KRITICKÉ ŽIVOTNÍ SITUACE DĚTÍ A MLÁDEŽE A JEJICH DŮSLEDKY V DOSPĚLOSTI Zdenka Kubíčová
Úvod Obtížné životní situace nás provázejí od narození do konce života. Některé ovlivnit můžeme, jiné méně a některé vůbec, to jsou ty, které provázejí okamžik našeho narození a dále život v rodině, do které jsme se narodili. Postupně se naučíme s obtížemi vyrovnávat, ale důsledky často neseme v celém dalším životě. První podmínkou, jak těmto nepříznivým situacím předcházet je poznání, co může být pro děti v průběhu života nebezpečné. Ovšem samotný popis různých úskalí, která mohou dítě negativně ovlivnit, zdaleka nestačí. Za rozhodující lze považovat postoj společnosti k problémům dětí, odbourat lhostejný a pasivní přístup, vnímat své okolí se snahou pomoci těm, kteří to potřebují. Ve svém příspěvku se zabývám postavením dětí především v souvislosti s rasismem, kterým trpí zejména romské děti, upozorňuji na postoj rodičů, kteří nevodí své děti na povinné očkování, zabývám se zneužíváním a týráním dětí a přístupem k drogám. Krizovou situací může být ovšem ve svých důsledcích i sport.
Za nejzávažnější považuji sexuální zneužívání a týrání dítěte. Tyto situace mají sice rozdílnou etiologii, ale společné to, že ublížení dítěti je značné a že je ohrožován jeho další psychosociální vývoj. Situace dětí v současném světě není jednoduchá, ve vyspělých i rozvojových zemích, všude je dítě snadnou obětí, jen se liší forma a obsah. Je tedy povinností rodičů, lékařů, učitelů a celé společnosti dbát na dodržování práv dítěte a zasáhnout tam, kde jsou tato práva ignorována. Společnost je právem hodnocena podle přístupu k dětem nemocným, postiženým a ke starým lidem. Rasismus, negativní vztah k očkování a sport mohou vyvolat obtížné životní situace dětí. Jestliže dítě překoná kritické období kolem svého narození neznamená to, že není vystaveno dalším nepříznivým situacím, a to zejména v určitém sociálním prostředí. Současná doba je charakteristická novou etikou, život člověka má v některých zemích jen relativní hodnotu. Morální zákony nejsou často v dětech systematicky kódovány, aby se staly pevnou součástí
jejich psychiky. Rodiny se rozpadají a kriminalita je nezvladatelná. Preferujeme-li sociální a ekonomickou užitečnost, snadno vysvětlíme i infanticiduči eutanazii. Formy diskriminace mohou mít různou podobu. Tou nejznámější je rasismus. Rasová diskriminace měla podobu nacistického holocaustu a přežívá i do dnešní doby, kdy k nenávisti stačí odlišná barva kůže. Otroctví bylo zrušeno v roce 1860, ale skrytá nenávist k lidem tmavé pleti v některých zemích, bohužel i v České republice, přetrvává. /1/ „ Cizinci pomocnou ruku nabídnou lidé žijící v bohaté, kulturní a kultivované společnosti. Čím je společnost na nižší úrovni, tím jsou lidé frustrovanější. Nejvhodnějším terčem jsou pak cizinci. Naše společnost je po padesáti letech diktatury výrazně netolerantní a xenofobícká. Zaslat se napadeného Roma nebo cizince jiné barvy pleti je dnes velice nepopulární. Věřím však, že se postoji a chováním brzy přiblížíme evropské civilizaci. Každý by si to měl uvědomit a vést děti k tomu, že občanská statečnost je ctnosti. " (S. Hubálek,psycholog.) Projevy rasismu mohou vést až ke smrti dětí a mladistvých. Nic na věci nemění to, že v trestním zákoně jsou paragrafy, které projevy rasismu postihují. Nebezpečné na celé situaci je to, že radu případů lidé ani nenahlásí, neboť mají obavy ze msty. Vrchní státní zastupitelství v Praze uvedlo, že rasové motivované trestné činy jsou společensky závažné i přes sporadic-
