapraskání. Pohnula se klika a bylo to! V tom okamžiku v čápovi Karlíkovi hrklo a dostal infarkt. Ležel tam jako mrtvý a nehýbal se. Zahlédla ho vrána, která letěla kolem, a informovala agenturu. Poslali pro Karlíka čapí záchranku, aby ho převezli do agentury. A co se stalo pak? To nikdo neví. A je jen na vás, jak příběh dopadne. Každopádně Karlík už nenosí děti… Karolína a Veronika 9. A

Pohádka o Vlastíkově traktůrku Byl jednou jeden týpek, jmenoval se Vlastík, a ten měl traktůrek Zetor. Nebyla to žádná ukrajinská ani čínská výroba, ale kvalitní český traktor. Jenže byl už moc starý a pomalu odcházel směrem na pohřebiště starých vraků, tedy na skládku. Když se ho Vlastík pořád nechtěl zbavit, řekl si, že si ho opraví sám, ale neměl na to dost peněz. Chodil od souseda k sousedovi, aby mu půjčili na opravu, ale všichni sousedi ho vyhnali a poslali k čertu. Tak si Vlastík řekl, že za tím čertem opravdu potáhne. Vydal se cestou-necestou, polemnepolem se svým starým rezavým Zetorem, dokud nedojeli ke staré Čertovské skále a Vlastík začal volat: „Lucifere, otevři svou bránu Netradiční pohádky - 28 -

pekelnou.“ Najednou se skála rozpůlila a pomalu se začala objevovat cesta do nitra pekla. Tam už na ně vyčkával čert Jakub, věrný služebník Lucifera. Hezky Vlastíka a Zetorka přivítal a Vlastík mu řekl, ať si naskočí na valník a bude mu popisovat cestu, kudy k Luciferovi. Párkrát zabloudili, ale nakonec dorazili. Lucifer Vlastíka a Zetora uvítal a pohostil a při tom ho Vlastík požádal o opravu Zetora. Lucifer na to samozřejmě kývl, ale pod podmínkou, že mu Vlastík zaplatí svou duší, kterou mu odevzdá za 30 let. Lucifer použil svá kouzla a Zetorka opravil podle Vlastíkova přání. Vlastík slušně poděkoval a odjel se svým opraveným traktůrkem. Roky plynuly jako voda a 30 let uběhlo. Vlastík se bál, kdy si pro něj sám Lucifer přijde. Ten soudný den Dé nastal, ale Lucifer se rozhodl, že z Vlastíka a traktůrka Zetora udělá své služebníky, čímž nahradí čerta Jakuba a ztrátu Vlastíkovy duše. Vlastík a Zetor slouží peklu snad až dodnes. Zuzka a Barča 9. C

Jak se růžové papuče bály v noci v šatně V jedné škole u lesa žily byly nebojácné papuče. Vždycky, když se setmělo a všichni byli už pryč, nebojácné papuče ožily. Povídaly si, zpívaly, tančily a hrály na schovku s duchy, kteří tam přespávali. A když přišlo ráno, papuče šly na svá místa a čekaly, než si pro ně přijdou děti a obují je na nohy. Tak to chodilo pořád dokola několik let. Jednoho dne do té školy přišly růžové papuče. Byly strašně namyšlené a s nikým se nebavily. Jak přišel večer a všichni odešli, Netradiční pohádky - 29 -

tak se růžové papuče rozhodly, že půjdou spát. Když pro ně jiné papuče přišly, ať jdou hrát schovku, tak po nich začaly řvát, že je nemají rušit. Tak se všechny papuče schovaly a řekly duchům, že je mají vystrašit. Duchové za nimi šli a vystrašili je tak, že se růžové papuče rozbrečely, začaly utíkat a hledaly ty ostatní papuče. Když je našly, tak řekly, že už na ně budou hodné a budou si s nimi hrát. Od té doby už růžové papuče nejsou namyšlené. Kristýna 9. C

Proč je zebra pruhovaná? Bylo nebylo, žil jeden starý poctivý kůň. Jmenoval se Vlastimil, ale říkali mu Vlasta. Jednoho dne se nudil a jak se nudil, tak se vydal tam, kde nikdo nevěděl kam. Vlasta prostě šel. Šel a šel, až došel na benzinku jménem Shell, ale přitom prý chtěl najít krásnou zelenkavou pastvinu, ale nenašel ji. Tak šel a přenocoval v nedalekém lesíku u potoka jménem Zebrova říčka. Ta říčka byla Netradiční pohádky - 30 -

černá. Po přenocování pokračoval dále za svým snem najít pastvinu, ale jak se vracel z lesa ještě takový rozespalý, tak se lekl veverky Élišky, protože na něj udělala vuu!! A jak se Vlasta lekl, zakopl o pařez a padal a padal do Zebrovy říčky. Kůň se topil, volal o pomoc a naštěstí tam byla Éliška a ta zavolala medvěda Mlhu, který koně zachránil umělým dýcháním, ale náhle… Mlha se lekl. Kůň nebyl bílý, ale černobílý. Mlha a všichni účastníci záchrany se rozutekli. Chudák Vlasta šel domů do své stáje spát. Ráno, jak se celá stáj vzbudila, všichni se lekli, že vedle nich leží černobílý kůň. Vyhodili ho. Vlasta vzal nohy na ramena a utíkal pryč. A utíkal a utíkal, až doutíkal a zastavil se u značky „Afrika“ a v tu chvíli se u něho zastavilo stádo stejně zbarvených koní. Jeden se ho ptá: „Co tu děláš, zebro?“ „Jak zebro, já jsem kůň!“ rozčílil se Vlasta. „Ne, ty jsi zebra stejně jako my,“ odpověděla zvířata. „No, to je možné, já… já jsem totiž spadl do Zebrovy říčky, připustil Vlasta. „No, my také, proto musíš být s námi, protože tě nikde nepřijmou jako nás. My tě bereme jako kamaráda.“ A tak žili společně Vlasta kůň, vlastně zebra, a jeho „banda“ kamarádů! Michal a Pavel 9. C


Pohádka o školní svačině Chlapec Pavel dostal od mámy svačinu a šel do školy. Cesta do školy trvala asi 10 minut. Došel do školy a měl hlad, tak si rozbalil svačinu a chtěl se do ní zakousnout a najednou svačina obživla. A řekla: „Nejez mě, jsem totiž hodně nezdravá.“ Ale přitom to byla zdravá svačina. Ale protože nechtěla být snězená, tak řekla, že je nezdravá. A tak aby ji Pavel nemusel vyhodit, nabídl ji Zuzaně, ale ta řekla, že nechce, že má svoji. Tak ji Pavel chtěl vyhodit, ale svačina na něj najednou zavolala: „Nevyhazuj mě, já jsem zdravá svačina.“ A Pavel jí řekl: „Já ti nevěřím.“ A hodil svačinu do koše. Ale najednou vešla paní učitelka do dveří a řekla: „Pavle, svačiny se nevyhazují! Tvoje maminka ti nachystala zdravou svačinu.“ A Pavel paní učitelce uvěřil. A tak se Pavel poučil, že od jeho maminky je svačina vždy zdravá. Adam 9. C


Jak se blecha stala královnou V jednom docela větším městě žila blecha. Byla chytřejší než ostatní blechy, ale dost lidem, nebo spíše hmyzu, to bylo jedno. Jednoho dne si jde takhle za svojí kamarádkou, která věští. Přijde k ní a ta kamarádka beruška povídá: „Chceš něco vyvěštit?“ A blecha povídá: „Proč ne, když to bude zadarmo.“ Tak si blecha sedla a beruška začala: „Budeš slavná, protože jsi dost chytrá. Jsi chytřejší než lidé na téhle planetě.“ Potom blecha řekla, že dost spěchá a odešla. Blecha jde od Berušky takovou temnější uličkou k zábavnímu parku a uslyší nějaké kroky. Neví, kdo to je, a tak trochu zrychlí. Když přejde temnou uličku, tak se otočí a nikoho tam nevidí. Tak jde dál a najednou před ní stojí kámoš Moucháč a řekne: „Čau.“ „Ty jsi mě ale vylekal,“ řekla blecha. „Promiň,“ omluvil se. „Mám další nápad, jak použít tvoji chytrost,“ odpověděl Moucháč „Zase to dopadne jako minule,“ vzdychne si blecha. „Ne, tentokrát je to geniálnější než minule. Půjdeš na volby hmyzí královny. Už jsem tě zapsal a máš číslo 13.“ A podal bleše cedulku s číslem. „Ale jestli to tentokrát zase nevyjde, tak přestaneš vymýšlet tyhle blbosti. Je to dost jasné?“ řekla blecha mouše, která jen kývla hlavou. Netradiční pohádky - 33 -

