květen 2010

Nadační listy

č. 22/květen 2010

osobnost

Libuše Havelková fenomén

Karel Hynek Mácha a Máj vzpomínka Stella Zázvorková

Provedeno v dohodě s The Really Useful Group Ltd.

Přebásnil:

Michael Prostějovský Hrají:

K. Střihavka, B. Basiková, Dasha V. Noid Bárta, O. Brzobohatý V. Dyk, J. Korn, M. Skořepa a další

PREMIÉRA LIS TOPAD 2010

ENGLISH SUBTITLES

Vstupenky v síti TicketArt a CK Čedok v obvyklých předprodejích a v pokladně divadla Křižíkova 10, Praha 8, tel.: 221 868 666, [email protected]

WWW.HDK.CZ

Slovo úvodem

Obsah

Jedna moje známá mi povídá: „Že ty se s tím úvodem vždycky tak děláš, stejně to čte málokdo.“ A tak ať už Slovo úvodem čtete nebo rovnou otočíte na další stránku, stejně se s tím zase „dělat budu“ ... a s láskou a nadšením. Obojí totiž patří k měsíci květnu. Nadšení ze svobody, láska k máji.

NADACE ŽIVOT UMĚLCE Nadační aktivity

2

NADACE ŽIVOT UMĚLCE Hovoří Jiří Vondráček

5

TALENT Matouš a Šimon Michalovi

8

Na osvobození vlasti zavzpomínáme s osobností květnového vydání, herečkou Libuší Havelkovou a okrajově také s prozatímním generálním ředitelem Českého rozhlasu Peterem Duhanem. Je pozdní večer – první máj... Z kvetoucí zahrady paní Havelkové se vydáme rovnou na Petřín, abychom se s láskou políbili )), a také vzpomenuli na Karla Hynka Máchu a jeho nesmrtelný Máj. Láska má mnoho podob, láska k rodině, vlasti a nebo také láska k hudbě. O té si povíme se sourozeneckou dvojicí mladých houslistů, Šimonem a Matoušem Michalovými. Odborněji pak hudební svět probereme se skladatelem Jiřím Vondráčkem v nadačním rozhovoru. Mimo jiné vzpomeneme i na starou dobrou Portu a její „oživení“. Koho už se nám bohužel nikdy oživit nepodaří, to je geniální herečka Stella Zázvorková, a tak na ni alespoň s láskou vzpomeneme. Také s láskou..., a spolu se zástupci NADACE ŽIVOT UMĚLCE, uctíme památku i dalších dvou umělkyň, již vzpomínané Ljuby Hermanové a dále operní pěvkyně Drahomíry Tikalové. Všechny tři dámy měly v květnu vyročí. Poslední jmenovaná narození, druhé dvě smutné výročí úmrtí. Ale smutně rozhodně neskončíme. Zvesela vás pozveme do jednoho z nejstarších měst České republiky, do Litoměřic a kdo upřednostňuje Prahu, tak si určitě nenechá ujít návštěvu Letní scény divadla Ungelt, pořádané na nejkrásnějším místě v Praze, zvaném Nový svět. A pro změnu do „starého světa“ vás pozveme prostřednictvím pohyblivých obrázků již ve čtvrté části historie kinematografie. Tak doufám, že si to ta moje známá všechno přečte..., a vy také, neboť na straně 40 vás čeká májové překvapení )) S láskou Alexandra Stušková, DiS. šéfredaktorka nadačních listů

OSOBNOST Libuše Havelková

12

KULTURA Letní scéna Divadla Ungelt

18

2010

KRÁSY NAŠÍ ZEMĚ Litoměřice

20

FENOMÉN Karel Hynek Mácha a Máj

24

CO MOŽNÁ NEVÍTE Český rozhlas...

26

HISTORIE 30 Historie kinematografie 4. část VZPOMÍNKA Stella Zázvorková

34

KAM ZA KULTUROU

38

Šéfredaktorka: Alexandra Stušková, DiS. , [email protected] tel: 739 077 131, www.nadace-zivot-umelce.cz Grafická úprava: Tereza Lechnýřová Redakce: Mgr. Justina Kašparová, Miroslava Pelnářová Lýdie Soldánová, Antonín Růžička, Vladimír Stuška Nakladatelství STUŠKOVÁ IČ: 742 66 756, DIČ: CZ6757020127 R. č.: MK ČR E 18180 měsíčník č. 22/květen 2010, vychází 24. 5. 2010 příští číslo vyjde 25. 6. 2010 Tiskárna v Ráji s.r.o., V Ráji 906, 530 02 Pardubice

Poděkování inzerentům: Hudební divadlo Karlín, Galerie hl. města Prahy, Divadlo Ungelt, Kinoklub Ostrov Litoměřice, Dílna ručního papíru Litoměřice, RWE Transgas, a.s., Nakladtelství XYZ Praha, Východočeské divadlo Pardubice, Vyšehraní Praha.

1

N a dac e ž i v ot u m ě lc e

Č L E N O V É S P R ÁV N Í R A DY:

Vladimír Prošek – předseda, dramaturg, hudebník, zástupce Uměleckého sdružení Artes Prof. Jiří Hlaváč – profesor HAMU zástupce Asociace hudebních umělců a vědců.

Mgr. Vojtěch Jouza – člen České filharmonie, zástupce UNIE Odborový svaz orchestrálních hudebníků ČR RNDr. Jan Komín – hudebník,

zástupce Svazu autorů a interpretů

Miroslav Svoboda – člen sboru Statní opery Praha, zástupce UNIE Odb. svaz profesionálních zpěváků ČR

nadace Cíle NADACE ŽIVOT UMĚLCE jsou velmi záslužné a její činnost nenahraditelná. Mnoho z těchto cílů a aktivit jsme vám již představili, seznámili vás se vznikem nadace, připravili rozhovory s lidmi, kteří se o tento vznik zasloužili, pravidelně vzpomínáme na ty, kteří už mezi námi nejsou... Podrobně jsme vás seznámili i se čtyřmi základními nadační programy, jejichž symbolikou jsou jednotlivé lístky čtyřlístku, který vídáte na našich stránkách. Každý lístek značí jednotlivý program; začínající umělci – podpora projektů – podpora seniorů – a nezapomeneme.

Podpora projektů

Marek Vašut – herec,

zástupce Herecké asociace Č L E N O V É D O ZO R Č Í R A DY:

Začínající umělci

Podpora seniorů

Ing. Michal Krůšek – předseda

člen Pražského filharmonického sboru, zástupce UNIE Odborový svaz profesionálních zpěváků ČR

Ivan Pazour – člen orchestru České filharmonie, zástupce UNIE Odb. svaz orch. hudebníků ČR Cyril Jeníček – hudebník, zástupce Svazu autorů a interpretů A PA R ÁT:

Ing. Dagmar Hrnčířová

výkonná ředitelka nadace

Lýdie Soldánová – tajemnice REDAKČNÍ RADA:

Ing. Dagmar Hrnčířová

výkonná ředitelka nadace

Mgr. Daniel Růžička – šéfproducent, Centrum vzdělávacích pořadů ČT Ing. Martin Mařan

ředitel společnosti INTERGRAM

2

nezapomeneme V dalších vydáních bychom vás rádi informovali o současných aktivitách nadace, které se sice periodicky opakují, ale o to větší význam mají a o to trvalejší hodnotu přináší. Seznámíme vás s nově podpořenými uměleckými projekty, s projekty dlouhodobé spolupráce, s mladými perspektivními umělci a objevenými talenty, s  celoživotním záslužným dílem našich seniorů a nezapomeneme ani na uctění památky zesnulých umělců. V měsíci květnu bychom rádi vyzdvihli dvě významné události, související s aktivitami NADACE ŽIVOT UMĚLCE. První z událostí je 52. ročník Kociánovy houslové soutěže, který probíhal ve dnech 5.–8.  května 2010. NADACE ŽIVOT UMĚLCE zde přispěla finanční částkou 20 000 Kč.

život umělce Kociánova houslová soutěž je pojmenována podle významného ústeckého rodáka, čestného občana města, houslového virtuóza a pedagoga Jaroslava Kociana. Vyhlašuje ji město Ústí nad Orlicí a probíhá ve čtyřech kategoriích. I. kategorie – soutěžící do 10 let, II. kategorie – do 12 let, III. kategorie – do 14 let a IV. kategorie – soutěžící do 16 let. Už po prvních akordech 2. kola IV. kategorie bylo jasné, že další Kocianův zástupce vzejde právě z řad nejstarších houslistů. Devítičlennou porotu absolutně nadchly výkony Davida Petrlíka, francouzského rodáka s českými kořeny, a Julie Svěcené, dcery známého houslisty Jaroslava Svěceného. Podle slov porotců byly výkony obou houslistů tak vynikající a tak vyrovnané, že bylo velmi těžké určit absolutního vítěze. V den vyhlášení výsledků, v sobotu 8. května, se tak v sále ústecké umělecké základní školy dalo napětí krájet. Ve hře bylo hodně, titul laureáta! Porota nakonec vyřkla jméno Laureáta KHS 2010, jež znělo – David Petrlík.

narození operní pěvkyně Drahomíry Tikalové a  uctění památky herečky a zpěvačky Ljuby Hermanové, která nás opustila v měsíci květnu. Ostatky obou významných umělkyň jsou uloženy v nadačním hrobě na Vyšehradě a právě zde

se dne 9.  května v  10  hodin sešli zástupci NADACE ŽIVOT UMĚLCE, výkonná ředitelka Ing. Dagmar Hrnčířová, člen správní rady Mgr. Vojtěch Jouza, a zástupci veřejnosti, aby k hrobu obou umělkyň položili květiny a společně zavzpomínali.

Více informací o soutěži, která si získává stále větší renomé, jejím průběhu, jména všech ostatních soutěžících i oceněných v ostatních kategoriích, naleznete na oficiálních webových stránkách Kocianovy houslové soutěže www.kocianovousti.com. Druhou významnou květnovou událostí, která je úzce spojena s činností NADACE ŽIVOT UMĚLCE, bylo uctění památky 95. výročí

Významným účastníkem pietní akce byl i dramaturg opery Národního divadla Beno Blachut (vnuk slavného pěvce), na fotografii uprostřed.

3

N a dac e ž i v ot u m ě lc e

Drahomíra Tikalová Narodila se 9. května 1915 v  Berlíně, zemřela 14. března 1997 ve Vsetíně. Jedná se o jednu z našich nejlepších sopranistek. Zpěv vystudovala soukromě u  hudebního pedagoga T. Czernika a u L. Neumannové. Od roku 1940 byla angažována v Brně, na přání J. Vogla vystoupila i v Ostravě jako Sieglinda (Valkýra). V roce 1943 se stala členkou Národního divadla v Praze, kde působila až do roku 1984. Zde se stala jednou z hlavních představitelek mladodramatického oboru. Měla krásný měkký hlas temnější barvy s výbornou technikou a výtečnou srozumitelností slova. Z jejích rolí patřila k nejdůležitějším z českého repertoáru Mařenka (Prodaná nevěsta), Vendulka (Hubička), Blaženka (Tajemství), Anežka (Dvě vdovy) ad. Z repertoáru světového to byla např. Katrena (Krútňava), Alžběta (Don Carlos), Amélie (Maškarní ples), Aida, Tosca, Alžběta (Tannhäuser), Senta (Bludný Holanďan), Maršálka (Růžový kavalír) ad. Drahomíra Tikalová účinkovala často i  koncertně, zůstalo po ní také mnoho rozhlasových a gramofonových nahrávek.

Ljuba Hermanová Narodila se 23. dubna 1913 v Neratovicích, zemřela 21.  května 1996 v  Praze. Byla známou českou herečkou, ale ještě více muzikálovou a operetní zpěvačkou. Jako mistryně šansonu si zachovala popularitu u nejširšího publika. V celém kontextu české populární hudby je právě Ljuba Hermanová považována za ženu – zakladatelku moderního českého šansonu, předznamenávající pozdější tvorbu dalších vynikajících českých šansoniérek. O podrobném životě a tvorbě Ljuby Hermanové jsme informovali v minulém vydání nadačních listů č. 21/duben 2010, v  rubrice Vzpomínka.

Senior Prix, 1993

Obě umělkyně, Drahomíra Tikalová i  Ljuba Hermanová, byly také oceněny SENIOR PRIX. Cenou, kterou uděluje každoročně NADACE ŽIVOT UMĚLCE jako poděkování za celoživotní uměleckou činnost. redakčně zpracováno foto: A. Stušková a archiv ŽU

Prodaná nevěsta, 1971

číslo účtu pro případné dary: 25334111/0100

4

I králové začínali „korunou“ adresa: NADACE ŽIVOT UMĚLCE Senovážné nám. 23, 110 00 Praha 1 tel.: 224 142 295 www.nadace-zivot-umelce.cz

Hovoří

Jiří Vondráček

Jak jsme již několikrát zmínili, u zrodu NADACE ŽIVOT UMĚLCE stálo šest profesních organizací. Jednou z nich je také hudební organizace nesoucí název Svaz autorů a interpretů (dále zkratka SAI), zastupující umělecké autory, zpěváky, interprety, skladatele, aranžéry a textaře... z řad profesionálů i amatérů. Předsedou SAI je již od roku 1998 známý hudebník, skladatel Jiří Vondráček. ...ale nejenom hudebník, skladatel, v medailonku se dočteme také klavírista, baskytarista, zpěvák, herec, příležitostný režisér, aranžér, producent, dokonce jsem se dočetla, že jste vystudoval i dirigování. Jak dalece se všem těm vašim dovednostem věnujete a kterou pokládáte za prioritní? Je to jedinečná možnost, jak nezblbnout z jednostranné práce a jak si uchovat nadhled a stálé nadšení pro to, co právě dělám. Za prioritní považuji to, co dělám v danou chvíli, nebo lépe řečeno, na čem zrovna pracuji, i když se mi to pochopitelně vzájemně prolíná. Takovým základním pilířem je ale skladatelská činnost. Textařem jsem tak občas z donucení, když už jiní nemohou, nebo když mě písnička nějakým způsobem láká. Vedle toho mě přitahují věci, kdy se buduje něco nového, jako byl například písničkový festival Evropa Hit. V současnosti také pomáhám s festivalem Porta, který potřeboval novou energii, aby se zase vrátil mezi vyhledávané, a myslím, že se to po třech letech v Řevnicích podařilo. S tím příležitostným režisérem je to tak, že od roku 2003, kdy jsem dokončil dětské pořady Kečup a Marmeláda, točím videoklipy, režíroval, psal a produkoval jsem hudební pořad Hydepark pro TV Óčko, kdy vzniklo 40 dílů pořadů a v nich 190 videoklipů různých kapel a interpretů všech možných žánrů. A co se zpívání týká, to je teď asi nejpříležitostnější činnost. Máme akusticko-vokální kapelu VoKoBere, a dokonce se pravidelně scházíme, abychom si zahráli pro radost. A když je toho všeho málo, tak píšu scénáře, teď zrovna k hu-

dební pohádce. To je asi ten dotek DAMU, kterou jsem vystudoval. Paradoxem je, že tomu, co jsem studoval jako hlavní obor, tedy divadelnímu herectví, se nevěnuji. :-) Už je mi jasné, po kom je vaše dcera Lucie tak všestranně nadaná. Vidíte v ní sebe zamlada anebo vás už „přerostla“? :-) Myslím, že to, jak je všestranná, je trochu dárek z domova, ale na druhou stranu, když to v člověku není, tak s tím nikdo nic nenadělá. Náš syn David je introvert, a i když bezvadně zpívá, veřejně zpívat nechce a jede si po svojí linii. U  Lucie mám radost, že věci, které si vymyslí, dotáhne do zdárného konce a nikdy nic nevzdává, byť jsou to zdánlivě nedosažitelné věci. Jako že se například rozhodne naučit se znakovou řeč a po čtyřech letech studia se zkrátka domluví. Anebo když například střiháme taneční videoklipy, už jsem často jen v roli střihače a režíruje to Lucka. Ta odbornost v řemesle se pak silně projeví ve střihové skladbě klipu, netanečník by to zkrátka tak dobře neustříhal. Takže mě přerostla. :-) Děti by měly přerůstat své rodiče. Mají na to přece tolik času. A od dcerky zpět k tátovi. Veřejnosti jste se dostal do povědomí jako zpěvák, ale také jako herec. Nelákalo vás zůstat u herectví? Natočil jsem asi 30 filmů a celkem mě to bavilo, ale nelíbil jsem se sám sobě jako herec. V hudbě jsem se cítil mnohem volnější a šťastnější. Proto jsem se po škole vydal na dráhu muzikanta v kapelách Marsyas, Turbo, Galapetr, také sám v klubech, nebo teď s Vokobere. Asi

5

N a dac e ž i v ot u m ě lc e

před čtyřmi lety jsem přijal nabídku anglickoitalské filmové produkce, ale jen se mi potvrdilo, že jsem správně tam, kde jsem. :-) Marsyas 2004

Vy jste předsedou od roku 1998, kdo byl před vámi? V době, kdy jsem do SAI vstoupil, se stal předsedou Franta Javůrek a tehdy jsme SAI probudili k životu… Pak se mu ale rozjela práce s výrobou nástrojů zvaných Dobro, a tak jsem se stal „převozníkem“. Kdybyste měl čtenáře stručně seznámit s hlavním posláním této organizace, co byste uvedl? SAI zastupuje muzikanty, zpěváky a autory na institucionální úrovni tam, kde to sami jako jednotlivci nedokáží. Máme za cíl ovlivňovat a zlepšovat podmínky pro naši práci jak v rámci SAI, tak v širší spolupráci s ostatními profesními organizacemi a svazy. A to děláme.

