MASARYKOVA UNIVERZITA PRÁVNICKÁ FAKULTA KATEDRA OBCHODNÍHO PRÁVA
OBOR PRÁVO A PRÁVNÍ VĚDA
Koncernové právo v zákoně o obchodních korporacích ve srovnání s úpravou v obchodním zákoníku a v mezinárodním srovnání
Diplomová práce
Galina Bartošová Vedoucí práce: prof. JUDr. Josef Bejček, CSc.
Brno 2014
Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Koncernové právo v zákoně o obchodních korporacích ve srovnání s úpravou v obchodním zákoníku a v mezinárodním srovnání zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.
Brno 29. října 2014
.......................... Galina Bartošová
Abstrakt Tato diplomová práce se zabývá změnami v koncernovém právu provedenými v souvislosti s velkou rekodifikací soukromého práva k 1.1.2014. Autorka provádí zejména komparaci úpravy koncernového práva v obchodním zákoníku s úpravou v zákoně o obchodních korporacích a s použitím odborné literatury poukazuje na možná praktická i výkladová rizika, která nová regulace představuje pro účastníky podnikatelského seskupení. Část této práce je také věnována mezinárodnímu srovnání koncernového práva, konkrétně německé, francouzské a anglické doktríny.
Klíčová slova podnikatelské seskupení; koncern; ovládání; ovlivnění; řídící osoba; řízená osoba; vlivná osoba; ovlivněná osoba; obchodní zákoník; zákon o obchodních korporacích
Abstract This thesis deals with revisions of the law of corporate groups as a part of the Czech private law recodification which came into force on January 1st, 2014. The author of the thesis mainly compares both regulations of the old Commercial Code and the new Business Corporation Act and based on the literature, points out possible practical and intepretative risks of being a corporate group member. A part of this thesis also examines the law of corporate groups in international comparison, in particular the german, french and english doctrine.
Keywords corporate group; concern; control; parent company; subsidiary company; Commercial Code; Business Corporation Act
Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu práce prof. JUDr. Josefu Bejčkovi, CSc. za jeho vstřícnost a cenné rady, dále své rodině za pochopení a mnohdy pevné nervy a v neposlední řadě také svému příteli, který je mi velkou oporou a inspirací. Tato práce byla vypracována pomocí sázecího systému LaTeX. Jako výchozí byla použita šablona pro PříF Mu, verze 1.7, jejímž autorem je Petr Zemánek.
Obsah Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
3
Kapitola 1. Uplatňování vlivu v rámci podnikatelských seskupení . . . . . . . . . . . . . 1.1 Ovlivnění jako nový pojem úpravy podnikatelských seskupení . . . . . . . . . 1.2 Ovlivnění vs ovládání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.2.1 Právní domněnky ovládání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.2.2 Jednání ve shodě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
5 5 6 7 8
Kapitola 2. Vlivná osoba v souvislostech vnitřního hospodaření obchodní korporace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 2.1 Pravidla o střetu zájmů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 2.2 Vyloučení vlivné osoby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 2.3 Ručení vlivné osoby v případě úpadku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 2.4 Odměny a výhody člena orgánu ovlivněné osoby . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12 Kapitola 3. Koncern . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.1 Jednotné řízení a koncernový zájem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.2 Pokyny řídící osoby a jejich závaznost pro řízenou osobu . . . . . . . . . . . . . 3.2.1 Nevýhodné pokyny ve světle péče řádného hospodáře . . . . . . . . . . . 3.3 Vyrovnání újmy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.3.1 Otázky výkladu vyrovnání újmy v rámci koncernu . . . . . . . . . . . . . 3.3.2 Obecná pravidla o újmě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
13 13 14 15 16 16 18
Kapitola 4. Zpráva o vztazích a její přezkum . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.1 Přezkum zprávy o vztazích . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
19 19
Kapitola 5. Zvláštní práva společníků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21 Kapitola 6. Koncernové právo ve světě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.1 Německá právní úprava . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.1.1 Vztahy většinové majetkové účasti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.1.2 Vztah ovládání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.1.3 Faktický koncern . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.1.4 Smluvní koncern . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.1.5 Rozdíly a podobnosti německé a české úpravy koncernového práva . .
22 22 23 23 23 24 25 –1–
6.2 Francouzská právní úprava - Rosenblumův koncept . . . . . . . . . . 6.2.1 Podmínky stanovené případem Rosenblum . . . . . . . . . . . . 6.2.2 Srovnání francouzské úpravy s úpravou německou a českou 6.3 Koncernové právo ve Velké Británii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.3.1 Ochrana práv věřitelů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.3.2 Doktrína korporátního závoje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.3.3 Doktrína single economic unit . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.3.4 Aplikace doktríny korporátního štítu v Německu a Francii . 6.3.5 Doktrína korporátního závoje v České republice . . . . . . . .
. . . . . . . . .
. . . . . . . . .
. . . . . . . . .
. . . . . . . . .
. . . . . . . . .
. . . . . . . . .
. . . . . . . . .
26 26 27 28 28 28 29 30 31
Kapitola 7. Koncernové právo v Evropské unii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.1 Návrhy Deváté směrnice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.2 Forum Europaeum on Group Law . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.3 European Model Company Act (EMCA) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
32 32 32 33
Kapitola 8. Daňové vztahy uvnitř podnikatelských seskupení . . . . . . . . . . . . . . . . .
35
Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
37
–2–
Úvod Podnikatelská seskupení představují vedle přeměn obchodních společností jeden z možných způsobů hospodářské integrace právnických osob. Jedná se o důsledek globalizace světové ekonomiky a s tím související snahu obchodních korporací zvyšovat svoji konkurenceschopnost na trhu. Účastí v seskupení však získávají nejen výhody, nejčastěji v podobě přílivu finančních prostředků či zprostředkování obchodních příležitostí, ale je třeba počítat i s určitými riziky, jejichž nejextrémnější formou je úpadek zúčastněné společnosti a eventuálně i celého seskupení. Tato ekonomická realita zákonitě vyžaduje závazný soubor pravidel, v tomto případě je jím právo podnikatelských seskupení, respektive koncernové právo. V České republice je právo podnikatelských seskupení součástí práva obchodního, konkrétně tedy práva obchodních korporací. Pro efektivní fungování koncernu je nicméně třeba koordinace úprav daňových a účetních předpisů, pracovního práva, práva na ochranu hospodářské soutěže či předpisů regulujících kapitálový trh.1 V rámci této diplomové práce se však budu zabývat především samotnými ustanoveními koncernového práva. Právní úprava podnikatelských seskupení byla dlouhou dobu upravena zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch.z.“), který se stal objektem diskusí odborné veřejnosti již dlouho před vlastním přijetím. Dle J. Bejčka nešlo o žádné konečné řešení obchodněprávních otázek, ale v podstatě o jakési provizorium. Tehdejší hospodářský zákoník naprosto nevyhovoval tržní ekonomice a vyžadoval by tak dalekosáhlé novelizace. Menším zlem se jevilo přijetí obchodního zákoníku jakožto rychlého byť suboptimálního řešení, u něhož bylo jasné, že nebude dlouho odolávat novelizačním tlakům.2 Na přelomu roku 2013/2014 konečně dochází k dalším významným změnám. Ke dni 31. prosince 2013 byla ukončena účinnost obchodního zákoníku, na níž od 1. ledna 2014 navazuje účinnost nového zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále jen „ZOK“). Jeho existence je úzce provázána se zákonem č. 89/2012 Sb., (nový) občanský zákoník (dále jen „NOZ“), který má jednoznačně primární postavení v soukromém právu. Zákon o obchodních korporacích pak výslovně stanovuje subsidiaritu občanského zákoníku, činí jej sekundárním pramenem obchodního práva, čímž dosahuje „zeštíhlení“ vlastní materie s ohledem na specifické instituty obchodního práva.3 Takovým institutem 1 ČERNÁ,
Stanislava. Faktický koncern, ovládací smlouva a smlouva o převodu zisku. 2. vyd. Praha: Linde, 2004, str. 39. 2 BEJČEK, Josef. Obchodní závazky. 2. aktualizované a doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita, 1998, str. 23-24. 3 Důvodová zpráva k zákonu o obchodních korporacích. [online]. 2014 [cit. 2014-24-10]. Nový občanský zákoník. Zákony a stanoviska.© 2013–2014 Ministerstvo spravedlnosti ČR. Dostupný z WWW: hhttp: //obcanskyzakonik.justice.cz/texty-zakonu/i, str. 2-4.
–3–
je i úprava podnikatelských seskupení, která novelou doznala řady změn. Především došlo k odklonu od německé právní úpravy, a za vzor byla částečně vzata úprava francouzská, postavená na tzv. Rosenblumově konceptu.4 Tato diplomová práce si klade za cíl porovnat úpravu koncernového práva v zákoně o obchodních korporacích s dřívější úpravou obchodního zákoníku a odhadnout možná rizika a výhody plynoucí z převzetí nového modelu koncernového práva, včetně odhadu možných důsledků nově zavedených institutů do praxe. Musím poznamenat, že v tomto ohledu byla předmětná práce značně zkrácena o komplexní analýzu regulace podnikatelských seskupení dle obchodního zákoníku a to po dohodě s vedoucím práce, dle jehož rady jsem se soustředila především na jádro problému, které představují změny nově zavedené zákonem o obchodních korporacích. Sekundárním cílem je pak srovnání naší úpravy s charakteristickými rysy německé, francouzské a britské doktríny, coby modelových zahraničních úprav koncernového práva.
4 HAVEL,
Bohumil. Zákon o obchodních korporacích s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vyd. Ostrava: Sagit, 2012, str. 62.
–4–
Kapitola 1 Uplatňování vlivu v rámci podnikatelských seskupení Nová úprava koncernového práva, potažmo podnikatelských seskupení, je obsažena v Hlavě I., Dílu 9., v §§ 71-91 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích. Zákon počítá v zásadě se dvěma formami uplatňování vlivu. Prvním z nich je ovlivnění jako invazivní nástroj, jehož prostřednictvím je vykonáván přímý nebo i nepřímý vliv na obchodní korporaci, aniž by k tomu existoval titul. Druhou formou je pak koncern, jež je založen na určitém titulu, což umožňuje limitovat případné následky.1
1.1
Ovlivnění jako nový pojem úpravy podnikatelských seskupení
Ovlivnění je v § 71 ZOK charakterizováno pomocí dikce: „Každý, kdo pomocí svého vlivu v obchodní korporaci (vlivná osoba) rozhodujícím významným způsobem ovlivní chování obchodní korporace (ovlivněná osoba) k její újmě, tuto újmu nahradí, ledaže prokáže, že mohl při svém ovlivnění v dobré víře rozumně předpokládat, že jedná informovaně a v zájmu ovlivněné osoby“. Zákon o obchodních korporacích pojímá ovlivnění jako jednu z možných forem uplatňování vlivu uvnitř společnosti a zároveň nevyžaduje, aby vlivná osoba nutně vykonávala svůj vliv v zájmu svém i ovlivněné osoby. Dle I. Štenglové je tak zcela možné, aby vlivná osoba vykonávala vliv pouze ve vlastním zájmu a to i za cenu způsobení újmy ovlivněné osobě.2 R. Pelikán je toho názoru, že půjde- li o vlivnou osobu-společníka, bude takto vykonávaný vliv vždy protiprávní vzhledem k dikci § 212 OZ 3 . I přes svou protiprávnost však může být takový vliv rozhodující, neboť jej budou (s největší pravděpodobností) ostatní společníci z faktických důvodů respektovat.4 Dle § 71 odst. 2 ZOK je nutné újmu 1 Ibid.,
str. 61.
2 ŠTENGLOVÁ,
Ivana. Obchodní zákoník. Komentář. I. díl. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 87. členství v korporaci se člen vůči ní zavazuje chovat se čestně. . . “ 4 PELIKÁN, Robert. Nová úprava koncernů v českém zákonu o obchodních korporacích [online]. 2014 [cit. 2014-31-05]. Česko-Slovenské právnické dny. Obczan - komunitní portál o rekodifikaci. Dostupný z WWW: hwww.obczan.cz/clanky/nova-uprava-koncernu-v-ceskem-zakone-o-obchodnichkorporacichi. 3 „Přijetím
–5–
nahradit do konce účetního období, jinak bude vlivná osoba navíc povinna nahradit újmu v této souvislosti vzniklou i jednotlivým společníkům ovlivněné osoby. Jde o opatření odůvodněné snahou minimalizovat negativní dopady na majetkové zájmy společníků při dělení zisku, který může být způsobenou újmou ovlivněn.5 Zákonodárce pamatoval i na ochranu věřitelů a to v odst. 3, na jehož základě bude vlivná osoba ručit věřitelům ovlivněné společnosti za dluhy vzniklé v souvislosti s nepříznivým ovlivněním. Důvodová zpráva k zákonu o obchodních korporacích jej vnímá jako navázání na pravidla piercing of corporate veil, která sama o sobě ovšem nejsou zákonem zavedena.6 Obchodní zákoník obsahoval obdobné ustanovení v § 66c obch.z., které však platilo spíše za sankční pravidlo, neboť dle obchodního zákoníku šlo o nedovolené jednání každého, kdo úmyslně přiměje statutární orgán, dozorčí orgán a jejich členy, prokuristu nebo jiného zmocněnce společnosti, jednat ke škodě společnosti. Tato osoba pak ručila za splnění povinnosti k náhradě škody, jež vznikla v souvislosti s takovým jednáním. Jelikož je ručení závazkem subsidiárním a akcesorickým, náležela povinnost nahradit škodu primárně ovlivněné osobě, teprve pokud tato nebyla schopná plnit, obracel se věřitel na návodce, aby z pozice ručitele plnil. Oprávněnou osobou mohla být společnost i její společníci. Zákon z této pozice nevylučoval ani třetí osobu.7 S ohledem na porovnání s § 66c obch.z. se domnívám, že ovlivnění je v zákoně o obchodních korporacích jednáním, které zákon v zásadě připouští, přestože může ovlivněné osobě způsobit újmu. Na rozdíl od § 66c obch.z. nebudí dojem ničeho zakázaného. V tomto mne utvrzuje i sám zákon, když poskytuje vlivné osobě možnost zprostit se povinnosti újmu nahradit, prokáže-li, že jednala informovaně a v obhajitelném zájmu ovlivněné osoby. Na druhou stranu liberace v případě § 66c obch.z. byla možná pouze u osoby, jež podlehla návodu a zároveň prokázala svoji péči o záležitosti společnosti.8 Relevantním v této souvislosti považuji i samotný rozdíl mezi pojmy škoda a újma9
1.2
Ovlivnění vs ovládání
Ovlivnění nelze ztotožňovat s ovládáním. Na rozdíl od ovládání, jehož pojmovým znakem je trvalost vlivu,10 může být ovlivnění i jednorázové a lze ho tak považovat za konkrétní zásah.11 I okruh subjektů v obou případech bude odlišný. Ovlivnění zaujímá podstatně širší pole subjektů, což je dáno prvními slovy § 71 odst. 1 ZOK „Každý, kdo pomocí svého vlivu. . . “. Vzhledem ke stejným počátečním slovům, se domnívám, že je na místě 5 ŠTENGLOVÁ,
op. cit., str. 84. op. cit., str. 63. 7 POKORNÁ, Jarmila; KOVAŘÍK, Zdeněk; ČÁP, Zdeněk. Obchodní zákoník. Komentář. I. díl. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, str. 372. 8 Ibid., str. 372. 9 Soukromé právo chápe škodu zásadně jako důsledek porušení povinnosti. Uhrazení vzniklé majetkové újmy není v rámci úpravy koncernového práva vnímáno jako sankce, neboť ovládající osoba se nedopouští nedovoleného chování a neporušuje tak žádnou povinnost (ČERNÁ, Stanislava.Faktický koncern, ovládací smlouva a smlouva o převodu zisku. 2. vyd. Praha: Linde, 2004, str. 54 10 POKORNÁ; KOVAŘÍK; ČÁP, op. cit., str. 353. 11 ŠTÝSOVÁ, Monika. Nový občanský zákoník. Koncernové jednání-ovládání [online]. 2013 [cit. 2014-3105]. Hospodářské noviny. Dostupný z WWW: hhttp://www.roedl.com/fileadmin/user_upload/ Roedl_Czech_Republic/clanky/2013/IHNed_MSY_03.10.2013_I.pdfi. 6 HAVEL,
–6–
zvažovat analogický výklad § 66c obh.z. V praxi by tak mohlo jít jak o společníka, který není orgánem společnosti nebo jeho členem, tak o osobu stojící zcela mimo společnost, jejíž vliv pramení ze vztahu např. s členem statutárního orgánu.12 Úprava ovlivnění je koncipována tak, aby odrážela faktický stav. S. Černá upozorňuje, že pokud je navíc ovlivnění jednorázové, ovlivněná osoba ani nemusí být součástí seskupení, čímž § 71 přesahuje rámec koncernového práva.13 Ovládání navazuje na vztahy ovlivnění, je jeho kvalifikovanou formou. Zákon neváže ovládání přísně na míru hlasovacích práv, ale na skutečné ovlivňování, k němuž dochází z jakéhokoli důvodu a jakýmkoli způsobem.14 Ovládání, zakotvené v § 74 ZOK je pojmově spojeno s ovládající osobou, „. . . která může v obchodní korporaci přímo či nepřímo uplatňovat rozhodující vliv“. Lze si povšimnout, že ze zákonné dikce byl vynechán definiční znak právního či faktického výkonu vlivu na ovládanou společnost jak jej stanovil obchodní zákoník v § 66a odst. 2. Zákonodárce tím snad mínil předestřít, že nová právní úprava podnikatelských seskupení již nadále počítá pouze s faktickým výkonem vlivu.15
1.2.1
Právní domněnky ovládání
Při vymezování pojmu ovládající osoby sahá zákonodárce, podobně jako v ustanovení § 66a odst. 3-5 obch.z., k institutu právních domněnek. V případě § 75 ZOK jde však o domněnky vyvratitelné,16 u kterých je připuštěn důkaz opaku. Ovládající osobou je tak osoba, která může jmenovat nebo odvolat většinu osob, které jsou členy statutárního nebo kontrolního orgánu společnosti, je jí také osoba, která může toto jmenování či odvolání prosadit. Za ovládající osobu se považuje taktéž ten, kdo nakládá s podílem představujícím alespoň 40% hlasů, pokud neexistuje jiná osoba s větším či stejným podílem. V rámci jednání ve shodě, tyto osoby jsou ovládajícími osobami, pokud nakládají s podílem odpovídajícím alespoň 40% všech hlasů v obchodní korporaci, ledaže opět existuje jiná osoba či osoby jednající ve shodě se stejným či větším podílem. Naposled je za ovládající osobu vyvratitelně považován ten, kdo sám nebo spolu s jinou osobou, s níž jedná ve shodě, nabyl alespoň 30% všech hlasů ve společnosti, přičemž tento podíl představoval na posledních třech po sobě jdoucích jednáních nejvyššího orgánu této osoby více než polovinu hlasovacích práv přítomných osob. Na tomto místě tak není zohledňován celkový počet hlasů ve společnosti, ale počet hlasů společníků, kteří se aktivně podílejí na rozhodování společnosti.17 Formulace většinového společníka a jednání ve shodě vychází především z dosavadních zkušeností a obdobně jako vymezení ovládající osoby jsou založeny na vyvratitelných domněnkách.18 12 POKORNÁ;
KOVAŘÍK; ČÁP, op. cit., str. 371. Stanislava. Ovlivnění jako klíčový pojem českého koncernového práva. Rekodifikace a praxe. 2014, roč. 2, č. 1, s. 14–17, str. 15. 14 ŠTENGLOVÁ, op. cit., str. 87. 15 KOROTVIČKA, Tomáš. Změny v koncernovém právu po rekodifikaci. Právní rádce. 2013, roč. 21, č. 4, s. 30–31, str. 30. 16 ŠTENGLOVÁ, loc. cit. 17 Ibid., str. 88. 18 HAVEL, loc. cit. 13 ČERNÁ,
–7–
1.2.2
Jednání ve shodě
Jednání ve shodě je v § 78 ZOK vymezeno podobně jako v dřívějším § 66b obch.z., s vyjímkou požadavku vzájemného srozumění, které v nové úpravě chybí. Metodou komparace s předchozí právní úpravou tak docházím k názoru, že za jednání ve shodě tedy bude v praxi považováno i paralelní jednání dvou a více osob, ke kterému z podstaty věci nedochází z jejich vůle, respektive vědomě.19 Okruh osob, které jsou na základě vyvratitelné právní domněnky považovány za osoby jednající ve shodě, se v nové úpravě taktéž příliš nezměnil. V souladu se zavedením ovlivnění, jako jednoho z možných druhů výkonu vlivu, byly zákonodárcem v § 78 odst. 2 písm. c) přidány osoby vlivné a ovlivněné jako osoby vyvratitelně jednající ve shodě.
