KOMUNIKACE VE VĚDĚ A VÝZKUMU. Dana Pokorná Kateřina Ivanová

Modul: Společenské vědy

Předmět: Komunikace ve vědě a výzkumu

KOMUNIKACE VE VĚDĚ A VÝZKUMU

Dana Pokorná Kateřina Ivanová

Moravská vysoká škola Olomouc, o. p. s. Olomouc 2010



Projekt „Aplikovatelný systém dalšího vzdělávání ve VaV“ (dále jen APSYS) OP VK č. CZ.1.07/2.3.00/09.0134 je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

Text neprošel jazykovou úpravou. © Moravská vysoká škola Olomouc, o. p. s. Autoři:

PhDr. Dana POKORNÁ doc. PhDr. Kateřina IVANOVÁ, Ph.D.

Recenzovali:

prof. Dr. Zdeněk SOUČEK, DrSc. Mgr. Markéta VITOSLAVSKÁ

Olomouc 2010 ISBN 978-80-87240-35-9



Obsah Úvod ........................................................................................................................................................... 5 1

Zásady obecné komunikace ....................................................................................................... 6 Cíl ................................................................................................................................................... 6 1.1

Proces komunikace ........................................................................................................... 6

1.2

Principy porozumění v osobní komunikaci........................................................................ 9

Shrnutí kapitoly ............................................................................................................................ 12 Literatura ke kapitole .................................................................................................................... 12 2

Jazyk vědy a vědecká terminologie ......................................................................................... 14 Cíl ................................................................................................................................................. 14 2.1

Jazyk vědy ....................................................................................................................... 14

2.2

Vědecké pojmy a termíny ................................................................................................ 17


Základy vědecké komunikace .................................................................................................. 22 Cíl ................................................................................................................................................. 22 3.1

Vědecké a nevědecké poznávání ................................................................................... 22

3.2

Vědecké teorie................................................................................................................. 25

3.3

Vědecké definice ............................................................................................................. 28


Komunikační aspekty řízení vědeckého procesu .................................................................. 32 Cíl ................................................................................................................................................. 32 4.1

Struktura výzkumného procesu....................................................................................... 32

4.2

Zásady komunikace ve výzkumném procesu ................................................................. 33

4.3

Výběr relevantních výsledků a vědecká diskuze ............................................................ 34

4.4

Výzkumné zadání ............................................................................................................ 35

Shrnutí kapitoly ............................................................................................................................ 37 5

Odborná komunikace s jednotlivci a v týmu .......................................................................... 39 Cíl ................................................................................................................................................. 39 5.1

Odborná komunikace s jednotlivci .................................................................................. 39

5.2

Formy odborné komunikace s jednotlivci ........................................................................ 40

5.3

Odborná komunikace v týmu .......................................................................................... 41

5.4

Formy komunikace v týmu .............................................................................................. 42

Shrnutí kapitoly ............................................................................................................................ 45 Literatura ke kapitole .................................................................................................................... 46


6


Zásady písemné a verbální prezentace výsledků .................................................................. 48 Cíl ................................................................................................................................................. 48 6.1

Pravidla zpracování odborného textu.............................................................................. 48

6.2

Veřejné vystoupení – prezentace, přednáška................................................................. 50

Shrnutí kapitoly ............................................................................................................................ 56 Literatura ke kapitole .................................................................................................................... 56 Literatura ................................................................................................................................................. 58 Seznam obrázků ..................................................................................................................................... 61



Úvod Komunikace je pro nás jedna z nejpřirozenějších činností. Pouţíváme ji k vzájemnému dorozumívání v průběhu celého našeho ţivota. Komunikaci pouţíváme i jako nástroj naší profesionality, je tedy součástí práce odborníků ve vědě a výzkumu. Potřebujeme se dorozumívat na konkrétně vymezené odborné úrovni, potřebujeme dosahovat konkrétní výsledky a cíle při jednání s kolegy a partnery v odborných skupinách. Komunikace tak má pro řadu z nás podobu přirozenou, kterou pouţíváme ve svém soukromí a podobu profesionální neboli odbornou, kterou pouţíváme ve svém pracovním prostředí. Nás budou v tomto textu zajímat principy komunikace pouţívané v odborně zaměřeném prostředí vědy a výzkumu. Komunikace je v nejobecnějším pojetí přenos informací mezi subjekty. Spokojili-li bychom se s tímto pojetím, akceptovali bychom i všechny přenosy, které informaci zkreslí, změní nebo jinak znehodnotí. K tomu, aby komunikativní jednání ve vědě plnilo své poslání a nevyvolávalo nedorozumění, musí být srozumitelné, pravdivé, důvěryhodné, musí usilovat o věrné zobrazení objektu a to i s morální správností. Umění komunikace je dovednost a jako dovednost je lze rozvíjet. Ve způsobu komunikace kaţdého z nás se projevují vrozené vlohy, náš temperament. Z velké části se ale komunikačním dovednostem i učíme. Získáváte je zkušenostmi, kopírováním projevů vašich vzorů, účastníme se nácvikových akcí v komunikaci, někdo z nás si rád i přečte odbornou knihu. Naše schopnost komunikovat se tak postupně mění v průběhu ţivota. Teorií i praxí mluvené formy komunikace se zabývá rétorika. Rétorické dovednosti jsou pro pracovníky ve vědě a výzkumu velmi důleţitou součástí uvádění jejich poznatků do praxe. Umění objevovat, tvořit nové poznatky, přesně popisovat a definovat poznání je nezbytným základem pro rozvoj vědy. Umění prezentovat tyto poznatky v prostředí praxe, schopnost je zpřístupnit odborníkům v praxi, „prodat“ nové poznatky, je neodmyslitelnou součástí přenášení poznatků vědy a výzkumu do praxe. Právě zde mají své místo rétorické dovednosti. V první kapitole vám přiblíţíme některé pravidla komunikace mezi lidmi, tedy zákonitosti interpersonální komunikace. Následující kapitoly 2, 3 a 4 věnujeme komunikaci v oblasti správné obsahové a formální formulace vědeckých informací, tedy verbální stránce komunikace. Právě v těchto kapitolách najdete zcela neopakovatelnou strukturu informací zpracovanou cíleně pro vaše potřeby. Také literatura uvedená u těchto kapitol je pouze základní, protoţe jsme vybírali ze všech dostupných zdrojů. Následující kapitoly 5 a 6 věnujeme způsobu prezentování těchto informací.

-5-



1 Zásady obecné komunikace CÍL Po prostudování kapitoly budete umět:       

popsat komunikaci v podobě procesu a chápat význam kaţdé fáze procesu chápat rozsáhlost šumů v komunikaci a jejich důsledky odlišovat jednotlivé formy komunikace a znát argumenty pro správnost volby forem znát hlavní pravidla vzájemného porozumění v komunikaci vysvětlit princip naslouchání znát význam empatie odlišovat druhy otázek a vhodnost jejich pouţití v komunikaci

KLÍČOVÁ SLOVA Interpersonální komunikace, šumy v komunikaci, zpětná vazba, naslouchání, empatie, srozumitelnost sdělení, naslouchání, technika dotazování.

1.1 Proces komunikace V interpersonální komunikaci při předávání informací mezi lidmi neustále dochází k řadě nejasností, nepřesností, které se projevují v praxi různými nedorozuměními, zkresleními. Důvody těchto zkreslení lze znázornit následujícím obrázkem, který zjednodušeně ukazuje jednotlivé fáze komunikačního procesu.

-6-



Komunikační proces

Obrázek 1.1

Myšlenka

Vysílatel Šum

Šum Kódování Šum

Šum Přenos

Zpětná vazba Šum

Šum Dekódování

Šum

Šum Příjemce

      

myšlenka (informace určená ke sdělení), vysílatel (formuluje myšlenky do konkrétní podoby sdělení), kódování (zvolená slova, obraz, pohyby), přenos (osobně, písemně, promítaným obrazem), dekódování (způsob pochopení informace příjemcem, příjemce (jeho názor, postoj k informaci), zpětná vazba (pozorovatelné reakce, dotazy).

V komunikaci se běţně stává, ţe pochopení informace na straně příjemce má odchylky od původní myšlenky, kterou jste jako vysílatel předávali. Důvodem jsou šumy v komunikaci, které vznikají na všech úrovních popsaného komunikačního modelu (pro názornost si lze představit, ţe celý popsaný komunikační proces se odehrává na pozadí neustálého šumu): 



samotná myšlenka nemusí být zcela jasná jiţ svému původci – vysilateli, například nemáte zcela jasno v teorii, kterou chcete sdělovat, nenastudovali jste k řešenému problému dostatek literatury, myšlenka můţe být i nelogická, neúplná, např. nemáte zcela -7-









promyšlené své názory na nějaký problém, vysílatel můţe při kódování opomenout nebo podcenit některé části sdělované informace, můţe pouţívat jazyk osobitým způsobem, můţe pouţít nejasné a nejednoznačné vyjadřování, např. hovoříte k laikům ve vašem oboru a pouţíváte odborný slovník, vysílaná informace můţe být poslaná způsobem neadekvátním v dané situaci (špatná viditelnost obrazu, špatná srozumitelnost tiché mluvy v hlučném prostředí, pouţití elektronické pošty vůči příjemci, který poštu sleduje jen příleţitostně apod.), příjemce informace zkresluje svými limity ve vnímání informací, ve způsobu chápání informací, díky svým postojům k vysilateli nebo obsahu informace. Jsou to jiţ popsané situace, kdy nám laik v oboru nemusí rozumět.

Většinou jeden přenos je zatíţen více šumy. Z těchto důvodů dochází v komunikaci k nepřesnostem, nejasnostem, ke konfliktním situacím, k situacím, které sniţují nebo komplikují lidské výkony obsahující přenos informací. Ve vědě můţe docházet k nepochopení teorií, názorovým neshodám, problémům v řešitelských týmech projektů, prodlevám v předávání informací mezi odborníky nebo výzkumnými týmy. K eliminaci šumů v komunikaci slouţí zpětná vazba. Je to jakýkoliv signál, který vám podává příjemce informace o tom, jak chápe vámi sdělovanou informaci. Umění podávat a poskytovat zpětnou vazbu v rámci probíhající komunikace je významnou součástí kvalitní komunikace. Nejkvalitnější zpětnou vazbou je zpětná vazba na úrovni výkonu příjemce, protoţe zde poznáte podle toho, co a jak podle vaší informace provede, jak informaci pochopi. Bohuţel, ne vţdy si můţete dovolit čekat aţ na tuto podobu zpětné vazby. Ve většině situací potřebujete správnost pochopení ověřit a ošetřit dříve. Zpětná vazba, kterou nejčastěji pouţíváte, je na úrovni kódu, tedy jiţ při předávání informace si ověřujete pochopení informace např. kladením otázek. Eliminace šumů v komunikaci a zpětná vazba jsou klíčovými momenty úspěšnosti komunikace, tedy i mnohých výkonů ve vědě a výzkumu zaloţených na sdílení informací. Příkladem jsou nároky kladené na komunikace ve vědeckovýzkumných týmech. Z těchto důvodů se pracovník ve vědě a výzkumu potřebuje zabývat problémy kvality komunikace a učit se komunikační dovednosti. Příkladem pouţívání zpětné vazby ve vědě je zavedený systém recenzí a oponentních posudků odborných publikací a výstupů, veřejných diskusí a oponentur. Správnou volbou způsobu přenosu informací rozhodujete o tom, zda a jak kvalitně dojde k samotnému předání informace. Vyjdete-li z moţností, které ve vědě a výzkumu máte, můţete vyuţívat osobní kontakt, písemná sdělení, elektronické sítě, telefonický kontakt, vizuální pomůcky. Volba vhodného přenosu přitom vychází z náročnosti obsahu sdělení, poţadované rychlosti sdělení, technických moţností a podmínek pro sdělení: 

osobní kontakt vám umoţní vyjednáváni, dotváření informací, přímou -8-

Příklad











interakci, rychlé reakce, a to bez nároků na technické vybavení, telefonický kontakt nejlépe vyuţijete při upřesňování informací, sdělování dohodnutých faktů, při potřebě překonat velké vzdálenosti, ovšem s nároky na technické vybavení (zvláštní formou jsou telekonferenční jednání, která jsou spojením osobního a telefonického kontaktu), písemná sdělení vám umoţní potvrzení, doplnění informací a faktů, rychlé reakce, přenos je závislý na základním nenáročném technickém vybavení, elektronické sítě vám umoţní poskytnutí sloţitých a rozsáhlých informací na různých nosičích, umoţňuje časové odloţení reakce, dokonce ani nezaručuje reakci, na technické vybavení je náročné, vizuální pomůcky doplňují kterékoliv jiné formy přenosu a zvyšují pochopení přenášených informací.

Komunikace můţe probíhat mezi různými subjekty. V tomto textu, jsou zdůrazněné jako důleţité varianty komunikace ve vědě a výzkumu přenosy probíhající mezi dvěma jednotlivci, přenosy probíhající mezi jednotlivcem a skupinou, přenosy informací i mezi více skupinami. Ve vědě je však velmi často pouţívaný přenos informací jednotlivců i týmů na mezinárodní úrovni, coţ nutí týmy řešit komunikační problémy na úrovni překlenování velkých vzdáleností, akceptování jazykových a kulturních odlišností, vyhledávání optimálního komunikačního prostředí pro všechny zainteresované strany. Současná úroveň komunikačních a informačních technologií umí řešit řadu těchto problémů, nevyřeší však všechny. Vţdy jsou to konkrétní lidé, kteří komunikaci nastavují.

1.2 Principy porozumění v osobní komunikaci McLaganová a Krembs uvádějí jako základní principy vzájemného porozumění v komunikaci (v tzv. principech komunikace na úrovni) přímost, respekt, společnou odpovědnost a cílovost (McLaganová, Krembs, 1998). Následující obrázek výstiţně znázorňuje podstatu jejich přístupu:

-9-



Základní princip komunikace na úrovni1

Přítomnost

Identifikace toho, čeho chceme dosáhnout, a potřebné přizpůsobení aktivit a sdělení

Cílovost

Obrázek 1.2

Čestné a otevřené konstatování toho, co víme, co si myslíme, co pociťujeme nebo potřebujeme

Základní principy komunikace na úrovni

Zajištění dialogu směřujícího k dosaţení pozitivních, vzájemně uspokojivých cílů

Respekt

Respektování důstojnosti, myšlenek, pocitů a názorů druhých

Společenská odpovědnost

Chcete-li skutečně porozumět sdělovaným informacím, musíte při příjmu informací zaujmout aktivní roli. V roli příjemce informací máte k dispozici hned několik dovedností, které se potřebujete naučit ovládat: je to naslouchání, empatie, dotazování, konkrétnost ve formulování sdělovaných informací. Naslouchání je odlišná činnost od prostého poslouchání. Poslech je činnost, kdy sluchově přijímáte vysílané informace. Při naslouchání přidáváte k této činnosti i pozorování celé situace v průběhu komunikace, vyhodnocování všech neverbálních i paralingvistických signálů a poskytování zpětné informace o myšlenkových postupech, které v příjemci informace vyvolává. Naslouchání je tedy souhra činnosti sluchu, zraku, myšlení i verbálních či neverbálních projevů. Naslouchání probíhá v několika fázích. První je rozhodnutí chtít informaci skutečně porozumět, přijmout ji bez předsudků. V další fázi skutečně vyslechnete informaci s pozorováním všech doprovodných signálů. Následně je nutné ověřit si správné pochopení informace tím, ţe kladete doplňkové otázky nebo informaci parafrázujete.

1

McLANGOVÁ, P.; KREMBS, P. Komunikace na úrovni, str. 26.

- 10 -

Naslouchání



Empatie neboli vcítění se je dovednost, kterou si můţete jasně a zřetelně ověřit pozorované nebo sdělené zkušenosti, pocity, hodnoty partnera v komunikaci. Vzniká tam, kde obě strany nalézají něco společného, jako je zkušenost, pochopení pocitů nebo hodnot druhé strany na základě nějakého příkladu či analogie. Pokud taková shoda není moţná, vţdy je ještě k dispozici varianta vyjádření respektu a ocenění zkušeností druhé strany.

Empatie

Dotazování neboli kladení otázek je technika, kterou usilujete aktivně ve svých reakcích na sdělené informace o co nejvýstiţnější a nejpřesnější informace, které ještě potřebujete získat ke vzájemnému porozumění. Správně poloţená otázka nesmí manipulovat, nesmí ohroţovat ani zavádět. Podle formulace můţete odlišovat několik druhů otázek, přičemţ kaţdý druh otázek vyţaduje jinou kvalitu odpovědi:

Dotazování











otevřené otázky vedou k volným odpovědím v rozvinutých větách, vedou k přemýšlení, tím vytvářejí atmosféru zájmu a porozumění Např. „Jaký názor máte na telepatii?““ nebo “Co všechno nám můţete říct k problému klonování člověka?“, uzavřené otázky omezují na jednoslovné odpovědi „ano“ nebo „ne“, které nejsou výstiţné a vedou spíše k omezení aktivity. Např. “Věříte telepatii?“ nebo „Víte něco o klonování člověka?“, sugestivní otázky v sobě obsahují i předpokládanou odpověď a tak vytvářejí atmosféru manipulace. Např. „Telepatie nefunguje, ţe ano?“ nebo“Ţe je klonování člověka proti přirozenosti?“, věcné otázky se zaměřují na zjišťování faktů, znalostí a zkušeností, tím vytvářejí bezpečnější atmosféru pro rozvíjení dialogu. Např. „Četl jste něco o telepatii?“ nebo „Co všechno víte o problémech klonování člověka?“, osobní otázky se zaměřují na názory člověka, které patří jiţ k citlivým informacím, a ptát se na ně můţe v některých situacích vyvolávat pocit ohroţení. Např. „Jaký máte názor na telepatii?“ nebo „Jak se díváte vy na klonování člověka?“.

Dovednost konkrétní formulace sdělení znamená, ţe ve chvíli, kdy formulujete vy své myšlenky, snaţíte se o vyjadřování ve formě popisování konkrétních situací, ne sdělování vlastních pocitů. Snaţíte se poskytovat příklady, snaţíte se o formulace závěrů z diskuse ve formě konkrétních kroků, rozhodnutí či doporučení. Jediným vašim cílem při formulování informací je, aby obě strany vnímaly diskutované téma shodně, aby maximálně sdělovaným informacím porozuměly, abyste směřovali k pochopení, dohodě. Někteří autoři uvádějí popisované dovednosti v podobě praktických rad. Podle Halíka k vzájemnému pochopení vedou právě tyto postupy (Halík, 2008):     

vţdy se plně věnujte partnerovi, buďte mu tváří v tvář a nevěnujte se jiným činnostem, vytvářejte pozitivní atmosféru a snaţte se vcítit do pozice druhého, věnujte situaci dostatek času a neskačte do řeči, naslouchejte aktivně, nicméně nemlčte, klaďte otázky k faktům, méně mluvte, více poslouchejte. - 11 -



SHRNUTÍ KAPITOLY Interpersonální komunikace je přenos informací mezi lidmi, ve kterém dochází k řadě šumů. Šumy způsobují mnohá zkreslení v předávaných informacích, proto je důleţité učit se dovednostem v komunikaci a vyuţívat moţností zpětné vazby. Odborníkům ve vědě a výzkumu napomáhá ovládání dovedností komunikace ve formulaci svých poznatků a následně pak v porozumění předávaným informacím. Informace lze předávat různými formami, přičemţ ve vědě a výzkumu jsou nejpouţívanější osobní kontakt, písemná sdělení, telekonference. Vzájemnému porozumění napomáhají dovednosti naslouchání, empatie, dotazování a konkrétní formulace.

