Konkurzní trestné činy z hlediska nové právní úpravy a dosavadní judikatury

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra trestního práva

Diplomová práce

Konkurzní trestné činy z hlediska nové právní úpravy a dosavadní judikatury Lenka Polachová 2009/2010

Čestné prohlášení Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma „Konkurzní trestné činy z hlediska nové právní úpravy a dosavadní judikatury“ zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem pouţila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu pouţitých pramenŧ a literatury.

________________ vlastnoruční podpis autorky

1

2

Poděkování Děkuji vedoucímu mé diplomové práce, doc. JUDr. Josefu Kuchtovi, CSc., za poskytnutí cenných rad a připomínek při psaní této práce. Dále děkuji Evě Dobrovolné za překlad německy psaných podkladŧ pro závěrečnou práci. Touto cestou bych ráda poděkovala i Mgr. Petru Mazálkovi za postřehy, jimiţ mi přiblíţil praxi trestního práva. Především však děkuji mým rodičŧm a Karlovi Smutnému za jejich podporu po dobu studia.

3

4

Obsah Čestné prohlášení

…………………………………………………………………..…...

1

Poděkování ………………………………………………………………………………

3

Obsah

……………………………………………………………………………………

5

Úvod

…………………………………………………………………………………….

7

1. Obecný výklad ke konkurzním trestným činům

…………………………………..

9

1. 1. Pojem tzv. konkurzních trestných činů …………………………………...….

9

1. 2. Historický exkurz, zařazení de lege lata

.......................................................

10

……………………………………………………………………...

13

2. 1. Insolvenční řízení ……………………………………...……………...……

13

2. 2. Úpadek

13

2. Vybrané pojmy

………………………………………………………………...….

2. 3. Insolvenční správce

………………………………………………………

2. 4. Věřitel a dlužník v insolvenčním řízení 2. 5. Majetek

………………………………...…

…………………………………………………………………...

2. 6. Trestní odpovědnost právnických osob

…………………………………....

15 16 17 17

3. Jednotlivé skutkové podstaty konkurzních trestných činů v trestním zákoníku …. 19 3. 1. Trestný čin poškození věřitele

…………………………..…………………. 19

3. 1. 1. Poškození vlastního věřitele 3. 1. 2. Poškození cizího věřitele

…………………………………….

21

………………………………………..

29

3. 1. 3. Kvalifikované skutkové podstaty 3. 2. Trestný čin zvýhodnění věřitele 3. 3. Trestný čin způsobení úpadku

………………………………

…………………………………………… ………………………………………….…

30 31 38

3. 3. 1. Skutková podstata podle § 224 odst. 1

………………………….

40

3. 3. 2. Skutková podstata podle § 224 odst. 2

………………………….

44

……………………………….

46

3. 3. 3. Kvalifikované skutkové podstaty

3.4. Trestný čin porušení povinnosti v insolvenčním řízení 3.5. Trestný čin pletichy v insolvenčním řízení

…………………….

47

…………………………………

55

3. 5. 1. Skutková podstata podle § 224 odst. 1

………………………….

55

3. 5. 2. Skutková podstata podle § 226 odst. 2

………………………….

57

3. 5. 3. Skutková podstata podle § 226 odst. 3

………………………….

58

………………………………

59

3. 5. 4. Kvalifikované skutkové podstaty

3. 6 Trestný čin porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku 4. Kriminologický pohled na konkurzní trestnou činnost jako součást 5

……

60

hospodářské kriminality

……………………………………………………………

4. 1. Hospodářská kriminalita

63

………………………………………………...… 63

4. 2. Konkurzní skutkové podstaty dle statistických údajů

……………………..

65

4. 3. Příčiny kriminality

……………………………………………………….... 67

4. 4. Možnosti prevence

…………………………………………………………. 69

5. Konkurzní trestné činy ve vybraných zahraničních právních řádech 5. 1. Konkurzní trestné činy v rakouském trestním zákoníku 5. 1. 1. Podvodný úpadek

…………..

71

…………………… 71

……………………………………………….. 72

5. 1. 2. Poškození cizích věřitelŧ 5. 1. 3. Zvýhodnění věřitele

………………………………………..

75

……………………………………………..

77

5. 1. 4. Poškození zájmŧ věřitele z hrubé nedbalosti

………………….... 78

5. 1. 5. Pletichy v oblasti kontroly hospodaření, ve vyrovnávacím nebo v konkurzním řízení

…………………………………………….

5. 2. Konkurzní trestné činy v německém trestním zákoníku 5. 2. 1. Bankrot

……………………

82

………………………………………………………….

83

5. 2. 2. Zvlášť těţké případy bankrotu

………………………………….

5. 2. 3. Porušení povinnosti vést účetnictví

86

…………………………………………….

87

……………………………………………

89

……………………………………………………………………….

89

5. 2. 5. Zvýhodnění dluţníka Závěr

86

…………………………….

5. 2. 4. Zvýhodnění věřitele 5. 3. Závěr

81

………………………………………………………………………………….... 91

Resumé

………………………………………………………………………………...

93

Seznam použitých pramenů a literatury …...…………………………………………..

95

i. Knižní publikace

………………………………………………………….…… 95

i.i. České publikace

……………………………………………………… 95

i.ii. Zahraniční publikace

………………………………………………..

ii. Časopisecké články a příspěvky ze sborníků ii.i. České články a příspěvky iii. Právní předpisy iv. Judikatura

………………………………… 96

…………………………………………...

ii.ii. Zahraniční články a příspěvky

96 96

…………………………………….

98

……………………………………………………………..

98

…………………………………………………………………… 99

v. Internetové zdroje

…………………………………………………………….

v.i. Zahraniční právní předpisy v.ii. Ostatní

99

…………………………………………. 100

…………………………...………………………………… 101 6

Úvod Zavedení pravidel trţní ekonomie koncem minulého století si vyţádalo přizpŧsobení právní úpravy napříč českým právním řádem. Pravidla fungování ekonomických vztahŧ jsou regulována legislativou soukromoprávní i veřejnoprávní, přičemţ nenahraditelnou roli zaujímá i trestní právo. Především v oblasti hospodářských a majetkových trestných činŧ nalézáme prvky provázanosti se soukromoprávními odvětvími, v nichţ jsou zakotveny i ty pojmy, jeţ vyuţívá trestní právo. Při interpretaci a aplikaci některých trestních norem se tak nevyhneme pouţití definicí např. práva občanského či obchodního. Součástí odstraňování legislativních překáţek bránících trţní ekonomice se stal i stěţejní předpis úpadkového práva, jímţ byl zákon č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisŧ (dále jen „ZKV“).1 S touto problematikou šla ruku v ruce potřeba trestněprávního postihu hospodářské a majetkové trestné činnosti. V zákoně č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisŧ (dále jen „TZ 1961“), se tak objevily nové skutkové podstaty reagující na porušování úpadkového práva. S dalším vývojem podnikání a ekonomiky byla v souvislosti s úpadkovým právem kriminalizována další jednání. Úprava ZKV postupně ztrácela krok s potřebami operativnější a pruţnější legislativy, aţ byla nahrazena v současnosti účinným zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a zpŧsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisŧ (dále jen „InsZ“). ZKV nebyl jediným právním předpisem, který nestačil jít s dobou. Český zákonodárce, jakoby inspirovaný přelomem tisíciletí, započal rekodifikační práce v oblasti trestního práva. Zastaralá, době minulého reţimu poplatná, systematika právního předpisu byla s účinností od 1.1.2010 nahrazena zákonem č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisŧ (dále jen „TZ“), jenţ má lépe vystihovat aktuální potřeby a charakter společnosti. S tímto zákonem došlo k významnému posunu v pojetí trestného činu, kdy bylo vypuštěno hledisko materiální, tzv. společenská nebezpečnost činu. Napříště tak pro trestnost činu postačí naplnění formálních znakŧ trestného činu. Určitým materiálním korektivem se stává zásada subsidiarity trestní represe, jeţ vyjadřuje pravidlo trestní odpovědnosti a uplatňování jejích trestněprávních dŧsledkŧ jen v případech společensky škodlivých, čímţ je zdŧrazněno pojetí trestního práva jako prostředku ultima ratio. Nový trestní předpis dále zavádí bipartici trestných činŧ, kdy je rozlišováno mezi méně závaţnými přečiny a dále závaţnějšími zločiny, jejichţ kategorií jsou zvlášť závaţné zločiny. 1

Podobně viz SCHELLEOVÁ, I. Úvod do insolvenčního práva. Ostrava : Key Publishing, 2007. s. 8.

7

Ačkoliv samotný TZ definuje insolvenční řízení i jako řízení dle ZKV, neboť v současnosti jsou stále v běhu řízení zahájená za účinnosti a jeţ podle tohoto předpisu mají být i dokončena, je jasné, ţe do budoucna v praxi převáţí výhradně pravidla InsZ. Z tohoto dŧvodu se zaměřím spíše na souvislosti úpravy konkurzních trestných činŧ s InsZ. V praxi se s konkurzními trestnými činy nesetkáme tak často, jako např. s rŧznými formami podvodného jednání (trestný čin podvodu, úvěrového podvodu atd.), coţ jsem měla příleţitost poznat i během své krátké praxe u státního zastupitelství. Je však zajímavé sledovat, jakým směrem se v rámci předmětné problematiky právní úprava ubírá a v čem mŧţe spočívat niţší frekventovanost této skupiny trestných činŧ. Cílem této práce je pokusit se o analýzu právní úpravy konkurzních trestných činŧ de lege lata. Za tímto účelem se studie bude bez hlubší analýzy zabývat i popisem právní úpravy předmětné problematiky v právním řádu německém a rakouském, kde bude upozorněno na odlišnosti oproti české právní úpravě. Třetí část, jeţ má přispět ke zhodnocení regulace konkurzních trestných činŧ, se pak i za vyuţití statistických údajŧ zaměří na problematiku latentní kriminality a naznačení moţných preventivních opatření. V úvodní kapitole se, vedle shrnutí postupné kriminalizace konkurzních deliktŧ, pokusím vymezit samotný pojem „konkurzní trestné činy“, neboť de lege lata není upraven. Kapitola druhá se bude zabývat vymezením základních pojmŧ, jimţ je třeba pro účely dalšího výkladu porozumět. Vzhledem k tomu, ţe u majetkových trestných činŧ hrají významnou roli právnické osoby a v této souvislosti koncepce trestní odpovědnosti, dovolím si v druhé kapitole menší pozornost věnovat i této problematice. Stěţejní část práce bude soustředěna do kapitoly třetí, v níţ budou vyloţeny jednotlivé trestné činy, kde kaţdému z nich bude věnována zvláštní podkapitola. Jako jeden z cenných informačních zdrojŧ z pohledu koncepce právního odvětví vnímám zahraniční právní řády. Další kapitolu tak věnuji popisu zakotvení otázky konkurzních trestných činŧ českému právnímu prostředí nejen geograficky blízkým právním řádŧm sousedního Německa a Rakouska. Poslední kapitola bude věnována problematice latence a prevence konkurzní trestné činnosti, tedy kriminologickému pohledu na vybrané faktory zvoleného tématu. Na základě výsledkŧ analýzy jednotlivých trestných činŧ, komparace se zahraniční právní úpravou a rozborem kriminologického pohledu na některé problematické aspekty se v závěru pokusím zhodnotit novou právní úpravu konkurzních trestných činŧ v českém právním řádu a formulovat návrhy de lege ferenda.

8

1. Obecný výklad 1. 1. Pojem tzv. konkurzních trestných činů V TZ (ani jeho předchŧdci TZ 1961) se nesetkáme s tzv. konkurzními trestnými činy. Konkurzními (úpadkovými) trestnými činy podle trestního zákona se ve stejnojmenném článku zabývá J. Kuchta, který zde jako synonyma uţívá termínŧ trestné činy konkurzní a trestné činy úpadkové, resp. úpadkové delikty.2 Co se rozumí úpadkovými delikty, je trestněprávní i obchodní praxi poměrně jasné3, ačkoliv někteří autoři vnímají tuto skupinu trestných činŧ i v širším4 kontextu nebo naopak uţším5. V odborných článcích a literatuře se tak setkáme, ve smyslu předchozí právní úpravy § 126 a § 256 – 256c TZ 1961, s trestnými činy porušení povinnosti v insolvenčním řízení, poškozování věřitele, zvýhodňování věřitele, pletichy v insolvenčním řízení a předluţení. Mezi úpadkové delikty v intencích TZ zahrnuje dŧvodová zpráva vládního návrhu na vydání zákona, trestní zákoník (dále jen „důvodová zpráva“)6, tyto trestné činy: poškození věřitele (§ 222 TZ), zvýhodnění věřitele (§ 223 TZ), zpŧsobení úpadku (§ 224 TZ), porušení povinnosti v insolvenčním řízení (§ 225 TZ), pletichy v insolvenčním řízení (§ 226 TZ) a porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku (§ 227 TZ).

2

Srov. KUCHTA, J. Konkurzní (úpadkové) trestné činy podle trestního zákona České republiky. In Vladimír Kratochvíl, Michaela Löff (ed.). Hospodářské trestní právo a trestní odpovědnost právnických osob : právně srovnávací vědecká konference Rakousko - Česká republika, Právnická fakulta Univerzity ve Vídni, 13. září 2002. Brno : Masarykova univerzita, 2003. s. 95 – 103. 3 K tomu srov. např. SCHELLEOVÁ, I., DAVID, L., LANDA, M. et alii. Konkurz a vyrovnání. Celková redakce Ilona Schelleová. 2. dopl. vyd. Praha : Eurolex Bohemia, 2004. s. 429; ŠÁMAL, P. K trestnému činu předluţení podle § 256c odst. 2 TrZ. Trestněprávní revue. 2007, č. 11, s. 305 – 310; KOZÁK, J., BUDÍN, P., DADAM, A., et alii. Insolvenční zákon a předpisy související ; Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení : komentář. Praha : ASPI, 2008. 928 s. 4 Srov. KUCHTA, J. Konkurzní (úpadkové) trestné činy podle trestního zákona České republiky. In Vladimír Kratochvíl, Michaela Löff (ed.). Hospodářské trestní právo a trestní odpovědnost právnických osob : právně srovnávací vědecká konference Rakousko - Česká republika, Právnická fakulta Univerzity ve Vídni, 13. září 2002. Brno : Masarykova univerzita, 2003. s. 95 – 103; podobně HENDRICH, P. Úpadkové delikty. 2002. 67 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Josef Kuchta. 5 Srov. JEDLIČKA, S. Úpadkové delikty. Právní rádce. 1998, č. 7, s. 32 – 33. 6 Vládní návrh na vydání zákona : trestní zákoník [online]. PSP ČR, 2008, sněmovní tisk 410/0, část 1/9 [cit. 25.02.10]. Dostupné z:< http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=5&CT=410&CT1=0>.

9

Uvedené trestné činy spojuje jejich provázanost s insolvenčním právem (ZKV, resp. InsZ) a také, ačkoliv jim není vyhrazen zvláštní oddíl, „jejich společný účel a smysl, kterým je poskytnutí dostatečné ochrany zejména věřitelům (…)“7 a

zachování pravidel řádného

prŧběhu insolvenčního (konkurzního a vyrovnacího) řízení. Ze shora vypočtené šestice trestných činŧ má odlišný charakter jednání dle § 227 TZ, coţ bude dále vyloţeno v jiné části této práce. Vzhledem k tomu, ţe jeho pŧvod spočívá v ust. § 256 odst. 1 písm. d) TZ 1961 (trestný čin poškozování věřitele), bude krátké pojednání věnováno i uvedenému trestnému činu. V souvislosti s nezákonnými praktikami v rámci insolvenčního řízení je třeba zmínit i některé další, související trestné činy. Jedním z takových je trestný čin zkreslování údajŧ o stavu hospodaření a jmění podle § 254 TZ. Jedná se o trestný čin hospodářský, kterého se mŧţe dopustit nejen úpadce (dluţník) - podnikatel, ale kaţdý, kdo svým jednáním naplní skutkovou podstatu trestného činu podle některého odstavce § 254 TZ. Za určitých okolností mŧţe dojít k souběhu s trestným činem porušení povinnosti v insolvenčním řízení. Tak tomu bude například v situaci, kdy pachatel zničí účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady slouţící k přehledu o stavu hospodaření a majetku, a ohrozí tak majetková práva jiného, přičemţ tak učiní s úmyslem mařit nebo hrubě ztěţovat výkon funkce insolvenčního správce. Jako další příklad lze uvést trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku dle § 220 TZ, který spáchá ten, „kdo poruší podle zákona mu uloženou (…) povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a tím způsobí škodu nikoli malou“ . V souvislosti s insolvenčním řízením se tohoto trestného činu mŧţe dopustit insolvenční správce (ve smyslu výkladového ustanovení § 128 odst. 1 TZ) při porušení povinnosti uloţené mu v InsZ.

1. 2. Historický exkurs, zařazení de lege lata Konkurzní trestné činy byly zakotveny jiţ v prvorepublikovém trestním zákoně. Socialistický trestní zákon (č. 86/1950 Sb.) v rámci této problematiky postihoval, co by jeden z trestných činŧ proti majetku, pouze jeden trestný čin konkurzní. Jednalo se o trestný čin poškození věřitele (§ 257), jenţ obdobně jako v současnosti zahrnoval poškození věřitele vlastního a věřitele cizího. Jak uvádí J. Kuchta, jmenovaný trestný čin bylo moţné spáchat jen

7

KUCHTA, J. Konkurzní (úpadkové) trestné činy podle trestního zákona České republiky. In Vladimír Kratochvíl, Michaela Löff (ed.). Hospodářské trestní právo a trestní odpovědnost právnických osob : právně srovnávací vědecká konference Rakousko - Česká republika, Právnická fakulta Univerzity ve Vídni, 13. září 2002. Brno : Masarykova univerzita, 2003. s. 95.

10

„ve vztazích mezi občany, které měly neobchodní nepodnikatelskou povahu“8. TZ 1961 bylo kriminalizováno opět jen poškozování věřitele (§256). Dŧleţitým momentem pro konkurzní trestné činy byl vstup ZKV v účinnost (1.10.1991), neboť v souvislosti s tímto zákonodárce zavedl do TZ 1961 další konkurzní trestné činy9. Četnými novelami pak byly existující konkurzní skutkové podstaty doplňovány v souvislosti s potřebami trţní ekonomiky. Další konkurzní skutková podstata byla do trestního zákona zařazena s účinností od 1.1.1998, zákonem č. 253/1997 Sb., a postihovala porušení povinnosti v řízení o konkurzu (§ 126) dle ZKV. V souvislosti se změnou ZKV s účinností od 1.5.2000 (zákon č. 105/2000 Sb.), kdy byl novelizován i TZ 1961, bylo upraveno znění § 126 a nově zaveden trestný čin předluţení (§256c). K poslední změně ve skupině konkurzních trestných činŧ došlo v souvislosti s přijetím InsZ10 s účinností k 1.1.2008. Zákonem č. 296/2007 Sb., jenţ novelizoval InsZ a některé další předpisy, došlo k nahrazení § 126 trestným činem porušení povinnosti v insolvenčním řízení a § 256b trestným činem pletichy v insolvenčním řízení. TZ 1961 řadil trestný čin porušení povinnosti v insolvenčním řízení do hlavy II. – trestné činy hospodářské, oddílu II. – trestné činy proti hospodářské kázni, zatímco ostatní výše uvedené konkurzní trestné činy byly umístěny do hlavy IX., tedy mezi majetkové trestné činy. Jak je uvedeno výše, TZ 1961 nevyhrazoval konkurzním trestným činŧm „jejich vlastní“ oddíl, jistá nesystematičnost tak musela být korigována právní teorií a praxí. Platná úprava trestního práva ve značné míře přebírá znění skutkových podstat konkurzních trestných činŧ. Podle dŧvodové zprávy došlo jen k dílčím změnám, které upřesňují a doplňují dikci těchto ustanovení. Vedle nahrazení označení některých konkurzních trestných činŧ jinými11, je třeba za největší změnu povaţovat osamostatnění (jak uvádí dŧvodová zpráva) skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele dle TZ, nyní nazvané porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku (§ 227 TZ). Vedle toho zákonodárce u většiny skutkových podstat konkurzních trestných činŧ nahradil peněţitý trest trestem zákazu činnosti a u nejfrekventovanějších (např. trestný čin poškození věřitele) 8

KUCHTA, J. Konkurzní (úpadkové) trestné činy podle trestního zákona České republiky. In Vladimír Kratochvíl, Michaela Löff (ed.). Hospodářské trestní právo a trestní odpovědnost právnických osob : právně srovnávací vědecká konference Rakousko - Česká republika, Právnická fakulta Univerzity ve Vídni, 13. září 2002. Brno : Masarykova univerzita, 2003. s. 95. 9 Zákon č. 557/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje trestní zákon, zařadil do trestního zákona § 256a trestný čin zvýhodňování věřitele a § 256b trestný čin pletichy při řízení konkursním a vyrovnacím. 10 InsZ zrušil dosud platný ZKV a v návaznosti na komunitární právní úpravu nově upravil oblast insolvenčního práva. 11 Dřívější poškozování věřitele nyní jako poškození věřitele (§ 222), zvýhodňování věřitele nyní jako zvýhodnění věřitele (§ 223) a předluţení nyní jako zpŧsobení úpadku (§ 224). Porušení povinnosti v insolvenčním řízení (§ 225) a pletichy v insolvenčním řízení (§ 226) zŧstaly v tomto ohledu nezměněny.

11

zpřísnil trest odnětí svobody zvýšením horní hranice trestní sazby. Změny, které byly (v jinak převzatých) trestných činech konkurzních provedeny, reflektují potřebu přísněji postihovat činy nejčastěji páchané. Popsaný postup zapadá do koncepce TZ, kdy zákonodárce zpřísnil postihy za mnohé trestné činy (jeţ byly v mnohých případech také převzaty z TZ 1961). Konkurzním trestným činŧm, patří ve zvláštní části TZ ustanovení §§ 222 - 227. Narozdíl od předchozí právní úpravy jsou tak umístěny společně, a to v hlavě V., věnované trestným činŧm proti majetku. Takové umístění současně vypovídá i o právním statku, který je jejich společným objektem (viz výše). Zákonodárce tím, ţe tyto skutkové podstaty zařadil do stejné hlavy TZ, potvrdil jejich podobnou povahu, coţ dokládá i dŧvodová zpráva12. Tento krok lze z hlediska systematiky TZ hodnotit veskrze pozitivně, poněvadţ jím bylo odstraněno nepříliš vhodné zařazení trestného činu porušení povinnosti v insolvenčním řízení v dřívější právní úpravě.

12

Tamtéţ.

12

2. Vybrané pojmy 2. 1. Insolvenční řízení Insolvenčním řízením je řízení podle InsZ. Trestní zákoník v § 128 odst. 2 stanoví, ţe tímto řízením se rozumí i konkurzní a vyrovnací řízení, tedy řízení podle ZKV. Přechodné ustanovení § 432 InsZ, který s účinností od 1.1.2008 zrušil ZKV, stanoví jiţ výše zmíněné pravidlo, dle něhoţ se v „konkurzních a vyrovnacích řízeních zahájených před účinností insolvenčního zákona použijí dosavadní právní předpisy“. Řízení tak nebude dokončeno podle nových pravidel InsZ, ale podle stávajících zásad a postupŧ stanovených ZKV. InsZ definuje insolvenční řízení v § 2 písm. a) jako „soudní řízení, jehož předmětem je dlužníkův úpadek nebo hrozící úpadek a způsob jeho řešení“. O úpadku a zpŧsobech jeho řešení bude pojednáno dále. Součástí insolvenčního řízení jsou i jiné soudní spory s insolvenčním prvkem. Ve smyslu § 159 odst. 1 InsZ se jedná o tzv. incidenční spory. V ZKV oproti výše uvedenému nalézáme dva typy řízení – konkurs a vyrovnání, jejichţ společný cíl ZKV v § 2 odst. 3 definoval jako dosaţení „poměrného uspokojení věřitelů z majetku tvořícího konkursní podstatu, a to za podmínek stanovených tímto zákonem“.

2. 2. Úpadek InsZ zná několik forem úpadku. Jedná se o platební neschopnost a předluţení, a dále je upraven i hrozící úpadek. InsZ nabízí dle konkrétní situace dluţníka a moţnosti jeho dalšího ekonomického pŧsobení i zpŧsoby řešení úpadku. Ty se liší svými cíli a určením z hlediska právní povahy dluţníka. Úpadek, jenţ je osvědčen rozhodnutím soudu o úpadku dluţníka, lze vyřešit jiţ během moratoria, nebo některým z těchto zpŧsobŧ: konkurs (navazuje na konkurs dle ZKV), reorganizace (navazuje na vyrovnání podle ZKV), oddluţení (zcela nový institut), popř. zvláštní zpŧsoby řešení úpadku pro určité subjekty nebo druhy případŧ (např. úpadek finančních institucí podle § 367 a násl. InsZ) V § 3 odst. 1 InsZ je stanoveno, ţe dluţník je v úpadku, jestliţe se nachází v platební neschopnosti, čili „má více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě

13

splatnosti a tyto závazky není schopen splnit“.13 Ač to InsZ výslovně nestanoví, judikatura dovodila, ţe se musí jednat o věřitele se splatnými pohledávkami.14 InsZ vyţaduje současné splnění všech tří uvedených podmínek. Podmínka mnohosti věřitelŧ je splněna, jsou-li takové osoby alespoň dvě; v opačném případě (jedinému) věřiteli nezbývá neţ vymáhat svoji pohledávku formou exekuce v rámci civilního procesu. Poţadovaná třicetidenní lhŧta splatnosti souvisí se subsidiárním ustanovením § 369a odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisŧ (dále jen „ObchZ“), kde je stanovena tatáţ lhŧta pro vznik práva na zaplacení úrokŧ z prodlení. Je na věřiteli, aby unesl dŧkazní břemeno tvrzení objektivní platební neschopnosti dluţníka, jak vyţaduje § 3 odst. 1 InsZ. Na právě řečené navazuje ustanovení § 3 odstavec 2 InsZ, jeţ upravuje právní domněnky podmínek15, za nichţ se má za to, ţe dluţník je v platební neschopnosti. Dŧkazní břemeno k vyvrácení domněnky pak nese dluţník, neboť má na takovém výsledku zájem.16 Jednu z forem úpadku nalezneme v InsZ upraven institut předluţení určený pro případ úpadku právnické osoby nebo fyzické osoby-podnikatele, čímţ InsZ „zahrnuje subjekty povinné vést účetnictví, bez něhož (…) není tato forma úpadku zjistitelná“17. O předluţení se jedná, má-li dluţník více věřitelŧ a souhrn jeho závazkŧ převyšuje hodnotu jeho majetku18. Pro účely zjišťování hodnoty majetku se počítá i s dosud nesplatnými závazky a přihlíţí se k další správě dluţníkova majetku. InsZ povaţuje za úpadek i tu situaci, „kdy lze se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků“. Ust. § 3 ve svém posledním odstavci tímto zpŧsobem definuje pojem „hrozící úpadek“. Ve vztahu k trestnímu právu, kde se v rámci právní úpravy konkurzních trestných činŧ v TZ setkáme i s pojmem úpadku, jenţ zde však není definován, je třeba upozornit, ţe i orgány činné v trestním řízení mají za úkol takový stav dluţníka fakticky prokázat. Některé skutečnosti tudíţ nelze pouze presumovat (viz ust. § 3 odst. 2 InsZ). 13

K tomu srov. § 1 odst. 2 ZKV: „Dlužník je v úpadku, jestliže má více věřitelů a není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky. Jestliže dlužník zastavil platby, má se za to, že není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky.“ Shodně s InsZ je vyţadována mnohost věřitelŧ, ke je neurčitý obrat „po delší dobu“ upřesněn. 14 Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 17.6.1998, sp. zn. Cpjn 19/98. 15 Je stanoveno, ţe „dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, pokud a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí(…), nebo pokud nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud“. 16 Srov. SCHELLEOVÁ, I. Úvod do insolvenčního práva. Ostrava : Key Publishing, 2007. s. 16. 17 KOZÁK, J., BUDÍN, P., DADAM, A., et alii. Insolvenční zákon a předpisy související ; Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení : komentář. Praha : ASPI, 2008. s. 8. 18 Obdobně srov. ust. § 1 odst. 3 ZKV.

14

2. 3. Insolvenční správce Insolvenčním správcem se v souladu s § 2 odst.1 zákona č. 312/2006 Sb.,

o

insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisŧ (dále jen „ZIS“), rozumí „fyzická osoba, která je oprávněna vykonávat činnost insolvenčního správce“. Za podmínek ZIS je dále insolvenčním správcem veřejná obchodní společnost, zahraniční obchodní společnost a zahraniční sdruţení. InsZ správcem v insolvenčním řízení pro své účely rozumí i hostujícího insolvenčního správce (§ 21 odst. 3). Uvedená osoba, jeţ je procesním subjektem insolvenčního řízení, je do funkce správce ustanovena insolvenčním soudem19 ze seznamu insolvenčních správcŧ20, a to nejpozději v rozhodnutí o úpadku (§ 27 odst. 1 InsZ). Ve výkladovém ustanovení TZ (§ 128 odst. 1) je pojem insolvenčního správce pojat extenzivně. Insolvenčním správcem se rozumí a) předběžný insolvenční správce (§ 27 InsZ), jehoţ insolvenční soud mŧţe předběţným opatřením ve smyslu § 82 odst. 2 InsZ, ustanovit kdykoliv před rozhodnutím o úpadku, a jemuţ náleţejí práva a povinnosti insolvenčního správce vymezené soudem; InsZ připouští návaznost téţe osoby na funkci (řádného) insolvenčního správce. Dále jím je b) zástupce insolvenčního správce (§ 33 InsZ), kterému mŧţe insolvenční soud udělit mandát např. v případě, kdy se u (řádného) insolvenčního správce vyskytnou zdravotní dŧvody (nebo jiné závaţné dŧvody) přechodně mu bránící ve výkonu funkce, avšak za podmínky, ţe je to účelné. Také se jedná o c) odděleného insolvenčního správce (§ 34 InsZ), jehoţ úkolem je vykonávat některé úkony namísto insolvenčního správce není-li pochyb, ţe by výkon pravomocí byl jinak ovlivněn jeho vztahem k některému z věřitelŧ či jeho zástupci. TZ hovoří také o d) zvláštním insolvenčním správci (§ 35 InsZ), je-li vyţadována zvláštní (např. ekonomické či technická) specializace správce;další dŧvod je stanoven v odst. 3. S ohledem na ZKV, podle kterého mají být neskončená řízení konkursní a vyrovnací dokončena i přes účinnost nového InsZ, se insolvenčním správcem rozumí také e) správce konkursní podstaty (§ 8 ZKV) a jeho f) zástupce, g) zvláštní správce (§ 9 ZKV) obdobně jako zvláštní insolvenční správce ustavený soudem pro určitý obor správy, dále h) předběžný správce, jehoţ je moţné ustavit po zahájení konkursního řízení pro účely zjištění nebo zajištění majetku dluţníka v úpadku (§ 9a ZKV), a i) vyrovnací správce, jenţ má dle § 50 odst. 3 písm. a) ZKV přiměřeně práva, povinnosti a odpovědnost správce podstaty. 19

V souladu s dikcí § 2 písm. b) insolvenčního zákona je jím „soud, před nímž probíhá insolvenční řízení“. Seznam insolvenčních správcŧ vede Ministerstvo spravedlnosti (§ 21 odst. 1 InsZ). Blíţe je upraven v § 16 a násl. ZIS. 20

15

Insolvenčním správcem se dle další dikce § 128 odst. 1 TZ rovněţ rozumí „osoba, kterou podle jiného právního předpisu insolvenční správce určil, aby jej zastupovala při výkonu jeho pravomoci stanovené jiným právním předpisem na území jiného státu, dále zahraniční insolvenční správce, zahraniční insolvenční správce pojišťovny nebo zajišťovny a osoba, kterou podle jiného právního předpisu“ poslední dva uvedení jmenovali, aby jim pomáhala nebo je zastupovala. Touto blanketní normou je odkazováno na InsZ a ZIS.

2. 4. Věřitel a dlužník v insolvenčním řízení „Věřitel“ a „dlužník“ jsou obecně pojmy vymezené soukromoprávními odvětvími. Obecně mŧţe být subjektem závazkového vztahu k právním úkonŧm zpŧsobilá fyzická osoba ve smyslu § 7 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisŧ (dále jen „ObčZ“), právnická osoba ve smyslu § 18 a násl. ObčZ ve spojení s § 56 a násl. ObchZ, a za určitých okolností také stát ve smyslu ustanovení § 21 ObčZ. Trestněprávní normy však mají širší dosah. Na jejich základě lze sankcionovat také porušení jiných neţ soukromoprávních vztahŧ. Mŧţe se jednat i o daňového dluţníka, případně osobu povinnou k platbě pojistného na zdravotním pojištění a další.21 Jak bude dále přiblíţeno, např. pro účely vymezení věřitele ve smyslu skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele (§ 222 TZ), Nejvyšší soud (dále také „NS“) dovolil, ţe „věřitelem je osoba, která má vůči pachateli, popř. vůči jiné osobě právo na plnění na základě existujícího závazkového právního vztahu, bez ohledu na to, zda důvodem vzniku takového vztahu je smlouva nebo jiná v zákoně uvedená skutečnost, např. způsobení škody, rozhodnutí státního orgánu, daňová povinnost“22. V insolvenčním řízení jsou věřitel a dluţník ústředními osobami. Jejich postavení je determinováno i zásadami insolvenčního řízení (§ 5 InsZ). Zmíněné subjekty jsou účastníky insolvenčního řízení, v jehoţ rámci má být uspořádán právní vztah věřitele a dluţníka a v souvislosti s ním jejich majetek. Dluţníkem v insolvenčním řízení je tedy ten, jehoţ (hrozící) úpadek je předmětem řízení dle InsZ. Jak vyplývá z dikce ustanovení § 14 odst. 1 InsZ, účastníkem insolvenčního řízení jsou ti věřitelé, kteří vŧči dluţníkovi uplatňují svá práva (tzv. přihlášení věřitelé). Prakticky stejně jsou účastníci řízení vymezeni § 7 ZKV. Z pŧsobnosti InsZ jsou některé subjekty vyloučeny. Ust. § 6 InsZ uvádí např. stát, územní 21

Více viz ŠÁMAL, P., PÚRY, F., RIZMAN, S. Trestní zákon : komentář, II. díl(§ 91 až § 301). Vedoucí aut. kol. Pavel Šámal. 6. dopl. a přeprac. vyd. Praha : C. H. Beck, 2004. s. 1544 – 1545. 22 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.7.1999, sp. zn. 4 Tz 107/1999.

16

samosprávný celek, veřejnou vysokou školu, anebo politickou stranu v době voleb.

2. 5. Majetek Trestní právo nemá vlastní legální definici tohoto pojmu, ač jej TZ často pouţívá u konkrétních trestných činŧ, zejm. majetkových.23 Při hledání obsahu termínu „majetek“ se lze inspirovat obchodně-právní definicí, kdy ust. § 6 odst.1 ObchZ mezi majetek zahrnuje „věci, pohledávky a jiná práva a penězi ocenitelné jiné hodnoty“. Pro účely trestního práva výkladové ustanovení § 134 TZ říká, co je obsahem pojmŧ „věc a jiná majetková hodnota“. Ve smyslu § 66 TZ lze uzavřít takto: „Zpravidla je majetek tvořen souhrnem všech aktiv určitého právního subjektu. Majetek v tomto smyslu je též předmětem trestu propadnutí majetku“24.

