PRÁVNÍ DĚJINY. PhDr. Mgr. Miloslav Kovář současnost

PRÁVNÍ DĚJINY PhDr. Mgr. Miloslav Kovář [email protected] 1848 - současnost

ÚSTAVNÍ VÝVOJ SMĚREM K PRÁVNÍMU STÁTU (1848-2014) • Ústavní vývoj historických českých zemí v letech 1848-1992 se odehrával na pozadí významných historických událostí. • Vzhledem ke své geografické poloze ve středu Evropy byl československý stát těmto historickým proměnám vystaven v podstatě bez jakékoli vnější ochrany, což se pochopitelně výrazně podepsalo i na ústavním vývoji naší země.

V ústavním vývoji lze vypozorovat dvě hlavní tendence: 1) snahu o postupné integrování katalogu základních lidských práv do ústavního pořádku, 2) snahu o posílení demokratické legitimity státu postupným vyvažováním jeho jednotlivých mocenských složek. Ústavní vývoj let 1848-1992 lze rozdělit na pět období: • období od revolučního roku 1848 do vzniku Československa (1848-1918), • období tzv. První republiky (1918-1938), • období okolo II. Světové války vč. prvních poválečných let (1938-1948), • období nesvobody v rámci komunistického režimu (1948-1989), • období od Sametové revoluce do zániku československé federace (1989-1992). • období od vzniku samostatné ČR v roce 1993 do současnosti

Revoluce roku 1848 v českých zemích, dubnová ústava • Masové projevy nespokojenosti s vládou probíhaly již od poloviny 30. let. Kritika státního a společenského zřízení byla dosti rozšířená. Když se v jiných evropských zemích začaly počátkem roku 1848 rozvíjet násilné akce, propukly i u nás → bezprostředním ohlasem na vídeňské bouře byly březnové události v Praze. Rakousko však touto vlnou bylo zasaženo sekundárně. • Šíří se z Francie. Hnutí zde dočasně vytvořené spojují antiabsolutistické požadavky. • Druhý směr požadavků se nazývá antifeudalismus, který chce odstranit hierarchicky uspořádanou společnost. Prosazují se různá národní hnutí. Národní zájmy se začínají srážet s antiabsolutismem a antifeudalismem. • Roku 1848 se opozice chopily občanské vrstvy. S koncem stavovského rozdělení společnosti přichází dělení podle vlastnictví, ale i vzdělání. Hodně se uplatňují právníci.

Český program se začíná formovat na ilegálních shromážděních. Na 11. března 1848 byl pražskou inteligencí svolán veřejný tábor lidu do Svatováclavských lázní. Byla to první politická schůze v našich dějinách. Pražané zvolili užší pracovní společenství → Svatováclavský výbor. Ten zpracoval návrh požadavků vůči vídeňské vládě. Toto shromáždění mělo výrazně nacionální charakter, objevovaly se v něm náměty na přestavbu mocnářství na bázi federalismu. Svatováclavský výbor byl tedy pověřen zpracováním první pražské petice.

• 13. března 1848 propukly bouře ve Vídni. Kancléř Metternich se vzdal své funkce, s ním padla celá vláda, císař jmenoval nové vedení státu. Nepokoje se rozšířily po celé monarchii. V Uhrách se sněm vzbouřil a vypověděl poslušnost panovníkovi → Maďaři začali připravovat samostatný stát. • Vláda volí taktiku uklidňování pomocí příslibů. Na konci března (29.3.1848) byla panovníkovi předložena druhá pražská petice. Odpovědí na ní byly znovu přísliby. Sněm byl přislíben. Dosud přehlížené Zemské gubernium (místodržitelství) začalo jednat s členy Svatováclavského výboru. Byl vytvořen společný orgán - Národní výbor pražský. Začal fungovat 10.4.1848 a zasedli v něm členové starého výboru a vyslanci Zemského gubernia.

• Na Moravě od začátku března 1848 zasedal moravský zemský sněm. Pod vlivem zpráv se i zde projevují snahy o reformy. • Poté, co vláda přislíbila svolání sněmu, ztratily autoritu dosavadní úřady. Stále ve větším počtu se obyvatelstvo obrací na Výbor s podporou reforem. Národní výbor začal fungovat jako nejvyšší státní orgán. • 8. dubna 1848 přišla odpověď z Vídně na druhou pražskou petici, tzv. Kabinetní list. Jednalo se o příslib reformy zemského sněmu a přistoupení na způsob volby do sněmu, tzv. úsilí o novou českou ústavu. Volby měl připravit Národní výbor. Byly stanoveny na začátek června 1848, ale nedošlo k nim, neboť na závěr Slovanského sjezdu v Praze vypukly 12. až 18. června 1848 tzv. Svatodušní bouře.

15. března 1848 se panovník prohlásil za konstitučního císaře. Jeho moc měla být omezena ústavním dokumentem. 25. dubna vláda vydala první ústavní listinu, která měla uklidnit dění. Tato a další jsou převážně oktrojované ústavy (až prosincová není). Jedná se o tyto ústavní dokumenty: • dubnová neboli Pillersdorfova ústava vydaná 25. dubna 1848, • návrh Kroměřížské ústavy z listopadu až prosince 1848 a ledna až února 1849 nebyl přijat, • Stadionova ústava vydaná v březnu 1849, • Schmerlingova ústava vydaná v únoru 1861, • prosincová ústava vydaná v prosinci 1867.

Ústavní vývoj posledních desetiletí Habsburské monarchie (1848-1918) • Politické události roku 1848 proti absolutistickým vládním režimům, se nevyhnuly ani Habsburské monarchii, kde proces vyústil v přijetí Prosincové ústavy z roku 1867. a) Dubnová ústava (1848) Císař Ferdinand I. (1835-1848), který na sklonku roku 1848 předal moc svému synovci Františku Josefu I., přislíbil císařským patentem ze dne 15. března 1848, že vydá ústavu a provede volby do říšského sněmu. V dubnu 1848 vyhlásil císař první z tzv. oktrojovaných ústav, která se stala známou pod názvem Dubnová neboli Pillersdorfova ústava. Zůstala pouhým projektem, jelikož nikdy nenabyla platnosti. Umožnila však svolání ústavodárného říšského sněmu, který zasedal od 10. července roku 1848 nejprve ve Vídni, později v Kroměříži, kde byl začátkem března 1849 z popudu císaře ve snaze nastolit absolutistické mocenské poměry rozehnán. 9.

b) Březnová ústava (1849) • Druhou z rakouských oktrojovaných ústav, která byla vyhlášena v březnu 1849 císařským manifestem prakticky současně s nařízením rozehnání Kroměřížského sněmu, se stala tzv. Březnová neboli Stadionova ústava. • Tato ústava v porovnání s Dubnovou ústavou opět posílila postavení panovníka, tím že zakotvila v Rakousku dědičnou monarchii na čele s císařem, který měl vykonávat zákonodárnou moc spolu s dvoukomorovým Říšským sněmem, zatímco výkonná moc měla být výlučně v jeho rukou. Ústava zaváděla jednotné státní občanství pro všechny obyvatele říše. Obsahovala i základní katalog lidských práv a zrušení jakékoli formy poddanství.

c) Bachův absolutismus Ústava včetně základních lidských práv ovšem nebyly v praxi respektovány. Rakousko naopak spělo zpět k předrevoluční formě vlády. • Tento vývoj byl završen prohlášením o obnovení absolutistické formy vlády na samém konci roku 1851 prostřednictvím tzv. Silvestrovských patentů, které znamenaly jednak zrušení Březnové ústavy včetně občanských práv, jednak zavedení centralistické organizace státní moci v čele s císařem. • Následující téměř desetileté období, které započalo přijetím Silvestrovských patentů, bylo později označeno jako tzv. období Bachova absolutismu, podle tehdejšího ministra vnitra rakouské vlády Alexandra Bacha.

• Vzhledem k zhoršující se hospodářsko-politické situaci i rostoucímu tlaku po obnovení ústavnosti dochází již v druhé polovině padesátých let 19. století k úpadku bachovského centralismu. • Proces obnovy ústavního života je dovršen vydáním tzv. Říjnového diplomu na podzim roku 1860, v němž se císař František Josef I. zříká neomezené formy vlády a v Rakousku v podstatě znovu nastoluje demokratičtější poměry. Tento krok znamená návrat k parlamentarismu. Provedení diplomu mělo být uskutečněno prostřednictvím nové ústavy, jejichž přípravou byl pověřen ministr říšské frankfurtské vlády A.Schmerling.

d) Únorová ústava (1861) • Nová, v pořadí již třetí rakouská ústava byla vydána koncem února 1861 opět jako oktrojovaná ústava a vstoupila do povědomí jako tzv. Únorová neboli Schmerlingova ústava. • Za základní zákonodárný orgán ústava zakotvila dvoukomorové Říšské zastupitelstvo, které se členilo na horní, panskou sněmovnu, jejíž členy, tzv. péry, jmenoval císař na doživotí, a dolní, poslaneckou sněmovnu, v níž zasedali poslanci delegováni zemskými sněmy. Na zákonodárné moci se podílel i císař, který byl současně hlavou moci výkonné.

● Součástí ústavy bylo zřízení patnácti zemských sněmů a zároveň zavedení tzv. kuriálního volebního systému, na jehož základě se od voleb v roce 1861 obsazují zemské sněmy, které volí následně ze svého středu poslance Říšské rady. ● Kuriální volební systém spočívá v rozdělení voličů do tzv. kurií. ● Volební právo ještě není všeobecným volebním právem. Bylo omezeno pouze na členy kurií, jimiž mohli být jen muži + virilisté. Ústava posílila odstředivé tendence Maďarů, což vedlo k jejímu zrušení v roce 1865 a k následnému rakousko-uherskému vyrovnání a přijetí poslední z rakouských ústav v roce 1867.

e) Prosincová ústava (1867) • Definitivním završením ústavního vývoje Rakouska bylo přijetí v pořadí čtvrté rakouské ústavy v prosinci roku 1867, která dostala název Prosincová ústava. Sestávala z celkem pěti základních zákonů a platila na území monarchie až do roku 1918. Šlo o ústavu řádně schválenou zastupitelským sborem, tedy Říšskou radou. • Hlavní ústavněprávní změnou, bylo tzv. rakouskouherské vyrovnání v podobě rakousko-uherského dualismu, tj. rozdělení dosavadní monarchie na dvě části, Rakousko a Uhersko. Nově vzniklý státní útvar dostal název „monarchie Rakousko-Uherská“. • Ústava z koncepce dvoukomorové Říšské rady, která se členila na panskou, horní sněmovnu a poslaneckou, dolní sněmovnu. Prosincová ústava opětovné zakotvila občanská práva. Zavedla tzv. Říšský soud jako ústavní soud celou monarchii.

f) Vývoj volebního práva na sklonku Habsburské monarchie Významné reformy volebního práva. • Zavedení volebního práva do zemských sněmů v roce 1861. Poslanci zemských sněmů ze svých řad delegovali své zástupce do Říšského zastupitelstva. Do sněmů se volilo na základě kuriálního volebního systému podle tzv. censů. V roce 1873 došlo k zavedení přímých voleb do Říšské rady. • Díky tzv. Taaffeho novele volebního řádu došlo v roce 1882 k rozšíření volebního práva i na méně majetné občany. • Čeští a moravští poslanci požadovali počátkem sedmdesátých let 19. stol. v Říšské radě podobné výhody jaké získali Maďaři. V tzv.„fundamentálních článcích“ z roku 1871 usilovali o česko-rakouské vyrovnání rozdělením monarchie na tři části. Nevyslyšení jejich požadavků vyústilo ve výše zmíněné opuštění Říšské rady v letech 1973-1879.

• Tzv. Badeniho reforma volebního práva v roce 1896 rozšířila dosavadní systém čtyř kurií o další pátou kurii, v níž se nepožadoval majetkový census. Členem této kurie se stala vrstva dělnictva • Vývoj volebního práva byl završen zrušením dosavadního kuriálního systému v roce 1907 a zavedením všeobecného volebního práva do poslanecké sněmovny Říšské rady. Aktivní volební právo získali všichni muži starší 24 let, pasivní volební právo pak všichni muži starší 30 let, a to nezávisle na jejich majetkových poměrech. • Ženy a příslušníci ozbrojených složek i nadále nesměli volit. K rozšíření volebního práva i na ženy dochází přijetím Československé ústavy v roce 1920.

Správní a soudní soustava po roce 1848 • Klíčový podnět k vytvoření nové struktury byl Patent o zrušení poddanství a roboty. 2.3.1. Dvoukolejnost veřejné správy • Roku 1848 byla zrušena poddansko-vrchnostenská správa. Vrchnostenské orgány byly státem pověřeny dočasným výkonem správy, která byla postupně nahrazována nižšími složkami státní správy. Nové uspořádání správy muselo připustit účast obyvatel na řízení státu. Zároveň byla nutná též centralizace, kterou stát nechtěl opustit. Vzniká tak rakouský model dvoukolejnosti veřejné správy, tzn. správy odvozené od státu, panovníka = správa zeměpanská, později i politická spolu se samosprávnou ideou postupně dotvořenou do tříinstanční podoby.

1. zeměpanská správa červenec 1849 až konec roku 1849 - vrchnost vykonávala správu na státní útraty rok 1850 až 1855 – nejnižším obvodem byl politický okres – vyšším územní obvodem byl územní obvod kraje – nejvyšší územní obvod byla země zastoupená místodržitelstvím.

rok 1855 až 1868 • nejnižším obvodem byl smíšený okres • vyšším územní obvodem byl územní obvod kraje • nejvyšší územní obvod byla země. po roce 1868 • na nejnižší správní úrovni je obnovena činnost okresního hejtmanství odděleného od soudnictví; • vyššími správními celky jsou místodržitelství.

2. samosprávní linie A) obec a) obecní výbor: usnášející orgán, b) obecní představenstvo: exekutivní orgán, c)purkmistr (pak starosta): volen z obecního představenstva. B) okres a) okresní zastupitelstvo, b) okresní výbor, c) okresní starosta C) zemská samospráva

• Od roku 1849 se datuje počátek nové soustavy správních orgánů, první zákon, který se tímto zabýval, byl Obecní zákon. V 50. letech jsou vydávány další předpisy → buduje se veřejná správa, jejíž výstavba je dokončena asi roku 1862. • V té době fungoval tento model:

Úroveň

Státní správa

Samospráva

Vláda - ministerstvo vnitra I. Země

Místodržitelství (např. v Praze)

Zemské sněm (v čele maršálek) Zemský výbor (výkonný orgán)

II. Okres

Okresní hejtman přenesená pravomoc

Okresní zastupitelstvo Okresní výbor (výkonný orgán) vlastní pravomoc

III. Obec

Obecní výbor Obecní představenstvo Starosta

Úroveň

Státní správa

Samospráva

Vláda - ministerstvo vnitra I. Země

Čechy, Morava - Místodržitelství Slezsko - Zemská vláda

Kraj → mezistupeň

1850 až 1855 - Krajské vlády 1855 až 1860/62 - Krajské úřady

Zemský sněm (v čele maršálek) Zemský výbor (výkonný orgán)

II. Okres

1850 až 1855 - Okresní hejtmanství Čechy - Okr. zastupitelstvo, Okr. výbor 1855 až 1868 - Smíšené okresní úřady Morava, Slezsko - Okr. silniční výbor, 1868 až 1918 - Okresní hejtmanství Starostenský sbor

III. Obec

Obecní zastupitelstvo (Obecní výbor + Obecní představenstvo)

• Veřejnou správu tak tvořila soustava státních orgánů a soustava samosprávných orgánů. Základ správní problematiky je spojen s nějakým územním celkem → Rakousko se rozdělovalo na země (provincie), tedy Čechy, Morava, Slezsko,… byly zemskými celky. Každá země měla své správní centrum (Praha, Brno, Opava). • Země se dělila na okresy. Těch bylo několik druhů → území Čech se rozdělovalo na politické okresy, které se nekryly s územím samosprávných okresů. Existovaly též soudní okresy. Okresy se dále rozpadaly na obce (města, vesnice, městysi). • Státní správa na úrovni zemí byla zastoupena místodržitelstvím. V jeho čele stál státní úředník, zpravidla vystudovaný člověka šlechtického původu, který byl prodlouženou rukou vídeňské vlády. Místodržitel řídil politické okresy, v jejichž čele stál okresní hejtman (představitel státu v okrese). V územním obvodu kraje existovaly krajské vlády, v jejichž čele stál krajský prezident. Byly podřízeny přímo ministerstvu vnitra a měly kompetence předbřeznových gubernií.

Samospráva slouží jako prostředek k prosazování českých zájmů. Byla vytvořena proto, že koncepce úplné centralizace státní vlády byla nerealizovatelná vzhledem k finančním důvodům. Stát nemohl dělit státní správu dál, než byl okres, protože by nezaplatil úředníky. Obyvatelé usedlí na určitém území obvodu měli přirozená práva, aby si mohli některé veřejné záležitosti, pokud to zákon výslovně stanoví, spravovat samostatně. Tato skupina lidí tvoří korporaci (samosprávu). Samospráva je založena na územním a korporačním principu práva. Uplatňuje se svobodná volba svých zástupů ke spravování věcí týkajících se lidí ve svazku, volné přijímání i odmítání dalších členů do svazku, právo na vlastní jmění a jeho spravovaní. Při rozhodování samosprávných orgánů se uplatňuje princip veřejnosti, právo bezpečné či pořádkové správy.

Stadionovo obecné zřízení vydané jako prováděcí předpis ke druhé ústavě 20. března 1849 bylo základem pro samosprávu. Březnová ústava předpokládala i vyšší složky samosprávy (i stát byl samosprávní jednotkou). Každé sídliště, které se nachází na zemském povrchu musí být součástí obce, případně to musí být osada příslušná k obci a musí do ní patřit (až na císařská sídla). Lidé v obci jsou obecní občané a obecní příslušníci. Každý byl občan a mohl mít s jinou obcí příslušnický poměr. To však neplatilo pro statutární města. Existovala dvojí příslušnost obcí: • přiznaná pouze zákonem, • vlastní, přirozená a kompetence přenesená. V obcích byly zvláštní orgány pro výkon kompetencí: • obecní výbor: nejširší kolegiální orgán volený obyvateli na 3 roky; usnášející orgán, • obecní představenstvo: exekutivní orgán, • purkmistr (pak starosta): volen z obecního představenstva; má k ruce radní, kteří ho zastupují.

• Státní správa má dozor dohledu nad samosprávou. Usnesení obecního výboru lze pozastavit, pokud je protizákonné nebo by mohlo obci způsobit škodu. • V období neoabsolutismu vyžadovali šlechtici privilegované postavené. Jejich snahy vyvrcholily v roce 1860, ale neúspěšně. V období neoabsolutismu nastal konec účasti veřejnosti na samosprávě. Samospráva jako taková ale zůstala zachována. Roku 1859 byla vydána nová celostátní úprava, která však nevstoupila v platnost. Roku 1862 došlo k nové regulaci samosprávy. Byl vydán Rámcový obecní zákon, na jehož základě vznikly zákony o samosprávě. Roku 1864 byla vydána úprava obecní, která stanovovala rozdíl mezi občany a přespolními. Občané se dělili na ty s domovským právem a na obecní společníky. • Volební právo v obci uplatňuje majetkový census a dále jej měli virilisté.

• V letech 1862 až 1864 vznikla ne ve všech zemích vyšší samosprávná složka = okresní samospráva. Na úrovni okresů existovalo okresní zastupitelství. Z těchto orgánů byl volen starosta. Samosprávné okresy měly přenesenou kompetenci a vlastní kompetence. Samospráva vznikem okresů vytvořila samostatný a na státu málo závislý systém  zájem o stálé rozšiřování vlastních kompetencí samosprávy. • V čele samosprávy stál v zemi Zemský sněm, od únorové ústavy orgán sdružující volené představitele země. Jeho práci řídil zemský maršálek. Výkon usnesení prováděl Zemský výbor složený z placeného aparátu.

• Samospráva je vítaná českým společenským životem. Trvalé finanční potíže se projevovaly až dokonce monarchie. Stát musel samosprávu dotovat. Po vzniku samostatného českého státu samospráva zůstává na obecní úrovni - trpí slabostí. • V období neoabsolutismu se projeví první změny. V nejnižší správní instanci = okres se od roku 1855 spojí správa a soudnictví  vznikají tak smíšené okresy. Zvětšil se také počet krajů, a to v Čechách na 13, na Moravě na 6 a Slezsko není děleno. V čele krajů jsou místo krajských vlád krajští představení. Roku 1860 na Moravě a 1862 v Čechách kraje jako územní jednotky fungující od 13. století zanikají (poté znovu vzniknou v roce 1949, na počátku 90. let zaniknou a znovu se objeví až v roce 1999/2000). • Po prosincové ústavě je Rakouská správa definitivně upravena zákonem č. 44/1868. Je obnovena činnost okresního hejtmanství odděleného od soudnictví. Počet okresů se po roce 1868 také mění, a to v Čechách je jich 89, na Moravě 34 a ve Slezsku 7. Roku 1908 se jejich počet ještě jednou mění, a to v Čechách na 98, na Moravě jich zůstává 34 a ve Slezsku se počet okresů zvyšuje na 9.

• Vyššími správními celky jsou místodržitelství. Od roku 1868 však může přenášet část své agendy na složky, které v zemi řídí, ale neděje se tak pravidelně. V Čechách se model po roce 1868 akceptoval bez problémů, ale Němci byli proti. Chtěli obnovení krajského zřízení ve stavu z 60. let. Existoval zde v tomto ohledu trvalý tlak, který vyústil na jaře roku 1918 v nařízení ministerstva vnitra, jímž bylo v Čechách zřízeno 12 krajských obvodů, z toho 7 českých, 4 německé a 1 samostatný obvod Praha. Obnovila se i krajská vláda. Ta měla zahájit svoji činnost 1. 1. 1919, ale nedošlo k tomu. • Po roce 1848 byla správní soustava završena ministerstvem vnitra. V neoabsolutismu z něj byl vyčleněn Nejvyšší policejní úřad a vzniká Policejní ministerstvo (Kempas), které bylo roku 1867 zrušeno.

Věcná příslušnost orgánů státní správy a samosprávy • Vláda se snažila mít důležité otázky stále pod kontrolou, proto bylo samosprávě ponecháno pouze to, co bylo nezbytně nutné. Samospráva se dala též velmi dobře kontrolovat → sloužily k tomu finanční prostředky, které stát samosprávným celkům přiděloval. • Úkolem státní správy bylo provádět zákony. Okresní hejtman organizoval volby, řídil práci četnictva, vedl tiskový dozor, dozor nad spolkovou činností a nad shromažďováním občanů, na starosti měl náboženské věci, dozor nad matrikami (evidence obyvatelstva byla v rukou církve), odvádění branců, pošty, telegraf, zdravotnictví,… V 50. letech měli okresní hejtmani nejen správní, ale i soudní pravomoc. Soudní a státní správa byla spojena. Soudci podléhali okresnímu hejtmanovi. V 60. letech došlo k oddělení. • Rozhodující podíl na moci mají tedy státní úředníci (místodržitel, okresní hejtman). Věci samosprávné jsou svěřeny Zemským sněmům, případně okresním zastupitelstvům. Samospráva byla finančně závislá na státní správě.

• Samosprávná obec měla dohled nad silnicemi a cestami, zajišťovala dopravní cesty, pečovala o bezpečnost osob a majetku, spadala pod ní policie polní a potravní. Obec rozhodovala o udělování domovského práva a o čestném občanství. Obec také hlídala dodržování správných mír a vah, také měla dozor nad námezdně pracujícími lidmi (čeleď). Samosprávné orgány se nesmí zabývat věcmi politické povahy, těmi, které patří do státní správy. • Na okresní úrovni byla doménou samosprávných orgánů údržba silnic a cest, tzv. okresní silnice. Pečovaly též o zdravotnictví → zakládaly špitály, chudobince. • Na úrovni zemí, měl Zemský sněm na starosti správu zemských (císařských) silnic, budování a správu nemocnic (z prostředků vybraných v rámci země).