ÚKOLY 1.

Zformulujte vlastní definici interpersonální komunikace, ve které obsáhnete vše, co povaţujete z uvedených informací v kapitole za nezbytné pro vás a vaši práci.

2.

Jmenujte příklady šumů v komunikaci, se kterými se setkáváte, zkuste je správně zařadit do fází komunikačního cyklu.

3.

Zformulujte alespoň 5 vzájemně se odlišujících otevřených otázek, kterými zjistíte od kolegy něco z jeho odborného zájmu.

4.

Popište co nejkonkrétněji problém, kterým se v současnosti odborně zabýváte.

LITERATURA KE KAPITOLE Základní literatura: [1]

DeVITO, J. A. Základy mezilidské komunikace. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2001. s. 9 – 234. ISBN 80-7169-988-8.

[2]

HALÍK, J. Vedení a řízení lidských zdrojů. 1. vyd. Praha: Grada Publishíng, 2008. 128 s. ISBN 978-80-247-2475-1.

[3]

McLAGANOVÁ, P.; KREMBS, P. Komunikace na úrovni: jak dosáhnout ještě vyšší výkonnosti pomocí účinné komunikace. 1. vyd. Praha: Management Press, 1998. 192 s. ISBN 80-85943-75-1.

[4]

POKORNÁ, D.; BĚLOHLÁVEK, F. Komunikace. Manaţerského Rozvoje, 1999. 40 s. Výukový text

Olomouc:

Škola

Doporučená literatura: [5]

FLUME, P. Rétorika v praxi: Staňte se přesvědčivým řečníkem. 1. vyd. Praha: - 12 -



Grada Publishing, 2008. 160 s. ISBN 978-80-247-2216-0. [6]

KAINTZ, A. Umění úspěšné komunikace: jak uspět v každém rozhovoru. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2005. 112 s. ISBN 80-247-1222-9.

[7]

Kolektiv autorů. Filosofický slovník. 2. vyd. Olomouc: Olomouc, 1998. 463 s. ISBN 80-7182-064-4.

[8]

KŘIVOHLAVÝ, J. Konflikty mezi lidmi. 2. vyd. Praha: Portál, 2002. 192 s. ISBN 80-7178-642-X.

[9]

LOTKO, E. Kapitoly ze současné rétoriky. 2. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2004. 202 s. ISBN 80-244-0796-5.

[10]

MARTELY, M. Řeč těla v praxi. Teorie, cvičení a modelové situace. 1. vyd. Praha: Portál, 2004. 104 s. ISBN 80-7178-844-9.

- 13 -



2 Jazyk vědy a vědecká terminologie CÍL Po prostudování kapitoly budete umět:          

co se rozumí pod termínem věda, rozpoznat posloupnost jazykových sloţek v přirozeném jazyce, reprodukovat, co znamená jazyk vědy, určit, které vědní oblasti se jazykem vědy zabývají, vysvětlit subjektivismus v interpretaci výsledků vědy a výzkumu, vysvětlit jevy a vjemy, definovat, co jsou pojmy a termíny, rozlišit pojmy a termíny, vytvořit definici k vytvoření nového termínu, rozpoznat tzv. primitivní pojmy v jazyce.

KLÍČOVÁ SLOVA Věda, vznik vědy, přirozený jazyk, jazykové sloţky, jazyk vědy, ontologie, etymologie, hermeneutika, noetika, pojmy přirozené a pojmy vědecké, pojmy konkrétní a pojmy obecné, pojmy univerzální a pojmy historické, pojmy teoretické a pojmy empirické, termíny a terminologie, vznik nových termínů.

2.1 Jazyk vědy Chceme-li se vyznat v jakékoliv lidské činnosti, musíme chápat jazyk, kterým lidé, provádějící tuto činnost, hovoří. Abyste porozuměli vědě, a vědeckému výzkumu musíte alespoň částečně ovládat vědecký jazyk. Jednou z nejvíce matoucích věcí pro toho, kdo studuje vědu, je způsob, jímţ vědec uţívá všedních slov. A aby věci zamotal ještě více, vymýšlí nová slova. Proto, aby byl tento systém pochopen, je nutno vysvětlit, co znamená pojem věda. Pojem věda je chápán zpravidla v trojím smyslu (srov. Knapp, 1980, s. 6-7): 1) Věda je specifická, vysoce kvalifikovaná lidská činnost směřující k získávání vědeckých poznatků. Tato činnost je zpravidla organizovaná, institucionalizovaná, ale zejména tvořivá. 2) Věda je soubor vědeckých poznatků, tedy výsledek činnosti, která k získání těchto poznatků vede. Nejde ovšem o nějakou nekontrolovatelnou sumu poznání – tyto poznatky musí být uspořádány, musí tvořit určitý systém, aby věda mohla plnit svou funkci, aby její poznatky byly srozumitelné a mohla slouţit jako zdroj podnětů, kterých lze vyuţít v praxi. 3) Věda je určitý institucionální systém lidské činnosti. To znamená, ţe - 14 -

Věda jako pojem



jsou pro zjišťování vědeckých poznatků budovány instituce a organizace se specifickým vybavením i patřičně vzdělanými lidmi. Kdy přesně věda jako samostatný obor lidské činnosti vznikla, není známo. Nebylo by pochopitelně ani rozumné v historii hledat den, kdy věda ještě nebyla, a následující, kdy se na scéně dějin objevila. Počátek vědy se obyčejně klade do dávnověku zemí Blízkého i Dálného východu, její počátky jako samostatné lidské činnosti ve společenské dělbě práce se kladou do 4. stol. před Kristem, do období antického Řecka. Zrod moderní vědy je kladen do počátků novověku: časově je to konec XVI. a začátek XVII. století. Ve filozofii je proces zrodu moderní vědecké metodologie spojen se jmény největších myslitelů té doby – uveďme Francise Bacona (15611626), René Descarta (1596-1650), Johna Locka (1632-1704) a Davida Huma (17111776) a v přírodních vědách největších objevitelů – připomeňme Mikuláše Koperníka (1473-1643), Galilea Galileiho (1564-1642) a Isaaca Newtona (1642-1727). Věda vznikla v období velkých společenských změn. Byla jejich neodmyslitelnou součástí – v jistém smyslu byla jejich předpokladem i výsledkem. Její bouřlivý rozvoj provázel rozpad feudalismu a nástup kapitalismu v době renesance, humanismu a osvícenství. Kaţdý jev, tvrzení, definice i závěrečná teorie se formuluje slovy a vzorci tak, aby vše mohlo být sděleno (nejlépe příštím generacím). Slova jsou reprezentanty věcí (ale jsou odlišná v kaţdém jazyce). Jazyku se učí jedinec od dětství – nejdříve jako vztahu mezi věcí a zvukem, později jako vztahu mezi zvukem a psaným záznamem. V této souvislosti tvoří porozumění jazyku tři sloţky: Věc – představa věci – slovo věc pojmenovávající (jazykový výraz) V přirozeném jazyce se vztah slova a toho, co je jím pojmenováno, nazývá sémantika. Sémantický zmatek ale nastává, kdyţ: 1) týmţ slovem se pojmenovávají různé věci (v tomto je nedostiţitelná zejména angličtina); 2) pojmenování nemá předmět (například nálady, strach, zvídavost a mnoho dalších); 3) slovo jako pojmenovávání se přesouvá v čase nebo místně. Protoţe se vztah mezi slovem a věcí fixuje definicí a předvedením, je snadnější pojmenovat i pamatovat si věci (tedy jména, zejména podstatná) neţ děje (slovesa). Jazyk, jenţ v nějakém daném jazykovém společenství slouţí jako obecný a nejvíce rozšířený nástroj komunikace, se nazývá přirozený jazyk. Ten plní svou funkci v kaţdodenní realitě, ale pro vědu jiţ vhodný není, a to z výše uvedených důvodů. Má sice své nástroje, jimiţ dokáţe udrţet spolehlivost přirozeného sdělování na ţádoucí úrovni – především určitou nadbytečnost, která umoţňuje pochopit i sdělení neúplná či narušená – ale právě pro jejich neurčitost a redundanci jsou ve vědě neaplikovatelné.

- 15 -

Příklad



K vysvětlení pojmu sémantika je nutno ještě přidat pojmy ontologie, epistemologie, etymologie a hermeneutika. Ontologie filozoficky znamená učení o bytí, o jeho nejobecnějších určeních a pojmech. Dnes se objevuje i jako filozofická disciplína zkoumající povahu a platnost kategorií (srov. Ivanová, 2004, s. 5). Pojem epistemologie pochází z výrazu epistémé, coţ znamená v tradičním řeckém pojetí pravé nepochybné poznání. Epistemologie je také nazývána noetika neboli gnozeologie neboli teorie poznání. Je naukou o zdrojích, podmínkách, moţnostech a mezích poznání (srov. Diderot, 1998, s. 672 a 54, Knapp, 1980, s. 23). Pojem epistemologie se také uţívá na označení filozofie vědy, orientované na vědecká poznávání. Ta zahrnuje do své oblasti i témata, zabývající se strukturou vědeckých poznatků, a jazykem vědy, vztahem mezi logikou, jazykem vědy a pravdou. Etymologie neboli jazykověda je naukou o příbuznosti slov, o jejich původu a vývoji (srov. Diderot, 1998, s. 629). Hermeneutika je podle Diderotovy všeobecné encyklopedie (1998, s.135) ve filozofii věda o výkladu (interpretaci) a rozumění textům. Vznikla v pozdní Antice při výkladu řeckých klasiků a Bible. Moderní hermeneutika zdůrazňuje význam souvislosti textu, ale i jeho kontextu a situace, ve které je interpretován. Důleţitý je pro ni i stupeň předchozího porozumění, se kterým vykladač k interpretaci přistupuje (tedy předporozumění na základě kultury, tradic, předchozího studia, výchovy). Vědecké sdělení musí být jasné, přehledné, jednoduché. Proto kaţdá věda vyuţívá svůj specifický vědecký jazyk (viz kapitola 3). Vědecký jazyk je tvořen souhrnem pojmů, kterých uţívají vědci dané vědní disciplíny a zároveň souhrnem termínů či symbolů, jeţ těmto pojmům odpovídají (Ivanová, 2004, s. 21). Teď detailně vysvětlíme, co znamená „význam slova“. Bude to důleţitá pomůcka při operacionalizaci pojmů a hypotéz (viz kapitola 3). Logika rozlišuje význam a smysl slova (jazykového výrazu). Pod významem určitého jazykového výrazu se obvykle rozumí předmět (nebo třída předmětů), který je daným výrazem označen (pojmenován). Nazývá se také denotátem. Pod smyslem nějakého výrazu se rozumí jeho myšlenkový obsah, tj. informaci, jeţ je v daném výrazu obsaţena a na jejímţ základě se výraz vztahuje k určitému předmětu (srov. Moţný, Rabušic, 1989, s. 55) Jako příklad rozlišování smyslu a významu se uvádějí výrazy „jitřenka“ a „večernice“: jejich význam je týţ, tj. planeta Venuše; jejich smysl (myšlenkový obsah) je různý. Význam jazykového výrazu nemůţeme určit, pokud neznáme jeho smysl. Nebudeme-li např. znát smysl výrazu „nejvyšší hora ČR“, nemůţeme pochopit jeho význam a jeho denotát (jelikoţ to asi není váš případ, víte, ţe jeho významem a denotátem je hora Sněţka). Na druhé straně ovšem můţeme poznat smysl výrazu, aniţ bychom znali jeho význam. Chápeme-li např. smysl výrazu „nejvyšší hora světa“, víte, ţe se jedná o nejvyšší horu na planetě Zemi a přitom (jste li zeměpisní nevzdělanci) nemusíte vědět, se pojmenovává Mount Everest (Moţný, Rabušic, 1989, s. 55). Jazykový výraz, který se vztahuje k určité části skutečnosti v myšlení, nazýváme pojem. Pojem neboli obecná představa je součástí přirozeného jazyka. Pokud chceme pojem uţívat ve vědeckém jazyce, musíme jej jmenovat „vědecký pojem“. - 16 -

Příklad



Pomocí vědeckých pojmů poznáváme podstatu jevů a procesů (viz kapitola 3), vědecké pojmy vznikají v průběhu poznávacího procesu, jsou shrnutím jeho výsledků. Nejsou proto statické, ani konečné, neustále se vyvíjejí k adekvátnějšímu odrazu skutečnosti (srov. Moţný, Rabušic, 1989, s. 54). Proto se ve vědě raději pouţívá k přesnému označení vědecké skutečnosti slovo „termín“.

2.2 Vědecké pojmy a termíny Pojem je elementární forma odrazu určité části skutečnosti v myšlení, jak bylo popsáno v předešlé podkapitole. Je to tedy potencionální význam jazykových výrazů, které objektivně (na rozdíl od představ) umoţňují identifikovat objekty (v nejširším slova smyslu). Pojem je moţno chápat i jako myšlenku zobecňující předměty podle některého znaku. Pojem je odvozen od schopnosti pojmout nějakou věc za svou pomocí pochopení jejího významu a smyslu. Fromm při vysvětlování pojmu Boha zdůrazňuje (1993, s. 15), ţe všechny pojmy, které se u člověka týkají psychické či mentální zkušenosti, …“se vyvíjejí a rostou – nebo upadají – s osobností, jejíţ zkušenosti se týkají. Mění se, jak se ona mění, mají ţivot takový a jen potud, jak se mění ona osobnost“. Tuto myšlenku dále rozvíjí …“V kaţdé ţivoucí bytosti existuje současně trvání a změna; tak je téţ trvání a změna v kaţdém pojmu, který obráţí zkušenost ţivoucího člověka. Tomu však, ţe pojmy mají svůj vlastní ţivot a ţe se vyvíjejí, je moţno porozumět jedině tehdy, jestliţe pojmy nejsou odtrhovány od zkušenosti, kterou vyjadřují. Kdyţ se pojem stane odcizeným, tj. odtrţeným od zkušenosti, které se týká – ztrácí svou realitu a stává se umělým výtvorem lidské mysli. Přitom vzniká fikce, ţe kaţdý, kdo pouţívá pojem, vypovídá o substrátu zkušenosti, která jej podkládá.“ Tento Frommův rozbor pojmu je velmi důleţitý pro pochopení uţívání vědeckých pojmů, jeţ by měly být při vědecké diskuzi vţdy spojeny se znalostí smyslu a významu pojmu ze strany komunikátora. Ale je třeba vţdy mít na paměti, ţe vědecký pojem můţe být uţíván lidmi, kteří nemají zkušenost s jeho obsahem – smyslem a významem - (ať uţ je to díky nedostatečnému studiu, nebo proto, ţe komunikátoři jsou odborníky spíše v jiné oblasti). Pokud ale tento pojem pouţívají ve své odborné mluvě, budí dojem, ţe jsou s jeho obsahem dobře seznámeni a jsou odborníky v oblasti, ke které se pojem vztahuje. Takový jev můţeme vidět nejen v politice, kde jsou často zneuţívány pojmy sociologické, ekonomické, ale třeba i medicínské, ale třeba i ve vědeckých diskuzích na multioborové platformě. Anglicky pojem je nazýván „conception“. Od tohoto výrazu odvozujeme pochopení výzkumného problému před započetím jeho zkoumání a jeho uchopení pomocí pojmů (proces konceptualizace). Vědecký pojem je označení pro jazykový výraz, určující pokud moţno přesné označení jednoho prvku nějaké třídy jevů. Přesné vědecké pojmosloví mají především přírodní vědy, např. teplota, výška, molekula, DNA aj. Ve společenských vědách jsou často pojmy neostré a vágní, coţ činí výsledky méně uchopitelné a nad nimi také více polemiky, zda se jedná o výsledky vědecké. Příkladem můţe být - 17 -



pojem hodnota, sociabilita, motivace, politika, emoce, mravnost, diskurs, cíle, zpětná vazba aj. Neostrost vědeckých pojmů ve společenských a behaviorálních vědách má další nevýhody a to takové, ţe neumoţňuje přesně rozhodnout, který prvek patří do určité třídy, kategorie, podkategorie a který nikoliv. Moţný a Rabušic (1989, s. 55) upozorňují, ţe „neostrý pojem neumoţňuje přesně určit jeho smysl“. Mnohem více při klasifikaci vědeckých pojmů společenských věd záleţí na vědeckém pracovníkovi, výzkumníkovi, jeho předcházejícím vzdělání, zkušenostech, zaměření, přesvědčení. Je ovšem dnes jiţ obecně známo, ţe vědec „provádějící vědecký výzkum není bezrozměrným descartovským subjektem, ani boţským okem, ale vţdy konkrétním subjektem, člověkem s určitou fyziologickou, psychologickou a pojmovou výbavou…. je tedy subjektem, učícím se z dosavadní zkušenosti. Samotný proces poznávání je tak procesem interakce mezi člověkem a jeho okolím, procesem informační výměny, kde lidské (vědcovy) dispozice hrají svou roli…“.(Fajkus, 2005, s. 243) Tento nutný subjektivismus, zejména pak v uţívání pojmů a v interpretaci výzkumných výsledků, je ovšem silnější ve vědách, které zkoumají bez uţívání vědeckých přístrojů, tedy je nejsilnější u věd společenských. Tento subjektivismus je také součástí debaty o vědeckosti výzkumů společenských věd. Na tomto místě je třeba zdůraznit, ţe za základní společenské vědy jsou povaţovány: ekonomie, sociologie a politologie. Pojmy tedy zásadně rozdělujeme na přirozené (v přirozeném jazyce) a pojmy vědecké. Vědecké pojmy je moţno třídit podle míry jejich obecnosti na pojmy konkrétní a obecné (srov. Moţný, Rabušic, 1989, s. 56). Konkrétní pojmy jsou takové pojmy, jejichţ denotátem je mnoţina pouze o jednom prvku (např. Newtonovská fyzika, Hippokratova přísaha) a pojmy obecné, které mají denotátů několik nebo i nekonečně mnoho (např. sociální skupina, personální řízení aj.). Pojmy konkrétní i obecné můţeme rozdělit na historické, jeţ mají určeny časoprostorové hranice (např. Aristotelova etika, raný kapitalismus) a univerzální, jejichţ rozsah není ohraničen časem a prostorem (např. ekonomické modely, frustrace, sociální odpovědnost, manaţerský systém). Je potom moţno v komunikaci určit, ţe např. Aristotelova etika je pojem konkrétní a historický, raný kapitalismus pojem obecný a historický, frustrace pojem obecný a univerzální. Moţný a Rabušic (1989, s. 56) dělí dále „pojmy na empirické (observační), jejichţ denotáty jsou takové předměty, které je moţno identifikovat prostřednictvím smyslů v rámci vědeckého pozorování a pojmy teoretické, jejichţ denotáty smysly vnímatelné nejsou. Vznikají jako produkt teoretického myšlení.“ A jak tito autoři zdůrazňují (1989, s. 56) „obecné nebo teoretické pojmy jsou základními stavebními kameny vědy. Jsou nezbytným nástrojem pro plnění všech cílů a funkcí vědy. Bez nich by věda nemohla popisovat, třídit, vysvětlovat a předvídat.“ Jako příklad empirického pojmu konkrétního a univerzálního je moţno uvést např. stupně Celsia, atmosférický tlak, pracovní smlouva administrativního pracovníka, účetní software aj. Jako příklad teoretického pojmu konkrétního a historického lze uvést například Druckerův znalostní management, Pokorné koncept učící se učící organizace, Freudova psychologie aj. Nejčastějšími jsou ale pojmy empirické, obecné a univerzální (tlak, teplota, manaţerský plán, mzda) - 18 -



