PŘEHLED JUDIKATURY z oblasti školství
PŘEHLED JUDIKATURY z oblasti školství Sestavil Milan Podhrázký
Vzor citace: Podhrázký, M.: Přehled judikatury z oblasti školství. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, s. 430.
Právní stav citované judikatury byl uzavřen k 31. 10. 2009 © Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010 ISBN: 978-80-7357-548-9 Všechny naše publikace si můžete objednat na adrese: Wolters Kluwer ČR, a. s., U Nákladového nádraží 6, 130 00 Praha 3 tel.: 246 040 400, fax: 246 040 401, e-mail:
[email protected], www.wkcr.cz
Obsah PŘEHLED JUDIKATURY z oblasti školství Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 Seznam zkratek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14
Část I. Obecná východiska . . . . . . . . . . . 15 Oddíl 1.1 Právo na vzdělání . . . . . . . . . . . 15 A. Základní předpoklady práva na vzdělání . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 1. Právo na bezplatné vzdělání (základní a střední školy) . . . . . . . . 2. Zpoplatnění školní docházky do jiné než „místně příslušné“ školy . . . . . 3. Právo na bezplatné vzdělání (vyšší odborné školy) . . . . . . . . . . . 4. Právo na bezplatné poskytování učebních potřeb . . . . . . . . . . . . . . . . 5. Právo na vzdělání na vysoké škole . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6. Zajištění objektivity vzdělávání (výuky) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7. Právo dítěte na docházku do předškolního zařízení . . . . . . . . 8. Implementace práva na vzdělání do jednotlivých právních předpisů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
15 17 19 20 22 23 30
B. Výuka náboženství . . . . . . . . . . . . 43 19. Pluralismus ve výuce náboženství I. . . . . . . . . . . . . . . . . 20. Pluralismus ve výuce náboženství II. . . . . . . . . . . . . . . . 21. Svoboda výkonu náboženství (oprávnění církví k výuce) . . . . . . 22. Nošení náboženských symbolů ve vzdělávacích institucích . . . . . .
43 44 44 47
C. Školné . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56 23. Právní povaha školného . . . . . . . . 24. Daňové zvýhodnění zaplaceného školného I. . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25. Daňové zvýhodnění zaplaceného školného II. . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26. Smluvní pokuta za předčasné ukončení studia . . . . . . . . . . . . . . . 27. Platba školného po zanechání studia . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
56 56 56 57 62
Oddíl 1.3 Vzdělání (kvalifikace) jako podmínka výkonu některých práv a povinností . . . . . . . . . . . . 63
30
A. Obecně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 63
B. Omezení práva na vzdělání . . . . . 30
28. Omezení práva na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 63 29. Diskriminace na základě vzdělání při zápisu do seznamu vedeného profesní komorou . . . . . . . . . . . . . 66 30. Vzdělání nezbytné pro zastupování v řízení před soudem . . . . . . . . . . . 69
9. Míra regulace práva na vzdělání . . . 30 10. Diskriminace z důvodu rasy I. . . . 30 11. Diskriminace z důvodu rasy II. . . . 36 12. Slučování škol . . . . . . . . . . . . . . . . 38 13. Disciplinární opatření za nedodržení vnitřních předpisů . . . . . . . . . . . . . 38 14. Jazykový režim vyučování . . . . . . 38 15. Povinnost účastnit se školního průvodu v rozporu s vlastním přesvědčením . . . . . . . . . . . . . . . . 39 16. Omezení práva na vzdělání v důsledku nevydání povolení k setrvání na vlastním pozemku . . . . . . . . . . 41 Oddíl 1.2 K některým specifickým institutům z oblasti školství . . . . 43 A. Obecně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43 17. K výuce sexuální výchovy . . . . . . 43 18. K tělesným trestům ve školství . . . 43
B. Jednotlivé profese . . . . . . . . . . . . . 31. Výkon pedagogické činnosti . . . . . 32. Lékaři I. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33. Lékaři II. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34. Advokátní koncipienti . . . . . . . . . . 35. Soudní znalci . . . . . . . . . . . . . . . . 36. Oprávnění k ověřování výsledků zeměměřických činností I. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37. Oprávnění k ověřování výsledků zeměměřických činností II. . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
69 69 72 74 76 77
78
79
5
Obsah Oddíl 1.4 Výkon státní správy a samosprávy v oblasti školství . . . . . . . . . . . . . 82 38. Stanovení „místně příslušné školy“ vyhláškou obce . . . . . . . . . . . . . . . 39. Usnesení zastupitelstva obce o sloučení základních škol . . . . . . 40. Pozastavení výkonu usnesení zastupitelstva městské části hlavního města Prahy v oblasti školství . . . . . . . . . . . . . . 41. Financování nákladů na provoz základní školy . . . . . . . . . . . . . . . . 42. Svobodný přístup k informacím o financování výstavby budovy základní školy . . . . . . . . . . . . . . . . 43. Omezení v okolí školských zařízení (provozování výherních hracích přístrojů) . . . . . . . . . . . . . . 44. Oprávnění jmenovat a odvolávat ředitele škol zřizovaných ministerstvem . . . . . . . . . . . . . . . . 45. Odvolání ředitele školské právnické osoby . . . . . . . . . . . . . . 46. Právní nástupnictví školských úřadů . . . . . . . . . . . . . . 47. Právní povaha aktů zařazení do sítě škol a vyřazení z této sítě . . . . . . . 48. Odůvodnění vyřazení ze sítě škol . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49. Rozhodnutí o změně zařazení do sítě škol I. . . . . . . . . . . . . . . . . . 50. Rozhodnutí o změně zařazení do sítě škol II. . . . . . . . . . . . . . . . . 51. Podmínky pro zařazení soukromé školy do sítě škol . . . . . . . . . . . . . 52. Pravomoc České školní inspekce ve věci ukončení provozu základní školy a předškolního zařízení . . . . 53. Inspekční zpráva České školní inspekce . . . . . . . . . . . . . . .
82 82
B. Základní školy . . . . . . . . . . . . . . . 108
82 85
85
86
88 91 93 96 97 99 99 101
105 105
Část II. K jednotlivým součástem vzdělávací soustavy . . . . . . . . . 106 Oddíl 2.1 Jednotlivé druhy „regionálních“ škol . . . . . . . . . . 106 A. Mateřské školy . . . . . . . . . . . . . . . 106 54. Právo dítěte na docházku do předškolního zařízení . . . . . . . . 106
6
55. Právní subjektivita soukromé mateřské školy . . . . . . . . . . . . . . . 106 56. Rozhodnutí o zařazení dítěte do předškolního zařízení . . . . . . . . 107 57. Špatné zacházení se žáky mateřské školy . . . . . . . . . . . . . . . 108 58. Neplatnost odvolání z funkce ředitele základní školy . . . . . . . . . 108 59. Právní povaha rozhodnutí o odvolání ředitele základní školy . . . . . . . . . 108 60. Ředitel základní školy měnící dobu trvání pracovního poměru sobě samému jakožto učiteli téže školy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 108 61. Udělení výjimky ze stanoveného počtu žáků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 111 62. Ke slučování základních škol . . . . 114 63. Svobodný přístup k informacím o financování výstavby budovy základní školy . . . . . . . . . . . . . . . . 122 64. Náklady na provoz základní školy . . . . . . . . . . . . . . . . 122 65. Umístění do speciální základní školy z důvodu rasy . . . . . . . . . . . . . . . . 124 66. Doporučení školského poradenského zařízení k zařazení žáka do některé formy speciálního vzdělávání . . . . 125 C. Střední školy . . . . . . . . . . . . . . . . . 67. Finanční zabezpečení středních odborných učilišť . . . . . . . . . . . . . 68. Poskytování dotací soukromým středním školám . . . . . . . . . . . . . . 69. Srovnání výuky na gymnáziu a střední odborné škole . . . . . . . . . 70. Rozhodnutí ředitele střední školy o žádosti o opakování ročníku . . . 71. Závazek žáka středního odborného učiliště uhradit náklady související s výchovou a výukou v učebním oboru . . . . . . . . . . . . . . 72. Přijetí úplatku v souvislosti s přijímacími zkouškami na střední školu . . . . . . . . . . . . . . . 73. Rozhovor konaný místo přijímací zkoušky z českého jazyka . . . . . . . 74. Rozhodnutí o nepřijetí ke studiu na osmileté gymnázium . . . . . . . .
126 126 129 132 133
135
140 140 142
Obsah 75. Právní povaha školného . . . . . . . . 146 76. Dohoda o podmínkách studia na soukromé střední škole . . . . . . 147 77. Příspěvek na úhradu nákladů spojených s péčí o děti a mládež ve školách s celodenní výchovou a internátních školách . . . . . . . . . . 147 D. Vyšší odborné školy . . . . . . . . . . . 148 78. Postavení v rámci vzdělávací soustavy . . . . . . . . . . . 148 79. Platba školného po zanechání studia na vyšší odborné škole . . . . 151 80. Rozhodnutí ředitele o opětovném opakování ročníku . . . . . . . . . . . . 152 Oddíl 2.2 Vysoké školy . . . . . . . . . . . . . . . . 154 A. K výuce na vysokých školách . . . 154 81. Svoboda projevu v univerzitním prostředí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 82. Objektivita výuky na vysoké škole . . . . . . . . . . . . . . . 83. Význam vysokého školství v rámci vzdělávací soustavy I. . . . . . . . . . . 84. Význam vysokého školství v rámci vzdělávací soustavy II. . . . . . . . . . 85. K uskutečňování praktické výuky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 86. K pojmu absolvent vysoké školy . . . . . . . . . . . . . . . . . 87. Vzdání se vysokoškolského titulu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88. Svoboda nošení oděvu na vysokých školách . . . . . . . . . . . 89. Stanovení poplatku za studium . . . 90. Oprávnění děkana jednat při stanovení poplatku jménem vysoké školy . . . . . . . . . . . . . . . . . 91. Odůvodnění rozhodnutí o stanovení poplatků za studium . . . 92. Prominutí poplatků za studium . . . B. Uchazeči o studium . . . . . . . . . . . 93. Stanovení kritérií pro přijetí ke studiu na vysokou školu . . . . . . 94. Opakované prověřování způsobilosti ke studiu rektorem školy . . . . . . . . 95. Náležitosti rozhodnutí o nepřijetí ke studiu na vysokou školu . . . . . .
154 156 156 156 157 159 159 161 161
163 163 166 170 170
170 173
96. Právo nahlížet do materiálů souvisejících s přijímacím řízením . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 178 C. Akademičtí pracovníci . . . . . . . . . 180 97. Ochrana osobnosti akademického pracovníka . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98. K odměňování akademických pracovníků . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99. Specifika pracovního poměru akademických pracovníků . . . . . . 100. Konkurz na místo akademického pracovníka . . . . . . . . . . . . . . . . . 101. Vázanost pracovního poměru akademického pracovníka na vedlejší pracovní poměr . . . . . 102. Zrušení katedry a obměna pedagogického sboru . . . . . . . . . 103. Právní status akademických pracovníků vojenských vysokých škol . . . . . . . . . . . . . . . 104. Rozhodnutí vědecké rady v habilitačním řízení . . . . . . . . . . 105. Náležitosti rozhodnutí vědecké rady a řízení před ní . . . . . . . . . . 106. Usnesení vlády ke kontrasignaci rozhodnutí prezidenta republiky o jmenování profesorem . . . . . . . 107. Udělování vědeckých hodností (řízení neskončená do 1. 1. 2002) . . . . . . . . . . . . . . .
180 182 183 185
187 188
191 194 194
195
195
D. Majetek vysokých škol . . . . . . . . 197 108. Přechod majetku do vlastnictví vysoké školy . . . . . . . . . . . . . . . . 197 Oddíl 2.3 Výkon ústavní nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních . . . . . . . 200 109. Umísťování dětí do „smluvních rodin“ . . . . . . . . . 200 110. K souběžnému výkonu ochranné a ústavní výchovy . . . . . . . . . . . . 206 111. Stanovení výše příspěvku na úhradu péče poskytované dětem a nezaopatřeným osobám v zařízeních pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy I. . . . . . . . . . . . . . . . . . . 207
7
Obsah 112. Stanovení výše příspěvku na úhradu péče poskytované dětem a nezaopatřených osobám v zařízeních pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy II. . . . . . 210 113. Prominutí nebo snížení příspěvku na úhradu péče poskytované dětem a nezaopatřeným osobám v zařízeních pro výkon ústavní a ochranné výchovy . . . . . . . . . . 213 114. Rozhodnutí ředitele diagnostického ústavu o přemístění dítěte . . . . . . 213 Oddíl 2.4 Získávání a zdokonalování způsobilosti k řízení motorových vozidel (autoškoly) . . . . . . . . . . . 216 115. Odpovědnost autoškoly za způsobenou škodu . . . . . . . . . 216 116. Absolvování výcviku v autoškole v době výkonu trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel . . . . . . . . . . 218
Část III. Školství v souvislostech mezinárodního práva . . . . . . . 219 Oddíl 3.1 Obecně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 219 117. Aplikace práva Společenství v oblasti vzdělávání . . . . . . . . . . 219 118. Aplikace Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v oblasti vzdělávání I. . . . . . . . . . . . . . . . . . 219 119. Aplikace Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v oblasti vzdělávání II. . . . . . . . . . . . . . . . . 219 Oddíl 3.2 Volný pohyb osob a služeb v oblasti školství . . . . . . . . . . . . . 222 A. Volný pohyb pracovníků . . . . . . . 120. Akademičtí pracovníci I. . . . . . . . 121. Akademičtí pracovníci II. . . . . . . 122. Pobyt za účelem získání vzdělání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
222 222 225 227
B. Volný pohyb služeb . . . . . . . . . . . 232 123. Poskytování služeb podmíněných odbornou kvalifikací . . . . . . . . . . 232
8
124. Daňové zvýhodnění školného za navštěvování soukromé školy v jiném členském státě I. . . . . . . 232 125. Daňové zvýhodnění školného za navštěvování soukromé školy v jiném členském státě II. . . . . . . 238 Oddíl 3.3 Vzájemné uznávání vzdělání (kvalifikace) . . . . . . . . . . . . . . . . 246 A. Vzájemné uznávání vzdělání obecně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 246 126. Rovné zacházení s absolventy středních škol v jednotlivých členských státech EU . . . . . . . . . 246 127. Vzájemné uznávání vysokoškolských diplomů . . . . . 248 128. Poskytování služeb podmíněných odbornou kvalifikací . . . . . . . . . . 251 B. Jednotlivé profese . . . . . . . . . . . . . 251 129. Patentoví zástupci . . . . . . . . . . . . 130. Advokátní koncipienti . . . . . . . . . 131. Zubní lékaři . . . . . . . . . . . . . . . . . 132. „Soukromí detektivové“ . . . . . . .
251 254 254 255
Část IV. Školství v souvislostech k některým právním odvětvím . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 259 Oddíl 4.1 Trestní právo . . . . . . . . . . . . . . . 133. Neoprávněné užívání akademického titulu (správní trestání) . . . . . . . . . . . . . 134. Ublížení na cti ve výuce (správní trestání) . . . . . . . . . . . . . 135. Šíření poplašné zprávy (telefonát o umístění bomby ve škole) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 136. Obecné ohrožení (zanedbání pedagogického dozoru při výuce plavání) . . . . . . . . . . . . 137. Padělání veřejné listiny (vysokoškolský diplom) . . . . . . . 138. Padělání veřejné listiny (kopie vysokoškolského diplomu) . . . . . 139. Opuštění dítěte (ponechání dítěte v mateřské škole) . . . . . . . . . . . . 140. Trest zákazu činnosti (výkon učitelské činnosti ve všech školách) . . . . .
259
259 260
265
266 266 267 267
267
Obsah 141. Zneužití pravomoci veřejného činitele (ředitel střední školy) . . . 142. Zneužití pravomoci veřejného činitele (ředitel základní školy) . . . 143. Přijetí úplatku v souvislosti s přijímacím řízením na střední školu . . . . . . . . . . . . . . 144. Maření úředního rozhodnutí (absolvování výcviku v autoškole v době výkonu trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel) . . . . . 145. K tělesným trestům ve školství I. . . . . . . . . . . . . . . . . 146. K tělesným trestům ve školství II. . . . . . . . . . . . . . . .
