Láska prochází srdcem ledvinou. Lucie Hášová Truhelková

Téma

MF PLUS

Láska prochází srdcem ledvinou Lucie Hášová Truhelková Dárci orgánů – tak se někdy ironicky přezdívá motorkářům předvádějícím na silnicích odvážné kousky. Skutečnými hrdiny jsou ale ti, kdo se rozhodli darovat část sebe ještě za života. S vědomím, že jim ten orgán bude až do smrti, často i několik desítek let, chybět. Mnohem důležitější pro ně je, že tak zachrání blízkého člověka. Orgánů pocházejících od zemřelých dárců je totiž celosvětový nedostatek a ani Česká republika není výjimkou. Mnoho těch, kterým selhávají ledviny, se nových nedočká. Každý druhý den tráví hodiny na dialýze, skoro nemohou pít, normálně nemočili třeba i několik let, a při sledování autohavárií ve večerních zprávách je napadá, jestli právě teď nezazvoní telefon z transplantačního centra. Nová ledvina, kterou by mohli dostat, ale v tu chvíli dost možná sedí jen metr od nich. V případě párového orgánu totiž může být dárcem i žijící člověk, aniž by tím nějak utrpěla kvalita a délka jeho dalšího života. Rodič, sourozenec, ale dokonce i prarodič, manžel, partner, kamarád… Nedostatečná informovanost ovšem stále ještě způsobuje, že ti všichni často jen smutně přihlížejí, jak jim jejich blízký chřadne před očima. V Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM) přitom na začátku letošního roku oslavili už třístou transplantaci ledviny od žijícího dárce. Úspěšnost zákroku je až překvapující: 98 procent. „K životu a dostatečné funkci ledvin spolehlivě stačí jen jedna ledvina,“ říká Iva Brůžková, koordinátorka transplantací ledvin od žijících dárců v IKEM. „I tuto jednu ledvinu může postihnout onemocnění, nicméně takové riziko je velmi malé. A protože je dárce až do konce života pravidelně sledován, jsou případná onemocnění s velkou pravděpodobností včas rozpoznána a léčena.“ Nejlepší dárek pro dceru Šestadvacetiletá Radka Trvajová z moravských Napajedel se s poruchou ledvin už narodila, ale přišlo se na ni až před deseti lety. Ve dvaadvaceti musela začít docházet na dialýzu ve Zlíně a nezájem tamních lékařů se jí málem stal osudným. „Několikrát jsem se ptala na možnost transplantace, ale vždy mi byl řečeno, že není možná,“ vypráví modrooká černovláska. „Domluvila jsem si dokonce i schůzku s jedním lékařem v Brně, ale ten mě ani nevyšetřil, jen si pročetl mé papíry a řekl totéž: doživotní dialýza.“ Když maminka na radu jedné známé domluvila konzultaci u nefrologa v Praze, Radka už pomalu ztrácela naději. Ale lékař ji prohlédl a hned zatelefonoval do IKEMu, zda by mladou ženu podrobně vyšetřili. „Asi na týden mě hospitalizovali a na jeho konci mi pan doktor sdělil, že nevidí důvod, proč netransplantovat,“ vzpomíná Radka. V IKEMu jí také hned řekli o možnosti transplantace od žijícího dárce. „O té možnosti jsme vlastně věděli díky nějakým článkům v novinách už dříve, ale až do této chvíle jsme netušili, že Radka na transplantaci může,“ říká Radčina matka Marie. Okamžitě se nechala vyšetřit, aby zjistila, zda by dcera mohla dostat jednu z jejích ledvin. Testy dopadly dobře. „Z operace jsem neměla vůbec strach, protože jsem byla šťastná, že na ni můžeme jít,“ říká Marie. „Až když bylo po ní, tak jsem si uvědomila, že se možná i bylo čeho bát. Ale je to něco tak krásného! Lepší dar neexistuje.“ To Radka se večer před transplantací bála. Ne o sebe, dolehl na ni strach o matku. Vyjmutí ledviny dárci je totiž náročnějším operačním zákrokem než její vložení do pravého podbřišku příjemce. Ale i přes to a přes pooperační bolesti se Marie hned druhý den po operaci objevila na dceřině pokoji a pomáhala jí do sprchy. Radku totiž potkaly nepředvídatelné pooperační komplikace, voda na plicích, a činnost nové ledviny se tím zpomalila. Brzy se ale znovu rozjela naplno, Radka mohla po dvou týdnech odjet z nemocnice domů (za Marií, kterou propustili po pěti dnech) a ledvina jí pracuje dodnes. Jak dlouho vydrží, to nikdo s jistotou

