Miroslav Ivanov Byl český spisovatel a publicista, zabývající se především historií a literaturou faktu. V roce 1948 odmaturoval na gymnáziu v Jaroměři. Rok pracoval v různých povoláních a poté začal studovat češtinu a dějepis na Univerzitě Karlově v Praze, kde promoval v roce 1953. Do roku 1960 byl asistentem na Filosofické fakultě UK. V šedesátých letech pracoval jako redaktor časopisu Hlas revoluce. V roce 1967 přešel na dráhu spisovatele z povolání. Věnoval se především kauzám z české historie rukopisné spory, smrt Svatého Václava a další. Byl dlouholetým předsedou Klubu autorů literatury faktu.
Historie skoro detektivní I česká literatura má své drobné i větší záhady a tajemství, které zajímají a vzrušují nejen literární historiky, ale i zájemce o české písemnictví. Autor věnuje pozornost řadě z nich a kombinační metodou, někdy skutečně až detektivní, se je snaží rozluštit. Tak se např. zabývá otázkou vzniku Babičky, kronikou Vyšehradského kanovníka, Jenským kodexem, existencí portrétu K.H. Máchy, Olbrachtovou Annou proletářkou, možností, zda Jan Neruda psal pod jménem Josef Barák, řešení rodiště Komenského a objasnění smrti básníka Jiřího Ortena aj.
Miroslav Ivanov
Historie skoro detektivní
2015
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno. Používání elektronické verze knihy je umožněno jen osobě, která ji legálně nabyla, a jen pro její osobní a vnitřní potřeby v rozsahu stanoveném autorským zákonem. Elektronická kniha je datový soubor, který lze užívat pouze v takové formě, v jaké jej lze stáhnout z portálu. Jakékoliv neoprávněné užití elektronické knihy nebo její části, spočívající např. v kopírování, úpravách, prodeji, pronajímání, půjčování, sdělování veřejnosti nebo jakémkoliv druhu obchodování nebo neobchodního šíření je zakázáno! Zejména je zakázána jakákoliv konverze datového souboru nebo extrakce části nebo celého textu, umisťování textu na servery, ze kterých je možno tento soubor dále stahovat, přitom není rozhodující, kdo takového sdílení umožnil. Je zakázáno sdělování údajů o uživatelském účtu jiným osobám, zasahování do technických prostředků, které chrání elektronickou knihu, případně omezují rozsah jejího užití. Uživatel také není oprávněn jakkoliv testovat, zkoušet či obcházet technické zabezpečení elektronické knihy.
© Miroslav Ivanov - dědicové - c/o DILIA, 2015 © INDEART, 2015 www.indeart.cz 978-80-7519-066-6 (PDF)
OBSAH
ÚVODEM O ASTRONOMII A KRONICE ― A JAK TO SPOLU NĚKDY SOUVISÍ ZÁHADA JENSKÉHO KODEXU ZNÁM JÁ JEDEN KRÁSNÝ ZÁMEK NEDALEKO JIČÍNA aneb O SLIČNÉ PANNĚ A PŘEVELMI ŽALOSTIVÉ PŘÍHODĚ OTAZNÍKY KOLEM KOMENSKÉHO HORO, HORO, VYSOKA JSI aneb O TOM STRAŠNÉM MORDU PODOBA NEZNÁMÁ? KDY VZNIKLA BABIČKA NERUDOVSKÝ RÉBUS PO STOPĚ TAJEMNÉHO PSEUDONYMU O PETRU BEZRUČOVI ANNA PROLETÁŘKA A TI DRUZÍ KRYPTOGRAM BÁSNÍKOVY SMRTI SLOVO ZÁVĚREM PRAMENY A LITERATURA ČTĚTE ELEKTRONICKÉ KNIHY
ÚVODEM Kouzlo otrhaných detektivek! Kouzlo tajemných ozvěn, kouzlo hledání a nalézání… Snad kaţdého člověka zajímá něco, co se neví, (ale mělo by se vědět), co se hledá (a mělo by se nalézt). Tak vznikla v šerém dávnověku první detektivka. Tak vznikla tato kníţka. Chce, abyste se na pár hodin stali vášnivými badateli, kteří nezabloudí v mlze, pokusí se porozumět starým záhadám, rozluští nejasnosti, propátrají… — ale ne. Co se vypátrá, nelze přece předem prozradit. Jen jedno povím: bude to napínavé, třebaţe se mnozí domnívají, ţe literární minulost je nudná věc; zapomínají totiţ, ţe záleţí na tom, ze kterého konce se na ni díváte. Pod jakým úhlem. Ale tak je to vlastně se vším, nemyslíte?
O ASTRONOMII A KRONICE ― A JAK TO SPOLU NĚKDY SOUVISÍ Budu vám vyprávět příběh, starý staletí. Budu vám vyprávět příhodu, která se udála před více neţ 800 lety… Osm set let — to je uţ docela slušně velké číslo. Abych byl přesný, stalo se to za vlády ctihodného Soběslava. To uţ Kosmas, náš první historik, byl šest roků mrtev — ţil totiţ v letech 1045 aţ 1125 — a jeho dílo bylo opisováno a mnohé lákalo k pokračování. Kosmas u nás zaloţil dějepiseckou tradici a jeho význam jako historika daleko přerostl české hranice. Ve své slavné kronice zachytil minulost naší země „od počátku“ aţ do své doby — a co více, poprvé jsou zde zaznamenány i pověsti o praotci Čechovi, o Krokovi a jeho dcerách Kazi, Tetě a Libuši; v Kosmově kronice je zapsána celá příhoda Libušina soudu, a co všechno z toho vyplynulo, její svatba s Přemyslem, pak jména dalších českých panovníků — prostě Kosmovo dílo, třebaţe psané latinsky, nám zachovalo naše staré pověsti i báje a nebýt téhle kroniky, nevěděli bychom o slovesnosti našich předků téměř nic. Kolik jen českých umělců vytvořilo na jejich základě svá vrcholná díla… Alois Jirásek, Jaroslav Vrchlický, Julius Zeyer, Josef Mánes, Mikoláš Aleš i Josef Myslbek, Bedřich Smetana i Leoš Janáček… Nu, a tenhle Kosmas měl několik pokračovatelů — a tím se uţ blíţíme k našemu hlavolamu. První byl anonym, jehoţ pravé jméno dodnes neznáme a v literární historii je pouze nazýván Vyšehradským kanovníkem. Proč? K tomu označení došel Palacký, před ním panovalo mnoho dohadů a výmyslů. Uţ nespolehlivý kronikář Václav
Hájek
z Libočan
ve své Kronice české
z roku
1541
hovoří
o „pokračovateli“, ale jen velmi nepřesně. Domnívá se, ţe jím byl jakýsi kanovník Jaroslav, po něm to opakoval Balbín s Pěšinou, aţ konečně celý ten nesmysl
vyvrátil Dobrovský. To bylo na začátku devatenáctého století. Pak přichází Palacký; výsledky jeho zkoumání uţ nejsou fantastické báchorky, ale vyplývají z logických soudů. O tom, ţe autor kroniky byl kněţského stavu, není pochyby, zná nejen výborně bibli — tu by mohl ostatně znát i laik — ale celé jeho nazírání na společnost, mnohé výroky, kterými glosuje události, nám více méně spolehlivě určují jeho společenské zařazení. Palacký také první upozornil na jeho blízký vztah k Vyšehradu; anonym zná a popisuje takové podrobnosti dějů, které se tu udály, ţe je téměř nemoţno, aby byl odjinud. Nejlépe se potvrzuje Palackého domněnka v pasáţi, kde anonym vypráví o soudu nad spiklenci proti vladaři. „Potom pak ten den Soběslav kníţe shromáţdil šlechtice i nešlechtice na paláci vyšehradském, také praţské kanovníky, a také my jsme tu byli. Bylo zde mnoţství muţů veliké v té radě, skoro tři tisíce…“ Tady autor zřetelně odděluje praţské kanovníky od svých příslušníků. Snad by se mohlo namítnout, zdali tu není pouţito tak zvaného „plurálu majestaticu“, v němţ se říkalo „my“, ačkoliv tím autor myslel pouze sám sebe. Známe tento slavnostní plurál ze starých dokumentů, kde se často vyskytoval, kdyţ panovník začínal svůj list úslovím: „My, král český…“ Avšak v našem případě není v celé kronice ani jednou uţito tohoto plurálu, a proto se právem můţeme domnívat, ţe u soudu byli i hodnostáři vyšehradští a mezi nimi náš kanovník. Jeho kronika popisuje léta 1126 aţ 1142 a je jedinečným dokumentem z této doby. V čem spočívá její tajemství? Nevíme, kdy vznikla… Řeknete: tak se podívejte, jestli tam někde není uvedeno datum. Není. Popis událostí začíná rokem 1126, končí 1142, musela být tedy kronika psána po roce 1142. Nemusela. Uţ Palacký soudil, ţe dílo — psané chronologicky — vznikalo současně s líčenými událostmi. Svědčí pro to třeba tahle věta z kroniky: Ale kdyţ po pořádku vypisujeme věci lidí smrtelných… Ţe to můţe potvrzovat jen chronologický postup psaní, avšak neříká to nic o vzniku památky?
Do jisté míry je to pravda, ovšem citátů, z nichţ bychom se mohli domnívat — tak jako Palacký — ţe kronika vznikla postupně, je víc. Na druhé straně zde zase nalezneme pasáţe, které jako by naznačovaly druhou moţnost: ţe totiţ kronika vznikla pravděpodobně naráz, po roce 1142. Při bedlivém zkoumání se můţe dokonce zdát, ţe dílo bylo koncipováno jako celek a ţe plán k této práci byl stanoven uţ předem společně i s rozsahem. Svědčí o tom třeba tento úryvek: „Po něm (biskupu Janovi) nastoupil Silvestr… Zvolení jeho stalo se dne 29. září, ale poněvadţ nebyl dříve posvěcen, neţ skončil ţivot kníţe, z jehoţ vůle byl zvolen, trvalo zvolení jeho krátce, jak se potom ukáţe…“ Tady autor říká „jak se potom ukáţe“ — musel uţ tedy v době psaní vědět, jak celá věc později dopadla, a to by nebylo moţné, kdyby kroniku psal souběţně s událostmi. Namítáte, ţe ji tvořil třeba s ročním odstupem? Snad — ale kdo zná pravdu? Problém se uţ pokoušeli vyřešit i jiní: historikové Bachmann, Novotný a další. Nejdále z nich došla M. Borská. Dějiny české literatury, díl I. z roku 1959, vydané péčí Čs. Akademie věd, formulují odpověď takto: „Jako první navázal na Kosmovu kroniku tak řečený Kanovník vyšehradský, jménem a ţivotními osudy blíţe neznámý. Ujímal se vlastně přímo Kosmova literárního odkazu tím, ţe navázal tam, kde Kosmas přestal, i tím, ţe se snaţil vypravovat širokým epickým způsobem Kosmovým, ale latinou mnohem prostší. Zaznamenával příběhy z let 1126 aţ 1142, většinou tak, jak se dály a jak byl jejich pamětníkem. Je spolehlivým zpravodajem, ačkoliv jako člen vyšehradské kapituly stranil jejím dobrodincům, zejména jejímu zakladateli králi Vratislavovi II. a kníţeti Soběslavovi I. Oslava vlády Soběslava je v jeho kronice spojena s tendencí protiněmeckou, leckde nespravedlivou, v duchu feudálního patriotismu…“ Nás z tohoto hodnocení zajímá především věta, ţe autor zachycoval příběhy „většinou tak, jak se dály“, — ovšem tahle formulace je
dvojsmyslná. Jednak můţe vyjadřovat fakt, ţe kronika byla psána chronologicky (od nejstarších příhod k novějším — jak se prostě „dály“), současně by to však mohlo znamenat, ţe autor příběhy zapisoval „jak se dály“ — tedy průběţně. Přičemţ slůvko „většinou“ otevírá zadní vrátka pro všechny eventuality. Kde je východisko? Naznačuje ho pasáţ o dvou hvězdách, které se tehdy objevily na obloze. V kronice se o tom píše při líčení událostí roku 1131: „O dvou hvězdách, zaznamenaných před 11 lety, jsem Vám, Čechové, potom nemohl podati ţádný výklad, protoţe jejich dráhy byly rozdílné. Ale maje na ten čas úplné prázdno od jiných zaměstnání, vyloţím vám o nich… jak jsem to viděl. Hvězda, vyšlá na úsvitě dne 22. února na počátku jara, kterou jste vy, Čechové, nazývali denicí, zašla 26. prosince v místě zimního západu slunce na počátku dne. A téhoţ roku se objevila jiná hvězda, jasnější, dne 25. července při východu slunce, jeţ se ponenáhlu schylovala, aţ se dne 12. ledna neukázala. Není, tuším, lidí, kteří by věděli, která z těch hvězd by měla slouti denicí, nýbrţ ví to Bůh sám, stvořitel světa… Bylo zatmění měsíce, ale jen malá část z něho zůstala aţ do celého vyplnění.“ To je vše. Shrňme si nyní získaná fakta: první hvězda se objevila 22. února a zmizela 26. prosince. Druhou, jasnější, viděli od 25. července do 12. ledna následujícího roku… Kterého to však bylo roku? Latinskému původnímu textu je moţno rozumět několika způsoby. Autor kroniky říká o hvězdách, ţe je viděli před jedenácti lety. Jestliţe tedy vyřešíme problém, kdy se vlastně hvězdy objevily, rozluštíme tím i otázku, kdy vznikla kronika. Tedy předně: co myslel autor slovy „před 11 lety“… První naše hypotéza můţe znít takto: jelikoţ pasáţ o dvou hvězdách je umístěna do výčtu událostí roku 1131, stala se příhoda s hvězdami skutečně v roce
1131. Poněvadţ však autor hned vzápětí píše o tom, ţe od oné události uplynulo uţ 11 let, znamenalo by to, ţe psal kroniku v roce 1142. Dobře, zapamatujme si to a pokračujme. Postupujme však nyní opačně, a proto také výsledek druhé hypotézy bude odlišný: jestliţe totiţ autor psal svou kroniku souběţně s právě se odehrávajícími událostmi — tedy nikoli v pozdějších letech najednou — jestliţe proto pasáţ o hvězdách psal v roce 1131, stala se příhoda s hvězdami v roce 1120, poněvadţ sám udává, ţe k tomu došlo před jedenácti lety. Problém tedy zní: byla pasáţ o hvězdách psána v roce 1131 — (coţ by znamenalo, ţe autor tvořil kroniku souběţně s událostmi a příhoda se stala v roce 1120) — či se příhoda s hvězdami udála v roce 1131 (a kronika tedy vznikala o 11 let později, v roce 1142)? To je první část našeho hlavolamu, který musíme vyřešit. Druhá část se týká autorovy věty: „Ale maje na ten čas úplné prázdno od jiných zaměstnání…“ Znamená to snad, ţe nyní má pisatel hodně času? Proč? A jak tomu rozumět? Buď se uţ v roce 1131 nic podstatného nepřihodilo a autor měl proto čas psát i o takových drobnostech, jako bylo zjištění dvou hvězd — z toho by vyplývalo, ţe píše své dílo současně s událostmi, jak uţ soudil Palacký. Nebo druhé vysvětlení: ţe psal své dílo v roce 1142 a ţe tehdy se událo cosi, co mu poskytlo hodně volného času. Co to bylo? Snad smrt českého panovníka Soběslava. Jestliţe Kanovník vyšehradský patřil k jeho straníkům — a tomu nasvědčuje celý tón kroniky — pak je nepochybné, ţe se po smrti svého pána odebral do ústraní, ať uţ dobrovolně či nuceně; nový vládce se jistě obklopil svými věrnými a pro opěvovatele starého pořádku nebylo na dvoře uţ místo. Řečeno slovy dvacátého století: „šel do penze“ a začal psát kroniku… To je ovšem pouze jedna z hypotéz.