268 268
269
269 274 274
Oddíl 4.2 Pracovní právo . . . . . . . . . . . . . 276 A. Pracovní poměr . . . . . . . . . . . . . . 276 147. Změna délky pracovního poměru akademických pracovníků . . . . . 276 148. Stanovení míry vyučovací povinnosti učitelů . . . . . . . . . . . . 276 149. Opakované prodlužování pracovního poměru sjednaného na dobu určitou u akademických pracovníků . . . . 279 150. Výpověď pro nesplnění předpokladů pro výkon práce akademického pracovníka . . . . . 280 151. Výpověď pro nesplnění předpokladů pro výkon práce lékaře I. . . . . . . . . . . . . . . . 280 152. Výpověď pro nesplnění předpokladů pro výkon práce lékaře II. . . . . . . . . . . . . . . 281 153. Zaviněné porušení pracovní kázně . . . . . . . . . . . . . . 281 154. Posuzování nadbytečnosti zaměstnance ve školství (vychovatelka školní družiny) . . . 283 155. Nadbytečnost zaměstnance (zástupce ředitele školy) . . . . . . . 287 156. Posuzování nadbytečnosti učitele . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 290 157. Skončení pracovního poměru v důsledku organizačních změn ve školství . . . . . . . . . . . . . . . . . . 293 158. Zrušení části zaměstnavatele (zrušení katedry) . . . . . . . . . . . . . 293
159. Odvolání z funkce školního inspektora . . . . . . . . . . . 160. Neplatnost odvolání z funkce ředitele základní školy . . . . . . . . 161. Právní režim odvolání ředitele školské právnické osoby . . . . . . . 162. Ředitel základní školy měnící dobu trvání pracovního poměru sobě samému jakožto učiteli téže školy . . . . . . . . . . . . . . . . . . 163. Vázanost pracovního poměru akademického pracovníka na vedlejší pracovní poměr . . . . . 164. Právní status akademických pracovníků vojenských vysokých škol . . . . . . . . . . . . . . .
294 298 299
299
300
300
B. Výkon práva na stávku v oblasti školství . . . . . . . . . . . . . . 300 165. Ke způsobu výkonu práva na stávku ve školách . . . . . . . . . . 300 166. Stávka za odstoupení ředitele školy . . . . . . . . . . . . . . . . 304 C. Zaměstnanost . . . . . . . . . . . . . . . . 308 167. Nárok na „čekací příspěvek“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . 308 168. Školní docházka dětí jako důvod odmítnutí vhodného zaměstnání . . . . . . . . . . . . . . . . . 308 D. Zvyšování vzdělání (kvalifikace) zaměstnanců . . . . . . . . . . . . . . . . . 169. Dohoda o zvýšení kvalifikace zaměstnance I. . . . . . . . . . . . . . . 170. Dohoda o zvýšení kvalifikace zaměstnance II. . . . . . . . . . . . . . . 171. K pojmu „kvalifikace zaměstnance“ . . . . . . . . . . . . . . . 172. Dohoda o náhradě nákladů vynaložených na výchovu v učebním oboru . . . . . . . . . . . . .
311 311 312 317
317
E. Ostatní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 319 173. Odpovědnost za škodu při pracovních úrazech (úraz žáka školy) . . . . . . . . . . . . . 319 174. Oprávnění jmenovat a odvolávat ředitele škol zřizovaných ministerstvem . . . . . . . . . . . . . . . 320
9
Obsah Oddíl 4.3 Právo sociálního zabezpečení . . . . . . . . . . . . . . . . 321 A. Důchodové pojištění . . . . . . . . . . . 321 175. Zhodnocení doby studia pro účely důchodového pojištění (mimosoudní rehabilitace) I. . . . . 321 176. Zhodnocení doby studia pro účely důchodového pojištění (mimosoudní rehabilitace) II. . . . 322 177. Zhodnocení doby studia pro účely důchodového pojištění (studium v zahraničí) I. . . . . . . . . 322 178. Zhodnocení doby studia pro účely důchodového pojištění (studium v zahraničí) II. . . . . . . . 331 179. Zhodnocení doby studia pro účely důchodového pojištění (studium po skončení povinné školní docházky) . . . . . . 334 180. Podmínka výkonu práce v pracovním poměru na dobu určitou pro účely důchodového pojištění (změna pracovního poměru ředitele školy sobě samému) . . . . 340 181. Skutečnosti rozhodné pro trvání nároku na dávku důchodového pojištění (ukončení studia na vysoké škole a následné studium na jazykové škole) . . . . . . . . . . . 340 B. Státní sociální podpora . . . . . . . . 342 182. Návštěva mateřské školy jako podmínka pro získání rodičovského příspěvku . . . . . . . 342 Oddíl 4.4 Rodinné právo . . . . . . . . . . . . . . 343 A. Úprava styku rodičů s nezletilým dítětem . . . . . . . . . . . 343 183. Vliv školní docházky na úpravu styku rodičů s dítětem . . . . . . . . . 343 184. Role otce při plnění školních povinností dítěte . . . . . . . . . . . . . 345 B. Vyživovací povinnost . . . . . . . . . . 349 185. Stanovení výživného povinnému rodiči (studentovi vysoké školy) . 349 186. Studium jako podmínka pro trvání vyživovací povinnosti rodičů I. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 349
10
187. Studium jako podmínka pro trvání vyživovací povinnosti rodičů II. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 349 188. Obnovení vyživovací povinnosti v důsledku pokračování ve studiu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 351
Část V. Procesní část . . . . . . . . . . . . . . . . 355 Oddíl 5.1 Řízení před soudem . . . . . . . . . . 355 A. Soudní řízení správní (soudní přezkum) . . . . . . . . . . . . . 355 189. Rozhodnutí o zařazení dítěte do předškolního zařízení . . . . . . . 355 190. Rozhodnutí o odvolání ředitele základní školy . . . . . . . . . . . . . . . 355 191. Rozhodnutí ředitele střední školy o žádosti o opakování ročníku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 356 192. Rozhodnutí ředitele vyšší odborné školy o opětovném opakování ročníku . . . . . . . . . . . 356 193. Rozhodnutí ředitelky soukromé střední školy o individuálním studijním plánu . . . . . . . . . . . . . . 357 194. Sdělení ředitele školy o hodnocení v příslušném školním roce (ochrana proti nečinnosti správního orgánu) . . . . . . . . . . . . 359 195. Rozhodnutí o „studijní rehabilitaci“ (ochrana proti nečinnosti správního orgánu) . . . . . . . . . . . . 363 196. Rozhodnutí České komise pro vědecké hodnosti . . . . . . . . . 367 197. Rozhodnutí o povolení obnovy řízení ve věci stanovení výše příspěvku na úhradu péče poskytované dětem a nezaopatřeným osobám v zařízeních pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy . . . . . . . 367 198. Usnesení zastupitelstva obce o sloučení základních škol . . . . . 368 199. Inspekční zpráva České školní inspekce . . . . . . . . . . . . . . 368 200. Rozhodnutí vědecké rady ve věci habilitačního řízení . . . . . . . . . . . 369 201. Aktivní legitimace k podání návrhu na přezkum rozhodnutí o jmenování docentem . . . . . . . . 371
Obsah 202. Aktivní legitimace odborové organizace pracovníků ve školství k podání žaloby proti rozhodnutí o splynutí škol . . . . . . . . . . . . . . . 203. Procesní pravidla pro řízení o rozhodnutí o nepřijetí na vysokou školu jako podmínka soudního přezkumu . . . . . . . . . . . 204. Rozhodnutí o nepřijetí ke studiu na osmileté gymnázium . . . . . . . . . . . . . . . . . 205. Náležitosti rozhodnutí o nepřijetí ke studiu na vysokou školu . . . . . . . . . . . . 206. Stanovení poplatku za studium na vysoké škole . . . . . . . . . . . . . . 207. Rozhodnutí o prominutí poplatků za studium na vysoké škole . . . . . . . . . . . . . .
D. Trestní řízení soudní . . . . . . . . . . 389
373
Oddíl 5.2 Správní řízení . . . . . . . . . . . . . . 393 373
373
374 374
374
B. Řízení před Ústavním soudem . . . 375 208. Přezkum sdělení ředitele školského zařízení k zařazení žáka do některé formy speciálního vzdělávání . . . . . . . . 375 209. Přezkum usnesení vlády ke kontrasignaci rozhodnutí prezidenta republiky o jmenování profesorem . . . . . . . . . . . . . . . . . 375 C. Občanské soudní řízení . . . . . . . . 377 210. Naléhavý právní zájem na určení neplatnosti odvolání ředitele školské právnické osoby z funkce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 211. Pasivní legitimace v řízení o návrhu na určení neplatnosti odvolání z funkce ředitele základní školy . . . . . . . . . . . . . . . 212. Právní nástupnictví školských úřadů . . . . . . . . . . . . . 213. Stanovení příspěvku na úhradu nákladů spojených s péčí o děti a mládež ve školách s celodenní výchovou a internátních školách . . . . . . . . . 214. Návrh na nařízení předběžného opatření ve věci ukončení provozu základní školy a předškolního zařízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
215. Výslech žáků mateřské školy před soudem . . . . . . . . . . . . . . . . 389
377
381 385
385
387
216. Orgán příslušný k rozhodnutí o sankci za neoprávněné užívání akademického titulu . . . . . . . . . . 393 217. Opravný prostředek proti rozhodnutí o změně zařazení do sítě škol . . . 393 218. K aplikaci správního řádu v řízení v oblasti školství I. . . . . . . . . . . . 394 219. K aplikaci správního řádu v řízení v oblasti školství II. . . . . . . . . . . 396 220. Náležitosti rozhodnutí vědecké rady a řízení před ní . . . . . . . . . . . . . . 397 221. Procesní pravidla pro řízení o rozhodnutí o nepřijetí na vysokou školu . . . . . . . . . . . . 399 222. Odůvodnění rozhodnutí o stanovení poplatků za studium . . . . . . . . . . 399 223. Povolení obnovy řízení ve věci stanovení výše příspěvku na úhradu péče poskytované dětem a nezaopatřeným osobám v zařízeních pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy . . . . . . . 399 224. Projednatelnost disciplinárního přestupku . . . . . . . . . . . . . . . . . . 400 225. Sdělení ředitele školy o hodnocení v příslušném školním roce (ochrana proti nečinnosti správního orgánu) . . . . . . . . . . . . 401 226. Rozhodnutí o „studijní rehabilitaci“ (ochrana proti nečinnosti správního orgánu) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 402 227. K zásadě dvojinstančnosti správního řízení (udělení výjimky ze stanoveného počtu žáků v základní škole) . . . . . . . . . . . . . 402 228. Nicotnost rozhodnutí (o odvolání proti rozhodnutí ředitele diagnostického ústavu o přemístění dítěte) . . . . . . . . . . . 403 229. Soudní přezkum klasifikace státní zkoušky (vědomostí studenta) . . . . . . . . . . 403
11
Obsah Přehled uveřejněných judikátů podle právních předpisů . . . . . . . . . . . . . . . 406
12
Věcný rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 421
Právo na vzdělání
PŘEHLED JUDIKATURY z oblasti školství
Sestavil JUDr. Milan Podhrázký, Ph.D. Rozhodovací činnost soudů se v posledních letech začíná dotýkat stále intenzivněji širšího okruhu společenských vztahů a tento postupný proces „judicializace“ společnosti nevynechává snad žádnou z oblastí lidské činnosti. Stranou přitom rozhodně nezůstává ani školství. Právě naopak. Zatímco ještě před nemnoha lety bylo možno soudní spory v otázkách souvisejících se školstvím považovat spíše za výjimečné, dnes jsou již návrhy podávané soudům v této oblasti právních vztahů dosti běžnou záležitostí. K uvedenému trendu přitom nemalou měrou vedle shora nastíněných důvodů v podmínkách České republiky přispívá i konečně etablované, samostatné a vhodněji legislativně vymezené správní soudnictví, díky němuž si již „neúspěšní účastníci“ správních řízení či jejich zástupci navykli zcela standardně domáhat se ochrany svých práv vůči správním orgánům soudní cestou i v popisované oblasti. Prostřednictvím předkládané publikace se tak čtenářům do rukou dostává výběr soudní judikatury z oblasti školství, jehož primárním cílem bylo zmapovat v celém rozsahu dosavadní rozhodovací činnost soudů v předmětné oblasti. Není jistě nikterak překvapivé, že v důsledku častých (mnohdy i překotných) legislativních změn, které se nevyhnuly ani oblasti školství, představuje soudní judikatura jedno z mála skutečných vodítek nejen pro ty právníky či pedagogy, které popisovaná oblast z jakýchkoliv důvodů zajímá. Přestože by se z úvodních vět tohoto textu mohlo zdát, že se předkládaný výběr zabývá danou problematikou toliko z hlediska rozhodovací činnosti správních soudů, není tomu tak. Publikace je koncipována jako skutečně komplexní pomůcka, která v rámci možností na právní aspekty školství nazírá z různých úhlů pohledu, například včetně souvislostí mezinárodněprávních či vztahů k dalším vybraným právním odvětvím (vedle práva správního též právo trestní, pracovní, rodinné atd.). Výběr tak zahrnuje rozhodnutí Soudního dvora ES, Evropského soudu pro lidská práva, Ústavního soudu, Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu, jakož i vybraná rozhodnutí vrchních, krajských a okresních soudů, jež byla publikována ve sbírkách judikatury (viz seznam zkratek). V odůvodněných případech (zejména s ohledem na aktuálnost daného rozhodnutí, případně význam vysloveného právního názoru) jsou rovněž použity rozhodnutí uveřejněná na veřejně dostupných internetových stránkách některých shora uvedených soudních orgánů či v jiných databázích právních informací. V případě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je v této souvislosti nepochybně třeba zdůraznit také ten fakt, že se jedná zejména o rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce rozhodnutí tohoto soudu, tedy o rozhodnutí, na jejichž publikaci se většinou svých hlasů usneslo plénum
13
Úvod jmenovaného soudu. V této souvislosti je ostatně možno také poznamenat, že předkládaný přehled judikatury obsahuje i několik judikátů (právních vět) z rozhodnutí předválečného nejvyššího správního soudu, respektive nejvyššího soudu, které mohou být v mnoha ohledech zajímavé a inspirativní i pro dnešní dobu. V samotném závěru čtenáři naleznou zajímavý judikát Nejvyššího správního soudu, který byl zveřejněn až v době dokončování této publikace. Protože již nebylo možno zařadit jej systematicky mezi ostatní judikáty, je uveřejněn alespoň v závěru publikace s označením, do kterých částí tento judikát podle členění publikace patří. Práce je systematicky členěna do pěti samostatných hlavních částí, které jsou z důvodu větší přehlednosti ještě dále strukturovány. Součástí přehledu je samozřejmě též věcný rejstřík a rejstřík použitých právních předpisů. Vzhledem k vyššímu počtu rozhodnutí a jejich mnohdy dosti značnému rozsahu byly judikáty poměrně výrazně redakčně kráceny (v řadě případů je z rozhodnutí použita pouze vytvořená právní věta); nosné části jednotlivých rozhodnutí, které mají zobecňující potenciál, by však touto skutečností neměly být dotčeny. Odkazy na různé zdroje, kde jsou rozhodnutí dostupná, pak čtenářům v případě jejich bližšího zájmu umožňují dohledat si celý text příslušného rozhodnutí. Autor Seznam zkratek: ASPI JUD – pořadové číslo judikátu v systému ASPI Boh. A. – Sbírka rozhodnutí nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních, pořádaná JUDr. Josefem Bohuslavem J-ESD – Judikatura Evropského soudního dvora (vydává Wolters Kluwer ČR, a. s.) J-ESLP – Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva (vydává Wolters Kluwer ČR, a. s.) Sb. NS – Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek (vydává Nejvyšší soud ČR v nakladatelství LexisNexis CZ, s. r. o.) Sb. NSS – Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (vydává Nejvyšší správní soud v nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a. s.) Sb. ÚS – Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky (vydává C. H. Beck) SJ – Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva (vydává Wolters Kluwer ČR, a. s.) SJS – Soudní judikatura ve věcech správních (do dubna 2000 vydávalo nakladatelství Codex Bohemia, s. r. o., od května 2000 do konce roku 2002 ASPI Publishing, s. r. o.) SP – Soudní judikatura ve věcech správních 1993 – 1997 (vydávaná jak příloha časopisu Správní právo; uspořádal JUDr. Michal Mazanec, vydalo nakladatelství Linde Praha, a. s.) Vážný – Rozhodnutí nejvyššího soudu Československé republiky ve věcech trestních, uspořádal z příkazu předsednictva nejvyššího soudu senátní president tohoto soudu František Vážný
14
Část I. Obecná východiska Oddíl 1.1 Právo na vzdělání A. Základní předpoklady práva na vzdělání 1. Právo na bezplatné vzdělání (základní a střední školy) čl. 33 odst. 2 a čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod § 4 odst. 1 zákona č. 29/1984 Sb., o soustavě základních škol, středních škol a vyšších odborných škol (školský zákon)*) Právo na bezplatné základní a středoškolské vzdělání, které občanům přiznává čl. 33 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, má nepodmíněnou povahu. I když podle čl. 41 odst. 1 Listiny je možno se tohoto práva domáhat pouze v mezích prováděcích zákonů, lze sotva mít za to, že s šetřením mezí základních práv a svobod by ještě byla slučitelná zákonnou výjimkou zpochybněná nepodmíněnost práva na bezplatné základní a středoškolské vzdělání. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 2. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 35/93 Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, s. 51 a násl. (č. 49/1994 Sb.) č. 7/1993 Sb. ÚS Z odůvodnění: Skupina 45 poslanců podala návrh na zrušení článku I. zákona č. 190/1993 Sb.,
kterým se mění a doplňuje zákon č. 29/1984 Sb., o soustavě základních a středních škol (školský zákon) ve znění pozdějších předpisů. Tímto článkem se v § 4 odst. 1 uvedená věta, „Výchova a vzdělávání jsou bezplatné“, nahrazuje větou, „Ve školách, které jsou součástí soustavy základních a středních škol, mají občané právo na bezplatné vzdělání, nestanoví-li zákon jinak“. Vedlejší podmínkovou větou, „nestanoví-li zákon jinak“, se ve státních školách zavádí placené vzdělání (byť zatím jen částečně), tím se však ustanovení článku I. zákona č. 190/1993 Sb. dostává do rozporu jak s vnitrostátním právem, tak i s mezinárodně právními závazky České republiky, jmenovitě pak s ustanoveními článku 1, článku 9 odst. 2 a článku 10 Ústavy ČR, ustanovením článku 5 odst. 2 ústavního zákona č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní republiky, s ustanoveními článku 4 odst. 2 a 4, článku 33 odst. 2 a článku 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, s ustanovením článku 4 Úmluvy o boji proti diskriminaci v oblasti vzdělání, s ustanoveními článku 28 a článku 41 Úmluvy o právech dítěte, s ustanoveními článku 5 a článku 13 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, a s ustanovením článku 27 Vídeňské úmluvy o smluvním právu.
