Kuffner, Vda ci. Josef báchora?

Kuffner, Josef Vda ci báchora?

OZEF KUFFNER;

VÉDA CI ÁCHORA? BERKY K OTÁZCE SLOVANSKÉHO

DÁVNOVKU,

ADA PÁTÁ

i

PRAVOTA PRAVDY, -. Z ODKAZU PEDK. SLOVANÉ A NÉMCI (ZLOMENÝ PEDSUDEK). SLOVANSKÉ ŠVÝCARY.

F.

TOPI

V PRAZE

1925. Cena 12

K

JOZEF KUFFNER:

VDA I BÁCHORA? Pabrky k

otázce

slovanského dávnovku.

ada Pravota pravdy. a

Nmci

—

pátá:

Z odkazu

F.

Topi 19

v 2

pedk.

—

(zlomený pedsudek).

—

Slované

Slovanské Švýcary.

Praze. 5.

Knihtiskárna Jar. Strojil v

Perov.

^aéner: je umní a krátké naše žití! hlava i má hrud vždy úzkost cítí ve kritickém tom snažení; jak tžko, prostedk jen dosáhnouti, kterými dostoupíme pramen! A ubožák, zí konec svojich dív, než se doká pli pouti!

Ach, dlouhé

Má

dn

Faust:

Mníš, pergamen že hluboká je studna, zkad žíze pro vždy doušek vyzíská? Nenajdeš rosy, duše bludná,

i)

když

.

.

Tu veliká to vru bída! ráz prchnete, když spatíte ten brak, sklad harampádí, beku smetí vídá a nejvýš ...

V

,

.

.

Wagner: Já

s

horlivostí 1,

920974

vždy jsem nad knihami sedl, však rád bych všecko vdl ,

.

.

íBropovd. Záhada sporu znenáhla

se vyjasuje. Bylo kdysi na rozhodla našich Památkách, jsou- li pravé aby o Vd, i nic 7 Pravilo se tenkráte: Vda už rozhodla! A tu se snad není jediná Vda 7 zvedla otázka: která Vda 7 vlastn bží, Je jich snad vice 7 Cim to 7 Ukázalo se: je sám smysl slova Vda!^) Což jiného je Vda, ne-li snaha lidského umu,

i

nacházet a chápat

o

souvis vci

a

dj

života 7 Neni-li

pirozený celek 7 V živém celku vše souvisí, látka i hnutí, dj i as, minulo i pítomno, dnešek i budoucno, co vskutku jest nebo jen zdá se býti, c: mohlo i nemohlo i co muselo býti. Teba znát, co bylo, aby bylo jasno, život

co

jest.

Proto „vzdlaný

sv'

nechtl slyšet o našich Památs ostatními vcmi. Vda, na kterou vzdlaný svt pisahal, nedovedla mu souvis opatit. Nevdla nic o Slovanstvu a jeho staré vzdlanosti. Mla o tom své liché pedstavy. Zakládala vše na domnlé znalosti Djin Staro- a Stedovku a ty zatím

kách.

Nechápal

jich

souvis

samy vší souvislosti. Mluvila o sthovakách národ a neptala se ani, jsou-li po zákon pírody takové vci vbec možný. Kdyby se byla tázala po souvisu vci,

postrádaly

mohla už dávno

Vda

starém Slovanstvu

i

V

Dv

dojít

potebných

vdomosti

o

jeho vzdlanosti. Netázala se však.

vdy! Pabrk

ada

p

r v

n

i.

sv pochopi

Nadejde chvíle, kdy „všechen vzdlaný a uzná pak ochotn naše Památky.

souvis

mu

To bude,

dje Staro- a Stedovku, jež odpovídají pirozeným zákonm. Kdo jiný tu mže býti nápomocen, ne-li slovanská Vda? Bude její úkolem, postavit' Djiny Staro- i Stedovku na nový základ. Veliký úkol vyžádá si pípravnou práci celého pqkolení. Vyjde pak na jevo, na em záleží, že nejstarší písemné Památky až se

vysvtlí

naše jsou z nejvzácnjších pramen, jaké kdy byly blahopejnou náhodou na svtlo vyneseny. A aromocí nového zdroje svtla vystoupí znenáhla na dohled, vrný obraz tisíciletého minula.

V

Praze, v

záí

1924. J.

K.

PRAVOTA PRAVDY. Kapitola o staré slovanské vzdlanosti.

Slova, živoucí bytosti!

asem podobu

i

Má

i

slovo svoji pírodu.

význam jako vci v pírod

Mní

mní

barvu a dnes íká-

íkalo se kdysi v echách pravda, emu právo a dnešní naše pravda slula tehdy istina, jako dosud jinde ve Slovanech. Istina, jistina, co je zjištno, poznáno. Dnes už »jistina« má zase jiný význam. Proudí život, pináší své zmny. Dnes právo, kdysi pravda, vždycky drahé vci. Tžko jich dobývat, nacházet je, zjišovat a poznávat i hájit. Mnoho práce to stojí, mnoho asu, spor i zápas. Byly spory právní, že se vlekly celá století, a bývají pochody pravdy ješt zdlouhavjší. Staletí minula, co hvzdái zjistili pomr vlastní mezi sluncem a zemí, Však postup pravdy podnes není ukonen. Milionm lidstva podnes zem pevn stojí zasazena do veejí vesmíru a slunce nad ní denn vychází a zapadá. Tak tžko poznatek si razí cestu ke své platnosti! Brati Slováci, obklopeni svými honáladu.

me

rami,

zachovali

tak

mnohý

obrat staré

slovanštiny

jako

vzácný zbytek nejdávnjších as. Pro postup práva, který vymáhá asu a práce, mají své krátké a ízné slovo; pravota. Muž, jehož úkolem je, dovést vc práva k žádoucímu konci, náš cizácký advokát, jim po slovensku slov pravotár. Ctihodné slovo! A tak pípadné! Náleží mu zjednat pravdy. novou platnost. Pravota! Postup práva. Tedy i Kdož z našich vlastenc doby buditelské byl by se nadál, ješt po stu letech že nerozešena vraceti se bude otázka našich starých památek! Vzpomínáte, kterak za mladých let sami jste stáli k vci tak vrtkaví a nevdomí. Památky nikterak nepirostly vám k srdci, nezamlouvaly

—

5

se žádným smyslem, nelahodily vašemu vkusu. Leda volky nevolky podávali jste se vnukám oslavného kolem nich hluku. V tichosti pro sebe pstovali jste svoje chvíle dotrných nápad a pochyb, Kterak že hrdina starovké básn oslovuje svého druha? »Aj, Záboji, ty udatný lve« .? Lev obrazem sily a udatnosti v Cechách devátého i desátého století? Nemožno! Naši pohanští pedkové že by byli mli a vbec mohli míti už njakou pedstavu o králi

—

,

poušt? Jakým zpsobem

byli

by

se

k

.

Všecky

ní dostali?

naše vdomosti píí se takovému pedpokladu Báse, která obsahuje tak nehoráznou nesrovnalost, nemohla být stará a pravá. Takové rozpaky vám rozeklávaly mladé nitro. asem, arci, dostavovaly se zkušenosti. Nkdejší pedstavy dávného minula znenáhla nov se utváely. Domnlé naše vdomosti docela selhávaly, Není-li v samotném znaku zem eské už od dávných bílý lev v erveném poli? Arci, snad teprv od XIIL vku? Le znak, symbolický obraz! A má-li jakéno smyslu, aby za symbol voleny bývaly obrazy ,

,

.

as

a pedstavy nové, obecn neznámé neb málo známé? Jist pedstava o lvu, králi zvíat, byla v echách už známa a

bžná daleko díve, nežli obraz lva umístn byl ve znaku zem, Sama povst o Bruncvíkovi tomu nasvduje. A ped tím? Jak bývalo asi za prvních dob temného stedovku? ješt díve! Už tehdy západní Slované a Nmci žili v tsném sousedství s oblastmi svtovládného kdysi íma. Koovné zvince bezpochyby ješt neputovaly tehdy od msta k mstu šííce znalosti zámoské zvíeny po koninách staré Evropy. Však dobe za to byly sousedm známy ímské zvyky a obyeje. se dobe, jakou roli na veejných divadlech i v zápasech hrály tu africké šelmy, jak lvové a tygi zapahováni bývali do voz triumf álných a krásné ukázky ochoených dravc, pislané darem od vládc na Východ, že bývalo vídat u nohou César, usedajících na trn. Ani obanský švihák nebo módní dáma, vedoucí na etízku ochoené lví mlád, nebyli ídkým zjevem na ulici starého íma, A svtová móda, nic jinak nežli

A

Vdlo

dnes, ze skvlého sídla César rychle si razila cestu k nejvzdálenjším dvorm barbarských knížat, Není-li nápadno.

A

spolu že lev všemi slovanskými jazyky zván je stejn? nmeckým lowe není-li tak nápadn bl'zký románské-

s

Ta píbuznost názv neukazuje-li do hlubin až nedohledných? Co je proti tomu njaké deváté V jakou malichernost starých století našich na pochybnstky! rozplývalo se tu naše domnlé právo

mu

leonu?

vk

—

A

zpv?

—

paprsk svtla k

otázce znenáhla pibývalo, nových jen lev! Jsou i druzí pedstavitelé zámoské zvíeny. Kterak vysvtlit na píklad, že i slon, maje u všech slovanských národ název totožný, znám byl Slovanm patrn už za dob jednotnosti jazyka, tedy za nejdávnjších? Jakou cestou dostali se naši pedvcí pedkové k té známosti? Název tropického veletvora není u Slovan odnikud vypjen, je samostatný. a náš slon je elefantem.^] Slované zcela o své si tvora jménem oznaili, tudíž jej i zcela o své poznali. Kdy a jak se to stalo? snad už díve, nežli se a nových. Není

konen

as

Nmcm

Románm újm

újm

i

Slované vbec se západními sousedy svými poznali? Jaké mlhoviny, jaké zástry! ješt záhadnjší íslo pirodnického názvosloví! Divoký africký žebrovit žíhané srsti, všemi vzdlanými jazyky souhlasn zvaná zebra! Pojmov, i zvukové jen slovanštinou výsvtný píznak: zebra žebra! (Žebrovit žíhaná srst!) snad moeplavní Portugalci, Španlé, Francouzi, Angliané, Nmci a Holan-

A

=

*)

k,

i

V nesmyslném celkem slov

elefant tají se

pvodní

tvar: vel-

— vele, jako v f/enthier, vlastn = jelen. Fant, = bQd, blud r= zjev íbljusti, nabludaf ?= rusky: pozorovat) = blud, vid i klam. Tedy vlastn velblud

bloud. Složka ele vant, vont =: bond

vidt, nazírat, — velký tvor, velezvr, af už slon anebo jiné velké zvíe Prvotný lovk nepihlížel ješt blíže ke tvarm a podobám, nerozezn-íval druhy. Vidl jen živé tvory kolem sebe. Jiné -na zemi, jiné ve vzduchu a vcdš. Všecko mu byl jen živoich, lovk evuljak (v jihoslovaninl, tvor, který úvá, uje, cítí. Také žížala, dnes neíni^šího rodu živoich, znamenala pvodn živoucího tvora vbec. Ješt Lobkovic-Hassenštýnský píše, že shlédl »hady, žáby a jiné žialy«.. Také mravenec (mrav, murav, muravý) byl pvodn jen tvor, citery se má k svtu, živí se, mrví, žije. Mrav, nrav, narav rz život, píroda! Co je naravno (jihosl.), je pirozeno. Odtud i ponrava = patvor, potvora. Teprve pozdji dostal mrav, st. nrav, dnešní svj význam jistého

=

zpsobu

života.

dané teprv od suchoputných Slovan byli by dostávali první zprávu a s ní i vnjší dojem i malebnou pedstavu afrického kon? Anebo africká gazella! Není-li vlastn nejbližší píbuzná starého slovanského kozla? Záhada na záhadu! Neselhává jí-li tu všecky vaše domnlé »vdomosti« o stáí jazyk, o vzdlanostních pomrech národ? Do jakých nicot propadá se vaše ubohá námitka, jakým že právem u staroeského skladatele básn smla se vyskytnouti také njaká pedstava lva!

—

—

Jazyk, bytost mnohotajná! Znáš slovo, denn ho užíváš, ti tak všední, skoro prázdné! znenadání, njakým obratem, všední slovo objeví se ozáeno svtlem netušeného dosahu, ^ Kdysi za mladých let bylo ješt v nmecké' spolenosti! se náhle smekla stranou od pedmtu. Váhav jste pronesli domnnku, slovo »Grenze« že bezpochyby asi není nmeckého pvodu. Pro a jak? Neumli

A

pipadá

—

—e

—

jste

ale

povdt. Pipadalo vám tak. Je tuze nápadn blízké slovanskému

sice

nmecké

slovo,

»granice«. na steše. Prý, jaká blá-

Naproti, rozumí se, byl ohe hovost! Hranice! Takový pedležitý

pojem spoleenského

Nmci, nejpednjší mezi národy na pochodu za vzdlaností! Svoje slova a výrazy tvoil si pec Nmec vždy života!

z vlastní idejné

poteby,

mjte na pamti! Nikdy

mru

z

jazykové hmoty! To nmectví v takovém po-

vlastní

nestálo

ke Slovanm, aby bylo nuceno bývalo od nich se nco potebu. Naopak! Pomr býval vždy spíše

dlužit pro denní

obrácený. Tolik

Nedovedli

je

jste

známo a

jisto.

odporovat,

Samy

vaše vdomosti shodo-

uvedeným

tu názorem. Slova »Grenze« užívá se po celém Nmecku. Platí jak v úedním tak i v lidovém jazyce, platí po všem písemnictvu. Dá-li se myslet, aby

valy se

s

nmecká

vzdlanost, tak všestranná a dkladná, pro všední svou obživu byla kdy konala pjky u své »mladší a chudší« sousedky slovanské? Známo pece, jak ta byla zaostalá a

málo dosud vyvinutá! Svoji potyku v otázce slovozpytného rázu jste tehdy v oích všech úastník nadobro prohráli. Po ase, arci, mimodk se vám zas vybavila na mysli vzpomínka dávného sporu. Jednou v nmecké listin XV. století napadlo vám místo: Und uff das haben sich alle Manschafft, Ritter und zu Felde an der Knechte mit ihrem Hauptmanne

—

.

.

.

.

grenitz zu sein

.

.

.

.

.^)

po nmeku zní slovo ješt grenitz. slovanskému tvaru, nežli dnešní grenze. Ne-li? Nevolány, nehledány pak a v jiných listinách a dokladech se vvskytly dokonce tvarv ješt bližší: gramtz, granitzen a pod. Nebylo už pochyby. Nmina užívala kdysi a to v plném znní slovanského výrazu pranice. Proudním asu teprve oblázek slova oten, omlet a zakulacen na dnešní svoji podobu: gránze grenze. Pvod a jádro jsou

V

patnáctém

století

Tedy už rozhodn

bližší

=

najisto slovanské. ukázalo se

A asem, že slovo grenze není dokonce samo. Je takových pojm a slov, vydlužených a pijatých, pojm bžných v život nmeckého národa, spoleenském i státním, ze slovanské zásoby, nejen více, ale je jích dokonce i celé množství. Hle, hned symbol panovnické moci a slávy ve stát, koruna! Odkud má nmecký iazvk svoji krone? První myšlenka, rozumí se, je na snad. Románský pvod! Francouzskv la couronne, vlašsky corona a ovšem i latinsky. Nmecké císaství pišlo z íma a odtud i nmecká koruna. Však vci nejsou tak prosté a zejmé, jakými se nkdy zdají. Césarové starého íma sice vnili své skrán vítzným laurem, nekladli však žádné koruny na své hlavy. Kde se tedy vzala nmecká krone? Djepis nic o tom nepraví. Za

to

— jazyk!

Pvodn

koruna nebyla ani symbolem ani ozdobou, nýbrž prost ochranou hlavy. Korona, chorona. chrana. Dáf

tvej

hlav písporek

milosti a oslavnú

korunu zachrání t!

eské zlomky ')

Palacký, Urkundliche Beitrage

,

,

,

glagolské.

My echové chráníme, zachrauj em, ochranu jem, Rusové choroni, pochoroují. Podobn i Jihoslované praví o svém nebožtíku »bio je zahra jen« (pohben). Také my pochovávali. echové jsme kdysi své mrtvé chránili Dosud dáváme zvonit hrana (chrana), rusky pochorony. Rodokmen slova chránit je tak rozvtven po vší slovanin! Lebka chrání mozek, je mu chranou, sehranou, skráni. Slovo pešlo v tom smysle i do jiných jazyk, bez vlastní lebka, cranologie etc. vývojové zde souvislosti: crane Pevné kryty, jež sob stavl lovk pro svoji bezpenost i své pohodlí, zval rovnž chranami, schránami, schránkami, chránisky, Umínili jsme sob doma njakou schránku aneb

=

=

—

zabarák na svj vlastní sousedský náklad vystavti znamenává do svých Pamtí ješt vlastenec z konce 18. vku,^) Polákm horská chata dodnes slov schroniskem. A nejen vlastní tlo a osobu, i jiné vci bylo teba chránit. Stravu na cestu obaloval si poutník ochrannou látkou, pehazuje tak pes ramena svj chranec, ranec (Ranzen!) Tak opatená strava zvána vbec chranou, ochranou života. U Jihoslovan posud hrana strava. Nádobí, šatstvo i náiní rzná ukládána po domácnosti ve schránách rozmanitých tvar (skrá, skí, escrigna, écrin, Schrein etc). Ba i své lžko, do nhož se na noc ukládal, jmenoval hospodá pvodn svou sehraní: ,

.

.

=

Neb na paláci naby pokojová schrána, ale tu iim všem by postel tu král na jednej stran

ležéše

s

královu v

tej

ustlána,

schrán

.

.

.

Tristran a Isolda.

Slavnostnjší budovy bohoslužebné znenáhla z obecných chra se ustálily na vznešenjším názvu chrámy, jako z prostého domu vyvelebil se asem honosnjší dóm. Za to nepevné stánky koovných obchodník vešlo asem v obyej pezývat krámy. Marn nmecký mluvozpyt snaží se ')

10

Pamti

Fr. J.

Vaváka (1770— 1«1'6).

—

nminy vyložit domnle pvodní nmecký název krámer! Budky a kletky stavné pro domácí drbež a jiné ptactvo sluly chrámce Kdo vyvodí pesn, kterak ke svému nmeckému jménu (iframeíz-Vogel) dostala se peletakvíala? Slovanské obyvatelstvo z okolí asi tou vá chutnou ptainou opatovalo panské kuchyn nmeckých z

—

A ím

strážných hrad a mst, když podzim nadešel. pojem »chrany« se rozrstá a odosobuje, Sám

urit vymezený obklopen i chránn (vyhrann)

dál,

prostor je

svými

hranami. Tvrdší pedmt na dotek svým povrchem zstavuje dojem hranatosti (granát!). Rzného smyslu okresy a okrsky oddleny jsou svými hranicemi (chránie, granice). Staré hranice zemské, táhnoucí vtšinou lesem, bylo teba oznaovat zásekami. Název asem s myšlené áry se pesmykl na složené podél ní devo (hranice díví!), Rozplemu pojm a názv nevidt konce! M'sto, jež nebylo dovoleno pestoupit, oznaováno pevnými pekážkami ze deva i jiné hmctv. Vznikaly nové schránky == šraky (Schranken!), Stejn zvána i ohrada (rozhrada) pro rytíské kolby a turnaje. S nkým »do šrak vejít« (in die

Schranken eintreten) dodnes v zápas co

možná

Nmcm

znamená, pustit se

rytíský,^)

... a on v své ruce zlatu korúhev drzieše, pod nížto vesele do šrankóv pudieše .

.

.

Štilfríd.

M Jako zapomenut pvod slova »šrak«, rmeckých rytíských básní nevdli si rady ani

tak

poetové st^edo-

odbornickým tehdy patrn názvem »rozgrad«. Pebásnili ho dle svého rozumu na Roscngcrten, jako naši proston-yrlníci starovké »sfingy« si po svém upravili na makavjší »svinky« a pod. Odtud neiapná skládaka rytíského eposu stedovkého (Rosengartenl, kde hrdinové dle pání jemnocitiié knny, odbývají své kolby uprosted ržového sadu. A jiný pežitek! Slovanský živel sáhal kdysi z Benátská pes Tyroly k Rýnu. Obyvatelé údolí dnešního Bolzana ve strmých srazech horstva na severu vidli jistou hranici. Nazývali ji rozgradem. Pozdjší 'iimeií osadníci pevzali iméno a pnzpsobili slovo svým zpsobem.. Skalnatá temena rozeklaných velehor na severu msta zovou podnes Rosen garten. Nevdí ovšem pro. Vymyslili také njakou pohádku o »ržovém sadš« v holých skalách, aby si název vysvtlili.

—

—

s

Tak rody a odstíny pedstav znenáhla vytváejí a ustalují své odstínv názv. Tak úplná pokrývka hlavy dala chranu, choronu (koronu), za to jen lehce ovinutá hlava kvítím, lupením neb jinou látkou vykazovala vijenec ^= vnec chranec (kranz!) Tak v tlese jazyka pevn zachyceny a otištny jsou dávné dje a vztahy rozvíjející se

=

vzdlanosti. Jak nevdomky jsou tu psané Djiny lidstva! Co vdí ony o tom, jak polovice základních pojm a pedstav vzdlanostních pešla do nmeckého ducha a jazvka ze zdroje slovanského! pece skutek je bezpen a nesporn otištn ve hmot jazvka, jako obraz geologického dje neklamn ie zjištn svdectvím zkamenlin. Jako zejm slovanského pvodu sou slova i tudíž pojmy grenze a krone, kranz i ranzen, schrein i schranke, tak i nemén dokladn je lanze stará klánice.^) pflanze plánice (planý, plá, plíti), schanze ždánice, ganz konec (konati), glanz glanec (glinuti, glinec) a p. Pijali Nmci od Slovan pojmy panovnicí moci") a nádhery kol knížecího stolce (stolz!) i znak právní moci (petschaft) i ped-

—

A i

— =

—

=

pee

>>...

^]

vezmúc

staré Cechy, ježto zatknúce i o svú bili sú se .«

netoliko o boží pi, ale

.

klanici

za škorni,

,

Jan Žižka v list Domažliokým v záí

1422.

uenýrh spisech se zálibou uvádn je výklad nmeckého prý Korl. echové dostali orý takový

Velmi rozšíen

-)

eského

a v

slova král z strach z Velikého Slovanobiice, že si jeho jméno Karl vnukli za nízsv vrchního pána vbec a vyvodili odtud svj poiem i slovo král. Je to výklad ze vnuknutého ním novjší dobou názoru, že všecko svtlo picházelo Slovanstvu vidy z Nmec. Slovo je nejen eské, ale všeslovanské frusky korl, nolsky król fkráll, jihoslovansky král), je praslovo z doby jednoty. Vzniklo z poteb životných a užíváno od dob pravkých, kdv po Karhi Velikém nebylo ješt zdání. Kdo v rodu i kmeni vrchní rvor. kdo rozhodoval pe a právo trestat, kárat, byl káral hrál. Také Karel Veliký byl jen kóralem, t. j.

ml

=

ml pvndn

náelníkem. Teprve moí svtovládné íše stal se velikým Carolem, latina nezná iTiéna Carolus, jako nezná korunu co symbol moci. Osobní sláva nositele hodnosti uinila teprve název hodnosii osobním jménem. Ne naopak. Také staré panovnické jméno Oíto, Ottoni, není v pvod než název a pojem oty, o+ce fot, ota, otíkl. A iméno Otokar není než pvodn zkr-^ený název hodnosti: ota-kóral. Podobn jiná starší, kronikáským sluchem pérem zkomolená jména, jako Odoaker, Odilo, Attila a j.

Starovká

i

12

stavu honosného píbytku, paláce (pfalz), budovy z palic a ožehaných beven proti nuzným chatám z hlíny a proutí, chov), domácnosti tak í pedstava a název dvora (hov knížecí se vším píslušenstvem obadnosti, osob jemnjších mrav, dvoan a zdvoilosti (Hofleute, Hóflichkeit) i pedstavou píživné eládky, která v ochran dvora si vede svj povalený život (tioi-schranzen ^= žranice!) jako ty a podobné ukázky z oboru státního a vrcholn spoleenského života, tak i množství jiných z obor nejrznjších vede neklamn k poznatku: dnešní t, zv, nmeckozápadnické vzdlanosti, která vystídala v djinách starou latinsko-eckou, nezbytn pedcházela jiná starší vzdlanost, která panovala Evrop za doby historicky neznámé, to byla slovanská vzdlanost. Bylo tak, protože dle dokument jazyka, zjevných a neklamných, nemohlo být jinak.

=

,

.

,

A

A

Zásluhou

nevdomé nmecké vdy

naše

pedstavy

nminy

o vzájemném pomru obou jazyk, a slovaniny, jsou docela zvráceny. Ryze slovanské výrazy, jež bhem sob osvojila, platí dnes i nám za pímé a zákonité nmecké vlastnictví. Není vzdlaného našince, který by se nechtl dušovat vdectvem, že naše špika je pvodní nmecká Spitze. Tak jist a nepochybn nmecká, jako jsou nmecká slova spielen, Spiel, Stck, Stock, Spuck a pod. zatím? Ani spitz ani spiel nemá v koene. Špice není než licho vyslovené spíce, vlastn vzpíe, co se vzpíilo, co píchá, bodá. Náslovné sp, st rádi si tak zpohodlujeme na šp, št. Místo špalek íkáme špalek, místo vztekat štkat. íkalo se kdysi spile, zalo se vyslovovat špíle, pešlo do a platí už dnes za kovanou nminu. pece je vznik a základ slova i pojmu tak

nmina

as

nmin

A

nminy

A

= spchat, = co

jasný! Pílit, pilet pilný! Pil, pel, pyl

lum, pfeil!).

Kde

tu jaký

letí,

usilovat, tkat. Píle, pilnost,

se vznáší, prach,

nmecký koen? Za

stela

(pi-

stará v Ce-

chách piln se spílelo: 13

Druhý, jenž bohem pospilé ano jemu tiem nic nepilé anebo jeho svatými, bóh ot spile takým, mi .

.

v

Desatero káz. bož.

anebo Co

je

svatý Prokop upomínáše.

Nmcm s

vždy

spile (žert) zdáše

.

.

.

Leg. o Bv. Prok,

Nmci

Na

to

na

spili

to

nic netbachu

obrátichu

,

.

.

