komunitní portál o rekodifikaci
K NOZ § 2757: § 2757
Pro závazky z odvážných smluv se nepoužijí ustanovení o změně okolností (§ 1764 až 1766) a neúměrném zkrácení (§ 1793 až 1795).
Komentáře 11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR Důvodová zpráva k § 2756 a 2757 0
0 0
Návrh základního ustanovení o odvážných smlouvách vymezuje podstatnou náležitost odvážných smluv jako ujednání prospěchu, anebo neprospěchu jednoho či více – a to i všech – smluvníků v závislosti na nejisté události. Úplatnost nebo bezúplatnost se v navrženém ustanovení neuvádí, neboť odvážná smlouva může být uzavřena tím i oním způsobem. Formulace ustanovení přihlíží především k úpravě rakouské (§ 1267 a 1268 ABGB) a nizozemské (7A:1811 BW). Povaha odvážných smluv vylučuje, aby na závazky z nich vzniklé byla aplikována ustanovení o změně okolností nebo neúměrném zkrácení.
Zatím žádné diskuzní příspěvky 11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR Důvodová zpráva k § 2757 0
0 0
Zařazení ustanovení o pojistné smlouvě do občanského zákoníku bylo diskutováno již při projednávání věcného záměru občanského zákoníku, jakož i při zdejších předchozích rekodifikačních pokusech. Návrh zpracovaný na počátku 90. let minulého stol. na tehdejším úřadu federální vlády, jakož i návrh koncepce občanského zákoníku předložený Ministerstvem spravedlnosti v r. 1996 k veřejné diskusi předpokládaly úpravu soukromého pojištění v rámci občanského zákoníku. Věcný záměr schválený v r. 2001 jako podklad pro vypracování tohoto návrhu, počítal v této souvislosti s dvěma variantními řešeními, a to buď s úpravou pojistné smlouvy v občanském zákoníku, anebo ve zvláštním zákoně. Vzhledem k tehdy připravovanému zvláštnímu zákonu o pojistné smlouvě, převážilo při schvalování věcného záměru občanského zákoníku posléze druhé z uvedených řešení. V průběhu prací na osnově se však stále více ukazovalo, že teoretické i praktické důvody mluví pro řešené prvé. Především vystupuje do popředí hledisko, že občanský zákoník má jako určující a univerzální kodex soukromého práva obsahovat co možná úplnou kodifikaci smluvních typů. U pojistné smlouvy zakládající soukromé pojištění je její začlenění do kodexu občanského práva zvlášť důležité a i ze systematického hlediska logické, neboť se jedná o právní úpravu svou povahou obecně se dotýkající soukromého života lidí a provázející jej v úzkém sepětí (srov. Švestka, J. – Zoulík, F. – Knappová, M. – Mikeš, J. Nad vývojem i současným stavem rekodifikace českého soukromého práva in AUC-Iuridica, 1–2/2003, s. 50, kteří zdůrazňují, že pojistná smlouva „patří do občanského zákoníku“.). Nelze rovněž přehlédnout, že soukromé pojištění úzce navazuje na řadu institutů upravených občanským zákoníkem (např. již samotná úprava vzniku, změn a zániku závazků, pojetí škody, jakož i úprava povinnosti nahradit škodu, popřípadě jinou újmu, a mnohé další). Z těchto důvodů se pro zařazení pojistné smlouvy do civilního kodexu jasně vyslovila i různá odborná fóra (např. závěry celostátních konferencí k rekodifikaci občanského práva pořádané v Olomouci 20. – 22.6.2005 a 30. 11. – 1.12.2005). Poukazovalo-li se v diskusích na zásadu proporcionality občanského zákoníku, vzhledem k níž by měla být úprava soukromého pojištění rozdělena na obecnou část zahrnutou do občanského zákoníku a zvláštní část svěřenou speciální zákonné úpravě, pak takto uvažovaný model – jakkoli odpovídá řešení, uplatněnému např. v Rakousku – není vhodný ani teoreticky, ani prakticky. Celková úprava závazku z pojistné smlouvy není rozsahem neúměrná vůči navržené právní úpravě některých dalších obligací: např. navržená úprava koupě je rozsahem stejná jako navržená úprava pojištění, navrhovaná úprava nájmu ji rozsahem dokonce výrazně přesahuje. Zvláště z praktických důvodů je třeba poukázat i na to, že rovněž nové pojetí obecných obligačních institutů v první hlavě této části vyžaduje, aby se jim dosud zvláštní úprava soukromého pojištění přizpůsobila. Stávající úprava v zákoně o pojistné smlouvě (zák. č. 37/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů) ve své podstatě myšlenkově navazuje na někdejší zákon o pojistné smlouvě č. 145/1934 Sb. Přehlíží se však, že tato úprava navazovala – po vzoru dřívějšího OBCZAN.CZ - komunitní portál o rekodifikaci
