PRÁVNÍ DĚJINY PhDr. Mgr. Miloslav Kovář
[email protected] do roku 1848
1. Prameny a literatura k českým právním dějinám (pramen = autentické zachycení minulosti) 1.1. Počátky vědeckého zpracování historie u nás - 17. století • Do tohoto období patří naši dva evangeličtí historici: • Pavel Stránský ze Zap • Pavel Skála ze Zhoře • Bohuslav Balbín
1.2. Doba osvícenství • Toto období klade důraz na úlohu rozumu (ratio). • Mikuláš Adaugt Voigt • Gelasius Dobner • František Martin Pelcl
1.3. Rozvoj práva u nás v 19. a 20. století • R. 1861 založen časopis Právník, který vychází dosud. • R. 1864 vznikl spolek českých právníků - Právnická jednota - vydával časopis Právník. • Studenti práv r. 1868 založili spolek nazvaný Všehrd. 1.3.1. Význační právníci i neprávníci 19. století • Josef Karel Auersperg (1767-1829) • Hermenegild Jireček • Hugo Toman • Karel Jičínský • Mezi významné neprávníky-historiky patří Josef Kalousek. Vydal dílo nazvané České státní právo (1871).
1.3.2. Edice pramenů • Archiv český • Codex iuris bohemici • Codex iuris municipalis (edice městského práva) -Codex diplomaticus (z počátku 20. století) • Sněmy české - usnesení českých Zemských sněmů • Fontes rerum bohemicarum (19. - 20. století) • Desky zemské (Pozůstatky desek zemských království Českého r. 1541 pohořelých) • Regesta = výňatky.
1.3.3. Významní historici práva 20. století
• • • • • • • • • •
Jaromír Čelakovský Jan Kapras Zikmund Winter Karel Kadlec Václav Vaněček Richard Horna prof. Štýbr Karel Malý Valentin Urfus Jiří Kejř
• U nás existuje jediné právně-historické periodikum Právně-historické studie. Vychází od 50. let asi tak jednou ročně.
2. Periodizace českých dějin • Je nahlížena různými autory různě. • První pokusy o periodizaci proběhly v 15. a 16. století - starověk, středověk (476-1492) a novověk (dělení podle Gatterera). • Termín „středověk“ zavedli humanisté v 16. a 17. století. • Např. roku 1688 zavádí Christoph Cellarius členění na starověk (končí rokem 330 - přenesením sídla z Říma do Byzance), středověk (končí r. 1453 dobytím Konstantinopole Turky) a novověk. • Radim Palouš zavádí termín světověk (od vstupu člověka na měsíc 1969)
• Feudalismus (9. století - 1848) – období ranného feudalismu (9. století - polovina 11. století) – období rozmachu feudalismu (polovina 11. století - konec 14. století) – období husitství (počátek 15. století - 1434) – období stavovské monarchie (1434 - 1618/1620) – pozdní feudalismus - absolutismus (1620 - 1848)
• Kapitalismus – kapitalismus volné soutěže (1848 - 1871) – sílení sociálních a národnostních rozporů (1871 - 1914) – vznik ČSR, trvání ČSR, 2. republika, protektorát, Slovenský štát (1939 - 1945) – poválečný vývoj ČSR 1945 – 1948 • Socialismus (1948 – 1989) • Současnost (1989 – dosud)
3. Velkomoravská říše • Byla prvním státním útvarem na našem území. • Sámova říše z první poloviny 7.století. • Pojem Velká Morava použil jako první byzantský panovník Konstantin VII. • Velkomoravská říše trvala od 9. do počátku 10. století. • Současně s ní vzniká i jádro přemyslovského státu. • Vládla v ní dynastie Mojmírovců. Jejím zakladatelem byl Mojmír I. Roku 830 vyhnal z Nitranského knížectví Pribinu a sloučil obě země. • Po Mojmírovi následovali Rostislav, Svatopluk a Mojmír II. • Velká Morava se rozpadla v důsledku nájezdů Maďarů na počátku 10. století.
3.1. Vláda Rostislava • Roku 843 se rozpadá tzv. verdunskou smlouvou Francká říše. Vlády ujímá Ludvík Němec. Ten dosazuje na Moravě k vládě Rostislava. • Kníže se postupně vymaňuje z jeho podřízenosti. • Roku 863 přišli na Moravu věrozvěstové Cyril (filosof) a Metoděj (vzdělán v oblasti práva). • Byla vytvořena řeč (staroslověnština) a písmo (hlaholice). • Ohrožen se cítí německý král i papež. To vedlo k pokusům vojensky zlomit odpor Moravy. • Věrozvěstové odešli do Říma (867-869).
3.2. Vláda Svatopluka • Roku 870 byl Rostislav zradou zajat a na trůn byl dosazen jeho synovec Svatopluk. • Roku 874 byl uzavřen mír ve Forchheimu, který stvrzoval povinnost Moravanů platit roční poplatek. • Svatopluk získal ochranu papeže. • Papež Jan VIII. vydává roku 880 bulu zvanou Bulla Industriae Tuae. Tuto bulu potvrdil r. 885 také papež Štěpán VI.
3.3. Stát a jeho orgány • V čele státu stál kníže (nejvyšší zákonodárce a velitel vojsk) na základě zásady seniorátu, později nahrazen primogeniturou. • Poradním orgánem knížete byla rada. • Panovníka a stát chránila vojenská družina. • Úřednický aparát se vytvářel zejména pod vlivem Východofrancké říše. • K hlavním úřadům patřil kancléř (měl na starosti písemnosti) a taverník (správce financí). • Poradní a soudní funkci plnil sjezd velmožů.
3.4. Místní správa • Regionální správu tvořily hradské obvody (župy). • Nejvyšším úředníkem dosazeným knížetem byl župan (správce dvora). • Na hradech sídlily vojenské družiny. • Postupně se zde vyvíjel aparát, který měl na starosti správu a soudnictví. • V rámci hradských obvodů se vytvářela i církevní správa, která splývala se správou místní. • Na Velké Moravě bylo vytvořeno arcibiskupství a v několika diecézích biskupství (uvádí se počet tři až sedm, pravděpodobně byly tři).
3.5. Právo na Velké Moravě • Právo obyčejové. • Zákon sudnyj ljudem (Soudní zákon pro laiky druhá polovina 9. století). Sestavili jej Cyril a Metoděj. • Anonymní homílie (homílie=výklad části biblického textu). Sestavil ji Metoděj. • Nomokánon (=sbírka zákonů). Je to Metodějův překlad byzantské památky ze 6. století Synagoge od Jana Scholastika. • Staroslověnský pedestenciál. Sloužil k stanovení pokání za hříchy. Rozlišuje se v něm vražda a zabití.
4. Raně feudální přemyslovský stát (9. století - polovina 11. století)
• Přemyslovský stát vzniká v 10. století. • Prvním knížetem je Bořivoj (manželka Ludmila). • Na území Čech nežil pouze rod Přemyslovců. Byla zde spousta rodů. Nejvýznamnější z nich byli Slavníkovci, kteří byli roku 995 vyvražděni na svém sídle Libici.
4.1. Kontinuita českých knížat po konec 12. století • • • • • • • •
Bořivoj (= asi 889) Spytihněv I. (asi 895-905) Vratislav I. (905-921) Václav I. (921-929/935) Boleslav I. Ukrutný (asi 935-972) Boleslav II. Pobožný (972-999) Boleslav III. Ryšavý (999-1002, 1003) Vladivoj (1002) - nepatří do rodu Přemyslovců.
• • • •
• • • • •
Boleslav Chrabrý (březen 1003 - září 1004) Jaromír (1003, 1004-1012, 1033-1034) Oldřich (1012-1033, 1034) Břetislav I. (1034-1055) – vyhlásil Dekreta Břetislavova (1039). Spytihněv II. (1055-1061) Vratislav II. (1061-1092) - roku 1085 mu císař Jindřich IV. udělil královský titul. Konrád Brněnský (osm měsíců roku 1092) Břetislav II. (1092-1100) Bořivoj II. (1101-1107, 1117-1120)
• • • •
Svatopluk (1107-1109) Vladislav I. (1109-1125) Soběslav I. (1125-1140) Vladislav II. (1140-1172) - druhý český král (1158). • Bedřich (leden až září 1173, 1178-1189) • Soběslav II. (1173-1178) • Konrád II. Ota Znojemský (1189-1191)
• Václav II. (1191) • Přemysl I. Otakar (1192-1193, 1197-1230) Syn krále Vladislava I. (knížete II.). Roku 1198 získal dědičný královský titul od císaře Filipa Švábského. Přemysl postavil za uchazeče o císařský trůn Fridricha II., který jeho privilegia rozšířil roku 1212 Zlatou bulou sicilskou. • Jindřich Břetislav (1193-1197) • Vladislav III. Jindřich (1197)
4.2. Státní aparát • V čele státu stál kníže (nebo král). Byl nositelem nejvyšší zákonodárné a soudní moci, reprezentoval stát navenek. Kníže Břetislav zakotvil ve svém Stařešinském řádu (1055) zásadu seniorátu. Později, v 11.-12.století se prosadila primogenitura. • Panovníci museli čelit expanzi Římské říše (od r. 962). Císař prosazoval tzv. lenní teorii - České země jsou dávány v léno od císaře. • Dvorské sjezdy shromážděním velmožů. Byl to poradní orgán. Později se z něho vyvinuly - Zemský sněm, Zemský soud a Královská rada. • Vojenská družina měla na starost bezpečnost země a panovnické dynastie, tvořila jádro armády. Z členů jmenoval panovník úředníky. • Za vlády knížete Břetislava se prosadil systém údělů => určité autonomní územní jednotky. • Ve 12. století bylo na Moravě zřízeno markrabství.
Úředníci byli jmenováni podle francouzského vzoru: • komorník - „ministr financí“ • maršálek - „ministr dopravy“ (nejvyšší podkoní) • palatinus - správce panovnického hradu • sudí - pomáhal vykonávat královskou soudní pravomoc
4.3. Místní a církevní správa • Vytvářejí se teritoriální jednotky okolo hradů -> hradské obvody. V čele hradské správy stojí úředník jmenovaný panovníkem => župan, kastelán, prefekt. • Církevní správa se fakticky kryje se světskou. Existují arcipresbyterové (hlavní kněží), kteří také usedají na hradech a jsou jakýmisi veřejnými žalobci. Roku 973 bylo v Praze založeno první biskupství. Prvním biskupem se stal Sas Dětmar, po něm na biskupský stolec usedl sv. Vojtěch z rodu Slavníkovců. Pražská diecéze patřila pod arcidiecézi v Mohuči.
4.4. Raně feudální právo
• • • • •
Hlavní bylo právo obyčejové. Rodinné právo. Vlastnické právo. Právo závazkové. Trestní právo.
4.5. Právní památky První zpráva o zákonodárné činnosti Přemyslovců pochází z roku 992 . Jedná se o výsady, které udělil Boleslav II. biskupu Vojtěchovi: • právo rozvádět manželství mezi příbuznými, které bylo proti církevnímu právu • právo na vhodných místech stavět kostely • právo vybírat desátky
4.5.1. Dekreta Břetislavova • Dekreta Břetislavova z roku 1039. Je to soubor příkazů a zákazů, které vydal Břetislav. • Text Dekret je obsažen v latinsky psané Kronice české kanovníka Kosmase. • Obsahuje např.: prvky rodinného práva ordál - boží soud nakazuje světit svátky, o nedělích nepracovat a nepohřbívat mrtvé mimo hřbitov krčmy jsou zdrojem všeho špatného
4.5.2. Ordál - boží soud (iuditium dei) V soudní praxi měly ordály funkci iracionálního důkazního prostředku. Poprvé jsou ordály zakotveny v Břetislavových dekretech. Je to např.: • ordál vodou • ordál soubojem • ordál přísahou Jiné ordály se vyskytly u Germánů: • ordál křížem • ordál pokrmem • ordál žhavým železem v kombinaci s vařící vodou
5. Období rozmachu feudalismu (polovina 11. století - počátek 15. století) 5.1. Státní aparát v Českých zemích • Do počátku 13. století feudální rozdrobenost. • Rozvoj obchodu a směny (13. století) feudální rozdrobenost překonává. • Převažuje obyčejové právo, objevují se nařízení panovníka, rozvíjí se také jednotlivé kategorie práva (zemské, městské). • Ve 13. a 14. století vzniká státní aparát.
5.1.1. Panovník (kníže -> král) • Měl nejvyšší zákonodárnou a soudní moc. Vydával královská nařízení - dekrety, statuta, privilegia. Vnější funkce: zastupuje stát navenek, uzavírá mezinárodní smlouvy, vypovídá války, sjednává mír. • Je nositelem regálů (iura regalia). To jsou výsadní práva panovníka, která mu přinášejí zisk - např. regál horní, mincovní, celní, židovský. • Od 13. století platí zásada primogenitury a také princip dědičnosti. Může dojít i k volbě. Posloupnost dynastie i po přeslici upravily Ordonance Jana Lucemburského (1341) a Majestát Karla IV. (1348).
5.1.2. Zemské sněmy • Vznikly v jednotlivých zemích soustátí. Jednalo se o jakýsi zákonodárný orgán, který se vyvinul ze starých Dvorských sjezdů.
