Kuffner, Josef Veda ci báchora?

Kuffner, Josef Veda ci báchora?

OZEF KUFFNER:

VÉDA Cl ÁCHORA? BERKY K OTÁZCE SLOVANSKÉHO

DÁVNOVKU.

ADA

ŠESTÁ:

STARÉ ESKÉ NÁRODNÍ EPOS ? — Z TAJEMSTEV JAZYKOVÉ HMOTY. - ZÁÍÍADA SLOVANSTVÍ,

F.

TOPI

V PRAZE.

1926. Cena 12

K.

JOZEF KUFFNER:

VÉDA

I BÁCHORA? Pabrky

k otázce

slovanského dávnovku.

ada Staré

eské národní

šestá: b — epos? Z tajemstev jazykové

Záhada Slovanství.

19 F.

Topi

2 6

v

Praze.

hmoty.

AUG 1

y 1964

oo/Ty OF ^\iNS^^

9203T5

Knihtiskárna Jar. Strojil v

Perov,

íBropovéd, Doba

náleží

za

ideálem. Cesta vedla vzhru.

Udává

že

silni

ukazovali

táhlo vše tvrdou cestou

Dnes

je

smr

obrácen.

cestu množství. Platí za silného, kdo se jen zamluvil

množstvu.

O

davm. Bývaly asy,

Po silném pikladu

cestu slabým.

Neteba už míit

to jde, dostat

Ukázalo

se,

k ideálu a napínat za ním

sílu.

za sebe množství a zdát se slabému silným. jaká ist strojová bytost je lidstvo. Jen

zmáknout na pravém míst

knoflík a stroj koná svoje divy.

právo i pravdu možno vyrábt na aby národ stál tu ped svtem velký a slavný? Aby náš vítzný postup ve všech oborech práce, vdy a umn docházel ve svt obecného uznání a obdivu? Nemjte starost. Všecko se zaídí. Už je zaízeno. Zde, ukázky zahraniního tisku. Tam, venku, daleko za horami a vodami, všudy se o nás ví, o nás mluví a píše. Všudy a všemi jazyky nám vyslovují uznání a obdiv. Jakého vhlasu jsme nabyli! A všecko hrav, takoka pes noc. Vše pomocí obratn ízeného stroje. Pravda je, všecky ty doklady svtové pozornosti pro nás nejsou než domácí výroba. Zvláštní aparát pracuje. Všechny ty lánky v zahraniném tisku, ty projevy uznání

Všecku

stroji.

ctnost, zásluhu,

Pejete

si,

a obdivu, zhotovili jsme

si, psali jsme sami. Jedni psali, druzi posílali a jiní rozšiovali. Jak už aparát pracuje, podle

zákona

dlby

práce.

také je nikdo nete.

Tam venku Za

to w.y

o ty vci nikdo se nestará, zde doma dáváme si je po-

.' teme je usilovn, hltav a toneme v rozkoši, jakého jsme dobyli úspchu tam ve svt! Jaká sláva! Jsme sami sebou znamenit spokojeni. A všecko jen výkon pevného, umn zavedeného stroje. Tak se máji vci s pravdou naši svtové slávy a zcela tak i s pravdou jiných ctnosti a milostí. Všecko výroba dovedné mechaniky. Ukázka dobové kultury, stvoená k útše dnešního pána chvíle, nevdomého množství. Pjde-li to tak do nekonena? Jist nepjde. Chvíle tlaí chvíli. Pítomná ustoupí druhé, která se chystá. Sama píroda se stará, aby chvíle picházely a odcházely. Ona má svj neklamný zpsob, poádat svt a vyvozovat dsledky, kde bylo hešeno proti odvkým zákonm. Dovede odkázat do svých mezí, co se z nich vysunulo a postavit zase na nohy, co bylo postaveno

silci

—

na hlavu.

Budou opt vztýeny odvké ideály, cesta povede zase vzhru. A povede zase tvrd. Pozná se, že bylo scestí, kde stal se

vdcem

a velitelem, kdo nebyl stvoen, leda aby

poslouchal a byl veden. Že není ani pravdy, ani dobra, ani krásy,

kde nebylo jiné snahy, než zjednat v oích slabomyslné bytosti

si

na

chvíli

— davu.

úspch a uznání

V

PruT^e v srpnu 1925.

STARÉ Národní epos ceske? Ve vídeském asopise, svou dobou u nás zhusta jmenovaném, Hormayerov »Magazin fíir Geschíchte, Staatskunde und Literatur« (Sborník pro djepis, státovdu a písemnictvo) vyšel r. 1830 básnický píspvek nadepsaný: Oldich und Božena, ein bohmisches National Epos von F r. Uhle, V poznámkách pod arou byly vysvtlivky neznámých, šíe jednotlivostí, osobních jmen i zvláštnstek jazykových a vbec vcí, tehdejšímu tenástvu vzdálenjších. Také vykládal autor, jak se ke své práci dostal. Nkde na eském venkov dal si píležit vypravovat »eine pohádka« o eském knížeti Oldichovi, který pojal za manželku dívku selského rodu, krásnou Boženu, Pozdji slyšel tutéž »pohádku« ješt astji také na jiných místech a celkem souhlasn. Byla patrn velmi oblíbená a znárodnla asem, Sám ji nakonec znal zpamti. Mla svou rázovitou skladbu a nkteré ásti byly veršovány. Unesen básnickou hodnotou znárodnlé povídaky, umínil si autor, uvést zajímavé dílo v širší známost. Opatil je literárnjší formou, písn hled, aby význané rysy celku i jednotlivostí zstaly neporušeny. Tak vznikla báse »01dich a Božena«, již autor nazval »eským národním epem«. Zde následuje eský peklad z lunného péra našeho povolaného veršovce. Je to pekrásný kus ryzé živoucí poesie. Poznámky na konci básn

tém

jsou

vrný peklad poznámek

Uhlových,

Alois Uhle:

Oldich a Božena. eské

národní epos,^) Peložil Ant, Klášterský,

Vped všecko se nes! cos velkého dnes! Slyš! Jednou a dvakrát a tikrát zní roh, ba víckrát, i medvd by býti to moh! »Hej hola, hej holá!

A koistí

je

nám

v ps

štkot se mísí myslivc kik, hled, tesák tvj aby v prsa mu vnik! Hoj, sasa! Karablská laštovko,^) le a knížete svého nes ve hvozdu sple !«

Tak knížete on milec bdlý, v rozmarech dvora zšedivlý lopot'^)

a

oe

le

vdce Hoín

výsk'

švihem nutí v trysk,

kníže,

krout

hlavou,

tímá

uzdu a hmí tam, kde dímá a ve tmavých se lesích spolu stkví klášter »Brána apoštol«/) již

A

k Hoínu dí tch pár »Nelákej mne v divý

slov: lov;

ani štkot chrt mnohý, ani v skalách znící rohy, ani hledat stopy v mechu nedá mému srdci tchu. sice k potše si zídil loví hrad asto nebes zrak než do sosen byl pad,

Já a

mj

tesák

medvdí

už kožich

notn

zryl.

Než darmo! Svírá hrud mi dále touha žhavá, jí žalmy nesprostí, nezchladí hrozn šáva, a kdybych ve zlat sed ve vladaský sál,

pec nový »Jak?

mne horeky mé paL« se, vyvaliv oi ob pání nesplnno tob?

jímal by

—

— Hoín táže

což, kníže, jaké

Zda nevlá nad tebou prastrýcv') praporec? Jen tápe

Kdo

Boleslav,'')

vymel kleštnec.') sml se doteknouti?

zpol

tvého podnoží by Je císa pízniv ti a

ví

v tebe voj, tvé sýpky praskají, jak plod je v nich hoj, tvé všecky komory, to jako zlata sloj, záští Vršovc?"") Již vyschl jeho zdroj. Tož, drahý kníže, rci, co srdce tvoje rmoutí?« Tu Oldich odvtil mu kníže: »Vždy pec víš, že volba choti není knížat vno,

A

my namlouváme

si

jen obraz nanejvýš,

nech, ryba na suchu, tím srdce umrtveno.

Mj

otec Boleslav

a

— ra Bh mu odpustiti! —

dobrotivým pec byl šlechtou, lidem zván, jen ženu nestvru^) pikoval k mému žití, pro kovu voz pár a jakýs pdy lán. Já se slzami jen byl v manželské hnán jamo: z kmene knížete se nové snti pnou! žehnání knžské vyznlo tak darmo Le mé nepožehnal jho ni synem, dceruškou. Též Boleslav a Jaromír, mí bratí, jim to vhod! tak oženni jsou, le robi! Z nich každý bére cho, již otec zaopatí, dle jeho píkazu, a hlemýždí ted rod se žínek rozlézá kol stolce baldachýnu, V Libuši^") žil duch mužný jedin, svým slovem nevládla jen v sýpek plných klínu,

a

—

Bh —

—

rad knížecí jak moudrá vládkyn, knížecí a me, ne žlutou peslici a lunek tkalcovský, tímala ve své dlani, však i ta hrdinka, ta perla záící, jen že to žena je, pych otc vašich zraní, Ó, jaké Jaromír svým chabým mozkem choe, ó, jaké Boleslav s tím srdcem pavouím le

v

Hl

moh ženy hrdinné vám dáti v Týnském dvoe? !^^| To, vrný druhu mj, co elem Vyje mým.« »Do vtru pus svj stesk, mj kníže! na ta slova druh vrný jemu dl což nejsi volný zas? Což idi svdomí^-) svým mocným slovem v ráz t ženy nesprostil? Nuž ože se jen znova! Plá v eské zemi tu, a hoden krášlit vnadu koruny, mnohý skvost, skryt v hradby pepevná,

—

—

vlož jeden na srdce !«

—

Le

Oldich vzdychl: »Ne!

Já touhou lásky hnán již od hradu táh k hradu, ni jeden vladyka ni lopot, zeman již, bych nebyl dcer jich zel však cetky oouhé znš.

—

žebrák, který zvyk' jen chlebu plesnivému, pln bude rozpak, když volit bys mu dal

I

«

z mis svojích hojnosti, jež hodovní

má

sál,

co nejskvostnjšího by hodilo se jemu. já! Jen tkám tam a sem!« »Nuž, dobrý kníže dí Hoín mu když zem tvá nemá nieho, co chutnalo by tob, jdi hledat k sousedm, zda tam bys nevzplanul: u knížat, vévod pec je ti v ikaždé dob, ba u císae tam ve Falci prosten stl,« Tu jemu knížecí odpov byla dána; »Ne tak, Hoíne! Má píští žena být jen musí z mojich ech, ta tšit má lid a mému ke sluchu být pro nj zadní brána. Když utlaeného by hnala dál, .já jist skrze ni bych výslech jeho žal; ta budiž pro lid vždy vlídnou pímluvnicí,

Tím žebrákem jsem

mj —

—

mj

mj

ele

mj

jich

knžna,

jejich

mrav

i

mluvu

sdílející;

nové výhonky že Pemyslv zas kmen, tlem nžná la, jehátko srdcem jen, le liška v bystrosti a v ctnot medvdice^^) ta, s kterou biskup má mne spojit, krasavice, z ní v

bu

si, a také bruna k brun pátelsky za smolné sosen vn, Hej holá, hej holá! V tom pokik a vzmach. Je uloven medvd, ten ukrutný vrah! A s frkotem kon se propletli v mláz, ha, jak se smál roh hvozdem te hlas! Ssa! Za jezdcem jezdci skrá sklánla sn, ký tanec kol kmen a jaká ad se s udidly v ktcích a slabiny v koví, pát knížeti hrne, jak zvyk, když se loví. pšky sem mladí výrostci spli a v toulcích jim krví mokvaly stely. A z lesa skípe vz, mech ryje tíhou kol,

Tak se

povídali

mla

zm

Te je

zví

navršen a chvj

tu jelen, jezevec a vlk i rys a srn

Te

vlee

s

i

liška,

svj

má

kol

vzácný

!a

stejný našli

pernatou se

zví

kol:

los lós.

náklad sem,

jak v letu stelena neb jata sokolem, tu v páru sdruženi s tetevem tetívek, drop, bažant, koroptev i lysek úlovek.

\

Pak ješt dvoukolka sem táhne naposledy, jí smeky vítzné provází truchlozpv, a medvd obrovský tam odpoívá hndý, a z tlamy ine se mu na zem erná krev. v Oldichov srdci žeh

Le

nic

»Jen jen

nerozsvcí na tom hon, dom!« vzkik, »však žádný spch,

voln necht

klusat

kon!«

Tož zvolna prvod v slunné zái vlek' se svžím dolem, kde tek' potek. Pak dojel prvod k vesnici, jež skryta v zele dímá, to ji

«

Opuná a šumící potok obe jímá,

A

kníže Oldich hledl vped, jak když tam zlato tuší, nic pec onemoh zít tu hled v tom troubení ho vzruší.

a

—

To v roh

si zadul z plných plic hoch jeden, s cesty pád, neb ke vsi volá stále víc ovoce zralé v sad. A prvod vyrazil na ten vesk a v právo i v levo se ítí,

!

hmí knížete laštovka jako blesk, že se jen podkovy tpytí. Tu kníže teprve si pipomíná znovu, s veselou družinou že navrací se z lovu, »Jak, honit ve vískách ?« on vzplane v prudkém »Ne, ne! tlum volá kol štvou tady jenom

—

—

Hled jeho tam, kam druhých spl, k studánce cestu koná; on zel a zel a zel a dl: »To, Hoíne, to ona!«

hnvu, dvu!«

— Tam

krásná árná dívka je a prádlo pere bosá, a je jak v zái lilije, když v lét taje rosa. Ve zraku sladká bolu tmá,

malinou rdí se ústa, je svými údy nžná la, bok štíhlý v plnost vzrstá. Vlas jako len se hustým vrkoem s obou stran hlavy ítí, jak košilky by dlouhé toužil lem svou délkou zahanbiti, V košilce, jak zvyk pradlen, stála

tak,

stydliv, nic nestih smlce zrak, chytrého Hoína šepce hlas

le cudn, »Aj, kníže

—

i

to pamlsek by byl, ich mám-li dobrý nyní, nech pro tabuli ne, když kyne hodokvas, však pro

chu pec, alespo

Tu

kulí

Oldich jako

pro kuchyni !« lev,

kohoutí rezavý zpv, oí svých pár, kde vzplanul již žár, a odsek; »Jdi, dvoane, um svj zkus jen ted, tu dívku za milku mi získat hled.

když

slyší

na

Když zdaí cist

Tu

se,

pi slov mém,

odejdu, jak pišel jsem!« jal se

dvoan usmívat

a prstem hrozit jme se: * »Na slabém led nestav hrad, tak lehce rozplyne se ctnost každé ženy! Vábným zvukem zlata

medem

islov i nejcudnjší jata, na prodej vždycky chudoba, se nádhee knížecí snadno vzdá. Tož odvolat své slovo spš, sic bez pamlsku odtáhneš !« Poznovu Oldich hledl tu

i

A

JO

na svojí krásnou pradlenu,

rukou jemu arovala prádlem mu i srdce prala, A k píteli vzkík pak, jíst v srdci svém; »Jak skála slovo mé, ty i, jak kázal jsem! Když pemluvíš toho andla, jež

a

s

tu nevinu já

podám

pekonáš zítra již

za vesny života, a

docela,

v svém chrám smrt to dá mn,

ped oltáem nech

jen tvojí matice, jež

i

tese

se jak

list,

svou ruku naposled co manžel, tím bud jist. nésti, Pak vínek knížecí má syn tvj po a já se na svt vzdám lásky vší a štstí !« Hoín znovu dl: »Odvolej, kníže, vraz, otec nevlastní a syn zde bude z nás!«

mn

Tu sic

Jak pán a

velitel

však Oldich kníže dl: »Již neváhej ji zaplést ve své sít, sic od dvora jdeš mého okamžit !« Tak dl, a Hoín si, ó lišák, hladil bradku a s kon seskoil a bral se ke dvátku. Tak u potoka tcho se lstiv krade jen, by kue uchvátil pak skokem ve svj plen.

Na

ústech žerty jen a vtipy, kol dívky hustý lovc ad, a všechnm v srdci touha kypí, když na tolik zí krás a vnad.

Je nechává však dívka jen jak

pomnnkový nevin

žvanit,

sklání zrak,

'

se také bránit,

když plane líko jako mák? Utéci brání honc ety, le víc než studna smlce ty tu zdržuje vzít v koist rety ten odlesk její istoty, V tom »Vari!« zavolá dvoenín v jejich sted, *

il

a dav se rozstoupí, a cesta je tu již; on pyšn kráí vped a smle pone hned: »Aj, krásné dvátko, jak picházíš v tu tiš? Rci, jaké jméno tvé, kdo rodie tví, dít, že, spanilosti div, zde skoup chovají t, že hodná král lásky nžné, tu práti musíš prádlo režné? !« Jak nebe veerní zrak díví výš se zvd, i srdce Hoína že tvrdé taje v med, a flétnový zní hlas jak v strunách vánku dech, .že srdce knížete až vzlett chtlo v spch:

»Mé jméno Božena,

mj

otec Domarod^*) rolník ve vsi tu a kesanský náš rod/^') Já peru z píkazu a že mne tší prát, má máti íkává; Jak duše, tak i šat! Co mluvíš o divech, já, pane, nerozumím, což mrtvé Vzkísiti, zažehnat nemoc umím?« je

Tu v pevných tváiek nach dvoenín

ji

štíp

a dl: »Že krásná jsi, jsem ek. Jen chápej lip! Ten švarný jezdec tam po tob touhu cítí a mní, že mohla bys s ním jako milka jíti. Neb vz, mé dvátko, ten jezdec Oldich kníže a tebe za milku si zvolil na ruest, na jeho pjdeš hrad a ze své chudé chyže výš stoupat budeš, výš, ke štstí, v lesk a est, Pak v zlat protkaném si budeš chodit šat, co má trnky ke v indickém hedvábí, jahdek modravých, ó tolik zdobit má též drahých kamen a perel, dít, služek pozvedne z rána z mkké vlny vykrášlí jich lim, a jako lopotku jak v slunci záí led, tak stíbra bude plný se stkvíti v Praze tam tvj vlastní krásný dm. Ty jenom pokyneš, a hned tu všeho mísy, co eka, sad i les, zem cizí dodala; jak mžeš honosit se ped družkami kdysi, ty dvky budou dál, ty knžna bezmála. Tvj otec obdaen i poli bude za to,

A

ad

12

v.

t

t

t

'

«

dobytkem, eledí, když vzdáš se knížeti, tvá do truhly si schránt bude zlato a

má

a šastna žehnati zdárnému dítti. Ty mlíš? Nevíš? Hled v oi Oldichovy, zvou k štstí, v život nový!« jež plny lásky Jak na kylích ohebných taní, hle,

t

vdom si, koho že nese! pdy tepe vyprahlé

o,

On

do

a slintá a

A po

ohohem tese.

nm, nech div zpíná se už, knz Oldich sedí, pán kraje, boku se houpá mu lovecký nž, a s apky péro mu vlaje.

na

Le

déle se nemoh udržet již on na koni, v tmeni a sedle,

shoupl se s oe a pistoupil blíž, bez moci se ovládat hnedle. Již tesa se, jímá páž dívinu sám, ach. Bože, ký tlem mu projede plam! Krev ve varu spchem, on tžkým dí dechem; »Ó, Boženo nejsladší, kéž bych t ml! Být vzácného rodu, jen tebe bych chtl !« )ií

-•

Tu

*-

'

»Nuž,

'•' '

pravil

Hoín

dve,

s

dál,

námi

tím všecek polekaný: již

do »apoštol brány !«

Již bouí v zpozdilost ten prudký krve var, hled, srší mu již zrak, poj, utlum jeho žár.