19 POKORNÁ;
KOVAŘÍK; ČÁP, op. cit., str. 369.
–8–
Kapitola 2 Vlivná osoba v souvislostech vnitřního hospodaření obchodní korporace Vztahy ovládání, případně ovlivnění, mají významný dopad na hospodaření obchodních korporací a jednání jejich orgánů. Zákonodárce v § 76 ZOK využil zákonného odkazu, pomocí něhož rozšiřuje aplikaci jistých ustanovení, zavazujících především statutární orgány obchodních korporací, také na vlivné osoby za účelem ochrany jejich dcer.
2.1
Pravidla o střetu zájmů
§ 76 odst. 1 stanovuje, že na jednání člena orgánu obchodní korporace, které je ovlivněno chováním vlivné nebo ovládající osoby, budou aplikována pravidla o střetu zájmů, zakotvených v §§ 54-57 ZOK. Tato spolu s ustanovením § 255 ZOK odpovídají úpravě § 196a obch.z.1 a jde o širší pojetí konfliktu zájmů, než jak jej upravuje § 437 odst. 1 NOZ, neboť zahrnuje všechny aspekty patřící k výkonu funkce člena orgánu obchodní korporace, nikoli pouze zastoupení.2 Na základě odkazu na § 54 ZOK má člen orgánu v takové situaci informační povinnost vůči ostatním členům stejného orgánu a kontrolnímu orgánu, byl-li zřízen, případně orgánu nejvyššímu. Stejnou informační povinnost má dle § 55 ZOK člen orgánu obchodní korporace také v případě, hodlá-li uzavřít s touto obchodní korporací smlouvu mimo rámec běžného obchodního styku.3 Dle ustanovení § 56 ZOK dojde k aplikaci § 55 ZOK také v případě zajištění a utvrzení dluhů člena orgánu obchodní korporace mimo rámec běžného obchodního styku, jak stanoví § 57 ZOK. V. Čížek je názoru, že pod pojmem zajištění a utvrzení dluhu je třeba si představit daleko širší škálu institutů než ty uvedené v § 2018 a násl. a § 2048 a násl. OZ4 . V sou1 MALIŠ,
Daniel. Kam se po rekodifikaci poděl ”kultovn픧 196a obchodního zákoníku [online]. 2014 [cit. 2014-26-05]. Nový občanský zákoník. Dostupný z WWW: hhttp : / / obcanskyzakonik . justice . cz / infocentrum / media / kam - se - po - rekodifikaci - podel - kultovni - 196a - obchodniho zakoniku/i. 2 DĚDIČ, Jan. Úprava konfliktů zájmů v zákoně o obchodních korporacích ve vazbě na nový občanský zákoník. Právní rozhledy. 2014, roč. 22, č. 15-16, s. 524–532, str. 524. 3 ŠTENGLOVÁ, loc. cit. 4 Ručení § 2018 a násl., finanční záruka § 2029 a násl., zajišťovací převod práva § 2040 a násl., dohoda o srážkách ze mzdy § 2045 a násl., smluvní pokuta § 2048 a násl., uznání dluhu § 2053 a násl.
–9–
vislosti s obecnou dikcí § 2010 OZ bude zajišťovacím prostředkem též zástavní právo a další instituty, se kterými zaběhlá praxe počítala v souvislosti s § 196a odst. 5 obch.z. V úvahu přichází zahraniční formy zajištění jako např. ujednání o poskytnutí společného a nerozdílného odškodnění (joint and several indemnity).5 A priori před uzavřením smlouvy je člen orgánu povinen informovat orgán, jehož je členem, a kontrolní orgán, je-li zřízen, o svém záměru smlouvu uzavřít. Informujeli přímo jen nejvyšší orgán, je informační povinnost splněna. V. Čížek tvrdí, že v tomto ohledu je nová úprava podstatně volnější než jak ji zavedl obchodní zákoník, který pro uzavření smlouvy (jmenovitě však pouze smlouvy o půjčce či úvěru) s členem daného orgánu vyžadoval předchozí souhlas valné hromady. Situaci ovšem vyvažuje § 56 odst. 2 ZOK, na jehož základě má nejvyšší nebo kontrolní orgán korporace pravomoc uzavření smlouvy zakázat, pakliže to není v zájmu obchodní korporace. V této souvislosti se nabízí otázka, který z těchto orgánu bude příslušný k vyslovení zákazu, přičemž to s největší pravděpodobností bude ten orgán, vůči kterému směřovalo plnění zmíněné informační povinnosti.6 Zákon o obchodních korporacích se také nevyslovuje ke způsobu, jakým bude nejvyšší orgán oprávněn o zamýšleném uzavření smlouvy rozhodnout. Dle V. Čížka je jisté, že v případě § 76 odst. 1 ZOK, tedy je-li jednání člena orgánu obchodní korporace ovlivněno vlivnou či ovládají osobou, nebude nejvyšší orgán či kontrolní orgán moci uzavření smlouvy zakázat, má-li na uskutečnění smlouvy ovládající osoba zájem. Premisou jsou přitom vyvratitelné domněnky ovládání dle § 75 odst. 1,2 ZOK, kdy je ovládající osobou ten, kdo může jmenovat nebo odvolat většinu osob statutárního a kontrolního orgánu a také kdo disponuje alespoň 40% všech hlasů v obchodní korporaci.7
2.2
Vyloučení vlivné osoby
Vlivná osoba může být z obchodní korporace vyloučena na základě § 76 odst. 2 ZOK, jež vychází z analogického užití ustanovení §§ 63-66 ZOK, aplikovatelného jinak na člena statutárního orgánu. Prvním diskvalifikačním důvodem, upraveným § 64 ZOK, je úpadek společnosti, k němuž jednání vlivné nebo ovládající osoby vedlo a také snížení majetkové podstaty a poškození věřitelů, pokud k ní vlivná osoba zřejmě přispěla a to po zahájení insolvenčního řízení. O vyloučení rozhoduje na návrh i ex officio insolvenční soud v rámci insolvenčního řízení. Obchodní zákoník obsahoval podobné ustanovení - § 38l, které však nebylo aplikovatelné na ovládající osoby a podle něhož došlo k vyloučení ex lege 8 . Nová úprava počítá obecně s úpadkem společnosti, nikoli s konkursem, jak stanovil § 38l odst. 1 obch.z. Lze proto 5 ČÍŽEK,
Vladimír. Zajištění dluhů spřízněných osob v zákoně o obchodních korporacích [online]. 2013 [cit. 2014-28-05]. iPrávník. Dostupný z WWW: hhttp://www.ipravnik.cz/cz/clanky/art_8873/ zajisteni-dluhu-spriznenych-osob-v-zakone-o-obchodnich-korporacich.aspx#14i. 6 Ibid. 7 Ibid. 8 Mohlo se tak stát, že se vyloučená osoba o vzniku této překážky nedozvěděla a byla do funkce opět zvolena, ovšem bez splnění zákonných podmínek (např. upozornění volícího orgánu na existenci překážky). Nová úprava takové situaci předchází účastí vyloučené osoby na insolvenčním řízení (PRIELOŽNÝ, Milan. Diskvalifikace (nejen) člena statutárního orgánu po rekodifikaci.Právní rádce. 2012, roč. 10/2012, s. 25)
– 10 –
očekávat, že se vyloučení bude týkat i těch vlivných osob, jejichž společnost řeší úpadek reorganizací.9 Dle § 63 odst. 2 ZOK platí, že vyloučení se netýká pouze osob, jež byly členy orgánu v době rozhodnutí o úpadku, ale postihuje i osoby, které vykonávaly funkci dříve a to za předpokladu, že jejich jednání k úpadku korporace významně přispělo. Takto je možno postihnout jednání ovládající osoby i osoby vlivné, jejíž samotný výkon vlivu, byť jednorázový, velkou mírou k úpadku společnosti přispěl. § 65 ZOK zakotvuje druhý diskvalifikační důvod člena statutárního orgánu, který však nemá v obchodním zákoníku ekvivalent. Jde o soustavné (v posledních třech letech) a závažné porušování péče řádného hospodáře, případně jiné péče spojené s výkonem funkce. M. Prieložný navíc uvádí, že vznik újmy korporaci ani samotná insolvence není podmínkou.10 Dle § 65 odst. 2 ZOK, je možné vztáhnout tento důvod i na všechny osoby, které jsou povinny nahradit újmu jako důsledek porušení povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře, tedy i vlivnou osobu, která není ve funkci člena statutárního orgánu. Dle M. Prieložného bude o vyloučení v tomto případě rozhodovat nejspíš příslušný krajský soud.11
2.3
Ručení vlivné osoby v případě úpadku
§ 76 odst. 3 ZOK zakládá prostřednictvím § 68 ZOK povinnost vlivné a ovládající osoby ručit za splnění svých povinností, pakliže bylo rozhodnuto, že je obchodní korporace v úpadku, a že vlivná či ovládající osoba věděla, nebo měla a mohla vědět, že úpadek hrozí a neučinila potřebné a předpokládatelné kroky, kterými by hrozbu odvrátila, čímž porušila povinnost jednat s péčí řádného hospodáře. Názorem některých odborníků v praxi je, že odkaz na § 68 ZOK se na vlivnou a ovládající osobu nebude moci vůbec použit. Své názory odůvodňují tím, že zatímco jeho aplikace v rámci systému povinností a odpovědnosti členů statutárních orgánů je sice přísná, za to logická, v případě vlivných a ovládajících osob nedává smysl, aby ručily za splnění povinností ovlivněných či ovládaných osob, protože to bychom předpokládali, že jednají s péčí řádného hospodáře. Zákon o obchodních korporacích však nezakládá povinnost společníkům kapitálových společností jednat s péčí řádného hospodáře. Do jisté míry může absenci tohoto požadavku pokrýt ustanovení o korporační loajalitě § 212 NOZ, ovšem do jaké míry zůstává na judikatuře a teorii. Podle některých názorů lze povinnost vlivných a ovládajících osob jednat s péčí řádného hospodáře odvozovat ze samotné vazby §§ 76 odst.3 a 68 ZOK. Podle jiných by však takové řešení vedlo pouze k popření cíle zpružnit a zatraktivnit úpravu českého koncernového práva, nehledě na to, že samotný § 68 ZOK upravuje pouze důsledek porušení povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře. Ta se tak na tyto osoby vztahovat nebude, a proto nebude ani možné 9 PRIELOŽNÝ,
Milan. Diskvalifikace (nejen) člena statutárního orgánu po rekodifikaci. Právní rádce. 2012, roč. 20, č. 10, s. 24–27, str. 25. 10 Ibid., str. 26. 11 Ibid., str. 26.
– 11 –
v této souvislosti § 68 ZOK použít.12 Osobně se přikláním k názoru, že by § 68 ve světle § 76 odst. 3 ZOK měl být extenzivně vykládán v tom smyslu, že vlivná i ovládající osoba má jistou povinnost obezřetnosti ve vztahu k ovlivněné či ovládané osobě a proč to nenazývat péčí řádného hospodáře. Dle mého názoru je takový požadavek jednání důležitý, zvláště jde-li o vztahy ovlivnění, popřípadě ovládání, kde je ovládaná osoba sice právně samostatná, nicméně její vůli tvaruje ten, kdo v takové osobě vykonává svůj vliv. Ustanovení § 68 ZOK má v úpravě koncernového práva svůj smysl, neboť jde o určitou brzdu v jednání vlivné a ovládající osoby, bez níž by osoby jim „podřízené“ potenciálně ohrožovaly na jejich existenci a skrze ně i uspokojení pohledávek jejich věřitelů. Pokud zákonodárce výslovně něco nestanoví, není řešením ignorovat sporná ustanovení, ale naopak uzpůsobit jejich výklad potřebám české společnosti a účelu zákona.
2.4
Odměny a výhody člena orgánu ovlivněné osoby
Posledním je ustanovení § 76 odst. 4 ZOK, týkající se odměn a výhod poskytnutých členu orgánu ovlivněné osoby vlivnou osobou. Na základě § 60 písm. d) budou údaje o výhodách a odměnách člena orgánu, spočívající v převodu účastnických cenných papírů nebo v umožnění jejich nabytí členem orgánu a jeho osobou blízkou, obsaženy ve smlouvě o výkonu funkce v kapitálové společnosti.
