Miroslav Ivanov
Byl český spisovatel a publicista, zabývající se především historií a literaturou faktu. V roce 1948 odmaturoval na gymnáziu v Jaroměři. Rok pracoval v různých povoláních a poté začal studovat češtinu a dějepis na Univerzitě Karlově v Praze, kde promoval v roce 1953. Do roku 1960 byl asistentem na Filosofické fakultě UK. V šedesátých letech pracoval jako redaktor časopisu Hlas revoluce. V roce 1967 přešel na dráhu spisovatele z povolání. Věnoval se především kauzám z české historie rukopisné spory, smrt Svatého Václava a další. Byl dlouholetým předsedou Klubu autorů literatury faktu.
Atentát na Reinharda Heydricha Rekonstrukce příprav a průběhu atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha provedeného českými výsadkáři 27. května 1942 v Praze. Kniha o hrdinném činu, který odstartoval kruté represe nacistického režimu, patří k nejčtenějším titulům našeho nejvýznamnějšího autora literatury faktu.
Miroslav Ivanov
Atentát na Reinharda Heydricha
2015
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno. Používání elektronické verze knihy je umožněno jen osobě, která ji legálně nabyla, a jen pro její osobní a vnitřní potřeby v rozsahu stanoveném autorským zákonem. Elektronická kniha je datový soubor, který lze užívat pouze v takové formě, v jaké jej lze stáhnout z portálu. Jakékoliv neoprávněné užití elektronické knihy nebo její části, spočívající např. v kopírování, úpravách, prodeji, pronajímání, půjčování, sdělování veřejnosti nebo jakémkoliv druhu obchodování nebo neobchodního šíření je zakázáno! Zejména je zakázána jakákoliv konverze datového souboru nebo extrakce části nebo celého textu, umisťování textu na servery, ze kterých je možno tento soubor dále stahovat, přitom není rozhodující, kdo takového sdílení umožnil. Je zakázáno sdělování údajů o uživatelském účtu jiným osobám, zasahování do technických prostředků, které chrání elektronickou knihu, případně omezují rozsah jejího užití. Uživatel také není oprávněn jakkoliv testovat, zkoušet či obcházet technické zabezpečení elektronické knihy.
© Miroslav Ivanov - dědicové - c/o DILIA, 2015 © INDEART, 2015 www.indeart.cz 978-80-7519-056-7 (PDF)
OBSAH
PROLOG 1. ANDANTE MODERATO ÚKRYT VE SKÁLE ZAHRADNÍK VZPOMÍNÁ CO VYPRÁVĚL LÉKAŘ PRVNÍ PŘÍPRAVY MĚL JSEM PIKÝROVACÍ STROJ MONOLOG PROFESORA CHEMIE PRVNÍ MONOLOG HISTORIKA STÁLI JSME VEDLE SEBE CO S „LIBUŠÍ“? MONOLOG PARDUBICKÉHO PAMĚTNÍKA KDO MĚL ZDRAVÉ RUCE MONOLOG DOMOVNÍKA MONOLOG ŢENY ZE ŢIŢKOVSKÉHO DOMU HOVOŘÍ SPOJKA DRUHÝ MONOLOG PARDUBICKÉHO PAMĚTNÍKA VINOHRADSKÝ NOCLEH DRUHÝ MONOLOG HISTORIKA DRUHÝ MONOLOG PROFESORA CHEMIE DRUHÝ MONOLOG ŢENY ZE ŢIŢKOVSKÉHO DOMU VZPOMÍNÁ TRUHLÁŘ TŘETÍ MONOLOG ŢENY ZE ŢIŢKOVSKÉHO DOMU TŘETÍ MONOLOG HISTORIKA SNOUBENKA Z MORAVY TŘETÍ MONOLOG PARDUBICKÉHO PAMĚTNÍKA DRUHÝ MONOLOG DOMOVNÍKA ŢELEZNIČÁŘOVA VZPOMÍNKA KUBIŠOVA DÍVKA O ČEM VÍ ARCHIVÁŘ ČTVRTÝ MONOLOG PARDUBICKÉHO PAMĚTNÍKA LÉKAŘKA Z ČERVENÉHO KŘÍŢE PODÁVÁ STRUČNOU ZPRÁVU JAK JSEM SE SEZNÁMIL S RODINOU PETRA FAFKA VÝPOVĚĎ DEJVICKÉHO ODBOJÁŘE TŘETÍ MONOLOG PROFESORA CHEMIE 2. ALLEGRO VIVACE E CON BRIO CESTA ZATÁČKA 3. ALLEGRETTO SVĚDECTVÍ PRVNÍ ŢENY SVĚDECTVÍ UHLÍŘE SVĚDECTVÍ DRUHÉ ŢENY SVĚDECTVÍ PRVNÍHO ŠOFÉRA SVĚDECTVÍ DRUHÉHO ŠOFÉRA SVĚDECTVÍ PRVNÍHO LÉKAŘE
SVĚDECTVÍ DRUHÉHO LÉKAŘE SVĚDECTVÍ ZAHRADNÍKA Z PANENSKÝCH BŘEŢAN SVĚDECTVÍ TEHDEJŠÍHO PODPLUKOVNÍKA 4. ADAGIO MA NON TROPPO ČTVRTÝ MONOLOG ŢENY ZE ŢIŢKOVSKÉHO DOMU VZPOMÍNKA DRUHÉHO ŢELEZNIČÁŘE TŘETÍ MONOLOG DOMOVNÍKA O ČEM SE JEŠTĚ NEHOVOŘILO ČTVRTÝ MONOLOG HISTORIKA BYT NA VELVARSKÉ KOMUNISTA OD KOBYLISKÉ STŘELNICE ČTVRTÝ MONOLOG PROFESORA CHEMIE STĚNA SMRTI LIDICKÉ DÍTĚ DĚVČÁTKO S KOLEM UDAVAČSKÝ DOPIS DRUHÝ MONOLOG ARCHIVÁŘE CO VYPRÁVĚL SVĚDEK POPRVÉ SESTRA ŢIJE VEDLE CO VYPRÁVĚL SVĚDEK PODRUHÉ BYL JSEM ŠOFÉREM POŢÁRNÍHO VOZU CO VYPRÁVĚL SVĚDEK POTŘETÍ PÁTÝ MONOLOG HISTORIKA POSLEDNÍ CESTA EPILOG ZAMYŠLENÍ PO DESETILETÍCH PRAMENY A LITERATURA
PROLOG Slunce viselo na modré obloze, v zahradách stály stromy obalené do bílého, na nebi občas nějaký mrak, a to se pak přes celou ulici přehnal stín. Lidé chodili jako včera, předevčírem, ţeny s nákupními taškami, některé s kočárky, občas přejelo kolem auto nebo zahrkal motocykl. Květnové dopoledne. Nikdo z těch, kteří spěchali po chodníku nebo vstupovali do obchodů, nic netušil. Dole v zátočině se koupala vltavská hladina, pod mostem pracovalo několik muţů, malá dodávka rozváţela krém na boty a na parkety. Za pár minut se všechno změní. I ţivoty mnoha lidí. Někdy je dobře, ţe člověk nezná budoucnost. Třeba SS obergruppenführer a generál policie Reinhard Heydrich. Sedí teď vedle šoféra a upřeně hledí před auto, které ho přiváţí z jeho venkovského sídla, silnice ubíhá dozadu a on svírá na kolenou aktovku. Prsty mechanicky hladí kůţi. Nikdo se nesmí dozvědět, co veze. Přísně důvěrné. Ještě pár kilometrů a bude v Praze. Na letišti čeká letadlo, které ho má dopravit k Adolfu Hitlerovi. Nedopraví. Ani Heydrich nezná svou budoucnost. Sedí, úzké rty pevně sevřené. Ulicí přechází ţena v černém. Podívá se na ni, je mu lhostejný její obličej, ale černá barva ho přitahuje. Miluje černé věci. Auto se blíţí k zatáčce. Ještě několik set metrů. Od zdi se odlepuje mládenec a pohrává si se zrcátkem jako malé dítě, které pouští prasátka. Heydrich se ušklíbne. I to zrcátko znamená jeho osud, ale on to zatím neví. Dodávkové auto rozváţí krémy a pasty, štíhlá ţena se opaluje v nedaleké zahrádce, poblíţ plotu jsou opřena kola. Je deset hodin třicet minut: 27. května 1942. Ještě se nic neděje. Jen černý vůz se blíţí k zatáčce. Vteřinová ručička ubíhá, opodál cinkne tramvaj. Jakási paní pomalu přechází vozovku. Rána.
Nejen černé uniformy, i stateční lidé ţijí na světě.
1. ANDANTE MODERATO „Jsou v lidském ţivotě období, která je nutno přestát.“ Ludwig van Beethoven, autor V. symfonie c moll, Osudové
ÚKRYT VE SKÁLE Nemohl jsem tu noc spát, ať jsem se převaloval v posteli zleva na pravý bok nebo zas opačně. Oknem svítil měsíc a já leţel, oči otevřený, a přemýšlel o ledačems. Máma oddychovala a já si říkal: ona si pěkně spí, a já ne a ne usnout. To víte, kdyţ je moc dětí - a já jich měl sedm - je pořád o čem spekulovat. Chcete jim zaopatřit něco lepšího, aby se měly dobře, já totiţ zkusil na vlastní kůţi, co je to bída. Dělal jsem cestáře, pak lámal kámen, zkrátka tlouklo se to za první republiky všelijak. Aţ přišli někdy v roce 1938 továrníci z blízkého města, a ţe si spachtují tady u nás polní revír. A ţe potřebují hajnýho. Pracoval jsem tenkrát u státních silnic a cestář mi povídá, to bys mohl, Lojzo, vzít… Děda i táta bývali kdysi taky hajným, a tak jsem se přihlásil. Nebyla to špatná práce, sypat zvěři, chodit na pochůzky. V zimě to sice někdy za moc nestálo, ale dávalo to trochu peněz a ty my potřebovali. Večer před silvestrem 1941, počkejte, já vlastně nevím, kolik dní to před tím silvestrem bylo, leţím a najednou slyším takový broukání, ale někde hodně daleko nebo vysoko. Vrčí to, přichází to blíţ, jako přímo nad naši chalupu, ve vesnici štěkají psi, a tak jsem si vzal potichu pantofle, přes rameno hodil kabát a chci ven, abych se podíval, co je. Ale kdyţ otvírám dveře, povídá ţena, táto, kam jdeš, vţdyť je ještě tma, a já na to, jen leţ, kouknu se, co dělají králíci… Obrátila se na druhý bok a spala dál. Tiše beru ţebřík a stavím ho ke zdi, abych mohl vylízt na střechu. Taková panečku noc, všechno se jiskřilo, lehounký poprašek leţel na příčkách, smekalo se mně to, na polích bylo sněhu a nad tím hvězdy a měsíc, co mám povídat. Vrčelo to dál, jenţe jako někde v dálce. Asi se uţ letadlo vzdalovalo. Koukám a náhle vidím proti obloze, jak se pomalu něco snáší od těch hvězd, kymácí se to. Padák, napadlo mě. Za chvíli ta věc klesla k zemi, ale byla dost daleko, aţ za hřbitovem, a tak jsem pomalu slezl ze ţebříku a přemýšlím co dělat. Kdyţ jsem vešel zase do kuchyně a chtěl jsem se pořádně oblíknout, posadila se máma na posteli, ţe uţ má
toho ponocování dost, a abych řekl, co mně vlastně je. Jenţe co jsem jí měl povídat. Dostala by strach, jistě to byli parašutisti, a kdyby věděla, ţe jsem za nima chtěl jít, spustila by - a tak jsem mlčel a vlezl raději do postele. Ráno jsem na všechno skoro zapomněl. Tehdy, za protektorátu, bylo dobře drţet jazyk za zuby. Člověk mohl přijít o krk, ani nevěděl jak, a proto jsem se s tím, co jsem viděl v noci, nikomu nechlubil. Po snídani jsem vzal do ruksaku krmení a povídám ţeně: tak já jdu, a ona řekla, tak jdi. Bylo asi po devátý, namířím si to polem za naší chalupou a tu vidím ve sněhu stopy dvou muţských. Šly od obecního hřbitova. Rozhlídnu se, nikdo nablízku, a tak jsem se po nich pustil, vedly právě do míst, kde jsem v noci viděl ty padáky. A co čert nechtěl, dovedly mě aţ ke krmítku zvěře. Tam byl sníh udupaný a někdo ho nahrnul do takový závěje. Kopnu do ní a na botu se mně omotaly šňůry. To uţ smrdělo gestapem. Zase jsem se opatrně rozhlídl a pak jsem sundal ruksak a dělal, jako ţe vyndávám krmení. Nahnul jsem se do remízky, zlehka odhrabávám sníh - no jo, byl to padák. Z toho koukala šibenice. Vzal jsem si zase ruksak a vydal se po těch stopách. Přece někam musí vést a na jejich konci budou ti mládenci a já jim řeknu: Heleďte, hoši, takhle to dělat neopatrně jako vy, to přece nejde. Copak vás nenapadlo, ţe na ty padáky, zahrabaný ve sněhu, musí někdo přijít? A co kdyby to udal? Za hodinu tady máte praţský gestapo a jste v rejţi. Jdu, sníh se bořil, leskl a kaţdičká větývka byla obalená. Stopy zamířily k zahradnický boudě kousek od naší vesnice, jako od Nehvizd, tam jsem našel plechovku od sucharů s nápisem v nějaký cizí řeči, ale neskončily tady. Pokračovaly dál přímo do polí. Bylo mně z toho všeho horko. Představte si, sněhová pláň s docela mírnýma závějema, sem tam ze sněhu čouhalo křoví, ale jinak nic, a v tý čistý bílý pláni stopy dvou muţů. Vţdycky po několika stech metrech odpočívali, tam byl sníh trochu zdupaný, a pak šli dál.
Mířili k tmavýmu kopečku na obzoru. Takový vršíček, asi dva kilometry daleko, a na něm kousek lesa. Vybrali si to pěkně, říkal jsem si v duchu. Okolo naší vesnice máme totiţ samou rovinu, jen u toho návrší je bývalý lom a skála s jezírkem. Znal jsem to tam dobře, divoký místo, nikde nikdo, pouze ve skále veliká jeskyně. Asi spadli u hřbitova a tam zahrabali padáky. Pak uviděli nějakou boudu, šli k ní a najedli se, a kdyţ svítalo, zahlídli les, a poněvadţ přes den nemůţou zůstat v otevřený krajině, pustili se za těmi stromy a netušili, ţe tam najdou i lom s jeskyní. Konečně jsem se dostal k lesu a vidím, jak stopy prudce zabočily k lomu, to ho objevili a asi jim otrnulo. Jdu blíţ, uţ jsem na stráni a najednou je mám dole pod sebou. Jistě mě taky zahlídli, ale dělali jako ţe ne. Jeden z nich drţel mapu a druhý měl ruku na zadku. Vlastně v zadní kapse. Myslím si, hochu, ty máš pistoli, ale nahlas povídám: Dobrý den, mládenci… A zakašlu. Trhli sebou a pozdravili. Pak mlčeli a jen si mě prohlíţeli. Zapálil jsem si cigaretu a říkám, co tady děláte? Byli menší postavy, oblečení docela všedně. - Chceme tu obnovit lámání kamene, odpoví jeden. Musel jsem se usmát, to ať si vykládají někomu jinýmu. Viděli, ţe jim nevěřím, a já jsem najednou dostal strach, aby ten, co měl ruku v zadní kapse, nezačal dělat nějaký blbovinky, a tak jim pro jistotu říkám, přišel jsem vám pomoct. Dali hlavy dohromady a za chviličku na mě křikli, tak pojďte k nám dolů… Pustil jsem se po svahu a za minutku jsem stál v úţlabině. Podívejte se, jsem ten a ten, říkám, tadyhle je má legitimace, abyste mně mohli věřit, viděl jsem vás, jak jste v noci padali, a dneska jsem přišel na vaše padáky, proč jste je líp nezahrabali? Chvíli nic neříkali. Potom druhý začal vysvětlovat, ţe si mysleli, ţe je později uklidí, potmě to prý nešlo, nevěděli, kde jsou.
- A kam jsme vlastně spadli? zeptal se menší. - Jste kousíček od Prahy, na to já. Tvářili se nevěřícně, a tak znovu vytáhnu honební lístek a on čte: okres Brandýs nad Labem. Byli zděšeni. Řekli mi, ţe měli seskočit jinde. To nic, povídám, já vám pomůţu. Zase se chvíli radili a nakonec mi důleţitě řekli, ţe tady mají vysílačku, a ţe kdybych je chtěl zradit, ohlásí mý jméno svým kamarádům dřív, neţ dojdu na četnickou stanici. Usmál jsem se a mávl rukou. - Co potřebujete, ptám se jich. - Jsou u vás ve vesnici četníci? - Jo. - A nevědí nic? Slíbil jsem, ţe to zjistím. A jídlo máte? Neměli. Chtěli ještě, abych jim přinesl octan. To víte, ve vesnici lékárny nejsou, ale pomohla náhoda. Měl jsem totiţ asi dva měsíce před touhle příhodou přeraţený palec na noze a dával jsem si octan. Nějaký mi ještě zůstal a teď přišel vhod. No, a tak jsem se opatrně vydal zase nazpátek do vesnice. Ţeně jsem nic neříkal, vzal trochu jídla, bylo po vánocích a měli jsme ještě kus vánočky, do kapsy dal octan a do flaštičky líh. Prošel jsem vesnicí, kouknu k četnický stanici, ale tady byl klid, jeden četník dělal něco doma, druhý seděl v hospodě. Oddychl jsem si a tradá zase do lomu. Bylo to nejlepší místo, jaký si mohli vybrat. Vedle jezírka stála opuštěná bouda, na haldách štěrku rostlo pár břízek, hustý lesík, co bys kamenem dohodil a co hlavního: v tý skále byla vylámaná jeskyně. V létě si v ní často hráli kluci na loupeţníky, ale teď v zimě se tam neobjevil ani človíček. Jeskyně měla dva vchody a byla hodně hluboká a tmavá, jeden otvor vedl za boudu, druhý na opačnou stranu údolíčka. Mládenci si natahali z blízkýho lesa větve a chvojí, udělali si dvě lůţka a taky jim tady hořel ohýnek, vţdyť to bylo v noci k nevydrţení. Kdyţ jsem tam odpoledne zase přišel, byli zalezlí uvnitř, dal jsem jim jídlo i octan, ten jeden kulhal, ţe prý si nějak pošramotil nohu při dopadu. - Jak to vypadá, strejdo, přivítali mě.
- Dobře, nikdo nic neví. - A vy strach nemáte? Co jsem měl povídat, nechtěl jsem jim zkazit náladu, říkám, ţe nemám, ale lehko mně nebylo, a oni to asi viděli a jeden mě uklidňoval, vţdyť my vás tady dlouho nebudeme zdrţovat. - A kam byste šli, chytnou vás. Smáli se, ţe mají pro strach uděláno, ale já jsem jim pro jistotu vysvětlil, ţe kdyby jako něco bylo, vystřelím dvakrát z lovecký pušky, a to bude pro ně znamení, aby se dekovali pryč, ţe je zle. A nějaký podobný lom tady nablízku nemáte? zeptal se ten s kulatým obličejem, takový mladíček. Vzpomínám, a pak mi napadá, kousek za silnicí, která vede do nedaleký vesnice, je stará štola, kde se kdysi dobývalo snad uhlí. Příští den jsem šel do lomu zas, donesl trochu jídla, popovídali jsme si, chtěli vědět co je novýho a jestli se kolem nepotulujou Němci. Taky mi půjčili automatickou pistoli, kdyby se mně náhodou po cestě něco přihodilo, jednou mi nabídli cigarety a čokoládu, jenţe já si to nevzal, povídám jim, nemuselo by to stát za to, děti se ve vsi pochlubí: táta nám přinesl čokoládu, takovou dobrou, a kdyţ se mě někdo zeptá, kde jsem ji sehnal, co řeknu? Čokoláda přece v obchodech nebyla… A s cigaretama máte to samý, u nich v jeskyni jsem si zakouřil, to ano, ale s sebou jsem si nic nevzal. Takhle jednou kvečeru jdu zase do Skal - my tomu lomu říkáme Skály rybníček - byl zamrzlý, napadlo sněhu, a najednou koukám, u stěny je někdo přikrčený. Zastavil jsem se, nevěděl jsem co dělat, ale flintu jsem měl na ramenou, jsem přece hajný a mohu tady chodit, říkám si a jdu dál. Ten člověk se krčil a nechtěl, abych ho uviděl, jenţe já - pro jistotu, přece musím vědět, kdo se tu potlouká a co má za lubem - na něho křikl, hele, člověče, co tady děláte? Lekl se a nezbývalo mu, neţ aby vystoupil ze stínu. Byl to mlynář Baumann z jedné vesnice za lesem. - Šel jsem si zabruslit, vysvětloval. - A kde máte brusle?
Mlčel a jen po mně divně koukl. - A co mě vůbec vyslýcháte? řekl konečně nakvašeně. - Jsem hajný a potloukají se mi tu pytláci. Takhle stopy dvou chlapů jste tady neviděl? Nevěděl, co má odpovědět, v rozpacích otočil hlavu k jeskyni. - Vy o nich víte? zkusil jsem to. - Jo. Vy taky? Kývl jsem. Pak jsme se domluvili, ţe jim oba nosíme jídlo a zprávy. Mládenci byli opatrní, a tak neřekli ani mně ani mlynáři, ţe k nim ještě někdo chodí. Jednou jsme se s Baumannem potkali i uvnitř jeskyně. Pak ho - kdyţ to prasklo - gestapáci ho zavřeli a zastřelili. Mlčel a nenamočil mě, jinak bych tady uţ nebyl… A jak to skončilo v lomu? Za pár dní se odněkud vracím do vsi a najednou vidím, ţe u poslední chalupy stojí německý auto, měli tam nějaký stoţár, kolem se jich jen hemţilo, co tu dělali, nevím. Doma jsem vzal rychle flintu, na záda ruksak a honem do polí. Nechali mě projít, jenom pořád něco zaměřovali, čert ví, jestli hledali vysílačku nebo co. Vzal jsem to oklikou a mládencům povídám, ţe by mohlo být zle. Zváţněli a zeptali se na štolu. Je od lomu necelý kilometr. Počkali jsme, aţ se setmí, a potom sebrali všechny věci, co měli v jeskyni, a vydali se na cestu. Byli ale zklamáni a já taky. Smrdělo to tam, kolem starý hrnce a plesniviny habaděj. A taky vlhko. - Tady nemůţete spát, povídám, je tu mokro. - Nanosíme slámu, řekl jeden. Šli jsme tedy do blízkýho stohu, nadávali, ţe to bylo v jeskyni o moc lepší. - A Němci uţ odjeli? - Jo, ale nikdo neví, co hledali… Uţ tam nechtěli zůstat, ţe zase půjdou do lomu, nebo abych jim poradil, jestli prý nemám někde blízko známýho. Vzpomněl jsem si, ţe někdy jezdívám pár kilometrů do lesa pro chvoj na remízky, měl tam hájovnu nějaký Bartoš, a k němu jsem je poslal. Jestli u něho byli, nevím.