Koketujete s režií, to je velmi zajímavá práce. Jaký je váš nejoblíbenější režisér? Obdivuji filmy pánů Friče a Vorlíčka. A právě s  tou hudební pohádkou studuju jejich režii. Je opravdu co se učit. Vaší sestrou je známá zpěvačka Helena Vondráčková. Zpívali jste si spolu už jako děti? Všechny vzpomínky z dětství a vzájemné spolupráce Helena zašlapala do země. Jako kdyby nebyly. Je to nejsmutnější věc naší rodiny a už nemám touhu se vracet k něčemu, co druhý zadupal svojí sobeckostí pod zem. Trvá to deset let a rodina, kamarádi, spolupracovníci, jsou vláčeni po soudech a pomlouváni za jejího souhlasu v médiích a dokonce i v knihách, které Helena podepisuje. A podepisuje a financuje lži, nepravdy a pomluvy. A tak nechci vzpomínat. Už to odešlo i ze snů. Helena je největší zklamání mého života. Vraťme se k organizaci SAI, k organizaci, která nepřetržitě funguje už přes dvacet let, vznikla tedy těsně po revoluci. Už tehdy jste v ní působil? A jak jste se k této činnosti dostal? Členem SAI jsem od jeho počátků nebyl, ale jak jsem působil na hudební scéně, stal jsem se postupně potencionálním členem. K SAI jsem se dostal paradoxně tak, že jsem byl na jedné ze schůzí Intergramu navržen na zástupce SAI ve výboru Intergramu, tak jsem se rychle stal z vlastní iniciativy členem SAI, abych nebyl zástupcem organizace, která o tom neví. :-) V té době byl SAI spící organizace. A pak už to nešlo nepracovat.

6

Jaký je váš názor na vypalování hudby a stahování po internetu? Neděje se tak proto, že nosiče s nahrávkami nepatří na naše poměry právě k nejlevnějším? Nosič, auto, rohlík... to jsou výrobky, jejichž výroba něco stojí. Zisk je to, co mi zbude při prodeji nad výrobní cenou. Jestliže investice do jednoho CD je 130 Kč (autoři, muzikanti, grafici, lisovna atd.), a to je nejnižší realita, může si přidat vydavatel svoji provizi asi 20 %, prodává CD za 160 Kč. Ale pak dává CD distributorům a  prodejcům, kteří si určují svůj vlastní zisk, podle žádanosti, anebo CD vrátí výrobci jako neprodejné… A oni nechtějí prodávat levné věci… A je problém… Buď draho, nebo nic :-), říkám to hodně zjednodušeně, ale je to celé složité. Ale jestliže si někdo řekne, že auto je moc drahé, a ukradne ho tak, že si ho vypálí ve vypalovačce, tedy samozřejmě obrazně řečeno, pak automobilový průmysl zkrachuje, a „vypálí“ se rohlíky..., a zkrachují i pekaři, opět řečeno s  nadsázkou, tedy kdyby to šlo vypálit. A CD s  hudbou vypálit jde… a krachuje hudební průmysl… Nejde vyrábět něco, co si jiný může ukrást, protože to sice potřebuje, ale je to na něho drahé…A hudba má smůlu, protože se to dá. A tak nejokrádanější profesí v naší zemi jsou autoři, kteří své písničky a texty dávají zpěvákům na jejich CD zadarmo a čekají, až se CD prodá, zatímco zpěvák ty písně může alespoň zpívat a dostávat honorář za výkon na jevišti. Ale katastrofa je, že i ti, co mají platit malé tantié-

my za použití těchto písní na jevišti, se tváří, že je někdo okrádá. A  tak neplatí. Je velký rozpor mezi realitou a tím, co si o tom lidé myslí…

se člověk narodí, taky jednou umře. A smrti se nebojím, vím to. A stáří taky ne. Ale s partou přátel se to táhne určitě líp.

Všimla jsem si, že na internetových stránkách SAI máte i diskuzní fórum, kde odpovídáte na otázky převážně hudebně zaměřených čtenářů. Vzpomenete si na nějakou opravdu kuriózní otázku, kde jste váhal s odpovědí? Ano: jestli se může používat nahrávka a noty při výuce ve škole. Zase příklad dezinformace těch, kteří v novinách a i seriozních plátcích vytvořili dojem, že my autoři jsme se nadobro zbláznili a chceme prostřednictvím našeho kolektivního správce OSA peníze za hraní písní u táboráku a ve školách. Jsou to záměrné dezinformace, které byly a jsou zneužívány v parlamentu, aby se skupinám lidí užívajících naši hudbu v jejich podnikání (hotely, restaurace) vyhovělo, a nemuseli tak platit jako na celém světě za užívání hudby na veřejnosti. A tak si najednou parlament i senát změnily zákon novelou. A pak se lidé dočtou, že snad jsme to my hudebníci, kteří je chtějí okrádat. Je to obráceně a propagandisticky prezentováno, a nás autory a interprety to velmi poškodilo.

Myslíte si, že dnes to mají autoři a hudebníci těžší nebo lehčí než dejme tomu před dvaceti lety? Mají to jiné a asi to tak bude vždycky. To, co kdysi nešlo, teď jde..., a co bylo tehdy jako sen, to je teď samozřejmostí, ale už se nikdy nevrátí ty starý zlatý časy. :-)

SAI je spoluzakladatelem NADACE ŽIVOT UMĚLCE, nadace, jejímiž členy je řada významných umělců, převážně z řad seniorů. Měl jste – nebo máte v životě nějaký svůj velký (ať už žijící či nežijící) umělecký vzor ze starší generace? Zase paradox v mém životě. Václav Voska, který mě učil na DAMU herectví, a Vladimír Menšík, který mi radil, když jsem hrál vedle něho ve svém prvním filmu Panenství a kriminál. Tehdy si mě vzal stranou (byl jsem už studentem DAMU) a říká: „Hele mladej, filmový herectví je o tom, že já ti něco řeknu a ty mi odpovíš. To je všechno.“ A tak to asi bude. :-)

Je máj, lásky čas. O vás se nedočítáme v žádném bulváru, neprovázejí vás žádné skandály, musíte mít tedy šťastné a spokojené manželství. Jak dlouho už jste ženatý? Jsme, jak pozoruji, s manželkou Hanou nějaká výjimka v hudebním programu. Brali jsme se před třiceti lety v kostele svatého Martina ve Slatiňanech, i když KSČ byla proti. A spojuje nás práce, děti a tolerance. Tak možná to je ono. Anebo to tak je v životním počítači naprogramováno a nedá se s tím hnout... :-) Jste zastáncem myšlenky, že pokud funguje rodinné zázemí, funguje i všechno ostatní? Na to není asi paušální odpověď. Všechno souvisí se vším. Rodina, práce, přátelství... a opravdové přátelství v samotné rodině je velepotřebné záhy poté, co si přestanou lidi říkat, jak jeden druhého miluje. :-) Pak začíná rodinný život a jiný druh lásky, té opravdové, kdy si jeden druhého váží a udělal by pro něj úplně všechno na světě. Děkuji za krásnou závěrečnou tečku a  přeji vám hodně osobních i tvůrčích úspěchů. text: Alexandra Stušková, DiS. foto poskytl: Jiří Vondráček a archiv ŽU

Bojíte se stáří? (otázka podaná v souvislosti s nadací) Jsem tak nějak vnitřně smířen s tím, že když

7

talent

A

Šimon

Matouš

niž si to uvědomujeme, talentovaných mladých lidí má naše republika opravdu hodně. Ne všichni však mají dostatek odvahy, ale také třeba i dobré rodinné zázemí, aby se dostali dál, aby se prosadili. Bratrům Michalovým se to daří, jsou mladí, talentovaní, a po počátečních seznamovacích rozpacích jsem zjistila, že i vtipní a veselí. Jsou prostě sehranou dvojicí – a navíc s nevšedními jmény, jakoby už předurčenými ke slávě.

Šimon a Matouš Michalovi Já to – asi ze zvyku – řekla obráceně. Měla jsem použít Matouš a Šimon, neboť Matouš je o malinko starší, viďte? M: Ano, já jsem byl první. (smích) Jsem o rok a půl starší. Než přejdeme k vám samotným, zeptám se na to, co asi vyvstane na mysli mnoha čtenářům – dali vám vaši rodiče opravdu jména podle oné slavné italské dvojice? Š: Já si myslím, že tomu tak není, že to nemá žádný podtext, navíc bychom se museli jmenovat obráceně, kdyby to bylo podle toho. M: Co já vím, tak tátovi se prý jméno Matouš vždy moc líbilo. A bratr Šimon zas tak nějak vyplynul z nápadů našich babiček. Přesto, nesetkáváte se s obdobným názorem, jako je ten můj? Š: Ale ano, skoro pokaždé to někoho napadne. A stejně tak si nás lidi i pořád pletou. Já jsem někdy Matouš, bratr zase Šimon, do toho nás ještě občas nazvou Michal. (smích) Ale jména jsou to pěkná... Čím jsou vaši rodiče? Matouši... a Šimone. M: Oba jsou muzikanti. Táta hraje na housle, máma na violoncello, oba také na tyto nástroje učí hrát malé děti na Základní umělecké škole v Polici nad Metují. Š: Vlastně i nás učili jako malé děti. Vy pocházíte z Police nad Metují? Š: Přímo ne, z takové malé vesničky, Bezděkov

8

nad Metují se jmenuje, to je kousek odtamtud. A narodili jsme se v Náchodě. To děláte té vaší malé vesničce dobré jméno, tamní obyvatelé musí být na vás pyšní. M: (smích) No to nevím, ale ti, co nás znají, tak snad ano. Máte ještě nějaké sourozence? M: (smích) Ne, já jsem rád, že jsme jenom dva. To úplně stačí!

Šimon (2 roky)

Hrajete spolu už odmalička? M: Já myslím, že asi tak od čtyř let. V podstatě jsme už odmalička jezdili na různé soutěže, na které nás rodiče přihlásili, a  tu první, Soutěž houslových duet Filcíkova Chrast, jsme vyhráli, když mně bylo šest a Šimonovi pět. Také hraje-

Matouš, první ocenění

me v klasických komorních hrách, třeba v triu nebo v kvartetu, jeden první housle a druhý druhé. Š: Když máme nabídky na koncert, vždycky tam alespoň jeden duet dáme. Jeden na housle, druhý na violu. Jaký je rozdíl mezi houslemi a violou? Laikovi můžou připadat tyto dva hudební nástroje naprosto stejné. Š: Viola má jiné ladění, je větší než housle, party jsou psané v jiném klíči. Proč jste si oba zvolili jako hudební nástroj právě housle? M: Tak ono to přišlo logicky zcela samo, když táta je houslista. To je vlastně pravda. A ještě někdo v rodině? Děda, babička... Š: To netuším, ale asi před deseti lety zemřel děda z tátovy strany, my už jsme ho moc nezažili, ale ten prý uměl hrát také na housle. No, nemohli jsme všechny geny zdědit jenom po tátovi, táta to musel přece také po někom mít. Ano, také se traduje, že výrazné geny se dědí ob generaci, možná kdyby měl děda dostatek prostoru ke vzdělání, také by byl slavným houslistou. Ale ať už po dědovi nebo po tátovi, velký talent jste rozhodně podědili, jinak byste se nemohli stát absolutními vítězi loňské Mezinárodní rozhlasové soutěže Concertino Praga mladých hudebníků a vítězi v kategorii DUO. Š: Concertino Praga bylo velmi příjemné, od začátku až do konce. M: To je pravda, už když jsme dělali nahrávku do národního kola soutěže, byli všichni velmi milí a ochotní. Poté následoval slavnostní koncert v Rudolfinu, to bylo něco úžasného! A pak festival Concertina Praga v jižních Čechách, ten byl také skvělý, hodně jsme si tam zahráli a potkali se s dalšími vítězi. Vítězství vás oba bezesporu hodně posunulo. Dostanete se tam, kam byste se třeba normálně nepodívali. M: Určitě. V návaznosti na Concertino zrovna teď v červnu pojedeme na evropské turné mladých vítězů. Concertino Praga je totiž napojeno na EMCY (Evropská unie hudebních soutěží

mládeže, pozn.) a přímo od nich pak přichází vítězům soutěží nabídky na turné. Budeme mít asi šest koncertů, po Německu a po Rakousku. Š: Na to se těším. Všichni vítězové se sejdeme v Mnichově, například klavírista bude z Bosny, violista ze Švýcarska... atd. Budeme mít čtyři dny na sehrání a jde se na to. (smích) To není moc, čtyři dny. Š: Ale tak my si to napřed zahrajeme sami, pak ještě s ostatními jednou dohromady a ono to půjde. Když si tak čtu vaše medailonky, to jsou samé soutěže, zahraniční stipendia, významná ocenění, máte vůbec i nějaký čas na zábavu? M: (smích) To ano, já třeba rád hraju různé hry na počítači. Š: Občas vyběhneme ven, zakopat si a tak. M: Ale ona je přece i ta samotná hudba zábavou. Třeba ta, kterou nemusíte cvičit a zahrajete si ji jen tak pro zábavu, pro relax, sami pro sebe. Byl podle vás Niccolò Paganini geniální? M: Řekl bych, že zcela určitě, vždyť v té době měli hudebníci velký problém se nějak uživit. A on se uživil, prosadil se, byl bohatý, určitě byl vynikajícím houslistou, ale také skvělým manažerem. A vy máte nějakého svého manažera? Š: Nemáme, my si tak nějak všechno obstaráváme sami, rozesíláme fotografie a životopisy do programů, a pak nám také hodně pomáhají rodiče. Je nějaká skladba nebo autor, kterého hrajete raději než jiné? M: Já bych jmenoval Bacha, jeho hudba mě hodně oslovuje. Š: (dlouho přemýšlí) To asi nedokážu takto přesně definovat, líbí se mi všechny dobré skladby. Oba studujete na Pražské konzervatoři, ale co bude potom? M: Tak já se už příští rok chystám na Juilliard School of Music do New Yorku, kde budu normálně studovat čtyřleté bakalářské studium. Š: A já ještě rok na konzervatoři a pak ho budu doufám následovat. (smích)