Tamže,

=

=

Spile Žert, hra.kratochvíle. Spileti jisté úsili soustedit, jistou píli, lehkou silu; na jistý úel spolu obrátit. Odtud i spilka (spilka), prostor, nádoba, kde tekutina splývajíc se shromažuje. Ze spílet, stékat spilj, jako ze slíjet, slévat sluj. Spile z pílit, jako slib z líbit, smil z milovat a pod. U nás spilet a spile vymizelo, zachovalo se však v a vrátilo se odtud k nám už jako svatosvat nmecké špil, akoli je tam jen cizorodý štp, bez vlastního píbuzenstva. Nejsou podobné toulky a návraty zabloudilých slov zakuklenc z oblasti do oblasti nijakou zvláštností. Náš špendlík, vyklovavší se z nmecké špenádle, vzniklé ze starého slovanského spinadla, je tu vzorkovou ukázkou. Jenom otázka asu a zpsobu, jak co pišlo, zstává zastena neproniklou mlhou. Kdy a kterak ze slovanského spínali, spinadlo ustáleny románské tvary spinula, épineux, épine pichlavina, bodlo, osten, jehla? Spínalo ze spinadlo, jako selo ze sedlo, kupalo z kupadlo, motovilo z motovidlo! Pochod zeteln vyložen. sám dávno zahlazen, zapomenut. Ba ani ne rozeznáván.

=

=

nmin

pvodn

=

Dj

Zbývá

leda,

srovnávat zjevy,

dohadovat se souvisu.

Nápadná je zkušenost získaná z jiného oboru starožitnictva. Starovké hroby, mohyly a žárovišt! Pedmty zde nalezené, zbran a ozdoby, cetky a drobnstky z kovu, kamene neb

jiné látky,

na místech od sebe nejvzdálenjších vyka-

namnoze docela totožné! Na severu a jihu, na západ i východ, pes hory, zem i moe daleko rozptýleno a pec jako by z téže spolené dílny

zují

14

pece

tak shodné tvary,

byly vyšly! kého zboží,

A

a

ješt nápadnjší vc!

I

názvy toho

pedv-

rznojazyné, ukazují k jednotnému kdysi spolenému pvodu. Tu jsou z drahého i prostého

zvuku a kcvu spinadla (Spenadel, spinula, épin), jehlice (igla, igel) a sponky (Spangen), kružidla (krugl), obrouky (ob-ruku), ruka, ozdoba na ruku), stonky (Stangen), inky (reka

=

hivny (náhrdelníky, griva

ety

= hrdlo,

prsteny z

rivy, riviery!)

náušky,

ozdoby šíje), okovy (kufen), kamy (gemmen), kovu a jantaru (prsten =: peršten bernstein!),

(kétten,

=

hrany (gran, granát) a pod. Pod Tatrami na Slovensku nacházejí se prastaré doly (Báská Bystice, Kremnice, množství Rudných a p.) na železo a md, na zlato, stíbro i olovo. Dolováno zde už za dob ped Kristem a zprávy starých (Ptolomeus a j.) o bohatých dolech na horním Dunaji sem ukazují,^) Kde kovy dobývány, bývaly i zpracovány. Starovké zprávy uvádjí za obyvatele konin dnešního Slovenska »národy« Cottin a Quad (kutaný, kotnovy, kovády, kováe), názvy, oznaující lid podle druhu práce, kterou se baví. Podnes rozeznávají na Slovensku drotary, olejkáry, pltary, šafraniky podle zboží, jakým se drobní obchodníci zabývají. Kutáni, Kovadi byli asi obyvatelé kovodlných okres podtatranských. Vedle dol a tavíren byly jist výrobny kovových pedmt. Dodávky hotového zboží odtud jako z prmyslového ústedí ubíraly se na všecky strany do konin nejvzdálenjších, Z poteby života i práce v rodí se zvyky a obyeje lidu. Kterak vysvtlit, že milí naši dráteníkové z chudé trenanské stolice známi jsou po všem vzdlaném svt? Pronikli do nejvzdálenjších konin naší pevniny a vedou svj obchod se všemi evropskými národy a pstují všecky jazyky. Mají své obchodní vdomosti a praktiky, své rodinné i kmenové zákony a mravy s tím potuln obchodním životem související, své staré tradice a

ln vk

*) Viz pozoruhodné zprávy Pavla Kižka a jiných o slovenském baníctvu« ve Slov. Pohladech r. 1&90 19C0. Slovenská vda v otázach starovkých vede si vbec mnohem samostatnji, než naše eská, \ždy tak úzkostn se ohlížející po výhodném souhlase ního spole-

—

enství neb mocné blahovle. Í5

s nimi ustálené už názory a zvyklosti. To nejsou cesty života vyšlapané teprve od verejška! Obchodníkm s drátnými košíky a pastmi na myši nebyl by se dojista tak ochotn a do široka otevíral svt. Vše ukazuje na dávný starý pvod a slavnjší poátky. Dnes, pravda, naši obchodníci z Trenína ve Švýcarech, ve Francii, v Holandsku, v Rusku i v Americe neprovozují svoji živnost jen drátováním hrnc, zavedli si obchod namnoze se zbožím výnosnjším. Nemén však je jisto, že drotaství nebylo první a pvodnou živností, která obyvatele chudého horského chotáru obrátila na svtové obchodníky,^) Tak prbojnou, dobývací sílu mohlo svého asu prokázat jen zboží mnohem vzácnjší a lákavjší. Což brání usuzovat, že dnešní drotaství není bezpochyby než zbytek, než padková forma živnosti, kdysi mohutn rozkvetlé, o jejímž vrcholícím stavu není dnes už pravého pontí. Leda tiché sledy jeho a památky nacházíme ve skíních dnešních musejí, veejných i soukromých sbírek starožitných. Podle názoru nmecké vdy a vší úední uenecké spolenosti byli prý hotovitely všelikých kovových památek ze starých hrob a popelnic njací Keltové. Slované prý teprv v šestém století zaujali svá dnešní sídla a to jako holí divoši, Keltové pak docela zmizeli beze stopy. Názvosloví života státního, dvorského, rytíského, vojenského, námoského a vbec života vyšších obor vzdlanosti u národ západních je však plno ryze slovanských jazykových prvk a koen. Jak to pišlo? Kdy se odehrál ten podivuhodný, neodklidný a nesmázný vplyv? Po Karlu Velikém zaal už slovanský Východ sám podléhat vplyvu erstvé, tehdy klíící nmecké vzdlanosti. Co však bylo ped tím? Dodávali snad »Keltové« pro mladou nmeckou domácnost potebné do zaátku slovanské výrazy? to, že Francouzm slovo trínquer (trenké!) znamená pozvednout u stolu íši a nkomu pipít? Jakýs

—

ím

slavnostní *)

zpsob uhlazeného spoleenského mravu. Nmci

v

Durynsku,

str.

16

230.

kroniky o knžn Alžbt (pozdji svaté), nm. lantkrabte na hrad Wartburku potulným obchodníkem z Uher: Pabérk ada druhá,

Viz episodu z

dcei uherského s

nm.

krále,

choti

praví trinken líkého

všemu

pití

vbec. Vysvtlen

je

dj spoleen-

— narážet plným pohárem významn o poprotjšku! — teprv onomatopotickým slovan-

cbyeje

hár svého

ským výrazem drnkat. Staí Slované drnkali patrn íšemi za slavnostní chvíle na poest host. Od nich teprv nauili piti (ped se Nmci slušn z nádob, sklenic a pohár tím ze dlan i stepu bylo lze leda schliirfen nebo saúfen!], emu dnes zpsobn íkají trinken. Také Francouzi hostm

—

zpsobn

na zdraví za-trénkají (drnkají). Naši brati podkteí nám po horských dolech a stráních dcsud v plné istot zachovali tak mnohý dokument starovké pvodní vzdlanosti, dodnes pípitkm jinak nepraví, než šírngnút, štrngat! Mrav, pipíjet íšemi ve spolenosti znám je ostatn už Homérovi. Dj vštípeného slova a pojmu z oblasti evropského jazyka do druhé mohl se udát ne pozdji, než nkdy za doby oznaované dnešní úední vdou prý* za keltickou. Uili tedy Keltové nmecké a slofrancouzské vrstvy spoleenské slovm a mravm tatranští,

—

—

vanským ?

Positivisté tolik

me, o

em nás

si

zakládají na své formuli: poznávázkušenost smysl! Ubohé smysly!

pesvdila

—

peludm! jen tolik nepodléhaly všelikým R, 1879 vydal V, A, Šembera svj obrnný spis proti pravosti Libušina Soudu, Jak došel vlastenecký badatel svého »kacíského« názoru? Sám o tom vykládá: Kdo sob osvojil dokonalou znalost isté eštiny, tomu protiví se v L, S, každé neeské slovo a jeho ucho uráži každá neeská konstrukce a fráze: ot, pášu, ruby strojá, po zákonu, ideže, mútit vodu, ustavit nález atd. má v sob mítko neomylné, že taková báse eská nemže být pravá Vynikající muž a zasloužilý národní pracovník, nevda jak, stal se híkou lichých dojm a pedstav! Pedevším, sama sebe pokládá za » dokonalého znalce « jazyka! Své vdomosti má za všeobsáhlé, svj jazykový cit prohlašuje za »neomylné mítko* Jaké peludy! Na svoji Kéž by

—

,

,

,

!

2

17

dobu byl Šembera dojísta vzácným znalcem píslušných A pece jen, jak nedostatené bylo jeho domnle tak »dokonalé« znalectví! Považoval za »neeská« slova a konstrukce, které dnes už pevné a nepochybn známe jako pravé a hojn doložené staroeské obraty. Vil, že »ot, pášu, ruby strojá, mútit vodu« a pod, jsou slova a tvary vymyšlené smlými padlately, A zatím? Mútit se i nemútit? Na každé stránce staroeských skladeb »mútí se« njaký živel, venku v pírod nebo uvnit v mysli lidské, látek.

tém a

— — tak

tu

Aj,

krev

s

v mnichovi zamúti

.

.

.

Živ. sv. J. Ev,

Nebo mnozí Sasicové

hrozn smútichu

a

Nmci

jiní

vtrhujíce do

—

s

Vida to patron múti, slyše, že nechce vyvnuti od smrti, k niejž byl blíže

s

—

zem, echy Pulkava.

...

,

.

.

Alexandreid. ale ten

duchem

ješer

všie

.

.

svým smrdutým

.

povtie

zamútieše

.

.

.

Leg. o sv. Jií.

Ovšem

trvalo celé století, nežli doklady byly sneseny, srovnány, nežli umožnn byl pehled, jaký nám šastliuž dost pohodln naskytuje se dnes. Nemohli to všecko znát už naši milí starovlastenci a tak bezdky podléhali (nkteí) peludu svých »vdomostí«, v plnou víru skládali. Pelud vdectví, vzniklý z holé nevdomosti, A, ovsem, z domýšlivosti tak lidské! Je život už tak plný protiv a rozpor! Našli se horlivci, kterým Libušin Soud už proto byl podezelým, že obsahoval známá slova: »ne-

vekm

nž

nám

chvalno

v Némcech iska pravdu!«

— Pravda ve smyslu právo? rozhorlovali se uen.

t

To

zjevný rusism,' volali, V echách slova »pravda« nikdy v tom smyslu nebylo užíváno! Ubohá uenost!^) O doklady opaného stavu vcí dnes žádná nouze. Jak na Rusi tak stejn i v echách slulo právo kdysi obecn pravdou. .

*)

Bližší

18

,

,

První, jak známo, pronesl tu lichou námitku Vnuky pedsíav.« Pabrky ada tetí.

viz:

i

sám Dobrovský.

— A

obnoviti,

Léto Božie 1268 král Otakar kázal každému pravda dala aby

s

.

.

všecky váhy a miery Pulkava.

jest

.

peludm

nejen jazykomilci a tvarozpytci podléhali horlivci a zá Jemnici i své nevdomé obraznosti! odlehlejších cború domnívali se nacházet pozoruhodné, ba kiklavé neshody a nesrovnalosti. Milovník hudby pichvá-

Nemén

strašným odhalem svého neúprosného mranopozoru, hrdinské básni R, K. mluví se o zvuku » lesních rohóv«. Jaké nedopatení! Ve století dvanáctém neb tináctém »lesní rohy« nebyly vbec ješté ani známy! Technika výroby a prmyslu všeho druhu arci stále se vyvíjí a pemuje. Hudební nástroje hotovené do nedávná továrnami bratí ervených v Králové Hradci nebo v Kyjev nebyly svými dnešními tvary a vlastnostmi ve století dvanáctém neb tináctém bezpochyby ješt známy. Jisto však je, zvuky roh všelikých že ozývaly se po horách a dolinách, v polích i v lesích už od nejstarších. Doklad z literatury stedo- i starovké je nazbyt. Zvukem roh boil už Jozue hradby Jericha. Lovecké výpravy s loveckými psy a loveckými troubami znázornny jsou už na deskách egyptských a assyrských. Zvuky trub a roh v poli a v lese nebyly, rozumí se, neslýchány ani ve starých tal se

—V

,

,

,

as

echách. Prosted noci náhle vstachu, jakž trubai hlas poznachu .

.

.

Zl.

Nejeden tu komo hržal nejedny zubrové trúby v skalách své prostely hlasy

— aje ...

,

.

Tamže. zástupem myslivcov a stádo psúov okolo sebe a trubcom na trouby lovci a štkániera k oltái pišiel Jan Mirotický (v zemi Mor.).

V tom

Tak ných

.

Alexandreidy.

král

s

.

z lichých

názor

.

.

pedstav

se dospívá,^)

liché úsudky se rodí a klamOkolnosti nalehnou a z holého

^) Zaslechli jste kdysi uštpanou filipiku proti »módni slabstce«, oišovat jazyk. Také slovo pochode prý je takový modernism. Za let tyicátých a šedesátých minulého vku panoval prý obyej, na poest oslavenc poádat veerní dostaveníka se sborovým zpvem a pochodovým prvodem. Jako všechen lepší zvyk a mrav, bylo prý to k nám z Nmec doneseno. Tam se tomu íkalo

19

—

pedsudku

stane se teba uznaný vdecký princip. Tak utkvlých prostomyslností došlo na stejné urputný

etzem

jak žalostný pedsudek nmecké vdy o nmeckém prvena njaké prý slovanské zaostalosti u velikém vzdla-

ství

nostnim pochodu lidstva.

—

Njaké památky že se našly? A staré slovanské vzdlanosti že nasvdují? Nemožno! Nesmysl! Nebylo žádné takové vzdlanosti. Známe jedinou starou vzdlanost a o té víme bezpen, odkud pišla. Tu jsme pijali a k novému vtšímu rozkvtu ji pivedli my, Nmci! A u nás teprv a hodn pozdji na hostin obecné vzdlanosti trochu se piživili dosud málo vysplí ze stavu své prvotnosti Slované!

,

,

A po ní papouškoval a pisahal všechen ostatní »vdecký« svt. Rusm, rozumí se, teprv Petr Veliký otevíral známé »okénko« do Evropy. Jihoslované do erného Jií a ruskoturecké války byli ubohá turecká ráje, A jak to vypadalo se vzdlaností národa u nás ješt ped padesáti lety, ví každé dít. Arci byla ped tím Bílá Hora, byl »zlatý vk«, byl Jiík Podbrad a byli Otakarové, byli Komenští, Žerotínové, Husové, Štítní! Ale to všecko vyšlo z kesanství, pišlo k nám Tak usoudila nmecká vda.

tém

z

íma,

Nmec

tedy z

— A ped tím,

.

.

.

díve, mnohem díve? Jak bylo na slovanském Východ, na Severu a Jihu, jak bylo u nás v echách ne ped nkolika sty, ale ped tisíci a dvma tisíci lety?

.

,

.

Není zpráv!

Vda

o

tom

A

o

em

nemluví!

nejsou zprávy, o tom se nemluví. tedy žádná vzdlanost.

Nebyla

fackelzug. U nás se nechtlo íkat fakule a tak si usmysleli: pochodn! Zjevný prý novoslov a ke všemu ani ne tuze piléhavý. Odsudek byl hotov, ale byl také docela falešný, V pravd je pochode staré slovo a výraz docela pvodní. V Drkolenském rukopise »Pašije Pána našeho* z poloviny XIII. stol. te se: »Když Jidáš k zahrad pojide a za ním lid odný s pochodnmi« ... {. M. lánek A. Paterý r. podobných doklad dalo by se jist najíti množství, ne1888.) mluv ani o tom, že i Polákm slovo pochode je známo, Tedy starý slovanský výraz zcela vzniklý z denní poteby života, už vojenského, cestovního neb jinakého.

.

A

pvodn

20

a

—

A

nejsou prapakliže se vyskytly njaké památky, tedy prohlášena takž tedy sama nevdomost jaksi vdy. vesele za rozhodího v otázkách Vzdlanost národa obráží se v jeho mravu. Všímat si mravu, uvdomovat si jeho význam, cenit a vážit, srovnávat není vymožemravy vlastní s cizími, rozeznávat je a ností teprve novovké vzdlanosti. Staí to už dobe znali a dávní pedkové naši vysoko vynášeli tu schopnost i na vé,

A

úedn

—

mit

stran nepátel.

Pvec

hrdinského

zpvu

z

tináctého

vku

podává

o tom klassické svdectví. Zvstuje povst veleslavnou o velikém boji s Tatary a mluv o píinách války, opravuje obecný lichý o tom názor, který byl rozšíen, Nepihrnuli se Tata" i do západních zemí z pouhé vrozené sob divokosti a z pohanské nevraživosti proti kesanstvu. Mli jiné píiny. Pišli pomstít dceru svého chána, která tu byla

pepadena a zabita. Co hledala tatarská princezna v západních zemích? Tu povznáší pvec Juroslava svj hlas k nadšenému chvalozpvu spanilomyslné dvy: Lepá Kublajevna, jako lna! Uslyše, že vlasti na záchod (západ) y siechže vlastech luda mnoho živc, otpraví s, poznat nravóv cuzích .

,

dva

Svou ušlechtilou zvdavost krásná

draho zapla-

Pvec, mluví své doby, dovedl sám náležit cenit idejný podnt. Vdl, že mu vzdlaná ást posluchastva bude dobe rozumt. Poznat cizí mravy! Zámr po výtce vzdlanosíni! Kdo zatoužil poznat cizý mrav, má už sám svj pevný pojem o významu mravu. Povyšuje se na pozorovatele a soudce v té vci. Kdo pak uznává a cení si té vzácné snahy u samého nepítele, je sám dvojnásob povýšen v té stupnici. To platí o našem pvci a jeho obecenstvu. Ode dávna echové sami mli navázány ilé stykv se Západem. Mnozí zvdavci eští za stejnými zámry ubírali se k návštvám do ciziny. Poznávali, srovnávali cizí mravy tila.

s

vlastními a tím výše uili se vážiti

si

vlastních, domácích. 2t

v,

Jiný zpravodaj téže doby zaznamenává jaká byla dána na pozvánku došlou z

eskou odpo-

Nmec, Je to odpovd eského knížete nmeckému císai, odpovd eské, tehdy ješt staroslovanské vzdlanosti, k nmecké výzv: Ciesa, nemoha Sobéslavov moci uškoditi, lstiv zamysli, syny jeho eským obye/óm otúiti. I

je

s

Sobslava

prositi,

by chtl své syny k

nmu

otpustiti.

Sobslav nechtieše toho uiniti, ka: »Mohú s dti ve mraviech promniti.' ku: »Ciesaiú, to ty sám móžeš vdti, že pro své zem mravy kniežeti jest est jmieii Proto k

tob

svých dietek nechciú dáti

.

.

.

.

.

.

Dalimil.

Tím pak spíše dovedli si vážit zvdavost pudila silnjší jedince do dálky, poznávat svt a rozšiovat svou vdomost. Nepicházeli jako barbai, kteí mají být své surovosti zbaveni, Znali naši staí cizí mravy.

vlastních. Ušlechtilá

ale jako hosté rovnocenní, jako pozorovatelé, schopní uvažovat a rozvažovat. Znenáhla stalo se zvykem, aby synkové pedních rod vydávali se na cesty na zkušenou. Moudrý

poin spovrchnn asem módou. Ve tináctém století jeví se už v echách neblahé následky západnických návštv. Starý dobrý mrav domácí porušován rznými výstelky požitkáského rázu, Dieve páni asto o

cti

i

o

s

zjezdžichu

pokoj mluviechu

...

Ale tehdy páni holoty ze sebe siniechu v jednom dom s ohai bydliechu, to sob \za kratochvil a za est pijiechu že jedno o ohaich mluviechu .

.

,

Dalimil.

Tou dobou zaíná doba úpadku staré slovanské vzdechách, Jeví se to nápadn v písemných památkách, jež pedcházely a následují. Znenáhla wsychá lanosti v

docela zdroj vlastní tvrí schopnosti, samostatného názoru i výrazu, nabývá pomalu vrchu, až asem docela ovládne holá napodobivost, závislost na cizím vzoru a píkladu, slepá bezradnost, neschopná vlastního kroku a roz22

machu. Zrcadlo písemnictví obráží tu adou století žalostný úpadek ducha i jazyka. (Víz: Sta let i tisíce? Pabrk

ada

první

)

svém starý mrav eský ješt v šestnáctém vku ješt zdravým a silným. Vyskytují se dokumenty jímavé po té stránce vý-

V jáde

jeví se

mluvností.

Mladý eský šlechtic skvlé doby Rudolfovy, Bohuslav Hodjovský z Hodjova, puzen touhou poznat svt, rozvdomosti, ubírá se na delší pobyt do zemí západních. Posílá odtud svému strýci listy o svých dojmech a zkušenostech. Poznal mravy a obyeje vyšší spoleností na Západ. Co si ze všeho vybere? Chci žíti, praví, podle mrav oteckých a nikdy se .^) mi nezachutí spanilé nešvary francouzské a španlské Žít podle mrav oteckých, domácích, eských! Mezí šlechtou eskou století šestnáctého živo je ješt vdomí a šíit své

—

.

.

a

odklon je ddictví dávných ->oteckých mrav«, vrstvv od ducha národního podání vlastn dávno zapoal. váženo

Praha v šestnáctém vku byla už evropskou residencí, stediskem mezinárodního dobrodružstva, na trn eském už adu let stídají se Nmci neznalí eštiny. Mladý pán z horní vrstvy však pec nezná ješt nmecky. Nepotebuje znáti. Z vlastního osobního podntu umiuje si teprve pan Bohuslav, osvojit si nminu. Teba ovšem díve získati pana strýce pro nezvyklou myšlenku. Teba snášet dvody, pesvdovat, pemlouvat.

—

z

Sám

Nmec

jak

víš,

a jazyk

pudí mne, abych

i

mnoho v

království

nmecký asto já se mu nauil

našem

je

mužv

slýchává a mysl

se

má

...

Tak mnoho »mužiiv z Nmec« bylo v království a pece nebylo teba znát nmecky a neuilo se ani. Mladý pán sám Dipadl ra myšlenku, ovšem hlavn pro svoji svtobžníckou choutku. Pobyv déle v Nmecku, osvojil si pak vskutku tžkopádný jazyk Lutherv a Melanchtonv. Však za to nminu ješt nikterak za nástroj vyššího života ne')

J.

Jireek: Bohuslav Hodjovský

z

Hodjova.

. .

M.

1884,

?3

Prchaje ped morem z Ingolstadtu do jiného na Dunaji, sdluje do ech, že nové sídlo Nmci svým »barbarským jazykem« jmenují Kelheim, Pokládal tedy eský šlechtic tenkrát Nmce ješt za barbary. Pak ovšem nadešla pohroma, dávno chystaná. S cizí mccí i cizí názor a mrav stává se panujícím. S hry dol vše se pizpsobuje novým okolnostem. A když ti vky minuly, národa je už docela zastínna. Pichází dokonce sama »národní vda« a jme se vykládat a uit, že národ vbec nikdy žádné vlastní vzdlanosti neml a vlastního mravu nikdy nedospl. pokládal.

msta

—

—

pam

Nazpt tedy zase k milým památkám! Dnes jenom chatrná znalost minula brání, ocenit pravý jich význam. A souasníci objevu? Vlastencové doby probuzenské? Jaká byla u nich schopnost, ocenit význam vzácného nálezu? Dojemná historie, jak každý jen se svého vlastního okruhu pedstav je schopen usuzovat! Byla práv doba velkého sporu o eskou prosodii. Mezi literáty eskými tenkrát o jiném se nemluvilo. Jak teba skládat eské verše? asomírou snad, po zpsobu klasickém? Anebo zcela pirozen, podle pízvuku? Rýmovat? Anebo veršovat bez rýmu? Zá jemnící pro a proti kupili se ve strany a tábory. Proítány a piln váženy hlasy pívrženc.

Na sklonku roku 1817 posýlá Jungmann píteli Markovi do Libun zase jednou svoji obasnou zprávu, jaké mají v Praze novinky. Tentokrát je závažná. Nový, nadjný pracovník se objevil na obzoru! Mladý Šafaík! Jaký asi muž?

—

Oekávejte

listu

od nho, nepochybn

o prosodii eské. On všecek jest nic o pízvuku a rýmích! .

A

,

asv

i rokováni pro asomíru),

(r.

,

ted jaksi vítzoslavn:

—A

což, kdy uvidí nejstarší naše básn, zené, býti bez rýmu, ducha Ossianova! 24

a

,

,

Hankou .

nale-

první zmínka o našem poklad v dopisech obou Nejstarší básn a žádné rýmy! Jaký triumf tak asovém! Básn nemené asem! Jaká ve rána pro odprce pízvuku! Ta vlastnost jevila se nejvíce nápadnou na vzácném nálezu Jungmannovi, idejnému náelníku doby. Aspo si ji pro první chvíli nejvýše cenil. Tak vysoko, že ji v dvrném list na pedním míst uvádí pochvaluje si zálibn: a vlastn jedinou zvlášt vytýká,

To

je

pedák. sporu práv

pátel

A

—

šich!

,

,

Hle,

nám pece nco

jest

bardv

od

slyšeti

na-

,

Jako by otázkou pízvuku neb asomíry, rýmu i bezrýmovosti všecka cena objevených památek byla vyerpána!

A pítel Marek? »Slovanolibý« Marek, jehož estetického jemnocitu a pronikavé soudnosti Jungmann tolik si vážil? Pítel Marek není o nic výmluvn jší. Pijav zaslaný mu opis ukázky, výatek ze zpvu o Záboji a Slavoji, dlouho o zásilce ani se nezmiuje. Má ze staré básn jist svoji radost, však neví dobe, co si o ní myslet, co povdt. Delší dobu o vci naprosto pomlka v listech Konen .

,

.

jednou:

—

To

zlaté zrnko

eských

básní, kterouž Jste mi poa milé, že poád v ní ležím, jsa dychtiv, dopíditi se smyslu, v nkterých místech ukrytého a pozatemnlého slali,

jest

vdné

mi tak

,

Pravý mudrc

ád

v tom leží!«

,

mn

,

života,

vyznává

svoji

nevdomost, »Po-

Rád by sob uvdomil cenu vci.

Pídí se

po njakém háku, kde bylo by lze zavsit nový poznatek v souboru díve získaných vdomostí. Marná snaha! Pejete si úsudek? Njaké slovo na doklad, že a odkud asi dopadl paprslek svtla? Nic. Leda povšechné obraty, ozdobné pívlastky, prázdné citoslovce: zlaté zrnko, vdné a milé, a pod.! Nesnázové zdvoilstky. Pokejte však! Zde na konec pece nco jako poznámka vcná, takoka znalecká!

