Koncept občanské společnosti Nepřítel svobodného občana? Sborník textů Ladislav Jakl, Miroslav Novák, Michal Semín Vladimír Železný, Václav Klaus, Hynek Fajmon Jefim Fištejn, Miroslav Ševčík, Miloslav Bednář Marek Loužek, Petr Mach, Jiří Payne, Miroslav Macek Jan Holzer, Alexandr Tomský, Jan Sokol, Luboš Smrčka Jiří Hanzlíček, Petr Žantovský Marek Loužek (ed.)
č. 95/2012
Vydává CEP - Centrum pro ekonomiku a politiku Opletalova 37, 110 00 Praha 1 www.cepin.cz tel. a fax: 222 814 666 e-mail:
[email protected] Editor: Doc. PhDr. Ing. Marek Loužek, Ph.D. Recenzent: prof. ing. Eva Kislingerová, CSc. Do epub upravil Vladimír Vyskočil – KORŠACH Vydání první, únor 2012 ISBN 978-80-87806-31-9 epub verze ISBN 978-80-87460-08-5 tištěná verze Ekonomika, právo, politika č. 95/2012 MK ČR E 14013
Předmluva Spor o tzv. občanskou společnost provází českou demokracii již více než dvacet let. Veřejnost, která se příliš nezajímá o politickou filozofii, pod tímto pojmem obvykle rozumí sebe sama. „Občanská společnost“ však není „společností občanů“ a nemá nic společného s klasickým liberálním konceptem občanství. Jedná se o pokus elit získat podíl na vládnutí neliberálním způsobem. Centrum pro ekonomiku a politiku přispívá do naší domácí, velmi vyostřené debaty o občanské společnosti novým sborníkem. V části A přinášíme texty ze semináře „Koncept občanské společnosti – nepřítel svobodného občana?“ z 6. prosince 2011. Ladislav Jakl argumentuje, že chaos kolem výkladu pojmu „občanská společnost“ je nikoli projevem nedostatečného utřídění pojmů, ale spíše důsledkem dlouhodobé cílevědomé propagandy. Profesor Miroslav Novák z Fakulty sociálních věd UK a CEVROinstitutu vysvětluje, že klást proti sobě občanskou společnost a politické strany je sterilní konflikt. Ředitel Institutu sv. Josefa Michal Semín ukazuje, že koncept občanské společnosti, spočívající v podílení se osob i organizací bez demokratického mandátu na občanské autoritě a řízení státu, je třeba odmítnout. Bývalý senátor a poslanec Evropského parlamentu Vladimír Železný osvětluje, že občanská společnost není doplňkem k demokracii, ale paralelní strukturou, která je tvrdě konkurenční. V části B uveřejňujeme různé doplňkové texty. Václav Klaus zařazuje toto téma do nikoli nové debaty o komunitarismu a liberalismu. Poslanec Evropského parlamentu Hynek Fajmon považuje občanskou společnost za typický evropský levicový pojem. Komentátor Jefim Fištejn kritizuje nekonstruktivní hnutí Okupujte Wall Street. Děkan Národohospodářské fakulty VŠE Miroslav Ševčík vysvětluje, že zastánci konceptu občanské společnosti jsou obětí bludu sociálního inženýrství. Profesor Miloslav Bednář z Filozofického ústavu AV ČR analyzuje boj o občanskou společnost ve světě a u nás. Marek Loužek z Centra pro ekonomiku a politiku zkoumá občanskou společnost na pozadí sporu mezi korporativismem a pluralismem. Předseda Strany svobodných občanů Petr Mach ukazuje, že pojem občanské společnosti je využíván pro získávání dotací ze státního rozpočtu. Poradce prezidenta republiky Jiří Payne argumentuje, že revoluční model občanské společnosti je překážkou v obnovení normálního fungování demokracie. Bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek vnímá občanskou společnost jako boj o moc a veřejné prostředky. Jan Holzer z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně vnímá občanskou společnost jako tuctový levicový koncept. Politolog a nakladatel Alexandr Tomský vykládá občanskou společnost
5/10
jako antipolitiku. Bývalý děkan Fakulty humanitních studií UK Jan Sokol chápe občanskou společnost jako kulturní produkt osvícenské Evropy. Luboš Smrčka z VŠE osvětluje, proč jsou protesty proti údajné „hamižnosti“ západní civilizace iracionální. Exporadce ministrů průmyslu a obchodu Jiří Hanzlíček dokazuje, že nevládní ekologické organizace poškozují ekonomiku. Novinář Petr Žantovský vnímá občanskou společnost především jako společnost občanů. Tzv. občanská společnost představovaná privilegovanými nevládními organizacemi a klasická zastupitelská demokracie se nedoplňují, ale naopak si tvrdě konkurují. Zájmové skupiny jsou vynalézavé při šíření propagandy, která má jejich parciální zájmy prezentovat jako zájem veřejný. Je paradoxní, že moderní demokratický stát v dnešní EU podporuje aktivity, které ho fakticky podkopávají. Přeji inspiraci a pozorné čtení. Václav Klaus V Praze 23. ledna 2012
A. Texty ze semináře „Koncept občanské společnosti – nepřítel svobodného občana?“
(6. prosince 2011)
Občanská společnost – nevinná bestie1 Ladislav Jakl tajemník prezidenta republiky
Václav Klaus se potýká se svými oponenty na několika frontách. Jednou z těch, na níž rozhodně není klid, je trvalá polemika s myšlenkovou koncepcí tzv. občanské společnosti. Přestože tato polemika hoří již léta, kolem málokterého tématu panuje takové zmatení jako u sporu o občanskou společnost.