a pojmy teoretické, obecné a univerzální (inteligence, sociální vazba, sociální vyloučení). Z tohoto vysvětlení je jiţ zřejmé, co znamená slovní výraz „pojmosloví“. Jsou to pojmy vztahující se k určité vědní disciplíně. Jak vzniká vědecké pojmosloví, bude vysvětleno v závěru této kapitoly. Termín je jazykový výraz, jenţ přesně a jednoznačně fixuje a označuje vědeckou skutečnost, zejména pak takovou, pro niţ v přirozeném jazyce chybějí odpovídající názvy. Přesnější vymezení termínu praví, ţe termín je pojmenování určitého pojmu v soustavě daného vědního oboru (srov. Moţný, Rabušic, 1989, s. 54). Termín obecně znamená přesnější, jednoznačnější vymezení pojmu, je pouţíván ve významu jednoznačného odborného názvu, který má přesně vymezen rozsah i obsah, synonymum pojmu termín je odborné pojmenování. Pojem tedy může být obecný nebo vědecký, zatímco termín nemá obecné konotace. Jinak řečeno, kaţdý vědecký pojem, pokud je uznáván vědeckou komunitou, můţe být označen jako termín. Termín jiţ ve svém denotátu (významu slova) uvozuje přesnost, slovní výraz termín se uţívá přece zejména u označení lhůty, doby, během které je třeba něco vykonat. I kdyţ smysl slova termín můţe být různý (vědecký termín versus časový termín), význam je jednoznačnost. Z toho je zřejmé, ţe zejména společenské vědy mají více odborných pojmů neţ termínů. Rozdíl můţeme znázornit v ukázce pojmu inteligence a k ní přiřazenému termínu inteligenční kvocient. Ještě jednodušším synonymem termínu je „název“, soustavě termínů (terminologii) se v češtině také říká názvosloví. Terminologie je soustava termínů určité vědy a na rozdíl od soustav pojmů určitých věd se jedná vţdy o přesně vyhrazený soubor odborných názvů (termínů). Zde je na místě vysvětlit, co znamenají ve vědě „jevy“. Základní otázkou vědy je poznatelnost věcí (materiální i nemateriální povahy). Věci mohou být poznávány ze subjektivního hlediska – vjemy, a z objektivního hlediska – jevy – tedy lidově to, co se poznatelně jeví. Jevy jsou také označovány jako „fenomény“. Znamená to, ţe jevy jsou postihovány našimi smysly a dané v naší zkušenosti. Je to to, co se člověku samo ukazuje, oproštěné od přání, představ a potřeb. Kaţdou kategorii jevů, jeţ chceme poznávat, označujeme názvem – pojmem nebo termínem. Pojmy se dostávají do jazyka různými způsoby, vznikají spontánně právě tak, jako všechna slova v přirozeném jazyce; vytvářejí se při překladech cizí odborné literatury, při vědecké práci učiní vědec objev a teorie (zákon) tento pojem vysvětlující je nazván podle autora. Termíny vznikají organizovanou kolektivní činnosti různých terminologických konferencí nebo názvoslovných komisí, které mění ty názvy pojmů, jeţ jsou jiţ nevyhovující nebo pro něţ ještě nebyl nalezen vhodný výraz (tzv. terminologické konvence určité vědy) nebo vědec na základě svého zkoumání pojmenuje určitý jev svým termínem, jenţ pak prosazuje ve vědecké komunitě. Nové termíny je vždy třeba zavádět pomocí definic, které obsahují definiendum (tedy výraz, který objasňujeme) a definiens (výpověď, kterou definiendum vysvětlujeme). Moţný a Rbušic (1989, s. 57) uvádějí, ţe termín je správně definován tehdy, pokud definiens nevzbuzuje pochybnosti a jejichţ význam - 19 -



je všeobecně známý. Příkladem můţe být definice: Interakce – ve všech vědách označuje vzájemné působení dvou nebo více činitelů; specifické významy jí dále přikládá fyzika, farmakologie, chemie, psychologie a sociologie. Distanční vzdělávání – v pedagogice označuje vzdělávací proces, v němţ je podstatná část výuky prováděna někým, kdo je v prostoru i čase vzdálen od studujícího. Jedná se o způsob řízeného sebevzdělávání, kde jsou nejdůleţitějším nástrojem studijní materiály doplněné distančními komunikačními prostředky, tzv., studijní opory. Jak jiţ bylo sděleno, jako vědecké pojmy bývají někdy pouţívány obecné pojmy, které určitá věda označí jako „své vědecké pojmy“. Společenské a behaviorální vědy vyuţívají více přirozeného jazyka neţ vědy přírodovědné nebo technické, z čehoţ pro ně plynou určité nesnáze. Pro mnoho sociálních nebo psychologických skutečností pouţívají vědci slova, která v přirozeném jazyku existují, ale ve vědě mají jiný význam. Jako příklad uvádím: společenská odpovědnost, ţivotní styl, kultura, kontrola, sebeobsluţnost, řízení lidí aj. Taky vědci jsou nuceni uţívat pojmy, které není moţné definovat (pro ty potom neuţíváme slovo termín), jeţ jsou dány v našem předporozumění (viz text o etice vědy). Taková slova – pojmy – jsou označována za slova primitivní, prvotní, nedefinovatelná – nejznámější jsou tyto – zdraví, spása, dobro, zlo.

SHRNUTÍ KAPITOLY Věda je systémem specifického vědění, které se označuje pojmy, termíny, nebo znaky. I ve vědě je základem lidského dorozumění slovo. Slovo je zvukový výraz naší představy o určité věci, jevu či vjemu. Základem vědního jazyka je popis jevů, tedy objektivních skutečností, které můţeme popsat pomocí lidských smyslů. Pokud chceme porozumět jazyku vědy, je nutno si uvědomit, ţe je odlišný podle vědního zaměření. Jazyk kaţdé vědy tvoří slovní označení jevů, které nazýváme pojmy a termíny. Pojmy rozdělujeme na pojmy obecné (pouţívané v přirozeném jazyce) a pojmy odborné či vědecké. Jazyk vědy je také závislý na osobnosti výzkumníka a na jeho předcházejících vědeckých zkušenostech. To se projevuje zejména u interpretace výsledků. Nejsilněji se subjektivita projevuje u věd společenských, které neuţívají ke zkoumání technické přístroje. V těchto vědách je také nejčastější průnik obecných a vědeckých či odborných pojmů. Pojmy jsou jazykový výraz širšího rozsahu, zejména ve společenských vědách jsou ustanovovány vědecké pojmy z pojmů obecných, a posléze jsou uţívány jako pojmy vědecké. Takové pojmy mají potom dvojí význam – obecný i vědecký, coţ můţe být zavádějící zejména pro osoby, které se v určité vědní disciplíně dobře neorientují. Pojmy jsou základem kaţdé vědy a bez nich by nebylo moţné se na úrovni té které vědy vůbec dorozumět. Pojmy vznikají tedy z přirozeného jazyka, ze slov lidského předporozumění, také při odborných překladech, nebo označí novým pojmem vědec svůj nový objev. Termíny se zavádějí do vědeckého jazyka pouze pomocí definic, které musejí vysvětlovat nový pojem pomocí jiţ známých termínů či pojmů. - 20 -



ÚKOLY 1.

Zkuste sami definovat, co to je věda a co znamená pojem „jazyk vědy“.

2.

Proč je moţné hovořit o subjektivních interpretacích vědeckých výsledků?

3.

Uveďte alespoň jeden pojem konkrétní, empirický a historický a jeden pojem obecný, teoretický a univerzální z oblasti Vašeho odborného zájmu.

4.

Uveďte definici pojmu „systém“ obecně a potom jako termín konkrétně, co znamená systém v oblasti Vašeho odborného zájmu.


Diderotova všeobecná encyklopedie. 1. vyd. Praha:Nakladatelský dům OP Diderot, 1998. 4 sv. ISBN soubor 80-85841-17-7.

[2]

FAJKUS, B. Filosofie a metodologie vědy. 1. vyd. Praha: ACADEMIA, 2005. 339 s. ISBN 80-200-1304-0.

[3]

FERJENČÍK, J. Úvod do metodologie psychologického výzkumu: Jak zkoumat lidskou duši. 1. vyd. Přel. P. Bakalář. Praha: Portál, 2000. 256 s. ISBN 80-7178-367-6.

[4]

FROMM, E. Budete jako bohové. Radikální interpreatce Starého zákona a jeho tradice. 1. české vyd. Z anglického originálu, vyd. 1966, We Shall Be As Gods přel. Z. Fisher. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1993. 182 s. ISBN 80-7106-075-5.

[5]

IVANOVÁ, K. Metody a techniky ve vědě a výzkumu. Distanční text. Olomouc: Lékařská fakulta, 2004.123 s.

[6]

KERLINGER, F. N. Základy výzkumu chování. 1. vyd. Přel. V. Smékal a kol. Praha: Academia, 1972. Překlad z angl. originálu Foundations of Behavioral research, New York, 1964. 708 s.

[7]

KNAPP, V. Úvod do vědecké práce (vědecká propedeutika). Skriptum. 1.vyd. Brno: rektorát UJEP, 1980. 182 s.

[8]

MOŢNÝ, I.; RABUŠIC, L. Úvod do metodologie vědy pro sociology. Skriptum. Brno: Univerzita J.E. Purkyně, 1989. 158 s.

- 21 -



3 Základy vědecké komunikace CÍL Po prostudování kapitoly budete umět:        

rozlišit vědecké a nevědecké přístupy, popsat, co je to vědecká teorie, určit, co je faktický výrok a co výrok teoretický a jaký je mezi nimi rozdíl, orientovat se v lingvistické vědecké práci s teorií – klasifikace a kategorizace, uvědomit si, jaká je cesta od faktického výroku, k teoretickému výroku a k výstavbě teorie, rozpoznat, ţe teoretické výroky, které se průběţně ověřují, se nazývají hypotézy, vyjmenovat typy vědeckých definic, rozlišit měrné a experimentální definice.

KLÍČOVÁ SLOVA Vědecké a nevědecké přístupy, vědecká teorie, faktické a teoretické výroky, klasifikace a kategorizace, vědecké definice, definice měrné a definice experimentální.

3.1 Vědecké a nevědecké poznávání K zásadní orientaci při jednání o problematice vědy a výzkumu patří způsobilost odlišit poznání vědecké a nevědecké. Jakmile je komunikátor schopen tohoto rozlišení, je rovněţ schopen rozpoznat, zda argumenty, které jsou při komunikaci vzneseny, odpovídají vědeckému poznání či nikoliv. To mu umoţní zůstat na komunikační vlně a neztratit úroveň přijetím manipulačních sdělení, vycházejících z nevědeckého přístupu. Je ovšem nutno vědět, ţe člověk poznává svět převáţně nevědecky. Základními metodami nevědeckého, ale našeho celoţivotního poznávání jsou (srov. Kerlinger, 1972, s. 22): Metoda autority – jedná se o převzetí hotového názoru od někoho, komu důvěřujeme (tak se učíme celé dětství). Navíc není moţné, aby kaţdý z nás zkoumal všechno, co jej obklopuje a s čím přichází do styku. Tato metoda má přednost před metodou tradice, protoţe jejím aplikováním lze dosáhnout lidského pokroku, byť i pomalého. Metoda lpění (nazývaná téţ metodou tradice) – fixuje názory člověka na věci a události podobným způsobem jako metoda autority. Není sice nejlepším způsobem - 22 -



orientace ve světě (viz rasové předsudky, lpění na tradicích za kaţdou cenu), ale svou přizpůsobovací funkci však jistým způsobem plní, protoţe poskytuje lidem určitou míru jistoty a stability, můţe je chránit před stresem a úzkostí z nejistoty a proměnlivosti světa. Její poznávací hodnota je však minimální. Metoda apriori – znamená, ţe k „poznání“ můţe dojít i před samým kritickým přezkoumáním věcí nebo jevů – prostě na základě toho, ţe toto přesvědčení či názor vypadají „logicky“. Slabinou metody a priori je, ţe pozorování jsou povrchní a nesystematická a pozorované souvislosti mezi jevy, které jsou často náhodné a nepodstatné, jsou povýšeny na příčinu závislosti mezi nimi. Metoda a priori je zaloţena spíše na dojmu a intuici neţ na pečlivém zkoumání a důkazu. Poskytuje člověku určitou orientaci a umoţňuje mu přizpůsobovat se svému prostředí. Tato orientace je však málo věrohodná a málo spolehlivá. Vědecké poznávání vychází ze schopnosti rozlišit vědní disciplíny. Existuje mnoho určitých specifických věd se svým paradigmatem, předmětem zkoumání, metodologií, systémem poznatků i terminologií. Počet takto vymezených speciálních věd není přesně znám, ale odhaduje se na jeden tisíc. Podle některých soudů i dvakrát více. Pro přehlednost se vyuţívají klasifikace věd. To věděl jiţ Aristoteles, a proto provedl první, zásadní a mnoho století vyuţívanou vědní klasifikaci. O totéţ se snaţili i jiní vědci, u nás třeba Masaryk. Pro přehlednost však byla pro tuto publikaci vybrána klasifikace věd podle Ţiakové (2003, s. 25), která klasifikuje vědy podle předmětu zkoumání, z nichţ zásadní je dělení na vědy reálné a formální a na vědy teoretické a praktické:

Klasifikace podle předmětu a cíle zkoumání

Obrázek 3.1

KLASIFIKACE PODLE PŘEDMĚTU ZKOUMÁNÍ (A)

TEORETICKÉ (B 1)

PŘÍRODNÍ (A 1.1)

PRAKTICKÉ (B 2)

KLASIFIKACE PODLE CÍLE ZKOUMÁNÍ (B)

REÁLNÉ (A 1)

HUMANITNÍ (A 1.3)

FORMÁLNÍ (A 2) (abstraktní)

SPOLEČENSKÉ (A 1.2)

Fyzika Chemie Geologie Biologie

Psychologie Historie

Sociologie Politologie Ekonomie

Matematika Logika Semiotika Kybernetika Informatika Teorie systémů

Medicína Polnohospodář ské vědy Technické vědy

Pedagogika Ošetřovatelství

Sociální práce

Aplikovaná matematika Počítačové inţenýrství Technická kybernetika

- 23 -



Nejpřehlednější je dělení, s nímţ vás zde seznamujeme, ale můţe být i jiné, např. dělení na vědy nomotetické a vědy idiografické. Podle Knappa (1980, s. 12) toto dělení pochází od Windelbanda a rozlišuje vědy, které se řídí objektivními zákonitostmi – nomotetické (nomos znamená zákon) a vědy, které se zabývají jedinečnými, neopakujícími se jevy. Pod skupinu nomotetických věd jsou zahrnuty zejména vědy přírodní a pod skupinu věd idiografických zase vědy historické a společenské. Vědecké poznávání se uskutečňuje pomocí vědeckých metod (více o vědeckých metodách je uvedeno v kapitole č. 4). Vědecké metody se od nevědeckých odlišují zejména systematičností a organizovaností. Vědec se na rozdíl od laika nepouští do poznávání bez přípravy. Pravidla a principy práce s vědeckou metodou však nejsou neměnnými zákony. V podstatě jsou zevšeobecněním zkušeností, které se při zkoumání jevů, objektů zkoumání a událostí akumulovaly a osvědčily. S tím souvisí významná vlastnost vědeckých metod: jejich podstata je empirická (viz tabulka – rozdělení věd – vědy reálné). Empirie pochází ze starořečtiny a znamená zkušenost. Základem vědeckého poznání není víra v nějakou autoritu nebo intuitivní pocit, ţe tak to asi je. Vědecké poznání staví na informacích, získaných zkušeností, kontaktem, manipulací s předmětem zkoumání. Tyto informace nazýváme data (z latinského datum = údaj, danost). „Pokud jsme o něčem přesvědčeni, potom to v empirické vědě není proto, ţe to řekl Freud, ani proto, ţe to vypadá logicky. Vědecký důkaz se zakládá na zacházení s daty a jejich ověřování – ne na „logičnosti vysvětlení.“ (Ferjenčík, 2000, s. 20) Existují ovšem vědní obory, kde logická korektnost je hlavním nebo jediným důkazem správnosti tvrzení (viz tabulka rozdělení věd – vědy formální). Obvykle se o těchto vědních oborech na rozdíl od oborů empirických mluví jako o vědách formálních. Matematické vědy se nedokazují tak, ţe by se ověřovaly na velkém počtu případů, ale deduktivně (podle pravidel formální logiky) se vyvozují z definic. V mezinárodní vědecké komunikaci se obvykle rozlišují podle tohoto kritéria vědy empirické (původně přírodovědnými metodami pracující) a pouţívá se pro ně anglický termín science, scientific. Od nich se odlišují zejména obory matematické, ale nepatří mezi ně ani humanitní obory jako např. literární teorie. Vědecké poznávání empirických věd tedy má jako základ data, zjištěná konkrétní zkušeností. Opírání se o data jako základnu zároveň znamená, ţe vědecké poznání je objektivní a ověřitelné (verifikovatlné). Objektivnost sama o sobě však ještě neznamená správnost. Objektivnost znamená jen to, ţe výsledek vědeckého zkoumání nezávisí příliš na tom, co si myslí nebo přeje výzkumník, ale je daný daty – objektivně přístupnými a kontrolovatelnými údaji. Pokud tedy určitý postup, sled kroků vykoná předepsaným způsobem za předepsaných okolností kdokoli, měl by při zkoumání daného jevu dojít k podobným výsledkům a pozorováním. Tím získává vědecké poznání i další kvalitu – ověřitelnost a opakovatelnost. Poznatek, který není moţno empiricky znovu ověřit, není důvěryhodným vědeckým poznatkem. V tomto smyslu je věda „věcí veřejnou“ otevřenou neustálé kontrole. - 24 -



Věda je tedy kontrolovatelná. Pokud je vědecké tvrzení zaloţeno na empirickém zkoumání a je ve své povaze objektivní, je moţné jeho platnost znovu a znovu ověřovat za stejných i změněných podmínek. Takové nepřetrţité ověřování je zárukou, ţe pokud se v průběhu bádání vyskytly nějaké závaţné chyby, nedostatky a omyly, s velkou pravděpodobností budou brzy identifikovány a napraveny. Věda si totiţ, na rozdíl od laického nazírání na svět, nedělá iluze o tom, ţe nalezne pravdu. Vědecká metoda není cestou, jak pravdu nalézt. Je cestou, jak se k pravdě nepřetrţitě přibliţovat. Podle toho, co bylo nyní uvedeno, můţeme vědu charakterizovat jako ucelený systém informací získaný vědeckou metodou. To znamená, ţe věda nabízí informace a vysvětlení, ke kterým uţ lidstvo pomocí vědecké metody došlo a také vědecké návody ke zkoumání světa (metodu). Nesnaţí se vysvětlit pouze jednu izolovanou skutečnost nebo jev. Aspirací vědy je vysvětlit celou třídu jevů, jejich příčiny a vzájemné souvislosti. Tato zobecňující vysvětlení, která vycházejí z informací získaných vědeckou metodou, nazýváme vědeckými teoriemi.