2. 6. Trestní odpovědnost právnických osob České právo vychází z tradiční koncepce kontinentálního trestního práva zaloţené na individuální trestní odpovědnosti fyzické osoby. V TZ, obdobně jako dříve v TZ 196125, nalezneme ustanovení upravující trestní odpovědnost (fyzických) osob jednajících za osoby právnické. Ust. § 114 odst. 2 TZ umoţňuje, aby poţadavek zvláštní vlastnosti pachatele (případ konkrétního nebo speciálního subjektu) byl splněn i tehdy, pokud tuto vlastnost nebo zpŧsobilost má osoba jednající za právnickou osobu, jeţ má poţadovanou zvláštní vlastnost či zpŧsobilost. Uvedené platí i v situaci, kdy k protiprávnímu jednání došlo před vznikem právnické osoby, dále byl-li vznik právnické osoby neplatný, a také pokud právní úkon, jímţ mělo být zaloţeno oprávnění jednat za právnickou osobu, byl neplatný nebo neúčinný. Institut jednání za jiného je u konkurzních trestných činŧ aktuální téma. Konkrétním subjektem je např. dluţník u trestného činu zvýhodnění věřitele podle § 223 TZ nebo trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 TZ, kde tato skutečnost plyne ze slovního spojení „svého věřitele“.26 Shora popsaná pravidla se dotýkají i trestného činu pletichy

23

Srov. např. ust. § 220 přímo v názvu porušení povinnosti při správě cizího majetku, dále v textu ust. §§ 207, 209, 222, 224, 228 atd. 24 ŠÁMAL, P., PÚRY, F., SOTOLÁŘ, A., et alii. Podnikání a ekonomická kriminalita v České republice. Praha : C. H. Beck, 2001. s. 146 – 149. 25 Obdobně jako § 114 odst. 2 TZ, upravoval institut jednání za jiného TZ 1961 v ustanovení § 90 odst. 2. 26 ŠÁMAL, P. Trestní odpovědnost právnických osob de lege lata a de lege ferenda v České republice. In Vladimír Kratochvíl, Michaela Löff (ed.). Hospodářské trestní právo a trestní odpovědnost právnických osob :

17

v insolvenčním řízení dle § 226 (srov. formulace „kdo jako věřitel“). Případná změna pojetí trestní odpovědnosti by se tak dotkla i některých konkurzních trestných činŧ.27 V souvislosti s rekodifikačními snahami českého zákonodárce v oblasti trestního práva hmotného na počátku třetího tisíciletí vznikl návrh zákona, jenţ by otázku trestní odpovědnosti právnických osob upravoval po hmotné i procesní stránce. Tehdy navrhovaný trestní kodex počítal i se změnou pojetí trestní odpovědnosti a měl odkazovat na zvláštní zákon – zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a při řízení proti nim. Tento právní předpis měl mít povahu lex specialis k trestnímu kodexu i k zákonu č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisŧ (dále jen „TŘ“), a jeho základním principem měla být přičitatelnost trestného činu právnické osobě za čin spáchaný jejím jménem taxativně vyjmenovanými osobami s úzkým vztahem k této právnické osobě. Návrh obsahoval i ustanovení pro řešení situace, kdy by se nepodařilo zjistit konkrétní odpovědnou osobu, jejíţ jednání by mělo být právnické osobě přičteno. Návrh zákona měl zakotvit jak zcela nové druhy sankcí (např. zrušení právnické osoby, která nebyla zřízena zákonem, či zákaz přijímat dotace a subvence), tak i ty tradiční (kupř. peněţitý trest nebo zákaz činnosti). Navrhovaný právní předpis nakonec nebyl přijat (stejně jako nový trestní kodex) a jak bylo výše uvedeno, TZ zachoval stávající pojetí. Do budoucna lze pod vlivem anglosaského pojetí či tendencí na úrovni evropského práva uvaţovat nad dalšími snahami změnit pojetí trestní odpovědnosti v českém právu. Při hledání východisek sporných otázek trestní odpovědnosti právnických osob se lze poučit z praxe vyplývajících nedokonalostí např. z rakouské či slovinské právní úpravy. Na úskalí, jimiţ by se měl v případě rekodifikace zákonodárce zabývat, pak podrobně upozorňuje P. Šámal v jednom ze svých příspěvkŧ k tématu trestní odpovědnosti právnických osob.28

právně srovnávací vědecká konference Rakousko - Česká republika, Právnická fakulta Univerzity ve Vídni 13. září 2002. Brno : Masarykova univerzita, 2003. s. 152. 27 K tomu viz např. PÚRY, F. ŠÁMAL, P. Ještě k trestní odpovědnosti osob jednajících za právnické osoby. Trestní právo. 1996, č. 9, s. 12 – 17. 28 Tamtéţ, s. 148 – 182.

18

3. Jednotlivé skutkové podstaty konkurzních trestných činů v trestním zákoníku 3. 1. Trestný čin poškození věřitele Trestný čin poškození věřitele je ve skupině konkurzních trestných činŧ tradičním deliktem (viz kap. 1. 2.). V českém právním řádu jej nalezneme mezi trestnými činy proti majetku v hlavě V., ust. § 222. V odstavci 1 TZ je upraveno poškození věřitele vlastního a v odstavci 2 nalezneme poškození věřitele cizího. V literatuře shodně jako v judikatuře29 se uvádí, ţe poškození věřitele cizího je formou pomoci k poškození věřitele vlastního. Pokud však jeden subjekt naplní skutkovou podstatu podle § 222 odst. 1 písm. a) TZ, neboť jako dluţník zmařil uspokojení pohledávky svého věřitele, a druhý subjekt splní zákonné znaky činu trestného podle § 222 odst. 2 písm. a) TZ, protoţe nebyl dluţníkem, ale zmařil uspokojení pohledávky věřitele prvního spolupachatele, přičemţ oba jednali ve vzájemné součinnosti a se shodným záměrem, pak bude trestný čin poškození věřitele spáchán ve spolupachatelství ve smyslu § 23 TZ.30 Z hlediska insolvenčního řízení je nepodstatné, kdy se pachatel trestného činu dopustí, neboť podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení ani jeho běh nejsou zákonnými znaky činu trestného podle § 222 TZ, avšak obrazný Damoklův meč v podobě hrozícího insolvenčního řízení mŧţe dluţníka motivovat k protiprávnímu jednání na úkor jeho věřitelŧ. Podstatným rozdílem ve srovnání s dikcí § 256 TZ 1961, je vypuštění textu písm. d) v odst. 1 uvedeného ustanovení, jenţ nově tvoří samostatnou skutkovou podstatu trestného činu podle § 227 TZ. Dále jsou detailněji upraveny a také doplněny některé formy jednání. Kriminalizaci dalších zpŧsobŧ, jimiţ se lze od 1.1.2010 dopustit trestného činu poškození věřitele, dŧvodová zpráva zdŧvodňuje jejich častým výskytem v praxi a tím potřebou zaplnění mezery v zákoně. Ve stejném duchu, jako byl objekt poškozovacího trestného činu dle § 222 TZ

29

Srov. např. JELÍNEK, J., BERAN, K., HASCH, K. et alii. Trestní právo hmotné : obecná část, zvláštní část. Vedoucí aut. kol. Jiří Jelínek. Leges, 2009. s. 613; JELÍNEK, J., ŠČERBA, F., ŘÍHA, J. et alii. Trestní zákoník a trestní řád : s poznámkami a judikaturou : zákon o soudnictví ve věcech mládeže, zákon o výkonu vazby, zákon o výkonu trestu odnětí svobody, advokátní tarif. Celková redakce Jiří Jelínek. Praha : Leges, 2009. s. 292; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.3.2004, sp. zn. 8 Tdo 242/2004. 30 Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.5.2009, sp. zn. 5 Tdo 414/2009.

19

definován jedním z rozsudkŧ NS31, jej i literatura vymezuje jako „právo věřitele na uspokojení jeho pohledávky vůči dlužníkovi“32. Tímto ustanovením mají být zřejmě chráněny případy cíleného sniţování majetku dluţníka, čímţ má dojít k úbytku takového majetku a jiných hodnot, které by jinak byly pouţitelné k realizaci plnění ze závazkového vztahu. Kdo mŧţe být dluţníkem a věřitelem bylo jiţ vyloţeno v podkapitole 2.4. Z hlediska trestní odpovědnosti za trestný čin poškození věřitele „nezáleží na tom, zda jde o závazkový právní vztah vzniklý v souvislosti s podnikáním nebo jinak. Věřitelem může být osoba fyzická (…), osoba právnická (…) i stát (…), a to podnikatel nebo jiná osoba, která podnikatelem není“33. Závazkový vztah, z něhoţ plyne právo věřitele na uspokojení pohledávky za dluţníkem, je „obligatorním znakem skutkové podstaty trestného činu podle § 222 TZ … otázku existence a obsahu tohoto právního vztahu musí soud v trestním řízení posuzovat vždy samostatně jako předběžnou otázku“34. V souladu s dosavadní judikaturou35 a platnou úpravou (ust. § 34 TZ) je pro počátek běhu promlčecí doby rozhodný moment, kdy nastaly účinky pachatelova jednání (účinkem je zpŧsobení na cizím majetku škody nikoli malé, resp. škody značné či škody velkého rozsahu). V souvislosti s trestním stíháním pro trestný čin poškození věřitele podle § 222 TZ je třeba upozornit na „svéráznou obdobu institutu tzv. soukromé žaloby, resp. podpůrné žaloby, platné v některých jiných zemích (…)“36. Poškozený mŧţe podle § 163 TŘ odepřít souhlas se zahájením či pokračováním v trestním stíhání „proti tomu, kdo je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď37“, s čímţ se u jiného konkurzního trestného činu nesetkáme. K poměru trestných činŧ poškození věřitele a zvýhodnění věřitele je třeba upozornit, ţe jejich souběh je vzhledem ke vztahu speciality vyloučen (viz rozbor ust. § 223 TZ). Významnou roli hraje moment pachatelova konání, směřujícího ke zmaření uspokojení pohledávky věřitele. Dojde-li za existence (nikoliv v době vzniku) smluvního závazkového vztahu k podvodnému jednání, které naplňuje i zákonné znaky trestného činu podle § 222 TZ,

31

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.3.2000, sp. zn. 4 Tz 49/2000. JELÍNEK, J., BERAN, K., HASCH, K. et alii. Trestní právo hmotné : obecná část, zvláštní část. Vedoucí aut. kol. Jiří Jelínek. Praha : Leges, 2009. s. 613. 33 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.7.1999, sp. zn. 4 Tz 107/1999. 34 Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25.10.2007, sp. zn. 10 Tdo 286/2007. 35 Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2006, sp. zn. 1354/2006. 36 CÍSAŘOVÁ, D., FENYK, J., GŘIVNA, T. et alii. Trestní právo procesní. Vedoucí aut. kol. Dagmar Císařová a Jaroslav Fenyk. 5. vyd. Praha : ASPI, 2008. s. 426. 37 Ust. § 100 odst. 2 TZ, na nějţ odkazuje ust. § 163 odst. 1 TZ, uvádí tyto osoby: příbuzný v pokolení přímém, sourozenec, osvojitel, osvojenec, manţel, partner, druh nebo jiné osoby v poměru rodinném nebo podobném, jejichţ újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní.. 32

20

nebude se jednat o podvod (§ 209 TZ), ale o trestný čin poškození věřitele.38 Jak bylo judikováno39 k případnému souběhu trestných činŧ poškození věřitele a zpronevěry (§ 206 TZ), tento je moţný. Z poškozovací povahy úţeji vymezeného trestného činu poškození věřitele naopak plyne jeho specialita k trestnému činu poškození cizí věci podle § 228 TZ, čímţ je vyloučena moţnost souběhu. Pro naplnění skutkové podstaty podle § 228 odst. 1 TZ je vyţadováno jednání, jímţ obecně stanovený pachatel (v textu ustanovení srov. „kdo“) „zničí, poškodí nebo učiní neupotřebitelnou cizí věc“, kde je jako následek vyţadována škoda na cizím majetku ve výši alespoň 5 000 Kč (§ 222 odst. 1 a 2 TZ vyţadují škodu nikoli malou).

3. 1. 1. Poškození vlastního věřitele (1) Kdo, byť i jen částečně, zmaří uspokojení svého věřitele tím, ţe: a)

zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou, nebo odstraní, byť i jen část svého majetku,

b)

postoupí svou pohledávku, anebo převezme dluh jiného,

c)

zatíţí věc, která je předmětem závazku, nebo ji pronajme,

d)

předstírá nebo uzná neexistující právo nebo závazek,

e)

předstírá nebo uzná právo nebo závazek ve větším rozsahu, neţ odpovídá skutečnosti,

f)

předstírá splnění závazku, nebo

g)

předstírá úpadek nebo svŧj majetek jinak zdánlivě zmenšuje nebo předstírá jeho zánik, a zpŧsobí tím na

cizím majetku škodu nikoli malou, bude potrestán odnětím svobody aţ na dvě léta nebo zákazem činnosti.

Z pohledu naplnění objektivní stránky skutkové podstaty není vyţadována mnohost věřitelŧ, coţ vyplývá z dikce „zmaří uspokojení svého věřitele“. TZ v odst. 1 ust. § 222 uvádí několik forem jednání, v nichţ mŧţe poškození vlastního věřitele spočívat. Jednotlivé úkony mohou být splněny alternativně, a to i v rámci prvního bodu (písm. a)). Jak vyslovil NS40, trestný čin poškození věřitele podle zde rozebíraného odstavce nelze spáchat v souběhu s trestným činem porušením povinnosti při správě cizího majetku podle § 221 odst. 1 TZ, neboť poškození věřitele je k tomuto v poměru speciality. Pro správný výklad analyzovaného ustanovení je nezbytné identifikovat co je uspokojení věřitele. Rozumíme jím poskytnutí takového plnění ve prospěch věřitele, které je obsahem závazkového právního vztahu mezi věřitelem a dluţníkem podle dŧvodu vzniku 38

Srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24.7.2002, sp. zn. 5 To 65/2002. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.12.2008, sp. zn. 5 Tdo 1474/2008. 40 Jedná se o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.11.2005, sp. zn. 5 Tdo 1319/2005, kde likvidátor jednající dle pravidel ObchZ namísto statutárního orgánu společnosti v likvidaci poškodil věřitele společnosti, za niţ jednal. Více viz výklad k postoupení pohledávky v souvislosti s § 222 odst. 1 písm. b) TZ. 39

21

takového vztahu.41 Ve smyslu judikatury dluţník zmaří uspokojení svého věřitele tím, ţe jednáním vŧči svému majetku některou z forem podle § 222 odst. 1 TZ „způsobí stav, kdy věřitel nemůže ani částečně dosáhnout uspokojení své pohledávky, přičemž uspokojení je zmařeno jen částečně, pokud dlužník takovým jednáním tuto možnost omezí a věřitel v důsledku toho nedosáhne úplného uspokojení své pohledávky, kterého by jinak dosáhl. Uspokojení věřitele je tedy alespoň částečně zmařeno, jestliže dlužník (…) již není schopen poskytnout věřiteli plnění v celém rozsahu v souladu s obsahem závazkového právního vztahu a již nemá vliv ani na to, aby byl jeho závazek vůči věřiteli splněn jinak než z dlužníkova majetku“42. Za podmínky, ţe věřitel má moţnost uspokojit svou pohledávku z jiného dluţníkova majetku, k trestní odpovědnosti dluţníka dle ustálené judikatury43 nepostačí pouhé oddálení nebo ztíţení uspokojení věřitele. Postačí tak, nově umocněné dŧrazem na „byť i jen částečně“, ţe pachatel jednáním některou z forem dle § 222 TZ omezí rozsah plnění ze závazkového vztahu, které by věřiteli jinak náleţelo, kdyby k omezení nedošlo. Logickým výkladem pak dospějeme k závěru, ţe pokud postačí byť i jen částečné zmaření, tím spíše bude trestné zmaření úplné. Jednou z podmínek pro jednání spočívající v byť i jen částečném zmaření uspokojení věřitele je splatnost pohledávky, neboť jednání (jinak naplňující skutkovou podstatu § 222 odst. 1 TZ) pachatele před splatností pohledávky by mohlo být jen pokusem, popř. přípravou k trestnému činu kvalifikovanému jako poškození věřitele vlastního.44 Ač není vyţadována pluralita věřitelŧ, pro případ, ţe jich má dluţník více, musí poškozovací jednání směřovat vŧči všem. Pokud by jeden věřitel nebyl poškozen, byl by tak oproti ostatním věřitelŧm zvýhodněn45 neboli skutek by bylo třeba posoudit podle § 223 TZ. Jednáním podle písm. a) musí být majetek dluţníka dotčen skutečným sníţením jeho hodnoty, nikoliv jen sníţením účetním, přičemţ samotné formy zbavení se majetku zákonem vyjmenovanými zpŧsoby nemusejí být trestné.46 Oproti tomu cíl jednání podle písm. d) – g) lze označit za „fingování pasiv, která mají fiktivně snížit hodnotu dlužníkova majetku oproti skutečnému stavu“47.

41

Podobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.9.2007, sp. zn. 5 Tdo 851/2007. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.8.2003, sp. zn. 6 Tdo 827/2003. 43 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.11.1989, sp. zn. 6 Tz 33/1989. Obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.8.2003, sp. zn. 6 Tdo 827/2003. 44 Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.4.2007, sp. zn. 5 Tdo 440/2007. 45 KUCHTA, J., HULMÁKOVÁ, J., KALVODOVÁ, V. et alii. Kurs trestního práva : trestní právo hmotné, zvláštní část. Vedoucí aut. kol. Josef Kuchta. Praha : C. H. Beck, 2009. s. 199. 46 Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.12.2008, sp. zn. 1577/2008. 47 ŠÁMAL, P., PÚRY, F., RIZMAN, S. Trestní zákon : komentář, II. díl (§ 91 až § 301). Vedoucí aut. kol. Pavel Šámal. 6. dopl. a přeprac. vyd. Praha : C. H. Beck, 2004. s. 1547. 42

22

Vzhledem k formálnímu pojetí trestného činu byla skutková podstata doplněna o spodní hranice škody nikoli malé (ve smyslu § 138 odst. 1 TZ jde o 25 000 Kč). Pro účely posouzení zpŧsobené škody nalezneme v ustanovení § 137 TZ úpravu základních pravidel, jejichţ úpravu NS pro účely § 222 odst. 1 TZ specifikuje jako „hodnotu zničeného, poškozeného, zatajeného, zcizeného, učiněného neupotřebitelným nebo odstraněného majetku dlužníka, který by bylo možné použít k uspokojení pohledávek jeho věřitelů, kdyby si dlužník nepočínal způsobem uvedeným v ustanovení výše citovaném“48. Soud proto musí mít dostatečný podklad ve skutkovém zjištění, jaká byla hodnota majetku dotčeného jednáním podle § 222 odst. 1 TZ a jakou výši měla neuspokojená část, resp. celá pohledávka věřitele, jejíţ uspokojení dluţník zmařil.49 Rámec ust. § 222 odst. 1 TZ zahrnuje širokou škálu v úvahu připadajících zpŧsobŧ, jimiţ lze poškodit věřitele. Jak upozorňuje i J. Kuchta, v praxi je třeba mít na paměti, ţe všechny tyto alternativně stanovené formy jednání se do značné míry prolínají a tak je moţné naplnit více znakŧ současně, ačkoliv k trestnosti postačí jen jeden.50 písm. a) Dluţník zničí část svého majetku tak, ţe zlikviduje jeho hmotnou podstatu. Tím majetek ztratí svoji hodnotu a schopnost nadále plnit svŧj účel (např. roztrhání směnky).

51

Poškozením dluţníkova majetku se rozumí „snížení hodnoty majetku buď trvalé, nebo dočasné, a to v takové míře, že poškozená majetková hodnota nadále není schopna plnit některé své funkce, nebo klesne její prodejnost na trhu (snížení směnné hodnoty)“52. Zatajit část svého majetku dluţník mŧţe předstíráním situace, ţe určitý majetek vŧbec nemá např. zamlčením vlastnického práva k určité věci na přímý dotaz věřitele.53 Zcizením byť i jen části dluţníkova majetku se rozumí převod k části majetku na jinou osobu takovým zpŧsobem, ţe dluţník neobdrţí odpovídající protihodnotu pro uspokojení věřitele. Podle judikatury54 je za takové jednání povaţován „prodej osobního automobilu a použití takto získaných finančních prostředků na nájem – leasing – jiného osobního automobilu“. Jádro věci spočívá v tom, ţe je-li vlastníkem automobilu leasingová společnost a dluţník je pouze nájemcem, nelze

48

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.6.2006, sp. zn. 5 Tdo 636/2006. Podobně srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2006, sp. zn. 5 Tdo 1354/2006 50 KUCHTA, J., HULMÁKOVÁ, J., KALVODOVÁ, V. et alii. Kurs trestního práva : trestní právo hmotné, zvláštní část. Vedoucí aut. kol. Josef Kuchta. Praha : C. H. Beck, 2009. s. 201. 51 Srov. ŠÁMAL, P., PÚRY, F., RIZMAN, S. Trestní zákon : komentář, II. díl (§ 91 až § 301). Vedoucí aut. kol. Pavel Šámal. 6. dopl. a přeprac. vyd. Praha : C. H. Beck, 2004. s. 1548. 52 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.9.2004, sp. zn. 8 Tdo 1078/2004. 53 Srov. ŠÁMAL, P., PÚRY, F., SOTOLÁŘ, A., et alii. Podnikání a ekonomická kriminalita v České republice. Praha : C. H. Beck, 2001. s. 500. 54 Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14.3.2001, sp. zn. 3 To 982/2000. 49

23

z pronajaté věci uspokojit pohledávku věřitele. Na stejném principu je postaveno i jednání, kdy dluţník zaloţí obchodní společnost, jejímţ je společníkem, a bez odpovídající protihodnoty převede do jejího majetku určitou věc pouţitelnou k uspokojení pohledávky věřitele.55 Před převodem věci byl vlastníkem dluţník, zatímco po převodu věci je jejím vlastníkem obchodní společnost a není-li věřitel současně věřitelem společníka (dluţníka) i obchodní společnosti, na uspokojení pohledávky hodnotou převedené věci jiţ nedosáhne. Do třetice bych jako příklad moţného zmaření uspokojení věřitele dle § 222 odst. 1 písm. a) TZ popsala jednání, jímţ se zabýval NS v usnesení z roku 200356. Zde soud dovolil, ţe za zcizení části dluţníkova majetku lze povaţovat i uzavření dohody o vypořádání společného jmění manţelŧ, pokud tato dohoda podstatným zpŧsobem narušuje rovnováhu mezi zájmy druhého manţela a zájmy jeho věřitelŧ takovým zpŧsobem, ţe „nápadně, jednostranně a z hlediska zásad stanovených v § 149 odst. 2, 3 ObčZ neodůvodněně znevýhodní toho z manželů, který je dlužníkem třetích osob“. NS jedním dechem dodává, ţe uvedené platí jen za předpokladu, ţe uzavření takové dohody se týká majetku, z něhoţ se věřitel mŧţe reálně uspokojit. Neupotřebitelným mŧţe dluţník učinit svŧj majetek zásahem, kterým sníţí jeho kvalitu, a v dŧsledku takového pŧsobení majetek nebude moci nadále plnit své pŧvodní určení. Odstranit byť i jen část svého majetku lze např. ukrytím věci u jiné osoby, čímţ si dluţník současně zachová moţnost s věcí disponovat.57 Odstraněním dluţníkova majetku naopak dle judikatury58 nebude darování majetku dluţníka, který je pouţitelný k uspokojení věřitelovy pohledávky, třetí osobě. V takovém případě se bude jednat o zcizení. Kdy se nelze právě popsanými zpŧsoby dopustit trestného činu poškození věřitele dovodil NS v jiţ citovaném usnesení59, z nějţ vyplývá následující. Bude se jednat o dispozici s takovými věcmi, které nemohou být předmětem výkonu rozhodnutí podle § 322 OSŘ. U podnikatele těmito věcmi budou ty, bez nichţ by pachatel nemohl podnikat v příslušném oboru, a naopak nebudou ty věci, které podnikatel v určitém oboru pouţívá, ale podnikatelskou činnost v daném oboru bez nich mŧţe, byť s omezeními, provozovat i nadále. V jiném rozhodnutí naopak NS určil, jakým majetkem (viz kap. 2.4.) musí dluţník disponovat ve smyslu § 222 odst. 1 písm. a) TZ, aby naplnil znaky uvedeného trestného činu. Musí se jednat o majetek pouţitelný k uspokojení pohledávky právě toho věřitele, jehoţ

55

Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.5.2006, sp. zn. 5 Tdo 523/2006. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.3.2003, sp. zn. 7 Tdo 271/2003. 57 Obdobně srov. ŠÁMAL, P., PÚRY, F., SOTOLÁŘ, A., et alii. Podnikání a ekonomická kriminalita v České republice. Praha : C. H. Beck, 2001. s. 501. 58 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2006, sp. zn. 5 Tdo 1354/2006. 59 Jedná se o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.5.2006, sp. zn. 5 Tdo 523/2006. 56

24

uspokojení tím bylo byť i jen částečně zmařeno.60 písm. b) Postoupením pohledávky dojde ke změně v osobě věřitele. Pravidla pro tento právní úkon nalezneme v ObčZ (§ 524). Poškození vlastního věřitele postoupením své pohledávky není dle mého názoru nově kriminalizovaným jednáním, jak se mŧţe na první pohled zdát. Podle TZ 1961 bylo moţné postoupení pohledávky, pokud takovým úkonem byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty a společenská nebezpečnost takového zaviněného jednání byla vyšší neţ nepatrná, sankcionovat trestními předpisy. 61 Jako příklad uvedeného jednání mŧţe poslouţit i dnes přiměřeně aplikovatelné rozhodnutí NS62, v němţ se tento soud zabýval skutkově poměrně komplikovaným případem. Společnost A měla v drţení významný balík akcií společnosti B v likvidaci, a bylo tedy jejím zájmem vyvést ze společnosti B v likvidaci své závazky. Likvidátoři společností B v likvidaci, a společnosti C v likvidaci, proto uzavřeli smlouvu o postoupení pohledávek, na základě které převedli tyto pohledávky za A na společnost C v likvidaci. Tímto postupem likvidátoři umoţnili A, aby nemusela do konkursní podstaty B v likvidaci své závazky uhradit. Tyto vyvedené závazky byly potom započteny vzájemným zápočtem mezi společnostmi A a C v likvidaci. Úmysl likvidátorŧ dle názoru NS primárně směřoval k poškození věřitelŧ společnosti B v likvidaci. Dle platné úpravy by se dopustili poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. b) TZ. Nejvyšší soud tehdy připustil, ţe pachatelé spáchali trestný čin podle § 256 odst. 1 písm. a) TZ 1961, coţ dokládá, ţe i nově výslovně upravené jednání bylo moţné trestně postihnout i dle předchozí právní úpravy. Platné převzetí dluhu jiného je v souladu s § 531 ObčZ moţné jen se souhlasem věřitele. Na místo pŧvodního dluţníka nastoupí nový dluţník. Dluţník mŧţe uspokojení svého věřitele byť i jen z části zmařit tím, ţe zvýší objem svých závazkŧ (tedy zatíţí svŧj majetek dalším dluhem), neboť stále stejný objem majetku bude muset uspokojit více věřitelŧ. písm. c) Nově TZ výslovně sankcionuje poškození věřitele zatížením věci, která je předmětem závazku, nebo jejím pronajmutím. Pojem zatíţení věci není v TZ definován. Typickým příkladem mŧţe být zřízení zástavního práva či věcného břemene. Vţdy bude pro tyto případy nezbytné zkoumat, zda ke zmaření uspokojení věřitele, byť i jen částečně, skutečně došlo. Dŧsledkem zřízení věcného práva mŧţe dojít ke sníţení směnné hodnoty 60

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.9.2006, sp. zn. 5 Tdo 1116/2006. K tomu srov. např. ŠÁMAL, P., PÚRY, F., RIZMAN, S. Trestní zákon : komentář, II. díl (§ 91 až § 301). Vedoucí aut. kol. Pavel Šámal. 6. dopl. a přeprac. vyd. Praha : C. H. Beck, 2004. s. 1547 a násl.; ŠÁMAL, P., PÚRY, F., SOTOLÁŘ, A., et alii. Podnikání a ekonomická kriminalita v České republice. Praha : C. H. Beck, 2001. s. 500 a násl. 62 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.11.2005, sp. zn. 5 Tdo 1319/2005. 61

25

předmětu závazku tím, ţe na trhu nemovitostí klesne prodejnost nemovitosti zatíţené věcným břemenem, a tak i moţnost věřitele dosáhnout uspokojení své pohledávky. Podobný názor vyslovil i NS v jednom ze svých rozhodnutí63, ve kterém se zabýval případem trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) TZ 1961. Zde NS dospěl k závěru, ţe uvedeného trestného činu se dopustí i dluţník, který zřídí k zástavě (nemovitosti), na níţ vázne zástavní právo k zajištění pohledávky jeho věřitele, věcné břemeno ve pospěch třetí osoby, jestliţe tím poklesne hodnota zástavy (nemovitosti) tak, ţe věřitel nebude moci dosáhnout uspokojení své pohledávky ani ze zpeněţení takové pohledávky. Při případném prodeji nemovitosti na ní věcné břemeno i nadále vázne, a jako určitá závada se projeví na prodejní ceně nemovitosti. písm. d) Neexistujícím právem nebo závazkem jsou taková práva nebo závazky, k jejichţ vniku vŧbec nedošlo nebo jiţ zanikly splněním, prekluzí64. Neexistuje tak ţádný závazkový vztah, z něhoţ by práva či závazky plynuly. Z fiktivního práva neexistujícího věřitele dluţníku – pachateli vzniká fiktivní povinnost plnit ze svého majetku. Předstíráním neexistujícího práva nebo závazku lze rozumět takové jednání, kdy pachatel (dluţník) i přesto, ţe vŧči němu jiná osoba tvrzené právo nemá, nebo pachatel jako dluţník vŧči jinému nemá deklarovaný závazek, tvrdí nebo se jinak aktivně chová tak, jako by závazek (který pouze fiktivně modifikuje rozsah jeho majetku) existoval65. Pachatelovo (dluţníkovo) aktivní jednání mŧţe spočívat ve vyhotovení falešného dŧkazu, např. písemného dokladu o existenci deklarovaného práva či závazku (falešná kupní smlouva). Dluţník jako pachatel trestného činu poškození věřitele uzná neexistující právo nebo závazek tím, ţe nevyvrátí nepravdivé tvrzení jiné osoby (zpravidla po dohodě s touto osobou) o existenci práva na plnění vŧči dluţníkovi, resp. závazku dluţníka plnit ve prospěch této jiné osoby. Ze strany dluţníka postačí např. uznání v rozporu se skutečností tvrzeného dluhu podle § 558 ObčZ.66 písm. e) Jednání spočívající v předstírání nebo uznání práva nebo závazku ve větším rozsahu, než odpovídá skutečnosti, předchozí právní úprava neznala. V tomto případě právo jiné osoby na plnění z dluţníkova majetku, resp. závazek dluţníka vŧči jiné osobě, skutečně 63

Jedná se o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.9.2004, sp. zn. 8 Tdo 1078/2004. Pouhé promlčení práva nestačí, protoţe takové právo nadále existuje jako tzv. naturální obligace, jejíţ plnění nemŧţe zakládat bezdŧvodné obohacení. Jejím splněním se tak nelze dopustit trestného činu poškození věřitele. 65 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.3.2005, sp. zn. 8 Tdo 272/2005. 66 Srov. ŠÁMAL, P., PÚRY, F., RIZMAN, S. Trestní zákon : komentář, II. díl (§ 91 až § 301). Vedoucí aut. kol. Pavel Šámal. 6. dopl. a přeprac. vyd. Praha : C. H. Beck, 2004. s. 1550; ŠÁMAL, P., PÚRY, F., SOTOLÁŘ, A., et alii. Podnikání a ekonomická kriminalita v České republice. Praha : C. H. Beck, 2001. s. 501 - 502. 64

26

existuje, a dluţník v rozporu se skutečností sám aktivně tvrdí, ţe rozsah práva nebo závazku je větší nebo uplatnění práva či závazku v takovém rozsahu jinou osobou potvrdí např. uznáním dluhu. Škodou pak bude rozdíl mezi skutečnou hodnotou práva nebo závazku a hodnotou tvrzenou dluţníkem v rozporu se skutečností. písm. f) Ač je předstírání splnění závazku ve smyslu § 222 odst. 1 TZ dluţníka výslovně kriminalizováno s účinností od 1.1.2010, i dle předchozí právní úpravy si NS našel cestu, jak poškození věřitele předstíráním splnění závazku trestně postihnout. Nejvyšší soud dovolil, ţe na roveň jednání, spočívajícímu v částečném poškozování věřitele předstíráním neexistujícího závazku podle § 256 odst. 1 písm. b) TZ 1961, lze povaţovat i situaci, kdy „dlužník (…) tvrdí, že vůči věřiteli již objektivně existující závazek nemá (tj. že zanikl splněním), ačkoliv okolnost, že závazek byl splněn, pouze předstírá“67. V praxi by se mohlo jednat o situaci, kdy si dluţník, aby prokázal fiktivní splnění svého závazku, opatří písemný doklad o zaplacení, který však vyhotoví bez vědomí věřitele. Reálný závazek tak zŧstává nesplněn a dluţník deklaruje, ţe jeho majetek má niţší hodnotu (v dŧsledku fiktivního splnění závazku). písm. g) Jednání spočívající v předstírání úpadku bude tvrzení dluţníka, ţe je v platební neschopnosti nebo předluţen (k uvedeným pojmŧm viz kap. 2.2.), ač tomu tak ve skutečnosti není. Za účinnosti předchozí právní úpravy se NS68 zabýval kauzou, kde pachatel poté, co odebral od dodavatele zboţí, činil ve vztahu ke svému majetku takové fiktivní dispozice (účetní machinace, jimiţ měl zakrýt částky mu náleţející), kterými předstíral svou neschopnost zaplatit kupní cenu za odebrané zboţí. Takové jednání posoudil jako poškozování věřitele zdánlivým zmenšováním dluţníkova majetku dle § 256 odst. 1 písm. c) TZ 1961. Podle rozsahu předstírané neschopnosti zaplatit v popsaném případě by obdobné konání de lege lata mohlo být posouzeno i jako předstírání úpadku. Z dikce písm. g) lze dovodit, ţe předstírání úpadku je jednou z forem zdánlivého zmenšování svého majetku. Dŧvodová zpráva k předmětnému ustanovení uvádí: „Vzhledem k tomu, že v regulatorním prostředí nového insolvenčního práva, v němž dlužník ve dvou ze třech možných způsobů řešení úpadku (v reorganizaci a oddlužení) neztrácí kontrolu nad svým majetkem, doplňuje se do skutkové podstaty i předstírání úpadku nebo hrozícího úpadku, kterými se může dlužník zbavit podstatného rozsahu svých závazků. Z toho vyplývá i předpoklad, že dlužníci budou motivováni k pokusům zneužít reorganizaci nebo oddlužení v neprospěch svých věřitelů.“ 67 68

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.3.2005, sp. zn. 8 Tdo 272/2005. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.11.2007, sp. zn. 5 Tdo 1141/2007.

27

Zákonodárce tím reaguje na problematické situace, jeţ se v praxi vyskytly v souvislosti se zavedením nového insolvenčního práva. Zdánlivě zmenšovat svůj majetek dluţník bude tím, ţe v rozporu se skutečností předstírá úbytek svého majetku kupř. v dŧsledku fingovaného převodu, avšak na rozdíl od předchozí formy jednání zde pachatel nepředstírá úpadek. Předstírat zánik svého majetku mŧţe dluţník tak, ţe v rozporu se skutečností předstírá skutečnost, ţe jeho majetek jiţ neexistuje (např. finguje spotřebování zásob). Z formulace „svůj majetek jinak zdánlivě zmenšuje nebo předstírá jeho zánik“ lze dovodit, ţe předstírání úpadku má být příkladem citovaného zpŧsobu jednání. Ačkoliv to TZ výslovně neuvádí, pachatelem trestného činu poškození vlastního věřitele mŧţe být jen dluţník. Tvrzená skutečnost vyplývá z dikce § 222 odst. 1 „Kdo (…) svého věřitele“. Je tedy vyţadováno, aby pachatel splňoval zvláštní nárok, tj. zákonem poţadovanou vlastnost být dluţníkem (tzv. konkrétní subjekt). Pro obdobné případy upravuje TZ v ust. § 114 odst. 2 institut tzv. jednání za jiného, kdy jako dostatečné dovoluje, aby poţadovaná vlastnost byla dána právnické osobě, jejímţ jménem pachatel – fyzická osoba jedná, ačkoliv sám pachatel tuto vlastnost nemá. V praxi se bude jednat kupř. o fyzickou osobu, jeţ je statutárním orgánem právnické osoby, ke škodě jejíchţ věřitelŧ pachatel jedná, a která v souvislosti s takovým postavením činila úkony za právnickou osobu, jimiţ byť i jen z části zmařila uspokojení pohledávek věřitelŧ právnické osoby a zpŧsobila tak na cizím majetku škodu nikoli malou.69 Zajímavé by bylo věnovat se na tomto místě úvahám o dŧsledcích zakotvení trestní odpovědnosti právnických osob, avšak uvedené téma není na pořadu, proto odkáţi na krátké pojednání v rámci kap. 2.6. K naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty je zákonem vyţadován úmysl. „Dlužník jedná v úmyslu vyhnout se uspokojení věřitele, případně si je vědom, že jeho jednání může mít tento následek, a pro případ, že jej způsobí, je s tím srozuměn. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že ohledně znaků skutkové podstaty trestného činu zpravidla postačí, jsou-li pachateli známa fakta, která jim lze podřídit.“70 Z citovaného rozhodnutí NS vyplývá, ţe dluţník musí jednat alespoň v úmyslu nepřímém, tedy alespoň vědět, ţe jednáním podle § 222 odst. 1 TZ mŧţe zpŧsobit byť i jen částečné zmaření uspokojení svého věřitele, a pro případ, ţe tento následek zpŧsobí, s tím být srozuměn, resp. smířen. Pachateli tohoto přečinu hrozí trest odnětí svobody aţ na 2 léta nebo zákaz činnosti. V minulosti se NS71 zabýval případem, kdy pachatel trestného činu podle § 222 odst. 1 písm.

69

Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.4.2007, sp. zn. 5 Tdo 440/2007. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.3.2000, sp. zn. 4 Tz 49/2000. 71 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.5.2006, sp. zn. 5 Tdo 523/2006. 70

28

a) TZ, resp. tehdy § 256 odst. 1 písm. a) TZ 1961, majetek, jenţ byl pouţitelný k uspokojení pohledávky vzniklé z podnikání pachatele jako fyzické osoby, převedl na společnost s ručením omezeným, za kterou vystupoval jako jednatel. V rozhodnutí NS uvedl, ţe pachateli lze uloţit „trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání jako fyzické osoby v určitém oboru, tak v zákazu výkonu funkce člena statutárních orgánů obchodních společností“.