Jak kníže krásný je! On v eském kraji celém by v každém stavu byl muž nejkrásnjší tlem. Tož na rychle sko, pry s váháním už vším, zdar velký eká t na hrad knížecím! Le zbožná dívka ta dí, vážnost v hledu pyšném: »Já nijak netoužím po tvojím štstí híšném. Jsem vrná oveka, již Jezus Kristus pase, jenž dl: »Kdo výší se, ten bude ponížen! «, tys vlk však, který vzal berání roucho na se. Chci zstat Zuzanou! To tob pravím jen.

k

13

Le

mne, kníže spravedlivý, ne na oveky, svj lov si konej divý, Nech v cudnosti mne žít, již velký má rád, jak církev uí nás a svatý jeho ád, O moudrých nevstách on mluvil, jednou z nich mne být nech, popej mi oleje v nebesích. Já snésti nemohla bych hanby Hagainy, já klesla, híšnice, bych pod tíhou své viny,« »Ty píliš zbožná jsi a zpozdilá v své ctnosti! Jen vzhru! Ve mladosti jí pravil Hoín zas, jen uchva sob zdar, ve kvtu svojich let, hát stále nebude tvj zrak a sládnout ret. A k tomu, svdomí své ztišit, zprostit híchu, pec staí, založit nadání zbožné mnichu,^") Po celý život svj nespácháš hích asi, co pekla plamen ti taký lotr zhasí; vždy Magdalena dost se nahešila, v spásu jí zbylo k pokání však ješt dosti asu!« Tu bohabojná ta, v svém srdci hnv a stesk, zvolala dívina: »Což Bohu došel blesk? Jak, zbožný kníže mj, jen trpt mžeš v hradu svém toho pohana, jenž roven z ráje hadu?!« »Eh vzkikl Hoín v ráz tvj jazyk píliš káže, nic bez násilí se u panen nedokáže !« na

ty jíž netrýzní

zv,

Bh

—

—

—

—

k

Již objal její pás, by na zvd ji mocí, a hotova mu pispt ku pomoci, však dívka dá se v kik, že vtrem jeho ds až do vsi proniká, že lid se sbíhá ves, a plný vody džber pak mužn chytila a na leb dvoanu proud chladný vylila.

ele

Jak zakolísá tcho, jenž uchvátil již kue, když toto v úzkosti své zrak mu vyklovne, a pouští z tlamy plen, tak dívku pustil se

dvoan, udušen

»Prokletá robo však srazím já já zdvoilosti 14

—

chmue

oi sob mne,

on syí v rozhorlení ten tvj hrdý hebínek, nauím ve vzení,

ty!

t

zpol,

ti

—

ve vži! Tam zni si pak tvj skek! kníže nasytí se tebe, couro dravá, pak zbudeš eledi na chvíli blaženou. Však, kozo divoká, pak zkrotne tvoje hlava!

na

hrad

Až

Pes plá

se

rodie

tví z

pdy

vyženou!

Aj, hledme ropuchu! Knížete dráždit vzdorem! Jak Istná a prohnaná! Oho, já znám tu vc! Snad, mro, myslila's, drahoty iníc, skorém, že zvedneš ze chléva se eský na stolec? Tu smlost z hlavy pus! Co dojilo dív straky, co vepe plavilo a vymetalo chlév, aj, to se nevznese hedvábné pod oblaky, šlechtická je krev!< kde panstvo sklání se, v »Kéž ti ten nestoudný tvj jícen ta zalkne ctnosti pohana !« vzkik kníže Oldich, boln vznícen

nmž

pi mrzké

ei

dvoana.

Ten v bavorské však ei^')

hasí knížete svého hnv a zlost: »Ml, pane, až mošt zcela zkvasí, pak napiješ se s chutí dost,^'*) Však nebude-li chtít se zahát, zvedat šumn, pidat umn, já kvasnic dovedu již k tím kváskem bude strach a ds jí hrozící, le nechci ublížit té švarné dívici. Tož nech mne sypat dál tam, jist mým úelem, však odjedeme pec s tím ctnosti andlem!« »Nu budsi! zadýchán kníže chci tak ji docela znáti, le ohne-li boue stromeek,

nmu

—

kdo

mž'

jej

ek

—

trouchnivým zváti?.

Jej siln ohýbal 's a

pec

se nezlomil

stromek zázraný, o jakém jsem jen snil.« A znovu po esku na eled dvoan vzkik: »Hoj, chopte se jí v ráz a pevn svažte mi ji! A jestli vlice ta výti pone, v mžik jí hubu zacpte a vlecte v hnízdo zmijí!« Hned vyskoí honci, ten chápouce šprým, to

15

(vždy knížete dobrota známa je jím) ku dívce, jež bázní dýchá tu tžce, však nikdo jí vskutku ublížit nechce. Zoufale skoí tu dívka ta cudná na hradbu omšelou, kterou má studna, obejme pevn jeáb a pak, slyš, k nebesm volá, zvedajíc zrak: »Ó, nebeská Panno, již uctívám vele, již trhám už kvt, kdy cestu sníh stele, bych na oltá tvj z nich uvila pás, ty, které jsem v záslib dala svj vlas, až ženy veské tu odstihnou zá a na epec svinou svatební šlá! Ó, pomoz mi chránit istoty ladné, než zkazí se, radj a moje krev zchladne; mé rodie síli, až bolest je zkruší, ke spáse provod Boženinu duši!«

Kíž dlá a cítí víc síly než dív, v hloub ztrnule patí, ó, zázrak, ó, div! Zí: Maria kyne jí ze studny rámu, jak oltá jí hostí veského chrámu, jak kídlatých na hlavách andílk trní. Tak boží te matku vidí v té tni, a synáek božský si v klín jí hrá a nebeská zá kol kuer mu vlá, »Já jdu již, já jdu již! tu Božena jásá Maria, Ježíš mne pijmi, má spása !« Již skoit chce v tom jí seve kdos rám kníže, jenž zí, jak kolísal klamn. vytrhne z pošvy mu šupnaté dýku,^^) chtíc proklát se, dívka. Tu zachytí v mžiku jí ruku a dol strhne ji on: »Což andlskou nevinu stihnout má skon?« knížecí slovo máš, praví ve mne »Ne nic se ti nestane, jsem sám tvj štít a stráž. Jen srdce své mi dej, neb bez tebe žít stále, nech bych se mohl vznést nad všecky svta krále, mi nelze. Obraz tvj, už než jsem tebe zel,

—

"

,

,

,

To Le

—

16

—

v,

—

mn

Bohem daná, tkvl. mí v prsou, nevsto Ba, nevsta jsi má! Nás biskup oddá k blahu, za ženu, knžnu si já odvezu t v Prahu! Hle, úder náš tvé snímá jho!^*^) Nuž sama vol, a to i to!« Tu dve zvolá radostn; »Ó, díky velké za tvou milost, pane! stane ježto nyní volbu mám, se, co mi k štstí! Pravím: Ne! I rži odejme mák sprostý barvy žeh, je oi, spáhnouti s ním kravku, na posmch, ten náhrdelník tvj, jímž tvá šíj obepiata,

a

A

by

tolik nezáil, být z

mdi

a ne zlata.

Dce

selská jedin, vyrostlá v pustin, jak, hloupá, nízký stav,

bych znala dvorský mrav?

Tm vzácným

pánm, vzácným paním

bych byla k hrze se svým ptaním. Tož, dobrý km'že, nech mne tu

vhodnou nevstu !« andlská, já neustoupím lehce on vzkik, a slzika se v hled mu pikrádá mne eže koruna, když srdce tvé mne nechce, chci prostý orá být, když tebe mi dá. Já klevetám se smji tuze, a zvol

»Ne,

si

— —

dvo

Bh

vražedných pomlouva luze kdo tebe tkne se, ten

—

bud povšen! Tož neustoupím, krásná panno, až nahlas mi své ekneš: Ano!« »Nuž zvonkem stíbrným te zaznl díví hlas tys kníže mj a pán a když je tvoje pání, by krtek ubohý se v orlí hnízdo vznes,

—

—

zanechám, poslušná, jíž všeho zpování. Le díve ješt než to Ano! ekne ti mj ret zde ped všemi (kdys budeš želeti!) ó, dovol, ve vsi tu jak zvyklost žádá milá, 17

«

bych za svatební dar

si jedno vyprosila, lanost moje stojí, skvostná vc, a jak jsem vidla, je tob pedrahou, ji díve pislib mi a písahou ztvr svojí, pak vle Pán sta se pjdu s odvahou-« kníže zaplesal, jak byl by ke trnu mu císa nabídl královskou korunu. Na démantový kíž, jenž na klenotu plál, své vložil prsty již a slavn pisahal: »Pisahám, Boženo, pi krvi Václavov ti svaté, svdkem mi bud družiny mé kruh, požádáš, že dám ti rád a stojím v slov.

A

je to

o

—

A

o

slyšíte. Tak pomáhej mi Bh!« Tu Amen! zaznlo, jím písahu lid ztvrdí, jen páni na koních sedli nmí, hrdí.

Vy svdci

Le to,

kníže už

po

tož s

em

krku

a dívce

jist, že klenot ze zlata as prahne krásná dívka ta;

jej

jej

sal

dal,

pokory plný zrak, ten nádherný klenot však a pronáší slavn a s rozvahou svou prosbu, jež ztvrzena písahou; »Když jako knížecí mám nevsta ztad jetí, cos drahocenného na oltá ku obti dám nebes královn, v níž pomoc veliká. Chci v zlaté schrán tam dát jazyk staíka, jenž tebe, kníže mj, už oaroval jist; ta odmítne,

bud jemu vyíznut zde na zázraném míst, kde zmírnn Marjí byl, mj kníže, duch tvj vzatý, já obt povsím pak pod ten obraz svatý, A k Hoínovi lét' pak písný její hled; »Le chceš-li, pane Istný, svj jazyk zachrániti, jím nyní knížete ty musíš pemluviti, zhasla v by touha po a do Opuné nikdy sem již nevrátil se v žití svém

mn

18

nm

a vzal si cho, jak žádá zem, vše ty písahou mi ztvrdit musí vci, by všichni slyšeli to kol i tvoji svdci; avšak jestli jazyk tvj to nevyhrá, ten svdce, chci by hned položen a vydán byl v mé ruce!«

A

V

ráz hnuli se jezdci, dosud jak pna, a vzkikli živ: »Bud velebena !« Hoín v chmurnou zí tvá pána, bled a plach, a lká: »Co's, panenko, to uinila, ach?! trestat klet? Jak mžeš pouhý žert tak na starci hanbu? Mn, knížete píteli? Ó, bda hodin, kdy tady našli jsme t: mne iní ohavou, mne s druhem rozdlí. Ne, kníže nevzdá se, ty musíš býti jeho, on mní, že zhojit ho ty mžeš jedin, pro tebe, arovná, dá sluhu oddanho, mne rváti na kusy, tak ve v sv hlubin,

Le

mn

Mn

A Ohi pinutím, by vrátila se, spíš, by tekla k zpt na Fichtenberku výš, než ten bych stihl cíl, by na prosby mé kvil

Nmcm

on,

pomn

žele chvil,

od tebe, moudrá dívko, upustil. Jak skála v slov svém, jí pohnout nelze mi, a ne-li mn, pak už nikomu na zemi. Já piznám se ti bez muení, že radil jsem mu osmlen, by v tob, prosté selce jen,^^) nevidl vhodnou eskou knni. Vše moude pestála's, ty panno plná krásy,

—

ty

vli knížete písahou svázala

jsi,

a

nuž dovrš dílo své, všech ti chvála zní, stj na svém, knížete za chot zamítni, Sám svobodu ti dal, a nikdo nevidl, že by kdy písahu, své slovo zrušit chtl. Jazyka mého nežádej, na tob? zemi k zisku ponech jej! 19

Tak v

in

jestli

dokonáš své svaté dílo

cele,

uení samého Spasitele: radu tob dám a nech pak smrt mne smete; vtlíš

Slyš, jen odeknutí

list požádej od knížete. tebou spojení se vzdá i lásky tvojí, nechce potup své šlechty ani boji. Ten napiš kanclé list a teba mojí krví. Jen žádej! Písaze dostojí kníže náš, kdo tu by porušil, aj, tomu uschne páž! Ty, pane mj, si však za trest život vem, jejž v šanc tak astokrát za tebe dával jsem, jen utiš v krvi své to prudké vlnobití, tvou volbou panstvo tvé se uraženo cítí,«

A

s

a

mj

Jak div, když tají ledy a sníh, proud bystiny kypí v Krkonoších^^) a ítí se, v zlob rozbíjí hráz a rozmetá trámy, pna a tas, v hloub kameny hází, duní jak hrom, že hrzou se chvje kol každiký strom; tak zuil te Oldich, jal se jilce, by v hnvu svém zabil druha a milce. Již k zemi druh sražen, a jak blesk, hu! nad hlavou jeho vládce se lesk'! »Zbjníku! zrádce! on vzkik, modrý ret však napíše tady ti list hned, za inkoust mu bude tvá zlovolná krev, zda dobe se píše jí, sama mi zjev!« Již hvizd' me, by krev pil, do prsou vnik, le nepil. Bohu sláva a dík!

mee

dsn me — me mj

—

Bu

Neb Božena staví se ped Hoína a bouným svým adrem chránit ho zná, »Šet nevinné krve! eí lká bednou

—

—

by Slitovník též t nezavrh jednou! Když pravda t dsí, mám záští jen k tob, když po krvi prahneš, mne zabij jen v zlob! Tvou nhu jen mohla jsem milovat, le vidím te, že's jen ohavný kat. 20

Však vz, že sám zabit tvj nebude druh, s ním pjdu, by slyšel mé svdectví Bh. Kdo mže sám druha pro pravdu sklátíjak mohl by láskou trvalou pláti? Ten, až by ho pojal lítosti hnt, by pi krtinách moh mi namíchat jed!« lesní nebouí se víc a nevzteká, jak Krakonoš"^) mu pokynem svým brání, ted kolem napájí jen luka daleká a místo zmaru dává požehnání. Ted nosí na hbet si kámen již i trám, tak mírný, povolný, na novou hrázi sám. Tak s psti knížete hrozící me, neb dívka zkrotila již zlobu jeho nitra,

Proud

vypa

tam již pomsty bou, pro smlce nebezpe dábla v jehátko obrátí žena chytrá!). On v studu, lítosti se k Hoínovi shýbá a zdvíhá smíliv a pátelsky ho líbá, »Dík tob, dceruško s úst Hoínových znlo ba tak, mou dcerou bud, jak byla's andlem !« Tak dl a políbil ji pi tom v jasné elo, šastna jsi tím dnem! »Mn odevzdej se jen, Chci tvému štstí zde a též tvé duše spáse, tak jist, jako by pijal mne kdys v jase. Chceš-li být dcerou mou, podej mi ruku svou, pro tebe, dívko zbožná, plná vnad, i das by oblek' kajícník šat. Hle, knížete zrak zas .již záí dobromile, cokoli poradím, rád pijme této chvíle; tož to, co radit budu, dobe to myslím, bez záludu!« Radostn teskla dívka v dla: »Mým tatíkem se druhým sta, nemžeš zlem splatit, ta (i

—

—

a

Bh

ui

mn mj

ctnostný život zhatit.

Nuž tatíek

a

radu dá, 2J

«

«

poslechne jeho dceruška; co není božím zákazem, vše vhod mi, k všemu svolná jsem!« Tu ruky ujal se, již vztáhla dívina, a jak by v trním sále stál tu s dvou, ji Hoín položil knížeti v ruku levou^^) a vzkik: »Nuž zdar, žij otina! Neb v duši Oldichovu mír navrátil se znovu. »Bud ona zdráva, on zdráv! ted zahmlo, jak v labském vodopádu,

ech

bu

to z davu s plesem roh do souladu, a opáily skály, co vzkik dav, I sami eští vzdorovití páni, již ped krátkém spolkli pokárání, myslili, mrueli posavad, ted dojati zeli na dívin lad.

na odpor

Na pokyn Hoínv

myslili nejinak,

než že s ní kníže jen si kratochvíli dlá, a všechen veský lid si pál jen, v slzách zrak, by kníže zek' se cudné dívky tla; le nyní radostí jat, vzkikl v chvilce té: »Zdar, požehnání ti, nevsto knížete !« Rodi dvojice též chvíc se v davu stála; od pluhu povolán byl otec Domarod, a matka, která doma práv tkala, jen lunkem hodila a létla o závod. Ach, dít jediné tam u jeábu shléd zrak její; polil žár ji a zas pot jak led, a duše její moc jí klesla v hluchou noc, jí veské ženy sply na pomoc, až probudil ji jásot k žití zpt, A vidla: muž pláe její, on tvrdý, tuhý v každý as, se mu blahem stkvjí, jak v dešti milý modro jas, zase v sluch hlas dcerušky

le oi

A 22

jí

znl,

zela v roji tu jak královnu by vel, to dít dí a mírn ruce kíží »Ne, ne zas, pane, zamotars mne do sít svou lstí. Jen lítostí a tíží, Tak splácíš, zrádný, jež z budoucnosti sem už vpadlým okem zí? Jak mám se piznati? Jak stud skrýt, v kterém tonu? patí po mžik skonu, Jen vnec slamný*') Ó, varovala mne ped muži asto matka, a pec mne jednoho zmámila slova sladká, Ó, vzdej se, kníže, mne, nech v samot tu prodlím a za svj tžký hích, jenž tlaí mne, se modlím. Neb, dobrý kníže, vz, mne v záští zapud v ráz, krášlí, vlas,^'') já nosit nehodná ten, jenž já za ješitností, já za svodu šla hlasem, nikdo neví to, dátko povila jsem,« ji

—

—

mn?

mn

mn

a

Jak když Kolostujv zdroj ,^') kišálové skály sloj když mu zacpe štrk a býlí, horký proud svj zvedá v chvat,

mocn

touže najít chlad, vše své sbírá síly, vyrazí pak štrk i mech, ze skal tryská, jeden spch: takto, že se dlouho tiskly v tsné hrudi panence, perly horké nyní tryskly pi šlechetné smyšlence z cudných oek, plných krás, za vzlykotu, na dkaz, že to vše lež jediná, jak ví celá ddina. ped ní, jak když mor, spíš kníže prchá v dálku, než znovu rozpoutat by ve vlasti válku, neb, moudrá, vidla již panstva hnv a stín, jenž hodil asto dost knížata smrti v klín. Sic kníže zdál se jí v své dobrot i v plam jak svatý Michael ve veském jejich chrám a kdyby orá byl neb junák z podruže,

A

ml

?3

«

sama byla by mít chtla za muže, lež! to lež! To pravda není, ne!« tak lid vzkik z celé Opuné, jej

»To

»Vždy ona

pracuje

jen,

Bohu,

cista,

pje

nemocným, napájí poutníka, jí bujné mládeže hry netší ni reje, ni stužek peestých výzdoba všeliká. a slouží

dv

zde ve vsi jako v kraji, Je nejcudnjší z a žádná rovna jí zde v kráse nezkvétá, le jako poslední vždy skromn stojí v taji, a proto bojí se jí dotknout kleveta! Hlas boží ve hlase tak lidu zpívá jen, a božím milákem, kdo lidem veleben, »Ó, marn metáš kal na duše svojí sníh, marn letí vzdych! ty bohulibá, k níž Tvj chlad, to není pláš pro nepíze a záš, tvé srdce zadáno je,

mj

,

tož, s bohem tedy, radosti již moje!« Tak Oldich kníže vzkik, bolestn rozháraný, a mocn ine krev se z jeho srdce rány.

apku odhodil, skvost s prsou jeho pa, a trhá zlatý šat: a odvrhuje »Tak lesk a vznešenost, vše bud to tam, již nikdy, echové, nebudu vládcem vám. Odmítnut Boženou, k níž cit mne poutá žhavý, dnes ješt ostíhat dám kštice se své hlavy, v Bevnov-®) budu žít, v šat mnišský odný, neb bez ní trn i svt mi cetkou bez ceny. Tož zvolte knížete si z rodu zem cizí, Svou

me

já v cellu zavru se, kde svta život mizí, dá žít mi v trudu, zde krátký ješt as, co mír jeho, kaje se a modle, ekat budu; jen krátce ponesu hnusného žití tíž, vždy srdce bolest mi ji sejme brzo již!« A Božena lkala a vzlykala tuze, a po zádech lidu mráz pebhl v hrze. A ženy plakaly i s dtmi vespolek,

Bh

24

drsným mužm proud slz tiše ve vous tek'. tom Hoín, nastojte, by konec byl té ptce, ruce rodie Boženy sem za ob a otci dl: »Když chceš, by mír vlád v kraji tom, jak právo otcovo, své dcery odpor zlom, ty matko milá, však obmki dceru svou, neb sláva eká t, dce bude lopotkou,« Své milé rodie zí zbožná dívka zase, i

V

a

ve

záe paprsek

již

prosvit v její ase,

A

jako skivánek, jenž v oblak vylét z duli, se na zem spouští zas a k matice své tulí, tak na matinu hrud a k otci ve spchu se vrhla dívka ted, ekajíc útchu. Prosbu spíš než rozkaz, vhod prones otec Domarod; »Co chce Bh, je konat nám, dá i bere vše on sám; ty podvol se jen tiše, dít moje, sic vzplanou z toho domácí nám boje,

Z tch vlas

knížecích, jež

padnou pod ostím,

vyrstat, sváit se o panství tlupy zím,

A

bratr bratra tu rdousí, tu otce zabíjí syn,

mha padá

a jedy své trousí,

v ní na lidi eká jen zhyn. Je kopyty zdeptána setba, ji mrví zabitých krev, zprznných, zdraných, ó kletba! táhne dav žen tu a dv popelem ohn, jenž ztrávil všechen jim statek a krov; boj slyš

Ted

muž syn i

je zbavil,

úpt

zástupy vdov, lenoch pilného v práci

a lotr soudcv je vrah, a úder bezbožných kácí i božství oltáe v prach.

