aneb Sulawesi, Kalimantan a ždibec Jávy letem světem

2003 aneb Sulawesi, Kalimantan a ždibec Jávy letem světem

PDF created with FinePrint pdfFactory trial version http://www.fineprint.com

Středa 12. února 2003 Je pět minut po půl páté, vystupuji na Dejvické a s elánem a bolavými zády (to ten zatracený batoh, teď se s ním budu muset zase tahat celý měsíc, na co jsem se to jenom dala?) vybíhám po schodech a ... jdu pozdě. Iveta, Vašek a Cároš na mě už čekají. Alespoň je jim hned od začátku jasné, že to se mnou nebudou mít lehké. Zatím se však tváří přívětivě. Tak jo, jde se na to ... teda až Cároš spapá svého posledního (této zimy posledního) českého hamburgera. Cesta do Indonésie (a zpět – doufejme) začíná. Odbavení probíhá bez problémů. Iveta ještě telefonuje domů, mobil vypíná a pak podezřele zmlkne a zmateně začíná popisovat malý papírový pytlíček čísly. Že by se jí už teď stýskalo po účetnické profesi? Ne ... mnohem hůř, zapomněla PIN na mobila. Ještěže má přítele (tedy) šéfa na telefonu, který pomůže v mnoha nelehkých situacích, a i tentokráte někde ze šuplíku PIN vytáhl. Tak to by bylo. Kluci se potřebují něčím zabavit, kupují se pivo a křížovky, zatímco mě ještě okrade český telefonní automat, který za ubohé 2 minuty meziměstského hovoru spolkne 20 Kč ( a nevrátí je ani po třech přesně mířených úderech). Při návratu zaslechnu Cároše zmateně blábolit – kabela ... kachna ...prase ... Kámen mi spadne ze srdce, když zjistím, že jen luští osmisměrku. Let z Prahy do Frankfurtu je zpožděn kvůli omezení letového provozu nad západní Evropou. Že by začala válka v Iráku? U Paříže spadlo letadlo? Nebo ještě prověřují támhletoho pána, co sedí na protější židli a vypadá jako terorista? Nakonec zpoždění není tak velké. Do Frankfurtu přilétáme ve 21:30, takže alespoň nemusíme dlouho čekat na navazující let. Z Frankfurtu odlétáme Lufthansou LH 778 v 22:10. Letadlo je to obrovské. Vsadím se, že by se tam vešli všichni obyvatelé naší čtvrti (bez Kloučkových, ti jsou početní a objemní). Let sice trvá celých 14 hodin, ale my jsme docela utahaní, a tak skoro celou dobu spíme (a když nespíme, tak jíme). Po deseti hodinách máme mezipřistání v Singapuru. Na 40 minut nás vyhodí z letadla. Nu což, v Singapuru jsme ještě nebyli, máme tedy šanci nadýchat se hustého letištního klimatizovaného (ale singapurského!) vzduchu. Tak se mi zdá, že se Íví bude muset hodně snažit udržet si Vaškovu pozornost. Přímo z něj číší láska k jeho nové videokameře. S nadšením záběry roztahuje, zužuje, zesvětluje či z nich dělá mozaiku. Tuto funkci však tak docela nechápu. Pro natočení „exotické“ dovolené v mozaice totiž nemusím jezdit do Indonésie (a dávat v sázku své zdraví... a zadlužovat se na další dlouhá léta). Můžu zůstat doma na Vysočině a obraz vyjde nastejno. V Singapuru se mění palubní posádka. Let do Jakarty trvá fakticky hodinu a patnáct minut, ale technicky vzato jen patnáct minut. Proč jen je v Jakartě o hodinu méně než v Singapuru? Nemá to smysl, vždyť podle mapy jsou obě místa ve stejném časovém pásmu. Budeme se muset poptat. Je 18:25 a naše čtyřka vystupuje na pevnou půdu letiště Soekarno Hatta v Jakartě. Vzduch je hutný, teplo až nepříjemné (kdo by si ještě včera pomyslel, že teplo může být nepříjemné?). Batohy přijely včas a spolu s Íví se vydáváme na obhlídku směnáren. Zdá se, že na této expedici budou finanční otázky v našich rukou. Ostatně se není ani co divit, vždyť Íví je účetní! U vyzvedávání zavazadel nabízejí za dolar průměrně 8.600 Rp,

1


přičemž se to týká jen 100 a 50ti dolarových bankovek. Za bankovky nižší hodnoty je i kurz nižší. Nevím, jestli je v tom nějaká logika. Prostě je to tak. Každý vyměňujeme 100 dolarů v kurzu 8.700 Rp/1 USD (v horní letištní hale pak nabízejí kurzy o něco lepší). Úředník u přepážky směnárny je pěkný vtipálek. Zajímá se, odkud jsme, co budeme v Indonésii dělat a o spoustu dalších věcí. Taky nám představil svého kamaráda. Jmenuje se Wonga, což prý znamená blázen. Těžko říct, zda je to pravda, kamarád se každopádně trochu urazil. Chopíme se batohů, někdo těžkopádněji (Cároš:18,5 kg, Vašek: 18 kg) a někdo lehčeji (Íví: 16,5 kg, já: 14 kg), a vydáváme se na milost a nemilost Indonésii a jejím obyvatelům. Čtvrtek 13. února 2003 – Jakarta (nádraží) Zájem je o nás opravdu velký a nemá to asi nic společného s tím, že jsme milí lidé. Na druhou stranu, ani já si v případě Indonésanů nejsem jistá, zda jsou prostě jen milí, přátelští, dychtiví nám pomoci, nebo jestli nás chtějí jenom oškubat. Možná od všeho trochu. Jednoho rádoby taxikáře se nám nepodaří zbavit se. Zajímavé bylo, že jakmile se na nás přisál on, ostatní si nás přestali všímat. Asi mají nějaké pořadníky nebo specializaci – jeden na střední Evropu, další na Japonsko atd. Letištní informační kancelář (lépe řečeno, informační pult) je zavřená. Nezbývá tedy, než abychom vyslechli informace našeho novopečeného přítele. Chceme ještě téhož večera odjet do Surabaye, abychom v pátek 14. 2. odpoledne stihli loď na ostrov Sulawesi. Naším informátorem je obrýlený pán středního věku, čistě oděný, otec od rodiny (to při stanovení ceny neustále zdůrazňuje). Něco anglicky umí, ale většinou jen přikyvuje, což (jak jsme zjistili později) je neklamným znamením toho, že nám moc nerozumí. Informace o vlaku, jak zjišťujeme zanedlouho, nám podal pravdivé. O důvěryhodnosti informací o ceně odvozu na nádraží však pochybujeme. Pán nám nabízí odvoz na nádraží Gambir za 100.000 Rp s tím, že nám pomůže nakoupit jízdenky. Poučeni internetovými historkami se snažíme smlouvat. Začínáme na 50.000 Rp a v odpovědi nám je jen úsměšek ve stylu „to známe, snad si nemyslíte, že jsem tak blbej!“. Dohodneme se na 80.000 Rp (85.000 Rp jsme odmítli s tím, že se to špatně dělí čtyřmi). Nasedáme do šedého džípu. Na sedadlo spolujezdce se obětuje Cároš. Ceníme si toho, zvláště proto, že v Indonésii se jezdí vlevo. Silnice jsou široké, někdy i rozdělené pruhy. Tam, kde pruhy nejsou, jezdí se někdy hala, někdy bala, ale většinou jen tak halabala, což je o nervy Středoevropana. Co chvíli zastavujeme, neb se platí silniční poplatky. Podle všeho dělají 2.000 Rp, ale ruku do ohně bych za to nedala. Nádraží Gambir leží v centru Jakarty, dorážíme tam asi tak za 45 min. Řidič nás vyloží, ale lístky nám koupit nepomůže – to asi kvůli té slevě. Nádražní budova je rozdělena do 3 vzájemně nepropojených sektorů. Dva sektory pro pokladny a jeden sektor pro nástupiště, kam se lze dostat jen se zakoupenými lístky. Samozřejmě, že vlezeme do špatného sektoru. Nicméně se tam dozvídáme, že večer jezdí do Surabaye jen vlak 1. třídy za 195.000 Rp. „Economy“ vlak za 90.000 Rp jede až druhý den odpoledne. Jelikož chceme stihnout loď na Sulawesi, rozhodujeme se pro první třídu.

2


Lístky kupujeme u pokladny č. 23, kde se také dozvídáme, že Surabaye se nyní říká Argo Bromo. U vchodu do nástupištního sektoru sedí pán za pokladnou a tváří se hrozivě. Cároš mu podával peníze a pán by jimi pravděpodobně nepohrdl, ale chce i lístky, takže peníze stahujeme zpátky. Hala je plná lidí, čekáme tedy přímo na nástupišti č. 1. Konečně vyměňujeme pohory za sandále a ti odvážnější i kalhoty za kraťasy. Po prohlídce některých vlakových průvodčí nabýváme dojmu, že je v zemi karneval. Pestrými kostýmy – světle zelenou, oranžovou a buřinkami se to tu jen hemží. Zdá se, že i průvodčí si uvědomují svoji směšnost, ale berou to v klidu, vždyť je za to platí. Posíláme sms, síť funguje bezvadně. Doufejme, že poslání jedné zprávy stojí skutečně jen 3.60 Kč (dle informací Eurotelu) a ne 18 Kč (dle informací jednoho cestovatele). Tedy Iveta doufá, nám je to celkem jedno – mobil i účty jsou její. A je to tu ... ve 21:10 přijíždí A. BROMO ANGGREK – vlak, který nás má za 9h dovézt do Surabaye. Zvenku moc na první třídu nevypadá, ale zevnitř ... no, nemůžeme si stěžovat. Místa jak pro krále, jídlo, deka, televize (kupodivu anglický kanál). Po půl hodině jízdy si však říkáme, že by přeci jenom namísto televize ve vlaku mohli v Indonésii třeba postavit koleje. S největší pravděpodobností totiž jedeme po oranici. Cukáme a škvrčíme, seč nám síly stačí. Cesta moc neubíhá, shlédli jsme předávání hudebních cen, americký film s R. Gerem a trochu si zdřímli. Ale spát se nám nechce, vždyť doma je teprve osm večer a prakticky už druhý den jsme neviděli slunce (nepočítáme-li tu půlhodinu v Singapuru).

Pátek 14. února 2003 – Surabaya I přes všechna varování o nespolehlivosti indonéské vnitrostátní dopravy, přijíždí náš vlak do Surabaye včas (6:25). Nádraží se už v tuto časnou ranní hodinu hemží lidičkami. Taxikáří se na nás vrhají zcela nedbaje naše odmítnutí (a pokud se nevrhají fyzicky, vrhají alespoň vražedné pohledy). S Íví se chceme malinko zlidštit a vydáme se na návštěvu veřejných toalet (1000 Rp). Po jejich shlédnutí však dojdeme k závěru, že jsme vlastně ještě docela čisté a na záchod se nám vlastně ani nechce. Indonéské záchody se vyznačují absencí visuté záchodové mísy. Ta je zabudována v zemi. Jednoduše popsáno, jde o velký porcelánový lavor se stupátky uprostřed, popř. na kraji. V Surabayi se ještě naivně domníváme, že jde o nějakou antickou toaletu, netušíme, že západní záchodovou mísu neuvidíme po několik týdnů. Původně technicky nezvládnutelnou činnost, tedy nakonec zvládáme i my, ačkoli nelze nepoznamenat, že na návštěvu toalety na houpající se lodi budeme muset ještě hodně trénovat. Ze Surabayského nádraží se potřebujeme co nejrychleji dostat do přístavu, abychom si mohli koupit lístek na loď. Původně zamýšlíme jet autobusem, ale posléze podlehneme houfu rikšů, tedy řidičů kola, na němž je zepředu připevněná lavička pro dvě osoby. Pro dvě osoby indonéského vzrůstu. Pro nás bylo téměř nemožné se vměstnat, zvláště, když jsme se o místo dělili s batohy. Za jednu rikšu jsme zaplatili 5.000 Rp. Po celou dobu jízdy mě neopustil pocit ohavného bílého otrokáře zneužívajícího chudoby rozvojového světa (a to jsme ani nemuseli jet do kopce, pak jsem měla nutkání vystoupit a tlačit kolo

