Komunista Jan Drda. Hledání a nacházení vyššího principu v kultuře bojující

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FILOZOFICKÁ FAKULTA HISTORICKÝ ÚSTAV

Komunista Jan Drda. Hledání a nacházení vyššího principu v kultuře bojující (Magisterská diplomová práce) Jana Černá

Vedoucí práce: Mgr. Denisa Nečasová, Ph.D.

Brno 2013

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval/a samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

……………………… Datum:

………………………………….. Podpis autora práce:

Na tomto místě bych ráda poděkovala paní Mgr. Denise Nečasové, Ph.D. za její ochotu, cenné rady a připomínky při vedení diplomové práce. Dále bych chtěla poděkovat pracovníkům Památníku národního písemnictví, Národního archivu i archivu České televize. V neposlední řadě děkuji také své rodině a přátelům za jejich podporu nejen při psané této práce, ale během celého studia.

Anotace Předkládaná magisterská diplomová práce „Komunista Jan Drda. Hledání a nacházení vyššího principu v kultuře bojující“ má za cíl představit Jana Drdu nejen jako komunistického funkcionáře a politika, ale především jako lidskou bytost, jež svým jednáním a smýšlením zásadním způsobem ovlivňovala kulturní dění v poúnorovém Československu. V práci je samozřejmě kladen důraz na nastínění poválečného vývoje kulturní politiky prakticky až do roku 1970, avšak častokrát jsou zdůrazněny jen ty události, jež měly přímou spojitost s Janem Drdou, ostatní jsou zmíněny pouze okrajově či v poznámce pod čarou. Mimo zachycení nejdůležitějších podniků a činů z Drdova života, tvoří druhou část práce přímá interpretace Drdových referátů, s cílem proniknout do myšlení tohoto rodáka z Příbrami. V textu je stanoveno základní myšlenkové vlákno propojující názory, které si Drda utvořil již v mládí, v následujících letech neustále upevňoval a dále rozvíjel. V době společenské, politické i ekonomické krize vrcholící Pražským jarem dospěl i Jan Drda k vědomí, že komunistický režim se nachází v rozkladu a bez zásadní obrody se zhroutí úplně. Srpnová okupace a následná normalizace přinesla Janu Drdovi jen hořkost a definitivní ztrátu veškerých iluzí.

Annotation The present thesis "Communist Jan Drda. Search and find a higher principle in the culture of fighting" aims to introduce Jan Drda not only as a Communist official and politician , but also as a human being, by their actions and sentiments significantly influenced the culture in post-February Czechoslovakia. In the tesis is of course the emphasis on outlining the postwar development of cultural policy until 1970, but oftentimes are emphasized only those events that have a direct connection with Jan Drda, others are mentioned only in passing or in a footnote. Outside capture the most important enterprises and acts of Drda life forms the second part of the work direct interpretation Drda papers, in order to penetrate into thinking of this native of Pribram. The text provides basic intellectual thread linking to the opinions that Drda formed in his youth, in the years to continuously consolidate and develop further. At the time of social, political and economic crisis, culminating in the Prague Spring Jan Drda came to note that the communist regime is in disarray and without a major revival collapses completely. August occupation and subsequent normalization Jan Drda brought only bitterness and a definite loss of all illusions.

Obsah 1.

Úvod .......................................................................................................................... 7 1.1

Literatura k tématu ............................................................................................. 9

1.2

Využité archivní prameny ................................................................................ 11

2.

Kapitola úvodní - kulturní a kulturně politické ovzduší: ..................................... 13

3.

Dětství Jana Drdy a jeho cesta k Únoru ............................................................... 23

4.

Mechanické postupy při „výrobě kultury“ – angažovanost Jana Drdy ............... 29

5.

6.

4.1

Akční výbory.................................................................................................... 29

4.2

Činnost Jana Drdy ve Svazu československých spisovatelů............................ 38

4.3

Působení Jana Drdy v Národním shromáždění ................................................ 50

4.4

Jan Drda na služebních cestách ........................................................................ 54

Z myšlenek Jana Drdy ............................................................................................. 60 5.1

Jsme komunisté… ............................................................................................ 60

5.2

Pohádkový svět Jana Drdy a jak správně psát ................................................. 70

Léta poslední – léta zklamání .................................................................................. 76

Závěr ............................................................................................................................... 87 Seznam pramenů a literatury .......................................................................................... 91 Seznam zkratek ............................................................................................................... 95 Seznam příloh ................................................................................................................. 96 Přílohy............................................................................................................................. 98

1.

Úvod Magisterská diplomová práce „Komunista Jan Drda. Hledání a nacházení

vyššího principu v kultuře bojující“ pojednává o životě Jana Drdy. Časově je práce zaměřena především na období 1945-1970, tedy dobu, kdy se Jan Drda aktivně podílel na vytváření československé kulturní politiky. Do této doby nebyla vydaná žádná monografie ani dokonce studie (s jedinou výjimkou), která by se osobností Jana Drdy obšírněji zabývala. Bádání se tak omezuje buď na kritické zhodnocení jeho předsednictví ve Svazu československých spisovatelů (případně na jeho další veřejné činnosti) nebo z druhé strany se mnohdy jedná o pouhý výčet či shrnutí jeho spisovatelské tvorby. Z tohoto důvodu se mi jevilo velice zajímavé shrnout všechny dosud známé poznatky o tomto komunistickém funkcionáři a zasadit je do kontextu českých dějin. Předložená práce má však za cíl, překročit rámec popisné faktografické historie a pokusit se Jana Drdu přiblížit jako zcela osobitého konkrétního člověka. Diplomová práce postihuje dvě roviny Drdova života. V první je pojednáváno o politických a kulturně politických událostech v poúnorovém Československu a odpovědi na hlavní položené otázky „Jaká byla míra angažovanosti Jana Drdy v politických záležitostech? V jakých podnicích a institucích měl Drda hlavní slovo? A jak svými činy přispěl k rozvoji či degradaci snah komunistického režimu?“, tvoří základní pilíř této první roviny. Druhá rovina se nese ve znamení přednesených i neveřejných referátů sepsané přímo Drdou. Na základě jejich přímé interpretace bylo v textu stanoveno základní myšlenkové vlákno propojující hlavní názory Jana Drdy, které si utvořil již v dětství a v následujících letech neustále rozvíjel („Jaký byl přístup Jana Drdy ke komunistickému režimu? Byl přesvědčen o správnosti komunistického snažení nebo jednal jen z pouhého prospěchářství? Která témata mu byla blízká a v jakých otázkách se nejvíce angažoval?“). Objasnit myšlenkový svět Jana Drdy v souvislosti s konkrétní veřejnou činností představuje hlavní cíl předložené magisterské práce. Po úvodu následuje druhá kapitola, jež přibližuje kulturní a kulturně-politické ovzduší mezi léty 1945-1970. Jsou zde chronologicky zaznamenány nejdůležitější události, které ovlivnily kulturní dění v Československu a kapitola tak nastiňuje dobu převratů, jejichž přímým účastníkem byl i Jan Drda. Jedná se o poměrně dlouhý časový 7

úsek, proto zásadní momenty či činnost některých institucí jsou zde naznačeny pouze stručně a rozvinuty až v následujících kapitolách. Třetí kapitola je zcela věnována Janu Drdovi, a to konkrétně jeho dětství a letům dospívání. Do jakého prostředí se Jan Drda narodil, jak jeho dětství ovlivnilo jeho život a pozdější kariéru stranickou i spisovatelskou? Jak Jan Drda prožíval válečná léta a jaká byla jejich pozdější reflexe? Zodpovězení těchto otázek tvoří hlavní téma třetí kapitoly. Druhá část je věnována vstupu Jan Drdy do Svazu československých spisovatelů a komunistické strany a konkrétním důvodům, proč Jan Drda se ve svých třiceti letech ke vstupu odhodlal, a jak si představoval svou úlohu (a úlohu kultury) v poválečném Československu. Další kapitola, svým rozsahem nejobsáhlejší, nese název Mechanické postupy při „výrobě kultury“ – angažovanost Jana Drdy a jejím cílem je ukázat na příkladu jediné osoby, jak tato mechanická přestavba socialismu vypadala v praxi. Jeden z prvních mechanismů na přetvoření buržoazního umění na umění socialistické představovaly Akční výbory. Mimo obecného popisu této nově vzniklé organizace je větší zájem kladen na přímé působení Jana Drdy v rámci Akčních výborů. Konkrétně v jakých Akčních výborech se Jan Drda angažoval, jak přispíval svou činností v době nejživelnějšího působení i v době jejich uzákonění? Po uzákonění se Akční výbory staly převodovou pákou nového režimu, jež svou činností měly přilákat masy lidí k lásce a upevňování socialistické společnosti. Jakým způsobem tato přestavba měla probíhat, jaké konkrétní prostředky k tomu byly využívány? Jaká byla role Jana Drdy v kulturní komisi Ústředního akčního výboru, tedy komisi která se na procesu převýchovy podílela v rámci akčních výborů nejvíce? Druhá část kapitoly se věnuje Svazu československých spisovatelů, jehož předsedou v rozmezí 1948 – 1956 byl Jan Drda. V předložené diplomové práci nejsou popsány změny personální ani organizační (výjimečně pouze naznačeny) a pozornost je více soustředěna na konkrétní dění, kterého se Jan Drda osobně účastnil. Které projednávané otázky mu byly blízké a jakým směrem se pokusil dění ve Svazu ovlivňovat? Zmíněny jsou například Jiráskovské oslavy, Fučíkův odznak, umělecké stáže či Pracující do literatury s navazujícím školením na Dobříši. Opomenuta nezůstává ani krize z počátku 50. let, kritika samotné činnosti Svazu i následná Drdova sebekritika. Další část je zaměřena na Národní shromáždění a i tato podkapitola má stejný cíl jako dvě předešlé, a to: V čem se Jan Drda na půdě nejvyššího zákonodárného orgánu v Československu angažoval? Po krátkém obecném úvodu se tak pozornost stáčí k jednotlivým projevům, které 8

v Národním shromáždění zazněly z Drdových úst. Poslední část nese název Jan Drda na služebních cestách. Jaká byla úloha v socialismu služebních cest a stáží? Jaké země Jan Drda během svého života navštívil, jakých akcí se v zahraničí zúčastnil a jaký obraz o těchto cestách podal při návratu do vlasti? - základní otázky, jejichž zodpovězením má být dotvořen obraz mapující základní principy při vytváření nové socialistické kultury. V páté kapitole je v drtivé většině pracováno s archivními prameny osobní povahy, konkrétně s ručně psanými poznámkami nebo koncepty a články veřejně otištěných i neotištěných. První část je zaměřena na objasnění, jak Jan Drda chápal samotné pojetí komunismu. Jak měl vypadat ten správný komunista, jaké myšlenky měl propagovat, o co usilovat a jaké úkoly měl tímto úsilím splňovat? V kapitole jsou tyto otázky zodpovězeny na dvou příkladech – na otázce propagace míru, správné výchovy mládeže, a kapitola tím přináší vysvětlení v názvu zmíněné „kultury bojující.“ Následně je pozornost přesunuta na představu socialistického realismu a Drdovo teorií vzniku knihy. Co se odehrává v hlavě autora při aktu umělecké tvořivosti a jak napsat tu správnou knihu? A jaká byla úloha Jana Drdy jako spisovatele? Poslední kapitola časově zahrnuje období druhé poloviny 60. let a jsou zde naznačeny události související se změnou společnosti, její postupné polarizace, jisté otevírání se západu a celkově propagování tzv. socialismu s lidskou tváří. Jaký postoj zaujímal Jan Drda k těmto událostem a ke změnám z 60. let? A jaké emoce v něm vyvolaly srpnové události roku 1968? Na závěrečných stránkách je věnována pozornost posledním letům života Jana Drda a konec diplomové práce je ohraničen rokem 1970, tedy rokem, kdy Jan Drda zemřel.

1.1

Literatura k tématu Jedinou vydanou knihou, která alespoň částečně shrnuje životní příběh Jana

Drdy, napsal Josef Fryš, Dvanáct osudů dvou staletí.1 Spolu s jedenácti dalšími osobnostmi je zde poprvé zpracovaný osud i Jana Drdy, avšak Drdův životopis je pojat značně povrchně, bez většího využití pramenné základy, a proto tato kniha byla v předložené práci využita jen velice okrajově. Erudovaněji působí rozhlasový pořad Portréty,2 který 8. listopadu 2009 odvysílal díl o Janu Drdovi. Speciálním hostem moderátora Jana Sedmidubského byl historik Eduard Burget. Popřípadě lze zmínit 1 2

Josef FRYŠ, Dvanáct osudů dvou staletí, Příbram 2006. Portréty – Jan Drda, 8. listopadu 2009. http://media.rozhlas.cz/_audio/1032765.mp3

9

i televizní pořad České televize Znáte je dobře?, kde opět jeden díl byl věnovaný životu Jana Drdy.3 K přiblížení kulturně-politických událostí 40. – 60. let byla využita především čtyřdílná série knih Pavla Janouška a kolektivu o Dějinách české literatury, 4 která však značně překračuje úzké pojetí literatury a v konečném důsledku přináší komplexní obraz od poválečné kultury až ke kultuře v roce 1989, a tedy postihuje celé období budování a bourání socialistických mantinelů. Velice cenné při psaní diplomové práce byly studie a knihy od Jiřího Knapíka, předního historika na dějiny československé kulturní politiky v době komunismu, Kdo spoutal naši kulturu,5 Únor a kultura6 a V zajetí moci.7 Jedná se o knihy se zaměřením především na dobu upevňování socialistických norem, tedy do poloviny 50. let. Tento rámec značně překračuje kniha Průvodce kulturním děním a životním stylem českých zemí 1948-1967,8 která encyklopedickým způsobem zachycuje kulturní dění a životní styl v Československu v daném rozmezí. O kodifikaci socialismu, upevňování estetické normy a jejich postupných proměn v souvislosti s kulturním děním vypovídá kniha od Michala Bauera Souvislosti labyrintu.9 Zároveň je nutné uvést i druhý titul od téhož autora a to Ideologie a paměť,10 jež je členěný do několika na sobě nezávislých kapitol vždy pojednávající o určité události, akci či konkrétním problému (předně využity kapitoly Jiráskovská akce, Fučíkův odznak a Pracující do literatury). Je nutné zmínit i Paměti Václava Černého,11 které se staly dobovým svědectvím a výpovědí tohoto literárního kritika o sledovém období. Paměti V. Černého jsou řazeny mezi prameny, a je proto nutné k nim přistupovat se značnou obezřetností a kritickým pohledem. Stejný charakter má i kniha vzpomínek A. C. Nora Život nebyl sen.12

3

Archiv České televize, Znáte je dobře? Jan Drda, 2006. http://www.ceskatelevize.cz/porady/10087924982-znate-je-dobre/206562230460004-jan-drda/ 4 Pavel JANOUŠEK, Dějiny české literatury I.-IV., Praha 2007-2008. 5 Jiří KNAPÍK, Kdo spoutal naší kulturu. Portrét stalinisty Gustava Bareše, Přerov 2009. 6 J. KNAPÍK, Únor a kultura. Sovětizace české kultury 1948-1950, Praha 2004. 7 J. KNAPÍK, V zajetí moci. Kulturní politika, její systém a aktéři 1948-1956, Praha 2006. 8 J. KNAPÍK, Průvodce kulturním děním a životním stylem českých zemí 1948-1967, Praha 2011. 9 Michal BAUER, Souvislosti labyrintu. Kodifikace ideologicko-estetické normy v české literatuře 50. let 20. století, Praha 2009. 10 M. BAUER, Ideologie a paměť, Jinočany 2003. 11 Václav ČERNÝ, Paměti 1945-1972, Brno 1992. 12 A. C. NOR, Život nebyl sen, Brno 994.

10

1.2

Využité archivní prameny Důležitou součástí práce jsou samozřejmě i poznatky získané ze studia

archivních pramenů. Na prvním místě je třeba uvést osobní fond Jana Drdy, jenž je uložený v Památníku národního písemnictví v Praze (resp. v pobočce ve Starých Hradech s možností objednání studijního materiálu do pražské studovny). Fond Jana Drdy je značně rozsáhlý (obsahuje 106 kartónů), ke studiu však byly vybrány jen materiály dle mého názoru nejzásadnější – jedná se o osobní doklady, doklady o činnosti ve Svazu československých spisovatelů, osobní korespondence (rodinná, korespondence přátelům i oficiální), rukopisy (především pracovní a přípravné materiály, poznámky, koncepty), výstřižkový materiál (referáty a články v tisku, novinové glosy), fotografie. Stranou tak byla ponechána značně obsáhlá složka rukopisů divadelních her, povídek a filmových scénářů, zároveň i většina došlých dopisů od televizních a rozhlasových diváků s reakcemi na relaci Tváří v tvář a Anketu o nejoblíbenější knihu. Jen díky čtení dopisů, črtů a poznámek psaných vlastní rukou bylo možno nahlédnout do osobního života Jana Drda a neomezit se pouze na stručný politický popis. Druhou skupinu pramenů tvoří archivní materiál uložený v Národním archivu v Praze, především fond Ústřední kulturně propagační komise a kulturně propagační oddělení ÚV KSČ. Tato komise zahájila svou činnost již v roce 1945 a sloužila jako pomocný orgán ÚV KSČ. V mém zájmu bylo především prostudovat materiály, které měly přímou souvislost s děním ve Svazu československých spisovatelů v letech předsednictví Jana Drdy. To vyplynulo z důvodů, že fond SČSS uložený v PNP je z důvodu své neuspořádanosti (až na výjimky) veřejnosti nepřístupný, a nahlédnutí do fondu Kulturně-propagačního oddělení alespoň jistým způsobem tento nedostatek z části kompenzuje. Jedná se především o korespondenci, která probíhala mezi SČSS a Kulturně-propagačním oddělením, zápisy ze schůzí sekretariátu i předsednictva SČSS, Aktiv a Konference spisovatelů z roku 1953, přípravy II. sjezdu Svazu spisovatelů, složky jednotlivých komisí (komise literatury pro mládež, komise satiry, kruh překladatelů), sekcí spisovatelů nebo jednotlivých akcí pořádaných Svazem (besedy spisovatelů s horníky, školení začínajících spisovatelů. Druhý fond využitý v diplomové práci a zároveň uložený v Národním archivu představuje fond Ústředního akčního výboru Národní fronty, zejména kartony č. 57 a č. 58 vztahující se k lidovým slavnostem a oslavám nejrůznějších výročí či ojedinělých akcí a dále karton č. 93, který 11

obsahuje zápisy schůzí jednotlivých komisí, které vznikaly při kulturním oddělení ÚAV NF. Při vypracovávání magisterské práce byla také využívána digitální knihovna parlamentu ČR, kde jsou uloženy zápisy z veškerých jednání z poslanecké sněmovny i senátu. Konkrétně byly prostudovány steno-protokoly schůzí a vyšlé tisky ze zasedání Národního

shromáždění

mezi

léty

1948-1954

a

1954-1960

v souvislosti

s projednávanými návrhy vzešlé z kulturní komise, jejímž členem (a předsedou) byl Jan Drda. Poslední skupinu archivního materiálu tvoří televizní pořady, které byly natáčeny s Janem Drdou, a to konkrétně série pěti odvysílaných relací z cyklu Tváří v tvář. Tyto pořady byly shlédnuty přímo v budově archivu České televize v Praze na zvukových a obrazových páskách a zároveň odposlechem pořízeny doslovné přepisy, z nichž je v diplomové práci citováno a jeden celý přepis se nachází i v příloze – z toho důvodu se v přepisech vyskytují hovorové výrazy, nesprávné koncovky či velké množství citoslovcí. Na závěr je nutné také zmínit dobová periodika, která se stala nezbytnou součástí při studiu kulturní politiky, dobového ovzduší i samotné osoby Jana Drdy. Velké množství citovaných článků z nejrůznějších novin a časopisů s autorstvím Jana Drdy, jsou uloženy již ve zmíněném fondu Jana Drdy, a proto citace odkazují mimo dané periodikum také na Památník národního písemnictví. Kromě těchto Drdových článků byly prostudovány především Členské zprávy SČSS, jež vycházely v letech 1954-1956, týdeník Tvorba ročník 14. – 21. (1945-1952) a týdeník Svět práce, jehož šéfredaktorem byl Jan Drda jeden rok. Ojediněle jsou v textu využity i články z Rudého práva, Lidových novin či novin Literárních.

12

2.

Kapitola úvodní - kulturní a kulturně politické ovzduší: 1945-1970 Zmapování kulturního, resp. kulturně politického života v takovém rozmezí, jak

naznačuje název kapitoly, představuje opravdu velké téma, které si jistě zaslouží více prostoru než jen několik stran, ale přílišné zabíhání do detailů by práci pravděpodobně činilo nepřehlednou. Tato kapitola má sloužit k pouhému nastínění kulturních a kulturně-politických událostí, které probíhaly v době výše uvedené - jednalo se o období poválečného boje o demokratickou kulturu, léta upevňování komunistického modelu, etapu jistého uvolnění střídanou opětovným utužením norem – pět a dvacet let bojů o postavení umělců, oněch inženýrů lidských duší a poslů v boji za lepší budoucnost, a potažmo celé kultury v československé společnosti. Únor čtyřicátý osmý je uváděn jako bod zlomu v československých dějinách. Je však nutné si uvědomit, že tento „bod“ nepředstavuje jakési netečné vakuum v historii, nejedná se o izolovanou událost. Po Únoru 1948 sice započala v Československu linie tvrdého prosazování úzkého bratrství se Sovětským svazem, ale směřování a obdiv k SSSR byl velice patrný již z doby těsně poválečné. Období okupace probudilo k životu tradici kultury jako náhražky za přímé vyjádření politických názorů, renomé kultury velice stoupalo a neopustilo ji ani v poválečném období. Jisté prorůstání kultury, umění a veřejného zájmu se zdálo zcela logické. Není proto divu, že kultura a její propagační využití se stalo jedním z hlavních bodů v komunistickém programu. Hlavní snahy komunistické politiky směřovaly k tomu, aby byl celý národ přesvědčen, že její politika má přímou souvislost s dějinami národa a současné ideály komunistů jsou jejím vyústěním.13 Častokrát se tak odvolávala na Košický vládní program, v němž se hovoří o slovanské linii zahraniční politiky a především o slovanském přátelství.14 Toto přátelství bylo pro komunistickou stranu stěžejní, od počátku se netajila svými sympatiemi k Sovětskému svazu a netajila se ani svým úmyslem „naroubovat“ na českou kulturu model sovětský. 13

Komunistická strana se měla stát legitimním dědicem a pokračovatelem národně-obrozeneckých tradic, jak například vypovídá přednáška Zdeňka Nejedlého, Komunisté, dědici velikých tradic českého národa, Praha 1946. 14 29. května 1945 se pod patronátem komunistické strany a za předsednictví S. K. Neumanna konal v sále pražské Lucerny Večer kulturních pracovníků Velké Prahy, kde došlo k manifestačnímu přihlášení k programu Národní fronty. P. JANOUŠEK, Dějiny české literatury 1945-1989, I. díl 1945-1948, Praha 2007, s. 32.

13

Ihned po válce se komunistická strana snažila ovládnout důležité orgány řídící kulturu a dosadit do nich své prominentní osobnosti – jednalo se o Ministerstvo školství a osvěty (Zdeněk Nejedlý) a Ministerstvo informací (Václav Kopecký), získala tím možnost přímo dohlížet na oblast filmu, rozhlasu, periodického a neperiodického tisku i nad kulturními styky se zahraničím. Vlivné osoby dokonce řídily i činnost Syndikátu českých spisovatelů (František Halas, Jan Drda, Václav Řezáč), které svým konáním vyjádřily podporu snahám komunistické strany – jednalo se o boj v ediční politice (boj proti literárnímu braku, regulaci knižního trhu, vše pod autoritativním dohledem státu) a očistnou akci (v poválečném období především o denacifikace a výpady proti katolickým autorům).15 V Československu se tak začal rozvíjet boj mezi vyznavači tvrdé komunistické linie, vzhlížející k ruskému vzoru a opírající se o předválečné myšlenky hlavního sovětského kulturního teoretika Andreje Alexandroviče Ždanova,16 a těmi, kteří svůj boj o autonomii v umění a samotného umělce nechtěli vzdát. K dalšímu připoutání kultury ke komunistickému programu sloužilo i nově vzniklé Kulturně propagační oddělení a s ním spojený Gustav Bareš. S tímto oddělením byly spjaty nejtěsnější vazby na sovětský program proletářské kultury, tzv. socialistický realismus sovětského typu. Začal

tvrdý

předvolební

boj.

Kulturní

komunističtí

funkcionáři

sice

nepředstavovali jednotnou skupiny, ale existovalo zde silné jádro, o které se kulturní politika komunistické strany mohla pohodlně opřít.17 Demonstrace jejich síly proběhla těsně před volbami v květnu 1946, kdy v Rudém právu vyšlo tzv. Májové poselství kulturních pracovníků českému lidu: „Ve chvíli, kdy se náš lid chystá ocenit ve volbách jejich a svou práci, hlásíme se hrdě k ideám strany, která dovedla národu ukázat cestu, kdy šlo o jeho bytí a nebytí; manifestujeme svou věrnost a svůj obdiv straně, která byla tmelem národní jednoty v boji, jemuž obětovala krev svých nejlepších příslušníků. (…) Jsme hrdi, že patříme k této straně, k rodné straně našeho lidu, ke Komunistické straně 15

Touto problematikou se intenzivně zabývá Michal Bauer ve svém článku Jednání komisí a výborů Syndikátu českých spisovatelů o členství křesťansky orientovaných autorů v SČS v letech 1947-48 a jejich vylučování z této organizace, Česká literatura 46, č. 6, 1998, s. 621-630. 16 V Tvorbě byla v roce 1948 otištěna série článků přinášející myšlenky A. A. Ždanova (k uctění památky tohoto nedávno zesnulého velikána). Podle něj mělo umění sloužit jako prostředek komunistické výchovy nejširších mas. Bolševický duch sovětského umění měl být tak pevně spjat s lidovostí, která určovala celou tématiku děl: „Z lidovosti je čerpán materiál pro umělecká díla, thematika, postavy, umělecké slovo i řeč ze života a zkušenosti. Hlavní hrdiny literárních děl jsou aktivní budovatelé společného života: dělníci, kolchozníci a venkované, inženýr, komsomolci, pionýři (…) naše literatura žije a musí žít zájmy lidu, zájmy vlasti.“. Tvorba 17, č. 48, č. 49, č. 50, č. 51 a č. 52, 1948. 17 Nejstarší generaci představoval Z. Nejedlý, P. Reiman a A. Kolman, mladší generace reprezentovaná G. Barešem, Nečáskem, L. Štollem J. Tauferem, Jarišem a J. Hendrychem, k nejmladší generaci jsou řazeni především J. Hájek a J. Drda.

14

Československa, která dnes soustřeďuje nejmohutnější a nejlepší síly národa (…). Její velikost a síla jsou zárukou velikosti a síly národa a státu.“.18 (Příloha č. 1) K nejmarkantnějším sporům před únorem 1948 došlo na poli Prvního sjezdu českých spisovatelů, jenž se konal mezi 16. – 20. červnem 1946, kde se projevila ona názorová pluralita. Jako jeden z prvních zde Vítězslav Nezval postřehl nebezpečí dogmatických pozic komunistické kulturní politiky, se svými obavami vystoupil i František Halas a ke kritice dosavadního snažení komunistické strany se připojil i Karel Teige, Aloys Skoumal i Václav Černý. Veřejné mínění značně rozvířily i zvěsti, které dorazily do Československa, o dění v Sovětském svazu – zprávy o politických čistkách. Případ Michaila Zoščenka a Anny Andrejevny Achmatovové se staly všeobecně známé a názor, že sovětský systém podřizuje osobnost a její tvůrčí individualitu politickým normám, se stal velice aktuálním.19 O tzv. specifické cestě k socialismu, jež byla posazována Kurtem Konradem a Bedřichem Václavkem, se začalo pochybovat a vyvstaly obavy, zda-li tato československá cesta je opravdu možná. Komunisté si uvědomovali, že se nacházejí v těžké době a bylo proto nutné svůj tlak ještě zintenzivnit – tím se stalo založení organizace tvůrčích pracovníků tzv. Kulturní obec. Podnět na její ustanovení vzešel z Kulturně-propagační komise při ÚV KSČ a byl uveden provoláním Českých kulturních pracovníků20 (Příloha č. 2). Organizace však příliš mnoho nových členů nepřilákala, spíše naopak. Založení Kulturní obce vyvolalo zformování Kulturního svazu, jehož programem se stala umělecká svoboda.21

18

Májové poselství podepsalo 102 osob. Mezi podepsanými bychom nalezli např. Gustava Bareše (redaktor), E. F. Buriana (režisér), Lumíra Čivrného (spisovatel), Jana Drdu (spisovatel), Františka Halase (básník), Marii Majerovou (spisovatelka), Václava Řezáče (spisovatel) nebo Jiřího Taufera (básník). K Májovému poselství patřila i žádost na kulturní a vědecké pracovníky, kteří by se chtěli připojit k májovému poselství, aby svůj souhlas oznámili Kulturně-propagačnímu oddělení. Rudé právo, 15. května 1946. 19 Případ M. Zoščenka a A. A. Achmatovové nezůstal ojedinělý, k dalším obětem patřila například Olga Berggolcová či Nikolaj Tichonov. Sporná se stala i sovětská výstava obrazů v Čechách v dubnu 1947. Celá výstava se setkala s masivním odporem a drsnou kritikou. U obrazů byla zdůrazňována chabá umělecká stránka a některé obrazy byly dokonce označeny za projev neumění. Odsouzení celé výstavy samozřejmě vyvolalo zpětnou kritiku z Moskvy a českoslovenští umělci se mohli přesvědčit, že na projev vlastního názoru není v sovětském umění místo. 20 „Zakládáme Kulturní obec, organizaci, která soustředí a sdruží kulturní pracovníky všech odborů k práci na široké a pevné ideové základně (…). Vyzýváme všechny, kdož ať ve městě nebo na venkově pracují a chtějí pracovat v tomto duchu bojovného a činorodého humanismu a vědeckého socialismu, aby vstoupili do naší Kulturní obce!“. Rudé právo, 6. října 1946. 21 Tato situace nebyla pro komunisty příliš lichotivá, proto se začalo jednat o zastřešující organizace jednotného spolku – Kulturní jednota. Kulturní jednota však byla prakticky nevyužívaná, proto jako nefunkční instituce po únoru 1948 zanikla. P. JANOUŠEK, Dějiny, I. díl, s. 36.

15

Krizový únorový týden situaci v kultuře nevyřešil tak rozhodujícím způsobem jako v oblasti politiky. Nelze zatím mluvit o úplném podmanění umělecké svobody, ale k tomuto cíli chyběl už jen malý krůček a k zásadnímu vzedmutí odporu proti dosavadnímu běhu událostí prakticky nedošlo. A jak tedy K. Gottwald prohlásil při projevu na Staroměstském náměstí: „Kupředu, zpátky ni krok!“22 „Únor umožnil KSČ právně upevnit existující stav v kultuře v podobě odpovídající jejich představám a její pozice se stala v kultuře neohrožená,“23 uvádí ve své knize J. Knapík. Komunistická strana se v únoru 1948 stala absolutní mocí ve státě – svoji předchozí snahu hodlala dále rozvíjet, a tak do roku 1950 byly položeny základy řízení kulturní sféry, které se (s určitými modifikacemi) udržely až ro do roku 1989. Na počátku stály Akční výbory Národní fronty, jejichž původní funkcí bylo očištění společnosti od všech nepřátel režimu a podrývačů komunistické ideologie (po uzákonění - 21. července 1948 - se jejich role přesunula do oblasti pořádání a koordinace lidových oslav, přednášek, besed, hovorů a staraly se o zlidovění kultury ve jménu socialismu). K prosazení nové kulturní politiky mohlo dojít jen na základě centralizace a dohledu nad celým kulturním děním, k tomu dobře sloužily zákony. O divadelním zákonu se hovořilo už od roku 1945, ale k jeho prosazení došlo až 1. dubna 1948, kdy při ministerstvu školství a osvěty vznikla Divadelní a dramaturgická rada s předsedou Miroslavem Kouřilem. V oblasti hudby byl přijat zákon 25. března, potvrzení znárodnění filmu proběhlo 13. dubna 1948, kdy vznikl Československý státní film s předsedou Lubomírem Linhartem, a rozhlas byl zestátněn 28. dubna 1948. V ediční politice měla rozhodující slovo Lektorská rada ÚV KSČ a její předseda Pavel Reiman. Změny v Československu měly probíhat v souladu s politikou Sovětského svazu, jenž se měl stát nezpochybnitelným vzorem. Na druhé straně bylo v zájmu SSSR zpětně na československé snažení dohlížet, a to především prostřednictvím sovětských delegací či naopak cestami do SSSR. Zároveň docházelo ke zvýšení počtu překladů odborných i filozofických textů. Je však nutné podotknout, že zdrojem „sovětského vzoru“ často 22

Referát K. Gottwalda nesoucí název „Kupředu, zpátky ni krok!“ byl otištěn v Rudém právu dne 25. února 1948 a následně i ve Svobodných novinách a časopise Tvorba – jednalo se o tisk, který byl určen především pro širokou masu obyvatel a jeho působnost tak byla celostátní. Ihned po zveřejnění se k manifestu připojily desítky podpisů, mezi nimiž se objevila jména E. F. Burian, Lumír Čivrný, Jan Drda, Jiří Frejka, Marie Majerová, Zdeněk Nejedlý, Stanislav Neumann, Vítězslav Nezval, Jan Noha, Ivan Olbracht, Marie Pujmanová, Václav Řezáč, Jiří Taufer, Otakar Vávra a v dalších dnech podpisů neustále přibývalo a jejich počet vyšplhal až na několik stovek. 23 J. KNAPÍK, Únor, s. 39.

16

nebyla sovětská realita, ale spíše její silně propagandisticky upravený obraz, zprostředkovaný různými překladovými publikacemi, návštěvami sovětských expertů či pečlivě připravenými pobyty čs. odborníků v SSSR.24 I když situace vyznívala jednoznačně ve prospěch komunistů, objevovaly se snahy vývoj zvrátit. Velice rozporné reakce vyvolala Konference mladých spisovatelů na Dobříši, která se konala mezi 13. a 18. březnem 1948 – zde došlo na jedné straně k přihlášení k socialismu, na druhé straně se zde ostře proklamovala umělecká svoboda (Příloha č. 3.). Tyto myšlenky však byly pro vedoucí politiky zcela nepřijatelné a jejich snahou se stalo, aby myšlenky Dobříše vyzněly do ztracena, což se z velké části také podařilo.25 K manifestaci a propagaci myšlenek hlásaných komunistickou vládou přispěl i Sjezd národní kultury, který se uskutečnil 10. a 11. dubna v sále Lucerny za předsednictví Jana Drdy. Sjezdem se proklamoval socialistický realismus jako jediný přípustný umělecký směr. Nastavení poúnorového systému bylo završeno v květnu 1948 vydáním nové ústavy. Bylo tím ukončeno období hledání a tápání, skončila tím i doba určitého liberalismu a možnost vyjádřit svůj osobitý názor. Několik měsíců pocitu o možném kompromisu vystřídala doba dosti nekompromisní. Konec této specifické cesty k socialismu byl úzce spjat s politickými událostmi – roztržkou s Komunistickou stranou Jugoslávie i blokování části Německa Sovětským svazem. Tyto události daly jasně najevo, že v sovětském bloku bude mít hlavní slovo Sovětský svaz a žádná odchylka nebude akceptována. V Čechách se tato situace odrazila 9. září, kdy předsednictvo ÚV KSČ vyhlásilo politiku tzv. ostrého kurzu – přijetí nového zákona na ochranu celé republiky před možnou reakcí. Přišlo období, kdy do českého prostředí naplno vstoupil marxisticko-leninský monopol. V souvislosti s ostrým kurzem se hovoří o tzv. převodových pákách, tedy nových organizacích, jež přechod k nové kultuře měly umožnit. Jednalo se především o nové umělecké svazy, jelikož syndikátní forma začala být považována za nedostatečnou a zastaralou. S vytvořením svazů souvisela i druhá

24

J. KNAPÍK, Průvodce, s. 22. K zániku tzv. „ducha Dobříše“ přispělo i to, že Jan Drda odmítl říci připravený závěrečný projev. Bylo tím jasně řečeno, jaký postoj KSČ ke konferenci zaujímá. Mnoho účastníků konference bylo pokáráno za neakceptování socialistického realismu a bylo i zastaveno vydávání konferenčního sborníku. Manifestace odborářů v Lucerně, která proběhla 16. března, byla jistou reakcí na Dobříš a se svými příspěvky zde vystoupil Jan Drda a E. F. Burian, cílem opět bylo manifestační přihlášení k novému programu. J. KNAPÍK, Únor, s. 61. 25

17

vlna očisty společnosti a do nových svazů se tak dostali jen ti umělci, kteří splňovali přísná kritéria.26 Upevňování tohoto monopolu však ani nyní neprobíhalo zcela snadno a rychle, jak si komunisté představovali. Z toho důvodu docházelo k různým sporům mezi stranickým a státním vedením a pomalu se začínalo hovořit o tzv. dvojkolejnosti. Ze státního aparátu se na tvorbě nové kulturní politiky podílelo především Kulturní a propagační oddělení spojující organizační záležitosti kultury a umění s agitací a propagandou. Jeho základní kompetence byly sice vymezeny již v roce 1945, ale svoji hlavní moc získalo až po únoru 1948 a zasahovalo do života kulturních organizací a institucí, dokonce při něm vznikly i zvláštní referáty pro rozhlas, film, školy a umělecké organizace.27 Kulturní provoz, mediální a ediční politiku, řízení filmu a propagaci zajišťovalo ministerstvo informací a osvěty. V čele ministerstva stál již od doby poválečné přední komunistický politik Václav Kopecký. „Do vedoucích funkcí Kopecký přivedl řadu komunistických a levicových umělců a ministerstvo informací se vlastně stalo symbolem zájmu komunistické strany o řešení problémů kulturní sféry,“28 uvádí J. Knapík. Také ministerstvo informací a osvěty získalo po únoru 1948 nové a silné pravomoci a jeho působnost zasahovala do propagace, publikační činnosti, tisku, rozhlasu, filmu i do činnosti osvětové.29 Na nižších úrovních státního aparátu se na řízení kulturního života podílely národní výbory, jejich postavení sice nebylo zanedbatelné, ale je nutné zmínit, že od února 1948 neustále upadalo, a to především díky centralizačním snahám komunistické strany a do roku 1953 prakticky plnily pouhou roli agitátora a propagátora nejrůznějších opatření vlády. Národní výbory svoji úlohu rozvinuly a své postavení posílily až v roce 1956, kdy došlo k vydání série 26

Svaz českých novinářů vznikl v říjnu 1948 s předsedou Antonínem Nedvědem. Svaz československých spisovatelů byl ustanoven v březnu 1949 a jeho předsedou se stal Jan Drda. Ustanovující sjezd Svazu československých spisovatelů proběhl 14. května 1949. Svazu československých výtvarných umělců předsedal Alois Fišárek. Byl ustanoven Svaz zaměstnanců umělecké a kulturní služby, Svaz československé mládeže nebo i Svaz československo-sovětského přátelství. Tamtéž, s. 144-154. 27 Z bojů mezi státními a stranickými strukturami v roce 1951 vyšlo kulturně-propagační oddělení značně oslabeno a postupně docházelo k jeho reorganizaci, kdy vznikla dvě oddělená pracoviště – Oddělení propagandy a agitace a Oddělení školství, vědy a umění, k jejich opětovnému sloučení došlo až v 60. letech po vzniku Ideologického oddělení ÚV KSČ. J. KNAPÍK, Průvodce, s. 45. 28 Původní název ministerstva zněl ministerstvo informací, k přejmenování na ministerstvo informací a osvěty došlo v říjnu 1948. Tamtéž, s. 46. 29 V roce 1953 došlo v rámci působnosti ministerstva k mnoha změnám, na nějaký čas bylo i zrušeno, kompetence přešla pod jiná ministerstva. Na podzim téhož roku bylo zřízeno nové ministerstvo kultury opět pod vedením Václava Kopeckého. Ministerstvo kultury existovalo jen do června 1956, poté bylo sloučeno s ministerstvem školství v ministerstvo školství a kultury v čele s dosavadním ministrem školství Františkem Kahudou. Situace trvala až do roku 1967, kdy ministerstvo bylo opětovně rozděleno na ministerstvo školství a ministerstvo kultury a informací. Tamtéž, s. 48.

18

decentralizačních opatření, na jejichž základě se národní výbory opětovně staly skutečně důležitým článkem státní správy.30 Zvláštní postavení v rámci státního aparátu zaujímalo Národní shromáždění, jehož role zákonodárného orgánu se stala do značné míry pouze formální. Souběžně

s ustanovováním

aparátu

komunistického

režimu

docházelo

k prosazování dvou nových velkých trendů – demokratizace a laicizace kultury. Hlavní myšlenkou demokratizace kultury bylo zpřístupnění kultury nejširším vrstvám obyvatel a propojení umělců s lidem prostřednictvím zájezdů do továren a vesnic a po sovětském vzoru se umělci stávali „inženýry lidských duší“ a veřejnými činiteli. Tato snaha byla prolínána s myšlenkou o „laicizaci“ kulturní tvorby prostřednictvím zapojení samotného lidu do kultury, především z řad dělníků a dělnic. Masovou se například stala akce Pracující do literatury. Nedílnou součástí snah se stala i tzv. ateistická propaganda, jejíž výpady směřovaly především proti jednomu z největších oponentů komunistického režimu – římskokatolické církvi. Cílem této propagandy bylo nahrazení liturgického kalendáře kalendářem novým „oslavovým“, kde byly zavedené svátky nové, jež byly komunistickému režimu blízké.31 Do roku 1951 byl vybudován nový systém řízení kultury, avšak jak zabezpečit, aby všechna oficiální nařízení, direktivní vyhlášky a příkazy byly opravdu společností akceptovány? Důležitá otázka, se kterou si režim nedokázal příliš poradit, a z níž pramenila krize, která právě rokem 1951 započala. „Poúnorový systém, který efektivně a rychle dokázal z kulturního dění vyloučit nepohodlné osobnosti a ideje, si neuměl dost dobře poradit se skutečností, že předložená podoba „pokrokové socialistické kultury“ je pro uměle vykonstruované společenství „dělníků, rolníků a pracující inteligence“ málo atraktivní,“32 komentuje J. Knapík. Dotýkalo se to snižování výroby celovečerních filmů, omezení distribuční politiky, klesajícím počtem diváků v divadle i v kině. Omezení zájmu o kulturní vyžití navazovalo na neustálé snižování životní úrovně doprovázeno rozvíjející se hospodářskou krizí, jež pozvolna přešla ke krizi politické. Mezi léty 1951-1952 došlo k obvinění mnoha členů z vytváření tzv. druhého reakčního centra zbrojícího proti linii Klementa Gottwalda a podrývajícího autoritu samotného komunistického režimu. Politické napětí vyvrcholilo v procesu s Rudolfem Slánským,

30

Tamtéž, s. 51. Tamtéž, s. 58. 32 Tamtéž, s. 26. 31

19

což se znatelně odrazilo také v samotném kulturním dění. Došlo k okamžitému odvolání R. Slánského z vedení sekretariátu ÚV KSČ a postupně také k odstraňování z funkcí kulturních a ideologických pracovníků, kteří dříve se Slánským spolupracovali, rozvinula se tím kampaň proti slánštině s antisemitským podtextem. Jednalo se především o osobu G. Bareše a Kulturní a propagační oddělení, čímž velice rychle došlo k odstranění oné dvojkolejnosti a byly tím ukončeny spory s ministerstvem informací a osvěty o rozhodující vliv. Rok 1953 odstartoval sérii událostí, které značně ovlivnily dění v kultuře. První z nich znamenalo úmrtí Stalina a následně Klementa Gottwalda – tyto dvě události odstartovaly uvolnění, jež se projevilo neklidem v Polsku, v Německu a následně po vyhlášení nechvalně známé měnové reformy i nepokoji u nás. Začalo se vytvářet příznivější klima, v němž mohlo docházet (zprvu velice nepatrné) k rozvíjení diskuze o vývoji kultury. Začala být zpochybňována dosud neměnná dogmata a začalo být kritizováno i samotné prosazování ideologie na úkor talentu umělce a samotného umění.33 Příznivou atmosféru dále rozvinul X. sjezd KSČ z června 1954, kde byla přesně vytyčena nutnost boje proti schematismu a dogmatismu a režim ukázal svoji vlídnější tvář některým dosud odmítaným autorům. Klíčovým se stal i rok 1956 a s ním související XX. sjezd KSSS. Situaci kolem tohoto sjedu není nutné podrobněji rozebírat. Chruščovovo odhalení Stalinova kultu se projevilo v každé zemi sovětského bloku. Pro značnou část mladých i starších intelektuálů to znamenalo rozbití platných jistot a projevilo se ještě zostřenější kritikou dosavadního režimu. Naplno se projevily pochyby o poúnorové praxi, ozvaly se hlasy proti administrativním zákrokům a cenzuře - a nejmarkantněji na Sjezdu československých spisovatelů.34 Souběžně s posouváním hranic povolených norem se začaly objevovat myšlenky, zda-li uvolňování nepřekročilo hranice přípustného socialismu. Následné události v Maďarsku a Německu obranné reakce komunistického režimu jen posílily 33

K novým myšlenkám se přidal požadavek na formování politiky nového kurzu - snaha o oživení, kritika dogmatismu, rozšíření žánrové pestrosti, umělecké tvorby, efektivní využívání kulturních zařízení a kulturních památek, zlepšení hmotného zabezpečení umělců a vznik Kulturních fondů. Režim projevil ochotu tolerovat jistou kritiku nejrůznějších nešvarů a přehmatů především v otázce kulturního provozu, byrokracie a špatného hospodaření. 34 Zde proti stávající tvrdé linii vytyčené v roce 1950 referátem L. Štolla a následně i J.Taufera vystoupily veřejně první ostře kritické hlasy. Například Fr. Hrubín ve svém známém diskusním vystoupení kritizoval Štollovu metodu jako metodu vytrhávání z kontextu, dokonce se v řeči zastal i odsuzovaného Fr. Halase. Ke kritice Štollova referátu z roku 1950 se přidal i V. Nezval a následně i J. Hájek.

