KULTURNĚ-POUTtCKY PRO
MĚSÍČNÍK
Č E C H Y A SLOVÁKY V EXtLU "
Vydává: d r . J a n Beran s r e d a k č n í radou.
-
^
á
Veškerou korespondenci pro redakci i administraci časopisu zasílejte na < adr.: dr.Jan Deran,Rotterdam,lostbox 98.
KULTURNĚ cpn
POUTiGKÝ
řpr.HYA
MĚSÍČNÍK
S L O V Á K Y V EXtLU /
Vydává: dr.Jan Beran s redakční radou.
fc" ^ f y
Veškerou korespondenci pro redakci i administraci časopisu zasílejte na ; adr.: dr.Jan Beran,Rotterdam,Postbox 98 DOAgÁa Famň/a C e j n a r Alexander Cejnar Ur 11/03/1928 9 05/10/2007
ÚNOR 1948
Jablonec-R.Tcheca
[email protected] Sáo Paulo / Brasil
Fred desíti lety se vláda Národní fronty, vnucená v Košicích lidu Československé republiky změnila ve- vládu "obrozené" Národní fronty. Tuto .změnu bude oslavovat komunistický režim ve vlasti a bude jí vzpomínati s-hněvem a zármutkem exilní veřejnost.' Vzpomenou jí patrně i mnozí přátelé Československa a jeho lidu z jiných národů. Bohužel, tyto vzpomínky budou většinou vycházet z pochybených předpokladů a docházet k nesprávným závěrům. Uslyšíme jistě mnoho řečí o tom, jak hanebným komunistickým úkladem byla potlačena svoboda a demokracie v Československu, jak byla republika změněna ze samostatného státu v pouhého vasala Sovětského svazu. Ale všechny tyto pohřební řeči budou znít dutě a neskutečně. Akce, kterou komunisté strhli na sebe všechnu moc ve státě nezměnila mnoho na stavu věcí v tu dobu byli oni již dávno hlavním mocenským činitelem. V tu dobu nebylo již v Československu ani špetky demokracie a nebylo zde ani mnoho svobody a právní bezpečnosti. Československá republika dávno také nebyla již samostatným státem, ale protektorátem Sovětského svazu. Stala se jím dávno před tím, než se musela vzdáti umyslu obnovit s Francií spojeneckou smlouvu, nebo vyslat své zástupce na pařížskou konferenci o Marshallově plánu, V této závislosti na Kremlu byla již před tím, než německá vojska opustila československou půdu. Co se stalo v- únoru 1948 bylo prostě jen logickým důsledkem a vyvrcholením vývoje posledních desíti let. A jen proto, že to znamenalo viditelný konec vývoje se tato poslední dramatická fáze zdá něčím zvláště pozoruhodným. Ale je potřebí říci hned na počátku, že únor 1948 nebyl ve skutečnosti opravdu ničím jiným, než posledním aktem v tragedii, finišem, k němuž tragedie spěla od samého počátku. Česká historie, stejně jako historie jiných národů, je vyznačena nápadnými mezníky, ale je naivní si myslet, že události, jako Lipany, Bílá hora, 28.říjen 1918, Mnichov a únor 1948 jsou ve skutečnosti isolovanými dny, v nichž dějiny národa doznaly podstatné změny. Ve skutečnosti to jsou dny, v nichž se změny, dávno připravované, projevily viditelně všem. I kdyby bitva u Lipan nebyla skončila porážkou táborského bratrstva, byl jeho osud dávno apečetěn a konec by byl přišel o týdny nebo snad o měsíce později. Bratrstvo vyčerpalo své mravní i fysické síly. Nezahynulo, protože prohrálo bitvu u Lipan, ale prohrálo u Lipan, protože bylo již v posledním tažení. Také Bílá hora mohla býti jen bezvýznamnou episodou, kdyby nebylo celé povstání českých stavů skomíralo již dávno před tím. Smrtící rána povstání mohla býti zasazena stejně kdekoliv jinde. Katastrofa nepřišla proto, že se prohrála bitva na Bílé hoře, ale tato bitva byla ztracena, protože stavové
prohráli svou věc na samém počátku svou nestatečností, nerozhodností a sobeckostí. Dvacátý osmý říjen 1918 mohl stejně ůob.ře nastat o den dříve či o den nebo dva později - Bakousko prohrálo svou existenci na bojištích i vnitřním rozkladem. I kdyby se v ten den nestalo docela nic v Praze, nebylo by to zachránilo Rakousko, jež se hroutilo ve vSech svých zemích. Také smutný den Mnichova byl jen etapou na cestě jíž se brala Evropa, v níž západ se děsil války a nemoudrá zahraniční politika Československa, nepředvídající co se od 1933 muselo jevit nevyhnutelným, nedovedla zajistit státu spolehlivé spojence v sousedství pro den zkoušky. Všechna tato data budou mí ti trvalé místo v národních dějinách, jako mezníky na cestě, kterou národ šel. Ale vždy je potřebí si pamatovat, že den, v němž se osud naplnil není ještě dnem, v němž se osud připravoval. Únor 194^ není počátkem, ale koncem jednoho období. Je nutným důsledkem situace, vytvářející se již dávno před tím. I toto datum bude míti své místo v dějinách, jež vždy spíše zaznamenávají kdy se osud vyvrcholil a ne kdy byla nastoupena cesta, vedoucí k tomuto konci. Snad je to proto, že počátky bývají méně nápadné a tíže postřehnutelné než konce. Slavný anglický politický myslitel John Stuart Mill uvažoval o překvapujícím zjevu, že národy dovedou upadnout do poroby, aniž by to zpozorovaly. Napsal: "Despotism Augustův připravil Římany na Tiberia. Kdyby celý ráz jejich povahy nebyl ponížen po dvě generace tímto druhem mírného otroctví, byli by měli patrně dosti odvahy se vzbouřit proti otroctví mnohem hanebnějšímu." Lidé, kteří se diví, že Ceši se svou demokratickou a svobodymilovnou tradicí se tak snadno podřídili komunistické diktatuře, přehlížejí, že Če$i nepřešli z demokracie a svobody rovnou do komunistické totality. Nebyly to sice dvě generace, ale bylo to přece jen deset let duchovního zmatku, za něhož národ zapadal stále hlouběji do bažiny, do níž jej vedli vůdci, ujišťující lid, že se touto cestou dobrodí k pevné půdě pod nohama. Nebylo tu zlomu, jeden den demokracie a svoboda, druhý den otroctví. Jařmo bylo navlékáno pozvolnu. A kdo by hledal datum, kdy začala hynout československá demokracie a nezávislost československého státu, musí se vrátit do mnichovských dnů. . Mnichov neznamená jen ztrátu části území, a ztrátu víry v západní demokracie a zejména ztrátu víry ve Francii. Neznamená ani pouhý konec státní samostatnosti, ač republika ovšem vegetovala ještě několik měsíců. Znamená také zničení demokratického státního zřízení, konec demokratického způsobu života a odstra nění mnohých politických a občanských svobod. Zahraniční tlak donutil k úpravám, jež znamenaly naprostý zlom politických i kulturních tradic a zvyklostí. Za podob né, i když ani zdaleka ne tak tragické situace nalezly pro to "Národní listy" přirovnání k létání s podvázanými křídly. Národ si byl vědom této změny, jež byla dost pronikavá, aby byla postřehnutelna. Přijal ji však bez odporu, nejen proto, že nebylo možno se vzepřít, když jsme stanuli osamoceni, bez spojenců, bez opevnění, ba vlastněi bez armády a také bez vůdců. Národ, zraněný ve svých citech cítil především potřebu semknout se v jeden šik. V těch bolestných dnech nemyslel ha nic, než na prostou sebezácho vu. Přijal nezbytné tehdy omezení svých svobod a práv v důvěře k svým hovým vůdcům, že to všechno je jen dočasné a přechodné. A sluší vydat zde svědectví těmto novým vůdcům, že ve snaze zachránit z demokracie, svobody a občanských práv co se za daných poměrů zachránit dalo, totalitu jen předstírali, aby jí zakryli, co se snažili zachránit. Lišili se tak podstatně od těch, kteří o několik let později přišli na jejich místa a svou snahu nastollti vlastní diktaturu zastírali mluvením o demokracii. Je opravdu s podivem - a je to také k naší věčné hanbě - že se dosud nenašel nikdo, kdo by ocenil tuto poctivou snahu.mužů, ktěří na sebe vzali břemeno pomnichovské situace, kdo by vzdal hold těm, kteří obětujíce se pro národ dožili se jen hanebného nevděku a krutých křivd. Demokratické zřízení bylo v Československu odstraněno a svoboda byla potlačena, ale stará tradice žila stejně v mysli národa-doma, jako v duších vojáků a letců v zahraničí. Všichni věřili, že společně s mnichovskou a okupační křivdou bude odčiněno všechno, co se pod cizím;nátlakem stalo s demokracií a svobodou. Ta-