3


i s panem rikšou). Nechápu, jak nás mohl uvézt, a už vůbec nechápu, proč to dělal za peníze, za které si nekoupí ani pivo. Pokud ovšem nedostal provizi z cestovní kanceláře, kam nás dovezl. Původně jsme chtěli do přístavu, kolokolista se tvářil jakože rozumí, a tak jsme vyrazili. Cestou jsem měla oči spíš zavřené než otevřené. Auta a motorky nás křižovaly zleva, zprava a my jsme jim na oplátku dělali totéž. Naše vozítko nemělo žádná zpětná zrcátka, takže předpokládám, že bezpečnost předjíždění vycítil náš ‚pilot‘ intuitivně. Ocitli-li jsme se blíže u krajnice (čistě teoretický termín, vhodněji řečeno – u kraje silnice), byli jsme poctěni pozdravem, kývnutím ruky nebo ranou novinami. Do přístavu jsme se samozřejmě nedostali. Byli jsme vystoupeni u cestovní kanceláře na ulici Jl. Rijwali. Zde nám sdělili to, co jsme vyčetli na internetu (www.pelni.co.id). Loď KAMBUNA odjíždí na Sulawesi ve dvě hodiny odpoledne. Po prvotním zhodnocení nám pracovník kanceláře nabídl lodní lístky do ‚economy class‘ za 195.000 Rp na osobu. Trochu jsme se urazili, že si myslí, že nemáme na něco lepšího než na nejlevnější třídu, a tak jsme se zeptali na cenu třídy čtvrté a třetí. Měl pravdu ... neměli jsme na to. Batohy jsme si nechali v kanceláři a vydali se na čtyřhodinovou procházku městem. Po hodině srovnávání mapy s realitou jsme dospěli ke smutnému závěru, že jsme zcela špatně určili výchozí bod – Pelni office, a vštípili si tak první poznatek nezbytný pro náš další pobyt v Indonéstii – to, že chceš někam dovézt, neznamená, že tam budeš skutečně dovezen. Naše aktuální souřadnice jsme určili po několika rozhovorech s domorodci a poskytnutí našich autogramů do školního sešitu začínajícího studenta angličtiny. Honbu za parkem jsme pak vzdali poté, co se všichni oslovení nechápavě tvářili na jakékoli z následujících slov: ‚park‘, ‚stromy‘, ‚tráva‘, přičemž nepomohlo ani názorné předvedení odpočinku ze strany Vaška a Cároše. Naše alternativa B – tedy zaměnit nalezení parku za nalezení studené vody – se ukázala býti prakticky stejně bezvýchodnou. Surabaya je neutěšené město. Změť silnic lemují dřevěno-plechové stánky, špinavý potok a životem znavení domorodci. U stánku se většinou prodává občerstvení, ale taky SPZetky, zámky a obálky na dopisy. Musím se někoho zeptat, zda je psaní dopisů místním národním obyčejem. Obecně vzato, lidé tu nevypadají příliš zaneprázdněně, tudíž je to dost dobře možné. Už ani nevíme jak, ale dostáváme se do Surabayského nákupního střediska, tedy do bludiště malých obchůdků. Nakupujeme půllitr balené studené vody za 1.500 Rp a pivo za 7.000 Rp. Chvíli posedíme, zakládáme společnou kasu a přemýšlíme, zda cestující ‚economy class‘ mají dovoleno během plavby opustit podpalubí plné blech, švábů a stovek lidských těl. V půl dvanácté jsme zpět v cestovní kanceláři, odkud nás džípem vezou do přístavu. Tam dostáváme lodní lístky na jména NILIBATAKLIU, DARDA MIKEL, PROKAP KOPA ESETA a LAHGROPA FERONEKA. Podobnost s NELIBA VACLAV, CARDA MICHAL, PROKUPKOVA IVETA a LANGROVA VERONIKA tu jistá je, lístky tudíž přijímáme s děkovným úsměvem a odcházíme se usadit doprostřed obrovské přístavní haly, už teď – dvě hodiny před naloděním – plné lidí. Padne tisíce ‚Hallo mister‘, ‚How are you?‘, ‚Where are you from?‘ a tisíce ‚Hallo‘, ‚Fine‘, ‚Czechoslovakia‘ (ne, že bychom nezaznamenali rozpad republiky, ale zdá se, že

4


Czechoslovakia zažehne v hlavách Indonésanů světélko poznání spíše než Czech Republic). Tlačenice na loď začíná v 13:15 a já ji se svou davovou fobií velmi těžce snáším. Hned na lodi nás jeden Indonésan vyzve k zaujmutí místa vedle informační kanceláře, pod oknem lodního bistra. Poslechneme ho, neb vlastně ani nevíme, co se od nás očekává. Později vlastním pozorováním dovodíme, že ‚economy class‘ je všude mimo kabiny. Usadit se dá kdekoli, což lidé také činí. Tělo na tělo, zavazadlo na zavazadlo, šváb na švába – loď je více než plná. Brýle nasazuji jen sporadicky, pro krátké sestřihy reality. Náš domorodec se jmenuje Takdir a jede taky do hlavního města Sulawesi, do Makassaru. Moc anglicky neumí, ovšem nedostatek píle se mu vyčíst nedá. Půjčí si od nás indonésko-anglický slovník a prakticky celou cestu v něm studuje. Vždy po pár hodinách zvedne hlavu a vykřikne: ‚destination‘, ‚handcraft‘, ‚history‘ nebo něco podobného. My se na něj povzbudivě usmějeme, on zvedne palec a pak pokračuje. Vašek si s ním docela rozumí, nebo se možná jen kvůli nám obětoval. Takdir nám nabízí v Makassaru ubytování a doprovod na věhlasnou pláž Bira. Nejsme si jisti, zda máme jeho nabídku přijmout, po tolika hodinách (vlastně už dnech) bez sprchy, bychom uvítali nějaké přijatelné ubytování. Zdá se, že Takdir je lakýrník a uvážíme-li počet aut a dopravní situaci ve městě, mohl by mít dostatek peněz, a tedy i útulný byteček, ale přeci jenom asi půjdeme na jistotu a vsadíme na hotel. Loď KAMBUNA má čtyři nadpalubní a čtyři podpalubní patra. Ty čtyři podpalubní a chodby nadpalubních jsou naplněny/přeplněny pasažéry ‚economy class‘. Jsou to lidé vcelku smíření se situací. Rozhodně mají větší smysl pro hygienu než my. Neustále se myjí a převlékají. Na noc strávenou na podlaze se dokonce odějí do pyžama. Trochu se bojím o Ivetu, možná ji budeme muset transportovat na marodku. Už 25 hodin spí. Kdoví, jestli ji neštípla moucha tze-tze. Nebo je to jen přirozená psychická reakce na hojnou přítomnost švábů, rusů a jiné havěti? Íví a já jídlo na lodi neokoušíme. Kluci ano – rýže a rybí hlava jim ale očividně moc nejedou. Naprosto přemožen atmosférou na lodi, vymýšlí Vašek scénář nového filmového trháku. Chystá se ho natočit hned v makassarském hotelu. Scénář: 1. Rozšířený záběr na švába. 2. Zúžený záběr na švába. 3. Přichází Ivetina noha. 4. Noha zašlapuje švába. 5. Záběr na mrtvolku. 6. Záběr na odcházející Ivetu. Trochu mi vrtá hlavou, jak umělec zamýšlí k podobnému počinu Ivetu přinutit, nicméně uznávám, že fantazii má bezmeznou. Sobota 15. února 2003 – Makassar „Konečně vím, co se skrývá pod pojmem země třetího světa“, prohlásila Iveta, když jsme v zapadlé páchnoucí uličce Surabaye hledali hotel Losemen Wisma. Mohlo by se

5


zdát, že jde o ufňukaný výlev rozmazlené Evropanky, vezmeme-li však v úvahu, že Íví procestovala Mexiko, Venezuelu a Ekvádor, nelze její tvrzení brát na lehkou váhu. Hotel Losmen Wisma jsme nenašli a nenašli jsme ani ulici, v níž se údajně nachází. Zato jsme potkali spoustu podezřelých individuí, pár potkanů a putování nám zpříjemňoval neomylný zápach moče. Rozhodujeme se pro rikšu. Chce po nás 20.000 Rp za vozík. Dáme mu jen 10.000 Rp, ovšem popravdě řečeno, za takové peníze by mě ani nehlo. Fakticky za 30Kč vézt 170 kg čisté váhy!!! Kolo sice skřípe, styl jízdy je vražedný (zvláště, když má kormidelník zatočit na tříproudové silnici z pravého pruhu do leva), ale i přesto dvacetiminutovou jízdu končíme ve zdraví u hotelu Ramayana. Hotel Ramayana nabízí širokou paletu pokojů – Economy (30.000 Rp), Standard (50.000 Rp), 1st class (60.000 Rp) atd. Plni nadšení, že si můžeme dovolit Standard pokoj se s Íví, jako vrchní hygieničky, vydáváme na prohlídku pokojů. Standard si sice můžeme dovolit, ale rozhodně v něm nebudeme bydlet. Pokud si odmyslíme dva obrovské šváby na podlaze (kteří vypadali, jakoby jeden požíral druhého), pokoj by se ještě dal snést. Ale ta koupelna! Na podlaze nejsou dlaždičky, jen nějaká černá hmota, jejíž původ se neodvažuji odhadovat, a ve vestavěné vaničce je voda, která pamatovala lepší časy už před hodně, hodně dlouhou dobou. Prohlídneme si 1st class pokoje a jsme uchváceni normálním záchodem a náhražkou sprchy. Bereme ho všemi deseti. Švába tu není vidět, přeci jen jsme o patro výš, ale na stropě nám dělají společnost ještěrky s přísavkami na nohách – gekoni. Kdoví, jestli takový gekon může omdlít. Radši o tom moc nepřemýšlet. Večer hrajeme karty na terase s výhledem do dvorku plného tropického rostlinstva. Dokonce je na chvíli otevřená i restaurace. Kluci si dají pivo Bintang (0.62 ml!!!) za 12.500 Rp a my holky colu za 2.500 Rp, kterou pro chuť ředíme vínem. Pod talismanem se mi udělala vyrážka. Nevím, jestli ho mám sundat a vystavit se tak nepříznivým vlivům. Ovšem za předpokladu, že se právě tímto způsobem talisman s nepříznivými vlivy vypořádává, nebyl by to asi dobrý nápad. Neděle 16. února 2003 – Makassar a Bantimurung Protože je neděle, vzdáváme se myšlenky na osamělou čistou pláž a vyrážíme raději do Bantimurungu – místní přírodní atrakce. Nejdříve však musíme koupit lístky do Rantepaa. Následujeme rady paní z hotelu a stopneme si „bemo“ na nádraží „terminal“ Panaikang. „Bemo“ je malý autobusek Suzuki Carry 1.5 světle modré barvy. Bem jezdí všude spousty, jsou nejrůznějšího stáří – od starších až po úplně nejstarší. Vpředu sedí řidič a s ním 2 až 3 pasažéři (pokud nás zahlédnou ještě před nástupem do auta, tak i 5 až 6). Za řidičem je několik řad sedadel (svislého, vodorovného či příčného umístění), jedna řada pro 4 pasažéry. Počet cestujících je zcela zjevně odvozen od indonéských těl a je prakticky neaplikovatelný na těla evropská, v tomto případě česká. Místní řidiči to však, zdá se, nechápou a snaží se nás do řady narvat všechny čtyři. „Byznys“ je „byznys“. Doprava celkově je tu kapitolou samou pro sebe. Už jsem se zmínila, že se v Indonésii jezdí stylem halabala. Teď něco o křižovatkách – ty nejenom sdružují několik silnic dohromady, ale mnohdy i mění směr jízdy (a to, bez kruhového objezdu).