20

a opětovná

kodifikace

měla

proběhnout

na

chystaném

XI.

sjezdu

KSČ.

V Československu se opět rozhořel plamenný boj mezi těmi, jimž tempo liberalizace připadalo pomalé a politicko-ideologické mantinely se pokoušely neustále rozšiřovat, a těmi, kteří v nových trendech viděli nebezpečné ohrožení celého režimu. Nastalo nové období utužení komunismu, které se projevovalo založením Ideologické komise při ÚV KSČ, zostřeným dohledem nad konferencí Svazu československých spisovatelů a zastavením vydávání pokrokových časopisů Květen a Nový život.35 Snaha měla být završena novým Sjezdem socialistické kultury, který navazoval na sjezd z roku 1948. Je však nutné podotknout, že tento sjezd ani předešlá snaha výrazným způsobem dění neovlivnila, ani nezvrátila. Jednalo se však o pouhé proklamování jednoty, zdůraznění masové

výchovy a

potvrzení

ideologického

rozměru

kultury bez

hlubších

konstruktivních vizí a intenzity komunistických zásahů. Utužení režimu konce 50. let však zdaleka nedosáhlo úrovně z počátku let padesátých.36 Zásadním momentem v pojetí kultury se stal i XXII. sjezd KSSS (startující druhou vlnu kritiky stalinismu) a na něj navazující XII. sjezd KSČ, jenž proběhnul v prosinci 1962. Byl zde formulován program uvolnění veřejného života, rehabilitace některých procesů, možnost otevřenější publicistiky apod. – tedy jakési otevření dveří pro další vlnu liberalizace a rozvolněnost literárního a celého kulturního prostoru se jevila prakticky jako nezastavitelná. Vyvrcholení liberalizačních snah představoval IV. sjezd Svazu československých spisovatelů, svůj projev o volání po svobodě v kulturním životě zde pronesl Milan Kundera a Pavel Kohout. Měl tak vzniknout nový model socialistické kultury, který neměl omezovat lidské a tvůrčí svobody. Na sjezdu se projevila skutečnost, že společnost přestala mít obavu z vyjádření vlastního názoru.37 Děni pomalu směřovalo k Pražskému jaru 1968, období největšího uvolnění kulturního ovzduší. Jaro přineslo demokratizaci společnosti, naplňování ekonomických reforem, rehabilitaci politických křivd a samotný program socialismu s lidskou tváří. V březnu 1968 se konalo zasedání českých spisovatelů, které usilovalo o kompletní

35

Konference Svazu československých spisovatelů proběhla 1.- 2. března 1959 a jejím hlavním cílem bylo opětovné připoutání spisovatelů k politické sféře. Zároveň došlo k personálním změnám, pozastavení několika časopisů a politickým prověrkám členů. P. JANOUŠEK, Dějiny, III. díl 1958-1969, s. 20. 36 Všechny pokusy o zvrácení situace však ve světle nové ústavy z roku 1960 vyzněly poněkud do ztracena, jelikož zde režim projevil ochotu alespoň částečně přistoupit na některé demokratizační principy. 37 Více o problematice poloviny 60. let v kulturním i společenském dění v 5. kapitole.

21

morální očištění od poúnorového vývoje. Vyvrcholením bylo vydání Dvou tisíc slov od Ludvíka Vaculíka.38 Dění v Československu se však vymykalo od očekávání, které měl Sovětský svaz. Uvolněnou atmosféru, demokratizaci kulturního života a životního stylu sledoval s krajní nelibostí, a když návrat k původním direktivám nenastal ani po četných mezinárodních jednání,39 přistoupilo se 21. srpna 1968 k radikálnímu řešení. Následující období je označováno jako období normalizace. Do konce roku ústřední výbor rezignoval na obhajobu politiky Pražského jara a oficiálně zásah vojsk Varšavské smlouvy podpořil. Společnost, okouzlena a nadchnuta „jarní“ proměnou, však nemohla takovýto přístup akceptovat a za svůj nesouhlas byla ochotna nadále bojovat.40 Neklid ve společnosti vyústil v masové manifestace, na něž muselo být reagováno a to velice radikálně, do čela komunistické strany opět po dlouhé pomlce nastoupila tvrdá linie.

38

Dokument vznikl na podnět pracovníků Československé akademie věd - Otty Wichterla, Jana Broda, Otakara Poupy a Miroslava Holuba. Šlo o aktivizaci československé veřejnosti proti stále zjevnému tlaku sovětského vedení proti reformním změnám v zemi. Jako manifest jej sepsal spisovatel Ludvík Vaculík. 39 V březnu proběhla schůzka v Drážďanech, v květnu v Moskvě, následovala schůzka ve Varšavě. Na přelomu července a srpna proběhlo bilaterální jednání v Čierné nad Tisou a poslední schůzka se konala 3. srpna v Bratislavě. Jiří VANČURA, Naděje a zklamání. Pražské jaro 1968, Praha 1990, s. 52. 40 Protest byl vyjádřen již v září a to Prohlášením vědců, novinářů a umělců, také vedení svazu (reprezentovaná J. Seifertem) nerespektovalo počínání v normalizaci. Protest vyjádřili i pražští spisovatelé 31. října v Prohlášení aktivu českých spisovatelů k politické situaci v zemi.

22

3.

Dětství Jana Drdy a jeho cesta k Únoru Při svém vzpomínání na dětství Jan Drda velice často zdůrazňoval svůj

venkovský prostý původ. Uvádí se, že on sám si dokonce sestavil rodokmen a při svém bádání se dostal až do roku 1590, kdy většina jeho předků patřila k chudým venkovanům.41 Sám Jan Drda byl pyšný, že se do této tradice svým dětstvím také zařadil a jen díky ní mohl rozvíjet své tvůrčí schopnosti a v komentářích ke svým knihám prostou tradici vždy zdůrazňoval. Jan Drda se narodil v Příbrami 4. dubna roku 1915, pokřtěn byl o několik dnů později ve vyznání římskokatolickém. Sám však neskrývaně v televizní relaci prohlásil: „Já se Vám přiznám, že jsem ateista od mládí, a jestli nějaké to peklo existuje, tak se tam určitě jednou dostanu, protože jsem si v životě rád dělal legraci z čertů a bytostí pekelných, a to žádná mocnost nemá ráda, když si z ní někdo dělá legraci.“42 V roce 1917 se narodila jeho sestra Marie, se kterou měl po celý život velice kladný vztah.43 Dětství Jana Drdy a jeho sestry Marie však šťastné nebylo. Za první ránu v životě Jana Drdy je označována smrt jeho matky Antonie (rozené Filipové) v roce 1921, kdy podlehla komplikacím při porodu. O několik let později, v roce 1925, opustil Jana a Marii i jejich otec Jan Drda, jenž pracoval jako kamnář a později jako kontrolor První nemocenské pojišťovny, a zanechal děti svému osudu. „Jsem z proletářského pytle, když mi v 6 letech umřela maminka, rostl jsem mezi cizími lidmi, a musím říct, že často jako štěně na mrazu. Pobyl jsem si v sirotčinci, nakonec se mě ujala babička, nádenice v pivovaře, která za těch denních 10 korun, co dostala za mytí láhví, mne dovedla až k maturitě. Nebylo to lehké, když jsem musel do školy bez bot, se zašívaným zadkem a vůbec,“44 komentuje Jan Drda. Jak Drda sám uvádí, několik let vyrůstal se svoji babičkou z otcovy strany. Po několika letech však babička zemřela a Jan Drda se dostal na výchovu do rodiny obecného strážníkA, sestra Marie trávila několik let u druhé babičky v Praze.

Přes všechny životní otřesy se však Janovi

41

Archiv České televize, Znáte je dobře? Jan Drda. Archiv České televize, Tváří v tvář, Jan Drda, předvánoční zamyšlení. 43 Marie vystudovala učitelský ústav v Českých Budějovicích a poté oblekla řeholní šat benediktýnů. Jan Drda ji po celý život v klášteře navštěvoval, a to i v době, kdy byl vysoký funkcionář a při plném vědomí postoje režimu k náboženství a celé církevní instituci. 44 Dopis soudružce Pelcové datovaný k 24. červnu 1960, kdy Jan Drda reaguje na výtky a obvinění Pelcové ze své buržoaznosti při psaní Petra Sedmilháře. PNP, Jan Drda, Osobní korespondence, Pelcové. 42

23

podařilo úspěšně vystudovat Státní gymnázium československé v Příbrami a v roce 1934 složil maturitu s vyznamenáním.45 Po ukončení studia na střední škole se Jan Drda přestěhoval do Prahy, kde od roku 1934 studoval na Filozofické fakultě klasickou a slovanskou filologii. Na studia si vydělával psaním románků na pokračování do dámských časopisů, studia však nedokončil.46 Od roku 1937 pravidelně přispíval do Lidových novin jako kulturní redaktor a během několika let působení zde publikoval přes tisíc různých příspěvků, povídek, fejetonů či soudniček. Během této doby si Jan Drda uvědomil, že povolání vědce či profesora by ho neuspokojovalo tak jako povolání novináře, proto zanechal studia klasických jazyků a vydal se na dráhu spisovatelskou. V Lidových novinách se také seznámil s osobou, jež se mu stala i v pozdějších letech velkým vzorem – s Eduardem Bassem. V roce 1940 učinil další životní krok a tím byla svatba s Emílií Novákovou. Ještě téhož roku se Drdovi narodila dcera Jana a celá rodina se přestěhovala do bytu v Gorazdově ulici na Praze 2.47 Velkým předělem v životě Jana Drdy se stala světová válka, která utvrdila příbramského rodáka v tom, že svoji dráhu opravdu zasvětí novinařině a úloze spisovatele. Stále pokračoval v dodávání příspěvků do Lidových novin a úspěšně navázal na Čapkovsko-Bassovskou tradici i v době protektorátu. Ve stejné době vydal i knihu Městečko na dlani, která okamžitě získala obrovský ohlas, a Jan Drda si tím otevřel cestu k mnoha nakladatelům.48 Těsně po válce publikoval i knihu Němá barikáda, tato kniha je nyní považována za Drdovo poslední velké dílo, od této doby je hodnocen spíše jako spisovatel, jenž se svou tvorbou odevzdal do služeb přicházejícího nového režimu. Válka zanechala v Drdovi velké šrámy a po celou dobu své kariéry se k válečnému tématu mnohdy vracel. Tíživou otázkou pro něj byla otázka kolaborace

45

Již při studiu na gymnáziu se zajímá o kulturní dění. Pravidelně přispívá do studentských časopisů, stal se členem ochotnického divadelního kroužku a dokonce pro tento kroužek napsal v sextě i divadelní hru Dobytí Troje. V 17 letech mu dokonce vyšla jeho první knížka pro děti pod pseudonymem Alda Vlach. Mezi údajné jeho pseudonymy dále patřil Petr Plavec, autor knihy Stříbrná oblaka – vydání této knihy je však dodnes poměrně sporné a s jistotou se tvrdit nemůže, že autorem je skutečně Jan Drda, ten se totiž ke knize později příliš nehlásil. 46 Archiv České televize, Znáte je dobře? Jan Drda. 47 Jan Drda se stal otcem celkem pětkrát. Podruhé se mu narodil syn Petr v roce 1944, o dva roky později Zuzana, v roce 1950 syn Jakub a nejmladší dcera Světlana se narodila v roce 1953. 48 V roce 1942 vydává knihu Živá voda, o rok později Putování Petra Sedmilháře.

24

a předmnichovské zrady. Sám napsal několik vzpomínek na svá studijní léta, kde vzpomenul na boj levicových studentů proti fašistickým tendencím a dopodrobna popsal akce, kterých se jako mladý odbojář účastnil. Dokonce se v roce 1960 zavázal, že několik svých zážitků sepíše a přispěje s nimi do chystaného sborníku pro novou generaci o vzpomínkách na válku generací starší.49 Mimo tento chystaný sborník zmínil Drda své zážitky s bojem proti fašismu například v referátu Pěchota rudého tisku, kde Drda vypráví o maření propagandistických fašistických snah před volbami roku 1935 nebo v příspěvku První rok v Praze, kde opětovně hovoří o střetech „s stříbrňáckohodáčovským, agrálášsko-beranovským i jesuitsko-klerikálním fašismem, usilujícím jakýmkoliv nečistými prostředky vybudovat svou posici mezi mladou inteligencí, a pokoušejícím se vrazit klín mezi nás a mezi bojující dělnickou třídu“.50 Jan Drda však nezůstával jen u svých vlastních vzpomínek. Ihned po válce se válečným tématem zabýval i z novinářského hlediska, a to konkrétně v případu Norimberského procesu. Norimberský proces je všeobecně známý, a není nutné o něm uvádět více podrobných informací, probíhal od listopadu 1945 do října 1946 a po jistou dobu konání zde působil jako zpravodaj i Jan Drda. Po jeho návratu do Čech vydal v deníku Práce v rozmezí 14 dní v listopadu 1946 sérii pěti článků s názvem Listy z Norimberka, jež byly posléze rozšířeny a téhož roku vydány i jako samostatná knížka fejetonů (Příloha č. 4.)51 Posledním způsobem vyrovnání se s předválečným a válečným utrpením představovala pro Jana Drdu snaha odborného a historického poznání samotných příčin. V Drdově pozůstalosti je uloženo mnoho vlastnoručních poznámek a postřehů, které mapují historické dění 30. let. Na základě tohoto samostudia vyšla v roce 1958 v Literárních novinách další série článků s názvem „Zvoní, zvoní zrady zvon, čí ruce ho rozhoupaly?“. Cílem těchto článků bylo ukázat dnešní mládeži, jakými otřesy si prošla generace 30. let, vysvětlit, co byl Mnichov, „který jedním úderem rozmetal naše iluze

49

Tento sborník měl vyjít při Karlově Univerzitě, avšak nakolik byl tento podnik úspěšný, se nepodařilo zjistit. Jan Drda plánoval, že do sborníku zařadí například vzpomínky na Akci při otevření Technické knihovny v Klementinu před volbami v květnu 1935, které se fašisté snažili ovlivnit různými demonstracemi. Jan Drda vychvaluje svou úlohu i úlohu ostatních kolegů při potlačení fašistických snah. V dopise pro Milenu Tauchmanovou, pořadatelku připravovaného sborníku, uvádí další možné zážitky, jež by do sborníku mohly být zařazeny. PNP, Jan Drda, Osobní korespondence, Tauchmanové. 50 PNP, Jan Drda, Pěchota rudého tisku. PNP, Jan Drda, První rok v Praze. 51 Články nesou název Viděl jsem Nemesis, Němý film spravedlnosti, Zde sedí obžalovaní…, Trojí ostrov I.M.T., Nestačily by všechny polské lesy. Postupně v nich Jan Drda rozvíjí příběh o Norimberském procesu, kde začíná mapováním města Norimberk, jak nyní vypadá po válce a rozbombardované domy v něm evokují myšlenku odplaty personifikovanou bohyní Nemesis. Pokračuje v popisu soudní síně a zápisů ze zasedání až k hlavním obžalovaným, které popisuje jak po fyzické, tak duševní stránce.

25

o západní demokracii, který před zoufalýma hněvem naplněnýma očima tehdejší československé mládeže odkryl všechnu tu zbabělost, zrádnost, licoměrnost a mravní bídu československé buržoazie“.52 V roce 1945 vstoupil do komunistické strany jako přesvědčený komunista. Své rozhodnutí zdůvodnil těžkou dobou, ve které se společnost po válce nacházela, ale především vzpomínkami na tíživé dětství. V komunistické straně viděl novou naději. Představoval si, že právě komunistická strana umožní vybudovat lidově-demokratický stát, jenž se stane zárukou míru a jistotou lepších zítřků pro mladou generaci, která nebude muset poznat bídu, jakou zažíval on sám. Mimo členství v komunistické straně své působení rozšířil i o členství v Syndikátu spisovatelů. Jaké postavení v prvních poválečných letech v Syndikátu zastával, se můžeme pouze dohadovat. Ve prospěch názoru, že již od počátku si zde Drda budoval silné pozice, nasvědčuje skutečnost, že již v září roku 1947 strávil pracovně několik týdnů v Rusku a výsledkem bylo otištění šesti poměrně rozsáhlých reportáží o této cestě na Východ v deníku Práce. Při své cestě navštívil Kyjev, Stalingrad, Moskvu i Leningrad a všude byl Drda zděšen katastrofickými dopady války, a to především v oblasti materiálních škod. Drda poukázal na nutnou výstavbu nových domů, čtvrtí i celých měst a považoval to za téměř nesplnitelný úkol, jehož úspěšné dokončení záviselo na odhodlání lidí a jejich touze. „Simbircev, mladý, nevelký člověk s energickou tváří, technik s pronikavýma očima, jež maličko zarudly obvyklým nočním bděním, hovoří s námi s věcností odborníka; ale každým jeho slovem se propaluje vášnivé zaujetí vlastence na smrt oddaného myšlence výstavby. Pracuje – stejně jako jeho rozsáhlý štáb – prakticky celé noci: tři, čtyři hodiny spánku, urvané mezi dvojí důležitou vyjížďkou, konferencí nebo průzkumem, stačí lidem, kteří se celým životem a celou energií zapsali svému grandiosnímu úkolu, do deseti let postavit na stalingradských troskách nejmodernější milionové město monumentálních obrysů a vysoké bytové kultury.“53 Z článků již v roce 1947 je cítit silný příklon k budovatelskému a propagandistickému stylu psaní, který v následujících letech nadále rozvíjel. 52

J. DRDA, Zvoní, zvoní zrady zvon, čí ruce ho rozhoupaly? I. část. PNP, Jan Drda, Autor novinových glos. 53 Úryvek z článku J. DRDA, Stalingrad: město radostných zítřků, Práce 26. října 1947. Další články ze série o poválečné obnově měst nesou název „Ukrajinská země se zvedá k nové slávě“, „Sovětská armáda ukazuje své trofeje“, „Moskva sváteční i všední“, „Leningrad: krasavice i hrdina severu“ a „Přístav tří moří“. PNP, Jan Drda, Autor novinových glos.

26

Se vstupem do Syndikátu spisovatelů souvisela i důležitá otázka, kterou si Jan Drda začal klást – a to, jakou úlohu má mít spisovatel v nově budovaném státě? Již těsně po válce publikoval Drda v novinách Praha nebo deníku Práce příspěvky, které pojednávaly o poválečné obnově kulturního života a otázce, jestli tato obnova není zbytečná. Jan Drda odpověděl velice rázně – není: „Poválečná československá společnost je dezorientovaná, zmatená a morálně otřesena, a proto je nyní nutné, aby se zde našla síla, která ztrhaného a unaveného člověka přivede k myšlenkám, že ho teď čekají lepší časy, a to nejhorší, že již vytrpěl.“54 Drda za tuto sílu považuje kulturu, resp. kulturní revoluci: „Kulturní revoluce vyvolala v život obrovskou novou obec dychtivých čtenářů. Opravdu před ní stojíme líní nebo neschopní? Bylo by podstatně lehčí vyhovět okamžité poptávce, vsadit všechno jenom na profesionální dovednost, napsat knížku, která třeba hned úspěšně zazáří, ale za rok umře. Viděl jsem v životě dost takových papírových meteorů. (…) ale já jsem přesvědčen, že právě naše revoluce, naše složitá, dramatická cesta k zítřkům komunismu žádá a bude stále důrazněji žádat umění, které v celistvosti a do hloubky postihne, oč běží v našem zápasu, co se stalo smyslem našich životů: jen toto umění dokáže prosvítit život takovou zjasňující silou, jakou to ve své době dovedlo umění Tolstého, Gorkého, a v sovětské epoše umění Tichého domu Michaila Šolochova.“ 55 (Příloha č. 5.) Úloha Sovětského svazu pro něj byla klíčová. Sovětský svaz považoval za vzor a sovětské spisovatele za heroické postavy, jež se zcela odevzdaly do služeb lidového státu, a byly ochotny pro něj pracovat. Pomáhali vytvářet nové hodnoty, jež se měly stát obecným majetkem národa. Sovětská kultura se stala mocnou zbraní v době velké vlastenecké války a posilovala lidského ducha v době tísně – takovou úlohu měla mít nyní i u nás. 56 Od těchto úvah byl jen malý krůček k myšlence přímého vložení kultury do služeb politiky, a to přesně takovým způsobem, o jaký sama komunistická strana usilovala. Jan Drda se aktivně účastnil předvolebního boje roku 1946 a podepsal výše zmíněné Májové poselství, tedy přihlášení se desítky umělců k podpoře komunistické strany. Podpisem Provolání českých kulturních pracovníků potvrdil svůj souhlas se vznikem Kulturní obce, jež měla zaštitovat komunistické umělce a svojí řečí 21. února 54

J. DRDA, Kultura – statek zbytný?, Praha 23. prosince 1945. PNP, Jan Drda, Autor novinových glos. J. DRRA, Nezůstaneme dlužni své době. O úloze spisovatele a celkově umění při budování nového státu pojednává Jan Drda dále ve článcích Kultura – statek zbytný?, Praha 23. prosince 1945 nebo Umělec a stát, Práce 28. června 1945. Tamtéž. 56 J. DRDA, Umělec, Práce 28. června 1945. Tamtéž. 55

27

radostně očekával pro komunisty vítězně vyřešenou vládní krizi: „Soudruzi a soudružky, milí přátelé, přišla hodina, v níž se znova rozhoduje o celém našem národním osudu, hodina, která volá k přísné pohotovosti každého poctivého vlastence, každého člověka dobré vůle. Po více než dvou letech budovatelského úsilí posvěceného nadšením tolikerým odhodláním a úsilím dovést naši překrásnou zemi do časů šťastného pokoje. Potkali jsme se v těchto dnech pokusem otřást celou mladou výstavbou naší lidové republiky, přivodit zvrat v jejím radostném vývoji, připravit český a slovenský lid o plody národní revoluce.“57

57

Portréty, 8. listopadu 2009.

28

4.

Mechanické postupy při „výrobě kultury“ – angažovanost Jana Drdy Následující kapitola má za cíl představit Jana Drdu coby komunistického

funkcionáře, jenž svojí úlohu bral velice zodpovědně. Jeho tvrdá a mnohdy nekompromisní činnost byla některým lidem trnem v oku a svým jednáním si mnohé znepřátelil. „Jan Drda byl v gruntu nedovychovaný lidový chasníček prostých vitálních pudů nevybíravý v prostředcích úspěchu. Byl lačný a zdatný břichopásek, chtivý blahobytu a přebytků, bytostný senzuál a nenasyta, jehož životní obžernost neznala kázeň ani bázeň: Sem s příležitostí, a každá buď vítaná! Po té stránce jeho mentální podstata se přesně kryla s jeho fyzickou podobou, jeho vzezření nelhalo, bylo upřímné. Byl krajně marnotratný, peníze nepočítal, vyhazoval jako o závod, a dostal-li se ke zdroji, bral z něho plnými hrstmi a lehkomyslně, aniž si připouštěl otázku, kdo dává a kdy on nahradí,“58 vypovídá o Janu Drdovi Václav Černý. Tento přísný literární historik však svá původní ostrá slova vzápětí trochu zjemňuje: „Drda byl dobrý společník, snad i dobrý přítel, ale jeho přátelství se podobalo rozvernému kamarádskému kumpánství, měl Bassovu školu vináren a nočních sedánek. Záludný nebyl, jeho zásadou bylo Žij a nech žít, podrazy nestrojil, za intrikami a nenávistmi nešel, ačkoliv se do pomoci přátelům v nouzi nehrnul. Nesubtilní nenuancováný materialistický egoista bez zloby vůči bližnímu.“.59 Popis Václava Černého je v mnohém pravdivý, avšak je nutné zdůraznit, že takovýchto zapálených komunistů i v oblasti kultury bylo samozřejmě mnohem a mnohem víc. Na rozdíl od některých jiných se přiznává ke cti Janu Drdovi, že myšlence komunismu věřil zcela upřímně z celého srdce a nehlásal ji jen z pouhého kariérismu a prospěchářství.

4.1

Akční výbory „Kupředu, zpátky ni krok!“ - tak zní první slova známého referátu K. Gottwalda,

který byl pronesen na Staroměstském náměstí a ihned otištěn jak v Rudém právu, Svobodných novinách, tak i v Tvorbě (Příloha č. 6). Prvním krokem vpřed k novému režimu bylo bezpochyby zřízení instituce akčních výborů, které začaly vznikat jen několik hodin po projevu K. Gottwalda, kde sám k jejich zakládání ostře vyzýval. Jejich 58 59

V. ČERNÝ, Paměti III (1945-1972), s. 224-225. Tamtéž, s. 225.

29

zakládání se okamžitě stalo nekontrolovatelné, zasáhlo celé Československo a ve všech případech byla jeho iniciátorem komunistická strana.60 Cíl byl jasný – zbavit se nepohodlných lidí či lidí, kteří neměli o budoucím státě jednotnou představu s komunistickou stranou, a hrozilo, že jejich činností by budování lidové demokracie mohlo být vážně ohroženo. Je nutné ještě zmínit, že tyto akční výbory nebyly orgánem voleným, nýbrž ustanovovaným, a tak obrana proti jejich rozhodnutím byla prakticky nulová. Koncem února došlo i k vytvoření organizační struktury, na jejímž pomyslném vrcholu stál Ústřední akční výbor Národní fronty, který byl zřízen v dopoledních hodinách 25. února, tedy ještě před oficiální výzvou k zakládání akčních výborů.61 Vedle ÚAV NF vznikl generální sekretariát, který se dělil na čtyři hlavní oddělení – politické, církevní, kulturní a budovatelského úsilí - jejichž práce se opírala o čtyři odpovídající komise. Kromě těchto oddělení patřila ke generálnímu sekretariátu hospodářská sekce a několik samostatných odborů, jako tiskový, pro otázky očisty veřejného života, pro otázky sokolské, právní apod. Tato struktura víceméně vydržela až do roku 1951, kdy na základě výtek, které byly vztahovány k neuspokojivé činnosti akčních výborů, došlo k zásadní reorganizaci. Po množících se stížnostech vznikl 7. prosince 1951 podrobný přehled o nastávajících organizačních změnách. Podle nově vzniklé zprávy se celý generální sekretariát rozdělil na čtyři nová hlavní oddělení – oddělení složek NF, které mělo na starost koordinaci a spolupráci se všemi složkami NF; organizačně-instruktážní oddělení, které zajišťovalo vzájemný styk mezi všemi kraji; hospodářsko-finanční; kulturně-propagační oddělení, mělo na starost přípravu všech akcí celostátního významu, propagaci úkolů NF apod.62 Jméno akčních výborů v prvních měsících bylo spojováno především s očistnou akcí, jejímž cílem bylo očištění společnosti od nepřátel režimu, od všech škůdců, zrádců a rozvratníků lidově demokratického řádu a státu. V oblasti kultury vznikaly akční výbory při všech uměleckých souborech, syndikátech, svazech, při různých odborech, časopisech atd. Vzhledem k tématu práce omezí se stručný popis jen na akční výbor, 60

Např. vznikl AV parlamentu Národní fronty. AV byly zakládány i na jednotlivých ministerstvech, v krajích, byl ustaven zemský AV v Praze a Brně. AV vznikaly v okresech, závodech, v podnicích, školách, v úřadech a nejrůznějších organizacích a klubech. 61 Za předsedu ÚAV NF byl zvolen A. Zápotocký, místopředsedy se stali R. Slánský, Z. Fierlinger, A. Neuman a J. Plojhar. Mezi členy stálého předsednictva byl i Jan Drda (ze spisovatelů mimo Drdy v předsednictvu dále zasedala M. Pujmanová, F. Götz, I. Olbracht a M. Majerová). M. BAUER, Ideologie, s. 53. 62 NA Praha, ÚAV NF, kart. 92, Zápisy ze schůzí organizačního sekretariátu.

30

kde se Jan Drda přímo angažoval – tedy na akční výbor Syndikátu českých spisovatelů (Příloha č. 7.).63 Ustanovující schůze proběhla ve čtvrtek 26. února 1948. A. C. Nor celou akci okomentoval: “Původně se mělo jednat o pouhé pravidelné zasedání výboru Syndikátu českých spisovatelů a schůze byla svolána na patnáctou hodinu do spolkových místností v Ječné ulici (…). Do schůze výboru ještě nezahájené se nahrnulo asi patnáct nebo více spisovatelů, jednak členů dosavadního výboru, jednak i jeho nečlenů. Prohlásili se za takzvaný akční výbor a vedli je oba místopředsedové Syndikátu Jan Drda a Václav Řezáč. Mluvčím skupiny byl Jan Drda.“64 Následně v popisu pokračuje: „Drda vyzval šest členů výboru, aby složili své funkce, aby z výboru odešli a nepovažovali se dále za jeho členy. Jmenoval Josefa Knapa, Bedřicha Fučíka, Františka Kovárnu, Jaroslava Nečase, univerzitního profesora historika Karla Stloukala, který byl ve výboru Syndikátu jedním ze zástupců vědeckých spisovatelů a mne (…). Ještě téhož večera 26. února oznamoval rozhlas v pozdních večerních zprávách, že akční výbor Syndikátu českých spisovatelů vyloučil z členských řad Syndikátu tyto spisovatele…byla to dlouhá řádka jmen.“.65 Akční výbor Syndikátu českých spisovatelů měl celkem 16 členů, avšak ne všichni se intenzivně v dění angažovali – například právě Jan Drda, který se po podání návrhů o vyloučení desítek členů po několika týdnech členství vzdal pro nedostatek času.66 Očista v rámci Syndikátu proběhla v několika vlnách, po první z 26. února následovala ještě 4. a 15. března a o jednotlivých případech se vedly debaty až do konce dubna. Podle archivních dokumentů proběhla očista údajně velice citlivě, zaměřená především proti těm, kteří odmítali marxismus, socialistický realismus a kopírování sovětských vzorů, cenzuru, nadvládu politiky nad uměním a celkovou direktivnost v literatuře a literární vědě. Podle Drdových slov se jednalo o dokončení očisty z roku 1945.67 Mnoho lidí považovalo „řádění“ akčních výborů za konečnou fázi při redukování počtu z řad spisovatelů, přesto téměř vzápětí přišla další vlna, a to při

63

Jen v oblasti literární tvorby lze jmenovat akční výbor literárního odboru Umělecké besedy nebo akční výbor Svazu českých novinářů 64 A. C. NOR, Život, s. 577. 65 Tamtéž, s. 580. 66 Složení akčního výboru Syndikátu mělo zachovávat zdání politické plurality, přesto však většina členů se hlásila ke komunistické straně. Za stranu sociálně demokratickou zasedali v AV Václav Běhounek, K. J. Beneš a Karel Nový, za československou stranu lidovou Vojtěch Mixa, za KSČ Jan Drda, Bohuslav Havránek, Vladimír Haškovec, Václav Lacina, Marie Majerová, Jan Mukařovský, Jiří Mařánek, Vítězslav Nezval, Marie Pujmanová, Josef Sekera, Václav Řezáč a Jiří Taufer. M. BAUER, Ideologie, s. 55. 67 Tamtéž, s. 71 a s. 74.

31

příležitosti přetvoření Syndikátu ve Svaz z důvodu, že Syndikátní forma uspořádání byla považována již za zastaralou a dávno překonanou. Drda sám požadoval „probírku členstva z hlediska kvalitativního a kulturně politického, a to nikoli škrtáním ze seznamu členů, nýbrž výběrem spisovatelů, kteří by byli důstojnými členy budoucího spisovatelského svazu“.68 Za přeměnou stál přípravný akční výbor, jehož předsedou byl jmenován opět Jan Drda, a byla dovršena v březnu 1949. Stanovy nově vzniklého Svazu byly přijaty ze sovětského vzoru, jen k mírnému poupravení preambule byl pověřen zvolený svazový předseda – Jan Drda. Vedení akčních výborů rozšiřovalo své pravomoci i směrem k tisku – a to konkrétně k deníku Svobodné noviny. Bez větších protestů bylo rozhodnuto, že nezávislé periodikum okamžitě přejde pod Syndikát českých spisovatelů (a následně Svaz), dojde k přejmenování na Lidové noviny a Ferdinand Peroutka bude nahrazen novým šéfredaktorem Janem Drdou (Příloha č. 8).69 O důsledcích činnosti akčních výborů se nemusí vést dlouhé rozpravy – lidem postiženým očistou se uzavřely mnohé dveře. Vyloučení z určité organizace bylo následováno vyloučením z organizace druhé. Spisovatelům byla zakázána publikační činnost, novináři nemohli přispívat do tisku, mnohdy si tak člověk připadal, jako by se octl mimo zákon a celou společnost. Tato živelná činnost skončila 21. červencem 1948 – tedy dnem, kdy byl vydán zákon, jenž akční výbory uzákoňoval a jejich předešlou činnost legalizoval. K tomuto činu došlo vzhledem k množícím se stížnostem na rostoucí pravomoci a stupňující se tlak akčních výborů. Začaly se objevovat otázky, odkud se tyto akční výbory vzaly a odkud čerpaly svou téměř neomezenou moc. O vysvětlení se pokoušeli nejvyšší političtí činitelé, ale i nejrůznější odborníci z oblasti práva – hlavní obhajoba se upínala k tzv. lidovému obyčejovému právu, ve kterém se nacházel klíč k pochopení revolučního práva a vysvětlení vzniku akčních výborů a zisku pravomocí, jež jim byly uděleny lidem a pomocí nichž měla být společnost od oněch nepřátel režimu chráněna.70

68

Zápis schůze akčního výboru dne 8. XII. 1948 v 15. hod. v SČS, s. 1. Citováno podle M. BAUER, Ideologie, s. 72. 69 O způsobu Drdova hospodaření v Lidových novinách uvádějí svá svědectví V. Černý i Jaroslav Pilz: „Rozbujelý aparát, vysoké honoráře pro své přátele a soudruhy a nakonec desetimiliónové dluhy, pro něž muselo být další vydávání Lidových novin zastaveno.“. Jejich poslední číslo vyšlo 8. února 1952 a měly být nahrazeny Literárními novinami. Jiří PERNES, Svět lidových novin 1893-1993. Stoletá kapitola z dějin české žurnalistiky, kultury a politiky, Praha 1993, s. 117. 70 Otázkou, odkud se akční výbory vzaly, se intenzivně zajímá generální tajemník akčních výborů Alexej ČEPIČKA, Akční výbory V AKCI, Tvorba 17, 1948, s. 183 nebo právník Milan BARTOŠEK, Právní řád a akční výbory, Tvorba 17, 1948, s. 273-274.

32

Vyvrcholením těchto obhajob se stal zákon O úpravě některých poměrů na ochranu veřejných zájmů z 21. července 1948. Zákon přinesl možnost odvolání se proti rozhodnutím akčních výborů, je však nutné podotknout, že mnohdy tato možnost zůstávala pouze teoretická a k zásadním úpravám rozhodnutí příliš často nedocházelo.71 Přesto tento zákon odstartoval novou éru v pojetí úlohy akčních výborů a hlavní náplní jejich činnosti se stala role převodové páky, jejímž cílem bylo přivést celé masy lidí k lásce novému státnímu uspořádání. Role převodové páky se akční výbory ujaly s vervou sobě vlastní. Mimo doznívající očisty společnosti (především v oblasti církevní, Sokola a nekomunistických stran) přibyly akčním výborům úkoly budovatelského a propagačního charakteru. V oblasti kultury zde zásadní úlohu hrálo kulturní oddělení ÚAV NF a s ním spojená kulturní komise (později kulturně-propagační oddělení/komise), jejímž předsedou se již v roce 1948 stal Jan Drda. Na konferenci předsedů kulturních komisí krajských AV NF, která se konala 24. září, přednesl Drda svůj referát o jejím budoucím charakteru: „My jsme se ovšem nedívali na kulturu, i když znovu opakujeme, že kultura musí být obšťastnitelkou a obohatitelkou života – jako na nějakou vnější, dekorativní ozdůbku, bižuterii, která se nosí na šatech. Kultura hluboce zasahuje do všech jevů lidského života a v našem národním a politickém úsilí byla nejednou z kultury ukována velmi ostrá zbraň. (…) Běží nám o to, abychom v kult. komisích AV uměli národ. kulturu zapojit do celkového velkého proudu národního života, aby se stala mocnou stavebnou složkou nové národní struktury naší cesty k socialismu. Vezmeme-li si zkušenosti, jak u nás lidé pracují, musíme si přiznat, že se nám dosud nepovedlo, aby se kultura stala opravdu aktivním činitelem.“72 Hlavními hesly se staly – budování, koordinace, propagace a agitace. Celá kulturní komise zahrnovala několik desítek dalších podkomisí (subkomisí), které vždy měly na starost jistou část kulturního dění – například lze jmenovat komisi výtvarnou, hudební, ochotnickou, knihovnickou. Zajímavě působí akce kulturních patronů, jejímž členem byl také Jan Drda, který se v této otázce velice angažoval a několikrát vstoupil i do veřejné diskuze. Iniciátorem podniku se stal Svaz spisovatelů 71

Pro zajímavost lze doložit čísly. Ke generálnímu sekretariátu ke dni 23. září 1948 dorazilo 3105 žádostí o přešetření, z toho 1462 bylo předáno subkomisi pro veřejné zaměstnance. Celkově bylo okamžitě zamítnuto 1387 žádostí, návrh na změnu byl podán v 68 případech a z toho bylo vyhověno jen 7 žadatelům. NA Praha, ÚAV NF, kart. 100/2a, Očista různé. 72 NA Praha, ÚAV NF, kart. 93, Zápisy ze schůzí kulturních tajemníků KAV NF.

33

za podpory ministra zemědělství J. Ďuriše a od října kulturní patrony převzal ÚAV. Celá akce vznikla za účelem vnést socialistickou kulturu mezi lid, patroni měli za úkol jít na venkov, poznávat lidi a na základě těchto poznatků vytvořit nová socialistická díla, na druhou stranu však měli svým působením ovlivňovat i samotný lid. Mimo spisovatele se akce rozšířila i na hudebníky a výtvarníky, a vznikly tak patronátní trojky, k jejich koordinaci a řízení byla posléze vytvořena speciální patronátní komise. Souběžně s popularizací a vzrůstající okázalostí této akce se však začaly objevovat i pochybné připomínky. Jsou spisovatelé opravdu schopni se této důležité otázky chopit? Dokáží být natolik stranicky uvědomělí, aby splnili úlohu osvětových pracovníků? A jak se budou vymezovat kompetence právě proti osvětářům? Dohady se začaly množit a přes ojedinělé zmínky v novinách celá celá akce vyzněla poměrně do ztracena.73 S akcí kulturních patronů souvisí další velké téma, na kterém se akční výbory svojí činností podílely – a to organizace lidových oslav a veselic. Jan Drda se vždy hlásil, jak bylo již zmíněno, ke svému prostému původu a výchova lidu k lásce k socialistickému státu pro něj (stejně tak jako pro celý komunistický režim) byla jedna z priorit. V rámci akčních výborů byly k tomuto účelu vytvořeny speciální komise (podkomise) – komise propagační, osvětová a školská a komise pro koordinaci celostátních oslav. Tyto komise nepracovaly samy, ale sloužily především jako prostředník v jednání s dalšími organizacemi – k nejdůležitějším spolupracujícím patřil Svaz československo-sovětského přátelství, Česká obec sokolská, Československý svaz žen a Československý svaz mládeže; k oslavám přispíval také Svaz bojovníků za svobodu či Československý červený kříž, nezapomínalo se ani práci ministerstev a Ústřední rady odborů; na přípravě oslav se samozřejmě podílely i umělecké svazy, a to především Svaz československých spisovatelů v čele s předsedou Janem Drdou. Představitelům KSČ bylo zřejmé, že účelový výběr vhodných jubileí a jejich ideologicky zaměřená interpretace se mohou stát velice účinnou politickou zbraní. Proto již s velkým předstihem 11. února 1947 schválilo Kulturně-propagační komise ÚV KSČ závěry referátu G. Bareše, který zdůrazňoval nutnost přistupovat ke každému výročí ze tří úhlů pohledu – každé jubileum mělo být posuzováno z hlediska slovanské myšlenky, 73

S působením na venkově měl i sám Drda svou zkušenost, a to při psaní nedokončeného románu Hospodáři, který začal být tištěn jako román na pokračování v Lidových novinách. V jisté besedě čtenářů s Janem Drdou: „V přípravě románu Hospodáři musel Jan Drda důkladně prostudovat například otázku křížového osevu, jarovizace, studeného odchovu telat, dojivosti. Jezdil s Malininovou, když byla v ČSR, aby viděl, jak masíruje vemena.“. Portréty, 8. listopadu 2009.