- 3 to víra byla posilována rozhlasovými sliby ze zahraničivše nic z toho, co se stalo po Mnichovu nebude platit, že po vítězné válce bude republika pokračovat tam, kde skončila o Mnichovu. Kdo se diví, že národ neviděl nebezpečí, má zde odpověcL Národ nemohl tušit, že to budě zahraniční akce, jež demokracii a svobodu pohřbí. Není zde potřebí mluvit o zrádcích, kteří se usídlili v Moskvě a později v Kujbyševu, aby sloužili cizí vládě. Od těch se přece nikdy nedalo čekat nic jiného než^zradu. Ať žili v Sovětském svazu nebo ve svobodném světě, všude sloužili cizím zájmům proti vlastnímu národu. Válku za osvobození národa označovali za imperialistickou. Bojovat proti Hitlerovi bylo tak dlouho hříchem, pokud se tento Stalinův přítel nerozešel se svým stejně zločinným kumpánem. Pak ovšem otroci Moskvy, mluvící česky nebo slovensky, provedli okamžitě přemet a^ touže neostýchavostí, s níž včera zatracovali boj proti nacismu, začali jej považovat za nejsvětější povinnost všech, s výjimkou ovšem komunistických vůdců, kteří se museli šetřit pro jiné, Moskvě a jejím imperialistickým cílům prospěšnější akce. Smrtící ránu československé demokracii, svobodě a nezávislosti republi...ky zasadila^však československá zahraniční vláda v Londýně. Již její vznik byl porušením všech^principů demokracie a právního řádu, ale ód Mnichova jsme si zvykli všichni na^to^ že je ústava porušována. Za mimořádných poměrů se ovšem nedalo lpěti na liteře^ústavy. Všechno záleželo na tom, povedou-li přechodná porušení ústavy k obnovení její platnosti. Navykli jsme si myslet, že na ničem nezáleží tolik, jako na jednotě. Odčinit Mnichov a cizáckou porobu bylo prvním úkolem. Nikdo si nelamal hlavu.tím, že v boji je omezena svoboda občanů i demokratičnost zahraničního státního zřízení. Mysleli jsme, že je to přechodné. Zprvu jsme byli o tom take. slavnostně ujištováni. Později tato ujišťování přestala. Nebylo jich již zapotřebí. Posice zahraniční vlády byla již dost pevná a její snahy nastoliti diktaturu^byly^den ze dne zřejmější. Většina exilu snahy ty neviděla, snad je nechtěla vidět a národ neměl ovšem k tomu nejmenší příležitosti. A ti, kteří v exilu viděli kam vede cesta, byli bezmocní. Státní zřízení mělo všechny v hrsti, s výjimkou komunistů ovšem, kteří dokázali zachovat svou nezávislost i v době, kdy pronikli všemi instancemi zahraničního státního zřízení. .^ Někdy uprostřed války nastal náhlý zlom v politice, zahraniční vlády. Přestalo se mluvítko neporušitelnosti a nedotknutelnosti právního řádu předmnichovské republiky a začaly pokusy připravovat jakýsi nový druh demokracie, který by se podobal demokracii a byl v podstatě diktaturou. Složení státní rady ukazovalo zrejme, ze se s oposicí do'budoucnosti nepočítá a že nebude trpěna. Dr.Beneš začal verejne propagovat myšlenku tří úředně povolených politických stran. Pomnichovský systém dvou stran^byl domovu nadiktován Němci a byl národem chápán jako dočasný diktát. Byl považován za tak přechodný, že i v rámci strany národní-jednoty byly pečlivé zachovaný zárodky starých stran, aby bylo možno je obnoviti jakmile by se naskytla příležitost. Systém.jedné strany, vnucený po okupaci , byl stejně povrchni. _,-yl monoliticky na. venek, ne však uvnitř. Ale systém, vymyšlený v Moskvě,měl bytí trvaly a definitivní, z demokracie,v jejímž jméně vznikl londýnský režim, zůstal jen vyvesni štít, který měl zastřít chystanou totalitu. . . , , , , Dlouho se mohlo zdát, že tyto přípravy budou jen hříčkou, kterou do Kose odhodí lid, jakmile bude niíti možnost rozhodovat sám o svých osudech po osvobozeni. Zdálo se neuvěřitelným, že by vítězní spojenci, kteří svobodu porobených národu vybojovali krvi svých občanů, mohli dovolit, aby bylo zmařeno toto úsilí. Je nepocnybne, ze kdyby o úpravě poměrů rozhodovaly západní mocnosti, byl by vývoj události v osvobozených zemích jiný - kam vkročila vojska západní koalice přišla take svoboda. ^Londýnská zahraniční vláda československá si byla vědoma tohoto ne^ n ^ t ^ T diktaturu. Zajistila se. proti němu na zahranične politické fronte. Obrátila se zády k západním mocnostem, jež umožnily její vznik a finančně ji vydržovaly - ovšem, ani do.poslední chvíle nepřestala pobírat peníze, jimiž zapadni spojenci neskrblili. Zahraniční vláda, jež se tak dlourá i ^ nepodnikne nic, co by jej zavazovalo a ktef ^ moci^prave na tyto sliby, spojila se s Moskvou. Proti vůli britské vlády a navzdory jejím výstrahám - a některé byly vysloveny i veřejně mluvčími
vlády v poslanecké sněmovně - odebral se dr. Beneš do Moskvy, aby tu sjednal spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem, jež rázem učinila Československo sovětským vasalem. Do^košé hozeny plány na sblížení s Polskem. A když se sovětská vláda rozešla s vládou polskou, byla československá vláda v Londýně první, jež přerušila styky s touto vládou, jíž byla tak mnohým zavázána. Jakmile byla získána sovětská podpora, začalo další okleš^ování československé, demokracie a svobody československého lidu. Se samostatností a nezávislostí československého státu byl již konec/ Československá republika se ze svobodného rozhodnutí československé zahraniční vlády v Londýně stala prvním vasalem Sovětského svazu. Nikdo nepochopí proč. Jediné vysvětlení je, že Stalinovy pomoci bylo potřebí, měl-li býti v Československu nastolen režim zastřené diktatury, maskující se dodud stydlivě jako nová a lepší demokracie. Autoři těchto plánů a mnozí z nich jsou zase v zahraničí, aby se znova pokoušeli o návrat k jimi vymyšlenému paskvilu demokracie - si mysleli, že se na věky zajišťují proti svým nenáviděným odpůrcům z dřívějších dob. pracovali však jen pro ty, které přijali za své spojence a kteří pak s nimi naložili stejně, jako oni nakládali se svými odpůrci z doby předmnichovské. Uslyšíme zase řeči, že