Anarchista. Stalinista. Komunista
Foto: Robert RambousekReflex 16/2014 - 17.04.2014 - text: DAN HRUBÝ Francouzský režisér Stan Neumann se narodil v Praze. Jeho předci se těšili tomu, co nazýváme slávou – první byl básníkem, druhý slavným hercem, třetí opět básníkem. Zároveň podléhali ideologii, která přiváděla jejich počínání na hranu lidské slušnosti a nejspíš i obyčejné pochopitelnosti. Stan Neumann se vrací do rodného města, aby se tohle všechno pokusil pochopit.
Pokud se nemýlím, tak jste v pořadí sedmým Stanislavem v rodině Neumannů... Myslím, že ano… třetí byl můj pradědeček básník Stanislav Kostka Neumann, čtvrtý herec Národního divadla Stanislav Neumann, pátý můj otec, takže já jsem šestý. Je to rodinná tradice. Chtěl jsem, aby se tak jmenoval i můj syn ve Francii, ale moje bývalá žena to zakázala – tak se jmenuje Benjamin Stanislav, alespoň druhé křestní jméno jsem ubránil. Legendární žižkovskou vilu, ve které si teď povídáme, postavil váš prapradědeček, poslanec českého sněmu a říšské rady ve Vídni, i když jejich jednání se demonstrativně neúčastnil a mandátu byl pravidelně zbavován... Naše rodina byla opravdu bohatá. Její pozemky sahaly až k Olšanským hřbitovům, jenže otec pradědečka, básníka Stanislava Kostky Neumanna, se dal na politiku a všechno ztratil. Vila patřila tetám pradědečka, trávily v ní jaro a léto. Okolo byl nedotčený venkov. Jenže pak se z venkova stala dělnická čtvrť, za plotem vyrostly továrny a tety sem přestaly jezdit. To bylo v době, kdy si pradědeček odseděl dva roky na Borech a neměl kde bydlet. Tetičky mu vilu daly. A tak se z letního sídla zámožné rodiny stalo doupě anarchistů.
Pradědeček Stanislav Kostka Neumann byl v roce 1894 odsouzen ve zinscenovaném procesu s Omladinou... Ano, a na Borech, kde si trest odpykával, potkal prababičku, která jako dívka ze slušné buržoazní rodiny navštěvovala uvězněné české vlastence. Byla z toho láska jako trám, nastěhovali se do žižkovské vily a měli dvě děti – dceru Kamilu a mého dědečka Stanislava. Ten se narodil v roce 1902. Zároveň tu ovšem žila komuna anarchistů. Spisovatel Fráňa Šrámek, básník Gellner, nejrůznější malíři... Co na to básníkova manželka? Starala se o děti a zahradu, na níž pěstovala pro komunardy zeleninu. A pak se tu v roce 1905 objevila jedna mladší slečna a pradědeček s ní utekl do Vídně. Dle rodinné tradice byl do té doby pouze teoretikem volné lásky. A teprve nyní uvedl svou teorii do praxe. No, byl to darebák, ale jinak celkem slušný člověk. Zajímavě řečeno... Vždyť nechal vilu babičce. To od něj bylo hezké, uznejte, i když si myslím, že ho majetek příliš nezajímal. On chtěl hlavně psát a vydávat časopisy, aby mohl ovlivňovat společnost a dělat politiku. A také pomáhat mladým básníkům. Osobně si myslím, že to, co dělal jako vydavatel časopisů, je zajímavější než to, co psal. Jeho vliv na mladé – na Jaroslava Seiferta, bratry Čapky –, ten je skutečně významný. Jenže nakonec se stal z tohoto „celkem slušného člověka“ kovaný stalinista. Já to nikdy nepochopil. Respektive, ještě pochopím, jak se mohl od anarchismu dostat ke komunismu. Jenže pak ho v roce 1929 z komunistické strany vyloučili, a on se přesto velmi záhy, už ve třicátých letech, stal přesvědčeným stalinistou. A rovnou říkám, že zastával hnusné pozice, po moskevském procesu s Mejercholdem napsal vážně odpudivé věci. Opravdu, stalinista se vším všudy. Měl konkrétní zkušenost se Sovětským svazem? Ale vůbec ne, nejdál byl na Podkarpatské Rusi. Jak potom mohl polemizovat s Andrém Gidem, který v roce 1936 Sovětský svaz navštívil? Snad by se dalo pochopit, že hájí Sovětský svaz, když věří tolik v komunismus. Jenže on nadával! Řval! A neútočil jen na Gida, ale třeba také na českou literární avantgardu, které pomáhal ve dvacátých letech na světlo. Byl přece první, kdo tiskl Seifertovy básně. Vážně, co tehdy psal, bylo příšerné. Jeho syn a váš dědeček Stanislav Neumann byl také přesvědčeným komunistou. Ano, byl komunista a komunismu věřil, ale hlavně byl herec a divadlo ho zajímalo mnohem víc než politika. Do KSČ vstoupil před válkou a během okupace se postavil do čela odbojové organizace v Národním divadle.