12 ČECH,
Petr. Nová rizika společníků a akcionářů po rekodifikaci: Budou majoritní akcionáři povinni jednat s péčí řádného hospodáře? [online]. 2012 [cit. 2014-03-06]. Legal News. Glatzova & Co. Dostupný z WWW: hhttps : / / www . google . cz / url ? sa = t & rct = j & q = &esrc = s & source = web & cd = 1 & cad = rja & uact = 8 & ved = 0CDMQFjAA & url = http : / / www . glatzova . com / pdfdownload . php?id=58&ei=eayVU4bTAYrY7Aab5oCoDw&usg=AFQjCNGvMWySQ5cbDFgr8htjwznXRPIi3Q&sig2= 6sn4s7QKPVQ3B5oyeAHaNQi.
– 12 –
Kapitola 3 Koncern Nejdramatičtější změnou po 1. lednu 2014 je v rámci úpravy podnikatelských seskupení nové pojetí koncernu. Bylo upuštěno od právní konstrukce smluvního koncernu a nadále zůstává pouze koncern faktický. Nová úprava tak nezná pojem ovládací smlouvy ani smlouvy o převodu zisku, dříve zakotveny v §§ 190a - 190j obchodního zákoníku v rámci úpravy akciových společností. Smlouvy, které byly dosud uzavřeny, zákon od 1. července 2014 ukončí k nejbližšímu poslednímu dni účetního období.1 Zákon nestanovuje způsoby, jakými koncern vzniká - může tak vzniknout fakticky, smluvně, rozhodnutím orgánu řízené osoby apod. Pokud koncern vzniká vědomě, předpokládá se, že právní skutečnost, na jejímž základě má být koncern založen, bude následně schválena nejvyšším orgánem řízené osoby. Koncern je tak stavem, který musí nastat věcně, nikoli formálně.2 Do koncernového práva byly také vneseny prvky transparentnosti, zejména co se týče povinnosti členů koncernu bez zbytečného odkladu zveřejňovat na svých internetových stránkách informaci o existenci koncernu dle § 79 odst. 3 ZOK.3 Jedná se o tzv. koncernovou deklaraci. S. Černá však zdůrazňuje, že nejde o skutečnost zakládající koncern, ale o pouhé vyjádření právního názoru členů. Dodává však, že v rámci zachování pořádku bude ustanovení o deklaraci kogentní a proto nebude-li koncern tímto způsobem deklarován, je možné odepřít aplikaci § 72 ZOK.4 V rámci transparentnosti došlo též ke změnám v označení členů koncernu v obchodním rejstříku. Na rozdíl od obchodního zákoníku není nově stanovena povinnost uvést dodatek o příslušnosti ke koncernu v případě, kdy firmy členů koncernu obsahují stejné prvky.5
3.1
Jednotné řízení a koncernový zájem
Na samotném chápání koncernu jako takového se oproti obchodnímu zákoníku nic nezměnilo. Jeho vzniku musí nutně předcházet vztah ovládání, který následně přechází ve vyšší 1 KOROTVIČKA,
op. cit., str.30. op. cit., str. 64. 3 PÁNKOVÁ, Eva. Faktický koncern - základ nového koncernového práva? Právní rádce. 2013, roč. 21, č. 6, s. 12–15, str.14. 4 ČERNÁ, Stanislava. O koncernu, koncernovém řízení a vyrovnání újmy. Obchodněprávní revue. 2014, roč. 6, č. 2, s. 33–41, str.33. 5 PÁNKOVÁ, loc. cit. 2 HAVEL,
– 13 –
úroveň - jednotné řízení. Na tom je konečně postaveno ustanovení § 74 odst. 3 ZOK, podle něhož je řídící osoba vždy osobou ovládající a řízená osoba osobou ovládanou.6 Pojem jednotného řízení je zákonnou úpravou konečně pevně stanoven v § 79 odst. 2 ZOK jako „. . . vliv řídící osoby na činnost řízené osoby sledující za účelem dlouhodobého prosazování koncernových zájmů v rámci jednotné politiky koncernu koordinaci a koncepční řízení alespoň jedné z významných složek nebo činností v rámci podnikání koncernu“. Zákon o obchodních korporacích zakládá jednotné řízení zjednodušením německého modelu a to v tom, že za jednotné řízení lze považovat „vliv sledující koordinaci a koncepční řízení alespoň jedné z významných složek nebo činností v rámci podnikání koncernu“, aniž by bylo třeba vlivu na celkovou podnikatelskou činnost jeho jednotlivých členů. Za nástroj jednotného řízení lze považovat zásahy řídící osoby do chování řízené obchodní korporace a to za předpokladu, že jsou kompatibilní s dlouhodobějším zaměřením činnosti koncernu, které představuje jeho jednotná politika. Tato musí být čitelná a prokazatelná, proto je v praxi vhodné doporučit schválení strategie jednotné politiky vrcholnými orgány korporace.7 Jednotná politika koncernu je prostředkem dosažení koncernových zájmů. Koncernový zájem je znakem soudržnosti koncernu. Nelze jej ovšem ztotožňovat se zájmem samotné řídící osoby. V tomto ohledu může být zavádějící zejména ustanovení § 72 odst. 1 ZOK o zahlazení újmy v koncernu, kde zákon výslovně stanoví, že ustanovení o nahrazení újmy se nepoužije na koncern, pokud újma vznikla v zájmu řídící či jiné osoby, se kterou tvoří koncern. Aktualizovaná důvodová zpráva k zákonu o obchodních korporacích nabízí racionální výklad tohoto ustanovení.8 Hovoří se v ní o zájmu celého seskupení, který je natolik podstatný, že i kdyby újma vznikla v rámci jednotného řízení, ale nikoli v zájmu celého seskupení, pak by exkulpace z povinnosti nahradit újmu řízené osobě nebyla možná.9
3.2
Pokyny řídící osoby a jejich závaznost pro řízenou osobu
Obdobný výklad bude použit na ustanovení § 81 odst. 1 ZOK, které umožňuje orgánu řídící osoby udělovat orgánům řízené osoby pokyny týkající se obchodního vedení, jsou-li tyto v zájmu řídící osoby nebo jiné osoby, se kterou tvoří koncern. Vzhledem k tomu, že obchodní vedení přísluší statutárnímu orgánu, bude adresátem pokynů řídící osoby statutární orgán osoby řízené. Orgán řídící osoby má právo, nikoli povinnost udělovat řídící pokyny a současně statutární orgán řízené osoby nemá právo požadovat vydání takových pokynů. Ustanovení § 81 ZOK je pravděpodobně orientováno především na kapitálové společnosti, u nichž je obecně dán zákaz10 , aby kdokoli zasahoval do jejich obchodního vedení. Pokyny jsou pro statutární orgán závazné, v opačném případě by nemělo smysl je zákonnou úpravou deklarovat. Povinnost statutárního orgánu se jimi řídit by však měla být vkládána v souladu s § 81 odst. 2 ZOK, dle něhož povinnost statutárního orgánu řízené osoby jednat s péčí 6 ČERNÁ,
loc. cit. str.34-35. 8 Ibid., str.34. 9 HAVEL, op. cit., str.63. 10 § 195 odst. 3 a § 435 odst. 3 ZOK 7 Ibid.,
– 14 –
řádného hospodáře není dotčena, lze proto konstatovat, že nejde o absolutní závaznost pokynu, zejména jde-li o pokyn pro řízenou osobu nevýhodný.11
3.2.1
Nevýhodné pokyny ve světle péče řádného hospodáře
V předešlé právní úpravě byla závaznost pokynů řídící osoby vyhrazena pouze pro smluvní koncern, v jehož rámci byla případná vzniklá újma zapravena úhradou roční ztráty.12 Priorita pokynů řídící osoby před pokyny vlastní valné hromady řízené osoby nutně vytvářela kolizi mezi povinností statutárního orgánu jednat s péčí řádného hospodáře13 a povinností uposlechnout pokyny zvnějšku, které mohou mít negativní dopad na řízenou společnost. Samotná řídící osoba však musela při udělování pokynů taktéž jednat s péčí řádného hospodáře dle § 190b odst. 3 obch.z.14 Dle S. Černé zanedbal statutární orgán řízené osoby povinnost péče řádného hospodáře tehdy, pokud by se řídil takovými pokyny, které by byly zjevně nevýhodné pro všechny osoby na koncernu zúčastněné, včetně osoby řídící. Porušením povinnosti péče řádného hospodáře bylo také udělení nevýhodného pokynu, který nebyl dostatečně podložen koncernovým zájmem nebo neodrážel nejšetrnější možné řešení. Řízená osoba tak byla nucena upozornit řídící osobu na to, že kýženého cíle lze dosáhnout i daleko vhodnějšími, šetrnějšími prostředky. V opačném případě byla dle § 190b odst. 6 obch.z. osoba ve funkci statutárního orgánu řízené osoby odpovědná za škodu spolu s osobami jednajícími jménem řídící osoby, pokud ony samy nejednaly s patřičnou péčí.15 Ve faktickém koncernu byly dle § 66a odst. 8 obch.z. nevýhodné pokyny zásadně zakázány, pokud nedošlo k naplnění podmínek, které by to umožňovaly, respektive umožňovaly určitý druh nápravy. Zákon o obchodních korporacích staví na úplně jiném základu. I k nevýhodným pokynům se tak zákonitě staví odlišně. Umožňuje totiž statutárnímu orgánu řízené osoby uposlechnout i nevýhodný pokyn za předpokladu, že tento směřuje výhradně do oblasti obchodního vedení a je kumulativně podmíněn zájmem řídící osoby, případně jiné osoby v koncernu, přičemž případná vzniklá újma bude v rámci koncernu vyrovnána dle § 72 ZOK. Členové orgánu řízené osoby však mají povinnost vykonávat svou funkci s péčí řádného hospodáře na základě § 81 odst. 1 ZOK. Za určitých okolností se mohou řídit nevýhodnými pokyny a to i za cenu, že vznikne újma. Dle § 81 odst. 2 ZOK je možné, aby se člen orgánu řízené osoby nebo prokurista liberoval z odpovědnosti za takovou újmu, pokud prokáží, že mohli rozumně předpokládat, že podmínky zájmové koncernové motivace jsou splněny a že újma bude dle § 72 ZOK vyrovnána. K tomu ovšem potřebují být náležitě informováni. Není-li koncernový zájem zřejmý z koncernového plánu nebo z jiného formálního vyjádření koncernové strategie, bude na řídící osobě, aby členu příslušného orgánů poskytla požadované informace. Pokud nelze ani rámcově předvídat rozsah újmy, měl by výkon takového pokynu odmítnout, nechce-li nést odpovědnostní následky.16 11 ČERNÁ,
op. cit., str.35-37. str.35. 13 §190b odst. 2 obch.z. 14 ČERNÁ, Faktický koncern, ovládací smlouva a smlouva o převodu zisku, str.108-111, 119-121. 15 Ibid., str.119-120. 16 Idem, “O koncernu, koncernovém řízení a vyrovnání újmy”, str.35-37. 12 Ibid.,
– 15 –
Dle S. Černé se to ovšem týká především významnější újmy, nikoli té bagatelní, s jejíž náhradou obyčejně nebývá problém. Významnější újmy musí být v souladu s § 72 odst. 2 ZOK v přiměřené době uhrazeny, což člen statutárního orgánu řízené osoby musí také v rozumné míře předpokládat. K uzavření této problematiky zbývá poznamenat, že nic nemůže zhojit nezákonnost pokynu, či jeho rozpor s dobrými mravy. Uposlechnutí takové pokynu by bylo zjevně v rozporu s povinností statutárního orgánu řízené osoby jednat s péčí řádného hospodáře ve smyslu § 81 odst. 2 ZOK.17
3.3
Vyrovnání újmy
Možnost řídící osoby exkulpovat se z povinnosti hradit újmu (a povinnosti ručení) na základě § 72 odst. 1, 2 ZOK je samotným ohniskem Rosenblumova konceptu. Pokud řídící osoba veřejně a předem prokáže existenci koncernu a současně, že újma vznikla v zájmu tohoto koncernu, v jehož rámci bude i vyrovnána, deliktní odpovědnost se neuplatní.18 Jedná se o legální prolomení priority zájmů, ke které docházelo již na základě obchodního zákoníku v 66a odst. 8..19 V rámci faktického koncernu bylo možné prosazovat opatření, které řízené osobě mohla způsobit újmu, pouze byla-li tato újma uhrazena v daném účetním období nebo byla-li o úhradě sepsána smlouva. Pakliže tato podmínka nebyla splněna, byl aplikován odst. 14 se sankcí v podobě nahrazení škody tím vzniklé a to nezávisle i společníkům, případně členům ovládané osoby. Zpřísněná kontrolní opatření byla vzhledem k netransparentnosti faktického koncernu pochopitelná, leč při jejich mechanické aplikaci bez dalšího by mohlo snadno docházet k nepřiměřeným tvrdostem. Odst. 14 proto dále vyloučil povinnost hradit škodu v případě, kdy by obdobná smlouva byla uzavřena či obdobné opatření přijato i jiným, nezávislým podnikatelem, který by plnil své povinnosti s péčí řádného hospodáře.20
3.3.1
Otázky výkladu vyrovnání újmy v rámci koncernu
S. Černá a R. Pelikán zdůrazňují, že pro výklad vyrovnání újmy je zákonem vytvořen široký prostor. V tomto směru existují dvě východiska, při čemž vůči oběma existují námitky. Prvním z nich je volnější pojetí, podle něhož není vyrovnání újmy skutečná kompenzační povinnost, ale chápe jej spíše jako směřování k udržení rovnováhy v koncernovém řízení. Kompenzační povinnost tedy v podstatě nevzniká, řídící osoba musí pouze zajišťovat rovnováhu uvnitř koncernu. Dle R. Pelikána je to teprve po narušení této rovnováhy, kdy vzniká řídící osobě povinnost újmu nahradit v režimu § 71 ZOK.21 Problémem ovšem může být zhoršení postavení věřitelů, jejichž ochrana se v podstatě odsouvá do okamžiku, kdy se společnost ocitá v úpadku. Podle § 72 odst. 3 ZOK se totiž možnost exkulpace z povinnosti nahradit újmu neuplatní, pokud v důsledku jednání řídící osoby vůči osobě řízené dojde k úpadku řízené osoby. Za takových okolností se řídící osoba stává zákonným ručitelem za splnění dluhů upadnuvší korporace a k tomu je povinna nahradit řízené osobě 17 Ibid.,
str.35-37. loc. cit. 19 ČERNÁ, op. cit., str.39. 20 Idem, Faktický koncern, ovládací smlouva a smlouva o převodu zisku, str. 54-63. 21 PELIKÁN, op. cit. 18 HAVEL,
– 16 –
újmu dle § 71 ZOK.22 R. Pelikán však poukazuje na fakt, že vzhledem k ekonomické provázanosti členů koncernu se zhoršování hospodářské situace řízené osoby může projevit i na situaci řídící osoby, která tudíž v době, kdy vznikne kompenzační povinnost, může být taktéž insolventní. Věřitel je pak zahnán do kouta a nezbývá mu, než prokazovat předem před úpadkem společnosti, že v koncernu vzniká nerovnováha, která znemožňuje aplikaci vyjímky § 72 ZOK. To nebude vždy snadné.23 Na druhou stranu však lze předpokládat, že vzhledem k informační povinnosti v § 79 odst. 3 ZOK je věřitel plně obeznámen s účastí společnosti v koncernovém seskupení a riziko, které s sebou takové členství přináší, bere na vědomí.24 Nelze však také opomínat postavení slabších věřitelů, kteří nemusí mít vzhledem ke svému ekonomickému postavení vždy volnost výběru smluvního partnera. Koncernová ochrana tak bude mít význam především pro tyto věřitele, neboť silnější věřitelé si zpravidla zajistí uspokojení své pohledávky standardními nástroji smluvního práva. Problematická je také samotná volba slov zákonodárce v ustanovení § 72 odst. 2 ZOK -„Újma. . . bude vyrovnána. . . v přiměřené době. . . přiměřeným protiplněním nebo jinými prokazatelnými výhodami plynoucími z členství v koncernu“. Použité pojmy jsou dosti neostré, což bude v praxi vyvíjet tlak zejména na soudy, jejichž úkolem bude kritéria pro posouzení vyrovnání poškozujícího vlivu významnějšího koncernového zásahu.25 Druhým východiskem je řešení obdobné předešlé právní úpravě a přiklání se k tradičnímu pojetí protiplnění jako určitého ekvivalentu újmy způsobené koncernovým vlivem řízené osobě. Lze tedy konstatovat, že na tomto poli je druhý přístup poměrně blízký dosavadní právní úpravě.26 Oproti klasické odpovědnosti dle § 71 ZOK je koncern na základě § 72 ZOK povinen újmu vyrovnat v přiměřené době, nikoli do konce účetního období. Pokud je újma v dané době vyrovnána, nestává se řídící osoba zákonným ručitelem za závazky řízené osoby. R. Pelikán také připomíná, že pro účely vyrovnání konkrétní újmy bude v případě nepeněžitých plnění vyžadováno jejich ocenění, což by se jistě neobešlo bez řady znaleckých posudků a inherentně i komplikací.27 Jelikož se újma vyrovnává v rámci koncernu, může protiplnění poskytnout i jiná koncernová společnost. Jde v podstatě o modifikaci obecné možnosti plnit pomocí třetího.28 Tento přístup sice chrání věřitele a mimostojící společníky, ovšem neposkytuje tolik prostoru pro koncernové řízení jako první východisko. Stejně tak lze tvrdit, že je druhý přístup vhodnější pro malé koncerny, větším koncernům s komplikovanými vazbami však nebude vyhovovat. Dle S. Černé to přesto bude druhé východisko, které, s ohledem na kontinuitu tradice s obchodním zákoníkem, bude pravděpodobně českým soudcům vyhovovat nejlépe.29 22 ČERNÁ,
“O koncernu, koncernovém řízení a vyrovnání újmy”, str.38. op. cit.