komunitní portál o rekodifikaci
rakouského zákona č. 501/1917 ř. z. – na tehdejší všeobecný zákoník občanský z r. 1811, který obsahoval základní ustanovení o pojišťovací smlouvě (§ 1288 až 1292), jejichž kusou úpravu zák. č. 145/1934 Sb. jen rozváděl; navíc byla pojistná smlouva v té době chápána jako smlouva obchodní (jako jednostranný obchod). Stejně tak nelze ani zapomínat, že předválečný zákon o pojistné smlouvě byl přijat z důvodů hospodářsky naléhavých (i přes tehdejší dualismus práva českého a slovenského byla silná potřeba upravit pojištění jednotně) a chápán – v očekávání výsledků rekodifikačních prací za první republiky – jako prozatímní řešení pro přechodnou dobu (Horn, J. Pojistné právo. 1. vydání. Praha: Linhart, 1934, s. 31), byť stejný model zvláštního zákona převzala i chvatná legislativa právnické dvouletky (zák. č. 189/1950 Sb.). Vzhledem k tomu byla, ze systematických důvodů správně, úprava soukromého pojištění zařazena při rekodifikaci občanského práva z r. 1964 do občanského zákoníku (původně v § 349 a násl., později v § 788 a násl.), vyjma pojištění v mezinárodním obchodě, které upravil zákoník mezinárodního obchodu č. 101/1964 Sb. Tato úprava však vycházela z koncepce, že podrobnosti o pojištění upraví podzákonné právní předpisy. Občanský zákoník byl v ustanoveních o pojistné smlouvě sice zák. č. 509/1991 Sb. novelizován, ale jeho úprava se přes dílčí pozitivní posuny postupem času ukázala jako nevyhovující. To vedlo k přijetí zákona o pojistné smlouvě č. 37/2004 Sb., který byl připravován relativně dlouho a vykazuje mimořádnou kvalitu. Jeho úprava se tudíž přejímá do osnovy občanského zákoníku bez zásadních věcných změn, většinou jen se stylistickými a systematickými úpravami podřizujícími se celkové koncepci navrhovaného zákoníku a s několika drobnějšími upřesněními nebo změnami odstraňujícími některé dílčí nedomyšlenosti nebo inspirovanými zahraničními úpravami. V mezinárodním srovnání lze poukázat, že zvláštní zákony o pojistné smlouvě, které jsou typické pro Francii, Rakousko, Německo nebo Švýcarsko či Dánsko, vznikly z konkrétních historických nebo věcných důvodů, které nesvědčí pro převzetí téhož modelu i pro Českou republiku. Např. k přijetí francouzské i rakouské zvláštní zákonné úpravy došlo v důsledku skutečnosti, že tamější kodifikace z počátku 19. stol. nemohly předvídat bouřlivý rozvoj pojištění v průběhu pozdějších desetiletí a při přípravě německého občanského zákoníku z r. 1896 se nedokázalo sjednotit pojistné právo jednotlivých zemí (k tomu došlo až později zákonem z r. 1908). Existenci dánského zákona podmiňuje fakt, že Dánsko nemá občanský zákoník. Stejně tak nelze odhlížet od konkrétní podoby těchto zvláštních zákonných úprav: např. rakouský zákon o pojistné smlouvě z r. 1959 obsahuje přes 200 ustanovení (náš předválečný zákon jich měl zhruba 170) zatímco platný zákon č. 37/2004 Sb. je rozsahem přibližně třetinový (přičemž vlastního soukromého pojištění se týká 67 paragrafů). Naproti tomu novější kodifikace občanského práva standardně zařazují pojistnou smlouvu do civilních kodexů: příkladem může být úprava italská z r. 1942 (čl. 1887 až 1932 C. c.), québecká z r. 1991 (čl. 2389 až 2628 CCQ), litevská z r. 2000 (čl. 6.987 až 6.1018 CK) nebo ruská z r. 2001 (čl. 927 až 970 GK). Zvláštní zákon o konkrétním smluvním typu do značné míry ztěžuje informovanost o obsahu právní úpravy; úprava obsažená v občanském zákoníku je pro širší veřejnost přístupnější. Úvodní ustanovení § 2758 vymezuje podstatné náležitosti pojistné smlouvy. Volí se vymezení