Pro uloţení zákazu činnosti tedy obecně postačí, jestliţe taková činnost

pachateli usnadnila spáchání trestného činu nebo mu k tomu poskytla příleţitost. Nově bylo upuštěno od zakotvení výslovné moţnosti uloţit trest peněţitý, došlo ke zvýšení horní hranice trestu odnětí svobody a dále je výslovně dána moţnost uloţit zákaz činnosti. Peněţitý trest lze obecně uloţit „jestliže pachatel (…) úmyslným trestným činem získal nebo se snažil získat majetkový prospěch“72. TZ v ust. § 67 odst. 2 písm. b) soudu umoţňuje potrestat pachatele touto sankcí i bez splnění citovaných podmínek v případě, kdy je ukládán za přečin a není-li ukládán trest odnětí svobody. Tento trest tak lze za poškození věřitele v základních skutkových podstatách uloţit dle §§ 67 a 68 i nadále.

3. 1. 2. Poškození cizího věřitele (2) Stejně bude potrestán, kdo, byť i jen částečně, zmaří uspokojení věřitele jiné osoby tím, ţe: a)

zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou, nebo odstraní, byť i jen část majetku dluţníka, nebo

b)

k majetku dluţníka uplatní neexistující právo nebo pohledávku nebo existující pohledávku ve vyšší hodnotě či lepším pořadí, neţ jaké má,

a zpŧsobí tím na cizím majetku škodu nikoli malou.

Tímto ustanovením není chráněno uspokojení pohledávky pachatelova věřitele, nýbrţ věřitele jiné osoby (dluţníka). Poměr k odst. 1 byl jiţ vyloţen, pro úplnost zbývá dodat, ţe odst. 2 § 222 TZ výslovně nevyţaduje součinnost dluţníka, jehoţ majetek je dotčen. Z toho dovozuji, ţe samotný dluţník o protiprávním chování pachatele nemusí vŧbec vědět. V souvislosti s otázkou rozlišení, zda se v konkrétní situaci jedná o poškození věřitele podle odst. 1 nebo podle odst. 2, se NS zabýval zajímavým případem zmaření uspokojení věřitele darováním (tedy zcizením) části svého majetku. Nejvyšší soud zde upozornil, ţe „zajištěním zaplacení směnek institutem směnečného rukojemství (…) za úvěrové smlouvy poskytnuté jiné osobě se směnečný rukojmí stává samostatným dlužníkem věřitele“73. Pokud tedy směnečný rukojmí jedná shora uvedeným zpŧsobem, pak za splnění ostatních zákonných 72 73

Srov. ust. § 67 odst. 1 TZ. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.5.2003, sp. zn. 3 Tdo 327/2003.

29

podmínek naplní znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 222 odst. 1 písm. a) TZ, a nikoliv podle § 222 odst. 2 písm. a) TZ. K naplnění znakŧ objektivní stránky trestného činu poškození cizího věřitele je písm. a) vyţadováno jednání, které spočívá ve zničení, poškození, zatajení, zcizení, učinění neupotřebitelnou, nebo odstranění, byť i jen části majetku dlužníka. K výkladu uvedených forem jednání odkazuji na výklad k § 222 odst. 1 TZ. Skutková podstata, jinak přejatá z předchozí právní úpravy, byla v písm. a) doplněna o jednání mající základ v „učinění neupotřebitelným“ a „ byť i jen část majetku“. Stejně jako u § 222 odst. 1 TZ je na druhém místě citovaným slovním spojením zdŧrazněn fakt, ţe k dokonání trestného činu dojde jiţ tehdy, bude-li jednáním podle § 222 odst. 2 písm. a) TZ zasaţena třeba i jen část majetku dluţníka. Výkladem pomocí argumentu a minore ad maius pak lze dovodit, ţe tím spíše bude trestné takové zasaţení celého dluţníkova majetku. Uplatnit k majetku dlužníka neexistující právo nebo pohledávku lze obdobným zpŧsobem, jak bylo vyloţeno k § 222 odst. 1 písm. c). Zde se de facto jedná o postiţení jednání osoby, jejíţ nároky dluţník jako pachatel trestného činu poškození věřitele uzná. V písm. b) nově nalézáme jednání spočívající v uplatnění (svého - pachatelova) existujícího práva nebo pohledávky ve vyšší hodnotě či lepším pořadí, neţ jaké pachatel má. Domnívám se, ţe takové jednání částečně koresponduje s předchozím odstavcem § 222 TZ, avšak zde je po dluţníkovi oproti skutečnosti vyţadováno právo nebo pohledávka lepší nejen kvantitativně, ale i kvalitativně. V této souvislosti je věřiteli v ust. § 195 InsZ poskytnuta moţnost popřít pořadí pohledávky, uvede-li současně, v jakém pořadí má být uspokojena. Zákonným znakem není mnohost věřitelŧ. Stejně jako v § 222 odst. 1 TZ, i zde byla vzhledem k formálnímu pojetí trestného činu doplněna spodní hranice škody malé. Jako moţný pachatel přichází, na rozdíl od odstavce 1 § 222 TZ, v úvahu kaţdá fyzická osoba naplňující obecné poţadavky trestní odpovědnosti, která naplní znaky poškození cizího věřitele podle § 222 odst. 2 TZ. V případě, kdy se tohoto trestného činu „dopustí“ právnická osoba, bude trestně odpovědná jen fyzická osoba, a to ta, která za právnickou osobu jednala. Trestní sankce je stanovena shodně jako pro trestný čin poškození vlastního věřitele.

3. 1. 3. Kvalifikované skutkové podstaty (3) Odnětím svobody na šest měsícŧ aţ pět let bude pachatel potrestán, a) zpŧsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 značnou škodu, nebo

30

b) získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného značný prospěch. (4) Odnětím svobody na tři léta aţ osm let bude pachatel potrestán, a) zpŧsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 škodu velkého rozsahu, b) získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu, nebo c) zpŧsobí-li takovým činem jinému úpadek.

Pro přísnější právní kvalifikaci zde TZ stanoví stejné sankce pro odst. 1 i 2 ust. § 222 TZ. Podle § 17 písm. a) TZ se v případě těţšího následku přihlédne k okolnosti, která podmiňuje pouţití vyšší trestní sazby, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti. Pojem „značné škody“

je definován samotným TZ v § 138 odst. 1 jako škoda

přesahující 500 000 Kč. Z toho vyplývá stejná výše prospěchu, jehoţ dosaţení TZ vyţaduje74. V porovnání s TZ 1961 zákonodárce zvýšil horní hranici trestu odnětí svobody, pro který zavedl další variantu účinku přečinu dle § 222 odst. 3 ve formě značného prospěchu. I v odstavci 4 zákonodárce přistoupil ke zvýšení horní hranice trestní sazby. Škoda velkého rozsahu dle § 138 odst. 1 TZ přesahuje 5 000 000 Kč. Výše prospěchu velkého rozsahu se odvozuje od výše škody velkého rozsahu (§ 138 odst. 2). K výkladu kategorie úpadku odkazuji na podkapitolu 2.2. Spáchání trestného činu poškození věřitele zpŧsobením úpadku nalézáme v trestním právu nově. S ohledem na dikci ustanovení, lze těţší následek zpŧsobení úpadku jinému zpŧsobit osobě odlišné od pachatele. Zákonodárce tímto zřejmě zamýšlel kriminalizovat zpŧsobení druhotné platební neschopnosti, avšak v praxi budou tyto případy pro náročnost dokazování klást vysoké poţadavky na orgány činné v trestním řízení.

3. 2. Trestný čin zvýhodnění věřitele (1) Kdo jako dluţník, který je v úpadku, zmaří, byť i jen částečně uspokojení svého věřitele zvýhodněním jiného věřitele, a zpŧsobí tím na cizím majetku škodu nikoli malou, bude potrestán odnětím svobody aţ na jeden rok nebo zákazem činnosti (2) Odnětím svobody na šest měsícŧ aţ tři léta bude pachatel potrestán, zpŧsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 značnou škodu. (3) Odnětím svobody na dvě léta aţ osm let bude pachatel potrestán, a)

zpŧsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 škodu velkého rozsahu

74

Ve smyslu § 138 odst. 2 TZ je kategorie „prospěch“ odvozována od částek jednotlivých druhŧ škod. To však neznamená, ţe lze ztotoţňovat škodu zpŧsobenou poškozenému a prospěch, jenţ byl pachatelem získán trestným činem.

31

b)

zpŧsobí-li takovým činem jinému úpadek.

Zákonné znaky trestného činu zvýhodnění věřitele jsou vymezeny § 223 TZ, hlava V., trestné činy proti majetku. Novou právní úpravou byl z TZ 1961 přejat trestný čin zvýhodňování věřitele. Oproti ust. § 256a TZ 1961 byla s ohledem na odlišné pojetí koncepce trestného činu doplněna spodní hranice škody nikoli nepatrné. Z dŧvodové zprávy vyplývá, ţe trestný čin zvýhodňování věřitele byl, obdobně jako trestný čin podle § 224 TZ, oproti dřívější pouhé neschopnosti plnit své splatné závazky rozšířen na všechny úpadkové stavy, kdyţ pro dosavadní zúţení na jeden tento stav není logický dŧvod. Trestný čin zvýhodnění věřitele a trestný čin poškození věřitele jsou ve vztahu speciality, jak jiţ bylo naznačeno v předchozí podkapitole. Skutek bude třeba posoudit jako zvýhodnění věřitele, neboť „znaky skutkové podstaty podle § 223 TZ jsou upřesněny jak co do zvláštních vlastností konkrétního subjektu, kvantitativního vymezení věřitelů, tak i co do povahy jednání pachatele, které musí směřovat vůči jinému jeho věřiteli“75. Vztahem uvedených činŧ se NS zabýval i v usnesení z roku 2008. Zde vyslovil, ţe kdyby dluţník v platební neschopnosti „uspokojil, byť na úkor svého věřitele, pohledávku věřitele jiné osoby, nikoli svého věřitele, nemohlo by jít o žádné „zvýhodnění“, ale jen o některou z alternativ poškození věřitele“76 podle § 222 odst. 1 písm. a) TZ. Z citovaných rozhodnutí tedy vyplývá, ţe oproti zákonným znakŧm trestného činu poškození věřitele je v ust. § 223 TZ poţadován úpadek dluţníka a existence alespoň dvou věřitelŧ se splatnými pohledávkami. Další odlišností je, ţe v dŧsledku jednání dle § 223 TZ nedochází ke změně celkového stavu majetku dluţníka (nedochází ani ke skutečnému ani ke zdánlivému zmenšování), nýbrţ k nerovnoměrnému pouţití majetku k uspokojení jen některého věřitele na úkor jiného. Objektem trestného činu zvýhodnění věřitele podle § 223 TZ je „ochrana majetkových práv věřitelů dlužníků nacházejících se ve stavu reálného“77 úpadku. K naplnění zákonných znakŧ objektivní stránky trestného činu zvýhodnění věřitele, je nezbytné, aby se dluţník nacházel ve stavu úpadku. TZ se pojmem úpadku dále nezabývá, interpretovat jej však lze ve smyslu InsZ. K tomu viz kap. 2.2. Pro připomenutí zde proto jen v krátkosti zmíním, ţe ve smyslu InsZ lze rozlišit úpadek formou platební neschopnosti a formou předluţení. K dokonání trestného činu zvýhodnění věřitele (obdobně trestného činu poškození věřitele) je třeba, aby se takto trestného jednání pachatel dopustil ve vztahu k jiţ

75

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.3.2004, sp. zn. 8 Tdo 242/2004. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.12.2008, sp. zn. 5 Tdo 1577/2008. 77 ŢĎÁRSKÝ, Z. Ještě k trestnému činu zvýhodňování věřitele. Trestněprávní revue. 2009, č. 1, s. 13. 76

32

splatné pohledávce78 (podobně viz kap. 2.2.). Zde bych upozornila na myšlenku Z. Ţďárského, vztahující se k pouţití kategorie úpadku. Dle jeho názoru nová právní úprava „nevyslyšela volání po rozlišení vyšší typové závažnosti (…) situací, ve kterých se dlužník, jsa srozuměn s tím, že se nachází ve stavu předlužení“79 dopouští jednání dle § 223 TZ, od případu, kdy si dluţník takovým zpŧsobem počíná za stavu platební neschopnosti. Dŧsledkem toho je, dle Z. Ţďárského, nedostatečné akcentování rozdílu typové závaţnosti uvedeného chování dluţníka za stavu jedné či druhé formy úpadku, kde jako závaţnější hodnotí zvýhodnění věřitele dluţníkem, který je předluţen. Pachatelŧv úpadek jako jeden ze zákonných znakŧ trestného činu podle § 223 ZT musí být objasněn jiţ v přípravném řízení. Není-li tomu tak, nejsou dle rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové80 objasněny základní skutečnosti dŧleţité pro rozhodnutí a věc tak bude vrácena státnímu zástupci k došetření. J. Kuchta upozorňuje, ţe v mnoha případech se tak „zjišťování stavu insolvence neobejde bez znaleckého posudku odpovídajícího zaměření“81. Dŧvod, pro nějţ je dluţník v platební neschopnosti, potaţmo předluţen, nerozhoduje. Není tak vyloučena ani tzv. druhotná platební neschopnost. V kaţdém případě je však „ohledně stavu úpadku třeba, aby šlo o reálný ekonomický stav dlužníka, nestačí stav účetní, který nemusí odpovídat skutečnosti“82. Orgány činné v trestním řízení by měly proto vţdy zjišťovat, zda jsou skutečně splněny podmínky stanovené InsZ, a to včetně alespoň jedné právní domněnky vztahující se k platební neschopnosti (§ 3 odst. 2 InsZ). Na jednu stranu tedy platí, ţe bez stavu úpadku nebude zvýhodnění věřitele trestné, na druhou stranu je třeba zdŧraznit, ţe dluţník také nemŧţe být trestně odpovědný jen za to, ţe se nachází v úpadku. V opačném případě by byl porušen čl. 8 odst. 2 LZPS83, jenţ v druhé větě zní: „Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku“. K tomuto však NS84 upozornil, ţe citované ustanovení LZPS se vztahuje jen na závazky vzniklé na základě smluvního vztahu. Oproti tomu například ke vzniku povinnosti 78

K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.4.2007, sp. zn. 5 Tdo 336/2007; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.4.2007, sp. zn. 5 Tdo 440/2007. 79 ŢĎÁRSKÝ, Z. Ještě k trestnému činu zvýhodňování věřitele. Trestněprávní revue. 2009, č. 1, s. 18. Podobně srov. např. PRŦCHA, V. K problematice vymezení některých zákonných znakŧ trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a trestního zákona. Trestní právo, 2005, č. 3, s. 14. 80 Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7.6.1995, sp. zn. 7 To 213/1995. 81 KUCHTA, J. Konkurzní (úpadkové) trestné činy podle trestního zákona České republiky. In Vladimír Kratochvíl, Michaela Löff (ed.). Hospodářské trestní právo a trestní odpovědnost právnických osob : právně srovnávací vědecká konference Rakousko - Česká republika, Právnická fakulta Univerzity ve Vídni, 13. září 2002. Brno : Masarykova univerzita, 2003. s. 100. 82 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.5.1998, sp. zn. 3 Tz 53/1998. 83 Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisŧ (dále jen „LZPS“). 84 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.5.2000, sp. zn. 4 Tz 63/2000.

33

zaměstnavatele odvádět za zaměstnance zálohu na daň z příjmŧ ze závislé činnosti, pojistné na zdravotní pojištění a pojistné na sociální zabezpečení dochází ex lege. Jak v uvedeném rozhodnutí NS dále interpretoval, pokud by zaměstnavatel byl v úpadku a „zvýhodnil by jiného věřitele zaplacením jeho pohledávky v úmyslu byť i jen částečně zmařit upokojení pohledávek spočívajících v povinnosti odvádět za zaměstnance“85 výše uvedené platby, mohlo by takové jednání, za současného vzniku škody nikoli malé, být posouzeno jako trestný čin zvýhodnění věřitele. Přes podmínku úpadku dluţníka k jeho trestní odpovědnosti podle § 223 TZ není vyţadován vstup dluţníka do likvidace86 (jde-li o právnickou osobu), zahájení insolvenčního, resp. konkursního nebo vyrovnacího řízení, ani podání návrhu na zahájení takového řízení.87 Trestní postih naopak míří především do doby těsně před zahájením insolvenčního řízení, kdy se od dluţníka, jenţ si je vědom své ekonomické situace, dá nejspíše očekávat tendence k vyvádění majetku z (budoucí) majetkové podstaty. K takovému počínání bude dluţník motivován vědomím, ţe během insolvenčního řízení by byl v dispozici se svým majetkem omezen. Tím však není řečeno, ţe by následné zahájení insolvenčního řízení mělo vliv na trestnost předchozího jednání dle § 223 TZ. Pokud by však jiţ bylo zahájeno insolvenční řízení, mohlo by se v případě porušení některých povinností dle InsZ a jiných nekalých praktik jednat spíše o trestný čin podle § 225 TZ nebo § 226 TZ.88 Kdo se rozumí věřitelem a dluţníkem bylo přiblíţeno v rámci kapitoly „Vybrané pojmy“. V této otázce a také ohledně uspokojení věřitele odkazuji také na výklad podkapitoly 3.1. k trestnému činu podle § 222 TZ, zejména připomínám rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.7.1999, sp. zn. 4 Tz 107/1999. V porovnání nejmarkantnějších rozdílŧ trestných činŧ podle § 222 TZ a podle § 223 TZ jsem jiţ zmínila další z podstatných znakŧ trestného činu zvýhodnění věřitele. Vyţaduje se mnohost věřitelŧ, coţ je v ust. § 223 TZ vyjádřeno tím, ţe alespoň jeden věřitel je zvýhodněn a alespoň jeden věřitel poškozen. Tento poţadavek je implikován i stavu úpadku ve formě platební neschopnosti (§ 3 odst.1 InsZ). Předpokladem trestní odpovědnosti dluţníka za trestný čin podle § 223 TZ je byť i jen částečné zmaření uspokojení plnění věřitele, které mu náleţí z jeho závazkového vztahu 85

Tamtéţ. Jedná se o postup upravený ObchZ, který směřuje k zániku obchodní společnosti, a je předpokladem pro jednu z forem zrušení obchodní společnosti, jeţ předchází zániku uvedeného subjektu. Obchodní společnost mŧţe být v likvidaci bez ohledu na insolvenční řízení a naopak. 87 Srov. ŢĎÁRSKÝ, Z. Ještě k trestnému činu zvýhodňování věřitele. Trestněprávní revue. 2009, č. 1, s. 14. 88 Srov. např. ŠÁMAL, P., PÚRY, F., RIZMAN, S. Trestní zákon : komentář, II. díl(§ 91 až § 301). Vedoucí aut. kol. Pavel Šámal. 6. dopl. a přeprac. vyd. Praha : C. H. Beck, 2004. s. 1564. 86

34

s dluţníkem, jehoţ by nebýt zvýhodnění jiného věřitele dosáhl. Obdobně jako u trestného činu poškození věřitele, i zde bude vyţadována byť i jen částečná objektivní nemoţnost uspokojení věřitelovy pohledávky a pouhé ztíţení nebo oddálení zaplacení dluhu nepostačí. V judikatuře89 bývá uváděno, ţe jednáním trestným dle § 223 TZ musí být dotčeno poměrné uspokojení věřitelŧ. Takový výklad odpovídá pravidlŧm ZKV, která byla soudem vzhledem k době rozhodování (tzn. před účinností InsZ) brána v potaz. Zvýhodněním věřitele lze rozumět takové jednání dluţníka, kdy se některému či některým věřitelŧm dostane uspokojení jejich pohledávky ve větším rozsahu nebo v lepším pořadí, neţ by jim podle pravidel InsZ jinak náleţelo, přičemţ ani tyto zvýhodněné pohledávky nemusejí být uspokojeny plně. Aby byly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty, je třeba, aby ostatní věřitelé v dŧsledku popsaného jednání pachatele obdrţeli méně, neţ by jim podle zásad vypořádání jinak náleţelo. Tím je současně řečeno, ţe k trestnému zvýhodnění věřitele mŧţe dojít, i kdyţ tímto jednáním poškozený věřitel část plnění obdrţí (rozhodné je, zda nebyla tato část protiprávně zmenšena). Přitom s ohledem na absenci takového ustanovení v TZ, ZKV, InsZ nebo jiném zákoně nerozhoduje, zda pohledávka zvýhodněného věřitele nebo naopak pohledávka věřitele poškozeného trestným zvýhodněním, pochází z obchodního styku či nikoli.90 Jako příklad plnění, které nebude tomuto odpovídat, lze přiměřenou aplikací usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.3.2004, sp. zn. 8 Tdo 242/2004, za určitých okolností uvést jednání spočívající ve vzájemném započtení objektivně existujících pohledávek. Za zvýhodnění věřitele lze povaţovat i jednání podnikatele, který za stavu úpadku zaplatí jednomu z více svých věřitelŧ zálohovou platbu za teprve očekávanou dodávku zboţí, která má být poskytnuta na základě platné smlouvy. Podnikatel je zde ve vztahu k dodavateli zboţí dluţníkem (povinnost zaplatit kupní cenu) a současně věřitelem (právo na dodání zboţí dodavatelem).91 To je obecně dáno tím, ţe ve stejném smluvně závazkovém vztahu, typicky v případě kupní smlouvy, obvykle bývá jeden subjekt současně dluţníkem i věřitelem a stejně tak je tomu u druhého subjektu závazkového vztahu. Obě strany tak v rámci jednoho závazkového vztahu mohou být současně dluţníky věřiteli. Nelze ani vyloučit trestní odpovědnost jednatele za zvýhodnění sebe sama (např. postoupením a následným zápočtem pohledávky) jako věřitele obchodní společnosti, za niţ jedná, na úkor ostatních věřitelŧ této obchodní společnosti. 89

K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.5.1998, sp. zn. 3 Tz 53/1998; usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4.10.2001, sp. zn. 4 To 751/2001. 90 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.3.2007, sp. zn. 5 Tdo 204/2007. 91 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.5.1998, sp. zn. 3 Tz 53/1998.

35

Obecně panuje názor, ţe jako trestný nebude posouzen takový postup dluţníka, kdy za odŧvodněného předpokladu, ţe tím získá prostředky k uspokojení dalších věřitelŧ, pohledávky některých věřitelŧ uspokojí. Zde chybí úmysl zmařit uspokojení zbývajících pohledávek, naopak si myslím, ţe dluţník bude takto jednat, motivován vyřešením své situace ke spokojenosti všech. Jako příklad bývá uváděna situace, kdy dluţník uhradí dodávky elektrické energie, aby tak udrţel výrobu v provozu a mohl prodávat zboţí, a tím získat prostředky pro splacení dalších dluhŧ.92 Za jednání za zmíněného odŧvodněného předpokladu nelze povaţovat případ, kdy pachatel jako statutární orgán společnosti, „vědom si jejího špatného finančního stavu, udržoval její chod a nepodal návrh na prohlášení konkursu, ač k tomu byly dány důvody. V takové případě měl pachatel chod společnosti a hospodaření přizpůsobit tomu, aby dostál svým povinnostem (…). V opačném případě by se dopustil trestného činu zvýhodnění věřitele“93. Právě

řečené

umocňuje

oprávnění

dluţníka,

dané

mu

v rámci

moratoria

v insolvenčním řízení. InsZ výslovně dluţníkovi umoţňuje, aby po dobu trvání moratoria hradil přednostně před dříve splatnými závazky ty závazky, které bezprostředně souvisejí se zachováním provozu podniku, pokud vznikly 30 dnŧ před nebo po prohlášení moratoria (ust. § 122 InsZ). Dle usnesení NS z roku 200594 naopak, i kdyby jinak byly splněny zákonné podmínky trestného zvýhodnění věřitele, nelze za trestný čin podle § 223 TZ povaţovat jednání spočívající v pouţití výtěţku z prodeje věci, která předtím byla prodána s výhradou vlastnictví, k zaplacení kupní ceny prodávajícímu s výhradou vlastnictví. Dŧvodem je to, ţe aţ do úplného zaplacení kupní ceny, není-li dohodnuto jinak, je pro kupujícího předmět kupní smlouvy cizí věcí. V minulosti se NS zabýval také případem poškození věřitele, v němţ se vyslovil k rozlišení povahy tohoto trestného činu z hlediska jeho trvání. Zde NS vyslovil, ţe „u pokračování v trestném činu (…) není mnohost útoků nebo delší trvání znakem skutkové podstaty, ale je formou provedení (…). Byl-li trestný čin zvýhodnění věřitele páchán (…) souvislým jednáním, které nelze rozdělit na jednotlivé dílčí útoky, nejde o pokračování

92

Srov. např. tamtéţ nebo JELÍNEK, J., BERAN, K., HASCH, K. et alii. Trestní právo hmotné : obecná část, zvláštní část. Vedoucí aut. kol. Jiří Jelínek. Praha : Leges, 2009. 896 s., nebo JELÍNEK, J., ŠČERBA, F., ŘÍHA, J. et alii. Trestní zákoník a trestní řád : s poznámkami a judikaturou : zákon o soudnictví ve věcech mládeže, zákon o výkonu vazby, zákon o výkonu trestu odnětí svobody, advokátní tarif. Celková redakce Jiří Jelínek. Praha : Leges, 2009. 1216 s. 93 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.12.2005, sp. zn. 5 Tdo 1555/2005. 94 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6.4.2005, sp. zn. 5 Tdo 377/2005.

36

v trestném činu“95. Za dílčí útoky proto nelze povaţovat uhrazení konkrétní pohledávky věřitele zvýhodněného či neuhrazení konkrétní pohledávky věřitele poškozeného. Rozhodující je aţ výsledek, tedy zvýhodnění věřitele na úkor jiného, a to v souhrnu všech pohledávek za dluţníkem – pachatelem. TZ dovoluje, aby se trestného činu podle § 223 dopustil pouze dluţník, který je v úpadku. Je tak vyţadována zvláštní vlastnost subjektu. V případě úpadku právnické osoby se uplatní institut jednání za jiného podle § 114 odst. 2 TZ. Je-li tedy dluţníkem právnická osoba, „může být pachatelem i její statutární orgán (jednatel společnosti) nebo osoba oprávněná zastupovat právnickou osobu navenek. Je-li statutární orgán kolektivní, mohou být pachateli všichni členové tohoto orgánu“96. Osoba, která nemá uvedenou zvláštní vlastnost ani díky § 114 odst. 2 TZ pak mŧţe být jen účastníkem. Jak jiţ bylo naznačeno, aby se dluţník dopustil trestného jednání se znaky poškození věřitele, musí jednat alespoň v nepřímém úmyslu97. To znamená s vědomím, ţe jednáním podle § 223 odst. 1 TZ mŧţe byť i jen z části zmařit uspokojení jiného svého věřitele a zpŧsobit tím škodu nikoli malou, a pro případ, ţe se tak stane, s tím byl srozuměn. O srozumění pachatele v kontextu znakŧ trestného činu poškození věřitele lze usuzovat z dluţníkových konkrétních krokŧ, např. pokud jednal s vědomím existence četných dluhŧ, své neschopnosti hradit je a případně i s vědomím (věřitelem) podaného návrhu na zahájení insolvenčního řízení.98 Škodou nikoli malou se dle § 138 odst. 1 TZ rozumí škoda dosahující částky alespoň 25 000 Kč. Oproti předchozí právní úpravě je v ustanovení trestného činu zvýhodnění věřitele dle § 223 odst. 1 TZ expressis verbis i zákaz činnosti. Za tento přečin lze za podmínek ust. § 67 TZ uloţit také peněţitý trest. Více viz výklad k sankcím za trestný čin poškození věřitele. Kvalifikovaná skutková podstata dle § 223 odst. 2 TZ upravuje, totoţně jako právní úprava předchozí, sankci za těţší následek zpŧsobený jednáním v odst. 1. Těţším následkem je zde značná škoda ve smyslu § 138 odst. 1 TZ. Co je třeba představit si pod pojmem škody jako zákonného znaku kvalifikovaných skutkových podstat podle § 223 odst. 2 a 3 TZ, uvedl NS v jednom ze svých rozhodnutí, kdyţ dovolil, ţe se jí rozumí „rozdíl mezi částkou, kterou byla uspokojena pohledávka zvýhodněného věřitele, a částkou, která by tomuto věřiteli

95

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.10.2006, sp. zn. 5 Tdo 1154/2006. Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17.1.2001 , sp. zn. 8 To 7/2001. 97 K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.5.1998, sp. zn. 3 Tz 53/1998; usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4.10.2001, sp. zn. 4 To 751/2001. 98 ŠÁMAL, P., PÚRY, F., SOTOLÁŘ, A., et alii. Podnikání a ekonomická kriminalita v České republice. Praha : C. H. Beck, 2001. s 510. 96

37

náležela při poměrném a rovnoměrném vypořádání konkursu99, protože právě tento rozdíl představuje částku, o niž byli ostatní věřitelé poškozeni“100. Pokud tedy dluţník, který je v úpadku zmaří, byť i jen částečně, uspokojení svého věřitele tím, ţe zvýhodní jiného, a zpŧsobí tak škodu alespoň 500 000 Kč, bude potrestán trestem odnětí svobody na 6 měsícŧ aţ 3 léta. V souladu s § 17 písm. a) TZ postačí nedbalostní jednání pachatele. Bude-li následkem dluţníkova jednání dle § 223 odst. 1 TZ škoda velkého rozsahu (tj. alespoň 5 000 000 Kč), lze mu uloţit trest odnětí svobody dle § 223 odst. 3 TZ. Totéţ nově platí, pokud pachatel činem dle odst. 1 zpŧsobí jinému úpadek101. Ve smyslu ust. § 17 písm. a) TZ i zde pro naplnění kvalifikované skutkové podstaty postačí, bude-li si pachatel uvedeným zpŧsobem počínat z nedbalosti.

3. 3. Trestný čin způsobení úpadku De lege lata jej nalezneme v ust. § 224 TZ, hlava V., trestné činy proti majetku. Zde jsou legislativně upraveny dvě základní skutkové podstaty, přičemţ první z nich v odst. 1 taxativně vypočítává formy jednání, jimiţ se lze dostat do úpadku, zatímco druhá skutková podstata podle odst. 2 záleţí v tom, ţe pachatel jiţ v úpadku je, přičemţ není zde rozhodné, jakým zpŧsobem se do takého stavu dostal.102 Trestný čin úpadku, přejatý z ust. § 256c TZ 1961, kam byl zaveden novelou č. 105/2000 Sb., byl rozšířen vedle pŧvodního pouhého předluţení i na další úpadkové stavy, kdyţ jak argumentuje dŧvodová zpráva, pro další zúţení není logický dŧvod. Došlo tak ke sjednocení rázu úpravy konkurzních trestných činŧ oproti předchozímu nesystematickému trestání určitého jednání pouze za stavu platební neschopnosti v případě dřívějšího trestného činu zvýhodňování věřitele, anebo zahrnujícího jen předluţení u dříve stejnojmenného trestného činu. Vedle uvedeného rozšíření byla provedena změna týkající se znaku zavinění a trestu (viz dále). Objektem činu podle § 224 TZ je zájem na tom, aby nedocházelo k úpadku fyzických

99

Nejvyšší soud v dané věci rozhodoval za účinnosti ZKV, kde základní zásadou řízení bylo dosáhnout poměrného uspokojení věřitelŧ. Ve smyslu platné úpravy lze tuto zásadu modifikovat do zásady vedení řízení tak, aby ţádný z účastníkŧ nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn za současného úsilí o dosaţení do nejvyššího uspokojení věřitelŧ (§ 5 písm. a) InsZ). 100 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.3.2004, sp. zn. 8 Tdo 242/2004. 101 K tomu viz výklad trestného činu poškození věřitele s těţším následkem dle § 222 odst. 4 písm. c) TZ.ř 102 Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.4.2005, sp. zn. 5 Tdo 242/2005.

38

nebo právnických osob, a tím i k vytváření předpokladŧ pro budoucí poškozování věřitelŧ.103 Jinými slovy je kriminalizováno jednání záleţející v přílišném zadluţování dluţníka, coţ povaţuji za výrazný rys preventivního charakteru. Kdy pŧjde o stav úpadku podle InsZ, jiţ bylo vyloţeno (kap. 2.2.). Trestného činu zpŧsobení úpadku se však pachatel mŧţe dopustit, aniţ by se ve smyslu InsZ do stavu úpadku dostal, resp. se v něm nacházel (rozhodnutí insolvenčního soudu není třeba). Postačí tedy, ţe pachatel je reálně v takové ekonomické tísni, jako kdyby byl v úpadku ve smyslu InsZ. Pro případ úpadku předluţením se pro účely výkladu skutkové podstaty dřívějšího trestného činu předluţení mělo obecně zato, ţe stav předluţení připadal v úvahu i pro osoby fyzické, ačkoliv to ZKV, resp. InsZ nepřipouští. P. Šámal k tomu uvádí, ţe se předpokládá „trestní postih jen fyzické osoby, a to nezávisle na tom, zda je podnikatelem ve smyslu § 2 odst. 2 ObchZ, popř. jedná za právnickou osobu“104 ve smyslu § 114 odst. 2 TZ. Za neexistence varianty postihu i při zpŧsobení platební neschopnosti (dle ZKV insolvence) tak praxe povaţovala za moţné analogicky dovozovat stav předluţení i u nepodnikatele - fyzické osoby.105 Dle platné úpravy však lze sankcionovat zpŧsobení úpadku v obou formách, a ač je určitě moţné, aby se nepodnikající fyzická osoba dostala do faktického předluţení (avšak ne do úpadku předluţením dle InsZ), ztotoţňuji se s názorem J. Kuchty, ţe na tyto osoby nelze ustanovení o trestném činu zpŧsobení úpadku formou předluţení vztáhnout.106 Nic ale nebrání tomu, aby takové subjekty naplnily znaky trestného činu podle § 224 TZ tím, ţe si úpadek přivodí platební neschopností ve smyslu ust. § 3 odst. 1 a odst. 2 InsZ. Jak jiţ bylo naznačeno v pojednání o trestném činu zvýhodnění věřitele dle § 223 TZ, stav úpadku bude třeba pro účely trestního řízení osvědčit, neboť se jedná o jeden ze znakŧ skutkové podstaty. K tomu např. J. Kuchta obdobně uvádí, ţe k objasnění majetkové bilance a celkové ekonomické situace bude pro potvrzení předluţení zpravidla potřebné, aby si orgány činné v trestním řízení opatřily příslušné odborné vyjádření nebo znalecký posudek (§ 105 a násl. TŘ).107 Je tomu tak proto, ţe na rozdíl od stavu platební neschopnosti, kdy se bere

103

KUCHTA, J. Konkurzní (úpadkové) trestné činy podle trestního zákona České republiky. In Vladimír Kratochvíl, Michaela Löff (ed.). Hospodářské trestní právo a trestní odpovědnost právnických osob : právně srovnávací vědecká konference Rakousko - Česká republika, Právnická fakulta Univerzity ve Vídni 13. září 2002. Brno: Masarykova univerzita, 2003. s. 101. 104 ŠÁMAL, P. K trestnému činu předluţení podle § 256c odst. 2 TrZ. Trestněprávní revue. 2007, č. 11, s. 306. 105 Podobně např. HRNČIŘÍK, T. Vybrané problémy spojené s trestným činem předluţení dle ust. § 256c TrZ. Trestněprávní revue. 2006, č. 5, s. 138. 106 Srov. KUCHTA, J., HULMÁKOVÁ, J., KALVODOVÁ, V. et alii. Kurs trestního práva : trestní právo hmotné, zvláštní část. Vedoucí aut. kol. Josef Kuchta. Praha : C. H. Beck, 2009. s. 208. 107 KUCHTA, J. Konkurzní (úpadkové) trestné činy podle trestního zákona České republiky. In Vladimír Kratochvíl, Michaela Löff (ed.). Hospodářské trestní právo a trestní odpovědnost právnických osob : právně

39

v úvahu jen stav peněţních prostředkŧ, je při předluţení potřebné, vedle stavu peněţních prostředkŧ pachatele, uvaţovat i nad ostatními majetkovými hodnotami, které pachatel vlastní Ve smyslu § 3 odst. 3 InsZ je nutné pamatovat i na další správu dluţníkova majetku, případně provoz podniku, lze-li dŧvodně předpokládat pokračování v těchto činnostech. „Předlužení tedy není definováno jako prostý rozdíl mezi aktivy a pasivy, aby za předlužení nebyl brán a zbytečně tak kriminalizován jen přechodný negativní rozdíl“108, coţ odpovídá povaze trestního práva jako prostředku ultima ratio. Aby bylo vŧbec moţné uvaţovat nad trestní odpovědností pachatele, je vedle samotného stavu úpadku nezbytné pachatelovo jednání podle odstavce 1 nebo 2. V opačném případě by byla porušena zásada, ţe nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát svému závazku (čl. 8 odst. 2 LZPS).