23 PELIKÁN, 24 Ibid. 25 ČERNÁ,
loc. cit. str.39. 27 PELIKÁN, op. cit. 28 Ibid. 29 ČERNÁ, loc. cit. 26 Ibid.,
– 17 –
3.3.2
Obecná pravidla o újmě
Vznikne-li v rámci koncernu újma, je povinnou osobou osoba řídící, nikoli koncern samotný, neboť ten nemá právní způsobilost. Nelze dovodit ani solidární povinnost všech členů koncernu újmu nahradit. Řídící osoba však může jiného člena koncernu donutit, aby řízené osobě poskytl přiměřené protiplnění či jinou výhodu a pokud tomuto členu vznikne újma, je řídící osoba opět povinna ji vyrovnat. Jde o tzv. soluční substituci, která má za následek řetězení újem v koncernu. Podle S. Černé není ani zcela vyloučeno, aby újmu nahradila zvýhodněným plněním i osoba mimo rámec koncernu. Přiměřené protiplnění může spočívat v plnění poskytnutých jinou řízenou osobou za mnohem výhodnějších podmínek než vně koncernu. Může jím být zprostředkování jiné obchodní příležitosti jako protiplnění za obchodní příležitost zmařenou vlivem řídící osoby či zkrátka uhrazení částky ztráty ušlého zisku.30 Protiplnění musí být pro řízenou osobu hospodářsky účelné, nelze za něj považovat něco, co řídící osoba nepotřebuje. Jiné prokazatelné výhody jsou alternativním způsobem vyrovnání újmy. Na základě francouzské judikatury lze přijmout závěr, že takové výhody musí být odlišné od výhod běžně poskytovaných v rámci koncernu. Taková výhoda může být řízené osobě poskytnuta i v minulosti, ovšem musí řízené osobě prospět až po té, co utrpěla újmu. Újma musí být vyrovnána v přiměřené době, jinak dochází k přechodu z režimu § 72 do režimu § 71 ZOK.31
30 Ibid., 31 Ibid.,
str.39-40. str.39-40.
– 18 –
Kapitola 4 Zpráva o vztazích a její přezkum Zákon o obchodních korporacích přebírá zprávu o vztazích z dosavadní právní úpravy jako prostředek ke kontrole orgánů ovládané a řízené osoby a konečně také informovanosti společníků těchto osob.1 Zatímco obchodní zákoník stanovoval vyjímku pro případ uzavření ovládací smlouvy, dle nové právní úpravy bude zpráva o vztazích muset být vypracována jak v případech vztahu ovlivnění, respektive ovládaní,2 tak v jeho vyšší formě - koncernu, který je pouze faktickým vztahem a institut ovládací smlouvy se tak nadále neuplatní.3 Vypracování písemné zprávy o vztazích mezi ovládající a ovládanou osobou a mezi ovládanou osobou a jinými osobami ovládanými stejnou ovládající osobou, je dle § 82 odst. 1 ZOK povinností statutárního orgánu ovládané osoby. Této povinnosti se nemůže zprostit ani z důvodu nedostatku informací, neboť zákon s touto možností výslovně počítá v § 82 odst. 3 ZOK a stanoví povinnost uvést tuto skutečnost do zprávy o vztazích.4 Zpráva musí být vypracována do 3 měsíců od skončení účetního období. Ve srovnání s obchodním zákoníkem je také podstatně podrobněji upraven obsah zprávy v § 82 odst. 2 ZOK - uvede se struktura vztahů mezi jednotlivými osobami, úloha ovládané osoby v ovládacím vztahu, přehled jednání učiněných na popud ovládající osoby, pokud se toto jednání týkalo majetku, tvořícího alespoň 10% vlastního kapitálu ovládané osoby, uveden bude také přehled vzájemných smluv mezi osobou ovládanou a osobou ovládající nebo mezi osobami ovládanými a posouzení zda vznikla ovládané osobě újma a okolnosti jejího vyrovnání s odkazem na § 71 a 72 ZOK. V závislosti na popsaných vztazích, uvede ovládaná osoba též výhody a nevýhody, které pro ni z toho plynou a zhodnotí možná rizika.
4.1
Přezkum zprávy o vztazích
Dle § 83 ZOK spadá přezkum zprávy o vztazích do pravomoci kontrolního orgánu, je-li zřízen. O jejím stavu vydá stanovisko, které sdělí nejvyššímu orgánu osoby, a případně vyzve statutární orgán k opravě zjištěných vad. V případě, kdy je ovládající osobou jediný společník ovládané osoby, nebo jsou-li všichni společníci ovládané osoby osobami jednajícími ve 1 HAVEL,
op. cit., str. 64. op. cit., str. 94. 3 KOROTVIČKA, op. cit., str. 30. 4 ŠTENGLOVÁ, loc. cit. 2 ŠTENGLOVÁ,
– 19 –
shodě vůči ovládané osobě, nevyžaduje se přezkum zprávy o vztazích. Společníci ovládané osoby se na základě § 84 odst. 1 ZOK mají právo seznámit s obsahem zprávy stejně jako se stanoviskem kontrolního orgánu. Je to právě zpráva o vztazích a stanovisko kontrolního orgánu, které tvoří základ pro rozhodnutí společníků, zda se spokojí s jejich obsahem, nebo nechají zprávu navíc přezkoumat nezávislým znalcem či zda se rozhodnou obchodní korporaci opustit dle § 89 ZOK.5 Mechanismus přezkumu zprávy společníkem je další z řady věcí, které zákon o obchodních korporacích upravuje odlišně. Již není dána podmínka existence výhrady ze strany kontrolního orgánu společnosti, nebo neuhrazené újmy ve zprávě zmíněné.6 Dle § 85 odst. 1 ZOK, pokud se společník domnívá, že zpráva o vztazích nebyla vypracována řádně, může navrhnout soudu, aby stanovil znalce za účelem jejího přezkumu. Dle nové úpravy však svědčí toto právo pouze kvalifikované menšině společníků - ve společnosti s ručením omezeným jde o společníky s vklady dosahujícími 10% na základním kapitálu nebo 10% na hlasovacích právech, v akciové společnosti je hranice stanovena na 5%, 3% a 1% podle výše základního kapitálu.7 Pouze kvalifikovaný společník je aktivně legitimován k návrhu na přezkum zprávy znalcem. Učinit tak může v prekluzivní lhůtě jednoho roku od doby, kdy se s obsahem zprávy seznámil, nebo kdy měl alespoň možnost se s ním seznámit.8 Obdobně jako u obchodního zákoníku, i dle zákona o obchodních korporacích platí, že jakmile je návrh na jmenování znalce podán soudu, každý další podaný návrh společníka v téže věci je považován za jeho přistoupení k řízení. Avšak zatímco obchodní zákoník umožňoval přistoupit tímto způsobem k řízení až do doby, než bylo pravomocně skončeno, nová úprava výslovně stanoví, že další návrhy lze podávat pouze do doby, než je samotný znalec soudem stanoven. Na základě § 88 ZOK mají právo navrhnout jmenování znalce pro účely přezkumu zprávy o vztazích i společníci, kteří nejsou kvalifikováni. Jde o situaci, kdy zpráva obsahuje informaci, že společnosti vznikla újma, která ovšem nebude dle §§ 71 ani 72 ZOK vyrovnána. Totéž platí v případě, bude-li mít kontrolní orgán ke zprávě výhrady, které uvedl ve svém stanovisku. Musí se však jednat o výhrady, které nemohou být odstraněny (např. odstraněním vad zprávy) a jejichž povaha ohrožuje věrohodnost a správnost zprávy o vztazích.9
5 Ibid.,
str. 95.
6 KOROTVIČKA,
op. cit., str. 31. str. 31. 8 ŠTENGLOVÁ, op. cit., str. 96. 9 Ibid., str. 96-97. 7 Ibid.,
– 20 –
Kapitola 5 Zvláštní práva společníků Společníci ovládané osoby mají nově právo společnost za určitých podmínek upustit. Kmenovým ustanovením v tomto případě bude § 89 ZOK, dle něhož „V případě, že ovládající osoba využívá svého vlivu v ovládané osobě způsobem, v jehož důsledku dojde k podstatnému zhoršení postavení společníků ovládané osoby nebo k jinému podstatnému poškození jejich oprávněných zájmů, a není proto možné po nich spravedlivě požadovat, aby v ovládané osobě setrvali, je každý společník, který není ovládající osobou nebo osobou jí ovládanou, oprávněn požadovat, aby od něj ovládající osoba jeho podíl odkoupila za přiměřenou cenu. . . “ Jde o nový institut, který by snad bylo možno považovat za těžiště ochrany společníků ovládané osoby. Jejich pozice je usnadněna obráceným důkazním břemenem při prokazování příčinné souvislosti mezi vlivem ovládající osoby a zhoršením postavení společníků osoby ovládané,1 které dle § 90 odst. 2 ZOK nese ovládající osoba, ledaže soud dojde k závěru, že to po ní nelze spravedlivě požadovat. Společník má ale dle odst. 1 povinnost prokázat, že skutečně došlo k podstatnému zhoršení postavení společníků, nebo že byly jinak poškozeny jejich oprávněné zájmy. V obou případech tak nese důkazní břemeno ten, který je lépe informovaný.2 Na základě dikce odst. 3, je postavení společníků vždy považované za zhoršené, dostaneli se ovládaná osoba v důsledku vlivu ovládající osoby do úpadku. Cena odkupovaného podílu bude muset být objektivně a nestranně určena, k tomu poslouží znalecký posudek. § 91 odst. 1 stanoví, že cena se určí na základě hodnoty majetku obchodní korporace s přihlédnutím k k budoucímu provozu závodu3 . Hodnota podílu je znalcem stanovena zpětně k okamžiku, kdy začalo vlivem ovládající osoby docházet k negativnímu ovlivňování ovládané osoby, což mělo za důsledek zhoršení postavení společníků či podstatné poškození jejich oprávněných zájmů. Znalec je jmenován ovládanou osobou, jí také spolu s ovládající osobou doručuje svůj posudek. Ten je následně uveřejněn na internetových stránkách společnosti, má-li je4 . V opačném případě je rozeslán též ostatním společníkům, jejichž podíl bude ovládající osobou odkoupen.5 1 KOROTVIČKA,
loc. cit. op. cit., str. 101. 3 Obchodní závod je organizovaný soubor jmění, který podnikatel vytvořil a který z jeho vůle slouží k provozování jeho činnosti. Má se za to, že závod tvoří vše, co zpravidla slouží k jeho provozu (§ 502 NOZ) 4 Povinnost zřizovat své internetové stránky má pouze akciová společnost na základě § 7 odst. 2 ZOK. 5 ŠTENGLOVÁ, op. cit., str. 102. 2 ŠTENGLOVÁ,
– 21 –
Kapitola 6 Koncernové právo ve světě Při tvorbě právní úpravy se český zákonodárce nezřídka inspiruje zahraničními vzory. Nebylo tomu jinak ani v případě koncernového práva. Zatímco koncernové právo obchodního zákoníku sledovalo německou koncepci, nová úprava zákona o obchodních korporacích inklinuje ke koncepci francouzské. V poslední době slaví úspěchy také britská, respektive americká koncepce korporačního práva, zejména v oblasti správy obchodních korporací, tzv. corporate governance, na kterou se odvolává též důvodová zpráva k zákonu o obchodních korporacích. V právu obchodních společností obecně rozeznáváme tři hlavní jurisdikce - německou, francouzskou a britskou.1 V této kapitole se zaměříme na charakteristické rysy koncernových úprav těchto států, které následně porovnáme s odpovídajícími instituty v české úpravě koncernového práva.
6.1
Německá právní úprava
Německé pojetí regulace koncernu je charakteristické ochranou koncernové společnosti po vzniku koncernu spočívající v ochraně základního kapitálu, respektive majetku podřízené osoby a odpovědnosti řídící osoby, čímž je nepřímo zajištěna ochrana též jejím společníkům a věřitelům.2 Tato úprava je značně složitá, nemluvě o tom, že na řídící osobu vyvíjí značnou zátěž. Její protiváhou je však možnost přeskupovat zdroje uvnitř koncernu a za určitých podmínek i přesouvat nezdaněný zisk z jednotlivých členů na vůdce koncernu dle daňových předpisů.3 Jde o vzorový model koncernové regulace, který vedle České republiky přijalo např. také Portugalsko, Chorvatsko či Tchajwan.4 Jádro úpravy podnikatelských seskupení je součástí akciového zákona, tzv. Aktiengesetz (dále jen „AktG“), jehož aplikační rozsah je rozšířen i na účastníky seskupení, kteří nejsou akciovými společnostmi, pokud je jedním z členů seskupení akciová společnost. Německý zákonodárce v § 15 AktG rozlišuje několik druhů vztahů, které dle akciového zákona zakládají existenci podnikatelských seskupení. 1 Důvodová
zpráva k zákonu o obchodních korporacích, str. 11. Tomáš. Koncerny v komunitárním právu. 1. vyd. Praha: Auditorium, 2008, str.133-134. 3 ČERNÁ, Faktický koncern, ovládací smlouva a smlouva o převodu zisku, str.36. 4 DOLEŽIL, loc. cit. 2 DOLEŽIL,
– 22 –
6.1.1
Vztahy většinové majetkové účasti
Těmito vztahy se rozumí nejen podíl na základním kapitálu, ale též účast na hlasovacích právech.5 S tím souvisí oznamovací povinnost, zakotvená v § 20 odst. 1 AktG, vznikající každému subjektu, který nabude vyšší než čtvrtinovou majetkovou účast v jiné společnosti. Opětovně odst. 4, pokud dojde k nabytí většinové majetkové účasti (tedy vyšší než 50%), je společnost povinna to dané osobě, v níž majetkovou účast nabyla, písemně oznámit. Dokud není toto oznámení učiněno, nemůže na základě § 20 odt. 7 AktG povinná společnost vykonávat práva s akciemi spojená.6 Institut oznamovací povinnosti o nabytí majetkové účasti český obchodní zákoník, ani nový zákon o obchodních korporacích nepřevzal. Osobně v něm však vidím pozitiva z hlediska transparentnosti a s tím související ochrany společníků a věřitelů osoby, v níž k nabytí podílu došlo.