obecné, které v zásadě odpovídá § 2 platného zákona č. 37/2004 Sb.; odchylky od dosavadní dikce – nikoli však od jejího věcného obsahu – jsou podmíněny tím, že se z teoretických i legislativních důvodů nepřejímá katalog legálních definic obsažený v § 3 platného zákona. Toto ustanovení definuje z valné části pojmy se samozřejmým obsahem (např. co je škodná událost nebo pojistné) a pojmy, které mají v odborném jazyce svůj jasný význam (např. pojistné období, časová cena, čekací doba atp.). Tam, kde se to jeví jako účelné, se obsah některých pojmů navrhuje postihnout nepřímo: tak se např. v § 2758 vymezuje pojistná událost nebo v § 2767 pojistné nebezpečí. Pojistná smlouva se tradičně zařazuje do skupiny odvážných (aleatorních) smluv, a proto je třeba ji odlišit od jiných smluv z této skupiny, popř. od smluv, které se odvážným smlouvám blíží. Zejména jde o rozdíl mezi pojistnou smlouvou a smlouvou o sázce a o rozdíl mezi pojistnou smlouvou a smlouvou o důchodu. Pokud jde o sázku, je podstatné, že úmysl stran směřuje k tomu, aby ujednané majetkové plnění získala strana, jejíž tvrzení se ukáže správným. Účelem sázky je tedy dosáhnout toho, aby plnění manifestovalo správnost názoru vítězné strany. U sázky (podobně u hry a losu) se navíc nevylučuje úmysl spekulační nebo zištný, protože se počítá i s možností zisku značné výhry proti malé investici. Účelem sázky nebo hry je tedy stvrzení vítězství nebo spekulace na zisk. Naproti tomu u pojištění je podstatný pojistný zájem, projevující se jako potřeba získat pohotovou peněžitou sumu pro určitou eventualitu, která sama buď vyvolá majetkovou potřebu, anebo činí žádoucím uspokojení již existujících potřeb určité osoby nebo osob; účelem pojištění není obohacení oprávněné osoby. Pojmovým znakem smlouvy o důchodu je povinnost plátce platit příjemci pravidelné peněžní dávky po ujednanou dobu. Naproti tomu pojmovým znakem pojistné smlouvy je synallagma spočívající ve vzájemné povinnosti poskytnout pojistné plnění oprávněné osobě, nastane-li pojistná událost, a v povinnosti pojistníka platit pojistiteli pojistné, přičemž platební povinnost pojistníka je nepodmíněná, zatímco povinnost pojistitele je podmíněná, spojená s nejistotou, zda pojistná událost nastane nebo kdy tato událost nastane. Od toho se odvíjí aleatornost pojištění spočívající v nejistotě co do vzájemného hodnotového poměru mezi plněním a protiplněním. Pojistitel tomuto riziku čelí tím, že nekalkuluje jen s plněním jedné protistrany podle jednotlivé smlouvy, ale zabezpečuje se tím, že bere v úvahu kombinaci s dalšími platbami pojistného, na které mu již vzniklo právo z uzavřených smluv, nebo které zamýšlí uzavřít v budoucnu. Pojistné je stanoveno jako průměrný ekvivalent zohledňující nikoli individuální riziko, ale riziko průměrné. V tom se zásadně liší pojistná smlouva nejen od úplatné smlouvy o důchodu, ale i od jiných úplatných smluv, kde je plnění strany vázáno na událost samu o sobě nejistou. To není jen případ smlouvy o důchodu, ale i mnoha dalších smluv OBCZAN.CZ - komunitní portál o rekodifikaci
komunitní portál o rekodifikaci
zakládajících závazek s nejistým prvkem, na který se váže povinnost plnit. Zřejmým příkladem může být uzavření smlouvy, kterou se někdo zaváže zajistit za úplatu dluh dlužníka věřiteli, např. ručením. I tu je přece nejistota, zda dlužník zaplatí, bude-li solventní v době dospělosti dluhu, dožije-li se vůbec této doby a zanechá-li likvidní pozůstalost nebo uplatní-li dědicové výhradu soupisu atd. Obdobných smluv zakládajících závazek s nejistým prvkem je celá řada. Specielně pokud jde o smlouvu o důchodu, lze poukázat na případ z nedávné doby, spojený s myšlenkou koupit nemovitou věc od vlastníka za sníženou cenu, přičemž ekvivalence plnění a protiplnění má být vyvážena tak, že nemovitost bude zatížena věcnými břemeny spočívajícími v právu doživotního bydlení pro prodávajícího a povinnosti vlastníka nemovité věci platit