5.1.3. Generální sněm • Byl to společný sněm pro všechny země Koruny české. Řešil otázky týkající se celého soustátí posloupnost panovníků, válka, mír. 5.1.4. Královská rada • Plnila poradní funkci. 5.1.5. Zemský soud • Měl soudní pravomoc - předsedal mu nejvyšší zemský sudí.
5.1.6. Úřednický aparát Jednalo se o 4 nejvýše postavení zemští úředníci - čestné funkce. Tito úředníci také zasedali na Zemském soudu. • nejvyšší purkrabí - měl výkonnou moc • nejvyšší komorník - „ministr financí“ • nejvyšší zemský sudí - stál v čele Zemského soudu • nejvyšší písař - na starosti měl správu Zemských desek
Vytváří se podvojnost úřadů -> vedle zemských existují i staré dvorské úřady: • stolníci, číšníci,...... => funkce ceremoniální povahy • Dvorský sudí - předsedá Dvorskému soudu Některé dvorské úřady se mění na zemské: • Maršálek - soudcem pro záležitosti šlechtické cti • Kancléř - střeží panovnickou pečeť a odpovídá panovníkovi za obsah všech listin
5.2. Místní správa • V průběhu 13. a 14. století se stará hradská správa nahrazuje krajskou správou, nejdříve v Čechách (12 krajů) a o mnoho později na Moravě. • V čele kraje stojí 2 úředníci jmenovaní králem z místní šlechty. Jedná se o dědičné úřady. Jsou to poprávci (činili po právu, latinsky - iudices provinciales - krajští soudci). • Do jejich kompetence patřila - policejně-trestní funkce v rámci kraje a také funkce soudní; též pomáhali při výběru daní.
5.3. Pozemkově-vrchnostenská správa, léno - lenní teorie • Střediskem této správy byl velkostatek. • V čele stojí pozemková vrchnost (místní šlechta). Ta si vytváří pomocný aparát. Má soudní, správní a finanční pravomoc - pán vykonává nad poddanými správu a jurisdikci. • Poddaní jsou ve stavu nevolnictví - pán má moc nad jejich životem a smrtí. • Na základě starého výsluhového systému dostává pozemek od panovníka za odměnu na doživotí. • Postupně se tento systém mění na systém lenní -> pozemek se dědí. • V léno bylo možné dávat nejenom půdu, ale i právo a funkce.
5.4. Církevní správa • Hospodářství a statky patřící k panovníky založeným zbožným fundacím (kláštery, kapituly) podléhaly dříve hradské správě. • Po přeměně na správu krajskou se osamostatnily na základě imunit (svobody, libertates, exempce - vynětí). Tvořily pak samostatnou soudní a správní jednotku.
5.5. Městská správa • Města jsou zakládána od 13. století. Dělí se podle toho, kdo je založil - královská, šlechtická (poddanská), církevní. Město má různá privilegia a výsady. Každé město tvoří samostatnou právní a správní jednotku. • Ten, kdo město fakticky zakládá - podnikatel, se nazývá lokátor. • V čele města stojí rychtář. • Městská rada, ve kterém zasedají konšelé (radní). Funkce předsedy městské rady - purkmistr. První purkmistr v běžném roce se nazýval primas. • Privilegovaná jsou královská města. Nad královskými městy bdí podkomoří. V rámci královských měst rozlišujeme města věnná (důchody vdovám) - na starosti je má purkrabí, města horní - spravuje je mincmistr,... • V rámci měst se vytvářejí cechy řemeslníků.
5.6. Vláda v jednotlivých zemích Země Koruny české: • Čechy - sídlem centrální vlády a panovníka byla Praha • Morava - od konce 12. století se stala markrabstvím. Zástupcem panovníka je Zemský hejtman. • Slezsko - vládnou zde knížata • Horní a Dolní Lužice - výkonnou moc zde mají fojtové Koruna česká se pro stát užívá od 14. století. Státním znakem byl stříbrný lev, který ve 13. století nahradil svatováclavskou plamennou orlici. Ostatní inkorporované (vtělené) články byly: • Horní a Dolní Lužice • Slezsko • Kladsko • Lucembursko • Rakouské země • německá léna - oblast Míšně • Chebsko • Braniborsko
5.7. Poměr Českého státu k Římské říši • Český stát byl specifickou součástí říše. • Říše se pokusila zasáhnout do dění u nás. • V průběhu 12. a 13. století se rozvíjí teorie suverenity - zásada rex est imperator in regno suo = panovník je vládcem ve své zemi. • Problematiku poměru zemí Koruny české k Římsko-německé říši řeší 2 památky: 1. Zlatá bula sicilská (1212) 2. Zlatá bula Karlova - 1. říšská Ústava (platila v letech 1356 - 1806)
5.7.2. Zlatá bula Karlova (1356) • Potvrzuje suverenitu Českého státu - v léno jsou českému králi udělovány dvě funkce kurfiřt, arcičíšník. • Řeší se v ní dva komplexy otázek: 1. postavení a práva kurfiřtů, způsob volby římského krále (císaře) 2. postavení Českého státu ve vztahu k říši – český trůn je dědičný ve vládnoucí dynastii – přiznána možnost volby krále Zemským sněmem – právo razit stříbrné a zlaté mince – nikdo z poddaných krále se nesmí odvolávat k soudu do ciziny, ani nesmí být nikdo předvolán k soudům mimo České království
5.8. Právo v českých zemích v období rozkvětu feudalismu 5.8.1. Statuta Konrádova • Je to soubor panovnických příkazů a zákazů. • Základem bylo zákonodárství českého knížete Konráda II. Oty z konce 12. století. • Statuta přinášejí určité posílení panovnické moci, ale i možnost knížat podílet se na ní.
Obsahem statut jsou trestně-právní a procesní normy: • lživé obvinění • ordály - žhavé železo, voda, souboj; • slubní soud - mimoúřední vyřizování sporů • je možné zakládat krčmy • žalobci byl v zástavu brán oděv • královské kláštery měly imunity (výsady). • Statuta jsou dokladem přeměny výsluh v léna. • V průběhu 13. a 14. století se utvářejí kategorie práva, podle zásady personality práva.
5.8.2. Právo zemské (šlechtické) • Toto právo je nejdůležitější. Obsahovalo právní normy pro vztahy mezi šlechtici (páni, rytíři) a ústavně-právní normy pro celý Český stát. • Je obsaženo v kodifikacích a právních knihách (tj. soukromé sepsání práva). Za nejdůležitější se považuje nezdařený pokus Karla IV. - Codex Carolinus z r. 1355.
5.8.2.1. Codex Carolinus Pokus o kodifikaci Českého obyčejového zemského práva z roku 1355. Šlechta jej odmítla. Kodex byl odmítnut, protože císař Karel IV. • prosazoval zásadu princeps legibus solutus • sepsal právo a omezil tak svobodný výklad práva • zákaz sdružování šlechty a měst proti pořádku • od Koruny české se nemají odděloval hrady a města • prosazoval, aby byl panovník nežalovatelný • omezoval hazardní hry • zakazoval soukromé války • vyslovil se proti dědičnosti úřadů • možnost žaloby na královské úředníky pro škody • omezoval moc vrchnosti -> zakazoval mrzačící tresty • kodex sepsal latinsky, jazykem šlechtě vzdáleným
Z obsahu kodexu, který nevadil: • vytvoření plzeňské provincie s vlastními úředníky • k obraně země mělo být zavázáno veškeré obyvatelstvo, • zákaz ordálů železem a vodou, omezení ordálu soubojem, • potvrzuje existenci Zemských desek, • mají být chráněny lesy. Kodex má 109 článků. Zpracování mělo tři stadia: 1) vyhledání materiálů, zpráv, norem, 2) sestavení osnovy, doplňování, 3) dolaďování textu, opatřování částí nadpisy.
5.8.2.2. Právní knihy zemského práva Z právních knih jsou nejdůležitější dvě spjaté s Karlovým kodexem: • Ordo iudicii terrae - latinská verze, • Řád práva zemského - česká verze. Další právní knihy: • Rožmberská právní kniha (ze 14. století) - je psaná česky. • Práva zemská česká (kolem r. 1400) - sepsal ji Ondřej z Dubé. Na Moravě vznikaly právní knihy až později.
5.8.3. Městské právo Právo městské vytvářel zakladatel města, městské rady a Zemský sněm. Existovaly dvě oblasti městského práva: 1) oblast práva magdeburského (saského) 2) oblast práva norimberského (švábského) Z toho se pak odvíjelo vrchní právo, které reprezentovala některá města: • severní oblast - Litoměřice, Olomouc • střední a jižní oblast - Staré Město pražské, Brno Na Moravě vznikla v polovině 14. století brněnská právní kniha městského práva, tzv. Kniha písaře Jana.
5.8.4. Horní právo - Horní zákoník Václava II. • Regál - panovník má výsadní právo na nerostné bohatství. Kodifikací je Horní zákoník (Ius regale montanorum). • Byl vytvořen v letech 1300 - 1305 za vlády a iniciativy Václava II. • Obsahuje normy technické povahy. Zabraňuje horníkům sdružovat se. Dělí se na čtyři knihy: 1) O právu všeobecně a o právu osob 2) O věcech a vztazích lidí k nim 3) O právu závazkovém (obligačním) 4) O procesu - je závislá na domácích právních zdrojích (ovlivněna římským právem)
5.8.5. Církevní právo • Bylo jednak místní a jednak centrální, tvořené z Říma (Corpus iuris canonici). • Roku 1344 bylo v Praze vytvořeno arcibiskupství. • Ve 14. století dochází k reorganizaci církevní správy -> jsou zřizovány nové farní obvody, nezávislé na hradské správě. 5.8.6. Lenní právo • Svobodnému muži je dáváno v léno - pozemek, funkce, právo. • Upravuje vztahy mezi manem a seniorem - senior slibuje ochranu, vazal plnění povinností. Tento vztah se zakládá na oboustranné věrnosti (fidelitas).
5.8.7. Právo pozemkově-vrchnostenské • Uplatňuje se ve vztahu vrchnost <-> poddaní. Je tvořeno vrchností. Dělené vlastnictví - existuje vlastnictví přímé a vlastnictví užitkové (odvozené). • Panská půda se nazývá dominikál, poddanská rustikál. Každé panství je vlastní správní oblastí. • Nesvobodná držba nemovitostí = rolníci získali pozemek buď: a) do odvolání - za poplatek - nezakoupená držba b)do dědičného pachtu - zakoupená nesvobodná držba. Léno bylo možné dávat v dědičné užívání pouze svobodným.
5.8.8. Staré české trestní právo Trestní právo je ovládáno svémocí. V 13. a 14. století se strany obracejí na soud. Žaloba směřuje na náhradu škody. Strany se mohly smířit: • polibek míru • institut pokory Právo soukromé války: • landfrýd • dohody o mírné cestě mezi znepřátelenými rody. • Mírový projekt Jiřího z Poděbrad. • Existovalo i právo viničné, vojenské,...
5.8.9. Počátky Zemských desek • Jsou spojeny se 13. stoletím. Vytvořila se zásada, že Zemské desky nemůže nikdo přesvědčit. Stávají se veřejnými knihami. • Zapisovalo se na čtyři listy, které se svazovaly => vznikaly tzv. quaterny. • Roku 1541 zachvátil Prahu požár -> na Hradě shořely i Zemské desky. Musely být obnovovány -> znovu se intabulovalo (zapisovalo) to, co se týkalo starší doby, pro kterou desky shořely. • Vrchní správu nad nimi měl nejvyšší zemský písař, který odpovídal za správnost zápisů. Faktickou správu nesl jeho pomocník, místopísař, který byl výkonným úředníkem.
Členily se na Zemské desky větší a menší. 1) Větší zemské desky se dále dělily na: • trhové • zápisné • památné 2) Menší zemské desky: • půhoné • zápisné • pomocné Zemské desky se odlišovaly barvami hřbetů (měly různé odstíny). Od 16. do 18. století se hřbety zdobily rostlinnými a zvířecími motivy. Od 18. století se barevnost ztrácí.
5.9. Soudní organizace v době rozkvětu feudalismu V českém soudnictví rozeznáváme tři vývojová stádia: • vývoj od soudů všeobecně příslušných k soudům příslušným podle stavu a statutu žalovaného -> zásada, že každý musí být souzen soudem svého stavu. • vývoj od řízení odlišného podle jednotlivých žalob k řízení jednotnému - převládalo ústní řízení časem se vytváří jednotný proces. • vývoj od iracionálních důkazních prostředků k racionálním prostředkům - církev prosazovala ordály. K iracionálním důkazním prostředkům patří také tortura (právo útrpné). Uplatňovalo se v městském soudnictví. Roku 1776 byla tortura zrušena Marií Terezií.
5.9.1. Typy soudů 5.9.1.1. Zemský soud (iuditium terrae) V jeho čele stál nejvyšší zemský sudí. Řešil žaloby podávané na šlechtice. Dělil se dále na: • Větší zemský soud • Menší zemský soud Od 14. století zasedají na Zemském soudu nejvyšší zemští úředníci a 12 zástupců pánů a 8 rytířů. Větší zemský soud zasedal obvykle 4 x do roka. Zemský soud zasedal v Praze na Hradě. Předsedal mu král, jednání řídil nejvyšší zemský sudí. Pokud nebyl král přítomen, předsedal mu nejvyšší purkrabí. Blízko krále stál maršálek. Po levé straně krále seděli nejvyšší komorník, nejvyšší zemský sudí, kancléř, dvorský sudí. Po pravé straně pak seděl hofmistr. Po obou stranách stáli páni (12) a rytíři (8). Na balkóně byli písaři.