Blecha byla zrovna na řadě. Pozdravila porotce a řekla, že je dost chytrá. Porota se začala ptát na různé otázky i na ty, které sama nevěděla. Nakonec když vyzkoušeli ji i zbývající soutěžící, nechali si všechny zavolat a vyhlásili královnu hmyzu. „Číslo 13 vyhrává.“ Dali bleše na hlavu korunku a velikánskou kytici a k tomu všemu klíč hmyzu. Teď byla blecha všude, v hmyzí televizi, v novinách a tak podobně. Jednou se nechala vyfotit i s lidskou královnou. Prostě byla slavná, jak beruška předvídala. A kdo byl šťastný kromě blechy? No přece Moucháč, protože mu to konečně vyšlo. Konečně se z blechy stala královna. Markéta 9. C

Jak se bábovka nechtěla upéct Žila byla jednou jedna hodná stará paní, která bydlela v té nejzvláštnější vile široko daleko a mimochodem ta paní se jmenovala Franciska. Její vila vypadala jako trojúhelník s obdélníkem dohromady. Měla 9 oken, v každém pokoji jedno. Jednou si Franciska řekla: „Mám chuť na dobrou bábovku.“ A jak řekla, tak udělala. Nachystala si mísu a všechny potřebné ingredience. Do mísy nasypala mouku, olej, cukr a prášek do pečiva. Jenže místo prášku Netradiční pohádky - 34 -

do pečiva tam dala kouzelný prášek, který oživuje věci a než si uvědomila, co udělala, bylo pozdě, protože bábovka ožila. Běhala po kuchyni sem a tam a vlastně všude po domě. Franciska, protože už byla starší paní, ji nechala, ať si běhá. Asi po čtyřech hodinách se bábovka unavila a vlezla si do trouby. Franciska za ní zavřela vrátka a tak skončil smutný příběh oživené bábovky. Franciska si ji dala ke svačině a moc a moc jí chutnala. Jana 9. C

Jak šel tučňák Igor na vandr Za devatero moři a devatero ledovci žil byl jednou jeden tučňák jménem Igor, ale nebyl to obyčejný tučňák, byl to totiž úplný magor, protože vždy toužil podívat se na poušť. A tímto si vysloužil u ostatních tučňáků přezdívku Igor Magor. A díky tomu měl na Facebooku jen tři přátele, a to byli jeho rodiče a jeho bratr. I přes všechny protesty Antarktické tučňácké strany se vydal na Saharu, aby viděl poušť. Jednoho krásného Antarktického dne připlula loď s lovci tučňáků, kteří tady jezdili každý měsíc. A tak schovaný na lodi se dostal až do Afriky. Když se Igor propašoval až do Jihoafrické republiky, poprvé v životě ucítil ostré slunce, jelikož u nich na Antarktidě měli jen solárko. Igor si řekl: „Ten žlutý sníh je nějak teplý.“ Nevěděl, že je to písek.


A tak se vydal do otevřené pouště. Po chvíli pocítil žízeň a řekl si: „Ještěže jsem si vzal svou plácačku s Antarktickou pálenkou.“ Antarktická pálenka se totiž u nich používá jako nemrznoucí směs.

Najednou se objevil lev, který neměl na hamburger, a tak chtěl Igora sežrat. Lev se rozběhl a tučňákovi už bylo jasné, že je všem dnům konec. Když ho lev dohnal a vzal ho do tlamy, najednou bolestí zařval. Igor byl totiž celý ztuhlý jako mražené rybí filé. A tak ho lev pustil a utíkal pryč. A když běžel, v duchu si říkal: „Že já jsem si dnes nevyčistil zuby Colgatem pro citlivé zuby!“


Po tomto nepříjemném zážitku se Igor rozhodl, že se vrátí zpátky do Antarktidy. Doma se z něho stal národní hrdina a na Facebooku měl konečně hodně přátel. Ondra a Marek 9. C

O budíku, který zaspal Bylo jedno krásné slunečné ráno, když v jedné nedaleké továrně na budíky se narodil překvapivě jeden překrásný budík. No… ale zas tak překrásný nebyl. Měl několik drobných vad, které ale vůbec nikomu nevadily. Vlastně to byl krásný budík. Jednoho už ne moc pěkného rána se ale budíka zmocnila touha objevit svět za velkou továrnickou zdí. A tak se sebral a odešel. Šel a šel a šel, až se ocitl ve světě záhad, když v tom ho do jeho malého ciferníku zasáhl proud světla z nablýskaného auta. Řidič prudce dupl na brzdy. Zbývalo pár metrů do osudové srážky. Toho auta by byla škoda. Řidič vystoupil a udiveně zíral na strachy se chvějící budík. Vzal ho opatrně do svých dlaní a promluvil hlubokým hlasem: „Copak maličký, kde se tu bereš? Určitě je ti zima, vezmu tě k sobě domů. Budeš tam mít hodně kamarádů!“ S těmito slovy uložil budík do auta a odjel. Po pár minutách přijeli k budíkovu budoucímu domovu. Řidič otevřel dveře a položil maličkého budíka na stůl. Vedle budíka se najednou ozvalo: „Co ty tu chceš? A kdo jsi? Jak si dovoluješ narušovat mé soukromí! Vyzývám tě na souboj o toto místo na stole!“ Budík se Netradiční pohádky - 37 -

ustrašeně otočil a pohlédl tváří v tvář obrovskému digitálnímu budíku a řekl: „Co-co-co si říkal?“ Budík nevěřil vlastním uším. „Jsi snad hluchý?“ A velký digitální budík zapnul svoje zeleně zářící číslice a rychlým krokem se blížil k budíku. Ustrašený budík vzal nohy na ciferník a utíkal, co mu baterky stačily. Až se dostal k úplnému kraji stolu. Digitální budík se neúprosně blížil. Budík se musel rozhodnout. Bylo to nejtěžší rozhodování v jeho životě. Sebral všechnu odvahu a skočil. Padal do hluboké černé díry. Najednou uslyšel vzdálené zvonění. „Budíku, vstávej! Zaspal jsi! Před půl hodinou jsi měl být na provozní zkoušce nových budíků!“ Budík otevřel svůj ciferník a protřel si číslice. Ležel ve své oblíbené krabici vycpané polystyrenem. „Uf! To byl sen!“ Budík vstal a rychle pospíchal na provozní zkoušku nových budíků… Byl to šťastný konec, protože digitální budíky se začaly vyrábět až o 7 let později… Veronika H. a Radek S. 9. C

Pohádka o školní svačině Kdysi dávno, vlastně ne tak dávno, stála jedna škola, do které chodilo hodně dětí. Když měly děti peníze, mohly si zajít koupit svačinu do školního bufetu. A právě tady začíná náš příběh. Jednoho dne, kdy už byl celý školní bufet vykoupený a škola za chvíli končila, v tu chvíli se vyhazovaly zbytky pečiva. Najednou se z nebe spustil velký déšť. Jeho kapky dopadaly na ty zbytky pečiva a ty zbytky zničehonic prostě ožily. Vyskákaly z bedýnky a vrhly se do školy s výkřiky: „Už bylo dost jedení školní svačiny.“ Vtrhly do všech tříd se snahou zotročit celou školu. Jenže žáci se jen tak zotročit nenechali. Vytáhli si z pouzder a zpod lavic svá pravítka a pustili se do boje s otrokářským pečivem. Asi tak po čtvrt hodině byl celý odpor otrokářského pečiva vytlačen ze školy a žáci snědli ty zbytky pečiva, které rozsekali. Netradiční pohádky - 38 -

A o tomhle byl tento příběh. Jak děti zachránily školu před otrokářským pečivem. A aby to bylo opravdu všechno, na konci školního roku byly všechny děti vyznamenány. Lukáš 9. C

O žehličce, která zapomněla žehlit Kdysi dávno, když ještě neměla auta katalyzátory a elektřina byla jen ve větších městech, vyjela z jedné fabriky na výrobu žehliček zbrusu nová žehlička Žofka. Měla krásně leštěný úchyt a dokonce nádobku na vodu, protože byla modernější. V továrně ji zabalili do krabice a poslali do obchodu, kde si ji koupil jeden starý pán jménem Pepa jako dárek pro svou manželku. Den předtím se pohádali, tak si ji chtěl udobřit. Nechal si žehličku zabalit do dárkového papíru a šťastně odešel domů. Sotva uviděl ve dveřích manželku, hned jí předal dárek. Ta ho rozbalila a byla štěstím bez sebe a chtěla Netradiční pohádky - 39 -