v únoru 1943 byl proveden státní převrat, ale statní převrat^byl ve skutečnosti proveden v Londýně za války, když dva právní poradci dr, Beneše / oba zase v emigraci /. objevili ústavě republiky neznámé právo presidenta vydavat dekrety, jimiž se doplňuje a mění ústava republiky. Státní převrat byl proveden v Londýně, když byl vydán dekret o nahrazení státní a samosprávné administrativy sověty, jimž se dalo jméno národních výborů, když v Londýně byly vypracovány retribuční 'dekrety a dekrety o lidových a národních soudech, jimiž se odstranilo nezávislé soudnictví. Mezi koncem války a únorem 1948 je jen ten rozdíl, ze zprvu rdousili demokracii a svobodu československého lidu společně politikové z Londýna a Moskvy. potom se moskevská ekvipa obrátila proti svým londýnským pomahacum, ^Mouřenín vykonal svou službu, může jít. Byl odkopnut, což by nebyla škoda. Na nestesti, kopanec postihl celý národ. , Vládni program, vyhlášený v Košicích a těšící se smutné proslulosti jako hosicka deklarace, byl jen potvrzením, že pod mnohomluvnou chválou demokracie buae nastolena totalita. Kdo mluví ještě dnes o tom, že v pokošickém Československu panovala svoboda, demokracie a právní řád dokazuje při nejmenším, že nemá ani potuchy o tom, co je to demokracie, svoboda a právní řád. Zničeno bylo co zůstávalo ze staré, dokonalé administrativy. Zničeno nestranné soudnictví, Nevinní občané byli pronásledováni a zavíráni, ve věznicích tyrani^a mučeni. Majetek rozkrádán pod nejnestoudnějšími záminkami. Vyhoštění naroonich menšin provedeno způsobem, který na dlouhá leta poskvrnil dobré jméno českého a slovenskeho národa. Nezávislý tisk byl potlačen a koncesovaný tisk spoután. Svoboda spolcovaní a shromažďování odstraněna, politické strany učiněny službou komunistické strany a aby se nevymkly z jařma a nesloužily lidu, učiněna opatřeni aby nepodlehaly ani svým členům, z politiky učiněna koncesovaná živnost a na politické strany vydávány licence, takže strany byly závislé na vůdcích, kteří ^ ^ t ^ protože byli držiteli úřední koncese. Parlament změněn v bezmocnou nricku. Volby změněny v bezvýznamnou formalitu. "Demokraty",kteří se spojili s komunisty^proti národu to neznepokojili. Zneklidňovalo je jen, že komunistům nestačil lvi podíl na kořisti, že chtěli všechno, i to, co si pro sebe vymínili jejich pomahaci.- Komunisté chtěli všechno. Netajili se tím nikdy a ohrožovali - ne demokracii a svobodu - protože nic takového nebylo v pokošickém Československu ale sve pomocníky při ničení občanských práv, svobody, demokracie a nezávislosti Ceskoslovenske republiky. ^ Za této situace bylo nevyhnutelné, že musel přijíti únor 1946, i kdyby byl přisel v březnu nebo v dubnu. -Komunisté, kteří chtěli všechnu moč do ěvých rukou, samozřejmě nebyli ochotni vydat.; něco z toho, co již měli. V poslední chvíli se dosavadní spojenci a pomocníci komunistů rozhodli se bránit. Bránit sebe a sve posice, ne svobodu a demokracii. Tento zápas nutně prohráli, a to ne pouze dik vlastni nestatecnosti a nerozumnosti. Prohráli hlavně proto, že sami podkopá-
li síly národa, podlomili jeho víru, že to s demokracií, svobodou a občanskými právy myslí doopravdy, protože do poslední chvíle byli tak zaujati svou zálibou v panování, že se nedovedli obrátit k lidu, který by ovšem byl bojoval za vlastní svobodu a za demokracii svého státu a ne za jejich ministerská křesla a poslanecké mandáty. Jak se mohli odvolat k národu lidé, kteří plnou polovinu.národa zbavili všech politických práv, naplili na její minulost a té zbývající polovině poskytli jen chatrné zdání politických práv? Na nich se znova osvědčila pravdivost českého přísloví: "Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá." Vykopali hrob pro československou.demokracii a svobodu,-pro občanské strany, pro všechny své odpůrce. pohřbili československou demokracii a svobodu, pohřbili občanské strany a své odpůrce v těchto stranách i ve vlastním táboře a komunisté laskavě položili do tohoto hrohu i je. pro ně nikdo truchlit nebude. Únor 1948 je ukončením jedné truchlivé etapy našich dějin. Je počátkem stupňovaného utrpení českého, a slovenského lidu, ale je také svědectvím, že podvod a lílam zradí se sám. Ti, kteří připravili národu jeho bolestný osud dostali již spravedlivou odplatu. Také na ty, kteří byli vítězi v únoru 1948 se dosta,ne. Snad dnes, snad zítra, snad za deset let - nikdo neví, co je skryto rouškou budoucnosti. Ale i na ně dolehne přísná a neúprosná spravedlnost. Někteří z těch, kteří svou zradou demokracie a svobody připravili situaci, v níž byl možný komunistický únor 1948 jsou zase v zahrahičí, aby zde překáželi v zápasu za osvobození národa. Národ doma se jich zbavil. Bylo by na čase, aby se jich zbavil také exil. Únor 1948 je jejich a především jejich dílem. R. Kopecký oooo 00 oooo PITTSBURSKÁ DOHODA A VZNIK ČESKOSLOVENSKA, xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx Dne 30.června 1918 sjednaly organisace.Čechů, amerických státních příslušníků dohodu s organisacemi Slováků, amerických státních příslušníků, dohodu o společném postupu za účelem vytvoření společného státu Čechů a Slováků. Poradám byl přítomen a dohodu spolupodepsal předseda Československé národní rady profesor T.G.Masaryk. Toto ujednání, jemuž se dostalo jméno Pittsburské dohody, se stalo' stálým zdrojem sporů ve dvaceti letech existence Československé republiky. Určitá část Slováků ji považovala a část slovenského exilu dosud považuje za zakládající listinu Československa, za slavnostní smlouvu mezi Čechy a Slováky. Společné žití Cechů a Slováků závisí, podle této thése, na této dohodě. Její porušení jednou stranou činí^ji neplatnou a ruší základ, na němž stojí společný stát obou národů. Pro určitou část slovenské veřejnosti se tato dohoda stalá jakousi posvátnou listinou prav, ne-li fetišem. Je tudíž na čase prozkoumat! význam pittsburské dohody yro vznik Československé republiky jako samostatného státu i jako společného státu Cechů a Slováků. Zahraniční odboj za první světové války byl' zahájen zprvu jako česká akce. Do značné míry proto, že Slováci byli považováni za větev českého národa. Nebyl to projev nějakého českého imperialismu, protože až do vzniku Československé republiky ani fakt, ze Stůrův jazykový rozkol vytvořil spisovnou slovenštinu, neovlivnil jazykovědce a národopisce aby považovali Slováky za národ odlišný od Čechů. Tak na příklad mnohasvazkové dílo "Die Oesterreichisch-Ungarische Monarchie und ihre V&lker ', vydané na přelomu století.pod patronancí Vídeňské akademie věd a umeni, označuje Slováky za část českého národa a slovenštinu za dialekt češtiny. Není našim úkolem zkoumat, byl-li tento názor správný či pochybený. Chceme jen konstatovat, že^to byl názor obecně sdílený a to ne pouze Čechy, ale i odborníky jiných národů, Cechům často ne právě přátelsky nakloněných. ' Ačkoliv osvobozovací akce v zahraničí měla zprvu převážně český ráz, její cíl se neomezoval jen na svobodu pro české země. ,Již na samém počátku války se dožadovali Slováci na Rusi připojení k českému státu a toto stanovisko bylo tlu-
