komunitní portál o rekodifikaci

komunitní portál o rekodifikaci

K NOZ § 3030: § 3030

I na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů, se použijí ustanovení části první hlavy I.

Komentáře 11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR Důvodová zpráva k § 3029 a 3030 0

0 0

Jedná se o nejdůležitější z přechodných ustanovení, které vyjadřuje zásadu, že zákony nepůsobí nazpět a že novým zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne jeho účinnosti. Pokud jde o práva osobní, rodinná a věcná, byť vznikla za účinnosti dosavadních právních předpisů, mají být i na ně po dni účinnosti občanského zákoníku aplikováno nové právo; jedná se o standardní civilistické pravidlo, které sleduje stejnou linii jako dosavadní přechodná ustanovení našeho civilistického zákonodárství. Naproti tomu jiné právní poměry než osobní, rodinné a věcněprávní – tedy především obligační založené smlouvami – se mají podle třetího odstavce spravovat dosavadními předpisy až do svého zániku. Přejímá se tu myšlenka § 763 odst. 1 platného obchodního zákoníku a respektuje se hledisko právní jistoty smluvních stran, které smlouvu uzavřely za určitých podmínek a v určitém právním prostředí a nemohly předpokládat, že dojde ke změně zákonné úpravy, popřípadě kdy k ní dojde. Vzhledem ke kogentní povaze přechodných ustanovení se navrhuje výslovně stanovit, že zákonná konstrukce nebrání odchylnému ujednání stran a jejich dohodě o novaci, jíž se smlouva přizpůsobí novému právnímu režimu. Jeví se však jako účelné vztáhnout i na právní případy podřízené dosavadním právním předpisům obecné zásady Hlavy první Části první včetně důrazu na zásadní dispozitivitu soukromoprávních ustanovení a zejména na ústavní konformitu jejich výkladu s respektem k obecným právním zásadám, jakož i na obecnou presumpci i ochranu dobré víry a zákaz zneužití soukromých oprávnění.

Zatím žádné diskuzní příspěvky 20/03/2014 / Jiří Remeš NS 23 Cdo 405/2013 :… 2 0 0 18/08/2015 / Jiří Remeš JŠK, advokátní kancelář, s.r.o. NS 21 Cdo 3612/2014 - nepravá retroativita NOZ, aplikace § 1 - 14 na dosavadní poměry 2

2 1

Právní věta: Ustanovení § 1–14 NOZ nelze na dosavadní právní poměry aplikovat retroaktivně a tak, že by jimi byla zpochybněna praxe a zastávaný výklad k dosavadním předpisům. Text rozhodnutí 21 Cdo 3612/2014 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce 1. Insolvenční v.o.s. se sídlem v Předměřicích nad Labem, Obránců míru č. 331, IČO 28860322, jako insolvenčního správce dlužníka KOBERCE K + K spol. s r.o. se sídlem v Dalovicích – Všeborovicích, OBCZAN.CZ - komunitní portál o rekodifikaci


Prosluněná č. 108, IČO 47537795, proti žalované Československé obchodní bance, a.s. se sídlem v Praze 5, Radlická č. 333/150, IČO 00001350, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 135/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. května 2014 č.j. 31 Co 101/2014–284 opravenému usnesením ze dne 8. července 2014 č.j. 31 Co 101/2014–311, takto: Rozsudek krajského soudu (opravený usnesením ze dne 8. července 2014 č.j. 31 Co 101/2014–311) se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: Společnost KOBERCE K + K spol. s r.o. (dále též jen „dlužnice“) se žalobou podanou u Okresního soudu v Příbrami dne 19.6.2013 domáhala, aby bylo určeno, že „nemovitosti, a to konkrétně budova č.p. 329 postavená na pozemcích parc. č. 3624/88, parc. č. 3624/114 a parc. č. 3624/115, a dále pozemek parc. č. 3624/63, pozemek parc. č. 3624/68, pozemek parc. č. 3624/85, pozemek parc. č. 3624/86, pozemek parc. č. 3624/88, pozemek parc. č. 3624/98, pozemek parc. č. 3624/114, pozemek parc. č. 3624/115, vše nacházející se v katastrálním území P., obec i okres P., vše zapsáno na LV č. 5494, vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Příbram“, nejsou zatíženy zástavním právem zřízeným na základě Smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem č. 0609/08/5215 uzavřené dne 4.4.2008 mezi žalovanou a O. K. a Smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem č. 0378/09/5215 uzavřené dne 29.4.2009 mezi žalovanou a O. K. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že kupní smlouvou ze dne 27.1.2008 prodala předmětné nemovitosti O. K., který neuhradil dohodnutým způsobem celou kupní cenu sjednanou ve výši 17.450.000,– Kč; poté, co vyzvala kupujícího k úhradě „zbylé části kupní ceny“ ve výši 5.842.506,40 Kč a co O. K. „ani v dodatečné lhůtě ničeho na svůj dluh nesplnil“, prodávající společnost KOBERCE K + K spol. s r.o. od kupní smlouvy účinně odstoupila, což bylo „deklarováno i rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 11.1.2012 č.j. 6 C 255/2010–584, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23.5.2012 č.j. 26 Co 213/2013–681“ (dovolání proti tomuto rozsudku krajského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.3.2013 č.j. 30 Cdo 222/2013–762 odmítnuto). Na základě Smlouvy o zřízení zástavního práva č. 0609/08/5215 uzavřené dne 4.4.2008 a na základě Smlouvy o zřízení zástavního práva č. 0378/09/5215 uzavřené dne 29.4.2009 byla „v době, kdy byl v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník předmětných nemovitostí O. K.“, k předmětným nemovitostem zřízena zástavní práva. Vzhledem „k účinnému odstoupení od kupní smlouvy byla kupní smlouva zrušena s účinky ex tunc, a proto nastal stav, jako kdyby k převodu předmětných nemovitostí nikdy nedošlo“; O. K. se tedy nestal vlastníkem nemovitostí, nemohl dát do zástavy cizí věc a nemohl tak k předmětným nemovitostem platně zřídit zástavní právo. Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 17.1.2014 č.j. 12 C 135/2013–245 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit dlužnici na náhradě nákladů řízení 41.909,–Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Tomka. Z provedeného dokazování zjistil, že O. K., který koupil od dlužnice (kupní smlouvou ze dne 27.1.2008) předmětné nemovitosti za 17.450.000,– Kč, je dal na základě zástavní smlouvy uzavřené se žalovanou dne 4.4.2008 č. 0609/08/5215 a zástavní smlouvy uzavřené se žalovanou dne 29.4.2009 č. 0378/09/5215 do zástavy k zajištění pohledávek, které měla žalovaná za dlužnicí ze smluv o úvěru ze dne 26.7.2006 č. 1744/06/5215, ze dne 19.12.2007 č. 2821/07/5215 a ze dne 29.4.2009 č. 0378/09/5215. Dlužnice však od kupní smlouvy uzavřené dne 27.1.2008 dopisem ze dne 10.11.2010 odstoupila podle ustanovení § 517 odst.2 občanského zákoníku, neboť kupující O. K. ani v dodatečné přiměřené lhůtě neuhradil celou kupní cenu; rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 11.1.2012 č.j. 6 C 255/2010–584, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23.5.2012 č.j. 26 Co 213/2012–681, bylo ve sporu mezi dlužnicí a kupujícím O. K. pravomocně určeno, že nemovitosti jsou ve vlastnictví dlužnice. Soud prvního stupně dovodil, že odstoupením byla kupní smlouva ze dne 27.1.2008 zrušena s účinky ex tunc a že se tedy O. K. – i když byl zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník – „nestal nikdy vlastníkem předmětných nemovitostí“ a nemohl je dát do zástavy. Protože „nelze dát do zástavy cizí nemovitou věc bez souhlasu vlastníka“, a protože „dobrá víra žalované nemůže zhojit neplatnost zástavních smluv a tudíž neexistenci jejího zástavního práva“, je žaloba důvodná. K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13.5.2014 č.j. 31 Co 101/2014–284 opraveným usnesením ze dne 8.7.2014 č.j. 31 Co 101/2014–311 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a že dlužnice je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.000,– Kč. Poté, co dovodil, že dlužnice má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm.c) občanského soudního řádu a co doplnil dokazování, odvolací soud nejprve dovodil, že rozsudky Okresního soudu v Příbrami ze dne 11.1.2012 č.j. 6 C 255/2010–584 a Krajského soudu v Praze ze dne 23.5.2012 č.j. 26 Co 213/2012–681 o určení vlastnického práva dlužnice sice nejsou pro žalovanou závazné, že však dlužnice odstoupila od kupní smlouvy ze dne 27.1.2008 v souladu s ustanovením § 517 odst.2 občanského zákoníku a že její postup („jako reakce na porušení závazku kupujícího“) nebyl v rozporu s dobrými mravy. Protože právní posouzení věci „podléhá“ ve smyslu ustanovení § 3028 odst.2 části věty za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „NOZ“) „režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2013“, a protože tedy „v poměrech projednávané věci lze ve smyslu ustanovení § 3030 NOZ aplikovat jeho zásady, a to konkrétně zásady upravené v ustanoveních § 6 odst.2 a § 7“ NOZ, odvolací soud poukázal na znění ustanovení § 151d odst.1 občanského zákoníku (ve znění účinném do 31.12.2000) a ustanovení § 161 odst.2 občanského zákoníku (ve znění účinném v době uzavření zástavních smluv) a dovodil současně, že na projednávanou věc nedopadá právní názor OBCZAN.CZ - komunitní portál o rekodifikaci


vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14.11.2012 sp. zn. 21 Cdo 3891/2011, který se týkal „případu, kdy účastníci měli právo odstoupit od smlouvy zakotveno v kupní smlouvě“, zatímco v projednávané věci dlužnice „odstoupila od kupní smlouvy ze dne 27.1.2008 v reakci na prodlení dlužníka ve smyslu ustanovení § 517 odst.1 občanského zákoníku“, a který navíc byl přijat ještě před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a „nemohl tak reagovat na požadavek rozhodování v duchu obecně přijímaných zásad soukromého práva, které představují pilíře, na nichž soukromé právo stojí“. Podle názoru odvolacího soudu bylo rozhodující, zda lze v projednávané věci (ve prospěch žalované) aplikovat ustanovení § 7 NOZ a § 6 odst.2 NOZ; poté, co zdůraznil, že žalovaná „při uzavírání smluv o zřízení zástavního práva ze dne 4.4.2008 a 29.4.2009 zachovala při ověřování správnosti převodu předmětných nemovitostí náležitou opatrnost a pečlivost nahlédnutím do katastru nemovitostí“, že žalovaná „ani při vynaložení sebevětšího úsilí nemohla zjistit, že O. K. neuhradil dlužnici celou kupní cenu předmětných nemovitostí a že z tohoto důvodu dlužnice od kupní smlouvy může v budoucnu odstoupit“, a že „pohledávka O. K. vůči dlužnici, která měla způsobit zánik jeho závazku uhradit žalobkyni celou kupní cenu předmětných nemovitostí, měla vzniknout ze smlouvy o půjčce uzavřené mezi dlužnicí a O. K. dne 1.6.2005, která smlouvou o půjčce nebyla“, když „ve skutečnosti docházelo popsaným způsobem k rozdělování zisku dlužnice a kauza právního jednání tak byla zcela odlišná od smyslu a účelu smlouvy o půjčce“, a uzavřel, že „je třeba dát přednost zástavnímu právu žalované nabytému v dobré víře a poskytnout mu právní ochranu, a postavit jej nad princip ochrany vlastnického práva dlužnice“, neboť „postupu dlužnice nemůže být poskytnuta soudní ochrana v situaci, kdy jí – přes platně uzavřenou kupní smlouvu – zůstalo vlastnické právo k převedeným nemovitostem zachováno proto, že později využila svého práva od kupní smlouvy odstoupit s poukazem na neplatnost právních úkonů, na nichž se podílela“, a že dlužnice „musí nést následek svých minulých jednání, i když jej způsobily jiné osoby než současný jednatel“. Žaloba proto musela být zamítnuta. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala společnost KOBERCE K + K spol. s r. o. dovolání. Namítá, že odstoupením byla kupní smlouva ze dne 27.1.2008 zrušena s účinky ex tunc, a že se tedy O. K. „nikdy nestal vlastníkem předmětných nemovitostí a nemohl je tak dát do zástavy“, a poukazuje na to, že „dobrá víra žalované nemůže podle kogentní úpravy § 161 odst.2 občanského zákoníku a dále podle konstantní judikatury NS ČR a Ústavního soudu ČR zhojit neplatnost zástavních smluv č. 0609/08/5215 a č. 0378/09/5215, a tudíž též neexistenci zástavního práva“, neboť zástavní právo bylo zřízeno uvedenými zástavními smlouvami O. K. bez souhlasu dlužnice (jako vlastníka zastavených nemovitostí); jsou-li zástavní smlouvy neplatné pro rozpor se zákonem, nemůže dobrá víra zástavního věřitele, tj. žalované, na tomto právním následku nic změnit. Žalovaná navíc podle názoru dlužnice „při uzavírání zástavních smluv postupovala lehkovážně, když se spolehla pouze na stav zápisu v katastru nemovitostí“. Dlužnice dále odvolacímu soudu vytýká, že ve věci rozhodl, ačkoliv řízení bylo podle ustanovení § 140a odst.1 insolvenčního zákona přerušeno, neboť usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 1.4.2014 č.j. KSPL 54 INS 24338/2011-A-155 byl zjištěn úpadek společnosti KOBERCE K + K spol. s r. o. Dlužnice navrhla, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek tak, že „se určuje, že předmětné nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem“, případně aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil zpět odvolacímu soudu „k novému rozhodnutí o věci“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl. Uvedla, že se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a že řízení před odvolacím soudem „nebylo stiženo žádnou procesní vadou“. Ohledně společnosti KOBERCE K + K spol. s r. o. bylo na návrh věřitelů zahájeno insolvenční řízení; účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení nastaly (ještě před zahájením řízení v projednávané věci) dnem 23.12.2011 v 12.58 hod. V průběhu odvolacího řízení byl u společnosti KOBERCE K + K spol. s r. o. usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 1.4.2014 č.j. KSPL 54 INS 24338/2011-A-155 zjištěn úpadek; účinky rozhodnutí o úpadku nastaly dnem 1.4.2014 v 9.41 hod. Vzhledem k tomu, že předmětem řízení v projednávané věci nebyly pohledávky nebo jiná práva týkající se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, popřípadě pohledávky, které se v insolvenčním řízení neuspokojují, odvolací soud správně dovodil, že k přerušení řízení podle ustanovení § 140a odst.1 insolvenčního zákona nedošlo a že tedy v odvolacím řízení lze pokračovat. Po podání dovolání byl na společnost KOBERCE K + K spol. s r. o. usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 4.8.2014 č.j. KSPL 54 INS 24388/2011-B-18 prohlášen konkurs; účinky prohlášení konkursu nastaly dnem 4.8.2014 v 8.17 hod. Insolvenční správce dlužnice 1. Insolvenční v.o.s. podáním ze dne 24.11.2014 navrhl, aby bylo v tomto řízení, přerušeném prohlášením konkursu (§ 263 odst. 1 insolvenčního zákona), pokračováno. Soud proto v řízení pokračoval s tím, že insolvenční správce dlužnice 1. Insolvenční v.o.s. se stal účastníkem řízení (žalobcem) na místě společnosti KOBERECE K + K spol. s r. o. (§ 264 odst. 1 insolvenčního zákona). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 – posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže OBCZAN.CZ - komunitní portál o rekodifikaci


napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné vyřešení právní otázky, zda, popřípadě za jakých předpokladů, působí proti tomu, kdo odstoupil od smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti (převodci), zástavní právo zřízené na nemovitosti na základě zástavní smlouvy, kterou uzavřel zástavce, jenž své vlastnictví k nemovitosti odvozoval od smlouvy uzavřené s převodcem, která byla (po zřízení zástavního práva) odstoupením ze strany převodce zrušena. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se při řešení této otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že k odstoupení od kupní smlouvy ze dne 27.1.2008 došlo (mělo dojít) ke dni 4.12.2010 – podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění č. 58/1969 Sb., č.131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb., č. 229/2001 Sb., č. 317/2001 Sb., č. 501/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., č. 135/2002 Sb., č. 136/2002 Sb. a č. 320/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 476/2002 Sb., zákonů č. 88/2003 Sb., č. 37/2004 Sb., č. 47/2004 Sb., č. 480/2004 Sb. a č. 554/2004 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. a zákonů č. 359/2005 Sb., č. 56/2006 Sb., č. 57/2006 Sb., č. 107/2006 Sb., č. 115/2006 Sb., č. 160/2006 Sb., č. 264/2006 Sb., č. 315/2006 Sb., č. 443/2006 Sb., č. 296/2007 Sb., č. 230/2008 Sb., č. 384/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 41/2009 Sb., č. 215/2009 Sb., č. 227/2009 Sb., č. 285/2009 Sb. a č. 155/2010 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 22.2.2011 (dále jen „obč. zák.“); vzhledem k tomu, že soudy ve věci samé rozhodovaly v době po dni 1.1.2014, kterým nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, vyplývá uvedený závěr také z ustanovení § 3028 odst.2 NOZ. Odvolací soud při svém rozhodování použil rovněž ustanovení § 3030 NOZ, podle něhož „i na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů, se použijí ustanovení části první hlavy I“, tj. ustanovení § 1 až 14 NOZ, a na tomto základě aplikoval při posuzování věci podle „dosavadních právních předpisů“ též ustanovení § 6 odst.2 a § 7 NOZ. S tímto postupem odvolacího soudu nelze souhlasit. Při výkladu ustanovení § 3030 NOZ je třeba vzít především v úvahu, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, má (obdobně jako většina právních předpisů) zpětnou účinnost (retroaktivitu), neboť jeho ustanovení lze použít také na právní vztahy (poměry), které vznikly před jeho účinností (v době do 31.12.2013). Právní teorie a praxe rozeznává zpětnou účinnost pravou (pravou retroaktivitu) a nepravou (nepravou retroaktivitu). O pravou zpětnou účinnost (pravou retroaktivitu) jde tehdy, jestliže se novým právním předpisem má řídit vznik právního vztahu (poměru) a práv a povinností účastníků (stran) z tohoto vztahu (poměru) také v případě, kdy právní vztah (poměr) nebo práva a povinnosti z něj vyplývající vznikly před účinností nového právního předpisu. Nepravá zpětná účinnost (nepravá retroaktivita) znamená, že novým právním předpisem se sice mají řídit i právní vztahy (poměry) vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik těchto právních vztahů (poměrů) a práva a povinnosti z těchto vztahů (poměrů), vzniklé před účinností nového právního předpisu, se spravují dosavadní právní úpravou. Pravá zpětná účinnost (pravá retroaktivita) není v českém právním řádu přípustná, neboť k definičním znakům právního státu patří princip právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů (poměrů) v právo. Součástí právní jistoty je také zákaz pravé zpětné účinnosti (pravé retroaktivity) právních předpisů; tento zákaz, který je pro oblast trestního práva hmotného vyjádřen v ustanovení čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, lze pro ostatní právní odvětví (včetně právní úpravy soukromoprávních poměrů) dovodit z ustanovení čl. 1 Ústavy České republiky (srov. například právní názor uvedený v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 28.2.1996 sp. zn. Pl. ÚS 9/95, uveřejněném pod č. 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, sv. 5, roč. 1996 – I. díl, a v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 4.2.1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněném pod č. 63/1997 Sb.). Zpětná působnost (retroaktivita) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, vyjádřená v ustanoveních § 3028 až 3079 NOZ, tedy spočívá na principech nepravé retroaktivity. Znamená to mimo jiné, že vznik právních vztahů (poměrů) a práva a povinnosti z nich vzniklé v době do 31.12.2013 se i v době od 1.1.2014 řídí dosavadní právní úpravou a že v tomto smyslu je třeba používat rovněž ustanovení § 3030 NOZ, neboť žádné z ustanovení § 1 až 14 NOZ – i když nepochybně (také) vyjadřují základní zásady soukromého práva, které byly vlastní českému právnímu řádu rovněž podle (do 31.12.2013 účinných) „dosavadních právních předpisů“ – není přípustné aplikovat způsobem, který by vedl OBCZAN.CZ - komunitní portál o rekodifikaci