—

S podivením mi je, kterak ten odtažený adjektiv místo konkrétního zastával a tento jen tak zídka jest utroušen. Kéž tak výborných vcí více máme! Byli by to utšení vzorové našich budoucích básník ,

.

25

nmu

Ejhle výrok, jenž mluví za celou dobu! Neteba k výklad. Pro je »Záboj a Slavoj « tak výborná báse? Pro je báse nejvzácnjší památkou? Pro vyniká nad vše, co bylo dosud známo ze vlasteneckých stain? Odtažený adjektiv! Naši pohanští pedkové na míst »konkretního« užívali »odtaženého« adjektivu! vše, ukázka dávné tvorby dovedla se zamluviti pednímu vlasteneckému mysliteli. Aspo vše, co po prvním rozpoznávacím pokusu, »stále v ní leže«, troufal si v dvrnosti o ní povdti. Taková byla schopnost elných souasník, postihnout význam památného nálezu! Není schopností, odhadnout cenu vcí, bez uritých vdomostí, které k tomu náleží. vdomosti o vcech staroslovanských v dob vzácného nálezu rovnaly se nule. Víc, nežli poteba rozbíravého badatele, uvdomit si plnou cenu objeveného pokladu, naléhala na mysl vrstevdalších

To

A

ím

—

—

ník

jiná starost. Co asi eknou sousedé? Co svt? Prostomyslný majitel nedovede se jinak tšit ze svého bohatství, než že je vystaví co možná nejširšímu obdivu.

Doploval Jungmann

—

svoji zprávu:

Svoboda, na požádání Hankovo, to vše do nminy pekládá (mn nevdk!). Jakiíiile brzo vyjde, neomeškám zaslati výtisk ...

nminy s tím! Do nejbližšího »svtového« jasvt aby vdl! Znáte tu neodolnou touhu, budit hodn širokou pozornost! Touhu, vlastní všemu dt-

Jen do zyka. Jen širší,

skému poínání. Jungmannovi byla už proti mysli. Také Marek stízliv odmítá ten dtinský chvat. Ta báse zasluhuje, aby všecky její vlastnosti odkryty byly. Akoli ne nmecky. Nebo k emu je ta bláznov-

—

ská ochotnost, kterou se jím lisáme, jako udobiti je chtíce, aby se na nás nehnvali ... Sob stait! Vlastní práci naped vykonat! Své dílo vbec díve dokonat! Zdaž jsme té moudrosti životní dospli už dnes, po stu letech? Marek sice natolik je dosud zajatcem idejného ovzduší své doby, že sám ješt nedovedl pln postehnout význam památky, tím mén pak jej blíže osvtlit, za to však byste proniká k samému jádru úkolu, ?6

em

záleží úkol: odkrýt všecky vlastnosti paNaznauje, v mátky! Opravdový pozorovatel pece jen neml potuchy, stoletíže tím vyslovuje v otázce program pro celé Teprve po letech, podníceni vrtochy Dobrovského a Kopítarovými vydávají Palacký a Šafaík svojí znamenitou studií první rozhodný sek do živého tla otázky. Svazek dopis našich obou pátel (kol 300 ísel!) skytá pvabné tení. Jako ve studánce obraz vkolní krajiny, tak ist a jemn zrcadlí se v tch dvrných zprávách všechen idejný ruch i drobný hemzot osobního i spoleenského života eského své doby. Proíst tu idylku v listech je tolik, jako proniknout do zákulisí drobného jevišt tehdejších vlasteneckých djin. Oteveno tu okénko do srdcí a duší lidiek, do samého ledví spoleností! Vidíte jasn do vztah a pomr, zvídáte zeteln, co se tehdy cítilo a myslilo, po se toužilo, co kde kutilo, co tm dobrým lidem po stránce idejné bylo možno, co nutno a na písámbh nemohli ani z daleka pomysleti. Protete a pochopíte, jak ne vasná a naivná je domnnka, že by byl tehdy býval nkdo schopen vci tvoit a »padlat«, kterým pro první chvíli nedovedl nikdo ani jak náleží rozumt.

tém —

em

—

—

—

ské

Pl

století

ve

to už

po zpsobné idylce v zákulisí doby buditel-

ln

podivným ropotem v

strany-

Co u Do-

brovského zdálo se pouhým vrtochem, pociuje se v prsou jedinc už jako bolestný rozpor nitra, Šembera vyliuie, jaký trapný pochod se odehrál v jeho duši. Shledává, že Libušin Soud obsahuje vci, které se nedají nikterak srovnat s tím, co muž považuje za své bezpené »vdomosti«. Klade si rozbíravé otázky: Pohlédnme jen k tomu, v jakém zpsobu byla tehdy vzdlanost, jak se nám objevuje v latinských kronikách, listinách a zákonech cizozemských! A v jakém zpsobu byla tehdy literatura národu! Latinské kroniky, listiny, zákony! Vbec staré, písemné zprávy, prameny! To jsou naše vdomosti. To vše náš uc-

vrn

—

,

,

,

27

nec podrobn zná. Ví, co ví. Nikde tu není zmínky o njaké vzdlanosti u starých Slovan. Co z tch a podobných pra-

men

vychází, je tak jasné!

— echové a

kesanskou

Moravané, byvše nedávno teprve na víru obdrželi tou dobou první zárodky

obráceni,

osvty Takový byl názor všeobecn platný po všem ueném svt. Co si pak poít se starožitnou básní, v jejíž obsahu obráží se pravý opak? Kdyby Libušin Soud byl pravý, pak by za onch dávných pohanských dob vci v echách byly ,

,

,

—

se

mly

— ve

zprávách a listinách. pohanských pedk) ona humanita, vybroušená

docela jinak, než

stojí

— Kde by se byla u nich

(naších

e

vzala ona spoádanost státní, a estetická vybroušenost spisovatelská, které se v Libušin

Soudu spatují? Tak a podobn lámal si hlavu eský vdec r. 1879. A stejn po deseti a dvaceti dalších letech lámali si hlavu ješt mnozí jiní. A lámou si snad pemnozí podnes. Výchova byla .

.

.

Vdomosti

školy zcizelé.

cizá,

o

vcech staroslovanských

žádné anebo docela zvrácené. Možnc-li vštípené liché pedstavy tak snadno pekonat a vypudit z mysle? Tak dospl Šembera svého závreného a jak se domníval, rozhodujícího úsudku: Lze íci, že v IX. stol. nebylo možná stvoiti takové

—

básn

jako L. S.

.

.

.

Nebyly jen rozpaky

památnými rukopisy! Dobrovský

s

nedviv

hlavou i nad jinými starožitnými pedmty, které mu byly doneseny. Vypravuje Vocel: Na prostranství Lochovickém v pohanské mohyle mezi jinými starožitnostmi smaltový prsten v nádob popelem naplnné nalezen byl, práce tak zdailé a podoby tak nové a vkusné, že tenkrát ueným Dobrovským za výrobek .^) našich vyhlášen byl kroutil

—

as A

.

Vkusný smaltový prsten? Báse bohatýrského obsahu? vše z doby pohanské v echách? Prý dokumenty staré *)

28

,

O

starožitnostech eských.

. .

M.

1845.

vzdlanosti? Nemožno. Nebylo žádné takové doby v

e-

vdomosti tomu

chách, Všecky

odporují, Pochybenství o smaltovém prstenu netrvalo dlouho. Po njakém ase prsten stejného díla nalezen byl v pohebišti nejiném, nkde dále na Jihu i Západ, Prostoeké zbývalo, než spokojit se mluvou skutku a pizpsobit svj Rukopisy dcmýšlivý názor, S písemnou památkou bylo prsteny. as nebývaly tak do zásoby zhotovovány jako neml Dobrovský Ostatn svj silný sklon k nikterak ze sama sebe. Byla tak pochybovaná doba. Souasné písemnictví svtové hemží se toho druhu spory a hádkami. Pochybováno o Homérovi a Nibelunkách, o Gudrun a Plku Igoreva, není dražšího skvostu dávnovké ponebylo bývalo s nedvrou ucháno a ezie, aby na

vd

he.

nedve

—

nm

si uenci z nedostatku svtla nevdli rady s pedmty vylovenými z temnot, taseny na ruest výlevy nehorázných pochybenství. jste sami ješt v dob bujného mládí nepocítili na sob zcela mechanický úin takového záchvatu? A což jiného byla vaše tak chlubn s patra podnášená domnnka o pohanských pedcích, že nemohli a nemli míti nijakých vdomostí o lvu, králi poušt? Jenže pobouené mysle venku ve svt dávno se vyrovnaly. O Homérovi, Nibelungách, o Plku Igoreva nikdo už nepochybuje. U nás jen utváely se okolnosti mén pízniv. Druhý rukopis Žábo je nebo Libušina Soudu nebyl nikde nalezen, akoliv Jungmann s Markem pevn bylí pesvdeni, že »takového nco i jinde ve sklepích, hradech, kostelích neb spisovnách etc. ležeti bude. Kéž blahá náhoda « Blahá náhoda pohíchu nepála, A kdyby byla i pála, možná i dost, že by nebývala ani mnoho platná. Aspo nic nepomohlo, že zanedlouho, jak známo, vyskytl se vskutku aspo druhý opis drobnjší básn R, Kr. Jelen! Nepadl ani dost málo »na váhu rozumu«. Mimodk se vtírá otázka: ím to, že mli svou viru v Památky Jungmann i Marek a že pochyboval Dobrovský?

oucháváno. Kde

i

—

,

,

,

Byli pece všickni vrstevníky téže doby, chovanci téže vzdlanosti? Rznost nálad a osobitostí! Pochybnost, za29

vil v chatrné své pedstavy o starých Slovanech a proto pochyboval o Libušin Soudu, Jungmann s Markem nedvovali domyslm souasné vdy, která své domnnky pokládala za rozhodující Památky, Pochybnost na obou strajistotu, proto vili v vyššího ádu? nách. Která as stená touha po svtle. Dobrovský

—

—

Na

plné

pravdy.

už

století

Pátelé a

provlekla

ctitelé

se

vzácného

tak

pravota naší pozbývají

pokladu

trplivosti,

—

Máme-li teprv ekat, až zase celá generace bude pevychována? A výsledky slovanského bádání, dnes už hodn pokroilé, až stanou se obecným majetkem? Jak líná

pes všecko svoje heslové pokrokáství, zvaná obecn veejnosti! Máme-li na nový obrat nové století? ekat zase celé Pátelé a ctitelé rádi by svoji pravdu vidli triumfovat. Aby Památky byly co nejdíve zase uvedeny do staré cti a slávy! Co možná rychle aby dospno bylo cíle! Je-li taková cesta možná? V pozdjším o rok dopise Markovi (13, února 1819) žaluje Jungmann na Dobrovského pochybenstva a podezívky, Dobrovský, vždy vysoce zasloužilý, asto více Nmec se býti zdá. To snad z politiky! Ale pro tak urputsmjte se zapírá pravost toho rukopisu o Libuši? A mne, Hanku a Lindu za pvodce jeho drží? se mnou! Pro? Pátelé nemohli právem pochopit, Dobrovský uvítal s nadšením Rukopis Kralodvorský, do Zelenohorského úporn vrtá. Pro? Starý pán byl, pravda, hodn rozešlý s novou generací. Nebyl jist »Nmec« a také nebylo dojista »z politiky «, že popíral. Vlastenec byl tak dobrý jako sám Jungmann, ale ml svoje vrtochy. Docela vnjší okolnost ho zarážela. Zdálo se mu nápadným, že byl R. Z, tak njak píliš rychle po R, Kr, objeven. Byl takový podezíravec. Také osobní podráždnost nedopouštla, pia nehybná hmota, je bytost,

—

—

n

30

,

,

,

a

—

—

,

,

.

hládnout blíže k vcí. Napodobit staropamátku, vyhotovit starou báse, trefit ráz jazyka, písma, opatit pravý vzhled pergamenu, vše pokládal starý pán tu chvíli patrn za tak snadné a hravé, že bez rozmyslu krátce usoudil: to jist provedli! A když výrok byl pronesen, ti mladí šibalové už od nho nepopustil. Jungmann dokládal v list: Blázen! Dám mu sto zlatých, když on to dovede! A každému jinému! Praktický nápad! Pesvdovat pomocí dvod, je tak nedostižsvízelná cesta! Pímý dkaz zdá se proto ným. Co však nepímý dkaz? Nejkratší zpsob, vyvrátit pochyby odprce. Nedovedeš-li sám, neíkej, že dovedli jiní! Ten byl smysl Jungmannovy poznámky. Zanikla svého asu nepovšimnuta. Nebyl to žádný návrh, ale pouhý nápad soukrom prohozený. Návrh nebylo tehdy teba. Nebylo koho pesvdovat. Souasná vlastenecká veejnost byla všecka vící. Dnes je jinak. Pomr se obrátil. Rozhodující ást veejnosti dnes neví v Památky. Podlehnuvši zcela mechanicky, jak pi hromadných bytostech bývá, mocné suggesci hesla, nechce veejnost o nich slyšet. Jen slabá menšina pátel stojí stranou bezmocná a nedokav hartusí. Dnes

—

—

,

,

,

tém

—

myšlenka Jungmannova snadno by mohla nalézti vdnou pdu. Díve nebo pozdji mocnji se ozve hnutí za svtlem a pravdou. Ucítí se poteba, nastoupit »krátkou cestu«. Bude pochopeno, jak mnohem výhodnjší, protože zetelnjší je takový »nepímý dkaz« než klopotný postup pesvdovací a tak, možno dost, díve i pozdji po smyslu patriarchy bude jednou vypsána cena?] Jakýsi slavnostní akt, kterým bude šastn zakonena pravota pravdy. Osvta r. 1920.

—

^)

Mla

Památka

—

být vypsána už dávno!

—

A ukážou

odprci, jak

se

taková

padlal 31

ODKAZU

z

PEDK.

Domnlé vdomosti

naše o vcech minula jsou plny Naši otcové poítali ješt pt tisíc let od stvoení svta. To dnes už neplatí. Mluví se už o statisících rok, co prý žije lovk na, povrchu zem. Jak s ním tedy bylo tenkrát; ped tisíci a tisíci lety? Nevíme nic, Naši slovanští pedkové, na píklad! Co asi bylo s nimi ped dvma tisíci lety? eknme, nkdy okolo Krista? Nevíme. Nemáme o tom zpráv, Jaké zprávy si pejeme? Písemné zprávy, rozumí se. Ty jediné jsou pro nás platný. Sáhají do asi ped jedním tisícem rok. Co praví ty zprávy? Tenkrát prý naši pedkové teprv nedávno do svých dnešních sídel pišli. Byli divoké, nijakou vzdlaností ješt netknuté plemeno. A ped dvma, temi, pti, deseti tisíci ... až do tch zadních statisíc let, nebylo s našimi pedky nic? Zprávy o tom mlí. Nešastné písemné zprávy! nesrovnalostí.

— — — — — —

as

— —

—

ecký zpravodaj Herodot (500 r. p. Kr.) sdluje pozoruhodnou vc. Na sever od Dunaje, na dnešní jižní Rusi, žil za jeho starý usedlý národ, zvaný Skyty. Rolniil od nepamtných dob. Vypravoval si báji, kterak za dávných byl mu božstvem s nebes poslán zlatý pluh, aby se

as

as

živil.

Rozuml

choval proto v 32

báji,

vdl,

co

je zlato,

úct božský pvod

dovedl cenit zlato a

své živnosti.

své hlavní msto Borysthenes (dnešní výstavné, bohaté, Méli svj domácí zvyk a

mli

Skytové Kyjev). Bylo mrav, ale ve móda. Jinak plynou,

—

mst

ecká hlavním už tehdy panovala Skytech ve starovku mnoho nemluví. zpravodajové mlí. Vky Jsou však známky, které nasvdují, že národ, který ped dvma tisíci lety v krajinách dnešní jižní Rusi sedl, podle všech zákon pírody a pes všecky vnitní zmny, dnes. které se zatím udaly, je týž národ, který tam sedí Tisíc let po Herodotovi (kol r. 865 po Kr.) nahodila se zase o lidu usedlém na dnešní jižní Rusi. Je to poád rolnický národ. Spravuje a vzdlává rodnou svoji pdu po starých zákonech a odevzdává zddný svj zvyk a mrav svým synm, jak je byl pijal od svých otc,^) Tentokrát se o

—

e

už lid staroruský.

je to

Nové tisíciletí ubhlo a pes všecky boue, které se pehnaly v krajinách na Dnpru a Donu, dosud rolnický lid ruský pstuje svj starý slovanský zvyk a mrav a chystá se, jej penésti zase na své syny, kteí tu budou ješt

—

po

tisíci

letech.

Nepetržitá ada tisíciletí! Ješt zetelnji mluví svdectví jazyka. Skitat,

rzných

skit

(škit)

je

všeslovanské slovo

krajích, jak se stává, nabylo

i

pojem, V vý-

asem rzného

znamu, Lužití Srbové jsou potomci starých Polaban. U nich zachovalo se mnoho staroslovanských slov v pvodním tvaru i pontí, Škit znamená u nich ochranu. Škitat-chránit. -)

Knze

(pane) Bože, škitaj (chra) nas,

Serbam zbožovný (blahý)

dej

as!

modlí se k Bohu lužický pvec. Po smyslu zvyk, za staroplatných, lze jméno Skyt snadno vyložiti. Byl to vojenský lid, usedlý na hranici, jehož úkolem bylo, chránit

vku

^) Inž. Jan Ríxi; Píspvky k Djinám selského stavu na Rusi cd nejstarších dob. V Praze 1923. šít, -) U nás pvodní smysl zachován ješt ve slov štít (škit štítit zr: chránit). Odtud i nmecká Schild -v/ache — chránná stráž (pod stechou, v budce), Schildhaus = domek pro stráž.

m

j

33

území proti cizím nájezdm,^) Sousedé uvyklí novat podle

hraniá

— celý národ.

asem

jme-

Staí jmenovali své sousedy povšechn barbary. Také takové slevo zmatk! Pvodn barbar znamenalo a cizinec vbec. Kdo picházel ze zahranií a mluvil cizím jazykem, byl barbar, teba byl vítán nejvybranjším pohostinstvem. Mnohými spory a srážkami zájm rozdmýchávané vášn, mly pirozený následek. Slovo znenáhla

ekm

ímanm

—

dostalo novou barvu, nový smysl. Stalo se pezdívkou. Pvodní barbar (cizinec, soused), neznamenal nežli lovka sprostého, nevzdlaného, surovce, divocha. tenái pozdjších už eckému a ímskému jménu nerozumli jinak. Tak se dostali i Slované do djepisu jako národ nevzdlaný, surový. První zprávy o nich jmenovaly je barbary.

vk

—

Nemáme žádných písemných

zpráv o njaké

vzd-

*) Otázka starých pomezných vojsk byla by hodná zvláštní studie. Bývalá rakouská »Vojenská hranice« nebyl žádný nový nápad rakouské státní správy. Ožila tu jen dávná tradice dob minulých. Nebývali Chodové jen na Domažlicku! Jsou píliš etné názvy daleko široko po kraji (Chodov, Chodany, Chodou, Náchod a p,), jež sem ukazují. Jsou to zjevné stopy nkdejšího chodaství. Byl na chodu, kdo byl na stráži. Názvy Gotthard, Kotor, Cote Ore a p., roztroušené po vší pevnin, nejsou než pizpsobeniny pvodního chodar, jak zpravidla už poloha místa naznauje. Ostatn patí sem jiná jména. Tacitovi Herulové (horalé v krkonošsku), Allemani ve i Švýcarech (o/em-ové, osazení na lemu = hranici), lac Léman a jiní »ukrajinci« jsou staí hraniái, urení obstarávat strážní službu. Dnešní nmecká Uckermark v Pomoanech není než stará slovanská Ukrajina. Horlivostí knihové vdy dostaly se ty vojenské názvy pozdji jako jména národ do djepisu. Odtud nezbedný zmatek pedstav, které nám byly vnuknuty evlášt o djinách prvního stedovku. Staí jen vzpomínka na dje Got! Ve svých poátcích konají Gotové skoro výlun služby chodaské. Pomezná vojska asem mohutnla, vstupovala do cizích služeb, podnikala vzpoury, samostatné výpravy a celé státní pevraty. Všecko na úet jména neznámých národ. Období mnoha byla tak v Djinách zatemnna. Jaký zmatek zpsobilo jen jméno voj (Boj!) ve starém národopisu. Kde všude po Evrop Boj! neuvádí se nkdejší sídla starého prý »národa«

tém

vk

—

34

—

žádné nebylo! usuzolanosti starých Slovan a proto vala jistá Vda, která dala nco jen na to, co bylo písemné. Jisto je, bylo tehdy za dnes. Byli mezi Barbary

,

,

,

starovku mezi národy, jako je vzdlanci vedle nevzdlaných,

eky

a ímany. »Kelt« jako bylo podobn mezi samými Ariovist co do vznešené mysle a ušlechtilého zpsobu nijak si nezadal se svým soupeem Juliem Césarem. Byli vzdlaní i nevzdlanci na obou stranách. Jen zprávy podle okolností, pibarvovaly. Už tehdy jako dnes, navzájem všelijak se tehdy mnoho se cestovalo po vod i po souši. Byly navázány styky u soused blízkých i vzdálených, což ovšem pranic nepekáželo, aby o sousedech nebyly šíeny zprávy a pedstavy nejnesmyslnjší. Víme také, jak po té stránce odehrávají se vci podnes.

—

Jisto

je,

byly styky, byly známosti a byly ovšem

i

—

cesty.

Pt

let ped Kristem mluví se o ilém obchod mezi Venety jaderskými a Venety baltickými, to jest mezi jižnými Slovany a severními. Dávno díve, nežli Hanibal provedl svj velkolepý pechod pes nebetynou hrázi alpského svta, byly alpskými prsmyky už vyšlapány obchodní cesty mezi ímem a severními kmeny nad Rýnem a Dunajem. Cesty byly do všech stran prohlášeny, povstný a svtoznámý. Jak jinak byl by mohl nepátelský vojevdce daleko na africkém pobeží zosnovat svj geniální plán, pi nmž práv alpské cesty byly podkladem nejvážnjším! Jednou z tch proslavených, od známých cest bral se jist i arabský cestovatel z 10, stol., tak asto dovolávaný, bera se od jižního slovanského tržišt (Tergeste starých, dnešní Terst) k severnímu Julinu (Volyni-Volínu, tehdy Vinet) na Rujané. Není nepodobno pravd a nechyblo by známek, vedoucích na stopy, že už tehdy za doby »ilého obchodu s jantarem«, na schdné a pravidelné cest mezi Terstem a Rujánou leželo známé tehdy obchodní stedisko, zvané mezi Slovany jménem Zlatn Prag.

set

(jantar!)

vk

—

35

v

letopise

Peorského mnicha Nestora

zmínka o slavném

mst

Perejaslav,

Leželo

(10, stol.)

v

je

dnešním

Bulharsku, poblíž behu erného moe. Sídlil tu ruský kníže a msto bylo velikým stediskem obchodu. Dováženo sem vzácné zboží ze vzdálených zemí. Také z ech sem dojíždli kupci. Piváželi na trh zvlášt kon a zlato.

—

Tu je pímý záznam. Kde je zaveden stálý obchod do vzdálených zemí, tam jsou nejen upraveny a zabezpeeny cesty pes hory, doly, lesy a eky, tam jsou smluveny i podmínky obchodu, jsou upraveny právní pomry mezi stranami, je postaráno také o pohodlí host. Odkud se vyváží ze zem zlaté zboží, tam panuje blahobyt. A kde tak je o vše postaráno, tam není už pochyby panuje stará vzd-

—

—

lanost.

Také Slované na Vltav a Labi, jako jejích soukmenovci na Dnpru a Donu, byli od pravku rolnický lid. Mli své staré podání o knížeti Pemyslu, který od železného pluhu a rádla povolán byl na zlatý stolec panovnický. Kde je domovem, najdou se známky pepychu. Už kroniká domácí, Cosmas, svdí, kterak v ulicích mezi hradem Pražským a Vyšehradským bylo hojn krám se zbožím stíbrným a zlatým, V rámci tisíciletého vývoje národního života adí se k sob v pirozený celek postupn všecky stupn práce a úsilí, lopoty a požitku, od mozolné ruky lovka, který lopotn se trudí na své hroud, až po zhýkance velkého msta, který krátí své chvíle v úkoji

blahobyt

i

nejstarší

choutky a lanosti požitku. V plném souhlase se stavem vcí takto poveným teme v Hájkov kronice nejzajímavjší zprávy z doby prvních

Pemyslovc, Hle, jaké události se hlásí

—

k

r,

712:

Hory na Bezovém, jinak Píbramské, mnoho stíbra ze sebe vydávaly, že se všickni divili. Protož mnozí, opustivše ddin voráni, po stíbe se dlali. I poal veliký hlad býti. Nkteí z vládyk sjeli jsou se ke knížeti svému, pedkládajíce jemu veliký nedostatek chleb v té zemi, kterýž nepišel odjinud, než z toho, že se mnozí po stíbe a zlatu pod zemi obrátili a pole vorati zanedbávají. I žádali knížete, aby pikázal, toho díla zastaviti ,

36

,

Ejhle zpráva zcela moderního, takka novináského hospodáskou krisí? Lid rázu! Nejde-li tu o skutenou opouští svou tžkou denní prácí v poli a hrne se za novým slibnjším výdlkem. Aby pedešla hrozícímu hladu, vidí

—

se vláda

nucena uinit písná opatení.

Tak zpráva ho

z denní

kroniky

eské

z

poátku

— osmé-

století.

Arci, teba mít nco na pamti! Hájkova kronika, dík opatením úední Vdy, dnes nic neplatí. Hájek jako djepisec byl právem podroben novodobé kritice. Shledávány na mnohé vady a nedostatky, zcela pochopné, A jak se k tomu zachovala úední Vda? Doporuila snad, aby bylo rozeznáváno, co v knize je podobno pravd a má

nm

proto cenu a které zprávy snad jsou bezcenný a pro? Nikoli, Úední od té chvíle, co úsudek byl pronesen, krátce na Hájka zanevela. Vzácná kniha, kdysi nejbližší srdci národa, byla docela povržena. Prost bez okolk hozena mezi staré bezcenné haraburdí. Nikdo jí od té doby nete, nikdo o ni nestojí. Úední nechce už o ní slyšet. Zcela po zpsobu davové bytosti, zaízené jen na široké heslo a nejtunjší písmenu, nikdy naladné, obracet pozornost ku vcem skrytjším a drobnjším. Tak se stalo možným, že u nás pijat za pravdu a obecn platí názor nmecké vdy, která nieho neví o staré slovanské vzdlanosti a vykládány jsou za pravdu vci, které po zákon pirozeném nemají žádného smyslu, najdou se pece v Hájkov pevzácné knize nejen stránky nejzajímavjší etby, le práv mezi zprávami z doby nejstarší mnohé údaje, sic odporující názorm nmecké Vdy, ale jinak svrchovan podobné pravd a podivuhodn se shodující se zákony pirozeného vývoje vcí, K roku 717 teme o Libuši, jak o budoucích asech vštila:

Vda

Vda

tém

A

knžn

—A

všecko to kázavši pisákovi svému, kterémuž Zyak(?) jméno bylo, slovanskými literami a slovy na korách bezových, k tomu pipravených napsati a služebnici své milé ípro budúcí to dielo

pam

schovati ...