34

národní a demokratické revoluce a marxismu-leninismu.74 Součástí snah bylo vytvořit ateistickou společnost,75 která by oslavovala svátky předem schválené – byl tak vytvořen nový tzv. „oslavový kalendář“, který zahrnoval jak svátky každoročně se opakující tak nejrůznější výročí a ojedinělé akce. Plán takového kalendáře vycházel každý rok s názvem Přehled státně politických akcí významných výročí a jubileí na konkrétní rok, čímž byla poskytnuta možnost všechny oslavy s velkým předstihem důkladně naplánovat a připravit. Každá složka podílející se na oslavě měla své vlastní úkoly – byla stanovena přesná ideologie a poselství daného svátku, sestaven konkrétní přehled hlavních oslav a doplňujících akcí, byli vybráni řečníci a umělci. Vše mělo fungovat jako dobře natažené hodinky. V souvislosti se slavením je na prvním místě uváděn především svátek práce 1. máje, oslavy narozenin Stalina či prezidenta Klementa Gottwalda. Jedná se však o téma, jež by svým rozsahem mohlo vydat na samostatnou vědeckou práci. Jako příklad zde může být uvedena akce, která svým charakterem navazovala na akci kulturních patronátů, jen její působnost se z vesnic přenesla do hornického prostředí. Stejně tak jak se Jan Drda angažoval v patronátní komisi, tak stejně intenzivně sledoval dění u horníků a přiblížit poslání kultury bojující proti starému systému pracující hornické třídě plně korespondovalo s jeho celoživotním snažením. Nejvýraznější akcí se staly oslavy 700 let československého hornictví, jež měly vyvrcholit 11. září 1949.76 Hlavním původním posláním akce bylo: „ukázat rozdíly mezi dobou minulou a dnešní (…) Celá naše veřejnost si musí uvědomit rozdíl mezi tím, jaké postavení zaujímal horník v dřívějších dobách a jak čestné a hrdinné povolání je dnes v lidově demokratické republice povolání horníka.“.77 Při této akci mělo být ukázáno, jaké podmínky panují v šachtách, co obnáší práce horníka a jak o horníky stát pečuje. 74

P. JANOUŠEK, Dějiny, I. díl, s. 57. Nedílnou součástí snah o vybudování nového životního stylu tvořila ateistická propaganda, zaměřená proti jednomu z hlavních oponentů vládnoucí marxisticko-leninské ideologie – proti náboženství a zejména římskokatolické církvi. Jedním z prostředků byl i odklon od dosavadního křesťanského kalendáře (resp. snaha některé svátky zbavit duchovního obsahu – např. Velikonoce byly slaveny jako svátky jara, Vánoce jako svátky klidu a míru) a zároveň zavádění svátků nových. Pro stávající režim měly význam především svátky vztahující se k novodobým dějinám státu (25. únor – Den vítězství československého pracujícího lidu, 5. a 9. května – konec druhé světové války a vydání nové ústavy, 6. říjen – Den čs. armády, 28. říjen – Výročí znárodnění), k dějinám komunistické strany (jubilejní roky od roku 1921), k dělnickému hnutí (8. března – Mezinárodní den žen, 1. květen – Svátek práce), k KSSS a Sovětskému svazu (především 7. listopad – výročí VŘSR, ale také výročí narození V. I. Lenina, přechodně také 21. prosince - Stalinovy narozeniny) – výsledkem bylo vytvoření poměrně stabilního „svátkového“ kalendáře. 76 Vhodnou příležitostí k provedení této akce se stalo 700. výročí vydání jihlavského hornického práva, které spadá na srpen 1949. NA Praha, ÚAV NF, kart. 58, Den horníků. 77 Tamtéž. 75

35

„V kulturní akci chceme, aby naši umělci otevřeli našim horníkům nové pohledy na jejich závody, prostředí a kraje, v nichž horníci pracují a žijí. Chceme, aby horníci poznali novou krásu svých krajů a své práce. Chceme, aby naši umělci vyzdvihli, jak je hornictví hrdinné a čestné povolání. Chceme, aby naši spisovatelé a dramatici vnesli před horníky řešení problematiky vnitřní nedůvěry pracujících, odstranění nedůvěry a strachu z nezaměstnanosti, aby pomohli rozvíjet tvůrčí iniciativu, vychovávat nový poměr k výrobním prostředkům.“.78 Celá akce tak získala především výchovný ráz, k jehož umocnění mělo sloužit především umění. A i když akce vzešla z iniciativy Svazu zaměstnanců v hornictví, tak postupně se na ní začaly podílet především jednotlivé umělecké svazy.79 Hlavní roli zde zastával Svaz českoslovanských spisovatelů. Na poradě kulturní komise oslav 700 let československého hornictví, konané 13. dubna 1949 byly stanoveny hlavní úkoly. Nejzásadnějším podnikem mělo být vyslání přibližně 20 spisovatelů do revírů na jednoměsíční studijní zájezdy. Do hlavních oblastí (Most, Ostrava, Spišská Nová Ves) mělo být zasláno po 3-4 spisovatelích, kteří měli na základě svých zkušeností vydat následně zvláštní sborník. „Úkolem spisovatelů bude sžíti se s osazenstvem závodů, na které budou vysláni, získati si jejich důvěru a seznámiti se s problematikou života na závodech. Spisovatelé musí pomoci při odstraňování posledních zbytků starého myšlení našich horníků a těžce pracujících, tj. při odstraňování nedůvěry a strachu z nezaměstnanosti. Zvláště pak musí pomoci při rozvíjení tvůrčí iniciativy,“80 stojí v zápisu porady kulturní komise oslav 700 let čs. hornictví. Jan Drda patřil k jedněm z těch spisovatelů, kteří se do hornického prostředí dostali a hornickou kulturu poznávali. Podle fotografií Jan Drda několikrát navštívil město Most, kde se jednak účastnil několika uměleckých kroužků pro mládež a zároveň hovořil na hornických schůzích.81 Důležitým bodem oslav se staly především přednášky a besedy s horníky. Tyto přednášky se týkaly jak hospodářských, sociálních, tak i kulturních problémů, opět s cílem zdůraznit fakt, že o hornickou otázku se vedení KSČ intenzivně zajímá. Ke splnění tohoto cíle přispěla i putovní výstava s názvem „700 let“ a další doprovodný 78

Tamtéž. Mimo uměleckých svazů se na přípravě oslav podílelo i min. informací, min. sociální péče, min. výživy, min. techniky, min. zdravotnictví, zástupci KSČ, Ústřední rada odborů a Československé doly. Byla zřízena speciální kulturní komise oslav 700 let československého hornictví, která spolupracovala s kulturní i organizační komisí. 80 Obdobné zájezdy byly organizovány i pro Svaz čs. výtvarníků. NA Praha, ÚAV NF, kart. 58, Den horníků. 81 PNP, Jan Drda, Fotografie. 79

36

program.82 Akce k 700-stému výročí hornictví však přetrvala i do dalších let, a to především díky uzákonění Dne horníků (každou druhou neděli v měsíci září) z důvodu, „že zákony jsou společné všemu lidu a proto Den horníků bude společným svátkem všeho lidu v lidově demokratické republice československé“.83 A tak i v následujících letech byly podnikány zájezdů umělců do hornického prostředí a každoročně se konaly pravidelné besedy s horníky. Cílem těchto besed nadále zůstávalo šířit mezi horníky osvětu, důsledně je vychovávat a rozšířit mezi ně knihy, především marxisticko-leninskou a socialistickou beletrii, a zajistit tak jejich politické uvědomění. Besedy zpravidla probíhaly na přelomu srpna a září a jejich účast se pohybovala v počtu 30-60 někdy i 100 osob, v závislosti na velikosti závodu. Tyto besedy byly zprvu hodnoceny velice kladně, byla vyzdvihována touha pracujících horníků vzdělávat se a neustále se politicky uvědomovat. Na druhou stranu byla kritizována nedostatečná propagace této akce, neuspokojivá reakce v novinách a naprosto nepostačující studijní a informační materiál. Avšak objektivně zhodnotit průběh Dne horníků a vycházet pouze z oficiálních souhrnů by bylo dosti zavádějící. Tvrzení, že mnohá kladná hodnocení byla spíše nafouknutou a zveličenou polopravdou, nasvědčují stížnosti zasílané Svazem spisovatelů Ústřednímu kulturně propagačnímu oddělení ÚRO podepsané samotným Drdou: „Sdělujeme Vám současně, že organisace této akce byla velmi špatná, takže v několika případech zájezd našich spisovatelů byl úplně marný, jelikož v jednotlivých krajích besedy s horníky se vůbec nekonaly, aniž by jejich odřeknutí bylo včas našim členům oznámeno. Zkušenosti ze špatného organisačního zajištění této akce v Ostravě, v Mostě a jinde nutí nás k tomu, abychom Vám důrazně připomněli, že v budoucnu bude třeba, aby bylo počítáno s časem našich umělců a oni jej zbytečně pro nedbalost organisátorů neztráceli.“.84 A tak zatímco 700. výročí se dočkalo velkého ohlasu, tyto besedy s horníky často vyznívaly pouze do ztracena. Obdobně jako akce besedy s horníky nebo kulturní patronát na venkově začala i samotná instituce akčních výborů postupně zanikat. Na mnoha akcích se sice akční 82

K 700-stému výročí hornictví byly organizovány taneční a hudební představení, k šíření osvěty přispívaly i oficiální plakáty a diapozitivy. Zároveň docházelo i k úzké spolupráci a výměně informací mezi hornickými a vesnickými patronáty. Byly vydávány i speciální pamětní mince a poštovní známky. K této příležitosti byly točeny i krátké dokumentární filmy či nacvičovány divadelní hry s hornickou tématikou. NA Praha, ÚAV NF, kart. 58, Den horníků. 83 Tamtéž. 84 Zpráva ze dne 25. září 1950. NA Praha, 19/7 (Kulturní a propagační oddělení), kart. 696, Besedy spisovatelů s horníky.

37

výbory podílely, ale jejich spoluúčast velice rychle slábla a ze zápisů schůzí je patrné, že zůstávaly opravdu jen jistým shromážditelem informací než skutečnými činiteli dění. Ještě na přelomu 1948 a 1949 bylo na akční výbory ukládáno mnoho povinností i celostátního významu, avšak nabízí se otázka, byly akční výbory opravdu nepostradatelné? Pod většinou kulturních akcí byly sice akční výbory svým způsobem podepsány, ale neztrácel jejich podpis v následujících letech svou váhu? Problémů, se kterými se akční výbory po svém uzákonění musely potýkat, bylo mnoho. Za nejzásadnější se jeví problémy organizační – a to ať v samotném vymezení kompetencí jednotlivých komisí a subkomisí, kde docházelo k mnohému překrývání působnosti v rámci akčních výborů, tak i z hlediska personálního. Mnoho funkcionářů v téže době vykonávalo najednou i několik funkcí a to jen v rámci samotných akčních výborů (ponechány stranou funkce mimo akční výbory), a často tak docházelo k zanedbání práce z důvodu vytíženosti jednotlivých členů – což byl případ právě i Jana Drdy, který mimo předsednictví kulturní komise AV zároveň zasedal i v patronátní komisi, podílel se na organizaci při 700. výročí hornictví a dalších ojedinělých akcích. Tato skutečnost vedla k tomu, že daný člověk se nemohl věnovat naplno všem povinnostem a akční výbory tak brzy začaly být kritizovány pro svou strnulost, byrokratičnost a zbytečnou obsáhlost. Jmenovat by se mohly i množící konflikty s ostatními složkami NF, jako například národními výbory, s osvětovými pracovníky i ministerstvy. Na počátku 50. let se tak ukázalo, že činnost a organizace akčních výborů byla více než problematická. Všechny konflikty zasívaly nedůvěru v akční výbory a okolní zásahy vedly k postupnému omezování jejich činnosti, jehož vyvrcholením byly návrhy na jejich úplné zrušení. Přibližně od roku 1954 tyto orgány začaly tiše mizet ze společenského dění.

4.2

Činnost Jana Drdy ve Svazu československých spisovatelů Jak již název napovídá, cílem kapitoly není popsat změny personálního

a organizačního vývoje Svazu, ale spíše zdůraznit události, kterých se Jan Drda jako předseda Svazu sám účastnil, které projednávané věci mu byly blízké a jakým směrem se pokusil dění ve Svazu ovlivňovat. Jan Drda se stal předsedou již Syndikátu českých

38

spisovatelů v 1948, tedy v době, kdy začala probíhat důležitá poúnorová očista.85 Předsedou zůstal i při transformaci Syndikátu ve Svaz a své místo si udržel až do roku 1956. Jak bylo Drdovým dobrým zvykem a životním postojem, pokoušel se i na poli Svazu všemi možnými prostředky zapojit co možná nejširší masy lidí k šíření socialismu a nového pojetí literatury coby pomocnici při politickém uvědomování. K největším akcím, které toto poslání měly plnit, patří rozhodně Jiráskovská akce, umělecké stáže, Fučíkův odznak a Pracující do literatury. Jiráskovská akce směřovala k masovému rozšíření Jiráskova díla, čímž mělo dojít k nahrazování tvorby některých tehdy oficiálně nepřijatelných autorů. „Jiráskova tvorba se měla stát vzorem, normou uměleckého tvoření pro beletristy a zároveň příkladem hodnocení českých dějin,“86 charakterizuje Michal Bauer. Velice rychle byl sestaven soupis nejzásadnějších Jiráskových děl (celkem 32 svazků), jež měly být dány znova do tisku a prodejné za velice dostupnou cenu. Propagování Jiráska a s ním spojeného husitství a revoluční tradice mělo učit správnému pohledu na minulost a zároveň budování nové kultury politické i lidové.87 Drda byl vyhlášením akce nadšen „A zrovna zde, ve Škodovce, nás spisovatele zastihlo jiráskovské poselství prezidenta republiky. Nemohlo nás potkat v prostředí úrodnějším, za okolností, jež by silněji podtrhly jeho velký význam, jeho pronikavou aktuálnost i jasnozřivý dostřel do budoucnosti. Byli jsme uprostřed pracujícího lidu, když Klement Gottwald mluvil o národním sebevědomí, o dějinném optimismu, o víře v tvořivé síly lidu. Každá minuta živé přítomnosti podtrhovala a rozvíjela smysl slov o těch národních tradicích, které vedou vpřed, k svobodě a rozkvětu národa.“ Jiráskovská akce tak měla od začátku silnou státní podporu a byla doprovázena různými jinými aktivitami. Například Národní divadlo vyhlásilo tzv. Jiráskův cyklus, což znamenalo zařazení několika autorových her do repertoáru divadla. Každoročně byly pořádány i soutěže ochotnických divadelních souborů Jiráskův Hronov.88 Zároveň bylo budováno Jiráskovo muzeum v Hvězdě a natočeny dva barevné 85

Poúnorová očista by se dala označit vlastně za druhou v pořadí. První přišla již těsně po válce, kdy začala pracovat očistná komise s předsedou Václavem Černým, jejímž cílem bylo posouzení autorů z hlediska kolaborace – zda vůbec mohou v Syndikátu nadále setrvat a jak to bude v budoucnosti s jejich možností publikovat. Jeden z prudkých útoků směřoval proti některým katolickým autorům (Jakub Deml, Jaroslav Durych, Jan Čep, Jan Zahradníček, Václav Renč, František Lazecký a řada dalších), kteří byli obviněni z přímých styků s nacisty. 86 M. BAUER, Ideologie, s. 153. 87 Jiráskovská akce byla oficiálně vyhlášena již v listopadu 1948. Hlavní myšlenka vzešla od Z. Nejedlého a patronát nad celou akcí převzal sám prezident K. Gottwald. 88 Akce se konala již několik let před únorovým převratem, v roce 1948 však byl značně poupraven smysl celého soutěžení

39

filmy podle Jiráskova díla (Temno, Staré pověsti české). Pravidelně byly konány oslavy k jeho výročí. Důležitým krokem se stalo zřízení Jiráskova fondu, kde se shromažďovaly

dary

na

pokrytí

nákladů

s vydáváním

knih.

Vyvrcholením

doprovodných programů představoval rok 1951, jenž byl vyhlášen rokem oslav Jiráskova stého výročí narození. Velice oblíbené se staly tzv. umělecké stáže. V předcházející kapitole byli zmíněni například Kulturní patroni nebo Akce besedy s horníky. Součástí této kampaně bylo i podnikání zájezdů do závodů Škoda Plzeň, opět z důvodu seznámení se s pracovním prostředím a následným vytvořením autentických socialistických děl (Příloha č. 9.). Jan Drda to vyjádřil slovy: „Byli jsme ve středu a ve čtvrtek na spisovatelské návštěvě v Plzni u škodováckých slévačů, kovářů, montérů, soustružníků, frézařů a modelářů, uprostřed velké obce pracujících, kteří svými mozky i rukama vytvářejí konkrétní základy radostné národní budoucnosti.“.89 Výsledkem těchto podniků pak byly umělecké reportáže, opěvující stroje, mechanickou výrobu a lidskou práci.90 Drda se jednoznačně ztotožňoval s názorem, že spisovatelovo dílo se mělo stát jakousi zbraní a spisovatel společně s pracujícím lidem měl směřovat k utužování socialismu. Fučíkův odznak byl další z akcí, které sloužily k ještě silnějšímu připoutání veřejného mínění ke komunistickému režimu. Cílovou skupinou se stala především mládež, a není divu, že vedle Svazu československých spisovatelů byl hlavním organizátorem Československý svaz mládeže. Akce byla zaměřena především na četbu knih a zhlédnutí určených filmů, pomocí nichž by byla vychovávaná nová generace čtenářů.91 Přesto výsledky a především účast nebyly tak ohromující, v jaké komunisti doufali. K dalšímu zesílení propagace sloužilo i postupné nastolení kultu samotného 89

Jan DRDA, Jiráskovou stopou, Lidové noviny, 14. 11. 1948, s. 1. Citováno podle M. BAUER, Ideologie, s. 159. 90 Návštěvu do Škodových závodů podnikl i Václav Řezáč: „Přesnost nás bila do očí na každém kroku, přesnost strojů a přesnost v propočítaných pohybech lidí, a ještě hlouběji nás zasahovala skutečnost, kolik ze svých životů dávají práci. Vzorně sehraná parta u stroje lisujícího kola pro železniční vozy, nebo dvojice nesoucí a vylévající tvalík žhavého kovu tě názorně poučí o tom, co je to kolektiv. A pak už jasně vidíš pravdu, jež od zavilosti v běhu tohoto ohromného závodu se rozšiřuje na život celého lidstva i s tím nevyvrtaným závěrem, že správa věci může patřit jen těm, z jejichž rukou a mozků vznikly.“. Václav ŘEZÁČ, Spisovatelé ve Škodovce, Tvorba 17, č. 44, s. 927. 91 Výběr knih i filmů byl proveden velice pečlivě, seznam se v budoucích letech obměňoval jen velice zvolna, a spíše se jednalo o rozšiřování počtu titulů. Díla s nespornou uměleckou hodnotou se do seznamu dostávají až v polovině 50. let (Máchův Máj, Vrchlického, Horova či Seifertova poezie…). Závěrečným bodem mělo být přezkoušení, po jehož úspěšném ukončení byl člověk odměněn oním odznakem. Bylo však pro komunistickou společnost velice žádané, aby toto přezkoušení bylo bez výjimky naprosto úspěšné a počet nositelů Fučíkova odznaku by se tak zvyšoval. M. Bauer konstatuje: „Kdo se ke zkoušce dostavil, nebyl už jen tak bez úspěchu propuštěn.“´ Přesto výsledky a především účast nebyly tak ohromující, jaké komunisti očekávali. M. BAUER, Ideologie, s. 209.

40

Julia Fučíka jako „člověka bojujícího o společenskou spravedlnost v národě, o svobodu pro chudého, utlačovaného a bezprávného,“92 charakterizuje Jan Drda. „Elektrizoval lidi, vykupoval je z malosti a lhostejnosti, okysličoval vzduch kolem sebe svou úžasnou, energickou vírou v člověka, svým humanismem bojovným činorodým, svým neoblomným optimismem, plným velitelské konkrétnosti a pevnosti. Takový byl Julius Fučík. Byl by proslulým spisovatelem, kdyby byl více psal. (…) Ale on raději volil bojovat v nejpřednějších zákopech politické fronty tam, kde s tak krvavou konkrétností běží o živého člověka i o lidskou obec.“93 Stejně jako v případě Jiráska, tak i Fučíkovskou akci doprovázel bohatý program, jenž vyvrcholil v roce 1953, kdy během jednoho roku byly pořádány oslavy k jeho 50. narozeninám, k 10. výročí jeho úmrtí a vše završovala ohromná konference o Juliu Fučíkovi, která se konala 10. září. V předcházejících třech akcích je možné sledovat nezanedbatelnou míru Drdovy angažovanosti. Avšak podniky, které se staly jeho srdcovou záležitostí, byly nejrůznější umělecké soutěže, jejichž cílem bylo objevit nové literární talenty, kombinované se skrytou snahou (stejně jako u veřejných oslav) kontrolovat volný čas lidí a opět lidi vmanipulovat do prostředí socialistického realismu. Na prvním místě je nutné jmenovat soutěž Pracující do literatury, která se naplno rozjela v květnu 1949 za společné podpory ministerstva informací a Svazu československých spisovatelů. Zvláštní byla v tom, že měla překračovat běžný rámec uměleckých soutěží s cílem soustavněji pečovat o nově objevené talenty, a jejím pomyslným vyvrcholením byla konference Začínajících autorů 12. 2. 1950. Soutěž Pracující do literatury byla nepřímo rozšířena o další akci, tzv. Den nového Československa se zdůvodněním, „ že v naší literatuře se stále ještě dosti těžko prosazuje nová současná thematika, že v ní chybí obraz mnohotvárnosti dnešního života našich lidí a že dosud nebyl objeven dostatečný počet literárních talentů z řad pracujících.“94 Za onen „Den nového Československa“ měl být zvolen obyčejný den v měsíci květnu 1951 a o tomto určeném dni měli psát příslušníci všech vrstev národa krátké příspěvky – své zážitky, příběhy, zkušenosti. Smyslem akce bylo získat přehled o životě nového Československa, svědectví, jež by bylo možno shrnout do velkého sborníku literárních i jiných příspěvků a samozřejmě při plnění tohoto cíle by byli opět podchyceni noví talentovaní umělci.95 92

PNP, Jan Drda, Na paměť Julia Fučíka. Tamtéž. 94 NA Praha, 19/7 (Kulturní a propagační oddělení), kart. 678, Návrh na provedení náborové akce nových literárních talentů z řad pracujících pod názvem „Den nového Československa“. 95 Tamtéž. 93

41

Jaké však bylo závěrečné zhodnocení těchto uměleckých soutěží? Z pramenů, které hodnotí M. Bauer, jasně vyplývá, že akce byla v závěrečném důsledku hodnocena značně negativně. Už jen pro množství došlých příspěvků (původně se očekávaly tisíce až desetitisíce dopisů, nakonec jich došlo méně než 800), i pro jejich úroveň, kdy v 83 % případech značně převažoval agitační charakter nad uměleckým.96 Na druhou stranu kritika nebyla nesena jen na hlavu oněch začínajících autorů, ale také na hlavu hodnotitelů, kterým byl vytýkán poměrně formální přístup k došlým příspěvkům bez snahy intenzivnějšího prozkoumání a hlubšího zájmu. Jak například uvádí Josef Císařovský: „Bez ohledu na hodnotu příspěvků, vidím už v samotném tónu a formě dopisů, rozboru, administrativně byrokratický postoj a postup. V poslední době (…) nám soudruzi nenápadně vyčítají, že s nedostatečným uznáním hodnotíme jejich namáhavou a rozsáhlou práci se začínajícími autory, která jim zabírá hlavní čas. (…) Je jasné, že přečtením jednoho či dvou příspěvků není možno objevit či ocenit nadání, talent (…) Navrhuji proto, aby byla uveřejněna podrobná a obsáhlá kritika těchto a dalších posudků, buďto v Rudém právu či Tvorbě, nebo v Novém životě.“97 K rozvíjení talentů začínajících autorů měly sloužit jednotlivá školení na Dobříši doprovázená studijním programem, často pod dohledem přiděleného patrona. Tato dobříšská školení byla pořádána po dvou sobějdoucích letech na přelomu července a září, za účasti přibližně 30-40 osob a jejich hlavním školitelem a předsedou byl jmenován Jan Drda. Vypracováním rámcové osnovy byl pověřen L. Štolla a V. Řezáč a v konečné fázi obsahovala dvě základní části. První z nich byla část ideová, kde každý z tázaných spisovatelů (M. Majerová, M. Pujmanová, I. Olbracht, V. Nezval, J. Glazarová, V. Řezáč, V. Závada, K. Konrád, M. Jariš a J. Drda) měl odpovědět na sadu připravených otázek (Proč jsem se stal spisovatelem, Jak jsem se stal spisovatelem, Který spisovatel na mne v životě nejvíce zapůsobil a čím, Umělec a občan, Kolik času věnuji četbě novin, teoretické literatury a beletrii, Poměr ke kulturnímu dědictví, Poměr k soudobé literatuře a Poměr k lidové tvorbě)98. Druhá část měla sloužit k objasnění základních technických otázek spisovatelovy práce, a to prostřednictvím vybraných referátů, které pojednávaly od popisu základních uměleckých forem, k jazyku, výrazovým prostředkům až k rozborům jednotlivých významných děl (první zahajovací den hovořil Jan Drda o krátkých literárních formách a následně o svém díle Němá 96

M. BAUER, Ideologie, s. 215-270. NA Praha, 19/7 (Kulturní a propagační oddělení), kart. 677, Dopis zaslaný J. Císařovským sekretariátu ÚV Kulturního a propagačního oddělení, 23. 7. 1951. 98 Tamtéž, Osnova školení pro začínající autory. 97

42

barikáda, na závěr školení promluvil Drda k posluchačům ještě jednou a přiblížil jim socialistický realismus a ruskou literaturu99). Otázkou zůstává, jakou úroveň tato dobříšská školení měla a jestli plnila své předem dané cíle? V závěrečných zprávách o probíhajících školeních (z roku 1950 i 1951) se hovoří o úspěchu – ať v ohledu organizačním, tak z hlediska ideologického či uměleckého působení. Přesto stejně jako předchozí akce, tak i školení začínajících autorů mělo své značné a nezanedbatelné nedostatky. V zaslaném dopise Kulturněpropagačnímu oddělení, který obsahuje seznam osob, jež se školení zúčastnily, se uvádí: „Charakteristiky jsou v některých případech zřejmě velmi povrchní a všeobecné a rovněž tak místo zaměstnání není u všech přesně uvedeno, neboť je Svaz spisovatelů nezná. Je to důkazem toho, že po zakončení školení nevěnoval Svaz jeho účastníkům již dále soustavnou pozornost.“100 A to byl hlavní problém. Nové autory mělo na starost oddělení začínajících autorů (v roce 1954 přejmenováno na oddělení pro práci s mladými autory) – tedy oddělení nově vzniklé, neukotvené, s rychle vznikajícími pobočkami v každém větším městě, ale značně pokulhávající jak finančně, tak organizačně.101 Mnoho zkušených spisovatelů se brzo začalo této práci stranit (často z důvodu velkého časového vytížení) a prvotní nadšený zájem o začínající autory rychle vyprchal. Dokonce i sám Jan Drda, tedy jeden z těch, odkud tato myšlenka vzešla, označil přílišnou horlivost při masovém získávání nových spisovatelů za jistou chybu. Není divu, že v pořadí třetí školení na Dobříši připravované na rok 1952 nakonec neproběhlo. Úlohou Svazu spisovatelů bylo v první řadě dohlížet nad spisovateli, kteří se měli při tvorbě držet jasně daných stanov. Svaz řešil mnoho záležitostí, měl působit jako jakási „mašina na kulturu“, „kolos“, který měl rozbíjet staré představy v pojetí kultury a tyto staré představy nahradit novými. Problémem však bylo, že tento rozsáhlý a rozvětvený kolos byl mnohdy až příliš těžkopádný. Navenek sice vše fungovalo, v novinách se člověk dočetl o nekonečných úspěších – pravidelně byly tištěny rubriky, kde spisovatelé vyzdvihovali svoji tvořivou práci, lidé mohli věřit v úspěchy skrze

99

Např. V. Řezáč hovořil obecně o románě, F. Trávníček o jazyku jako básníkovo a spisovatelovo nástroji, L. Štoll o Ruském románu, Z. Nejedlý ve svém příspěvku pojednával o Erbenovi, Němcové a Nerudovi. Celkem zaznělo 26 referátů. Tamtéž. 100 Tamtéž, Dopis z 21. 7. 1951 zaslaný sekretariátu ÚV kulturního a propagačního oddělení. 101 Oddělení začínajících autorů vzniklo při sekretariátu Svazu československých spisovatelů, předsedou se stal Vilém Závada.

43

jásavá hesla všude zdůrazněnými tučnými nápisy a velkými písmeny. 102 Přesto Svaz nefungoval jako dobře namazaný stroj a problémy se množily už od samých počátků 50. let. Jedna z prvních kritik směřovala k tomu, že vedení Svazu se postupně dělilo na dvě soupeřící centra. Jak obecně v dějinách československé kultury a kulturní politiky, tak i rámci samotného Svazu vykrystalizovaly dvě skupiny, kde jedna nepřímo vyjadřovala sympatie ke Kulturně propagačnímu oddělení (G. Barešovi) a druhá k ministerstvu informací a osvěty (V. Kopeckému). Oba směry sice byly jednotné v základních cílech, tedy v prosazování socialistického realismu, klíčové rozepře však byly v přijímání kulturního dědictví, v chápání estetiky, v poměru k modernímu umění apod.103 Jedno z prvních upozornění pochází z 22. září roku 1950 a bylo sepsáno Jiřím Pelikánem: „Ve vedení SČS dochází stále zjevnějšímu nesouladu mezi soudruhem Drdou, Řezáčem, Bojarem i Pilařem. Nejhorší postavení má s. Bojar, který není mezi spisovateli příliš oblíben a jehož pracovní morálka v sekretariátě SČS je všeobecně známá jako špatná. Nyní při prověrce se ukázalo, že s. Bojar vedle platu gen. tajemníka SČS pobírá plat redaktora Lidových novin, ačkoliv v redakci nepracuje.“104 V. Kopecký se od počátku svého působení obklopoval řadou zasloužilých umělců (V. Nezval, I. Olbracht, K. Biebl, K. Konrád, M. Majerová, M. Pujmanová), a dokonce si zasloužil i pověst liberála, jeho liberalismus však často korespondoval s čistou prozíravostí. Naproti tomu G. Bareš pracoval v souladu se striktní byrokratickou metodou a důsledným plněním všech směrnic, sám se opíral o J. Hendrycha či P. Reimana. Právě na tyto dva byla nesena hlavní kritika, jak napovídá další dopis J. Pelikána z 28. září 1951: „Vedení Svazu je odpovědno za to, že 102

V případě časopisu Tvorba byla největší koncentrace takovýchto článků v roce 1948 (popř. ještě v roce 1949), kdy všechno nové bylo považováno za úspěšné. Na přelomu let 1948/1949 byla v Tvorbě otištěna série článků s názvem Spisovatelé o své práci, kam přispěl např. Jan Pilař, Václav Lacina, Miloslav Stehlík a další. Od roku 1950 je však možné sledovat, že tyto oslavné články jsou pomalu nahrazovány články, v nichž jsou spíše řešeny přetrvávající problémy. 103 Nejvýraznějším sporem se stalo hodnocení nově vydané Seifertovy básnické sbírky Píseň o Viktorce. V souvislosti s právě uvedeným Štollovým referátem, jež se měl stát příručkou pro budoucí básnickou tvorbu, Seifertova Píseň o Viktorce budila téměř provokující dojem. Okamžitě proti tomuto dílu byla v Tvorbě otištěna nevybíravá kritika Ivana Skály podpořená G. Barešem, jejímž cílem bylo rozpoutat protiseifertovskou kampaň. Avšak tento útok proti uznávanému básníkovi nezůstal v uměleckém světě nepovšimnut a proti oné kritice se začínaly ozývat ostré hlasy reprezentované V. Nezvalem a M. Pujmanovou, kteří uveřejnili své kritiky. Spor měl řešit tzv. čestný spisovatelský soud, návrh na jeho pořádání vznesl 17. dubna Jan Drda. Jednalo se o jakýsi mravní tribunál, ustanovený podle sovětského vzoru, který by spornou záležitost s daným spisovatelem veřejně projednal, jednání mělo být zakončeno sebekritikou. Návrh byl přijat, přesto z nevyjasněných důvodů k tomuto čestnému soudu nikdy nedošlo a spor o Seiferta pomalu utichl. 104 NA Praha, 19/7 (Kulturní a propagační oddělení), kart. 677, Dopis G. Barešovi od Jiřího Pelikána z 22. září 1950.

44

v české literatuře a ve Svazu měl rozhodující slovo s. Pavel Reiman, který byl označen za starého rappistu, kosmopolitu a fabrikantova syna (…). Vedoucí soudruzi ze Svazu se ve své práci neopírali o s. Nejedlého a Kopeckého a jejich resortní ministerstva, nýbrž

se orientovali

na pracovníky aparátu

ÚV, čímž

posilňovali

druhé,

protigottwaldovské centrum ve straně. (…) Ideová orientace vedoucích pracovníků Svazu měla sklony k rappismu, vulgarisátorství a sektářství. Tito pracovníci prý vnitřně nepřijali linii, danou referátem s. Štolla o poesii a fakticky zastávali linii, která je v rozporu s nezvalovskou linkou, jež prý je linií gottwaldovské kulturní politiky, zatím co tato druhá, falešná linie je linie s. Bareše a lidí z aparátu ÚV a ve své podstatě linie protigottwaldovského centra. Tato druhá linie prý byla také prosazována ve filmu s. Rosou a nyní s. Hendrychem a jeho spolupracovníky.“ 105 Třetím viníkem se mimo J. Hendrycha a P. Reimana stal i samotný předseda Svazu, Jan Drda. Ten byl obviňován především ze špatné personální politiky Svazu – a tak sám dokonce navrhl svoji rezignaci na funkci předsedy Svazu a šéfredaktora Lidových novin, což však zůstalo naprosto nepovšimnuto a Jan Drda zůstal nadále v čele Svazu. Celý spor se vyřešil přetřesem z let 1951/1952, který skončil porážkou Barešovského křídla a dosazením starší spisovatelské generace. Personální problémy však nebyly jediné. Mnoho stížností bylo vzneseno i na spolehlivost spisovatelů, čemuž se opět nevyhnul ani Jan Drda. Hlavním problémem se stalo zneužívání peněz a nedodržování zakázek. „Ke krizi mezi vedoucími soudruhy SČS dochází také proto, že edice Čtenářská obec ohlásila závazně čtenářům vydání jejich nových spisů, při čemž je dnes zřejmé, že ani s. Drda, ani s. Řezáč, ani s. Bojar své romány nedokončí,“106 uvádí ve svém spisu J. Pelikán. V. Černý ve svém životopise uvádí další konkrétní případ o Janu Drdovi: „Byl krajně marnotratný, peníze nepočítá, vyhazoval jako o závod, a dostal-li se ke zdroji, bral z něho plnými hrstmi a lehkomyslně, aniž si připouštěl otázku, kdo dává a kdy on nahradí. Když se chystalo otevření Divadla československé armády, dal si vyplatit na slíbenou zahajovací hru, kterou nikdy nedodal, zálohu 50 tisíc KSČ; roku 1955 činily jeho dluhy správě Dobříše za trvalý pobyt celé jeho rodiny na zámku 2320 tisíc Kč, byly mu prostě sleveny a odepsány a jeho zálohovací systém na Dobříši i ve fondu Svazu pokračoval nerušeně

105

NA Praha, 19/7 (Kulturní a propagační oddělení), kart. 678, Zpráva o schůzi rozšířeného předsednictva Svazu čs. spisovatelů dne 28. září 1951 (678). 106 Tamtéž.

45

dál.“107 Možná právě od Černého kritiky je odvozována legenda, jež Drdu hanlivě označovala za dobříšského zámeckého pána.108 Dokonce Drda i v dopisech manželce několikrát uvádí problém se stíháním termínů, dodáváním her a přílišnou časovou vytížeností. S časem souvisel i další problém, a to především nedostatečná příprava k jednotlivým schůzím, valným hromadám i samotným konferencím nebo dokonce neustálé posouvání data sjezdu, což však nebyl jen Drdův problém, ale týkalo se to mnoha jiných.109 Po kritice, která byla průběžně snášena na Drdovu hlavu, nezbývalo nic jiného než se pustit do sebekritiky. Tato sebekritika byla zvlášť patrná od roku 1953, kdy v rychlém sledu za sebou proběhl Aktiv

spisovatelů

a konference Svazu

československých spisovatelů. Na těchto podnicích měl Drda hlavní slovo a obě jeho zahajovací řeči s názvem „Za pravdivost naší literatury – do boje proti schematismu!“ se v mnoha bodech ztotožňovaly, až na některých místech zcela překrývaly. Na začátku referátu Drda zmínil dosavadní úspěchy, kterých bylo v Československu dosaženo (první smělé stavby socialismu, vítězný boj za socializaci vesnice, podpora hospodářství na Slovensku, nové a lepší školství, zdravotní péče, politické uvědomí, vyspělejší technika apod.),110 nadšení však bylo rychle vystřídáno obavou nad těžkou dobou způsobenou dvojí tragickou ranou – úmrtím s. Stalina a s. Gottwalda, která však „nezastavila náš pracující lid, neuvedla jej ve zmatek, neotřásla jeho odhodlání budovat vítězně socialismus a zajistit světový mír.“111 Drda parafrázoval i Gottwaldova slova, v nichž viděl nekončící poslání všech umělců: „Nezklamte naděje, jež ve vás skládají; staňte se inženýry duší našeho lidu, mluvčími jeho tužeb, jeho lásky i nenávisti, staňte se jeho socialistickými buditeli!“112 a Svaz spisovatelů měl zalarmovat všechny síly k jeho plnění. Aktiv a následná konference měly objasnit všechny budoucí úkoly, kriticky a sebekriticky zhodnotit síly, upozornit na nedostatky a chyby, a uvolnit tak 107

V. ČERNÝ, Paměti, s. 225. Je sice pravda, že Drda s rodinou na Dobříši velkou část roku bydlel, ale že by mu celý zámek patřil, se stalo obyčejnou pomluvou. Proti tomuto označení – „pán na Dobříši“ – Jan Drda velice ostře vystupoval. V televizní relaci Tváří v tvář: Jan Drda – Občanská společnost toto neopomíjí zmínit a přímo uvádí: „ nebojte se, já tam nejsem žádným pánem ani tam nedělám zlatého bažanta vydržovaného na státní náklady. Mám tam jednu světničku 3x4 metry, za kterou řádně platím nájem.“ Archiv České televize, Tváří v tvář, Jan Drda, Občanská statečnost. 109 Nedostatečná příprava byla ostře zmíněna i v dopise k pořádání II. řádné valné hromady české sekce, která proběhla 22. října 1950, jejíž program nebyl dostatečně prodiskutován. NA Praha, Kulturně propagační oddělení, kart. 677, dopis ze 14. září 1950. 110 NA Praha, 19/7 (Kulturní a propagační oddělení), kart. 688, Aktiv Svazu spisovatelů 24. VI. 1953 Praha (steno-zápis). 111 Tamtéž. 112 Tamtéž. 108

46

cestu k jejich nápravě. Drda následně pokládá otázku: „Jaké překážky nám tedy brání v plném rozvití našich sil?“, na kterou vzápětí odpovídá. První kritika směřovala k „nedostatečné práci Svazu spisovatelů zejména v oblasti umělecké ideové výchovy autorů“.113 Drda znova odkázal na odkryté Slánského spiklenecké centrum a na to, jak jeho vliv zasahoval do dění ve Svazu: „Místo soustavné péče a pomoci chápali někteří jeho pracovníci vedoucí úlohu strany tak, že čas od času byrokraticky dekretujícím způsobem nařizovali to či ono, že podněcovali na stránkách tisku útoky proti některým spisovatelům, hrubě zasahovali do ediční politiky, levičáckým způsobem potlačujíce nebo znesnadňujíce vydávání některých významných děl naší literatury, a touto praksí často v nás odporovali pocity naivní nadutosti, s nimiž jsme leckdy shlíželi na spisovatele bezpartijní a na ty tvůrce, kteří mnohdy bolestně zápasili o svůj další umělecký vývoj.“114 Drda tím kritizuje i nedostatek času a prostoru, který byl věnován výchově generaci starší a následně pokračuje i v kritice přeceňování onoho zběsilého hledání nových talentů především z řad pracujících lidí. „(…) na druhé straně jsme mnohdy nadměrně a předčasně vyzdvihovali mnohé autory začínající a málo zkušené, pro první dílčí úspěch. Tím jsme, aniž jsme si to uvědomovali, v jedněch vyvolávali pocity trpkosti, v druhých nepatřičnou samolibost. Tvůrčí problémy jsme si často zjednodušovali, v netrpělivé snaze vydupat rychle novou, současný náš život obrážející literaturu, jsme vynášeli mnohá díla nedonošená, zjednodušující, schematická.“115 S prvním bodem souvisel i problém odtrženosti mnoha spisovatelů od živého dění. Jejich neznalost současného života, úsilí a problémy pracujícího lidu, což vedlo již ke zmíněnému schematismu. Tento fakt se může jevit dosti rozporuplně, vždyť přeci Svaz spisovatelů organizoval mnoho podniků, při nichž spisovatelé navštěvovali hornické prostředí, závody Škoda, ČKD nebo trávili čas na vesnicích, při nichž spisovatelé měli poznávat běžný život člověka. Toto poznávání však zpětně bylo hodnoceno jako značně povrchní a urychlené. S tím souvisí i kritika tzv. frézismu: „Mnozí soudruzi si myslí, že všechno znají a že se opájejí jen zvuky slov, jen abstrakcemi, ale konkrétní obsah pojmů je jim načisto neznám – ale my potřebujeme, aby spisovatelé znali dnešní život v celé jeho mnohotvárnosti, aby důvěrně znali

113

Tamtéž. Tamtéž. 115 Tamtéž. 114

47

pracujícího člověka, jeho úsilí, jeho touhy i sny, aby jej znali v jeho tvůrčí budovatelské práci,“116 uvádí J. Drda. Za třetí nedostatek považoval Drda „nedostatečnou znalost marxismu-leninismu, která by spisovatelům umožňovala pochopit zákonitosti života a našeho vývoje, dovolovala pevně rozlišovat typické od netypického, umožňovala poznávat výhonky nového a rozvíjet v literárních dílech optimistickou revoluční perspektivu.“117 Bez znalosti marxisticko-leninské filozofie není možné podle Drdy pochopit okolní dění a pochopit smysl historického procesu, bez čehož se žádné dílo nemůže stát velikým. Drda požaduje: „Svaz spisovatelů musí vést své členy, komunisty i bezpartijní, k hlubokému a soustavnému studiu marxismu-leninismu, musíme využít všech možností, které nám dává Rok stranického školení, musíme i na svazové půdě diskutovat a neustále objasňovat nejvýznamnější ideologické otázky.“118 V posledním bodě Drda upozornil na malou pomoc literární kritiky a nevšímavost tisku. Tento bod se stal velice zásadním a o nedostatečné literární kritice a o neuspokojivém stavu tisku se vedly dlouhé debaty, ať už na jednotlivých schůzích Svazu nebo na stránkách Tvorby. Drda uvádí, že právě kritika se má stát motorem pro všechny nutné změny, kritika by měla pravdivě a hluboce analyzovat novou tvorbu, soustavně obracet pozornost spisovatelů k ústředním otázkám života lidu. Měla by být „dozorcem“ nad literárním vývojem, šikovat spisovatelské roty a ukazovat cestu k vítězství.119 Aktiv spisovatelů byl jedním z prvních podniků, kde se o nedostatcích Svazu spisovatelů takto veřejně hovořilo, zároveň tento aktiv měl sloužit jako startovní pole, od kterého by se měla konstruktivní kritika dále rozvíjet (byla zmíněna konference Svazu, která se konala v témže měsíci jako Aktiv). Byl podán návrh, aby se všechny nedostatky řešily aktivizováním jednotlivých tvůrčích komisí, pořádáním plenárek jednotlivých sekcí a následnými konferencemi, které měly vyvrcholit velkým sjezdem Svazu československých spisovatelů.120 Nakolik však toto snažení bylo úspěšné,

116

Tamtéž. Tamtéž. 118 Tamtéž. 119 Tamtéž. 120 V listopadu 1954 se konala konference o satiře; v červnu 1955 konference o poezii Za socialistickou poezii, za poezii velkých myšlenek a citů; v říjnu 1955 konference o literatuře pro děti a mládež; v roce 1955 se měl konat i významný seminář o díle S. K. Neumanna, ale pro nedostatečné vypracování hlavního referátu, jež měl na starosti Taufer, byla konference odsunuta až na únor 1956; velkou předsjezdovou akcí byla i schůze sekce básníků SČSS v březnu 1956 nebo konference o próze, jež se uskutečnila také v březnu. 117

48

napovídá neustálé odkládání sjezdu, který se nakonec uskutečnil až v roce 1956,121 tedy v době, kdy se již naplno projevily rozepře mezi dogmatiky a nově se o slovo hlásající liberály v době, kdy přetrvávající kritika Svazu za svoji strnulost byla natolik intenzivní, že byl Jan Drda z funkce předsedy Svazu odvolán (nadále však zůstal členem předsednictva ÚV SČSS).122 Přes všechny snahy upevnit zásady v literatuře, docházelo k neustálému rozmělňování prostoru. Svaz spisovatelů nedisponoval takovými prostředky, aby liberalizační tendenci zabránil, ba co více. Svaz se stával stále víc nečinným spolkem, naprosto rozštěpený na dvě skupiny (demagogickou a liberální). Sám Drda dění ve Svazu přirovnával k totálnímu rozpadu, kdy se dokonce často stávalo, že pro nedostatek zájmu nebylo dokonce možné ani některé schůze nejvyššího předsednictva svolat. Po nelehké úvaze, po zklamání z „lajdáctví, nedostatečné odpovědnosti, morální lhostejnosti, neukázněnosti, z neochoty obětovat více času a pracovní energie“123 jednotlivých členů, se v roce 1966 Jan Drda členství vzdal: „Milý předsedo Šotolo, pro pořádek Ti písemně potvrzuji to, co jsem ústně prohlásil dnes 10. června 1966 před 13 přítomnými členy našeho svazového ústředního výboru: vzdávám se členství v ÚV a předsednictvu SČSS a žádám, aby moje rezignace byla svazovými orgány přijata. Tento můj krok po 17 letech, které jsem v orgánech Svazu prožil a pracoval, není pro mne lehký, ale já prostě nemohu jinak.“124

121

Přípravy na sjezd probíhaly už od počátku roku 1955 a měl proběhnout přesně podle sovětského vzoru. Nakonec sjezd proběhl mezi 22. a 29. dubnem 1956 v Praze v budově Národního shromáždění. 122 Dodnes se diskutuje, z jakého důvodu byl odvolán právě nyní, vždyť přeci Drda přestál i dobu politických procesů, při nichž „padlo“ barešovské křídlo. Na tuto otázku odpovídá V. Černý ve svých pamětech. V. Černý uvádí, že v roce 1956 se režim usmyslel přilákat do Čech z emigrace hudebního skladatele Bohuslava Martinů: „Poslali za ním Bureše dvakrát do ciziny, měl přemluvit svého krajana přítele k návratu, čekaly by ho v Praze pocty a hodnosti (…) Jak horlivě Bureš přemlouval, nevím. Do procesu se nepovolán a tajně vsunul předseda Svazu spisovatelů Jan Drda, jenž kromě oficiálního pozvání věhlasného vzpomínajícího krajana do Čech k vysočinským studánkám mu dal do Paříže propašovat soukromý dopis, v němž ho varoval a zjevil mu pravdu zdejšího kulturního útlaku. Snad se v starém cynikovi vzpříčilo svědomí, nesnesl představu, že by tu mělo být zneužito i emigrantova stesku po domově, Drda byl přece zpuchřelý sentimentál. Martinů zůstal, i se svým steskem, kde byl. Vrátil se domů až k věčnému spánku. Ale tu si poličští rodáci usmyslí zakládat muzeum Bohuslava Martinů, poprosí vdovu o nějakou památku a paní Martinů (…) pošle darem českou korespondenci svého chotě, v ní i Drdovo varování. A to byl v ČSSR počátek zatmění Drdovy dosud jasné hvězdy, i po jiných stránkách případ úspěšného břichopáska politicky dozrál, konec cestám do světa, konec poslancování, konec gigantickým zálohám, konec předsedání Svazu nakonec.“ V. ČERNÝ, Paměti, s. 482. Jestli je však tato uvedená informace zcela věrohodná, je dosti rozporuplné. O pravdivosti můžeme pochybovat už jen z toho důvodu, že Jan Drda i po roce 1956 zůstal předsedou kulturního výboru NS, stále byl členem ÚV SČSS, a dokonce se zúčastnil i dalších pracovních cest (v roce 1957 do Číny a v roce 1961 na Kubu). 123 PNP, Jan Drda, Osobní korespondence, Šotolovi. 124 Tamtéž.