6.1.2
Vztah ovládání
Dalším typem vztahu je ovládání, které je v § 17 odst. 1 AktG charakterizováno jako vztah, v němž jeden právně samostatný subjekt může přímo i nepřímo prosazovat ovládající vliv v jiném takovém subjektu. Stejně jako v České republice je ovládání základním kamenem koncernu. Dle odst. 2 je ovládaní presumováno v případě většinové majetkové účasti. Jde však o domněnku vyvratitelnou,7 dle mého názoru obsahově korespondující s ustanovením § 66a odst. 5 obch.z. Německá judikatura však dopěla k názoru, že k ovládání může dojít i na základě menšinové majetkové účasti, pakliže existují další okolnosti, v jejichž důsledcích dochází k uplatnění vlivu jako při účasti většinové8 . V případě ovládání založeného na většinové majetkoprávní účasti platí, že zájmy ovládané osoby nejsou podřízeny zájmům ovládající osoby a to z důvodu, že samotná ovládající osoba je společníkem ovládané osoby, její zájmy jsou tak na prvním místě. Ovládající osoba tak může v ovládané osobě vykonávat svůj vliv, ovšem nikoli v rozporu se zájmy ovládané osoby. Pokud ovládané osobě vznikne újma, je ovládající osoba povinna tuto újmu nahradit.9 Na tomto místě se nabízí srovnání s § 71 ZOK, který, na rozdíl od německé úpravy, neřeší samotný rozpor se zájmy ovládané osoby. Pokud vznikne v důsledku výkonu vlivu újma, stanovuje zákon povinnost vlivné osobě újmu nahradit nebo prokázat jednání v dobré víře a zájmu ovlivněné osoby.
6.1.3
Faktický koncern
Nejvýznamnějším typem vztahu je koncern, který lze podobně jako v obchodním zákoníku dělit na koncern faktický a smluvní, založený ovládací smlouvou, často též doplněnou smlouvou o převodu zisku..10 Stejně jako v obchodním zákoníku není ani v německé úpravě 5 ČERNÁ,
Stanislava. Koncernové právo v Německu, Evropské unii a České republice. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 1999, str. 14. 6 Ibid., str. 16. 7 Ibid., str. 18. 8 Případ VEBA vs. Gelsenberg, kdy se společník, s menšinovým podílem 43,7% stal ovládající osobou, neboť při obvyklé výši účasti na valné hromadě byl schopen většinového rozhodování (ČERNÁ, Stanislava. Koncernové právo v Německu, Evropské unii a České republice. 1. vyd. Praha:C.H.Beck, 1999, s. 18) 9 ČERNÁ, op. cit., str. 17-20. 10 Ibid., str. 22-24, 31-32.
– 23 –
faktického koncernu mateřská společnost oprávněna dávat dceřiné společnosti nevýhodné pokyny, ledaže je vzniklá újma do konce účetního období vyrovnána na základě § 311 AktG. Ovládající osoba je totiž v postavení akcionáře ovládané osoby, je tudíž logické že zájmy společnosti převáží nad zájmy akcionářů, včetně toho v ovládajícím postavení.11 Pokud ovládající osoba ve lhůtě danou újmu nevyrovná, odpovídá ovládané osobě za škodu dle § 317 odst. 1 AktG. Na základě odst. 2 se odpovědnosti lze zprostit, prokáže-li ovládající osoba, že by stejný obchod uzavřel, případně přijal stejné opatření, i svědomitý člen vedení ovládající společnosti. Ustanovení § 317 odst. 3 AktG zakládá solidární odpovědnost členů orgánů řízení ovládající osoby ručit za závazek společnosti nahradit škodu ovládané osobě. Právě v těchto ustanoveních mají své kořeny § 66a odst. 8, 14 a 15 obch.z. Podobně byla přejata též povinnost statutárního orgánu ovládané osoby sepsat zprávu o vztazích mezi propojenými osobami dle § 312 AkG, v níž popíše vztahy v koncernu, vzniklou újmu a způsob její úhrady.12 Německá úprava zná i tzv. kvalifikovaný faktického koncern, který je založen na většinové majetkové účasti ovládající osoby a v němž dochází k velkému zhuštění vlivu, což znesnadňuje identifikaci a izolaci jednotlivých zásahů ovládající osoby a následkem toho ani vyrovnávat jednotlivou újmu. V takových případech nelze efektivně aplikovat právní úpravu jednoduchých faktických koncernů, neboť ta zkrátka není funkční. Německé soudy tak mají za to, že je třeba změnit jeho právní režim v tom smyslu, že je třeba aplikovat úpravu smluvního koncernu. Přechod z jednoduchého do kvalifikovaného faktického koncernu je podmíněn souhlasem valné hromady a dochází tak k analogické aplikaci § 293 AktG, který se vztahuje na schvalování podnikových smluv, včetně smlouvy o ovládaní. Mimostojící akcionáři pak mají právo ukončit účast v ovládané osobě a požadovat odstupné. Kolem kvalifikovaného koncernu se však dosud vznáší řada otázek. Jednou z nich je i odpovědnost ovládající osoby a členů jejích orgánů. Zodpovězení těchto otázek je však prozatím ponecháno judikatuře.13
6.1.4
Smluvní koncern
Německá koncepce směřuje k podpoře smluvních koncernů z důvodů jejich transparentnosti a ochrany věřitelů a společníků ovládané osoby, která je v porovnání s faktickým koncernem mnohem širší. O uzavření smlouvy je představenstvo zúčastněných společností povinno sepsat písemnou zprávu, ve které musí zdůvodnit a vysvětlit uzavření ovládací smlouvy a která musí být podrobena povinnému přezkoumání ustanovenými ověřovateli. Na základě § 309 jsou členové orgánů řízení ovládající společnosti povinni nahradit ovládané společnosti škodu vzniklou v důsledku porušení řádné a svědomité péče při udělování pokynů. Tato povinnost sice není v akciovém zákoně výslovně stanovena, nicméně je možné ji odvodit z ustanovení o náhradě škody vznikající porušením smlouvy. Jménem poškozené společnosti navíc může její nárok uplatnit každý její akcionář a za určitých podmínek i její věřitelé. Uzavřením ovládací smlouvy může dojít ke zhoršení postavení některých společníků, zejména tzv. mimostojících akcionářů. Pokud přesto chtějí ve společnosti zůstat, mohou se dožadovat svého práva na vyrovnání, v opačném případě mají možnost ukončit 11 Ibid.,
str. 20. op. cit., str. 135. 13 ČERNÁ, op. cit., str. 37-38. 12 DOLEŽIL,
– 24 –
svou účast ve společnosti a požadovat odstupné. V tom případě je společnost povinna akcie odkoupit za přiměřenou cenu. Ve smluvním koncernu se již nepočítá s izolovanou újmou ovládané osoby. Ovládající osoba má povinnost vyrovnat každou hospodářskou ztrátu, která ovládané osobě vznikne a to od doby uzavření ovládající smlouvy. Jde o protiváhu dalekosáhlé smluvně zakotvené možnosti ovládající společnosti zasahovat do obchodního vedení ovládané osoby, včetně udělování nevýhodných příkazů. Systém ochrany v německém koncernu završuje povinnost ovládající osoby poskytnout zajištění pohledávek věřitelům ovládané osoby, kteří ve lhůtě přihlásili své pohledávky a to ještě před tím, než zanikne smluvní vztah založený smlouvou o ovládání. Tuto skutečnost je třeba zveřejnit v Obchodním věstníku a pokud nejsou pohledávky věřitelů patřičně zajištěny, soud nezapíše ukončení smluvního vztahu.14 Pokud je však ovládaná společnost insolventní, vzniká přímý nárok na úhradu závazků ovládající společností analogicky dle § 302, 303 a 322 AktG.15 Na základě této úpravy smluvního koncernu dal český zákonodárce vzniknout ustanovením § 190b obch.z. o ovládací smlouvě, které bylo systémově součástí úpravy akciových společností.
6.1.5
Rozdíly a podobnosti německé a české úpravy koncernového práva
Německá doktrína, na rozdíl od české, navíc rozeznává též podřízený (vertikální) a rovnoprávný (horizontální) koncern. Jejich rozdíl spočívá v tom, že zatímco podřízený koncern odpovídá českému pojetí koncernu, tedy kdy jednotné řízení zajišťuje špička koncernu ovládající dceřiné společnosti, v rovnoprávném koncernu na sobě jednotliví členové nejsou závislí, ale jsou rovnoprávní, přestože jednotné řízení zůstává pojmovým znakem. Nestačí však, aby bylo jednotné řízení zavedeno pouze pro určitou oblasti obchodní politiky, nýbrž plošně ve všech oblastech všech koncernových podniků. Typicky jde o rodinné koncerny, kdy se jednotliví členové dobrovolně podrobují jednotnému vedení.16 Na rozdíl od vertikálního koncernu, v němž pokyny přichází „shora“, v horizontálním nepořízeném koncernu je jednotné vedení zajištěno pomocí smluvních ujednání nebo i mimosmluvně.17 Dalším, pro českou právní úpravu neznámým institutem je tzv. začlenění (Eingliederung) upravené §§ 319 - 327 AktG. Jde o nejbližší možné spojení dvou formálně nezávislých akciových společností, přičemž po ekonomické stránce jej lze přirovnat k fúzi. Začleněna může být 100% dceřiná společnost nebo takové dceřiné akciové společnosti, ve kterých má mateřská společnost alespoň 95% akcií.18 Úprava koncernového práva obchodního zákoníku se německým akciovým zákonem a jeho řešením podnikatelských seskupení inspirovala v mnohém. Některé instituty převzala zcela za své, jako např. systém ochrany § 311 AktG, jehož českým protějškem byl § 66a odst. 8 obch.z., některé zcela pominula, a některé nepřebrala dokonale. Ku příkladu, česká právní úprava zavedla v § 66a odst. 7 obch.z. koncern jako vertikální soustavu 14 Ibid.,
str. 40-46. op. cit., str. 136. 16 LOGESOVÁ, Jitka. Pojem ”jednotné řízení”v koncernu. Právní rozhledy. 2002, roč. 10, č. 11, s. 554–556, str. 555-556. 17 ČERNÁ, op. cit., str. 32, 51-52. 18 DOLEŽIL, op. cit., str. 135. 15 DOLEŽIL,
– 25 –
a jeho horizontální variantu zcela opomněla. Někteří čeští odborníci zpochybňovali též nedůsledně převzatou ochranu ovládané společnosti a jejích věřitelů. Zatímco § 66a odst. 8 obch.z. úzce kopíruje § 311 AktG, následky jeho porušení, zakotvené českou úpravou v § 66a odst. 14 a 15 obch.z., poměrně selektivně kopírují své německé předlohy §§ 317 a 318 AktG a zcela přehlíží poslední odstavce těchto ustanovení, čímž se české právo ochudilo o ochranu věřitelů. Značně okleštěna byla též česká varianta § 117 AktG, tedy uplatňování vlivu ke škodě společnosti v § 66c obch.z. V důsledku toho mělo toto ustanovení několik nedostatků, např. nepostihovalo jednání toho, kdo sice přímo neovlivňoval, ale měl z nezákonného ovlivnění užitek, a opět chyběla ochrana věřitelů.19 Český zákonodárce nepřevzal německou úpravu koncernového práva zcela, vznikla tak úprava mající do jisté míry osobitý charakter. Osobně jsem však nezaznamenala žádné závažné nedostatky, které by v praxi nebyly řešitelné.
6.2
Francouzská právní úprava - Rosenblumův koncept
Po velké rekodifikaci soukromého práva změnila právní úprava koncernu směr a inspiraci čerpala tentokrát z Francie. Stalo se tak v souvislosti s Winterovou zprávou a také dřívějšího doporučení týmu Forum Europaeum Konzernrecht, které však současně nedoporučili převzetí francouzského konceptu zcela.20 Na rozdíl od německého právního řádu bychom ve Francii jen stěží hledali psanou úpravu koncernového práva.21 Ta je totiž postavena na tzv. Rosenblumově konceptu, spočívající na judikatuře francouzského kasačního soudu v trestní kauze Rosenblum ze dne 4. února 1985.22 V tomto modelovém případě trestní soud rozhodl, že za určitých okolností převáží zájmy podnikatelského seskupení nad zájmy mateřské společnosti, což ve výsledku nepovede k trestní odpovědnosti osob řídících orgánů dceřiné i mateřské společnosti za chování konstituované jako l’abus de biens sociaux, neboli zneužití jmění společnosti. Za tímto účelem stanovil soud přesně podmínky.23
6.2.1
Podmínky stanovené případem Rosenblum
První z nich je, že celá skupina musí být strukturálně, pevně soudržná a podřízená koherentní politice seskupení, druhou podmínkou je společný hospodářský zájem skupiny, třetí podmínkou je přiměřené vyrovnání výhod a nevýhod pro jednotlivé koncernové členy uvnitř seskupení a konečně čtvrtou a poslední podmínkou je, že takové prosazení zájmů koncernu nesmí přivést koncernovou společnost do úpadku. Zájem skupiny je legitimizován tehdy, existuje-li vzájemné vyrovnání v rámci koncernové skupiny. Vztah členské 19 ŘÍHA,
Pavel. K některým problémům nového koncernového práva. Právní rozhledy. 2002, roč. 10, č. 8, s. 375–381. 20 Důvodová zpráva k zákonu o obchodních korporacích, str. 28. 21 MACH, Tomáš. Mezinárodní ochrana holdingů. 1. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk s.r.o., 2011, str. 127. 22 DOLEŽIL, op. cit., str. 145. 23 PROKOPIEVA, Vassya. Parent Company Liability in Case of Subsidiary Insolvency - Time to Rethink Liability of Corporate Shareholders? [online]. 2004 [cit. 2014-24-06]. Diplomová práce. College of Europe, Bruges Campus, Law department. Vedoucí práce Peter Behrens. Dostupný z WWW: hhttp://www.eubg . com / files / downloads / files / 8aee5165a0615fcb1a2181c621b74118 / parent _ company _ liability_for%20sub_s%20_insolvency.pdfi, str. 34.