To je zvláštní, i děti ho dnes znají jako krále nekňubu z Pyšné princezny. Na plátně hrál role uťáplých popletů s nakřáplým hlasem... Během Květnového povstání ho Němci chytli, když převážel v náklaďáku zbraně. Uvěznili ho na Hradčanech v Loretánském klášteře a 9. května měl být popraven. Naštěstí válka skončila. Komunistou byl nakonec i váš otec. Jeho příběh z té doby znám mnohem podrobněji. Otec patřil ke skupině středoškolských studentů, jež vydávala a distribuovala letáky. V únoru pětačtyřicátého roku byli všichni zatčeni, posláni do Malé pevnosti v Terezíně a 2. května 1945 zastřeleni. Asi padesát mladých lidí. Jediný, kdo přežil, byl můj otec, protože umíral na tyfus, který tehdy v Terezíně řádil. Nikdo nevěřil, že by mohl přežít. Ale přežil a po válce ho strana poslala do Paříže na Sorbonnu a tam potkal maminku. Také komunistku? Matka přijela do Paříže z Ameriky, ale narodila se v tehdy ještě německé Vratislavi. Pocházela z bohaté židovské rodiny, její děda vedl katedru filozofie na univerzitě v Heidelbergu. A jen na okraj, Martin Heidegger už v roce 1930, tedy tři roky před tím, než se nacisté chopili vlády, napsal pruskému ministru kultury, že by neměl katedru vést, protože je Žid a tihle lidé jsou „zkázou našeho německého myšlení“. To berte jako příspěvek do debaty, kdy se stal Heidegger nacistou a byl--li jím vůbec. V roce 1933 maminka utekla s celou rodinou do Francie a odtud, relativně pozdě, až v roce 1942, do Portugalska a dál přes Mexiko do Ameriky. Po válce se vrátila a já myslím, že byla v té době také komunistka, i když ona to vždycky popírala: Politika, prosím tě, běž do háje s politikou... Tak proč si to myslíte? Je to přece divné, když v roce 1946 odjede z New Yorku, kde vedla zajímavý kulturní život, do rozbité Evropy studovat ruštinu. Nejspíš to byla taková dobová romantika. Na každý pád se na americké koleji potkala s mým otcem, ten se k ní nastěhoval a přišly problémy. Jaké problémy? Pradědeček napsal báseň proti Marshallovu plánu, podotýkám úplně příšernou báseň, a mého otce si zavolali na americké velvyslanectví v Paříži. Zmátla je shoda jmen. – To jste psal vy? – Ne, to psal můj dědeček! Ale já bych to napsal stejně! prohlásil otec a vzápětí se i s maminkou z americké koleje stěhovali. V Paříži byl v té době šílený nedostatek bytů, z toho plynuly vysoké nájmy a já myslím, že to byl také hlavní důvod, proč se přestěhovali do Prahy. A tatínek začal básnit. Napsal tři sbírky, jedna z nich se jmenuje Píseň o Stalinu. On byl v té době přesvědčený stalinista... To Kundera také.