3.2 Vědecké teorie Věda existuje jako logicky skloubený (logicky budovaný) systém poznatků, který navenek vystupuje ve formě teorie. Při výstavbě teorie je moţné pouţít různé metodologické přístupy. Ty se liší důrazem na výběr metody a s tím souvisejícím postupem budování vědecké teorie. Rozlišujeme tři základní postupy logické výstavby vědy (resp. Logické výstavby teorie) a to přístup axiomaticko-deduktivní (kvantitativní výzkum), přístup induktivní (kvalitativní výzkum) a přístup kombinující oba přístupy (srov. Ochrana, 2009, s. 46). Základním cílem vědy je vytvoření teorie. Řečeno méně zašifrovaně, základním cílem vědy je nalézt obecná vysvětlení přirozených jevů. Taková všeobecná vysvětlení se nazývají teorie. „Teorie je soubor vzájemně souvisejících konstruktů (pojmů), definic a tvrzení, který představuje systematický pohled na jevy tím, ţe specifikuje vztahy mezi proměnnými, s cílem vysvětlit a předpovědět tyto jevy.“ (Kerlinger, 1972, s.25) Vědecká teorie je zevšeobecňujícím vysvětlením, které překračuje bezprostřední smyslovou zkušenost a umoţňuje lidem formulovat a následně vyuţívat všeobecně platné zákonitosti a principy. Teorie vysvětlují omezeným počtem výroků (někdy i jedinou větou nebo matematickou rovnicí) často nesmírnou rozmanitost a zdánlivou chaotičnost velkého počtu jevů. Vědecká teorie tak organizuje a uspořádává empirické poznání. To je první základní funkce teorie. Díky této funkci nevnímáme nově přijímané údaje (data) jako izolované a vzájemně nesouvisející elementy reality, ale víceméně je vkládáme do jiţ připravených struktur našeho poznání a představ o této realitě. Vědecká teorie tím, ţe nabízí zevšeobecňující vysvětlení, usměrňuje téţ další zaměření a charakter následujících vědeckých bádání. Vědecká teorie by měla být ekonomická čili úsporná, tj. aby malým počtem výroků dokázala vysvětlit poměrně velké mnoţství jevů a okolností. Dále by dobrá - 25 -



vědecké teorie měla být jednoduchá, překvapivě není dobrou teorií ta, která vysvětluje jevy sloţitým, zdlouhavým a často nesrozumitelným způsobem. Zároveň by teorie měla být vnitřně konzistentní, to znamená, ţe pokud je tvořena řadou výroků a tvrzení, měly by tyto výroky tvořit vnitřně si neprotiřečící systém. Ve výčtu vlastností, kterými by se měla honosit dobrá teorie je více, patří k nim síla, plodnost, přesnost a zejména testovatelnost – tj. ověřitelnost. Teorie by měly být vţdy potvrzovány pomocí tzv. testování teorií. Jednodušším přístupem k testování teorií (a hypotéz) je jejich verifikace – tedy potvrzení. Pokud se empiricky teorie (nebo hypotéza o ní) potvrdí, potom je pravdivá a platí. Tento přístup ale zkomplikoval přístup Karla R. Poppera, který ve své knize „Logika vědeckého bádání“ (1997) prokázal, ţe o ţádné teorii nemůţeme s jistotou říci, ţe je pravdivá, ale lze pouze metodou falzifikace vyloučit hypotézy nepravdivé. Tedy opravdu je pravdivá jen ta teorie (nebo hypotéza o ní), která je nevyvratitelná. Skutečná věda je, jak ji Popper nazval, vědou otevřenou (open science), která se nebojí rizika svého moţného popření. Základem vědeckých teorií jsou vědecké výroky a vědecké definice. Výroky je nutno rozdělit na výroky faktické a výroky teoretické. Je proto také nutno si vysvětlit rozdíl mezi faktem a teorií. Fakt, je to, co se právě děje a co je vědcem pozorováno. Výsledky pozorování jsou posléze klasifikovány a zařazovány do kategorií. Soubor kategorií je základem teorie. Klasifikace a kategorizace faktů spolu úzce souvisí. Klasifikace navazuje na deskripci neboli popis (viz kapitola č. 4 – Postup vědeckého výzkumu). Popsat realitu znamená ji nějakým způsobem utřídit, systematizovat, klasifikovat, uspořádat. Při třídění (klasifikaci) pozorovaného materiálu vycházíme z podobnosti mezi věcmi, jevy, procesy. Podobnost nalézáme pomocí komparace (srovnávání). Komparace je jednou z elementárních operací lidského poznání, jejím jádrem je hledání společných vlastností (viz kapitola č. 4 – vědecké metody). Nastupuje vţdy, kdyţ vědec přechází od poznatků o jediném případu (pozorovaném faktu a na jeho základě vyslovenému faktickému výroku) k poznatkům o celé třídě případů. Vlastnosti, které bereme za základ komparace, mohou být různé, např. sociální audit v organizacích můţeme srovnávat podle odhalení kritických míst, podle plánování změn, podle personálního vedení, podle vrcholového řízení apod. (srov. Ivanová, 2004, s. 5) Účelem komparace je seskupování podobných věcí, jevů či procesů do tříd neboli kategorií. Vlastnost, podle které se třída vytváří, se nazývá třídícím, klasifikačním kritériem. Volba tohoto kritéria vţdy závisí na cíli a účelu vědeckého bádání. Název kategorie vychází z řeckého katégoria = obţaloba, výpověď u soudu. V Aristotelově pojetí existuje deset základních výpovědí, které je moţné učinit o kaţdém jsoucnu (o tom, co je). Jsou jimi: podstata, kvantita, kvalita, vztah, místo, čas, poloha, vlastnictví, činnost a trpnost. V metodologii vědy tento pojem označuje skupinu jevů, které mají stejné vlastnosti. Sociální kategorie můţe být označením pro demografickou skupinu nebo mnoţinu osob, které jsou charakteristické jedním nebo více stejnými a relevantními znaky (především demografickými – jako je pohlaví, věk, povolání, zaměstnání, vzdělání, náboţenské vyznání apod.). (Srov. Ivanová, 2004, s. 6). - 26 -



Klasifikace do tříd (kategorií) – musíme dodrţovat tyto logické zásady: 1) Třídící kritérium musí být přesně definováno. Nejednoznačná definice vede i k nejednoznačnému třídění. 2) Kritérium musí splňovat poţadavek vyčerpávající úplnosti – poţadavek vyčerpávající úplnosti znamená, ţe třídící kategorie musí pokrýt celý rozsah variability (proměnlivosti) sledované vlastnosti. Nemůţe (nesmí) nastat případ, ţe se objeví určitý stav vlastnosti, jenţ by nebyl zařaditelný do některé z vytvořených kategorií. 3) Třídící kategorie se musí vzájemně vylučovat. Budeme-li klasifikovat například typy manaţerského řízení, je nutno vytvořit jednotlivé třídy takovým způsobem, aby pokryly typy řízení, které jsou známy z relevantní literatury. Vytvoříme-li správně kategorie faktických výroků na základě objektivní klasifikace, můţeme nejprve předpokládat příčinné vztahy mezi těmito kategoriemi pomocí hypotéz (či výzkumných otázek), posléze je zkoumat a nakonec, pokud se potvrdí výsledky, zobecnit pomocí teorie. Teorie je tedy zobecněním faktů a příčinných událostí mezi těmito fakty, zpracovanými klasifikací a kategorizací. Faktický výrok popisuje určité události, kdeţto teoretický výrok referuje o příčinných vztazích mezi kategoriemi událostí, jeţ byly vytvořeny výše popsaným způsobem. Teoretický výrok je stavebním prvkem teorie jako myšlenkového systému, který se pokouší o vysvětlení univerza přesně vymezeným způsobem (srov. Moţný, Rabušic, 1989, s, 17). Teoretický výrok představuje pro vědu elementární jednotku, od níţ jsou budovány i ty nesloţitější teorie (tamtéţ). Teoretický výrok, který ještě nebyl dostatečně testován, je moţno povaţovat za výrok hypotetický neboli hypotézu. Hubík (2007, s. 22) takovou hypotézu nazývá hypotézou teoretickou. Hypotéza teoretická musí být dále rozpracována na hypotézu výzkumnou, aby mohla být testována. Výzkumná hypotéza by měla být sestavena z pojmů nebo termínů a měla by mít takový slovní tvar, aby mohla být také statisticky testována, tzn., ţe by měla obsahovat takové faktické výroky, které jsou potenciálně měřitelné (říkáme jim proměnné) a také předpokládaný příčinný vztah, který mezi nimi podle testované teorie je. Autoři metodologických pojednání nejsou jednotní v tom, kdy je nutno na testování teorie pouţít hypotézu a kdy výzkumnou otázku. Hubík (2007) hovoří zásadně o hypotéze u všech typů výzkumu, Punch (2008) o výzkumné otázce u všech typů výzkumu, Kerlinger (1972, s. 23.) o nutnosti nejprve vymezit problém pomocí výzkumné otázky a potom jej specifikovat hypotézou u kvantitativního výzkumu. Nejrozumnější se jeví vysvětlení Dismanovo (srov. 2002, s. 286), které doporučuje pouţití hypotézy při testování teorií (tj. při kvantitativním výzkumu) a výzkumné otázky při vytváření teorií (tj. při kvalitativním výzkumu). Stejně tak pojímá rozdíl mezi kvalitativním a kvantitativním výzkumem Pavlica (2000, s. 31). Rozbor této problematiky je však nad rámec tohoto textu, zaměřeného na komunikaci ve vědě a výzkumu, tedy na pochopení výroků, tvrzení a definic, které mohou být uţity při jednání písemném či verbálním o vědeckých či výzkumných problémech.

- 27 -

Klasifikace



3.3 Vědecké definice Latinsky definitio znamená vymezení. To znamená, ţe definice stanovují a ohraničují významy pojmů přesným udáním vlastností a vztahů sledovaných objektů. Definice se formálně skládají z části, které je třeba definovat (definiendum) a z části, která definuje (definiens) – viz také kapitola č. 2. Obě části správně utvořené definice znamenají významově totéţ, takţe by měly být vzájemně zaměnitelné. Definice je moţno rozdělit na pět základních okruhů: Nominální definice – nevztahují se na věci či na jejich vlastnosti, ale na jejich označení, vymezují význam určitých jazykových znaků. Spočívají v tom, ţe dosud neznámý pojem určujeme jiným známým pojmem. Všeobecným praktickým příkladem nominálních definic jsou překladové nebo odborné slovníky (v psychologii můţeme například mentální retardaci označit jako intelektovou zaostalost, v sociologii tradiční zvyklosti jako myšlenkové stereotypy, v sociálním lékařství zásahy vlády do zdravotního stavu obyvatelstva jako zdravotní politiku, v managementu jednoznačné příkazy a kontrolu vedoucího jako direktivní řízení).

Nominální definice

Reálné definice – neboli věcné, které se snaţí postihnout fakta, jejich vlastnosti, procesy, kategorie faktů. Pojem je vysvětlován pro něj příznačnými a typickými vlastnostmi, vztahy mezi těmito vlastnostmi nebo podmínkami. Reálné definice mají dvě podtřídy – existenciální definice – např. psychologii je moţno definovat jako vědu zabývající se zkoumáním proţívání a chování jednotlivých osob a genetické definice, kde je pojem vymezen uváděním podmínek a procesů, které jej vytvářejí. Tak bychom například mohli definovat frustraci jako emocionální stav vzniklý nedostatečným uspokojování potřeb.

Reálné definice

Syntetické definice – jsou takové definice, kde se ze známých pojmů vytváří pojem nový – viz také kapitola č. 2.

Syntetické definice

Příklad syntetické definice: Vývoj jedince od ONTOGENEZE.

zárodku do zániku

–

Analytické definice – definice, které činí implicitní význam nějakého výrazu Analytické explicitním – definiční znaky se analyticky vyvozují ze znaků implicitních (implicitní – definice přímo nevyjádřený, ale v něčem zahrnutý, samo sebou se rozumějící). Příklady: 1) CENTRALIZACE MOCI – míra koncentrace pravomocí. 2) DEFINICE SITUACE – porozumění, výklad a interpunkce sociálního, materiálního a významového kontextu, v němţ je jedinec nebo skupina nachází. Operacionální definice – představují významný nástroj ověřování výchozích hypotéz. Operacionální definice umoţňuje měření nebo kvantifikaci. Operacionální definice je moţno povaţovat za jednu z variant genetických definic, patřících k reálným definicím. Podstata operacionálních definic spočívá v tom, ţe definiens je tvořen postupy, procesy (operacemi), na jejichţ základě vzniká definovaný pojem, - 28 -



nebo na jejichţ základě je tento pojem měřen či identifikován. Důvodem, proč jsou operacionální definice uváděny zvlášť, není věcná odlišnost od genetických definic, ale jejich mimořádný význam, který operacionální definice mají v empirických vědách (jako první byla fyzika). Vědecká metoda by měla být opakovatelná a ověřitelná, operacionální definování je přímočarým naplněním tohoto poţadavku. Definice operacionální se téţ nazývá definice pracovní. Znamená vymezení obsahu nějakého pojmu udáním postupu měření, kterým můţe být dotyčná veličina určena. Např. vzdělání mohu operacionálně definovat tak, ţe ho vyjádřím nějakým měřitelným způsobem buď pomocí a) kategorií – základní, vyučení, středoškolské, vysokoškolské nebo b) počtem let strávených ve škole. Operacionální definice není ve své podstatě nic jiného neţ receptura – návod, pomocí kterého vysvětlovanou věc či jev zhotovíme, získáme, změříme nebo pozorujeme. Podle toho, co je výsledkem skutečné operace, rozlišuje Kerlinger (1972, s. 45) mezi měrnými a experimentálními operacionálními definicemi: Měrné operacionální definice – jsou popisem procedur, po jejichţ vykonání můţeme pojem identifikovat. Jinak řečeno, jde zde o návod, jak jev (proces, objekt) měřit tak, abychom ho mohli „vidět“. V tomto smyslu je notoricky známá definice inteligence jako „toho, co je měřeno inteligenčními testy“.

Měrné operacionální definice

Experimentální operacionální definice – to jsou vlastně „recepty“, jejichţ realizováním vyvoláme (stvoříme, navodíme) definovaný objekt, jev nebo proces.

Experimentální definice

Jak je vidět, operacionální definice nabízejí elegantní moţnost, jak poměrně spolehlivě a bez neţádoucích šumů komunikovat významy a obsahy důleţitých pojmů pouţívaných ve vědě. Jejich princip je zaloţen na návrhu: “Chceš vědět, co mám na mysli pod pojmem X? Udělej to a to takovým způsobem a to co dostaneš nebo uvidíš, to je X.“ Jednoduchost a přímočarost experimentální operacionální definice má ve společenských vědách ale své meze. Mnohotvárnost a mnohoznačnost jevů, které nás obklopují, obsahují v sobě více neţ jednu recepturu. Proto je operacionální definice zaměřena především na to, aby dva komunikující mluvili o téţe věci. V přírodních vědách je tato situace poměrně jednodušší, jevy nejsou tak mnohovýznamové.

SHRNUTÍ KAPITOLY Závěrem kapitoly je moţno shrnout, ţe vědecká komunikace musí vycházet z kritického čtení vědeckých zpráv, či kritického naslouchání vědeckým explanacím, či interpretacím. Abyste toho byli schopni, musíte znát, z čeho vychází vědecké poznávání. Kaţdá vědecká komunikace musí obsahovat vědeckou metodu, díky které dospěla k teorii. Dále musí definovat teorii pomocí teoretických výroků, jeţ musejí mít základ v klasifikaci a kategorizaci výroků faktických. Vědecká komunikace (ať jiţ verbální nebo písemná), která neobsahuje definice, které z teorie vycházejí, nebo ji tvoří, je zásadně neúplná a je nutno s touto situací počítat. Pokud komunikace neobsahuje tyto prvky, ale právě naopak vychází z nevědeckých způsobů poznávání a definice není schopna uvést, je nutno kriticky k takové komunikaci přistupovat se vší obezřetností. Stejné je to, i pokud se seznamujete s vědeckými výsledky - 29 -



(vědeckou interpretací výsledků). I ty musejí obsahovat vědecké pojmy a termíny, musejí směřovat pomocí hypotéz či výzkumných otázek k testování teorií nebo k jejich tvorbě. Ve své podstatě je moţno tvrdit, ţe pokud komponenty uvedené v kapitole č. 2 a č. 3 vědecká komunikace neobsahuje, dalo by se s úspěchem pochybovat o tom, zda je opravdu vědecká.

ÚKOLY 1.

Rozpomeňte se, které metody se uţívají u nevědeckého poznávání

2.

K čemu slouţí teorie?

3.

Z jakých jazykových výrazů je teorie vystavěna?

4.

Zkuste ve Vašem oboru na základě faktických výroků o Vaší odborné práci provést klasifikaci a kategorizaci. K čemu jste dospěli?

5.

Uveďte alespoň dvě nominální definice z Vašeho oboru.

6.

Zkuste zdůraznit rozdíl mezi měrnou a experimentální definicí.

7.