žehličku hned vyzkoušet, jenže si jako typická ženská nepřečetla návod, čili nevěděla, že žehlička je stavěná jen na 220 a ne na 360, jak tomu u nich bylo. Žehlička se snažila všemožně vyhnout tomu, aby ji mohla strčit do zásuvky. Zkoušela kroutit kabelem, ale nic nepomohlo, nakonec přívodní šňůru od žehličky strčila do zásuvky a bylo po srandě. Žehlička dostala neskutečnou šupu, stejně tak i manželka. Díky tomu, že bylo madlo tak krásně naleštěné, žehlička byla rázem nepoužitelná. Zapomněla díky té ráně, jak se žehlí. Většina součástek v ní vyhořela. Pepa celý natěšený, že dostane pusu od své manželky, místo toho dostal po hlavě žehličkou, k tomu mu jeho manželka vynadala, že koupil zmetek. Pepa šel smutný vyhodit žehličku. Ptáte se, proč byl smutný? Ze dvou důvodů: že vyhodil peníze za žehličku a že má manželku, která nemá pochopení pro náhodu. Z toho plyne poučení, čtěte návody k přístrojům a nechte s nimi radši manipulovat dospělé. A jak to dopadlo s Žofkou? Samozřejmě dobře. Pepa ji nevyhodil, protože mu jí bylo líto. Schoval si ji na památku ve své dílně. Radek J. 9. C


Obsah: Úvod ................................................................................................. 43 O líném sluníčku ............................................................................... 44 O létající květině a zakleté princezně ............................................... 44 Jak paní učitelka nechtěla chodit do školy ....................................... 45 O jarní víle, která ztratila klíč od jara ................................................ 46 O tkaničce, která ztratila botu .......................................................... 48 O jarní víle, která ztratila klíč od jara ................................................ 48 O botě, která ztratila tkaničku .......................................................... 50 O velikonočním zajíčkovi, který ztratil vajíčka .................................. 51 O hvězdičce, která spadla na zem .................................................... 51 Jak chtěl drak sežrat Frenštát ........................................................... 52 Jak se víla Sněženka nemohla probudit ............................................ 53 O líném sluníčku ............................................................................... 54 Jak se víla Sněženka nemohla probudit ............................................ 55 Netradiční pohádky - 41 -

Pár faktů o zajíčkovi .......................................................................... 56 O velikonočním zajíčkovi, který ztratil vajíčka ............................. 56 Jak se víla Sněženka nemohla probudit......................................... 57 Jak chtěl drak sežrat Frenštát ........................................................ 58 Jak se víla Sněženka nemohla probudit......................................... 59 O jarní víle, která ztratila klíč od jara ............................................ 60 O tkaničce, která ztratila botu ........................................................ 61 O jarní víle, která ztratila klíč od jara ............................................ 62 O létající květině a zakleté princezně ............................................ 63 Jak paní učitelka nechtěla chodit do školy .................................... 64 O létající květině a zakleté princezně ............................................ 65 O velikonočním zajíčkovi, který ztratil všechna vajíčka .............. 65 O hvězdičce, která spadla na zem .................................................. 66 O botě, která ztratila tkaničky ........................................................ 67 O hvězdičce, která spadla na zem .................................................. 68 O líném sluníčku.............................................................................. 69 Jak chtěl drak sežrat Frenštát ........................................................ 70 O líném sluníčku.............................................................................. 70 O tkaničce, která ztratila botu ........................................................ 71 O botě, která ztratila tkaničky ........................................................ 72


Úvod Vrátili jsme se do první třídy. Ano, je tomu tak, celou jednu vyučovací hodinu jsme strávili opět v první třídě. Nikoli abychom se učili, ale abychom společně s prvňáky napsali pohádku. Pohádku vymýšleli prvňáci a zapisovali jsme ji my, deváťáci, popřípadě jsme jim ještě napovídali pomocí otázek. Jak to probíhalo? Bylo to zcela jednoduché. Prvňáci si nás vylosovali. Bylo to fascinující, jak si ti malí vybírají papírky, a vy si říkáte: „Tak, teď to budu já, je mi to jasné.“ A opravdu si vás vylosovali. Pak jsme pro změnu losovali my velcí, a to název pohádky. Seznámit se s prvňáčky nebyl žádný problém, ale přinutit je, aby vymysleli začátek pohádky, to už problém byl. V průběhu celé hodiny jsme si pořád říkali, ať jim nemusíme dávat žádnou otázku. A hle, nebylo tomu tak. Ale zapisování nebyl až tak veliký problém, jako spíše čtení na závěr. Sice jsme z nich kolikrát museli dolovat, co máme napsat dál, ale nakonec se rozpovídali, až jsme málem nestíhali psát (pak jsme to ještě za domácí úkol přepsali do počítače, aby si naše výtvory mohli přečíst prvňáci i jejich rodiče na webových stránkách tříd). Celý výlet do první třídy se nám líbil. Nejen, že jsme zavzpomínali na doby, kdy jsme byli my prvňáci, ale vymysleli jsme pohádku. Také nás to celé utvrdilo v tom, že dětská mysl je nezaměnitelná.

Za všechny deváťáky Dominik


O líném sluníčku Líné slunce se smálo, že nemusí ráno vstávat a udělalo si dobrou snídani a vůbec ho nezajímalo, co lidé na zemi budou dělat bez slunečního světla. Lidi si mysleli, že sluníčko je zlobivé, protože sluníčku se obvykle nechtělo vstávat. Lidem to moc nevadilo a chodili normálně do práce. Ale jednoho dne to sluníčko přehnalo, tak lidé vymysleli, že budou sluníčku do nebe posílat spoustu a spoustu bonbónů. Sluníčku se to náramně líbilo a vstávalo ráno tak, jak mělo. Lidé si ale nadále nemohli dovolit posílat sluníčku hromadu bonbónů a postupně přestávali posílat bonbóny, až je přestali posílat. Sluníčko zareagovalo a poslalo na lidi spoustu černých mraků. Lidé to nebrali vážně, a tak sluníčko pohrozilo blesky. Lidé se blesků velmi lekli a začali posílat sluníčku koláčky a každý den se to stupňovalo, stupňovalo a stupňovalo. Sluníčko se koláčků přejedlo a bylo mu strašně zle. Od té doby sluníčko pochopilo, že nesmí lidi využívat k tomu, aby se mělo dobře, a svítilo, co mu síly stačily, aby lidé spokojeně mohli žít až do smrti. Adélka, Vít

O létající květině a zakleté princezně Princ jménem Karel uslyší o zakleté princezně a vydá se ji do lesa hledat. Při cestě potká létající květinu, která mu poradí, kde má najít krásnou princeznu. Půjčí mu také zrcadlo, přes které se podívá Netradiční pohádky - 44 -

a najde cestu a taky okvětní lístek, přes který může zavolat o pomoc květině. Po chvíli princ zjistí, že princeznu hlídá mocný čaroděj Gargamel. Květina mu dá na pomoc pomocníky šmouly. Potom se vydají za čarodějem a pomocníci s ním. Budou spolu bojovat a až princ nebude moct a šmoulové taky ne, tak si na pomoc přivolají pomocí okvětního lístku létající květinu. Po těžkém boji vysvobodí princeznu a vezme si ji se šmouly do svého království. Zanedlouho pak princ s princeznou budou mít svatbu a šmoulové jim na ní budou zpívat. Také se jim narodí dvě děti - kluk Tomáš a holčička Amálka a budou spolu žít šťastně až do smrti! Anička, Natálka - Natálie

Jak paní učitelka nechtěla chodit do školy Byla nebyla jedna paní učitelka, která bydlela v baráku. Ten barák byl malý, paní učitelka měla tři děti a jednoho manžela. Děti, které učila, byly zlobivé, proto paní učitelku nebavilo chodit do školy. Tak se rozhodla najít novou práci. Sama si našla práci ve školce jako kuchařka. Našla si tam pět nových kamarádek, čtyři byly na ni hodné a ta pátá byla zlobivá a neuměla vařit. Vařila nedobré obědy, které dětem nechutnaly. Tak se paní učitelka rozzlobila a přivolala na zlou kuchařku čerty. Paní učitelka šla do pekla a zazvonila na zvonek, který byl ve tvaru čertovské hlavy. Čerti se zeptali, co chce…? Paní učitelka jim řekla, že mají ve školce zlou kuchařku, která neumí vařit a vaří samé jedovaté lektvary a že se děti proměnily v mravence Netradiční pohádky - 45 -

a ona je potom všechny zašlapala. Tak ať si pro ni přijdou a pak si ji vezmou do pekla a tam sní. A na to čerti řekli: „TAK MY SI JI UVAŘÍME!!!“ Čerti si přišli pro kuchařku. Kuchařka volala: „POMOOOOCCC!!!!“ Ale čerti na ni měli připravenou past. Kuchařka spadla do pasti, kterou ji čerti vytáhli do vzduchu a visela v pytli. Čerti si vzali pytel a šli do pekla. Peklo byla jedna černá velká díra, která měla jedno žluté světlo. Bylo tam 13 čertů, kuchařku si vyndali z pytle do velkého hrnce a začali vařit. Kuchařka řvala: „POMOOOOC!!!“ Ale čerti si ji stejně uvařili, rozkráli a snědli. Ve školce pak už byly moooc dobré obědy a všechno dopadlo dobře. Paní učitelka zůstala vařit ve školce a byla šťastná. Darina, Karolína