49

4.3

Působení Jana Drdy v Národním shromáždění Úloha Národního shromáždění jako zákonodárného a zastupitelského orgánu po

únoru 1948 značně klesala. Tato instituce by se dala dokonce přirovnat k dřevěné loutce vedené rukou šikovného loutkaře – KSČ. V rovině kultury měl největší význam kulturní výbor Národního shromáždění, jehož činnost se však zpravidla omezovala na pouhé bilancování dosavadních „úspěchů“ kulturní politiky. Kulturní výbor „formálně navrhoval a odůvodňoval zákonné normy upravující oblast kultury a umění, sloužil také k proklamativním vystoupením ministrů,“

125

komentuje J. Knapík. Zákony tak byly

přijímány spíše podle potřeby komunistického vedení, než podle potřeb v dané kulturní oblasti. Jan Drda byl poprvé zvolen jako zastupitel do kulturního výboru Národního shromáždění 30. května 1948 v okrese Říčany (Příloha č. 10.). Jednalo se o první poúnorové volební období, a tak byly urychleně přijaty ty zákony, které komunistická strana prosazovala již delší dobu. Jednalo se například o divadelní,126 spolkový zákon127 a osvětový zákon.128 Do konce volebního období, tedy roku 1954, Jan Drda vystoupil na půdě Národního shromáždění celkem čtyřikrát – z toho je patrné, že pro Drdu a stejně tak pro řadu dalších tehdejších poslanců činnost v Národním shromáždění představovala jen vedlejší funkci a možnost jistého přivýdělku.129

125

K. KNAPÍK, Průvodce, s. 52. Divadelní zákon se stal první přijatou poúnorovou legislativní normou. Klíčové teze vypracoval Miroslav Kouřil a shrnoval všechny představy KSČ o divadelnictví z let 1945-1947, zákon vstoupil v platnost 1. dubna 1948. Na jeho základě došlo k vytlačení soukromých provozovatelů z divadelního pole, mimo ochotnických spolků se na provozování divadel mohl podílet pouze stát, okresům a obcím a některým výjimkám (Armádní umělecký soubor…). Tamtéž, s. 258-259. 127 „Vzniku spolkového zákona předcházela tříletá etapa likvidace mnoha stovek spolků a dobrovolných sdružení, jejichž samostatnou existenci komunistický režim pokládal z hlediska snah o ovládnutí společnosti za neudržitelnou nebo které prostě nezapadaly do představ místních struktur,“ píše J. Knapík. Zákon o dobrovolných organizacích a shromážděních vstoupil v platnost 1. října 1951. Tamtéž, s. 854. 128 Osvětový zákon stanovoval, že státní osvětovou péči měly vykonávat místní, okresní a zemské osvětové rady za dozoru ministerstva informací. Zákon z 1. dubna 1948 likvidoval jistou předúnorovou dvojkolejnost, kdy se na osvětě podílelo mimo ministerstva informací i ministerstvo školství a osvěty. Diskuze o nové normě se plně rozhořely po událostech roku 1956, zákon, který novou osvětovou péči kodifikoval, vyšel v platnost 9. července 1959. Tamtéž, s. 642-643. 129 Mimo tato čtyři veřejná vystoupení se Jan Drda angažoval v otázce připravovaného autorského práva, i když je pravdou, že tato angažovanost probíhala spíše na půdě Svazu československých spisovatelů než na poli Národního shromáždění a působil tak jako prostředník. Diskuze o autorském právu začaly od počátku 50. let a zesíleny byly v roce 1953 po vydání měnové reformy, kdy podle zápisů ze schůzí předsednictva SČSS se mnoho spisovatelů potýkalo s existenční krizí. Nový autorský zákon přijalo Národní shromáždění 22. prosince 1953. Zákon měl zajistit ochranu zájmů autorů a dále podnítit ideovou tvorbu sloužící lidu a jeho kulturnímu růstu, což mělo zaručit, že na tvůrčí činnosti se budou podílet nejširší masy pracujícího lidu. Na podporu tvůrčí činnosti vznikly na základě zákona zvláštní kulturní fondy s cílem hmotně podporovat uměleckou tvůrčí činnost (dlouhodobé půjčky, pravidelné měsíční 126

50

První veřejné Drdovo vystoupení v rámci Národního shromáždění bylo k příležitosti projednávání vydavatelského zákona. Vydavatelský zákon byl přijat 24. března 1949 a pojednával o vydávání a rozšiřování knih, hudebnin a jiných neperiodických publikací a byl uzákoněn na základě změn poúnorové ediční politiky, které komunistickému režimu umožňovaly kontrolovat a plánovat veškerou knižní produkci. Při projednávání zákona Jan Drda sdělil: „I dnešní zákon, o němž věřím, že bude spontánně a nadšeně přijat Národním shromážděním, patří k základním kamenům naší kulturní politiky. Jím se konečně česká i slovenská kniha beze zbytku stává kulturním statkem našich národů a přestává být předmětem kupčení, spekulace a výdělkářství v rukou soukromých podnikatelů. Nový zákon nám dává všecky předpoklady a podmínky k tomu, abychom skoncovali s literárním brakem všeho druhu, abychom učinili přítrž otravování duší našeho lidu, zneužívání a vykořisťování jeho kulturní dychtivosti, abychom odzvonili zmetkům a odstranili reakční hnilobu a plíseň, tak často skrytě vegetující na stránkách potištěného papíru.“ V tom Drda viděl hlavní náplň přijímaného zákona, který měl být garantem potlačení „sedmera smrtelných hříchů, jichž se podnikatelé dopustili proti knižní kultuře“.130 Od zákona očekával, nejen že dojde ke zlepšení plánování v oblasti knižní kultury, ale i slovesnosti a dokonce i samotného národního zdraví. Drda se veřejně angažoval i při projednávání tiskového zákona, které proběhlo 20. prosince 1950 pod názvem zákon o vydávání časopisů a o Svazu československých novinářů. Šlo o rozsáhlý soubor prvních úprav, které vytvářely podmínky pro fungování médií ve společnosti (tištěných médií, tiskové agentury, rozhlasu, od 1953 televize, polygrafie a postavení Svazu československých novinářů) a posilovaly jejich roli při zálohy, studijní stipendia a podpory v nemoci a stáří). Národní shromáždění, tisk 729 Vládní návrh zákona o právu autorském (autorský zákon). 130 Sedm smrtelných hříchů - 1. Černé vydávání autorsky nechráněných děl českých klasiků (Babičky, Kytice, Máje) v drahých, nevkusných úpravách; 2. Předražováním knih pro mládež tupého obsahu a kýčařských obrázků za cílem udělat z nich předvánoční zboží na úkor knih s kvalitním obsahem; 3. Neustálé vydávání braku všeho druhu od hloupých, povrchních a polopornografických bestsellerů až po všelijaké snáře, učebnice grafologie a podobně; 4. Byla prováděna skrytá, ale důkladná sabotáž děl sovětské literatury i jiných pokrokových autorů. Vytištěné knihy zůstaly ležet ve skladech, distribuci zdržovali a sabotovali, aby mohli prohlásit, že je to neprodejný "ležák"; 5. Vědomě byly vydávány a pašovány na trh romány s protisovětskou, protidemokratickou a protihumanistickou tendencí, knihy destruktivní, cynické, matoucí čtenáře a zavlékající k nám hnilobu a rozklad měšťáckých literatur; 6. Zejména v oblasti literatury naučné a vědecké byly pod rouškou vědeckého zájmu a dokumentace vydávány a rozšiřovány mnohé pseudovědecké, idealistické i jinak zpátečnické názory, protisovětské, protimarxistické a protidemokratické polemiky, přímo ohrožující zdravý rozvoj naší vědy; 7. Byl vědomě udržován a zmnožován chaos na našem knižním trhu nedovoleným přetiskováním, vydáváním načerno, zatajováním papíru a spekulace s ním. Národní shromáždění, Stenoprotokol ze dne 24. 3. 1949, Zpráva výboru kulturního k vládnímu návrhu zákona o vydávaní a rozšiřování knih, hudebnin a jiných neperiodických publikací.

51

formování veřejného mínění. Ústavou přijatou 9. května 1948 sice byla zaručena svoboda projevu slovem, písmem, tiskem i jiným způsobem, avšak odmítání cenzurních zásahů neodpovídalo reálným potřebám režimu. Cenzura byla chápaná jako účinný nástroj při prosazování komunistických praktik a formování veřejného mínění, a tak mezi zákony, které měly zásadním způsobem upravovat postavení tištěných médií, se zařadil i zákon o vydávání časopisů a o Svazu československých novinářů.131 Tisk podle Drdy byl díky poúnorovému vývoji: „Osvobozen z kořistnických rukou kapitalistických mocipánů, navždy zbaven hanebné závislosti na jejich nečistých interesech a přáních, které z novin dělaly nejponíženější služku a z novinářů inkoustové nádeníky, zlodějské advokátčíky a nadháněče zrádců a záškodníků, prošel náš tisk hlubokou a očistnou proměnou. Nemáme už u nás listu, jenž by stál v cizích službách proti zájmům národa, na černé stránky historie patří ti různí novinářští piráti, kteří ponížili tisk na masku zrady a zbraň loupeže.“.132 Základní poslání tisk tedy částečně již splnil, ale podle Drdových slov bylo nutné pokračovat v boji dále, čemuž měl dopomoci právě tento nový zákon. Drda ve svém projevu na Národním shromáždění připomíná bojovného ducha novinářů v poměrech předmnichovské republiky, kdy tisk musel kvůli „nestoudnému teroru buržoasní "tiskové svobody" v poměrech předmnichovské republiky bojovat, bránit práva dělnické třídy a pracujícího lidu.“.133 Tisk v minulosti byl nejvěrnějším vlastencem a bojovníkem, na tyto tradice bylo nutné nyní opět navázat.134 „Osvojit si, rozvinout a dovést k rozkvětu takovýto styl pravdivé a čestné žurnalistiky, na jejích principech dobudovat náš lidově demokratický tisk, jejím duchem naplnit a prosvětlit všechnu novinářskou práci, to je cesta, po které dospějeme ke skutečnému socialistickému rozmachu československého tisku. Dnešní náš zákon

131

K dalším například patřil zákon z roku 1948 na ochranu lidově-demokratické republiky, zákon o znárodnění polygrafických podniků nebo zákon o postátnění Československého rozhlasu. K. KNAPÍK, Průvodce, s. 941-942. 132 Národní shromáždění, Stenoprotokol ze dne 20. prosince 1950, Zpráva výborů kulturního a ústavněprávního k vládnímu návrhu zákona o vydávání časopisů a o Svazu československých novinářů. 133 Tamtéž. 134 Své myšlenky o úloze tisku a jeho revoluční tradici zmiňuje Drda i v referátě Pěchota rudého tisku. „V dešti, v mrazu, v policajtské persekuci a v jakémkoliv jiném marastu, se zbraní proletářské pravdy v ozáblých rukou, šli do těch nejtěžších srážek, houževnatí a bezejmenní. Bez gesta, bez nároků na slávu znova a znova překračovali krajní meze sebeobětavosti, prožívali pouliční boje velkoměsta, vnikali do závodů, do vesnic: dlouhé a usilovné noční pochody v prošoupaných podrážkách, bitva za bitvou a kručícím žaludkem, ale před očima jasný úkol. Rozšiřovat proletářský tisk mezi lidové masy znamenalo tenkrát jen a jen být pronásledován, připraven pořád na nejhorší. Neodpočinout si.“ PNP, Jan Drda, Pěchota rudého tisku.

52

organisuje vnější podmínky pro tuto radostnou perspektivu rozmachu,“135 uvádí dále Drda ve svém projevu. Zákon o vydávání časopisů a o Svazu československých novinářů tak jasně uvádí, že posláním tisku je napomáhat budovatelskému úsilí československého lidu a jeho boji za mír a spolupracovat na jeho výchově k socialismu.136 Zároveň zákon určoval, že vydávání tisku nesmí být soukromou záležitostí a zákon tak přímo uváděl instituce, kterým vydavatelské právo bylo uděleno. Zákon také definoval postavení Svazu československých novinářů a novinářům přímo ukládal za povinné být členem svazu, čímž stát získal možnost přísné žurnalistické kontroly. Jakýkoli prohřešek proti tomuto ustanovení měl být také patřičně potrestán. Dle Drdových slov tento nový zákon dal československým novinářům jedinou pravou a slavnou svobodu, svobodu hájit bez pronásledování, bez ústrků nejvlastnější zájmy československého lidu, radostně spolupracovat na velkém díle socialistické výstavby, bojovat za mír a za šťastnou budoucnost lidského rodu.137 Na půdě Národního shromáždění veřejně Jan Drda vystoupil i 22. prosince 1953, kdy promluvil o vládním nařízení z 23. června 1953 o vědeckých hodnostech a o označení absolventů vysokých škol, které mělo podle sovětského vzoru znova definovat jednotlivé vědecké tituly a zpřísnit jejich užívání.138 Poslední projev měl Drda 10. března 1954. Velká část této schůze byla věnována zhodnocení vývoje předešlého roku a následné debatě o rozpočtovém zákonu na rok současný. V projevu Jan Drda nejprve zmínil neutuchající rozkvět kultury, neopomenul pronést několik slov o péči, kterou ke kulturnímu rozvoji vláda usilovně věnovala a nechyběl ani tradiční pohled do zářivé budoucnosti, kterou má tento rok opět přinést. Do druhého volebního období Drda nastoupil v roce 1954, kdy byl zvolen již jako předseda kulturního výboru Národního shromáždění. Jednalo se o dobu, kdy Drdova politická prestiž přes mnohou kritiku dosáhla vrcholu a své pozice touto volbou jen ještě více upevnil. Přesto toto „povýšení“ na předsedu z funkce řadového zpravodaje

135

Národní shromáždění, Stenoprotokol ze dne 20. prosince 1950, Zpráva výborů kulturního a ústavněprávního k vládnímu návrhu zákona o vydávání časopisů a o Svazu československých novinářů. 136 Národní shromáždění, Tisk 548, Zpráva výboru kulturního a ústavně-právního k vládnímu návrhu zákona o vydávání časopisu a o Svazu československých novinářů, 1950. 137 Národní shromáždění, Stenoprotokol ze dne 20. prosince 1950, Zpráva výborů kulturního a ústavněprávního k vládnímu návrhu zákona o vydávání časopisů a o Svazu československých novinářů. 138 Drda hovoří o tom, jak se vědecké tituly v průběhu dějin staly víceméně formálními a titulem „doktora“ je označován i leckterý právník, který s vědeckým bádáním má pramálo společného. Hodnot doktora věd tak nyní mohou dosáhnout jen ti, kdo skutečně prokáží svou schopnost vědecky pracovat a tvořit, čímž by měla být podněcována snaha o řádný vědecký výzkum a zvyšování kvalifikace.

53

neznamenalo větší míru angažovanosti, právě naopak. Do konce volebního období, tedy do roku 1960, nevystoupil Drda na zasedání se zásadním referátem ani jedenkrát, čímž se neustále klesající úloha Národního shromáždění coby zákonodárného orgánu jen potvrzovala.139 Zákony byly ponechány bez větší legislativní úpravy a byly usměrňovány pouze pomocí sérií norem. Zmínit lze například osvětový, knihovnický140 zákon nebo zákon o muzeích a galeriích.141 Jan Drda však do jednání o kulturní problematice v zákonodárném orgánu nezasahoval.

4.4

Jan Drda na služebních cestách K důležitým

úkolům

komunistických

funkcionářů

patřilo

reprezentovat

Československo i za hranicemi, a to především v rámci východního bloku. Vyslané delegace informovaly na nejrůznějších konferencích a sešlostech o dění v naši zemi, přinášely zprávy, jak pokročila výstavba socialismu a případně, jaké neduhy je třeba ještě odstranit. Na druhou stranu tyto delegace a vyslanci měli pochytit nejnovější socialistické myšlenky, seznamovat se ze zahraničním děním, kulturou a prostředím a tyto poznatky zpětně ve svém domově zúročit. Nejčastějším prostředkem, jak tohoto docílit, bylo sepsání krátkých informačních zpráv, fejetonů a cestopisných reportáží. Právě umělecké reportáže se v 50. letech staly velice preferovaným a čteným literárním žánrem,142 a to především pro svoji aktuálnost a krátký výstižný obsah Jan Drda jako jeden z nejvyšších funkcionářů v kulturním dění se mnoha zahraničních cest také účastnil. Tyto cesty byly nejrůznějšího druhu – od přísně oficiálních, přes poznávací až k přátelským návštěvám a dá se říct, že při nich procestoval téměř celý svět.

139

Drda na zasedání Národního shromáždění v tomto volebním období veřejně vystoupil pouze dvakrát. Poprvé 16. dubna 1958, podruhé 20. ledna 1959 – obě dvě vystoupení proběhly v rozpravě o rozpočtovém zákonu na nadcházející rok. 140 Ještě před únorem 1948 se KSČ snažila odstranit demokratické tradice prvorepublikového knihovnictví a zpolitizovat i tuto sféru kultury. Po únoru se však přípravy tohoto zákona přibrzdily, z toho důvodu, že po vzniku osvětového zákona, masových čistkách ve fondech veřejných a vědeckých knihoven doprovázených politickou manipulací se čtenářem, nebyl tento zákon zatím zapotřebí. Knihovnický zákon byl schválen až v červenci 1959. 140 K. KNAPÍK, Průvodce, s. 429. 141 Zákon byl projednáván 9. července 1959 a roli muzea (galerie) spatřoval v dokumentaci, vědecké, umělecké a osvětové funkci a v zobrazení dějinného vývoje jako soupeření buržoazních a dělnických stran, následné socialistické revoluce a upevňování socialismu. V zákoně byl kladen požadavek, aby byl největší důraz kladen na současnost a její prezentaci, k tomu mělo sloužit zlepšení podmínek pro vědeckou práci v muzeích, péče o sbírky apod. Tamtéž, s. 1058-1059. 142 P. JANOUŠEK, Dějiny, II. díl (1948-1958), s. 300.

54

Zemí, jež pro mnohé představovala druhý domov, byl Sovětský svaz. Sovětské Rusko navštívil Jan Drda několikrát, již byla zmíněna Drdova velká cesta po západní části Ruska v roce 1947, jejímž výsledkem byla série několika článků s tématikou poválečné obnovy. Důležitou cestou byla také návštěva Moskvy při příležitosti 150. výročí narození Lva Nikolajeviče Tolstého (v červnu roku 1949), kde Jan Drda zastupoval Svaz československých spisovatelů (Příloha č. 11.). Z této návštěvy si Jan Drda vedl denní poznámky, na jejichž základě je možné zmapovat celý průběh cesty. Hlavním bodem programu bylo zasedání v moskevské Akademii, kde zaznělo několik referátů týkajících se právě tohoto oslavovaného umělce. Jan Drda se zde dokonce seznámil s Iljou Iljičem Tolstým, vnukem Lva Nikolajeviče: „Je mu 64 let, a do roku 1945 žil v Jugoslávii. Dnes přednáší na moskevské univerzitě srbštinu. Seděl blízko, a protože má dlouhou bradu (po dědečkovi?) je fantastiky podoben LNT. Ale není to jen v bradě, hlavně jsou to oči, současně mandlové, pronikavé a s jemným smyslem pro humor; když někdo řekl něco banálního, až to bolelo, v očích Ilji Iljiče poskočily světlé veselé jiskřičky, a mně to hned nutilo myslet na LN, o němž vím, že byl člověk s hlubokým smyslem pro humor (až s krutým, a přece tak lidským smyslem!). Řekl jsem na konci Ilji Iljičovi, že jsem viděl na jeho očích, jaký má smysl pro humor. A on řekl klidně: Bylo přece řečeno mnoho humorného, ne?“.143 Během pobytu navštívil i Státní muzeum L. N. Tolstého a navštívil i jeho rodné místo Jasnou Poljanu. Návštěvu Moskvy Jan Drda v následujících letech zopakoval ještě několikrát. Například v roce 1954 se Jan Drda zúčastnil přísně oficiální cesty k příležitosti II. sjezdu sovětských spisovatelů, který probíhal mezi 15. až 26. prosincem.144 Do Moskvy odcestoval s delegací spisovatelů i v prosinci 1955, jejímž cílem bylo konzultovat závěry loňského sjezdu sovětských spisovatelů s chystaným sjezdem československých spisovatelů. V červnu 1959 byl Drda členem výboru, jenž byl vyslán na Sjezd socialistické kultury.145

143

Během svého pobytu v Moskvě se Jan Drda seznámil i s dalšími potomky L. N. Tolstého. Především s dalším vnukem Vladimírem Iljičem, kterého popisuje jako rovněž vysokého, vousatého, tolstovského typu. Dokonce o něm uvádí, že vypadá stejně chytře, ale mnohem venkovštěji než Ilja Iljič. PNP, Jan Drda, Soudruzi prapravnuci. 144 Drda pobýval v Moskvě od 2. prosince (dle jeho poznámek). Do 15. 12. trávil čas diskuzemi se členy Svazu sovětských spisovatelů o stavu současné sovětské i české literatury, rozmluvami o některých knihách apod. Jan Drda zmiňuje i některé kulturní vyžití. PNP, Jan Drda, Vážení přátelé problém. 145 V říjnu 1958 se účastnil konference spisovatelů zemí Asie a Afriky konající se v Taškentu. O této konferenci referoval na 9. schůzi pléna ÚV SČSS 17. prosince 1958. M. BAUER, Souvislosti, 326-328.

55

Velice zajímavě působí cesta do latinskoamerických zemí, kterou Jan Drda absolvoval v roce 1954. Návštěva trvala přibližně od 20. července do 25. srpna a procestoval při ní Chile, Argentinu, Brazílii i Uruguay (Příloha č. 12). Tento podnik byl realizován v rámci Svazu československých spisovatelů a hlavním bodem návštěvy byla účast na konferenci spisovatelů Latinské Ameriky, na kterou byli společně s Drdou delegováni i Vítězslav Nezval a Jaroslav Kuchválek.146 Do Latinské Ameriky se sjely i ostatní delegace či jednotliví spisovatelé ze socialistických zemí za účelem opětovného zhodnocení současného vývoje literatury. „Všechno je tu jiné než u nás. Dívají se na nás s velkou úctou a láskou, na schůzích se k nám tlačí, aby nám mohli podat ruku a každý náš projev končí masovým voláním Ať žije Československo! Bulhaři jsou tu podstatně méně známi, a také poutají podstatně méně pozornosti. Číňani přijedou až pozítří, v pondělí. Nechápu, kde se tak dlouho zdrželi. My jsme dojeli první a včas. Mělo to tu ohromný význam, protože by tu jinak na zahájení nebyl nikdo z Evropy. Ilja Erenburg přijede až 29. července, Maďaři a Poláci ze záhadných důvodů nepřijeli.“147 Přes nabitý program přednášek a schůzování si Drda dokázal vyčlenit prostor na poznávání okolí a samotného každodenního života, a není proto divu, že v dopisech domů velice často popisuje okolní prostředí, charakter lidí, přírodu, počasí. Při návštěvě chudinské čtvrti „Negules“ neopomíná zdůraznit obrovský rozdíl ve výchově a celkovém životě československých a tamějších dětí žijící v chudobě. Zdůrazňuje drahotu, se kterou se setkával a neopomněl zmínit dramatický rozdíl od života doma. Své vzpomínky a poznámky dokázal Jan Drda zúročit téměř ihned po příletu zpět do Československa a v roce 1955 vydal knihu Horká půda. „Její nejlepší stránky prokazují autorovu schopnost evokovat široký rejstřík barev, zvuků, tvarů, vůní i chutí spojených s přírodními dary, podnebím a každodenním životem obyvatel Jižní Ameriky. Slabiny však vyvstávají v pasážích, kde Drda promlouvá jako funkcionář spisovatelského svazu a politický činovník, vědomý si svých propagandistických povinností.“148 Kniha je dnes poměrně zapomenutá a rozporuplně charakterizovaná. Latinskou Ameriku navštívil ještě o několik let později – tentokrát se Jan Drda podíval na Kubu, a jednalo se pravděpodobně o poslední velkou cestu, kterou 146

Mimo účasti na zmíněném kongresu byl Jan Drda jmenován i do delegace k narozeninám Pabla Nerudy v Chile, a to společně s Jánem Kostrou a Jaroslavem Kuchválkem. NA Praha, 19/7 (Kulturní a propagační oddělení), kart. 683. Zápisy z předsednictva Svazu československých spisovatelů 1954, Zápis schůze předsednictva Svazu čs. spisovatelů, konané 25. ledna 1954 a Zápis schůze předsednictva Svazu čs. spisovatelů, konané 29. dubna 1954. 147 PNP, Jan Drda, Osobní korespondence, Milana Drdová. 148 P. JANOUŠEK, Dějiny, II. díl, s. 301.

56

absolvoval. Na Kubě Drda pobýval od 17. srpna přibližně do 2. - 3. září roku 1961 a hlavní cíl návštěvy byla účast na kongresu prvního sjezdu spisovatelů a umělců svobodné Kuby.149 Tuto zemi si ihned od počátku velice zamiloval. Byl okouzlen krajinou, vstřícností lidí, ale co nejvíce opěvoval, bylo především její socialistické zapálení. Ať už v dopisech domů nebo v referátu s názvem Bitva o vzdělání neopomíjí zdůraznit Kubánskou revoluci a plán výstavby nového státu, jehož čelným představitelem se stal Fidel Castro. Drda však neopěvuje pouze revoluci vojenskou, ale čeho si nejvíce cení, je revoluce kulturní, která započala právě v roce 1961 – boj za odstranění negramotnosti a celkové zkulturnění, jež měla být úspěšně završena již o rok později.150 „Vzíti do rukou slabikář, zasvěcovat do prvních tahů písmen člověka, jehož prsty ztvrdlé dřinou jen s největší námahou udrží tužku, vydat se za tímto člověkem až do horské chatrče, do rybářské osady nebo k uhlířskému milíři, to patří na dnešní Kubě k jedné z předních občanských povinností, které se nikdo nevyhýbá,“151 komentuje Jan Drda. Na Kubě se také seznámil s mnoha osobnostmi jako Jorgem Amadem a jeho ženou Zéliou, Pablem Nerudou, Rafaelem Albertim, Josem Bergaminem a potkal i svého starého přítele Alexandra Fadějeva. Jednalo pravděpodobně o jeden z nejsilnějších zážitků v jeho životě. Velice intenzivně Jan Drda prožíval i rok 1957, kdy opět zavítal do Moskvy jako člen delegace československých spisovatelů. Tato poměrně rutinní cesta se však prodloužila bez týdne na dvouměsíční pobyt, při němž Drda společně se spisovatelem Milanem Jarišem odcestoval pro českého člověka do velice exoticky se jevícího

149

„Milí přátelé, jsem šťasten, že mohu vašemu kongresu odevzdat bratrské pozdravy spisovatelů a umělců Československa. Naše země jsou geograficky vzdálené, ale naše srdce jsou si blízko. Bijí ve stejném rytmu, mají stejný tep. Rytmus socialistické revoluce, rytmus boje za novou lidskou společnost. Nejsme humanisté starého typu, neroníme platonické slzy nad utrpením člověka. My i vy konkrétně budujeme lidské štěstí, lidský řád, nové lidské a společenské vztahy. A tento boj, tento konkrétní socialistický humanismus dává smysl a obsah našim životům i naší tvorbě,“ tak zní úvodní slovo z připravovaného referátu, jež mě Drda přednést na Sjezdu spisovatelů a umělců svobodné Kuby. PNP, Jan Drda, Osobní korespondence, Milana Drdová. 150 Drda s obdivem líčí odhodlání kubánských socialistů: „Zlikvidovat čtyřicetiprocentní analfabetismus v podstatě za jeden rok, to vypadá jako neuskutečnitelný, ba přímo fantastický úkol, nad kterým by mnoho zkušených školských odborníků mávlo rukou, anebo ještě spíš zalomilo rukama. (…) Proč si vlastně Kuba dává takový neuskutečnitelný úkol?“. Drda následně vysvětluje nutnost okamžité zkulturnění Kuby a to z důvodu obav před novým nátlakem USA: „Nicméně vztah Davida a Goliáše mezi dnešní Kubou a USA ještě trvá. Filištínský obr, třebaže si už jednou spálil prsty, ještě čeká na příležitost, která by mu dovolila chytit smělého Davida v puse a mrštit jím o zem. Proto je rychlé odstranění analfabetismu na Kubě revoluční nutností: David musí být nejen nebojácný, ale tak vědoucí, urychleně se musí zbavit slabosti, jakou způsobuje nevědomost a musí se osvojovat hluboké poznáni. PNP, Jan Drda, Bitva o vzdělání. 151 PNP, Jan Drda, Články, koncepty, poznámky, Bitva o vzdělání.

57

prostředí – Číny (Příloha č. 13.). Tato návštěva byla uskutečněna v rámci čínskočeskoslovenské kulturní dohody a jejím hlavním cílem bylo seznámit se s touto novou zemí, a i když Jan Drda ve svých dopisech manželce okrajově zmiňuje veřejné projevy, interview s novináři apod., mnohem intenzivněji se věnuje cestovatelským zážitkům (Příloha č. 14.).152 Do Pekingu dorazil 3. května. „V sobotu a neděli jsme jeli z Pekingu do Wuchanu (30 hodin rychlíkem), a od neděle dodneška projíždíme a prohlížíme oblast kolem řeky Jang-tse a kolem velkých jezer, kde žije spousta rybářů. Včera jsme byli celý den v rybářské vesnici na jezeře Tan-sen-cho, což znamená „Jezero vnukovy polévky“ a účastnili jsme se taky rybolovu na jezeře. Mám z toho obrovské obrázky – jsme první Evropani, kteří tam byli. Lidé si nás nejdřív prohlíželi jako divná zvířata, ale pak jsme se ohromně rychle skamarádili, a oni by nám byli snesli modré z nebe,“153 popisuje Jan Drda své zážitky při cestě do Kantonu. Další zastávkou se stal Nančchangu, hlavní město provincie Tiang-Si, kde většinu času strávil prohlížením města a památek. Z Nan-čchangu podnikl několikadenní výlet do okresního města Jui-Tinu, které se stalo památné především tím, že zde prvně (v roce 1931) byla ustavena rudá vláda s Mao-Ce-tungem, což samozřejmě Drda ve svých dopisech zdůrazňuje. Politické historii je však v dopisech věnována jen malá část, většinu tvoří upřímný zájem o nepříliš probádanou krajinou, o „těžko přístupné hory, kde žijí tygři a leopardi, kde jsou divoké a veliké horské řeky bez mostů, takže jsme se museli několikrát převážet, a kde lidé ještě neviděli Evropany. Je tu jedna nová silnice, ale jinak tu nejsou ani cesty, a proto tu neexistují žádné vozy, lidé všechno nosí na bambusové tyči“.154 Drda byl okouzlen, fascinován krajinou i lidmi: „Čekali jsme zatím v čajovně, kde nás doslova oblehlo asi 300 dětí. Ještě nikdy neviděly „vysoký nos“ – Evropany. Chovali se přátelsky, tleskali, ale vyjadřovali údiv tak hlasitě, až nás z toho bolela hlava.“155 Sám uvádí, že na zážitky z těchto cest nikdy nezapomene. Po krátkém výletu do města Jui-Tinu se vrátil zpět do Nan-čchangu, odkud směřoval do Chang-Čou: „Tady v Chang-Čau jsem měl víc času zamyslit se nad vším 152

Drda dorazil 3. května do Pekingu, odkud se dlouhou cestou vypravil do Kantonu, kde zůstal až do 20. května. Následující den dorazil do města Nan-čchang, odkud podnikl výlet do Jui-tinu. Na zpáteční cestě z výletu navštívil i další města jako Kan-čon a Ti-An, zpět do Nan-čchangu, kde setrval do 29. května. 4. června dorazil do Chang-čou, odkud mu zbývaly poslední dvě zastávky – do Šanghaje přicestoval 10. června a znova do Pekingu 18. června. Z Pekingu letěl 22. června do Moskvy. PNP, Jan Drda, Osobní korespondence, Drdové Mileně. 153 Tamtéž. 154 Tamtéž. 155 Tamtéž.

58

tím, co jsem cestou viděl, myslím, že je to ohromně drahocenná zkušenost. Čína je země budoucnosti, a při té velké pracovní energii a nadšení, které Číňané v sobě mají, velmi blízké a velmi slavné budoucnosti. Lidé jsou tu hotový poklad. Ale co všechno budou muset ještě udělat, než opravdu začne Čína rozkvétat! Průmyslu je tu strašně málo, zemědělství je na středověké úrovni, výživa lidu je tím vším ohromně ovlivněna.“156 Mimo okolní krajiny a způsobu života se však Drda zajímá i o politickou stránku Číny. Zdůrazňuje čínský komunismus a jeho potenciál, obdivuje odhodlání lidu vybudovat novou společnost: „Mnoho věřím a spoléhám na čínskou stranu a hlavně na její revoluční štáb. Mao-Ce-tung, Čon-Eu-laj, Ču-Te, Liu-Čao-Či, to jsou lidé zdola, kteří ty problémy znají, a kteří prožili 30 let revoluce ve vesnických chalupách. Teď bych chtěl mít po ruce Mao-Ce-tungovy projevy, které mám v Praze, všecko by se mi jevilo asi mnohem konkrétněji, než když jsem je četl poprvé. Vůbec lituji, že jsem si toho o Číně víc nepřečetl z dobových pramenů (to, co napsali naši, nestojí za fajfku tabáku). Myslím, že mám materiál na podstatnou knížku, ale bude to složité ji napsat. Čínští soudruzi před námi nic netají, všechno nám ukazují, všechno nás nechávají fotografovat, a sami kriticky mluví o svých nedostatcích. Ale nemysli si, že přes všechny tyhle problémy, které Čína má, je tu nějak smutno. Chraň bůh! Všude je cítit radostné napětí boje, a mládež, ta je milionová!“. Z Chang-čou podnikl Jan Drda už jen dvě zastávky – návštěva Šanghaje a návrat na místo své první zastávky – do Pekingu, odkud 22. června odletěl zpět do Moskvy. Ze všech dopisů odeslaných do své domoviny Drda opakovaně zdůrazňuje úžas nad touto cizokrajnou zemí. O lidech měl nejlepší mínění, hovořil o jejich ušlechtilosti, lidskosti, skromnosti, poctivosti, pracovitosti – tedy o těch vlastnostech, kterých si Jan Drda nejvíce vážil. Dokonce uvádí, že Čína je první země, kde by si dovedl představit žít.

156

Tamtéž.

59

5.

Z myšlenek Jana Drdy

5.1

Jsme komunisté… Cílem této podkapitoly je pokusit se objasnit, jak Jan Drda chápal samotné pojetí

komunismu.157 Výše bylo zmíněno, že Jan Drda myšlence komunismu věřil dlouhá desetiletí, avšak jak podle něj vypadala ona práce pro výstavbu socialistické společnosti, jaké byly hlavní cíle a úkoly této práce? Nebo ještě lépe, jak měl vypadat správný komunista usilující o plnění těchto cílů? Podle Drdy byla výstavba socialismu nekončící prací, jelikož vždy a všude se mohli najít lidé, jejichž cílem bude tuto práci mařit, a právě proto obzvlášť záleží na konkrétním jedinci, jak dokáže tyto nepřátele porazit nebo v tom lepším případě, jak dokáže přesvědčit onoho „nepřítele“ o správnosti komunistického snažení. „Být komunistou, hodným toho jména, je čestná práce, ale není to a nebude lehké. Být komunistou nechť znamená být živoucím příkladem občanské i pracovní aktivity, osvojovat si stále pevnější a solidnější politické i ekonomické znalosti, důkladnou znalost marx-leninské teorie, schopnost samostatně, konkrétně a věcně objasňovat, ale taky prosazovat a uskutečňovat politiku strany, bojovat proti jejímu pokřivování a znejasňování,

nesmiřovat

se

s chybami

a

nedostatky,

nebýt

pasivním

pozorovatelem.“158 Podle Drdy má správný komunista „uplatňovat své názory, zkušenosti, vědomosti, postřehy, předkládat stranickému kolektivu k posouzení své návrhy, rozvíjet kritiku a sebekritiku, bojovat proti jejímu znevažování a potlačování, ať se ho dopouští kdokoliv, třeba i ten, kdo je mocnější nebo vlivnější nebo líp zapsán nahoře“.159 Boj proti nepřátelům režimu ať už na domácí půdě, ale především za hranicemi, má v činnosti komunisty zaujímat vždy čelní místo. Avšak boj proti těm, kteří komunistické snažení kazili, nebyl jediným bojem. Druhý důležitý boj uvádí Drda jako boj za neustálé zdokonalování. „Být komunistou nechť kdykoliv, za sebesložitější okolnosti, při sebevětší námaze znamená vždycky znova: Učit se! Osvojovat si nové, čím dnešek překonává včerejšek a čím míří zítřku.“160 Nejednalo se však jen o boj za sebezdokonalování vnitřního profilu

157

Název podkapitoly je přejat z názvu Drdova referátu Jsme komunisté, uloženého v PNP. PNP, Jan Drda, Jsme komunisté. 159 Tamtéž. 160 Tamtéž. 158

60

konkrétního člověka. Tento boj souvisel i s neustálým zlepšováním životních podmínek, začleňováním nové techniky do každodenní práce, bojem za lepší vzdělání mladé generace. Drda sám uvádí, že dokonce i marxismus-leninismus není uzavřeným nebo ustrnulým učením, naopak: „Nepomíjející síla tohoto podivuhodně mladého a živého učení, jeho vpravdě nesmrtelnost je dána právě jeho schopností neustále se rozvíjet, obohacovat. Nic není větším nepřítelem při stranické práci, ve funkci při plnění stranického úkolu než právě náchylnost ustrnout, spokojit se s rutinou.“.161 Není nutné příliš zdůrazňovat, že Drda po únorovém převratu působil spíše jako politický činitel a stranický funkcionář než jako spisovatel. Jeho tvorba byla tvořena z velké části různými politickými referáty, esejemi a články, jejichž obsah často hraničil s jistým druhem kázání. Jeho základní dvě myšlenky – bojovat proti nepřátelům a neustále se vzdělávat tak protkávají bezpočet jeho příspěvků. Komunistická strana pro Jana Drdu představovala spasitelku pro budoucí dění, tato představa o národní hrdince se zrodila hned těsně po válce, kdy Jan Drda vstoupil do strany. Komunistickou stranu považoval za páteř všenárodního odporu, díky níž se zrodilo partyzánské hnutí, „první stála na barikádách, první v hodinách osvobození rozvinula před lidem moudrý a promyšlený program výstavby nového lidového státu, strhla masy k dílu nadšené obnovy, podnítila v mládeži entusiasmus, statisícům čestných vlastenců dala nový smysl života“162 – myšlenky, které si Drda utvořil hned v prvních poválečných letech, ho neopustily téměř do konce života. Představa komunistické strany jako posilovatele míru pro něj byla neoddělitelným spojením. „Slovo mír patří k nejdražším v lidském slovníku (…) ta tři písmenka krátkého slova, v němž je zakleta celá sudba jejich rozvíjejícího se života, v němž je zakleta příští sudba celého lidského rodu,“163 uvádí. K problematice války a mírové tvořivosti napsal přes desítku referátů a z každého je cítit nepopiratelný obdiv k Sovětskému svazu. Drda své politické referáty psal průběžně po celou dobu padesátých let a některými příspěvky reaguje i na situace let 60., avšak jeho teze o mezinárodní situaci se s postupem času příliš neměnily a je v nich možné sledovat stejné, opakující se myšlenky i celé fráze. Drda často hovořil o tzv. požehnané, mírotvorné a životadárné síle, kterou byl socialismus obdarován. „Z úst sovětských státníků nikdo neslyšel

161

Tamtéž. Tamtéž. 163 PNP, Jan Drda, Článek pro pravdu. 162

61

jediného slova válečné hrozby, jediného útoku na samostatnost národů jiných, jediné výhružky krveprolévání, která jsou tak častá v ústech politiků kapitalistických. A přece tento stát bez agresí, bez loupeží cizího území a zahraničních trhů, bez pokořování a okrádání podmaněných národů, svými vlastními silami vyrostl na nejmocnější stát světa, na stát, jenž uskutečňuje gigantická díla mírové výstavby, na stát, jenž ne na sousedech, ale doma, na svém území, hlubokým proměňováním celého povrchu zemského dobývá nová plodorodná území, schopná uživit další miliony lidí, na stát, v němž už je dnes atomová energie novým mocným prostředkem k přetváření přírody.“164 Je těžko uvěřitelné, že Drdova láska k Sovětskému svazu byla v mnoha ohledech tolik slepá, plná naprostého obdivu bez kritického reálného zhodnocení. Dokonce ani s přibývajícími lety tato láska a naprosté okouzlení nevyprchávaly. Sovětský svaz pro Drdu vždy představoval základní životní jistotu, pilíř, o který se mohl člověk opřít. „Náš život se stává tím lepším, bohatším a krásnějším, čím hlouběji poznáváme sovětský lid, sovětskou kulturu, čím pronikavěji k nám zasahují požehnané paprsky nového, sovětského, socialistického humanismu. Čím víc se od vás učíme, tím jsme šťastnější. A tím jsme i pevnější ve svém podílu společného boje za udržení a upevnění světového míru, jehož pochodeň tak vysoko a slavně nese v čele celého lidstva milovaný Sovětský svaz.“165 uvádí v dalším příspěvku, ve kterém Sovětský svaz dokonce přirovnává ke slunci, „jež svým jasem rozežene tmu jedovaté havěti“ (myšleno kapitalistický svět). „Stalinské slunce míru svítí na celé třetině zeměkoule, a jeho životadárné paprsky jsou zřetelně viditelné až z nejzazších okrajin všech kontinentů.“166 Neskrývaný obdiv vyjadřoval i nad revolucí na Kubě,167 neopomíjí však dodat, že tato revoluce by neproběhla bez podpory Sovětského svazu, který dokázal potlačit protirevoluční americké snahy. Sovětský svaz se stal jednoznačným hrdinou dějinného vývoje, komu však Drda přisoudil roli poraženého? O poražených měl Drda jasno hned po válce, kdy označil některé evropské mocnosti za zrádce a viníky mnichovské okupace. Kritika západního světa u Drdy 164

Tamtéž. Tamtéž. 166 PNP, Jan Drda, Slunce zahání noc. 167 Fidel Castro představoval pro Drdu další vzor hrdinného revolucionáře (hned vedle Lenina a Stalina). „Sám je veliký pedagog, objasňovatel a vychovatel: v každém ze svých projevů usiluje o to poučit, rozjasnit lidem problém ozřejmit jim všecky jeho souvislosti. Nebojí se ani tak složitých témat, jako je kapitalistická ekonomika, bankovní a burzovní triky, i o tom umí dlouhé hodiny co nejprostšími slovy vyprávět vesničanům, dokud neucítí, že pochopili podstatu věci,“ uvedl ve svých poznámkách o cestování po Kubě. PNP, Jan Drda, Bitva o vzdělání. 165