6


V Evropě

V Indonésii

Jezdí tu hodně Hondy a Toyoty. V Indonésii každý nějaké to vozítko má, přičemž kvalitě vozidla se očividně dává přednost před kvalitou bydlení. Jezdí se tu prostě hodně. A není se co divit, vždyť benzín je levnější než voda (1.650 Rp/l). Hodně oblíbené jsou také motorky, hlavně skútry. Slečny pasažérky na nich sedí pěkně kultivovaně bokem. Při místním stylu jízdy to musí být poměrně technicky náročné (mnohaletá zkušenost s toaletami bez mísy se prostě nezapře). Nádraží Panaikang je nejhorší, jež jsem doposud viděla. Všichni se na nás vrhnou, křičí, strkají se a strkají i do nás. Zamluvíme si lístky do Rantepaa za 40.000 Rp/os. a za další 4.000 Rp odjíždíme do městečka Maros, kde přesedáme na bemo (2.500 Rp) s cílovou stanicí Bantimurung. V Bantimurungu mají vodopád, vápencové jeskyně, nějakou tu vegetaci, motýly a spoustu lidí. Zvláště člověk s bílou kůží je středem pozornosti. Ukáže-li trochu sympatie, ani se nenaděje a potřásá si rukou s půlkou města a s tou druhou se fotografuje. K obědu si dáváme své první smažené nudle neboli Mie Goreng (6.000 Rp). Zdá se, že jde o nudle z polévky, následně osmažené se sojovou omáčkou na cibulce. Ale je dost dobře možné, že naše české chuťové buňky zvyklé na svíčkovou s knedlíky nějaké ty jemné asijské ingredience nezaznamenaly. Po návratu na nádraží jsme bohužel nenašli cestovní kancelář, u které jsme si ráno zamluvili lístky. Ne, že by to tak vadilo, je o nás až nevítaný zájem. Každý tvrdí, že jsme si lístky zarezervovali právě u něj. Chceme se zachovat fér, a tak uvěříme pánovi, který má na papírku u sedadel č. 1, 2, 3 a 4 napsáno TURIST. Nicméně, abychom to s tou férovostí nepřeháněli, srážíme díky zájmu ostatních dopravců cenu o dalších 5.000 Rp na osobu. Cesta je strastiplná, sedadla úzká a z řidiče se vyklubal masový vrah se sebevražednými sklony. Jedeme skoro 10h, přičemž řidič za tu dobu stihne navštívit všechny své příbuzné (a taky příbuzné příbuzných), poklábosí s protijedoucími řidiči autobusů a připozastavuje u každé u silnice stojící osoby s nadějí, že jde o dalšího pasažéra, ačkoli v autobuse už není jediné místo k sezení, ba ani ke stání. Řidič je vášnivý kuřák, což je nepříjemné zejména pro zahraniční turisty sedící za ním. Na druhou stranu nemohu než nepřiznat řidičovi značnou zručnost – do 90° pravotočivé

7


zatáčky vjíždí zapalujíce si cigaretu, utíraje okno a manipulujíce s rádiem. Ano, při součtu všech těchto činností i mně chybí přinejmenším dvě ruce, ale přísahám, že se tak stalo. V Rantepau, hlavním městě oblasti Tana Toraja, vystupujeme v půl čtvrté ráno.

Pondělí 18. 2. – úterý 19. 2. – Tana Toraja Za půl hodiny už kolem nás běží skupina místních bosých sportovců. Později se dozvídáme, že nejde o trénink nedostatečně financované indonéské reprezentace, ale že si takhle hezky po ránu chodí zaběhat jen tak. O půl páté se rozezní muslimská mešita, a to pěkně nahlas. Muslimů je sice ve městě menšina, ale křesťanům tohle ranní buzení nevadí, prý jsou už stejně vzhůru. Muslimové a křesťané žijí v Toraje v míru, na rozdíl od Posa, kde ještě před rokem mezi sebou zuřivě bojovali, a naneštěstí to odneslo i pár italských turistů. Ani dnes prý není radno do Posa vjíždět, tedy alespoň do města jako takového. Jede-li se na Togeanské ostrovy, lidé z Toraji doporučují vystoupit na křižovatce mezi Tentenou a Posem a počkat na autobus, který jede z Palu do Ampany. A jelikož jsem s psaním trochu pozadu - momentálně se nacházíme v Tenteně a za pět minut odjíždíme do Posa - budu se tomuto tématu věnovat o trochu víc. Ano správně, opravdu jedeme do Posa. Podle Daniela, manžela hoteliérky, nemáme na zmíněné křižovatce šanci. Autobusy jezdí přeplněné a nikoho nepřibírají. Nejlepší je jet na autobusové nádraží v Posu a tam do autobusu nasednout. Silnici do Posa prý hlídá policie a armáda, už to není tak nebezpečné jako v dobách, kdy mu zabili otce a sestru a vypálili dům. On sám je křesťan a před muslimy se radši vystěhoval do Rantepaa. Před nedávnem prý muslimové uzavřeli s křesťany dohodu a k bojům už nějaký čas nedošlo. Rodina z Palu mu každý den telefonuje, a kdyby se něco stalo, věděl by to. My se ale nemáme čeho bát. Osobně jsem to považovala za dosti sebevědomé tvrzení, zvlášť vezmeme-li v úvahu, že najatý řidič (15.000 Rp/os.) nás až do Posa odmítá zavést. O tom, jak to všechno dopadne, ale až později (anebo taky ne). V pět hodin otevírají v Rantepau první hospodu. Obsluhují v ní dvě školou povinná děvčata, kterým chvíli trvá, než jim dojde, že chceme čaj (takhle brzo jim to ani nelze vyčítat). Čaj je sladký a navíc ještě taky sladký. Rozděláváme karty, abychom se něčím zabavili, než se půjdeme asi tak za tři hodiny ubytovat do hotelu Maria. První domorodec přijde během pěti minut. V průvodci píšou, že první otázka, kterou místní kladou, se týká náboženského vyznání. Mýlí se, je to až druhá otázka, ta první je neomylně „Where are you from?“. Domorodci se pomalu ale jistě scházejí. Mezi nimi i Lindu, asi dvacetiletý mladík „Toraja“. Torajové jsou dle něj v překladu lidé z hor. Podle průvodce zní přesný překlad „líní lidé z hor“, ale nejsem detailista, a tak jsem milého Lindu neopravila. Lindu umí výborně anglicky, prý se to naučil sám díky hovorům z turisty. Dost o tom pochybuji, mám podezření, že je to profesionální průvodce. Uvidíme. Vtom se přižene mladík se zářivýma očima, prý jestli bychom si nepopovídali s pár studenty, kteří dychtí vidět turisty a vyzkoušet si svou angličtinu.

8


Tolik obdivu už se nám dlouho nedostalo. Studenti po nás chtěli hodnocení jejich gramatiky, stylistiky a konverzace. Zvláště Vaškovi, který se momentálně nachází ve čtvrté lekci angličtiny, se ohromně zvedlo sebevědomí. Rozdáváme úsměvy, autogramy, fotíme se a sem tam se nám i dostane polibku s lichotivým „you are such a beautiful lady“. Přízně se nám dostává v Indonésii opravdu hodně. Krok bez „Hello mister“ a „Hello Misis“ už si ani nedokážeme představit. Někdy odpovíme, když máme dobrou náladu připojíme i blahosklonné pokynutí rukou, a když máme skvělou náladu, tak se i usmějeme – ale to jen výjimečně, neb se obáváme, že by se domorodci mohli rozplynout štěstím. Lindu se nám začíná vybarvovat. Máme prý štěstí, v jedné vesnici zrovna dnes začíná pohřeb a on by nás na něj vzal. Nic za to nechce, jen kdybychom se sami rozhodli mu něco dát. Plni nadšení na jeho nabídku přikývneme, o pohřbech Torajů jsme slyšeli hodně, zvláště o podřezávání buvolů. Plni nadšení kývneme i na jeho nabídku ubytování. Následujeme ho do DUTA 88 Cottage, kde pronájem jedné chatky stojí 50.000 Rp i se snídaní. A není to jen tak obyčejná chatka, je to chatka „Toraja“, tzv. tongkonan. Vyznačuje se zvláštní střechou a červeno-černo-bílými malbami. Pokoušíme se odhadnout původ střechy. Máme 2 tipy – tvar má připomínat buvolí roh nebo příď lodi. Později se dovídáme, že obojí je správně. Nikdo pravý původ nezná. Může to být skutečně symbol rohu buvola, který je u Torajů synonymem pro bohatství a figuruje v mnoha ceremoniích. Nebo může jít o připomínku lodí, na nichž první Torajové dorazili ze severu, a lodě jim zpočátku sloužily jako přístřešky. Všechny domy jsou otočeny na sever, který je považován za stranu života. Dnes už tyto domy většinou neslouží k bydlení. V Toraje je jich ale hodně. Malé domečky na kůlech jsou rýžové sýpky a ty velké, které někdy obývají rodiny, slouží spíš pro ceremonie. Tyhle domy se nedají koupit ani prodat, musí se postavit, a každá rodina musí jeden vlastnit. Tak se stane, že jeden takový dům je dnes postaven za přispění třeba stovky rodin, které sice už nežijí v kraji Toraja, ale musí alespoň spoluvlastnit dům pro případné ceremonie. Ať je Toraja podle západních měřítek jakkoli bohatý, nemá-li „toraja dům“, není mezi svými lidmi nic. Tak v takovémhle domečku (nebo aspoň hodně podobném) jsme se ubytovali. Je jich tu celkem pět. Kromě nás tu sídlí ještě dvě Australanky a Japonka Minie, která žije na Bali a přijela do Makassaru za obchodem. Makassar se jí nelíbí, a tak obchod diriguje z Rantepaa. Chtěla bych mít také takové obchody jako ona. Celé dny sedí v křesle a čte knížku. Lindu tvrdí, že bychom měli do vesnice přinést nějaký dar, nejlépe cigarety On sám je prý koupí, když mu dáme peníze. Jen tak mezi řečí prohodí, že mu turisté obvykle dávají 50-60.000 Rp za den (že by ráno, když se zmínil o naší svobodné vůli, měl nějaký záchvat dobromyslnosti?). Karton cigaret pořídí za 65.000 Rp. A očividně nejen ten, poněvadž si při příchodu labužnicky pokuřuje. Cigaretám se tu říká „kreteg“. Jde o zvláštní druh s příchutí hřebíčku. Proti Vaškovým Spartám jsou tyhle cigarety voňavým rájem. Tedy alespoň zpočátku. Když si je lidé zapalují v autobusech, ani kretegy nejsou nic příjemného. Po sprše se v 8h vydáváme na pohřeb Torajů. Nejdříve bemem (1.000Rp/os.) do vesnice Balu a poté dalším bemem (3.000Rp/os.) kamsi dál. Vystupujeme v zemi nikoho a poté jsme ještě vláčeni krajinou pod rozpáleným sluncem nejméně dvě hodiny. Hýčkáme si naději, že Lindu není naháněčem kanibalů.

9


Konečně se dostáváme do vesnice a hned je nám jasné, že nás Lindu pořádně ošálil. Skupinka vesničanů krájí zabité prase, druhá skupinka připravuje nosítka pro zemřelého a ženy přebírají jakési listí, které se prý pak vaří spolu s vepřovým. Vesničané z návštěvníků neprojevují příliš radosti, nepočítáme-li náčelníka, jenž od nás dostal cigarety a nevypadal, že by se o ně hodlal dělit s někým dalším. Dovídáme se, že jde o první den pohřbu, kdy se teprve scházejí lidé, připravuje jídlo a ostatní slavnostní nezbytnosti. Pohřeb Toraji může trvat i několik dní, záleží na významu zemřelého. Zemřelý je mumifikovám a několik let chován v tzv. dočasném domě. Přitom není považován za mrtvého, ale pouze za nemocného. Poté, co se vykrmí býci, seženou příbuzní a vydyndá povolení od místní vlády, může pohřeb začít. První dny jsou dny příprav, pak se zabíjí býci, tancuje a pohřbívá zemřelý. Duše býků mají dovézt duši zemřelého do ráje. No ... a takový pohřeb jsme my neviděli. V našem případě šlo jen o chudého zemřelého, předpokládalo se 100 hostů a zabití dvou býků. Bohužel až druhý den. Docela jsme se na Lindu naštvali, že nám to neřekl dřív. Myslím ale, že to poznal a poznali to i domorodci. Nezdrželi jsme se ani hodinu a radši odkráčeli. Cestou zpět procházíme rýžovými poli. Upřímně řečeno, kdyby nám Lindu nesliboval pohřeb se vším všudy, byli bychom se samotnou procházkou nadmíru spokojeni. Kraj Torajů je překrásný. Procházku jsme absolvovali i na druhý den, tentokráte však bez Lindu. Rozhodujeme se, zda zůstat ještě přes noc, nebo na noc zkusit domluvit odvoz do Tenteny. Tentena je přeci jenom skoro 400 km daleko a čekat do rána by znamenalo ztratit celý den ... a možná i celý život, neb to parno v autobuse bychom taky nemuseli přežít. Největší koncentraci řidičů jsme zaznamenali v Balu, a tak se vydáváme vyzkoušet své smlouvačské umění tam. Rozhodli jsme se, že namísto Tenteny zkusíme sehnat řidiče do Pendola, města asi o 100 km blíž. Chvíli nám trvá, než pomocí svých znalostí indonéštiny, rukou i nohou přeneseme svá přání do hlav místních. Padla první nabídka – 1.000.000 Rp. Zasmáli jsme se, jakoby šlo o dobrý vtip, a nabídli jsme 300.000 Rp. Zdá se, že jsme si, co se humoru týče, padli s Indonésany do noty, neboť teď se zase rozesmáli oni. Nicméně šli na 700.00 Rp. My jsme odpověděli maximálními 400.000 Rp a vzdalovali se s vyhlídkou bídné smrti v autobuse. Tu se za námi pustil jeden z domorodců s křikem „Pendolo“ „Pendolo“. Přikývli jsme a znovu nabídli maximálně 400.000 Rp. Pod 450.000 Rp prý nepůjde a my na 450.000 Rp nemohli. Znovu jsme se vydali na ústup, když se objevil řidič ochotný nás za tuhle částku do Pendolá dovézt. Byli jsem spokojeni, ačkoli ještě ráno jsme za tuhle cestu byli ochotni dát maximálně 200.000 Rp. Zpět do Rantepaa se naštěstí dostáváme před druhou. Kolem třetí totiž v kraji Toraja začíná pršet a nepřestane až do pozdní noci. A takhle je to den po dni, týden po týdnu. Díky této klimatické anomálii Torajové vsávají ve 4h ráno, to aby stihli něco udělat. Sedneme si do hospůdky, kde hodláme přečkat do doby našeho odjezdu, tedy do 9 večer. Dáváme si smažené nudle (kolem 10.000 Rp) a hrajeme karty. Iví se dostává nad 50 Kč (už poněkolikáté) a Cároš taktéž, v jeho případě jde však o mínusovou položku. Já poprvé ve svém životě hraji čistou hru – žádný štych, žádná červená, svršek ani červený král (neboli Lumír) a ve vykládačce výhra 8Kč. Jsem na sebe náležitě pyšná, což projevuji zdviženými pěstičkami, kteréžto gesto náležitě popuzuje Vaška, jenž se topí hluboko pod nulou.