• Obec plní jednak vlastní úkoly, ale také když to potřebovala státní správa (hejtmanství), zajišťovala → tzv. povinnost v rámci přenesené pravomoci plnit tyto úkoly samostatně, nebo pomáhat v jejich plnění. V praxi rozdíl mezi vlastní a přenesenou působností nebyl, byl ale z právního hlediska, když se někdo chtěl odvolat k vyššímu stupni správy. • Obec byla přirozeným svazkem existujícím na určitém území. Byla vybavena právy fyzických osob, právní subjektivitou. V samosprávě se jednotlivé korporace realizovaly více bez zásahu státu. • Často se tomuto typu správy říká dvojkolejná správa. • Stále existovalo krajské zřízení. • Tato soustava existovala do konce Rakouska-Uherska (1918). Byla převzata do ČSR, ve 20. letech byla reformována, existovala i v době okupace.

Organizace rakouského soudnictví • Do 1. července 1850 fungoval systém Josefa II. Od této doby však došlo k vytvoření nového systému soudnictví. Rakousko stálo na jednotnosti soudní soustavy. Jen vojenské soudy byly separátní. Soudnictví bylo postátněno (do roku 1848 byly i územní vrchnosti soudní obvod). Neovlivnitelnost zevnitř i zvenku byla dána principem nezávislosti soudců a soudů. Praktikuje se princip veřejnosti a ústnosti soudního řízení, ten však v 50. letech zaznamenává ústup. V trestních věcech byla veřejnost a ústnost doplněna principem obžalovacím. Byl tak zrušen princip žalobce = soudce. Roku 1873 došlo k návratu k porotnímu soudnictví. V Praze a v Brně existovaly vrchní zemské soudy.

• Základní jednotkou byl soudní okres, kde působil okresní soud a okresní soudce, který fungoval na základě samosoudcovského rozhodování. V letech 1850 až 1855 vznikly tzv. okresní soudy 1. třídy. Tyto soudy byly sborové. Roku 1855 byly přeměněny na vyšetřovací soudy pro zločiny a přečiny a roku 1874byly definitivně zrušeny. Mezi lety 1855 a 1868 došlo ke spojení soudů do smíšených orgánů spolu se správou, ale 1. září 1868 došlo již k trvalému oddělení soudnictví a správy. Správní a soudní obvod není po roce 1868 stejným územním obvodem. Soudní okres se kryje se samosprávným okresem, jsou-li v zemi zřízeny. V praxi existuje politický okres a v něm 2 až 4 okresy soudní, které jsou samosprávními jednotkami. • Od roku 1855 fungují tzv. Sborové soudy 1. stolice. Jedná se o soudy 2. instance. Jeden Sborový soud je zřízen pro obvod 15 okresních soudů. Dále jsou při nich zřízeny porotní soudy, které nejsou organizačně samostatné. Porota rozhoduje o vině a o trestu rozhodují soudci. Vláda může porotní soudy dočasně či natrvalo suspendovat. Porotní soudy zvažují trestní skutky směřující k trestu smrti nebo trestu vyššímu než 5 let a delikty tiskové (k tomuto účelu byly v roce 1848/1849 zřízeny).

• Jako třetí článek fungují od roku 1855 v Praze a v Brně vrchní zemské soudy. Jedná se též o Sborové soudy 2. stolice, zpravidla s 5-ti člennými senáty. V roce 1850 vzniká ve Vídni z Oberste Justizstelle Nejvyšší soudní a kasační dvůr. Rozhodování je tříinstanční, s výjimkou mezi lety 1850 až 1855 v trestních věcech, kdy je pouze dvouinstanční. • Od roku 1869 byly zřizovány živnostenské soudy, které však pravidelně fungují až od roku 1896. Rozhodují pracovně-právní spory. Skládají se z předsedy, který je profesionálním soudcem a zástupců zaměstnanců i zaměstnavatelů. • Od roku 1875 funguje Nejvyšší správní soud pro všeobecnou kontrolu správního rozhodování, nucené zastoupení fyzických i právnických osob advokátem. Téměř každé rozhodnutí bylo přezkoumatelné. Dále existovala také státní zastupitelství a notářství.

Náboženské poměry • Do roku 1848 funguje systém Josefínského církevního zákoníku. Ten byl založen na Tolerančním patentu. Dominantní postavení měla katolická církev. Systém fungoval na principu jedné dominantní církve, jedné tolerované a dalších trpěných (např. Židé). Z toho také vycházela síť věřících. Člověk musel být příslušníkem katolického kultu nebo členem evangelistů. Přestup z katolické církve byl ale možný jen po 6-ti týdenní přípravě. Od roku 1848 se objevuje snaha vyrovnat postavení jednotlivců. Snaha o zrovnoprávnění věřících, a to na základě nařízení č. 107/1849 ř.z.. Byla zrušena šestinedělní lhůta pro změnu náboženství. Stačilo svobodné rozhodnutí učiněné před 2 svědky, kteří mu nemohli bránit. Tento úkon vyžadoval minimální hranici 18 let. Zanikly také všechny poplatky od nekatolíků katolíkům. Ohlášky se uplatňovaly jen v evangelických kostelech a při smíšeném manželství v obou kostelech.

• Pod č. 151/1849 byl vydán Patent o individuálních právech a svobodách, který připouští výkon evangelického náboženství jako veřejný. Toto pak zrušily Silvestrovské patenty, přičemž náboženská páva byla zachována. • V roce 1851 se stát sblížil s katolickou církví  vznikla smlouva mezinárodněprávní povahy mezi papežem Piem IX. a císařem zvaná Konkordát č. 195/1855. Platil pro území celé říše, ale po pádu absolutismu se jej Uhry zřekly. Stal se právním základem obnovy vlivu katolické církve v rakouském státě v podobě před nástupem Josefinismu, tzn. zrušil Josefinismus i podstatnou část předpisů té doby. Veškerá ustanovení, která odporovala Konkordátu byla zrušena.

Císařským patentem č. 185/1856 byla zrušena platnost příslušné části občanského zákoníku o právu manželském pro katolíky a byly zavedeny předpisy církevní (hmotné manželské právo). Spory manželů se řešily před příslušnými církevními (konzistorními) soudy. Školství základní (obecné) a střední bylo vydáno pod dozor katolických institucí. Výuka většiny předmětů byla podrobena konfesnímu vlivu. Začátkem 60. let liberální proudy volaly po obnovení ústavnosti, kritizovaly Konkordát a chtěli jej vytlačit. V letech 1863 až 1867 pak došlo k vyjednávání o Konkordátu. Až prosincová ústava přinutila vládu a císaře z Konkordátu vycouvat. Články 15 až 17 zákona č. 142/1867 vedly k tomu, že Konkordát je v rozporu s ústavní normou. Předpis říkal, že každému je v monarchii zaručena svobodná víra vědomí a svědomí (čl. 14), každá zákonem uznaná církev má právo na veřejný výkon, spravuje se samostatně a je podřízena říšským zákonům (čl. 15). Rakousko muselo ústavu provést, a to vedlo k nepřímé derogaci Konkordátu. Tak se stalo řadou květnových zákonů: • řada: zákony 47 až 49/1868, • řada: zákony 50 až 51/1874.

• Zákon č. 47/1868 obnovoval partie občanského zákoníku pro katolické věřící a obnovil příslušnost státních soudů pro manželské spory. Také připustil podpůrnou možnost uzavírání manželství před úřady (okresním hejtmanstvím). To bylo provedeno zákonem č. 50/1870, tj. byla dána možnost uzavírání sňatků osobám bezkonfesním. • Zákon č. 48/1868 se týkal školy a církve. Církve mají vliv pouze na vyučování náboženství a na dozor nad tímto vyučováním a také na obsazování učitelů. Ostatní předměty jsou na církvi nezávislé. Veřejné školy jsou přístupné všem bez ohledu na náboženství. Každá církev však mohla zřizovat vlastní školy. • Zákon č. 49/1868 o interkonfesních vztazích ulehčoval možnost přestupu  někdo se pak mohl díky chybě stát bezkonfesním a nemohl tak uzavřít sňatek před církví  uzavírání sňatků před úřady (ty vedly vlastní matriky; jinak byly vedeny matriky církevní a od roku 1849 mohly vést matriky také evangelíci). Dále tento zákon upravoval střetové momenty různých náboženství, problematiku určování náboženství dětí (do 7 let jej určují a mohou měnit rodiče; od 7 do 14 let je dítě v trvalém

• Zrušením § 768 obecného zákoníku občanského,který stanovoval odpadnutí od křesťanství jako důvod k vydědění, zmizela skutková podstata svádění k odpadnutí z křesťanství i šíření bludného učení, které je v rozporu s křesťanstvím. Jako problematická se jevila také otázka pohřbívání. Církev vlastnící hřbitov nemohla odepřít pohřbení jinověrce, vlastnila-li na daném hřbitově rodina hrobku. Církve nemohly odmítnou tzv. slušné pohřbení. Termín bezkonfesní se nejvíce používá v Čechách a byl zde také použit poprvé. Bezkonfesnost však byla považována za negativní jev. • Změnou ústavních poměrů v letech 1848/1849 se změnila také terminologie. Uznané církve jsou ty legální církve, které byly původně tolerované, resp. jedna dominantní. Neexistoval žádný předpis, který by umožňoval vznik nových církví. Koncem 50. let byly určité malé náboženské skupiny zakázány.

• Ještě než byla vydána druhá řada zákonů, Rakousko 30. července 1870 mezinárodněprávní Konkordát vypovědělo, přičemž využilo situace na 1. Vatikánském koncilu konaném roku 1870, kde bylo vyřčeno dogma o papežské neomylnosti  tato změna na jedné smluvní straně dala Rakousku možnost smlouvu vypovědět. Zákony č. 50 a 51 zrušily Konkordát vnitrostátně. Zákon č. 50/1874 upravoval vnější poměry církve katolické a stává se obecnou úpravou o postavení katolické církve až do roku 1949. Vychází ze státní výsosti. Zákon podřizuje církev státním zákonům. Kanonická norma platí na státním území jen tehdy a potud, pokud byla výslovně převzata nebo připuštěna státem. Zákon č. 51/1874 upravoval otázku příspěvků k náboženskému fondu. Stanovoval systém, kde a jak brát prostředky na krytí potřeb katolické církve. • Obecně měli duchovní v Rakousku dobré postavení. Měli charakter veřejného úředníka, a to když učili, uzavírali sňatky, vedli matriky apod. Stát pečoval o jejich hmotné zajištění pokud nestačilo to, co dávala církev. Od roku 1855 funguje kongruální systém. Byly dopláceny částky pro duchovní do hranice slušné obživy stanovené těmito předpisy.

Zákon č. 68/1874 řeší problém, zda mohou vznikat nové náboženské společnosti (pro nekřesťanské kultury; v té době pro Židy) a církve. Umožnil vznik nových konfesních útvarů. Nakonec vznikly jen dva: • roku 1877 Náboženské společnost starokatolíků (ti se nepodrobili dogmatu o papežské neomylnosti), • roku 1880 Ochranovská církev bratrská (hlásí se k předbělohorské době). Roku 1890 byl nově upraven izraelský kult. Došlo k legalizaci islámu zákonem č. 159/1912, který platí do listopadu 1949. Tím se reaguje na anexi Bosny a Hercegoviny. Došlo k napojení církví na státní finance. Katolická církev (řecko i římsko) byla kongruální, tzn. individuálně placená. Ostatní církve byly dotační eventuelně subvenční a dostávaly jednorázové částky pouze pro ústředí. Otázka bezkonfesnosti vyvolala v Rakousku vznik hnutí zvaného Bartošek, které prosadilo spolkovou formu organizace bezvěrectví, která byla blokována.

Vývoj státu a práva ve 2. polovině 19. století

• Do roku 1860 právo vytváří panovník. Od roku 1861 jej vytvářejí kolektivní orgány, tj. celostátní parlament a zemské sněmy, ale i panovník, avšak omezeně. Právo je obsaženo v jedné celostátní oficiálně publikované sbírce Říšský zákoník = ř.z.. Funguje od 1. července 1849 až do zániku monarchie, tj. do vydání zákona č. 1/1918, kterým se vytvořil obdobný publikovaný zdroj práva nového českého státu. K Říšskému zákoníku existoval Doplňkový svazek (1. číslo bylo vydáno od 2. 12. 1848 - nástup F. J. I. - do 1. 7. 1849). • Druhým oficiálním publikačním zdrojem jsou zemské zákoníky, které vychá. Co se týče otázky jazykové, bylo mezi lety 1849 až 1852 určeno 10 jazyků, v nichž byl právnický text uveden autenticky (i čeština). Se zrušením březnové ústavy však vzala tato úprava za své a zpětně byl, jde-li o ř.z., od jara 1852 za autentický jazyk stanoven jen jazyk německý. V zemských zákonících se texty norem uváděly v němčině a v zemském jazyce. Od roku 1870 začal být ř.z. neoficiálně publikován i v češtině. Jeho znění však bylo neautentické a neobsahovalo všechny ročníky.

• Právo se vyučovalo i na pražské PF a od roku 1848 bylo prosazeno, že některé předměty se budou vyučovat česky. Státní zkoušky se však skládaly v němčině. • V letech 1848 až 1918 přibývá orgánů, které právo aplikují, zejména správních a justičních - státní zastupitelství. Až do roku 1851 byla přípustná aplikace oboujazyčná. Dělila se na vnější řeč, tj. v jaké formě se aplikuje vůči tomu, kdo se na daný orgán obrací a v jaké formě se mu dostane odpověď; a vnitřní řeč, tj. uvnitř úřadů a mezi nimi. V roce 1851 byla stanovena vnitřní řeč pouze v němčině. V češtině zůstává řeč vnější. Tímto způsobem vzniká jazykové právo. V roce 1897 a 1898 byla Bádeniho jazykovými nařízeními zavedena rovnoprávnost mezi vnější a vnitřní řečí, a tím byla stanovena obligatorní dvojjazyčnost úředníků. Roku 1899 byla provedena reforma, která stanovila, že úředníci nemusí ovládat češtinu. Je také stanoveno, že někde lze použít jen němčinu. Až do konce monarchie není stanoveno, že němčina je úřední jazyk, ale je to jazyk běžný (Říšská rada, armáda, nejvyšší soudy, železnice, delegace apod.). Samosprávní orgány si mohou vybrat řeč, v níž budou úřadovat.

Struktura právního řádu po roce 1848 • Přibývá předpisů veřejného práva, zejména norem upravujících ústavní právo. Po roce 1848 přestává platit dosavadní struktura právního řádu založená na principu personality. Právní řád se rozpadá na jednotlivá právní odvětví, které se vztahují k fyzickým osobám bez ohledu na jejich postavení. Dochází k rozmachu práva správního jakožto práva exekutivy. Neexistují rozdíly v přijímání zákonů → u ústavních zákonů jde pouze o jejich označení. Objevují se normy týkající se individuálního postavení občanů státu, jejich práv a svobod, a v rámci nich zejména normy práva spolčovacího, shromažďovacího a koaličního. Všechna tato práva byla přislíbena již v ústavě z roku 1848. • Roku 1852 se objevuje první obecná norma upravující právo spolčovací. V praxi však byla realizována pouze zčásti. Platila jen ustanovení o spolcích výdělečných č. 134/1867, která upravovala režim dělení, vzniku, působení a zániku spolku. Spolky vznikají samostatně. Po jejich vzniku se zašle oznámení orgánům správy (místodržitelství), které jej posoudí a spolek buď povolí nebo jej zakážou. Na takový zákaz se směla uplatnit stížnost k ministrovi vnitra.

• Objevuje se také nová úprava procesních předpisů, a to jak v oblasti civilního, tak i trestního práva. Nejprve byl však upraven proces správní. K oddělení civilního a trestního procesu dochází již v roce 1781. Trestní proces byl až do roku 1848 inkviziční. První procesní řád trestní z roku 1850 nevydržel. Definitivní procesní předpis č. 119/1873 byl vydán až roku 1873, který stanovuje 3-instanční řízení a upravuje problematiku opravných prostředků. Po roce 1873 je zakotvena zásada ústavnosti a veřejnosti řízení, zásada volného hodnocení důkazů atd. Dočasně existovaly i porotní soudy. Výkon vazby nebyl započítáván do výkonu trestu. Kauce existovala pouze pro bohaté. • Civilní soudní řízení se dlouho řídil Obecným soudním řádem josefínským z roku 1781. Roku 1895, resp. 1896 byl nahrazen jurisdikční normou, soudním řádem a exekučním řádem. Řízení bylo 3-instanční. Mezi 1. a 2. instancí se uplatňovalo odvolání a proti jejímu rozhodnutí byl přípustný tzv. rekurs. Řízení před 1. a 2. instancí bylo ústní, u nejvyššího soudu pak písemné. Orgány správy tak měly moc nařizovací (normotvornou), soudní a výkonnou.. Od roku 1875 rozhodoval Nejvyšší správní soud v případech, kdy někdo tvrdil, že mu bylo ublíženo na právech nezákonným opatřením či rozhodnutím správního orgánu. Takovouto stížnost musel podepsat advokát.

Trestní právo • V oblasti trestního práva hmotného byl roku 1852 vydán nový Trestní zákoník č. 117/1852. Jednalo se o přepracovaný zákoník z roku 1803. Došlo zde k definitivnímu oddělení práva trestního hmotného a procesního. Byly zde rozděleny 3 skupiny delikvence: zločiny, přečiny a policejní přestupky. Politické organizace si mohly vlastní vyhláškou na svém území učinit něco trestným, i když to v zákoníku uvedeno nebylo. Platil až do roku 1950, byl málo pozměňován. Významné změny se dočkal roku 1867, kdy z něho byly vypuštěny feudální přežitky, byly definovány nové zločiny, přečiny a přestupky. Platil jen pro civilní obyvatelstvo (pro vojáky a další ozbrojence platil Trestní zákoník vojensky a Trestní řád vojenský → umožňují tělesné tresty, o kterých rozhodují příslušní velitelé). • Na začátku Bachova absolutismu byl vydán také nový Trestní řád → utužil a omezil podmínky uplatňování občanských práv a svobod.

Roku 1854 byl vydán zákoník č. 96/1854 ř.z. upravující pravomoci správních orgánů, tzv. „výpraskový patent“. Hlavním smyslem byla ochrana státu, jeho zřízenců a zájmů. Pod intenzivní ochranu se dostává panovník, a to proti fyzickému (trest smrti) i verbálnímu (1 až 5 let) útoku. Chráněn je také bývalý panovník, ale i nikdy nevládnoucí příslušníci Habsburské dynastie. Dále stanovuje formy trestů, a to trest smrti, trest odnětí svobody a doživotní trest. Zde se rozlišovalo mezi tzv. žalářem, kde byli umístěni odsouzení s trestem odnětí svobody od 6 měsíců do 20 let a tzv. vězením. Původně byly stanoveny i tresty bitím, a to mužů holí a žen a dětí metlou. Tělesné tresty byly zrušeny roku 1867, ale tento zákon zůstal dál v platnosti a byl převzat i do ČSR, kde platil až do roku 1949. Dalšími tresty byly pokuta, propadnutí majetku, ztráta práva a již zmíněné vězení do 6 měsíců pro přečiny a přestupky.

Roku 1855 byl novelizován zákonem č. 89 a doplněn o uzákonění donucovacích pracoven pro nezaměstnané a zákonem č. 90, jímž byly zřízeny tzv. robotárny, kam mohli být až na dobu 3 let umístěni trestanci, kteří byly z vězení propuštěni. V roce 1886 byl vydán zákon č. 98, o soudnictví ve věcech trestních, jež se zakládají na snahách anarchistických a zákon č. 134 proti obecně nebezpečnému užívání třaskavin, přijatý podle uherského vzoru.

Hospodářsky významné zákony • Byly vydány - Železniční řád, Horní řád, Směnečný řád, Šekový řád, Živnostenský řád (1859), Obchodní zákoník (1862). Obchodní zákoník definoval pojem kupec, obchodník, kdo se jimi a jak může stát. Upravoval formy ekonomického sdružování do kapitálových asociací a obchodní rejstřík. Dále upravuje akciovou společnost, komanditní společnost, komanditní společnost na akcie a veřejnou obchodní společnost. Společnost s ručením omezeným byla obsažena ve zvláštním předpise z roku 1906. • V rámci živnostenského práva byly upraveny ekonomické aktivity. Živnostenský řád z roku 1859 obsahoval úpravu pro malovýrobu a malopodnik a vztahoval se dokonce i na továrny

Soukromé právo • Rakouský Všeobecný občanský zákoník z roku 1811 platí i po roce 1848. Byl dotčen zrušením poddanství, a to především v oblasti děleného vlastnictví. Část nemovitostí tak přestává být vlastněna na základě děleného vlastnictví a sedláci získávají celé vlastnictví. Mezi svobodnými vazby na děleném vlastnictví zůstaly až do let 1867 až 1869, kdy byly lenní vztahy zrušeny tzv. alodifikačními zákony. Nedotknutelnost vlastnictví byla narušována, neboť veřejný zájem začíná být dominantní. Soukromé zájmy tak musely ustoupit za náhradu zájmům infrastrukturním jako např. stavbě železnice, silnic, vodních cest apod. V civilním právu se objevují nové formy odpovědnosti. Právo stavby bylo odděleno od práva úpravy pozemků (supreficies solo cedit). Část soukromoprávních vztahů byla vydělena a upravena samostatně v obchodním zákoníku. • Další novely jsou z let 1914, 1915 a 1916,která byla nejrozsáhlejší. Dotýkají se každé části i práva osob. Sledovaly snahu o přiblížení se k německému občanskému zákoníku z roku 1900.

Problémy veřejného politického života • Česká politická reprezentace se výrazněji projevila v roce 1848/1849. Od roku 1850 je na české politické scéně ticho. Cílem byla obnova českého feudálního státu a prostředkem k jeho dosažení koncepce označovaná jako úsilí o dosažení českého historického státního práva. Projevem českého historického státního práva je Palackého austroslavismus. Rakousko mělo být přetvořeno ve svazek národnostně spravedlivě rozdělených států. Po obnovení ústavnosti se k těmto idejím přidává šlechta. Mluvčím skupiny historické šlechty je Jindřich Klam Martinic. Skupina šlechticů chce obnovu státního práva jen pro české království, ne pro celou Korunu. Na podzim roku 1848 vystupuje proti německá reprezentace. Brání se oživení historického českého státu i státní kvality českého království a usiluje o územní rozdělení Čech na území německé a české = Konstituční spolek. Po roce 1861 vstoupili čeští reprezentanti do Říšské rady s nadějí, že by české právo mohlo být reflektováno a aby si vynutili federalizaci monarchie na základě historické právní jednoty. Poté začalo škodit uherské úsilí a roku 1867 se Uhrám podařilo získat samostatnost  rozpad na Rakousko-Uhersko.

Češi se snaží prosadit státoprávní program český. 22. srpna 1868 byla na českém zemském sněmu vydána Česká deklarace. Jednalo se o protest proti rakousko-uherskému vyrovnání. Státní právo české je nezadatelné, nezrušitelné a nepromlčitelné. Vztah k monarchii je pouze smluvní a každá změna může nastat jen novou smlouvou mezi českým králem a politickým českým národem. Zůstal požadavek na rakousko české vyrovnání → boj o české státní právo. Již dříve existoval samostatný český stát, a proto má být obnoven v rámci říše. Radikální politikové se opírají o učení přirozeného práva → každý člověk, který se rodí svobodný, má právo rozhodnout se, v jakém státě chce žít. Žádá trialismus státu. Třetí mají být země Koruny české. K Deklaraci se připojili poslanci moravského zemského sněmu (Slezsko ne). Docházelo k veřejným srocením = tábory lidu  vláda byla nucena přijmout zákon o výjimečném stavu. Na straně Vídně se objevuje snaha o dohodu s Čechami. Bylo zahájeno jednání. Vláda uzavřela s českou reprezentací dohodu o tzv. fundamentálních článcích (celkem 18). 10.října 1871 byly schváleny českým zemským sněmem (při absenci německých poslanců) a současně byl schválen vládní návrh nového volebního řádu do českého zemského sněmu a zákon o ochraně národnosti.