– 26 –
společnosti a skupiny musí být dvousměrný, tedy musí členské společnosti přinášet nejen nevýhody, ale především výhody. Zájmy jednotlivých společností musí být nutně jednotně koordinovány a jejich spojení nenahodilé, nýbrž intenzívní. Předpokladem aplikace Rosenblumova konceptu je přetrvávající právní samostatnost dceřiné společnosti. Nemůže tak jít např. pouze o organizační složku mateřské společnosti, neboť v tom případě by se Rozenblumův koncept neuplatnil. Další podmínkou je uplatňování koherentní koncernové politiky, která musí být uplatňována systematicky, koordinovaně a důsledně. Jejím cílem musí být především vyrovnávání jednotlivých zájmů členů koncernu a skupiny jako celku, musí tedy zajistit spravedlivé rozdělování obchodních příležitostí. Dosud francouzská judikatura ani doktrína nestanovily, kdo je subjektem, jemuž náleží rozhodování o koherentní koncernové politice, kdo ji určuje. Logickou volbou se jeví mateřská společnost co by hlava koncernu. Existují však i názory, dle kterých se na tvorbě koncernové politiky mají podílet i samotné koncernové společnosti. Sankcí za porušení těchto podmínek pro uplatňování koncernové politiky je náhrada škody, finanční postih statutárního orgánu mateřské společnosti a právo menšinových společníků na odkup jejich podílů společností.24 Právní účinky francouzské doktríny připomínají úpravu smluvního a kvalifikovaného faktického koncernu německého Aktiengesetz. Současná francouzská doktrína však nezbavuje faktického vedoucího civilní odpovědnosti za nedbalé řízení, jako např. v čl. 223-23 Code de commerce.25 Jde o odpovědnost, respektive ručení mateřské společnosti. Tato může při porušení povinností v případě úpadku dceřiné společnosti ručit za určitou část nebo i všechny závazky dceřiné společnosti.26
6.2.2
Srovnání francouzské úpravy s úpravou německou a českou
Srovnáme-li francouzské pojetí s německým, povšimneme si hned několika podstatných rozdílů. V německém koncernu lze upřednostnit zájem skupiny před zájmem účastněné společnosti v případě smluvního koncernu nebo začlenění a v některých případech faktického koncernu. Dle francouzského pojetí však není k takovému jednání třeba ani uzavřít ovládací smlouvu. Francouzské řešení se snaží působit preventivně a nikoli ex post jako jeho německý protějšek. Je postaveno na koncernové politice a spoléhá na vyváženost těch opatření, které jsou schopny narušit zájmy dceřiné společnosti. Nedochází zde k vyrovnání jednotlivě určené újmy, která nevýhodnými pokyny dceřiné společnosti vznikla. Vyrovnání újmy není izolováno od ostatních výhod a skutečností, ale na vyrovnání je nahlíženo jako na součást vnitřních bilancí koncernu. Současně platí zákaz nepřijatelného (dlouhodobého) zatížení koncernové společnosti, přičemž to je dáno za situace, kdy by její finanční závazky přesahovaly její možnosti a ohrožovaly tak existenci společnosti.27 V české koncernové právní úpravě se francouzský model promítá do § 72 ZOK. Upuštěním od smluvních koncernů a přijetím institutu zproštění povinnosti vlivné osoby hradit újmu vzniklou ovlivněné osobě jako důsledek uposlechnutí nevýhodného pokynu, se české koncernové právo stává do značné míry flexibilnějším, což rozšiřuje možnosti formování skupinových vztahů.28 24 DOLEŽIL,
op. cit., str. 146-148. op. cit., str. 35. 26 DOLEŽIL, op. cit., str. 148. 27 Ibid., str. 146-147. 28 KOROTVIČKA, loc. cit. 25 PROKOPIEVA,
– 27 –
6.3
Koncernové právo ve Velké Británii
Ve Velké Británii nalezneme spoustu předpisů, která se podnikatelských seskupení týkají, ovšem neexistuje jediný, který by je komplexně upravoval. Na vztah mateřské a dceřiné společnosti je nahlíženo pouze jako na spojení společníků a jediná regulace, která je v této právní oblasti přijatelná, je regulace zdokonalující tržní mechanismy. Pro daňové a účetní účely je seskupení považováno za jedinou jednotku.29
6.3.1
Ochrana práv věřitelů
Ochrana práv věřitelů v Anglii prošla značnými změnami po té, co v roce 1982 upozornila Revizní Rada ve své zprávě o insolvenčním právu a jeho praxi na zastaralost dosavadní úpravy. Na jejím základě byla přijata opatření, jejichž účelem bylo odrazovat od nezodpovědného využívání omezení odpovědnosti mateřských společností, načež došlo k radikálnímu zpřísnění pravidel vyloučení. Soudům bylo dokonce přiznáno i právo nařídit osobě v řídící pozici, který nejednal s péčí řádného hospodáře, přispět do fondu společnosti. Zneužití společnosti také může vést k vyloučení vedoucí osoby společnosti podle zákona o vyloučení z roku 1986. Problematika odpovědnosti těchto osob k vlastní, tedy dceřiné společnosti, byla zmíněna v kauze Scottish Co-operative Society Ltd v Meyer, která ukládá vedoucím osobám společnosti mít na zřeteli především zájmy vlastní společnosti. Podle další kauzy Lindgren v L and P Estates nejsou vedoucí osoby mateřské společnosti povinny dbát na zájmy dceřiné společnosti za předpokladu, že tato má svoje vlastní představenstvo. Zajímavé je sledovat rozpolcenost anglických soudů v jejich rozhodování. Na jednu stranu přiznávají mateřským společnostem nárok na náhradu škody způsobenou dceřiné společnosti, na druhé straně však odmítají připustit, že by řídící osoby mateřské společnosti měly povinnosti vůči společnosti dceřiné. Za tím stojí patrně strach z narušení doktríny oddělené způsobilosti společnosti a jejích společníků, k čemuž by přiznání povinností vůči dceřiné společnosti vedlo. Zdá se, že soudy „nadzvedávají závoj“ pouze pokud je to ve prospěch mateřské společnosti, tedy case-by-case.30
6.3.2
Doktrína korporátního závoje
Doktrína korporátního závoje má své kořeny v americkém právu, kde je, na rozdíl od evropských zemí, běžnou součástí právního systému.31 Je tomu už více jak sto let, co byla doktrína corporate veil přijata také v Anglii. Stalo se tak na základě rozhodnutí Sněmovny lordů v kauze Salomon v. Salomon & Co. v letech 1896-1897 a představovala milník soudobého práva společností. Na jejím základě je společnost považována za osobu s vlastní 29 DINE,
Janet. The Governance of Corporate Groups. Cambridge: Cambridge University Press, 2000, str. 43-44. 30 Ibid., str. 50-55. 31 FARAT, Anna; MICHOŇ, Denis. Lifting the Corporate Veil: Limited Liability of the Company DecisionMakers Undermined? Analysis of English,U.S., German, Czech and Polish Approach [online]. [cit. 201410-10]. Common Law Review. Dostupný z WWW: hwww . commonlawreview . cz / lifting - the corporate - veil - limited - liability - of - the - company - decision - makers - undermined analysis-of-englishus-german-czech-and-polish-approachi.
– 28 –
subjektivitou a zcela rozdílnou identitou od svých společníků a jejích statutárních orgánů, je sama schopna činit právní úkony, z nich se zavazovat a z jejich titulu plnit. Třetí osoby jsou povinny respektovat tuto její nezávislost na jejích společnících (vlastnících), což představuje onen korporátní závoj (corporate veil ), chránící její subjektivitu a odlišnost společníků této entity.32 Koncepce corporate veil se samozřejmě aplikuje i na vztahy uvnitř podnikatelského seskupení vzhledem k tomu, že britské právo považuje mateřskou společnost za společníka dceřiné společnosti. To bylo koneckonců potvrzeno i ve věci Southard& Co Ltd. z roku 1979, kde bylo řečeno: „English company law possesses some curious features, which may generate curious results. A parent company may spawn a number of subsidiary companies, all controlled directly or indirectly by shareholders of the parent company. If one of the subsidiary companies, to change the metaphor, turns out to be the runt of the litter and declines into insolvency to the dismay of its creditors, the parent company and other subsidiary companies prosper to the joy of the shareholders without any liability for the debts of the insolvent subsidiary“. Volným překladem dospíváme k dikci, dle které dostane-li se jedna z dceřiných společností do konkursu, ostatní společnosti, včetně společnosti mateřské mohou dále bezstarostně vzkvétat a za závazky insolventní společnosti neručí. V dalších kauzách jako např. Adams v Cape Industries, Ringway Roadmarking v Adbruf a Yukong Line Ltd. v Rendsburg Investments anglické soudní orgány potvrdily, že princip případu Salomon v Salomon lze prolomit a nahlédnout tak za korporátní závoj pouze v případě, kdy byla dceřiná společnost založena za účelem podvodu (fraud) nebo jako zástěrka (sham), chránící mateřskou společnost, která se úmyslně snaží vyhnout negativním následkům svého podvodného jednání a z toho vzniklé odpovědnosti za závazky dceřiné společnosti.33 Tato koncepce se nazývá piercing/ lifting of corporate veil, v němž není respektována právní samostatnost korporace a zejména její závazky jsou přičítány k tíži osobám, které ji ovládají či za ni jednají. Jak stanovila judikatura, existenci corporate veil lze ignorovat i v případě, kdy založení dceřiné společnosti je samo o sobě prostředkem snahy o podvod.34 Dalším z důvodů protržení korporátního závoje je zastoupení (agency), tedy jednání v plné moci. V tomto případě jde o zastoupení nepřímé, tedy jednání vlastním jménem na účet zastoupeného. V judikatuře se tento důvod objevil v kauze Smith, Stone and Knight Ltd. v Birmingham Corp. z roku 1939. Posledním důvodem protržení korporátního závoje je aplikace doktríny single economic unit.35
6.3.3
Doktrína single economic unit
Teorie ekonomické entity bývá uplatňována v doméně soutěžního práva. Mateřské společnosti si při působení na trhu nezřídka zakládají podřízené právnické osoby za účelem zajištění výroby či distribuce zboží. Podstatným je fakt, že osoby, na výrobě či distribuci zúčastněné se na trhu chovají jako jeden subjekt, bez ohledu na jejich vnitřní organizační 32 MACH,
op. cit., str. 94-95. op. cit., str. 47-49. 34 MACH, op. cit., str. 110. 35 Ibid., str. 109-111. 33 DINE,
– 29 –
vztahy.36 To je klíčovým zjištěním pro určování dominantního postavení na relevantním trhu, jako v případě 75/84 Metro SB vs Komise, Recueil 3021 37 . V České republice je v této souvislosti významné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci Česká rafinérská 38 . Soud se zde mimo jiné zabýval významem pojmu soutěžitele upraveném zákonem č. 143/2001 Sb. o ochraně hospodářské soutěže a jeho ekvivalentním významem k pojmu podniku, jak jej chápe unijní právo. Za aplikace příslušné judikatury Evropského soudního dvora, zejména s odvoláním na případ C-73/95 P Viho Europe BV vs Evropská komise ale i dalších, stanovil soud základním kritérium míry koordinace jednání subjektů uvnitř seskupení. Pakliže jde o koncern, jehož definičním znakem je jednotné řízení, bude tento považován za jedinou hospodářskou jednotku, jsou-li dceřiné společnosti neschopné autonomně určovat vlastní jednání na relevantním trhu a následují tak pokynů mateřské společnosti. V souvislosti s problematikou jediné ekonomické entity souvisí další otázky. Jednou z nich je posouzení aplikace čl. 101 odst. 1 SFEU na dohody mezi subjekty zúčastněnými na koncernu na základě tzv. intra-enterprise doktríny, tedy souboru pravidel, podle nichž nelze aplikovat normy soutěžního práva právě v případech, kdy jsou soutěžitelé jedinou ekonomickou jednotkou. Druhou otázkou je pak případná odpovědnost mateřské společnosti za jednání společnosti dceřiné, typicky ve správním řízení při ukládání pokuty.39 Zatímco anglické základy této doktríny byly položeny ve zmíněném případu Adams v Cape Industries, k její opravdové aplikaci došlo v kauze DHN Food Distributors v Towler Hamlets London Borough Council z roku 1976, kdy meritem věci nebylo přímo piercing the corporate veil, ale nárok na kompenzaci mateřské společnosti a jejích dceřiných společností od orgánu veřejné správy. Lord Denning MR tehdy prohlásil, že vztahy společností v tomto seskupení lze považovat za partnerství a nemělo by s nimi být jednáno odděleně. Doktrína jedné ekonomické jednotky však byla později anglickou judikaturou zpochybněna a není proto součástí platného práva.40
6.3.4
Aplikace doktríny korporátního štítu v Německu a Francii
Přestože státy kontinentální Evropy nemají zpravidla přesnou definici corporate veil, je anglická doktrína v zásadě akceptována. V Německu, které se pyšní nejrozvinutější psanou doktrínou koncernu, institut piercing the corporate veil fakticky neexistuje. Ustanovení upravující odpovědnost za škodu ve faktickém koncernu, především § 311 a násl AktG, smluvním koncernu a začlenění upravují vztah v rámci koncernu a nikoli navenek, nejde proto o piercing ve stricto sensu. Nicméně i když německý právní řád nezná equitu v pravém slova smyslu, jak poznamenává T. Mach, německá judikatura spolu s teorií byly přesto 36 PETR,
Michal. Trestat matky za hříchy dcer? [online]. [cit. 2014-10-10]. Jiné právo. Dostupný z WWW: hhttp://jinepravo.blogspot.cz/2009/11/trestat-matky-za-hrichy-dcer.htmli. 37 Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ČR, sp. zn. 5 As 61/2005-183, s. 193 38 Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ČR, sp. zn. 5 As 61/2005-183 39 VESELÁ, Lucie. Pojem soutěžitele a využití tzv. intra-enterprise doktríny v soutěžním právu [online]. 2014 [cit. 2014-15-10]. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta, Katedra obchodního práva. Vedoucí práce Josef Bejček. Dostupný z WWW: hhttp://is.muni.cz/th/342002/pravf_m/DP_LV. txti, str. 17, 28. 40 MACH, op. cit., str. 111-113.
– 30 –
schopny vynalézt způsoby, jak překonat tzv. Trennungsprinzip, nebo-li korporátní závoj, pomocí tzv. Haftungsdurchgriff - piercing the corporate veil. Jedná se o doktrínu založenou na průniku spravedlnosti a abstraktního korporátního práva.41 Francie naopak nezná v obecné rovině žádný institut srovnatelný s doktrínou piercing of the corporate veil. Vyjímku však, zdá se, tvoří insolvenční právo, které je psané a dosti propracované a které zakládá odpovědnost osob, které zneužily svůj vliv ve společnosti a svým jednání jí přivedly k insolvenci. Čl. L624-4 Code de Commerce zakládá řízení pro zneužití manažerského postavení, kdy vlivná osoba využila svého vlivu ve společnosti k získání vlastního prospěchu, což má za následek zahájení samostatného insolvenčního řízení, v němž je postihován majetek viníka. Vedle toho vznikla též doktrína société fictive, což je případ fiktivní existence společnosti, založené za účelem uspokojování potřeb a zájmů fyzické osoby, která za ní stojí, a doktrína confusion de patrimoines, dle které nelze rozlišit mezi majetkem společnosti a ovládající osoby. V obou případech soud rozšíří insolvenční řízení i na majetky těchto ovládajících osob.42
6.3.5
Doktrína korporátního závoje v České republice
Český obchodní zákoník upravoval problematiku odpovědnosti ovládajících osob vůči osobě ovládané v §§ 66a - 66c. Ovšem v jejich rámci dochází k náhradě škody pouze uvnitř koncernového seskupení. Otázkou uspokojení věřitelů, kteří stojí zpravidla vně seskupení, se úprava nezabývala. Nabízela se tak možnost odpovědět obecnými ustanoveními obchodního zákoníku, popřípadě tehdejšího občanského zákoníku. Zejména se v této souvislosti nabízí ustanovení o povinnosti společníka jednat s péčí žádného hospodáře, případně obecná náhrada škody.43 Zákon o obchodních korporacích je na tom o poznání lépe. § 71 odst. 1 ZOK počítá s odpovědností všech osob, jejichž vliv v obchodní korporaci zapříčinil její újmu, kterou je povinen nahradit. Odst. 3 pak zavádí povinnost vlivné osoby ručit za závazky ovlivněné osoby vůči věřitelům, pakliže ovlivněná osoba není schopna v důsledku ovlivnění tyto závazky plnit. V § 72 odst. 3 ZOK zase můžeme vysledovat francouzský vliv, kdy insolvence ovládané osoby prolamuje koncepci koncernu jako jinak zproštěného povinnosti hradit újmu. Sama důvodová zpráva říká, že zákon o obchodních korporacích nepřebírá pravidla piercing the corporate veil, nýbrž z nich vychází, čímž kombinuje ochranu samotné společnosti s ochranou jejích věřitelů.44
41 Ibid.,
str. 115-126. str. 127-129. 43 HÜLLE, Tomáš. Prolomení korporátního štítu aneb ”konec nezávislosti osob tvořících korporátní seskupení” [online]. 2010 [cit. 2014-23-06]. Dny práva - 2010 - Brno: Masarykova univerzita. Dostupný z WWW: hhttp://www.google.cz/url?sa=t&rct=j&q=&esrc=s&source=web&cd=1&cad= rja&uact=8&ved=0CB8QFjAA&url=http://www.law.muni.cz/sborniky/dny_prava_2010/ files/prispevky/13_obchod/Hulle_Tomas_(3793).pdf&ei=x2-oU-CGCaGw0QWWp4HwBw&usg= AFQjCNHpA6HjxocXfIGfaa4VQugZEbIP7g&sig2=ulR2ZJJLSYnTxqGROaTu3w&bvm=bv.69411363, d.ZGUi. 44 Důvodová zpráva k zákonu o obchodních korporacích, str. 29. 42 Ibid.,
– 31 –
Kapitola 7 Koncernové právo v Evropské unii V Evropské unii není koncernové právo komplexně upraveno, ba dokonce samotný pojem koncernu nemá v unii jednotný výklad. Přestože se návrhy na ucelenou úpravu objevují již od sedmdesátých let, žádný z nich nebyl dosud přijat. Dnes obsahuje unijní právo dílčí normy, které neupravují koncernové právo přímo, ale pouze prostřednictvím vztahu závislosti na existenci koncernu. Příkladem lze uvést čl. 15 a 16 preambule nařízení Rady (ES) č. 2157/2001 o statutu Evropské společnosti, tzv. Societas Europea.1
7.1
Návrhy Deváté směrnice
Jednalo se o návrhy Deváté směrnice, jejímž cílem bylo zvýšení transparentnosti ochrany zejména menšinových společníků a věřitelů[str. 81]komuna. První návrh z roku 1974 chápal koncern jako faktický stav, nikoli jako entitu založenou nutně na smlouvě. Ochrana menšinových společníků a věřitelů byla zajištěna jednotnými ochrannými mechanismy, vázanými na jednotné řízení. Po silné kritice ze strany většiny států Evropského společenství byl však návrh zavržen[str. 81-82]komuna. V roce 1984 byl Komisí předložen druhý návrh směrnice, který tentokrát vycházel z německého pojetí koncernu. Co do důsledků rozlišoval mezi faktickým a smluvním koncernem, přičemž byl kladen důraz na ochranu zájmů ovládaných osob před hospodářským zájmem celého koncernu, čímž se akcentovalo zavádění spíše smluvního koncernu. I tento návrh ovšem neodolal vlně kritiky. Jednou z námitek byl i fakt, že se návrh, stejně jako jeho předchůdce, vztahoval pouze na formu akciové společnosti, která ovšem nebyla v členských státech rozšířena stejně a přijetí návrhu by tak vyvolalo různý hospodářský dopad v jednotlivých členských státech. Konečně bylo na návrh pohlíženo také jako na nucený export německého modelu, proti čemuž se postavila Velká Británie, Francie a Itálie.2
7.2
Forum Europaeum on Group Law
Vedle neúspěšných pokusů Evropských institucí přijmout ucelenou úpravu koncernového práva, vznikaly též návrhy různých skupin expertů, kteří pohlíželi na harmonizaci koncer1 DOLEŽIL, 2 Ibid.,
op. cit., str. 80, 90-91. str. 82-88.