Ni dcka, ni kmeta, ni rodiky, 2^

«

brouka, jenž v matce spí maliký, domácí válka nešetí, i vítzství samo kol smutn zí. Ty dít poslušné, tu hrzu, jež vše kruší, tu krev vši nevezmeš si pece na svou duší, ni

ta

dív, než to rozkáži,

nech pak

pokorn ekneš Amen!

srdce se ti zlomí v bolu samém. Já tuším, knížete tvá krása záhy zmrzí a selku zapudí, jak dív svou knžnu, brzy. chce! Vy, páni, jste tu svdci, sta se, jak co všecko podnikla, by vyvázla v té vci, jak odpor kladla nevinn a jenom z lásky k otin jedin jak jehn pod šla k toho satku hodin. Nuž vykni hlasit, že's jeho, dít moje!« V slasti i bolesti Božena vzlykla: »Tvoje!« i

Bh

Le

nž

Když ve tmavém pralese zbloudí lovec, vzdálen svojich lidí, marn v dál roh nese se, slídí; vlk a medvd dva dny po pobíhá hned vped, hned vzad, naslouchá a cítí hlad, klesá pak pln beznadje, šelmou zhuben být si peje

nm

'

—

tu

slyš,

nco

z

dálky

zní;

nikdy v plesném vzrušení neslech' šalmaj jak v ten mžik! A te slyší dálný kik,

povšeny

zvonce, jež jsou

na krk

A

býk

nyní vidí

Spása

Tak

mu

— vezou

je,

kmeny,

pry muk

kyne a

sílící

je

heb!

chléb.

kníže oživ hned, uchopí a s rukou svou ji pojí a k písaze ted ruku zvd a vzkik: »Tvým vrným budu po smrt svoji! i

dla díví

26

Tu dojat, zvolal lid lovc smsice: »Bud zdráva, zdráva bud knížecí dvojice!« i

On ješt v

nmž

zásnubní vzal

k

hoel vína žár

a.

sob v

polibek,

nmž med

sladký

tek',

vyšvih se, na dusavého hebce, a na jak slast ho zdvíhala, ach, tak mu bylo lehce! a k nevst vzkik zardlé: »Den vzplá-li z noci zatmlé,

pak

t

zítra,

maršál

a trvat-li

nádherou dvorem odvedou, svt bude ten, sladivá, s

* ,

s

pak pod nebesy tetí den mne biskup oddá s tebou, dít, pražském chrám, svatém Vít!« v

A

mm s

pes

tím se již s jezdci z ddiny hnal rokle a strže dále a dál.

K » Apoštol brán« zaídit vše spje: vše tam koná se, co káže, odjíždje. Již v nebes mst, ad a ad, jsou lampy rozsvíceny, ten zesnulých Magnificat! Slyš od hbitova steny, a posli boží se svtlem lítají rychle tam a sem, že blesk sám by je nepostih, ted po silnicích nebeských,

vtr

V Opuné

lid

už

ei

syt,

co zítra ráno bude, i píse dopl, nastal klid, dohasly draky všude. Jen Božena dál bdí a kleí na kolenou: žas, radost se i strach ted duší její ženou,

tom na okénko uky fuk: »Spš, pus mhe!« známý hlasu zvuk, »Kdo jsi a eho žádáš zde

V

v té pozdní na noc chvíli ?« 27

se ona ptá a pro lou jde a mluvit div má síly, »Ach, rychle, dve, je už chvat, než knížecí mne stihne kat, tiše jen otev, otev!« to ped vraty lká chýše. Rodie budí ruky tas a ukazuje k dveím Vyskoil otec, za ním v ráz i matka dsem tápe v temn. vy trh otec a již; »Hola! kdo chce to k nám tak pozd ?«

—

nm:

Me

— volá.

Le

láska vrací dívce hles a zpola v hrze, zpola ples, dí: »Tiše, ote, je to klam, to dobrý pán je, kníže sám!« Tak otevena ihned chyže, a vstoupil vskutku Oldich kníže, šat jezdce z tuí kže bez skvost a hlas mu se chvl: praví jsem »Ó, neklekejte jen pouhým sprostým zbrojnošem; prý s knížetem má podoba až mýlí, tož kníže dal mi hrát tu dnešní kratochvíli. On sám jak mládenec byl ukryt v družin.

ml

—

Má

—

rád t, Ecženo; ne pro žert jedin zkoušce podrobil, A kdyby nebyl shlíd, jak moude pestála's, byl by t nechal být a ped lidem by veškerým byl prohlásil, že vše to šprým. Za ženu pojme t: již posli k Praze spli, by konal pípravy dvr svatby na veselí, mne ubožáka však dal v hradní žalá vsadit, on žárlí, a tak já jen smrti moh se nadít. Le štstí pálo mi, já unik jsem a pro spásu se útek' k tob sem, Ó, byl-li ten tvj odpor pravý, jejž zel jsem jako kníže Ihavý,

t

2§

«

dl pravdu-li zrak spanilý a v polibku duch nebyl Dálily, a jestli tvoje srdce mne milovat, ne knížete, jen muže: pak podej Všakonu"'') svou dla jak nevsta, a prchnm v Durynk zem, než mne potrestá. Neb, krásné dve, vz, zde nedojdu-li slova, že plný zoufalství se na hrad vrátím znova, a tam kat hlavu mou mi hodí ped nohy, a nepocítím už bol lásky, nebohý !« vykikla dívka smle tebou na smrt jdu!«

mže

»Já

s

—

a oko záí

jí,

jas

na jejím

dlí

ele

—

mj

jen ty polibek jsi dostal peetí, jen tob snoubena, chci s tebou odjeti, Uzlíek svažte mi, rodie pedrazí, snad že s ním pjdete, když dít odchází? I v noci andlé nás boží ochrání, a dív než knížecí dvr vstane ze spaní,

,

nás v lese píse pnkavy již v Krušných horách pozdraví, Již otec kývá v souhlase a

zapáhnout

se klisnu strojí, se nahlas brojí:

le matka mraí, hnvá a proti tomu

»Vy prcháte? Já zstanu a oznámím vše po ránu; vás hledat budou, chytí vás, tvj, Všakone, to zlomí vaz, tož prchni si jen radj sám,

my mlet budem vrn,

kam. Což dobrý kníže bez ženy a dtí

má

tmavém dotrpti?« vzkik otec, v tvái zlobu kdo rty svj hlásá cit

v kláštee snad »Ne, to se nestane!

—

—

neb toho, cizími a nmý poslucha, se mže pi tom skrýt, bol lásky nedoštve ni v klášter ani k hrobu. Jen panskou kratochvil sehráli na osad a nyní skáí tam a smjí se nám v hrad,

29

:

odeném slamném nám vnci dít pjde ztad, Na

oslu asi

ne v zlat, ale v

a budou z plných plic se smát.« »Ne, ne a ne! Pí spáse duše mé! To není žert, kratochvil žádná, ne! Má rád t, kníže, dívko má, tak vroucn, žhav jako já a vezme si, svj slib už dav, k levé ruce, jak jich mrav,« Tu vzkikla matka v prudký vzruch: stane se, jak uril Bh! Jen proto snila v jsem o své dcery nádhee, by zbrojnoš, jenž má utéci, mi zkazil sen ten knížecí ?« tak i ne, »Již dost, již dost! až do smrti tvá, Všakone,

t

»A

dve

A

jen tob eknu Ano! jae a z celé duše u oltáe a i kníže císa byl, cit si tebe vyvolil. Ni muidlo, "šroub ani žár

by

mj

mne nepinutí zmnit

dar,

neb srdce mj i ruku ten, kdo byl jí nejdív obdaen!«

Tak chrabrá dívka

zvolala a smle hocha líbala a šeptala mu rozchvle

pt

(on slyšet mní rozcestí mne

»Na

andle) ekej !«

— Ted

však nahlas vzkikla: »Spas se, le!« »Ne, neteba! Jak blažen jsem!<<

vzkik Všakon nyní s jásotem. A z dveí volal v temn: »Sem, Hoíne, sem ke mn!

—

Já, prostý odnec a sbh ne Jcníže vyvolen. Však o n

30

já

ted pravdu sám!

znám

Te

ani ervíek v mém štstí nehlodá, a chytráky jak tys, v tom stihla nehoda. panoši, páni, již, na Nuž na se chrání, a kdo ješt brojí, ten já vykleštit dám ho a marný pak svod, hod. jen kapounem bude na ty mj, má libko, sen jak já, a bude duška hotová! «^'')

k

k,

a

áblv

Le

Druhého dne pijel maršál se družinou mladých lidí dvorských, vnce s hlav jim kynou, blouši je klidní o stíbrných pásech, vnce kolem krk, kytky na ocasech nesli blíž; než vpedu stánkem opatený mimochodník pyšný, pes hbet svj a bok po spnku až v zdobný purpur zahalený, zlatou uzdou záil, jistý každý krok. Již vyzdobily komorné Boženu na cestu, a nikdo dosud nevidl krásnjší nevstu; te mimochodník pokleká a bére na se krásnou tíž, a v damašku i rodie s ní opouštjí selskou chýš. Když nevstu tak Oldich zel, on samým žasem onml a dal hned komory a spíže, kde jídla, pití velká tíže, a plný sklep v své lásce ctné, chudákm ze vsi Opuné,

A

tetího dne do Prahy táh prvod leskem záící, co všecky zvony jásaly a lid se tísnil v ulici. v chrám Víta svatého ped hlavním oltáem již stanul biskup Deodat^^) a kolem knží snm. ptá se dívky, odkud je a kdo jsou její rodie? V tom Hoín, hle, ta tam už pýcha jeho,

A

Te

31

«

(a nesmluveno

tak) vstal z místa svého

ped hostí vstoupiv sta, »Pijatá má dce je nevsta.

a chytrácky

dl:

A ji ji

se

jako otec, nad tou bdje dvou, dávám knížeti, však na ruku jen levou; nesmím k pravé dát, neb v tuto est

mže A

dít knížecí jen vznést,

ostrým hlasem, smlý hled, mu odpovdl Oldich hned; »Ó, zasloužilý muži, díky Bohu, odmniti mohu! že konen Ty k 1 e v é ruce jen mi dáváš svoji dceru,

t

já

však jsem

zem

pán

akpravésiji

beru.

Tak chycen, sklonit skrá svou musil Hoín nm a poctn stavt se, nech klnul v nitru svém. A teba mruelo i dosti panských rt, ten mrukot zanikl v nesmírném jásání, jež lidu ze hrudi se neslo do stropu, klidn doznlo biskupské žehnání. Po pasování pak a hojné milosti, jen dobrá nálada se brzy rozhostí.

A

Vždy nžn, ba vždy vroucnji,

jak nejvtší své blaho miloval kníže Boženu, jež nikdy nehnvá ho,

A

jestli

to

slvko »Všakon« mu

kdo

jiný

zvd mu hnv, tiší

krev.

Pokorou svojí prchlivost mu vždycky ukrotila a astokrát i panstva vzdor svou nhou odklidila, že pestali pak dívici jen selskou vidt v ní a jako pravou knžnu svou ji stále více ctí.

Než roku promna, povila Božena krásného syna, reka Betislava, ^^) jenž v ráz, když láska zchvátila ho žhavá, 32

jak vchtoví železný, silný

etz

roztál v dví,*)

Neues Archiv

fiir

Literatur

Geschichte, Staatskunde,

und Kunst, Wien

1830.

Poznámky Uhlový. *) Vzdlal /jsem (habc nachgearbeitet) tuto báse podle národní povsti, kterou, rýmovanou dal jsem si odíkávat. Snad bývala povst 'kdysi všecka 'básní, padnuvší za omarismu XVII, století spolu s myriádami jiných eských knih, jež byly odevzdány plamenm jen proto, že ibyly eské. Dal ijsem si ji ijako takovou »'pohádku« vícekráte .pednášet. Vyskytovaly se tu nestejnosti výrazu jenom v ástech nevázaných, ižádné však nestejnosti vcné. Mimo etné anachronisimy (na p. Kamenný most v Praze už stojí, svatebané vítáni v istelbou iz dl a ip.) shledal jsem hojn dobových hrubostí, nižádné však sledy náboženské vášn stranické. Za to však nalezl jsem tím více poesie. Anachronismy jsem vyplel, surovosti výrazu, pokud se dalo bez .poruchy smyslu, jsem

ásten

ob

mst

uhladil, ijež

jsou

poetické

kvty

vlastní krasotou

Také zpsob mluvy, pokud

obraty pekvapné, jsem opáil. duchem našeho jazyka (unserem

však, ijakož

této s

i

»pohádky«,

vrn

Spraohgeiste) se srovnávalo, jsem se snažil starožitnosti pizpsobit. *) »Kalabrische Schwalbe.« V eské prostonárodní rýmovace (Knittelreime) »Pohádky« zní to »lastovice karablska«, Mám_ za to, že tím jménem teba rozumti neapolského bhouna. ') Lcpoti, vladykové, zemane 'byly ti stupn staré eské šlechty. Hájek uvádí Hoína s pídomkem Borovského jako mluvího stav. *) Klášter Apostolorum-Porta. Podle prý kroniky Hájkovy tam Oldich svj lovecký .zámek. Odpva bratra Václava, kterého echové už v dob Oldicha za svtec uctívali, ") Boleslav III. chtl jako jiné také Oldicha dát zahuibit. ^) Jaromír, kterého Boleslav III. dal vyklestit, Hoín o praví, lže »na pl vymel«, ^) Hoín klade tu V, už za potlaeny anebo smíeny; »vypálilo se záští«. Že by tak byl soudil z pouhé nedozíravosti, nedá se u zchytralého dvoana gen tak pedpokládat.

ml

'')

nm

*) Peložil jsem tuto starou báse na žádost svého milého kraijana redaktora Jos. Kuífnera, protože mne osobnost autorova již dávno zajímala (viz »Zvon« 1924 . 50), v Písku, kde AI, Uhle jako profesor v letech 1816 1S18 psobil, o prázdninách r. 1924. Ponechávám ovšem panu Jos. Kuffnerovi, aby sá.m obhájil si vývody, ijež z básn té iní. A. K.

—

3

33

')

»Nestvra.« Nikde jsem se nemoJil dopátrat, kdo by byla bý-

vála touto první

Oldichovou

choti,

již

tpodle

Cosmy

»propter iníoe-

cunditatem* od sebe odpudil. 10) Vysokomyslná dce Kroková, pramáti rodu (Pemyslovc, jenž po šest století vládl zemi a národu. ") Tejnský dvr uvnit Starého msta, opevnný ijako Vyšehrad, obydlí prvních eských vajvod, dnes zvaný »Ungelt«, ") »iditel svdomí« {Gev^ásscns Fiirst), ímský papež. Kol roku l'(X)5 trnil na papežském kesle Jan XVII, ^^] »Též v ctnot medvdice* (Bárin in den Zchten), nejen tuze podivné srovnání, než i ukázka z etných neamaleností »pohádky«. ^*) Domarod, asi »der Heimgeborne*. V tch dobách pikládána kesanským dtem jen tuze zídka ijména nectných ješt patron, prohlášených za svtce, dostal své ijmépo ipo ibiskupu augšpurském, Ulrichu. Božena peložil 'bych na »Gottgehorige«. ^') Jakkoliv si Oldichv otec, Boleslav II, velmi dal záležeti, aby kesanství v echách všemi prostedky, by i nekesanskými, bylo zavedeno, setrvávalo pece mnoho ješt pi své staroslovanské bohoslužb. (Následuje ješt poznámíka šíe historicky rozvedená.) '") Kdo nemohl založit biskiipství nebo klášter, anebo postavit celý kostel, zavázal se aspo nadati nkterou nebo i více dávek pro mnichy v kláštee už založeném anebo dal postavit v kostele oltá, nadal lžko pro nemocného v ohorobinci, 'jako ipokutu za své hícliy, Hoínovy lehkomyslné vývody neodporují nikterak dobovým názorm, V ;>po'hádce« mají za úkol tím úinnji vyzvednout zetelnji Boženino ryze kesanské smýšlení a ctnostnou mysl, ")' »Mit Wortcn der Bavoren.* Oldichovi tza dlouhého pobytu u dvora císae Jindicha II. Bavorského udalo se jist piuiti se a zárove asi (také národní povsti mají svou básnickou svobodu) byl mu zde prvodím Hoín Borovský. Pro skladatel »pohádky« zde synekdoticky užívá Bavorska za vysvtluji si tak, že nechtl (což neznamenalo nic leipšího pap^jaooc nežli jmenovati také svatého patrona (jednoho z pražiských kostel. Staí lidé v echách rozpomínají se ješt zd-

Oldich

ech

nmin

ekm

dného

]

—

Nmecko,

Nmcem

souverší staroeské nábožné ipísn:

Vypud Nmce, cizozemce, svatý Václave!

—

ww). To je název (Mósch). z á para (sprich: Sapara pálenku, cider, pivo a j. p. ve stavu syrovém,^ nekvašeném. Kterého z uvedených zde náipoij náš (také dosti nekvašený!) o^brat se dotýká, nelze tvrdit. J^eijenom legenda o svatém Václavu vypravuje o vín, které zbožný a lidumilný vévoda pro potehy kostelní séam. pstoval a lisoval, ale i zahrada jedna východn od pražského hradu položená nese název vinice sv, Václava. S týmže právem však mohla tu (být mínna »zápara« ipiva, nebo ani králové eští nepohrdali pivem. ^'*)

iMaijš

ipro víno,

34

.

o

králi Ladislavovi (Posthumus) se uvádí, že

podezelého úmrtí v

(1457) pivo

ješt v

pedveer

svého

pil,

^") Asi dýka u pasu ve stíbrné i zlaté pochv vytváená podobu ryby. Leda, že by ipochva potažena byla rybí kozí. Že by

kže

povlaku byla bývala hladká

nedá

se soudit, ježto v

(že

žraloka

=

der iKrotenhayen),

pohádce výslovn se praví »pošva šupinatá«. Tak prost líí »ipOihádka« ipropust Boženinu ize stavu nevol-

-")

Bylo by bývalo lehko vylíit njaké slovansky pizpsobené ímiské manumissio per vindictam, anebo ecké Aío-.j jak djcpravci posledních pti století mnohé slovanské zvyky a obady vypisovali. Ceremonie, jež nepovolanými opisovai novjší doby zcela nekriticky byly pebírány, neb dokonce malíi, mdi- a kamenorytci na slovo .s to vypodobovány. Ježto však ^>pohádka« zcela prost dí: na, z ruky naší výhost tvj!« a bezobadné to slovo mnoho podobnosti pravd do sebe má, odpovídajíc naléhavé chvíli, osobám i místu a také žádoucí pravda tím je vyjádena, že Oldich po zpsobu zempána množným íslem za sebe mluví, zstal ijsem i v tom nictví.

—

pohádce vren. -^)

hrubých,

míst

Nemohl jsem se 0'dhodlat piložit celou španlskou titulaturu kousavých nadávek proti selskému stavu, jež na tom

rýmovakou diktována

byla mi tedy doslova vrný -peklad!) --) Sprich Krkonosche -"') Rbezahl (Rybrcoul)

,

=

(t,

j,

vše ostatní

je

,

das Riesengebirge.

=

Nmcm

z

rzných spis známý

skítek šprýma.

Hoín snaží se tudy tím aspo naznait nevoli šlechty a odod knížete neblahé její následky, naznauje možnost satku mcrganatického, i jak se -zpravidla íká, ženitby na levou ruku. Nenacházím v tom nic neasového, ježto zákon gótský už pes 500 r. byl obecn známý. -"*) Slamný vnec místo obvyklého panenského vnce z kvtin za starých dob ve mnoha zemích byly povinny k oddavkám klásti si na hlavu ženy už prokázané jako matky, anebo na nichž už bylo mateství zetelno. Viz Shakespearovu Ofelii, -'') Matky neiprovdané byly povinny skrývat svj vlas práv tak, jako ženy manželky. Platilo to nejen u nevzdlaných žid, ale ve mnoha zemích i na venkov u lidu obecného. '''] Kolostj bylo prý jméno -prvního objevitele proslulého zídla teplického. Udalo prý se to už r. 762 za panování eského knížete Nczamysla. t. i. budova z tesaných kmen a beven, znamenitý ) Bevnov, mužský klášter ádu Benediktin, na západ od Prahy ped íšskou branou položený, dnes však obecn Sv. Markyta zvaný, Oldichv ctec, Boleslav II., spolu s bisku/pem sv. Adalbertem (Woytech) založili -*)

vrátit

klášter

V

r.