Slyšel jsem později, ţe se taky pustili do Šestajovic ke Starýmu, pak se nějak dostali do Prahy. Toho Starýho potom Němci oddělali a já si pořád říkám, jaký jsem měl štěstí, vţdyť skoro všichni, co jim pomáhali, jsou bradou vzhůru, a mně se to vyhnulo… Ţivot je všelijak propletený. No, a tak ţiju.
ZAHRADNÍK VZPOMÍNÁ Halt, křikl gestapák, co měl v ruce připravený revolver. Podívám se na ţenu, zbledla a upustila konev na zem. Rozběhli se k nám, jeden mě chytl za klopy a začal se mnou třást a něco křičel. Lopata mi upadla, dostal jsem strach... Kdyţ o tom dneska přemýšlím, kde to vlastně začalo, říkám si, ţe jsem neměl dělat tohle řemeslo. Jako zahradnictví. Pěkná dřina. Uţ jako učedník v Ústí nad Labem jsem poznal, kolik váţí vědro s vodou. Pak jsem byl u Voláka v Praze, pane, to byl růţař! Kdyţ mně zemřela v Nehvizdech teta, přestěhoval jsem se sem, odkázala mně kousek země. Bylo mi dvacet sedm a za rok začala válka. Peníze na oplocení těch dvou korců jsem neměl, zřídil jsem tam ale pumpu a dvě boudy. Pěstoval jsem hlavně zeleninu a potom letničky a listopadky. Za moc to hospodaření nestálo, pozemek leţel dost daleko za vesnicí. Kdyţ napadlo sněhu, chodíval jsem se tam vţdycky po práci podívat; tenkrát jsem byl totiţ zaměstnaný v Čelákovickém TOS, jako totálně nasazený, jmenovalo se to Wolmannova továrna. No, a tak jsem jednou, bylo to kolem silvestra v roce 1941, zasel zase k boudám a vidím, ţe někdo asi byl uvnitř. Leţela tam nějaká krabice, a jestli se dobře pamatuju, byl poškozený i zámek. Ať jsem však koukal sebevíc, nezjistil jsem, ţe by se něco ztratilo. Doma jsem to říkal ţeně a ona radila, běţ to ohlásit, třeba to udělal nějaký tulák. Tak jsem se sebral a šel na četnickou stanici, ţe jsem měl v boudě návštěvu. Stráţmistr mě vyslechl, mávl rukou a povídá, hlavně ţe ti nic nevzali. Příleţitostně tam pošlu četníka… Myslel jsem si, ţe to tím skončilo. Za několik dní, člověk si uţ nepamatuje, který den to bylo, přijedu z práce a ţena mi na prahu šeptá: - Máš tu nějakého hosta… -
- Já? divím se. Svlékl jsem kabát v předsíni, oklepal boty od sněhu a jdu do kuchyně. U stolu seděl mladý člověk, měl kulatý obličej a takové veselé oči. - Dobrý večer, ozve se a vyskočí. - Dobrý, povídám. Stáli jsme proti sobě a já čekal, aţ spustí. Prohlíţel si mě, chvíli mlčel a pak řekl něco, co mě překvapilo: - Jste dobrý Čech? - Jsem. Co má být? - A všiml jste si, ţe vám někdo vlezl do boudy? - Jo, a taky jsem to ohlásil. Asi nějaký tulák. Ale jak vy o tom víte? napadlo mě najednou. - To jsme byli my. Já a můj kamarád… Sedl jsem si a pobídl ho, aby to taky udělal. - A co jste tam chtěli? zmohl jsem se na otázku. - Schovali jsme u vás nějaké věci a chvíli si odpočinuli. - A jedli jste! - Ano. - A nechali jste tam krabici… Trošku se polekal. Asi o tom nevěděli. - A kdo jste? - Seskočili jsme blízko vaší vesnice. Jsme z ciziny. To mně vzalo na chvíli dech, kdyţ jsem ale viděl, ţe čeká, co řeknu, snaţil jsem se usmát a klidně povídám: - Ţádný strach, a co byste potřebovali? Lehko mně nebylo, ale nemohl jsem ho vyhodit. Ţena stála u kamínek jako solný sloup. - Máte hlad? zeptala se nakonec. - Ne, děkuju, já přišel kvůli té boudě. Abyste nic nehlásili, kdybyste přišli na naše věci, jenţe… kdyţ uţ jste byl na četnické stanici… co teď? - Nemůţeme to tam nechat. Kdyby přišel četník… - A kam to dáme? zeptala se ţena.
- Dneska je tmavá noc, přeneseme věci sem. Vezmeme je najednou, kdyby tam vedlo moc stop, mohlo by to být nápadné. Oblékli jsme se a vyšli ven. Později mi několikrát napadlo, ţe to mohl být provokatér, ale v tu chvíli jsem se táhl k boudě a na nic podobného ani nevzpomněl. Sněhu bylo po kolena, chumelilo a foukalo. Šlo se špatně, já vpředu, cizinec za mnou. Slyšel jsem, jak si něco pobrukuje, ale nerozuměl jsem mu. K boudě bylo pár set metrů. Odemkl jsem a on ukázal do rohu, kde leţelo harampádí. Odrovnali jsme ho a tu vidím padáky a nějaké bedýnky, jestli s vysílačkou nebo střelivem, nevím. Měli jsme toho plno, nazpátek se šlo ještě hůř, člověk sotva nohy vytahoval ze závějí, ale za půl hodiny jsme uţ byli zase ve světnici. Poděkoval a odešel. Jméno neřekl. Co s nimi bylo, kde bydleli nebo co tu dělali, těţko vědět. Potom k nám ještě několikrát přijel s kamarádem a vţdycky si vzali s sebou nějaké věci. Prý do Prahy. Nechali nám tu své gumové přilby na hlavu, abychom je spálili, a tak jsme to udělali, a ještě gumové popruhy, snad od beden, aby se při pádu z letadla nepoškodily. Nevím. Ty jsem dal na jaře 1942 do kompostu, myslel jsem, co kdyby je potřebovali a přišli si pro ně. Taky nám svěřili lopatky na zahrabávání padáků, i ty jsem dal všechny do kompostu. A nějakou menší plechovou bedýnku. Jednou, takhle v létě 1942, uţ po atentátu, najednou odbočí ze silnice auto a jede k nám. Dělal jsem na zahradě, schylovalo se kvečeru, a vidím - gestapáci. Hrklo ve mně. Chci jít ke kompostu, ale oni byli moc blízko a viděli mě. - Halt! křikl jeden z nich. Zastavil jsem se. Co mně zbývalo… V kolenou mi zacukalo. Z vozu jich vystoupila pěkná řádka. Nakonec vyloţili nějakého člověka, spoutaného a zbitého. - Znáte ho? - Ne. Já ho totiţ opravdu nikdy neviděl. Obrátili se k němu, postrčili ho aţ ke mně a spustili: - Znáte zahradníka?
Nemohl ani mluvit, zavrtěl pouze hlavou. Zamračili se, chvíli si něco šeptali, znovu se ho zeptali, pak mě zahnali k pumpě a sami šli do boudy. Převrátili to tam všechno vzhůru nohama, vytahali nářadí, rozbili několik skleníků a nakonec si vzali lopaty a začali přerovnávat kompost. Kdybych se uměl pořádně modlit, asi bych v tu chvíli začal. Jenţe znám jen kus otčenáše, a tak jsem stál, pot se mně lil po zádech a díval jsem se na lopaty, jak se zakusují do kompostu. Za čtvrt hodiny se vystřídali. Toho spoutaného člověka zase strčili do auta. Měl jsem strach, ţe najdou gumové popruhy a ţe s námi bude konec. Za hodinu toho nechali. Kdyby přerovnali ještě půl metru, museli na ty věci narazit. Nasedli do auta a odjeli. Za čas jsem se dozvěděl, ţe ten člověk, co ho přivezli, byl nějaký mlynář Baumann, ale víc nevím. Dodnes si neumím vysvětlit, proč k nám přijeli a čím to, ţe to všechno tak dopadlo.
CO VYPRÁVĚL LÉKAŘ Kaţdé ráno jsem vstával o půl sedmé, oholil se, v sedm byla snídaně a při ní jsem si přečetl noviny. Potom do ordinace. Dopoledne ubíhalo vţdycky skoro stejně. Několik nachlazení a chřipek, na podzim a na jaře jich bývalo o něco víc, ţlučníkový záchvat, nějaké to rozbité koleno, revmatismus - stále dokola. Po obědě návštěvy. Znal jsem celý svůj obvod, věděl jsem, kde kdo bydlí a jaké má trápení. A před večeří kaţdý den malá procházka podél slepých ramen Vltavy, odpoledne sem zabloudili penzisté, kvečeru rybáři, za tmy milenci. Jak vidíte, běţný ţivot předměstského lékaře, který si uţ uvědomil, ţe nebude zázračným doktorem na klinice, ţe neobjeví lék proti rakovině, ani nebude jezdit po mezinárodních kongresech. Zůstala denní praxe a návštěvy nemocných v otlučených činţácích. Zdálo se, ţe to tak bude věčně. Ţe nikdy nepřijde nic, co by změnilo ustálený pořádek. Pak se však stala ta příhoda. Den začal jako obyčejně, holení, snídaně, čtení novin, ranní procházka, praxe v ordinaci. V čekárně seděly dvě babičky, které trápil ischias. Dal jsem jim mazání, a kdyţ jsem znovu otevřel dveře, uviděl jsem pana Piskáčka s nějakým neznámým mladíkem menší postavy. Pokynul jsem jim a oni vešli dál mezi zasklené skříně s injekčními stříkačkami. - Tak co nám nesete, řekl jsem naučenou větu, kterou jsem si snad ani neuvědomoval. Piskáček postoupil asi o dva kroky, rozhlédl se, jako by se bál, aby ho nikdo neslyšel, a prohodil: - Tady můj přítel má vyvrtnutý palec na levý noze… - Zujte se, povídám na to.
Mládenec si vyzul botu, stáhl ponoţku a ukázal mi nohu. Palec byl pěkně modrý. Opatrně jsem na něj sáhl, prohmatával celý nárt i chodidlo. Vypadalo to, ţe je kost neporušena, ale přesto pro jistotu říkám: - Měl byste s tím jít na rentgen. Mladík sebou cukl a tázavě se podíval na Piskáčka. Ten se otočil ke mně, usmál se a řekl: - Je to nutné? V tu chvíli jsem se na něho zadíval. Pevně a zkoumavě. Vydrţel ten pohled, mlčel. - Jak se jmenujete? ptám se zase mládence. - Zdeněk Vyskočil, odpověděl ihned. - Kde jste zaměstnán? Neříkal nic. Jen Piskáček se ozval: - Podívejte, snad by pomohl nějaký obklad, ne? Pokrčil jsem rameny a napsal recept, uţ se ani nepamatuju na co. Oba poděkovali a vyšli z ordinace. Abych se přiznal, celá věc se mi nelíbila, ale nevěděl jsem proč. V chování obou muţů bylo něco zvláštního, nepřirozeného. Alespoň se mi zdálo. Kdyţ jsem se večer brouzdal sněhem podle vltavského ramene, musel jsem na to myslet, ale druhý den (měl jsem zrovna dva případy slepého střeva) jsem na všechno zapomněl. Za nějaký čas přišel Piskáček znovu, tentokrát sám. - Kde máte svého pacienta? povídám. - Uţ se mu vede dobře, odpověděl a bylo vidět, ţe mi chce něco říci. - Copak máte na srdci, povzbudil jsem ho. - Ale, taková zapeklitá věc. Ten člověk, víte, on totiţ… přišel z ciziny. A mám ho na starost… Je tu ještě s jedním… a potřebovali bychom na čas vaši pomoc. - Mou pomoc? vstal jsem překvapeně ze ţidle a udělal několik kroků k Piskáčkovi.
- Ano. Občanské legitimace mají, to je v pořádku. Ale teď pro ně sháníme pracovní kníţky… A vy byste nám mohl pomoci. Mlčel jsem. Šlo o hlavu. Nacisté byli v takových případech vţdycky stejní. Jenţe… co dělat? Měl jsem Piskáčka odbýt? Nikdy jsem se příliš nestaral o politiku, říkal jsem si, ţe stačí, aby lékař uměl trhat mandle a léčit chřipky, co se má plést do veřejných sporů… Jenţe tady nešlo ani o mandle, ani o nachlazení. Nemám rád nadnesená slova, ale v tu chvíli jsem si uvědomil, ţe jsou větší věci. Přikývl jsem tedy. Piskáček si oddychl: - Já věděl, ţe nás nezklamete. Poslal jsem ho za svými známými do Okresní nemocenské pojišťovny v Praze 2, kteří mu ochotně obstarali pracovní kníţky. Pak přišel Piskáček s oběma mládenci znovu. Dal jsem jim falešné nemocenské legitimace jako pro práce neschopné. Toho prvního jsem přihlásil na jméno Josef Strnad a diagnózu jsem mu určil „vřed na dvanácterníku“. Bydlel u rodiny Khodlovy ve Vysočanech ve Waldecké ulici. Druhého jsem pojmenoval František Procházka a naordinoval jsem mu „zánět ţlučníku“. I on bydlel ve Vysočanech, u Piskáčků v ulici Na břehu. Teď se uţ mohli volně pohybovat po Praze: pracovní kníţky měli, byli „úředně“ nemocní a šlo jen o to, aby se jejich „nemoc“ mohla táhnout delší dobu. Musel jsem proto do celého případu zasvětit svého přítele dr. Lyčku z Karlína, který byl revizním lékařem Okresní nemocenské pojišťovny. Ten jim kaţdý týden napsal revizní nález a do legitimace potvrdil další pracovní neschopnost. Aby nemuseli chodit za mnou, navštěvoval jsem naoko tchyni pana Piskáčka, která honem dostala „kloubový hostec“. Většinu dne byli oba chlapci na potulkách Prahou. Co dělali a co sháněli, to jsme tenkrát ještě nevěděli. U Khodlů byli jako doma… Paní Khodlovou jsem také jednou poslal s Josefem Strnadem - jejich pravá jména jsem nikdy neznal - ke známému krejčímu panu Formáčkovi z Vysočan, který mu ušil pěkný oblek. Vţdycky v neděli jsme se scházeli - my, kteří jsme věděli o parašutistech na fotbalovém hřišti SK Vysočany a tady jsme rozumovali, čím jim dále pomoci.
Tam mně také pan Piskáček jednou řekl, jak k oběma chlapcům přišel. Prý ho v první polovině ledna 1942 navštívil jeden známý z vesnice od Prahy a svěřil se mu, ţe má doma dva policejně nehlášené, kteří by se potřebovali dostat do Prahy. Nu, a tak začala ta drobná kaţdodenní práce: starost o jejich bydlení, stravu, legitimace… Bylo do toho zapojeno mnoho lidí, kteří neměli tušení, odkud vlastně chlapci jsou, jestli z Východu či ze Západu, a co tu mají dělat. Teprve po atentátu jsem se dozvěděl, ţe se ve skutečnosti jmenovali Jan Kubiš a Josef Gabčík. Skoro všichni, kteří jim pomáhali, to zaplatili ţivotem: byla vyvraţděna cela Piskáčkova rodina, Khodlovi, Lyčkovi a já tomu ušel jen náhodou. Někdy večer chodívám podél vltavského ramene, vzpomínám a přemýšlím. Bylo to správné, co udělali? Nutné? Snad ano… Nevím.
PRVNÍ PŘÍPRAVY - Vsaďte se, povídal uličnicky Zdeněk a podíval se mi do očí. Noha ho uţ nebolela. - Víte to tak určitě? zeptala jsem se. - Na beton. Do vašeho svátku je po válce. A pak to zapijem. Plácli jsme si. Mám svátek - jako Antonie - 13. června. Zdeněk byl velký optimista, ale to nám dělalo dobře. Kdo by neslyšel rád, ţe bude po válce… - A nemáte strach? zeptal se mě ještě. Zavrtěla jsem hlavou. Pak jsem o té jeho otázce uvaţovala. Co je to vlastně strach? Někdy něco děláte, je to nebezpečné, a přesto se nebojíte. Prostě si ten strach nepřipouštíte. Nemyslíte na něj. Jindy to zase všechno obracíte naruby, a čím víc o tom špekulujete, tím se to zdá nebezpečnější. Asi se nesmí uvaţovat daleko dopředu. Já mám ráda ve všem pořádek. I v myšlení. Ţádné zamotané věci. Proto taky, kdyţ mi má sestra Ema Khodlová řekla - někdy v lednu 1942 - ţe tu jsou parašutisti a ţe potřebují pomoc, dlouho jsem neuvaţovala. Přiletěli, aby tady škodili Němcům. Dobře, musíme jim tedy pomáhat. A tak jsme pomáhali. Nás sourozenců bylo pět: nejstarší Ema, pak Václav, Jarda a já. Josefa zabili v první válce. Ema se provdala za Khodla. Byl zaměstnán jako montér v Kolbence, dobrý člověk. Jezdil na montáţe do ciziny, byl i v Persii, v Bulharsku a já ani nevím, kde všude. Doma se zdrţoval málo, jen tak na neděli, v bytě měli proto místa aţ dost. Jak jsme se o těch parašutistech dozvěděli, ani dobře nevím. Snad to prvně přinesl bratr Jaroslav, byl sedlářem. Jmenoval se Smrţ. Asi mu to řekl vysočanský Piskáček, který pro ně sháněl noclehy. Jarda nabídl byt u Emy, ţe mají volno. A tak se tam jednoho dne objevili. Netušili jsme, jak se ve skutečnosti jmenují. Říkali jsme jim Dulich a Dulíšek. Ema, Jarda i já s muţem jsme bydleli ve Vysočanech blízko sebe a často jsme se navštěvovali. Proto jsme o těch mládencích věděli i my.
Khodlovi měli syna Vašíka, studoval, bylo mu kolem dvaceti. Ten se s oběma parašutisty brzy spřátelil, chodil s nimi po Praze, ukazoval jim, co chtěli vidět, zašli i na Hradčany, do biografu, na zimní stadión, někdy do divadla, ti cizí hoši byli rádi, ţe mají průvodce, a synovce, tedy Vašíka, zase těšilo, ţe chodí s opravdovými parašutisty, kteří nosí v kapse ostře nabitý revolver a o všem mlčí jako hrob. Ema mi ty první dny říkala, ţe se nejdřív bála. Mít dva cizí muţské v bytě a zvláště, kdyţ o nich nic pořádného nevíte - to není maličkost. Jenţe ten menší měl natlučenou nohu, a kdyţ ho přivedli, sotva se šoural. Prý mu museli botu rozříznout. Jinak by mu ji vůbec nesundali. Sestra byla taková mámovská, a kdyţ viděla ten jeho palec, odestlala mu a uţ by ho pryč ani nepustila. Za pár dní dávala mu pořád obklady - se mohl zase postavit a pak s ním šel Piskáček k nějakému doktorovi. A taky oba vzal k fotografovi Tyllovi. Ale nic bliţšího nevím. Jednou přiběhl Jaroslav za Václavem (jako za druhým bratrem) a povídá mu, můţu ti zašít do kuchyňského otomanu padák? Václav se divil proč. - Ale ti mládenci nevědí co s padáky. Kam je definitivně schovat. - A co domek ve Svépravicích? povídá Václav. Jaroslav se zamyslel, svitlo mu v očích a šťouchl ho do ramene: - To je nápad! Khodlovi měli totiţ ve Svépravicích takovou vilku, nahoře v podkroví byla malá Vašíkova světnička. V zimě tam vůbec nejezdili a pokojík zamkli. Padáky dali tedy sem… Ema si mládence zamilovala. Nedala na ně dopustit a oni jí zase říkali „mámo“. Nejhezčí byly večery: všichni jsme seděli kolem stolu, chlapci vyprávěli nebo mazali mariáš. Váša se v něm za těch pár týdnů, co u Khodlů bydleli, tak zdokonalil, ţe ho uměl líp neţ bratr Václav! Někdy Ota - to byl jeden z těch mládenců - taky předváděl kouzla a dělal čaroděje, jindy hovořil o válce, docela legračně, byli totiţ určitě přesvědčeni, ţe brzy skončí.