Anebo

,

jindy: 37

— jako

Téhož roku (716) mnoho zlata pineseno bylo ... z toho pak minci zlatou dlati rozkázala Jindy zas doneseno více zlata, kteréž »více než kníže i knžna

knžna mocná

.

.

.

vážilo« ...

A —

tedy:

Kníže a knžna usadivše se, rozkázali sú Rypáka povolati, jemu zlato ukázavše, dali z nho veliký, k podobenství lovka, sedícího na stolici obraz udlati. Rypák, jako muž mistrný, velmi krásnu postavu uinil. V tom tajném míst jej postaviti dali .

Ty

úední

.

.

Vda

jako pouhý nehodný povšimu. Neshodují se s pedstavami, které nám o minulosti slovanské vnuknuty byly nmeckou vdou. Shrnuje vše krátce mezí vci, které starý kroniká prý si »vymýšlel«. Proto je djezpyt tak svízelná vda, že lovk, omylný tvor, tak snadno podléhá klamu smysl, pamti i obraznosti. Také Hájek mu jist podléhal. Byl v.^ak poa podobné údaje odbývá

tlach,

estný muž a jist neklamal vdom, V pedmluv uvádí vrn své prameny a není u nho pochybná vle, podle nich

pevn zjistit pravdu. Neml v úmyslu nco vymýšlet, aby klamal své souasníky a snad dráždil a podncoval dnešní naše uené hádky a polemiky. Neml k tomu nijakých píin, nechtje pedevším klamat sebe. Zaznamenával prost, co a jak u svých starších pedchdc nalezl zapsáno. A ten je prostý smysl starého podání: Knžna mla své pisáky, své stavitele, sochae, litce. Všudy je zejmý smysl pro ideu vyšší, pro vk. Je tu všeho druhu umní, je písmo, ^) jsou mince. Je krátce stará, domácí, vlastní vzdlanost, vyrostlá z vlastních koen a v dsledku tisíciletého vývoje, který pedcházel. Teba dopátrat se souvislosti zjev a vcí, aby zjištn a uzejmn byl poznatek pravdy,^)

pam

Hledisko, odkud ní obzor.

vku

vidt do vtších

-)

Kolem nepravosti. Pabrk Srovnej: Stará svdectva. Viz;

dálek, rozšiuje vlast-

vcech slovanského dávnopevnjším zrakem do rozpolohy

získané o

pomáhají už nahlížeti

^)

38

Vdomosti

ada

tvrtá. Str. 12

Pobrk ada

první.

—

15.

pomr

eských. Nejstarší písemné památky starých vcí a objevují se v novém svtle. Chápeme už jasn úvodní slova pvce o vpádu tatarském:

eské

Dlúho vlasti naše v míe bchu, dlúho chih (blahobyt) mezi ludem tkvieše (kvetl)

.

.

,

Kvetl blahobyt v zemi, odkud do vzdálených konin vyváženo drahocenné zboží. Byla zcela pirozená závist a a chtivost soused, kteí vdli, že v echách i na selských statcích a dvorcích najde se hojnost stíbra i zlata,

Dlúhým tahem Nmci tah a jsú

Nmci

—

Sasíci!

,

.

.

Dajte nebožátka, dajte stiebro, zlato,

zbožice!

,

.

,

pedmt

z drahého kovu dávno S leskem a tpytem už byl probuzen i smysl pro lahodu forem i líbocit vkusu. Nejen na knížecím dvorci Vyšehradském (Libušin Soud!), nejen na hradech a zámcích velmož (Ludiše a Lubor!), také pod stechou venkovských dvorc bytem je touha po lepém i krásném, V písni o rži vyzrazuje svj sen. Dlouho do noci

dve

ekalo

marn

milence, až usnulo, jakoby s

s

ve sn nebožce, na právej ruce prstu svlékl zlatý prstének

Sniešc mi

smekl

mn

s

s

drahý kamének

.

.

Jindy vybhne dva ze statku, nabrat vody z potoka v »kovaná vdra«. Proti ní po vod pluje krásná kytice, uvitá »z viol a rží«. Dívka tuší, od kcho ten nžný pozdrav. Uvažuje, co by všechno dostal, kdo na ni tak vábn vzpomíná: tomu bych dala prstének zlatý ... tomu bych dala jehlici z vlasóv tomu bych dala vienek svój z vlasóv .

Samé drahocenné pedmty! ženy krášlí se stíbrem a zlatem. chloubou lesklého kovu,

A I

.

.

.

,

.

nejen fintivé dívky a

muži nezhrdají píležit 39

Dívku sbírající jahody v hájku »na zeleném borce« pekvapí jinoch. íhal tu nkde v houští, Piklusá na koníku »jako snžek bielém«: skoich

6

kon, vázav na súk

za stiebrnú uzdu

pedmtem

Hlavním

,

.

.

junácké pýchy zstává arci zhra.

Chodieva junoše po horúch, dolinami chodieva 'V luté boje, hrd bra na sobie nosieva .

,

,

(JeUn, Rkp.

kr.)

Práv od té hrdosti zevního dojmu pochází vlastn junákv pyšný název — hrdina. Hrd je mládec pedevším na svou sílu a chrabrost, A okázalost zbran je symbolem té mužnosti. Není divu, že záhy uplatuje se snaha, co možná oslovat leskem a tpytem zbroje. Ovšem byly asy, že i zbra mla jen stezvý, pochmurný ráz, I nejslavnjší rekové konali své divy udatenství v odní erném.

Když Nekla volá stateného reka estmíra, aby se pov elo jeho vojska proti zpupnému Vlaslavu, tu osvdený vojevdce s radostí vyhovuje knížecímu povelu: stavil

radostno

sn

(sundává

dvú ^zubú (dvojzubý) i

sn

i

nepronikavý helm

se šítera svój .

s

hebu)

svoj

šit

rn

me .

.

Vážný muž, zkušený v boji! Ani stopa snahy po zevní chloub. erný nátr všeho odní dodával zvláštní pochmurný ráz váleným podnikm jisté doby. Pevaha v oblib po všechen staro- i stedovk náleží však vojskm skvlým a záivým. Okolnosti samy pály. Nebylo ješt dalekonosných stel, nebyla poteba skrývat a tajit své zámysly a síly. Branná tlesa, za postupu krajem, ráda už z dáli pronikavým jasem a tpytem ohlašovala svj bojovný

tém

hrdopych.

Pt sluncí už (dn a nocí!) táhly voje Zábojovy a Slavoje pásmem pohraniných les, »tamo k modru vrchu«. Na východ od vrchu shromáždna je nepátelská síla Ludkova, 40

»Lisíma zrakoma« pohlížejí píchozí voje ze stínu lesního ven do oteveného kraje. Ped sebou vidí rozložen nepátelský tábor. Jaký pohled!

—

Podnebcsje a v

osvt

To bylo

b

(bylo) plno osvty (jasu) od slunce plno blska (tpyt a lesk) z králevých vojev

.

,

nepátelské. Však i domácí paprsky lesklé zbroje. Na pochodu proti Vlaslavu dává estmír na zpsob Césara provést svým lidem válenou lest s »opaí chod«. Už pohledem z dáli má být sok postrašen zdáním mocné pesily proti sob. Aby klam byl ješt psobivjší, vojska

té

arci vojsko cize,

doby dovedla se

s

rozstúpichu by Isknula

s

stkvíti

(muži) v nižném chvrastí,

bra

jich v

zrac vrahóv

...

Podskok se arci zdail. Nebývalo šeteno stíbrem i zlatem na váleném odní knížat, velmož i rytí. Ve zmatku bitevní vavy v pláni pod Hostýnem prodírá se houfy Tatar statené kupedu oddíl kesan, vedený Vneslavem. » Vzhoru, brati !« volá Vneslav, ukazuje meem »tamo k vrchu, na nmž Máti Božja divy tvoí « a svým meem na šit stiebrn chorúhvú výš nad hlavu toí

uderi i

.

,

Stíbrné štíty a helmice ve tináctém vku nebyly žádnou vzácností. Je jist nádherný obraz, jak ve kritické chvíli boje pod Hostýnem smrem od Olomúca blíží se k bojišti cvalem ady Jaroslavovy jízdy: ostí

mei

po bocech jim

visa,

plní túly na plecech jim ehcú, jasni helmi jim na bujných hlavách

,

,

.

Rytístvo tináctého vku! Však, co chcete! sky

nemén skvlými ped

v poli proti

Viz:

tisíci

— barbarm?^)

Vda i

^áchora,

ada

lety

nemli

první. Str. 48

i už

co init

s

voj-

ímané

—

49.

41

Mají vci svoji výmluvnost. Bohat vypravené vojsko dostaten svdí o blahobytu, jaký panuje v íši. A blahobyt se zase nedá myslet bez jisté, do znaného stupn vysplé vzdlanosti. Úlohy jsou rozdleny, je zejmá dlba práce, jsou zetelný

Také branná

sila

tídy a stavy ve spolenosti.

národa

je

už odlišena jako zvláštní

Kdje líTiéz (kníže), kdje lud náš branný? Kto ny (nás) vrahóm výtrže, syrá vlastice?

.

.

stav.

.

(Beneš Hemanóv.)

v kraji ohroženém nepátelským vpádem. stav, spjatý povinností kázn, schopný výkon vojenských! Zbra doby vymáhá svoji obratnost a k tomu nezbytný cvik. Sta let díve už junáci Záboj a Slavoj, chystajíce vzpouru proti cizáckému panství, cvií se usilovn ve zbrani. Dlouhou dobu potají v noci konají své

volá

lid

Vojenský

pípravy: .

.

.

vycházievasta v les! i snlatem i

Tamo meem

ošepem

tužista paži.

Tužit páže! Zdokonalovat svoji brannou schopnost! Nezbytný požadavek mužnosti! Heslo od dávna známé a užívané. Tuhost v zápase byla podmínkou a proto pední ctnosti^] pozdjšího rytístva. Byly složité výkony, pedpokládající dokonalou souhru spežených sil. Souhra má své podmínky. Zpv o výprav Neklanov líí, jak vojsko estmírovo obléhá Kruvojv hrad. Vele

stmír

Vele, z

z

zad udeiti na hrad. hradbu.

.

peda peskoiti

Vojsko na povel se pouští do tuhé práce, Aj, drva vysokorostlá piklonichu k pevnej hradb, válely klády nad hlavami vo-jnóv. po drvech by postavi silný muž k muž, I pod nimi týkachu druh druha širokýma plecema. Drva vložichu na rám i spevnichu je úžemi. drva, I vskoi muži na i položichu kopje po ramenu

s

s

s

s

')

42

Odtud nmecké tugend

—

ctnost,

t,

j.

sila.

i

spchu

I

vskoí

území. tetích na vteré i tvrtých na tetie i pátých, až k vrchu ke hradovu, z kad hochu mee, zkad sípchu stely, útichu búúce klády. z kad Aj, prúd Pražan jarno pes zdi vtee

ad

s

.

.

.

Jaký výkon obdivuhodný, dmysln ustrojený, stejn jako bystrý a pesný! Takový nelze provozovat »na povel « bez pedchozích dlouhých cvik pevn ukáznných sil. Je to tradiní zpsob obléhací taktiky staro- i stedovké. Celá tisíciletí tím a podobným zpsobem obléhány pedvké hrady a pevnosti.^) Tak obléhal už Alexandr hradsložitý,

by Tyru, tak César gallskou Alesii, sem. náleží i podnik kolem Troje a j. Každá doba mla a má své základní formy pizpsobené poteb asu. Branný postup ml své povdomé své dob a vkol rozšíené. Jako dnes zpsoby i za stará sok uil se od seka, sousedé evniv navzájem se sledovali. Byl už svého druhu militarism, pirozený závod sil a schopností,-) Jako bylo rozšíeno umní stavt hrady a zizovat pevná místa rozšíená po nejvzdálenjších oblastech (viz dodnes vidné stopy po vrchách, a lesích od Západu na Východ, od Severu na Jih celé pevniny), tak byl obecn znám i zosob, jak hrady dobývat a niit. Umní zdokonalované dlouhými vky. Cviky vojenských tles nejsou žádnv novodobý zvyk a mrav. Mnily se asem podle poteb a zkušeností, trvaly však v podstat jako základní forma života, V djinách stedovkých válek hrál význanou roli t. zv, klínový šik. I naše Památky mají k nmu výmluvný

ek

—

doklad.

Vneslavv

houfec!

Stedem krvavé see pod Hostýnem

probíjí se oddíl

kesanského vojska úsilno

na

s

nmž

drúce tamo k chlumku, máti božia divy tvoí!

Viz: Hanuš Kuffner: Záboj a estmír. doby pedkesfanské. V Praze 1923. Kritice odprc pipadal výkon Neklanových batický kousek«. Mla jej za zbrklý nápad ')

nictví

—

-)

Srovnej:

ada

.

.

.

Obrazy eského váleVšeslovanská expedice. oblehatel jako »akro-

padlkáe.

první, str. 49,

43

Dobýt temene vrchu nad hlavami nepátel (»dostat mlo ode dávna svj význam v bitvách. Jak jen vzhru, když nepítel doráží se všech stran? Zase výkon vypstného na vrchol umní! vrch!«)

Zpátenými krokv vzchlumek vzhoru! Na úpatí v ši s rozstúpíchu,

s

k spodí zúžichu v ostrú hranu, v právo, v Icvo nokrychu sie šíty,

ra

rám

vzloichu ostrá kopie,

druzí prvým, tako

druhým teti

.

.

.

Tak zhuštno v klínovém tvaru stoupá tleso, stále obráceno elem dol. Krok zpátený za krokem obezele vzhru. A co chvílí:

mraky stel

tu

s

hory na Tatary!

Obdivuhodný výkon cviku a kázn. Novodobému tenái bylo líení nesrozumno. Scházely mu všecky pedpoklady. Rychle byl hotov

s

odmítavým posudkem.

ml

Scházela pedevším vdomost o tom. že i stedovk svá stálá vojska a jaký bvl význam zvláštního vojenského stavu jako souástky národního života,^) Už tehdy, kdy národ pokládán za daleký ješt vší vzdlanosti. Dlba práce a povinností má své dsledky. Tvoí se zvláštní podmínky života, zvláštní ústedí spoleenské, zpsob myšlení i zvláštní jazyk. Jsou už doklady zvláštních odborných výraz vojenských oné doby.

—

—

Nekla

káže vstáti k vojn!

Není to básnický obrat. Není osobní chvilkový nápad zpravodaj e-ovce. Je to starý už ustálený skutený technický výraz. Je docela bžný své dob. Vstáti k vojn zname-

n

Také 'kníže Vácslav ml své stálé vojsko a pilnou péi o Vykládaje o panovnických ctnostech svtcových, praví kroniká Kíšfan výslovn: ^>Voisko své netoliko nejlepšími zbranmi, ale také tlo odvem ozdoboval .< Viz; »Život a umuení sv. Vácslava a báby ieho sv. Ludmily.« Legenda sepsána kol r. 992 4. Ostatn už pt set let díve, dle ímských zpráv, kníže moravské Marobud, vydržoval 70 tisíc skvle vypraveného vojska. ní

vedl.

.

44

.

—

nalo totéž, co dnes mobilisovat. Uvést branné síly do váleného stavu. »Nepietelé všide vstachu« »Na vojnu se (zvedá, vstává) opakuje se co chvíli. s mocí zdviže« .

.

.

To sdv (ciesa) káza vojem a do Cilicí se bráti

to povel

Je

má svoji Nekla káže a

Stroj

.

.

.

.

hromadnému mechaniku.

vskoe

(rychle)

.

(Alexandreis.)

télesu,

Na

vstáti

.

spoleenskému

stroji.

povel hned pracuje. Kníže

voje v

ady

idú ...

,

Žádný shon divoký, žádný zmatek! ady! Jen voje namuž k muži se staví, oddíly se druží. Kde jsou ady, je poslušnost, je cvik, káze, poádek. V poádku je duch hromadné bytosti, spoleenského tlesa. Jen ady možno ídit, t, j. množstvu živé hmoty vdechnout ducha. Jen stupují,

celek má svj ád, t. j, svoji schopnost, rozvinout svého ducha, t. j, vdechnutou sob sílu. Jen seadný celek možno ovládat, i. j. vnoukat mu rozum i vli. Jen ovládaný celek je schopný inu. Jen spoádané lidské síly jsou podmínkou vzdlanosti,^) Není pochyby, že už za nejstarších dob cviena a vodna vojska v adách. Když Záboj se Slavojem vyzývavým slovem pekvapili z houštin lesa nepipraveného Ludka, ten rychle svolává svj tábor do ad a v malé chvíli:

uspoádaný

hotovi všici noh v krok, ruku v dle slova

Lúdkova

.

.

bra

.

Co to jiného, než seazený voj, hotový na možno jen adám secvienýmr)

další povel

Velet

^)

ada, ád, poádek

Nmecké

jsou

pojmy

a slova z praslovanské zásoby.

románské ordnen, ordnung, ordre, ordinatio a pod., mají vesms ve svém jáde slovanský základní pojem a koen: red, rjad, rada, radit, adit a pod. Polské rzad (ád) znamená vbec vládu a znamenalo kdysi i po esku. Dodnes naše úedník zz kdo je u vlády (u ádu), -')

slovo

i

Nmecké

befehl není než

koene. Fehlen neznamená

nmin

slovanské povel. V nýbrž nco jiného.

nemá

velet,

45

stmír z zad udeiti na hrad, zpeda peskoiti hradbu

Vele vele,

.

.

.

Není výkonu vojenského bez vdího slova. Zábojova moc rozdlila se na pochod rznými smry; Tudy

táže Zábojevým slovem,

onde slovem prudká Slavoje

.

.

.

Když Ludk padl Zábojovým mlatem

a vojsko jeho

zlekáno dává se na ústup, veli Záboj svým:

s

Rozsíupi

vás jeden hluk v právo, v levo!

Ze všech údolí

smo

svete kon!

.

.

,

Povel za povelem. Bez povelu žádný výkon. Zásada iré mechaniky, vštípená a nabytá tisíciletou zkušeností. Vyškytají se už cviky a pohyby v adách dokonce i k úkolm nejen pímo bojovým. Konají vojenské oddíly i službu ist obadnou. Zachována je ukázka náboženského obadu staropohanských eských vojsk. Vysvobozený Vojmír hoí touhou, projevit hned na míst vdnost bohm za svoji záchranu. V nepravé arci chvíli, uprosted výpravy! Vdce estmír zaráží horlivost svého druha. Teba díve pokoit nepítele! Vojmír jede zatím naped a tam, stranou s cesty, na skále »bohóm zmílené«, zanítí svoji ob!

A

a

Než slunce pejde poledne: dojdu voje tamo,

ob

kd i

tvoje povje v štípech dýmu, vše vojska, tudy jdúce ...

s

pokoí

Rozkaz vykonán, obad proveden. Plápoláše

obf

s

voje k úvalu úvala vzhoru v dúbravu.

i

blížíše

i

z

Tam, kolem obtní skály odehrává hudba neschází: Voji,

jidú

ady 46

ozvueni hlukem po jednom, oružje (zbra) nesúce

se zúžily.

padá, provésti

se bohoslužba.

svj

Každému úkol:

.

.

Ani

.

ozbrojenci v danou chvíli pi-

Prokní (každý) jda kol obti,

bohóm

slávu hlásáše

a mezi tím, co slavnostní

pochod

každý

trvá,

zacházeje, vzezviije nemeškáše

Není pochyby, doba

datn

má

i

.

.

.

své hudební nástroje a vy-

jich užívá.

Jaký div! Známy jsou hudební nástroje všeho druhu už ve starovku. Je zcela pirozeno a v živém souvisu se vším rozvojem, když na starém knížecím hrad eském na uvítanou hostí, kteí se dostavili ke slavnostním kolbám, zatepetá vzduchem hluná fanfára: vzezní hlahol trub

Tím

mén

je

i

kotlóv!

nápadno, když na

bojišti

pod Hostýnem

za ústupu rytíského voje Jaroslavova vzezvualy hlasy rohóv lesních/) udeily zvuky bubnóv beskných

.

.

.

nedohledných dob prvotných zdokonaloval lovk sesilovat dovedným, umleckým zpsobem svoji náladu pimenou chvíli.

Od

schopnost, vyjadovat a

svoji

Kterak od pojm ady a poádku vyvíjejí se znenáhla a odštpují další pontí vcí a rysy pradávné jakés vojenské organisace, lze i v Památkách sledovat. Voje mají své oddíly a pododdíly, rozeznávají se zástupy, hluky, ety. Mají své úkoly, míry, stupn, Postavichu Zástup sn I

^)

slavu«.

tyi

b

valné voje

.

.

(Jaroslav)

.

tyie

hlukóv etný vzkoichu hluci vzruie konie .

.

.

.

.

,

(estmír) (Záboj).

Kritice odprc zdály se »podezelými« ty lesní rohy v »JaroPrý byly »vynalezeny« až njaké století pozdji. Viz svrchu;

Pravota pravdy.

47

Není bez úele uvedený poet, MÍ-li ten í onen zátyi hluky, ml jich Jiný více, druhý mén. Jisto je, poítalo se a oznaovány zvláštními názvy zvláštní pojmy! Názvy naveskrz domácí, vojenské, staré. Všechen sklad spolenosti, soustava státu i vojska, všecka budova dobové vzdlanosti jeví se tak svojí, starou. I verejší, zdánliv nové slovo i pojem setnina už tehdy se nachází: stup

Nalif

(ihned)

Uhi

v setniny

s

shluk

.

,

.

(Jaroslav)

O vojsku, které se ubírá dodnes, že táhne. Prastarý obrat!

Odborných výraz pibývá. krajinou,

íkáme taiechu tažechu i

se

ped

sluncem záhé,

pes

veš den

tamo

ipo slunci

.

.

(estmír)

.

Pohybem seazeného tlesa uvolují úží, vlee se do dálky, voj táhne: dlúhým tahem Nmci tah .

se mezery, útvar

(Beneš)

.

sebrachu peveliká vojska i taiechu polem protiv jemu

.

(Jaroslav)

.

Táhnoucí vojsko, symbolická bytost. Je nco osudového v pohledu valící se hrozivé síly. Dje neznámých rozhodnutí tají se v postupujícího branného tlesa. Trefné to naznauje zpv o estmírovi:

ln

Stojá hory v právo, stojá hory v levo, jich vrcholí na vysoké zírá jasné slunéko.

na

Horami

tah

zd

odsud, horami tam odtud

voje,

bitvu v

sob

nesu!

Stejn ustálen ve staroeských památkách

je

výraz

po smysle vojenské tleso! Nám dnes je síla už jen síla tlesná nebo duchovná, osobní nebo pojem odtažitý. spoleenská, finanní nebo umlecká: síla vbec. Našim pedkm sila pedevším znamenala vojenskou sílu, sila

A

Srazichu

Sila,

pímo,

s

.

.

.

Pražaa

,

(Jaroslav)

vojsko.

Síla stáše,

48

v jednu silu silnú

ptkrát

vie

,

(estmír)

Sila ve smyslu hromadná bytost, množství, ozbrojený dav, vojenská moc je všeslovanský pojem í výraz: sve

Kosovo

sila

potisnula

(pokryla)

,

.

,

(Banovi Bacina) Turska

sila

pritisla

Kosovo

(polje)

.

.

(tamtéž)

,

Zpravodaj lužicko-srbských novin vypisuje demonstraci jež nedávno se odehrála na ulicích Budyšina,

komunist, líí jak:

nad ludovimi silami (adami, množstvem) ervjenc korhoje

Od pojmu

(korouhve) smahovali (vlály) sila

= vojsko

je

i

,

,

,

staré slovo silnice:

dle-

dobe zabezpeená, vojensky chránná. Takové chránny byly strážemi na vrchách a výšinách

žitá cesta,

cesty

v právo i v levo, kde za noci plály ohn. Odtud nmecký Strasse (stráže). Takové cesty kižovaly název pro silnici stední Evropu už za dob nejstarších, dávno ped panstvím ímským, jak svdí pozstalá sí krajinských názv, ^) Také do ech a dále pes Prahu ven za hranice vedly takové cesty, jak svdí vrchy a kopce oznaené dosud starými názvy Stráž, Strážnice (Strašnice!), Strážišt a pod. Jedna z nich vedla také kol hradu Pimdy prsmykem Rozvadovským do Bavor. Tam se památka staré slovanské stráže u cesty dosud zachovala v nmeckém jmén vrchu i msteka Vohenstrauss (vohe stráže).

=

Neznáme zpsob,

jak asi branná moc tehdejší doploPravidla, zvyky a zákony odvodu bývaly za rzných dob rzné. Tu volnjší, tam více píkré. Ve slovanském zpvu obráží se svdectví, jak už tenkrát jako podnes vala své

síly.

branná povinnost citeln se dotýkala zájm soukromých rodinných. V písni Rkp, Kr, táže se skivánek dívky, pro i

je

žalostivá?

Jak bych mohla ráda

býti, *

malitký skivance! Otvedech junoše mi u kamenný hrádek ... ')

Srov.

Vda i

báchora,

ada

první. Str. 93

_

—

98.

,

49

Hrady, vojenská stediska, jako dnes msta! Týž motiv milostné touhy u dívky z doby hradské, jako z pozdjší už

mstské: msto!

Boleslav, Boleslav, to krásné Nepla holka, nenaíkej .

,

.

Nejosteji uruje dobu staré písn obrat » kamene hrádek«. Starší hrady bývaly devné. Kamenný hrad s jinými módami pichází k nám od Západu teprve s 12. stol. i díve jsou už známy stavby z kamene také u nás,') Zájem osobní vždy se srážel se širším, spoleenským,

A

Junáckou ctižádost uvidt svt a nco

dráždil zažít.

tpyt a

lesk

zbran

i

Dívkám, opuštným v

možnost

komrce

nebývalo veselo.

dve

Žaluje

Miletínským

matku nemá, »travka na nich mútit! Je opuštná ode všech: i

lesm.

Je

sirotek,

roste «,

Jak

tu srdce ne-

otce

Ni mi brata, ni mi sestry! mi vzechu! Júnoše

—

i

.

se, vzali, odvedli! Krutý osud, tenkrát v devátisíci letech. desátém vku, jako pozdji po

Neptali

tém

.