prodávajícímu důchod po dobu jeho života. I v tomto případě může být prvek aleatornosti spočívající v tom, že každá ze stran kalkuluje s nejistou událostí – tj. kdy nastane smrt osoby, které bude náležet právo bydlení a důchod – přičemž dlužník doufá, že tato událost nastane co nejdříve, zatímco věřitel doufá, že nastane co nejpozději. V tom ještě nelze spatřovat znak profilující takovou smlouvu jako pojistnou v každém jednotlivém případě. O pojištění by se však jednalo při hromadném uzavírání smluv s těmito znaky podnikatelským způsobem, tedy za předpokladu, že by osoba nabízející takovou službu kalkulovala s průměrným rizikem a podle něho stanovovala hodnotu vlastního plnění svým zákazníkům jako průměrný ekvivalent stanovený se zřetelem k jiným smlouvám téhož druhu. V takovém případě by smlouva byla z hlediska soukromého práva posouzena jako pojistná smlouva, ať již by ji strany označily jakkoli, z hlediska veřejného práva by se jednalo – neměla-li by osoba, která takové smlouvy uzavírá povolení k provozování pojišťovací činnosti – jako nedovolené podnikání. Na rozdíl od pojetí zákona č. 37/2004 Sb. [§ 3 písm. f)] se neuvažuje s tím, že pojistitelem je jen ten, kdo je podle veřejného práva oprávněn podnikat v pojišťovnictví. Skutečnost, že někdo takové oprávnění podle veřejného práva nemá, ho nezbavuje způsobilosti uzavírat smlouvu a v nedostatku veřejného oprávnění nelze hledat důvod pro závěr o neplatnosti smlouvy. I takový pojistitel je uzavřenou smlouvou vázán a pojistník, případně další osoby na pojištění zúčastněné, jsou proti němu oprávněny práva ze smlouvy uplatňovat, nevyužijí-li ustanovení o omylu. V tomto směru návrh nic nemění na současném právním stavu. Judikatura již dříve dospěla k závěru, že nelze dovodit neplatnost smlouvy jen z toho, že osoba, která se zavázala k plnění, nemá k takové činnosti podnikatelské oprávnění. Uvedené pojetí stvrdila novela platného obchodního zákoníku č. 370/2000 Sb. v § 3a. Není totiž možné, aby druhá strana, která uzavírá smlouvu, byla ohrožena její neplatností; stejně tak není možné, aby pro smlouvy uzavřené těmi, kdo vykonávají určitou činnost bez oprávnění, neplatila stejně přísná pravidla jako pro osoby, které tuto činnost vykonává s oprávněním. [Přestože platný zákon o pojistné smlouvě vymezuje v § 3 písm. f) pojistitele jako osobu oprávněnou provozovat pojišťovací činnost podle zvláštního zákona, nebrání tato úprava uzavření smlouvy, která se co do hlavních rysů shoduje s pojistnou smlouvou; tato smlouva by byla posouzena podle § 51 platného občanského zákoníku nebo podle § 269 odst. 2 platného obchodního zákoníku jako smlouva nepojmenovaná.] To samozřejmě nic nemění na veřejnoprávní regulaci pojištění podle zák. č. 363/1999 Sb., o pojišťovnictví, ani na působnosti České národní banky vykonávat kontrolní činnost ve vztahu k dodržování zákona o pojišťovnictví a dalších právních předpisů, které se vztahují k pojišťovací činnosti a k činnostem s ní souvisícím. Navrhovaná úprava nic nemění ani na skutečnosti, že se osoby, které vykonávají pojišťovací činnost a uzavírají pojistné smlouvy bez povolení podnikat v pojišťovnictví, podléhají i dalším veřejnoprávním sankcím, včetně sankcí trestního práva. Mimo to je potřebné vzít v úvahu, že zákon o pojišťovnictví č. 363/1999 Sb., v platném znění, vylučuje ze své působnosti v § 1 odst. 3 např. činnost vzájemných podpůrných spolků a družstev. V prvním odstavci se navrhuje stanovit pojmové znaky pojistné smlouvy. Obligační povinnost pojistitele je vymezena jako povinnost pojistné plnění poskytnout, nikoli zaplatit. Zvolená formulace nevylučuje, aby se v souvislosti se zaváděním některých nových produktů pojistitel zavázal k poskytnutí pojistného plnění i v nepeněžité formě. V druhém odstavci § 2758 se zachovává dosavadní pravidlo, podle něhož u krátkodobého pojištění není písemná forma smlouvy potřebná; v takovém případě postačí vystavení pojistky.