O jarní víle, která ztratila klíč od jara Žila byla jarní víla, která se jmenovala Aklama. Byla hodná, krásná a měla dlouhé blonďaté vlasy. Každý den chodila, tancovala po lese a každé jaro odemykala klíčem. Jednou víla Aklama šla hustým lesem, kde odemykala klíčem jaro. Ale zjistila, že zapomněla klíč na stromě. Tak šla klíč hledat, avšak na žádném stromě klíč nenašla. Zeptala se zajíčka Hopsálka, jestli neviděl někde zlatý klíč s kytičkami. „Viděl jsem takový klíč na stromě u mojí nory,“ odpověděl zajíček. Víla Aklama se teda vydala k zajíčkově noře, ale klíč nenašla. Víla po hledání začínala mít hlad. Netradiční pohádky - 46 -

Potkala ptačici Emilku se svými mláďátky Agátkou, Honzíkem a Kristýnkou. Zeptala se, jestli také neviděla klíč od jara. Emilka řekla: „Když mi pohlídáš mláďátka, tak skočím do dalšího lesa pro oběd a cestou se podívám, jestli někde neuvidím zlatý klíč a pak si dáš s námi oběd, protože jsi celá prohladovělá.“ Když přišla Emilka s obědem zpátky, najedli se a poradila víle, aby se šla podívat do druhého lesa pod bílý smrk. Víla však nevěděla, jak se tam dostat, tak poprosila ptačici, ať jí to místo ukáže a ta poprosila zajíčka Hopsálka, ať jí pohlídá mezitím mláďátka. Víla s ptačicí se tedy vydaly z bílého lesa k bílému stromu. Nic tam nebylo, ale zato tam našly kouzelnou hůlku a kousky jahod. Byla to stopa. Vyletěly na vrcholek stromu, ale nikde nic neviděly, jen jahodový les. Aklama začala brečet a naříkat, že nestihne otevřít jaro, které už bylo za dveřmi. Blížil se už večer a mláďátka začínala mít hlad. Tak se víla Aklama s ptačicí vrátily zpátky. Druhý den neztrácely ani chvilku a vrátily se klíč hledat do jahodového lesa. Uviděly jezevce Petra, který jim poradil, ať se jdou podívat do jahodového pole, protože tam něco blýskajícího viděl. Hned jak tam přišly, uviděly kousek ztraceného klíče, jak ho do své nory schovává myška Papalka. Ona si myslela, že jeto klíč od její spižírny. A tak se omluvila a vrátila zpátky zlatý klíč s kytičkami víle Aklame. Ta byla velmi šťastná, všem poděkovala a otevřela jaro. Amálka, Lada Netradiční pohádky - 47 -

O tkaničce, která ztratila botu Malá hnědá tkanička se šla schovat do skříně a tam zpívala. Velká modrá bota tkaničku ztratila a snažila se ji najít. Hledala a hledala, ale tkaničku nenašla. Tak to zkusila jinde. Podívala se pod lavičku, ale ani tam nebyla. Cestou potkala skřítka a ten jí pomáhal hledat. Potom potkali bílé neprůhledné strašidlo a to je uneslo do svého doupěte a chtělo je sníst! V doupěti volali o pomoc. Zachránila je botičková víla s modrými křídly a žlutými vlasy. Odnesla je domů ke skřítkovi a zase odletěla. A skřítek dovedl botu ke tkaničce, protože měl křišťálovou kouli a ta mu ukazovala cestu. Najednou křišťálová koule skřítkovi spadla, protože mu vyklouzla z ruky. A potom už nevěděli, kam jít. Myslel si, že si cestu pamatuje, ale pletl se. A tak znovu zabloudili. Tkaničce začalo být smutno, a proto se rozhodla jít botu hledat. Ale stále ji nemohla najít. Byla moc smutná. A vtom se vyčerpané tkaničce objevila botičková víla a řekla, že jí ukáže cestu ke skřítkovi a botě. Ukazovala jí cestu a v lese se všichni šťastně potkali. Byli rádi, že můžou být zase spolu. A poté žili šťastně až do smrti. Michal, Tomáš - David Š.,

O jarní víle, která ztratila klíč od jara Žila byla hodná hezká víla v hlubokém lese ve dřevěném domku se střechou z listů. Jednou v noci se hloupý čert vkradl do domečku a ukradl víle klíč. Nebyl to obyčejný klíč, byl zlatý a kouzelný. Když to Netradiční pohádky - 48 -

víla zjistila, začala plakat. Přišel za ní normální skřítek a řekl jí, kde klíč je a taky jí řekl, že ho vzal čert. Čert si klíč odnesl do pekla a chtěl ho hodit do hrnce, čímž by zabil všechny víly. Skřítek zavolal další skřítky a řekl: „Vyjdeme zítra ráno.“ A potom čert zavolal své vlastní vojsko a potom zjistil, že skřítek není jen jeden, čerti mu řekli, že je skřítků víc, než si myslel. Hned ráno skřítci jdou s vílou najít peklo. Šli přes hory a řeky a potom našli čarodějnici. Ta jim vysvětlila, jak jsou čerti zlí. Čarodějnice jim půjčila lítající koště a vyletěli do mraků, kde našli peklo. Potom začala veliká bitva. Prali se hodně dlouho. Další ráno zašli k čarodějnici a skřítci jí řekli, že musí letět ještě jednou, protože zjistili, že čert si může zavolat další čerty. Udělali past, dali síť tam, kde vyřezali díru do mraků, pak tam dali umělý mrak. Jak tam čerti spadli, vzala si víla zpátky klíč a potom tím zachránila celý les a zvířátka. Po tom všem se vrátili do mraků a spravili mrak a čerti zkusili znovu ukrást klíč, ale zase se jim to nepovedlo, protože víla věděla, že se vrátí a před domeček si dala past, a jak se do ní čerti chytili, nemohli se vrátit do pekla. A potom čerti slíbili, že už jim nebudou nic krást. Víla je pustila a čerti se už nikdy nevrátili. Potom se pokusili ukrást ten klíč tak, že zbořili víle domeček a vzali klíč, potom ho odnesli do pekla. Víla a trpaslíci šli zase za nimi do pekla. Potom zase začala bitva. A potom víla, čarodějnice a trpaslíci zvítězili. Víla zase před domeček postavila past, čerti se chytili a víla


je pustila a oni doopravdy slíbili, že už tam nikdy nepůjdou. Potom zase víla, čarodějnice a trpaslíci zvítězili. Patrik, Jan

O botě, která ztratila tkaničku Jednoho krásného dne se jednomu chlapci jménem Pepík ztratila v šatně ve škole tkanička od boty. Pepík hledal a hledal, ale nenašel. Potom k němu přišel skřítek Hvězdička a chtěl Pepíkovi pomoct tkaničku najít. Pepík a Hvězdička hledali po celé škole, ale nic nenašli. Později je napadlo, že by se podívali do kotelny. Přišli ke kotelně, ale dveře byly zamčené. Hvězdička chtěla otevřít svými kouzly, ale nepovedlo se. Pepíka napadlo, že půjdou za školníkem Frantou, ať jim otevře kotelnu. Hvězdička a Pepík přišli na zahradu za Frantou, ať jim pomůže otevřít dveře od kotelny. Franta souhlasil, že jim dveře otevře. Za pár minut vešli do kotelny. Šli a šli dlouho, protože kotelna byla celé velké bludiště. Jak se ztratili, Hvězdička našla tkaničku od boty a Pepík byl šťastný, ale byli ztraceni. Po chvíli se objevila víla Alžběta a pomohla jim z bludiště, ale zastavil je čert Hubert, který chtěl tkaničku zpátky. Víla, Franta a Hvězdička potrestali Huberta, který se vrátil do pekla už navždy. Alžběta, Franta, Hvězdička a Pepík se stali nejlepšími přáteli a Pepíček měl svoji tkaničku do boty. Dita, Petr V.