992.

Složeno ize »pohádce« užito -^)

—

Však' je

(doch, dennoch, ungeachtet) i .jména pro slov. V míst,

híku

o n

=

er,

vyloženém

3S

tuto veršem •on

—

ijá

'")

praví

9G'7tým,

koák

mluv

Všakon,

o knížeti;

»Však

sám«.

Obma

verši:

doch du, o Holdseliigste, tráume wie ich: so gibt es ein Seelchen schon vollkommentlich! peložil ijsem následující místo v »pohádce«:

Mj,

imá libko, sen jak

já,

bude duška hotová, (Místo ibylo mi zcela nesroizumno. Dotazoval jsem se jistého hospodáského úedníka, co (by asi mohlo znamenati. Výklad jeho se mí tuze líbil, ipes to však jisem vci nedvoval, až mí jednou umák na venkovské svatb, chudý vesnický švec, vše potvrdil. Je totiž zvykem, že ku konci zásnubního veera oba snoubenci se vyzývají, aby o sob nžn snili, aby prvé ješt, nežli za svatební noci duše 'budoucího lovka byla ztlesnna, byla už díve pipravena. Výzvu ipronáší zpravidla tlampa. Piznávám, že mi podivná tahle psychogonie pipadala velmi poetickou a posilnila mne v domnnce, iže po venkovských chatách, daleko od msta vzdálených,' asi iješt mnohý odipadek mystických, historických

i

poetických klenot

dávnovku

se povaluje,

znmené

jméno Deodatus-físoocTog, po estku vlastn: iBogdal nebo Bhdal. Djepisci, bezpochyby dle výslovnosti lidu, uvádjí latinské jméno podobou: Thiedago, Theydago, Thiadoga a p. Deodat, mnich Corney-ský, zárove dobrý léka, byl biskupem pražským od r. 997^ flOl?. "') Byl ^ešt pwincem, už markrabtem ;moravským, když smlý Betislav unesl svoji Jitku, dceru markrabte svioibrodškého, z ezenského kláštera Niedermnsteru, marn díve se ucházcv u rodi o její ruku. Vyjíždjícímu z klášterního peddvoí byla mu železným etzem l(jiní mloiví o lan) pepažena cesta. Peal etz a jsa už *^)

»iBischof Gottesgab«,

a

—

ped

tím dorozumn s imilkou, unikl išfastn. Oddavky byly slavnostní. »Poihádka« právem jej nazývá hrdinou (Held), nikoli z pouhého lagiri plusgestum bžných životopisc.

Pedložená zde ukázka staré národní poesie mla neblahý osud. Nikým nepovšimnuta zapadla bez ohlasu. Plné století bez pti rok uplynulo ode chvíle, co báse byla uveejnna, nikde však v písemnictvu není o ní nejmenší zmínky. Nmecká kritika o njaký eský »national-Epos« podle se nezajímala, A eská kritika? Zachovala se svého dávného vzoru. Jakž by se mohla zajímat sama,

vrn

z vlastního popudu!

36

,

První myšlénka dnešního eského tenáe básn je nevyhnutná Skladba je najisto literární podvrh! Není to žádné nikdy v echách »národní eské epos«, protože takového nebylo. Autor si všecko vymyslil. Není poteba vcí dále

—

:

—

se zabývat

,

,

Kterak eský tená pichází ke své myšlénce? Tak. Kterak už vbec k myšlénkám picházíme. Vznikají z našich pedstav. eskému tenái byla výchovou vštípena pedstava, že za stará nebylo v echách a vbec ve Slovanech žádné vzdlanosti, že je literatura plná podvod a padlk. Teba míti se na pozoru! A jakmile se nkde nco zajímavého naskytne, co není hned zcela jasno, je tedy první naše myšlénka: podvrh! A té už se tak snadno nezbavíme. Opakuje se jen, eho jsme se tak trapn dožili na svých nejstarších Památkách. Máme ze školy vštípenu lichou pedstavu o své dávné minulosti. Staí Slované nemli žádnou vzdlanost, nemohly tedy zstat po nich také žádné Památky, A jestli se pece na njaké ukazovalo, byly prost podvrženy. Stejný pípad je s Uhlovou básní. Je podvržena, protože se dovolává »eského národního epu«, to jest staré eské t- j, slovanské vzdlanosti. Nebylo nikdy žádné. Nechceme o ní slyšet. Dejte nám tedy pokoj se starým národním epem eským. Prostý rozum

marn

— Autor, vážný muž, jak se zrodilo dílo. Je

se vzpírá:

sám uenec a

vrn

kritik,

dosvduje,

skládáno podle »pohádky«,

kterou v echách mezi lidem slyšel, Je to klam. Nikdo takové »pohádky« nezná,

— — Autor praví, že slyšel nazpam znal — Na kterých že místech ji

ji

ji

Tu

na více místech.

Takoka

...

slyšel?

,

,

.

závada. Není o tom nic uvedeno. Penešastná náhoda! Jakých nesnází mohli jsme být dnes ušeteni, kdyby byl autor býval nápad, povdt pesn, na kterých místech v echách si pohádku poslechl a které osoby mu ji odíkávaly. Neml toho nápadu pohíchu, to zase vinou doby. Tenkrát lidiky nebyli ješt tak podezíraví. Vili je

ml

A

37

na slovo. Ten byl pesvden, že dostaí, pedloží-li zejmé nejvzácnjší poesie a odkáže-li prost na její pvod. Kdyby byla pece se ohlásila zvdavost po bližších okolnostech, byl autor pevn obmn. Byl by prost

pisateli

jen kus

hlásil:

—

Jdte tam a tam, dejte si zavolat ty, ony osoby, odíkají vám, co odíkali Nikdo, pohíchu, neprojevil tu zvdavost. Nebylo ješt módou, co pozdji se stalo vášní, pátrat po starých pokladech, sbírat pohádky, písn, poekadla a jiné podivné zbytky dávného života. Nikdo se tehdy neptal a stopa byla ztracena. Dnes, po stu letech, tžko se po ní shánt. Není sice vyloueno, co bylo ped sto lety mezi lidem slýchat, že by ješt dnes, po stu letech, bylo snad možno ješt náhodou nkde na odlehlém míst a v neekané chvíli šastn vylovit. Nedbá však nikdo. Nejeví zvdavost, neuznává potebu, A vše zstává radji pi »první myšlénce«, která našinci napadne: Jist podvod! Což není tolik podvrh a padlk v literatue? A tak na základ pedstav, které mu byly vštípeny, pokládá se milý našinec za hlavu velmi kritickou, je pyšný na svj úsudek a nic si hlavu nezatžuje otázkou, je-li možno, aby nkdo sám ze sebe »vymyslil a složil « kus starožitné živoucí poesie, kdo není zrovna znamenitým básníkem a pvcem, O Uhloví je nco zjištno. Byl profesorem a pilným badatelem ve vcech historických, zem- i národopisných, býval uitelem na rzných místech po vlasti a nkolik let pilným pispívatelem vídeského sborníku. Jsou známy etné jeho práce, studie a lánky po rzných asopisech, ale není známa žádná ukázka njaké jeho innosti básnické. Mocí mermo však stojíme na svém: všecko

mn

,

,

,

—

,

sám

si

.

,

vymyslil,*)

Založený klenot. Topiv

—

sborník r. 1'91'9, básníkem, nebyl by ]»vymyslel« dílo tak vyjádeného dobového realismu. Nebyly dány potebné k tomu podmínky. Byla svoje doba. V Nmecku kvete ipráv fantastický romantism. Co *)

A

38

Srovn,;

kdyby byl býval

i

Máme své utkvlé pedstavy. Podvrhnout písemnou památku? Náramn snadná vc! Kdokoliv, komu jen napadne, prost si ekne: Složím te pknou báse a jen se postarám, aby

—

vypadala starožitn

,

,

,

A vc je hotova. Starožitná památka je tu, A tak kritika naše je hned v sedle. Jde na to zchytra. Nedá se nikterak podvést! Nikterak! A proto vše, co se pkného nalezne a s ím si neví rady, prohlásí krátce za podvrženo, O mladém Líndovi bylo známo, že napsal dost nejapnou starožitnickou povídku. Nevydával sice svj pokus za skutenou stainu, ale hned jsme byli u nás hotovi s úsudkem. Jist napsal také ty ostatní znamenité vci, jež byly nalezeny! Jsou jist nepravé. Máme množství námitek proti pravosti. Nic nevadí, že je možno, námitky vyvrátit. Byly všecky pesn vyvráceny, jak vidno z literatury našich Rkp, Památky byly pece zabity. Aspo na as. Taková je naše kritika.**) co nejlepšího, nikoho dosud ani nenapadlo, aby jednou sám zkusil, jak to vlastn chodí, když se taková starožitnost padlá. Osud naší básn je kiklavý dokument doby. Nevíme si rady s vlastními svými vcmi. Ve všem odkázáni na pedstavy, které nám byly vnuknuty cizou školou a výchovou, nejsme schopni samostatného úsudku. Pravá ukázka živé kulturné hmoty, vleené slep do služeb cizích zájm,

Obrany

A

—

—

Z

jara 1925.

Z

TAJEMSTEV JAZYKOVÉ HMOTY.

Známý je náek na obtíže se slovaninou. Je tolik slov, že mají stejný sice zvuk, ale docela rzný smysl a význam. nás je as Rusky znaí hodinu. Naše

asu

vbec,

as

tehdy bylo v Nmecku, bylo také u nás. Staí srovnat Egona Eberta, také »histonckého« básníka, eské národní epos »Vlasta«. Teprve dvacet let pozdji vystoupil Scheffel se svým »Ekkehartem«. **) Viz i. Kolem ne pravot í. Vda i b, ada IV. pedstav, ada tetí a Pravota pravdy, ada pátá.

Vnuky 39

hodina

je

druhým Slovanm rok.

poasí? A

My

se ptáme: jaké je

myslíme náladu v pírod, vlídnou i škaredou, Slovinci píšou na tabulky u cesty, kde to jde v horském kraji píliš s vrchu: poasí vozíte! Chtjí íci: pomalu jedte! A podobných zmatk bez konce! Kdo to

venku

tak smyslil?

—

Kdo

si

má

všecko pamatovat!

spolených slov a nesrovnalých smysl, pro se spolu nedohodnou na njakém poádku? Pohodlnostní rabulistika! Byliny jazyk nerostou ovšem pes noc, ped tisíci a tisíci lety nikdo nepomyslil, že jednou pijde doba a s ní poteba národ se domlouvat, si rozumt, bylina-jazyk má vskutku svoji pírodu, své zákony. Slovo, živoucí bytost, má svou duši i tlo, jako jiné zjevy v pírod. slova, jeho zevnjšek, je zvuk. Duše slova je jeho smysl. Jsou chvíle, že v duši lovka splyne uritá pedstava s uritým zvukem a zrodilo se slovo. Pejde z úst do úst, stane se zvykem, potebou, ástí jazyka, slovo žije. Nic se netáže po pání lovka, jaké má být, k sloužit. Náhoda je zrodila. Zcela slepá náhoda, nevdomá poteba života. Zde jest, žije a platí. Slovo je hotovo. Snad bude jednou zjištno, jak to chodilo za dob pravku, kdy prvotní lovk v divoin lesa, v moálu a houští skládal své první zvuky a životné dojmy. Píroda arci neohlíží se nijak po asech a dobách. Vede stále svou podle svých zákon, dnes jako ped tisíci a statisíci lety. Co chvíli se nám udá, uvidt, jak vzniká, rodí se nové slovo. Jak je dnes všudy tsno a všecko zpromícháno na tržišti života, nejradji pilétá nové slovo z ciziny. Aspo zvuk piletí hotový. Aby dostal svj nový smysl a význam, o to postará Mají-li Slované tolik

A

A

Tlo

—

A

emu

—

se už život.

žákm

Dlouho už na školách vtloukán byl uený smysl slova elektina. Tajemná síla pírody, hrom a blesk, výmysl a- prmysl lidský, A tak dále, A po njakém ase z nenadání na ulicích msta objevil se nový, neznámý dosud zjev: mstské dráhy! s novým zjevem už tu bylo i nové slovo.

vz

40

A

—

Eletrika jede! Pozor na eletriku. Skoil

Eletrika!

ert

eletrika ho pejela! Zkrátka nové slovo je na živu, V lidové mluv eletrika poznamená už ne njakou sílu, ale hotový, celý uliní dráhy a jiného nic. Slovo je tu a koná svou službu, A denn vznikají nová a nová, jak poteba života velí. Nové pojmy a pedstavy, podle rozmar náhody snoubí se s danými zvuky a tvary, známými, neznámými, starými je tu vedle starého jai novými, A když uplynulo tisíc let, nový. zyka Jsou slova po všem slovanském svt známá, téhož zvuku i téhož základního pontí. Tu chvíli však v každé znamená zemi už slovm jinak rozumjí, ekne-li se to u nás v echách jazyk vbec, mluva, jakýsi proud slov, s eletríky!

ví,

.

,

.

vz

—

e,

Polákm se

r z e c z je tolik

práv hovoí,

—

A

om

Rusm

rje idot? O jihoslovanm r e i

j

vc,

jako

je r ,

,

j

,

e

O

záležitost,

nco, o

em

e? e, rje

j

slovo. Pvodní

už jen pouhé

pojem byl široký. Zvuky huely proudem. jsou v základ pedstavy totožné. Znaí

eka, rjeka proud.

Bžel as

em

už jen enický výkon. d e práv

a život rozvedl slova

i

a

—

jazyky daleko od

sebe.

Zase jednou, po kolikáté už, probírali jste se matenicemi zpráv »z doby prvního stedovku«, A z nenadání, co vám nepadne do oka! Nkdy r. 507 západofrancký král Chlodvík porazil Alaricha, vdce divokých Ostrogot v povstné bitv na rovin Voulonské, nedaleko dnešního Pcitiers,

A

k tomu poznámka:

— V pramenech uvádí se jméno bojišt

blíže:

»campus

,«^) Vogladensis Vogladensis? To jsou Vogledany (Voglezany)! Jaký objev z nenadání! Už tomu tak. Nejvdnjší objev i nález lidikám zpravidla z popudu šastné náhody do klína spadne. Co jste se svého asu napídili, kterak zjistit p,

')

,

K. V. Šembera

Djiny stedovku. 4Í

místního názvu Vogelsang! Nenež Voglezany, Co lopotných srovnávek látky to stálo, látky snášené ze všech konin slovanského, nmeckého, francouzského i jiných místopis,^) Jen práv ten uritý doklad prvotného slovanského tvaru scházel, I v samotných echách vyskytovaly se už jen bud nmecké Vogelsangy, anebo slovanské sice názvy, ale už zcela zkomolené, Klecany (Glezany), Vonoklasy (Voglezany!) a pod, tu z nenadání tak krásn zachovaný, pesný tvar! ze které koniny! Až z jihozápadn a jižné Francie! Až potud nebylo z francouzského krajepisu po ruce leda nco názv siln už zastených patinou jaké Volaisan, Vaux les St, Claude (volezenglod!), Vaux Glais, Vaucluse nebo italské Voglie, Oglie, Voglese a p. Nápadné sice dost, ale pece jen nejasné znní! tu náhle tak zeteln a výrazn campus V o g 1 a-

vodní tvar

mohl pec

nmeckého znít

A

jinak,

A

vk. N-

A

:

d e n s i s A ke všemu ješt pevná bližší urení asu! Tedy už r, 507 anebo lépe e š t r, 507, za doby krále Chlodvíka, trvaly ve francouzském místopisu zcela neporušené názvy ist slovanského zvuku a smyslu! A v ipodrobnjším seznamu našly by se nepochybn asi ješt dnes. snad Vogledany, Voglezany sluší vykládati za slovo naposled g a 1 1 s k é ? Vogledany byly rozhledné výšiny. Sloužily dorozumívacím a obranným. Byly opateny vojensky jako tvrze a pevnosti. Byly technicky vyzbrojeny rznými pístroji dalekopisnými, ohostrojbou a pod,'^) Celá sí toho druhu stanic spolu souvislých rozkládala se za starovku po stední Evrop, A bezpochyby ješt šíe a dále. Bylo to jednotné pevné zízení, obsáhající všecku pevninu. Jednotné zízení znamená jednotnou silnou !

j

i

—

úelm

tém

vládu

a zárove znaný stupe vzdlanosti. Jde tu o vzdlanost, která na tisíciletí pedcházela dobu naši a zanechala po sob etné stopy rzných památek stavebných, roztroušených po širém prostranství pevniny a oznaených slovanskými názvy; grád, bor, straž, privlaka, vo-

zejm

") Viz; 'Ptaí zpvy (Vogelsangy) a místopise. ibáchora. druihá. *) Srov. V. b, adu první, str. 93.

Vda i

i

42

ada

jiné

stopy

v

nmeckém

gled a pod, Možno-lí se domýšleti, že to byla njaká vzdlanost g a 1 1 s k á ? Le galsky i kelticky! Dávno ped Kristem po širém kraji Evropy mly svj úkol stanice na výšinách, zvané Voglezany. Tisíciletí konaly svoji službu. Potom znenáhla

—

podmínky života se zmnily. Body v kraji pozbyly nkdejšího významu. Jméno však dlouho ješt se zachovalo. Význam byl zapomenut. asem nové podmínky života nastaly. Poteba velela, nová pedstava v dané chvíli piodla se slupkou starého názvu. Výšiny v kraji opt ožily. Bezmála zase nové tisíciletí hrály Vogelsangy svoji dovŠe znovu zase upadlo v zabovou roli, než prbhem

as

pomenutí.

Dnes pak, ve tetím už tisíciletí, básníci a uenci objeseznamech tak podivné slovo neznámého obsahu namáhají obraznost, kterak rozVogelsang! ešit hádanku tak ist už nmeckého a pece zcela nerozumného slova!*) vivše v

—

— mam

Nco

na ukázku ze životopisu vkovité bytosti slova. je pkný \'ýklad o poátcích vzdlanosti lidské. Prý spadají do chvíle, kdy se lovku podailo rozdlat ohe! Ped tím znal lovk ohe jen jako zjev pírodní. Blesk, požár lesní, bludika v moále, snad i sopka naplovaly ho hrzou a údivem. Trvalo vky, nežli zkuše-

Znám

—

nostmi života lovk byl doveden, sám zvláštní námahou se domoci žhavé hmoty a nauen foukat do eaviny, až kovyšlehl plamen. Zázraný zjev! Dlouho trvalo, nežli ovládl jej dokonale. Upraveny vci asem tak, aby potebný vzduch byl do žároviny vydatnjším zpsobem, než bylo lze vlastními ústy. napíšt už nový živel, vedle vzduchu, vody a zem postaven do služeb lidstva! V jazykové houšti otištn se nachází ten vkovitý postup lidského ducha za poznatkem života. Nejstarší slovanský název pro ohe je vatra. Zjev ist pírodní. lo-

—

nen

vhánn

ohe

A

vrn

*)

Srovn.:

V.

.

b.

ada

druhá,

str.

—

50

53,

i

ady

prvé

str.

137—141.

43

vku

ped

se zdálo, že má sebou jen zvláštní vzduch, vítr! se piblížit. Vítr, ten má rudou barvu, plane, pálí, všecko nií. Divný vítr, vjetr, vjatr vatra!