—

Je nápadno, jak neurit a málo souvisle se vyjaduje ímský zpravodaj Cornel Tacit, mluv o povaze, pomrech, mravech a hospodáských zvycích starých Slovan (svých German) Maje nco povdti o pomrech soused !

za Rýnem, praví rozpait: Zlata a stíbra jim bohové odepeli. Nevím ani zda z pízn i z hnhu. Nicmén nemohu tvrdit, že není vbec v Germanii žíly stíbro- i zlatonosné. Kdo zajisté to pro-

—

zkoumal?

.

.

,

Známý arabský cestovatel z 10. stol, vidl v Praze kamenné domy. Kdy vznikla jména mst Kamenice eská i Saska? Slovo Kamenice v polštin znamená podnes dm vbec, Kdy byla vystavena

•

^)

naše jihoeská »Kamenice nad Lipou« není dnes známo, ale jisto je, že památný strom v tamjší zámecké zahrad je pes tisíc let starý a musel už být velmi okázalý, když podle nj nazvána stavba i osada.

50

Takové jsou všecky »zprávy« vlídného a horlivého Zmatek výrok nesrovnalých, všelijak si odporujících, místy docela nesmyslných. Rozpomíná se, co kdy slýchal od vojín, kupc a jiných lidiek, kteí se vrátili s dojmy všelijak popletenými. jinak autora.

Proti nejistotám zpravodaje stojí bezpené sledy a stopy dj, zjev a skutk. Názvy všech hlavních kov, také zlata a stíbra jsou totožné ve všech slovanských jazycích, tudíž ddictvím z dob jazykové jednoty slovanské/) Zmatené a trhané pedstavy ímského zpravodajství blednou vedle jasného obrazu plného životné pravdy, jaký se zrcadlí v rámci starého slovanského zpvu. Báse o Libušin soudu je sice pouhý úryvek velkého výpravného zpvu (o vzniku knížecího rodu Pemyslovc!), ale smstnáno tu pec látky pro celou kapitolu z djin staré slovanské vzdlanosti. Veleba Vyšehradská, zlatý stolec knížecí,

bloskvoucí íza knžnina, symboly zákona

snmovního obadu

i

ádu, dstoj-

jaký to skvlý doklad spokojeného, blahobytného života spolenosti, která je a trvá

nost

i

poadu:

mocí pedchozího dávnovkého vývoje. Dávno je spolenost už mravem a zvykem, majetkem i

zpsobem

pojmy

života rozvrstvena.

Jak

lichá je

domnnka,

že

píslušné vnjší známky, pívlastky, erby a pod, dostaly se k nám teprve »pozdji od západu«. Už se lenové spolenosti rozeznávají, tídí a dlí o poctu podle své urozenosti, podle starobylosti a vznešenosti svého rodu. Už ve dvorské spolenosti platí obadnost a

šlechtictví a urozenosti, že

písn

se rozeznává,

pednost.

V

komu

okruh slavného

a jak z

snmu

pítomných

sluší dáti

na Vyšehrad vstupují

vážní kmeti, leši a vladyky: prokní (každý) rozenia dle svego.

Dobe

je

Kdo pstuje Je vis

zaznamenáno, jak a kdy kdo rozen a povýšen. pedk, má ovšem i zájem o minulost.

pam

píznak vzdlanosti, zajímat se vcí a dj. Prostý lid, bytost

to

zájmu. Mysl ^)

Viz:

o celek života, o souchvilková, nemá toho jeho je zaujata starostí o výživu, o denní skývu

Kolem

nepravosti,

str.

10

—

16.

Vda i

báchora.

ad

tetí,

51

vcí nejbližší, pítomné, nízké. Zná leda otce, sotva ješt dda, o další pvod se nestará. Veliký je rozruch nad svádou dvou rodných bratí,

chleba, b

ušlechtilé krve.

Oba

Klenovici, z rodu statná, tetvy

(píbuzenstva) Popelová

,

.

,

Vznešenjší rod ohlíží se po pedcích, zná svj rodokmen. Chová v pamti adu jeho pokolení, A tu se ztrácí vdomost rodiny až v mlhavé dáli báje! Nejzadnjší je

pedek: který pišel s plky echovými v tyto žirné vlasti pes tí reky

Pam pedk

je

mítkem

.

.

,

urozenosti.

Pam

ím

delší

ada

tím vznešenjší rod. je právoplatn povena, zanesena v »deskách pravdodatných«,^) Odtud starší rod má zaruenou pednost. Odtud úzkostlivý poádek ceremonielu. Stejný mrav jako na Vyšehrad panuje ovšem i na hradech a zámcích v celé zemi. Zálabský pán poádá slavné kolby pod svým hradem. Sezval všecko panstvo z okolí. Zápasm pedchází velká hostina na hrad. Závažná je otázka, jak pozvané rozsadit

pedk,

u

stolu:

Za pedlúhé stoly sed, prokní rozenia dle svého

.

.

.

(Ludiše a Lubor)

Fráze: »prokní rozenia dle svego« se opakuje. Patrn staré, dávno ražené íkadlo, zachované z platných ve dvorské spolenosti. Slavnostní kolby (potky a sedánie), druh závod v síle a obratnosti zápasnické. Hra ve zbroji, v sedle, se zbraní v ruce. Kdo pi závodech obstál, odnesl cenu vítze, prokázal svoji schopnost na místo pro výpravy opravdové. Válený mrav doby kázal, aby vdce v ele svého voje podnikl zápas s vdcem protjším. Tak se spolu na mlat a Záboj s Ludkem, estmír s Vlaslavem, Jaroslav s Kublajem v »pelútej sei«. Starý slovanský mrav

obad

vdí

me

^)

52

Viz tamže.

mí

pozdji zobecnlý po evropských vojskách stedovkých. Vyšší zetel káže, aby nebylo zbyten proléváno krve- Vdci sami navzájem nasazují život, dávají hrdinný píklad. Padne-li jeden, podlehne jeho voj mravnímu úinu, vzdá se nebo ustoupí. Za hostiny kníže naznauje sezvaným hostm úel vojenský^),

slavnosti: Mužie, nebudi vás tajno, snli (sebrali). kakých píin ste

s

z

Statní mužie, iáz chci zviesti (zvdt, zjistit"), kaký z vás mi najplznje (nejvíce užiteen, vhoden) (ekati). V míe válku múdro zdáti ,

.

.

.

.

.

Tak byla hra ve zbrani jim pípravou pro válku, Kolby rozpadaly ve dv hlavní ásti: potky (srážky zápasník) a sedanie (porady soudc, kteí rozhodovali o cen). Když hrdina v našem zpvu vyhodil kolbou ze sedla už dv sok do písku, obrátí se vítzoslavn k diváctvu, panstvu usazenému kolem »na pavlaí krásné«, a ohlašuje povýšeným hlasem: kto

tm

s

chtjú

v ohradu

se

mnú

smo

bíti,

jeti

.

.

.

Až posud ml výhradné slovo sám knz (kníže), jako poadatel závod. Mimoádný prohlas vítze ponkud pekvapil panstvo. Snad se i píil pravidlm závodního ádu. Povolaní muži (rozhodí) se seskupují. I by hovor mezi pány. Lubor na ohrad ždúše

Hrdina dne porazí

Cena

je

i

-,ln

tak

i

v

(ekal)

.

tetího soka,

který

se

pihlásil.

oklúi (obklopí) Lubora panstvo, jej pede knze, ped kniení (knžnu)

i

vede

i

ped

Ludišu (domácí dcerku)

) Viz -Kolem nepravosti«. Vda -) Vjesíý, lužicko-srbsky dodnes •

.

vyena,

dobyta, I

^

.

ada

.

6.

rr

jistý,

.

.

.

tvrtá,

str.

—

20

22.

známý, uritý, pevný.

eštin: do Damašku k tomu méstu vzkazuje jim tu vjesf

e

.

.

.

Alcxandreis.

5^

Krasavice odevzdává vítzí cenu, klade mu na hlavu symbol slávy vítzné, »vnec z dubového lístíe«. Obecn pokládáno za jisté, že kolby (turnaje) byly u nás zavedeny teprve nkdy kol tináctého vku. Tou dobou s jinými módními cetkami pivalila se k nám a rychle se ujala mnohá novinka a zvyklost západního rytístva, le kolby samy jsou starý slovanský mrav. Dokazuje to nejen náš Zpv sám, slohem i obsahem nasvduje dob

mnohem starší.^] Pedevším výmluvn nasvduje svému pvodu všecko názvosloví, obvyklé pi hrách rytíských.

Nmecké

slovo Kolhen je už název podružný, penesený dje, s inu na jeho nástroj. Kolba byl zápas kopím (klem, kolem, kolit, klát). Nmecký název Kolhen utkvl na pouhé ásti zbran pi kolbách užívané, na devné rukojeti vlastního kopí. Dnešní slovo Kolhen znamená už rukoje vbec (pažba), u runice nebo jiného nástroje. Také název lanze (kopí, pika) není než odnož pvodní slovanské s

a

klánice (kláti, bodati),") Proud módy, jenž dvanáctým a tináctým vkem zaínal se valit k nám od Západu, pinesl jist mnohé zmny a novoty také do starozachovalého ádu a poádku. Proud je už následek slovanského úpadku, jenž stedovkem nadcházel po prudkých otesech velikého pevratu (»sthovaky národ«). Jak už bývá, pinesl i nové jméno turnaj (toúrnier, tournoi, turnen =r cviky obratnosti, ale v základ také jen odvozenina slovanského trn (kl, kopí, potýkati se trnem). ^] Starý zpv je venkoncem realistný. Opvá skutené události. Proto je možno všecky zpvy našich Rukopis místn uriti. Zálaby jsou ddina na levém behu stední Vltavy, njakou hodinku pod zámkem Vorlíkem. Nad Zálaby je zalesnný kopec Maková s poutním kostelíkem a farou, s obcí a zámkem Smolotely na druhém boku. V sousedství Makové druhý zalesnný kopec, vlastn hbet, je rozsáhlé staré hradišt v mohutné poloze na ostrohu mezi dvma potoky na úpatí se stékajícími. Zde strml nad vkolím hrad »Knze Zálabského«, který »drúhdy b:eše«. Dolinou pod hradem, smrem ke Smolotelm, táhnou se zelená luka, vlní se lány obilných polí. Tu nkde pod hradem »na širé lúce« zízena byla ohrada pro slavnostní »pótky«, ^) Viz blíže: Pravota pravdy.

tém

54

Zálib na zevním ladu a skladu, tpytu a lesku odpovídá smysl pro vnitní vztahy života, pro právo a pravdu, pro citovou stránku a mravní názor života. Je u starých Slovan na výsost vyvinut. Staí povšimnouti si rozmluvy válících spolu vojsk, Julia Césara s Ariovistem obou .larovidz?), iak íí uvádí sám úastník, autor <5pisu »0 válce Gallské«. Náelník slovanský, zvaný tu Germánem, jak ušlechtilostí smýšlení tak i uhlazeným zpsobem a bitkou výmluvností nijak nezadá svému soupei, proslavenému ímanu. Je to dokument staré vzdlanosti prvního ádu. Ozauje pronikav oblast djin, zahalenou jinak temnotami žalostných pedsudk, niemných klevet, šíených strannickou nevdomostí bžné djepravy, »Barbai« a nebyli žádní divoši. Stáli na výši dávné pedchozí vzdlanosti, z jejíž teprv vzdlanost ecká a ímská vyspla,^) V pozadí na obraze váleného jevišt, líeného Césarem, už vystupují mraky svtové boue, která nkolik století pozdji zlomí prohnilou svtovládu, rozmetá hraníce stát a zpehází všecky pomry na povrchu pevniny. Novovká djeprava oznaila jako »sthovaky národ« události, kterým podle zpráv hotovených nmeckou nevdomostí nedovedla porozumt.

vdc

ek

íman

koen

Znamenité svdectví mravního ducha doby nkde na stedovkem zachyceno je starým slovanským zpvem v promluvách k vojskm ped bitvami. Dávnovký mrav zachoval se až na naše asy. Od Alexandr a Juli César až k Napoleonm a po dnešní náelníky všichni vojevdci promlouvají ve chvíli rozhodné ke svým vojm. Vojska nejsou houfy dravé zve, aby slep vrhala se va nepítele. Mají svou duchovnou stránku, svou idejnou schopnost, svou mravní sílu. Teba získat, zaujmout, povznést, uinit schopnou svrchované obti jejich duši. Hrdina Záboj je pvec a vdce zárove. Hlásá osvobozovací válku. Chopiv se »varyta zvuna« rozplameuje mysl mužstva. Všecko se zvedá jako jeden muž a odhodlan se bére za svými vdci. rozhraní mezi staro- a

vdc

M

Viz:

Vzdlaní barbai

a

j.

Vda i

báchora.

ada

první.

55

Vsiak

im

(každý má) víru k vojevod,

vsiak srdce úporno král, vsiak bra bystru na král

.

,

Zpv

O výprav Neklanová vojska má ideu víc politickou, Vlaslav se vzbouil proti Neklánu, porušil smlouvu a pustil i ohe v jeho kraje. Má být ztrestán za svj zloin. Cestou teba však ztéci hrad zrádného Kruvoje, který byl Vlaslavu nápomocen, estmír nkolika slovy vysvtluje vojínm Kruvojovu zradu,

me

Kruvoj Neklánu obcc (slíbil) vieru podáše vrnu ruku, obak (a pece) hlasem tiem (tímže zrádným hlasem) i ruku tú uvádieše biedu na lud

i

.

Vojsku

je

už jasno,

o

.

,

bží. Následuje hned povel:

Aj, vzhoru k vyšniu hradu! Aj, k hr^du, voji, tecte! .

.

.

Vzbouena skutkem nevry rozpálí se mysl mužstva zamšichu s voji) a vojsko žene na hrad. V eži pod Hrubú skalú neteba k lidu mnohých slov. Je krajn rozezlen. Teba jen silného podntu: (i

Ajta, Beneš Hemanóv! Tamo lúd v hromadu zve protiv Sasíkóm!

Vše

se hrne, hotovo na slovo i in, se lid za vydaným sejde,

Rozjaen žene schopném vdci vše

Shluichu

s

heslem.

Jen na

kmetští ludie

Hrubú Skalú. Vsiak každý za oružie (místo zbran) jme cep

v lese pod

Beneš! Beneš v

pedu

jede

.

.

.

,

.

.

i rodinu, je zcela pírodní obrana práva a pravdy, vlasti a víry, to už je boj z pohnutek vyšších, vymáhá vyšších schopností, pedpokládá tužší káze, semknuté jší ady. Mysl hromadná není zpsobilá prozírat ke vlastním pohnutkám dj. Za dob válených bývá vzduch plný legend

Bránit majetek, domácí krb

pohnutka zápasu. Za

56

to

a lichých povstí. Nebylo jinak ani za vpádu Tatar do Evropy ve tináctém století. Veejné mínní bylo úpln pesvdeno, kterak že »tatarské hordy« hrnou na Západ zhola jen ze vrozené sob »sveeposti«, aby kesany

vraždily

kesanské

a

ne ot vzchoda

upozoruje

kesané

s

zem

Pvec

plenily.

»Jaroslava«

opít se mylnému názoru,

vidí se pohnuta,

(od východu)

drazem.

búrja v zemi vstáše

Nýbrž zvedla

se

...

(se

boue

zvedla)

proto, že

zabili tatarskou knížecí dceru.

Sami kesané vyvolali vpád,

Prmrný vojín chánv záva uší- Le Tatarstvo v ská!

nikoli »sveepost« tatarbyl jist surovec, vzteklý ue-

celku nebylo bezobrazný

lid.

Chán sám byl vzdlaný muž. Asijská vzdlanost, jak víme ze zpráv obdivuhodného Marka Polo,^) byla na znaném stupni. Chánova dcera, spanilá dívka, byla peliv vychována. Slýchávala s údivem vypravovat o vysoké vzdlanosti národ a zemí na Západ. Zcela po zpsobu dtí novodobé civilisace zatoužila uvidt na vlastní oi vci, o kterých

zvdla. Nerozmýšlela dala se na cestu,

eský pvec

i

dlouho. S malým jen prvodem vyzaplatila draho svoji ušlechtilou touhu.

horuje

s

nadšením o vzácném zjevu

tatar-

ské princezny. Jako zora (jitenka) po jute s sjeje (stkví) kehdy nad mrkavy šumy (lesy) vznide, (vyjde)

s

(dce) Kublajeva chána, strojnú krásu sicše. Obvleena bé (byla) vsía v zlatohlave,

tako rozenu hrdlo,

dci

i

adra

vnena

b

jmše (mla)

rozhalena

kameniem

i

perlami

,

.

.

Tu dochází na sveepý in: diviechu (divili)

s Nmci

závidchu bohatstvo

jej

kráse také,

velmi.

ekm

ímanm

^) Je co litovat, že svého asu také starým a nevyskytl se njaký Marko Pólo, aby byl opatil bližších zpráv o vzdlanosti soudobých soused slovanských. Co vypluje knihy Cornclia Tacita, jsou leda jen málo srovnané povídaky.

57

Stežcchu ju, puti jejíe dráhu, (její cesty stopu) vypadnuchu na nju mezi devy^) zabichu ju i pobrachu zbožie ,

.

.

Tu pro pvce »Jaroslava« je vlastní píina války, Vzdlaná Evropa hanebn splatila dvru spanilomyslné tatarské krasavice. Místo »pkných mrav«, které tolik toužila poznati, nalezla tu své

lupie a

vratiy.

Následek byl

pirozený. Když

sic

es

(to)

sta

slyše Kublaj chán taterský (co se stalo) se dceru jeho drahú,

sebra voje po všech vlastech valných

.

,

.

Dále pak už sympatie pvcovy nutn se obracejí. Až potud podnt k válce byl vlastn zcela osobní. echové nebyli vrahy Kublaj evny. Smli by podle práva a cti zstat pouhými diváky. Vením doby však válené heslo rychle vyhroceno jiným smrem. Chánovy voje hrnou se »kamo sííince spje«! Pohané táhnou na kesany! Platí to všemu Západu. Politické píiny kážou úastnit se spojenecké války. A vskutku, echové zachraují tentokrát všecku kesanskou Evropu. Pvec Jaroslava jmenuje svj zpv »povstí veleslavnú o velikých potkách, lutých bojech«. Povst je vcná zpráva. Veliká událost válená má svj prbh. Dj má své složky. Všecka bytost národa spoluhraje. Povaha lidu, doasný stav jeho duše, jeho výchova, stupe vzdlanosti, zvyk a mrav, síly tla i ducha, vše je napjato, zasahuje svým zpsobem v živý obraz. Co verš a básnický obrat, to barvitý doplnk vrné kresby. Je tak se všemi zpvy našich vzácných Památek. V každém z nich jako v rámci zachyceno ovzduší souasna. Od pohanského reka Záboje, jenž se staví v elo odboje, aby pomstil »rozhršené domácí bohy a vyhnané z posvátných háj krahujce«, až po kesanského hrdinu Jaroslava, který koná divy statenosti na úpatí Hostýnského chlumku, zasvceného Matei Božiej. Na plných pt set let, od století osmého i devátého, až po vk tináctý, prostírá se tu doba pechodu pohanstva do

vrn

^)

Zase

ta

deva!

Viz;

ada

tvrtá,

str.

—26,

24

kesanství. Období kypící zdravím a silou sebevdomého živlu, národa zvyklého spoléhat na sebe, zvyklého, z vlastních poteb a zkušeností sám po vlastním umu si kouti pravidla a zákony života, národa vdomého si své síly a váhy a pokládajícího za »nechvaIno«, »v cizin iskat pravdu «. Takový stav vcí nebyl dílem posledního okamžiku. Bylo to ddictví vk, dílo nesetných pokolení, která tkala osudy národa v pedcházející velké dob slovanské, kdy tak dlúho vlastí naše v míe bchu, dlúho obih (blahobyt) mezí ludem tkvieše

(kvetl).

Vzpomínkou na tu krásnou dobu rozpaluje rekovný Záboj mysl lidu proti »cúzému úsilnu«, aby v ddinu oteckou vrátila se zase »byvšia blahost«. Tináctým vkem nadchází obrat. Valem hrnou se ke starému slovanskému krbu cizí vlivy, vítzí znenáhla cizí ideje, cizí hesla, cizí mravy. Západní vzdlanost koná své dílo, obluzuje mysle, spoutává síly. Ochablý už domácí živel ochotn se staví do vleku nových hesel, cizích zámr. Je tak pohodlno a sladko, vzdát se vlastního úsilí, myslet, jednat a zaizovat vše dle hotového vzoru! Starý slovanský zpv se dávno odmlel. Jeho úkolu ujalo se po donesených ukázkách si vedoucí písemnictví. V už se obráží následující pl tisíciletí národního života. Tak zvaná historická doba. Od tináctého vku až na naše dny. Jediný žalostný obraz nenáhlého, po staletí se vlekoucího úpadku,^) Obas, tu a tam, umdlená vlastní inorodá síla vzchopí se k odporu, vyvolá na chvíli otes a vzbudí záchvv nadje, ale v nejbližší chvíli vlny mocného otesu zanikají a mizí v záplav ustálené už vkol cizoty. Jmenujeme tu dobu rádi svou »slavnou minulostí«. Jsme však zcizenou svojí školou a výchovou už tak pevn zpracováni, že o jiné, slavnjší, o své slovanské minulosti nechceme

—

—

nm

ani slyšet.

')

Srovnei: Sta

let

i

tisíce?

Pabrk ada

první,

59

Cornel Tacit, mluv o svých »Gcrmánech«, nad jiné velebí istotu jich rodinného života, Nicmén písná jsou tam manželství a po žádné stránce mravy jejích nezasluhují vtší chvály tak žijí ženy v nepístupné cudnosti, žádnými svdnostmi divadel ani dráždidly hostin nejsouce kaženy Nebo tam nikdo se nesmje a neíkají, že svádti a býti sve-

—

,

,

,

.

,

A

,

híchm

denu, jest duch

asu

,

.

,

Zpráva zní polemicky. Pisatel kára ímské mravy. Klade obanm upadajícího íma za píklad mravn silné, zachovalejší sousedy. Je zaujat uritým zámrem. Tím už jeho zpráva stává se ne zcela pesnou. Tu však se nabízí jiné svdectvo, bezpenjší; jazykový doklad! Všem slovanským náeím známo je slovo a pojem nevsta! Zrnko ze vzácného pokladu, zddného z doby slovanské jednoty. Tisíciletý otisk ve hmot jazyka. Sku-

tené praslovo. Nevsta! Bytost, která nco neví. Dívka, která podle platného zákona byla vychována v nevdomosti muži. Rodie jí odevzdávají vyvolenému ženichu jako nejdražší poklad. Je nevsta, to jest nevdomá, nevinná, istá. Naše Památky podávají skvostný obrázek ze staroslovanského spoleenského života. Je to píse »na jahodách*. Dívka si vyšla na jahody do zeleného borku. Zadrhla si ostré trnie v bielutkú nožku. Než se nadá, octla se tvái ve tvá hezkému jinochu, kterého potají miluje. íhal tu nkde v krytu a te odbhne pro svého koníka, aby rannou odvezl dom. Dívka zatím eká v borku. V samot vzpomíná píkazu matina: se na pozoru ped hochy! Zmámená kouzlem nepoznané dosud rozkoše, podléhá vý-

vi

mj

itkám svdomí;

s

Je Ach,

(pone) dievka žalovati potichúnku v borce: (co) -ekne moje máti! Jáz nešastná roba!

e

Vezdy mi iekáše máti, chovaj (stež se!) s junošú! emu (pro?) sie junošú chovati, kad sú dobi ludie?

m

.

.

.

emu

sie

junošú chovati? Neví, Matka

jí

neekla. Neví

zákon, nezná jeho významu. Kdysi v dávnu bývaly jiné asy. Byla jen volná píroda, byla volná i láska. Svobodný lovk v nevdomostí své oddával se slep svým pudm. Byl to rajský stav. Ale netrval dlouho. Pišly nánic o

sledky,

náhla

trpké zkušenosti, hrozná utrpení, pohromy. Zneotevíraly se oi. Poznával, že pro píšt teba

lovku

se chránit.

Teba vykázat meze divoké pírod. Teba proti zákonu slepého pudu postavit zákon rozvahy. Uznáno, že nejlepší ochranou proti úkladm nevdomé pírody bude napíšt nevdomost vdom pstná. Zákonodárce naídil pravidla písné výchovy, odpovídající pouce z nabytých zkušeností. Byl to pravý vdomý zápas ducha proti slepé hmot. Prvý pokus lovka, umravnit svoji bytost, první kroej na dráze pokroku a vývoje vzdlanosti, Obrodný dj odehrával se ješt v pravku lidstva. Tou dobou Slovanstvo nastupovalo svj píští velký úkol. Zákonodárce byl Slovan,

—

Nevsta

je slovanské praslovo! Prostodušnost dívky staroeské písn je pvabný kvítek ze sadu staroslovanské výchovy spoleenské.

z naší

Tak srovnány a

v souvis

uvedeny

s

vkolím

as

a

dj,

jeví se

jsou:

drahocenným odkazem pedk, nejvácnjším prameo dávném minulu, V zim 1923-24.

naše nejstarší písemné Památky teprv

ím

nem vdomostí

61

SLOVANÉ A NMCI. Zlomený pedsudek.

Kdo je vlastn prvotním vlastníkem pdy v eské zemí, echové nebo Nmci? Nmecká Vda nadhodila tu otázku. Sedli prý njací Nmci v echách už dávno díve, nežli sem ve 12, století bylí eskými panovníky dosazeni nmetí osadníci, A tomu-li tak, nemli by echové žádného nároku na prvenství v zemi, jehož se dovolávají. Vzniklý o to spor je dnes vyízen. Sama nmecká Vda moude rozhodla. Nemá smyslu, že by byly od t, zv, »markomanských« zstaly njaké zbytky »germánského osídlení« v zemi. Povolaný odborník nmecký srovnal všecku látku sporné otázky, V prkazné stati s pravou nmeckou dkladností na 170 stránkách hustého tisku sneseno potebných doklad.^) Pes 650 poznámek pod arou! Píslušná literatura pramen, jména autor, nadpisy listin. Jaká uenost! Jaký pehled! Práce stejn záslužná, jak piplavá, A musela být vykonána. Úední djepravné dnes jiného nic neplatí, než co kde a kdy bylo »napsáno«, A tu je tedy vše erné na bílém, na árku a puntík vykázáno: nebyli nikdy žádní Nmci usedlí v echách ped dvanáctým stoletím. Zjištna tedy nakonec pravda, A to je vždycky radostné, A pece teba si piznat, celkový dojem není zcela utšený. Pro? Vda sama hrála pi všem jakousi smutnou roli. Bylo tak lopotné dílo, jež provádla! V tábory sob navzájem nepátelské se rozstoupila, uené hádky vyvolávala, výpady vášní podncovala, prudké sváry a boje zpso-

as

vd

*) Dr. Wilhelm Wostry: Das Kolonisations Problém. Mitteilungcn des Vereines fiir Geschichte der Deutschen in Bohmen, LX. Jhrg, 1922,

62

pí tom neúnavn po dlouhá léta látku se všech uených spis, lánk a knih hromaa na to spousty vdeckého harampátí nanesla

bovaia,

konin dila,

snášela, stohy

všechno? cestou

Jen,

mnohem

zákon pírody

—

aby dokázala nco, co bylo

lze dokázat kratší a jednodušší. Protože to »nco« podle je snad teba vlastn se rozumlo samo.

i

teprve pomocí uených iryár dokazovat, že nkdy ped tisíci a tisíci lety platily v echách tytéž pírodní zákony, jaké platí dnes? Že tenkrát jako dnes stídaly se roní poasy? Že v zim bylo zima, v lét horko? Že tenkrát jako dnes slunce bylo sluncem, že svítilo a hálo a mly píiny vždy svoje následky v život pírody? Otázka o níž se toil spor byla aspo stejn jasná a vyložena. Jisto a jasno je, že ped tisíci lety žádní Nmci v echách ješt nebyli, protože podle zákon života ani zde být nemohli. Nemohli být Nmci v echách, protože tou dobou Nmci jako národ vbec ješt na nebyli. Stejn jako ostatní národové na Západ (t, zv, moderní) jsou organismy mladšího rodu. Vznikly smsí rzných živl za doby novjší, když jiné starší tvary se pežily, ústroje ztroskotaly, podobn teprv zárodkem íše Karlovy, od 8, století rozkvétající, znenáhla zaínal se probírat na odiv nový jazyk a duch, pezvaný

svt

A

pozdji nmeckým.