Sestra slyšela takové řeči ráda. Aspoň na chvíli jí dovolovaly zapomenout na nebezpečí, v kterém ţila celá její rodina. Mládenci jí sice slibovali, ţe kdyby sem někdy vpadlo gestapo, zastřelí Vášu, ji i sebe, aby Němci nedostali nikoho ţivého do rukou ale - co je to za útěchu! To řeči o konci války se poslouchaly líp. Třeba to všichni přeţijem… Kdyţ se však chlapců někdo zeptal, co tu vlastně dělají, jen se smáli a Ota odbyl zvědavce: - Počítáme na Vltavě kachny… A mlčeli. Často se na několik dní Khodlovým ztratili a nikdo nevěděl, kde se toulají a co podnikají. Jednou poprosili bratra Václava, jestli by jim nesehnal kolo, ţe ho nutně potřebují, do té doby si ho totiţ vypůjčovali od Emy nebo od bratra Jaroslava, od toho sedláře. Proč ho chtěli, to jsme tenkrát nevěděli, ale Václav je opatřil. Dělal tehdy v Avii a tam měli pro své zaměstnance nová jízdní kola, tak vzal jednoho Ogara - to byla značka - a přivezl jim ho. Aby nedošlo k prozrazení, změnil výrobní číslo a taky bratrovu kolu (teda Jaroslavovu) dal jiné číslo. Pomáhal mu při tom jeden známý z továrny, stará čísla vypilovali a vyrazili nová. Pak se mládenci toulali ještě víc, přijíţděli unavení a umazaní a stávalo se, ţe někdy po takové cestě, kdyţ se vykoupali, spali i 14 hodin. Ţili jsme všichni ve zvláštním napětí. Khodlovi, Jardova i Václavova rodina - a má taky. Nebyl to strach, spíš nervozita, aby se jim plán, o kterém jsme neměli tušení, povedl. Myslela jsem vţdy jen na jeden den kupředu. Nepřipouštěla jsem si zbytečné myšlenky: jednou tady byli, tak o čem uvaţovat. Buď ţivot, nebo smrt. Pokud to bude moţné, tedy ţivot. Ale smrt není zlá, kdyţ je k něčemu uţitečná. O tom, ţe by jejich čin nebyl prospěšný, jsme vůbec nepřemýšleli. Přece by je sem neposlali, aby nám to bylo ke škodě. A tak jsme ţili den ze dne. Čas od času nás překvapili nějakým přáním. Jedenkrát chtěli, aby jim Václav pomohl nalézt místo pro vysílačku. Navrhl jim nový hřbitov u Ďáblic, ale pak jim asi do toho něco přišlo a uţ o tom nemluvili. Jindy poprosili švagra Khodla, aby jim opatřil lano, asi 30 aţ 40 metrů. Mělo mít tloušťku 15 milimetrů, Václav jim nabízel osmimiIimetrové; v Avii, kde
byl zaměstnán, dělali letadla a měli tam lan dost, jenţe oni říkali, ţe musí být silnější. Tak přišli na Khodla. Ten právě pracoval na montáţi v Hlinsku, lano tam sehnal, zabalil do bedny a poslal. Václav jel pro ně v Praze na nádraţí autem a dovezl je ke Khodlům. Chlapcům se zamlouvalo. Zase neříkali, k čemu to chtějí, já si pro sebe myslela, ţe by se hodilo k nataţení přes silnici. Třeba k zastavení auta… Zdeněk i Ota měli radost, zkoušeli tloušťku a Zdeněk, ten menší z nich, potom povídá: - Bude dobrý… Vrtalo mně to hlavou dost dlouho, pak mě sestra jednou potkala a udýchaně vyhrkla: - Víš, co se stalo kvůli tomu lanu? Honem jsem vzpomínala, jestli jsem nečetla v novinách o nějaké sabotáţi či o něčem podobném, ale nikde nic. - Nevím. - Muţe vyhodili z továrny! Přišli na to, ţe ho ukradl. A copak můţe vykládat, k čemu ho potřebuje? Vlastně to ani neví… A tak musel mlčet a oni ho po skoro čtyřicetileté sluţbě v Kolbence vyndali na chodník. A lidi nás pomlouvají, ţe jsme zloději… Utěšovala jsem Emu, ţe to Zdeněk s Otou jistě nechtěli zbytečně, jenţe to víte… Kdyby z nás někdo tenkrát tušil, jak nepatrná byla tahle nepříjemnost s lanem proti tomu, co nás čekalo. Švagr byl z toho zoufalý, ani nechodil ven. Styděl se. Museli jsme ho hlídat, aby neprovedl nějakou hloupost. Chtěl si kvůli tomu sáhnout na ţivot. Ţe to je skvrna na jeho dělnické cti, kdyţ si o něm někdo myslí, ţe krade… A pak zase jednou Václava zastavil Dulíšek, teda Zdeněk, mrkl na něho spiklenecky a řekl: - Strejdo, vy byste pro nás mohl obstarat auto. - Auto? To vám nestačí kola, co jsem sehnal? bránil se Václav v legraci. A Zdeněk, ţe ne. - Připravujeme velkou akci, povídá, někde u rozcestí silnic na Mělník a na Kralupy, kde je hostinec „Tůmovka“. A ţe by potřebovali vůz, který by je dovezl tam i zpátky.
Co s nimi měl Václav dělat, slíbil to, šel potom za velitelem závodních hasičů v Avii a povídá mu: - Josef, potřebuju auto. - Na co? - To se dá těţko povídat. Prostě dva mládenci, kteří sem přilítli z ciziny, něco chystají, my sice nevíme co, ale bude to prý stát za to. A chtějí auto… Josef byl dobrý chlap, stačilo mu, co Václav řekl. - Máš ho mít. Pak Václavovi váţně onemocněla ţena, odvezli ji do nemocnice, kde zůstala aţ do podzimu 1942 - a to mu moţná zachránilo ţivot. Neměl uţ tolik volného času, a všechna péče o hochy proto zůstala na Emě a na bratrovi Jaroslavovi a trochu i na mně. Jednou za mnou přišel Dulich a povídá: staví se tady můj bratr a doveze mně kufřík, vezměte ho, paní Antonie, k sobě… Slíbila jsem mu to. Skutečně se pak u mne objevil člověk, a ţe jde s tím kufříkem. Byla v něm prima látka. Odevzdala jsem to Emě a ta zavolala známého krejčího, aby zašel ke Khodlům, vzal Dulichovi míru a ušil mu pěkné šaty. Seděly jako ulité. Hned se převlékl a ty staré, co v nich dosud chodil, dal ke mně do úschovy. Po válce jsem tenhle oblek odevzdala na ministerstvu národní obrany, dostala jsem na to potvrzení. Pak se hoši odstěhovali někam jinam. Říkali: musíme přece střídat byty, abychom nebyli nápadní. U Khodlů se proto objevili aţ na svátek matek, slavil se v květnu, a přinesli sestře velkou kytku, kterou koupili někde v obchodě. Ema měla radost a pořád opakovala: - Já vím, ţe jste moc dobrý, hoši. Oni si na mě vzpomněli s kytkou, slyšíš, Vášo? A hledala kapesník a chystala hned bábovku. Zdeněk s Otou stáli u dveří a bránili se: - Ale mámo, to přece nemuselo být… Po oslavě odešli. Kdyţ bylo po atentátu a u Khodlů se objevilo gestapo, zabavilo taky tu kytku. Denně jsme na chlapce mysleli, co asi dělají. Jenţe dny plynuly, květen byl pomalu pryč a nikde nic. Josef od hasičů se ptal Václava, co bude s tím autem,
jestli ho budou potřebovat, lano taky odpočívalo u Khodlů, pak jsem ho musela s Fanynkou, to bylo Vašíkovo děvče, naloţit na vozejk a dovézt do Dolních Počernic, kde jsme ho hodily u známých do studny - a nikdo z nás nic nevěděl. Alespoň já ne a Ema, myslím, taky ne. I kdyţ se u nás chlapci objevili, mlčeli. Byli opatrní a nechtěli nás zbytečně ohrozit. Jenţe nakonec to stejně nepomohlo. Zkrátka: na jaře 1942 se něco chystalo a jen můj bratr Jaroslav byl zasvěcený do toho plánu. A taky jim prý při něm pomáhal.
MĚL JSEM PIKÝROVACÍ STROJ Jaroslava Smrţe - říkalo se mu Jarda - jsem znal z vysočanského Sokola, byl tam vedoucím dorostu. Náčelníka dělal Piskáček, málomluvný, vysoký, přísný a přitom kamarádský. My mladší jsme z něho mívali aţ strach. Já se v té době ţivil jako krejčí, dílnu jsem měl nedaleko Piskáčkova bydliště, a takhle v zimě 1942 jsem šil Vaškovi Khodlovi šaty k maturitě. Vašek měl nohy trochu do „o“ a já mu to spíchl, panečku, koukal. Však děkoval… Za čas se u nás objeví Vaškův kamarád Jirka, hodný kluk, a ţe prý by mě chtěl Vašek o něco poprosit. - Tak ať přijde povídám. Přišel. Chvíli okolkoval a pak z něho vylezlo, jestli bych mohl ušít načerno nějaké šaty, látku ţe obstará. Mě se to jeho chození kolem horké kaše trochu dotklo, a tak říkám, máš-li důvěru, pověz mi to na rovinu, jinak nic nedělám. V rozpacích vysvětloval, ţe jsou u nich parašutisté. - To je jiná věc. Kdy mám přijít vzít míru? - Vzkáţu vám. Pak se u mě jednou stavila paní Khodlová, abych tedy k nim zaskočil. Na nic jsem se nevyptával, míru jsem bral tomu menšímu. Jaké to byly šaty, to uţ se nepamatuju. Ale malým lidem dvouřadové nesluší, tak jsem mu ušil asi jednořadové. Látka byla tuším šedomodrá. Všechny ostatní zakázky jsem odloţil a hned jsem se do toho pustil. Za pár dní jsem mu vzkázal, aby přišel na zkoušku. Zakázku jsem v knize vedl pod vymyšleným jménem. Kdyţ byly šaty hotové, kvůli opatrnosti jsem mu tam nedal svou vizitku. Jistota je jistota. V té době jsem měl pikýrovací stroj, tím se prošívá ţíněná vloţka, co je na prsou pánského kabátu, jenţe jsem si říkal, ţe mašina dělá pravidelné stehy a podle nich by se dalo zjistit, který krejčí u toho seděl. A tak jsem tu vloţku prošíval ručně
a dával jsem si na tom záleţet. Ničím jiným jsem mu nemohl pomoci, tak aspoň ať má ode mne pěkné šaty. A měl. Vydrţely by mu na celý ţivot.
MONOLOG PROFESORA CHEMIE Kdyţ zavřu oči, vidím ještě dnes, jak jsem stával před katedrou a vykládal. Třeba o aldehydech, ketonech, karbonových kyselinách, a především o své velké lásce, kyselině citrónové - a to nejen o jejím významu chemickém, ale především biochemickém ve známém Krebsově cyklu trikarbonových kyselin. Chemie vyţaduje přesnost. Později jsem přesnost potřeboval i v ilegální práci. A přece je mezi tím rozdíl: v chemii pracujete s prvky, v ilegální práci s lidmi, kteří mohou zahynout. A lidský ţivot se nedá ničím nahradit. Kdyţ jsem byl malý chlapec, jezdili jsme za dědečkem do Třebíče, měli tam pěkné kopce. Nahoře jsme usedli a otec mi říkal: - To kolem, to je naše země. Naše vlast. Kdyţ do Vyškova, kde jsem později ţil, vjíţděli nacisté, vzpomněl jsem si na tyhle otcovy věty. Ten den si mnozí z nás uvědomili obsah slov, která dříve nevšímavě přecházeli. Najednou dostala význam. Jedním z pravidel ilegálního ţivota bylo, ţe člověk odešel z domova a nesměl se stýkat se svými drahými. U mne začala tato doba v roce 1941. Učil jsem tenkrát na 4. reálném gymnáziu v Brně a bydlel ve Slavkově. Denně jsem dojíţděl, tchán byl penzionovaný řídící učitel, měl pěknou knihovnu a zálibu v tělocviku. Má ţena také. Byla zatčena v říjnu 1941. Mne hledalo gestapo ve škole, a já tam naštěstí uţ nebyl. Odjel jsem do Prahy a začal ţivot člověka, který neměl nikde klid a pokoj. Přestal jsem vlastně existovat, alespoň úředně. A přesto jsem chodil po ulicích, míval hlad i chuť ţít jako ti ostatní. Bydlel jsem u Šenoldů, ulice Krále Jiřího 12 - vidíte, ještě dnes znám adresu zpaměti - a tady jsem se podílel na organizování ilegální sokolské skupiny JINDRA. U Šenoldů jsem se zdrţoval asi šest týdnů, pak jsem ţil nějaký čas v Dejvicích, nakonec jsem se přestěhoval na druhou stranu Prahy, do Zahradního Města, a tam jsem slavil vánoce 1941.
Bydlel jsem tu u paní Heleny, manţelky svého spoluţáka, který uprchl za hranice. Uţ před jeho útěkem bylo rozhodnuto, ţe ho budu představovat, dostanu legitimaci na jeho jméno - fotografie bude pochopitelně moje - a ţe tedy zmizí profesor chemie a nadále bude bydlet v Zahradním Městě „důstojník Aleš“. Nechal jsem si narůst pod nosem vousy, nosil přítelovy šaty, prostě stal jsem se jiným člověkem. Místo chemických vzorců jsem se učil způsobům nového ţivota a místo ţáků jsem zkoušel ostraţitost německé tajné policie. Tak začal rok 1942. Ilegální organizace JINDRA měla uţ tehdy pevnou strukturu. Jejím vedoucím v Čechách se stal bývalý sokolský závodník Pecháček, na kterého byli napojeni další. Například ve Vysočanech Piskáček. Moravu měl na starosti Štěpán Drásal. Mým úkolem bylo řídit JINDRU na celém našem území. Připravovali jsme se. Vybudovali jsme zpravodajskou síť a spojili se s některými členy Ústředního vedení odboje domácího, zkratka ÚVOD; sdruţoval vojenskou skupinu Obrana národa, Petiční výbor Věrni zůstaneme i další ilegální sloţky. Původně ÚVOD představoval jedno z center domácího odboje, nyní ho však nacistické represe silně zdecimovaly… Seznámil jsem se i se štábním kapitánem Václavem Morávkem, jedním z trojice Balabán - Mašin - Morávek. Byl to zajímavý chlapík. Odváţný, ţe se o tom aţ vyprávěly legendy. Organizoval různé sabotáţe, obstarával ilegální průkazy, navazoval spojení mezi jednotlivými
odbojovými
skupinami,
a především
prováděl
výtečně
zpravodajskou sluţbu. Ţil v ilegalitě od začátku okupace, tedy od roku 1939. Měl vysílačku a spojení s Londýnem. Plánoval rozsáhlé teroristické akce, avšak bylo mu jasné, ţe sám - případně i s Mašínem a Balabánem - by na ně nestačil. Proto (podle jeho svědectví) ţádal prý Londýn, aby sem byli shozeni parašutisté, kteří by mohli „dělat i velké věci“. V duchu si teď asi říkáte, coţpak mohl nějaký Morávek zapůsobit na londýnské vedení? Jenţe - ten člověk měl spojení s Paulem Thümmelem, hlavním důvěrníkem zpravodajství wehrmachtu pro české země a Balkán. Thümmel byl
špión velkého stylu, mezinárodní formát. Morávek mu platil vysoké částky a on za ně zrazoval důleţitá tajemství německé branné moci. Třeba v červnu 1940 zjistil Thümmel podrobnosti o chystaném nacistickém vylodění v Anglii: podařilo se mu získat datum zahájení akcí. Nu, a tyto jeho zprávy šly do Londýna a v tom měl prsty Morávek. Byly to údaje opravdu cenné… Mnohokrát jsme s Morávkem hovořili a rozebírali situaci. Ţil pod krycím jménem Leon. Jednou na mně chtěl, abych mu obstaral jed, který by způsobil smrt aţ za několik hodin. To byla výslovná podmínka. Říkám mu, Leone, proč to chceš? - Abych se jim mohl, kdyby mě zatkli, ještě aspoň dvě tři hodiny smát do očí… Své zprávy od Thümmela posílal nejen na Západ, ale dával je k dispozici i sovětským přátelům, aby (jak tvrdil) „nebylo nebezpečí z prodlení…“ Gestapáci ho sice několikrát obklíčili, ale vţdycky se prostřílel. Jednou, bylo to v Nuslích, odkud právě vysílali, to uţ vypadalo zle. Gestapo vniklo do domu, dobývalo se do bytu, ale Morávek sjel po ţelezném lanu hromosvodu dolů a zase jim unikl. Tehdy si však na tom lanu uřízl prst. Kdyţ jsem s ním pak mluvil, ukazoval mi protézu ukazováčku, jakousi rukavici s vycpaným prstem: měl na ní sedm stehů, čtyři velké a tři malé. - Nač ty stehy? zeptal jsem se. Ušklíbl se: - Čtyři mrtví gestapáci a tři zranění… Věděl, ţe se nemůţe dlouho udrţet. Proto mi jednou řekl, ţe mě spojí se záhadným „Reném“, abych v případě, ţe by on uţ nemohl, pokračoval v práci dál. „René“, to byl Thümmel, ale tehdy jsme jeho pravé jméno neznali. Takhle v lednu 1942 - přesné datum jiţ nevím - mi sdělil Pecháček, ţe se do naší organizace JINDRA dostali parašutisté. - Jak ses to dozvěděl? Vyprávěl o vysočanském Piskáčkovi, o seskoku u nedaleké vesnice a o tom, ţe tam dokonce nějaký čas bydleli ve skalní jeskyni.
- Odkud jsou? - Prý z Anglie. - A co všechno o nich víš? Byl jsem netrpělivý, tohle přece není maličkost… - Celkem nic, odpověděl smutně Pecháček. - A naši lidé jim důvěřují? - Zatím ano. - A co kdyţ to jsou provokatéři? - Přece seskočili. Mají tam ukryté padáky. - A jak víš, ţe ti, co seskočili, jsou totoţní s těmi, o kterých hovoří vysočanský Piskáček? Anebo co kdyţ je třeba sami Němci uhodili, aby si získali naši důvěru? Pecháček mlčel. A mně se to příliš nelíbilo. Nezdálo se mi, ţe by se skuteční parašutisté chovali tak jako ti dva. Nikdo o nich vlastně nic pořádného neví. Nebylo by lepší dát od toho ruce pryč? Uvaţoval jsem, probíral všechny eventuality, zaráţela mě - obrazně řečeno - hlučnost, s níţ přicházeli. Pak jsem si ale zase říkal: jestli opravdu přišli z ciziny, nemají ani ponětí o tom, jak tu fašisté řádí. Ţe je třeba být nanejvýš opatrný a mlčenlivý… Vzpomněl jsem, ţe Morávek ţádal Londýn, aby sem někoho poslali. Dlouho jsem váhal, neţ jsem navrhl Pecháčkovi, ţe bychom je měli poznat osobně. Na vlastní oči je uvidět a vytáhnout z nich co nejvíc. Tak jsme se sešli. Čekal jsem na ně s Pecháčkem v jeho smíchovském bytě. Sedíme u stolu a ani nemluvíme. V takových chvílích má kaţdý svých myšlenek aţ dost… Pak se ozval zvonek. Zůstal jsem v pokoji, otevřít šel Pecháček. Za okamţik přišel se Zelenkou-Hajským. Za nimi neznámý mládenec. Druhý chyběl. Tady je nutné, abych řekl několik vět o Zelenkovi-Hajském. Byl to řídící učitel, který dříve bydlel v pohraničí a v září 1938 odtud musel odejít, poněvadţ území, kde učil, připadlo říši. V naší organizaci pracoval
spolehlivě, měl za úkol starat se o lidi, kteří ţili ilegálně. Jeho skupina se jmenovala „Řijen“ a on sám dostal krycí jméno „Říha“. Někdy uţíval i jména Hajský podle obce Háje, kde předtím působil. Jeho jsme určili, aby přivedl dva neznámé… Cizí mládenec byl menší, trochu silnější postavy, lícní kosti maličko vystouplé, rty úzké. Rychle se rozhlédl, aby se orientoval, a uklidnilo ho, kdyţ viděl, ţe v pokoji čekám jen já. - Jsem Ota, řekl. - Já zas Jindra, oplatil jsem mu. Podali jsme si ruce a navzájem se prohlíţeli. Pecháček zatím přinesl čaj, popíjeli jsme a hovor vázl. Pak jsem si řekl, ţe „do toho půjdu“. - Chtěl bych vás upozornit, prohodím, ţe dům je hlídán. A v kapse má kaţdý z nás také něco… Usmál se a beze slova vytáhl z kabátu revolver. - I já mám rád takové věci… dodal. - Odkud jste? - To nemohu říci. - Proč? - Naše poslání je tajné. - Některým lidem jste uţ ale vykládali, ţe přicházíte z Anglie… - A kdyby? - Nedivte se, ţe jsme nedůvěřiví, je tu plno provokatérů. Zamračil se. - Znáte v Anglii některé české důstojníky? ptám se. Neznámý vykládá. Snaţil jsem se ho chytit dalšími otázkami. Pecháček ukazuje fotografii svého nevlastního syna, který je v zahraničí. Cizinec brilantně odpovídá, jenţe to všechno se mohl naučit, je-li německý provokatér. Tu jsem si všiml, ţe hovoří moravským dialektem. - Vy jste z Čech? zeptal jsem se ho.
- Ne, z Moravy. - To je náhoda. Já taky… Zase mlčení. - A mohl byste mně říci odkud? - Od Třebíče, prohlásil neochotně. - Tam to znám, zaradoval jsem se. A jestlipak víte, co je zvláštního na nádraţí ve Vladislavi? Mládenec neuvaţuje a hned odpovídá: - Mají tam plno růţí. Někdo z nádraţáků asi pěstuje kytky… Pomalu jsem mu začínal věřit. Vypadalo to, ţe naše obavy byly zbytečné. Zelenka-Hajský a Pecháček pozorně naslouchali a občas poloţili otázku. - Nehněvejte se, povídá cizinec, ţe vám nemohu říct nic bliţšího o úkolech. Snad jen krycí jméno: jmenujeme se Antropoid. V tu chvíli mi blesklo hlavou: anthropos je přece řecký člověk… Antropoid - co to je? Skupina, která se takhle jmenuje, musí mít něco společného s člověkem. Nebo s někým, kdo uţ přestal být člověkem. A Morávek často říkal, ţe by se měl udělat atentát… Zkusil jsem vystřelit nazdařbůh: - Nepřijeli jste sem kvůli atentátu na Heydricha? Neznámý vyskočil: - Jak to víte? Tohle jeho podřeknutí nás sblíţilo. Jaké náhody se nestávají! Od té chvíle byl daleko otevřenější, a nešlo mu do hlavy, jak jsme se to mohli dozvědět. Nakonec prohlásil: - Potřebujeme vaši pomoc. Přikývl jsem. Teď uţ šlo všechno hladce a klidně. Rozdělili jsme si úlohy. ZelenkaHajský se postaral o jejich ubytování, byty se musely měnit. K jeho povinnostem také patřilo shánět další spolupracovníky. - A jaké máte spojení s Londýnem? zeptal jsem se ještě.
- Je nás tu několik. Můj kamarád ze skupiny má naraţenou nohu, a proto jsem přišel sám. Kromě nás vysadili té noci i jiné parašutisty. A ti mají vysílačku. Jejich prostřednictvím budeme dostávat dílčí pokyny a odesílat všechny zprávy. Jeho otevřenost zapůsobila na Zelenku: - Jsou to správní hoši, uţ jsem je taky varoval, aby byli opatrnější. Pijeme další šálek čaje. Venku se stmívá, v lednu padá brzy tma. Kdyţ jsme se rozcházeli, stiskli jsme si ruce, všechno bylo v pořádku. Své pravé jméno nám však neřekl.