- 6 močeno jak manifestem velkbkníž.ete Nikolaje Nikolajeviče, tehdy vrchního velitele ruských vojsk, ale také v audiencích, jež zástupci českých a slovenských spolků měli u cara Mikuláše II dne 20. srpna .1914 a dne ly.září 1914< Česká Družina, zárodek československých branných sil na Rusi se začala formovat z Cechů a Slováků v srpnu 1914 a 23.září 1914 složila přísahu. V březnu 1915 konal Svaz československých spolků na Rusi sjezd, na němž vyhlásil cíl samostatného československého státu. Jeho časopis "Čechoslovák" jíž svým názvem potvrzoval tento cíl. V červnu 1916 povolil car nábor Cechů a Slováků do čs. armády. Můžeme tedy shrnout, že pokud jde o carské Rusko již v letech 1914-16 byl cíl společného státu Cechů a Slováků jasně formulován. proti tomu by se dalo ovšem namítnout^ že Češi a Slováci na Rusi, většinou ruští státní občané, jednali bez pověření národa doma. Tutéž námitku by se však dalo vznésti proti každé akci Čechů a Slováků v zahraničí, nechť již cizích státních občanů či exulantů. Češi a Slováci na Rusi neměli ani více ani méně práv zastupovat národ než jejich jiní krajané v jiných zemích. Po revoluci, jak prozatímní vláda, tak i' vláďa bolševiků uznala autoritu Odbočky Československé národní rady nad československými brannými silami na Rusi, což znamená, že tato Odbočka i jejínadřaděná instance Československá národní rada v Paříži doznaly tak uznání za vládu de facto. Těžiště československé akce bylo ovšem ve Francii, kde již od počátku války vstupovali Ceši a Slováci do cizinecké legie a vymohli si zřízení vlastního, i když zprvu malého vojenského oddílu. Od samého počátku byla akce Čechů a Slováků jednotná a také' francouzská vláda nerozlišovala mezi Čechy a Slováky. Byl to ostatně Slovák, francouzský státní občan, Milan Rastislav Štefánik, který měl největší vliv na vládní kruhy a Štefánik, jak známo, holdoval thési, že "Čech je Slovák žijící v Čechách, kdežto Slovák je Čech, žijící na Slovensku". Oficielní uznání zde naráželo na větší potíže než v carském Rusku, ale 15.června 1917 podepsala francouzská vláda dohodu s Čs.. národní radou v Paříži o přesunu čs. vojska z Ruska, což lze považovati za jakési předběžné uznání za vládu de facto. 4*srpna 1917 pa* rafována a 19.prosince 1917 podepsána dohoda o uznání čs. armády za samostatnou součást dohodových branných sil. Poslední krok, ustavení prozatímní vlády,byl učiněn ovšem.až 14.řijna 191S, ale již před tím, 30.června 1913 sdělil ministr zahraničí Národní radě, že ji francouzská vláda považuje za oprávněného zástupce Čechů a Slováků a že za svůj cíl považuje vytvoření Česko-slovenského státu a osvobození území, trpících pod rakouským a uherským jařmem. Ve Velké Britannii byla akce krajanů celkem nepatrná, ale ani zde nebyl vznesen požadavek samostatného slovenského státu. Prohlášení britské vlády, učiněné dopisem ministra zahraničí Balfoura ze dne 3*června 1913, slibuje poskytnouti Československé národní radě v Paříži stejné uznání, jako Francie a Itálie a mluví o' československém hnutí, o československé armádě a o oprávnění Československé národní rady spravovat politické záležitosti Čechoslováků stejným způsobem, jako to bylo povoleno Polskému národnímu výboru. * * Itálie, kde byly formovány jednotky československé se připojila k provisornímu uznání v září 1913. Japonsko poskytlo provisorní uznání 11.srpna 1918. Všude byla akce j'ednotná a cílem společný stát Čechů a Slováků. čase se podívat do Spojených států.
Je na
Spojené státy byly jedinou významnou z&mí, v níž existovaly.mohutné, ale separátní organisace Čechů a Slováků, přistěhovalců do Ameriky. Spojené státy také byly jedinou zemí, v níž se část české a slovenské veřejnosti postavila proti akci vůbec. Byli. Češi, kteří sympatisovali s Rakouskem, jako byli Slováci, kteří sympatisovali s Maďarskem. Dokud Spojené státy nevstoupily do války, byla česká a slovenská veřejnost ve -Spojených státech rozdvojena i v 'tomto směru. Nicméně již v říjnu 1915 vyslovili se zástupci Slovenské ligy a České jednoty v Clevelandu pro společný stát. A 2.září 1918 vyhlásilo americké ministerstvo zahraničí, že uznává Česko-Slovenskou národní radu za válčící vládu de facto. Tento stručný výpočet etap, vedoucích k zřízení Československé republiky byl nutný, abychom zasadili do správné perspektivy dohodu, sjednanou v Pittsburku.
K této dohodě došlo 30.června 1913, v době, kdy Britannie i Francie uznaly již nejen Československou národní radu za představitelku Čechů a Slováků, ale také naznačily sou podporu pro zřízení československého státu* Československá národní rada v Paříži měla v tu dobu. již armádu na třech bojištích^ mezinárodně uznanou za samostatnou součást Dohodových branných sil. Co bylo získáno před Pittsburskou dohodou, nelze přičísti jí za zásluhu. I kdyby nebylo této dohody, byla by vznikla Československá republika. Není pravděpodobné, že by vláda Spojených států čekala na tuto dohodu, než se rozhodla následovat! příkladu svých spojenců Britannie, Francie, Itálie a Japonska. Není pravděpodobné, že by 2-3.října 1918 nebyl 'vyhlásil Československý národní výbor, v němž zasedali zástupci Slováků, samostatný československý stát a není pravděpodobné, že by Slovenská Národní rada nevyhlásila 30.října 1918, že ona jediná má právo mluvit "v jméně česko-slovenského národa, žijícího na území Uherska" za společný stát Čechů a Slováků. V tu dobu vývoj věcí pokročil již příliš daleko, než aby závisel na lokální dohodě části české a slovenské zahraniční veřejnosti. . Pittsburská dohoda nebyla ovšem činem docela bezvýznamným. posílila v' poslední chvíli jednotu českého a slovenského živlu v Americe, ale stát nevytvořila. Ani v tom případě, že by místo k dohodě došlo k neshodě mezi Čechy a těmi Slováky, kteří byli organisováni ve Slovenské lize, nebyla by dokázala zmařit vznik Československé republiky. ' Rozhodování nebylo již ani zcela v rukou vítězné Dohody. Národ doma začínal bráti 'svou věc do svých rukou. Pittsburská dohoda byla. tedy přeceněna svými stoupenci- a vyznavači. Co bylo jejím obsahem? Vyslovila, souhlas s vytvořením společného státu, v němž by Slovensko mělo vlastní sněm a administrativu a kde slovenská řeč by byla"oficielní řečí ve školách, úřadech a veřejných záležitostech. Československý stát měl býti demokratickou republikou. Ostatní ustanovení o spolupráci Čechů a Slováků, v Americe se netýkají již budouc.