62

neochabovala ani v dalších letech a z jeho příspěvků je možné mezi řádky číst i silnou dávku pohrdání. S neskrývanou ironií se Drda téměř vysmívá označení komunismu coby „strašáka“ Evropy a ničitele míru. Do protikladu tomuto označení staví rok 1961, který podle něj představuje vyvrcholení sovětských mírových aktivit – „Rok 1961 před očima celého lidstva vyzvedl ideovou i mravní převahu nového, lidského řádu a jeho ztělesnitele, Sovětského svazu i celého světového tábora socialismu, nad starým kapitalistickým světem a nad všemi silami včerejška.“168 Uvádí příklady – „vítězství kubánské revoluce nad imperialistickou agresí, vznik řady nových afrických států, rozbití reakčních intrik v Brazílii, heroický boj Alžířanů proti francouzskému kolonialismu, rozhodný zásah NDR proti imperialistickým intrikám v západním Berlíně.“169 Svou nenávist vůči kapitalistickému bloku vyjádřil i v roce 1950 v souvislosti s vypuknutím války v Koreji. „Po hospodářském zbídačení marshallisovaných zemí, kde klesající životní úroveň obyvatelstva nezadržitelně spěje k bodu mrazu, do oblasti podvýživy, hladu a smrti, přišlo období otevřeně a neostyšné agrese, která rozvrátila pokojnou Koreu, připravila jejímu národu strašné krveprolití, zhanobila Organizaci spojených národů, a která také pro Evropu čím dál s tím větší brutálností a otevřeností chystá krvavou lázeň a vysílá už první pruhované a ohvězděné supy tam, kde chce prolíti krev a rozsévati smrt.“170 Způsob propuknutí války v Koreji připodobňuje Drda počátkům druhé světové války v Evropě a počínání Anglie a Spojených států amerických přirovnává k chování nacistického Německa a nebrání se tyto dvě země označit za tzv. lidožrouty míru. Drda přináší také kritiku anglické koloniální politiky a ostře vypichuje údajný výrok anglického biologa Juliana Huxleyho o umělém snižování porodnosti z důvodu zajištění obživy ve světě: „Není nám neznámo, že tábor, do něhož pan Julian Huxley patří, si s oblibou vymýšlí prostředky, jak umenšovat čas od času nepřiměřený počet lidstva: od starobylejšího a méně účinného vybíjení a vypalování celých domorodých vesnic, jak se to tradičně praktikovalo v Indii a dodnes praktikuje v afrických državách, přes masové hladomory celých krajin a zemí, způsobené nelidskou koloniální politikou, která nechává hlady vymírat přímo na ulicích miliony a miliony domorodců, až po nejnovější atomové a vodíkové pumy, schopné na běžícím pásu provádět milionovou

168

PNP, Jan Drda, Rok, který zůstane v paměti lidstva. Tamtéž. 170 PNP, Jan Drda, Fejeton novoroční. 169

63

genocidu.“171. Drda chce článkem zdůraznit americkou nenávist k lidem, jejich šílenou obludnost a vraždychtivost.172 Drda se vždy snažil v lidech vidět jen to dobré a věřil, že ke každému člověku je možné alespoň kousek lásky nalézt. Výjimkou však pro něj představovali oni „lidožrouti míru“ s hlavním představitelem Harry Trumanem, kterého připodobňoval k samotnému Hitlerovi. „Nechť si pan Truman před svým odchodem do jeskyň zopakuje, jak hlouběji a hlouběji do svých betonových doupat zalézal Adolf Hitler, jak se poschodí za poschodím zavrtával hlouběji pod zem, aby unikl před dunivým krokem přicházející spravedlnosti. Není takové jeskyně, není takového zapadlého místa, není nejztracenějšího ostrůvku v neznámých mořích, není koutku na povrchu této země, kam by mohli váleční štváči uniknout, až s nimi bude účtovat neúplatná rozhněvaná spravedlnost lidstva. Ti, kdož si dělají nárok na Hitlerovo následnictví, berou na sebe i jeho osud. Ti, kdož vezmou do rukou Keitlovu hůl, dostanou přidáno nádavkem i jeho šibenici. Národy světa nedovolí, aby někdo znova hazardoval s jejich osudem.“173 Drdova víra v neporazitelnost Sovětského svazu a správnost v jeho konání byla neochvějná – „žádná snaha nemohla zmařit svit Sovětského svazu, i když existují lidé, jež se snaží toto slunce zhasnout nebo alespoň překrýt.“174 Otázka míru pro Drdu nepředstavovala jen problematiku čistě politickou, ale velice úzce ji spojoval i s otázkou morální, s tzv. socialistickým humanismem, v jehož hlavním zájmu měl stát člověk, jež měl být neustále obohacován, jeho život zkulturňován a neustále zlepšováno jeho zdraví, jeho schopnosti i duchovní potřeby. Socialistický humanismus přinášel „odpovědnost člověka za člověka, odpovědnost člověka ke kolektivu, inspirující k tomu, co je třeba udělat v zájmu lidské společnosti. (…) Dal všemu lidskému snažení, lidské práci a bádání, potřebě lidského ducha poznávat, pronikat, osvojovat si, vytvářet, nový společenský smysl a obsah.“175 A bez většího překvapení považoval Drda za hlavního nositele tohoto socialistického

171

PNP, Jan Drda, Nepřátelé lidského rodu. „Pan Huxley – krákoravý pták třídy, která se řítí do zániku, a hodlá sebou strhnout všechen svět. Bije kolem sebe zplesnivělými křídly a skřehotá na lidský rod – Je zakázáno rodit děti“ Je zakázáno mateřství! Je zakázáno rozmnožovat život na zemi!“ Tamtéž. 173 PNP, Jan Drda, Fejeton novoroční. 174 PNP, Jan Drda, Slunce zahání noc. 175 PNP, Jan Drda, Pohled do budoucnosti. 172

64

humanismu opět Sovětský svaz, který svojí mírovou politikou přinesl návod, jak mohou národy světa žít bez katastrof, hrozby válek a mohou budovat svou budoucnost.176 Mír Drda neviděl jako věc samozřejmou, ale, jak bylo již několikrát zmíněno, bylo nutné za něj bojovat. Tohoto boje se měli účastnit všichni, kterým výsledek nebyl lhostejný, a to i samotní spisovatelé, kteří byli přímo povinni přispět svým uměním tzv. „kulturou bojující“. „Opravdoví tvůrci světové kultury, hodni takového označení, dál rozvíjejí a stupňují svůj boj proti nepřátelům lidstva. Zatím co s neúprosnou dějinnou zákonitostí přechází těžiště světové kultury tam, odkud vychází světlo jasné budoucnosti celého lidstva, do Sovětského svazu, zatím co sovětská věda i umění novými a novými tvůrčími činy dokumentuje nebývalý rozmach kultury v socialismu, zraky všech pokrokových kulturních tvůrců na celém světě se obracejí k tomuto obrovskému světelnému zdroji, inspirují se jeho příkladem a upevňují a utvrzují se ve svém bojovém odhodlání.“177 (Příloha č. 15.) Byl vznesen jednoznačný požadavek všemi možnými prostředky potírat imperialistické snahy a nepřestávat zdůrazňovat svobodný projev umělců.178 A jak k propagování míru přispíval sám Jan Drda? Kromě zmíněných referátů a politických proklamací se Jan Drda aktivně účastnil několika světových mírových kongresů. Heslem mírových kongresů, respektive sjezdů obránců míru, se nestala pouhá obrana kultury, ale naopak byl požadován její aktivní boj - tedy heslo, které bylo plně v souladu s psanými i hlásanými myšlenkami Jana Drdy. Drda se při propagaci bojující kultury účastnil v Praze pořádané části Kongresu obránců míru v Paříži konaného v dubnu 1949 (Příloha č. 16.), téhož v listopadu o rok později byl vyslán jako člen delegace na Sjezd obránců míru ve Varšavě (Příloha č. 17.), v roce 1953 obhajoval mír v Německu a v květnu roku 1955 dokonce navštívil mírový sjezd v Helsinkách.179 176

Tamtéž. PNP, Jan Drda, Kultura bojující. 178 V referátu Kultura bojující Drda uvádí příklady umělců, kterým bylo znesnadněno či přímo zabráněno uměleckého vyjádření – například „Howard Fast jde z vězení do vězení, Paul Hobeson je vystaven pokusu o lynčování, Albert Maltz a Edward Dmytrik jsou odhánění od své tvorby. A že dráp amerického imperialismu se rozpřahuje nad celým kontinentem, stíhá stejný osud i nejlepší tvůrce Ameriky Latinské.“ Ve výčtu Drda dále jmenuje případ Pabla Nerudy, který se musel „půl druhého roku ukrývat po chatrčích jako psanec, na jehož hlavu byla barbarsky vypsána cena, jehož může kdokoli beztrestně a s nárokem na odměnu zabít“. Jmenuje i brazilského romanopisce Jorge Amado, který „unikl žaláři a stal se vyhnancem ze své vlasti.“ Tamtéž. 179 Mír však neměl být šířen jen velkými hesly prostřednictvím článků, referátů nebo debatou na velkých mírových kongresech, myšlenka míru měla zasáhnout všechny lidi bez rozdílu. K tomuto účelu opět byly hojně využívány lidové oslavy a svátky, jejichž pořadatelem byly především krajské, okresní a místní akční výbory. K velkým slavnostem patřilo uctění památky Ležáků a Lidic a dále akce s názvem „Již nikdy Mnichov“, které mimo jiné měly manifestačně vyjádřit protest proti remilitarizaci Německa. Hlavní náplní oslav bylo tradičně pořádání přednášek, podněcování budovatelského úsilí prostřednictvím 177

65

Po neustálém a nekončícím boji proti socialistickým nepřátelům se druhým velkým tématem, o kterém Drda velice často přemýšlel, stalo vzdělávání, a to nejen vzdělávání sama sebe, ale především vzdělávání nové nastupující mladé generace. Sám Drda měl pět dětí, a tak není divu, že téma výchovy mu bylo velice blízké. Z jeho příspěvků je cítit osobní angažovanost, kdy se postupně z funkcionáře stává otec, který své děti miluje, chce o své děti pečovat a stará se o jejich budoucnost. Slova nenávisti o „lidožroutech“ míru rychle vystřídal vřelými city (Příloha č. 18.) Ve svých článcích Jan Drda mnohdy odkazuje na své chudé dětství a je velmi hrdý na to, že každé dítě v novém socialistickém státě již nemusí trpět nedostatkem. Zdůrazňuje, že všechny děti jsou „dobře a teple oblečeny, všecky jsou dobře živeny. Není u nich malátnosti, způsobované trvalým skrytým hladem, neusínají při vyučování podvýživou: jsou čilé, radostné, plné nápadů, veselé a šťastné.“180 Dnešní mladí, podle Drdy, si tak nemusejí projít utrpení, kterým si v mládí prošel on. „Už dnes, v prvních úsecích naší cesty k socialismu, jsme dokázali sejmout z našich dětí břemeno mnoha hříchů světa starého: jen z pohádek a z vyprávění o starých časech se naši nejmenší dovídají o žebrácích a opuštěných, bezpomocných starcích a stařenkách, kteří bez kůrky chleba a bez střechy nad hlavou živořili a umírali pod širým nebem, odkázáni jen na milosrdenství méně okoralých lidských srdcí, jen z doslechu se ještě dovídají o chlebě, zamykaném na dva západy, odměřovaném dětem po tenkých krajíčcích a tak často chybějícím v dělnických rodinách, jen v povídkách mohou číst o učednících, vydaných na milost a nemilost surovému mistru, o maminkách, které s hladovými dětmi na rukou stávaly na rozích ulic a prosily o smilování. Sňali jsme z dětí navždy břemene poníženosti, utlačenosti, sociální diskriminace (…), podlízání, služebníčkování, licoměrnosti, strachu před panskou vůlí.“181 Odstraněním každého „přežitku a nešvaru“ starého režimu, se zde otevíral prostor pro nástup nové sebevědomé generace a Drda požaduje, aby tento prostor byl okamžitě zaplněn socialistickou výchovou. Děti jsou přeci nadějí národa! „Vždyť ony jsou povolány k tomu, aby po boku svých otců vytvářely opravdový socialistický blahobyt své vlasti, ony dovedou naše dílo do šťastných zítřků a pozítřků lidského rodu, rozhlasu i tisku. K těmto akcím byly speciálně pořizovány propagační brožury, letáky i plakáty, konaly se výstavy a k uctění památky byly točeny i krátké dokumentární filmy. NA Praha, ÚAV NF, kart. 58, 10. výročí lidu. NA Praha ÚAV NF, kart. 57, Již nikdy Mnichov. 180 PNP, Jan Drda, Podívejte se na děti! 181 PNP, Jan Drda, Pionýrský šátek.

66

ony budou spolustrůjci té nejskvělejší budovy, pod jejíž střechou se v jedné rodině sejde celé lidstvo, budovy světového komunismu.“182 Drda upozorňuje, že je nutné si tento fakt dobře nejen uvědomovat, ale měl by se stát přímo hnací silou v přístupu k mladé generaci. Drda požaduje, aby výchova dětí v komunistickém snažení vždy zaujímala jedno z čelních míst, aby již od raných let v nich byla pěstována láska k Sovětskému svazu a tím i láska k míru, práci a k mravní poctivosti – „A všimněte si taky, jak jsou naše děti dík nové výchově čestné: oč méně lžou, než lhávaly děti za stara, oč otevřeněji dovedou přiznat chybu nebo poklesek, oč méně sobectví je mezi nimi!“183 Dětem měla být věnována soustavná pozornost už jen z toho důvodu, že mladí lidé vždy měli touhu ptát se, a bylo nejvyšším zájmem režimu jim co nejrychleji a co „nejsprávněji“ odpovědět. „V mladých lidech je dychtivost ptát se na věci, které je pálí, kde mají pochyby nebo nejasno – neodpovíme-li jim principiálně a pravdivě my sami, dohadují se mezi sebou (naivní představy, planý neklidný radikalismus, nebezpečí podléhání všelijakým demagogům).“184 Z toho důvodu Drda považuje za nutné správně objasňovat veškeré politické dění, nevyhýbat se ničemu, neulehčovat si vše výmluvou „na to ještě nejsou zralí!“185 – avšak to, že existuje pravda komunistické strany a pravda nekomunistická, Drda již nezmiňuje. V případě, že se výchova mládeže nestane prvořadým úkolem komunistického snažení, mohlo by podle Drdových slov „dojít ke kazům, až k delikvenci mládeže“.186 Za příklad uvádí kapitalistický svět, kde vzrůstající problém delikvence mládeže považuje za odstrašující: „Řekl jsem, že je to problém nejpalčivější. Nejstrašnější na něm je to, že je to problém za daných podmínek kapitalistického řádu neřešitelný, že vychází ze samé struktury této společnosti, ze společenských podmínek, zbídačování nejširších mas, existence strašných čtvrtí chudiny, rozšiřování pornografické a zabijácké literatury, rozpad morálky, buržoasní rodiny, mravní nihilismus zlaté mládeže atd.“187 Příčinou problémů kapitalistických zemí byla podle Drdy jejich sociální politika, v mnohém ohledu zaostávající za politikou československou. Úskalí však představovaly některé přetrvávající problémy ve výchově, které by se měly postupně odstraňovat a samotná výchova tak neustále zdokonalovat. Ale co v případě, že socialistická 182

Tamtéž. PNP, Jan Drda, Podívejte se na děti! 184 PNP, Jan Drda, O práci mezi mládeží. 185 Tamtéž. 186 PNP, Jan Drda, Delikvence mládeže. 187 Tamtéž. 183

67

výchova selže? Na otázku Drda odpovídá v souvislosti s mladými lidmi, kteří se rozhodli Československý stát opustit: „Ani bych pro ně neplakal, myslím si, že je to odpad. Odpad vzniká při každé výrobě a tu bych vyslovil takovou kacířskou myšlenku. Lepší je, když ten odpad budeme mít za kopečkami, než když si ho dál budeme pěstovat doma.“188 Selhání výchovy se mělo všemi možnými způsoby zabránit. Jan Drda ve svých příspěvcích kriticky hodnotí především tři instituce, které se na výchově nejvíce podílely a o které by se měl režim nejvíce zajímat – Československý svaz mládeže, škola a rodina. Ohledně Československého svazu mládeže Drda jmenuje za veliké prohřešky nedostatek tvůrčí iniciativy, rutinní jednání a bezmyšlenkovité plnění příkazů. Zároveň kritizuje i značnou formálnost schůzování, kdy mnozí členové Svazu si jen odchodili předepsaný počet plenárek a bez většího zájmu rozhodovali o důležitých otázkách.189 S tím souvisí i fakt, že v rámci Svazu mládeže se nacházelo jen velice málo vzorů, ke kterým by mladý člověk mohl vzhlížet190 - tento problém považuje Drda za obzvlášť závažný. „Je potřeba skutečné autority v našem životě. Autorit mravních, opírajících se o autority lidí. Je možné někomu propůjčit nebo přidělit úřad, pravomoc nebo velitelskou hodnost, ale myslím, že není možné někomu přidělit autoritu, tu si musí každý vytvořit sám, ta musí vyvstat z jeho činů, z jeho opravdovosti (…). Mladí ovšem mají přirozeně sklon k opozici, já si myslím, že je to přirozený vývoj, že se chce vymknout těm starým autoritám, že se chce osamostatnit a zejména, když ty autority nemají dostatečnou mravní váhu a lidskou převahu. Ale ono je to vymknutí autoritám asi ambivalentní. Já tak pozoruji, že se mladí lidé na jedné straně chtějí autoritám vymknout a na druhé straně, že autoritu hledají, po autoritě touží, a to po takové autoritě, která by jim mravně imponovala“191 Mravní autoritu je podle Drdy nutné si vybojovat, nelze si ji násilím vynutit.

188

Archiv České televize, Tváří v tvář, Jan Drda – O mládeži. PNP, Jan Drda, O práci mezi mládeží. 190 Nejednalo se jen o Československý svaz mládeže, problém nedostatku autorit spatřoval Drda všude kolem: „(…) je to nezbytná potřeba našeho života, aby nám ve všech oblastech vyrůstaly opravdové autority. Není obec dost malá, družstvo dost nepatrné, kde by se bez takové mravní autority mohli lidé obejít na delší dobu, a tím nemyslím nějaké výjimečné vzhledy s křidýlky přímo andělskými. Myslím na ty osobně skromné chlapy nebo taky ženské, o kterých je známo, že jim to v hlavě myslí, že se nebojí mít svůj názor, že mají charakter, nápady a že mají tu jiskru, kterou dovedou ostatní lidi zapálit.“ Archiv České televize, Tváří v tvář, Jan Drda – (bez názvu), 16. března 1967. 191 Tamtéž. 189

68

Ve školství byla podle Drdy situace poněkud odlišná. Své hlavní teze předložil v referátu Estetická výchova, který měl být veřejně projednán na půdě Národního shromáždění na přelomu listopadu/prosince 1955, k čemuž však z neznámých důvodů nedošlo. V tomto příspěvku se především zasazuje o zvyšování úrovně estetické výchovy (členěnou na výchovu literární, výtvarnou a hudební), která je podle něj v rámci školního vyučování velice podceňována a věnováno poměrně málo prostoru. Nejlepší úroveň uvádí u výchovy výtvarné, kde neshledává vážnější nedostatky. Dále uvádí výchovu literární, kde nejtíživější problém vidí konkrétně v tom, že děti byly nuceny učit se obsahy literárních děl nazpaměť, což mu připomnělo „žvýkání nekonečného řemenu, to přece nemůže naše děti naučit ani milovat literaturu (…) mladá duše je rozdychtěna a místo toho ji učíme jen vyabstrahovávat obsahy,“192 to by se podle požadavku Drdy mělo do budoucna změnit. Nejzanedbávanější však byla podle Drdy výchova hudební - „Dnes to s hudební výchovou vypadá takto: máme zpěv jen do sedmé třídy, to znamená do 13 let. V osmé, deváté, desáté a jedenácté třídě už není nic. To podle mého názoru znamená, že právě v těchto letech, kdy je mladá duše nejcitlivější, v pubertálních a postpubertálních letech, kdy už také rozum je připraven vnímat a rozumět, je tady vakuum.“193 Uvádí, že děti nejsou vychovány k zájmu k hudbě, a tím tedy ani k lásce k hudbě národní. To vede k tomu, že „lze vypozorovat v celkové výchově mládeže některé negativní rysy, takové páskovství, takové zaujetí těmi pitomými, odpornými, nemusickými jazzy, antimusickými kakofonickými jazzy (…) a to jen díky tomu, že jsme zde zanechali musické vakuum a víte z fysikálních zákonů, že takové vakuum je neudržitelné (…). Naše mládež je bezbranná.“194 Výchovná otázka však nebyla palčivá jen v rovině stranické nebo státní, problémy Drda spatřoval i v samotné rodině, resp. v lidech, se kterými mladí nejčastěji přišli do styku.195 Základní předpoklad k zlepšení této výchovy viděl v tom, aby mladé a nadějné generaci nebyly dávány špatné příklady a to především právě z jejich okolí. Každý dospělý člověk si měl uvědomovat, jak důležitá je úloha vychovatele pro 192

PNP, Jan Drda, Estetická výchova. Tamtéž. 194 Tamtéž. 195 Drda dokonce sepsal i seznam nejtíživějších příčin delikvence mládeže, jež vyplývají především z nesprávné rodinné výchovy: „1. vadné rodinné prostředí, rozháranost, mravní rozvrat rodiny, zanedbanost výchovy (matka souloží s milencem před dcerou, vyhání syna z domu); 2. řada výchovných chyb – přehnaná přísnost, nemístné hýčkání, krutost ze strany rodičů, křížové tažení proti dítěti; 3. neodpovědní spolupracovníci mladých lidí – svádění k alkoholismu, kažení děvčat – prostitutky v zeměděl. brigádě mládeže; 4. vliv deklasových živlů – často mezi ně sklouzávají děti z rozvrácených manželství! Zlatá mládež – prostředí nabité negativním vztahem k našemu řádu, tupý obdiv k západu (americká hvězda atd.). PNP, Jan Drda, Delikvence mládeže. 193

69

budování socialistického státu a při rozhodování, jakým způsobem bude budoucí generaci vychovávat, vybrat tu správnou cestu. „Já věřím, že existují takové dvě možnosti. Jedna opravdu vychovávat a druhá drezírovat. Já myslím, že nechceme mít mládež drezírovanou, ale dobře vychovanou. Ovšem je tu často třetí možnost, asi ze všech nejhorší, nechávat mladé, děti, napospas náhodě. (…) je mi protivná ta hloupá shovívavost, kterou někdy rodiče vůči dětem projevují, když děti hází učení za hlavu. Táta si říká „já jsem to taky neuměl a taky se mi dobře vede“ To je tuze špatná věc, někdy se bojím toho, že některé naše děti ne sice s mateřským nelidem, ale spíš s otcovským pivem do sebe nasávají bačkorářství a takové to zápecnictví, takovou tu indiferentnost mravní i v tom učení, poznávat a my jsme v tom často spoluvinní,“196 promlouvá Drda k lidem ve svém televizním pořadu. Správná výchova v rodině měla být tím základním kamenem. 5.2

Pohádkový svět Jana Drdy a jak správně psát Druhá část kapitoly pojednává o samotné literatuře a přístupu Jana Drdy

k umělecké tvořivosti, která byla v době trvání komunismu nerozlučně spjata se socialistickým realismem. Socialistický realismus jako základní metoda sovětské literatury byl zformulován Stalinem a přímo vyhlášen na prvním všesvazovém sjezdu sovětských spisovatelů v roce 1934. V řeči A. A. Ždanova a v projevu A. M. Gorkého byly na tomto sjezdu rozpracovány základní zásady socialistického realismu. Tento nový umělecký směr byl označován za revoluční převrat v umění a měl být vždy spjat s bojem o socialistický převrat ve společnosti. Z toho plynuly základní požadavky, jež byly kladeny na samotné umělce. V první řadě to byl požadavek stranické zaměřenosti: „Sovětští umělci se při své tvorbě opírají o politiku bolševické strany a sovětské vlády – to dává možnost spisovateli hlouběji pochopit dění, správně je zobrazit, otvírá před spisovatelem perspektivy aktivní účasti jeho tvorby v budování nového života.“.197 Dalším důležitým bodem byla výchovná úloha umění, které mělo přímo působit na čtenáře a „vykořenit“ z něj touhu sáhnout po buržoazním umění, které bylo považováno za „umění úpadkové, historií odsouzené k zániku umění, otráveného až do morku kostí

196

Archiv České televize, Tváří v tvář, Jan Drda – O mládeži. V prosinci 1948 byla v časopise Tvorba otištěna série článků s názvem Socialistický realismus v sovětské literatuře napsaná A. Tarasenkem. V článcích je postupně objasňován samotný pojem socialistický realismus, vztah socialistického realismu k umělci, lidem, státu i národní minulosti. 197

70

všemi jedy hnilobného rozkladu kapitalistického světa“.198 Nové umění mělo stát nohama pevně na zemi, autor neměl sklouzávat do vysněných a nepravdivých světů. „Sovětská literatura odmítá romantismus starého typu, romantismus, který líčil neskutečný život a neskutečné hrdiny a odváděl čtenáře od rozporů a palčivých problémů denního života do světa nesplnitelných přání, do světa utopií – romantika nového typu, romantika revoluční.“.199 Umění mělo být opravdové, obsahovat jen věci důkladně známé, ze života kolem. V socialistickém realismu tak existoval pouze jediný pravý hrdina, který vždy pocházel z pracujícího lidu (resp. hlavní hrdinou měl být přímo lid), tedy ze sociální skupiny, která podle socialistických teoretiků v dřívějších dílech zůstávala stranou zájmu. Tak vypadal sovětský model realismu, který postupně přijaly všechny země východního bloku a ihned po únoru 1948 se stal i jediným uměleckým pilířem v Československu. Je možné vidět, že požadavek stranickosti, opravdovosti a výchovného charakteru umění byly základní umělecké principy, které zastával a veřejně hlásil i Jan Drda. Je nutné zmínit, že Drda však žádnou větší přísně teoretickou studii socialistického realismu nenapsal, své teoretické poznatky přednášel pouze na školení začínajících autorů na Dobříši, kde přímo uvádí: „Socialistický realismus nezachycuje jen povrch života, nýbrž je to realismus revoluční, který jde pod povrch a zachycuje vnitřní vztah. Je spjat s historickým posláním dělnické třídy. Není to žádný ismus, nýbrž je to vidění světa. To znamená vidět věci v jejich zákonitém vztahu i s perspektivami, kam je povedeme. (…) My máme povinnost nejenom kriticky se dívat na včerejšek a realisticky líčit dnešek, nýbrž také vidět romantickou budoucnost.“200 Jedná se o označení málo říkající, jak bylo typické pro většinu teoretických prací o socialistickém realismu. Mnohem čtivější a přínosnější jsou jeho úvahy, které měly spíše poradní charakter se zaměřením na vnitřní svět spisovatele. Základní otázka, kterou si Drda kladl, zněla: Jak tu správnou a vhodnou knihu napsat? Ve svých myšlenkách o vzniku literárního díla Jan Drda jako první uvádí tzv. dva světy: „Podíváte-li se poněkud pozorněji do svého vnitřku, jistě poznáte, že mimo tento svět, v němž pracujeme, jíme, studujeme a vůbec vykonáváme běžné lidské 198

A. A. Ždanov a sovětské umění. Praporečník bolševického ducha strany, Tvorba 17, č. 48, 1. prosince 1948. 199 A. A. Ždanov a sovětské umění. Theoretik socialistického realismu, č. 51, 22. prosince 1948, s.10081009. 200 Zápis konference s účastníky soutěže Pracující do literatury 12. února 1950 na Dobříši. Citováno dle M. BAUER, Ideologie, s. 255.

71

úkony, žije a trvá v našem vědomí svět druhý, zvláštní duchovní pevnina, svět, v němž žijí naše touhy, představy a sny. Je nekonečně širší a vyšší světa prvního, vyrůstá z té první skutečnosti, prostupuje ji, je jí oplodňován, ale roste i nad ní a mimo ní, rozbíhá se až k nekonečnu, tak daleko, kam jen dostřelují lidské touhy.“201 Podle Drdy lidská duše neustále kmitá mezi skutečností a snem, „ustavičně se vzpíná touhami a znova je strhávána neúprosnými otěžemi reality“202 – a právě v tomto rozporu mezi těmito dvěma světy vznikají zárodečné buňky všeho umění. Podle Drdy je každý člověk tak trochu spisovatelem, protože po celý život sní, prožívá své představy, touží, vymýšlí si skrytý svět, ve kterém by mohl rozvinout všechno, co v nás zůstává potlačeno. Dodává však, že důležité je tyto vize sdělovat – a tak nutkání sdělovat je základní vlastnost spisovatele, který nemůže zamlčet nic z toho, co se v něm děje. „Výjimečnost umělcova teda není v tom, že takové chvilky inspirativního rozechvění prožívá, nýbrž v tom, že v něm na rozdíl od jiných lidí vzbuzují nutkavou, ničím neukojitelnou potřebu po jejich zachycení a ovládnutí. Zvládnout tyto pocity, stabilizovat je ve svém vědomí a v dalším stadiu vývoje je znova formovat, to je první úkol tvůrčího člověka, v našem případě spisovatele.“203 Důležitým činitelem při tvorbě knihy bylo i umění vládnout slovem. Spisovatel by si měl uvědomit sílu řeči, přesněji mateřštiny. „Řeč přece není jen soustava slov a výrazů, řeč není jen skladba, kterou by mohla dokonale postihnout gramatika. Řeč je i jistý

tajemný

způsob

cítění,

který

sdružuje

lidi

daleko

pevnějšími

a nepochopitelnějšími pouty, než je ono prosté pouto dorozumívání. To proto, že řeč není jen z tohoto reálného světa, že část její bytosti je zrovna tak jako část bytosti lidské zakleta v zemi snů a toužení. Každé slovo mateřštiny v nás vyvolává určitý citový stav, odlišný od toho, který vzbuzuje slovo téhož významu v řeči jiné. Každé slovo má vedle

201

PNP, Jan Drda, Umění – druhá skutečnost. Na téma dvojího světa napsal Drda několik referátů, nejvíce o této problematice pojednává v Dvojí skutečnost v literárním díle. „Duch, jejž máme navíc a jímž se lišíme od všeho ostatního živého, je sám od sebe rozeklaný, je schopen žít neustále ve dvojím světě, je jitřen i skutečností, kterou vnímá, i svou druhou skutečností, po níž touží a kterou si vymýšlí. Každý z vás cítí v sobě tento dvojí svět, každý z vás je neustále i svými smysly, i svou duší ponoukán k tomu, aby se nespokojoval jen tou skutečnosti, ve které hmatatelně žije, nýbrž aby si ve svém vnitřku, ve svém snění vymýšlel neustále skutečnost novou, po které touží, ve které by žít chtěl (…). Tento druhý svět, druhá skutečnost, ovšem není beze spojení se světem prvním. Naopak! Je mezi nimi velmi pevný, i když podivný vztah a svazek. Ona první skutečnost totiž ovlivňuje tu druhou, dává jí impulzy, zárodečné krystaly, kolem nichž druhý svět vzniká.“ PNP, Jan Drda, Dvojí skutečnost v literárním díle. 203 PNP, Jan Drda, Jak vzniká kniha. 202

72

své funkce sdělovací i funkci emotivní, citovou a jeho zaznění v nás způsobuje jisté duševní hnutí.“.204 Řeč má být nástrojem tvorby. Drda se ve svých úvahách dostal i k vnitřním pochodům, které spisovatel zažívá při paní uměleckého díla – „Říká se tomu, že člověk něco nosí v hlavě (…). A v těchto chvílích je možno formovat, možno usilovně hníst a vědomě vnucovat tvar, který ve svých představách považujete za jediný správný. Tu už pozorujete, jak se chuchvalce živé hmoty spojují, jak srůstají, máte radost, že se netrhají a nemizí, nýbrž poslouchají vaši vůli, cítíte, jak se myšlenky samy tlačí do kadlubu slov, jak osoby, které vznikly z několika neurčitých stínů a potuch, začnou jevit známky života a vlastního chtění, jak děje samy vytvářejí nové a nové vztahy. A tento svět se najednou začne prudce rozšiřovat a rozrůstat. (…) Jakékoli předčasné zasahování do tohoto běhu a řádu je škodlivé, a autor, který se k němu odhodlává, nemůže mít aspoň sám před sebou čisté svědomí.“205 Vše výše zmíněno by se dalo zařadit do pomyslné krabice s názvem „abstraktní úvahy“. Drda však byl v mnohém praktik a při mnoha záležitostech se snažil konstruktivně přispět k vyřešení problému, což byl i případ hledání návodu na vznik hodnotného uměleckého díla. Drda si uvědomoval veliký rozdíl při psaní politického referátu a beletrií. Při psaní politického referátu zdůrazňoval úsilí působit na rozumový úsudek čtenáře či posluchače, „který sleduje rozvíjení rozumových, intelektuálních argumentů a pod vedením si spoluvytváří správné rozumové závěry.“206 Zatímco u umělecké prózy se vždy snažil působit na cit a představivost čtenářů. „Tu už nestačí rozumová argumentace sama o sobě, musím vytvářet obrazy, tj. vyvolat před čtenářovým duševním zrakem obraz prostředí, lidských charakterů, musím rozehrávat jeho představivost tak, aby i v jeho mysli vznikaly obrazy, aby to, co vypravuji, tak říkajíc viděl svým duševním zrakem.“207 To samé má platit i při popisu charakteru hlavních i vedlejších postav, popisu prostředí. Na počátku každého literárního díla by měla být položena nějaká základní otázka, na níž má být v díle odpovězeno podle autorova nejlepšího vědomí a svědomí. Drda uvádí, že ta nejsilnější díla mají jeden společný znak, a to hlubokou upřímnost. Této upřímnosti se dá dosáhnout pouze znalostí toho, o čem chce autor psát. Jan Drda odkazuje opět na své dětství, tedy na nejvnímavější období, kdy všechny své zážitky 204

PNP, Jan Drda, Umění – druhá skutečnost. PNP, Jan Drda, Svět stvořený slovem. 206 PNP, Jan Drda, Osobní korespondence, Šejnovi. 207 Tamtéž. 205

73

uložil pečlivě do paměti a v pozdějších letech, při psaní díla, se opětovně vynořovaly208 – všechny pachy, vůně chlebu, kůry, smoly, pohledy a doteky – z toho roste podhoubí, ze kterého se čerpá a staví se kniha.209 „Všimni si také toho, že spisovatel nemusí vystihnout prostředí vždycky jen tím, co vidí. Že třeba jeden charakteristický zvuk, jedna vůně nebo smrad, jeden zvukový, nebo citový, chuťový dojem stačí vystihnout přesně věc! Vzpomeň si: jak je to cítit, když vejdeš do světnice mužstva. Je cítit sláma ve slamnících, pach kůže bot a řemenů, pot, mýdlo, chleba? V životě jsi to zažil, je to v tobě, možná pod prahem vědomí, vyvolej to, rozpomeň se!,“210 uvádí Drda v jedné ze svých rad. Spisovatel tak má psát o věcech mu důvěrně známých a o věcech, které příliš nezná, má neustále shromažďovat nové a nové informace – z toho dle Drdova pojetí plyne základní požadavek socialistického realismu – vzdělávat se a své vzdělání pravdivě přenést na papír. Drda a jeho povolání spisovatele nebyla však samozřejmá věc, celá 50. a velkou část 60. let působil především jako stranický funkcionář a sám uvádí, že zmizel ze seznamů současných autorů. Je si dobře vědom, že se psaní odcizil, i když mu byl pro tvořivou uměleckou činnost dáván prostor.211 V pozdějších letech byl odhodlaný zameškanou literární činnost dohnat, avšak návrat na literární scénu pro něj nebyl jednoduchý. Je možné se dohadovat, jestli po ostré kritice z konce 50. let, kdy mu byl vytýkán maloměšťanský přístup a aspekt v jeho nejznámějším díle Vyšší princip, mu chuť dále tvořit nebyla sebrána úplně. Přistoupil ke své obhajobě: „Neznáš mě od loňska, a znáš mě nemytého, se všemi mými chybami a nedostatky. Ale věř mi jedno: kdykoli jsem po pětačtyřicátém vzal pero do ruky, vždycky jsem usiloval o to, psát stranicky a politicky, protože nic jiného nestojí za to. Možná, že je to troufalé, ale já i ty své „únikové“ pohádky, kterými jsem chtěl zapůsobit na děti, považuji za politické, a věřím, že mi čas dá za pravdu,“212 uvádí v dopise Jiřímu Hendrychovi. Na povrch se dokonce vynořovaly i jeho příběhy na pokračování, které nemohl kvůli svému údajnému schematismu dotisknout: „Za týden, zrovna uprostřed psaní, jsem se dověděl, 208

Velkou inspiraci hledal u babičky, z jejího líčení a vyprávění, a jelikož se mu v mládí nedostávalo knih, tak veškerými příběhy byl zásoben od ní. Uvádí v televizní relaci Černá hodinka s Janem Drdou nebo v referátu Svět tvořený slovem. 209 Archiv České televize, Televizní relace Černá hodinka s Janem Drdou. 210 PNP, Jan Drda, Osobní korespondence, Šejnovi. 211 Například v roce 1951 mu byla dána devítiměsíční dovolená za účelem literární práce. Po tuto dobu byl osvobozen od své funkce šéfredaktora Lidových novin a ostatní veřejné činnosti. NA Praha, 19/7 Kulturně propagační oddělení, kart. 677, Doporučený dopis z 18. ledna 1951. 212 PNP, Jan Drda, osobní korespondence, Hendrychovi.

74

že v Novém životě to nepřichází vůbec v úvahu. S. Pekárek mi to řekl tehdy velmi lapidárně: Jdi do p… s těmi tvými Hospodáři. Tenkrát mi bylo šestatřicet, měl jsem nervy jak dráty, a zdálo se mi, že mám před sebou ještě moře života. Dnes je mi čtyřiačtyřicet, moře je pryč, každého dne bez psaní je mi líto. A nervy, které mi tenkrát nebrnkaly, mi dneska brnkají.“213 Je těžké se dohadovat, co Jan Drda prožíval, nejspíše velké zklamání nad kritikou a vědomím, že tento ztracený čas se již nevrátí. „Možná, že za týden už to nebudu brát tak tragicky. Ale dneska je mi tak blbě, tak hořko, že Ti to ani nemůžu říct. A když se to pokouším zobjektivizovat, pořád mi vychází to jedno: takhle se přece nedá zacházet se žádným spisovatelem. Ani se začátečníkem. Něco se uvnitř pochroumá, přestane to tikat. A my nemáme takové nepřehledné prozaické kádry, aby jednoho nebylo škoda.(…) Já na sobě zrovna teď cítím, že se k té pravé próze teprve prodírám a dostávám.“214 Pravdou však je, že od napsání tohoto dopisu, již žádné nové dílo, tu „pravou prózu“, nevydal (Příloha č. 19.).215 Jeho studie o tom, jak správně napsat knihu, se v tomto světle jeví dosti rozporuplně. Následnou otázkou je, čím byl tento spisovatel pro komunistický režim tak důležitý, když žádnou novou knižní tvorbou nepřispíval? I přes tento fakt však zůstával Jan Drda straně velice prospěšný, byl považován za ikonu, což dosvědčují i tisíce přišlých dopisů od lidí, kteří Drdovy knihy stále označovaly za své nejoblíbenější.216 Tento fakt podtrhuje i skutečnost v roce 1965, tedy k jeho 50. narozeninám, byl titulován zasloužilým umělcem (Příloha č. 20. a 21.). Své neocenitelné klady měl i jako samotný funkcionář, jež velice líbivým a čtivým jazykem psal na jakékoli zadané téma a dokázal poutavě propagovat jakoukoli myšlenku. S tím souvisí i jeho neocenitelná role při psaní reportáží ze zahraničních cest a role novináře, jelikož Jan Drda publikoval v Lidových novinách, Rudém právu, Literárních novinách, Tvorbě, týdeníku Květen či Novém životu. Ke konci své politické kariéry (i života) se stal i šéfredaktorem nového časopisu Svět práce.217 213

O románě Hospodáři viz poznámka č. 61. Tamtéž. Tamtéž. 215 V 50. letech vydal sbírku povídek Krásná Tortiza (1952), knihu Dětství soudruha Stalina (1953) a České pohádky (1959), v 60. letech nevydává knihu ani jednu. 216 V archivním fondu Jana Drdy jsou uloženy stovky dopisů, ve kterých v rámci rozhlasové ankety o nejoblíbenější knize lidé uváděli některé Drdovo tituly (především Němá barikáda, Vyšší princip či Krásná Tortiza). Dopisy jsou datovány z let 1955 a 1956. 217 Zajímavostí je, že v roce 1960 byl požádán sovětským literárním časopisem Družba narodov o sérii literárních črt o životě v současném Československu a jeho nových charakteristických jevech a znacích. 214

75

6.

Léta poslední – léta zklamání Od roku 1963 se znatelně začala projevovat polarizace: na jedné straně

komunistické vedení, na straně druhé společnost, avšak k diferenciaci začalo docházet i uvnitř samotné strany, kdy se jasně začalo profilovat reformistické křídlo. Komunistický režim začal pociťovat tlak ze strany veřejnosti po uvolnění norem, otevření mantinelů směrem k ústupkům a částečné liberalizaci. Tento trend se znatelně projevil i v kulturním dění

i samotné literatuře. Počátky lze nejspíše hledat

u XII. sjezdu KSČ, kde byla opětovně vyzdvižena kritika stalinismu a následně vyhlášen návrat ke správnému výkladu leninských zásad – „Autor ideologické koncepce si neuvědomil, že dává pozvolna se formujícímu reformnímu hnutí do ruky jedinečnou zbraň. Když stranické vedení o několik málo měsíců později negativně hodnotilo nepohodlnou publicistiku nebo projevy na sjezdech, nehájili se spisovatelé a novináři ničím jiným než odvoláním se na správný výklad leninských zásad a linii XII. sjezdu,“218 komentuje J. Knapík. Na rezoluci XII. sjezdu KSČ navázal svým sjezdem i Svaz československých spisovatelů, kde za hlavní bodyi byly prohlášeny odstranění pozůstatků kultu osobnosti, prosazování větší citlivost v přístupu k umění a shovívavější přístup k dosud odsuzovaným dílům. Na půdě Svazu došlo zároveň ke generační obměně, kdy se do čela se dostala mladší svobodomyslná generace, která přistupovala k politice takovým způsobem, že se svým charakterem dostávala čím dál tím do větších rozporů s aparátem ÚV KSČ.219 Tento proces vyvrcholil na čtvrtém

Z archivního materiálů je patrné, že jeden z článků chtěl věnovat výuce romských dětí a kontaktoval Miroslava Dědiče s požadavkem, zda by mohl navštívit jeho školu s cílem seznámit se s tamější výukou. Pro další článek kontaktoval ředitelství Agroletu s cílem napsat studii o „Zemědělském letectvu“. Jestli opravdu tyto články byly sepsány a v Družbě narodov otištěny, se nepodařilo zjistit. 218 J. KNAPÍK, Průvodce, s. 293-294. 219 Pokusy o nastolení pevného řádu však neustávaly. Velice závažnou se stala kauza okolo Literárních novin, kdy hrozilo, že kvůli sporům mezi orgány KSČ a vedením Svazu dojde až k pozastavení jejich vydávání. Je nutné zmínit i spor o časopis Tvář, jenž sloužil jako platforma pro dosti ostré politické názory, a na jehož konci přestal tento časopis nejmladší a zároveň radikálnější generace (Jiří Gruša, Václav Havel, Emanuel Mandler a další) vycházet. Byl proveden i pokus o potvrzení cenzurní praxe z ledna 1967. Novými opatřeními se však nepodařilo demokratizující nátlak zastavit a umělce i samotný lid již nazpět k socialistickému realismu nepřitáhly. Velký význam měla konference o díle Franze Kafky v Liblicích, která se konala 27. - 28. května 1963 (oficiálně k 80. výročí Kafkova narození). Konference byla pořádána Komisí československých germanistů při Kabinetu pro moderní filologii ČSAV za spolupráce FF UK a SČSS. Kafkovy spisy se po únoru 1948 přestaly v ČSR vydávat, v 60. letech se však Kafkova díla začala postupně vracet do oficiální umělecké tvorby spolu se snahou rehabilitovat autora. Problémem však bylo, že část účastníků konference se snažilo Kafkovo dílo zasadit (přímo naroubovat) na marxisticko-leninskou filozofii, zatímco druhá část prosazovala příklon k existencionalismu. Z hlediska dosahu mělo toto jednání význam v tom, že v zahraničí mohlo být na konferenci pohlíženo jako na akt přijetí existence autora a jeho díla. J. KNAPÍK, Průvodce, s. 550-551.