9

talent

To je ale hodně prestižní škola a rozhodně nepatří k nejlevnějším. M: Ano, ani tu sumu nebudu raději uvádět, ale já jsem se tam dostal na stipendium. To jste fakt dobrý. Těšíte se tam? M: První dny po příjezdu budu asi vykulený, ale těším se. V Americe ostatně nebudu poprvé, my tam jezdíme už čtyři roky s bratrem na letní kurzy, takže to tam známe. To sžití nám nedělá až takové problémy, ale co mně nejvíce vadí, to je cesta letadlem, nekonečné hodiny sezení, tam už je to pak dobré... Tak vy utečete našim hezkým českým holkám za americkými... Š: Ty budou brečet, viď? (směje se na bratra) Dokážete si představit, že byste oba žili a pracovali (hráli) v zahraničí? M: Já si to dokážu představit. Proč takto talentovaní lidi utíkají do zahraničí? M: Protože tam je finanční situace naprosto odlišná od té naší. Hraním v oblasti komorní hudby se tady uživit nedá. Dokážete si představit, že byste byli od sebe třeba vzdáleni i tisíce kilometrů? Š: Tak to teď stejně budeme. To nejde, abychom byli pořád spolu. Vy se nechcete prezentovat jako dvojice? Š: To ano, ale oba hrajeme na housle, kdybychom hráli každý na jiný hudební nástroj, to by bylo něco jiného, to by nebyl takový problém, ale takto je to složitější. V podstatě jediná dvojice, která se takto prezentovala, byli Itzhak Perlman a Pinchas Zuckerman, a ti toho pak už taky neměli moc co hrát. M: Je jednodušší, když hrajete i v jiných komorních obsazeních, to pak můžete hrát v podstatě cokoliv. Ale vy hrajete i takto? Š: Ano, hrajeme. Různě v triu, v kvartetu. Jste spolu sehraní? M: Jsme. I když někdy se nějaké překvapení také dostaví. Š: Mně se například jednou stalo, že jsem chtěl

10

během hraní obrátit list a v té rychlosti jsem obrátil dvě stránky najednou, tím vlastně úplně vypadne jedna dvoustrana. Člověk se začne pomalu ztrácet, neví, zda to obrátit či ne, naštěstí se to vždy nějak srovná. Třeba improvizací? Š: To v tomto případě moc nejde. Můžete sice zahrát nějaké harmonické prvky, ale posluchač to většinou pozná. To když třeba hrajete na klavír, tam to jde, tam se to ztratí, ale u houslí ne. Hrajete klasickou hudbu, tedy ji i posloucháte... a kromě ní? Š: Tak určitě posloucháme i jinou hudbu. Například já hodně poslouchám rádio nebo CD. Prali jste se jako malí kluci? M: (smích) Jako koně. Š: (smích) Ale on vždycky prohrál. M: To není pravda. (smích) Dokonce jsem to psal i do maturitní písemky, že jsme se prali jako koně, a paní profesorka mi povídá: „To jsem se ale na vás dočetla věcí.“ Znáte NADACI ŽIVOT UMĚLCE, v jejíchž listech bude tento rozhovor? M: Já si pamatuji, že při vyhlašování Concertino Praga byla zmíněna její nemalá podpora této soutěži. Š: Já ji znám z konzervatoře, vím, že řada studentů jí posílá žádosti o příspěvek na svůj program nebo práci. A většině také vyhověla.

Kluci, co říct závěrem? Matouš brzy odletí do Ameriky, tak já budu držet palce Šimonovi, ať se tam za ten rok dostane také a oba pak společně co nejlépe reprezentujete naši republiku, ve které se rodí tak talentovaní muzikanti, jako jste vy dva. Text: Alexandra Stušková, DiS. Foto poskytl: M. Michal

Výstava se koná pod záštitou primátora hlavního města Prahy MUDr. Pavla Béma. Galerie hlavního města Prahy a Arbor vitae societas Vás zvou na výstavu

ČESKÉ

U M Ě N Í �� � � ��� ��

��. �. — ��. �. � ��� Městská knihovna, Mariánské náměstí 1, Praha 1 (2. patro, vchod z Valentinské ulice)

www.ghmp.cz

otevřeno denně mimo pondělí 10—18 hodin S PODPOROU / WITH SUPPORT

www.arborvitae.eu MEDIÁLNÍ PARTNEŘI / MEDIA PARTNER S

osobnost

Přijíždím na Prosek, část Prahy 9. Vždy jsem si myslela, že je to jen jedno velké panelákové sídliště. K mému nesmírnému úžasu se však podle adresy dostávám do pohádkové ulice plné kvetoucích šeříků, barevných zahrádek a kouzelných domků. Ocitám se v prostředí, kde snad už chybí jen Klárka s proutěným košíkem. V duchu si představuji, jak slézá z půdy a jde mě přivítat. Hrdinka mých dětských seriálů se neobjeví, přesto se branka od jedné zahrádky otvírá... a na prahu stojí babička. Vlídná a usměvavá

Libuše Havelková Ale i tato milá babička byla kdysi malá holčička... a tak to vezmeme pěkně od začátku. Paní Libuše Havelková, rodným příjmením Drboutová, se narodila 11. května 1924 v Českých Budějovicích. Tatínek zemřel, když jí bylo pouhých šest let, paní Libuše na něj krátce zavzpomíná. „Tatínek byl obchodníkem, měl malý koloniál se smíšeným zbožím. Sbíral také známky a všelijaké různé věci, ale bohužel se dost zadlužil, a tak když zemřel, maminka měla co dělat, Dětství aby obchod společně s mým starším bratrem, který se tam také vyučil, udržela. A ještě se k tomu starala o nás, o tři děti.“ Malá Libuška měla totiž ještě dva bratry, o deset let staršího Vladimíra a o dvanáct let staršího Karla. Rozmazlovali ji nebo spíše učili lumpárnám? Paní Havelková se zasměje: „Spíše lumpárny, hlavně Vláďa, který mě měl vlastně na starosti, protože maminka byla celý den za pultem a k tomu měla ještě domácnost, takže moc toho času

12 12

neměla. Ale místo toho aby mě vychovával, dělal lumpárny. Jednou třeba dostal k Vánocům takovou svítící baterku s přepínáním na různé barvy. My jsme bydleli v menším poschoďovém domku a já spávala nahoře. Maminka chodila spát až později, když už měla všechno hotovo, a  Vláďa tam jednou za mnou potichu s tou baterkou přišel a svítil si s ní různě do pusy, pod bradu, no vypadalo to strašidelně. Já vám tak křičela, že maminka vyběhla celá vyděšená nahoru a bratr dostal pěkný pohlavek.“ (smích) Maminka paní Havelkové měla příbuzné v Praze a ti jí našli byt v Karlíně. V roce 1933 se tedy společně se třemi dětmi přestěhovala do Prahy. Malé Libušce bylo v té době devět let. Po

ukončení základní školy se v roce 1942 přihlásila ke studiu na pražskou státní konzervatoř. „Já jsem původně moc toužila po zpěvu a také jsem zpívala, kde jsem mohla. V různých sborech, na vystoupeních, i v rozhlasovém sboru Jana Kühna. Také se mi moc líbily opery. S mojí kamarádkou jsme často chodívaly na operní představení, ale samozřejmě tzv. na bidýlko, za pět korun, protože na víc jsme neměly. Po čase mě to trošičku přešlo, protože jsem objevila veršované hry, od Shakespeara, od Moliéra a jiné podobné, a to mě tak zaujalo, že jsem si je dokonce tajně v koutku přeříkávala a některým monologům se učila i nazpaměť. Zpěv bych mohla těžko studovat, doma Mladá Libuška jsme neměli ani klavír, a aby mě maminka dala někam učit, to bylo naprosto vyloučené. Nebylo peněz, a když tak nad tím přemýšlím, dodnes nechápu, jak to maminka tehdy všechno zvládala. No a tak mě napadla ta konzervatoř, byla to státní škola, neplatila se, a i maminka pro ni měla celkem pochopení.“ Na státní konzervatoř nebyla „slečna Drboutová“ určitě ale přijata jenom proto, že škola byla bezplatná, ale určitě také proto, že se u ní musel nějaký ten talent projevit. „Tak snad ano,“ usměje se dnes paní Havelková. Němci však školu brzy zavřeli. „Ano, bylo to někdy uprostřed studia, myslím, že ve třetím ročníku. Byla jsem spolu s ostatními jako ročník 1924 nasazena do Reichu. (na nucené práce, pozn.) Nejdříve do Berlína, kde jsme dělali ve fabrice takové ty různé podřadné práce, pak ale přišly na Berlín obrovské nálety, skoro každou noc se muselo chodit do krytu, a tak nás jednou se vším všudy, se stroji i s Němci, přestěhovali na venkov, do solných dolů. Tam jsme fárali 600 metrů pod zem, každý den ráno dolů a večer nahoru. V takových obrovských slujích jsme vyráběli součástky do letadel. Alespoň tam byl klid, žádné nálety. Ale i tak to bylo svízelné.“ Vezměte to z té lepší stránky, povídám paní Havelkové a seznamuji ji s dnešním moderním vznikem solných lázní, za které lidé ještě platí. „Tak vidíte, my jsme tam měli vlastně takové

lázně,“ reaguje se smíchem paní Havelková. I přesto, že jsme ukončily válečné téma zvesela, přeneseme se raději k osvobození. Do května roku 1945. Paní Libuše se vrátila zpět do Prahy a konzervatoř dokončila. „Na nic jsme nečekali, sešli jsme se hned v květnu v 45., všichni z toho ročníku: Oldřich Musil, Radovan Lukavský, Jaromír Pleskot, Věra Motyčková, Luděk Kopřiva, Erik Zámiš, Václav Špidla, tatínek dnešního politika Vl. Špidly, byla tam Dáša Veselá, Vlasta Vlasáková, ty zůstaly potom v Ostravě... no prostě všichni, kdo jsme se znali. Společně jsme zabrali budovu Unitárie v Karlově ulici (dnešní divadlo Ta Fantastika, pozn.), to se tak dělalo, prostě kde bylo volno, tam se šlo. Kluci to tam dokonce i  během noci hlídali, aby bylo divadlo jen naše... a tam jsme pak začali hrát.“ Měsíc nad řekou

s V. Vlasákovou a R. Lukavským Své Studium na DAMU ukončila mladá herečka předčasně, v roce 1948, a nastoupila do Státního divadla v Ostravě. „Nejdříve jsem ale odmaturovala na konzervatoři a pak jsem začala studovat na DAMU,“ uvádí paní Libuše věci na pravou míru a v časové etapě pokračuje. „My jsme z toho ročníku byli všichni už tak nějak víc dospělí, protože válka nám přece jen pár let ukradla, kluci dostávali dokonce i angažmá, například Lukavský nebo Pleskot. A tak jsme někteří to studium prostě předčasně ukončili a s celou velkou skupinou – ve které byli již jmenovaní Oldřich Musil, Dáša Veselá, Vlasta Vlasáková, Luděk Kořiva, ale také třeba Vašek Lohniský se svojí ženou Zorkou Jirákovou a další – jsme dostali angažmá v Ostravě. Šli jsme tam jakoby trošku na vyučenou, neboť tehdejší šéf ostravského divadla Antonín Kurš měl za úkol nás tak trochu převychovat, poněvadž jsme byli podezřelí, že děláme něco příliš samostatného. Jenže naše skupinka se i nadále scházela a  kula různé pikle. Avšak časem nás soubor mezi sebe přijal a   všichni jsme splynuli v jedno. Byla to krásná a šťastná léta.“ Paní Havelková má na Ostravu i jiné než jen

13 13

osobnost

V angažmá u E. F. Buriana

V roce 1960 přešla Libuše Havelková do pražského Národního divadla, kde působila až do svého odchodu do důchodu v roce 1990. Jak se člověku podaří dostat se do Národního divadla a jak na své přijetí vzpomíná paní Libuše? „Jednou mě vyzvali, to byl šéfem činohry ještě Otomar Krejča, abych se šla představit, jakože na zkoušku. Tehdy byly úřadovny ještě v Kolowratském paláci, dnes je to tam krásně zrestaurované, ale v té době to byly takové kumbálky a v nich každý kus nábytku odjinud... Krejča seděl za stolkem na své židli a mě posadil na takové staré kanape, nevím, čím to bylo vycpané, ale když si do toho člověk sedl, seděl prakticky na zemi. (smích) A tak jsem tam tak seděla a zespoda k němu vzhlížela... on na mě zase seshora shlížel a zeptal se mě, co bych jako chtěla hrát. Já jsem mu odpověděla, že nevím, že to nezáleží přece na mně, co bych chtěla, ale na něm, no a on mi tedy ,seshora‘ udělil několik hostování. Hrála jsem pak například mámu Francka v Maryši, velkou příležitost jsem dostala i v záskoku za paní Schneiplflugovou, která onemocněla, zrovna když se měl hrát Gogolův Revizor, a já ji pak zaskočila v roli Hejtmanky. Tehdy jsem to nastudovala snad už za týden, na zkoušky mi chodili pomáhat i Láďa Pešek s Janem Pivcem, ač nemuseli, protože oni už to měli dávno nastudované. Oba to byli vynikající herci i kolegové, ráda na ně vzpomínám.“ Ladislav Pešek byl prý hodně divoký? Paní Havelková se zasměje a hezky jeho povahu pojmenuje. „No ano, byl takový temperamentnější. Ke mně ale vždy ve vší slušnosti.“ A pan Pivec? „Ten se ke mně

divadelní vzpomínky. Velmi často vystupovala také v ostravském rozhlase, kde se seznámila s hudebním skladatelem Svatoplukem Havelkou, který tam působil jako hudební referent. Vzali se a narodily se jim dvě děti. Dcera Daniela a o tři roky později syn Ondřej, dnes známý herec a hudebník. Ten se narodil už v Praze, kam se rodina po pobytu v Ostravě přestěhovala. V Praze získala paní Havelková angažmá v Divadle E. F. Buriana, kde působila devět sezón a  kde si zahrála pěkné divadelní role, mj. paní Millerovou v Haškově Švejkovi nebo Lucy v  Brechtově Žebrácké opeře. Manželství Havelkových se však po dvanácti letech rozpadlo a paní Libuše jako by šla ve šlépějích své maminky, i ona vychovávala děti sama. Proč už se nevdala? „Já jsem tak nějak nebyla do světa, nebo do větru, nebo jak to mám nazvat, vždy jsem se cítila spíš upozaděná, a ty muže jsem ani nijak Veselé paničky nevyhledáWindsorské s J. Pivcem vala,“ odpoví... Se synem Ondřejem (tehdy na vojně)

14 14

Šumař na střeše s L. Peškem

také choval hezky, hrála jsem s ním několikrát. Dokonce mám od něj schované i nějaké dopisy. V Národním divadle jsem poznala spoustu ,krásných‘ a zajímavých lidí, s některými jsem si dopisovala až do jejich smrti. Ráda bych ještě vzpomenula i na Zdeňka Štěpánka, hereckého mistra, se kterým jsem měla také to štěstí si několikrát zahrát.“

výrazná herecká osobnost, mimořádný talent. „Paní profesorka“ mi odpoví: „Talent, co je to talent? Především nebát se vystoupit na veřejnosti, mít fantazii, představivost, samozřejmě mít paměť, být osobitý. Ti, kdo jsou osobití, ti se uplatní. Je také řada těch, kteří zmizeli, a já ani nevím, co s nimi dneska je.“

Paní Havelková nejenže poznala v Národním divadle spoustu krásných lidí, ale vytvořila zde i spoustu krásných rolí, za všechny jmenujme např. Kordulu ve Strakonickém dudákovi, Kláskovou v Lucerně, pannu Čipernou ve hře Veselé paničky windsorské, dohazovačku Jente v  Šumaři na střeše ad. Ve Zlaté kapličce hostovala ještě i chvíli po odchodu do důchodu. „To už jsem jen dohrávala, co tam bylo. Tehdejší šéf Ivan Rajmont mi sice sliboval, že si ještě něco zahraju, ale už k tomu nedošlo, neboť měl jiné starosti. Já jsem pak ale ještě dostala nabídku na hostování i z mosteckého divadla, kde jsem hrála Babičku od Boženy Němcové, pak mě pozvali také k  Wolkrům, ještě když to bylo mládežnické divadlo (dnešní Divadlo v  Dlouhé), a  tam jsem také hrála Babičku od Němcové, a  pak jsem ještě hostovala v několika inscenacích v divadle v  Mladé Boleslavi.“