Zatím žádné diskuzní příspěvky
DŮVODOVÁ ZPRÁVA K § 2757 11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR
Zařazení ustanovení o pojistné smlouvě do občanského zákoníku bylo diskutováno již při projednávání věcného záměru občanského zákoníku, jakož i při zdejších předchozích rekodifikačních pokusech. Návrh zpracovaný na počátku 90. let minulého stol. na tehdejším úřadu federální vlády, jakož i návrh koncepce občanského zákoníku předložený Ministerstvem spravedlnosti v r. 1996 k veřejné diskusi předpokládaly úpravu soukromého pojištění v rámci občanského zákoníku. Věcný záměr schválený v r. OBCZAN.CZ - komunitní portál o rekodifikaci
komunitní portál o rekodifikaci
2001 jako podklad pro vypracování tohoto návrhu, počítal v této souvislosti s dvěma variantními řešeními, a to buď s úpravou pojistné smlouvy v občanském zákoníku, anebo ve zvláštním zákoně. Vzhledem k tehdy připravovanému zvláštnímu zákonu o pojistné smlouvě, převážilo při schvalování věcného záměru občanského zákoníku posléze druhé z uvedených řešení. V průběhu prací na osnově se však stále více ukazovalo, že teoretické i praktické důvody mluví pro řešené prvé. Především vystupuje do popředí hledisko, že občanský zákoník má jako určující a univerzální kodex soukromého práva obsahovat co možná úplnou kodifikaci smluvních typů. U pojistné smlouvy zakládající soukromé pojištění je její začlenění do kodexu občanského práva zvlášť důležité a i ze systematického hlediska logické, neboť se jedná o právní úpravu svou povahou obecně se dotýkající soukromého života lidí a provázející jej v úzkém sepětí (srov. Švestka, J. – Zoulík, F. – Knappová, M. – Mikeš, J. Nad vývojem i současným stavem rekodifikace českého soukromého práva in AUC-Iuridica, 1–2/2003, s. 50, kteří zdůrazňují, že pojistná smlouva „patří do občanského zákoníku“.). Nelze rovněž přehlédnout, že soukromé pojištění úzce navazuje na řadu institutů upravených občanským zákoníkem (např. již samotná úprava vzniku, změn a zániku závazků, pojetí škody, jakož i úprava povinnosti nahradit škodu, popřípadě jinou újmu, a mnohé další). Z těchto důvodů se pro zařazení pojistné smlouvy do civilního kodexu jasně vyslovila i různá odborná fóra (např. závěry celostátních konferencí k rekodifikaci občanského práva pořádané v Olomouci 20. – 22.6.2005 a 30. 11. – 1.12.2005). Poukazovalo-li se v diskusích na zásadu proporcionality občanského zákoníku, vzhledem k níž by měla být úprava soukromého pojištění rozdělena na obecnou část zahrnutou do občanského zákoníku a zvláštní část svěřenou speciální zákonné úpravě, pak takto uvažovaný model – jakkoli odpovídá řešení, uplatněnému např. v Rakousku – není vhodný ani teoreticky, ani prakticky. Celková úprava závazku z pojistné smlouvy není rozsahem neúměrná vůči navržené právní úpravě některých dalších obligací: např. navržená úprava koupě je rozsahem stejná jako navržená úprava pojištění, navrhovaná úprava nájmu ji rozsahem dokonce výrazně přesahuje. Zvláště z praktických důvodů je třeba poukázat i na to, že rovněž nové pojetí obecných obligačních institutů v první hlavě této části vyžaduje, aby se jim dosud zvláštní úprava soukromého pojištění přizpůsobila. Stávající úprava v zákoně o pojistné smlouvě (zák. č. 37/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů) ve své podstatě myšlenkově navazuje na někdejší zákon o pojistné smlouvě č. 145/1934 Sb. Přehlíží se však, že tato úprava navazovala – po vzoru dřívějšího rakouského zákona č. 501/1917 ř. z. – na tehdejší všeobecný zákoník občanský z r. 1811, který obsahoval základní ustanovení o pojišťovací smlouvě (§ 1288 až 1292), jejichž kusou úpravu zák. č. 145/1934 Sb. jen rozváděl; navíc byla pojistná smlouva v té době chápána jako smlouva obchodní (jako jednostranný obchod). Stejně tak nelze ani zapomínat, že předválečný zákon o pojistné smlouvě byl přijat z důvodů hospodářsky naléhavých (i přes tehdejší dualismus práva českého a slovenského byla silná potřeba upravit pojištění jednotně) a chápán – v očekávání výsledků rekodifikačních prací za první republiky – jako prozatímní řešení pro přechodnou dobu (Horn, J. Pojistné právo. 