– 32 –
nového práva svým vlastní způsobem. Tyto snahy, které se odpoutaly od německé doktríny, můžeme spatřovat v tvrzeních a doporučeních Forum Europaeum on Group Law, Evropského Fora pro koncernové právo. Přestože ve Foru byl znát silný německý vliv, jeho doporučení principiálně vychází z jiných jurisdikcích, jako je Velká Británie a Francie. Cílem Fora není vypracovat komplexní úpravu koncernového práva, ale spíše se zaměřit na změny a dodatky ke klíčovým oblastem, na které se jeho doporučení orientují. Těmi jsou na jedné straně ochrana menšinových společníků a věřitelů (prostřednictvím např. zvýšená transparentnost vnitroskupinových vztahů, možnost zinicializovat zvláštní vyšetřování), a na straně druhé podpora skupinové integrace a společného zájmu seskupení.3 Na stanoviska Fora později navázala tzv. High Level Group of Company Law Experts, skupina odborníků na vysoké úrovni, která byla přímo zmocněna Komisí a měla tak vliv na formování dalšího vývoje, jak odráží Akční plán Komise z roku 2003. Později Komise ustanovila i tzv. Reflection Group on the Future of European Comapny Law, která v zásadě nepřinesla nic nového. Někteří z jejích členů se též účastní dalšího slibného projektu, kterým je European Model Company Act(EMCA).4
7.3
European Model Company Act (EMCA)
V září roku 2007 poprvé zasedala komise, vzniknuvší z podnětu P. K. Andersona a T. Baumse, aby projednala vypracování tzv. European Model Company Act (dále jen „EMCA“). Členové této komise jsou přitom přední odborníci pocházející z členských zemí EU. Za českou republiku v komisi zasedá prof. JUDr. Jarmila Pokorná, CSc.5 EMCA v podstatě vychází ze stanoviska Forum Europaeum on Group Law.6 Je navržen jako obecný statut obchodní korporace, který může být členskými státy přijat ve své podstatě zcela nebo pouze zčásti. Nabízí se jim tak modelové korporátní právo, v jehož rámci si mohou členské státy samy rozhodnout, zda svým společnostem umožní výhody plynoucí z harmonizace. Hlavní výhodou integrovaného práva obchodních společností jsou obdobné podmínky pro společníky a třetí osoby po celé EU, což podpoří přeshraniční investice a obchod. Měl by tedy sloužit jako modelové právo, jehož ustanovení nemusí členské státy převzít zcela, ba dokonce vůbec, a dát tak prostor inovacím vlastních úprav států. Jedná se o nástroj efektivnějšího řízení v EU, který by měl být smysluplným, dynamickým a citlivým evropským legislativním rámcem.7 O podnikatelských seskupeních pojednává kapitola 16 EMCA. Jak je řečeno v úvodním textu, hlavní úkol kapitoly spočívá v založení souboru pravidel, jejichž cílem je usnadnit a zlepšit pružnost vzniku, organizace a fungování seskupení. Důraz je tedy kladen 3 TROEGER,
Tobias H. Corporate Groups [online]. 2014 [cit. 2014-24-10]. Goethe University Frankfurt, Faculty of Law, Center for Financial Studies. Dostupný z WWW: hhttp://papers.ssrn.com/sol3/ papers.cfm?abstract_id=2500101i, str. 12-13. 4 Ibid., str. 13-14. 5 BALSHØJ, Dorthe K. European Model Company Act (EMCA) [online]. 2014 [cit. 2014-24-10]. Aarhus University, Part of School of Business and Social Science. Dostupný z WWW: hhttp://law.au.dk/en/ research/projects/european-model-company-act-emca/i. 6 European Model Company Act, Chapter 16. [online]. 2013 [cit. 2014-24-10]. Aarhus University, Part of School of Business and Social Science. Dostupný z WWW: hhttp : / / law . au . dk / en / research / projects/europeanmodelcompanyactemca/published-draft-chapters/i, str. 5. 7 BALSHØJ, op. cit.
– 33 –
především na řízení skupiny. Ochrana ovládaných osob, jejich společníků a věřitelů je samozřejmě na místě, ovšem nemělo by jí být dosaženo vynucováním příliš zatěžujících pravidel. Kapitola 16 EMCA tak stojí na několika pravidlech. Především jde o následující pravidla , která mají usnadnit a zlepšit fungování seskupení: • Právo mateřské společnosti udělovat pokyny dceřiné společnosti, aniž by vznikala konkrétní odpovědnost nebo zátěž mateřské společnosti. V komentáři k oddílu 9 kapitoly 16 EMCA je uvedeno, že u dceřiných společností, jejichž jediným společníkem je mateřská společnost, je automaticky předpokládáno, že je plně podrobena pokynům ovládající osoby. Společnosti, které mají vedle mateřské společnosti také jiné společníky, mají uvést informaci o tom, že jsou podrobeny instrukcím jiné osoby, v účetních závěrkách. Jde však o pouhé podání informací třetím osobám a menšinovým společníkům. Právo ovládající osoby udělovat pokyny by nemělo být závislé na takovém zveřejnění. Možnost udělovat pokyny je ovšem limitována skupinovým zájmem. • Právo řídit seskupení a jejich zakládající členy v zájmu skupiny • Právo vytěsnit minoritní společníky • Uznání mezinárodního rozměru seskupení • Uznání vnitro-skupinových transakcí, které budou podléhat schválení valnou hromadou Ochrany menšinových společníků a věřitelů dceřiných společností je dosaženo prostřednictvím obecných ustanovení i specifických práv. Menšinovým společníkům se přizná právo na vykoupení jejich podílů, věřitelé budou zase chráněni principem wrongful trading8 . V úvahu je vzata též ochrana společníků na úrovni mateřské společnosti a to zavedením zvláštních mechanismů, jejichž cílem je zajistit a vylepšit právo společníků mateřské společnosti na informace ohledně dění v seskupení. Patří sem např. právo společníků zinicializovat vyšetřování v rozhodnutích mateřské společnosti, ovšem pouze potud, pokud se týkají dané dceřiné společnosti dle oddílu 14.9 Jak jsem zjistila, návrh kapitoly 16 EMCA se v mnohém podobá současné úpravě koncernového práva v ZOK. Dle mého názoru jde o velmi zajímavý a nenucený koncept. Vzhledem ke své pružnosti a adaptabilitě domácím právním úpravám, se domnívám, že se jedná o řešení, které by bylo schopné obstát, alespoň ve světle předchozích pokusů o zavedení ucelené úpravy koncernové úpravy.
8 European 9 European
Model Company Act, Chapter 16, Section 17, par. 1 Model Company Act, Chapter 16, str. 5-6, 17-24.
– 34 –
Kapitola 8 Daňové vztahy uvnitř podnikatelských seskupení Podnikatelská seskupení se v realitě promítají nejen do roviny obchodněprávní. V této kapitole nastíním základní aspekty daňové problematiky mateřské a dceřiné společnosti. Tyto jsou si hospodářsky často blízké, lze tak proto očekávat, že i jejich daňové povinnosti navzájem souvisejí. Zákon č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů (dále jen „ZDP“) vymezuje v § 19 odst. 3 písm. b) a c) vlastní pojetí mateřské1 a dceřiné společnosti2 , které není primárně založeno na vztahu ovládání, jak tomu bylo v obchodním zákoníku i v zákoně o obchodních korporacích. ZDP poskytuje propojeným osobám několik výhod. Jde především o osvobození od daně v případě podílu ze zisku vypláceného dceřinou společností, která je daňovým rezidentem ČR a která současně není v likvidaci3 , stejně jako osvobození příjmů z prodeje obchodního podílu či akcií mateřských společností na dceřiných společnostech 4 . Vzájemná propojenost však společnostem a daňovým odborníkům leckdy způsobuje problémy. Takovým příkladem může být neuznatelnost nákladů, které mateřská společnost vynakládá v souvislosti s držbou podílu v dceřiné společnosti na základě § 25 odst.1 písm. zk) ZDP. Tyto náklady se stávají součástí pořizovací ceny podílu. Toto omezení však lze logicky vysvětlit osvobozením výnosů, resp. podílu ze zisku, který z podílu ve společnosti plyne.5 Dalším problémem je stanovení ceny transakcí v rámci seskupení. I když obecně platí 1 Mateřskou
společností obchodní korporace, je-li poplatníkem uvedeným v § 17 odst. 3 a má formu akciové společnosti nebo společnosti s ručením omezeným, nebo družstva nebo společnost, která je daňovým rezidentem jiného členského státu Evropské unie než České republiky, a která má nejméně po dobu 12 měsíců nepřetržitě alespoň 10% podíl na základním kapitálu jiné obchodní korporace (§ 19 odst. 3 písm. b) ZDP 2 Dceřinou společností obchodní korporace, je-li poplatníkem uvedeným v § 17 odst. 3 a má formu akciové společnosti nebo společnosti s ručením omezeným, nebo družstva, nebo obchodní korporace, která je daňovým rezidentem jiného členského státu Evropské unie než České republiky, na jejímž základním kapitálu má mateřská společnost nejméně po dobu 12 měsíců nepřetržitě alespoň 10% podíl (§ 19 odst. 3 písm. c) ZDP 3 § 19 odst. 1 písm. ze) bod 1 ZDP 4 § 19 odst. 1 písm. ze) bod 2 ZDP 5 BURIAN, Ondřej. Vztahy mateřské a dceřiné společnosti z daňového hlediska [online]. [cit. 2014-22-09]. Burian Partner Consulting. Dostupný z WWW: hhttp://www.burianpartner.cz/clanek.php?id= 23i.
– 35 –
volná tvorba ceny, ZDP rozhoduje o stanovení ceny coby základu daně. Klíčovou je přitom tzv. obvyklá výše ceny, tedy „cenu, která by byla sjednána mezi nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek“.6 Pokud je sjednaná výše ceny jiná než obvyklá, musí být patřičně upraven i základ daně, jak stanoví § 23 odst. 7 ZDP. Je-li sjednaná cena nižší, zvýší se základ daně dodavateli, přičemž základ daně odběratele zůstává stejný. Pokud je cena naopak vyšší než obvyklá, zvyšuje se základ daně odběrateli.7 V důsledku novely zákona se však bude ustanovení § 27 odst. 3 ZDP nově (již pro účetní období 2014) vztahovat i na právnické osoby, které jsou poplatníkem daně a jejichž smluvená cena byla nula. Cílem zákonodárce je tak zdanit na straně dodavatele fiktivní výnos na základě ceny obvyklé, což by jinak u bezúplatného plnění možné nebylo.8 Obvyklá výše ceny se však uplatní i pro stanovení základu DPH a to u plnění mezi osobami vymezenými § 5a odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty (dále jen „ZDPH“), na něž odkazuje § 36a odst. 3 ZDPH. Děje se tak v případě, kdy je úplata za zdanitelné plnění nižší než cena obvyklá a příjemce plnění nemá nárok na odpočet daně nebo pouze nárok částečný a též v případě, kdy je cena za zdanitelné plnění vyšší než cena obvyklá, přičemž poskytovatel plnění je povinen krátit nárok na odpočet daně dle § 76 odst. 1 ZDPH9 . Obdobně dochází ke korekci plnění osvobozeného od daně za předpokladu, že sjednaná cena za toto plnění je nižší než cena obvyklá a poskytovatel plnění krátí nárok na odpočet.10 Ondřej Burian v této souvislosti poznamenává, že obvyklá cena se pro účely stanovení základu DPH nepoužije vždy, ale pouze v těch případech, kdy dané plnění představuje relevantní dopad na DPH ve smyslu reálné výhody, kterou může poskytoval nebo příjemce plnění získat, pokud jde o výši nákladu vzniklého na základě DPH. Pokud tedy např. mateřská společnost poskytne společnosti dceřiné zdanitelní plnění v podobě dodávek zboží a služeb, jejichž sjednaná cena bude vyšší či nižší než cena obvyklá, a vezmeme-li v úvahu, že dceřiná společnost využije dané plnění výhradně ke svým zdaňovaným plněním na výstupu a že tak má nárok na odpočet daně na vstupu, není za takové situace nutná korekce a základ daně může být stanoven za použití § 36 ZDPH, tedy ve výši úhrady zdanitelného plnění, neboť ani jedné ze stran neplynou žádné reálné výhody. V souvislosti s DPH se musí mateřská společnost vypořádat též s držbou a výnosy z podílu v dceřiné společnosti. Přestože podíly na zisku nejsou § 54 odst. 1 ZDPH považovány za finanční činnost, které jsou osvobozeny od daně, nejsou současně úplatou za žádnou poskytnutou službu a tedy nejsou relevantní v rámci DPH.11
6 PILAŘOVÁ,
Ivana. Spojené osoby v účetních a daňových souvislostech [online]. 2008 [cit. 2014-22-09]. Účetní kavárna. Wolters Kluwer. Dostupný z WWW: hhttp : / / www . ucetnikavarna . cz / archiv / dokument/doc-d3988v5382-spojene-osoby-v-ucetnich-a-danovych-souvislostech/i. 7 Ibid. 8 BĚHOUNEK, Pavel. Společnost s ručením omezeným - daňové změny pro rok 2014. Daně a právo v praxi. 2014, roč. 19, č. 2, s. 21–24, str. 22. 9 § 36a odst.3 ZDPH 10 BURIAN, op. cit. 11 Ibid.