Připravte si pojednání o Vaší odborné práci, které bude obsahovat veškeré komponenty uvedené v kapitole č. 2 a č. 3.


DISMAN, M. Jak se vyrábí sociologická znalost. Dotisk 3. vyd. Praha: Karolinum, 2002. 375 s. ISBN 80-246-0139-7.

[2]


[3]

HUBÍK, S. Hypotéza. 1. Vyd. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Fakulta zdravotně sociální, 2006. 80 s. ISBN 807040-842-1.

[4]


[5]


[6]


[7]


[8]

OCHRANA, F. Metodologie vědy. Úvod do problému. 1. vyd. Praha: - 30 -



Karolinum, 2009. 156 s. ISBN 978-8O-246-1609-4. [9]

PAVLICA, K. a kol. Sociální výzkum, podnik a management. Průvodce manaţera v oblasti výzkumu hospodářských organizací. 1. vyd. Praha: EKOPRESS, 2000. 161 s. ISBN 80-86119-25-4.

[10]

POPPER, K. R. Logika vědeckého bádání. 1. vyd. Přel. J. Fiala. Praha: OIKOYMENH, 1997. Překlad z angl originálu The Logic of Scientific Discovery, London a New York, 1994. 618 s. ISBN 80-86005-45-3.

[11]

PUNCH, K. F. Úspěšný návrh výzkumu. 1. české vyd. Praha: Portál, 2008. Z původního anglického vydání Developing Effective Research Proposal přeloţil J. Hendl, 2006. 230 s. ISBN 978-80-7367-468-7.

[12]

ŢIAKOVÁ, K. a kol. Ošetrovateľstvo teória a vedecký výskum. Martin: Osveta, 2003. 319 s. ISBN 80-8063-131-X.

- 31 -



4 Komunikační aspekty řízení vědeckého procesu CÍL Po prostudování kapitoly budete umět:        

znát základní komponenty výzkumného procesu, znát základní strukturu výzkumného zadání, definovat odpovědnost pracovníka vstupujícího do výzkumného procesu, definovat povinnosti vedoucího pracovníka výzkumného procesu, rozlišit mezi rozhovorem a vědeckou diskuzí (diskursem), analyzovat odbornou úroveň komunikátora, rozpoznat podstatu a význam sdělených informací, znát zásady podávání výzkumných projektů (písemná komunikace).

KLÍČOVÁ SLOVA Struktura výzkumného procesu, komponenty výzkumného procesu, komunikační odpovědnost v procesu výzkumu, diskurs, odborná úroveň komunikátora, podstata a význam sdělovaných informací, zásady podávání projektů.

4.1 Struktura výzkumného procesu K odborné komunikaci je nezbytné respektovat hierarchii a zásady výzkumného procesu, která se skládá z těchto základních prvků, či hlavních cílů vědeckého poznávání (srov. Polit, Hungler, 1993, s. 14-15): DESKRIPCE (POPIS) – EXPLORACE (VÝZKUM) – EXPLANACE (VYSVĚTLENÍ) PREDIKCE and CONTROL (PŘEDPOVĚĎ a KONTROLA) Popis – abychom situaci přiměřeně porozuměli, musíme nejdříve zjistit, které elementy ji vlastně tvoří a čím jsou charakteristické. Prvním krokem je tedy popis a utřídění (deskripce, klasifikace, kategorizace – viz kapitola č. 3) jevů a faktických tvrzení o těchto jevech. Kdyţ jednotlivé části popisujeme, všímáme si jejich charakteristických znaků. Potom se snaţíme - na základě porovnávání částí podle těchto znaků o jejich utřídění, čili kategorizaci (viz kapitola č. 3). Výzkum – zkoumáme vztahy a jejich příčinnost mezi jednotlivými kategoriemi. Ptáme se, zda a jak těsně dva nebo více jevů spolu navzájem souvisí. Vysvětlení – odpovídá na otázku „proč“ a „jak“ a za „jakých okolností“ spolu jevy souvisí. Velmi záleţí na tom, jak jsou výsledky komunikačně interpretovány. Předpověď a kontrola – neboli odhad, předpověď do budoucna. Předvídáním překračujeme časovou hranici bezprostředního okamţiku. To nám umoţňuje předem - 32 -



očekávat, plánovat a měnit jevy a okolnosti. Kontrola souvisí s tím, ţe si uvědomujeme, jaká omezení výzkumné výsledky přináší. Tato struktura výzkumného procesu se musí objevovat ve všech písemných i ústních zadáních výzkumů. Pokud tomu tak není, chybí podstatná část dokumentu. Po znalosti procesu výzkumu je další nezbytnou znalostí komunikační povinnosti pracovníků ve vědě a výzkumu.

4.2 Zásady komunikace ve výzkumném procesu Pracovník, který vstupuje do výzkumného (tvůrčího) procesu by měl vţdy komunikovat na základě znalosti mezinárodních, národních, odvětvových nebo institucionálních etických doporučení, upravujícími odbornou přípravu jeho typu výzkumné (tvůrčí) práce. Při získávání, výběru, hodnocení a uchovávání výzkumných dat potom vychází z obecných etických zásad (viz. Sylabus: Etika výzkumné práce) při respektování své disciplíny. Při své vědecké práci pracovník ve vědě a výzkumu přijímá odpovědnost za preciznost a objektivitu svého prováděného výzkumu v průběhu celého procesu, tj. při stanovování metodiky, při výběru vzorku, při shromaţďování a zpracovávání dat, včetně jejich ochrany, při komunikaci verbální se stranami zapojenými do výzkumu, stejně jako při sestavování průběţných či závěrečných zpráv, při publikování či realizaci získaných výsledků, při uchovávání dokumentů, které se k výzkumu vztahují. Při odborné komunikaci si pracovník ve vědě a výzkumu zachovává kritičnost vůči výsledkům své práce, získaným poznatkům a závěrům, objektivně, kriticky, ale kolegiálně přistupuje k výsledkům svých spolupracovníků a studentů, je přístupný diskusím a argumentům. Dále při tomto typu komunikace respektuje pracovník ve vědě a výzkumu principy a hierarchii odborné komunikace v celé organizaci. Stejně tak u kaţdého výzkumu respektuje, kdo výzkum vyhlašuje, která agentura jej řídí, komu je povinen dávat výsledky a v jakém provedení. Obeznamuje se s podrobnou metodikou vyhlášení výzkumu a tu potom v nezměněné formě prezentuje svým kolegům, nadřízeným či podřízeným. Při týmové spolupráci poskytuje pracovník ve vědě a výzkumu v písemné či verbální podobě výsledky výzkumu ostatním členům řešitelského týmu. Pracovník, zapojený do výzkumu, v souladu se smluvními podmínkami výzkumu zajišťuje, aby výsledky výzkumu, pokud nepodléhají legálnímu utajení, byly šířeny v oblasti příslušné vědecké komunity a v rámci moţností co nejdříve uplatňovány ve výuce či praxi. Spolupracovníky a studenty k výzkumné práci si vybírá na základě nestranného hodnocení jejich intelektuálních, charakterových, kreativních či organizačních schopností bez jakékoliv diskriminace. Těmto zásadám odpovídá také jeho vědecká komunikace s nimi. V úloze řídícího pracovníka ve výzkumu věnuje pracovník ve vědě a výzkumu patřičnou pozornost koordinaci výzkumu, úkoly přiděluje podle vyzrálosti, kompetencí a moţností jednotlivých členů týmu. Průběţně buduje vztahy pomocí konstruktivní a pozitivní komunikace se začínajícími výzkumnými pracovníky, pregraduálními i postgraduálními studenty vstupujícími do výzkumu. Vytváří nezbytné podmínky pro - 33 -



efektivní předávání informací a pro další úspěšný rozvoj kariéry nových výzkumných pracovníků.

4.3 Výběr relevantních výsledků a vědecká diskuze V dnešní době informační exploze je velice sloţité se orientovat v obrovském mnoţství výzkumných výsledků, teorií a interpretací výzkumů. Je důleţité vybrat ty informace, které jsou validní. Situace je komplikována skutečností, ţe mnohé studie si vzájemně odporují a informace jsou nejasné. Proto je nutno při shromaţďování informací podrobit komunikátora podrobné analýze. Je nutné vţdy zjišťovat:  

renomé časopisu, či knihy, ze které analyzovaný text pochází, jakou má text strukturu a zda jsou v ní obsaţeny všechny relevantní informace vědeckého textu (úvod do problematiky, výzkumné otázky nebo hypotézy, metody, vzorek, výsledky, diskuze) (srov. Kounovská, 2008, s 52).

Nejvhodnějším textem pro relevantní informace z textů jsou systematické přehledy. Systematický literární přehled je přehled, který respektuje zásady vědeckého postupu. Jedná se o formu vědeckého sdělení, jehoţ cílem je shrnutí nejnovějšího poznání z oblasti teorie i výzkumu. Systematický literární přehled vychází z předpokladu, ţe kaţdá jednotlivá validní situace v sobě nese kousek informace o realitě a pokud se syntetizují všechny dílčí studie dohromady, pak je obraz reality mnohem komplexnější, přesnější, konzistentnější, a tedy správnější. Systematický literární přehled zahrnuje formulaci výzkumné otázky, sběr dat na základě vyhledání literatury, vyhodnocení kvality dat, jejich analýzu a interpretaci. Poslední fází je prezentace výsledků a doporučení pro praxi. (Greenhalght In Kounovská, 2008, s. 53) Kaţdý systematický literární přehled by měl ve svém obsahu mít dodrţeny následující části: Formulace správné výzkumné otázky je nejdůleţitější a zároveň nejobtíţnější částí přípravy systematického přehledu. Na základě formulace výzkumné otázky činí tvůrce přehledu rozhodnutí, zda potenciální publikace bude nebo nebude zahrnuta do přehledu. Je tedy velice důleţité, aby výzkumná otázka byla formulována jednoznačně. Sběr dat je druhou fází, ve které probíhá vyhledávání studií, které splňují kritéria pro zařazení do přehledu. Zdroje údajů pro systematický přehled jsou oficiální a renomované databáze, cizojazyčná literatura, šedá literatura (diplomové práce, vnitřní hlášení, práce publikované na konferencích…), odkazy citované v primárních zdrojích a nezpracované údaje z publikovaných studií. Omezit se pouze na jednu elektronickou databázi s sebou nese riziko identifikace jen malé části existujících publikací. Kritické hodnocení studií zahrnuje opětovnou kontrolu validity publikací, u kterých bylo rozhodnuto, ţe budou zařazeny do přehledu. Uvedou se charakteristiky jednotlivých studií a vyhodnotí se metodologická kvalita podle vytyčených kritérií.

- 34 -



Syntéza výsledků jednotlivých studií můţe mít povahu kvalitativní, která je vyuţívána pro literární přehledy nebo se můţe jednat o matematickou agregaci kvantitativních dat, tedy o metaanalýzu. Uvedení výsledků do příslušného kontextu je závěrečnou etapou systematického přehledu. Číselný výsledek agregace dat musí být dán do souvislosti s výzkumnou otázkou, kterou přehled zpracovával. Je diskutována homogenita a heterogenita zahrnutých studií, moţná bias2 a vliv náhody na celkový výsledek. (Greenhalght in Kounovská, 2008, s. 54-55). Na základě relevantních dat je potom moţná vědecká diskuze. Diskuze znamená výměnu názorů, obvykle v týmu, či shromáţdění, která má vést k vyjasnění, vyřešení nějaké otázky. Říká se jí také rozprava nebo odborný rozhovor. Pokud je diskuze vedená jako projev racionálního myšlení v podobě souvislé řady úsudků, které se opírají o dílčí operace a pojmy, nazýváme diskuzi diskursem. Tento pojem uţíval jiţ R. Descartes. Podle M. Foucaulta je diskurs určitým způsobem argumentovaný dialog uvnitř nějaké kultury (nebo vědecké komunity), tj. procedura, která dopředu formuje to, o čem můţe naše vědění hovořit (in Jandourek, 2001, s. 64). Pojem diskurs je odvozen od latinského slova discurrere (rozmlouvat) a znamená, ţe je při rozmluvě postupováno od jednoho logického argumentu k následujícímu pomocí pojmového aparátu (teoretických výroků, definic, pojmů a termínů) a pojmového (diskursivního) myšlení (srov. Jandourek, 2001, s. 64). Je udáván jako protiklad intuitivního myšlení a na něj navazujícího rozhovoru. Diskurz je typický pro určitou kulturní epochu, nemá jednotlivého autora a jednotliví autoři ani nejsou důleţití. Základem kaţdé odborné diskuze je objektivnost. Největším nebezpečím pro správnost diskuze je předpojatost autorů, kteří se snaţí prokázat pouze platnost vlastního stanoviska.

4.4 Výzkumné zadání Pokud chceme odborně hovořit se zadavatelem výzkumu, nebo naopak jsme my zadavatelé výzkumu, je třeba, abychom znali postup výzkumného zadání. Postup výzkumného zadání ve vědách o člověku a společnosti lze popsat následujícím způsobem (podle Hubíka, 2006, s. 52-58): a) Laické zadání – konzultace a předběţná smlouva se zadavatelem – výsledkem konzultace by mělo být výzkumníkovo porozumění laickému zadání výzkumu, dále by měly být vyjasněny ekonomické podmínky, zahájení a realizace výzkumných prací. Výsledkem konzultace je předběţná dohoda, která pokryje buďto celý scénář výzkumu, nebo alespoň jeho první část a stanoví rámcově cíl výzkumu. b) Příprava odborné práce – odborné zadání – má čtyři kroky a) formulace odborného zadání a b) formulace problému a jeho teoretická

2

zkreslení výsledků, systematická chyba v odhadu studovaného efektu

- 35 -


c)

d)

e) f) g) h) i) j) k) l) m)


konceptualizace. Tím je téměř spontánně formulována prvotní hypotéza (výzkumná otázka) projektu. C) studium precedentů a souvisejících případů a d) nová formulace problému a jeho rekonceptualizace. Odborná oponentura výsledku – získané výsledky z předcházejících kroků – formulace odborného zadání, jeho teoretické a empirické zdůvodnění – je třeba předloţit odborné oponentuře, jejímţ cílem je nalézt slabé stránky výsledků. Podmínkou oponentury je odborná kompetence oponentů jak teoretická, tak metodologická. Na základě oponentury je potom upřesněna teoretická hypotéza. Vypracování projektu výzkumu – vypracování vlastního plánu, či scénáře výzkumných prací: a) rekapitulace doposud provedených prací; b) zdůvodnění teoretických východisek; c) stanovení typu výzkumu, metod, technik a dalších postupů; d) způsob ověření funkčnosti metod a technik; e) způsob analýzy a vyhodnocení získaných dat; f) způsob interpretace výsledků; g) organizace výzkumu; h) vyčíslení nákladů; h) stanovení forem výstupů. Odborná oponentura plánu činnosti a vybraných metod Úprava plánu projektu podle oponentury Smlouva se zadavatelem Realizace ověřovacího předvýzkumu Korekce výzkumných nástrojů a procedur Realizace výzkumného projektu Oponentura odborného výstupu výzkumu Výstup výzkumných prací pro zadavatele Expertní návrh řešení problému pro zadavatele

Různé agentury kaţdoročně vyhlašují soutěţe, do které mohou přihlásit své návrhy vědci z kterékoliv instituce zabývající se výzkumem nebo poţadovanými inovačními řešeními. Kaţdá agentura vyhlašuje soutěţ v jiném období a stanovuje také její podmínky. Má-li být grantová přihláška (zadání projektu) napsána kvalitně, musíme předvídat hlavní otázky jejího posuzovatele a jeho představu o tom, co je nosné téma a jak má být konstrukčně postaveno. Při zpracování grantové přihlášky se doporučuje tento postup: 1) Brainstorming řešitelského týmu, jehoţ cílem je stručně charakterizovat téma, zaměření a prospěšnost projektu, kvalifikaci hlavního řešitele a odpovídající sloţení pracovního týmu, způsob řešení problematiky, finanční náročnost projektu, jeho původnost, cíle a hypotézy. 2) Vypracování popisné části, jejímţ cílem je vytvořit popis vědeckého základu řešené problematiky získaný z literatury i vlastních zkušeností, stanovit vědeckou hypotézu a konkretizovat cíl výzkumu, specifikovat metody a techniky, časový harmonogram prací, lokální a plošný dopad výzkumu nebo inovační činnosti, přínos projektu a vyuţitelnost v praxi. 3) Sepsání odborných strukturovaných ţivotopisů hlavního řešitele, příp. spoluřešitele a členů týmu s uvedením jejich vědeckých a odborných aktivit, které budou mít přínos pro řešení projektu, včetně jejich publikační činnosti, a zda řešitelé splňují podmínky, např. věk, kvalifikace, odborné zaměření aj. - 36 -



4) Stanovení rozpočtu nákladů. Rozpočet musí být přiměřený typu výzkumu a jeho výsledkům. Musí obsahovat zdůvodnění poţadovaných finančních prostředků v jednotlivých časových úsecích (zpravidla kalendářní roky). 5) Optimalizace komunikativnosti sdělení. „Zlaté pravidlo“ při psaní grantů radí psát stručně, vybírat signifikantní informace, jasně a logicky formulovat cíle, hypotézy a metody, vhodně strukturovat text, vizualizovat sdělení pomocí tabulek, grafů atd. (Ivanová, Juríčková, 2008, s. 11). Psaní odborných i tvůrčích textů je do jisté míry dovednost, jíţ se lze naučit. Kreativitu lze formovat a rozvíjet. Tento proces však nemusí probíhat pouze v institucionálních kurzech nebo lekcích. Pokud má zájemce chuť, zájem a určitý vrozený potenciál, můţe se rozvíjet průběţně vlastním samostudiem. K tomu bychom doporučovali seznámení s publikacemi Světly Čmejrkové, Františka Daneše (zejména publikace „Jak napsat odborný text“), s publikací „Tvůrčí psaní“ Zbyňka Fišera nebo „Jak psát a přednášet o vědě“ Zdeňka Šestáka. Co však naučit lze, a k čemu by kaţdý, kdo chce nejen nalézat správná a původní řešení problémů, ale také o nich ostatní svět adekvátně informovat, měl dojít, jsou tyto dovednosti:        

v úvodu formulovat cíle své práce, odlišit vlastní text od úvodu, strukturu textu přizpůsobit obecnému schématu systému (vstup – proces – výstup), rozdělit text do odstavců podle smyslu a podle skutečností, které se k sobě vztahují, psát tak, aby jedna věta logicky vyplývala z druhé, celý text sestavit tak, aby vyjadřoval koherentní stanovisko, v diskuzi oponovat nebo souhlasit s autory (či textem), jeţ byl uveden v teoretických východiscích, v závěru spojit vyřčené argumenty a sdělit čtenáři, zda bylo dosaţeno cíle. (srov. Ivanová, Juríčková, 2008, s. 12).