S účinností od 1. 1. 2005 zrušen zákonem č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon).
*)
15
Zákon o zaměstnanosti (…) V projednávané věci jde o otázku, zda právo na bezplatné základní a středoškolské vzdělání má nepodmíněnou povahu, či zda v této oblasti má své zákonné opodstatnění i výjimka, v daném případě uvozená vedlejší podmínkovou větou, „nestanoví-li zákon jinak“. Na tuto otázku dává jasnou odpověď především Listina základních práv a svobod, která vzhledem k článku 112 odst. 1 Ústavy ČR je součástí Ústavního pořádku České republiky a která sama v ustanovení článku 33 odst. 2 přiznává občanu jako jedno z jeho základních práv též právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách. Ve smyslu ustanovení článku 4 odst. 2 Listiny mohou být meze základních práv a svobod upraveny za podmínek stanovených Listinou pouze zákonem, při použití tohoto ustanovení musí však být šetřena podstata a smysl základních práv a svobod (článek 4 odst. 4 Listiny). I když podle článku 41 odst. 1 Listiny také práva uvedeného v článku 33 odst. 2 Listiny, tj. práva na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí, lze sotva mít za to, že s šetřením mezí základních práv a svobod by ještě byla slučitelná zákonnou výjimkou zpochybněná nepodmíněnost práva na bezplatné základní a středoškolské vzdělání. Tento závěr potvrzují také ratifikované a vyhlášené smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vzhledem k ustanovení § 5 odst. 2 ústavního zákona č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní republiky, vázána i po tomto zániku a jež podle článku 10 Ústavy ČR jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. Tak především v Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech vyhlášeném pod číslem 120/1976 Sb. je uznáváno právo každého na vzdělání (článek 13 odst. 1) a sou-
16
časně stanoveno, že k dosažení plného uskutečnění tohoto práva je zapotřebí, aby základní vzdělání bylo povinné a svobodně přístupné pro všechny a aby bylo umožněno a zpřístupněno i středoškolské a vyšší vzdělání, a to také postupným zaváděním bezplatného vzdělání (článek 13 odst. 2 písm. a, b, c). Rovněž v Úmluvě o právech dítěte vyhlášené pod číslem 104/1991 Sb. je uznáváno právo dítěte na vzdělání s tím, že pro účely postupného uskutečnění tohoto práva a na základě rovných možností je zejména zaváděno pro všechny děti bezplatné a povinné základní vzdělání a podněcován rozvoj různých forem středního vzdělání, a to i takovými opatřeními, jako bezplatné vzdělání (článek 28 odst. 1 písm. a, b). Přitom v článku 41 písm. a, b této Úmluvy se konstatuje, že nic v této Úmluvě se nedotýká ustanovení, která ve větší míře napomáhají uskutečnění práv dítěte a která mohou být obsažena v právním řádu státu, který je smluvní stranou, nebo v mezinárodním právu, které je pro takový stát závazné. Posléze uvedenému článku Úmluvy o právech dítěte odpovídá i článek 5 odst. 2 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, podle něhož žádné omezení nebo odchylka od kteréhokoliv ze základních lidských práv uznávaných nebo existujících v kterékoli zemi na základě zákona, úmluv, předpisů nebo zvyklostí nebude připuštěno pod záminkou, že Pakt taková práva neuznává nebo že je uznává v menším rozsahu. Potud tedy Ústavní soud sdílí důvody, jež vedly skupinu 45 poslanců k podání návrhu. Naproti tomu neexistuje důvod k závěru, že by článkem I. zákona 190/1993 Sb. byl dotčen článek 27 Vídeňské úmluvy o smluvním právu vyhlášené pod číslem 15/1988 Sb., neboť, pokud jde o napadený článek, zákonodárce se nedovolává jako důvodu pro navrhovanou úpravu nějakého ustanovení svého vnitrostátního práva (článek 27). Ústavní soud má rovněž za to, že
Evidence uchazečů o zaměstnání v projednávané věci nelze aplikovat ani ustanovení článku 4 Úmluvy o boji proti diskriminaci v oblasti vzdělání, neboť tato Úmluva nebyla dosud vyhlášena, a proto vzhledem k článku 10 Ústavy ČR by stejně nemohla mít přednost před zákonem. Ústavní soud proto z uvedených důvodů rozhodl tak, že ustanovení článku I. zákona č. 190/1993 Sb., jímž bylo novelizováno ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 29/1984 Sb., o soustavě základních a středních škol, ve znění pozdějších předpisů, v části znějící, „nestanoví-li zákon jinak“, se zrušuje dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů, a to pro jeho rozpor s ustanoveními článku 1, článku 9 odst. 2 a článku 10 Ústavy ČR, s ustanovením článku 5 odst. 2 ústavního zákona č. 4/1993 Sb. o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní republiky, s ustanoveními článku 4 odst. 2 a 4, článku 33 odst. 2 a článku 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, s ustanovením článku 28 odst. 1 písm. a, b, článku 41, písm. a, b Úmluvy o právech dítěte vyhlášené pod číslem 104/1991 Sb., s ustanoveními článku 5 odst. 2 a článku 13 odst. 2 písm. a, b, c Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech vyhlášeného pod číslem 120/1976 Sb. Jinak však ve zbývající části návrh zamítl, neboť tato část napadeného článku, uvedená v § 4 odst. 1 větou, „Ve školách, které jsou součástí soustavy základních a středních škol, mají občané právo na bezplatné vzdělání“, je s výše uvedenými normami v plném souladu.
2. Zpoplatnění školní docházky do jiné než „místně příslušné“ školy čl. 33 odst. 2 Listiny základních práv a svobod Vyhláška obce nemůže v rozporu s platnými právními předpisy zavést pojem „místně příslušné školy“ a požadovat
po rodičích dětí, které takto určenou školu navštěvovat nebudou, aby uhradili věcné náklady obcím, kde jejich děti do školy skutečně chodí. Taková praxe by pro určitou skupinu občanů učinila povinnou školní docházku částečně úplatnou, a porušovala by tak právo na bezplatné vzdělání v základních školách (čl. 33 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 17/94 Sbírka nálezů a usnesení, sv. 2, s. 51 a násl. (č. 194/1994 Sb.) č. 45/1993 Sb. ÚS Z odůvodnění: Dne 4. 7. 1994 byl Ústavnímu soudu doručen návrh přednosty Okresního úřadu v Trutnově na zrušení obecně závazné vyhlášky, kterou dne 14. 3. 1994 vydalo obecní zastupitelstvo v J. a která nese název „Vyhláška Obecního úřadu v J. o financování věcných nákladů dětí, které navštěvují základní školy“. Text vyhlášky je následující: „Obecní zastupitelstvo obecního úřadu v J. vydává na základě zákona o obcích č. 367/90 Sb. a ve znění pozdějších zákonů, předpisů a vyhlášek, tuto obecně závaznou vyhlášku: Čl. I. Obecní úřad v J. zajišťuje provoz Základní školy v J. v rozsahu 1. až 4. ročník. Od šk. roku 1994/95 v rozsahu 1. až 4. ročník. Čl. II. Pro děti, které navštěvují 1. až 4. ročník ZŠ je tedy místně příslušnou školou. Rodiče, kteří se rozhodnou své dítě dát do jiné školy, však musí počítat s tím, že ponesou náklady vynaložené tou obcí, kde dítě navštěvuje školu.
17
Zákon o zaměstnanosti Čl. III. Článek II. této vyhlášky neplatí pro děti mající trvalý pobyt v k. ú. J. Tyto děti navštěvují školu pro ně z důvodu dopravy, výhodnější. Vyhláška platí od školního roku 1994/95.“ Podle názoru navrhovatele tato vyhláška tím, že ukládá rodičům dětí, které navštěvují základní školy v jiných obcích, než-li je jejich trvalý pobyt, povinnost hradit s tím spojené věcné náklady, je v rozporu se zákonem. Z tohoto důvodu Okresní úřad upozornil dopisem dne 21. 3. 1994 starostu obce, že vyhláška byla vydána bez zmocnění v obecně závazném právním přepisu a že odporuje především ustanovení § 14 odst. 2 zákona č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství, ve znění zákona č. 190/1993 Sb. Podle tohoto ustanovení je k úhradě neinvestičních nákladů zásadně povinna obec, ve které má dítě trvalý pobyt, a tuto povinnost nelze přenášet na rodiče dětí. Návrh dále konstatuje, že obecní zastupitelstvo přijalo na zasedání dne 28. 3. 1994 usnesení, kterým ponechalo předmětnou vyhlášku v platnosti s odůvodněním, že ji považuje za dobrou, řešící nedostatek dětí v místní škole. Okresní úřad v Trutnově proto dne 20. 5. 1994 pozastavil ve smyslu zákona o obcích výkon této vyhlášky s upozorněním, že nezjedná-li zastupitelstvo nápravu, bude věc předložena Ústavnímu soudu. Vzhledem k tomu, že v zákonné lhůtě třicet dnů k nápravě nedošlo, podal přednosta Okresního úřadu návrh na zrušení obecně závazné vyhlášky. Ústavní soud konstatuje, že návrh splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen zákon). (…) Podle čl. 79 odst. 3 Ústavy mohou orgány místní samosprávy na základě a v mezích zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu zákonem zmocněny. Ve
18
svém čl. 104 odst. 3 pak Ústava opravňuje obecní zastupitelstva k vydávání obecně závazných vyhlášek. Tyto vyhlášky však musejí být v souladu se zákony a obecně závaznými právními předpisy vydanými ústředními orgány státní správy k jejich provedení. Výčet samosprávné působnosti obce obsažený v ustanovení § 14 odst. 1 zákona ČNR č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, obsahuje pod písmenem n) mimo jiné úkoly v oblasti školství, s výjimkou výkonu státní správy. Zákon ČNR č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství, ve znění zákona č. 190/1993 Sb., pak v § 2 stanoví, že samosprávu ve školství vykonávají obce a školské rady. Výkon samosprávy je upraven částí třetí (§ 14–17) tohoto zákona. Pro posouzení sporné obecně závazné vyhlášky je pak důležité především ustanovení § 14 odst. 2, podle kterého obec se souhlasem školského úřadu zařizuje a zrušuje předškolní zařízení, základní školy a školská zařízení jim sloužící. Toto ustanovení bylo zákonem č. 190/1993 Sb. doplněno tak, že pokud dítě plní školní docházku ve škole zřízené jinou obcí, dohodnou se obě obce o podmínkách plnění povinné školní docházky. V takovém případě hradí obec trvalého pobytu dítěte obci, kde dítě navštěvuje školu, její neinvestiční náklady připadající na dítě. Pro posuzovaný případ je dále podstatné ustanovení § 14 odst. 3, podle kterého obec spravuje základní školy zejména tím, že zabezpečuje investiční výdaje a neinvestiční náklady kromě mzdových prostředků, učebnic, školních pomůcek a potřeb hrazených státem, nestanoví-li zákon jinak. Po posouzení obsahu předmětné vyhlášky a ostatních předložených důkazů a stanovisek Ústavní soud konstatoval, že obec J., s vůlí uplatnit svoji samosprávnou působnost v oblasti základního školství, vydala akt označený jako vyhláška. Na této vyhlášce se usneslo zastupitelstvo obce
Evidence uchazečů o zaměstnání předepsaným způsobem. Po stránce procedurální bylo postupováno podle ust. § 16 zákona o obcích, když vyhláška, schválená obecním zastupitelstvem dne 14. 3. 1994, byla na úřední desce vyvěšena od 16. 3. 1994 do 1. 4. 1994 s tím, že platí pro školní rok 1994/95. Z formálního hlediska chybí na vyhlášce podpis zástupce starosty nebo jiného radního, jak předepisuje ust. § 52 odst. 3 zákona o obcích (tuto skutečnost však návrh nenapadá). Podle čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy rozhoduje Ústavní soud o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení. Musí se tedy jednat o právní předpis ne podle názvu, ale o takový akt státní správy nebo samosprávy, ve kterém jsou obsažena závazná pravidla chování, tj. o akt normativní povahy. Ústavní soud se proto zabýval nejprve otázkou, zda vyhláška obecního zastupitelstva takový charakter má. Je nesporné, že některá ustanovení vyhlášky jsou spíše jakýmsi oznámením o tom, že ve školním roce 1994/95 bude v obci fungovat 1. až 4. ročník základní školy. Současně se však stanoví pravidla pro fungování této školy, která mají určitý normativní charakter. Především je v rozporu s platnými právními předpisy zaváděn pojem „místně příslušná škola“. Takový pojem zákon č. 29/1984 Sb., o soustavě základních a středních škol (školský zákon), nezná. Rodičům je pak dána informace, která není v souladu s právními předpisy a která by ani nemohla být jinou obcí realizována, tj. že rodiče, kteří se rozhodnou dát své dítě do jiné školy „…musí počítat s tím, že ponesou věcné náklady vynaložené tou obcí, kde dítě navštěvuje školu“. Pokud by taková praxe byla realizována, byla by v rozporu nejen se zákonem č. 564/1990 Sb. (s ust. § 14 odst. 2 tohoto zákona), ale porušovala
by i ustanovení § 4 školského zákona, ve znění pozdějších předpisů a ve znění nálezu Ústavního soudu ČR, publikovaného pod č. 49/1994 Sb. Taková praxe by totiž učinila pro určitou skupinu občanů povinnou školní docházku částečně úplatnou a porušovala by jedno ze základních práv zaručených občanům – právo na bezplatné vzdělání v základních školách (čl. 33 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Jakkoli lze chápat důvody, které obecní zastupitelstvo k vydání napadeného aktu vedly, nutno konstatovat, že prostředky, které obec použila v zájmu udržení školy v obci, jsou nezákonné a protiústavní. Proto, bez ohledu na skutečnost, že ne všechna ustanovení vyhlášky lze považovat za ustanovení normativní povahy, Ústavní soud dospěl k závěru, že v zájmu právní jistoty je nezbytné zrušit vyhlášku v celém rozsahu.
3. Právo na bezplatné vzdělání (vyšší odborné školy) čl. 33 odst. 2 Listiny základních práv a svobod § 4 odst. 2 zákona č. 29/1984 Sb., o soustavě základních škol, středních škol a vyšších odborných škol (školský zákon)*) Vyšší odborné školy jsou sice součástí výchovně vzdělávací soustavy, na straně druhé představují však typ odlišný od středních škol, neboť studium na nich získání středoškolského vzdělání již předpokládá. Touto svou povahou se tak vymykají z rámce článku 33 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, zakotvujícího právo občanů na bezplatné vzdělání v základních a středních školách. Jakkoli se v tomto článku hovoří i o právu na bezplatné vzdělání na vysokých ško-
S účinností od 1. 1. 2005 zrušen zákonem č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon).