* Jsme odkázáni na svých

pt smysl, le

smysly mají

své klamy. To nám pekáží, poznávat podstatu vcí. Od jakživa pi slov Nmci mli jsme pedstavu uritého národa. Vci mají svá jména od poátku, soudíme. Když pišel na svt národ, dostal svoje jméno. Proto usuzujeme, že

Nmci

A

byli

vždy Nmci, jsou známky, a ty nasvdují, že pišlo vše

pece

jinak. Byly doby, kdy slovo »nmec« mlo docela jiný význam, než má dnes, Pozoruhodno je, že slovo je spoleno všem slovanským jazykm. Všem Slovanm slovo nmec znamená lovka urité národnosti. Pochází tedy slovo ješt z doby, kdy slovanský národ býval jednotný. Tenkrát však nebylo a nemohlo ješt ani být dnešního národa

Nmc,

63

Bylo-lí slovo pec, pak muselo mít nutn jiný význam, A vskutku jsou doklady, jež potvrzují odhad. Ješt ve tináctém století v samotných echách, je-lí o Nmcích, lidé si nepedstavují národ uritého jazyka a pvodu. Pojem slova je tu ješt zcela matný. Legenda o sv. Prokopu vypravuje, kterak za knížete Spytíhnva vyhnáni byli knží slovanského kláštera na

e

Sázav

a

Nmcóm,

tehdy to miesto dachu jiným

odkudy kakým cuzozemcóm

Tedy prvotní

—

,

,

slovanští mniši kláštera jsou pisateli také

Nmci, Jedni cizozemci (Slované) odcházejí, druzí (Nmci) picházejí, »Nmec« tedy jako cizinec, nkdo neznámý, odnkud sem pibylý. Když nov povolaní mniši došli, také se o nich nepraví, že by snad byli »nmecky« jen

mluvili.

Jenom, že ti

ti

noví lidé:

Nmci

latiníci

biechu

.

.

.

t, j. na rozdíl od pedešlých po slovansku sloužících Bohu, oni po latinsku odbývaly své služby. Národnost tou dobou v život veejném mnoho neplatila. Nevšímáno si jí tuze. Tím pak národního jazyka. Lidé mluvili mezi sebou svým jazykem. Jakým i kterým, bylo celkem lhostejno. Nepikládáno té vci váhy. Ješt po smrti zjevuje se sv, Prokop v noci nástupcm cizákm, kteí sem byli dosazení. Hrozí jim:

mén

Poslúchajte ješe, Nmci! Ne vám jsem jáz to miesto upravil ne vám, nevrní sokové, vy jste odkudy hanební Uhrové ,

.

.

Nmci cizáci.

,

,

.

nebo Uhrové? Patrn bylo vše jedno. Krátce, a národopis, pojmy byly tou dobou zatím ješt

Zem

tuze nevybroušené. Ve zpvu o Beneši

Hemanovi

dlúhým tahem

A

Nmci? poslucham 64

.

jsú

Nmci

Asi cizinci? ješt mnoho

se praví:

Nmci tah!

Sasíci!

,

.

Tím slovem nebylo souasným Sasíci! Tu povdno. Le

—

teprve bylí doma! Sasíci bylí sousedé, to každý vdl, Save 13. století patili sice už k nmecké íši, od

as

síci

Karlových mlo už Sasko íšské posádky, íšská lantkrabí, íšskou správu, ale národn^) byli ješt dlouho starými Polabany-Slovany, Na slavném »sedání« u knížete Zálabského (Ludiše a Lubor) sdluje pán domu svým hostiim vlastní píinu, pro

—

dal

pány

Z obezelostí!

sezvat.

V míe

válku múdro zdáti (ekati), vezdy nám súsdé Nmci! .

.

.

Neznáme, jaké asi byly hranice knížectví zálabského. nepátelé. Byla však sousední knížectví kolem, pátelé Doba úpadku! Všickni byli Slované, A pece je kníže nazývá nmci. Byli neklidní, svárliví súsdi. Jak se ti rznovládní pobratimové dovedli spolu znesnadovat, ukazuje zpv o trestné výprav estmíra proti Vlaslavu, Není tou dobou prost ješt protiv národních mezi sousedy. Pojmy a pedstavy nejsou po té stránce ješt dost vymezeny. Vždy ani pojem ešství a vlastního národního vlastenectví není ješt uren. Rozloha i poloha eské zem je sice dávno povdomá ustálena, eský národ však ješt se necítí národem. eská zem není ješt spolenou a jednotnou vlasti. Zem rozpadá se stále ješt na drobné vlasti, (ovládaný kraj), O dávných pedcích se vypravují báje, i

—

i

kterak prý: pišli s plky echovými v sže žímé vlasti .

.

.

V echách

nemluvilo se ješt esky, ale slovansky jako všude jinde v sousedství, O svatém Prokopu sdluje legenda, jakého že byl pvodu; .

.

.

jest

nedaleko

slovanského rodu

eského Brodu

.

,

.

Název Sašové, Sasko, Sachsen vykládá nmecká kritika z latinského slova saxum, což prý znaí jistou zbra, sekeru, tesák. Jenže jména národm nedávali zpravidla uenci (znalci latiny!), nýbrž vznikalo jméno pirozen, v ústech nejbližších soused a Sašové po ticet let vzdorovali dobyvaným nájezdm Karlovým. Není nepodobno pravd, že svoje území, obklopené lesem, mli chránno zásekami. Pohraniný branný lid = záseci r= Sasíci = Sachsen. ')

5

65

Odtud zámožní rodie

poslali

synáka na

vychovanoti:

k Vyšehradu, k mistru na slovo vzatému kdež slavné uenic bieše, v slovanském jazyce ktvieše (kvetlo) .

.

.

.

,

.

.

,

Dnešní naše pojmy ešství a nmectví nemohly být ješt ustáleny. V obou našich nejstarších Památkách, aspo v ástech z doby pohanské, se tu líí událostí vojenské politické, není ješt stopy eského národního vdomí. i Slovo eský v tom smyslu se nenachází, V Ruk, Zelenohorském je o »plcích echovÝch«, ech je náelníkem vojenské výpravy, vdcem sbor, Z Ruk, kralodvorského jediný »Jaroslav« má zmínku o »esích«, kteí »jako krupobití « ženou za svým vdcem junákem na Tatary, Však to už je doba kesanská, století tinácté, Jaroslav už vede

a

e

královské eské vojsko! Slovo Nmec v Památkách vícekráte neznamená ješt jméno národa. I smysl má ješt všeobecný: nevlídník, nepítel vbec. Neprávem tištná vydání Památek uvádjí slovo s velkým N. Nechvalno nám v Nmcech iskat (hledat) pravdu .

mlo u

.

.

.

jiných

lidí

.

.

nmcech, t, j, v cizin, v sousedech, zvyk a mrav. Tou dobou (kolem devátého

by být psáno

v

N-

desátého století) ješt v Bavorsku i dále v dnešním mecku mluvilo se slovansky, teba už se »zapovídalo« (kázalo) »cazími slovy«. Pece jen Veliký francký král (Karol, Korol, Káral, Karel) vládl ješt i Slovanm.^] i

zpv

o Záboji a Slavoji nemá ješt ani zmínky o nmecdivu, když sám zakladatel nové velké íše neml o do sousedních kraj vždy jen ješt ani pontí. Vnášel svj a

Také

')

kém národ. Není

me

nm

ohe

jménem idey kesanské. Nikdy nmecké. Záboj hlásá odpor jenom »vrahu«, který pišel rušit domácí bohy, vnucuje cizí mrav a

proti

zvyk, a usiluje uvést v porobu domácí lid. Sbory táhnoucí hlubinami bží. Ka^dý lesa za svými vdci »tamo k modru vrchu«, vdí už z nich má »srdce úporno králu«, každý »bra bystru na král;;. nepátelského vojska, Ludk, sám je Slovan, už arci porobený. Záboj

o

Vdce

mluví

s

ním po slovansku. Aj, ty

66

Lude,

ty

si

parob nad parobi krále!

Slovo nmec nebylo ješt jménem. Je praslovo širokého významu. Tak se dostalo i do druhých jazyk, kde dosud se obráží slovanský jeho zvuk. dnes sluje Nmec (Német). Nmec také Jsou od tisíciletí vklínni do slovanského tla. Jsou vlastn slovanský živel, který podlehl maarskému nájezdu. Odevzdal svým podmanitelm i svj duchovný statek. Polovina maarských slov má slovanský koen. Jsou však jiná svdectva! Cestovatelé po krajinách Stedozemvýchodních a jižních, jež piléhají ke ního moe, sdlují podivnou vc. Daleko v Asii a Africe, v Alžíru, v Egypt, v Arábii, v Mezopotamii, v Persii až do Kurdistanu známo a bžno je slovanské jméno Nmec a to

Maarm

behm

Nm,

rzných obmnách, jako Nmec, muže cizince, který pišel odnkud ani Anglian ani Francouz, Italec

v

ze ani

Ným. Znamená

zámoí, není však Španl.^j Jak je

Je to válka Slovan se Slovany! Jsou ideje, za které bojují, jež ulí oba tábory. Je to boj eských Slovan proti panovaénosti sousedního krále, ne proti

nmeckému

národu, kterého ješt neni.

Známý nmecký sípisovatel dobrodružných román, Karel May, sjezdil kížem krážem území od Tunisu až do Bagdadu a Teheranu, Turky, j Persy a obcoval dvrn s Araby, Beduíny, Egypany Curdy, znal sám dobe arabsky a poznal mnohá místní podeí. Vy4

i

i

pravuje nejen ve svých románech, ale

i

ve vlastním životopise, jak byl

všudy znám a vítán svým pezviskem »Kara ben Nemsi'^^ (Karel syn Nmc), Také Slatin-Paša ve své znamenité knize o Sudanu, vc porzuje. Bývalý rakouský dstojník v egyptských službách dostal se .0 zajetí Mahdi-ho, Strávil tu deset krutých let. Jako rakouský Nmec oznaován byl národnostn za Nemzaui. (Nmcavi?) Zdá se, že iiorstvo Kurdistanu znamená vskutku jakýs pedl, za njž slovo a o jem (nmec), nepronikly. V Afghánistánu je neznají. Jozef Aul ;Mapí Aíghanistanem, Zem a lidé, svazek 52, nákladem eské Graf. Unie v Praze), jako ruský zajatec z veliké vojny, strávil šest rok v Buchae. Odtud podailo se mu uprchnouti ped bolševiky. Vykonav lopotnou cestu Afghánistánem, vrátil se pes Indii do vlasli. Z návštvy u kamardského hakima (náelníka okresu), sdluje: Mezi jiným tázal se, jakého jsem národa. Slovo ech bylo mu záhadou. O Evrop vdl, že tu krom Turecka žije ješt Ingliš-Šejtan (ert Anglian) a potom Džermen. Ostatní národové splývali m.u ve spolený název Famandži Vdomost o Díermenech (Germanech) je patrn zcela novodobého rázu, získaná prostednictvím Anglian pes Indii, .

—

—

.

,

,

67

možno, že se dostalo slovanské slovo se svým významem do tch vzdálených konin? Kterak vysvtlit, že Beduini v Arabské poušti nebo Sudanci na stedním Nilu není Nmec ani Germanem ani Allemanem ani Tedesco, jak jej zovou bližší africkému obchodu Angliané, Francouzi nebo Vlachové, ale že jej oznaují slovanským jménem Nmec? Kam jen historie sáhá plavbu po Stedozemním moli už od staletí obstarávaly jen lodi anglické nebo francouzské, italské a španlské, portugalské i holandské. Prostednictvím tch národností nemohlo slovanské jméno zde se šíit, Všichni ti národovci mají pro Nmce dávno své vlastní názvy. A Nmci samotni? Pokud jedinci zabloudili neb se usazovali v Alžíru, v Egypt, na Nilu i v Mezopotamií, jist tu své krajanství neohlašovali po slovansku. Odkud by snad Turci? Svj nájezd na tedy ta stopa slovaniny? Evropu zahájili Turci teprve ke sklonu 15. stol. Stopa je však mnohem starší. Slovo nmec bylo v samotném Caihrad známo dávno díve, nežli Turci se objevili. Za spor a pletek za císae Botanatesa (r. 1078 81) vypravuje se o zrad dvou len tlesné stráže Švýcar, kteí byli prý rodem Nemitzos, Nmci, prý »etnos barbarichon«,^) Podle téže zprávy tšili se tehdy nejvtší pízni u dvora dva Slované, jménem Boil a German.-) Byli tedy v jedenáctém století už u eckého dvora v Caihrad známi a pesn od sebe rozeznáváni Slované i Nmci, A Slované byli tu pirozen bližší,

i

—

jaksi

domácí.

Nmci

byli

cizinci,

»ethnos

barbarichon«,

dokonce »cheltichon«. Jazyk slovanský byl tu známý a bžný, z nho pijato i jméno nemicos (Nemitzos) pro cizince

pvodu

barbarského, dost nepovdomého.

*) Vypravuje soudobá djepiska ecká Kommena, sestra císaova, Zonenas, jiný djepisec téže doby, nazývá je »Nemitsoi, ethnos chelíiM, 1337, cbon«. Viz: K. J. Sláma: Drobnstky *) Ten Slovan, osobním jménem German (german!) je živý doklad slovanského pvodu slova. Sem patí také ješt starší Heriman (Heman), jeden ze trnácti eských vlády k, kteí v polovin 9, století zavdalo to jméno podnt dopoktít. Nmecké dali se v Nmec, Srovn, »Armimýšleti se, že jeden z vladyk byl jistojist Heman ?« ada tvrtá, V. . 6, 1924, nius-li

. ,

ezn

—

68

vd

—

-

*

>.

I r

I

f,

i

Neznali tedy a nemohli dále na Východ a Jih rozšíiti nmec teprve Turci. Za to je znali už v jedenáctém století ekové. A znali je bezpochyby už mnohem díve. Djiny mluví o »vpádech Slovan« do území eckých už ve století šestém, což arci zatím mnoho nepraví. Mluví se o tch dobách »temného stedovku« mnoho nesrovnalého. Nepraví se arci nic o tom, že Makedonci Alexandra Velkého, Thrakové a Dakové, Getové a jiní tu v sousedství jmenovaní »národové«. podle vkovitého svdectví krajinných názv, nemohli vlastn nebýt Slované,^) A tak zstává z údaj psaných Djin zatím nevysvtleno, jakým zpsobem bylo možno, aby slovanské slovo nmec, po smyslu cizinec, mohlo za tchto pradávných dob proniknout až hluboko v oblasti zemí asijských a afrických a zachovat se zde až na naše asy? slovo

Konen, zájem

ležící

Afrika

s Asií!

koniny.

Máme

Romány!

A

Nám, celkem, dost mimo užší své bližší zcela evropské sou-

vztahy tajemné z neznámých jazyková hmota! Zvukov i pojmov zcela zeteln prokmitává hmotou románských jazyk ohlas našeho praslova. Vlachm némico jako Francouzm en-nemi znamená nepítele. Nimista, nimicitia, nimistanza nepátelství. jen holou náhodou pátelství po latinsku sluje amicitia, nepátelství však z nenadání i-nimicia (nimic!)? Animus, Tame je Románm duch, duše mysl vbec, zlý však, nepátelský duch, z cista jasná animosita (nimos, nimes, nimc!). už jakkoli, jisto je, prvotné slovo nmec neznamesedy,

dálek

jaké

nevyzrazuje

tu

=

— i

—

A

nalo

nmecký

—

národ.

Oznaovalo

jen

pomr lovka

k lovku, souseda k sousedu. Kdo nebyl našinec, byl odprce, sok, nepítel nmec. Všemi slovanskými jazyky souhlasn. Zbytek z doby slovanské jednoty. Druhé jazyky pizpsobily slovo domácí výslovnosti. Jak daleko proniklo

—

i

^ Není-liž ostatn sama Nemesis, ecká bohyn pomsty, tedy rajního nepátelství, zvukov i pojmov co nejúžeji spíznna s naším

—

praslovem? 69

slovo až za meze dnešního sousedství, svdí o ilém nkdy nejživjším styku Slovanstva s oblastí svtovou. Není jediné a samotné! Jak se stalo na p,, že slovo peregrinus (cizinec, píchozí ze zahranií, poutník!), spolené

zykm, diktátu

všem románským

ja-

pvodu slovo, akoliv dle výslovného djepravy ímané nikdy a nikde se pímo nestý-

je

slovanského

=

=

perekrnac! Pere se Slovany? Perejírinus pes, grn, grna hranice. Poutník ke svatým místm po celé románské oblasti zván je peregrin, leda že s odchylkou

kali

=

výslovnosti také pelegrin a pelerin. Vše už v kesanském smyslu, rozumí se, Nmci mají odtud své pilger. Slovanský peregrnac je však pojmov širší, neznamená jen cestujícího ke svatým místm, nýbrž cizince vbec, muže ze zahranií, který pišel pere krna (grna).

2e ze slovanských stran cestováno do vného msta dávno už ped dobou kesanskou, svdí výslovn Nestor: Byla cesta z Varjag do Hek a ze Hek po Dnjepru. A vrch Dnjepru vlak do Lovoti, Po Lovoti ece do Ilmenského jezera velikého, z kterého jezera tee Volha a vylévá se v jezero veliké Nvo, A toho jezera ústí vchází do moe Karajského a po tom moi lze jíti až do íma. A od íma pijíti po témž moi k Carohradu, A od Carohradu lze pijíti v Pcntsské (erné) moe, do nhož tee Dnjepr eka Složitý cestovní rozvrh, nekonený svými krty a zákruty pres hory doly, podél ek a jezer, kolem moí! Spojka vzdálených konin svta, kterou neobjevil žádný zemmi, ale kterou skládaly a rovnaly poteby dlouhých a dlouhých vk. Cesta podél beh z Kieva kolem celé pevniny až Kieva, Prastará cesta, jejíž známost podáním zase do zachována z dob dnes už nezvstných,^) kdy velká ást m.ezinárodního obchodu dala se plaveckou cestou podél moského behu.

—

,

—

')

70

Viz:

Pabrky...

ada

první, str.

101—104.

.

.

Nedávno v uené spolenosti pednášel slovutný znalec starovku »o poátcích eskoslovenského národa«. Noviny pinesly obsah pednášky. Výsledek znl: Kolébka všech Slovan se nalézala v Zakarpatí mezi Vislou a Dnjeprem. Od dob Kristových (hlavn od III. do VIL stol.) rozešli se Slované do nových sídel od Labe, Šumavy a Alpských velehor až .^) Tehdy pisthovali se tedy echové do ech.

—

.

,

Námitka!

— Slované v dob okolo Krista sedli v Zakarvkolními národy? zdali pak se nemohli stýkat — Nikdo neznal, nevdl nikdo o nich. Neznámí Jestli

patí,

s

je

svtu

v dáli za

žili

vtrem svj

tichý život,

Sami nevdli

nic o jiných národech,

— —

Nevdli

tedy také nic o kesanství, které se zatím

zrodilo?

Ani zdání nemli, Žádných styk nebylo mezi nimi a ostatním svtem. Teprv mnohem pozdji, a to už v nových sídlech, nkdy okolo 9, stol. dostalo se Slovanm svtla nové

víry,

— — —

Jak

tedy, že vzniklo u nich slovo

— pohan?

pozdji, Nemožno, Slovo je všeslovanské. Je z první všekesanské doby, kdy zápas mezi novou vírou a pohanstvem byl nejprudší. Nebylo ješt národ kesanských a pohanských. Zápasily spolu ob idey ješt uvnit národ samých. lovk proti lovku, bratr proti bratru. Zde vítzný, jemný, istý kesan, tam sveepý, neistý nekesan, hodný neúcty a hany pohan. V prvních stoletích po Kristu však sedli Slované ješt v Zakarpatí, Vzniklo

asi

— — — Kdo praví? — Lze tak soudit z rzných zpráv, — Pak jsou zprávy klamné, — Pro klamné? to

')

N.

1.

,

256, 16.

záí

1924.

Ze sjezdu antropolog, 71

— — A

Svdí

proti nim skutky. Jaké skutky?

vru! Živé slovo

je skutek. Také otisk slova je skuvzniklo slovo, byl dj, tu byl. Kesanství zápasilo s pohanstvem. kesanského vítzství, To všechno mohlo se však odehrát také ^- v devá-

tém

A

Kde

tek.

Dj

— — Nemohlo! století!

Podle známých zpráv nebylo prý v devámezi Slovany a Romány ješt žádných styk. je jasná. Podle eí známých »pramen« nebylo snad žádných styk ve století devátém mezi Prahou a ímem, mezi Prahou a Paíží. Musely však být velmi tsné styky mezi Romány a jinými Slovany, kteí patrn se nacházeli mnohem blíže, tak blízko, že se svými sousedy takoka splývali. Slovo pagan a množství jiných otisk slovanského pvodu (peregrinus a j.) jsou tu nezvratnou peetí skutku. Zprávy a prameny o tom sice mlí, neteba však se ohlížet po klamných a matných zprávách. Ujímá se slova pirozený zákon. Mluví zeteln ze hmoty jazyka. Kde byl objeven ve hmot otisk dje, tam byl kdysi dj sám. Kde

tém

—

století

Vc

a

tam byli Slované, o nich už zprávy vdí i nevdí. Byli, protože podle pirozeného zákona být museli. Nemohli tedy za doby Kristovy echové sedt »v Zákarpatí«, protože od nepamtných dob jejich pedkové žili už v echách, kde jsou po nich živé stopy, A žili tu tak pirozen a pevn, protože tehdy ješt daleko od nich na Západ a Jih žili jiní Slované. A práv po tch zstaly také jasné otisky v dnešních jazycích románských. Nese našel slovanský výraz,

—

mluv

o

—

nmeckém.

Ješt význam slova! Co asi znailo slovo nmec, díve, utkvlo za pojmem urité národnosti? Hádali jedni na nmotu. Snad cizinec, který neznal domácího jazyka? Výklad nepiléhá. Pedevším není nmý, kdo mluví, teba jazykem cizím, nežli

72

nmec asi pvodn znlo jemec! v boji byl zajat, upadl v zajetí, byl jemec, jako prý na Jihu a Západ dáno Slovanm jméno Slaves, Slaven, protože to byl otrocký (esclaves) národ/) Výklad hodil by se arci jen pro eské slovo. Zajatci (jemci) eských vojsk, aspo od stedovku, byli valnou vtšinou Nmci, Jiných slovo je všeslovanské soused echové nemli. Co potom s ostatními Slovany? Co s Rusy, s Jihoslovany, kteí tenkrát a dlouho ješt žádných známostí s Nmci Jíní usuzovali: dnešní

Kdo

tém

Le

nemli? všeslovanské slovo nevzniklo teprve ve stedomnohem starší, A mlo jist, protože muselo mít, svj vlastní, pvodn širší pojem. Možná, že asem šastná náhoda pispje záhadu vysvtlit. Slova mají svá píbuzenstva. Tvaru nmec (jímati, Jisto

vku. Je

je,

starší,

nímati) nejblíže jíti

se.

Kdo

se

píbuzen

snli

Aj,

by

knz

s

snmec

je tvar

(sešli),

druhdy káže poslm, páni snli

všící

=

sníti, sjíti, se-

tvoí hromadu, spolenost, .

.

(Ludiše a Lubor)

.

je síla. Mže se stát nebezpenou. Jsou kdy se scházet, má už povahu hrozby. Kdo se snmci. Snad nespokojenci, podnikavci nepátelských zámr, hotoví chopit se po pípad zbraní! Tím zpsobem, za jistých okolností, mohl pívlastek snmec,

Spolenost

okolnosti, snli, byli

lehko nabyti smyslu neklidník, nevraživý, nepítel vbec: Vezdy nám súsédy (s)nmci!

.

.

nepe jný

soused,

.

V tom širším pojmu mohlo se slovo za dob peddjinných snadno rozšíit po širé oblasti prvoslovanské, Náslovná sykavka (s) astou potebou brzo se odsmekla,

Snmec

= nmec, jako stm = trn

(strništ

=

trni-

*) Bylo to naopak. Zajatci stávali se nevolníky. Vtšina jich byli Slované. Splynul tedy znenáhla jeden pojem s druhým. Užši pojem, tentokrát, jaksi se rozvinul v pojem širši. pece upadnout v zajetí a stát se nevolníkem také píslušník jiného kmene. Les Esclaves )menovali se Slované, Slavané u svých západních soused nutn už proto, že si tak íkali sami.

Mže

73

=

=

emen a t, p. Tok života pináší temen št), stemcn nové vjemy, potebu nových znak a výraz. Ubhly vky, nová pedstava se ustálila. Pojem nepítele vbec pesunul se na uritou pedstavu svárlivého národa: nepítel úhlavní

— Nmec!

Snad bylo tak, snad jinak. Otázka budoucího pesného prozkumu. Lze se nadíti, že bude jednou pevn vymezeno, který neznámý dosud širší pojem patí známému užšímu. Zatím dle pirozeného zákona tolik je jisto: nebylo nikdy v echách ped dvanáctým stoletím. Nežádných bylo jich už proto, že nebylo tenkrát ješt nmeckého národa vbec, A nebylo jich i proto, že už dávno ped tím, podle pirozeného zákona, nemohli tu nebýti po svých ped-

Nmc

cích

echové

sami,

teba

—

za jinými jmény,

V zim

74

1924.