Paní Havelková talent měla, čehož si všiml také film. První výraznější roli, postavu Toničky, dostala v roce 1956 od svého spolužáka režiséra Jaromíra Pleskota ve filmu podle románu Marie Majerové Robinsonka. Do konce 50. let se pak objevila ještě v několika menších rolích. Za všechny jmenujme bufetářku ve filmu Florenc 13. 30 nebo zpívající prodavačku v Králi Šumavy. Film se natáčel v drsném, ale krásném šumavském prostředí, a tak jako má spoustu příznivců, má i řadu odpůrců. Pomiňme ale jeho politický podtext a věnujme pozornost skvělým hereckým postavám. Paní Havelková byla jednou z nich, byť se mihla až v samotném závěru. „Ten film se točil opravdu v pohraničí, byly to autentické záběry, včetně těch starých baráků, a mě na tu Šumavu dopravovali z Prahy takovou starou rachotinou, já myslela, že ani nedojedeme, tak mi bylo v tom autě špatně,“ vzpomíná paní Havelková na minutu záběru a hodiny cesty, a přidá další „historku z natáčení“. „Na úplném konci filmu mám scénu, jak zpívám v okně. Tu písničku jsem improvizovala, čili jsem si ji sama vymyslela, bylo to něco ve stylu à la Valdauf, a skladatel hudby celého toho filmu byl pak ze mě úplně nešťastný, protože nemohl na závěr chytit zpět tóninu, která se celým filmem nesla. Byla to totiž naprosto odlišná melodie.“ (smích)

Velmi významná je také pedagogická činnost paní Havelkové. Už v roce 1952 začala učit na DAMU, v 70. a 80. letech byla docentkou a proděkankou. K jejím studentům se řadí dnes velmi známá a populární herecká jména: Hana Maciuchová, Dana Kolářová, Jaroslav Satoranský, Jiří Lábus, předčasně zesnulí Petr Svojtka či Jiří Hrzán... a řada, řada dalších. Výuku na DAMU ukončila zároveň s odchodem do důchodu, ale poté se ještě věnovala studentům na pražské konzervatoři. Zajímá mě, zda se dá už takto při výuce rozpoznat budoucí

Paní Havelková nehrála jen ve filmech politických, ale také ve filmech oscarových, tedy přesněji řečeno v jednom, ale stejně, kdo z českých herců se může pochlubit, že hrál v oscarovém snímku. Ano mám na mysli Ostře sledované vlaky, kde dostala poměrně větší roli manželky přednosty stanice. Tušil vůbec někdo ze zúčastněných tak významné ocenění? „To jistě ne. Režisér Menzel byl tehdy ještě takový klučíček, strašně mladý a milý, stejně jako Vašík Neckář. Prostě se ten film přihlásil a podařilo se. Já sama jsem k tomu moc nepřispěla, svého výkonu si zas až tak nevážím, ale film je to pěkný a jsem

Babička od Boženy Němcové

15

osobnost

pyšná, že jsem v něm mohla hrát.“ K dalším významným filmům, ve kterých paní Havelková hrála a které určitě stojí za připomenutí, se řadí snímky Václava Kršky Osení (1961) a Poslední růže od Casanovy (1966), film Karla Kachyni Noc nevěsty (1967) či známý muzikál Ladislava Rychmana Starci na chmelu (1964). Z novějších filmů pak komedie Jaroslava Soukupa Jak ukrást Dagmaru (2001), kde byla paní Havelková obsazena do jedné z hlavních rolí. Zatím posledním filmem, ve kterém účinkovala, je snímek producenta Tomáše Magnuska Pamětnice, kde hraje jednu ze spolužaček školního srazu. Chystá se i druhý díl a s paní Havelkovou se, pokud to zdraví dovolí, samozřejmě opět počítá. „Když nebude vadit, že jsem už tak stará, chodím o holi a trošku se motám, tak uvidíme,“ reaguje herečka úsměvně na nejnovější nabídku. A od filmu přejděme konečně k televizi. Médiu, které poskytlo paní Havelkové formou televizních seriálů, pohádek i povídek nevyčíslitelný počet rolí tetiček, sudiček, ale i zralých žen a babiček. Za všechny uveďme seriál z roku 1975, Nejmladší z rodu Hamrů, který lámal svého času rekordy ve sledovanosti a kde dostala paní Havelková výraznou hereckou příležitost. „To byla nádherná a velká role. Hrála jsem tam vlastně ženu od středního věku až po smrt, protože úplně v závěru umírám. Maskéři odvedli opravdu dobrou práci.“ Nejmladší z rodu Hamrů

Dalším, mým nejoblíbenějším dětským seriálem, bylo Tajemství proutěného košíku (1977), seriál podle scénáře spisovatelky Markéty Zinnerové mistrně zachycuje vztahy mezi dětmi, rodiči a prarodiči. Paní Havelková zde hrála babičku hlavní hrdinky seriálu, Klárky, kterou mile ztvárnila tehdy populární dětská herečka Miriam Chytilová. Tajemství Určitě nesmíme zaproutěného košíku pomenout ani na se-

16

riál všech seriálů Byli jednou dva písaři. „Byla jsem velmi šťastná, když mi tam nabídli účinkování. Ve skvělém hereckém obsazení v  čele s Miroslavem Horníčkem a Jiřím Sovákem. Ten byl neuvěřitelný! On byl velký vypravěč, a vždy když se muselo někde na něco čekat, tak se vytvořila skupinka a Sovák v ní samozřejmě nemohl chybět. A pustil se do vyprávění. Vymýšlel si neuvěřitelné věci a  my se řehtali od rána do ve- Byli jednou dva písaři čera. Já jsem ho znala dobře ještě i z dob, kdy nebyl tak slavný, neboť jsme spolu byli v angažmá u E. F. Buriana, a také jsme spolu často jezdili na zájezdy.“ Paní Havelkovou můžeme vidět i v seriálu z  kriminálního prostředí Panoptikum města pražského a rovněž v Hříšných lidech města pražského. V osmdesátých letech jí pak byla doslova na tělo napsána krásná role učitelky Božetěchové v jednom z nejsledovanějších českých seriálů My všichni školou povinní. K její významné televizní tvorbě bezesporu patří také již zmíněný nespočet rolí pohádkových sudiček, tetiček a babiček. Má ona sama ráda pohádky? „To víte, že mám. Moc ráda jsem je hrála.“ Krásnou práci dostala také např. při dabingu večerníčku Broučci od Jana Karafiáta. Většina herců bývá časem tzv. zaškatulkována do rolí. Někdo je vyloženě na kladné, někdo na záporné. Paní Havelkovou si v záporné roli představit nedokážu. „Ale ano, i taková role byla. Třeba v jednom díle seriálu Nemocnice na kraji města jsem hrála advokátku, ne zrovna kladnou roli, teď v nedávno opakovaném seriálu Byl jednou jeden dům mám scénu s Karlem Högerem, která také není příliš kladná, ale asi nejvýraznější byla moje role v jedné bakalářské povídce, kde jsem hrála sousedku mladých manželů, kteří nemohli mít děti, a já tam jejich adoptované holčičce říkám: ,Ty nejsi jejich holčička, oni si tě vzali za vlastní.‘ A to se mi pak třeba i přihodilo, že jsem šla do restaurace na oběd a vrchní mi povídá: ,Jak jste to mohla udělat, paní Havelková...‘ Je pravda, že lidé si vás s role-

mi často ztotožní a určitým způsobem i zařadí, a pak když dojde náhle ke změně, tak to špatně vstřebávají.“ Mimochodem, jak se dívá herečka Libuše Havelková na dnešní seriály? „Upřímně řečeno, já je moc nesleduji, dělá se to teď všechno nějak rychle. Dokonce když mě přišli oslovit s nabídkou menší role do jednoho dlouhodobého seriálu, tak já ani nevěděla, do čeho jdu, protože jsem ho neznala. Oni pak chtěli tu roli ještě i nějak rozvíjet, ale já jsem jim řekla, že to už stačí.“ (smích) Paní Havelková s láskou a citem moderovala také televizní pásmo pro malé diváky – Kouzelnou školku a Kuřátka. „Kuřátka byla první, to bylo povídání u stolu a pak se z toho udělala Kouzelná školka. Byla to hezká práce, děti jsou vděčné publikum.“ Jsem přesvědčena, že děti ji poznávaly i na ulici. „To víte, že poznávaly, v tramvaji, v metru, na ulici, všude. To se třeba stalo, že jsem zachytila takový ten nesmělý a zvídavý pohled dítěte, podívala jsem se na ně, ono se otočilo zpět a za chvilku se podívalo znovu. Tak jsem mu zamávala a někdy i řekla: ,Ahoj , známe se, viď?‘ ,Ano,‘ odpovědělo. Anebo jednou ke mně přišla jedna malá slečna a přinesla mi bonbón, celý urousaný, ulepený, ale chtěla mi udělat radost.“ Pásma pro děti, film, televize, divadlo, pedagogická činnost, bylo toho hodně, co všechno tato usměvavá herečka zvládla. Také často natáčela na CD povídky a pohádky, do toho spousta besed a zájezdních představení, někdy sama, někdy se svými hereckými kolegy. Hodně cestovala také se svým pamětnickým pořadem Paměti babičky Kavalírové. A své paměti může vyprávět i svým čtyřem vnoučatům. „Ne, už jich mám pět,“ opravuje mě babička Havelková. „Od dcery Daniely mám Honzu a syn Ondra, ten mi dal hned čtyři vnoučata. Terezku, Vojtu, Rozárku... a teď ještě Marečka, kterému je přes rok,“ a pyšně mi ukazuje fotografie všech svých vnoučátek. A aby těch dětí nebylo málo, přes arcibiskupskou diecézi si ještě adoptovala na dálku chlapce z Ugandy. „Je to už moje druhá adopce, ten první chlapec se s rodinou někam odstěhoval, tak jsem přijala dalšího. Je to poloviční sirotek, jmenuje se Regan a do školy chodí asi čtvrtý rok. Píše mi pravidelně dopisy a jedna moje známá mi je

překládá. Ale řeknu vám, od té doby, co jsem ho adoptovala, mi chodí pořád nějaké další nabídky, už je toho opravdu hodně. Co já toho můžu z toho důchodu udělat?“ Paní Havelková je taková dobrá duše, radím jí, ať už na to nereaguje. Tyto nadační žádosti by se měly posílat na úplně „jiná místa“. Jak jste si jistě spočítali, paní Libuši Havelkové bylo letos v květnu úctyhodných 86 let. Ven už moc nechodí, vychází jen na zahrádku, a ta je opravdu krásná. Když jsme spolu sepisovali toto povídání, právě v ní kvetly šeříky. Růžové, bílé, fialové… Sluníčko svítilo, všude to krásně vonělo, vůbec se mi nechtělo domů. „Tak si utrhněte i na cestu..., kolik chcete!“ volala na mě ještě ode dveří „babička Havelková“... a já si pak při cestě k autu, s náručí plnou vonících šeříků, připadala jako malá Klárka.

V roce 1981 byla Libuše Havelková jmenována Zasloužilou umělkyní V roce 1995 obdržela Libuše Havelková SENIOR PRIX. Cenu, kterou každoročně uděluje NADACE ŽIVOT UMĚLCE jako poděkování za dlouholetou uměleckou činnost.

text: Alexandra Stušková, DiS. foto: Vladimír Stuška a archiv paní Havelkové

17

kultura

T

rávit léto v Praze není pro mnohé příliš lákavou představou.

Pokud však chcete na starosti všedního dne v průběhu

léta zapomenout, nemusíte „chodit daleko. zveme vás na Letní

scénu D ivadla Ungelt, která se nachází pod otevřeným nebem, Marta Kubišová

v kouzelném prostředí hradčanského Nového Světa nedaleko

Letošní letní scéna začíná a končí blokem koncertů nazvaných Marta Kubišová a její hosté. Budou jimi: Marie Rottrová (14. června), Petra Janů (15. června), Richard Krajčo (16. června), Kamil Střihavka (17.   června), Václav Neckář (18.  června), Hana Hegerová (16.   srpna), Věra Špinarová (17.  srpna), Lucie Bílá (18. srpna), Aneta Langerová (19. srpna) a Jiří Schmitzer (20. srpna). Recitály na Letní scéně jsou jedinečné svou neformální a přátelskou atmosférou. Zpěváci letos poprvé vystoupí za doprovodu hudební skupiny Petra Maláska nebo Karla Štolby! Večery slovem provází Milan Hein. I letos v rámci večerů zazní nejslavnější hity Marty Kubišové, host zazpívá vždy blok svých písní.

Lorety. Od 14. června do 20. srpna tam můžete divadelní

představení či koncert navštívit téměř denně!

nelehkých. Obě ženy se útěkem vypořádávají se svou složitou životní situací. Útěk se pro ně stane cestou jedné lidské bytosti k  druhé a  návratem k  sobě samotným. Hru Na útěku můžete na Letní scéně Ungeltu vidět 20. června a poté 1.–6. a 9.–13. srpna.

Na útěku

V úsměvné „jevištní roadmovie“ o útěku dvou žen můžete na Letní scéně v režii Ladislava Smočka vidět Janu Štěpánkovou a Zlatu Adamovskou. Ve Francii slavila tato hra velký úspěch. S francouzskou lehkostí vypovídá o  věcech

18

Šest tanečních hodin v šesti týdnech

Již čtvrtým rokem bude na repertoáru Letní scény strhující herecký duet o lidské opuštěnosti a nikdy neumírající naději Šest tanečních hodin v šesti týdnech, ve kterém se divákům představí Chantal Poullain v roli opuštěné Lily Harrison, která si najímá učitele tance v podání Oldřicha Kaisera. Díky neutuchajícímu diváckém zájmu se blíží již třístá repríza této inscenace! Na Letní scéně bude hra uvedena ve dnech 21.–27. června.

Komedie Ledňáček měla svou světovou premiéru v roce 1977, českou pak předloni v Divadle Ungelt. Jednoduchá zápletka hry je kořeněna přesně odměřenými dávkami ironického anglického humoru. Po padesáti letech se setkává slavný spisovatel (František Němec) se svou dávnou láskou (Alena Vránová) v naději, že se k němu čerstvá vdova vrátí a že spolu prožijí zbytek života. Je tu ale ještě komorník (Petr Kostka), který se stárnoucím sirem strávil celý život… František Němec za roli sira Cecila získal Cenu Sazky a Společnosti Divadelních novin za nejlepší herecký výkon v sezóně 2007/2008, bez ohledu na žánr. Všichni tři herci byli za své účinkování v  této inscenaci nominováni na Cenu Thálie 2008. Letní scéna hru uvádí od 28. června do Ledňáček 2. července. Origami

roslav Etzler, Martin Štěpánek a Vilém Udatný. Na Letní scéně je hra k vidění 21.–25. července. Jeffreymu je šoufl, to je tragikomický příběh o slavném britském žurnalistovi a  alkoholikovi Jeffrey Bernardovi. V  Londýně v  této hře exceloval Peter O’Toole, představení se tam díky ob-

Jeffreymu je šoufl

Na repertoáru bude letos ve světové premiéře uveden příběh o lásce, vášni, zlu i naději Origami. Ve španělské hře s tajemnou kriminální zápletkou se představí Vilma Cibulková, Helena Dvořáková, Pavel Batěk a  Vojtěch Kotek. Režie se ujal sám autor hry Carlos Be, který je i přes své mládí ve Španělsku slavnou divadelní osobností. Ústředním tématem jeho děl je člověk se všemi svými vášněmi, touhami, zoufalstvím i láskou. V roce 2006 za tuto hru získal prestižní ocenění Premi Born. Hra Origami je na programu Letní scény ve dnech 6.–9. a 12.–16. července. Hra Láskou posedlí byla poprvé uvedena v roce 1983 v San Franciscu, o rok později byla nominována na Pulitzerovu cenu, v roce 1985 pak vznikl stejnojmenný film. V Čechách se na divadelních prknech objevila již několikrát. Děj se odehrává během jednoho podvečera v motelu v Mojavské poušti. Před diváky se rozkrývá osudový milostný vztah plný tajemství, zvratů a  mnohoznačností. Hrají: Vilma Cibulková, Mi-

Láskou posedlí

rovskému diváckému ohlasu dočkalo přes tisíc repríz! Autor – Jeffrey Bernard se proslavil svými (ne) pravidelnými sloupky ze života „na dně“, které psal pro britský týdeník Spectator, v nichž týdně popisoval své eskapády, jež jej dovedly až k léčení z alkoholismu. Divadlo Ungelt hru uvádí s Oldřichem Kaiserem v  hlavní roli. V  dalších rolích účinkují K. Kaiserová, R. Novák a J. Hanuš. Hru můžete na Letní scéně shlédnout ve dnech 26.–28. července.