SHRNUTÍ KAPITOLY Pro kvalitní odbornou či vědeckou komunikaci je třeba znát strukturu výzkumu stejně jako komunikační povinnosti pracovníka výzkumného týmu, jeţ vycházejí z etických norem. Na základě znalostí všech informací, uvedených v kapitole č. 2, kapitole č. 3 a na začátku kapitoly č. 4 je moţno se odborně pustit buď do analýzy odborných textů, či odborné diskuze, do zadávání projektů, podávání projektů či sepsání celého textu, jenţ náš výzkum interpretuje.

- 37 -



ÚKOLY 1.

Vysvětlete svými slovy výzkumný proces a při této komunikace pouţívejte výrazy, vysvětlené v kapitole č. 2 a v kapitole č. 3.

2.

Zkuste navrhnout, nejlépe písemně, jak by měla vypadat odborná diskuze, pokud byste byli zadavateli výzkumu.

3.

Najděte si v oblasti svého odborného zájmu odborný text a podorbte ho analýze podle zásad uvedených v podkapitole č. 4.3.


GREENHALGH, T. Jak pracovat s vědeckou publikací. Základ medicíny založené na důkazu. Přel. Vladimír Janout. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2003. Přeloţeno z angl. originálu How to Read a Paper, London, 2001. 208 s. ISBN 80-247-0310-6.

[2]

HUBÍK, S. Hypotéza. 1. Vyd. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Fakulta zdravotně sociální, 2006. 80 s. ISBN 807040-842-1.

[3]


[4]

IVANOVÁ, K.; JURÍČKOVÁ, L. Písemné práce na vysokých školách se zdravotnickým zaměřením. Skriptum. 3. vyd. Olomouc: VUP, 2009. 98 s. ISBN 80-244-0992-5.

[5]

JANDOUREK, J. Sociologický slovník. 1. vyd. Praha: Portál, 2001. 285 s. ISBN 80-7178-535-0.

[6]

KOUNOVSKÁ, Z. Snižování a prevence profesionální zátěže zdravotníků jako úloha zdravotnického manažera. Diplomová práce. Olomouc: LF, 2009. 108 s.

[7]

POLIT, D. F.; HUNGLER, B. P. Essentials of Nursing Research. 3th ed. Philadelphia: Lippincot, 1983. 499 s. ISBN 0-397-54922-9.

[8]

PUNCH, K. F. Úspěšný návrh výzkumu. 1. české vyd. Praha: Portál, 2008.

- 38 -



5 Odborná komunikace s jednotlivci a v týmu CÍL Po prostudování kapitoly budete umět:          

rozeznat komunikační typy lidí a jejich projevy v jednání s druhými, popsat pravidla a druhy rozhovoru, rozpoznat úkolování a delegování jako formu komunikace s jednotlivci, zpracovat písemný text podle základních pravidel kvalitní komunikace, znát přínosy komunikace v týmu a poţadavky na komunikační dovednosti členů, rozeznat kompromis od konsensu, popsat brainstorming jako formu týmové komunikace, chápat přínosy pozitivního konfliktu a varianty jeho řešení, odlišovat druhy porad podle cíle, který sledují, popsat principy otevřené komunikace.

KLÍČOVÁ SLOVA Typ podle pouţívaného způsobu komunikace, srozumitelné informace, rozhovor, úkolování, delegování, princip formulace SMART, písemná forma komunikace, komunikace v týmu, kompromis, konsensus, konflikt, brainstrorming, porada týmu, otevřená komunikace.

5.1 Odborná komunikace s jednotlivci Vraťme se nyní k formám interpersonální komunikace, kterými můţete formulované informace ve vědě a výzkumu vzájemně předávat, případně i zpracovávat. Typické situace, na které se zaměříme, je varianta jednání s jedním člověkem a varianta jednání ve skupině. S oběmi situacemi se setkáváte, často obě varianty komunikace vzájemně prolínají. Kaţdý jednotlivec je individualita a má tedy i svůj individuální přístup ke sdělování a zpracování informací. Tento individuální přístup se v průběhu ţivota postupně vyvíjí, a to díky měnícím se zkušenostem, narůstajícím odborným znalostem, měnícímu se sociálnímu prostředí. Z vlivů působících na momentální způsob práce s informacemi nemůţeme vyloučit i momentální emocionální stav. Jako pomůcku pro rozlišování typických přístupů k práci s informacemi je uţitečné znát typologii člověka právě podle jeho způsobu komunikace, tzv. komunikační typy (Bělohlávek, 2001). Typologie je zaloţena na míře projevovaných citů v komunikaci a tendenci ovlivňovat ostatní. Kaţdý typ má své produktivní stránky i neproduktivní stránky. Kaţdý typ si vyţaduje odlišný přístup: - 39 -

Modul: Společenské vědy 








analytický typ, který nejedná emocionálně, nepotřebuje pocit vlivu, vystačí si sám se svými znalostmi a názory, zajímá se o konkrétní témata, ve kterých se zajímá o podrobnosti. Tento typ rád vyhledává informace, třídí je a vyhodnocuje, vytváří si své vlastní názory a podle nich pak jedná. řídící typ, který také nejedná emocionálně, má rád pocit vlivu, díky tomu je hodně věcný, rychle se rozhoduje, jedná krátce. Tento typ rád ovlivňuje, má rád krátká jednání, nerad se podvoluje vůli jiných. přátelský typ, který vkládá do způsobu komunikace city, zajímají jej city, rád se podvolí ve svých názorech druhým, nerad se dostává do konfliktních situací. Je hodně vstřícný k jiným, ošetřuje hlavně vztahy. expresivní typ, který také jedná citově, má rád pocit vlivu, z toho důvodu je v komunikaci poměrně kreativní, dovede hodně mluvit, rád baví společnost. Obrací na sebe pozornost a má rád úspěch.

Dostáváte-li se do kontaktu s jednotlivými komunikačními typy, vţdy je otázkou vaší vnímavosti, abyste z vnějších projevů člověka odhadli, který nebo spíše kombinaci kterých komunikačních typů člověk uţívá. Pak můţete citlivě měnit způsob sdělování informací tak, abyste dokázali vyuţít pozitiv pro danou situaci a nezkomplikovali jste si situaci působením na neţádoucí projevy. Úměrně jednotlivým typům můţete volit druh informací i mnoţství poskytovaných informací. V komunikaci s jednotlivci zvláště v oblasti vědy a výzkumu, kdy samotným předmětem sdělování jsou různé vědní obory, vědní disciplíny, vědní poznatky, pouţívaná odborná terminologie, odlišné metody i teorie, je nezbytné dbát na srozumitelnost přenášených informací pro druhého člověka. Mimořádně významně zde závisí na:  

míře vstupních znalostí druhého člověka o sdělované problematice míře specifičnosti samotné sdělované problematiky

Obojí je nutno předem velmi dobře zmapovat a zvolit úroveň odbornosti sdělovaných informací adekvátně právě jednotlivci, který má být příjemcem informací. Ve zjednodušené podobě můţeme mluvit o poţadavku na „srozumitelného odborníka“.

5.2 Formy odborné komunikace s jednotlivci Přejdeme-li k nejčastěji pouţívaným formám komunikace mezi jednotlivci, musíme zmínit rozhovor, o kterém jiţ je zmínka v kapitole 4. Rozhovor podle míry přípravy můţe mít několik podob (DeVito, A. J., 2001):   

neformální rozhovor, tedy volná konverzace se záměrem získat jakékoliv informace, řízený rozhovor, který má předem stanovená témata a tím se stává pruţnějším v dosahování plánovaných cílů, standardní otevřený rozhovor, který je zaloţený na sledu předem stanovených nejednoznačných otázek. Takový rozhovor vede - 40 -





ke shromáţdění srovnatelných informací od více osob, kvantitativní rozhovor, který je předem propracovaný v podobě otázek i výčtu moţných odpovědí. Toto je rozhovor vhodný pro shromaţďování velkého mnoţství informací, které mají být následně i vyhodnoceny.

Při řešení úkolů spojených s vědou a výzkumem určitě potřebujete pouţívat úkolování a delegování. Jedná se o komunikační situace, kdy cílem je předání informací za účelem nějakého následného výkonu úkolovaného nebo delegovaného jednotlivce (můţe být i skupiny) (Šuléř,O., 1998). Základní poţadavek na správnou formulaci předávaného úkolu, který předchází moţným nedorozuměním je formulovaný v principu SMART. Podle tohoto principu musí být úkol formulován tak, aby v něm byla obsaţena jasně specifikace, měřitelnost, akceptovatelnost, reálnost a termínovanost zadávaného úkolu. Tak např. úkol formulovaný „Dejte dohromady nějakou prezentaci na poradu“ má v sobě tolik nepřesností, ţe v komunikaci dvou jedinců můţe vyvolat konflikt. Správně formulovaný úkol by mohl znít: „Zpracujte své postřehy z první etapy řešení projektu do prezentace na naši poradu řešitelského týmu na příští týden. Dám vám na vystoupení 5 minut.“ (Více viz text Management ve vědě a výzkumu) Komunikace mezi jednotlivci je často ve vědě a výzkumu řešena písemnou formou. Psaný text můţe být pouţit jako jediná forma přenosu informací, tedy v podobě osobních dopisů, komentářů ke statím, odborných článků apod. Můţe být pouţit i jako doplňková forma k rozhovoru nebo úkolování a delegování v podobě zápisů, písemných zpráv, apod. I kdyţ písemná forma komunikace zahrnuje velmi různorodá sdělení, existují znaky, poţadavky, které jsou pro zajištění kvalitní písemné komunikace shodné: 

   

jasná a úplná identifikace, obsahující údaje: komu je sdělení určeno, o jaký typ sdělení se jedná, kdo je autorem sdělení, místo a datum zpracování sdělení. jasná struktura rozloţená do částí: oslovení, úvod, obsah, závěr. jednoznačné vyjadřování, volba vhodných slov z pohledu osoby, které je sdělení určeno. vyuţití moţnosti vytvoření strukturovaného textu pro přehlednost sdělení. pouţívání typů písma, zvýraznění, doplnění obrázky a grafy pro názornost.

5.3 Odborná komunikace v týmu Kaţdý tým je tak silný, jak je silný jeho nejslabší článek. V této známé větě je obsaţeno mnohé důleţité pro komunikaci v týmu. Začnou-li se v týmu odborníků, který má spolupracovat na společném cíli, projevovat individuality, které nechtějí pracovat pro tým, bude muset tým pracovat pro ně. Má-li tým podat výkon adekvátní efektům týmové spolupráce, musí se podřídit kaţdý jeho člen (Halík, 2008). Komunikace v týmu můţe mít své výhody, respektujeme-li specifika - 41 -



fungování v týmu:      

společný cíl, ke kterému tým směřuje, sdílení informací v týmu, která vede ke komunikaci kaţdý s kaţdým, vzájemné působení členů na sebe a doplňování při rovnoprávném postavení všech členů, role a odpovědnosti členů týmu, které jsou přidělovány členům týmu podle jejich schopností, konstruktivní komunikace, efektivní postupy v komunikaci, dodrţování dohodnutých pravidel v komunikaci, všeobecná ochota a schopnost hodnotit proces spolupráce, schopnost reflexe a poučení se z vlastní zkušenosti, klima důvěry, dobré mezilidské vztahy.

Týmová spolupráce je v oblasti vědy a výzkumu velmi přínosnou formou práce. Jsou-li týmy správně sestaveny a vedeny, přijmou-li členové principy týmové spolupráce, pak je týmová spolupráce prostředím pro produkci netradičních myšlenek a řešení, vnitřní motivací pro maximální výkon, průběţný osobní rozvoj členů týmu, v oblasti komunikace pak prostorem pro vyjádření a akceptaci názorů všech členů, prostředí pro konstruktivní kritiku. Týmová spolupráce má však i některé neproduktivní efekty, jako je podléhání jednotlivců názorům týmu, prostor pro jistou názorovou pohodlnost apod. Velký díl úspěšnosti týmové spolupráce závisí zvláště na komunikačních dovednostech členů, které tvoří:           

schopnost naslouchat, trpělivost vysvětlovat a sdělovat, schopnost poskytovat a přijímat zpětnou vazbu, schopnost konstruktivně kritizovat, umění diskutovat a klást konstruktivní otázky, efektivní mluvení – jasnost, přesnost, stručnost, ochota vyjadřování vlastních názorů, tedy schopnost sebeprezentace, otevřenost a čestnost, empatie, tedy nazírání na problém očima druhé zúčastněné strany, umění jednat konsensuálně, ochota přijímat názory kolegů, uchovat si nestrannost a to zvláště v případě vlivu osobních vazeb a vztahů, vstřícná komunikace bez vyhroţování jako základní přístup ke kolegům.

5.4 Formy komunikace v týmu Komunikace v týmu umoţňuje pracovat s informacemi způsoby, které komunikace s jednotlivci neumoţňuje. Výsledky forem komunikace, které jsou v této kapitole zmíněny, jsou kvalitativním přínosem pro práci ve vědě a výzkumu. Dosahování kompromisních rozhodnutí je situace, kdy tým z názorů jednotlivců vybírá ten, kterým se tým bude následně řídit. Je to cesta vybírání - 42 -



realizovatelného řešení na základě ústupků jednotlivých členů týmu, popřípadě výběr většinového názoru v týmu. Výsledkem je pak stav, kdy skupina členů je přesvědčená o správnosti vybraného řešení a existuje i skupinka těch, kteří o správnosti vybraného řešení nejsou přesvědčeni. Ti se podvolují vůli většiny. Jejich participace na realizaci přejatého řešení je problematická. Tento způsob hledání řešení ve skupině je nenáročný časově a také neklade zvláštní nároky na komunikační dovednosti členů týmu. Konsensus je také cesta k dosaţení vzájemné shody v situaci, kdy členové týmu zastávají odlišné názory. Shoda je zde však vybraný názor na základě důkladné komunikace, kdy všichni členové učiní kompromis a zaváţí se k názoru, který: moţnost neúspěchu nemá příliš velkou, následky selhání nemá příliš závaţné, umoţňuje se poučit z neúspěchu a následky bude moţno napravit. Být „pro“ pak znamená, ţe jsme ochotni realizovat vybrané řešení. Tato technika dosahování shody je časově velmi náročná a také je velmi náročná na komunikační dovednosti členů skupiny:        



nelze zohledňovat argumentaci z titulu postavení jednotlivce, je nezbytné naslouchat názorům ostatních, zvaţovat jejich argumentaci, jednotlivci musí umět klást svůj názor na roveň ostatních, všichni mají na vědomí, ţe nehledáme vítěze a poraţené, hledáme nejpřijatelnější řešení, je nezbytné hledat objektivní a logicky znějící argumenty, neustupovat tlakům nebo hrozbám konfliktu, mlčení neznamená souhlas, kaţdý se musí vyjádřit, nepouţívá se většinová volba, průměry, hlasování, losování, vyjednávání, rozdílnost názorů je přijímaná jako potřebná a přirozená, aktivně jsou vyhledávány protinázory a zpochybnění, aby bylo nalezeno optimální řešení s minimálním rizikem chyby, zatvrzelost sem nepatří a je znemoţněním hledání konsensuálního řešení.

Například výsledkem konsensu a kompromisu jsou konstrukční řešení světových automobilových stájí. Vývojové týmy vyvíjejí závodní vozy, které jsou výsledkem kompromisu a určitě i konsensů odborníků nejrůznějších oborů. Vozy musí mimo co nejvyšší výkonnost motoru splňovat i mnohá homologační pravidla, ekologická pravidla, která dávají limity pro spalování, pouţívaná paliva, konstrukční limity pro bezpečnost provozu apod. Brainstorming, brainwritig. Jedná se o techniku pouţívanou při hledání řešení prostřednictvím stimulujících nápadů malé skupiny vybraných účastníků, kteří mohou a nemusí být znalí dané problematiky, setkávají se a přispívají okamţitými nápady, bez ohledu na to, zda jsou realistické nebo ne. Kaţdý účastník je podněcován, aby přispěl co největším počtem nápadů, přičemţ kritika není dovolena. V další fázi jsou účastníci vyzváni, aby své myšlenky rozvedli, nakonec jsou všechny nápady analyzovány, vyhodnoceny. Technika vyuţívá potenciál účastníků, podněcuje kreativitu a nekonvenční myšlení, produkuje maximum nápadů při hledání - 43 -

Příklad



řešení problémů nebo situací. Brainstorming probíhá formou mluveného slova, brainwriting probíhá písemnou formou. Specifickou komunikační situací v týmu je konflikt neboli střet konfliktních názorů. Zastávají-li členové týmu odlišné názory na stejnou záleţitost, hovoříme o konfliktní situaci. Konflikt můţe být produktivní, proto je v určité podobě v týmu vítaný. Dává dynamiku týmovému rozhodování, tříbí názory v týmu, umoţňuje nacházení nových řešení situací. Obecně máme moţnost zaujmout čtyři aţ pět postojů v konfliktní situaci: dominance, příklon, vyhýbání, integrace, kompromis. Kaţdý postoj má své produktivní i negativní dopady pro ostatní členy týmu: 





 

dominance, tedy snaha uplatnit vlastní názor na úkor ostatních s vědomím, ţe v řešení ponesu veškeré odpovědnosti. Postoj vede k rychlému řešení, je však vhodný jen u krátkodobých dílčích rozhodnutí. příklon, tedy jasné podpoření jiného názoru s vědomím, ţe se vzdávám nároku na uplatnění vlastního názoru. Postoj je vstřícný k okolí, můţe však také nevyuţít příleţitosti uplatnit důleţité myšlenky. vyhýbání je obdobné jako příklon, rozdílnost je v tom, ţe se nepřikloníme k ţádnému názoru, jen necháme prostor pro prosazování jiných názorů. integrace je obdobou konsensu se všemi nároky na komunikační dovednosti, kompromis je jiţ v této kapitole popsán.

