ROZHOVOR: Analytik a disident Jan Schneider: Němcová připomíná Jiřinu Švorcovou. Na Ukrajině hrozí národní socialismus, je Evropa skutečně tak blbá, že se nechá znovu vysmát? Tak tedy, americký konvoj je pryč, nicméně na jeho přejezd asi hned tak nezapomeneme. Jak hodnotíte celou „akci“? Co říci k průzkumům, kdy dle agentury STEM/MARK přejezd 80% lidí nevadil, nicméně nejnovější průzkum ukazuje číslo 38/25 pro konvoj a 54% je proti základně USA na našem území? Ptáme se proto, že zastánci USA špalíry mávajících občanů interpretují tak, že Češi jsou jasně pro NATO a pro západní orientaci, když jakékoliv protesty proti konvoji skončily trapným výbuchem. Šlo o „výrobu souhlasu“, nebo se skutečně český národ ukázal jako uvědoměle atlantický, jak psal třeba Jan Macháček? Je tedy počet mávajících občanů versus počet protestujících občanů tím správným průzkumem veřejného mínění? Předně je zajímavé, že určité množství lidí s průjezdem souhlasilo, ale stejnému množství „to bylo jedno“. Tato více jak třetinová zdrženlivost je jevem, který do jisté míry evokuje normalizační atmosféru, kdy se také lidé nechtěli příliš šířit o svých názorech. Macháčkova „atlantická uvědomělost“ je alarmující. Kdo není „uvědomělý“, není podle něj „normální“. Kdo povede „nenormální“ řeči, bude podezřelý a měla by si na něj posvítit tajná služba. Není pak divu, dovozuje Macháček docela logicky, že se český národ v této atmosféře „dokázal vzpamatovat“ a zaujmout „správný“ postoj. Celkový dojem mám takový, že vláda zkusila uplést z čehosi bič a zapráskat. Interpretovala „cinknuté“ průzkumy, aby působily jako vodítko pro ty, kteří hledají názor mocných, podle něhož by se srovnali, aby byli macháčkovsky „normální“ (spíše však znormalizovaní). Dříve roli této instrukce shora plnily usnesení ústředního výboru komunistické strany. Mnozí lidé si rychle vzpomněli na normalizační léta, sklopili hlavy a zařadili se. Některým to dokonce připomnělo jejich svazácké mládí a šli do toho „radostně“! To je spolehlivý omamný prostředek jak na rozum, tak na svědomí. A mnoho současných mladých se od nich nyní přiučilo, jak nevyčnívat, zvláště když chce člověk šplhat. Ještě k tomu biči z čehosi upletenému. Platí i ta douška. Je tu nějaký smrad. Každopádně pachuť. Například z ministra obrany Stropnického. Ten pravdu asi naposledy děl tehdy, když se „uřekl“. To bylo v době, kdy ještě neztratil cit jako občan a projevil českou nelibost nad jakýmikoliv cizími vojsky na našem území. Pak se však Stropnický změnil, možná pochopil, že jako poctivý český herec či politik si nikdy nepřijde na tolik jako tuctová holywoodská šmíra, a začal se pitvořit podle cizího scénáře. V jeho podání prostý, poněkud opruzující průjezd několika vojenských vozidel přes Česko symbolicky nabobtnal jako „potvrzení jednoty Aliance, její připravenost a ochota podpořit spojence v případě 1/6
www.rodon.cz
konfliktu“. Bylo by to k popukání, kdyby to nebylo tak smutné. Před našima očima se totiž odehrává jakési psychodrama, typově objasňující, co a jak se dělo s našimi spoluobčany a politiky za normalizace. Jak plíživě postupovala, jak se vtírala pod kůži, jak odebírala z řad slušných ty, o jejichž zřejmě nakřápnutých charakterech dosud nebylo tušení. Není to příliš odvážné přirovnání k normalizaci? Také se toho trochu bojím, ale posuďte sám. Politička Miroslava Němcová (ODS) interpelovala premiéra „ve věci ruské propagandy v České republice“. Apelovala na jeho „ústavní a další zákonnou povinnost chránit suverenitu České republiky a bezpečnost jejích občanů“, avšak svůj apel a následná opatření omezila jen na ohrožení propagandou z ruské strany! Je to něco naprosto šíleného, lidsky, morálně, intelektuálně, politicky pokleslého. Dikce Němcové svým patosem připomíná Jiřinu Švorcovou v její nejneslavnější roli, kdy antichartisticky hřímala v Národním divadle. Nutno ovšem zmínit