76

sjezdu SČSS v roce 1968, který uzavřel jakékoli možnosti ke komunikaci a znamenal konec spolupráce Svazu a aparátu ÚV KSČ.220 V průběhu 60. let nabral proces politického uvolňování dynamičnosti, a dokonce někteří umělci dosáhli i mezinárodního uznání, jednalo se především o novou vlnu české kinematografie, reprezentovanou Milošem Formanem, Jiřím Menzlem či Věrou Chytilovou. Kontakt se západem se samozřejmě neomezil jen na pole filmu, ve všech oblastech života docházelo k výraznému rozšíření styků se zahraničím. Začaly se zintenzivňovat studijní pobyty, hospodářské kontakty. Československo se otevíralo novým vlivům západní Evropy, což se nejvíce projevilo v oblastech dotýkajících se života mládeže, která se přestala tajit svými výhradami ke komunistické politice a obdivem k západnímu životnímu stylu, jako například poslech rockové a bigbeatové hudby, zájem o experimentální umění či o nový styl módy. Docházelo i ke zvýšení poptávky po spotřebním zboží, elektronice, automobilech. Velice módní se staly víkendy trávené na zahrádkách a chalupách, jež sloužily jako obranné teritorium proti každodennímu životu. Markantní byly změny ve sdělovacích prostředcích. V televizi nebo na stránkách časopisů se množily články, které byly v rozporu s oficiální ideologií.221 Samozřejmě se objevovaly snahy o návrat do starých kolejí, avšak bez většího úspěchu. Komunistická moc se ocitala čím dál v defenzivnějším postavení, což zesiloval i fakt hospodářské krize, kterou se podařilo v polovině 60. let stabilizovat jen za přispění nových ekonomických reforem založených na jistém stupni tržních principů. Realizace těchto hospodářských reforem jen dále posilovala vědomí, že dění v Československu potřebuje radikální změnu. Jaký postoj zaujímal Jan Drda k těmto událostem a ke změnám z 60. let? K tvrzení, že Jan Drda byl politickými událostmi nejen šokován, ale přímo otřesen, svědčí již zmíněný fakt, že v roce 1966 podal demisi na své členství v ÚV SČSS a v této

220

SČSS se dostával pod tlak, z jedné strany od radikálů za přílišné opatrnictví, z druhé strany konzervativní generací za jakýkoli ústupek. IV. sjezd Svazu spisovatelů probíhal 27. - 29. června 1967 a mezi zásadní referáty, které zde zazněly, patřil příspěvek Milana Kundery, který neskrývaně vyjádřil kritiku vůči stranické kulturní politice, která ohrožovala přímou národní existenci. I další příspěvky (Pavla Kohouta, Alexandra Klimenta, Antonína J. Liehma, Ivana Klímy) se nesly v kritickém duchu a především odsuzovaly cenzurní praxi a radikální zásahy proti Literárním novinám a časopisu Tvar. Závěrečným bodem pak bylo vystoupení Ludvíka Vaculíka, který ve svém příspěvku bez vytáček se zaměřil na vztah mezi občanem a vládnoucí mocí, poukázal na rozpor mezi ústavou a praxí stranických orgánů a vyjádřil pochyby nad budoucností stávající formy socialismu. Tamtéž, s. 230-232. 221 V televizi začaly být vysílány cestopisné dokumenty ukazující způsob života v jiných státech, přibývaly publicistické pořady, jež se zabývaly palčivými problémy společnosti. Společnost začala být informována o kritickém stavu stávajícího systému.

77

době již tedy nezastával žádnou veřejnou politickou funkci. Dokonce psaní svých politických referátů znatelně omezil (většina datovaných referátů byla napsána do roku 1965). Jan Drda byl z dění zklamaný, zklamaný z neustálého hašteření, bojů, nejasností a rozhodl se na tom všem již dále nepodílet. Na veřejné politické dění rezignoval a naplno se začal zajímat o to, co jemu bylo vždy nejbližší, o životní příběhy lidí kolem222 – a to prostřednictvím televize. Poprvé se Jan Drda objevil v televizní relaci Tváří v tvář 22. prosince 1966, kde vystoupil celkem pětkrát (poslední vystoupení bylo vysíláno 16. března 1967).223 Dotýkal se zde problémů osobních, hospodářských i společenských a Tváří v tvář se pro něj stala jakousi tribunou, pro vyjádření všech osobních názorů. „Vymezil jsem si tenkrát, že budu mluvit o tom, co sám považuji za důležité, nikdo mi témata neukládá a také si sám nesu odpovědnost za to, co říkám.“224 Z těchto relací je tak nejvíce patrné, co ho v posledních letech života trápilo – nebyl to sám komunistický režim, v něj stále věřil, ale trápili ho lidé, kteří tento systém tvořili. Otázka mezilidských vztahů a především co je mezi vztahy „polámaného“, se pro něj stala tou nejzásadnější. Byl si vědom, že se začalo rozšiřovat lajdáctví, flákačství, snaha systém obejít, co nejvíc z něho vytlouci, šířila se lhostejnost, zlost atd. – na tyto vlastnosti a lidské vady ve své relaci upozorňuje a snaží se apelovat na jejich odstranění (Příloha č. 22.). „Já se Vám přiznám, mě tuze trápí jeden rozpor. Rozpor naší doby. My budujeme sociální řád, jehož principem jsou humanistické vztahy mezi lidmi. My to všechno děláme pro lid, pro člověka. Pro jeho blaho, pro jeho lidskou důstojnost. Na druhé straně vidím mnoho prohřešků a hříchů proti lidskosti. Je samozřejmé, že ta základna ekonomicko-politická je správná, ale můžeme ten opravdový sociální humanismus vybudovat bez osobní účasti? Může tak vůbec vzniknout? Bez toho, že se sami budeme starat o to, aby počínaje od nás nebyly tyto prohřešky. Já si vzpomínám, když jsme chodili do obecné školy a učili jsme se katechismu, tak že jsme se učili sedm smrtelných hříchů, ještě dodnes to umím nazpaměť: pýcha, lakomství, závist, hněv,

222

Například v úvodu jednoho vysílání Tváří v tvář uvádí: „Milí přátelé zrovna dneska, když jsem jel do Prahy natáčet tenhleten fejeton, tak jsem vezl mladou stopařku. Já se Vám přiznám, že to dělám úmyslně, že rád vozím lidi, protože se vždycky hodně dozvím. Dokonce se Vám přiznám, že se je úmyslně snažím rozpovídat, abych se něco dověděl. Je to takový můj miniaturní Gallupův ústav veřejného mínění, a také taková sběrna člověčiny.“. Archiv České televize, Tváří v tvář, Jan Drda – O mládeži. 223 Pořad Tváří v tvář vznikl za přispění Československé televize a přinášel vnitropolitické komentáře. Začal být vysílán v roce 1965 a režíroval ho šéfredaktor Televizních novin Bedřich Rohan a později Kamil Winter. V pořadu dominovaly názory reformních komunistů, jeho sledovanost však byla velice nízká. J. KNAPÍK, Průvodce, s. 966. 224 Archiv České televize, Tváří v tvář, Jan Drda – (Bez názvu)

78

smilstvo, nestřídmost a lenost.“ Jan Drda však hovoří o jiných hříchách, o těch, které podle něj páchají lidé sobě navzájem a které ovlivňují lidské vztahy. Na prvním místě uvádí povýšenost, dále lidskou bezohlednost, neochotu lidí udělat víc než musí, závistivost a nepřejícnost v našem životě, za nejhorší vlastnost považuje lidskou lhostejnost.225 V souvislosti s lidskými hříchy vyčlenil Jan Drda ze společnosti dvě skupiny lidí, kteří podle jeho názoru svým chováním k zlepšování života nepřispívali, ba co více, naopak dokonce jejich jednáním samotný socialismus podrývali. „Především ta první kategorie a věřte mi, že je dost velká. Já myslím, že to jsou ti lidé osobně nespokojení, řekl bych saturovaní, takoví ti lidé, co říkají, no já mám byt, dobré vzdělání, moje žena vydělává taky, děti mám zaopatřený, koupil jsem si to a to. Prosím Vás, nač pořád ti lidé remcají, vždyť se mají opravdu dobře,“226 uvádí Drda. „Druhá kategorie je úplně opačná. To jsou ti lidé, kteří už tak nějak ztratili chuť, lidé naplněni nejistotou nebo lidé unaveni čekáním ať už na byt, nebo na lepší plat nebo aby si už mohli vybudovat definitivní domov. To je otázka, která mě velmi pálí a ne odedneška.“227 Obě skupiny zahrnují lidi, kteří jsou věčně nespokojení, a jediný způsob, jak svůj život zlepšit, vidí v neustálém získávání výhod na úkor všenárodního kolektivu – ty považuje za brzdu v rozvoji. To, že jsou lidé nespokojení, není v první řadě chybou strany a státu, komentuje Drda, ale každý by se měl podívat do svého nitra a říct si, jestli náhodou on sám svým neshovívaným a sobeckým způsobem nepřispívá k rozkladu systému. „Podívejte, když já špatně bydlím nebo nebydlím, nebo se mi zdá, že se u nás prostě staví pomalu a že se staví draho, tak nemůžu dávat vinu jenom tomu ministru stavebnictví, ale také těm uprostřed, těm, co to realizují na tom kraji nebo okresku nebo v tom místě, ale i tomu zedníkovi (…), co si za shovívavé nepozornosti druhých umí opatřovat cement na své melouchy, obkladačky do koupelky k sobě nebo svým sousedům, tomu, co nechává třeba roztrhané pytle cementu válet někde na dešti nebo na sněhu, aby se staly nepotřebnými. My někdy nadáváme na chalupnické hospodaření, já se Vám přiznám, toho termínu také užívám, když se mi zdá, že něco není dost velkorysé, někdo neřeší dost velkoryse, ale jen tak záplatuje. Současně bych si 225

K otázce lhostejnosti uvádí: „Nebýt lhostejný k tomu, co se děje kolem nás a hlavně nebýt lhostejný k druhým lidem, protože člověku není dobře samotnému, protože člověku je dobře v družbě, člověku je dobře v kolektivu lidí, který ho chápe, člověku je dobře, když ví, že na druhé je spolehnutí, že jsou s ním i v té chvíli radosti i v té chvíli stesku, bolesti. Tak mi odpusťte, že jsem se tak pustil do kázání, ale já si myslím, že to jsou věci, které si máme říkat a Vás bych prosil, abyste taky o nich trochu zapřemýšleli.“. Archiv České televize, Tváří v tvář, Jan Drda - Předvánoční zamyšlení. 226 Archiv České televize, Tváří v tvář, Jan Drda – Perspektivy člověka. 227 Tamtéž.

79

ale přál, aby z nás bylo něco z toho chalupnického (…). Takový chalupník to byl hospodář, ten zdvihl i ten starý hřebík, třeba i zkřivený, protože se dal narovnat a ještě ho upotřebil. Zatímco my někdy mrháme novými věcmi, až je to hanba.“228 Drda neopomíjí zdůraznit české rčení „kdo neokrádá stát, okrádá svoji rodinu“, fakt, že mnoho rodin se tohoto hesla drželo, pokládal za vrchol nekolegiálního socialismu. Proti lidem lhostejným, sobeckým a rozvracečským se mělo bojovat. Za nejhorší považoval lidskou pasivitu vůči těmto „morálním hříchům“ a apeloval na jejich odstranění díky tzv. občanské statečností. Drda uvádí, že dostal desítky dopisů, kdy si lidé stěžují na nespravedlnost na pracovišti, v otázce přidělení bytu a vůbec kdekoli a kdykoli

jinde.

V dopisech

je

kritizováno

prosazování

lidí

na

základně

kamarádíčkování, které je přednější odborné kvalifikaci. Dočítá se o odporu ke svévolím všeho druhu. „Svévole je to, co se příčí zákonům, ale také dobrým mravům. Zneužívání moci, ať už k vyřizování osobních účtů nebo získávání neoprávněných osobních výhod, lehkomyslné a neodpovědné zacházení s lidmi, se státním majetkem, rodinkaření, klikaření a ještě mnohem více.“229 Lidé proti této svévoli nemají být neteční, a jako v jiných případech hlasitě vyjádřit svůj nesouhlas, nebát se: „Řekli mi: Jó, to je těžký, když on má legitimaci. Přátelé, já mám také legitimaci a jsem hrdý na to, že jsem komunista a právě moje komunistická legitimace mě nepřímo zavazuje k tomu, abych mluvil proti nešvarům, abych nemlčel, když vidím něco špatného. Dokonce si myslím, že je to stranická povinnost komunisty. Je mi milejší ten dobrý a poctivý, který legitimaci nemá než člověk s legitimací, který se pokouší pomocí této legitimace uplatňovat své sobecké zájmy. Za tu legitimaci lidé umírali, já to chci říct mladším lidem, kteří už to nevědí, za šest let okupace padlo 60 tisíc komunistů. Jakým právem může někdo této legitimace takto zneužívat? A proč by se v tomto svobodném socialistickém státě, po kterém toužilo mnoho pokolení prostých a utlačovaných lidí, nemělo a nemohlo mluvit otevřeně, kteří lidi pálí a bourají důvěru, otravují ovzduší a kazí společenskou morálku.“230 Zdůrazňuje, že občanské statečnosti je potřeba a je nutné se jí učit a upevňovat ji v sobě samém. Zdůrazňuje, že to není otázkou ze dne na den, ale je to otázkou výchovy v dětství a otázkou dobrého příkladu ostatním lidem. Z následujícího popisu je jistě patrné, jakým směrem se Drdova jednotlivá vystoupení v televizi ubírala. Všechny úspěchy, kterých bylo za komunismu prozatím

228

Archiv České televize, Tváří v tvář, Jan Drda – Perspektivy člověka. Archiv České televize, Tváří v tvář, Jan Drda – (Bez názvu) 230 Archiv České televize, Tváří v tvář, Jan Drda – Občanská statečnost 229

80

dosaženo, stály a padaly s jednáním samotných lidí – proto bylo podle Drdy nutné okamžitě usilovat o mravní očistu veškerých kazů lidských charakterů, které se začaly objevovat. A jednou z možností, jak na tento fakt rázně upozornit, viděl Drda právě prostřednictvím televize - obracel se na prostý lid, hovořil k němu, promlouval a snažil se mnoho věcí objasnit a přednést svůj konkrétní, nezabalený a jasně vysvětlený názor. V každém vysílání neopomněl zdůraznit, že lidé se mu nemají bát napsat a dopisy odesílat na Dobříš – uvádí, že těchto dopisů dostal více jak 1200: „Je to jeden z nejsilnějších zážitků mých posledních let. Poznat tak koncentrovaně, v tak krátké době tolik různých, nejrůznějšími oklikami, osobními, místními ovlivněné příběhy, svědectví, každý jste odjinud, jiného stáří, jiného zaměstnání, jinačího životního prostředí i životních zkušeností, každý mi chce říct něco jiného, co se přihodilo právě Vám nebo ve Vašem nejbližším okolí.“231 V každém takovémto dopise byl Drda schopen vidět příběh, povídku a snad pro tu jeho lidskost si ho mnoho čtenářů a diváků vážilo a snad i milovalo, a to již od vydání jeho prvotiny Městečka na dlani.232 Což může být jedna z možných odpovědí na otázku, jak se Janu Drdovi podařilo přežít velký politický otřes z počátku 50. let. Byl nastartován proces socialismu s lidskou tváří, jež byl reprezentován novou komunistickou generací snažící se o politické, hospodářské i společenské reformy. Nový socialismus byl spojován především s osobou Alexandra Dubčeka, jež byl 6. ledna 1968 zvolen prvním tajemníkem KSČ. Druhým zásadním krokem bylo odvolání A. Novotného z funkce prezidenta a nové jmenování Ludvíka Svobody. V dubnu proběhlo zasedání KSČ, jehož výsledkem byly personální změny v předsednictvu ÚV KSČ a následné schválení Akčního programu KSČ. Cílem Akčního programu bylo uskutečnění demokratizace socialistického systému, zakotvení zásadního odklonu od stalinismu a vytvoření socialistického zřízení nového typu. Pokus o jakési "zlidštění" totalitního režimu.233 231

Archiv České televize, Tváří v tvář, Jan Drda – (Bez názvu) S Městečkem na dlani souvisí druhý televizní pořad s názvem Černá hodinka s Janem Drdou, který je dnes označován za dokumentární film, byl natočen v roce 1967 a pojednává o literární činnosti Jana Drdy. Ve svém vyprávění se vrací Drda do svého dětství, ke své babičce, která ho přivedla k lásce k pohádkám a příběhům, vrací se do rodné Příbrami, která se stala inspirací pro jeho pozdější tvorbu. Vypráví také o své lásce k dragounům, čertům a ostatním bytostem pohádkovým. Dostává se i k tomu, z jakých důvodů napsal dílo Hrátky s čertem nebo Městečko na dlani. 233 Akční program byl výsledkem zasedání ÚV KSČ z počátku dubna 1968. Akční program potvrzoval ekonomické reformy opírající se o tržní hospodářství, samostatné podnikání a překonání plánovaného hospodářství. V další části se dokument zabýval otázkami rozvoje věd, vzdělanosti a kultury. Vycházelo se z předpokladu, že socialismus musí zabezpečit plnou svobodu vědeckého bádání. Důraz byl též kladen 232

81

Nejen mladá generace byla přicházejícími reformami nadšena, dokonce i generace starší Pražské jaro přivítala s nadšením. Dokonce i zarytý komunista Jan Drda začal věřit, že demokratizační proud může přinést jen zlepšení a celá společnost se od všech nešvarů a morální pokleslosti očistí. „Jak málo vážilo těch pár hloupých extravagancí, které se u nás udály, proti té obrovské řece všelidové vůle a energie, které právě strana s Dubčekem v čele rozvázala ruce! Co všechno jsme chtěli a mohli napravit, jak se ta naše cesta ke komunismu mohla napřímit a urychlit, kdybychom mohli nerušeně rozvinout plány naší socialistické obrody – kontrarevoluce? Byli bychom najisto smetli s cesty každého, kdo by se jen pokusil o nějaký reakční zvrat. Lid prožíval své jaro, okřívaly jeho tvůrčí síly, projasňoval se cíl, odklízely překážky, napravovaly křivdy. Každému, kdo má oči k vidění, muselo být jasné, že se tu tříbí něco kvalitativně nového; rozhodná většina lidu to zcela jasně pochopila, stala se tvůrcem a současně i ručitelem této nové cesty.“234 Historik Eduard Burget rozvíjí hypotézu, že se možná Jan Drda za své smýšlení z 50. let dokonce styděl, alespoň ve smyslu co třeba psal v souvislosti s Miladou Horákovou a ostatními politickými vězni, jaký dobový kurz propagoval.235 Drda se zapojil do obrodného procesu, ale pořád zůstával přesvědčeným komunistou, který doufal ve zlepšení, že se strana očistí a bude se pokračovat nerušeně ve vývoji. Sovětský svaz se však na dění v ČSR díval jako na kontrarevoluční, a přes četná mezinárodní jednání, jejímž cílem bylo dění v Československu zvrátit, byla uplatněna Brežněvova doktrína v plném znění a v srpnu ´68 došlo k překročení československých hranic vojsky Varšavské dohody. Československá společnost prodělala šok, kterému se neubránil ani Jan Drda, který srpnové události vnímal jako zcela fatální. „Doba si od nás žádá uvážlivost a zdrženlivost, a já jsem s tímto požadavkem doby velmi srozuměn, protože si nepřeji nic vroucněji než právě klid pro svou zemi, pro svou práci a pro své děti. (…) Tato občanská ukázněnost a zdrženlivost se ovšem nezrodila jen tak ze vzduchu, ale je nad jiné důkazem toho, jak velkou mravní autoritu u nás požívá současné vedení státu i strany, které nám tuto zdrženlivost doporučuje. Jsou ovšem

na humanizaci kultury (odstranění administrativně byrokratických způsobů v kulturní politice, zabezpečení svobodného a jakoukoli cenzurou nepodvázaného rozvoje kultury ve všech oblastech). 234 PNP, Jan Drda, fotografie, Hodiny pravdy, 28. srpna 1968. 235 Portréty – Jan Drda, 8. listopadu 2009.

82

chvíle, kdy se zdržet nelze, a proto mi odpusťte, že se hlásím o slovo,“236 a Jan Drda se o slovo skutečně po několikaleté politické odmlce opětovně přihlásil (Příloha č. 23.). Zprvu se jednalo o slova mírnější: „Vědomí, že je tu Moskva, že navzdory všemu existuje, rozvíjí se mateřská země socialismu, že právě díky jim se možná dožiju světa bez válek a bez agresí, a když ne já tak jistě moje děti, to byl můj kompas v životě. (…) Prožívám strašné probuzení, má rodná země bez svého zavinění upadla do katastrofické situace právě ve dnech, kdy jsme se plni nadšení snažili dělat všechno líp, rozumněji, dovedněji, lidštěji, kdy jsme toužili, aby naše tvůrčí socialistické úsilí bylo oživeno a projasněno životadárným kyslíkem demokracie (…). Už nemohu dál, celý se chvěju bolestí, zármutkem a hanbou. Ale za tuto naši pravdu jsem ochoten jít na smrt, která mne o vlas minula, když jsem 6. května 1945 stál před hlavněmi SS zabijáků. Vraťte se domů! Pochopte svůj hrozný omyl! Jsem Čech, jsem komunista. Jsem umělec. Musel jsem toto vše říci, abych spasil svou duši.“237 Ze dne na den se Janu Drdovi rozbila představa Sovětského svazu jako garanta míru, ztratil iluzi, že lze podle vzoru sovětské politiky vychovat mládež k úctě a lásce k ostatním lidem. „Pero se mi chvěje v ruce, hlas se mi zadrhává, pět a dvacet let jsem mučil své děti, aby milovaly Sovětský svaz, aby v Moskvě viděly hvězdu naší jistoty, ručitele naší národní a státní nezávislosti. Teď je to všechno v troskách.“ 238 (Příloha č. 24.) Pod tíhou zklamání a ztrátě jistot se vzápětí pouští do mnohem ostřejší kritiky. „Tytéž tváře, tytéž uniformy, které jsme viděli na obrázcích z nezapomenutelných májových dnů, které jsem učil ctít jako tváře našich osvoboditelů, vidí teď mé děti vlastníma očima v strašných souvislostech. Vidí je prolévat českou krev, střílet do našich národních památníků, jsou svědky toho, jak s bezpříkladným cynismem unesly neznámo kam Dubčeka a Černíka, představitele naší suverenity. Počet zločinů, k nimž v těchto dnech došlo v pražskýc h ulicích, volá do nebe. (…) Lžou světu, že prý jsme je zavolali na pomoc, přitom nejsou sto uvést jedno jediné jméno. Lžou, že chrání Prahu, ale přitom ji ničí pásy a kanóny tanků. Lžou, že nám nesou bratrskou pomoc, ale přitom český národ nestoudně a nesrozumitelně terorizují. Bojují prý za komunismus, proti českým a slovenským komunistům usilujícím očistit štít strany. Způsobili, že se v nás zrodilo něco strašného, nenávist k této prolhanosti a nestoudnosti. Palčivý pocit urážky, neuhasitelný plamen hněvu, ale taky něco krásného, hrdost na svůj vlastní lid.“ Jan

236

J. DRDA, Prosím o slovo, Svět práce, 30. října 1968. Tamtéž. 238 Portréty – Jan Drda, 8. listopadu 2009. 237

83

Drda se však nehodlá vzdát a přímo nabádá lid, aby zachoval důvěru nastavenému kurzu Pražského jara a i v nejsložitějších podmínkách ho nadále provádět a spolunaplňovat.239 „Všelidová neoblomná jednota odhodlání vzdorovat až do konce, neustoupit, nepodat se, nekleknout před okupanty, nepřijmout žádný kompromis. Naši mravní převahu vidí celý svět, snad ji dokonce vidí mnozí z těch prostých Ivanů a Serjožů, kteří před námi klopí oči na pražských ulicích. Marná sláva molodci, ať jste sebevíc osobně dobrosrdeční, přišli jste jako okupanti, přišli jste jako noční lupiči, poskvrnili jste naši rodnou zem, naše děti se vás učí a naučí nenávidět, i když my jsme je učili milovat vaše otce a my, tátové, se na to díváme v hanbě a bezmoci, ale ne se zlomeným charakterem. Přežijeme tu ránu, překousáme tu hanbu zrady a podlosti, ale přičtěte to svému načálstvu a sami sobě, jestliže ze svých srdcí vytrhneme a vyrveme slova láska a družba. Jste bezectní okupanti a měl stokrát pravdu ten, kdo napsal na pražské zdi Nezkřivte jim ani vlas, nepodejte ani kapku vody.“240 Je až s podivem, že po srpnových událostech a po kritických článcích, které sepsal o invazi vojsk, se Jan Drda stal šéfredaktorem novin Svět práce, jejichž první číslo vyšlo v září 1968 (Příloha č. 25.). Vydávání tohoto týdeníku však bylo plánováno již od června 1968, tedy v době, kdy obrodný proces Pražského jara nabíral svých největších obrátek a Drda k tomuto obrodnému procesu hodlal přispět i těmito nově vydávanými novinami: „A přesně v téhle situaci, pár dní po dvacátém červnu přišli za mnou soudruzi s nabídkou, které jsem se nenadál (…), vydávat týdeník, který už kdysi vycházel. (…) Já se vám přiznám, že jsem byl od té chvilky, co mi to řekli, rozechvělý jak malý kluk. Vstávaje lehaje jsem nepřestával fantazírovat, co všechno se na tom mém trojstěžníku … ach, odpusťte, jen týdeníku … musí být a nesmí chybět.“ 241 Jak si Drda tento týdeník představoval? Především Svět práce viděl jako tribunu, kde mohl navázat na své myšlenky z televizního pořadu Tváří v tvář, mohl promlouvat k pracujícímu lidu a poukazovat na problémy ve společnosti, které považoval za nejvážnější. „Ach, ty jaro roku osmašedesátého, jak jsi bylo krásné a inspirující přes všechny ty naivnosti a nedostatky, jichž jsme se třeba dopouštěli, jak to u nás šumělo a řinčelo, jak praskaly krunýře ledu. Jak se pod náporem všelidové energie bortilo to zmechanisované, odlidštěné zbůhdarma meloucí soukolí, ve kterém sice všechno klapalo, ale ve kterém se

239

J. DRDA, Prosím o slovo, Svět práce, 30. října 1968. Portréty – Jan Drda, 8. listopadu 2009. 241 J. DRDA, Kurs osobního doznání a zároveň vyznání, Svět práce, zvláštní vydání. 240

84

nedalo žít! A tenhle svěží vítr letošního dubčekovského jara – ten měl vanout ze stránek nového Světa práce, jak jsme jen začali promýšlet a připravovat od sklonku června, dychtiví po rozmluvě se čtenáři, se kterými si máme, i chceme tolik říci.“ 242 Avšak srpen 1968 Drdovy plány překazil, což v prvním speciálně vydaném čísle neopomíjí s lyrickým steskem zmínit: „Stojím se svými druhy nad dosud čistými stránkami časopisu, který se rodí, či má zrodit, kterému se společně pokoušíme vdechnout život: tvář, podobu, hlas, charakter (…). Ach ano na jaře je lehké vyplout na rozjasněnou hladinu. Ale kolik principiálnosti, uměřenosti a rozumu chce ten letošní dramatický podzim! Mohl jsem říci: Ne. Není teď čas začínat s časopisem.“.243 Ale Jan Drda řekl ano a časopis začal vydávat s vírou, že bude dál promlouvat k „bojujícím o lidský smysl tohoto socialismu.“244 Jak jeho snažení dopadlo? Mimo citovaného sloupku ve speciálním čísle Světu práce sepsal Jan Drda pouze ve velice rychlém sledu tři úvodníky, poslední byl vydán 6. listopadu. V těchto úvodnících sice mizí tvrdá slova o srpnovém vojenském zásahu, přesto jsou protkány neochvějnou vírou, že nastolený kurz Dubčeka byl tím správným a jeho násilné přerušení zlepšování socialismu pozastaví či zastaví úplně. „Úspěch politiky po lednu, rozpuk československého jara 1968 byl naopak v tom, že lidé najednou začínali vědět „proč“, nacházeli pravdivé a počestné odpovědi na své často úzkostné či hněvné otázky a celé ovzduší v této zemi se začínalo blahodárně měnit,“245 zatímco nyní, pokračuje Drda: „Zůstávají tu mnohá jiná „proč“, na která zatím jasná „proto“ nezazněla. Třeba ta sakramentsky svízelná ekonomická „proč“, která nemůžeme poslat o dům dále, když se nám tlačí do dveří a o kterých se spíše šeptá mezi zasvěcenci, než aby se o nich promluvilo nahlas a pravdivě. Proč například prožívá takové svízele náš zahraniční obchod a v závislosti na něm naše devizové hospodářství i ekonomika vůbec? Proto, že je náš ekonomický prostor uzavřen, anebo spíše proto, že vlastně máme jen pramálo vynikajícího, co bychom mohli nabídnout v tvrdé konkurenci na zahraničních trzích? (…) Co však zbývá? Položit si je musíme, odpovědět jsme povinni, a to čím dřív, tím líp. Není za pět minut dvanáct, spíš pět minut po dvanácté.“ S přímou či zaobalenou kritikou normalizačního vývoje Jan Drda nepřestával a nejspíše to ani v plánu neměl. Což vedlo k tomu, že velice brzy byl Drda vyzván, aby své kritické články, především články o srpnové invazi, neprodleně odvolal. Neučinil 242

Tamtéž. Tamtéž. 244 Tamtéž. 245 J. DRDA, Proč a proto, Svět práce, 6. listopadu 1968. 243

85

tak a sám trval na svém mravním stanovisku, kdy „sovětskou pomoc“ stále vnímal jako nechtěné vměšování do národního vývoje hraničící s pojmem okupace. Z jeho rezolutního stanoviska byly ihned vyvozeny důsledky – zákaz přispívat do tisku, konec šéfredaktorství Světa práce.246 Následně byl i předvolán před komisi, kde mu byla poskytnuta druhá šance odvolat, Jan Drda jen řekl: „Aby bylo jasno, tak srpen 1968 pro mě byl, je a bude okupace, tady je má členská legitimace“247 – tato jediná věta pro něj znamenala konec politické činnosti, vystěhování z Dobříše, vyloučení ze Svazu československých spisovatelů a nakonec i ze samotné komunistické strany. Na konci roku 1969 byl Jan Drda oficiálně „uvolněn ze stranické činnosti“, jež bylo doprovázeno vyloučením z veřejného života. O posledním roce Drdova života mnoho dokladů není, smrt přišla nečekaně „28. listopadu 1970 k čerpací stanici v Dobříši přijelo auto, z něho vystoupil muž a poté, co doplnil nádrž, po chvíli, odjížděl dál. Ujel asi jenom 50 metrů, když se mu udělalo nevolno, ještě stačil přibrzdit na křižovatce, když mu hlava klesla na volant,“248 a jak se básnicky dodává, jeho srdce nevydrželo nával smutku a stesku, zemřel na infarkt. Jan Drda byl pohřben v tichosti, za nezájmu normalizátorů, pouze za doprovodu básně od Jaroslava Seiferta.

246

J. Drdovi byla dána výpověď na konci roku 1969 s odůvodněním, že noviny Svět práce naplno neplní své poslání. 247 Portréty – Jan Drda, 8. listopadu 2009. 248 Tamtéž.

86

Závěr Jan Drda je v paměti lidí zapsán především jako novinář, prozaik a dramatik. Dodnes jsou točeny filmy (především pohádky) na motivy Drdových knih a nově jsou studovány jeho hry, jež jsou v moderním pojetí znovu přenášena na divadelní prkna. Méně často je však uváděna jeho úloha kulturního politika a stranického funkcionáře, jež svá nejplodnější léta zasvětil budování socialismu a své veškeré síly vložil do služeb straně. Jan Drda ke komunismu inklinoval od mládí. I když byl na svůj prostý původ převelice hrdý, tak nikdy demokratické první republice nezapomněl vytknut chudobu, kterou zažíval. Nezapomněl ani na válečná léta, ke kterým došlo jen díky její špatné politice. Tato skutečnost ho v roce 1945 přivedla ke vstupu do komunistické strany a zároveň i do Syndikátu českých spisovatelů. Okamžitě se rozhodl svojí činnosti splňovat úlohu umělce, jež byla vytyčena v Sovětském svazu – tedy umělecký talent odevzdat do rukou komunistické strany a svým uměleckým snažením připívat k budovatelskému cíli. Rokem 1948 se začaly v Československu psát „nové dějiny“ spjaty s komunistickou stranou. Ta získala monopol na řízení veškerého kulturního dění. Prostřednictvím akčních výborů, jednotlivých uměleckých svazů, zákonů, norem, nařízení…ovládala a vtěsnávala společnost do mantinelů socialistické politiky a realismu. Byl nastaven vývojový kurz, který přes krátkou dobu v 60. letech, nebyl přerušen až do Sametové revoluce. Na tomto dění se aktivně podílel i Jan Drda. Ihned po převratu se stal předsedou akčního výboru Syndikátu spisovatelů a podílel se na očistné akci, která měla zbavit společnost od všech „nepřátel režimu“. Angažoval se i v druhé očistné vlně, jejímž cílem bylo přetvořit Syndikát českých spisovatelů na Svaz československých spisovatelů. Své působení v rámci akčních výborů neomezil ani po jejich uzákonění, kdy se staly převodovou pákou nového režimu a jejich hlavními hesly se stala propagace, agitace a koordinace především prostřednictvím lidových oslav. Jan Drda se aktivně podílel na pořádání akce Kulturních patronů či organizování 700. výročí hornictví spojeného s návštěvami spisovatelů v nejdůležitějších hornických oblastech. Svůj hlavní zájem však obrátil na působení ve Svazu československých spisovatelů, a jak bylo Drdovým zvykem, tak právě na půdě Svazu se pokoušel různými

87

prostředky zapojit co možná nejširší masy lidí k budování socialismu a prostřednictvím literatury je přivést k politickému uvědomění. K největším akcím patřila Jiráskovská akce, umělecké stáže, Fučíkův odznak a Pracující do literatury (s návazností na školení na Dobříši). Právě poslední jmenovaná akce se stala Drdovo srdcovou záležitostí a jejím přípravám věnoval Drda velké množství času. Tato Drdova inciativa však byla v mnoha ohledech zbytečná, jak svědčí dobová negativní zhodnocení těchto školení a sám Jan Drda o několik let později přiznal, že horlivost při hledání nových uměleckých talentů byla příliš zbrklá. Vlastně již od roku 1950 se Jan Drda musel vyrovnat s rostoucí kritikou snášenou na činnost předsednictva ale i na celý Svaz spisovatelů, a to jak v otázce personální, ekonomické tak samotné umělecké tvořivosti. Tato kritika okamžitě vyvolala Drdovu sebekritiku s nejrazantnějším projevem v roce 1953. Tehdy Jan Drda ve svém projevu na Aktivu spisovatelů zhodnotil zhoršující se stav ve Svazu spisovatelů - zabýval se především nedostatečnou prací Svazu ve smyslu ideologické výchovy prostřednictvím umění, odtržeností mnoha spisovatelů od živého dění, nedostatečnou znalostí marxisticko-leninskou filozofie a nepostačující literární kritikou a nevšímavostí tisku. Přes nesporné snahy o napravení předešlých chyb, však stávající vedení nedokázalo množící se kritiku zastavit a jedním z důsledků bylo i rezignování Jana Drdy na post předsedy Svazu. Své působení ve veřejné sféře Jan Drda rozšířil i směrem k zákonodárnému orgánu tedy k Národnímu shromáždění. Jan Drda působil jako poslanec (a následně i předseda) na půdě kulturního výboru Národního shromáždění dvanáct let a za tuto dobu veřejně vystoupil pouze několikrát, z čehož je patrné, že pro Drdu a stejně tak pro řadu dalších tehdejších poslanců činnost v Národním shromáždění představovala pouze vedlejší funkci a potvrzovala stále snižující úlohu tohoto zastupitelského orgánu. Jan Drda veřejně vystoupil v otázce vydavatelského zákona, při projednávání tiskového zákona, ve věci vědeckých hodností, v ostatních rozprávkách se pouze krátce vyjádřil k rozpočtovým a plánovacím zákonům. Důležitou povinností všech komunistických funkcionářů bylo i reprezentovat Československo za hranicemi, této úlohy se zhostil i Jan Drda. V roce 1949 navštívil Moskvu při příležitosti konání oslav k 150. výročí narození Lva Nikolajeviče Tolstého, v roce 1954 se zúčastnil delegace na II. sjezd sovětských spisovatelů a o rok později znova zavítal do Moskvy s plánem konzultace k chystanému sjezdu československých spisovatelů. Jan Drda dokonce dvakrát navštívil i Latinskou Ameriku – v roce 1954 jako účastník konference spisovatelů Latinské Ameriky, v roce 1961 se zase 88

účastnil kongresu Sjezdu spisovatelů a umělců svobodné Kuby. V roce 1957 dokonce podnikl téměř měsíční cestu s cílem poznat exotickou kulturu a prostředí komunistické Číny. Jan Drda byl o správnosti komunismu a socialismu přesvědčen celou svou bytostí a její propagandistické ideály nehlásal jen z prospěchářství. Tato skutečnost je patrná nejen z jeho politických referátů, příspěvků a esejí, které psal líbivým poetickým stylem, stejným jakým dokázal ve svých pohádkách líčit příbramskou krajinu, známé lidi i nadpřirozené osoby, ale také z osobní korespondence či vlastnoručních poznámek. Z jeho článků je cítit upřímná láska a víra ve správný směr historického vývoje. Komunistická strana pro Jana Drdu vždy představovala národní hrdinku a Sovětský svaz považoval za jediného garanta a posilovatele míru, a základní povinností každého člověka bylo mírové snahy Sovětského svazu všemi prostředky neustále podporovat a bojovat proti těm, kteří se je pokoušeli mařit. Otázka míru pro Drdu nepředstavovala jen otázkou čistě politickou, ale velice úzce ji spojoval i s kulturou – tzv. kulturou bojující. A tak mimo psaní politických referátů se Jan Drda jako aktivní bojovník z řad umělců účastnil i několika sjezdů Obránců míru (v Praze 1949, ve Varšavě 1950, v Německu 1953 nebo v Helsinkách v roce 1955). Druhým velkým tématem, o kterém Jan Drda intenzivně přemýšlel, byla výchova mládeže. Odstraněním každého „přežitku a nešvaru“ starého režimu, se zde otevíral prostor pro nástup mladé sebevědomé generace a Drda požadoval, aby tento prostor byl okamžitě zaplnění socialistickou výchovou. Tato generace měla tvořit budoucí socialistický stát, a bylo proto nezbytně nutné, aby byla k lásce ke komunistickému režimu také vychovávaná. Všemi prostředky se mělo zabránit selhání výchovy, a tak Drda ve svých referátech debatuje především o třech institucích (Československý svaz mládeže, škola, rodina), které se na výchově nejvíce podílely a uvádí nedostatky, které by se měly odstranit. Jan Drda byl prezentován především jako spisovatel, a není tak divu, že se angažoval i na poli teoretických studií o umělecké tvorbě. Mimo několika přednášek o socialistickém realismu však stočil pozornost především ke konstruktivním otázkám: Jak napsat tu správnou knihu? Jan Drda uvádí teorii tzv. dvou světů – jeden vnější (v němž spíme, pracujeme, studujeme, jíme…) a druhý vnitřní reprezentovaný všemi ideály a sny. Tyto dva světy se neustále promíchávají a navzájem na sebe reagují. Podle Drdy každý člověk prožívá své představy, avšak spisovatel navíc cítí nutkání vše sdělovat – což je jeden z nejdůležitějších předpokladů pro sepsání kvalitního díla. V tomto díle nesmí být nic zamlčeno a spisovatel musí vždy podávat jen pravdivý obraz 89

o toku svých představ a myšlenek – čímž Drda stanovuje své základní pojetí socialistického realismu. Avšak Drda jako spisovatel nebyla samozřejmá věc a od 50. let působil spíše jako funkcionář než umělec. Sice se u Jana Drdy objevovaly touhy vrátit se k spisovatelskému řemeslu, ale pod tíhou značné kritiky do své smrti již žádné významné dílo nevydal. Hvězda Jana Drdy začala v 60. letech slábnout. Svůj velký podíl na tom měla vyčerpanost a vědomí, že komunistický režim se ocitá v krizi, za což, podle Jana Drdy, nemohla samotná myšlenka komunismu ale především lidé socialismus tvořící. Drda rezignoval na politické dění a od poloviny 60. let již žádnou veřejnou funkci nezastával. Začal zdůrazňovat šířící se lhostejnost vůči ostatním lidem, kolektivu a tím i socialistickému zřízení, touhu od ostatních pouze brát a nic dávat za oplátku, uvádí množící se flákačství, lajdáctví, sobectví – sám zavádí pojem tzv. „morálních hříchů“. Tribunou pro vyjádření názorů se mu stala televizní relace Tváří v tvář, kde na přelomu let 1966 – 1967 vystoupil celkem pětkrát (tuto úlohu později plnil i týdeník Svět práce, který však začal vycházet již v době nových společenských změn spojených s normalizací). Pražské jaro a program socialismu s lidskou tváří Jan Drda přivítal s nadšením a vírou, že konečně přišla doba změn. Jak bolestné pro něj bylo srpnové vystřízlivění, dosvědčuje několik rozčarovaných sloupků, jež byly napsány jako reflexe na srpnovou invazi. Dvakrát byl Jan Drda vyzván, aby své protisrpnové pamflety odvolal, dvakrát odmítl. Rok před koncem svého života byl zbaven veškerých možností veřejně se projevovat. Svého věrného sympatizanta a propagátora tak systém bez milosti nadobro odepsal. Jan Drda se dožil pouhých pět a padesáti let.

90

Seznam pramenů a literatury

Prameny Archivní prameny Památník národního písemnictví Fond Jana Drdy Národní archiv Praha Fond Ústřední kulturně propagační komise a kulturně propagační oddělení ÚV KSČ Fond Ústředního akčního výboru Národní fronty Knižně vydané paměti ČERNÝ, Václav, Paměti 1945-1972, Brno 1992. NOR, A. C., Život nebyl sen, Brno 1994.

Periodika Členské zprávy Svazu československých spisovatelů (1954-1956) Rudé právo (únor 1948) Svět práce (1968-1969) Svobodné noviny (únor 1948) Tvorba (1945-1952)

Literatura BAUER, Michal, Ideologie a paměť, Jinočany 2003. BAUER, Michal, Jednání komisí a výborů Syndikátu českých spisovatelů o členství křesťansky orientovaných autorů v Svazu českých spisovatelů v letech 1947-48 a jejich vylučování z této organizace, Česká literatura 46, č. 6, 1998, s. 621-630. BAUER, Michal, Fučíkův odznak, Tvar, č. 6, 1997, s. 6-7. BAUER, Michal, Květen a jeho lidé, Tvar, č. 15, 1998. s. 6. BAUER, Michal, Projednávání účasti Jana Skácela na školení začínajících autorů v roce 1951, Tvar, č. 2, 2001, s. 16.