3. 3. 1. Skutková podstata podle § 224 odst. 1 (1) Kdo, byť i z hrubé nedbalosti, si přivodí úpadek tím, ţe a)

činí vydání hrubě nepřiměřená svým majetkovým poměrŧm,

b)

spravuje svŧj majetek zpŧsobem, který neodpovídá zákonem mu uloţeným nebo smluvně převzatým povinnostem nebo je s nimi v hrubém nepoměru,

c)

poskytuje ze svého majetku pŧjčky nebo úvěry jiným osobám, ač to je v hrubém nepoměru k jeho majetkovým poměrŧm, nebo

d)

učiní nad rámec obvyklého podnikatelského rizika obchod nebo operaci, která nenáleţí k jeho pravidelné obchodní činnosti nebo je v hrubém nepoměru k jeho majetkovým poměrŧm,

bude potrestán odnětím svobody aţ na jeden rok nebo zákazem činnosti

TZ vyţaduje, aby si pachatel v příčinné souvislosti s některou z taxativně upravených a do jisté míry navzájem se prolínajících forem jednání přivodil úpadek (platební neschopnost nebo předluţení ve smyslu § 3 InsZ). Ve srovnání s většinou trestných činŧ proti majetku zde není poţadována škoda jako následek (srov. odst. 4 a 5), proto je trestný čin v tomto odstavci dokonán jiţ zpŧsobením úpadku. písm. a) Hrubě nepřiměřená vydání bude pachatel činit takové dispozice se svým majetkem, které s ohledem na hodnotu majetku pachatele kvantitativně vŧbec neodpovídají jeho ekonomickým moţnostem, nejedná-li se o poskytnutí pŧjčky nebo úvěru jiné osobě či tzv. srovnávací vědecká konference Rakousko - Česká republika, Právnická fakulta Univerzity ve Vídni 13. září 2002. Brno : Masarykova univerzita, 2003. 102. 108 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.9.2007, sp. zn. 5 Tdo 806/2007.

40

odváţný obchod nebo operaci. Vydání takového charakteru upravuje v souvislosti se zapříčiněním stavu úpadku při jejich realizaci ust. § 224 odst. 1 TZ pod písmeny d) a e). Poněkud problematickým se jeví výklad formulace „hrubě nepřiměřená“. Vodítkem je určení rozdílu mezi objektivní výší (ne nominální) hodnoty majetku, s nímţ je disponováno, na straně jedné a disponibilního zŧstatku dluţníka (pachatele) na straně druhé. V literatuře bývá uváděna exemplární situace, kdy za hrubě nepřiměřené vydání lze povaţovat jednorázovou investici ve výši 1 milionu Kč u drobného podnikatele, zadluţeného několika úvěry a s ročním obratem několik milionŧ Kč. Pokud by takové vydání učinil kapitálově silný podnikatel s obratem ve výši desítek milionŧ Kč, nebude toto povaţováno za hrubě nepřiměřené vydání.109 Z uvedeného vyplývá, ţe naplnění této poněkud vágní charakteristiky bez blíţe vymezených kriterií bude třeba vţdy posoudit konkrétní skutkové okolnosti. písm. b) Zde je reprobováno zacházení s vlastním majetkem zpŧsobem odporujícím ze zákona uloţené povinnosti spravovat svŧj majetek, anebo povinnosti k takové správě majetku, ke které se pachatel dobrovolně zavázal smlouvou. Např. osoba, jeţ zajistí hypotékou (zástavním právem k nemovitosti) svŧj závazek splácet úvěr bance, je dle ObčZ povinna zdrţet se ohledně předmětné nemovitosti všeho, čím by mohl na úkor banky zhoršit zástavu (sníţit její hodnotu, prodejnost pro případ zpeněţení zástavy atp.). V tomto ustanovení lze shledat paralelu k trestnému činu porušení povinnosti při správě cizího majetku (§ 220 TZ), avšak zpŧsobením úpadku pachatel pŧsobí vŧči majetku svému a je dotčen širší okruh osob (vedle vlastníka – pachatele i jeho věřitelé) písm. c) Za rozpor s účelem úvěru bude jistě povaţováno takové jeho pouţití, které se zcela příčí smluvním podmínkám, za nichţ byl poskytnut. Ustanovení se výslovně vztahuje jen na úvěr, na dotace či subvence tedy nedopadá110. Podobně jako u výše vyloţeného písm. a) i zde platí, ţe s ohledem na nevymezení kriterií, bude na „hrubý nepoměr“ třeba usuzovat z konkrétní situace. Vodítkem i zde bude smlouva, na základě níţ byl úvěr poskytnut, bude-li v ní vymezen účel, pro nějţ má být úvěr uţit. V hrubém nepoměru s tímto účelem by pak mohlo být např. takové pouţití prostředkŧ z úvěru, které nezaručí návratnost tomu, kdo úvěr poskytnul. Toto ustanovení se částečně překrývá s ust. § 211 odst. 2 TZ, kde je upraven úvěrový podvod. Rozdílem je, ţe v případě trestného činu zpŧsobení úpadku zákonodárce 109

Srov. např. ŠÁMAL, P., PÚRY, F., RIZMAN, S. Trestní zákon: komentář, II. díl (§ 91 až § 301).Vedoucí aut. kol. Pavel Šámal. 6. dopl. a přeprac. vyd. Praha : C. H. Beck, 2004. 1011 s., obdobně ŠÁMAL, P., PÚRY, F., SOTOLÁŘ, A., et alii. Podnikání a ekonomická kriminalita v České republice. Praha : C. H. Beck, 2001. 801 s. 110 Český zákonodárce však zavedl trestný čin dotačního podvodu, jenţ je upraven v ust. § 212 TZ, zejm. odst. 2.

41

kriminalizuje jiţ nedbalostní jednání, a dále poţaduje uţití úvěru v hrubém nepoměru s jeho účelem. K tomuto bylo judikováno111, ţe pro případ, kdy pachatel ve stavu předluţení pouze předstírá a ve skutečnosti nevyvíjí obchodní činnost ve prospěch odběratele, na základě jím (pachatelem) vystavených zálohových faktur vyláká od odběratele peníze za zboţí, za splnění ostatních znakŧ by takový čin měl být kvalifikován jako trestný čin podvodu. I kdyby za uvedených okolností měly poskytnuté peníze charakter úvěru, nemohlo by se, dle právního názoru NS, jednat o trestný čin zpŧsobení úpadku formou předluţení podle § 224 odst. 1 písm. c) TZ. písm. d) Jak bylo naznačeno výše, jde o specifickou formu vydání z dluţníkova (pachatelova) majetku, která jej mŧţe dovést aţ do stavu platební neschopnosti, popř. dokonce k předluţení. Pŧjčkou se rozumí přenechání věcí určených podle druhu, zejména peníze, kde lze sjednat zaplacení úrokŧ (§ 657 a § 658 ObčZ). Úvěrem je pak poskytnutí peněţních prostředkŧ do určité částky, které se dluţník zavazuje vrátit i se zaplacením úrokŧ, na základě úvěrové smlouvy podle § 497 - § 507 ObchZ. Zda pachatel poskytnul úvěr nebo pŧjčku v hrubém nepoměru k jeho majetkovým poměrŧm bude nejspíše záleţet na smluvních podmínkách, za nichţ pachatel peněţní prostředky poskytnul. Dovolí-li kupř. příliš vysoký úvěr nebo pŧjčku, mŧţe se tím sám pachatel ocitnout v ekonomické tísni a dospět aţ do stavu úpadku. písm. e) Zde popsané jednání poukazuje na to, jak tenká mŧţe být „hranice mezi ekonomicky či obchodně nevhodným, resp. riskantním rozhodnutím, které je (mělo být) kryto pravidlem podnikatelského úsudku“112. Problematickým při odhalování a prokazování trestného jednání podle § 224 odst. 1 písm. e) TZ nejspíše bude obvyklé podnikatelské riziko, které TZ nedefinuje. Předpokladem pro úvahy nad obsahem zmíněného problematického pojmu, bude definice rizika. K tématu přípustného hospodářského rizika J. Kuchta v jednom ze svých článkŧ uvádí, ţe pro hospodářskou praxi by bylo vhodné zavést regulaci „práva na riziko“, neboť kaţdé podnikání v sobě obsahuje určitý prvek rizika. Ve zmíněném příspěvku J. Kuchta riziko definuje jako „nejistotu ve vztahu k budoucím negativním jevům, jejíž stupeň pravděpodobnosti nástupu je zjistitelný, takže je možno ji předvídat a kvantitativně ji vyjádřit. Hospodářské riziko je pak spjato s hospodářskou činností a je mu vlastní pravděpodobnost nechtěného následku hospodářské újmy a souvisejících ztrát (…). Trestněprávní pojem rizika 111

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.7.2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004. ŘEHÁČEK, J., ŘEHÁČEK, O. K postihu předluţení a úvěrového podvodu v návrhu trestního zákoníku. Státní zastupitelství. 2008, č. 1, s. 23. 112

42

(…) by pak měl být charakterizován mírou nejistoty nástupu nejistých okolností, na nichž závisí trestní odpovědnost.“113 Nový TZ sice neupravuje hospodářské riziko jako okolnost vylučující protiprávnost, jak se jí zabývá J. Kuchta v citovaném článku, nicméně v § 31 TZ stanoví kritéria tzv. přípustného rizika jako okolnosti vylučující protiprávnost. Vzhledem k tomu, ţe se jedná o nový pojem, bude třeba pro usměrnění výkladu tohoto, dle mého názoru stále dost abstraktního pojmu, vyčkat judikatury. Není však pochyb, ţe smyslem § 31 má být tolerování přiměřeného rizika, které bude spojeno s určitými činnostmi. Domnívám se, ţe oč je ta která činnost prospěšnější, o to vyšší riziko by mělo být přípustné, avšak jen pod podmínkou respektování určité maximální hranice, jak je stanoveno právě ve zmiňovaném § 31 TZ. V souvislosti s přípustným rizikem (ve smyslu § 31 TZ) J. Teryngel uvádí, ţe „půjde jistě především o případy nových technologií, léků, zkušebních provozů jednotlivých strojů (…), otázkou však bude, zda uvedený princip bude možné uplatnit na případy nových, nevyzkoušených obchodů v podnikatelské sféře“114. J. Jelínek pak shrnuje, ţe „citlivý výklad by měl zabránit postihu rizikových, ale ještě prospěšných podnikatelských aktivit“115. Obchodem se rozumí uzavření a realizace smlouvy podle ObchZ, popř. podle ObčZ. Za operaci lze oproti tomu označit jakýkoli jiný úkon, ať právní či faktický. Aby byla naplněna skutková podstata, musí dojít k takové operaci nebo takovému obchodu, jeţ se vymyká pravidelné obchodní činnosti (mŧţe jít i o činnost mimo ţivnostenské oprávnění) nebo je v hrubém nepoměru k majetkovým poměrŧm pachatele (platí obdobně sub. písm. a)) Oproti dalšímu odstavci zde nejsou na pachatele kladeny ţádné zvláštní poţadavky. Mŧţe jím tak být kdokoliv, kdo si v příčinné souvislosti s nezodpovědným počínáním ve smyslu písmene a) – d) přivodí úpadek. Za zajímavý a v rámci právní úpravy konkurzních trestných činŧ ojedinělý moment povaţuji nároky na splnění znakŧ subjektivní stránky. Z hlediska zavinění zde TZ vyţaduje, aby pachatel jednal byť i jen z hrubé nedbalosti116. U tohoto bych se na chvíli zastavila. Hrubou nedbalost vymezuje ust. § 16 odst. 2 TZ a rozumí se jí vyšší stupeň intenzity, míry 113

Kuchta, J. Přípustné hospodářské riziko jako okolnost vylučující protiprávnost. In Josef Kuchta (ed). Nové jevy v hospodářské a finanční kriminalitě : vnitrostátní a evropské aspekty; Sborník příspěvků z mezinárodní konference pořádané katedrou trestního práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity dne 14. února 2008 v Brně. Brno : Masarykova univerzita, 2008. s. 131. 114 TERYNGEL, J. K postihu hospodářských trestných činŧ v novém trestním kodexu. Trestní právo. 2009, č. 6, s. 8. 115 JELÍNEK, J., ŠČERBA, F., ŘÍHA, J. et alii. Trestní zákoník a trestní řád : s poznámkami a judikaturou : zákon o soudnictví ve věcech mládeže, zákon o výkonu vazby, zákon o výkonu trestu odnětí svobody, advokátní tarif. Celková redakce Jiří Jelínek. Praha : Leges, 2009. s. 296. 116 Po prostudování několika komentářŧ a další literatury se ztotoţňuji s názorem uveřejněným roku 2007 v časopise Trestněprávní revue, č. 11, s. 305 - 310, v článku s názvem „K trestnému činu předluţení podle § 256c odst. 2 TrZ“. Jeho autor P. Šámal zde uvádí, ţe tento pojem mŧţe vzhledem k jeho novosti vyvolat v praxi potíţe při výkladu, a tudíţ bude na judikatuře především Nejvyššího soudu, jak se s tímto pojmem vypořádá.

43

nedbalosti, kde není podstatné, zda se jedná o nedbalost vědomou nebo nevědomou. Spáchá-li tedy pachatel tento trestný čin z nedbalosti vědomé, musí tato dosahovat takové kvality, aby byla hrubá. Obdobné pak bude platit i pro jednání v nevědomé nedbalosti. Podstatné je, ţe přístup pachatele k poţadavku náleţité opatrnosti je dŧkazem jeho zřejmé bezohlednosti117 k zájmŧm, jeţ jsou TZ chráněny. Formulací „byť i z … nedbalosti“ je vyjádřeno, ţe pachatel si mŧţe počínat jak v úmyslu přímém či eventuálním, tak i nedbalostně, avšak v konkrétním případě jen jednou formou zavinění, jiţ by měl soud vţdy uvést ve výroku rozhodnutí ve věci samé.118 Oproti dřívější právní úpravě je tedy forma zavinění u tohoto trestného činu rozšířena i na pouhou nevědomou nedbalost, která ale musí dosahovat určité intenzity bezohlednosti. Za naplnění všech zákonných znakŧ ust. § 224 odst. 1 TZ hrozí pachateli sankce jako v předchozí právní úpravě dle § 256c odst. 1 TZ 1961. Jediným rozdílem je, ţe zákonodárce vypustil výslovnou moţnost uloţit peněţitý trest. Peněţitý trest zde uloţit lze, i kdyţ pachatel nezískal majetkový prospěch ani jím nebyl motivován, je-li splněna podmínka § 67 odst. 2 písm. c) TZ, tzn. za tento přečin není uloţen nepodmíněný trest odnětí svobody.

3. 3. 2. Skutková podstata podle § 224 odst. 2 (2) Stejně bude potrestán, kdo, byť i z hrubé nedbalosti, přijme nový závazek nebo zřídí zástavu, ač ví, ţe je v úpadku, a tím zhorší postavení dosavadních věřitelŧ.

Pro naplnění objektivní stránky trestného činu zpŧsobení úpadku podle tohoto odstavce se jiţ vyţaduje, aby pachatel byl ve stavu úpadku, jak bylo výše vyloţeno, a s vědomím takové špatné ekonomické situace přijal závazek, který dosud neměl, nebo některou část svého majetku zastavil. Jinými slovy, „ještě předtím, než-li dojde k přijetí nového závazku či zřízení zástavy, musí již fakticky existovat závazky dlužníka, které nejsou kryty jeho stávajícím majetkem“119, nebo dluţník musí být po minimálně 30 dnŧ neschopen platit své splatné dluhy. K trestní odpovědnosti pachatele musí v příčinné souvislosti s takovým jednáním dojít ke zhoršení postavení těch věřitelŧ, k nimţ jiţ nějaký závazek má. Není vyloučeno, aby se dluţník do stavu úpadku dostal jednáním podle § 224 odst. 1 TZ, a za takového reálného ekonomického stavu se zachoval, jak naznačuje odst. 2 téhoţ ustanovení. 117

Neţ pouţitá, málo výstiţná a ne zcela přesná, by se lépe hodila formulace „zcela zjevná bezohlednost“. K tomu srov. JELÍNEK, J., ŠČERBA, F., ŘÍHA, J. et alii. Trestní zákoník a trestní řád : s poznámkami a judikaturou : zákon o soudnictví ve věcech mládeže, zákon o výkonu vazby, zákon o výkonu trestu odnětí svobody, advokátní tarif. Celková redakce Jiří Jelínek. Praha : Leges, 2009. s. 29. 118 Tamtéţ, s. 24. 119 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.9.2007, sp. zn. 5 Tdo 806/2007.

44

K trestní odpovědnosti dluţníka za naplnění znakŧ trestného činu podle § 224 odst. 2 TZ je nezbytné, aby si svého úpadku byl při zákonem presumovaném jednání vědom. Nejvyšší soud se zabýval případem, kdy pachatel tvrdil, ţe si nebyl svého předluţení vědom, ačkoliv bylo prokázáno, ţe prŧběţně sledoval veškeré účetní výsledky a, i přes nejen přechodný stav předluţení trvající několik let, nadále vstupoval do nových, většinou krátkodobých závazkŧ, přičemţ neodŧvodněně spoléhal na to, ţe těmto novým závazkŧm případně dostojí tak, ţe prodá jednu ze svých dvou zavedených provozoven a z výtěţku pak uhradí dluhy. Tvrzení pachatele v popsaném případě soud neuvěřil a dovodil, ţe pachatel věděl o svém stavu předluţení a přesto přijímal nové závazky. 120 V případě přijetí závazku pŧjde o závazek ze smlouvy, uzavřené podle některého soukromoprávního předpisu, např. kupní smlouvy podle ObčZ, popř. podle ObchZ. Podle NS se tím rozumí, ţe „pachatel na sebe vezme povinnost k plnění, kterou dosud neměl, a to na podkladě určitého závazkového právního vztahu. Přijatý závazek musí být právně bezvadný a pachatel má v úmyslu tento závazek plnit“121. K této problematice v dalším rozhodnutí NS judikoval, ţe „pro posouzení, zda se obviněný nacházel ve stavu předlužení již není rozhodné, zda jeho závazek existoval vůči primárnímu věřiteli, či např. ve vztahu k ručiteli, neboť podstatná je především jeho existence, resp. výše“122. Skutkovou podstatu zpŧsobení úpadku podle § 224 odst. 2 TZ naplní pachatel, který, jak se dále uvádí v citovaném rozhodnutí, za jiţ existujícího stavu úpadku přijme nový závazek, jímţ prohloubí úpadkový stav, aniţ ho tím zmírní či dokonce odstraní. Tímto jednáním musí současně dojít ke zhoršení postavení stávajících věřitelŧ. Tak tomu mŧţe být kupř. tehdy, kdy dluţník v úpadku přijetím nového závazku sleduje pouze účelový přesun majetku, de facto vyvedení majetku ze souhrnu, který by dle slovníku InsZ byl majetkovou podstatou v rámci insolvenčního řízení. Zřízením zástavy se rozumí uzavření písemné smlouvy o zástavním právu podle § 552 a § 152 a násl. ObčZ a splnění dalších zákonných podmínek pro vznik zástavního práva. Takovou podmínkou je např. odevzdání movité věci zástavnímu věřiteli nebo zápis do Rejstříku zástav, popř. vklad zástavního práva k nemovitosti do katastru nemovitostí. Ačkoliv to TZ výslovně neuvádí, předpokladem je, ţe pachatel (dluţník) se stane zástavcem. Vzhledem k tomu, ţe ust. § 224 odst. 2 TZ má chránit stávající věřitele, je třeba v kaţdém konkrétním případě posuzovat dopad přijetí nového závazku nebo zřízení zástavy, tedy do jaké míry došlo k zasaţení do postavení věřitelŧ. Trestní postih by nebyl dŧvodný

120

Tamtéţ. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.4.2005, sp. zn. 5 Tdo 242/2005. 122 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.10.2005, sp. zn. 5 Tdo 1327/2005. 121

45

např. v situaci, kdyby přijetí úvěru od nového věřitele (po dohodě se stávajícími věřiteli) za poskytnutí zástavy zajistilo dluţníkovi v úpadku likviditu pro postupné odstranění stavu úpadku a k vypořádání závazkŧ vŧči svým věřitelŧm. Pokud by však taková zástava měla být zřízena ve prospěch dosavadního věřitele, bylo by třeba uvedené jednání kvalifikovat v intencích § 224 odst. 2 TZ.123 Pomocí nově vloţené formulace „a tím zhorší postavení dosavadních věřitelŧ“ je reflektován poţadavek subsidiarity trestní represe, jak je vyjádřen v ust. § 12 odst. 2 TZ. Pachatelem mŧţe být kaţdý, kdo se reálně nachází ve stavu platební neschopnosti nebo je reálně předluţen ve výše uvedeném smyslu. Pachatelem tak bude pouze dluţník, čili subjekt konkrétní. Z toho pro případ, ţe dluţníkem bude právnická osoba, vyplývá moţnost uplatnění institutu jednání za jiného podle § 114 odst. 2 TZ. Trestně odpovědná nebude sama právnická osoba, ale její statutární orgán, prokurista, vedoucí zaměstnanec oprávněný za právnickou osobu jednat, případně likvidátor, jenţ převzal pŧsobnost statutárního orgánu pro dobu likvidace obchodní společnosti. Zavinění formou hrubé nedbalosti se musí vztahovat i na stav úpadku pachatele. V dalším ohledně zavinění a k sankci platí obdobně, co bylo řečeno k odst. 1 § 224 TZ.

3. 3. 3. Kvalifikované skutkové podstaty (3)

Odnětím svobody aţ na tři léta bude pachatel potrestán, zpŧsobí-li činem uvedeným v odstavci 1

nebo 2 značnou škodu. (4)

Odnětím svobody na šest měsícŧ aţ pět let bude pachatel potrestán, zpŧsobí-li činem uvedeným

v odstavci 1 nebo 2 škodu velkého rozsahu.

Sankce, které lze uloţit za jednání podle § 224 odst. 1 a 2 TZ, pokud je jím zpŧsoben těţší následek podle odst. 3 nebo odst. 4 téhoţ ustanovení, jsou převzaty z předchozí právní úpravy. Oproti prvním dvěma odstavcŧm § 224 je zde vyţadováno zpŧsobení škody v určité minimální výši. Zpŧsobení škody jednáním podle § 224 odst. 1 nebo 2 tak má význam jako okolnost podmiňující pouţití vyšší trestní sazby, ne však pro naplnění základní skutkové podstaty. Značnou škodou se dle § 138 odst. 1 TZ rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč, zatímco škodu velkého rozsahu představuje škoda ve výši alespoň 5 000 000 Kč. Ke stanovení a zjišťování škody pro účely kvalifikovaných skutkových podstat trestného činu 123

Srov. ŠÁMAL, P. K trestnému činu předluţení podle § 256c odst. 2 TrZ. Trestněprávní revue. 2007, č. 11, s. 305 – 310.

46

zpŧsobení úpadku NS v jednom ze svých rozhodnutí vyslovil, ţe „jen rozdíl mezi výší původního předlužení a konečnou výší předlužení vzniklého na podkladě nově přijatých závazků je škodou ve smyslu § 224 odst. 2, 3 nebo 4 TZ na majetku věřitelů, kteří zůstali neuspokojeni“124.

3. 4. Trestný čin porušení povinnosti v insolvenčním řízení Kdo v insolvenčním řízení maří nebo hrubě ztěţuje výkon funkce insolvenčního správce, a tím ohrozí účel insolvenčního řízení, bude potrestán odnětím svobody na šest měsícŧ aţ tři léta nebo zákazem činnosti.

Skutkovou podstatu přečinu dle § 225 TZ znal jiţ TZ 1961125, v němţ se ocitla s účinností od 1.1.2008 (předchŧdcem byl trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu), a který ji řadil mezi trestné činy proti hospodářské kázni, tedy hospodářské trestné činy. Nyní je umístěna v hlavě V. zvláštní části trestního zákoníku, tj. trestné činy proti majetku (více viz kapitola 1.2.). Jedná se o trestný čin vyţadující poškozovací jednání, jehoţ individuální objekt lze vymezit jako „zájem na řádném průběhu insolvenčního řízení, jehož cílem je rychlé, hospodárné a co nejvyšší uspokojení věřitelů a jejich aktivní účast v insolvenčním řízení, (…) chrání také řádný výkon funkce insolvenčního správce“126. K jednání, spočívajícímu v maření

nebo hrubém ztěţování výkonu funkce

insolvenčního správce, musí dojít aţ po zahájení řízení dle InsZ. V opačném případě by takové jednání bylo moţné kvalifikovat jako trestný čin podle § 222 TZ, případně podle § 227 TZ.127 Uvedené plyne i ze skutečnosti, ţe oba právě zmíněné trestné činy jsou ke skutkové podstatě porušení povinnosti v insolvenčním řízení ve vztahu subsidiarity. Insolvenční řízení, v němţ se lze dopustit trestného činu dle § 225 TZ, je dle InsZ zahájeno dnem, kdy je soudu doručen insolvenční návrh (§ 97 a násl.). Tento úkon je oprávněn učinit dluţník i jeho věřitel, avšak v případě hrozícího úpadku má právo podání

124

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.9.2007, sp. zn. 5 Tdo 806/2007. Za účinnosti ZKV, znal TZ 1961 před novelou roku 2007 trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkurzu podle § 126 odst. 1 a 2, kde vedle uţšího pojetí z hlediska ZKV (vztahoval se pouze na dobu po prohlášení konkurzu) i následku („a tím ohrozí úplné a správné zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty nebo zpeněžení tohoto majetku“), postihoval i nesplnění povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu podle ZKV. 126 JELÍNEK, J., BERAN, K., HASCH, K. et alii. Trestní právo hmotné : obecná část, zvláštní část. Vedoucí aut. kol. Jiří Jelínek. Praha : Leges, 2009. s. 616. 127 K tomu KUCHTA, J., HULMÁKOVÁ, J., KALVODOVÁ, V. et alii. Kurs trestního práva : trestní právo hmotné, zvláštní část. Vedoucí aut. kol. Josef Kuchta. Praha : C. H. Beck, 2009. s. 208. 125

47

insolvenčního návrhu (§ 98 InsZ) výhradně dluţník. InsZ upravuje i situaci, kdy je dluţník povinen podat insolvenční návrh. TZ 1961 do novely účinné k 1.1.2008 upravoval v rámci trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu v § 126 odst. 2 TZ 1961 samostatnou skutkovou podstatu nesplnění zákonné povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu. Nově nebude jiţ trestně sankcionována povinnost podat insolvenční návrh, neboť jak argumentuje dŧvodová zpráva „v pojetí nové úpravy úpadkového práva by tato hrozba trestním postihem působila proti tendenci motivovat dlužníka ke včasnému řešení krizové situace především pozitivně“128. Ve prospěch věřitelŧ je v ust. § 99 InsZ upraven mechanismus nápravy, resp. sankce soukromoprávní povahy – odpovědnost osoby povinné k podání návrhu na insolvenční řízení za škodu nebo jinou újmu, kterou nesplněním této povinnosti zpŧsobil. S ohledem na zdŧraznění subsidiarity trestní represe ve smyslu ust. § 12 odst. 2 TZ se jedná o další pozitivní krok směrem k aplikaci trestního práva jako prostředku ultima ratio. Z pohledu objektivní stránky je poţadováno jednání, spočívající v maření nebo hrubé ztěţování výkonu funkce insolvenčního správce. Na první pohled se mŧţe zdát, ţe je tím vyţadováno pachatelovo aktivní jednání. V takovém případě by se jednalo o trestný čin komisivní. Mařit či hrubě ztěţovat výkon funkce insolvenčního správce však lze i opomenutím, kupř. nesplněním povinnosti uloţené InsZ. Trestný čin dle § 225 TZ má tedy povahu nepravého omisivního deliktu. „Je třeba vzít v úvahu, že k maření výkonu funkce správce konkursní podstaty postačuje, že v důsledku jednání pachatele dochází k ohrožení úplného a správného zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty nebo zpeněžení tohoto majetku v tom směru, že tyto úkony ve stanovené době nelze vykonat. Vzhledem k tomu, že je zde použit tvar „maří“, neznamená to, že výkon funkce správce konkursní podstaty by musel být zmařen.“

129

Podobný názor vyjádřil NS kdyţ vyslovil, ţe „k trestnosti pachatele se nevyžaduje, aby výkon funkce insolvenčního správce byl skutečně zmařen“130. K naplnění skutkové podstaty tedy nemusí dojít k úplnému zmaření výkonu funkce správce, „postačí takové jednání pachatele, které je k tomu způsobilé, třebaže se podařilo zvýšeným úsilím insolvenčního správce překonat mařící jednání pachatele a dosáhnout“131 účelu insolvenčního řízení. Uvedené však nevylučuje i krajní situaci zmaření výkonu funkce insolvenčního správce. „Stejně tak hrubé ztěžování výkonu funkce správce konkursní podstaty spočívá v jednání pachatele, kterým vytvoří podmínky, v důsledku nichž je k výkonu funkce správce 128

Tamtéţ. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2002, sp. zn. 7 Tdo 553/2002. 130 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.5.2004, sp. zn. 3 Tdo 492/2004. 131 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.6.2006, sp. zn. 5 Tdo 636/2006. 129

48

konkursní podstaty z hlediska úplného a správného zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty nebo ke zpeněžení tohoto majetku třeba vynaložit podstatně více energie, času a prostředků, než by jinak bylo zapotřebí.“132 Z hlediska dosaţení účelu insolvenčního řízení tak pachatel jedná zpŧsobem, v jehoţ dŧsledku insolvenční správce v rámci výkonu své funkce musí vynaloţit podstatně větší úsilí, neţ by jinak bylo třeba. Oproti maření výkonu funkce, v případě jeho ztěţování vţdy dojde k dosaţení účelu insolvenčního řízení. Míra intenzity ztěţování výkonu funkce je, v souladu s platnou právní úpravou, vyţadována na úrovni „hrubě“. Na insolvenčního správce jsou v dŧsledku jednání pachatele kladeny podstatně zvýšené nároky. V tomto ohledu český zákonodárce slevil z přísnějšího poţadavku předchozí právní úpravy, kde ustanovení § 126 TZ neurčovalo ţádnou intenzitu, a postačilo tak ztěţování výkonu funkce insolvenčního správce, které mohlo být niţší intenzity neţ hrubé. Dŧleţitým zmírňujícím prvkem však byla materiální stránka trestného činu – společenská nebezpečnost, jeţ musela být vyšší neţ nepatrná. Bylo tak na orgánech činných v trestním řízení, aby zváţily intenzitu ztěţování činnosti správce a posoudily, zda tím skutečně došlo k ohroţení účelu řízení dle InsZ. Kupř. v případě nedodrţení lhŧty pro splnění povinnosti související s prohlášením konkursu (§ 279 InsZ) bylo třeba zkoumat míru společenské nebezpečnosti při marném uplynutí lhŧty, kdy prodlení pouze několika dnŧ nemuselo samo o sobě zakládat trestní odpovědnost. Oproti tomu díky formálnímu pojetí trestného činu v TZ se dluţník, jsouce v prodlení s plněním povinnosti ve smyslu § 279 InsZ, dopustí trestného činu podle § 225 TZ jiţ při prodlení 1 dne. Korektiv společenské škodlivosti by se pak měl projevit v citlivější interpretaci orgánŧ činných v trestním řízení, zda bude třeba předmětný čin stíhat, anebo zda postačí k nápravě situace jiné právní prostředky, jako např. předvedení osoby za účelem úplného zjištění majetkové podstaty, jak bylo shora popsáno, nebo uloţení pořádkové pokuty povinné osobě dle § 53 OSŘ případně předvolání (předvedení) k výslechu insolvenčním soudem v případě nesplnění povinnosti dle § 279 InsZ. Jak bylo uvedeno výše, insolvenční řízení se zahajuje na návrh. Poté soud zjišťuje, zda je dluţník v úpadku a pokud ano, osvědčí tento stav rozhodnutím o úpadku, v němţ jmenuje insolvenčního správce. Dále soud rozhodne o zpŧsobu řešení dluţníkova úpadku (viz kap. 2.2.), resp. některý zpŧsob povolí. Do rozhodnutí o úpadku má předběţný insolvenční správce za úkol provést opatření ke zjištění a zajištění dluţníkova majetku, přezkoumat dluţníkovo účetnictví a vypracovat zprávu o činnosti za podmínek uvedených v ust. § 112 InsZ. Po ustanovení do funkce v

132

Tamtéţ.

49

rozhodnutí o úpadku a do přezkumného jednání insolvenční správce spravuje zjištěný majetek. InsZ mu dále ukládá povinnost zjistit, co je obsahem majetkové podstaty, sestavit a vést seznam přihlášených pohledávek. V rámci povinností přezkumného charakteru insolvenční správce posoudí v souladu s § 188 InsZ věřiteli podané přihlášky co do jejich pravosti, výše a pořadí, a to zejména podle věřiteli přiloţených dokladŧ účetnictví dluţníka, a v případě pochybností mŧţe provést vlastní šetření. V této souvislosti se NS v jednom ze svých usnesení133, zabýval případem, kdy starosta obce, který podvodnými machinacemi s fakturami za práce prováděné pro obec, nadhodnotil jejich cenu ve prospěch nového dodavatele a rozdílnou částku odmítl poskytnout do konkursní podstaty úpadce - pŧvodního dodavatele prací. V citovaném usnesení NS uvedl: „Za situace, kdy správce konkursní podstaty sám zjistí, např. z účetnictví, existenci a výši dlužné částky a jejího věřitele, nemůže se pachatel jakýmkoli jednáním směřujícím ke zpochybnění takového zjištění dopustit trestného činu podle § 126 odst. 1 TZ 1961.“ Dle závěru soudu lze totiţ uvaţovat o právním posouzení stíhaného skutku jako trestného činu zkreslování údajŧ o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 TZ , případně poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. TZ. Postavení insolvenčního správce se bude dále lišit podle zpŧsobu řešení úpadku. Zatímco v rámci reorganizace a oddluţení bude vykonávat spíše kontrolní funkci, v případě konkursu bude jeho pozice významnější. Během konkursu má za úkol zjistit pohledávky a majetek dluţníka, a dále majetek zajistit, zpeněţit a poměrně uspokojit věřitele. K tomu J. Kuchta uvádí, ţe nejčastěji mařenými úkony insolvenčního správce patrně budou ty, které souvisejí se zjišťováním majetkové podstaty.134 Blíţe viz další výklad. Trestný čin je dokonán jiţ samotným ohroţením právního statku chráněného § 225, o čemţ svědčí slovní obrat „tím ohrozí účel“. To znamená, ţe dokonáním tohoto ohroţovacího trestného činu nemusí dojít k úplnému zmaření účelu insolvenčního řízení, postačí pouhé jeho ohroţení, a to tím, ţe bude mařen či hrubě ztíţen výkon funkce správce. Pomocí argumentu a minore ad maius lze dojít k závěru, ţe tím spíše bude trestné i zmaření účelu insolvenčního řízení. V případě, kdy pachatel dobrovolně zamezí škodlivému následku nebo jej napraví, anebo v době, kdy mu ještě mŧţe být zabráněno, o tomto trestném činu učiní oznámení orgánu činnému v trestním řízení, jeho trestní odpovědnost za trestný čin podle § 225 zanikne135.