Je nebezpeno,

mu

—

žár, protože žíhá, žehne, žíí, žere, A co nejvíce nápadno pálí, plane, plá, plápolá. Proto plamen. Mezi prostírá se, neznámo jak dlouhé, období vývoje, kdy ohe nebyl ješt lovku pomocnou silou v zápasech se životem. je název znan pozdjší. Už název vyššího stupn. Naznauje živelnou sílu divoké pírody už podrobenou a postavenou do služeb lovka. Živel z vle lovka ustrojený. Byl umle zpsoben vzduchem. Byl mocn v h á n n do uchystané hmoty a z ní teprv co plamen. Pístroj k tomu úelu zízený byla výhe. asem, jak už bývá, splynuly ob pedstavy v jedno: nástroj i úinek. íkalo se v ý h e , ale myšlen byl sám plamen, A z výhon znenáhla ustálen pevný pojem v oh e . Ohe, vlastn vohe, Je-to praslovo. Všecky slovanské jazyky je znají. Ohe, ogenj, oganj, ogonj známo je po celé šíi slovanského svta. Vrchy a kopce v kraji, na jichž temeni za pradoby zapalovány ohn, už k úelm vojenským, politickým, náboženským nebo jiným dodnes po tisíciletích nesou svoje dávné názvy: Vatry (Vaterberg, Altvater a pod,). Žáry (Ždár), Žehy, Žíhy, Žíže, Žížové a pod. Ohn, Ohnivái, Vohnišany, Výhn, Vyho (Vejhon u Brna!), Vyganje, Vykané a p. Ovšem se najdou i Vejfuky, Vejpíchy (pchati =: nutit, hnát, cpát, tlait), Vejvyky (Vieh-

mu íkáno

Také

vatrouaohnm

Ohe

vhánným

vyhánn

vyhá =

—

a

weg!) a pod.

asem vidl se lovk nucena pesn rozeznávat a výrazem od sebe lišit pedstavy a pojmy. Dnes nikdo si nesplete v ei, co chce íci: i Jenom lužitina zachovala do dnes vrn starý ten zpsob. Oznauje ob pedstavy týmž slovem, znamená Luži-

anm

—

obojí,

ohe

i

—

výhe ohe? Vohe

komín,

S fabrického v u h n a (s továrního komína) del (dol) spadnyl! oznamuje lokálka budyšínských novin, j

Hodno je pozoru, že neslovanské jazyky znají pojm. Nástroj a úinek vyjádený jediným i

srcstliny 44

tyto slo-

vem! eknou: ohnisko, krb, komín, pec a vše vlastn znaohe!') mená Název ohn znan napomáhá dohadovat se s t á í az y k a. Slovanský jazyk je z evropských nejstarší. Tžko trvalo, nežli se podailo, zjev zatím povdt, kolik asi pírodní umle vyvolat, ohe ustrojit. Bylo k tomu teba dvou nezbytných pomcek, jiskry a troudu. Jiskru bylo nutno vykesat. Odtud tvrtý slovanský název ohn z doby nejstarší: kes, Zachoval se dosud v jihoslovanin. Po všem pak prostranství pevniny najdou se výšiny, nesoucí dodnes název míst kdysi ohnstrojných; Kes, Gries Kreis (Crecy, Crécus, Crest, Creux, Kis

—

j

vk

—

—

—

—

[berg] etc!).

Kesomysl

Staré osobní jméno knížete eského nebylo pvodn také než názvem úedním,

kesu —

byl strážce pozor, stežit.

ohn,**)

Myslit

Kesomysl

znamenalo dávat

Mys byl vynívající bod, nutn stežený, neb na jiných vodách. Myslivec byl strážce vbec. Pozdji strážce les, zve. Nmecké slovq J a e g e r byl pvodn a c h a r lovec jízdný, Jechat jezdit, honit, Jagd jazda, lov v sedle. Jachta lehká lo, schopná rychlé jízdy,')

a

na

moi

=

j

=

=

=

Jiskra i troud byly podmínkou, aby mohl být rozdlán ohe. Druhou podmínku ukládala zkušenost: pivádt do zažehlého troudu co možná mocný proud vzduchu. Bylo teba do troudu foukat, A tu je svrchovan hodno

—

^)

Staronm. Fiur

—

franc. fours zr pec. franc. foyer. Daz Fiur spranc voti stále ... 1 daz Fiuwer stoup uz ringen, als ob /

Proto

nm,

Feuer

=:

,

**)

Srovn.

.

1^.,,

,

^^'

,

Památky pravku, Vda i

báchora,

ada

první,

strana 92. ') Možno se pídit po stop ješt dále. Zaátek vzdlanosti poítat rozdlaným ohnm, není ovšem tuze pesné. Ješt bez pomoci ohn ml duch lidský už dostoupenu pomrnou výši svého vývoje. Byl lovec, vdl, co je ihonit. svou domácí zv, itml ji ped sebou hnát, vdl, jak ji vyhánt. už znamenit penášet pojmy a opatovat k nim slova. A když se mu podailo podmanit sob nov vytrysklý živel, nazval ho trefn v y h á n m, výhnm, v o h n im.

Ml

Vdl

—

45

.

pozoru, jak základní pojem a zvuk: foukat, fuet, fuk, rznými obmnami naskýtá se v souvislosti v názvu, ve hláskách evropských jazyk, poínaje hned latinským focus (krb, ohništ) až po ty v italštin zcela zachovalé výrazy: f o c o 1 o (fukalo fukadlo, krb) a f u c i n e (fuína, kováský mch), místopisn nejpamátnjší množství v kraji vrch a výšin, kdysi ohnivá, nesoucí dodnes významné názvy v e f u k, vejvik (f ==:= v, u i), vývich, vypich (v p), ve znmeném kraji zpravidla V i e h w e g zvaný. Sem ovšem náleží i osobní jména, odvezená z místních: Vipich, Fibich, Pipich a p,, píbuzné smyslem i obsahem naznaeným svrchu Žižka, Žíhán, Výhon, Vejho a pod. Strážce ohn byl svým asem dležitý úad. Pozdji, jak bývalo, uinn hodností a spoleenským (státním) titulem. Jako strážce ž í ž í byl jmenován Žižkou, tak strážce ohn nesl název Úad vyžadoval muže zkušeného, prozíravého, stateného. tolik co rek,

A

=

—

=

=

j

Vyho.

Vyho,

Vyho

vbec muž

schopný inu, (Viz: Dub v Rkp, Kr, Dv,) Vygáp, Vykán byl název velmi rozšíený, jak svdí nejen slovník místopisný, ale i rodopisný a seznam jmen osobních. Ve staré západnické literatue rekové V i g a n t i zhusta vystupují.

Um

(Kriemhilde) begann zu freien ein Wigand vdce) auserwáhlt, der war geheissen Siegfried, von Niederland, ein Held! sie

(rytí,

Der Rosengarten,

Odtud patrn i název staré francouzské šlechty, neznámého Francouzm pvodu, v i c o m t e (vikónt) A z úvah pevný závr? V žádném z evropských jazyk, krom slovaniny, nelze souvisle stopovat vývoj slova i pojmu »ohe« od prvopoátku, Samo latinské i g n i s (ohe) není, než skomolené slovanské igin, igen, vihen, výhe, vohe, Spadá-li poátek vzdlanosti lidské s poznáním a ovládnutím ohn, pak je

vývod ze jmo, žeu poátk vzdlanosti umem inem k dílu Slovan, z

i

46

stál

Za dtských let zpívali jsme s nadšením oblíbenou tehdy slovanskou vzdoropíse: »Na prej«. Šla tak z ostrá do kroku a slovm bylo tak špatn rozumt. Nevdli jsme si Ponecháno vše s nimi rady, nikdo nám nevyložil obsah. vlastní obraznosti. Pozdji vyskytl se také eský peklad, ale neujal se. Zpívali jsme dále pvodní slovinská slova, asto komolená. Práv ten ztemnlý obsah tak lákal. Byla o sláv, byla v^'zva na boj, mla téci krev za vlast, to

e

bylo jisto a stailo. Píse rozpalovala svým polosvitem. Slova dráždila, je vykládat. Nape zástava? Co se má zastavit? Kdo zastat? Co je s tím »blagorem« oetnjave? Co ty »roke«, co je »oko vratu« vila? Dlouho trvalo, j

ma

hádanka vyjasnila. Psaný peklad nabádal srovnávat. Ale pišel nám do rukou až po letech. Co rozpak mohlo být ušeteno, co žádoucího svtla získáno, kdyby byl vas nkdo vhodným slovem napomohl. Teba pan uitel! Však páni uitelé sami si nevdli rady. Nemohli povdt, že zástava (zástava) je prost prapor, oetnjava, že je otina a ty roke, že jsou ruce, ramena milované matky nežli se

r

—

vlasti, která jimi

objímá

(vije, vila]

šíji

(vrat)

milovaného

A

synka. Kolik stejných slov a rzných smysl! všecko as rozvedl, vzdálil od sebe. Dlouhý as a okolnosti života, ich rozkol slov je celý slovník.

A

ím koue pece ^

to,

udit

u nás v echách znamená, pomocí zjednávat masu lahodnjší chu, když udit znamená v ruštin (ba i u nás!)

že

v kom.ín totéž

—

chytat ryby? Sama eština konen dává cítit, že dva pojmy tak sob vzdálené a cizí jako uzenina a udice, pece jen njakým vztahem jsou si píbuzný. Kterým vztahem? Naše uzeni ce je výrobek uzenáský, Jíhoslovanská u z n i c a podivným ízením znaí naši vznici, A tu je hned spojka! Udit, udat, uzat v prostém širším tvaru mlo smysl vázat. Nco pojit, dávat k sob. Co bylo vázáno, vzelo, bylo s nucen spojeno. Bylo chyceno, uznno, uzeno. Nemohlo s místa, nemohlo se hnout, prchnout, spadnout. maso v komín, ryba na nebo vze v okovu, vše v z e 1 o, muselo se podrobit svému

—

— —

ním

A

še

47

osudu. Cokoliv bylo svázáno,

úzce

spojeno

s

jistým cel-

kem, stalo se jeho údem, mlo svou uzdu, své u d i d 1 o, svou u z nic i (vznici), jíž nemohlo uniknout. Tak ve hlubinách jazykov hmoty potkávají se a nacházejí k sob cestu nejvzdálenjší, na oko sob cizí smysly a pojmy. Prvotný lovk neznal jiného krytu, než který mu v kraji skytala sama píroda. Když se uchýlil do své houštiny, do skalní sluje, do jeskyn nebo díry, byl chránn ped deštm, bouí a nepohodou, ped zlobou nepátel a jiným

—

nebezpeím. Ml svj byt a kryt, ml klid a pokoj. Když se nauil stavt, opatil si své tyi stny a nad nimi strop, íkal, že má pokoj, A slovo od tch prvopoátk žilo a má svj význam, až po dnes. Už pouhá stna chránila, zjednávala bezpeí, klid a m í r. Odtud tajemný dvojsmysl v obou dávných slovech. Pokoj i mír znamená zárove stavbu i klid, který je v ní uchystán. míit (mírovat)

—

bylo

pvodn stavt.

Mr,

m

í

r.

M,

Mice,

Lit om

i

Mit, Mírovice, Jarom,

Nesetný

Mírový,

c e a pod.

jsou místní názvy; Mír,

Znaí zízená

Žit

o-

bydla, ochranné

Buda, Budovy, Budovice a p. Slova pešla jiných jazyk, La m u r e i franc, stna, ze nm, Mauer, románsky vbec mur, múre, murus. Jen druhý smysl, bezpená známka pvodností slova, nepešel do druhého jazyka! Nmci mají arci své obdobné F r i e d e mír. Le stavby jako

asem

z

i

=

pvodní slovaniny do

=

jen odtud, že

pvodní

je

= = hradba, do nhož vedou vrata, žádoucí — pokoj, mír,

tu slovanský

vrt

ohrada, zahrada, ochranné zízení, teprv za vraty, vratem, vrtem je f riede (vrt) Einfrieden znamená podnes obehnat místo hradbou, plotem. Zahradit pozemek. Že slovo tak asto peskakuje z jazyka do jazyka?

A

Nmcm,

,

Nepeskakuje, Jazyk

se jen vyvíjí,

oddluje

se,

rozštpuje

podle svých poteb a okolností. Než mine vk, jsou tu celé jazyky nové. Když stny pvodn hotovené z drnu, proutí nebo deva postaveny byly z kamene, nazýván pokoj kamarcu, kamenatou, komnatou, staronm, kemenate, už í r znaí slovansky i svt. Už penesený pojem,

—

M

48

Stavba svta, spoleností, lidstva, života vbec. Vesmír, všehomír! Pedstava vyššího stupn, doklad už znaného vývoje života duchovného. Ve spoust jazykové látky nezkušené oko tžko rozezná, co je kde staré, co nové? Ejhle, slovo

zbrusu

opona!

Je-li

i

staré

nové?

Zní tak i za dob vypínalo.

nov, takoka výlun esky. Opona? Snad

starých ledaco se opínalo,

rozpínalo,

zapínalo,

pedmt

mohly odpovídat. Nyní známe rzná spínadla a opínadla, všeliké zápony a spony. Pro by nemohly být i opony? Kdo o tom nco poví? Jako vždy za podobných rozpak nejbezpenji uchýlit se s dotazem ke slovanin, Lužitina zachovala tolik pojm a obrat staroslovanských! Hle, tu nápadné slovo a pojem v o p o n Není-li to naše opona? Nco, co se v o p í n á ? Lužiané Také názvy

!

podle

pravidla:

—

jak mluvíš! píšou také v ok o, pod, U nás ovládl jiný vkus. Anebo, jiný zuiv náslovné zvuky. íkáme oko, otec, piš

vucho, vovcea

fzvyk. Odmítáme uitel, umlec proti lužickému votec, vue, ijejich v o p o n náleží bezpen míti za naši ^tu není mínna divadelní opona! I

vumlec^ Tedy

— oponu. Arci

V o p o n lužicky praví tolik co znak, ili erb. Starý pojem, staré slovo. Jaká vzdálenost mezi obma pedstavami! Naše divadelní opona a starý rytíský znak,**) co tu znenadání nevychází na jevo! Odkud pak mají Nmci svoje z nminy zcela nevysvitné Znak svých pán a velitel, znamení rodu a hodnosti nosili rytíi zobrazený na štít. Štít pomocí emene obepínán byl kolem tla tak, že mimo chvíli boje nošen byl na zádech, (Položit se »na znak«!) Tak opravuje nauka ze hmoty jazykové omyly bžné djepravy. Rytíské zvyky a mravy, pedmty, zbroje i jiné poteby nedoneseny k nám

A

— Wappen?

—

hrbem

^) Podobou iblízck hbu zván byl i (dosud ijiihoslovansky grb). Z !hr;bu (erb) nmeckou výslovností stal se ipozdji erb, jako jsme po ipíklad našich domácíoh svá místní jména Rvnice, Rtišovice, Ršavy a p. zvykli vyslovovat E r v n i c e, Ertišovice, Eršavy a pod,

Nmc

4

49

z

Nmec, Naopak, zálohy

starší

—

ty

názvy a vci

mla nmina

ze §vé

slovanské,

O p n u t y kolem tla nošeny tehdy nejen štíty a znaky, zbroje, A než i mee, luky, toulce a jiné pedmty slovem v o p o n rozumna pvodn zbroj, bec, A vskutku slovo wappen znamená nejen v nmin, vbec, Wapale i v angliin a jiných jazycích synonyma. w^affnen (zbrojit) jsou v pnen Nespoet je lichých pedstav, jež chová západnická vzdlanost po dnes o své minulosti,- asem jist pihlásí se poteba, zjevné omyly podle neklamných záznam jazykové

—

zbra nmin

=

hmoty

zbra v-

dkladn opravit.

Slovo h a r t (tvrdý) pokládá nmina za svj vlastní starý zvuk a pojem, A nmecké slovníky hned dokládají, les. že h a r t ve staronmin znamenalo pvodn Pravda je, po všem širém prostranství Nmecka od Rýna moským až po Šumavu, od Dunaje až k severním množství lesnatých výšin, hbet, kopc zváno je v kraji po dnes starým jménem H a r t, Jak íkáte tamhle tomu lesnatému vrchu? tážete se na potkané cestou domácího chodce, odpovídaDas ist der H a r t je to vskutku starý název v krájí. íkali tak už dávní pedkové dnešních zdejších obyvatel vršku, na který dnes ukazujete. Ale neíkali tak proto, že by slovo hart bylo z jiné píiny. 1 e s, nýbrž tehdy znamenalo v Nejen v Nmcích, také v echách a jiných slovanských zemích mnohé výšiny, hbety a kopce i jiná místa zarostlá lesem nebo pokrytá moálem, mají v ústech lidu název hrad, hradisko nebo hradišt, teba tam po njakém hrad nebylo už znatelnjší památky. Arci, vnikneš-li do lesa, ohledáš-li bedlivji místo, objevíš zpravidla ve hlubin houštin, v divokém porostu místa všeliké známky dávných statotéž platí vesms i o nveb, násp, píkop, hradeb, na na sever, ped, za Rýnem, meckých Hartech, jih od Dunaje, Ty staré nmecké H a r t y nejsou než dávné slovanské hrady a nm, slovo hart má dnes jen proto

—

behm

— —

!

.

.

,

—

nmin

a

50

a

A

a

a

svj smysl tvrdý, protože ty staré hrazené stavby bývaly kdysi pevné a tvrdé, proti jiným, které tak pevné (tvrdj opateny nebyly,

Slované z doby Jednoty mli pekvapné znalosti vcí, jak svdí shodné názvy z rzných obor pírody v jazycích slovanských. Znalec dokazuje, kterak už dávným slovanským bylo známo, co prohlašují za objev teprve novovké vdy botanické (Lmné r, 1707 1778), totiž pohlaví v rostlinstvu a možnost umle oplodovat

pedkm

—

kvty,'') .

i

!

^

i;»--':Sj

už na vysokém' stupni rozvoje lovk, když se vidl puzena, pemítat o tajemstvech života, o vcech pvodu a perodu. Pojem p o h 1 a v í je už pedstava odtažitá. lovk v pírod znal jen pedstavy muže a ženy, otce a matky, bratra a sestry. Vidl vše tak kolem sebe od první chvíle, kdy otevel oi. Proudem života seznával teprv, jak se štpí, lení a rozeznávají stránky vcí. Trvalo jist dlouho, nežli bylo ujasnno, že teprv muž a žena dohromady je celý každý z obou o sob, že pedstavuje pouze polovici, polovu, poli (pli) lovka. Tu se odpohlaví, U starého Slovana štpila pedstava odtažitá bytosti lovka tak úzký, že odbyl pojem rozpolte tud vznikl název: ple lovka, pole, polova. Pojem zachoval se dosud u Rus a Jihoslovan (spol), P o 1 je pohlaví. Polevá láska, polov styky, polov nemoce, rozumj cStál

lovk, A

n

naše:

pohlavní

—

láska, styk,

nemoc

atd,

druhých Slovan, u Cech, Polák slovo polova asem nahrazeno jiným. Nové slovo pohlaví asem vytlailo starší pvodní pojem. Jasné polova nejasným a vlastn nesmyslným pohlaví. to? Píroda jazytJ

—

ka!

Má

ím

své volné zákony, nedbající

návod pesného

po-

myslu. **) Viz prof. Vácslava Horáka; Po skon (poskoná konop, Hanffummel) »Besídka pátel Rukopis*. Staroslovan r, 1919 . 8. srovnává lidové obyeje a píslušná slova pi trháni konopi v rzných zemích

slovanských,

51

podle

Byly asy, kdy v echách

lidé se poítali hlav, lolik lidských bytostí v rodin, v obci, v kraji. Tolik muž, tolik žen, tolik odrostlých, tolik dtí.

hlav, Koiik

Vše po et.

—

hlav

poítáno, Tedy pohlaví, vlastn pov Polsku (pogloviej a snad v Polabsku a jinde, as rozlišován rodu, kolik mužského, kolik

Podobn

Nejastji

poet

ženského. Poítáno

pohlaví

(poet)

asem pesmykly. Nová pedstava

rod

a oba pojmy

vnuknuta zvykem: pohlaví rod. Živelnou mocí poteby a zvyku, nové slovo vymohlo si svoji platnost. Druhdy zákon slepé pírody vymže platnost teba zjevnému kazimluvu, blovo potmšilý je dnes pijato v obecné mluv, užívá se ho -^ bez okolk i v rozhovoru vzdlané spolenosti a platí dokonce bez námitek i ve mluspisovné. Má svj pesn vyhranný, uritý pojem, takoka jinak nenáhradný. Potmšilý lovk, tolik asi co zavilý, záhadný, všeho zlého schopný, nespolehlivý, nebezpený. Snad nkdo kdo byl po ušit? Nesmyslné, hloupé slovo. Ale platí, A kde se vzalo? Pvodní podobu slova vysvtluje slovanina, Podmsit, podmísit ::= podvrhnout, Pomjesi, rusky bláznit, ztratit rozum, také klamat, I polsky pomiesjat ^= pomásti se, A jihoslovansky podmijesit, podmetat, podmicat, podmíta. Tak prvotný široký pojem, tokem rozštpen, pizpsobován dle poteby a rozveden asem na množství odstín, A ovšem i pímtem i odsunem prvk neb lichou výslovností zvuek zcela zkomolen. Viz: potmšilý pomšilý! bjhle, známé slovo v e z d e š í z otenáše! Chléb náš vezdejší, zvykli jsme si rozumt asi: náš zdejší, t. j, pozemský, proti nebeskému? Bylo to sice nesprávné, ale ujalo se. Vlastn byl mínn chléb pravidelný, potebný ku každodenní obživ, obvyklý. Všecky Oenáše jinonáse

=

se ustálila,

v

tm —

pomša = Podmša =

as

=

j

rodní

svdí

proti

našemu eskému

kazisíovu.