5.9.1.2. Další soudy • komorní soud • dvorský soud • purkrabský soud • mezní soud • soud maršálka • hradské soudy • městské soudy • vrchnostenské soudy • církevní soudy • univerzitní soud • slubní soud
6. Husitské období (počátek 15. století - 1434) 6.1. Husitské právní památky 6.1.1. Táborské chiliastické články (1420) • Vycházejí z myšlenky rovnosti. • Chiliasté odmítají teorii transsubstiace. • Brojí proti bohatství a moci církve.
6.1.2. Čtyři artikule pražské (1420) Je to program umírněných husitů, byl schválen jako zákon r. 1421 na Čáslavském sněmu. • svobodné hlásání slova božího • přijímání pod obojí • konec světského panování církve • trestat těžké hříchy
6.1.3. Žižkův vojenský řád (1423) Žižka se rozešel s táborskými radikály (1420-1421). Odešel do Hradce Králové, kde založil Východočeský svaz. Řád upravuje organizaci svazu a obsahuje bojová pravidla, jeho součástí jsou také čtyři artikule.
6.1.4. Basilejská kompaktáta (1434) • Po jednáních mezi umírněnými husity a církevním koncilem, byla přijata Basilejská kompaktáta (1434). • Šlo o kompromis - „trosky“ čtyř pražských artikulí -> bylo povoleno pouze přijímání pod obojí. Císař Zikmund je vyhlásil r. 1436 v Jihlavě -> stala se platným zemským zákonem. Papež Pius II. je roku 1462 prohlásil za neplatná. 6.1.5. Mír kutnohorský (1485) • Uzavřeli ho katolíci a kališníci (utrakvisté) vyhlásili vzájemnou toleranci.
6.2. Husitské sněmy • I. Čáslavský sněm (1421) - nárok Zikmunda Lucemburského na český trůn byl zamítnut. Byla ustanovena prozatímní vláda. Byly zde schváleny pražské artikule. • II. Čáslavský sněm (1422) - za nejvyššího zemského správce byl přijat litevský kníže Zikmund Korybutovič 6.3. Husitské obce • Pojem „obec“ se používal jak pro město, tak i pro český stát jako celek. Obec je pospolitost daná stejným zaměstnáním nebo funkcí ve společnosti (např. řemeslníci). Český stát byl pak souhrnem všech těchto obcí.
6.4. Postoj husitů ke svatokupectví • Husité bojovali proti obchodování s odpustky. Na tento nešvar upozorňoval již mistr Jan Hus.
6.5. Právo v 15. století - husitské právo • Roku 1409 vydal z iniciativy mistra Jana Husa král Václav IV. Dekret kutnohorský. Šlo o upravení poměru hlasů na univerzitě ve prospěch Čechů 3:1. • Od konce 14. století také probíhala diskuse o odúmrtích. V případě určitého majetku (nedíl), mohli jeho vlastníci (nedílníci) časem vymírat. Mohlo se stát, že poslední z nich, pokud nedostal mocný list, musel majetek po smrti převést do majetku panovníka. Nedílníci žili na společném majetku a měli svého představitele - jím byl otec rodiny (otcovský nedíl), ale i strýcovský nebo mateřský nedíl. Roku 1497 omezil odúmrť Vladislav Jagellonský.
• Po roce 1420 měly tvorbu a aplikaci práva v rukou sněmy husitů, soudy a úřady husitských měst. Církevní a vrchnostenské soudy se nekonaly, Zemské sněmy nezasedaly. Zemské desky nebyly veřejně přístupné. • V manželství se prosazovala zásada monogamie a nerozlučitelnost. • V Praze se za husitství podařilo zrušit věčné, komorní platy. Majitelé peněžní hotovosti dosahovali stejného cíle, jako kdyby půjčovali na úrok. Komorní (věčný) plat byl zřízen na nemovitosti, jejíž vlastník (a zároveň dlužník) musel platit věčně určitou menší částku. Tato platba trvala i v době, kdy už byl dluh splacen.
6.5.1. Mírový projekt Jiřího z Poděbrad (1462-1464) Vytvořit společenství států. Cílem bylo zachovat věčný mír. V rozhodování by se uplatňovat majorita. Orgány společenství: • prezident (francouzský král Ludvík XI.) • rada panovníků • congregatio - stálý kongres delegátů • sekretariát - administrativní orgán • mezinárodní soudcovský sbor - soudil by spory států • společná armáda 1464 vyrazilo poselstvo vedené Antoniem Marinim a Albrechtem Kostkou z Postupic do Francie. Jiří byl papežem obviněn z kacířství, projekt nebyl dokončen.
6.5.2
Středověk – scholastika a výuka práva na univerzitách
►Z časového a tematického hlediska se rozlišují 3 období scholastiky: • scholastika ranná (9. – 12. století) • scholastika vrcholná (13. století) • scholastika pozdní (14. a 15. století)
▲Centra vzdělanosti ve středověku: a) univerzity: - vznikají od 12. století (Franská říše – Karel Veliký vydal roku 778 zákony o vybudování sítě škol na tradicích římského imperia); - základem vzdělání bylo 7 svobodných umění (septem artes liberales): trivium: ▪ dialektika (filozofie v užším smyslu) ▪ rétorika (nauka o řečnictví + etika a politika) ▪ gramatika (jazykověda + logika) Quadrivium: ▪ aritmetika ▪ astronomie (součástí byla i astrologie) ▪ musica (nejen hudba, ale i poetická tvorba) ▪ geometrie
• absolvent těchto 7 nauk (světských věd), které se vyučovaly na artistické fakultě se mohl zapsat i na další studia – na fakultu teologickou, lékařskou nebo právnickou; • první univerzita na světě vznikla v roce 1119 v Bologni (právnická studia), 1174 Sorbona v Paříži, 1167 Oxfordské vysoké učení, 1209 Cambridge, 1220 Salanca, 1222 Padova, 1224 Neapol, 1229 Toulouse, 1348 Praha, 1365 Vídeň, 1368 Heidelberg, 1388 Kolín n.R., 1389 Erfurt; b) kláštery: - mniši a mnišky toužili zasvětit svůj život Ježíši Kristu; - z mnoha mnišských řádů jsou pro dějiny filozofie významné zejména 2: Františkáni – založen sv. Františkerm z Assai; stoupenci inklinovali ke kontemplacím (rozjímání) – platónská filozofie lásky sv. Augustina – přívrženci: Bonaventura, Roger Bacon atd. Dominikáni – studijní řád vznikl v letech 1216 – 1220 z popudu španělského kněze Dominika – šíření křesťanství ve městech, vychází a aristotelismu; představitel: Tomáš Akvinský; c) církevní a dvorské školy - byly dalšími centry vzdělanosti ve středověké Evropě;
7. Období stavovské monarchie (1434 - 1620) 7.1. Postavení stavů • Rozkvět práva a právní kultury. Stavové se dělí s panovníkem o moc. Stavy jsou skupiny lidí s určitými politickými právy. Rozeznáváme stav panský, rytířský, městský. Církev není politickým stavem. • Zájemce o to, stát se šlechticem, mezi sebe přijímala na Zemském sněmu šlechta. Do rytířského stavu povyšoval sám král. Šlechtici mohli vlastnit tzv. deskové statky (osvobozené od daní).
Na počátku 16. století upírá šlechta městům třetí hlas na sněmu. V roce 1517 byla přijata Svatováclavská smlouva - kde byl hlas měšťanům přiznán. Smlouva je doplňkem Vladislavského zřízení zemského (1500). Obsahem jsou tři komplexy otázek: • povoluje podnikat šlechtě • šlechta přiznala městům právo 3. hlasu na ZS • řeší příslušnost zemských a městských soudů při sporu šlechtice s měšťanem. Končí tak spor o třetí hlas a řeší se i hospodářské otázky. Roku 1515 byla uzavřena smlouva podobná té Svatováclavské. Jejím tvůrcem byl Vilém z Pernštejna. Text smlouvy z roku 1515 byl vložen do Zemských desek, nebyl ale respektován. Přes odpor měst byl roku 1516 proveden jeho výmaz z desek.
7.2. Státní ústřední orgány České koruny 7.2.1. Hlava státu Byl jí český král. Jsou uznány dva principy: • princip přijímání; • princip volby. Při přijímání český panovník vyhlašuje tzv. korunovační reversy. Při volbě vydává volební kapitulace. Dohromady se tyto listiny nazývají inaugurační diplomy. Panovník zastupuje stát navenek, je nositelem nejvyšší lenní výsosti a nositelem regálů. Měl omezenou pravomoc soudní a zákonodárnou. Svolával Zemské sněmy, vypovídal válku, sjednával mír. Byl ochráncem víry a nositelem odúmrti.
7.2.2. Generální sněm • Svolával jej panovník. Byl jakýmsi parlamentem pro všech země soustátí. Sdružoval delegace všech zemí. Delegace nebo delegáti z okolních zemí přišli na český Zemský sněm a rozšířili ho na generální. • Usnesení sněmu bylo závazné jen pro ty země, které s ním souhlasily. Generální sněm řešil především otázky vypovězení války a panovnické posloupnosti. 7.2.3. Dvorské úřady • Dvorské úředníky jmenoval panovník, byly většinou dědičné v šlechtických rodech. Jedná se např. o číšníka, dveřníka, mečíře.
7.2.4. Královská rada • Poradní orgán, měl ale i určité soudní kompetence. Vytvořena byla z dvorských sjezdů. • Užší byla tajná rada. Stala se orgánem pro celé rakouskouherské soustátí. Vytvořil ji Ferdinand I. Z ní pak vzniklo ministerstvo zahraničí. Z dvorské vojenské rady vzniklo ministerstvo války a z dvorské komory ministerstvo financí. 7.2.5. Česká komora • Byl to finanční orgán - „ministerstvo financí pro země Koruny české“.
7.2.6. Česká královská kancelář • V jejím čele stál kancléř. Byl dosazován panovníkem na návrh Zemského sněmu. Odpovídal za to, že listina neobsahuje nic, co by směřovalo proti stavovským právům. • Byla vytvořena také německá expedice - v čele stál místokancléř. Sloužila pro německý písemný styk s Lužicí a Slezskem. • Za hranice státu doprovázela panovníka expozitura. V jejím čele stál 2. místokancléř. Obstarávala písemný styk v cizině.
7.2.7. Hejtmanství německých lén (feuda extra fortem) • Zřídil jej Jiří z Poděbrad. Mělo jisté správní a soudní kompetence týkající se lén Českého státu v zahraničí. 7.2.8. Úřad mincmistra • Dosazoval jej král. Na starosti měl správu horního a mincovního regálu. 7.2.9. Dvorský soud • Na starosti měl soudní agendu týkající se královských lén v rámci Českého státu. V jeho čele stál dvorský sudí.
7.2.10. Komorní soud • Předsedal mu hofmistr. Konkuroval zemskému soudu. Od 16. století řeší problematiku politických deliktů nemířených proti českému králi (např. urážka).
7.2.11. Apelační soud • Je soudem pro celé soustátí. Byl zřízen roku 1548 Ferdinandem I. Stal se trestem pro odbojná města. V řízení platila zásada apelační, (oproti tomu stojí kasační zásada).
7.2.12. Inkolát (ius incolatus) • Inkolát = šlechtické obyvatelské právo, uděloval Zemský sněm s králem. • Od 18. století existuje indigenát - značící příslušnost k určitému stavu určité země.
7.3. Státní aparát jednotlivých zemí Koruny české 7.3.1. Zemský sněm • Každý šlechtic měl právo účasti. Svolával jej český král. Byl zákonodárným orgánem, povoloval berně a uděloval inkolát. Jednal o propozicích krále a o návrzích právních předpisů, které vzešly z řad účastníků sněmu. • Hlasování probíhalo v rámci jednotlivých stavů. Platila zásada jednomyslnosti v rámci stavů jako jednotek. Zákon pak podepsal panovník. • Zákony byly vkládány do Zemských desek. Tzv. relátoři přenášeli usnesení ze sněmu k deskám a stvrzovali podpisem. • Uhry a Slovensko. K platnosti zákona bylo třeba, aby se pro něj vyslovili stavové i panovník, a aby byl veřejně vyhlášen. • V 16. století vzniklo Tripartitum. Soubor uherského obyčejového práva. Byl přijat panovníkem i stavy, ale nebyl vyhlášen, proto se nestal zákonem. Přesto byl v praxi používán.
7.3.2. Krajská organizace a krajské sjezdy • Krajská organizace nahradila během 13. a 14. století hradskou. V čele krajů stáli poprávci, pak hejtmani. Pro každý kraj byli dva - jeden z panstva, jeden rytíř. Kompetence hejtmanů byly uzákoněny v 16. století. • Na Moravě vzniká krajská organizace v 16. století. • V Uhrách existovala komitátní organizace, podobná našim krajům. • V krajských sjezdech zasedala místní šlechta. Ta pak vysílala své zástupce na Zemský sněm.