Všechna představení začínají v 19.55 hodin. Vstupenky lze zakoupit v Divadle Ungelt a síti Ticket Art. Činohra stojí 290–420 korun, recitály 340–580 korun. Studenti, senioři (ve věku 65 a více let), držitelé průkazu ZTP a průvodci ZTP/P v den konání představení přímo na Letní scéně mohou na vybraná místa zakoupit vstupenku za 100 Kč (činohra) a 200 Kč (recitál). Vozíčkáři a držitelé průkazu ZTP/P mají vstup zdarma (počet těchto míst je však omezen). Přejeme Vám příjemně prožité léto! Kontakt: Letní scéna Divadla Ungelt, Nový Svět, Praha 1, tel.: 603 162 061; Divadlo Ungelt, Malá Štupartská 1, Praha 1, tel.: 224 828 082; email: [email protected]; web: www.letniscena.cz.

19

krásy naší země

Letecký pohled s katedrálou sv. Štěpána

Litoměřice – královské město Měsíc květen patří k těm nejkrásnějším. Je spojen s osvobozením naší vlasti, s kvetoucí krajinou, hřejivým sluníčkem, je spojen také s láskou... a ta nás provázela po celou dobu naší návštěvy města Litoměřice. Města, jež je velmi úzce spjato se jménem Karla Hynka Máchy. A k Máchovi neodmyslitelně patří

Máj...

Město Litoměřice se nachází na jižním úpatí Českého středohoří, na soutoku řek Labe a  Ohře. Díky hojnosti přírody a teplým klimatickým podmínkám došlo k prvnímu osídlování této krajiny již v mladší době kamenné, tedy zhruba 4500–3600 let př. n. l. My však tak hluboko do historie nepůjdeme. Pozastavíme se „až“ u letopočtu 1219–1228, který souvisí se vznikem královského města Litoměřic – jednoho z nejstarších měst naší republiky. Své dominantní postavení si pak mezi městy celé severní poloviny Čech udrželo až do 17. století. Důkazem je i množství práv a privilegií, jimiž je různí čeští panovníci, včetně Karla IV., obdařili. Z nich nejzávažnější bylo právo skladu a právo mílové, kterými se mohlo pyšnit opravdu málokteré z tehdejších českých měst. Právo skladu znamenalo, že každý obchodník, který plul po Labi, musel své zboží v Litoměřicích vyložit a tři dny na zdejším trhu nabízet, teprve potom mohl ve své cestě pokračovat dál. Právo mílové, které mělo na severu Čech kromě

20

Litoměřic už jen město Most, znamenalo, že v okruhu jedné české míle nesměla být provozována jakákoliv výdělečná činnost (řemeslo, hospoda apod.). Velikost české míle sice kolísala, ale bývala i 10,5 kilometru. Litoměřice byly a jsou významným městem nejen co do hospodářství, ale také například v  oblasti stavební architektury. Ve městě nalezneme skvostné stavby z doby gotické, renesanční i barokní. Téměř všechny se nachází v  historickém jádru města, na Mírovém náměstí, jež bylo roku 1978 vyhlášeno městskou památkovou rezervací. Z 256 objektů je jich 104 zapsáno na státním seznamu nemovitých kulturních památek. Jistou pozoruhodností je i  to, že některé z gotických domů ve městě jsou jedněmi z nejstarších trvale obývaných domů v rámci celé České republiky. Významnou stavbou města je radnice, postavena ve stylu saské renesance. Najdeme na ní řadu prvků blízkých gotice. Nyní hostí místní vlastivědné muzeum. Městský úřad v Litoměřicích sídlí v  domě „Kalich“ zvaném též „Pod Bání“. Tento dům byl dlouhá léta ve vlastnictví rodu Mrázů z Milešovky, kteří patřili v 16. století mezi nejbohatší lidi ve městě. Dům „Kalich“

Cestovní kanceláře nabízejí lákavé dovolené i poznávací zájezdy téměř po celém světě. Kdo má dostatek financí, může si bez problémů zaletět skoro do všech koutů planety. Zná však člověk zajímavé kouty a zákoutí své vlastní země? Česká (a také Slovenská) republika má tolik přírodních krás, historických památek, měst a vesnic, že určitě stojí za to je navštívit. A nebudete k tomu potřebovat ani drahou letenku… ani vízum. Jako většinu litoměřických renesančních staveb jej postavil Ital Ambroggio Balli. Na střeše domu se nachází zvláštní vyhlídková terasa známá jako litoměřický kalich, která kdysi sloužila svým pánům k odpočinku i schůzkám při víně. Dům má nyní empírovou průčelní fasádu, zjednodušenou v 50. letech 20. století. Další renesanční dům „Černý orel“ sehrál významnou roli v  16. století, v době povstání panstva proti Ferdinandovi  I. Pochází od stejného stavitele jako dům Pod Bání, avšak na rozdíl od něho si uchoval Dům „Černý orel“ původní vzhled se skvostnými sgrafity. Další zajímavou stavbou je dům U Pěti panen, který postavil okolo roku 1725 Octavio Broggio, čelní tvůrce litoměřického baroka, pro jednoho ze svých polírů. Patří mezi naše nejkrásnější barokní měšťanské domy. V rohu náměstí pak nalezneme původně gotický, nyní barokní děkanský kostel Všech svatých s renesančními stanovými střechami. Postavil jej opět Octavio Broggio, tentokrát se svým otcem Guiliem. U kostela stojí dosud zachovaná gotická městská věž. Vrchol tvorby Octavia Broggia pak představuje kostel Zvěstování Panny Marie; jedná se o barokní stavbu, jejímiž původními vlastníky byli jezuité. V jeho blízkosti stojí od téhož stavitele barokní budova jezuitského semináře a koleje. Opět barokní stavbou Octavia Broggia je minoritský, původně dominikánský kostel sv. Jakuba. Za zhlédnutí stojí i dílo stavitele Jana Kocha

Litoměřické náměstí

z Ústí nad Labem, kapucínský kostel svaté Ludmily. Nádherných kostelů má město Litoměřice opravdu hodně, stačí si jen vybrat... a tiše vejít. Třeba do kostela svatého Vojtěcha, jehož stavba je poprvé zmiňována již v roce 1363! V letech 1703 až 1708 jej pak Octavio Broggio barokně přestavěl, patrně podle návrhu svého otce Giulia. Od roku 1655 je v LiKostel sv. Vojtěcha toměřicích zřízeno biskupství, jehož součástí je rovněž barokní biskupská rezidence, barokní kanovnické domky se secesní kulisovou fasádou a věž katedrály, postavená již v novobarokním slohu v letech 1883 až 1889 litoměřickým stavitelem Franzem Sanderem, podle návrhu vídeňského architekta Heinricha Ferstela. Každé významné město má i své divadlo. To litoměřické vzniklo již roku 1822, nese název Městské divadlo Karla Hynka Máchy a patří mezi vůbec první kamenná divadla u nás. Budova divadla je empírová a v 80. a 90. letech 20. století prošla rozsáhlou rekonstrukcí. Z novostaveb města bychom pak mohli poukázat například na architektonicky cennou budovu základní školy v ulici Boženy Němcové, Hospic svatého Štěpána či dům Johannahof v Palachově ulici. Technicky a architektonicky cenný je také starší Tyršův most přes Labe, ale i nový most Františka Chábery. Důležitým střediskem živé kultury ve městě je Kulturní dům v Litoměřicích, který nahradil původní nevyhovující objekt „Na hrádku“ v prostorách bývalého Litoměřického hradu. Konají se zde koncerty, plesy, výukové kurzy,

21

krásy naší země

semináře a další společenské akce. Expozici k dějinám města a celého Litoměřicka nabízí Vlastivědné muzeum v Litoměřicích. Nezapomeňte se zastavit také v Severočeské galerii výtvarného umění, jejíž výstavní síň pravidelně nabízí ke zhlédnutí práce významných českých i zahraničních umělců, navíc je zde i stálá expozice naivního malířství, největší expozice tohoto druhu umění v České republice. Součástí galerie je i Muzeum litoměřické diecéze. Litoměřice jsou návštěvníkům známé také například hudebním festivalem Litoměřické varhanní léto, konaném každoročně v katedrále Sv. Štěpána, či nejnavštěvovanějším zahradnickým veletrhem České republiky – Zahrada Čech, probíhajícím za účasti (nejen) zahrádkářů v polovině měsíce září.

kové délce (která je odhadována pouze velmi přibližně) 25 až 30 kilometrů byl přestavěn na utajenou podzemní továrnu určenou pro bezpečnou zbrojní výrobu daleko od všech tehdejších front. Tři kilometry jižně od města Litoměřice se nachází Památník Terezín, další odkaz válečného utrpení. Původně Malá pevnost Terezín se využívala jako těžký žalář již od 19. století, v červnu 1940 v ní pak bylo zřízeno vězení pražského gestapa. Jedná se o jedinou instituci svého druhu v České republice a určitě si její prohlídku nenechte ujít. Jen doufejte, že se nesetkáte s takovými živly, jako byli zloději, kteří se před dvěma lety neštítili ukrást z náhrobků Památníku Terezín 824 bronzových destiček se jmény obětí nacismu.

Hlavním jazykem města Litoměřice je samozřejmě čeština, ale ne vždy tomu tak bylo. V  období tereziánských a josefínských reforem pronikla do městských knih němčina, od roku  1775 pak byla i vyučovacím jazykem na městských školách. Výrazně se německý jazyk ozýval ve městě před a během 2. světové války. Litoměřice po Mnichovu nespadaly pod Protektorát Čechy a Morava, ale patřily do Sudet, které byly přičleněny k Hitlerově Velkoněmecké říši. Válečnou dobu zmiňujeme záměrně, poněvadž bychom návštěvníky rádi upozornili i na další turistické zajímavosti, nacházející se „za branami“ města. V prvé řadě na blízký vrch Radobýl, který kromě toho,

Ať už se vydáte na Litoměřicko sami či s přáteli, a až objevíte spoustu dalších památek a zajímavostí, zmínka o nichž se nám bohužel na tyto stránky již nevešla, nezapomeňte na jedno... na přírodu. Ta je v máji nejkrásnější... Projděte na hradební parkány, kde se v klidu pokochejte pohledem na staré Litoměřice s  Dómským pahorkem či na panorama Českého středohoří s Hazmburkem a památnou horou Říp. Snáze tak pochopíte, proč si tento kraj (byť za svůj velmi krátký život) to-

Vikárka – dům K. H. Máchy

Parkány

Radobýl

že je proslulý v souvislosti s Karlem Hynkem Máchou (více se dočtete v následující rubrice Fenomén), je zajímavý i tou skutečností, že pod jeho povrchem byla za války nacisty vybudována rozsáhlá podzemní továrna Richard. Rozsáhlý komplex podzemních prostor v cel-

22

lik zamiloval i český romantický básník Karel Hynek Mácha. Zamilovali jsme si ho i my a stačilo k tomu tak málo... vydat se po krásách naší země směrem na Litoměřice. redakčně upraveno zdroj a foto: www.litomerice-info.cz

Dílna ručního papíru • aktuální výstavní expozice • ukázka tradiční výroby ručního papíru • možnost vytvoření si vlastního archu • nabídka ručního papíru různých druhů i rozměrů • obrazy, tapisérie z papíroviny, upomínkové předměty • přijímka objednávek na blahopřání, pamětní listy, diplomy, svatební oznámení i knihy z ručního papíru • příprava workshopu rozsahem i obsahem dle požadavků klienta

Přijďte navštívit papírenskou dílnu,

umístěnou přímo v historickém hradebním opevnění města

OTEVŘENO Po a Čt od 10.00 – 17. 00 hod. v ostatní dny dohodou

Velká Dominikánská 33, 412 01 Litoměřice www.rucnipapir.com

23

fenomén

Fenoménem dnešního vydání je Karel Hynek Mácha a jeho Máj. Oboje souvisí s našimi nedávnými dojmy z návštěvy města Litoměřic, z pražského Petřína a v neposlední řadě i s pocity jarní romantiky, která k měsíci květnu neodmyslitelně patří.

K

do z nás by neznal alespoň první a poslední verše této nesmrtelné básně. Žijeme v době třetího tisíciletí, létáme na Měsíc, používáme počítačovou techniku, rušíme telegramy, psané písmo nahrazujeme mobilními přístroji. I přesto ještě řada z nás tu a tam sáhne po knize, po verších, přečte si zvláštní příběh o tom, jak na břehu jezera sedí dívka a netrpělivě očekává svého milého Viléma. Plavec dívce vysvětlí, že Vilém již nepřijde, z pomsty zavraždil vlastního nepoznaného otce a bude za tento čin popraven. Čteme se vzrušením báseň starou více než 170 let, ale nečteme ji jako ve školní lavici, z povinnosti, čím jsme starší, tím více ji čteme ze zájmu... a nalézáme v ní něco zvláštního, až mystického... neuvěřitelně působivého, stejně jako byl i život samotného autora.

24 24



Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas. Hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj. O lásce šeptal tichý mech; kvetoucí strom lhal lásky žel, svou lásku slavík růži pěl, růžinu jevil vonný dech.

… … …

Je pozdní večer – první máj – večerní máj – je lásky čas; hrdliččin zve ku lásce hlas: „Hynku! - Viléme!! - Jarmilo!!!“

Karel Hynek Mácha (1810–1836)

Nejvýznamnější představitel českého básnického romantismu v předrevo-

Mácha věnoval Máj pražskému vlasteneckému měšťanovi Hynku Kommovi, který byl s jeho otcem Antonínem pravděpodobně v obchodním styku, navíc Kommova první žena Marie Natali byla příbuzná rodiny Alexandra Natali, souseda Máchových na Dobytčím trhu (dnešním Karlově náměstí). Báseň je tak zřejmě výrazem úcty, kterou Hynek Komm po dlouhá léta u Máchových požíval.

lučním období prvé poloviny 19. stole-

Máchův Máj zaujímá ústřední místo jak v autorově tvorbě, tak v dějinách české literatury. Je jednou z nevydávanějších českých knih, na jejíž ilustraci se podílela řada našich předních výtvarníků, včetně Mikoláše Alše či Jana Zrzavého. Mácha tuto báseň začal psát v roce 1834, na vlastní náklady ji pak vydal 23. dubna roku 1836. Byla jedinou knihou, která vyšla za jeho života. Tisk provedla pražská tiskárna

Kvůli finanční krizi nežila rodina na

tí. Narodil se 16. listopadu 1810 v Praze na Újezdě mlynářskému stárkovi, později majiteli krupařského krámku Antonínu Máchovi a jeho ženě Marii Anně Kirchnerové. Do rodiny přibyl o dva roky později ještě bratr Michal. Újezdě dlouho, několikrát se stěhovala a nakonec se usadila na Dobytčím trhu (Karlovo náměstí v Praze). Zde Mácha bydlel s rodinou až do konce svých studií a odchodu do Litoměřic.