Třeba získat přesné údaje. Důkazy, ne pouhé domněnky, i kdyţ sebesvůdnější. A tu napadá člověka myšlenka snad trochu bláznivá: nedalo by se zjistit, kdy se objevily na naší obloze — v roční době zapsané kronikářem — dvě hvězdy, zda v roce 1120 či 1131? Zvedám sluchátko a volám do Astronomického ústavu Československé akademie věd. Nejdřív tu zavládne úţas, pak ochotný souhlas. Za okamţik mám domluvenou schůzku s jedním vědeckým pracovníkem. „Ano, zítra ráno v devět hodin u mne v pracovně…“ Sprchlo, vzduch je čistý a tváře lidí veselé. Mám rád taková rána, je alespoň lepší chuť do práce. Řady knih jako vojáci. Mají svou vůni. Čekají… Naposledy prohlíţím latinský text Vyšehradského kanovníka, vedle je překlad V. V. Tomka z minulého století, opodál převod z roku 1950. Pak ještě nezapomenout na slovník a blok papíru. Profesor je vysoký, našedivělý. Hledím na jeho silná skla, za nimiţ se skrývají ochotné oči, a vysvětluji, proč potřebuji vědět, jak to bylo s těmi hvězdami. Mlčí, pokyvuje hlavou a pak vytahuje z aktovky starou knihu: „Podívejte, tady je takový seznam komet, které se objevily ve středověku na obloze. Zajímal mě ten případ, a tak jsem se uţ na to po našem včerejším telefonním rozhovoru doma díval, jenţe teď vás musím zklamat: podle té knihy se v roce 1120 nevyskytla ţádná kometa!“ „A v roce 1131?“ „To zde máme jednu, kterou bylo vidět koncem září 1131, ale aţ v Číně.“ „A je moţné, ţe by mohla být spatřena později i u nás?“ „Nevylučuji podobný případ. Vy ale hledáte dvě komety, nemýlím-li se. A pak by lépe vyhovoval rok 1132, kdy máme skutečně zaznamenány dva případy komet…“ „Počkejte, jenţe v kronikářově textu je to poněkud jinak.“ Rozevírám kroniku a čtu znovu onu pasáţ:
„O dvou hvězdách, zaznamenaných před 11 lety, jsem Vám, Čechové, potom nemohl podati ţádný výklad, protoţe jejich dráhy byly rozdílné. Ale maje na ten čas úplné prázdno od jiných zaměstnání, vyloţím vám o nich… jak jsem to viděl. Hvězda, vyšlá na úsvitě dne 22. února na počátku jara, kterou jste vy, Čechové, nazývali denicí, zašla 26. prosince v místě zimního západu slunce na počátku dne. A téhoţ roku se objevila jiná hvězda, jasnější, dne 25. července při východu slunce, jeţ se ponenáhlu schylovala, aţ se dne 12. ledna neukázala. Není, tuším, lidí, kteří by věděli, která z těch hvězd by měla slouti denicí, nýbrţ ví to Bůh sám, stvořitel světa… Bylo zatmění měsíce, ale jen malá část z něho zůstala aţ do celého vyplnění.“ Kdyţ se dívám do Tomkova překladu, vidím, ţe místo „denice“ uţívá slova „Světlonoš“. „Ten Světlonoš, to je…?“ „Venuše…“, odpovídá pomalu profesor a o něčem usilovně přemýšlí. Pak vysvětluje: „To je zajímavé, ten kronikář mluví o dvou hvězdách — já myslel původně o dvou kometách — a říká, ţe jedna z těch hvězd byla Venuše — tedy Světlonoš, ţe však ,není, tuším, lidí, kteří by věděli‘, která z nich byla tou Venuší. Ţe to ví jen pánbůh… Pak ještě uvádí, ţe druhá hvězda, co se objevila 25. července, byla jasnější neţ ta první, jenţe — a to je moc důleţité — není jasnější hvězdy nad Venuši!“ „Musela být tedy ta druhá hvězda přece kometou… ovšem, před chvílí jste říkal, ţe v seznamu komet…“ „Správně, na rok 1131 je uvedena jen jedna kometa, která byla pozorována v Číně. A v tom je právě ten háček: kdyby ta druhá hvězda — co měla být jasnější — byla kometa, nezůstala by na obloze pět a půl měsíce od 25. července do 12. ledna následujícího roku. Komety totiţ nebývají tak dlouho viditelné…“ Chvíli je ticho.
Profesor bere do ruky kroniku a znovu si pročítá — jen polohlasně — celou pasáţ. „Ne, komety musíme vyloučit,“ prohodí konečně a dodává: „K tomu závěru nás vede několik skutečností. Jednak to, co jsem uţ uváděl — ţe totiţ komety nezůstávají tak dlouho na obloze jako tyhle dva objekty — podle kronikáře bylo první hvězdu vidět asi deset měsíců, druhou něco přes pět měsíců. A pak, kronikář píše latinsky všude „stella“, tedy hvězda, nikoliv kometa.“ „Znamená to, ţe to byly planety?“ „Vypadá to tak…“ „Jenţe co to mohlo být za hvězdu, která byla jasnější neţ Venuše?“ „Pozor — abychom se nepustili po falešné stopě. Mne to zprvu taky mýlilo, teď si říkám, jestli to snad nebylo takhle: ta druhá hvězda, jasnější, byla Světlonoš, tedy Venuše, zatímco první hvězda byla —“ Nedočkavě čekám. „― snad Jupiter!“ „A proč právě Jupiter?“ Profesor odpovídá: „Poněvadţ Jupiter je po Venuši planeta nejlépe viditelná.“ „Jestli tomu všemu dobře rozumím, znamenalo by to, ţe první hvězda, která se objevila 22. února a zašla 26. prosince, mohl být Jupiter, a teprve druhá hvězda, ta jasnější, byla Venuše…“ „Správně, nakonec z vás bude ještě astronom,“ usmívá se profesor. „A dá se zjistit, prosím vás, kdy se objevil na obloze v roce 1120 a 1131 Jupiter?“ pomalu se mě zmocňuje hvězdářský zápal. „Jde to, ale není to nic snadného. Musí se určit tehdejší situace planet… Celý ten případ je opravdu zajímavý a lákavý. Zkusím to vypočítat a za několik dní, aţ budu mít nějaké výsledky, vám zavolám. Souhlasíte?“ Kdo by nesouhlasil. Pak míjí den za dnem a zkoušejí mou trpělivost. Večer marně čekám, zazvoní-li telefon. Na stole leţí připravená kronika, vedle je několik
astronomických knih, které jsem si vypůjčil v Městské knihovně. Zahloubal jsem se do nich a teď uţ vím, ţe zdánlivý běh planet na obloze má odlišný průběh podle toho, jde-li o Venuši nebo o Jupitera. To znamená, jde-li o planetu uvnitř nebo vně dráhy zemské; vím uţ, ţe se Venuše od svého objevení na ranní obloze vzdaluje od Slunce aţ do vzdálenosti asi 45° a pak se opět ke Slunci blíţí a v jeho záři zmizí. Ţe toto období ranní viditelnosti trvá kolem sedmi měsíců a opakuje se pak podobným způsobem na večerní obloze. Ţe Jupiter se po svém objevení na ranní obloze neustále od Slunce vzdaluje, aţ přejde na večerní oblohu a tam zmizí ve sluneční záři. Ţe období jeho viditelnosti trvá kolem jedenácti měsíců… Namítáte, ţe se v kronice praví, ţe hvězda A zůstala na obloze deset měsíců, zatímco Jupiter je tam jedenáct měsíců? A totéţ ţe platí o Venuši: podle kroniky byla na obloze hvězda B pět a půl měsíce, ve skutečnosti však je tam Venuše sedm měsíců? Snadné vysvětlení. Nezapomeňme, ţe kvalita pozorování záleţí především na povětrnostních podmínkách a dále na horlivosti pozorovatele. Kdyţ je deštivo a obloha zataţená, nelze přece vidět ani Jupitera, ani Venuši. Na kalendáři se objevila opět sobota. Telefon zvoní. Konečně… „Tak jsem celou tu věc propočítal a vypadá to docela nadějně,“ ozývá se známý hlas. Připravuji si radostně tuţku a dělám poznámky. Situace v roce 1120 vypadala na obloze takto: koncem února 1120 se na ranním nebi vynořoval Jupiter a byl vzdálen od Slunce necelých 20°, takţe je málo pravděpodobné, ţe mohl být spatřen. Koncem prosince 1120 byl na večerním nebi ve vzdálenosti asi 45° od Slunce, takţe nemohl zmizet v jeho záři. Résumé? Jupiter nemohl být tedy hvězdou A. A dále: koncem července 1120 byla Venuše na ranním nebi, ale daleko od Slunce, takţe se musela objevit dávno před tímto datem. V polovině ledna následujícího roku zmizela na ranním nebi ve sluneční záři ve vzdálenosti kolem 8°. Venuše nemohla být tedy hvězdou B podle líčení kroniky. Ani přehození obou planet nevyhovuje, protoţe potom nesouhlasí ani délka viditelnosti, ani vzájemná
jasnost. Koncem února byla na večerním nebi Venuše a koncem července Jupiter. Také tyto polohy nevyhovují líčení kroniky. A teď se podívejme, jak probíhaly obdobné události v roce 1131: Koncem února 1131 byl jiţ Jupiter na ranním nebi po vynoření ze slunečních paprsků, které se stalo poněkud dříve. Koncem prosince mizel Jupiter na večerním nebi ve sluneční záři. Jupiter mohl být tedy hvězdou A! Nemohl být hvězdou B, která se objevila koncem července, kdy Jupiter byl dávno viditelný na nočním nebi. Koncem července se však vynořovala Venuše na ranním nebi ze slunečních paprsků a v polovině ledna následujícího roku se opět na ranním nebi skláněla k Slunci a v jeho záři nedlouho potom zmizela. Venuše mohla být tedy hvězdou B také jiţ proto, ţe je jasnější neţ Jupiter, jak udává i kronikář. Konečně Venuše nemohla být hvězdou A, protoţe byla koncem února 1131 na večerním nebi, kdeţto hvězda A zářila na ranním nebi. Z těchto úvah vyplývá jednoznačně, ţe rokem, o němţ mluví kronikář, byl rok 1131, a nikoliv rok 1120 a ţe první hvězda — tedy A — byl Jupiter, hvězda B Venuše... — Přiznám se, ţe se mně z toho zprvu mírně motala hlava. Pletly se mi planety a Slunce, hvězdy A a B, ranní a večerní nebe, stupně i hodiny a data — ale pak, po několikerém přečtení jsem zjistil, ţe to opravdu vypadá logicky… Znovu jsem kontroloval údaje Vyšehradského kanovníka s výsledky získanými propočítáním drah planet — přemýšlel, uvaţoval… Konečně říkám: „Jste moc hodný, ţe jste se s tím počítal, jenţe…“ „―nerozumíte snad něčemu?“ „Ano. Jedna věc mi není jasná. Ten náš kronikář uvádí o první hvězdě, ţe zašla 26. prosince v místě zimního západu Slunce na počátku dne… Vy jste ale vypočítal, ţe Jupiter v roce 1131 mizel na večerním nebi!! Jak tomu rozumět?“ Na druhé straně umlká sluchátko. Nepříjemné ticho. Tíţivé. „Slyšíte mě?“ ptám se nejistě. „Ano, slyším… Víte, to je zvláštní. Přece všechny výpočty jinak naprosto souhlasí. Aţ na tento údaj. Nespletl jste se?“
„Ne,“ říkám a ještě jednou se dívám pro jistotu do kroniky. Je tam zcela jednoznačně udáno: na počátku dne… Asi za hodinu zvoní telefon znovu. „Jste to vy? Podívejte se, a coţ jestli měli staří Čechové počátek dne jindy neţ my?“ říká profesor. Nezdá se mi to. „To by museli mít ‚počátek dne‘ večer, aby nám to vyhovovalo,“ namítám. „A víte určitě, ţe počítali den od ranního rozednívání?“ Abych pravdu řekl, nevím… Nepatrná jiskřička naděje. Docela malá. Slibuji, ţe se po neděli na tenhle problém — kdy vlastně začínal den — podívám. V pondělí ráno spěchám do knihovny. Minuty hledání, očekávání… Pak mám před sebou zelenou knihu. V roce 1934 ji sepsal Gustav Friedrich a nazval Rukověť křesťanské chronologie. Stokrát díky za ni! V kapitole o týdnu a denních dobách se tu praví: „Starší způsob počítání podle stejně dlouhých hodin pochází z Itálie. Počítá se tu po západu slunce přes noc a den celý denní okruh, který uzavírá hodina čtyřiadvacátá. Protoţe se doba západu slunce během roku mění, býval hodinový stroj občas upravován, kdykoliv se začátek první hodiny odchyloval od západu slunce o čtvrt hodiny nebo i více. Tyto hodiny vlašské, počítané podle celého orloje, rozšířily se přes alpské země do Čech, Moravy, Slezska i do Polska. U nás i v sousedství je nazývali hodinami českými. Tento způsob počítání hodin udrţel se u nás aţ do osmnáctého století, ale byl od poloviny sedmnáctého století vytlačován tak zvanými hodinami německými.“ Na další straně je tabulka, udávající, kdy začínal ve středověku den, jehoţ počátek se měnil podle toho, kdy zapadlo slunce. Tak na příklad prvního března byl počátek dne o půl šesté večer našeho dnešního času, druhého dubna o půl sedmé večer, sedmého května o půl osmé večer — a v době od 1. června do 13. července začínal den v osm hodin večer našeho času. Pak zase nastalo jeho
postupné zkracování, slunce zapadalo dříve, a tím také začínal i dřív den. V prosinci byl počátek dne (a tedy i západ slunce) ve čtyři hodiny odpoledne, kdy se uţ stmívá… Pro naši hvězdu, která „zašla 26. prosince na počátku dne“ to znamená, ţe tehdy začínal den v 16 hodin našeho dnešního času. Stručně řečeno: ve středověku počínal den západem slunce! Tento závěr nám nakonec potvrdila i samotná kronika Vyšehradského kanovníka. Udává, ţe 9. listopadu 1128 bylo zatmění měsíce, podle výpočtu dvacátého století však zatmění nastalo uţ 8. listopadu po západu slunce, kdy mezi západem a půlnocí se píše podle našeho způsobu ještě 8. listopad, zatímco staří Čechové jiţ měli, počínaje západem slunce, 9. listopad… Tím se vysvětluje i naše záhada: Jupiter opravdu zašel 26. prosince 1131 podle středověkého počítání „na počátku dne“, podle hodin dvacátého století „k večeru“… A abychom vyčerpali všechny moţnosti kontroly, podívejme se i na poslední větu, kde kronikář připomíná zatmění měsíce. To by přece muselo také souhlasit. Před časem zkoumala úspěšně tuto otázku M. Borská. Profesor nahlíţí do svých tabulek a poznámek a říká: „Tady mám rok 1120 — tedy jednu z našich eventualit. Ten rok proběhla podle těchto tabulek dvě zatmění Měsíce: první bylo 15. dubna 1120 a střed zatmění nastal ve 14 hodin 35 minut, nemohlo být proto v Čechách vidět, vţdyť bylo půl třetí odpoledne… Ke druhému zatmění Měsíce došlo v roce 1120 na podzim 8. října. Také ono nešlo s největší pravděpodobností z našeho území spatřit, jeho střed totiţ nastal v 16 hodin 57 minut.“ Rozumím. Nehodí-li se údaje pro rok 1120, znamená to, ţe snad… „Ano, rok 1131 to má lepší,“ souhlasí profesor. Jeho oči jsou zabodnuté do čísel, jimţ nerozumím. „Také toho roku byla dvě zatmění Měsíce: první 15. března se středem — tedy vyvrcholením — v 18 hodin 47 minut, coţ znamená skoro v sedm hodin večer našeho času, a to uţ můţeme předpokládat, ţe alespoň
část zatmění mohla být viděna. Druhé zatmění bylo 8. září 1131 ve 22 hodin 50 minut — tedy pozdě večer — a to asi pozoroval i náš kronikář…“ „Ještě poslední dotaz. Vyšehradský kanovník k tomu zatmění uvádí, ţe ‚jen malá část z něho zůstala aţ do celého vyplnění...‘. Jak velké bylo to poslední zatmění v září 1131? Ví se to?“ „Jistě. Míry se udávají v našich příručkách v palcích, přičemţ 12 palců znamená úplné zatmění. Z těch čtyř zatmění, o nichţ jsem tu hovořil, je největší právě to poslední, má 8,7 palce, tedy více neţ dvě třetiny celého průměru Měsíce… Naproti tomu při zatmění z 8. října 1120 byla zakryta asi polovina měsíčního kotouče, takţe to neodpovídá zápisu v kronice. To je všechno, co vám mohu říci.“ Stačí, opravdu stačí… I z tohoto hlediska — podle zatmění měsíce — byl tedy potvrzen rok 1131. Hlavolam je vyřešen. Poněvadţ Vyšehradský kanovník psal svou kroniku jedenáct let po oné události, vznikla tedy jeho práce najednou, v roce 1142, nikoliv souběţně s událostmi, jak se domníval Palacký. Problém zmizel a člověk by měl mít radost. Záhada stará přes osm set let přestala být tajemnou… A vidíte, zvláštní věc, pojednou je vám čehosi skoro líto. Nejkrásnější na kaţdém tajemství je totiţ právě ono pátrání, kdy nevíte kudy kam, kdy uţ jste někdy docela zoufalý — a přece hledáte řešení dál. Teď, teď je uţ ale všechno jasné a tedy i konec… Ba ne, zavrtíte energicky hlavou, není konec. Venku hrkotá ţivot, kroky spěchajících vyťukávají nepravidelný pochod a kaţdý je jiný. A my začínáme další historii. Záhadu Jenského kodexu.