10


V sedm hodin přijde do hospody náš řidič s překladatelem, prý nám špatně rozuměl, myslel, že chceme do Uandola a ne do Pendola. Jestli bychom mu prý nepřidali víc peněz. To na to káp, hošínek. Rozčílil mě tak, že jsem skoro ani nemohla mluvit. Poukázali jsme na to, že nám dal „slovo muže“, přímo „slovo Toraji“, a to nakonec zabralo. Přestože jsme to ani nečekali, v 9h večer skutečně přijel červený džíp. Bohužel s nákladem tří místních, kteří zabrali přední sedadla. Zdá se, že Torajové též znají přísloví „víc očí, víc vidí“. Do Pendola, ospalého městečka, jsme dorazili o půl čtvrté ráno. Utábořili jsme se u něčeho, co vypadalo jako už nejméně 10 let nepoužívaná stodola a co nám bylo ukázáno jako přístavní budova. Rozhodnutí, zda tomu uvěříme, ponecháme až po svítání. V pět nás svým nesmělým šepotem probudili místní obyvatelé přicházející si k jezeru pro vodu. Čekali jsme, zda nám někdo nenabídne své služby lodivoda k cestě do orchidejového parku TAMAN ANGEREK BANCEA, který by měl být od Pendola vzdálen něco kolem 11 km. Nedostalo se nám však ničeho jiného než zvídavých pohledů a občasného „Hello Mister“. Nakonec se nám podařilo koupit lístky na loď do města Tenteny na druhém konci jezera (15.000Rp/os.-jezdí jenom jednou denně - ráno). Ze zdánlivě nepoužívané stodoly se totiž vyklubala docela fešná přístavní kancelář. Počítám, že místní nám budou navždy vděční, že díky nám za jedněmi zašlými dveřmi našli toaletu a po krátké domluvě ji dokonce i vybavili toaletním papírem. Jen co jsme koupili lístky, objevil se anglicky hovořící mladík, který nás začal strašit obrovskými vlnami na jezeře, které rozhodně nemůže překonat ta bárka, na níž nastupujeme. Jediným plavidlem ve městě, schopným zajistit nám přežití je jeho loď. Uvěřila jsem mu, nicméně už jsme s tím nehodlali nic dělat. Další lístky jsme si dovolit nemohli. Pln soustrastného výrazu mladík alespoň dovezl Cáru do vedlejší vesnice pro vodu, ačkoli mu to očividně připadalo naprosto zbytečné gesto, neb během hodiny budeme mít vody dostatek. Taky jsme se dozvěděli, že asi tak s dvoutýdenním náskokem před námi cestují 4 děvčata z Čech. Cestovatelské nadšení Kolomba holt není nic proti cestovatelskému nadšení Čechů. Jezero bylo naštěstí klidné, celé 2 a půl hodiny jízdy. Podle dojmů z plavby, bych jezero popsat nedokázala, poněvadž jsme s Íví celou dobu prospaly. Nadívali jsem se na něj však dostatečně druhý den, kdy jsme šli nejméně 3 hodiny asi 10 metrů od břehu a zaboha se k němu nemohli dostat. Jezero je to nicméně velmi krásné. A ještě krásnější je, když se v něm po 3 hodinách chůze v 40°C vedru vykoupete. V Tenteně fungují jen 3 hotely. Hotel PAMONA INDAH PERMAI s double pokoji za 50.000Rp či 60.000 Rp se sprchou a šváby. Hotel INTIM s pokoji za 130.000 Rp a hotel VICTORI za 50.000 Rp, za nefunkční sprchu je možné si připlatit dalších 15.000 Rp. Jakkoli se to zdá bláznivé, špinavému a zemdlelému turistovi zůstává naděje, že z té sprchy třeba něco vyteče. A za tuhle naději si prostě připlatí. Takže tu neteče voda a vlastně tu ani nejde elektrika. Ale to jsme v době, kdy jsme vstoupili do hotelu ještě nevěděli. S vodou jsou potíže v celé Tenteně. Není tlak, který by ji vyhnal do potrubí. Hotel INTIM má samozřejmě čerpadlo (tedy, to aspoň tvrdí – za tu cenu to ovšem neholdáme ověřovat). Elektřina normálně funguje, ale v době našeho pobytu samozvaný elektrikář Daniel tak šikovně spravoval zářivku, že každý večer nevratně vyhazoval pojistky. Ještě téhož dne se vydáváme na vodopád Air Terjun Sulewana. Nejdříve si však prohlídneme město, které nás přivítá nezaměnitelnou nechutnou vůní ovoce zvaného

11


duryan. V Indonésii se překvapivě potkáváme se zoufalým nedostatkem ovoce. Koupit se prakticky dá jen duryan, banány a pak takové malé kuličky, které jsme pracovně nazvali „plodíky“. Ani jablka nemají, teď už je nám jasné, proč měl na lodi ze Surabayi každý dva pytle jablek. A to jsem si myslela, že jimi na dlouhé cestě zahánějí nějaké zlé lodní duchy. Bemo nás doveze až kam to jde za 20.000 Rp (všechny) a pak cupitáme pěšky poháněni vyhlídkou koupele pod vodopádem. Vyhlídku jsme sice měli, ale koupel ani náhodou. Air Terjun Sulewana je kaskádovitý vodopád s koncem v nedohlednu. Zahnali jsme touhu po osvěžení a po chvíli se vydali na cestu zpět. Naštěstí se nám podařilo stopnout autíčko, které sice zvenku vypadalo jako bemo, ale řidič nechtěl peníze (nebo si to aspoň myslíme), takže to bemo asi nebylo. Na druhý den plánujeme výlet do orchidejového parku. Už je nám jasné, že příjezdem do Tenteny jsme udělali chybu, kterou budeme muset draze zaplatit (jako ostatně všechno v Tenteně – jen pivo nás přijde na 17.500 Rp). Podle hoteliérky se do parku (vzdáleného 53 km) bemem nedostaneme. Jedinou šancí je najmout si loď (300.000 Rp-350 Rp) či půjčit si motorky (bez řidiče 60.000/motorka/den, s řidičem 200.000 Rp). Zvolili jsme bemo. Přeci nebudeme věřit všemu, co se povídá (i když to povídají místní). Několik bem se nám podařilo zastavit, ale nejely do Taipy (výchozí bod do parku). Jeden řidič se nám nabídl za 200.000 Rp na obě cesty. Tolik dát nechceme. Chvíli ještě nejistě přešlapujeme, až se nám podaří zastavit další bemo i s cestujícími. Nevíme, zda mělo původně namířeno do Taipy nebo ne, ale po nabídce 150.000 Rp (obě cesty) už tam mířilo. Peněžnímu oceňování tady tedy vůbec nerozumím. Jeden řidič doslova ohrnuje nos nad 200.000 Rp a druhému jiskří očička už při 150.000 Rp. Copak nás tady skutečně chtějí všichni obrat? O cestě do orchidejového parku jsem už psala, vedla podél jezera, byla nekonečná a vlastně ani nevím, zda jsme do parku samotného vůbec došli. Šlapali jsme za zvuku hmyzu (který jsme první hodinu mylně považovali za cirkulárku) a zpěvu Tří čuníků od Nohavici aneb Tiga Babi Pagi ve Vaškově indonéské verzi. Nakonec jsme pár orchidejí viděli a dokonce se i vykoupali. Pátek 21. února 2003 – Ampana Ráno se vydáváme na cestu do Ampany (brány snorkellingového ráje Togeanských ostrovů). Nejdříve ale musíme do obávaného Posa. Není to tak hrozné, potkáváme vlastně jen jednoho ozbrojence – asi devítiletého chlapce odstřelujícího autobus plastovým samopalem. Ne … nerada bych situaci nějak zlehčovala. Koncentrace vojenských a policejních stanovišť je u Posa velká. Na nádraží stojí jen jeden (právě odjíždějící) autobus a kolem dva, tři vyhořelé domy. Ten právě odjíždějící autobus je naštěstí autobus do Ampany (20.000Rp/os.), a tak z Posa bezpečně odjíždíme (za doprovodu 3 ozbrojených vojáků a po absolvování prohlídky detektorem zbraní – neprošli jsme nikdo, ale nezdálo se, že by to někomu vadilo). Autobus je plný muslimek, kouřících muslimů a řevu jednoho mimina, které intenzitu řevu zesílí pokaždé, když pohlédne na Ivetu (bohužel sedí naproti ní).

12


Autobus JAYAHONDA je těsný, místa je tu pramálo. Cároš si marně přeje stát se „malinkatým človíčkem s malinkatými nožičkami“. Když po pěti hodinách vystupujeme v Ampaně, ohromně se nám uleví. I proto, že před sebou máme 4 dny u moře. Hotel Losemen Wisma je obsazený. Skoro prázdný je však sousední hotel Oasis. Nechápu proč, pokoje jsou tu příjemné, cena 55.000 Rp/double zahrnuje i snídani. Dáváme si Mie Goreng (10.000Rp) a Vašek s Íví kuře (12.000Rp) s rýží (2.000Rp) a hranolky (7.500Rp). Pivo (16.500Rp) chutná výborně. S Íví se dlouze zamýšlíme nad širokým výběrem ovocných džusů. Je nám záhadou, kde se jich tolik bere, když ovoce samého je v Indonésii pramálo. Nakonec se ukáže, že naše pochybnosti jsou oprávněné. Mají jenom citrónový džus (6.000Rp), ale i ten v ledové tříšti chutná skvěle. Zdá se, že v hotelu je ubytován jeden turista, mladík z Portugalska. Později zahlédneme ještě 4 Holanďany, které jsme potkali už na lodi do Makassaru. Ampana je zoufale malé městečko, nemá ani názvy ulic. Večerní obhlídka města trvá asi půl hodiny, a to hlavně proto, že jsme nemohli najít Telekom. Signál Eurotelu ani Pegasu v Ampaně nefunguje, nefungoval ani v Pendolu či Tenteně. Pochybujeme, že ho najdeme na Togeanských ostrovech, takže pro klid duše naší i těch doma voláme z pevné linky. Spojení je dobré a překvapivě levné. Za pár vět platím 4.000 Rp, Íví dokonce ještě méně. Vašek volá na mobil, a tak ho hovorné stojí něco přes 6.000 Rp. Pořád ještě je to míň než jedno malé pivo. V hotelu Oasis potkáváme mladíka zvaného Mr. Big. Nabídne nám ubytování na ostrově Kadidiri. Jelikož vlastně ani nevíme, jak se na ostrovy dostat, jeho nabídku vítáme. Sobota 22.února – úterý 25. února 2003 – Togeany Za loď, která vyjíždí v 10h ráno směrem do města Wakai platíme každý 25.000 Rp. Zpočátku je to příjemná plavba. Sluníme se na palubě a užíváme si příjemného větříčku. Po dvou hodinách však pociťujeme první spáleniny a tohoto pocitu se nezbavíme dalších pět dnů. Po čtyřech hodinách přesedáme na menší loď majitele bungalovů s názvem Paradise. Ubytujeme se v bungalovech se záchodem a vodou v kýblu za 60.000 Rp na osobu včetně snídaně a večeře. Bungalovy jsou vzdáleny 5m od moře, předělem je jen pláž z bílého písku a palmy. Z terasy vidíme vzdálené ostrůvky a opuštěné molo. Prostě ráj na zemi. Obývané jsou jen 2 další bungalovy. V jednom bydlí potápěčský instruktor ze Švýcar s přítelem a v tom druhém Američan s Japonkou. První den nás čeká výborná večeře. Barakuda pečená na ohni, se zeleninou a rýží. Nemůžeme se jídla nabažit. Snídaně je už mnohem horší – jakási hnědá (pravděpodobně banánová) hmota a pár banánů. Stěží se to dá pozřít. K pití je k dispozici čaj, jinak jsou tekutiny zpoplatněny: voda 5.000 Rp, Cola 7.500 Rp, pivo 18.000 Rp, džus 7.500 Rp. Bohužel nemáme moc peněz. V Ampaně jsme nenašli směnárnu a tady nám nabízejí kurz 8.000 Rp za dolar. Není to až zas tak špatné, na letišti jsme měnili dolar za 8.700 Rp, ale přeci jen se nám do toho nechce. Po většinu času tedy zůstáváme na čaji, který se v tomhle vedru ostatně výborně osvědčuje. Spálené obrysy kalhot se mi bohužel nepodařilo doopálit. Naopak spálila jsem si hrudník. A nejsem sama. Iveta sotva sedí, včera měla úpal. Klukům záda taky pěkně svítí. Pokud popáleniny III. stupně odpovídají 55% spáleného těla, úspěšně aspirujeme na