k tomu, že „dosavadní právní úprava“ nebude v právních vztazích vzniklých v době do 31.12.2013 náležitě respektována (tedy že zejména nebude buď používána vůbec, nebo že bude vykládána odlišně, v rozporu s ustálenou judikaturou); ustanovení § 3030 NOZ nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení § 1 až 14 NOZ na dříve (do 31.12.2013) vzniklé právní vztahy (poměry). Je proto třeba vytknout odvolacímu soudu, že (za použití ustanovení § 6 odst.2 a § 7 NOZ) dospěl v napadeném rozsudku k právním závěrům, které (samy o sobě i ve svých důsledcích) znamenají popření (zásadní negaci) dosavadní právní úpravy o tom, jak a proti komu působí zástavní právo, a (samoúčelné) odmítnutí ustálené judikatury o této otázce přijaté; rozsudek soudu, který je založen na pravé zpětné účinnosti „nové“ právní úpravy na „staré“ právní vztahy, je nejen protiprávní (nezákonný), ale také narušující ústavní pořádek České republiky. Zástavní právo je definováno jako právní institut, který slouží k zajištění pohledávky (včetně jejího příslušenství) pro případ, že dluh (závazek), který odpovídá zajištěné pohledávce, nebude řádně a včas splněn nebo nezanikne jiným způsobem, a to tím, že poskytuje zástavnímu věřiteli právo (nárok) domáhat se uspokojení ze zástavy. Jedním z titulů nabytí zástavního práva je smlouva (zástavní smlouva). Vznikne-li zástavní právo, působí vždy proti tomu, kdo je (byl) v době zřízení zástavního práva vlastníkem (majitelem) zástavy (zástavním dlužníkem). Proti jiné osobě působí zástavní právo jen tehdy, stanoví-li to zákon, popř. za podmínek v zákoně stanovených (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13.1.2010 sp. zn. 31 Cdo 158/2008, který byl uveřejněn pod č. 57 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010). Podle právní úpravy účinné od 1.1.2002 do 31.12.2013 zástavní právo působilo proti „každému pozdějšímu vlastníku“ zástavy (srov. § 164 odst. 1 obč. zák.); pozdějším vlastníkem zástavy se rozumí ten, kdo nabyl své vlastnické právo k zástavě teprve poté, co již vzniklo zástavní právo, popř. co již uplynul jinak (než v závislosti na vzniku zástavního práva) stanovený den, který je rozhodný pro určení pořadí pohledávky zajištěné tímto zástavním právem, tedy – řečeno jinak – ten, kdo nabyl vlastnictví po osobě, jež vlastnila věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu v době, kdy k nim vzniklo zástavní právo, popř. v době, která byla rozhodná pro určení pořadí pohledávky zajištěné tímto zástavním právem. Zástavní právo zanikne v případech stanovených v zákoně; podle právní úpravy účinné od 1.1.2001 do 31.12.2013 obzvláště z důvodů uvedených v ustanovení § 170 obč. zák. Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že odvolací soud měl při rozhodování projednávané věci důsledně rozlišovat mezi tím, zda zástavní právo k předmětným nemovitostem vzniklo na straně jedné a zda zástavní právo působí proti (vůči) společnosti KOBERCE K + K spol. s r.o. Ze vztahu obou institutů současně vyplývá, že zástavní právo sice může (platně) vzniknout, že však nemusí působit proti tomu, kdo je (nyní) vlastníkem zástavy. Proti tomu, vůči němuž nepůsobí zástavní právo, se zástavní věřitel nemůže úspěšně domáhat uspokojení ze zástavy, i když (dosud) nenastal případ, s nímž zákon spojuje zánik zástavního práva; ten, vůči němuž nepůsobí zástavní právo, nemá postavení zástavního dlužníka a věc (právo, jiná majetková hodnota) tedy není zatížena zástavním právem. I kdyby tedy byly zástavní smlouvy ze dne 4.4.2008 a ze dne 29.4.2009 na straně zástavce uzavřeny (skutečným) vlastníkem předmětných nemovitostí nebo se souhlasem jejich (skutečného) vlastníka (a šlo by o platné právní úkony), zatěžuje zástavní právo jimi zřízené někoho jiného (jinou osobu než zástavce), jen jestliže mu svědčí postavení zástavního dlužníka (§ 164 odst.2 obč. zák.), tedy – jinak řešeno – jestliže jde o pozdějšího vlastníka zástavy ve smyslu ustanovení § 164 odst.1 obč. zák. Od smlouvy může účastník odstoupit, jen jestliže je to v zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto (§ 48 odst. 1 obč. zák.); jedním ze zákonných důvodů pro odstoupení od smlouvy je prodlení dlužníka, jestliže nesplnil dluh ani v dodatečné přiměřené lhůtě věřitelem mu poskytnuté (srov. § 517 odst.1 obč. zák.). Odstoupením se smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak (§ 48 odst. 2 obč. zák.). Ten, jehož vlastnictví se s účinky „ex tunc“ znovu „obnovilo“, protože důvodně (například v souladu s ustanovením § 517 odst.1 obč. zák.) odstoupil od kupní smlouvy nebo od jiné smlouvy o převodu vlastnictví, je vlastníkem věci (jiného předmětu převodu) ve stejné podobě, jako kdyby ke kupní nebo jiné smlouvě o převodu vlastnictví vůbec nikdy nedošlo, a tedy jako kdyby se nabyvatel nikdy nestal vlastníkem, i když byl jinak právní způsob nabytí vlastnictví (modus adquirendi) naplněn. Judikatura soudů proto již dříve dovodila, že nemůže být – z pohledu ustanovení § 164 odst.1 obč. zák. – považován za „pozdějšího vlastníka zastavené věci“ (vůči němuž působí zástavní právo a který má proto postavení zástavního dlužníka) ten, kdo důvodně odstoupil od smlouvy o převodu vlastnictví nemovitosti, jestliže zástavní právo bylo zřízeno na základě zástavní smlouvy zástavcem, jenž své vlastnictví nemovitosti odvozoval od smlouvy o převodu vlastnictví, odstoupením (později) zrušené (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.1.2010 sp. zn. 21 Cdo 5061/2008, který byl uveřejněn pod č. 109 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011). Okolnost, zda zástavní věřitel byl při uzavření zástavní smlouvy v dobré víře o tom, že zástavce je oprávněn dát věc (pohledávku nebo jiné majetkové právo, které je způsobilým předmětem zástavního práva) do zástavy, může mít význam jen při zřízení (vzniku) zástavního práva. Při řešení otázky, zda a vůči komu působí zástavní právo a kdo má proto postavení zástavního dlužníka, je dobrá víra zástavního věřitele – jak je dáno již povahou věci – bezpředmětná. OBCZAN.CZ - komunitní portál o rekodifikaci