7.3.3. Městská správa • Roku 1547 proběhlo nezdařené 1. stavovské povstání. Následovaly panovníkovy sankce. Do krajských měst byli dosazeni královští rychtáři. 7.3.4. Pozemkově-vrchnostenská správa • Vytvářel se zvláštní aparát - správní a soudní. Postavení poddaných bylo vymezeno v selských řádech. 7.3.5. Královská prokuratura • Je to orgán stavovské monarchie, vytvořený v 15. století. Hájil zájmy českého krále, zejména finanční. V 16. a 17. století se královský prokurátor stává veřejným žalobcem v trestních
7.4. Vysoké úřady v rámci Čech Roku 1497 byl stanoven klíč pro obsazování nejvyšších zemských úřadů. Nejvyšší úředníci měli k ruce sbor menších úředníků, pomocníků. 12 nejvýznamnějších úřadů (8 obsadili páni, 4 rytíři): 1) nejvyšší purkrabí (pán) - v jeho rukou je soustředěna výkonná moc, je nejvyšším velitelem ozbrojených sil. 2) nejvyšší hofmistr (pán) - byl předsedou komorního soudu 3) nejvyšší zemský maršálek (pán) - měl na starosti rozsuzování věcí týkající se šlechtické cti
4) nejvyšší komorník (pán) - byl „ministrem financí“ 5) nejvyšší zemský sudí (pán) - řídil zasedání Zemského soudu 6) kancléř (pán) - stojí v čele České kanceláře 7) dvorský sudí (pán) - stojí v čele dvorského soudu 8) nejvyšší písař (rytíř) - správa Zemských desek 9) podkomoří (rytíř) – ministr pro královská města 10)dva purkrabí Karlštejnští (pán a rytíř) - správci korunovačních klenotů 11)purkrabí hradeckého kraje (rytíř) - pověřen správou královských věnných měst.
7.5. Právo v období stavovské monarchie 7.5.1. Právní památky 7.5.1.1. Vladislavské zřízení zemské (1500) • V období stavovské monarchie - humanismus, měl vliv na 1. kodifikaci českého zemského práva - Vladislavské zřízení zemské. Bylo přijato Zemských sněmem roku 1500. Preferovalo šlechtu, upíralo městům 3. hlas. • Obsahuje normy majetkového, trestního a procesního práva. Panovník zákon podepsal roku 1502, městský stav až roku 1517, kdy k němu byla připojena Svatováclavská smlouva.
V následujících letech proběhlo několik novelizaci: • 1530 - zvýšena moc panovníka • 1549 - přepracování celého zemského zřízení • 1564 - objevuje se zde myšlenka zvýšené moci stavů Vladislavské zřízení má i několik doplňků: • Svatováclavská smlouva (1517) • Smlouva o ručnicích (1524) • Narovnání o hory a kovy (1534,1575) - znamenal průlom do panovníkova horního regálu ve prospěch pozemkové vrchnosti -> panovníka má výhradní právo pouze ke stříbru a zlatu • O mezích, hranicích, soudu a rozepři mezní (1600) týkal se práva mezního (řízení před mezním soudem)
7.5.1.2. Česká konfederace (1619) • Jako zákon byla přijata na generálním sněmu 31.7.1619. Je to první moderní ústava zemí Koruny české. „Konfederace“ je spojení zemí ve federaci svého druhu, spojení stavů těchto zemí. • Text vychází ze zásady rovnosti. Při rovnosti rozhoduje los. • Je také monarchomachickou. • Stavové ctili myšlenku legality. Ferdinand II. byl na tomto základě zbaven trůnu. Na místo něho byl zvolen Fridrich Falcký. Roku 1619 byla uzavřena obranná aliance s rakouskými stavy, roku 1620 s uherskými. • Konfederace vychází z toho, že pro celé soustátí existují společné orgány. • Platila do bitvy na Bílé Hoře.
7.5.1.3. Právní knihy zemského práva • Pokusem o kodifikaci zemského šlechtického práva je dílo pod názvem - O práviech, sudiech a dskách země české, knihy devatery. První vydání je z roku 1499, druhé je z r. 1507. • Kniha Tovačovská z konce 15. století. Moravské zemské právo. • Na počátku 16. století byla tato kniha přepracována a vznikla tak Kniha Drnovská. • Na počátku 17. století vzniklo dílo nazvané O právu našem.
7.5.1.4. Právní knihy městského práva • Pocházejí ze 16. století. Jsou to např.: • Knihy práv městských. Je psaná česky a dokončena byla roku 1534. • Práva městská království českého (1579). Autor se inspiroval především římským a kanonickým právem. Toto dílo přijal český Zemský sněm.
7.5.2. Řízení (proces) před Zemským soudem
Důležité jsou tři principy, které proces ovládají: • ústnost • veřejnost • zásada soukromé žaloby související se zásadou dispoziční
7.5.2.1. Řízení přípravné • Ten, kdo chtěl zahájit spor - žalobce (původ), oznámil úředníkům na soudě obsah žaloby, tzv. půhon. • Poté ho měli doručit obžalovanému. K tomu byli určeni komorníci, v jejichž čele stál starosta komorničí. Požadovalo se trojnásobné seznámení s obsahem žaloby (trojnásobný půhon). • Jestliže byl obžalovaným holomek (neženatý šlechtic) -> byl poháněn tam, kde bydlel jejich otec. • Komorník se musel prokázat zemskou pečetí, a přednést předepsanou formuli. Existovala i fikce doručení. K tomu ještě provolal půhon na trhu. Na trhu byli provolávány i půhony týkající se tkáčat. Používal se také půhon zvaný zatkyně.
7.5.2.2. Vlastní jednání na soudě • Hovořilo se o přelíčení, nebo líčení pře. Začínalo se svědčením půhonů. V nepřítomnosti jedné ze stran mohl být vydán kontumační rozsudek. V takovém případě obdržela strana, která se dostavila, stanné právo. Mohlo dojít k odkladu řešení sporu před soudem - tzv. hojemství. • Pak probíhalo důkazní řízení. Průběh sporu se zapisoval do Zemských desek. • Případy žen se u soudu řadily na začátek, a to pro jejich koketní chování. • Soupeřící strany mohly mít advokáty, řečníky.
7.5.2.3. Exekuční řízení - nucené splnění rozsudku • Jestliže se někdo zdráhal splnit rozsudek, mohl k tomu být donucen. Po vynesení rozsudku následovalo toto: • úmluva • zvod • exekuce • povinná strana musí zaplatit peněžní částku • odhádání • přidědění, vdědění • skutečné panování
7.5.3. Proces před městským soudem • Je zde možnost odvolat se k apelačnímu soudu, který byl zřízen roku 1548. Používá se tortura (průběh výslechu zapisuje krevní písař do smolných knih), ordály. 7.5.4. Principy procesního práva V civilním procesu se uplatňují dvě zásady: • zásada projednací (dispoziční) • zásada obžalovací V trestním procesu jsou to tyto dvě zásady: • oficialita • zásada vyšetřovací (inkviziční)
7.5.5. Jednotlivé instituty soukromého práva 7.5.5.1. Dědické právo • Stále existuje instituce nedílu. Ti, co na něm žijí, společně „chlebí“. Ke konci období se nedíl oslabuje, rozvíjí se dědické právo. Úzce souvisí s odúmrtí. Panovník mohl dát právo nedílníkovi obdařit někoho majetkem (tzv. mocný list - král se jím vzdává odúmrti). • Po zrušení odúmrtí se mohlo začít plně rozvíjet dědické právo, a to jak ze závěti (testament, kšaft) tak i ze zákona. Na významu pozbyly tzv. zápisy s místem a zápisy bez místa.
7.5.5.2. Obligační právo (kupní smlouvy) Ti, co spolu uzavírají kupní smlouvu se nazývají soukupové. Uzavření smlouvy se zapíjelo, tzv. lidkup. • ručení za faktické vady • ručení za právní vady • ručení za závazky - toto ručení mělo několik forem: – ručení osobní svobodou - tzv. ležení – ručení ctí – ručení majetkem (v zemském právu) – rukojemství - v zástavu se mohla dát také třetí osoba.
7.5.5.3 Manželské a rodinné právo • Prosazuje se zásada monogamie. Existují instituty věna, a odvěnění (bylo zapsáno do desek pro případ smrti manžela). • V instituci poručnictví nad sirotky dochází k vývoji od poručníka mocného (nadřazeného) k poručníku věrnému, který hájí zájmy svého poručence. • Pro dospělost byla důležitá fyzická kritéria. Toto bylo odbouráno v 16. století a byla určena věková hranice - v zemském právu muži 20, ženy 20 a v městském právu muži 18 a ženy 15 let.
7.5.6. Trestní právo • delikty proti státu - byly stíhány ex offo – – – – –
urážka panovníka zrada nářek odboj právu delikt moci
• delikty soukromožalobní (ochrana samotných základů stavovské společnosti) – – – –
zprotivení se pych (polní) výtržnost kacířství, čarodějnictví
• delikty pohlavní – cizoložství
• mord, vražda • loupež, krádež, hanění na cti, tělesné poškození
7.6 Stavovské povstání a bitva na Bílé hoře (1618 – 1620) • 1617 porušení Majestátu Rudolfa II. bylo chápáno nekatolickou šlechtou jako porušení zemských svobod; v březnu 1618 sjezd nekatolických stavů v Praze stížnost Matyáši, ale ten nechtěl couvnout a zakázal další sjezd plánovaný na květen 1618; • 21. 5. 1618 sjezd nekatolické šlechty se rozhodl vystoupit rázně proti místodržitelům; • 23. 5. 1618 delegace stavů vedená Thurnem svrhla místodržitele Jaroslava Bořitu z Martinic, Viléma Slavatu a písaře Fabricia z oken do hradního příkopu na Pražském hradu. Tato v pořadí již třetí defenestrace byla zahájením 30-ti leté války. • 24. 5. 1618 sjezd po svržení královské moci zvolil do čela země zemskou vládu 30-ti direktorů; • Matyáš byl zaskočen a r. 1619 umírá; nástupcem má být Ferdinand II., kterého však stanovené odmítají;
• Matyáš byl zaskočen a r. 1619 umírá; nástupcem má být Ferdinand II., kterého však stanovené odmítají; • V červenci 1619 se sešel generální sněm stavů zemí Koruny české, který vyhlásil konfederaci, jež si volí krále (dle nizozemského vzoru) – zvolen byl Fridrich Falcký (1619-1620); • 8. 11. 1620 poráží cca za 2 hodiny císařské vojsko (28 tisíc vojáků) stavy (20 000 vojáků) na Bílé hoře; Fridrich Falcký prchá ze země; stavovský odboj se postupně rozpadl; • První fáze 30-ti leté války se nazývá válka českofalcká (1618 – 1623), kdy z Čech se přenesla na území Říše – Fridrich Falcký ztratil nejen Horní a Dolní Falci, ale i hodnost kurfiřta; • 21. 6. 1621 se konala poprava 27 odbojných pánů (3 páni, 7 rytířů, 17 měšťanů) + konfiskace jejich majetku;
7.7 Třicetiletá válka (1618 – 1648) • První fáze 30-ti leté války: Válka česko-falcká (1618 – 1623) • Druhá fáze 30-ti leté války: Válka dánská (1625 – 1629) • Třetí fáze 30-ti leté války: Válka švédská (1630 – 1635) • Čtvrtá fáze 30-ti leté války: Válka švédskofrancouzská (1635-1648) • 24. 10. 1648 byl podepsán Vestfálský mír – úpadek moci Svaté říše římské národa německého a Španělska, naopak nástup moci Francie a Švédska; upevnění moci Habsburků ve střední Evropě;
7.8 Důsledky Třicetileté války • Nezdar českého stavovského povstání a následné upevnění moci Habsburků v středoevropském soustátí mělo katastrofální následky pro český národ a přineslo tyto změny v pobělohorských českých zemích: 1. V politické oblasti došlo k dalšímu posílení habsburských centralizačních a absolutistických snah. 2. České země se staly de facto provincií, i když si formálně udržely samostatnost. 3. Uvnitř stavovské obce se dále upevnila pozice panské šlechty. 4. V důsledku rozsáhlé konfiskace tři čtvrtiny statků v Čechách změnily. 5. Důslednou rekatolizací vzrostla pozice katolické církve v českých zemích. 6. Vydáním tzv. Obnoveného zřízení zemského (nové ústavy) došlo k definitivnímu skoncování s dualismem panovnické a stavovské moci.
• Třicetiletá válka (zejména ve své druhé části) nesmírně zpustošila české země. • Po třicetileté válce se habsburská monarchie dostala do mnoha válečných konfliktů. Habsburkům vyrostl mocný soupeř na Západě - Francie a zároveň z Východu se objevila další expanze - Osmanská říše. Válečné operace probíhaly i od prvního desetiletí 18. století; tentokráte se jednalo o tzv. války o dědictví španělské. Budování centralistického státu sice dále pokračovalo. Habsburkové při prosazování pragmatické sankce značně ztratili ze svých mocenských pozic v Evropě. • Nedostatek pracovních sil v zemědělství nutil šlechtu jednak zvyšovat robotní povinnosti a jednak silně připoutávat rolníky ke svým panstvím. Současně s vysokými robotami se prosazovaly nejrůznější formy osobní nesvobody poddaných (někdy hovoříme o tzv. druhém nevolnictví).