13


IV. stupeň. Pojem „opálení“ by se na naše těla dalo aplikovat jen pokud by šlo o letlampu. Třetí den na ostrově se už ani neo(s)palujeme ani nešnorchlujeme. Statečně trpíme ve stínu chatky. Šnorchlování je tu ale jinak krásné. Spousta korálů a rybiček nejrůznějších velikostí a barev. Iveta dokonce viděla mořského koníka. Dle jejího pozorování se prý pohybuje stažením a natažením ocasu. Moc se nám to nezdá. Vždyť to musí být příšerně namáhavé. Zvlášť v tomhle vedru. Pak ale dospějeme k závěru, že takový mořský koník stejně nemá nic jiného na práci, takže proč by si jen tak nestahoval ocas. Zahlédneme i skupinku delfínů. Podmořský svět je prostě úžasný a ve mně vzbuzuje mocný respekt. Už dvakrát přijeli mořští cikáni. Jsou to lidé žijící jen na lodi, nemají trvalé bydliště, ani žádný průkaz totožnosti. Už jsem o nich slyšela a vrtalo mi hlavou, jak se živí. Teď už to vím, prodávají ryby. Sem přijíždějí na malých motorových lodičkách se stříškou a nabízejí svůj úlovek. Mám dojem, že sem právě jeden míří. Je to tak, veze obrovskou oranžovou rybu. Že by večeři? Už vím, proč se v Praze nedaří mým kytkám. Včera jsem pozorovala dceru majitele hotelu při zalívání. Do kýblu nabrala vodu z moře, a pak tu vodu lila do květináčů. Budu muset kytkám tu vodu z kohoutku trochu přisolit. Postele tu mají moskytiéry. Naštěstí. Havěti je tu tolik, že se mi ani nechce sedět večer na terase. Když si vlezu do postele, tak ještě dvě hodiny samou hrůzou nemůžu usnout. Švábi větší než lidská dlaň, myši (Cároš jim říká pískomil, asi aby mě uklidnil), a pavouci větší než … no prostě velcí. Brrr! Vodu tady pouští jen jednou denně a jen na tak dlouho, aby se napustila v každém bungalovu umělohmotná káď, ze které políváme sebe a záchod. Je to pěkně hnusná voda, kalná a oranžová. Prádlo jsme radši vyprali v moři. Elektřinu vypínají o půl jedenácté. Ne, že by to nějak zvlášť vadilo. Spát chodíme většinou už kolem deváté. Za soumraku vylétají netopýři. Vašek říká, že opiluji palmy. Ačkoli Vaškovi většinou nevěřím ani „dobrý den“ (chronickou vymýšlivost jsme nazvali „Vaškův syndrom“), mám tendenci mu tohle věřit. Díky spáleninám se mi zpomaluje růst chlupů na nohou. Tahle výhoda však rozhodně nesnesitelnou bolest nevyváží. Popravdě řečeno, radši bych si ty nohy denně holila depilátorem. Úterý 25.února 2003 – Ampana Za celý pobyt na Kadidiri, 10 piv, 1 džus a 2 koly jsme zaplatili skoro milion rupií. Je to prima být jednou v životě milionářkou. Problém je, že skoro denně utratíme 500.000 Rp, takže se nám ty miliony tenčí. Správce Kadidiri nás nejdříve vystraší, že z Wakai žádná loď dnes nejede. Když trváme na okamžitém odjezdu, naloží nás na pochybně vyhlížející bárku a ještě si nechá zaplatit celkem 30.000 Rp. Loď z Wakai naštěstí jede, a koho tu nepotkáme! Našeho starého známého Mr. Biga. Prý nám zarezervoval místa ve večerním autobusu do Palu. Hodný chlapec, akorát by mě zajímalo, jak se dozvěděl, že do Palu chceme jet zrovna dnes. Že by byl deník cestovatele až tak na jedno brdo? Aha… tak jist si nebyl. Po příjezdu do Ampany nám sděluje, že pro nedostatek cestujcících pojede autobus až ráno.

14


Uvěříme mu a dáme peníze na lístky (35.000/os.). V hotelu Oasis se však dozvídáme, že správce Kadidiri do hotelu volal, že přijíždíme, a tak nám zarezervovali lístky ve večerním autobusu. Jsme zmatení. Překvapuje nás, jak v této úplně disorganizované zemi si její obyvatelé dokáží zcela spolehlivě a rychle předat informace o tom, kam a kdy jedeme a odkud přijíždíme. Problém s autobusem necháváme vyřídit Mr. Biga. Nakonec se dozvídáme, že autobus večer skutečně jede, nicméně na noc zastavuje někde před Posem a kvůli tamější nestabilní situaci pokračuje až ráno. Rozhodně nechceme zůstat trčet v nějaké díře, a tak se opět ubytujeme v hotelu Oasis, aspoň se zregenerujeme po 3denním pobytu na ostrově. No…asi ne… neteče voda. Tedy voda z kohoutku, poněvadž jinak je jí všude dost, leje totiž jako z konve. Středa 26. února – pátek 28. února 2003 - Palu Neslyším. Neslyším skoro nic. To není nesmělý pokus začínajícího poety, ale holá pravda. Úplně mi zalehlo pravé ucho a občas mi zaléhá i levé. Kdoví, co je na vině – moře, větrák, 12 hodin v autobuse strávených u otevřeného okýnka… Do Palu přijíždíme o půl jedenácté večer. Pro mnohé z nás ta 12hodinová cesta nebyla tak strašná. Pro mne ano. Dívenka přede mnou, ačkoli byla dvakrát menší než já, musela mít sklopené sedadlo. Už tak malý prostor se tím nesnesitelně zmenšil. Kromě toho jsme za tu cestu každý vykouřili nejméně 3 krabičky cigaret. Ze zcela nepochopitelných důvodů se kouří hlavně za jízdy, ne o přestávkách. Kouří jen chlapi. Ženskou s cigaretou jsem tu ještě neviděla, tedy kromě těch, co cigarety prodávají. V Palu jsme se ubytovali v hotelu BUENA za 7.000 Rp (double) s klimatizací, koupelnou (polívátka), s televizí, záchodem a se šváby. Neměli jsme ale moc na výběr. Hotely Rama, Sentral a Kartini měly obsazeno. Druhý den dopoledně trávíme v bankách. Odmítají nám směnit dolary. Prý jsou přeložené a v Indonésii berou jen rovné, nedotčené bankovky. Snažíme se vysvětlit, že cestujeme, máme tedy bankovky složené, a že peníze jsou oběživo, tudíž se užívají a opotřebovávají. Chápavě se usmívají, ale toto logické vysvětlení odmítají. Prý nám je možná smění v Makassaru. Jaksi jim nedochází, že pokud nebudeme mít rupie, do Makassaru se nedostaneme. Ukazujeme jim, že v porovnání s našimi dolary, jsou jejich rupie nečitelné cáry papíru. Nacházíme se v Bank International Indonesia. Nechápu, v čem je tahle banka international (mezinárodní). Mluví na nás indonésky a ještě se tváří divně, když jim nerozumíme. Nakonec nám pár dolarů vymění. Sice za menší kurz, ale i tak z celého srdce doufáme, že vyjdeme do té doby, než se dostaneme k nějaké privátní směnárně. Tam nám snad tu naši tvrdou měnu vezmou. Celí uondaní jdeme přes město koupit lístky na loď. Už ani neodpovídáme na všudypřítomné „Hello Mister“, v tuto chvíli nás štvou všichni Indonésané. A to jsem si ještě ráno říkala, že budu odpovídat na všechny pozdravy. Vždyť já bych taky byla štěstím bez sebe, kdyby na mě zamával George Clooney. Lístky v Pelni Office kupujeme za 82.000 Rp/os. na loď, která vyplouvá zítra v sedm večer. Po obědě v místní jídelně „Rumah Makan“, kde mají v tomhle vedru jídlo vystavené ve výloze a odtud je podávají, si jdeme dát siestu do hotelu. Já ve svém světě

15


neslyšícího tu zůstávám celý zbytek dne v naději, že se stane zázrak. Ostatní se vydávají na průzkum města, do něhož nepochybně zahrnou i místní supermarket (druhý, který jsme v Indonésii potkali) a KFC. Íví se rozčiluje, v kartách padla na 72Kč. To však byla jen chvilková indispozice, vzápětí se vyhupuje na 100Kč. Zato já padla na – 20Kč. Tak, a teď si nakapu kysličník do uší a jdu spát. Ach jo, to byl zase den. Sobota 28. února 2003 - Palu Zalehlo mi i levé ucho. Až doteď jsem na něj hodně spoléhala. Nu což, aspoň neuslyším neustálé pozdravy a doprovodný zpěv z mešity, který se nese místními městy prakticky od božího rána až do noci. Zdá se, že existuje jakýsi systém, při kterém jakmile dozpívá jedna mešita, začne druhá. Jde většinou o nahrávky zpěvu mužského, my jsme ho pojmenovali „meluzín“, které jsou do širokého dalekého okolí přenášeny pomocí megafonů. Meluzín nás doprovází i po cestě k muzeu v Palu. Má jít o muzeum tradic a krajových zajímavostí. Moc jsme se toho však nedozvěděli, neboť vše je psáno v indonéštině a krom toho se nejméně polovina muzea rekonstruovala. Zato jsme se uvolili ke společné fotografii se skupinou školaček, které jsme tím učinili nesmírně šťastnými. Naše procházka tudíž nebyla až tak marná. Loď nám vyplouvá v 19h z přístavu Pantoloan ležícího asi 25km od města. Dostáváme se tam bemem za 15.000 Rp. Pro ukrácení cesty hrajeme hru zvanou „asociace“. To jeden řekne slovo a druhý přidá další podle toho, co ho v souvislosti s vysloveným slovem napadne, a tak to pokračuje dál až se řekne nějaké slovo podruhé. Pak se hra otáčí a jde se podle jednotlivých slov až zpět na úplný začátek. Z této hry je zcela zjevné, že místní strava nám až zas tak úplně nesvědčí. V každém kole se dostaneme ke skupině slov o jídle, přičemž nechybí chleba, rohlík či slepice, guláš apod. Mnohdy vlastně ani nejde o asociace, prostě jen říkáme jídla, na která máme chuť. Takže vlastní hra je jen taková zástěrka. Snažíme se však vždy dodržet pravidla a dohledat se zpět na začátek řetězu slov, což je například při asociaci: jizva-auto-knedlík, prakticky nemožné. Loď NGGAPULU se zdá mnohem větší než KAMBUNA, se kterou jsme jeli do Makassaru. Taky se do ní valí mnohem větší proudy osob. Zevnitř je loď čistší a luxusnější než KAMBUNA. Usínáme na podlaze u vchodových vrat. Námořníci nám sice laskavě nabízejí postele (dokonce 4 vedle sebe!), ale do blešárny se nám moc nechce. Přichází Marcel, vypracované tělo, známku kolem krku, prostě voják jako vyšitý. Marcel si chce povídat a bohužel mu nedochází, že my ne. Tuhle vlastnost Indonésanů obdivuju. Přijdou, řeknou pár slov a pak na nás civí, aniž by cokoli řekli, a neodradí je ani naše naprostá lhostejnost k jejich přítomnosti. Marcel je v tomto směru prototyp. Pracuje na Papue a jede s manželkou do Surabayi na měsíc na dovolenou. Tedy on tomu říká dovolená. Já bych ho hnala. Týden na lodi cestou tam v místnosti se třemi stovkami dalších lidí, pak 14 dní ve městě, kde se nedá dýchat ani přes kapesník, a pak týden na té samé lodi zpátky. No, každému podle jeho gusta. Na chvíli si k nám také přisedá starší pán z Balikpapanu. Jmenuje se Yuzak a umí výborně anglicky. Dozvídáme se, že na Sulawesi jsme marně sháněli palmové víno tuak jenom proto, že se mu tam neříká tuak. Palmové víno je jakýsi druh burčáku. Získává se