Téma

MF PLUS

neví. Když vše půjde dobře, tak může fungovat klidně dvacet let. A pak? „Říkám si, že věda jde pořád kupředu,“ optimisticky prohlašuje Radka. „Takže až jednou budu potřebovat další ledvinu, dostanu třeba nějakou nerezovou robotickou!“ I když jsou zdravé a mohou žít normální život, obě ženy se navzájem hlídají, aby se nepřetěžovaly a neriskovaly. Radka naoko žaluje na matku: „Musím ji hlídat, už zapomněla, že byla před dvěma lety na operaci, a tahá těžké věci!“ Marie a Radčin přítel zase žertem upozorňují, že „Radka chodí bez papučí!“ Ze všech vyzařuje štěstí. A to i přesto, že Radka před nedávnem přišla o dítě. Těhotenství je sice pro ženu s jednou ledvinou větší zátěž, ale je možné. Radka s přítelem po potomkovi toužili a když je v IKEMu podpořili, rozhodli se do toho jít. Vše bylo v naprostém pořádku, až náhle v pátém měsíci přestalo plodu tlouct srdce. „Nijak se nepotvrdilo, že by to bylo kvůli ledvině. To se stane, prostě jsme měli smůlu. Ale nebojte se, my pokračujeme a příště se to už povede,“ nevzdává se Radka. Ví, že se vyplatí bojovat a neházet flintu do žita. Před pár lety jí to zachránilo život. Transplantace a úplněk Transplantace ledvin od žijících dárců mají hned několik výhod oproti těm, které pocházejí od dárců zemřelých. Mají lepší výsledky a řeší i nedostatek dárcovských orgánů. „Tím, že zdravý člověk dá někomu svou ledvinu, podstupuje určité zdravotní riziko,“ říká doktorka Eva Pokorná z IKEMu. „Jenže šance na úspěch je velká, proto je to z etického hlediska jasně odůvodnitelné.“ Dárci jeho čin navíc nepřinese žádné finanční či jiné hmotné výhody. „Jen“ dobrý pocit a uzdraveného blízkého. Zákon obchod s orgány zakazuje. Vedle toho, že při takovéto transplantaci nemusíte čekat měsíce i léta, až pro vás budou mít v transplantační centru vhodnou ledvinu, a mezitím si ničit tělo dialýzou, je dalším plusem dokonalé naplánování operace. „Dárce i příjemce jsou dokonale vyšetření a příjemce začne už několik dní před transplantací užívat imunosupresivní léky. Při operaci už má tělo jejich účinnou hladinu a ledvinu lépe přijme. Neoperuje se ve tři hodiny ráno a výkon provádí jedna sehraná operační skupina těch nejzkušenějších odborníků,“ vypočítává doktorka Pokorná. „Také doba ischemie, tedy doba kdy je ledvina mimo tělo, je velmi krátká. Operační výkony probíhají téměř současně na jednom sále, doba ischemie nebývá ani hodina a ledvina začne okamžitě pracovat, ještě na sále.“ Průměrná doba ischemie ledvin od zemřelých dárců je osmnáct hodin a platí, že čím kratšího času je dosaženo, tím lépe. „Lidé jsou i psychicky lépe připravení,“ dodává Iva Brůžková, koordinátorka transplantací od žijících dárců. „Měli jsme tu dvojici, kdy manželka darovala ledvinu svému muži a věřila astrologii. Nabídnutý termín se jí nelíbil kvůli fázi měsíce, tak jsem jí řekla: Vyberte si den a hodinu, klidně. Proč ne? Každý jsme nějaký! Takže manželka vybrala správnou fázi měsíce i čas a na sál šla s vědomím, že to bude dobré. A bylo.“ Bratři jak se patří Doby, kdy byli příjemci i dárci limitovaní věkem, jsou už naštěstí dávno pryč. „Věkovou hranici pro ledvinu nemáme,“ potvrzuje doktorka Pokorná. „Hodně lidí si sice myslí, že babička nemůže být dárcem ledviny, protože je už stará, ale není to pravda. Těch orgánů je tak málo, že jsme museli rozšířit kritéria i pro zemřelé dárce. Takže když půjdete na čekací listinu, můžete dostat ledvinu ze zemřelého dárce, kterému bylo sedmdesát, měl vysoký tlak, nebyl tak dobře vyšetřený jako vaše babička, a nedozvíte se to. Přitom babiččina ledvina by pro vás bývala byla mnohem lepší.“ Zářným důkazem toho, že živým dárcem ledviny může být i sedmdesátník a nijak mu to neublíží, jsou bratři Jiří a Jan Fikarovi. Jsou jako ozubená kolečka. Jeden smíšek, druhý trochu bručoun. Když celoživotní optimista Jiří daroval o devět let mladšímu Janovi svou ledvinu, bylo mu právě sedmdesát. On ale nemá ve zvyku starat se, kolik mu je let – na své