Uvedený závěr se samozřejmě může uplatnit pouze tehdy, stal-li se ten, kdo odstoupil od smlouvy o převodu vlastnictví nemovitosti, (znovu) jejím vlastníkem, došlo-li k odstoupení od smlouvy vskutku v souladu se zákonem a zrušila-li se tím smlouva o převodu vlastnictví od počátku. Obnovení vlastnického práva převodce ve stejné podobě, jako kdyby ke kupní nebo jiné smlouvě o převodu vlastnictví vůbec nikdy nedošlo, a tedy jako kdyby se nabyvatel nikdy nestal vlastníkem, je pojmově možné jen tehdy, má-li tím být odčiněno, že převodce vskutku měl právo (ze zákona nebo na základě dohody) od smlouvy odstoupit, a jestliže práva zákonem předepsaným způsobem využil, neboť jinak není opodstatněné, aby převzal nemovitost nezatíženou zástavním právem zřízeným tím, kdo se po právu nikdy nestal vlastníkem. Současně je třeba odlišit situace, kdy převodce jen znovu nabývá vlastnictví stejné věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, aniž by od smlouvy o převodu vlastnictví odstoupil, jakož i případy, kdy odstoupení od smlouvy jen předstírá (simuluje), neboť tu nejde o nabytí vlastnictví s účinky ex tunc (jako kdyby se nabyvatel nikdy nestal vlastníkem). Kdyby tu nedošlo k platnému (účinnému) odstoupení od smlouvy, avšak ten, kdo odstoupil od smlouvy o převodu vlastnictví nemovitosti, se stal (znovu) jejím vlastníkem (například na základě smlouvy, podle níž by bylo vloženo vlastnické právo do katastru nemovitostí), je třeba ho považovat za „pozdějšího vlastníka nemovitosti“, vůči němuž zástavní právo působí a který má postavení zástavního dlužníka. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 11.1.2012 č.j. 6 C 255/2010–584, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23.5.2012 č.j. 26 Co 213/2013–681 (dovolání proti tomuto rozsudku krajského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.3.2013 č.j. 30 Cdo 222/2013–762 odmítnuto) bylo v řízení, jehož účastníky byli dlužnice a O. K., pravomocně určeno, že předmětné nemovitosti jsou ve vlastnictví dlužnice, neboť dlužnice od kupní smlouvy ze dne 27.1.2008 účinně odstoupila podle ustanovení § 517 odst.1 obč. zák. Pravomocné rozhodnutí soudu o určení vlastnického práva je však – jak dovodila ustálená judikatura soudů – závazné pouze pro účastníky řízení, v němž bylo vydáno, popřípadě pro jejich právní nástupce (srov. například rozbor "K některým otázkám ochrany vlastnictví nemovitostí a řešení vztahů mezi vlastníky sousedících pozemků, uveřejněný pod č. 65 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2003 sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, který byl uveřejněn pod č. 168 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003). Vzhledem k tomu, že žalovaná nebyla účastnicí řízení, v němž byla tato soudní rozhodnutí vydána, nemohou být – jak správně uvedl také odvolací soud – pro ni závazná. Otázka, zda dlužnice vskutku účinně odstoupila (podle ustanovení § 517 odst.1 obč. zák.) od kupní smlouvy ze dne 27.1.2008, proto musela být samostatně řešena (jako předběžná otázka) v projednávané věci. Odstoupení od smlouvy není v souladu se zákonem také tehdy, bylo-li vykonáno v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst.1 obč. zák.). Odvolací soud se proto správně zabýval (také) tím, zda dlužnice nevykonala právo odstoupit od kupní smlouvy ze dne 27.1.2008 v rozporu s dobrými mravy, je však třeba mu vytknout, že své závěry vybudoval pouze na „porovnání s jednáním O. K., který kupní cenu nedoplatil“, a že do svých úvah nepromítl také další okolnosti, za nichž došlo k odstoupení od kupní smlouvy ze dne 27.1.2008 a které uvažoval v souvislosti s (chybnou) aplikací ustanovení § 6 odst.2 NOZ. Kdyby soudy dovodily, že dlužnice odstoupila od kupní smlouvy ze dne 27.1.2008 v rozporu s dobrými mravy, byl by také odůvodněn závěr, že sporná zástavní práva – bez ohledu na obsah rozsudků Okresního soudu v Příbrami ze dne 11.1.2012 č.j. 6 C 255/2010–584 a Krajského soudu v Praze ze dne 23.5.2012 č.j. 26 Co 213/2012–681 – i nadále zatěžují předmětné nemovitosti. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu napadeného rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek podle ustanovení § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení § 243e odst. 2 věty první o.s.ř. vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Praze) k dalšímu řízení. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst.1 a § 243g odst.1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 16. června 2015 JUDr. Ljubomír Drápal předseda senátu

Diskuze [1] MARTIN SZTEFEK / 11. 9. 2015 /

NEPRAVÁ RETROAKTIVITA

Z čistě jazykového výkladu § 3030 se může zdát, že ustanovení zakládá pravou retroaktivitu. Takovému výkladu by snad svědčilo znění důvodové zprávy („Jeví se však jako účelné vztáhnout i na právní případy podřízené dosavadním právním předpisům obecné zásady Hlavy první Části první včetně důrazu na zásadní dispozitivitu soukromoprávních ustanovení a zejména na ústavní OBCZAN.CZ - komunitní portál o rekodifikaci


konformitu jejich výkladu s respektem k obecným právním zásadám, jakož i na obecnou presumpci i ochranu dobré víry a zákaz zneužití soukromých oprávnění.“). Tomu by možná také nasvědčovala i první vlaštovka z NS v podobě rozhodnutí se spisovou značkou 23 Cdo 405/2013 (viz výše), podle kterého se při výkladu § 407 odst. 3 ObchZ použije i ustanovení § 2 a 6 NOZ. Při projednávání tohoto rozhodnutí se však Kolegium NS usneslo na závěru, že nejde o správnou aplikaci § 3030 (Viz Soudní rozhledy č. 2/2015). Ostatně toto rozhodnutí je kritizováno F. Melzerem v komentáři Leges. Mám za to, že se tedy celkem ustálil názor na použití § 3030 NOZ v tom, že se nejedná o pravou retroaktivitu, nýbrž o jakýsi deklaratorní apel zákonodárce, že i v případech, které se posuzují podle dosavadních právních předpisů, je třeba zohlednit zásady, které sice jsou vyjmenovány v § 1 až 14 NOZ, ale které již byly součástí právního řádu před nabytím účinnosti NOZ. S novým rozhodnutím NS sp. zn. 21 Cdo 3612/214 tak lze souhlasit v tom, že použití takových zásad (tj. jakási nepřímá aplikace § 1 až 14 NOZ) nemůže vést k popření konstantní judikatury. Musíme si uvědomit, že takovou aplikací by totiž došlo k popření zásady právní jistoty a byla by také narušena důvěra v právo. Reagovali: [2] Jan Smutný