• Produktivita zemědělské práce byla velmi nízká. Poměry na venkově proto vyvolávaly všeobecnou nespokojenost, která často přerůstala v otevřená povstání nebo alespoň ve zbíhání poddaných. Jejich nárůst vedl císařskou vládu, aby začala v celozemském měřítku zasahovat do poměru mezi poddanými a feudálními vrchnostmi (vydávání robotních patentů). • Třicetiletá válka a její důsledky vážně oslabily postavení měst. Řemeslná výroba stagnovala. Nejvážnější brzdou výroby se však stávaly cechy. Habsburská monarchie hospodářsky zaostávala za nejvyspělejšími zeměmi západní Evropy. Ze Západu se tehdy šířily moderní ekonomické teorie, souhrnně označované jako merkantilismus (základní zdroj bohatství spočívá v obchodní činnosti, stát má podporovat výrobu zboží a chránit domácí výrobce, omezovat vývoz surovin a naopak podporovat vývoz zboží). Aby mohla země vyvážet, bylo povinností státu podporovat výrobu, mj. i zakládáním státních manufaktur.
• Dopadu bělohorské porážky se neubránila ani kulturní oblast. Úpadek měst, odklon šlechty a měšťanstva od české kultury, násilná rekatolizace a s ní spojená emigrace elity české kultury a vzdělanosti - to vše způsobilo doslova katastrofu v duchovním životě tehdejší společnosti. • Ruku v ruce s rekatolizací pronikal do českých zemí nejprve manýrismus (1520 – 1600; byl typický za Rudolfa II.) a po něm barokní životní sloh 1600 – 1700) a s ním i barokní kultura (v podobě českého baroka). Kolébkou baroka byl Pyrenejský a Apeninský poloostrov.
8. Pozdní feudalismus - absolutismus (1620 - 1848) Počátek absolutismu znamenal úpadek českého práva. V celé toto období se vyznačuje refeudalizací, rekatolizací, germanizací a centralizací, která byla prováděna formou byrokratizace. Charakteristické rysy feudálního absolutismu: • vyvíjel se odlišně od ostatních zemí v Evropě • důvod byl ten, že český absolutismus byl nastolen zvenčí, jako důsledek prohrané války (x v Evropě to byl důsledek vnitřního, zejména ekonomického vývoje) • čeští stavové, kteří prohráli boj s Habsburskou monarchií ztratily svá práva a napříště budou mít jen ta, která jim panovník jako vítěz ve válce propůjčí (tento trest postihl celou českou politickou veřejnost s individuálními milostmi) • u nás byl nástup absolutismu provázen hlubokým ekonomickým propadem především jako důsledek 30-tileté války • dochází k obrovským přeměnám v oblasti přerozdělování půdy → pánové získávají 60 %, rytíři 10 %, města 13 % a církev 13 % poddanské půdy • přichází sem početná vrstva cizinců, která získává právo inkolátu (domicil) → stává se osobně nezávislá na panovníkovi, který ji obdarovává zkonfiskovanou půdou • v 19. století se projevu národnostní odcizení šlechty, která si uvědomuje, že kariéru musí dělat u dvora
• dochází k poklesu národní české kultury, klesá úroveň jazyka a literatury • tento proces v rámci germanizace odstartovalo Obnovené zřízení zemské, které zrovnoprávnilo češtinu s němčinou s cílem překonání Zákona na ochranu české řeči, který vytěsňoval němčinu jako úřední jazyk • nejdříve existovala dualita, ale poté začala jako státní jazyk němčina získávat převahu (v němčině byla vydávána všechna autentická znění zákonů) • do Josefínské doby je vyučovacím jazykem na univerzitách latina • Josefínská doba představuje vrchol → v zájmu sjednocení vzniká idea jednoho panovníka, náboženství i jazyka → čeština se stává pouze jazykem užívaným, státním jazykem je němčina (až do roku 1848)
Periodizace a obecná charakteristika: první etapa (1620 - 1648) - období 30-tileté války druhá etapa (1648 - 1680) - druhé nevolnictví třetí etapa (1680 - 1740) - obnova a rozvoj ekonomiky zejména na bázi manufakturní čtvrtá etapa (1740 - 1790) - doba osvícenského absolutismu pátá etapa (1790 - 1792) - Leopoldská restaurace šestá etapa (1792 - 1848) - Metternichovský policejní absolutismus
Obecné charakteristické rysy feudálního absolutismu v českém státě: • refeudalizace • centralizace ve struktuře a činnosti státního aparátu: vše se řídí vůlí jednotlivce, panovníka, ostatní mu byli naprosto podřízeni • rekatolizace: posilování a upřednostňování katolické církve; to se promítá i do struktury a činnosti sněmů (dříve zasedaly pouze 3 stavy, a to páni, rytíři a měšťané, ale nyní se jako první stav staví arcibiskupové, biskupové, preláti atd.) • germanizace: přichází z Vídně; používání jen německého jazyka; Obnovené zřízení zemské psané v němčině, má však i české znění → při rozdílné výkladu mělo přednost německé znění, na úřadech se používalo pouze německé znění
8.2. Územní ztráty Českého státu v době absolutismu • Roku 1620 bylo provedeno opatření k odloučení obou Lužic od státu - začínala válka a císař potřebuje peníze. Půjčil si od saského kurfiřta a jako zástavu dal Lužici. Smlouvy o půjčce byly obnovovány v letech 1623 a 1632. Dluh nebyl nikdy uhrazen, proto jsme ztratili Lužice. • Za Marie Terezie jsme přišli i o Slezsko. Z toho nám zůstalo pouze Opavsko, Krnovsko, Těšínsko a další „mini území“.
8.3. Státní ústřední orgány České koruny • V době soustředěné moci v rukou panovníka a eliminace moci stavů se začala prosazovat pomalu byrokratizace státního aparátu. Úředníci byli vybíráni podle své kvalifikace, oddanosti a náboženství (jedině katolíci • Roku 1625 byl např. zrušen úřad dvou purkrabí Karlštejnských. • Od roku 1625 už tedy nebyly korunovační klenoty uloženy na Karlštejně, ale ve Svatovítské katedrále. Marie Terezie dala převést klenoty do Vídně.
8.3.1. Postavení panovníka, okleštění moci stavů • Za stavovské monarchie měla část moci v rukou vysoká šlechta. Po bitvě na Bílé Hoře vítězný císař veškerá stavovská práva ruší. Panovník se chová absolutisticky, vyměňuje obsazení klíčových úřadů. • Ferdinand II. přepracoval pravidla o obsazování trůnu. Byly zrušeny jak korunovační reversy, tak i volební kapitulace. • Roku 1713 bylo rozšířeno trůní právo i pro ženy, tzv. pragmatickou sankcí. Tím byla naprosto vyloučena volba panovníka stavy. Tím, kdo zajistil dědickou následnost rodu i po přeslici byl Karel VI. V pravomoci stavů zůstalo pouze: • volba panovníka • oddělení území
8.3.2. Zákonodárství, umenšená pozice Zemských sněmů • Před rokem 1620 měly klíčové postavení Zemské sněmy. Teď je zákonodárcem panovník, sněm je zbaven svého hlavního úkolu. Poslední generální sněm zasedal roku 1619. • Zemské sněmy jsou k dispozici panovníkovi. Vrátil se na ně církevní stav - byly tam tedy stav církevní, panský, rytířský a městský. • Každý stav vysílal své dva zástupce do osmičlenného Stavovského zemského výboru. Když nezasedal sněm, připravoval výbor jeho jednání.
8.3.3. Dvorské úřady • Zůstala jejich struktura (číšník, dveřník,...), ale pomalu odumíraly. Panovník dvorské úřady uděloval jako vyznamenání, odměnu pro své věrné. 8.3.4. Královská rada • Poradní orgán panovníka nebyl výslovně zrušen. Od r. 1624 panovník trvale sídlí ve Vídni. 8.3.5. Česká komora • Starala se o finanční politiku státu. 8.3.6. Hejtmanství německých lén • Postupně upadalo. Až bylo roku 1651 zrušeno. • Kompetentním pro správu zbylých vazalů se stal po roce 1651 apelační soud.
8.3.7. Česká královská (dvorská) kancelář • V jejím čele stál kancléř. • Po roce 1624 se přemístil do Vídně. Kancelář se stala mezičlánkem mezi panovníkem a Českým státem. V jejím čele stál nejvyšší kancléř. • Kancelář prošla výraznou byrokratizací. Byl zaveden nový úřad - místokancléř a také další početný aparát. • Roku 1749 byla Česká dvorská kancelář zrušena Marií Terezií. • Kompetence kanceláře převzal společný orgán pro Český stát a Rakousko, tzv. Direktorium (Ředitelství ve věcech vnitřních). Mělo na starosti veřejnou správu a finance. Roku 1762 bylo zdokonaleno a vznikla tak Spojená česko-rakouská kancelář. Byla dobovou vládou ve státě.
8.4. Místní správa - správa zemí • Správa území českých krajů, Moravy a zbytku Slezska. Na úrovni místní správy byla moc stavů největší. Proto byly po roce 1620 jmenováni nový místodržitelé, oddaní králi. • V Čechách to byl sbor místodržících v jejichž čele stál nejvyšší purkrabí, který zastával také úřad předsedy Zemského sněmu a Zemského soudu. • Moravské zemské hejtmanství nahradil roku 1636 tzv. tribunál, v čele byl moravský zemský hejtman. • Roku 1748 byl v Čechách i na Moravě zřízen nový úřad pro správu zemí, který byl nazván královská deputace. Roku 1763 byl název změněn na Zemské gubernium.
8.5. Krajské zřízení • V 17. století byl zachován výběr úředníků i z vůle stavů. Roku 1751 bylo zrušeno staré pravidlo o dvou hejtmanech v krajích, kraje byly nově rozděleny, bylo jich nyní 16. Hejtman měl pevné sídlo v krajském městě. Měl na starosti soudnictví, správu všech důležitých věcí. V roce 1862 krajská správa zanikla. • Kraje jsou specifikem pro České království. Na Moravě došlo k rozdělení na kraje až roku 1637 (bylo jich 6). • Po vydání Obnoveného zřízení zemského přestaly být svolávány krajské sjezdy.
8.6. Vrchnostenská správa Vrchnost vykonávala veškeré funkce soudnictví vzhledem k poddaným. Pozemkové vrchnosti a jejich feudální panství tvoří územně správní celek. 8.7. Městská správa Jedná se o nejnižší stupeň správy. V čele měst stojí volení zástupci městského patriciátu. Roku 1784 došlo k reformě městské správy -> tzv. regulace magistrátů. Všechna města byla rozdělena podle hospodářského významu do tří skupin: • nejmenší města • středně velká města • největší města.
8.7 Tereziánské a josefínské reformy v období osvícenství 18. století Císařovna Marie Terezie (1717 – 1780) byla motivována pro reformní kroky kritickou situací státu – sociální a ekonomická politika osvíceného absolutismu. Tereziánské reformy: • daňová reforma (kontribuce) – pro armádu a splacení státního dluhu; • 1749 změna státoprávního postavení zemí Koruny české v rámci habsburské monarchie – zřízeny 2 nové úřední instance; • 1748 tereziánský katastr – soupis poddanské půdy; • měnová reforma – základní peněžní jednotkou se stal 1 zlatý ve stříbře, který měl hodnotu poloviny tolaru nebo 30 krejcarů; • zavedení jednotného systému měr a vah;
• 1771 vydán robotní patent pro Slezsko a v Čechách zahájila práci urbariální komise pro zmírnění poddanských povinností; • 1775 vydán robotní patent pro Čechy; • 1775 jednotný celní řád; • stavba císařských silnic; • školská reforma – 1777 čtyřtřídní hlavní školy a třítřídní městské školy; 1774 triviální školy – povinná školní docházka; • reforma armády – povinná 7 letá vojenská služba;
císař Josef II. (1780-1790) provedl další tzv. josefínské reformy: • 1781 patent o zrušení nevolnictví neboli člověčenství – poddaní se mohli ženit, jít do učení a na studia bez souhlasu vrchnosti; • 1781 toleranční patent – náboženská svoboda pro protestanty; • 1785 josefínský katastr – evidence veškeré půdy; • 1789 berní a urbariální patent – převedení roboty na peněžní plat; • zrušení klášterů a konfiskace jejich majetku (50%); • zmírnění trestů; • omezení cenzury; Všechny reformy směřovaly k centralizaci absolutistické moci osvíceného feudalismu a otevřely cestu ke kapitalismu.
8.8 Organizace soudnictví v letech 1620 - 1848 • Před Bílou horou byla organizace soudnictví přehledná. Až do Josefínské doby se respektuje princip personality stavovského práva, který ústí v to, že pro jiné kategorie obyvatel jsou jiné soudy. Český Zemský soud ztrácí v Obnoveném zřízení zemském své pravomoci, svrchovanost. Proti každému jeho rozsudku je možné odvolání k panovníkovi, tzn. není poslední instancí. Tam, kde uložil trest smrti, nebo ztráty šlechtické cti, musel nejdříve požádat panovníka o souhlas. V polovině 18. století byla reorganizace soudů provedena natolik, že z původních stavovských soudů zbývalo velmi málo. Obnoveným zřízením zemským byla zavedena na všech soudech dvojjazyčnost. • Existuje zde tří-instanční systém: 1. instance: vrchnostenské, městské a zemské soudy, 2. instance: apelační soudy, 3. instance: Nejvyšší soudní úřad.
• Zemský soud byl první instancí pro šlechtice a původně i pro nešlechtice. Existovala možnost žalovat i kláštery, kapituly, královská města a projednávat také spory lenní.