Téma

MF PLUS

motorce si to na chalupu na Vysočině z Prahy mastí jako mladík. Od jeho a bratrovy operace uplynulo už dva a půl roku. Akční Jiří se odmítal smířit s tím, že Honza skoro nejí, je bledý a sotva chodí. Díky svému úsilí se dozvěděl o možnosti darování ledviny. Jeho plánu stálo v cestě jediné: maminka, které bylo v té době třiadevadesát let. „Měl jsem ji u sebe, duševně byla fit a já jsem věděl, že dokud je živa, nemůžu to udělat. Kdyby věděla, že oba dva jdeme na takovouhle operaci, tak by ji to určitě zabilo,“ říká Jiří. Když stará paní zemřela, dlouho neotálel a odtáhl Jana do IKEMu, aby se zeptali, jaké jsou možnosti. „Paní z recepce zavolala koordinátorce Ivě Brůžkové a poslala nás před ordinaci číslo tři. Za chvilku se otevřely dveře, Iva na nás mrkla a povídá: ,To jste vy dva, že jo? Tak pojďte, já vám hned naberu krev!´ Koukal jsem jako blázen, protože jsem si myslel, že se o tom bude nejdřív jen dlouze mluvit, ale oni hned jednali, aby zjistili, zda je moje ledvina vhodná,“ vzpomíná Jiří. Ukázalo se, že má krevní skupinu 0, takže je univerzálním dárcem. Pak musel absolvovat ještě několik dalších vyšetření a s humorem líčí, jak jedno z nich zkazil. Slavil totiž sedmdesátiny a zapomněl, že druhý den má jít do IKEMu. „Ty výsledky byly úplně katastrofální a řekli mi, že já nemůžu darovat nikomu nic! Tak jsem se přiznal, že jsem chlastal, vyšetření jsme zopakovali a už bylo v pořádku,“ směje se Jiří. První březnový den roku 2007 jeli oba bratři na operační sál. Jiřího manželka o něj pochopitelně měla obavy, ale nebránila mu. „Ona je zvyklá, že si stejně vždycky udělám, co chci. Říkala, že to rozhodnutí nechá na mně,“ objasňuje Jiří. „A já k tomu přistupoval tak, že je mi sedmdesát, nemám moc co ztratit a nechci, aby to brácha v šedesáti zabalil. Nikoho jiného z rodiny jsem vlastně ani nepustil k vyšetření.“ Transplantace dopadla dobře, ledvina v Janově těle začala pracovat okamžitě. Jen Jiřímu pooperační rána hnisala a měl teplotu, takže se role na chvilku obrátily. Zatímco Jan se po pár dnech objevil u bratrovy postele a mohl jít na víkend domů, Jiří si v IKEMu poležel dva týdny. Ale viděl zdravím kypícího Honzu, takže si z hůř hojící se jizvy mnoho nedělal. Na fotkách z nemocnice sice leží v bílých peřinách, ale pusu má od ucha k uchu. Jako správný starší bratr Honzu stále hlídá, nakazuje mu aby pil hodně tekutin a nekouřil… „Je mladej a blbej, tak musí poslouchat,“ říká Jiří o Janovi, kterému bude v říjnu čtyřiašedesát let. Ten si náhle vzpomene: „Hele, jaktože tobě vzali levou ledvinu a mně ji dali na pravou stranu?! To přece u auta nejde!“ „Aby se rovnoměrně vojížděla, víš?“ poučí bratra Jiří. Kamarád do deště Vhodným dárcem ledviny může být i člověk, který není s příjemcem pokrevně příbuzný. V takovém případě ale transplantační zákon ukládá, že oba musí před takzvanou etickou komisi. Tu jmenuje ředitel nemocnice a má za úkol zjistit, zda se dárce k činu nerozhodl pod tlakem nebo pro peníze. Před takovouto komisí se proto před osmi lety ocitli i kamarádi Martin Odvárka a Alain Kajan z Třebíče. „Ptali se nás, jestli se máme rádi a tak,“ kroutí hlavou devětatřicetiletý Martin. „Nebylo to moc příjemné. Řekl jsem, že jsme prostě kámoši a že když to jde, rád pomůžu. Pak jsme se s Alainem řehtali, že se snažili zjistit, jestli jsme teplí bratři!“ Znají se od puberty. Shodou okolností přibližně od té doby, kdy Alain začal mít se svými ledvinami potíže. „Nejdřív jsem měl chřipku, prochladil jsem se, tak se mi to vrazilo do ledvin a dostal jsem zánět, který byl už vlastně trvalý,“ líčí Alain. „Nic mě ale nebolelo, neměl jsem problémy. V té době už jsem kouřil, taky jsem se občas napil… Kdo by v tomhle věku poslouchal doktory?“ Po třicítce pak Alain musel každý druhý den na šestihodinovou dialýzu a šlo to s ním od desíti k pěti. V IKEMu ho naštěstí upozornili, že nedávno začali s transplantacemi i od žijících dárců, kteří nejsou pokrevně příbuzní. V rodině totiž Alain vhodného dárce neměl. „V úvahu připadal jen otec. Jenže rodiče se rozvedli, když mi bylo pět let. Matka mu telefonovala, ale on řekl, že to neudělá,“ krčí Alain rameny. Období těsně před transplantací