ký výskyt v celkové kriminalitě. Obavám z rasismu lze nejlépe zamezit rychlým trestáním viníků, což je obtížné, neboť ne vždy se zkoumá pravý motiv činu. 121 Jiným, ale neméně důležitým problémem je, že někteří rodiče nevodí své děti na povinné očkování. Tím vznikly oprávněné obavy, že by se mohly projevit choroby, které před desetiletími lékaři vymýtili. Nebezpečí je reálné, neboť vlivem migrace se může objevit nemoc, proti které jsou naše děti běžně očkované. V ostravském obvodě evidují těchto dětí /neočkovaných/ asi 20, výhradně z romských rodin. Neočkované děti mohou ohrozit jiné, které třeba nemohou mít účinné protilátky vzhledem k jinému onemocnění. Trestní stíhání rodičů neexistuje, pokuty za přestupky jsou těžko vymahatelné vzhledem k tomu, že romské rodiny žijí z podpor. Toto potencionální nebezpečí šíření infekčních onemocnění by bylo třeba vyřešit jednoznačně právními normami, především v sociální oblasti. /3/ Někteří mladí lidé pobírají důchody jen proto, že jejich rodiče s nimi nechodili pravidelně k lékaři. Zdravotníci mají špatné zkušenosti především s lidmi ze sociálně slabších vrstev. Někteří rodiče počítají dokonce s tím, že jejich děti nebudou muset nikdy pracovat, k čemuž jim právě dopomůže invalidní důchod. Současný systém zdravotního pojištění nemůže totiž nikoho nutit, aby se staral o své zdraví, pokud nechce. Tato situaci se jeví jako neuspokojivá vzhledem k péči o zdraví dětí. 141
Děti se mohou dostat do krizových situaci i v případech, kde by nikdo nebezpečí neočekával. Jedná se o vrcholový sport. V červenci 1994 zemřela americká gymnastka na poruchy zažívacího traktu ve věku 22 let. Trpěla bulimií i mentální anorexií. Její smrt je v přímé souvislosti s její sportovní kariérou. Poruchy zažívání jsou podle odborníků největším zdravotním problémem sportovkyň a objevují se hlavně ve sportech, kde záleží na postavě a vytrvalosti. Údajně trpí poruchami zažívání 62 % sportovkyň, platí to samozřejmě i o mužích. /Podle průzkumů u tenistů hrajících na okruzích ATP./ Postižené jsou atletky i gymnastky. V. Čáslavská vážila v roce 1964 55 kg na 160 cm, její nástupkyně už 39 kg na 147 cm. Americké gymnastky v roce 1976 měřily průměrně 160 cm a vážily 47,5 kg. V roce 1990 však už měřily 14|5 cm a vážily 40 kg. Nové gymnastické talenty jsou produktem sobeckých, úspěchem posedlých a bezohledných trenérů. Hladověním se snaží, aby se co nejvíce oddálil vývoj od dívky k ženě, neboť s 60 kg nelze špičkovou gymnastku dělat. Zatím došlo alespoň k částečné změně, že na OH mohou startovat ženy starší 18 let. /5/ Lékaři by měli ostřeji vystupovat na obranu děvčátek ničených sportovní gymnastikou a chlapců týraných každodenním několikahodinovým tréninkem. Bohužel i rekreační sport se dnes stává přehlídkou investic a dokazováním úspěšnosti za každou cenu. Často pak dochází k úrazům.