16


tak, že se useknou plody palmy a pak se chytá to, co teče z useknuté části. Tekutina se nechá tři dny vykvasit a pije se jako tuak. Když se uvaří, vzniká kořalka. To si skoro ani nedovedu představit. Vidět pít Indonésana v hospodě, je jako vidět Čecha v hospodě nepít. Na dobrou noc nám Vašek vypráví pohádku o strašidýlku Mulisákovi, které žije ve světlíku jednoho pražského bytu. Pohádka dopadne zcela ve stylu Andersena, všechny zúčastněné osoby zemřou bídnou smrtí. Neděle 1. března 2003 – Balikpapan Balikpapan nás vysloveně nadchne. Mají tu KFC, PIZZA HUT i ENGLAND BAKERY, neboli anglické pekařství, do něhož vkládáme největší naděje. Marně, slané pečivo se v Indonésii nenosí. Zato se tu nosí skútry. Jezdí na nich úplně všichni, i celé rodiny. Vsadili jsme se, kolik osob vyleze z právě přijíždějícího mopedu, ze kterého byl vidět jen řidič v pláštěnce, pod kterou zjevně někoho skrýval. Já typovala osobu 1, Íví a Cároš 2, vyhrál Vašek, který typoval další 3 cestující. Tatínek prostě vzal své ratolesti do školy. Jednoroční dítě jako spolujezdec přitom není výjimkou. Bohužel. Odhlédneme-li od pachu benzínu, který rozhodně není bezolovnatý, je taková jízda nebezpečná záležitost, už proto, že lidé neustále něco vyhazují z projíždějících autobusů. Už jsem viděla řidičku skútru s igelitkou na tváři. Pochybuju, že si ji tam dala dobrovolně. Na procházku po Balikpapanu se vydáváme poté, co naše návštěva centra orangutanů skončila naprostým fiaskem. Nejen, že studentská cena by nešla pod 25 USD na osobu, bylo třeba spousta zařizování a lítání po úřadech by zabralo alespoň týden. Balikpapan však nezklamal. Je to prostě město. Plastové židle tak oblíbené na Sulawesi nahradily židle dřevěné (tedy aspoň ve výloze). Mají tu dokonce i směnárnu, kde nám naprosto bez řečí smění zbytek dolarů. Skoro se nám chce ty miliony rupií vzít, jet zpátky do Palu a ukázat je té matroně v Bank International Indonesia. Stále mě překvapuje, že mnoho Indonésanů používá při placení storupiové bankovky. My je sice také někdy v obchodě dostaneme nazpátky, ale nikdy s nimi neplatíme. Nikdo po nás prostě storupiové částky nechce. Zatímco tedy Indonésané žijí ve stovkách, my v tisícovkách. Kromě toho mě Kalimanťané matou svým zvláštním způsobem vyjadřování číslovek. Řeknou dua empat (dva čtyři) a já nevím, zda jde o stovky, tisícovky, nebo miliony. Krušný to život bílého kapitalisty. V 19h se autobusem bez klimatizace vydáváme na dvanáctihodinovou cestu do Banjarmasinu (57.000 Rp nonAC, 75.000 Rp AC). Proč cesta trvá 12h jsme pochopili záhy. Po deseti minutách autobus zastavil a čekal 45 min na trajekt. Aspoň se tomu tak říká trajekt, neb převáží z jednoho břehu Balikpapanu na druhý. Marně jsme vyhlíželi nějaký trajekt. Tu loďku, co přirazila ke břehu, jsme na první pohled odhadli na nestabilní rybářskou bárku. Z hrůzou jsme pak pozorovali, jak na bárku najíždí 6 nákladních aut, 5 osobních, 4 motorky a 2 autobusy, včetně toho našeho. Cestou jsme se snažili sledovat místní verzi „Kdo chce být milionářem?“, ale přes oblaka cigaretového dýmu se toho moc nevidělo a ani nenadýchalo.

17


Jízda do Banjarmasinu je úděsná. Mé nohy v uličce neustále odstrkují kolemchodící, i když nechápu, kam v autobuse chodí, a řidič jede jako blázen. Nejméně 4x zastavujeme čelem k čelu jiného autobusu. Pondělí 2. března 2003 – Banjarmasin Na autobusovém nádraží nás vyženou z autobusu, pak nás do něj zase naženou, popojedou o 2 km dál, tam se otočí, jedou zpátky a vyženou nás opět na tom samém místě. Vlastně ne, předtím to bylo po levé straně, teď po pravé. Banjarmasinské nádraží je nehostinné. V našem žebříčku „nejhorších nádraží jaké jsme kdy viděli“ se úspěšně umisťuje na druhé místo hned za Makassar. Lidé jsou dle jejich názoru přátelští, dle našeho názoru poněkud otravní. Neustále se nás ptají, odkud jsme, jak se jmenujeme a kam jedeme, přitom očividně znají jen zvuk té věty, nikoli její význam. Přistupují k nám rodiče s malými dětmi a ukazují na nás. Je nám jasné, co asi říkají: „Podívej, tenhle ošklivý bílý tvor je taky člověk, jen se nepovedl tolik jako my“. Jestli se mě ještě jednou někdo dotkne, vyletím z kůže. Už takhle jsem upatlaná od potu a špíny, loupe se mi kůže, dva dny jsme se nemyli (nebo tři?) … Autobus do Palagkarayi (4h) jede v 11h (28.000Rp/os.), ale jel by i v 10h, ve 12h. Vypadá to, že záleží jen na nás, kdybychom řekli 11.43, jel by v 11.43. Jízda je jako vždy strastiplná. Sedíme na zadní pětce a řidič toho hned zneužije a nevynechá jediný výmol. Mám dojem, že riskuje i svůj vlastní autobus, jen aby ukojil svůj sklon k zlomyslnosti. Úterý 2. března – středa 3. března 2003 - Palangkaraya V Palangkarayi se nám vysloveně daří. Ubytujeme se v hotelu Dian Wisata za 75.000Rp (double) s klimatizací a polívátkem. Hned večer jdeme hledat nějakého průvodce na cestu do divočiny. Už teď však o reálnosti svého plánu pochybujeme. Cestou jsme neviděli nic než bažiny a spálenou krajinu. Palangkaraya je hodně nové město. Byla vystavěna v 80. letech prakticky z ničeho a v zemi nikoho. Před rokem zachvátil celou oblast požár a město se z toho asi hned tak nevzpamatuje. Pokud zde někdy byl turista, bylo to už hodně dávno. Podle průvodce se v jednom místním hotelu nachází Asociace průvodců. Když do hotelu dorazíme, nikdo o asociaci neví, a co hůř, nikdo nemluví anglicky. Nakonec přítelkyně přítele recepčního sežene svoji kamarádku – učitelku angličtiny. Od ní se dozvídáme, že nositel jména uvedeného v průvodci, jenž je pravděpodobně zakladatelem, předsedou a jediným členem zmíněné asociace, se momentálně rekreuje v Semarangu. Zavolají mu a on jim dá číslo na jiného pána, který by nám mohl pomoci. Tento pán vede jakýsi projekt o deštném pralese, a tudíž vznikne nedorozumění v tom směru, že jsme to my, kdo se o projekt zajímá. Pán je momentálně zaneprázdněn, ale prý se nám může věnovat ráno. K večeři si dáme výbornou Ikan Putin Goreng Tepung za 9.000 Rp a pravý pomerančový džus s třešničkou namočenou v alkoholu (!) za 6.000 Rp. Ráno přichází gentleman s překladatelkou dychtiv říci nám vše možné i nemožné o lesním projektu, avšak zcela neochoten nás provést ostrovní divočinou. Pěkně jsme mu tedy poděkovali a odkráčeli na loď směr Banjarmasin. Má být prý levnější a rychlejší než

18


autobus. Ani nás nepřekvapí, že kvůli nedostatku vody žádná loď nejede. Smířeni se vším znovu nasedáme na autobus (tentokráté 25.000Rp/os) a míříme zpět do Banjarmasinu, přičemž cestou stárneme o tu hodinu, o kterou jsme včera omládli. Hned po výstupu z autobusu narážíme na průvodce na volné noze. Je pravděpodobně kvalifikovaný, neb nás bez jediného zaváhání provedl ulicemi Banjarmasinu až k hotelu Borneo Homestay. V té zapuchlé, zapadlé uličce bychom ho sami rozhodně nenašli (a ani nehledali). V hotelu sídlí cestovní kancelář Indo-Kalimantan Tour, které šéfuje Johan. My však hovoříme s Gunturem, jenž se neustále vymlouvá, že sám nic rozhodnout nemůže, a odbíhá za Johanem. V nabídce mají 4denní letecký výlet za orangutany za 400 USD na osobu, 3denní výlet do oblasti Loksada za 80-90 USD (v závislosti na počtu osob) a 5denní výlet do stejného kraje za 50 USD na osobu. Rozhodneme se pro výlet do Loksada, ale na 4 dny a za 100 USD na osobu. Na cenu kývnou tak rychle, že až litujeme, že jsme nenabídli méně. Zkoušíme snížit cenu aspoň na kurzu, neb nechceme platit v dolarech, ale v rupiích. Nabídce 9.000 Rp/1USD se vysmějeme. Nakonec Johan sám, pravděpodobně velmi spokojen s 400 USD, přepočítává měnu za 8.500 Rp za dolar. Nebyl ovšem spokojen až do té míry, že by nám odpustil cenu za ubytování (44.000 Rp, vč. 10% daně za double pokoj). Jde o pokoj se sprchou, větrákem, ale také blechami a oknem sousedícím se zkušebnou začínající rockové kapely. Zvuk basových kytar nás provázel celou noc. Cároš poznal jednu melodii. Já takovou fantazii nemám. Čtvrtek 4. března – neděle 7. března 2003 - trek – Loksado Průvodce nám bude dělat Guntur. Je mu 26, je muslim a chce mít 3 ženy. Vezmeme-li v úvahu, že chlapci se tu průměrně žení kolem 20, bude mít milý Guntur asi co dělat, aby sehnal alespoň jednu. Kromě toho se za každou ženu platí – čím krásnější, tím dražší. To aby se docela otáčel. Guntur umí výborně anglicky. Prý se učil ve škole a od turistů. Teď ale už dlouho žádného turistu neviděl, takže byl překvapený, když jsme do hotelu vešli my. V 9h vyrážíme džípem do vesničky TANUHI vzdálené 4h jízdy. Cestou se dozvídáme, že Banjarmasin je z 99% muslimské město. Má přes 1.000.000 obyvatel a je propletený kanály z dob holandské okupace. Holanďané tu vládli do r. 1945 a chtěli z Banjarmasinu vystavět druhý Rotterdam. Velkou řeku rozdělili na spoustu malých kanálů, takže z řeky dnes nezbylo nic. Přestavba se Holanďanům moc nepovedla. Banjarmasinu se dnes říká Benátky Asie. Já osobně jsem v těch italských ještě nebyla, ale jestli vypadají takhle, tak tam snad radši ani nechci. Kanály jsou tu špinavé a už od pohledu zapáchají. V roce 1945 převzali vládu v Indonésii Japonci, od nichž Indonésany vysvobodili Američané svými atomovými bombami. I proto Indonésané k Američanům vzhlíží. Život pod Japonskou nadvládou byl krutý tak, jak byli krutí Japonci (usekávali hlavy celým rodinám). Když už jsme u toho popravování, traduje se i v jiných krajích Kalimantanu – u kmenů Dayaků. Ti ještě dnes bojují s muslimy z ostrova Madura. Vybíjejí celé muslimské rodiny. Ostatní muslimové však své souvěrce moc nelitují, neb Maduřané porušují muslimské zákony – pijí, perou se, hrají o peníze … Z městečka Tanuhi se vydáváme na 3hodinovou pěší pouť vesničkami kraje Loksado. Přecházíme visuté bambusové mosty, jež stabilitou zrovna neoplývají, ochutnáváme nové plodíky a družíme se s domorodci.