133

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.10.2006, sp. zn. 5 Tdo 1096/2006. KUCHTA, J., HULMÁKOVÁ, J., KALVODOVÁ, V. et alii. Kurs trestního práva : trestní právo hmotné, zvláštní část. Vedoucí aut. kol. Josef Kuchta. Praha : C. H. Beck, 2009. s. 212. 135 Tento institut účinné lítosti je dovolen ust. § 33 TZ. 134

50

Co se rozumí účelem insolvenčního řízení136 lze vyčíst z jeho zásad. Ustanovení § 5 písm. a) InsZ stanoví, ţe „insolvenční řízení musí být vedeno tak, (…) aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů“. Toto pravidlo se prolíná s úvodním ustanovením InsZ, kde je na insolvenční řízení kladen poţadavek, aby bylo docíleno uspořádání majetkových vztahŧ dluţníka a jeho věřitelŧ, a to za respektování priority maximálního137 a zásadně poměrného uspokojení věřitelŧ. K řádnému uspořádání majetkových vztahŧ je třeba přistupovat s ohledem na zpŧsob řešení úpadku. Zatímco v InsZ není účel přímo definován, ZKV jej jasně vymezil jako „uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku“138. Jak napovídá úvodní slovo ustanovení, pachatelem „může být zásadně kdokoli, tedy nejen úpadce, který nesplní povinnosti“139 uloţené mu InsZ. Přečinu dle § 225 se tak mŧţe dopustit kaţdá fyzická osoba, která je v době spáchání trestného činu trestně odpovědná a naplní skutkovou podstatu trestného činu. Jedním v úvahu přicházejících pachatelŧ je samotný dluţník, jenţ patrně bude nejčastějším hříšníkem. Okamţikem zahájení insolvenčního řízení dopadá na dluţníka povinnost poskytovat insolvenčnímu správci součinnost. Při zjišťování majetkové podstaty140 je povinen dbát veškerých pokynŧ insolvenčního správce, popř. před prohlášením úpadku předběţného správce, v rozsahu těch oprávnění, které by při zachování zásad péče řádného hospodáře141 mohl realizovat i bez udělení pokynu insolvenčního (předběţného) správce.142 Insolvenční správce má za úkol provést vlastní šetření pro zjištění a zajištění majetkové podstaty, během kterého mu musí být poskytována patřičná součinnost. Podle InsZ insolvenční správce po vyčerpání všech moţností v rámci svých dispozic (v souladu s § 210 InsZ) informuje o překáţce soud, jenţ uloţí donucovací opatření143 za účelem úplného zjištění 136

Účelem konkursu a vyrovnání je uspořádá Výjimku tvoří řešení úpadku formou oddluţení, kde s ohledem na dŧleţitost ekonomických a sociálních vazeb fyzické osoby není ani tak podstatné co nejvyšší uspokojení věřitelŧ, jako spíše na zachování standardních socioekonomických vztahŧ fyzické osoby. 138 ŠÁMAL, P., PÚRY, F., SOTOLÁŘ, A., et alii. Podnikání a ekonomická kriminalita v České republice. Praha : C. H. Beck, 2001. s. 320. 139 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.7.2005, sp. zn. 777/2005. 140 Pravidla úplného a správného zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty nalezneme v ust. § 17 ZKV. 141 SOKOL, T. Odpovědnost členŧ statutárních orgánŧ dle trestního zákona. Právní rádce, 2007, č. 3, s. 39. Z tohoto příspěvku vyplývá, ţe uvedený pojem je uţíván obchodním právem. V souvislosti s trestním právem T. Sokol upozorňuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.3.20006, sp. zn. 8 Tdo 222/2006, které „tuto péči definuje jako chování odpovědné a svědomité stejným způsobem, jako by povinný pečoval o svůj majetek“. 142 Srov. KOZÁK J., BUDÍN, P., DADAM, A., et alii. Insolvenční zákon a předpisy související ; Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení : komentář. Praha : ASPI, 2008. s. 269. 143 Pravděpodobně se bude v souladu s občanským soudním řádem jednat o předvolání, případně následné předvedení povinné osoby za účelem zjištění skutečností potřebných pro úplné zjištění majetkové podstaty, jichţ dříve nedosáhl sám insolvenční správce. Další moţností je také nařízení prohlídky, jak je soudu umoţněno ustanovením § 212 odst. 2 InsZ. 137

51

a zajištění majetkové podstaty. Při nesplnění povinnosti poskytnout součinnost pro zajištění majetkové podstaty ani na výzvu, mŧţe soud nařídit prohlídku bytu, sídla, místa podnikání atd. Skutečnost, ţe je o součinnost ţádán insolvenční soud však není insolvenčnímu správci překáţkou pro podání návrhu na zahájení trestního stíhání osob odmítajících poskytnout součinnost. Ač je TZ zaloţen na formálním pojetí trestného činu, samotné neposkytnutí součinnosti, které by mohlo vést k ohroţení účelu řízení tím, ţe zabraňuje správci dosáhnout úplného zjištění majetkové podstaty, v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe, nemusí být hned přistoupeno k trestnímu stíhání. Za vhodnější řešení povaţuji přistoupit k trestnímu stíhání teprve ve chvíli, kdy potřebného výsledku není dosaţeno ani za pomoci opatření uloţeného soudem podle OSŘ. Pro případ, kdy insolvenční návrh podává sám dluţník, InsZ ukládá povinnost připojit k návrhu seznam majetku, závazkŧ, zaměstnancŧ a listiny dokládající (hrozící) úpadek (§ 104 InsZ). Pokud dluţník tuto povinnost, uloţenou mu soudem, nesplní, platí právní domněnka, ţe dluţník není schopen plnit své peněţité závazky, čímţ se o krok přibliţuje rozhodnutí soudu o tom, ţe dluţník je v úpadku. Stejná povinnost předloţit seznam majetku mŧţe být uloţena ust. § 128 odst. 3 InsZ i pro případ věřitelského návrhu, a dále dle § 138 odst. 2 písm. h) InsZ ve výroku rozhodnutí o úpadku, pokud dluţník uvedené seznamy dosud nedoloţil. Seznam majetku je dluţník povinen předloţit i pro účely šetření k majetkové podstatě podle § 211 InsZ. Smyslem uloţení popsaných povinností je úplné a správné zjištění majetku, který patří do majetkové podstaty (§ 205 a násl. InsZ). Dluţníkovi je uloţena i povinnost učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 214 InsZ. Nesplnění této povinnosti bude trestáno ust. § 225 TZ, neboť toto je speciálním ustanovením k § 227 TZ. V insolvenčním řízení je ze zákona144 omezeno dluţníkovo nakládání (zcizení, zastavení atd.) s majetkovou podstatou145 a majetkem tam potencionálně náleţejícím (např. z neplatných či neúčinných právních úkonŧ dluţníka), pokud by v dŧsledku takového nakládání mělo dojít k „podstatným změnám ve skladbě, využití nebo určení“ nebo nezanedbatelnému zmenšení vymezeného majetku. Majetkovou podstatou InsZ v definičním ustanovení § 2 písm. e) se rozumí „majetek určený k uspokojení dlužníkových věřitelů“. Co se rozumí majetkem bylo vyloţeno v podkapitole 2.5. a co se rozumí majetkem k uspokojení věřitelŧ nalezneme v InsZ, hlavě VI, jeţ podrobně vymezující poloţky do majetkové podstaty náleţející i nenáleţející. V souvislosti s tímto NS judikoval, ţe „motorové vozidlo, které InsZ zná omezení nakládání s majetkovou podstatou ze zákona (§ 111) a nad rámec toho umoţňuje i omezení nakládání na základě předběţného opatření insolvenčního soudu (§113). 145 ZKV pouţívá termín „konkursní podstata“ (§ 6), do které nenáleţí majetek, který nemŧţe být předmětem výkonu rozhodnutí podle části šesté OSŘ. 144

52

dlužník (úpadce) v době po prohlášení konkursu146 užíval na podkladě smlouvy o finančním pronájmu – tzv. leasingu, (…) nepatří do jeho vlastnictví ani do konkursní podstaty, pokud nebyly splněny podmínky k tomu, aby na dlužníka již přešlo vlastnické právo (…)“147. Další povinnosti jsou stanoveny pro případ řešení úpadku reorganizací, kde je dluţník povaţován za osobu s dispozičními oprávněními (právo nakládat s majetkovou podstatou ohledně všech oprávnění, kterých se týká), ty však smí vykonávat jen v intencích InsZ. Zvláštní povinnosti je povinen dodrţovat i dluţník, jehoţ úpadek je řešen pomocí oddluţení. Po schválení oddluţení plněním splátkového kalendáře se dluţník, stručně řečeno, musí chovat tak, aby řádně a včas plnil veškeré úkony pro naplnění účelu oddluţení, jímţ je opětovné zapojení fyzické osoby do ekonomického procesu. Výčet povinností, jehoţ součástí je např. povinnost vykonávat přiměřenou výdělečnou činnost nebo o získání takové činnosti usilovat, dvakrát ročně stanoveným subjektŧm předkládat přehled svých příjmŧ a ţádný nezatajovat, nepřijímat nové závazky, které by nemohl včas splatit, je i přes první dojem výčtem demonstrativním. Konkrétní povinnosti tak mŧţe uloţit insolvenční soud.148 Je-li dluţník právnickou osobou, trestní odpovědnost ponese osoba jednající za dluţníka ve smyslu pravidel ObchZ (statutární orgán, prokurista, zaměstnanec oprávněný k jednání, popř. likvidátor149), poněvadţ české trestní právo nezná trestní odpovědnost právnických osob (viz kapitola 2.6.). Pachatelem trestného činu porušení povinnosti v insolvenčním řízení se stane i drţitel dluţníkova majetku, jenţ v rozporu s ust. § 213 InsZ insolvenčnímu správci neoznámí, společně s právním dŧvodem k tomu ho opravňujícím, tu skutečnost, ţe má u sebe dluţníkŧv majetek. Od drţitele uvedeného majetku je dále logicky vyţadováno umoţnit prohlídku a ocenění majetku, a to za účelem úplného zjištění majetkové podstaty. Osoby, které získaly majetek patřící do majetkové podstaty z neplatných nebo neúčinných úkonŧ, jej musí vydat (§ 237 odst. 1, 2 InsZ). Poskytnutí součinnosti insolvenčnímu správci (§ 43) vyţaduje InsZ nejen od dluţníka, ale také od orgánŧ veřejné správy a jiných osob150. Po těchto mŧţe insolvenční správce

146

Nejvyšší soud se tímto případem zabýval v době, kdy úpadkové právo upravoval ZKV. Ve smyslu InsZ lze řečené vztáhnout na dobu po zahájení insolvenčního řízení. 147 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.12.2005, sp. zn. 5 Tdo 1513/2005. 148 KOZÁK J., BUDÍN, P., DADAM, A., et alii. Insolvenční zákon a předpisy související ; Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení : komentář Praha : ASPI, 2008. s. 597. 149 InsZ v této souvislosti (§ 70) ponechává likvidátorovi jeho pŧsobnost v rozsahu, v jakém nepřešla na insolvenčního správce, a výslovně mu přičítá povinnost součinnosti jak je uloţena dluţníkovi. Časově je popsaná pŧsobnost vymezena od podání insolvenčního návrhu, resp. u návrhu věřitele od vydání rozhodnutí o úpadku. 150 Sám InsZ zde demonstrativním výčtem upozorňuje např. katastrální úřady, orgány evidující motorová vozidla, notáře, soudní exekutory, osoby vedoucí evidenci cenných papírŧ, finanční instituce, provozovatele

53

vyţadovat poskytnutí údajŧ o majetku dluţníka a dalších údajŧ potřebných pro výkon jeho funkce, případně vydání nebo zapŧjčení listin a jiných věcí, jeţ mohou k uvedeným účelŧm poslouţit. Ust. § 44 InsZ jde do takových podrobností, ţe např. bankám, pojišťovnám či dopravcŧm a dalším osobám poskytuje návod, jakým zpŧsobem součinnost poskytnout, resp. jaké konkrétní informace jsou vyţadovány. Všechny zde uvedené subjekty se tak při úmyslném nesplnění popsané povinnosti vystavují riziku trestního stíhání, bude-li jejich jednání mařit nebo hrubě ztěţovat výkon funkce insolvenčního správce, čímţ dojde k ohroţení účelu řízení. Jak bylo vyloţeno výše, k maření či hrubému ztěţování výkonu funkce insolvenčního správce mŧţe být zpŧsobeno porušením povinnosti uloţené InsZ. Zda lze skutkovou podstatu trestného činu podle § 225 TZ naplnit zpŧsoby, jejichţ podstata nespočívá v porušení povinnosti stanovené InsZ, je podle P. Šámala sporné. Avšak, jak sám uzavírá, k této variantě se přiklání a jako příklad uvádí situaci, kdy pachatel jednáním spočívajícím v ublíţení na zdraví insolvenčnímu správci, koná v úmyslu tímto zpŧsobem mařit nebo hrubě ztěţovat výkon funkce insolvenčního správce, přičemţ tímto ohrozí účel insolvenčního řízení.151 V okamţiku, kdy by insolvenční správce nemohl po dobu rekonvalescence vykonávat svoji funkci, by mohl být v souladu s § 33 InsZ ustanoven jeho zástupce, popř. by krajním řešením mohlo být odvolání insolvenčního správce „z důležitých důvodů152, které nemají původ v porušení povinnosti insolvenčního správce“ ve smyslu § 31 InsZ a ustanovení správce nového. Se závěrem P. Šámala se ztotoţňuji, neboť i přes název trestného činu samotná skutková podstata ani demonstrativně neuvádí, ani neodkazuje na porušení konkrétní povinnosti uloţené InsZ. Vycházím i z právního názoru NS153, domnívám-li se, ţe ust. § 225 lze trestat i jiná jednání (neţ jen porušení či nesplnění povinnosti dle InsZ), spočívající v maření nebo hrubém ztěţování výkonu funkce insolvenčního správce, pokud je tímto jednáním ohroţen účel insolvenčního řízení. Výše popsaným jednáním (ublíţení na zdraví insolvenčního správce) by mohlo být ohroţeno dodrţení zásady rychlosti insolvenčního řízení, a tím i rychlého uspokojení věřitelŧ. Pachatel by se tak dopustil trestného činu porušení povinnosti v insolvenčním řízení v souběhu s trestným činem ublíţením na zdraví. telekomunikačních sluţeb, osoby zabývající se přepravou zásilek, vydavatele tisku a dopravce. V tomto ohledu srov. ust. § 9d ZKV. 151 Srov. ŠÁMAL, P., PÚRY, F., RIZMAN, S. Trestní zákon : komentář, II. díl (§ 91 až § 301). Vedoucí aut. kol. Pavel Šámal. 6. dopl. a přeprac. vyd. Praha : C. H. Beck, 2004. s. 818; HRNČIŘÍK, T. Úvaha nad trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu. Trestní právo. 2003, č. 7-8, s. 18-20. 152 Jak je uvedeno na s. 36 jiţ několikrát citovaného komentáře k InsZ (cit. pozn. 123), impulsem pro odvolání správce mohou být relevantní dŧvody, z nichţ je odvoditelná správcova dlouhodobá neschopnost vykonávat svoji činnost – např. zdravotní dŧvody, podjatost ve smyslu § 24 InsZ. 153 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.7.2005, sp. zn. 5 Tdo 777/2005.

54

Subjektivní stránka není v textu § 225 TZ výslovně upravena, je proto třeba vyjít z obecného pravidla § 13 odst. 1 TZ. Pro naplnění skutkové podstaty je třeba alespoň úmyslu nepřímého (dolus eventualis). Forma zavinění ve smyslu § 15 TZ se „musí vztahovat v podstatě na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu“154. V kaţdém ohledu tak pachatel bude trestně odpovědný za porušení povinnosti v insolvenčním řízení v případě, kdy chtěl, nebo alespoň věděl, ţe jednáním, kterým maří či hrubě ztěţuje výkonu funkce insolvenčního správce, mŧţe ohrozit účel insolvenčního řízení, a byl s následkem svého jednání srozuměn. Pachateli trestného činu porušení povinnosti v insolvenčním řízení lze uloţit stejné tresty jako podle předchozí právní úpravy. Změnou však je, ţe moţnost uloţení peněţitého trestu není dána expressis verbis, je však moţné uvaţovat v intencích ust. § 67 TZ, k čemuţ odkazuji na výklad k trestnému činu poškození věřitele podle § 222 TZ.

3. 5. Trestný čin pletichy v insolvenčním řízení Předmětné antikorupční ustanovení je trestným činem proti majetku podle hlavy V. TZ a bylo s drobnými změnami převzato z předchozí právní úpravy. Všechny tři formy jednání ve smyslu § 226 odst. 1, 2 a 3 TZ jsou zvláštními případy úplatkářství, a to s povahou aktivní i pasivní, podobně jako hospodářské trestné činy pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěţi dle § 257 TZ a pletichy při veřejné draţbě dle § 258 TZ. Ve srovnání s právní úpravou této problematiky v TZ 1961, kam byly tyto skutkové podstaty zařazeny novelou č. 557/1991 Sb., prakticky nedošlo ke změně jejich podoby. V praxi je toto ustanovení málo frekventované, a tak nenacházíme ani relevantní judikaturu.

3. 5. 1. Skutková podstata podle § 226 odst. 1 (1) Kdo jako věřitel v souvislosti s hlasováním věřitelŧ v insolvenčním řízení přijme nebo si dá slíbit v rozporu se zásadami a pravidly insolvenčního řízení majetkový nebo jiný prospěch, bude potrestán odnětím svobody aţ na jeden rok nebo zákazem činnosti.

Podstatou jednání podle tohoto odstavce je pasivní úplatkářství (korumpovanou 154

JELÍNEK, J., BERAN, K., HASCH, K. et alii. Trestní právo hmotné : obecná část, zvláštní část. Vedoucí aut. kol. Jiří Jelínek. Praha : Leges, 2009. s. 211.

55

osobou je věřitel), které se děje v souvislosti s hlasováním věřitelŧ v insolvenčním řízení. Ust. § 226 odst. 1 TZ pouţívá pojmy uvedené v ust. § 331 TZ. Tento zvláštní případ úplatkářství však na rozdíl od zmíněného ust. § 331 TZ nepamatuje na situaci, kdy si pachatel tzv. řekne o úplatek, coţ lze obecně kvalifikovat jako trestný čin podle § 331 odst. 2 TZ. Kdo je v insolvenčním řízení věřitelem a co se rozumí insolvenčním řízením bylo vyloţeno výše (kap. 2.4. a 2.1.). Majetkový nebo jiný prospěch lze charakterizovat jako úplatek, tedy jakoukoliv neoprávněnou výhodu, které se dostává nebo má dostat uplácenému, případně se souhlasem upláceného osobě jiné. Takový prospěch mŧţe záleţet v poskytnutí finanční částky, věci či (proti)sluţby, které samy o sobě nemusejí s insolvenčním řízení souviset. Skutečnost, ţe si pachatel nechá slíbit úplatek znamená, „že nabídku neodmítne a výslovně nebo konkludentně s ní souhlasí“155. Takové počínání má charakter „přípravy trestného činu, která je povýšena na jeho dokonání“156. Pro případ pouhého slibu platí, ţe pro dokonání trestného činu není podstatné, zda následně dojde či nedojde ke splnění příslibu v budoucnu poskytnout majetkový nebo jiný prospěch. K tomu, aby uvedené jednání bylo trestné, vyţaduje zákon rozpor se zásadami a pravidly insolvenčního řízení. To znamená, ţe věřitel si dá slíbit takovou neoprávněnou výhodu, jejíţ poskytnutí odporuje zásadám (§ 5 InsZ) a dalším pravidlŧm řízení podle InsZ (viz dále). Tak např. pokud některý z účastníkŧ insolvenčního řízení bude v dŧsledku věřitelova jednání podle § 226 odst. 1 TZ nespravedlivě poškozen či nedovoleně zvýhodněn, naplní věřitel skutkovou podstatu uvedeného trestného činu. Obdobně tomu bude za situace, kdy bude uvedeným jednáním bráněno rychlému, hospodárnému a co nejvyššímu uspokojení věřitelŧ, nebo kdyţ bude negativně zasaţeno do moţností, které náleţejí věřitelŧm se stejným, případně obdobným postavením. Právě popsané situace jen dokládají charakter jednání, jímţ se věřitel v souvislosti s hlasováním věřitelŧ mŧţe dopustit trestného činu pletich v insolvenčním řízení, avšak nejsou a ani nemají být vyčerpávající informací. K trestní odpovědnosti je především třeba, aby věřitel jednal v souvislosti s hlasováním věřitelŧ. Zde přichází v úvahu hlasování na schŧzi věřitelŧ (§ 49 a násl. InsZ) a ve věřitelském výboru (§ 56 a násl. InsZ). Pro účely § 226 TZ bude mít, mimo jiné případy, nepochybně význam hlasování schŧze věřitelŧ o zpŧsobu řešení úpadku dluţníka (§ 150 InsZ) či hlasování věřitelŧ o přijetí reorganizačního plánu (§ 345 a násl. InsZ), kdy se nejvíce

155

NEDOROST, L., KVAPILOVÁ, A. Pletichy při řízení konkursním a vyrovnávacím. Trestní právo. 2002, č. 12, s. 18. 156 FRYŠTÁK, M. Hospodářská kriminalita z pohledu teorie a praxe. Ostrava : Key Publishing, 2007. s 106.

56

projeví nehomogennost nárokŧ věřitelŧ a z toho plynoucí rŧznost jejich preferencí.157 O souvislost s hlasováním pak pŧjde v situaci, kdy osoba uplácející poskytne nebo slíbí prospěch pachateli, aby jako věřitel některé hlasovací právo vykonal či naopak nevykonal, anebo aby tak učinil určitým zpŧsobem.158 Pachatelem bude konkrétní subjekt se zvláštní vlastností, coţ vyplývá z dikce „kdo jako věřitel v souvislosti s hlasováním věřitelského výboru“, tzn. věřitel, který je členem věřitelského výboru. V této souvislosti je tak třeba zmínit i institut jednání za jiného podle § 114 odst. 2 TZ, jak o něm bylo blíţe pojednáno v kap. 3.1.1. Z hlediska zavinění je vyţadován úmysl přímý, nebo alespoň eventuální. Jako trestní sankci lze za jednání naplňující všechny znaky přečinu podle § 226 odst. 1 TZ uloţit trest odnětí svobody ve stejné výši jako podle předchozí právní úpravy, avšak nově je výslovně dána moţnost uloţit trest zákazu činnosti. Peněţitý trest, jenţ soud mohl dříve uloţit přímo dle dikce ust. § 256c odst. 1 lze dle platné právní úpravy uloţit taktéţ, avšak za podmínek § 67 TZ. Více k otázce trestŧ viz kap. 3.1.1. přiměřeně.

3. 5. 2. Skutková podstata podle § 226 odst. 2 (2) Stejně bude potrestán, kdo věřiteli v souvislosti s hlasováním věřitelŧ v insolvenčním řízení poskytne, nabídne nebo slíbí v rozporu se zásadami a pravidly insolvenčního řízení majetkový nebo jiný prospěch.

Touto skutkovou podstatou je postihována aktivní forma úplatkářství, kdy se pachatel vŧči věřiteli dopustí korupčního jednání s obdobnými účinky jako v předchozím případě (odstavec 1). I zde je nezbytné, aby byl úplatek poskytnut, nabídnut nebo slíben v souvislosti s hlasováním věřitelŧ, ohledně kterého platí totéţ, co k předchozímu odstavci. Poskytnutím lze rozumět realizaci prospěchu podle § 226 odst. 1 TZ, tedy např. předání věcné výhody nebo vykonání protisluţby. Oproti tomu pachatel nabídne majetkový nebo jiný prospěch věřiteli tím, ţe projeví ochotu poskytnout takový prospěch, přičemţ není rozhodné, zda tak učiní verbálně nebo činem.159 K jednání spočívajícím ve slíbení nadstandardního prospěchu odkazuji na výklad k předchozímu odstavci ust. § 226 TZ. Pachatelem trestného činu podle § 226 odst. 2 mŧţe být kdokoliv mimo věřitele, 157

K tomu viz RICHTER, T. Insolvenční právo. Praha : ASPI - Wolters Kluwer, 2008. s. 143. NEDOROST, L., KVAPILOVÁ, A. Pletichy při řízení konkursním a vyrovnávacím. Trestní právo. 2002, č. 12, s. 19. 159 Srov. JELÍNEK, J., ŠČERBA, F., ŘÍHA, J. et alii. Trestní zákoník a trestní řád : s poznámkami a judikaturou : zákon o soudnictví ve věcech mládeže, zákon o výkonu vazby, zákon o výkonu trestu odnětí svobody, advokátní tarif. Celková redakce Jiří Jelínek. Praha : Leges, 2009. s. 402. 158

57

jemuţ byl v souvislosti s hlasováním věřitelŧ poskytnut, nabídnut nebo slíben majetkový nebo jiný prospěch. Mŧţe se proto jednat jak o jiného neţ upláceného věřitele, o dluţníka i o jinou osobu, která s insolvenčním řízením nemá nic společného. K trestní odpovědnosti je vyţadován úmysl pachatele, kdy nezáleţí na jeho formě. Pouhá nedbalost zde nepostačí. K sankci za tento přečin platí totéţ, co bylo řečeno k předchozí skutkové podstatě.

3. 5. 3. Skutková podstata podle § 226 odst. 3 (3)

Odnětím svobody aţ na dvě léta nebo zákazem činnosti bude potrestán, kdo jako insolvenční

správce, člen věřitelského výboru nebo zástupce věřitelŧ v insolvenčním řízení přijme nebo si dá slíbit pro sebe nebo jiného ke škodě věřitelŧ majetkový nebo jiný prospěch, který mu nepřísluší.

Ust. § 226 odst. 3 postihuje, obdobně jako v odst. 1 téhoţ ustanovení, pasivní úplatkářství, jehoţ se však mohou dopustit jen taxativně vyjmenované osoby. Co znamená přijmout nebo si dát slíbit majetkový nebo jiný prospěch bylo interpretováno k odst. 1. Zde je na místě zabývat se těmito formulacemi: „ke škodě věřitelů“, „prospěch, který mu nepřísluší“. Aby přijetí prospěchu nebo jeho příslib byl ke škodě věřitelŧ, musí mít negativní kvalitativní (např. oddálení) nebo kvantitativní dopad na uspokojení pohledávek věřitelŧ. Takový následek musí vzniknout v dŧsledku poskytnutí nebo přislíbení prospěchu. Bude mít také souvislost s dalším jednáním pachatele, ačkoliv to jiţ není zákonným znakem skutkové podstaty. To znamená, ţe samotným slíbením nebo přijetím úplatku věřitelé nemusejí být poškozeni. K poškození věřitelŧ by mohlo dojít aţ splněním toho, co měl pachatel za úplatek vykonat, coţ však k dokonání trestného činu není vyţadováno. I zde, obdobně jako v odstavci 1, chybí úprava protiprávního jednání, spočívajícího v ţádosti o úplatek. Z hlediska trestní odpovědnosti pachatele není podstatné, za jakým účelem je prospěch poskytnut, je-li ke škodě věřitelŧ. Prospěch, který insolvenčnímu správci, členu věřitelského výboru nebo zástupci věřitelŧ nepřísluší, pŧjde obsahově nebo rozsahem nad rámec nárokŧ plynoucích za výkon uvedených funkcí podle InsZ (§ 38, § 60) a příslušné vyhlášky160. Náhrada hotových výdajŧ a odměna insolvenčního správce má být uspokojena z majetkové 160

Vyhláška č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajŧ, o odměně členŧ a náhradníkŧ věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajŧ, ve znění pozdějších předpisŧ.

58

podstaty, a pokud tato nestačí, tak ze záloh na náklady insolvenčního řízení. Členové věřitelského výboru a zástupci věřitelŧ, kteří mohou z majetkové podstaty nabývat jen se souhlasem schŧze věřitelŧ, mají nárok na náhradu nutných výdajŧ a přiměřenou odměnu, jejíţ výši určuje insolvenční soud. Pachatel mŧţe jednat jak ve prospěch sebe, tak, na rozdíl od předchozích odstavcŧ ust. § 226 TZ, i ve prospěch jiného. Z tohoto protiprávního jednání tedy mŧţe mít prospěch i sám dluţník, některý věřitel či osoba, jeţ vŧbec není účastníkem insolvenčního řízení. Je-li prospěch určen jiné osobě, pak pachatel vystupuje ohledně přijetí či příslibu úplatku jen jako prostředník, neboť samotné plnění, bude-li uskutečněno, pŧjde ve prospěch jiného. Pachatelem trestného činu podle §226 odst. 3 TZ mŧţe být jen insolvenční správce, člen věřitelského výboru nebo zástupce věřitelŧ v insolvenčním řízení. Není však vyloučeno účastenství jiné osoby, jeţ participovala na trestném jednání pachatele. V případě, kdy by insolvenční správce úplatek nabídnul nebo poskytnul, jeho jednání by bylo kvalifikovatelné jako trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 TZ. Institut insolvenčního správce je předmětem kap. 2. 3. a 3. 4., na něţ se zde odkazuje. Věřitelský výbor ustanoví schŧze věřitelŧ v případě, kdy je přihlášených více jak 50 věřitelŧ (§56 a násl. InsZ). Jeho členem mŧţe být jen osoba, která s ustanovením do funkce souhlasí a je přihlášeným věřitelem. Pokud je přihlášených věřitelŧ méně, pak mŧţe schŧze věřitelŧ namísto výboru zvolit zástupce věřitelŧ (§ 68 InsZ). Členovi věřitelského výboru a zástupci věřitelŧ se ukládá povinnost postupovat s odbornou péčí a nést odpovědnost za škodu nebo jinou újmu zpŧsobenou v souvislosti s výkonem funkce. K trestní odpovědnosti je vyţadováno zavinění formou úmyslu přímého nebo eventuálního. K sankcím za tento přečin opět odkazuji na podrobnější rozbor v části 3.1.1.

3. 5. 4. Kvalifikované skutkové podstaty (4) Odnětím svobody šest měsícŧ aţ tři léta bude pachatel potrestán, a) zpŧsobí-li činem uvedeným v odstavci 1, 2 nebo 3 značnou škodu, b) získá-li takovým činem pro sebe nebo jiného značný prospěch. (5) Odnětím svobody na šest měsícŧ aţ pět let bude pachatel potrestán, a) zpŧsobí-li činem uvedeným v odstavci 1, 2 nebo 3 škodu velkého rozsahu, b) získá-li takovým činem pro sebe nebo jiného prospěch velkého rozsahu.

Obdobně jako u trestného činu zpŧsobení úpadku podle § 224 TZ, zpŧsobení škody, resp. získání prospěchu není zákonným znakem základních skutkových podstat podle odst. 1 a 59

2, avšak má význam pro přísnější právní kvalifikaci jednání pachatele podle odstavce 1, 2 nebo 3 ust. § 226 TZ. Oproti předchozí právní úpravě byl do kvalifikovaných skutkových podstat zařazen i následek v podobě získání prospěchu. Aby se pachatel dopustil jednání trestného podle § 226 odst. 1,2 nebo 3 zpŧsobem právně kvalifikovaným jako těţší následek podle odst. 4 nebo 5 téhoţ ustanovení, postačí jedná-li z nedbalosti. Pojem „značné škody“, vyţadované odstavcem 4 § 226 TZ, je definován samotným TZ v § 138 odst. 1 jako škoda přesahující 500 000 Kč. Vymezení výše prospěchu, jehoţ dosaţení TZ vyţaduje161 alternativně ke zpŧsobení škody, lze odvodit od výše škody (§ 138 odst. 2 TZ). V odstavci 5 § 226 TZ zákonodárce přistoupil ke sníţení horní hranice z šesti let na osm, i přes tuto změnu lze kvalifikovanou podstatu podle odst. 5 zařadit do kategorie zločinu. Škoda velkého rozsahu dle § 138 odst. 1 TZ přesahuje 5 000 000 Kč. Výše prospěchu velkého rozsahu se odvozuje od výše škody velkého rozsahu.

3. 6. Trestný čin porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku Kdo v řízení před soudem nebo jiným orgánem veřejné moci odmítne splnit zákonnou povinnost učinit prohlášení o svém majetku nebo majetku právnické osoby, za kterou je oprávněn jednat, nebo se takové povinnosti vyhýbá nebo v takovém prohlášení uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, bude potrestán odnětím svobody aţ na jeden rok nebo zákazem činnosti.

Právní pravidlo chování, na němţ je tento nový trestný čin postaven, se s účinností od 1.1.1998 do 31.12.2009, dle dŧvodové zprávy nesystémově, nacházelo v rámci ustanovení o poškozování věřitele dle § 256 odst. 1 písm. d) TZ 1961. Při nové úpravě jej zákonodárce zasadil do samostatného ustanovení a rozšířil jej na všechna prohlášení o majetku před orgány veřejné moci činěná na základě zákonné povinnosti. Co do forem jednání popsaných ve skutkové podstatě trestného činu podle § 227 TZ byl dále rozšířen i na vyhýbání se takové zákonné povinnosti, která, jak vyplývá z dŧvodové zprávy, se v praxi také poměrně často vyskytuje.

161

Ve smyslu § 138 odst. 2 TZ je kategorie „prospěch“ odvozována od částek jednotlivých druhŧ škod. To však neznamená, ţe lze ztotoţňovat škodu zpŧsobenou poškozenému a prospěch, jenţ byl pachatelem získán trestným činem.

60

TZ tímto chrání zájem „na dodržení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku“162. Dluţník bude k prohlášení o majetku povinen nejspíše proto, aby mohla být zjištěna skutečná hodnota jeho majetku, a díky tomu mohl následně být věřitelŧv nárok na plnění maximálně uspokojen. V konečném dŧsledku pak dluţník nesplněním předmětné povinnosti mŧţe rovněţ byť i jen zčásti zmařit uspokojení věřitelovy pohledávky. Narozdíl od jednání upravených v § 222 odst. 1 TZ (poškození vlastního věřitele) však v případě skutkové podstaty podle § 227 TZ není vyţadováno skutečné či fiktivní (zdánlivé) sniţování hodnoty majetku pachatele (dluţníka). Jak jiţ bylo nastíněno, zákonodárce rozšířil skutkovou podstatu § 227 TZ i na jiné orgány veřejné moci neţ je soud. J. Kuchta uvádí „zákonnou povinnost učinit prohlášení o majetku před finančními orgány, orgány celní správy, na základě zákona o střetu zájmů před orgány poslanecké sněmovny apod.“163. Vzápětí naopak vylučuje, ţe by takovým orgánem byl insolvenční správce, kdy tento není ani úřední osobou dle § 127 TZ. Za účinnosti předchozí právní úpravy Městský soud v Praze k ust. § 256 odst. 1 písm. d) TZ 1961, které se stalo základem platného ust. § 227 TZ, judikoval164, ţe trestní odpovědnost za tento trestný čin zakládá pouze nesplnění povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku v zákonem výslovně předpokládaných případech. Jako příklad shora uvedené rozhodnutí uvádí postup podle OSŘ (§ 260a a násl), dále dle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekutorský řád), ve znění pozdějších předpisŧ (dále jen „EŘ“)165. Při porušení povinnosti učinit prohlášení o majetku podle § 214 InsZ bude takové jednání pachatele moţné kvalifikovat dle § 225 TZ, jeţ je ve vztahu k ust. § 227 TZ v poměru speciality. Objektivní stránka tohoto trestného činu mŧţe spočívat alternativně v několika formách jednání pachatele. Ust. § 227 TZ stíhá toho, kdo odmítne uvedenou povinnost splnit, vyhýbá se jí nebo ji sice splní, avšak uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje. Pachatel odmítne učinit prohlášení o majetku např. za situace, kdy se na předvolání soudu dostaví k předvolání, avšak toto neučiní. Vyhýbání se splnění povinnosti je, jak jiţ bylo uvedeno, zakotveno nově a pachatel se ho dopustí zejména tím, ţe se k soudu bez řádné omluvy nedostaví. V této souvislosti NS vyslovil následující: „jestliže se obviněný nedostavil a objektivně (např. vzhledem ke svému zdravotnímu stavu) ani nebyl schopen se dostavit na 162

JELÍNEK, J., BERAN, K., HASCH, K. et alii. Trestní právo hmotné : obecná část, zvláštní část. Vedoucí aut. kol. Jiří Jelínek. Praha : Leges, 2009. s. 618. 163 KUCHTA, J., HULMÁKOVÁ, J., KALVODOVÁ, V. et alii. Kurs trestního práva : trestní právo hmotné, zvláštní část. Vedoucí aut. kol. Josef Kuchta. Praha : C.H. Beck, 2009. s. 217. 164 Jedná se o usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12.9.2001, sp. zn. 7 To 337/2001. 165 V platném znění nalezneme institut prohlášení o majetku v ust. § § 50 odst. 2 EŘ.

61

předvolání k výslechu u soudu k prohlášení o majetku podle § 260d odst. 2 OSŘ, aniž svou neúčast řádně omluvil, pak by sice skutečnost, že obviněný neomluvil nedostavení se k tomuto výslechu, byla v rozporu se zákonem, ale nepostačovala by k závěru o tom, že obviněný odmítl splnit“166 povinnost učinit prohlášení o majetku. Pokud informace uvedené v prohlášení o majetku nebudou vŧbec odpovídat skutečnosti, pachatel tím uvede nepravdivé údaje (např. neuvede ţádný majetek, ač jej má dostatek). Za nepravdivé je třeba povaţovat „údaje, jejichž obsah neodpovídá skutečnému stavu dlužníkova majetku, zatímco hrubě zkreslenými údaji je nutno rozumět takové údaje, které mylně nebo neúplně informují o podstatných okolnostech sloužících ke zjištění majetkových poměrů dlužníka“167. Zákonnou povinnost učinit prohlášení o majetku ukládá dluţníkovi ust. §§ 260a – 260h OSŘ. Tento institut se uplatňuje v souvislosti s výkonem rozhodnutí a návrh na jeho uloţení mŧţe podat ten, kdo má vykonatelným rozhodnutím přiznanou peněţitou pohledávku (věřitel). V jednom ze svých rozhodnutí NS upozornil, ţe spáchání tohoto trestného činu porušením povinnosti učinit prohlášení o majetku podle OSŘ je „podmíněno mimo jiné tím, že povinnému (resp. jiní osobě jednající za povinného) bylo řádně doručeno předvolání k jeho výslechu u soudu k prohlášení o majetku ve smyslu § 260d odst. 2 OSŘ“168. Také EŘ dovoluje exekutorovi předvolat povinného (dluţníka) a vyzvat jej k prohlášení o majetku, a ten je povinen součinnost poskytnout. Jako pachatel mŧţe být stíhán ten, komu je uloţena povinnost podle OSŘ učinit pravdivé prohlášení o majetku. Oproti obecně stanovenému (širšímu) okruhu osob oprávněných jednat za osobu právnickou OSŘ stanoví, ţe je-li osobou povinnou k učinění prohlášení o majetku právnická osoba, bude předvolán ten, kdo je jejím statutárním orgánem, popř. likvidátor. V této souvislosti se uplatní pravidla tzv. jednání za jiného dle TZ. Na trestný čin podle § 227 TZ se vztahuje také institut účinné lítosti podle § 33 TZ. K trestnosti jednání TZ vyţaduje zavinění formou úmyslu (přímého či nepřímého).