*)
19
Zákon o zaměstnanosti lách, nejde zde již o právo nepodmíněné povahy, neboť je naopak podmiňováno vedle schopností občana také možnostmi společnosti. Pokud jde o vyšší než středoškolské vzdělání, je jeho poskytování spojováno s určitým procesem, jehož charakteristickým rysem je postupnost jednotlivých opatření. Zavedení bezplatného vzdělání na vyšších odborných školách představuje tedy za současné právní úpravy a v existujících společenských poměrech pouze cíl, k němuž jednotlivé smluvní strany směřují v souladu se svými možnostmi. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 12. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 27/95 Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, s. 293 a násl. (č. 13/1996 Sb.) č. 84/1995 Sb. ÚS Z odůvodnění viz rozhodnutí č. 78.
4. Právo na bezplatné poskytování učebních potřeb čl. 33 odst. 2 Listiny základních práv a svobod nařízení vlády č. 15/1994 Sb., o bezplatném poskytování učebnic, učebních textů a základních školních potřeb*) Bezplatnost vzdělání znamená, že stát nese náklady na zřizování škol a školských zařízení, na jejich provoz a údržbu, především však nevyžaduje tzv. školné, tedy poskytování vzdělání na základním a středním stupni za úplatu. Bezplatnost vzdělání nemůže spočívat v tom, že stát ponese veškeré náklady v souvislosti s realizací práva na vzdělání. Stanovení rozsahu bezplatného poskytování učeb-
nic, učebních textů a základních školních potřeb vládou tak nelze podřadit pod pojem práva na bezplatné vzdělání. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 6. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 25/94 Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, s. 233 a násl. (č. 165/1995 Sb.) č. 31/1995 Sb. ÚS Z odůvodnění: Dne 4. 11. 1994 obdržel Ústavní soud České republiky návrh skupiny 30 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky na zahájení řízení o zrušení nařízení vlády č. 15/1994 Sb., o bezplatném poskytování učebnic, učebních textů a základních školních potřeb. Podle názoru navrhovatelů je uvedené nařízení v rozporu s čl. 33 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, s článkem 28 odst. 2 písm. a), b) a čl. 41 Úmluvy o právech dítěte a s článkem 5 odst. 2 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. (…) Z hlediska právních předpisů, o kterých skupina poslanců ve svém návrhu hovoří, je namístě hned úvodem zdůraznit, že zákon č. 29/1984 Sb., o soustavě základních a středních škol (školský zákon), v § 4 odst. 1 stanoví, že ve školách, které jsou součástí soustavy základních a středních škol, mají občané právo na bezplatné vzdělání. V soukromých a církevních školách se může právo na vzdělání zajišťovat za úplatu. V odstavci 2 § 4 citovaného zákona se uvádí, že v rozsahu stanoveném vládou se žákům bezplatně poskytují učebnice, učební texty a základní školní potřeby. (…) V těchto souvislostech nutno znovu uvést, že zákon č. 29/1984 Sb. v § 4
S účinností od 1. 1. 2005 zrušeno nařízením vlády č. 689/2004 Sb., o soustavě oborů vzdělání v základním, středním a vyšším odborném vzdělávání.
*)
20
Evidence uchazečů o zaměstnání odst. 1 stanoví, že ve školách, které jsou součástí soustavy základních a středních škol, mají občané právo na bezplatné vzdělání. V soukromých a církevních školách se může právo na vzdělání zajišťovat za úplatu. Nález Ústavního soudu č. 49/1994 Sb., na který návrh skupiny poslanců poukazuje, zrušil v § 4 odst. 1 zákona č. 29/1984 Sb. pouze část znějící „nestanoví-li zákon jinak“. Ostatních částí zákona se nedotkl, a to ani ustanovení § 4 odst. 2, které stanoví, že v rozsahu stanoveném vládou se žákům bezplatně poskytují učebnice, učební texty a základní školní potřeby. Právní normy nižší právní síly musí být v souladu s právními normami vyšší právní síly. Vychází-li se z takto všeobecně uznávaného principu, znamená to, že nařízení vlády musí být v souladu nejen s ústavními zákony, ale i mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR a „obyčejnými zákony“. Ve všech právních normách vyšší právní síly (ve vztahu k nařízení vlády č. 15/1994 Sb.) se zaručuje právo na bezplatné vzdělání. Zmíněné nařízení vlády č. 15/1994 Sb. právo na bezplatné vzdělání neomezuje a v podstatě se ho ani nedotýká. Bezplatnost vzdělání nepochybně znamená, že stát nese náklady na zřizování škol a školských zařízení, na jejich provoz a údržbu, především však nevyžaduje tzv. školné, tedy poskytování vzdělání na základním a středním stupni za úplatu. Výjimkou mohou být školy soukromé a církevní existující vedle sítě škol „státních“, které v dostatečné míře poskytují právo na vzdělání bezplatně. Stanovení rozsahu bezplatného poskytování učebnic, učebních textů a základních školních potřeb vládou nelze podřadit pod pojem práva na bezplatné vzdělání. Podle výkladu pojmů právo na bezplatné vzdělání, který podali navrhovatelé, by měl stát zajistit bezplatné poskytování všeho, co se školní docházkou na základní a střední školy bezprostředně souvisí, tedy např. vybavení
přezůvkami, aktovkou, penálem, psacími potřebami, cvičebním úborem atd. Je zřejmé, že bezplatnost vzdělání nemůže spočívat v tom, že stát ponese veškeré náklady, které občanům v souvislosti s realizací práva na vzdělání vzniknou. Stát tedy může požadovat úhradu části nákladů v souvislosti s realizací práva na vzdělání a vláda má k takovému postupu bezpochyby oprávnění. To v žádném případě nezpochybňuje principy bezplatného vzdělání na základních a středních školách. Čl. 13 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech stanoví, že státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo každého na vzdělání, čl. 13 odst. 2 téhož Paktu stanoví, že státy, smluvní strany Paktu, uznávají, že se zřetelem na dosažení plného uskutečnění tohoto práva: a) základní vzdělání bude povinné a svobodně přístupné pro všechny, b) středoškolské vzdělání bude všeobecně umožněno a zpřístupněno pro všechny všemi vhodnými prostředky a zejména postupným zaváděním bezplatného vzdělání. Náklady související s realizací práva na vzdělání lze rozdělit mezi stát a občana, resp. jeho zákonné zástupce. Je namístě připomenout, že je i v zájmu občana samotného, aby vzdělání (a tím i vyšší kvalifikace a lepší možnost uplatnění na trhu práce) dosáhl a aby o jeho dosažení sám usiloval. Náklady spojené s realizací práva na vzdělání jsou dlouhodobou investicí do života občana. Stát nese podstatnou část těchto nákladů, není však jeho povinností nést je všechny. Ústavní soud dospěl k závěru, že nařízení vlády České republiky č. 15/1994 Sb., o bezplatném poskytování učebnic, učebních textů a základních školních potřeb, neporušilo ani čl. 33 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 28 odst. 1 písm. a) a b)
21
Zákon o zaměstnanosti a čl. 41 Úmluvy o právech dítěte a čl. 5 odst. 2 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, ani jiné ústavní zákony nebo zákony nebo mezinárodní smlouvy podle čl. 10 Ústavy, a proto návrh skupiny poslanců na zrušení tohoto právního předpisu podle § 70 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zamítl.
5. Právo na vzdělání na vysoké škole čl. 33 odst. 1 Listiny základních práv a svobod § 18 odst. 1 zákona č. 172/1990 Sb., o vysokých školách*) Právo na vzdělání na vysoké škole nelze chápat jako základní právo v tom smyslu, že by každý byl oprávněn studovat na vysoké škole, jakou si sám zvolí, a že by stát byl povinen zaručit komukoliv takové vzdělání, jaké si přeje. Kritéria pro přijetí ke studiu na vysokou školu nejsou stanovena zákonem (§ 18 odst. 1 zákona č. 172/1990 Sb.), ale jsou věcí samosprávné působnosti vysokých škol. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 4. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 32/95 Sbírka nálezů a usnesení, sv. 5, s. 215 a násl. (č. 112/1996 Sb.) č. 26/1996 Sb. ÚS Z odůvodnění: (…) Jak již bylo konstatováno v nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 4/95, obsahuje Listina některá základní lidská práva, jež svou povahou jsou sociálními hodnotami konstituujícími hodnotový řád společnosti. V sociálním procesu plní tyto hodnoty funkci spíše jen ideálně typických
kategorií, jež vyjadřují cílové představy a pod něž lze zahrnout především svobodu. Hospodářská, sociální a kulturní práva, uvedená v hlavě čtvrté Listiny, k nimž náleží podle článku 33 i právo na vzdělání, k uvedeným hodnotám, obsahujícím ideálně typické dimenze, nelze, podle názoru Ústavního soudu, přiřadit. Tomuto závěru zdá se nasvědčovat i rozdílnost úpravy jednotlivých základních práv přímo samotnou Listinou. Zatímco totiž kupříkladu svoboda je zde koncipována jako základní lidské právo „bez dalšího“, kterážto koncepce je vyjadřována tím, že omezení jakékoliv její formy je podmiňováno zákonem (článek 7 odst. 1, článek 8, článek 9, článek 10 apod. Listiny), hospodářská, sociální a kulturní práva jsou buď výslovně konkretizována v samotné Listině (např. článek 33 odst. 2: „Občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách“), nebo jejich konkretizace je přenechávána zákonu. V této souvislosti je pro výše uvedenou argumentaci významný právě článek 41 odst. 1 Listiny, v němž se stanoví, že práv uvedených v článku 26, článku 27 odst. 4, článku 28 až 31, článku 32 odst. 1 a 3, článku 33 a 35 Listiny je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Takovým zákonem je např. zákon, jenž stanoví, za jakých podmínek mají občané právo při studiu na pomoc státu (článek 33 odst. 4 Listiny). Pojmový znak „právo na vzdělání“ (článek 33 odst. 1 Listiny) je sám o sobě vágní, neboť s tímto jen všeobecně formulovaným právem je spojen nespočet sociálních aspektů a účelů, a to mnohdy rozdílné sociální kvality a sociálního dopadu. Tendence posunout jakýkoliv z těchto aspektů a účelů do roviny způsobilé k porušení tohoto práva by, podle názoru Ústavního soudu, byla způsobilá, stejně jako v celé řadě obdobných případů, vyvolat celou řadu sociálně disfunkč-
S účinností od 1. 1. 1999 zrušen zákonem č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů.
*)
22
Evidence uchazečů o zaměstnání ních a nežádoucích účinků. Právo na vzdělání na vysoké škole nelze tedy, podle názoru Ústavního soudu, chápat jako základní právo v tom smyslu, že by každý byl oprávněn studovat na vysoké škole, jakou si sám zvolí, a že by stát byl povinen zaručit komukoliv takové vzdělání, jaké si přeje. Podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 172/1990 Sb., o vysokých školách, má občan právo studovat na vysoké škole ve zvoleném studijním oboru, prokáže-li potřebnou způsobilost pro toto studium, hlediska pro určení potřebné způsobilosti a způsob jejího ověřování schvaluje však na návrh děkana (resp. rektora) akademický senát. Kritéria pro přijetí ke studiu na vysokou školu nejsou tedy stanovena zákonem, ale jsou věcí samosprávné působnosti vysokých škol. Z toho potom, podle názoru Ústavního soudu, nelze vyvodit jiný závěr než ten, že vyloučení soudního přezkumu rozhodnutí o opravném prostředku proti nepřijetí uchazeče ke studiu na vysoké škole není porušením článku 36 odst. 2 Listiny. Navzdory této jejich autonomii nemohou však vysoké školy stanovit pro uchazeče takové podmínky, jimiž by ve skutečnosti porušovaly jejich základní lidská práva, kupříkladu tím, že by je diskriminovaly pro jejich příslušnost k jakékoliv národnostní nebo etnické menšině, pro jejich náboženské vyznání apod. Takové porušení základních lidských práv by se potom nepochybně mohlo stát předmětem ústavní stížnosti, podané podle ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
6. Zajištění objektivity vzdělávání (výuky) čl. 33 odst. 1 Listiny základních práv a svobod § 27 odst. 8 zákona č. 172/1990 Sb., o vysokých školách*)
Práce vysokoškolského učitele vykazuje specifické znaky, které pramení z významu a účelu jeho činnosti spočívající zejména ve výchově mladé vysokoškolsky vzdělané generace. Proto jsou učitelé odpovědni za to, aby zprostředkovávali zadání vysoce odborných poznatků při splnění podmínky světonázorové objektivnosti. Tyto požadavky vyjadřuje demokratický stát v článku 33 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož každý má právo na vzdělání. Z tohoto hlediska hodnotí Ústavní soud i účel a smysl článku II zákona č. 216/1993 Sb. Jde zejména o to, aby byla v oblasti vysokých škol odstraněna rezidua minulosti při obsazování pracovních míst učitelů a vědeckých pracovníků vysokých škol, a tak zajištěna skutečná objektivita vyučování. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 5. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 36/93 Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, s. 175 a násl. (č. 132/1994 Sb.) č. 24/1993 Sb. ÚS Z odůvodnění: (…) Skupina 43 poslanců podala návrh na zrušení § 27 odst. 8 zák. č. 172/1990 Sb., o vysokých školách, ve znění zákona č. 216/1993 Sb. a na zrušení článku II zákona č. 216/1993 Sb. s poukazem na to, že jsou v rozporu – s článkem 1 Ústavy České republiky, – s články 1, 3 odst. 1, článkem 4 odst. 3 a článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“), – s články 3 odst. 2 a 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, – s Úmluvou č. 111 o diskriminaci (zaměstnání a povolání), – s Úmluvou č. 122 o politice zaměstnanosti (článek 3).
S účinností od 1. 1. 1999 zrušen zákonem č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů.