Jako příklad pracovišť, kde probíhá skutečná týmová komunikace, jsou mezinárodní interdisciplinární týmy pro výzkum a vývoj vesmírných těles. Jsou to i výzkumné týmy pracující v genetickém inţenýrství, kde probíhá neustálá diskuse o výběru vhodných jedinců pro výzkumné cíle. Ve farmaceutickém výzkumu je v týmech hledán neustálý kompromis mezi léčebným účinkem účinných látek a jejich vedlejšími účinky. Funkční tým, má-li funkčně (tedy i komunikačně) naplňovat popsané přínosy, musí mít i vyvážené složení. Namísto velmi často popisovaných rolí v týmu zde nabídnu pro ilustraci extrémní situace, které mohou nastat a je důleţité se jim v sestavování týmu vyvarovat: 

 



tým sloţený jen z tvůrčích individualit, je ohroţen rizikem, ţe kaţdý bude prosazovat své cíle, svá pravidla, kvalitní návrhy se budou tratit v konkurenčním prostředí jiných návrhů, nebude dostatek společné vůle vyhledávat optimální varianty řešení. týmu sloţenému jen z výkonných pracovníků bude chybět tvořivý duch, tým bude inklinovat k realizaci konvenčních řešení. nebezpečí hrozí v případě, ţe týmu chybí rozhodní jedinci, neboť tým pozbývá dynamiku, těţkopádně se rozhoduje pro přijetí některého z moţných řešení, odkládá řešení. nebezpečí hrozí i v případě, kdyţ týmu chybí poddajní řešitelé. Nebude zde probíhat pozitivní forma konfliktu směřující k tříbení názorů a nacházení optimálních řešení, návrhy bude obtíţné přenést do fáze realizace. (Halík, 2008). - 44 -

Příklad



Prostředím, kde se týmy scházejí v průběhu řešení vědecko-výzkumných úkolů a kde nejčastěji probíhaní popsané komunikační situace, jsou porady. Porady jsou organizovány k tomu, aby se členové týmu scházeli a naplňovali různé cíle směřující k řešení společných vědecko-výzkumných úkolů. Danému cíli odpovídá i konkrétní druh porady. Pravidelná porada je svolávána k revidování plnění svěřených úkolů, průběţnému informování a plánování nových úkolů, Informativní porada je zaměřená na ucelené sdělení informací celému týmu. Řešitelská porada jako jediný typ porady je svolaná k tomu, aby tým hledal způsoby řešení jedné vybrané situace. Jsou i operativní porady svolávané účelově pro vybrané členy týmu a vyslovují se k právě vzniklým situacím. Kaţdému druhu porady pak odpovídá konkrétní sloţení účastníků, osoba a způsob vedení porady, délka porady i způsob zápisu z porady (dále viz Šuleř, 1998). Záznamy z realizovaných komunikačních akcí určené pro celý tým mívají nejčastěji podobu zápisu. Zápis má být koncipován tak, aby přehledným způsobem: 

   

informoval o podstatných faktech týmové komunikace. Bývá vpisován do předem připravených šablon, které zajišťují standardní podobu srozumitelnou všem členům týmu, zajistil jednotnost informovanosti všech členů týmu, uchovával informace a umoţnit se k nim vracet, poskytoval kopie informací pro další zúčastněné strany, prováděl kontrolu plnění zapsaných úkolů a poţadavků (více viz text Management ve vědě a výzkumu).

V současnosti, kdy jsou kladeny velmi vysoké nároky na hledání nových poznatků, netradičních postupů, jsou neustále kladeny i nové poţadavky na práci s informacemi v týmech a na celých pracovištích. K tomuto cíli mají vést i principy tzv. otevřené komunikace (Bruckley, R., Caple, J., 2004). Členové týmů jsou podle těchto principů vedeni k tomu, aby zpochybňovali tradiční pouţívané postupy, aby neustále hledali optimálnější postupy odpovídající potřebám budoucnosti. Kaţdý jednotlivec má moţnost napadnout a zpochybnit stávající praktiky a přesvědčení, má moţnost vyzkoušet nové myšlenky. Kaţdý jednotlivec je také zodpovědný sám za úroveň své odbornosti a mnoţství osvojených odborných znalostí a dovedností. V týmu nebo i celé organizaci má být veden neustálý dialog mezi všemi jednotlivci. Otevřené komunikační kanály všemi směry jsou důleţitou podmínkou tohoto neustálého dialogu. Výsledkem otevřené komunikace má být schopnost permanentní změny a inovací. V literatuře je otevřená komunikace popisovaná jako součást tzv. učící se organizace.

SHRNUTÍ KAPITOLY Ve způsobu komunikace lidí lze rozeznávat různé způsoby, tzv. komunikační typy. Úkolem kvalitní komunikace je umění vystihnout daný typ a přizpůsobit mu zvolené informace. Při předávání informací mezi jednotlivci vedeme rozhovor. Podle míry standardizace otázek a odpovědí můţeme pouţívat různé druhy rozhovorů. Jednotlivce můţeme oslovovat také formou úkolování a delegování. Splnitelnost - 45 -



zadaného úkolu zajišťuje jeho formulace podle principu SMART. Komunikace v týmu přináší řadu pozitivních efektů, které jsou pro vědu a výzkum ţádoucí. Tým můţe přijímat konsensuální nebo kompromisní rozhodnutí, můţe vyuţívat brainstorming jako způsob produkce námětů. Tým umí vyuţít i přínosů pozitivního konfliktu. Pro jednání, úkolování, informování i přijímání rozhodnutí vyuţívá tým různé druhy porad. V současnosti přichází nový poţadavek na způsob komunikace v týmu, tzv. otevřená komunikace.

ÚKOLY 1.

Sestavte seznam vhodných a nevhodných komunikačních reakcí pro kaţdý komunikační typ.

2.

Zhodnoťte podle kategorizace rozhovorů, které druhy rozhovorů uţíváte vy. Najdete příleţitosti k pouţití zatím nevyuţívaných druhů rozhovorů?

3.

Vzpomenete si na některou z pracovních situací, kterou jste řešili kompromisem a kterou jste řešili konsensem? Jaký byl postup u kaţdé ze situací? Jakých výsledků jste pak dosáhli při aplikaci kaţdého přijatého řešení?

4.

Sestavte přehled následujících faktů k jednotlivým typům porad: způsob přípravy, způsob a termín pozvání, kdo je vedoucí a kdo jsou účastníci, doba trvání, obsah, způsob zápisu, výstupy.


BĚLOHLÁVEK, F.; KOŠŤAN, P.; ŠULEŘ, O. Management. Rubico. Olomouc 2001. 1. vydání, 642 stran. ISBN 80-85839-45-8.

[2]

BRUCKLEY, R.; CAPLE, J. Trénink a školení. 1. vyd. Brno: Computer Press, 2004. s. 10 – 11. ISBN 80-251-0358-7.

[3]

HALÍK, J. Vedení a řízení lidských zdrojů. 1. vyd. Praha: Grada Publishíng, 2008. 128 stran. ISBN 978-80-247-2475-1.

[4]

PLAMÍNEK, J. Týmová spolupráce a hodnocení lidí. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2009. s. 7-95. ISBN 978-80-247-2796-7.

[5]

ŠULEŘ, O. Manažerské techniky I. 1. vyd. Olomouc: Rubico, 1998.


DeVITO, J. A. Základy mezilidské komunikace. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2001. 420 s. ISBN 80-7169-988-8.

[7]

HAYES, N. Psychologie týmové práce. Strategie efektivního vedení týmů.

- 46 -



1. vyd. Praha: Portál, 2005. 192 s. ISBN 80-7178-983-6. [8]

KAINTZ, A. Umění úspěšné komunikace. Jak uspět v každém rozhovoru. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2005. 112 s. ISBN 80-247-1222-9.

[9]

KŘIVOHLAVÝ, J. Konflikty mezi lidmi. 2. vyd. Praha: Portál, 2002. 192 s. ISBN 80-7178-642-X.

[10]

POKORNÁ, D.; BĚLOHLÁVEK, F. Komunikace. Manaţerského Rozvoje, 1999. 40 s. Výukový text.

- 47 -

Olomouc:

Škola



6 Zásady písemné a verbální prezentace výsledků CÍL Po prostudování kapitoly budete umět:      

zohlednit osobnost budoucího příjemce informace při volbě vhodného obsahu odborného sdělení, sestavit odborný text do jasné srozumitelné struktury, zpracovat si svůj odborný text do podoby veřejného vystoupení, připravit se osobně na veřejné vystoupení formou vlastního písemného konceptu, znát hlavní pravidla sebeprezentace a práce s prostorem při veřejném vystoupení, znát pravidla správného vyuţití a práce s vizuálními pomůckami.

KLÍČOVÁ SLOVA Písemná forma komunikace, osobní sdělení, formulace cíle sdělení, struktura odborného sdělení, jednoduchost formulovaných myšlenek, osobnost příjemce informací, veřejné vystoupení před skupinou, struktura prezentace, technika argumentace, písemný koncept veřejného vystoupení, paralingvistika prezentátora, neverbální projevy prezentátora, vizuální pomůcky prezentace.

6.1 Pravidla zpracování odborného textu Zde budeme hovořit o formách sdělování, jejichţ cílem je zprostředkování informací jiným skupinám lidí o realizovaných vědecko-výzkumných aktivitách, případně i ovlivnění postojů a názorů oslovených skupin. Těmto záměrům ve vědě a výzkumu nejlépe odpovídá písemná podoba sdělování nebo osobní sdělení formou prezentace a přednášky. Zvolená forma sdělení informací vţdy vyţaduje specifický přístup ke zpracování informací. Jedině tak vyuţijete výhody zvolené formy a maximalizujete moţnosti zapůsobit na příjemce výstiţně, srozumitelně, přesvědčivě. Písemná forma sdělení umoţňuje dostatek času na čtení textu, moţnost vyhledávat v textu vybrané části, vracet se k vybraným částem, vyhledávat neznámé výrazy v jiných zdrojích, zorientovat se v textu, opakovaně s textem pracovat. Psaný text pouţívá zvýraznění formou odlišného druhu písma, velikosti písma, pouţitých barev, mezer a odsazení. Text však také můţe nezaujmout obsahem i formou a příjemce si poţadované informace neosvojí. Osobní sdělení zase disponuje řadou výrazových prostředků, mimo samotné slovo pouţívá neverbální prostředky a paralingvistiku, dovede zaujmout a vyuţít - 48 -



vzniklé situace, vidět okamţité reakce na sdělené informace a reagovat na ně. Jednou sdělené informace jsou jiţ nevratné, udrţení pozornosti i přehledu ve struktuře sdělovaných informací je obtíţné. Základním krokem při přípravě sdělení je určení cíle sdělení. Mimo téma, kterému se chcete věnovat a které vám bývá většinou zcela jasné, si musíte odpovědět na otázky: „Proč má někdo vámi sdělované informace přijímat?“ „K čemu mu vaše informace budou?“ Jasný cíl obsaţený ve sdělovaných informacích vás vede k výběru vhodných informací, ke strukturování vybraných informací a k vhodným formulacím. Dalším krokem k výstiţnosti informací je strukturování informací. Známá struktura v podobě úvod, stať a závěr je dobrou pomůckou pro stavbu celých textových celků i dílčích částí. Pro vaše potřeby má mít následující podobu: 





v úvodní části sdělujte kontext, přehled, osnovu toho, co bude samotným obsahem sdělení, nejlépe v takové posloupnosti, jakou budete v následující stati postupovat. ve stati respektujte posloupnost od obecnějšího kontextu k jednotlivostem, k jednotlivým faktům, jevům, událostem, tedy deduktivní postup. Můţete volit i opačný postup, induktivní, tedy nejprve popsat potřebné konkrétní jednotlivosti a dojít k obecnému kontextu, obecným východiskům či závěrům. Dalšími moţnými postupy je postup od známého k neznámému, od jednoduchého ke sloţitému, od pozorování k teorii. ukončení kaţdé části či celého sdělení dejte podobu návratu k základním informacím. Jedná se o rekapitulaci hlavních myšlenek.

Pouţívané formulace myšlenek musí být co nejjednodušší. Allhoff jednoduchost vidí v (Allhoff, 2008): 



 

délce vět a větné stavbě – psaný text potřebuje krátké věty, maximální mnoţství hlavních vět. U mluveného projevu tato pravidla nejsou tak striktní, stále jsou ale funkční. pouţívání cizích a odborných výrazů – nejprve pouţijte opis, vysvětlení, pak samotný cizí výraz, v mluveném projevu pouţijte vysvětlení cizího výrazu několikrát, neomezte se jen na první vysvětlení jako jediné, podpořte zapamatování výrazů i vizuálně prostřednictvím pouţití pomůcek (tabule, projekce). konkrétnosti jazyka – pouţívejte méně podstatných jmen zakončených: -ence, -ie, -ismus, -ura, -ost, -ství, ona, -o, -ona, -ota. ve výběru informací tak, aby celková délka nepřekročila moţnosti udrţení pozornosti člověka a text neobsahoval nefunkční detaily.

Respektovat osobnost příjemce informací je posledním důleţitým pravidlem pro zajištění výstiţnosti sdělení. Kaţdé sdělení proto připravujte pro konkrétní cílovou skupinu. Na straně příjemců vašich informací má svůj vliv úroveň jejich vzdělání, jejich celkové povědomí o tématu, ale i jejich okamţitá situace, tedy emocionální vyladění. Zde hraje důleţitou roli postoj příjemce informaci k vám i vámi sdělovanému tématu, jeho motivace si něco z vámi sdělovaného tématu zapamatovat. - 49 -



Jiţ samotný cíl sdělení, který si formulujete jako první krok, v sobě zahrnuje zřetel k osobnosti příjemce. Sdělení musí zaujmout, vzbudit zájem o obsah, motivovat k udrţení pozornosti a případně i zapamatování hlavních myšlenek. Nástroje, které můţete vyuţívat, jsou:    

adekvátní slovník pro příjemce, pouţívání příkladů a příměrů, příklady z okruhu zkušeností příjemce, jasné sdělení významu informací pro příjemce, vystiţení jejich zájmu a potřeby, vhodným doplňkem je i pouţívání rétorických otázek, zvolání, přímé řeči.

6.2 Veřejné vystoupení – prezentace, přednáška Zde přímo naváţeme na pravidla pro sdělování, které beze zbytku platí i pro vaši přípravu a provedení vědeckých přednášek nebo odborných prezentací na veřejnosti. Vzhledem k tomu, ţe ve vědě a výzkumu sdělujete témata pro posluchače vysoce náročná na zaujetí jejich pozornosti i na správné pochopení obsahu, přidáme si zde právě ta pravidla, která maximalizují proces naslouchání a napomáhají udrţet pozornost na co nejvyšší úrovni. Jsou to pravidla, která vám umoţní neustále sledovat (Halík, 2008):    

původní promyšlený záměr toho, co chcete vyjádřit realitu toho, co skutečně říkáte mít přehled o tom, jak nás vnímá druhá strana sledovat, co si myslí druhá strana a jaký postoj druhá strana k vašim slovům zaujímá.

Pro vystoupení takovéto úrovně jednoznačně platí známé pravidlo, ţe 75 % úspěchu je v kvalitní přípravě a teprve zbývajících ale stále podstatných 25 % úspěchu zůstává na samotném způsobu provedení toho, co jste si předem připravili a promysleli. Mnohé zásady pro přípravu obsahu vystoupení jsme si řekli jiţ v předcházející kapitole. Zaměřme se nyní na pravidla realizace, které v souhrnu jsou: 

 





respektování struktury úvod, stať, závěr neboli „Řekni, co řekneš.“ „Řekni to.“ „Řekni, co jsi řekl.“ (více viz text Publikování a prezentace výsledků VaV), rozvrţení obsahu stati do skupin informací: mohlo by být sděleno, mělo by být sděleno, musí být sděleno, volba správného načasování sdělování klíčových bodů s vědomím, ţe maximální úroveň zapamatování nastává asi 20 minut od zahájení vystoupení a je moţno jej udrţet asi 30 min, pouţívání vizuálních pomůcek pro zvýšení zapamatování a udrţení pozornosti posluchačů, z nichţ nejfrekventovanější jsou bílá tabule, flipchart, dataprojektor, originální předměty a tištěné dokumenty, osobní příprava písemných poznámek k vystoupení.

- 50 -



Zastavme se u samotného zahájení vystoupení. Zahájení je totiţ klíčovým momentem, kdy buďto motivujete posluchače k poslechu nebo ztrácíte jejich zájem a postupně i pozornost. Proto je nutno v něm sdělit vše, co posluchače zajímá, co jej uspokojí. Přitom rozhodují pouhé první minuty, někdy i sekundy (např. u TV vysílání je to 45 sec). Allhoff uvádí (Allhoff, 2008), ţe v prvních minutách přesvědčujete posluchače intuitivně o:    

vaší odborné kompetenci a jistotě v tématu, které budete sdělovat, vaší komunikační schopnosti a ochotě o předloţeném tématu hovořit, (očekávané) kvalitě obsahu vašeho sdělení, (očekávané) uţitečnosti obsahu pro něho samotného.

Proto vše, co je moţno o obsahu a způsobu zahájení vystoupení říci, lze shrnout do pomůcky pro vás: „Řekněte jim, co jim řeknete“. Mluvte se zaujetím, snaţte se na posluchače přenést své vlastní nadšení pro sdělovanou tématiku a vloţit jiţ zde argumenty o uţitné hodnotě tématu a dosavadních přínosech. Přitom ale stále mějte na vědomí, ţe úvod by neměl být delší neţ jiţ zmíněných pár minut (do 3 - 5 min podle rozsahu celého vystoupení). Také závěr vystoupení významně ovlivňuje, co si posluchači uchovají. Proto si závěr zaslouţí stejnou pozornost jako úvod a stať. Závěr musí obsahovat v hutné podobě rekapitulaci toho, co bylo ve vystoupení řečeno. Neváhejte zopakovat ještě jednou sdělená fakta v holých větách. Posluchači však musí vědět, ţe jim je právě sdělován závěr. Proto zdůrazněte, ţe jste v závěru vystoupení. Vyuţijte text v obrazové prezentaci a hlavně slovní oznámení. Jednoduše zahajte slovy „Na závěr …“. Odkaţte se i na to, co jste řekli v úvodu a završte výzvou k jednání. Opět je moţno si pomoci výstiţným heslem pro zapamatování si podstaty závěru vystoupení: „Řekněte jim, co jste jim řekli“. Strukturování obsahu samotného sdělení stati při odborných přednáškách, referátech a prezentacích má mít podle Allhoiffa 5 fází: 1) přesné vymezení tématu – pomohou vám vizuální pomůcky, kam lze umístit tato témata nebo vymezení témat, 2) krátký přehled o významných výsledcích následující prezentace – coţ má hlavně motivační význam pro vaše posluchače, 3) hrubé členění, úvodní struktura, agenda – toto je opět vhodné umístit v bodech na vizuální pomůcky pro názornost i dobrou orientaci posluchačů v obsahu prezentace, 4) věcná informace – zde postupujte přísně logicky, čleňte do zřetelně oddělených celků, verbálně i neverbálně jednotlivé části oddělujte, 5) výsledek – vţdy kaţdé téma uzavírejte otázkami k diskusi, řečnickými otázkami, popisem současné odborné diskuse apod.

- 51 -



Přitom všechny tyto připravené informace ke sdělení mějte promyšlené ve struktuře:

Strukturování obsahu sdělení

Obrázek 6.1

MOHL BY

MĚL BY

MUSÍ

CÍL

 



musím – je umístěno na obrazové prezentaci, ne nezbytné říci, abyste splnili cíl, měl bych – je slovním doprovodem obrazové prezentace, zajišťuje kvalitu chápání sdělovaného obsahu, lze flexibilně upravovat rozsah informací, mohu – máte připraveno jako doplnění a podpoření sdělovaných informací, ukazují vaše zkušenosti, orientaci v problematice, širší souvislosti, lze kdykoliv podle moţností a potřeby zařazovat.