– 36 –
Závěr Rekodifikační změny koncernového práva nelze v žádném případě považovat za pouhé kosmetické úpravy. Některé z nich přitom vzbuzují řadu interpretačních otázek, které budou zodpovězeny až se vznikem ustálené judikatury. Takto vytvořené vakuum tak prozatím dává prostor pro nezávazné úvahy advokátů a akademických pracovníků. Nedostatek domácí judikatury lze, dle mého názoru, do jisté míry zahojit nahlédnutím do zahraniční rozhodovací praxe zejména německých a francouzských soudů jakožto vzorových konceptů koncernového práva. Právě odklon od německého modelu k modelu francouzskému tvoří rámec všech výše zmíněných změn. Koncernové právo, jak jej upravoval obchodní zákoník, vycházelo z německého principu důsledné a striktní regulace vztahů uvnitř podnikatelského seskupení, což na jednu stranu poskytovalo kýženou ochranu společníkům a věřitelům společností a na druhou stranu vyvíjelo nemalý nátlak na řídící osoby. Složitost úpravy se tak zákonitě projevovala i v její rigiditě. Příklonem k francouzskému konceptu mělo být dosaženo zjednodušení úpravy. Ve Francii je koncernové právo nepsané, vycházející z principů založených judikaturou ve věci Rosenblum. Tento koncept byl ostatně navržen experty ze skupiny Forum Europaeum Konzernrecht jako východisko návrhu evropské směrnice. Jeho ohniskem je způsob vyrovnání újmy, která není vyrovnána jednotlivě, ale v rámci celého koncernu v podobě poskytovaných výhod. Újma je tedy vnímána jako součást vnitřních bilancí koncernové skupiny, což dle mého názoru nemusí být vždy zcela transparentní, zato jde zajisté o jednodušší a plynulejší řešení, které zároveň zůstává věrné koncernu jako ekonomické realitě. Od 1.1. 2014 tedy nabývá účinnosti nová úprava koncernového práva, zakotvena v §§ 71-91 zákona o obchodních korporacích. Vedle ovládání a koncernu rozlišuje zákonodárce nově také ovlivnění, které však nepovažujeme za třetí stupeň výkonu vlivu. Ovlivnění může být i jednorázové, v tom se zásadně liší od ovládání. Přitom však zůstává jeho kvalifikační podmínkou, neboť si lze jen těžko představit ovládání bez výkonu vlivu, tedy ovlivňování. Pokud svým vlivem na chování společnosti způsobí její újmu, je povinen ji nahradit. Zákonodárce navíc navazuje na pravidla piercing of corporate veil tím, že stanovuje povinnost vlivné osoby ručit věřitelům ovlivněné osoby za splnění závazků vzniknuvších způsobením primární újmy. Právní následky ovšem vyvolává pouze využití vlivu rozhodujícím významným způsobem. Úprava ovlivnění je koncipována tak, aby odrážela faktický stav. Pokud je navíc ovlivnění jednorázové, ovlivněná osoba ani nemusí být součástí seskupení. Souhlasím proto s názorem, že ustanovení o ovlivnění přesahuje rámec koncernového práva. V případě koncernu není újma jednotlivě hrazena, ale k jejímu vyrovnání dochází v rámci koncernu zpřístupněním výhod. Jde o klíčový prvek převzatého Rosenblumova kon– 37 –
ceptu. Na základě francouzské judikatury dovozujeme závěr, že poskytované výhody musí být odlišné od výhod běžně poskytovaných v rámci koncernu. Újma ovšem bude muset být vyrovnána, pokud vlivem jednání řídící osoby dojde k úpadku řízené osoby. V této souvislosti existují jisté výkladové potíže. Má být újma vyrovnána dle volnějšího přístupu založeném na udržování vnitřní rovnováhy v koncernu a riskovat tak silné znevýhodnění věřitelů řízené osoby? Nebo je snad vhodnější druhý přístup sledující poskytnutí přesného ekvivalentu způsobené újmy, ovšem za cenu komplikovanější aplikace v praxi? Jako v mnoha případech, ideální řešení leží někde uprostřed. Shoduji se s názorem, že s ohledem na nedostatek judikatury a blízkou příbuznost s předešlou právní úpravou bude pojetí protiplnění jako ekvivalentu újmy schůdnějším řešením pro české soudy. Další markantní změnou v koncernovém právu je zrušení ovládacích smluv. Koncern, tedy skupina osob podrobená jednotnému řízení, je tak nadále považován za faktický stav, pro který právo nestanovuje žádné formální podmínky vzniku. Určité rozpaky může vzbuzovat povinnost řízené osoby řídit se pokyny řídící osoby. Obchodní zákoník umožňoval udělovat řízené osobě i nevýhodné pokyny, ovšem především za předpokladu existence ovládací smlouvy. Zákonodárce umožňuje řídící osobě udělovat pokyny řízeným osobám v rámci obchodního vedení, jsou-li tyto v zájmu řídící osoby nebo jiného člena koncernu. Toto ustanovení musí být vykládáno ve světle povinnosti člena orgánu řízené osoby jednat s péčí řádného hospodáře. Statutární orgán řízené osoby tak může uposlechnout nevýhodného pokynu uděleného řídící osobou, za předpokladu, že existuje koncernový zájem a tím pádem i důvod k legálnímu prolomení priority řízené osoby. Vzhledem k výkladovým problémům vyrovnání újmy se tak obávám, že absence ovládací smlouvy může být slabinou úpravy. Domnívám se, že řízená osoba je nucena spoléhat se na případné výhody z koncernu plynoucí, přičemž neexistuje ustanovení, které by řídící osobě kladlo jasné limity při udělování jejích pokynů, jak tomu bylo v obchodním zákoníku. Řídící osoba totiž není povinna jednat vůči osobě řízené s péčí řádného hospodáře a jediným korektivem je zde až úpadek řízené osoby. Na základě těchto důvodů jsem dospěla k názoru, že tímto řešením se pouze zvyšuje rizikovost účasti v koncernu. Zákonná úprava se snaží tato rizika kompenzovat začleněním prvků, které zabezpečují jistou transparentnost. • Prvním je povinnost dotčených společností zveřejnit na svých internetových stránkách informaci o jejich účasti v koncernu. Tímto způsobem je potenciálním obchodním partnerům jednotlivých společností umožněno zvážit případná rizika, která s sebou členství v koncernu přináší. • Druhým prvkem je pak povinnost statutárního orgánu řízené osoby zpracovat zprávu o vztazích, která se nově týká také koncernu. • Třetí prvek souvisí více s právy jednotlivých společníků, kterým se nyní umožňuje opustit společnost v případě, kdy se zhorší jejich postavení ve společnosti v důsledku působení ovládající osoby na osobu ovládanou. Ovládající osoba je pak povinna jejich podíly za přiměřenou cenu vykoupit. Tato opatření mají v rámci podnikatelských seskupení velký význam, neboť slouží jako protiváha možnému excesivnímu výkonu vlivu řídící osoby. – 38 –
Odklon od zjednodušeného německého modelu a částečná inspirace francouzským řešením vedl k nové úpravě českého koncernového práva, která je ve výsledku hybridem, akcentujícím funkční pojetí koncernu, založeném na fakticitě. V důsledku toho je nová úprava flexibilnější, schopná reagovat na měnící se potřeby trhu. Německou doktrínou preferované, důsledné podchycení koncernových vztahů zákonnou regulací je ve své podstatě sice rigidní, ovšem také předvídatelné. Právě absenci prvku předvídatelnosti vnímám jako nedostatek nové české úpravy, která co do možných důsledků neposiluje právní jistotu. Zároveň však nejde o převratné řešení, což ostatně není ani žádoucí. Vzhledem k setrvačnosti v rozhodovací praxi soudů lze očekávat dlouhý judikaturní vývoj, na jehož konci budeme teprve schopni posoudit skutečné dopady nové právní úpravy.
– 39 –
Seznam použité literatury 1 BALSHØJ, Dorthe K. European Model Company Act (EMCA) [online]. 2014 [cit. 201424-10]. Aarhus University, Part of School of Business and Social Science. Dostupný z WWW: hhttp : / / law . au . dk / en / research / projects / european - model company-act-emca/i. 2 BĚHOUNEK, Pavel. Společnost s ručením omezeným - daňové změny pro rok 2014. Daně a právo v praxi. 2014, roč. 19, č. 2, s. 21–24. ISSN 1211-7293. 3 BEJČEK, Josef. Obchodní závazky. 2. aktualizované a doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita, 1998. 362 s. ISBN 80-210-1030-4. 4 BURIAN, Ondřej. Vztahy mateřské a dceřiné společnosti z daňového hlediska [online]. [cit. 2014-22-09]. Burian Partner Consulting. Dostupný z WWW: hhttp : / / www . burianpartner.cz/clanek.php?id=23i. 5 ČECH, Petr. Nová rizika společníků a akcionářů po rekodifikaci: Budou majoritní akcionáři povinni jednat s péčí řádného hospodáře? [online]. 2012 [cit. 2014-03-06]. Legal News. Glatzova & Co. Dostupný z WWW: hhttps : / / www . google . cz / url ? sa = t & rct = j & q = &esrc = s & source = web & cd = 1 & cad = rja & uact = 8 & ved = 0CDMQFjAA & url = http : / / www . glatzova . com / pdfdownload . php ? id = 58 & ei = eayVU4bTAYrY7Aab5oCoDw & usg = AFQjCNGvMWySQ5cbDFgr8htjwznXRPIi3Q & sig2=6sn4s7QKPVQ3B5oyeAHaNQi. 6 ČERNÁ, Stanislava. Koncernové právo v Německu, Evropské unii a České republice. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 1999. 140 s. ISBN 80-7179-1245-4. 7 ČERNÁ, Stanislava. Faktický koncern, ovládací smlouva a smlouva o převodu zisku. 2. vyd. Praha: Linde, 2004. 244 s. ISBN 80-7201-416-1. 8 ČERNÁ, Stanislava. O koncernu, koncernovém řízení a vyrovnání újmy. Obchodněprávní revue. 2014, roč. 6, č. 2, s. 33–41. ISSN 1803-6554. 9 ČERNÁ, Stanislava. Ovlivnění jako klíčový pojem českého koncernového práva. Rekodifikace a praxe. 2014, roč. 2, č. 1, s. 14–17. ISSN 1805-6822. 10 ČÍŽEK, Vladimír. Zajištění dluhů spřízněných osob v zákoně o obchodních korporacích [online]. 2013 [cit. 2014-28-05]. iPrávník. Dostupný z WWW: hhttp://www. ipravnik.cz/cz/clanky/art_8873/zajisteni-dluhu-spriznenych-osob-vzakone-o-obchodnich-korporacich.aspx#14i. 11 DĚDIČ, Jan. Úprava konfliktů zájmů v zákoně o obchodních korporacích ve vazbě na nový občanský zákoník. Právní rozhledy. 2014, roč. 22, č. 15-16, s. 524–532. ISSN 12106410. – 40 –
12 DINE, Janet. The Governance of Corporate Groups. Cambridge: Cambridge University Press, 2000. 232 s. ISBN 978-0521660709. 13 DOLEŽIL, Tomáš. Koncerny v komunitárním právu. 1. vyd. Praha: Auditorium, 2008. 173 s. ISBN 978-80-903786-3-6. 14 Důvodová zpráva k zákonu o obchodních korporacích. [online]. 2014 [cit. 2014-24-10]. Nový občanský zákoník. Zákony a stanoviska.© 2013–2014 Ministerstvo spravedlnosti ČR. Dostupný z WWW: hhttp://obcanskyzakonik.justice.cz/textyzakonu/i. 15 European Model Company Act, Chapter 16. [online]. 2013 [cit. 2014-24-10]. Aarhus University, Part of School of Business and Social Science. Dostupný z WWW: hhttp: / / law . au . dk / en / research / projects / europeanmodelcompanyactemca / published-draft-chapters/i. 16 FARAT, Anna; MICHOŇ, Denis. Lifting the Corporate Veil: Limited Liability of the Company Decision-Makers Undermined? Analysis of English,U.S., German, Czech and Polish Approach [online]. [cit. 2014-10-10]. Common Law Review. Dostupný z WWW: hwww.commonlawreview.cz/lifting-the-corporate-veil-limitedliability- of- the- company- decision- makers- undermined- analysis- ofenglishus-german-czech-and-polish-approachi. 17 HAVEL, Bohumil. Zákon o obchodních korporacích s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vyd. Ostrava: Sagit, 2012. 286 s. ISBN 978-80-7208-923-9. 18 HÜLLE, Tomáš. Prolomení korporátního štítu aneb ”konec nezávislosti osob tvořících korporátní seskupení” [online]. 2010 [cit. 2014-23-06]. Dny práva - 2010 - Brno: Masarykova univerzita. Dostupný z WWW: hhttp://www.google.cz/url?sa=t&rct= j&q=&esrc=s&source=web&cd=1&cad=rja&uact=8&ved=0CB8QFjAA&url=http: / / www . law . muni . cz / sborniky / dny _ prava _ 2010 / files / prispevky / 13 _ obchod / Hulle _ Tomas _ (3793 ) .pdf & ei = x2 - oU - CGCaGw0QWWp4HwBw & usg = AFQjCNHpA6HjxocXfIGfaa4VQugZEbIP7g & sig2 = ulR2ZJJLSYnTxqGROaTu3w & bvm=bv.69411363,d.ZGUi. 19 KOROTVIČKA, Tomáš. Změny v koncernovém právu po rekodifikaci. Právní rádce. 2013, roč. 21, č. 4, s. 30–31. ISSN 1210-4817. 20 LOGESOVÁ, Jitka. Pojem ”jednotné řízení”v koncernu. Právní rozhledy. 2002, roč. 10, č. 11, s. 554–556. ISSN 1210-6410. 21 MACH, Tomáš. Mezinárodní ochrana holdingů. 1. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk s.r.o., 2011. 225 s. ISBN 978-80-7380-309-4. 22 MALIŠ, Daniel. Kam se po rekodifikaci poděl ”kultovn픧 196a obchodního zákoníku [online]. 2014 [cit. 2014-26-05]. Nový občanský zákoník. Dostupný z WWW: hhttp : / / obcanskyzakonik . justice . cz / infocentrum / media / kam - se - po rekodifikaci-podel-kultovni-196a-obchodniho-zakoniku/i. 23 PÁNKOVÁ, Eva. Faktický koncern - základ nového koncernového práva? Právní rádce. 2013, roč. 21, č. 6, s. 12–15. ISSN 1210-4817.
– 41 –
24 PELIKÁN, Robert. Nová úprava koncernů v českém zákonu o obchodních korporacích [online]. 2014 [cit. 2014-31-05]. Česko-Slovenské právnické dny. Obczan - komunitní portál o rekodifikaci. Dostupný z WWW: hwww.obczan.cz/clanky/nova-upravakoncernu-v-ceskem-zakone-o-obchodnich-korporacichi. 25 PETR, Michal. Trestat matky za hříchy dcer? [online]. [cit. 2014-10-10]. Jiné právo. Dostupný z WWW: hhttp://jinepravo.blogspot.cz/2009/11/trestat-matkyza-hrichy-dcer.htmli. 26 PILAŘOVÁ, Ivana. Spojené osoby v účetních a daňových souvislostech [online]. 2008 [cit. 2014-22-09]. Účetní kavárna. Wolters Kluwer. Dostupný z WWW: hhttp://www. ucetnikavarna.cz/archiv/dokument/doc- d3988v5382- spojene- osoby- vucetnich-a-danovych-souvislostech/i. 27 POKORNÁ, Jarmila; KOVAŘÍK, Zdeněk; ČÁP, Zdeněk. Obchodní zákoník. Komentář. I. díl. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009. 1079 s. ISBN 978-80-7357-491-8. 28 PRIELOŽNÝ, Milan. Diskvalifikace (nejen) člena statutárního orgánu po rekodifikaci. Právní rádce. 2012, roč. 20, č. 10, s. 24–27. ISSN 4817-0000. 29 PROKOPIEVA, Vassya. Parent Company Liability in Case of Subsidiary Insolvency Time to Rethink Liability of Corporate Shareholders? [online]. 2004 [cit. 2014-24-06]. Diplomová práce. College of Europe, Bruges Campus, Law department. Vedoucí práce Peter Behrens. Dostupný z WWW: hhttp://www.eu-bg.com/files/downloads/ files / 8aee5165a0615fcb1a2181c621b74118 / parent _ company _ liability _ for%20sub_s%20_insolvency.pdfi. 30 ŘÍHA, Pavel. K některým problémům nového koncernového práva. Právní rozhledy. 2002, roč. 10, č. 8, s. 375–381. ISSN 1210-6410. 31 ŠTENGLOVÁ, Ivana. Obchodní zákoník. Komentář. I. díl. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013. 1008 s. ISBN 978-80-7400-480-3. 32 ŠTÝSOVÁ, Monika. Nový občanský zákoník. Koncernové jednání-ovládání [online]. 2013 [cit. 2014-31-05]. Hospodářské noviny. Dostupný z WWW: hhttp://www.roedl. com/fileadmin/user_upload/Roedl_Czech_Republic/clanky/2013/IHNed_ MSY_03.10.2013_I.pdfi. 33 TROEGER, Tobias H. Corporate Groups [online]. 2014 [cit. 2014-24-10]. Goethe University Frankfurt, Faculty of Law, Center for Financial Studies. Dostupný z WWW: hhttp://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=2500101i. 34 VESELÁ, Lucie. Pojem soutěžitele a využití tzv. intra-enterprise doktríny v soutěžním právu [online]. 2014 [cit. 2014-15-10]. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta, Katedra obchodního práva. Vedoucí práce Josef Bejček. Dostupný z WWW: hhttp://is.muni.cz/th/342002/pravf_m/DP_LV.txti.
– 42 –
Seznam použitých právních předpisů a judikatury 1. Zákon č. 90/2012 Sb. o obchodních korporacích. In: ÚZ č. 901. Nakladatelství Sagit 2. Zákon č. 513/1991 Sb. obchodní zákoník ve znění pozdějších předpisů. In: TZ č. 176. Nakladatelství C.H.Beck 3. Zákon č. 89/2012 Sb. občanský zákoník. In: ÚZ č. 900. Nakladatelství Sagit 4. Zákon č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty ve znění pozdějších předpisů. In: Zákony pro lidi. cz. [cit.2014-08-10]. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2004 -235 5. Zákon č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů ve znění pozdějších předpisů. In: Zákony pro lidi. cz. [cit.2014-08-10]. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1992-586 6. Německo. German Stock Corporation Act, BGBl. I p. 1089 FNA 4121-1. In: Norton Rose Fulbright. 2013. [cit.2014-09-10]. Dostupné z: http://www.nortonroseful bright.com/files/german-stock-corporation-act-109100.pdf 7. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 29. října 2007, sp. zn. 5 As 61/2005-183. Nejvyšší správní soud[online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010. Dostupné z: http://www.nssoud.cz/files/SOUDNI VYKON/2005/0061 5As 05001 83A prevedeno.pdf
– 43 –