Jana Spurného, a i přesto, že soudobá domácí kritika pro Máj nenašla pochopení, všech 600  výtisků se brzy rozprodalo. Máj je inspirativním dílem, které těží z motivů lásky, přírody a vlasti. Své první básnické pokusy začal psát Mácha v roce 1829 v němčině (Versuche des Ignac Macha, Hoffnung), v roce 1830 se definitivně uchýlil k češtině a celá jeho další tvorba zůstala tomuto jazyku věrná. Nejrozsáhlejší Máchovou prací je román Cikáni. Bohužel neprošel cenzurou a poprvé vyšel kompletně až po jeho smrti, v roce 1857. Z dalších Máchových próz vzpomeňme Marinku, Pouť krkonošskou, Návrat, Klášter sázavský, Valdice, Rozbroj světů ad. Mácha si rovněž vedl literární zápisník, deníky a psal dopisy; právě tyto prameny jsou důležitými zdroji o jeho životě. Kontroverzním je Máchův intimní deník z roku 1835, částečně šifrovaný, který obsahuje detaily z jeho každodenního života a otevřeně přibližuje jeho vztah s Lori, snoubenkou, jež mu porodila syna Ludvíka (zemřel bohužel v necelém roce svého života) a kterou si měl 8. listopadu 1836 brát v kostele svatého Štěpána v Praze. Místo svatby se však ten den konal Máchův pohřeb. Mácha byl vášnivý cestovatel. Většinou chodil pěšky a často vyhledával romantická místa spojená s historií a krásou přírody. V neděli 23.  října 1836 si z vrchu Radobýlu, kde upravoval svou poslední báseň Cesta z Čech, všiml požáru dole ve městě. Při obětavém hašení se napil vody, jež mohla být zdrojem jeho pozdějšího infekčního onemocnění. Jiné prameny uvádí, že dostal prudký zápal plic, který si způsobil vysilujícím během při hašení.

Karel Hynek  Mácha zemřel v neděli 6. listopadu 1836 v Litoměřicích, za pár dnů by mu bylo pouhých 26 let. (Město si letos slavnostně připomíná dvousté výročí jeho narození.) Když po Mnichovu hrozilo zabrání českého pohraničí, byly Máchovy ostatky z litoměřického hřbitova 1. října 1938 exhumovány a převezeny do Prahy na vyšehradský hřbitov. Druhý Máchův pohřeb se konal 7. května 1939 a stal se národní manifestací proti nacismu.   V roce 1912 byla odhalena dnes již kultovní Máchova socha od Josefa Václava Myslbeka na pražském Petříně, je symbolem zamilovaných, kteří se zde každoročně na 1. máje schází k políbení. redakčně zpracováno foto: Vladimír Stuška

25 25

co možná nevíte

M

ěsíc květen je u nás spojován nejen s láskou jako takovou, ale také s láskou ke své vlasti. Tu projevili občané i v posledních dnech války. Letos si připomínáme již 65. výročí Květnového povstání českého lidu a konce II. světové války. Téma rozporuplné, hodně diskutované. Průběh těchto dnů nám přiblíží už jen pár posledních žijících pamětníků. Anebo také zvukové a obrazové záznamy. V žádném případě se nechceme stavět do role historiků, od toho jsou osoby povolanější, nechceme ale ani tuto významnou událost v našich listech opomenout.

K

symbolům Pražského povstání patří bezesporu volání Českého rozhlasu o pomoc Praze a  dramatické boje na Vinohradech. Tyto události byly jako každoročně – i letos 5. května přesně ve 12 hodin 33 minut – před budovou Českého rozhlasu připomenuty slavnostním pietním aktem, spojeným s kladením věnců. Vzpomínkové akce se zúčastnil prezident České republiky Václav Klaus, čelní představitelé české politické scény, zástupci Českého rozhlasu a Českého svazu bojovníků za svobodu. I přes poměrně chladné počasí přišla uctít památku také řada pamětníků a lidí z veřejnosti. Spousta osobností z NADACE ŽIVOT UMĚLCE začínala právě v budově Českého rozhlasu. Tady prvně usedli před mikrofon, tady nazpívali své první šlágry. Řada z nich jsou pamětníky, kteří by mohli vyprávět. Pamětníkem sice ještě není, ale vyprávět určitě může také – prozatímní generální ředitel Českého rozhlasu Peter Duhan.

26

Děkuji, že jste si našel chvilku na naše dnešní povídání a také „vzpomínání“, to záměrně zdůrazňuji v uvozovkách, neboť vy jste například jako náš pan prezident ve čtyřech letech na barikádu dlažební kostky nenosil, poněvadž jste v té době ještě nebyl na světě. Přesto, máte či znáte ve svém okolí někoho, kdo se květnových bojů účastnil? Neznám, protože jsem se narodil na Slovensku. Tam byla v květnu roku 1945 sice už vyhlášena Československá republika, ale něco takového, jako je boj o rozhlas nebo mobilizace rozhlasem, se tam v květnu neodehrálo. Přesto bych rád zdůraznil, že Slovenský rozhlas také sehrál mobilizující roli, a to v roce 1944, když svobodný slovenský vysílač v Banské Bystrici vyhlásil Slovenské národní povstání a také obnovení Československé republiky v původních hranicích. A protože mé první profesní umístění bylo právě v Čs. rozhlase na Slovensku, samozřejmě jsem ještě několik lidí, kteří provozovali rozhlas v Banské Bystrici i onoho roku 1944, znal. Jejich rozhlasové výkony byly v té době přesně takové jako v oněch májových dnech i tady v Praze. Takže je to vlastně identické. Když jsem pak po revoluci, v roce 1991, nastoupil jako poslední federální ústřední ředitel Československého rozhlasu, přistupovali jsme k těmto lidem s tou samou úctou jako dnes. Myslíte si, kdyby nedejbože nastala podobná situace i dnes, že by lidé (neříkám, že všichni),

bojovali stejně statečně? Nezdá se vám, že to vlastenectví pomalu upadá? Upadá, zcela určitě upadá, ale jsem hluboce přesvědčen, že kdyby došlo k obdobným situacím, jaké nastaly v roce 1944 na Slovensku a v roce 1945 zde v Praze, slovenský i český národ by se zachoval úplně stejně, protože když jde o národní existenci, jdou materiální priority bokem a člověk se přirozeným způsobem k tomu vlastenectví hlásí. Jste rodák ze Slovenska, ale posledních dvacet let žijete v Praze. Jak se díváte na vztahy Čechů a Slováků dříve a dnes? Byl jste například zastáncem rozdělení republiky? Přiznám se, že jsem nebyl zastáncem rozdělení republiky, nesl jsem to velmi úkorně, ale když už tedy k tomu mělo dojít, rozhodl jsem se, díky svému působení v Praze, zůstat raději se svojí manželkou v Čechách. Tehdejší vývoj v České republice mi byl totiž podstatně bližší a zcela naplňoval moje představy o budoucnosti. Získal jsem české státní občanství, koncem roku 92 to nebyl ani takový problém. Samozřejmě jak léta plynula a jak se Slovensko vyvíjelo, a když ještě posoudíme jeho současný stav, nabyl jsem dojmu, že ono to rozdělení bylo, především Slovákům, prospěšné. Dnes je to samostatný, sebevědomý národ, který rozhoduje o svých věcech naprosto sám, bez cizí vůle, a  myslím, že i vztahy mezi Čechy a Slováky jsou dnes naprosto přirozeně přátelské, a aniž bych chtěl to slovo nějakým způsobem nadužívat, protože bylo v minulosti hodně devalvováno, jsou to vztahy skutečně bratrské. Jazyková bariéra je minimální, kulturní kontext téměř stejný, až na malé rozdíly, takže v tom konečném důsledku to asi prospělo. Prakticky celý profesní život se pohybujete v mediální sféře. Jste vystudovaný scenárista, jaký scénář byste napsal pro co nejlepší chod Českého rozhlasu? Obrazně řečeno, koho byste obsadil do hlavních rolí? Staré, zkušené herce, nebo nové „neokoukané“ tváře? Budete překvapena, ale já bych zvolil kombinaci všech, protože když se podíváte na dobrý, kvalitní, efektivní herecký soubor, najdete tu jednak zkušené mistry hereckého umění, pak má tu tzv. střední páteřní generaci a nakonec

také mladé kandrdasy, se kterými se musí ještě pracovat. Takže já bych volil také tak.

Prozatímní generální ředitel Peter Duhan při projevu slavnostního pietního aktu 5. 5. 2010

Nějakou dobu jste dělal televizního dramaturga, práci redaktora, působil jste jako novinář na volné noze, dočetla jsem se, že jste dělal dokonce i válečného zpravodaje? Ano, bylo to na přelomu let 1990–91, když vypukla první válka v Perském zálivu. Tehdy u nás přímo povolání válečných zpravodajů ještě neexistovalo, ale mně se podařilo po velice zdlouhavém vyjednávání, a také s jakousi výjimkou, dostat se na území Saúdské Arábie, Kuvajtu a Iráku, právě v období, kdy tam vrcholila letecká příprava, tzn. bombardování Iráku. Nasbíral jsem tam spoustu cenných zkušeností, napsal jsem i nějaké reportáže, nafotil zajímavé fotografické materiály. Nebál jste se o život? Víte, mě to tak neuvěřitelným způsobem zaujalo, že jsem na to ani nějak nemyslel. I když jsem měl se smrtí bezprostřední kontakt, tedy samozřejmě ne se svojí, ale se smrtí vojáků, žádný velký strach jsem nepociťoval, spíš něco jako neuvěřitelnou bázeň. A dokonce jsem se při zpáteční cestě dozvěděl, že jsem byl pojištěn na tu dobu na neuvěřitelných 500 000 korun československých, čili to svým způsobem byla opravdu riziková mise. Jak jste tam byl dlouho? Tři týdny. Ale úplně stačilo, viďte? Ano, úplně stačilo. Mimo jiné jsem se tam seznámil s komunitami jednotlivých armád, což bylo pro mě obrovské poznání, např. jaká je americká armáda, jaké byly francouzské cizinecké legie apod.

27

co možná nevíte

A je mezi nimi a našimi rozdíl? Co se týče praktických dovedností, ani ne. Ale my vynikáme, jak ostatně Čechoslováci vždycky uměli, neuvěřitelnou mírou improvizace, kterou jsem zase například u standardních armád tehdejší NATO, tzn. u Francouzů, Italů, Američanů aj., postrádal. Ta improvizace byla a je naší doménou, a myslím, že mnohé z toho způsobu vojenského myšlení Západu nahrazujeme právě schopností uzpůsobit se a improvizovat. To bylo pro mě také jedno z velkých poznání. A pak jsem samozřejmě obdivoval disciplínu v americké armádě, to je nepředstavitelné, jak to tam funguje. My jsme tady byli propagandou bývalého režimu spíš přesvědčováni, že americká armáda je nebojeschopná, že jsou to flákači, co jen žvýkají žvýkačky, jedí bifteky, požadují coca-colu a lehké ženské, ale tak to není. Sám jsem měl možnost poznat, že jejich disciplína je absolutně bezprecedentní. Co všechno se člověk od vás nedozví... A teď malinko stranou, i když ne zcela. Máte rád historii? Ano, v zásadě ano. Koneckonců když jsem pracoval v Českém rozhlase 6, nejdříve jako editor, poté jako ředitel, historii se tahle stanice věnovala v plné míře, spousta formátů, možná většina formátů, byla věnována právě historickým faktům, ať už staré historii, nebo i tzv. novodobé, moderní historii, tzn. především dějinám 20.  století. Historickou můžeme nazvat už i budovu ČeskéVstupní hala rozhlasu z roku 1934 ho rozhlasu, která je bohužel poměrně déle, než by měla, v obležení lešení a různých stavebních materiálů. Spor o dokončení budovy, to je velký problém, který jste zdědil zároveň s  funkcí. Rýsuje se už nějaká vize ťuknutí posledního hřebíčku? Já nechci předcházet událostem, správně jste podotkla, že je to velký problém. Celá ta rekonstrukce nás zatěžuje, ať už management Čes-

28

kého rozhlasu, tak i mě samotného, protože to odčerpává velkou spoustu energie. Musíme se tomu věnovat naplno, musíme se tomu věnovat s týmem právníků, s týmem různých poradců, protože nejsme stavaři, je to pro nás oblast značně cizí. Je to opravdu velký problém. Ale mohu říct, že právě v tuto dobu, kdy spolu hovoříme, právě v tomto období se jakési řešení začíná objevovat, i když..., přestože jsem optimista, v tomto případě jsem stále opatrný optimista, ale doufejme, že to brzy všechno dobře dopadne. Je funkce prozatímního generálního ředitele nějak limitována oproti funkci generálního ředitele? Funkce generálního ředitele nebo prozatímního ředitele, to je v tuto chvíli naprosto jedno. Ta funkce je nesmírně náročná a zodpovědná a člověk by měl v tomto případě postupovat dle onoho známého rčení, dvakrát měř – jednou řež, jelikož musí zvažovat mnohé závažné věci. Samozřejmě jestliže sedíte v tomto křesle, no tak na vás fouká, je na vás vidět... už to samo o sobě někdy svazuje ruce. I když já to tak necítím, nicméně přesto jsem si vědom, že jsem v centru pozornosti. Někdy je to milé, někdy je to nesmírně nemilé, a někdy dokonce i protivné. A co se týká toho limitování, pokud je člověk kreativní, pokud mu to pálí ve všech souvislostech, je zároveň svobodný... Každá nová významná funkce obrátí člověku často život zcela naruby. Je velký rozdíl mezi novinářem Peterem Duhanem a prozatímním generálním ředitelem Peterem Duhanem? Zcela zásadní, protože novinář Peter Duhan mohl čas od času předstoupit před mikrofon, napsat si komentář, pak ho namluvit, mohl vést diskuze, mohl po telefonu rozmlouvat s posluchači. Teď to prostě z nedostatku času dělat nemůže. Chybí mi to, ale jak jsem již řekl v předešlé odpovědi, i v této odpovědné vrcholové funkci je potřebná velká dávka kreativity, schopnosti rozhodovat se, improvizovat, přesně jako před tím mikrofonem. Rada Českého rozhlasu by měla do devadesáti dnů od vašeho jmenování zvolit řádného generálního ředitele, budete jím Vy?

(smích) Tak to se musíte zeptat Rady českého rozhlasu. Ale teď vážně, termín do 30. května, jak se tak dívám na politickou scénu, nebude možné dodržet, jelikož probíhají volby, a jak jistě víte, šestý člen rady, který by měl spolurozhodovat o generálním řediteli, není ještě vůbec dovolen. Takže ono se to všechno posouvá až mnoho týdnů za volby. Pokud máte čas, kterou ze stanic Českého rozhlasu posloucháte nejraději? To je velice nebezpečná otázka (smích), protože kdybych jmenoval jednu jedinou, zbylí kolegové, šéfredaktoři a ředitelé by asi nesli nelibě, že prozatímní ředitel poslouchá tu a tu..., ale já se z toho nějak šikovně vyvleču. Podívejte, po celém pracovním dnu, kdy samozřejmě poslouchám celoplošné i regionální stanice, už čekám na večer, až si přepnu na „Vltavu“. Ale ne jako ředitel, vůbec ji neposuzuji jako ředitel, pouze jako odevzdaný posluchač. Je to stanice, která mě z hlediska jakýchsi lidských potřeb plně uspokojuje. Pojďme krátce od zvuku k obrazu. Pamatujete si ještě například na televizní bratislavské pondělky? Samozřejmě, jak by ne. Jako autor jsem do nich dokonce i přispíval. Nebylo by „fajn“ udělat takové „pondělky“ třeba i v rozhlase? Počkejme si, až bude rozhodnuto o definitivním řediteli, a pokud bych to byl já, tak bych se za tuto myšlenku pral, a kolegové, kteří mě znají, potvrdí, že ano. Poněvadž já zastávám názor, že oba tyto národy, český a slovenský, mají k sobě skutečně blízko. Když vezmeme rozhlasovou dramatickou tvorbu, Slováci se určitě mají čím pochlubit na českých okruzích a Češi zase na slovenských. Je to naprosto přirozené. A byla by to taková i nepřímá konfrontace, která by pomohla třeba kvalitě rozhlasových dramatických textů, jak na Slovensku, tak v Čechách. To máte, jako kdyby se spojili naši hokejisté, pak bychom měli tu nejkvalitnější ligu v Evropě. Jedním z mnoha vámi navrhovaných projektů je vytvořit z ČRo 1 – Radiožurnálu stanici s čistě mluveným slovem.