ZÁHADA JENSKÉHO KODEXU Zpráva ČTK ze dne 23. 10. 1951
President Německé demokratické republiky Wilhelm Pieck, doprovázen vládní delegací NDR, vykonal v úterý odpoledne návštěvu u presidenta republiky Klementa Gottwalda. President NDR Pieck pozdravil v krátkém projevu presidenta naší republiky a odevzdal
mu
jako
projev
přátelství
a úcty
německého
lidu
k lidu
československému vzácný dar — husitský kodex z Jeny, psaný v patnáctém století, spolu s dalšími dary. President republiky Klement Gottwald uvítal hosta, poděkoval za vzácný dar jménem československého lidu a setrval s presidentem Wilhelmem Pieckem a jeho doprovodem v delším srdečném rozhovoru… Řekne se — zpráva z novin. Přelétnete ji očima a myslíte uţ moţná na něco jiného. Třeba na to, co budete dělat večer a kam pojedete v neděli. Nebo jste si vzpomněl, ţe máte zítra schůzi a pozítří školení. A vůbec — co já vím, nač vy právě vzpomínáte, kdyţ čtete noviny. Někdo myslí na hezké ţeny, jiný na fotbal a zpráva o Jenském kodexu zapadne mezi stovky jiných věcí. Právem? Co o něm vlastně víme? Ţe taková stará zaprášená kniha nemůţe být zajímavá? Omyl, veliký omyl. Abych vás přesvědčil, pojďte se mnou na tři návštěvy a uvidíme… Platí?
Návštěva první V té místnosti jsem sedával uţ dříve. Ještě za studií, jenţe to jsem míval obvykle strach, ono dělat zkoušky na vysoké škole je o něco napínavější neţ třeba
čekat na čísla ze Sportky. Za oknem krákají kavky, koţená křesla, v nichţ sedíme, jsou hluboká, na stěnách několik portrétů. Střízlivá vědecká pracovna. Osoby: šedovlasý profesor dr. Václav Husa a autor. Doba: dejme tomu léto 1960. (Ale pozor, teď jsi vlastně prozradil, ţe sis ten rozhovor vymyslel, coţpak v létě na Ţidovském hřbitově krákají kavky?) Nedbám, odkašlávám a kladu první otázku: „Pane profesore, přišel jsem kvůli Jenskému kodexu. Jen tak na skok, na půl hodiny, a chtěl jsem vás poprosit, jestli byste mně o něm řekl něco zajímavého…“ „A co by to mělo být?“ Rozpačitě vysvětluji: „To je těţké, abych sám určoval nejzajímavější problém. Snad doba vzniku nebo otázka autora…“ „Víte, to by nebyla diskuse na půl hodiny, ale na celý večer, dovedete si vůbec představit, kolik nejasností se váţe k této památce? Stačí, kdyţ vám uvedu jména několika lidí, kteří se uţ pokoušeli o rozluštění kodexových problémů: třeba Josef Dobrovský, pak Johann Wolfgang Goethe, Pavel Josef Šafařík, také Čelakovský, začátkem našeho století Zdeněk Nejedlý a řada dalších — aţ po naši současnost.“ „A výsledek?“ „Byl. Jistěţe. I kdyţ ne úplný, a tak nám dnes ještě zbývá v souvislosti s Jenským kodexem tolik záhad, ţe…“ „Promiňte, ţe přerušuji: Jaké jsou to vlastně záhady?“ Profesor se odmlčuje, chvíli jako by se soustřeďoval. Má zvlášť výrazný profil: orlí nos, široké čelo, oči se dívají vlídně a s porozuměním. „Třeba otázka datace nebo problém autora,“ odpovídá. „Představte si: hned na začátku kodexu —“ V tu chvíli rychle vzpomínám, co je to kodex, a profesor pokračuje: „Původ toho slova je latinský. ,Caudex‘ znamenalo ,kmen‘ nebo ,kláda‘, pak se tak nazývaly i voskem potaţené dřevěné tabulky, spojované jako kniha. Psali na ně Římané. Později místo tabulek slouţil pergamen a papír a ,kodex‘ v právnické
mluvě znamenal sbírku zákonů a nařízení. My pod ne zcela správným názvem Jenský kodex rozumíme soubor starých rukopisných památek s ,husitským obsahem‘, vzniklý asi koncem patnáctého nebo počátkem šestnáctého století. Stačí?“ Přikyvuji. „Tak abychom se vrátili k autorovi,“ navazuje na předešlou řeč. „Na první straně rukopisu naleznete svědomitě psanou větu gotickými písmeny: ,Bohuslaus de… suae causa memoriae manu propria me fecit.‘ — Jestli jste ještě nezapomněl latinu, tak si to přeloţte…“ „To přece nejde, tam chybí jedno slovo,“ namítám. „Takhle, bez něho by to znělo: ,Bohuslav z ... mne na svou památku vlastní rukou stvořil.‘ — Jenţe, jaký Bohuslav?“ „S tím si uţ lámalo hlavu mnoho lidí. Co to bylo za člověka? Jak se vlastně jmenoval? Před časem — je tomu uţ více neţ sto let — prohlásil P. J. Šafařík, ţe by tím záhadným autorem mohl být Bohuslav z Čechtic.“ „Jak na to přišel?“ „Uvnitř kodexu je pod unikátní kresbou, znázorňující Ţiţku v čele husitského vojska, nápis ,Hoec Deosolemnisa de Czechticz‘. Kdyţ přeloţíte slovo ,Deosolemnisa‘ do češtiny — samozřejmě velmi primitivně — dostanete ,Bohuslav‘. Je to ovšem překlad otrocký, mechanický. Počátek autorova křestního jména je ,Bohu‘ — a kdyţ si řeknete třetí pád od podstatného jména bůh latinsky, je to ,Deo‘. To máme první část křestního jména… Ta druhá je ,slav‘. Co to můţe také znamenat? Přece rozkazovací způsob od slova ,slaviti‘ — nu, a to se řekne latinsky ,solemnisa‘. Dohromady ,Bohuslav‘ — tedy ,Deosolemnisa‘. Ovšem, kdo byl tenhle Bohuslav z Čechtic a kdy ţil, to uţ Šafařík nevěděl. Pátralo se všude: v kronikách, v seznamech středověkých malířů — panoval totiţ názor, ţe Bohuslav byl písařem textu i autorem výtvarné výzdoby — avšak výsledek? Ţádná jistota, jen samé dohady. Tak se F. B. Mikovec ještě v roce 1854 domníval, ţe Bohuslav ţil současně se Ţiţkou a ţe sloţil dokonce i husitskou píseň Ktoţ jsú
boţí bojovníci — ovšem, přesné důkazy chyběly. I tak však tomu věřil Karel Jaromír Erben, který vedle tvorby básnické byl i archivářem, a August Sedláček, autor Hradů a zámků.“ „A jak jsme na tom dneska?“ „Osoba Bohuslava z Čechtic je uţ celkem objasněná, alespoň to nejdůleţitější. Podařilo se to profesoru F. M. Bartošovi. Všiml si, ţe na jednom z obrazů Jenského kodexu byla naráţka ,Hoec mgr. Albi‘ — rozluštil ji a šel po nalezené stopě. To ,mgr‘ znamenalo ,magister‘, tedy osobu blízkou praţské universitě. Nu, a Bohuslav patřil mezi kolegiáty vysokoškolské koleje — tehdy měla ovšem ,kolej‘ jiný význam neţ dnes — nedaleko Betléma, jmenovala se Loudova, a byla snad střediskem českého kulturního ţivota praţského alespoň počátkem století. Tak zde ţil začátkem šestnáctého století — tedy přibliţně v době, kdy Jenský kodex vznikal — známý Viktorin Kornel ze Všehrd a pravděpodobně i Šimon Hájek, otec pozdějšího významného českého učence Tadeáše Hájka z Hájku. Dnes je uţ zjištěno, ţe Bohuslav z Čechtic tu bydlel před rokem 1510 a pak kolem roku 1533, kdy asi zemřel.“ „Proč se jmenoval z Čechtic?“ „Podle městečka Čechtic na Čáslavsku, kde měl nějaký majetek. F. M. Bartoš přišel také na to — a to byl důleţitý objev — ţe se později Bohuslav podepisoval ,z Němčic‘ podle jedné obce také na Čáslavsku.“ „Promiňte, ale jaký význam mohlo mít tohle zjištění?“ Profesor zvedne hlavu, jako by se divil té otázce: „Pomohlo nám to přece při zjišťování, proč bylo jeho jméno na titulním listu vyškrabáno.“ Přiznávám, ţe jsem se v tu chvíli usilovně namáhal, abych přišel na logické vysvětlení, ale nepodařilo se mi to. Táţu se tedy aspoň na věc, která mě právě napadla: „A zkoumalo se chemicky to vyškrabané místo?“ „Zkoumalo, ale ani kdyţ se pergamenový list prosvítil ultrafialovými a infračervenými paprsky, neobjevily se původní obrysy písmen. Avšak ty ,Němčice‘ nám poslouţily v něčem jiném. Co myslíte, proč vlastně zmizelo jméno ,Čechtic‘?“
„Nu — to mohly být rozličné důvody…“ Snaţím se získat čas. „Předně: kdy bylo odstraněno?“ „Předpokládáme, ţe ještě za ţivota Bohuslava…“ „Moţná ţe nechtěl, aby se o jeho autorství vědělo…“ uvaţuji nahlas. „Kodex měl přece velmi bojovné zaměření, byla to satira namířená proti církvi, papeţi… Třeba se nějak změnily poměry a on se obával trestu za to, ţe byl činný při jeho vzniku…“ „Hypotéza má slabiny,“ usmívá se malinko profesor, jen tak koutkem úst. Vzpomínám, ţe takhle se vţdycky zatvářil, kdyţ jsem u zkoušky řekl nějakou hloupost. „Proč by vyškrabával slovo ,Čechtic‘, kdyţ byl jistě více znám — tak, jak to bylo ostatně ve středověku běţné — pod svým křestním jménem Bohuslav? Vţdyť podle ,Bohuslava‘ mohli tehdy stejně zjistit autora, nehledě k tomu, ţe na obraze Ţiţky své jméno ,Čechtic‘ ponechal!“ Mlčím. Hlavou klopýtají nejrůznější úvahy. „Třeba — třeba to nevyškrabal on sám,“ říkám zvolna. „Přece celý kodex nedělal jen Bohuslav z Čechtic, těch malířů, kteří zhotovovali ilustrace, bylo víc a písařů jistě také… Moţná, ţe některý z nich se cítil dotčen, ţe Bohuslav vydává celý kodex za své dílo a ţe chtěl tímto způsobem zjednat nápravu… Mohl to být některý z jeho spolupracovníků, který měl k dohotovenému kodexu přístup.“ Profesor vrtí hlavou. „Střílíte vedle. I na tohle zdůvodnění bych vám mohl odpovědět jako na předešlou hypotézu: proč nevyškrabal ten váš závistivec na titulním listě i slovo ,Bohuslaus‘ a na Ţiţkově obraze ,Z Čechtic‘? A potom: coţpak by nebylo lehčí, kdyby uvedené listy jednoduše vyřízl? Ne, myslím si, ţe je důleţitá jedna okolnost: na titulním listě — tedy na nejvýznamnějším místě celé knihy z hlediska autora — zmizelo slovo z ,Čechtic‘ a zůstalo ,Bohuslav‘. Vědomě zůstalo… Rozsah Bohuslavova majetku se totiţ někdy ke konci jeho ţivota změnil, a on proto pozměnil i přídomek. Psal se pak ve většině případů ,Bohuslav z Němčic‘. Je pravděpodobné, ţe chtěl asi dodatečně i tuto změnu poznamenat na titulním listu díla, na němţ si právem velmi zakládal.“
„Jenţe — proč po vyškrabání toho svého starého jména tam nenapsal nové?“ „První záznam jeho nového podpisu máme zatím z roku 1530 — a Bohuslav asi 1533 uţ jako stařec umírá. Je moţné, ţe k dokončení úmyslu mu nepostačil čas…“ „Ovšem, ten titulní list je psán — vzpomínám-li dobře — gotickým písmem. Kaţdé písmenko má tu svůj rozměr a přesně určené místo — coţpak by bylo moţné, aby se vyměnilo slovo uprostřed věty?“ „Bylo by to moţné. Počítejte se mnou: kolik písmen má slovo ,Czechticz‘?“ „Osm!“ „Ne, hlásku ,ch‘ je třeba počítat jako ,c‘ a ,h‘, poněvadţ zabírá plochu dvou písmen.“ „Tedy potom devět.“ „Ano, a teď je spočítejte ve slově ,Niemczicz‘ — tak se totiţ Němčice tehdy psaly…“ Uţ chápu. „Také devět…“ Po chodbě se rozléhají čísi kroky a ruší prázdninový klid. Oknem sem nakukuje slunce a v jeho paprscích, hledíš-li ze stínu, se neúnavně honí částečky prachu. Jakýsi nadšenec mučí v nedalekém domě trubku, její tón klesá do ponurého chrapotu, aby pak vykvikl jako pták, který se kamsi rozlétl a najednou nad sebou uviděl oblohu. Napadá mi taková myšlenka, nevím, jak ji formulovat, sedí v hlavě a chce ven. Říkám tedy opatrně: „A nezdá se vám, ţe ta námaha, co s tím vším máte —“ Přerušuje mě ostrým pohybem ruky. Energickým. Nemusel jsem ani dokončit větu, říkám si ulehčeně, jenţe jeho tvář naznačuje, ţe je stejně tak trochu dotčen. Abych pravdu řekl, nedivím se. Poposedl v křesle a vysvětluje: „To máte tak. Záleţí na tom, co se zkoumá. Jakou to má cenu vzhledem k potřebě naší společnosti. Pochopitelně, kdybychom bádali o něčem okrajovém, podruţném, právem by se to mohlo vytýkat. Jenţe Jenský kodex v ţádném
případě okrajovým problémem není. Je to celek velké důleţitosti: jedinečná satira na tehdejší zbohatlou církev, satira, vycházející ze slavných tradic husitských. Coţpak bychom v tehdejší době nalezli někde v křesťanském světě nebojácnější kritiku soudobých církevních poměrů? V ilustracích i textu Jenského kodexu jsou zachyceny mnohé, dnes uţ ztracené předlohy, vzniklé snad přímo za husitské revoluce. Máme tu jedny z prvních obrazových záznamů M. Jana Husa a Jana Ţiţky, a je proto těţko vyjádřit i citovou hodnotu, kterou pro nás tento kodex má…“ „Řekl jste, ţe je to jedinečná satira na tehdejší zbohatlou církev. Co jste myslel tím slovem ,tehdejší‘? Přesněji řečeno: z které doby kodex asi pochází či na jakou společenskou situaci reaguje?“ „Na to není jednoznačná odpověď, stále ještě panují o některých problémech pouhé hypotézy a přesných dokladů je málo. J. W. Goethe se například domníval, ţe Jenský kodex vznikl snad přímo v době husitské, my ho však dnes klademe buď aţ na konec patnáctého, či na začátek šestnáctého století… Je totiţ třeba poloţit si otázku: z jaké společenské potřeby asi kodex vznikl? Jaký byl jeho bezprostřední společenský úkol? Poněvadţ tu nejde o literaturu konvenčně náboţenskou, ale o dílo vyvolané sociálně politickými momenty, hrají tu důleţitou úlohu naráţky na konkrétní události, na konkrétní osoby.“ „Rozumím — stačí pak určit, kdy dotyčný člověk ţil…“ „Ano, jenţe tu jsme u dalšího problému: těch naráţek, které by nám pomohly orientovat se v historických událostech, je tu bohuţel málo,“ připouští profesor. „Uţ se zde ale vyskytla zkratka ,mgr. Albi‘. Co to bylo za člověka?“ „Pravděpodobně jeden z členů rodiny Bílých. Latinsky se ,bílý‘ řekne ,albus‘. Ţili v Praze a v době Bohuslava z Čechtic tři z jejich rodiny byli universitními mistry: lékař Jan Bílý, mající několik synů, z nichţ Jan byl téţ lékařem a Václav pozdějším praţským kancléřem. Podle starých záznamů se nyní
zjistilo, ţe tento Václav byl spoluředitelem Loudovy koleje, kde bydlel i Bohuslav z Čechtic.“ „To by mohlo cosi napovídat…“ „Ano, ovšem stále je to ještě pouhá hypotéza.“ „A vedle magistra Albi uţ není v kodexu ţádná konkrétní naráţka?“ vyptávám se zvědavě. „Hovoří se tam ještě o ,knězi Havlovi‘ a ,knězi Matějovi‘. Kdybychom je mohli přesně určit, měli bychom skoro stanoven vznik kodexu. Jenţe… zase pouhé hypotézy. Uţ před mnoha lety vyslovil badatel K. Chytil domněnku, ţe kněz Havel je asi onen mistr Havlík — či Havel, jak byl někde nazýván — který se stal Husovým nástupcem v Betlémské kapli. F. M. Bartoš zas míní, není-li to člověk, o němţ se asi po roce 1510 zpívalo: ,mistru Havlu čert jazyk vytáhl, aby se víc pravdě nerúhal…’ Kdo to skutečně byl, ovšem nevíme. Pak je tu ještě třetí eventualita: M. Havel Cahera, známý zrádce a ošemetník (jak o něm psal Palacký), ten byl ale činný aţ po roce 1520, a tím by se vznik kodexu musel posunout do této doby.“ „A bylo by to moţné?“ „Pokud se nenaleznou přímé důkazy, je třeba prověřit kaţdou domněnku. Nesmíme zapomenout, ţe se 7. července 1521 konaly v Praze lidové demonstrace, ţe v letech 1520 aţ 1524 vycházelo v Čechách tolik husitské literatury jako nikdy dlouho předtím ani dlouho potom, ţe v této době navštívil Prahu Tomáš Münzer, vůdce německé selské rebelie, ţe Čechy byly na samém začátku občanské války… takţe tu společenské podmínky pro vznik satirického kodexu existovaly.“ „A co naráţka na kněze Matěje?“ „Je zvláštní a nejasná. Říká se v ní: ,Kněze Matěje na konec.‘ Víc ani slova. Co znamenalo zvláště to podivné ,na konec‘, o to se vedou stálé spory.“ „A kolik je těch Matějů, kteří by přicházeli v úvahu jako historické postavy?“ „Několik. Jeden z nich, M. Matěj Korambus, vystupoval na straně reakce v náboţensko-politických svárech po roce 1520. Byl nakonec vypovězen z Prahy,
a teprve kdyţ na praţské radnici zvítězila reakce, směl se vrátit. Moţná, ţe ta věta v kodexu naráţí na jeho nucený odchod z Prahy…“ „―ovšem za předpokladu, ţe on je onou historickou postavou.“ „Pochopitelně.“ Profesor se odmlčuje, pak dodává: „Tak vidíte, co je problémů a záhad…“ „A kdo maloval ilustrace Jenského kodexu, to se uţ ví?“ „S tím byste se měl obrátit raději na nějakého historika umění. To je zase jejich část našeho společného úkolu…“ Dívám se na hodinky, stanovená půlhodina dávno minula. Trubka v nedaleké budově uţ přestala vřeštět, ţlutý obdélník, narýsovaný zvědavými paprsky, popolezl na podlaze o kus dál a dosahuje ke koberci. Děkuji a odcházím.