které jsou zaviněny nedostatečným tréninkem. Různé „rychlokurzy" např. parašutismu mohou mít dokonce i tragické následky. Sport v této podobě tělo nesporně opotřebovává a zatěžuje. Rozhodně by mu neměl být vydán rostoucí organismus pouze za vidinu slávy a peněz. 16! Syndrom CAN, týrané a zneužívané děti Psychiatři Ross Joshi dokázali, že mezi paranormálními zkušenostmi v dospělosti a jakýmkoli druhem tělesného, duševního nebo pohlavního zneužívání v dětství existuje u mnoha lidí jednoznačná souvislost. m Týrání dětí /fyzické či psychické/ je nejrozšířenější skrytou kriminalitou. Nikdo neví, kolik rodičů se svými potomky krutě zachází. Na veřejnost se dostanou jen ty nejtragičtější případy. Pokud nejsou důkazy, těžko se někomu prokazuje vina. Od 1 . 3 . 1994 je uzákoněna povinnost ohlásit jakékoli náznaky týrání dětí. Tato povinnost se však nevztahuje na osoby blízké. Zároveň se zvýšily sazby za „trestný čin týrané svěřené osoby," jak jsou tyto případy právníky nazývány. Obviněný může být odsouzen na 2 až 8 let nepodmíněně. Pokud rodiče utýrají své dítě, může být jejich čin posuzován i jako vražda. Trest se pak pohybuje od 12 let až po doživotí. /8/ Týrané dětí tvoří mezi ohroženými 2 %. Bohužel roste i brutalita dospělých do té míry, že ročně u nás na následky špatného zacházení umře kolem padesáti dětí. Ve světové literatuře je týrané a zneužívané dítě uvedeno jako syndrom CAN
„child abuse and neglect," Dunovský a jeho pracovní skupina definuji tento společenský jev jako .jakoukoliv nenáhodnou, preventabilní, včdomou či nevědomou aktivitu či neaktivitu, jíž se vůči dítěti dopouští rodič, vychovatel nebo jiná osoba a jež je v dané společnosti nepřijatelná nebo odmítaná a poškozuje tělesný, duševní i společenský stav a vývoj dítěte, popř. způsobuje jeho smrt. Za týrání dítěte se považuje i jeho pohlavní zneužívání." 19/ Soustavná pozornost byla této problematice v lékařských kruzích na Západě věnována od 60. let. U nás sporadicky od 70. let a ve větší, ne však dosud v plné míře, v posledních letech. V roce 1990 byla u nás poprvé zavedena evidence CAN v rámci výkazů o dispenzární péči. Zachyceno bylo 248 případů z celkového počtu 2,5 mil. dětí což zřetelně ukazuje, že záchyt je zatím velmi nedokonalý. Porovnejme se situací v USA, kde je záchyt více než stonásobný, přičemž asi v polovině případů je prokázáno zavinění nejbližšími osobami. 191 Jako tragickou okolnost lze považovat tu skutečnost, že okolí většinou o týraných a zneužívaných dětech ví, ale z různých důvodů nezasahuje. Dále přetrvává dlouhodobé a složité předávání poznatků o týraných dětech mezi policií a odbory sociální péče, což může být pro dítě osudné. Dítě samo považuje jednáni rodičů za normální a sebe vnímá pod jejich tlakem jako špatné, a proto zasluhující kruté tresty. Určitou naději lze očekávat od vybudování sítě center pro pomoc postiženým
dětem a od rozšíření poradenských a terapeutických zařízení pro ty, kdo se již dopustili jednání spadajícího do syndromu CAN, nebo rizikové skupiny dospělých. 191 Dosavadní zkušenosti ukazují, že pouhá represivní opatření vůči viníkům nestačí, že je třeba promyšleného komplexního plánu pomoci, který by zahrnoval psychoterapii, rodinnou terapii, sociální a pomocná opatření. Celková světová tendence směřuje od represe k léčení. 191 Podle výzkumu pražského Sexuologického ústavu bylo 7 % žen a 4 % můžů v dětství zneužito. U dívek se na tomto zneužívání v jedné třetině podílel vlastní otec nebo blízký příbuzný. Právě situace v rodině je považována za nejnebezpečnější, neboť může být dlouhodobá a skrytá. Děti mají poškozený psychický vývoj, trpí depresemi a sexuálními poruchami po celý život. Matky zneužívají své děti zřídka, i když tyto situace existují. U otců je důležité, je-li vlastni. U týraných dětí je rozhodující prevence primární, tedy ta, aby se dítěti neubližovalo vůbec. Je to mnohotvorná oblast společenské praxe, čímž je myšleno cílevědomé působení na veřejnost, povznesení hodnoty dobře fungující rodiny a hodnoty dítěte obecně. Podstatná úloha připadá sdělovacím prostředkům, a to zejména televizi. Úloha školy je nezastupitelná. Dále záleží na všech institucích a organizacích zabývajících se rodinou, na organizacích mládeže, církvích aj. Do téže kategorie opatření náleží i všechny zákony, vyhlášky a směrnice, jež se týkají ži-