19


Guntur vysvětluje, jak tu lidé pěstují gumu. Zasadí gumovník, do kmene udělají zářezy, ze kterých pak teče bílá tekutina většinou do půlky kokosové skořápky. Tam tekutina vyschne a stává se z ní guma, kterou lze prodat až za 4.000 Rp/kilo. V poslední muslimské vesničce Tununski na naší počest srazí 4 kokosové ořechy a dají nám napít mléka. Je to vlastně jen sladká voda, ale v tom vedru potěší. Asi za hodinu a půl přicházíme ke křesťanské vesničce Pzntai Dusin. Je osídlena pěti rodinami, které se před lety rozhodly konvertovat z islámu na křesťanství a musely se z muslimské vesnice vystěhovat. Ne snad, že by se navzájem tolik nenáviděli. Prý mají natolik odlišný styl života, že už nechtějí žít spolu. Nějak mi nejde do hlavy, jak mohou mít tak zásadně odlišný styl života. Podle mého zkušeného pozorovatelského oka všichni pěstují rýži, banány, chilli nebo gumovník, mají slepice, a pokud zrovna nepracují na poli (což není moc často, poněvadž rýže v těchto krajích dozrává jen jednou ročně – na rozdíl od vlhčích a teplejších krajů, kde sklízí až 3x ročně), tak jen tak zevlují. Ubytováváme se v rodině se 3 dětmi. Spíme pravděpodobně v jejich obývacím pokoji. Ale těžko se to určuje, když jediným vybavením jsou jen dva obrázky – obraz Ježíše Krista a thajwanské populární hvězdy Viou Zouh. Hlava rodiny zrovna není doma. Šla, tedy šel (neb jde o chlapa) do Loksada na trh prodávat, co vypěstoval, a doplnit zásoby. Takhle chodí každý týden. Jeden den tam a jeden den zpátky. Děti jsou ještě malé. Nejstaršímu hošíkovi může být tak 5 let.Všichni jsou to hoši milí a přičinliví. Na druhou stranu, jejich křesťanskou povahu bych moc nepřeceňovala, před našima očima ubili klackem hada. S úlevou se umýváme v chladivé řece. Toho se nám poštěstí následující dny ještě jednou a ještě jednou a pak ještě mnohokrát … dobrovolně i nedobrovolně. K svačině nám paní udělala kynuté knedlíky plněné kokosem. Jsou moc dobré, ale lépe je jíst ze zavřenýma očima, poněvadž mají růžovou barvu. Zatímco Guntur vaří večeři, hrajeme karty. Asi jsme v jeho očích dosti morálně poklesli. Říká nám gambleři. Guntur je asi jediný chlap nad 10 let, kterého jsem neviděla kouřit. Ovšem o jeho průvodcovských kvalitách máme zpočátku své pochybnosti. Tím, že si v Banjarmasinu zapomněl trekkové boty, moc nepřesvědčil. Zatím mu to ale v žabkách docela šlape. 5. 3. 2003 Vyrážíme v 9h do deštivého dne. Tedy alespoň zprvu se zdál být deštivý. Postupně se vyjasnilo až bylo horko k nevydržení. Po hodině cesty vcházíme do areálu Dayacké školy. Dayakové jsou zdejší původní obyvatelé a po podrobnějším prozkoumání lze nalézt jisté odlišnosti především od Banjarů (jak si říkají lidé z okolí Banjarmasinu – mixovaní Malajci a Dayakové). Dayakové mají jemnější vlasy a šikmější oči. Škola v Tanvinzu Muiranfassanu má několik tříd, které dnes vyučuje jediný učitel. V jiné dny dochází z Loksada ještě další dva, ale dnes nepřišli. Dětí je tu požehnaně. Podle vzrůstu bych odhadla věkové rozpětí na něco mezi třemi a devíti lety. Oficiálně se do školy začíná chodit až v 7 letech, avšak rodiče pošlou ratolest do školy, jak nejdřív to jde, poněvadž když odrostou, potřebují je na poli. Ve zdejší škole si rodiče opravdu pospíšili. Že ne? Tomu tříletému hošíkovi, že je 8 let? To není možné! Učitel se jen směje. Dayakové jsou prý obecně menšího vzrůstu než už normálně malincí lidé na Kalimantanu.

20


Ve škole se vyučuje hlavně čtení, psaní, počítání a základy všeho, co se v životě na vesnici může hodit. Děti nosí do školy uniformy podle toho, v jaké jsou třídě a o jaký den v týdnu jde. Žlutohnědé uniformy se nosí v sobotu. Uniforma stojí průměrně kolem 17.000 Rp. Zdejší děti mají ale štěstí, uniformy jim sponzoruje Světová banka. Krátce po obědě dorážíme do Dayacké vesnice Kapayang, kde máme strávit další dvě noci. Hned od začátku se zdají být Dayakové více otravní než jiní lidé. Nenechají si ujít nic. Není to ale tak hrozné, jak se píše v cestopisech. Na osobní záležitosti máme celkem soukromí. Jen jednou mi při návštěvě přírodní toalety asistují tři Dayakové, z toho jeden, který už z těchhle věcí má rozum. Guntur nám k obědu připravuje housky s marmeládou a sám si dává kopec rýže s vařenými nudlemi. Tiše mu závidíme. Nedělá to snad schválně, prostě si myslí, že takhle Evropané obědvají (běda Angličanům!) Po obědě pospícháme vražedným tempem k vodopádu. Cestu původně odhadovanou na 90 min zvládáme za 50 minut, několikrát jsem musela i popoběhnout. Vodopád je to pěkný, kluci se v něm rochní jako malé děti. Já z něho mám zdravý respekt a z toho, jak se Iveta pod vodopádem tváří, usuzuji, že oprávněný. Z jejího bolestného výrazu v tváři a napěti v pažích je zcela zřejmé, že filmové romantické scény pod vodopádem jsou bohapustou filmovou montáží. Při západu slunce za přítomnosti celé vesnice hrajeme karty. Tyhle karty (32 listů) Dayakové neznají a krom toho je mate směr hry. Oni hrávají proti směru hodinových ručiček. Chceme je nějak zapojit do hry, ale vysvětlovat pravidla Čumáku v Dayackém nářečí se neodvažujeme. Proto volíme jednoduchou hru s prsty – tzv. Čing-Čong. Za chvíli už ale není vidět ani na prsty. Přesouváme se do Dayackého „longhousu“, kde budeme spát. Jde o obrovský dům, uprostřed se společenskou místností, kde se odehrávají náboženské a jiné slavnosti (ten dřevěný obdélník uprostřed, na který jsme si odložili boty, je prý oltář). Kolem místnosti je pak ještě dalších asi 7 místností, kde žijí jednotlivé rodiny. Máme štěstí, večer se vyučuje, k čemuž dochází jen 2x týdně. Nejdříve se nejmenší děti asi dvě hodiny trápí nad větou SAYA YANG RAJIN DALAM MENYELESAIKAN SEGALA PEKERJAAN (jsme děti pilné dokončit jakoukoli práci) a pak nastupují rodiče a učí se něco o energii. No, rodiče… matkám těch nejmenších robat je něco kolem patnácti a otcům kolem dvaceti. Jakmile se jim narodí dítě, přestávají používat své jméno a říká se jim otec nebo matka prvorozeného. V naší vesnici je spousta dětí, hodně lidí kolem dvaceti a jen něco málo nad 40 let. I když ono se to špatně odhaduje. Náčelník už je ale rozhodně dosti starý a pravděpodobně i nemocný – na čele a na zátylku má neuvěřitelné boule. Zatímco večeříme a děti se učí, náčelník se ve vedlejší místnosti modlí za nějakou nemocnou osobu. Usínáme poměrně brzy. Dayakové ještě vedle nás hrají karty. 6. 3. 2003 Ráno už neslyšíme modlení. Nevíme, jestli je to dobré nebo špatné znamení, ale nechceme se ptát. Dnes máme namířeno na horu Rorokoan vysokou 1529m. Ačkoli oproti vesnici jde o převýšení jen asi 700m, připadám si jak nějaký zatracený gekon. Do kopce

21


lezu po čtyřech a ty přísavky na tlapičkách mi dosti chybí. Cesta dolů bude buďto hodně pomalá nebo hodně rychlá. Nejdříve procházíme rýžovými poli, které patří náčelníkovi vesnice. Sem tam objevujeme budku, kam se v době sklizně usidlují muži se ženami. Ženy zde zůstávají a vaří a muži sklízí. I dnes je jedna budka osídlená. Nějaká žena tu vaří červený cukr. Získává se z jakési palmy a po uvaření se nalije do tlustého bambusu, tam ztuhne a pak se vyklepne rulička ven. Po rýžových polích následuje cesta vysokou trávou a lesem a zmíněný „kopeček“, kam nám cestu vysekávají 2 chlapi s mačetou. Nahoře na hoře si dáváme oběd. Jako bývalému členů oddílu mladých požárníků se mi zdá poněkud riskantní na tom suchém vrcholu rozdělávat oheň, ale přeci jenom … oni jsou tu doma. Dáváme si Pop Mie neboli instantní nudle v kelímku a pak opět hurá dolů. Průvodci to v žabkách moc nešlape, po srázech dolů se plouží, zato do kopce skoro běží. Hodně mě to jeho tempo znervózňuje. Ve čtvrt na čtyři už sedíme opět pěkně vykoupáni u karet. Chystáme se jít brzy spát, ale Guntur nás upozorňuje, že to až zas tak brzy nebude. Dnes se bude opět modlit za nemocného, tentokráte ve společenské místnosti u oltáře, kde spíme i my. Z nemocného se vyklube nemocná. Je to těhotná mladá dívčina, která má bolesti břicha. Modlení, tedy v daném případě kvílení, začíná za zvuku 3 bubínků a mnoha chrastidel v sedm večer a pokračuje i v osm … v devět … kolem třetí ráno ztrácí náčelník hlas, ale brzy se opět vzchopí a kvílí až do rozednění. Nemocné to sice od bolesti moc nepomohlo, ale prý se cítí být motivována. Aspoň že tak! Po rozednění vystřídají kvílení náčelníka malé děti cvakající o sebe nějakými kuličkami. To je v Indonésii oblíbená hračka. I ona nám tady ubírá valnou část spánku. Doufám, že do Čech tahle zábava nedorazí. Stěžujeme si Gunturovi, že nikde nemůžeme koupit pivo. Ten se zasměje a upozorní nás, že v jižním Kalimantanu je alkohol ilegální. Asi před dvěma lety skupina opilé omladiny zabila policistu a od té doby je alkohol zakázán. Považujeme to za podivné, neb jsme v Banjarmasinu pivo měli. Guntur vyzvídá, kde. Nevíme, jestli není jen policejní špion, ale podle toho, jak mu svítí očička, by si jen čas od času taky dal. Netrápíme ho dlouho, pivo jsme dostali v čínské restauraci Corner Garden, ale stálo hrůzných 25.000 Rp. Už víme proč. Ráno 7. 3. 2003 vyrážíme opět do deště. Cesta k bambusovému raftu, po kterém se budeme plavit do vesničky Tanuhi, netrvá naštěstí ani hodinu. Je pravda, že jsem si pod pojmem „bambusový raft“ nedokázala dost dobře představit, co se tím myslí. Rozhodně jsem si však představovala něco mnohem stabilnějšího než 16 bambusů svázaných k sobě jakýmsi lýkem. Co nepromoklo v dešti, kompletně se promáčelo během jízdy po řece. V osm večer už se znovu ubytováváme v zablešeném hotelu Borneo Homestay a opět večeříme v restauraci Corner Garden, kde však k našemu zármutku za ty 4 dny zmenšili porce o polovinu. Ceny samozřejmě ne. Pondělí 8. března 2003 – Banjarmasin Mezinárodní den žen oslavujeme s Íví bábovkou (9.000 Rp) a čokoládovým mlíčkem (2.000 Rp). Cároš se k nám přidal, ale asi protože není žena, udělalo se mu po mlíčku nevolno.