*)
23
Zákon o zaměstnanosti Návrh skupiny poslanců byl odůvodněn takto: 1. Článek II zákona č. 216/1993 Sb. stanoví, že učitelům a vědeckým pracovníkům vysokých škol, kteří ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona mají sjednaný pracovní poměr na dobu neurčitou, se mění v pracovní poměr na dobu určitou do 30. září 1994. Navrhovatel ve vztahu k tomuto článku uvádí, že je zejména v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny, neboť zbavuje učitele a vědecké pracovníky vysokých škol (dále jen „VŠ“) možnosti domáhat se u nezávislého a nestranného soudu, aby přezkoumal zákonnost důvodu ukončení jejich pracovního poměru. Mimo to se bez bližší specifikace (k tomuto článku) dovolávají porušení dalších ústavních předpisů, které jsou v návrhu citovány. Z hlediska mezinárodního práva je prý cit. čl. II v rozporu s článkem 3 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Napadený článek dále znamená, že uvedení pracovníci jsou rovněž zbaveni ochrany ze strany odborových orgánů ve smyslu článku 3 Úmluvy č. 122 o politice zaměstnanosti. Podle tohoto ustanovení při provádění této úmluvy bude se zástupci osob, jichž se dotknou opatření, která mají být učiněna, zejména se zástupci zaměstnavatelů a pracovníků, projednána politika zaměstnanosti, aby se pak mohlo plně přihlédnout k jejich zkušenostem a názorům a aby byla zajištěna jejich plná spolupráce při stanovení této politiky a získávání podpory pro tuto politiku. 2. Ustanovení § 27 odst. 8 cit. zákona stanoví, že pracovní poměr učitelů a vědeckých pracovníků vysokých škol se sjednává na dobu určitou v trvání dvou až pěti let: na kratší dobu jej lze sjednat, jestliže o to pracovník požádá. a) Navrhovatel uvádí, že toto ustanovení, které vylučuje sjednávání pracovních poměrů na dobu neurčitou, je v rozporu s obecným principem vyjádřeným v ust. § 5 zákoníku práce, podle něhož se pracovně-
24
právní vztahy učitelů VŠ (a dalších tam uvedených pracovníků) řídí zákoníkem práce, pokud zákon nestanoví jinak. Obligatorní pracovní poměr učitelů a vědeckých pracovníků VŠ na dobu určitou není vyvolán specifickými odlišnostmi od standardních pracovněprávních vztahů, a proto je v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny, podle něhož omezení (rozuměj základních práv a svobod) nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Pracovní poměry ve smyslu ust. § 30 odst. 1 zákoníku práce se primárně sjednávají na dobu neurčitou. Pouze fakultativně je lze sjednat na dobu určitou, a to nejdéle na tři roky (§ 30 odst. 2 zák. práce). Zmocnění vlády stanovit, v kterých případech lze pracovní poměr na dobu určitou sjednat, případně prodloužit na dobu přesahující tři roky, nebo sjednat opětovně (§ 30 odst. 3, písm. a), b) zák. práce), bylo provedeno ustanovením § 3 odst. 1, 2 nařízení vlády č. 223/1988 Sb. Ustanovení § 30 odst. 2, 3 zák. práce a ust. § 3 prováděcího nařízení vlády jsou koncipována tak, že se vztahují pouze na nově uzavírané pracovní poměry a nevylučují, aby byly sjednávány i pracovní poměry na dobu neurčitou. (Pozn.: Návrh skupiny poslanců byl podán ještě před přijetím zákona č. 74/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce č. 65/1965 Sb. ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony.) b) Zavedení pracovního poměru uvedených pracovníků výlučně na dobu určitou nelze odůvodnit nebo ospravedlnit ani omezením výkonu těchto povolání ve smyslu článku 26 odst. 2 Listiny, který dovoluje zákonem stanovit podmínky a omezení určitých povolání nebo činností. c) Stanovení pracovního poměru učitelů a vědeckých pracovníků VŠ obligatorně na dobu určitou a vyloučení práva sjednávat tyto pracovní poměry též na dobu neurčitou je diskriminací určité skupiny pracovníků a je v rozporu s článkem 1 Ústavy, podle něhož je Česká republika demokratický právní stát
Evidence uchazečů o zaměstnání založený na úctě k právům a svobodám člověka, s článkem 1 Listiny upravujícím rovnost všech lidí v právech, s článkem 3 odst. 1 Listiny, který zakotvuje nepřípustnost jakékoli diskriminace, a s článkem 4 odst. 3 listiny, který nepřipouští, aby zákonná omezení základních práv a svobod platila jen pro některé případy, ačkoli splňují podmínky stanovené pro všechny případy. d) Z hlediska mezinárodněprávního pak navrhovatelé poukazují na rozpor § 27 odst. 8 cit. zákona s článkem 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, podle něhož si jsou všichni lidé před zákonem rovni a mají právo na stejnou ochranu proti diskriminaci z jakýchkoli důvodů, jakož i s Úmluvou č. 111 o diskriminaci (zaměstnání a povolání). Diskriminace spočívá v takovém rozlišování učitelů a vědeckých pracovníků VŠ od ostatních pracovníků, které má za následek výše uvedené porušení stejného zacházení v zaměstnání nebo povolání. (…) Pro celkový obraz projednávané problematiky si Ústavní soud vyžádal zprávu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky. Touto zprávou ze dne 11. 1. 1994 zjistil, že k 31. 10. 1989 bylo na VŠ zaměstnáno 11 906 učitelů, z toho 1 031 profesorů, 2 989 docentů a 7 886 asistentů. V období od 1. 1. 1990 skončilo pracovní poměr z iniciativy VŠ 806 pracovníků (z toho 56 profesorů a 106 docentů), do důchodu odešlo 1 089 a na vlastní žádost na jiné pracoviště 1 764 pracovníků, z toho 81 profesorů a 230 docentů. K 31. 10. 1993 bylo na VŠ zaměstnáno celkem 12 648 učitelů, z toho 1 130 profesorů, 3 307 docentů a 8 211 odborných asistentů. Vědeckopedagogické hodnosti získalo jmenováním v období let 1969–1989 393 profesorů a 1 645 docentů. Po 1. 1. 1990 přešlo na VŠ 5 941 pracovníků, z toho 292 profesorů a 637 docentů. Z pracovišť Akademie věd přišlo na VŠ v roce 1993 celkem 233 vědeckých a odborných pracovníků.
Citovaná zpráva dále uvádí, že stav ke dni 1. 1. 1990 vychází zejména z právní úpravy, která platila od účinnosti zákona o vysokých školách č. 39/1980 Sb. a od účinnosti vyhlášky Ministerstva školství ČSR č. 111/1980 Sb., o postupu při jmenování profesorů a docentů a při obsazování volných míst učitelů VŠ. Podle této právní úpravy přestalo být podmínkou pro získání titulu „docent“ habilitační řízení a titul mohl získat (stejně jako titul „profesor“) uchazeč, který vycházel z vědeckého světového názoru, prokázal pedagogickou způsobilost, schopnost tvořivě vědecky nebo umělecky pracovat nebo prokázal vědeckou nebo uměleckou způsobilost vytvořením společensky významných prací a měl potřebnou praxi. Ustanovení § 3 cit. vyhlášky Ministerstva školství ČSR navíc umožňovalo ministru školství jmenovat docenty, popřípadě navrhnout jmenování profesorů, i bez splnění stanovených podmínek pro jmenování. Obdobná úprava však platila i před rokem 1980 [srov. § 55a, odst. 1, písm. e) zák. č. 163/1969 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 19/1966 Sb., o vysokých školách]. Pokud se týká jmenování profesorů a docentů, byly v době před listopadem 1989 návrhy zpracovávány a předávány ministru školství ve dvou částech, a to odborné a kádrové. Obě části byly posuzovány odděleně odborem vysokých škol a odborem kádrovým a jejich stanoviska sjednocovala gremiální porada náměstka ministra pro vysoké školy. Závěry gremiální porady byly konzultovány na oddělení školství a vědy ÚV KSČ a teprve v případě kladného výsledku konzultace jmenoval ministr docenty, případně postoupil návrhy na jmenování profesorů Úřadu vlády ČSR, který je po projednání zaslal prezidentu republiky. (…) Vlastní rozbor problematiky ad 1) Ústavní soud se v prvé řadě zabýval napadeným článkem II cit. zákona,
25
Zákon o zaměstnanosti podle něhož učitelům a vědeckým pracovníkům VŠ, kteří ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona mají sjednaný pracovní poměr na dobu neurčitou, se mění v pracovní poměr na dobu určitou do 30. září 1994. Dospěl k následujícím závěrům: Práce vysokoškolského učitele vykazuje specifické znaky, které pramení z významu a účelu jeho činnosti spočívající zejména ve výchově mladé vysokoškolsky vzdělané generace. Proto jsou učitelé odpovědni za to, aby zprostředkovávali získávání vysoce odborných poznatků při splnění podmínky světonázorové objektivnosti. Tyto požadavky vyjadřuje demokratický stát v článku 33 odst. 1 Listiny, podle něhož má každý právo na vzdělání. Z tohoto hlediska hodnotí Ústavní soud i účel a smysl napadeného článku II zákona č. 216/1993 Sb. Jde zejména o to, aby byla v oblasti vysokých škol odstraněna rezidua minulosti při obsazování pracovních míst učitelů a vědeckých pracovníků VŠ, a tak zajištěna skutečná objektivita vyučování. O dosažení tohoto cíle se zákonodárce již jednou pokusil, a to v ust. § 37 odst. 1 zákona č. 172/1990 Sb., o vysokých školách. Tento předpis opravňoval rektora VŠ na návrh akademického senátu fakulty vypsat konkurz i na obsazené místo, pokud je tento postup odůvodněn potřebou zabezpečit příslušnou odbornou a morální úroveň vysoké školy. Učiteli nebo vědeckému pracovníku, který v konkurzu neobstál nebo se konkurzu odmítl zúčastnit, může dát vysoká škola výpověď. Uvedená ustanovení však v praxi zůstala obsoletní a neosvědčila se. To je z cit. zprávy Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy zjevně patrno (srov. i další odstavec). Jedním ze základních principů každé demokratické společnosti je vytvoření rovných možností pro všechny. Proto je nezbytné zabezpečit i pro učitele a vědecké pracovníky VŠ stejnou „startovací plochu“, a to jak pro stávající pracovníky, tak i pro
26
ty, kteří mají zájem o vědeckopedagogickou práci a jimž režim v době před listopadem 1989 takovou činnost neumožňoval. Tato úvaha se opírá i o cit. zprávu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, z níž plyne, že k personálním změnám na VŠ po roce 1989 v zásadní míře nedošlo. Ostatně, jak vyplývá z této zprávy, byli to především asistenti, kteří odešli z vysokých škol, a nikoli profesoři a docenti, již vzhledem k svému významu výchovu a vzdělávání mladé generace ovlivňují nejvíce. Současně je třeba zdůraznit, že jmenování profesorů a docentů probíhalo podle kádrového pořádku ÚV KSČ, a byla tedy převážně preferována politická spolehlivost oproti úrovni odborné. Podle přesvědčení Ústavního soudu je odchylná úprava pracovního poměru učitelů a vědeckých pracovníků VŠ provedená v napadeném článku II v plném souladu i s ustanovením § 5 zákoníku práce, podle něhož pracovněprávní vztahy učitelů VŠ (a dalších tam uvedených pracovníků) se řídí zákoníkem práce, pokud zákon nestanoví jinak. Zde je třeba zdůraznit, že cit. ustanovení § 5 je uvedeno v obecných ustanoveních zákoníku práce, a z toho důvodu připouští odlišnost úpravy pracovního poměru u učitelů VŠ ve všech oblastech pracovněprávních vztahů. Je tomu tak proto, že práce vysokoškolského učitele má řadu zvláštních znaků, jejichž společným jmenovatelem je neslučitelnost s petrifikováním dosažené vědecké úrovně VŠ a jejich učitelů. Článek II novely zákona je tedy nesen tendencí odstranit stávající diskriminaci jiných vysokoškolských učitelů (kteří dosud neměli šanci na získání pevně obsazených vědeckopedagogických funkcí) a vytvořit pro všechny učitele VŠ rovné podmínky v konkurzním řízení. To již bylo ostatně vyjádřeno na jiném místě. Dosavadní zákon o vysokých školách č. 172/1990 Sb. nezaručoval, že bude za
Evidence uchazečů o zaměstnání současného personálního stavu VŠ zabezpečeno právo studentů na kvalitní výuku a zajištěn životní zájem české vědy a praxe na růstu nových odborníků, kteří by byli schopni uskutečnit kvalitativní zlom ve vzdělávání na úroveň vysokých škol. Za této situace nezbývá společnosti jiná cesta, která by naplnila cit. článek 33 Listiny, než učinit tak dalším zákonem. Pokud by společnost této možnosti nevyužila, odpovídala by za dále trvající porušování ústavního práva na vzdělání. Ta okolnost, že pracovní poměry učitelů a vědeckých pracovníků VŠ uzavřené ke dni účinnosti novely na dobu neurčitou skončí ex lege dnem 30. září 1994, přirozeně nevylučuje možnost, aby se dosavadní učitelé a vědečtí pracovníci VŠ podrobili konkurzům, v nichž by prokázali svoji odbornou a morální úroveň. Na druhé straně je pouze tímto způsobem možné, aby byly také ostatním odborně a morálně způsobilým občanům zajištěny rovné možnosti ve vědeckopedagogické činnosti tak, že se i jim poskytne právo prokázat v konkurzním řízení své schopnosti. Současně je tím zabezpečena snazší možnost přechodu kvalifikovaných odborníků z pracovišť Akademie věd na vysoké školy. Nejde tedy o porušení principu rovnosti, jak uvádějí navrhovatelé, ale naopak o umožnění rovného přístupu k vědeckopedagogické činnosti všem způsobilým odborníkům na základě stejných podmínek odstraněním nespravedlivých privilegií minulé doby. Podle článku 6 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech právo na práci zahrnuje právo každého na příležitost vydělávat si na živobytí svojí prací, kterou si svobodně vybere nebo přijme. Stát je povinen učinit potřebné kroky k ochraně tohoto práva, tedy vytvářet i stejné příležitosti pro všechny odborně a morálně kvalifikované pedagogy. Minulý režim toto právo dlouhodobě hrubě porušoval a z cit. zprávy Ministerstva
školství, mládeže a tělovýchovy je zřejmé, že stav porušování principu rovnosti v přístupu k zaměstnání a porušování zásady stejných příležitostí trvá na vysokých školách do značné míry i nadále. To plyne z již zmíněné skutečnosti, že u učitelů a vědeckých pracovníků VŠ (zejména u profesorů a docentů) vznikla v době normalizace situace, že se nezřídka na tato místa dostali lidé konformní s tehdejším režimem, již získali vědeckopedagogické hodnosti i bez habilitace, místa na vysokých školách „zablokovali“ a nyní znemožňují vysokoškolskou práci ostatním učitelům a vědeckým pracovníkům VŠ a rovněž novým nezkompromitovaným občanům, kteří zatím neměli šanci na vysokých školách pracovat. Tím je zeslabena možnost konkurence různých pojetí a názorů, což je v rozporu se smyslem a účelem článku 33 odst. 1 Listiny, podle něhož každý má právo na vzdělání. Rozumí se tím právo na vzdělání, které odpovídá pojetí demokratické Ústavy a Listiny základních práv a svobod, jež sankcionuje svobodu projevu, právo na informace a svobodu vědeckého bádání a umělecké tvorby (čl. 17 odst. 1, čl. 15 odst. 2 Listiny). Pokud navrhovatel namítal porušení zásady rovnosti s odkazem na článek 1 Listiny, je třeba zdůraznit, že rovnost občanů nelze chápat jako kategorii abstraktní, nýbrž jako rovnost relativní, jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy. Jestliže stát poskytne v zájmu zajištění svých funkcí určité skupině méně výhod než jiné, může tak učinit pouze ve veřejném zájmu a pro veřejné blaho (srov. R 11/1992 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR, s jehož závěry se Ústavní soud ztotožňuje). Uvedená situace podle přesvědčení Ústavního soudu nastala, neboť právo na vzdělání (zajištěné cit. článkem 33 odst. 1 Listiny) je v posuzované věci právem významnějším a hodným silnější
27
Zákon o zaměstnanosti ochrany než právo, jehož porušení je namítáno. Napadený článek zákona směřuje k zajištění řádné výchovy nových generací vysokoškoláků, jimž je třeba zajistit objektivní a nikoli jednostranné zprostředkování vědeckých poznatků, což stávající složení vysokých škol přiměřeně negarantuje. Z tohoto hlediska je třeba hodnotit i údajné porušení článku 4 odst. 3 Listiny, pokud je tvrzeno, že napadený článek II novely vytvořil nikoli sice nerovnost mezi učiteli a vědeckými pracovníky VŠ navzájem, ale nerovnost tzv. vnější mezi učiteli a vědeckými pracovníky VŠ na straně jedné a ostatními pracovníky na straně druhé. Uvedené tvrzení bylo již předchozími úvahami dostatečně vyvráceno. Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že rovnost v právech (čl. 1 Listiny), zákaz diskriminace v oblasti základních práv a svobod (článek 3 odst. 1 Listiny) a zásada, že zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky (článek 4 odst. 3 Listiny), nejsou článkem II zákona č. 216/1993 Sb. porušeny. Z týchž důvodů neshledal Ústavní soud ani porušení článku 1 Ústavy České republiky. Ústavní soud se vzhledem k obsahu návrhu dále zabýval i údajným porušením článku 36 odst. 1 Listiny, podle něhož se každý může domáhat stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Navrhovatel cit. ustanovení interpretuje nesprávně, neboť rovněž toto základní právo lze aplikovat pouze v návaznosti na ostatní práva zaručená Listinou. Napadený článek II novely je ve vztahu k zákoníku práce ustanovením speciálním; Ústavní soud jej považuje, jak již bylo uvedeno, za konformní s uvedenými ústavními zákony a zdůrazňuje zejména ochranu hodnot zakotvených v cit. článku 33 Listiny, jíž tento předpis zajišťuje. Pou-
28
kaz na článek 36 Listiny není v tomto případě na místě, neboť Listina poskytuje soudní (procesní) ochranu pouze tomu právu, které účastníku právní řád (hmotné právo) garantuje. Jinak – důsledně vzato – by každé zúžení, popřípadě omezení subjektivních práv, což není v právním řádu zcela neobvyklé (např. stanovení odlišné hranice věku pro nárok na starobní důchod u mužů a u žen aj.), znamenalo zbavení práva na soudní ochranu; tak ovšem právo zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny vykládat nelze. Smyslem tohoto ustanovení je tedy poskytnout právo na soudní ochranu k uplatnění svého práva, čili práva, které zákonodárce účastníku jako subjektivní právo zaručuje. Účastník má přirozeně možnost obrátit se na soud v mezích jeho kompetence vždy; článek 36 odst. 1 nelze ovšem vykládat jako právo na úspěch v soudním řízení. Toto ustanovení toliko znamená, že se soud musí návrhem zabývat a nemá právo ho odmítnout, jestliže jsou splněny procesní podmínky, za nichž může ve věci jednat (podmínky řízení). V posuzované věci je nutno navíc vzít v úvahu, že nelze hovořit o definitivním skončení pracovního poměru u všech pracovníků (kteří měli ke dni účinnosti novely uzavřen pracovní poměr na dobu neurčitou) k datu 30. září 1994. Smysl zákona spočívá v tom, že před tímto datem by měla proběhnout konkurzní řízení a že úspěch v konkurzu bude znamenat další existenci pracovního poměru, který podle článku II novely k 30. 9. 1994 zanikl. Proto Ústavní soud dovozuje, že ani článek 36 odst. 1 Listiny není napadeným článkem II zákona č. 216/1993 Sb. dotčen. Z pohledu mezinárodněprávního navrhovatelé namítali rozpor uvedeného článku II s článkem 3 odst. 2 a s článkem 26
Evidence uchazečů o zaměstnání Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. U článku 3 odst. 2 se jedná o omyl, neboť odstavec 2 tohoto článku neexistuje. To poslanec JUDr. Vladimír Řezáč, který byl pověřen jednat jménem navrhovatele před Ústavním soudem, při ústním jednání výslovně připustil a uvedl, že navrhovatel měl na mysli článek 2 odst. 3 písm. b) tohoto Paktu. Uvedené ustanovení v podstatě koresponduje s čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž se již Ústavní soud zabýval. Lze tedy dovodit – a to ze stejných důvodů jako u čl. 36 odst. 1 Listiny – že článek II není v rozporu ani s čl. 2 bodem 3, písm. b) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Pokud jde o článek 26 tohoto Paktu (který zakotvuje zejména rovnost všech před zákonem a právo na stejnou ochranu zákona bez jakékoli diskriminace), pak důvody, pro něž Ústavní soud neshledal protiústavnost článku II zákona v oblasti vnitrostátního práva, plně platí též pro posouzení otázky, zda je tento předpis v souladu s cit. článkem Paktu. Proto Ústavní soud i v tomto směru usoudil, že článek 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech není článkem II zák. č. 216/1993 Sb. porušen. Ústavní soud se dále zabýval namítaným rozporem článku II cit. zákona s článkem 3 Úmluvy o politice zaměstnanosti č. 122. Z tohoto ustanovení zejména plyne, jak již bylo uvedeno, že při provádění této Úmluvy bude se zástupci osob, jichž se dotknou opatření, která mají být učiněna, zejména se zástupci zaměstnavatelů a pracovníků, projednána politika zaměstnanosti. Tuto Úmluvu však nelze podle přesvědčení Ústavního soudu považovat za mezinárodní smlouvu o lidských právech a základních svobodách ve smyslu čl. 10 Ústavy a důsledně vzato by nebylo třeba zkoumat, zda je napadeným článkem II zákona porušena. V tomto směru lze argu-
mentovat též čtvrtou hlavou Listiny („Hospodářská, sociální a kulturní práva“), kde se v článku 26 odst. 3 stanoví jako základní právo člověka toliko právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Z tohoto ustanovení lze tedy dovodit pouze právo na zaměstnání, které je konkretizováno zákonem č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti. Podle tohoto předpisu je právem na zaměstnání právo občanů, kteří chtějí a mohou pracovat a o práci se skutečně ucházejí, a) na zprostředkování pracovního uplatnění ve vhodném zaměstnání, b) na rekvalifikaci nezbytnou k pracovnímu uplatnění, c) na hmotné zabezpečení před nástupem do zaměstnání a v případě ztráty zaměstnání. Za této právní situace je zřejmé, že obsah článku 3 cit. Úmluvy č. 122 (jejíž duch má čistě programový a nikoli regulativní charakter) je pouze technickoorganizačním pravidlem, které sice souvisí s ústavním právem podle cit. článku 26 odst. 3, nelze je však kvalifikovat jako základní právo a svobodu ve smyslu Listiny základních práv a svobod. Rovněž Úmluvu č. 122 o politice zaměstnanosti nelze jako celek považovat za mezinárodní smlouvu ve smyslu článku 10 Ústavy České republiky. Ostatně, ze zprávy Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky ze dne 16. 2. 1994 plyne, že ani podle interní klasifikace Mezinárodní organizace práce není tato Úmluva považována za úmluvu z oblasti lidských práv a základních svobod. Totéž zjistil Ústavní soud z Úředního bulletinu (Official Bulletin) Mezinárodní organizace práce, vol. LXX, 1987, series A, appendix II., kde pod heslem „Basic human rights“ není Úmluva MOP č. 122 uvedena a je zahrnuta pod heslo „Employment policy and human resources development.“ (…)
29
Zákon o zaměstnanosti
7. Právo dítěte na docházku do předškolního zařízení čl. 29 bod 1. písm. a) Úmluvy o právech dítěte (sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb.) § 4 odst. 1 vyhlášky č. 35/1992 Sb., o mateřských školách*) Ze žádného obecně závazného právního předpisu nelze dovodit právo dítěte na docházku do předškolního zařízení. Žalobkyně tedy není osobou oprávněnou k podání žaloby, neboť jí nesvědčí žádné subjektivní veřejné právo navštěvovat konkrétní mateřskou školu, a napadené správní rozhodnutí tudíž nezakládá, nemění, neruší ani závazně neurčuje její subjektivní práva.