vota dětí, ať už v rodinách nebo mimo rodinu. Z tohoto hlediska lze očekávat významný přinos od nově připravovaného zákona o rodině (stále však platí zákon z roku 1963). Vedle opatření s dosahem společenským je důležitá i pomoc finanční, vzdělávací, rekreační popř. jiný druh konkrétní pomoci dříve, než se rodina dostane do problematické situace, která může vyústit až týráním vlastních dětí. Do oblasti prevence patří i specifická informovanost a osvěta nynějších i budoucích primárních vychovatelů dítěte. Sem patří i osvěta rodičů v postojích k dítěti. V našich poměrech je žádoucí zdůraznění rodičovské povinnosti, povznesení otcovské role v rodině, výchova k rodičovství a sexuální výchova. Rizikové skupiny obyvatelstva a rizikové životní situace jsou kritické pro děti, které jsou v jejich blízkosti. Je zřejmé, že někteří dospělí mají k fyzickému násilí vůči dítěti a k jeho pohlavnímu zneužívání i zanedbávání péče blíže než jiní. Stejné jako je zřejmé, že jedny děti se stávají obětí takového jednání snáze a častěji než druhé, a že jsou životní situace, jež tato jednání podněcují. U nás nebyly dosud provedeny dostatečné výzkumy, ale dá se předpokládat, že potencionálně ohrožující skupiny dospělých jsou tyto: lidé agresivní, impulzivní, nezdrženliví, s neurotickými obtížemi, závislí na alkoholu a drogách, rodiče ve věku mladistvém, lidé se zvláštním životním stylem (příslušníci náboženských sekt), lidé žijící dlouhodobě ve stresové situaci (např. nezaměstnaní), osoby psychicky nemocné, mentálně retardované,
osoby s deprivační nebo subdeprivační osobní historií, lidé psychicky přeangažovaní mimo rodinu, sexuální devianti a lidé sexuálně hyperaktivní s oslabenou sebekontrolou. 191 Rizikové dětí z hlediska CAN: děti s LMD, děti nadměrně dráždivé z důsledku somatického onemocnění, podvýživy nebo psychickou zátěží, děti s mentální retardací, děti se sníženými intelektovými schopnostmi, které ve škole neprospívají, děti úzkostné, neaktivní, utlumené a děti s malou schopností sociální odezvy. Z hlediska pohlavního zneužívání jsou to pak holčičky, zejména mazlivé, koketní a výrazných ženských tvarů. Riziková situace CAN: akutní stres dospělého, alkohol, drogy,akutní fáze intoxikace, hmotná bída rodiny, nezaměstnanost, sociální nejistota, zklamání z vlastní neúspěšnosti, stísněný životni prostor, společenská izolovanost. Přitěžující okolností je i fyzická a psychická vyčerpanost nemocí. Nejhorší je ta skutečnost, kdy se v rizikové situaci setkávají rizikoví dospělí s rizikovými dětmi. Prevence sekundární nastupuje, když už k aktu násilí nebo ublížení dítěti došlo. Jde 0 to, aby dítě nebylo dále poškozováno. Je zahájen diagnostický proces, který má vyústit v prognózu případu (dítě zůstane či nezůstane v rodině). S dítětem nelze lehkomyslně manipulovat. Je třeba zvážit 1 možnou negativní reakci společenskou. Vlastní otcové, zneužívající své děti, téměř nikdy pedofily nejsou. Nejedná se zde o sexuální úchylku, ale o narušené vztahy mezi manžely, nebo matkou a dce-