• Fundamentální články uznávaly rakousko-uherské vyrovnání. Přinášely kvazitrialistické řešení. Jiné postavení se přiznává pouze českému králi jako výraz autonomie z dob Předlitavska, ale ne Koruně. Měl nastat zánik Říšské rady a část jejích kompetencí měla přejít na nově vytvořený senát a část na Kongres delegátů zemského sněmu. Tyto instituce však neměly podobu státních orgánů. Členem celostátní říšské vlády měl být Český dvorský kancléř. Spravovat měl záležitosti zbylých zemí Koruny. Panovník se navíc zavázal, že se nechá korunovat českým králem. Fundamentální články však nebyly naplněny, neboť Uhry a Prusko byly proti. Panovník přenesl v říjnu 1871 jednání na půdu Říšské rady, čímž krachuje český program, neboť na radě se účastnili poslanci s velkoněmeckým cítěním. • Česká politika zůstávala po událostech kolem Fundamentálních článků v rezistenci. Jedna strana se roku 1874 rozpadá na dva proudy: mladočechy a staročechy. Po roce 1871 je vedena tzv. drobečková politika. Soustředí se na drobné věci, které lze na Vídni získat, např. roku 1882 rozdělení univerzity na českou a německou apod. Roku 1879 se čeští poslanci vrací do Říšské rady. Vnitřní poměry v Čechách a na Moravě se snaží o nalezení míry koexistence Čechů a Němců.

• Roku 1890 proběhl poslední pokus Staročechů o dohodu s vídeňskou vládou tzv. Punktace. Byl to pokus o českoněmecké vyrovnání v rámci Čech. Obsahovaly řadu dohod v různých oblastech (zemědělství, školství, obsazování soudů apod.). Byly hodnoceny jako kapitulace staročechů. Opouští se jazyková rovnoprávnost. Z českého území se vyhrazují dvě, a to česko-německé a německé. V praxi však byly dodrženy jen některé body. Snahy o vyrovnání poté pokračovaly, ale k žádné dohodě již nedošlo. • V 90. letech přibývá řada stran, např. národně-katolická, agrární, radikálně-politická a radikálně-státoprávní, která jako jediná vyznává ideu českého státu mimo Rakousko a tento problém je mezinárodního charakteru a jako takový by se měl řešit. V Čechách česko-německého vyrovnání dosaženo nebylo, ale v roce 1904 k tomu došlo na Moravě. Byly přijaty 4 zákony zvané Moravská pakta, jimiž se měnil mechanismus vytváření a obsazování moravského zemského sněmu  změna kuriálního systému. Ve Slezsku je až do roku 1918 převaha německých poslanců v zemském sněmu.

České společnosti chybí ve druhé polovině 19. století přirozený vztah ke státu. Rakouský stát je vůči českému etniku státem odcizeným, i když mu neklade překážky. I tak ale existuje samostatné zastoupení českého etnika v mezinárodních organizacích vedle Rakušanů a Uhrů (např. v mezinárodním olympijském výboru, mezinárodních sportovních svazech apod.). Existuje tedy rozpor mezi rozvojem české společnosti, který graduje a státoprávní bezvýznamností. Nelze hledat odpovědnost českého etnika vůči Rakouskému státu. Obecně všechna státoprávní řešení narážela na národnostní soupeření česko-německé, které se vytvořilo v roce 1848.

g) POLITICKÁ SPRÁVA A ÚZEMNÍ SAMOSPRÁVA 1. PANOVNÍK • byl nad právem, moc výkonná byla císařem vykonávána prostřednictvím ministrů a jim podřízených úředníků • císaři patří výlučné právo velet armádě a rozhodovat o válce a míru • tzv. společné záležitosti – zahraniční věci – armáda a finance se dostaly pod přímou kontrolu císaře

2. VLÁDA • dvorské úřady absol. státu byly 1848 přeměněny v ústavní ministerskou radu • ministerstvo zahr. záležitostí císařského domu, ministerstvo vnitra, spravedlnosti, války, kultu a vyučování • po r. 1867 se min. rada skládala z ministerstev, která byla řízena osobně ministry a ti odpovídali za veškeré jednání ministerstva. Min. rada rozhodovala sborově = dohoda s ostatními ministry. Po vydání tzv. prosincové ústavy 1867 byli ministři sice odpovědni především císaři (on je jmenoval i propouštěl), ale zároveň byli odpovědni i parlamentu = císař nemohl vládnout bez ministrů. Důležitou součástí rakouského st. aparátu byl tzv. úřední žebříček – hl. kategorie úředníků a jejich úřední hodnosti.

3. PARLAMENT • národní shromáždění, Říšská rada • rakouský parlamentní systém zakotven základním zákonem, který tvořil základ prosincové ústavy • parlament se skládá ze 2 sněmoven : poslanecká a panská sněmovma • rozhodování – obě sněmovny si byly rovny, panská měla právo VETA (odmítnutí) • návrh zákona musel projít oběma sněmovnami

h) ÚZEMNÍ SAMOSPRÁVA 1. Země • - po r. 1848 - zemská místodržitelství, zemští místodržitelé – zastupovali císaře při slavnostních příležitostech, zastupovali zájmy vlády vůči zem. sněmům a měli rozsáhlé pravomoci v oblasti policejní v otázkách bezpečnosti byli podřízeni ministerstvu vnitra 2. Kraje • v Čechách 7 krajů (Praha nebyla součástí kraje) Morava 2 kraje, Slezsko 1 kraj • v čele krajský prezident. Krajská správa = mezičlánek mezi kraji a okresy. Kraje se zodpovídaly přímo ministerstvu. Tato forma z r. 1850 nebyla nikdy v plné míře uskutečněna a např. v r. 1862 byly v Čechách krajské úřady zrušeny.

3. Okresy • nejvyšší složka st. správy v čele s okresními hejtmany (v Čechách 79 okresů, Praha tvořila samostatný okres, Morava 25, Slezsko 7) a) Okresní hejtman • staral se o bezpečnost, veřejný pořádek a evidenci obyv. • k dispozici měl odborný úřednický aparát • dbal na vyhlašování a provádění zákonů b) Okresní hejtmanství • v čele okresní hejtman, v sídle každého polit. okresu c) Politický okres • byl rozdělen na několik okresů soudních 4. Statutární města • nebyla součástí polit. okresů, ale tvořila sama zvláštní okres např. Praha, Liberec, Brno, Olomouc, Frýdek, Opava

Ch) SOUDNICTVÍ A JUSTIČNÍ SPRÁVA Správa soudnictví • Císařským, nařízením z r. 1849 byly schváleny základy nové soudní organizace, která fungovala od r. 1850. Správa soudnictví byla svěřena ministerstvu spravedlnosti. Nejvyšší soudní úřad byl přeměněn na Nejvyšší soudní a kasační dvůr; již mu nepříslušely fce správní. Organizace: • ministerstvo spravedlnosti • nejvyšší soudní a kasační dvůr • vrchní zemské soudy • zemské soudy • okresní soudy

R. 1855 změna – sloučení soudnictví se správou v období bachovského absolutismu. Soudy zemské byly přeměněny v krajské soudy. • I. INSTANCE – okresní soudy, obvod jejich působnosti se nazval soudní okres • II. INSTANCE – krajské soudy, přejímaly odvolání od okresních soudů. Od krajských soudů se bylo možnost odvolat k vrchním zem. soudům • III. INSTANCE – nejvyšší soudní a kasační dvůr.

Nejvyšší správní soud 1875 • prováděl kontrolu nad zákonností výboru, správy a byl složen ze soudců z povolání Říšský soud • rozhodoval o porušení polit. práv; předseda, místopředseda, 12 členů; jmenováni doživotně císařem Živnostenské soudy • řeší spory mezi zaměstnavateli a zaměstnanci

i) Mezinárodní vývoj na přelomu 19. a 20. století • Od konce 70. let převládají hospodářské problémy, probíhají dělnické bouře. Mezi jednotlivými státy se prohlubují rozdíly. Rakousko-Uhersko se hospodářsky vyvíjelo poněkud opožděně za západoevropskými státy. Od konce 80. a v 90. letech se formuje Trojspolek. Základ tohoto vojenského seskupení položilo roku 1879 Německo a RakouskoUhersko. Později se připojila Itálie. Roku 1904 vzniká Trojdohoda = Anglie, Francie a roku 1907 přistoupilo Rusko. Vznikly tak dva tábory silných států, které později proti sobě stojí za světové války.

• Na území Rakouska-Uherska se projevují hospodářské a sociální rozdíly mezi národy. Některá území jsou industrializovaná jiná zaostalá (Čechy x Uhry, Rakouské země x jihoslovanské země). Rakousko-Uhersko se snaží uplatňovat vliv na Balkáně (cesta k ropným zdrojům na Blízkém východě). Roku 1878 obsadilo Rakousko-Uhersko Bosnu a Hercegovinu a roku 1908 její území anektovalo, tj. připojilo jako integrální součást svého území. • V letech 1912 až 1913 probíhaly Balkánské války → Turecko jako spojenec Trojspolku se snažilo posílit svůj vliv v Černé Hoře, Bulharsku, Srbsku. Království srbské bylo vojensky a politicky spojeno s Ruskem. Vídeňská vláda v mezinárodní sféře útočila na Srbsko. V roce 1914 byla připravena 1. světová válka.

• Situace se vyhrotila koncem června roku 1914. 28. června 1914 proběhl atentát na rakouské následníka trůnu Františka d´Este. To se stalo záminkou k rozpoutání války. • 14. července zaslalo Rakousko-Uhersko Srbsku ultimátum, kde ho obviňuje z nepřátelských postojů a klade mu požadavky, kterými zasahuje do vnitřních záležitostí státu. Srbsko, které je spojeno s dohodou s Ruskem, se chce podřídit, aby nedošlo k válce. Rakousko požaduje zastavení propagandy proti němu, vyšetření atentátu a potrestání pachatelů. 25. července je mu zaslána smírná odpověď, ale Vídeň vyhlásila mobilizaci, povolala polovinu armády.

• 28. července 1914 byl zveřejněn manifest „Mým národům…“, vyhlásilo Rakousko-Uhersko Srbsku válku. Srbsku přišlo na pomoc Rusko, později i Francie a Anglie. Na druhé straně stálo Rakousko-Uhersko, Německo a další státy. Začaly fungovat předválečné smlouvy. • Češi válku odmítali (skrytý odpor), začaly probíhat přípravy k pozdějšímu vnitřnímu a zahraničnímu odboji. Vládne situace hromadné nespokojenosti s válkou. Loajalitu projevila katolická strana. Radikální sociální demokracie a mladočeši jsou proti vedení války. Objevují se také možnosti zásadní reorganizace, např. rozpad Rakouska-Uherska.

j) Zahraniční odboj • Na podzim 1914 odchází profesor Masaryk do zahraničí. V lednu 1915 již působí v Ženevě. Brzy za ním odcházejí i další (září 1915 - E. Beneš). V červenci 1915 vznikl navenek samostatně vystupující orgán Český zahraniční komitét. Zaměřil se na informování o situaci slovanských národů v Rakousku (přednášky, brožury). Komitét našel podporu u potomků vystěhovalců. • V Rusku a ve Francii se začínají od srpna a září 1914 organizovat zárodky pozdějších československých legií. Ve Francii vznikla první rota (rota Nazdar), v září se v Kyjevě formuje Česká družina. Legie se pomalu rozšiřovaly a posilovaly, největší bitvu vybojovaly 2. července 1917 u Zborova.

Zahraniční odboj českého a slovenského národa měl výraznou podporu v kruzích vystěhovalců ve Francii a USA. Z jejich prostředků dostávali čeští a slovenští politikové působící v cizině finanční podporu. V USA se jednalo o Slovenskou ligu a České národní sdružení. V říjnu 1915 proběhlo jednání v Clevelandu mezi představiteli usedlých skupin a zahraničních politiků, vznikla tzv. Clevelandská dohoda. V říjnu 1915 vznikla dohoda o společném postupu prosazující cíle samostatného českého a slovenského národa ve společném státním celku s tím, že byla zdůrazněna národnostní autonomie Slováků. V květnu 1918 byla v Pittsburku uzavřena Pittsburgská dohoda, kde se oba národy dohodly na pozdějším vytvoření společného státu. Slováci měli mít vlastní správu, soudnictví apod. Úředním jazykem měla být slovenština.

V únoru 1916, po spojení aktivit Čechů a Slováků, se Komitét reorganizoval, vznikla Československá národní rada se sídlem v Paříži. Jejími největšími představiteli byli M. R. Štefánik, TGM, E. Beneš. V říjnu 1918 byla tato ČNR postupně uznávána jednotlivými dohodovými státy za čs. vládu. 7. října předal T. G. Masaryk státnímu departmentu tzv. Washingtonskou deklaraci, která je považována za vrcholný akt zahraničního odboje. Deklarace odmítá další setrvání čs. národa v habsburské říši. V Bílém domě byla odevzdána 17. října. Byl v ní použit výraz pro zamýšlený státní útvar, a to demokratická republika.

k) Domácí odboj • Po vypovězení války byly pozastaveny občanské svobody a práva. Přestaly fungovat zastupitelské sbory (Říšská rada, Zemský sněm, obecní orgány). Řízení veřejného života přebrala armáda → vojenská diktatura. Přestala existovat spolková činnost, byly zastavena činnost politických spolků, armáda cenzurovala obsah tiskovin. Na jaře 1915 byl v Prostějově popraven novinář za publikaci protivojenského článku. Život byl do detailů kontrolován. • Opozice začala reagovat ilegální činností. Vzniklo ilegální tajné hnutí, od roku 1917 nazýváno Mafie → opatřovalo důležité zprávy pro vojenské operace Trojdohody. Jeho členi (např. K. Kramář) byli v květnu 1915 zatčeni, poté propuštěni a znovu zatčeni (A. Rašín). V červenci 1916 byli odsouzeni k trestu smrti za velezradu. Roku 1917, po nástupu císaře Karla I., jim na základě mezinárodního nátlaku byla udělena milost.

V lednu 1916 vznikl Český svaz poslanecký = sdružení poslanců, kteří byli v roce 1911 zvoleni do vídeňského parlamentu. 16. listopadu byl v Praze založen Národní výbor, který byl prezentován jako seskupení poslanců a dalších osobností, které před začátkem války působily ve veřejných funkcích a chtěli podporovat vedení státu, vídeňskou vládu a Rakousko-Uhersko v jeho aktivitách. V Národním výboru byli lidé bez rozlišení toho, zda dříve zasedali na Zemském sněmu, nebo v panské či dolní (poslanecké) sněmovně Říšské rady. Předsedou byl poslanec za ČSSD Mattúš. Členy Národního výboru byly především Agrárníci, Mladočeši a Sociální demokraté. Zprvu veřejnost s oběma orgány sympatizovala, ale po vystoupení Českého svazu v lednu 1917 na podporu RakouskaUherska, sympatie ztratily. Žádné další ostřejší vystoupení proti Rakousku-Uhersku se nekonalo.

• Na podzim roku 1916 zemřel František Josef a na trůn nastoupil Karel I.. V květnu 1917 byla obnovena práce vídeňského parlamentu. Ještě před jeho prvním zasedáním byl vydán Manifest českých spisovatelů (A. Jirásek, J. Kvapil, V. Dyk, atd.) → výzva poslancům, kteří se chystali do vídeňského parlamentu, aby prosazovali požadavky českého národa. • Množí se stávky, demonstrace a vzpoury. Radikalizuje se odpor proti válce, odpor i proti vídeňské vládě pokračuje i na začátku roku 1918. 6. ledna byla vydána Tříkrálová deklarace jako výsledek jednání Generálního sněmu (reminiscence na starý stavovský orgán), kde zasedli představitelé politického a kulturního života Zemí Koruny české. Byl zde vznesen požadavek na politické i hospodářské zrovnoprávnění Čech v rámci monarchie. Opět byly zdůrazněny národnostní požadavky českého národa.

• V dubnu 1918 došlo k další nátlakové akci. Byla čtena Národní přísaha,kdy kulturní činitelé, bez ohledu na postihy, se v ní zavázali, že budou prosazovat požadavky českého národa. Také první máj znamenal další demonstrace. Na konci května byla uzavřena Pittsburská deklarace mezi Čechy a Slováky. • Podle odhadů expertů z léta 1918 měla válka skončit na konci roku. Rakousko z ní mělo vyjít velmi oslabeno. A. Rašín a K. Kramář byli propuštěni z vězení a zapojili se do práce Národního výboru. Začínají konkrétní kroky k převzetí moci. 13. července 1918 byl zásluhou A. Švehly Národní výbor reorganizován (tzv. Švehlův klíč) → jednotlivé politické strany byly srozuměny s tím, že jejich zástupci budou vytvářet nový Národní výbor. Zastoupeni v něm budou podle posledních předválečných voleb do Říšské rady z roku 1911. Národní výbor existoval jako organizace mimoústavní. Navenek vystupoval loajálně. Moc objektivní to ale nebylo, protože za války se myšlení lidí radikalizovalo

Nové složení Národního výboru: • Sociální demokraté • Státoprávní (později Národní) demokraté • Strana agrární • Strana lidová • Čeští socialisté • Staročeši • Strana realistická

10 členů 9 členů 9 členů 4 členové 4 členové 1 člen 1 člen

• Národní výbor, který měl autoritu veřejnosti, si zvolil předsednictvo. Jeho předsedou se stal Karel Kramář. František Soukup za ČSSD se stal jednatelem, A. Švehla za agrárníky byl ve funkci místopředsedy. Od poloviny července funguje NV v této podobě. Jeho suborgánem byla Socialistická rada (ČSSD + další socialistické strany), která koordinovala akce na venkově. • V srpnu 1918 válka pokračuje již jen ze setrvačnosti. Státy jsou hospodářsky vyčerpány, čelí krizím. Je jen otázkou času, jak dlouho válka ještě potrvá. V polovině října se vídeňská vláda obrátila na NV se žádostí, aby jeho členové jeli agitovat na jižní frontu do Itálie, aby vojáci houfně neopouštěli armádu. Toto NV odmítl, stejně jako nabídku na federalizaci RakouskaUherska. • 14. října proběhla v Čechách a na Moravě generální stávka organizovaná Socialistickou radou. Byl to protest proti vyvážení obilí a dalších potravin do Rakouska a Německa z českých zemí. Do prohlášení, které bylo při stávce čteno, byla na poslední chvíli zařazena pasáž o vyhlášení Československé republiky. Ještě nikdy dříve se v požadavcích nešlo nad rámec rozbití monarchie.

• 16. října navrhla rakouská vláda reorganizování Předlitavska na federativním principu, ale poslanci Národního výboru toto odmítli. 25. října dostali někteří členové Národního výboru oficiální pas k tomu, aby vycestovali do Ženevy, kde se měli setkat se členy zahraničního odboje. Společně s Benešem pak dohadovali další společný postup. • 27. října 1918 zaslal J. Andrássy prostřednictvím neutrálního Švédska nótu vládě USA, kde přistupuje na podmínky kapitulace, na tzv. 14 Wilsonových bodů (požadavky, za kterých jsou Dohodové státy ochotny skončit válku - např. obnovení Polského státu, svoboda národům Rakouska). Rakousko-Uhersko kapitulovalo ve válce. 28. října 1918 v 1000 byla tato zpráva publikována v Praze a byla považována za rozpad Rakouska-Uherska. Plénum Národního výboru přijalo návrh zákona o vzniku samostatného Československého státu a jeho vznik také v Obecním domě v prohlášení českému obyvatelstvu Lide český ohlásilo.

10. Ústavní vývoj během První republiky (19181938) a) Vznik Československé republiky • Národnostní a státoprávní požadavky vyústili koncem I. SV (1914-1918), 6. ledna 1918 na zasedání generálního sněmu všech českých říšských i zemských poslanců v Praze v přijetí tzv. Tříkrálové deklarace, která znamenala vyslovení požadavku po sebeurčení a vytvoření vlastního státu ve spojení se Slovenskem. • Nositelem této myšlenky se staly dva politické orgány vznikajícího československého státu: 1) Československá národní rada v čele s T. G. Masarykem, E. Benešem a M. R. Štefánikem se sídlem v Paříží, a 2) Národní výbor v čele s politiky jako A. Švehla, K. Kramář, A. Rašín a dalšími.

• Dne 30. května 1918 byla ve Spojených státech podepsána tzv. Pittsburská dohoda, jejíž prostřednictvím se Slováci přihlásili k myšlence vytvoření společného státu. V průběhu roku 1918 dochází k uznání Československé národní rady za oficiální orgán zastupující nově vznikající stát ze strany Francie, Velké Británie, Spojených států a dalších. • Dne 26. září 1918 byla přetvořením z dosavadní Československé národní rady ustavena prozatímní vláda československého státu, kterou tvořili T.G. Masaryk jako prezident, E. Beneš jako ministr zahraničí a M.R. Štefánik jako ministr obrany. • Dne 18. října 1918 doručil T.G. Masaryk prezidentu USA W. Wilsonovi dokument s názvem Washingtonská deklarace, který obsahoval odmítnutí setrvání v dalším spojení s Rakouskem-Uherskem a prohlášení československé nezávislosti.

• Oficiálním zahájením existence samostatného státu se stal 28. říjen 1918, kdy došlo k spontánní proklamaci nezávislosti a vzniku Československa na Václavském náměstí v Praze. • O dva dny později, tedy dne 30. října 1918 se na základě tzv. Martinské deklarace ke společnému státu oficiálně přihlásili Slováci, čímž byl základní proces vzniku společného československého státu završen.

b) Recepční norma a zajištění právní kontinuity • Z ústavněprávního hlediska jsou klíčovými právními předpisy nově vzniklého státu tři základní ústavněprávní normy přijaté po vzniku ČSR. Jde o zákon č. 11/1918 Sb. o zřízení samostatného státu československého, zákon č. 37/1918 Sb., Prozatímní ústava, a zákon č. 121/1920 Sb., Ústavní listina Československé republiky. • Koncem října 1918 došlo k přijetí zákona č. 11/1918 Sb. o zřízení samostatného státu československého- tzv. recepční norma - státní diskontinuita, zrušení R-U. • Z hlediska dosud platného právního řádu je tomu naopak. Dochází k zachování právní kontinuity - recepční norma přejímá dosavadní právní řád Habsburské monarchie za svůj vlastní - dočasný právní dualismus, Čechy převzaly právního řádu Rakouska, Slovensko převzalo právní řád Uherska. • Na základě zákona č. 11/1918 Sb. se Národní výbor československý stává nejvyšším orgánem moci výkonné i zákonodárné.

c) Prozatímní ústava (1918) • První dny vývoje ČSR byly završeny dne 13. listopadu 1918 přijetím ústavního zákona č. 37/1918 Sb., Prozatímní ústavy. Prozatímní ústava zakotvila ČSR jako parlamentní republiku s působením tří orgánů: Národního shromáždění, prezidenta republiky a vlády. • Národní shromáždění československé vzniklo jakožto jednokomorový zákonodárný orgán rozšířením dosavadního Národního výboru na celkem 256 členů novelizací ústavy v následujícím roce na 270 členů podle výsledků voleb do Říšské rady z roku 1911. • Vláda sestávala ze 17 členů. Do jejího čela byl jmenován K. Kramář. Byla odpovědná Národnímu shromáždění. Na své první schůzi v polovině listopadu 1918 zvolilo Národní shromáždění aklamací Tomáše G. Masaryka prezidentem republiky. Prozatímní ústava platila do konce února roku 1920.

Prozatímní ústava: • plénum Národního výboru se rozšiřuje na 256 členů, vzniká tak Národní shromáždění (i zde se uplatnil Švehlův volební klíč) • široké pravomoci Národního shromáždění • právo prostou většinou přítomných poslanců rozhodovat o všech základních otázkách • volilo vládu, hlavu státu • k vyslovení nedůvěry vládě stačila prostá většina přítomných poslanců o prezidentu republiky • malý okruh pravomocí, reprezentant státu • přijímá velvyslance, uděluje milosti,… • zde byla ponechána zadní vrátka ke změně republiky na monarchii: „Úřad prezidenta republiky trvá až do doby, než bude zvolena nová hlava státu.“ • neměl právo účastnit se jednání vlády a parlamentu

o vládě • měla 14 členů (znovu uplatnění Švehlova klíče) • nesamostatná, volena Národním shromážděním, závislá na náladách NS • pro M. R. Štefánika zřízeno ministerstvo vojenství moc soudcovská • byla řešena pouze jedním paragrafem „Rozsudky se vyhlašují jménem republiky.“ Nejvyšší soud byl zřízen již před vydáním ústavy zvláštním zákonem.