1. vydání. Praha: Linhart, 1934, s. 31), byť stejný model zvláštního zákona převzala i chvatná legislativa právnické dvouletky (zák. č. 189/1950 Sb.). Vzhledem k tomu byla, ze systematických důvodů správně, úprava soukromého pojištění zařazena při rekodifikaci občanského práva z r. 1964 do občanského zákoníku (původně v § 349 a násl., později v § 788 a násl.), vyjma pojištění v mezinárodním obchodě, které upravil zákoník mezinárodního obchodu č. 101/1964 Sb. Tato úprava však vycházela z koncepce, že podrobnosti o pojištění upraví podzákonné právní předpisy. Občanský zákoník byl v ustanoveních o pojistné smlouvě sice zák. č. 509/1991 Sb. novelizován, ale jeho úprava se přes dílčí pozitivní posuny postupem času ukázala jako nevyhovující. To vedlo k přijetí zákona o pojistné smlouvě č. 37/2004 Sb., který byl připravován relativně dlouho a vykazuje mimořádnou kvalitu. Jeho úprava se tudíž přejímá do osnovy občanského zákoníku bez zásadních věcných změn, většinou jen se stylistickými a systematickými úpravami podřizujícími se celkové koncepci navrhovaného zákoníku a s několika drobnějšími upřesněními nebo změnami odstraňujícími některé dílčí nedomyšlenosti nebo inspirovanými zahraničními úpravami. V mezinárodním srovnání lze poukázat, že zvláštní zákony o pojistné smlouvě, které jsou typické pro Francii, Rakousko, Německo nebo Švýcarsko či Dánsko, vznikly z konkrétních historických nebo věcných důvodů, které nesvědčí pro převzetí téhož modelu i pro Českou republiku. Např. k přijetí francouzské i rakouské zvláštní zákonné úpravy došlo v důsledku skutečnosti, že tamější kodifikace z počátku 19. stol. nemohly předvídat bouřlivý rozvoj pojištění v průběhu pozdějších desetiletí a při přípravě německého občanského zákoníku z r. 1896 se nedokázalo sjednotit pojistné právo jednotlivých zemí (k tomu došlo až později zákonem z r. 1908). Existenci dánského zákona podmiňuje fakt, že Dánsko nemá občanský zákoník. Stejně tak nelze odhlížet od konkrétní podoby těchto zvláštních zákonných úprav: např. rakouský zákon o pojistné smlouvě z r. 1959 obsahuje přes 200 ustanovení (náš předválečný zákon jich měl zhruba 170) zatímco platný zákon č. 37/2004 Sb. je rozsahem přibližně třetinový (přičemž vlastního soukromého pojištění se týká 67 paragrafů). Naproti tomu novější kodifikace občanského práva standardně zařazují pojistnou smlouvu do civilních kodexů: příkladem může být úprava italská z r. 1942 (čl. 1887 až 1932 C. c.), québecká z r. 1991 (čl. 2389 až 2628 CCQ), litevská z r. 2000 (čl. 6.987 až 6.1018 CK) nebo ruská z r. 2001 (čl. 927 až 970 GK). Zvláštní zákon o konkrétním smluvním typu do značné míry ztěžuje informovanost o obsahu právní úpravy; úprava obsažená v občanském zákoníku je pro širší veřejnost přístupnější. Úvodní ustanovení § 2758 vymezuje podstatné náležitosti pojistné smlouvy. Volí se vymezení obecné, které v zásadě odpovídá § 2 platného zákona č. 37/2004 Sb.; odchylky od dosavadní dikce – nikoli však od jejího věcného obsahu – jsou podmíněny tím, že se z teoretických i legislativních důvodů nepřejímá katalog legálních definic obsažený v § 3 platného zákona. Toto ustanovení definuje z valné části pojmy se samozřejmým obsahem (např. co je škodná událost nebo pojistné) a pojmy, které mají v odborném OBCZAN.CZ - komunitní portál o rekodifikaci
komunitní portál o rekodifikaci