PRVNÍ MONOLOG HISTORIKA Vraťme se ve vyprávění trochu nazpátek. 27. září 1941 oznámila Česká tisková kancelář, ţe říšský protektor, svobodný pán Konstantin von Neurath povaţoval za nutné navrhnout Hitlerovi, aby mu udělil delší zdravotní dovolenou. V úředním oznámení se dále pravilo, ţe „Vůdce nemohl za těchto okolností nevyhověti ţádosti říšského protektora a pověřil SS obergruppenführera a generála policie Reinharda Heydricha po dobu nemoci říšského protektora von Neuratha výkonem funkce říšského protektora v Čechách a na Moravě…“ Na Hradě zavlály standarty SS, Heydrich se ujal řízení protektorátu a hned zde vyhlásil (snad záměrně v den svátku „patrona země české“ kníţete Václava, 28. září) stanné právo. Podepsal první část rozsudků smrti: u popravčí zdi stáli komunističtí funkcionáři a redaktoři O. Synek, Fr. Tausig, Vl. Haken, J. Krejčí, V. Křen, Vr. Šantroch - a řada stále rostla. Byly popravovány i desítky příslušníků nekomunistického odboje, například generálové Vojta, Bílý, Horáček, Doleţal a Sára, důstojníci Balabán, Dvořák, Kasper. Inteligence, dělníci, řemeslníci, učňové, studenti… Jména, jména. Mandlík, Vávra, Kábrt, Blaţek, Pechlát, Černý, Jelínek, Škvor, Vítek, Malý, Veselý, Preininger… Pekařský dělník, pozlacovač, redaktor, příručí, typograf, pošťák, zámečník, zedník, skladník, krejčí, stráţník, stavitel, horník, elektrikář, důstojník, krmič a dojič, porybný, úředník, rukavičkář, puškař… Čeští lidé. Zde nalézáme jednu z odpovědí na otázku, proč Heydrich do protektorátu přijel. Hitler tu potřeboval rázného, bezohledného nacistu. Von Neurath nestačil. Situace se mu drobila pod rukama a podzemní hnutí sílilo. Svědčily o tom stávkové akce, k nimţ došlo v červenci a v srpnu 1941 pod vedením komunistů (mj. na Kladně, v Nučicích, v Rakovníku, Vítkovicích), svědčila o tom i velká akce, která proběhla v našich zemích koncem léta 1941. Tehdy skupiny hnutí odporu organizovaly bojkot všeho protektorátního tisku. Měl úspěch, na druhé
straně však to bylo dalším upozorněním pro nacisty, ţe Neurath svou úlohu v protektorátě nezvládne. Proto se konala 17. září 1941 v Praze porada různých činitelů gestapa, sicherheitsdienstu i vedoucích SS, kteří rozhodli, ţe se musí o celé situaci podat zpráva Hitlerovi. A ţe by měla být podniknuta široká nacistická protiakce… Mnohé se totiţ za poslední týdny změnilo. V Přehledu dějin KSČ se o tom praví: „Vstup Sovětského svazu do války vyvolal v porobeném Československu novou vlnu odporu proti nacismu. Odboj se rozšířil. Vzrůstal počet sabotáţí v průmyslu, zemědělství a dopravě, v závodech propukaly stávky. Největší stávka proběhla v praţské letecké továrně firmy Walter. Sabotáţe v průmyslových závodech zasahovaly nacisty na nejcitlivějším místě. Proto se je nacisté snaţili zlomit co nejbrutálnějšími metodami. Na svém jednání v září 1941 formulovalo druhé ilegální vedení v souladu s linií Komunistické internacionály a moskevského vedení KSČ hlavní rysy nové politické orientace strany. Usilovalo o rozšíření národně osvobozenecké fronty na všechny protihitlerovské síly bez rozdílu tříd a stran. KSČ navázala spojení s ostatními českými odbojovými organizacemi a spolu s nimi připravovala utvoření společného vedení celého odbojového hnutí, jímţ se v září 1941 stal Ústřední národně revoluční výbor. Bylo velkým úspěchem KSČ, ţe politickou linii Ústředního národně revolučního výboru určovala myšlenka aktivního boje za obnovení nové republiky, o jejímţ uspořádání měl po osvobození rozhodnout sám lid. I kdyţ Ústřední národně revoluční výbor jako orgán příliš nerozvinul svou činnost, neboť jeho členové byli záhy zatčeni, byl jeho vznik určitou etapou v boji KSČ za dosaţení hegemonie dělnické třídy v národně osvobozeneckém boji. Růst organizovaného odbojového hnutí nacisty silně znepokojil. Nacistické úřady se dokonce obávaly, ţe v protektorátě dojde k ozbrojenému povstání. Proto se Hitler rozhodl k ostrému zásahu. 27. září 1941 jmenoval zastupujícím říšským protektorem generála policie a SS Reinharda Heydricha, který po svém příchodu rozpoutal bezpříkladný teror…“
Heydrich jako šéf říšského bezpečnostního úřadu se uţ dříve osvědčil v různých okupovaných zemích jako bezohledný vrah, jdoucí nemilosrdně za svěřeným úkolem. Pravý nacista. Od začátku třicátých let ho Himmler protlačoval na stále odpovědnější místa, mladý dravec měl totiţ eso v ruce: znal spis rakouské policie o případu smrti G. Raubalové, na níţ se údajně podílel Hitler… Byla to opravdu vybraná společnost. Nedlouho před svým nastoupením v Praze vypracoval Heydrich společně s několika podřízenými zajímavou zprávu. Předal ji Himmlerovi a Hitlerovi 2. srpna 1941 a nazval ji „O činnosti komunistů v Německu a v obsazených územích před a po zahájení války se Sovětským svazem“. Mezi jiným se zde říká, ţe snad nejsilnější komunistické hnutí v obsazených zemích je v Čechách a na Moravě. I to přispělo k tomu, ţe sem Hitler poslal právě Heydricha, aby „zjednal pořádek“. Uvědomme si také fakt, ţe KSČ byla za okupace jedinou politickou stranou, která bojovala proti nacistům aţ do konce. Vydávala ilegální noviny a letáky - jen do října 1941 jich vyšlo 96 organizovala stávky a sabotáţe. V létě 1941, po napadení Sovětského svazu fašisty, napsalo Rudé právo: „Smrt nacismu je v našich rukou! Nic mu nevěřit a nic mu nedat! - to musí být heslem celého Českého národa.“ Proto tedy - Heydrich. Několik dní po svém příchodu svolal zastupující říšský protektor do Černínského paláce v Praze nacistické pohlaváry a v důvěrném a přísně tajném projevu jim sdělil svůj záměr. Podle stenografického záznamu Heydrich prohlásil: „Východní prostory, jeţ jsou zčásti osídleny Slovany, to jsou prostory, kde je třeba vědět, ţe dobrota bude chápána jen jako slabost, to jsou prostory, kde sám Slovan vůbec nechce, aby se s ním zacházelo jako s člověkem rovnoprávným, a je zvyklý, ţe si pán s ním nezadává. Jsou to prostory, v nichţ musí jednou vládnout německá horní vrstva; po dalším vojenském vývoji budou sahat aţ hluboko do Ruska, aţ daleko k Uralu; tyto prostory musí být naší surovinovou základnou, jejich obyvatelé se stanou pracovníky… a mám-li to říci docela drasticky, musí nám slouţit jako otroci…“
Reinhard Heydrich byl ve svém cynismu aţ hrůzný. Nepokrytě to dal najevo: „Základní linie však musí, ač nevyslovena… platit: tento prostor se jednou musí stát německým a Čech tady uţ nemá koneckonců co pohledávat…“ V závěru to opakoval: „Tento prostor musí být jednou definitivně osídlen Němci. Tento prostor je srdcem říše…“ Pak uvaţoval, co udělat s „českou verbeţí“: „Abychom získali přehled o tom, kdo z lidí v tomto prostoru je schopen poněmčení, musím provést soupis v rasově národnostním smyslu. To tedy znamená, ţe musím získat nejrůznějšími metodami, nejrůznějšími oklikami příleţitost, abych jednou ohodnotil veškeré obyvatelstvo z hlediska rasového i národnostního. Ať uţ pomocí rentgenu, prohlídkami ve škole nebo tím, ţe rasově přezkoušíme mládeţ při zdánlivém uloţení pracovní sluţby. Musím mít celkový obraz národa a pak mohu říci, tak a tak vypadá obyvatelstvo. Jsou tu takoví lidé: jedni jsou dobré rasy a dobře smýšlejí, to je pak jednoduché, ty můţeme poněmčit. Potom máme ostatní, co stojí na opačném pólu: jsou to lidé špatné rasy a špatně smýšlející. Ty musíme dostat ven. Na východě je hodně místa.“ (V projevu 4. II. 1942 to Heydrich upřesnil: „Ti, kteří nejsou ještě způsobilí k poněmčení, se odešlou snad po dalším otevření prostoru kolem Ledového moře, v němţ budou v budoucnu koncentrační tábory ideální domovinou…“) Pak pokračoval: „Uprostřed zůstává střední vrstva, kterou musím přesně přezkoušet. V této vrstvě jsou dobře smýšlející lidé špatné rasy a špatně smýšlející lidé dobré rasy. U těch dobře smýšlejících špatné rasy se to asi musí udělat tak, ţe je nasadíme do práce někde v říši či jinde a budeme se starat o to, aby uţ neměli děti, protoţe je nechceme v tomto prostoru dále rozvíjet… Pak zůstávají špatně smýšlející lidé dobré rasy. Ti jsou nejnebezpečnější…“ I tady si však ví Heydrich rady: „…poněmčit je a převychovat jejich smýšlení, nebo kdyţ to nepůjde, postavit je nakonec ke zdi…“ Takovou budoucnost měl mít český národ, tak si to představoval ve své instruktáţi Reinhard Heydrich. Uţ 11. října 1941 oznámil do Berlína, ţe se „ujal práce“. Co to znamenalo?
Popravy. Střílení. O měsíc později - 12. listopadu 1941 - podalo praţské gestapo hlášení o síle ilegálního komunistického hnutí a o dva dny později to učinilo brněnské gestapo. Bilance pro nacisty lichotivá nebyla: na Vsetínsku vznikaly partyzánské oddíly, organizovaná ilegální KSČ, která stála i v pozadí mnoha stávek. Během posledních měsíců se stávkovalo v Hradci Králové, v Náchodě, v loděnicích v Libni, v ČKD, ve Slaném, v úpických textilkách, ve Waltrovce, v Jinonicích, v ostravském dole Trojice, v pardubické Telegrafii, ve svatoňovických dolech i v Avii v Letňanech. Strana prohlubovala svou práci. Nekomunistické odbojové organizace (většinou nedostatečně zakonspirované) byly Heydrichovým terorem z valné části rozbity, jen některé rozvíjely i dále svou činnost. Mezi jinými především iniciativní skupina Morávkova. Měla vysílačku a spolupracovala s muţem, který pouţíval krycích jmen Franta, René, dr. Holm či Eva. Byl jím významný nacistický důstojník Paul Thümmel, pracující ve sluţbách české špionáţe z Londýna. Poskytoval jí cenné zprávy. Mezitím se po dlouhém jednání ustavil jednak „společný orgán domácího odboje, Národně revoluční výbor Československa (NRVČ), jednak byla vyhlášena společná odbojová platforma, podepsaná ÚV KSČ a Ústředním vedením čs. národního odboje v zemi“. V srpnu 1941 ţádal Morávek a jeho skupina naše londýnské vedení, aby poslalo do Čech parašutisty, kteří by pomáhali domácímu odboji a případně provedli i některé diverzní činy. V Londýně uţ dříve, před několika měsíci, počítali s tím, ţe do protektorátu shodí parašutisty, kteří by tu vykonávali speciální úkoly.
Máme
o tom
zajímavé
dokumenty.
Jeden
z prvních
záznamů
o parašutistech je ve válečném deníku ministra národní obrany v Londýně z 30. dubna: „Došlo povolení od W. O. (War office, britské ministerstvo války - pozn. M. I.) vyslat do kursu pro parašutisty 4 důstojníky a 5 poddůstojníků. Byli vybráni mladí důstojníci a poddůstojníci. Kurs započne 4. 5. t. r. a bude trvat 3 týdny. W.
O. zamýšlí vycvičiti důstojnický kádr pro parašutisty v síle cca 14 důstojníků a 22 poddůstojníků. V tom smyslu byl informován vel. brigády a plk. gšt. Moravec.“ Další dokument, z 19. května 1941, psaný na úředním blanketu ministerstva národní obrany v Londýně, Číslo jednací 1229, velmi pilné a důvěrné, oznamuje: „Plk. gšt. Moravec, přednosta zpravodajské ústředny (pozn. M. L: jde o Františka Moravce, který neměl s kolaborantským ministrem protektorátní vlády Emanuelem Moravcem nic společného), projednal s W. O. další výcvik instruktorů pro parašutisty… Bude vycvičen celý navrţený instruktorský sbor ve 2 turnusech, první turnus 6 důst. a 6 podd. - v kurse od 25. t. m. - doba trvání 3 týdny. Druhý turnus - 6 důst. a 6 podd. - v kurse od 16. 6. t. r. - doba trvání 3 týdny. Určení hlásí se vţdy v Manchesteru, kde budou očekáváni důst. od zpravodajské ústředny. Výcvik ostatních osob bude pak projednáván později…“ Dále je zde návrh velitele 1. čs. brigády, který obsahuje jména pečlivě vybraných kandidátů. Má několik alternativ „kdyby MNO zamýšlelo nějaké změny. V těchto přílohách jsou přihlášení uspořádáni podle pořadí, které povaţuji za nejvhodnější.“ V prvním seznamu je uveden jeden z těch, kteří později padli v praţském chrámu v Resslově ulici. Je však aţ na posledním místě z 36 kandidátů: Josef Gabčík… A nějaká ruka londýnského pracovníka u jeho jména udělala poznámku: „nez.“ Teprve ve druhém seznamu - takzvaná alternativa č. 1 - nalezneme v oddíle římská dvojka nadporučíka jezdectva Alfréda Bartoše, který se potom stal velitelem parašutistické skupiny Silver A. V posledním seznamu, kde jsou napsáni ti, kteří by připadali eventuálně v úvahu, je uveden nadporučík Adolf Opálka, pozdější velitel praţských parašutistů, a nadporučík Oldřich Pechal. Z těch, kteří se za čas podíleli na atentátu či na jeho přípravách, uţ nikdo další. To proto, ţe nyní - na jaře 1941 - šlo vlastně pouze o parašutistický výcvik bez bliţšího určení budoucích úkolů
jednotlivců. Skupiny, které byly shozeny do Československa, se formovaly aţ na podzim. Také někteří další dobrovolníci prošli kursy v pozdějších termínech. Výcvik probíhal ve Skotsku. Z výpovědí těch, kteří přeţili, víme, ţe byl tvrdý a vyčerpávající. Ve dne v noci cvičení, sebeobrana, teorie, střelba, potom seskoky. Do kursů se většinou přihlásili poctiví, politicky však nevyzrálí lidé (proto později někteří z nich zklamali). Chtěli bojovat proti německým okupantům, proti fašismu, a to kdekoli. Svědčí o tom i hlášení německé tajné policie v Praze z 25. června 1942, ve kterém se přesně hovoří o úkolech parašutistů u nás. Zpráva byla sestavena na základě výpovědí těch parašutistů, kteří zradili, a říká se v ní: „Policejními výslechy zatčených a ke státní policii se dostavivších parašutistů, dále výpověďmi spolupracovníků mezitím zemřelých agentů bylo souhlasně zjištěno, ţe se téměř všichni parašutisté dostali krátce po zřízení protektorátu ilegálně k české legii do Polska a později odtud přes Gdyni do francouzských přístavů, nebo po skončení polního taţení v Polsku přes balkánské státy, Cařihrad, Káhiru, Marseille k tehdejší české legii ve Francii a po pádu Francie byli se zbytky britských vojsk dopraveni do Anglie. Největší část těchto agentů nesouhlasila se zřízením protektorátu a chtěla podporou Anglie a Francie přispěti se zbraní v ruce k pádu Německa, aby po vítězství prosadila zřízení nové Československé republiky. Doposud jsou známy pouze dva případy, v nichţ mladí Češi šli do legie jen z touhy po dobrodruţství…“ Tady malou poznámku: Tito dva, o nichţ se hovoří, se stali zrádci (Čurda a Gerik) a jejich přičiněním se nacistům podařilo na jaře a v létě 1942 likvidovat valnou většinu parašutistů. Vraťme se však k citované zprávě německé tajné policie o parašutistech; praví se v ní dále: „Parašutisté byli nejdříve na škole v Manchesteru podrobeni výhradně anglickým
učitelským
personálem
čtrnáctidennímu
speciálnímu
výcviku
v pouţívání zbraní a byli vyučováni i radiotelegrafii a Morseově abecedě. Na této škole byl nacvičován téţ seskok padákem. Po tomto krátkém kursu následovalo
přechodné odvelení zpět ke kmenovému vojskovému útvaru na dobu 6 měsíců a potom povolání do šestitýdenního speciálního učebního běhu v sabotáţní škole v Cammus Darrahu u Mallaigu ve Skotsku, kde rovněţ vyučoval výhradně anglický personál. V této škole se vyučovalo obraně v boji zblízka, Morseově abecedě, čtení map, nauce o výbušninách, vyhazování ţelezničních kolejnic a mostů do povětří, jakoţ i otravování vodovodů s pitnou vodou. Po skončení kursu přišli účastníci opět na 6 týdnů zpět k svému kmenovému vojskovému útvaru. Poté byli dopraveni do vily Bellasis v Dorkingu - asi 40 km jihovýchodně od
Londýna
a odtud
v případě
nástupu
dopraveni
na
různá
letiště.
Radiotelegrafisté museli dodatečně projít speciálním týdenním kursem v české vysílací stanici ve vile Tuny Neuk ve Woldinghamu u Londýna. Normálně jsou parašutisté vysazováni ve skupinách po třech. Kaţdé skupině velí český důstojník. Skupiny určené pro špionáţ dostávaly krátkovlnné vysílače, přijímače, jakoţ i postačující náhradní materiál pro vysílačku. Některé skupiny po třech byly vybaveny zvláštním krátkovlnným vysílacím zařízením, zvaným krycím jménem ‚Rebekka‘. Toto vysílací zařízení vyrozumívá na určité délce vlny britská letadla v okruhu 100 aţ 150 km, pracuje samočinně a slouţí jako přenosný automatický radiomaják. Sabotáţní skupiny po třech měly s sebou mnoho výbušnin nejrůznějšího druhu. V několika případech byli vysazeni i jednotliví agenti, kteří však měli za úkol pouze dodat částky peněz, náhradní součástky pro radiotelegrafické spojení, jed a šifrovací klíče. Dosud jsou známy dvě skupiny po pěti muţích. V jednom případě jest známo, ţe tři muţi tvořili skupinu pro vyzvědačství a dva pro atentát. O druhé skupině pěti muţů se koná ještě šetření…“ V určitých detailech se německá zpráva - byla napsána aţ po atentátu - sice mýlila, avšak zradou některých parašutistů se nacisté dozvěděli přece jen hodně důleţitých faktů. V závěru zprávy se uvádí, ţe skupinu pro atentát tvořili dva muţi. A tu se dostáváme k oné věci.
Na podzim 1941 se uskutečnila v Londýně schůzka, na níţ se rozhodlo, ţe bude na Reinharda Heydricha vykonán atentát. Měl být proveden 28. října 1941. Tedy o půl roku dříve, neţ k událostem skutečně došlo… Tento údaj potvrdil i profesor chemie, bývalý ilegální pracovník Jindra. Při jedné rozmluvě na jaře 1942 mu prý řekl Gabčík: „Vy se bojíte, ţe atentát bude mít těţké následky, a tvrdíte, ţe na něj nejste připraveni. A co byste říkali, kdybychom ho byli provedli uţ loni v říjnu, jak byl původně plánován.“ Máme také úřední záznam z porady, která se konala 3. října 1941 v Londýně a jíţ se zúčastnili: plk. gšt. Moravec, pplk. konc. Bartík, mjr. pěch. Paleček, mjr. gšt. Krček, rotmistr Gabčík a rotný Svoboda. Plk. gšt. Moravec řekl tehdy rtm. Gabčíkovi a rt. Svobodovi: „Z rozhlasu a z novin jste informováni o tom nesmyslném zabíjení u nás doma. Němci vraţdí nejlepší z nejlepších. I tento stav je znamením války, tedy nenaříkat, neplakat, ale dělat. Doma naši pracovali a jsou nyní v situaci, ţe jejich moţnosti jsou omezené. Řada je na nás zvenčí, abychom pomohli. Jeden z úkolů pomoci zvenčí bude svěřen Vám. Měsíc říjen je měsícem našeho národního svátku, našeho osvobození. Je potřeba v této situaci, kdy náš lid bude slavit nejsmutnější svátek svého osvobození, aby tento svátek byl nějak podtrhnut. Bylo rozhodnuto, aby toto podtrţení se stalo nějakým činem, který by byl zaznamenán do dějin právě tak jako toto vraţdění. Jsou v Praze dvě hlavní osoby, které reprezentují toto vybíjení. Je to K. H. Frank a Heydrich, nově příchozí. Podle našeho názoru, jakoţ i našich vedoucích osob je třeba pokusit se o to, aby jeden z nich za to zaplatil, abychom ukázali, ţe vracíme ránu za ránu. To by byl v principu také úkol, kterým budete pověřeni. Zítra odjedete přezkoušet noční seskoky. Domů jedete dva, abyste si pomáhali. To bude také potřeba, poněvadţ z důvodů, které Vám budou jasné, provedete úkol bez součinnosti našich doma. Říkám-li bez, chci to říci tak, ţe tato součinnost bude vyloučena aţ do provedení. Pak se Vám dostane od našich doma plné ochrany a součinnosti. Způsob a dobu provedení úkolu si musíte zvolit sami. Budete vysazeni v prostoru, který zaručuje maximální moţnost přistání. Budete vybaveni vším, čím Vás můţeme vybavit.