O velikonočním zajíčkovi, který ztratil vajíčka Byl jednou jeden zajíček, který se strašně těšil na Velikonoce. Zajíček byl strašně moc hodný, míval nachystané pro všechny vajíčka na Velikonoce a šel spát. Ráno se vzbudil a tu se podivil, že vajíčka nikde. Podíval se pořádně a viděl dopis. Dopis otevřel a četl: „Už jsme se nemohli dočkat vajíček, tak jsme si je sebrali sami. Alenka a Toník.“ Přemýšlel celé dopoledne. Jak si začal péct omeletu na oběd, tak ji úplně připálil, protože pořád na to myslel. Po spáleném obědě šel za dětmi domů, byla to strašně moc dlouhá cesta. Nožičky ho úplně bolely, už padal k zemi a tu náhle zahlédl dům. Pomalu šel k domečku a zaťukal na dveře a otevřela mu jedna holčička. Měla rudé vlasy, modré oči a na sobě měla růžové šaty. Zajíček se zeptal: „Dobrý den, jste ta holčička, která mi sebrala vajíčka z domu?“ „Ano, jenom pojď,“ řekla Alenka. Zajíček vešel, sedl si na gauč a povídal, jak mu přišel dopis a byl smutný. Nakonec se Alenka a Toník zajíčkovi omluvili a vrátili zajíčkovi vajíčka a nakonec všechno dobře dopadlo. Od té doby jsou nejlepší kamarádi. Anežka, Martin

O hvězdičce, která spadla na zem Malá žlutá hvězdička si létala po noční obloze, když ji něco srazilo dolů. Když dopadla na zem, tak se začala bát. Byla jí strašná zima a neměla kam jít. Byla sama, ale věděla, že se musí vrátit zpátky na Netradiční pohádky - 51 -

oblohu. Šla a šla, nevěděla kudy kam, a tak zabloudila v lese. Byla jí ještě větší zima, a tak se nevzdávala. Náhle uviděla světlo. Nevěděla, co to je, ale šla za ním. Byla to víla, které svítila její hůlka. Hvězdička se bála zeptat, ale nakonec se zeptala: „Prosím, prosím, vílo, dostaň mě prosím na oblohu!“ Víla byla hodná, a tak hvězdičce poradila: „Aby ses dostala na oblohu, tak musíš poprosit ptáčka Andulku.“ Tak poprosila ptáčka Andulku, ten ji zanesl na oblohu a hvězdička byla šťastná se svými kamarády. Od těch dob si dávala pozor, aby ji nic nesrazilo. Valinka, Marián

Jak chtěl drak sežrat Frenštát Žil byl jeden drak a ten se jmenoval Jiskřička. Žil v jeskyni, která stála v temném lese nedaleko Frenštátu. Byl velký, zlý a měl zelenou barvu. Taky měl křídla a nohy a dvě hlavy. Na Frenštát už měl spadeno delší dobu, ale až dnes se odhodlal splnit to... Tak tedy vyletěl. Ovšem zapomněl se před tak vydatným jídlem prospat a napít, tak přistál u menšího jezera, kde se napil a vzápětí usnul, jako když ho do vody hodí... A když si tak spokojeně pochrupoval, vydali se lidé z Frenštátu na procházku lesem. Než ale stihli vůbec dojít k lesu, uviděli u rybníka strašného velkého draka, jak si tam spí. Došlo jim, že když pořád tak kroužil nad jejich městečkem, tak má na město zálusk. Obyvatelé se rozběhli zpátky k Frenštátu, aby varovali ostatní. Řekli to lidem, které potkali, a za chvíli už o tom věděl celý Frenštát. O chvíli později se drak Jiskřička probudil a vyrazil už Netradiční pohádky - 52 -

odpočatý a napitý. Přistál hned na začátku Frenštátu a řekl si, že přece dál už musí dojít, protože se nebude vysilovat létáním. Šel a šel, najednou se zastavil, když uviděl veliký dav lidí s vidlemi a nožíky, jak si tak vykračujou přímo proti němu. Drak byl strachem bez sebe a rozběhl se zpátky do jeskyně. Nebyl si jistý, jestli ho někdo nesleduje, a tak použil svůj zadní vchod jeskyně... Netrvalo dlouho a Frenštátčané stáli před jeskyní. Drak ani chvíli neváhal, zmáčkl tlačítko, které zavřelo zadní vrata, aby lidé nemohli do jeskyně. Lidé se tam pokoušeli dostat, ale marně... Drak se jim smál, ovšem to mu nebylo nic platné, protože jeho mohutný smích rozklepal kameny a ty začaly padat z jeskyně a jeden dokonce rozbil tlačítko na otevírání a zavírání dveří. A drak Jiskřička byl navždycky uvězněn ve své jeskyni. A tak dobro zase zvítězilo nad zlem... Eliška, Veronika

Jak se víla Sněženka nemohla probudit Víla Sněženka v růžových šatech a s dlouhými blonďatými vlasy spí zakletá v hoře. Unesla ji a zaklela zlá čarodějnice a vyčarovala draka, který hlídá vílu, aby ji nikdo neosvobodil. Drak má tři hlavy a chrlí oheň. Vílu se pokouší zachránit jen ti nejodvážnější rytíři, ale žádnému se to ještě nepovedlo. Čarodějnice Sněženku unesla, aby jí mohla vzít její krásu, ale zatím se jí to nepovedlo. Unesla ji z hradu od krále a královny. Všude se rozhlásilo, že ten, kdo zachrání vílu Netradiční pohádky - 53 -

Sněženku, bude zahrnut zlatem a dostane vílu za ženu. Poté se ve městě objevil jeden odvážlivec. Přišel za králem a královnou a řekl jim, že chce osvobodit vílu. Trvalo mu 6 dnů a 6 nocí, než se dostal k hoře. Uviděl před sebou velkou horu, obklopenou lávou. Před obrovskou černou bránou, vedoucí do hory, uviděl draka. Vytasil meč a skolil ho. Přesekl zámek na bráně a ta se otevřela. Vběhl do komnaty, kde byla víla a políbil ji polibkem. Vyšli ven z hory a vrátili se do království. Král je zasypal zlatem a začala svatba. A co čarodějnice? Ta ztratila svou moc, jak odvážlivec osvobodil vílu Sněženku. Martin, Filip – Dominik

O líném sluníčku Žluté sluníčko svítilo na malou barevnou loď. Jmenovalo se Líné Sluníčko. Bylo líné, protože nerado chodilo, nebavilo ho chodit. Nechtělo být už líné, a tak zašlo za trpaslíkem, u kterého muselo splnit jeden těžký úkol. Muselo zazářit natolik, aby jídlo na jeho zelené Netradiční pohádky - 54 -

zahrádce začalo zase růst. Sluníčko začalo tedy zářit, ale zazářilo natolik, až začalo hořet... Když viděl trpaslík, jak sluníčko hoří, zavolal déšť jménem Nezbeda, aby sluníčko uhasil. Trpaslík potom sluníčku řekl, že nemá svítit tak moc, aby neshořelo. Sluníčko si to pro příště pamatovalo a svítilo tak akorát. Trpaslíkovi začaly růst i potraviny. Od té doby sluníčko svítí všem a všichni jsou spokojení. Někdy si ale musí dát pauzu, protože někdy přichází i déšť a prší... Sluníčko je od té doby v dobré náladě a pořád se usmívá, trpaslík je taky rád a šťastný, protože už má co jíst. Sluníčko od té doby už není líné. Eliška, David H.

Jak se víla Sněženka nemohla probudit Byl jeden hrad, kde žila víla Sněženka společně se svou rodinou. Jednou ale z ničeho nic usnula a už se neprobudila. Král si nevěděl rady, tak svolal jednoho prince, který bydlel kousek od hradu. Princ dal Sněžence pusu a ta se probrala. Tak za odměnu, že princ Sněžence zachránil život, tak si vystrojili svatbu. A princ se tedy nastěhoval i se svými malými pomocníky skřítky ke králi na hrad. A žili spolu šťastně až do té doby, než přišla válka. Všichni měli strach, tak král rozhodl, že lidi z vesnice vezme k sobě na hrad, aby byli hlavně v bezpečí. Válka trvala hrozně moc dlouho, ale až skončila, tak všichni lidé z vesnice měli zničené domy a přišli o všechno. Král tedy neváhal a pomohl jim postavit nové domy Netradiční pohádky - 55 -

a daroval lidem potřebné věci. A lidé za to králi uspořádali velkou slavnost na vesnici a všichni se měli moc krásně. Martin, Gabriela

Pár faktů o zajíčkovi Je hnědý s bílou skvrnou na břiše Nikdy nikoho nepokousal. Ani ty zlobivé. Jmenuje se Ušák. Zajíčci spolu roznášejí vajíčka, ale aby to Ušák napravil, bude muset najít ty staré, co ztratil a hledat je po lese. Jenže nenašel všechny a tak jich pár ukradl slepičce. Nakonec ho ale jeho svědomí dohnalo k tomu, že slepičce o tom řekl a ta mu na to pověděla, že kdyby jí to řekl, tak by mu je dala. Celkem je zajíčků 1 milion a vajec celkem 160 milionů. Každý zajíček svá vajíčka zdobí sám a barevně. Skáče s vajíčky a zlobivým dětem dává bílá a hodným barevná. Vajíčka mají údajně oči, které nejdou vidět. Ale i přesto jsou všechny děti i všichni zajíčci šťastní. Tadeáš, Veronika - Petr A.

