Téma: Srovnání přístupu mezinárodního společenství ke současným konfliktům v Libyi a Sýrii Lépe přejmenovat na:
KOMPARACE PŘÍSTUPŮ OSN KE KONFLIKTŮM V SÝRII A LIBYI Tamara Al Sulaimanová
OBSAH: 1 úvod 2 metodologická a teoretická východiska 3 OSN 3.1 O organizaci 3.2 Charta OSN 3.3 Nástroje OSN: sankce a embarga, diplomacie, peacekeeping, peacebuilding humanitární intervence, koncept responsibility to protect, nátlaková diplomacie 4 Případová studie Libye 4.1 Nastínění konfliktu 4.2 Sankce a embarga 4.3 Diplomatická mise 4.4 Schválení intervence 4.5 UNSMIL 5 Případová studie Sýrie 5.1 Nastínění konfliktu 5.2 Sankce a embarga 5.3 Diplomatická mise 5.4 Neschválení intervence 5.5 UNSMIS
6 Komparativní analýza 7 Závěr
2 METODOLOGICKÁ A TEORETICKÁ VÝCHODISKA Diplomová práce je kvalitativní komparativní analýzou dvou případových studií v rámci daného teoretického rámce. Při vypracovávání této práce jsou využity především výzkumné metody obsahové analýzy zdrojů a metoda komparativní. Cílem práce je porovnat postup mezinárodního společenství v případech konfliktů v Libyi a Sýrii vzniklých v roce 2011 jako součásti revolucí arabského jara v arabském světě. Práce má za cíl zmatovat postup OSN v případě těchto konfliktů, jaké nástroje byly použity a proč a následně tyto dva postupy porovnat na těchto dvou případech. Autorka práce se rozhodla pro výběr daných případových studií z důvodu, že obě studie představují srovnatelné případy a to v mnoha ohledech. Spojuje je rámec revolucí v arabském světě tzv. arabské jaro, oba konflikty vypukly téměř ve stejnou dobu a z podobných důvodů a z počátku se vyvíjely podobně, zásah režimů proti protestujícím byl srovnatelný z hlediska míry použitého násilí. Pro obě země je také typická zkušenost s autokratickými nedemokratickými režimy, které byly (jsou) u moci několik desetiletí. Oba tyto konflikty také spojuje podobné kulturní prostředí. Lišil se až průběh těchto dvou konfliktů a to zejména z důvodu zásahu mezinárodního společenství. Hlavním důvodem, proč byly pro komparaci vybrány právě tyto případy, bylo použití vojenské intervence v případě konfliktu v Libyi a nepoužití vojenské intervence v Sýrii, ačkoli se jedná o velice podobný případ a vzhledem k době trvání konfliktu lze tento případ vnímat jako občanskou válku a humanitární krizi obřích rozměrů. Nedávné podezření z použití chemických zbraní vneslo do konfliktu nový rozměr a novou možnost vnějšího zásahu, nicméně se tak nestalo. Z právního hlediska jsou zde přitom všechny důvody k zahájení intervence. Proto pro práci bude tato část nejdůležitější a budeme se také zabývat tím, jaké jsou možné indikátory pro vojenskou intervenci z humanitárních důvodů z pohledu mezinárodního práva. Zásadním dokumentem zde stále zůstává ale Charta OSN, kterou se budeme také podrobně zabývat. Protože se jedná o současné či nedávné konflikty v případě Libye a v případě Sýrie o konflikt, který dále trvá, není toto téma dostatečně výzkumně zmapováno, považuje autorka práce za přínosné se těmito tématy zabývat. Tato práce se nezabývá komparací průběhu,
příčin konfliktu a celkové povahy těchto dvou případů. Do obou konfliktů více či méně zasáhlo mezinárodní společenství a autorka práce považuje za důležité zabývat se tím, jakým způsobem OSN postupovala v obou jednotlivých případech a poukázat na spojitosti a rozdíly. V odborných kruzích je v současné době zaostřeno na Sýrii a diskutuje se především o chemických zbraních, příliš se nediskutuje o podobnostech s případem konfliktu v Libyi a o rozdílném přístupu mezinárodního společenství. V této práci se nebudeme příliš potýkat s věrohodností zdrojů, protože čerpáme především z oficiálních zdrojů OSN, prohlášení a skutečných kroků, které byly podniknuty a vešly či nevešly v platnost. Nebudeme se zde tolik setkávat s možnými propagandistickými či přímo lživými informacemi vzniklými na politickou objednávku. Práce si neklade za cíl zkoumat a zanalyzovat kauzální vztahy a nesnaží se odpovědět na otázku, proč se něco stalo tím určitým způsobem, nýbrž se snaží zmapovat postup mezinárodního společenství ve dvou vybraných případech. Cílem práce je odpovědět na tyto výzkumné otázky: 1. Jak přistupovalo mezinárodní společenství k řešení krize v Libyi a Sýrii? 2. Jaké jsou společné a rozdílné postupy v těchto konfliktech?
Mezinárodním společenstvím je v práci míněna Organizace spojených národů a to především Rada bezpečnosti, protože ta má hlavní zodpovědnost za udržování mezinárodního míru a bezpečnosti a rozhoduje o všech procedurálních otázkách a její rozhodnutí jsou závazná pro všechny členy organizace. Cílem diplomové práce je tedy porovnat přístup OSN k řešení krize v Sýrii a Libyi, zmapovat její postup v těchto dvou případech a poskytnout tak odpovědi na zvolené výzkumné otázky. Metoda, která ke zpracování těchto otázek bude použita, bude jednoznačně komparativní analýza. Komparativní metoda bude použita dle Arenda Lijpharta, který sám tuto metodu považoval za základní výzkumnou metodu (Lijphart 1971) a v případě, že se podaří nalézt dostatečně totožné případy, tak tuto metodu považuju za velice efektivní. Dle Petra Druláka
komparativní případová studie zkoumá dva či více případů a provádí jejich srovnávací analýzu (cross-case analysis), výzkumný rámec komparativní studie tak svou strukturou v zásadě odpovídá výzkumnému rámci případových studií. Smyl srovnání více případů tak spočívá v tom, že napomáhá odhalení specifických rysů jednotlivých případů, nevychází z vysvětlení, ale z porozumění (Drulák eds. 2008: 62-67). Autorka práce si zvolila čtyři kritéria či elementy pro komparativní analýzu zvolených případů. Jsou jimi: 1. Sankce a embarga: použití sankcí a embarg proti režimům zvolených konfliktů. 2. Diplomatická mise: řešení konfliktů mediací za použití zvláštních zmocněnců OSN, kteří mají přispět k řešení krize a ideálně zprostředkování mírového řešení. 3. Schválení/Neschválení intervence: Schválení intervence se musí opírat o příslušnou rezoluci Rady bezpečnosti OSN a musí být opodstatněné na základě legitimních a legálních důvodů. 4. Mise OSN UNSMIL a UNSMIS: Každá tato mise má jiný účel a je prováděna za úplně jiných okolností v již rozhořelém či ukončeném konfliktu. Mise v Sýrii se počítá do peacekeepingových misí, mise v Libyi, která vznikla až po ukončení bezletové zóny, nikoli.
V této práci se nesnažíme o generalizující analýzu platnou pro jiné podobné případy a ani by to nebylo možné. Kdybychom ovšem chtěli analyzovat jiné podobné případy těmto, je možné nalézt alespoň malou inspiraci v tom, jak OSN v takových případech postupuje a za jakých okolností. + doplnit evaluaci literatury + transkripce v úvodu práce
3 ORGANIZACE SPOJENÝCH NÁRODŮ 3.1 O organizaci Organizace spojených národů, United Nations, vznikla jako nástupná organizace „neúspěšné“ organizace Spojených národů (League of Nations), která vznikla v roce 1919, neúspěšné proto, že takzvaně nedokázala zabránit druhé světové válce. Název Spojené národy navrhl americký prezident Franklin D. Roosevelt a poprvé byl použit za druhé světové války v Deklaraci Spojených národů z 1. ledna 1942, v níž se zástupci 26 států jménem svých vlád zavázali pokračovat ve společném boji proti mocnostem Osy (osa Berlín-Řím-Tokio). V roce 1899 se v Haagu konala první mezinárodní mírová konference, jejímž cílem bylo vypracovat nástroje k mírovému řešení krizí, k prevenci válek a kodifikaci pravidel boje. Konference schválila Úmluvu o mírovém řešení mezinárodních konfliktů a ustavila Stálý arbitrážní soud, který zahájil činnost v roce 1902. Předchůdkyní OSN byla Společnost národů – organizace koncipovaná v podobných podmínkách v průběhu první světové války a ustavená v roce 1919 v rámci Versailleské smlouvy „na podporu mezinárodní spolupráce a dosažení míru a bezpečnosti“. V rámci Versailleské smlouvy vznikla i Mezinárodní organizace práce jako přidružená organizace Společnosti národů. Společnost národů ukončila činnost poté, co se jí nepodařilo zabránit vypuknutí druhé světové války. V roce 1945 se v San Francisku sešli zástupci padesáti zemí na Konferenci Spojených národů o mezinárodním uspořádání a vypracovali Chartu OSN. Delegáti tehdy diskutovali o návrzích vypracovaných zástupci Číny, Sovětského svazu, Spojených států amerických a Velké Británie během srpna až září 1944 v americkém Dumbarton Oaks. Chartu podepsalo 26. června 1945 celkem 50 zemí. Organizace spojených národů tedy oficiálně vznikla 24. října 1945, kdy byla Charta ratifikována Čínou, Francií, Sovětským svazem, USA, Velkou Británií a většinou ostatních signatářských zemí OSN. Každoročně se proto 24. říjen slaví jako Den Spojených národů. Oficiálně je členství v OSN přístupné všem mírumilovným státům ochotným přijmout povinnosti vyplývající z Charty a schopným tyto povinnosti plnit. Charta také stanovuje podmínky pro pozastavení členství nebo vyloučení států z důvodu porušení zásad Charty,
k takovému kroku ale dosud nedošlo.
1
A to přesto, že řada států, které jsou členy, není
mírumilovná ve smyslu Charty a nedodržuje správně lidská práva.
Nové členské státy
přijímá Valné shromáždění na základě doporučení Rady bezpečnosti. Od roku 2011, kdy se členem OSN stal Jižní Súdán, má Organizace 193 členů. 2 V listopadu 2012 pak získala status pozorovatelského člena Palestinská autonomie. 3 Oficiálními jazyky Organizace jsou angličtina, čínština, francouzština, ruština, španělština a jako oficiální jazyk Valného shromáždění, Rady bezpečnosti a Ekonomické a sociální rady byla později doplněna arabština.
Rozpočet
OSN
předkládá
generální
tajemník a posuzuje jej Poradní výbor pro administrativní a rozpočtové otázky tvořený šestnácti odborníky, kteří jsou navrhováni vládami svých zemí a voleni Valným shromážděním. Programová hlediska posuzuje Výbor pro program a koordinaci složený ze 34 odborníků, kteří jsou také voleni Valným shromážděním a jednají v souladu se stanovisky svých vlád. Konečný rozpočet pak schvaluje Valné shromáždění a to vždy na dvouleté období. 4 Charta ustavuje těchto šest základních orgánů OSN: Valné shromáždění, Rada bezpečnosti, Ekonomická a sociální rada, Poručenská rada, Mezinárodní soudní dvůr a Sekretariát OSN. Celé společenství OSN je však daleko širší, zahrnuje 15 agentur a řadu programů a jiných orgánů. 5 Rada bezpečnosti: Rada bezpečnosti je orgán OSN, který má hlavní odpovědnost za udržování míru a bezpečnosti. Charta určuje členským státům povinnost přijímat a provádět rozhodnutí Rady bezpečnosti. Doporučení přijímaná ostatními orgány OSN nejsou závazná, mohou ale situaci výrazně ovlivnit, protože reprezentují názor mezinárodního společenství.
1
http://www.osn.cz/system-osn/o-osn/ (ověřeno k 1.10.2013) http://www.un.org/apps/news/story.asp?NewsID=39034&Cr=South+Sudan&Cr1=#.UpFImifxEmQ (ověřeno k 1.10.2013) 3 http://www.reuters.com/article/2012/11/29/us-palestinians-statehood-idUSBRE8AR0EG20121129 (ověřeno k 1.10.2013) 4 http://www.osn.cz/system-osn/o-osn/ (ověřeno k 1.10.2013) 5 http://www.osn.cz/system-osn/organizacni-struktura/ a http://www.osn.cz/system-osn/organizacnistruktura/system-osn-graf.pdf (ověřeno k 1.10.2013) 2
Je-li Radě bezpečnosti předložen spor, prvním krokem je zpravidla výzva k řešení mírovými prostředky. Rada může vydat doporučení k mírovému urovnání, jmenovat zvláštní zmocněnce, požádat generálního tajemníka, aby uplatnil svůj osobní vliv, nebo zahájit vyšetřování či zprostředkovat dohodu mezi stranami sporu. V případě, kdy spor vyústí v ozbrojený konflikt, se snaží o jeho co nejrychlejší ukončení. Často určuje podmínky příměří, které mohou zabránit dalšímu stupňování násilí. Rada může také podpořit mírový proces rozmístěním vojenských pozorovatelů nebo mírových sil v oblasti bojů. Podle kapitoly VII Charty OSN má Rada pravomoc vynucovat si svá rozhodnutí. K donucovacím prostředkům patří embarga a hospodářské sankce nebo použití vojenské síly. Rada bezpečnosti již v několika případech (v souladu s kapitolou VII) povolila užití vojenské síly, a to koalicím členských států nebo regionálním organizacím. K takovým opatřením se však uchyluje jen po vyčerpání všech mírových alternativ řešení konfliktu, a pokud bylo jednoznačně prokázáno, že byl ohrožen či narušen mír nebo došlo k aktu agrese. Též v souladu s kapitolou VII ustavila Rada bezpečnosti mezinárodní tribunály ke stíhání osob odpovědných za závažné porušování mezinárodních humanitárních a lidských práv včetně genocidy. 6 Ačkoli se tato práce nezabývá konkrétními rozhodnutími konkrétních členů Rady bezpečnosti a nesnaží se analyzovat proč a za jakých okolností tak konkrétní člen hlasoval, považuje autorka práce za důležité jmenovat, jací členové se podíleli na rozhodování o rezolucích týkajících se námi zkoumaných konfliktů. Stálí členové jsou neměnní od roku 1945 a jejich skladba víceméně vychází z výsledků druhé světové války. Jsou jimi Spojené státy americké, Francie, Velká Británie, Ruská federace a Čínská lidová republika. Nestálí členové se mění každé dva roky. Nestálí členové pro rok 2011: Bosna a Hercegovina, Brazílie, Gabon, Kolumbie, Německo, Indie, Libanon, Nigérie, Portugalsko, Jižní Afrika. 7
6 7
http://www.osn.cz/mir-a-bezpecnost/?kap=14 (ověřeno k 1.10.2013) https://www.un.org/en/sc/inc/searchres_sc_year_english.asp?year=2011 (ověřeno k 1.10.2013)
Nestálí členové pro rok 2012: Ázerbajdžán, Kolumbie, Německo, Guatemala, Indie, Maroko, Pákistán, Portugalsko, Jižní Afrika, Togo. 8 Nestálí členové pro rok 2013: Argentina, Austrálie, Ázerbajdžán, Guatemala, Lucembursko, Maroko, Pákistán, Jižní Korea (Korejská republika), Rwanda, Togo. 9 Současní nestálí členové tedy jsou: (v závorce vždy rok ukončení jejich mandátu): Argentina (2014), Austrálie (2014), Ázerbajdžán (2013), Guatemala (2013), Lucembursko (2014), Maroko (2013), Pákistán (2013), Jižní Korea (2014), Rwanda (2014), Togo (2013). 10
Valné shromáždění: Podle Charty OSN (článek 11) je Valné shromáždění pověřeno „zabývat se obecnými zásadami spolupráce v zájmu zachování světového míru a bezpečnosti“ a „činit doporučení členským státům a/nebo Radě bezpečnosti“. Slouží jako prostor pro hledání konsenzu při řešení složitých otázek i jako fórum, kde mohou členské státy předkládat podněty, vyjadřovat výhrady a znepokojení a vést diplomatická jednání. V zájmu zachování míru se konají i zvláštní nebo mimořádná zasedání věnovaná naléhavým otázkám, mimo jiné odzbrojení, palestinské otázce nebo situaci v Afghánistánu. První výbor (Výbor pro odzbrojení a mezinárodní bezpečnost) a Čtvrtý výbor (Zvláštní výbor pro politické otázky a dekolonizaci) Valného shromáždění se zabývají otázkami míru a bezpečnosti. Valné shromáždění napomáhá vytvářet mírové vztahy mezi státy přijímáním deklarací ve prospěch míru a mírového řešení sporů a na podporu mezinárodní spolupráce. V roce 1980 rozhodlo Valné shromáždění o založení Mírové univerzity v San José v Kostarice. Jedná se o specializovaný mezinárodní institut pro studium, výzkum a šíření znalostí a informací o dané problematice. 11 Generální tajemník
8
https://www.un.org/en/sc/inc/searchres_sc_year_english.asp?year=2012 (ověřeno k 1.10.2013) https://www.un.org/en/sc/inc/searchres_sc_year_english.asp?year=2013 (ověřeno k 1.10.2013) 10 https://www.un.org/en/sc/members/ (ověřeno k 1.10.2013) 11 http://www.osn.cz/mir-a-bezpecnost/?kap=15 (ověřeno k 1.10.2013) 9
Současným generálním tajemníkem je od roku 2007 Korejec Ban Ki Moon.
3.2 Charta OSN Charta Organizace spojených národů byla podepsána dne 26. června 1945 na Konferenci OSN o mezinárodní organizaci v San Franciscu a vešla v platnost 24. října 1945. Charta
má
19 kapitol a zahrnuje i status Mezinárodního soudního dvora v Haagu. Účelem vzniku Organizace spojených národů a Charty je snaha uchránit budoucí pokolení válek, víra v základní lidská práva, v důstojnost a hodnotu lidské osobnosti, v rovná práva mužů, žen a všech národů. Snaha vytvořit poměry, za nichž bude zachována spravedlnost a úcta k závazkům plynoucím ze smluv a jiným pramenů mezinárodního práva. Snaha podporovat pokrok, zlepšovat životní úroveň ve větší svobodě. Pěstovat snášenlivost, sjednotit své síly k udržení mezinárodního míru a bezpečnosti, přijmout zásady a zavést metody zajišťující, aby ozbrojené síly nebylo užíváno jinak, než ve společném zájmu, a používat mezinárodního ústrojí k podpoře hospodářského a sociálního povznesení všech národů. Organizace je založena na zásadě svrchované rovnosti všech svých členů. Všichni členové jsou povinni plnit své závazky podle Charty, aby si zajistili práva a výhody z členství. Všichni členové také řeší své mezinárodní spory pokojnými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost. Členové by také ve svých mezinárodních stycích neměli používat hrozby silou jak proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti kteréhokoli státu. Členové by také měli poskytovat pomoc při akcích OSN a neměli by poskytovat pomoc státu, proti kterému je podnikána preventivní nebo donucovací akce. OSN nemá právo zasahovat do věcí, které podstatně patří do vnitřní pravomoci kteréhokoli státu, ani nezavazuje členy, aby takové věci podrobovali řešení podle Charty. Tato zásada ale nebrání, aby se použilo donucovacích opatření podle kapitoly VII Charty (kapitola Akce při ohrožení míru, porušení míru a činech útočných). Členy OSN mohou být mírumilovné státy, které přijmou závazky obsažené v Chartě a podle úsudku OSN jsou způsobilé a ochotné tyto závazky plnit. Přijetí členů se děje
rozhodnutím Valného shromáždění na doporučení Rady bezpečnosti. Člena OSN, proti kterému Rada bezpečnosti podnikne preventivní nebo donucovací akci, může Valné shromáždění zbavit na její doporučení výkonu členských práv a výsad, znovu obnovit toto může Rada bezpečnosti. Člena OSN, který porušuje zásady Charty, může Valné shromáždění na doporučení Rady bezpečnosti z organizace vyloučit. Hlavními orgány OSN jsou Valné shromáždění, Rada bezpečnosti, Hospodářská a sociální rada, Poručenská rada, Mezinárodní soudní dvůr a Sekretariát. Podle Charty také mohou být zřízeny pomocné orgány. OSN se také zavazuje nezavádět žádná omezení týkající se právní způsobilosti mužů a žen zastávat jakoukoliv funkci v jejích orgánech. Valné shromáždění (kapitola IV) se skládá ze všech členů OSN, každý člen tam má nejvýše pět zástupců. Valné shromáždění může jednat ve všech otázkách týkajících se Charty a může členům OSN a RB činit doporučení o všech takových otázkách (výjimkou je článek 12). Valné shromáždění může projednávat obecné zásady součinnosti při udržování mezinárodního míru a bezpečnosti, zahrnujíc zásady, jimiž se má řídit odzbrojení a úprava zbrojení, a může, pokud jde o tyto zásady, činit doporučení Radě bezpečnosti. Valné shromáždění může jednat o veškerých otázkách týkajících se udržování mezinárodního míru a bezpečnosti, které mu předloží některý člen OSN nebo RB nebo stát, který není členem OSN. Každou otázku, která vyžaduje akce, postoupí Valné shromáždění Radě bezpečnosti. VS také může upozorňovat RB na situace, které by mohly ohrozit mezinárodní mír a bezpečnost. VS dává podnět ke studiu a činí doporučení, jejichž cílem je a) podporovat mezinárodní součinnost na poli politickém a posilovat postupný rozvoj mezinárodního práva a jeho kodifikaci; b) podporovat mezinárodní součinnost na poli hospodářském, sociálním, kulturním, výchovném a zdravotnickém a usnadňovat uskutečňování lidských práv a základních svobod pro všechny, bez rozdílu rasy, pohlaví, jazyka nebo náboženství. VS také může vydávat upozornění na situace, kdy jsou porušena ustanovení Charty. VS dostává od RB a dalších orgánů OSN výroční a zvláštní zprávy, které projednává. Funkce a pravomoci VS: projednává a schvaluje rozpočet OSN, projednává a schvaluje všechny finanční a rozpočtové dohody s odbornými organizacemi a zkoumá správní rozpočty takových odborných organizací tak, aby jim mohla dávat doporučení.
Každý člen VS má jeden hlas. O důležitých otázkách rozhoduje VS dvoutřetinovou většinou členů přítomných a hlasujících. K těmto otázkám patří: doporučení týkající se udržování mezinárodního míru a bezpečnosti, volba nestálých členů RB, vola členů Hospodářské a sociální rady, volby členů Poručenské rady, přijímání nových členů do OSN, ustavení členských práv a výsad, vylučování členů, otázky týkající se působení poručenské soustavy a otázky rozpočtové. VS se schází k pravidelným zasedáním jednou ročně a kdykoli, když je to nutné. Zvláštní zasedání svolává generální tajemník na žádost RB nebo většiny členů OSN. Pro každé zasedání si VS volí předsedu. VS také může zřídit pomocné orgány, které považuje za nutné k výkonu svých funkcí. Rada bezpečnosti se skládá z patnácti členů Organizace spojených národů. Spojené státy americké, Francie, Velké Británie, Čína a Ruská federace jsou stálými členy Rady bezpečnosti. Valné shromáždění volí deset dalších členů jako nestálé členy RB a to na dva roky. Každý člen RB má v Radě jednoho zástupce. Při výběru nestálých členů se hledí na to, jak tito členové OSN přispívají k zachování mezinárodního míru a bezpečnosti a také na spravedlivé rozdělení po zeměpisné stránce. Aby byla zajištěna rychlá a účinná akce OSN, svěřují její členové Radě základní odpovědnost za udržování mezinárodního míru a bezpečnosti. Rada postupuje podle cílů a zásad OSN. Zvláštní pravomoc stanoví kapitoly VI, VII, VIII, XII. Rada bezpečnosti předkládá Valnému shromáždění k projednání výroční zprávu a podle potřeby i zprávy zvláštní. Rada bezpečnosti s pomocí Vojenského štábního výboru vypracovává plány na zavedení systému úpravy zbrojení a předkládá je členům OSN. Každý člen Rady bezpečnosti má jeden hlas. O procedurálních otázkách rozhoduje Rada bezpečnosti kladnými hlasy devíti členů. O všech ostatních věcech rozhoduje Rada bezpečnosti kladnými hlasy devíti členů včetně hlasů všech stálých členů. Každý člen Rady bezpečnosti je v sídle Organizace stále zastoupen. Rada bezpečnosti koná periodické schůze, na kterých každý její člen může, jestliže si to přeje, být zastoupen členem vlády nebo jiným zástupcem zvláště určeným. Rada bezpečnosti může konat schůze nejen v sídle Organizace, ale též v kterémkoli jiném místě, jež po jejím soudu nejvíce usnadní její činnost. Rada také může zřídit pomocné orgány, které považuje za nutné k výkonu svých funkcí. Rada se usnáší na svém jednacím řádu, v němž stanoví také způsob volby svého předsedy. Každý člen, který není členem RB, se může (bez práva hlasovat) zúčastnit rozpravy o kterékoli otázce vznesené
na Radu bezpečnosti, kdykoli Rada uzná, že zájmy tohoto člena jsou zvláště dotčeny. Pro účast státu, který není členem OSN, stanoví Rada podmínky, které uzná za vhodné. Kapitola VI Pokojné řešení sporů. Strany v každém sporu, jehož trvání by mohlo ohrozit udržení mezinárodního míru a bezpečnosti, budou nejprve usilovat o jeho řešení vyjednáváním, šetřením, zprostředkováním, řízením smírčím, rozhodčím nebo soudním, použitím oblastních orgánů nebo ujednání nebo jinými pokojnými prostředky podle vlastní volby. Rada bezpečnosti, uzná-li to za nutné, požádá strany, aby řešily svůj spor takovými prostředky. Rada bezpečnosti může konat šetření o každém sporu nebo každé situaci, která by mohla vést k mezinárodním třenicím nebo vyvolat spor, aby určila, zda trvání sporu nebo situace by mohlo ohrozit udržení mezinárodního míru a bezpečnosti. Každý člen Organizace spojených národů může upozornit Radu bezpečnosti nebo Valné shromáždění na každý spor. Stát, který není členem Organizace spojených národů, může upozornit Radu bezpečnosti nebo Valné shromáždění na každý spor, v němž je stranou, přijme-li napřed pro tento spor závazky pokojného řešení stanovené touto Chartou. Rada bezpečnosti může v každém období sporu doporučit vhodné řízení nebo způsoby postupu. Rada bezpečnosti přihlíží ke každému řízení pro řešení sporu, které strany již přijaly a také k tomu, že spory právní povahy by strany měly zpravidla vznášet na Mezinárodní soudní dvůr. Nepodaří-li se stranám urovnat spor prostředky v něm uvedenými, vznesou jej na Radu bezpečnosti. Má-li Rada bezpečnosti za to, že trvání tohoto sporu by mohlo vskutku ohrozit udržení mezinárodního míru a bezpečnosti, rozhodne, zda bude jednat podle článku 36, anebo doporučí takové podmínky úpravy, jaké považuje za přiměřené. Rada bezpečnosti může, žádají-li to všechny strany ve sporu, činit jim doporučení pro pokojné řešení sporu. Kapitola VII Akce při ohrožení míru, porušení míru a činech útočných. Rada bezpečnosti určí, zda došlo k ohrožení míru, porušení míru nebo útočnému činu, a doporučí nebo rozhodne, jaká opatření budou učiněna, aby byl udržen nebo obnoven mezinárodní mír a bezpečnost (článek 41 a 42). Aby Rada předešla zhoršení situace, může dříve, než učiní doporučení nebo rozhodne o opatřeních, vyzvat strany, o které jde, aby splnily taková prozatímní opatření, která považuje za nutná nebo žádoucí. Tato opatření nejsou na újmu práv, nároků nebo postavení stran, o které jde. Pokud tato opatření budou splněna, Rada k tomu přihlédne.
Podle článku 41 Rada bezpečnosti může rozhodnout, jakých opatření nezahrnujících užití ozbrojené síly má být použito, aby jejím rozhodnutím bylo dodáno účinnosti, a může vyzvat členy OSN, aby taková opatření provedli. Tato opatření mohou zahrnovat úplné nebo částečné přerušení hospodářských styků, spojů železničních, námořních, leteckých, poštovních, telegrafních, rádiových a jiných, jakož i přerušení styků diplomatických. Podle článku 42, má-li Rada za to, že by opatření podle článku 41 nedostačovala anebo že se ukázala nedostatečnými, může podniknout takové akce leteckými, námořními nebo pozemními silami, jaké považuje za nutné k udržení nebo obnovení mezinárodního míru a bezpečnosti. Takové akce mohou zahrnovat demonstrace, blokádu a jiné operace leteckými, námořními nebo pozemními silami členů Organizace spojených národů. Podle článku 43, aby přispěli k udržení mezinárodního míru a bezpečnosti, všichni členové Organizace spojených národů se zavazují, že Radě bezpečnosti na její výzvu a podle zvláštní dohody nebo dohod dají k disposici ozbrojené síly, pomoc a služby nutné k udržení mezinárodního míru a bezpečnosti, čítajíc v to právo průchodu. Taková dohoda nebo dohody určí počty a druhy sil, stupeň jejich pohotovosti a všeobecné rozmístění i ráz služeb a pomoci, jež mají být poskytnuty. O této dohodě nebo dohodách bude jednáno co nejdříve na podnět Rady bezpečnosti. Uzavře je Rada bezpečnosti se členy nebo skupinami členů Organizace a budou podléhat ratifikaci signatárních států podle jejich ústavních předpisů. Rozhodne-li se Rada bezpečnosti použít síly (článek 44), pak dříve než vyzve člena v Radě nezastoupeného, aby poskytl ozbrojené jednotky k splnění závazků převzatých podle článku 43, pozve ho, jestliže si to člen přeje, aby se účastnil rozhodování Rady bezpečnosti o použití kontingentů ozbrojených sil tohoto člena. Aby Organizace spojených národů mohla provádět naléhavá vojenská opatření (článek 45), budou členové udržovat okamžitě použitelné národní letecké kontingenty pro sdruženou mezinárodní akci donucovací. Jejich sílu, stupeň pohotovosti a plány pro jejich sdruženou akci určí Rada bezpečnosti za pomoci Vojenského štábního výboru v mezích stanovených zvláštní dohodou nebo dohodami zmíněnými v článku 43. S pomocí Vojenského štábního výboru Rada vypracuje plány na použití ozbrojených sil. Podle článku 47 se zřizuje Vojenský štábní výbor, aby radil a pomáhal Radě bezpečnosti ve všech otázkách týkajících se vojenských potřeb Rady bezpečnosti při
udržování mezinárodního míru a bezpečnosti, při použití sil jí poskytnutých a jejich velení, úpravě zbrojení a případném odzbrojení. Vojenský štábní výbor se skládá z náčelníků štábů stálých členů Rady bezpečnosti nebo jejich zástupců. Jestliže účinné provádění úkolů vyžaduje, aby se jeho prací zúčastnil některý člen OSN v něm trvale nezastoupený, vyzve jej výbor k účasti. Vojenský štábní výbor odpovídá pod pravomocí Rady bezpečnosti za strategické řízení všech ozbrojených sil Radě bezpečnosti poskytnutých. Vojenský štábní výbor může se zmocněním Rady bezpečnosti a po poradě s příslušnými oblastními orgány zřídit oblastní podvýbory. Akce nutné k provedení rozhodnutí Rady bezpečnosti pro udržení mezinárodního míru a bezpečnosti (článek 48) podnikají všichni nebo někteří členové OSN, jak Rada bezpečnosti určí. Taková rozhodnutí provádějí členové Organizace spojených národů přímo i svou akcí v příslušných mezinárodních organizacích, jichž jsou členy. Podle článku 49 se členové OSN se spojí, aby si poskytli vzájemnou pomoc při provádění opatření, o nichž rozhodla Rada bezpečnosti. Podle článku 50, jestliže Rada bezpečnosti podniká preventivní nebo donucovací opatření proti některému státu, pak kterýkoli jiný stát, ať člen či nečlen Organizace spojených národů, jemuž vzejdou z provádění těchto opatření zvláštní hospodářské problémy, má právo poradit se s Radou bezpečnosti o řešení těchto problémů. Žádné ustanovení této Charty (článek 51) neomezuje, v případě ozbrojeného útoku na některého člena Organizace, přirozené právo na individuální nebo kolektivní sebeobranu, dokud Rada bezpečnosti neučiní opatření k udržení mezinárodního míru a bezpečnosti. Opatření učiněná členy při výkonu tohoto práva sebeobrany oznámí se ihned Radě bezpečnosti; nedotýkají se nikterak pravomoci a odpovědnosti Rady bezpečnosti, pokud jde o to, aby kdykoli podle této Charty podnikla takovou akci, jakou považuje za nutnou k udržení nebo obnovení mezinárodního míru a bezpečnosti. Další kapitoly Charty OSN: Oblastní dohody, Mezinárodní hospodářská a sociální součinnost, Hospodářská a sociální rada, Deklarace o nesamosprávných územích, Mezinárodní poručenská soustava, Poručenská rada, Mezinárodní soudní dvůr, Sekretariát, Různá ustanovení, Přechodná opatření bezpečnostní, Změny, Ratifikace a podpis a nakonec
Statut mezinárodního soudního dvora nejsou již pro tuto práci podstatné, proto se jimi nebudeme hlouběji zabývat. 12
3.3 Nástroje OSN Mír a bezpečnost:
Udržování mezinárodního míru a bezpečnosti je jedním z hlavních úkolů Organizace spojených národů. OSN od svého vzniku již mnohokrát pomohla zabránit tomu, aby spory přerostly ve válečné konflikty, a přesvědčila znepřátelené strany, aby daly přednost jednacímu stolu před zbraněmi. Pokud již ozbrojený konflikt propukl, byla na místě, aby pomohla sjednat příměří a mír. Za šest desetiletí existence bylo s podporou OSN ukončeno množství konfliktů a válek, často prostřednictvím rozhodnutí Rady bezpečnosti, základního orgánu OSN pro otázky mezinárodního míru a bezpečnosti. V průběhu 90. let minulého století, po skončení studené války, vznikla v oblasti globální bezpečnosti zcela nová situace: války mezi státy ustoupily a většina konfliktů vznikala uvnitř států. Počátkem 21. století se pak objevily nové globální hrozby. Útoky na Spojené státy z 11. září 2001 se staly zřetelnou demonstrací nástupu mezinárodního terorismu a následující události jen zvýšily obavy z šíření jaderných a dalších nekonvenčních zbraní. Systém OSN okamžitě mobilizoval jednotlivé organizace, aby v příslušných oblastech své působnosti proti terorismu vystoupily. Rada bezpečnosti přijala 28. září 2001 v souladu s příslušnými články Charty OSN rezoluci proti financování terorismu, proti vytváření fondů za účelem podpory terorismu a požadující okamžité zmrazení mezinárodních finančních prostředků teroristických skupin. Zároveň zřídila protiteroristický výbor, který má na plnění rezoluce dohlížet. Také OSN přizpůsobila a posílila své tradiční nástroje činnosti. Do mírových operací zapojila ve větší míře regionální organizace a větší pozornost věnuje obnově míru po skončení konfliktu. Občanské války nastolily složité otázky, jako například schopnost reakce mezinárodního společenství nebo problematiku ochrany civilního obyvatelstva. V reakci na vnitrostátní konflikty iniciovala Rada bezpečnosti komplexní mírové operace. V Salvadoru, Guatemale, Kambodži či v Mosambiku sehrála OSN klíčovou roli při ukončení konfliktu a následném národním usmíření. Jiné konflikty, například v Somálsku, Rwandě nebo v bývalé Jugoslávii, které se vyznačovaly etnickými spory a násilí, postavily mírovou činnost OSN do zcela nové situace. Rada bezpečnosti pak v letech 1995 až 1997 v důsledku problémů vyplývajících z těchto konfliktů 12
Charta OSN http://www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/charta-organizace-spojenych-narodu-a-statutmezinarodniho-soudniho-dvora.pdf (ověřeno k 1.10.2013)
neustavila žádnou novou mírovou operaci. Na konci 90. let se ale úloha OSN znovu ukázala jako velmi potřebná. Pokračující krize v Demokratické republice Kongo, Středoafrické republice, ve Východním Timoru, v Kosovu a v Sierra Leone vedly k ustavení pěti nových mírových operací OSN. V roce 2000 byla dále ustavena Mise OSN v Etiopii a Eritrey (UNMEE) a Podpůrná mise OSN na Východním Timoru (UNMISET). V roce 2002 a v roce následujícím byla ustavena Mise OSN v Libérii (UNMIL). Podmínky světového míru Zkušenosti z posledních let přiměly OSN, aby se zaměřila především na budování míru, tedy na podporu struktur, které posilují mír. Ukázalo se, že trvalého míru je možné dosáhnout jedině podporou ekonomického rozvoje, sociální spravedlnosti, respektu vůči lidským právům, dobrých způsobů správy a vládnutí a podporou demokracie. Žádná jiná instituce nemá tolik zkušeností z oblasti multilaterálních vztahů, potřebnou kompetenci, koordinační schopnosti a netěší se takové nestrannosti jako OSN. Kromě Východního Timoru a Kosova, kde probíhala činnost na podporu budování míru v rámci širších misí, zřídila OSN podpůrné úřady pro udržování míru ve Středoafrické republice, Guiney-Bissau, v Libérii a Tádžikistánu. V procesu posilování míru a bezpečnosti zastává důležitou úlohu nejen Rada bezpečnosti, ale také Valné shromáždění a generální tajemník. OSN se angažuje v oblasti prevence konfliktů, obnovy míru, udržování, vynucování a budování míru. Tyto činnosti se musí překrývat nebo probíhat současně, jinak jsou neúčinné. 13 Prevence konfliktů: Hlavními metodami prevence vzniku nových ozbrojených konfliktů nebo opětovného vzplanutí starých jsou preventivní diplomacie, preventivní rozmístění a preventivní odzbrojení. Preventivní diplomacie zabraňuje vzniku sporů, případně se je snaží řešit dříve, než přerostou do ozbrojeného konfliktu. Pokud už konflikt propukl, slouží preventivní diplomacie k omezení 13
http://www.osn.cz/mir-a-bezpecnost/
jeho rozsahu. Využívá metod zprostředkování, usmiřování či vyjednávání. Podstatnou součástí prevence je systém včasného varování. OSN pečlivě monitoruje politickou situaci na celém světě, aby mohla rozpoznat hrozby mezinárodnímu míru a bezpečnosti a umožnit Radě bezpečnosti a generálnímu tajemníkovi podniknout preventivní kroky. Po celém světě jsou do zprostředkování a preventivní diplomacie zapojeni vyslanci a zvláštní zástupci generálního tajemníka. V některých problematických oblastech může už pouhá přítomnost zkušeného zástupce OSN zabránit stupňování napětí. Zástupci OSN často též těsně spolupracují s regionálními organizacemi. Preventivní diplomacii doplňují preventivní rozmístění a preventivní odzbrojení. Preventivní rozmístění je nasazení příslušníků mírových sil v místě hrozícího konfliktu. Cílem je přispět ke zvládnutí konfliktu budováním důvěry přímo tam, kde roste napětí. Jedinými konkrétními příklady této strategie dodnes zůstávají mise OSN v Bývalé jugoslávské republice Makedonii1 a Středoafrické republice. Preventivní nasazení se ale zvažovalo i v jiných konfliktech a zůstává důležitým nástrojem prevence konfliktů. Preventivní odzbrojení se snaží v oblastech náchylných ke konfliktům omezit počet lehkých zbraní. V Salvadoru, Mosambiku a jiných zemích bylo odzbrojení znepřátelených sil a odevzdání a zničení jejich zbraní součástí mírových dohod. Zničení zbraní včerejška zabrání jejich použití ve válkách zítřka.14 Prevence konfliktů – otázka intervence: Mělo by mezinárodní společenství intervenovat v zemi, kde dochází k hrubému, systematickému a rozsáhlému porušování lidských práv? Otázka vznesená v roce 1998 generálním tajemníkem OSN Kofi Annanem vyvolala širokou diskusi. S ohledem na genocidu, zločiny proti lidskosti a válečné zločiny ve střední Africe, na Balkáně a v dalších oblastech generální tajemník navrhl, aby se mezinárodní společenství v rámci mezinárodního práva shodlo na legitimních a všeobecných zásadách ochrany civilistů před masivním a systematickým porušováním lidských práv.
14
http://www.osn.cz/mir-a-bezpecnost/?kap=16
Podle Kofi Annana je legální rámec zajištěn univerzálními normami Charty OSN, mezinárodního humanitárního práva, lidskými právy a právy uprchlíků. Toto pojetí intervence zahrnuje široké spektrum akcí. Za určitých podmínek může Rada bezpečnosti zasáhnout do vnitrostátních konfliktů vytvořením bezpečných koridorů nebo bezpečných zón v oblastech konfliktů, uvalením sankcí proti vzpurným státům a dalšími opatřeními. Kofi Annan zároveň upozornil, že donucovací akce si získá podporu lidí celého světa, jen pokud bude nestranná a důsledná. V následující debatě některé státy hájily názor, že tváří tvář masivnímu porušování lidských práv a zločinům proti lidskosti je v první řadě povinností mezinárodního společenství zabránit násilí. Lidská práva by pak měla být chráněna i za použití síly schválené Radou bezpečnosti. Další skupina států reagovala na debatu třemi otázkami: Kde končí humanitární pomoc a začíná vměšování do vnitřních záležitostí státu? Jak lze odlišit humanitární potřeby od politických a ekonomických zájmů? Vztahuje se humanitární intervence jen na slabé státy nebo na všechny země bez rozdílu? Tato skupina zemí vyzvala k široké diskusi a trvá na tom, aby se každé rozhodnutí opíralo o konsenzus všech členských států OSN. Třetí skupina zemí tvrdí, že koncept humanitární intervence může podkopat účinnost Charty OSN, protože ohrožuje suverenitu jednotlivých států, jejich legitimní vlády i stabilitu mezinárodního systému. Tyto země zdůrazňují, že opatření na ochranu lidských práv by měla respektovat nezávislost, suverenitu a územní celistvost všech zemí a opírat se o podporu vlády a obyvatel příslušného státu. Debaty o morální oprávněnosti a hrozbách tohoto složitého konceptu pokračují a jeho principy prověří příští humanitární krize, jíž bude mezinárodní společenství čelit. 15
Obnova míru: Obnovou míru rozumíme použití diplomatických prostředků s cílem přimět znepřátelené strany, aby ukončily válečné operace a zahájily jednání o mírovém urovnání sporu. Spojené 15
http://www.osn.cz/mir-a-bezpecnost/?kap=16&subkap=21
národy disponují řadou prostředků k ukončení a urovnání konfliktů a řešení jejich prvotních příčin. Rada bezpečnosti může doporučit způsob ukončení sporu nebo požádat o zprostředkování generálního tajemníka OSN. Ten pak může vyvíjet diplomatický tlak a podpořit řešení sporu cestou vyjednávání. Generální tajemník hraje při obnově míru zásadní úlohu nejen prostřednictvím svých osobních zásahů, ale i tím, že na specifické úkoly, jako například vyjednávání a zjišťování údajů, deleguje zvláštní pověřence či mise. Podle Charty OSN je generální tajemník oprávněn předložit Radě bezpečnosti k projednání jakoukoli záležitost, která se může týkat potenciálního ohrožení mezinárodního míru a bezpečnosti. V zájmu urovnávání sporů může generální tajemník využívat svého osobního vlivu, jinými slovy preventivní diplomacii. Jeho nestrannost je jednou z nejvýznamnějších předností OSN. V mnoha případech tímto způsobem dokázal odvrátit konflikt nebo zprostředkovat dohodu o příměří a míru. V roce 1988 vedl například osobní zásah generálního tajemníka k ukončení osm let trvající války mezi Íránem a Irákem. V Afghánistánu v témže roce vedla zprostředkovatelská činnost generálního tajemníka a jeho pověřence k dohodě a následnému stažení sovětských vojsk ze země. Dokladem jiných jeho mírotvorných aktivit jsou i Kambodža, Střední Amerika, Kypr, Blízký východ, Mosambik či Namibie. 16 Obnova míru – kdo velí mírovým operacím OSN?: Mírové mise ustavuje Rada bezpečnosti a řídí je generální tajemník OSN, často prostřednictvím svého zvláštního zástupce. Podle povahy mise je za vojenskou stránku operace odpovědný velitel vojenských jednotek nebo hlavní vojenský pozorovatel. Spojené národy nemají své vlastní vojenské síly. Vojenský personál, vybavení i logistiku zabezpečují na základě dobrovolnosti členské státy. Pečlivě dojednávají podmínky své účasti včetně otázek velení a kontroly a jejich vojenské jednotky zůstávají plně v právním rámci
16
http://www.osn.cz/mir-a-bezpecnost/?kap=17
jejich země. Příslušníci mírových sil si ponechávají uniformy armád svých států, od kterých se odlišují jen modrou přilbou nebo baretem se znakem OSN. 17
Udržování míru: Mírové mise OSN jsou zásadním nástrojem mezinárodního společenství k prosazování míru a bezpečnosti. O jejich důležitosti svědčí i fakt, že v roce 1988 mírové síly Spojených národů obdržely Nobelovu cenu míru. Přestože udržování míru není přímo zakotveno v Chartě OSN, už v roce 1948 Spojené národy vytvořily první takovou misi, Organizaci OSN pro dohled nad dodržováním příměří na Blízkém východě. Dosud bylo celkem ustaveno 56 mírových operací, 43 z nich po roce 1988. Mírové operace a jejich rozmístění schvaluje Rada bezpečnosti se souhlasem dotčených zemí a většinou i dalších stran. Operace tvoří vojenské a policejní sbory a civilní personál. V rámci operace jsou rozmístěni vojenští pozorovatelé nebo vojenské jednotky, případně obojí. Mise vojenských pozorovatelů tvoří neozbrojení důstojníci, kteří mají za úkol dohlížet na dodržování příměří. Vojáci mírových sborů jsou vyzbrojeni, ve většině případů však mohou zbraně použít jen k sebeobraně. Vojenské jednotky poskytují členské státy na základě dobrovolnosti. Náklady jsou hrazeny ze zvláštního rozpočtu pro mírové operace, do kterého přispívají členské země OSN. Země vysílající vojenské jednotky dostávají z tohoto rozpočtu kompenzaci podle předem stanovených podmínek. V roce 2003 byly náklady na mírové operace přibližně 2,2 miliardy dolarů, což je přibližně 0,15 procenta celosvětových vojenských výdajů. Od roku 1948 prošlo mírovými operacemi více než 750 tisíc vojáků, policistů a civilních pracovníků z téměř 130 zemí. Při plnění svých povinností jich 1910 přišlo o život (údaj k červnu 2004).
17
http://www.osn.cz/mir-a-bezpecnost/?kap=17&subkap=22
Mezinárodní rozměr konfliktů v globalizovaném světě Novodobé konflikty jsou komplikované. Přestože mohou být v základě vnitrostátní, často situaci komplikují faktory, které do konfliktu přicházejí ze zahraničí. Podílejí se na tom nejen státy, ale i ekonomické zájmy a jiné vlivy. Dnešní vnitrostátní konflikty snadno získávají mezinárodní rozměr, ať už se jedná o mezinárodní ilegální obchod se zbraněmi, terorismus, migraci nebo poškozování životního prostředí. Například konflikty v Africe byly hrůznou kombinací vnitřního konfliktu a ilegálního obchodu s přírodními zdroji (nejčastěji diamanty), který sloužil k financování nákupu zbraní. Díky své univerzálnosti jsou operace OSN velmi vhodným nástrojem k řešení konfliktů. Mají potřebnou legitimitu a zmírňují dopad cizí intervence na svrchovanost zemí. Příslušníci mírových sil nejsou v konfliktu zainteresováni, dokáží vidět místní problémy s odstupem, a mohou proto lépe podpořit dialog mezi znepřátelenými stranami. Otevírají tak dveře mírovému procesu, který by jinak nebylo možné nastartovat. Aby byla mírová operace úspěšná, musí být splněno několik předpokladů. Patří mezi ně upřímné přání bojujících stran vyřešit své spory mírovou cestou, jednoznačný mandát, silná politická podpora mezinárodního společenství a zajištění dostatečných finančních i lidských zdrojů. Splnění těchto předpokladů si může vyžádat i aktivní zapojení nestátních aktérů. Konflikty v Africe například ukazují, jak mohou být občanské války zneužity k prosazování soukromých zájmů a finančnímu obohacování. Na druhou stranu může přísun soukromého kapitálu zásadní měrou přispět k obnově hospodářství po skončení konfliktu. Mezinárodní společenství se poučilo z dosavadních zkušeností a potenciál mírových operací OSN po mnoha stránkách posiluje. Tzv. Panel pro mírové operace, v jehož čele stál zmocněnec OSN Lachdar Brahímí, vypracoval v roce 2000 z podnětu generálního tajemníka plán reformy mírových sil. Rada bezpečnosti a další orgány se nyní zabývají zásadními otázkami, jako je zlepšení připravenosti, zvýšení rychlosti nasazení, posílení potenciálu příslušníků mírových jednotek a zajištění politické a finanční podpory ze strany členských států.
Operace mohou mít různé podoby a formy a v měnících se podmínkách se neustále vyvíjejí. Mezi hlavní cíle mírových operací patří: Udržování příměří a oddělování vojenských sil – mírová operace fungující byť jen v podmínkách omezené dohody mezi znepřátelenými stranami může vytvořit atmosféru potřebnou k vyjednávání. Preventivní rozmísťování mírových sil – přítomnost mírových sil před vypuknutím konfliktu může přispět ke zprůhlednění sporné situace a podpořit její politické urovnání. Ochrana humanitárních operací – v mnoha konfliktech jsou civilisté záměrně využíváni k dosažení politických cílů. Příslušníci mírových sborů jim proto zajišťují ochranu a umožňují přísun humanitární pomoci. Jednotky se tak ale mohou dostat do nesnadné politické situace a jejich vlastní bezpečnost může být ohrožena. Realizace celkového mírového urovnání – komplexní mírové operace založené na úplném mírovém urovnání mohou pomáhat v různých oblastech, např. zajišťování humanitární pomoci, dohled nad dodržováním lidských práv, monitorování voleb či koordinace hospodářské obnovy. Žádný výčet úkolů mírových sil však nemůže být úplný. Budoucí konflikty pravděpodobně budou přinášet nové složité problémy. Účinná odpověď na ně bude vyžadovat inovativní využívání dosavadních nástrojů. 18
Udržování míru – spolupráce s regionálními organizacemi: OSN v otázkách míru a bezpečnosti stále ve větší míře spolupracuje s regionálními organizacemi a využívá dalších mechanismů v souladu s kapitolou VIII Charty OSN. Na Haiti úzce spolupracuje s Organizací amerických států (OAS), v bývalé Jugoslávii s Evropskou unií, v Libérii a Sierra Leone s Ekonomickým společenstvím západoafrických států (ECOWAS) a v Západní Sahaře, oblasti Velkých jezer, Sierra Leone, Etiopii a Eritrey s Africkou unií (AU).
18
http://www.osn.cz/mir-a-bezpecnost/?kap=18
Vojenští pozorovatelé OSN spolupracovali s mírovými silami regionálních organizací v Libérii, Sierra Leone a Tádžikistánu. Na území bývalé Jugoslávie OSN kooperovala s Radou Evropy a Organizací pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) v oblasti lidských práv, zajištění voleb, obnovy míru a hospodářského rozvoje. Mise v Kosovu svedla dohromady Spojené národy, Evropskou unii a OBSE. 19
Donucovací opatření: Rada bezpečnosti může podle kapitoly VII Charty OSN v zájmu udržení nebo obnovy mezinárodního míru a bezpečnosti použít donucovací prostředky. Hlavními prostředky jsou ekonomické sankce a mezinárodní vojenský zásah. 20 Donucovací opatření – sankce: K sankcím jako donucovacímu prostředku Rada bezpečnosti sahá v případech, kdy je ohrožen mír a selhalo veškeré diplomatické úsilí. V posledním desetiletí byly sankce uvaleny na Irák, bývalou Jugoslávii, Haiti, Libérii, Rwandu, Somálsko, síly UNITA v Angole, Súdán, Sierra Leone, Federativní republiku Jugoslávii (včetně Kosova), Afghánistán a Etiopii a Eritreu. Sankce mají mnoho forem, např. plošné ekonomické a obchodní sankce nebo zbrojní embarga, zákazy cestování či finanční a diplomatická omezení. Smyslem sankcí je přimět příslušný stát, aby postupoval v souladu s cíli stanovenými Radou bezpečnosti, aniž by bylo nutné použít násilí. Členské státy a mnohé humanitární organizace vyjadřují někdy obavy z možných nežádoucích důsledků sankcí na nejzranitelnější vrstvy civilního obyvatelstva, mezi které patří staří lidé, postižení, uprchlíci nebo matky s dětmi. Ozývají se i obavy z vedlejších ekonomických dopadů na jiné, zejména sousední země. Proto převládá přesvědčení, že formu a uplatňování sankcí bude nutné výrazně zdokonalit. Negativní dopady mohou být 19 20
http://www.osn.cz/mir-a-bezpecnost/?kap=18&subkap=23 http://www.osn.cz/mir-a-bezpecnost/?kap=19
omezeny přímým začleněním humanitárních výjimek do rezolucí Rady bezpečnosti a lepším zacílením sankcí. V poslední době se narůstající podpoře těší takzvané „inteligentní sankce“, které se snaží vyvíjet tlak spíše na vládnoucí elitu než na běžnou populaci a snižují humanitární dopady. Patří mezi ně například zmrazení finančních prostředků a zablokování finančních transakcí elit či subjektů, které svým jednáním uvalení sankcí způsobily. 21 Donucovací opatření – schvalování vojenského zásahu: Selžou-li snahy o udržení míru, členské státy mohou v souladu s kapitolou VII Charty OSN schválit tvrdší opatření. Rada bezpečnosti může zmocnit koalici členských států k použití „nezbytných prostředků“ včetně vojenské akce k vyřešení konfliktu. Učinila tak při obnově suverenity Kuvajtu po invazi Iráku (1991), při zajištění bezpečných podmínek pro činnost humanitárních organizací v Somálsku (1992), ochraně ohrožených civilistů ve Rwandě (1994), při návratu demokraticky zvolené vlády na Haiti (1994), při ochraně humanitární operace v Albánii (1997) a při obnově míru a bezpečnosti ve Východním Timoru (1999). Přestože zmíněné zásahy byly schváleny Radou bezpečnosti, velení zůstalo po celou dobu v rukou zúčastněných států. Nejednalo se tedy o mírové operace OSN, které jsou zřizovány Radou bezpečnosti a řízeny generálním tajemníkem. 22
Budování míru: Budování míru je komplexní snaha pomoci zemím a regionům při přechodu od války k míru. Proces budování míru obvykle začíná podpisem mírové smlouvy mezi bývalými stranami konfliktu. OSN hraje úlohu diplomatického prostředníka, jehož úkolem je zajistit, aby se případné potíže řešily jednáním a nikoliv návratem ke zbraním. Při budování míru OSN pomáhá při rozmístění mírových sborů, návratu a znovuzačlenění uprchlíků do společnosti, při uspořádání voleb, odzbrojení, demobilizaci a reintegraci vojáků. Základem budování míru je snaha vytvořit nový legitimní stát, který vytvoří dostatečné podmínky a prostředky k mírovému řešení sporů, ochraně svých občanů a zajistí respekt k základním právům člověka. 21 22
http://www.osn.cz/mir-a-bezpecnost/?kap=19&subkap=24 http://www.osn.cz/mir-a-bezpecnost/?kap=19&subkap=25
Budování míru je komplexní činností, na níž se podílí široké spektrum organizací systému OSN: Světová banka, regionální ekonomické komise, ale i nevládní organizace a místní obyvatelstvo. Budování míru bylo hlavní náplní činnosti mírových misí OSN v Kambodži, Salvadoru, Guatemale, Mosambiku, Libérii, Bosně a Hercegovině a Sierra Leone, v poslední době zejména v Kosovu a ve Východním Timoru. Nedávným příkladem budování míru mezi státy je Mise OSN v Etiopii a Eritrey (UNMEE). 23 Budování míru – dočasná správa OSN: Světová organizace v rostoucím počtu případů pomáhá při správě zemí v přechodném období. Po skončení konfliktu plní celou řadu úkolů: v některých případech přebírá pravomoci vlády a zároveň spolupracuje s místními politickými a společenskými osobnostmi na vytvoření samostatné vlády. Příkladem takové administrativní role OSN je Kambodža v letech 1992-1993 po skončení mnohaleté občanské války. V souladu s mírovou dohodou z roku 1991 ustavila Rada bezpečnosti Přechodnou správu OSN v Kambodži, která řídila klíčové orgány země. Po volbách v roce 1993 předala mise pravomoci nově zvolené vládě. Další takovou operací byla Přechodná správa OSN ve Východní Slavonii, Baranji a Západním Sirmiu v letech 1996 až 1998, jež vedla k mírové integraci oblasti do Chorvatska. V roce 1999 ustavila Rada bezpečnosti Dočasnou správu OSN v Kosovu vybavenou legislativní, výkonnou a soudní pravomocí. Tato mise je pověřena správou celého území Kosova do vyřešení jeho konečného statutu. V roce 1999 byla ustavena Dočasná správa OSN ve Východním Timoru s pravomocemi v oblasti legislativní a výkonné mocí. Mise pomohla rozvinout sociální služby a připravila zemi na úplnou samostatnost. Východní Timor získal nezávislost v roce 2002. 24
Budování míru – Pomoc při zajišťování voleb: 23 24
http://www.osn.cz/mir-a-bezpecnost/?kap=20 http://www.osn.cz/mir-a-bezpecnost/?kap=20&subkap=26
V roce 1989 dohlížela OSN na průběh celého volebního procesu, který vedl k nezávislosti Namibie. Otevřela se tak nová oblast činnosti světové organizace. Od té doby pomáhala na žádost vlád se zajištěním voleb na Haiti a v Nikarague (1990), v Angole (1992), Kambodži (1993), Salvadoru, Jihoafrické republice a Mosambiku (1994), chorvatské Východní Slavonii a v Libérii (1997) a dvakrát ve Středoafrické republice (1998 a 1999). V roce 1993 Spojené národy dohlížely na konání referenda v Eritreji. V roce 1999 se ujaly předvolebního průzkumu ve Východním Timoru, kde v letech 2001 a 2002 uspořádaly i vlastní volby, na jejichž základě byla vyhlášena nezávislost území. Stupeň a forma účasti OSN závisí na požadavcích specifikovaných vládami států, na podmínkách mírových smluv nebo na mandátu, který určí generální tajemník či Rada bezpečnosti. Koordinaci volební asistence v rámci systému OSN zajišťuje Oddělení volební pomoci, které spadá pod Odbor pro politické otázky. Od roku 1992 se podílelo na volebním procesu ve více než 85 zemích. Poskytuje poradenské služby, logistické zabezpečení, výcvik, provádí osvětu mezi obyvatelstvem, dodává počítačové systémy a monitoruje situaci. Technickou podporu volebního procesu zajišťuje Rozvojový program OSN (UNDP), který dále státům pomáhá vybudovat volební struktury a koordinuje volební aktivity OSN v terénu. Úřad vysokého komisaře OSN pro lidská práva (OHCHR) pomáhá školit volební komisaře, vytváří pravidla pro návrhy volebních zákonů a pravidel a organizuje informační kampaně o lidských právech a významu voleb. 25 Budování míru – Budování míru prostřednictvím podpory rozvoje: Hlavním nástrojem při konsolidaci míru je rozvojová pomoc. Fáze obnovy se účastní řada organizací systému OSN, např. UNDP, Dětský fond OSN (UNICEF), Světový potravinový program (WFP) nebo Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR). Jejich činnost je mimořádně důležitá, vytváří podmínky pro začlenění utečenců a buduje důvěru vůči státním i samosprávným institucím.
25
http://www.osn.cz/mir-a-bezpecnost/?kap=20&subkap=27
OSN pomáhá při návratu uprchlíků, odstraňování min, opravách infrastruktury, mobilizaci zdrojů a při ekonomické obnově. Zatímco největším nepřítelem rozvoje je válka, zdravý a vyvážený rozvoj je nejlepší prevencí konfliktů. 26
Mírové mise OSN
Hlavním úkolem Organizace spojených národů (OSN) je udržování míru ve světě a právě k tomuto cíli slouží mírové mise OSN, které jsou rozhodně nejlépe viditelnou činností OSN v tomto směru. V samotné Chartě OSN1 termín „mírové operace“ zmíněn není. Druhý generální tajemník OSN Dag Hammarskjöld ho přiřadil do „šest a půlté kapitoly Charty OSN“2, na rozhraní mezi tradiční metody řešení konfliktů mírovou cestou podle kapitoly VI (vyjednávání a zprostředkování) a silové řešení podle kapitoly VII Charty OSN. Když se podíváme více do hloubky, zjistíme, že mírové mise jsou pouze konkrétní realizace některých ustanovení Charty, která jsou obecná. Jedná se především o čl. 1 odst. 1, kde je řečeno, že OSN je oprávněna konat účinná kolektivní opatření k udržení míru a k pokojnému řešení sporů. Dále pak čl. 42, který říká, že Rada bezpečnosti OSN (SC) může podniknout takové akce vojenskými jednotkami, jaké považuje za nutné k udržení nebo obnovení mezinárodního míru. V čl. 43 odst. 1 jsou státy zavázány k tomu, aby OSN na základě určitých podmínek poskytly vojenské jednotky.
26
http://www.osn.cz/mir-a-bezpecnost/?kap=20&subkap=28
V čl. 45 Charta dokonce počítá s tím, že státy budou držet pohotovostní síly, které budou schopny poskytnout OSN takřka okamžitě, ale tento článek není dodržován. K vytvoření mírové mise je potřeba splnění několika předpokladů. Je to souhlas Rady bezpečnosti (zde je potřeba 10 z 15 hlasů a žádný stálý člen nesmí být proti) a souhlas stran konfliktu (tím rozumíme např. souhlas vlády státu, na jehož území bude mise probíhat). Pokud jsou splněny tyto dva předpoklady, pak je schváleno vytvoření mírové mise. Rada bezpečnosti pro každou mírovou misi schvaluje mandát, působnost (teritoriální i časovou) a rozpočet (na jeden rok, poté schvalován rozpočet na další rok). Z těchto 4 vymezení mise je bezesporu nejvýznamnější mandát, protože ten vymezuje charakter mise a její úkoly. Podle mandátu se může jednat např. o misi vojenských pozorovatelů, nebo klasickou mírovou misi. Mandát a jeho síla je často diskutovanou otázkou a síla mandátu je naprosto klíčová pro úspěšnost mise jako takové. Například příslušníci mise Prozatímní mise OSN v Libanonu (United Nations Interim Force in Lebanon, UNIFIL) mají na základě mandátu SC povinnost pozorovat dění v jižní části Libanonu, avšak již nemohou zasáhnout proti pašování zbraní Hizballáhem. Dne 14. 7. 2009 došlo k bombovému útoku zorganizovanému touto teroristickou organizací, což bylo porušení rezoluce SC č. 17013 ze srpna roku 2006 o situaci na Blízkém východě. Takže zde jsou jednotky pod hlavičkou OSN v situaci, že kvůli slabému a úzkému mandátu mise nemohou ani prosadit vlastní plnění rezolucí SC, což je situace minimálně paradoxní, bohužel však
celkem běžná.
Za první mírovou misi OSN lze považovat až misi do oblasti Suezského průplavu v roce 1956, kterou inicioval kanadský diplomat Lester B. Pearson7. Jednotky OSN pod názvem United Nations Emergency Force (UNEF) byly do Suezu vyslány, aby dohlížely nad dodržováním mírových dohod mezi válčícími stranami. Jednotky byly poskytnuty jednotlivými státy a tato mise se stala první, kde vojáci jednotek OSN používali unifikovanou modrou přilbu a dopravní prostředky natřené bílou barvou. Ale ještě předtím byla ustavena mise UNTSO8 (v roce 1948; dohled nad příměřím mezi Izraelem a Palestinou), mise UNCI9 (United Nations Commission for Indonesia), která sledovala stahování nizozemských vojáků z bývalé kolonie v letech 1947-1951, a mise UNMOG (The Military Observers in Greece´s) která sledovala pohraniční režim v Řecku během tamní občanské války10. Na základě mise do Suezského průplavu vznikl koncept mírových misí první generace: mise vzniká konsensuálně (podle Kapitoly VI Charty OSN); je vysílána do míst, kde jsou konflikty vysoké intenzity v rámci krátkého časového období; je vysílána až po uzavření příměří; poté, co strany požádají OSN o asistenci, nebo s ní souhlasí; mise většinou probíhá na území více států na jasně definovaném válčišti; jejím úkolem je implementace dohodnutých mírových podmínek; akcí se účastní pravidelné uniformované jednotky, které jsou vysílány jednotlivými členskými státy, a v misích výrazně převažuje vojenský personál.
Síly OSN v rámci tohoto konceptu tedy působily jako zprostředkovatel mezi jednotlivými státy. Mise jako taková se měla zabývat pouze vojenskými záležitostmi a pro její úspěch bylo klíčové udržet si nestrannost, což vyžadovalo nezasahovat do politických rozhodnutí jednotlivých aktérů a neintervenovat vojensky v zájmu některé strany. Použití zbraní bylo určené pouze a především pro vlastní obranu. Tato koncepce přežila celé období od roku 1956 do konce studené války, avšak po jejím ukončení nastala snaha reformovat mírové mise OSN tak, aby lépe vyhovovaly změněným podmínkám doby. Proto vznikla koncepce mírových misí druhé generace - tyto mise se staly mnohem komplexnějšími, jejich úkolem se stávalo implementování mírových dohod v dlouhodobých konfliktech nejen mezistátních, ale také vnitrostátních, nebo dohled nad průběhem voleb či prosazování zákona. Mezi jejich povinnosti patřilo také odzbrojování válčících stran, civilní kontrola nebo snaha identifikovat původce konfliktu. První mírové mise druhé generace se uskutečnily mezi rokem 1988 a 1992 v jihozápadní Africe a střední Americe. Úspěch těchto misí vedl k sepsání Agendy pro mír11, která přiřkla misím 3 základní úkoly: 1. Peace making (tj. aktivní ukončení konfliktu); 2. Peace keeping (monitorování dohod); 3. Peace building (vytvoření civilních struktur a institucí, nutných k udržení míru). To vedlo k nárůstu úkolů pro příslušníky misí, zejména pak na oblasti nevojenského charakteru. Z tohoto důvodu bylo vytvořeno Oddělení pro mírové operace OSN (1992), které se zabývá touto
problematikou. Nárůst úkolů vedl také ke změně koncepce mírových misí jako takových, zejména začleněním vyššího počtu civilních pracovníků a navýšením jejich rozpočtů. Tato koncepce sice byla nesrovnatelně lepší než koncepce misí první generace, avšak poměrně záhy se ukázalo, že není schopna plnit své úkoly, a to zejména proto, že očekávání vložená do mírových misí byla obrovská, avšak zdroje poskytnuté jednotlivým misím naprosto nedostatečné. Další problémem misí se stalo nepochopení podstaty konfliktů. To vedlo k mnoha tragédiím, za všechny můžeme jmenovat genocidu ve Rwandě roku 1994, kde jednotky OSN musely zůstat němými svědky masakru milionu Tutsiů. A proto byla zformulována koncepce misí třetí generace, kterou spojují tyto znaky: konfliktů se neúčastní státy, ale skupiny uvnitř státu; většinou probíhají ve státech, kde stát neovládá své území; v době občanské války, která postihuje celou společnost; jsou rozmístěny na území jediného státu (26 z 28 misí); zaměřují se na dlouhotrvající konflikty s nízkou intenzitou; jejich úkolem je mír nastolit, ne jen udržet; jsou vysílány často bez souhlasu jednotlivých stran (stačí souhlas centrální vlády); jejich úkolem je předcházení dalším násilnostem na civilistech, pomoc s hospodářskou obnovou a celkové zajišťování podmínek pro obnovu země. Další novinkou mírových misí třetí generace je, že se část misí přesunula z mandátu OSN pod mandát regionálních uskupení, zejména pak Severoatlantickou alianci (NATO), Evropskou unii (EU) nebo Africkou unii (AU), které mají často silnější politickou podporu k prosazení potřebných kroků12. 27
27
OSN mírové mise http://www.studentsummit.cz/data/1261405740862BGR_GA_Mise.pdf
4 PŘÍPADOVÁ STUDIE: LIBYE 4.1 Nastínění konfliktu Libye byla bývalou italskou kolonií, nezávislost získala v roce 1939 a vládla zde dynastie Sánusíjů28, kterou sesadil v září 1969 (revoluce al-Fátih podle měsíce září) převrat Svobodných důstojníků vedený plukovníkem Muammarem Kaddáfím. Kaddáfí se stal vůdcem země a v roce 1977 změnil republiku na systém tzv. džamahiríje, tedy stát lidových mas stavějící na lidové demokracii, země získala název Velká libyjská arabská socialistická džamahirája. Od roku 1979 Kaddáfí používal titul „vůdce revoluce“, oslovován byl také jako plukovník. Kaddáfího hlavním ideologickým nástrojem a dílem byla jím sepsaná Zelená kniha, která v sobě spojuje socialistické a islámské teorie státu s prvky beduínské společnosti. Vlajka země se stala také zelenou. Kaddáfí zavedl přímou demokracii (permanentní referendum ovšem sloužila výhradně k jeho vlastním potřebám), zrušil politické strany, parlament, rozpustil řád sánúsíja a smazal ho z dějin. Také zrušil bary a polygamii (Hrbek 1982: 72-94). Kaddáfí zatýkal opozici (Muslimské bratrstvo, súfisté, marxisté, baasisté) a ostře vystupoval proti Izraeli a campdavidským mírovým dohodám z roku 1978, které Izrael podepsal s Egyptem. Za Sánúsíjovců měla země dobré vztahy se Spojenými státy a po objevení ropy tvoření ropného průmyslu (stavění ropovodů, budování ropných přístavů atd.) hrály hlavní roli americké firmy, což se změnilo nástupu Kaddáfího k moci (O´Sullivan 2003: 175). V roce 1973 Kaddáfí znárodnil libyjský i americký ropný průmysl a země se připojila k arabskému embargu na vývoz ropy do USN jako reakci na jomkipurskou válku. Libye se tak těmito kroky dostala na seznam potencionálních nepřátel USA, se kterými nastalo i přerušení diplomatických vztahů a později (1986) byl zcela ukončen ropný obchod Libye s USA. Osmdesátá léta byla v Libyi ve znamení čistek proti disidentům v zahraničí, které vykonávaly tzv. revoluční výbory. Kaddáfí podporoval řadu teroristických organizací (IRA, ETA, SINN Fein, LFOP, Fatah, Černé září aj), od roku 1979 tak byla Libye na seznamu zemí, které podporují terorismus (O´Sullivan 2003: 176). Se Sovětským svazem pěstoval Kaddáfí
28
Král Muhammad Idrís as-Sánúsí (Idrís I.) byl také hlavou mystického súfijského řádu sánúsíja, který Kaddáfí zakázal.
především obchodní vztahy, spolupracoval s Egyptem, Sýrií, Tuniskem a Marokem. (Gombár 2001: 95-102) V letech 1987-96 se Kaddáfí snažil o liberalizaci režimu tzv. zelenou revolucí, jenže v roce 1988 byla Libye obviněna z nastražení bomby v americkém letadle Pan Am Flight 103, které se zřítilo nad městem Lockerbie ve Skotku a v letech 1992 a 93 následovaly sankce Rady bezpečnosti, země se ocitla v mezinárodní izolaci, kterou prolomil až rok 2003, kdy Libye nad tímto aktem převzala zodpovědnost a Rada bezpečnosti sankce zrušila. Libye se téhož roku také vzdala svého jaderného programu.29 V roce 2006 Spojené státy obnovily s Libyí diplomatické vztahy a smazaly ji ze seznamu zemí podporující terorismus. Kaddáfí navázal poměrně dobré vztahy se západními zeměmi (Itálie, Španělsko, Francie). S tímto „přátelstvím“ souvisí především fakt, že Libye je významným producentem a exportérem ropy, libyjská ropa představuje pro zemi třetinu nominálního HDP, většinu příjmů ze zahraničí a polovinu fiskálních příjmů. Libye je také významná z hlediska svého strategického geopolitického postavení, jak z hlediska regionu severní Afriky, tak z hlediska pomyslného mostu mezi Afrikou a jižní Evropou. Styl vlády Muammara Kaddáfího byl klasický autoritativní režim vycházející z arabského nacionalismu, islámu, místních tradic a silného klientismu. Kaddáfí svou moc opíral o kmeny Kaddáfa, Magharha a Warfala (Gombár 2001: 103-118). Plukovník Kaddáfí vládl nedemokraticky a významně porušoval lidská práva, legitimitu svému režimu zajišťoval poskytováním sociálních jistot (Al-Werfalli 2011: 12).
Revoluce a demonstrace proti dlouhotrvajícím totalitním režimům na Blízkém východě od roku 2011 se označují jako tzv. arabské jaro (Arab Spring30) nebo také jako arabské povstání (Arab Uprising). Vlnu revolucí tzv. arabského jara odstartovala revoluce v Tunisku na sklonku roku 2010, která začala smrtí prodavače zeleniny, který se upálil na protest proti špatné socioekonomické situaci v zemi. 31 Úspěšnost revoluce v Tunisku, kde po 29
http://www.securitycouncilreport.org/chronology/libya.php?page=8 (ověřeno ke dni 10.11. 2013). Na Blízkém východu a v materiálech k tématu v arabštině je víceméně taktéž používán termín „arabské jaro“ ( ال رب يع ال عرب يar-rabí´a al-´arabí). Ovšem používají se i jiné výrazy, viz. např. zde: http://english.alarabiya.net/en/views/news/middle-east/2014/01/31/Has-the-Arab-Spring-linguisticallychallenged-you-.html (ověřeno ke dni 28.4.2014). 31 http://www.bbc.co.uk/news/world-africa-16230190 (ověřeno ke dni 18.4.2014). 30
23 letech u moci, po měsíci demonstrací, odstoupil z čela země prezident Ben Ali, znamenala naději pro ostatní země.32 Demonstrace a protesty se postupně rozšířily do většiny arabských zemí jak v oblasti Maghrebu, tak na Blízký východ
33
. Hlavním společným jmenovatelem
těchto revolucí byla nespokojenost s ekonomickou, sociální a politickou situací v zemi, touha odstranit většinou desítky let trvající autoritářské režimy, vyhlásit svobodné volby a zavést demokracii.
34
Protesty a demonstrace se konaly v řadě zemí, fatální důsledky měly ovšem
především v již zmiňovaném Tunisku, v Egyptě, Libyi a Sýrii.
Demonstrace v Libyi začaly 15. února 2011 ve městě Benghází, den poté, co v sousedním Tunisku padla vláda diktátora Ben Aliho. Hlavním spouštěčem protestů se stalo zatčení lidsko-právního aktivisty a právníka Fethi Tarbela, který pracoval na propuštění politických vězňů v Libyi. Protivládní protesty následovaly ve východní části města, výročním dnem revoluce je 17. únor 2011, protože v ten den začaly protesty brát na síle, tento den také bývá označován jako „day of rage“, tedy den hněvu. 35 Nepokoje eskalovaly velice svižným tempem, následovaly protesty po celé zemi, dle odhadů se jednalo o desítky tisíc demonstrantů. Protivládní demonstrace byly zpočátku nenásilné, Kaddáfího režim na ně ale odpovídal policejní a vojenskou silou a snažil se je potlačit za každou cenu. Členové libyjské mise při OSN se již po pár dnech trvající revoluce 21. února zřekli plukovníka Kaddáfího a během tiskové konference, která se konala v sídle libyjské mise na East Side na Manhattanu odsoudili jeho způsob potlačení demonstrací a
32
http://www.bbc.com/news/world-africa-14107720 (ověřeno ke dni 18.4.2014). Zde je vhodné vymezit, s jakými pojmy se zde můžeme setkat. V českém prostředí se setkáváme s pojmem Blízký východ, který v sobě víceméně souhrnně zahrnuje arabské země (vyjma Turecka a Íránu) v oblasti severní Afriky, Arabský poloostrov a oblast Levanty (Jordánsko, Libanon, Sýrie, Palestinská autonomie a Izrael), Irák, Turecko a Írán. Pojmem Mašrik (Mašriq), který pochází z arabského slova šarq شرق, které znamená východ, se označuje oblast Egypta, Levanty a Iráku. Region severní Afriky se nazývá Maghreb, název vychází z arabského označení západu gharb غرب. S tímto pojmem se setkáme velmi často, patří sem země: Maroko, Západní Sahara, Alžísko, Tunisko, Libye, Mauritánie. V angličtině se také setkáme s používanými pojmy Maghreb a Mašriq. Pro označení Blízkého východu se používají pojmy Near East a Middle East. Do pojmu Middle East (tedy Střední východ) se většinou počítá i Pákistán a Afghánistán. Tato vymezení jsou poměrně „pohyblivá“ a záleží na výkladu. V mezinárodním prostředí se také často používá termín MENA, tj. Middle East and North Africa, viz např. zde: http://web.worldbank.org/WBSITE/EXTERNAL/COUNTRIES/MENAEXT/0,,menuPK:247619~pagePK:14674 8~piPK:146812~theSitePK:256299,00.html 34 http://www.reuters.com/article/2010/12/19/ozatp-tunisia-riot-idAFJOE6BI06U20101219 (ověřeno ke dni 20.11.2012). 35 http://www.telegraph.co.uk/news/worldnews/africaandindianocean/libya/libya-video/9087330/Libyaanniversary-how-the-uprising-unfolded.html (ověřeno ke dni 28.4.2014). 33
označili masové střílení do demonstrantů jako genocidu a válečné zločiny, vyjádřil se tak náměstek stálého zástupce mise Ibrahim O. Dabbashi. Již v těchto prvních dnes byla na potlačení revoluce nasazena vojenská technika včetně válečných letadel, která střílela na demonstranty v Tripolisu. Dabbashi se vyjádřil, že libyjská mise je zde pro libyjský lid, nikoli pro režim a že Kaddáfí zahájil genocidu libyjského lidu. Ibrahim Dabbashi také Kaddáfího obvinil z používání žoldáků k potlačení demonstrací. Kaddáfího také vyzvali k odstoupení. 36 Použití násilí proti civilistům se ihned dočkalo odsouzení z mnoha stran, Liga arabských států pozastavila Libyi členství, ozbrojené zásahy odsoudila i Africká unie. Kaddáfí nasadil proti povstalcům armádu, policejní složky, ostrou palbu, ostřelovače, tanky a letectvo. Počáteční klidné demonstrace a protesty se změnily v násilné a násilím odpověděli i povstalci a opozice se začala militarizovat. V době eskalování konfliktu a zcela nejisté situace, kdy již bylo zjevné, že režim možná nezvládne revoluci plně potlačit, se také začaly objevovat časté dezerce vládních vojáků k opoziční straně či odmítání plnit rozkazy útočit na civilisty. Kaddáfí v boji proti povstalcům také použil nasazení zahraničních žoldáků (Vira et al. 2011). Mezinárodní společenství reprezentované Organizací spojených národů na celou situaci reagovalo dvěma rezolucemi. Tou první byla rezoluce číslo 1970 přijatá Radou bezpečnosti dne 26. února, tj. pouhých jedenáct dní od začátku konfliktu, v níž jednohlasně odsoudila násilí proti civilistům a vyzvala vládu k ukončení bojů. Na libyjský režim zároveň byly uvaleny mezinárodní sankce a embarga (viz. následující kapitola). Libye také byla vyloučena z Rady OSN pro lidská práva a také jí bylo pozastaveno členství ve Valném shromáždění. Majetek Muammara Kaddáfího a jeho rodiny byl zmražen, případ byl dále postoupen Mezinárodnímu trestnímu soudu (ICC) a Kaddáfí byl obviněn ze zločinů proti lidskosti
37
. Libyjská opozice se transformovala a sjednotila do Národní přechodné rady
(National Transitional Council – NTC), její základnou bylo hlavní povstalecké město a zároveň druhé největší město v zemi Benghází. V opozičních skupinách ale fungovaly i islámské fundamentalistické organizace, z nichž tou nejvýraznější napříč celým arabským jarem je Muslimské bratrstvo, které bylo za vlády Muammara Kaddáfího v ilegalitě (stejně, jako bylo v ilegalitě např. v Egyptě za vlády totalitního vůdce Husního Mubáraka, který byl revolucí
36 37
http://www.nytimes.com/2011/02/22/world/africa/22nations.html?_r=0 (28.4.) http://www.securitycouncilreport.org/chronology/libya.php?page=7 (ověřeno ke dni 10.11.2013).
svržen v roce 2011)
38
. Národní přechodná rada byla následně v červenci 2011 uznána
legitimní vládou Libye 39. Vzhledem k neúčinnosti rezoluce č. 1970 a pokračování eskalace ozbrojeného konfliktu byla dne 17. Března 2011 schválena rezoluce č. 1973, která autorizovala bezletovou zónu nad Libyí. Začalo tedy bombardování vojenských cílů v Libyi, kdy ke konci března hlavní velení nad bezletovou zónou převzalo NATO
40
. Rozsáhlých náletů se účastnila především
Velká Británie, Francie, USA, Katar, Kanada, Norsko, Dánsko a Belgie 41. Kritika zásahu zněla především ze strany Ruska a Číny, rezoluci ovšem nevetovali. Ačkoli legitimitu získal pouze vzdušný zásah, objevily se i zprávy, že na území Libye operují britské elitní jednotky SAS a informace o tom, že libyjské povstalce vojensky školí speciální jednotky americké armády a egyptských bojových sil 42. Následující měsíce pokračovaly boje mezi režimem Muammara Kaddáfího na jedné straně a vojsky NATO a povstalců na straně druhé. V dubnu téhož roku byla Kaddáfího armáda vytlačena z Misuráty a v červenci byla oficiálně uznána hlavní opoziční skupina Národní přechodná rada NTC jako legitimní vláda Libye. Povstalci následně ovládli Tripolis, dobyli Brigu a přístav Rás Lanúf. Na přelomu srpna a září některé zahraniční ambasády znovu otevřely v zemi své zastupitelské úřady 43. Významná část revoluce a občanská válka v Libyi víceméně skončila dne 20. Října 2011, kdy byl v okolí města Sirta, svém rodišti, dopaden a zabit Muammar Kaddáfí. Jeho dopadení a lynčování bylo natočeno na video, které následně oběhlo celý svět a jeho mrtvé tělo bylo vystaveno v obchodu v Misurátě
44
. Smrtí plukovníka Kaddáfího také skončila
bezletová zóna.
38
http://www.globalsecurity.org/military/world/libya/opposition.htm (ověřeno ke dni 20.11.2012). http://www.bbc.co.uk/news/world-africa-13755445 (ověřeno ke dni 20.11.2012). 40 http://www.ceskenoviny.cz/svet/libye/zpravy/obama-nato-prevezme-hlavni-ulohu-v-libyjske-operaci/613226 (citováno dne 20.11.2011). 41 http://www.ceskenoviny.cz/svet/libye/zpravy/libyjsky-vzdusny-prostor-asi-proveri-evropske-stihacky-vsobotu/611507 (citováno dne 20.11.2011). 42 http://www.ceskenoviny.cz/svet/libye/zpravy/al-dzazira-usa-a-egypt-vojensky-cvici-libyjske-povstalce/618271 (citováno dne 20.11.2011). 43 http://www.bbc.co.uk/news/world-africa-13755445 (citováno dne 20.11.2011). 44 http://www.bbc.co.uk/news/world-africa-15390980 (citováno dne 20.11.2011). 39
4.2 Sankce a embarga Sankcí a embarg použitých proti libyjskému režimu a jeho vůdci Muammaru Kaddáfí s účelem zastavit jeho násilný zásah proti demonstrantům se týká především rezoluce Rady bezpečnosti č. 1970, která byla přijata dne 26. února 2011, jedenáct dní od začátku nepokojů. Tato rezoluce ukládá sankce proti libyjské vládě v reakci na násilí a použití síly proti civilistům v Libyi, hrubé a systematické porušování lidských práv, včetně represí proti pokojným demonstrantům, úmrtí civilistů a podněcování k nepřátelství a násilí proti civilnímu obyvatelstvu ze strany libyjské vlády. Sankční režim byl ještě zesílen rezolucí 1973 ze dne 17. března 2011 v reakci na zhoršující se situaci. Tato rezoluce ustanovila bezletovou zónu, která bude více diskutována v kapitole 4.4 o schválení intervence. Rezolucí 1970 Rada bezpečnosti požadovala konec násilí a případ postoupila Mezinárodnímu trestnímu soudu. Majetek rodiny Kaddáfí a některých vládních úředníků byl zmrazen. Na zemi bylo uvaleno zbrojní embargo a také zákaz cestování. Rezoluce byla přijata v souladu s článkem 41 Charty kapitoly VII, členské státy byly také vyzvány k tomu, aby pomohly se zajištěním rychlé a bezpečné dodávky humanitární pomoci lidem v nouzi. Rada také zřídila nový výbor pro monitorování sankcí. Rezoluce se též odvolávala na předchozí odsouzení činů libyjské vlády.
16. Září 2011 Rada bezpečnosti schválila rezoluci 2009, která mění režim sankcí a částečně je ruší. Ruší také zmrazení majetku libyjské National Oil Corporation a Zeutina Oil Company, zrušeny jsou sankce na centrální banku Libye, libyjskou Arab Foreign Bank, Libyan Investment Authority a Libya Afrika Investment Portfolio. 27. Října 2011 Rada bezpečnosti přijala rezoluci č.2016, která ruší bezletovou zónu a ustanovení k ochraně civilistů. 45
45
http://www.dfat.gov.au/un/unsc_sanctions/libya.html (ověřeno ke dni 20.11.2013).
4.3 Diplomatická mise Diplomatickou misí máme na mysli nátlakovou diplomacii, diplomatické vyjednávání či mediaci. V případě Libye tento postup ale nebyl aplikován. Ačkoli řada autorů (viz např. Ken Ohnishi) považuje jako nátlakovou diplomacii samotnou intervenci, v této práci je diplomatickou misí myšleno vysílání zvláštních vyslanců OSN za účelem vyjednání míru, což v případě Libye nebylo použito.
4.4 Schválení intervence Schválení intervence v Libyi bylo první humanitární misí s odkazem na koncept Responsibility to protekt, který OSN přijala jednomyslně v roce 2005 na Světovém summitu OSN a o rok později potvrzen rezolucí 1674 Radou bezpečnosti, jeho propagátorem se stal i generální tajemník OSN. Zde probrat rezoluci č. 1973, aplikaci R2P apod.
4.5 UNSMIL Použití PB, dodnes, jak to probíhá apod.