Téma

MF PLUS

pro něj bylo těžké. Jednak mu už fyzicky nebylo příliš dobře, a k tomu psychický tlak. Rozmýšlel se, zda si má od Martina jeho ledvinu vzít. Neprosil ho o ni, kamarád s touto nabídkou přišel sám. „Povídal jsem si o Alainovi s kamarádkou a ona mi říkala, že by mu klidně dala jednu svou ledvinu, ale nemá vhodnou krevní skupinu,“ vypráví Martin Odvárka. „Tak jsem šel na odběr krve a zjistil, že mám nulku. Tedy že jsem univerzální dárce. A pak jsem prostě Alaina přitlačil ke zdi, že to zkusíme.“ Lékaři Martina upozornili na všechna rizika: že se zpočátku bude muset šetřit, že kdyby potřeboval ledvinu někdo v rodině, už ji nebude mít, a také že kdyby došlo k autohavárii, může se mu absence druhé ledviny stát osudnou. Martin přesto trval na svém. A tak jednoho listopadového dne v roce 2001 putovala jeho levá ledvina do Alainova pravého podbřišku. Hned začala fungovat. Martina propustili po pár dnech domů. „Ležel jsem doma a měl jsem jediný problém: Když za mnou přišla návštěva, nemohl jsem se řehtat, protože mě bolela jizva,“ vypráví Martin. To, že má o ledvinu míň, nijak necítí. „Akorát já mám větší břicho,“ pokyvuje hlavou Alain. Oba spolu chodí venčit své psy a často zajdou na pivko. A jak rozverně tvrdí Martin, navzájem se hlídají: „Když jdeme z hospody, tak se vedeme za ruce, abychom neupadli a nezranili se!“ Pak trochu zvážní: „Stoprocentně bych to udělal znovu. Pomohlo mu to, je veselý. Jsme jako bráchové.“ Alain si přisadí: „Jasně že by to udělal znovu! A až mi dojde tahle ledvina, dá mi tu druhou!“ Oba se pochechtávají. Tak takhle vypadá přátelství na život a na smrt. Celý Hollywood se může jít zahrabat. Dárce může couvnout Ač to tak na první pohled možná nevypadá, pro lékaře je na prvním místě vždycky dárce a jeho zdraví. „To, že operace pomůže příjemci, je výborné, ale prvořadé je, aby se tím neublížilo dárci,“ zdůrazňuje MUDr. Eva Pokorná. „Jak z krátkodobého hlediska, tedy vlastním výkonem, tak z hlediska dlouhodobého života s jednou ledvinou.“ Přijde-li se na možnost darování orgánů svému partnerovi zeptat mladá žena, lékaři se zajímají o to, zda dotyčný nemá někoho vhodnějšího mezi prarodiči, rodiči, tetami a strýci… „Konkrétně u mladých žen jsme opatrní, protože mají celý život před sebou a i když teď třeba říkají, že ne, mohou za čas chtít mít děti,“ přibližuje doktorka Pokorná. „Těhotenství dárkyním obecně příliš nedoporučujeme. Donosit dítě s jednou ledvinou je sice možné, ale pro tělo je to značná zátěž. Babička má před sebou třeba dvacet let života s jednou ledvinou, kdežto mladá manželka i sedmdesát. Tak je lepší vzít ledvinu od babičky. Pak od rodičů a od manželky třeba až za třicet let, kdy bude mít zdravé a odrostlé děti.“ Dárce si svůj krok také může v kterémkoli okamžiku před transplantací rozmyslet. Nemusí udávat důvod, prostě odmítne a nikdo ho nepřemlouvá. Příjemce se dozví, že od něj ledvinu dostat nemůže, ale není mu řečeno, že z důvodu dárcova strachu. „Říkáme, že to prostě nelze provést,“ vysvětluje Iva Brůžková. „Měli jsme tu dvojici, kde manžel manželku neustále nabádal, ať mu dá svou ledvinu. Jenže ona měla dva syny trpící stejným dědičným onemocněním ledvin a nevědělo se, zda se bez dárcovské ledviny v budoucnu obejdou. Plakala mi tu a tak jsem řekla: ,Nic. Uděláme vyšetření a milosrdně zalžeme, že to teď mezi vámi dvěma imunologicky není možné. Ale že do budoucna darování ledviny vyloučeno není.´ Zažila jsem i podrobně vyšetřeného dárce, který se hrozně bál a ve finále se to celé stoplo.“ Dochází ale i k opačným situacím. Člověk, který by ledvinu potřeboval, ji prostě od svého blízkého odmítá přijmout a rozhodne se raději čekat, zda se najde orgán od zemřelého člověka. Ale aspoň o té možnosti ví a mohl ji zvážit. Dvaasedmdesátiletý Jiří Fikar říká: „Myslím, že by se tahle metoda měla daleko víc propagovat. Vždyť snad každý z těch chudáků na dialýze má někoho, kdo by mu mohl a chtěl pomoci!“ [email protected]