ího státního zřízení. Pittsburská dohoda není tedy' státním aktem, smlouvou mezinárodní povahy. Je to ujednání o politickém programu, vázajícím organisace, jež ji- podepsaly i ty politické osobnosti, jež se podpisem připojily. 0 českých a slovenských spolcích v Americe platí totéž, co jsme řekli o českých a slovenských organisacích a pracovnících v Rusku; jejich právo mluvit za lid doma nebylo ani větší ani menší, než krajanů v jiných zemích. Rozhodování patřilo národu doma. Neurčitost dohody umožnila spory o- tom, zda "vlastní sněm", požadovaný pro Slovensko, je totožný se zemským zastupitelstvem, poskytnutým reformou z 1.července 1928. Po všech ostatních stránkách byla ustanovení Pittsburské dohody splněna. Zjišťovat, proč nebylo plně splněno jedno ustanovení Pittsburské dohody a nebylo zachováno a rozšířeno staré zemské zřízení znamená psáti historii vnitropolitických sporů o ústavu, v nichž část české veřejnosti byla pro decentralisaci, kterou požaduje také Pittsburská dohoda a část' slovenské* veřejnosti pro centralisaci, jež se Pittsburské dohodě příčila. Ale úkolem této'studie není zjišťovat do jaké míry byla Pittsburská dohoda porušena a proč, ale jaký byl její význam pro vznik společného státu a jaká byla a je její závaznost pro Čechy a Slováky.. zjistili jsme, že pittsburská dohoda není ničím, než politickou dohodou mezi spolky a soukromníky, dohodou podružného významu, jež neměla vlivu na vývoj událostí. V době, kdy byla sjednána, vznik společného státu mři již podporu velmocí. Pravda, tato dohoda nese podpisy lidí, kteří hráli významnou úlohu v československém státním životě. zjišťovat proč se necítili vázáni svým podpisem a neusilovali trochu více o vytvoření samosprávy Slovenska a o zachování a rozvoj zemského zřízení vůbec, je otázkou pro politika a moralistu. Naším úkolem bylo jen zjistit skutečný význam Pittsburské dohody. Můžeme právem říci, že její vliv na vznik Československé republiky, byl-li vůbec n"jaký, byl pranepatrný, na rozvratu však, který vedl k Mnichovu, docela mimořádný. '
Históricus 00000 0 00000
DVOJÍ ÚMRTÍ. xxxxxxxxxxxx V jednom týdnu zemřeli dva muži, jejichž jména jsou známa celému exilu. Z Prahy přišla zpráva, že tam zemřel dr.Lev Sychrava a hned na to jsme sly x.eli, že v Londýně zemřel dr.Hubert Ripka. Oba muži pracovali kdysi v redakci "Národního osvobození" a byli blízce spojeni v mnohých akcích, oba, ač podstatně odli šné povahy, se těšili obecné neoblibě v exilu. Dr.Lev Sychrava byl starší z nich. Do politického života vstoupil již před první světovou válkou jako člen mladé generace strany státoprávně pokrokové. Hned na počátku války se odebral do zahraničí a v Annemasse na francouzskošvýcarské hranici vydával list, volající do boje proti Rakousku a Německu. Po vzni ku pařížské "Národní rady" se jí podřídil. Na čas vstoupil do diplomatické služby ale brzy po převratu se věnoval žurnalismu. Společně s dr.Kudelou provedl sloučení většiny legionářských organisací v Československou obec legionářskou. V této organisaci se stal mužem v zákulisí, faktickým, i když ne formálním jejím vůdcem. Jeho diplomatické vystupování, oportunism a dovednost ve vynalézání kulatých formu lací, jež si každá strana mohla vykládat podle svého ho přímo předurčily k této uloze. Byl tvůrcem tak zvaného Pokrokového souručenství, stal se šéfredaktorem "Národního osvobození" a^Československé obce legionářské, v níž byl tradičně silný kult Masaryka, učinil pretoriánskou organisaci toho, čemu se v předmnichovské repň blice říkalo Hrad. Po okupaci Československa byl internován Němci v koncentračním táboře a po válce vedl obnovené "Národní osvobození" k věrné službě dr.Benešovi i k oddanosti "Národní frontě" a Sovětskému svazu. Fo únorových událostech se stal členem Akčního výboru obce legionářské, do níž byly vnuceny i ostání legionářské organisace, ale pak nečekaně odejel do Britannie na legální -pas. V Londýně byl již před tím na konferenci polokomunistických organisaci, na níž obhajoval omezení svobody tisku v předúnorovém Československu. Dr.Sychrava byl typem toho, čemu se u nás pohrdavě říkalo "ideolog". Major ruských legií peták uveřejnil před mnoha lety v "Národním osvobození" epigra my na jeho redaktory. 0 Sychravovi napsal: "Sychravé srdce měl ten Lev, v žilách měl inkoust, žádnou krev." Nikdo Sychravu lépe necharakterisoval. Byl to muž papírových formulí, u něhož přání bylo otcem myšlenky. Ani odjezd do exilu nezměnil zmatenou víru Sychravovu, že je možno s komunisty spolupracovat. Po této stránce byl ovšem poněkud upřímnější a poctivější než mnozí, kteří s komunisty spolupracovali a byli k tomu vždy znova ochotni kdyby jim to komunisté dovolili. Ale lidé, kteří začali deklamovat o demokracii když je komunisté odkopli, byli chytřejší Sychravy a tak byl isolován v emigraci skoro úplně. Jen ustav dr.Edvarda Beneše, řízený mužem, který byl kdysi kancléřem dr.Beneše i Klementa Gottwalda Sychravu přivinul na svá prsa a učinil jej svým "studijním ředitelem". Sychrava zavedl ústav do té isolace a bezvýznamnosti,v níž dnes je. Jednoho dne překvapil dr.Sychrava exil svým nečekaným návratem do Československa. Nutno doznat, že se k němu komunistický režim zachoval velmi slu? ně. Vyměřil mu novinářskou pensi, kterou odpírá tolika jiným novinářům, kteří si na ni platili celý život a ani se nesnažil jeho návratu příliš využívat. Dr.Sychrava zemřel celkem zapomenut, což je to nejmilosrdnějsí co mu osud mohl poskytnout. Dr.Hubert Ripka byl proti Sychravovi typem mnohem výbojnějším a dravějším. Po^universitním studiu vstoupil do služeb archivu ministerstva národní obrany. Na čas byl členem národní demokracie, ale velmi brzy odešel ze strany s le. vicovou oposicí, vedenou dr.Schieszlem / o němž Dyk napsal svůj proslulý epigram, že jsou lidé, kteří naleznou zásady když ztratí mandát /. dr.Kerstadtem, dr.Chytilem a jinými. Aby se vyhnul restrikci, tehdy hrozící v úřadech, snažil se dostat se do novin. Již tehdy projevil svou pro něho tak příznačnou pružnost, ucházel se