O velikonočním zajíčkovi, který ztratil vajíčka Byl jednou jeden velký zajíc, který byl hnědý a měl velké uši. A ten zajíc bydlel pod malou trávou. Nosil hnědé kalhoty i triko a boty měl hnědé též. Přišly zajícovy oblíbené Velikonoce, a tak si udělal Netradiční pohádky - 56 -

9 velikonočních vajíček (9 bylo zajícovo oblíbené číslo). Jedno vajíčko bylo bílé, druhé červené a tak to šlo dál. Jednoho krásného dne ale medvěd ukradl všech 9 zajícových vajíček. Medvědovi to bylo líto, ale bez vajíček nemohl slavit. Když zajíc zjistil, že nemá vajíčka, šel hledat. Musel chodit pěšky, protože neměl auto. Hned šel za medvědem a ten mu řekl, že je má určitě někde doma. Věděl, že je doma nemá, a tak šel za liškou. Od ní se dozvěděl, že je ukradl medvěd. Zajíc šel znovu za medvědem. Když tam dorazil, naštvaně řekl. „Vrať mi moje vajíčka, vím, že je máš.“ Medvěd mu je vrátil a omluvil se. A zajíc měl dobré srdce, a tak se dohodli, že budou oslavovat spolu. Martin, Tomáš

Jak se víla Sněženka nemohla probudit Sněženka byla krásná, hodná princezna. Žila v lese s pohádkovými zvířátky. V nedalekém hradě však žila zlá čarodějnice, která chtěla Sněženku proklít za to, že byla moc hodná. Jednoho dne šla Sněženka na procházku na pole. Šla si tam natrhat kytičky. Zlá čarodějnice měla magickou kouli, kterou viděla, kde se Sněženka nachází. Zlá čarodějnice poslala na Sněženku své zlé otroky, aby ji zajali. Sněženka utíkala někam pryč, sama nevěděla kam. Zlí otroci ji sledovali a za chvíli ji dostihli a dopadli. Sněženku zanesli k zlé čarodějnici. Čarodějnice Sněženku zaklela temným kouzlem, po kterém se Sněženka nemohla probudit. Zvířátkům se to nelíbilo Netradiční pohádky - 57 -

a vydala se Sněženku zachránit. Zvířátka se dostala do hradu, aby pomohla Sněžence. Zvířátka zahřála Sněženku svým kožichem tak, aby se Sněženka mohla opět probudit. Zvířátka vzala ještě zlou čarodějnici do jeskyně, odkud se nemohla nikam dostat a ani nemohla z jeskyně vyjít. Zvířátka a Sněženka se vrátily šťastně a spokojeně domů. Zvířátka a Sněženka spolu žily až do smrti a Sněženka opět mohla rozdávat svou radost celému lesu. Avšak zlí otroci se chtěli pomstít, a tak napadli les, ve kterém zvířátka se Sněženkou žily. Zvířátka vylezla na stromy a na zlé otroky seshora seskočila. Zlí otroci rázem umřeli. Až teď mohly zvířátka a Sněženka žít v klidu bez žádného strachu ze zla. Simona, Radek S.

Jak chtěl drak sežrat Frenštát Drak žil v lese za sedmero horami a sedmero řekami a potřeboval hodně lidského masa. Drak měl 3 hlavy a na každé dva rohy, měl 2 oči a velké zuby. Zubů měl 20. Měl 2 ruce s ostrými nehty, velké břicho a 4 nohy. Drak měl tvrdé šupiny, které měly černožlutou barvu a jmenoval se Drácnik. Drak si chtěl udělat zásoby na zimu, a proto útočil na Frenštát. Ničil domy, kostely svým mohutným ostnatým ocasem. Drak chrlil oheň a jedl lidi. Lidi se ho strašně báli. Lidé vzali vidle a šli na draka, jenže tím draka ještě více naštvali a on je svým ocasem pořezal, a proto lidé začali utíkat, ale jeden statečný voják tam zůstal a bojoval proti drakovi. Voják byl velký a silný a měl Netradiční pohádky - 58 -

zbroj. V rukách měl házecí nože, štít a meč. Také měl helmu a jmenoval se Pavel Fojtík a byl nebojácný. Drak na něho zaútočil ohněm, Pavel se kryl štítem, když drak přestal, Pavel využil chviličky a hodil po něm nože, jeden nůž ho trefil do čela, druhým se ovšem netrefil, ale Pavel vzal meč, rozběhl se, skočil a probodl mu srdce. Drak spadl na strom a tím se strom zlomil. Pavel šel za ostatními lidmi a řekl, že porazil draka a lidé ho oslavovali jako zachránce. Pavel a Jiří, Filip

Jak se víla Sněženka nemohla probudit Byla jednou jedna víla jménem Sněženka. Víla měla otce krále, který ji měl rád. Ovšem také existoval král, který ji rád neměl. Ten se jmenoval Dračí král. Měl služebníka čaroděje jménem Kníže. Když šla víla spát, kníže ji začaroval kouzlem. Čaroděj řekl: „ Bubli- fuky- fuk.“ A princezna usnula v hradu, kde ji chránil drak Tříhlav. Proč asi Tříhlav. Myslíte si, že měl tři hlavy? Určitě ne, ale vždy si to přál, proto se tak jmenuje. Ten měl hlav přesně sto. Netradiční pohádky - 59 -

Hrad byl téměř nedobytný a všude létali duchové. Princ Karel dlouho přemýšlel, jak se k víle dostat, až přišel na nápad, že použije tank. Tak šel za kouzelníkem, ať mu vykouzlí tank. Princovi se ovšem tank nelíbil, tak ho od kamaráda Mečíře vyměnil za Tengův meč. Princ se odhodlal za drakem a mečem ho uspal. To samé udělal se stráží a vzal si jeho oblečení. Šel za králem, který si myslel, že je to stráž. Potom se odhalil a bojoval s ním. Princ se přes krále dostal až k víle a od čaroděje jménem Kníže si vypůjčil knihu. Tam bylo napsáno, že pokud chce osvobodit vílu, musí vzít drakovo srdce a položit ho na srdce víly. Učinil tak, víla se probudila, zamilovala se do prince a žijí spolu šťastně až dodnes. Lumír, Marek

O jarní víle, která ztratila klíč od jara Jednoho dne se víla Sabina probudila a šla si zatancovat do lesa se zvířátky. Zatančila si se srnkou, zajíčkem, sojkou i se strakou. V kapse měla uschovaný klíč od jarní komůrky a jak tak tancovala, tak jí klíč vypadl z kapsičky! Zahlédla ho straka! Hned klíč vzala a odnesla ho rychle do svého hnízda. Víla dotancovala a šla se podívat do komůrky na jaro. Jenže před komůrkou zjistila, že klíč ztratila! A povídala: „Musím ten klíč najít!“ Šla klíč hledat, ale nemohla ho najít. Šla kolem pařezů a potůčků, ale stále ho nemohla najít. Víla Sabina si říká smutně: „Co když ten klíč spadl do potůčku? Vždyť ani neumím plavat.“ Vílu uslyšel vodník a hned se ptal, jestli Netradiční pohádky - 60 -

víle nemůže pomoct. Víla ho laskavě poprosila, aby se podíval na dno potůčku. Vodník se vynořil a povídá: „Nikde ten klíč nemůžu najít!“ A víla povídá: „To nevadí, děkuji ti za pomoc, vodníku.“ A odešla za zajícem. Došla k zajíčkovi a ptá se: „Zajíčku, podíváš se prosím do tvojí nory, jestli tam nezapadl můj klíč od jara? Já ho nemůžu najít. “ Zajíček se s radostí podíval, ale klíč nenašel. Tak šla víla za sojkou a srnkou. Došla ke kamarádům a celá nešťastná povídá: „Moji milí kamarádi, neviděli jste můj klíč od jara? Ono je zavřené v komůrce a já jsem ten klíč ztratila.“ Srnka řekla, že klíč nikde neviděla, ale sojka povídala, že klíč zahlédla někde v hnízdě. Řekla, že se proletí lesem a zkusí klíč najít. Víla se srnkou čekaly, zatímco sojka hledala klíč. Co nevidět se sojka vrátila. Celá udýchaná vykládá: „ Klíč je u straky v hnízdě! Má ho tam schovaný.“ Tak víla utíkala k hnízdu. Prosila straku, ať jí klíč vrátí. Jenže strace se klíč moc líbil, tak krásně se třpytil a zářil. Nakonec jí ho straka dala a všechno dobře skončilo. Víla odemkla komůrku s jarem a jaro bylo po celém kraji. Zazvonil zvonec a pohádky je konec! Dalibor, Denisa