8. Implementace práva na vzdělání do jednotlivých právních předpisů čl. 33 odst. 1 a čl. 44 odst. 1 Listiny základních práv a svobod Postup soudu, který shledá nedůvodnou žalobu, v níž žalobce současně nenamítal porušení konkrétního ustanovení zákona, které implementuje čl. 33 Listiny základních práv a svobod, je nesprávný a dokonce protiústavní. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2009, sp. zn. 1 As 105/2008 www.nssoud.cz Z odůvodnění viz rozhodnutí č. 74.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. 7 As 11/2005 č. 1108/2007 Sb. NSS
B. Omezení práva na vzdělání 9. Míra regulace práva na vzdělání čl. 2 Dodatkového protokolu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení č. 209/1992 Sb.) Přes svoji důležitost není právo na vzdělání právem absolutním a může podléhat omezením; regulace školského systému se přitom může nesporně lišit v místě a čase, zejména vzhledem k potřebám a prostředkům společnosti a vzhledem k odlišným aspektům různých stupňů vzdělání. Podle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 10. 11. 2005, věc Leyla SŁahin proti Turecku. *)
Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva č. 1/2006, s. 17 a násl. J-ESLP č. 365/2006 Z odůvodnění viz rozhodnutí č. 22.
10. Diskriminace z důvodu rasy I. čl. 3 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení č. 209/1992 Sb.) čl. 2 Dodatkového protokolu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení č. 209/1992 Sb.) Soud nevylučuje, že zacházení založené na předsudcích většinové populace
S účinností od 1. 11. 2005 nahrazena vyhláškou č. 14/2005 Sb., o předškolním vzdělávání.
30
Evidence uchazečů o zaměstnání vůči národnostní menšině může spadat do pole působnosti čl. 3 Úmluvy, a to zejména za výjimečných okolností, jsou-li pocity méněcennosti a ponížení vyvolány diskriminační segregací v oblasti vzdělání, kdy je žák z důvodu rasy umístěn do školy, jejíž úroveň je pod úrovní jeho rozumových schopností. Čl. 2 Dodatkového protokolu tvoří celek, kterému vévodí jeho první věta. Tím, že si smluvní státy zakazují odmítnout právo na vzdělání, zaručují každému, kdo spadá pod jejich jurisdikci, právo na přístup do školních zařízení, která v daném okamžiku existují, a možnost využít dosaženého vzdělání díky jeho oficiálnímu uznání. K tomuto základnímu právu na vzdělání se připojuje právo obsažené v druhé větě tohoto ustanovení. Při plnění svých přirozených povinností vůči dětem pak mohou rodiče, kteří jsou v prvé řadě odpovědni za vzdělání a výchovu svých dětí, požadovat od státu, aby respektoval jejich náboženské a filozofické přesvědčení. Jejich právo tedy odpovídá odpovědnosti, která je úzce spjata s požíváním a s výkonem práva na vzdělání. Podle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 2. 2006, věc D. H. proti České republice Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva č. 2/2006, s. 77 a násl.*) J-ESLP č. 369/2006 Z odůvodnění: Stížnost byla podána osmnácti stěžovateli romského původu (nar. v letech 1985–1991), kteří žijí v různých částech města Ostrava. V letech 1996–1999 byli stěžovatelé umístěni, buď přímo anebo po
jisté době strávené v základních školách, do zvláštních škol v Ostravě. Tyto školy jsou jednou z kategorií speciálních škol a jsou určeny pro žáky s takovými rozumovými nedostatky, pro které se nemohou s úspěchem vzdělávat v „normální“ základní škole ani ve speciální základní škole. Podle zákona dochází k zařazení do zvláštní školy na základě rozhodnutí ředitele školy, které se zakládá na výsledcích testu rozumových schopností, jenž provádí pedagogicko-psychologická poradna, a je podmíněno souhlasem rodiče či zákonného zástupce žáka. Ze spisu vyplývá, že rodiče stěžovatelů souhlasili se zařazením jejich dětí do zvláštní školy či o něj dokonce výslovně požádali. Příslušná písemná rozhodnutí byla vydána řediteli dotčených škol a doručena rodičům stěžovatelů. Přestože obsahovala poučení o možnosti odvolání, nikdo z nich této možnosti nevyužil. Kromě toho obdrželi stěžovatelé dne 29. 6. 1999 dopis od školských úřadů, kterým byli informováni o možnosti přeřazení do základních škol. Zdá se, že poté, co úspěšně složili vyrovnávací zkoušky, navštěvují čtyři z nich normální školy. Dne 15. 6. 1999 adresovali stěžovatelé (s výjimkou čtyř z nich) Školskému úřadu v Ostravě žádost, aby byla správní rozhodnutí o jejich zařazení do zvláštní školy podrobena přezkoumání mimo odvolací řízení. Tvrdili přitom, že jejich rozumové schopnosti nebyly zjištěny spolehlivým způsobem a že jejich zástupci nebyli dostatečně informováni o důsledcích jejich souhlasu se zařazením do zvláštní školy. Žádali tedy o zrušení napadených rozhodnutí s tím, že tato podle nich nesplňovala požadavky zákona a porušovala jejich právo na vzdělání bez diskriminace. Dne 10. 9. 1999 jim Školský úřad sdělil, že napadená rozhodnutí byla vydána v souladu se zákonem
Stěžovatelé se proti tomuto rozsudku odvolali; srov. rozsudek velkého senátu ze dne 13. 11. 2007, v tomto přehledu publikován pod č. 428 v částce 1/2008 J-ESLP.
*)
31
Zákon o zaměstnanosti a že podmínky k zahájení řízení mimo odvolací řízení nejsou dány. Dne 15. 6. 1999 podalo dvanáct stěžovatelů ústavní stížnost, ve které si stěžovali na to, že byli vystaveni faktické diskriminaci, která je důsledkem obecného fungování systému speciálního školství. Dovolávali se přitom mj. čl. 3 a 14 Úmluvy a čl. 2 Protokolu č. 1. Připustili, že nepodali odvolání proti rozhodnutím o jejich zařazení do zvláštních škol, tvrdili však, že nebyli dostatečně informováni o důsledcích tohoto zařazení, a ve vztahu k podmínce vyčerpání opravných prostředků uváděli, že se v jejich případě jedná o pokračující situaci porušení a že jejich stížnost svým významem podstatně přesahuje jejich vlastní zájmy. Dne 20. 10. 1999 byla stížnost stěžovatelů Ústavním soudem odmítnuta, a to zčásti jako návrh, k jehož projednání nebyl Ústavní soud příslušný, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný. Soud nicméně vyjádřil předpoklad, že příslušné správní orgány se budou návrhy stěžovatelů intenzívně a účinně zabývat. Stěžovatelé se na Evropský soud pro lidská práva obrátili dne 18. 4. 2000. Na základě čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s čl. 2 Protokolu č. 1 si stěžovali zejména na to, že jsou diskriminováni v užívání práva na vzdělání, a to z důvodu rasy, barvy pleti, příslušnosti k národnostní menšině a etnického původu. S odvoláním na čl. 3 Úmluvy dále tvrdili, že jsou vystaveni ponižujícímu zacházení spočívajícímu v rasové segregaci založené (alespoň částečně) na jejich rasovém původu, která vyplývá z jejich zařazení do zvláštních škol určených pro žáky s rozumovými nedostatky. Stěžovali si také na to, že jsou zbaveni práva na vzdělání ve smyslu čl. 2 Protokolu č. 1 posuzovaného samostatně a že stát nerespektoval právo jejich rodičů na to, aby bylo toto vzdělání zajištěno v souladu s jejich
32
filozofickým přesvědčením. V neposlední řadě se stěžovatelé dovolávali čl. 6 Úmluvy a tvrdili, že rozhodnutí příslušných orgánů o jejich zařazení do zvláštních škol nebyla řádně odůvodněná a že nebyly respektovány nezbytné procesní záruky. (…) Stěžovatelé tvrdí, že byli diskriminováni v užívání jejich práva na vzdělání z důvodu rasy, barvy pleti, příslušnosti k národnostní menšině a etnického původu. Dovolávají se přitom čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 2 Protokolu č. 1. (…) Stěžovatelé tvrdí, že s romskými dětmi je v oblasti vzdělávání zacházeno jinak než s těmi, které nejsou romského původu. Toto odlišné zacházení spočívá v tom, že stěžovatelům, kteří byli zařazeni do zvláštních škol, se v porovnání s osnovami základních škol dostává podstatně nižšího vzdělání. Zdůrazňují přitom, že jejich umístění do zvláštních škol nesplňuje standardy Úmluvy a že v tomto případě neexistuje žádné „rasově neutrální“ vysvětlení statistických rozdílů týkajících se počtu romských dětí zařazených do zvláštních škol, přičemž tyto rozdíly jsou dány zejména dlouhým obdobím rasové segregace a přetrváváním předsudků vůči Romům. Nesouhlasí s tím, že by neobvykle vysoký počet romských dětí zařazených do zvláštních škol bylo možné vysvětlit výsledky testů rozumových schopností prováděných v pedagogickopsychologických poradnách; tyto testy jsou navíc přizpůsobeny českému kulturnímu prostředí a jazyku, což znevýhodňuje romské děti a způsobuje chyby v příslušných závěrech, neboť většina těchto dětí netrpí mentálními nedostatky. Kromě toho neexistuje jednotná úprava provádění těchto testů a interpretace jejich výsledků, což ponechává velkou diskreci samotným psychologům a široký prostor pro rasové předsudky a kulturní necitlivost.
Evidence uchazečů o zaměstnání (…) Stěžovatelé se domnívají, že jejich segregace – založená (alespoň částečně) na jejich rasovém původu – ve zvláštních školách, kde se jim ve srovnání se základními školami dostává nižšího vzdělání, je ponižujícím zacházením zakázaným čl. 3 Úmluvy. Skutečnost, že do zvláštních škol je zařazován nepoměrně velký počet romských dětí, je podle stěžovatelů odrazem politiky nezákonné rasové segregace, která nemůže být objektivně a rozumně ospravedlnitelná a představuje ponižující zacházení (viz zpráva Komise ve věci Asiatiques d’Afrique orientale proti Spojenému království, 1973).
I když namítané rozdílné zacházení zahrnuje podle Soudu jisté aspekty, které mohou stěžovatelé pociťovat jako nepříjemné či nespravedlivé, nezdá se, že by odráželo pohrdání či nedostatek respektu pro osobnost stěžovatelů, a jeho cílem není ani jejich pokoření či ponížení.
V daném případě měli stěžovatelé utrpět psychologickou újmu, neboť byli označeni za „stupidní“ či „retardované“, což u nich vyvolalo nedostatek sebedůvěry a pocity ponížení a méněcennosti. Nadto byli zbaveni možnosti vzdělávat se v multikulturním prostředí.
(…) Vedle námitky týkající se rasové diskriminace a segregace stěžovatelé tvrdí také to, že v důsledku umístění do škol určených pro děti s rozumovými nedostatky byli zbaveni práva na vzdělání a stát nerespektoval právo jejich rodičů na to, aby byla tato výchova a vzdělání zajištěna v souladu s jejich filozofickým přesvědčením, to znamená v multikulturním prostředí a bez diskriminace. Odvolávají se přitom na čl. 2 Protokolu č. 1. Stěžovatelé kladou důraz na nízkou úroveň vzdělání poskytovaného zvláštními školami. Tvrdí, že kvůli tomuto deficitu ve vzdělání je pro ně prakticky nemožné vrátit se do normálních škol a dosáhnout středního vzdělání jinde než na učilištích. V této souvislosti upozorňují také na nevhodný charakter testů používaných v pedagogicko-psychologických poradnách a na význam „informovaného souhlasu“. Vzdělání je podle nich jednou z primárních odpovědností státu, které se nemůže zbavit s odkazem na problémy stěžovatelů.
(…) Soud nevylučuje, že zacházení založené na předsudcích většinové populace vůči národnostní menšině může spadat do pole působnosti čl. 3, a to zejména za výjimečných okolností, jsou-li pocity méněcennosti a ponížení vyvolány diskriminační segregací v oblasti vzdělání, kdy je žák z důvodu rasy umístěn do školy, jejíž úroveň je pod úrovní jeho rozumových schopností. V projednávaném případě však Soud podotýká, že stěžovatelé nepředložili dostatečně konkrétní důkazní prostředky na podporu argumentu, že namítané zacházení dosáhlo hranice závažnosti požadované uvedeným ustanovením. Ve skutečnosti se omezili pouze na popis údajně všeobecné praxe existující v České republice, a riziko, že by byli doživotně stigmatizováni, je proto do velké míry spekulací.