Novely Prozatímní ústavy: • zákon č. 138/1919 Sb. z. a n. → zvýšení počtu poslanců z 256 na 270. Toto bylo zaměřeno na slovenské poslance, v lavicích jich zasedlo o 14 více. • zákon č. 217/1919 Sb. z. a n. → rozšířila se pravomoc prezidenta republiky (na žádost Masaryka). Prezident jmenoval a odvolával vládu, dostal právo být přítomen a předsedat schůzím vlády, právo vyžadovat správy o činnosti vlády a jednotlivých ministrů. Prezident stál v čele veškeré branné moci (nejen pozemních vojsk). Byla také zřízena funkce náměstka prezidenta republiky → volí ho NS, v případě nemoci prezidenta delší než jeden měsíc ho zastupuje v úřadu (nikdy nebylo využito). • Prozatímní ústava nezakotvila formu státu, ale hovoří se v ní „o prezidentu republiky“, „rozsudky se vyhlašují jménem republiky“. • Na 14. listopadu 1918 byla svolána 1. schůze Národního shromáždění. Konala se v budově Zemského sněmu (dnes Poslanecká sněmovna PČR). Bylo zvoleno předsednictvo (předsedou se stal poslanec za ČSSD Tomášek), utvořeny orgány,… Byla svržena Habsbursko-Lotrinská dynastie a zvolena nová hlava státu - v nepřítomnosti se prvním prezidentem stal T. G. Masaryk (volba probíhala veřejně, aklamací). Také byla zvolena nová vláda, v jejím čele stanul Karel Kramář.

Situace na Slovensku • Politický život zde prakticky neexistoval. Ke konci války se aktivizovala slovenská inteligence. V září 1918 byl z vězení propuštěn Vavro Šrobár. Nesměle začala působit Slovenská národní rada. Šrobár se účastnil všech akcí Národního výboru 28. října v Praze → jeho přítomnost byla považována za souhlas Slováků se samostatným Československým státem. Vlastní projev vůle ke společnému státu byl dán ze strany Slovenska až 30. října tzv. Martinskou deklarací → potvrzení sounáležitosti Čechů a Slováků, objevuje se zde teorie čechoslovakismu. Tato idea byla definitivně řešena Ústavní listinou 1920. V jazykovém zákoně byla ustanovena rovnost češtiny a slovenštiny. • Jaké bylo zastoupení Slováků v Národním shromáždění. Bylo dohodnuto, že Slovensko nebude zastoupeno podle stran, ale že dostanou 40 mandátů. Na prvním zasedání NS jich 40 nebylo, postupně jich přibývalo.

d) Stanovení hranic Československé republiky • K určení státních hranic nově vzniklého státu došlo na základě podpisu a ratifikaci mezinárodních smluv v letech 1919-1920. K nejdůležitějším z těchto smluv patří: • Versailleská mírová smlouva ze dne 28. června 1919, která stanovila hranici Československa s Německem, • Saint-Germainská smlouva ze dne 10. září 1919 upravila průběh hranic Československa s Rakouskem a připojení Podkarpatské Rusi k Československu, • Trianonská smlouva ze dne 4. června 1920 stanovící hranice mezi Československem a Maďarskem, • Sévreská smlouva ze dne 10. srpna 1920 týkající se hranice mezi Československem a Polskem.

e) Ústavní listina Československé republiky (1920) • V únoru roku 1920 přijalo NS ústavní zákon č. 121/1920 Sb., Ústavní listinu Československé republiky, která je známá jako Československá ústava z roku 1920. Skládala se z preambule, uvozovacího zákona a vlastní ústavní listiny, která se členila na šest hlav a celkem 134 článků. • Preambule ústavy prohlašovala jednotu československého národa a odvolávala se na zásady sebeurčení, vzdělanosti, demokracie a pokrokovosti. Deset uvozovacích článků stanovilo jednak nadřazenost ústavních zákonů nad zbytkem právního řádu, jednak zakotvilo do ústavního pořádku I. republiky Ústavní soud o sedmi členech, jehož úkolem měla být zejména tzv. abstraktní kontrola ústavnosti.

První hlava ústavy s názvem „Všeobecná ustanovení“ zavedla do ústavního pořádku ČSR základní ústavní zásady jako např. zásadu, že lid je zdrojem veškeré moci, zásadu dělby moci, zásadu legality, tedy sebeomezení moci ve vztahu k občanům apod. Stanovila demokratický charakter nově vzniklé republiky i jedinost a jednotu státního občanství, a prohlásila Podkarpatskou Rus za součást území Československa s nejširší možnou autonomií.

Předmětem druhé hlavy ústavy se byla moc zákonodárná, kterou Ústava dala Národního shromáždění o dvou komorách. Dolní, poslanecká sněmovna se skládala ze 300 poslanců volených na období šesti let, přičemž aktivní volební právo měli všichni občané od 21 let, pasivní pak od 30 let. Horní sněmovnu, senát tvořilo 150 senátorů volených na dobu osmi let, s tím že volební právo bylo stanoveno tak, že aktivně mohli do senátu volit občané od 26 let a pasivně se mohli stát senátory osoby od 45 let. Do obou komor Národního shromáždění se přitom volilo poměrným volebním systémem. Systém fungování parlamentu byl sesiový, tj. ke schůzím docházelo dvakrát ročně, na jaře a na podzim.

Třetí hlava Ústavy pojednávala o moci výkonné, která příslušela prezidentu republiky, vládě a administrativně správním úřadům. Prezident republiky, jímž se mohl stát každý občan starší 35 let, měl slabší, reprezentativní postavení odpovídající parlamentnímu charakteru republiky. Byl volen oběma komorami NS, a to maximálně dvakrát za sebou, na dobu sedmi let. Měl podobné kompetence jako dnešní hlava státu. Faktickou moc ve státě vykonávala vláda, které příslušelo rovněž vydávání prováděcích předpisů. Byla odpovědná poslanecké sněmovně a jmenována do funkce prezidentem republiky. • K politickému vývoji náležel mimo rámec ústavy jako orgán s fakticky nejrozsáhlejší mocí tzv. parlamentní pětka, což bylo uskupení složené z předsedů nejvlivnějších politických stran

Čtvrtá hlava Ústavy z roku 1920 byla věnována moci soudní. Vykonávala ji soustava soudů počínaje od soudů okresních, přes soudy krajské a vrchní až po soudy nejvyšší. Vedle Nejvyššího soudu počítala Ústava i s Nejvyšším správním soudem, který měl v době I. republiky velmi silné postavení. Vedle těchto soudů existovaly i soudy mimořádné jako státní soud, volební soud apod. Obsahem páté hlavy Ústavy se stal katalog základních občanských práv a svobod. Byla zde zakotvena práva jako právo na soukromé vlastnictví, právo shromažďovací, právo petiční, právo na svobodu vyznání, právo sdružovací apod. Šestá a poslední hlava Ústavy, jež prohlašovala rovnost všech osob před zákonem, pojednávala o ochraně menšin národních, náboženských a rasových.

Pokud jde o hodnocení Československé ústavy z roku 1920, je možné za její: • klady označit zakotvení republikánského a demokratického charakteru nově vzniklého státu do právního řádu ČSR, zavedení souboru občanských práv a svobod do ústavního pořádku a její stabilní charakter projevující se její rigiditou. • zápory: zejména idea čechoslovakismu vyjádřená pojmem československý národ, která vedla v průběhu celého 20. století k roztržkám mezi českým a slovenským národem, a vyústila až v konečné rozdělení společného státu na konci roku 1992.

• Dalším nedostatkem byla skutečnost, že župní zřízení, zůstalo na území Čech a Moravy v podstatě neprovedené, stejně jako přislíbená míra autonomie Podkarpatské Rusi. • Z ústavního hlediska je problematický výkon moci prostřednictvím orgánu, jež postrádal ústavní zakotvení, totiž parlamentní pětky. • Na základě Ústavy z roku 1920 se během I. republiky na území ČSR konaly celkem čtyřikrát volby do Národního shromáždění, a to v letech 1920, 1925, 1929 a 1935.

• Ústava patřila mezi rigidní → k její změně bylo třeba kvalifikované většiny (3/5 všech členů NS). Skládá se z preambule, 10 uvozovacích článků a její text se dělí na 6 hlav a 134 paragrafů: • preambule - idea čechoslovakismu, zásada svrchovanosti lidu, akcentováno zajištění pokojného rozvoje státu, kladen důraz na spravedlivý stát a blaho občanů (odvolání na hodnoty demokratického státu - vzdělanost, mír, sebeurčení) • 10 uvozovacích článků - svým obsahem přesahují technická ustanovení (účinnost,…), nalezneme zde např. i zřízení institutu Ústavního soudu • 1. hlava - všeobecná ustanovení • 2. hlava - moc zákonodárná, složení a působnost NS a jeho obou sněmoven • 3. hlava - moc vládní a výkonná • 4. hlava - moc soudcovská • 5. hlava - práva a svobody, jakož i povinnosti občanské • 6. hlava - ochrana menšin národnostních, náboženských a rasových

Národní shromáždění má tedy dvě komory Poslaneckou sněmovnu a Senát. Hlasovací právo je všeobecné, přímé. Do obou komor bylo uplatněno poměrné zastoupení. Byla zakotvena imunita členů NS. Ti vykonávali volný mandát - „rozhodují se podle svého svědomí“. Parlament byl jednak zákonodárným, ale také kontrolním orgánem → interpelace vlády. Měl být ustanoven Stálý výbor → měl mít 24 členů (16 ze sněmovny a 8 ze Senátu) → miniatura Národního shromáždění, činil neodkladná opatření během doby, kdy nezasedal Parlament. V § 46 byl zakotven institut referenda (měl omezenou povahu) → nikdy se neuplatnilo (bylo možné pouze u obyčejných zákonů, jejíchž návrh podala vláda a NS ho zamítlo).

• Poslanecká sněmovna měla 300 členů, volby do ní probíhaly ve 22 volebních krajích. Aktivní volební právo měl občan starší 21 let, pasivní od 30 let. Volební perioda trvala 6 let (prakticky ale vždy něco málo přes 3 roky, prezident sněmovnu rozpouštěl). Poslanecké kluby byly podřízeny výkonným orgánům politických stran (vázanost sněmovny na politické strany). Poslanecká sněmovna mohla vyslovit důvěru nebo nedůvěru vládě (pouze sněmovna, nikoli Senát). Měla v zákonodárství poslední slovo. • Senát měl 150 členů, volby do něj probíhaly ve 12 volebních krajích. Aktivní volební právo měl občan starší 26 let, pasivní od 45 let. Volební perioda trvala 8 let. Senát měl být odbornou, kontrolující komorou, ale realita byla jiná → i členové Senátu byli velmi závislí na politických stranách.

Výkonná moc je v rukou prezidenta a vlády. • Prezident je volen na 7 let na společné schůzi obou komor Parlamentu. Mohl být zvolen nejvýše 2x, výjimkou byl T. G. Masaryk, který byl zvolen 4x. Prezident měl suspenzívní (odkládací) veto vůči zákonům, absolutní veto měl pouze vůči opatřením Stálého výboru a vůči zákonům, které přijal zvláštní zákonodárný orgán na Podkarpatské Rusi. Byl neodpovědný a trestně nestíhatelný, mohl však být souzen pro velezradu (z iniciativy Poslanecké sněmovny jej soudí Senát). Podával zprávy o stavu republiky, jmenoval vládu, soudce, profesory VŠ. Měl právo udělovat milosti, byl vrchním velitelem branné moci. Nemohl-li vykonávat svůj úřad, zastoupila ho vláda (paragraf o náměstkovi prezidenta byl sice převzat z Prozatímní ústavy, ale byl mrtvým paragrafem).

Vláda byla odpovědná Poslanecké sněmovně, demisi podávala do rukou prezidenta. Vedle ministerstev existovaly i orgány nižší správy (zakotvena idea samosprávy → občané se aktivně účastnili na správě). V Ústavě byla zakotvena neslučitelnost funkcí členů vlády (nesměli být členy představenstev společností,…).

Soudci byli jmenováni doživotně. Soustava soudů: • Ústavní soud (viz. 10 uvozovacích článků) - působil v letech 1921-1931 • Volební soud (zřízen zákonem č. 125/1920 Sb. z. a n.) pro volební věci, mohl také rozhodnout o ztrátě mandátu z nečestných pohnutek (když zvolený poslanec za jednu stranu přešel do druhé strany) • Nejvyšší správní soud - příslušný k přezkumu rozhodnutí správních orgánů, v jeho čele stál jednu dobu Emil Hácha • okresní, krajské, vrchní soudy a Nejvyšší soud v Brně • mimořádné civilní soudy - záležitosti pracovní • státní soud - vytvořen v souvislosti se zákonem z roku 1923 na ochranu republiky • vojenské soudy

Základní práva a svobody staví na idejích přirozeného práva. Byla zakotvena zásada rovnosti, svoboda osobní, majetku, tisková. Zaručeno právo spolkové, shromažďovací a petiční, listovní tajemství, svoboda svědomí a projevu. Byly chráněny instituce jako např. manželství, Ústava zdůrazňovala brannou povinnost. Doplňky Ústavy z roku 1920: • ú. z. č. 293/1920 Sb. z. a n. - O ochraně svobody osobní, domovní a tajemství listovního • ú. z. č. 294/1920 Sb. z. a n. - O podpisování zákonů a nařízení K provedení Ústavy byla přijata řada zákonů: • z. č. 122/1920 Sb. z. a n., o zásadách jazykového práva • z. č. 123/1920 Sb. z. a n., o volbách do Poslanecké sněmovny (byl přijat i zákon o složení Senátu) • z. č. 162/1920 Sb. z. a n., o Ústavním soudu • z. č. 126/1920 Sb. z. a n., o župním zřízení (Župní zákon) • z. č. 50/1923 Sb. z. a n., na ochranu republiky

V § 3 Ústavy se také hovoří o Podkarpatské Rusi. Ta byla považována za samosprávné autonomní území. § 3 byl základem právní úpravy (počítalo se s dalšími předpisy). Byl zřízen Sněm, který měl zákonodárnou pravomoc (jeho zákony podléhaly schválení prezidenta, který vůči nim měl právo absolutního veta). Podkarpatská Rus měla i své zastoupení v Národním shromáždění. V čele tohoto autonomního území stál guvernér, jmenovaný prezidentem republiky na návrh vlády. Sněm ale nebyl nikdy zřízen, úřad guvernéra ano (prvním se stal v letech 1920 až 1923 doktor Žatkovič, který však zklamán z nedostatku autonomie a z nezřízení Sněmu odešel do USA). V roce 1927, podle zákona o politické organizaci správy, bylo místo Sněmu zavedeno Zemské zastupitelstvo.

Základní znaky Ústavy - obsahuje ústavní zakotvení: • suverenity lidu (zdrojem státní moci je lid) • principů dělby moci a systému vzájemných brzd a vyrovnávání • unitární formy státu • Ústavního soudu • nedotknutelnosti soukromého vlastnictví • soustavy práv a svobod jedinců (přirozenoprávní idea → rovnost a svoboda v důstojnosti a právech) • systému státní správy s účastí občanů na správě místní • samosprávy v oblasti územní, zájmové • demokratické republikánské formy vlády

Občanské právo • Všeobecný občanský zákoník z roku 1811 nebyl přijat v původní podobě. Roku 1914 byl v otázce práva osob (manželské a rodinné vztahy), v roce 1915 v otázce všeobecných práv a v roce 1916 v otázce obligací a smluv novelizován. Dále byl měněn až do vzniku první republiky. • Snaha překonat dualismus měla 2 trendy: – přijímat dílčí zákony, které by sjednotily celé území, neboť zde do roku 1920 existovaly tři právní systémy, – přijetí občanského kodexu (tato snaha byla neúspěšná, v parlamentu se projednával v roce 1938 a nikdy nebyl schválen).

Mezi československé zákony shodné pro celé území patří: 1. zákon č. 320/1919 Sb. z 22. května 1919. Jednalo se o manželskou novelu. Zákon sjednotil předpisy o uzavírání manželství, a to před civilními orgány (okresními úřady pro české země a matrikář pro Slovensko) i před církví. Byla také sjednocena ustanovení o rozluce. Rozluka způsobila zánik manželství a od nabytí právníkovi bylo možno uzavřít nový sňatek. Důvody pro rozluku byly cizoložství, odsouzení minimálně na 3 roky, zlomyslné opuštění manžela / manželky (po dobu 6 měsíců se nedostavil zpět), zhýralý život, úklady o život manžela, duševní choroba, psychické i fyzické týrání, hluboký rozvrat a nepřekonatelný odpor. Byla také stanovena propadná lhůta, a to 5 let od spáchání skutku a 1 rok od toho,co se o něm dověděl. Manželská novela byla provedena roku 1919, kdy bylo sjednoceno i rozhodování soudů.

2. v roce 1928 byly upraveny podmínky osvojení. To bylo podmíněno souhlasem příslušného orgánu. Pokud byli známi rodiče, museli s osvojením souhlasit. Pokud odmítali souhlas udělit, mohl rozhodnout soud. 3. roku 1930 byly stanoveny podmínky pro vymáhání výživného. 4. roku 1921 byla upravena ochrana dětí v cizí péči a dětí nemanželských. 5. roku 1919 došlo ke sjednocení hranice zletilosti, a to na 21 let. Významný byl také věk 18 let. Jednalo se o předstupeň zletilosti, kdy se mohl člověk domáhat propuštění z otcovské moci. 6. úprava vlastnického práva. Vyvlastnění mohlo být provedeno na základě zákona za náhradu. Ústava připouštěla také vyvlastnění bez náhrady, pokud tak stanoví zákon (souvislost s pozemkovou reformou). Železniční zákon z roku 1937 o drahách novelizoval původní rakouský a připouštěl vyvlastnění za náhradu. 7. úprava dědického práva z roku 1924. Došlo ke zrušení svěřenectví (tzv. fideikomis).

• Všeobecný občanský zákoník již umožňoval prohlášení za mrtvého. Po roce 1921 byl vydán zákon, který zkracoval lhůtu pro prohlášení za mrtvého ze tří na jeden rok. Občanské právo založené na ABGB je s některými úpravami platné až do roku 1950. • Nově měl být přijat obchodní zákoník, ovšem nedošlo k tomu. 27. března 1931 došlo ale k vydání odpůrčího řádu, který obsahoval úpravu vyhlašování konkurzů. Jako poslední oddíl občanského zákoníku bylo upraveno obligační právo. Zvláštní úpravu náhrady škody obsahovaly různé zákony. Železniční řád upravoval odpovědnost za provoz železnice. Od roku 1935 je vydán zákon o jízdě motorovými vozidly. Roku 1925 zákon o provozu letadel. Roku 1935 byl vydán zvláštní zákon o splátkových obchodech, které byly původně upraveny trhovou smlouvou s tím, že zboží bylo předáno před zaplacením. Roku 1923 byla upravena smlouva nakladatelská. Dále v zákoníku byla obsažena ustanovení o nekalé soutěži, která definovala pojmy dobré mravy, nekalá reklama apod.

Trestní právo • Základem úpravy trestního práva za první republiky se stal trestní zákoník z roku 1852, vedle něhož existují zvláštní úpravy pro osoby vojenské apod. a další trestně-právní normy (např. i výpraskový patent). Ještě před rokem 1920 byl vydán zákon na ochranu Československé republiky. V předpisech, v nichž se hovořilo o rakouském státu, císaři apod., se mělo namísto těchto výrazů použít Československý stát a příslušní činitelé. Od konce roku 1918 do roku 1920 přijalo prozatímní Národní shromáždění řadu trestních norem. Například šlo o zákon o lichvě, který po válce trestal válečnou lichvu nebo roku 1919 vydaný zákon o padělání peněz.

K nejpočetnějším změnám došlo v oblasti trestů. Za přečiny nastupovalo vězení a za zločiny žalář. Roku 1931 bylo vydáním zákona o státním vězení možno uložit namísto žaláře vězení, a to pro méně závažné zločiny. Roku 1934 byl vydán zákon o trestu smrti a doživotních trestech. Odsouzenci na smrt většinou dostávali milost a odpykali se doživotní žalář. U doživotních trestů existovala možnost podmínečného propuštění. Roku 1919 byl vydán zákon o podmínkách propuštění a odsouzení, který byl změněn v roce 1924. U méně závažných trestů byla stanovena osvědčovaní doba v délce 1 až 3 let, byly stanoveny podmínky propuštění, a to po odpykání 2/3 trestu a minimálně 1 roku, který si dotyčný odseděl (u doživotních trestů byla tato doba stanovena na 30 let). Zákon z roku 1921 umožňoval, aby si odsouzený část trestu odpracoval. Toto ustanovení původně platilo pro ty, jenž se dopustili válečné lichvy. Roku 1929 byl vydán zákon o zřízení nucených pracovních kolonií.

• Co se týče úpravy pro mladistvé, byl roku 1931 vydán zákon o trestním soudnictví mladistvých. První část pojednávala o osobách, které nebyly trestně odpovědné, tedy do 14 let, kdy jim bylo možno uložit pokárání, nařízení potrestání rodině, umístění do ústavu. Druhá část upravovala trestní odpovědnost mladistvých do 18 let. Bylo pro ně široce upraveno podmínečné propuštění a zvláštní vězení. • 19. března 1923 po atentátu na Rašína byl vydán zákon č. 50/1923 na ochranu republiky. Byl to klíčový zákon. Platil na celém území. Roku 1933, 1934 a 1936 byl novelizován a to zásadně. Byla vydána celá řada zmocňovacích zákonů. Spolu s ním byl také vydán zákon o státním soudu, který obsahoval zvláštní procesní úpravu a soud pro činy podle tohoto zákona. Zákon na ochranu republiky měl 4 hlavy:

1. úklady o republiku: úklady o samostatnost, jednotnost, demokratickou formu, znemožnění výkonu funkce státních orgánů; trestná byla i příprava a plánování, 2. poškozování republiky a útoky na ústavní činitele: prorada (zrada republiky), vyzrazení státního tajemství, vojenská zrada, urážka prezidenta republiky (veřejné výhrůžky apod.), vražda na ústavních činitelích, neoznámení a nepřekažení trestného činu, 3. vojenské zabezpečení republiky, nedovolené ozbrojování, nepřátelské sdružování státu, šíření nepravdivých zpráv, podpora návratu bývalé panovnické rodiny atd.; tresty byly přísné, mohl být udělen i trest smrti, dále ztráta občanských práv, vypovězení pro cizince nebo propadnutí majetku, 4. závěrečná ustanovení: šíření tiskovin apod.

Jedním ze souboru zákonů z roku 1936 byl zákon č. 131/1936 o obraně státu. Nebyla zde stanovena jen povinnost vojenské obrany, ale občané mohli být vyzváni k osobní účasti například tím něco poskytnout apod. Byly zde definovány státně nespolehlivé osoby. Byly to osoby, které představovaly nebezpeční pro stát (individuálně určené → zajištění majetku, omezení pohybu po státě a další omezení). Dále se vymezovala branná pohotovost státu. Stát nemusel být ve vojenském stavu, ale vláda mohla nařízením rozhodnout tak, aby mohly nastat určité skutečnosti tímto zákonem určené. V té době mohla vláda přijímat vládní nařízení s mocí zákonů a až se sejde parlament, musí tyto nařízení schválit. Bylo zde také obsaženo několik ustanovení, která umožňovala potrestat toho, kdo mařil nobilizaci, nechtěl nastoupit apod. Pro jednotlivé činy pak byla vydávána řada dalších předpisů.

Jazyková práva a ochrana národnostních menšin • Jedná se o vymezení a způsob užívání státního jazyka nebo užívání jazyků národnostních menšin. Podle ideje čechoslovakismu se zákony vyhlašují v řeči československé české a slovenské znění bylo sobě rovné. • Roku 1920 byl vydán Jazykový zákon (č. 122/1920), který byl přijat ve stejný den jako Ústava 1920. V duchu menšinové Saint-Germainské smlouvy ze září 1919 prohlašuje za státní a oficiální jazyk československý. K provedení tohoto zákona vydala vláda nařízení č. 17/1926, které upravovalo používání státního oficiální jazyka před úřady, soudy a ve vojenských silách. Některá ustanovení tohoto nařízení byla věnována menšinám → ve vymezených případech (pokud v příslušném soudním okrese bylo alespoň 20% občanů jiného jazyka než oficiálního) jim bylo přiznáno právo jednat v menšinovém jazyce. • Podle Saint-Germainské smlouvy byla ČSR povinna zajistit občanům, s důrazem na menšiny, ochranu života, svobody,… bez ohledu na jazyk, národnost, náboženství, atd. Dětem měla být zajištěna přiměřená výuka v jejich jazyce (čeština byla ale povinná).