O tkaničce, která ztratila botu Byla jedna tkanička, barevná a dlouhá, aby se vlezla do boty. Ta bota byla teniska, byla růžová a byl na ní nějaký holčičí obrázek. Jednoho dne v létě si holčička, která byla malá s černými vlasy, sundala v ZOO růžovou botu. Protože holčičku bota tlačila, tak Netradiční pohádky - 61 -

si vzala jednu botu a tu růžovou botu tam nechala. Pak jedna opice si ji vzala a hrála si s růžovou botou. Ta malá opice byl vlastně samec a jmenoval se Radek. Přišli k němu oba rodiče a vzali mu růžovou botu a hodili ji k tygrovi a tygr ji hodil lvovi a lev se podivil, co je to za zvláštní věc. Pak ten lev tu barevnou tkaničku z té růžové boty vytáhnul a botu zahodil k žirafě. A ta žirafa si s tou botou umývala záda. A od té doby je tkanička bez boty. A za dlouhou dobu přišla do ZOO ta černovlasá holka, která hledala tkaničku a botu. Našla tkaničku, kterou si lev nabarvil na žlutou, ale lev jí nechtěl dát tu tkaničku. Holčička řekla, že to řekne paní vedoucí a lev jí tkaničku dal. Šla holčička k žirafě a zjistila, že tu botu má zničenou a nechala ji žirafě. A od té doby byla tkanička v jiné botě a byla moc šťastná. Radek, Markéta

O jarní víle, která ztratila klíč od jara V jednom lese žila jedna velká víla. Jmenovala se Evelína. Byla hodná a pomáhala lesu. Evelína měla klíč, který nosívala pověšený na řetízku kolem krku. A tím klíčem odemykala každý rok jaro. Jednou foukal strašně silný vítr a Evelíně klíček spadl z krku. Evelína si toho nevšimla, a tak když jednou chtěla odemknout truhlu s jarem, všimla si, že klíček jí na krku nevisí. Byla strašně smutná a šla klíč hledat. Prohledala celý les, ale klíček nikde nebyl. Evelína hledala všude, dokonce hledala i v jeskyni. Klíček tam byl, ale ona ho přehlédla. Vyšla z jeskyně, kde zrovna stála srnka Netradiční pohádky - 62 -

s jeleny a ve sněhu se válel zajíc. „ Zvířátka, neviděla jste někde můj klíč od jara?“ „ Ne, neviděla“. Víla se zeptala: „ Pomůžete mi ho najít?“ A zvířátka odpověděla: „Ano, pomůžeme“. Všichni začali prohledávat les, ale klíč nikdo nenašel. Když vtom si šel zajíc lehnout do svého pelíšku v jeskyni. Lehl si do své mechové postýlky, když tu ho něco tlačilo. Podíval se a spatřil klíč. Hned běžel za vílou Evelínou. „Evelíno, našel jsem tvůj klíč od jara!“ „Děkuju ti zajíčku!“ Evelína si vzala klíč a odemkla truhlu s jarem. Všude začaly kvést květiny, na stromech vyrostly kaštany a žaludy. Jaro bylo zachráněno. A zazvonil zvonec a pohádky byl konec. Renča, Verča

O létající květině a zakleté princezně Bylo nebylo jedno království, ve kterém žila zakletá princezna. Měla dlouhé blonďaté vlasy a byla moc krásná. Byl tam ale zlý drak, který tu princeznu hlídal. Byla tam létající květina, která se jmenovala Tulipán. Jednoho dne přišel princ a jak princeznu uviděl, tak se do ní zamiloval. Drak se na prince naštval a vyzval ho na souboj. Ale princ ho přemohl. A pak se vzali. Na svatbu jim přiletěla létající květina a popřála jí hodně štěstí. Konec. Tim, Veronika


Jak paní učitelka nechtěla chodit do školy Byla jednou jedna paní učitelka, Sluníčková se jmenovala. Učila děti v 1. A a učila tam strašně ráda. Jednoho dne hodně dětí ve třídě "onemocnělo" a paní učitelka dostala strach, že do třídy přijde velký strašák jménem Bacil, kterého se všichni bojí. Když jednoho dne přišla do školy, tak ve třídě bylo jen 10 dětí. A každým dnem absence stoupala, až když ve třídě byly jenom 3 děti, tak paní učitelce došlo, že v 1. A řádil zlý Bacil. Vždy ráno u školního dvora si odchytil jedno dítě. Tak se paní učitelka začala bát chodit do školy. Když jednoho dne třída byla úplně prázdná, tak se paní učitelka odhodlala a řekla si, že se vydá děti hledat. Bloudila školními chodbami a volala: „Děti, kde jste?!“ Když najednou se na ni zpoza rohu vynořil zlý a strašlivý Bacil. Paní učitelka z toho málem omdlela, ale začala řvát o pomoc, i když jí to nebylo platné. Nakonec byla potichu a teď na ni spustil Bacil, že prý pokud chce své prvňáčky zase vidět, tak ho musí naučit číst a psát. Tak paní uč. Sluníčková tedy souhlasila a začala Bacila učit. Bacilovi to trvalo teda pěkně dlouho, než se to všechno naučil, ale zvládl to. Když tedy paní učitelka splnila svůj úkol, tak jí Bacil vzal a vedl ji temnými a starými chodbami, co vedly pod školou. A v té nejtemnější stál jeden obrovitánský pokoj, kde si všechny unesené děti hrály. Jakmile uviděly paní učitelku, oči se jim rozzářily radostí a utíkaly zpátky do třídy zase se učit. Jen Bacil byl teď strašlivě smutný, že bude zase sám, a tak mu paní učitelka Sluníčková navrhla, i když se strachem, aby pokračoval dále ve studiu s 1. A. Tak zazvonil zvonec a pohádky byl konec! Anička, Zuzana Netradiční pohádky - 64 -

O létající květině a zakleté princezně Bylo nebylo, za devatero horami, devatero řekami je velká a zakletá věž, kterou střežil velký a strašidelný drak. Nebyl to jen tak obyčejný drak, měl jen jednu hlavu a byl celý červený a měl obrovská křídla. Také velké žluté oči. Drak chrlil oheň a střežil tu věž, ve které byla zakletá princezna, která spala a čekala na svého zachránce. Držela v ruce květinu. Květina nebyla obyčejná, byla to květina hodná a štědrá. Jak princezna zjistila, že je květina létající, tak se květina nabídla, že jí pomůže utéct. Ale byl v tom „háček“. Drak ji nechtěl pustit ven, ale princezna s květinou se nedaly a vyletěly oknem ven. Drak letěl za nimi, ale princezna s květinou se schovaly do koruny stromu poblíž hradu. Drak je nenašel a odletěl. Princezna s květinou slétly ze stromu a šly do zámku, kde žijí šťastně až dodnes. Vítek a Pavel, Michal

O velikonočním zajíčkovi, který ztratil všechna vajíčka Žil byl jeden zajíc ve velkém hnědém lese ve starém pařezu. Blížily se Velikonoce a zajíček se rozhodl, že nabarví vajíčka různými barvami, třeba růžovou, bílou, modrou nebo zelenou. Až je měl hotové, dal je do pěkného dřevěného proutěného košíku. A vyšel si do vesnice. Potkal v lese vlka. Jak uviděl zajíčkovy vajíčka, dostal na ně chuť a zajícovi je ukradl. Zajíček vyvázl jen tak tak. Šel tedy za medvědem Karlem. Našel ho v řeznictví, Karel byl totiž řezník. Prodával salámy, Netradiční pohádky - 65 -

klobásy, maso a jitrnice. Jak medvěd Karel uslyšel, co se zajíčkovi stalo, svolal svoji tlupu a šli na vlka. Vlka hledali v lese, až ho našli v nejhlubší části lesa. Medvědi vlka obklíčili a začali mu vyhrožovat, že jestli nevrátí zajíčkovi vajíčka, tak půjde s nimi do řeznictví. Vlk celý vystresovaný dal medvědovi Karlovi vajíčka a Karel je dal zajíčkovi. Zajíček je rozdal všem ve vesnici a všichni slavili krásné Velikonoce. A vlk si už nedovolil na žádného zajíčka. Natálka a Ondra, Adam

O hvězdičce, která spadla na zem Hvězdička, která se jmenovala Natálka, spadla na zem, protože ji sfoukl hvězdný vítr. Hvězdička padala z velké výšky a padala dlouho. Při pádu svítila tak moc, že si jí všichni všimli. Potom spadla do rybníku mezi rybičky. Rybičky se jí vyptávaly, jak spadla, Natálka řekla, že ji sfoukl vítr. A zeptala se jich, jestli jí neřeknou nějakou radu. Rybičky řekly, že znají raka, Netradiční pohádky - 66 -

který jí pomůže zpátky na oblohu a že bydlí kousek dál v potoku u malého kamínku. Natálka poděkovala za radu a vydala se na cestu. Natálka potkala myšku na břehu, která jedla sýr, který jí moc chutnal. A Natálka se jí zeptala, kde bydlí rak, myška odpověděla, že rak bydlí ještě kousek dál. Natálka opět poděkovala a šla dál. Potom Natálka našla raka a zeptala se ho, jak se má dostat zpátky na nebe. Rak Natálce řekl, že až zase bude foukat vánek, tak ten ji odnese zpátky na nebe. Ale Natálka nevěděla, co je to vánek, a tak se ho zeptala, a ten jí odpověděl, že je to takový malý vítr a ještě jí řekl, že bude znovu foukat za hodinu. Tak se musí dostat na nějaký vysoký kopec. Rak řekl, že jí na nějaký dovede. Tak se vydali na cestu, šli chvilku a dostali se na vysoký kopec. Když čekali na vánek, tak si povídali o tom, jak se Natálka dostala na zem. Po chvíli přiletěl vánek a byl to kluk. A zeptal se hvězdičky, co potřebuje. Natálka řekla, že chce zpátky na nebe a vánek ji tam odnesl. Helenka, David