Ne, tak tomu není, to musím trochu poopravit. Český rozhlas Radiožurnál v tuto chvíli představuje, řekněme, jakousi velice silnou stanici, která na sebe navazuje početné posluchačské publikum. Kdyby se Radiožurnál sám přetransformoval na stanici mluveného slova, tak by to znamenalo úbytek těchto posluchačů, poněvadž ne všichni by byli potencionálními posluchači stanice mluveného slova. To je přece jen trochu náročné, na to jsou jiné vysílací plochy. Třeba stanice Praha? Ne, ani Praha ne. Tu čekají také změny. My jsme tu stanici schopni vytvořit jako jakousi alternativu, která by prozatím vysílala na středních vlnách, a spojili bychom některé věci z Radiožurnálu, některé z rádia Česka a některé věci z  Českého rozhlasu 6. Takhle si to představujeme. Radiožurnál se bude samozřejmě taky nějakým způsobem programově vyvíjet, ale stále by zůstal, říkám plus minus, v této podobě. Jen se samozřejmě trochu více soustředíme na hudbu. A od práce k odlehčenějšímu tématu. Vnímáte v záplavě svých povinností vůbec i to, že je máj – lásky čas? Líbal jste se letos pod rozkvetlou třešní nebo nějakým jiným stromem? Bohužel, málem jsem na to zapomněl, ale byl jsem na to svojí manželkou tvrdě upozorněn, tedy ne nijak tvrdě, spíše to byla výčitka, protože už byl večer 1. máje, když mi řekla, že jsem ji ani pod tím rozkvetlým stromem nepolíbil. Ale já mám tolik povinností a tak málo času, že pro mě je první květen stejný den jako pátý, osmý či pětadvacátý. A ať už je květen, červen, duben či březen, v té záplavě každodenních povinností, které musím vyřídit, si to pak koliPeter Duhan, krát ani neuvědomím. prozatimní generální ředitel ČRo Tak já vám přeji, ať se vám všechny pracovní povinnosti řeší co nejsnáze, abyste za rok v tuto dobu na ten prvomájový rozkvetlý strom nezapomněl. )) Děkuji... text: Alexandra Stušková, DiS. foto: A. Stušková a archiv ČRo

29

historie

F

Historie kinematografie část čtvrtá

Filmovou produkci 30. let významně poznamenal nový technický vynález – zvukový záznam filmového obrazu. O zachycení a následné reprodukování zvuku přímo z filmového pásu se však jako první na světě pokusila už americká společnost Warner Brothers, která v roce 1927 uvedla vůbec první zvukový film Jazzový zpěvák. Počáteční divácký ohlas však brzy vystřídaly pochyby filmových teoretiků i samotných tvůrců, kteří zprvu považovali užití zvuku za nepřijatelné a filmu odporující. V českém prostředí k podobné názorové rozluce nedošlo, neboť pro ni zde scházelo odpovídající zázemí. Navíc jednoznačně zvítězil zájem výrobců a producentů využít zvukový film ke komerčním záměrům.

Jelikož investice do zvukového vybavení studií byla finančně náročná, mohli si ji dovolit pouze majetnější podnikatelé, kteří natáčeli divácky úspěšné snímky. Právě jejich zásluhou mohly vzniknout i první české zvukové filmy natočené pouze s ročním zpožděním od předních evropských kinematografií. Definitivní nástup zvukového filmu v Československu potvrdila slavnostní projekce Lodi komediantů v  srpnu 1929, při příležitosti dvacetileté existence kina Lucerna. Velký divácký ohlas prvních Tonka Šibenice filmů brzy přesvědčil dosud váhající podnikatele o návratnosti počátečních velkých výdajů. Koncem roku 1930 bychom v Čechách napočítali už 40 biografů, které mohly vybírat ze 196 zahraničních ozvučených snímků, z toho 5 českých. Začátkem

30

roku 1930 vstoupil jako první do českých kin film Tonka Šibenice režiséra Karla Antona. Jeho zajímavostí bylo, že byl natočen zprvu jako němý a teprve dodatečně byl ozvučen v jednom z pařížských studií. Všeobecně uznávané prvenství prvního českého zvukového filmu ale přísluší až melodramatu Když struny lkají (1930) režiséra Fridricha Fehéra. Příběh manželstvím zklamané ženy, prchající se synem od násilnického manžela, se bohužel nesetkal s příznivým ohlasem.

Když struny lkají

Mnohem lepší dojem po sobě zanechal snímek režiséra Karla Lamače C. a k. polní maršálek. Lamač beze zbytku využil předností zvukové techniky a obsazením skvělého Vlasty Buriana si zajistil jednoznačný úspěch. Zdařilým počinem byla i adaptace Tylovy vlastenecké hry Fidlovačka v režii Svatopluka Innemanna, jejíž premiéru poctil svou návštěvou dokonce prezident republiky T. G. Masaryk.

C. a K. polní maršálek

Snahou českých výrobců zvukových filmů byla Fidlovačka také realizace cizojazyčných verzí, na nichž se finančně podíleli evropští koproducenti. Naopak americké společnosti se snažily upoutat pozornost českých diváků propagačními snímky Paramount revue a   Hollywood revue, v nichž sérii varietních vystoupení zámořských hvězd doplnily českými konferenciéry, hudebníky a komiky. Teprve po této předehře přistoupily k výrobě vybraných titulů ve vícejazyčných verzích. České publikum tzv. „talkies“ nepřijalo, neboť šlo o  špatně provedené divadelní adaptace s milostnou zápletkou hrdinů z vyšší společnosti. Režie filmů navíc připadla do rukou divadelníků Julia Lébla (Tajemství lékařovo, Svět bez hranic) a  Jana Bora (Žena, která se směje), kteří neměli s filmem žádné zkušenosti. Komerční neúspěch těchto zámořských snímků brzy zastavil jejich produkci. Značnou oblibu zaznamenala německá kinematografie, tehdy v  čele s filmovou operetou Dvě srdce ve tříčtvrtečním taktu. Němčina znějící z filmového plátna ovšem vyvolala vlnu nacionální Hollywood Revue nenávisti, která pře-

rostla v tzv. zářijové demonstrace proti německým filmům. Následkem nich musely mnohé biografy urychleně měnit repertoár. Na přechodnou dobu došlo také ke zkomplikování kulturněpolitických vztahů mezi Čechy a  Němci. Zářijové demonstrace s  sebou přinesly i nové poznání, že o filmu lze vedle zboží uvažovat také jako o kulturním produktu a prostředku politické propagandy. Tento přístup vedl k úvahám o omezení dovozu zahraničních, především amerických snímků. V roce 1932 tak vešel v platnost tzv. kontingentní systém, v praxi to znamenalo, že na jeden domácí film mohlo být dovezeno pět zahraničních. Americká studia nové podmínky nepřijala, a až na několik výjimek k nám přestala své snímky dovážet. Uvolnila tak místo dosud odmítaným evropským společnostem. Německá společnost UFA využila situace ve svůj prospěch. Najala režiséra Vladimíra Slavínského, o jehož tvorbě jsme se zmínili již v minulém vydání, a  na jeho filmy začala dovážet své německy mluvené snímky. Velkým stoupencem tzv. kontingentních snímků byl i akcionář společnosti A-B Miloš Havel, který 23. Listopadu 1931 započal výstavbu nových ateliérů na Barrandově, jež měly vynahradit již nevyhovující sídlo společnosti na Vinohradech. Projekt architekta Maxe Urbana zahrnoval mimo jiné dvě velká studia, v nichž se dle Havlova předpokladu mělo natočit až 40 filmů ročně! Zahájení provozu proběhlo 20. 2. 1933 Innemannovou detektivkou Vražda v Ostrovní ulici.

31 Vražda v Ostrovní ulici

historie

Kontingent fungoval dva roky, poté byl nahrazen registračním systémem, který již nepodmiňoval dovoz výrobou českých filmů, nýbrž stanovil jednotný dovozní poplatek a finanční podporu, o níž rozhodoval Filmový poradní sbor ustanovený v roce 1934. Jeho hlavní náplní bylo podpořit vznik kvalitních filmových děl, která se obtížně prosazovala vedle komerčních snímků. V oblasti žánru dominovaly různé typy veseloher, melodramata, adaptace klasické a populární literatury a přepisy divadelních her. Speciální skupinu pak tvořily tzv. legionářské filmy, jejichž vlastenecké zaměření začalo s narůstající hrozbou německé expanze postupně pronikat i do jiných žánrů.

byl také obor kameramanů, který se nebývale prosadil i za hranicemi našeho státu (Otto Heller, Václav Vích). Také zásluhou filmového

Zem spieva

vidění kameramanů Jana Stallicha a  Karla Plicky dosáhla česká kinematografie 30.  let jednoho z největších mezinárodních úspěchů. V roce 1934 získaly nejvyšší ocenění na festivalu v Benátkách hned čtyři české filmy: Extase, Řeka, Bouře nad Tatrami a Zem spieva.

Zvýšit profesionální úroveň českých filmů mělo také Filmové studio založené v  roce 1934. Vyhlašovalo různé ankety a konkurzy hledající hodnotné náměty, scénáře i kvalitní herce.

O jejich tvůrcích a dalších režisérských osobnostech 30. let… zase příště.

Extase

Pořádalo také odborné semináře a  přednášky, vedené Extase filmovými profesionály (Otakar Vávra, dr. Otto Rádl ad.). Registrační systém stabilizoval českou kinematografii. Výsadní postavení si podržela Havlova společnost A-B, která si po vzoru hollywoodských studií vybudovala nedotknutelný svět hereckých hvězd (Vlasta Burian, Hugo Haas, Oldřich Nový, Adina Mandlová, Nataša Gollová ad.), které až na několik výjimek (např. Gustav Machatý), zastínily věhlas ostatních filmařských profesí. Výjimkou

32

Řeka Text: Mgr. Justina Kašparová zdroj: L. Ptáček, Panorama českého filmu. Olomouc – Rubico, 2000 J. Brož, Historie čs. filmu v obrazech 1930–1945. Praha – Orbis, 1959

www.rwe.cz

ENERGIE ČESKÉHO FILMU

vzpomínka

I přesto, že od počátku své kariéry měla spíše „subtilnější postavu“, muži po ní šíleli, ženy jí záviděly, děti ji obdivovaly. Slušel jí elegantní klobouček i zástěra. Uměla zahrát potvoru i starostlivou maminku. Byla přesvědčena, že ke spokojenému hereckému životu nestačí jen nadání, ale také velká dávka štěstí. My zase měli to štěstí, že jsme paní Stellinku znali. Účastnila se nadačních setkání, rozdávala kolem sebe radost a smích. Až jednou nepřišla. Odešla sice bez náruče plné květin, zato v měsíci, kdy je květin všude kolem nejvíce. Jako by jí „tam“ tu cestu předem dláždily a zasypávaly. V květnovém vydání věnujeme vzpomínku jedné z našich nejoblíbenějších českých hereček, pocházející ještě ze slavné generace předválečné avantgardy. Narodila se 14. dubna 1922 v pražské Krči. Maminka jí vybrala neobvyklé jméno podle své oblíbené hrdinky Flamorionnova románu Stella. Dětství pak prožila na Letné, kde její tatínek, významný architekt Jan Zázvorka st., dostal nabídku pohodlnějšího bydlení. Krásný pohled na panoráma Hradčan, Letenskou pláň či přilehlou Stromovku, se navždy otiskl do hereččina srdce. S láskou také vzpomínala na atmosféru letenských vinárniček, v nichž se sdružovali pražští umělci a intelektuálové a kam ji bohémVe třech letech ský tatínek brával už jako malou holčičku. Držívala se jeho opasku u kalhot a  kamkoli přišli, budili prý úsměvné pozdvižení. Jejich dobrodružné výpravy však zásadně neschvalovala Stellina maminka, která byla charakterovým opakem tatínka. Svou dcerku mnohem raději svěřovala do péče jejího o osm let staršího bratra Jana, který měl za úkol se o ni starat, avšak namísto toho ji vodil mezi své kamarády. Není se proto čemu divit, že ji mnozí považovali spíše za kluka. Ovládala chlapecké hry, vymýšlela různé nezbednosti

34

Stella

Zázvorková a v pěti letech dokonce poprvé řídila auto. Naučila se také jezdit na koni. Ostatně, motorismus i jízda na koni jí učarovaly na celý život. Ve stejné době se pravděpodobně začal naplňovat i její herecký osud, neboť zásluhou svého bratra podnikla již ve třinácti letech výlet do hlediště Osvobozeného divadla. Ačkoli ještě nerozuměla všemu, co se na jevišti odehrávalo, uchvátila ji podívaná na dva bílé klauny, jejichž umění odměňovali diváci ohromným spontánním smíchem a potleskem. Velký vliv na utváření její osobnosti měla také pomocnice v domácnosti zvaná Nanynka, která byla společně s jejím otcem opakem přísné a distingované maminky. Svého tatínka, bratra a Nanynku vnímala herečka už od svého útlého dětství jako spiklence proti mamince, která ač krásná a noblesní, působila chladným dojmem. Stella se jí nikdy nedokázala zcela otevřít a navázat s ní oboustranně upřímný vztah. Velkou životní změnou prošla po rozchodu svých rodičů, kdy se společně s maminkou a  bratrem odstěhovala do Dejvic. Rozluka rodičů citelně nabourala všechny její dosavadní jistoty, a přestože tatínek na ni nikdy nezapomínal, polevila v učení. Tajně spoléhala na

otcovu přímluvu, avšak ten jí odmítl jakoukoli protekci, třebaže možností se mu nabízelo mnoho. Zkoušky na konzervatoř přirozeně nesložila, rozhodla se tedy věnovat čas studiu jazyků na anglické koleji spravované hrabětem Černínem. Až jakési stále naléhavější vnitřní přesvědčení o herecké budoucnosti ji dovedlo na práh Burianovy školy. Po úspěšném přijetí dostala možnost předvést se v Zeyerově Staré historii, kde po boku ostatních elévů hrála nábytek: portiéru, umývadlo, stoličku… Zprvu velmi pěkně tančila nebo dělala zmíněné živé dekorace. Naučila se tak vnímat prostor a pod Burianovým dohledem i dalším mnoha užitečným disciplínám: zpěvu, soustředění a smyslu pro precizní provedení detailu. „Máte tendenci k přehánění a nemáte konkurenční sklony,“ tak shrnul její herecké začátky sám E. F. Burian. Slibně se rozvíjející divadelní kariéru násilně přerušila válka. Jelikož Burian svým repertoárem provokoval nacisty, jeho divadlo bylo brzy uzavřeno. Samotný akt uzavření divadla se herečce vryl velmi silně do paměti. Jako obvykle se chystala vejít do divadla, neboť netušila, že v něm řádí gestapo. Dříve než vstoupila, zpozorovaly ji kuchařky od Rozvařilů, které o dění v divadle věděly, a vyvedly ji sklepními chodbami a výtahem na sudy. Podobně jako po rozchodu rodičů, zaútočila i nyní beznaděj a pocit absolutního zmaření všech plánů a nadějí. O něco později, když se situace trochu uklidnila, nastudovala Stella společně s Alfrédem Radokem a ostatními členy Burianovy školy pásmo básní Karla Hlaváčka, které se svého uvedení dočkalo až v roce 1942 v divadle Větrník, v režii Josefa Šmídy. Působení ve Větrníku definitivně rozhodlo o skutečnosti, že V divadle Větrník, Stella vpravo se herectví bude věnovat po celý život. Jeho zásluhou také navázala mnoho výjimečných přátelství. Jmenujme například Vlastimila Brodského, Zdeňka Řehoře, Karla Effu, Josefa Hlinomaze či Miloše Kopeckého, za něhož se dokonce provdala. Seznámili se spolu při práci na inscenaci Fausta, kde ztvárnili role Markétky a Mefis-

tofela. Vzali se však mnohem později, až po návratu Miloše Kopeckého z koncentračního tábora. Ten v té době přišel o matku a cítil se velmi sám. Důvodem jejich manželství byl také fakt, že spolu čekali dítě. Ačkoli manželský svazek trval velmi krátkou dobu, Stella svého rozhodnutí nikdy nelitovala. Jejich vztah zůstal přátelský i po rozchodu a naopak se ještě prohloubil po tragické smrti dcerky Janičky, která v patnácti letech spáchala sebevraždu. S touto smutnou událostí se herečka snažila vypořádat s mimořádně obdivuhodnou vnitřní silou. Neuzavřela se před okolním světem ani k němu nezahořkla, naopak, přilnula k mladým lidem, přátelům a práci. Utvrdila se v názoru, že osud jenom nebere, ale na druhou stranu také dává. Vybudovala si silný vztah k domovu i divadlu. Stella Zázvorková hovořila plynně sedmi světovými jazyky, a přestože až do pozdního věku velmi ráda cestovala, ani ve vypjatých dobách jí nepřišla na mysl možnost odejít do jiné země. S Milošem Kopeckým