Poté, co Soud na základě předložených důkazů globálně zhodnotil příslušné skutečnosti, nepovažuje za prokázané, že stěžovatelé byli podrobeni špatnému zacházení, které dosahovalo hranice závažnosti dostatečné k tomu, aby porušilo čl. 3 Úmluvy.
Soud připomíná, že, jak naznačuje jeho struktura, čl. 2 Protokolu č. 1 tvoří celek, kterému vévodí jeho první věta. Tím, že si smluvní státy zakazují odmítnout právo na vzdělání, zaručují každému, kdo spadá pod jejich jurisdikci, právo na přístup
33
Zákon o zaměstnanosti do školních zařízení, která v daném okamžiku existují, a možnost využít dosaženého vzdělání díky jeho oficiálnímu uznání. K tomuto základnímu právu na vzdělání se připojuje právo obsažené v druhé větě tohoto ustanovení. Při plnění svých přirozených povinností vůči dětem pak mohou rodiče, kteří jsou v prvé řadě odpovědní za vzdělání a výchovu svých dětí, požadovat od státu, aby respektoval jejich náboženské a filozofické přesvědčení. Jejich právo tedy odpovídá odpovědnosti, která je úzce spjata s požíváním a s výkonem práva na vzdělání (viz Kjeldsen, Busk Madsen a Pedersen proti Dánsku, 1976). Definování a úprava studijních programů v zásadě spadá do kompetence smluvních států. Jedná se ve velké míře o problém účelnosti, ke kterému Soudu nepřísluší se vyjadřovat a jehož řešení se může lišit podle zemí a doby (viz Valsamis proti Řecku, 1996). Soud mj. prohlásil, že „přestože je někdy nutné podřídit zájmy jedinců zájmům skupiny, demokracie neznamená stálou nadvládu většinového názoru, ale vyžaduje si rovnováhu, která menšinám zajistí spravedlivé zacházení a zabrání zneužití dominantního postavení“ (viz Young, James a Webster proti Spojenému království, 1981; Efstratiou proti Řecku, 1996). V projednávaném případě Soud nejprve konstatuje, že stěžovatelé nebyli zbaveni práva chodit do školy a získat tam vzdělání. Je pravda, že znalci z oboru psychopedagogiky zastávali názor, že rozumové nedostatky stěžovatelů byly takové, že jim neumožňovaly vzdělávat se podle programu normálních základních škol, a doporučili jim proto zařazení do zvláštních škol; k tomuto umístění došlo na základě rozhodnutí ředitelů dotčených škol a se souhlasem rodičů. Nicméně, vzhledem k tomu, že zvláštní školy disponují kvalifikovanými učiteli, kteří používají speciální metody
34
a vyučují ve třídách, v nichž je méně žáků než ve třídách základních škol, nelze podle Soudu tvrdit, že se jedná o zařízení nabízející méně kvalitní vzdělání. Stěžovatelé ostatně nijak neprokázali, že by úroveň vzdělání poskytovaného zvláštními školami byla tak nízká, že by to znamenalo odepření práva na vzdělání. Z tvrzení vlády vyplývá, že vnitrostátní orgány chtějí umožnit žákům s podobnými potřebami, aby se jim dostalo vzdělání přizpůsobeného jejich schopnostem, pomoci jim překonat jejich handicap (ať je jakýkoliv), a získat tak základní znalosti. Dle názoru Soudu se jedná o kulturní a didaktické otázky, které mají obecný charakter a nepřekračují rámec toho, co může demokratický stát považovat za veřejný zájem. S ohledem na míru uvážení, kterou státy disponují v oblasti vzdělání, jim nelze zakázat, aby pro různé žáky vytvářely různé školy či aby pro zvláštní potřeby vytvářely zvláštní vzdělávací programy; takový zákaz by naopak mohl vést k diskriminaci postižených dětí. V tomto bodě Soud připomíná názor, který vyslovila Komise ve věci P. D. a L. D. proti Spojenému království (rozh. Komise, 1989) a podle kterého „musí být kompetentním orgánům ponechán široký prostor, pokud jde o co nejlepší využití zdrojů, které jsou jim přiděleny v zájmu postižených dětí. Musejí-li tyto orgány na jedné straně zohlednit přesvědčení rodičů, nelze na druhé straně říci, že jim druhá věta čl. 2 ukládá, aby zařadily dítě s vážným mentálním postižením do obecné školy (za cenu navýšení vyučujícího personálu), namísto školy specializované“. Pokud jde o možnost přeřazení do základních škol a další studium na středních školách, je nutné konstatovat, že stěžovatelé netvrdili, že neměli přístup k testům umožňujícím jejich přeřazení či ke kompenzačním kurzům, které zmiňovala vláda. Soudu proto nezbývá než souhlasit s vlá-
Evidence uchazečů o zaměstnání dou v tom, že stěžovatelé dostatečně nevyužili existující nabídky. Co se týká druhé věty čl. 2 Protokolu č. 1, Soud podotýká, že je právem rodičů „poskytovat dětem objasnění a rady, působit jako jejich přirození vychovatelé, orientovat je ve směru svých vlastních náboženských a filozofických přesvědčení“ (viz výše cit. Valsamis proti Řecku). Poznamenává, že v projednávaném případě nic nenaznačuje tomu, že rodiče stěžovatelů tuto svou roli plnili v souladu s přesvědčeními, kterých se nyní – bez většího upřesnění – dovolávají před Soudem, anebo že vnitrostátní orgány s těmito svými představami seznámili. Tato námitka ostatně nebyla uvedena ani v jejich ústavní stížnosti ze dne 15. 6. 1999. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Soud v daném případě nespatřuje nic, co by mohlo narážet na přesvědčení rodičů stěžovatelů v míře zakázané druhou větou čl. 2 Protokolu č. 1, a domnívá se, že české orgány respektovaly právo stěžovatelů na co nejefektivnější vzdělání. Nakonec stěžovatelé vznášejí námitku porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Porušení tohoto ustanovení podle nich spočívá v tom, že vnitrostátní orgány nedostatečně odůvodnily rozhodnutí, na základě kterých byli stěžovatelé zařazeni do zvláštních škol, a nerespektovaly procesní záruky, jež by jim umožnily vyhnout se přijetí chybných rozhodnutí. Mají na mysli zejména testy používané v pedagogicko-psychologických poradnách, jejichž výběr záleží na uvážení psychologů, a způsob, jakým byl získán souhlas rodičů s jejich umístěním do zvláštních škol. V této souvislosti stěžovatelé tvrdí, že jejich rodiče nebyli o důsledcích tohoto souhlasu vůbec informováni. Soud připomíná, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy ukládá vnitrostátním soudům povinnost
efektivně přezkoumat argumenty a důkazní návrhy stran a provést jejich hodnocení ve vztahu k rozhodnutí, které má být přijato. Toto ustanovení nutí soudy řádně svá rozhodnutí odůvodnit, nelze jej ovšem vykládat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Dosah povinnosti odůvodnit rozhodnutí se může lišit v závislosti na jeho povaze a otázka, zda soud dostál této své povinnosti, může být zodpovězena pouze s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každého případu (viz Jokela proti Finsku, 2002). Soud podotýká, že stěžovatelé ani tak neupozorňují na problém týkající se přístupu k soudu či spravedlnosti řízení, ale popírají spíše stručné odůvodnění rozhodnutí vydaných řediteli zvláštních škol, jakož i formu psychologických testů, které absolvovali. I za předpokladu, že se čl. 6 odst. 1 na projednávaný případ aplikuje, a v míře, v jaké je kompetentní uvedená tvrzení přezkoumat, nenachází Soud v dané věci zdání porušení záruk vyplývajících z tohoto ustanovení. Upozorňuje zejména na to, že vnitrostátní legislativa opravňovala ředitele zvláštních škol k vydání takových rozhodnutí, že tato měla písemnou formu, obsahovala poučení o možnosti odvolání a byla doručena rodičům či zákonným zástupcům stěžovatelů. Uvedená rozhodnutí se odvolávala na výsledky vyšetření provedených ve specializovaných poradnách. Rodiče byli s těmito výsledky obeznámeni, neboť své děti do zmíněných poraden doprovázeli a s psychologem hovořili, příp. se na ně mohli informovat. Při žádné příležitosti však formu použitých testů nezpochybnili. Pokud jde o souhlas rodičů se zařazením do zvláštních škol, ze spisu vyplývá, že tento souhlas byl dán u každého ze stěžovatelů, kteří nyní navštěvují zvláštní školu, a nebyl odvolán. Na poli čl. 6 odst. 1 Úmluvy pak Soud není oprávněn jít nad rámec tohoto konstatování.
35
Zákon o zaměstnanosti
11. Diskriminace z důvodu rasy II. čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení č. 209/1992 Sb.) čl. 2 Dodatkového protokolu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení č. 209/1992 Sb.) Nepřímou diskriminaci lze podle Soudu definovat jako nepřiměřeně předpojaté důsledky obecné politiky nebo opatření, která, ačkoli mají neutrální povahu, diskriminují určitou skupinu. V souladu s antidiskriminační legislativou Evropských společenství lze konstatovat, že pro posouzení určité situace jako nepřímé diskriminace není důležitá existence úmyslu diskriminovat. Podobně jako v případech týkajících se zaměstnání nebo poskytování služeb není ani v oblasti vzdělání zapotřebí prokazovat existenci úmyslu diskriminovat na straně státních orgánů. Jestliže stát nezohlední zvláštní potřeby členů znevýhodněné komunity, umístí romské děti do škol pro mentálně retardované, kde je vyučováno podle jiných osnov, a izoluje tyto děti od širší populace, překročí volnou míru uvážení, kterou stát požívá v oblasti vzdělání. Taková volná míra uvážení by byla dodržena, kdyby se stát snažil místo toho dětem pomoci, aby se integrovaly mezi většinovou společnost a rozvinuly své schopnosti tak, aby byly schopny vést život ve většinové společnosti. Podle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 11. 2007, věc D. H. proti České republice Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva č. 1/2008, s. 32 a násl. J-ESLP č. 428/2008
36
Z odůvodnění: Řízení u Soudu bylo zahájeno 18 stěžovateli romského původu, kteří byli v letech 1996 a 1999 umístěni ve zvláštních školách v Ostravě, a to buď přímo po zápisu do 1. třídy, nebo po nějaké době, kterou strávili v běžné základní škole. Z důkazů předložených Soudu vyplývá, že rodiče stěžovatelů souhlasili s umístěním svých dětí do zvláštních škol, nebo dokonce o toto umístění výslovně požádali. Souhlas byl udělen formou podpisu předtištěného formuláře. V případě stěžovatelů č. 12 a 16 jsou souhlasy rodičů označeny pozdějším datem než správní rozhodnutí, na základě nichž byli tito stěžovatelé umístěni do zvláštní školy. V obou případech bylo datum opraveno ručně, v jednom případě i s poznámkou učitele o překlepu. Rozhodnutí o umístění do zvláštní školy byla přijata řediteli dotčených zvláštních škol poté, co byli stěžovatelé doporučeni k umístění pedagogicko-psychologickými poradnami, kde podstoupili psychologické testy. Školní spisy stěžovatelů obsahují zprávu o jejich vyšetření, včetně výsledků testů s poznámkami zkoušejících, kresby stěžovatelů a v některých případech dotazníky pro rodiče. Písemná rozhodnutí týkající se umístění do zvláštních škol byla zaslána rodičům. Obsahovala pokyny týkající se práva odvolat se. Žádný z rodičů však tohoto práva nevyužil. (…) Senát 2. sekce Soudu dne 7. 2. 2006 dospěl k závěru, že stěžovatelé v daném případě neprokázali, že důvodem jejich umístění do zvláštní školy byl jejich etnický původ. Podle Soudu totiž stěžovatelé nevyvrátili zjištění odborníků, že jejich obtíže s učením byly takového charakteru, že stěžovatelům bránily získat vzdělání v běžné škole. Systém zvláštních škol sice nebyl podle Soudu ideální, ale
Evidence uchazečů o zaměstnání stát by měl požívat široké míry uvážení při řešení protichůdných zájmů v této oblasti. Stěžovatelé se proti rozhodnutí senátu 2. sekce odvolali. (…) Dále se Soud zabýval otázkou, zda v daném případě byli stěžovatelé vystaveni nepřímé diskriminaci. Pro vymezení nepřímé diskriminace Soud využil svou definici použitou v případu Hugh Jordan (§ 154) jako nepřiměřeně předpojaté důsledky obecné politiky nebo opatření, která, ačkoli mají neutrální povahu, diskriminují určitou skupinu. V souladu s antidiskriminační legislativou Evropských společenství Soud konstatoval, že pro posouzení určité situace jako nepřímé diskriminace není důležitá existence úmyslu diskriminovat. Velký senát dospěl k závěru, že podobně jako v případech týkajících se zaměstnání nebo poskytování služeb není ani v oblasti vzdělání zapotřebí prokazovat existenci úmyslu diskriminovat na straně státních orgánů. Soud se dále zabýval posouzením odůvodnění rozdílů, které poskytla vláda, následovně: a) Pokud jde o argument vlády, že se snažila najít řešení pro vzdělávání dětí se speciálními vzdělávacími potřebami, mezi něž podle výsledků psychologických testů patří také stěžovatelé, velký senát vyjádřil, že předmětné testy jsou již dlouhou dobu považovány za kontroverzní a jsou vystaveny značné kritice i ze strany dotčeného státu, nemohou tudíž být považovány za rozumné odůvodnění rozdílného zacházení. b) K argumentu vlády, že rozhodujícím faktorem pro umístění stěžovatelů do zvláštní školy byl souhlas jejich zákonných zástupců, velký senát uvedl, že takovýto souhlas k rozdílnému zacházení představuje vzdání se práva chráněného Úmluvou. Takovéto vzdání se práva, aby bylo přípustné, musí být učiněno nesporně, na základě
úplné znalosti podstatných skutečností a bez jakéhokoli nátlaku. Velký senát nepovažuje tyto podmínky za splněné v situaci, kdy souhlas udělili rodiče stěžovatelů, kteří jsou členy znevýhodněné komunity a sami mají velmi nízké vzdělání. Za těchto okolností mohli rodiče stěží kvalifikovaně posoudit všechny aspekty dané situace a důsledky udělení svého souhlasu. Udělení souhlasu probíhalo pouze podepsáním předtištěného dokumentu, který neobsahoval žádné informace o dostupných alternativách nebo rozdílech mezi osnovami zvláštních a běžných škol. Problematická je podle velkého senátu také ta skutečnost, že rodiče si mohli vybrat pouze ze dvou možností: buď bude jejich dítě navštěvovat běžnou školu, která není připravena reagovat na jeho sociální a kulturní odlišnosti a eliminovat riziko izolace a ostrakismu, nebo bude umístěno do zvláštní školy, kde většinu žáků tvoří Romové. Velký senát vyslovil, že i kdyby byly splněny podmínky pro vzdání se práva chráněného Úmluvou uvedené výše, nelze považovat za právně přípustný projev vůle být podroben rasové diskriminaci, jelikož takový projev vůle by byl v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Volná míra uvážení, kterou stát požívá v oblasti vzdělání, byla podle velkého senátu v daném případě překročena, a to z toho důvodu, že stát a) nezohlednil zvláštní potřeby členů znevýhodněné komunity, b) umístil romské děti do škol pro mentálně retardované děti, kde je vyučováno podle jiných osnov, a c) izoloval tyto děti od širší populace. Volná míra uvážení by zřejmě byla podle velkého senátu dodržena, kdyby se stát snažil místo toho dětem pomoci, aby se integrovaly mezi většinovou společnost a rozvinuly své schopnosti tak, aby byly schopny vést život ve většinové společnosti.