rou. U těchto otců jde o náhradní sexuální aktivitu, není zde rozhodující intelekt, ale osobnost otce. Matky většinou o této situaci vědí, ale mlčí ze strachu, že ztratí partnera. Mezi nevlastními otci se mohou objevit i pedofilové, kteří si berou ženu s dětmi na základě své deviantní motivace. S matkou navazují vztah na základě citu, její děti mají opravdu rádi, ale neuvědomují se, že vztah k nim j e p o d l o ž e n sexuální potřebou. Podle zveřejněného výzkumu dr. V. Sadkové a sexuologa A. Topiáše z roku 1973, víc než polovina ze sledovaných zneužívaných dcer (14 otců, 21 dcer, 4 16 let, vlastních) projevila jistou aktivní účast v sexuálních vztazích. Některé vztahy se vyvíjely až v milenecké. V podobném výzkumu J. Rabocha, ale s nevlastním otcem, oběti reagovaly vždy záporně. Někdy mají děti i materiální výhody a určitou pozici v rodině, může to být i pomsta matce, zvědavost či neznalost zejména u menších dětí. Děti mlčí celá léta, protože jim je vyhrožováno, jsou bity, upláceny, bojí se a pociťují i spoluvinu, neví na koho se mají obrátit, myslí si, že jim nikdo nebude věřit. Odhalené případy tvoří jen nepatrnou část. Ani učitelé ve škole si signálů vysílaných dítětem nevšimnou. U odhalených případů nevědí, jak se zneužívaným dítětem jednat. Totéž platí i o lidech v nejbližším okolí dítěte, kteří ho necitlivými zásahy dále traumatizují. V konečných důsledcích je dítě poškozováno podruhé mnohočetným vyšetřováním. Krátkodobé následky nese dítě dva
roky, dlouhodobé léta s prognózou vleklých problémů v partnerských vztazích. Sexuální zneužívání v rodině je zvlášť nebezpečné v tom, že děti na tuto situaci nejsou vůbec připraveny, nemluví se o tom. Jediným řešením je vhodná a včasná sexuální výchova. Touto problematikou se zabývají pracovníci např. dětského centra SOS, Bílého druhu bezpečí a Interdisciplinárního dětského centra, kteří s snaží pomoci těmto zneužívaným dětem. Pomoci však musí především lidé v nejbližším okolí dítěte, kteří nezůstanou lhostejní a neteční. /10/ Trestná činnost na dětech je páchána převážně v rodinách s nízkou sociální úrovní, ale občas i ve velmi dobře situovaných rodinách. Sporadicky se vyskytuje i trestná činnost pedagogů. Psychické týrání dětí je však těžko sledovatelné a prakticky zůstává bez postihu. Další nebezpečí lze spatřovat v soukromých, charitativních či podobných organizacích, kde s dětmi pracují amatéři. Za současného stavu nemůže dojít k výraznému zlepšení péče o ohrožené děti, neboť na okresních úřadech v oddělení péče o děti je tak málo pracovnic, že zdaleka nestačí vyřizovat to s čím se na ně rodiče a instituce obracejí, takže na depistážní činnost už ani při nej lepší vůli nezbývá čas (například v Praze 10 má jedna pracovnice na starosti 1 700 rodin). /11/ Dětem nejčastěji ubližují vlastní rodiče. Metody používané při vyšetřování dítěte neumožňují jasnou interpretaci a může se tak stát, že se postavení dítěte v rodině ještě zhorší. Tělesný trest v rodinách
je stále používaný, jen 7,6 % dčtí ho vůbec nezná, 39,7 % dčtí je trestáno často až na hranicích tčlesného týrání. Základní příčina je jasná, jednoznačně je v nekvalitní rodině. Týrané děti nejsou děti z nechtěných těhotenství. Problematika incestu závisí na reakci okolí. Rodinná disfunkce se projevuje v týrání dítěte, které je vystaveno dlouhodobé nejistotě. Tato situace může skončit i sebevraždou. Rodiny, které mají problémy v osobnostech svých členů, se vybíjejí na dítěti. V tomto případě je rozhodující věk dítěte, neboť doba, po kterou je dítě vystaveno nepříznivému vlivu životních okolností, má různou hodnotu podle jeho životního období. Znamená to, že zásadní rozhodnutí se nemá odkládat nebo protahovat. Těchto spojitostí si nebývají vědomi soudci, sociální pracovníci a někdy ani zdravotníci. 191 Kritické životní situace dětí a mládeže vyplývající z postoje k drogám Další nebezpečí pro děti a mladistvé jsou drogy. Domácí i zahraniční odborníci se shodli na tom, že se nezákonný trh s drogami v nejbližších pěti letech rozšíří. Vláda schválila „Koncepci a program protidrogové politiky" jejímž cílem je předejít situaci, která se již vytvořila v západní Evropě. Počet narkomanů závislých na tvrdých drogách se v republice prudce zvyšuje, řádově jde již o desetitisíce osob. Přitom přibližně o 200 % stoupl počet narkomanů ve věku 1 2 - 1 6 let, kteří za-