Návštěva druhá Tam, kde se Václavské náměstí vyškrabalo do mírného svahu, aby se porozhlédlo po městě, právě v těch místech, odkud mohlo pěkně přehlédnout celý ten praţský mumraj, usadilo se a pyšně povytáhlo k modré obloze i Národní muzeum. U nohou mu slavnostně bublá fontána, kamenné slečny a pánové, drţící u vchodu společnou stráţ, se opékají v červnovém parnu, lidé konzumují polárky a spěchají k řece. Uvnitř budovy panuje chládek jako v lednici. Metrové stěny rozváţně obklopují regály s knihami a nedovolí ani málo, aby sem zaběhl teplý, ohřátý vzduch. Ta drobná paní za velkým stolem ti nepřipadá vůbec úředně. Pravda, má cosi profesorského ve tváři (vlasy hladce sčesány, uprostřed pěšinku), ale vyprávět dovede… To ano. Dr. Drobná vysvětluje: „Nejste první, koho to zajímá. Zvláště po roce 1951, kdy nám byl Jenský kodex darován při státní návštěvě presidenta Piecka. Uloţili jsme ho tady u nás,
v muzeu, a od té doby se pečlivě zkoumá a studuje. Měl pohnuté osudy. Dostal se do Německa — jak a kdy zatím nevíme — ale uţ v roce 1548 byl uloţen v Jeně, kdyţ ho předtím měli krátký čas ve Wittenbergu. Dlouho unikal pozornosti českých učenců, aţ teprve Josef Dobrovský, který jel v roce 1792 do Švédska a do Ruska, kodex spatřil a alespoň zběţně popsal. Kdyţ potom v roce 1815 studoval v Jeně mladý Šafařík, rukopis přepsal a opis přivezl do Čech.“ „Slyšel jsem, ţe se i Goethe zajímal o tuhle naši památku.“ „Ano, Dobrovský ho totiţ poţádal, aby kodex prohlédl a popis poslal do Prahy. Došlo k tomu v roce 1823, jenţe Goethův list se nezachoval. Zato tu máme šest pauzovaných kopií obrazů z Jenského kodexu, které dal tehdy Goethe také pořídit a zaslal je sem o rok později. Tady, jestli se chcete podívat, máme dnes uloţen kodex.“ V trezoru knihovny je bezpečno. „Kodex má několik polemických částí, kde se ukazuje protikladnost ţivota Krista s jednáním a skutky tehdejšího církevního světa. Pak je tam ještě Mladenicova zpráva o smrti Jana Husa a Jeronýma, několik Husových listů, satirický list Lucifera panu Lvu z Roţmitálu, alegorické hádání Chytrosti s Upřímností a několik dalších věcí. Pro nás, umělecké historiky, jsou nejdůleţitější ilustrace kodexu, respektive jeho sloţky výzdobné. Podle nich se dá totiţ přibliţně určit i vznik celého díla. Uţ známý náš odborník z dřívějších let, K. Chytil, určoval podle kostýmů jednotlivých osob, zde vyobrazených, stáří kodexu. Prý mohl vzniknout v údobí 1490—1505.“ „Prý?“ „Nelze zatím určit rok vzniku s naprostou přesností.“ „Říkala jste však, ţe Chytil byl odborníkem z dřívějších let — jaký je tedy dnešní váš názor? Pokládáte za autora Bohuslava z Čechtic?“ „Ne, ten nebyl ilustrátorem, i kdyţ se tak kdysi usuzovalo. Uţ Chytil poukázal na to, ţe ilustrace Jenského kodexu částečně upomínají na autora mladoboleslavského kancionálu.
Kdybyste obě díla srovnával, překvapila by vás opravdu shoda víc neţ nápadná, přímo udivující…“ „Kdy vznikl ten mladoboleslavský kancionál?“ „To je delší vyprávění. Poprvé o něm hovořil Jan Erazim Vocel v roce Všiml
1859.
si,
ţe
existuje
určitá
příbuznost
mezi
kancionálem
mladoboleslavským a královéhradeckým, a vyvodil z toho závěr — který naše dnešní bádání jen potvrdilo — ţe autorem obou památek je jeden a týţ autor.“ „Jak se zjistilo jeho jméno?“ „V mladoboleslavském kancionálu je mezi jinými osobami vyobrazena také malá postavička, kolem jejíţ hlavy je nápis: Iluminator Janiczek Zmilely z Piesku. Kancionál nemá uveden rok svého vzniku, zato v druhém, hradeckém, je letopočet 1505. Poněvadţ mezi oběma památkami není podle rázu výzdoby skoro ţádný časový rozdíl, klademe i vznik boleslavského kancionálu na počátek šestnáctého století.“ Snaţím si urovnat v hlavě všechno, co jsem se právě dozvěděl, ale stále mi není jasná spojitost Janíčka Zmilelého s Jenským kodexem. Paní jako by četla mé myšlenky a pochybnosti. „Zdá se vám, ţe podle slohu malby není moţné určit autora? Snad laikovi by srovnání nic neřeklo, ale my, kteří se této práci věnujeme celý ţivot, můţeme bezpečně určit, ţe Janíček Zmilelý opravdu pracoval výtvarně na Jenském kodexu, i kdyţ se v něm nikde nepodepsal. Podívejte, kaţdý umělec si vytváří svůj vlastní sloh či přesněji řečeno — umělecký rukopis. Janíček patřil v naší kniţní malbě k těm nejvýraznějším zjevům. Známe od něho celkem čtyři velké kancionály čili graduály — vedle těch dvou, o nichţ uţ byla řeč, je třetí v majetku Městské knihovny v Ţitavě a čtvrtý v arcibiskupské knihovně v Ostřihomi v Maďarsku. O něm se mnozí domnívají, ţe patřil kdysi Vladislavu II. Jagellonskému — a to by také svědčilo o tom, ţe Janíček musel být významným iluminátorem své doby. Profesor Matějček, autor Dějin umění, vyzdvihl v jeho práci realistické tendence — Janíček třeba zachytil skvělé scény ze selského posvícení — avšak jen podle tohoto realistického pojetí
bychom nemohli jeho nepodepsané práce určovat. Co však bezpečně charakterizuje tohoto malíře z počátku šestnáctého století, to je figurální obličejový typ…“ „Jak jste to řekla, prosím vás?“ „Nu, kaţdý obličej kterékoliv jeho postavy je mladý. Usmívá se, má buclaté oválné tváře, ţivá očka, drobná svěţí ústa a někdy i dolíček v bradě. Janíčkovy postavy nedokázaly zestárnout, kdyţ má namalovat starého člověka, nakreslí svůj obvyklý typ, jemuţ jako by přilepil vousy a dodatečně vkreslil vrásky. Jeho starci — jak jsem uţ kdysi napsala — vypadají rozkošně naivně a připomínají umouněné, zamračené děti.“ „To je ovšem,“ — nevím, mám-li uţít toho slova — „skoro schematismus…“ „Do jisté míry jsou opravdu tváře Janíčkových postav schematické, mají málo výrazových schopností. Nalézáte stále stejný obličejový typ. To je jeden — řekli bychom — poznávací znak tohoto malíře. Znak velmi určitý, který společně s dalšími tvoří celkový charakter jeho malby.“ „Ty další jsou…?“ „Třeba to, jak pracuje s tělem kreslené postavy. Mnohdy je totiţ v rozpacích, jak naznačit pohyb, akci… Vypomáhá si jen natočením hlavy, pohledem, sklonem. Některé jeho osoby mají nesprávně nakreslené nohy, neobvykle krátké paţe, které někdy dokonce vyrůstají z těla obě na jedné straně, díváme-li se na postavu z profilu. Znáte obraz Ţiţky v čele vojska?“ „Ano, to je jedna z nejznámějších ilustrací Jenského kodexu.“ „A všiml jste si někdy, ţe kněz, který kráčí před Ţiţkou a jehoţ spatřujeme z profilu, má nakreslené obě paţe na levé straně svého těla? Přitom nelze však říci, ţe Janíček nebyl umělcem. Museli bychom dlouho mluvit o všem tom krásném, co se mu podařilo zachytit v Jenském kodexu, ať uţ to byla celková kompozice obrazů, jejich barevnost, ladnost či v neposlední řadě i bojovnost.“ „Promiňte, ale kolik je vlastně těch jeho ilustrací?“
„Zdá se, ţe bychom mu mohli podle stylu malby přiřknout 28 prací, které ukazují naprosto přesvědčivě slohovou, tvarovou i typologickou souvislost. Mezi nejhodnotnější patří obrazy Ţiţka v nebi, Bitva husitů s křiţáky a Ţiţka v čele vojsk. Nejzajímavější z hlediska našeho srovnávání Jenského kodexu s oběma kancionály jsou dva obrazy: Předně malba Přijímání pod obojí z Jenského kodexu, která je skoro totoţná s obrazem Mše z Hradeckého kancionálu, a dále miniatura z Jenského kodexu Poslední večeře, která obměňuje jednotlivé detaily téhoţ výjevu z obou kancionálů.“ „Nemůţe jít o pouhé obkreslení scény jiným malířem?“ „Vyloučeno, kdyţ blíţe srovnáte typy obličejů v těchto kresbách, porovnáte detaily kompozic, způsob zachycení těla postav i drapérií, kdyţ si povšimnete i takových znaků nápadné podobnosti, jako jsou vzory tapet v pozadí kreseb — dojdete k naprosto jednoznačnému úsudku: tyto malby jsou dílem Janíčka Zmilelého z Písku, přičemţ je nám jasno, ţe v kodexu tvořili ilustrace i další malíři, kteří však měli poněkud jiný umělecký rukopis… Tím vším je určen hlavní výtvarník, autor ideově nejdůleţitějších a umělecky cenných ilustrací Jenského kodexu. Proto také můţeme malířskou výzdobu této památky podle jejího slohového rázu datovat — a tím i příslušné části kodexu — do prvního desetiletí šestnáctého století…“ Naše druhá návštěva skončila.
Návštěva třetí Zavřete oči a myslete si, ţe sedíme v budově Universitní knihovny. Po chodbách se loudají studenti, v rukou sešity, v srdci touhu být někde u vody, kde se hraje volejbal; na maličkém nádvoří, obrostlém tyrkysovým břečťanem, sedí několik děvčat, nohy nataţené rovně před sebe, aby pro ně ulovila co nejvíce slunce, oči zabodnuté do stránek skript, která dovedou být někdy tak zoufale nudná a protivná.