Klausovi kritikové Kdo jsou Klausovi kritici v této polemice? Rozdělím je do dvou skupin. Ta první chápe výhrady Václava Klause k projektu tzv. občanské společnosti jako projev jeho nesnášenlivosti vůči spontánním aktivitám všeho druhu či jako projev etatismu, který nesnese státem nekontrolované aktivity. A ta druhá skupina dobře ví, kam Klausovy výhrady směřují, ale dělá vše pro to, aby první skupina byla co nejpočetnější. Ona druhá skupina chápe model občanské společnosti jako nástroj prosazování svého vlivu a moci mimo demokratické či tržní principy. A protože nechce být ve svém úsilí demaskována, vydává Klausovu kritiku svých praktik za potlačování běžných více či méně bohulibých společenských aktivit. Proto je chaos kolem výkladu pojmu „občanská společnost“ nikoli projevem nedostatečného utřídění pojmů, ale spíše důsledkem dlouhodobé cílevědomé propagandy. Propagandy, jejímž cílem je vyvolat u aktivistů spolků, nadací, veřejně prospěšných společností či občanských sdružení pocit, že Klaus ohrožuje jejich svobodu při rozvíjení všemožných aktivit, a učinit tak z nich své spojence. Model občanské společnosti není jiným pojmem pro spontánní aktivity lidí, pro pestré projevy života společnosti. To by byl základní omyl. Svobodná otevřená živá společnost je přirozeným prostorem pro mnohé neorganizované i organizované aktivity. Ty slouží svým členům k uspokojování potřeb nebo k prosazení cílů, které tito členové považují za priority v rámci společnosti. Tyto iniciativy se zbytečně cítí dotčeny slovy o modelu občanské společnosti jako o hrozbě pro svobodu člověka. Klausova varovná slova o občanské společnosti nemíří na jejich bohulibé či třeba i velmi utilitární aktivity, ale na ideologii, podle které je třeba „zastaralou“
8/10
demokracii nahrazovat jinými principy a v níž síť nestátních struktur sehrává roli mocenského nástroje.
Veřejný a soukromý zájem Některé z těchto struktur se stávají nátlakovými skupinami, které si plnění svých priorit vynucují i dosti neomaleně. Mají to v demokracii jednoduché, neboť využívají fenoménu koncentrovaného a rozptýleného zájmu. Fenoménu, na němž spočívají všechny lobbismy i efektivita prosazování skupinových zájmů proti zájmům širší veřejnosti. Lze nalézt mnoho rozhodnutí, při kterých je újma rovnoměrně rozprostřena, takže dotčené tolik nepálí a nemotivuje je účinně se bránit, zatímco z výnosu z takového rozhodnutí profituje malá skupina a každý její člen je proto vysoce motivován a skupina bývá dobře organizována. Zájmové skupiny jsou vynalézavé při šíření propagandy, která má jejich parciální zájmy prezentovat jako zájem veřejný. Nicméně všechny tyto projevy k životu svobodné společnosti patří a pokoušet se je vymýtit by bylo pošetilé. Ano, občas tyto formy nátlaku dosahují takové míry, že pro ochranu zájmu rozptýleného je třeba jim čelit. To lze ale opět jen konkurenčním vlivem a také rozhodnou a dobrou argumentací. Institucionálně to není možné. Dosud jsme ale mluvili jen o nástrojích vlivu. Krajní projevy tzv. občanské společnosti se ale s vlivem nespokojují. Touží po moci. Příkladem jsou profesní komory s povinným členstvím, na které je ze zákona delegována část výkonu státní správy. Vůči svým členům se chovají jako autoritativní státní orgán, nečlenům mohou zabránit ve vstupu na trh. O občanovi a jeho právech tak rozhoduje zájmová skupina bez univerzálního mandátu. Dalším případem je ustanovení pravidel tzv. kolektivního vyjednávání, podle kterých jsou dohody uzavřené odborovými svazy platné i pro pracoviště, kde odbory nejsou. Lze říci, že pracovně-právní podmínky jednoho zaměstnance určuje nikoli zákon a smlouva, ale rozhodnutí zaměstnanců úplně jiné firmy. Jiným příkladem je situace, kdy profesní sdružení či zájmové skupiny delegují či nominují kandidáty do orgánů, které jsou pověřeny výkonem státní správy (třeba mediální rady). Lze pak říci, že člen takové skupiny rozhoduje i za spoluobčany, kteří členy žádné takové skupiny nejsou. Dalším příkladem jsou správní rozhodnutí, kdy účastníky řízení jsou ze zákona i vyjmenované zájmové skupiny (např. organizace ekologických aktivistů a radikálů), jejichž členové tak mají větší rozhodovací pravomoci než veřejné, občany volené instituce.
9/10
Na mezinárodní úrovni jde o nátlakové a zájmové organizace, které – do značné míry financované penězi rozdělovanými veřejnými institucemi – získávají práva podobná mezistátním organizacím s mandátem.
1) Příspěvek do sborníku „Václavu Klausovi. Festschrift k významnému životnímu jubileu“: Praha, Fragment 2011, s. 120–127. Přetištěno v Newsletteru CEP č. 7/2011. Mezititulky jsou redakční.
@Created by PDF to ePub