SLOVANSKÉ ŠVÝCARY. Nmecký uený (Aarau)« pinesl

r,

slorník »Maltens Neuesle Weltkunde 1834 národopisnou sta, která vzbudila Cestou údolím Walliským zastavil se

pozornost. autor ve m.st Sitten (na Rodanu), Byl tu jistou trh,

S nkolika pátely

pustili

se

práv výroní

do peestého víru na

tržišti,

—

Hle,

tu

kalmutskou tvá! praví druh, ukazuje na vejce, pízi a jiné vci.

mladou selku prodávající

Pistoupili blíže, Ptám se po francouzsku na cenu. Žena kroutí hlavou. Pronesla nco, jsem nerozuml. Ptám se po nmeku, po vlašsku. Týž výsledek. spustím po selsku, za správnost výrazu nemohu se zaruit: Ke volgesch por li sti petra? Prodávala také njaké kamy (petra!). Mezi nimi zvláš

—

emu

—

se

Konen

a

zamlouvala njaká odrda. Chtl

— —

nkdo

Štyri batz!

dostat,

ji

odpovdla,

Na mou vru,

ta mluví jist

ze spolenosti, Hej,

má

mongolsky! prohodil odnkud od

zlatá, nejste-li

ínských hranic, od Bajkalského jezera? Ani jedno ani druhé! Akoliv, co do pvodu, 'se nemýlíte! ozval se za námi mužský hlas. Byl to místní duchovní. Vysvtloval vc blíže, Sám je

—

také rodák místní,

—

Ujišují nás, že jsme asijského pvodu, potomci

nkolika hunských bojovník z vojska Attilova, Tito prý, davše se na loupež v kraji, byli od hlavního voje odtrženi a nezbylo jim, než uchýlit se do hor

,

,

.

75

lánek

ze švýcarského sborníku dostal se i do Prahy, zprávu do M, si ho Tomiek, podal o (1834) s nápisem »Hunské zbytky v Alpách«, Nebylo divu. Ke volješ co chceš? Štyry baci!^) Taková »hunština« mohla pece v Praze nkoho zajímat. ješt jiná slova, zvlášt místní názvy zprávou vyjádené znly tak nápadn pro slovanský sluch. lánek neušel Kollárcvi, Zaznamenal si sta. Byl to živý popud. Teba vc blíže ohledat, pesvdit se! Muž dávno v zámyslu svoji italskou cestu. Až se bude idey vracet, dá se pes Švýcary!

nm

Zde povšiml

.,

=

A

ml

Kollár zajel poetu nadšence kolejí, nejezdilo

si

dvakrát do

Itálie,

Byla

to

na chudého

znaná ob. Nebyla ješt sí železných se k sousedm tak hladce. Bohatá koist

obou zájezd uložena

je

v Cestopisech

i

ve Staroitaliji,

Hojná sbírka doklad shrnuta vývodem: ve Švýcarech jako v Itálii jsme všudy na sfaré slovanské pd.

Nepokládal Kollár své dílo za víc, než první prkop. Zval následníky. Budou mít více asu a prostedk! si zajdou prozkoumat taje švýcarských hor a dolin, V dolin Annivirské, asi ti míle od msta Sitten, nalézají se ostatkové Vind, kteí pod pezviskem (An, En) posud pokažené slav janské náeí mluví Marn volal prkopník. Neslyšel nikdo, nenásledoval, '>Vda«, jak známo, odmítla volání. Je kíž s milou vdou. Je tak plna lidských slabostí. Nebylo konen divu, jestli se zrovna píila nmecká vda. Boilo by všecky základy její dnešního názoru na vcí minulosti, na stedovk i staro-

A

—

Hun

,

^)

»Batzen«,

kdysi

po

všem

Nmecku obecn

užívaný

,

,

název

penízu. Ve sbírkách mincí uchována bývá jako ukázka vzácné starobylosti zlatá mince s nápisem biatec- Mezi milovníky a znalci numismatiky prohlášena je za keltickou. Slovo samo hlásá slovanský pvod. Biatec peníz bitý, ražený. Nedávno bylo jich nkolik nalezeno v okolí Bratislavy. Naše noviny vítzoslavn oznamovaly vzácný nález z doby »keltické«. Mince prý mají podivný nápis; »blatec«. Podoby starého penízu viz: J. Slov, bájesloví. V Praze 1906. Str. 254,

=

Ržika

obr.

76

34—36.

se ukázalo, že za stará ve Švýcarsku sedli Slované, jako sedli jinde. Co si mla poít nmecká vda se svými Kelty? Když nám za mladých let bývalo nápadno ve školském atlase, že v Nmecku, ve Francii, daleko na Západ i Jihu najdou se eky zvané Jizery, jako máme Jizeru eku v echách, odpovídala nmecká vda, že to je »keltické« jméno. Znlo to tak uen. Nikdo kelticky neznal. Nezbývalo, než se poklonit a mlet. Nmecká vda jednala scela správn. Neznala ani kelticky ani slovansky, bylo mla plné právo mezi obma jazyky si vybrat. se slovanskou vdou. Jizera je slovanské slovo. Možno je do nejtenších slovanských prvk rozebrat, Jizera je jíhnoucí, tekoucí živel. Máme i Jiheru v echách, pítok Otavy. Jizera je tak dobe slovanská eka jako Jíhna, Jizla, Jíha, Jihlava a jiné z toho pramene prýštící toky zvuk a pojm. Slovanská vda už nemla právo, nevdt, co si vybrat mezi keltismem a slavismem v názvosloví vodo- i horopisného atlasu, Izérny na Západ a Jihu tedy pro eskou vdu zstaly podnes »keltickými«. Pro? Práv z tch lidských píin. eská vda nechtla se dostat do spor s »mocnou« meckou vdou. Spor znamená vždy zvýšenou práci a záptí mrzutosti. Nmecká vda byla úední. Spor s úady mívá i spoleensky nemilé následky, tak se stalo, že i hlas prkopníka zstal neslyšán podnes, zvavší bez mála už ped sto lety slovanské vdce do švýcarských hor a do-

vk, kdyby

He

A

lin.

Nehnul

Je kíž s milou vdou! Dává si »božská poslání « a skomírá tolik svými

se ani jediný.

tolik lichotit pro svá

tak tuze lidskými slabostmi. Kollárovi, zbžnému návštvníku, nezbylo mnoho asu na Švýcary. Mohl si povšimnouti leda vcí nejnápadnjších, jak práv ležely u cesty. Bral se z Itálie poštovní silnicí velkým prsmykem pes Alpy do údolí Chamouaix k Ženevskému jezeru a odtud pes Bern k jezeru tykanton na Curych a k bavorské hranici.

Slovanskému návštvníku napadlo hned jméno íky, která u Interlak se vlévá do jezera. Od úpatí ledovcové velehory Panny vine se na hodiny cesty šavnatými luinami. Vpravo i vlevo do šírá daleka jediný zelený koberec, 77

kam oko dosáhne po rovin. stíbrolesklý

A

—

štít

A

v pozadí, na obzoru, bílý,

ledovce.

zde poznámka:

Z pod tchto ledohor vytéká prudká eka istým slavjanským jménem zvaná Luina Jméno, jak už bývá, se zelených smeklo se na vodu. Naše Louná v echách také se vine luinami, A zde jsou vlastn eky dv, každá s jiného boku ledovcové oblasti sbíhá dol do údolí, až se dole v rovin sjednotí ve spolený proud. Na stoku je malá osada, dnes dokonce stanice horské dráhy, výmluvn oznaena: Luiny (Zwei.

.

.

beh

Ob

liitschinen)!^)

Místnímu domorodci, kterémukoliv návštvníku cizinci a teba i badateli zní a smí zníti jméno zcela nerozumn a lhostejn, eka Zweiliitschinen? Podivné jméno! Je tolik prapodivných jmen a prazvláštních tvar mezi názvisky krajepisu! nmecký i francouzský uenec, slyší-li taková jména, kterým docela nic není rozumt, ulevuje svým nesnázím vzpomínkou na staré Kelty a rychle ukliduje své svdomí. Slovanský badatel však? Smí-li ten tak ledabylo

A

—

pecházet kolem nepochybných nápadností? A tu hned bije do oka jiná záhada! Jméno Thun! Jezero Thunské dá se pirozenji ze slavjanského tun, tonouti odvodit, nežli z nmeckého thun

—

(init)

,

,

.

Zpravidla jsou jména na první pohled zastena. Jméno *) Na mezinárodním Sjezdu noviná v Bernu r. 1902, po odbytém rokování rozjeli se úastníci, jak bývá, v rzné strany po malých hloukách na výlety do okolí, v prvodu domácích ochotník. Pipojili jste se ke spolenosti z Interlak ozubenou drahou na blízkou výšinu, zvanou Schynige Platte (záící plotna!), odkud je velienský pohled do strání a roklí ledovcového svta Panny, Cestou položili

jste otázku pánm z místního výboru, jak si vykládají slovo Lutschinen. Není pro výkladu. Staré slovo. Podotkli jste, nám Slovanm, že je smysl jasný. Pokrili rameny. Jak asi Schynige Platte? V zim je prý výšina bílá od snhu. Snad tedy Scheinende Platte? Z jara bývá vrchol zatopen od roztálých snh. Poznamenali jste, Šnige (sngi) a blata (mokiny), že je nám jasnjší. Neodporovali. Byli zdvoilí k hostm. Ale z tváí mluvila nedvra. Upustili jste od dalších výklad. Nemohli chápat. Pedstava o Keltech byla jim ze škol bližší.

n

78

Curych samo o sob nevzbudí zvláštní pozornosti. Msto 12. neb 13, stol, bylo nmeckým mstem. Naléhavé zvídavosti však nkdy náhoda peje, V mstském Museu chován je tesaný kámen se starobylým nápisem. Starý ímský milník nalezen byl nkde pi okopávce silnice. Nápis hlásá, že msto slulo kdysi Turiciim! A zástr mizí. Jména Turice, Turce, Turnovy a pod, vyskytují se hojn také u nás v echách i na Slovensku, Jinde poutník zaznamenával cestou: už od

—

V oudolí Chamounix jsou strašné ledohcry a skály ili kameny s Montblancu se hrnoucí. Od toho kameni povstalo nepochybn jméno kamenný dol, lat. Camuni, franc, Chamouni,

nm,

Chamouni-Thal

,

.

,

Tak a podobn znjí Kollárovy cestovní záznamy doporuované úvahám. Nmecká vda nedbala záznam, nemohla jím ani rozumt. Ani eská vda se nenamáhala následovat pokyny, a shánt potebné svtlo k novému hledisku, Eývá to nepchodlno a hlavn si ovšem eská vda nechtla rozlít ocet s nmeckou úadní vdou. Snadnjší bylo, nepohodlného vyvolavae umlet, dílo jeho co možná zapít, odstranit,

A

to se podailo. Docíleno, že

na plných bezmála sto

let

jako by vbec nebylo. Mocnosti, které tu psobily, byly arci všecko jiné, jenom ne dvody a methcdy rázu vdeckého,^)

prkopné práce Kollárovy

—

Mezi jmény švýcarského kraj obrazu nacházejí se obludy tvar a zvuk, Hle, jen ty nebetyné

nejpodivnjších

vrcholy: Finsteraahorn, Aletschhorn, Morteratsch, Crastagtza, Piz Capschin, Pulaschin, Fatzcholve, Uertsch a p. Jakého smyslu a pvodu jsou vlastn ty píšery jmen a názv? Území vkol je tu nmecké, tu francouzské, italské i smíšené, ale názvy? Neví si s nimi nikdo rady. Domácí badatel, profesor curyšské university, umínil si, stj co stj, proniknout k tajemstvu názvosloví švýcarského krajepísu. Pomocí slovník a všelikých píruek jazykovdných sestavil si zvláštní aparát obrazc a pom')

Viz Pabérky,

ada

první,

str.

133—164. 79

mížek a píhrad, snaže se nabýti jistého pehledu, který by dovoloval dopátrávat se významu a obsahu samotcek,

prakoen lidské mluvy. tenái si z tch arodj nických tabulek a formulí mnoho nevyberou. Více zájmu dovede autor vzbudit svými zásadami a vývody, ných

—

Otázky místních názv souvisí s životem národ, kteí v místech kdys žili a ovšem souvisí i se stupnm jich vzdlanosti poznamenává muž zcela správn,^) Dovolává se na p, známých svtových lázní na jezee ,

,

,

Sv. Moice v Engadinu. Už ped tisíci lety, jak svdí stopy, byly zde zachycovány prameny k lázeským. Nalezeno tu mnoho a poteb z bronzu zhotove-

úelm

pedmt

ných. Tvary a podoby vcí vykazují typ, který v nálezech se táhne od jihu Nmecka až hluboko do Uher, Nasvdují stáí 1000 1200 r, p, Kr, Usuzuje z toho, že: oblast alpská nejmén už 1000 a snad více let ped vysoce vzdlaným, Kristem osazena byla lidem jehož jazyk už tehdy nebyl nikterak prvotn nevyvinutého vyvinutou rázu, nýbrž obrážel už vzdlanost

—

—

pomrn

znan

,

.

,

Který asi jazyk to byl? Na základ svých koenoslovných obrazc dochází badatel poznatku, že starý ten jazyk byl sice »latin píbuzný« nikoli však (Keineswegs etwa) prý jej nelze pokládati za pímou odnož latiny,

—

Také z etiny (naskytlé koeny) nepocházejí Byli bychom tedy naklonni míti za to, že jedná se tu i latin byl o starý, dávno vyhynulý jazyk, který velmi blízký ,

.

.

etin

,

Každý jazyk, o

,

.

jiný nmecký uenec, jak už je tu bží, prohlásil krátce za

njž

známe, byl by keltický.

Má

svoje odrhovaky. Náš badatel je zdrženlivjší, O Keltech, o keltickém jazyku nikdy nic vcného dosud nebylo povdno, se tedy ohánt keltismem? To byl by i

vda

na

už znaný pokrok na nmeckého vdce. Pohíchu však nemá švýcarský badatel také o slovanin jasnjšího pontí, než nmecké vdy! A v tom je jaké práv dopouští

prmr

und 80

^) Dr, C. Táuber: Ortsnamen Urbetíriffe, Zurich 1909.

und Sprachwissenschaft. Ursprache

s lopotnou svou prací nedospl pravého konce. Jedinou ukázku dovolte! Tu jsou jména v kraji s koenem trb: Treib, Trieben, Triibsee, Turbschach atd. Nmeckému uchu napadá hned píbuznost s nmeckým pívlastkem triib (kalný), lat.

píina, že

turbidus a j. V údolí Ementhalském nalezl badatel vesnici Trub. teba prý srovnat s tím Triibsee u Engelberka, jež r. 1270 prý je psáno Troppensee! ke všemu si povšimnouti, že Trubhorn v Horním Wallisu znamená devné huidlo, jehož pomocí horalé za mlhavého poasí do dálky se dorozumívají (Alphorn). Výklad, ne práv slunce jasný. Vysvtlivky zdají se na prvý pohled, tak páté pes deváté, ze všech konin pivlékány za paesy. Vyklada uznává potebu, konejšit tenáe. Nejde to

A

A

- jinak:

t t

,

—

Ortsnamen, praví, weitgehende Vergleichung erklárt

werden

míissen nur durch moglíchst (daleko rozlehlé srovnávky!)

...

Arci, ani nejrozlehlejší srovnávka nenahradí nedostatek v samotném základ. Švýcarský slovozpytec erpá píruky. Tam ze své srovnávací svoji znalost jsou vedle jiných jazyk starých i nových uvedeny ovšem

—

koen

slovanské koeny. Mrtvou písmenou však nelze nahradit svdectví živoucího jazyka. Nmci pipoutanému ke svým obrazm a sestavám uniká z dohledu, že ty nmecké Treiby, Trúby, Trúbsee a pod. mají své nejužší píbuzenstvo v románských Trebiích, Trebinních, Trebonech a Trebuchoneh, za ío však že souvisí se slovanskými Teby, Tebovy, Tebotovy, Tebinmi a pod, a ty že mají v koeni stejný dávný, prvotný pojem tíbit istit, mýtit, konat za kladnou potebu života hospodáského venku v širé pírod. Nikdy ovšem ze žádné slovníkové píruky nelze vyísti tajemství, pro název trubhorn nelze shrnovat s koenem trb, tíbit. Jen živá slovanina vysvtluje, že slovo trúba vzniklo rovnou ze pírody zvuk, že je irá prvotní onomatopoezie a kryje se významem s odtažitým a proto

i

=

—

daleko pozdjším (a proto jaksi dmyslnjším) rohem horném. A složka trubhorn což jiného znaí, než zp-

=

81

sobnou dvojjazynou totožínu (tautologii), jakých se vyškytá dosti, Goraberg, Isersee [Jezerce], Les-Welde atd.) Bylo by tak úkolem slovanské vdy, pispt svým jinonárodním družkám ku pomoci a usnadnit jim úkol jinak prost nezdolný. Bez znalosti živé slovaniny nelze vru vbec pistupovat k výkladm stop života evropského starovku. Pi vší zevn okázalosti aparátu i methcdy sebevdomého vdectví, pece vývody švýcarského badatele co chvíli prozrazují bednou malomoc zamýšleného postupu. Jména Gornergrat a Charnadiirra pidluje muž téže skupin, (Náslovný koen Gr, kr.) Oba názvy slouží patrn za ukázky do nebe volající tatainy neznámého » dávno vyhynulého jazyka, Gornergrat je vrchol ze známé velehorské skupiny Matterhornu. Charnadiirra je rozsedlina skalní, vlastn píšerná propast', kterou ukazují návštvníkm poblíž lázeského místa Sv. Moice. Slovanskému uchu ob nezvyklá jména nemají nikterak tatarský zvuk. Okolí a rozpolohu vele vrchu Gornergradu (výška 3136 m) bylo by teba místn blíže ohledati, aby vysvitlo, kterému asi vztahu nasvdovalo pvodní pezvisko gorní grad7 Oíšek druhého názvu rozeší se snadnji. Užaslí pohledem na hrzyplnou rozsedlinu, otážete se ochotného prvodce, místního rodáka:

— —

Kterak Charnadurra?

vy

My íkáme

vlastn

—

arna

Nemáte nikterak za

vyslovujete

dyra

zlé,

.

.

podivné

jméno

.

jestliže si

vda nmecká,

francouzská a jiné západnické vedou jako slepé, majíce nco povdt o smyslu a významu krajinných názv své domoviny. Jinak oteve oi i sluch Slovan, vida ped sebou ernou propast, a slyše, že jí Švýcai íkají erná dira!

—

eské pamti švýcarské msto je Kostnice. platí jméno Constanz. Co je správnjší? Anebo lépe, co je pvodnjší: Kostnice nebo Constanz? Jakým právem my echové si vlastn osobujeme, jmenovat Nejbližší

Ostatnímu svtu

82

—

všechen ostatní svt? Anebo snad jinak, než Husité zahájili u nás takové poešovací híky? Jsou arci jména na Západe, po kterých Husitm nic nebylo a pece doklad mají odedávna svoje eská jména. Kam sahá, nemluvilo se v echách za starých dob nikdy o Regensburku, Mainu, Kolnu, Aachenu, Paris a p, Platívalo tu

mésto

pam

—

—

vyjma arci rakouskou erární eštinu ezno, Kolín, Cáchy, Paíž a pod. Jak a odkud vlastn se bére ten nápadný zjev? ío, že práv jen my echové mezi ostatními národy máme podivný zvyk, nazývat vynikající místa a zempisné na Západ svým zvláštním jménem? Zdá se vru, že si tu naléhavou dost otázku u nás ješt nikdo ani nepoložil. pak-li pece, že ji snad

vždy jen

Mohu,

ím

pedmty

—

A

A

rozešil jenom v náš neprospch, to po zvyku nmecké pošklíbky: die echen miissen immer einé Extrawurst haben. Naše úední vda aspo v naskytlém sporu beze všech rozpak na ruest rozhodla: eská Kostnice je holý patvar pvodního jména

—

Constanz

.

,

,

jen dost málo záležet, mohla se naše úední lehko pesvdit, kterak že práv pímý opak je pravda. Nejen, že všecky nmecké slovníky, monografie a

Dá-li

si

vda

podobné píruky prostomysln piznávají obma názvm plnou domácí rovnoprávnost (Constanz oder nebo auch Kostnitz!),

možno dát

ale jsou pímo živelné doklady, se snadno pouiti, Sám okolní lid ve

jimiž

svém

bylo

náeí

nenazývá, než Kostnitz. V místním Museu pak se pesvdí, že nebylo nikdy jinak. Staré rytiny, listiny, dopisy a jiná toho druhu svdectva jsou tu vyložena. Krátce, slovanský tvar místního jména není žádný výmysl eské jazykové ješitnosti, nýbrž je na Bodamském jezee od starodávna domácí, samorostlý, pvodní název, význam slova Kostnice? Nespoet místních jmen vyvozuje se z koene kost. Množství hrad a mst, kdysi opevnných (tvrdých!) samy se hlásí: Kost, Kostná, Kostur, Kostel (Castel!), Kostelec, Kostelík, Kostou, Kostron, Kostrím atd. Co bylo schopné vzdorovat, skytat oporu ve chvíli poteby, co bylo jako jinak

msto

zvdavec hrav

A

63

kost v tle, byla tvrdina, tvrz. Píbuzný jsou i pojmy Kasten (costa, Kííste), Po(pevná schrána) i pevnina, pevná dobá se pravd, že staré msto pístavní, v dležité poloze na výtoku Rýna z Bodamského jezera, bylo už v dob pedhistorické svým dobovým zpsobem opevnno a Kostnice byla tu tvrzi na hranici území. Arci je hned po ruce i jiný výklad. Což, jestli Kostnice Gcstnice? Otázka výslovnosti! íznlo snad je jisto, káme dnes Klet, Klete, koleno, koalka a p, že správné je vlastn Gled, Glede, goleno, goralka a p. Snad i s Kostnicí tak bylo. Pak by se význam slova arci pozmoval. Gost, host, lovk neznámý, cizinec. Polákm gošciniec dodnes znamená silnici, cestu kudy hosté-cizinci picházeli. do dostaly asem i styky* mezinárodní, od svj pevný ráz. Nejastjším a pravidelným hostem z ciziny byl obchodník. Slovem host rozumn asem vbec obchodstraník. Obchody konány na hranicích zemských, kam pístup stejn snadný. Byla místa, kde odbývány ny hromady). Tu dala se shrny pravidelné trhy (strhy

zem

pvodn

—

a

znan

zem

zem

ob

mly

výmna

=

Konen

=

obchodníci pipouštni i do zem. Smli sem dovážet i vykládat své zboží. Smlouva byla oboustranná. Cizinci obchodníku piznáno jisté právo (privilej), za to musel podrobit se jistým opatením. Tak vznikala ve velkých mstech velká bydlišt cizinc, domy host, cizích obchodník. Mnohé nákladn poízené zachovaly se až na naše asy. Gostinnoi tvor v Moskv (velký (dnes arci už nový) cizích obbazar) je takový starý chodník. Podobný v Petrograd, Nižném Novgorod a jinde. Náš Pražský Ungelt, Krakovská Sukienica nebyly než staré hostince t. j. pohostinné dvory, kde cizím obchodníkm zarueno bylo jich právo. Nkde místa trhu ustanovena byla mimo obvod mst a hrad. Vznikaly samostatné osady s úelem hostinným. Pístavy na behu moí, jezer i tekoucích vod byly tu zvlášt píhodný. Tak je zcela podobno pravd, že jak Constanza na erném moi tak Konstanz na hoBodamském jezee jsou pedvká gostnica, gostinice stinné dvory. zboží.

cizí

dm

=

84

Jak tedy; pevnost nebo tržnice? Kostnice nebo Gostnice? Otázka tisícletého minula. Kdo jí rozeší? Bohdá asem náhoda šastná pispje, aby tu bylo jasno a pevno, co zatím jen zstává podobno pravd. Náhoda, nejvtipnjší badatel.

Co soudit o zemi, kde hory, doly a vody nesou slovanská jména? Kde hory slují hory (Horn, Aahorn, Matter Horn, Wetter Horn a pod.),^) kde eky mají názvy jako v echách (Stela, Luina, Lužnice, Sázava Sasbach! a pod,), kde vody stékají v místech, zvaných stoky (Biferten

—

—

Stock, Altencren-Stock, Zubreiti-Stock, Geifibiitzi-Stock etc), kde rozvodím se íká roztoky (Rothstock, Rosenstock a pod,), kde luh na ece zván je luhem (nesetná fluh v luhu, jako na eských ekách), les lesem (Lejs, Leissigen, Leistkamm) nebo sumou, šumavou (Šumiswald), kde stojaté vody slují blata (Platta, Plattenschlucht, Plattje a j,) nebo Icuže (Louge, Loche, Liisch See etc), rašiliništ a tasoviska volají potresiny (Pontresina!) a je-li tam ješt divu, když i msta, místa, vesnice a samoty kus po kuse bud zjevným zvukem nebo aspo skrytým koenem se hlásí ke

=

—

slovanskému Naplavená

pvodu?

pda

na bezích vod, co vlny nanesly, eky své staré slovanské názvisko výspa. Poláwyspa znamená vbec ostrov a na ostrov Gottlandu v Baltickém moi hlavní msto na behu je Wisby. Právem se tedy zamyslí slovanský turista naraziv cestou po bezích Rodanu v údolí Walisském na msteko Visp, po francouzsku zvané Vige (Vž?), dále proti vod jiné s názvem Brieg (Brjeg) tak astém v nkterých slovanských koninách, dnes znmených! dol po vod známé Sitten (franc, Sión) pipomínající naše Žitná, Žitnovy, Žítavy (mí»vysypaly«,

km

má

Nco

A

na vodách, s pdou obas mokrou, židkou [ídkou]). tolik »židovských« ostrov na našich i nmeckých ekách (Schtt-Insel!), Na mstském tržišti žitenském možná že dodnes bylo by možno poznat horalku, prodásta

Odtud

ni

Srovnej vrchy Matru « Vatru v Tatrách!