• Městské soudy byly soudy první instance pro měšťany. Od 18. století byla omezena pravomoc menších městských soudů. Ztrácí hrdelní pravomoc, kterou přenáší na větší města, která musí prokázat, že disponují právnickým aparátem. • U vrchnostenských soudů se uplatňuje nárok, aby disponovaly školeným právnickým aparátem, tzn. aby měly alespoň justiciáře = úředník s právnickým vzděláním.
Už za stavovské monarchie byl založen Apelační soud v Praze, který byl složen z kvalifikovaných osob. Byl odvolacím soudem pro městské soudy. Později se používal jako všeobecná odvolací instance pro soudy 1. instance. Od roku 1753 byl zřízen Apelační soud pro Moravu a Slezsko v Brně. Směřovala k němu odvolání od soudů poddanských a městských. Roku 1782 byl změněn Josefínskou soudní reformou, resp. navázal na bývalý Moravský zemský tribunál pro Moravu a Slezsko. Od roku 1853 se z těchto soudů staly zvláštním nejvyšším rozhodnutím č. 10 vrchní zemské soudy, tj. 2. obecné instance v hlavních městech jednotlivých zemí monarchie.
• Jako třetí instance původně fungovala Česká dvorská královská kancelář, která měla zvláštní senát pro iudiciale, jímž procházely všechny žádosti o revizi od 2. instance k panovníkovi. Roku 1749 byla Česká dvorská královská kancelář zrušena a byl zřízen Marií Terezií Nejvyšší soudní úřad ve Vídni. • Po roce 1848 byl zřízen Nejvyšší soudní dvůr ve Vídni. Jednalo se o soud zrušovací, který na základě „zmatečné“ stížnosti mohl změnit, potvrdit nebo zrušit rozsudek nižší instance. Vlastní rozsudky vydávat nemohl.
8.8.1 Trestní soudnictví • Na starosti ho měly hrdelní soudy. Do poloviny 18. století (1766) mělo hrdelní jurisdikci velké množství soudů (poddanské, městské,...). Celkem jich bylo 378. Byla provedena redukce - hrdelní pravomoc byla zrušena u velké většiny soudů. Zůstala pouze 24 městům (4 města pražská, Cheb, Plzeň,...). • Nejvýznamnější z těch 24 bylo 16 krajských měst, kde zasedaly trestní kriminální soudy. Vedle školených soudců se jich účastnili i laikové (přísedící). Ti museli být přítomni i u vyšetřování a sepisování protokolu.
• V Praze, Brně a Opavě sídlily kriminální soudy pro privilegované obyvatelstvo. Stály vedle těch 24. Soud v Praze měl na starosti trestnou činnost šlechty, vyšších úředníků (od krajských úřadů výše), osob spadajících do jurisdikce univerzity a osob obžalovaných z velezrady bez ohledu na jejich stav, to vše na území Čech. • Odvolání proti těmto 24 + 3 soudům směřovala k Apelačnímu soudu. Ten, když přezkoumával jejich rozsudky, se označoval jako vrchní kriminální soud. Nad ním stál Nejvyšší soud ve Vídni, označovaný jako Nejvyšší soudní dvůr. Posuzoval odvolání proti rozhodnutí Apelačního soudu.
8.8.2 Civilní soudnictví První instance měla několik podob: • pro privilegované osoby sloužil jako první instance Zemský soud. • ve větších městech (Praha, Brno, Opava a další) byly civilní soudy obsazeny školenými právníky • v dalších 28 městech se civilní soudy skládaly ze 3 soudců • v méně významných městech rozhoduje civilní spory syndikus • vedle toho byly civilní spory projednávány na jednotlivých vrchnostensko-poddanský panstvích, což vedlo k velké roztříštěnosti • stále zůstávaly horní soudy v hornických městech (Kutná Hora, Jáchymov, Příbram) • od první čtvrtiny 18.století se rozšiřuje agenda mezi obchodníky → v Praze, Brně a Opavě vznikají merkantilní a směnečné soudy • dále zůstal i lenní soud (Praha, Brno, Opava) - pro vztahy mezi lenními pány a vazaly Druhou instancí byl Apelační soud, složený z prezidenta, zástupce, soudních radů a pomocného personálu Třetí instancí byl Nejvyšší soudní dvůr.
Vývoj procesu • Počátky změn se objevují od vydání Obnoveného zřízení zemského. Vítězí zásada oficiality. Obnovené zřízení zemské obsahuje zásadu písemnosti. Do procesu se dostávají zásady římsko-kanonického procesu a vytlačuje se princip obžalovací. Postupně se prosazuje princip inkvizičního (vyhledávacího) procesu. • Zásady procesu majetkového se neodlišovaly od procesu trestního. Platila stejná pravidla, soudili stejní soudci a soudy. Obnovené zřízení zemské bylo ovlivněno zásadami soudního procesu rakouských zemí. Pravidla obsažená v Obnoveném zřízení zemském byla doplněna deklamatorii a novelami z roku 1640. V letech 1641 až 1644 byly vydána písemné zásady pro městské soudy zvané Instrukce.
• Trestní zákoník Constitutio Criminalis Josefina vydaný v roce 1707 (v češtině pak 1708) platil pro jednotlivé české země. Sjednotil postup řízení ve všech zemích Koruny české u všech soudů a zakotvil inkviziční proces. • Roku 1768 (česky 1769) byl vydán výlučný zákoník Constitutio Criminalis Tereziana, který rušil všechny ostatní. Byl platný pro všechny země české a rakouské. Obsahuje zásadu formální důkazní teorie. Hlavním důkazním prostředkem se stává tortura. Tíha důkazů je na obžalovaném. Celý proces je veden tak, aby se získala tzv. koruna důkazů = přiznání obžalovaného. V případě, že se nepodařilo vinu prokázat a obžalovaný byl propuštěn, bylo to jen na „volnou nohu“ a dál se sháněly důkazy k jeho odsouzení. Obžalovaný byl bezprávný. Nebyl rovnocenná strana. Nemohl navrhovat důkazy, nemohl mít obhájce, postrádal základní procesní práva. Vycházelo se z toho, že má-li pravdu, je jeho nejlepším obhájcem soudce. Soudce pak měl tři funkce: soudit, obhajovat a žalovat.
• Až do roku 1883 byl aplikován inkviziční proces. • Roku 1781 byl vydán Obecný soudní řád jako základ soudního řízení. Zakotvil zásadu dispoziční a zásadu projednací. Civilní proces vycházel z rovnosti stran před soudem. • Změny v trestním procesu byly doprovázeny vydáním Obecného soudního řádu kriminálního roku 1788. Odstranil poslední zbytky dřívějších přežitků. Platí zásada inkvizičního procesu, řízení je písemné a tajné. Místo tortury se zavádí tresty pro neposlušnost soudů. Jeli to evidentní, soud může uložit tělesné tresty, které se svojí intenzitou rovnají tortuře. Když byl obžalovaný usvědčen nepřímými důkazy, nemohl mu být uložen absolutní trest (jen blízko horní hranici). • Roku 1803 vychází jako součást Trestního zákoníku o zločinech a těžkých policejních přestupcích další soudní řád, který platí až do roku 1848.
8.8.3 Kodifikace občanského práva • Od první poloviny 18. století se objevuje snaha upravit majetkové poměry obyvatelstva. Dříve toto upravoval pro měšťany Koldínův zákoník městského práva (1579) a pro poddané tuto funkci plnily dílčí předpisy spadající do oblasti vrchnostensko-poddanského práva. • Druhým z pramenů týkající se právní úpravy majetkových vztahů u nás bylo po Bílé hoře Obnovené zřízení zemské. Monarchie se snaží o nastolení rovnosti před zákonem, která by znamenala oživení obchodu a další jeho rozvoje.
• Teprve v 18. století se objevují snahy dosavadní právo předbělohorské shrnout. To však nemá podobu nové kodifikace, ale spíše svodu zákonů (sebrání) = sbírky. Návrh zákoníku majetkového práva začal být připravován od roku 1753. Řešil otázky vlastnictví, držby, atd. Další odvětví občanského práva - rodinné a manželské právo - bylo doménou církve. Později byla utvořena kompilační komise, která měla vypracovat návrh zákoníku občanského práva. Zákoník měl tři části: práva osobní, věcná a obligace. Tento návrh měl více než 5000 paragrafů v 6-ti svazcích (mnohé platilo jen pro někoho). Byl nepoužitelný pro praxi, po dvanácti letech práce na něm ustaly. • Roku 1766 byl ke schválení předložen Maria Theresiana Codex = Zákoník Marie Terezie pro všechny její dědičné země, ve kterých je právo soukromé a všeobecné stanoveno. Byl však velmi nepraktický. Místo úpravy právních vztahů se jednalo spíše o učebnici či komentář. Byl Marií Terezií odmítnut.
Všeobecný občanské zákoník 1811 • Na konci vlády Josefa II. byla práce na návrhu pozdější kodifikace majetkového práva obnovena. 1. 11. 1786 byl vydán 1. díl Všeobecného občanského zákoníku. Měl 5 částí, z nichž 1. a 2. část obsahovaly obecná ustanovení a další části upravovaly vztahy mezi rodiči a dětmi, postavení sirotků, osob nemanželských a osob marnotratných. Byly zde zahrnuty i ostatní předpisy, které v Josefínské době vznikaly. Od roku 1781 to byly např. omezení fideikomis, zrušení nevolnictví, vydání tolerančního patentu, manželský patent, patent o dědické posloupnosti apod. Poprvé u nás zavádí rovnost občanů před zákonem. • Později začaly probíhat další kodifikační práce.
• Jeho koncepce vycházela z římskoprávních základů. V některých částech čerpal z přirozenoprávní teorie. Přiznává člověku vrozená, již rozumem poznatelná práva. • Základním smyslem zákoníku byla všeobecnost a výlučnost. Byl všeobecný a výlučně upravoval všechny právní poměry, kterých se týká. Znamenal definitivní zrušení Koldína, pokud upravoval občanské právo. Platil bez výjimky pro všechny obyvatele státu bez ohledu na jejich společenské postavení. Byl to zákoník svou povahou již moderní. V základních ustanoveních majetkových a smluvních zakotvoval již požadavky nastupující podnikatelské vrstvy. Zákoník řešil otázky právních vztahů mezi osobami, práva manželského a rodinného, věcných práv (vlastnictví, držba), závazkového práva, dědického práva,... Byly zde četné vlivy doby feudální i moderní.
Zákoník je poměrně obsáhlý. Má 1502 paragrafů. Z obsahu Občanského zákoníku 1811: 1. díl: práva osobní včetně manželského a vztahů mezi rodiči a dětmi, poručnictví a opatrovnictví • instituce manželství na smluvním základě • smlouva může mít majetkoprávní aspekt • možnost ukončení manželství - rozvod, odluka • dědictví minulosti - rozlišení dětí na manželské a nemanželské → s cílem chránit majetek před drobením; vztah mezi mužem a ženou → upraven ve prospěch mužů
2. díl: práva k věcem • rozlišuje se vrchní vlastnictví (feudální) a užitkové vlastnictví (poddanské) 3. díl: o společných předpisech práv osobních a věcných • Podle zákoníku se začaly řídit veškeré soukromoprávní vztahy. Po zrušení roboty a odstranění feudalismu (1848) byl několikrát pozměňován, jeho jádro však zůstalo zachováno. Platil až do roku 1918. Byl převzat do československého právního řádu a platil až do 1. 1. 1951.
8.8.4 Právo rodinné a manželské • Ustanovení rodinného a manželského práva u nás platila až do roku 1949, kdy zanikly vydání Zákona o rodině (v právní dvouletce). Manželské právo bylo často měněno. • Rakouský občanský zákoník vycházel z obecné představy o smluvní svobodě → manželství může uzavřít každý, nebrání-li mu v tom nějaká překážka, např. zuřivost, šílenství, nezletilost apod. Takoví lidé nemohli uzavřít manželskou smlouvu, ale nedostatek věku mohl být odstraněn souhlasem rodičů, poručníka nebo soudu. Dalšími překážkami uzavření manželství bylo příbuzenství, švagrovství, existence jiného manželství. Překážka náboženská spočívala v náležitosti k vyznání (křesťan a nekřesťan se nemohli brát). Zákaz sňatků kněžích, řeholníků nebo příslušnic ženského řádu stanovovala překážka přináležitosti k řádu. • Existovaly také překážky pro Židovské manželství. Od roku 1726 se však objevovala snaha omezil židovské rodiny a bylo stanoveno, že sňatek smí mít pouze nejstarší syn (bylo to překračováno). Od roku 1797 mohla být tato překážka odstraněna finančním získání dispense. • Obecná překážka manželství spočívala v politickém konsensu. Na požádání byl muži, který se chtěl ženit, vystaven písemný souhlas orgánu veřejné správy. Předpokladem pro jeho udělení byla schopnost muže uživit rodinu. Teprve po získání politického konsensu mohl muž požádat duchovního o uzavření sňatku. Zrušení politických konsensů mělo proběhnout v roce 1863, ale sněmovna se postavila proti a tak byly definitivně zrušeny až v roce 1868.