Pozemková reforma • Národním shromážděním byl přijat zákon č. 32/1918 Sb. o obstavení velkostatků - vysloven zákaz jakékoli dispozice s deskovými statky mezi živými (zákaz prodeje, zastaven,…). Vlastní reforma se skládala ze tří zákonů: • „záborový zákon“, z. č. 215/1919 Sb. - o zabrání velikého pozemkového majetku (převyšující 150 ha zemědělské půdy, nebo 250 ha půdy vůbec). Část majetku byla přidělena menším zemědělcům → • „přídělový zákon“, z. č. 81/1920 Sb. - byly přidělovány pozemky o velikosti 6-15 ha. Statky zbytkové (větší celky nad 30 ha) byly rozebrány bohatšími. • „náhradový zákon“, z. č. 329/1920 Sb. - půda byla zabrána za náhradu → vycházelo se ale z předválečné ceny půdy • Zákonem č. 330/1919 Sb. byl zřízen pozemkový úřad, který tuto pozemkovou reformu prováděl.

Vnitřní vývoj státu, územní správa • Byl převzat státní aparát, nově vytvořeny ústřední orgány. Již na konci 19. století vykrystalizovala dvojkolejná správa → státní linie byla oporou německých centralizačních snah vůči Slovanskému živlu. Ale roku 1919 byl novelizován zákon o obecním zřízení, kde byla oslabena pravomoc centralistických státních orgánů, byla posílena moc samosprávných orgánů. Byla také změněna terminologie - na úrovni obcí bylo nejširším orgánem zastupitelstvo, starosta měl k ruce radu (výkonný orgán). Občané angažovaní v samosprávě měli právo na náhradu z výkonu funkce. V obci musí být také povinně zřízena rozpočtová komise a kronikář. Volební právo dostaly také ženy. Dále zůstaly okresy v čele s okresním hejtmanem → jeho pravomoci vůči zastupitelstvu byly široké. Na úrovni zemí existovala zemská politická správa.

Ministr vnitra Antonín Švehla připravoval reorganizaci území správy. Roku 1920 předložil zákon o župním zřízení. Území ČSR bylo rozděleno na 21 celků (žup), ty na okresy a nejmenší jednotkou byly obce. Vztah mezi státními úředníky a volenými zástupci vyzněl pro samosprávu. • župa - v čele stál župan, župní úřad x župní zastupitelstvo, župní výbor • okres - okresní náčelník x okresní zastupitelstvo • obec - starosta (volený místní občan), obecní zastupitelstvo, obecní výbor • Župy mají historický původ v Uhrách, ale v pojetí tohoto zákona měly širší obsah. Zákon si našel odpůrce z řad pravicových stran → posílila by se pro stát nežádoucí aktivita německá. Na druhé straně všeobecně přijímanou skutečností byla snaha posílit volené orgány.

• Nakonec byl prosazen kompromis → na argument, že by byla škoda, aby se rozpadly země, přišel návrh možnosti vytvoření župních svazů. Argumentem pro přijetí byla situace na Slovensku, kde bylo protičeské ladění ze strany stále maďarských orgánů. Zákon byl přijat a odhlasován na konci února 1920. Obsahoval ale zvláštní klauzuli o účinnosti - tu měla stanovit vláda pozdějším nařízením. Župní zákon tedy nabyl účinnosti k 1.1.1923, a to pouze na Slovensku. Od července 1928 nabyl účinnost zákon o organizaci politické správy, tzv. Organizační zákon (publikován 1927). Rušil Župní zákon a na celém území republiky zavedl ten model správy, který byl v Čechách. Byly zřízeny země (Česká, Moravskoslezská, Slovenská a Podkarpatská Rus), okresy a obce. • země - zemský prezident x zemské zastupitelstvo, zemský výbor • okresní a zemské zastupitelstvo bylo voleno pouze ze 2/3, jedna třetina byla jmenována státními úřady (kdyby byly zvoleni zástupci s nepřijatelnými snahami o odtržení, stát dojmenoval loajální lidi)

ÚZEMNÍ SAMOSPRÁVA SPRÁVNÍ ROZDĚLENÍ ČSR - země 1920-1927 • Čechy – Praha • Morava – Brno 5 země • Slezsko – Opava • Slovensko – Bratislava • Podkarpatská Rus – Užhorod 1928-1938 - Stejné- pouze odpadlo Slezsko Správní uspořádání - upraveno zákonem o župním zřízení z r. 1920, nevešlo v platnost, župy jen na Slovensku - r. 1927 tzv. zemské zřízení republiky česl. obnovilo země. 4 země dále dělení na okresy a obce. Tento zákon zrušil zemi Slezskou tím, že ji spojil s Moravou. Obce - měly dvojí působnost – samostatnou – vlastní a přenesenou (povinnost spolupracovat na určitém úseku VS) Obecní starosta, obecní představenstvo, obecní výbor

FINANČNÍ SPRÁVA A ÚČETNÍ KONTROLA - 1927 reforma přímých daní = pokles významu přímých daní a přesouvání těžiska st. příjmů do daní nepřímých. Ústřední finanční správa • Byla soustředěna min. financí a v některých odborných úřadech sídlících v Praze, které byly ministerstvu financí přímo podřízeny. Odborné úřady vyšší • Národní banka Československá – byla orgán měnové správy. • Ústřední st. pokladna • Ředitelství st. dluhu Odborné úřady nižší • Fin. správní úřady • Výkonné fin. úřady – vykonávaly pomocnou agendu pro fin. správní úřady, nerozhodovaly • Berní správy vznikly v r. 1919 oddělením od polit. správy.

SPRÁVA VOJENSKÁ A ZAHRANIČNÍ • Výbor pro národní obranu, který byl zřízen při Národním výboru • výkonným orgánem byl jmenován Vrchní správce československých vojsk • vrchní správce česk. vojsk + vrchní velitelem česk. brané moci = vrchní vojenské velitelství • v prosinci 1918 bylo vybudováno ministerstvo nár. obrany • ministerstvo národní obrany – prezident + 6 odborů, např. letecký, všeobecně vojenský, součástí byl Hlavní štáb česk. brané moci, měl na starost povšechnou přípravu obrany státu. • další vojenské orgány – Generální inspektor česk. vojsk byl pomocným a poradním orgánem ministra a měl dozírat na kázeň a ducha v armádě.

Bezpečnostní orgány v 1. ČSR (policie, četnictvo, ochrana státu a státních hranic) četnictvo • recipováno 1918 • bezprostřední řízení = Úřad generálního velitelství četnictva – ustavený pražským Národním výborem • podřízeno ministerstvu vnitra (původně mělo být pod ministerstvem národní obrany) • pomáhalo při obsazování území Slovenska • postavení četnictva – zákon č.299/1920 Sb.z.a n. o četnictvu (novelizován 1928) • = vojensky organizovaný strážní sbor • generální velitelství  zemská velitelství  četnická oddělení  okresní četnická velitelství  četnické stanice

zásada dvojí podřízenosti: - státním politickým úřadům (při výkonu bezpečnostní služby) - četnickým velitelům (ve věcech výcviku, vyučování, kontroly služby) • 1922 – při zemském velitelství četnictva v Praze zřízeno Ústřední pátrací oddělení - úkolem: řídit a sjednocovat četnickou pátrací službu - vedlo daktyloskopickou evidenci, evidenci zločinců, potulných cikánů a neobjasněných trestných činů • 1933 po nástupu fašistické vlády v Německu - vytvořeny četnické pohotovostní oddíly (hl. v německém pohraničí) • stejně jako za monarchie vykonávalo rozhodnutí úřadů politické správy • dozor nad obecní policií

policie • vykonávaly především politické úřady a v některých zemským městech úřady policejní (policejní ředitelství, policejní komisariáty) • síť státních policejních úřadů převzatá z monarchie příliš řídká  1920 vláda zmocněna zřizovat nové policejní úřady (pokud k tomu dal svolení příslušný orgán) • úkoly: péče o veřejnou bezpečnost a vnitřní klid, starost o bezpečnost osob a majetku, udržování veřejného řádu a vedení evidence obyvatelstva a cizinců • další úkoly: spolkové, shromažďovací, tiskové, kriminální, dopravní, divadelní a mravnostní policie • v čele policejních ředitelství policejní ředitel, v čele komisariátů správce  podřízen úřednický a pomocný personál i sbory neuniformované a uniformované stráže bezpečnosti • zákon č.230/1922 Sb.z.a n. o zřízení Sboru stráže bezpečnosti • příslušníci stráže bezpečnosti: • úředníci - vykonávaly dozor a kontrolní službu, zabezpečovali i školení mužstva • gážisté - hlídali na ulicích, střežili a eskortovali vězně a plnili další úkoly, mohli používat zbraně

nutnost vtvoření specializovaných služeb: • 1923 Zpravodajská ústředna • v rámci pražského policejního ředitelství, evidence výzvědné činnosti úkolem: řídit a koordinovat obrannou výzvědnou službu, prováděnou politickými, státními policejními i vojenskými úřady • od roku 1933 fungovala jako součást Zpravodajské ústředny „protikomunistická ústředna“ • vzrůstající fašistické nebezpečí  kompetence rozšířeny • 1929 – zřízena Všeobecná kriminální ústředna při pražském policejním ředitelství - evidence, pomoc při stíhání zločinců na celém území státu • roztříštěnost bezpečnostní služby (mj.i četnictvo a obecní policie), decentralizace, vzájemná rivalita •  oslabování účinnosti bezpečnostního systému v republice • zákon č.131/1936 Sb.z.a n. – reorganizace policejní správy a služby • vláda si osobovala právo zřizovat státní policejní úřady všude, kde uznala za vhodné (už bez dosud požadovaného souhlasu obce) • sjednotila Sbor uniformované stráže bezpečnosti a Sbor neuniformované stráže bezpečnosti v rámci celé republiky, podřídila je ministerstvu vnitra • příslušníci policie také začleněni do Stráže obrany státu

ochrana státních hranic • z monarchie převzatá tzv.finanční stráž (tam ale střežil pouze hranice s Německem)  potřeba vybudovat stráž i na ostatních hranicích 1919 rozdělena na: • důchodková kontrola – ve vnitrozemí v důchodkové službě, při ochraně státních monopolů • pohraniční finanční stráž – zák.č.28/1920 Sb.z.a n. 1927 – přijetí celního zákona  služba na státních hranicích a vnitrozemí opět sjednocena, obnoven název finanční stráž finanční stráž = vojensky organizovaný strážní sbor k ochraně státních zájmů především na hranicích republiky • úkolem: střežit hranici, dohlížet na přechod osob a přestup zboží, zabraňovat celním a jiným deliktům, konat strážní, kontrolní, pátrací službu v jiných finančních oborech, spolupůsobit při vojenské ochraně státních hranic • široká oprávnění ke kontrole osob, dopravních prostředků a budov • orientovala se na ochranu ekonomických zájmů na státních hranicích

1936 – Stráž obrany státu (SOS) • vznikla pod vlivem bezprostředního ohrožení republiky fašistickým Německem • určena k zajištění hranic a příp. odražení prvního útoku nepřítele • zmocnění k vytvoření dáno v zákoně na obranu státu (č.131/1936 Sb.z.a n.) • příslušníci sboru (z řad četnictva, vojáků, policie, finanční stráže) vykonávali běžná povolání  aktivizováni v případě vyhlášení pohotovosti • po Mnichovu nuceni opustit pohraniční opevnění a stáhnout se na novou hranici • po okupaci v březnu 1939 zrušena • během protektorátu zrušena i finanční stráž (1941)

armáda • zkonstituována r.1919 na základě rozkazu prezidenta • z legií, příslušníků bývalé armády RU a domobrany • k budování přispívali příslušníci francouzské vojenské mise – velitelské funkce • branný zákon 1920 zakotvil systém pravidelné armády tvořené vojáky z povolání a povolanými ročníky v činné službě • zákon o obraně státu (131/1936 Sb.z.a n.) umožňoval provádět opatření ke zvýšení obranyschopnosti republiky, vládě se dostalo širokých oprávnění • nový orgán Nejvyšší rada obrany státu – v čele předseda vlády, pečuje o obranu státu

SOUDNICTVÍ A JUSTIČNÍ SPRÁVA Hl. úkoly • vybudování nejvyšších instancí justiční správy a soudnictví • sjednocení stavu na celém území ČSR • provedení reforem (např. soudnictví pro mládež) Organizace • nejvyšší min. spravedlnosti • soudy od r. 1928 • nejvyšší soud – třetí stolice v Praze, Brně • vrchní soudy • krajské soudy – druhá stolice • okresní soudy – první stolice • mimořádné soudy – po vzniku ČSR měly trestat neoprávněné zadržování živ. potřeb např. cenové soudy lidové a lidové soudy pro trestání válečné lichvy • další soudy – živnostenské v r. 1932 nahrazeny prac. soudy, Labské plavební soudy řešily plavební spory; prac. soudy se zabývaly spory vzniklými z prac. poměru

specializované – mimořádné soudy: • živnostenské soudy  pracovní soudy (1932) • hornické rozhodčí soudy (1920) • pojišťovací soudy (vyšší instance rozhodčích soudů pojišťoven) • Státní soud (1923) • kmetské soudy (1924) – tiskové věci • soudy mládeže (1931) – trestní oblast, okresní a krajská úroveň • vojenské soudnictví – Nejvyšší vojenský soud (Praha), divizní a brigádní soudy státní zastupitelství: • Generální prokuratura – u Nejvyššího soudu • Státní zastupitelství – u vrchních a krajských soudů • Funkcionář státního zastupitelství – u okresních soudů

r. 1923 byl přijat zákon č. 50/1923 Sb., Zákon na ochranu republiky, umožňoval stíhat činnost namířenou proti představitelům a zájmům státu • ve 30.letech 2× novelizován • § 34 novelizace zvyšoval ochranu ozbrojených sil a rozšířil možnosti zastavení periodického tisku • vláda mohla svými opatřeními postihovat veřejné popuzování k nepřátelským činům proti jednotlivcům a skupinám obyvatel proto, že jsou stoupenci demokraticko-republikánské formy • omezoval ústavou zaručená občanská práva a svobody • k záchraně suverénního státu v obklíčení nepřátel nestačil - zřízení soudů mládeže • St. zastupitelství r. 1929 - nejvyšší instancí je generální prokuratura u nejvyššího soudu v Brně – v čele generální prokurátor. • Notářství - advokátní komory byly v Praze, Brně, Opavě a Martině

131/1936 – zákon o obraně státu • umožnil provádět nová organizační a vojenská opatření ke zvýšení obranyschopnosti republiky, modifikoval dokonce i její formy • vláda dostala zmocnění k úpravě poměrů v době branné pohotovosti státu a tehdy, když byla ohrožena celistvost státu, demokraticko-republikánská forma, ústava, veřejný klid • byla oprávněna zřizovat státní policejní úřady všude tam, kde to uznala za vhodné, a to i bez souhlasu obce • obsahoval i zmocnění k vytvořené Stráže obrany státu

Předpisy o domovském právu v Rakousku a v meziválečné ČSR zákon č.105/1863 ř.z. o právu domovském • každý občan monarchie musel být příslušný do některé obce • domovské právo k obci se získávalo: narozením nebo udělením v obci rozlišovány tři druhy občanů: • příslušníci obce, kteří mají k obci domovské právo • společníci obce, kteří mají s obcí společné zájmy (např. daňové) • osoby přespolní význam domovského práva: • hl. v péči o chudé • policejní opatření – trestní zákon stanovil, že nikdo nesmí být vyhoštěn z obce, ke které má domovské právo domovské právo (domovská příslušnost) = právní pouto fyzické osoby ke konkrétní obci, z něhož bylo, vedle nároku na nerušený pobyt v ní, vyvozováno především právo na chudinské zaopatření • 1920 - došlo k částečné celostátní unifikaci domovského práva rozšířením platnosti několika ustanovení původně rakouské úpravy na Slovensko • problémy – konstrukce domovského práva  nepředpokládala fyzický pobyt oprávněné osoby v domovské obci • důvody: hospodářská mobilita a právní (garance svobodného pohybu) • stále větší prohlubování rozdílu mezi místem, kde občan skutečně žil, a místem, v němž měl domovské právo

po vzniku ČSR – plány na zásadní reorganizaci v chudinské péči • v zákoně č. 76/1919 Sb. z. a n. ustanovení o budoucím převzetí chudinské správy vyššími složkami samosprávy resp. státem  vláda se zavazovala k vypracování návrhů potřebných zákonů • návrhy ale nikdy nepředloženy  transformace domovského práva se neuskutečnila, i když dosavadní koncepce nevyhovovala • sociální zákonodárství z počátku 20. let význam domovského práva snížilo: • rozšíření povinného nemocenského pojištění • zákon o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří • přijetí a zavedení státních starobních podpor

úzká souvislost domovského práva se státním občanstvím • občanství bylo právní skutečností prioritní a pro domovské právo prejudiciální (předurčující) • jen státní občan mohl a současně musil nabýt domovské právo v některé obci • ústavní zákony (236/1920, 152/1926) – ovlivnili získání domovského práva těch, kteří se stali státními občany později než 28.10.1918 nabytí domovského práva fyzickou osobou: • postupně rozhodující tzv. odvozené tituly: • narození • legitimace dítěte n. provdání - dítě nebo manželka získávaly domovské právo obce, v níž měl toto právo otec nebo manžel v okamžiku právního úkonu • adopce (na slovenském území a Podkarpatské Rusi) ubývalo tzv. původních titulů nabytí: • výslovné udělení od obce • nastoupení veřejného úřadu (např. učitelského, duchovenského) • původní nabytí podmíněno splněním podmínek (např.desetiletý dobrovolný a nepřetržitý pobyt v obci po dosažení svéprávnosti) • pokud nebylo možné u někoho domovské právo zjistit  považován za bezdomovce • existenci domovského práva osvědčoval domovský list • existence domovského práva přetrvala i po zániku první a druhé čs. republiky

Právní úprava státního občanství v 1.ČSR do vydání zákona o státním občanství • občanství posuzováno podle domovského práva (dne 28.10 vzniklo i zvláštní československé státní občanství) • + zákon 142/1867 ř.z. o všeobecných právech státních občanů Ústava 1920 • stanovuje, že státní občanství v ČSR je jediné a jednotné • podmínky nabývání, účinků a zániku státního občanství měl určit zvláštní zákon • neřešila případy dvojího státního občanství

ústavní zákon č.236/1920 Sb.z.a n. 9.dubna 1920 o nabývání a pozbývání státního občanství a práva domovského • zásada: československými státními občany byly od 28. října 1918 osoby, které nejpozději dnem 1. ledna 1910 získaly a od té doby nepřetržitě měly domovské právo na území někdejšího Rakouska-Uherska, jež se stalo součástí ČSR

nabytí občanství: • osoby, které se narodily na území ČSR, byly pokládány za státní občany ČSR • členové habsbursko-lotrinského rodu nemohli nabýt občanství a domovské právo v ČSR • občanství přiznáváno i osobám, které příslušely svým domovským právem k některé obci někdejšího RU ležící mimo ČSR, pokud se tyto osoby staly státními úředníky čsl. státu • státní občané RU, kteří pocházeli z rodičů majících na území ČSR domovské právo nebo bydliště pozbývání a možnost volby (opce) občanství • v oblasti bývalého RU lhůta 1 roku • v oblasti Německa lhůta 2 let • ústavní zákon č.152/1926 Sb.z.a n. – o udělení statného občianstva československého niektorým osobám smlouva mezi Rakouskem a Československem – zákon č.107/1921 Sb.z. a n. • vychází z mírové smlouvy s Rakouskem 507/1921 Sb. • pro získání st. občanství státních zaměstnanců bylo rozhodující právo domovské • lidé obou států rozděleni do 3 skupin: • osoby, které získaly do 28.10.1918 domovské právo v Rakousku  považováni za rakouské občany • ti, kteří měli bydliště v Rakousku, ale domovské právo nabyli až mezi 29.10.1918 a 28.2.1919 • pro ostatní rozhodující jen domovské právo

smlouva o státním občanství mezi Československem a Německou říší – zákon č.308/1922 • vychází z versailleské mírové smlouvy 217/1921 Sb. • státní příslušnost byla určována na základě mateřského jazyka (ne domovského práva) • za Čechoslováka považován německý příslušník, který hovořil od dětství československým jazykem jako jazykem mateřským (× ne v případě, pocházel-li od otce Němce, který měl jako mateřštinu němčinu) • osoby, které žily na území ČSR po nabytí působnosti versailleské smlouvy, a byly německými státními příslušníky, zůstávali německými státními občany • osoby, které se narodily na území ČSR, získávaly státní příslušnost jen tehdy, pokud neměly na základě svého původu jinou státní příslušnost

1938 (po Mnichovu) – smlouva mezi Česko-Slovenskou republikou a Německou říší (300/1938 Sb.) • o otázkách státního občanství a opce, která vycházela z připojení sudetoněmeckých území k Německé říši • čsl. občané, kteří měli 10. října 1938 bydliště v sudetoněmeckém území, nabývali německé občanství + mohli pozbýt čsl. občanství • čsl. občané německé národnosti, kteří měli 10. října 1938 své bydliště mimo bývalé čsl. státní území, nabývali německou státní příslušnost + pozbývali čsl. občanství jestliže měli domovské právo v některé obci připojení k Německé říši • československá vláda mohla žádat – aby osoby německé národnosti, které byly čsl. občany a od 1910 se přestěhovaly na nynější československé území opustili ČSR • německá vláda mohla žádat – aby osoby německé národnosti, které podle smlouvy zůstaly čsl. občany a od 1910 se přestěhovaly na území připojení k říši opustili Německo • osoby neněmecké národnosti, které nabyly podle smluvních ustanovení německou příslušnost  možnost optovat pro čsl. občanství • osoby německé národnosti, které zůstávali čsl. občany  možnost optovat pro německou příslušnost

Předpisy o právu spolčovacím a shromažďovacím v 1.ČSR • ústavní garance obou práv – celostátní nově upravena ústavou 1920 • jádro prováděcích zákonů a nařízení k ní ale pocházelo z rakouskouherského právního řadu • základní směrnice pozdějším československým zákonodárstvím pouze doplněny, někde korigovány • v parlamentě zvažováno přijetí nového spolkového a shromažďovacího zákona, ale neuskutečněno

• §113 ústavy – úprava obou práv • připouští různá omezení cestou běžného zákona (omezení shromáždění na místech veřejné dopravy – bez dalších mimořádných podmínek, další omezení vázány na objektivní existenci mimořádného stavu) • v jednacích řádech sněmoven parlamentu: v době zasedání nejsou v kilometrovém obvodě povoleny na místech veřejné dopravy žádné průvody, schůze

shromažďovací právo: 309/1921 Sb.z.a n. - zákon proti útisku a na ochranu svobody ve shromážděních • §4 a §5 – zvláštní trestněprávní ochrana svobody shromažďovací • už při projednávání problémy (nevhodné spojení různorodé právní problematiky) • za trestné jednání považováno: • každé úmyslné maření a rušení shromáždění zákonně svolaného • neoprávněná účast nepovolaných osob na takovém shromáždění • právní úprava nereagovala na nové aspekty tohoto oprávnění, lidmi považováno za represivní opatření právě vládnoucích koalic spolčovací právo: právní existence dosavadních spolků nebyla nijak zpochybněna – ve skutečnosti, ale došlo k jejich revizi  zákon č.267/1920 Sb.z.a n. – názvy spolku nesmí: • upomínat na poměry před 28. říjnem 1918, připomínat osoby nepřátelsky smýšlející proti čsl. • zneužívat označení „československý“ nebo jména osob zasloužilých o čsl. národ • na Slovensku a Podkarpatské Rusi – ještě před vydáním ústavy, i po jejím vydání – revize mnoha dřívějších spolků, několik jich muselo zastavit činnost

po vydání volebních řádů 1919  přestala praxe aplikovat dosavadní ustanovení spolčovacích předpisů o zákazů účasti žen v politických spolcích • rozpuštění spolku – pokud byl činností spolku porušen trestní zákon nebo veřejný pokoj • rozšíření rozsahu spolkového práva (§114 ústavy): • o spolčování k ochraně a podpoře pracovních, zaměstnaneckých a hospodářských poměrů • zvláštní ustanovení zakazující činy jednotlivců/sdružení úmyslně narušující toto právo • pod pojem spolkové právo se tak dostávají právní poměry dřívějších koalic právní řád nedefinoval odborovou organizaci • literaturou vymezeno jako: trvalé sdružení osob sociálně shodně postavených, jehož předním úkolem je ochrana a podpora pracovních a hospodářských poměrů členů • v praxi taková koalice přejímala formu spolku (n. společnosti podle občanského práva) • nejvíce se jich dotýkal z.č.267/1921 o podpoře v nezaměstnanosti