Panm

quoti-

dianum, pain quotidien, tágliches Brot, staroslovansky: vsednešní nebo vesdnešnij. Zvykem nedbalé výslovnosti utvoeno slovo vezdejší a povýšeno asem na zcela nový právoplatný výraz, 52

íkáme

Zásoba slov hemží se podobnými lichotvary.

místo po seli tý (šálit, šílet, šalba). P ooi, (glaza k 1 a s n ý místo p o g 1 a z n ý, dohlížítel hledy, zraky) H 1 á s n ý byl díve g 1 a z n ý, hlída. Napínal f^lazy (hledy), rozhlížel se po obzoru. Co u v i d 1, pak hlásil. Sem náleží i cízá slova a jména upravená Dohodlím vlastního sluchu a m^luvidla. Cizá rekreace ícbrod, oberstev) stala se legrací (zábava, vyražení, švanda). Dnes íe skomolený cizí zvuk, už svoje slovo, o vlastním pontí a smyslu.

Došetílý

=

,

—

Z

téže

píiny nkdv

vlastní

pokládáno bývá za v\'dlužené,

pvodní

cizí.

slovo a

Naše slovo

š

pojem v akr

urit za výpjku z nm. schwieger (-vater etc), nmecký tvar není než skomolený staroslovanský s v írv (svoje krev, svakrev, svoiak. svak). Podobn š p e n-

platí

ale '

i

1

í

k

je sice

slovanské

—

nm,

š

penád

1,

ale to zase není, než

pv.

spínadlo.

Zajímavý je vznik slova zvon. Zvonit, znít, zvuet znamenalo pvodn vydávat lahodnv zvuk. Starší, crotože širší výraz pro zvon byl g 1 a g. Co zvuelo, zr>lo, hlaholilo, pronikalo hlasem (glagem). bvlo slyšeno. Zvuelo, znlo pedevším slovo glagol. Když se ozval po prvé kovový zvuk. bvl to lahodný Doslech, povznášející pocit. První zvony byly kovové tye. Bilo se do nich. Znly, zvonily. Pední evropské íazykv zachcvalv v základ svého Angl. slova pvodní starší tvar glag ve svém slov. c 1 o c k, nm. G 1 o c k e, franc. c 1 o c h e. Dnešní ruské k oí 1 o k o 1 je starší g 1 o g o 1. glagol íhlas, slovo). V druhvch

=

'

,

I <

-

|.

I

slovanských jazycích ustálilo se základní: zvon, zven. Píiny budou snad postupem as a pisnním jazvkové hmoty ze šléojí Djin vyjeveny. Jazyková hmota svdí, že slovo i pedstava jsou slovanského pvodu. Ostatn má ruština i

svj

zvon

(zvuk) zvonok (znamení zvoncem, zvonítko) i zvonar. Kdy a kde bvl po prvé ulit zvon dnešního tvaru, není zatím známo. Kde vznikl zvon, tam bylo dobýváno, taveno, míšeno i kuto kovy, Bvl prmvsl a obchod, bvl

^ hudební smysl a

s

ním

i

poteba, lahodným- zvukem po53

vznášet mysl. Bylo to minula.

nkde

v nedohlednu slovanského

Nevýstižná rozmarnost jazykové pírody, naprostá pohrdá všeho, co lby jen zdaleka mohlo být pokládáno už zákonem, nejvíce oitá je .n a místních neb osobních. Jak tu tvary druhý do druhého pecházejí, navzájem se stídají, doplují, pohlcují, všeho scuvísu se zbavují, škádliv skotaí a z umu i rozumu šašky si tropí, bývá úžasno. Pro eská V 1 tava po nmeku se jménuie z istá jasná o Idava (Moldau)? Pro ne Woldau? Je snad hláska w tak blízka m, že snadno se ob zamují? A vskutku, nejscu-li mlha i v 1 h a vlastn pedstavv sob pojmov nejbližší? Tedy Vltava vlastn Vlhava? Hláska prost se zamnila, ustoupila druhé. Na-

jménech, a

— M

=

=

v, potom t h. Nové slovo sice vzniklo, ale ped m význam a smysl zstal, O polohláskách 1 a r je už ze školních uebnic dávno známo, že se rádv zastupují. Proto je bavorská eka e r t a c h, pítok Dunaje, pímá sestra

Vltavv

W —

A

nejen to! Jako jsou Vltava naší Vrtavv, a Moldava blíženci, jimž každému pipadá právo, zastupovat druh druha, tak i Mulda a —^ Fulda nejsou než jedna množbytost, i míst, jak známo, je v obou ství. Jména ráda peskakují, Z vody na beh, ze behu na nvrch a horu, s vrchu zase teba na m.sto a vesnici, mecký klášter Fulda, známý z djepravy, má své jméno po Vuldava Fuld, která není než stará Fuldaha Vltav, potok a Mldav Vltava, Je tedy plno Mltav

A

Nmecku

ek

A

íce

=

=

=

=

po Nmecku, A povážíte-li, že ruská Volha je také h) Vltav a, Vlhava, tedy (t zkrácená Volhava nezbývá, než mít za to, že v 1 t a v a za dávných dob znauž potok nebo eku a co menalo tekoucí vodu vbec, se zákona tve o vzájemném pechodu a pevodu zvuek všecky do všech. Jinými hlásek, že vlastn pecházely nebyly než otázkou slovy, že zvuky jazyka za všech výslovnosti. Pvodn nejasný, pibližný, teprv znenáhla se zaostovaly, blíže urovaly a konen se ustalovaly

íek jen

=

=

a

—

— 54

as

—

Pak pišlí gramatikové a pravopisci a eho se v dob doetli, zaali prohlašovat — zákonem. Nmecké mluvidlo je jiné, nežli naše. Nmci nám tuze

písmem.

poslední

Woyrsche

z veliké války správný, jako že je jisto, že si Nmci ze slovanského Jareše i Jaroše vždy Jirše, Nmci jdou tu udlají svého Jarsche a z Jiíka po zákon hotových událostí, který nedá nic na historický vývoj. Neuznávají historii, prost ji neznají. Nevdí, co bylo vera, nevdí, že otec Jahn, který první organisoval mravní sílu nového Nmecka, byl vlastn potomek eského národovce a vysthovalce Jana, který svj eský pvod piznává v pedmluv ke svému znamenitému dílu Deutsches Vclksthum, Nmci vbec neradi slyší o pedmluvách svých Djin, Peslýchají rádi, vyskytne-li se u toho i onoho velkého jména otázka pvodu, Bismarck aspo oteven se pihlásil ke »krpji slovanské krve« ve svých žilách, Višmar, Višmarjí (Vismar a Bismar) najde se dost na slovanské bývalé i dnešní na severu i jihu, Moltke byl Meklenburan a ve starých matrikách dajo by se nepochybzjistit, že dnešní Moltke nebyl než starý 1 o t e k. Nebylo jinak s druhými jmény nmeckých státník, generál, spisovatel, a umlc. Herec Anschtz, proslulý len nkdejší »staré gardy« vídeského »burgthealru«, vypravuje ve svých Pamtech, jaká v rodin jeho vypravována povst o pvodu jména. Byl prý rod pvodem šlechtický. asem schudl a vyhlédl si nkterý pedek obživu pi pracech zlatokopských. Tam prý jistý druh práce zván byl »anschtzen«. Podle toho, aby ušetila hanbu starému, zvolila prý si rodina jméno nové. Arci pouhá povídaka. Autor sám jí nevil. Netroufal si, anebo nevdl prost, že pedkové mli ryze slovanské jméno n i , dosud živé v krajinách slovanských. Pisatel prvního záznamu v matrice neuml slovanské zvuky jinak

zazlívali, že

psali

po

jsme

si

jenerála

esku Vojí, Ale pepis

je

—

vrn

pd

n

M

uenc

A

nmeckým písmem. U pedáka novovké nmecké

vyložit je

pípad

uveden

je

literatury L e s s i n g a jednodušší. Byl rodák lužický a ješt jeho v matrice pedešlého století jako Lesník,

—

dd 55

,

Vtšina rodových jmen nmecké šlechty je ryze slovanská {Fúrst von Pless, Graf von Metzsch a p,), jiná lze snadno na slovanský pvod dovodit (Wittinghoff Vítkov, Reizenstein rjeišt, rejžišt a p.). Nedávno vyšla v Nmecku knížka na obranu císae Viléma, Vydal ji hrab Kospoth, sedmaosmdesátiletý starý pán, majitel rytíského statku v Pruském Slezsku, Má název »Wie ich zu meinem Kaiser stand!« (Jak jsem stál ke svému císai!) Kpspothové jsou z nejstarší nmecké šlechty. Rodina pochází z Porýnska. Její pedkové byli tu nejbližšími sousedy Hohenzoller a byli s nimi úzce spáteleni.^") Pro každého pravovrného Nmce je Kospoth zuiv starogermánské jm.éno, V pravd arci není než špatn vyslovené slovanské g opán. Prví Kospothové bylí rytíi nebo pány ve s p o d svém okolí, zcela rovni Hohenzollerm, kteí také nebyli, než rytíský nebo panský rod ve svém kraji. Bezpochyby zvali se také Gospody pány, jak jim lid íkal. Teprve pozdji, jak se stalo módou, pijali pídomek podle svého rodného hradu, Hohenzoller, Pvod jména nmeckého císaského rodu dal by se snad ješt zjistit pomocí starých listin, Vkolné názvy v kraji svdí, že území bylo prvotn slovanské. Jsou tu vrchy Strassberg (stráž), Lem-

=

=

=

=

berg

=

=

mez, hranice), Plettenberg (blet, bláto vrchem), dolinu protéká íka Schmiechau (Smžava, viz Smíchov!), jež u Gutensteinu (kutišt, okres kovkopský) ústí. do mladého Dunaje, (lem

mokina pod

Dnes

je

vdomí

slovanského

pvodu

v

Nmecku

do-

cela zatemnno. Není však ješt tak dávno, co bývala blízkost se slovanským živlem ješt dost živa v nmecké

pamti. Ješt Luther zanášel se myšlenkou, vedle svého nmeckého pekladu Bible poídit také slovanský pro spoluobany druhého jazyka. Pro myšlenka nebyla provedena, není známo. Pro technické obtíže bezpochyby. Mnozí obané v Nmecku, jako u nás dodnes, znali oba Autor knihy na ijednom míst praví: To zní ponkud neopatrn, ale prýští x rodové Kospoth, kteí se cítí rovnými rodem s císaem ^*')

—

,

56

pýchy

Pravdrodobn i Luther, Jenže se necítil dost povolaným, poídit peklad sám a druhý se nikdo nenašel. Ješt za Bedicha Velkého ibyla slovanština velmi bžná v Prusku, v Pomoanech i v Sasku, Bedich sám mluvil po slovansku se svými slovanskými vojáky a na výprav do ech dorozumíval se s lidmi po esku. Nebyl nikterak ješt nmecký horlivec a jako obratný francouzský veršotep napsal za noního ticha v táboru na eském tažení nadšenou francouzskou ódu na slavného eského váleníka Jana Žižku z Trocnova, jazyky.

—

Ostatn nebyla slovanina dlouho ješt rozšíena mezi e n o m v severním Nmecku, Nebylo jinak i na nmeckém. Jihu, Nmecký spisovatel sedmnáctého vku Grimmelshausen, autor známého dobrodružného románu Simplicíssímus sprostáek (lépe, svého vlastního životopisu), vypravuje, kterak mladý jeho hrdina, rodák ze Spessartských hvozd nad Mohanem, dostal se na vojnu. Bylo

lidem

j

=

za ticetileté války. Krajinou projíždl práv pluk »chorvatskych jezdc«. Je doba masopustní. Mládež se baví na ulici. Mladík, pestrojený, zalíbil se vojákm. Posadili ho na kon a vzali mezi sebe. Slyšel, co si povídají. Autor uvádí slova v plném znní: Mih vemem doho Blázna sebao, bowe déme ho

smšn

vrn

—

k babo Oberstovi, (My vezmeme toho blázna sebou a povedeme ho k babo") (obrstovi).

Druhý pisvdoval: Prschis am bambo

—

won

rosumí niemecky,

ano,

mí ho na goníe possadeime,

won bude

mít kratock wille sebuo.

Bába ve staroslovanin neiznamenala jen ženu neb staenu, muže; ibyl to vbec dvrnjší zpsob oslovu. V západních jazycích posud se zachovalo, oslovovat dti bébé, baby. Dtský výraz baba ]e neuritý a snadno splynul s t a t a. V Lužicku otec sluje dodnes n a n, nana =z mama z= nanka. Stará izstala zachována v nóbl franin jako m a im a n Ostatn hrdina Simplicíssimu ^^)

ale

i

máma

—

!

svého otce ani 'jinak nejmenuje, nežli mj: n a n, jako ikterýkoli dnešní lužicko-srbský synek. Mein K n a n denn also nennet man die Vater ím Spessart praví hned na zaátku. Atd,

—

.

.

.

57

(Pí sám pánboh, my ho na kon posadíme, wan^^) rozumie won bude mít Kratock wille sebuo ,) Kterak nmecký spisovatel sedmnáctého vku, rodák z nadmohanských les už nedaleko Rýna, pišel ke své

níémezki,

,

,

znalosti eštiny, nijak z životopisu nevysvítá. Nevidí nijakou potebu, vyložit ponkud svému tenástvu ukázku cize

rozmluvy. Patrn nebyla nmeckému tenái vanina tak cízou, jak bychom dnes mysleli.

17,

vku

slo-

Rokytky

mezi Karlínem, Libní, Vysoany a dnes pedmstský obvod velké Prahy, Kižují tu silnice a dráhv kolem továrních budov, ohrad a skladiš, prostírají se do šíe a dáli stavební plochy, vyrstají ze zem inžáky, adí se k sob, protínají a provlékají do nekonena píští ulice, rozstupují se budoucí námÚdolí

Hloubtínem

stí.

je

Ješt malé

desítiletí a

bude rušné, novodobé msto, kde

bývala do nedávná nmá, divoinou porostlá, bažinami a mokinami zatopená, nepístupná prosáklina, Rokytka ješt za let osmdesátvch byl nehvbný potok lín se prodírající mezi olšinami a vrbovím svých nízkých beh, plazící se houštinami všelikého r o k y t í, sítí a rákosí. Každoron, za období jarních a podzimních deš, vystupoval tichý potok ze svých beh, zaplavoval okolí a mnil údolí v jediný moál. Kde isou ty asy! Dnes je Rokytka ilá bystina, prchající po hladkvch plošinách umlého koryta, stiženého pímou arou podél pravítka inženýr. Ješt maliko a koryto dostane svj tvrdý obal z kvádr, vyrostou široká nábeží, nebo dokonce bude pokryto vše betonovou klenbou. Mšák, tudy spchající velkomstským parkem nebo niakou »tídou Rokytky«, bude sé udiven tázat: Rokytka! Pro Rokytka? Kde se tu vzalo, iaký má smysl a pvod to podivné jméno? Zmny na povrchu zemském! Dílo vzdlanosti. Pokolení lidská konají svou práci podle poteby života, hemží se a tlaí, stídají se. nastupují a odstupují. Za hluku a šumu denní lopoty lovk ani nepozoruje, jak v levo

—

^^),

t.

?8

j.

Patrn chyba

plukovník),

tisku,

místo n a n (tolik co »náš starý«

otec,

v právo, vkol reje se posunuje,

vespod sama základna všeho životného nových podob nabývá, stídá se a mní. Jen obas, na chvílí se vzpamatovav, pozoruje lovk a pipomíná si v tichém úžasu, iak uletly asy, jak se nahrnulo zjev, nových podcb a vzhled, kterých neznal, kterým už nerozumí. Jen známky njaké lze rozeznat, zvuky prázdné, slova stará, hluchá zstala zpt, nkde na povrchu, jako by zapomenuta, V odstavcích as, bezdkv se rozpomínaje, lovk, sám úastník života a pece nevdomec, uvádí si na pamt, co bývalo a dávno už není, Rokytka! Pro Rokytka? Ostatn, co a jak asi bývalo s naší Rokytkou doví se mšák snadno ješt od svého otce nebo dda. Pemna okolí zabrala sotva plných padesát let. Jiná místa a ásti pcvrchliny zemské odbylv si po vlastech svj »kulturný proces« už ped sty, snad tisíci lety. Co víme o množství našich Rokytan, Rokytných, Rokytnic, Rokycan na severu a jihu, na východ i západ vlastí? Povstné »první zmínky« o našich mstech a místech nacháizejí se v dokladech ze dvanáctého i jedenáctého století, A tenkrát už byla místa osídlena, mla už svj obvod vyznaený, namnoze vzdlaný. Kde díve bývaly bainy a moály, byla už zelená luka, úrodná pole, byly sady a zahrady. lovk robotil v potu tváí na své hroud, upravuje povrch zemský od první chvíle, co se octl v zápasu s okolní pírodou. Vymáhalo druhdy sta a tisíce let, nežli z bohopusté divoiny prvotného stavu vyrostla, vytváela se úrodná místa kolem hrad, msteek a mst. Nebylo jen odstraovat, sušit a vyrovnávat bažiny a mcálv! Bylo teba kácet a (pekonávat hvozdv a pralesy. Bvlo teba m.ýtit a sekat, istit a t íb i t. Konat svoji t e b u, obstarávat první odvkého díla vzdlanosti. Nespoet místních jmen kvetoucích dnes mst a msteek, s velkou a slavnou namnoze minulostí, Tíipomíná tu záslužnou práci dávných pokolení, zaicadlých, zanomenutých. Od nmeckých, dnes znmilých Trbnitz a Trebnitz, na severu a východ, pes i

í

—

potebu

slovanské Trzebinje, Tebové, Tebotovy a Tebon, až daleko na jih k rzným Trbížm, Trebiním a Trebiénonm, Tarvism, Trevism a Trebiím a p, Samý to záznam divné 59

tiché, ím lopotnjší, tím práce neznámých, zapomenutých vk.

mén

tísílovné,

všímané dávné

Dnešní ryná a veskná doba je plna jarmareního chvastu o svých zásluhách kulturných. A pece, není-lí z áklad všeho díla vždy práce nejzáslužnjší? Kdo ví dnes nco o tom, že bývala kdvsi celá širá území zarostlá rokytím a ráko sinou, tak že celé zem dostalv od toho svá jména, jako Horní a Dolní Všecko údolí dunajského veletoku, od Lince až k Vídni, na míle cesty zdáli a šíi tvoilo jediný prales vodního rostlinstva. Názorné ukázky nkdeíšího stavu vcí tvlo lze soatit ješt v ledech osmdesátých jedoucím po dráze Františka Josefa od Prahy k Vídni, Od stanice Abtsdorfu") pádil rychlík clných ticet minut hustvm pralesem vysokého porostu kovin a rákosin, nežli dcburácel do železných kleneb Dolanského (Tulln) velemostu, pod nímž valily se do dáli kalné vlny Dunaje. Všechen levý beh ekv na míle cesty byl iešt zarostlý houští vrbovin a rákos. Dnes dolina dunajská už je jediný koberec luin, polí a sad. Místy leda skupina košatých vrb neb olší naznauje, kde a kam se prostíral nkdejší divoký porost.

— Rakousy?

Dále na východ, v Uhrách podél eky arci iešt dnes nkdejší stav pradoby, V samém stedu Uher prostírá se tu PO obou bezích šírošií? vévodství r á k o s i n v. Od epelského ostrova pod Budapeští až ku vtoku Drávy nedaleko Erdodu. V tch koninách býval domovem slavný hrdina maarský R á k o c z v, jenž po slovanských pedcích zddil jméno i statky. Dol po ece, až do Karlovc proplétá se parník mezi divoinou a ostrov do nedohledna se táhnoucích. Není místeka na širém prostoru, kde by oko mohlo spoinout na cípku obdlané pildy. Stopy života nevidt, krom rachotu koles parobrodu a trvá

beh

Ob

tém

Ostrava! ípedstavy rákosí a o strava Rezavý, drsný porost na vodách tekoucích i .stojatých. Odtud i slovo ostrov. Výspy na ekách jezerech vykazn'jí stejn zarostlé behy. Ostrava, zdá se, byla i druhým názvem obou Rakous, Horních i Dolních, jak nasvduje latinský název A u s t r i a. ") Asi

jsou

si

stará

pojmov

iblíz^ké.