91

BAUER, Michal, Souvislosti labyrintu. Kodifikace ideologicko-estetické normy v české literatuře 50. let 20. století, Praha 2009. BAUER, Michal, Referát Jiřího Taufera na konferenci SČSS 22. 1. 1950, Česká literatura 47, č. 3, 1999, s. 299-303. BROŽOVÁ, Věra, Od strážců mravních hodnot k inženýrům lidských duší. Literární život mezi květnem 1945 a únorem 1948, Soudobé dějiny 9, č. 3-4, 2002, s. 429-454. FORMÁNKOVÁ, Pavlína: Propaganda pro nejmenší. Dětská literatura ve službách komunistických idejí, Dějiny a současnost 29, 2007, č. 1, s. 17-20. FORMÁNKOVÁ, Pavlína, Z Čukotky do Československa, Jak se z Ježíška (málem) stal Děda Mráz, Soudobé dějiny 9, 2007, č. 12, s. 17-20. FRANC, Martin, Kulturní dějiny, nejnovější dějiny a koncept soudobých dějin, Kuděj, č. 1-2, 2005, s. 174-179. FRANC, Martin – KNAPÍK, Jiří, „Na člověka najíždíme další čtvrtletí“. Volný čas v českých zemích v letech 1948-1956, Soudobé dějiny 17, č. 4, 2010, č. 613-640. FRYŠ, Josef, Dvanáct osudů dvou staletí, Příbram 2006. JANÁČEK, Pavel, Socialistický realismus: co s ním? Kořeny a proměny ideologického umění, A2, 30. května 2007, s. 1 a 16-17. JANOUŠEK, Pavel, Dějiny české literatury I.-IV., Praha 2007-2008. KAPLAN, Karel, Československo v letech 1945-1948, Praha 1991. KAPLAN, Karel, Československo v letech 1948-1953, Praha 1991. KAPLAN, Karel, Pět kapitol o únoru, Brno 1997. KAPLAN, Karel, Pravda o Československu 1945-1948, Praha 1990. KNAPÍK, Jiří, Akční výbory a kultura na prahu nové doby, Soudobé dějiny 9, č. 3-4, 2002, s. 455–475. KNAPÍK, Jiří, Film a ideologie. Bída filmové politiky KSČ 50. let, Proglas 7, 1998, s. 30-34. KNAPÍK, Jiří, Jak zpracovávat historii kulturní politiky 50. let? (Zamyšlení nad tématem a jeho metodologií), Kuděj, č. 1-2, 2005, s. 180-187. KNAPÍK, Jiří, K počátkům „tání“ v české kultuře 1951-1952, Česká literatura 48, č. 2, 2000. s. 176-191. KNAPÍK, Jiří, Kdo byl kdo v naší kulturní politice 1948-1953. Praha 2002. KNAPÍK, Jiří: Kdo spoutal naši kulturu. Portrét stalinisty Gustava Bareše, Přerov 2009. KNAPÍK, Jiří, KSČ, kultura a únor 1948, Proglas 2, 1998, s. 41-44. 92

KNAPÍK, Jiří, Od korektury k ideologické normě. Ze zákulisí vzniku „třiceti let bojů“ Ladislava Štolla, Soudobé dějiny 12, č. 1, 2005, s. 62-84. KNAPÍK, Jiří, Průvodce kulturním děním a životním stylem českých zemí 1948-1967, Praha 2011. KNAPÍK, Jiří, Únor a kultura. Praha 2004. KNAPÍK, Jiří, V zajetí moci. Kulturní politika, její systém a aktéři 1948-1956, Praha 2006. KNAPÍK, Jiří, Verše v nemilosti. Ke vzniku a souvislostem kritiky Jaroslava Seiferta v roce 1950, Soudobé dějiny 5, č. 1, 2003, s. 25-46. KRAKOVSKÝ, Roman, Ať žije První máj! Rituál oslav Svátku práce, Dějiny a současnost 28, č. 1, 2006, s. 17-20. KUSÁK, Alexej, Kultura a politika v Československu 1945-1956, Praha 1998. MENCLOVÁ, Věra a kol., Slovník českých spisovatelů, Praha 2000. MLÝNSKÝ, Jaroslav, Únor 1948 a akční výbory Národní fronty, Praha 1978. PAVLÍČEK, Václav, Konec akčních výborů Národní fronty, Soudobé dějiny 1, č. 1-2, 1993, s. 186-197. PERNES, Jiří, Alexej Čepička. Šedá eminence rudého režimu, Praha 2008. POKORNÝ, Jiří, Odbory a znárodněný film, Filmový sborník historický 3, 1992, s. 175-215. RATAJOVÁ, Jana, Pražské májové oslavy 1948-1989. Příspěvek k dějinám komunistické propagandy, Kuděj 1, 2000, s. 51-64. ŠÁMAL, Petr, Pro dobro českého čtenáře. Cenzurní praktiky v literární kultuře padesátých let 20. století, Dějiny a současnost 29, č. 6, 2007, s. 24-27. VANČURA, Jiří, Naděje a zklamání. Pražské jaro 1968, Praha 1990. ZAVACKÁ, Marína, K problematike výskumu totalitnej komunistickej propagandy: vybrane pojmy, mechanizmy, obsahy, Historický časopis 50, č. 3, 2002, s. 439-456. Internetové zdroje Digitální knihovna parlamentu ČR Národního shromáždění republiky Československé 1948-1954 http://www.psp.cz/eknih/1948ns/index.htm Národního shromáždění republiky Československé 1954-1960 http://www.psp.cz/eknih/1954ns/index.htm

93

Archiv České televize Znáte je dobře? Jan Drda, 2006 http://www.ceskatelevize.cz/porady/10087924982-znate-jedobre/206562230460004-jan-drda/

Český rozhlas Portréty – Jan Drda, 8. listopadu 2009 http://media.rozhlas.cz/_audio/1032765.mp3

94

Seznam zkratek AV

Akční výbor

ČKD

Československá Kolben-Daněk

ČSAV

Československá akademie věd

ČSM

Československý svaz mládeže

KAV NF

Krajský akční výbor Národní fronty

KSČ

Komunistická strana Československa

KSSS

Komunistická strana Sovětského svazu

NA

Národní archiv

NDR

Německá demokratická republika

NS

Národní shromáždění

PNP

Památník národního písemnictví

SČS

Syndikát českých spisovatelů

SČSS

Svaz československých spisovatelů

SSSR

Svaz sovětských socialistických republik

ÚAV NF

Ústřední akční výbor Národní fronty

ÚRO

Ústřední rada odborů

ÚV

Ústřední výbor

ÚV KSČ

Ústřední výbor Komunistické strany Československa

ÚV SČSS

Ústřední výbor Svazu československých spisovatelů

95

Seznam příloh 1. Májové poselství kulturních pracovníků českému lidu!, Rudé právo, 15. května 1946. Přepis (Jana Černá) zachovává všechny zvláštnosti textu včetně původní úpravy. 2. Českým kulturním pracovníkům, Rudé právo 6. října 1946. Přepis (Jana Černá) zachovává všechny zvláštnosti textu včetně původní úpravy. 3. Zpráva sjezdu mladých spisovatelů, Tvorba 17, 1948, s. 232. Přepis (Jana Černá) zachovává všechny zvláštnosti textu včetně původní úpravy. 4. DRDA, Jan, Viděl jsem Nemesis, Práce, 14. listopadu 1946. PNP, Jan Drda, Autor novinových glos. Přepis (Jana Černá) zachovává všechny zvláštnosti textu včetně původní úpravy. 5. DRDA, Jan, Kultura – statek zbytný?, Praha 23. prosince 1945, PNP, Jan Drda, Autor novinových glos. Přepis (Jana Černá) zachovává všechny zvláštnosti textu včetně původní úpravy. 6. Kupředu, zpátky ni krok! Tvorba 17, 1948, s. 150-151. Přepis (Jana Černá) zachovává všechny zvláštnosti textu včetně původní úpravy. 7. Prohlášení Syndikátu českých spisovatelů. Rudé právo, 29. února 1948. Přepis (Jana Černá) zachovává všechny zvláštnosti textu včetně původní úpravy. 8. Jan Drda v Lidových novinách. PNP, Jan Drda, fotografie. 9. Jan Drda v závodech Škoda, fotografie. PNP, Jan Drda, fotografie. 10. Osvědčení o zvolení poslancem Národního shromáždění. PNP, Jan Drda, Osobní doklady. 11. 150. výročí narození LN Tolstého, červen 1949. PNP, Jan Drda, fotografie. 12. Návštěva latinské Ameriky – Fotografie z Chile. PNP, Jan Drda, fotografie. Dopis manželce Mileně Drdové z Chile. Přepis (Jana Černá) zachovává všechny zvláštnosti textu. PNP, Jan Drda, Osobní korespondence, Drdová Milena. 13. Návštěva Číny – fotografie. PNP, Jan Drda, fotografie. 14. Dopis manželce Mileně Drdové z Číny (30. květen 1957). Přepis (Jana Černá) zachovává všechny zvláštnosti textu.

PNP, Jan Drda, Osobní korespondence,

Drdová Milena. 15. DRDA, Jan, Kultura bojující. Přepis (Jana Černá) zachovává všechny zvláštnosti textu. PNP, Jan Drda, Kultura bojující.

96

16. Jan Drda jako účastník Světové rady míru v Praze, duben 1949. PNP, Jan Drda, fotografie. Portrét Jana Drdy ze zasedání Světové rady míru v Praze. Miroslav GALUŠKA, Pravda nemá hranic, Tvorba 18, č. 17, 1949, s. 396. 17. Jan Drda na Sjezdu obránců míru ve Varšavě, 1950. PNP, Jan Drda, fotografie. 18. DRDA, Jan, Podívejte se na děti!. Přepis (Jana Černá) zachovává všechny zvláštnosti textu. PNP, Jan Drda, Podívejte se na děti!. 19. Soupis literatury Jana Drdy. http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=937&hl=Jan+Drda+ 20. Oslava 50. narozenin Jana Drdy. PNP, Jan Drda, fotografie. Karikatura Jana Drdy k jeho 50. narozeninám. Aufbau und Frieden, Praha. PNP, Jan Drda, O Drdovi autorovy – novinové výstřižky. 21. Jmenování zasloužilým umělcem. PNP, Jan Drda, fotografie. 22. DRDA, Jan, Předvánoční zamyšlení, 22. 12. 1966. Zvukový přepis (Jana Černá) z televizní relace Tváří v tvář. Archiv České televize, Jan Drda – Předvánoční zamyšlení. 23. DRDA, Jan, Prosím o slovo. Přepis (Jana Černá) zachovává všechny zvláštnosti textu. PNP, Jan Drda, Prosím o slovo. 24. DRDA, Jan, Hodina pravdy, 28. srpna 1968. Přepis (Jana Černá) zachovává všechny zvláštnosti textu. PNP, Jan Drda, fotografie. 25. Jan Drda v redakci Světa práce. PNP, Jan Drda, fotografie.

97

Přílohy Příloha č. 1.

Májové poselství kulturních pracovníků českému lidu! Přišlo první jaro svobody, rok poté, co náš lid setřásl nečisté ruce katů, jež mu svíraly hrdlo, rok poté, co jsme otevřeli náruči slavné armádě, Rudé armádě, dokončivši své dílo osvobození republiky i záchranu bojující Prahy. Český národ se chystá spolu s bratrským národem slovenským stvrdit před světem ve svobodných volbách, že nastoupil správnou cestu a že v ní chce pokračovat; dokazuje to všechno jeho úsilí. My, kulturní pracovníci patříme v tuto chvíli na cestu svobody se svým národem a víme: s hrdostí může vážit vykonané dílo, dílo své, svého státu, své vlády. Vyrostlo z jednoty našeho lidu a z bratrství Čechů a Slováků; jednotou budovatelské myšlenky a činu dozraje také v ryzí a čistý tvar. Košický vládní program, přejatý zásadami a utvrzený oběťmi osvobozenského boje, určuje jeho zákonitost. Vpravdě po prvé vláda věcí našich se vskutku vkládá do rukou lidu, vpravdě po prvé budujeme stát svůj, stát Čechů a Slováků, a to na nevyvrtané jistotě spojenectví se Sovětským svazem. Namáhavě, ale pevně se formuje budoucnost: znárodněný průmysl, svěřený osvědčeně mohoucnosti dělníků a pracující inteligence, zemědělství, obohacené o českou půdu, jež z rukou cizích a zrádných přechází do rukou poctivých rolníků, lidová správa státu, jednota našeho lidu, jež jsou i nástroji očisty našeho života a oporami našeho kulturního vzestupu – to jsou základy budoucího štěstí. My, kulturní pracovníci, jsme spojeni s pracujícím lidem společnými tužbami, společným bojem proti barbarům, v němž nejlepší z nás ozřejmili svými oběťmi skutečný smysl svobody, a společnou prací v osvobozené vlasti. Toliko ve vládě lidu a v jeho rozkvětu vidíme záruku budoucnosti národa a s ní i záruku rozvoje naší kultury. Toliko ve vládě lidu spatřujeme záruku, že jsme svobodni ve své práci, že plody naší práce nebudou sloužit tyranii a válce a že nebudou ničeny tyranií a válkou, nýbrž že budou patřit všem a že zmnoží krásu vespolného života. Čestná bilance prvního roku výstavby republiky je nám význačným svědectvím o našem lidu, že dovedl správně vykročit z dějinného rozcestí, a je nám význačným svědectvím o těch, kdo jej z temného bezčasí minulých let vpravdě vedli a vedou kupředu. Ve chvíli, kdy se náš lid chystá ocenit ve volbách jejich a svou práci, hlásíme se hrdě k ideám strany, která dovedla národu ukázat cestu,

když šlo o jeho bytí a nebytí; manifestujeme svou věrnost a svůj obdiv straně, která byla tmelem národní jednoty v boji, jemuž obětovala krev svých nejlepších příslušníků; dáváme také své síly a svou práci straně, která dnes živí svobodu vlasti živinami nejpotřebnějšími, tvůrčí silou své myšlenky a prací svých synů a dcer, živinami, jež daly vyrůst nejcennějším plodem naší revoluce a našeho budování. Jsme hrdi na to, že patříme k této straně, k rodné straně našeho lidu, ke komunistické straně Československa, která dnes soustřeďuje nejmohutnější a nejlepší síly národa. Po dobu své existence je komunistická strana Československa ohniskem pokroku, svobody a lidskosti. my, kulturní pracovníci, poznali jsme v učení komunistů dovršení lidského poznání a záruku dalšího vzestupu člověka a vděčně dnes manifestujeme spojitost úsilí KSČ s úsilím pokrokové kulturní tvorby; tato strana byla vždy otevřena našim snům a dovedla je hájit poctivýma rukama svých zástupců. Poučeni dějinným vývojem spatřujeme v této straně vedoucí sílu našeho národa, dědičku a dovršitelku jeho nejlepších tradic, které se dnes právem hlásí k úloze nejodpovědnější státotvorné a vládní strany. Její myšlenky a činy jsou nám myšlenkami a činy opravdového vlastenectví, které je v souladu s potřebou solidarity všeho lidstva, milovného svobody. Její síla je nám zárukou bezpečné státní existence, podložené spojenectvím se Sovětským svazem a novou pokrokovou vzájemností slovanskou. Její program a činorodé úsilí jsou nám zárukou, že se v naší vlasti uskuteční nové formy sociálního života, v němž nebude vykořisťovatelů a vykořisťovaných a v němž svoboda člověka, jeho kultura a jeho štěstí porostou s jeho hmotným blahobytem. Proto dnes manifestujeme svou vůli, uskutečňovat v řadách této strany a ve spolupráci se všemi poctivými demokratickými složkami našeho života myšlenku nové opravdové demokracie, usilovat svou prací a na svém úseku o rychlou výstavbu republiky. Proto dnes manifestujeme svou oddanost a úctu k této straně a vědomí, že komunistická strana Československa, budovatelka a strážkyně jednoty a lepší budoucnosti národa, nepotřebuje a nepoužívá své síly pro sebe, nýbrž že její velikost a síla jsou zárukou velikosti a síly národa a státu. Květen 1946

Příloha č. 2.

Českým kulturním pracovníkům Zakládáme Kulturní obec, organizaci, která soustředí a sdruží kulturní pracovníky všech oborů k práci na široké a pevné ideové základně. Varování prožitky hrůzného období fašismu, spojujeme osud světové kultury s osudem pracujícího člověka, osud národní kultury s osudem českého lidu k výstavbě nové společnosti, spravedlivější a svobodnější. Dějinné sociální a politické změny naší státní a národní základny, k nimž došlo roku 1945, probouzejí mírové budovatelské úsilí českého a slovenského lidu a žádají si souběžného kulturního programu, který by vyrůstal jak z pokrokové národní tradice, tak i z nového vývoje světového. Potřeba takového programu je dána jednak současným vnitřním existenčním problémem české kultury, jednak jejím dějinným národním posláním. Náš lid za druhé světové války a v jejím vítězném zakončení jednou pro vždy překonal svou závislost na zhoubných předmnichovských poměrech, V Praze v říjnu 1946.

mezinárodních i vnitřních. Vstupuje však do nové konstelace dějinných sil, v níž by neobstál, kdyby svou existenci nezdůvodnil pokrokovým rozvinutím svého národního charakteru do svébytné národní kultury. Proto dnes dáváme popud k vzniku Kulturní obce, spojující pracovníky vědecké, umělecké, lidovýchovné, osvětové a všechny ostatní dělníky ducha ze všech městských a venkovských kulturních středisk k takovým programovým úkolům, jejichž ideje by nejen zhojily mravní následky druhé světové války, překonaly český „strach z malosti“ a lhostejnost k veřejným otázkám, ale také probudily sebevědomí demokratického národa, žijícího z vlastní práce. Vyzýváme všechny, kdož ať ve městech nebo na venkově pracují a chtějí pracovat v tomto duchu bojovného a činorodého humanismu a vědeckého socialismu, aby vstoupili do naší kulturní obce!

Příloha č. 3.

Zpráva sjezdu mladých spisovatelů Pět dní našeho jednání na dobříšském zámku vytvořilo ovzduší vzájemné důvěry a otevřenosti, v němž jsme si dali věcné úkoly a sjednotili se v těchto zásadách: Na základě obrozené Národní fronty přetváří se naše společnost rychle ve společnost socialistickou. Chceme tento socialismus uskutečňovat a svou prací přispívat k jeho rozvoji. Uvědomujeme si, že jako před každým občanem jsou dnes i před námi větší úkoly a máme větší odpovědnost než dříve. Budeme se podle svého svědomí a schopnosti usilovně snažit, aby naše práce rostla z prožitků přítomnosti a platně se účastnila výstavby nové společnosti. Opíráme se při tom o pokrokové tradice našeho i světového písemnictví. Známe svou odpovědnost za další vývoj své země k socialismu. Zavazujeme se dát všechny své schopnosti do služeb tohoto vývoje i bdít nad jeho čistotou. Chceme spoluvytvářet nový poměr člověka k člověku, k práci a k světu. Naše práce musí být také příkladem pravdivé kritiky a sebekritiky, která nemilosrdně postihne povrchnost, nepoctivost, malodušnost a lžisocialismus, ať se objeví kdekoliv. Jsme přesvědčeni, že pravda socialismus posiluje. Umělecká svoboda je nám samozřejmostí. Literatura, která pomáhá uskutečňovat socialismus, uskutečňuje tím i podmínky své svobody. Budeme bránit svobodu literatury, kterou ohrožuje jak kýč a brak, tak i lež, neodpovědnost, pokrytectví, nevědomost a pašování pahodnot všeho druhu. Kdo u umělců sám neví o svém poslání v této chvíli a čeká, že mu někdo „naleje rozum“, nedozrál k svobodě a nedozrál ani k umění. Svoboda ani socialismus nám nespadnou do klína: podmínky naší tvorby i našeho života budou takové, jak si je sami vytvoříme. O vydávání literatury mají rozhodovati především spisovatelé a mají mít vliv na její rozšiřování. Jako se nesmějí objevovat zmetky ve výrobě, nesmí se objevovat literární brak na knižním trhu, v novinách, v rozhlasu, v divadle, ve filmu, v žádné oblasti kulturního života. O jakosti výrobků rozhodují lidé, kteří se výroby zúčastní a výrobě rozumějí: právě tak o hodnotě literárních prací nechť rozhodují spisovatelé a kritici s plnou odpovědností umělců a občanů. Poznali jsme, že čestné úsilí o společný cíl překonává okamžité odstíny názorové i různosti osobní. Zavázali jsme se navzájem vyvodit z tohoto poznání důsledky pro svou praxi životní i uměleckou. Slíbili jsme si, že budeme pracovat se vší poctivostí a intensitou a že si v tom budeme pomáhat. V rozhodném boji za budoucnost lidstva chceme být vždy tam, kde je zápas nejprudší a úkol nejtěžší. To je naše odhodlání, to je i náš slib.

Příloha č. 4.

Viděl jsem Nemesis Hodinu, dvě, tři můžeš chodit ulicemi starého Norimberka, do dneška obehnaného hradbami. A neuvidíš za tu dobu jedné střechy, jednoho netknutého okenního oblouku, jedné načisto neporušené zdi. Jen trosky, strašné gigantické trosky s vyvrženými vnitřnostmi, měsíční krátery ze středověkých pískovců, na jejichž ostrých úlomcích postřehneš ještě závit gotického ornamentu, fantasmagorické předpeklí s mnoha temnými děrami kamsi pod zem. Středověký Kaiserburg, jedno z pramenišť obludného německého mythu, ční nad tou spoustou jak obr s přeraženou páteří, a s jeho rozvalin trčí temná staletá žebra dubových trámců. Jsou to jediná dřeva, která tu ještě nikdo neukradl v první poválečné zimě Německa. Ne pro to mystické tabu, nýbrž pro jejich téměř kamennou tvrdost a nepřístupnost, proto, že je nelze nenápadně zdolat ani pilou, ani sekerami, s nimiž se norimberští vydávají na lov po jakémkoliv kousku paliva. „Historisch sehr wertvoll“ – najdeš ještě leckde na kusu ožehnutého zbořeniště povědomou tabulku. Leč i historie, jako ostatně všecko v Německu, tu couvá kamsi nazpátek: před dvěma roky ještě gotika, dnes už jen sídliště lidí jeskynních, národa, jemuž se Evropa po právu zdráhá přiznat jméno Homo sapiens. Tam dole v podhradí se proplétají úzké blátivé stezičky, vyšlapané v labyrintu trosek, odtamtud stoupají tenké, čpavé kouře ohníčků. Tam v závětří polorozpadlých zdí, v podzemních

děrách, do nichž zatéká, a odkud táhne morový pach tlení, najdeš ty moderní traglodyty, Norimberčany 1946, jak v otlučených hrncích, či jen v bývalých útočných přilbách rozvařují kávovou náhražku, jak na primitivních ohništích z třísek a polozetlelé dřevěné drti připravují své jídlo z jednoho hrnce, dřív bombastický propagační trik, dnes holou nutnost života. Těmito místy šla Nemesis, strašná bohyně odplaty, a vyrazila hlas i dech z hrdel, která s takovou náruživostí, křičela: „Wir wollen den totalen Krieg!“ – Norimberk dostal svou porci totální války, tak vášnivě přivolávané, a jeho honosné gotické kamení, z něhož dnes nelze stvořit víc než silniční štěrk, o tom vydává otřesné svědectví. Do konce našeho století nedokáže nikdo na těchto místech zdvihnout nové město. O pár kilometrů dál v dřevěné táflované síně Justičního paláce sedí dvě fady mužů, kteří jsou před světem odpovědni za všecku tuto hrůzu. Tvůrce zkrachované Luftwaffe, Goering, jenž má dnes pochybnou čest být největším z ještě žijících nacistických barbarů, si znuděně mne uši, otlačené od naslouchátek. Občané norimberští, komu z vás je jasno, že právě tento zločinec s gorilí tváří přivolal na Německo odvetu grandiosních spojeneckých bombardérů? Kdo z vás se cítil mravně pohoršen, když se Varšava stávala děsivým předobrazem vašeho města, když padaly v suť domy Rotterdamu, Bělehradu, Londýna či Kyjeva? Dnes bloudíte mezi svým kamením, zatím co o

kus dál soudí svět paliče této války, s nimiž i vy jste byli spjati v samolibě křiklavou pospolitost Herrenvolku. Dvojí Nemesis prošla a prochází vašim městem: ta, jejíž explose rozdrtila nejmohutnější pilíře a klenby, a dnes i ta, která strhává masku za maskou a bestiální tváře nacismu. Zdá se, že jeskynní Norimberčané jsou dnes neteční k jedné i druhé: s devótností žebrají nedopalek cigarety, přilepený na rtu černošského vojáka, s tupým nezájmem chodí kolem Paláce spravedlnosti, kde Mezinárodní vojenský tribunál s úžasnou důkladností sčítá vlnu za vinou a spřádá pevnou oprátku té zločinecké galerii od Goeringa po Schachta a Seyss-Inguerta. A když se norimberského občánka z ulice přímo zeptáte, kdo podle jeho mínění je tím vším vinen, zarazí se jak nevědomí žáček, s úzkostnou zdvořilostí pokrčí rameny, a koktá, on že nic, on že se nikdy o politiku nezajímal. Je až neuvěřitelné, kam sahá tento politický analfabetismus: ta nejjednodušší fakta si neumí seřadit v řetěz, tu nejzřetelnější příčinnou souvislost nepochopení. A v tom je, myslím, nejďábelštější dílo nacismu, že udělal z Němců troglodyty nejen vnějším způsobem života, nýbrž i způsobem myšlení, že jim dokonale vykleštil všecky rozumové schopnosti. Už ten, kdo by znovu naučil Němce základům logiky, udělal by pro tento vyšinutý národ nesmírný kus práce.

Příloha č. 5.

Kultura – statek zbytný? Byl by to opravdu naivní optimismus domnívat se, že už dnes, půl roku po skončení světového požáru, z jehož obrovského spáleniště zachránily evropské národy víc statků duchovních než hmotných, nastanou u nás léta tučná a splendidní. A je tedy na místě, ozývá-li se s mnoha stran hlas uvážlivých hospodářů, kteří ukazují na to, že jsme sice počestní, ale chudí a že u vědomí této chudoby máme zacházet a obecnými statky šetrně a uvážlivé, že máme každou veřejnou korunu třikrát obrátit, než ji vydáme; opravdu to v těchto časech nepůjde asi jinak, než utrácet pouze za ty nejpotřebnější nezbytností. Běží jen o to, abychom při klasifikaci těchto nezbytností, při oklešťování všeho nenutného nepodsekli jednu z těch základních větví, jež tvoří košatou korunu našeho národního života, abychom sami sobě neťali pěkně do živého. Už několikrát byl u nás v poslední době slyšen bludný hlas, že k tomu životnímu nenutnému luxusu patří také kultura, a že zejména na ní by se dala ušetřit nějaká ta státní koruna. Zdá se leckomu, že prý se s kulturním organisováním rozbíháme zbytečně do široka, že jsme ztratili chalupnickou skromnost, která by nám slušela v tomto údobí šetření, že prý jsme si zhola zbytečně nadělali mnoho universit a fakult, na které za pár let nebudeme mít koho poslat a které nebude z čeho platit, že si vymýšlíme instituce na rozhazování peněz, že čeští spisovatelé místo tradičního utahování opasků pořádají lukulské organizace na dobříšském

zámku, že Česká filharmonie nemusela být postátňována, a že prý je to vůbec nezdravé jak kultuře samé, tak státním financím, jestliže jí stát už nechce nechat v tom starodávném ušlechtilém liberalismu, jenž dával podnikavcům tolik možnosti, aby právě kulturu prodávali jako luxusní předmět těm buržoasním vrstvám, které na tento přepych měly, nebo aby z ní po instruktivním příkladu soukromých filmových producentů udělali nekvalitní, ba někdy vyloženě brakové jednotkové zboží. Vedle těchto hlasů zlomyslných, ba někdy i zločinných můžeme však zaslechnout i lidi dobré vůle, kteří v upřímné snaze ušetřit by nejraději odkázali kulturu na tučnější léta a pro nejbližší měsíce by ji chutě stáhli z programu. Domnívají se, že česká kultura, která po šest let uhájila své posice v dlouhé a vyčerpávající defensivě, kdy se urputně bojovalo o každý metr našeho duchovního území, vydrží ještě nějaký čásek v tom Popelčině postavení a skromně vyčká, až se k ní zase v časech tučnějších obrátí laskavá pozornost. Jaká krátkozrakost v době, kdy máme před očima oslnivý příklad kultury sovětské, která se stala nejmocnější zbraní vlastenecké války, nejspolehlivější pomocnicí a posilovatelkou v dobách tísně a ústupu, a po vítězství opět nejrozhodnějším nástrojem nové výstavby a pokroku! Po celý čas války, i v letech, kdy bylo třeba šetřit zrovna fantasticky, vznikaly tam nové a nové vědecké instituty, nové výzkumné stanice, nové filmové ateliéry, od prvního dne

míru tam otvírají nové obrazárny, nová musea. A kulturní sovětští pracovníci, buď též si to spisovatelé, filmaři, herci, tanečníci, historikové, agronomové, jak už jsme je měli příležitost v Praze poznat, jsou nejen nejaktivnějšími účastníky a pracovníky státní výstavy, ale také nejpřesvědčivějšími, nejspolehlivějšími a nejvýkonnějšími vyslanci své vlasti, kamkoliv do Evropy přijedou. Naše kultura ještě dlouho nebude v tak šťastném stadiu, aby zbavena všech hmotných starostí mohla intensivně myslet jen na problémy ideové, jen na radostnou služebnost národnímu kolektivu, z jehož duchovních sil vznikla. Ale i dnes, pokud jí síly stačí, chce na všech úsecích plnit své úkoly; v rekordním čase zorganisovala rozvrácené vysoké školství, usilovně pracuje na nové výstavbě divadelnictví, musejnictví, výzkumnictví, hledá nové cesty ke spolupráci s lidovou armádou, a odborovými organisacemi, umělci výtvarní, slovesní i hudební se radostně dávají do služeb velkých úkolů lidovýchovných. Čím pevněji, šířeji a solidněji budou postaveny základy k této kulturní výstavbě státu, tím radostnější, stálejší a významnější budou její výsledky a plody. A to nejen v kultuře, nýbrž v obecném životě našeho státu. Jen o jedno běží: aby už jednou bylo v kultuře obecně uvěřeno, že je životní nezbytností, protože činí život jedince i kolektiva plnější, košatější a kvalitnější, a protože právě ona je tvořitelkou těch mohutných duchovních sil, jimiž se lidské celky udržují při životě.

Příloha č. 6.

Kupředu, zpátky ni krok! Veliké dni, v nichž se rozhoduje o osudu našeho národa i naší republiky, volají k přísné pohotovosti i odpovědnosti všecky poctivé vlastence, všecky lidi dobré vůle. V této historické chvíli se obracíme ke všem pracovníkům ducha, k celé tvořivé inteligenci národa, aby zaujala jasné místo po boku českého a slovenského lidu, jenž tak pohotově vystoupil na obranu vlasti. Československý pracující lid, který téměř v tříletém nadšeném úsilí osvědčil své hluboké vlastenectví nesmírným pracovním vypětím a který svou dělnou láskou pomohl uzdravit jizvy války a okupace, správně rozpoznal úkladníky, kteří ohrozili náš pokojný vývoj k nové vyšší formě národní i lidské svobody. Mohutným národním pozdvižením, připomínajícím slavné květnové dny, zmařil záškodnickou práci, zabránil zmatku a rozvratu, a houfuje se v těchto dnech v novou živoucí Národní frontu, skutečnou představitelkou českého a slovenského národa, ve vlastenecký tábor dělníků, zemědělců, živnostníků i pracující inteligence. Všude rostou akční výbory nové Národní fronty, v nichž se vedle politických stran a skupin spojují ke svorné spolupráci i velké celonárodní organizace, činitelé kulturní i církevní, a všichni čestní lidé bez rozdílu stran. Místo každého kulturního pracovníka, jenž není lhostejný k osudu národa, je v těchto skutečných zastupitelstvích lidu. Z jejich svorné společné vůle vzejde nová vláda obrozené Národní fronty, která naplní budovatelský program a zajistí naši československou cestu k socialismu, na kterou jsme vykročili v revolučních květnových dnech. Upevní a prohloubí se znárodnění našeho hospodářství, půda bude po právu přiřčena těm, kdo na ní pracují a zajišťují výživu národa, rozsáhlé národní pojištění dá pokojnou životní perspektivu všem vrstvám národa, daňová reforma odlehčí nejen zemědělcům a živnostníkům, ale také příslušníkům svobodných povolání. Pětiletým plánem budou vytvořeny konkrétní předpoklady také k velkorysé podpoře kulturního rozvoje, k opravdové demokratizaci kultury, která musí prostoupit a prosvětlit život celého národa. Úkolem nás kulturních pracovníku je přihlásit se o svůj pracovní podíl na tomto velikém národním díle, stát se opravdovým živým svědomím národa, razit nové výhledy, formovat novou mravnost, obohatit národní život přínosem nových duchovních hodnot. Staňme se také apoštoly nového slovanství, které přináší světu konkrétní lidskost, myšlenku důstojného míru a radostné dělnosti pro národní obec. Vytvořme živou spolupráci se všemi bratrskými slovanskými národy jak ve vědách, tak v umění, vyvolejme v život mohutné proudění mezi našimi národními kulturami. Voláme vás všechny, mistry i dělníky národní kultury, abyste v této historické chvíli nezůstali stranou živé národní obce, abyste se výrazně postavily po bok pracujícího národa. Vstupujte do akčních výborů Národní fronty, pomáhejte zneškodňovat síly temna a zpátečnictví, účastněte se činně při formování pokrokových sil národa, které zajistí naši krásné zemi šťastnou a dobrou budoucnost. Kupředu, zpátky ni krok!

Příloha č. 7.

Prohlášení Syndikátu českých spisovatelů Akční výbor Syndikátu českých spisovatelů s obnoveným ústředním výborem se bez výhrad hlásí k prohlášení kulturních pracovníků a radostně pozdravuje utvoření nové vlády obrození Národní fronty v čele s Klementem Gottwaldem. V této vládě, odpovídající vůli a tužbám českého a slovenskému lidu a představující všechny jeho tvořivé síly, vidí záruku, že budoucnost národa se rozkošatí do bohaté a svěží koruny. Hlásí se k účasti na splnění budovatelského plánu hospodářské a kulturní výstavby, jehož předpokladem je důsledná očista celého našeho národního života od zpátečnictví a posledních zbytků fašismu. Čeští spisovatelé, věrni velkým pokrokovým a revolučním tradicím národních dějin, staví se plně za požadavek znárodnění všech podniků

tiskárenských a zakladatelských, za schválení zákonů o periodickém a neperiodickém tisku, o regulaci knižního trhu, zákona divadelního, zákona o československém kulturním fondu, o národním pojištění spisovatelů a za všechny podnětné další návrhy, jež byly vzneseny jinými celostátními organisacemi. Především však považuji za svou povinnost podílet se aktivně na velkém odpovědném díle důsledného plánování na všech úsecích kulturní práce. Ať žije nová vláda Klementa Gottwalda, záruka lepšího příští českého a slovenského národa! Ať žije pevný svazek slovanských i jiných národů, nastupujících cestu k socialismu! Ať žije náš velký spojenec Sovětský svaz!

Příloha č. 8.

Příloha č. 9.

Příloha č. 10.

Příloha č. 11.

Příloha č. 12.

V domě dělníka ve Valparaisu, kde se Pablo Neruda skrýval na svém útěku.

Milá Milenko, dnes už je čtvrtek a já mám teprve první klidnou chvilinku, abych ti mohl napsat pár řádek. Do Santiaga jsme přiletěli v sobotu večer, a hned začal veliký tanec. Přijali nás tu nesmírně srdečně, pokud jde o přátele, a samozřejmě nám věnují velkou pozornost i ti druzí. Budu mít co vyprávět, až se vrátím. Oslavy začaly v neděli recepcí v Pablově domě, kde bylo víc než 100 osob. V pondělí byl slavností večer na univerzitě, kde jsem mluvil jménem čs. delegace. Měli jsme velký úspěch, noviny přinesly plný text mého projevu o kultur. stycích mezi národy. V úterý jsem měl přednášku na univerzitě o československé kultuře, ve středu jsem přednášel o současné čs. literatuře. Práce, jak vidíš, moře. Jarda všechno bezprostředně překládá, takže je z toho celý zpocený. Chile je nesmírně zajímavá, škoda, že jsme přišli uprostřed zimy. Je pořád temno a prší, jen se práší. Pokrokoví spisovatelé, výtvarníci a herci nám věnují velmi srdečnou pozornost – na druhé straně ovšem nepřátelé taky. Každý den jsou naše fotky v novinách – jednou jako velikých kulturních osobností, podruhé jako komunistických agentů. Pablo měl z nás velkou radost, každý den je s námi, a v neděli po skončení oslav s námi jede na Isla Negra, abychom si den dva oddechli. Pak pojedeme do severní Chile k dělníkům. V Chile zůstaneme asi do 26. července, pak poletíme do Brazílie a možná i Argentiny. Zájem o nás ve všech zemích veliký, zvou nás do Uruguaye i jinam. Myslím, že to mělo velký smysl, že jsme sem jeli. A co ty děláš, jak s dětmi žiješ? Vzpomínám na Vás každý den, cestou jsem posílal Petříkovi lístky, ale z Ria de Janeiro a Buenos Aires jsem už neposlal, byl jsem unaven a nebyl čas. Tak mu to vynahradím na zpáteční cestě. Myslím, že v srpnu napíšu knížku o tom, co jsme viděli. Bylo by škoda nechat to padnout pod stůl. Odpusť, že píšu tak páté přes deváté, za dveřmi už na mne zas čekají přátelé, abychom šli na novou schůzi. Jak se mi trochu uvolní, napíšu Ti podstatnější psaní. Zatím Tě moc a moc líbám a děti taky. Něco hezkého vám přivezu, zbudou-li peníze. Žijeme tu na svůj účet, protože přátelé jsou velmi chudí. Kdybys mi potřebovala něco nutného sdělit moje adresa do 26. července je: Santiago de Chille, Hotel Crillon. Tento dopis píšu ve čtvrtek 15. VII. Jestli ho dostaneš do 20. VII., znamená to, že bys mi mohla taky napsat leteckou poštou. Musela bys ovšem psaní odeslat týž den, co můj dopis dostaneš. Polib za mne děti a na shledanou! Honza

Příloha č. 13.

Návštěva Číny u jezera Tung-Chu

Příloha č. 14. Moje nejmilejší Milenko, čtvrtek 30. května včera večer jsme se vrátili z Jui-Tinu do Nančchangu. Prožili jsme šest dní, které nám ukázaly Čínu tak, jak ji obvykle žádný turista nevidí. Posledně jsem Ti psal z Kantonu 20. května. 21. jsme jeli z Kantonu do Nančchangu, což je hlavní město provincie Tiang-Si; zas ta jízda trvala 27 hodin jako z Pekingu do Wuchanu, a z Wuchanu do Kantonu. Ve středu večer jsme přijeli do Nančchangu, ve čtvrtek a v pátek jsme si pohlíželi město a památky na revoluci 1927. V sobotu rádno jsme se pustili Pobědami do Jui-Tinu. Jui-Tin je okresní město, tak asi jako Dobříš. Je památný tím, že tu byla prvně v roce 1931 ustavená rudá vláda, ve které byli Mao-Ce-Tung, Čou-Eu-laj i Ču-Te. Ale hlavně je to v těžko přístupných horách, kde žijou tygři a leopardi, kde jsou divoké a veliké horské řeky bez mostů, takže jsme se museli několikrát převážet, a kde lidé ještě neviděli Evropany. Je tu jedna nová silnice, ale jinak tu nejsou ani cesty, a proto taky neexistují žádné vozy. Lidé všechno nosí na bambusové tyči, ať jsou to vědra s vodou, dříví z lesa, nebo cihly na stavbu. Do Jui-Tinu jsme přijeli po dvanáctihodinové cestě autem. Tady jsem teprve viděl, co taková Poběda všechno dokáže. Někdy jsme jeli do tak příkrého vršku, že šofér musel stát u volantu, aby viděl na cestu. Cesta vede po úbočích strmých hor, a horskými průsmyky, a je široká asi tři metry. Dostat trošínku smyk, tak jsme si to hasili pár set metrů dolů do strže nebo do některé z těch prudkých řek. Země je tu všude červená jako pálené cihly, a teď na jaře je tak prudká zeleň všude, že jsem to ještě nikde neviděl. Jen rýžová políčka jsou mírně zelená, asi jako obrázek na téhle stránce. Odpoledne před městečkem NiuTu jsme píchli pneumatiku, bylo strašné vedro, a šoféři to nebyli sto na silnici spravit. Museli jsme to správkárny v městečku. Čekali jsme zatím v čajovně, kde nás doslova oblehlo asi 300 dětí. Ještě nikdy neviděly „vysoký nos“ – Evropany. Chovaly se přátelsky, tleskaly, ale vyjadřovaly údiv tak hlasitě, až nás z toho bolela hlava. Za Niu-Tu už přestala všechna civilizace (v evropském smyslu) a všechna legrace. Silnice plná serpentin šplhala rovnou do nebe. Často jsme jenom zavírali oči, aby se nám netočila hlava. Ale šofér jel, jako když to nemydlí, bál se, že přijde liják, a chtěl překonat zvlášť nebezpečná místa před deštěm. Přes dvě horské řeky jsme se plavili po prámech. První se jmenovala Mej-Tian a převáželo nás osm mladých chlapců, kteří si udávali tempo a rázy táhlým kvílivým zpěvem, z něhož vyrážejí některé takty divokým výkřikem nebo zasténáním. Pro naše uši něco úplně neslýchaného. Druhá řeka se jmenuje Čin Tian a byl v ní velmi dravý proud, a přitom byla široká jako Dunaj v Bratislavě. Dal jsem si aparát na krk a přemýšlel jsem, na kterou stranu to bude výhodnější plavat, až se to s námi obrátí. Ale všechno dopadlo dobře, a dokonce jsme do Jui-Tinu dojeli před vypuknutím lijáku v sobotu večer. Ale pak to začalo. Pršelo celou noc, celou neděli a celé pondělí, co jsme byli v JuiTinu. A při tom horko, že se člověk pořád potí. Neměl jsem už ani nit suchou, ačkoliv jsem měl dvoje pyžama, kterých užívám jako denních obleků, a ještě tři košile. Nikde totiž není místo, kde by to člověk usušil, v pokojích je stejně mokro jako venku, a kamna tu neznají. Tak jsme chodili v mokrém, člověk si na to rychle zvykne. Byli jsme ve dvou vesnicích, Jie-Pchinu a Šá-Ťu-Pá, kde jsou stavení z nepálených vepřovic a život asi takový, jaký byl v Čechách za Přemysla Otakara II, téměř tu neznají železo, krom primitivních motyček a sekáčků, který užívají na obilí i na dříví. Hřebíky mají dřevěné, z hospodářského náčiní jsme viděli pluh a jednoduché dřevěné trámy. Pluh tahají buvolci, malí jako naše telata. Ženy tu mají strašně tvrdý život, kojí děti jedno za druhým, děti se pravidelně rodí každý desátý měsíc, a máma kojí třeba dvě tři. Při práci nosí to nejmenší zavěšeno na zádech, a leze s ním třeba po kolenou v rýžovém poli, kde je 20-30 cm bahna a vody. Jedí jenom rýži, sem tam chytají žáby, anebo černé bahenní plže. Když jde člověk do lesa, musí myslet na tygry, za poslední rok jich tu zastřelili osm. Člověk pochopí, proč právě tady nejdřív začala revoluce. Ale nový život je teprve v plenkách, těžko se rodí, protože je tu chudoba u nás nepředstavitelná. Půda vypadá úrodná, ale nemají hnůj. Osiva jsou asi špatná, stroje nejsou. Všichni chodí bosi. S těmi nosítky to musí být strašná dřina – nosí na nich zem, hnůj, vodu, cihly, dříví z lesa – někdy má člověk dojem, že se pod nimi přímo potácejí. A při tom jsou to ohromní lidé, mírní, skromní, pracovití, k nám se chovají s takovou důvěrou a přátelstvím, až nás to zahanbovalo. Dětí je tu strašně mnoho, rodí se každý rok v každé rodině. Ale je velká úmrtnost, do deseti let vydrží jen ty nejodolnější, takže ti větší školáci a školačky vypadají dobře a zdravě, daleko líp než rodiče, a než docela malé děti. A přece se tu mnoho změnilo k lepšímu revolucí: do té doby neměli ani půdu, všechno patřilo statkářům, kterým museli odvádět polovici úrody, a platit výkup loupežníkům, kteří terorisovali celé kraje. Dnes je v Jui-Tinu lékař i lékárna, oblečení je daleko lacinější (stát

subvencuje bavlněné obleky, takže stojí několik juanů (juan má asi 3-4 koruny). Cukr tu neznají a nekupují, tuk mají z řepky a z podzemnice, takže kromě obleku kupují jenom sůl a nějaké to železné náčiní – tuze zřídka. Byli jsme v jednom domku, kde bydlíval Mao-Ce-Tung v době revoluce 19311932. Vzpomínají na něj s láskou – jedl tu s nimi hrst rýže denně a zapíjel jako oni horkou vodou, je prostě jejich člověk. Vyprávěli nám, historky o statkářské a loupežnické brutalitě, o starém životě, kdy lidé, aby neumřeli, museli prodávat děti (hlavně dcery) statkářům do otroctví. Bude-li mít Čína 15-20 let míru, s tou energií a trpělivostí dokáží obrátit svět naruby. Učí se s ohromnou oddaností a trpělivostí, nic jim není těžké, a všecko provádějí tak opravdově, že na to nestačíme zírat. Ale to bych popsal tuze papíru, než by ti všechno vylíčil. Byli jsme v Jui-Tinu tři dny, a já nato do smrti nezapomenu. Dost nás to utahalo, ten neustálý liják, pocení, nedostatek spánku (není možné usnout, člověk se celou noc obrací, jak na Záhořově loži, všechno je mokré, dusí se parnem), ale nelitujeme toho, že jsme tu byli. Nazpátek do Nan-čchangu jsme jeli jinou cestou, přes 3 řeky, přes město Kan-Čou a Ti An. V Kan-Čou jsme zůstali na noc v domě pro cizí specialisty (někde blízko tu jsou wolframové doly), a včera po nové desetihodinové jízdě jsme se vrátili do Nan-čchangu. Odpoledne už přestalo pršet a dnes krásně svítí slunce. Dnes jsem vstával v 6 hodin, vypral jsem si všechny spodky a ponožky, a teď mám celé půldne na psaní poznámek a dopisů. Vzpomínám na Vás všechny tak, že Vám pořád musí zvonit v uších. Jsem už z domova 29 dní, nečetl jsem ani jednou noviny, a dopis od Vás jsem také zatím nedostal. Těším se, že mne bude čekat v Chan-Čou, kam přijedeme 4. června, nebo v Šanghaji, kde budeme kolem 10. června. Do Pekingu se vrátíme 17-18. června, napiš mi určitě na adresu velvyslanectví, jestli jste všichni zdrávi, a jak se máte. Zrovna dneska jsem zjistil, že letecké zpáteční lístky na Tu 104 mají platnost 1 rok, takže dostanu-li v Moskvě nějaké peníze, určitě koupím zpáteční lístky Praha-Moskva-Praha, a do Moskvy se podíváme buď jak buď. Všechno záleží na tom, jak to dopadne s mou tantiémou. Podali jste žádosti o pasy? Udělejte to určitě v každém případě! Ani nevíš, jak výborně se mi tu osvědčily ty boty, cos mi v poslední chvíli koupila. Nosím je pořád, bez nich bych tu vůbec nemohl existovat, protože ty se silnou gumou jsou strašně těžké a horké! A silonové ponožky jsou taky ohromné. Mám troje, pořád je peru, a vůbec nemám v tomto punktu obtíže. Za to ty troje evropské šaty, které jsem si vzal, jsou tu úplně zbytečné. Nosím někdy ty hnědé kalhoty, když je chladněji, jinak chodím v pyžamu a hedvábných blůzách, které jsem si dal ušít. Lituji jen, že jsem si nevzal ještě druhé bleděmodré pyžamo, to vypadá úplně stejně jako obleky zdejších lidí. Ve štráfatém chodím jen doma a do jídelny – na ulici by bylo nápadné, tady nikdo nic pruhovaného nenosí. Dneska jsem si pro legraci zkusil modré šaty. Sako mám zapínat jako dvouřadové a kalhoty na mně visí jak na hastroši. Myslím, že jsem shodil 78 kilo, ne-li víc. Cítím se ohromně, budu se snažit, aby mi to vydrželo do Prahy. Snídám hrneček řídké rýžové kaše, obědvám nějaké maso se zeleninou, a snažím se večeřet syrovou zeleninu nebo ovoce, je-li k dostání. Ve velkých městech je, na venkově je ho horší. Jakpak to vypadá na Olešku? Jestlipak tam někdy jezdíte? A co dělá Čejka? Jsem ohromně lačný na zprávy z domova, napište mi hodně dlouhý dopis! Nemám představu, kdy asi tenhle dopis dostanete, ale jistě to bude do 10. června. Napište mi hned, abych měl 18. v Pekingu určitě dopis! A obšírně! Janka ať mi napíše, jaké to bylo u maturity, držím jí palce, aby neměla trému a dobře to udělala! Když pošlete dopis leteckou poštou a expres, dojde prý z Prahy do Pekingu za 4-5 dní; a pošli mi v tom dopisu fotografie dětí a svou (ale určitě!)- poplatek bude sice vyšší, ale ať! Hrozně je mi líto, že jsem si v tom spěchu zapomněl vzít Vaše fotografie, pořád na Vás myslím a vzpomínám. Někdy se mi strašně stýská, ale teď už mám půlku za sebou, tak už to těch 28 dní nějak vydržím, a pak zas dlouho, dlouho nikam ani paty nevytáhnu. Domov je to nejkrásnější, co člověk na světě má, to se pozná, když je od něj tak daleko jako já teď. Líbám Vás všechny, Janinku, Péťu, Zuzanku, Kubíčka, Světlanku i Tebe, má nejdražší, strašně se těším na shledanou. Táta

Příloha č. 15.