166

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.10.2005, sp. zn. 5 Tdo 1330/2005. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12.9.2001, sp. zn. 7 To 337/2001. 168 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.10.2005, sp. zn. 5 Tdo 1330/2005. 167

62

4. Kriminologický pohled na konkurzní trestnou činnost 4. 1. Hospodářská kriminalita Tento druh kriminality má významný podíl na obecné kriminalitě. Česká společnost se s touto problematikou ve větší míře potýká především od 90. let 20. století, kdy se nemohla rychle vyrovnat s přechodem k trţnímu hospodářství a s tím souvisejícími změnami (k tomu viz dále). Je však třeba mít na paměti, ţe trestní právo nemŧţe zabránit negativním jevŧm kriminality v ekonomice a mŧţe slouţit jen jako subsidiární prostředek, pŧsobící směrem k zachování řádných ekonomických vztahŧ.169 Lze konstatovat, ţe neexistuje jednotná, obecně přijímaná definice a tento pojem bývá vykládán v kontextu rŧzný odvětví (trestněprávní, kriminalistické či kriminologické pojetí)170. Osobně jsem se nejvíce ztotoţnila s definicí hospodářské kriminality jako „zaviněného (…) jednání popsaného ve zvláštní části trestního zákoníku, poškozujícího nebo ohrožujícího hospodářský pořádek, systém ekonomických a souvisejících právních vztahů, jejich fungování, práva a oprávněné zájmy subjektů těchto vztahů“171. Příznačnými rysy této oblasti je dynamický vývoj, častá propojení mezinárodního charakteru, případně i napojení na mezinárodní organizovaný zločin, a především vysoká latence.172 Pachatelé jsou velmi přizpŧsobiví; není výjimkou, ţe se jedná o velmi vzdělané osoby, které bývají o krok napřed oproti platné legislativě. Je nezbytné vyzdvihnout nejproblematičtější rys hospodářské kriminality, jímţ je jiţ zmíněná otázka skryté kriminality. Jak v jedné ze svých publikací uvádí např. M. Fryšták, „objasněnost těchto trestných činů a postih pachatelů je trvale velmi nízký“173, coţ souvisí právě s vysokou latencí v předmětné oblasti. J. Hulmáková k problematice latentní kriminality v rámci hospodářské kriminality uvádí, výzkumy v této oblasti jsou omezeny absencí zájmu dotčených subjektŧ na odhalování latentní kriminality a skutečností, ţe pouţívané metody výzkumu lze vyuţít ke zkoumání předmětné otázky jen velmi omezeně.174 K tomuto S. Musil 169

Srov. KUCHTA, J., VÁLKOVÁ, H., BURIÁNEK, J. et alii. Základy kriminologie a trestní politiky. Vedoucí aut. kol. Josef Kuchta a Helena Válková. Praha : C.H. Beck, 2005. s. 350. 170 Srov. CHMELÍK, J., HÁJEK, P., NEČAS, S. Úvod do hospodářské kriminality. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005. s. 10 a násl. 171 Tamtéţ, s. 17. 172 Srov. např. tamtéţ, s. 27. 173 FRYŠTÁK, M. Hospodářská kriminalita z pohledu teorie a praxe. Ostrava : Key Publishing, 2007.s.181. 174 HULMÁKOVÁ, J. Vývoj hospodářské kriminality a trestní politiky uplatňované vŧči pachatelŧm hospodářské kriminality na území ČR. In Alexandr Nett (ed.). Nové jevy v hospodářské kriminalitě ; Sborník

63

publikoval175, ţe otázku odhalování latentní kriminality se řada autorŧ pokoušela podchytit empirickými přístupy. V tomto směru uvedený autor přiznává významnou roli výzkumŧm o obětech trestných činŧ176, které však u nás nejsou realizovány pro oblast hospodářské kriminality. J. Hulmáková ve výše zmíněném článku jako hlavní příčiny takového stavu uvádí především skutečnost, ţe mnohdy nedochází k poškozování práv jednotlivcŧ přímo, resp. si tito neuvědomí, ţe se stali oběťmi trestného činu. Jmenovaná autorka dále přisuzuje negativní roli i nedŧvěře lidí v kompetentnost orgánŧ činných v trestním řízení a upozorňuje na spíše pozitivní nazírání společnosti na některé typy kriminality, kdy je oceněna lstivost pachatele, namísto morálního odsouzení. K tomu nepřispívá ani obtíţnost objasňování takových trestných činŧ, jelikoţ tyto bývají páchány kvalifikovanými pachateli i zpŧsoby. Ve srovnání s trestnou činností násilnou či běţnou majetkovou trestněprávní úprava předmětné oblasti reaguje na ţivotní realitu zpravidla s menším či větším časovým odstupem.177 Jak jiţ bylo naznačeno, není neobvyklé, ţe se tohoto druhu kriminality dopouštějí vzdělané a váţené osoby, zastávající významné posty např. v podnikatelských kruzích, někdy kategorizované jako typ pachatele manipulátora178 (tzv. kriminalita bílých límečkŧ). Pachatelem mŧţe být naopak i nedlouho podnikající osoba, poněkud naivní a mladého věku, která pro svoji nezkušenost a špatný odhad bude nastrčena otřelejšími podnikateli, pohybujícími se na či za hranou zákona, jako tzv. bílý kŧň.179 Nebude jistě výjimkou ani taková situace, kdy se pachatelem stane zaměstnanec trestným činem poškozeného subjektu. Konkurzní trestné činy, de lege lata zařazené mezi trestné činy proti majetku, bývají obecně charakterizovány právě jako činy náleţející do okruhu hospodářské kriminality180, a proto pro ně přiměřeně platí výše uvedené.

z mezinárodní konference konané na Právnické fakultě MU v Brně v únoru 2005. Brno : Masarykova univerzita Brno, 2005. s. 67. 175 MUSIL, S. Skutečná a latentní kriminalita jako problém matematického modelování. Praha : Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 1995. s. 4. 176 K tomuto literatura uvádí, ţe v ČR neprobíhá souvislý výzkum obětí trestné činnosti, avšak i u nás lze nalézt dílčí výzkumy. Více viz KUCHTA, J., VÁLKOVÁ, H., BURIÁNEK, J. et alii. Základy kriminologie a trestní politiky. Vedoucí aut. kol. Josef Kuchta a Helena Válková. Praha : C.H. Beck. 2005. s. 137 177 RŦŢIČKA, M. Majetkové delikty jako skutkové podstaty hospodářského trestního práva (nevěrná správa, podvod). In Vladimír Kratochvíl, Michaela Löff (ed.). Hospodářské trestní právo a trestní odpovědnost právnických osob : právně srovnávací vědecká konference Rakousko - Česká republika, Právnická fakulta Univerzity ve Vídni 13. září 2002. Brno : Masarykova univerzita, 2003. s. 204 – 205. 178 FRYŠTÁK, M. Hospodářská kriminalita z pohledu teorie a praxe. Ostrava : Key Publishing, 2007. s. 184. 179 Srov. tamtéţ, s. 183. 180 K tomu viz kupř. Srov. CHMELÍK, J., HÁJEK, P., NEČAS, S. Úvod do hospodářské kriminality. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005. s. 16; KUCHTA, J., VÁLKOVÁ, H., BURIÁNEK, J. et alii. Základy kriminologie a trestní politiky. Vedoucí aut. kol. Josef Kuchta a Helena Válková. Praha : C.H. Beck, 2005. s. 351.

64

4. 2. Konkurzní skutkové podstaty dle statistických údajů Zdrojem statistických údajŧ o kriminalitě jsou u nás především dva druhy statistik. Jedná se o statistické ročenky kriminality Ministerstva spravedlnosti181 a statistické přehledy kriminality Ministerstva vnitra.182 Pro účely této práce budou předloţena jen vybraná data státních zastupitelství a soudŧ, vztahující se k jednotlivým konkurzním trestným činŧm. Dále uvedené informace se budou týkat konkurzních trestných činŧ dle TZ 1961. Vypovídací hodnota statistik je částečně zkreslena vlivem novelizací TZ 1961, kdy byla postupně kriminalizována a jinak pozměňována další jednání, aby později byly dekriminalizovány, popř. osamostatněny, novým TZ (viz dále). Ze statistik, z nichţ tato práce čerpá, vyplývá skutečnost, ţe typickým pachatelem konkurzních trestných činŧ je muţ ve věku 30 – 50 let. Ţeny se pachateli těchto trestných činŧ stávají v menší míře, coţ je v souladu s obecnými ukazateli kriminality. Kupříkladu z údajŧ státních zastupitelství a soudŧ za rok 2008 lze určit podíl ţen přibliţně na 1/6 konkurzních trestných činŧ. Tabulka č. 1 – základní statistické údaje k trestnému činu dle § 126 TZ 1961

§ 126

2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

2008

Počet trestných činů

n e u v e d e n o

336

416

358

132

Celkový počet osob

n e u v e d e n o

322

408

351

132

Stíháno osob

103

130

248

297

294

279

367

293

107

Obžalováno osob

69

87

209

257

262

252

329

275

50

Odsouzeno osob

26

37

58

105

100

82

106

118

39

Trestný čin, numericky vyjádřený v tabulce č. 1, znalo trestní právo od roku 1998. Je patrný vysoký nárŧst počtu stíhaných osob na přelomu tisíciletí, coţ mŧţe souviset se změnou ZKV, a tím i znění ust. § 126 TZ 1961, z roku 2000. Naopak rapidní pokles zaznamenaly statistiky státních zastupitelství a soudŧ po roce 2008, coţ přisuzuji přijetí nového zákona 181

Ministerstvo spravedlnosti ČR : ročenky MSp [online]. © 2010 [cit. 08.03.10]. Dostupné z: . 182 V pohledu na hospodářskou kriminalitu se oba uvedené prostředky poněkud odlišují. Údaje Ministerstva spravedlnosti, tj. statistiky soudŧ a státních zastupitelství povaţují za hospodářskou kriminalitu jen trestné činy hospodářské podle TZ 1961, zatímco statistiky Ministerstva vnitra, tj. Policie ČR, do této skupiny zahrnují i některé trestné činy proti majetku, vč. konkurzních trestných činŧ, dle TZ 1961. K tomu srov. např. FRYŠTÁK, M. Příčiny hospodářské kriminality v České republice po roce 1989 z pohledu orgánŧ činných v trestním řízení. In Josef Kuchta (ed). Nové jevy v hospodářské a finanční kriminalitě : vnitrostátní a evropské aspekty ; Sborník příspěvků z mezinárodní konference pořádané katedrou trestního práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity dne 14. února 2008 v Brně. Brno : Masarykova univerzita, 2008. s. 202.

65

v oblasti insolvenčního práva, jenţ věřitelŧm poskytuje lepší ochranu a stanoví operativnější pravidla. S účinností InsZ zákonodárce změnil i ust. § 126 TZ 1961, a to tak, ţe došlo k upuštění od trestání porušení povinnosti podat dluţnický návrh na zahájení konkurzního řízení. Z toho vyplývá, ţe podstatná část pachatelŧ trestného činu dle § 126 TZ 1961 byla nejspíše stíhána právě pro takové jednání. Tabulka č. 2 – základní statistické údaje k trestnému činu dle § 256 TZ 1961

§ 256

2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

2008

Počet trestných činů

281

413

474

401

298

317

244

191

191

Celkový počet osob

279

380

354

348

275

301

235

181

169

Stíháno osob

212

254

251

259

211

230

191

124

123

Obžalováno osob

133

176

204

223

178

205

181

109

113

Odsouzeno osob

34

39

60

76

61

96

81

70

68

Z tabulky č. 2 vyplývá mezi konkurzními trestnými činy poměrně vysoký výskyt činu trestného dle § 256 TZ 1961, resp. nyní dle § 222 TZ. Od roku 2006, resp. jiţ od roku 2004, kdy počet spáchaných trestných činŧ dle § 256 TZ 1961 a odsouzených pachatelŧ roku 2006 narušil jinak klesající tendenci, je patrný mírný pokles. Je zapotřebí si také uvědomit, ţe s novou právní úpravou došlo k osamostatnění skutkové podstaty podle § 227 TZ (dříve § 256 odst. 1 písm.d) TZ 1961). Statistiky nerozlišují četnost těch kterých forem jednání, a proto není snadné odhadovat, do jaké míry je uvedené ovlivní. Tabulka č. 3 - základní statistické údaje k trestnému činu dle § 256a TZ 1961

§ 256a

2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

2008

Počet trestných činů

n e u v e d e n o

143

92

96

91

Celkový počet osob

n e u v e d e n o

138

90

96

91

Stíháno osob

70

97

103

96

107

98

69

76

69

Obžalováno osob

34

57

73

87

102

91

63

68

60

Odsouzeno osob

9

10

16

32

26

34

21

28

35

Trestný čin číselně přiblíţený tabulkou č. 3 není v praxi tak častý, jako dva předchozí. Ačkoliv na jednu stranu nová právní úprava přináší rozšíření skutkové podstaty na oba úpadkové stavy, na druhou stranu nové, čistě formální pojetí trestného činu klade větší dŧraz na subsidiární úlohu trestního práva. Jaký vliv budou mít tyto změny na frekventovanost trestného činu zvýhodnění věřitele, ukáţe aţ čas. 66

Tabulka č. 4 - základní statistické údaje k trestnému činu dle § 256b TZ 1961

§ 256b

2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

2008

Počet trestných činů

n e u v e d e n o

2

1

1

1

Celkový počet osob

n e u v e d e n o

2

1

1

1

Stíháno osob

0

0

1

1

1

2

1

1

1

Obžalováno osob

0

0

1

1

1

1

1

1

1

Odsouzeno osob

0

0

0

0

0

0

0

0

0

2005

2006

2007

2008

Tabulka č. 5 - základní statistické údaje k trestnému činu předluţení dle § 256c TZ 1961

§ 256c

2000

2001

2002

2003

2004

Počet trestných činů

n e u v e d e n o

138

31

44

51

Celkový počet osob

n e u v e d e n o

57

30

43

47

Stíháno osob

3

6

6

23

42

23

33

36

Obžalováno osob

3

6

6

21

39

22

32

30

Odsouzeno osob

0

2

2

3

6

4

2

13

Z tabulek č. 5 a č. 6 je patrný nízký počet stíhaných a ještě niţší počet osob odsouzených za uvedené trestné činy, kdy skutkové podstaty pletich v insolvenčním řízení se prakticky nevyskytují. Nápadně nízká kriminalita bude zřejmě kryta vysokou latencí, jak bylo o tomto negativním jevu pojednáno v rámci obecného výkladu k hospodářské kriminalitě. V případě úplatkářského jednání dle § 256b TZ 1961 bych tuto domněnku podpořila tvrzením, ţe zmíněné chování pachatele je těţko prokazatelné a oba figuranti (úplatkář i uplácený) jen stěţí upozorní orgány činné v trestním řízení. Osoby, které budou v dŧsledku pletich poškozeni, si ani nemusejí být tohoto faktu vědomy, a proto také nepodají trestní oznámení. Pro trestný čin předluţení dle TZ 1961, jenţ se stal základem rozšířeného trestného činu zpŧsobení úpadku dle § 224 TZ lze shrnout v obdobném duchu. Domnívám se, ţe s ohledem na právě nastíněné lze předpokládat promítnutí rozšíření skutkové podstaty i na platební neschopnost (a tedy i na fyzické osoby – nepodnikatele) nárŧstem kriminality. Na druhou stranu ani zde nelze podceňovat zásadu subsidiarity trestní represe a její dopad na počty stíhaných v poměru k počtu obţalovaných, příp. odsouzených osob.

4. 3. Příčiny kriminality Pro boj s hospodářskou, potaţmo konkurzní trestnou činností je třeba nalézt dŧvody a

67

faktory, jeţ zapříčiňují výskyt tohoto druhu kriminality. V souvislosti se socio-ekonomickopolitickými změnami po roce 1989 stoupla míra hospodářské kriminality, především pak v polovině 90. let, tedy mj. v době medializovaných skandálŧ s kampeličkami. Jako základní faktory, napomáhající šíření hospodářské kriminality, bývají označovány faktory ekonomické, organizačně technické a sociokulturní183. Mezi ekonomické podněty budou náleţet dŧsledky liberalizace hospodářského systému, v němţ někteří lidé mají aţ chorobnou potřebu uspokojovat své materiální potřeby. Také technologický pokrok významně přispívá k mobilitě pachatele a rychlosti přenosu informací, stejně jako otevírá nové moţnosti, jak úspěšně zakrývat stopy protiprávního chování. Prostředkem k realizaci nezákonných plánŧ se mŧţe stát poměrně snadno zaloţitelná společnost s ručením omezeným, která mŧţe slouţit např. k odčerpání majetkových hodnot mnohými zápočty vzájemných pohledávek nebo naopak převzetím dluhŧ jinou jiné společnosti, coţ v konečném dŧsledku mŧţe vést k poškození věřitele.184 Kriminogenně mŧţe pŧsobit i periodické střídání období hospodářské recese a konjunktury, kdy doba recese přináší nezaviněné finanční problémy podnikatelŧ, kteří se pak snaţí překonat hrozící krach např. falšováním účetnictví, předstíráním úpadku apod.185 A právě taková jednání pak mohou zaloţit trestní odpovědnost za některý z konkurzních trestných činŧ. Za obzvláště aktuální tuto otázku povaţuji v souvislosti s tzv. finanční krizí, která započala krachem hypotečních bank v USA, a jeţ se projevila i v české kotlině. Kupříkladu v lednu 2010 byl Krajským soudem v Brně prohlášen úpadek i takové zavedené české společnosti, jako je Oděvní podnik Prostějov, v jejíţ prospěch bylo jedním z největších věřitelŧ navrţeno řešení formou reorganizace.186 Mezi organizačně technické faktory lze zahrnout nedostatky legislativy, nedŧslednost kontrolních mechanismŧ, projevující se např. v pouhé formální činnosti dozorčích rad obchodních společností, obsazování odpovědných funkcí osobami s pochybnými a na hraně zákona se pohybujícími návyky z dob totalitního reţimu. Svoji roli sehrávají i orgány činné v trestním řízení, jejichţ zázemí a prostředky, umocněné tlakem médií a veřejnosti,

183

Viz např. KUCHTA, J., FENYK, J., FRYŠTÁK, M., et alii. Hospodářská trestná činnost : multimediální učební text. Brno : Masarykova univerzita, 2007. s. 52. 184 K tomuto odstavci srov. KUCHTA, J., FENYK, J., FRYŠTÁK, M., et alii. Hospodářská trestná činnost: multimediální učební text. Brno : Masarykova univerzita, 2007. s. 52. 185 KUCHTA, J., VÁLKOVÁ, H., BURIÁNEK, J. et alii. Základy kriminologie a trestní politiky. Vedoucí aut. kol. Josef Kuchta a Helena Válková. Praha : C.H. Beck, 2005. s. 360. 186 ČT24. Soud povolil textilce OP Prostějov reorganizaci. Ekonomika [online]. ČT24, aktualizováno 8. 3. 2010 [cit. 07.03.10]. Dostupné z:< http://www.ct24.cz/ekonomika/83192-soud-povolil-textilce-op-prostejovreorganizaci/>.

68

nedopovídají

dynamičnosti

a

vynalézavosti

pachatele

hospodářské

kriminality.187

V souvislosti s vlivem kvality zákonodárství povaţuji za potřebné zmínit, v poslední části výkladové kapitoly jiţ nastíněnou, problematiku trestní odpovědnosti právnických osob. Ta je, po neúspěšném pokusu návrhu zákona z roku 2004, českému právnímu řádu stále cizí, v čemţ spatřuji slabinu našeho trestního práva. I z mála svých zkušeností mohu potvrdit to, co uvádějí autoři v této kapitole citovaných publikací o právním vědomí, morálce a hodnotovém ţebříčku naší společnosti. Pozŧstatky výchovy socialismu a hesla typu: „kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu“ dodnes ţijí a negativně pŧsobí na českou společnost. Neznalost práva, případně dle mého názoru poněkud zvrácená falešná solidarita k činŧm těch, kteří se pohybují na hraně zákona a přelstí tak legislativu, prorŧstá napříč českou společností. Nízká úroveň právního vědomí a anonymita subjektu, poškozeného hospodářskou kriminalitou, pak někdy zapříčiní, ţe poškozený si buď vŧbec neuvědomí, jakým zpŧsobem bylo zasaţeno do jeho práv a právem chráněných zájmŧ. Tím se samozřejmě sniţuje pravděpodobnost, ţe se o trestném jednání dozví orgány činné v trestním řízení. Podle mého názoru se bez komplikací typicky neobejde odhalování a dokazování trestné činnosti v případě pletich v insolvenčním řízení jako určité formy úplatkářství. Uplácený i úplatkář jistě nebudou mít zájem na tom, aby byli vystaveni trestní represi, a pokud následek takového jednání nebude patřičně zřetelný i pro pletich nezúčastněnou osobu (např. poškozeného věřitele), pak lze předpokládat, ţe takový čin a jeho pachatel zŧstanou neodhaleni.

4. 4. Možnosti prevence O prevenci se v souvislosti s kriminalitou pŧjde v případě „působení na faktory kriminality, na příležitosti a podněty k páchání trestných činů, o působení na potenciální pachatele a potenciální oběti a o vytváření zábran proti páchání trestných činů“188. Za fundamentální prostředek prevence lze označit kvalitní legislativu v oblasti trestní i mimotrestní. Vliv má jistě i organizace a profilace orgánŧ činných v trestním řízení, odborné znalosti a profesní zkušenosti.189 Neopominutelnou roli hraje i vliv médií, výchovné prostředí

187

KUCHTA, J., VÁLKOVÁ, H., BURIÁNEK, J. et alii. Základy kriminologie a trestní politiky. Vedoucí aut. kol. Josef Kuchta a Helena Válková. Praha : C.H. Beck, 2005. s. 361 – 362. 188 NOVOTNÝ, O., ZAPLETAL, J., BRABCOVÁ, I. et alii. Kriminologie. Vedoucí aut. kol. Oto Novotný. 3. přeprac. vyd. Praha : ASPI – Wolters Kluwer, 2008. s. 183. 189 Blíţe viz KUCHTA, J., VÁLKOVÁ, H., BURIÁNEK, J. et alii. Základy kriminologie a trestní politiky. Vedoucí aut. kol. Josef Kuchta a Helena Válková. Praha : C.H. Beck, 2005. s. 364 – 365.

69

a pravidla profesní etiky.190 Jako nejefektivnější se jeví vhodná právní úprava. Nedávno vstoupil v účinnost nový zákon v oblasti insolvenčního práva a od 1.1.2010 má český právní řád nový kodex trestního práva, jenţ je příslibem modernějšího pojetí, kdy by dříve hlavní úloha represe trestního práva měla být zatlačena dalšími funkcemi tohoto oboru. V oblasti trestní legislativy stále visí otazník nad případným prolomením individuální trestní odpovědnosti prostřednictvím zavedení trestní odpovědnosti osob právnických. V kaţdém případě by však mělo docházet spíše ke zlepšování netrestní právní úpravy, např. v oblasti obchodního a insolvenčního práva či civilního procesu, aby byla zachována zásada subsidiárního pŧsobení trestní ochrany obecně i v rámci ekonomických vztahŧ. S ohledem na blízký vztah trestných činŧ konkurzních s uvedenými právními obory, by měl být kladen dŧraz také na prohlubování znalostí norem takové povahy ze strany orgánŧ činných v trestním řízení. Kladně hodnotím zřízení speciálně zaměřených sloţek, např. Úřadu pro odhalování organizovaného zločinu a finanční kriminality a specializovaných pracovišť při krajských státních zastupitelstvích.191 S ohledem na vztah české veřejnosti k právním pravidlŧm, nízkému právnímu vědomí a pokleslé morálce i v rámci některých profesí lze dle mého názoru doporučit změnu prezentace konkurzní a vŧbec hospodářské kriminality, vyzdvihování pozitivních příkladŧ, seznamování českých občanŧ s právem a pravidly trţního hospodářství jiţ ve školách, především v rámci odborného vzdělávání. Obchodní společnosti, případně profesní celky by mohly přikládat větší význam podnikovým či profesním etickým kodexŧm. Vytvořené katalogy kontrolních opatření, z nichţ některá jiţ byla zakotvena, ke sníţení hospodářské kriminality doporučují kupř.: zpřísnění vydávání ţivnostenského oprávnění, zápisŧ do obchodního rejstříku bez prověření sídla a místa podnikání, omezení moţnosti provádět platby v hotovosti, povolování podnikání jen osobám bezúhonným, zvýšení povinného základního kapitálu společností, úprava institutu povinné mlčenlivosti.192

190

Blíţe viz NOVOTNÝ, O., ZAPLETAL, J., BRABCOVÁ, I. et alii. Kriminologie. 3. přeprac. vyd. Vedoucí aut. kol. Oto Novotný. Praha : ASPI – Wolters Kluwer, 2008. s. 181 a násl. 191 Viz KUCHTA, J., VÁLKOVÁ, H., BURIÁNEK, J. et alii. Základy kriminologie a trestní politiky. Vedoucí aut. kol. Josef Kuchta a Helena Válková. Praha : C.H. Beck, 2005. s. 365. 192 Tamtéţ, s. 365 – 366.

70

5. Konkurzní trestné činy ve vybraných zahraničních právních řádech 5. 1. Konkurzní trestné činy v rakouském trestním zákoníku Rakouské trestní právo hmotné, upravené trestním zákoníkem193 (dále jen „öStGB“), je zaloţeno na formálním pojetí trestného činu. S českým právním řádem jej, vedle výše uvedeného, spojuje rozlišování mezi závaţnějšími zločiny a méně nebezpečnými přečiny, kdy konstrukce této diferenciace je postavena na obdobných principech (roli hraje prvek zavinění a stanovení trestu odnětí svobody) . Ust. § 17 öStGB definuje, ţe zločiny jsou ta úmyslná jednání, za která pachateli hrozí doţivotní trest nebo trest odnětí svobody v délce trvání více jak 3 roky. Přečiny pak jsou všechna ostatní trestná jednání. Co se týče zavinění, k trestnosti jednání podle konkrétních ustanovení öStGB je vyţadováno úmyslné jednání, není-li výslovně vyţadována pouhá nedbalost. Podstatným momentem, na nějţ je v souvislosti s trestní odpovědností nezbytné upozornit, je trestní odpovědnost právnických osob dovolená zvláštním zákonem s účinností od 1.1.2006. Rakouský zákonodárce přijetím zákona o odpovědnosti sdruţení za trestné činy194, ve znění pozdějších předpisŧ, reagoval na mezinárodní právní závazky Rakouska. Ve vztahu k trestnímu zákonu je lex specialis a ve třech oddílech se zabývá rozsahem aplikace zákona a vymezením pojmŧ, úpravou odpovědnosti sdruţení a zásad ukládání sankcí, a také procesním postupem. Obdobně, jako byl návrh českého zákona (viz kap. 2.6.), je i tento zaloţen na modelu přičítání činu osoby fyzické. Rozdílem oproti návrhu českého zákonodárce je šíře záběru, kdy se rakouská právní úprava vztahuje na všechny trestné činy. Jako jedinou sankci umoţňuje uloţit pouze pokutu. Podobně jako v TZ, ani v öStGB nenalezneme konkurzní trestné činy upraveny společně v rámci vlastní části zákona. Ustanovení věnovaná ochraně věřitelŧ jsou zakotvena ve zvláštní části öStGB mezi trestnými činy proti majetku. Konkrétní skutkové podstaty jsou popsány v § 156 – § 160 öStGB. V této souvislosti nelze opomenout ani společné ust. § 161 öStGB, jeţ umoţňuje postihovat jako (přímého) pachatele podle § 156 a § 158 - § 160 öStGB

193

Strafgesetzbuch, BGBl. Nr. 60/1974 [online]. Stav právního předpisu ke dni 1.2.2010 [cit. 01.03.10]. Dostupné z: . 194 Verbandsverantwortlichkeitsgesetz, BGB1. Nr. 51/2005 [online]. Stav právního předpisu ke dni 1.3.2010 [cit. 05.03.10]. Dostupné z: .

71

i toho, kdo se jednání uvedených v těchto ustanoveních dopustí jako vedoucí zaměstnanec právnické osoby nebo společenství osob bez právní zpŧsobilosti. Totéţ má platit i pro toho, kdo jedná bez souhlasu dluţníka nebo věřitele, ale činí tak z pozice vedoucího zaměstnance195. Obdobně jako česká právní úprava trestných činŧ konkurzních, i öStGB je do jisté míry provázán s úpravou insolvenčního, resp. konkursního řízení a vyrovnacího řízení. Stěţejním právním předpisem v posledně řečené oblasti je rakouský konkursní řád196 (dále jen „KO“), „vycházející ze zákona č. 337 z roku 1914, který byl podkladem i pro vznik úpadkového práva naší první republiky“197. Dalším dŧleţitým právním předpisem je zákon o vyrovnacím řízení198. Stejně jako InsZ, i KO rozlišuje předluţení a platební neschopnost a pro oba uvedené stavy stanoví právní domněnky. Dle ust. § 66 KO platí, ţe dluţník je v platební neschopnosti, pokud zastaví platby. V rámci úpravy konkurzních trestných činŧ öStGB pouţívá pojem insolvenčního, resp. konkursního práva, kdyţ hovoří o platební neschopnosti199 dluţníka (srov. např. § 158 či § 159 öStGB). Podle komentářové literatury platební neschopnost nastane, pokud dluţník kvŧli nedostatku peněţních prostředkŧ není schopen uspokojit v přiměřené lhŧtě své platné závazky.200

5. 1. 1. Podvodný úpadek201 Na přelomu tisíciletí, kdy rakouský zákonodárce pracoval na reformě úpadkového trestního zákonodárství, Ministerstvo spravedlnosti předloţilo návrh na redukci těchto deliktŧ na výlučně „těţké“ případy. Insolvence, jeţ byly dŧsledkem standardního podnikatelského rizika, pak měly zŧstat bez trestního postihu. Změny se měly nejvíce dotknout § 156 a § 159

195

Kdo je povaţován za vedoucího zaměstnance („leitender Angestellter“) je definováno přímo öStGB v § 74 odst. 3, kam ust. § 161 öStGB odkazuje. Je jím takový zaměstnanec společnosti, jenţ má podstatný vliv na vedení podniku („Unternehmens, auf dessen Geschäftsführung ihnen ein maßgeblicher Einfluss zusteht“). Za vedoucího zaměstnance je povaţován i ředitel, člen představenstva nebo dozorčí rady a prokurista, ačkoliv tito mají jiné postavení. 196 Konkursordnung, RGBl. Nr. 337/1914, BGBl. Nr. 114/1997 [online]. Stav právního předpisu ke dni 1.3.2010 [cit. 05.03.10]. Dostupné z: . 197 KOŠŤÁL, P. Rakouský konkursní řád. Konkursní noviny [online]. 2001, č. 8. Vydáno 4.6.2001 [cit. 05.03.10]. Dostupné z: < http://www.konkursni-noviny.cz/clanek.html?ida=45>. 198 Ausgleichsordnung, BGBl.II Nr. 221/1934, BGBl. Nr. 114/1997 [online]. Stav právního předpisu ke dni 1.3.2010 [cit. 05.03.10]. Dostupné z: . 199 V öStGB je pouţíván pojem „Zahlungsunfhigkeit“. 200 HÖPFEL, F., RATZ, E., KIRCHBACHER, K. et alii. Wiener Kommentar zum Strafgesetzbuch : samt ausgewählten Nebengesetzen. 2. Aufl. Wien : Manzsche Verlags - und Universitätsbuchhandlung, 2006. 25. Lieferung, s. 25. 201 Srov. v öStGB „Betrügerische Krida“.

72

öStGB.202 Platné znění obou skutkových postat dokládá podstatnou redukci ust.§ 156 öStGB, kde byl obsah ustanovení změněn natolik, ţe stávající označení trestného činu je historickým přeţitkem. Jednání ve smyslu předmětného ustanovení nemusí mít nutně podvodný charakter. Dluţníkovi jsou tímto ustanovením zakázány skutečné či zdánlivé dispozice s majetkem, které brání úplnému nebo částečnému uspokojení jeho věřitelŧ. Chráněným statkem je zde zájem věřitelŧ na uspokojení pohledávky.203 Základní skutková podstata v ust. § 156 odst. 1 öStGB hrozí trestem odnětí svobody na šest měsícŧ aţ pět let tomu, kdo zatají, odstraní, zcizí nebo poškodí část svého majetku, předstírá nebo uzná neexistující závazek nebo jinak skutečně nebo zdánlivě sníţí svŧj majetek a tím zkrátí nebo zmaří uspokojení svých věřitelŧ nebo alespoň jednoho z nich. Tento delikt se do značné míry shoduje s českým trestným činem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 TZ. Podobně jako pro účely českých konkurzních trestných činŧ, se zde věřiteli rozumí všechny fyzické a právnické osoby, které mají nárok poţadovat uspokojení své pohledávky z majetku dluţníka. Závazkový vztah mŧţe záleţet v soukromoprávním i veřejnoprávním základu, stejně tak mŧţe být zdŧvodněn i převzetím dluhu či přistoupením k dluhu (změna věřitele či dluţníka). Na rozdíl od české právní úpravy, kde se vyţaduje splatnost pohledávky a zpŧsobení škody v určité výši, zde není třeba tuto podmínku naplnit. Také nezáleţí na faktické ekonomické situaci dluţníka.204 Zde upravenými skutkovými jednáními pachatel zpŧsobí skutečné nebo zdánlivé sníţení svého majetku. Majetkem ve smyslu § 156 öStGB se, podobně jako pro účely českých konkurzních trestných činŧ, rozumí vše, co podléhá výkonu rozhodnutí (exekuci). Majetkem je tedy vše, co mŧţe poslouţit k uspokojení pohledávky věřitele. Budou jím nejen věci, ale i pohledávky a práva, která lze výkonem rozhodnutí či realizací konkurzní podstaty zhodnotit (např. nájemní práva, práva výhradního prodejce k věci předávané oproti výhradě vlastnického práva atd.).205 V demonstrativním výčtu öStGB uvádí jako příklad jednání spočívající v zatajení, zničení, zcizení části majetku, jakoţ i předstírání či uznání neexistujících závazkŧ. 202

Srov. BRANDSTETTER, W. Aktuální zkušenosti a vývoj rakouského hospodářského trestního práva. In Vladimír Kratochvíl (ed.). Sborník z mezinárodního semináře o hospodářské kriminalitě : příspěvky účastníků konference konané dne 25. února 1999 v rámci oslav 80. výročí vzniku a 30. výročí znovuobnovení Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Brno : Masarykova univerzita v Brně, 1999. s. 18. 203 HÖPFEL, F., RATZ, E., KIRCHBACHER, K. et alii. Wiener Kommentar zum Strafgesetzbuch : samt ausgewählten Nebengesetzen. 2. Aufl. Wien : Manzsche Verlags - und Universitätsbuchhandlung, 2006. 25. Lieferung, s. 4. 204 Tamtéţ. 205 FOREGGER, E., FABRIZY, E. E. Strafgesetzbuch : StGB : samt ausgewählten Nebengesetzen : Kurzkommentar. 9., neu bearb. Aufl. Wein : Manzsche Verlags - und Universitätsbuchhandlung, 2006. s. 492 – 495.

73

Skutečné zmenšení majetku nastává, obdobně jako např. při zcizení dle § 222 odst. 1 písm. a) TZ, sníţením souhrnu dluţníkova majetku v dŧsledku přijetí neodpovídající protihodnoty (kupř. namísto součásti majetku nastoupí pohledávka sice nominálně stejně hodnotná, avšak nedobytná, a proto z pohledu moţného uspokojení věřitele méně hodnotná). Zcizením, kterým pachatel mŧţe skutečně sníţit hodnotu svého majetku, se rozumí úkon, jímţ část majetku bez přijetí odpovídajícího ekvivalentu přechází na jiného, např. darováním nebo prodejem pod cenou. Zdánlivé zmenšení majetku naproti tomu nastane ve chvíli, kdy stav dluţníkova majetku vzbuzuje dojem, ţe moţnost uspokojení pohledávky alespoň jednoho věřitele je sníţena. Pachatel zatají majetek, pokud v dŧsledku jeho jednání věřitel nebo zástupce zájmŧ věřitele (např. konkursní správce) nevědí o existenci některé součásti dluţníkova majetku. Pachatel zamlčí část svého majetku tak, ţe neumoţní věřiteli, popř. konkursnímu správci, zjistit obsah majetku, např. při plnění zákonné povinnosti k prohlášení o svém majetku. Zde je moţné nalézt jistou paralelu s ust. § 227 (dříve ust. § 256 odst. 1 písm. d) TZ 1961), popř. v rámci insolvenčního řízení s ust. § 225 TZ. Odstraněním majetku se rozumí faktické nebo právní zabránění přístupu věřitele k tomuto majetku. Pachatel mŧţe poškodit svého věřitele i předstíráním neexistujícího závazku. Pokud je trestný čin podvodného úpadku spáchán uznáním neexistujícího závazku, iniciativa k takovému jednání musí vycházet od (fiktivního) věřitele, zatímco ze strany dluţníka se nevyţaduje tak aktivní konání, jako v případě předchozí formy jednání. Dopustí-li dluţník, aby se stal účinným rozsudek pro zmeškání, lze takové chování kvalifikovat jako uznání neexistujícího závazku ve smyslu § 156 öStGB.

206

Co se týče formulace „zmaří nebo zkrátí“, tak tuto, podle mého

soudu, lze při aplikaci na konkrétní situaci povaţovat za shodnou s formulací českého TZ, kde je pouţíváno sousloví „byť i jen částečně zmaří“. Dluţník, jenţ s úmyslem byť i jen částečně zmařit uspokojení svého věřitele, částečně poškodí svŧj majetek, de facto tím zkrátí uspokojení svého věřitele a znemoţní uspokojení pohledávky v rozsahu, jenţ věřiteli náleţí. Z výše uvedeného vyplývá značná podobnost s formami jednání, jak jsou zavedeny v § 222 odst. 1 TZ, zejména pod písmeny a), d), avšak vzhledem k neuzavřenosti výčtu jednání dle § 156 öStGB lze takto kvalifikovat i další formy protiprávního chování. Zdŧrazněný charakter výčtu podle §156 öStGB tak umoţňuje soudní praxi podat příklady dalších trestných jednání, pokud tyto nespadají pod některou z konkurzních skutkových podstat. Podvodný úpadek dle § 156 odst. 1 öStGB je dokonán, pokud je zjištěno, ţe v dosled-

206

HÖPFEL, F., RATZ, E., KIRCHBACHER, K. et alii. Wiener Kommentar zum Strafgesetzbuch : samt ausgewählten Nebengesetzen. 2. Aufl. Wien : Manzsche Verlags - und Universitätsbuchhandlung, 2006. 25. Lieferung, s. 5 - 6.