Postavení politických stran v Rakousku a v meziválečné ČSR Rakousko a R-U: • 1851 – zákaz veškerých politických spolků (=omezení jakéhokoli politického života v Rakousku) • v Rakousku upraveno pouze postavení politických spolků (zákon spolkový 134/1867 ř.z. – 15b) • politické spolky × politické strany • postavení politických stran rakouský právní řád vůbec neupravoval • jejich existence pouze faktická (ne právní) • politické spolky existovali právně (právnická osoba – vlastnictví, nositel práv a povinností) • výsledek historického vývoje (boj liberálů proti bachovskému režimu  liberálům vyhovovalo, že politická strana stojí mimo právní řád – nelze ji povolit/zakázat) • právní řád omezen jen na stíhání členů ilegální politické strany podle ustanovení trestního zákona: • za členství v tajných spolcích n. prohlašoval cíle strany za státu nebezpečné

ČSR: • právní řád nepřestával politické strany ignorovat - politická strana = faktický útvar, z jeho projevů měly právní relevanci jen ty, o kterých to právní předpis výslovně stanovil • neustavovali se jako spolky, přestože je spolkový zákon ze svého působení výslovně nevyjímal • názor judikatury, že nemají charakter právnických osob (×rozpor s odbornou literaturou)  neexistuje předpis upravující vznik strany

z.č.201/1933 Sb.z.a n.– o zastavování činnosti a rozpouštění politických stran • jediný předpis zabývající se politickými stranami, • dvakrát novelizovaný • poslední novela 132/1936 – v platnosti zůstala jen ustanovení o rozpouštění politických stran • platnost zákona do 1.1.1938

2.pol. 30.let – žádosti o změnu v režimu politických stran • návrh povinné registrace u ministerstva vnitra (voleb by se účastnili jen registrované strany, rozhodnutí o registraci by náleželo vládě) - nerealizováno tajné spolčování • postihováno zvláštní trestní normou v zákoně na ochranu republiky (§17 zákona č.50/1923 Sb.z.a n.) • za předpokladu podvracení samostatnosti, ústavní jednoty n. demokraticko-republikánské formy vlády • tajná organizace – ta, která se skrývala před veřejností n. ta, která předstírala jiný účel, než za jakým byla zřízena

Předpisy o tiskovém právu v 1.ČSR 1918 – recipovány poměrně pokrokové rakouské a uherské předpisy  1919 – návrhy na změny: • zrušení zákazů tiskovin, které byly vydány za monarchie  realizováno 1919 • zrušení ustanovení rakouského tiskového zákona z r.1862 o cenzuře tisku a kolportáži únor 1919 – předložena osnova zákona o tisku • celková reforma tiskového práva • nedočkala se projednání v parlamentě ústavní listina • §117 – svoboda projevu tiskem v zákonných mezích • §113 – výslovně svoboda tisku (právo tisknout a rozšiřovat tiskoviny)

duben 1920 – zákon o mimořádných opatřeních • opravňuje vládu, aby v zájmu ochrany státu za mimořádných okolností omezila svobodu občanů (i svobodu tisku) březen 1921 – nový návrh tiskového zákona • představoval kodifikaci tiskového zákonodárství (doposud roztříštěné předpisy) • právnicky dokonalá osnova, neprojednána v parlamentě z politických důvodů další vývoj – jen dílčí změny vedoucí k omezování svobody tisku 1923 - zákon na ochranu republiky – přinesla 11 skutkových podstat deliktů, které bylo možné spáchat obsahem tiskopisu (zrada státního tajemství, nedovolené zpravodajství, úklady o republiku, podněcování k trestné činnosti) • cenzor měl možnost navrhnout státnímu zastupitelství zabavení; při opětovném spáchání deliktu možnost zastavení časopisu (rozhoduje zemský úřad) na určitou dobu • tiskové delikty na které se vztahoval tento zákon, projednávaly krajské soudy

1924 - tisková novela • zákon o změně příslušnosti trestních soudů a odpovědnosti za obsah tiskopisu ve věcech křivého obvinění, utrhání a urážek na cti podle novely: • tiskové urážky projednávány sborovými soudy 1.instance (krajské soudy) – zde zřízeny zvláštní 5ti členné senáty = „kmetské soudy“ • tiskové zločiny a přečiny – senát 3 soudců + 2 přísedících (kmetů) • tiskové přestupky – senát 3 soudců • stíhaný redaktor mohl podat důkaz o pravdivosti svého tvrzení • tresty: peněžité, uveřejnění odsuzujícího rozsudku, odškodné poškozenému novinářská novela – na konci 20.let • osnova tiskového zákona, kterou si vynutili hlavně novinářské kruhy

1933 – malý tiskový zákon • schválen, 20 paragrafů, místo komplexní úpravy • zaváděl omezení – dosti volná úprava (mj. otázka tiskové opravy) 1933 – zákon o ochraně cti • nahrazuje rakouskouherské právní normy + řadu ustanovení tiskové novely 1924 • zpřísňoval stíhání a trestání ublížení na cti, ke kterému došlo v tisku • zavádí kumulaci trestů za jednotlivá ublížení na cti, tzv. zanedbáním povinné péče + další restriktivní zásahy – např.: • 1933 a 1934 - novela zákona na ochranu republiky • 1936 – zmocňovací zákon, zákon o obraně státu

Sociální zákonodárství v meziválečné ČSR úrazové pojištění předpisy: • rakouský zákon č.1 ř.z. z 1888 o pojišťování dělníků pro případ úrazu • zákon 96/1912 ř.z. o úrazovém pojišťování při stavebních podnicích • zákon 363 /1917 ř.z. – měnila některá ustanovení zákona 1/1888 ř.z. • zákon 207/1919 Sb.z.a n. • nejvyšší orgán správy úrazového pojištění = úrazová pojišťovna dělnická pro Čechy a Moravu • na vyšetřování úrazů v podnicích se podílely také bratrské pokladny • zákon 481/1921 Sb.z.a n. přiznával k důchodům z úrazového pojištění drahotní příspěvky nemocenské pojištění předpisy: • zákon 33/1888 ř. z. • zákon 221/1924 Sb.z.a n. o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří • zákon 221/1925 Sb.z.a n. o nemocenském pojištění veřejných zaměstnanců • O pojištění se staraly nemocenské, bratrské (v oblasti hornictví) pokladny, závodní nemocenské pokladny a spolkové nemocenské pokladny

penzijní pojištění • zákon 1/1907 ř.z. o penzijním pojišťování zřízenců ve službách soukromých a některých zřízenců ve službách veřejných  novelizován 1920 (89/1920 Sb.z.a n.) • pojišťovací povinnost měli hlavně zaměstnanci: - kteří vykonávali duševní práci - kteří dozírali na práci jiných osob - v kancelářích a písárnách • pojistné platil částečně zaměstnavatel a částečně pojištěnec • zákon 92/1918 – zřízen Všeobecný penzijní úřad v Praze - pověřen správou penzijního pojištění

pojištění pro případ nemoci, invalidity a stáří • zákon 221/1924 Sb.z.a n. - pojištění zaměstnanců (i dělníků) pro případ nemoci, invalidity a stáří • prováděcí vládní nařízení č.200/1925 Sb.z.a n. • nevztahoval se na obyvatele, kteří byli podrobeni pojištění podle jiných právních předpisů (např.89/1920) • poprvé dáno dělníkům určité zabezpečení v případě stáří, nemoci nebo invalidity – vyplácené důchody znamenaly minimální životní jistotu • poprvé novelizován v roce 1928 • podruhé novelizován ve 30.letech • Ústřední sociální pojišťovna – dohled nad nemocenskými pojišťovnami • pojištění horníků obstarávaly bratrské pokladny • § 20 zákona 76/1919 Sb.z.a n. - chudinskou správu měly převzít širší samosprávné a dobročinné ústavy • podle zákona 221/1924 se povinné pojištění nevztahovalo na osoby starší 60 let  zákon z roku 1929 jim umožnil přiznání státní starobní podpory

podpora v nezaměstnanosti a státní příspěvek • 1918 – zákon 63/1918 Sb.z.a n. o podpoře nezaměstnaných (4 Kč denně) • nárok na podporu: - dělníci, kteří podléhali pojištění dle zákona 33/1888 ř.z. nebo dle zákona 127/1889 ř.z. o bratrských pokladnách - demobilizovaní vojáci - nezaměstnaný ztrácel nárok, pokud nepřijal tzv. nouzovou práci (přikázaná veřejnou správou) • zákon 267/1921 Sb.z.a n. – stanovil, že k podpoře v nezaměstnanosti se poskytuje státní příspěvek • systém státních podpor nahrazen tzv. gentským systémem = dobrovolným pojištěním pro případ v nezaměstnanosti  dělníci se mohli dobrovolně pojistit u svých odborových organizací a stát a obce poskytovaly určitý příspěvek  nárok na podporu měli jen odborově organizovaní a nemocensky pojištění občané • 1919 – zákon zajišťující péči státu o válečné poškozence – zabezpečeni zvláštními důchody

pracovní právo zákon 91/1918 Sb.z.a n. • zrušeny pracovní a čelední knížky a zaveden osmihodinový pracovní den • do té doby zaměstnanci v závodech pracovali 11 hodin a horníci 9 hodin • stanovil, že děti mladší 16 let nesmí vykonávat noční práci (podobně i ženy) zákon z 20.12.1919 - upravoval vztahy mezi podnikateli, zprostředkovateli a domácími dělníky • stanoveny minimální mzdy a zavedly se mzdové úřady se smírčí a rozhodčí funkcí v mzdových sporech zákon 420/1919 Sb.z.a n. - zabýval se prací dětí • měl zamezit zaměstnávání dětí do 14 let, vyjma lehkých prací v zemědělství n. domácnosti od 10 let věku + stanovil, kolik hodin denně může dítě mladší 14 let pracovat • 1931 - poradní sbory pro ochranu pracující mládeže • v čele: ústřední poradní sbor pro ochranu pracující mládeže • pracující mládeže se týkala řada tzv. čeledních řádů (přijaty ještě za RU) • postavení učňovské mládeže upravoval zejména živnostenský řád 227/1859 ř.z. zákon 131/1931 Sb. z. a n. – zřízeny pracovní soudy, řešily pracovněprávní spory

bytová péče • možnost stavět, koupit, najmout bytové jednotky • nemajetní občané obvykle odkázáni na barákové kolonie nebo jim domovská obec poskytovala azyl • jednotlivé obce stavěly pro své občany s nižšími příjmy tzv. obecní domy • bytová inspekce - měla dozor nad stavem a používáním bytového fondu • pro veřejné účely možno zasahovat do vlastnického práva a zabírat budovy nebo jejich části zákon 48/1925 Sb.z.a n. o ochraně nájemníků • důvody, za kterých má právo pronajímatel bytu zrušit nájemní smlouvu • nájemné mohlo být zvýšeno jen v zákoně stanovených limitech • povinnosti pronajímatele (např. odvoz smetí, vymetání komínů) • úprava otázek veřejného oznámení o pronajímání bytů, trestní postih toho, kdo poruší bytový zákon podpora rozvoje stavebnictví • zákony o podpoře stavebního ruchu, o podpoře soukromého stavebního podnikání • novým stavbám poskytnuta citelná daňová zvýhodnění a různé úlevy

zdravotnictví • v Rakousku neexistoval všeobecný zdravotní zákon organizace veřejné zdravotní služby upravena speciálním říšským zdravotním zákonem 68/1870 ř.z. a zemskými zákony k jeho provedení • ČSR zcentralizovala zdravotní správu tím, že ji odejmula obcím • veřejnou správu zdravotnictví vykonávaly státní politické úřady, tzv. okresní a zemské úřady a v nejvyšší instanci ministerstvo financí - u úřadů zřizovány poradní sbory a zdravotní rady • zdravotní péči vykonávali lékaři = státní úředníci, členy Lékařské komory - členství povinné • komory měly chránit a podporovat zájmy lékařského stavu, vrchní dozor nad nimi vykonával politický úřad v daném obvodu • činnost lékařských komor upravoval zákon 113/1929 Sb.z.a n.

ústavní zákon č.330/1938 Sb.z.a n. o zmocnění ke změnám ústavní listiny a ústavních zákonů republiky Česko-Slovenské a o mimořádné moci nařizovací (zmocňovací zákon) • ze dne 15.prosince 1938 • oficiálně vydán ve slovenštině • prakticky zlikvidoval zákonodárnou moc parlamentu  vysvětlován s poukazem na mimořádné poměry • prezident a vláda dostali široké zákonodárné pravomoci • prezident  zmocněn, aby na dobu 2 let a na základě jednomyslného návrhu vlády vydával dekrety ke změně ústavních zákonů (vyjma případných změn u zákonů o autonomii) • vláda  zmocněna, aby na dobu 2 let se souhlasem prezidenta mohla činit všechna opatření, k jejichž provedení by bylo třeba zákona • bezprostředně po přijetí tohoto zákona (16.12.1938) ukončil parlament svou činnost • následovala i likvidace a omezení samosprávných orgánů

11. Ústavní vývoj během války a prvních poválečných let (1938-1948) a) Mnichovská dohoda a Druhá republiky • Koncem září 1938 došlo v rámci schůzky představitelů Německa, Itálie, Francie a Velké Británie v Mnichově k podepsání mezinárodní dohody, jejíž obsahem byl požadavek Německa po odtržení Sudet od ČSR a jejich včlenění do Německé říše. • Mnichovská dohoda byla podepsána dne 29. září 1938 za Německo říšským kancléřem A. Hitlerem, za Itálii předsedou vlády B. Mussolinim, za Velkou Británii předsedou vlády N. Chamberlainem, za Francii premiérem E. Daladierem bez účasti představitelů ČSR - „o nás bez nás“.

29.-30.9. 1938 – Mnichovská dohoda • konference v Mnichvě  projednání sporu o československé pohraničí • zástupce 4 velmocí – Hitler, Mussolini, Chamberlain, Daladier • zástupce ČSR nepřizváni • 8 bodů + 4 dodatky • konstatovala souhlas účastníků s odstoupením území, jehož obyvatelstvo tvořilo přes 50% Němců • stanoveny termíny vyklizení (1-7-října), nesmí být ničena civilní a armádní zařízení • utvoření mezinárodního výboru, který měl stanovit další oblasti, které má ČSR vyklidit do 10.10. 1938 • obyvatelstvo na zabíraném území – právo opce • povinnost čsl. vlády propustit na žádost sudetoněmecké Němce z ozbrojených sborů + propustit vězně německé národnosti odsouzené za politické delikty pod nátlakem dohodu přijal Beneš na vlastní zodpovědnost bez parlamentu • důvodem snaha vyhnout se válce + hrozil konflikt i s Maďarskem a Polskem od samého počátku neplatná • její přijetí bylo v rozporu s normami mezinárodního práva + ústavou a právní řádem ČSR

• ČSR nebyla účastníkem jednání • smlouva koncipována v neprospěch ČSR • přijata pod nátlakem – účastníci porušili své dřívější závazky nepožívat síly n. hrozby silou v jednáních mezi státy • ze strany Německa šla o úmyslně podvodné jednání (úmysl později obsadit ČSR) • porušení ustanovení ústavy o postupu a kompetenci státních orgánů při změně státních hranic porušila mj.: • 1928 – Pařížský pakt • pakt Společnosti národů • 1925 – rozhodčí smlouva mezi Německem a ČSR splněny územní nároky Polska (Těšínsko, Frýdecko, Spiš) • vídeňská arbitráž – splnění nároků Maďarska (jih slovenského území a Podkarpatské Rusi) důsledky: • zánik 1.republiky  Druhá republika • ztráta 2/5 průmyslového a 1/3 zemědělského potenciálu • ztráta pohraničního opevnění, narušení železniční i silniční dopravy

• Dne 30. září 1938 prezident E. Beneš mnichovský diktát pod nátlakem ze strany Německa přijal. V důsledku Mnichovského diktátu a vpádem německých vojsk do pohraničí vznikl na území ČSR nový státní útvar, který vstoupil do povědomí pod názvem Druhá republika, a trval od 30. září 1938 až do vyhlášení Protektorátu dne 16. března 1939. • Politické situace využili za podpory Německa Maďaři, a přinutili ČSR k odtržení pohraničních území na jižním Slovensku a jejich přidružení k Maďarsku, což bylo po mezinárodní stránce opět formou diktátu stvrzeno dne 2. listopadu 1938 v tzv. Vídeňské arbitráži.

• Vývoj v průběhu II. republiky, byl poznamenán slábnoucím postavením ústavních institucí ČSR, sílícími separatistickým tendencemi ze strany Slováků a Rusínů. • K oslabení kompetencí ústavních institucí, zejména NS došlo na základě ústavního zákona č. 330/1938 Sb. Tímto právním předpisem odhlasovalo NS okleštění svých pravomocí ve prospěch moci výkonné, tím že na vládu a na prezidenta republiky přeneslo pravomoc vydávat právní předpisy formou tzv. prezidentských dekretů. • K dalšímu negativnímu vývoji II. republiky došlo dne 5. října 1938, kdy se prezident republiky E. Beneš dobrovolně vzdal svého úřadu, ještě v průběhu října 1938 opustil republiku a odešel do exilu.

Druhá republika • období od Mnichova (30.9.1938) do úplné likvidace republiky (14.3.1939) • oficiální název Česko-Slovensko požadavky autonomie Slovenska • červen 1938 – Hlinkova ľudová strana podala návrh zákona o autonomii Slovenska • 6.října 1938 – Žilinská dohoda mezi slovenskými stranami o společném prosazování červnové osnovy zákona o autonomii + Manifest slovenského národa (právo na sebeurčení, hlásí se ke křesťanství) • 7.října 1938 – jmenování autonomní slovenské vlády (J.Tiso + 4 další) – součástí ústřední vlády, pražská vláda na ní přenesla rozhodování o slovenských záležitostech  faktické zavedení autonomie: • na mnoha místech rozpuštěna volená zastupitelstva, okresní i městská i další samosprávné orgány • dosavadní státní aparát plnil své funkce – z rozhodujících míst odvoláváni čeští a židovští úředníci • legalizovány a vládou podporovány ozbrojení oddíly Hlinkovy gardy (jako součást ľudové strany)  podporovali ľudáckou politiku a spolupracovali při likvidaci zbytků demokratických institucí • slovenština zavedena jako úřední jazyk •  snaha o uzákonění faktické autonomie

17. listopad 1938 – svolán parlament - projednání ústavních zákonů o autonomii Slovenska a Podkarpatské Rusi •  ústavní zákon č.299/1938 Sb.z.a n. o autonomii Slovenska • schválen bez předepsané třípětinové většiny dvě části: • některé otázky pravomoci celostátních a slovenských zákonodárných orgánů • mění název státu na Česko-Slovenská republika, Slovenská krajina jako autonomní část shromáždění: • Národní shromáždění mělo taxativně vypočtený okruh otázek, spadající do jeho pravomoci • o věcech českých hlasovali jen čeští poslanci • zákaz majorizace • Sněm Slovenskej krajiny vláda: • celostátní vláda – také taxativně vymezené pravomoci (užší – např. zahraniční politika, obrana, měna, státní dluh)

• slovenská vláda – součástí celostátní vlády, jednání se účastnila pouze v otázkách, které se týkali Slovenska  vládní akty spolupodepisoval alespoň jeden slovenský ministr, vládu jmenoval prezident, odpovědná byla jen slovenskému sněmu • dobudování autonomie předpokládalo vlastní soudní soustavu • úřední a vyučovací jazyk = uzákoněna slovenština • zůstává jednotné státní občanství • upraveno i financování celostátních výdajů  ústavní zákon č.328/1938 Sb.z.a n. o autonomii Podkarpatské Rusi • současně se zákonem o autonomii Slovenska • její zástupci zdůrazňovali, že jde o naplnění ústavy a mezinárodních smluv • zrušen úřad guvernéra a jeho zástupce  jejich pravomoci přešly na místní vládu • pro PR se počítalo se zřízením samostatného senátu u Nejvyššího soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu v Praze

v říjnu 1938 – příprava nové ústavy republiky • rozdíly hl. v postavení prezidenta • k projednání už nedošlo 5.října 1938 odstoupil prezident Edvard Beneš a emigroval •  novým prezidentem Emil Hácha, dosavadní prezident Nejvyššího správního soudu • zároveň podala demisi vláda generála Syrového  vláda Rudolfa Berana ústavní zákon č.330/1938 Sb.z.a n. o zmocnění ke změnám ústavní listiny •  parlament ukončil svou činnost (prázdniny, pak už nesvolán) •  další právní normy měly formu vládního nařízení omezování demokratických svobod a samosprávy • omezování a likvidace samosprávných orgánů (rozpuštěno české a moravskoslezské zemské zastupitelstvo, okresní zastupitelstva) • předběžná cenzura tisku • omezováno spolčovací právo • zakázána a rozpuštěna komunistická strana • 14.3.1939  vyhlášen samostatný Slovenský štát • 16.3.1939  Protektorát Čechy a Morava • 19.3.1939  Podkarpatská Rus vojensky připojena k Maďarsku

b) Slovenský stát • Separatistické tendence Slováků a Rusínů se projevily tím, že se dosud unitární ČSR na základě ústavního zákona č. 299/1938 Sb. o autonomii Slovenské země a ústavního zákona č.328/ 1938 Sb. o autonomii Podkarpatské Rusi proměnila na federaci až konfederaci. Dosavadní Československo se přejmenovalo na Česko-Slovensko. • Dne 14. března 1939 Slovenský sněm prohlásil zákonem č. 1/1939 Sb. samostatnost Slovenského státu. Tento stát vznikl jako unitární stát s fašistickým režimem při uplatnění vlády jedné politické strany, Hlinkovy ľudové strany.