Jméno za jménem, na v rejstíku cestopisné píruky, zde na Rodanu (prameny eky jmenují zde »rody«!) jako na druhých ekách, na nesetných jezerech, po stráních a bocích velehor, nebo v dolech a roklinách. Všecko bud zjevná, i zpola krytá slovanina. Dejte si blíže popsat píšernou romantiku lázní Pfáfers u Ragaze, Tamino vyvírá tu z temnot divoké jeskyn- Skalami pevršena (perevrs Pfáfers) tu tajemná kotlina, kam kdysi tžko a nebezpeno bylo slézat po píkrém úboí k útulnému klášteru, jenž zde se zavíral zrakm svta. Nedaleké Sargans (Zagranc) na tyrolské hranici, je zejmý pesmyzvuek, jako nedaleký Ardetz, je bývalý pevný hradec a nkolik hned Hard- ve vkolí oznauje nkdejší hrady a hradišt, zcela po píklad nespoetných Hard a Hart, roztroušených po horách a lesích sousedního Nmecka. Zajímavý památník psobnosti lidské v dávnovku vyklubává se z kukly dnešního svého tvaru jméno svtových lázní klimatických Interlaken, na rozhraní obou vodních nádrží jezera Thunského a Bríeinzského, Pravé to »mezijezeí« (lat. interlaca). Za zbožného stedovku byl tu postaven klášter téhož jména. Jméno je arci nápadno. Posvátným místm za dob prvního stedovku nedávána zpravidla jména tak zhola zem vdná, vodo- i horopisná. Zpravidla volíváno jméno kssamského svtce. Kláštery mly sloužit zárove zbožnosti a vzdlanosti. Mly získávat mysl domácího obyvatelstva, namnoze ješt pohanského. tu lze pozorovati moudrou politiku Církve zakládající. Násilný postup nových ideí budil odpor, jak zkušenost ukázala. Volena tedy smírnjší cesta. Neteba vše staré mocí boit a odklízet. Radiji to ono zachovat a moude ušetit. Jen novou formou vhod odít, co se již osvdilo a vžilo. Tak mnohý starý zvyk, mnohá úctyhodná zkušenost dávného života byla zachována a obrácena pro potebu novou, tak mnohý zákon a ád, mnohý svátek a obad, až potud zasvcený, pijat a uveden v soulad s novým duchem a zízením. splýval s vkem, nový podával ruku starému, staré náboženství se perozovající své zboží za »štyry bacny«.

map

í

íka

=

úelm

A

vk

S6

Vk

Tak i prozeteln dbáno, aby i nová jména zvukem co možno pipomínala názvy istaté. Tak v echách za stedovku nový klášter u vesnice Postoloprt zasvcen názvem A-postoIo-rum Porta. Jiný za Otakara v jižních echách zízený pro nmecké mnichy nazván Goldkron (Zlatá Koruna), patrn podle místního názvu Golokrno (holý vrch na hranici). Po celé západní a jižní Evrop zachovalo se tak z doby prvního stedovku válo v novém.

tvarem

i

množství klášter a chrám s nejpodivnjšími názvisky/) Z nich není práv nejisvtštjší i bývalý klášter ThimBricnzíský, Pišli m.niši z daleka, usadili se v pvabném okolí na jezerech a zamili zde svj stánek, Otázika názvu byla hned vyízena. Nalezli místní jméno domácího jazyka, jehož smyslu sic nechápali, obratem však jeho zvuku pizpsobili nové latinské, Interlaca pipomínalo vskutku vel-

mi šastn staré domácí Privlaka. Bylo to jméno pekládai stanice na pevlace mezi obma jezery. Strá na protjším behu msta jmenuje se dodnes Briickenwald. Nesmyslný jinak název je zetelná nmecká ozvna starého slovanského privlaka. Svého zpsobu pomník dávných v-

k a pomr,-) Všimnte

couzského

si

jména Solothtun, hlavního msta fran(frc, Soleure), Vzdorovalo dlouho

Švýcarska

pokusm vyložit s njakou podobností pravd prapodivný tvar. Jednou po letech z istá a jasná vybaví se myšlenka: thurn thurm, jako trn trm, vlastn strm! Což, nehraje-li v djinách msta svoji úlohu njaká vž? všem

=

Teba

se

pesvdit! osvdila

A vskutku! Vnuka

=

se

— —

takoka jasnovideckou.

má

starovkou, památnou vž. Na hlavním tržišti stojí se starobylým orlojem, na zpsob našeho staromstského, V prelí te se nápis: »In Celto, nihil est Salodoro antiquius, tmis exceptis Treveris, quarum ego dieta Solothurn

Srovn. Naše mapy. Pabrk ada tvrtá. Pomry a pojmy. Pabrk ada první, R. 1912, dále Idey omery ir. druhá. barbar. druhá, *)

-j -)

Viz: Viz:

ada

$7

O vží praví se, že byla postavena nkdy ve tináctém století. Bezpochyby byla tehdy starší njaká vž obnovena anebo nová postavena na míst staré. za stará mla bá pozlacenu a název Zlatá vž (Zolot trn) pešel asem na msto. Známo bylo jméno už ímanm,

soror,«

Vž

jak svdí nápis, ímané si »Keltícké« slovo ovšem svému mluvidlu pizpsobili. Jméno má týž smysl a pvod, jako naše Zlatá Praha, Ten, jak známo, dodnes se udržel v ústech slovanského lidu na Balkán (Zlatn Prag, Zlaíni Prag], ješt z pradávných dob, kdy bývaly pímé cesty a styky mezi Slovanstvem na Jihu a na Severu, Vrcholky budov msta na Vltav, bán vží, stkvly se zlatem, ješt za Karla IV. Nejen vže na hradech Pražském a Vyšehradském, ale i vrchole chrám v mst, ba i makovice vodárenské,^) V Moskv na Kremlu i v jiných ruských mstech svítí dodnes zlatem kupole chrám i bán zvonic. Prohlašuje se to rádo za stopy »asijského« i »tatarského« vkusu. Není však, než zbytek starého, dobe evropského a pímo slovanského vkusu doby slovano-ímské, Zolot trn, název starobylého místa na Aae (Jará), trí do výše nad proudem jako pomník stálé promnlivosti as.

vk

íma

,se zmiují o vpádech Barbar pes pes hradbu nebetyných hor nikdo se nedivil. Pechod alpskými prsmyky nepovažován za nic kromobyejného. Vedly ,tudy pec pravidelné obchodní cesty. Vdcm-ost o tom byla tak rozšíena a bezpena v souasném okolním svt, že náelník zámoského voj-

Djiny

astji

Alpy, Pívalu nepátel

nm

ska, Hanibal Kartaginský, mohl si troufat a založit na proslulý plán. Nerozpakoval se pibrat na výpravu slon. pes neznámé sob horstvo ani celou karavanu Pechod nedl se ovšem hladce. Pechody byly bránny, Kartaginci utrpli tu znané ztráty, Prsmyky byly

svj

—

zízeny na skutené brány. Byly hájeny, t, j, osazeny branným lidem. Opatení bylo všeobecné, odpovídalo dávnému zvyku. Neplatilo jen o prsmycíx;h alpských, *)

88

Srovn.: Vymoženosíi.

Pabrk ada

druhá.

le

o horna-

tých krajinách vbec. Staré názvy dosud svdí, kde po í šíi pevniny býval takto bránn prchod z oblasti

vší délce

do oblasti/) Kanibalv pechod dál se zákruty t, zv, malého Bernhardta (Brnar, Branar), Odtud pes velký sv, Bcrnhardt, pes Grísonský sv, Bernhardin, pes prchod Berninu až po Tyrolský Brenner vine se ada dležitých prchod, brána za branou, vesms za starovku osazené lidem vojenským. Místa bránná, tedy Brny, Brna, Brnary, Brniny a pod. Doba kesanská uvolnila cesty pes velehory do ného Msta, Znenáhla odpadla poteba vojenského stehu cest. Na ochranu poutník a obchodník zízena v pustých výšinách pomocná služba mnich. Nkdejší branar zastoupen svatým Bernhardtem, starý chodar pozdjším Gotthardem a chodarina, druhdy strážný obvod, uren a zasvcen sv, Catharin. Nesetná místa horských krajin i s kcstelem nebo kaplí sv. Kateiny, vždy na pechodu položená, uchovávají aspo vybledlou památku dávného stavu vcí. My jméno Bern do té tídy klademe, do které Be,^) roun a jiná podobná Známky a meze tch tíd pilnou snškou a srovnávkou látky teba zjišovait a ujasovat. Náelníkem >>keltských« vpád ze Záalpí jmenují ímské zprávy skoro šmahem njakého Brenna, Není tu daleka pedstava vdce, zvaného Brn, Bmac, Bráníc (Branko, Brand, Branec, Franc .), Vdci své ety nazývali eledmi. Jako se všemi cizoslovy nevdli si rady s tvarem sv.

V-

—

,

,

—

,

i

zvukem

.

ele

psali Celet. Jméno pešlo do praa po ní slovanská vda zvykla se vyslokelt a neštstí bylo hotovo. Už tu byl nový

slova.

men. Nmecká

=

vovat celt národ, kterého nikdy sice nebývalo na svt, ale kterého vda dnes nemže se zbavit, všecko jen výslovnost zavinila, lépe nedbalost té otázky. Jak vyslovovali staí svého Cícera? íkali iero? Kikero? Uenci nevdí. Nestarají se o to,

—

i

^) -)

A

i

Srovnej: Stará svdectva. Pabrk ada první, Srovnej: Kotlá ovština! Pabrky, ada tvrtá.

tých krajinách vbec. Staré názvy dosud svdí, kde po vší délce i šíi pevniny býval takto bránn prchod z oblastí

do oblasti/) Kanibalv pechod dál se zákruty t. zv, malého Bernhardta (Brnar, Branar). Odtud pes velký sv, Bernhardt, pes Grisonský sv, Bernhardin, pes prchod Berninu až po Tyrolský Brenner vine se ada dležitých prchod, brána za branou, vesms za starovku osazené lidem vojenským. Místa bránná, tedy Brny, Brna, Brnary, Brniny a pod. Doba kesanská uvolnila cesty pes velehory do ného Msta. Znenáhla odpadla poteba vojenského stehu cest. Na ochranu poutník a obchodník zízena v pustých výšinách pomocná služba mnich. Nkdejší branar zastoupen svatým Bernhardtem, starý chodar pozdjším Gotthardem a chodarina, druhdy strážný obvod, uren a zasvcen sv, Catharin. Nesetná místa horských krajin i s kostelem nebo kaplí sv, Kateiny, vždy na pechodu položená, uchovávají aspo vybledlou památku dávného stavu vcí, My jméno Bern do té tídy klademe, do které Be.') roun a jiná podobná Známky a meze tch tíd pilnou snškou a srovnávkcu látky teba zjišovat a ujasovat. Náelníkem »keltských« vpád ze Záalpi jmenují ímské zprávy skoro šmahem njakého Brenna, Není tu daleka pedstava vdce, zvaného Brn, Bmac, Bráníc (Branko, Brand, Branec, Franc ,), Vdci své ety nazývali eledmi. Jako se všemi cízoslovy nevdli si rady s tvarem i zvukem slova. psali Celet. Jméno pešlo do pramen. Nmecká a po ní slovanská vda zvykla se vyslovovat celt kelt a neštstí bylo hotovo. Už tu byl nový národ, kterého nikdy sice nebývalo na svt, ale kterého vda dnes nemže se zbavit, A všecko jen výslovnost zavinila. lépe nedbalost té otázky. Jak vyslovovali 'aí svého Cicera? íkali iero? Kíkero? Uenci nesv,

V-

—

,

.

—

,

,

ele

=

—

í

.

cdí. Nestarají ^) -)

se o

i

to,

Srovnej: Stará svdectva. Pabrk ada první. Srovnej: KollárovUina! Pabrky, ada tvrtá.

Jisto je, r, 390 p, Kristem zase jednou njaký Brenus svými »kelty« vpadl do Itálie, Málem, že nemilou návštvou nezarazil další vývoj ímské slávy. Dal se však pemluvit a vrátil se zase do svých zaalpských vlastí. Ti sta let pozdji tmiže cestami dostal se pes Alpy veliký

se

Vda

Julius do »keltských zemí«. že cesty pes hradbu >ímjská kultura«.

mnnku,

však vytrvale šíí dorazila na sever jen

Alp

Je však pirozeno, válkám se sousedy razil cestu pes hranice zpravidla obchod, který pedcházel a peasto snad dával i píinu k válkám. Také klikatinou stopy pes horu sv, Gottharda brali se v nejstarších dobách poutníci a obchodníci. Obáváno se právem i možného násilenstva. Bývala tu pomezní, ozbrojená stráž (Chodové, Chodai!) jako jinde na hranicích. Pod vrcholem, nedaleko staré cesty je švýcarské msteko, jehož poátky sáhají do ne jist arších dob. Býval tu útulek pocestných, jehož se zachovala v jádru jména, dnes arci zkomoleného Hospenthal (hospoda).

pam

—

Švýcarská musea mají svj zvláštní oddíl, urený paz kolových staveb, zpsobn provedeným mode-

mátkám

lem, jako velikou,

pknou hrakou. Znázornn

tu živod

v pedvkých osadách rad hladinou vodní, poblíže jezerního behu. Jak muži vycházejí na lov, ženy kutí pi domácích pracech, dti skotaí beze strachu nad hlubinou. Roiztomilý obrázek dávného, neznámého živcita! Pravk Švýcarska! Na jezerech Bodamském, Curyšském, Ženevském a jiných, objeveno množství píslušné starožitnické látky. Stáí tch rzných, namnoze zkamenlých už pedodhadují na dvacet tisíc a více let. Dvacet tisíc let! Jaká dálka! A historie, o níž se mluví, která platí za životopis lidstva? Až kam ta dosahuje? Sotva njaké 2000 let na zad! A oo bylo ped tím? Ty

mt

ostatní tisíce a zase tisíce Co se tu dlo?

nejbližším?

A 90

vru, jako by ani

let,

Jak

jež

pedcházely

to vše souvisí?

nesiooiviselo!

tm dvma

Poblíže parníkové stanice Uiberlingen na severozápadním cípu Bodamského jezera bží pcdél behu strmá skalní stna, vyznaená dvm.a dlouhými adami erných otvor, rovnobžn nad sebou zejícími do dálky, jako okna veliké, vyhoelé budovy. Otvory jsou vchody jesky, dávných obydlí lidských, místností rzných rozmr, vydlabané do skály kcby, svtnice, sín. Menší otvory tvoí okna. Kdysi ke vchodm vedly schody, byly pavlae kolem, byly brliny a žebiny kolem osady skalní. Svdí známky o nkdejším pohodlí v bytech. Osada byla etná. Co dnes vidt, jsou už jen holé zbytky. Bží tu podél behu novodobá, železná dráha. Když ji stavli ped padesáti lety, bylo

teba velikou ást skalního behu dávných, skalných

byt

odstranit.

Na

ob

padlo tehdy za

400 tch novovké

pcdnikavosti. Kdy a jak vzniklo asi a hemžilo se svým životem to dávné jeskynní msto? Bylo-li souasno osadám, postaveným na kolech naproti ve vodách jezera? Anebo vzniklo snad nkdy díve? snad pozdji? Doba vedle doby, anebo daleko sebe, prvá nezávislá na druhé? Kdo nco o tom poví? S jinou minulostí, než o jaké vypravují »písemné zprávy«, vzdlanost nepoítá. Nebyla žádná minulost. Byly leda jisté »typy lovka«, jež odpovídaly svým dobám. Byl typ )^kolových stav3b«, typ » jeskynního lovka«, typy rzných dob, kamenné, bronzové, železné, rzných »kultur«, látkových, nádcDových atp. Pouhá chamradina rozmanivhodných pro výpl musejních skíní s tých prožlukle uenými etiketami ze sklennou tabulí a vedle s cedulkou: »nedotýkat se!« Jakési vycpávky vdomostních

i

pedmt,

mezer! Nejsou-li ty drobné figurky z modelu kolových (staveb už také jen vlastní podobizny dnešních švýcarské Republiky? Dalekých sice pedk, ale pece jen

— oban

pedk

krve

z vlastní

krve?

Dnešnímu vzdlanci pipadá

Má

své pedstavy, které

spis.

si

málem smšná. Anebo z uených

ta otázka

odnesl ze škol.

Djiny Švýcarska zaínají mu nkde

se

zprávami 91

o první »Eidgenossenschaft«. tím bylo, jsou leda mlhaviny

Njaké

století nazad. Co ped stedovku. Ješt njaké roz-

pomínky na dobu ímskou. Césarova vojska zápasila tu s milými »Kelty«, A už dost! Pak už jen se prostírá moe

as se svými hlubinami vk, tisíc

meny «

tisíc a dalších tisíc a zase jen rznými »typy«, » plea »kulturami« našich musejí, Kam se podly všecky ty typy, všecka plemena? Vymela! Anebo se vysthovala! kdo pišel po nich? odkud?

let.

— — —

Ta

jsou

vyplnna už

A

A

tmi »vymelými«

typy a plemeny má se to jako se »sthovakami« národ, Nedom.yšlené nápady,^) Kde jaké elnjší msteko na pevnin, okresní, krajské, kantoíiské nebo zemské, má dnes svoije Mussum, Všude ukazují plné skín památek, nalezených v kraji, všecky doby jsou zastoupeny, kamenná, bronzová, železná i ty pozdjší a novjší. To znamená, celá pevnina, jak pirozeno, prodlávala uritá -období po celé šíi a délce svého prostranství. Tisícild:é období skytalo asu tolik, S

a

aby se dotyná kultura rozšíila. Plemena žila svým zddným zpsobem, pimeným kraji a podnebí, mla své osudy, získávala své zkušenosti, stýkala se se svými sousedy pátelsky i nepátelsiky, mísila se, mnila zvyky a mravy, získávala novou tvá povrchu, mnila i svj jazyk dle okolností a podle zákon pírody, ale žádný lid neodcházel ze svého kraje. Neml kam, V sousedství byl všude už jiný lid, stejn srostlý ode dávna zase se svojí

pdou. Také stopy dávných kolových staveb

nejsou obme-

na obvod Švýcarska, Nacházejí se po celé pevnin. Co je tedy s obyvately pedvkých nákolných osad na jezerech Ženevském, na Lago Maggiore, na Curyšském a Bodamském? Neodešli nikam ti píslušníci dávných plemen, zefiy

zstali v zemi, ale nebyli arci ani Francouzi, ani Vlaši, ani Nmci! Kdo tedy byli? Jisto je, lnem sune se kupedu podivný životný

vk

^)

n

Srovnej:

Pabrky, ada

—

první, str. 169

171.

pochod. Život, stálá zmna, obroda. Na povrchu zem djí se neustálé pemny, jen hmota zem se pes vky nezmnila. Mnil se lovk, ale hmota lidských pokolení zstala táž. Mnil se jazyk, jen hmota jazyka se nezmnila. Je jÍ5Í franina, co dnes se mluví na Ženevsku, a byla táž hmota jazyka, co se tam mluvilo za doby nákolných osad, ale byl to najisto jiný jazyk. Který a jaký? Dje zemské hmoty. Pece však zapadly v nezmizely, aniž by nezstalo jakýchkoliv známek lidských pokolení, jež tu na povrchu zem v diobách nejdávnjších osvdovala svoji snahu a Icpoitu, Nejstarší z tch známek innosti lidské, utkvlých na povrchlin pdy, jsou názvy v kraji. ty práv jeví nejpodivnjší výmluvnost. Co znamená, že hlavní a nejvýraznjší z tch názv prostírají se po všem prostranství pevniny, jsou totožný a nasvdují jedinému jazyku? to, že tytéž brdy, bregy a besty najdou se v Bretagni jako v Pomoansku a bory, jezy a kosiy tak dobe v Britsku a Skotsku jako na Balkán a na erném moi? to, že všude mají svj smysl a význam výstižný jen slovanským jazykem? Místa na vodách, ekách, jezerech i moálech, pipomínající nkdejší práce nákolné, vykazují v názvech koen

vk

ln

—

A

tém

ím

tém

A ím

—

shodný

se

slovanským prvkem

a

i

pojmem.

A

kl

(kel, kal,

palice (pale, pele, pile, pils a pod,, v Nmecku nejastji pfalc) neb brle (brel, bral, bril a pod,), vždy je zachován souvis s obsahem i Slovanské Kle, Kly, Kolany, Kolíny, Kolny, Kele, Nákolany, Nákle, Náklí a pod,, mají stejný význam s nmeckými Kiely, Kehly, Kahly, Kohly, Kolby, Kaleny, Kolny, Nackely, Nalkesy, Nickelsy, Nagoldy, Nágelstadty a pod,, i s románskými Col, Cologne, Colin, Calenza, Collca, Cully, Colonne, Ancole, Angouheme a p, Ohledávka míst a okolí jen potvrdí jazykový záznam. Také palice (palec, palec, pálka), brla (berla, brdla, brdlík) a jiné, mají své a opaky v nmeckých Brhlech, kil),

dj vk.

obmny

Brglech, Wiirglech (Worgel, závra na tyrolské ece Jinu je téhož smyslu a pontí jako náš Vorlík na Vltav!) a hojn Berlín (brlin), Berlink a p, (Uiberlingen na severním behu Bodamského jezera, je vzácná ukázka pravkého 93

místa. Na protjším behu pad zámkem Vorlíkem dosud se nachází lesní revír, zvaný Náklí.) Francouzský a vlašský kraj má své Brillciny, Brailly, Barle (Bar

opcvovacího

Duc

le

a

t,

= brdlík), Bartella a teba

i

Palézieux a Bellinzona

p.

ást msta

Nejstarší

Bazileje, kdysi hrad, dnes

mst-

ský park na behu Rýna, na kolovém základ, dosud ^'idném, jmenuje se dodnes Pfalz (palice), Novodobý název

msta

pesmyk

starého slovanského Pajezera hemží se jmény druhu Cologny, Collonge, Cclmetíe, Cully a pod. Proti stu Villeneuve vystupuje z vody jezera zajímavý cstrvek Ile de Peilz. Pokryt hustou zelení, zastínn ikošatými stromy, podobá se plovoucímu parku. Je to umlý ostrov, Založen je na kolových jehlách. Platí za památnost msta.

lice

Bazilej není než

(bazile)^).

Behy Ženevského

m-

Návštvníka Neslovana ovšem nezajímá z pale, palec, palice! Ile de Peilz

blíže

= ostrov

název Peílz

z palic. Téhož de Peilz proti ná-

pvodu je stavba vodního zámku Tour beží Vevey-skému. A ovšem i proslavený Byronovým vznm blízký zámek Chillonský (chil, kyi, kly, koly!)

v blízkém sousedství. Hmota jazyka vydává tak svými otisky svdectví dávného minula, jak spclu souvisí vci a zjevy v proudu

dj

as.

Nemže

už být jinak; kdysi,

ped nezmrnými

dnes

asy, mluveno zde ve Švýcarech týmž jazykem jako v echách i blíže a dále v okolí, Poutiník, znalý slovaniny, nachází tu v krajinných názvech nepochybné pomníky toho dávného stavu vcí. arná Díra u sv. Moice v Engadinu (Charnadra!) není ta jediná mezi jmény, jež znjí zrovna po esku. ^) Odtud í palissada, hradba (Šttin, Šttí, Štitná, Stclten a p.).

94

z

palic.

Jinde zvaných

i

šttiny

Názv sem

spadajících bude

asem

jist sestaven celý

rejstík/)

Tu je hned povstná Via Mála, tsnina skalní, kudy protéká Zadní Rýn od prsmyku Splugenského až k steku Thusis v Grisonsku! Tisícimetrové skalní stny, vzdálené od sebe takoka na rozptí ramen, tvoí tu koryto, jehož temnými hlubinami probíjí se vztekle mladý Rýn, Dnes píšernou štrbou, vysoko nad lomozem živl, vede na hodinku cesty železná lávka, zaražená do skalních tes. Dnes je tudy pohodlná procházka svtem dsu a hrzy pro moderního turistu, který rád se chvástá svými zážitky. Co však bylo tenkrát, když div pírody dostal své Zlá cesta! Jméno docela nednešní jméno? Via Mála smyslné. Nikdy tudy ped tím nevedla žádná cesta. Jako se etzu puštn, žene se tudy živel, s evem a hlukem odrážeje své dravé vlny vlevo, vpravo, od stny ke stn, hroze zkázou všemu, co by se mu postavilo do cesty. Ani Via Mála ani Via bona! Žádná »cesta« vbec! A pece ten název! Silnice vedoucí od msta, jako strachem zapuzena, zatáí velikým obloukem daleko odtud. Ku štrbin teba se dát pšinou, A pi prvním kroku na železnou lávku záhada slova se vyjasuje. Stny skal, tisícletým bsem peroucího živlu jeví se tu doslova vymlety. Užaslému chodci echu mimodk vydralo se z úst: »Vejmola!« Dosavadní neshoda mezi zvukem a pojmem slova naráz vyrovnána zcela pirozeným smyslem: Vejmola Via Mála! Kdo, kdy a jak dával tu vci jméno? Co o to^m praví podání? Jak zní název v ústech domorodc, nepodlehlých

m-

=

=

školské

výchov v msteku?

Máme

ostatn svoji »Vejmolu« i u nás doma. Voku, ovšem, jen hrakového vydání. Potok Vejmola od Ouval k Mochovu skalnatými behy do Labe se deroucí! Tak povuje se Via Mála skutenou vejmolou, jako

—

A

podobný, arci ješt tlustší, rozumí se, z názv Nmecka, VohenstrauB (Vohn stráž) a Osterhofen (ostrov, Ostrava) v Bavoích, až Si. Goar (Zágora) a Herbolzheim (hrbolce) a nesetné jiné na Rýn, ^)

Poínaje

místy

95

skutenými úžinami etné Úschinen- a OeschinenThaly, protínající všemi smry povrchlinu Alp Bernských i druhých. Vedle pemnohých jiných petvar slov, prozrazujících pírodou svých místných okolností svj pvodní smysl a význam/) Není pochyby, najde se asem slovanský badatel, po kterém volal Kollár! Pilákán tajemstvy švýcarského krajino-písu, prozkoumá podrobn kraj i lid a podivné památky jeho. Nezalekne se záclony slovíkáských na pohled zmatk a objeví za záclonou pekvapné przory do se jeví

života dávných zapadlých

as, Z jara

OBSAH: Propovéd"

3

Pravota pravdy

5

Z odkazu

pedk

34

Slované a

Nmci (zlomený pedsudek)

62

Slovanské Švýcary

75

<»'<'

^)

Srovnej: Ze Švýcar.

Pabérk ada

první.

1924.

Pabérky k otázce slovanského dávnovku \

- ada Obsah; ,'

;

.-\r,y

Nápadaostí.

diletaxiusn-.

Úlíol

u

Topie

1912.

vdy, NesrornaiosU. Iilarkomaaé Gefnáaí, Lehkovroá r

T?ic?t,ory

j,

druhá. Tsmže. R. Í917.

Naie Rtikopby. Ptaí zpvy (Vogeísacgy) & Písmo a yzdšlanosí. Blull a j.

/fh;

'í

dosud:

v Praze u F.

.

- ada

y

I

Vzdlaní barbftl

;«va,íié?

nvmjsm &

: :

jicé slop|

círi^pravy.

fc^ih -

:

15

ada

Kv;..

teti Tamže. R. 1922,

Obsab: Vauky pedstav. Všdectví bez vdy. Puška govori, ^^

Bermaa?

Vd

Cenaí Í2

— ada Obsah

:

íj ríra ?

K, tvrtá. Tamže,

Klem

K

cepravostL Co bylo

Cena; Í2 Ke.

ada O

pátá.

Tamže. R.

všpc-fc knihktipcil.

1925.

1924. $

M.^cphm-*vn-!im 7

Obdoby

D