též, že Švorcová, jak jsem se postupně dozvídal s odstupem let, se v několika případech zachovala překvapivě, skutečně některým lidem pomohla. Projevila se tedy jako žena svým ideám oddaná, ale svým způsobem rovná. Nemohu si pomoci, musím zmínit jedovatost, dobově jistě omluvitelnou. Švorcová si totiž za toto své vystupování od geniálně nesmlouvavého literárního kritika Jana Lopatky vysloužila označení „šlechetné klimaktérium“. Bůhví, proč jsem si přitom zase vzpomněl na Miroslavu Němcovou. Asi proto, že si i o ní myslím, že to není ve skutečnosti zlá, ale pouze nešťastná osoba. Dovolím si proto „odsoudružštit“ její interpelaci návrhem, aby opravila její omezující znění. Ať se skutečně vláda zabývá ochranou naší suverenity před propagandou, ale jakoukoliv! A jestli chce někdo za peníze lobovat pro něčí zájmy, ať to o sobě deklaruje! Přesně podle amerického zákona o registraci zahraničních agentů (FARA), platného již od roku 1938. Americká legislativa, to by mohlo „pravicové“ političce dobře konvenovat! Co na to poví? (Jistě, ano, opakuji to již po několikáté, a budu to opakovat tak dlouho, až na to nějaký zákonodárce zareaguje. Další stálé téma.) Jak ono je to s tou proamerickostí (nebo obecně prozápadností) a proruskostí? Jaké jsou v české politice i v českém veřejném mínění vrstvy toho všeho, včetně vrstvy „tak nějak mezi“, což možná může být případ Zemana, který podporuje členství v NATO a EU, a přitom jede do Moskvy na oslavu konce války? Někteří politici a novináři vyžadují bezpodmínečnou prozápadnost, jinak titulují dotyčného jako „proruského“. Co ve skutečnosti chce česká společnost? Jak například shrnujete po roce a půl pozorování jejího postoje vůči ukrajinské krizi ve všech jejích periodách? A mimochodem, jak se díváte na oba krajní póly tohoto rozměru... Tedy na jedné straně na ostentativní vítače konvoje USA, nadávající všem ostatním do bolševiků, a na druhé straně někdy možná až legrační „přátele Ruska“, dovolávající se panslovanství a boje proti „Novému světovému řádu“? Je to ode zdi ke zdi. V podstatě jde o stále stejný jev, morální slabost a intelektuální nedostatečnost, v různých poměrech. Pozná se to i v intrikaření s vlastním svědomím a historickou zkušeností. Místo aby vláda konečně poděkovala rovným dílem všem, kteří se podíleli na osvobození Československa před 70 lety, už se zase nachyluje kamsi. Škoda, že promarnila příležitost vytknout projíždějícím americkým vojákům, že kromě amerických padlých nevzdali hold i padlým vojákům sovětským. To by totiž bylo hodné respektu. Musím říci, že návštěva prezidenta Zemana v Moskvě chvályhodně vyrovnává tuto rozkolísanost naší politické reprezentace. Zemanovu návštěvu Moskvy dnes mohu vzdáleně přirovnat například k 2/6
www.rodon.cz
aktivitám sušické mládeže, která v sedmdesátých letech připomínala osvobození západních Čech západními Spojenci. Kde byli ti dnešní „amerikanofilové“, když oni mladí v Západních Čechách svými postoji vyrovnávali historickou nespravedlnost? Proto vyčítám vládě, že vlaje od zdi ke zdi. Vykládat historii prizmatem přítomných politických zájmů je skutečně skandální a lidsky nedůstojné. Ostatně tomu odpovídá i diplomaticky negramotné chování amerického velvyslance, který má možná i kvůli panující zdejší politické nekultuře a blátivým morálním postojům docela oprávněný pocit, že jeho křupanské jednání je adekvátní. Zeman zareagoval tvrdě, ale důstojně. Americký velvyslanec se navíc ztrapnil, když tvrdil, snad obrazně, že Zeman by se v Moskvě mohl potkat s tanky z Ukrajiny. O ruských tancích překračujících hranice s Ukrajinou se vždy mluvilo, ale nikdy nebyly předloženy důkazy. Tanky přejíždějící hranici možnost nezpochybnitelného důkazu nesporně poskytují! Reportéři je prý viděli, ale jako na potvoru zrovna neměli ani kameru, ani foťák, ani mobil – prostě smůla! Krom toho, ukrajinská armáda měla stejnou