Rozhlíţím se: tamhle kráčí. Není vysoký, spíše střední postavy, ale co upoutá, jsou jeho tmavé vlasy. Obličej? Má v něm hodně vůle a houţevnatosti. Bystré oči. Jméno: Miroslav Vlk. „Čekáte?“ ptá se omluvně. „Teď jsem přišel, a tak se dívám kolem… Dlouho vás nebudu zdrţovat… Máte před závěrečnými zkouškami…“ „To nevadí, o kodexu bych stejně vykládal kdykoliv. Je to strašně zajímavá věc. Skoro napínavá,“ říká se zápalem, který není hraný. Ještě jednou si ho pečlivě prohlíţím. Právě dokončuje studia na filosofické fakultě a jako diplomní práci psal paleografický rozbor Jenského kodexu. „Nebylo to vůbec jednoduché,“ říká rozpačitě. „Já vím, kdyţ někomu řeknu, ţe se věnuji paleografii, myslí si hned, ţe umím podle písma člověka poznat jeho povahu, kolik má dětí, jestli je nevěrný a kdy umře. Jenţe paleografie je jiná věda. Víte, je třeba, aby se rukopis, v němţ je studované písmo, chápal jako celek, ke kterému náleţí i psací látka, výzdoba a pak především vazba… Kdyţ určíme stáří písma, které zkoumáme, je to vlastně jen součást zjištění, jak rukopis tím písmem napsaný vznikl…“ Mluví jasně, s důrazem. Usedáme na klementinském nádvoří opodál hezké medičky. Znám ji podle vidění. Nervózně kouří: zítra prý jde na zkoušku. Starodávné hodiny odbíjejí celou. „S tím Jenským kodexem byly problémy uţ odedávna. Kdyţ se hledal záhadný Bohuslav, identifikovali ho všelijak. Například jenský bibliotékář se v roce 1743 domníval, ţe je to Bohuslav de Kozle, jenţ byl podepsán na listině z roku 1415, kterou poslala česká a moravská šlechta do Kostnice jako protest proti upálení M. Jana Husa… Nebo tajemná jména kněze Havla a magistra Albi! Kolik uţ nadělala zbytečného vzruchu, co diskusí…“ „Je přece třeba nalézt ty osoby a podle nich pak datovat i vznik kodexu…“ namítám. „Chyba lávky! Nezapomeňte, ţe Jenský kodex je památka opisovaná podle starších předloh a ţe se tudíţ nelze snaţit o historickou identifikaci osob v době
opsání, dokud se nedokáţe, ţe autor úmyslně aktualizoval kodex proti předloze. Právě tak nesnadné je i datovat Jenský kodex podle vzniku jednotlivých obrazů a domnívat se, ţe tyto ilustrace přímo reagovaly na tehdejší poměry.“ „Podle čeho ale pak chcete vůbec postupovat? Vyloučíme-li moţnost, ţe kodex popisoval konkrétní historické události…“ „Tak jsem to nemyslel. Chtěl jsem pouze upozornit, ţe nesmíme hledat jen historické osoby a domnívat se, shoduje-li se nám jméno, ţe máme vyhráno. Nutno zkoumat kodex komplexně, z různých stran a oborů…“ Připouštím, ţe je to pravda. Co by bylo platné, kdyby závěr vyšel jen z historického stanoviska, zatím co výsledky pátrání druhých oborů by se nechaly bez povšimnutí, aby případně nenarušily dosaţený výsledek? „Pro nás je paleografické zkoumání Jenského kodexu zajímavé a důleţité uţ tím, ţe se vlastně provádí poprvé. Kodex je rukopis heterogenní povahy —“ „Tedy?“ „Je prostě sloţen z více rukopisných jednotek, různorodých jak vznikem, tak i formální stránkou. Neobsahuje ţádné datum, z něhoţ bychom mohli usuzovat na jeho vznik. Je psán převáţně na papíře: z celkového počtu 114 folií — původně měl kodex o tři folia více, jenţe ta pak zmizela — je 105 folií papírových a pouze 9 pergamenových. Formát má 32 cm X 21,5 cm a jeho vazba pochází z první třetiny šestnáctého století. Je to kodex obrazový a —“ „Počkejte, říkal jste něco o tom, ţe tři listy zmizely. Jak se to ví? Kdo je odstranil a proč?“ „Při zběţném listování kodexem si můţete povšimnout, ţe jeho folia byla číslována několikrát. Toto přepisování původního značení je dokladem, ţe se Jenský kodex vyvíjel, zvětšoval. Prostě narůstal. První dvě číslování prováděl — jak patrno z inkoustu i z tvaru číslic — jeden písař. Poněvadţ při prvním číslování tu folia číslo 26, 27 a 28 ještě byla, označil je písař těmito čísly, pak se však ztratila, a proto při pozdějším přečíslování se s nimi uţ nepočítalo.“ „Musela tedy zmizet mezi prvním a druhým číslováním…“
„Správně. A poněvadţ před foliem číslo 26 jsou umístěny obrazy s husitskými náměty, můţeme se domnívat, ţe i tato tři ztracená folia měla asi podobné ilustrace…“ Ačkoliv se k nám občas z chodeb knihovny zakutálí nějaký tón, slovo či věta, vládne tu poměrný klid. Budovy, pamatující dávné studenty, se uţ mlčky vyrovnaly se silonovým náporem i s chvatem druhé poloviny dvacátého století. „Při paleografickém zkoumání provádíme téţ zjišťování filigránů…“ Zvednu trochu obočí. „To jsou ty obrázky, které vidíte na některém středověkém papíře, podíváte-li se na něj proti světlu. Pokud víme, od kdy do kdy se v jednotlivých středověkých papírnách vyráběl papír s filigrány určitého vzoru, máme vyhráno. Podle toho lze potom určit i stáří rukopisu. Ovšem, celý problém je poněkud sloţitější, neţ vám tu vykládám.“ Usměje se. „Záleţí totiţ také jednak na mnoţství nejrůznějších druhů filigránů, jednak na dovozu toho kterého papíru do Čech… V případě Jenského kodexu nám prostudování vzorů filigránů — je jich tu celkem sedm druhů — pomohlo stanovit, ţe jedna z částí kodexu — tak zvaný Kalenicův list — nebyla psána vlastní rukou Kalenice v letech 1477/79, jak se všeobecně dosud mínilo, ale ţe jde o daleko pozdější opis původního originálu, opis, zhotovený aţ při vzniku Jenského kodexu.“ „Jak to?“ „Poněvadţ papír s filigránem, na němţ je v Jenském kodexu Kalenicův list napsán, se v Čechách v roce 1477/79 ještě nevyskytoval. Vyráběl se aţ později…“ „A co rozbor stáří písma v kodexu?“ „Měl jsem při něm jedno štěstí, dá-li se to tak říci: rukopis Jenského kodexu pochází z konce vývojového období jednoho druhu písma, a to se pracuje vţdy daleko líp, neboť se můţe stáří určit i podle toho, do jaké míry se uţ v zkoumaném písmu objevují nové prvky nebo nakolik ještě podrţuje starý ráz. Poněvadţ Jenský kodex vznikal právě na rozmezí dvou vývojových etap písma v Čechách, je odpověď na otázku přece poněkud snazší… Koncem patnáctého století panovala také u nás taková zvláštní písařská móda, která předpisovala co nejvíce ozdobných
vlasových smyček u kaţdého písmene. Psaní Jenského kodexu se zúčastnilo — to se dá poznat z rozdílných rukopisů — celkem šest písařů. Tu nejdůleţitější a hlavní část díla psal písař, kterého budeme nazývat A.“ Přerušil jsem výklad: „A jaký je vztah mezi tímhle A a Bohuslavem z Čechtic? Bohuslav přece uvádí, ţe kodex vznikal ,manu propria’ — tedy jeho vlastní rukou...“ „Kdysi se tvrdilo, ţe Bohuslavova slova se vztahují k autorství textu i ilustrací. Dnes se však domníváme, ţe malby prováděl Janíček Zmilelý ještě s dalšími malíři, a proto se můţe Bohuslavovo tvrzení vztahovat pouze k písařské části kodexu…“ „Tedy písařem A…“ „― by měl být podle toho Bohuslav. Ano, potvrzuje to i taková maličkost, ţe diakritická znaménka v nadpisu kodexu, kde je Bohuslav podepsán, jsou stejná jako potom v textu písaře A. Podobně i rozdělovači znaménko na konci druhé řádky nadpisu — který psal Bohuslav — je totoţné s rozdělovacími čárkami, jakých uţíval v textu písař A.“ „Dobře, ale co to pomůţe pro určení stáří textu?“ říkám. Mládenec se zarazil. „To je zase záleţitost písaře E.“ „Koho?“ „Jednoho z těch šesti písařů nazveme písmenem E, jeho jméno totiţ neznáme. No, a tenhle písař — působil v Čechách počátkem šestnáctého století — nám pomohl. Nyní se podařilo nalézt další dva jeho rukopisy a jimi se dá přibliţně určit stáří Jenského kodexu.“ Dělám si poznámku, ačkoliv tomu zatím nerozumím. „Ten první jeho rukopis, to jsou Knihy srdečné z roku 1514, druhý Knihy ţivotů otců svátých z roku 1516. Jak vidíte, oba máme přesně datované…“ V tu chvíli začínám chápat a říkám: „Srovnání…“ „Do jisté míry. Prováděl jsem širší srovnání tvarů písmen — a poněvadţ rukopis písaře E v Jenském kodexu je vedle jiných znaků ještě poznamenán módou ozdobných smyček u písmen — a v těchto dvou kníţkách z roku 1514
a 1516 uţ písař E tuto módu opustil, znamená to, ţe Jenský kodex psal před těmito knihami! Ovšem, názor na tento časový rozdíl vznikl na základě hlubšího zkoumání…“ „Tedy Jenský kodex kladete před rok 1514…“ „Správně. Těţko však říci, kolik let před tím. Jistě to ale nebyly pouhé dva nebo tři roky, poněvadţ během této doby, i kdyţ se charakter rukopisu v zásadě nezměnil, přece se podstatně vyvíjel k zjednodušení, k jakési ,modernizaci‘... a to se jistě nestalo naráz.“ Tmavovlasý mládenec domluvil. Medička uţ dávno odešla a my osaměli na starém nádvoří. Náš třetí rozhovor skončil. Je příjemný večer, lidé se zvolna a bezstarostně procházejí, lípy na vltavském nábřeţí ještě kvetou a tu jejich vůni jako bys cítil někde ve vzduchu. Jen tak trochu, téměř nezřetelně. Tam na nedalekém břehu čekají nazelenalé lavičky. Jsou zatím volné, čerstvě natřené a můţe se na nich přemýšlet. O všem moţném a nemoţném: třeba o tom, co budete dělat dnes večer a kam pojedete v neděli, nebo o zítřejší schůzi, o hezkých slečnách či o posledním fotbale. Na ten starý zaprášený kodex — jak se jen jmenuje? — uţ myslet nemusíte. Opravdu ne. Stejně na něj nezapomenete.
ZNÁM JÁ JEDEN KRÁSNÝ ZÁMEK NEDALEKO JIČÍNA aneb O SLIČNÉ PANNĚ A PŘEVELMI ŽALOSTIVÉ PŘÍHODĚ Není tomu tak dávno. Z kaluţin probleskovala světla lamp, kola aut nejistě pospíchala po vlhkém asfaltu a lidé chodili s vyhrnutými límci. Protivný večer. Ubrečený. Před divadlem jsem oklepal kapičky deště se střechy klobouku, utáhl kravatu a vešel. V osvětlených chodbách na vás padl takový zvláštní sváteční pocit. Ţeny roztrţitě postávaly před zrcadly, u šatny se tísnilo pár opozdilců, ve vzduchu jste cítil pach voňavek, pudru a ještě čehosi zvláštního. Mělo to takovou studenou vůni (coţpak vůně můţe být studená?), táhlo to z jeviště, ze zákulisí. Hra začala. Moţná, ţe ji znáte. Určitě ji budete znát. Česká vesnice s rázovitými figurkami, paličáky a poctivci. Kdyţ rozevřete program, můţete číst osoby: Filip Dubský, sedlák a starosta obce honické Marie Dubská, jeho ţena Václav, jejich syn Petr Dubský, Filipův otec, výměnkář Jakub Bušek, sedlák a první radní v Honících Františka Bušková, jeho ţena Verunka, jejich dcera Valentin Bláha, vyslouţilý voják Josef Habršperk, švec František Fiala, krejčí… Děj roku 1869 ve vesnici Honících v jiţních Čechách…
Ano, jsou to Stroupeţnického Naši furianti. Hra dnes uţ slavná, která se však při své premiéře v roce 1887 dočkala jenom šesti hubených repríz. Proč? Příliš pravdivě zachycovala venkovský ţivot, neţ aby se mohl tento obraz zalíbit tehdejšímu obecenstvu v plyšových lóţích. Vţdyť na jevišti vystupovali vesničtí chudáci i otrhaný švec a vyslouţilec ve vyrudlém kabátě — a to bylo pro „abonované“, zvyklé na lehké francouzské konverzační komedie, příliš velké sousto. Poděsili se, a proto bojkotovali pravdu. První jednání končí, světla skoupě ozařují východy, hledištěm se nese šepot. A pak, pak přichází ten okamţik… Druhé jednání: v šenkovně honické hospody, kde zelená kachlová kamna spolu s kruchtou pro muzikanty vytvářejí atmosféru tak známou z kaţdé vesnice, kde na zdech jsou svícny ze dřeva a v nich lojové svíčky, sedí společnost. Dialogy. Smích. Furiantský smích. Vstává starý výměnkář Petr. — Petr Dubský (radostně dojat)… Ale kdyţ uţ jsem dnes tak rozveselen, jak za svejch mladejch časů, tak vám, lidičky, ještě zazpívám jednu starodávnou písničku, kterou jsem před muzikou zpívával, kdyţ jsem si svou neboţku Marjánku namlouval. (Teskně.) Leţí tam uţ patnáct let za tou bílou zdí radotickýho hřbitova! (Vesele.) Ať se jí po této zamilované písničce tráva na hrobě zazelená, aby věděla, ţe její starej pořád na ni vzpomíná. (K hudebníkům.) Jářku, páni muzikanti, přiznávejte mi! (Zpívá za průvodu hudby.) Znám já jeden krásný zámek nedaleko Jičína, a v tom zámku jest ovčáček, má překrásnýho syna. A v tom zámku jedna panna, ta ovčáčka milovala,
psala jemu v tajnosti, srdce plné radosti… Moţná, ţe se vám to uţ také stalo: v hlavě uvízne nějaká melodie a drţí se tam den, dva dny, týden. Nepustí. Probudíte se a při snídani ji docela mimovolně začnete pobrukovat. Při obědě či večeři znovu. Jdete ulicí nebo jedete tramvají, a aniţ o tom víte, pohvizdujete těch pár taktů, které vám někdo nasadil do mozku — a nemůţete se jich zbavit. Bylo to nazítří po divadelním představení. Plná elektrika, hlava na hlavě. Lidé se vraceli ze zaměstnání, někteří se pokoušeli číst večerník, ale nešlo to. Kaţdou chvíli cuknutí, celá masa se kolíbá ze strany na stranu, vězíte mezi spoustou těl, je to nepohodlné, raději jsem měl jít kus cesty pěšky. V tu chvíli se na mne můj soused tázavě podíval. Moţná, ţe jsem do něho strčil. Další zastávka: chvíli uvolnění, pak silnější tlak. Znovu se dívá. A výsměšně. Teď si uvědomuji — pískal jsem si nějakou melodii. Počkejte, co to jen bylo, uţ vím — snad o tom krásném zámku… Zastyděl jsem se. Vytáhlého mládence, učesaného podle nejnovější módy, přinutila má melodie k úsměvu. Jak by také ne, hvízdat si takovou písničku… uvaţuje asi a srovnává ji s posledním šlágrem. Člověka se někdy dotkne maličkost, i kdyţ to na sobě nedá znát. Ten jeho úsměv provokoval. Znám já jeden krásný zámek… Umíte tu píseň? Jemná, snivá, romantická. Cosi připomínala. I slova jsem odněkud znal, uvědomuji si pojednou a jiskřička zájmu se počala rozhořívat. Ale to, co se mi ozývalo kdesi v podvědomí, to nebyl přesný text písně ze Stroupeţnického Našich furiantů, spíše nějaká variace… Začátek, ano, ten je stejný, ale pak jako bych znal jiná slova…
Doma jsem zašel ke knihovně. Napjatě a nedočkavě. Namátkou se probírám básnickými sbírkami, některé však odmítám uţ předem. Ne, Bezruč to nenapsal, Viktor Dyk či St. K. Neumann také ne… to by tak hrálo, abych si nevzpomněl. Knihovna je dlouhá, sádrový Alois Jirásek se uţ jistě směje, melodie v hlavě neustává. Znám já jeden krásný zámek nedaleko Jičína… Jímavá, zasněná píseň… říkám si pro sebe a v tu chvíli jako bych dostal elektrickou ránu. Zasněná píseň, uţ vím, vţdyť to bylo přece docela lehké! Vítězoslavně vytahuji útlou kníţečku Fráni Šrámka a nedočkavě v ní listuji. Stránky utíkají, míhají se a konečně nacházím, co hledám… Znám já jeden krásný zámek nedaleko Jičína, snad je to jen zámek z písně, která takhle počíná, co je v písni, také žije, po tom zámku teskno mi je, do sosnových lesů zadul se zámecké věže roh. Ovčáček, ten stádo pase, tím ovčáčkem já jsem byl, když jsem jednou ovce pásl, tu roh v zámku zatroubil, do čtyř stran a nejvíc ke mně, tu mi bylo přetajemně, když jsem večer přihnal domů, už jsem s mámou nemluvil.
Co tam, hochu dvorkem bloumáš, dávno už je k spaní čas, pak je ráno, vstávej hochu, a já ženu ovce zas, vyháníš a zpíváš chválu, zapískáš i na píšťalu, tenkrát když jsem ovce vyhnal, píšťale se nechtělo. Ovčáček, ten stádo pase, nestarej se, hlídá pes, ovčáček se k zámku dívá, přes zámek až do nebes: jděte přes les, přes sosnový, dojdete až k ovčáčkovi, toho zámku krásná paní že vás pro něj posílá. Nikdo nejde pro ovčáčka, přes sosnový, temný les, vydíval si srdce z těla, jak se díval do nebes. Dlouho mlčel. Jednou ale vyplakal to na píšťale. Teď to po něm naše sosny v navečerech hrávají.
Šrámkův krásný zámek… ano, mohlo to člověka hned napadnout, ţe takovéhle téma bylo jako stvořené pro básníka Stříbrného větru… Ta píseň patřila k jeho nejzamilovanějším, sedával na stráni nad Sobotkou, v pozadí kulaťoučký Humprecht, pod sebou stulené město a duši plnou jímavé melodie. Znám já jeden krásný zámek… to přece zní šrámkovsky. Se zadostiučiněním jsem usedl do křesla a začetl se znovu do básníkových veršů. Jak je tomu asi dlouho, co zadul do sosnových lesů poslední roh… Sosnový les. Můţe být některý jiný voňavější? Štíhlé a vysoké sosny se svými větvemi, pohupujícími se ve větru, šumí, hučí… Jděte někdy navečer takovým lesem a poslouchejte. Ta hudba, to nejsou jen píšťaly, ale celý orchestr nejjemnějších tónů. Zasněných. Dočítám poslední verš, ještě jednou přebíhám očima báseň — a hleďme — tam v jejím záhlaví stojí nějaké motto, kterého jsem si předtím ani nevšiml: Znám já jeden krásný zámek nedaleko Jičína… (píseň ze Sobotecka) Mechanicky opakuji: píseň ze Sobotecka. Znamená to tedy, ţe vznikla na Sobotecku a tím zámkem je Humprecht? Snad. Vlastně jistě, ubezpečuji se v duchu. Šrámek byl o tom přesvědčen, jinak by to přece nenapsal do motta své básně. Píseň Znám já jeden krásný zámek má podle jeho mínění zachycovat příhodu, která se prý přihodila na Humprechtě. Ještě ţe jsi řekl „prý“, ozývá se v duši opatrný hlas. Jaká opatrnost? Namítáš skoro uraţeně, to je vědecká pochybnost. Budiţ, nebudeme si tyhle pojmy zbytečně komplikovat — a zamysleme se raději nad otázkami, které z toho všeho vyplývají. Tak předně: víš, odkud se o té pověsti, která je zachycena v písni, dozvěděl Šrámek? Pravda, uţ za jeho ţivota se
všichni domnívali, ţe zámkem z písně je Humprecht, ale kde pramenila tahle víra či přesvědčení? A za druhé: jak se dostala píseň do Našich furiantů, jejichţ děj se přece neodehrává na Sobotecku, ale v jiţních Čechách. Vţdyť ta vesnice — ve hře se nazývá Honice — skutečně existuje. Její pravé jméno je Cerhonice ... Počkejme — nepřeskakujme od jednoho problému ke druhému, třeba postupovat systematicky. Hlavní otázka zní: jak vznikla vlastně tahle píseň? Vyřešit vztah Stroupeţnického k ní — to bude první etapa našeho pátrání. Obraťme v kalendáři několik listů, uplyne snad týden — a výsledek? Pročetl jsem některé studie o Stroupeţnickém a v jedné z nich jsem nalezl údaj o článku v Hlasu národa z roku 1887. Byla to Stroupeţnického literární zpověď a pravilo se v ní: „Mnoho let zabýval jsem se myšlenkou sepsati hru z vesnického ţivota českého… Známe z divadla aţ do nejjemnějších rysů salóny aristokracie, francouzský ţivot rodinný, politický, sociální poměry, ateliéry umělců, ţivot v klubech, v zákulisí, v lázních, ţivot francouzských padlých ţen…, ale jak vyhlíţí vlastní náš ţivot český a zvláště vesnický několik mil od Prahy, o tom praţské divadelní obecenstvo nemá téměř tušení. Veškeré motivy Našich furiantů váţeny jsou ze ţivota, z událostí skutečných a přizpůsobeny toliko účelu hry. A rovněţ ze ţivota vyňaty jsou osoby jednající, hlavní i epizodní. I ten stařeček Petr Dubský jest postava ze ţivota váţená… Při spisování hry měl jsem prostě snahu podati a zachovati, pokud moţno věrný obraz ţivota, jaký byl v jihočeské vesnici v letech šedesátých…“ Důleţité sdělení: jihočeská vesnice! A stařeček Dubský opravdu ţil… Chcete ho hledat? Proč? K čemu… Autor přece nikde neříká, ţe by skutečný stařeček Dubský znal také píseň Znám já jeden krásný zámek. Lépe bude, zaměříme-li pozornost na Honice. Jsou na jihu. Město Sobotka leţí na severovýchodu Čech.