čali užívat heroin či kokain, aniž začínali marihuanou, hašišem, LSD nebo jinými měkkými drogami, které jsou mezi nezletilými nejoblíbenější. V současné době je černý trh velmi dobře zásoben, překupníci navíc drogy nabízejí za velmi nízké ceny, aby nalákali co nejvíce zájemců. Základním úkolem je, aby poklesla poptávka po drogách. Toho ovšem nelze dosáhnout bez aktivní spolupráce rodičů, školy, zdravotnictví a dalších institucí. Obecný postih a přísnost jsou nezbytnou podmínkou zejména u ohrožených skupin (jako např. prostitutky). Nelze nevidět nebezpečí, i když relativné malý počet narkomanů v naší republice /na 100 tisíc obyvatel je evidováno 0,2 úmrtí po požití drog, což je třetí nejnižší drogová úmrtnost v Evropě/by k tomu dála naději. Podle mínění odborníků lze u nás za 2 - 3 roky očekávat heroinovou epidemii. /12/ V současné době lze bez větších problémů zakoupit v centru Prahy nejtvrdší drogy včetně heroinu, který se prodává za dumpingové ceny (přestože je velice kvalitní), takže jeho konzumace přijde levněji než např. večer v průměrném baru. Tzv. „děti ulice", které nemají dostatečné sociální zázemí, se dostávají do sítí obchodníků s drogami v podstatě bez odporu. Zatímco v některých zemích hrozí překupníkům s drogami i absolutní tresty, u nás jsou v podstatě nepostižitelní. Podléhají tedy děti z defektního prostředí a slabých sociálních vrstev, ale i děti z tzv. středních a vyšších vrstev, u nichž není problém zaplatit i 300 Kč z jednu dávku (heroin nám. Republiky). Představa, že problém
s drogami vyřeší pouze legislativa je mylná. Droga je sociálni jev. Drogy nelze vymýtit ani zlegalizovat, jejich zvládnutí se tak může v budoucnosti stát problémem ohrožujícím společenskou stabilitu. /13/ Náš zákon je nedokonalý, říkáme, že toxikoman je nemocný člověk, ale neurčujeme dávky drogy, která slouží pro osobní potřebu. Tím se soudci dostávají do velikého dilematu, protože nevědí, co může sloužit pro osobní potřebu a co ne. Podle zprávy protidrogové komise odborníci nedoporučují určit specifické množství drogy, které lze považovat za tolerovatelné, neboť mezinárodní smlouvy závazné i pro ČR držení drog zakazují. Vše je tedy trestné. Dále buď drogovou závislost budeme považovat za nemoc, nebo trestat. Ovšem na Západě je s trestním postihem spojena řada vyhlášek a nařízení, hlavně kvůli sociálním pracovníkům, kteří v této oblasti působí, a ti nejsou povinni hlásit, vědí-li o přechovávání drog, protože jinak by sociální práce v této oblasti nebyla možná - jejich klienti by k nim nemohli mít důvěru. Od lidí v represivních orgánech nechceme žádnou toleranci, chceme od nich, aby udrželi mantinely, které jim určuje zákon. Veřejnost je nakloněna spíš k tvrdším řešením, represi, ale odborníci vědí, že těžiště práce by mělo být někde jinde. U nás se represivní struktura v drogové oblasti teprve tvoří a ta, kterou bychom mohli nazývat humánní, neexistuje vůbec. Nemáme základní sociální pracovníky a neexistují rehabilitační centra. Česká republika již není v oblasti drog