• Dne 21. července 1939 byla na základě zákona č. 185/1939 Sb. přijata Ústava Slovenského státu, která jako nejvyšší ústavní orgány zakotvila Slovenský sněm o 80 poslancích volených na dobu pěti let, prezidenta republiky voleného nepřímo na dobu sedmi let, vládu jako orgán moci výkonné, a tzv. Státní radu jako poradní orgán prezidenta republiky jmenovaný prezidentem z řad občanů starších 35 let na dobu tří let. Do ústavy byl zakotven institut tzv. stavů, jichž bylo celkem šest. • Roku 1944 se na Slovensku rozpoutal proti nacistům otevřený odboj, který vedl až k vnitřnímu zhroucení Slovenského státu a vstoupil do dějin jako tzv. SNP. V důsledku politického vývoje převzala na Slovensku veškerou moc do svých rukou dne 1. září 1944 Slovenská národní rada (SNR).

c) Protektorát Čechy a Morava • Úpadek ústavnosti II. republiky vyústil v její zánik, podepsáním protokolu ze strany dne 15. března 1939 v Berlíně, když „odevzdali osud Československa do rukou vůdce“, A.Hitlera. • 16. března 1939, vydal A. Hitler Výnos vůdce a říšského kancléře o zřízení Protektorátu Čechy a Morava, jako zák. č. 75/1939 Sb. • Nastává šestileté období nesvobody, během něhož na našem území působí současně několik právních řádů, a to právní předpisy Protektorátu, právní předpisy I. a II. republiky, právní předpisy formou prezidentských dekretů, pokud jde o území Slovenska – právní předpisy Slovenského státu, a ke konci války pak i právní předpisy Slovenské národní rady. • ČSR je rozdělena a zbavena státní suverenity. Jeho představitelem- Prozatímní státní uspořádání v exilu.

výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava a jeho realizace, říšské a autonomní orgány v Protektorátu • 14.-15.března 1939 – obsazení Čech a Moravy německou armádou • cílem okupace: zabrání česko-moravského území, rozšíření tzv. třetí říše, kontrola nad strategicky důležitým prostorem • v Berlíně - vynucený souhlas prezidenta E. Háchy (pohrůžka leteckým bombardováním Prahy), zřeknutí se státní suverenity • 16.března 1939 – výnos vůdce a říšského kancléře „Protektorát Čechy a Morava“ • otištěna ve sbírce – č.75/1939 Sb.z.a n., aniž ji akceptoval některý z dosavadních nejvyšších státních orgánů, rovněž v říšském zákoníku • k jeho provedení zřízeno v Berlíně u ministerstva vnitra tzv. Ústřední místo  říšské úřady zde konzultují všechna opatření týkající se protektorátu • formální protest V. Británie a Francie (× ale stále se cítily vázáni mnichovskou dohodou), ale spolu např.s Polskem a USA připouštěli činnost čsl. zastupitelských úřadů

charakter protektorátu • protektorát • autonomní, omezeně svézákonný, samosprávný útvar, součástí Velkoněmecké říše • možnost později změnit statut území i jeho hranice • bližší úprava autonomie a samosprávy chyběla • kompetence orgánů ve výnosu uvedených (vláda protektorátu, hlava autonomní správy) uvedena nebyla • ztráta mezinárodní právní subjektivity • rozpuštěna bývala československá armáda (vl.nař.č.317/1939 Sb.) • dohled nad poštou, dopravou, spoji (čl.8 výnosu) • současná platnost dvou měn s kurzem nastaveným ve prospěch německé marky (čl.10 výnosu) • likvidace celní výsosti (čl.9 výnosu) • vyhrazeno právo říše převzít kdykoli další správní obory (čl.11 výnosu)

ústřední orgány v protektorátu • orgány dvojího druhu: • autonomní orgány – jejich postavení upraveno jen říšskými předpisy • říšské orgány 21.3.1939 E.Hácha rozpustil parlament • jako náhražka měl fungovat Výbor Národního souručenství • ale německá obava z předstírané loajality  neposkytli mu dostatečný statut, aby mohl vytvořit autonomní reprezentaci říšský protektor • zástupce Hitlera, zmocněnec říšské vlády, jeho sídlem Praha (Černínský palác) • prakticky neomezený pán protektorátu • právo nechat se informovat o všech opatřeních autonomní vlády, udílet ji rady, vznášet námitky proti jejím opatřením • mohl vydat v každé věci vlastní nařízení, hrozilo-li prodlení • v čele všech německých orgánů na území protektorátu (s výjimkou armádních složek) • zástupcem: státní tajemník (K.H.Frank) • jeho postavení dále upraveno říšskými normami • protektor: K.v.Neurath (odvolán)  R.Heydrich (atentát)  Kurt Daluege (stanné právo, vyhlazení Lidic, Ležáků, zproštěn funkce)  W.Frick

srpen 1943 – zvláštním výnosem zřízeno německé státní ministerstvo pro Čechy a Moravu • v čele státní ministr, upozadění významu protektora • státním ministrem se stal K.H.Frank • přešla sem převážná část agendy říšského protektora, včetně vydávání právních předpisů • protektor pozbyl roli zmocněnce říšské vlády hlava autonomní správy protektorátu • dosavadní prezident Česko-Slovenské republiky Emil Hácha vláda • během existence protektorátu  čtyři vládní kabinety (Beran, AL.Eliáš, J.Krejčí, R.Bienert) • v Beranově a Eliášově vládě osoby spojené s domácím a zahraničním odbojem • likvidace resortů ministerstva obrany a zahraničních věcí • 1942 – R .Heydrich provedl správní reformu centrálních orgánů  • nově utvořeno ministerstvo hospodářství a práce, v jeho čele říšský Němec • nový Úřad lidové osvěty • likvidace ministerstva veřejných prací a ministerstva sociální a zdravotní správy • zřízení Pozemkového úřadu pro Čechy a Moravu (správa státních lesů a statků) • zrušení předsednictva ministerské rady  protektor se začal obracet přímo na ministerstva, vláda se přestala scházet

nižší správa • oberlandrát – jednotka německé správy • v čele stejnojmenný úředník • považován za inspektora říšského protektora (pak německého státního ministra) • původně v Čechách 23, Morava 12  postupně jejich počet snížen na 6 a 2, jak byla podrobována a ovládána autonomní správa v 1942 Heydrichova správní reforma • přenesl část agendy oberlandrátů a říšského protektora na autonomní správu úřad práce • zcela nový typ správního orgánu • zřizovány od r.1939, důsledkem zavedené všeobecné pracovní povinnosti bezpečnostní a policejní aparát • výnos připouštěl existenci autonomních bezpečnostních sborů (č.7)  uniformovaná a neuniformovaná policie, zařazeno i četnictvo – pod kontrolou německých složek • státní tajná policie (gestapo) • bezpečnostní služba (SD) soudnictví • dvě soudní soustavy • pro německé státní příslušníky v protektorátu – trojinstanční soustava • 5 zvláštních soudů – postih deliktů zaměřených proti okupační moci • tzv. lidové soudy – mimo území protektorátu, příslušné hl. pro skutkovou podstatu velezrady

právo v Protektorátu Čechy a Morava • • • •

na území protektorátu platily: právní předpis vydané protektorátními orgány právní normy z předokupační doby právní předpisy Německé říše

• oprávnění prezidenta a protektorátní vlády vydávat právní předpisy s platností pro protektorát se od 1.ledna 1941 odvozovalo pouze ze zmocnění říšského protektora • 7.června 1939 – nařízení o zákonodárství z Protektorátu Čechy a Morava – říšský protektor mohl měnit protektorátní právo svým dekretem, jestliže tu byl společný zájem; mohl vydávat předpisy s platností zákona v jakékoli oblasti, pokud bylo nebezpečí z prodlení (což určoval sám)

právní postavení obyvatelstva – na území protektorátu tři skupiny občanů: němečtí říšští občané – podléhali říšským orgánům, výhradní jurisdikci německých soudů • všichni dřívější občané německé národnosti, kteří měli k 10.10.1938 domovské právo v pohraničí n. některé obci protektorátu • o udělení říšského občanství rozhodovaly jen říšské orgány, žena následovala manžela • jejich právní poměry se řídily podle norem, které platily na území odkud pocházeli (německé, rakouské, sudetské) • říšští občané na území protektorátu měli zastoupení v říšském sněmu, mohli zastávat všechny úřady v říšské správě, měli stejná práva příslušející protektorátním příslušníkům • další zvýhodňování (pracovní právo, sociální zabezpečení, větší příděly potravin…) protektorátní obyvatelstvo • obyvatelé druhé kategorie • obyvatelé české národnosti, řada povinností, přísná kontrola • podle nařízení ministra vnitra z r.1941 se říšský občan nikdy nemohl stát příslušníkem protektorátu • ti, na které se vztahovali rasové předpisy – zbaveni velké části občanských práv

7.června 1939 – výnos Vůdce a říšského kancléře o prominutí trestu • vydán u příležitosti odtržení Sudetoněmeckých území od Československa • udělena beztrestnost těm obyvatelům na území Sudet, kteří se snažili o zachování němectví v Sudetech a jejich připojení k říši • prominutí trestu za členství v politických stranách, které byly u nás zakázány trestní právo • platilo domácí právo a právo německé • trestní právo německé aplikováno v některých případech i na příslušníky protektorátu (obligatorně v případě, že např. došlo k útoku na osobu vůdce, hanobení Říše, velezrada) • trestněprávní předpisy po celou dobu doplňovány rozhodnutím členů říšské vlády a říšského protektora • ukládané tresty nepřiměřeně vysoké – trest smrti obvyklý i za nedbalostní delikty • vládní nařízení 396/1940 Sb. – mění a doplňuje trestní řád a předpisy o sloužení trestních soudů • nařízení ministra spravedlnosti 184/1944 Sb. – zjednodušuje protektorátní soudnictví

hospodářství • pronikání německého kapitálu • institut tzv. nucené správy nad majetkem některých protektorátních příslušníků • zřizování nucených kartelů • 1940 – celní unie protektorátu s říší  podhodnocení protektorátní koruny ve vztahu k marce • potlačení principu samosprávy, likvidovány hospodářské svazy, vytvářeny ústřední svazy • vládní nařízení 121/1939 – zřízen Nevyšší cenový úřad ostatní oblasti práva pracovní právo: • vládní nařízení 193/1939 Sb. – působí na území protektorátu pracovní úřady • nařízení 190 a 195/1939 – uzákoněna všeobecná pracovní povinnost  zavedeny pracovní knížky • protektorátní předpisy umožňovali tzv.totální nasazení na práce do Německa • zakázány stávky, restriktivní mzdová opatření • oslabení odborů – všechny ústředny sloučeny v Národní odborové ústředně zaměstnanecké

jazykové právo: • podle výnosu ministerské rady se vláda na doporučení protektora musela usnést na základě dvojjazyčnosti ve veřejném životě protektorátu • vládní nařízení 231/1940 – zavedeno povinné vyučování němčiny 17.11.1939 – uzavření všech českých vysokých škol • v důsledku studentských demonstrací obnovení šlechtických titulů • vládní nařízení 220/1939 – zrušilo zákaz veřejného užívání šlechtictví a řádů • (zákon č.61/1918 Sb.zrušil šlechtické tituly a řády) úprava pojištění soukromých zaměstnanců • z období první republiky a novely k zákonu o pojištění č.125/1931 Sb. a 117/1934 Sb. byli v roce 1941 změněny a doplněny  zjednodušení podmínek pro výpočet a vyplácení důchodů • hornické pojištění  novelizace • dělnické pojištění • ještě před okupací připravována novela k zákonu o invalidním a starobním pojištění, ale nepřijata • státní starobní podpory • již před válkou poměrně nízké  nutnost zvýšit je • nově upraveno úrazové pojištění

perzekuce židovského obyvatelstva v Protektorátu Čechy a Morava a ve válečném slovenském státu rasové zákonodárství • 15.9.1935 - norimberské zákony • zákony o říšské vlajce, o říšském občanství a o ochraně německé cti zákon o říšském občanství: • říšským občanem je pouze státní příslušník německé nebo druhově příbuzné krve, který dokazuje svým chováním, že je ochoten věrně sloužit německé říši • 14.11.1935 - nařízení k tomuto zákonu: židem je ten, kdo pochází přinejmenším od tří prarodičů plně židovských (tato definice pak (červen 1939) převzata do nařízení protektora, týkající se majetku židů) zákon o ochraně německé krve a německé krve: • zakazuje sňatky mezi Židy a německé a druhově příbuzné krve nařízení protektorátní vlády 7.3.1942 č.85 – o Židech a židovských míšencích • zakazovalo protektorátu příslušníkům uzavírat manželství s osobou židovského původu pod sankcí neplatnosti • porušení - trest žaláře od jednoho do patnácti let • ti, co byli svoji už předtím  vyvíjen nátlak, aby se rozvedli policejní nařízení říšského ministra vnitra z 1. 9. 1941 • Židé povinni nosit žlutou hvězdu

Ústředna pro židovské vystěhování • zřídil říšský protektor v Praze s působností od 31. 7. 1939 • měla rozhodující kontrolu nad židovskými obci – mohla je rozpouštět, spojovat…, žádné opravné prostředky proti jejímu rozhodnutí • měla zabezpečit vystěhování Židů • původně působila pro Prahu, od února 1940 spadal do její působnosti celý Protektorát 16.října 1941 - první transport židovského obyvatelstva z Prahy do ghetta v Lodži poté další transporty Židů do koncentračních táborů, 1942 - vládní nařízení č.260 Sb. o zaměstnávání Židů • výrazná diskriminace židovských občanů • židovští zaměstnanci neměli nárok na příplatky za příplatky za práci přesčas, noční práci a práci o nedělích a svátcích, nesměli dostávat zvláštní odměny, výjimečně jim poskytováno odlučné, ubytovné, cestovné a stravné, nevypláceny žádné sociální přídavky, neměli nárok na placenou dovolenou • zaměstnavatel mohl vypovědět zaměstnavatelský poměr k židovským občanům kdykoli ke konci následujícího

vládní nařízení č.136/1939 Sb. • upraveno právní postavení Židů ve veřejném životě • nesměli vykonávat funkce v soudnictví ani ve veřejné správě • nesměli být učiteli ani soukromými docenty na vysokých školách, učiteli na školách s právem veřejnosti, členy vědeckých ústavů a ani lékaři a advokáty • nesměli být členy spolků a korporací společenského, kulturního a hospodářského života styk židovského obyvatelstva s ostatním obyvatelstvem protektorátu - upraven místními vyhláškami • vydávali v srpnu a září roku 1939 politické úřady • policejní ředitelství v Praze  vyhláška, • v obcích s větším počtem Němců - další omezení židovských občanů (zákaz vstupu do divadel, biografů, knihoven a čítáren) výnosy ministerstva školství a národní osvěty • zakazovaly přijímat „neárijce“ ze škol s jiným vyučovacím jazykem do škol českých

od 1939 předpisy, které omezovaly židovské obyvatelstvo v oblasti hospodářské • židé nesměli zcizovat svůj majetek • nařízení říšského protektora z 21.6.1939 o židovském majetku  arizace židovského majetku (konfiskace a převody do německého vlastnictví) • v oblasti měnové - museli mít vázáné účty, ze kterých mohli vybírat pouze do určité výše protižidovské zákonodárství Slovenského státu • protižidovský postoj uvnitř HSLS • po vzniku Slovenského státu - antisemitismus se stal oficiální ideologii vlády • nařízení 63/1939 Sl.z. – konfesní kritérium pro určení židovské komunity • dalšími předpisy postupně omezovala a posléze vyřazovala Židy z veřejného a hospodářského života • ztěžovala přístup k výkonu určitého povolání, komplikovala vstup do škol, revidovala udělená živnostenská oprávnění • připouštěla dobrovolnou emigraci Židů,

v polovině roku 1940 - vyostření židovské otázky • pod vnějším tlakem se začal na Slovensku uplatňovat německý vzor vypořádání se s židovskou otázkou • vláda ustanovila nucený odprodej židovských majetků křesťanským zájemcům (arizace) • v září 1940 udělil sněm vládě plnou moc, aby vyřešila židovský problém (ústavní zákon 210/1940 Sl.z.) • navazující normy  Židé přišli o povolání, majetek i řadu občanských a lidských práv • tzv. židovský kodex (198/1941 Sl.z.) – ujalo se rasové kritérium pro určování židů • proti kodexu: protestovali slovenští biskupové a ohradila se i Svatá stolice

od jara 1942 - deportace do polských koncentračních táborů • vyvážení legalizováno až dodatečně v květnu 1942 (68/1942 Sl.z.)

d) Prozatímní státní zřízení v exilu a dekrety prezidenta E. Beneše

• E. Beneš se vzdal svého úřadu a uchýlil se koncem října 1938 do ciziny, kde začal organizovat politickou reprezentaci okupovaného Československa formou tzv. Prozatímního státního zřízení Československé republiky. • Ústavní dekret č.2/1940 o prozatímním výkonu moci zákonodárné stanovil, že zákonodárná činnost bude po dobu okupace vykonávána na základě dekretů příp. ústavních dekretů prezidenta republiky. Začíná tzv. období dekretální normotvorby. • Během války i bezprostředně po válce vydal prezident E.Beneš celkem 126 prezidentských dekretů, z toho 17 ústavních dekretů.

Spornými, a to až do současnosti, se stalo několik dekretů týkajících se vztahu obnovujícího se povalečného Československa ke svým menšinám, zejména pak menšině německé. Jedná se o celkem šest dekretů. Majetkových vztahů Němců a dalších menšin se týkají: • dekret č. 5/1945 Sb. o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů, • dekret č. 12/1945 Sb. o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, na jehož základě bylo zkonfiskováno více než dva miliony hektarů půdy, • dekret č. 108/1945 Sb. o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy.

Do občanskoprávní oblasti osob německé a maďarské národnosti zasahoval: • ústavní dekret č. 33/1945 Sb. o úpravě československého občanství osob národnosti německé a maďarské, na jehož základě byly všechny osoby zmíněných dvou národností, které se během války staly občany Německa či Maďarska, „ex lege“, tedy ze zákona zbaveny československého státního občanství. Trestněprávní odpovědnosti německé a maďarské menšiny se týkají zejména dva tzv. retribuční dekrety, totiž: • dekret č. 16/1945 Sb. o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech - tzv. velký retribuční dekret; • dekret č. 138/1945 Sb. o některých proviněních proti národní cti neboli tzv. malý retribuční dekret.

dekrety prezidenta republiky normotvorná činnost v rámci exilového zřízení: • = ústavní dekrety a dekrety prezidenta republiky, nařízení vlády • právním základem pro jejich vydávání: ústavní dekret č.2/1940 o prozatímním výkonu moci zákonodárné • dekrety prezidenta republiky vydávány na základě návrhu vlády a spolupodepisovány předsedou vlády a ministry pověřenými jejich provedením dekrety: • členěny na ústavní a ostatní: nelišili se formou přijetí, ale pouze svým obsahem • upravovaly celou státní, společenskou a hospodářskou sféru, • dekrety byly utvořeny ústřední orgány (vláda, prozatímní NS) • na jejich základě došlo k provedení národní očisty a potrestání válečných zločinců a domácích zrádců a byly vytvořeny mimořádné soudy • zasáhly do majetkových práv příslušníků německé a maďarské národnosti (konfiskace), pokud nešlo a antifašisty, tito obyvatelé také pozbyli československé státní občanství • celkem bylo vydáno 143 dekretů prezidenta republiky, z toho až do března 1945 bylo 44 dekretů vydáno v zahraničí, na osvobozeném území vydal Beneš od 2.4.1945 98 dekretů, z nich 6 ústavních

jejich vydávání lze rozdělit do tří částí: • 1940-44 – vydávány v exilu, týkali se především vytvoření exilového zřízení a jeho organizaci • 1943-45 – vydávány v exilu, týkali se převzetí kontroly nad osvobozeným územím a organizace poválečné vlády • 1945 – nová vláda v Košicích, než ale ustanoveno Národní shromáždění • v pol. 1944 byla omezena platnost dekretů na 6 měsíců poté, kdy se ke svému zasedání sejde na osvobozeném území NS, dekretální pravomoc byla plně závislá na zákonodární iniciativě a kontrasignaci vlády a v případě celostátního zákonodárství na předběžné dohodě se SNR ústavní dekret č.12/1942 • prezident si před vydáním dekretů musel vyžádat poradní zprávu Státní rady • předpokládalo se, že dekrety prezidenta republiky budou vydávány jen v nejnutnějších případech a po válce budou podléhat dodatečnému schválení řádně ustanoveného zákonodárného sboru (ratihabice)

obnovení právního pořádku: • ústavní dekret č.10/1944 o dočasné správě osvobozeného území • ústavní dekret č.11/1944 o obnovení právního pořádku • ústavní dekret č.18/1944 o národních výborech a prozatímním NS • ústavní dekret č.3/1945 Ú.v. o výkonu moci zákonodárné v přechodném období prezident se zmocnil vydávat dekrety podle ústavního dekretu o moci zákonodárné z r. 1940 do doby než vznikne prozatímní NS potrestání válečných zločinců • ústavní dekret č.6/1945 Ú.v. o potrestání nacistických zločinců, zrádců a pomahačů a o mimořádných lidových soudech • dekret č.16/1945 Sb. o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech • dekret č.17/1945 Sb.o Národním soudu • dekret č.138/1945 Sb. o trestání některých provinění proti národní cti (tzv.malý retribuční dekret) • dekret č.5/1945 Sb. o neplatnosti některých majetkově -právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů • dekret č.12/1945 Sb. o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa • dekret 28/1945 Sb. o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci • dekret č.33/1945 Sb. o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské • dekret 108/1945 Sb. o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy

dekrety z 24.října 1945 - znárodňovali • 100/1945 Sb. o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků • 101/1945 Sb. o znárodnění některých podniků průmyslu potravinářského • 102/1945 Sb. o znárodnění akciových bank • 103/1945 Sb. o znárodnění soukromých pojišťoven • ústavní zákon č.57/1946 Sb., kterým se schvalují a prohlašují za zákon dekrety prezidenta republiky • potvrzena platnost všech dekretů a veškeré dekrety prezidenta republiky byly od jejich počátku prohlášeny za zákony a ústavní dekrety za ústavní zákony • po jejich vydání byla řada dekretů prezidenta republiky měněna nebo rušena, takže v současné době je součástí právního řádu České republiky a Slovenské republiky pouze 9 dekretů prezidenta republiky vydaných v zahraničí a 48 dekretů prezidenta republiky vydaných na území Československa

potrestání válečných zločinců a domácí kolaborace ústavní dekret č.6/1945 Ú.v. o potrestání nacistických zločinců, zrádců a pomahačů a o mimořádných lidových soudech z 1. 2. 1945 • stanovil pro trestné činy uvedené v dekretu přísnější postihy a zřizoval lidové soudy • nahrazen dekretem č.16/1945 Sb. – stejný název, s určitými změnami a platnost jen pro české země dekret č.16/1945 Sb. - o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech 19.6.1945 – velký retribuční dekret • vycházel ze zákona na ochranu republiky č. 50/1923 Sb. • měl retroaktivní působnost, zaváděl nové skutkové podstaty a zvyšoval tresty • mimořádné lidové soudy - soudily zločiny trestné podle tohoto dekretu, tří n. pěti členné senáty • trest smrti se vykonával do dvou hodin po vyhlášení rozsudku • odsouzený pozbývá na určitou dobu nebo navždy občanské cti (z pohledu současného právního stavu představují nepřípustný zásah do základních práv - ztráta práva volit n. být volen, ztrátu způsobilosti být zaměstnavatelem, ztrátu způsobilosti být vlastníkem, vydavatelem nebo redaktorem…) současně vydán dekret o Národním soudu (17/1945 Sb.) • soudil špičky protektorátní vlády a kolaborace • nemusel vynést trest, ale pouze odsoudit

dekret č.138/1945 Sb. - o trestání některých provinění proti národní cti • 27.10.1945, tzv.malý retribuční dekret • národní výbory mohly trestat drobnější projevy kolaborace pod mírnějšími tresty (vězení 1 rok, pokuta, důtka) • platnost velkého retribučního zákona byla prodloužena a skončila 5. května 1947, malý pak platil ještě v r. 1948 dekret č.5/1945 Sb. - o neplatnosti některých majetkově - právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů • jakékoliv majetkové převody a jakákoliv majetkově právní jednání, ať se týkají majetku movitého či nemovitého, veřejného či soukromého, prohlášena za neplatná, pokud byla uzavřena po 29. září 1939 pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické perzekuce • majetek osob státně nespolehlivých dán pod národní správu (hl.osoby maďarské a něm. národnosti) • o zavedení národní správy rozhodovaly národní výbory a byla zavedena na dobu neurčitou, zamezil dispozice s majetkem, neznamenal však zánik vlastnického práva

dekret č.12/1945 Sb. - o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa • konfiskována zemědělská půda • vytvořil předpoklady pro první etapu pozemkové reformy (probíhala od května 1945 do jara 1946 v českých zemích, na Slovensku do roku 1948) dekret 108/1945 Sb. - o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy • konfiskace ostatního majetku • nebyl konfiskován majetek těch osob, které zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a činně se zúčastnily boje za její osvobození nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem dekret 28/1945 Sb. - o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci • navazuje na dekret č.12/1945 • stanovil, že přednostní právo na příděl půdy mají uchazeči, kteří se vyznamenali a zasloužili v národně osvobozovacím boji, zejména vojáci a partyzáni, bývalí političtí vězni, jejich rodinní příslušníci a zákonní dědici, jakož i rolníci poškození válkou

dekret č.33/1945 Sb. - o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské • souvisel s Postupimskou konferencí a vyhlašoval osoby těchto národností za zbavené státního občanství, a to buď k datu, kdy nabyly cizího státního občanství (podle předpisů cizí okupační moci), nebo k datu vstupu dekretu v platnost (pokud neprokázali, že zůstali věrni Československé republice) • dekret se stal podkladem pro odsun Němců a Maďarů a je výrazem kolektivní viny, přesto že měli být odsunuti pouze ti, kteří aktivně podporovali fašisty • o občanství měly rozhodnout NV, ale velká část lidí byla postižena divokým odsunem, který probíhal po skončení okupace • organizovaný odsun pod dohledem mezinárodních složek pak probíhal až od ledna 1946

• V roce 1944 byl v exilu vydán ústavní dekret č. 11/1944 Úřed. Věstníku o obnově právního pořádku, který byl po válce odsouhlasen Národním shromážděním a znovu vydán jako zák. č. 12/1946 Sb. Tento zákon znamenal navázání na ústavněprávní tradici I. republiky, neboť poté co vymezil období nesvobody dobou od 30. září 1938 do 9. května 1945, prohlásil veškeré právní akty přijaté v uvedeném období za neplatné, čímž vlastně navázal na právní řád I. republiky. • K zaručení právní kontinuity i legitimity nejen Prozatímního státního zřízení v exilu i celé dekretální normotvorby, byl v roce 1946 Prozatímním národním shromážděním přijat ústavní zák. č. 57/1946 Sb., který formou tzv. ratihabice neboli zpětného uznání potvrdil platnost všech dekretů vydaných ve válečném i poválečném období, s tím že běžné dekrety nabyly platnosti běžných zákonů a ústavní dekrety platnosti zákonů ústavních.