Téma

MF PLUS

BOX: Křížem krážem Je-li blízký člověk ochotný darovat ledvinu, ale nemá vhodnou krevní skupinu, stejně může být jeho orgán použit - v tzv. zkřížené transplantaci. Od doby, kdy se začaly provádět i nepříbuzenské transplantace, se totiž možnosti značně rozšířily. Transplantační centrum k vaší dvojici najde podobnou – a vy dostanete ledvinu druhého dárce, zatímco váš partner, kamarád nebo příbuzný daruje tu svou druhému příjemci. Před operací se přísně dodržuje anonymita. „Potom se většinou všichni začnou hledat,“ říká koordinátorka Ivana Brůžková. „Jen jedna dvojice z těch, které jsme transplantovali, o sobě neví. Všechny ostatní spolu jezdí na dovolenou. Měli jsme tu například jeden pár ze Slovenska a jeden z Čech – manželky darovaly ledviny mužům. Každá z nich po operaci ležela na jiném jednolůžkovém pokoji a jedna z nich mě poprosila, abych se té druhé zeptala, zda může přijít na návštěvu. Ta nadšeně souhlasila a říkala, že se mně chtěla zeptat na totéž. Setkaly se už den po operaci a dodnes se všichni navzájem navštěvují.“ Rozhodnutí darovat orgán někomu jinému, aby člověk, na kterém vám záleží, mohl podstoupit transplantaci, není jen tak. Může se samozřejmě stát, že jeden darovaný orgán bude fungovat a druhý ne. Vy přijdete o ledvinu a vašemu blízkému to nepomůže. V transplantcentru ale pro úspěšný výsledek dělají maximum. „Snažíme se, aby si páry při zkřížené transplantaci odpovídaly jak věkově, tak i kvalitou orgánu,“ vysvětluje doktorka Eva Pokorná. „Aby pak nikdo neřekl: My jsme dali lepší a dostali jsme horší!“ BOX: Transplantace ledvin v ČR První úspěšná příbuzenská transplantace ledviny u nás byla provedena už v roce 1966. Čtyřiadvacetiletému Karlu Pavlíkovi darovala orgán jeho matka Blažena, v té době devětačtyřicetiletá. S její ledvinou žil tři roky. Blažena Pavlíková se dožila velmi vysokého věku. Zatím nejstarší žijící dárkyní u nás je Alena Vrbová. Ledvině, kterou od ní její dcera Gabriela dostala, bylo už přes sedmdesát let. První nepříbuzenskou transplantaci ledviny od žijícího dárce v Čechách provedli na začátku roku 1999 lékaři v IKEM. Šestapadesátiletá žena z Čelákovic tehdy darovala ledvinu svému manželovi. První zkřížená transplantace se u nás uskutečnila v roce 2003. Stalo se tak mezi dvěma manželskými