Kultura bojující 27. XI. 49 Letošního června, v slavnostním ovzduší Puškinova jubilea, uspořádali v jednom z největších moskevských kulturních shromaždišť, v sále Čajkovského, koncert písní amerického černošského zpěváka Paula Robesona. Víc než půl třetího tisíce lidí se tísnilo v nabitém sále, a další stovky, ba snad tisícovky Moskvičů, na které se již nedostalo, stály trpělivě až do konce představení před budovou, aby se aspoň tu rozloučily s tímto čelným představitelem pokrokového amerického lidu, který téže noci ještě před úsvitem odlétal do Ameriky. Před ukončením koncertu přišli sovětští umělci poděkovat Robesonovi a rozloučit se s ním. Jejich jménem oslovil Paula slavný zpěvák Velkého divadla Kozlovskij. Padli si do náruče, objali a políbili se. A potom ti dva, černý s bílým, bratrsky se držíce kolem ramen, společně zazpívali „Ťomnuju noč“. Byla to okamžitá improvisace, která jistě způsobila pernou chvilku dirigentu provázejícího orchestru, ale která zapálila celý sál k nekonečné, strhující a dojímající demonstraci přátelství a lásky. To už nebyl jenom dík za umělecký výkon, i když také v tomto punktu jsou sovětští lidé nejvřelejšími posluchači na světě. Byla to klasická ukázka, jak sovětští lidé, nejoddanější a nejzapálenější vlastenci své socialistické vlasti, dovedou tento hluboký cit spínat s upřímnými a vřelými city internacionalismu, lásky, sympatií a přátelského respektu k lidu jiných národů, jak je jim srdečně blízká každá kulturní tvorba, která bojuje o lidskost, pokrok a dorozumění mezi národy, jak je pro sovětský lid celá světová kultura, mířící k lidským zítřkům, opravdu jednotná a nedělitelná, jak skuteční umělečtí tvůrci z kteréhokoliv národa a kterékoliv končiny zeměkoule najdou v Moskvě a v celé SSSR široce otevřená srdce sovětského lidu, hluboké porozumění a přátelství. Není divu, že Paul, tento překrásný, heroický a hluboce ušlechtilý člověk, z jehož temné tváře svítí jas lidskosti, šlechetnosti a opravdovosti, plakal jak chlapec radostným dojetím, není divu, že v té slavnostně vzrušené chvíli ovlhly oči stovek Moskvičů i zahraničních hostí: ten okamžik jakoby byl pro všecky průhledem do radostné budoucnosti lidstva, do časů, kdy se všecky národy, osvobozené od utiskovatelů, sejdou v jedné bratrské rodině… Mám před sebou vyprávění Howarda Fasta o průběhu jiného Robesonova koncertu, jenž byl tentokrát uspořádán v jeho americké vlasti letošního 4. září. Howard Fast, nejvýznamnější spisovatel pokrokové Ameriky, jehož knihy „Občan Tom Payne“ a „Washington“ jsou horoucím výrazem opravdového amerického vlastenectví, píše o tomto Robesonově koncertu doslova: - „Viděli jsme, jak tisíce policistů, četníků, oblastních i městských strážníků se spojily s údernými oddíly a jak z koncertu udělaly jedinou orgii krve a bolesti. Viděli jsme sebe i své přátelé a děti potřísněny krví, oslepeny, zmrzačeny, viděli jsme bitevní pole o délce deseti mil, viděli jsme zvířecí šílenství policie a úderných oddílů, Ku-Klux-Klanu a Legie, viděli jsme, jak se nemocnice plnily zkrvavenými lidmi. Viděli jsme to, co jsme dosud znali jen z knih. Ale když útočníkův nůž rozřezává oko černocha jako vejce ve dvě části, a když při tom stojí nečinně strážník, který se jen usmívá – pak pouhá slova nestačí…“ Hle, takto se projevuje „americká kultura“ v pojetí americké buržoasie, v pojetí pánů z Waal-streetu, v pojetí Trumanova režimu. Kdo jiný je jejím učitelem a ideologem, než Goebbles, než Goering, jenž s takovým gustem opakovával zhovadilé heslo H. H. Everse: - „Kdykoli slyším slovo kultura, odjišťuji kohoutek své pistole!“Americká buržoasie, američtí kapitalisté, kteří na otázku, co si myslí o umění, tradičně odpovídali, jak to známe z Maxima Gorkého: - „Nepřemýšlím o umění, prostě je kupuji!“- našli u nacistů návod, jak zacházet s takovým uměním, takovou kulturou, která se koupit nedá, která neprodejně a nekompromisně bojuje po boku svého lidu o jeho lepší budoucnost. V takových poměrech dnes žijí nejpřednější kulturní tvůrci Ameriky, jejichž tvorby si váží celý svět: Howard Fast jde z vězení do vězení, Paul Robeson je vystaven pokusům o lynčování, Albert Maltz a Edward Dmytrik jsou odháněni od své tvorby. A že dráp amerického imperialismu se rozpřahuje nad celým kontinentem, stíhá stejný osud i nejlepší tvůrce Ameriky Latinské: největší básníky Ameriky Pablo Neruda, jehož básnické vidění tisíciletých dějin tohoto kontinentu, jeho pohoří, řek i pralesů, jeho přírody i jeho lidu, slavné „Canto general“, patří mezi největší básnická díla světa, se půl druhého roku musel ukrývat po chatrčích věrných soudruhů peonů a nádeníků jako psanec, na jehož hlavu byla barbarsky vypsán cena, jehož může kdokoli beztrestně a s nárokem na odměnu zabít, než se mu

podařilo jíti do vyhnanství. Proč? Protože se jako senátor odvážil z parlamentní tribuny říci do očí diktátoru Gonzales Videllovi, že je zrádcem Chille, když prodává severoamerickým kapitalistům přírodní bohatství země, a zavléká chillský pracující lid do otroctví. Největší epik Latinské Ameriky, brasilský romanopisec Jorge Amado, o vlas unikl žaláři a je vyhnancem ze své vlasti, protože ve svých románových dílech ztvárňuje boj brasilského pracujícího lidu a jeho revoluční výhledy. Vynikající argentinský spisovatel Alfredo Varela, jehož román „Temná řeka“ je přeložen do víc než desítky světových jazyků, byl před několika týdny vsazen do vězení, protože se odvážil na shromáždění kulturních pracovníků vyprávět o svých dojmech ze SSSR. A týž dráp světových imperialistů, jejichž hlavním štábem je Wall-street, a kteří znají jen dvě alternativy, buď kulturu koupit nebo ji bezohledně zničit, se natahuje i ke kultuře evropské. Francouzský režim, jehož činitelům patří gauleiterovské nárameníky amerických imperialistů, zbavuje občanských práv Luise Aragona, básníka světového jména, světlého představitele skutečné Francie a vedoucího člena hnutí protihitlerovského odporu, žene před soud malíře Fougerona za to, že vytvořil plakát s výzvou proti válce, posílá své agenty do štvanice proti Fredericu Joliot-Curie, nositele Nobelovy ceny a jednomu z nejčelnějších představitelů světového vědeckého pokroku. Ani Anglie nezůstává pozadu v poslušnosti a v zradě evropské kultury, z Britské vědecké rady vylučují proslulého fysika profesora J. D. Bernala, protože nebojácně odhalil, že práce britských a amerických vědců je řízena válečnými štváči, a že směřuje k vynalézání nových smrtících zbraní. Neuveřejňujeme tento hanebný výčet, jenž by i při své neúplnosti uspokojil samotného Goeringa a Himmlera proto, abychom nad ním naříkali. Jsme si vědomi toho, co s pronikavou a krásnou pravdivostí vystihl Ladislav Štoll, když řekl: -„Umění a kultura, tryskající z bohatého fondu před ničím se nezastavují, neúplné tvořivé vášně pro pravdu, měly vždycky poslání bojovníka, protože bezpráví, lež, cynismus, sobectví, nikdy v dějinách neustoupily právu, pravdě, úctě k člověku, nikdy jim neustoupily dobrovolně.“Opravdoví tvůrci světové kultury, hodní tak světlého označením, dál nepřestajně rozvíjejí a stupňují svůj boj proti nepřátelům lidstva. Zatím co s neúprosnou dějinnou zákonitostí přecházejí těžiště světové kultury tam, odkud vchází světlo jasné budoucnosti celého lidstva, do Sovětského svazu, zatím co sovětská věda i umění novými a novými tvůrčími činy dokumentuje nebývalý rozmach kultury v socialismu, zraky všech pokrokových kulturních tvůrců na celém světě se obracejí k tomuto obrovskému světelnému zdroji, inspirují se jeho příkladem, a upevňují a utvrzují se ve svém bojovném odhodlání. To znamená, že ještě intensivněji hledají spojení i oporu v pracujícím lidu svých národů, že ještě prohlubují i do ryzosti pročišťují své opravdové vlastenectví, svou nezlomnou a neoddělitelnou souvislost a pracujícím lidem, v jehož řadách i pro své národy nacházejí perspektivy konečného osvobození a vítězství, z něhož čerpají svou nepoddajnost a statečnost. Profesor Bernal statečně řekl těm, kdo ho vyloučili ze společenství britských vědců: -„Mé vyloučení jenom ospravedlňuje názor, který jsem vyslovil – že použití vědy k přípravě války je prvním krokem k zničení její svobody.“- Howard Fast končí svou obžalobou stať o peskskillském programu takto: „Pravda vyjde najevo. Učíme se a rosteme. Jsme moudřejší, rozvážnější a odhodlanější. Máme sice guvernéra v našem státě, který přivítal úderné oddíly a schvaloval jejich činy. Ale máme také lid v našem státě, který fašismus nechce, a který proti němu bude bojovat. A který jej také zastaví!“My, kteří máme to dějinné štěstí, že jsme byli statečnými sovětskými armádami navždy osvobozeni od jha, násilí a hanby fašismu, my, kteří na straně svobodného světa svobodně a radostně můžeme rozvíjet sovu národní kulturu v oduševňujícím, tvořivém ovzduší výstavby socialismu také v naší vlasti, s pocitem hrdosti, upřímné solidarity a bratrské lásky hledíme na bojující představitele pokrokové kultury v zemích, ovládaných imperialismem. Tak, jako lidská kultura je jednotná a nedělitelná, tak jako ona svými nejlepšími plody a svými nejlepšími tvůrci nedělitelně patří do tábora míru a pokroku, do tábora šťastné budoucnosti osvobozeného lidstva, tak i náš boj za tuto kulturu je nedělitelný.

Příloha č. 16.

Portrét Jana Drdy ze zasedání Světové rady míru v Praze

Příloha č. 17.

Příloha č. 18.

Podívejte se na děti! Naříkají různí staromilci, jak prý valem ubývá vánoční poesie, jak jedna za druhou mizejí krásné a v lidu vžité tradice, jak naše děti jsou už docela ochuzeny o značnou část vánočního kouzla. Tak jsem si při tom vzpomněl, jak jsme skutečně zkráceni najednou hned o několik tradičních vánočních motivů: o motiv chudého dítěte, třesoucího se zimou, které tiskne zčervenalý nosík na chladnou tabulku skla, a širokýma očima, plnýma hladové a neukojitelné touhy, hledí do pokoje v domě boháčově, kde září přeskvostný stromek. Jsme dále ochuzeni o motiv, tolikrát zpracovaný starými povídkáři: o motiv dráteníčka, kterého najdou dobří lidé ve svatvečerní noci polozmrzlého anebo dočista zmrzlého na prahu svého domu, nebo cestou na půlnoční. Jsme letos po prvé ochuzeni i o ten zvyk dobročinných pokladniček, stavěných pod vánoční stromy republiky, a prosících o příspěvek pro chudé děti. Abyste mi rozuměli: nechtěl bych zesměšňovat lidi – a bylo mezi nimi věru mnohonásob víc lidí pracujících než nějaké společenské smetánky – kteří z dobrého srdce vkládali do těchto pokladniček svůj příspěvek. Ale chci vyslovit svou upřímnou radost nad tím, že jsme s tímto zvykem mohli skoncovat, že se přežil, že ztratil důvod k životu, neboť na žádné české a slovenské dítě už není třeba pamatovat dobročinností, neboť žádné české a slovenské dítě už letos nebude mít chudé a pro tuto chudobu a bídu smutné a teskné vánoce. Ten, kdo chce s čistým a upřímným srdcem hledat a nacházet výsledky a úspěchy pěti let naší lidové demokracie, a zejména tu prudkou vzestupnou čáru naší životní úrovně od Února, najde pro to příklady a doklady na všech úsecích našeho života. Ale když už vánoce jsou takové dětské svátky, zamysleme se dneska na chvilinku nad tím, jak se právě na našich československých dětech odráží tato skutečnost, jak se právě jejich život proměnil v posledních letech, oč se obohatil, jak zkrásněl, jak se péče o naše děti a její krásné výsledky zcela zákonitě stávají jednou z nejradostnějších a nejhrdějších stránek československé lidové demokracie. Začněm od těch věcí materiálnějších: jdete-li po ulici, přijdete-li někdy do školy, do divadla na dětské představení, do pionýrského klubu, kamkoliv, kde můžeme uvidět naše děti ve větším počtu, zrovna vás to uhodí do očí, jak jsou všecky – a to opakuji: všecky! – naše děti dobře oblečeny. Neuvidíš už dneska to, co pro nás, v našich dětských letech, bylo normální životní praksí: máminy staré svetry, plandající na chudých kloučkových ramenech, koráby-boty, zděděné po starších sourozencích, po rodičích, nebo někde od dobrých lidí vyprošené, stokrát všelijakými hadříky podšívané a vyspravované punčochy, jejichž stará bavlněná vlákna se doslova rozpadala na noze, tátovy staré zimníky, přešívané a zkracované jen tak po domácku v ruce. Kam se to všecko podělo? A kam se poděly hubené dětské tvářičky, promodralé trvalou podvýživou, ty oči, velké hladem, tu ručičky hůlečky, nad nimiž často v lítosti a bolestné pomoci trnuli učitelé na předměstích, v dělnických čtvrtích i na vsi? To není přátelé ani sladkobolná tesknice, ani nějaká papírová propaganda: zeptejte se tisíce našich učitelů, kteří čtou tyto noviny, jaké mají vzpomínky z prakse před dvaceti, patnácti lety! Byl to docela normální zjev, že při každém větším mrazu, či zas při každé zimní čvachtanici děti zůstávaly doma, protože neměly bot, nebo kabátku, který by odolal zimní nepohodě. Kam se to všecko podělo? Samo od sebe to zmizelo? Když dnes vejdete do třídy, nerozeznáte ani po oblečení, ani po oblé, hladké, ruměné tvářičce, nějaké „chudé děti“. Všecky jsou dobře a teple oblečeny, všecky jsou dobře živeny. Není u nich malátnosti, způsobované trvalým skrytým hladem, neusínající při vyučování podvýživou: jsou čilé, radostné, plné nápadů, veselé a šťastné. Až bude na našich školách zase „Den otevřených dveří“, jděte se podívat za svými dětmi a za jejich spolužáky do učeben, abyste si vlastníma očima ověřili, co znamená pro československé děti lidové demokracie. A jak jsou tyto naše děti dnes vychovávány! Nový školský zákon, který byl jedním z nejrannějších plodů Února, soustavná péče o prohlubování kvalifikace učitelských kádrů, rozvázaná, osvobozená iniciativa našich pokrokových učitelů, práce Pionýra a Svazu mládeže – a samozřejmě celé podnětné, kyslíkem bohaté ovzduší výstavby socialismu proměnily podobu psychologii českého a slovenského školáka způsobem, který musí každého čestného vlastence naplnit radostí a hrdostí. Když já jsem chodil v předmnichovské republice do školy, ještě jsme

často a často psávali školní komposice na polozakryté, nebo docela zřejmé téma: - „Jsme národ malý, sedávejme v koutku.“- Nuže, naše dnešní děti jsou od tohoto pocitu malosti, který byl jejich rodičům už ve školních lavicích vštěpován, definitivně osvobozeny. Cítí se po právu být dětmi velkého národa, jsou sebevědomé a hrdé na svou vlast, na tvůrčí úspěch vnáší výstavby, vnímají svou otevřenou čistou myslí hluboké souvislosti toho, co se děje kolem nich: milují Sovětský svaz, chápou často hlouběji než rodiče jeho význam osvoboditele i záštity naší mírové výstavby, hoří přáním podílet se činně na našem boji o světový mír. A jak takoví deseti, dvanáctiletí kluci či děvčátka dovedou od srdce, prostě a jasně říct, jak si představují obranu míru a co sami pro ni chtějí udělat! Vzpomínám s láskou na gottwaldovské pionýry, jejichž zástupci nebojácně vystoupili na projevu, kde stálo víc než třicet tisíc lidí, s jakou názorností a naléhavostí s jakou smělostí o svých pracovních plánech a závazcích, o své lásce k lidově demokratické republice a jejímu presidentu, o svém úsilí vybojovat si svůj podíl na výstavbě! Ano, v tom je také slavný nový rys našich dětí: v jejich poctivém, čestném a podnětném poměru k práci ať školní, ať jakékoli jiné. Vzpomínám si, jak se dřívější studentky-středoškolačky styděly dojít mámě s konví pro vodu, jak se na takovém malém městě, kde já jsem studoval, styděli poponést máminu nákupní tašku nebo nedej bože – nůši! Nestyděly se ovšem opisovat, nestyděly se švindlovat ve škole, protože byly vychovávány v pocitu, že střední škola je místo, kde se pomocí jakýchkoli triků, nepočestností a úskoků můžeš přemlít na pána-běloručku, jehož výsadou bude, že už nikdy v životě nebude musit nic dělat rukama. Naše děti se učí milovat práci, chápat její veliký mravní smysl, rozvíjet v ní tvořivou iniciativu. Všimněte si bez předsudků, oč vědí víc a oč umějí víc než my v jejich letech, a hlavně s jakou samostatností a podnětností si počínají! A všimnete si taky, jak jsou naše děti dík nové výchově čestné: oč méně lžou, než lhávaly děti za stara, oč otevřeněji dovedou přiznat chybu nebo poklesek, oč méně sobectví je mezi nimi! Pomáhat slabšímu spolužákovi při zvládnutí učebné látky, vzít si na starost toho, kdo je pozadu napsat srdečné psaníčko a shledat dárek pro nemocného spolužáka – to je už na našich školách a u našich dětí téměř samozřejmost. A jejich poměr k dospělým: besedují s vojáky, besedují s úderníky, se spisovateli s nebojácností, bezprostředností a konkrétností, neboť v nich cítí své starší kamarád, své vzory, své pomocníky, své ochranitele, své učitele. Našli byste ve staré literatuře mnoho povídek o dětech, které spatřují v dospělých nepřítele, bourače svých snů, brutální utiskovatele. Jak krásný poměr vzájemné lásky a důvěry se dnes vyvíjí mezi našimi školáky a mezi dospělými pracujícími! Nuže, dalo by se o našich dětech psát ještě mnoho a mnoho: podívejte se na ně sami, až s nimi dnes, zítra či pozítří budete rozmlouvat v pokojné vánoční náladě. A uvědomte si: tyto děti jsou už ovocem zrajícím na novém vzduchu lidové demokracie, tyto děti jsou jedním z obrovských tvůrčích úspěchů našeho pracujícího lidu. Udělejme všecko, abychom se jim mohli směle dívat do krásných, bezelstných očí: znásobme svůj boj za mír, za jejich šťastnou budoucnost, za plné rozvití všech tvořivých schopnosti, jimiž jsou naplněny. Buďme hodni svých dětí!

Příloha č. 19. Próza Městečko na dlani, 1940 Živá voda, 1942 Putování Petra Sedmilháře, 1943 Svět viděný zpomaloučka, 1943 – knižní vydání výboru z jeho tvorby pro Lidové noviny Listy z Norimberka, 1946 – kniha fejetonů, tématem Norimberský proces Němá barikáda, 1946 – soubor povídek Kuřák dýmky, 1948 Dětství soudruha Stalina, 1953 – životopisná črta o Stalinově životě až do jeho 16 let Krásná Tortiza, 1952 – sbírka povídek Horká půda, 1955 Jednou v máji, 1958 – román pro mládež o obraně Trojského mostu ve dnech květnového povstání, hrdinství jeho obránců z lidu České pohádky, 1959 – 12 lidových pohádek s ilustracemi Josefa Lady Posvícení v Tramtárii, 1972 – soubor tří pohádek Nedaleko Rukapáně, 1989 – posmrtně vydaný výběr z autorových povídek Milostenky nemilostivé, 1995 – sbírka soudniček z let 1939–40

Dramatická tvorba Magdalenka, 1941 – jednoaktová komedie Jakož i my odpouštíme, 1941 – hra o třech jednáních Romance o Oldřichu a Boženě, 1953 – komedie s dobově poplatným tématem – milostný příběh kombajnéra Oldřicha a svazačky Boženy Hrátky s čertem, 1946 Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert, 1960 Jsou živí, zpívají, 1961 – téma Květnového povstání

Původní filmové scénáře, filmové adaptace vlastních literárních předloh a filmy dle Drdových námětů Stříbrná oblaka, 1938 - scénář a režie Čeněk Šlégl Druhá směna, 1940 - režie Martin Frič, scénář Karel Steklý, Karel Baroch a Vilém Werner Městečko na dlani, 1942 - režie Václav Binovec, scénář Josef Mach, Karel Steklý a Karel Hašler Děvčica z Beskyd, 1944 – scénář Jan Drda pod pseud. Petr Plavec, režie František Čáp Z růže kvítek, 1945 - podle námětu Ladislava Kháse, režie František Čáp, scénář Jan Drda spolu s Vladimírem Vlčkem Znamení kotvy, 1947 - režie František Čáp, scénář Jan Drda a Frank Tetauer Němá barikáda, 1949 - režie Otakar Vávra Hrátky s čertem, 1956 - režie Josef Mach Dařbuján a Pandrhola, 1959 - režie Martin Frič Vyšší princip, 1960 - režie Jiří Krejčík Byly noci májové, 1970 - scénář a režie Jaroslav Novotný Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert, 1976 – režie Jaroslav Novotný O princezně Jasněnce a létajícím ševci, 1987 - režie Zdeněk Troška, scénář Karel Steigerwald Z pekla štěstí, 1999 - scénář a režie Zdeněk Troška Nejkrásnější hádanka, 2007 - scénář a režie Zdeněk Troška

Příloha č. 20.

Příloha č. 21

Příloha č. 22.

Jan Drda – Předvánoční zamyšlení Milí přátelé, Vánoce jsou tak říkajíc na krku a to nás vede k zamyšlení nad nimi. Stop takhle by asi začal tradiční fejetonista, takhle se to dřív psávalo. Já si ovšem myslím, že k zamyšlení nás mohou vést nejen velké události a výročí, ale leckterá denní příhoda, které jsme svědci nebo které se sami účastníme a vůbec si myslím, že v životě bychom se měli často zamýšlet. Já vím, že někdo mávne rukou a řekne prosím Vás přitom dnešním tempu. No dovolte, abych nesouhlasil. Já si myslím, že když si dokážeme udělat čas na hokej, fotbal, televizní detektivku, na sbírání známek, že bychom si čas od času měli udělat čas i na to přemýšlení, o tom až jindy, ale vraťme se k tématu. O Čem se tak zamýšlet před Vánoci? Já se Vám přiznám, že jsem ateista od mládí, a jestli nějaké to peklo existuje tak se tam určitě jednou dostanu, protože jsem si v životě rád dělat legraci z čertů a bytostí pekelných, a to žádná mocnost nemá ráda, když si z ní někdo dělá legraci, ale přiznám se Vám, že mám Vánoce rád. Ne to náboženství, ale pro ten lidský obsah. Já mám takový pocit, že Vánoce jsou ty nejstarší a nejlidštější svátky, že jejich tradice začíná už v dávnověku v té pravěké jeskyni se sešli ti kromaňonci ti lovci jeskynních medvědů nebo mamutů a v době zimního slunovratu se sesedli do kruhu kolem ohně v takové té naději, že to chřadnoucí zmrzlé slunce, které bylo pochována za zimními mraky se znova začne probouzet, klíčit a začne víc hřát a v tom očekávání prosté zeleně, jara, života je obemykal opravu takový lidský kruh družnosti, takový pocit spolehnutí se na sebe navzájem, takový pocit, že je nám dobře a můžeme si takhle popovídat. Samozřejmě, že jen tak klábosili, že se vytahovali, jak to bylo nebezpečné, když lovili toho posledního mamuta, jaké měli svízele, než udolali toho jeskynního medvěda, ale určitě tam tohle bylo. A já si myslím, že to bude v té prastaré tradici. Vezmeme to téma vztahů, vztahů mezi lidmi. Podívejme, když si někdo poláme auto, nefunguje televize nebo rozbije ruku tak s tím má své osobní trápení a hodně o tom přemýšlí, ale my lidé jsme tvorové společenští. To říkali už staří Řekové, a já myslím, že by nás mělo trápit, když něco mezi námi ve vztazích je polámaného. Neklape, a že bychom o tom měli přemýšlet víc, než přemýšlíme. Já vím, že je to téma svízelné a ode mě je to troufalost, že se do něj pouštím, ale já si myslím, že psychologie je taková nejvlastnější oblast nás spisovatelů. Já se Vám přiznám, mě tuze trápí jeden rozpor. Rozpor naší doby. My budujeme sociální řád, jehož principem jsou humanistické vztahy mezi lidmi. my to všechno děláme pro lid, pro člověka. Pro jeho blaho, pro jeho lidskou důstojnost. Na druhé straně vidím mnoho prohřešků a hříchů proti lidskosti. Je samozřejmé, že ta základna ekonomicko politická je správná, ale můžeme ten opravdový sociální humanismus vybudovat bez osobní účasti? Může tak vůbec vzniknout? Bez toho, že se sami budeme starat o to, aby počínaje od nás nebyly tyto prohřešky. Já si vzpomínám, když jsme chodili do obecné školy a učili jsme se katechismu, tak že jsme se učili sedm smrtelných hříchů, ještě dodnes to umím nazpaměť: pýcha, lakomství, závist, hněv, smilstvo, nestřídmost a lenost – to jsou hříchy, o kterých nechci mluvit, ale já bych chtěl mluvit o hříších, možná by se jich našlo sedmero, možná víc než sedmero, které provázejí naší dobu, které pácháme my lidi navzájem na sobě, které ovlivňují naše lidské vztahy. A já bych na prvním místě těchto hříchů jmenoval povýšenost. To je tuze nepěkná vlastnost. Já jsem vděčný Rudému právu, že věnoval celou půl stránku tomu, aby vylíčil, co se stalo v jednom krásném moravském městečku. Jak tam předseda národního výboru a ostatní funkcionáři začali pronásledovat knihkupce pana Vondruška, protože se s ním neshodli V tom, jak se má správně dělat distribuce Vinnetoua, tedy věc pro výstavbu socialismu enormně důležitá. Když jsme to četl, tak jsem si vzpomněl na jednu příhodu, příhodu z české historie o jednom králi, který nebyl moc velký ekonom, který to s korunami moc neuměl a dokonce českou korunu i zatavil, ale který byl každým coulem rytíř - Jan Lucemburský. Nechci mluvit o tom slavném výroku před bitvou u Kresčaku, toho Bohdá nebude…“, chci mluvit o tom okamžiku, když už byl mrtvý, ležel na tom bojišti a vítěz bitvy velšský princ přišel k jeho mrtvému tělu a sňal z jeho přilby tři pštrosí pera a osvojil si jeho heslo „I diem“, „sloužím“ a já si myslím, že heslo „sloužím“ je dost dobré i pro krále. Vládnout v našich poměrech neznamená panovat, ale řídit tzv. sloužit lidem, sloužit neznamená služebníčkovat tj. krásná věc taková služba lidem. Ať se na mě nezlobí soudruh předseda, patrně je to hodný a řádný člověk, když si ho tam zvolili za předsedu, ale já bych se ho chtěl a s humorem zeptat, co on by si vybral za heslo na přilbu v případě s tím Vinnetouem, „panuj“ nebo „tady poroučím já“. Já myslím, že by to nebylo dobře. Ale my toho máme v životě hodně, že si lidí co řídí nebo rozhodují, že už

z toho vyvozují jistou povýšenost či nadřazenost nad lidmi a já myslím, že v socialismu je to nesnesitelná věc. Ale abych o tom nemluvil dlouho, těch hříchů je víc. Druhý – ten bych chtěl označit jako lidskou bezohlednost. Já jsem četl včera v novinách otřesnou zprávu o tom, jak jeden automobilista někde na Plzeňsku chtěl předjet osobním vozem náklaďák, potkal druhý náklaďák, nastala srážka a v tom autě, kde jeli rodiče, děti, vznikl oheň a otec s matkou před očima svých dětí uhořeli. Když potom přišla SNB a měřila šířku silnice, zjistila, že by se tam vešla všechna tři auta vedle sebe. Kdyby nebylo bezohlednosti, kdyby každý z těch řidičů neprosazoval svá práva, já mám právo tak mohu být bezohledný, nemuselo to dopadnout tak tragicky. Já si myslím, že jsou stovky méně tragických, ale přesto zlých drobných příhod, kde se projevuje tato bezohlednost. Takovou malou, když třeba v neděli večer jede ze Zbraslavského vršku proud automobilů. A tam je taková postranní cesta kolem silnice, a tam když chce řidič vyjet do hlavního proudu, tak by tam musel čekat hodinu a já jsem schválně na tom místě pozoroval, jak to vypadá, a měl jsem velkou radost, když jsem viděl po dvaceti, padesáti bezohledných se najde jeden s ohledem, lidskou noblesou, který zastaví, tu zastaví proud za sebou a dá tomu postrannímu pokyn, že může jet. Udělal mu malou lidskou službu, ale já myslím, že bychom se této lidské noblese mohli učit, že to patří k věci. Třetí hřích – to je ta neochota lidí udělat víc než musí, přeci jsme odkázáni jeden na druhého. Lidský život se skládá z tisíce drobných služeb a protislužeb a každý den se z toho skládá. Já jsem třeba viděl případy, kdy starší paní nemá v tramvaji drobné a průvodčí ji vykáže, nemáte drobné, opatřete si je a viděl jsem případy, kdy zase ta průvodčí ji sama ty drobné dala, nechalo jí to stát 60halířů, ale toho gesta za 60 halířů stálo. Čtvrtá ošklivá vlastnost – závistivost, nepřejícnost, které je v našem životě plno. Vypraví se stará anekdota o tom, že my Češi se modlíme tak „Panebože můj soused má kozu a já tu kozu nemám. Dej ať mu ta jeho koze chcípne“ Je to bolestná anekdota a já bych nerad pomlouvat národní povahu, protože v ní je mnoho dobrých vlastností, a tak se s tím v životě střetávám, s touhle tou nepřejícností. Tamhle ten něco má, támhleten má víc, kolikrát se mi stalo, že jsem někde mluvil s lidmi o literatuře, někdo se mě zeptá, jak se to dělá ale někdo i kolikpak za to dostanete. Takoví ti lidé, kteří mají hlavní starost, kolikpak za to Drda asi dostává, je milionář nebo není milionář, já myslím, že je to tuze špatná vlastnost. Za nejhorší vlastnost bych považoval lidskou lhostejnost a taky její mezi námi dost. Jednou jsem četl výrok Bruna Jesenského, sovětského spisovatele, neboj se nepřítele, nanejvýš tě mohou zabít, neboj se přátel, nanejvýš tě může zradit, ale boj se lhostejných, ti ani nezabíjejí ani nezrazují, ale s jejich tichým souhlasem existuje na světě i vražda i zrada. A přátelé já jsem se otřásl, když jsem tento citát četl, protože jsem si uvědomil, jaká je v něm bolestná pravda. U nás se teď hodně diskutuje o starých lidech, kteří jsou samy. My máme v Praze jednu linku důvěry, možná i v jiných městech, byl bych rád. Myslím, že bychom měli mít tisíce linek důvěry, linek bez telefonu, linek od člověka k člověku, aby se člověk mohl svěřit se svou bolestí, aby si mohl postesknout, aby se mohl alespoň vyzpovídat. Já jsem nedávno zažil příhodu, která mnou opravdu otřásla. Potkal jsem na jedné venkovské poště starou paní, která mě zastavila s tím, že na mě moc vzpomíná. Já jsem si říkal proč, já jsem ji ani nepoznal. A ona říkala, tenkrát v jednapadesátém roce jste mi tenkrát hodně moc pomohl a já jsem si tu příhodu vybavit a trochu jsem se zastyděl. Já jsem ji strašně málo pomohl, já jsem zvedl telefon, když za mnou přišla, řekl jsem dvě věty a nedorozumění, kteréo byla obětí, bylo vysvětleno. Já už na to zapomněl, ale ta paní si to už patnáct let pamatuje, já myslím, že tohle to by nás mělo poučit, já myslím, že bychom tohle měli počítat za každodenní povinnost za povinnost každé minuty svého života. Nebýt lhostejný k tomu, co se děje kolem nás a hlavně nebýt lhostejný k druhým lidem., protože člověku není dobře samotnému, protože člověku je dobře v družbě, člověku je dobře v kolektivu lidí, který ho chápe, člověku je dobře když ví, že na druhé je spolehnutí, že jsou s ním i v té chvíli radosti i v té chvíli stesku, bolesti. Tak mi odpusťte, že jsem se tak pustil do kázání, ale já si myslím, že to jsou věci, které si máme říkat a Vás bych prosil, abyste taky o nich trochu zapřemýšleli. Ono to stojí za to přemýšlet a jinak Vám přeji, abyste opravdu o těch Vánocích byli v takové radostné družské, takovém radostném kolektivu, abyste někdo z Vás necítit sám, a aby ty svátky byly opravdu v duchu té tradice obšťastňující. Nahledanou

Příloha č. 23.

Prosím o slovo Doba od nás žádá uvážlivost a zdrženlivost, a já jsem s tímto požadavkem doby velmi srozuměn, protože si nepřeji nic vroucněji než právě klid pro svou zemi, pro svou práci a pro své děti. O tuto zdrženlivost usiluji jistě ne já sám, ale se mnou všude okolo mne miliony podobně smýšlejících občanů této země. Tato občanská ukázněnost a zdrženlivost se ovšem nezrodila jen tak ze vzduchu, ale je nad jiné důkazem toho, jak velkou mravní autoritu u nás požívá současné vedení státu i strany, které nám tuto zdrženlivost doporučuje. Jsou ovšem chvíle, kdy se zdržet nelze, a proto mi odpusťte, že se hlásím o slovo. Nemohu je neříci, protože bych se udusil, chci je říci na svou odpovědnost a na své risiko, a slibuji, že budu volit slova co nejmírnější. Ale nemohu jako Čech a jako komunista mlčet k tomu, co jsem si ve středu přečetl na stránkách Neues Deutschland, a co prý bohužel patří do oficiální zprávy politického byra ÚV SED. Jde o konstatování, že prý ve vedení KSČ jsou ještě členové, kteří prý kromě jiného „zamlčují před členy KSČ a před lidem pravdu o příčinách bankrotu své politiky, nebezpečí vzniklé v srpnu a propagují pokračování starého kursu“. Zachvěl jsem se při přečtení těchto řádek, a to hned z několika příčin. Především nevím o tom, že by politika Dubčekova vedení (o jakém jiném lze vůbec mluvit?) byla nějak zbankrotovala. Naopak mi tato politika připadá neobyčejně životná a správná, neboť přežila i srpnovou zkoušku ohněm a zachovala si důvěru milionů komunistů i nekomunistů, kteří ji v těch nejsložitějších podmínkách chtějí provádět a spolunaplňovat. Buďto jsem tedy politováníhodný hlupák a nevidím si na špičku nosu, (a se mnou miliony dalších), nebo Neues Deutschland nám tvrdí něco, co se příčí naší vlastní zkušenosti a našemu poznání. Kdybych chtěl uvěřit nebo aspoň vyhovět Neues Deutschland, musel bych prohlásit ono tertuliánské: Credo, quia absurdum, Věřím, protože je to absurdní! -, ale to už bych přestal být komunistkou, ba co víc, přestal bych být i člověkem se zdravými smysly. Druhou příčinou mého zachvění je i ta lehkost, s jakou se berlínské prohlášení vměšuje do našich vnitřních záležitostí. Doufal jsem a nepřestávám doufati, že ve shodě s prohlášením sovětských státníků jsou otázky našeho vnitropolitického a vnitrostranického vývoje naší vlastní záležitostí, že nám samým především náleží posoudit, v čem si vedení strany i jeho jednotliví členové počínají dobře a v čem špatně. Ostatně my v Praze do toho vidíme blíže a přesněji, než se dají takové jemné věci rozeznat až v Berlíně. A pokud běží o takt, škoda řeči… Třetí příčinou mého zachvění je obžaloba, že někdo propaguje „pokračování starého kursu“. Jak rozuměti zejména slovu „starý“? Chce někdo obnoviti to, co bylo před lednem? To by myslím narazil na ostrou nevůli lidu – lidově se tomu říká „vzít tvrdý odraz“. Nebo se tu slovem „starý“ označuje to, čemu my jsme na jaře 1968 s radostí říkali „nový“? Pak ovšem musím přiznat, že tento po berlínsku „starý“ a po pražsku „nový“, zkrátka dubčekovský kurz propagují nejen někteří (já spíš doufám, že všichni) členové vedení, ale taky drtivá většina řadových členů strany, ba co víc: že ta velká morální jednota, které v Berlíně sice nedůvěřují, ale která mi připadá ještě pevnější než slavná jednota lidu okolo Mnichova, byla přímo vyvolána v život naší vespolnou důvěrou v Dubčeka a v dubčekovský kurs. Nejsem, jak je o mně známo, žádný liberál, k marxismu-leninismu se hlásím od mládí, členem strany jsem téměř čtvrtstoletí. Právě proto jsem těch pár slov musel říci, a doufám, že nebudu sám, kdo něco takového řekne. Kdybych ani toto říci nesměl, připadal bych si úplně bezprávný, a radši bych se viděl pod zemí. A když to říci mohu, a neřekl bych to, připadal bych si jako zbabělec.

Příloha č. 24.

Hodina pravdy Cítil jsem se řadu hodin jako v obludném snu, když mne uprostřed noci vzbudila zpráva, že sovětské tanky, k nimž jsme si jako k památníkům Května zvykli klást kytice, překročily naše hranice v hanebné úloze okupantů. Bylo to pro mne nepředstavitelné, do posledního dne jsem přesvědčoval své děti, že se taková věc nemůže stát, že SSSR, ať se na nás v neporozumění sebevíc mračí, není schopen tak brutálního agresorského činu, a to zrovna na nás, Čechoslovácích, ve kterých idea bratrské družby přece zakotvila pevněji a hlouběji než kde jinde. Byl to nejstrašnější otřes mého života, rozvrácení všech jistot, jimž jsem věřil, když jsem je prvně uviděl před domem, ve kterém žiji. Váňové, Sťopové i Aljošové jsou téměř stejní, jako jejich otcové, s kterými jsem se bratrsky líbal, hvězdy na věžích jsou stejné, tak jak jsme je před třiceti lety malovali po pražských zdech jako hvězdy naděje – ale mé srdce je rozbito, můj vnitřní svět je v troskách. Vědomí, že je tu Moskva, že navzdory všemu existuje a rozvíjí se mateřská pevnina socialismu, že právě dík jim se možná dožiju světa bez válek a bez agresí, a když ne já, tak jistě moje děti, to byl můj kompas v životě. Jsem proletář rodem, ve všech svých předcích, je v tom má hrdost, všichni mí dědci a pradědci orali zem, káceli drva, rubali skály, stavěli domy, od mlada jsem cítil svou nepřerušitelnou souvislost s nimi, cítil jsem hluboké zadostiučinění i za ně, když jsem poprvé stál na Krasnoj ploščadi a slyšel, jak ze Spasské věže zní zvonkohra internacionály. Prožívám strašné probuzení, má rodná země, s kterou jsem spjat na život a na smrt, do které jsem zarostlý všemi kořeny jako strom, který lze podseknout, ale ne přesadit, bez svého zavinění upadla do katastrofické situace právě ve dnech, kdy jsme se plni nadšení snažili dělat všechno líp, rozumněji, dovedněji, lidštěji, kdy jsme toužili, aby naše tvůrčí socialistické úsilí bylo oživeno a projasněno životadárným kyslíkem demokracie. Jak málo vážilo těch pár hloupých extravagancí, které se u nás udály, proti té obrovské řece všelidové vůle a energie, která právě strana s Dubčekem v čele rozvázala ruce! Co všechno jsme chtěli a mohli napravit, jak se ta naše cesta ke komunismu mohla napřímit a urychlit, kdybychom mohli nerušeně rozvinout plány naší socialistické obrody – kontrarevoluce? Byli bychom najisto smetli z cesty každého, kdo by se jen pokusil o nějaký reakční zvrat. Lid prožíval své jaro, okřívaly jeho tvůrčí síly, projasňoval se cíl, odklízely překážky, napravovaly křivdy, každému, kdo má oči k vidění, muselo být jasné, že je to velká socialistická renesance, že se tu tříbí něco kvalitativně nového; rozhodná většina lidu to zcela jasně pochopila, stala se tvůrcem a současně i ručitelem této nové cesty. Jak se to mohlo stát, které mocnosti zla to způsobily, že věc tak jasnou a nadějnou, tak společně podporovanou všemi čestnými Čechy a Slováky, nepochopili právě ti, které jsme považovali za nejbližší? Proč zbraně, kterým jsme říkali bratrské, hrozí do oken našich domovů? Proč nikdo z těch, kdo k nám vtrhli s mečem v ruce, nevyvodí poučení alespoň z toho, jaká obrovská jednota národa vyrostla tváří v tvář hrozbám? Už nemohu dál, celý se chvěju bolestí, zármutkem a hanbou. Ale za tuto naši pravdu jsem ochoten jít na smrt, která mne o vlas minula, když jsem 6. května 1945 stál před hlavněmi SS zabijáků. Vraťte se domů! Pochopte svůj hrozný omyl! Jsem Čech, jsem komunista. Jsem umělec. Musel jsem toto vše říci, abych spasil svou duši.

Příloha č. 25.