- 9 o zaměstnání stejně ve "Venkově", jako v "Národním osvobození". Do "Národního osvobození" se dostal, hlavně zásluhou Václava Chába a poněkud i mou / což neříkám abych se tím honosil, ale abych se doznal k jednomu svému velkému omylu /. Chába intrikami vyštval z "Národního osvobození" / Cháb se krátce před tím oženil a jeho odchod do Bělehradu zašvihovského Centropress rozbil toto.mladé manželství / a stal se věrným druhem dr^Sychravy. Několik let před Mnichovem odešel do "Lidových novin", do nichž se hodil svým bezpříkladným oporťunismem. -Po Mnichovu se Ripka odebral do Paříže, kde vybudoval velký, tiskový aparát a napsal knihu "Munich before and after", jíž za války československá vláda v Londýně skoupila a pečlivě uložila ve skladišti, aby _se k ní nikdo nedostal. / Když jsme ji marně sháněl po všech antikvariátech, dal mi jeden výtisk jeden uředník zahraniční vlády, který Ripku nenáviděl asi stejně, jako drtivá většina tehdejšího exilu./ Za svého pařížského pobytu napsal Ripka*.také pod pseudonymem pierre Buck pamflet, v němž obvinil' republikánskou stranu ze záhuby Československa a ze zrady. Nebyl však tehdy dost benešovský. Francou_zská vláda totiž byla příkře proti Benešovi a Ripka si na čas vsadil na francouzskou kartu. Když však Francie padla, Ripka se odebral do Londýna, Beneše odprosil a byl vzat na milost. Stal se státním tajemníkem v ministerstvu zahraničí*a měl na starosti propagandu. Protože Jan Masaryk neměl valného zájmu o úřadování, byl Ripka vlastním šéfem ministerstva a vsadil si pečlivě na všechny koně. Vládnul disposičním fondem a podporoval levici i pravici, byl pro spolupráci s Poláky i proti ní, pro dohodu s komunisty a se Sovětským svazem i proti tomu, pro dohodu s našimi Němci i proti této dohodě a podobně. Snažil se býti se všemi za dobře, seděl na všech židlích a dokázal jen jedno, že byli všichni proti němu. Jeho působnost po tak zvaném osvobození je známa. Není potřebí ji vyličovat. Není snad ani potřebí psát o jeho působení v exilu, kde jeho-talent pro intriky opravdu rozkvetl všemi květy. Hned na začátku napsai^-knihu "Czechoslovakia enslav^d" / vyšla také francouzsky /, kterou jo jí londýnský nakladatel musel vzíti z prodeje, protože prohrál tiskový proces s gen.Prchalou, jejě Ripka v knize nepravdivě napadl. V knize vylíčil také poněkud nepříznivě dr.Beneše, což mu ovšem nevadilo ohánět se stále jeho jménem a vystupovat jako jeden z jeho věrných následovníků a jako hlavní dědic jeho odkazu. Na rozbití a rozeštvanosti exilu má dr.Ripka znamenitý podíl, Dr.Ripka se stal ještě před válkou členem národně socialistické strany, jež se kdysi hlásila do vídeňské socialistické internacionály. V době, kdy byl členem československé vlády v Londýně a pak v Praze, byla provedena nejneliberálnější opatření, stejně jako nejdalekosáhlejší postátňování. To však mu nepřekáželo, aby se na mezinárodní veřejnosti nevydával občas za liberála. Vystupoval tak na příklad na posledním sjezdu liberální internacionály v Oxfordu. Dr.Ripka kdysi prohlásil, že politika je z devadesáti procent taktika a z desíti procent zásady. To byla jediná zásada, které byl vždy věren - leda bychom uznali, že i z těch desíti procent zpravidla hodně slevil. Dr.Ripka byl muž vzdělaný a mimořádně nadaný. Jeho touha po kariéře a jeho odhodlání použiti všech prostředků aby se dostal do popředí vedly ho cestami, na nichž vzbudil nechuť ba i nenávist svých spoluobčanů. Měl schopnost i příležitost posloužit národu. Nesloužil národu, ale škodil mu. poškodil národní věc a to ne jen jednou. Jako dr.Sychrava tak i on se dostal do slepé uličky. A nejmilosrdnějším soudem, který nad oběma bude moci vynésti budoucnost bude, že se na ně oba zapomene, až se zahojí rány, jež národu zasadili. oooo 00 oooo
- 10 UPŘÍMNÉ DOZNÁNÍ, xxxxxxxxxxxxxxx "Československé noviny", orgán "pracovního výboru Rady svobodného Československa" skončily definitivně svou činnost a neúnavný jejich redaktor František Klátil obnovil svůj "Cas", jemuž dal podtitul "Československá noviny". František Klátil, 'ať již s ním souhlasíme nebo ne, je rozený novinář, poslední Mohykán oné staré národně socialistické generace, jež nosila širák a vlající kravatu, se starým Freslem vířila na zásadu "pár facek a žádná polemika", ctila Klofáče,byla pro každý kraval a představovala malého českého člověka se v^amó- jeho přednostmi a nedostatky. Lišila se tím prospěšně od slizké kluzkosti nárpáních socialistů yepublikánské éry, kteří se odřekli boucharnnství svých předků, aíe páteř nahradili elastickou gumou. František Klátil si uchoval neomaleneu upřímnost těch, k nimž chodil do školy a proto všechno co napsal stálo za čtení, i když ne vády za uznání. Svou upřímnost si uchoval - svědčí o tom první číslo jeho staronového listu. píše tam o vývoji v radistickém táboře a praví: "Jednou tomu bylo tak, že vlády Spojených států mluvčí národních exilů považovaly málem za představitele porobených národů, byt bez prerogativů formálního uznání..." Ale časy se změnily a peníze nejsou. František Klátil se nesnaží si hrat na diplomata a píše: "v residencích mocných mužů nastaly nějaké změny: s činiteli národních exilů jednají již jen písařky a portýři. M a m o byl<6 připomínat, zaklínat a prosit; nemáte žádnou možnost zničit svého odpůrce a iluzorního protikandidáta. Též je mimo vaše síly vpa-ovat ho do sputnika místo Laiky. Co vám zbývá hrom dohody?" Je to-upřímné doznání, které nutno připsat Františku Klátilovi k dobru.^ Obáváme se, že u svých dosavadních protektorů mnoho obliby $ím nevzbudí,ale nezdá se, že by jeho straničtí přátelé ho byli vůbec někdy příligp& milovali. František Klátil, který duševně kotví v době, kdy jeho vůdci honoaní prohlašovali "raději žalář a okovy, než-li volnost otroka", byl už dávnO piezi náupdními socialisty anachronismem. Tam už "volnost otroka" nevadí, pokud otrokáři panstvu dovolí, aby byli dozorci nad otroky. x 0 STRAŠIDLECH VE VĚŽI ....
Duševní s-tav větviny uprchlíků se vyznačuje určitým .nQrvovým napětím a každý z nás na ně reaguje jinak. Neklamnou známkou porouchaných nervů na příklad je žádoat bývalého vysokoškolského asistenta s akademickým titulem, aby ho jeho bývalý profesor /také v exilu/ povýšil na řádného profesora s ohledem na jeho několikaletý pobyt v exilu. Pochybnosti též vyvolává používání, názvu "exilového pracovníka" bez ohledu na to zda "předního" nebo zadního. Občas se vyskytuje v krajanském tisku a je.proto třeba objasnění; V,žádném případě není exilovým pracovníkem někdo jenom proto, že se za něj sam vydává nebo že je tímto názvem záměrně označován svými nohsledy. Exilovým pracovníkem nemůže také býti 'právem nazýván někdo jen proto, že měl doma před 10ti neb 20ti lety nřjakou funkci ať již se jednalo o funkci v politické organisaci nebo v okrašlovacím spolku v Kocourkově. Exilovým pracovníkem není ani ten, kdo dostal funkci /často jen poskoka/ v některém skomírajícím krajanském útvaru jen proto, ze mu to bylo zkrachovanými notábly z jeho strany uloženo nebo proto, ze ji nikdo nechtěl. Za exilovou činnost, která by opravňovala k označení "exilový pracovník" nelze pochopitelně považovati ani "důvěrné" porady s lidmi ^tejných aspirací snících o poslaneckých mandátech, národních správách a jiných dobře placených funkcích. ^ Jak je takové počínání ubohé a směšné. U zdrcující většiny československých politických uprchlíků vyvolává pouze odpor neb jen útrpnost. Čí to není halena at ji neobléká. S. K.