22


Ještě před obhlídkou města nakupujeme lístky na trajekt do Surabayi (120.000 Rp/os.). Vyvěšenou vidíme i nabídku místní aerolinií za 175.000 Rp, ale jde o charterové lety, které jsou na dlouho dopředu vyprodány. Banjarmasin není až zas tak ošklivé město, jak jsem si myslela. Pět hodin na jeho prohlídku je ovšem víc než dost. Po pár minutách se člověk začne nudit. Íví si koupila stříbrný skřipec do vlasů s motivem panenky Barbie. Chápu, že 2.000 Rp je na naše poměry hodně málo, přesto se obávám o její duševní zdraví. Velkou část pětihodinové prohlídky města strávíme v „hospůdkách“. nejdříve v Rumah Makan, kde jen popíjíme (ledový čaj 1000 Rp), cola 2.000 Rp, Fanta v plechovce 2.5000 Rp, citrónový džus 2.000 Rp), a poté v Texas Chicken, kde pojídáme menu (od 10.000 Rp). Johan z Borneo Homestay je očividně velmi rád, že nás vidí živé a zdravé a nabídne nám odvoz do přístavu zdarma. Jen musíme zaplatit za vjezd do přístavu, parkování v přístavu a …spoustu dalších věcí. Vydřiduch jeden. Vody v přístavu je naštěstí dost, a tak po pravidelném focení pro potěchu místních vyrážíme skoro přesně v 17.00h trajektem Kumala do Surabayi. Loď je mnohem příjemnější než ty, které patří společnosti Pelni. I economy třída má místa na sezení, a to dokonce i s televizí. Ačkoli … televize není zas takovou výhodou, zvláště pouští-li pár stupidních videoklipů pořád dokola. Cárošovi udělali radost, promítají mu blok Disney pohádek. Nic víc ke štěstí zjevně nepotřebuje. Prohlašuji, že Íví je po mentální stránce naprosto v pořádku. Ukázalo se, že potřebovala jen novou pružinu do svého rozbitého, hnědého a naprosto esteticky vyhovujícího skřipce. Pondělí 9. března 2003 – Surabaya Do Surabayi přijíždíme s mírným zpožděním o půl dvanácté místního času (vrátili jsme se o hodinu zpět) a hned se taxíkem (20.000 Rp) přesouváme na nádraží, odkud nám už ve 13.10 jede vlak do Yogyakarty. Je to ten nejlevnější vlak (24.500 Rp/os) a na otázku, kolik hodin jede do Yogyi nám paní pokladní ukazuje ruku s pěti prsty. Bohužel si zcela nesprávně dovodíme, že jede 5 hodin. Když po čtyřech hodinách nejsme ještě ani v půli cesty, uvědomujeme si, že ukazování čísel na prstech se tu řídí jinými pravidly než v Evropě. Vzpomněla jsem si, že moje kamarádka Daphne z Tchaj-wanu ukazovala číslovky na prstech taky jinak a už jsem byla smířena se vším. Naštěstí to nebylo tak hrozné. V půl sedmé už vystupujeme na nádraží v Yogyakartě. I tak jsme se rozhodli, že economy třídou už nikdy nepojedeme. Prodavači, performeři a žebráci všeho druhu si vyžadovali naši pozornost každou sekundu jízdy. Někteří nabízeli věci užitečné (jako jídlo), někteří věci neužitečné (jako plastový rámeček na fotografie ve tvaru Mickey Mouse), někteří nenabízeli nic a všichni chtěli peníze. Byli drsní, ale my jsme byli drsnější. Kluci zaplatili akorát vymetači odpadků. Kdybychom měli každému něco dát, mohli bychom si rovnou zaplatit první třídu. V Yogye se ubytováváme v hotelu Asie-Afrika, jednom ze stovek hotelů ve městě. Pokoje jsou skvělé, čisté, bez švábů a blech, se sprchou, západním záchodem a voňavými ručníky jen za 65.000 Rp (double pokoj).

23


Pondělí 10. března 2003 – Yogyakarta Pokud jsem se o Balikpapanu zmínila, že nás nadchnul, už vůbec nedokážu popsat pocity, jež nás ovládly v Yogye. Jedním slovem – civilizace. S úžasem pozorujeme i letadlo na obloze. Jedinými společnými civilizačními prvky na všech ostrovech jsou auta a obrovské satelity. Podle toho, co jsme však zatím viděli, je Jáva o hodně vepředu před Sulawesi a Kalimantanem. Domy už většinou nejsou stlučené z prken, ale zděné, lidé jsou čistší a vkusněji oblečení. Dospělého chlapa s ušmudlaným tričkem 101 Dalmatinů už tu nepotkáme. Na první den máme naplánovaný výlet do Borobuduru, což je budhistický chrám asi 1,5h od Yogyi. Ještě před tím si však nenecháme ujít návštěvu místního supermarketu Hero se snídaní v západním stylu – francouzskou bagetou. Není divu, že se z města nevyklubeme dřív než v 10h. Rikšové nás dokodrcali na autobusové nádraží, odkud místní odjíždějí do Borobuduru asi za 3.000 Rp, my však za 10.000 Rp (ale nestěžujeme si). Borobudur je oplocen a aniž bychom měli jen ponětí, co máme vlastně čekat, musíme zaplatit vstupné 162.000 Rp (studenti – to jako Íví, Cároš a já – 4 USD, nestudenti – to jako Vašek – 7 USD). Hrozím se, že kupujeme zajíce v pytli. A taky jo – svou velikostí mě Borobudur na první pohled moc zklame. Nikoli však na druhý. Je to krásná stavba a vytesané postavičky do kamene a kamenní Budhové jsou dokonalí. Svůj úmysl obejít chrám kolem dokola, spirálovitě až pěkně nahoru, brzy opouštíme. Nemáme čas kroužit až do večera (podle průvodce celá trasa dělá něco kolem 5 km). Taky se dočteme, že v prazvláštních kopulích zvoncovitého tvaru jsou uschovány sochy Budhů (celkem 72 kopulí a 72 Budhů). Sáhne-li člověk dovnitř a dotkne-li se chodidla či prstů Budhy, prý mu to přinese štěstí. Chvíli přemýšlíme, zda pod příslibem štěstí máme strkat ruku do neznáma a nakonec to riskneme. Naštěstí se skutečně v kopuli nachází socha Budhy (nebo to aspoň tak na dotek vypadá). Jako poslušní turisté při odchodu následujeme nápisy označující východ. Neomylně nás zavedou do tržiště a do spárů místních prodavačů suvenýrů. Přiznávám, že jsem slabá povaha. Jakmile mi paní začne plakat na rameni, kupuji 2 masky z pověsti Ramayana, které se mi vlastně ani moc nelíbí. Vůbec nedokážu odhadnout, kolik tyhle věcičky mohou stát. Paní začala na 120.000 Rp, já na 20.000 Rp a nakonec jsme se dohodly na 40.000 Rp a ve mně paní ještě vyvolala špatný pocit, že jsem ji oškubala. Byla to dobrá herečka, později na trhu v Yogye jsem zjistila, že na těch maskách ještě dobrých 30.000 Rp vydělala. Těžko říct, kde má člověk začít smlouvat. Bronzové sošky nabízené za 150.000 Rp kupujeme za 50.000 a v Yogye je mají za 40.000 Rp. Buben za 350.000 Rp kupujeme za 150.000 Rp a pán u vedlejšího stolu nám ho pak nabídne za 75.000 Rp. Ach jo. Proč jen nemáme smlouvačského ducha? Ještěže jsme v Indonésii, alespoň si můžeme říkat, že nám ta cena neublíží a jim pomůže. Zpátky v Yogye si dáváme večeři v Bintang Baru, kde od 1h odpoledne do 8 večer nabízejí pivo za 10.000 Rp. Úterý 11. března 2003 – Yogya Prambanan - hinduistický kláštěr, se nalézá jen 17 km od Yogyi. Jedeme tam místní dopravou za 3.000 Rp a podle toho to taky vypadá. Zastavujeme na každém rohu, takže

24


už při dvacáté zastávce litujeme, že jsme si nepřiplatili nějaký rychlejší transport (po zastávce osmdesáté už nám to je jedno). Vstup do Prambananu je stejně drahý jako v Boroboduru. V Prambananu však mají důvtipnější paní pokladní, která zaznamenala, že můj průkaz studenta je už několik měsíců propadlý. Naštěstí se nechala zviklat mým předstíraným zmatením a předložením studentské vstupenky z Boroboduru. Částečně jsem toto nečestné chování odčinila tím, že jsem místnímu studentovi angličtiny Willisovi dovolila, aby mě doprovázel a procvičil se svoji angličtinu. Od Willise jsem se dozvěděla mnohé, i přesto, že jsem se již po 10 minutách vyprávění příběhu Ramayana neorientovala v jednotlivých postavách. Možná, že i díky tomuhle vyprávění se mi Prambanan líbí mnohem víc než Borobudur. Po zážitcích z předchozího dne jsme tentokráte při odchodu nenásledovali cedule EXIT, které nepochybně opět směřovaly do nekonečného bludiště stánků se suvenýry. Má slabá povaha a má peněženka by opětovný zážitek asi těžce nesly. Proto i přes protesty policistů k východu využijeme vstupní bránu. Odpoledne chceme ještě stihnout sultánův palác v Yogye, ale bohužel zrovna dnes mají zavřeno. Nalétli jsme místnímu naháněči a v poledním vedru se jím necháme vléct k tzv. vodnímu paláci, z něhož se vyklubaly jen nic neříkající trosky. Alespoň jsme si prošli ptačí trh. Ani nechci myslet na to, co lidé s tolika pěknými barevnými ptáčky asi tak dělají. Hromadu kamení brzy opouštíme a opouštíme i svého průvodce, který neskrývá údiv nad naši naprostou lhostejností k jedinečné indonéské památce. Zdrsněni místním životem kategoricky odmítáme rikši, kteří nás chtějí dovézt třeba i do nebe. Vydáme se zpět do hotelu pěšky. Po cestě si uvědomujeme, že pár dní v Indonésii je o rakovinu plic. Člověk denně vykouří několik krabiček cigaret a ani o tom neví, olova a prachu z místní dopravy napolyká nepočítaně. Po návratu domů asi onemocníme otravou čerstvým vzduchem (a to i tehdy, když denně strávíme dvě hodiny chůzí po magistrále). Do Jakarty jedeme Business třídou za 70.000 Rp (9h) o něco pohodlnějšími sedačkami, ale stejně otravnými pokoutnými prodavači jako v Economy. Středa 12. března – čtvrtek 13.března 2003 – Jakarta Tak o tomhle doupěti, které si říká hlavní město, se mi ani nechce psát. Všechny lepší hotely jsou obsazené, takže na nás zbývá Hotel Djody za 40.000 Rp bez vlastního příslušenství, s meluzínem v sousedství a se snídaní, kterou jsme nikdy neviděli. Komáři štípou o sto šest, veškeré repelentní přípravky je spíš lákají než odrazují. Naštěstí jsou aspoň v okolí příjemné hospůdky, kde můžeme celé dny trávit. Po návštěvě některých dominant města ve špinavých, zapáchajících a hlučných čtvrtích se z hygienických důvodů nevzdalujeme dále než 100m od hotelu. Je zde největší koncentrace turistů a alespoň špína je omezena. Ve čtvrtek zanechávám své drahé spolucestující svému osudu a vydávám se na letiště Soekarno Hatty (autobus z nádraží Gambir station jezdí každou půl hodinu za 8.000 Rp) a pak letadlem domů. Při odbavení platím letištní daň (100.000 Rp) a s hrůzou sleduji, jak mi můj batoh mizí z dohledu i s nálepkou cílové stanice Amsterodam. Paní za

25


žádnou cenu nechce zrušit mé chybné odbavení. Jako Saxana se natáhnu pro svůj mizící batoh a toto odhodlání (ve spojení s následujícím hysterickým výstupem) paní přesvědčí, že mě opravdu nedostane nikam než na let do Frankfutu. Pochybuji, že nositelka velmi podobného jména tomu mému, by byla nadšena, kdyby tam skončila namísto mě. A následuje Singapur, Německo a konečně ... Praha! Tak mě napadá, že zůstalo několik nevyjasněných otázek: 1. 2. 3. 4.

Kolik času své dovolené, procentuelně vyjádřeno, jsme strávili hraním karet? O kolik peněz jsme byli místními obchodníky oškubáni? Proč je v Jakartě o hodinu méně než v Singapuru? Jak se pohybuje mořský koník?

A nevyjasněnými zůstanou ...

26


aneb Sulawesi, Kalimantan a ždibec Jávy letem světem

Recommend Documents