Tak, jak známe situaci u nás, dostane se Vám pomoci všech našich dobrých lidí, na které se obrátíte. Ovšem z Vaší strany bude třeba důsledné opatrnosti a rozvahy. Nemusím opakovat, ţe úkol je historicky váţný, riziko veliké. Záleţí od toho, jaké předpoklady si stvoříte svou chytrostí atd. My budeme ještě o věci hovořit, aţ se vrátíte z doplňovacího výcviku. Jak jsem řekl, úkol je váţný. Tedy srdce na pravém místě. Vznikají-li pochybnosti o tom, co jsem řekl, řekněte to. Gabčík i Svoboda souhlasně setrvávají na tom úkol převzíti. Odchod obou bude uskutečněn kolem 10. října t. r.“ Atentát tedy měli provést (podle zápisu z porady) dva muţi: rotmistr Gabčík a rotný Svoboda. Ten se však při výcviku později zranil a tato nečekaná nehoda nedovolila provést původní záměr. Ještě neţ budeme pokračovat v líčení akce, chtěl bych se zmínit o důleţité věci, kterou vedoucí Čs. zpravodajské skupiny Moravec naznačil oběma parašutistům v citovaném projevu. V pasáţi, kde hovořil o atentátu, pouţil formulací „bylo rozhodnuto“ a „podle našeho názoru, jakoţ i našich vedoucích osob“. Kdo rozhodl a koho myslel slovy „vedoucí osoby“? Odpověď na tuto závaţnou otázku nalezneme v Pamětech plk. ji později generála Františka Moravce, kde se zcela otevřeně říká: „Prezident (dr. E. Beneš) samozřejmě věděl, ţe vysílám parašutisty do vlasti, abych udrţel styk s podzemím. V pozdním čase roku 1941 navrhl, ţe zde máme příleţitost pro nádhernou akci proti nacistům - zavraţdění spáchané naprosto tajně našimi vycvičenými parašutistickými komandy. Tato akce bude mít dvojí účel. Předně bude mohutným projevem odporu, který zahladí stigma pasivity a Československu pomůţe mezinárodně. A za druhé dojde k obnově odbojového hnutí tím, ţe poskytne jiskru, která uvede lidové masy do pohybu… Cena za Heydrichův ţivot bude vysoká. To jsem řekl Benešovi, který pečlivě naslouchal, kdyţ jsem prováděl toto vyhodnocování, a potom řekl, ţe on jako vrchní vojenský velitel se rozhodl, ţe třebaţe tato akce bude zajisté stát ţivoty, je nezbytná pro dobro vlasti. Nařídil mi, abych akci vykonal. První podstatnou
náleţitostí mého úkolu bylo utajení. Čím méně osob bude zapleteno, tím lépe, měl-li být tento pokus povaţován za spontánní čin národního zoufalství. Doufali jsme, ţe se tato spontánnost opravdu projeví, aţ bude Heydrich mrtev a národ sevře své řady a vzepře se proti nacistickému teroru. V důsledku toho jediní lidé v Londýně, kteří znali celý plán kromě prezidenta a mne, byl můj zástupce podplukovník Strankmüller a jeden z důstojníků mého štábu kapitán František Frič…“ V tomto místě nemluví Moravec pravdu, víme přece z dokumentu (o němţ však asi předpokládal, ţe nebude nikdy zveřejněn) o schůzce které se zúčastnil i pplk. Bartík, mjr. Paleček a mjr. Krček. Zatímco dr. Beneš hovořil o atentátu jako o akci „nezbytné pro dobro vlasti“, v Přehledu dějin KSČ se o tom praví: „Československá vláda v Londýně, ve snaze posílit své pozice v zahraničí i v domácím odboji, poslala do protektorátu parašutistické roje, které měly zpravodajské úkoly a připravovaly diverzní akce. 27. května 1942 provedli parašutisté vyslaní z Velké Británie atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.“ Vývoj situace skutečně ukázal, ţe atentát nebyl v ţádném případě akcí „nezbytnou pro dobro vlasti“, ale ţe měl především poslouţit československé vládě dr. Beneše v Londýně. Moravcovy Paměti pokračují: „Prezident se nestaral o technické a operační podrobnosti. Kdyţ přišel čas, byla mu oznámena jména obou vojáků vybraných pro tento úkol a setkal se s nimi osobně těsně před odletem… Kromě prezidenta nebyl o operaci informován ţádný jiný člen československé vlády v exilu.“ Přesto je však pravděpodobné, ţe něco o chystané akci proniklo ven, poněvadţ 16. listopadu 1941 - tedy přibliţně v době, o které hovoří plk. František Moravec - došlo k pozoruhodné události: do sídla prezidenta republiky dr. Beneše pronikl jeden z příslušníků naší zahraniční jednotky a odevzdal zde svůj písemný návrh, kterým nabízel, ţe i on provede atentát na významné osoby. Celá záleţitost
byla pochopitelně ihned vyšetřována a 2. ledna 1942 (po odletu nově zformované skupiny) uzavřena. V příslušném dokumentu se hlásí: „Voj. Kaminský Petr, F-3311, nar. 27. 6. 1919 ve Staré Lubovni na Slovensku, příslušný tamtéţ, mateř. řeč slovenská, obchodní, příručí, svobodný, řím. kat., 5 tř. obecných, 3 měšť., obchodní kurs, mluví polský, maďarský a německy. Do zahraniční armády vstoupil 7. 5. 1940. Velitel 2. roty 1. praporu podává o jmenovaném tento posudek: ‚Vlastnosti osobní: vychytralý, úlisný, nekamarádský, přetvařuje se. Vlastnosti vojenské: nerozhodný, nepořádný, vycvičen dobře, ale pracuje jen pod dozorem, nespolehlivý.‘ Opis záznamu o trestech přiloţen. Šetřením o jeho vstupu do venkovského sídla prezidenta republiky bylo zjištěno: Voj. Kaminský byl v sídle prezidenta republiky před 2 měsíci s 2. rotou 1. praporu ve stráţní sluţbě a získal tam místní znalosti. Voj. Kaminský udává, ţe v sobotu dne 15. 11. 1941 odjel krátce po poledni stopem do Banbury, odtud vlakem do Oxfordu a pak autobusem do Aylesbury, kde přespal v městské noclehárně. Příštího dne mezi 13.20 - 14.00 hod. vešel do budovy v sídle p. prezidenta průjezdem pro auta a dostal se, aniţ by byl kýmkoliv v budově zpozorován, do poschodí, kde spatřil choť pana prezidenta, jíţ odevzdal dopis s prosbou, aby jej doručila panu prezidentovi. Zpět odjel stejným způsobem a vrátil se 16. 11. m. r. kolem 20. hodiny ke svému útvaru. Do sídla prezidenta republiky odjel voj. Kaminský bez propustky; měl pouze povolení přes večerku do 7 hod. dne 16. 11. 1941. Voj. Kaminský se obírá stále fantastickými představami o tom, jak by odstranil vedoucí nacistické osoby v Německu. Kupř.: Chtěl by být dopraven na Slovensko letadlem, kde prý má známého mjr. v záloze Švarce, povoláním obch. cestujícího, jehoţ pomocí by vylákal od Karmasina doporučení k návštěvě vedoucích nacistů v Německu, kde by prý při nějakém shromáţdění provedl svůj záměr ručním granátem.
Proto psal jiţ p. prezidentovi a pak jeho tajemníkovi. Kdyţ nedostal odpovědi, odjel s dopisem pro p. prezidenta dne 15. 11. do jeho sídla sám. Voj. Kaminský dělá prý sice se svým plánem tajnosti, ale sdělil důvěrně škpt. Divokému, ţe se chová tak, aby byl trestán a uznán za nespolehlivého, aby aţ zmizí od útvaru, se roznesla o něm zpráva, ţe utekl k nepříteli, poněvadţ prý by mu taková zpráva ulehčila situaci při provádění jeho plánu, o jehoţ podrobnostech by chtěl jednati s p. prezidentem. Po patřičném vysvětlení voj. Kaminský slíbil, ţe svých nápadů zanechá a ţe se bude zase řádně chovat. Z celé věci se zdá, ţe voj. Kaminský není zcela normální. Velitel brigády: Miroslav v. r.“ Vysvětlení, ţe Kaminský „není zcela normální“ bylo laciné a jednoduché. Jeho čin naznačuje, ţe se o moţnosti atentátu mezi příslušníky hovořilo. Vytušili snad cosi z mimořádného výcviku Gabčíka a Svobody? Gabčík slouţil u třetí roty prvního praporu a byl slovenské národnosti, i Kaminský měl - jak se v hlášení udává - mateřskou řeč slovenskou a patřil ke druhé rotě prvního praporu. Je víc neţ pravděpodobné, ţe se znali. Ať tak či onak, faktem zůstává, ţe se dokument o Kaminského nápadu zachoval jako kuriózní don klad, který napovídá… Mezitím přišel z nadřízených míst rozkaz, ţe jako první poletí skupina nadporučíka Alfréda Bartoše (velitel), krycí jméno Emil Sedlák, k níţ patřil rotmistr Josef Valčík, krycí jméno Zdeněk Toušek a poddůstojník-radiotelegrafista Jiří Potůček, krycí jméno Alois Tolar. Skupina byla pojmenována Silver A a měla vysílačku i „Libuši“, nazvanou tak Moravcem podle křestního jména manţelky Čs. důstojníka, který se zúčastnil porady 3. října 1941, mjr. Josefa Bartíka. Muselo se čekat na vhodné počasí. Značná vzdálenost - na jeden a půl tisíce kilometrů - vyţadovala zručného pilota. První pokus o odlet se uskutečnil 7. listopadu 1941, avšak nezdařil se. Uţ odpoledne odjeli parašutisté na letiště, kde je čekal průvodce škpt. Šustr. Seskok měl být u Heřmanova Městce. V 18.14 letadlo startovalo. Podle palubního deníku můţeme sledovat jeho let: 19.21 nad hranicemi
Belgie, ve 20.34 přelétává Rýn, ve 22.10 jiţně od Prahy a zamířilo na severovýchod. Nyní mělo dojít k vysazení, avšak zasáhla sněhová bouře. Pilot se marně snaţil, aby ji obletěl, nakonec se vrátil do Anglie. Ani druhý pokus 30. listopadu 1941 neskončil lépe. Letadlo zabloudilo, opět se muselo vrátit zpět. V dalších týdnech cvičí skupina znovu na cvičišti a současně s nimi trénuje i Gabčík s novým parašutistou Kubišem. Konečně přišel rozkaz: pokus o vysazení se provede 28. prosince 1941. Podle předpovědi meteorologů má být pěkné počasí. Vedle skupiny Silver A poletí ještě Antropoid, coţ byli rotmistři Josef Gabčík, krycí jméno Zdeněk Vyskočil, zámečník, a Jan Kubiš, krycí jméno Ota Strnad, dělník. A konečně bude vysazena i třetí skupina, Silver B, kterou tvořili parašutisté Zemek a Škacha, krycí jména Vladimír Vrba a Jan Novák. Celkem sedm lidí a doprovod. Kaţdý z nich podepsal prohlášení, ţe učiní vše „podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, abych úkol, k jehoţ provedení jsem se dobrovolně přihlásil, úspěšně splnil“. Bylo rozhodnuto, ţe se po seskoku pokusí vysílačka „Libuše“ dosáhnout spojení s Londýnem, a kdyby se jí to nepodařilo, bude do českého londýnského rozhlasového zpravodajství po dva dny za sebou vsunuta věta: „Celý svět chápe vaše bolestné mlčení.“ Odlet se uskutečnil 28. prosince 1941 ve 22 hodin… A tu se dostávám k podivuhodné záleţitosti. V Pamětech Šéfa čs. zpravodajského oddělení plk. Františka Moravce je totiţ uvedeno naprosto jiné datum! Ocitujme si příslušné pasáţe: „V Londýně byl vypracován podrobný taktický plán pro atentát a nyní byl oběma muţům vysvětlen. Podle tohoto plánu měli být Gabčík a Kubiš shozeni padákem asi třicet mil (48 km) jihovýchodně od Prahy do zalesněné pahorkatiny, kde se mohli dobře skrýt a odkud vedly i přímé silnice do Prahy… Praha se měla stát jejich hlavním stanem, a dostatečně zabezpečeni penězi, měli tam ţít během údobí průzkumu, aniţ komukoli prozradili svou totoţnost či účel, proč přišli. Tento poslední bod byl velice důleţitý. V Praze byli členové jiných speciálních skupin, rovněţ příslušníci odbojového hnutí. Gabčík a Kubiš však měli pracovat
sami. Měli jsme zprávy, ţe většina skupin odbojového hnutí, které ještě existovaly, byla důkladně prolezlá gestapáckými provokatéry. Z toho důvodu dostali Kubiš i Gabčík rozkaz, aby nikoho nekontaktovali… Oba muţi pochopili, ţe neúspěšný pokus by znamenal plýtvání energií a zbytečné vydávání ţivota všanc. Ujasnili jsme jim, ţe konečné detaily provedení bude nutno rozhodnout přímo na místě… Načasování operace nemohlo být stanoveno v Londýně. Rozhodnutí bylo ponecháno na Gabčíkovi… Odchod Gabčíka a Kubiše byl stanoven na začátek dubna, ale pro špatné počasí musel být tento termín několikrát posunut. Posléze bylo určeno definitivní datum na konec dubna… Na letišti RAF čekal letoun-bombardér typu Halifax s českým pilotem kapitánem Andrlem… Kdyţ se kapitán Andrle vrátil, ohlásil mi, ţe oba muţi byli během letu v dobré náladě a ţe je shodil v určené oblasti… Podle mých propočtů uplyne aspoň deset dní, neţ budou moci oba muţi učinit potřebné přípravy. Minuly dvě, potom tři neděle. Kdyţ uplynuly uţ čtyři týdny a nic se nedělo, začal jsem si dělat starosti. Nezvrtlo se něco? Potom odpoledne 27. května 1942 oznámil praţský rozhlas, ţe říšský protektor Heydrich byl váţně zraněn…“ Z uvedeného úryvku zcela jasně vyplývá, ţe k odletu obou parašutistů došlo podle Moravce během dubna 1942, my však bezpečně víme (na základě dokumentu, který vzápětí ocitujeme), ţe se jejich odlet uskutečnil koncem prosince 1941. Co vedlo Moravce k záměně data? Snaha ukázat, jak parašutisté rychle pracovali? Či stařecká senilita? V případě prvním by to bylo od něho krátkozraké, musel přece vědět, ţe se zachovaly depeše z 5. března 1942, v nichţ domov informoval Londýn o parašutistické skupině Kubiš - Gabčík; dokonce i o tom, ţe se Gabčík při seskoku zranil… V případě druhém mohla být trapnost omylu odstraněna tím, ţe by Moravec nahlédl do svých tehdejších poznámek, zápisků… Věc je tím pozoruhodnější, ţe v citované pasáţi svých Pamětí Moravec dokonce jmenuje českého pilota kapitána Andrleho, který prý měl oba parašutisty shodit nad protektorátem. V úředním dokumentu (prověřeném mnoha svědky, dokonce jedním parašutistou, který se letu zúčastnil) se však praví něco zcela jiného:
„Dne 28. prosince 1941 byly uskutečněny jedním letem tři operace, a to: 1. Silver A 2. Silver B 3. Antropoid. Všechny skupiny byly dovezeny autem na letiště Tangmere během odpoledne 28. prosince. Ve 12.30 hod. dostali jsme telefonické avízo, ţe bude uskutečněna operace Silver A. Později toto bylo změněno a Angličané ţádali další dvě skupiny, aby se vyuţilo letu, k jehoţ provedení byl přidělen letoun Halifax s posádkou F./Lt. R. C. Hockeyho. Pro operaci bylo vše připraveno předem, takţe změněné rozhodnutí nezpůsobilo ţádných potíţí. Všechny tři operační skupiny byly pohodlně i s materiálem naloţeny do prostorného a vytápěného letounu. Jako dispatcher zúčastnil se letu škpt. Šustr. I s anglickou posádkou bylo v letounu celkem 16 (šestnáct) osob a materiál potřebný pro operace. Průběh operací: 28. 12. 1941 v 22 00 hod. start 22 49 přeletěno francouzské pobřeţí 29.12.1941 00 42 nad Darmstadtem setkání s nepř. stíhači, obratností pilota však letoun uniká 01 32 dosaţeno Bayreuthu 02 12 dostává se letoun do protiletecké palby nad Škodovkou a v: 02 15 je nad středem Plzně 02 24 vysazena východně od Plzně skupina Antropoid, letíme dále na východ 02 27 dává pilot rozkaz k seskoku skupiny Silver A 02 56 dává pilot rozkaz k seskoku skupiny Silver B a otáčí zpět směrem na západ 03 16 znovu v protilet. palbě v prostoru Plzeň 04 30 protilet. děl. palba nad neznámým mi prostorem
05 20 protilet. palba nad neznámým mi prostorem 07 16 dosaţeno Le Treport 08 00 dosaţeno anglické pobřeţí 08 14 přistání na letišti Tangmere. Uvedené časy jsou podle angl. hodin. Celý let trval 10.14 a byl proveden letounem Halifax, řízeným britskou posádkou. Průměrná výška letu 10 000 stop, seskoky provedeny z 900 stop. Průměrná rychlost 187 mil/hod., při seskocích 120 mil/hod. Počasí: sevzáp. vítr, nad územím ČSR mlhavo, nízké mraky a sníh. Po přistání oznámil mi pilot, ţe skupinu Antropoid vysadil v prostoru Ejpovice-Kyšice-Na Pohodnici, asi 7-8 km jih Plzně. Prostor udaný mu před letem (3 km sevvých. Ejpovice) nemohl pro mlhu nalézt. Ani skupiny Silver A a B nebyly vysazeny přesně na stanoveném místě, poněvadţ pilot prý nemohl s letounem proniknout přes okraj Ţelezných hor, které byly úplně v mracích. Kdyby byl prý jel nad mraky, nenalezl by vůbec stanovený prostor, nehledě k tomu, ţe nad Ţel. horami nemohl by sestoupit pod mraky, kdyţ vrcholky kopců byly jimi zahaleny. Podle udání pilota vysadil tento skupinu Silver A v prostoru východně Čáslav a skupinu Silver B v prostoru severozápadně Ţdírce. Bombardování provedeno nebylo, jelikoţ pro velké zatíţení letadla lidmi a materiálem nemohly býti přibrány pumy. Nyní Šustr hodnotí duševní kondici jednotlivých skupin po dobu tu i těsně před seskokem. Vyplývá z toho, ţe Gabčík byl „znatelnější“ neţ druzí. Rt. Zemek pronesl několik nelichotivých poznámek na účet organizátorů. („To je štěstí, ţe jdu, jinak bych to všechno rozházel“) Šustrův zápis pokračuje: „Čt. Škacha pak na dotaz, má-li nějaké přání vzhledem k svému osobnímu majetku, řekl: ‚Nechte to tam, kde to je. Kdyby to mělo přijít tam, kam to dáváte, pak bych o to stejně přisel,‘ a na dotaz, jak to myslí, mávnul jenom rukou a odešel. Skupina Silver A i Antropoid těsně před seskokem podala dispatcherovi ruku a přesvědčivě řekla: ‚Brzy o nás uslyšíte, uděláme všechno, co bude moţné.‘
Londýn 29. prosince 1941 škpt. Šustr“
V tomto cípu Skotska bylo výcvikové středisko budoucích parašutistů
Trasa letounu, který 29. prosince 1941 vezl tři parašutistické skupiny: Silver A, Silver B, Antropoid
STÁLI JSME VEDLE SEBE Ano, řekl jsem to tak nějak, jak uvedl Šustr, ale přihodilo se to uţ na Ietišti, chvíli před tím, neţ nás vyzvali k nástupu do letadla. Kdyţ jsme totiţ měli moţnost před odletem dát si osobní majetek do skladiště MNO v Londýně, poradil mně jeden z těch, kteří se zde o to starali, abych si věci - mám-li je někde dobře uloţené - nechal tam, ţe jim bude asi líp, protoţe ve vojenských skladech mají občas tendenci se ztratit. Buď se skladiště odstěhuje, nebo se vyměňují lidé, kteří to opatrují, bývají tam myši a podobně. Celkem jsem nic cenného neměl, pár fotografií z Afriky, Francie a Anglie, pak nějaké věci, které měly pro mě význam jako památky či dokumenty, ale přesto bych o ně nerad přišel. Uloţil jsem si je tedy u známé anglické rodiny. Kdyţ se mě oficiálně tázali, chci-li něco dát do vojenského skladiště, řekl jsem, ţe nemám co. Na letišti se mě ptal Šustr znovu a nabídl se, ţe mi zařídí jejich vyzvednutí od té rodiny a uloţení ve vojenském skladišti. Smál jsem se a řekl jsem, nechám je tam, kde jsou. Šustr se cítil - nevím proč - dotčen a ptal se mě, jak to myslím. Odbyl jsem dotaz mávnutím ruky, protoţe celá věc nestála za řeč. Letadlo čekalo a my měli docela jiné myšlenky. Vedle mě stál Kubiš s Gabčíkem, opodál další. Poslední vůle, kterou jsme psali na letišti, mně tehdy připadala… jak bych to řekl - prostě jsem se na to díval s úsměvem. Do odboje jsem odešel v devatenácti letech. Pocházel jsem z rodiny, kde všichni byli rádi, ţe se uţivili. To znamená, ţe jsem nikdy nic neměl. K parašutistům jsem se přihlásil z důvodů tak ryze vlasteneckých, ţe mi to dnes připadá románově přehnané. Bylo nám tvrzeno, ţe válka skončí co nevidět - a za to, ţe jdeme do této akce, nám nikdo ţádnou odměnu nesliboval a my nic neţádali. Pokládal jsem se za vojáka, který dostal rozkaz a jehoţ odměnou, splní-li svůj úkol dobře, bude pochvala. To nic, co jsem vlastnil, jsem tedy odkázal rodičům s nějakou poznámkou, která byla myšlena jako vtip. Šustr, osobně statečný člověk, takový, jakým se
říkalo „dobrý voják“, nebyl ţádný psycholog a pravděpodobně si vyloţil mé poznámky jinak, neţ byly míněny. Byl typickým aktivním důstojníkem a příliš si zakládal na své hodnosti. Neměl jsem ho rád, protoţe jsem při různých příleţitostech poznal, ţe si nepočíná příliš zodpovědně. Nemohl-li na konkrétní a věcné dotazy dát vyhovující odpověď, schovával se za vojenskou strohost. Postrádal jsem u něho upřímný vztah k lidem a jeho jednání ve mně vzbuzovalo pocit, ţe pro něho jsem jen jakási jednotka, která se buď připočítává nebo odpočítává. S lidmi jednat neuměl. Naše skupina - Silver B - byla vybavena vysílací stanicí, dostali jsme kapesní noţe, pistole se dvěma zásobníky, tedy s dvanácti náboji, pak kaţdý ampulku jedu, kousek čokolády, jakési tablety, snad s masovým výtaţkem, několik ţiletek a občanskou legitimaci. Ta byla celkem dokonale provedena a bez laboratorního prozkoumání by nikdo nepoznal, ţe je falešná. Aţ na to, ţe Šustr tyhle legitimace dovezl pro mne a pro Zemka - druhého člena skupiny Silver B do našeho výcvikového střediska čisté. Tady byly vyplněny, nalepena fotografie a měly být orazítkovány. Jenţe… teprve v tomhle okamţiku Šustr zjistil, ţe dovezl razítkovací podušku novou, bez barvy. Co dělat? Nakonec nedostatek velkoryse napravil tím, ţe si nechal donést inkoust, podušku jím polil a legitimace orazítkoval. Výsledek vypadal katastrofálně: na první pohled pak bylo patrno, ţe s razítkem není něco v pořádku. Čokoláda, ţiletky a všechny ostatní věci, které jsme dostali na cestu, byly speciálně pro nás vyrobené, bez jakéhokoli označení. Pokud snad Kubiš s Gabčíkem či jiní měli nějaké konzervy s anglickými nápisy, vzali si to s sebou „soukromě“. Ale o tom pochybuji. Obleky, co jsme měli na sobě, nám přidělili ze skladu civilního šatstva příslušníků naší armády, byly tedy vyrobeny v Československu. Na tyto věci se přísně dohlíţelo. Jen boty pocházely v některých případech z Anglie. Letadlo čekalo opodál, bylo chladno. Přistoupil k nám Šustr a ještě jednou všechno kontroloval. I obsah kapes jsme mu museli ukázat.