Při odborných vystoupeních, zvláště v diskusích, se často potřebujeme vyrovnat s uměním argumentovat, sdělovat názor (Allhoff, 2008). Toto umění je zaloţeno na třech krocích, které musíte v roli prezentátora posluchačům postupně předloţit: 1) váš vztah k situaci, 2) zdůvodnění vašeho názoru, a to formou sdělení důkazů, sdělením souhlasných faktů a názorů, sdělením opravných faktů a názorů, sdělením faktů vyvracejících předloţený názor a zdůvodňujícím váš názor, formou předloţení rozporovaného názoru a faktů podporujících váš názor, formou srovnání různých názorů, formou hodnocení kvalit různých názorů, 3) důsledek platnosti vámi předloţených faktů a názorů. Sdělujete-li fakta, pouţíváte své znalosti, a tudíţ při přesvědčování uvádíte vţdy zdroj, odkud jste fakta získali. Při sdělování názoru, kdy hovoříte o vlastních zkušenostech a postojích k faktům, je argumentace náročnější. Postupujete

- 52 -



následujícím způsobem: 1) sdělíte, co je pro vás zajímavým tématem, jevem, co vás nejvíce zajímá, 2) zdůrazníte, co je cílový ţádoucí stav, kde jsou klady tohoto tématu, 3) popíšete, jak je téma nyní řešeno, jaká je současnost, 4) nastíníte, jaká je cesta ke změně, jaké jsou moţnosti zlepšení, 5) uzavřete tím, co je nutno pro ţádané zlepšení udělat. Například argumentace v současné situaci ekonomické krize, kdy členové skupiny NERV veřejně prezentovali výsledky své činnosti, obvykle postupovali způsobem, ţe: nejprve sdělili svou příslušnost ke skupině NERV, čímţ prezentovali svou kompetentnost ke sdělované problematice. Pak oznámili výsledky jednání skupiny ve formě konkrétních kroků. V závěru sdělili moţné důsledky aplikace jejich kroků i s moţnými riziky, pokud by k aplikaci nedošlo. Tímto postupem si zajišťovali důvěru svých posluchačů. Tento postup můţete sledovat ve veřejném sektoru například i při politických diskusích a předvolebních kampaních. Nezbytnou součástí kvalitně připraveného vystoupení je osnova mluveného projevu neboli koncept prezentátora. Kvalitně připravený koncept vám poskytuje:    

jasný přehled ve struktuře vystoupení a zařazení klíčových sdělení, okamţitou orientaci v textu, vzájemné vazby, tedy moţnosti a místa pro navázání v mluveném projevu na další klíčová sdělení, moţnost flexibilně pracovat v rámci připraveného obsahu – rozšiřovat nebo redukovat mnoţství sdělovaných informací, propojení mluveného slova na připravené pomůcky.

Koncept vystoupení je heslovitý text psaný čitelným písmem (doporučuji vyuţít nástroje MS Office Word velikost písma 24). Připravíte-li si úplný text vystoupení určený k přečtení, budete text číst a nenaplníte poţadavky na srozumitelnost a poutavost vystoupení. Koncept můţe mít různé grafické podoby. Mezi nejosvědčenější patří následující:

- 53 -

Příklad



Příklad dělení na třetiny v příčném formátu DIN A5 (Allhoff 2008, str. 78)

Obrázek 6.2

Mentální mapa pro podrobnou přednášku o řeči těla (Allhoff 2008, str. 81)

Obrázek 6.3

Vše, co si pro srozumitelnost sdělení připravíte v obsahovém zpracování vystoupení, musíte ještě dovršit samotným živým způsobem projevu, tedy zvládnutou paralingvistikou. Důleţité je nemluvit monotónně, ale poklesnout hlasem vţdy na konci věty. Hlas musí odpovídat váţnosti sdělované problematiky. U vědecko-výzkumných témat je odpovídající spíše klidný hlubší hlas, který podtrhuje významnost a závaţnost sdělení, s důrazem na klíčová slova. K tomu, abyste mohli výrazně artikulovat, musíte zvolit tempo řeči, při kterém to stihnete. Tempo je proto lepší sviţnější, neţ pomalé, se zřetelnou artikulací.

- 54 -



Neverbálními projevy můžete ovlivňovat pozornost posluchačů i jejich chápání obsahu sdělení. Stůjte vţdy přímo v zorném poli posluchačů a občas se pohybujte (optimální je pohyb v rámci pouţívání pomůcek). Také vyuţití moţnosti se přibliţovat a vzdalovat posluchačům, udrţování postoje čelem k posluchačům jsou vaše významné nástroje (vzdálenost cca 120 – 360 cm je pozice pro neutrální působení, pozitivní působení dosáhnete ve vzdálenosti kratší, do 60cm, kratší vzdálenost uţ působí agresivně). Nezbytný je oční kontakt. Informaci vţdy posíláte tam, kam se díváte. Pouţívejte ruce, pomohou vám jednodušeji se vyjadřovat i být srozumitelnější. Vyváţené pohyby obou rukou ve výši trupu těla jsou pro posluchače optimální. Vyuţití rukou na pohrávání si s tuţkou nebo drţení papírů posluchačům nepomůţe, spíše odláká jejich pozornost od vámi sdělovaného obsahu. Pouţívání neverbální komunikace významně ovlivňuje i úprava prostor. Zpětnou vazbu na to, jak vás vnímá druhá strana i co si myslí a jaký postoj druhá strana k vašim slovům zaujímá, nezískáte jinak, neţ ţe budete verbálně i neverbálně s posluchači v neustálém kontaktu. Vyuţijete tady všechny rady, které jsme si jiţ v této kapitole sdělili. V průběhu vystoupení vyuţívejte neverbálních signálů od posluchačů, tedy všímejte si jejich pohledů, výrazu v obličeji, pohybů. Reagujte na ně svými vsuvkami z oblasti informací „mohu sdělit“ nebo výzvami k diskusi. V přípravě plánujte místa k diskusi, zformulujte si i otázky pro posluchače. Hospodařte s časem tak, ať v závěru ještě vyzvete k diskusi a pokud to není moţné přímo na místě, pak nabídněte diskusi jinou formou (korespondenčně). Velmi uţitečným doprovodem vašich tvrzení mohou být podpůrné materiály a pomůcky. Pomohou vám zjednodušit chápání, zvýšit pozornost a efekt zapamatování posluchačů. Ve vědě a výzkumu vám nejvíce pomohou vizuální pomůcky, jako jsou diagramy, modely, fotografie, obrázky, skutečné předměty apod. Zprostředkováváte je posluchačům prostřednictvím pomůcek technických, coţ jsou tabule, projektory, tištěné dokumenty apod. Mají-li pomůcky zapůsobit skutečně pozitivně, uţívejte je promyšleně:   



musí být jednoduše pochopitelné pro posluchače všech skupin, a to obzvlášť u mezinárodních vystoupení, pouţívejte jich raději méně neţ více, stále potřebujete udrţet pozornost u obsahu sdělení, ne rozptylovat pozornost různými vstupy, pouţívejte pomůcky vţdy ve shodě se slovní prezentací a logicky, slovo předchází obrazu a posluchači potřebují čas a plnou pozornost na to, aby si předloţenou pomůcku prohlédli, přečetli a pochopili, neztrácejte kontakt s posluchači tím, ţe se začnete věnovat pomůcce více, neţ posluchačům (typickým problémem je čtení promítaného textu a nedívání se na posluchače).

Závěrem této kapitoly chci zmínit některé zajímavé aţ netradiční formy prezentace náročných odborných témat pro konkrétní skupiny příjemců, se kterými se setkáváte a ze kterých lze čerpat inspiraci. Příkladem jsou animované televizní seriály typu „Byl jednou jeden člověk“, které ukazují, jak lze srozumitelně a lákavě ukázat i dětem a mládeţi vývojovou řadu člověka, fungování lidského těla apod. - 55 -

Příklad



Moderní technologie ve světových muzeích, hvězdárnách, výstavištích, které dnes zprostředkovávají návštěvníkům populární formou výsledky mnohdy velmi komplikovaných výzkumů.

SHRNUTÍ KAPITOLY Ve vědě a výzkumu vyuţijeme při sdělování výsledků písemnou formu v podobě odborných statí a publikací a formu veřejných vystoupení jako jsou přednášky a prezentace. Při přípravě sdělení je nezbytné respektovat osobnost příjemců informací, tedy jejich odbornost ve sdělované problematice i jejich osobnost v podobě motivace, pozornosti, způsobu chápání apod. Proto musí mít sdělení na odborné téma jasnou strukturu, zajímavý a jasně formulovaný cíl pro posluchače, musí pouţívat srozumitelné slovní formulace. Při prezentování odborného sdělení na veřejnosti, ať uţ formou přednášky nebo prezentace je nutné se na tuto formu sdělení opět připravit, a to podle pravidel fungujících při verbální a neverbální komunikaci. Obsah prezentace má opět základní strukturu, ovšem úvod a závěr nyní pracuje s momentálním zájmem posluchačů věnovat pozornost předloţenému tématu. Samotnou stať je nutno rozdělit podle významu vůči cíli vystoupení do skupin informací nutných ke sdělení, uţitečných pro lepší pochopení aţ po zajímavých pro posluchače. Tím prezentátor pracuje s rozsahem sdělení, umisťováním informací na případné vizuální pomůcky a s pozorností posluchačů. Pozornost posluchačů, kvalitu naslouchání při veřejném vystoupení ovlivňuje i paralingvistika, neverbální komunikace prezentátora včetně úpravy prostředí k vystoupení a pouţité vizuální pomůcky.

ÚKOLY 1.

Definujte tři odlišné skupiny posluchačů, popište si z jejich pohledu nároky na odborný text pro ně zajímavý a srozumitelný, stanovte si téma z oblasti, která vás zajímá, a formulujte cíle odborného sdělení pro vámi vybrané skupiny příjemců.

2.

Sestavte si cvičně krátký odborný text popisující všem třem vašim cílovým skupinám téma, které vás zajímá a pro které jste si stanovili cíle.

3.

Připravte si vystoupení k vámi řešené pracovní problematice na poradu, konferenci podle předloţených pravidel.

4.

Zpracujte si myšlenkovou mapu na vámi vybrané téma.


ALLHOFF, D. W.; ALLHOFF, W. Rétorika a komunikace. Grada Publishing. - 56 -



Praha 2008. 14. vydání, 200 stran. ISBN 978-80-247-2283-2. [2]


[3]

HALÍK, J. Vedení a řízení lidských zdrojů. Grada Publishíng, Praha 2008. 1. vydání, 128 stran. ISBN 978-80-247-2475-1.


BRUCKLEY, R.; CAPLE, J. Trénink a školení. 1. vyd. Brno: Computer Press, 2004. s. 10-11. ISBN 80-251-0358-7.

[5]

MARTELY, M. Řeč těla v praxi. Teorie, cvičení a modelové situace. 1. vyd. Praha: Portál, 2004. 104 s. ISBN 80-7178-844-9

[6]

McLAGANOVÁ, P.; KREMBS, P. Komunikace na úrovni. Jak dosáhnout ještě vyšší výkonnosti pomocí účinné komunikace. 1. vyd. Praha: Management Press, 1998. 192 s. ISBN 80-85943-75-1.

[7]

NOLLKE, M. Umění slovní sebeobrany. Jak pohotově a vtipně reagovat na slovní útoky a provokace. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2004. s. 15-51. ISBN 80-247-0919-8

[8]

POKORNÁ, D.; BĚLOHLÁVEK, F. Komunikace. Manaţerského Rozvoje, 1999. 40 s. Výukový text.

- 57 -

Olomouc:

Škola



Literatura Základní literatura: [1]

ALLHOFF, D. W.; ALLHOFF, W. Rétorika a komunikace. 14. vyd. Praha: Grada Publishing, 2008. 200 s. ISBN 978-80-247-2283-2.

[2]

BĚLOHLÁVEK, F.; KOŠŤAN, P.; ŠULEŘ, O. Management. 1. vyd. Rubico. Olomouc 2001. 642 s. ISBN 80-85839-45-8.

[3]

BODG, J. Umění přesvědčivé komunikace. Jak ovlivňovat názory, postoje a činy druhých. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2007. 187 s. ISBN 978-80-247-1971-9.

[4]


[5]

Diderotova všeobecná encyklopedie. 1. vyd. Praha:Nakladatelský dům OP Diderot, 1998. 4 sv. ISBN soubor 80-85841-17-7.

[6]

DISMAN, M. Jak se vyrábí sociologická znalost. Dotisk 3. vyd. Praha: Karolinum, 2002. 375 s. ISBN 80-246-0139-7.

[7]

FAJKUS, B. Filosofie a metodologie vědy. 1. vyd. Praha: ACADEMIA, 2005. 339 s. ISBN 80200-1304-0.

[8]


[9]

FROMM, E. Budete jako bohové. Radikální interpreatce Starého zákona a jeho tradice. 1. české vyd. Z anglického originálu, vyd. 1966, We Shall Be As Gods přel. Z. Fisher. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1993. 182 s. ISBN 80-7106-075-5.

[10]

GREENHALGH, T. Jak pracovat s vědeckou publikací. Základ medicíny založené na důkazu. Přel. Vladimír Janout. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2003. Přeloţeno z angl. originálu How to Read a Paper, London, 2001. 208 s. ISBN 80-247-0310-6.

[11]

HALÍK, J. Vedení a řízení lidských zdrojů. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2008. 128 s. ISBN 978-80-247-2475-1.

[12]

HAYES, N. Psychologie týmové práce. Strategie efektivního vedení týmů. 1. vyd. Praha: Portál, 2005. 192 s. ISBN 80-7178-983-6.

[13]

HUBÍK, S. Hypotéza. 1. Vyd. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Fakulta zdravotně sociální, 2006. 80 s. ISBN 80-7040-842-1.

[14]


[15]

IVANOVÁ, K.; JURÍČKOVÁ, L. Písemné práce na vysokých školách se zdravotnickým zaměřením. Skriptum. 3. vyd. Olomouc: VUP, 2009. 98 s. ISBN 80-244-0992-5.

[16]

JANDOUREK, J. Sociologický slovník. 1. vyd. Praha: Portál, 2001. 285 s. ISBN 80-7178-5350.

[17]

KAINTZ, A. Umění úspěšné komunikace. Jak uspět v každém rozhovoru. 1. vyd. Praha: Grada

- 58 -



Publishing, 2005. 112 s. ISBN 80-247-1222-9. [18]


[19]

KHELEROVÁ, V. Komunikační dovednosti manažera. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1995. 144 s. ISBN 80-7169-223-9.

[20]


[21]

KOUNOVSKÁ, Z. Snižování a prevence profesionální zátěže zdravotníků jako úloha zdravotnického manažera. Diplomová práce. Olomouc: LF, 2009. 108 s.

[22]


[23]

OCHRANA, F. Metodologie vědy. Úvod do problému. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2009. 156 s. ISBN 978-8O-246-1609-4.

[24]

PAVLICA, K. a kol. Sociální výzkum, podnik a management. Průvodce manaţera v oblasti výzkumu hospodářských organizací. 1. vyd. Praha: EKOPRESS, 2000. 161 s. ISBN 80-8611925-4.

[25]

PLAMÍNEK, J. Týmová spolupráce a hodnocení lidí. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2009. s. 7-95. ISBN 978-80-247-2796-7.

[26]

POLIT, D. F.; HUNGLER, B. P. Essentials of Nursing Research. 3th ed. Philadelphia: Lippincot, 1983. 499 s. ISBN 0-397-54922-9.

[27]

POPPER, K. R. Logika vědeckého bádání. 1. vyd. Přel. J. Fiala. Praha: OIKOYMENH, 1997. Překlad z angl originálu The Logic of Scientific Discovery, London a New York, 1994. 618 s. ISBN 80-86005-45-3.

[28]

PUNCH, K. F. Úspěšný návrh výzkumu. 1. české vyd. Praha: Portál, 2008. Z původního anglického vydání Developing Effective Research Proposal přeloţil J. Hendl, 2006. 230 s. ISBN 978-80-7367-468-7.

[29]

ŠULÉŘ, O. Manažerské techniky I. 1. vyd. Olomouc: Rubico, 1998.

[30]

ŢIAKOVÁ, K. a kol. Ošetrovateľstvo teória a vedecký výskum. Martin: Osveta, 2003. 319 s. ISBN 80-8063-131-X.


BRUCKLEY, R.; CAPLE, J. Trénink a školení. 1. vyd. Brno: Computer Press, 2004. s. 10-11. ISBN 80-251-0358-7.

[32]

FLUME, P. Rétorika v praxi: Staňte se přesvědčivým řečníkem. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2008. 160 s. ISBN 978-80-247-2216-0.

[33]

Kolektiv autorů. Filosofický slovník. 2. vyd. Olomouc: Olomouc, 1998. 463 s. ISBN 80-7182064-4.

[34]

KŘIVOHLAVÝ, J. Konflikty mezi lidmi. 2. vyd. Praha: Portál, 2002. 192 s. ISBN 80-7178-642X.

[35]

LOTKO, E. Kapitoly ze současné rétoriky. 2. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, - 59 -



2004. 202 s. ISBN 80-244-0796-5. [36]

MARTELY, M. Řeč těla v praxi. Teorie, cvičení a modelové situace. 1. vyd. Praha: Portál, 2004. 104 s. ISBN 80-7178-844-9.

[37]

McLAGANOVÁ, P.; KREMBS, P. Komunikace na úrovni. Jak dosáhnout ještě vyšší výkonnosti pomocí účinné komunikace. 1. vyd. Praha: Management Press, 1998. 192 s. ISBN 80-8594375-1.

[38]

NOLLKE, M. Umění slovní sebeobrany. Jak pohotově a vtipně reagovat na slovní útoky a provokace. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2004. s. 15-51. ISBN 80-247-0919-8.

[39]

POKORNÁ, D.; BĚLOHLÁVEK, F. Komunikace. Olomouc: Škola Manaţerského Rozvoje, 1999. 40 s. Výukový text.

- 60 -



Seznam obrázků Obrázek 1.1: Komunikační proces ............................................................................................................. 7 Obrázek 1.2: Základní princip komunikace na úrovni .............................................................................. 10 Obrázek 3.1: Klasifikace podle předmětu a cíle zkoumání ...................................................................... 23 Obrázek 6.1: Strutkurování obsahu sdělení............................................................................................. 52 Obrázek 6.2: Příklad dělení na třetiny v příčném formátu DIN A5........................................................... 54 Obrázek 6.3: Mentální mapa pro podrobnou přednášku o řeči těla ........................................................ 54

- 61 -

KOMUNIKACE VE VĚDĚ A VÝZKUMU. Dana Pokorná Kateřina Ivanová

Recommend Documents