z NOVÉ POLITICKÉ LITERATURY xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx Jaromír Smutný: Únorový převrat 1943 1-V. /Doklady a rozpravy č.12/ 1 9 ! 2 1 , 2 5 a 23, nákladem Ústavu;dr.Edvarda Beneše v Londýně./ 0 událostech z února 1948 vyšla už celkem hojná literatura a dá se očekávat, že letošní "jubilejní" rok ji ještě podstatně obohatí. Komunisté vydali o únoru několik zajímavých, i když historicky ne vždy docela spolehlivých knih, ale od nich nebude přece nikdo čekat buržoasní objektivism, považovaný'jimi za jeden ze smrtelných hříchů, jehož se má každý komunista co nejpečlivěji uvarovat. Politikové, kteří se odebrali do exilu napsali také slušný počet líčení jak se stalo, že československá "demokracie" byla v únoru 1943 nahražena diktaturou. Jedni, jako pan Jan Stránský, svalovali všechnu vinu na zbabělý národ, jiní jen na úskočnost komunistů a na slabost dr.Beneše, který podlehl komunistickému nátlaku a přijal demisi ministrů, jež nebyla myšlena doopravdy. Jaromír Smutný, který zastával úřad přednosty úřadu presidenta republiky, jemuž se dostalo zbytečně archaisujícího a cizí veřejnost hrubě matoucího názvu "kancléře", a který sloužil jak u presidenta Beneše, tak i u jeho nástupce Gottwalda, vydal již k pátému výročí února přednášku, proslovenou jím 20.února 1953 v Ústavu dr.Edvarda Beneše, jehož je hlavou. Od té doby svou přednášku doplnil a rozvedl v dalších čtyřech svazcích sbírky "Doklady a Rozpravy", vydávané týmže Ústavem. Smutného úvaha se v některých bodech shoduje a v mnohých rozchází s vylíčením podaným nám i cizojazyčné veřejnosti politiky, jejichž působení v Československu tak žalostně selhalo. Jako oni tvrdí, že období do února 1948 bylo obdobím svobody, ale na rozdíl od nich připouští, že to s tou svobodou a demokracií nebylo v Československu tak dobré. Na příklad doznává, že "parlament byl... od roku 1946 odkázán hrát podružnou a hodně formální úlohu, neboť jeho politické funkce byly zredukovány na nejmenší možnou míru Národní frontou..." 0 vlivu voličstva na politické strany praví autor: "Vůli lidové strany určoval dokonce jen její předseda Msgr.dr.Šrámek. Formálně strany měly zřízení demokratické, ale politicky posuzováno byla v obou stranách /nár.soc. a lidové - poznámka recensanta/ oligarchie ministrů a.sekretariátů a v lidové straně vláda předsedy." Jaromír Smutný vyličuje zevrubně průběh událostí, jak se jevily presidentské kanceláři a ukazuje dnešní obhájce československé demokracie v nedbalkách velmi nevábných. Jeho vylíčení je pokusem o obhajobu dr.Beneše a ani ten,: kdo není ochoten sprostit dr.Beneše viny na tom, kam se dostala Československá republika, nemůže nedoznat, že Smutný je v právu, když poukazuje na to, že tito "bojovníci'^za demokracii a svobodu očekávali, že všechno za ně vykoná dr.Beneš. Smutný.vyličuje zmatenost a nestatečnost jejich postupu, jejich přímo trestuhodnou netečnost k tomu, co se dělo - v době krise si páni odejeli z Prahy -,jejich nechut apelovati na pomoc svých stoupenců, jež dokonce mátli veřejnými výzvami, aby nic nepodnikali, ale aby se připojili ku komunistickým politickým stávkám a demonstracím a aby vstupovali do akčních národních výborů. Byl-li někdo nestatečný, byli to politikové, kteří jako Vašek v Prodané nevěstě volali "já nejsem medvěd, já jsem Vašek". Podali resignaci a nechtěli, aby se ji bralo na vědomí, chtěli, aby dr.Beneš za ně všechno vybojoval. Mají ovšem jednu omluvu: Jako v jiných stranách, tak i ve straně národně socialistické, ježi zahájila kampaň prohranou již na samém počátku, byli v Košicích odstraněni staří vůdcové a na jejich místě byli lidé noví, nastolení ne důvěrou členstva, ale přízní stranického aparátu. zejména u národních socialistů stáli v popředí lidé, kteří si své postavení vysloužili pobočnickou službou u dr.Beneše - a je známo, že dr.Beneš od svých adjutantů^nečekal iniciativu, ale poslušnost. záviseli svou kariérou na něm,' proto také byli ochotni všechno přenechat jemu. ^Únor ovšem nespadl s nebe. Nebylo to náhlé zemětřesení, jež nemohl nikdo předvídat. ^Autor sám praví: "Nikomu nebyly neznámy plány komunistů, že sé chystají použít násilných prostředků a že jich použijí, aby se zmocnili vlády, nepodaří-li se jim to jiným způsobem". Nebylo-li' to "nikomu neznámo", nebylo tp
- 12 neznámo ani dr.Benešovi, ani politickým vůdcům. Nikdo z nich se nepřipravil čelit tomu, co "nikomu nebylo neznámo". Neutralita dr.Beneše, spoléhání na dr.Beneše, passivita a nechuť jednat, to všechno je zde názorně vylíčeno. Apologie, kterou napsal Jaromír Smutný neospravedlnila ani....dr.Beneše, ani politické zkrachovance. Jaromír Smutný dokázal jen jedno: ukázal ještě jasněji vinu a neschopnost lidí, kteří vládli koncesovaným politickým stranám a kteří z toho, že dokázali svou naprostou neschopnost vyvolují dnes výlučné právo věsti exil a dát se vnutit ještě jednou národu, jejž zavedli do neštěstí. Smutného úvahu by měl číst každý, zejména pak ten, kdo ještě nepochopil, že lepší budoucnost národa závisí na tom, aby se rozešel se všemi, kdo řídili osudy republiky až do února 1948. - x Hans Schíitz: Grenzen-Heimatsrecht-Selbstbestimmungsrecht. Zvláštní otisk z listu "Neues Abendland". Hans S c M t z byl poslancem Národního shromáždění RČS za stranu německých křesťanských sociálů. Tato strana byla od r.1925 zastoupena ve vládě republiky a byla považována za "aktivistickou". Nyní je Hans Schíítz poslancem německého spolkového sněmu a je členem Sudetsko-německého - českého federálního výboru a je jedním ze spolupodepispvatelů dohody mezi gen.prchalou a dr.Bodgmanem. Jeho uváha o hranicích Německa,.právu Němců na domovinu a sebeurčení je proto velmi zajímavá. Poslanec Schíítz nesouhlasí se stanoviskem německé vlády, jež požaduje hranice z 1937, ale prohlašuje, že "Sudetenland" jé od 1938 územím Německé říše. Sudetští Němci jsou podle nálezu Nejvyššího spolkového soudu a spolkového zákonodárství německými státními občany. Mírová smlouva, která by se věcí zabývala, nebyla dosud sjednána. "Drtivá většina sudetských Němců by si chtěla ponechat co již má, totiž německé státní občanství. Chce však dostat nazpět co ztratila, to jest sudetsko-německou vlast". poslanec SchiHtz souhlasí s těmi, kdo odmítají názor, že prohlášení čtyř velmocí z 5'června 1945 zvrátilo tento stav. Je to prý rozhodnutí vítězů. A kousek díle poslanec SchÚtz prohlašuje znova: "Sudetské území se stalo podle mezinárodního práva nesporným územím německé říše". Logika poslance Schířtze je docela jednoduchá; rozhodnou-li velmoci ve prospěch Německa, je to správné a platné. Rozhodnou-li nřco v neprospěch Německa je to nesprávné a neplatné. Není to nikterak originální. Jak se jmenoval ten pán, který vyhlásil zásadu, že právo je to, co prospívá německému národu? poslanec Schťitz mluví pochvalně o dohodě Němců z Československa s gen. Prchalou. Může-li však spolupodpisovatel této úmluvy vyjadřovat takovéto názory, vyvolává otázku, jakou cenu má tato dohoda pro nás. Na nový Mnichov není potřebí českého podpisu. Poslanec SchŮtz volá dále po celoevropské federaci, jež by odstranila hranice. Sjednocená Evropa by byla prospěšná věc a snad se jí jednoa dožijeme. Ale pokud se z Německa budou ozývat hlasy, jež vzbuzují podezření, že tato federace má být jen novou rouškou pro německý imperialism, nebude se patrně nikomu chtít do takové federace. Všichni souáedi Německa jsou dnes ochotni k smíru, ale nikdo z nich ještě nezapomněl na to, co bylo. - x Frank Cífka a Jan Sýkora: Přehled vývoje čs.odborového hnutí po druhé světové válce a postavení čs.dělníků v první a druhé pětiletce. Nákladem čs.federace svobodných odborů v Novém Yorku vydali oba autoři v anglické řeči cyklostilovaný stručný přehled vývoje odborového hnutí v CSR od skončení války. Autoři se vynasnažili podati správné a věcné vylíčení vývoje odborového.hnutí v Československu a celkem se jim to podařilo. Jejich práce je záslužná, protože potřebujeme podobné přehledy o všech složkách národního života. Tyto přehledy by mohly býti ještě podrobnější, než je přítomná studie a musely by se ovšem také vyhnout naivní představě,.že jen dělníci representují národ a že jenom socialisté zasluhují pozornosti. Autorům studie nutno však vy- ... tknout jeden omyl. Tvrdí totiž, že tak zvaný Košický program pomýšlel na svobodu odborových organisací a neusiloval o vytvoření jednotného odborového hnutí.