74

ku jednání pachatele, skutečně nebo zdánlivě sniţujícího majetek, nebude vŧbec nebo částečně uspokojena207 pohledávka věřitele. Mezi shora popsaným skutkovým jednáním a zkrácením uspokojení pohledávky alespoň jednoho věřitele musí být příčinná souvislost. Současné zpŧsobení škody se vyţaduje v případě skutečného sníţení majetku dluţníka, nikoliv však pro případ sníţení zdánlivého.208 Na rozdíl od české právní úpravy rakouský zákon pro základní skutkovou podstatu nestanoví jako zákonný znak určitou výši škody. Pokud však pachatel jednáním trestným dle § 156 odst. 1 öStGB zpŧsobí těţší následek v podobě škody převyšující 50.000 Euro, mŧţe být potrestán přísněji, jak dovoluje odst. 2 téhoţ ustanovení. Měřítkem stanovení výše škody není rozsah skutečného nebo zdánlivého sníţení majetku dluţníka, ale ztráta věřitele, tzn. suma pohledávek, která zŧstala neuspokojena.209 Z formulace § 156 odst. 1 öStGB lze dovodit, ţe pachatelem podvodného úpadku nemŧţe být kaţdý, nýbrţ jenom dluţník více, tzn. nejméně dvou, věřitelŧ. Oproti české skutkové podstatě poškození vlastního věřitele je tak vyţadována pluralita věřitelŧ. S ohledem na české trestní právo tak lze subjekt označit za konkrétní, se zvláštní vlastností. Zde je namístě připomenout shora nastíněné ust. § 161 öStGB, upravující trestní odpovědnost vedoucích zaměstnancŧ jako přímých pachatelŧ.

5. 1. 2. Poškození cizích věřitelů210 Stejný trest jako pachateli trestného činu podvodného úpadku hrozí podle § 157 öStGB i tomu, kdo bez souhlasu dluţníka zatají, odstraní, zcizí nebo poškodí část majetku dluţníka, nebo uplatní neexistující právo k majetku dluţníka, a tím zmaří nebo zkrátí uspokojení věřitelŧ (dluţníka) nebo nejméně jednoho z nich. Tato skutková podstata je strukturou podobná skutkové podstatě podvodného úpadku. Nejmarkantnější rozdíl spočívá v pachateli, který je odlišný od dluţníka, jehoţ věřitelé jsou protiprávním jednáním poškozeni. Objektem je, stejně jako v případě § 156 öStGB, zájem věřitele na uspokojení jeho pohledávky. Specifikace v tomto případě spočívá v tom, ţe u této skutkové podstaty je kladen dŧraz na ochranu uspokojení věřitelských nárokŧ proti útokŧm

207

K tomu srov. „byť i jen částečně zmaří“ podle § 222 odst. 1 TZ. HÖPFEL, F., RATZ, E., KIRCHBACHER, K. et alii. Wiener Kommentar zum Strafgesetzbuch : samt ausgewählten Nebengesetzen. 2. Aufl. Wien : Manzsche Verlags - und Universitätsbuchhandlung, 2006. 25. Lieferung, s. 6 – 7. 209 Tamtéţ, s. 8. 210 Srov. v öStGB „Schädigung fremder Gläubiger“. 208

75

třetích osob, které jednají bez souhlasu dluţníka (kupř. manţel dluţníka, který odstraní část dluţníkova majetku bez jeho vědomí)211. Pro formy jednání, jimiţ subjekt mŧţe naplnit zákonné znaky § 157 öStGB, platí totéţ, co pro § 156 öStGB. Uplatnění neexistujícího práva je druhou stranou uznání nebo předstírání neexistujícího závazku. Jinak řečeno, tato jednání se vzájemně doplňují. Podobně jako v případě trestného činu podle § 222 odst. 2 TZ pŧjde o fiktivní pohledávku, za kterou nelze povaţovat pohledávku spornou, promlčenou či pohledávku před splatností.212 Vzhledem k tomu, ţe výčet forem kriminalizovaného chování je uzavřený, jednání odpovídající jinému skutečnému nebo zdánlivému sníţení majetku (srov. ust. § 156 odst. 1 öStGB) k trestní odpovědnosti za čin trestný dle § 157 öStGB nejspíše nepostačí. Chování pachatele ve smyslu § 157 öStGB odpovídá jednání reprobovanému skutkovou podstatou poškození cizího věřitele podle § 222 odst. 2 TZ. Odlišností obou skutkových podstat (rakouské a české) je přesnější vymezení forem jednání v české úpravě, kdy např. v ust. § 222 odst. 2 písm. b) TZ je kriminalizováno jednání poškozující věřitele, jímţ pachatel „uplatní pohledávku ve vyšší hodnotě, než jakou má“. Také je vyţadováno zpŧsobení určité minimální škody. Pachatelem tohoto činu, k jehoţ trestnosti je třeba úmyslného jednání, mŧţe být osoba, která jedná bez souhlasu dluţníka nebo jeho vedoucího zaměstnance, kde souhlasem je třeba rozumět vědomost dluţníka o chování poškozujícím věřitele.213 Poškození cizího věřitele umoţňuje, resp. judikatura tak dovozuje, ţe dluţník v případě trestného činu poškození věřitele mŧţe vystupovat např. v roli pomocníka k trestnému činu podle § 222 odst. 2 TZ, popř. jako spolupachatel, kdy se dluţník dopustí trestného činu podle § 222 odst. 1 TZ a druhý spolupachatel (osoba odlišná od dluţníka) pak činu dle § 222 odst. 2 TZ. Rakouská právní úprava předpokládá, ţe pachatel trestného činu poškození cizích věřitelŧ jedná bez souhlasu dluţníka, tedy bez jeho vědomí. Z toho vyvozuji, ţe dluţník se nemŧţe úmyslně dopustit trestného činu dle předmětného ustanovení öStGB ţádnou formou účastenství. Takové jednání dluţníka by bylo moţné kvalifikovat jako podvodný úpadek dle § 156 öStGB

211

HÖPFEL, F., RATZ, E., KIRCHBACHER, K. et alii. Wiener Kommentar zum Strafgesetzbuch : samt ausgewählten Nebengesetzen. 2. Aufl. Wien : Manzsche Verlags - und Universitätsbuchhandlung, 2006. 25. Lieferung, s. 9. 212 Tamtéţ. 213 Tamtéţ.

76

5. 1. 3. Zvýhodnění věřitele214 Dle ust. § 158 öStGB bude trestně odpovědný ten, kdo ve stavu platební neschopnosti zvýhodní jednoho věřitele a tím ostatní nebo alespoň jednoho z nich poškodí, bude potrestán trestem odnětí svobody aţ na 2 roky. Věřitel, který dluţníka (pachatele) navede k vyplacení nebo zajištění jeho oprávněné pohledávky nebo tuto platbu nebo jistotu přijme, nebude potrestán. Objektem předmětného trestného činu je i zde zájem na uspokojení pohledávek věřitele. Ve srovnání s ust. § 156 öStGB, kde nezáleţí na ekonomické situaci dluţníka, ust. § 158 öStGB pŧsobí jen proti dluţníkŧm v platební neschopnosti, kteří svým jednáním v rozporu s poţadavky insolvenčních předpisŧ zapříčiní změnu postavení věřitele.215 Zákonné znaky tohoto trestného činu se v mnohém shodují se skutkovou podstatou zvýhodnění věřitele podle § 223 TZ. Český zákonodárce však nově rozšířil pŧsobnost uvedeného ustanovení na oba úpadkové stavy, tedy i na předluţení, které rakouská trestní úprava nepoţaduje. K odlišnosti znakŧ skutkové podstaty dle § 223 TZ a dle §158 öStGB přispívá český poţadavek zpŧsobení škody nikoli malé v příčinné souvislosti se zakázaným jednáním. Moţné zpŧsoby jednání, jimiţ mŧţe dluţník zvýhodnit svého dluţníka, lze dovodit z odstavce 2 § 158 öStGB, kde zákon hovoří o zaplacení nebo zajištění pohledávky. Za trestné zvýhodnění dluţníka naopak nelze povaţovat splnění daňové povinnosti. Trestný čin je dokonán, pokud v příčinné souvislosti s chováním pachatele bude poškozen alespoň jeden věřitel. Stejně jako dle ust. § 223 TZ, i zde se vyţaduje mnohost věřitelŧ, kdy alespoň jeden z nich je zvýhodněn a tím alespoň jeden poškozen. Uspokojení poškozeného věřitele musí být zmařeno nebo alespoň zkráceno, tzn., ţe věřitel musí v dŧsledku uvedeného zvýhodnění jiného věřitele utrpět škodu, kterou by jinak neutrpěl.216 Dluţníkovým počínáním dochází k nerovnoměrnému pouţití majetku tak, ţe uspokojí jen některého věřitele, a to na úkor jiného. Stejně jako ve smyslu § 223 TZ je přesunut majetek, coţ některého věřitele zvýhodní. Skutkovou podstatu dle § 158 odst. 1 öStGB právě uvedené odlišuje od skutkové podstaty podvodného úpadku, kde je měněn celkový stav dluţníkova majetku (skutečné či zdánlivé zmenšení), v čemţ spatřuji další shodný rys s českou legislativou (§ 222 odst. 1 TZ). 214

Srov. v öStGB „Begünstigung eines Gläubiger“. HÖPFEL, F., RATZ, E., KIRCHBACHER, K. et alii. Wiener Kommentar zum Strafgesetzbuch : samt ausgewählten Nebengesetzen. 2. Aufl. Wien : Manzsche Verlags - und Universitätsbuchhandlung, 2006. 25. Lieferung,. s 10. 216 Tamtéţ. 215

77

Pachatelem mŧţe být jen ten, kdo je dluţníkem více věřitelŧ. Pro případ jednání jiných osob přichází v úvahu účastenství podle § 14 odst. 1 öStGB. Podle § 161 odst. 1 öStGB mohou být trestáni jako přímí pachatelé i vedoucí zaměstnanci. Zvýhodněný věřitel není dle § 158 öStGB trestný ani tehdy, pokud navede dluţníka. Z rakouské komentářové literatury tak vyplývá, ţe, na rozdíl od české úpravy trestného činu zvýhodnění věřitele dle § 223 TZ, rakouský zvýhodněný věřitel nemŧţe být trestně stíhán ani jako účastník (pravděpodobně návodce). Tím však není vyloučeno, ţe by takový věřitel nemohl být uznán vinným jiným deliktem, např. podvodem. Jako účastníka je však moţné stíhat jinou osobu, která poţaduje, aby dluţník zvýhodnil některého svého věřitele.217 Z hlediska zavinění postačí shodně jako dle české úpravy nepřímý úmysl. Pachatel musí nastoupení platební neschopnosti dluţníka a rovněţ i zvýhodnění jednoho a tím i poškození (znevýhodnění) druhého věřitele přinejmenším dŧvodně povaţovat za moţné a být s tím srozuměn.

5. 1. 4. Poškození zájmů věřitele z hrubé nedbalosti218 Pro snadnější pochopení dalšího výkladu zde nedodrţím uspořádání rakouského ustanovení a budu se nejprve zabývat posledním (pátým) odstavcem § 159 öStGB. Zde jsou popsány situace, kdy pachatel jedná úpadkově219. Tímto zpŧsobem si počíná ten, kdo v rozporu se zásadami řádného hospodaření např. 1. zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnou, prodá pod cenou220 nebo promarní221 podstatnou část svého majetku, 2. vydá neobvyklým a riskantním obchodem, který je nad rámec jeho běţného hospodářského provozu, ve hře nebo sázce vysoký peněţní obnos, 3. činí nepřiměřeně vysoká vydání, která jsou v nápadném rozporu s jeho majetkovými poměry a ekonomickými moţnostmi. Ust. § 159 odst. 5 öStGB obsahuje další dva body, kriminalizující některá jednání v souvislosti s neřádným vedením účetních knih a jiných dokumentŧ či sestavením roční účetní uzávěrky. Uvedené se mŧţe částečně překrývat s českým trestným činem podle § 254

217

FOREGGER, E., FABRIZY, E. E. Strafgesetzbuch : StGB : samt ausgewählten Nebengesetzen : Kurzkommentar. 9., neu bearb. Aufl. Wein : Manzsche Verlags - und Universitätsbuchhandlung, 2006. s. 497. 218 Srov. v öStGB „Grob fahrlässige Beeinträchtigung von Gläubigerinteressen“. 219 Srov. v terminologii öStGB „Kridächtig“. 220 Srov. v terminologii öStGB „verschleudert“. 221 Srov. v terminologii öStGB „verschenkt“.

78

TZ, avšak touto oblastí se tato práce blíţe nezabývá, proto jim nebude věnována další pozornost. S určitými odlišnostmi lze podobné formy trestného jednání nalézt u českých skutkových podstat konkurzních trestných činŧ poškození vlastního věřitele jednáním dle písm. a) § 222 odst. 1 TZ (srov. bod 1.), zpŧsobení úpadku rizikovým obchodem v rozporu s majetkovými poměry jednajícího (srov. rakouský bod 2.) nebo k majetku jednajícího hrubě nepoměrnými vydáními (srov. bod 3.). Ve srovnání s rakouskou úpravou, zmíněná ustanovení TZ výslovně nepouţívají pojem zásady řádného hospodaření. Ust. § 159 odst. 1 öStGB stanoví, ţe kdo si z hrubé nedbalosti přivodí platební neschopnost tím, ţe jedná úpadkově, bude potrestán odnětím svobody aţ na jeden rok. Naplní-li pachatel tuto skutkovou podstatu jednáním dle §159 odst. 5 bod 2 nebo 3 öStGB, mŧţe se dle TZ dopustit trestných činŧ, na něţ bylo upozorněno v předchozím odstavci (srov. § 224 odst. 1 písm. e), a) TZ). Další rakouské formy jednání jdou nad rámec českého trestného činu zpŧsobení úpadku, avšak je třeba si uvědomit jinou dimenzi, v níţ má širší dosah úprava česká. TZ totiţ akcentuje oba úpadkové stavy, tedy nejen platební neschopnost, ale i předluţení. Stejně jako v případě § 159 odst. 1 öStGB bude dle odstavce 2 potrestán ten, kdo, ač ví nebo z nedbalosti neví o své platební neschopnosti, jedná úpadkově a tím z hrubé nedbalosti zmaří nebo zkrátí uspokojení alespoň jednoho svého věřitele. V podmínkách TZ by se mohlo jednat o trestný čin poškození vlastního věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a). Podle české právní úpravy postačí byť i jen částečné zmaření uspokojení věřitele, coţ lze dle mého názoru postavit na roveň zkrácení uspokojení věřitele. Rozdílem však je, ţe v případě poškození vlastního věřitele postačí byť i jen částečné dotčení majetku pachatele, zatímco rakouská právní úprava poţaduje zasaţení podstatné části pachatelova majetku. Zde je však nezbytné upozornit, ţe k naplnění znakŧ české skutkové podstaty je nezbytný škodlivý následek v podobě škody určité minimální výše. Další formy úpadkového jednání, jimiţ pachatel naplní odstavec 2 předmětného rakouského ustanovení, jdou jiţ nad rámec české skutkové podstaty poškození vlastního věřitele. I v případě chování dle § 159 odst. 3 öStGB hrozí pachateli stejný trest jako v případě jednání dle odstavcŧ předcházejících. Z hlediska zavinění je zde poţadována nedbalost. Trestně odpovědný bude ten, kdo jako dluţník jedná úpadkově a tím zhorší svou ekonomickou situaci tak, ţe by došlo k platební neschopnosti, kdyby jeden nebo více orgánŧ

79

státní správy („Gebietskörperschaften“)222 aniţ by k tomu byly povinny, i) přímo nebo nepřímo neposkytly podporu, ii) neučinily podobné opatření, nebo iii) kdyby nedošlo k podobným opatřením nebo k podpoře ze strany někoho jiného. Tímto odstavcem má být postihován takový dluţník, který jedná některým ze zpŧsobŧ vypočtených v odstavci 5 natolik nezodpovědně, ţe nebýt cizí pomoci, ocitnul by se dluţník v platební neschopnosti. Ustanovení má značně preventivní povahu v tom směru, ţe nutí dluţníky počínat si obezřetněji, aby v dŧsledku své neuváţenosti zbytečně nepotřebovali cizí ekonomickou pomoc. České konkurzní trestné činy neznají obdobné ustanovení. Je pravdou, ţe § 224 odst. 1 písm. c) TZ postihuje dluţníky, kteří uţívají úvěr jim poskytnutý v rozporu nebo hrubém nepoměru s jeho účelem, avšak tato norma se nevztahuje na dotace, subvence nebo jinou podporu či opatření orgánu státní správy. Kvalifikovanou skutkovou podstatu upravuje § 159 öStGB v odstavci 4. Těţším následkem, jenţ je zde poţadován, je jednáním dle odst. 1 zpŧsobení dluţníkovy (tedy své vlastní) neschopnosti uspokojit pohledávky223 svých věřitelŧ nebo alespoň jednoho z nich v částce přesahující 800 000 Euro, v případě jednání podle odst. 2 platí přiměřeně totéţ. Třetí variantou je (skutečné) poškození jednáním uvedeným v odst. 1 nebo 2 ekonomické situace více osob, nebo jednáním dle odst. 3 zapříčinění jiţ pouhé moţnosti takového poškození. Zpŧsobení škody je zde konstruováno poněkud odlišně od české právní úpravy, kde škodu určuje sníţená hodnota trestným jednáním dotčeného majetku dluţníka, zatímco zde hodnota neuspokojené pohledávky věřitele. Obdobu poškození ekonomické situace jiného zná TZ jako těţší následek, spočívající ve zpŧsobení úpadku jinému (srov. § 222 odst. 4 písm. c) nebo § 223 odst. 3 písm. b) TZ). Českému zákonu však postačí pŧsobení na jednu osobu, pluralita není podmínkou. Naopak ale vyţaduje kvalitativně těţší dopad na ekonomiku jiného (tedy nejen svého věřitele), kdy je poškozenému zpŧsobeno vyvolání stavu platební neschopnosti nebo předluţení. K trestnosti činu dle TZ se však poţaduje také zpŧsobení škody nikoli malé. Obě právní úpravy spojuje skutečnost, ţe lze uvedeným jednáním zapříčinit tzv. druhotnou platební neschopnost.

222

Překlad termínu převzat z: BRANDSTETTER, W. Aktuální zkušenosti a vývoj rakouského hospodářského trestního práva. In Vladimír Kratochvíl (ed.). Sborník z mezinárodního semináře o hospodářské kriminalitě : příspěvky účastníků konference konané dne 25. února 1999 v rámci oslav 80. výročí vzniku a 30. výročí znovuobnovení Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Brno : Masarykova univerzita v Brně, 1999. s. 19. 223 Srov. v terminologii öStGB „Befriedigungsausfall“.

80

5. 1. 5. Pletichy v oblasti kontroly hospodaření, ve vyrovnávacím nebo v konkurzním řízení224 Trestem odnětí svobody aţ na jeden rok bude dle § 160 odst. 1 öStGB potrestán 1. kdo uplatní neexistující právo nebo pohledávku nebo existující právo nebo pohledávku v jiném rozsahu, aby tím získal neoprávněný prospěch v konkursním nebo vyrovnacím řízení, 2. věřitel, který k tomu, aby určitým zpŧsobem vykonal své hlasovací právo nebo jej vŧbec nevykonal, přijme nebo si dá slíbit pro sebe nebo jiného majetkový prospěch, a dále také ten, kdo věřiteli poskytne nebo slíbí majetkovou výhodu k tomuto účelu, nebo 3. věřitel, který pro souhlas s vyrovnáním (narovnáním) ve vyrovnacím řízení, nebo na nucené vyrovnání bez souhlasu ostatních věřitelŧ, pro sebe nebo jiného přijme nebo si dá slíbit zvláštní výhodu, a dále také ten, kdo poskytne nebo slíbí zvláštní výhodu k tomuto účelu. Jednání vyţadované k trestní odpovědnosti ve smyslu bodu 1. se nápadně podobá formulaci, kterou nalezneme v ust. § 222 odst. 2 písm. b) TZ, kde je postihováno poškození cizího věřitele. Český TZ oproti dikci öStGB poţaduje, aby v příčinné souvislosti s uvedeným počínáním pachatele, jeţ musí směřovat proti majetku dluţníka, došlo k, byť i jen částečnému, zmaření uspokojení věřitele jiné osoby (dluţníka, vŧči jehoţ majetku pachatel uplatňuje nárok na plnění). V příčinné souvislosti s uvedeným jednáním musí pachatel zpŧsobit škodlivý následek v podobě škody nikoli malé. Bod 2. odpovídá ve své první části české skutkové podstatě pletich v insolvenčním řízení podle § 226 odst. 1 TZ (pasivní úplatkářství) a v druhé části (text následující po „a dále také“) skutkové podstatě dle § 226 odst. 2 TZ (aktivní úplatkářství). Česká právní úprava navíc poţaduje, aby slíbený prospěch byl v rozporu se zásadami insolvenčního řízení. Ve smyslu rakouské úpravy připadá v úvahu jen majetkový prospěch, zatímco TZ postihuje uplácení jiným prospěchem, neţli majetkovým (např. poskytnutí protisluţby). Oběma úpravám je pro pasivní úplatkářství společný nedostatek, spočívající v neexistenci zákazu nejvíce škodlivého jednání, tedy poţádání o poskytnutí úplatku. Zvláštní jednání, poţadované k naplnění skutkové podstaty rakouského trestného činu pletich v odst. 1 bodě 3, v českém TZ výslovnou paralelu nenachází, neboť InsZ, na rozdíl od svého předchŧdce ZKV, nezná vyrovnací řízení. 224

Srov. v öStGB „Umtriebe während einer Geschäftsaufsicht, im Ausgleichsverfahren oder im Konkursverfahren“.

81

Z řečeného lze dovodit, ţe pachatelem mŧţe být pro případ rakouského ust. § 160 odst. 1 bod 1., bod 2. v druhé části a bod 3. v druhé části kdokoliv. Naproti tomu jednání podle § 160 öStGB ve smyslu odstavce 1 bodu 2. a 3. v první části se mŧţe dopustit jen věřitel. Z hlediska zavinění je shodně jako v případě TZ vyţadován úmysl. Odstavec 2 § 160 öStGB umoţňuje stejně jako pachatele dle bodŧ 1. – 3. odst. 1 postihnout i konkursního správce, člena poradního sboru ve vyrovnacím řízení, nebo člena výboru věřitelŧ v konkurzním řízení, který přijme nebo si nechá slíbit pro sebe nebo pro druhého ke škodě věřitele majetkovou výhodu. Pachatelem, od něhoţ se k naplnění znakŧ skutkové podstaty poţaduje úmysl, tedy nemŧţe být kdokoliv, nýbrţ jen osoba se zvláštní vlastností či zpŧsobilostí. Podobně je dle § 226 odst. 3 TZ moţné trestat insolvenčního správce a další funkcionáře v rámci insolvenčního řízení, dopustí-li se takové zvláštní formy pasivního úplatkářství. Pro situaci, kdy si rakouský konkursní správce, resp. český insolvenční správce tzv. řekne o úplatek, platí obdobně totéţ, co bylo výše řečeno k § 160 odst. 1 bod 2 öStGB.

5. 2. Konkurzní trestné činy v německém trestním zákoníku Německé trestní právo, jehoţ stěţejním hmotně-právním předpisem je německý trestní zákoník225 (dále jen „StGB“), je také zaloţeno na formálním pojetí trestného činu a rozlišuje kategorii zločinŧ a přečinŧ. Dle § 12 StGB je zločinem takový protiprávní čin, za který hrozí trest odnětí svobody od 1 roku a výše, zatímco za přečin lze uloţit niţší trestní sazbu anebo peněţitý trest. Ukládání peněţitého trestu (§ 41 StGB) je postaveno na obdobných pravidlech, jako v českém trestním právu. StGB v § 23 na rozdíl od české úpravy, kde se pokus trestá jako dokonaný trestný čin, ukládá, ţe pokus zločinu je trestný vţdy, avšak pokus přečinu pouze stanoví-li tak zákon. Rozlišování jednotlivých forem zavinění podle norem německého trestního práva lze, ve srovnání s českým zpŧsobem, označit za obdobné, neboť ve smyslu § 15 StGB platí, ţe trestné jednání je úmyslné, pokud zákon výslovně nepoţaduje zavinění z nedbalosti. Stejně jako český TZ, ani německý StGB nezná trestní odpovědnost právnických osob. Drţí se zásady individuální trestní odpovědnosti a principu societas delinquere non potest. Současně však splňuje aktuální poţadavky mezinárodních organizací, „aby právnickým 225

Strafgesetzbuch, BGBl. I S. 2585, zuletzt geändert durch Gesetz vom 2.10.2009, BGBl. I S. 3214 [online]. Stav právního předpisu ke dni 1.3.2010 [cit. 04.03.10]. Dostupné z:.

82

osobám byly ukládány účinné, přiměřené a odstrašující sankce“226. Ustanovení § 14 StGB upravuje, obdobně jako český trestní zákoník, institut jednání za jiného. Jedná se však o propracovanější úpravu. Skutkové podstaty konkurzních trestných činŧ227, upravených v ust. § 283 – § 283d StGB, oddíl 24., jsou tzv. abstraktními ohroţovacími delikty, kde se nepředpokládá konkrétní ohroţení zájmŧ věřitele. Podle StGB je trestné odstranění či zatajení majetkových hodnot, které patří v případě zahájení insolvenčního řízení do majetkové podstaty

228

. Český

zákonodárce určil povahu jednání, jimiţ lze naplnit skutkové podstaty konkurzních trestných činŧ, odlišně, a to jako poškozovací. V oblasti konkurzních trestných činŧ je i StGB spjat s úpravou insolvenčního řízení. Základním předpisem insolvenčního práva je v Německu insolvenční zákon229 (dále jen „InsO“). Zde jsou upraveny některé pojmy, jeţ jsou StGB vyuţívány při formulaci jednotlivých konkurzních skutkových podstat. Ust. § 17 InsO definuje jako jeden z moţných dŧvodŧ k zahájení insolvenčního řízení stav platební neschopnosti, kdyţ stanoví, ţe dluţník je platebně neschopný, pokud není ve stavu plnit své splatné závazky. Platební neschopnost zpravidla nastává, pokud dluţník zastaví své platby. InsO zná, stejně jako český InsZ, institut hrozící platební neschopnosti, jenţ upravuje v § 18. Dalším stavem, jeţ mŧţe být příčinou zahájení řízení dle InsO, je stav předluţení (§ 19). To nastává, pokud majetek dluţníka jiţ nepokrývá jeho existující závazky, ledaţe další vedení podniku se s přihlédnutím k okolnostem jeví jako pravděpodobné. Insolvenční řízení mŧţe být pro tento případ zahájeno pouze u právnických osob. Konstrukce platební neschopnosti je tedy podobná české, avšak její znaky jsou upraveny podrobněji. Předluţení je upraveno téměř identicky, rozdílem však zŧstává, ţe pro českého podnikatele – fyzickou osobu připadá tento stav také v úvahu.

5. 2. 1. Bankrot230 Trestem odnětí svobody aţ na 5 let nebo peněţním trestem bude podle § 283 odst. 1 StGB potrestán ten, kdo při předluţení nebo při hrozící či nastalé platební neschopnosti 1. části svého majetku, které by v případě zahájení insolvenčního řízení patřily do majetkové podstaty231, ukryje, zatají nebo zpŧsobem, který odporuje poţadavkŧm řádného hospoda226

JELÍNEK, J. Trestní odpovědnost právnických osob. Praha : Linde Praha, a.s., 2007. s. 185. StGB tuto skupinu trestných činŧ označuje jako insolvenční - „Insovenzstraftaten“. 228 FISCHER, T. Strafgesetzbuch und Nebengesetze. 55. Aufl. München : Verlag C.H. Beck, 2008. s. 2072. 229 Insolvenzordnung, BGBl. I S. 2866, zuletzt geändert durch Gesetz vom 29.7.2009, BGBl. I S. 2355 [online]. Stav právního předpisu ke dni 1.3.2010 [cit. 04.03.10]. Dostupné z: < http://dejure.org/gesetze/InsO>. 230 Srov. v StGB „Bankrott“. 227

83

ření, zničí, poškodí nebo učiní neupotřebitelnými, 2. zpŧsobem odporujícím řádnému hospodaření provádí ztrátové obchody nebo spekulativní obchody se zboţím nebo cennými papíry, nebo spotřebovává nehospodárnými výdaji, hrou nebo sázkami nepřiměřené obnosy nebo se tak zadluţuje, 3. obstarává si zboţí nebo cenné papíry na úvěr nebo je nebo ty věci, které za ně dostal, zcizuje značně pod cenou v rozporu s poţadavky řádného hospodaření, nebo s nimi jinak disponuje, 4. kdo předstírá nebo uzná neexistující práva, (body 5. a 6. se týkají řádného vedení a uchovávání obchodních knih, 7. pak řádného a včasného sestavení účetních rozvah), nebo 8. zmenší svŧj majetek jiným jednáním, které je v hrubém rozporu s pravidly řádného hospodaření, nebo kterým zatají nebo zastírá své skutečné obchodní poměry. Stejně bude podle odstavce 2 potrestán ten, kdo si výše vyjmenovaným jednáním zpŧsobí předluţení nebo platební neschopnost. Z hlediska zavinění je dle obecného pravidla § 15 StGB pro naplnění znakŧ skutkových podstat dle odst. 1 a 2 vyţadován úmysl. Privilegované skutkové podstaty jsou obsaţeny v odst. 4 a 5, kde pachateli hrozí trestem odnětí svobody aţ na 2 léta nebo peněţitý trest. Tímto zpŧsobem lze postihnout pachatele (odst. 4) jednajícího podle odst. 1, který z nedbalosti neví o svém předluţení nebo hrozící či nastalé platební neschopnosti, nebo jednajícího podle odst. 2, pokud si předluţení nebo platební neschopnost přivodí lehkováţně. Dále (odst. 5) bude takto potrestán pachatel, který v případech odst. 1 bod 2., 5. nebo 7. jedná nedbalostně a z nedbalosti neví o svém předluţení či hrozící nebo nastalé platební neschopnosti. Stejně bude potrestán i ten, kdo v případech odst. 2 ve spojení s odst. 1 bod 2, 5 nebo 7 jedná nedbalostně a lehkováţně si přivodí předluţení nebo platební neschopnost. Shora vypočtenými zpŧsoby jsou tak „trestněprávně pokryty případy úmyslného i nedbalostního způsobení úpadku a nevedení příslušného účetnictví, stejně jako i dalšího poškození věřitelů, pokud skutečně dojde k zahájení insolvenčního řízení“232. Podle § 283 odst. 6 StGB je tento čin trestný pouze tehdy, pokud pachatel zastavil svoje platby nebo bylo ohledně jeho majetku zahájeno insolvenční řízení nebo byl návrh na zahájení insolvenčního řízení odmítnut pro nedostatek majetku. 231

InsO pouţívá pojem „Insolvenzmasse“ - srov. např. § 36. KUCHTA, J. Doporučení trestněprávní povahy v oblasti nových forem hospodářské kriminality. In Vladimír Kratochvíl (ed.). Sborník z mezinárodního semináře o hospodářské kriminalitě : příspěvky účastníků konference konané dne 25. února 1999 v rámci oslav 80. výročí vzniku a 30. výročí znovuobnovení Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Brno : Masarykova univerzita v Brně, 1999. s. 122. 232

84

Co se rozumí majetkem, který by jinak náleţel do majetkové podstaty (bod 1.), určuje ust. § 36 InsO. Dle tohoto ustanovení insolvenční řízení pojímá, stejně jako v případě postupu dle českého InsZ, všechen majetek, který patří dluţníkovi k okamţiku zahájení řízení a které během řízení nabude. Předměty, které nepodléhají výkonu rozhodnutí podle civilního procesu, nejsou součástí majetkové podstaty. V situaci, kdy dluţník provozuje samostatnou výdělečnou činnost, vyuţije insolvenční správce zvláštního postupu, aby objasnil, který majetek a nároky plynoucí z této činnosti budou zahrnuty do majetkové podstaty. Prohlášení o tomto musí posvětit insolvenční soud. U ztrátového obchodu ve smyslu bodu 2., který se týká majetku, je od počátku zřejmé, ţe pachateli přivodí ztrátu. Naproti tomu u spekulativního obchodu, v rámci něhoţ je disponováno s cennými papíry nebo zboţím, je pod podmínkou zvlášť velkého rizika naděje, ţe smluvní straně přinese zisk. Nehospodárnými výdaji lze rozumět taková vydání, jimiţ jsou porušeny zásady řádného hospodaření a jejichţ realizace je zřejmě zbytečná. Mohlo by se kupř. jednat o účast na neseriózním poskytnutí pŧjčky.233 Zajímavým bodem, jenţ činí shora uvedený výčet jednání demonstrativním, je v § 283 odst. 1 StGB bod 8. Na základě této normy je umoţněno trestně stíhat i ty pachatele, kteří zmenší svŧj majetek jiným jednáním, které se zásadně příčí řádnému hospodaření nebo jímţ pachatel zastírá své skutečné obchodní poměry. Paralelou k zeširoka vymezenému trestnému činu bankrotu je v rámci české úpravy trestný čin zpŧsobení úpadku podle § 224 TZ. Zmíněné české ustanovení nabízí ve srovnání s německou úpravou uţší výběr moţných forem jednání, kde je třeba upozornit především na podobnost německých příkladŧ trestného chování s jednáním trestným dle § 224 odst. 1 písm. a), d) a e) TZ. Některé zpŧsoby, jimiţ pachatel mŧţe naplnit zákonné znaky trestného činu bankrotu dle StGB, jsou zase srovnatelné s formami jednání, jimiţ dluţník mŧţe poškodit svého věřitele. Právě uvedené se týká českého ustanovení § 222 odst. 1 TZ, kde lze objevit shodné znaky s německou úpravou především v protiprávním jednání dle písm. a) a d). Český trestný čin poškození věřitele však není omezen na špatný ekonomický stav dluţníka, kdyţ jeho zákonným znakem není stav úpadku pachatele, popř. zpŧsobení si takového stavu. Na druhou stranu má charakter poškozovací, neboť znakem skutkové podstaty je byť i jen částečné zmaření uspokojení věřitele a zpŧsobení škody. Jak vyplývá z formulace jednotlivých částí ustanovení, pachatelem mŧţe být jen dluţník. K formě zavinění, jíţ je třeba k trestnosti počínání pachatele, lze toliko shrnout, ţe 233

Srov. ALBRECHT, H. J., ALTVATER, G., AMBS, F. et alii. Lexikon des Rechts : Strafrecht, Strafverfahrensrecht. 2., überarb. und erw. Aufl. Berlin: Luchterhand, 1996. s. 549.

85

jsou moţné všechny varianty.

5. 2. 2. Zvlášť těžké případy bankrotu234 Podle dikce ust. § 283a StGB bude bankrot ve zvlášť těţkých případech § 283 odst. 1 aţ 3 potrestán trestem odnětí svobody od 6 měsícŧ do 10 let. Taková situace zpravidla nastane, pokud pachatel jedná ze ziskuchtivosti nebo úmyslně přivede více osob do ekonomické nouze nebo do nebezpečí ztráty jemu svěřených majetkových hodnot. Český protějšek této kvalifikované skutkové podstaty lze spatřovat v ust. § 222 odst. 4 písm. c) TZ. Českému zákonodárci postačí podle obecných pravidel zavinění (§ 17 TZ) formou nedbalosti, zatímco německý poţaduje úmyslné jednání nebo jednání motivované ziskuchtivostí, kterou TZ upravuje jako moţnou přitěţující okolnost podle § 42 písm.b). Německý StGB zde mj. postihuje zpŧsobení druhotné platební neschopnosti, k níţ mŧţe dojít např. v situaci, kdy úpadek zaměstnavatele zapříčiní ekonomickou nouzi jeho zaměstnance. Nebezpečí ztráty svěřených majetkových hodnot v dŧsledku nezodpovědného jednání podle § 283 odst. 1 – 3 StGB mŧţe nastat typicky v případě úpadku banky, spořitelny nebo jiné instituce, jeţ spravuje cizí prostředky.235

5. 2. 3. Porušení povinnosti vést účetnictví236 Trestem odnětí svobody aţ na 2 léta nebo peněţitým trestem bude dle § 283b StGB potrestán, kdo jedná zpŧsobem podle § 283 odst. 1 bod 5. – 7 StGB. Pachatel se tedy dopustí protiprávního jednání, spočívajícího v porušení povinností na úseku řádného vedení a uchovávání obchodních knih, a dále řádného a včasného sestavení účetních rozvah. Rozdílem oproti § 283 StGB je, ţe zde není poţadavek zhoršeného ekonomického stavu pachatele – dluţníka, tedy (hrozící) platební neschopnost, případně předluţení u právnických osob. Tento trestný čin zná i privilegovanou skutkovou podstatu, kdy v případě některých jednání, dopustí-li se jich pachatel v nedbalosti, mu soud mŧţe uloţit niţší trest odnětí svobody aţ na 1 rok nebo peněţitý trest. § 283 odst. 6 StGB platí přiměřeně. Trestný čin porušení povinnosti vést účetnictví podle StGB se částečně překrývá

234

Srov. v StGB „Besonders schwerer Fall des Bankrotts“. Srov. HENDRICH, P. Úpadkové delikty. 2002. s. 57. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Josef Kuchta. 236 Srov. v StGB „Verletzung der Buchführungspflicht“. 235

86

s českou skutkovou podstatou zkreslování údajŧ o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 TZ. Na právě uvedený český trestný čin však tato závěrečná práce není blíţe zaměřena, proto ani německou variantu a její odlišnosti nebudou předmětem dalšího zkoumání.