jazyce svůj jasný význam (např. pojistné období, časová cena, čekací doba atp.). Tam, kde se to jeví jako účelné, se obsah některých pojmů navrhuje postihnout nepřímo: tak se např. v § 2758 vymezuje pojistná událost nebo v § 2767 pojistné nebezpečí. Pojistná smlouva se tradičně zařazuje do skupiny odvážných (aleatorních) smluv, a proto je třeba ji odlišit od jiných smluv z této skupiny, popř. od smluv, které se odvážným smlouvám blíží. Zejména jde o rozdíl mezi pojistnou smlouvou a smlouvou o sázce a o rozdíl mezi pojistnou smlouvou a smlouvou o důchodu. Pokud jde o sázku, je podstatné, že úmysl stran směřuje k tomu, aby ujednané majetkové plnění získala strana, jejíž tvrzení se ukáže správným. Účelem sázky je tedy dosáhnout toho, aby plnění manifestovalo správnost názoru vítězné strany. U sázky (podobně u hry a losu) se navíc nevylučuje úmysl spekulační nebo zištný, protože se počítá i s možností zisku značné výhry proti malé investici. Účelem sázky nebo hry je tedy stvrzení vítězství nebo spekulace na zisk. Naproti tomu u pojištění je podstatný pojistný zájem, projevující se jako potřeba získat pohotovou peněžitou sumu pro určitou eventualitu, která sama buď vyvolá majetkovou potřebu, anebo činí žádoucím uspokojení již existujících potřeb určité osoby nebo osob; účelem pojištění není obohacení oprávněné osoby. Pojmovým znakem smlouvy o důchodu je povinnost plátce platit příjemci pravidelné peněžní dávky po ujednanou dobu. Naproti tomu pojmovým znakem pojistné smlouvy je synallagma spočívající ve vzájemné povinnosti poskytnout pojistné plnění oprávněné osobě, nastane-li pojistná událost, a v povinnosti pojistníka platit pojistiteli pojistné, přičemž platební povinnost pojistníka je nepodmíněná, zatímco povinnost pojistitele je podmíněná, spojená s nejistotou, zda pojistná událost nastane nebo kdy tato událost nastane. Od toho se odvíjí aleatornost pojištění spočívající v nejistotě co do vzájemného hodnotového poměru mezi plněním a protiplněním. Pojistitel tomuto riziku čelí tím, že nekalkuluje jen s plněním jedné protistrany podle jednotlivé smlouvy, ale zabezpečuje se tím, že bere v úvahu kombinaci s dalšími platbami pojistného, na které mu již vzniklo právo z uzavřených smluv, nebo které zamýšlí uzavřít v budoucnu. Pojistné je stanoveno jako průměrný ekvivalent zohledňující nikoli individuální riziko, ale riziko průměrné. V tom se zásadně liší pojistná smlouva nejen od úplatné smlouvy o důchodu, ale i od jiných úplatných smluv, kde je plnění strany vázáno na událost samu o sobě nejistou. To není jen případ smlouvy o důchodu, ale i mnoha dalších smluv zakládajících závazek s nejistým prvkem, na který se váže povinnost plnit. Zřejmým příkladem může být uzavření smlouvy, kterou se někdo zaváže zajistit za úplatu dluh dlužníka věřiteli, např. ručením. I tu je přece nejistota, zda dlužník zaplatí, bude-li solventní v době dospělosti dluhu, dožije-li se vůbec této doby a zanechá-li likvidní pozůstalost nebo uplatní-li dědicové výhradu soupisu atd. Obdobných smluv zakládajících závazek s nejistým prvkem je celá řada. Specielně pokud jde o smlouvu o důchodu, lze poukázat na případ z nedávné doby, spojený s myšlenkou koupit nemovitou věc od vlastníka za sníženou cenu, přičemž ekvivalence plnění a protiplnění má být vyvážena tak, že nemovitost bude zatížena věcnými břemeny spočívajícími v právu doživotního bydlení pro prodávajícího a povinnosti vlastníka nemovité věci platit prodávajícímu důchod po dobu jeho života. I v tomto případě může být prvek aleatornosti spočívající v tom, že každá ze stran kalkuluje s nejistou událostí – tj. kdy nastane smrt osoby, které bude náležet právo bydlení a důchod – přičemž dlužník doufá, že tato událost nastane co nejdříve, zatímco věřitel doufá, že nastane co