• Nikdo nemohl být bezdomovec. Existovala chudinská péče založená na domovské příslušnosti. Každý příslušel do nějaké obce, a to buď té, kde se narodil, nebo získal domovské právo udělením. Rozhodl-li se někdo toulat, byl poslán zpět do své obce, kde se o něj museli postarat. To zatěžovalo rozpočty obcí, a proto obce žádaly obnovení konsensů. • Státní úředníci se mohli ženit až po dosažení určitého stupně v profesním řebříčku. • Učitelé se mohli ženit, jen když dostali vlastní školu. Vysokoškolští asistenti se nesměli ženit vůbec. Tato omezení byla zrušena až v roce 1869. Později byl však zaveden zákaz pro učitelky, neboť vdala-li se, musela opustit místo, protože byla již zajištěná. • V Tereziánské době se původně vojáci mohli ženit. Manžel v 1. třídě žil s rodinou v kasárnách. Manžel ve 2. třídě žil od ženy odděleně. Služba vojáka byla doživotní. Od roku 1768 byla branným zákonem zavedena všeobecná vojenská povinnost se snahou, aby vojáci nebyli ženatí. Od roku 1858 se muž směl ženit, pokud za sebou měl službu nebo byl u odvodu uznán neschopen vojenské služby. U důstojníků, se do zvláštního fondu minimální války vkládala tzv. důstojnická kauce. • Celníci se mohli ženit, ale jen jejich polovina. • Četníci se ženit nemohli, s výjimkou velitelů četnických stanic.
• Manželství vzniklo souhlasným prohlášením před osobou duchovní. Sňatek byl církevní a až v 60. letech byl subsidiárně povolen sňatek civilní, a to jen v případech, kdy církev jeho uzavření odmítla. Až roku 1949 byl u nás zakotven výlučný sňatek civilní, který ten církevní vyloučil → byl právně irelevantní. Důvody neplatnosti manželství byly nedostatek dobrovolného souhlasu, omyl v osobě ženicha či nevěsty. • Existovaly dva stupně rozvázání manželství. Rozvod od stolu a lože, a to na základě žádosti obou nebo jednoho z manželů. Takové manželství dále trvalo a manželé si byli povinni manželskou věrností. Kdyby si našli někoho jiného, byli by stíháni na základě trestního zákoníku a hrozilo by jim vězení až na 6 měsíců. • Rozluka znamenala definitivní zánik manželství za života manželů (dalšími případy definitivního zániku manželství byla smrt jednoho z manželů nebo prohlášení manželství za neplatné). Nepřipouštělo se u osob s katolickým vyznáním, což respektovalo kanonické právo, které zrušení sňatku neuznávalo. Až novela č. 320 / 1919 povolovala rozluku i u katolíků.
8.8.5 Postavení žen a dětí • Za výchozí bylo považováno nerovné postavení ženy a muže. Ženy jsou v moci muže. Zákoník však zakazoval zlé nakládání s manželkou. Hlavou rodiny je muž a žena je povinna ho následovat a poslouchat. Žena nesla jméno manželovo. O výchově dětí rozhodoval manžel. Muž musel ženě přiměřeným způsobem přispívat na stravu a ošacení, ale jiné povinnosti měla jen žena. Při zlém nakládání muže s ženou jej bylo možné trestat, a to na základě žaloby. Manželka mu však mohla prominout. Žena také ztrácela ekonomickou subjektivitu a literatura 19. století dokazuje, že to mělo neblahé následky. Rigidními předpisy té doby mělo dojít k zajištění stability rodiny a manželství.
8.8.6 Dědické právo • Prvním zásahem do oblasti dědického práva nalezneme v Obnoveném zřízení zemské (pod vlivem Koldína). • Za Josef II. byla převzata posloupnost intestátní v 6-ti liniích. Prvně dědily děti a ostatní přímí potomci zůstavitelovy; jako druzí otec a matka zůstavitele a jeho bratři a sestry, třetí dědové, báby, ve čtvrté až šestá linii dědili pradědové a prabáby s těmi, kteří od nich vzešli. • Tato úprava platila až do roku 1950 - 1951.
8.8.7 Obligační a směnečné právo V oblasti obligačního práva existovala neomezené smluvní volnost. Jako nové se objevují smlouvy pojišťovací a pracovní. Směnečné právo se týkalo bezhotovostních plateb = směnky. První směnečné předpisy byly vydány ve Vratislavě (Slezsko) v roce 1651. Od roku 1672 se aplikovaly i v ostatních zemích Habsburského soustátí. Roku 1712 byl vydán druhý směnečný patent ve Slezsku, který se stal základem právní úpravy pro ostatní země. Jeho vliv na české země byl však znemožněn ztrátou Slezska v roce 1742. Roku1743 byl vydán Vídeňskou vládou zvláštní směnečný patent, jíž byly zřizovány směnečné a merkantilní soudy v hlavních městech zemí monarchie (u nás Praha, Brno a Opava). Jako druhá instance měly fungovat směnečné a merkantilní apelační soudy a jako třetí instance Nejvyšší soudní dvůr. Předpisy upravující obchodní vztahy byly založeny na předpisech cechovních. Jeho smyslem bylo vyloučit konkurenci zahraničních kupců (zvláště z Norimberku). Domácí konkurence byla omezována udělováním státních koncesí. Jednotlivé obchodní organizace se nazývaly konfraternity a na počátku 19. století byly slučovány v kupecká grémia.
8.8.8 Pracovní právo Pracovní poměry v manufakturách původně vůbec upravena nebyla. Vycházelo se z obecné smluvní volnosti. Základem pracovních poměrů byli poddaní, tuláci a bezprizorní děti. Děti pracující v manufakturách mladší než 12 let musely mít tříletou školní docházku, starší děti nemusely. Jednou týdně však musely být česány a myty a 2x ročně podrobeny lékařské prohlídce. Délka pracovní doby u dětí od 10-ti do 12-ti let byla 10 hodin denně a u dětí starších 14-ti let 16 hodin denně. Pracovní poměry dospělých upravoval roku 1837 vydaný První pražský dekret. V případě úrazu či nemoci museli zaměstnavatelé hradit svým dělníkům pobyt v nemocnici po dobu nejdéle 4 týdnů. Občanský zákoník v 1151 až 1163 upravoval smlouvy námezdní.
8.8.9 Kodifikace trestního práva • Podobný trend vytváření univerzálně platných kodexů proběhl i ve veřejnoprávním úseku, zvláště v trestní oblasti. Nejvýznamnější jsou tři trestní zákoníky, které postupně nahradily trestní normy vyplývající pro šlechtu z Obnoveného zřízení zemského a pro měšťany z Koldínovy kodifikace. Šlo o snahu sjednotit trestní právo v praxi. • Trest byl chápán jako pomsta na pachateli, který musí být adekvátní tomu, co spáchal, ale je také symbolický. Nerespektovala se úměra mezi deliktem a trestem. Trest převažoval. Hlavní tresty se udělovaly za delikty proti Bohu, státu a pak až proti osobním zájmům. Nejtěžším deliktem byla tedy urážka Bohu, svatých, delikty proti dobrým mravům, počestnosti, ublížení na těle, jménu, cti a dobré pověsti. Stále je používáno množství středověkých trestů (mrzačící tresty, lámání kolem apod.). V Terezianě však nadále byl delikt čarodějnictví. Ukládal se za něj trest smrti. Za vlády Marie Terezie jí byly všechny rozsudky nad čarodějnicemi předkládány k posouzení. Tereziána byla poplatná nejen čarodějnické tradici, ale i středověkému právu v oblasti sexuálních deliktů jako cizoložství a sodomie. Byly za ně ukládány hrdelní tresty, např. upálení.
• Roku 1787 se objevuje nový směr v podobě vydání Trestního zákoníku Josefa II. = Všeobecný zákoník o zločinech a trestech na ně. Vycházel z myšlenky zrušit trest smrti. Trest má směřovat k převýchově, ne pomstě. Byl zaveden trest odnětí svobody. Byl velmi krutý a v podstatě znamenal trest smrti. Zákoník zrušil většinu středověkých deliktů. Ponechal jen cizoložství. Zavedl zásadu nullum crimen et nullea poena sine lege = není testu není zločinu bez zákona. Nikomu nemohl být uložen jiný trest, než ten který je stanoven zákoníkem a nemůže být trestán za čin, který není v zákoníku obsažen. Josef II. tak chtěl podrobit soudce vůli zákona (panovníka). • Roku 1795 byl opět zaveden trest smrti, ale jen pro velezradu či pokus o ni, a to jako reakce na vývoj ve Francii. • Roku 1796 vznikla zvláštní kodifikační komise, která připravila nový trestní zákoník a ten byl v tomtéž roce vyhlášen jako Západohaličský trestní zákoník. • Od roku 1803 platil pro všechny země české i rakouské s výjimkou Uher Zákoník o zločinech a těžkých policejních přestupcích.
8.8.9.1 Trestní zákoník Josefa I. 1707 - „Josefina“ • Řád práva útrpného a hrdelního. Byl první trestním zákoníkem s univerzální platností, česky vyšel roku 1708. Byl rozpracován podle vzoru německých a českých předpisů, zaměřil se především na proces. Zabýval se vyšetřováním, dokazováním a v menší míře trestáním trestné činnosti. Má dlouhé články (23), které se dělí na paragrafy. • Hlavním vyšetřovacím prostředkem zůstává tortura (5 stupňů) - mučení, jako způsob získání doznání (jak postupovat, jak hodnotit výroky mučeného). Účelem trestu je odplata, pomsta a odstrašení. • Josefina platila v letech 1707-1768, nebyla výlučným zákoníkem a platila pouze pro Země Koruny české.
8.8.9.2 Trestní zákoník Marie Terezie 1768 - „Tereziana“ Hrdelní řád Marie Terezie (Constitutio Criminalis Thereziana). Roku 1769 byl přeložen a vydán česky. Je stejně zastaralý a nepřiměřený společenskému vývoji. Má však legislativně zdařilejší zpracování., Tereziana pro celé habsburské soustátí kromě Uher. Univerzalita se netýká jen území, ale i obyvatelstva. Tereziána má dva díly: - procesní právo - vyhledávání a vyšetřování trestné činnosti - hmotné právo V procesní části najdeme dlouhé kapitoly (články) o tortuře. Je zde dokonalejší úprava mučení, dokonalejší popis tortury. Předpokládá se psychický nátlak, pak následuje: – přiložení technických pomůcek (zhotoveny podle jednotného předpisu) - např. palečnice – šněrování - (popsaná délka provazu) → vykloubení loketních a rameních kloubů – natažení na žebřík nebo podle Vídeňského typu na skřipec – horké lámání (znovu použitý skřipec) - když byly vyvráceny ruce, byl mučený pálen po obou stranách těla (na bocích)
• V Tereziáně jsou zakotveny zásady inkvizičního řízení - vyšetřovatel je totožný se soudcem. Podezřelý je zavřen do vězení, nastává snaha o rychlé usvědčení. Mezi důkazy patří první místo doznání, které se považuje za „korunu důkazů“. Doznání nahrazovalo ostatní důkazy, proto se používalo mučení. Tortura nebyla příliš často v praxi používána, roku 1775 byla zakázána, ale v zákoníku zůstala. • Hmotně-právní část kodexu upravuje, co je trestné, a jak to má být trestáno. Za trestný čin je zde považováno i kacířství, rouhání a čarodějnictví (čarodějnické procesy proběhly např. ve Velkých Losinách, v Jistebnici).
8.8.9.3 Trestní zákoník Josefa II. 1787 • Všeobecný zákoník o zločinech a trestech na ně. Jde o pravý opak Tereziány, převážilo v něm osvícenské a přirozenoprávní učení. Zatímco Tereziána vychází z presumpce viny, opírá se Josefův zákoník o presumpci neviny. V Tereziáně je možná analogie, ale Josef II. prosadil myšlenku - není zločin bez zákona. Nalezneme zde i nové trestné činy, jako např. zpronevěra.
8.8.9.4 Trestní zákoník Františka II. 1803 • Zákoník o zločinech a těžkých policejních přestupcích. V českém překladu byl vydán roku 1804. Název policie je použit ve významu veřejný pořádek. Skládá se ze dvou částí - v prvé se pojednává o zločinech, ve druhé o přestupcích. Na svou dobu byl velmi dobrý. Rozvíjí všechny vymoženosti zákoníku Josefa II. Pojednává o procesu, i o trestech. • Roku 1852 vychází Trestní zákoník, který je novelou toho z roku 1803. U nás jeho hlavní zásady platily prakticky až do roku 1949. Byl přehledný, obsahoval dobré formulace, dostatečná obecnost bránila kazuističnosti, vymezuje trestní odpovědnost pro trvale či přechodně nepříčetné pachatele, zavádí hranici trestní odpovědnosti na 14 let. • Zavádí 3 stupně trestů: 1. žalář: doživotní či dočasný (6 měsíců až 20 let), 2. těžký žalář: vězeň spoután na nohou, bez masa a v izolaci, 3. nejtěžší žalář: vězeň spoután na nohou, ob den teplé jídlo • Někdy byl trest zostřen nucenými pracemi, vystavením na pranýři, vyhnanstvím apod. Trest smrti měl za následek ztrátu šlechtických práv a práv osobních. Za přestupky se uděloval test v podobě ztráty práv, vězení do 6-ti měsíců, vyhoštění, ztráta majetku apod.