výzbroj, jako ruská... Nadto se tanky mohly z Ruska na Ukrajinu dostat „řádným“ prodejem – Západ je totiž poslední, kdo by mohl zpochybňovat i ty nejrizikovější zbrojní obchody (komponenty zbraní hromadného ničení, kvůli jejichž držení se ze Saddáma stal největší vyvrhel, mu Západ sám dodal...). Tím se ale dostáváme k Iráku – v roce 2003 tam provedla americká armáda agresi, ať to bereme podle jakýchkoliv měřítek. Bez schválení OSN, na základě naprosto vylhaných „důkazů“, s katastrofickými důsledky (Madeleine Albrightová řekla, že půl milionu iráckých dětských obětí „za to stálo“). Vítat reprezentanty prokazatelně agresivní armády na našem území – to snad je v pořádku? Žijeme ve střední Evropě, čili bychom mohli tu „proruskost“ a „prozápadnost“ nakousnout z této perspektivy. Karel Schwarzenberg říká v nejnovějším rozhovoru, že lavírující postoj vůči Rusku chápe u Rakouska, u ostatních středoevropských států ho považuje za omyl. Citát: „Rakousko představuje specifický problém, to je neutrální země a na té neutralitě velice vydělávala: byla to nejprve neutralita vůči Sovětskému svazu, posléze Rusku nebo Íránu. Prostě Rakousko je odhodláno ze svého statutu těžit a domluvit se i s Putinem. Je to odlišný případ: liší se od zbytku střední Evropy. Ostatní středoevropské státy jsou v poněkud složitější situaci, poněvadž za jejich postoji jsou čistě sobecké cíle dotyčných šéfů vlád. Vezměme třeba pana Orbána v Maďarsku, který byl ještě před 26 lety plamenným řečníkem na pohřbu Imre Nagyho a nyní vítá pana Putina v Budapešti. Orbán vyrostl za vlády komunistické strany, má pro Rusko pochopení a toto spojení je podle něj pro Maďarsko hospodářsky výhodné. A když vidím pana Fica, tak se mohu ptát: Proč se vlastně Slováci a Maďaři rozdělili, když dnes dělají stejnou politiku? To je jen taková okrajová myšlenka, která mě někdy napadá. Podobně se ale i my chováme v domnění, že na spojenectví s Ruskem bychom mohli vydělat.“ Jaký je Váš pohled? Tyto Schwarzenbergovy výroky jsou bezcenné, protože nezdůvodněné, naprosto frivolní. Kdyby byl konzistentní, podíval by se na zakládající dokumenty neutrální Ukrajiny a zjistil by, že je na tom stejně jako neutrální Rakousko. A pak by mohl – na rozdíl od toho, co řekl – fabulovat prospěšně. Například by mohl rozpracovat představu, jak by se asi chovali sousedé Rakouska, kdyby – v rozporu se svým statutem – začalo jednat třeba o vojenské alianci s Čínou. Mohlo by to způsobit nervozitu rakouských sousedů? Tak by se Schwarzenberg mohl sám svým přemýšlením dopátrat k jádru ruských reakcí na jednání politické reprezentace neutrální Ukrajiny o vstupu do NATO. Možná by mu leccos došlo, a pak by třeba dlouho, dlouho – a prospěšně – mlčel. Co se týče Maďarska, je řešení dvojí. Buď má pravdu Schwarzenberg, a Orbán je křivák – nebo je to obráceně. Orbán navštěvoval demonstrace v tehdy ještě socialistickém Československu jako východoevropský občan, což s sebou neslo výrazná a reálná rizika (na rozdíl od západního občana 3/6
www.rodon.cz
Schwarzenberga, jemuž hrozilo přinejhorším vyhoštění). Z toho lze odvodit značnou Orbánovu osobnostní integritu a statečnost. A zdá se, že mnohé z toho osvědčuje i nyní mezi stádově se chovajícími tuctovými evropskými politiky. Schwarzenbergova řeč je opět prostá argumentů a zní podezřele dutě. A to pomíjím poměrně nechutné Schwarzenbergovy narážky, či možná dokonce urážky. Co chce například naznačit výrokem, že Orbán vyrůstal za vlády komunistické strany? Něco jiného, než co by se dalo vyvodit proti němu samému, když vyrůstal za nacismu? Zdá se, jakoby se Schwarzenberg snažil splnit nějaký propagandistický úkol, na který prostě nemá, a tak už jenom montypythonovsky mluví a mluví, až má pěnu u pusy. Je to hloupý výraz reprezentanta odcházejícího světa bariér a mediálně ovládaného omezeného prostoru, který nepochopil, že v době globálního sdílení