páry: Pikalovými a Mikolajskými. Paní Pikalová dala svou ledvinu panu Mikolajskému, paní Mikolajská zase panu Pikalovi. BOX: Víte, že… - Náhlé selhání ledvin vzniká po úraze, operaci nebo otravě, kdežto chronické postupně. Nejčastějšími příčinami jsou zánět ledvin, zánět močových cest, cystická degenerace ledvin, vysoký krevní tlak, ledvinové kamínky. - Průměrná doba funkce ledviny transplantované od žijícího dárce je 20 let, ledvina od zemřelého dárce funguje obvykle 8 – 12 roků. - V České republice se loni transplantovalo 355 ledvin, většina z nich (194) v pražském IKEMu. Transplantace od žijícího dárce tvořily zhruba 8 procent. - Za celý loňský rok se v IKEM nezdařila jen jediná transplantace ledviny od žijícího dárce. Sestra darovala orgán bratrovi, ten ale dostal trombózu do přívodné tepny.

Téma

MF PLUS

- Průzkum Světové zdravotnické organizace v loňském roce ukázal, že pouze pro každého desátého pacienta, který potřebuje novou ledvinu, se podaří zajistit vhodný orgán. - Jste-li na čekací listině a zemře vám příbuzný, není možné, abyste dostali jeho orgány. Souhlas s odběrem orgánů zemřelého jen v případě, že je dostane někdo konkrétní, zákon nepřipouští. - Člověk, který se chce stát žijícím dárcem ledviny, nesmí mít maligní nádory s možností metastáz, onemocnění ledvin, virus HIV a australský antigen, který znamená riziko přenosu hepatitidy typu B. Také mu musí být minimálně 18 let. - Vedle kompatibilní krevní skupiny je nutné, aby potencionálnímu dárci a příjemci vyšla negativně tzv. křížová zkouška. Jde o reakci, která nastane po přidání krevního séra příjemce k buňkám-lymfocytům dárce. Buňky musí zůstat nepoškozené. Při pozitivní reakci dochází k rozpadu buněk, což signalizuje, že transplantaci není možné provést, protože orgán by se neujal. - Ve Švédsku byla provedena studie kvality a délky života u dárců ledvin a ukázala, že dárci žijí delší a kvalitnější život než běžná populace. Jedním z důvodů, proč tomu tak je, je fakt, že byli před darováním ledviny dobře vyšetřeni a pravidelně docházejí k lékaři na kontroly. - V USA či Norsku je více než polovina všech transplantací ledvin od žijících dárců. V České republice takové transplantace v posledních letech tvoří pouze 3 až 8 procent, což představuje 20 až 50 výkonů za rok.