- 13 Košický program, jako každý jiný předúnorový a poúnorový projev mluví hodně o svobodě, ale vždy jen v komunistickém slova smyslu. V. Kosické deklaraci se sice mluví o svobodě odborového hnutí / stejně jako o svobodě jiných organisací /, ale povinně sjednocení odborů / jako ostatně i všech jiných organisací /, bylo rozhodnuto jest? v Londýně, kde pod vlivem komunistů a kolaborantských odborářů sociálně demokratických a národně socialistických bylo vydáno heslo, že odbory musí býti jednotné a že se nesmí dovolit mnohost' o'dborových organisací. Řeči v tomto smyslu a usnesení o tom jsou vydány v brožurce, jejíž existence je zřejmě nemilá mnohým z jejích autorů. Faktem zůstává, že se komunisté zmocnili ..odborů, protože jim v tom socialističtí odborářští vůdci / často jen samo zvaní / statečně pómáhalís CRITICUS
QDPOVĚÍ) "SLOVÁKU". xxxxxxxxxxxxxxxxxx Časopis "SlováK", list "Slovenského oslobodzovacieho výboru" v Mnichově se pohoršuje pro naši poznámku o postupu dr.Ďurčanského v mnichovské krisi a po ní,, Prohlašuje, že Slováci byli prý včleněni do Československa aniž by se jim dala příležitost o tom se vyslovit. Když Andrej Hlinka se odebral do Paříže požadovat plebiscit, byl zavřen, "Teda pre Slovákov b o l a Č S R od jej utvorenia cudzím š-tátem. " Následují stížnosti, že Češi Slovensko' vykořisťovali a list se ptá, byli-li Masaryk a Beneš oprávněni usilovat o samostatnost Čechů. Byli Slováci vtěleni do Československa aniž se jich kdo ptal? Je známo, že zahraniční akce se za války účastnili stejně Češi jako Slováci /"Slovák" pečlivě vynechává Milana Rastislava Stefanika z výpočtu vůdců zahraniční akce - nepovažuje ho snad za, Slováka?/ a že se žádná organisace Slo/váků v zahraničí nevyslovila proti společné akci. provolání národního výboru'o samostatnosti československého státu podepsal také dr,Vávro Šrobár, při nejmenším stejně dobrý Slovák, jako každý jiný. 0 dva dny později prohlásila Slovenská národní rada připojení Slovenska k novému státu. Toto prohlášení zástupců všech slovenských stran, podepsané předsedou Matušem DÚlou a Kařolem A.Medveckým vyhlašuje, že jen Slovenská národná rada je oprávněna mluvit jménem slovenského národa. Mohou býti jistě spory o tom, zda zástupci všech slovenských p.olitických stran byli oprávněni mluvit jménem slovenského lidu, nebo zda to"právo měl jen jednotlivec Andrej Hlinka, ale i na tuto otázku lze'nalézťi přesvědčivou odpověď z doby pozdější. Od 1920 do I935 se konaly několikeré všeobecné voTby do poslanecké sněmovny a senátu Národního shromáždění a ani Hlinková,slovenská ludová^strana v žádných z nich^netvrdila, že Československá republika je cizím státem a že .se Slováci chtějí od Československa odtrhnout. Naopak., ujišťovala voliče, že nic takového není jejím úmyslem. Měla-li tento úmysl, získala hlasy nepravdivým^předstíráním. Ale,ať byly úmysly slovenské strany ludové jakékoliv, 'nikdy nezískala na Slovensku více hlasů, než kolik jich bylo odevzdáno pro tak zvané centralistické, to jest věrně československé strany. Slovenská strana ludová nikdy neměla právo mluvit za všechen slovenský lid, ale jen za jednu jeho část a toto oprávnění nezískala na program odtržení Slovenska od Československé republiky. To jsou fakta, na nichž žádná silná slova nic nezmění. 0 tom tak zvaném vykořisťování Slovenska Čechy zatím mluvit nebudeme. Existují statistiky o tom, co bylo na Slovensku roku l$lj a co tam zřídila Československá, republika, kolik republika na Slovensko vynaložila. "Slovák" se ptá, měl-li Masaryk a Beneš právo usilovat o samostatnost Cechu, Měli, jako má kterýkoliv Slovák právo usilovat třeba o to, aby Slováci měli vlastní stát.' Každý má právo zastávat vlastní názor a usilovat o jeho uskutečněni, at už je ten názor moudrý a prospěšný, či pošetilý a škodlivý. Toho se naše poznamka netýkala. Mluvili jsme o něčem jiném, totiž o tom, že dr.Burčanský a někteří jeho druhové přijali ministerské úřady, složili přísahu věrnosti republice
- 14 a současně za zády vlády republiky vyjednávali a spolčovali se s jejím nepřítelem a dokonce ho pobízeli k vystupňování nepřátelství. Nikdo je nenutil, aby přijímali úřady, jež jim nakazovaly pečovat o blaho a bezpečí republiky. Měli právo říci, že ten stát považují za cizí a že pro něj nehnou prstem. Ovšem,to bylo spojenci s jakýmsi nebezpečím - nebezpečím, jakému se na příklad nevyhýbali za první světové války dr.Kramář, dr.Rašín, V.J.Klofáč, dr.preis, Vincenc Červinka a jiní. Sedět na ministerském křesle, brát ministerský plat a spolčovat s nepřítelem bylo jistě pohodlnější a výnosnější, ale poněkud méně mravné. A toho se především týkala naše poznámka. Redakce. ooo 00 ooo ROZJÍMANIE NA SKLONKU ROKU 1.957. Dr. Juraj Slavik předseda Zastupitelstva RSČ Washington. V článku takto nadepsaném otištěném ve vánočním čísle časopisu "Naše hlasy" vydávaného v Torontu-Canada cituje pán předseda Zastupitelstva Rady svob.Československa úvahy slovenského básníka a publicisty Svetozára Hurban-Vajanskýho vydané před šedesáti lety *gám uvažuje pak o dnešní situaci v našem exilu a v Radě svob. Československa končí slovy: "Ale vydržat, to prísne požadovat musíme i čo sa týka Rady Slobodného Československa. Mnohí už vari hádžu rukou a myslia si, že by bolo třeba začat s nějakou novou organizáciou. Strácajú dSveru, že možno omladit tohoto politického orgánu exilu. Niet však pochybnosti, že nie možné složit Radu Slobodného Československa z iných činitel'óv, než z tých, ktorí majů zodpovědnost za veci národa. A niet pochybnosti ani o tom, že je bezpodmienečne třeba pribrat do práce a zodpovědnosti i mladé sily, ktoré by sa i doma boly v normálnych okolnostiach dostali do politického života a boli by museli prevziat od staršej generácie i kus zodpovědnosti. To ovšem neznamená, že všetki tito činitelia musia byt v Rade Slobodného Československa. Na spoluprácu nemožno nikoho nutit. BOLO BY VŠAK VELKOU CHYBOU, KEBY SME SA ZRIEKLI LEGALITY-A PRERUŠILI KONTINUITU..." /kontinuity s čím? A'legality" z Koši§?-poznamka a proložení předchozí věty redakcí M.r./ Pán předseda Zastupitelstva Rady Slobodného Československa pokračuje pak dále; "Bolo by chybou, len keby sme neuznali, že i v tažkých okolnostiach v akých Rada Slobodného Československa za skoro desat rokov pracovala, a i na priek 'nevrlosti a z nej pochádzajucích nedorozumění' Rada překonala už 'hrubú, surovú, nejtažšiu prácu' a má povinnost 'dopracúvat dielo už podhotovené*. KEBY SME V TEJTO PRÁCI PŘESTALI, ZANECHALI BY SME NEVEDOMÝM P0T0MK0M DESNÚ ÚLOHU POČÍNAŤ VŠETKO OD ZAČIATKU A VŠETKO TO POPREMÁHAŤ EŠTE RAZ, ČO UŽ BOLO ČESTNE PŘEMOŽENÍ." /Proloženo redakcí "Modré revue"./ Zajisté není třeba dalších poznámek. Redakce. ooo 00 ooo
- 15 Pan Josef Josten si o to říká .... Obdržel od nás několik otisků úvodního článku čísla 2. ,roč