informací v reálném čase už prostě propagandistická žvanění o císařových nových šatech nefungují. Světa, který fungoval na nevědomosti, rozdělení a panování – jakkoliv se zaklínal demokracií. Posměšná Schwarzenbergova slova o tom, že bychom na spojenectví s někým mohli vydělat, svědčí opět o jeho argumentačním fiasku. Schwarzenberg nám snad radí vydělat na rozdělení, na nespolupráci, na nově spuštěné železné oponě? Na nepřátelství? Snad dokonce na nově obnovené ideji Intermaria? Zatímco naše média byla zaměstnána přejezdem konvoje, na Ukrajině se sice neválčilo, nicméně, jak jste připomněl již minule, „hýbe se to“ mezi jednotlivými oligarchy. Kolomojskij je odvolán, nicméně i dle západních médií může jít jen o první kolo boje. Lídr Pravého sektoru Jaroš varuje před ještě krvavějším Majdanem. A jak z Kyjeva, tak z Donbasu zní narážky, že to „nejzajímavější“ ve válce mezi vládou a separatisty se teprve blíží. Čili, jaká je nyní „předpověď počasí“ pro Ukrajinu? Lídr Pravého sektoru Jaroš byl již jmenován poradcem ministra obrany. Vyneslo ho tam neodzbrojení soukromých milicí, s nimiž musí stát jednat. Bude je dokonce platit, takže milice posílí. Možnou je varianta, že vzrůstající síla těchto milicí vynese Jaroše na místo ministra obrany. A pak se začnou dít věci. Samozřejmě skončí příměří, ale nejprve asi bude proveden vojenský puč. Porošenko skončí ze dvou důvodů – jednak pro svou měkkost, a potom též jako oligarcha. A další oligarchové s ním. Spektakulárně bude opět odhaleno jejich napojení na Moskvu, jak jinak. Západ bude kupodivu opět tleskat, jen aby si udržel dobré investiční pozice. Bude to už téměř čistý národní socialismus, spíše tedy národní populismus, protože bude mít zase mnoho výjimek z pravidel. Západ se napojí na ukrajinský zbrojní průmysl, jako v třicátých letech na ten německý. Forma bude podobná – tehdy bylo Německo zbídačelé reparacemi, nyní Ukrajina nejprve oligarchy a pak půjčkami od MMF a souvisejícími podmínkami. V obou případech nastávají státu velké dluhy, které byly a opět budou velkorysou americkou půjčkou saturovány – a pohledávka následně kapitalizována. Jako přes kopírák, včetně té pointy s ruskou hrozbou. Je Evropa skutečně tak blbá, že se nechá znovu vysmát, nemlich tím samým způsobem? Máme zde celou řadu smutných událostí týkajících se Ukrajiny, o které se různé strany přou. Nejprve střelbu na Majdanu z února 2014, kde se nám dostalo jistých výsledků vyšetřování. Dále neštěstí v Oděse. Pak tragický pád malajsijského boeingu nad Donbasem, v jehož případě nizozemští vyšetřovatelé signalizují, že nejspíše jde o „dílo“ separatistů, leč nic není uzavřeno. Kde hledat strůjce a pachatele každé z těchto událostí? A přidejme k tomu ještě pochybnosti ohledně korektnosti vedení války na Donbasu: Která ze stran dle Vám dostupných informací jako první bombardovala civilní objekty, která ze stran v průběhu války více, která ze stran se dle dostupných zpráv dopouštěla mučení a jiných ukrutností? Budu se opakovat, ale musím vzpomenout na tragédii v Oděse, od níž uběhl téměř rok. Kondici ukrajinského režimu odvozuji od stavu vyšetřování, co se vlastně stalo na Majdanu, v Oděse a při tragédii malajsijského letadla. Nikoliv od toho, jak rychle bylo těchto tragédií využito k protiruským 4/6
www.rodon.cz
osočením. Jde nyní o to, jak oprávněná ta osočení byla, co z nich zbylo. Na podobné fígle si totiž mezinárodní společenství nesmí zvykat. Američané také zkoušeli, jaké lži jim svět zbaští, když se chystali na Irák. Měli bychom si slíbit a navzájem se v tom posilovat, že takové věci prostě trpět nebudeme. Ostatně máme k tomu i dobrý důvod, totiž blížící se šestisté výročí upálení Jana Husa. A ten, jak se učíme od základní školy, velmi dbal na pravdu. Z toho odvozuji velmi důrazný – ale i velmi důstojný – požadavek na vládu, aby veškerou pomoc Ukrajině vázala nejen na důkladné