8.8.10 Předpisy manufakturní, cechovní a čelední řády • Za vlády Marie Terezie a Josefa II. došlo k oživení hospodářské aktivity. Zjevná je snaha preferovat domácí výrobky. Na dovoz jsou uvalena větší cla, import některých výrobků byl úplně zakázán. Kontrolovaný a znevýhodněný byl zejména dovoz textilního zboží. Zevrubné a široké řešení nabízel celní tarif (1788). Osvícenský absolutismus se též snaží usnadnit obchod uvnitř zemí → zrušena pravomoc vrchností vybírat mýta a poplatky za transport zboží přes jejich území. Roku 1782 bylo na Moravě zrušeno 360 míst, kde se do té doby vybíralo clo. Přesto ale zůstala mnohá povinnost poplatků – mostné, převozné ,... • Od poloviny 18. století se rozšiřuje silniční doprava → jsou vydávány první obsáhlejší speciální řády pro dopravu - např. Silniční řád pro dopravu ve městě Praze Josefa II. Také se rozšiřuje doprava říční - na Vltavě, Labi a Dunaji.
• Rozvíjí se manufaktury, počíná průmysl. Jedná se o celospolečenský jev. Vše vede ke snaze opustit personalitu práva. Stát provádí reformy shora, což se odráží v dobovém právním řádu → snaha reformovat právní úpravy výrobního procesu. Ve městech stále přežívají cechy. Kdysi byly užitečné a progresivní, ale v 18. století byly brzdou dalšího vývoje. Hospodářská situace tedy vyžadovala zrušení mnohých starofeudálních jevů. • Po letech váhání bylo zřízeno několik důležitých ústředních orgánů. Byla to manufakturní komise (1714), která zkoumala rozvoj manufakturní výroby. Hospodářství v monarchii dále upadá. Roku 1724 byla komise přetvořena na komerční kolegium, které již předkládalo návrhy řešení
• Také se začíná zkoumat, jak prospívají cechy. Roku 1731 byl vytvořen úřad generálního cechovního inspektora. Současně byl vydán i generální cechovní patent. Roku 1739 byly vydány generální cechovní artikuly. Je v nich podrobně upravena cechovní organizace. Ani toto nařízení se neodchylovalo od dřívějších zásad. • Josef II. zavedl zásadní změny v cechovnictví. Část cechů byla zrušena, zůstaly pouze v technicky náročných oborech, kde byla třeba kontrola → výrobci střelných zbraní, hořlavin,... Řada dalších povolání byly vázána nutností vyžádat si povolení úřadu k zahájení výroby (tkalci, punčocháři,...). Povolení potřebovali např. i dobový umělci (malíři,...), ale i lékárníci a šermíři. Přesto však v 18. století hospodářství stagnuje, a to díky malé podpoře manufakturní výroby → změny za Josefa II. nebyly důsledné.
• První krok k rozvoji textilního průmyslu byly venkovské manufaktury. Na řadě panství byli nevolníci soustředěni v manufakturách. Donucovací pracovny existovaly i ve městech. Byly do nich umísťováni osoby za drobná porušení veřejného pořádku. Za svou práci pobírají mzdu. Do dalších podobně organizovaných dílen byly naháněni tuláci a nedospělci. • Dětská práce se záhy stala velmi rozšířenou → snazší disciplinární zvládnutí. V Josefinské době se dětskou prací zabývá i ústřední zákonodárství. Roku 1782 byl vydán čelední řád → soubor povinností, které se týkaly pracovníků, jako byli čeledíni, pacholci, ale i osob zaměstnaných v prvních dílnách. Řád se též zabýval donucovacími pracovnami ve městech i na venkově. Roku 1786 přišla novela čeledního řádu, ve které byla podrobně upraveny dětská práce v manufakturách a dílnách. Pracovní doba dětí od 8 do 12 let nesměla přesáhnout 10 hodin denně. Jedenkrát za týden se měly mít a česat, 2x ročně k nim docházel lékař. • Poměry v manufakturách se zlepšily ve druhém desetiletí 19. století. Ve 40. letech mohou pracovat pouze děti starší 9 let, které za sebou mají alespoň 3 roky školní docházky.
8.8.11 Stavovská dezidéria 1790 • V soustátí se od vydání Obnoveného zřízení zemského nic nezměnilo na vztahu panovník - stavy. Toto vyhovovalo ve století 17. ale ne ve století 18. Ze strany šlechticů a špiček veřejného života zaznívaly kritické názory na fungování vídeňského vládního centra. Od počátku 18. století existoval Stavovský zemský výbor, který připravoval jednání zemského sněmu. • Josef II. přestal Stavovský zemský výbor svolávat, což bylo v kontextu dalšího postupu centralizace moci. Přehlížel tak kategorii šlechty, církevní hodnosti a měšťany z královských měst. Nespokojenost s tímto stavem se projevila po smrti Josefa II. Roku 1790 byl poprvé od roku 1620 svolán Zemský sněm bez souhlasu a iniciativy panovníka. Zde vznikla tzv. stavovská dezidéria, která byla odeslána panovníkovi Leopoldu II.
Obsahovala náměty na reformy, stížnosti na provádění berní a urbariální reformy. Na co si vlastně stavové stěžovali? • Na daňové zatížení. na silnou centrální vládu. • Na silnou centrální vládu. Byly zde mocenské a politické požadavky, které směřovaly k oslabení absolutismu. • Objevují se i další rozpory, a to mezi poddanými a vlastníky půdy, mezi začínajícím obrozeneckým hnutím Čechů a německým živlem.
8.9 Osvícenství • U nás bylo spojeno s Marií Terezií (1740) a Josefem II. (umírá 1790). Myšlenka osvícenského absolutismu spočívala v reformě středověké feudální společnosti, která měla být provedena osvíceným panovníkem, který je svým rozumem předurčen společnost zbavit všech předsudků, pověr a špatností. Josef II. nezlomně věřil v sílu práva, a to až fanaticky. Myslel si, že prostřednictvím práva může řídit lidi a stát - hlavní smysl práva. • Vznikají sbírky zákonů politických, justičních a provinčních (zemských). Roku 1787 vychází Trestní zákoník. Byla vydávána také řada předpisů, patentů, restrikcí apod. Existovala snaha, řídit člověka od jeho narození až do smrti. • Mezi osvícenské reformy patří vydání Patentu o zrušení nevolnictví roku 1781. Dále probíhaly církevní reformy. • Roku 1783 byl vydán manželský patent.
8.10 Policejní absolutismus • Pod tlakem obav z možné revoluční situace ve střední Evropě byl opět utužen absolutismus. Stavovská dezidéria zůstala z větší části nesplněna, z menší části je splnil Leopold II. Nastává etapa policejního absolutismu. Již roku 1784 bylo v Praze zřízeno policejní ředitelství. Ministrem policie se stal po nástupu Františka II. hrabě Pergen. Stát zaměstnával odborníky na sledování politické situace a aktivit obyvatelstva. Státní aparát byl ještě více centralizován. Úředník má být sluhou státu. • V pohraničních oblastech, v Drážďanech a Lipsku, kde jsou velké tiskárny, se tisknou protistátní a protirakouské letáky. Mezi obyvateli koloval i selský otčenáš. To vedlo k tomu, že roku 1795 byl vydán cenzurní zákon o kontrole knih a jiných tiskovin, které se v zemi objevují. Sama cenzura má velmi staré kořeny. Ve starší době byla prováděna církevními orgány. Teď přechází za podpory odborníků i do státní oblasti.
• Také byl omezován styk s cizinou → snaha bránit infiltraci „nebezpečnými“ myšlenkami. Proto se kontrolovali cizinci. Dokonce učitelům na univerzitě byl zakázán i písemný styk s cizinci. Byl vydáván seznam zakázaných knih. Pro policii byly vydávány návody, jak kontrolovat, zda nejsou tajně dováženy tiskoviny z ciziny. Kontrolováni byly též studenti - o čem hovoří, kde se schází. Nejtěžším vězením pro politické provinilce se stal Špilberk. • Roku 1803 byl vydán nový trestní zákoník. Obsahoval paragraf 56, který se týkal ochrany státu. Garantoval beztrestnost členovi tajného spolku, který podá oznámení v době, kdy je možné zakročení proti spolku.
Roku 1804 se František II. jako český král a císař římské říše prohlašuje za císaře rakouského a vydává prohlášení o vzniku rakouského císařství. Vedly ho k tomu mezinárodně politické, ale i vnitrostátní důvody. Pod tlakem Velké francouzské revoluce se schylovalo k rozpadu Svaté říše římské a Habsburkové by tak přišli o titul císaře. Vznik rakouského císařství se žádným způsobem nedotýká práv a postavení jednotlivých zemí, které jsou součástí rakouské říše. Stává se to však dobrým prostředkem k centralizaci a koncentraci moci. Začíná se používat zkratka c. k. = císařský a královský. Roku 1809 se Václav Clement kníže Metternich dostává do čela císařství a vládne až do roku 1835, kdy na trůn nastupuje František II. Základem jeho politického vyznání je upevnit monarchii. K tomu vytváří tzv. Svatou alianci jako spolek evropských států proti jakékoli revoluci. Roku 1815 vzniká Německý spolek. Má být náhražkou zaniklé Svaté říše římské. Zaniká až v roce 1866 ve válce Prusko-Rakouské, kdy Německo nastoupilo cestu k vytvoření německého císařství. Roku 1818 císař přihlásil české země do německého bundu jako své země německé. Vyvolalo to odpor v českých zemích. Toto období spěje k roku 1848 a obnovení české státnosti.
8.11 Státoprávní postavení českých zemí před rokem 1848
• Koruna česká je územně značně omezena. Berlínským mírem z roku 1743 přišla o podstatnou část Slezska, které bylo postoupeno Prusku. Zůstalo z něj jen tzv. Rakouské Slezsko. • Druhým územním úbytkem je ztráta kontroly nad zahraničními lény okolo západní hranice. Na základě Prešpurského míru z roku 1805 a potvrzeno roku 1815 Vídeňským kongresem došlo k tzv. purifikaci lén. České koruně nepatří ani Dolní Lužice a značná část Horní Lužice, neboť roku 1815 se František II. vrchního panství vzdal. • Zbylo tedy území českého království, markrabství moravského a Rakouské Slezsko. Až do roku 1806 byla tato území součástí Svaté říše římské národa německého, která se 6. srpna pod Napoleonovým tlakem rozpadla. 21. srpna 1806 František II. jako český panovník vydal dekret, jímž zrušil arcičíšnictví a úřad volitele českého krále a vyvázal spojení s říší.
• Svatá říše římská byla nahrazena roku 1815 Německým spolkem. Byl to mezinárodní svazek knížat a svobodných měst, ne stát. V roce 1818 do něj František II. jako král český a císař rakouský přistoupil a přihlásil do něj země Koruny české. Německý spolek měl v letech 1848 až 1849 tendenci k přeměně na spolkový stát. Tento útvar zanikl v roce 1866. František II. se prohlásil císařem rakouským (od vzniku rakouského císařství se označuje jako I. v pořadí rakouských císařů). 11. srpna 1804 František II. absolutisticky přijímá titul a hodnost císaře rakouského dědičně. Ve skutečnosti kroky Františka II. a jeho nástupců vedou k vytvoření jednotné moci. V roce 1806 se začnou všechny orgány v monarchii označovat jako c. k., v letech 1812 až 1813 se objeví nový znak, Vídeň se prohlásí hlavním městem císařství a roku 1822 je zakázán název dědičné země (státy). • V letech 1848 až 1849 útočí revoluce na panovnický absolutismus, který u nás právně neexistuje, ale fakticky zde je.
8.12 Vytváření a aplikace práva • Existují zde zemské sněmy, které však na vytváření práva nemají velký vliv. Většina právních předpisů je vydávána celostátně císařem. Celá aplikace práva je dána centrálně bez účasti celků. • V Čechách a na Moravě fungují až do roku 1848 jako vrcholné centrální orgány královská zemská guvernia. • Soustava soudů se skládá ze soudů zemských, apelačních, krajských. Platí Všeobecný občanský zákoník z roku 1811, civilní soudní řád z roku 1781 a Trestní zákoník o zločinech a těžkých přestupcích policejních z roku 1803. Neexistujte souvislost mezi českým zemským sněmem a soustavou soudů. • Zemské sněmovnictví se začíná uplatňovat až ve 40. letech jako opozice vládě vedená šlechtou, tzv. předbřeznová opozice. Zdá se zde hovořit o pojmu novostavovství. Roku 1847 tato opozice zřejmě již s F. Palackým připravila spis Dedukce o právní nepřetržitosti ústavních práv a svobod stavů českých. Ta žádá korekci při tvorbě, aplikaci a přijímání práva. Byla připravena na zemském sněmu a adresována císaři, který na ni neodpověděl.
• Stále dokonalejší bylo odhalování a stíhání protistátních činů a smýšlení. Počátky tajné státní policie spadají již do doby Josefa II. Ale na konci vlády Františka II. byl v monarchii takový stav, kdy nepomůže ani sebedokonalejší aparát. Byla vybudována síť agentů a důvěrníků, která byla organizována neuniformovanými policisty. Také byla kontrolována korespondence diplomatů a cizinců. Státní dohled byl vykonáván též nad úředníky, důstojníky a vyšším klérem → čím vyšší funkci měli, tím větší byla jejich kontrola. Rakouský stát se „rozvíjel“, podporoval konzervující koncepci, hospodářsky a politicky stagnoval. • Od roku 1835 vznikají ve větší míře tajné spolky. Za posledních let panování Františka II. se vytvořila státní rada (regentská rada od roku 1835), ve které zasedal kníže Metternich, arcikníže Ludvík a hrabě Kolowrat. Konzervativci museli ustoupit v roce 1848.