Vysvětlení? I to se nalezlo. Stroupeţnický jednou vzpomínal, jak dostal kdysi od neznámé staré ţeny z Pardubicka špalíček lidových písní, svázaných do malé kníţečky, a tam nalezl i píseň o krásném zámku. Stroupeţnickému se zalíbila, a proto ji pouţil v jedné ze svých příštích her. Tak se dostala do Našich furiantů… Dobře, řekne nepříjemně jízlivý hlas v duši, ale to je odpověď jenom na druhou otázku. A co první? Jak vysvětlit, ţe se Šrámek domníval, ţe oním zámkem je Humprecht. A je jím skutečně? Hlavně ţádnou paniku. Všechno se vyšetří. Předně je nutné vypátrat, odkud pramení přesvědčení, ţe Humprecht je „krásným zámkem“. Bílý zámek mlčí. Vykukuje mezi zelení, u cesty zastavují autokary, pěšinky se hemţí turisty, zalykají se jimi, u vchodu se prodávají pohlednice. A dole je Sobotka. Kolem vlídné lesy a rozběhlá pole, mírné kopce a protáhlá údolí, někde za desaterými loukami a silnicemi se ukrývá starobylý hrad Kost a údolí Plakánek, a těch květin! Zvonků, červenavých hvozdíků a droboučké kokošky, růţových šištiček rdesna, štíhlých a vysokých, a co já vím… Šrámkův kraj, Sobotecko. V tu chvíli člověka napadá: přece Šrámek nebyl jediným básníkem tohoto koutu země. Pocházeli odtud i jiní. Není moţné, ţe uţ někdo před Šrámkem psal o vzniku písně? Následovaly zamračené dny. Čelo se kabonilo, náš badatel přemýšlel... — — ale ne, tak zlé to nebylo. Věděl jsem, ţe k Sobotce se hlásili i další dva spisovatelé: František Věnceslav Jeřábek a Václav Šolc. Oba začali psát uprostřed minulého století a z téhle doby jsou také jejich příspěvky, otištěné v časopise Lumír. (Teď zavřete oči a představte si omšelou starodávnou titulní stránku.) V čísle třiatřicátém z 18. srpna 1859 nalezneme hned na první stránce báseň, nazvanou Lavičky. Pod nadpisem podtitul: „Pověst z okolí soboteckého“. Podepsán František V. Jeřábek. Co v ní bylo? Slyšte:
Stojí hora nevysoká v vlasti mé, v oteckém kraji, stojí stavem nevěstiným, když ji věnci zdobívají. A kol čela skvostný zámek z bílých věží věnec vije a v tom věnci perla rdí se ― v zámku perla — děva žije. Teď se představí druhá hlavní postava: on. A v ten údol pastýř jeden tiché beránky honívá, a když vzejde první hvězda svým ovečkám písně zpívá. Zpívá krásně, přerozkošně, až se skvostný zámek chvěje, až v tom zámku krásná dívka v srdci svém se rozesměje. To však neměl krásný pastýř činit: dívka se do něho zamiluje a špatně to skončí. Scházejí se tajně, milují se — A pod lípou dvé sedánků dvé laviček z svěží trávy na nich dvě srdéčka čistá jednu lásku tiše slaví.
Jenţe hrdý pán zámku má s dcerou jiné oumysly: Jako perlu jsem tě choval, dcero moje přemilená, nerad bych, by leckýms byla perlo moje vylovena. Vjíždí kníže v skvostný zámek by si jasnou perlu vroubil v knížecí svou korunu — by se s dcerou zámku snoubil. Začíná drama. Sláva a fanfáry hlaholí zámkem, avšak kdesi „truchlí dvě srdéčka: smutný pastýř tam pod lipou, smutná v zámku nevěstička“. A když první vzešla hvězda, v sterém zámek vzňal se lesku, zpíval pastýř tklivou píseň — lásky píseň v smutném stesku. Zpíval stále, přebolestně, až když v zenit vzešla luna, až mu hořem — lásky hořem zvučná srdce pukla struna. Také dívka nepřeţila rozloučení. Kdyţ k ní ráno vešli, leţela jiţ mrtvá… A až posud v květném dole, v kraji rodném lípa stojí,
a pod lípou dvé laviček — smutné hroby lásky dvojí… Co dodat? Hlavou bzučí Šrámkovy verše o ovčákovi, touţícím po krásné paní, o ovčákovi, který „vydíval si srdce z těla, jak se díval do nebes. Dlouho mlčel. Jednou ale vyplakal to na píšťale. Teď to po něm naše sosny v navečerech hrávají.“ Tiše, tiše. Letní večery pod Humprechtem bývají krásné. Jeho běloba se rýsuje proti černé plachtě, kam nepozorovaně vklouzly jasné body. Z luk voní tráva a voda a vzduch. A ještě zem. Cvrčci mají schůzi a o něčem se vášnivě přou. Ano, tam o kus dál snad sedával pastýř… Usmíváš se. Málem tě přemohla romantika. Ne, opravdu není třeba mnoho fantazie k tomu, abychom poznali, ţe děj Jeřábkovy básně z Lumíra je totoţný s písní Znám já jeden krásný zámek. Měl tedy Šrámek námět ke svým veršům od Jeřábka? Chceš souhlasit, ale nepříjemný hlas v nitru se znovu ozývá a kazí ti radost: — A prohlíţel jsi časopis, kde byly uveřejněny tyhle Jeřábkovy verše, pozorně? Listoval jsi celým ročníkem Lumíru nebo ses spokojil s tím, ţe jsi našel tuto důleţitou báseň? Teď mlčíš. Pravda, mlčím. Pak beru do ruky znovu časopis a prohlíţím ho stránku po stránce. Co kdyby… Ano, co kdyby! V čísle jednačtyřicátém z 31. října 1859 je na straně 964 pod čarou tato poznámka: „Báseň Lavičky v čísle 33 Lumíra pod jménem pana Fr. V. Jeřábka uveřejněna, nebyla od něho, nýbrţ od pana Václava Předměstského. Nedopatřením dostalo se pod ni v redakci jméno Jeřábkovo. Jelikoţ tento na prázdninách meškal, objasněn omyl teprve nyní…“ Omyl, který nás málem mohl svést z cesty! Autorem básně o krásném zámku z roku 1859 nebyl tedy Jeřábek, ale Václav Předměstský?
Kdybychom hledali v dějinách české literatury (a byli tuze pilní i zvědaví), objevili bychom, ţe se za tímto pseudonymem skrýval básník dosti známého jména: Václav Šolc. Člověk zvláštního osudu. Oceňoval ho sám Jan Neruda, ale ještě dříve, neţ mohl Šolc napsat něco většího, co by mu zachovalo paměť mezi čtenáři, zemřel. I tak vytvořil několik básní, které se nezapomínají. Verše o Lavičkách k nim jistě nepatří, v tom se všichni shodneme, nám však přesto pomohly: teď uţ máme definitivně určeno jméno básníka, který před Šrámkem — v roce 1859 — označil Sobotecko a Humprecht jako dějiště oné písně o krásném zámku. Od té chvíle se u Soboteckých utvrzovalo mínění, ţe se pověst a píseň opravdu vztahují k Humprechtu. Šolc totiţ nazval celou báseň Lavičky — a tak se také jmenovalo idylické místo pod Humprechtem. Jasné? Částečně. Tím totiţ není v podstatě nic vysvětleno. Coţpak si Šolc tuhle pověst vymyslel? Pravděpodobně ne. Je nutné nalézt materiál, z něhoţ vycházel… Trvalo to několik dalších dní. Potom — — potom jsem si vzpomněl na maličkost, která nám byla uţitečná. Říkám si: co dělal Šolc v době, kdy báseň vznikla? Studoval. Kde? V Jičíně… A tady vyšel u nakladatele Františka Kastránka v roce 1856 — tedy tři léta před uveřejněním básně Lavičky v Lumíru — velký Zpěvník, kde byla uvedena i píseň Znám já jeden krásný zámek… Ovšem, konkretizace místa chyběla. Jenţe to Šolcovi nevadilo. Nerozumím… To bylo tak: v roce 1858 se objevila v Lumíru báseň — tentokrát skutečně od soboteckého rodáka Františka Věnceslava Jeřábka — nazvaná Plakánek, pověst z okolí Soboteckého — a tato skladba se mladému Šolcovi zalíbila. Rozhodl se — podnícen Jeřábkovými verši — ţe napíše báseň, kde by podobným způsobem
oslavil své rodné Sobotecko. A proto vyvolil píseň Známť já jeden krásný zámek nedaleko Jičína, píseň, která nedávno vyšla ve Zpěvníku — a na její námět napsal báseň! Zatímco však v písni není udáno místo děje (jenom se praví „nedaleko Jičína“), Šolc po způsobu Jeřábka přenáší dějiště na Sobotecko, do místa, kde se odjakţiva říkalo V lavičkách, a podobně jako Jeřábek v básni Plakánek — coţ je údolí nedaleko Sobotky — i Šolc vlastně romanticky etymologizoval jméno V lavičkách… Stručně a prostě řečeno: námět si vzal z písně a děj umístil do Sobotky, ačkoliv pro to neměl historické zdůvodnění. Aby to vypadalo pravděpodobně, konkretizuje příhodu do místa V lavičkách a svou básní chce tento název vysvětlit. Tím se vyjasňuje i záhada, proč se dodnes mnozí domnívají — a domníval se to i Fráňa Šrámek — ţe „krásný zámek“ z písně je Humprecht u Sobotky. Způsobila to básnická fantazie Václava Šolce… Můţeme si nyní chvíli oddechnout, jsme přece zase o kus dál. Víme, ţe píseň byla přetištěna ve Zpěvníku z roku 1856 — — nevíme však, jak se tam dostala. Přesněji: odkud se tam dostala a kdy vznikla… Moţná, ţe pomůţe tento údaj: v Kutné Hoře vyšla u tiskaře Jiřího Kyncla v roce 1751 Nová Píseň k Svaté Anně Bábě Pána Jeţíše, která se zpívala — jak se praví v poznámce — podle písně Vímť já jeden krásný zámek… A o čtyři roky dříve — v roce 1747 — tu byla vytištěna píseň Vímť já jedno místo krásné a to v kutnohorském městě — a také ona se zpívala podle melodie Znám já jeden krásný zámek! Znamená to tedy, ţe uţ v polovině osmnáctého století musela lidová píseň „o krásném zámku“ existovat! Znáte ji? Vímť já jeden krásný zámek nedaleko Jičína.
Ostává tam ovčáříček, a má krásnýho syna. A v tom zámku panna byla, ovčáříčka milovala, milovala v tajnosti, přišla k němu v rychlosti. „Vstaň, ovčáčku, vstávej vzhůru! bude brzo svítati. Poženeme do háječku, tam se budem vítati. Tam je ptactva překrásného, je tam kvítí líbezného já tě ráda poslouchám, jen když tě u sebe mám.“ „Já ovčáček, švarný chlapec, já jsem sprostého stavu. Mám jít s pannou do háječku? Nevím, co tam dostanu. Bojím já se o mé stádo o mé milé ovčičky: kdyby na ně vlci přišli, rozženou mně je všecky.“ „Poženu je radš do pole mezi krásné roviny, nebudu se o ně báti ani žádné hodiny. Vezmu s sebou svoje dudky,
dudli, dudli, dudli, dudky. Až se ovce napasou, poženu já je s chasou.“ „Poženu je do ovčince, mým ovečkám sena dám. Sobě vezmu krajíc chleba, všech lahůdek zanechám. Lahůdky zanechám pánům, krásné děvy dám zemanům, ovčákovi trouba, hůl, krajíc chleba, voda, sůl!“ Nebýt téhle písně, nevěděli bychom dnes o celé příhodě pranic. Ona nám uchovala poetickou pověst, která — Počkejte: říkáte „pověst“. Myslíte, ţe někdy opravdu existovalo reálné jádro celého příběhu? Proč ne? Lidový autor měl jistě na mysli něco konkrétního… (Snad jsi měl říci „pravděpodobně“, ozývá se zase opatrný hlas.) Ostatně, zajděme do Národního muzea a pokusme se tam nalézt kramářskou píseň stejného jména. Budiţ. Studovna je moderně zařízená, podél stěn regály s naučnými slovníky a jinými učenými tlustopisy, skleněné desky studí na stolech, pod okny drnká tramvaj. Prosím, jsme připraveni. Zřízenec rozumí. Za chvíli se hrabeš v krabici a šťastně vytahuješ sloţky papíru, okousané dávnými generacemi myší. Voní v nich prach i staletí, občas chybí stránka. Voní z nich vzpomínky.
Představte si, jak třeba tenhle svazek prodával jarmareční zpěvák na hlučícím náměstíčku s kašnou či morovým sloupem. Kouzlo starých poutí, jarmarků, tureckého medu, cvičených psů i hadích ţen… Vyvolávač uţ ochraptěl, ukazovátko nejistě bloudilo od jednoho obrázku ke druhému, venkované váhavě přistupovali a platili ošoupanými penízky. Pak se sloţka papíru s písničkou ocitla někde na poličce mezi voňavou rozmarýnou a mořskou cibulí — a teď leţí v trezoru praţského muzea. Místo roku 1747 se píše druhá polovina dvacátého století. Změnilo se mnoho. Změnila se písnička? Nefilosofujte a srovnejte raději lidový text o krásném zámku s pojetím kramářským. Odkašleš a začínáš. Tak trochu profesorsky: „Tedy abychom si všimli markantního rozdílu: kramářská píseň je mnohem delší — má 12 slok — a dále: je obhroublejší, primitivnější. Zatímco v lidové písni se můţe hovořit o určité uměleckosti, kramářská skladba se mnohde blíţí vulgárnosti. Obě vycházejí z téměř stejné zápletky: chudý ovčák je milován zámeckou pannou, která ho zve dokonce sama ke schůzce do háječku. V lidové písni ovčák váhá a nakonec odmítá, poněvadţ zámecké panny patří pánům, jemu jenom krajíc chleba, voda, sůl — v kramářské písni — aby se zvýšila dramatičnost — pastýř nabídku přijímá. Milují se, jsou přepadeni zlými myslivci a ovčák je nucen svou milou bránit… Stačí?“ Ne, rádi bychom věděli, jak to dopadlo, ozvou se moţná někteří z vás. Zde je tedy závěr: Tu si věrnost slibovali, Františka s svým ovčáčkem, žádný nás víc nerozvede, my předce svoji budem, a když si věrnost slíbili, neštěstí se nenadáli,
přišli na ně dva myslivci, zabme ty milovnici! Ty myslivci ovčákovi vzali z klína Františku, ovčáček stál omámený, nemá víc svou Františku, tu nevěděl, co má dělat, začne se silně potýkat, tak jest se silně potýkal, až svou Františku dostal. Všecky mládenci a panny, z nás sobě příklad vemte, jak my se milovali, tak i vy se milujte, já jsem se silně potýkal, život jsem nic nelitoval, dívčinku jsem zas dostal, myslivcům jsem se vysmál. Já ovčáček od Jičína, tu písničku jsem složil, a to z velké alterace po Františce jsem toužil, ze všeho si nic nedělám, jenom když mou Františku mám, a tak s velkou radostí, tu písničku zavírám.