—

60

beh

špiechtajících vln kalného živlu. Leda, že obas osamlý vodní pták nebo hejno aivokých kachen peletí nad hlavou diváka na palub. Nedlouho ped ukonením projíždky bohopustým krajem nadchází stanice B e z d a n. Budovy uprosted houštin pipomínají pedvké kolové stavby. Název stanice hlásá, že tam v pozadí kolem všudy b ez e d n ý moál. Krátce ped tím na pravém behu byla delší Do msta od stanice dvacet minut, zastávka v z^vdavci z obsádky parníku spchají po prknech, položených místo chodníku mezi sítím a rákosím. Za letního parna tu všude v levo v právo hluboká vrstva prachu. Za mokrého poasí bahno. Jak hluboké? Nkde nedaleko odtud skonil svj mladý život v moále eský král Ladislav, Tak to vypadalo i v Rakousích za minulých století, Z Vídn do Budapešti 300 kilometr, Rakousy zde, R á k o s i n a tam. Mezi tím jen malý jakýs pedl asu a prostoru,

Mohái,

;

A

>;

;' ^ j^

jako na bezích tekoucích vod

nebylo jinak slovanský s protjší svtovládnou Venetií, byla tu osada ukrytá v houštinách pímoského porostu, od nepamti zvaná Rákosí. Benáíané, když ovládli dalmatské behy, jali se stará jména .slovovat po svém R a g u s a. Kterak pišlo, že na po^1 eží dalmatském roky ti a rákosina vystídány byly d o u b r a v O u, je zahaleno temnem vk. Dnes jsou uenci, kteí ví, že Ragusa je italské jméno a že to byla pvodn osada na dalmatském behu, z níž se snad pozdji Dubrovník, Jak hrav upádá »vda« »vyvinul« slovanský své pohádky, A kterak ješt hraVji se pohádky za vdu i

jezer,

moskými behy. Dávno díve, než starý Dubrovník zahájil svj smlý závod o palmu

i

s

—

;i

.

'i_

f

; i

—

—

pijímají,

i I

I I

I

Otázka asu! Sto let i pt set? Tisíc, dva nebo ti Jak to odhadovat? Kterak urit? Kdy zaalo se v echách íkat »pohlaví« místo pole (ple), polova, jako jinde ve Slovanech? Nevíme. Jsou zmny zvuku a smyslu tisíce?

61

ve

A

hmot

jazyka, na které staila snad njaká desítka jsou zase tvary a pojmy, že se zachovaly beze

let,

zmny

plná

tisíciletí.

Zatím

je

temno v tch vcech.

Pec aspo przory hodné povšimu se vyskytnou. Jsou údaje podobné mezníkm. Možno se u nich zastavit a zozhlédnout se. Jestli kolem r, 507 latinský kroniká znal okolí v jihozápadn Francii, nesoucí název campus Vogladensis, možno pedpokládat, že byla tou dobou v kraji ješt aspo místa, po nmž ona pole i rovina (campus) dostala svj název. Jestli jméno Vogledany bylo tu známo ješt 500 let po Kr., není nepodobno pravd, že v dob kolem Krista anebo aspo 500 p. Kr. bylo ješt v plné innosti zízení zvané vogledany (voglezany) tolik rozšíené po vší pevnin, jak místní názvy svdí,'')

pam

,

vlak a na poloostrov Chersoneském Roku 483 p, Kr. dal zde perský král Xerxes prokopat prplav pro své lostvo. Místo uvedeno v záznamech jménem Privlaka, Tím jménem oznaen je Jiný údaj! Pr v Egejském moi.

i

zízení po všem prostranství pevOpatení putovní a dopravná, spojky pohybu mezi "cestami po vod a po suchu. Zboží, dopravované po vod, bylo na uritém míst vyloováno a svým zpsobem v áe n o suchou cestou k jiné vod, a stojaté i tekoucí, kde jiný

druh veejného

niny.

1

znovu uchystáno pro plavbu. Zízení se jmenovalo vlak (vlaka, voloka a p,) a osady, které tu (»pi vlaku«) vznikaly, byly p r i v 1 a k y. Lze jich stopovat nespoet na podrobných mapách evropského území. Kdy asi bylo zízení v plném rozkvtu, tak že se rozšíilo po všem tém proBrckenwald ve Svýstranství pevniny? (Viz Interlaky carech, Pritzwalk v Ukermarce a p,)

—

483 kopal svj prplav, mlo místo už privlaka v innosti už v dob Xerxem, Okolí je dnes ecké. Doba ecké slávy sahá

Když Xerxes

r,

své jméno. Byla tedy

ped

Viz »Ptaí druhá,

^*)

ada 62

zpvy

(Vogelsangy) a jiné stopy«,

Vda i

bácíhora,

Krista. P r i v í a k a je slovanský název. Byla tedy doba P í v 1 a k starší, než kdy ekové vládli poloostrovem Chersonským, Slovanské jméno P r i v 1 a k a na ostrov petrvalo dobu. Je tu zetelným mezníkem as. Doba P í v 1 a k spadá podivuhodn s dobou Vogledan a jiných bod, které tvoí celou sí pedvkého zízení po všem povrchu evropském. Jednotnou sí stanic pozorovacích, dohodovacích a dopravných. Viz hrady (gard, hart), stráže (Strass, Strauss-bergy, dalekoopisné stanice), brány (Braun, Barn, Bár), zprávy o h V é, kouem, žíhem a p. Jednotné zízení pedpokládá jednotnou vládu, jako jednotné názvosloví i jednotnou vzdlanost. Po tch stopách konila by doba slovanská pibližn asi tam, kde písemné zprávy evropské, rozumij ecké a latinské asi zaínají, kolem 500 p. Kr, Jaké asi období zabírala ta památná vzdlanost? Tím smrem teba svoji zvídavost zatím krotit.

pibližn od 50Ó p, Kr, do

—

ik

Nedlouho ped svtovou válkou proletla novinami kiklavá zvst z Dalekého Východu. Prý tam nkde v Urze, Mugdenu i jiném mongolském kláštee objeven 'byl starý eský rukopis. Jak se rozletla, tak zase zapadla zpráva. Nikdo si netroufal, brát ji jakkoli doopravdy. Spíše za

—

o

výplod steštného mozku pokládána. Posoudit vcn, bží, vdomosti nestaily. Dnes jsou okolnosti píznivjší. Dnes nehledíme už tak s patra své domnlé vyvýšenosti na byt a vid »asijských pronárod«. Do nedávná uenost naše prohlašovala Mongoly, íany, Tibeany, Indy a t. p, za plemena zaostalá, nehodná vážnjšího povšimu s naší strany. Dnes už víme lépe, jak se mají vci. Nejsou zaostalá, leda umdlená nkdejším postupem ta plemena, upadlá v sen a vysílení po námaze tisícileté vzdlanosti. Nevdí mnoho ti Asiaté o vítzstvích a pokroilosti naší novovké kultury, ale nedbají toho. Neuznávají potebu. Mají vdomí své vlastní, mnohem starší a dokonalejší vzdlanosti. Hojnost životných výhod a zisk, ovoce zkušeností, 63

dmyslu a vtipu, množství vynález, objev a zástav, rozvoj hospodáský, prmysl a obchod, železnice, telegrafy, telefony, divy elektiny a radia, vše, na si tolik za-

em

kládáme, ješt netvoí podstatu vzdlanosti. Jsou leda její píruky a pomcky. Jak ochotn všecky ty hrdé pomcky dovedou se postavit do služeb i nejzvrhlejší zvíeiny, poznal užaslý svt teprv z událostí po velikém otesu a rozkotu svtové války. Starý asijský svt neml ani potuchy o podivuhodných vymoženostech novovké naší kultury a pece dávno ped tím dosáhl stupn vzdlanosti, o jakém se nám zase ani nezdálo, V dobách, za kterými naše novopeená vzdlanost nerozeznávala, než hlubiny tmy a nevdomá, dospívali východní národové už výsoty životného názoru, který zastiuje naši vkem sotva dozralou moudrost. Mezi tím, co my se hádáme o tom, zdali i nic poíná vzdlanost poznatkem njakého písma, které nedávno teprv a neznámo kým bylo vymyšleno, vykazují asijští »zaGsta]ci« už pesné písemné památky o vcech a djin z dob, které u nás platí rovnou za pedpotopní. Dvanáct set let ped naším letopotem (císa Wu-Wang z dynast, Leu kol 1200 ped Kristem) stály zákony íšské, zvyky a mravy spoleenské v a Mongolsku na úrovni naší dnešní spoleenské morálky. Ve mnohém ji dokonce pedívaly. To vše dle jasných, žádnou pochybu nepipouštjících písemných doklad, A takli bylo na Východ už tisíc let ped Kristem, jaký div, že tisíc let po Kr, mohl ingischán, svtavládce a osvícený hrdina, zakládat své sny o povznesu všeho pokolení lidského k nadšené služb božské myšlénky! Ctitel vší práce duchovné i umlecké byl ingischán i horlivým sbratelem památek. Mongolské kláštery tají ve svých kobách nepebrané poklady památek i záznam minulých dávných vk, Osvtné zámry ingischánovy pešly tradicí na jeho ddice. Je zcela blízká pravd myšlénka, že innost sbratelská mla za jeho doby svoji praxi a vdcové vojsk na výpravách do cizích zemí, že byli dbalí toho, pivážeti vládcm vzácné pedmty, hodné záchovu i pamtí. Tak mohl zcela pirozenou cestou z mongolské výpravy na Západ ve 13, vku octnout se v mongol-

ín

64

—

eský rukopis, ingischán je i starý legendárným hrdinou všeho Mongolská. Pi jeho jmén podnes rozechvívá se mysl i obraznost milion lidu starého dílu svta/') Proto je tak památná v našem zpvu o vítzství nad Tatary v Rkp. Kr. Dv, zmínka o knžn Kublajevn, sliné ském kláštee

dv, která zatouživši poznat nravóv cuzích«, vydala se s malým prvodem na cestu na Západ, kde byla lupisky pepadena i zavraždna.

dcei Kublaje chána, pevzácné >

Zpráva eského pvce XIII. vku, práv svými sympatiemi pro východní vzdlanost, liší se nápadn ode všeho n ázoru tehdejšího evropského svta, který nevidl v Tatarech než » sveepé divochy«. Tehdy byl ješt zetelný vplyv dávných styk staré slovanské vzdlanosti s dalekým Východem. V podvdomí národním až na ty asy zachován byl v echách ješt živý sklon ve stranu, odkud po vky lidstvu vzcházelo svtlo. Naše památná báse jevi se tu být

Sto

dokumentem pevzácné výmluvnosti. pozdji byl by eský pvec mluvil

let

mongolských už docela

V

— jinou

tóninou.

o

vcech

•

lednu 1925.

ZÁHADA SLOVANSTVÍ. Co je vlastn s naším »slovanstvím«? Ped velkou vojnou ijsme na všichni pisahali. Byla v alfa i omega našeho národního i politického vyznání a cítní

n

nm

V zemi boh,

1 i d í a z v í a t. Ve Unie. .Spisek hodný na výsost svého pozoru. Autor, Polák, pronikavý ipczorovatel, konal za svtové války 'vyšší služby v rusfkém vosku. Po bolševickém pevratu uchýlil se do -Mongolská, aby tudy dostihl spíše domoviny. Okolnostmi zdržen, nabyl vzácných vdomostí o vcech a djích dneška i minula. Jeho zprávy o a život na dalekém Východ jsou pekvapující, namnoze vyvracejí z koene naše dosavadní pedstavy. Také naše eské Ziprávy o iposledních událostech' sibiských docházejí tu vcné a ízné korektury. ^'')

sbírce

Wl.

Ossendowski:

Zemé

a

lidé.

V

/Praze

1924.

svt

5

65

je spása! A po pevratu? podlo. Nikdo už o Slovanstvu nemluví. to snad bylo jen prázdné heslo? Nicotná vc, která se rozletí, zašumí, na as rozvíí vzduch a zanikne? Nic po ní

Slovanstvo! Jen ve Slovanstvu

Všecko

se

i

nkam

už nezbylo. Anebo

Ve

je

snad naše slovanství pece

— nco víc?

škole nám záležitost vykládali jen jako za otázku a národopisnou. Odtud až potud sáhají Slované!

ist zem

—

skupiny národ. Skupiny! Romani, Co dále, jsou už jiné Germáni, Slované jsou takové »skupiny« vedle sebe, vykládali uenci. Je to vc píbuzenstva.

—

Co chcete?

jiného, než

íkali.

Mezi námi Slovany není

nic

práv mezi Romány anebo mezi Germány! Tam

s otázkami píbuzenstva nedlají žádných cavik. Jaké pak vzdechy a kiky pro »slovanskou otázku«? .

A

pece

o

ten

ist zem

a národopisný

.

.

pomr

nemohl

být vše, tu bželo. Musel být pece njaký rozdíl v pomezislovanském, nežli byl v mezisobných pomrech jiných skupin. Slyšeli jste kdy, aby Francouzi, Italové, Špa-

mru

nli anebo Nmci, Angliané a ostatní Seveané toužebn po sob volali? Aby se navzájem vyzývali k jednot, aby se podncovali ke spolenému postupu a práci? O niem takovém nebylo nikdy slýchat. Nikdy nebylo pání po jednot, ani mezi Francouzi, Vlachy a Španly, ani mezi Nmci, Angliany a Seveany, Naopak! Vždy jen se klenula propast mezi tmi národy! A co se vyskytovalo, byly leda spory, hádky a války. Zstával vždy každý z nich jen sám o své újm, o druhého se nestaraje, Cítil-li se kde njaký soustd nkým ohrožena, bylo to vždy jen nebezpeí nmecké, anglické nebo francouzské, nikdy žádné germánské nebo románské nebezpeí.

Za to však! Nemluví-li a nepíše-li se už ode dávna o velikém prý »nebezpeí« slovanském? Což nebyly asy, kdy heslo »panslavismu« obstarávalo velmi úeln úkol skuteného politického strašáka v Evrop? Njakého »pangermanismu« nebo »panromanismu« se pece nikdo nikdy

—

nelekal. 66

«

.

Není tedy pochyby. Je vskutku njaký v našem vzí-li v

slovanském pomru. pouhém píbuzenství, v

Nechyblo ovšem

—

i

výklad

Jaký

em

asi

háek nkde háek?

A

ne-

tedy vzí?

a odpovdí.

íkalo

se:

Slovanská idea? To je otázka malých a slabých!... Anebo také: výplod obraznosti a povzdech a porobených! A podobn. Drobnjší vtve slovanské na Jihu i Západ úply vskutku pod cizí nadvládou. Heslem »záštity slovanské doufaly asem být vyproštny z jama. Nejhlunji, zdálo se, živili jsme tu myšlénku zvlášt my echové, Burcovali jsme své slovanské pobratimy, pobízeli je ku spolenému postupu. Zvali je k návštvám a poradám. Od prvního Slov, Sjezdu r, 1848 v echách nejhlunji se ozývala slovanská hesla, slovanské zpvy.

stísnných

—

echové jsou nejhorlivjší stoupenci idey! Jsou jejími nositely a hlasately! .

,

slovanské

.

Stalo se oblíbeným rením po šírém slovanském svt. je rádi o sob opakovali. Jsme pedborníky Slovanstva, jeho uznanými vdci! Vili jsme a pijímali ochotn pronášené k nám toho smyslu poklony. Což nemluvili za nás Kollár, Šafaík, Palacký a jiní? Nepochybovali jsme o

Sami jsme

svém náelnickém úkolu slovanském,

—

Vše

Nadejde chvíle a staneme v ele velikého hnutí!

samo se dostaví! Tak njak jsme si to pedstavovali. ostatní už

Pl

století

.

jsme tak

trávili

.

rozkolébáni v nejasný sen

o »naší myšlénce«. Až jednoho dne, nikdo nevdl dobe jak, oekávaná chvíle nadešla. Okovy byly zpelámány, cizí nadvláda odstranna, byli jsme na svobod, svoji a postaveni ped vlastní úkol. Mli jsme sami rozhodovat o svém osudu. '

A hlášení

co jsme uinili? Jak jsme se zachovali, jako pro-

vdci

a pedborníci Slovanstva? 67

Bylo to nevídané, pekvapující, úžasné, co jsme na

svtu

odiv

postavili.

chvíle nadešla, jsme

Když

ta oekávaná, velká, rozhodující od svého djiného úkolu jako vdci a

pedbomíci Slovanstva horempádem

—

utekli.

Nebylo konen divu, jestli vci pišly tak, jak pišly, veliké Mže-liž dozrát svého skutku veliká idea bez pípravy? Na njaký svj »slovanský úkol« arci, ím více

—

nm

bylo eí, tím mén jsme byli pipraveni. Pedevším o už potebných vdomostí se nedostávalo. Pokládali jsme se za vdce Slovanstva a dokonce za objevitele a jaksi pvodce slovanské myšlénky! Z nás prý vycházely první popudy a výzvy ke slovanské Jednot! Vskutku jsme pokládali slovanskou ideu za výsledek duchovné rozpolohy deva-

vku, za novodobou svoji ideu! Jaká nevdomost! Byla mlkem docela pominuta dle-

tenáctého

slovanská idea je stará, zddná už idea, kterak stará! Kterak jasn už v polovin sedmnáctého vku ji vyslovil Juraj Križani, národovec chorvatský! Prostý knz, ale nadšený muž, vydal se na dalekou cestu do veliké íše slovanské, doufaje tam se dovdt, jak by posloužil myšlénce, kterámu rozpalovala nitro. Vydal tu knihu o veliké ruské moci a v té se obrací pímo k cai Alexeji jménem trpícího Slovanstva: Všichni Slované na Západ i Jihu nemají už svých vládc a málem nepozbyli už i vlastního jazyka! Jedin k Tob, pemocný care, obracejí se zraky všeho národa Slovanského. Raiž se rozpomenout svých rozptýlených dtí a shromáždit je opt v jednu rodinu Ty, care jediný, pravím, jsi Bohem povolán, abys nám zadunajským Bulharm, Srbm, Chorvatm i Lechm a etíhm vnuknul žitá okolnost, že

A

—

,

,

,

vliavolnost,,,

1

Vnuknout národm vli a volnost! Idea, sjednotit slovanskou sílu, A vyslovena v dob, kdy v celé Evrop žádný státník ani politik

ješt 68

njakou ideou národní

nezabýval,

j

se

vbec

i

,

Arci ani Križani nepipadl na myšlénku sám ze sebe. Byla celá škola básnická, která na slovanském Jihu dávno blouznila o významu moci a slávy velikého plemene, jehož

moc

se šíí:

Od Adrie mora redom, svu veliku žemlu svoju do puine, mrazné ledom

A

nemla

idea

,

,

ani v sedmnáctém vku a známo, že byla zeteln a ped tím na jiných stranách a

svj vznik

na slovanském Jihu, když jasn vyslovena už dávno v jiných dobách.

je

Což nejsou oevn zaznamenány ských dvor, v hlavách slovanských

kdy u slovan-

chvíle,

vojevdc a vládc se pedmtem, úvah,

pronikala k plnému vdomí a stávala jen teba v uritou chvíli? Kolikrát jen

bhem

by

echy

staletí

Poláky docházelo na živé návrhy a pokusy tam o spolenou vládu a to na základ idey, že národ tu dle jazyka je »beztoho« jeden. Byla doba, kdy u polského dvora a v polské šlecht byla eština jazykem módy. Nejinak bylo i mezi Poláky a Rusy, Poláky jsme rádi a usilovn vždv prohlašovali za nehodné Slovany, kteí jednot slovanské »nikdy nepáli«, A pece svojí dobou (r, 1600) kanclé litevský, Ivan Sapieha, pedložil Boris Godunovu návrh rusko-polské smlouvy, jejíž první podmínka '' znla: všecky stavy Polska, Aby vládci obou národ i Litvy i Mpskevska žili spolu u a nerozluné lásce bratrské, jak se sluší na lid jedné kesanské víry a e dmezi

a

i

—

i

vné

j

noho jazyka Jaké

národa slovanského vdomí m. ravního píkazu jménem

jednotící

A

i

,

,

.

veliké

idey!