37
Zákon o zaměstnanosti (…) Nesouhlasné stanovisko soudce Jungwierta: Soudce Jungwiert vyjádřil určité pochybnosti nad rozhodnutím velkého senátu z hlediska toho, že soudci neznají historický kontext případu ani situaci panující v jiných evropských zemích, a přesto kritizují celý systém vzdělání v České republice. Podle Jungwierta měli soudci brát v potaz při posuzování případu demografický vývoj a úroveň školní docházky v České republice ve srovnání s dalšími evropskými zeměmi. Jungwiert popisuje složení romské populace v České republice, kde na rozdíl od jiných zemí romská komunita pochází převážně ze Slovenska, Maďarska a Rumunska a přišla do Čech až po 2. světové válce. Většina těchto nově příchozích Romů byla přitom negramotná a nemluvila česky. Na rozdíl od starších zemí Evropských společenství, kde v roce 1989 zhruba 250 000–300 000 romských dětí nenavštěvovalo nikdy školu, v Československu v té době byla i mezi romskou populací téměř 100 % školní docházka. Český soudce rovněž vyjmenoval všechny záruky, které v českém právním řádu existovaly proti umístění dítěte do zvláštní školy: institut souhlasu rodičů, doporučení od pedagogicko-psychologické poradny, právo odvolat se, možnost být zařazen zpět do běžné školy. Stručně řečeno, soudce Jungwiert ve svém disentu vyjádřil myšlenku, že systém vzdělávání romské populace není ideální, ale není možné jej posoudit jako porušení čl. 14, když v dalších evropských zemích je situace stejná nebo dokonce ještě horší.
12. Slučování škol čl. 33 odst. 1 Listiny základních práv a svobod Právo na zajištění výuky v určité konkrétní základní škole, byť umístěné blíže k bydlišti žalobců, než tomu bude ve škole sloučené, nepatří mezi základní
38
lidská práva a svobody a není ani součástí práva na vzdělání. To v žádném případě sloučením škol narušeno, či omezeno nebude, jakkoliv je nesouhlas žalobců lidsky pochopitelný. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 4 As 38/2004 www.nssoud.cz Z odůvodnění viz rozhodnutí č. 62.
13. Disciplinární opatření za nedodržení vnitřních předpisů čl. 2 Dodatkového protokolu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení č. 209/1992 Sb.) Právo na vzdělání v zásadě nevylučuje možnost uchýlit se za účelem zajištění dodržování vnitřních předpisů k disciplinárním opatřením, včetně přerušení nebo vyloučení ze vzdělávací instituce. Ukládání disciplinárních trestů tvoří nedílnou součást procesu, kterým se školy snaží dosáhnout cíle, pro který byly vytvořeny, včetně rozvoje a formování charakteru a duševní síly svých žáků. Podle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 10. 11. 2005, věc Leyla SŁahin proti Turecku Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva č. 1/2006, s. 17 a násl. J-ESLP č. 365/2006 Z odůvodnění viz rozhodnutí č. 22.
14. Jazykový režim vyučování čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení č. 209/1992 Sb.)
Evidence uchazečů o zaměstnání čl. 2 Dodatkového protokolu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení č. 209/1992 Sb.)
za neúčast na takovém průvodu, nepředstavují porušení čl. 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Čl. 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě státu ukládá, aby respektoval právo rodičů zajišťovat výchovu a vzdělání ve shodě s jejich náboženským a filozofickým přesvědčením, nezaručuje ale právo na vzdělání a také smluvním státům neukládá, aby v oblasti výchovy či vzdělávání respektovaly jazykové preference rodičů. Vykládat výrazy „náboženské“ a „filozofické“ jako jazykové preference by bylo překroucením jejich smyslu.
Podle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 12. 1996, věc Valsamis proti Turecku ASPI JUD28195CZ
Čl. 8 odst. 1 Úmluvy sám o sobě nezaručuje právo na vzdělání ani specifické právo rodičů v záležitostech vzdělání jejich dětí. Není ale vyloučeno, aby opatření přijatá v oblasti výuky mohla mít dopad na právo respektování soukromého a rodinného života, nebo ho dokonce porušit, a to například tehdy, bylo-li by účelem nebo důsledkem těchto opatření tento život bezdůvodně narušovat, zejména svévolným odloučením dětí od rodičů. Podle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 7. 1968, Belgická jazyková věc Berger, V., Judikatura Evropského soudu pro lidská práva, rozhodnutí č. 180, s. 531 a násl.
15. Povinnost účastnit se školního průvodu v rozporu s vlastním přesvědčením čl. 2 Dodatkového protokolu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení č. 209/1992 Sb.) Povinnost zúčastnit se školního průvodu, který je v rozporu s přesvědčeném stěžovatele, a následný disciplinární trest
Z odůvodnění: Stěžovateli jsou tři státní příslušníci Řecka, manželé Elias a Maria Valsamisovi a jejich dcera Victoria (nar. 1978), studentka gymnázia v Athénách. Všichni se označují za svědky Jehovovy. Uvádějí, že pacifismus je základním dogmatem jejich víry, která jim zakazuje veškerou činnost související, byť nepřímo, s válkou nebo násilím. Dne 20. 9. 1992 manželé Valsamisovi zaslali škole, kterou jejich tehdy dvanáctiletá dcera navštěvovala, písemnou žádost, aby byla Victoria zproštěna povinnosti účastnit se výuky náboženství, ortodoxní mše a jakýchkoli dalších manifestací, jež by byly v rozporu s jejím náboženským přesvědčením, včetně oslav státních svátků a veřejných průvodů. Victoria byla zproštěna povinnosti účastnit se výuky náboženství a ortodoxní mše. Avšak v roce 1992 byla vyzvána, stejně jako ostatní žáci školy, k účasti na oslavách státního svátku v den 28. října, při nichž školní a vojenské průvody připomínají datum, kdy fašistická Itálie vyhlásila válku Řecku (28. října 1940). Žákyně řediteli školy oznámila, že její náboženské přesvědčení jí zakazuje připojit se k oslavám války účastí na školním průvodu probíhajícím před civilními, církevními a vojenskými autoritami, navíc ve stejný den, kdy je organizována i vojenská přehlídka. Ředitel školy žádost Victorie o zproštění povinnosti účastnit se průvodu nepřijal. Jelikož se přesto akce nezúčastnila, potrestal ji 29. 10. 1992 na základě nařízení ministerstva pro školství a náboženské otázky z roku 1990 „vyloučením ze školy“ na jeden den.
39
Zákon o zaměstnanosti (…) Rodiče Victorie netvrdí, že jejich dceři bylo odepřeno právo na vzdělání. Domnívají se ovšem, že uložení povinnosti zúčastnit se manifestací oslavujících vlastenecké ideály, jejichž nejsou přívrženci, čl. 2 Protokolu č. 1 zakazuje. Řecká vláda jejich tvrzení popírá: školní průvod v den 28. října podle ní nemá žádný vojenský podtext, který by mohl narážet na pacifistické přesvědčení Valsamisových. Státní svátek připomíná oddanost Řecka hodnotám demokracie, svobody a lidských práv, na nichž byl založen poválečný právní řád. Nepředstavuje vyjádření válečnických pocitů ani oslavu vojenských konfliktů. Jeho společná oslava podle vlády zachovává idealistický a pacifistický ráz, posílený přítomností školních průvodů. Soud na úvod připomíná svou judikaturu, podle níž „je třeba obě věty čl. 2 Protokolu č. 1 číst nejen jednu ve světle druhé, ale rovněž ve světle čl. 8, 9 a 10 Úmluvy“. Termín „přesvědčení“ se objevuje v čl. 9 v kontextu práva na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání. Pojem „náboženské a filozofické přesvědčení“ je použit v čl. 2 Protokolu č. 1. K aplikaci tohoto ustanovení judikatura Soudu říká, že výraz „přesvědčení“ není synonymem pro slova „názory“ a „myšlenky“. Vztahuje se na „postoje dosahující určitého stupně síly, vážnosti, koherentnosti a důležitosti“. Soud konstatuje, že svědkové Jehovovi požívají v Řecku statutu „známého náboženství“ a rovněž výhod, které z něj vyplývají, pokud jde o výkon obřadů. Valsamisovi se proto mohli dožadovat respektování svého náboženského přesvědčení ve smyslu čl. 2 Protokolu č. 1. Soudu zbývá rozhodnout, zda stát své povinnosti toto přesvědčení respektovat dostál. Soud připomíná, že čl. 2 přikazuje státu respektovat náboženské a filozofické
40
přesvědčení v rámci programu státního systému vzdělávání jako celku. Tato povinnost platí jak pro výuku a způsob, jímž je vedena, tak pro výkon jakýchkoli dalších funkcí zajišťovaných státem. Sloveso „respektovat“ přitom znamená mnohem více než „uznávat“ či „brát na vědomí“: kromě závazku spíše negativního implikuje i jistou pozitivní povinnost státu. Z judikatury soudu rovněž vyplývá, že „ačkoli je zájmy jednotlivců někdy potřebné podřídit zájmům skupiny, demokracie se neredukuje na stálou nadvládu mínění většiny; přikazuje zachovávání rovnováhy, která menšinám zajišťuje spravedlivé zacházení a která zabraňuje veškerým zneužitím dominantního postavení“. Na druhé straně Soud konstatuje, že „definice a úprava vzdělávacího programu spadá v zásadě do kompetence smluvních států. Ve velké míře se jedná o problém vhodnosti, k němuž Soudu nepřísluší se vyjadřovat a jehož řešení může být legitimně různé podle státu a doby“. V souvislosti s touto pravomocí státu judikatura Soudu upřesňuje, že druhá věta čl. 2 Protokolu č. 1 státům zakazuje „sledovat indoktrinační cíl, který by mohl být považován za nerespektování náboženských a filozofických přesvědčení rodičů“. Ačkoli soudu nepřísluší se vyslovovat k volbě Řecka ve věci definice a úpravy vzdělávacího programu, přesto vyjadřuje podiv nad tím, že může být od žáků pod hrozbou byť jen časově omezeného vyloučení ze školy vyžadováno účastnit se ve sváteční den průvodu mimo školu. Soud nicméně v účelu ani způsobu konání manifestace neshledává nic, co by mohlo narážet na pacifistické přesvědčení stěžovatelů v míře, která je zakázána druhou větou čl. 2 Protokolu č. 1. Podobné připomínání národních událostí podle ná-
Evidence uchazečů o zaměstnání zoru Soudu slouží svým způsobem mírotvorným účelům a veřejnému zájmu. Přítomnost představitelů armády v některých průvodech sama o sobě nemění jejich povahu. Soud dospěl k závěru, že čl. 2 Protokolu č. 1 porušen nebyl.
16. Omezení práva na vzdělání v důsledku nevydání povolení k setrvání na vlastním pozemku čl. 2 Dodatkového protokolu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení č. 209/1992 Sb.) Nevydání povolení rodině zůstat na vlastních pozemcích, a tyto pozemky upravit, nepůsobí samo o sobě porušení práva na vzdělání jejich dětí a vnuků ve smyslu čl. 2 Dodatkového protokolu Úmluvy. Podle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 1. 2001, věc Chapmanová, Coster, Beard, Lee, Jane Smithová proti Spojenému království Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva č. 2/2001, s. 63 a násl. J-ESLP č. 152/2001 Z odůvodnění: Stěžovatelé jsou britští státní příslušníci pocházející z pěti cikánských rodin: Sally Chapmanová, Thomas a Jessica Costerovi, John a Catherine Beardovi, Thomas Lee a Jane Smithová. Paní Chapmanová v roce 1985 zakoupila v hrabství Hertfordshire pozemek a umístila na něm svůj obytný přívěs, který obývala s rodinou. Rada příslušného distriktu (District Council) jí však v roce 1986 odmítla vydat povolení k úpravě pozemku (planning permission) a několikrát ji vyzvala, aby pozemek vyklidila. Proti těmto výzvám se stěžovatelka odvolala. V roce 1987 přistoupil inspektor jme-
novaný Ministerstvem životního prostředí k veřejnému šetření (Public Enquiry), v němž odvolání zamítl, neboť pozemek se nacházel v tzv. zeleném pásu města. Inspektor usoudil, že místní a státní politika územního plánování převažují nad potřebami žadatelky. Vzhledem k neexistenci oficiálního stanoviště pro Cikány v příslušném distriktu byla rodině dána k vyklizení pozemku patnáctiměsíční lhůta. Rodina po vypršení lhůty zůstala na místě, přičemž požádala o povolení ke stavbě bungalovu. Povolení jí bylo odmítnuto a za neuposlechnutí výzvy jí Magistrates Court dvakrát, v roce 1989 a 1990, uložil pokutu ve výši 100, resp. 500 liber, a nařídil uhradit náklady řízení (pokaždé 50 liber). Aby se rodina vyhnula soudním opatřením, začala znovu vést kočovný život. V roce 1992 se s přívěsem vrátila na pozemek. Rada distriktu ji znovu vyzvala k vyklizení pozemku. Nové veřejné šetření vyústilo v roce 1994 k zamítnutí stěžovatelčina odvolání. Stěžovatelka se svou rodinou pozemek obývá dosud. Thomas a Jessica Costerovi, manželé, tvrdí, že byli přinuceni žít mezi roky 1983 a 1987 v klasickém obydlí, jelikož nebylo jiného řešení. V roce 1988 zakoupili v hrabství Kent pozemek, kde umístili své obytné přívěsy. Jejich žádosti o povolení k úpravě pozemku byly dvakrát zamítnuty s tím, že přívěsy značně hyzdily půvabnou venkovskou krajinu. Costerovi pak byli v letech 1989, 1990 a 1992 a odsouzeni k pokutám. Pod hrozbou vydání soudního příkazu (injunction) v roce 1992 raději pozemek opustili, ale krátce poté se na něj vrátili. V roce 1994 byli znovu odsouzeni k pokutě. V roce 1996 jim opět hrozilo vydání soudního příkazu, avšak od řízení bylo upuštěno ve prospěch řízení o nuceném vystěhování podle čl. 178 zákona z roku 1990, o územním plánování ve městech a na venkově (Town and Country Planning Act 1990). Dotyční tvrdí, že vzhledem k absenci jiného řešení byli nuceni přijmout bydlení,
41
Zákon o zaměstnanosti které jim navrhla Rada distriktu v roce 1987. John a Catherine Beardovi, manželé, umístili své obytné přívěsy na pozemku, který zakoupili v hrabství Lancashire. Povolení k úpravě pozemku jim bylo dvakrát odmítnuto z estetických důvodů a důvodů silničního provozu. Mezi roky 1991 a 1995 byli čtyřikrát stíháni a v roce 1996 byl první stěžovatel soudním příkazem podmíněně odsouzen k tříměsíčnímu odnětí svobody, jelikož své přívěsy neodstranil. V důsledku toho stěžovatelé svůj pozemek opustili a od té doby nežijí na trvalé adrese. Thomas Lee a jeho rodina umístili své přívěsy na pozemku, který zakoupili v roce 1991 ve zvláštní krajinné zóně v hrabství Kent. Inspektor odmítl vydat povolení k úpravě pozemku s tím, že místo je příliš viditelné a hyzdí krajinu. V oblasti existuje množství oficiálních stanovišť, ale stěžovatel tvrdí, že nejsou vhodná pro lidská obydlí, neboť se nacházejí v blízkosti skládek nebo bývalé kanalizační stoky. Stěžovatel na svém pozemku setrvává pod hrozbou trestního stíhání a nuceného vystěhování. Jane Smithová se svou rodinou zakoupila pozemek v zeleném pásu města v hrabství Surrey a umístila na něm obytné přívěsy. Povolení k úpravě pozemku jí nebylo vydáno s odůvodněním, že by úprava hyzdila citlivou venkovskou krajinu. Ze stejného důvodu byla zamítnuta její žádost o povolení k výstavbě bungalovu. Pod hrozbou vydání soudního příkazu její rodina požádala o ubytování jakožto „bezdomovci“. Do
42
současnosti jí podle jejích slov byly nabízeny pouze byty v městských zónách nebo pozemky neobyvatelné z důvodu znečištění. Na svém pozemku nadále setrvává pod hrozbou odstranění přívěsů a obžalování z maření výkonu soudní moci. (…) Stěžovatelé (ve věcech Coster, Lee a Jane Smithová) tvrdí, že opatření, jež proti nim byla přijata, porušila čl. 2 Protokolu č. 1, jehož relevantní část zní: „Nikomu nesmí být odepřeno právo na vzdělání.“ Stěžovatelé uvádějí, že odmítnutí vydat jim povolení k tomu, aby mohli se svými rodinami zůstat na vlastních pozemcích, učinilo prekérním přístup jejich dětí a vnuků k uspokojivému vzdělávání. Soud poznamenává, že prvorozené děti Costerových, nyní šestnáctileté, opustily školu a začaly pracovat, zatímco jejich malé děti navštěvují školu blízkou bydlišti. Vnuci pana Leeho rovněž navštěvují školu v blízkosti bydliště, které je na pozemku stěžovatele. V případě Jane Smithové Soud poznamenává, že stěžovatelka na svém pozemku žije od roku 1993. Soud konstatuje, že stěžovatelé neprokázali svá tvrzení, podle nichž jejich dětem a vnukům bylo efektivně odepřeno právo na vzdělání následkem kritizovaných pozemkových opatření. Čl. 2 Protokolu č. 1 tak nebyl porušen.