a bezpodmínečné potlačení všech fašizujících a neonacistických jevů, ale i na důkladné vyšetření Majdanu, Oděsy i pádu malajsijského letadla. Na to by měla navázat vyšetřování dalších zločinů. To ovšem vyžaduje příměří – a též schopnost přijmout výsledek, jakkoliv by byl Západu či Rusku nepříjemný. V každém případě však bez tohoto kroku nebude na Ukrajině nic, než nesmírně vratké příměří. Jde tedy o to, komu vyhovuje stabilita – a komu nestabilita. S odvoláním na George Friedmana, jehož jistě nemůžeme podezírat z „putinofilie“, ale ovšem i též s pomocí zdravého rozumu, můžeme jednoznačně konstatovat, že rozpadající se sousední stát důvodně není v ruském zájmu. Objevují se však i takováto absurdní tvrzení (jejichž autory, kteří nepíší na základě rozumných argumentů, tudíž možno považovat za cizí agenty, a mohli bychom je navrhnout k prošetření kontrarozvědkou, aby zakusili alespoň ten pocit, být označen za pátou kolonu). Analytik Jaroslav Štefec nám sdělil, že za nejzásadnější bezpečnostní hrozbu dneška považuje nepokoje vyvolané muslimy žijícími v Evropě. Hovořil dokonce o povstání. Do jaké míry je něco takového dle Vás vůbec možné? Někdejší náměstek ministra vnitra a nynější akademik Jaroslav Salivar rovněž varuje, že již nyní vysoký počet imigrantů z muslimských zemí se změní na katastrofální záplavu... Cosi ve vzduchu samozřejmě je, ale na otázku jak tomu čelit, musíme nejprve vědět, o co jde. Problém migračních vln není nový, ale jeho řešení podléhalo politickým interpretacím. Jednou to Evropa zvládala, podruhé zase bylo potřeba lidi vyděsit, aby se nezabývali domácími nešvary – moje stálé téma, manipulace se strachem. To je velký hřích Západu, který činí sám na sobě. Podrývá svůj imunitní systém. Až bude třeba zareagovat, už nebude mít sílu, bude psychicky na dně, přestrašen. Druhý, ještě větší hřích Západu spočívá v tom, že úmyslně ty migrační vlny vyvolává. To však jde jednoznačně za Washingtonem (nebo snad přesněji Pentagonem?), protože odevšad na světě, kam v posledním čtvrtstoletí Američané „přivezli svobodu, demokracii a lidská práva“, lidé prchají, aby si zachránili holé životy. Dlouhodobé „prosakování“ ekonomické migrace ze zemí třetího světa se tak mění v migrační vlny, hrozící přerůst v migrační tsunami. Odnese to Rusko a s ním i Evropa. Migrační vlny vznikají činností Spojených států, které však jimi zasaženy nejsou. Otázka je pouze, proč to dělají. Jsou tak nebetyčně dementní, že nevědí, co činí? Nebo jsou totálně cynicky vypočítavé, že cílí na euroasijský prostor, aby mu způsobily veliké ekonomické a sociální potíže, aby tak mohly prodloužit svou hru o udržení skomírajícího dolaru? Každopádně se zase vrátím k „prognostické bibli“ George Friedmana, který in puncto Ruska a snahy Spojených států udržet si námořní dominanci dovozuje, že Spojené státy je budou zaměstnávat pozemními konflikty, aby neměl kapacity na posilování námořních sil. Spojené státy tak nestoudně těží ze své geografické výhody. Jenomže s Ruskem je migrační vlnou ohrožena i budoucnost Evropy. Proto bude nezbytné namísto NATO vytvořit evropskou armádu. Svět asi nebude místem globálního konfliktu, ale zažije mnoho konfliktů lokálních, kde bude povícero hráčů. Obranu Evropy může stěží zajišťovat pakt, v němž má vůdčí roli někdo úplně jiný. 5/6
www.rodon.cz
Co lze v této situaci dělat? Václav Cílek hovoří alarmujícím způsobem o hrozícím nedostatku vody. Tuto tezi hydrologové opakují již dlouhá léta, ale málokdo jim poskytne sluchu. Přitom opatření, která by alespoň trochu zmírnila dopady několika po sobě jdoucích suchých let, je nutno činit neprodleně, protože se projeví až v dlouhodobé perspektivě. Možná jsme skutečně svědky toho, jak evropská kultura si dá ještě pár dekadentních tanečků a bude po ní, protože se prostě starala jen o sebe a ne o druhé. Zdroj: parlamentilisty.cz Autor: -mp-
6/6
www.rodon.cz