Pevná přátelská pouta přetrvala i v Divadle Satiry, do něhož přešla v roce 1946. Jednalo se o tehdy nejpopulárnější soubor v Praze, programově se hlásící k tradici Osvobozeného divadla. Sdružoval výjimečné herecké osobnosti i talenty jevištní scény (Josef Svoboda, Dalibor Fára). Poutal pozornost novými žánry, jakými byly například muzikál, balet či pantomima. Profesionální přístup, spoluautorství i spontánní improvizace postupně vyústily v generační politické divadlo, nepohodlné své době. Nedlouho po jeho uzavření Stella odešla do nově založeného Divadla estrády a satiry, kam v  roce 1955 přišel S Janem Werichem v inscenaci Medvěd Jan Werich. Po jeho boku stála na jevišti v  Čechovově inscenaci Medvěda, který byl později převeden do své slavné televizní podoby. Za zmínku sto-

35

vzpomínka

jí také film Drahý zesnulý a  Uspořená libra. Poté co bylo Divadlo estrády a satiry přejmenováno na Divadlo ABC, začalo pro Stellu, dle jejího mínění, asi vůbec nejšťastnější období v životě. Tamní atmosféra dle jejích slov neměla obdoby. Žila naplno, hrála divadlo a podřizovala mu vše ostatní. Držela pospolu se svými kolegy, a dokonce společně s nimi postavila dům, v jehož jednom bytě strávila i poslední léta svého života. Na počátku 60. let vystoupila v televizní inscenaci Královské hry od Stefana Zweiga v  režii Alfréda Radoka, v níž ztvárnila cirkusačku ašansoniérku Helene Azili. Tato hra vnesla nový rozměr do jejího herectví, neboť poukazovala

jako představitelka komických rolí, třebaže byl stejně rozvinutý i její dramatický talent. Nejčastěji vystupovala v rolích svérázných žen, vlídných maminek či babiček. Výčet filmových rolí by byl velmi dlouhý, proto uveďme jen několik nejznámějších: Až přijde kocour, Jak utopit doktora Mráčka, Což takhle dát si špenát, Zítra to roztočíme, drahoušku! ad. Stella Zázvorková byla pro svůj nevšední talent k vyprávění anekdot velmi oblíbena také v rozhlase. Ve stáří se ráda zúčastňovala beneficí, charitativních akcí či besed s diváky. Jen těžko si připouštěla, že něco nemůže. Chtěla žít naplno. Netoužila po dlouhém životě, nýbrž po tom,

Osidla smrti, ABC 1990 Nové mládí starého pána, ABC 1980

Helenka je ráda, ABC 1957 Rychlokurs dokonalé harmonie, ABC 1981 Lysis tráta a ty druhé, ABC 1964 Babí léto

na lidské charaktery a pracovně jí umožnila setkání s dalšími hereckými hvězdami: Rudolfem Hrušínským, Otou Sklenčkou, Josefem Bekem, Radovanem Lukavským a řadou dalších. Z jejích významných divadelních rolí neopomeňme například roli Tornado Lou v Limonádovém Joe , Teklu v Ženitbě, Elizabeth v Těžké Barboře či Mastílkovou ve Fidlovačce. Z pozdějších rolí byla její nejoblíbenější Paní Boylová v Pasti na myši. Ani film a televize nebyly k této herečce skoupé. Do povědomí diváků se zapsala především

36

aby byl kvalitně naplněný. Přátelé jí byli oporou, a  to jak ti starší, tak také mladí kolegové. Těmi se často obklopovala a jejich práce i názorů si vážila. Mladí režiséři jí rádi dávali herecké nabídky. Např. Jan Svěrák v Koljovi, Jan Hřebejk v Pelíšcích nebo Vladimír Michálek v Babím létě. V posledním jmenovaném sehrála spolu se svým kolegou Vlastimilem Brodským herec-

ký koncert starých manželů. Role byly oběma umělcům napsány doslova na tělo a oba za ně v roce 2001 obdrželi Českého lva za nejlepší ženský (a mužský) herecký výkon v  hlavní roli. Poslední filmovou rolí Stelly Zázvorkové byla babička Marešová ve snímku Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště, jehož premiéry se už bohužel nedočkala. Život naučil tuto geniální herečku těšit se z  každodenních maličkostí. Dokázala ocenit trvání přítomného okamžiku. „Mám život nesmírně ráda a trpím, když odchází“, říkávala, když se jí někdo zeptal na její postoj ke stáří. V životě pro ni byli nejdůležitější přátelé, stejně tak i touha potěšit druhé svým hereckým uměním. 18. května 2005 odešla za těmi, kteří byli jejímu srdci nejblíže, a nám zde zanechala ohromný kus své práce, který je tou nejtrvalejší vzpomínkou. V roce 2001 obdržela Stella Zázvorková cenu Thálie za celoživotní přínos divadlu. V roce 2005 převzala Českého lva za dlouholetý umělecký přínos filmu.

V roce 1993 obdržela Stella Zázvorková SENIOR PRIX. Cenu, kterou uděluje NADACE ŽIVOT UMĚLCE jako poděkování za dlouholetou uměleckou činnost. Text: Mgr. Justina Kašparová, Foto: Archiv MDP Použita citace z knihy: Zázvorková Stella Šloufová Alena: Stella o sobě (…život je jiné jeviště). Praha: Camis, 1998.

NOVINKY Z  NAKLADATELSTVÍ XYZ MIROSLAV GRACLÍK / VÁCLAV NEKVAPIL

MARIE ROTTROVÁ

NEAUTORIZOVANÝ UMĚLECKÝ A ŽIVOTNÍ PŘÍBĚH OSTRAVSKÉ LADY SOUL První knižní ucelený pohled na život a kariéru Marie Rottrové, která se během let vypracovala z provinční ostravské zpěvačky až na hvězdu první velikosti. Mnoho let měla své pravidelné televizní pořady (Divadélko pod věží, Čin čin). Které muže charismatická zpěvačka okouzlila? Jaká je babička? Jak se seznámila se svým současným přítelem? I na tyto otázky najdete odpovědi v této knize. Váz., 464 str., 299 Kč Výhradní distribuce: Euromedia Group, k. s. – knižní distribuce

JINDŘICH ČERNÝ

EDUARD CUPÁK

Divadelní historik Jindřich Černý se v monografii důkladně věnuje pozoruhodné osobnosti českého divadla a  filmu, Eduardu Cupákovi. Hercův dramatický osud zachycuje v kontextu společenských událostí, podrobně rozebírá Cupákovy divadelní, filmové i rozhlasové role a čtenáři představuje i jeho soukromí. Zdařilý portrét někdejší velké hvězdy. Váz., 304 str., 249 Kč Výhradní distribuce: Euromedia Group, k. s. – knižní distribuce

Plavínová 21, 130 00 Praha 3, tel.: 222 733 607, e-mail: [email protected], yz-knihy cz www www. w xyz-knihy xyz-knihy.cz cz

37

k am za kulturou

Kam za kulturou Praha

24. května – 29. června / Tanec Praha 2010. XXII. Mezinárodní festival současného tance a pohybového divadla. www.tanecpraha.cz 5. – 6. června / Královský průvod z Prahy na Karlštejn. Vydejte se společně s Karlem IV. a jeho družinou na tradiční dvoudenní pochod, symbolizující každoroční návrat korunovačních klenotů na hrad. www.hradkarlstejn.cz 12. června / Pražská muzejní noc. Netradiční prezentace muzeí, galerií a dalších kulturních památek. Návštěvníkům se na některých místech otevřou i prostory, které jindy zůstávají uzavřené. www.prazskamuzejninoc.cz

Brno

8. června / J.Kvapil, A. Dvořák a bratři Formanové: Ubohá Rusalka bledá. Inscenační projekt Divadla Husa na provázku a bratří Formanů zaujme v režii Petra Formana originálním zpracováním klasického příběhu o Rusalce. Část představení se odehrává ve venkovních prostorách divadla! www.provazek.cz 11. – 19. června / Divadelní svět Brno. Mezinárodní festival divadel nabídne tradiční Noc kejklířů, zajímavé domácí i zahraniční inscenace, koncerty, výstavy, dětské dílny, nebude chybět ani Slavnost masek! www.divadelnisvet.cz

Plzeň

Pardubice

Lysice

Zlín

Holešov

do 30. května! / Doba ledová – Giganti. Nepromeškejte poslední možnost zhlédnout unikátní výstavu trojrozměrných modelů velkých pravěkých zvířat. Ojedinělý projekt ve stylu PaleoArtu propojil umění s výsledky nejnovějších paleontologických výzkumů. www.giganti.cz 30. června / K. Hamvai: Čas katů. DERNIÉRA v Městském divadle v Pardubicích. Hra o tom, jak se čestný muž dostane do nebe. Děj se odehrává v revoluční Francii roku 1794. V hlavní roli Jiří Kalužný. Režie Petr Novotný. Začátek představení v 18.00 hodin. www.vcd.cz od 1. května / Loutky na zámku. Velká výstava historických loutkových divadel a loutek ze sbírky výtvarnice Marie Jiráskové a režiséra dokumentaristy Pavla Jiráska. www.zameklysice.cz 30. května – 6. června / Mezinárodní festival filmů pro děti a mládež Zlín. Je připraven výběr toho nejlepšího ze současné filmové tvorby pro mladé publikuma i bohatý doprovodný program. www.zlinfest.cz 6. června / Jaromír Nohavica. Koncert populárního písničkáře v rámci „Hudebního léta – Zahrady zámku Holešov 2010“ v nádherné atmosféře zámecké zahrady. www.velryba.cz

Velké Pavlovice 18. června / Bratři Ebenové. Koncert legendární bratrské trojice a jejich hudebních kolegů na nádvoří Vinařství Baloun. Přichystána je i speciální edice 500 ks lahví s autorskou etiketou účinkujících. www.solisart.cz kulturní výběr sestavila: Mgr. Justina Kašparová

38

kalendárium

Kalendárium Pan Vratislav Lukáš (Unie – Odborový svaz orchestrálních hudebníků ČR)

SENIOR PRIX – cena, kterou uděluje NADACE ŽIVOT UMĚLCE jako poděkování za celoživotní uměleckou činnost.



narozen 12. 5. 1930, SENIOR PRIX udělena v roce 2009

Pan Jaroslav Vodrážka (Správní rada NADACE ŽIVOT UMĚLCE)

Květen 2010

NADACE ŽIVOT UMĚLCE dodatečně blahopřeje všem uvedeným jubilantům k jejich narozeninám.



narozen 14. 5. 1930, SENIOR PRIX udělena v roce 2000

Paní Marie Coufová (Unie – Odborový svaz profesionálních zpěváků ČR)

narozena 21. 5. 1920, SENIOR PRIX udělena v roce 1996

Paní Sylvia Kodetová (Správní rada NADACE ŽIVOT UMĚLCE)



narozena 21. 5. 1930, SENIOR PRIX udělena v roce 2000

Pan Antonín Schindler (Unie – Odborový svaz orchestrálních hudebníků ČR)



narozen 25. 5. 1925, SENIOR PRX udělena v roce 1998

Paní Blanka Vikusová (Herecká asociace)



narozena 28. 5. 1925, SENIOR PRIX udělena v roce 1995

PŘEDPLATNÍ LÍSTEK NA NADAČNÍ LISTY ŽIVOT UMĚLCE Nadaèní listy

Antonie Hegerlíková

Dáma (nejen) s kaméliemi ... è.7/08 listopad

39 39

Májové překvapení Pro naše milé stávající... i budoucí předplatitele zahajujeme od letošního květnového vydání losování o knihu z edice nakladatelství XYZ. Každý měsíc budou vylosování dva předplatitelé. V měsíci květnu od nás obdrží knihu Ladislav Chudík - Žiji nastavený čas

tito čtenáři: • •

Gratulujeme!

paní Marie Brydláková, Petrov u Strážnice pan Antonín Samler, Praha

Staňte se i Vy předplatiteli nadačních listů ŽIVOT UMĚLCE a získejte tak šanci na výhru zajímavé knihy v hodnotě 250 Kč.

Jaroslav Kříženecký

PAVEL BOBEK Půlstoletí na pódiu

PŘEDPLATNÍ LÍSTEK

NA NADAČNÍ LIST Y ŽIVOT UMĚLCE ............................................................................................................................................................................... Jméno a příjmení objednávajícího ............................................................................................................................................................................... Adresa a PSČ ............................................................................................................................................................................... Telefon / e-mail

půlroční předplatné 150 Kč

roční předplatné 300 Kč

V ceně je zahrnuto balné a poštovné Kupon zašlete na adresu: A. Stušková, Mánesova 983/36, 120 00 Praha 2, Vinohrady. Předplatné zašlete na uvedenou adresu nebo na číslo účtu 1830237001/5500, variabilní symbol: 20042008 Datum . .....................................................

40

Podpis . .................................................................

2010 Festival divadla a hudby

7. ročník - „THE BEST OF” středa 2. 6. 2010 - pondělí 14. 6. 2010 Středa 2. 6. „Ozvěny osadních ohňů“ 19.00 - živé natáčení pořadu Country rádia Večer Wabiho Daňka, host Petr Bende, Bodlo ... uvádí Tony Linhart Čtvrtek 3. 6. „Slavnostní zahájení festivalu“ 18.30 Martin Čarny Band, Čechomor Pátek 4. 6. 18.30 Ginevra, Strašlivá podívaná Sobota 5. 6. 14.00-18.00 Dětský den - mim Jaroslav Čejka a Bea Albrecht, Divadlo ŽUPÁNEK 19.00 Smyčcový orchestr Jeseník, Bluesberry Neděle 6. 6. „Těšínské niebo“ 19.30 Těšínské divadlo Pondělí 7. 6. „Těšínské niebo“ 19.30 Těšínské divadlo Úterý 8. 6. 18.30 František a Jan Nedvěd s kapelou Středa 9. 6. 18.30 Nezmaři a Miki Ryvola, Žalman a spol., Slávek Janoušek, Luboš Vondrák

Čtvrtek 10. 6. 18.30 Martina Trchová s kapelou Marie Rottrová skupina NEŘEŽ Pátek 11. 6. 18.30 Bokomara, Naďa Urbánková 45 let RANGERS Sobota 12. 6. „Vysoko Výše Vyšehrad“ 14.00 Šarbilach Amirante a Ali Amiri Good Fellas,The Tap Tap Neděle 13. 6. 17.30 Blue Effect, Radim Hladík Lešek Semelka Bluessession, ETC, Vladimír Mišík, Pavel Skála Olin Nejezchleba, Ivan Hlas s kapelou Pondělí 14. 6. 18.00-21.00 Petr Kocman band “ Dámská jízda“ Yvonne Přenosilová, Jitka Vrbová Helena Maršálková Ilon Leichtová Marcela Voborská 21.00-23.30 Závěrečný Country bál - hrají „ Votvíráci“

www.vysehrani.cz

DÁMSKÁ SAUNA SLAVIA www.saunaslavia.cz