Do poslední chvíle před odletem jsme nevěděli, ţe poletíme - tedy Silver B - společně ještě s jinými skupinami. Na letišti jsme byli na akci vypravováni odděleně - tedy Antropoid zvlášť, Silver A zvlášť a my také jinde. Teprve těsně před nástupem do letadla nám řekli, ţe s námi posílají ještě jiné parašutisty. Dostali jsme rozkaz, ţe s nimi nesmíme během letu hovořit. Stejný rozkaz dostali i druzí… Proto, třebaţe jsme se s výjimkou Potůčka všichni dobře znali, mlčeli jsme. Nepadlo ani slovo, jen „Ahoj kluci“ a „Zlomte vaz!“ Všechno ostatní, co se píše v knihách, je vymyšleno. O nějakém bavení v letadle nemohlo být ani řeči, uţ také proto ne, ţe jsme letěli bojovým strojem, který nebyl odhlučněn, a my měli navíc na hlávách gumové přilby. A motory řvaly na plné obrátky. Nikdo z nás nevěděl, jaké je krycí jméno druhých skupin, znali jsme jen své. O tom, ţe se Kubiš s Gabčíkem jmenovali Antropoid a Bartošova skupina Silver A, jsem se dozvěděl aţ po válce. Také jsme vzájemně neznali své úkoly a poslání. Ovšem - o Kubišovi a Gabčíkovi jsme tušili, ţe mají spáchat atentát. Ano, je to tak, i kdyţ to zní třeba překvapivě. Těţko dnes mohu říci, odkud pramenila tahle naše informace. Oficiálně jsme to nevěděli, snad to byl speciální způsob jejich výcviku, který jsme viděli, a moţná i nějaká neprozřetelná poznámka pronesená někým mimochodem - a to nás přivedlo k tomu závěru. Oni mlčeli, ale mezi účastníky kursu se mluvilo o tom, ţe „mají jít na Heydricha“. Znal jsem je oba dávno předtím, neţ jsme tušili, ţe se setkáme za takových okolností v jednom letadle. Oba byli prostí chlapci, kaţdý z nich docela jiný, a přesto si v něčem podobní. Snad v kázni a nadšení. Kubiš byl klidný, známý dobrák, který by neublíţil ani kuřeti. Gabčík měl naopak temperament, byl ţivý, vznětlivý, současně však i rozváţný. Oba tvořili nerozlučnou kamarádskou dvojici. Takové lidi by měl člověk rád vedle sebe v nějakém kritickém okamţiku. Jako vojáci povaţovali kaţdý rozkaz za něco, o čem se nediskutuje. Znepokojovaly je všechny zprávy z domova, kde se hovořilo o vraţdění a mučení. Pamatuji se, jak jsme o tom jednou mluvili s Kubišem - kroutil hlavou a říkal, jak je to jen moţný, jak je to moţný… Antropoid nedostal vysílací a přijímací stanici,
tu jsme měli jen my a Bartošova skupina. Kdy byly určeny a sestaveny druhé skupiny nevím. Ze mě pošlou se Zemkem, to se rozhodlo asi dva měsíce předem, původně jsem měl letět s Jaromírem Sedlákem, pocházel z Tišnova u Brna, byl to komunista. Sedlák si však při cvičném seskoku vyvrtl kotník, a to ho z plánované akce vyřadilo. Název naší skupiny - Silver B - jsme se dozvěděli krátce před odletem. Úkol zněl: „Budete vysazeni v prostoru Svratouch - Svratka v Čechách. Pomocí adres, které dostanete, naváţete spojení s domácím odbojem, kterému předáte vysílací stanici a kód a jehoţ příkazy se budete nadále řídit.“ Měli jsme se uchytit na některé z adres, co jsme obdrţeli, a tady čekat, aţ bude do českého vysílání z Londýna vsunuta věta: „Jděte kaţdý nesmlouvavě za vytčeným cílem.“ Pak jsme měli v Chrudimi Vyhledat jednoho člověka, který nás napojí dál… O tom, ţe bychom měli pomáhat Bartošově skupině či Antropoidu, nepadlo ani slovo… Naposledy jsme na sebe mrkli a poplácali se po zádech. Byl večer, prosinec. Teď jsme ještě stáli vedle sebe, ale za pár hodin se rozloučíme. Kubiš s Gabčíkem se napjatě usmívali. Nastoupili jsme do letadla, zaklapla dvířka. Let byl neklidný, píše o tom Šustr ve svém hlášení. Hluk, teplo, nervozita. Nejdřív vysadili Antropoid, pak Silver A. Kývli jsme na ně. Zamávali rukou a skočili. Víc jsme je neviděli. Kubiš s Gabčíkem prý našli úkryt někde v Praze. Skupina Silver A, která měla vysílačku „Libuši“ k níţ patřili kromě Bartoše i Valčík a Potůček, snad navázala spojení na Pardubicku. Všichni byli stateční kluci. Moc dobří.
CO S „LIBUŠÍ“? Nikdy jsem se do ničeho nepletl, hlavně aby byly brambory a aby se ti rodilo obilí. U nás jsou kopečky a skoro pořád zima, člověk vstává a říká si, jestlipak bude dnes líp, je potřeba vyvézt močůvku a opravit chlív, a tak pořád dokola. Jó, agrárníky jsme tady taky měli, jenţe já volil nejdřív socdem a potom, kdyţ syn začal pracovat v lomu, nosil domů Ruďáska, a já teda hlasoval pro komunisty. K agrárníkům jsem se nikdy se svou chalupou netlačil. A proč taky, člověk dřel od rána do noci na poli… Tenkrát jsem se šel právě podívat, jestli mrazy neuškodí obilí, jenţe napadl sníh, hodně sněhu, a tak jdu za chvíli nazpátek. Uţ jsem skoro u naší obce a najednou vidím Kněze. Chodil pomalu, tentokrát se odněkud vracel a vedl kolo, taky se mu to smekalo. Měl uniformu, zapomněl jsem říct, Kněz byl velitel četnický stanice. - Kampak, povídá. Znal jsem se s ním od piva. Nikdy nebyl zlý. Jednou jsem ho taky viděl na komunistický schůzi. To bylo před volbama a syn mi řekl, pojď se mnou. Tak jsem šel, komunistů u nás; moc nebylo, ale sešli se i z okolí, máme tu hodně lomů… Kněz stál u dveří a nic neříkal. Syn mi pak povídá, jiní jsou horší. Ti se námi do toho pletou, tenhle aspoň mlčí. Občas taky chodíval, jak jsem říkal, do hospody. Debatovali jsme tam spolu o všem moţným. O počasí, o úrodě, a v poslední době taky o Němcích. On to byl přestoţe nosil četnickou uniformu - i dobrý Čech. I kdyţ jsme se v mnohým neshodli, na nácky jsme nadávali společně. - Kdepak bych byl, na poli. - Ţe vás nohy nebolí. Sněhu máte všude plno, tak co chcete. Obilí vám nevymrzne. Došel jsem aţ k němu, přeskočil příkop a dali jsme se po cestě. Mlčel a tlačil kolo. Ušli jsme asi dvě stě metrů a já se ho najednou zeptal: - Copak? Stalo se vám něco? - Co by mně bylo… Nic.
Jenţe já věděl, ţe mu něco vrtá v hlavě. To se uţ pozná. Na poli krákaly vrány, nemám je rád, tak jsem na ně ukázal a říkám, takhle mít flintu, hned bych je postřílel… Kněz se usmál: - Vidíte, já flintu mám a nestřílím. - To je vaše věc, vy, myslím, byste ani neuměl vystřelit, chtěl jsem ho trochu popíchnout. - Podle toho na co. Vrány a vrány - to je rozdíl. - Na mě s takovou nechoďte. Tomu já raději nerozumím, povídám. - A takhle na lidi byste taky střílel? zeptal se náhle. - Já přece mluvím o vránách, odpověděl jsem, ale pak mě cosi napadlo a otočím se ke Knězovi: - Máte tu škodnou? Zadíval se na mě a malinko, takhle jen v koutcích úst, se usmál: - Čert ví, jestli je to škodná… Někdy to nepoznáte. Šli jsme a on se pomalu rozhovořil. - Představte si, mám tady hlídat pořádek, aby se jako „říši“ nic nestalo, a zatím… Někdy je z toho všeho těţká hlava. Jenţe kdyţ ti mládenci… - Jaký mládenci? - Co mám povídat. Jsou tady parašutisti, nemáte pro ně něco k jídlu? - Takhle to tedy je… ujelo mi. Kněz se zastavil: - Umíte mlčet? - To se ví, vţdyť jde o kejhák… A to jídlo by se taky nějaký sehnalo, konejšil jsem ho, viděl jsem na něm, jak ho zamrzelo, ţe mně to prozradil. - A co tu dělají? byl jsem zvědavý. Kněz pokrčil rameny. - Přece to musíte vědět. - Všechno moţný. Shánějí zprávy, vyptávají se, co se tady vyrábí v továrnách… Pak mlčel celou cestu aţ k prvním barákům. Teprve později jsem se dozvěděl, ţe tu měli ilegální vysílačku, prý se jmenovala „Libuše“. - A mohl bych vám nějak pomoct? - To je těţký… Mám strach z toho, co se stane, aţ to praskne.
- Copak to musí prasknout? divil jsem se. Mávl rukou: - Ví o tom moc lidí, a to je vţdycky tuze nebezpečný. - Počkejte, aspoň mi řekněte… - Podívejte, čím míň toho víte, tím líp. Jednou by vás to třeba mrzelo. A to jídlo bude? - Přijďte si večír. Zaťukejte na okno. Šel dál, já domů. Nikomu jsem raději nic nevykládal. Jen jednou jsem potom viděl Kněze, jak jde s mladým muţským a cosi mu vypráví. Pozdravil jsem je. Pak jsem slyšel, ţe vysílačka byla schována v lomu Hluboká u Dachova, jak je Hlinsko. Později v Leţácích. Kdyţ je zatýkali, Kněz se zastřelil. To jídlo jsem mu ten večír uchystal a pak ještě několikrát.
MONOLOG PARDUBICKÉHO PAMĚTNÍKA Kdyţ se tak dívám nazpátek, mám pocit, ţe jsem přeţil vlastní konec. V odbojové činnosti jsem viděl svou vlasteneckou povinnost. Uţ v mládí jsem měl příleţitost pozorovat ordnéry při práci - ţili jsme totiţ v pohraničí a tady bylo různých půtek mezi příslušníky české menšiny a nacisty aţ dost… V roce 1937 jsem absolvoval vojenskou akademii. Pak přišla mobilizace, Mnichov a deziluze. To, čemu jsem věřil, všechny jistoty se hroutily a propadaly a člověk nevěděl kudy kam. Pomýšlel jsem na odchod do ciziny, hledal jsem jen cestu a příleţitost. Chtěli jsme s několika kamarády uprchnout, byl jsem v Praze na francouzském vyslanectví a všechno tu dojednal. Jestli znáte Suté Břehy nedaleko Třebechovic na Divoké Orlici, tam jsme čekali na smluvené znamení. Pak se ale všechno zhatilo… a já se oţenil. Svou budoucí ţenu jsem poznal někdy v zimě 1940. Začali jsme spolu chodit a asi po šesti měsících jsme se vzali. Přiznám se, ţe tehdy pro mě přestalo všechno ostatní existovat. Měl jsem svůj domov, klid. Ţili jsme spokojeně. Občas jsme se stýkali s několika rodinami, někdy jsme šli do biografu, bydleli jsme stále v Pardubicích a já pracoval ve Východočeském elektrárenském svazu. Celý den jsem se těšíval na chvíli, kdy jsem konečně mohl zaklapnout kancelářský stůl a spěchat domů. Hanka se usmála, co je nového, já ji políbil a řekl nějakou hloupost, ona se zeptala, co budeme dělat, někdy jsme jeli shánět na vesnici ţivobytí, to víte, válka - a tak to šlo pořád dokola. Byl jsem typem mladého poručíka, jakého vychovala první republika. Ta od nás ţádala apolitičnost, poněvadţ to potřebovala, a já se takovým skutečně stal. Ano, nenáviděl jsem Němce, chtěl jsem proti nim bojovat, ale o politiku jsem se nikdy předtím nestaral. Kolikrát jsem uţ od té doby uvaţoval, jestli by nebylo lepší, kdybych tenkrát zahynul… Ne, nemyslím, ţe bych si musel něco vyčíhli, jednal jsem
správně, nezradil jsem a mohu se kaţdému podívat do očí… Ale říkám si: a jakým právem jsi to přeţil? Skoro všichni jsou mrtví a já tu zůstal, a dělal jsem přece právě tolik jako druzí. Nejsou to uklidňující myšlenky. Na silvestra 1941 jsme byli s manţelkou na lyţích - jsem náruţivý sportovec - u známých v Polici nad Metují. Znáte to moţná: všude sníh, veselá společnost, člověk zapomene na válku, na bídu, večer se dlouho sedí a povídá, venku je nádherná noc, mráz pálí - a druhý den je z toho angína. Po silvestru jsem přijel do Pardubic sám, musel jsem do kanceláře. Má ţena zůstala ještě několik dní v Polici, měla horečky, a kdyţ se vrátila, šla si lehnout k rodičům, ti totiţ také ţili v Pardubicích a mohli ji ošetřovat. Tehdy navštívila manţelku její kamarádka Taťána Hladěnová a řekla jí, ţe její manţel - Franta Hladěna - by chtěl se mnou hovořit. Hanka slíbila, ţe se mi o tom zmíní a proto, kdyţ jsem za ní přišel, první její slova platila Hladěnovi. Ţe prý se večer u nás staví v bytě, chce něco důleţitého. Franta přiběhl, ještě si ani neodloţil a uţ šeptal: - Tak tu máme, Vašku, parašutisty. Podíval jsem se na něho překvapeně, ale vypadal váţně. - Fakt. Jeden z nich tě zná a chce s tebou mluvit! - Se mnou? A kdo to je? - Znáš nějakýho Bartoše? - Kdysi jsem s jedním chodíval do pardubické reálky, byl o něco mladší… Je to on? - Uvidíš. Přijď zítra k nám, máme ho zatím na bytě. A mlč, nikomu ani slovo! Potom Franta odešel. Byl jsem z toho rozčilený. Chodil jsem po pokoji sem a tam, vzpomínal na chvíle, kdy jsem chtěl utéci z protektorátu a touţil po boji proti Němcům… Teď jsem ho měl na dosah ruky. Velký boj, na jehoţ konci mohla čekat i oprátka.
Druhý den jsem to nemohl v kanceláři vydrţet. Stále jsem se díval na hodinky, odpoledne se nekonečně táhlo. Hanka uţ vstala, horečka přešla, a tak kdyţ jsem se kvečeru vrátil z úřadu, čekala na mě doma. - Půjdeme k Hladěnovům na návštěvu, oznámil jsem jí. Nedivila se. Sotva jsme přišli, vzala Taťána manţelku do vedlejšího pokoje, kde si něco povídaly, a mě odvedl Hladěna do obýváku. Tady čekal Freda… Abyste rozuměli: jmenoval se Alfréd, ale my jsme mu říkali uţ jako kluci „Freda“. Znělo to tak zvláštně. Kdyţ viděl můj obličej, rozesmál se: - To koukáš, co! - Kde se tu bereš, Fredo? - Spadl jsem… - Jak to? Vţdyť jsi odjíţděl do Francie… - Ano, jeden můj známý tenkrát zařídil, byl to český důstojník z Oranu, abych dostal z Francie dopis, ţe jsem tam něco zdědil. Nacisti na to nalítli, dali mi povolení k odjezdu - a já se dostal legální cestou ven. Jenţe teď jsem tady a potřeboval bych tě. - K čemu? - To se nedá říct jednou větou. Posadil jsem se. Nabídl cigarety a zeptal se: - Změnil jsem se? - Trochu. Jsi opálený. A nějak starší. Hladěna se mezitím uvelebil na gauči. Začali jsme povídat. Freda Bartoš mě poţádal, abych se stal spolupracovníkem jeho skupiny, která před krátkým časem přibyla z Anglie. Byl nadporučíkem a měl k dispozici ještě dva muţe. Ale to mi řekl aţ později. Jeden z nich se mi pak představil jako Toušek a já se za čas dozvěděl, ţe je to Valčík. Druhý byl telegrafista Potůček. Říkali mu Tolar. - A co bys tedy na mně chtěl? ptám se Bartoše. - Několik věcí. Mým úkolem je navázat styk s Prahou, potom pravidelně podávat a přijímat zprávy z Londýna, organizovat zpravodajskou činnost - a k tomu potřebuji pomoc zdejších lidí. Opatřovat falešné doklady, občanské legitimace, policejní přihlášky, pracovní kníţky, potravinové lístky a moc dalších
věcí… Ty bys měl na starosti zpravodajskou sluţbu, vybudování záchytných míst pro nové pracovníky a dále bys musel opatřit trojúhelníky ubytování. Nemusel jsem se rozmýšlet, souhlasil jsem. - I tvá ţena by nám mohla pomáhat, pokračoval ve výkladu Ferda. To se mi nezdálo. - Je to příliš nebezpečné, namítl jsem po chvíli. - Tady Taťána nám taky pomáhá. Ţeny jsou jako spojky méně nápadné… přesvědčoval mě Bartoš. Hladěna se přidal, a tak se nakonec rozhodlo, ţe se zapojíme oba. Hanka, kdyţ jsem se jí na to zeptal, nadšeně souhlasila. Lákalo ji to. Krátce nato nás zavezl Hladěna svým vozem - tedy Fredu a mne - za mými rodiči do Dašic. Ti tady sehnali Bartošovi u jednoho známého obuvníka podnájem, maminka obstarala uhlí. Freda si přivezl rádio, pak nějaké ty své věci a myslel si, ţe ho tu nikdo v Dašicích nezná, ţe tu bude lépe ukryt neţ v Pardubicích, kde ţila jeho matka a kde měl hodně přátel. Třebaţe jsem ho tátovi představil jako Otu Motyčku, otec ho poznal. Slíbil, ţe bude mlčet - a slib splnil. Uplynulo
několik
dní.
Poznal
jsem
osobně
i Jirku
Potůčka,
radiotelegrafistu, který byl prý někde v Ţelezných horách, odkud se snaţil navázat spojení s Londýnem. Bartoš mi uloţil, abych se staral o špionáţní zprávy. Podával jsem mu informace
o dislokaci
vojenských
jednotek
ve
východních
Čechách,
o transportech, které šly na frontu, opatřil jsem několik ilegálních bytů a přivedl další spolupracovníky. Také Hana, má ţena, se aktivně zapojila. Jednou mi Freda vyprávěl, jaký měli seskok. Po válce jsem se dověděl zbývající podrobnosti, takţe dnes uţ vím, ţe se Bartošova skupina jmenovala Silver A a měli je shodit u Heřmanova Městce, jenţe smůla či špatná orientace pilota zavinily, ţe se octli nedaleko Poděbrad. - A jak jste se odtamtud dostali? ptal jsem se ho. Bartoš mávl rukou. - Kaţdý jsme spadli jinam a jeden o druhém jsme nevěděli. Teprve za delší dobu jsem objevil Jirku Potůčka, ale Valčíka jsme se
nedočkali. Ten seskočil o kus dál, neviděl nás, a tak vzal svůj padák a kombinézu, kterou svlékl, a všechno zakopal někde v poli. Naštěstí pro celou skupinu spadla kousek od Valčíka naše přijímačka i vysílačka. Sebral obě a chtěl je původně zahrabat na stejném místě jako padák a kombinézu, ale pak si řekl, ţe by je mohl někdo objevit, ještě neţ se pro to vrátíme, a tak vzal „Libuši“, odnesl ji o kus dál, vlastně aţ k silnici, tady vyhloubil jámu a dal to tam. Poněvadţ věděl, ţe na místě seskoku dlouho zůstat nemůţe - co kdyby přišla četnická hlídka nebo někdo zpozoroval výsadek a telefonicky to hlásil Němcům - pustil se po silnici, o níţ netušil, kam vede. My zatím s Potůčkem ještě chvíli čekali, jestli se někde Valčík neobjeví. Ten šel a šel, dostal se aţ na rozcestí a teprve tam zjistil, ţe nás shodili špatně, ţe jsme u Poděbrad. Vesnice se jmenovala Senice nebo tak nějak. Bartoš mi vyprávěl, co bylo dál. Báli se, s Potůčkem, aby je svítání nezastihlo v poli, a proto se vydali po stejné silnici, po níţ šel před čtvrt hodinou Valčík. Došli ke stejnému rozcestí s ukazatelem směru a taky byli rozčileni, kdyţ zjistili situaci. Do vesnice bylo pár kroků, a proto zamířili tam. Dohadovali se, u koho mají zaklepat, jestli na faře nebo ve škole - nakonec se rozhodli pro školu. Zaťukali na okno, dlouho se nic nedělo, aţ nakonec vykoukla hlava. Řídící je nechal po kratším vysvětlování u sebe, odpočinuli si, vyspali se a najedli… Valčík zatím došel do Poděbrad, najal si tam taxíka - musel prý zaplatit tomu člověku pěkných pár tisíc - a dojel do Chrudimi. Kdyţ je vypravovali z Londýna, dali jim několik adres lidí, u nichţ se mají hlásit. Jedna z nich zněla na chrudimského úředníka Buršu, jenţe kdyţ tam Valčík dorazil, zjistil, ţe Burša byl uţ před časem zatčen gestapem a ţe tedy adresa „vybouchla.“ Poslal taxíka nazpátek do Poděbrad a sám se pustil pěšky do vesnice, jmenovala se snad Mikulovice, kde se měli hlásit v případě, ţe by chrudimský adresát nemohl pomoci. Tady ţil nějaký Švadlenka a ten - kdyţ ho Valčík přesvědčil, ţe není provokatér - parašutistu přijal. Valčík to uţ potřeboval, nohy bolely, chtělo se spát a jíst… a tak zde našel útulek.