nejpozději. V tom ještě nelze spatřovat znak profilující takovou smlouvu jako pojistnou v každém jednotlivém případě. O pojištění by se však jednalo při hromadném uzavírání smluv s těmito znaky podnikatelským způsobem, tedy za předpokladu, že by osoba nabízející takovou službu kalkulovala s průměrným rizikem a podle něho stanovovala hodnotu vlastního plnění svým zákazníkům jako průměrný ekvivalent stanovený se zřetelem k jiným smlouvám téhož druhu. V takovém případě by smlouva byla z hlediska soukromého práva posouzena jako pojistná smlouva, ať již by ji strany označily jakkoli, z hlediska veřejného práva by se jednalo – neměla-li by osoba, která takové smlouvy uzavírá povolení k provozování pojišťovací činnosti – jako nedovolené podnikání. Na rozdíl od pojetí zákona č. 37/2004 Sb. [§ 3 písm. f)] se neuvažuje s tím, že pojistitelem je jen ten, kdo je podle veřejného práva oprávněn podnikat v pojišťovnictví. Skutečnost, že někdo takové oprávnění podle veřejného práva nemá, ho nezbavuje způsobilosti uzavírat smlouvu a v nedostatku veřejného oprávnění nelze hledat důvod pro závěr o neplatnosti smlouvy. I takový pojistitel je uzavřenou smlouvou vázán a pojistník, případně další osoby na pojištění zúčastněné, jsou proti němu oprávněny práva ze smlouvy uplatňovat, nevyužijí-li ustanovení o omylu. V tomto směru návrh nic nemění na současném právním stavu. Judikatura již dříve dospěla k závěru, že nelze dovodit neplatnost smlouvy jen z toho, že osoba, která se zavázala k plnění, nemá k takové činnosti podnikatelské oprávnění. Uvedené pojetí stvrdila novela platného obchodního zákoníku č. 370/2000 Sb. v § 3a. Není totiž možné, aby druhá strana, která uzavírá smlouvu, byla ohrožena její neplatností; stejně tak není možné, aby pro smlouvy uzavřené těmi, kdo vykonávají určitou činnost bez oprávnění, neplatila stejně přísná pravidla jako pro osoby, které tuto činnost vykonává s oprávněním. [Přestože platný zákon o pojistné smlouvě vymezuje v § 3 písm. f) pojistitele jako osobu oprávněnou provozovat pojišťovací činnost podle zvláštního zákona, nebrání tato úprava uzavření smlouvy, která se co do hlavních rysů shoduje s pojistnou smlouvou; tato smlouva by byla posouzena podle § 51 platného občanského zákoníku nebo podle § 269 odst. 2 platného obchodního zákoníku jako smlouva nepojmenovaná.] To samozřejmě nic nemění na veřejnoprávní regulaci pojištění podle zák. č. 363/1999 Sb., o pojišťovnictví, ani na působnosti České národní banky vykonávat kontrolní činnost ve vztahu k dodržování zákona o pojišťovnictví a dalších právních předpisů, které se vztahují k pojišťovací činnosti a k činnostem s ní souvisícím. Navrhovaná úprava nic nemění ani na skutečnosti, že se osoby, které OBCZAN.CZ - komunitní portál o rekodifikaci
komunitní portál o rekodifikaci
vykonávají pojišťovací činnost a uzavírají pojistné smlouvy bez povolení podnikat v pojišťovnictví, podléhají i dalším veřejnoprávním sankcím, včetně sankcí trestního práva. Mimo to je potřebné vzít v úvahu, že zákon o pojišťovnictví č. 363/1999 Sb., v platném znění, vylučuje ze své působnosti v § 1 odst. 3 např. činnost vzájemných podpůrných spolků a družstev. V prvním odstavci se navrhuje stanovit pojmové znaky pojistné smlouvy. Obligační povinnost pojistitele je vymezena jako povinnost pojistné plnění poskytnout, nikoli zaplatit. Zvolená formulace nevylučuje, aby se v souvislosti se zaváděním některých nových produktů pojistitel zavázal k poskytnutí pojistného plnění i v nepeněžité formě. V druhém odstavci § 2758 se zachovává dosavadní pravidlo, podle něhož u krátkodobého pojištění není písemná forma smlouvy potřebná; v takovém případě postačí vystavení pojistky.
Zatím žádné diskuzní příspěvky
OBCZAN.CZ - komunitní portál o rekodifikaci