Jenomže otec zůstal stalinistou i po druhém sjezdu spisovatelů. A právě Kundera o něm napsal do Literárních novin velmi ostrý článek. Otec nebyl dobrý spisovatel, dokonce si myslím, že ho do psaní nutila babička. Chtěla, aby někdo pokračoval v tradici Stanislava Kostky Neumanna. Potom ještě napsal nějaké reportáže, například o Kubě, ale jeho literární kariéra byla v troskách a nakonec se stal kulturním atašé na velvyslanectví ve Varšavě. Víra mu vydržela i po Dvacátém sjezdu KSSS a odhalení Stalinova kultu? Nechtěl nic slyšet. Vždycky říkal, že zůstal věrný komunismu, protože to dluží kamarádům, kteří byli zastřeleni v Terezíně. Materiálně nežil špatný život, ale potom přišla okupace a otec spáchal sebevraždu, jenom den před tím, než měl předstoupit před prověrkovou komisi, jež by ho nejspíš ze strany vyloučila. Byl to zlomený člověk. Ztratil to, čemu celý život věřil? Víte, ono je to vždycky komplikovanější. Do takového rozhodnutí se promítnou i normální lidské otázky, kolik máte síly a naděje. A já už ho v té době moc neznal, protože jsem žil v Paříži. Pamatuji si jen na úplně zvláštní, surrealistické setkání v roce 1968. Do okupace scházely dva měsíce. Otec byl právě v Praze a pozval mě do divadla, hráli Gorkého, už nevím co, ale celý večer jsme se hádali kvůli politice. Mně bylo devatenáct, vlasy do půli zad, a ještě jsem byl blbej trockista; na svoji obhajobu musím říct, že mi to vydrželo pouhých šest měsíců. Myslím, že v té době už neměl žádné iluze. Věděl, co se stane. Bylo mu jenom 43 let. Dlouho jsem ho soudil, jenže věci bývají vždycky složitější. A on se už v sedmnácti letech dostal do Terezína a jen zázrakem unikl smrti. Samozřejmě, není to omluva, ale my žijeme docela pohodlný život a naše problémy jsou vlastně zanedbatelné. S dědečkem to bylo podobné. Byl nešťastný z pražského jara, jenže to bylo hlavně tím, že se objevila nová filmová vlna a on do ní nepatřil. Cítil se odstrčený. A já myslím, že teprve tenhle pocit si našel politické vyústění. Váš otec spáchal sebevraždu jako zklamaný muž a dědeček dva nebo tři roky poté přijímá Řád Vítězného února. Československá televize natáčela nedlouho po sebevraždě otce s dědečkem takovou oslavnou reportáž, protože měl narozeniny, a on začal mluvit o svém synovi, mém otci. Cenzura to vystřihla, dodnes je to na tom filmu vidět. Kdy jste vlastně odešel do Francie? I to je historie zralá na román. Rodiče se vrátili do Československa, narodila se sestra, narodil jsem se já. Do toho přišel Vítězný únor a tatínek zahájil svoji oslnivou politickou kariéru. Dostal Stalinovu cenu za literaturu, načež došel k závěru, že udělal s maminkou politickou chybu. Byla židovka, Němka, a ještě přijela z Ameriky – to byla v té době děsivá kombinace. A tak se s maminkou rozvedl, jako důvod je v rozsudku, který mám dodnes doma, uvedena „politická nezralost“ manželky. Někteří lidé v tom viděli dílo babičky. Nevím... maminka později vzpomínala, že ji
babička dokola nabádala, ať se vrátí do Ameriky, protože bude třetí světová válka. Na každý pád, psal se rok 1951 nebo 1952. To znamená, že otec opustil maminku v příšerné době. S jejím původem bylo takřka jisté, že se dostane do některého z politických procesů. Byla v KSČ? Nebyla. Po rozvodu pracovala v americké sekci zahraničního vysílání Československého rozhlasu, jež vedl – což je příznačné – Artur London, odsouzený ve Slánského procesu. Opravdu, nevím, jak se mohla tomu řádění vysmeknout. Nejspíš měla ohromné štěstí a Stalin díkybohu v třiapadesátém roce zemřel. A kdy jste se s maminkou vystěhovali? Až v roce 1961, protože otec dlouho odmítal, aby odešla s námi, se svými dětmi. Ve Francii začala nový život, byla