Snad se všechny panny a mládenci poučili. Ne-li, jejich vina, kramářská písnička (tahle verze pochází z roku 1789!) jim chtěla pomoci v jejich trápení. Nám ostatně také pomohla… Pravda, neobsahuje nikde ţádné konkrétní udání místa a času, ale v jedné z variant jsme přece cosi nalezli: hovořilo se tam o „ovčákovi od Libína“! Hledejme tedy Libín… Myslíte to váţně? Naprosto. Opět jsme zašli do studovny a obklopili se hromadou slovníků. Ten jeden nás poučuje: Libín — je hora na jih od Prachatic, měří 1091 metrů, patří do šumavského předhoří. Má rozhlednu. To nás nezajímá. Tenhle Libín to asi nebude… V jiném Naučném slovníku se praví: Libín — ves v Čechách, hejtmanství České Budějovice, fara Štěpánovice, 51 domů, 266 obyvatel… Libín — ves v hejtmanství Sedlčanském, tamtéţ náleţí farou, okresem a poštou. Má 16 domů a 171 obyvatel… Libín — ves v hejtmanství Královéhradeckém, okres Hořice, pošta Bělohrad u Jičína! Podívejme: ves u Jičína. Ano, a z téhle vesnice, patřící tehdy pod panství pana Zikmunda Smiřického — to je důleţité — pocházel podle kramářské písně také onen ovčáček. Co nám to pomůţe? V dnešním Libíně nebudou asi nic vědět. Pochopitelně. Kdo by si pamatoval nějaké nešťastné lásky z osmnáctého či dokonce sedmnáctého století. Přesto jsem tam pro jistotu napsal dopis. Za měsíc přišla ochotná odpověď:
Šárovcova Lhota Váţený soudruhu, omlouváme se, ţe naše pátrání po stopách písně Znám já jeden krásný zámek trvalo poněkud déle, způsobilo to ţňové pracovní zatíţení. Naše obec, ke které patří osada Libín, leţí na severním svahu pohoří Chlumů. Je vzdálena od Jičína — dnešního okresního města — 17 kilometrů. Patřila vţdy k panství bělohradskému. Osada Libín však patřila k panství Holovousy. Je to obec na jiţním svahu Chlumů a proslula pověstným jablkem tzv. holovouským malináčem. V bývalém zámku je dnes umístěn Státní výzkumný ústav ovocnářský. Jak jsme zjistili, patřil ještě v osmnáctém století k panství ovčín pod Libínem. Na jaře se tam stěhoval ovčák se stádem, které přes léto pásl na stráních mezihořského údolí, tj. libínské a mezihořské. Druhá osada v tom údolí je totiţ Mezihoře, patří ale k Mlázovicům. Na zimu se ovčák vracel do Holovous. Pověst o jeho nešťastně zamilovaném synu není sice dochována ani zaznamenána, ale slova písně by nasvědčovala skutečnosti, ţe vznik by bylo moţno poloţiti sem. Holovouský zámek je sice malý, avšak výstavný, takţe plně odpovídá „krásnému zámku“ nedaleko Jičína. Ovčín pak skutečně pod Libínem byl. Slova písně „Já ovčáček od Libína“ by svědčila o tom, ţe ovčák nebyl z Libína, ale z Holovous, a k Libínu byl jen posílán na léto. Litujeme, ţe jsme Vám nemohli nic podstatnějšího zjistit. Se soudruţským pozdravem za radu Místního národního výboru Šárovcova Lhota Kořínek František, předseda. Svědomitě a poctivě vypracovaná odpověď. Pečlivý podpis. Co nám říká obsah? „Pověst není dochována ani zaznamenána…“
„Vţdyť ale nemusí být zaznamenána…“ „Jak tedy chcete potom zjistit skutečnost? Čím ověřit, byl-li krásný zámek v Holovousích nebo někde úplně jinde?“ „Přece text kramářské písně hovoří o Libínu.“ „Ano, ale kdo nám zaručí, ţe tahle slova sem nevloţil nějaký upravovatel písně později, dávno po celé příhodě. Nezapomeňme, ţe se vyskytují jen v jedné variantě, která je —“ „— třeba nejstarší!“ „Nebo i nejmladší, víc moţností uţ není,“ řeknete svému svědomí s potměšilým úsměvem. Slepá ulička. Uţ ji známe. Najednou člověka zaskočí a ty nevíš, kudy kam. Všechno se zdá marné. Nepomohla ani kramářská písnička ani odhalení Jeřábka či vlastně Šolce. Nepomohlo zatím nic. Došli jsme jen k roku 1747 — a co dál? Co dál? Jak závidím těm, kteří chodí po ulicích, kupují lístky do biografu a nemyslí na nic. Opravdu na nic? Hloupost. Jaký by měl smysl ţivot, kdyby se člověk ničím netrápil? Kdyby ho nic nehnalo dál, kdyby mu bylo všechno jedno, nebo všechno jasné. Někdy je to třeba pouhá a obyčejná písnička, jindy projekt mostu nebo stroje a co já vlastně vím. Říkáte slepá ulička? Ne. Zkusme například nalézt v minulosti jičínského kraje historickou příhodu, která by byla analogická k písni. Pochopitelně, ţe svůdcem zámecké panny nemusel být pastýř — tohle zaměstnání se stalo v literatuře „módou“ teprve v osmnáctém století; je docela pravděpodobné, jestliţe píseň má historické jádro, ţe oním mládencem mohl být třeba i kovář nebo švec — prostě docela obyčejný poddaný…
Pastýřství je do písně uměle naroubováno, coţpak nevíme, v jaké oblibě byla „pastýřská tematika“ v době rokokové a jak mnohdy i zpětně působila na lidovou slovesnost? Nový úkol tedy zní: nalézt takovou historickou příhodu, která by svým průběhem odpovídala ději v písni… Nebylo to nikterak jednoduché — shánějte po tolika letech pravou mileneckou dvojici! Prohlíţíme nejrůznější historické knihy, dějiny, pověsti, vztahující se k jičínskému kraji — a štěstí nám přeje. Aspoň to tak vyhlíţelo. Posuďte sami. Mikuláš Trčka, hejtman království českého — zemřel 3. dubna 1516 — byl majitelem zámku na Veliši, coţ je kousek od Jičína. A tenhle Mikuláš dal v roce 1507 zazdít svou nevěrnou manţelku, poněvadţ milovala jiného… Koho, to se uţ neříká, ale co kdyţ to byl třeba ten pastýř? Ţe by byla paní Trčková hrdinkou písně? Jak to dokázat? Čím? Vzpomínám na znění Šolcovy básně i na lidovou píseň a najednou si uvědomuji, ţe je tu přece neshoda. Zatímco se v písni do šlamastiky zapletla „krásná panna“ ze zámku, tady je to manţelka… Popíráš snad básnickou fantazii? (Někdy bývá ten vnitřní hlas docela protivný.) Zase slepá ulička? Zdá se, i kdyţ ne pro záměnu „manţelky“ za „pannu“. Jsou tu však jiná fakta, která by pro to hovořila: od roku 1507 — kdy byla paní Trčková za trest zazděna — do roku 1747, kdy jsme píseň poprvé zachytili, je dlouhých 240 let. Je moţné, ţe by se příhoda tradovala mezi lidem skoro půl třetího století? Tu se dostáváme k závaţné otázce: aby se totiţ tahle historie — rozuměj s nevěrnou manţelkou pana Mikuláše — mohla stát jádrem písně Znám já jeden krásný zámek, k tomu by bylo třeba, aby ţila v lidové tradici, aby se objevovala v lidových pověstech. Je pravděpodobné, ţe Mikulášova manţelka skutečně
provedla něco nekalého (počkat, coţpak víš, proč byla nevěrná?), avšak prostí lidé k té příhodě zůstali lhostejní. Nezajímala je, a proto ani nemohla o ní vzniknout píseň. Nebylo by snad lepší postupovat v našem případě opačně? Nehledat v historii, kolik panen či manţelek sedělo ve vězení pro nevěru (jistě jich bylo víc), ale vypátrat, kterých těchto událostí si všimla lidová slovesnost. Třeba v pověstech… Neboť mnohé nevěry a zazdění byly výlučnou záleţitostí panstva a obyčejní venkované k nim neměli ţádný vztah. To vypadá docela věrohodně. Přistoupil jsem opět ke knihovně a hledal poučení. Desítky knih. Polohlasně čtu jejich názvy a autory. Staří i současní, beletristé a odborní historikové. Nikde nic. Listuji, pátrám. Potom se na mém stole objevila kniha Jaroslava Mencla Pověsti Jičínského kraje. Prostá, s ještě prostšími obrázky. Útlá. A přece… Někdy se stane taková kníţka klíčem, jenţ otevře další cestu. Objasní úsek, který zatím chyběl. Poskytne spojující článek. Tak i v našem případě. Poslechněme si pověst o Meluzině, jak se kdysi vyprávěla v Brdu na Jičínsku…
Bylo. Nebylo. Kdysi opravdu bylo. Na jičínském zámku přebýval před dávnými lety pyšný rytíř, majetný a urozený. Ţil jako všichni bohatí dobře. Na jeho stolech nikdy nechyběla vzácná jídla, do té doby tady nevídaná, v jeho sklepích stály řady sudů s nejvzácnějšími druhy vín, dovezenými aţ ze samotné Francie. Čas od času vystrojil hostiny, jaké si mohl dovolit jen král. Nic nechybělo rytíři, i dvě pěkné dcery měl, s nimiţ se těšil a sliboval si, jaké bohaté ţenichy mu přivedou do jeho domu. Meluzina a Kateřina se jmenovaly dívky a pyšný otec je choval jako oko v hlavě.
Starší Meluzina byla panna hodná a mírná; často navštěvovala poddané, hovořila s nimi, vyptávala se jich na denní starosti, pomáhala jim, sama se toulávala lesy a lučinami, poslouchala zpěv ptáků — a všichni ji měli upřímně rádi. Mladší Kateřina těţce snášela, jak lidé — i s jejím otcem — milují Meluzinu. Záviděla jí, a poněvadţ sama byla povahy nesnášenlivé, lakomé i panovačné, kruté a necitelné, čekala netrpělivě na okamţik, kdy by mohla sestře Meluzině ublíţit… Ta chvíle jednou nastala. Byl modrý letní den. Nebe se ztrácelo tak vysoko, ţe ani nejodváţnější ptáci tam nedokázali doletět, a bílé obláčky byly připoutány skoro stále na jednom místě. Meluzina vyběhla ze zámku a pustila se k lesu. Voněl a lákal. Cestička spěchala přímo k jeho tmavozelené hradbě, která vrhala stín. Vzduchem se nesl známý pach pryskyřice a tam docela na kraji si hráli tři bělásci. Meluzina se za nimi rozběhla, chtěla je chytit, ale v tu chvíli spatřila pěkného mládence, vedoucího bujného koně. Zarazila se, urovnala dlouhou sukni a zčervenala. Mládenec pannu pozdravil, a kdyţ se ho ptala, jak se octl s koněm zde, vyprávěl jí svou příhodu. Byl z blízké vesnice a kůň není jeho. Táhl vůz, ale kdyţ z něho spadlo prkno, polekal se a splašil, přetrhl řemení, a neţ se vozka vzpamatoval, pádil k lesu. Lidé vybíhali ze stavení, snaţili se koně chytit, ale ţádnému z nich se to nepodařilo. Nakonec všichni dostali strach ze zdivočelého zvířete a nikdo se ho neodváţil v lese dále pronásledovat… aţ on, prostý mládenec, ho zkrotil. Skončil a usmál se. Zatímco Meluzina rozprávěla s mladíkem, zdáli ji pozorovala mladší sestra. Neznala hocha, a proto se zeptala stařeny, která šla okolo. „Ten chlapec, to je přece kovářův Vít…“ To Kateřině stačilo, rychle se vrátila na zámek a ţalovala otci, jak se Meluzina tajně schází s prostým mladíkem. „Co říkáš?“ rozhněval se otec.
„Sama jsem je viděla…“ bránila se Kateřina a škodolibě dodala: „I bába z dolejšího konce města je zahlédla.“ Kdyţ babka potvrdila Kateřinina slova, rozkázal rytíř, aby byla Meluzina uvězněna na hradě Kumburku. Stýkala se přece s neurozeným člověkem a to byl podle jeho přesvědčení ten nejhroznější prohřešek. Trest — krutý a nelítostný — ji snad změní… Roky běţely. Parná léta a chladné zimy. Další a další. A všechno zůstávalo stále stejné. Hradební zdi studily a pohled úzkým okénkem do širé krajiny vyvolával u dívky pláč. Otec — pyšný rytíř své rozhodnutí nezměnil. Mnoho let trvalo utrpení nebohé Meluziny. Naříkala na svůj osud a lidé z okolních vesnic se zatajeným dechem naslouchali za větrných nocí jejímu nářku a kvílení. Aţ jednou se dostavil na Kumburk posel a oznámil panně, ţe její otec zemřel. Co se teď změní? Meluzina očekávala a věřila, ţe ji nyní propustí a ona se ujme jako nejstarší dědička vlády nad jičínským panstvím. Přešel však týden, jeden i další, přešel měsíc — a nikdo se neobjevoval u brány, aby propustil Meluzinu. Kateřina, její zlá sestra, přiměla penězi hradní stráţ, aby ji dále věznili. Jiţ skoro nedoufala ubohá dívka, ţe by kdy mohla odejít z hradu a ţít volně, jak se na pannu mocného rodu slušelo — kdyţ tu jednoho dne zastavil pod hradební zdí hlouček zbrojnošů. „Nejsme z Jičína,“ volá vůdce druţiny. „Neposílá nás tvá sestra, zabloudili jsme v těchto lesích. Ukaţ nám, panno, cestu odtud a odměníme se ti!“ Zaradovala se Meluzina, ţe slyší lidský hlas, ukázala jim cestu a poprosila statného jejich vůdce, aby jí pomohl: „Vysvoboď mě a vezmu si tě za manţela…“ Vůdce druţiny slíbil a netrvalo dlouho a před Kumburkem stanula početná druţina znovu. Ale hradní stráţ uzavřela brány a chystala se na odpor. Meluzinu svázali, marně se bránila, odnesli ji do hlubokého sklepa a poloţili mezi zásoby
střelného prachu. Místnost uzavřeli ţeleznými dveřmi na desatero zámků a všechno pak zasypali kamením. Celý den vzdorovala posádka na Kumburku. Boj byl tvrdý, hrozný. Útočníci neznali slitování, před polednem získali první bránu a pak, jiţ skoro za soumraku, vnikli konečně do hradu a posádku pobili. Odevšad zněl nářek. Obloha na západě zčervenala sluncem a kumburské zdi vsakovaly krev. Smutno. Smutno… Kde je Meluzina? Marně pátrali po nebohé panně, teprve kdyţ jeden z umírajících obránců prozradil, kam ji zavřeli, rychle odházeli kamení, urazili deset zámků — a tehdy spatřili zděšenou dívku. Kvapně vkročili s pochodněmi dovnitř, aby ji osvobodili, ale v tu chvíli se vznítil kolem nich střelný prach, uloţený v obrovských sudech, strašná rána zahřměla a celý hrad vyletěl do povětří. Všichni našli smrt na Kumburku. Z hrdého, krásného místa zbyly pouhé zříceniny, v nichţ se honil jen vítr a déšť smýval mnohou krev a vinu. Za noci pak sedával na zbořené zdi sýček a v hlubokém temnu se ozýval jeho hrůzyplný hlas… A kdyţ se Kateřina stala jedinou paní celého ohromného panství, za větrných dnů bývalo slyšet Meluzinino kvílení: „Új, új, fíí… není ve světě spravedlnosti!“ Motor pravidelně klape. Krajina kolem je plná luk a údolí. Kam pohlédneš, všude kopretiny, slzičky, šalvěj, taková pestrá strakatina, vonící všemi vůněmi země. Silnice spěchá do kopce, supí, občas se zkroutí v zatáčku a odtud se znovu rozhlíţíš dolů. Nahoře za hustými lesy věţ. Potkáváme nákladní auto, tamhle nějaký kluk pase pár ovcí, ještě několik serpentin a pak odbočka na lesní cestu. Výmoly, louţe, zatoulané balvany. Chvílemi nadskočíme. Stojíme. Konečně… Dál uţ to nejde, na nejbliţším stromě visí přísná cedulka:
Chůze pod hradem a výstup nahoru na vlastní nebezpečí! Rada MNV Syřenov Na rozcestí ukazuje ţlutá značka příkře vzhůru. Na Rumburk. Opodál několik motorek. Pěšina se zatoulává do lesa, šlapeš po namodralých oblázcích, pěkné stoupání, jen co je pravda. První valy. Vlastně jejich zbytky. Obrovské balvany se rozběhly strání, jsou zelené mechem, kolem trochu trávy. Z první brány toho mnoho nezůstalo, pár sporých zdí, a také věţ je uţ rozčísnuta, kus ji chybí. Ţivoří tam strom, kořeny přichycen do spár mezi cihlami, aţ jednou přijde velký vítr, bude po něm. A znovu rozhled do kraje. Tady bývalo asi nádvoří. Hustá letní tráva, támhle rostou májovky a jetel a kopřivy. Rumiště. Láhve, sklenice, několik konzerv. Odkvetlé pampelišky se svatozáří bílého chmýří. Polorozbořené zdi končí u jakéhosi sklepa, táhne odtud chlad. Bylo zde vězení? Nad námi poslední cíl: věţ. Vysoká věţ s několika okny, nahoře jakoby useknutá neznámým obrem. Má pevné základy, vede k ní pěšinka mezi křovím, přeskakujeme zbytky dalších zdí a pak se uţ pouštíme podél studených kvádrů, velkých a pečlivě k sobě přitesaných. Vedle je ohniště se zbytky po táboráku. Ve věţi nalezneš malou plošinku, můţeš se z ní podívat okny dolů a udiveně říci, panečku, to je výška, a kdo je odváţnější, vystoupí po ztrouchnivělém ţebříku na jakýsi ochoz. Na zdi vidíš pamětní desku K. H. Máchy, několikrát navštívil kumburské trosky. Chodil sem rád. Kolem zalesněné kopce a pahorky, bílé vesnice s načervenalými střechami, další pruhy lesů a znovu lesy, v pozadí našedlá hladina rybníka. U nohou štíhlé paličky jitrocele a pár opozdilých podbělů, dole země. Kdyby to neznělo pateticky, člověk by asi řekl: česká země. Jenţe to se stydíš. A tak mlčíš.