zemí tranzitní, ale cílovou. Věková hranice závislosti se snižuje. Dealeři vyhledávají své zákazníky přímo před školami. Je podezření, že v některých pražských školách jsou žákům nabízeny návykové látky. Ve školách se o tom běžné hovoří, ale zatím nebyla provedena důsledná opatření. Příprava dčtí v hodinách občanské výchovy je vzhledem k závažnosti problému směšná. Ucelený protidrogový program ve většině škol neexistuje. Je-li této problematice věnováno pouze několik izolovaných hodin, či pracuje-li kroužek sexuální výchovy proti AIDS s protidrogové výchovy, či formou nepovinného předmětu, stále je to nedostatečné. Další ohroženou skupinou jsou studenti pražských gymnázií. Již druhým rokem systémem přednášek pod názvem „GO" mluví o otázkách, které jsou tabu, tedy i o drogové závislosti. „ U nás neexistuje evidence lidí, kteří mají zkušenosti s drogou", řekl P. Spurný, pracovník střediska Alternativa, které se zabývá mládeží, která pobírá nealkoholické drogy. „Dosud nám v letošním školním roce 94/95 neprojevila žádná škola zájem o naše přednášky." /14/ Na Západě je zřetelný posun k liberalizaci (ne ovšem k legalizaci) drog. My nemáme lidi, kteří by mohli mapovat situaci v terénu, ne úřady a ministerstvo, ale jedno centrum, které by mělo přehled o celé plejádě sociálních pracovníků, rehabilitaci, i o rozdělení peněz. Tato sféra by se měla oddělit od oblasti represe, aby toxikomani mohli mít k lidem ze sociální oblasti důvěru. /15/
Závěr Někdy potřebuje dítě okamžitou pomoc. V těchto případech už fungují speciální telefonní linky (Linka pomoci, Linky důvěry, Růžová linka, Linka bezpečí). Dětem v krizi může pomoci Centrum krizové intervence v Bohnicích, Rodinné centrum v Motole, D-centrum, Centrum psychosociálních služeb a Krizové centrum Most na Proseku. Kritické životní situace provázejí život dětí ve všech dobách, bez ohledu na politické zřízení i kulturní vývoj. Lidská společnost zná od nepamčti mnoho způsobů, jak se zbavovat lidí - i formy trápení lidí a dětí mají své dějiny. Trest smrti i potraty provázejí lidstvo od jeho počátku, války utlumily úctu k životu jednotlivce. Většina lidí si však neuvědomuje souvislost mezi agresí k nevinnému dítěti, která se může projevit potratem i týráním a zneužíváním, s trestem smrti, euthanasií i pogromy jako součástmi válečných, ale i mírových událostí, vyvolaných politickou situací. Vzájemné souvislosti jsou nepopiratelné, ale pro mnoho lidí nejsou znatelné. Ti, kdo jakýmkoli způsobem ničí lidský život, mají menší úctu k této hodnotě. Větší bezmocnost vyžaduje větší ochranu, to je typické pro nenarozené děti i ty, které jsou týrány ve vlastních domovech. Systém „rodinných" lékařů, budování multidisciplinárních pracovišt, široká osvěta veřejnosti, obecná opatření pro rodiny s dětmi, zaměřená informovanost nynějších i budoucích vychovatelů, to vše by mělo přispět k prevenci, neboť vzrůs-
tající počet týraných dčtí je varující.Trestní zákon a Úmluva o právech dítěte by teoreticky při důsledném dodržování měly být dostačující pro ochranu dětí, ale stále je zde zřetelná diference mezi teorií a praxí, na kterou pak krutě doplatí bezmocné děti. /16/ Literatura / l / Wilke, B.- Wilke, J.: Člověkem od početí. USA.b.m. 1993, s.31. 121 Nčkteré projevy rasizmu se nepovažují za trestné. MFD, 16. 7. 1994. /3/ Někteří rodiče nevodí děti na povinné očkování. MFD, 16. 7. 1994. /4/ Někteří školáci jsou zralí na invalidní důchod. MFD, 21. 7. 1994. /5/ Zdravotní poruchy jsou odvrácenou tváří gymnastiky. MFD, 29. 8. 1994. 161 Řepák, J.: Sportem ke zdraví. Mladý svět, 1994, č.29, s. 38. m Telepatie? Žádná záhada! MFD, 3. 9. 1994. /8/ Poslední zpráva z pekla. Květy, 1994, č.43. /9/ Matějček, Z.: - Dytrych, Z.: Děti, rodina a stres. Praha, Ministerstvo zdravotnictví a Psychiatrické centrum Praha v nakl. Galén. 1 vyd. 1994, s. 12, 13, 14, 15-22. /10/ Dočkla, B.: Nikomu nic neříkej, tohle tatínkové holčičkám dělávají. MFD, příl., č. 26 ze 30. 7, 1994, s. 18-22. / I I / Může být pruhovaný zadek podnětem k trestnímu stíhání? Učitelské noviny, 1994, č. 16, s. 7-9. /12/ Zájem o tvrdé drogy stoupá. MFD, 21.7. 1994. /13/Český deník, 9. 9. 1994. /14/ Budeme závislost na drogách trestat? Český deník, 9. 9. 1994. /15/ Večerní Praha ze 14. 9. 1994. /16/ Vocílka, M.: Týrané děti. Učitelské noviny, 1994, Č. 16. s. 12-13.