O botě, která ztratila tkaničky Jednou žila byla hodná bota, která uměla chodit a zavázat si tkaničky, ale jednou se bota ztratila a nevěděla kudy dál. Potkala poníka, který umí mluvit a řekl botě: „Co tu děláš?“ A botka řekla: „Já jsem se ztratila a nevím kudy dál.“ A proto požádal poníka o radu. Poník jí řekl, ať se vydá za sluncem, kde ho čeká nějaká holčička, které se ztratila botička a bylo jí smutno. Netradiční pohádky - 67 -

Bota se vydala za sluncem a došla k malému domečku, ve kterém bydlela holčička. Bota otevřela dveře a uviděla tam holčičku, jak je ráda, že se bota našla, ale chyběly jí tkaničky. Bota se ale usmála, a tak jí ta holčička odpustila a byla ráda, že se hlavně vrátila. Holčička řekla botě, že jí koupí černé tkaničky. Od té doby botička už nikam nešla, byla ráda a zůstala na místě ve skříni šťastně až do rána. Kačka, Martin

O hvězdičce, která spadla na zem Příběh začíná na nebi, kde hvězdička, která byla smutná, svítila spolu s ostatními hvězdičkami. Byla smutná, protože ji nikdo neměl rád, ostatní hvězdičky se s ní nebavily, protože byla menší než ony. Když ta hvězdička byla moc nešťastná, tak pořád přemýšlela, co by mohla udělat dobrého, aby se s ní ostatní hvězdičky bavily. Vzpomněla si, jak jim měsíček, když byli malí, povídal, že když spadne na zem hvězda, tak si při tom může člověk něco přát a vyplní se mu to. Hvězdička chtěla ostatním dokázat, že už není malá hvězdička, ale velká a statečná hvězda. Proto se rozhodla, že na tu zem spadne. Když padala, tak si jí všiml měsíček a ostatní hvězdy a všichni si řekli, že jí opravdu křivdili a byli na ni škaredí a ona je opravdu velká hvězda. Ten večer se šel projít jeden moc hodný a moc chudý pán a když uviděl padat hvězdu, tak si řekl, že je to opravdu krásná hvězda, a přál si, aby se mu už narodilo jeho Netradiční pohádky - 68 -

dlouho očekávané miminko. A když přišel domů, tak našel vedle svojí ženy malého chlapečka. Hvězda byla šťastná, že udělala šťastným nejmíň jednoho člověka. Niki, Denisa

O líném sluníčku Bylo jednou jedno kulaté sluníčko, které bydlelo v mraku a mělo spoustu kamarádů. Ptáčka Mirka a Gábinku. Jednou šlo na procházku po mráčkách, taky na lesík. Ale taky mělo nepřátele, bleska Huga. A když šlo po cestičce, tak ho Hugo zastavil. Chvíli si s ním povídal, pak se rozzlobil a začaroval ho, aby bylo líné a už více nesvítilo. Jenže lidem na zemi se to nelíbilo a zavolali čarodějnici Elišku. Ta jim řekla, že to udělá, ale bude chtít zaplatit. Jenže čarodějnici se to nepovedlo a zavolala si posilu. Bylo to strašidlo Barbora. Společně sluníčko odčarovali. Sluníčko zase chodilo po cestičce a svítilo lidem na cestu. Danda, Jana


Jak chtěl drak sežrat Frenštát Žil byl drak Jaroslav. Byl velký a chudý, měl rád děti a pořád se nudil. Bydlel v jeskyni v Ostravě. Jednoho dne se drak vydal na vandr. Letěl a letěl, až přiletěl do malého městečka jménem Frenštát. Drakovi se tam strašně líbilo, a tak se rozhodl, že ve Frenštátě zůstane. Jenže lidi ho tam nechtěli, tak po něm začali házet odpadky. Tak drak se naštval a začal šlapat po autech. Někdo do něho začal kopat, tak drak se rozhodl, že Frenštát sní. Hned začal ukusovat kusy domů, domy byly čím dál tím menší. Lidé začali utíkat, kromě jedné holčičky jménem Simonka. Když si jí drak všiml, sklonil k ní hlavu a řekl: „Ty se mě nebojíš?“ Simonka odpověděla: „Ne, chci být tvoje kamarádka.“ Tak si drak se Simonkou začal hrát. Simonka mu potom řekla, že by to měli uklidit. Tak drak si vyndal z břicha všechny věci, které sežral. Auta i domy opravili. A pak přišli lidi omluvit se mu a že by tam mohl zůstat, že není tak strašný, jak si mysleli. Drak omluvu přijal a zůstal tam. Potom se už nikdy nenudil, protože si pořád hrál se Simonkou a jejími přáteli. Potom zazvonil zvonec a pohádky byl konec. Lukáš, Kristýna

O líném sluníčku Bylo nebylo nejlepší ráno na světě. Já jsem se nevyspal, protože jsem měl zlé sny. Vyšel jsem ven a slunce nikde. Asi vím, co je s tím sluncem. Je líné. Nechce svítit, protože ztratilo umělé zuby a nechce Netradiční pohádky - 70 -

je najít. Ty zuby jsou totiž zářivé. Zašel jsem za ním, abych se ho zeptal, proč nesvítí. Říkalo, že bude svítit, když mu najdu zuby. Při pátrání po zářivých umělých zubech jsem zjistil, že je ukrad děd Vševěd. Když jsem se ho zeptal, proč je ukradl, řekl, že ztratil ty svoje. Pravil, že když mu je najdu, vrátí je. Když jsem objevil jeho zuby, on mi dal ty zářivé a já jsem je vrátil slunci. Slunce si je vzalo, ale řeklo, že svítit nebude, protože je líné. Tak jsem se naštval a pohrozil jsem mu, že když nebude svítit, zmlátím ho. A od té doby svítí slunce pořád. Adam, Lukáš

O tkaničce, která ztratila botu Žila byla jedna oranžová tkanička. Jmenovala se Žofka a byla veselá. Aby ne, když byla zamilovaná do tenisky Karla. Jednoho dne se však vše změnilo. Ztratila se! Ale Karel nemohl nic dělat, byl totiž připoután k noze svého majitele. Ze šťastné tkaničky se stala nešťastná… Toulala se Frenštátem a volala: "Kde jsi Karle, miláčku." Toulala se, toulala, až zpozorovala vrtulník. Přivázala se k němu Netradiční pohádky - 71 -

a čekala. Nějaký instinkt jí říkal, ať to udělá. Helikoptéra se odlepila od země a tkanička s ním. Vyletěli do oblak. Jelikož mají tkaničky velmi dobrý zrak, tkanička brzy zpozorovala na zemi svého milého Karla: "Karle, já jsem tady nahoře," volala Žofka. Ale Karel ji neslyšel. Skočila dolů přímo Karlovi do náruče a už se nikdy nerozloučili. Všechno dobře dopadlo. Martin, Martin

O botě, která ztratila tkaničky Byla jedna bota a ta šla na procházku do lesa. Šla loukou a potkala kamarádku smradlavou ponožku. Tak šly na procházku spolu. Šly a šly, až došly k lesu, který byl velký a strašidelný. Měly strach, ale šly dál. Přišly na palouček, kde stála rozpadlá chajda. Nevěděly, kdo v ní bydlí, tak vešly dovnitř a tam byla hnusná čarodějnice. Vypadala jako strašák. Místo hlavy měla hlávku zelí. Čarodějnice se zeptala: „Co tu děláte?“ „My jsme se ztratily!“ řekla bota a ponožka. Čarodějnice si řekla, že jim ukáže špatnou cestu, protože chtěla botě ukrást tkaničky. Čarodějnice je poslala k velkému dubu a rychle šla druhou cestou, aby tam byla dřív. Přišla tam a nastražila past. Jak tam přišla bota s ponožkou, tak se jí tkanička zachytla o nastraženou větev. Bota si toho nevšimla. Přišla domů a až tam si všimla, že nemá tkaničky. Myslela si, že je ztratila. Byla smutná. Šla do obchodu, aby si koupila stejné. Ale v obchodě je neměli. Koupila si tedy podobné. Ale na své staré tkaničky nikdy nezapomněla. Konec. Katka, Barbora Netradiční pohádky - 72 -

Letem ke klíčovým kompetencím aneb Pohádkou o Raškovi to nekončí NETRADIČNÍ POHÁDKY. Vymysli mi pohádku, nakreslím ti obrázek

Recommend Documents