Opodál několik jiných sklepů s tmou a rozbitými schody. Úzké střílny. Kdy se z nich asi naposledy střílelo. A proč… Dole pod hradbami se i umíralo. Většinou zbytečně. Přesněji řečeno: jak pro koho. Cípy lesů, svahy a kopečky s převysokou červnovou loukou, stráně se ţlutým pryskyřníkem a štíhlými hrozny lupiny. Modrými jako moře pozdě odpoledne. Tady se kdysi ţilo: radostně a smutně. Tady dlouhé roky věznil pyšný rytíř pannu Meluzinu. Vzpomínám na pověst. Je to všechno pravda? Blíţí se bouřka a tam za těmi kopci sjel první blesk, Meluzina uţ nekvílí, na Kumburk občas šplhají školní výpravy, dole v kraji hovoří lidé o kosmických raketách. Pověst zůstala. Sama o sobě je překvapující. Jednak je v ní zachyceno jádro písně o krásném zámku — především jedna její část — jednak má celá pověst zřetelné historické pozadí. Nevěříte? Základní dějový motiv pověsti je obdobný jako u písně Znám já jeden krásný zámek: panna ze zámku se sejde s prostým mládencem z lidu. V písni je to ovčák, v pověsti kovářův syn. Ani v lidové písni, ani v pověsti se netvrdí, ţe by mládenec pannu miloval! Podle písně ovčák pannu odmítá, pro něho je dobrý jen krajíc chleba a sůl, pro pány jsou krásné panny — podle pověsti se sešli vlastně jen náhodou. Zatímco v tomto místě píseň končí, pověst pokračuje dál. A co kramářská píseň? Namítnete oprávněně. Tam se přece vzájemně milovali… Kramářská píseň potřebovala mileneckou dvojici, aby byla celá příhoda ještě sentimentálnější. Proto si událost přizpůsobila svým — jarmarečním — zvyklostem. Naplnila ji větší dramatičností, pak přidala dryáčnický motiv s přepadením myslivců. To všechno zvyšovalo napětí — ovčák musel přece svou milou bránit — a slouţilo jako efektní závěr celé příhody. Posluchači kramářské
písně byli dojati statečností ovčáka a jeho neohroţeností… I tady však, v kramářské písni, je základní myšlenka stejná jako v pověsti či v lidové písni: urozená panna se sešla s neurozeným člověkem… Máte uţ všechno popletené? Není to tak sloţité: můţeme se domnívat, ţe pověst o Meluzině má stejné jádro jako píseň o krásném zámku. Ovšem, během desetiletí a staletí se mnohé v písni i pověsti změnilo, působila léta, lidoví vypravěči si některé detaily předělali… Proto: jde jen o základní motiv, to ostatní se potom na toto jádro navěsilo a mělo pochopitelně svůj vývoj. Okamţik — a jak vypadá pověst o Meluzině z hlediska historického? Ozve se v duši zase nedůvěřivý hlas. To je na celé věci nejzajímavější: má zcela reálný podklad a obsahuje dokonce i několik skutečných historických jmen. Která? Především v určení míst — Jičín a hrad Kumburk, kde měla být dívka uvězněna… Ve skutečnosti se panna Meluzina jmenovala Eliška Smiřická… To ale něco připomíná… ozvou se teď pro změnu zase sčetlí čtenáři. Ano, připomíná historickou příhodu, která se stala začátkem sedmnáctého století v Jičíně. Ostatně — literárně byla uţ několikrát zpracovaná, třeba Josefem Svátkem v románě Pád rodu Smiřických, v dramatu Smiřičtí Josefa Jiřího Kolára, v Černých duších Ladislava Stroupeţnického či naposledy v románě Radovana Šimáčka Výbuch. Uţ ten název nám cosi napovídá. Tehdy došlo k strašné explozi, byla to snad nejsenzačnější událost celého století: jičínský zámek (podle pověsti to měl být Kumburk) vyletěl do povětří. Zikmund Smiřický, číšník na dvoře císaře Maxmiliána i Rudolfa, jeden z nejbohatších šlechticů v Čechách, měl šest dětí: Ladislava (ten zemřel jako dítě), Jaroslava, Albrechta Jana, Jindřicha Jiřího, Elišku Kateřinu a Markétu Saloménu. V pověsti se říkalo, ţe se starší jmenovala Meluzina a mladší Kateřina…
Správně, lidový autor však ta jména trochu popletl: mladší se ve skutečnosti nazývala Markéta Saloména — to byla ta zlá — zatímco starší Eliška Kateřina. Po Zikmundově smrti v roce 1608 zdědil rozsáhlý majetek nejstarší ze synů Jaroslav Smiřický. Oţenil se s Annou Eliškou ze Zap, ale uţ 16. února 1611 zemřel. Jmění přešlo na jeho bratra, druhého syna starého Zikmunda, na Albrechta Jana. Ten statky rodinné ještě rozhojnil: koupil Malou Skálu, Dymokury, polovici Turnova — a stal se tak jedním z nejčelnějších představitelů šlechty u nás. Pomýšlel prý i na korunu královskou. Byl nekatolíkem a patřil k těm, kteří v roce 1618 vedli povstání proti císaři, jeţ skončilo jejich poráţkou na Bílé hoře a třistaletým útiskem českého národa. Albrecht Jan Smiřický se toho však nedoţil. Zemřel na otravu při válečném taţení proti císaři 18. listopadu 1618. Tehdy napsalo mnoho básníků verše na jeho počest — byl známým příznivcem věd a umění — ještě za jeho ţivota mu ostatně vlastenecký poeta M. Jan Campanus připsal svou činohru „Břetislaus“. S Albrechtem Janem odešel nejen jeden z významných vůdců odboje proti císaři, ale i poslední muţský potomek rodu Smiřických. Zbýval snad ještě třetí bratr: Jindřich Jiří… Nepřicházel pro dědictví v úvahu, byl choromyslný. V zemských deskách je o tom ostatně zápis z roku 1618, tehdy nad ním převzala poručenství jeho sestra Markéta Saloména Smiřická, nyní uţ provdaná Slavatová. Jak to, vţdyť přece Eliška byla starší, ta měla být poručníci… Ano. Ale tu je nutno říci příhodu, která se stala uţ mnohem dříve, ještě za ţivota jejich otce Zikmunda Smiřického okolo roku 1607 či 1608… To byl ten Smiřický, kterému patřil Libín, z něhoţ měl pocházet ovčáček? Správně. Jeho starší dceru tehdy kdosi obvinil, ţe se stýkala s mladíkem z rodiny chudého poddaného. Její otec Zikmund ji dal proto uvrhnout do tmavého vězení na hradě Rumburku. Ale to přece vyprávěla pověst o Meluzině, prohodíte překvapeně.
Jistě. Meluzina-Eliška byla nejstarší Zikmundova dcera. Dlouho ji věznili v osamělém hradě bez naděje na vysvobození. Těţce splácela své provinění, dá-li se to vůbec proviněním nazvat. Celá příhoda nebyla nikdy veřejně vysvětlena, takţe dodnes nevíme, kdo byl oním mládencem, s nímţ se sešla, zda kovářův syn Vít — jak praví pověst — či ovčák od Libína — to se zpívá v písni — nebo někdo úplně jiný. Od roku 1608 byla uvězněna dvanáct let aţ do roku 1619. Její mladší sestra Saloména zatím vládla rozsáhlým majetkem Smiřických, který vlastně náleţel po smrti obou bratří uvězněné Elišce… Ale ta se nemohla bránit bezpráví a Saloména nijak nespěchala, aby sestru propustila z Rumburku a očistila její pověst. Naopak: potřebovala, aby sestra zůstala ve vězení navţdycky. Jen tak by se stala ona, Saloména, dědičkou veškerého jmění… A tu se objevuje v tragických událostech jako rytíř z pohádky Ota Jindřich z Vartenberka. Nabídl uvězněné, ţe ji osvobodí, coţ také učinil — a vyplatilo se mu to stonásobně: vzal si Elišku za ţenu a stal se tím spolumajitelem obrovského panství. Eliška Smiřická, nyní Vartenberková, se ujala svého do té doby nespravedlivě odňatého majetku a zdálo se, ţe vše bude v pořádku. Ale osud chtěl jinak. Osud? Mladší sestra Saloména se velmi rozhořčila, ţe se má vzdát něčeho, co uţ pokládala za své. Její manţel Jindřich Slavata z Chlumu pomocí přátel a peněz dokázal, ţe se Ota z Vartenberku musel odebrat do Prahy ke králi. Tady ho obvinili, ţe osvobodil bez dovolení Elišku z vězení a zmocnil se sňatkem majetku Smiřických. Bedřich Falcký, zimní král, nařídil, aby Vartenberk zůstal aţ do skončení celé pře ve vazbě, potom přiznal dědictví Saloméně a současně rozhodl, ţe Eliška, která se zotavovala z dvanáctiletého vězení, má předat všechen majetek zpět své mladší sestře… Poněkud divná spravedlnost. A tak přijela do Jičína královská komise, aby provedla převedení majetku. Marně se Eliška rozčilovala, marně vysvětlovala komisi, jaká křivda se jí dála,
jaké utrpení proţívala dlouhá léta. Chladní úředníci nezúčastněně sepisovali jmění, aby ho slavně předali nazpět Saloméně. Tehdy došlo k hrůzné události. Zoufalá Eliška běţela s několika věrnými vojáky do sklepa a tam — snad náhodou, snad úmyslně — zapálila jiskra obrovské sklady střelného prachu. Nastal hrozný výbuch, část zámku vyletěla do vzduchu, zbytek počal hořet… Královská komise přišla většinou o ţivot, i Jindřich Slavata, manţel Salomény, zahynul. Také Eliška nepřeţila katastrofu. V jednom listě, psaném nazítří do Dráţďan, se pravilo: — Nade všemi mrtvými těly kázání učiněno, jen nad ní (Eliškou) ţádné, nýbrţ jako psa ji tiše odnesli... — Tak skončila tragédie, hodná Shakespearova pera. Romantická a úděsná, kterou nikdo nevymyslel. Stala se. To, co potom následovalo, byl jen smutný dovětek dějinné spravedlnosti. V antice by řekli: osudovost. Vdova Saloména se dlouho netěšila z majetku, získaného za tak strašných okolností. V letech po bitvě na Bílé hoře jí všechny statky zkonfiskovali, poněvadţ její bratr Albrecht Jan, původní majitel panství, patřil kdysi k předním odbojným stavům. Jako nekatolická musela odejít ze země a její zboţí získal Albrecht z Valdštejna, jehoţ matka byla vzdálenou příbuznou Smiřických. Nový majitel jičínského panství pak marně usiloval o smírné urovnání s Markétou Saloménou. Nabídl jí náhradou jiné statky v Čechách i v Holandsku, Saloména však nechtěla. Pomocí dánského krále se snaţila získat nazpátek Jičínsko, právě to Jičínsko, které jí bylo osudné. Lákalo ji, přitahovalo či byla v tom jen touha po zadostiučinění? Kaţdý, kdo spáchá něco zlého, vrací se mimoděk na místo svého činu. Je k němu čímsi poután. Ţe Saloména neprovedla nic, co by se příčilo zákonu? Kdo je moudrý, ať rozhodne o její vině. Jičínsko zpět nedostala. Ona ani její syn. Stal se důstojníkem ve švédských sluţbách. Oba zemřeli ve vyhnanství.
A jak to dopadlo s choromyslným Jindřichem Jiřím? Původně ho vzala Markéta Saloména do exilu s sebou — byla přece poručnicí a domnívala se, ţe by jako jeho opatrovnice mohla spíše obdrţet jmění nazpět… Přesněji řečeno: podle poslední vůle Zikmunda Smiřického měl být Jindřich Jiří v ochraně toho, kdo drţí jičínské statky. A Saloména uvaţovala jednoduše a prostě: odvezu ho, bude v mé péči, a proto i statky musí patřit zase mně… Jenţe. V roce 1627 se zmocnili v Hamburku Valdštejnovi lidé úskokem pomateného Jindřicha Jiřího — a Saloméně pak zbývala jen smrt. Tak skončil mocný rod české šlechty, Smiřičtí. I Vartenberk zahynul bídně: 28. října 1625 ho zabili jeho vzbouření sedláci, které utiskoval a dřel. Řekněte potom, ţe historie nemá svou spravedlnost. Stačí? Počkejte, asi ne. Nesmíte spěchat, celá věc se musí pořádně promyslet. Znovu pročítám osudy Smiřických. Prohlédl jsem rukopisnou pozůstalost prof. Augustina Sedláčka, autora známého díla Hrady a zámky. Pročetl jsem jeho zápisky vztahující se ke Kumburku od roku 1607 aţ 1622. Má tu údaje o smrti jednotlivých členů Smiřického rodu, záznam o tom, kdy přešlo panství do rukou Valdštejna — avšak o uvězněné panně na Kumburku ani slovo. Ani v díle Tomáše V. Bílka Dějiny konfiskací v Čechách po roce 1618 jsem nenašel nic nového. O Elišce Smiřické se tu pravilo: „na zámku Kumburském pro pletky milostné s člověkem rodu sedlského od otce svého Zikmunda a po jeho smrti od bratra Albrechta Jana a sestry mladší Markéty Salomény do 11 let byla drţána…“ Zase to, co uţ známe. Člověk rodu sedlského… Kovář nebo ovčák či někdo jiný? Listuji různými starými časopisy, sháním zprávy o jičínském výbuchu. Konečně v jedné příručce je poznamenáno: Lumír 1851. Mám tedy na stole tento časopis z doby více neţ před sto lety a čtu:
O hrozném pádu zámku Jičínského roku 1620 —...buď z domnění a osočení pouhého dal Zikmund Smiřický svou dceru nejstarší vězením bezpečným na jednom zámku svém vysokém opatřiti, proto, ţe by se s ňákým (dobře-li pamatuji) kovářem anebo s kýmkoli člověkem rodu a řádu selského seznámiti a snad i nepoctivě chovati měla…“ Plynuly roky. „I přišlo na mysl Otovi Henrichovi z Vartenberka, příjmením Kulhavému… kdyţ právě v ty časy vdovcem byl... — ţe ji osvobodí — byv od ní v tom ujištěn, jestliţe ji z toho přesmutného obydlí vymůţe, ţe netoliko ji za manţelku dostati, ale i polovic statků Smiřických spolu s ní uţiti má…“ Další průběh dramatu známe: „V
sutinách zámeckých zahynuli: pan
Jindřich
Slavata z Chýše
a Košumberka; měl nohy zlámané a na těle byl všecek modrý. Paní Eliška Kateřina z Vartenberka, jsoucí s outěţkem, měla tvář i hlavu spálenou, jakoţ i ruce, aţ se z nich kůţe dřela, a na těle tři kosti přeraţené. Pan Rudolf ze Štubenberka, pán velmi křesťanský; Adam Abraham Bohdanecký z Hodkova a jeho syn Bohuslav; Ladislav Bukovský z Oceče; Pavel, komorník od zemských desek se svým soudruhem; Václav Podblatský, sekretář Slavatův; Adam, pachole Jeronýma Bukovského… závodčí vojáků Vartenberských a 17 vojáků… Děvečka Voršila sice nalezena, ale zemřela čtvrtého dne od velikého opálení. Dvořák z Hradce také byl nalezen ţivý, ale hrubě opálený, ţe šestého dne skonal. Naposledy jedna ţena chudá z města, kdyţ pro vodu ke kašně šla, byla zasáhnuta.“ Některé zprávy udávají, ţe při výbuchu zahynulo 41 osob a ještě více jich bylo raněno; „z osob, co byly v panském domě, toliko deset osob spálených zůstalo, a malá čáka do nich byla, aby nezemřely… Zpráva v Lumíru je zajímavá svými podrobnostmi. Jak je tehdejší redaktor sehnal? Potvrzuje i lidovou pověst, ţe mládencem byl asi kovář. Autor starého zápisu dodává: „dobře-li pamatuji…“ Musel být tedy současníkem!