Švadlenka prý vypomáhal s jídlem také Stanislavu Kostkovi Neumannovi, tomu básníkovi, co tam někde poblíţ bydlel; tedy Švadlenka potom odvedl Valčíka do Pardubic k učiteli Janáčkovi a všichni tři se společně vydali vlakem do Poděbrad, aby zachránili vysílačku a přijímačku. V Poděbradech koupili sáňky a Valčík je vedl do míst, kde seskočil. Kufříkový přijímač i vysílačku šťastně našli, horší to bylo s padákem a kombinézou. Vyhrabal je asi nějaký zvědavý sedlák, a kdyţ to Valčík zjistil, rozhodl, ţe by bylo moc nebezpečné převáţet stanici na sáňkách do Poděbrad a odtud vlakem do Pardubic, jak původně chtěl. Proto zavedl Švadlenku do nejbliţšího hostince, usadil ho tam se zabalenou vysílačkou a sám s Janáčkem odjel nazpátek do Pardubic, aby zde sehnali nějaké auto. Prý hledali Hladěnu, jenţe nebyl doma, a proto nakonec obstarali autodroţkáře. Ten stanici převezl. Pochopitelně ţe mu neříkali, co veze… Zatím si Bartoš s Potůčkem aniţ by věděli, co se stalo s Valčíkem a „Libuší“, odpočinuli a vydali se dál. Dostali se aţ do jedné vesnice u Heřmanova Městce, bydlela tu rodina Kosteleckých a Bartoš to tady trochu znal, uţ před válkou sem několikrát zavítal se svou tehdejší dívkou, Věrou Jungovou, ona byla příbuzná těch Kosteleckých. Nevykládali, odkud přicházejí. Kostelečtí je přivítali, pohostili, přijela sem z Pardubic Jungová - a teprve tu zasvětili do svého tajemství. Věra jim pomohla do Pardubic a tady se konečně setkali s Valčíkem. I historii svého pobytu v cizině mi Freda vypravoval. Jednou jsme vzpomínali na klukovská léta a on z ničeho nic začal. Jak přijel do Francie a jak se dostal do cizinecké legie. Odvezli ho do Alţíru, tam to měl zlé, potom bojoval v Československé jednotce a nakonec se po poráţce francouzské armády dostal do sběrného tábora a odtud do Anglie. Zapomněl jsem dodat, ţe v městě Agde - byli zde nějaký čas ubytováni poznal dívku, s níţ se zasnoubil. - Vašku, povídá mi, kdybych se nedoţil konce, tak jí to dej vědět a pošli jí něco na památku. - Ty máš nápady, já na to.
V tom Agde měli prý špióna, někde na zelinářské zahradě postavil vysílačku a byl ve spojení s nacisty, vyprávěl Bartoš. Kdykoli mluvil o tomhle městě, málem se zasnil, coţ u něho vyhlíţelo neobvykle. Na začátky v Anglii nevzpomínal rád. Prý tam neklapalo mnoho věcí, měli špatné ubytování a muţstvo bylo nespokojené. Z našich besed jsem postupně vytušil, ţe by se chtěl - aţ skončí válka věnovat politické činnosti. Vím například, ţe kdyţ u nás později bydlel, studoval politické dějiny. Jednou jsme spolu mluvili o situaci a to říkal, ţe dostal z Londýna za úkol sledovat v protektorátu činnost komunistů a ostatních ilegálních organizací a podávat o tom zprávy. Navazovat kontakt však s nimi kvůli bezpečnosti nesměl. Hlavně však sháněl informace a měl se spojit s Morávkovou praţskou skupinou. Vykládal, ţe na začátku odboje převládala v Londýně koncepce českopolského bloku, později se hovořilo o federaci středoevropských států, kde by měli Češi vedoucí postavení. Bartoš se ve své práci řídil zřejmě instrukcemi, které dostával čas od času z Londýna. Pokud vím, obdrţel také přímé pokyny politického rázu od prezidenta Beneše, který vystupoval pod jménem „Svoboda“ Jednou mi Freda vyprávěl, jak prodělával parašutistický kurs a jak se potom zúčastnil nějakých britských manévrů, kde měl úspěchy jako velitel. Proto ho pověřili odpovědnou funkcí: být velitelem i první parašutistické skupiny vyslané do Československa. Často vzpomínal na Anglii, chodil tam prý i do společnosti, kde se seznámil s nějakým předním spisovatelem, říkal mi dokonce jeho jméno, ale uţ se mně vytratilo z paměti. Jak jsem uvedl na začátku, odvezli jsme Bartoše do Dašic, kde měl svůj „Štáb“. Bydlelo se mu tady dobře, okno vedlo do zahrady, jeho bytný, obuvník, byl hodný člověk - neměl ani tušení, kdo je to pan Motyčka - jenţe Bartošovi se tady přece nelíbilo. Necítil se tu dobře, prý je to z ruky a on potřebuje mít spojení na všechny strany. A tak se zakrátko vrátil do Pardubic. Podnájem v Dašicích si ponechal, řekl bytnému, ţe je pojišťovacím agentem a ţe musí cestovat.
Bartoš mě tehdy posílal do nejrůznějších koutů, navazoval jsem kontakty, sbíral zprávy a údaje… Také ţena cestovala, jezdila na adresy, které si Freda přivezl z Londýna, či které později dostával depešemi. Zpravodajsky jsme pracovali intenzívně, nebylo dne, kdybych nepředával Fredovi nové údaje. Valčíka zatím přijal majitel pardubického podniku „Veselka“, pan Košťál, jako „číšníka“. A co bylo s Potůčkem? Pokud vím, uvaţovalo se, kde nejlíp umístit vysílačku. To se mě ovsem netýkalo, a tak nemohu povědět, kdo o tom nakonec rozhodl. Aţ po válce jsem se dozvěděl, ţe krátce byla v Bohdanči, pak vysílačku ukryli v lomu Hluboká u Dachova nedaleko Leţáků. Lom byl bezpečný, tím spíše, ţe o „Libuši“ věděl i velitel blízké četnické stanice Karel Kněz, který ji vlastně hlídal a zabezpečoval. Bylo to potřeba, alespoň v počátcích. Kdyţ totiţ Jirka natáhl anténu a chtěl volat Londýn, zjistil, ţe neodpovídá. Druhou noc to zkoušel znovu, ale zase bez úspěchu. Potůček vysílal a londýnští mlčeli. Proč, to nikdo nevěděl. Po dlouhém hledání se prý zjistilo, ţe porucha, způsobená asi shozením aparatury z letadla, není ve vysílačce, ale v přijímačce. Aţ kdyţ se přivezla do lomu náhradní součástka, podařilo se navázat spojení. Snad kolem 15. ledna 1942. Od té chvíle dodávala „Libuše“ zprávy skoro nepřetrţitě. V Londýně jistě zajásali, měli postaráno o pravidelnou zpravodajskou činnost a konečně se ták obnovilo spojení s domácím odbojem. Část svého úkolu tedy Freda splnil. Proto jedna z prvních depeší oznámila parašutistům, ţe je povýšili. Bartoš se stal kapitánem… Spojení
s Londýnem
usnadnilo
kontakt
s Prahou.
Neznám
bliţší
podrobnosti, vím jenom, ţe Freda dostal z Londýna pokyny, na koho se má v Praze obrátit. Pravděpodobně na skupinu Leona, coţ bylo krycí jméno štábního kapitána Morávka, a přes něho se měl Bartoš asi spojit s Thümmelem. Jeho zprávy byly pro Londýn - jak dnes víme - poměrně důleţité. Při navazování spojení pomáhala má ţena. Freda ji poslal s Taťánou Hladěnovou do Prahy, aby zde zašly za paní Bočkovou, manţelkou důstojníka, který ţil v emigraci v Londýně.
Předpokládal, ţe Bočková bude znát cestu k Morávkovi… Jenţe to dopadlo jinak. Bočková manţelce a Taťáně nevěřila, třebaţe se legitimovaly. Prý ţádného Morávka nezná… Bydlela u svých rodičů v Břevnově, v přízemí měli obchod, byt v poschodí. Manţelka byla výřečnější neţ Taťána, a tak veškeré vyjednávání vedla ona. Nakonec se Bočková přece nechala zviklat ve své nedůvěře a stanovila heslo: jestliţe se bude určená věta vysílat v některé z příštích relací londýnského rozhlasu, uvěří manţelce. Taťána se ţenou se rychle vrátily z Prahy a všechno to prý hlásili Bartošovi. Ten heslo zaslal do Londýna - a pak prý hovořil v jednom vysílání sám plukovník Boček (tehdy uţíval jména Chodský) a určené heslo vyslovil. Všechno bylo v pořádku: Bočková uţ věřila, ţe nejde o provokaci, a spojila Bartoše s Morávkem. Tehdy jsem ovšem neznal podrobnosti, teprve později mi je řekla manţelka. V té době také pomáhala, opět s Taťánou Hladěnovou, Bartošovi se šifrováním depeší. Obálku s čísly k nám vozil - obvykle ráno, v noci je totiţ Londýn vysílal - Jirka Potůček. Přijíţděl na kole, zazvonil dole u domovních dveří, signál jsme měli ty, ty, ty, tá - tedy tři tečky a čárka, řekl pár slov a uţ byl pryč. S těmi čísly se pak muselo nějak pracovat, to dovedl Bartoš. Dešifrovalo se podle různých, předem uţ v Anglii smluvených knih. Vím, ţe jsem k tomu účelu sehnal jednu básnickou sbírku Svatopluka Čecha. Freda mi říkal, ţe to musí být vydání z Ottovy Světové knihovny, to byla podmínka. Mezi Hladěnou a Fredou došlo za čas k osobní rozepři, týkající se Taťány, a tehdy se musel Freda od Hladěnů odstěhovat. Nejdřív bydlel někde v pasáţi, pak se ubytoval u nás; já chodil stále do kanceláře, doma zůstávala s Bartošem moje ţena Hanka. Freda jako pojišťovací agent podniku „Sekuritas“ - znal se s ředitelem a ten mu opatřil tohle „místo“ - míval času dost. V tom měl proti nám výhodu: Hladěna, Janáček, Košťál, já i další jsme byli zaměstnáni a své úkoly jsme plnili většinou po chvilkách ve volném čase. Bartoš se nemusel starat o nic jiného neţ o odbojovou práci. Zřídil si několik druhů desek, kaţdé pro jiný
písemný materiál, který třídil. Zvlášť měl zprávy vojenské, zvlášť politické, kulturní a hospodářské… Pomalu jsme si zvykali na nebezpečí. Kdyţ ho máte kolem sebe plno, přestane vás lekat, tím spíše, ţe Němci zatím stále nic netušili. Jen jednou jsme měli opravdu nahnáno. Dozvěděli jsme se, ţe v pardubických kasárnách došlo k nějakému menšímu vzbouření mezi německými vojáky. Hned jsme to hlásili do Londýna a tamější rozhlas to vzápětí uváděl ve zprávách. Uvědomili jsme si, jak to bylo od nich neprozřetelné, vţdyť nacisti museli podle toho poznat, ţe na Pardubicku pracuje vysílačka. Jenţe zatím se nic nepříjemného nepřihodilo - a tak jsme se za několik dní zas uklidnili. Kdyţ k nám přišel Valčík, zavládla vţdycky veselá nálada. Přinášel s sebou smích, byl to pořádný a dobrý chlapec. Vyprávěl, jak dělá číšníka, obsluhuje gestapáky, zapaluje jim uctivě cigarety a přitom poslouchá, co si povídají. Freda se u nás zabydlel a uţ ani nepomýšlel na to, ţe by se vrátil do svého podnájmu v Dašicích. Náš byt ovšem neměl dobré podmínky pro ilegální práci: čtvrté poschodí v činţáku, ţádná moţnost úniku, to nebylo výhodné. Přicházely návštěvy, stále více lidí, které jsem neznal. Bartoš je přijímal, radil se s nimi a mnohdy sám odjíţděl. Pamatuji se například na tiskaře Vojtíška z Bělohradu, častého hosta. Také z Prahy přijíţděly spojky a vozily Bartošovi zprávy o tamějších parašutistech…
KDO MĚL ZDRAVÉ RUCE Tak, mámo, jsou to studenti a jugoslávští sokolové, řekl rozčileně manţel, kdyţ se vrátil z Wilsonova nádraţí. Usedl za stůl a viděla jsem mu na tváři, ţe má starost. - Jistě? ptám se nedůvěřivě. - Říkala to Šrámková a mám tě taky od ní pozdravovat. Ţe prý potřebují někde bydlet. Jenţe nejsou policejně hlášení… Otřu ruce, právě jsem chystala něco k jídlu, přišla jsem totiţ domů chvilku před muţem, sednu si tedy na otoman a začneme uvaţovat, co a jak. Kam je ubytovat? - Škoda ţe tady máme maminku, řekl zase manţel, a já věděla, kam míří. Mívali jsme u nás od listopadu do května mou starou matku. - A co ostatní sestry? Myslel dobrovolné sestry od Červeného kříţe, já totiţ byla na Ţiţkově od roku 1935 předsedkyní, paní Moravcová zapisovatelkou. Moc hodný ţeny. A obětavý. To se ukázalo právě tehdy, kdyţ šlo o všechno. - Snad… Zkusit se to můţe. Kdyţ to chce Šrámková… Sestra Šrámková byla předsedkyní dobrovolných sester pro celou Prahu, bydlela na Smíchově, její manţel přednášel na technice jako profesor, a my se u nich - ţeny snad ze všech praţských obvodů - asi jednou měsíčně scházely a vykládaly, co je nového a co by bylo třeba dělat. Sháněly jsme například potravinové lístky pro ty, co nebyli hlášeni, a poněvadţ my s tátou neměli doma telefon a Moravcovi ano, telefonovala vţdycky sestra Šrámková vzkazy jim a Moravcová mně to pak vyřídila. Taky jsme dělaly různé akce, třeba na podzim 1938 pro uprchlíky ze Sudet. V Buštěhradě jsme pro ně připravily vánoce a uspořádaly velkou sběrovou akci, sháněly jsme jak šaty, tak peníze, a zakoupily jsme za ty vybrané peníze prádlo, cukr, mouku a nechaly jsme upéct vánočky, a to všechno se shromaţďovalo u sestry Moravcové. O těch našich schůzkách u Šrámkové nikdo nevěděl. Jednou jsem vzala s sebou i Moravcovou, je přece jednatelkou, tak ať ví, jak to vypadá. Sešlo se nás
asi čtrnáct nebo patnáct a Šrámková pozvala médium, dělala ho nějaká neznámá paní a sestra Moravcová se toho média ptala na syna. Moravcová měla totiţ staršího syna v cizině; kdyţ přišel Hitler, pracoval v Čakovicích, odtud se ztratil a nikdo o něm nevěděl, pak měla ještě mladšího. Aťa se jmenoval, a ten někdy chodil k nám. Kdyţ ten starší utekl, Moravcová moc plakala a teď ji to médium utěšovalo. Ona řekla: - Mám syna, ale nevím kde, a médium odvětilo: - Je umazaný, slouţí u letectva… Na mou duši, to tak povídalo. Taky to médium řeklo: - Bude spáchán atentát a mnoho lidí přijde o ţivot… Úplně jsme strnuly. Kdyţ jsme odcházely, povídá Moravcová u dveří: - Kdybych mohla něčím pomoci, jsem k dispozici. A takhle v zimě 1942, moţná v únoru, ale přesně to nevím, přijde na schůzku ke Šrámkové sestra z Vysočan, snad se jmenovala Piskáčková, a ţe prý potřebuje úkryt pro nějaké mládence. - Co jsou zač? ptala se Šrámková. Piskáčková zčervenala a neodpovídala, snad se pak vymluvila, ţe ujistí podrobnosti, nebo to řekla Šrámkové o samotě, aţ jsme my ostatní odešly. Za několik dní nato telefonuje Šrámková sestře Moravcové, aby mně vyřídila, ţe mám přijít ten a ten den na Wilsonovo nádraţí v deset dopoledne, ţe mně něco chce říct, jenţe já právě dělala akci ve škole se zubním lékařem a nemohla jsem, a proto jsem tam poslala muţe. Kdyţ přišel domů, oznámil mi, ţe máme obstarat noclehy a ţe to jsou studenti a jugoslávští sokolové, a já si povídám, co teď, byt jsme měli malý, navíc mou starou maminku, a kdyţ nejvíc s tátou přemýšlíme, objevila se sestra Moravcová a hned na muţe, co vám chtěla Šrámková? Manţel jí to vyprávěl a Moravcová plná ochoty, ţe všechno zařídí, abysme neměli strach, ţe má spoustu známých a ţe si to bere na starost. Vjela do ní síla, oči jí zářily, byla ve svém ţivlu, znala jsem ji kolik let, neúnavnou, jiné sestry sotva viděly, únavou padaly, ale Moravcová dokázala táhnout jako kůň. Co jsme s muţem mohli, to jsme jí pak pomohli, i ostatní sestry z Červeného kříţe, Kaliberová byla s jedním tím mládencem aţ někde v Radotíně
u doktora, aby ho ošetřil, a pomáhali snad i lidi z Ligy proti tuberkulóze a taky z jiných organizací. Dělal kaţdý, kdo měl zdravý ruce.
MONOLOG DOMOVNÍKA Tohle je denár Boleslava II., vyměnil jsem ho za pár praţských grošů Václava II., jestli je znáte. V prostředku česká koruna a na druhé straně lev. Pěkná prácička, je to vlastně nejslavnější česká mince, platilo se s ní po celé Evropě, pane, tenkrát česká sláva běţela světem… Myslíval jsem na to často za protektorátu, kdyţ nám chtěli všelicos namluvit o naší minulosti. Já vím, ţe si myslíte, jaký mám řeči, bývalý domovník, tedy dnes uţ v penzi, a on je zaţraný numismatik. Jenţe tyhle plíšky, co vidíte na stole, ty vám nejlépe povědí o starý český slávě. Sbírám to léta a mám pěknou sbírku. I Ferdinandův tolar z jáchymovské mincovny… Ten Ferdinand se tady taky roztahoval a to se mu pane hospodařilo. Jako Němcům za týhle poslední války. Kdyţ sem přišli, byli hladoví, kaţdý se cpal šlehačkou a pak nám budou něco vykládat o vyšší rase. Jo, takhle koncentráky, to oni uměli. A mučit lidi. Z našeho baráku to odnesla celá rodina. Jmenovali se Moravcovi a byli moc slušní. My tady bydlíme uţ od jedenatřicátého roku a oni tady ţili taky tak dlouho. Měli dva kluky, Mirka a Aťu. Chodili do školy, byly to hodný děti, někdy jim sice mičuda spadla, kam neměla, ale to se stane kaţdýmu klukovi. Pak najednou vyrostli a Mirek utekl za hranice. To uţ byl protektorát. Paní Moravcová dlouho plakala, poněvadţ nevěděla, co s ním je. Tadyhle mám jeho fotku, v roce 1944 ho nacisti sestřelili. On byl totiţ letec a bojoval v naší zahraniční armádě. Moravcovi bydleli v druhém poschodí, měli dva pokoje s kuchyní a maličký pokojík. Původně patřila k tomu jejich bytu ještě jedna místnost, ale tu pak oddělili, udělali k ní zvláštní vchod a tam bydlela maminka pana Moravce se svou dcerou, s Moravcovou sestrou. Kdyţ potom stará paní zemřela, zůstala tam bydlet jen ta sestra, a aby jí nebylo smutno - a taky potřebovala peníze pronajímala pokoj dvěma slečnám a sama si udělala za plentou takový kout s postelí, kde spala. Moravce dali za války do penze, dřív pracoval na dráze
v kanceláři, byl to takový tichý, mírný pán, pravý opak své ţeny. Paní Moravcová měla totiţ energie za deset, byla trošku silnější, hnědovlasá. Co ta se nadělala pro ty hochy! Jako parašutisty. Vidíte, pamatuju se na to, jako by to bylo včera. Sedím u stolu a prohlíţím si Vladislavův denár, ten den jsem ho zrovna sehnal. Je to krásná věc. Samson tam bojuje se lvem. Najednou někdo zazvoní. Odstrčím krabici se sbírkou, jdu otevřít a stála tam paní Moravcová s mladíkem. - Můţeme dál? zeptala se. - Ale jen pojďte, zval jsem je. Klukovi mohlo být něco přes“ dvacet, měl modré oči a světlé vlasy. - Pane správec, můţeme vám věřit? řekla z ničeho nic Moravcová. Vypadal jsem asi udiveně. - Jistě, povídám nakonec. - Tohle je Zdenda a on k nám bude často dojíţdět. Kdyby byl někdy zavřený dům, otevřte mu. On tady totiţ není hlášený, víte… dodala tiše. Polkl jsem. Zdenda se zasmál: - Někdy si zahrajeme mariáš. Umíte ho? Paní Moravcová mě chytila za loket a důvěrně zašeptala: - Je to parašutista! A mám ještě další, pane správec, a tak jsem chtěla poprosit, abyste nad tím vším zavřel oči a raději nic neviděl. - A jak je v noci poznám, kdyţ bude třeba zavřený barák a oni budou zvonit? zeptal jsem se. - Máme heslo „Jan“, kdo vám řekne to slovo, toho k nám pusťte, kdyby to bylo třeba o půlnoci, povídala ještě Moravcová. Má ţena byla zvědavá a chtěla se ptát, ale já jí povídám, mlč. - Nestarejte se, obrátil jsem se k paní Moravcové, všechno bude v pořádku: nic nevím a nic neuvidím. Poděkovali a odešli. Ty další dva mládence jsem viděl asi za dva dny, nějaký čas u Moravců bydleli, teprve později jsem se dozvěděl, ţe to byl Gabčík a Kubiš. Modrooký, co s ním byla paní Moravcová poprvé u nás, se jmenoval Valčík, odněkud přijíţděl a zase odjíţděl. Pak mne jednou říkal, ţe do Pardubic. Tomu menšímu z nich -
Gabčíkovi - jsme říkali Malý Ota a Kubišovi - poněvadţ jsme nevěděli jejich jména - Velký Ota. Kde bydleli do doby, neţ přišli do našeho baráku, nevím. V domě kousek naproti ţil nějaký učitel Zelenka a k tomu mě paní Moravcová občas posílala se vzkazem nebo s lístkem, ten to jistě věděl. Paní Moravcová nám dala i klíče od jejich bytu a stávalo se, ţe někdy u nás zazvonil Velký Ota a říkal, jestli bychom mu mohli půjčit klíče, ţe u Moravců není nikdo doma a on by si chtěl odpočinout. Jednou také u Moravců spal Zdenda a Velký Ota se tam nemohl dozvonit. Tak jsme mu zase klíče půjčili. Kdy to všechno bylo? Někdy v zimě 1942, snad v únoru. Ano, jistě to bylo v únoru, poněvadţ v březnu se sem Zdenda - tedy Valčík - nastěhoval definitivně a přivedl si psa. Chodil s ním často ven a pořád něco umlouval s panem Zelenkou.
MONOLOG ŢENY ZE ŢIŢKOVSKÉHO DOMU Našemu tátovi něco říkat, to máte, jako kdyţ házíte hrách na stěnu. Kolikrát jsem mu uţ povídala, aby to všechno pořádně zaznamenal, jak to bylo, roky utíkají a paměť přestane slouţit. Teď si to datum ještě pamatuju. Dneska vím, ţe se to stalo 27. února 1942, jenţe budu to vědět za deset let? Toho dne si mě pozval k sobě pan Zelenka, co bydlel nahoře v poschodí. Znala jsem ho jako hodnýho pána, učil někde ve Vršovicích a nejdřív ţil v pohraničí, jenţe kdyţ nám Němci zabrali Sudety, museli odtamtud Zelenkovi utíkat. Měli chlapce, jednoho a moc slušnýho, jmenoval se Jan a my mu říkali Jendo. Kamarádil s nějakým Růtovic, ti taky přišli do Prahy aţ těsně před válkou, ţili dřív zas někde na Slovensku… a oba chlapci chodili do libeňské školy. Ze začátku totiţ - to Zelenkovi byli ještě v pohraničí - poslali do Prahy jen chlapce a ten bydlel u strýce v Libni. No, a kdyţ se pak pan učitel Zelenka přistěhoval do Prahy, nechtěl, aby Jenda měnil školu, a tak chodil dál do Libně… Kdyţ došlo k tý kalvárii, slyšeli jsme, ţe se Jenda v Krčském lese otrávil. Někdo říkal, ţe se zastřelil. Jenţe to se všechno stalo aţ potom. Přijdu tedy sedmadvacátýho února k panu Zelenkovi a povídám, dobrý den, pane řídící. On mě pozval do pokoje a říká, tak jak se vám vede, paní… Odpověděla jsem, to víte, pane řídící, dneska za války je to zlý, komupak se vede dobře. Pokývl hlavou, několikrát přešel pokojem sem a tam, já seděla v takovým křesle a čekala, co bude. Konečně se u mne zastavil a zeptal se: - Máte strach před Němci? - Já? Proč? Zelenka na to nic, bylo vidět, ţe mu něco leţí v hlavě, a pak mi najednou povídá: - Potřeboval bych ubytování pro dva lidi. Víte, aby se měli kde vyspat a najíst. Nešlo by to u vás? - A co jsou zač?
- Těţko povídat. Nejsou zdejší, na policii se hlásit nemohou a jsou odkázáni na české lidi. - Podívejte, pane řídící, klidně je k nám pošlete, ale musí o tom vědět taky můj muţ. - To je jisté, sám s ním pohovořím. Nesmíte o tom ale nikde mluvit, ani slovo rodičům, přátelům, prostě nikomu… - Vţdyť mám přece přečtenýho celýho Jiráska a vím, co zkusili čeští bratři, kdyţ je pronásledovali… - Tak si myslete, ţe jsou jako oni, odpověděl pan řídící a trochu se usmál. No a pak přišli. Poněvadţ jsme měli v kuchyni jen otoman, půjčil nám Zelenka skládací postel, kterou si kaţdý večer hoši postavili. Byli mladí, slušní. Nic jsme o nich nevěděli. Kdyţ se vraceli někdy pozdě v noci, zaklepali na okno - my totiţ bydleli a dodnes bydlíme v přízemí. Někdy večer jsme mazali karty a poslouchali cizí rozhlas, buď Londýn nebo Moskvu, aţ do jedné v noci, abysme se dozvěděli, co se děje ve Květě. To chvílema přestávali hrát a jen dávali pozor, ale nikdy nic neříkali. Ráno jsme mohli dlouho spát, muţ nikam nepospíchal, dělal totiţ domácí práci. Měl malou dílničku a pracoval na tepaných věcech, které jsme dodávali do obchodu, kde je prodávali. Stalo se, ţe jednou ten větší z nich - pak jsme se dozvěděli, ţe to byl Kubiš - přišel ráno o půl sedmé úplně promáčený a špinavý. Leţel prý někde ve strouze a na něco čekal. Přinesla jsem mu suché prádlo a on se převlékl. Jak sundal košili, vidím, ţe má na těle pas s revolverem, druhý měl nějak v rukávě. Lekla jsem se, ale on mě utěšoval, to nic, ty zbraně máme jen na svou ochranu, abych se nebála, a ţe prý tu mají nějaký úkol. Byla to výhoda, ţe bydlíme v přízemí. Často se stalo, ţe jsme viděli oba hochy, jak přicházejí, a tak jim muţ běţel otevřít a ani nemuseli zvonit. V domě o nich nikdo nevěděl, jen Zelenkovi. Pan řídící k nám taky jednou přišel, jestli nemáme kolo, ţe by ho potřeboval. Jenţe my neměli, a tak ho sehnal u Moravců, ale to bylo, aţ kdyţ se
od nás odstěhovali. Pan Zelenka totiţ říkal, ţe nemohou tak dlouho bydlet na jednom místě, aby si jich někdo nezačal moc všímat. Měli jsme je tu od konce února do 11. března 1942. Pod jakými jmény u nás ţili? Ten malý se jmenoval Zdeněk Vyskočil - pak jsme slyšeli, ţe to byl Gabčík, ten větší si říkal Ota Navrátil. A byl to Kubiš. Kdyţ potom musel Valčík utéct z Pardubic, přišel taky k nám a my chtěli, aby tu bydlel, jenţe Zelenka mu řekl, ať se nastěhuji k Moravcům, to uţ Kubiš s Gabčíkem byli zas u nějaké jiné rodiny. Půjčila jsem Valčíkovi Baarův Poslední soud, ale kde ta kniha zůstala, dodnes nevím. Taky si pořídil štěně, volal na ně Moula. Kubiš s Gabčíkem se u nás scházeli s panem Zelenkou a někdy i s Valčíkem. Co si říkali a o čem hovořili, to jsme se nikdy nedověděli.
HOVOŘÍ SPOJKA Byla jsem jen takovým malým kolečkem. Nesměla jsem se na nic vyptávat, pouze předávat zprávy. Dělala jsem spojku Jindrovi, zajíţděla na různá místa třeba do Přerova, do Valašského Meziříčí - a odevšad jsem přiváţela různé údaje. Jednou, v prosinci 1941, mě poţádal známý, jmenoval se Bílek, jestli bych mohla ukrýt chlapce, kterému říkal Leon. Ţe prý je mu v patách gestapo… Souhlasila jsem, chápala jsem to jako svou povinnost. Přišel právě na silvestra. Byl to takový menší, hubený blonďák. Unikal prý nacistům uţ dlouhé měsíce a nemohli ho dopadnout. Nikdo by to do něho neřekl. Nosil německý zelený tralaláček takový klobouk se šňůrkami a štětkou. Jak jsem později zjistila, chyběl mu prst na ruce, a proto pouţíval, i kdyţ byl teplý den, rukavice, u nichţ měl prst vycpaný. Po několika dnech jsem ho odvedla na Smíchov do Nádraţní ulice k jednomu muţi a představila Leona jako svého bratra Jiřího Vraného. Tam byl dobře ukryt. Setkala jsem se s ním ještě několikrát na jaře 1942, kdyţ jsem mu nosila peníze na jídlo. Naposledy v březnu, a pokud se pamatuji, prohlásil tehdy: - Pustili majora H. a myslím, ţe to udělali proto, aby mě dostali… Ověřím si to schůzkou. - Kdyţ mu nevěříš, tak tam nechoď a schůzku si nedělej… Zavrtěl hlavou, viděla jsem, ţe ho nepřesvědčím. - Musím to zkontrolovat. To byla poslední slova, která mně řekl. Mluvíval stručně a úsečně, uměl odhadnout lidi a věděl, komu můţe důvěřovat a kdo by mohl zradit. Neznal strach ani nerozhodnost, o všem se přesvědčoval osobně, třebaţe to bylo nebezpečné. Více vám o Morávkovi nemohu povědět, brzy po naší rozmluvě ho obklíčilo gestapo a on se zastřelil. Také o Jindrovi mnoho nevím. Jak jsem uţ uvedla, jezdila jsem s jeho zprávami na různá místa na Moravu a přiváţela odtud rozličné údaje. Jednou jsem doručila Jindrovi krystaly do vysílačky, jindy se setkal v mém bytě s nějakými lidmi z venkova, ale o čem jednali, nevím. Poprvé jsem se s ním sešla v Poděbradově ulici. Ten den rozhodl o mém osudu. Na Jindrův podnět jsem
navázala spojení s ubytovatelem parašutistů, řídícím učitelem Zelenkou. Tehdy jsem ovšem jeho příjmení neznala a nikdy dříve jsem ho neviděla. Jindru jsem oslovovala pouze křestním jménem. Parašutisty jsem ani jedenkrát nezahlédla a podle pravdy - jsem o nich nevěděla. K seznámení se Zelenkou, který přede mnou vystupoval jako pan Hajský, došlo na Ţiţkově někdy na jaře 1942 v místech, kde se říká Na Ohradě. Tedy na konečné stanici tehdejší elektrické dráhy číslo deset. Hajský mně předal balíček písemných zpráv pro Jindru. Potom následovaly další pravidelné schůzky s Hajským, a to kaţdé úterý a pátek na rozhraní Ţiţkova a Karlína. Vţdy pozdě večer. Přiznám se, ţe mi tato noční doba naháněla hrůzu. Kdyţ jsme se nemohli z nějakého důvodu setkat, dělali jsme si značky na sloupech elektrického vedení. S Jindrou jsem se setkávala také večer u Ţidovského hřbitova na Ţiţkově. Pískával vţdy píseň „Boleráz, boleráz“ a to jsem hned věděla, ţe je to on a ţe přichází… Jednou jsem byla také na schůzce Morávka s Jindrou. 7. dubna 1943 - tedy rok po heydrichiádě - mě zatkli a vyptávali se na Morávka a na Jindru. Vše jsem zapřela. Do konce války mě věznili v koncentračním táboře. Výslechy byly těţké a nerada o nich hovořím. Před soud mě nikdy nepostavili. To je všechno, co vám mohu povědět o své práci spojky. Jmenuji se Lída.
DRUHÝ MONOLOG PARDUBICKÉHO PAMĚTNÍKA Náš byt se stal střediskem Bartošovy skupiny. Takřka denně se zpracovávaly zprávy pro Jirkovu vysílačku „Libuši“, denně se dešifrovaly údaje, které docházely. Bartoš mi dával nejrůznější úkoly: obstaral jsem plánek semtínské továrny na výbušniny - v tom mně pomáhal komunista Čihař, někdy koncem února či začátkem března 1942 mě Freda poslal do Olomouce-Lutína, kde byla chemická továrna, abych tam zjistil, jaký je obsah beden, které se odtud odesílaly a měly být otevřeny výslovně jen na „vůdcův“ rozkaz. Úkol se podařilo splnit. Aby v zaměstnání nic nepoznali, začal jsem předstírat, ţe jsem váţně nemocen. Jeden pardubický lékař, který byl do všeho zasvěcen, mi vystavil pro zaměstnavatele potvrzení - a tak jsem měl moţnost zůstat občas doma a vykonávat Fredovy příkazy. Vzpomínám, ţe mě jednou poţádal, abych dovezl Potůčkovi nějaké zprávy v tubě od lepidla na kolo. Původně totiţ (jak jsem říkal) přiváţel Potůček šifry, které došly z Londýna, kaţdé ráno v obálce k nám do pardubického bytu sám. Tady je od něho přijímal Bartoš, jenţe pak jsme se báli, aby se Potůček nestal v Pardubicích nápadný, byl totiţ nádherně opálený, pracoval v noci a celý den se mohl slunit, a tak jsme si pro zprávy jezdili na půl cesty a vozili mu i texty, které měl odvysílat. V zaměstnání jsem tehdy ohlásil, ţe je mně špatně, vezmu kolo a jedu. Na silnici Slatiňany-Nasavrky jsem dělal, ţe něco spravuji. Za chvíli přijel od Nasavrk Jirka, já ho zastavil, vypůjčil si pumpičku a při té příleţitosti jsem mu strčil tubu se zprávami, které on pak vysílal do Londýna. Podobně předávala hlášení Jirkovi i má ţena, tuším, ţe někde na silnici SemtínBohdaneč. Jednou k nám přijel z Prahy Jindra, aby se o něčem s Fredou dohodl, a tehdy si domluvil s mou ţenou, ţe propříště jí bude předávat zprávy praţská spojka, která se jmenovala Lída. Dodnes ji neznám.
Parašutisté, s nimiţ jsem se setkal - tedy Bartošova skupina - i později další, například Opálka a Dvořák, byli přesvědčeni, ţe válka brzo skončí. Všichni skálopevně věřili, ţe k invazi západních spojenců dojde v roce 1942, tak jim to aspoň naznačovali v Londýně před odletem. Chlapci věděli, ţe se parašutista nemůţe skrývat léta, odlétali proto do Čech s přesvědčením, ţe to těch pár týdnů přečkají a ţe je nacisti nechytnou. Kdyţ jsem mluvil poprvé s Bartošem, prohlásil: - To nebude ţádný problém vydrţet… Čím déle se však pohybovali mezi námi, čím lépe poznávali poměry v protektorátě, tím více si začali uvědomovat, ţe to s tím koncem války není tak jednoduché. Jako kdyby se probouzeli ze sna. Nejdřív Potůček vţdycky bezstarostně mávl rukou a s úsměvem mi uděloval, ţe ještě tak maximálně pět měsíců, a pak se náckové poloţí a bude po všem. Jenţe zima ubíhala, válečná situace se vyvíjela pomalu, západní spojence ani nenapadlo, aby riskovali druhou frontu, a chlapci si poznenáhlu ujasňovali, ţe tu jsou odkázáni sami na sebe ti na pomoc svých spolupracovníků. A oni byli přece mladí a chtěli ţít. Ano, přihlásili se, ale ne, aby se obětovali. Chtěli bojovat, byli stateční, to jim nemůţe nikdo upřít, avšak vědomí, ţe jim v Londýně slibovali brzký konec a ţe to ve skutečnosti vypadalo docela jinak, jim klidu nepřidávalo. Někdy se mi zdálo, ţe chtějí urvat ze ţivota co nejvíc. Příznačný byl i Bartošův vývoj: znal jsem ho uţ dřív, před válkou, avšak nyní jsem měl moţnost sledovat téměř denně jeho názory a smýšlení. Tedy od ledna 1942 aţ do smrti v červnu 1942. Bydlel u nás, jezdil jsem s ním vyřizovat různé věci, prostě naskytlo se tolik příleţitostí, ţe jsem si musel povšimnout jednoho: Bartoš z června byl v mnohém odlišný od Bartoše z ledna 1942. Řekl bych to asi tak: seznámil se s mentalitou lidí, s jejich chováním, s atmosférou protektorátu, poznal skutečnou situaci a viděl, ţe je rozdíl mezi tím, co jim tvrdili v Londýně, a tím, jak se tu ţije. Krátce - ten několikaměsíční vývoj byl k jeho prospěchu…
Některé věci dělal dobře, v jiných se dopouštěl - tak jako my všichni určitých chyb. Byl rázný, energický, někdy trochu prchlivý. Vedl si záznamy, měl na to takové červené desky, které leţeli u nás ve skříni. Zdálo se mi to nebezpečné a neopatrné. Bohuţel, stalo se, ţe ho za čas někteří lidé v Pardubicích poznali, Nebylo se co divit, před válkou tu bydlel, studoval - a tak napomohlo ani maskování brýlemi a černými vousky pod nosem. Po městě se rozneslo, ţe tu jsou parašutisté. Vykládala to prý nějaká prodavačka novin, snad ji pak přesvědčovala sama Bartošova matka, ţe to není pravda, ale ţádné další podrobnosti neznám. Bylo otázkou času, kdy se o nich dozví gestapo… Valčík zatím pilně pracoval v hotelu „Veselka“. Říkali jsme mu Mirek, třebaţe se správně jmenoval Josef. Co přezdívek jenom měli! A stejně to nebylo nic platné, právě tohle jméno „Miroslav Šolc“ se stalo Valčíkovi nakonec osudným. Poněvadţ si všichni tři - Bartoš, Valčík i Potůček - opatřili nové osobní legitimace, bylo rozhodnuto, ţe se na ně řádně přihlásí na policii. K tomu jsme jim sehnali přihlášky bianco, policií uţ potvrzené. Obstarala je manţelčina bývalá spoluţačka Helena. Někteří z Fredových spolupracovníků tvrdili, ţe to tak bude nejlepší - nebezpečí prozrazení prý nehrozí ţádné - a navíc získají potravinové lístky a tabačenky. A právě zde zasáhla - někdy začátkem března - náhoda. Pardubická policie musela čas od času posílat na gestapo přihlášky nových občanů, které se namátkou kontrolovaly. Většinou bylo vţdycky všechno v pořádku, ale co čert nechtěl, gestapák, který dělal ten den kontrolu, poznamenal si do notýsku jméno číšníka Miroslava Šolce z hotelu „Veselka“. Nevím, proč si zapsal právě Šolce, jestli to bylo podezření či jedna z náhod, která rozhoduje o lidském ţivotě - faktem však je, ţe gestapo začalo náhle o Šolce projevovat zájem.
Hoteliér Košťál, jeho zaměstnavatel, pak vyprávěl, jak ho zavolali na gestapo a tam se ho vyptávali, kdo je to ten Šolc a co o něm ví, odkud je, s kým se stýká a kam jezdí. To vypadalo na nějaké udání. Košťál neztratil klid a říkal, ţe Šolc je z Ostravy, kde má jeho otec hotel. Úředníci se spokojili s odpovědí, poděkovali - a kdyţ Košťál odešel, telefonovali hned do Ostravy. Pochopitelně tam nikdo ţádného hoteliéra Šolce neznal. Proto na pardubické gestapo volají znovu Košťála a současně s ním má přijít i Šolc. Hoteliér vidí, ţe je zle. Poněvadţ Šolc-Valčík je právě v tuto chvíli mimo podnik, vzkazuje mu Košťál, aby uprchl, ţe po něm jde gestapo. Dozvěděl jsem se o všem aţ ten den večer. Košťál prý byl na gestapu vyslýchán, musel tam popsat Valčíkovu podobu a oděv; na jejich otázku, proč se Šolc nedostavil, odpověděl hoteliér, ţe ho propustil, poněvadţ to byl lajdák a rozbil v podniku nějaké talíře. Divili jsme se, ţe tomu gestapáci uvěřili, teprve později jsem si uvědomil, ţe Košťála pustili domů asi jen proto, aby mohli zachytit další stopu. Košťál potom potkal mou ţenu a hned jí říkal, ţe Valčíkovi hrozí nebezpečí. Manţelka to doma hlásila Fredovi a my se radili co dělat. Nevěděli jsme, kde právě Valčík je, co podniká - ale šťastnou náhodou v tu chvíli někdo zvoní a byl to on! Freda mu dal hned příkazy a Mirek odešel. Z Pardubic, které byly obklíčené, ho tajně vyvedla učitelka Malá a Valčík pak odjel na Moravu k příbuzným, aby tady počkal, aţ se pro něho najde další vhodný úkryt. Celá příhoda nás vzrušila. Bylo to poprvé za tu dlouhou dobu, ţe gestapo proniklo do naší sítě, a i kdyţ se mu nepodařilo Valčíka chytit, zůstalo zde podezření na hoteliéra Košťála a hlavně zvýšená ostraţitost a pozornost. V té době - moţná ţe o něco dřív, poznámky jsem si tehdy nedělal a dnes je těţké určovat přesně data - jsem byl dvakrát s Bartošem v Praze. Říkal, ţe se tu potřebuje s někým sejít a navázat spojení, později jsem se dozvěděl, ţe se jednalo o Leona… Přijeli jsme vlakem na nádraţí a Bartoš prohlásil, ţe musí za nějakým člověkem, snad ho jmenoval Král, uţ ani nevím, kde bydlel, moţná na Vinohradech. Já zašel za známým úředníkem Sedlákem a s Fredou jsem se opět setkal v takzvaném „Holandském mlýně“. Byl to exkluzivní podnik v Panské