z ní úžasná překladatelka z několika jazyků. Ona se v Praze naučila dokonale česky a teď překládala do francouzštiny Hrabala, Haškova Švejka, Škvoreckého. Měla bezvadnou češtinu, opravdu bezvadnou... Vracel jste se do Prahy? Každé prázdniny jsem trávil u babičky s dědou. To platilo do roku 1974, kdy jsem dostal francouzské občanství, a Češi mi odmítli udělit do francouzského pasu vstupní víza. Takže jsem v Praze patnáct let nebyl. Přijel jsem až v roce 1990. Vy jste v roce 1968 studoval v Paříži na vysoké škole. Visely u vás obří portréty Che Guevary? Ale samozřejmě. Jenže já měl československou zkušenost, takže jsem zůstal trockistou jenom těch šest měsíců. Pak jsem přišel na schůzku naší tajné skupiny a povídám: „Objevil jsem nádhernou knihu Rosy Luxemburgové,“ a vůdce skupiny zahřímal: „To ti zakazuji číst! Nesmíš!“ – „Aha?! Nesmím?! Takže co?!“ – A bylo po trockismu! Ale osmašedesátý rok, to pro nás byla úžasná doba. Konečně jsme mohli dělat, co jsme chtěli, třeba s holkama... Víte, ta politika, to byl jenom takový kabát, samozřejmě důležitý, ale pod ním se skrývaly mnohem prostší věci. Chtěli jsme trochu svobodnější život. A okupace vaší rodné země? Když přišel srpen osmašedesátého roku, byl jsem zrovna anarchista... … jako pradědeček básník... ... no ale také jen krátce. S naší anarchistickou skupinou jsme v Paříži uspořádali dvě demonstrace proti okupaci Československa. Na tu první přišlo padesát tisíc lidí, o měsíc později nás bylo najednou pouhých dvě stě. To bylo strašné, opravdu příšerné. Pět stanislavů neumannů v českých dějinách
Stanislav Neumann politik, 1826–1880 Advokát Stanislav Neumann byl v letech 1869–1878 poslancem českého zemského sněmu (oficiálně Sněmu Království českého) a říšské rady ve Vídni. Jako stoupenec české politiky pasívní rezistence se jednání neúčastnil, pokaždé byl zbaven mandátu a vzápětí českými voliči znovu demonstrativně zvolen. Stanislav Kostka Neumann básník, novinář, 1875–1947 Odsouzen v procesu s Omladinou, vášnivý vyznavač anarchismu, v letech 1918– 1920 poslanec Revolučního národního shromáždění Republiky československé za socialisty. V roce 1921 spoluzakladatel KSČ, od třicátých let přesvědčený stalinista. Pohřben byl s komunistickými pohlaváry na žižkovském vrchu Vítkov. Stanislav Neumann divadelní a filmový herec 1902–1975 Předválečný člen KSČ, dodnes známý jako král z Pyšné princezny, kuchař z pohádky Princezna se zlatou hvězdou na čele nebo rada Dyndera z Hostince U kamenného stolu. Národním umělcem se stal v roce 1965. Stanislav Neumann byl držitelem Řádu práce, Řádu republiky a Řádu Vítězného února, který převzal tři roky po synově sebevraždě. Stanislav Neumann básník, diplomat, 1927–1970 Absolvent Sorbonny, v padesátých letech redaktor Československého vojáka a časopisu Práce mladých. Internetová Wikipedie ho charakterizuje takto: „Jeho básně lze označit za servilnější vůči komunistickému režimu, než bylo běžné u jiných autorů.“ Smutně proslulou je Neumannova sbírka Píseň o Stalinu. Po okupaci Československa v roce 1968 odmítl podepsat prohlášení schvalující sovětskou invazi a krátce před výslechem u prověrkové komise spáchal sebevraždu. Stan Neumann režisér, 1949 Francouzský režisér dokumentárních filmů. V roce 1997 natočil snímek Dům v Praze, jenž vypráví historii žižkovské vily, v níž žili jeho předci podléhající (podobně jako tolik intelektuálů) bigotním myšlenkám komunismu. Film Stana Neumanna je o neschopnosti, ale také nechuti rozpoznat scestnou podstatu učení i nepřekonatelném zklamání, jež prozření přináší. V současné době natáčí Stan Neumann v Praze film podle románu Winfrieda Georga Sebalda Austerlitz pro francouzský kanál Arte.