zejm

slovanské smýšlení už Karla IV,, eského císae, který naizuje, aby v diploatických stycích mezi evropskými dvorv vedle latiny a aninv zavedena byla i slovanina. Na ranném rozaní sTedo- i novovku projevuje Karel, Otec vlasti, tak ncrlivou péi o duchovnou jednotu slovanského národa, že což

^rrále a

—

nmeckého

—

69

zakládá v Praze slovanský klášter a povolává sem k trvalé služb eholníky z dalekého slovanského Jihu, Idea žívá a mocná dochází svého ohlasu v souasnosti. Píklad Karlv nezstal bez následovník v sousedství. Královští manželé Polští, Vladislav s Jadwigou, zakládají podobný klášter (r, 1390) na Kleparzy u Krakova a to pomocí eholník z Prahy povolaných. Krátce, idea jednoty slovanské není žádný chvilkový nápad novovký, ani století devatenáctéuž sto let ped Karlem ho ani sedmnáctého nebo jiného. Pemysl Otakar Velký, jinak dost vlídn naklonný rozmachu rodící se v sousedství nmecké moci, pece ve

i

chvíli

1278), neobrací-li se ke svým o pomoc také jen zase jménem

tísn a nebezpeí

pátelm

a

sousedm

-'\

,

j

\ 1

J

j j

j

'

—

(r,

slovanského bratrství? A dále zpt pes slavnou dobu BoIcslava Chrabrého, stateného spahovae slovanských sil až po samu mezí »temného stedovku«, v každém století nehlásí-li se tím i oným jménem o slovo idea divného pvodu, na oko tak nejasná, tak vzdálená, ale pece tak výmluvn zasahující do koles Djin? Krátce, slovanská myšlenka je vkovitá. Za posledního tisíce let v každém století se hlásila o slovo, tím i oným zpsobem., gerMožno-li nco podobného íci o »myšlenkách«

tém

,

] '

a

—

mánské i románské? Když r, 1713 Petr veliký nastupoval znáním západní vzdlanosti, (v

vítal

Torgav) jako mluví nmecké

svoji

pou

ho na hranici

vdy

za po-

Nmecka

a vzdlanosti,

ue-

nec L e i b n i t z. Nmecký filosof nepedstavil, se panovníku slovanské veleíše jako Nmec, ale hlásil se jako potomek vyhynulého kmene polabských Slovan, Oba jsme téhož rodu a pvodu, pravil vznešenému hosti. Jsme Slované, Ty, care, pekonal jsi barbarství v nejvtší íši toho svta, já jsem upevnil nemén mocné, ale otesené panství. Oba jsme spoluzakladately nové doby, oba pochodci téhož plemene, jehož dráhuiúkol dnes nikdo nemže pedvídati Nikdo »nevymyslil« slovanskou ideu! Jisto však je, že ode dávna nejbystejší hlavy s^ zabývaly její smyslem a

—

,

70

,

,

| '

dosahem. Za rzných dob se daly už všeliké zákroky a pokusy, aby idea byla dovedena ke skutku. Nebylo dosud, docíleno trvalejšího úspchu tím smrem, A není snad ani

tžko

jev ten vysvtlit, Dá-li se myslet, aby veliká idea byla veliké pípravy? b(2z

—

uinna

skutkem

vkem

ocitla se idea v novém proDevatenáctým stedí. Je doba písemností a tisku, století veejného slova a hromadných tles, doba enických tribun a hesel, obecn hlásaného rozvoje a pokroku. Jestli

pokroku,

tedy

snad

i

pokroku

—

slovanské

myšlenky? a tiskem získáno myšlence mnoho pátel. Doširokého ohlasu. Zmocnily se jí asopisy. Píšou se lánky, pojednání, studie. Vycházejí sešity, svazky, knihy. Než mine století, vyvinula se celá literatura slovan-

Písmem

stává se

jí

ských vdomostí a znalostí. Na policích knihoven adí se spis vedle spisu o slovanských vcech a záležitostech. Vyplnny jsou slovanskou látkou skín, bedny, sín a sklepy. Zdali to vše také nkdo etl? Jaká je cena té spousty tiskovin, jaký význam, jaké množství? Roku 1911 vyšel v Krakov spis, obsahující seznam jen polských spis o vcech a záležitostech slovanských. O Polácích platí obecn, že ze slovanských národ jsou prý nejmén zapáleni pro ideu slovanskou,^) Seznam vykazuje úctyhodné íslo tisíc dl, pojednání, studií, lánk,-) Kolik slovanovdných spis obsahuje literatura

pti

Edmund Kolodziejczyk;

*)

Bibliografia

Slowianoznan-

Kraków 191'1, Seznam není úplný,

síva Polskiego,

-) jak pesn dovozuie F. A. F r a n c e v ve své: »Bibliografia Polskoga Slavjanovdnija« (Varšava 1912), Profesor Francev ovládá podivuhodn materiál k otázce slovanského obrodu. Jeho vzorné, s nesmírnou láskou a pílí Sestavené monografie

o

život

a

psobnosti pedních buditel slovanských, vydané jazykem eským i jinoslovanským, skýtají okouzlující etbu. je pravzor slovanského uence. Zná dokonale slo-

ruským, polským, Profesor Francev

71

eská, výsledek duchovné práce národa slovansky »ne)více probudílého«? Zatím ješt nemožno udati, A potom literatura ruská a všech ostatních slovanských vtví! Jaké moe slovanských vdomostí! Kdo je zmil i zmí? Kdo zbádá? Jsou, pravda, uené sbory, ústavy, akademie, spolky a družstva slovanského vdní, slovanské práce! Ty o všem vdí, co kde napsáno a vytištno, mají své zprávy, záznamy a oznamy. Jejich úkolem je, nové pracovníky vychovávat, povzbuzovat, navádt. Noví pracovníci, není pochyby, konají svoji

práci, skládají a píšou zase svoje spisy a odevzdávají veejnosti, to jest, peují, aby v knihovnách a skladech slovanské literatury k dosavadním sloupm sešit a svazk pibývaly sloupy nové, aby plnily se police a almary, sín a sklady a moe slovanského písemnictví aby tak

rostlo do

nekonena,

A

co je zatím se slovanskou ideou? Pokroila snad? Stala-li se nkde skutkem? Jisto je, v té spoust snesené látky, nkde ve hlubinách toho moe slovanského vdní a cítní, stajen, skryt, zatopen je i pravý smysl a význam slovanské myšlenky, obsažena je slovanskápravda, na které záleží, aby byla dobyta, vynesena na svtlo a bylo zpsobeno, aby komohla se stát skutkem. Kdy a jak a kým asi dojde na ten velký in? eho

—

nen

A

k tomu bude teba? Jisto

nického

je,

na sklonku

nebylo

století slovanského rozvoje písemo té životní otázce ješt nijak jasno v ši-

rém slovanském svt.

—

Po staletých pestávkách, po celá tisíciletí pokud vdomosti sáhají! vracela se vždy znovu myšlenka. Dnes

—

zase znovu bije na zvon, žádá o slovo. rzné, smysl a obsah vždy týž ,

,

Dje

a rozpolohy

,

i písmem neien. všecky ihlavní 'slovanské jazyky, ale dlouihým pobytem v rzných koninách slovanského svta stal se skuteným pedstavitelem idey, cít se jako doma v každém slovanském pro-

ve,m

stedí.

,

;

12

;

Slované patí k sob, jsou jeden národ,

nech

se

spo)i

Trvalost a neústupnost myšlenky

je

licdna pozoru.

Nikdy žádný Germán nemluvil tak Germánu, ani Román Románu, Pro práv Slované a zase Slované? Je tu

nco

záhadného.

Dokud po jednot Slovanstva volali jen zdeptaní Slováci nebo polohynoucí už echové, Slovinci nebo Chorvaté, mohla platit domnnka, že je to myšlenka malých, slabých a potlaených. Co však íci! Nejhorlivjší úsilí v duchu idey projevili

práv

píslušníci

národa

— nej-

mocnjšího! Ejhle, skupinu

Arci známo,

práv

—

ruských

Slavjanofil!

o Slavjanoíilech

je

mezi Slovany tak málo

—

Slavjanofilstvo ani na Rusi a zejména ne na evropském Západ nesetkalo se s pochopením, tím mén pak se sympatiemi. Ruští západníci mli pro slavjanoíilské ideje jen úsmšek a dokonce chovali se proti nim nkdy

—

nepátelsky, vidli v slavjanofilstvu div ne obskuranty a nejbližší Západ (hlavn nmecký) vypozoroval v nejzajímavjším momentu rozvoje ruského národního sebepoznání pízrak hrozného nebezpeí, jakési strašidlo, hrozící bezmála veškeré kultue Západu .^) ,

Nmecké

,

názory ovšem obratem ruky osvojovali si odchovanci, echové a ostatní Západoslo-

pehorliví jich vané. Šeredný zmatek smysl!

Nejbystejší z ruských hlasatel idey pojal zámr rozptýlenou dosud uvdomovací práci slovanskou. Jeho Beseda, jakýsi »ústední orgán slovanské myšlenky «, mající své zpravodaje a spolupracovníky ve všech koninách a stediskách slovanského svta, stala se záhy vzorem jiných podobných » orgán ústedních*. Zdálo se, že úrodné semeno šastn se ujme a ponese ovoce,

soustedit

') ÍF. A. Francev: »Slavjanofilství stoletým narozeninám (1823 ^1923j,

—

J.

S.

Aksakova.«

K

jeho

7i

»Beseda« Aksakovova zanikla r, 1859, V letech šedesátých a sedmdesátých potom vznikaly a zanikaly po delším nebo kratším život asopisy téhož slovanovdného programu po všech stediskách slovanského svta, eské, polské i jihoslovanské. Sestupovaly se kroužky pátel slovanské myšlenky, zakládány spolky, ítárny, hovorny. Podnikány zájezdy a návštvy do slovanských kraj, navazovány spoleenské styky. Vše bylo isté, ideáln, nadšené,

A

výsledek toho idejného vení?

Neho

Vru

nebyla to jen idea »malých a slabých«. však se nedostávalo, aby idea stala se silou. Co je idea bez moci? A všecka moc byla na stran odprc. Na Rusi byli odprci Západníci, Le i v echách, v Polsku i na slovanském Jihu, všudy stáli Západníci proti Slovanomilm, Všickni držitelé moci, všecky vlády, vše, co stálo na pevném podklad stávajících zízení, co bylo hotovo a silno, smýšlelo západnicky, Slovanomilci pokládáni za blouznivce, v nejlepším pípad za neškodné blázny. Kdo se cítí silným, nedá sebou ovšem žertovat. První Sjezd Slovanský v Praze roku 1848 rozehnán zbranmi, »Ústední orgán« Aksakovv potlaen ruskou vládou. Ostatní vlády také spchaly dávat projevm idey cítit svoji silnou pst.

vi

Polekaní nositelé myšlenky mli nešastný nápad, kterak opatit svoji snahu pedem jakýmsi ochranným štítem.

—

není politická idea! — prohlašokulturní! A slovo rychle se stalo obecným heslem, Slovanská idea Je to idea ist

vali.

Všickni hlasatelé, vyznavai a pátelé idey heslem. Jen žádnou politiku!

hlun ohánt novým

se heslo

jali

A

záhv stalo se vnuknutou pedstavou. Takové vždy pipadá

—

úkol, zastávat nezvratn pravdu. Snad to bylo pirozené, snad bylo lze vysvtlit vše a omluvit danou situací. Jisto však je, idey nebylo valn poslouženo. Nebylo to pedevším správno, Je-li politika otázkou moci, nelze

zámrm

Dec odluovat vzdlanost od máhá 74

—

sil.

politiky. Provádt úkoly vyOdtud poteba každé »kultury«, zjednat sobi

platnost, to jest

slovanská idea

— politiku.

spti k moci, Tedy dlat se obejít bez té poteby.

Jen

mla

Následek byl pirozený. Ode chvíle, co lichá pedstava stala se obecným heslem, zaal každý, kdo chtl být pokládán za »vážného

vzdalovat.

Mezi vážpolitika«, slovanské m.yšlenky se nými politiky nebylo o ní ei. Všechna o ní starost ponechána jen enickým obratm, slavnostním náladám, vzrušným záchvatm hromadného cítní. Taková byla idejná orientace slovanská od poloviny devatenáctého vku až do konce. A kdy s novým stoletím nadešla »velká chvíle«, nebylo divu, že nebylo nikoho, kdo by byl vdl, jak a kam se obrátit. Idea nebyla politicky nijak pipravena. A tak už nebylo, než zcela dsledno, jestli povolaní k dílu politikové od slovanské myšlenky prost utekli.

A

pece každý ze slovanských osobitá bytost, má svj jazyk, své Djiny, svj názor svta, svoje zvyky a mravy! Jak to sjednotit? Jednota Slovanstva!

národ

je

Mluví ruského

— Chra mne,

Slavjanofilstva odpovídal;

pane Bože, ped myšlenkou, pipojovat Slovany k Rusku: my bychom je leda pokazili Nikoliv, nech všecka slovanská plemena, jest jich cokoliv, zstávajíce úpln nezávislí, utvoí spolu svazek, zachovávajíce jednokaždé svou osobní samostatnost Jak by ml vypadat, v záležet takový Svaz slovanských národ, aby mohl dostát svému úkolu a znamenat vskutku Slovanskou Jednotu? Otázka formule. Smysl otázky je zejmý. Tisíc let volají Slované po své Jednot. Volají všickni, protože všickni už tisíc let se cítí ohroženi. Poznali, kterak rozdrobeni jeden po druhém podléhá sousední moci a vzdlanosti, Nemže obstát národ bez .

.

.

a

.

.

.

em

75

vzdlanosti. Nemže vytvoit vlastní vzdlanost národ malý a slabý. Dokud Slovanstvo bylo jednotno, stvoilo svou vlastní vzdlanost, která se stala základem mladších družek, jež po ní pišly. Tisíciletí bylo Slovanstvo mocno svou vlastní vzdlaností. Potom umdlelo, podlehlo úpadku. Síly jeho se rozdrobily. Zrodily se zatím nové vzdlanosti. Pokud naše vdomost sáhá, vznikly ecká a ímská vzdlanost, A pozdji z trosek ímské moci valila se od Západu zkáza na zbytky starého, kdysi mocného národa, zkáza v podob nové latinské vzdlanosti. Nebyl jen »krutý osud Polaban«, Ten byl jen nejmladší z osudných dj, které se odehrávaly. Proto utkvl jen nejživji v pam.li. Nejde jen o hroby Slovan na Labi a Sále! Jsou hroby na Rýn, na horním Dunaji, na všem Západ i Jihu. Všudy tam, kde dodnes »lesv i eky, msta i ves zmniti své jméno slovanské nechtly, ale ducha slovanského vlastní

dávno v nich není«

,

,

,

Tisíciletý žal z utrpných ztrát v minulosti a hrozící nebezpeí z další zhouby íhající v budoucnu, daly vznik

— slovanské

myšlénce. Je to myšlénka obrodu,

2. vlastních sil nemže se obrodit malý národ. leda podlehnout illusi chvilkového zdání úspchu. Dvacet, ticet i padesát let zdánlivé »samostatnosti« neskytá trvalejšího bezpeí v budoucnu. Kolem bytu národa stále obchází smrt v podob idejné otravy. Byli jsme sami oitými svdky, jak v dané chvíli, z cizího podntu, inteligence národa byla hotova, zapít minulo a pošlapat nejvzácnjší památky. Kdo jednou za výhody, cizou vzdlaností úlisn nabízené, tak zapomenul sama sebe, nebude se ostýchat ve chvíli druhé, odhodit i poslední známku »samostatnosti«, vlastní jazyk. Jak to už pede sty a tisíci lety uinila inteligence tehdejší, národní šlechta,

Sám

Mže

—

—

—

V tom je nebezpeí západnické vzdlanosti, Petrhávala vždy a petrhává u Slovan souvis s minulem. Národ bez vdomí svého minula je bylina bez koene. Bez pirozeného souvisu pítomna s minulem není vývoje, bez orga-

A

76

nického vývoje není vlastní vzdlanosti. Zbývá leda vzdlavydlužená, nalepená, vždy jen služebná cizím a vražebná vlastním zájmm. nost

Dobe

—

chápali Slavjanofilové,

Jménem duchovné Jednoty Slovanské všichni národové slovanští nech si podají ruce k obecnému dílu

Slovanské osvty,

která

je jiná,

nežli západnická.

Každá vtev nech rozvíjí se zcela samostatn, nech každé plém vnese svj díl práce v obecné, jednotné dílo Nech každý ze spojených národ, jsa výrazem nkteré stránky mnohotvárného ducha slovanského, vzájemn se dopluje s druhými a tak pispje k plnému rozvoji a záAby Slochov duchovné samostatnosti svého živlu vanstvo mohlo se stát samostatným initelem v úkolu všelidské osvty a mohlo pomáhati k obrod stárnoucí vzdlanosti svžím, pítokem svých dar a schopností Slavjanofilstvo pedvídalo pohromu, která za otesem svtové války postihla nejvtší slovanský národ. Pohroma byla dsledek idejné otravy naokované násiln v bytost národa. Prozírav hlásali: .

.

.

.

,

,

.

,

.

—

Nerušit tradici, drahocenný základ rozvoje! Nepenášet hotové cizí spoleenské ideje a formy Jakákoli nedbá pirozeného vývoje, díve i pozdji se vymstí. ,

A vymstila

se

,

,

krut,

Západníci ruští, se vší slepotou sobeckého vždy vzdlanectví, nechtli slyšet o žádoucí ekonomii postupu, tak pišlo, co pijít muselo. Dnes máme nejbolestnji skutkem doloženo, kterak že slovanská idea není jen myšlénkou

A

—

malých a slabých. Záhada slc\'^anství! Tisíciletá, nesmírná touha živlu, stát se opt, ím býval, velikým a mocným ústrojím vzdlanosti. Nezdolná žádost, utvoit jednotu, rozvinout sílu a z nkdejší staré, která vévodila svtu, vyvodit vzdlanost novou, mocnjší. Obrodit Slovanstvo! Nikoli strojov, co minulo penášet do pítomna, ale vracet se k základm, poznáním dosahovat a staré zárodky kísit k novému životu. Není mocného národa bez vlastní

koen

n

Vzdlaností a není vlastní vzdlaností mimo koeny vlastní. Slovanský obrod! Vzkíšené vdomí síly a schopnosti, vdomí, že ne Rus, ne Polák ani ech, Chorvat, Slovinec, Srb nebo Bulhar, což neznamená víc, než bezmocné trosky a drobty, le velký a mocný Slovan je schopen a povolán dát svtu novou hodnotnjší vzdlanost. Jak podivuhodnou tuchou už to naznaovala znárodnlá píse: Slovan jsem a Slovan budu!

—

V

lét 1925,

OBSAH: 3

PropovJ Staré národní epos

eské

?

.

Z tajemstev jazykové hmoty Záhada Slovanství

.

.

.

...

5

39 65

:

Dosud

i bÁcl^orsk

Véd£^ — ada

vyšlo

prvá,

V

Praze u F. Topie 1912.

Obsah Nápadností, Úkol vdy. Nesrovnalosti. Markomané Moravané? Vzdlaní barbai, Tacitovy Gcrmáni. Lehkovrná vé Dva tábory, Šovinism a diletantism a j. :

K.

Cena: 10

— ada

druhá. Tamže. R. 1917.

Obsah Naše Rukopisy. Ptaí zpvy (Vogelsangy) a jiné Náhody a namátky. Slabiny djepravy. Písmo a vzdlanost. !

Petržená

pamf

Cena

— =

tetí.

Tamže. R.

1922,

Vnuky pedstav. Vdectví bez vdy. Puška Herman? Vda i víra? 12

:

— ada Obsah

tvrtá. Tamže. R. 1924. nepravosti.

Na

a podoby. Kollárovština.

Cena: 12

K.

— ada

pátá.

Obsah

;

Co bylo

scestí-li?

Tamže. R.

Pravota pravdy,

s Macphcrsonem Naše mapy.

Cena 12

K.

— ada

šestá.

?

Z odkazu pedk, Slované a

Tamže. R.

1926.

všech knihkupc.

Knihtiskárna Jar.

Obdo|

1925.

Slovanské Švýcary.

U

govori, Arij

K.

Kolem

i

Bij

K.

:

Cena

stoj

jiné.

Z ady

Obsah nius

a

15

:

|

Strojil,

Perov.

Nm]

Kuffner, Josef Vda ci báchora^

D 14.7

rada 6

PLEASE

DO NOT REMOVE

CARDS OR SUPS FROM THIS POCKET UNIVERSITY

OF TORONTO

LIBRARY