1 0

[2] JAN SMUTNÝ / 14. 9. 2015 /

REAKCE NA: [1]

/

RE: NEPRAVÁ RETROAKTIVITA

Btw. to rozhodnutí je tragické i podle staré právní úpravy :( 4 0 29/02/2016 / Jiří Remeš Velký senát NS 31 Cdo 2307/2013 0

1 0

NS 23 CDO 405/2013 : RETROAKTIVITA HLAVY I. NOZ 20/03/2014 / Jiří Remeš

Analytická právní věta : Smyslem a účelem ustanovení zákona o uznání závazku částečným plněním ve smyslu § 2 odst. 2 (NOZ) bylo zakotvit zásadu, že pokud osoba bez dalšího částečně plní na svůj dluh, je jejím úmyslem plnit na existující dluh, jestliže výslovně neuvede, že částečným plněním dluh plně neuznává. Druhá strana závazkového vztahu (věřitel), na jejíž dluh je plněno, je s ohledem na zásadu poctivosti formulovanou v § 6 (NOZ) oprávněna očekávat, že dlužník, který bez dalšího plní na existující dluh částečným plnění, a to i prostřednictvím třetí osoby se souhlasem dlužníka, že závazek vůči ní uznává. To platí i v případě, že k takovému plnění došlo před 1. 1. 2014 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Hany Lojkáskové v právní věci žalobkyně KLIMENT, spol. s r.o., se sídlem Praha 9, Sokolovská 284, identifikační číslo osoby 45803986, zastoupené Mgr. Michalem Hrnčířem, advokátem se sídlem Praha 8, Karolinská 661/4, proti žalovanému E. K., identifikační číslo osoby 13891171, o zaplacení 1 779 082,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 189/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. června 2012, č. j. 6 Cmo 419/2011–324, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. června 2012, č. j. 6 Cmo 419/2011–324, a Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2011, č. j. 5 Cm 189/2005–276, ve znění opravného usnesení ze dne 1. března 2012, č. j. 5 Cm 189/2005–317, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. června 2012, č. j. 6 Cmo 419/2011–324, výrokem I. potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2011, č. j. 5 Cm 189/2005–276, ve znění opravného usnesení ze dne 1. března 2012, č. j. 5 Cm OBCZAN.CZ - komunitní portál o rekodifikaci


189/2005–317, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení 1 779 082,60 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud, jako již ve svém dřívějším rozhodnutí, kterým zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že smlouva o prodeji movitých věcí a skladových zásob ze dne 31. 1. 2002, uzavřená mezi účastníky, je v části, z níž žalobkyně dovozuje svůj nárok na úhradu kupní ceny „obchodních práv“, neurčitá, a je tedy neplatná podle § 37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), nebylo-li možno projev vůle obsažený v bodu 2.10. smlouvy ani za použití výkladových pravidel uvedených v § 266 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) vyložit tak, že smlouvou mělo dojít i k prodeji obchodních práv s určitým konkrétním obsahem. Odvolací soud z tohoto důvodu dovodil, že nárok na zaplacení žalované částky je třeba posoudit jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Odvolací soud vyšel dále ze svého závěru v předešlých rozhodnutích, kterým vyjádřil nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný na svůj závazek vůči žalobkyni částečně plnil zaplacením 500 000 Kč, a že tak uznal svůj závazek ze smlouvy ve smyslu § 407 odst. 3 obch. zák. Již v předešlém rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že v dané věci nebyly tvrzeny a ani zjištěny okolnosti, z nichž by bylo možno usuzovat, že poskytnutím částky 500 000 Kč žalovaný uznal i zbytek závazku uhradit úplatu za „obchodní práva“. Dovodil, že úhradou částky 500 000 Kč třetí osobou (svědkyní Mgr. M. K. – sestrou žalovaného) nedošlo k uznání zbytku nároku, jestliže žalovaný tvrdil, že částka 500 000 Kč nebyla plněním na žalobkyní uplatněný nárok, a uvedla-li svědkyně, že nevěděla, na jaký závazek žalovaného byla jí zaplacená částka 500 000 Kč hrazena. Protože ani na výzvu soudu žalobkyně nedoplnila vylíčení pro věc významných skutečností, z nichž by bylo možno dovodit nárok na vydání určité výše bezdůvodného obohacení, a žalobkyně pouze zopakovala dosavadní tvrzení, že jde o nárok za zaplacení ceny podle smlouvy o prodeji movitých věcí a zásob ze dne 31. 1. 2002, odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyně přes poučení soudu neunesla povinnost tvrzení, z nichž by bylo možno posoudit důvodnost uplatněného nároku, proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby jako věcně správný. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že považuje dovolání za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) a též podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), protože má za to, že je možno zpochybnit, že soud prvního stupně byl vázán právním názorem Vrchního soudu v Praze vysloveným v usnesení č. j. 6 Cmo 63/2008–96, jestliže na základě výsledků dokazování se podle jejího názoru změnila skutková zjištění soudu a změnil se skutkový základ sporu. Dovolatelka uplatnila dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a), b) a § 241a odst. 3 o. s. ř. Za vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí, považuje, že Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí č. j. 6 Cmo 102/2010–252 pouze odkázal na skutečnost, že nebyl respektován jeho právní názor, který uvedl ve svém prvním rozhodnutí pod č. j. 6 Cmo 63/2008–96, v němž uvedl, že pokud nelze nárok posoudit z titulu práva na zaplacení kupní ceny, bylo třeba věc posoudit z titulu práva na vydání bezdůvodného obohacení. Odvolací soud už ale neuvedl, z jakého právního názoru vychází ve svém druhém rozhodnutí, když opomenul odůvodnit, proč považuje právní hodnocení soudu prvního stupně založené na nových skutkových zjištěních za nesprávné. Oprávněnost dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, nemajícího v podstatné části oporu v provedeném dokazování, spatřuje dovolatelka v tom, že nebyl proveden důkaz znaleckým posudkem, který měl podle dovolatelky zásadní význam pro posouzení nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Dovolatelka odůvodnila uplatněný dovolací důvod § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem tím, že je přesvědčena, že uplatněný nárok měl být posouzen nikoliv jako nárok z bezdůvodného obohacení, ale jako nárok na zaplacení ceny podle smlouvy o prodeji movitých věcí a zásob ze dne 31. 1. 2002. Má za to, že z provedených důkazů bylo možno učinit závěr, že žalovaný částečným plněním uznal svůj závazek z uvedené smlouvy, jestliže mezi účastníky neexistuje žádný jiný vztah než vztah z předmětné smlouvy a žalovaný před podáním žaloby nikdy nezpochybnil nesplněný závazek na úhradu ceny za převod obchodních práv. Zdůraznila, že žalovaný nepředložil důkazy, kterými by prokázal, že by zaplacení částky 500 000 Kč, půjčené od jeho sestry M. K., nebylo dílčí úhradou tohoto závazku a že by uhrazená částka 500 000 Kč byla samostatným plněním bez návaznosti na předmětnou smlouvu. Dovolatelka poukázala na to, že závazek za převod obchodních práv vedl žalovaný i ve svém účetnictví. Je tedy přesvědčena, že žalovaným došlo k uznání závazku podle § 407 odst. 3 obch. zák. a je povinen uplatněný nárok žalobkyni uhradit. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou OBCZAN.CZ - komunitní portál o rekodifikaci


zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen ve věci samé zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, přičemž soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším vyhovujícím rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí usnesením zrušil. K námitce dovolatelky, že odvolací soud nemohl vycházet z právního názoru odvolacího soudu vyjádřeném v jeho prvním rozhodnutí, jestliže došlo ke změně skutkových tvrzení a zjištění, a změnil-li se skutkový základ sporu, je třeba konstatovat, že Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 27/2012, dospěl k závěru, že rozhoduje-li soud o nároku na plnění na základě skutkových zjištění umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotněprávní normu, než jak ji uvádí žalobce, je povinností soudu posoudit důvodnost podle všech do úvahy přicházejících hmotněprávních ustanovení. Nejvyšší soud tehdy dovodil, že na postupníka může přejít postoupená pohledávka z bezdůvodného obohacení, i když ji účastníci v postupní smlouvě kvalifikovali jako pohledávku vyplývající ze smlouvy o půjčce. Není tedy možno přisvědčit dovolatelce, že nebylo možno posoudit věc podle hmotněprávních ustanovení bezdůvodného obohacení, jestliže žalobkyně uplatnila nárok z titulu smlouvy, a že by skutková zjištění vedená k prokázání bezdůvodného obohacení měla vést k popření právního názoru odvolacího soudu v jeho prvním rozhodnutí, v němž odvolací soud uvedl, že pokud nelze nárok posoudit z titulu práva na zaplacení kupní ceny, bylo třeba věc posoudit z titulu práva na vydání bezdůvodného obohacení Nejvyšší soud se dále zabýval posouzením oprávněnosti v dovolání uplatněných způsobilých dovolacích důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani takové vady nenamítá. Namítá-li dovolatelka jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je její námitka směřována k dřívějšímu rozhodnutí odvolacího soudu, které není předmětem dovolacího přezkumu. Jinou vadu řízení, která by se vztahovala k napadenému rozsudku odvolacího soudu, dovolatelka neuvádí, a Nejvyšší soud ani takovou vadu řízení v dovolání neshledal. Nejvyšší soud proto uzavřel, že uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. není naplněn. Nejvyšší soud se dále zabýval přezkoumáním napadeného rozsudku z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitka dovolatelky k nesprávnému právnímu posouzení otázky nároku žalobkyně na uplatněné plnění z titulu uznání závazku žalovaným, je důvodná. Je nutno přisvědčit žalobkyni, že ze skutkových zjištění nevyplývá, že by sestra žalovaného M. K. plnila uhrazením částky 500 000 Kč žalobkyni na jiný nesplněný závazek, než ten, který je uplatněn žalobou, a že by toto plnění bylo samostatným plněním bez návaznosti na předmětnou smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní a žalovaným. Ze skutkových zjištění naopak vyplývá, že uvedená plnila podle pokynu žalovaného na jeho závazek vyplývající z uzavřené smlouvy s žalobkyní. V řízení nebylo tvrzeno, že by mezi M. K. a žalovaným či mezi M. K. a žalobkyní existoval nějaký jiný neuhrazený závazek z jiného právního vztahu. Z těchto skutkových zjištění vyplývá, že žalovaný částečným plněním uznal celý závazek, a že bylo možno aplikovat § 407 odst. 3 obch. zák., podle něhož, plní-li dlužník částečně svůj závazek, má toto plnění účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku. Podle přechodného ustanovení § 3030 nového občanského zákoníku (z. č. 89/2012 Sb.) – dále jen O.Z., se i na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů, použijí ustanovení části první hlavy I. O.Z. V dané věci je namístě vyložit ustanovení zákona o uznání závazku částečným plněním zejména ve smyslu § 2 a § 6 O.Z. Podle § 2 odst. 1 O.Z. lze každé ustanovení soukromého práva vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a OBCZAN.CZ - komunitní portál o rekodifikaci


ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání. Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu ustoupit. Podle odstavce druhého uvedeného ustanovení nelze zákonnému ustanovení přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce; nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu. Zákon tedy nelze vykládat jen z jeho slov, ale je nutno přihlížet především k jeho smyslu. S ohledem na uvedené výkladové pravidlo, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že smyslem a účelem ustanovení zákona o uznání závazku částečným plněním bylo zakotvit zásadu, že pokud osoba bez dalšího částečně plní na svůj dluh, je jejím úmyslem plnit na existující dluh, jestliže výslovně neuvede, že částečným plněním dluh plně neuznává. Naopak druhá strana závazkového vztahu (věřitel), na jejíž dluh je plněno, je s ohledem na zásadu poctivosti formulovanou v § 6 O.Z. oprávněna očekávat, že dlužník, který bez dalšího plní na existující dluh částečným plnění, a to i prostřednictvím třetí osoby se souhlasem dlužníka, že závazek vůči ní uznává. Na základě uvedených základních zásad O.Z. lze dospět s ohledem na skutková zjištění soudu k závěru, že v daném případě žalovaný vůči žalobkyni uznal závazek, který je předmětem sporu, jestliže třetí osoba podle pokynu žalovaného plnila na jeho závazek vyplývající z uzavřené smlouvy s žalobkyní, a žalovaný nijak nedal najevo, že ve zbývajícím rozsahu pohledávku žalobce zpochybňuje. V posuzované věci je případné poukázat též na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4139/2009, veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz, v němž Nejvyšší soud přijal následující závěr: “Uznáním dluhu podle § 323 odst. 1 obch. zák. se zakládá vyvratitelná domněnka, podle níž se má za to, že tento závazek v době uznání trval. V řízení, ve kterém se domáhá věřitel splnění takového závazku, pak důkazní břemeno ohledně prokázání neexistence závazku nese dlužník.“ Obdobně Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001, publikovaném v Soudní judikatuře seš. č. 7/2002, pod označením SJ 127/2002, judikoval, že pokud uznání dluhu založilo vyvratitelnou domněnku, podle které se má za to, že závazek v době uznání trval, pak v řízení, v němž se věřitel (žalobce) domáhá splnění tohoto závazku, spočívá důkazní břemeno ohledně neexistence závazku na dlužníku (žalovaném). Z uvedeného vyplývá, že nebylo na žalobkyni, aby prokazovala existenci nesplněného závazku žalovaného vůči ní, jestliže žalovaný částečným plněním a s ohledem na zjištěné skutečnosti související s tímto plněním závazek vůči žalobkyni uznal. Odvolací soud tedy nesprávně posoudil důkazní břemeno, když pominul, že důkazní břemeno, za situace uznání závazku žalovaným, přešlo na žalovaného. Je pravdou, že pokud je závazek uznán, neznamená to samo o sobě, že existuje, avšak přechází důkazní břemeno z věřitele na dlužníka, který pokud tvrdí, že dluh nevznikl, musí to prokázat (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 180/2003, publikované v Soudní judikatuře seš. č. 7/2003, pod označením SJ 113/2003, v němž Nejvyšší soud dovodil, že unesení důkazního břemene účastníkem řízení nemůže spočívat v pouhém popření skutečnosti, o jejíž existenci platí vyvratitelná domněnka; obdobně judikoval Nejvyšší soud i v rozhodnutí ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3496/2011, veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz, které dokládá v tomto směru ustálenost judikatury ohledně řešení otázky unesení důkazního břemene. Skutečnost, že smlouva je shledána neplatnou, nemůže nic měnit na tom, že bylo uznáno právo věřitele na plnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 493/2005, dostupné na www.nsoud.cz, který řešil otázku uznání závazku ve vztahu k bezdůvodnému obohacení za situace uznání závazku z neplatné smlouvy). Uznání závazku z neplatné smlouvy je tedy třeba brát v úvahu i při posouzení nároku z titulu bezdůvodného obohacení. Ze shora uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, stejně jako soudu prvního stupně, ohledně posouzení otázky důkazního břemene při uznání závazku a následně posouzení uplatněného nároku žalobkyně, není v souladu s dosavadní judikaturou. Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., byl uplatněn důvodně, a tudíž napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zrušil. Nezabýval se již uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř., neboť ve vztahu k nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem by bylo takové přezkoumání oprávněnosti dovolatelkou uplatněných námitek nadbytečné. Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.). Soud prvního stupně bude v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 21. února 2014 JUDr. Kateřina Hornochová předsedkyně senátu Už je to tady! NS dne 21. února 2014 vydal rozsudek sp. zn. 23 Cdo 405/2013, a nemyslím si, že zrovna nevýznamný. Dozvídáme OBCZAN.CZ - komunitní portál o rekodifikaci


se dvě podstatné věci. 1) NS bude respektovat usnesení svého civilního kolegia z 12. 2. 2014 a NOZ označovat zkratkou „o.z.“ či „O.Z.“, zatímco SOZ bude označovat „obč. zák.“ (více viz http://vrcha.webnode.cz/…ho-zakoniku/). 2) NS bude § 3030 vykládat i retroaktivně. V případu aplikoval zásady NOZ v jeho § 1–14 na obchodněprávní smlouvu z roku 2002 a tu podle nich také vyložil – tedy interpretoval ustanovení ObchZ podle § 2 NOZ a na výklad chování stran (před účinností NOZ) aplikoval zásadu poctivosti podle § 6 NOZ. Z jednoho případu nelze vyvozovat pravidlo, ale NS je zřejmě ochoten i zpětně přehodnotit dosavadní judikaturu podle zásad NOZ na „staré“ vztahy.

Diskuze [1] JIŘÍ TŘÍSKA / 10. 4. 2014 /

RE: 23 CDO 405/2013

Už jsem se pokusil využít argumentaci tohoto judikátu před nejmenovaným soudem prvního stupně, podotýkám ve věci, kterou už jednou zrušila odvolačka a podruhé to celé shodil až dolů Nejvyššák. Šlo mi pouze o aplikaci dvou ustanovení první hlavy a aby se věc posoudila a odůvodnila v tomto světle, skutkový základ ve spise jest. Poté, co se vyjasnilo, že nejsem pošuk, co si jenom zmotal přechodná ustanovení, nastala kognitivní disonance a následně dost odmítavá reakce (upřímně: nedivím se). Ještě se bude doplňovat dokazování, tož se ukáže law in action :-) 0 0 [2] JIŘÍ REMEŠ / 24. 2. 2015 /

NEPUBLIKOVÁNO VE SBÍRCE SOUDNÍCH ROZHODNUTÍ A STANOVISEK

Rozhodnutí bylo navrženo do Sbírky soudních rozhdnutí a stanovisek s těmito právními větami: Plnění třetí osoby na část dluhu dlužníka se považuje za uznání závazku dlužníka, jestliže bylo učiněno s jeho souhlasem a dlužník nedal najevo, že ve zbývajícím rozsahu pohledávku věřitele zpochybňuje. Při výkladu § 407 odst. 3 ObchZ se aplikuje i § 2 a 6 ObčZ. Rozsudek se však nakonec do Sbírky přes civilní kolegium NS nedostal. JUDr. Petr Vojtek to v časopise Soudní rozhledy č. 2/2015 odůvodňuje takto: „Problémem bylo řešení nastolené ve druhé právní větě, které s poukazem na § 3030 ObčZ připouští retroaktivní užití § 2 a 6 ObčZ v poměrech ObchZ. Kolegium takovému pojetí nepřisvědčilo a shodlo se na závěru, že tu nemá jít o pravou retroaktivitu, nýbrž o jakési deklaratorní připomenutí zákonodárce, že i na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů, se použijí zásady vtělené do části první hlavy první, resp. zásady v těchto ustanoveních připomínané. Jde tedy vlastně o normy vyjadřující zásady soukromého práva, které byly aplikovatelné i podle dřívějších předpisů upravujících nyní v ObčZ regulované právní vztahy. Rozhoduje-li proto soud podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, neodůvodní své závěry aplikací § 1 až 14 ObčZ, ale zásadami soukromého práva platnými i podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013.“ 1 0

OBCZAN.CZ - komunitní portál o rekodifikaci

komunitní portál o rekodifikaci

Recommend Documents