5. 2. 4. Zvýhodnění věřitele237 Trestem odnětí svobody aţ na 2 léta nebo peněţitým trestem bude podle § 283c StGB potrestán pachatel, který s vědomím své platební neschopnosti poskytne věřiteli jistotu nebo uspokojení, na coţ tento věřitel v okamţiku plnění neměl nárok nebo neměl nárok na takový zpŧsob plnění, a tím věřitele úmyslně nebo vědomě zvýhodní oproti ostatním věřitelŧm. Pokus je trestný. Pravidlo § 283 odst. 6 platní přiměřeně. Pachatel, jímţ bude jen dluţník, naplní skutkovou podstatu tím, ţe svému věřiteli poskytne jistotu (např. zástavní právo k nemovitosti, retenční právo)238, čímţ takového věřitele vědomě nebo dokonce úmyslně zvýhodní oproti ostatním, neboť zvýhodněný věřitel bude mít vyšší šanci na uspokojení své pohledávky, a ačkoliv tím nedojde ke zmenšení majetkové podstaty dluţníka, ostatní věřitele jiţ nebude moci uspokojit tak, jak by jim náleţelo. V momentě, kdy dluţník, jenţ je v úpadku, uspokojí pohledávku (tedy splní to, k čemu se zavázal) některého věřitele přednostně (např. před uspokojením věřitelŧ se zajištěnými pohledávkami), zvýhodní tohoto před ostatními. Z uvedeného vyplývá podmínka plurality věřitelŧ. Německá skutková podstata zvýhodnění věřitele nachází svŧj protějšek v českém zvýhodnění věřitele podle § 223 TZ, kde je však kladen dŧraz na poškozovací charakter trestného činu. To se projevuje v poţadavku byť i jen částečného poškození věřitele a zpŧsobení škody v určité minimální výši. Ust. § 223 TZ klade podmínku, aby se pachatel (dluţník) nacházel ve (faktickém) stavu úpadku, přičemţ zde není rozlišováno mezi platební neschopností a předluţením. Skutková podstata § 283c StGB představuje privilegovaný případ bankrotu podle § 283 odst. 1 bod 1. StGB. Niţší trestní sazba je zde uplatněna s ohledem na zpŧsob dopadu trestného jednání na majetek dluţníka – pachatele.239 V dŧsledku jednání dle § 283c StGB nedochází ke změně celkového stavu majetku dluţníka, nýbrţ k nerovnoměrnému pouţití 237

Srov. v StGB „Gläubigerbegünstigung“. FISCHER, T. Strafgesetzbuch und Nebengesetze. 55. Aufl. München : Verlag C.H. Beck, 2008. s. 2095. 239 Tamtéţ. s. 2094. 238

87

majetku k uspokojení jen některého věřitele na úkor jiného, coţ je v rozporu se zásadou poměrného uspokojení věřitelŧ v konkursním řízení. Nenaplní-li pachatel všechny znaky skutkové podstaty zvýhodnění věřitele, pak bude odpovídat za trestný čin bankrotu. Platí zde podobně to, co je stanoveno k poměru a pŧsobení na majetek dluţníka českými skutkovými podstatami poškození vlastního věřitele podle § 222 odst. 1 TZ a zvýhodnění věřitele podle § 223 TZ. Rozdílem oproti české skutkové podstatě však je, ţe německá nevyţaduje, byť i jen částečné, zmaření uspokojení pachatelova věřitele a zpŧsobení škody v určité výši. Z výslovné dikce ustanovení vyplývá, ţe z hlediska zavinění je k naplnění zákonných znakŧ třeba úmyslu přímého nebo úmyslu nepřímého.

5. 2. 5. Zvýhodnění dlužníka240 Trestem odnětí svobody aţ na 5 let nebo peněţitým trestem bude potrestán 1) kdo s vědomím hrozící platební neschopnosti někoho jiného (dluţníka) nebo 2) po zastavení plateb, v insolvenčním řízení nebo v řízení o rozhodnutí o zahájení insolventního řízení odstraní, zatají, poškodí nebo učiní nepouţitelným části majetku někoho jiného (dluţníka). Ustanovení § 283d StGB v úvodu poţaduje k trestnosti činu zavinění formou úmyslu. Dále je stanoveno, ţe pokus je trestný.241 Ve zvlášť těţkých případech bude pachatel potrestán trestem odnětí svobody v délce trvání od 6 měsícŧ do 10 let. Taková situace zpravidla nastane, shodně jako podle § 283a StGB, pokud pachatel jedná ze ziskuchtivosti nebo úmyslně přivede více osob do ekonomické nouze nebo do nebezpečí ztráty jemu svěřených majetkových hodnot. Obdobně jako v případě předchozích německých trestných činŧ, i tento je trestný pouze tehdy, pokud někdo jiný (dluţník) zastavil svoje platby nebo bylo ohledně jeho majetku zahájeno insolvenční řízení nebo byl návrh na zahájení insolvenčního řízení odmítnut pro nedostatek majetku. Ačkoliv § 283d StGB bere z krizové triády § 283 StGB, sestávající z hrozící či nastalé platební neschopnosti a z předluţení, v potaz jen první uvedený stav, existuje shoda na tom, ţe zvýhodňující skutková jednání jsou také trestná.242 Pomineme-li německý poţadavek týkající se insolvenčního řízení či ekonomické situ240

Srov. v StGB „Schuldnerbegünstigung“. Na rozdíl od českého TZ, kde je kaţdý pokus trestného činu trestán jako čin dokonaný, dle pravidel německého StGB je pokus trestného činu trestný pouze stanoví-li tak zákon výslovně pro některou skutkovou podstatu. 242 BRAND, Ch., SPERLING, Ch. Die Bedeuntung des § 283 d StGB im Gmb – Strafrecht. Zeitschrift für die gesamte Strafrechtswissenschaft. 2009, 121. Band, Heft 2, s. 283. 241

88

ace dluţníka („jiného“), lze v předmětné skutkové podstatě spatřit paralelu s českým trestným činem dle § 222 odst. 2 TZ (poškození cizího věřitele). Oba činy se také liší tím, ţe český poţaduje byť i jen částečné zmaření uspokojení věřitele jiného (dluţníka) a zpŧsobení škody v určité minimální výši. Kvalifikovaná skutková podstata německého zvýhodnění dluţníka je pak, jak jiţ bylo nastíněno při výkladu trestného činu zvláště těţkých případŧ bankrotu, v některých bodech srovnatelná s českým těţším následkem zpŧsobení úpadku jinému podle § 222 odst. 4 písm. c) TZ. Toto ustanovení vyţaduje jako pachatele, nad rámec okruhu moţných pachatelŧ podle § 283 StGB, třetí osoby jednající ve prospěch dluţníka, jenţ je ve špatné ekonomické situaci. Ustanovení § 283d odst. 1 bod 1. StGB klade s ohledem na poţadavek zvýhodnění dluţníka vyšší nároky na trestnost třetího, neţ činí ust. § 283 odst. 1 bod 1. StGB (bankrot) v případě pachatele - dluţníka. Ne kaţdé poškození věci, které pachatel zpŧsobí při hrozící platební neschopnosti, resp. po zastavení plateb dluţníka, je poškozením ve smyslu uvedeného ustanovení. Inkriminované jednání totiţ musí být v zájmu dluţníka, společného poškozenému i zvýhodněnému věřiteli, nebo s jeho svolením. StGB v § 283d dále poţaduje, aby pachatel znal krizový (úpadkový) stav dluţníka, popř. jednal ve stádiu, kdy je takový stav zřejmý.243 Dluţník, v jehoţ zájmu pachatel jedná, mŧţe být podle této skutkové podstaty stíhán jako návodce nebo pomocník, není-li jeho počínáním naplněna skutková podstata § 283 StGB.244 Obdobně lze uvaţovat o pachateli trestného činu poškození vlastního věřitele podle § 222 odst. 2 TZ a povaze případné součinnosti samotného dluţníka (blíţe viz výklad k trestnému činu poškození věřitele). Podobně jako v případě českého protějšku německého činu trestného dle § 283c StGB jako pachatel připadá v úvahu kaţdá trestně odpovědná osoba. Nemŧţe jím však být ten, jehoţ majetek je shora uvedeným trestným jednáním dotčen. Nedbalostní jednání pachatele k trestnosti činu nedostačuje, a proto je nezbytné prokázat úmysl pachatele.

5. 3. Závěr Na základě shora uvedeného lze shrnout, ţe s přijetím nového stěţejního zákona v oblasti trestního práva hmotného se česká právní úprava konkurzních trestných činŧ o další krok přiblíţila legislativě německy hovořících sousedŧ. Podobnost úprav je patrná, avšak 243

Tamtéţ, s. 281-282. ALBRECHT, H. J., ALTVATER, G., AMBS, F. et alii. Lexikon des Rechts : Strafrecht, Strafverfahrensrecht. 2., überarb. und erw. Aufl. Berlin: Luchterhand, 1996. s 552. 244

89

nelze opomíjet mnohé odlišnosti, jeţ spatřuji především ve větší propracovanosti obou zahraničních úprav. Rakouská právní úprava konkurzních trestných činŧ se v mnohém shoduje s českou úpravou. Oproti německým ustanovením jsou v öStGB, podobně jako v TZ, upravena i jednání spočívající v úplatkářství. Rakouskou a německou legislativu v oblasti konkurzních trestných činŧ spojuje zakotvení trestných jednání, týkajících se neřádného vedení účetnictví, přímo v rámci konkurzních trestních ustanovení. Český TZ však podobná jednání kriminalizuje v rámci obecněji pojatého ust. § 254 TZ, kde je však vyţadován úmysl pachatele. Rakouská úprava se od české odlišuje především tím, ţe nestanoví podmínku zpŧsobení škody v určité minimální výši. Pojetí trestného činu je však stejné jako v českém právním řádu. Formální povaha trestných činŧ má však v rakouském trestním právu delší tradici a pro právní praxi je běţnou záleţitostí. Ač má v tomto rakouské zákonodárství i právní praxe lidově řečeno náskok před českou legislativou a praxí, celkově hodnotím obě úpravy konkurzních trestných činŧ jako velice podobné. Na rozdíl od českých konkurzních skutkových podstat jsou ty německé shrnuty do společného oddílu StGB, čímţ je podtrţen jejich společný charakter. Snad nejvýraznějším prvkem, odlišujícím německou legislativu v předmětné oblasti od české, je ohroţovací povaha trestných činŧ. Není tak např. vyţadováno zpŧsobení škody. Taková úprava se mi jeví přísnější, neţli naše, avšak na druhou stranu se domnívám, ţe při dokazování klade vyšší nároky na orgány činné v trestním řízení. K trestnosti jednání pachatele je vţdy vyţadováno zastavení plateb či zahájení insolvenčního řízení. Česká úprava naproti tomu poţaduje dluţníkŧv úpadek v případě trestných činŧ zvýhodnění věřitele a zpŧsobení úpadku. Zahájené insolvenční řízení je znakem trestného činu porušení povinnosti v insolvenčním řízení, přičemţ podobná úprava v StGB, stejně jako v öStGB, chybí. Zajímavou se mi jeví německá koncepce, kde je široce stanoven jeden trestný čin, pokrývající všechny formy zavinění, a další pak na něj v mnohém navazují a tvoří speciální úpravu. Celkově povaţuji úpravu konkurzních trestných činŧ dle StGB za přísnější, avšak s ohledem na podmínku úpadkového stavu pachatele (rozuměj stavu ve smyslu ust. § 283 odst. 6 StGB) úţeji vymezenou (srov. český trestný čin poškození věřitele). Český zákonodárce by se v budoucnu mohl inspirovat oběma uvedenými právními úpravami v tom bodě, ţe by jako zvláštní skutkovou podstatu ke zkreslování údajŧ o stavu hospodaření a jmění dle § 254 TZ taková jednání kriminalizoval v rámci konkurzních skutkových podstat a současně dovolil zavinění formou hrubé nedbalosti. Hrubé nedbalosti proto, aby nedocházelo ke zbytečné kriminalizaci nedbalostních jednání. 90

Závěr Ve své diplomové práci jsem se v souvislosti s přijetím nového trestněprávního předpisu zaměřila na skupinu tzv. konkurzních trestných činŧ, tedy trestné činy poškození věřitele, zvýhodnění věřitele, zpŧsobení úpadku, porušení povinnosti v insolvenčním řízení a pletichy v insolvenčním řízení. S přihlédnutím k novému uspořádaní některých skutkových podstat jsem se krátce zabývala i trestným činem porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku, jeţ jen nepřímo chrání práva věřitelŧ. Zákon účinný od 1.1.2010 předmětné skupině trestných činŧ přinesl spíše dílčí změny a upřesnění, proto lze k interpretaci skutkových podstat ve většině případŧ i nadále vyuţívat stávající judikaturu. S novou legislativou zákonodárce zavedl další, v praxi se vyskytující formy jednání, zejména u trestného činu poškození věřitele. Kladně lze hodnotit zakotvení těţšího následku zpŧsobení úpadku jinému podle § 222 a § 223 TZ, neboť tímto došlo k podchycení problematického zapříčinění druhotné platební neschopnosti třetím osobám jako sekundárního následku pachatelova jednání. Jako dŧsledek logické úvahy byly rozšířeny některé trestné činy na oba úpadkové stavy, čímţ dostaly jednotnou tvář. Novinkou je poţadavek zavinění formou hrubé nedbalosti, jeţ je zákonným znakem zpŧsobení úpadku. Domnívám se, ţe zpočátku by mohla poslední uvedená změna činit problémy aplikační praxi. Ty by však postupem času měly být odstraněny judikaturou vyšších soudŧ. Za významný přínos nové právní úpravy povaţuji upuštění poţadavku naplnění materiálního znaku společenské nebezpečnosti, dnes jen přeţitku minulého reţimu. V oblasti majetkových trestných činŧ byl tento prvek u mnohých skutkových podstat nahrazen podmínkou zpŧsobení škody v určité minimální výši. Není tomu tak u všech základních skutkových podstat konkurzních trestných činŧ, z čehoţ v praxi jistě vyplynou nové otázky, např. zda jiţ uplatnit trestní represi, anebo zda se přece jen nabízí jiná varianta v rámci mimotrestní právní úpravy, zejm. insolvenčního, obchodního či občanského práva. Z toho plynou vyšší kvalifikační nároky, jeţ by měly být kladeny na policisty, státní zástupce a soudce, specializující se na tato trestná jednání. Dle mého názoru zákonodárce mohl, vedle shora vzpomínaných změn, v rámci rekodifikace zváţit i další úpravy. Jedná se např. o rozlišení zpŧsobení si úpadku formou platební neschopnosti a formou předluţení dle § 224 odst. 1 TZ. Předluţení vnímám jako závaţnější variantu úpadkových stavŧ, neboť je niţší pravděpodobnost, ţe budou uspokojeny nároky věřitelŧ. Uvedený trestný čin převzal všechny formy jednání i s jejich příliš obecným,

91

širokým vymezením. Dřívější trestný čin předluţení se v praxi příliš často nevyskytuje, coţ dokládají statistiky, a dŧsledku toho nenacházíme potřebnou judikaturu. Zpŧsob výkladu neurčitých pojmŧ tak mŧţe i nadále činit potíţe, ačkoliv interpretace spojení „rámec obvyklého podnikatelského rizika“ mŧţe být napříště usnadněna díky zavedení termínu „přípustné riziko“, jak jej definuje ust. § 31 TZ. Naposledy uvedený institut je však nový a k jeho výkladu bude třeba přistupovat s jistou dávkou citlivosti. Další nedostatek, na nějţ je třeba upozornit, se týká trestného činu pletichy v insolvenčním řízení. Jak bylo uvedeno v rámci výkladu předmětných úplatkářských skutkových podstat, i nadále zde není regulována nejvíce nebezpečná varianta chování pachatele, který o úplatek poţádá. Připomínané otázce neprospívá ani předpoklad vysoké latence, jak bylo přiblíţeno v kap. 5. V rámci německé právní úpravy mne zaujala přísnější regulace konkurzních trestných činŧ jako ohroţovacích. Moţná je moje úvaha poněkud troufalá, nicméně se domnívám, ţe do budoucna, s přihlédnutím k míře osvědčení se nového přístupu k trestnému činu a zdŧraznění trestního práva jako podpŧrného prostředku, by zákonodárce mohl v naznačeném směru zváţit inspiraci německou legislativou. Změna by se mohla týkat zejména trestného činu poškození věřitele či trestného činu zvýhodnění věřitele. Za nejnaléhavější záleţitost, volající po odlišné regulaci, povaţuji koncepci trestní odpovědnosti. Dřívější pokusy o zavedení trestní odpovědnosti právnických osob selhaly, nicméně zahraniční právní úpravy, např. ta rakouská (resp. chyby a nedostatky, jeţ se v právní praxi projeví), by mohly českému zákonodárci přinést poučení pro další práce na takové regulaci. Kromě trestného činu zpŧsobení úpadku jsou všechny ostatní konkurzní trestné činy úmyslné. Potíţe, jeţ mohou vyvstat při prokazování takového zavinění v souvislosti s jednáním fyzické osoby za právnickou osobu, by v budoucnu mohly být odstraněny přijetím zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. V mimotrestní oblasti lze kladně hodnotit poměrně novou právní úpravu insolvenčního práva, jeţ se podle mého mínění jiţ mírně promítla i do statistik kriminality. Ke zhodnocení, zda bude třeba dalšího zkvalitnění této mladé regulace, ukáţe aţ další praxe. Závěrem bych poznamenala, ţe nová trestně-právní ochrana věřitelŧ a insolvenčního řízení je krokem k dalšímu přibliţování se standardŧm moderního (trestního) zákonodárství. Z obecných změn nejvíce oceňuji zavedení formálního pojetí trestného činu, jeţ se projeví i v postihování pachatelŧ konkurzních trestných činŧ, a zdŧraznění role trestní represe v poměru subsidiarity k úpravě soukromoprávní.

92

Resumé The object of this thesis is an analysis of the group of bankruptcy crimes de lege lata. The diploma thesis contrates on bankruptcy crimes regulated by the Act N. 40/2009 Coll., the Criminal Code (hereinafter „CC“) which is effective as from 2010 January 1st. Most of bodies of bankruptcy crimes are based on the antecedent legislation of the Act N. 140/1961 Coll., the Criminal Act (hereinafter „CA“). There are some changes in the comparison of both legal regulations, under mentioned. Generally, bankruptcy crimes can be characterized as crimes against the rights to property. The legislation protects the intrest on a creditor’s right to satisfy a claim arising out of an obligation; the protection is also given to due insolvency proceeding. The group of bankruptcy crimes covers these bodies of crimes: „the harm done to a creditor“ (article 222 CC), „the preferring a creditor“ (article 223 CC), „the infliction of a bankruptcy“ (article 224 CC), „the breach of a duty in an insolvency proceedings“ (article 225 CC), „the scheming to defraud in an insolvency proceedings“ (article 226 CC). We will not find these crimes in their own part of CC but recently, the crime of „the breach of a duty in an insolvency proceedings“ is placed jointly with other bankruptcy crimes; this crime was one of criminal offences against economic discipline in the antecedent legislation. The thesis deals also briefly with another crime - „the breach of a duty to make a true statement of one’s own property“ (article 227 CC) - which is not strictly the bankruptcy crime but may also indirectly protect the creditor’s claim as mentioned above. The reason for placing the last mentioned crime to the group of bankruptcy crimes stems from the antecedent legislation of the CA too. We can find there similar body of crime in article 256 CA (the crime of „the harm done to a creditor“). The legislator separated the mentioned body of the crime and gave it it’s own article. The crime of „the breach of a duty to make a true statement of one’s own property“ was also extended and it’s conception is more general. The legislation in this area of criminal law is closely connected whit bankrutpcy law – for example the first one uses some terms of the second one. However, criminal law protects creditors under mentioned articles of CC, creditors´ claims should be defended by measures of insolvency law, civil law or commercial law at first. Criminal law plays a role as „ultima ratio“ which takes place when other measures are insufficient. The new legislation emphasise this characteristic of criminal law in article 12 CC.

93

This diploma thesis „Bankruptcy Crimes in Terms of New Legislation and Existing Case Law“, devided in to 5 chapters, deals with related issues listed above. The Introduction explains a relation between criminal law and insolvency law and describes formation of main acts dealing with these legal disciplines. The first chapter conception is focused on the term of bankruptcy crimes. This part of the diploma thesis also briefly depictures the history of bankruptcy crimes. The second chapter tries to define and explain some chosen terms connecting to insolvency law and bankruptcy crimes (an insolvency proceedings, a bankruptcy, an insolvency trustee, a creditor and a debtor, a property, the criminal liability of artificial legal persons). The core of the thesis is situated in the third chapter which deals with bankruptcy crimes in the new legislation and existing case law. The reader may find the analysis of bodies of crimes of bankruptcy crimes there. The new legislation brought another changes for the group of bankruptcy crimes. The new legal regulation requires a causing damage as a statutory element of some criminal offences (especially crimes against rights to property) as a result of a new conception of a criminal offence where recently the formal element of a crime is needed only. This new requirement is situated in e.g. article 222 CC or in article 223 CC in the basic body of the crime. Those crimes whose statutory element is some creditor’s economic condition were extended to both of the bankruptcy states – insolvency and extreme indebtedness. Another change consists in criminalisation of some new forms of criminal conduct (article 222 CC). The fourth chapter is dedicated to some criminological aspects of the bankruptcy crime. The main points described in this part are problem of the latent crime, reasons and possibilities of the prevention. In this part there are also demonstrated basic statistic data of each of the bankruptcy crime. The last chapter tries to compare Czech legislation of bankruptcy crimes with the Austrian and the German and on the base of results submitts a thought de lege ferenda. Those two legal regulations mentioned were chosen for their relationship to the Czech criminal law. In the end of the diploma thesis, there are epitomized the main points of the analysis of bankruptcy crimes de lege lata and punctuated thought de lege ferenda.

94

Seznam použitých pramenů a literatury i. Knižní publikace i.i. České publikace CÍSAŘOVÁ, D., FENYK, J., GŘIVNA, T. et alii. Trestní právo procesní. Vedoucí aut. kol. Dagmar Císařová a Jaroslav Fenyk. 5. vyd. Praha : ASPI, 2008. s. 824. FRYŠTÁK, M. Hospodářská kriminalita z pohledu teorie a praxe. Ostrava : Key Publishing, 2007. 205 s. HENDRICH, P. Úpadkové delikty. 2002. 67 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Josef Kuchta. CHMELÍK, J., HÁJEK, P., NEČAS, S. Úvod do hospodářské kriminality. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005. 167 s. JELÍNEK, J. Trestní odpovědnost právnických osob. Praha : Linde Praha, a.s., 2007. 270 s. JELÍNEK, J. BERAN, K., HASCH, K. et alii. Trestní právo hmotné : obecná část, zvláštní část. Vedoucí aut. kol. Jiří Jelínek. Praha : Leges, 2009. 895 s. JELÍNEK, J., ŠČERBA, F., ŘÍHA, J. et alii. Trestní zákoník a trestní řád : s poznámkami a judikaturou : zákon o soudnictví ve věcech mládeže, zákon o výkonu vazby, zákon o výkonu trestu odnětí svobody, advokátní tarif. Celková redakce Jiří Jelínek. Praha : Leges, 2009. 1216 s. KOZÁK, J., BUDÍN, P., DADAM, A., et alii. Insolvenční zákon a předpisy související ; Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení : komentář. Praha : ASPI, 2008. 928 s. KUCHTA, J., HULMÁKOVÁ, J., KALVODOVÁ, V. et alii. Kurs trestního práva : trestní právo hmotné, zvláštní část. Vedoucí aut. kol. Josef Kuchta. Praha : C.H. Beck, 2009. 656 s. KUCHTA, J., FENYK, J., FRYŠTÁK, M., et alii. Hospodářská trestná činnost: multimediální učební text. Brno : Masarykova univerzita, 2007. 111 s. KUCHTA, J., VÁLKOVÁ, H., BURIÁNEK, J. et alii. Základy kriminologie a trestní politiky. Vedoucí aut. kol. Josef Kuchta a Helena Válková. Praha : C.H. Beck, 2005. 568 s. MUSIL, S. Skutečná a latentní kriminalita jako problém matematického modelování. Praha : Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 1995. 71 s. NOVOTNÝ, O., ZAPLETAL, J., BRABCOVÁ, I. et alii. Kriminologie. Vedoucí aut. kol. Oto Novotný. 3. přeprac. vyd. Praha : ASPI - Wolters Kluwer, 2008. 528 s. RICHTER, T. Insolvenční právo. Praha : ASPI - Wolters Kluwer, 2008. 472 s.

95

SCHELLEOVÁ, I. Úvod do insolvenčního práva. Ostrava : Key Publishing, 2007. 94 s. SCHELLEOVÁ, I., DAVID, L., LANDA, M. et alii. Konkurz a vyrovnání. Celková redakce Ilona Schelleová. 2. dopl. vyd. Praha : Eurolex Bohemia, 2004. 839 s. ŠÁMAL, P., PÚRY, F., RIZMAN, S. Trestní zákon : komentář, II. díl (§ 91 až § 301). Vedoucí aut. kol. Pavel Šámal. 6. dopl. a přeprac. vyd. Praha : C.H. Beck, 2004. 1011 s. ŠÁMAL, P., PÚRY, F., SOTOLÁŘ, A., et alii. Podnikání a ekonomická kriminalita v České republice. Praha : C.H. Beck, 2001. 801 s. i.ii. Zahraniční publikace

ALBRECHT, H. J., ALTVATER, G., AMBS, F. et alii. Lexikon des Rechts : Strafrecht, Strafverfahrensrecht. 2., überarb. und erw. Aufl. Berlin: Luchterhand, 1996. 1346 s. FISCHER, T. Strafgesetzbuch und Nebengesetze. 55. Aufl. München : Verlag C.H. Beck, 2008. 2647 s. FOREGGER, E., FABRIZY, E. E. Strafgesetzbuch : StGB : samt ausgewählten Nebengesetzen : Kurzkommentar. 9., neu bearb. Aufl. Wein : Manzsche Verlags - und Universitätsbuchhandlung, 2006. 1162 s. HÖPFEL, F., RATZ, E., KIRCHBACHER, K. et alii. Wiener Kommentar zum Strafgesetzbuch : samt ausgewählten Nebengesetzen. 2. Aufl. Wien : Manzsche Verlags und Universitätsbuchhandlung, 2006. 25. Lieferung, s. 3 – 39.

ii. Časopisecké články a příspěvky ze sborníků ii.i. České články a příspěvky FRYŠTÁK, M. Příčiny hospodářské kriminality v České republice po roce 1989 z pohledu orgánŧ činných v trestním řízení. In Josef Kuchta (ed.). Nové jevy v hospodářské a finanční kriminalitě : vnitrostátní a evropské aspekty ; Sborník příspěvků z mezinárodní konference pořádané katedrou trestního práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity dne 14. února 2008 v Brně. Brno : Masarykova univerzita, 2008. s. 202 – 212. HRNČIŘÍK, T. Úvaha nad trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu. Trestní právo. 2003, č. 7-8, s. 18-20. HRNČIŘÍK, T. Vybrané problémy spojené s trestným činem předluţení dle ust. § 256c TrZ. Trestněprávní revue. 2006, č. 5, s. 137 - 139. HULMÁKOVÁ, J. Vývoj hospodářské kriminality a trestní politiky uplatňované vŧči pachatelŧm hospodářské kriminality na území ČR. In Alexandr Nett (ed.). Nové jevy 96

v hospodářské kriminalitě ; Sborník z mezinárodní konference konané na Právnické fakultě MU v Brně v únoru 2005. Brno : Masarykova univerzita Brno, 2005. s. 65 – 77. JEDLIČKA, S. Úpadkové delikty. Právní rádce. 1998, č. 7, s. 32 – 33. KUCHTA, J. Doporučení

trestněprávní povahy v oblasti nových forem hospodářské

kriminality. In Vladimír Kratochvíl (ed.). Sborník z mezinárodního semináře o hospodářské kriminalitě : příspěvky účastníků konference konané dne 25. února 1999 v rámci oslav 80. výročí vzniku a 30. výročí znovuobnovení Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Brno : Masarykova univerzita v Brně, 1999. s. 116 – 125. KUCHTA, J. Konkurzní (úpadkové) trestné činy podle trestního zákona České republiky. In Vladimír Kratochvíl, Michaela Löff (ed.). Hospodářské trestní právo a trestní odpovědnost právnických osob : právně srovnávací vědecká konference Rakousko - Česká republika, Právnická fakulta Univerzity ve Vídni, 13. září 2002.Brno : Masarykova univerzita, 2003. s. 95 – 103. KUCHTA, J. Přípustné hospodářské riziko jako okolnost vylučující protiprávnost. In Josef Kuchta (ed.). Nové jevy v hospodářské a finanční kriminalitě : vnitrostátní a evropské aspekty ; Sborník příspěvků z mezinárodní konference pořádané katedrou trestního práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity dne 14. února 2008 v Brně. Brno : Masarykova univerzita, 2008. s. 130 - 139. NEDOROST, L., KVAPILOVÁ, A. Pletichy při řízení konkursním a vyrovnávacím. Trestní právo. 2002, č. 12, s. 18 - 20. PÚRY, F. ŠÁMAL, P. Ještě k trestní odpovědnosti osob jednajících za právnické osoby. Trestní právo. 1996, č. 9, s. 12 – 17. PRŦCHA, V. K problematice vymezení některých zákonných znakŧ trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a trestního zákona. Trestní právo, 2005, č. 3, s. 5 – 16. RŦŢIČKA, M. Majetkové delikty jako skutkové podstaty hospodářského trestního práva (nevěrná správa, podvod). In Vladimír Kratochvíl, Michaela Löff (ed.). Hospodářské trestní právo a trestní odpovědnost právnických osob : právně srovnávací vědecká konference Rakousko - Česká republika, Právnická fakulta Univerzity ve Vídni 13. září 2002. Brno : Masarykova univerzita, 2003. s. 202 – 217. ŘEHÁČEK, J., ŘEHÁČEK, O. K postihu předluţení a úvěrového podvodu v návrhu trestního zákoníku. Státní zastupitelství. 2008, č. 1, s. 22 - 28. SOKOL, T. Odpovědnost členŧ statutárních orgánŧ dle trestního zákona. Právní rádce, 2007, č. 3, s. 37 - 44.

97

ŠÁMAL, P. K trestnému činu předluţení podle § 256c odst. 2 TrZ. Trestněprávní revue. 2007, č. 11, s. 305 – 310. ŠÁMAL, P. Trestní odpovědnost právnických osob de lege lata a de lege ferenda v České republice. In Vladimír Kratochvíl, Michaela Löff (ed.). Hospodářské trestní právo a trestní odpovědnost právnických osob : právně srovnávací vědecká konference Rakousko - Česká republika, Právnická fakulta Univerzity ve Vídni 13. září 2002. Brno : Masarykova univerzita, 2003. s. 148 - 182. TERYNGEL, J. K postihu hospodářských trestných činŧ v novém trestním kodexu. Trestní právo. 2009, č. 6, s. 5 - 14. ŢĎÁRSKÝ, Z. Ještě k trestnému činu zvýhodňování věřitele. Trestněprávní revue. 2009, č. 1, s. 13 - 18. ii.ii. Zahraniční články a příspěvky BRAND, Ch., SPERLING, Ch. Die Bedeuntung des § 283 d StGB im Gmb – Strafrecht. Zeitschrift für die gesamte Strafrechtswissenschaft. 2009, 121. Band, Heft 2, s. 281 - 320. BRANDSTETTER, W. Aktuální zkušenosti a vývoj rakouského hospodářského trestního práva. In Vladimír Kratochvíl (ed.). Sborník z mezinárodního semináře o hospodářské kriminalitě: příspěvky účastníků konference konané dne 25. února 1999 v rámci oslav 80. výročí vzniku a 30. výročí znovuobnovení Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Brno : Masarykova univerzita v Brně, 1999. s. 17 - 21.

iii. Právní předpisy Usnesení č. 2/1993 Sb.,

o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti

ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisŧ Vyhláška č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajŧ, o odměně členŧ a náhradníkŧ věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajŧ, ve znění pozdějších předpisŧ. Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisŧ Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisŧ Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisŧ Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisŧ Zákon č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisŧ Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisŧ

98

Zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekutorský řád), ve znění pozdějších předpisŧ Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a zpŧsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisŧ Zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisŧ Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisŧ

iv. Judikatura Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.11.1989, sp. zn. 6 Tz 33/1989. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7.6.1995, sp. zn. 7 To 213/1995. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.5.1998, sp. zn. 3 Tz 53/1998. Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 17.6.1998, sp. zn. Cpjn 19/98. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.7.1999, sp. zn. 4 Tz 107/1999. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.3.2000, sp. zn. 4 Tz 49/2000. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.5.2000, sp. zn. 4 Tz 63/2000. Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14.3.2001, sp. zn. 3 To 982/2000. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12.9.2001, sp. zn. 7 To 337/2001. Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4.10.2001, sp. zn. 4 To 751/2001. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24.7.2002, sp. zn. 5 To 65/2002. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.8.2002, sp. zn. 7 Tdo 553/2002. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.3.2003, sp. zn. 7 Tdo 271/2003. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.5.2003, sp. zn. 3 Tdo 327/2003. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.8.2003, sp. zn. 6 Tdo 827/2003. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.3.2004, sp. zn. 8 Tdo 242/2004. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.5.2004, sp. zn. 3 Tdo 492/2004. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.7.2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.9.2004, sp. zn. 8 Tdo 1078/2004. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6.4.2005, sp. zn. 5 Tdo 377/2005. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.4.2005, sp. zn. 5 Tdo 242/2005. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.3.2005, sp. zn. 8 Tdo 272/2005.

99

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.7.2005, sp. zn. 5 Tdo 777/2005. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.10.2005, sp. zn. 5 Tdo 1327/2005. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.10.2005, sp. zn. 5 Tdo 1330/2005. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.11.2005, sp. zn. 5 Tdo 1319/2005. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.12.2005, sp. zn. 5 Tdo 1513/2005. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.12.2005, sp. zn. 5 Tdo 1555/2005. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.5.2006, sp. zn. 5 Tdo 523/2006. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.3.20006, sp. zn. 8 Tdo 222/2006. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.6.2006, sp. zn. 5 Tdo 636/2006. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.10.2006, sp. zn. 5 Tdo 1096/2006. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.9.2006, sp. zn. 5 Tdo 1116/2006. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.10.2006, sp. zn. 5 Tdo 1154/2006. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2006, sp. zn. 5 Tdo 1354/2006. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.3.2007, sp. zn. 5 Tdo 204/2007. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.4.2007, sp. zn. 5 Tdo 336/2007. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.4.2007, sp. zn. 5 Tdo 440/2007. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.9.2007, sp. zn. 5 Tdo 851/2007. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.9.2007, sp. zn. 5 Tdo 806/2007. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25.10.2007, sp. zn. 10 Tdo 286/2007. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.11.2007, sp. zn. 5 Tdo 1141/2007. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.12.2008, sp. zn. 5 Tdo 1474/2008. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.12.2008, sp. zn. 5 Tdo 1577/2008. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.5.2009, sp. zn. 5 Tdo 414/2009.

v. Internetové zdroje v.i. Zahraniční právní předpisy Ausgleichsordnung, BGBl. II Nr. 221/1934, BGBl. Nr. 114/1997 [online]. Stav právního předpisu

ke

dni

1.3.2010

[cit.

05.03.10].

Dostupné

z:

. Insolvenzordnung, BGBl. I S. 2866, zuletzt geändert durch Gesetz vom 29.7.2009, BGBl. I S. 2355 [online]. Stav právního předpisu ke dni 1.3.2010 [cit. 04.03.10]. Dostupné z: < http://dejure.org/gesetze/InsO>.

100

Konkursordnung, RGBl. Nr. 337/1914, předpisu

ke

dni

BGBl. Nr. 114/1997

1.3.2010

[cit.

[online]. Stav právního

05.03.10].

Dostupné

z:

. Verbandsverantwortlichkeitsgesetz, BGBl. Nr. 151/2005 [online]. Stav právního předpisu ke

dni

1.3.2010

[cit.

05.03.10].

Dostupné

z:

. Strafgesetzbuch, BGBl. Nr. 60/1974 [online]. Stav právního předpisu ke dni 1.2.2010 [cit. 01.03.10]. Dostupné z: . Strafgesetzbuch, BGBl. I S. 2585, zuletzt geändert durch Gesetz vom 2.10.2009, BGBl. I S. 3214

[online]. Stav právního předpisu ke dni 1.3.2010 [cit. 04.03.10]. Dostupné

z:. v.ii. Ostatní ČT24. Soud povolil textilce OP Prostějov reorganizace. Ekonomika [online]. ČT24, aktualizováno

8.

3.

2010

[cit.

07.03.10].

Dostupné

z:

. KOŠŤÁL, P. Rakouský konkursní řád. Konkursní noviny [online]. 2001, č. 8, vydáno 4.6.2001 [cit. 05.03.10]. Dostupné z: < http://www.konkursni-noviny.cz/clanek.html?ida=45>. Ministerstvo spravedlnosti ČR : ročenky MSp [online]. © 2010 [cit. 08.03.10]. Dostupné z: . Vládní návrh na vydání zákona : trestní zákoník [online]. PS PČR, 2008, sněmovní tisk 410/0,

část

1/9

[cit.

25.02.10].

.

101

Dostupné

z: