Komparace lidských práv na našem území od roku 1848

Bankovní institut vysoká škola

Komparace lidských práv na našem území od roku 1848

Bakalářská práce

Kornelie Komjatiová

Duben 2009

Bankovní institut vysoká škola Katedra práva

Komparace lidských práv na našem území od roku 1848

Bakalářská práce

Autor:

Kornelie Komjatiová Obor právní administrativa

Vedoucí práce:

Teplice

Mgr. Pavel Norek

Duben 2009

2

PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci na téma Komparace úpravy lidských práv na našem území od roku 1848 zpracovala samostatně a s pouţitím uvedené literatury.

V Teplicích dne 27. února 2009

Komjatiová Kornelie

3

Poděkování Ráda bych poděkovala svému vedoucímu bakalářské práce Mgr. Pavlu Norkovi za jeho odborný dohled nad mou prací a všechny jeho konstruktivní připomínky.

4

Anotace Práce se zabývá pojetím lidských práv v historii české ústavnosti. Zaměřuje se na historický kontext, zakotvení lidských práv v jednotlivých ústavách a jejich dodrţování.

Annotation My work is all about conception of human rights in the Czech constitution. It is focused on historic context, human rights in each constitution and its observance.

5

Obsah Bankovní institut vysoká škola Praha............................................................................... 1 PROHLÁŠENÍ ................................................................................................................. 3 Poděkování ....................................................................................................................... 4 Anotace ............................................................................................................................. 5 Obsah .......................................................................... Chyba! Záloţka není definována. Úvod (cíl práce) ................................................................................................................ 8 Literární rešerše .......................................................... Chyba! Záloţka není definována. Volba metodologie ..................................................... Chyba! Záloţka není definována. 1

2

3

KRÁTKÝ HISTORICKÝ EXKURZ ........................................................................ 9 1.1

Pojetí člověka a občana...................................................................................... 9

1.2

Pojetí lidských práv v dějinách filozofie ......................................................... 10

1.3

Historický vývoj lidských práv ........................................................................ 11

Vývoj úpravy lidských práv v období 1848 -1918.................................................. 15 2.1

Revoluční rok 1848 .......................................................................................... 15

2.2

Ústava dubnová (Pillersdorffova) .................................................................... 16

2.3

Kroměříţský návrh ústavy ............................................................................... 17

2.4

Březnová ústava (Stadionova) ......................................................................... 18

2.5

Obnovení absolutismu ..................................................................................... 19

2.6

Říjnový diplom ................................................................................................ 20

2.7

Únorová ústava ................................................................................................ 20

2.8

Prosincová ústava ............................................................................................ 21

2.9

Prozatímní ústava ............................................................................................. 23

Lidská práva v Ústavě 1920 .................................................................................... 24 3.1

Ústava .............................................................................................................. 24 6

Hlava pátá ................................................................................................................... 50 Práva a svobody, jakoţ i povinnosti občanské ....................................................... 50 4

Specifika lidských práv v letech 1938 -1948.......................................................... 26 4.1

4.1.1

Politika antisemitismu .............................................................................. 28

4.1.2

Vyloučení Ţidů ze společnosti ................................................................. 29

4.2 5

Ústavní vývoj v letech 1938 – 1945 ................................................................ 26

Ústavní vývoj v poválečném období 1945 – 1948........................................... 31

Ústava od období 1948-1989.................................................................................. 33 5.1

Ústavní vývoj v letech 1948 – 1960 ................................................................ 33

5.1.1

Ústava 9. května ....................................................................................... 33

5.2

Ústava Československé socialistické republiky............................................... 36

5.3

Ústavní vývoj v letech 1961 – 1989 ................................................................ 38

Ústavní zákon č. 143/1968 Sb. ze dne 27. 10. 1968 o československé federaci ........ 39 5.4

6

Charta 77 .......................................................................................................... 40

5.4.1

vznik ......................................................................................................... 40

5.4.2

cíle ............................................................................................................ 40

5.4.3

činnost....................................................................................................... 40

Lidská práva od roku 1989 ..................................................................................... 41 6.1

Ústava ČR ........................................................................................................ 41

6.1.1

Ústavní pořádek ........................................................................................ 42

6.1.2

Struktura a obsah Ústavy ČR ................................................................... 42

6.2

Listina základních práv a svobod..................................................................... 43

6.3

Veřejný ochránce práv ..................................................................................... 44

6.4

Dodrţování lidských práv v současnosti.......................................................... 47

7

Závěry a doporučení ............................................................................................... 47

8

Seznam pouţité literatury ....................................................................................... 79

7

Úvod (cíl práce) Pro vypracování své bakalářské práce jsem zvolila téma lidských práv ve vývoji české ústavnosti. Mým cílem je porovnat ukotvení lidských práv v jednotlivých ústavách naší země. První kapitola je věnována samostatným lidským právům v historii lidstva. Myslím si, ţe je důleţité nejdříve pochopit lidská práva v historickém kontextu. V první kapitole se zabývám i filozofickým pojetím lidských práv. Můj krátký historický exkurz končí na začátku 20. století pojetím lidských práv v sovětské ústavě. Dochází tedy k časovému prolnutí – v další kapitole se vracím do poloviny 19. století. Zde a samozřejmě i v následujících pěti kapitolách se více soustředím na jednotlivé ústavy našeho státu. Vţdy se nejdříve seznámíme s dobovým kontextem pro lepší pochopení souvislostí. Poté vytyčuji nejdůleţitější body ústavy, ve zkratce popisuji strukturu a zabývám se zakotvením lidských práv. Jako důkaz vkládám vţdy v plném znění tu část ústavy, ve které se o lidských právech pojednává. Dále se snaţím zmínit problémy, které se daného období týkají – například v období druhé světové války antisemitismus, v období vlády komunistů se zaměřuji na Chartu 77, která vystoupila proti nedodrţování lidských práv, u současně platící ústavy se pozastavuji u nové funkce veřejného ochránce práv. Závěr je shrnutím mých poznatků, které jsem v bádání získala a myslím si, ţe stojí za zmínku. Na rozdíl od celého těla práce, v němţ jsem se snaţila především o objektivitu, je závěr spíše subjektivním názorem na dané téma.

8

KRÁTKÝ HISTORICKÝ EXKURZ 1.1 Pojetí člověka a občana V dnešní době lidé, ţijící v zemích s vyspělou právní kulturou, neodlišují pojmy člověk a občan. Avšak v dobách minulých nebyli všichni lidé svobodnými občany. Athénská demokracie jako jedna z nejdokonalejších byla tak vysoko jen proto, ţe osvobodila své občany od otrocké práce – na úkor otroků. Jen velmi omezený počet obyvatel mohl vyuţívat status plnoprávného aktivního příslušníka státu. Mezi postavením otroka, svobodného člověka a státního občana byl podstatný rozdíl. Občanství bylo a stále je zvláštní právem upravený vztah se státem jakoţto politickomocenskou organizací obyvatel. Jen občané jsou nositeli zákonem zaručených osobních a politických práv. Míra práv a svobod občanů je dána sociálními moţnostmi té které vývojové fáze. Zpravidla čím dále se podíváme do minulosti, tím jsou práva menší a velmi diferencovaná. Například ve středověku, v době, kdy jako občany můţeme brát jen šlechtu a měšťanstvo, měla kaţdá skupina specifický právní status. Status občana se stává stále více obecným s odstraňováním feudálních privilegií, nakonec formální rozdíly mezi lidmi povětšinou ruší a přiznává občanská práva a svobody všem dospělým muţům burţoazní revoluce. Výkon těchto práv je vázán na určité podmínky – například výši majetku. Východiskem se stává učení o přirozených právech člověka, jeţ jsou nezadatelná, nezrušitelná a poznatelná rozumem. Práva člověka nebyla vytvořena státní mocí, tudíţ můţou být pouze registrována a reprodukována v zákonech jako občanská práva. Politický stát je tak oddělen od občanské společnosti, ale politická emancipace zdaleka ještě není úplnou emancipací člověka. Na zrušení faktických rozdílů, plynoucích z vlastnictví, vzdělání a zaměstnání, nemá stále společnost po vítězství burţoazních revolucí dost prostředků, tudíţ negarantuje existenční a sociální práva. Přesto je spojení občanských práv a svobod s lidskou bytostí jeden z největších úspěchů lidského putování na cestě od barbarství k humanismu. Předpoklady k úplné identitě člověka a občana vytvářejí teprve dnešní nejvyspělejší

9

společnosti, protoţe výsledky vědeckotechnického pokroku mohou osvobodit od otrocké práce nejenom občana, ale člověka vůbec.

1.2 Pojetí lidských práv v dějinách filozofie

Vývoj ideových představ, týkajících se lidských a občanských práv a svobod, lze sledovat od období antiky aţ po jedenadvacáté století. Postupně, vycházeje z velice rozdílných myšlenkových východisek, se slil do tak obrovského proudu koncepcí, ţe rozhodující mírou začaly ovlivňovat nejen vědecké myšlení, ale i myšlení politické a kulturní. V 5. století př. n. l. se u sofistů objevuje myšlenka podřazenosti pozitivního práva před přirozeným. Zároveň sofisté formulují postulát rovnosti lidí. Alkimadas ve 4. století př. n. l. tvrdí, ţe Bůh stvořil lidi svobodné a nikoho neučinil otrokem. Také Aristoteles rozlišoval přirozené právo (dané ze spravedlnosti a přirozenosti) a pozitivní právo (dané politickým svazem). Vytvořil teorii spravedlnosti, která je zaloţena na principu rovnosti. K dalšímu prohloubení myšlenek o rovnosti lidí významně přispěli stoici – myšlenku rovnosti podkládali neoddělitelnou existencí člověka a rozumu. Křesťanství je dalším impulsem nového obrazu člověka, jenţ vedl k akceptování lidských práv. Nejvýznamnější představitel scholastiky, Tomáš Akvinský, chápe člověka jako věrný obraz Boha. Přestoţe Akvinský uznával nerovnost stavů, nevolníků, vedly radikální a důsledné interpretace jeho myšlenek k postulátu rovnosti všech lidí před Bohem. Dalším významným mezníkem ve vývoji křesťanských představ o rovnosti je reformace – zrušení centrální církevní struktury, jejíţ úlohy přebírají církevní obce. Reformace také přináší novou vizi nikým nezprostředkovaného spojení kaţdého jednotlivce s Bohem, stává se tak impulsem individualistického pojetí lidské existence. S renesancí je spojena idea sekularizace státu a suverenity lidu, jejímţ autorem je Marsilius z Padovy. Podle něj se moc panovníka neodvíjí od Boha, ale od lidí. Proto není panovník vázán na církev a papeţe, ale na zákony: "nutno ukázat, ţe všichni panovníci musí vládnout podle zákona a nikoli bez zákona, přičemţ pravá zvláště působící příčina zákona je lid nebo úhrn občanů nebo jejich většina." 10

Vývoj přirozeně-právního myšlení postupně směřuje k neoddělitelnosti lidských práv. Dle W. Occama jsou svoboda a vlastnictví právy člověku propůjčenými od Boha a jsou s ním neoddělitelně spjata – první formulace ideje neoddělitelnosti a nezcizitelnosti lidských práv. Anglická revoluce přináší liberalismus. Mezi jeho nejvýznamnější představitele patří J. Milton a J. Locke. Podle Locka nestačí svobodu jen filosoficky postulovat, ale je nutno ji rovněţ institucionálně zakotvit. Tato myšlenka ho dovedla k prvnímu náčrtu teorie dělby moci, která byla rozvinuta v díle Ch. Montesquiea O Duchu zákonů. Racionalismus a osvícenství znamenají velký přínos pro zdůvodnění lidských práv. B. Spinoza a J. J. Rousseau rozvíjí ve svých dílech demokratické interpretace teorie společenské smlouvy, odůvodňující kategorie rovnosti a svobody. I. Kant vytvořil obraz člověka, který se stal pro další vývoj oblasti lidských a občanských práv, rozhodující. Podle něj je člověk jako subjekt samostatnou příčinou svého jednání a rozhodování a tato subjektivita ho odlišuje od zvířat. Tato myšlenka ho dovedla k základnímu postulátu svobody, podle něhoţ patří moţnost svobodně plánovat svůj ţivot k podstatě člověka. Podstata lidské existence je zničena bez svobody.

1.3 Historický vývoj lidských práv V období středověku jsou panovníky vyhlašována různá privilegia a majestáty, obsahující soupisy práv a svobod určené některým skupinám obyvatelstva. Nejvýznamnějšími dokumenty této doby jsou bezesporu anglická Magna charta libertatum z roku 1215 a uherská Zlatá bulla z roku 1222. Magna charta libertatum, česky Velká listina svobod, vznikla na základě zápasu Jana Bezzemka s anglickými barony o omezení královské moci. Skládá se z 63 článků, které se týkají materiálních zájmů jednotlivých sociálních vrstev, politického zřízen a postavení státního aparátu. Středověk se musí váţně zabývat náboţenstvím a jeho svobodou, coţ se poté, co se v Evropě s reformací rozpadla jednotná církevní organizace, stává příčinou mnoha válek. Ţádný právní dokument však nezaručuje svobodu vyznání obecně, ale upravuje 11

pouze vzájemné postavení určitých křesťanských církví. Zásada augšpurského míru „cuius regio, eius religio“ (čí vláda, toho víra) dokazuje, ţe poddaní jsou z volby zpravidla vyloučeni. Širší výklad svobody vyznání v rámci křesťanství můţeme nalézt v přísaze polského krále Jindřicha. Zavazuje se k ochraně míru a pokoje mezi náboţenskými disidenty a přísahá, ţe nedovolí, aby byl někdo z náboţenských důvodů jakýmkoliv způsobem napadán a utiskován. Interpretace anglických ustanovení ze 17. století jako jsou Prosba o Právo (Petition of Rights) a Listina Práv (Bill of Rights) v duchu přirozenoprávní nauky otevírá v 18. století úplně novou kapitolu rozvoje lidských práv. Cesta svobody směřuje do Severní Ameriky, noví osadníci zde získávají volnou půdu a chtějí dosáhnout lepší hospodářského i společenského postavení. Vývoj nakonec dospívá k otevřenému nepřátelství s Velkou Británií a vrcholí v roce 1776 přijetím Prohlášení nezávislosti Spojených států opírající se o nezadatelné právo člověka vzepřít se porušování svých práv, odstranit despotickou vládu a nahradit ji. Podle prohlášení jsou všichni lidé od přírody stejně svobodní a nezávislí, mají nezadatelné právo těšit se ze ţivota a svobody, získávat majetek, usilovat o štěstí a bezpečí a dosáhnout jich. Vláda je zřízena k ochraně bezpečnosti a pro obecné blaho. V případě, ţe podle názoru většiny svůj úkol neplní, je moţné ji přetvořit či odstranit, jelikoţ veškerá moc ve státě patří lidu. Dědičné obsazování funkcí je nepřípustné, privilegia jedinců nebo skupin jsou vyloučena. Jurisdikce je oddělena od exekutivy a legislativy a je nutné střídání jejích představitelů na základě pravidelných svobodných voleb. Zákony nelze rušit nebo bránit jejich provádění bez souhlasu zástupců národa. Kaţdý člověk, obviněný z trestného činu, Nikdo nemůţe být zbaven svobody jinak, neţ na základě zákona nebo rozsudku. Je zakázáno ukládat nadměrné pokuty a neobvyklé či ukrutné tresty. Dále je v prohlášené obsaţeno ustanovení o svobodě tisku a vyznání. Velká francouzská revoluce přináší rozhodující obrat v chápání postavení člověka ve společnosti, rozbíjí dosavadní představy o uspořádání společenských poměrů. Jejím vlivem se mění myšlení obyvatel většiny evropských zemí 19. století. Byla vyvrcholením dlouhodobého myšlenkového, sociálního a hospodářského vývoje, jehoţ počátky nalezneme jiţ v antice.

12

V Paříţi došla 14. července 1789 k dobytí Bastily a tím se podstatně urychlil chod revolučních událostí. Úvodní věta Prohlášení práv člověka a občana, přijatého 26. srpna 1789 zní: „Představitelé francozského lidu, ustanoveni v Národním shromáţdění, domnívajíce se, ţe nevědomost, zapomenutí nebo pohrdání lidskými právy jsou jedinými příčinami veřejných neštěstí a zkorumpování vlád, rozhodli se vyloţit v slavnostní Deklaraci přirozená, nezcizitelná a posvátná práva člověka za tím účelem, aby tato Deklarace, neustále jsouc před očima všem členům lidské společnosti, uváděla jim stále na paměť jejich práva a jejich povinnosti; aby činy zákonodárné moci a činy výkonné moci mohly být v kaţdé chvíli porovnávány s účelem kaţdé politické instituce a byly v důsledku toho chovány ještě více v úctě; aby poţadavky občanů, kdyţ se budou napříště zakládat na jednoduchých a nepopíratelných zásadách, směřovaly vţdy k zachování ústavy a ku blahu všech.“1 Prohlášení je sestaveno ze 17 článků, ve kterých vyhlašuje, ţe lidé se rodí a zůstávají svobodní a rovnoprávní, kaţdé společenské zřízení má zachovat přirozená a nepromlčitelná lidská práva, jimiţ jsou svoboda vlastnictví, bezpečnost a odpor proti útlaku. V národě tkví zásada vší svrchovanosti. V tom, co není zakázáno zákonem, nemůţe být nikomu bráněno, to, co zákon nenařizuje, nikdo není nucen dělat. Jako jedno z nejdrahocennějších práv člověka je označováno svobodné sdílení myšlenek a názorů. Proto smí kaţdý občan svobodně mluvit, psát a tisknout, výjimkou je zneuţití této svobody v případech, které určuje zákon. Za své názory (i náboţenské) nesmí být nikdo stíhán, pokud jejich projev nenarušuje veřejný pořádek Závěr Prohlášení stanovuje, ţe je vlastnictví nedotknutelné a posvátné právo, jehoţ nikdo nemůţe být zbaven, jedině kdyby to vyţadoval veřejný zájem uvedený v zákoně a pod podmínkou spravedlivého odškodnění.

Ideje občanských práv a svobod se po krátkém období útlumu po napoleonských válkách a restauraci Bourbonů prosadily v zákonodárství řady západoevropských zemí. Ve střední Evropě (především v habsburské monarchii) přispěl revoluční vývoj i přes nenaplněný ideál občanských práv a svobod k jistému rozšíření – zejména o záruky

1

Křivský Petr, Francouzská burţoazní revoluce; Mladá fronta 1989, str. 20-21

13

národní rovnoprávnosti, ochranu národnostních menšin a pouţívání vlastního jazyka na školách a při jednání s úřady. Avšak tato práva nebyla realizována v plné šíři. Nově vzniklé politické proudy poţadovaly nejen zasahování státu do řady otázek a povinnost občanů takové jednání strpět, ale také jejich aktivní účast. V. Všesvazový sjezd Sovětů v roce 1918 schválil vznik Ruské socialistické federativní sovětské republiky. Ve své ústavě uplatňuje poţadavek sociálně spravedlivého státu, vědomě se snaţícího o překonání hranic liberalismu. Tento poţadavek se kvůli interpretaci, opřené o jednostranné podřízení osobních svobod zájmů jedné třídy a vedoucí k přijetí dokumentu, jenţ přes nesporné obohacení práv člověka o práva sociální a hospodářská, v kontextu celkového vývoje lidských práv stává krokem zpět. Deklarace práv pracujícího a vykořisťovaného lidu, schválená v lednu 1918 III. Všeruským sjezdem Sovětů, jiţ v názvu zdůrazňuje kolektivní pojetí lidských práv a v samotném znění také nejsou garantována práva jednotlivých občanů, ale všeobecná práva lidstva, všech pracujících mas, coţ je zřejmý protiklad k Prohlášení práv člověk a občana. V Deklaraci zcela chybí přesné vymezení hranic státní moci a zájmů socialistické revoluce – tato absence se později stává příčinou subjektivního výkladu a zneuţití jednotlivých zásad deklarace úzkou mocenskou skupinou komunistické strany a umoţňuje vznik politickému systému, který je postavený na nekontrolovatelné osobní moci. Úkol zrušit jakékoliv vykořisťování člověka člověk je pokrokovou myšlenkou deklarace. Příčina tohoto vykořisťování se spatřuje v soukromém vlastnictví, jeţ se proto musí buď zrušit (majetek se převede do vlastnictví státu), nebo se musí podřídit dělnické kontrole. Současně je zavedena všeobecná pracovní povinnost. Samotná ústava nevymezuje zájmy socialistické revoluce, ale zbavuje jednotlivé osoby a skupiny práv, kterých vyuţívají ke škodě těchto zájmů. Ke zdůvodnění nezákonného postupu státních orgánů je pouţito argumentu politické účelnosti, z toho vyplývá degradace všech zákonů a monopolní nekontrolovatelné ovládnutí státu, jenţ vlastní či spravuje téměř veškerý majetek. Toto zdůvodnění se navzdory

poměrně

široce

zakotvenému

soupisu

občanských,

politických,

hospodářských, sociálních a kulturních práv stává příčinou bezprávního postavení 14

jednotlivých občanů a jejich vykořisťování nejen v Sovětském svazu, ale v pozdější době ve všech socialistických státech.

2 Vývoj úpravy lidských práv v období 1848 1918 na území našeho státu 2.1 Revoluční rok 1848 České země jsou v tuto dobu součástí Rakouska, které má formu absolutní monarchie. Ústavní vývoj našeho státu (v 19. století zahrnuje království České, markrabství Moravské a vévodství Slezské) začíná v roce 1948. Končí totiţ typ tzv. čisté monarchické vlády – absolutní monarchie2 jiţ zmíněné výše a vzniká konstituční monarchie. 3,4 Objevuje se snaha o omezení panovníkovy absolutní moci ústavou. Mohutné evropské demokratické hnutí, jeţ ovlivnilo počátek revoluce v Rakousku, bylo zahájeno v únoru 1848 revolucí v Paříţi. Revoluční centra se vytvořila ve Vídni, Uhrách, Itálii i v Čechách. Revoluce si kladla za cíl porazit feudálně absolutistický reţim, zlikvidovat výsady šlechty, přeměnu feudálního státu na stát burţoazní. Jednalo se především o poţadavky na zavedení ústavní vlády, občanských práv a svobod, zejména svobody tisku, zrušení poddanství a odstranění cenzury5. Císař po těchto tlacích vydání ústavy a provedení voleb do říšského sněmu přislibuje v polovině března. Česká reprezentace uplatňuje ve svém programu národní poţadavky, sledující obnovení historického státu České Koruny a zároveň národnostní a jazykové otázky (rovnoprávnost českého a německého jazyka ve školách a na úřadech) 2

V rukou panovníka byla soustředěna veškerá moc (zákonodárná, výkonná a soudní), jako moc nedělitelná, jednotná a neomezená. Ostatní státní orgány byly panovníkovi osobně a sluţebně podřízeny a jednaly podle jeho příkazů. 3 Panovníkova moc je omezena ústavou; rozhodujícím prvkem konstituční monarchie je parlament, který se dělí s panovníkem o moc zákonodárnou. 4 Zimek, J. Ústavní vývoj českého státu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1996. Str. 5 a násl. 5 Malý, K. Dějiny českého a česko-slovenského práva do roku 1945. 1. vyd. Praha: Linde, 1997. Str. 173.

15

Schůze praţských občanů konaná 11. 3. 1848 ve Svatováclavských lázních se stala první příleţitostí pro formulaci českého politického programu. Svatováclavský výbor se stává revolučním orgánem české burţoazní vrstvy a vytváří Prvou praţskou petici zahrnující 11 poţadavků určených císaři Ferdinandovi – jazykovou rovnoprávnost, zavedení volebního práva a obecní samosprávy, svobodu tisku a víry, svobodu univerzitního vyučování…). Většině poţadavků císař nevyhověl, proto vznikla Druhá praţská petice. Na jejím základě císař přislíbil jazykovou rovnoprávnost češtiny a němčiny, svolání českého zemského sněmu a stanovení zásad voleb jeho členů. 6 Říšskou ústavou je míněna pouze ústava pro neuherské země (tj. Předlitavsko), myšlenka společné, unitaristické ústavy pro celou říši (i pro uherské země) se objevuje aţ v březnové ústavě z roku 1849.

2.2 Ústava dubnová (Pillersdorffova) V dubnu roku 1848 dochází k oktrojování říšské Pillersdorffovy7 ústavy z 25. dubna 1848. Tato ústava byla vyhlášena z rozhodnutí císaře Ferdinanda, nebyla předloţena ke schválení zákonodárnému orgánu. Má ze všech rakouských ústav nejsilnější centralistické rysy, zároveň je první rakouskou ústavou Vzorem pro její sepsání byla belgická ústava z roku 1830 a některé ústavy německých států. 8 Z hlediska státoobčanských práv byla Pillersdorffova ústava vcelku liberální, jako základ ji v tomto směru pravděpodobně slouţila jako vzor nejen ústava belgická

7

Svobodný pán F.X. von Pillersdorff – hlavní iniciátor návrhu ústavy v roce 1848, ústavu navrhoval ještě z pozice ministra vnitřních věcí, později byl jmenován ministerským předsedou rakouské vlády 8 Balík, S., Hloušek, V., Holzer, J., Šedo, J. Politický systém českých zemí 1848-1989. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2003. str. 20 a násl.

16

(obvyklý vzor všech středoevropských ústav), ale podle jiných pramenů9 také francouzská „Deklarace práv občana“. Národům byla zaručena neporušitelnost národnosti a jazyka, plná svoboda víry a svědomí, dále svoboda řeči a tisku, byla přiznána neporušitelnost listovního tajemství, svobodné petiční a spolkové právo i volnost stěhování a zaměstnání. Ústava také garantovala osobní svobodu proti libovolnému zatýkání a domovním prohlídkám. Návrh ústavy dále zaručoval existenci národních gard.10 Zavedení tuhého předlitavského centralismu a především aristokraticko-plutokratické zřízení senátu spolu se zavedením nepřímých voleb do komory poslanců vzbudilo obecný a zjevný odpor. Ten způsobil, ţe byla 16. května 1848 vydána císařská proklamace, která slíbila předloţení ústavy k poradám následujícího říšského sněmu. Volby do říšského shromáţdění byly opravdu uskutečněny ve všech zemích Předlitavska. Češi uznali ústavodárné říšské zastupitelstvo bez jakékoliv státoprávní výhrady.11 16. května 1848 byla dubnová ústava odvolána definitivně. 12

2.3 Kroměříţský návrh ústavy Jediný ústavodárný sněm v dějinách Rakouska, do něhoţ volby proběhly na základě nerovného a nepřímého volebního práva za účasti českých politických reprezentantů české politiky (Rieger, Palacký), se sešel 10. července 1848 ve Vídni. Po dobu tohoto zasedání nebyla projednána celková úprava návrhu říšské ústavy. Byl připraven pouze oddíl o „základních právech státoobčanských“.

9

Zimek, J. Ústavní vývoj českého státu. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 1996. str. 11 národní garda - sestávala v podstatě z původních ozbrojených jednotek revoluce, později je směli mít obce čítající více neţ 1000 obyvatel 11 Fiedler, F., Kadlec, K., Krejčí, D., Tobolka, V., Vavřínek, F., Winter, L. Česká politika, díl druhý, část první. Ústava mocnářství Rakousko-Uherského. Praha: Jan Laichtern, 1907. Str. 11 a násl. 12 str. 272 10

17

Ústavní návrh, vypracovaný ústavním výborem říšského sněmu, se označuje jako kroměříţský návrh ústavy. Na rozdíl od dubnové ústavy měl tento návrh mnohem širší záběr občanských práv, neopomínaje právo na vzdělání. Kdyby byl uveden v platnost, jednalo by se o systém konstituční monarchie, kde by po sloţení přísahy na ústavu zůstala zachována role císaře. Na vládě by se podíleli odpovědní ministři a současně by z vlády byli vyloučeni ostatní členové císařské rodiny. Kaţdá země by měla v čele svého hejtmana a zemskou vládu, která by byla odpovědna zemskému sněmu dle příslušného území a vlastní ústavu. Zástupci všech národů, pro které měla ústava platit, se pokoušeli sami sestavit moderní ústavu na základě vzájemné dohody a stálého vyrovnávání odlišných názorů a zájmů.13

2.4 Březnová ústava (Stadionova) Manifest, kterým nový panovník František Josef I. rozpustil Kroměříţský sněm, prohlašoval, ţe panovník ze svého svobodného odhodlání a vlastní císařské moci propůjčuje svým národům ty svobody, práva a politické zřízení, které podle svého vědomí uzná za vhodné, coţ bylo v rozporu s demokratickými názory říšského sněmu o svrchované ústavodárné moci říšského shromáţdění. Státní moc měla být tedy soustředěna a sloučena v rukou hlavy státu, panovník je ústavou vázán pouze při výkonu určitých oprávnění na spolupůsobení reprezentativních kolegií. Oktrojovaná ústava ze 4. března 1849 prohlašuje, ţe je celek panovníkových zemí územní

podklad

svobodného,

samostatného,

nerozdílného

a

nerozlučného,

konstitučního Rakouského dědičného císařství, coţ znamená, ţe ustavuje jednotné státní

13

Fiedler, F., Kadlec, K., Krejčí, D., Tobolka, V., Vavřínek, F., Winter, L. Česká politika, díl druhý, část první. Ústava mocnářství Rakousko-Uherského. Praha: Jan Laichtern, 1907. Str. 16 a násl.

18

území a zakotvuje v Rakousku dědičnou vládu monarchie v čele s císařem dosazeným na trůn korunovací. Byl zřízen nejvyšší říšský soud - zvláštní tribunál veřejného práva. Z poloviny byl obsazován císařem, z poloviny komorou zemí. Rozhodoval např. o ţalobách, které se vedly pro porušení konstitučních občanských práv státními orgány, o ţalobách na hejtmany, zemské místodrţící a ministry, nebo ve sporech mezi jednotlivými zeměmi. Největší přínos spočívá zejména v liberálnosti vůči občanským právům. Výslovně se ruší jakékoliv formy poddanství, jsou stanovena základní práva a svobody, ačkoliv mohla být za určitých podmínek z velké části suspendována.

2.5 Obnovení absolutismu V 50. letech 19. století je nastolen reţim popírající ústavnost. Vydáním tří tzv. silvestrovských patentů z 31. prosince 1851 se vrací k absolutistické formě vlády (Bachovský absolutismus14). V prvním patentu je prohlášena březnová ústava za zrušenou. Je zde výslovně potvrzena pouze rovnost občanů před zákonem a zrušení poddanství a roboty. Druhý patent ruší občanská práva a slibuje pouze ochranu církvím státem uznávaným. Třetí patent císař nazval „Pravidla základní v příčině zákonodárství organického v korunních zemích císařství rakouského“ a adresoval ho ministerskému předsedovi Schwarzenbergovi. Tento reţim se dotýká všech výdobytků revoluce, zachovává sice říšskou radu, ale jen jako poradní orgán císaře. „Základní práva“ jsou změněna na „státní cíle“, symbolizuje, ţe jde o výhody a výsady lidem od státu. Vládne se bez parlamentu i jakékoliv kontroly ze strany veřejnosti15. Této formě se říká „organické řízení státu“.

14

JUDr. Alexandr Bach – od 18.7.1847 do 28.7.1849 ministr spravedlnosti, poté jmenován ministrem vnitra a policie, představitel absolutismu v letech 1851 – 1859. 15 Malý, K. Dějiny českého a česko-slovenského práva do roku 1945. 1. vyd. Praha: Linde, 1997. Str. 182-183.

19

2.6 Říjnový diplom Vídeňský dvůr mění v průběhu roku 1859 především kvůli váţným neúspěchům bachovského reţimu, opírajícího se o armádu a policejní násilí jako metodu vládnutí, svou politiku. Císař František Josef I. vydává dne 20. října 1860 „císařský diplom k uspořádání vnitřních státoprávních poměrů v monarchii“ tzv. Říjnový diplom, ve kterém prohlašuje za právní základ monarchie pragmatickou sankci z roku 171316, a ve které připouští nutnost určitého stupně federalizace monarchie na základě historických tradic jednotlivých zemí. Jako základní princip je prohlášen návrat v parlamentarismu. Byla přiznána zvláštní práva zemím uherské koruny v zákonodárné oblasti, coţ je praktické obnovení jejich společné ústavy17 K moci se dostává německá liberální burţoazie. Ministr říšské frankfurtské vlády, A. Schmerling se stává vůdčí osobností a připravuje osnovu další oktrojované rakouské ústavy.18 Jeho ústava neobsahuje katalog základních práv, ale nechává tuto problematiku řešit pozdějšími zákony.

2.7 Únorová ústava Únorová ústava byla vyhlášena 26. února 1861 a skládala se ze tří patentů č. 20 – 22/1861 ř. z. Nezakotvuje občanská práva, nezná ochranu národnostních práv, odpovědnost ministrů ani poslaneckou imunity. V Únorové ústavě jsou ignorovány české státoprávní nároky, Schmerlingovými volebními řády byly jednostranně privilegovány německé měšťanské strany.

17

Malý, K. Dějiny českého a česko-slovenského práva do roku 1945. 1. vyd. Praha: Linde, 1997. Str. 183 a násl.

20

Zemská zřízení a volební řády do 15 zemských sněmů byla důleţitou součástí únorové ústavy. Zemské sněmy měly zákonodárnou pravomoc v oblasti veřejných prací, zemědělství, dobročinnosti a zemských rozpočtů. Zákony z 27. října 1862 o nedotknutelnosti osoby a vlastnictví, podle nichţ byly domovní prohlídky a zatčení nepřípustná bez soudního příkazu, jsou povaţovány za velký pokrok. Říšský parlament soustředil svou činnost především na zakotvení základních občanských práv. Přijal ale jen tiskový zákon, zákon o ochraně osobní a domovní svobody, spolčovací a shromaţďovací zákon. 19 Odpor národů proti habsburskému centralismu je příznačný pro období od vydání ústavy aţ do roku 1867. V tomto ohledu byl velmi nekompromisní především uherský sněm poţadující návrat k ústavě z roku 1848.

2.8 Prosincová ústava Prosincová ústava z roku 1867 se pro ústavní vývoj stala zásadní. Byla definitivním zlomem v ústavních dějinách monarchie. V této době došlo k dovršení vývoje směřujícího k dualizaci, tedy rozděleni říše na Rakousko-Uhersko20, a dokončení ústavního zakotvení kompromisních výsledků burţoazně demokratické revoluce a rakouského liberalismu. Úřední název celku, do kterého patřily české země po vyrovnání mezi Rakouskem a Uhrami, zněl „Celek království a zemí v říšské radě zastoupených“. Pojítkem těchto zemí byla nejen osoba panovníka, ale také společný parlament. Konečně vznikla liberální ústava nenapsaná ţádným císařským úředníkem, vypracovaná samotnými poslanci říšské rady.

19

Malý, K. Dějiny českého a česko-slovenského práva do roku 1945. 1. vyd. Praha: Linde, 1997. Str. 185 a násl. Zimek, J. Ústavní vývoj českého státu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1996. Str. 13.

21

Zákon č. 142/1867 ř. z. základní zákon, upravoval všeobecná práva státních občanů ve smyslu základních liberálních práv a svobod. Tento zákon přináší do ústavnosti naší země revoluci, dalo by se říct, ţe je nejzlomovější. Obsahuje 20 článků, kterými převratným způsobem mění dosavadní práva občanů. V prvních třech článcích je všem obyvatelům království a zemí zastoupených v říšské radě občanství přiznána rovnost v právu a stejná dostopnust úřadů pro všechny. Ve čtvrtém článku garantuje volný pohyb po vlastní zemi i do ciziny. Lidé mají volební právo v místě svého bydliště, nebo tam, kde platí daně. V dalších článcích se pojednává o zárukách volnosti v nabývání majetku a nemovitostí, stěhování se a provozování ţivností. 7. a 8. článek navazuje na zákon o zrušení poddanství ze 7. září 1848, zamítá veškeré druhy poddanských svazků a pod náhradovým vyrovnáním v případě omezení zaručuje osobní svobodu. Další práva uvedená od článku 9 jsou: neporušitelnost domovní svobody, listovní tajemství, petiční a shromaţďovací právo a svoboda slova a tisku. Články 14, 15, 16 jsou zásadní v oblasti víry a církve. Přislibují svobodu víry bez jakýchkoliv následků na vykonávání další činnosti, zaměstnání nebo úřadu. Především článek 15 je pro církve významný – povoluje uznaným církvím provozovat své náboţenství veřejně, výdělečně a dává jim moţnost vyučování své víry. 16. článek je omezením neuznaných větví náboţenské víry z veřejnosti. Ale povoluje jim své svatostánky a obřady, samozřejmostí je udrţení v mezích zákona a počestnosti. Také článek 17 se týká církve – dostává pod patronát vyučování náboţenství i v ostatních školách a ústavech, ale nejvyšší dohled nad svobodným vyučováním a vědou má pořád stát. Člověk, který prokáţe způsobilost, můţe vyučovat stejně svobodně, jako se můţe kaţdý svobodně vzdělávat.

22

Právo na svobodnou volbu povolání a vyučení se jím je garantováno v dalším článku. Avšak můţeme se z různých pramenů dočíst, ţe chudí občané šancí na vzdělání a získání zaměstnání mnoho neměli. Ve většině případů jim nezbývalo nic jiného, neţ si vydělávat na ţivobytí vydělávat v nejbliţších dělnických továrnách. V předposledním článku je stanoveno, ţe všechny národy jsou si rovny a mají právo na vzdělání v rodném jazyce bez nutnosti učit se cizí jazyk. Poslední článek vyjmenovává výjimky z neporušitelnosti předešlých zásadních práv, coţ bylo v pozdější době vyuţíváno, i přesto byl tento zákon skvělým materiálem a výchozím pramenem pro další ústavy. Prosincová ústava platila s malými úpravami aţ do roku 1918, kdy se rozpadá monarchie. Byla velkým přínosem v oblasti občanských svobod, proto na ni navazuje i Československá republika v roce 1918. V praxi to vypadalo asi takto: platnost občanských práv sice nebyla zpochybňována, avšak způsob, jak prosadit svou vůli a ústavu obejít, si úřady i policie vţdy našly, coţ se dotýkalo především občanů jiného původu neţ německého a dělnických vrstev.

2.9 Prozatímní ústava Byť nešlo ignorovat základní principy habsburských ústav a něco z nich bylo přeneseno do dalších ústavních zákonů, ústava z poválečné doby byla poslední tečkou za vládou monarchie. Prozatímní ústava byla přijata jako zák. č. 37/1918 Sb. z. a n. Jednalo se o velmi stručný zákon, měl pouhých 21 paragrafů rozdělených do 4 oddílů. Chybí zde obvyklé samostatné prohlášení. Zákon prošel ještě dvěma novelami, v kterých se například rozšiřují pravomoci prezidenta, včetně odvolávání a jmenování vlády, namísto Národního shromáţdění. Směl se také účastnit schůzí vlády, předsedat jim, vyţadovat od ní zprávy a zvát jí k poradám.

23

Národní shromáţdění vzniklo rozšířením pléna Národního výboru na 256 členů stejným způsobem, jakým byl sestaven Národní výbor.21 Prozatímní ústava řeší vztahy mezi nejvyššími orgány státu a Národním shromáţděním ve prospěch zákonodárného sboru. Dochází ke zlomu ve smyslu chápání hlavy státu – prezident má vůči parlamentu povinnost podávat ústní nebo písemné zprávy o stavu republiky a je povinný doporučovat sněmovně opatření, jeţ by pokládal za účelná. Otázce lidských práv se v prozatímní ústavě nevěnuje ţádné ustanovení.

3 Lidská práva v Ústavě 1920 3.1 Ústava 1920 Obrázek 1 Titulní strana Ústavy 1920, vydání z roku 1923

Ústavní listina Československé republiky (zákon č. 121/1920 Sb.) byla vydána 19. února 1920 jakoţto

1.

řádná

ústava

Československé

republiky vzniklé roku 1918. Československá

republika

je

prohlášena

suverénním státem národa československého. Je zavedena naprostá rovnost všech lidí před zákonem – jsou zrušeny výsady rodu, pohlaví a povolání; a ustavena forma státu – republika, státní znak a barvy, nedotknutelnost hranic státu (změna hranic můţe být schválena jedině ústavním zákonem) dále ustavuje nedělitelnost a jednotnost území. Československá republika je tvořena zemí českou, moravskou, slovenskou a Podkarpatskou Rusí, ta má speciální autonomní postavení. Československé občanství je jednotné. Protoţe Ústava vycházela z ústavy americké, francouzské z roku 1875, švýcarské z roku 1848 a Prosincové ústavy, byla ve své době jednou z nejpokrokovějších na světě. Dokonce se podařilo vzory v některých bodech překonat (příkladem můţe být zaručení 21

Národní výbor vznikl z voleb konaných výbory těch politických stran, které se účastnily voleb do říšské rady roku 1911 a měly v ní zástupce. Počet mandátů v Národním výboru byl rozdělen podle početní síly těchto stran na 30 členů tohoto orgánu.

24

osmihodinové pracovní doby a volební právo pro ţeny, které v té době neobsahovala ţádná jiná ústava) Text ústavy vypracovalo ministerstvo vnitra, nikoliv parlament. Osnovu vytvořil prof. Hoetzel, A. Švehla, ministr vnitra, stanovil obecně politický rámec. Úvodní prohlášení bylo dle vzoru ústavy Spojených Států amerických formulováno národním demokratem Dr. J. Herbenem. Dr. Meissner byl v čele parlamentního ústavního výboru. Současně s ústavou byl přijat volební řád do poslanecké sněmovny, zákon o sloţení a pravomoci senátu, jazykový zákon a zákon o ţupních a okresních úřadech. Úvodní prohlášení deklarovalo touhu začlenit se do společnosti národů jako “člen vzdělaný, mírumilovný, demokratický a pokrokový”. Ústava dále pokračuje uvozovacím zákonem o 10 článcích. Tento zákon označoval ústavu jako normu nejvyšší právní síly a dal se měnit jen ústavními zákony (takových bylo za celé období první republiky přijato 8). V uvozovacím zákonu bylo také vymezeno sloţení a kompetence ústavního soudu. Následovalo šest hlav. Hlava I. - všeobecná ustanovení, ve kterých jsou vymezeny základní státní principy. Charakterizuje Československo jako demokratickou republiku, v jejímţ čele stojí volený prezident. Svrchovaný lid, označený jako jediný zdroj státní moci, byl výchozí zásadou. Tato hlava řeší postavení Podkarpatské Rusi. Předpokládalo se, ţe bude konstituován sněm a jmenován guvernér, avšak k tomu nikdy nedošlo. Hlava II. – úprava zákonodárné moci. Tato moc byla tvořena dvoukomorovým Národním shromáţděním, sloţeným z Poslanecké sněmovny (300 členů) a Senátu (150 členů). Poslanecká sněmovna měla převahu u běţných zákonů, u ústavních zákonů byl nutný souhlas obou komor. Byla zde obsaţena i moţnost referenda – v případě, ţe by byl návrh podaný vládou zamítnut parlamentem, mohla by vláda o tomto návrhu vyhlásit lidové hlasování. O referendu ale nikdy nebyl vydán prováděcí zákon. V době první republiky fungoval výbor, jenţ v době nečinnosti jedné z parlamentních komor, zastával všechny její funkce, ale nemohl volit prezidenta, měnit ústavu, vypovědět válku 25

a ukládat nové finanční povinnosti nebo zcizovat státní majetek. 8 členů bylo voleno Senátem, 16 Poslaneckou sněmovnou. Všechna rozhodnutí musela být schválena parlamentem. Hlava III. v první části pojednává o vládě, ve druhé části o hlavě státu - tedy prezidentu republiky. Na začátku je ustanoveno, ţe nařízení výkonné moci mohou být pouze k provedení a v mezích zákona. Kaţdý občan nad 35 let volitelný do Poslanecké sněmovny mohl být zvolen prezidentem (a to pouze dvakrát, T. G. M. je výjimkou). Prezident nebyl politicky odpovědný, mohl jmenovat a propouštět ministry. Vláda se zodpovídala Poslanecké sněmovně. Hlava IV. - otázky soudnictví, určuje právo kaţdého občana na zákonný soud. Hlava V. – zde je obsaţen výčet občanských práv a svobod. Vyhlašuje rovnost občanů a povolání. Ostatní obyvatelé státu mají stejná práva. Základními svobodami jsou osobní, listovní a domovní. Je poskytnuta výslovná ochrana soukromému vlastnictví. Vymezuje se svoboda tisku, petiční, shromaţďovací a spolčovací právo. Nutnost podrobení se vojenskému výcviku byla jedinou povinností stejně jako uposlechnutí výzvy k obraně vlasti. Hlava VI. - poslední hlava ústavy. Týkala se ochrany národnostních, náboţenských a rasových menšin. Bylo v obcích s jistým procentuálním zastoupením zajištěno právo na vyučování v mateřském jazyce. Jakékoliv odnárodňování bylo vyhlášeno jako trestné. Tabulka 1 Ústava 1920 - Hlava pátá a šestá ........................................... viz Přílohy, str.50

4 Specifika lidských práv v letech 1938 -1948 4.1

Ústavní vývoj v letech 1938 – 1945

Počátkem tohoto období je přijetí Mnichovské dohody 30. 9. 1938, kdy na krátkou dobu vzniká tzv. druhá republika

26

Dosud platná ústava prakticky přestává platit. Autonomie Slovenska a Podkarpatské Rusi byla upravena ústavními zákony. V prosinci 1938 je přijat ústavní zákon, v kterém se Národní shromáţdění vzdává ústavodárné a zákonodárné moci, coţ znamená porušení náleţitostí právního státu, ve kterém byla zahrnuta dělba moci a zásada demokracie. Prezident Edvard Beneš se 5. října vzdává své funkce a odjíţdí do exilu, novým prezidentem je 30. listopadu 1938 zvolen Emil Hácha. 15. března 193922 podepisuje souhlas s okupací českých zemí, čímţ znemoţňuje výkon státní moci. Vzniká Protektorát Čechy a Morava. Hitler svým Výnosem z 16. března 1939 ruší dosavadní ústavní orgány. Výkonnou moc formálně zastupuje protektorátní vláda. 14. března 1929 je vyhlášena samostatnost Slovenského státu, 21. července 1939 dochází k přijetí Ústavy Slovenského štátu23, čímţ je úplně rozbita ústava československá24. 4.1.1

Protektorát Čechy a Morava

V čele státu stál prezident, fakticky byl nejvyšší představitel říšský protektor. Byly zrušeny všechny politické strany (jediné politické hnutí, které mohlo existovat, a které vzniklo z iniciativy prezidenta Háchy, bylo Národní souručenství, avšak roku 1934 ho nacisté také rozpustili). Českou armádu nahradilo tzv. „vládní vojsko“. Němci ovládli i bezpečnostní aparát, za „bezpečí“ obyvatel převzala veškerou odpovědnost německá státní policie tzv. Gestapo, český bezpečnostní aparát (četnictvo a policie) měl na starost běţné kriminální činy a přestupky. I přes snahu Gestapa likvidovat jakýkoliv odpor, vznikaly odbojové a partyzánské skupiny.

22

Gronský, J., Hřebejk, J., Dokumenty k ústavnímu vývoji Československa I. (1918-1945). 1. vydání, dotisk Praha: Univerzita Karlova, 2002, str. 136 23 Gronský, J., Hřebejk, J., Dokumenty k ústavnímu vývoji Československa I. (1918-1945). 1. vydání, dotisk Praha: Univerzita Karlova, 2002, str. 189 24 Pavlíček, V., O české státnosti, úvahy a polemiky. I.díl Český stát a Němci. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2002, str. 50

27

Během německé okupace došlo k uzavření všech vysokých škol, postupnému sniţování počtu studentů na středních školách, coţ mělo vést ke sníţení počtu vzdělaných lidí, tedy oslabení české inteligence. Německá propaganda si podřídila i kulturní ţivot. Vše muselo projít cenzurou, spousta děl se ocitla na seznamu zakázaných. Aby mohlo dojít po vítězství ve válce dojít ke konečnému řešení české otázky (poněmčení a likvidaci českého národa), bylo potřeba v průběhu války udrţet klid a pořádek. Jako výstraha všem Čechům byli lidé odsouzení k trestu smrti (i za méně závaţné činy - opuštění pracoviště, čtení a šíření letáků, poslouchání nepřátelského rozhlasu, zdrţování se na veřejných prostranstvích mimo stanovenou dobu, prodej a koupě zboţí mimo stanovený systém apod.), posílaní na nucené

práce

(totální

nasazení)

nebo

do

koncentračních táborů a vyhlazovacích táborů. 4.1.2

Politika antisemitismu

Obrázek 2 Článek otištěný v Lidových listech 16. 12. 1938

Nacisté vyuţili příleţitosti znovu pouţít metody k pronásledování a separace Ţidů, které si vyzkoušeli

jiţ

v Německu

a

Rakousku.

Protektorátní vláda také chtěla prokázat svůj vliv na politiku zaměřenou proti Ţidům, jejím zájmem bylo převedení majetku Ţidů do rukou Čechů, coţ měl být způsob obrany proti tolik obávané germanizaci. Proto byla ne dlouho po vzniku Protektorátu Čechy a Morava omezena práva a svobody

obyvatel

ţidovského

původu.

Antisemitismus 2. republiky se okamţitě po okupaci

mění

v praktickou

protiţidovskou

politiku. 28

Jiţ na první schůzi protektorátní vlády byl ţidovským lékařům zakázán výkon praxe ve veřejných institucích, ze strany advokátní komory byla zastavena praxe advokátům ţidovského původu. Bylo potřeba odstranit Ţidy ze všech vedoucích pozic ve všech organizacích a průmyslových podnicích. Ţidovský majetek byl i pro české průmyslové kruhy bohatou kořistí. Volný převod majetku emigrantů do zahraničí byl značně omezen. Schválilo se vydávání zvláštních nálepek, které měly slouţit k označení árijských obchodů. Dalšími opatřeními chtěla protektorátní vláda zamezit volnému nakládání s majetkem Ţidů a přebrat ho do české správy. Tato opatření neschválil říšský protektor Konstantin von Neurath, protoţe německé průmyslové kruhy a okupační úřady nehodlaly připustit arizaci ţidovského majetku do českých rukou. 21. června 1939 vydává říšský protektor vlastní nařízení o majetku Ţidů, uplatňuje v něm poprvé na území Protektorátu rasová kritéria norimberských zákonů (rasové zákony zbavující Ţidy občanských práv). Přebírá tím divých rukou iniciativu v protiţidovské legislativě. Toto nařízení obsahovalo zákaz Ţidům a jejich podnikům svobodně nakládat s vlastním majetkem, do podniků byly nasazeni nucení správci25. Okupační úřady mohly díky široké definici ţidovského majetku a podniku prostřednictvím arizace germanizovat velkou část českých podniků. 4.1.3

Vyloučení Ţidů ze společnosti

Společnost vyloučila Ţidy z národní pospolitosti izolací a omezením svobod, zákazy a omezeními. Ţidé se stali občany druhého řádu, před nimiţ se musí většinová společnost bránit. Ţidé měli zakázáno vstupovat do některých částí města (ulic, náměstí, parků, lesů a dalších veřejných míst), nesměli se po 8. hodině večerní zdrţovat mimo svůj byt. Od listopadu 1940 bylo Ţidům zakázáno opustit své bydliště bez zvláštního povolení. Nesměli chodit do divadla, kina, hostinců, kaváren, na plovárny, do knihovny a dalších zábavních a sportovních zařízení. Přepravovat se prostředky městské hromadné dopravy 25

Tomáš Pasák: Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939-1945, Práh, Praha 1999, Jaroslava Milotová: Ústředna pro ţidovské vystěhovalectví v Praze. Geneze a činnost do počátku roku 1940, in: Terezínské studie a dokumenty, 1997, Bohumil Černý: Emigrace Ţidů z Českých zemí v letech 1938 1941 , in: Terezínské studie a dokumenty, 1997

29

směli jen na plošině posledního vozu, neměli povoleno na ţeleznici pouţívat jídelní nebo spací vozy a mohli jezdit pouze nejniţší třídou – v posledním vagónu. Platil pro ně i zákaz vstupu do čekáren a dalších nádraţních zařízení. Směli nakupovat jen v určitých hodinách – nejprve dvakrát dvě hodiny denně, později jen dvě hodiny denně. Byly Ţidům zabaveny rozhlasové přístroje, nesměli chovat domácí zvířata a byli omezeni v odběru potravin. Ţidé byli povinni v rámci arizace ţidovského majetku, veškerý svůj majetek (umělecké předměty, šperky, nemovitosti, rozhlasové přístroje, bankovní konta, pojistky…) přihlásit. S tímto majetkem měli zakázáno volně nakládat, později byl zabaven ve prospěch Říše. Zaměstnavatelům bylo umoţněno propouštět Ţidy ze zaměstnání bez nároku na jakoukoliv náhradu a další zaopatřovací dávky. Podléhali pracovní povinnosti, museli být odděleni od ostatních zaměstnanců, neměli nárok na placenou dovolenou a neplatila pro ně ustanovení o ochraně práce a omezení pracovní doby. Neobvyklé nebylo vyhánění Ţidů z jejich bytů, museli se tedy po více rodinách sestěhovat do jednoho bytu. Ţidovské děti nesměly navštěvovat nejdříve německé školy, od srpna 1940 i české veřejné a soukromé školy. Pro oddělení Ţidů od společnosti bylo nutná jasná identifikace. Jejich legitimace musely být od března 1940 označeny písmen J (Jude = Ţid). Od září 1941 byli Ţidé starší 6 let nesměli vyjít na ulici, aniţ by neměli připíchnutou na oděvu ţlutou šesticípou hvězdu s nápisem Jude. S obyvateli protektorátu, kteří by takto označeným Ţidům projevovali sympatie, mohlo být nakládáno jako se Ţidy. Všechny tyto příkazy, zákazy a nařízení měly za cíl Ţidy poníţit a oddělit od ostatních obyvatel naší země. Nacisté si registrací Ţidů, zabavením jejich majetku a jejich zbídačením připravili předpoklady pro jejich věznění v ghettech a koncentračních táborech. Těmito transportce otevřela další fáze tzv. „konečného řešení ţidovské otázky“.

30

Šlo o genocidu národa bez jakéhokoliv opodstatnění či smyslu, která v moderních dějinách nemá obdoby.

4.2 Ústavní vývoj v poválečném období 1945 – 1948 Zpočátku se objevovaly snahy o právní kontinuitu před Mnichovskou dohodou, ale to nebylo moţné. „Bylo třeba hledat kompromisy i s ostatními subjekty moci (nebo alespoň faktického vlivu) na ústavní uspořádání poválečného Československa. Některé koncepce z doby nesvobody se dále nerozvíjely (např. koncepce československo-polské konfederace), jiné byly významně ovlivněny faktorem dalšího vývoje (postupné posilování vlivu komunistického zahraničního odboje v Moskvě).“26 Vyuţívala se ústava z roku 1920 doplněná o Benešovy dekrety, ústavní zákony a o nařízení Slovenské národní rady.27 Časový úsek mezi lety 1945 aţ 1948 je odborníky rozdělován na dekretální období prezidenta republiky, období Prozatímního národního shromáţdění a období Ústavodárného národního shromáţdění.28 Snahou londýnského odboje byla obnova právního pořádku, jenţ prezident Beneš zahrnul do svých dekretů. Tento pořádek měl celostátní platnost. Avšak na Slovenském území došlo k vydání nařízení Slovenské národní rady, podle nějţ má Slovenská národní rada na Slovensku moc zákonodárnou, výkonnou i vládní, čímţ vylučuje zákonodárné pravomoci prezidenta. Na území Československa tak vzniká ústavní dualismus. 28. října 1945 dochází ke zvolení Prozatímního národního shromáţdění29.

Mělo

zákonodárnou pravomoc kromě území Slovenska, kontrolní pravomoc a nevyhnutelnou

26

Gerloch, A., Hřebejk, J., Zoubek V., Ústavní Systém České republiky – základy českého ústavního práva, Prospektrum Praha, 1994, str. 27 27 Zimek, J., Ústavní vývoj českého státu. 1. vydání. 3. dotisk. Brno: Masarykova univerzita, 1996, str. 107 28 Císař, J., Kindl, V. In Soukup, L., Příspěvky k vývoji právního řádu v Československu v letech 19451990. Sborník. 1. vydání. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2003, s.79 29 Gronský, J., Dokumenty k ústavnímu vývoji Československa II. (1945-1968). 1. vydání. Praha: Univerzita Karlova, 1999, str. 71

31

ústavodárnou pravomoc. Potvrzuje osobu prezidenta a dodatečně schvaluje prezidentské dekrety30, jeţ se tímto stávají součástí československého právního řádu. Byly připraveny volby do ústavodárného Národního shromáţdění, jeţ bylo zvoleno v květnu 1946 a stalo se jednokomorovým parlamentem. Svou činnost vykonával do 30. května 1948. Hlavním cílem poslanců byl připravení nové ústavy. Je nutné podotknout, ţe nejsilnější postavení měli na základě volebních výsledků zástupci KSČ. 17. října 1946 byl schválen zákon o ústavním výboru ústavodárného Národního shromáţdění31, jehoţ hlavním úkolem bylo vypracování návrhu nové ústavy. Výbor měl podle poměrného zastoupení 36 členů. Československá strana národně socialistická odmítá prosazení marxistického socialismu do ústavy a její pouţití jakoţto nástroje třídního boje. V podstatě prosazovala ústavu první republiky sladěnou s poválečným vývojem. Komunisté stojí o novou ústavu, kde má být zdůrazněn politický charakter státu. Nejvíce neshod se týkalo postavení prezidenta, znárodnění majetku, Ústavního soudu a národních výborů. Návrh předloţený 11. 2. 194832 se stal předmětem konečného vyjednávání. Jeho autorem byl V. Procházka. Další vedené spory se týkaly česko-slovenského vztahu. Kapitoly označované jako slovenské neměl výbor v únoru 1948 zformulované. 6. února 194833 vznikl po diskuzích českých a slovenských komunistů návrh na úpravu vztahů Čechů a Slováků. Návrhem byla pojištěna kontrola vlády nad slovenskými orgány.

30

Gronský, J., Dokumenty k ústavnímu vývoji Československa II. (1945-1968). 1. vydání. Praha: Univerzita Karlova, 1999, str. 108 31 Gronský, J., Dokumenty k ústavnímu vývoji Československa II. (1945-1968). 1. vydání. Praha: Univerzita Karlova, 1999, str. 157- 159 32 Kabele, J., Z kapitalismu do socialismu a zpět. 1. vydání. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2005, str. 81 33 Kaplan, K., Pravda o Československu 1945-1948. 1.vydání. Praha: Panorama, 1990, str.190

32

5 Ústava od období 1948-1989 5.1 Ústavní vývoj v letech 1948 – 1960 V tomto období se změnil charakter státu. Z demokratického státu se stává stát lidově demokratický s velmi radikálním omezením plurality politických stran. Za účasti sovětské moci jsou zde porušována lidská práva a svobody. V dubnu 1948 byl před přijetím ústavy přijat ústavní zákon upravující volbu a pravomoc Národního shromáţdění. Ústava byla schválena 9. května 1948 všemi přítomnými poslanci. Prezident odmítá ústavu podepsat a 7. června 1948 abdikuje. Svůj podpis přidává K. Gottwald. Volby do Národního shromáţdění, které v roce 1948 proběhly, nebyly demokratické. Existovala jediná a jednotná kandidátka Národní fronty, na níţ byli prověření kandidáti, kteří obdrţeli 89% hlasů.

5.1.1

Ústava 9. května

Ústava 9. května34 je sloţena z prohlášení, dvanácti základních článků a deseti kapitol, které obsahují 178 paragrafů. Prohlášení Prohlášení popisuje historický boj českého a slovenského lidu aţ do osvobození Prahy Rudou armádou (9. 5. 1945) a cíl státu stát se lidově demokratickým. Projevuje se zde snaha o změnu společenského řádu na řád socialistický. Základní články 34

Špidla , V. In Kysela, J., Deset let Ústavy České republiky. Sborník. 1. vydání. Praha: Eurolex Bohemia, 2003, s.13

33

Zde je definován československý stát jako jednotný a nedílný celek dvou rovnoprávných národů. Článek čtvrtý definuje zastupitelské sbory a volební právo. Článek pátý pojednává o Národním shromáţdění jakoţto moci zákonodárné. Členové jsou voleni na 6 let, jejich počet je 300. Ţe je prezident volen na dobu sedmi let Národním shromáţděním, se dočteme v článku šestém. Vláda je odpovědna národnímu shromáţdění a je jmenována a odvolávána prezidentem (článek sedmý) V článku devátém je ústavou ukotvena úprava slovenských orgánů. Národní výbory jsou definovány v článku desátém. Jedenáctý článek upravuje soudcovskou moc a dvanáctý článek popisuje, na čem je zaloţena hospodářská soustava. Jednotlivé kapitoly První kapitola, kterou ústava navazuje na svou předchůdkyni z roku 1920, obsahuje práva a povinnosti občanů. Zakotvovala základní a sociální práva, jakými jsou například právo na práci, spravedlivou odměnu za vykonanou práci, právo na odpočinek a ochranu zdraví, na zaopatření ve stáří. V 10. 11. článku se jedná o ochraně rodiny a mládeţe. Co se týče práv kulturních, měli lidé podle ústavy právo na vzdělání. Výuka musela odpovídat lidově demokratickému zřízení, dozor u vzdělávání byl prováděn státem. Najdeme tu i práva člověka, ze kterých se stal jen formální text – jejich příkladem je svoboda svědomí a vyznání, svoboda projevu, zaručení svobody tisku. Tato práva omezovaly zákony a podzákonné právní normy, jeţ byly v rozporu s ústavou. Ústavnost nikdo nekontroloval, neboť chyběl institut Ústavního soudu. Práva byla pod pohrůţkou sankcí omezována státními a politickými orgány. Občané měli základní povinnost zvelebovat národní majetek a povinnost vykonávat veřejné funkce v duchu lidově demokratického zřízení. Druhá kapitola se týká Národního shromáţdění, imunity poslanců, vztahu prezidenta k Národnímu shromáţdění. Třetí a čtvrtá kapitola se zabývaly institutem prezidenta republiky a vlády, pravomocemi prezidenta a zřízením ministerstev. V páté kapitole je řeč o slovenských ústavních institucích, v šesté kapitole je popsán nový ústavní institut tzv. Národní výbory (lidové orgány, které vykonávaly veřejnou správu, rozděleny do tří stupňů – místní, okresní a krajské). 34

V kapitole sedmé byl zakotven systém soudů a jejich druhy. Osmá kapitola se nazývá Hospodářské zřízení a ustavuje základní druh vlastnictví. Jako základ je povaţován národní majetek, ten měl v rukou stát. Ústavou byly zakotveny tři systémy hospodářského sektoru – státní, druţstevní a soukromý. Soukromý systém, v dřívější době stěţejní, byl v této ústavě omezen, coţ stává základem pro postupnou likvidaci soukromého hospodářství a drobných a středních podniků. Ústavou byl ochráněn pouze osobní majetek občanů. Jednotný hospodářský plán, načasovaný na jednotlivá období (nejčastěji pětiletá), řídil veškerou hospodářskou činnost. Obecnými ustanoveními se zabývala kapitola devátá. Poslední kapitola je věnována závěrečným a přechodným ustanovením, zabývá se technickými podmínkami kolem zahájení činnosti Národního shromáţdění a Slovenské národní rady. Komunisté, nejen českoslovenští, ale i sovětští, vyvíjeli na následnou realizaci ústavy politický tlak. Nemůţeme mít ţádné pochyby o jejich porušování zákonnosti. Ústavní vývoj byl v rukou Komunistické strany Československa, nikoliv v rukou ústavních institucí, coţ dokládá nejen tato ústava, ale i následné celostátní sjezdy KSČ, které se nesly v duchu budovatelských projevů a programů, jeţ vţdy ovlivnily ústavní a státní vývoj. Význam ústavy se postupně vytrácí. Jak je moţné, ţe se dala ustanovení o základních lidských a občanských právech tak jednoduše obcházet? Ústava totiţ odkazovala na další zákony bez další ústavního omezení, navíc zde chyběl ústavní soud a pro výkon a ochranu většiny práv neexistovaly odpovídající mechanismy. Jako příklad bych ráda uvedla zavedení jednotné kandidátky – lidé jiţ nevybírali mezi politickými stranami, svým hlasem potvrzovali souhlas s reţimem (neúčast u voleb byla neţádoucí, volit museli všichni). Co se týče práva na shromáţdění, byl demokratický oznamovací systém nahrazen povolovacím, coţ znamenalo, ţe shromáţdění politicky nevyhovujících občanů nebyla povolena. V případě jejich uskutečnění nebyla legální a následovalo násilné rozehnání. 35

U dalších ústavně zaručených práv byla situace podobná. Ústava 9. května je ve zřejmém rozporu mezi ústavním textem, zákony a právní praxí. Tabulka 2 Ústava 1948 - Kapitola první ................................................ viz Přílohy, str.53

5.2 Ústava Československé socialistické republiky Novým prezidentem se po smrti Klementa Gottwalda v březnu 1953 stává Antonín Zápotocký. V čele komunistů jiţ není předseda strany, ale tajemníci ÚV KSČ. Prvním tajemníkem byl v září 1953 zvolen Antonín Novotný a stal se nejvýznamnějším stranickým muţem u nás. Postupně se stává nejvýznamnějším státním představitelem, po smrti Zápotockého přebírá jeho funkci. V září 1959 podnítil Novotný, podporován z Moskvy N. S. Chruščovem, vypracování nové československé ústavy. Dle tehdejší ideologie bylo nutné v 50. letech ukončení přechodu k socialismu. Třídní rozštěpení na třídu vykořisťovatelskou a vykořisťovanou bylo překonáno a vznikly třídy neantagonistické – dělnická, druţstevní rolnictvo a pracující inteligence. Úspěch v kolektivizaci zemědělství35, chtělo vedení KSČ oslavit – spartakiádou a novou ústavou, ta byla v rámci příprav prohlášena za socialistickou36. Nová ústava měla za úkol orientovat stát na vybudování vyspělé socialistické společnosti, opírala se o ústavu Sovětského svazu z roku 1936. Měla být ústavně zakotvena úloha Komunistické strany Československa (Sovětský svaz tento bod neměl ve své ústavě ani v podmínkách vůči našemu státu). V září 1959 byla pro vypracování ústavy schválena ústavní komise ÚV KSČ, v průběhu první poloviny roku 1960 se shromáţdily a zpracovaly návrhy, dne 11. července 1960 byla ústava na druhé schůzi plenárního zasedání Národního shromáţdění schválena a podepsána třemi nejvyššími ústavními činiteli.

35

V roce 1954 bylo 23 000 selských stavení s pozemkem více jak 15 ha, 1958 bylo 6 000 selských stavení a v roce 1960 téměř ţádné. 36 Stranické organizace poţadovaly promítnutí názvu socialismus do ústavy a do názvu republiky, protoţe pro ně socialismus zvítězil a vítězný proud se musel někde projevit.

36

Z právního hlediska nemá ústava ţádnou hodnotu. Objevuje se v ní spoustu ideologických pojmů v rámci myšlenky budování socialismu. Tato ústava otevřeně odmítala pojetí občanských práv, pluralitu politických stran, ale s ústavní skutečností se shodovala více neţ ta předchozí. Ústava byla sestavena z prohlášení a devíti hlav. Hlavy byly rozděleny do 112 článků. Prohlášení Toto obsáhlé prohlášení bez jakéhokoliv právního významu pojednávalo o budování základů socialismu a rozvíjení socialistické státnosti. Hlavy ústavy Hlava první je pojmenována podle první hlavy sovětské ústavy z roku 1936 jako Společenské zřízení. Je zde obsaţen nový název státu i princip, na jakém by měl tento stát fungovat. Moc měli v rukou lidé, avšak vykonávaly ji zastupitelské sbory. Bylo zmíněno volební právo a hlavně vedoucí úloha strany. Druhá hlava upravuje práva a povinnosti občanů. Tato práva nejsou nijak koncipována, stát dává na některá práva záruky (právo na práci, odpočinek, ochranu zdraví…). Novinkou jsou povinnosti v budování socialismu – občan má povinnost dodrţovat pravidla socialistického souţití, chránit a upevňovat socialistické vlastnictví. Třetí hlava se věnuje Národnímu shromáţdění. V tomto případě neodpovídala teorie skutečnosti. Národnímu shromáţdění s 300 poslanci měla být odpovědna vláda, prezident, členové Nejvyššího soudu a generální prokurátor, ale kompetence byly vázány na souhlas KSČ a národní shromáţdění se nescházelo příliš často. Vše upravují druhotné právnické akty. Hlava čtvrtá velmi rámcově upravuje postavení prezidenta republiky. Jeho funkční období trvalo 5 let, zodpovídal se Národnímu shromáţdění, ale nikde nebyla zmínka o sankcích v případě jeho chyb. Musel slíbit svou oddanost pro socialistickou věc. V páté hlavě se pojednává o koncepci vlády.

37

Ústava dává v hlavě šesté novou podobu slovenským orgánům. Hlava sedmá zakotvuje úpravu národních výborů, jejich působnost i funkci. Soudy a prokuraturou se zabývá hlava osmá. Podstatou soudnictví jsou lidové soudy rozdělené na Nejvyšší soud, krajské, okresní, vojenské a místní lidové soudy. Soudci jsou v této hlavě popisováni jako nezávislí, coţ odporuje dalším částem ústavy. Poslední hlava ústavy se věnovala území státu, státnímu občanství, státnímu znaku37 a státní vlajce. Pro rozvoj vzdělání, vědeckého bádání a kultury byl odrazovým můstkem marxismusleninismus. Institut soukromého vlastnictví byl nahrazen institutem socialistického vlastnictví. Ještě více byla omezena samostatnost slovenského státu. „To, ţe ústava a politická a sociální realita spolu souvisely jen velmi málo, dokazuje fakt liberalizace společenského ţivota 60. let ústící v obrodný proces roku 1968.“38 Tabulka 3 Ústava 1960 - Hlava druhá .................................................... viz Přílohy, str.57

5.3 Ústavní vývoj v letech 1961 – 1989 V druhé polovině šedesátých let se řešily dva problémy – neudrţitelný vztah mezi Čechy a Slováky a oţivený slovanský nacionalismus u komunistů na Slovensku. Ve třetí pětiletce se v národním hospodářství ukázaly velké problémy, Sovětský svaz vyvíjel na vedení našeho státu tlak na provedení reforem, které by oţivily ekonomiku. V řadách KSČ sílí nespokojenost s politikou Antonína Novotného, Alexander Dubček, mluvčí reformní části ÚV KSČ, začal upozorňovat na nedůslednost ekonomických reforem. Nelíbilo se mu, ţe Novotný drţí moc ve svých rukou, nepřijímá kritiku nevyhovujících reforem a odmítá posílit postavení Slováků.

37

Z ideologických důvodů došlo k výrazné změně státního znaku. Nad českým lvem visela pěticípá hvězda a slovenský symbol byl partyzánsky motivován. Podle heraldiků znak ani nebyl znakem, ale emblémem, protoţe nedodrţoval základy heraldiky. 38 Gerloch, A., Hřebejk, J., Zoubek V., Ústavní Systém České republiky – základy českého ústavního práva, Prospektrum Praha, 1994, str. 37

38

V lednu 1968 se Dubček stává prvním tajemníkem ÚV KSČ a následný tlak médií přiměl Novotného k abdikaci. Prezidentem se v březnu 1968 stává Ludvík Svoboda. V rámci Praţského jara 1968 dochází k výrazné revizi ústavy z roku 1960. Stát unitární se mění ve stát federativní. Zákon o československé federaci je schválen Národním shromáţděním 27. října 1968.

Ústavní zákon č. 143/1968 Sb. ze dne 27. 10. 1968 o československé federaci39 Nabývá účinnosti 1. ledna 1969, skládal se z osmi hlav se 151 články. V neoznačeném úvodu se pojednává o myšlenkách federace a její dobrovolnosti. Hlava první nastiňuje soustavu zastupitelských sborů, socialistickou hospodářskou soustavu a politický systém. V druhé se dočteme o základu úpravy federace, definici národohospodářských plánů, státního rozpočtu, daní, měny a cen, dále se hlava druhá věnuje průmyslu, zemědělství, dopravě, telekomunikacím a vědecké politice. Hlava třetí zakotvuje Institut Federálního shromáţdění – označen jako nejvyšší orgán státní moci a jediný zákonodárný orgán. Hlava čtvrtá upravuje institut prezidenta (v podstatě stejné jako u ústavy z roku 1960) Pátá hlava se věnuje vládě, jakoţto nejvyššímu výkonnému orgánu státní moci., upravuje působnost vlády ve smyslu federace. Hlava šestá se překvapivě věnuje Ústavnímu soudu. Sice byla po dvaceti letech opět ustavena instituce důleţitá pro ochranu ústavnosti, avšak tři ústavní soudy nikdy nevznikly. Státní orgány ČSR a SSR jsou zakotveny v hlavě sedmé. První oddíl se nazývá Česká národní rada a Slovenská národní rada, druhý oddíl byl pojmenován Vláda ČSR a vláda SSR. Poslední hlava pojednává o obecných, přechodných a závěrečných ustanoveních. Předpokládalo se, ţe si kaţdá republika zpracuje svou ústavu, a také ţe se zpracuje nová federativní ústava.40

39

Gronský, J., Dokumenty k ústavnímu vývoji Československa III. (1968-1989). 1. vydání. Praha: Univerzita Karlova, 2000, str. 15 40 To se však nestalo. Sice v II. polovině 80. let se ústavy začaly připravovat, ale okolnosti způsobily, ţe nebyly dokončeny.

39

5.4 Charta 77 5.4.1

vznik

Občané různého politického i profesního zaměření, nesouhlasující s represivním postupem proti undergroundové kapele Plastic People of the Universe, se v roce 1976 spojili ve velmi nesourodou skupinu. Tyto represe byly moţné proto, ţe vedení československého státu nikdy v praxi nepřistupovalo k dodrţování lidských práv, i přesto, ţe jej Gustáv Husák svým podpisem pod mezinárodními pakty na Helsinské konferenci v roce 1975 k jejich dodrţování zavázal. O vznik Charty 77 se zaslouţili J. Hájek, V. Havel, Z. Mlynář aj. Patočka. Podpisy občanů začaly být pod prohlášení Charty 77 shromaţďovány v prosinci 1976. V tomto prohlášení je poukázáno na to, ţe pakty podepsané v Helsinkách (Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech) a zveřejněné v říjnu 1976 ve Sbírce zákonů, platí pouze na papíře, protoţe nejsou dodrţovány reálně. Bezprostředně podepsalo text prohlášení 242 občanů a podpisy postupně přibývaly i přes represe signatářů.

5.4.2

cíle

Vytyčeným cílem Charty 77 bylo vést konstruktivní dialog s politickou a státní mocí a upozornit na různé konkrétní případy porušování lidských práv. Tyto případy byly zdokumentované, Charta vţdy navrhovala jejich řešení.

5.4.3

činnost

Chartu 77 reprezentovala trojice mluvčích jmenovaných vţdy na jeden rok. Vyjádřila se za dobu své existence ke spoustě společenským problémům – diskriminaci v zaměstnání, ke svobodě cestování, stavu ţivotního prostředí, k právům věřících a stavu řeholí, ke stavu, kritizovala stav ekonomiky, zabývala se problematikou důchodců, toxikomanií a dalším… Několikrát Charta poţádala o amnestii pro určité politické vězně.

40

Signatáři vydávali od roku 1978 vlastní nezávislý (na státní moci i Chartě 77) časopis „Informace o Chartě 77“, ve kterém publikovali dokumenty Charty 77, sdělení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a informace o novinkách v samizdatu. Reakcí na Chartu 77 byla tzv. akce Asanace, coţ je krycí název pro tajnou operaci STB, jejímţ cílem bylo donutit signatáře Charty emigrovat z Československa za pouţití jakýchkoliv donucovacích prostředků – psychického a fyzického týrání, vydírání… 70. a 80. léta byla obdobím relativního klidu. Reţim nebyl oproti 50. letům tak tvrdý a násilnický, kdo nedělal problémy, mohl v klidu ţít. Avšak skutečnost je, ţe násilí přetrvalo, jen bylo díky rafinovanějším metodám méně vidět. Brutalitu nahradil psychický teror a vydírání. Bylo moţné kdykoliv bez důvodu odepřít právo na vzdělání nebo cestování. V polovině osmdesátých let začínají komunisté plánovat vytvoření nové ústavy. Milouš Jakeš zřizuje v roce 1988 komisi, jeţ měla ústavu připravit. Návrh byl spojením všech tří ústav, které předpokládal federativní zákon, opět se objevuje vliv Sovětského svazuKonečná verze však světlo světa díky událostem na konci roku 1989 nespatřila. Ústavní vývoj se obrátil jiným směrem.

6 Lidská práva od roku 1989 6.1 Ústava ČR Ústava České republiky byla přijata na základě konsensu (pro bylo 167 poslanců, proti 16 a 10 poslanců se zdrţelo hlasování) dne 16. prosince 1992 Změna poměrů se odrazila hned v prvním ústavním zákonu, byl totiţ z textu ústavy z r. 1960 vypuštěn článek o vedoucí úloze KSČ ve společnosti a ve státě. Další významnou změnou je ústavní zákon vztahující se k volbám prezidenta a jeho ústavnímu slibu, dále došlo ke změně v soustavě federálních ústředních orgánů, bylo umoţněno odvolávat poslance a na jejich místo přibírat nové nikoli volbou, ale rozhodnutím jiţ zvolených členů. Volby byly právními předpisy označené jako svobodné a demokratické, muselo být ústavně zkráceno volební období zákonodárných sborů. Byl přijat ústavní zákon o změně názvu Československé socialistické republiky na Československou federativní republiku. Zásadní význam mělo vypuštění preambule ústavy z roku 1960 a změna ustanovení o hospodářském systému – byly nově pojímány vlastnické vztahy a jejich ochrana. Ústavní zákon z května 1990 umoţnil vznik soukromých a církevních škol. 41

Přestaly fungovat národní výbory, došlo k návratu k územní samosprávě. Byla ústavně zrušena Národní fronta a posílena soudní moc ve státním mechanismu. Symbolem roku přeměn naší společnosti jsou ústavní zákony o navrácení majetku KSČ lidu ČSFR a o navrácení majetku SSM lidu ČSFR. 6.1.1

Ústavní pořádek

Součástí ústavního pořádku ČR jsou tyto zákony: 1)Ústava ČR 2)Listina základních práv a svobod 3)Ústavní zákony tzv. recepční zákony. 4)Ústavní zákony upravující hranice ČR. 5)Ústavní zákony, které budou přijaty (např. zákon o referendu či o úpravě státních hranic apod.).

6.1.2

Struktura a obsah Ústavy ČR

Ústavu České republiky tvoří preambule a osm hlav rozdělených do 113 článků. Součástí ústavního pořádku byla vyhlášena Listina základních práv a svobod, ta je rozčleněna do 6 hlav a 44 článků. Jelikoţ se Ústava i Listina nedílně doplňují, mluví se někdy o tzv. dvojjedinné ústavě.

PREAMBULE úvodní prohlášení, základní cíle českého státu. Hlava první - Základní ustanovení, demokratický charakter státu, politický systém, změna ústavy, unitární stát. Hlava druhá - Moc zákonodárná, legislativní proces. Hlava třetí - Moc výkonná, prezident, vláda. Hlava čtvrtá - Moc soudní, ústavní soud, soudy. Hlava pátá - Nejvyšší kontrolní úřad. Hlava šestá - Česká národní banka. Hlava sedmá - Územní samospráva, vymezení obce, vyšší územní samosprávný celek. Hlava osmá - Přechodná a závěrečná ustanovení prozatímní senát, ustanovení související se vznikem ČR, vymezení ústavního pořádku. Pro vznik ústavy byla bezesporu ústava Československé republiky z roku 1920.

42

6.2 Listina základních práv a svobod Listina je velmi důleţitým dokumentem pro ţivot, řeší totiţ několik okruhů občanských práv a svobod, její schválení mělo historický význam. Je rozdělena do šesti hlav a má celkem 44 článků. V preambuli je řeč o neporušitelnosti přirozených práv člověka, práv občana na svrchovanost zákona. Je třeba mít na paměti zkušenosti z minulých dob, kdy byla lidská práva a základní svobody v naší zemi potlačovány a zároveň nesmíme opomenout svůj díl odpovědnosti vůči budoucím generacím za osud veškerého lidstva na Zemi. V listině jsou deklarovány základní principy demokratického a právního státu jako jsou rovnost lidí v důstojnosti a v právech, nezávislost státu na náboţenství nebo ideologii, uplatnění státní moci jen podle zákona, moţnost omezení práv pouze zákonem a při zachování základních lidských práv a svobod, právo na soudní a jinou právní ochranu (právo na právní pomoc v řízení před veřejnými orgány, právo na obhajobu, právo vyjádřit se ke všem důkazům…), právo na náhradu škody, právo občanů na odpor v případě narušení řádu základních práv a svobod. Dále listina deklaruje právo na ţivot, nedotknutelnost osoby, právo na ochranu zdraví, bezplatnou zdravotní péči, právo na příznivé ţivotní prostředí, fyzickou osobní svobodu lidí, svobodu pohybu a pobytu, soukromí, sebeurčení a ideovou svobodu (myšlení, svědomí, náboţenského vyznání, vědeckého bádání a umělecké tvorby, svobodu projevu, právo na informace, vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace). Osobní soukromí a obydlí je nedotknutelné. Člověk má právo na ochranu lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména před neoprávněným shromaţďováním, zveřejňováním nebo zneuţíváním údajů o své osobě, dále má právo na ochranu tajemství uchovávaných i zasílaných písemností a zpráv. Právem kaţdého občana je odepřít výpověď, tajně hlasovat ve volbách. Kaţdý má právo na vzdělání, na dědění, na úplné a včasné informace o stavu ţivotního prostředí a přírodních zdrojů, právo vlastnit majetek, podílet se na veřejné správě přímo nebo volbami zástupců, petiční, shromaţďovací a sdruţovací právo.

43

Příslušníci etnických menšin mají právo rozhodovat o své národnosti, dále pak mají právo na ochranu před újmou kvůli etnické příslušnosti, na rozvoj, vlastní kulturu, sdruţování, na uţívání vlastního jazyka, vzdělání ve vlastním jazyce, uţívání jazyka v úředním, jejich právem je také účast na řešení věcí týkajících se etnických menšin. Mezi hospodářská práva člověka, která jsou v Listině zmíněna, patří právo na svobodnou volbu povolání a svobodné podnikání, právo kaţdého na získávání prostředků pro ţivot prací, na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky, na ochranu výsledků tvůrčí duševní činnosti, na stávku za zákonem stanovených podmínek, na hmotné zabezpečení ve stáří, při nezpůsobilosti k práci, při ztrátě ţivitele a ve hmotné nouzi. Všichni rodiče mají právo pečovat o děti a vychovávat je a právo na pomoc státu. Listina nepřipouští trest smrti, zakazuje mučení a kruté, nelidské nebo poniţující zacházení, dále zakazuje ohroţovat nebo poškozovat ţivotní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem. Je zakázáno zbavení svobody pro neschopnost dostát smluvnímu závazku, stíhání nebo zbavení svobody je moţné jen z důvodů a způsobem, které stanoví zákon, v mezích daných Listinou. Jsou zakázány nucené práce a cenzura. Některé druhy základních práv ale Listina výslovně nezmiňuje. Mám na mysli například práva v oblasti svobody rozhodování o vlastním těle, ţivotě a zdraví. Tabulka 5 Plné znění listiny základních práv svobod ............................ viz Přílohy, str.61

6.3 Veřejný ochránce práv Funkce ombudsmana je mimosoudní kontrolní úřad pověřený státem k řešení stíţností jednotlivců na jednání veřejné správy. Česká republika má svého veřejného ochránce práv – ombudsmana, tím je dnes JUDr. Otakar Motejl. Ombudsman je volen na dobu šest let, můţe být zvolen dvakrát za

44

sebou, nesmí být členem ţádné politické strany, hnutí, nesmí vykonávat výdělečnou činnost a jiné funkce. Jeho úkolem je chránit osoby před jednáním úřadů a dalších institucí, v případě, ţe by jednaly v rozporu s právem, či jinak nesprávně, tedy ţe by neodpovídaly principům demokratického právního státu, ne v případě jejich nečinnosti. Ombudsman by měl mít tyto (základní) pravomoci: zahájit vyšetřování jestliţe vláda nejedná souladu s právem či zda jedná neobjektivně, v případě odhalení nepatřičného vedení úřadu má ombudsman vznést doporučení, aby bylo napříště vyloučeno, v určitých případech můţe spravit vládu a stěţovatele (nebo ţalobce), a jestliţe nebylo doporučení akceptováno, můţe o tomto jednání spravit zákonodárný sbor. Ombudsman zhotovuje výroční zprávu o své činnosti, která je určena zákonodárnému sboru a veřejnosti.

6.4 Ústavní soud „Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, jehoţ postavení a kompetence jsou zakotveny přímo v Ústavě České republiky. Sídlem Ústavního soudu České republiky je Brno. Ústavní soud je specializovaný autonomní státní orgán, který není součástí soustavy obecných soudů. Jeho úkolem je zejména chránit práva vyplývající z Ústavy, Listiny základních práv a svobod a dalších ústavních zákonů České republiky. Přísluší mu i další kompetence, jako je rozhodování v některých věcech týkajících se volebního práva a posuzování souladu mezinárodních smluv s Ústavou v průběhu jejich ratifikace. Soud je tvořen patnácti soudci, kteří rozhodují v tříčlenných senátech nebo v plénu. Soudce Ústavního soudu jmenuje prezident republiky na dobu deseti let. Rozhodnutí Ústavního soudu v rámci jeho věcné působnosti jsou konečná a nelze se proti nim odvolat. Ve věci samé rozhoduje soud nálezem, v ostatních věcech usnesením. Odůvodnění nálezů obsahují často vyjádření k významným právním otázkám, a jsou proto v praxi často vyuţívána jako doplňkový pramen práva. Ústavní soud rozhoduje:

45

1. o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem 2. o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem nebo se zákonem 3. o ústavní stíţnosti orgánů územní samosprávy proti nezákonnému zásahu státu 4. spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, nepřísluší-li podle zákona jinému orgánu 5. o ústavní stíţnosti právnických nebo fyzických osob proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do jím ústavně zaručených základních práv a svobod 6. o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora 7. v pochybnostech o ztrátě volitelnosti a o neslučitelnosti výkonu funkcí poslance nebo senátora podle čl. 25 Ústavy 8. o ústavní ţalobě Senátu proti prezidentu republiky podle čl. 65 odst. 2 Ústavy 9. o návrhu prezidenta republiky na zrušení usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu podle čl. 66 Ústavy 10. o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu, které je pro ČR závazné, pokud je nelze provést jinak 11. o tom, zda rozhodnutí o rozpuštění politické strany nebo jiné rozhodnutí týkající se činnosti politické strany je ve shodě s ústavními nebo jinými zákony 12. o souladu mezinárodní smlouvy podle čl. 1O a) a čl. 49 s ústavním pořádkem, a to před její ratifikací. Zákon o referendu o přistoupení k Evropské unii (515/2002 Sb.) svěřil Ústavnímu soudu další dvě pravomoci, které však jsou vzhledem k výsledku provedeného referenda jiţ nepouţitelné, a to: -rozhodování o opravném prostředku proti rozhodnutí prezidenta republiky, ţe referendum o přistoupení k Evropské unii nevyhlásí -rozhodování o tom, zda postup při provádění referenda o přistoupení České republiky k Evropské unii je v souladu s ústavním zákonem o referendu o přistoupení ČR k EU a se zákonem vydaným k jeho provedení.“41

41

Oficiální webové stránky Ústavního soudu http://www.concourt.cz/scripts/detail.php?id=83

46

6.5 Dodrţování lidských práv v současnosti Práva občanů jsou vládou a státní správou chráněna a respektována. I přesto existují určité přetrvávající problémy. Problémem v soudnictví je dlouhá doba přípravného řízení. Je rozšířená systémová korupce. Hodně se mluvilo o několika medializovaných kauzách, v nichţ figurovali významní státní představitelé. Vyhnout se stíhání se politikům podařilo kvůli nedostatečným zákonům. Je běţné násilí na dětech, na pracovním trhu přetrvává mzdová diskriminace ţen, přetrvává obchodování s lidmi za účelem sexuálního vykořisťování nebo nucených prací. Výjimkou nejsou útoky ze strany neonacistů proti romské menšině. Tato má tvrzení vycházejí z dokumentu Zprávy o dodržování lidských práv vydaného Úřadem pro demokracii, lidská práva a pracovní příležitosti dne 6. 3. 2007. Tento dokument vkládám do příloh.

7 Závěr Vznik ústavy je stejně, jako následné zakotvení lidských práv, podmíněn významnými zlomovými momenty v historii lidského vývoje. Ústavní vývoj naší země není výjimkou. Ústava mění tvář s kaţdou rozhodující státní a politickou změnou. Evropa byla v roce 1848 zmítána revolučními boji. Cílem revoluce bylo porazit feudálně absolutistický reţim a zrušit výsady šlechty. Bojovalo se ve jménu občanských práva a svobod, lidé poţadovali svobodu tisku, zrušení poddanství, volali po odstranění cenzury. Poţadavky na zavedení ústavní vlády byly císařem vyslyšeny, nově vzniklá Pillersdorffova ústava zaručovala národům neporušitelnost národnosti a jazyka, plnou svobodu víry a svědomí, svobodu řeči a tisku, přiznala také neporušitelnost listovního tajemství, svobodné petiční a spolkové právo i volnost stěhování a zaměstnání. Pillersdorffova ústava byla garantem osobní svobody proti libovolnému zatýkání a domovním prohlídkám. Dalším rozšířením občanských práv se stává tzv. kroměříţský návrh, neopomíná totiţ ani právo na vzdělání. Největším přínosem spočívajícím zejména především v liberálnosti vůči občanským právům je Stadionova ústava. Krokem zpět se stává bachovský absolutismus, v tomto období Stadionova ústava 47

neplatí, je výslovně potvrzena jen rovnost občanů před zákonem, zrušení poddanství a roboty, ale občanská práva jsou zrušena. Platí ochrana jen pro církve, které jsou uznané státem. Říjnový diplom, katalog základních práv neobsahuje, avšak nechává tento problém řešit pozdějšími zákony. V únorové ústavě nejsou občanská práva vůbec zakotvena, ale dochází k rozšíření zákony o nedotknutelnosti osoby a vlastnictví. I přes snahy říšského parlamentu o zakotvení základních občanských práv, byl přijat jen tiskový zákon, zákon o ochraně osobní a domovní svobody, spolčovací a shromaţďovací zákon. Zákony prosincové ústavy se stávají nejpřevratnější – je přiznána rovnost v právu a stejná dostupnost úřadů pro všechny. Je zde garantován volný pohyb po vlastní zemi i do ciziny. Lidé mají volební právo v místě svého bydliště, nebo tam, kde platí daně. Další články prosincové ústavy pojednávají o zárukách volnosti v nabývání majetku a nemovitostí, stěhování se a provozování ţivností, zamítají veškeré druhy poddanských svazků, zaručují osobní svobodu, domovní svoboda, listovní tajemství, petiční a shromaţďovací právo a svoboda slova a tisku jsou neporušitelné. Prosincová ústava přislibuje svobodu víry bez jakýchkoliv následků na vykonávání další činnosti, zaměstnání nebo úřadu, člověk má právo na svobodnou volbu povolání, všechny národy jsou si rovny a mají právo na vzdělání v rodném jazyce bez nutnosti učit se cizí jazyk. Ústavní listina Československé republiky z roku 1920 se ve své době stává tou nejpokrokovější ústavou. Důvod je prostý. Vychází totiţ z americké, francouzské, švýcarské a Prosincové ústavy. V mnohém je i překonává. Důkazem toho můţe být zaručení osmihodinové pracovní doby a volební právo pro ţeny, které v té době neobsahovala ţádná jiná ústava. Ústava 1920 vyhlašuje rovnost občanů a povolání, zaručuje stejná práva i ostatním obyvatelům státu. Poskytuje výslovnou ochranu osobního vlastnictví. Osobní, listovní a domovní svobody jsou základními svobodami člověka. Je vymezena svoboda tisku, petiční, shromaţďovací a spolčovací právo. Národnostní, náboţenské a rasové menšiny mají právo na vyučování v mateřském jazyce, v obci musí být dostatečně procentuálně zastoupeni. Ústavní zákon ze dne 9. května 1948 navazuje na svou předchůdkyni z roku 1920, avšak je zde velmi citelné, ţe se jedná o ústavu státu, jehoţ jediným důleţitým cílem je budování socialismu. Zakotvuje základní a sociální práva, jakými jsou například právo na práci, spravedlivou odměnu za vykonanou práci, právo na odpočinek a ochranu 48

zdraví a na zaopatření ve stáří. Kromě práv na vzdělání lidé neměli ţádná jiná kulturní práva. Výuka musela odpovídat lidově demokratickému zřízení a stát musel na vzdělání dohlíţet. Pouhým formálním textem zůstala svoboda svědomí a vyznání, svoboda projevu, zaručení svobody tisku. Tato práva omezovaly zákony a podzákonné právní normy, jeţ byly v rozporu s ústavou. Státní a politické orgány je omezovaly pod hrozbou sankcí. Povinností kaţdého občana bylo zvelebování národního majetku a vykonávání veřejné funkce v duchu lidově demokratického zřízení. V tomto duchu je pojata i následující ústava – ústava Československé socialistické republiky, avšak novinkou se stává povinnost občana dodrţovat pravidla socialistického souţití, chránit a upevňovat socialistické vlastnictví. Nadějí na zlepšení situace se v roce 1976 stávají Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, které toho roku vstupují v platnost. Ovšem tato práva opět platí pouze na papíře, coţ zdůrazňují především signatáři Charty 77. Ústavu socialistickou nahrazuje ústava demokratického státu. Její nedílnou součástí je Listina základních práv a svobod. Tudíţ, odpadá otázka, zda jsou vůbec zakotvena. Jsou – vyčerpávajícím způsobem. Spíš mě napadá otázka, jestli jsou dodrţována a kontrolována? Lidská práva byla porušována po celá staletí, porušována jsou v současnosti a s největší pravděpodobností porušována i dále budou. My se můţeme jen snaţit udělat vše proto, aby porušována nebyla – nejen ta naše, ale i práva lidí, se kterými sdílíme svůj ţivotní prostor.

49

8 Přílohy 8.1 Tabulky Tabulka 1 Ústava 1920 - Hlava pátá a šestá Hlava pátá Práva a svobody, jakoţ i povinnosti občanské Rovnost § 106 (1) Výsady pohlaví, rodu a povolání se neuznávají. (2) Všichni obyvatelé republiky Československé poţívají v stejných mezích jako státní občané této republiky na jejím území plné a naprosté ochrany svého ţivota i své svobody nehledíc k tomu, jakého jsou původu, státní příslušnosti, jazyka, rasy nebo náboţenství. Úchylky od této zásady jsou přípustny jen, pokud právo mezinárodní dovoluje. (3) Tituly smějí býti udíleny jen, pokud označují úřad nebo povolání. Toto ustanovení netýká se akademických hodností. Svoboda osobní a majetková § 107 (1) Svoboda osobní se zaručuje. Podrobnosti upravuje zákon jako součást této ústavní listiny. (2) Omezení nebo odnětí osobní svobody je moţné jen na základě zákona. Rovněţ jen na základě zákona můţe veřejná moc od občana poţadovati osobních výkonů. § 108 (1) Kaţdý státní občan československý můţe se usazovati na kterémkoli místě Československé republiky, nabývati tam nemovitostí a vykonávati výdělkovou činnost v mezích všeobecných právních ustanovení. (2) Omezení tohoto práva je moţné jen v zájmu veřejném na základě zákona. § 109 (1) Soukromé vlastnictví lze omeziti jen zákonem. (2) Vyvlastnění je moţné jen na základě zákona a za náhradu, pokud zákonem není nebo nebude stanoveno, ţe se náhrada dáti nemá. § 110 Právo vystěhovati se do ciziny můţe býti omezováno jen zákonem. § 111 (1) Daně a veřejné dávky vůbec mohou se ukládati jen na základě zákona. (2) Rovněţ jen na základě zákona moţno tresty hroziti a je ukládati. Svoboda domovní § 112 (1) Právo domovní je neporušitelné. (2) Podrobnosti upravuje zákon jako součást této ústavní listiny. Svoboda tisku, právo shromažďovací a spolkové § 113 (1) Svoboda tisku, jakoţ i právo klidně a beze zbraně se shromaţďovati a tvořiti spolky jsou zabezpečeny. Jest proto v zásadě nedovoleno podrobovati tisk předběţné censuře. Výkon práva spolčovacího a shromaţďovacího upravují zákony. (2) Spolek můţe býti rozpuštěn jen, kdyţ jeho činností byl porušen trestní zákon nebo veřejný pokoj a řád. (3) Zákonem mohou se zavésti omezení zvláště pro shromáţdění na místech slouţících veřejné dopravě, pro zakládání spolků výdělečných a pro účast cizinců v politických spolcích. Tímto způsobem můţe se stanoviti, jakým omezením podléhají zásady předcházejících odstavců za války nebo tehdy, vypuknou-li uvnitř státu události ohroţující zvýšenou měrou republikánskou státní formu, ústavu nebo veřejný klid a pořádek. § 114 (1) Právo spolčovací k ochraně a podpoře pracovních (zaměstnaneckých) a hospodářských poměrů se zaručuje. (2) Všeliké činy jednotlivců nebo sdruţení, jeţ se jeví úmyslným rušením tohoto práva, jsou zakázány. Právo petiční § 115 Právo petiční přísluší kaţdému; právnickým osobám a sdruţením jen v mezích jejich působnosti.

50

Tajemství listovní § 116 (1) Tajemství listovní je zaručeno. (2) Podrobnosti upravuje zákon. Svoboda učení a svědomí. Svoboda projevu mínění § 117 (1) Kaţdý můţe v mezích zákona projevovati mínění slovem, písmem, tiskem, obrazem a pod. (2) Totéţ platí o právnických osobách v mezích jejich působnosti. (3) Výkon tohoto práva nesmí nikomu býti na újmu v jeho pracovním nebo zaměstnaneckém poměru. § 118 Vědecké bádání a hlásání jeho výsledků, jakoţ i umění jest svobodné, pokud neporušuje trestního zákona. § 119 Veřejné vyučování budiţ zařízeno tak, aby neodporovalo výsledkům vědeckého bádání. § 120 (1) Zřizovati soukromé vyučovací a vychovávací ústavy je dovoleno jen v mezích zákonů. (2) Státní správě přísluší vrchní vedení a dozor na veškeré vyučování a vychovávání. § 121 Svoboda svědomí a vyznání jest zaručena. § 122 Všichni obyvatelé republiky Československé mají v stejných mezích jako státní občané republiky Československé právo vykonávati veřejně i soukromě jakékoli vyznání, náboţenství nebo víru, pokud výkon ten není v neshodě s veřejným pořádkem a řádem nebo s dobrými mravy. § 123 Nikdo nesmí býti ani přímo ani nepřímo nucen k účasti na jakémkoli náboţenském úkonu s výhradou práv plynoucích z moci otcovské nebo poručenské. § 124 Všecka náboţenská vyznání jsou si před zákonem rovna. § 125 Vykonávati určité náboţenské úkony můţe býti zakázáno, odporují-li veřejnému pořádku nebo veřejné mravnosti. Manželství a rodina § 126 Manţelství, rodina a mateřství jsou pod zvláštní ochranou zákonů. Branná povinnost § 127 (1) Kaţdý způsobilý státní občan republiky Československé je povinen podrobiti se vojenskému výcviku a uposlechnouti výzvy k obraně státu. (2) Podrobnosti upravuje zákon. Hlava šestá Ochrana menšin národních, náboţenských a rasových

§ 128 (1) Všichni státní občané republiky Československé jsou si před zákonem plně rovni a poţívají stejných práv občanských a politických nehledíc k tomu, jaké jsou rasy, jazyka nebo náboţenství. (2) Rozdíl v náboţenství, víře, vyznání a jazyku není ţádnému státnímu občanu republiky Československé v mezích všeobecných zákonů na závadu, zejména pokud jde o přístup do veřejné sluţby, k úřadům a hodnostem, aneb pokud jde o vykonávání jakékoli ţivnosti nebo povolání. (3) Státní občané republiky Československé mohou v mezích všeobecných zákonů volně uţívati jakéhokoli jazyka ve stycích soukromých a obchodních, ve věcech týkajících se náboţenství, v tisku a jakýchkoli publikacích nebo ve veřejných shromáţděních lidu. (4) Tím však nejsou dotčena práva, jeţ státním orgánům v těchto směrech příslušejí podle platných nebo budoucně vydaných zákonů z důvodů veřejného pořádku a bezpečnosti státní i účinného dozoru. § 129

51

Zásady jazykového práva v republice Československé určuje zvláštní zákon, tvořící součást této ústavní listiny. § 130 Pokud státním občanům přísluší podle všeobecných zákonů právo zakládati, říditi a spravovati vlastním nákladem ústavy lidumilné, náboţenské a sociální, školy a jiné ústavy výchovné, jsou státní občané, nehledíc k národnosti, jazyku, náboţenství a rase, sobě rovni a mohou v těchto ústavech volně pouţívati svého jazyka a vykonávati svoje náboţenství. § 131 V městech a okresích, v nichţ jest usedlý značný zlomek státních občanů československých jiného jazyka neţ československého, zaručuje se dětem těchto československých občanů ve veřejném vyučování v mezích všeobecné úpravy vyučovací přiměřená příleţitost, by se jim dostalo vyučování v jejich vlastní řeči, při čemţ vyučování československé řeči můţe býti stanoveno povinným. § 132 Pokud ve městech a okresích, v nichţ jest usedlý značný zlomek státních občanů československých náleţících k menšinám náboţenským, národním a jazykovým, mají býti určité částky vynaloţeny na výchovu, náboţenství neb lidumilnost z veřejných fondů podle rozpočtu státního, rozpočtů obecních neb jiných veřejných, zabezpečuje se těmto menšinám v mezích všeobecných předpisů pro veřejnou správu platných přiměřený podíl na poţitku a pouţívání. § 133 Provedení zásad §§ 131 a 132 a zvláště vymezení pojmu "značného zlomku" vyhrazuje se zvláštním zákonům. § 134 Jakýkoli způsob násilného odnárodňování je nedovolený. Nešetření této zásady můţe zákon prohlásiti za jednání trestné. T. G. Masaryk v.r. Tusar v.r. Staněk v.r., jako ministr pošt a telegrafů a v zastoupení nepřítomného ministra vnitra Houdek v.r., jako ministr pro zásobování lidu a v zastoupení nepřítomného ministra veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy a nepřítomného ministra pro sjednocení zákonodárství a organisace správy v republice Československé Dr. Beneš v.r., Klofáč vr. Sonntág v.r., Dr. Heidler v.r. Habrman v.r., Dr. Winter v.r. Prášek v.r., Dr. Franke v.r. Dr. Veselý v.r., Hampl v.r.

http://www.psp.cz/docs/texts/constitution_1920.html

52

Tabulka 2 Ústava 1948 - Kapitola první Práva a povinnosti občanů Rovnost §1 (1) Všichni občané jsou si před zákonem rovni. (2) Muţi a ţeny mají stejné postavení v rodině i ve společnosti a stejný přístup ke vzdělání i ke všem povoláním, úřadům a hodnostem. Svoboda osobní §2 Osobní svoboda se zaručuje. Můţe být omezena nebo odňata jen na základě zákona. §3 (1) Nikdo nesmí být stíhán, leč v případech podle zákona dovolených, a to jen soudem nebo úřadem podle zákona příslušným a řízením upraveným podle zákona. (2) Nikdo nesmí být zatčen, nebude-li přistiţen při činu samém, leč na písemný odůvodněný příkaz soudcův. Příkaz budiţ doručen při zatčení, a není-li to moţné, nejdéle do 48 hodin po něm. (3) Nikdo nesmí být úředním orgánem vzat do vazby, leč v případech stanovených zákonem; musí pak být nejdéle do 48 hodin propuštěn nebo odevzdán soudu nebo úřadu, kterému podle povahy věci přísluší provésti další řízení. Svoboda domovní §4 Domovní svoboda se zaručuje. Můţe být omezena jen na základě zákona. §5 (1) U nikoho nesmí být provedena domovní prohlídka, leč v případech dovolených podle zákona, a to jen soudem nebo úředním orgánem podle zákona příslušným a řízením upraveným podle zákona. (2) Domovní prohlídka smí být provedena, nestanoví-li zákon jinak, jen na písemný odůvodněný příkaz soudce nebo úřadu. Příkaz budiţ doručen při prohlídce, a není-li to moţné, nejdéle do 48 hodin po ní. (3) Orgán vykonávající prohlídku nechť se prokáţe svým oprávněním a vydá osobě, u které prohlídku vykonal, na její ţádost ihned, a není-li to moţné, nejdéle do 48 hodin potom, písemné potvrzení o důvodech prohlídky a o jejím výsledku, jakoţ i o věcech při ní zabavených. Tajemství listovní a tajemství dopravovaných zpráv §6 Nikdo nesmí porušovat tajemství uzavřených listů ani jiných písemností, ať chovaných v soukromí, ať zasílaných poštou nebo jiným dopravním prostředkem, leč v případech zákonem stanovených a způsobem podle zákona upraveným. Obdobně je chráněno tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným takovým veřejným zařízením. Svoboda pobytu §7 (1) Kaţdý občan se můţe usazovat nebo pobývat na kterémkoli místě Československé republiky. Omezit lze toto právo jen v zájmu veřejném na základě zákona. (2) Právo vystěhovat se do ciziny můţe být omezeno jen na základě zákona. Svoboda majetková §8 V mezích obecných právních předpisů můţe kaţdý občan nabývat na kterémkoli místě Československé republiky nemovitostí i jiného majetku a vykonávat tam výdělečnou činnost. §9 (1) Soukromé vlastnictví lze omezit jen zákonem. (2) Vyvlastnění je moţné jen na základě zákona a za náhradu, není-li nebo nebude-li zákonem stanoveno, ţe se náhrada dávat nemá. (3) Nikdo nesmí zneuţívat vlastnického práva ke škodě celku. Ochrana rodiny a mládeţe § 10 (1) Manţelství, rodina a mateřství jsou pod ochranou státu.

53

(2) Stát pečuje o to, aby rodina byla zdravou základnou rozvoje národa. Rodinám s mnoha dětmi poskytuje stát zvláštní úlevy a podporu. § 11 (1) Dětem zaručuje stát zvláštní péči a ochranu, zejména činí soustavná opatření v zájmu populačního rozvoje národa. (2) Původ dítěte nesmí být jeho právům na újmu. Podrobnosti stanoví zákon. (3) Mládeţi zaručuje stát všechny moţnosti plného tělesného i duševního rozvoje. Právo na vzdělání § 12 (1) Všichni občané mají právo na vzdělání. (2) Stát pečuje o to, aby se kaţdému dostalo vzdělání a výcviku podle jeho schopností a se zřetelem k potřebám celku. § 13 (1) Školy jsou státní. (2) Základní školní vzdělání je jednotné, povinné a bezplatné. (3) Podrobnosti a výjimky stanoví zákon. § 14 (1) Vešker výchova a všechno vyučování buď teţ zařízeny tak, aby byly v souladu s výsledky vědeckého bádání a nebyly v neshodě s lidově demokratickým zřízením. (2) Vrchní vedení veškeré výchovy a všeho vyučování, jakoţ i dozor nad nimi přísluší státu. Svoboda svědomí a vyznání § 15 (1) Svoboda svědomí se zaručuje. (2) Světový názor, víra nebo přesvědčení nemůţe být nikomu na újmu, nemůţe však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloţenou mu zákonem. § 16 (1) Kaţdý má právo vyznávat soukromě i veřejně jakoukoli náboţenskou víru nebo být bez vyznání. (2) Všechna náboţenská vyznání a bezvyznání jsou si před zákonem rovna. § 17 (1) Kaţdý má volnost provádět úkony spojené s jakýmkoli náboţenským vyznáním nebo bezvyznáním. Výkon tohoto práva však nesmí být v neshodě s veřejným pořádkem ani dobrými mravy. Nedovoluje se zneuţívat ho k nenáboţenským účelům. (2) Nikdo nesmí být přímo ani nepřímo nucen k účasti na takovém úkonu. Svoboda projevu a ochrana kulturních statků § 18 (1) Svoboda projevu se zaručuje. (2) Kaţdý můţe v mezích zákona projevovat své mínění slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jakýmkoli jiným způsobem. Výkon tohoto práva nemůţe být nikomu na újmu. § 19 (1) Svoboda tvůrčí činnosti duševní se zaručuje. Vědecké bádání a hlásání jeho výsledků, jakoţ i umění a jeho projevy jsou svobodné, pokud neporušují trestní zákon. (2) Kulturní statky jsou pod ochranou státu. Stát dbá o to, aby byly přístupny všem, a podporuje vědu i umění v zájmu rozvoje národní kultury, pokroku a obecného blahobytu; zejména pečuje o to, aby byly tvůrčím pracovníkům zajištěny příznivé podmínky pro jejich práci. § 20 (1) Kaţdý má právo uvádět své názory a výsledky své tvůrčí duševní činnosti v obecnou známost a je jakýmkoli způsobem rozšiřovat a předvádět. (2) Toto právo lze zákonem omezit jen se zřetelem k veřejnému zájmu a ke kulturním potřebám lidu. § 21 (1) Svoboda tisku se zaručuje. Není proto v zásadě dovoleno podrobovat tisk předběţné censuře. (2) Zákon stanoví, kdo má právo vydávat noviny a časopisy a za jakých podmínek, zejména také se zřetelem k tomu, aby zisk nebyl účelem.

54

(3) Zákon stanoví, jak bude při zachování svobody vědy a umění a se zřetelem k ochraně hodnotných děl plánovitě řízeno vydávání a rozšiřování neperiodických publikací, zejména knih, hudebnin a reprodukcí výtvarných děl. § 22 (1) Právo k výrobě, šíření, veřejnému promítání, jakoţ i k dovozu a vývozu filmu je vyhrazeno státu. (2) Provozovat rozhlas a televisi je výhradním právem státu. (3) Výkon těchto práv upravují zákony, které také stanoví výjimky. Právo petiční § 23 Kaţdý má právo předkládat petice kterémukoli veřejnému orgánu. Svoboda shromaţďovací a spolčovací § 24 (1) Právo shromaţďovací a spolčovací se zaručuje, pokud se tím neohroţuje lidově demokratické zřízení nebo veřejný pokoj a řád. (2) Výkon těchto práv upravují zákony. § 25 (1) K zajištění svých práv mohou se zaměstnanci sdruţovat v jednotné odborové organisaci a mají právo hájit své zájmy jejím prostřednictvím. (2) Jednotné odborové organisaci se zaručuje široká účast na kontrole hospodářství a při řešení všech otázek týkajících se zájmů pracujícího lidu. (3) V jednotlivých závodech a úřadech zastupuje zájmy zaměstnanců jednotná odborová organisace a její orgány. Práva sociální § 26 (1) Všem občanům přísluší právo na práci. (2) Toto právo se zaručuje zejména organisací práce řízenou státem podle plánovaného hospodářství. (3) Ţeny mají se zřetelem k těhotenství, mateřství a péči o děti nárok na zvláštní úpravu pracovních podmínek. (4) Pro mládeţ stanoví zákon zvláštní pracovní podmínky, přihlíţející k potřebám jejího tělesného a duševního rozvoje. § 27 (1) Všem pracujícím přísluší právo na spravedlivou odměnu za vykonanou práci. (2) Toto právo se zaručuje státní mzdovou politikou, řízenou v dohodě s jednotnou odborovou organisací a směřující k neustálému zvyšování ţivotní úrovně pracujícího lidu. (3) Při určování odměny za práci rozhoduje jakost i mnoţství práce, jakoţ i prospěch, který přináší celku. (4) Za týchţ podmínek mají muţi i ţeny za stejnou práci nárok na stejnou odměnu. § 28 (1) Všem pracujícím přísluší právo na odpočinek. (2) Toto právo se zaručuje zákonnou úpravou pracovní doby a placené dovolené na zotavenou, jakoţ i péčí o zotavení pracujících. § 29 (1) Kaţdému přísluší právo na ochranu zdraví. Všem občanům přísluší právo na léčebnou péči a na zaopatření jak ve stáří, tak i při nezpůsobilosti k práci a při nemoţnosti obţivy. (2) Ţeny mají nárok na zvláštní péči v těhotenství a v mateřství, děti a mládeţ pak na zajištění svého plného tělesného a duševního rozvoje. (3) Tato práva jsou zajištěna zákony o národním pojištění, jakoţ i veřejnou zdravotní a sociální péčí. (4) Ochrana ţivota a zdraví při práci je zajištěna zejména státním dozorem a předpisy o bezpečnostních opatřeních na pracovištích. Základní povinnosti občana k státu a ke společnosti § 30 (1) Kaţdý občan je povinen být Československé republice věrný, zachovávat ústavu i zákony a ve všem svém jednání dbát zájmů státu. (2) Zejména je vlasteneckou povinností kaţdého občana podporovat udrţování a zvelebování národního majetku a dbát o to, aby národní majetek nebyl zkracován a poškozován. § 31 Občané jsou povinni vykonávat veřejné funkce, ke kterým je lid povolal, svědomitě a poctivě v duchu lidově demokratického zřízení.

55

§ 32 Kaţdý občan je povinen pracovat podle svých schopností a svou prací přispívat k prospěchu celku. § 33 Daně a veřejné dávky lze ukládat toliko na základě zákona. Rovněţ jenom na základě zákona můţe veřejná moc poţadovat osobní výkony. § 34 (1) Obrana státu a jeho lidově demokratického zřízení je vrcholnou povinností kaţdého občana. Sluţba v lidově demokratické armádě Československé republiky je pro kaţdého občana nejvyšší ctí. (2) Kaţdý občan je povinen účastnit se branné výchovy, konat vojenskou sluţbu a uposlechnout výzvy k obraně státu. (3) Na obranu státu a k její přípravě lze od kaţdého poţadovat součinnost a věcné prostředky a ukládat mu omezení i věcná plnění. (4) Úřady a veřejné orgány nechť při výkonu své pravomoci dbají z moci úřední téţ zájmů obrany státu. (5) Podrobnosti stanoví zákon. Obecná ustanovení § 35 Jen na základě zákona moţno tresty hrozit a je ukládat. § 36 (1) Všechny veřejné orgány jsou povinny spravovat se při výkonu svého úřadu nebo sluţby zákonem a zásadami lidově demokratického zřízení. (2) Poruší-li veřejný funkcionář tuto povinnost, budiţ potrestán podle zákona. § 37 (1) Projevy a činnost směřující k tomu, aby byla ohroţena samostatnost, celistvost a jednota státu, ústava, republikánská státní forma a lidově demokratické zřízení, jsou trestné. (2) Zneuţívat práv a svobod občanských k těmto záměrům je nepřípustné. Zejména se zakazuje šířit jakýmkoli způsobem a v jakékoli podobě nacismus a fašismus, rasovou a náboţenskou nesnášenlivost a nacionální šovinismus. § 38 Zákon stanoví, jakým omezením podléhají práva a svobody občanů za války nebo tehdy, dojde-li k událostem ohroţujícím zvýšenou měrou samostatnost, celistvost a jednotu státu, ústavu, republikánskou státní formu a lidově demokratické zřízení anebo veřejný klid a pořádek.

http://www.psp.cz/docs/texts/constitution_1948.html

56

Tabulka 3 Ústava 1960 - Hlava druhá Hlava druhá Práva a povinnosti občanů Čl. 19 (1) Ve společnosti pracujících, ve které je odstraněno vykořisťování člověka člověkem, jsou rozvoj a zájmy kaţdého jejího příslušníka v souladu s rozvojem a zájmy celé společnosti. Práva, svobody a povinnosti občanů slouţí tedy svobodnému, všestrannému rozvoji a uplatnění osobnosti občanů a zároveň upevnění a rozvoji socialistické společnosti; s jejím rozvojem se dále rozšiřují a prohlubují. (2) Ve společnosti pracujících můţe jednotlivec dospět k plnému rozvinutí svých schopností a k uplatnění svých oprávněných zájmů jen aktivní účastí na rozvoji celé společnosti, především náleţitým podílem na společenské práci. Proto je práce ve prospěch celku přední povinností a právo na práci předním právem kaţdého občana. Čl. 20 (1) Všichni občané mají rovná práva a rovné povinnosti. (2) Rovnoprávnost všech občanů bez zřetele na národnost a rasu je zaručena. (3) Muţi a ţeny mají stejné postavení v rodině, v práci i ve veřejné činnosti. (4) Společnost pracujících zajišťuje rovnoprávnost občanů vytvářením stejných moţností a stejných příleţitostí ve všech oborech ţivota společnosti. Čl. 21 (1) Všichni občané mají právo na práci a na odměnu za vykonanou práci podle jejího mnoţství, jakosti a společenského významu. (2) Právo na práci a na odměnu za ni je zajištěno celou socialistickou hospodářskou soustavou, která nezná hospodářských krizí ani nezaměstnanosti a zaručuje neustálé zvyšování reálné odměny za práci. (3) Stát zaměřuje svou politiku tak, aby s rozvojem výroby a se vzrůstem produktivity práce mohlo docházet k postupnému zkracování pracovní doby bez sníţení mzdy. Čl. 22 (1) Všichni pracující mají právo na odpočinek po vykonané práci. (2) Toto právo je zajištěno zákonnou úpravou pracovní doby a placené dovolené i péči státu a společenských organizací o nejlepší vyuţití volného času pracujících k jejich zotavení a pro jejich kulturní ţivot. Čl. 23 (1) Všichni pracující mají právo na ochranu zdraví a na léčebnou péči, jakoţ i právo na hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci. (2) Tato práva jsou zajištěna péčí státu a společenských organizací o předcházení vzniku nemocí, celou organizací zdravotnictví, sítí léčebných a sociálních zařízení, stále se rozšiřující bezplatnou léčebnou péčí, jakoţ i organizovanou péčí o bezpečnost při práci, nemocenským pojištěním a důchodovým zabezpečením. Čl. 24 (1) Všichni občané mají právo na vzdělání. (2) Toto právo je zajištěno základním školním vzděláním veškeré mládeţe, které je do věku 15 let povinné a bezplatné, i soustavou bezplatných škol, která ve stále širší míře poskytuje úplné střední vzdělání, všeobecné nebo odborné, a vzdělání vysokoškolské. K dalšímu prohloubení vzdělání slouţí organizace studia pracujících při zaměstnání a bezplatného odborného školení v závodech a v jednotných zemědělských druţstvech i kulturní a osvětová činnost státu a společenských organizací. (3) Veškerá výchova a všechno vyučování jsou zaloţeny na vědeckém světovém názoru a na těsném spojení školy se ţivotem a prací lidu. Čl. 25 Občanům maďarské, ukrajinské a polské národnosti zabezpečuje stát všechny moţnosti a prostředky ke vzdělání v mateřském jazyce a ke kulturnímu rozvoji. Čl. 26 (1) Mateřství, manţelství a rodina jsou pod ochranou státu. (2) Stát a společnost pečují o to, aby rodina byla zdravým základem rozvoje mládeţe. Rodinám s více dětmi poskytuje stát zvláštní úlevy a podporu. (3) Všem dětem a mládeţi zabezpečuje společnost veškeré moţnosti k všestrannému rozvoji tělesných i duševních schopností. Tento rozvoj je zajišťován péčí rodiny, státu a společenských organizací, jakoţ i zvláštní úpravou pracovních podmínek mládeţe.

57

Čl. 27 Rovnoprávné uplatnění ţen v rodině, v práci a ve veřejné činnosti je zajišťováno zvláštní úpravou pracovních podmínek a zvláštní zdravotní péčí při těhotenství a mateřství, dále téţ rozvojem zařízení a sluţeb umoţňujících ţenám vyuţít všech schopností k účasti na ţivotě společnosti. Čl. 28 (1) V souladu se zájmy pracujícího lidu je všem občanům zaručena svoboda projevu ve všech oborech ţivota společnosti, zejména také svoboda slova a tisku. Těchto svobod občané uţívají jak v zájmu rozvoje své osobnosti a svého tvůrčího úsilí, tak k uplatňování své aktivní účasti na správě státu a na hospodářské a kulturní výstavbě země. K témuţ cíli se zaručuje svoboda shromaţďovací a svoboda pouličních průvodů a manifestací. (2) Tyto svobody jsou zajištěny tím, ţe se pracujícím a jejich organizacím dávají k dispozici vydavatelství a tiskové podniky, veřejné budovy, sály, prostranství, jakoţ i rozhlas, televize a jiné prostředky. Čl. 29 Občané a organizace mají právo obracet se k zastupitelským sborům a k ostatním státním orgánům s návrhy, podněty a stíţnostmi; státní orgány jsou povinny je odpovědně a včas vyřizovat. Čl. 30 (1) Nedotknutelnost osoby je zaručena. Nikdo nemůţe být stíhán jako obviněný jinak neţ ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Nikdo nesmí být vzat do vazby, leč v případech zákonem stanovených a na podkladě rozhodnutí soudu nebo prokurátora. (2) Tresty lze ukládat jen na základě zákona. Čl. 31 Nedotknutelnost obydlí, listovní tajemství a tajemství dopravovaných zpráv, jakoţ i svoboda pobytu jsou zaručeny. Čl. 32 (1) Svoboda vyznání je zaručena. Kaţdý můţe vyznávat jakoukoli náboţenskou víru, nebo být bez vyznání, i provádět náboţenské úkony, pokud to není v rozporu se zákonem. (2) Náboţenská víra nebo přesvědčení nemůţe být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost, která je mu uloţena zákonem. Čl. 33 Československá socialistická republika poskytuje azylu cizím státním příslušníkům pronásledovaným za hájení zájmů pracujícího lidu, za účast na národně osvobozeneckém boji, za vědeckou a uměleckou tvorbu nebo za činnost na obranu míru. Čl. 34 Občané jsou povinni zachovávat ústavu i ostatní zákony a dbát ve všem svém konání zájmů socialistického státu a společnosti pracujících. Čl. 35 Občané jsou povinni chránit a upevňovat socialistické vlastnictví jako nedotknutelný základ socialistického zřízení a zdroj blahobytu pracujícího lidu, bohatství a síly vlasti. Čl. 36 Občané jsou povinni svědomitě a poctivě vykonávat veřejné funkce, ke kterým je pracující lid povolal, a povaţovat jejich plnění k prospěchu společnosti za věc své cti. Čl. 37 (1) Vrcholnou povinností a věcí cti kaţdého občana je ochrana vlasti a jejího socialistického zřízení. (2) Občané jsou povinni vykonávat sluţbu v ozbrojených silách podle zákona. Čl. 38 Neodlučnou součástí občanských povinností je úcta k právům spoluobčanů, jakoţ i uvědomělé zachovávání pravidel socialistického souţití.

http://www.psp.cz/docs/texts/constitution_1960.html

58

Tabulka 4 Úplné znění Charty 77 Dne 13.10.1976 byly ve Sbírce zákonů ČSSR (č. 120) zveřejněny "Mezinárodní pakt o občanských a politických právech" a "Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech", které byly jménem naší republiky podepsány v roce

1968,

stvrzeny

v

Helsinkách

roku

1975

a

vstoupily

u

nás

v

platnost

dnem

23.

3.

1976.

Od té doby mají naši občané právo a náš stát povinnost se jimi řídit. Svobody a práva, jeţ tyto pakty zaručují, jsou důleţitými civilizačními hodnotami, k nimţ v dějinách směřovalo úsilí mnoha pokrokových lidí, a jejichţ uzákonění můţe významně pomoci humánnímu rozvoji naší společnosti. Vítáme proto, ţe ČSSR k těmto paktům přistoupila. Jejich zveřejnění nám ale s novou naléhavostí připomíná, kolik základních občanských práv platí v naší zemi zatím bohuţel - jen na papíře. Zcela iluzorní je např. právo na svobodu projevu, zaručované článkem 19 prvního paktu. Desítkám tisíc našich občanů je znemoţněno pracovat v jejich oboru jen proto, ţe zastávají názory odlišné od názorů oficiálních. Jsou přitom často objektem nejrozmanitější diskriminace a šikanování ze strany úřadů i společenských organizací; zbaveni jakékoli moţnosti bránit se, stávají se prakticky obětí apartheidu. Statisícům dalších občanů je odpírána "svoboda od strachu" (preambule prvního aktu), protoţe jsou nuceni ţít v trvalém nebezpečí, ţe projeví-li své názory, ztratí pracovní a jiné moţnosti. V rozporu s článkem 13 druhého paktu, zajišťujícím všem právo na vzdělání, je nesčetným mladým lidem bráněno ve studiu jen pro jejich názory nebo dokonce pro názory jejich rodičů. Bezpočet občanů musí ţít ve strachu, ţe kdyby se projevili v souladu se svým přesvědčením, mohli by být bud' sami nebo jejich děti zbaveni práva na vzdělání. Uplatnění práva "vyhledávat, přijímat, rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem" i "prostřednictvím umní" (bod 2 čl. 19 prvního paktu) je stíháno nejen mimosoudně, a1e i soudně, často pod rouškou kriminálního obvinění (jak o tom svědčí mimo jiné právě probíhající procesy s mladými hudebníky). Svoboda veřejného projevu je potlačena centrálním řízením všech sdělovacích prostředků i publikačních a kulturních zařízení. Ţádný politický, filozofický i vědecký názor nebo umělecky projev jen trochu se vymykající úzkému rámci oficiální ideologie či estetiky nemůţe být zveřejněn; je znemoţněna veřejná kritika krizových společenských jevů; je vyloučena moţnost veřejné obrany proti nepravdivým a uráţlivým nařčením oficiální propagandy (zákonná ochrana proti "útokům na čest a pověst", jednoznačně zaručovaná článkem 17 prvního paktu, v praxi neexistuje); lţivá obvinění nelze vyvrátit a marný je kaţdý pokus dosáhnout nápravy nebo opravy soudní cestou; v oblasti duchovní a kulturní tvorby je vyloučena otevřená diskuse. Mnoho vědeckých a kulturních pracovníků i jiných občanů je diskriminováno jen proto, ţe před lety legálně zveřejňovali či otevřeně vyslovovali názory, které současná politická moc odsuzuje. Svoboda náboţenského vyznání, důrazně zajišťovaná článkem 18 prvního paktu, je systematicky omezována mocenskou svévolí; oklešťováním činnosti duchovních, nad nimiţ trvale visí hrozba odepření nebo ztráty státního souhlasu s výkonem jejich funkce; existenčním i jiným postihem osob, které své náboţenské vyznání slovem i skutkem projevují; potlačováním výuky náboţenství apod. Nástrojem omezení a často i úplného potlačení řady občanských práv je systém faktického podřízení všech institucí a organizací ve státě politickým direktivám aparátu vládnoucí strany a rozhodnutím mocensky vlivných jednotlivců. Ústava ČSSR a ostatní zákony a právní normy neupravují ani obsah a formu, ani tvorbu a aplikaci takových rozhodnutí: jsou převáţně zákulisní, často jen ústní, občanům vesměs neznámá a jimi nekontrolovatelná; jejich původci nezodpovídají nikomu neţ sami sobě a své vlastní hierarchii, přitom však rozhodujícím způsobem ovlivňují činnost zákonodárných i výkonných orgánů státní správy, justice, odborových, zájmových i všech ostatních společenských organizací, jiných politických stran, podniků, závodů, ústavů, úřadů, škol a dalších zařízení, přičemţ jejich příkazy mají přednost i před zákonem. Dostanou-li se organizace nebo občané při výkladu svých práv a povinností do rozporu s direktivou, nemohou se obrátit k nestranné instituci, protoţe ţádna neexistuje. Tím vším jsou váţně omezena práva vyplývající z článků 22 a 21 prvního paktu (právo sdruţovat se a zákaz jakéhokoli omezení jeho výkonu) i článku 25 (rovnost práva podílet se na vedení veřejných věcí a článku 26 (vyloučení diskriminace před zákonem). Tento stav také brání dělníkům a ostatním pracujícím zakládat bez jakéhokoliv omezení odborové a jiné organizace k ochraně svých hospodářských a sociálních zájmů a svobodně vyuţívat práva na stávku (bod 1 čl. 8 druhého paktu). Další občanská práva, včetně výslovného zákazu "svévolného zasahování do soukromého ţivota, do rodiny, domova nebo korespondence" (čl. 17 prvního paktu), jsou pováţlivě narušována také tím, ţe ministerstvo vnitra nejrůznějšími způsoby kontroluje ţivot občanů, například odposlechem telefonů a bytů, kontrolou pošty, osobním sledováním, domovními prohlídkami, budováním sítě informátorů z řad obyvatelstva (získávaných často nepřípustnými hrozbami nebo naopak sliby). Často přitom

59

zasahuje do rozhodování zaměstnavatelů, inspiruje diskriminační akce úřadů a organizací, ovlivňuje justiční orgány a řídí i propagandistické kampaně sdělovacích prostředků. Tato činnost není regulována zákony, je tajná a občan se proti ní nemůţe nijak bránit. V případech politicky motivovaného trestního stíhání porušují vyšetřovací a justiční orgány práva obviněných a jejich obhajoby, zaručovaná článkem 14 prvního paktu i čs. zákony. Ve věznicích se s takto odsouzenými lidmi zachází způsobem, který porušuje lidskou důstojnost vězněných, ohroţuje jejich zdraví a snaţí se je morálně zlomit. Obecně je porušován i bod 2 lánku 12 prvního paktu, zaručující občanům právo svobodně opustit svou zemi; pod záminkou "ochrany národní bezpečnosti" (bod 3) je toto právo vázáno na různé nepřípustné podmínky. Svévolně se postupuje i při udělování vstupních víz cizím státním příslušníkům, z nichţ mnozí nemohou navštívit ČSSR například jen proto, ţe se pracovně i přátelsky stýkali s osobami u nás diskriminovanými. Někteří občané - ať soukromně, na pracovišti nebo veřejně (coţ je prakticky moţné jen v zahraničních sdělovacích prostředcích) - na soustavné porušování lidských práv a demokratických svobod upozorňují a doţadují se v konkrétních případech nápravy; jejich hlasy však zůstávají většinou bez odezvy, anebo se stávají předmětem vyšetřování. Odpovědnost za dodrţování občanských práv v zemi padá samozřejmě především na politickou a státní moc. Ale nejen na ni. Kaţdý nese svůj díl odpovědnosti za obecné poměry, a tedy i za dodrţování uzákoněných paktů, které k tomu ostatně zavazují nejen vlády, ale i všechny občany. Pocit této spoluodpovědnosti, víra ve smysl občanské angaţovanosti a vůle k ní, i společná potřeba hledat její nový a účinnější výraz přivedly nás k myšlence vytvořit CHARTU 77, jejíţ vznik dnes veřejně oznamujeme. CHARTA 77 je volné, neformální a otevřené společenství lidí různých přesvědčení, různé víry a různých profesí, které spojuje vůle jednotlivě i společně se zasazovat o respektování občanských a lidských práv v naší zemi i ve světě. Těch práv, která člověku přiznávají oba uzákoněné mezinárodní pakty, Závěrečný akt helsinské konference, četné další mezinárodní dokumenty proti válkám, násilí a sociálnímu i duchovnímu útisku, a která souhrnně vyjadřuje Všeobecná deklarace lidských práv OSN. CHARTA 77 vyrůstá ze zázemí solidarity a přátelství lidí, kteří sdílejí starost o osud ideálů, s nimiţ spojili a spojují svůj ţivot a práci. CHARTA 77 není organizací, nemá stanovy, stálé orgány a organizačně podmíněné členství. Patří k ní kaţdý, kdo souhlasí s její myšlenkou, účastní se její práce a podporuje ji. CHARTA 77 není základnou k opoziční politické činnosti. Chce slouţit k obecnému zájmu jako mnohé podobné občanské iniciativy v různých zemích na Západ i na Východ. Nechce tedy vytyčovat vlastní program politických i společenských reforem či změn, ale vést v oblasti svého působení konstruktivní dialog s politickou a státní mocí, zejména tím, ţe bude upozorňovat na různé konkrétní případy porušování lidských a občanských práv, připravovat jejich dokumentaci, navrhovat řešení, předkládat různé obecnější návrhy směřující k prohlubování těchto práv a jejich záruk, působit jako prostředník v případných konfliktních situacích, které můţe bezpráví vyvolat, apod. Svým symbolickým jménem zdůrazňuje CHARTA 77, ţe vzniká na prahu roku, který byl prohlášen rokem práv politických vězňů a v němţ má bělehradská konference zkoumat plnění závazků z Helsink. Jako signatáři tohoto prohlášení pověřujeme prof. dr. Jana Patočku. Dr. Sc., dr. h. c., Václava Havla a prof. dr. Jiřího Hájka Dr. Sc., úlohou mluvčích CHARTY 77. Tito mluvčí ji plnomocně zastupují jak před státními a jinými organizacemi, tak i před naší a světovou veřejností a svými podpisy zaručují autenticitu jejích dokumentů. V nás i v našich občanech, kteří se připojí, budou mít své spolupracovníky, kteří se s nimi zúčastní potřebných jednání, ujmou se dílčích úkolů a budou s nimi sdílet veškerou odpovědnost. Věříme, ţe CHARTA 77 přispěje k tomu, aby v Československu všichni občané pracovali a ţili jako svobodní lidé. Podepsáno prvních 242 signatářů Prohlášení. 1. ledna 1977

60

Tabulka 5 Plné znění listiny základních práv svobod LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD Federální shromáţdění na základě návrhů České národní rady a Slovenské národní rady, uznávajíc neporušitelnost přirozených práv člověka, práv občana a svrchovanost zákona, navazujíc na obecně sdílené hodnoty lidství a na demokratické a samosprávné tradice našich národů, pamětlivo trpkých zkušeností z dob, kdy lidská práva a základní svobody byly v naší vlasti potlačovány, vkládajíc naděje do zabezpečení těchto práv společným úsilím všech svobodných národů, vycházejíc z práva českého národa a slovenského národa na sebeurčení, připomínajíc si svůj díl odpovědnosti vůči budoucím generacím za osud veškerého lidstva na Zemi a vyjadřujíc vůli, aby se Česká a Slovenská Federativní Republika důstojně zařadila mezi státy, jeţ tyto hodnoty ctí, usneslo se na této Listině základních práv a svobod: Hlava první Obecná ustanovení Článek 1 Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Článek 2 (1) Stát je zaloţen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboţenské vyznání. (2) Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. (3) Kaţdý můţe činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Článek 3 (1) Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboţenství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. (2) Kaţdý má právo svobodně rozhodovat o své národnosti. Zakazuje se jakékoli ovlivňování tohoto rozhodování a všechny způsoby nátlaku směřující k odnárodňování. (3) Nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod. Článek 4 (1) Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. (2) Meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") upraveny pouze zákonem. (3) Zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky. (4) Při pouţívání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneuţívána k jiným účelům, neţ pro které byla stanovena. Hlava druhá Lidská práva a základní svobody Oddíl první Základní lidská práva a svobody Článek 5 Kaţdý je způsobilý mít práva. Článek 6 (1) Kaţdý má právo na ţivot. Lidský ţivot je hoden ochrany jiţ před narozením. (2) Nikdo nesmí být zbaven ţivota. (3) Trest smrti se nepřipouští. (4) Porušením práv podle tohoto článku není, jestliţe byl někdo zbaven ţivota v souvislosti s jednáním, které podle zákona není trestné.

61

Článek 7 (1) Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena můţe být jen v případech stanovených zákonem. (2) Nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo poniţujícímu zacházení nebo trestu. Článek 8 (1) Osobní svoboda je zaručena. (2) Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak neţ z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. (3) Obviněného nebo podezřelého z trestného činu je moţno zadrţet jen v případech stanovených v zákoně. Zadrţená osoba musí být ihned seznámena s důvody zadrţení, vyslechnuta a nejpozději do 24 hodin propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu. Soudce musí zadrţenou osobu do 24 hodin od převzetí vyslechnout a rozhodnout o vazbě, nebo ji propustit na svobodu. (4) Zatknout obviněného je moţno jen na písemný odůvodněný příkaz soudce. Zatčená osoba musí být do 24 hodin odevzdána soudu. Soudce musí zatčenou osobu do 24 hodin od převzetí vyslechnout a rozhodnout o vazbě nebo ji propustit na svobodu. (5) Nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu. (6) Zákon stanoví, ve kterých případech můţe být osoba převzata nebo drţena v ústavní zdravotnické péči bez svého souhlasu. Takové opatření musí být do 24 hodin oznámeno soudu, který o tomto umístění rozhodne do 7 dnů. Článek 9 (1) Nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo sluţbám. (2) Ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na: a) práce ukládané podle zákona osobám ve výkonu trestu odnětí svobody nebo osobám vykonávajícím jiný trest nahrazující trest odnětí svobody, b) vojenskou sluţbu nebo jinou sluţbu stanovenou zákonem namísto povinné vojenské sluţby, c) sluţbu vyţadovanou na základě zákona v případě ţivelních pohrom, nehod, nebo jiného nebezpečí, které ohroţuje ţivoty, zdraví nebo značné majetkové hodnoty, d) jednání uloţené zákonem pro ochranu ţivota, zdraví nebo práv druhých. Článek 10 (1) Kaţdý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. (2) Kaţdý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného ţivota. (3) Kaţdý má právo na ochranu před neoprávněným shromaţďováním, zveřejňováním nebo jiným zneuţíváním údajů o své osobě. Článek 11 (1) Kaţdý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. (2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon můţe také stanovit, ţe určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice. (3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneuţito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a ţivotní prostředí nad míru stanovenou zákonem. (4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je moţné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. (5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Článek 12 (1) Obydlí je nedotknutelné. Není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí. (2) Domovní prohlídka je přípustná jen pro účely trestního řízení, a to na písemný odůvodněný příkaz soudce. Způsob provedení domovní prohlídky stanoví zákon. (3) Jiné zásady do nedotknutelnosti obydlí mohou být zákonem dovoleny, jen je-li to v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu ţivota nebo zdraví osob, pro ochranu práv a svobod druhých anebo pro odvrácení závaţného ohroţení veřejné bezpečnosti a pořádku. Pokud je obydlí uţíváno také pro podnikání nebo provozování jiné hospodářské činnosti, mohou být takové zásahy zákonem dovoleny, téţ je-li to nezbytné pro plnění úkolů veřejné správy.

62

Článek 13 Nikdo nesmí porušit listovní tajemství ani tajemství jiných písemností a záznamů, ať jiţ uchovávaných v soukromí, nebo zasílaných poštou anebo jiným způsobem, s výjimkou případů a způsobem, které stanoví zákon. Stejně se zaručuje tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením. Článek 14 (1) Svoboda pohybu a pobytu je zaručena. (2) Kaţdý, kdo se oprávněně zdrţuje na území České a Slovenské Federativní Republiky, má právo svobodně je opustit. (3) Tyto svobody mohou být omezeny zákonem, jestliţe je to nevyhnutelné pro bezpečnost státu, udrţení veřejného pořádku, ochranu zdraví nebo ochranu práv a svobod druhých a na vymezených územích téţ z důvodu ochrany přírody. (4) Kaţdý občan má právo na svobodný vstup na území České a Slovenské Federativní Republiky. Občan nemůţe být nucen k opuštění své vlasti. (5) Cizinec můţe být vyhoštěn jen v případech stanovených zákonem. Článek 15 (1) Svoboda myšlení, svědomí a náboţenského vyznání je zaručena. Kaţdý má právo změnit své náboţenství nebo víru anebo být bez náboţenského vyznání. (2) Svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby je zaručena. (3) Nikdo nemůţe být nucen vykonávat vojenskou sluţbu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboţenským vyznáním. Podrobnosti stanoví zákon. Článek 16 (1) Kaţdý má právo svobodně projevovat své náboţenství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohosluţbou, vyučováním, náboţenskými úkony nebo zachováváním obřadu. (2) Církve a náboţenské společnosti spravují své záleţitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech. (3) Zákon stanoví podmínky vyučování náboţenství na státních školách. (4) Výkon těchto práv můţe být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých. Oddíl druhý Politická práva Článek 17 (1) Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny. (2) Kaţdý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakoţ i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. (3) Cenzura je nepřípustná. (4) Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. (5) Státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon. Článek 18 (1) Petiční právo je zaručeno; ve věcech veřejného nebo jiného společného zájmu má kaţdý právo sám nebo s jinými se obracet na státní orgány a orgány územní samosprávy s ţádostmi, návrhy a stíţnostmi. (2) Peticí se nesmí zasahovat do nezávislosti soudu. (3) Peticemi se nesmí vyzývat k porušování základních práv a svobod zaručených Listinou.

63

Článek 19 (1) Právo pokojně se shromaţďovat je zaručeno. (2) Toto právo lze omezit zákonem v případech shromáţdění na veřejných místech, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, ochranu veřejného pořádku, zdraví, mravnosti, majetku nebo pro bezpečnost státu. Shromáţdění však nesmí být podmíněno povolením orgánu veřejné správy. Článek 20 (1) Právo svobodně se sdruţovat je zaručeno. Kaţdý má právo spolu s jinými se sdruţovat ve spolcích, společnostech a jiných sdruţeních. (2) Občané mají právo zakládat téţ politické strany a politická hnutí a sdruţovat se v nich. (3) Výkon těchto práv lze omezit jen v případech stanovených zákonem, jestliţe to je v demokratické společnosti nezbytné pro bezpečnost státu, ochranu veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku, předcházení trestným činům nebo pro ochranu práv a svobod druhých. (4) Politické strany a politická hnutí, jakoţ i jiná sdruţení jsou odděleny od státu. Článek 21 (1) Občané mají právo podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců. (2) Volby se musí konat ve lhůtách nepřesahujících pravidelná volební období stanovená zákonem. (3) Volební právo je všeobecné a rovné a vykonává se tajným hlasováním. Podmínky výkonu volebního práva stanoví zákon. (4) Občané mají za rovných podmínek přístup k voleným a jiným veřejným funkcím. Článek 22 Zákonná úprava všech politických práv a svobod a její výklad a pouţívání musí umoţňovat a ochraňovat svobodnou soutěţ politických sil v demokratické společnosti. Článek 23 Občané mají právo postavit se na odpor proti kaţdému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, zaloţený Listinou, jestliţe činnost ústavních orgánů a účinné pouţití zákonných prostředků jsou znemoţněny. Hlava třetí Práva národnostních a etnických menšin Článek 24 Příslušnost ke kterékoli národnostní nebo etnické menšině nesmí být nikomu na újmu. Článek 25 (1) Občanům tvořícím národní nebo etnické menšiny se zaručuje všestranný rozvoj, zejména právo společně s jinými příslušníky menšiny rozvíjet vlastní kulturu, právo rozšiřovat a přijímat informace v jejich mateřském jazyku a sdruţovat se v národnostních sdruţeních. Podrobnosti stanoví zákon. (2) Občanům příslušejícím k národnostním a etnickým menšinám se za podmínek stanovených zákonem zaručuje téţ a) právo na vzdělání v jejich jazyku, b) právo uţívat jejich jazyka v úředním styku, c) právo účasti na řešení věcí týkajících se národnostních a etnických menšin. Hlava čtvrtá Hospodářská, sociální a kulturní práva Článek 26 (1) Kaţdý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakoţ i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost. (2) Zákon můţe stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností. (3) Kaţdý má právo získávat prostředky pro své ţivotní potřeby prací. Občany, kteří toto právo nemohou bez své viny vykonávat,

64

stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje; podmínky stanoví zákon. (4) Zákon můţe stanovit odchylnou úpravu pro cizince. Článek 27 (1) Kaţdý má právo svobodně se sdruţovat s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů. (2) Odborové organizace vznikají nezávisle na státu. Omezovat počet odborových organizací je nepřípustné, stejně jako zvýhodňovat některé z nich v podniku nebo v odvětví. (3) Činnost odborových organizací a vznik a činnost jiných sdruţení na ochranu hospodářských a sociálních zájmů mohou být omezeny zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu bezpečnosti státu, veřejného pořádku nebo práv a svobod druhých. (4) Právo na stávku je zaručeno za podmínek stanovených zákonem; toto právo nepřísluší soudcům, prokurátorům, příslušníkům ozbrojených sil a příslušníkům bezpečnostních sborů. Článek 28 Zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky. Podrobnosti stanoví zákon. Článek 29 (1) Ţeny, mladiství a osoby zdravotně postiţené mají právo na zvýšenou ochranu zdraví při práci a na zvláštní pracovní podmínky. (2) Mladiství a osoby zdravotně postiţené mají právo na zvláštní ochranu v pracovních vztazích a na pomoc při přípravě k povolání. (3) Podrobnosti stanoví zákon. Článek 30 (1) Občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakoţ i při ztrátě ţivitele. (2) Kaţdý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních ţivotních podmínek. (3) Podrobnosti stanoví zákon. Článek 31 Kaţdý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon. Článek 32 (1) Rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona. Zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena. (2) Ţeně v těhotenství je zaručena zvláštní péče, ochrana v pracovních vztazích a odpovídající pracovní podmínky. (3) Děti narozené v manţelství i mimo ně mají stejná práva. (4) Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona. (5) Rodiče, kteří pečují o děti, mají právo na pomoc státu. (6) Podrobnosti stanoví zákon. Článek 33 (1) Kaţdý má právo na vzdělání. Školní docházka je povinná po dobu, kterou stanoví zákon. (2) Občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopností občana a moţností společnosti téţ na vysokých školách. (3) Zřizovat jiné školy neţ státní a vyučovat na nich lze jen za podmínek stanovených zákonem; na takových školách se můţe vzdělání poskytovat za úplatu. (4) Zákon stanoví, za jakých podmínek mají občané při studiu právo na pomoc státu. Článek 34 (1) Práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti jsou chráněna zákonem. (2) Právo přístupu ke kulturnímu bohatství je zaručeno za podmínek stanovených zákonem.

65

Článek 35 (1) Kaţdý má právo na příznivé ţivotní prostředí. (2) Kaţdý má právo na včasné a úplné informace o stavu ţivotního prostředí a přírodních zdrojů. (3) Při výkonu svých práv nikdo nesmí ohroţovat ani poškozovat ţivotní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem. Hlava pátá Právo na soudní a jinou právní ochranu Článek 36 (1) Kaţdý se můţe domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. (2) Kdo tvrdí, ţe byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, můţe se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. (3) Kaţdý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. (4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon. Článek 37 (1) Kaţdý má právo odepřít výpověď, jestliţe by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké. (2) Kaţdý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. (3) Všichni účastníci jsou si v řízení rovni. (4) Kdo prohlásí, ţe neovládá jazyk, jímţ se vede jednání, má právo na tlumočníka. Článek 38 (1) Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. (2) Kaţdý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost můţe být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Článek 39 Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakoţ i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, ze za jeho spáchání uloţit. Článek 40 (1) Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. (2) Kaţdý, proti němuţ je vedeno trestní řízení, je povaţován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena. (3) Obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a moţnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliţe si obhájce nezvolí, ačkoliv ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem. Zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. (4) Obviněný má právo odepřít výpověď; tohoto práva nesmí být ţádným způsobem zbaven. (5) Nikdo nemůţe být trestně stíhán za čin, pro který jiţ byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obţaloby. Tato zásada nevylučuje uplatnění mimořádných opravných prostředků v souladu se zákonem. (6) Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se pouţije, jestliţe je to pro pachatele příznivější. Hlava šestá Ustanovení společná Článek 41 (1) Práv uvedených v čl. 26, čl. 27 odst. 4, čl. 28 aţ 31, čl. 32 odst. 1 a 3, čl. 33 a 35 Listiny je moţno se domáhat pouze v mezích

66

zákonů, které tato ustanovení provádějí. (2) Kde se v Listině mluví o zákonu, rozumí se tím zákon Federálního shromáţdění, jestliţe z ústavního rozdělení zákonodárné pravomoci nevyplývá, ţe úprava přísluší zákonům národních rad. Článek 42 (1) Pokud Listina pouţívá pojmu "občan", rozumí se tím státní občan České a Slovenské Federativní Republiky. (2) Cizinci poţívají v České a Slovenské Federativní Republice lidských práv a základních svobod zaručených Listinou, pokud nejsou přiznána výslovně občanům. (3) Pokud dosavadní předpisy pouţívají pojmu "občan", rozumí se tím kaţdý člověk, jde-li o základní práva a svobody, které Listina přiznává bez ohledu na státní občanství. Článek 43 Česká a Slovenská Federativní Republika poskytuje azyl cizincům pronásledovaným za uplatňování politických práv a svobod. Azyl můţe být odepřen tomu, kdo jednal v rozporu se základními lidskými právy a svobodami. Článek 44 Zákon můţe soudcům a prokurátorům omezit právo na podnikání a jinou hospodářskou činnost a právo uvedené v čl. 20 odst. 2; zaměstnancům státní správy a územní samosprávy ve funkcích, které určí, téţ právo uvedené v čl. 27 odst. 4; příslušníkům bezpečnostních sborů a příslušníkům ozbrojených sil téţ práva uvedená v čl. 18, 19 a čl. 27 odst. 1 aţ 3, pokud souvisí s výkonem sluţby. Osobám v povoláních, která jsou bezprostředně nezbytná pro ochranu ţivota a zdraví, můţe zákon omezit právo na stávku.

Příloha 6 ÚCTA K LIDSKÝM PRÁVŮM DNES 1)

Úcta k osobní integritě a ochrana před a.

svévolným a nezákonným zbavením ţivota

Ze strany státu a jeho zástupců nebyly zaznamenány ţádné takové případy. b.

zmizením

Ani v tomto případě nebylo nic takového zaznamenáno. c.

mučením a jiným krutým, nelidským nebo poniţujícím zacházením či trestu

Takové zacházení je ústavou a zákony zapovězeno, nebyly zaznamenány ţádné případy takového zacházení. Objevují se případy neúměrného pouţití síly ze strany policie Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) pokračoval ve vyšetřování činnosti vládních úřadů a členů komunistické strany v letech 1948 – 1989 a dále dokumentoval dříve vyšetřené kauzy. Podle údajů Úřadu bylo v 96 trestních věcech stíháno 190 pachatelů. 8 obţalovaných dostalo tresty odnětí svobody v délce od 2 do 5 let a 21 obţalovaných dostalo podmíněné tresty. Do konce srpna předloţil Úřad státním zástupcům návrh na podání obţaloby na 121 obviněných v 95 trestních věcech. Na základě tohoto doporučení obţalovalo státní zastupitelství 100 osob. 25 bývalých důstojníků komunistické tajné policie (STB) bylo stíháno za účast na útocích proti disidentům při operaci Asanace, coţ byla cílená kampaň šikanování, mučení a zastrašování, namířená proti oponentům komunistického reţimu v 70. a 80. letech. 18 bývalých policistů bylo odsouzeno k odnětí svobody, další 2 rozsudky se očekávají. 5 případů je stále vyšetřováno. Od roku 1989 bylo celkem odsouzeno 90 bývalých příslušníků STB, z nichţ 26 bylo posláno do vězení. Někteří politici, zejména členové komunistické strany, kritizují působení ÚDV a neúspěšně doporučují ukončení jeho činnosti. Jeden poslanec parlamentu za komunistickou stranu, Josef Vondruška, se sám podílel na šikanování vězňů za komunistické éry. Třebaţe političtí vězni v médiích veřejně potvrdili brutální zacházení, úřady Vondrušku formálně nestíhají. Podle údajů Ministerstva vnitra téměř 800 bývalých důstojníků STB zůstalo příslušníky policie. V říjnu přiznal náměstek ředitele praţské policie, ţe je bývalým důstojníkem STB, a rezignoval. V lednu a dubnu potvrdil odvolací soud odsuzující rozsudky z roku 2005 proti dvěma bývalým agentům tajné policie, kteří byli obviněni z mučení a utlačování disidentů v 70. letech (operace Asanace) a zvýšil jejich tresty ze 3 na 4 roky odnětí svobody v zařízení s dohledem. V dubnu 2005 se policie v Praze dopustila nevhodného zacházení se dvěma bratry, příslušníky menšiny, kteří byli zadrţeni pro podezření, ţe šíří nelegální plakáty. Bratři byli odvedeni na

67

stanici, svlečeni a nuceni dělat kliky. Následně byli policií tak zbiti, ţe jeden z chlapců krvácel a utrpěl krevní výron. Případ nebyl šetřen inspekcí Ministerstva vnitra, avšak Liga pro lidská práva rozhodnutí případ odloţit napadla. Během roku byli pak dva policisté, kteří se násilnosti dopustili, odsouzeni za zneuţívání pravomoci a přinuceni odstoupit ze svých funkcí. První z policistů byl odsouzen k 15 měsícům odnětí svobody a 3leté podmínce po propuštění a dále mu byl uloţen zákaz působení ve vojenských nebo policejních sloţkách po dobu 3 let. Druhý policista byl odsouzen k 6 měsícům odnětí svobody a jednomu roku v podmínce. Ve věci policejního násilí, které uváděli jeden Brit a jeden Novozélanďan v roce 2004, soud prozkoumal jejich odvolání, ale pro nedostatek důkazů potvrdil osvobozující rozsudek. Během velkého neonacistického pochodu v Praze byla 1.května Kateřina Jacques, v té době ředitelka odboru pro lidská práva Úřadu vlády a později poslankyně parlamentu za stranu Zelených, zbita a zkopána policistou Tomášem Čermákem poté, co odmítla ukončit svůj protest proti neonacistům. V médiích se objevily fotografie incidentu, na kterých Jacques leţí na zemi a Čermák do ní kope. Policie zadrţela i fotografa, který incident vyfotil. Byli vyšetřováni i přihlíţející policisté, kteří nezasáhli. V důsledku incidentu byli v červnu ředitelé místních policií sesazeni a prezident policie nebyl povýšen. Čermákův plat byl na 1 měsíc sníţen o 10 %. V srpnu inspektoři Ministerstva vnitra doporučili, aby byl Čermák stíhán pro zneuţití pravomoci, omezování osobní svobody a útok. V září Inspekce Ministerstva vnitra odloţila případ vyšetřování policistů, kteří přihlíţeli a nezasáhli, kdyţ Čermák bil Jacques. V listopadu rozhodl státní zástupce o odloţení případu stíhání Čermáka s tím, ţe Čermákovo jednání „nezakládalo trestný čin“. Podmínky ve věznicích a vazebních věznicích Podmínky ve věznicích v zásadě splňují mezinárodní normy a návštěvy nezávislých pozorovatelů v oblasti lidských práv jsou povolovány. V dubnu a březnu navštívil Českou republiku Evropský výbor pro prevenci mučení a nelidského nebo poniţujícího zacházení či trestu (CPT). CPT ve svých závěrech zmiňuje přeplněnost věznic a nedostatek osobního prostoru pro vězně jako trvalý problém a doporučil, aby věznice i vazební věznice usilovaly o splnění minimální normy 12 čtverečních stop na vězně. CPT také zdůraznil potřebu zajistit, aby vězni za nenásilné trestné činy nebyli umisťováni na cely s vězni odsouzenými za násilí. Český helsinský výbor v dubnu shledal, ţe třebaţe věznice splňují vnitrostátní pravidla, je jich polovina přeplněna a tudíţ neplní mezinárodní standardy pro fyzické podmínky a dostupnost činností pro vězně. d.

svévolným zatčením a zadrţováním

Svévolné zatčení a zadrţování je ústavou zapovězeno a tento zákaz je dodrţován. e.

odepřením spravedlivého veřejného procesu

Nezávislost soudnictví je uzákoněna ústavou a v praxi je dodrţována. Avšak účinnost soudního řízení je nadále politicky ovlivňována, ztěţováno strukturálními a procesními nedostatky, jakoţ i nedostatkem odbornosti a zdrojů. Objevila se obvinění z korupce v soudnictví, zejména u konkurzních a obchodních soudů. Během roku došlo k několika událostem, které znovu poškodily nezávislost soudů na v očích veřejnosti. V únoru odvolal prezident Klaus předsedkyni Nejvyššího soudu Ivu Broţovou s odůvodněním, ţe neuspokojivě plní své povinnosti. Předsedkyně Broţová se obrátila na Ústavní soud, který rozhodl o jejím znovuustavení do funkce s tím, ţe prezident nebyl oprávněn Broţovou odvolat. V dubnu 2005 byl v Ústí nad Labem zatčen soudce Krajského soudu Jiří Berka a obviněn ze zločinného spolčení a podvodu. Jednalo se o první případ soudce obţalovaného ze zločinného spolčení. Ze zákona musí být zatčení soudce ve výkonu funkce vţdy předem schváleno prezidentem. Proces začal v únoru a očekává se, ţe bude trvat více neţ rok, neboť je v kauze 8 spoluobviněných včetně ředitele Národního bezpečnostního úřadu. Ţalobce uvádí, ţe skupina kolem Berky zpronevěřila téměř 13,7 milionů amerických dolarů (300 mil. Kč) českým společnostem. Ministerstvo spravedlnosti zprovoznilo telefonickou linku umoţňující občanům oznamovat podezření z korupce v soudnictví. Do června se na linku obrátilo 18 volajících, zatímco v roce 2005 to bylo 57 volajících a v roce 2004 263. Do června obdrţelo ministerstvo 26 písemných stíţností na korupci, v roce 2005 to bylo 47 takových stíţností a v roce 2004 137. Pozorovatelé vysvětlují klesající zájem veřejnosti o volání na tyto telefonické linky tím, ţe se podobných linek nabízí velké mnoţství, a také tím, ţe nejsou přesvědčeni, ţe dojde k potrestání obviněného. Téměř kaţdé ministerstvo a také mnohá města mají své vlastní protikorupční telefonní linky. Ze všech stíţností na korupci se jich 26 % dotýká soudců, 7 % státních zástupců a 66 % dalších úředníků a představitelů. Ministerstvo přímo vyřešilo 66 % všech takových oznámení, 12 % jich bylo předáno policii k dalšímu vyšetřování. Trestní proces Ústava a zákony zaručují právo na spravedlivý soudní proces a toto právo je nezávislým soudnictvím dodrţováno.

68

Političtí vězni a zadržení O politických vězních či zadrţených nebyly získány ţádné informace. Civilní proces a možnosti nápravy Také v civilních věcech funguje nezávislé a nestranné soudnictví. Moţnost ţalovat o náhradu škody v souvislosti s porušováním lidských práv či o příkaz k pozastavení takových porušování není nijak omezena. Existují jak správní tak soudní cesty domáhání se ochrany proti údajným porušováním. f.

svévolnému zasahování do soukromí, rodiny, domova nebo korespondence

Ústava a zákony výše uvedené zasahování zapovídají a v praxi je tento zákaz dodrţován. Avšak objevily se zprávy o vyuţívání rozličných metod místní samosprávou k vystěhování romských obyvatel. Nadále probíhá vyšetřování údajné nucené sterilizace romských ţen, které k ní nedaly informovaný a právoplatný souhlas a ke které docházelo v předchozích letech. Někteří obvinění jsou stíháni. Několik případů, týkajících se údajné sterilizace romských ţen, je v řízení před soudem. V roce 2004 obvinilo Evropské středisko pro romská práva (ERRC) český stát z pokračující nucené sterilizace, se kterou započal minulý komunistický reţim. ERRC a jeho partnerské organizace tvrdí, ţe tato praxe pokračovala i po pádu reţimu, a uvádějí, ţe souhlas oběti buď nebyl vůbec získán anebo byl získán za okolností, za kterých je získání informovaného a právoplatného souhlasu nemoţné. Za posledních 30 let si na nucenou sterilizaci stěţovalo u Úřadu ombudsmana pro lidská práva celkem 87 ţen (přibliţně 10 z nich nejsou Romky). V prosinci 2005 zveřejnil ombudsman zprávu k otázce sterilizace, která doporučuje vyplatit obětem náhradu škody. Ombudsman v roce 2005 dále postoupil 5 věcí proti pracovníkům ve zdravotnictví k dalšímu vyšetřování a případnému stíhání. Vyšetřování probíhají, nicméně další z doporučení ombudsmana zatím zohledněna nebyla. V prosinci 2005 uloţil Okresní soud v Ostravě ostravské nemocnici, aby se omluvila Heleně Ferenčikové, romské ţeně, která byla sterilizovaná v roce 2001, po narození jejího druhého dítěte. Ferenčiková se proti rozhodnutí odvolala s tím, ţe ţádá finanční náhradu. Ke konci roku byla kauza stále v běhu. ÚCTA K OBČANSKÝM SVOBODÁM DNES a.

Svoboda slova a tisku

Svoboda slova a tisku jsou ústavou a zákony zaručeny, i v praxi jsou tyto svobody státem respektovány. Omezována není ani akademická svoboda. Jako záruka svobody slova a tisku fungují nezávislý tisk, funkční soudnictví a demokratický politický systém. Nezávislá média mohou aktivně vyjadřovat své názory a postoje, aniţ by byla nějak omezována. Zákon umoţňuje uloţení trestu odnětí svobody v délce 6 měsíců aţ 3 let osobám, které popírají komunistické zločiny nebo nacistický holocaust. Verbální podněcování nenávisti na základě rasy, náboţenství, třídy, národnosti a nebo příslušnosti k jiné skupině je téţ nezákonné a zakládá trest odnětí svobody v délce aţ 3 let. Stát můţe vynucovat legislativu, která zapovídá podněcování nenávisti tím, ţe přeruší nepovolené koncerty, shromáţdění nebo aktivity. Na rozdíl od roku 2005 policie nepřerušila koncerty z produkce neonacistických skupin. Denis Gerasimov, který byl v roce 2004 obviněn policií z drţení nacistických propagandistických materiálů, byl v roce 2004 nejdříve osvobozen. Odvolací proces skončil v dubnu 2005 opět osvobozujícím rozsudkem. Gerasimovi bylo umoţněno vrátit se do Ruska, avšak další proces je plánován na rok 2007. Svoboda na internetu Stát neuvalil na přístup k internetu ţádná omezení a není známo, ţe by stát monitoroval e-maily či internetové diskuze. Všichni mohou svobodně vyjadřovat své názory na internetu Akademická svoboda a kulturní události Stát ničím neomezuje akademickou svobodu ani kulturní události. b.

Svoboda poklidného shromaţďování a sdruţování

69

Svoboda shromažďování Tato svoboda je v praxi respektována, avšak stát má právo ze zákona omezit shromáţdění, která podněcují nenávist a netolerantnost, obhajují potlačování individuálních nebo politických práv, anebo ohroţují bezpečnost účastníků. Aby se mohla konat demonstrace, je potřeba získat povolení. V červenci 2005 rozehnalo násilně několik stovek policistů účastníky kaţdoročního techno koncertu pod širým nebem s názvem Czech Tek, který se konal v západočeském Mlýnci. Důvodem byla nedostatečná registrace ze strany pořadatelů. Nevládní organizace a pozorovatelé uváděli, ţe policie při rozehnání koncertu uţila sílu nepřiměřeně. To vyústilo v desítky zranění mezi návštěvníky koncertu i příslušníky policie a vedlo k mnoha zatčením. Na základě hlasitého volání médií a skupin za lidská práva zahájilo Ministerstvo vnitra vyšetřování incidentu, avšak shledalo, ţe policie se ničeho nezákonného nedopustila. V lednu tehdejší ministerský předseda Paroubek a ministr vnitra Bublan odmítli předloţit zprávu o úkonech policie během Czech Teku. Po všestranné kritice zásahu zahájil nezávislé vyšetřování záleţitosti také úřad ombudsmana. V lednu úřad ombudsmana formálně odsoudil policii za nepřiměřené uţití síly. 4 policisté z Chebu byli obviněni ze zvlášť hrubého nakládání s účastníky koncertu. Inspekce Ministerstva vnitra uzavřela případ vyšetřování policie, ale nejvyšší státní zástupkyně věc v srpnu znovu otevřela. Vyšetřování Nejvyššího státního zastupitelství bylo koncem roku stále v běhu. Hlavní organizátor koncertu byl stíhán za poškozování majetku, ale v říjnu byl osvobozen. Další kauza proti jinému návštěvníku koncertu byla ke konci roku ještě v běhu. Svoboda sdružování Tato svoboda je zaručena a v praxi respektována. c.

Svoboda náboţenství

Ústava a zákony zaručují svobodu náboţenství a tato svoboda je v praxi státem respektována. Diskriminace a porušování lidských práv ve společnosti V zemi ţije několik tisíc občanů ţidovského původu. Antisemitské nálady jsou na veřejnosti velmi zřídkavé a případy popírání holocaustu jsou velmi přísně vyšetřovány a stíhány. Nadále existuje malé ale houţevnaté a relativně dobře organizované hnutí extrémní pravice s antisemitskými názory. Ministerstvo vnitra nadále usiluje o potírání neonacistických hnutí cestou sledování jejich činností, spolupráce s policií sousedních zemí a cíleného úsilí zakázat nepovolené koncerty a shromáţdění neonacistických skupin. d.

Svoboda pohybu v zemi, cestování do zahraničí, emigrace a repatriace

Ústava a zákony zaručují výše uvedená práva a tato práva jsou v praxi všeobecně dodrţována. Ústava a zákony zapovídají násilné vyhnání do exilu a takové případy nebyly zaznamenány. OCHRANA POLITICKÝCH PRÁV Právo občanů na pokojnou změnu vlády Ústava a zákony zaručují občanům právo pokojně změnit vládu a občané toto právo v praxi vykonávají v opakovaných svobodných a rovných volbách na základě všeobecného volebního práva. Volby a účast na politickém životě Ţeny a etnické skupiny jsou obecně málo zastoupeny v politice a ve vládě. Menšiny nejsou zastoupeny ani v Poslanecké sněmovně ani v Senátu ani ve vládním kabinetu. Jeden soudce ústavního soudu je Slovák. Z odhadovaných 200 – 250 tisíc Romů, kteří v České republice ţijí, je jich jen velmi málo zapojeno do politického ţivota. Omezeně jsou Romové zastoupeni v místní samosprávě, třebaţe několik jich zastává funkce poradců na ministerstvech a také kaţdý kraj má funkci romského koordinátora, který monitoruje problémy romské komunity a napomáhá jejich řešení. PŘÍSTUP STÁTU K ŠETŘENÍM VEDENÝM MEZINÁRODNÍMI A NEVLÁDNÍMI ORGANIZACEMI V SOUVISLOSTI S ÚDAJNÝM PORUŠOVÁNÍM LIDSKÝCH PRÁV

70

Celá řada domácích i mezinárodních skupin za lidská práva působí a funguje v České republice bez jakýchkoliv omezení ze strany státu, šetří a zveřejňuje své závěry ve věcech lidských práv. Nevládní organizace dohlíţejí na uplatňování zákonů v praxi a tlačí na stát, aby v případě potřeby jednal. Vládní úředníci byli vesměs ochotni spolupracovat a zabývat se postoji nevládního sektoru. DISKRIMINACE, PORUŠOVÁNÍ LIDSKÝCH PRÁV VE SPOLEČNOSTI A OBCHODOVÁNÍ S LIDMI Ústava a zákony zapovídají diskriminaci na základě rasy, pohlaví, postiţení, jazyka nebo sociálního postavení. Nicméně diskriminace společnosti proti ţenám a Romům přetrvává a také obchodování s lidmi zůstává palčivým problémem, třebaţe vláda dosáhla během roku velkého pokroku při řešení této otázky, a to zejména v oblasti nucené práce. Ženy Odborníci se domnívají, ţe násilí na ţenách je častější, neţ se uvádí v oficiálních statistikách. Výzkum Střediska empirických výzkumů (STEM), který proběhl v srpnu 2006, zjistil, ţe 9 % osob bylo svědky domácího násilí, 13 % se stalo oběťmi takového násilí a 1 % přiznalo, ţe se domácího násilí dopustilo. 84 % respondentů povaţují domácí násilí za závaţný problém. Zákon zná zvláštní skutkovou podstatu domácího násilí a pachatelé, kteří se dopustí násilí na příbuzných nebo partnerech ve společné domácnosti, mohou dostat trest odnětí svobody aţ do výše 3 let nebo i delší při přitěţujících okolnostech. Vyšetřování a stíhání kauz domácího násilí se za poslední rok výrazně zlepšilo. Policii se dostalo rozsáhlého školení v identifikaci případů domácího násilí a jeho moţných obětí. V první polovině roku vyšetřovala policie 229 případů domácího násilí a ve stejném období bylo stíháno 234 pachatelů. 125 obţalovaných bylo odsouzeno, z toho 22 k trestům odnětí svobody a 95 k podmíněným trestům. Počet odsouzení se více neţ zdvojnásobil ve srovnání se stejným obdobím předchozího roku. Policie uvádí, ţe vyšetřování je často ztěţováno neochotou mnoha obětí, oznamovat domácí násilí nebo svědčit proti partnerům. Typickou obětí domácího násilí je matka na mateřské dovolené, podnikatelka nebo osoba v předčasném důchodu. Nadále probíhala vyšetřování obvinění z násilné sterilizace romských ţen a návazná stíhání pachatelů. Zákon výslovně nezapovídá prostituci, ale prostituce můţe být zakázána, omezena nebo regulována místní samosprávou. Trestné je kuplířství. Prostituce se masově vyskytuje v příhraničních oblastech a ve velkých městech. Nevládní organizace uvádějí, ţe sexuální turistika je nadále problémem a dotýká se jak ţenských tak muţských prostitutů, z nichţ někteří jsou mladiství. Zákony řešící problematiku sexuální turistiky neexistují. Praţská radnice v červnu 2005 přikročila k zákazu distribuce letáků, propagujících veřejné domy v turistických destinacích. Sexuální obtěţování je ze zákona zakázáno, avšak tento zákaz není v praxi dosti účinně vynucován, a proto zůstává sexuální obtěţování problémem. Průzkum, který v srpnu 2005 zadalo Ministerstvo práce a sociálních věcí, zjistil, ţe 28 % ţen a 22 % muţů má zkušenosti se sexuálním obtěţováním na pracovišti. Zpráva dále naznačuje, ţe sexuální vyzývané chování je na pracovišti běţné a není povaţováno za obtěţování. Zákon přenáší důkazní břemeno na osobu ze sexuálního obtěţování obviněnou. Osoby shledané vinnými ze sexuální obtěţování mohou být pokutovány aţ do výše 2750 dolarů (70 tisíc korun), propuštěny ze zaměstnání nebo odsouzeny k trestu odnětí svobody. Občané většinou nepovaţují sexuální obtěţování za význačný problém. Ţeny a muţi jsou si před zákonem rovni, rovnost před zákonem je uplatňována v rodinném právu, v majetkovém právu i v soudním systému. Ţeny představují 43 % pracovní síly a jejich zaměstnanost roste rychleji neţ zaměstnanost muţů. Ţeny jsou častěji zaměstnávány v profesích, kde je niţší průměrný plat. Průměrné mzdy ţen zaostávaly za průměrnými mzdami muţů o téměř 25 %. Nezaměstnanost mezi ţenami dosáhla nejniţší úrovně za poslední 4 roky, ale byla stále vyšší, neţ nezaměstnanost u muţů. Neúměrně malý počet ţen zastává vysoké pozice. Rada pro rovné příleţitosti ţen a muţů monitoruje genderové otázky a funguje jako poradce vlády při prosazování rovných práv obou pohlaví. V září byl u praţského okresního soudu projednáván první civilněprávní případ genderové diskriminace. Soud rozhodl v neprospěch ţeny, která tvrdila, ţe nezískala vysokou manaţerskou pozici pouze kvůli svému pohlaví. Ţena se proti rozsudku odvolala a ke konci roku byla kauza stále v jednání. Děti Vláda dbá na práva a ţivotní pohodu dětí. Děti mají nárok na povinné vzdělání zdarma do 15 let věku a bez rozdílu. Většina dětí pokračuje na středních školách.

71

Příleţitosti v oblasti vzdělání pro Romy jsou však omezené. Průzkum vedený rozvojovým programem OSN v únoru 2005 v oblasti vzdělání menšin zjistil, ţe pouze 25 % Romů ve věku 12 let a starších dokončilo základní vzdělání. U většinové populace je toto číslo 73 %. Romské děti jsou v nepřiměřeně velkém počtu umisťovány do zvláštních škol, čímţ v praxi dochází k jejich segregaci do škol niţší úrovně. Stejný přístup k státnímu zdravotnictví a vzdělání je na všech úrovních zaručen dívkám i chlapcům. Častým problémem je zneuţívání dětí. Za posledních 10 let se počet fyzicky zneuţívaných dětí zčtyřnásobil a počet psychicky týraných dětí vzrostl 12krát. Zákon zakazuje domácí násilí, fyzické omezování, sexuální zneuţívání a další formy zneuţívání mladistvých. V roce 2005 registrovalo Ministerstvo práce a sociálních věcí 7500 případů zneuţívání a zanedbávání dětí. Orgány sociálně-právní ochrany dětí kaţdoročně doporučí, aby z rodin bylo kvůli špatnému zacházení odebráno v průměru 1835 dětí. Přibliţně 20 tisíc dětí ţije v zařízeních ústavní péče. Z nich více neţ 10 tisíc ţije v ústavech sociální péče, téměř 7500 v sirotčincích a nápravných zařízeních a více neţ 1500 v kojeneckých ústavech. Jak domácí tak zahraniční nevládní organizace kritizují vysoký počet dětí v ústavní péči. V první polovině roku vyšetřovala policie 346 případů zanedbávání nebo ohroţení výchovy dětí. 396 pachatelů bylo stíháno a 234 odsouzeno, z nichţ však pouze 5 k odnětí svobody. V roce 2005 bylo vyšetřováno 643 případů, které vyústily v 442 odsouzení. Nevládní organizace odhadují, ţe ročně zemře v důsledku domácího násilí přibliţně 50 dětí. Třebaţe byly zaznamenány zprávy, ţe příslušníci romské komunity se vdávají a ţení před dosaţením legálního věku 18 let, nepředstavují sňatky mladistvých výrazný problém. Problémem je však komerční sexuální vykořisťování dětí a obchodování s dětmi Obchodování s lidmi Obchodování s lidmi je ze zákona trestným činem, přesto zůstává obchodování s lidmi do i ze země, a v menší míře také uvnitř České republiky, za účelem sexuálního vykořisťování a nucené práce problémem. Česká republika je tranzitní zemí i zemí cílovou, ale je také zdrojovou zemí obětí obchodování. Většina ţen obchodovaných do České republiky a přes Českou republiku pochází z Ukrajiny, Ruska, Běloruska, Moldávie, Litvy, Rumunska, Bulharska, Slovenska, Číny a Vietnamu. Mnoho z nich je obchodováno pro účely sexuálního průmyslu. Nejčastěji jsou tyto ţeny posílány dále do Západní Evropy i dalších destinací, včetně Spojených států, někdy i cestou třetích zemí. České ţeny jsou obchodovány do Západní Evropy (zejména do Spojeného království, Německa, Rakouska, Nizozemí a skandinávských zemí), kde pracují jako prostitutky. Byly zaznamenány i případy českých obětí v tak vzdálené destinaci jako je Japonsko. Menší počet českých ţen je obchodován do Spojených států. Cizí i české ţeny a děti jsou někdy obchodovány vnitrostátně, často z regionů s nízkou zaměstnaností do Prahy a příhraničních regionů s Německem a Rakouskem. Tyto oběti jsou příleţitostně prodávány jednou organizovanou skupinou jiné. Malý počet muţů byl obchodován do Spojených států za účelem nucené práce. Nevládní organizace odhadují, ţe od roku 2004 více neţ 80 % všech obětí obchodování vstoupilo do země legálně. To platí jak pro nucenou práci tak sexuální vykořisťování. Oběti obchodování za účelem sexuálního vykořisťování jsou většinou mladé ţeny od 18 do 29 let věku, pocházející z regionů s vysokou nezaměstnaností. Romské ţeny jsou nejvíce vystaveny riziku, ţe dojde k jejich obchodování vnitrostátně, často přičiněním známého nebo příbuzného. Dívky vychovávané v dětských domovech představují další rizikovou skupinu. Podle státních úřadů jsou k obchodování náchylné také ţeny, které jiţ jako prostitutky pracují. Obchodovaným ţenám je zpravidla nabízena práce modelek, pokojských, číšnic nebo tanečnic prostřednictvím pracovních agentur a teprve později jsou nuceny k prostituci. Jakmile se dostanou do země určení, pojišťují si obchodníci jejich poslušnost tím, ţe zabaví jejich cestovní dokumenty, izolují je, vystavují je drogám, alkoholu a násilí, výhrůţkám násilí na jejich rodinách a také hrozbě zatčení nebo deportace. Policie uvádí, ţe obchodníci pouţívají násilí stále častěji k zajištění poslušnosti a spolupráce na straně obětí. Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) a nevládní organizace La Strada zveřejnily v roce 2005 studii o obětech obchodování za účelem nucených prací z celé řady zemí včetně Rumunska, Číny, Vietnamu a zemí bývalého Sovětského svazu a také z jiţní Asie. Oběťmi byli jak muţi tak ţeny a oběti se značně lišily věkem, sociálním postavením a vzděláním. Podle Ministerstva vnitra byla většina těchto lidí zaměstnávána ve stavebnictví, lesnictví, rybářství, zemědělství a textilním průmyslu. Oběti zpravidla uhradí mezi 800 – 1200 dolary za to, aby jim obchodníci zajistili práci a ubytování. Třebaţe nejsou k dispozici ţádné odhady o počtech obětí obchodovaných do země za účelem nucených prací, jak státní tak nevládní zdroje uvádějí, ţe problém je masový.

72

Většina obchodníků jsou příslušníci organizovaných zločineckých skupin, pocházejících nejčastěji z Ruska, Bulharska, Ukrajiny, Rumunska, Běloruska, Moldávie a zemí bývalé Jugoslávie a dále z východní Asie, kteří spolupracují s místními spolupachateli. Také domácí obchodníci často slouţí jako spojky mezi obchodníky v Rusku a na Ukrajině a jejich partnery v Západní Evropě. Zákon postihuje všechny formy obchodování včetně obchodování vnitrostátního a přeshraničního. Trestní sazby za obchodování, a to i za obchodování za účelem nucených prací, se pohybují mezi 2 – 15 lety odnětí svobody, přičemţ tato sazba obecně odpovídá trestní sazbě za znásilnění nebo sexuálně motivované napadení. Obchodníci mohou být téţ stíháni za organizování prostituce a kuplířství, přičemţ tyto trestné činy jsou trestány odnětím svobody aţ do výše 12 let, je-li obětí osoba mladší 15 let. V praxi jsou však postihy výrazně niţší. Odbor bezpečnostní politiky na Ministerstvu vnitra a Útvar pro odhalování organizovaného zločinu Policie ČR mají na starosti boj proti obchodování, při kterém spolupracují rovněţ s místními a městskými policiemi. První náměstek ministra vnitra byl jmenován národním koordinátorem pro problémy obchodování. Odbor bezpečnostní politiky má pak na starosti sběr, analýzu a předávání všech informací, týkajících se obchodování a je odpovědný také za monitoring a implementaci národní strategie proti obchodování. Odbor prevence kriminality Ministerstva vnitra dohlíţí na všechny aspekty programu na ochranu obětí obchodování s lidmi. Státní orgány mají k dispozici různé skutkové podstaty pro stíhání obchodníků. Vzhledem ke komplikovanosti skutkové podstaty obchodování uţívají státní zástupci jiné skutkové podstaty, jako omezování osobní svobody, znásilnění, sexuální zneuţívání, pašování, vydírání, útisk a kuplířství. V oficiálních statistikách pak není rozlišení mezi obchodováním s lidmi a jinými skutkovými podstatami. Přestoţe státní zástupci a policie šetřili a stíhali případy obchodování, počet odsouzení je stále nízký. V první polovině roku zahájila policie pět vyšetřování obchodování a jedenáct stíhání. Jeden pachatel byl odsouzen za obchodování a dostal pouze podmíněný trest. V září policie rozbila velkou organizovanou skupinu, která obchodovala české a slovenské ţeny a dívky romského původu do Norska za účelem prostituce. V této kauze bylo zatčeno 16 osob. Na vyšetřování, které trvalo 6 měsíců, se podílelo více neţ 160 policistů. Policie odhaduje, ţe obchodníci vydělali kolem 550 tisíc USD (12 mil. českých korun) vykořisťováním romských ţen a dívek. V roce 2005 vyšetřovala policie 18 případů obchodování, 12 pachatelů bylo stíháno a 20 odsouzeno, 8 z nich obdrţelo podmíněné tresty. Do června vedla také policie 54 vyšetřování případů kuplířství, 84 pachatelů kuplířství bylo stíháno a 29 osob soudy odsouzeno, z nichţ 21 k podmíněným trestům. V roce 2005 bylo pro srovnání z kuplířství obviněno 206 osob, 69 jich bylo za kuplířství odsouzeno. Útvar pro odhalování organizovaného zločinu Policie ČR má zvláštní oddělení, které se specializuje na případy obchodování s lidmi. Toto oddělení úzce spolupracuje s kolegy v Interpolu a Europolu, jakoţ i s Evropskou unií a policiemi jiných států při vyšetřování a stíhání případů obchodování. Obchodování za účelem nucené práce, o kterém Ministerstvo vnitra uvádí, ţe je nejběţnější formou obchodování, je velkým problémem. Během roku podnikla vláda kroky k řešení tohoto problému. V dubnu proto specializované oddělení ÚOOZ vytvořilo další sekci výhradně zaměřenou na vyšetřování případů nucených prací. Sekce začala vyšetřováním 3 konkrétních kauz, které byly ještě ke konci roku v běhu. Ministerstvo vnitra také finalizovalo plány na přímou finanční pomoc nevládním organizacím na Ukrajině, které poskytují pomoc zájemcům o práci při hledání zaměstnání a ubytování a při vyřizování víz. Nevládní organizace předpokládají, ţe tato pomoc umoţňující legální zaměstnání pro Ukrajince v ČR, pomůţe sníţit počet pracovníků obchodovaných z Ukrajiny. Nebyly zjištěny ţádné důkazy toho, ţe by stát působil jako spolupachatel nebo toleroval obchodování s lidmi. Nevládní organizace přesto vyslovily podezření, ţe jednotliví příslušníci pohraniční policie někdy napomáhají nelegálním přechodům hranic v souvislosti s obchodováním. Vláda spolupracovala s nevládními organizacemi při poskytování sluţeb obětem obchodování a při výcviku policie a vyšetřovatelů v této problematice. Devíti obětem se dostalo pomoci, mezi nimi byly 3 oběti nucených prací z Rumunska. Vláda také napomáhala při mezinárodních vyšetřováních a orgány činné v trestním řízení pravidelně spolupracují se svými partnery v evropských zemích i jinde. Podle zpráv médií spolupracují státní orgány s partnery ve Švédsku, Itálii, Německu a dalších zemích. Statistiky, týkající se vydávání, neuvádějí však typ trestné činnosti, za kterou je osoba vydána. Stát poskytuje psychologickou a sociální pomoc obětem po dobu 30 dnů. Za toto období se musí oběť rozhodnout, zda je či není ochotna spolupracovat s vyšetřujícími orgány. Oběti, které nechtějí policii ve vyšetřování napomáhat, mají moţnost dobrovolného návratu do své domovské země. Oběti, které spolupracují, získají nárok na pobytové vízum po dobu trvání trestního řízení a nárok zaţádat si, po skončení trestního řízení, o trvalý pobyt v ČR z humanitárních důvodů. Od června byl také zjednodušen proces, kterým musí oběti obchodování ţádat o trvalý pobyt. Do poloviny roku bylo do programu zařazeno 43 ţen, které poskytly svědectví

73

nebo informace proti organizovanému obchodování. Během roku byla také policie dále školena v dovednosti rozpoznat oběti, které jsou vhodné pro zařazení do programu. Kvůli stigmatu, se kterým je obchodování spojeno, váhají oběti často s návratem ke svým rodinám nebo s ţádostí o sociální sluţby. Stát pokračuje v implementaci národní strategie proti obchodování. Ministerstvo spravedlnosti zorganizovalo několik seminářů o obchodování určených pro soudce a státní zástupce a Ministerstvo vnitra nadále školí v této oblasti policii. V říjnu proběhl týdenní program workshopů se zahraničními právními odborníky na nucenou práci, určený policii, státním zástupcům, soudcům, nevládním organizacím a inspektorům Úřadů práce. Program organizovala IOM ve spolupráci s jednou zahraniční ambasádou. Ministerstvo vnitra spolupracovalo s IOM na přípravě kampaně, zaměřené na sníţení poptávky ze strany zákazníků sexuálně vykořisťovaných ţen a dětí v příhraničních oblastech s Německem. Projekt postupuje pomalu kvůli obtíţné dostupnosti citlivých informací, které je třeba získat od odběratelů sexuálních sluţeb. Nevládní organizace Charitas navštívila školy a azylová a přijímací střediska s cílem osvětové kampaně mezi potencionálními obětmi, které informovala o rizicích obchodování a o strategiích, které obchodníci pouţívají, aby přinutili oběti ke spolupráci. Další nevládní organizace, které téţ získaly státní finanční podporu, jako La Strada a Rozkoš bez rizika, téţ organizovaly semináře, vydávaly a šířily informační letáky o nebezpečích obchodování. Nevládní organizace téţ iniciovaly veřejnou kampaň proti obchodování, jejímţ obsahem byly i plakáty ve veřejné dopravě v Praze, vyvedené v angličtině, ruštině a češtině. V září 2005 vznikla z iniciativy vlády meziresortní komise k obchodování, ve které jsou zastoupeni představitelé ministerstev a nevládních organizací. Tato komise se během roku pravidelně schází a koordinuje jednotlivé kroky při implementaci národního plánu boje proti obchodování. Osoby s postižením Ústava a zákony zapovídají diskriminaci proti osobám s postiţením v oblasti zaměstnání, vzdělání, přístupu ke zdravotní péči anebo nároků na jiné sluţby státu. Toto pravidlo je v zásadě účinně prosazováno, nicméně osoby s postiţením představují mezi nezaměstnanými neúměrně vysoké procento. Zákon téţ ukládá zajištění přístupu do budov pro osoby s postiţením a i tato povinnost je v praxi dodrţována. Třebaţe se přístupnost budov během roku zlepšila, zůstává stále mnoho domů a prostředků veřejné dopravy nepřístupných. 27 z 51 stanic metra v Praze má přístup pro vozíčkáře, nicméně většina stanic v centru města je pro ně nadále nepřístupná. Také stále větší počet autobusových linek je upraven pro osoby s postiţením, většina škol však nemá bezbariérový přístup pro studenty, v kaţdém okrese či obvodu je alespoň jedna taková škola. Ombudsman je povinen pravidelně navštěvovat státní zařízení, kde pracují osoby s fyzickými omezeními, a dohlíţet na způsob nakládání s nimi, na to, zda jsou dodrţována jejich základní práva a napomáhat jejich ochraně proti špatnému zacházení. Český helsinský výbor ve své dubnové zprávě uvedl, ţe v domech sociální péče ţije více neţ 17 tisíc dospělých a dětí s mentálními postiţeními, většina z nich v poručnictví. V mnoha případech je poručníkem těchto osob ředitel samotného ústavu, coţ zakládá moţný střet zájmů. Třebaţe byl roce 2005 přijat zákon o procesních aspektech poručnictví, vyjádřil Helsinský výbor znepokojení nad tím, ţe postup, kterým je osoba umístěna do poručnictví, je neadekvátní a ţe při něm dochází k obdobným porušením jako v procesu civilního rozhodování. Kupříkladu ne vţdy se osoby, o jejichţ právech se rozhoduje, mohou účastnit řízení a často nejsou ani informovány o rozhodnutí, kterým jsou zbaveny právní způsobilosti. V srpnu 2005 schválila vláda Národní plán pomoci osobám s postiţeními. Plán byl vypracován za účasti vládní rady pro postiţené občany, která je trvalým poradním orgánem odpovědným za ochranu práv osob s postiţeními. Prvotní snahy implementovat tento plán směřují k zlepšení kvality a vhodnosti sociálních programů pro občany s postiţeními. V důsledku důrazné mezinárodní kritiky ze strany státních i nestátních orgánů v souvislosti s uţíváním klecových postelí v psychiatrických léčebnách, rozhodla vláda v roce 2004 o odstranění klecových a síťových postelí z psychiatrických ústavů do konce roku 2004. Zákaz však nebyl plně uveden v ţivot, neboť stát neposkytl dostatečné finance na jejich výměnu a zároveň byly klecové a síťové postele pouze nahrazeny modernějšími prostředky omezení pohybu. Klecové postele jsou uţívány i v ústavech sociální péče k omezování pohybu klientů s mentálním postiţením. V květnu 2005 byl zákon novelizován a dále podstatněji omezil pouţívání těchto postelí s tím, ţe má dojít k jejich nahrazení a postupnému odstranění. Postele mohou být nyní pouţívány pouze pro ochranu pacientů a dalších osob před zraněním a ústavy mají povinnost pečlivě dokládat jejich uţití a neprodleně informovat právní zástupce dotčeného pacienta. Třebaţe novela zavedla přísnější pravidla a podmínky pro uţívání prostředků k omezení pohybu, kritizovaly nevládní organizace zákon v tom, ţe nespecifikuje, které formy omezení jsou vhodné pro psychiatrické pacienty a neupravuje dohled a časové lhůty. Síťové postele jsou nadále zákonné v ústavech dlouhodobé péče pro dospělé a děti. Nevládní organizace odhadují, ţe v dubnu bylo v

74

uţívání po celé zemi 700 síťových a klecových postelí. V roce 2004 bylo z celkového počtu 9657 lůţek v psychiatrických léčebnách přibliţně 20 klecových a 100 síťových lůţek. Národní, rasové a etnické menšiny Po etnických Slovácích je největší menšinou v zemi romská populace odhadovaná na 200 – 250 tisíc osob. Mezi Romy převládá neúměrně vysoká chudoba, nezaměstnanost, etnické násilí a negramotnost. Navzdory ústavou zapovězené diskriminaci neexistuje rámec pro provádění takového zákazu v rámci civilního a trestního práva. Romové jsou nadále diskriminováni potencionálními zaměstnavateli a místními úřady a školami a jejich situace se za poslední léta pouze zvolna zlepšuje. Květnový výzkum agentury STEM zjistil, ţe více neţ 75 % populace má za to, ţe není potřeba věnovat více pozornosti ochraně práv romské menšiny. Stejný výzkum uvádí, ţe více neţ 66 % obyvatel má „negativní vztah“ k Romům. Pouze 11 % respondentů uvedlo, ţe by neměli problémy s tím, aby jejich sousedem byli Romové, zatímco více neţ 1/3 dotázaných uvedla, ţe by zcela nesouhlasili s tím, aby jejich sousedem byli Romové. Latentní diskriminace vůči Romům ve společnosti se během roku často projevovala násilnými incidenty. Členové a sympatizanti skinheadských organizací byli nejčastějšími pachateli interetnického násilí zejména proti Romům a jiným „tmavým“ osobám. Odhaduje se, ţe v ČR je asi 7000 aktivních skinheadů. Někteří pozorovatelé se domnívají, ţe toto číslo je ve skutečnosti mnohem vyšší. V červenci byli v Brně obviněni dva příslušníci městské policie ze zneuţívání pravomoci veřejného činitele za pokus přinutit 14letého romského chlapce, aby se přiznal k útoku na syna jednoho z policistů. Policisté údajně odvezli podezřelého na předměstí, kde ho zbili, mířili na něj nenabitou zbraní a tiskli spoušť. V listopadu byli policisté odsouzeni k dvouletému podmíněnému trestu po dobu 5 let Městským soudem v Brně. Soud jim dále zakázal působení u policie po dobu 5 let. Státní zástupce se proti rozsudku odvolal, neboť jej povaţuje za příliš mírný, a věc je nyní stále u Krajského soudu v Brně. V srpnu vynesl Krajský soud v Olomouci nový rozsudek proti 3 mladíkům, kteří zmlátili v roce 2003 romský pár v jejich domě. Mladíci se do bytu dostali pod záminkou, ţe jsou policisty. Poté na manţele zaútočili, opakovaně těhotnou ţenu uhodili dlaţebními kostkami, v důsledku čehoţ potratila, a bodali noţem jejího partnera. V roce 2004 uloţil okresní soud pachatelům podmíněný trest. Po stíţnostech nevládních organizací a romské komunity vrátil krajský soud věc v roce 2004 k došetření a vydání znaleckých posudků. V červnu a září pak krajský soud zpřísnil tresty 2 hlavních pachatelů na 3 roky jednomu a na 3 roky a 3 měsíce odnětí svobody druhému. Třetí pachatel byl opět odsouzen podmíněně. Ústava a zákony zapovídají diskriminaci na základě etnické příslušnosti v oblasti zaměstnání, avšak Romové jsou nadále jak v zaměstnání, tak ve vzdělání diskriminováni. Přesné údaje o nezaměstnanosti mezi Romy neexistují, ale odhaduje se v médiích, ţe se jedná o 75 % nebo i více. Někteří zaměstnavatelé odmítají přijímat na práci Romy a po úřadech práce chtějí, aby jim romské kandidáty na uvolněná místa neposílaly. Romům se opakovaně daří tyto případy diskriminace v zaměstnání řešit soudní cestou. Romové byli vystaveni diskriminaci i v oblasti bydlení a v dalších oblastech kaţdodenního ţivota. Policie obdrţela oznámení, ţe některé restaurace, bary a jiná veřejná místa odmítají Romy obsluhovat a vyvěšují cedule zapovídající Romům vstup. Skupiny za lidská práva uvádějí, ţe některé obce se snaţí přinutit romské rodiny k tomu, aby z místa odešly. K tomu pouţívají taktiku výpovědi z obecních domů pro údajné neplacení nájmu nebo přinucení k podpisu smlouvy, která je nesrozumitelná, ale na jejímţ základě se ruší existující nájemní smlouva. Třebaţe zmocněnec pro lidská práva veřejně tyto praktiky kritizoval, mají obce ze zákona k takovým krokům značnou autonomii. Během září, října a listopadu vystěhoval starosta Vsetína, Jiří Čunek, celkem 360 Romů z jejich městských bytů, převáţně pro neplacení nájemného. Romové byli vystěhováni do stavebních buněk, které se nacházejí za městem a připomínají přepravní kontejnery. Čunek následně kandidoval do Senátu a senátní křeslo v říjnu získal. Třebaţe byly jeho kroky kritizovány v médiích aktivisty za lidská práva a i členy jeho vlastní strany, byl Čunek v prosinci zvolen předsedou malé, ale vlivné křesťanskodemokratické strany. Čunkovo vítězství a popularita jsou připisovány jeho pevné pozici při řešení vsetínského romského „problému“. Násilné vystěhování Romů z různých měst do ghet za hranicemi města je problémem, kterému média věnují v poslední době zvýšenou pozornost. Státní orgány se v průběhu roku zaměřily také na opatření k řešení problému diskriminace při vzdělávání romských dětí. Evropské středisko pro sledování rasismu a xenofobie (EUMC) však ve své květnové zprávě kritizuje faktickou segregaci romských dětí, které jsou masově posílány do zvláštních škol pro děti s poruchami učení. V listopadu středisko EUMC zveřejnilo další zprávu, která opět kritizuje Českou republiku za segregaci Romů, zejména v přístupu ke vzdělání. V průběhu roku pokračovalo zavírání zvláštních škol nebo jejich integrace tak, ţe „slabší“ studenti byli převedeni do „zvláštních“ tříd, a to na základě zákona, který od ledna 2005 ruší zvláštní školy. Nevládní organizace však zmiňují, ţe nové zvláštní třídy jsou i nadále diskriminační a představují jenom povrchní reorganizaci starého systému cestou přejmenování. V některých regionech došlo

75

k této reorganizaci úspěšně, jinde zaznamenali odchod neromských dětí, jejichţ rodiče nechtějí, aby děti navštěvovaly školu spolu s Romy. V únoru zamítl Evropský soud pro lidská práva ţalobu z roku 2000 podanou organizací ERRC za romské studenty v Ostravě a jiných obcích, kteří byli umístěni do zvláštních škol. ECHR shledal, ţe práva studentů nebyla porušena, protoţe zvláštní školy nejsou specificky určené pro romské děti. Soud nicméně vyslovil podivení nad neúměrně velkým počtem romských dětí ve zvláštních školách. ERRC se proti rozhodnutí odvolala k velkému senátu ECHR, ale ke konci roku nedošlo v kauze k ţádnému dalšímu vývoji. Česká obchodní inspekce ve spolupráci s romskými organizacemi provedla 260 šetření v souvislosti se stíţnostmi na diskriminaci. Inspekce zaměstnává 2 romské inspektorky. Ministerstvo práce a sociálních věcí zveřejnilo v září rozsáhlou studii ţivotních podmínek v romské komunitě, ve které se uvádí, ţe v zemi existuje více neţ 330 téměř výlučně romských ghet a jejich počet narůstá. Studie odhaduje celkový počet obyvatel v těchto ghetech na 80 tisíc, coţ je přibliţně třetina veškeré romské populace. Studie zmiňuje substandardní bydlení a špatné zdravotní podmínky v těchto ghetech. Navíc ţivot v ghetech přispívá k problému nezaměstnanosti v romské komunitě, neboť se odhaduje, ţe nezaměstnanost zde dosahuje aţ 95 % nebo výše i kvůli nemoţnosti najít zaměstnání blízko domova. Také listopadová zpráva střediska EUMC kritizuje narůstající problém romských ghet. V Mladé Boleslavi byli Romové vystěhováni ze svých domovů poté, co město prodalo domy romskému podnikateli, který je vystěhoval do vesnic za město. Jedna ţena město ţalovala kvůli tomu, ţe nedostala náhradní ubytování. V květnu soud její návrh potvrdil a uloţil městu zaplatit pokutu 3725 USD (80 tisíc korun). V říjnu 2005 starosta Bohumína a místní představitelé města usilovali o vystěhování desítek převáţně romských rodin z jejich bytů poté, co město odkoupilo ubytovnu od soukromého vlastníka. Jak uvádějí četné nevládní organizace, rodinám nebylo nabídnuto přiměřené náhradní bydlení. Po podání návrhu k soudu bylo několika rodinám umoţněno zůstat v ubytovně po dobu trvání soudní pře, ale město spolu s policií nasadilo různé donucovací prostředky včetně odpojení přívodů energií a vody a nasazení soukromé ochranky k zabránění přístupu do budov zbývajícím rodinám. Věc byla nakonec vyřešena kompromisně na základě vyjednávání nevládní organizace. I zbývající rodiny byly přestěhovány. V prosinci 2005 se obec snaţila vymáhat od dotčených rodin náklady na soukromou ochranku. V červenci odvolací soud v Ostravě potvrdil rozhodnutí niţšího soudu o pokutě městu Bohumínu za nedodávání teplé vody během zimy. V říjnu se policejní prezident V. Husák omluvil za jednání policie v této věci, neboť policie odmítla vykonat soudní rozhodnutí a naopak napomáhala městu při vystěhování obyvatel. Stát ani v tomto roce nepřikročil k odstranění rozsáhlé prasečí farmy v Letech stojící na místě romského koncentračního tábora z 2. světové války. Vláda oznámila svůj záměr odkoupit a zlikvidovat farmu, ale do konce roku v této věci nic neučinila. Prasečí farma se v lednu stala tématem předvolebního boje, kdy malá ultrapravicová Národní strana na místě vztyčila památník s plaketou oznamující, ţe se nejednalo o koncentrační, ale o pracovní tábor. Památník i deska byly místními úřady po domácích i mezinárodních stíţnostech odstraněny. Znovu se objevují obvinění z nucené sterilizace romských ţen v minulosti (viz část 1 f) Mezi pozitivní kroky vlády patřilo dubnové přijetí dlouhodobého plánu na integraci Romů, kterým se implementuje program pozitivní diskriminace. Program umoţňuje fungování státem placených poradců, kteří mají pomáhat Romům při nalézání zaměstnání a nabízí stipendia pro romské středoškoláky. V květnu se vláda dočkala pochvaly od střediska EUMC za zahájení sběru anonymních údajů o Romech, jehoţ účelem je pomoci vládě řešit dlouhodobé potřeby romské komunity. Národní galerie v Praze uspořádala výstavu věnovanou historii romského holocaustu a v parlamentu se konala výstava fotografií romských obětí nucené sterilizace. Ministerstvo práce a sociálních věcí začalo téţ spolupracovat s nevládními organizacemi na budování kapacit a analýze vhodných cest pro vyuţití evropských strukturálních fondů na pomoc romským komunitám. Meziresortní komise pro záleţitosti romských komunit, jejímiţ členy je 12 státních a 14 romských zástupců, jakoţ i zmocněnec pro lidská práva a jeho náměstek, nadále hraje aktivní roli při řešení sporu mezi romskými komunitami a jejich neromskými sousedy. Komise také podporuje antidiskriminační iniciativy v oblasti bydlení a vzdělání. Koordinátor pro romské záleţitosti Ministerstva zahraničních věcí funguje jako styčný bod mezi romskými skupinami, nevládními organizacemi a diplomatickou komunitou. Místopředseda vlády, který je zároveň ministrem práce a sociálních věcí, je určeným zástupcem vlády ve věcech Romů. Je zároveň v čele Rady vlády pro záleţitosti romských komunit a etnických menšin. Jiné případy porušování lidských práv ve společnosti a diskriminace Parlamentu se během roku nepodařilo přijmout nový protidiskriminační zákon, kterým by byla do českého právního systému transponována Směrnice EU o rasové rovnosti. Poslanecké sněmovně se nezdařilo zvrátit veto Senátu. V březnu přijal parlament

76

zákon o registrovaném partnerství, který v červenci vstoupil v platnost. V průběhu roku registrovalo své partnerství 235 homosexuálních párů. PRÁVA PRACUJÍCÍCH a.

Právo na sdruţování

Zákon dává pracujícím právo zakládat odbory a sdruţovat se v nich bez předchozího souhlasu nebo nepřiměřených poţadavků. Zaměstnanci toto právo v praxi uplatňují. Přibliţně 20 % zaměstnanců je v odborech a počet členů odborů trvale klesá. Většina odborářů jsou členy odborů sdruţených v Českomoravské konfederaci odborových svazů, zastřešující celostátní odborové organizaci. Zákon zakazuje diskriminaci odborů, nicméně tento zákaz není v praxi efektivně uplatňován, neboť k diskriminaci odborů dochází. Běţné diskriminační praktiky jsou výpovědi představitelům odborů, zákaz vstupu odborářů na jednání mezi zaměstnanci a managementem, odmítnutí poskytnout kancelářské prostory odborům, nucení členů k zrušení členství, nabízení finančních výhod za rozpuštění odborů ve firmě, pomlouvání odborů ve sděleních zaměstnancům, monitorování členů odborů a odmítání vybírat odborové příspěvky sráţkou. Pokud se takové protiodborové diskriminační praktiky prokáţí, mají zaměstnavatelé povinnost znovu přijmout pracovníky propuštěné pro své působení v odborech, avšak soudní proces je v těchto věcech všeobecně liknavý. b.

Právo na organizování se a kolektivní vyjednávání

Zákon umoţňuje odborům fungovat nerušeně a bez zásahu státních orgánů a toto právo je v praxi dodrţováno. Zákon dále zakládá právo na kolektivní vyjednávání, které většinou probíhá mezi odbory a zaměstnanci v rámci firmy. Rozsah kolektivního vyjednávání je omezenější u státních zaměstnanců, jejichţ mzdy jsou regulovány zákonem. Mezinárodní konfederace svobodných odborů však uvádí, ţe v roce 2004 se někteří zaměstnavatelé pokoušeli bránit pracovníkům v organizování se cestou přímého a nepřímého nátlaku a snaţili se o zrušení kolektivních smluv. Pracující mají ze zákona právo na stávku, jestliţe selţou snahy vyjednávat, s výjimkou těch, kteří pracují v klíčových odvětvích jako je zdravotnictví, jaderná energetika, ropovody a plynovody, řízení letového provozu, telekomunikace a hasiči. Zaměstnanci v těchto odvětvích mají však právo na vyjednávání a mediaci. Zákon ukládá odborům předloţit zaměstnavateli seznam stávkujících a to nejpozději 1 den před zahájením stávky. V České republice nejsou ţádné vývozní zpracovatelské zóny. c.

. Zákaz nucené a povinné práce

Zákon zakazuje nucenou a povinnou práci včetně práce dětí. Navzdory tomu se objevují informace, ţe k takovým praktikám dochází (viz část 5.). Podle Ministerstva práce a sociálních věcí pracuje v zemi přibliţně 400 severokorejských ţen, které jsou zaměstnávány v pekárnách a v oděvním a koţedělném průmyslu. Většina jejich výdělku je ukládána na účty severokorejského velvyslanectví. Ministerstvo práce a sociálních věcí ve spolupráci s dalšími vládními úřady a nevládními organizacemi situaci během roku několikrát šetřilo a shledalo, ţe pracovní podmínky v továrnách a pracovní smlouvy jsou v souladu se zákonem. Ministerstvo zjistilo, ţe třebaţe je situace „znepokojivá“ v několika ohledech, pracují ţeny dobrovolně a nedochází k porušení pracovního práva. Státní orgány situaci nadále monitorují. d.

Zákaz dětské práce a minimální věk zaměstnanosti

Státní orgány účinně prosazují zákony a politiku na ochranu dětí před vykořisťováním v zaměstnání. Zákon ustanovuje minimální pracovní věk na 15 let věku, třebaţe děti s postiţeními, kteří skončí zvláštní školy, mohou pracovat jiţ od 14. Podmínky pro zaměstnávání dětí ve věku 15 – 18 let podléhají přísným normám bezpečnosti práce. Ministerstvo práce a sociálních věcí tato nařízení v praxi účinně prosazuje. Komerční sexuální vykořisťování dětí a obchodování s nimi je nadále problémem. e.

Přijatelné pracovní podmínky

77

Ministerstvo práce a sociálních věcí stanovuje minimální mzdu a vynucuje její plnění. Minimální mzda je přibliţně 331 dolar (7955 korun) měsíčně, coţ umoţňuje přiměřenou ţivotní úroveň dělníka a jeho rodiny v kombinaci se sociálními dávkami pro nízkopříjmové skupiny. Zákon upravuje 40tihodinový pracovní týden s nejméně dvěma dny na odpočinek a nejméně 30minutovou přestávku během standardního osmihodinového pracovního dne. Zaměstnavatelé mají právo zavést aţ 8 hodin týdně povinných přesčasů, podmínkou je souhlas zaměstnanců (v kolektivní smlouvě nebo dohodě o přesčasech). Místní úřady práce mohou povolit další povinný přesčas. Odměny za přesčasy jsou stanoveny v pracovní smlouvě zaměstnance. Ministerstvo práce a sociálních věcí efektivně prosazuje dodrţování norem pro pracovní hodiny a přestávky. Úřad bezpečnosti práce účinně dohlíţí na dodrţování bezpečnosti a zdraví při práci. Pracující mají právo odmítnout práci, která by znamenala ohroţení jejich ţivota nebo zdraví, aniţ by tím riskovali ztrátu zaměstnání. Toto právo v praxi uplatňují.“ 42

8.2 Obrázky Obrázek 1 Titulní strana Ústavy 1920, vydání z roku 1923 ........................................... 24 http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Ustava_1920_vydani_1923_titulni_list.jpg Obrázek 2 Článek otištěný v Lidových listech 16. 12. 1938 .......................................... 28

42

http://www.aic.cz/cms/hrreport2006.pdf

78

9 Seznam pouţité literatury 9.1 Odborná literatura BALÍK, S., HLOUŠEK, V., HOLZER, J., ŠEDO, J. Politický systém českých zemí 1848-1989. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2003. str. 20 a násl. ISBN 80-210-3307-X BENDL, S. Prevence a řešení šikany ve škole. Praha: ISV, 2003. str. 197 ISBN 8086642-08-9. S. 15. CÍSAŘ, J., KINDL, V., SOUKUP, L., Příspěvky k vývoji právního řádu v Československu v letech 1945-1990. Sborník. 1. vydání. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2003, str. 79 FIEDLER, F., KADLEC, K., KREJČÍ, D., TOBOLKA, V., VAVŘÍNEK, F., WINTER, L. Česká politika, díl druhý, část první. Ústava mocnářství Rakousko-Uherského. Praha: Jan Laichtern, 1907. Str. 11 a násl., 16 (není ISBN) GRONSKÝ, J., HŘEBEJK, J., Dokumenty k ústavnímu vývoji Československa I. (19181945). 1. vydání, dotisk Praha: Univerzita Karlova, 2002, str. 15, 71, 108, 136, 157 – 159, 189 KABELE, J., Z kapitalismu do socialismu a zpět. 1. vydání. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2005, str. 81 KAPLAN, K., Pravda o Československu 1945-1948. 1. vydání. Praha: Panorama, 1990, str. 190 KŘIVSKÝ P., Francouzská buržoazní revoluce; Mladá fronta 1989, str. 20-21 MALÝ, K. Dějiny českého a česko-slovenského práva do roku 1945. 1. vyd. Praha: Linde, 1997. Str. 173., 182-183, 185 ISBN 80-7201-045-X PAVLÍČEK, V., O české státnosti, úvahy a polemiky. I. díl Český stát a Němci. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2002, str. 50

79

ŠPIDLA, V., KYSELA, J., Deset let Ústavy České republiky. Sborník. 1. vydání. Praha: Eurolex Bohemia, 2003, str. 13 ZIMEK, J. Ústavní vývoj českého státu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1996. Str. 5, 11 a 107 ISBN 80-210-1354-0

9.2 Internet HOŘEJŠÍ, J. Vývoj ochrany lidských práv v Československu a ČR, http://www.jaroslavhorejsi.cz/prava.htm Stránky poslanecké sněmovny http://www.psp.cz/sqw/hp.sqw?k=30#sb www.holocaust.cz www.totalita.cz – stránky o předchozím reţimu www.google.com – vyhledávání obrázků http://www.aic.cz/cms/hrreport2006.pdf - Úřad pro demokracii, lidská práva a pracovní záleţitosti, Zprávy o dodrţování lidských práv ve světě 6. března 2007

80