ústavní vývoj ČSR v letech 1945-1948 (Prozatímní a Ústavodárné národní shromáždění) po osvobození dvě centra normotvorné činnosti: • prezident republiky (dekretální pravomoc) • Slovenská národní rada (nařizovací pravomoc) březen 1945 - moskevská jednání – čsl. londýnská vláda a moskevské vedení KSČ • na jednání jen komunisté, sociální demokraté, národně socialisté a lidovci • nedůvěra vůči domácímu odboji • dohoda o programu a složení čsl.vlády • principem poválečného života měla být národní jednota (přesvědčení, že jednou z hl.příčin konce první republiky byla její politická roztříštěnost)  1.vláda Národní fronty Čechů a Slováků – jmenována prezidentem Benešem 4.4.1945 v Košicích • 25 členů • členy vlády se měli stát vždy tři ministři za každou povolenou stranu, což znamenalo, že komunisté získali ministerských křesel šest (KSČ, KSS)

Košický vládní program • přijatý na jednání v Moskvě, vyhlášen 5. dubna v Košicích • zásady budování státu a vládní politiky • zdůvodněna zahraniční orientace na SSSR • národní výbory = základ státní a veřejné správy • rovnoprávnost Čechů a Slováků • potrestání zrádců a kolaborantů, konfiskace majetku nepřátel, nástin pozemkové reformy, zestátnění klíčového průmyslu • zakotven zákaz pravicově orientovaných stran první republiky

28.10.1945 poprvé zasedalo Prozatímní národní shromáždění • vzniklo delegačním systémem z národních výborů • 300 poslanců (4 české a 2 slovenské strany /z toho 2 komunistické/ ) paritní (rovnoměrné zastoupení stran – každá strana 50 mandátů) • jednokomorové • nahradilo dosavadní formu zákonodárných aktů, tj. dekretů prezidenta, zákony • odpadla dosavadní podmínka nutná u prezidentských dekretů – předběžná dohoda se Slovenskou národní radou • funkční období do první schůze Ústavodárného národního shromáždění • vytvořilo volební systém do Ústavodárného národního shromáždění a nižších zastupitelských sborů a uzákonilo podobu nového zákonodárného orgánu • přijal celkem 80 zákonů, vedle toho provedl ratihabici dekretů prezidenta republiky • zvláštním zákonem z května 1946 zaručilo beztrestnost těm, kteří se podíleli na poválečném bezpráví • většina zákonů směřovala k obnově a konsolidaci národního hospodářství, finančních vztahů (např. první zákon o státním rozpočtu po osvobození) a k prohloubení sociálního zákonodárství

květen 1946 – první parlamentní volby  Ústavodárné národní shromáždění - první schůze 18.6.1946 • 300 členů (z toho 69 ze Slovenska), 1 komora • vzešlo z demokratických voleb z kandidujícími členy Národní fronty + na Slovensku přibyly 2 strany (celkem 8 stran) • výsledky voleb posílily pozice komunistů v zákonodárném orgánu (KSČ+KSS 114 mandátů) • hlavním úkolem bylo vypracování a přijetí ústavy v max. lhůtě 2 let • tento sbor vyvinul rozsáhlou zákonodárnou činnost vyplývající z tzv. budovatelského programu (předsedou vlády člen KSČ) přijalo 224 zákonů • došlo k realizaci tzv. dvouletého hospodářského plánu, přijaty zákony o zemědělství a myslivosti • rozsáhlé sociální zákonodárství (podpory, přídavky, odškodnění, náhrady pojištění pracovněpr. podmínek …) • velmi malý počet zásahů do organizace a činnosti státních orgánů, s výjimkou zákona o národní bezpečnosti • rozsáhlá legislativní činnost v oblasti trestněprávní a občanskoprávní

stupňující se moc komunistů • demokratické síly s nimi sváděly těžké boje – rozklad Národní fronty, snaha zabránit přílišnému znárodňování ekonomiky, proti kontrolování médií • taktika demokratů vycházela z představ o tradiční parlamentní politice × komunisté prostředky mimoparlamentní (ovládání bezpečnostního aparátu, zdiskreditování protivníků výhrůžky lidovými nepokoji) únor 1948 – vrchol vládní krize • na protest podávají demokratičtí ministři demisi (předpoklad, že prezident demisi přijme a donutí Gottwalda ke spolupráci nebo vypsání předčasných voleb)  komunisté donutili Beneše demisi přijmout hrozbou masových demonstrací (občanské války) a sovětskou intervencí  Gottwald doplnil vládu o ministry podle svých představ

• Obnova ústavních orgánů se odehrávala v několika na sebe navazujících etapách. • Koncem října 1945 došlo k ustavení tzv. Prozatímního shromáždění – retihabice a příprava voleb do ÚNS. • Volby ze dne 26. května 1046 lze označit za volby svobodné. Vítězem voleb se v českých zemích stala Komunistická strana s 40,2% hlasů, celorepublikově pak s 38,1% hlasů. • Na základě voleb bylo na dobu dvou let zvoleno tzv. Ústavodárné shromáždění, jehož hlavní úlohou byla příprava nové ústavy pro poválečné Československo. • K dalšímu zlomu dochází v únoru 1948 prostřednictvím tzv. komunistického puče.

12. Ústavní vývoj v období komunistického režimu (1948-1989)

a) Únorový puč, Ústava 9. května a teror padesátých let

• Komunisté upevnili své pozice ve volbách v květnu 1946 a obsadili polovinu ministerských křesel včetně postu předsedy vlády. V průběhu roku 1947 dochází k potlačování demokracie. Komunisté postupují jak ústavní cestou, tak neústavní cestou. • Proces vrcholí roku 1948, kdy se 14 nekomunistických členů vlády rozhodne podat svou demisi. Dochází k poklesu počtu členů vlády z dosavadních 26 na 12, a tím ke ztrátě její usnášeníschopnosti. Pod nátlakem prezident E.Beneš demisi ministrů přijímá a zároveň jmenuje dne 25. února 1948 vládu novou. Tzv. únorovým komunistickým pučem v zemi začíná „diktatura proletariátu“, tedy totalitní systém vlády.

Po volbách roku 1946 se ujalo ústavodárné NS svého úkolu, přípravy nové ústavy. Pracovalo se paralelně na dvou projektech ústavy, projektu nekomunistických stran a projektu strany komunistické, který se prosadil po únoru 1948. Nová ústava byla vyhlášena jako ústavní zákon č. 150/1948, Ústava Československé republiky. Obsahovala deset kapitol a 178 paragrafů a byla označována jako „Ústava 9. května“. ČSR byla v ústavě označena jako jednotný stát dvou rovnoprávných národů, Čechů a Slováků. Jednokomorový parlament v podobě NS o 300 poslancích volených na dobu šesti let. Do moci soudní byl zaveden institut tzv. soudců z lidu. Pokud jde o Slovensko, byla do ústavy jako zákonodárný orgán zavedena tzv. SNR o 100 členech volených na dobu šesti let. Výkonnou moc na Slovensku vykonával v zastoupení pražské vlády tzv. Sbor pověřenců.

Do ústavního textu v první kapitole ústavy zakotvena základní lidská práva a povinnosti, ale docházelo od roku 1948 k jejich porušování. Prostřednictvím zákonů jakými byl např. zákon č. 231/1948 Sb. na ochranu lidové demokratické republiky, zákon č. 232/1948 Sb. o státním soudu, či zákon č. 247/1948 Sb. o táborech nucených prací, dochází po přijetí ústavy k legalizaci represivního postupu státu vůči svým občanům. Místo dosavadních státních zastupitelstev je zavedena tzv. prokuratura v čele s Generálním prokurátorem s pravomocí tzv. všeobecného dozoru. V důsledku provedených legislativních změn v první polovině padesátých let dochází k četným politickým procesům.

9.května 1948 - přijata nová ústava tzv. lidové demokracie • prezident tuto ústavu nepodepsal  Beneš abdikoval v červnu 30.května volby do ústavou předpokládaného Národního shromáždění • konaly se v nedemokratické atmosféře nedemokratickými metodami • voličům byla předložena jednotná kandidátka Národní fronty, jejíž vytvoření bylo plně v režii KSČ • jednotná kandidátka získala téměř 90% hlasů (trochu zfalšováno) • 10.6.1948 – ustavující schůze jednokomorového sboru (Národní shromáždění), který byl zvolen na 6 let • za své funkční období přijalo 316 zákonů – hluboká přeměna dosavadního právního řádu – představa představitelů KSČ o potřebě „nového práva“ červen 1948 – abdikace Beneše, novým prezidentem K.Gottwald

tzv. Právnická dvouletka a její výsledky právnická dvouletka = období v letech 1949-50, kdy došlo ke kodifikaci všech základních odvětví práva • vyhlášena po přijetí květnové ústavy 1948  úkol zněl přepracovat a kodifikovat, nikoli postupně, ale současně celý právní řád • během tohoto dvouletého období byl zcela rekodifikován celý právní systém až na pracovní právo, které bylo kodifikováno až v roce 1956 • ideovým základem: tzv. Manifestační sjezd československých právníků (23. – 29.září 1949) • v projevech zde pronesených komunistickými předáky byly vytknuty údajné nedostatky demokratického práva a stanoveny úkoly, které musí nové právo a kodifikace splňovat • chyby „starého“ práva: nadstranickost, nadtřídnost, nepolitičnost, záruky právní jistoty, rozlišování práva na veřejné a soukromé, údajný formalismus procesu (tj. přísné dodržování právních předpisů), liberalismus a právnické myšlení závislé u právníků na tradicích demokratického práva

vytknuty nové úkoly, které by mělo socialistické právo plnit: • služba "lidu", ochrana namířená proti nepřátelům socialismu, přizpůsobení práva potřebám společnosti, právo mělo odstranit dualismus, mělo vyjadřovat vůli dělnické třídy, měla být vytvořena koncepce socialistického vlastnictví a jeho ochrany, důkladně omezeno soukromé vlastnictví, zjednodušeno dědické právo a rodinné právo mělo být sekularizováno • v trestním právu se dostala na pořad zvýšená ochrana politického systému, socialistického vlastnictví a především představitelů nového režimu – veřejných činitelů • účelovost a služebnost práva komunistické diktatuře byly veřejnosti prezentovány jako úsilí o zlidovění práva, odstranění jeho formalismu a nesrozumitelnosti, jako snaha o odstranění právníků „starého typu“ a jejich nahrazení právníky dělnického původu • návrhy těchto kodexů byly připraveny ministerstvem spravedlnosti a vnitra  mimo zákonodárný orgán • měl být vyřešen problém duality práva v Čechách a na Slovensku – rozdíl hlavně mezi občanským a trestním právem

kodexy: zákon o právu rodinném č.265/1949 Sb. • odloučeno od občanského práva kodex občanského práva č.141/1950 • rušil platnost ABGB v Čechách (od 31.12.1950) a uherského obyčejového práva na Slovensku • předmětem občanskoprávní úpravy se staly pouze majetkoprávní vztahy • rozbito pojetí vlastnictví jako neomezeného právního panství • rozlišoval společenské socialistické vlastnictví (buď ve formě státního nebo družstevního vlastnictví) a osobní a soukromé vlastnictví, které bylo připuštěno jen ve velmi omezeném rozsahu • stanoví zásadní nezcizitelnost předmětů socialistického vlastnictví • výrobní prostředky mohou být jen v socialistickém vlastnictví

občanský soudní řád (1950) • možnost zásahu prokurátora do jednání – zajišťoval respektování celospolečenského zájmu trestní zákon č.86/1950 • zrušil rozdělení trestního práva na vojenské a civilní • trestní právo mělo výrazně represivní roli a bylo zjevně zpolitizováno, což bylo patrno hlavně u trestných činů proti republice další trestněprávní předpisy přijaté v r.1950 – trestní řád – trestní zákon správní – trestní správní řád

b) Socialistická ústava • Po ukončení stalinského teroru byl v roce 1960 NS přijat ústavní zákon č. 100/1960, Ústava Československé socialistické republiky, nazývaný též „Socialistická ústava“. • Tato ústava skládající se devíti hlav a 112 článků byla špatná pro svůj rozpor s reálnými ústavními poměry, ale i po stránce formálně právní. • Zakotvila do ústavního pořádku Československa socialistické zásady či instituty. Týkalo se to vedoucí role komunistické strany v rámci ústavního systému ČSSR, dále zásada demokratického centralismu. • Dalším novým prvkem bylo kolektivní pojetí lidských práv.

• Pokud jde o ústavní orgány zůstala zákonodárná moc v rukou NS o 300 poslancích, na Slovensku pak v rukou SNR jakožto „národního orgánu státní moci a správy na Slovensku“, jehož předsednictvo převzalo exekutivní roli dosavadního Sboru pověřenců. Pokud jde o státní správu, byly v ústavě formulovány kompetence tzv. národních výborů jakožto „orgánů státní moci a vlády“.

• V oblasti hospodářství byla do ústavy zakotvena hierarchie vlastnictví, na jejímž základě bylo vlastnictví rozděleno na vlastnictví státní, družstevní a omezené vlastnictví osobní, jednak koncept plánovaného socialistického hospodářství. • Konečně v oblasti výchovy a vzdělání byl v ústavě zakotven marxismus-leninismus.

c) Pražské jaro, okupace, normalizace • Koncem roku 1967 a pak v první polovině roku 1968 dochází v ČSSR k fenoménu, který bývá v duchu jarního probouzení se přírody po dlouhé zimě později označován jakožto tzv. „Pražské jaro“. • Pod heslem „socialismu s lidskou tváří“ dochází „politickému tání“ neboli k uvolňování politických poměrů ve všech možných směrech. • Klíčovou politickou postavou je tehdejší generální tajemník Ústředního výboru KSČ Alexander Dubček (1921-1992).

Uvolňování politických poměrů ovšem naráží na nepochopení, kritiku a v průběhu letních měsíců roku 1968 pak i na odpor komunistického vedení v Moskvě. Kritika vyústila dne 21. srpna 1968 až do vpádu 5 vojsk Varšavské smlouvy na naše území a jeho následné okupace. Pod nátlakem ze strany SSSR jsou po okupaci všichni členové politbyra ÚV KSČ včetně A.Dubčeka násilím odvlečeni do Moskvy, kde pod taktovkou L. Brežněva – s výjimkou Františka Kriegla - podepisují tzv. Moskevský protokol, v němž vyjadřují s okupací území ČSSR vojsky 5 států Varšavského paktu svůj souhlas, a zároveň prohlašují svou snahu navrátit ČSSR do „předjarních poměrů“.

S podpisem Moskevského protokolu a proklamací své věrnosti SSSR začíná v naší zemi více než dvacetileté období tzv. normalizace, tedy období návratu do „normálních“ poměrů. Toto období sice již nemá podobu fyzického násilí, ale působí však v podobě ztráty iluzí o nastolení demokracie i pocitu bezmocnosti. Národ není schopno vyburcovat ani sebeupálení Jana Palacha 19.1.1969 (pohřeb 25.1.1969). O pasivitě většiny občanů k protestu signatářů Charty ´77 nemluvě.

d) Ústavní zákon č. 143/1968 Sb. a proměna Československa ve federaci • Události Pražského jara ovlivnily ČSSR i po ústavněprávní stránce, a to uvolňováním ústavněprávních poměrů v první polovině roku 1968, ale i pokud jde o vzájemné vztahy českého a slovenského národa. • Přijetím ústavního zákona č. 143/1968 Sb. o československé federaci dochází k proměně dosud unitárního státu o dvou národech ve federaci, kterou tento zákon o osmi kapitolách a 151 článcích přináší.

Federalizace ČSSR se projevuje ve třech ohledech. • Za prvé na základě tzv. koncepce tří suverenit dochází k zavedení zavedení trojího státního občanství, s tím že každý občan Československa má v podstatě dvojí občanství. • Druhou změnou je rozdělení pravomocí mezi federaci a její jednotlivé republiky, a to tak, že některé záležitosti zůstávají ve výlučné působnosti federálních orgánů, některé nadále spadají do oblasti tzv. sdílené působnosti a jsou předmětem rozhodování jak federálních, tak národních orgánů. • Za třetí některé kompetence jsou přenechány zcela do výlučné působnosti českých, příp. slovenských ústavních orgánů.

Posledním projevem federalizace je ústavní zakotvení zcela nových federálních ústavních orgánů do právního řádu ČSSR. Zákonodárná moc je na federální úrovni předána do rukou tzv. Federálního shromáždění o dvou komorách, Sněmovně lidu a Sněmovně národů. Poslanci obou komor jsou voleni na dobu pěti let. Sněmovna lidu má celkem 200 poslanců volených poměrným volebním systémem celoplošně na území celého Československa. Sněmovna národů, která má celkem 150 poslanců, je naopak volena separátně v každé z částí federace. Pokud jde o způsob hlasování ve Sněmovně národů, tak zde platí tzv. zákaz majorizace.

• Pokud jde o národní ústavní orgány, byla zákonodárná moc ve vybraných záležitostech svěřena: • na Slovensku do rukou již dříve existující SNR o 150 poslancích; • v českých zemích, kde obdobný orgán dosud chyběl, byla vytvořena tzv. ČNR o 200 poslancích. • Oba orgány měly stanoveno volební období na dobu pěti let. V čele obou národních rad, obdobně jako v čele Federálního shromáždění, stála tzv. předsednictva. • Podobně jako v případě zákonodárných orgánů existovalo rozdělení na orgány federální a republikové i na úrovni orgánů vládních a do jisté míry i orgánů soudních.

13. Ústavní vývoj od Sametové revoluce do rozdělení federace (1989-1992) a)

•

• •

•

Sametová revoluce a první kroky k obnově právního řádu Dne 17. listopadu 1989 proběhla první demonstrace studentů proti komunistickému režimu a dochází k postupnému předávání moci a změně režimu z totalitního na demokratický, který bývá označován symbolickým názvem „Sametová revoluce.“ Dochází k demisi dosavadní komunistické vlády, a je vytvořena přechodná vláda v čele s premiérem M. Čalfou, jejíž úkolem je příprava demokratických voleb. První polistopadovým prezidentem Československé republiky se stává dosavadní disident Václav Havel. První svobodné volby probíhají v polovině roku 1990, a jejich vítězem se stává Občanské fórum (OF).

Náplní prvních porevolučních zákonů přijatých v letech 19891992 je odstranění totalitních prvků z právního řádu. • Na základě úst. zák. č. 135/1989 Sb. je z Ústavy vypuštěna zmínka o vedoucí úloze Komunistické strany. • Úst. zák. č. 100/1990 Sb. dochází k zavedení nového pojetí vlastnických vztahů do právního řádu ČSFR. • Úst. zák. č. 294/1990 Sb. přináší zrušení dosavadních Národních výborů a zakotvení obce jako základní jednotky místní samosprávy do ústavního pořádku ČSFR. • Úst. zák. č. 376/1990 Sb. vede k zrušení Národní fronty. • Úst. zák. č. 496/1990 Sb. se nařizuje vrácení majetku KSČ lidu ČSFR. • Úst. zák. č. 556/1990 Sb. se v rámci úst. zákona č. 143/1968 Sb. rozšiřují pravomoci republikových orgánů na úkor federace. • Úst. zák. č. 23/1991 Sb. zakotvuje do ústavního pořádku ČSFR Listinu základních práv a svobod. • Úst. zák. č. 91/1991 Sb. umožňuje opětovný vznik Ústavního soudu ČSFR, který působí od roku 1992 do 1993, a jehož úlohu přebírá Ústavní soud České republiky.

b) Parlamentní volby roku 1992 a postupný rozpad federace • Mandát, který vláda získala ve volbách v roce 1990 byl pouze dvouletý, proto se uskutečnily 5. - 6. června 1992 již druhé, svobodné parlamentní volby. Vítězem voleb se stala v Čechách a na Moravě koalice Občanská demokratická strana - Křesťansko demokratická strana (ODS-KDS) v čele s Václavem Klausem, na Slovensku nacionalisticky zaměřené Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS) v čele s Vladimírem Mečiarem. • Vůdčí politici koalice ODS-KDS a HZDS se v roce 1992 dohodli na rozdělení ČSFR na dva samostatné státy, a to bez využití úst. zákona č. 327/1991 Sb. o referendu. • Šlo o politickou dohodu, kterou roku 1992 posvětilo FS přijetím úst. zákona č. 542/1992 Sb. o zániku České a Slovenské federativní republiky. Institut referenda nebyl využit.

Vyjádřením neochoty slovenských politiků setrvat ve společném státě se stalo přijetí ústavního zákona č. 460/1992 Sb., Ústava Slovenské republiky, začátkem září 1992. Vyhlášením své vlastní ústavy Slovensko s definitivní platností rozhodlo o svém vystoupení z československé federace, ačkoli k faktickému rozdělení státu „de facto“ došlo až 1.1.1993. Vyjádřením politického vývoje let 1990-1992 se stala i změna dosavadního názvu Československé federativní republiky na Českou a Slovenskou federativní republiku ještě v průběhu roku 1990 i uvádění Československa s pomlčkou formou ČeskoSlovensko.

V posledních měsících roku 1992 dochází k přijetí zákonů klíčových pro rozdělení České a Slovenské federativní republiky, a následný vznik dvou samostatných států. • Úst. zák. č. 493/1992 Sb. o převodu dalších působností federace na republiky z října 1992, na jehož základě byly dosud federální pravomoci převedeny na Českou resp. Slovenskou republiku. • Úst. zák. č. 541/1992 Sb. o dělení majetku České a Slovenské federativní republiky z listopadu 1992, jehož prostřednictvím dochází k rozdělení aktiv a pasiv, měnových rezerv a dalších majetkových práv a závazků podle velikosti území i počtu obyvatel v poměru 2:1. • Úst. zák. č. 542/1992 Sb. o zániku České a Slovenské federativní republiky ze dne 25. listopadu 1992, který stanoví zánik federace a vznik dvou nových nástupnických států, České a Slovenské republiky k 1.1.1993. • Na chůzi ČNR, která se k 1.1.1993 přejmenovává na Poslaneckou sněmovnu Parlamentu České republiky, je 16. prosince 1992 přijat s účinností k 1.1.1993 ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky.

♦1993 – 2014: od totality k demokracii ▪ 1. 1. 1993 rozdělení ČSFR; ▪ 26. 1. 1993 zvolen prezidentem ČR V. Havel; ▪ květen – červen 1996 1. parlamentní volby: úspěch ODS – vznik vlády ODS v čele s V. Klausem; ▪ 18. 12. 1996 ustavení Senátu ČR; ▪ přeměna ekonomiky z plánované na tržní – obnova soukromého vlastnictví, restituce, kuponová privatizace, nezaměstnanost atd.; ▪ 1997 demise vlády V. Klause; ▪ 17. 12. 1997 úřednická vláda Josefa Tošovského; ▪ 1998 předčasné volby – vítězství ČSSD ▪ 12. 3. 1999 vstup ČR do NATO;

▪ 2002 – vláda ČSSD + KDU-ČSL + US v čele v V. Špidlou; ▪ 2003 – vláda v čele se Stanislavem Grossem (ČSSD); ▪ od 2003 prezidentem ČR Václav Klaus (2008 znovu zvolen); ▪ 1. 5. 2004 vstup ČR do EU; ▪ 2005 – vláda v čele s Jiřím Paroubkem (ČSSD); ▪ 2006 – volby – vítězství ODS; ▪ 8. 5. 2009 – 13. 7. 2010 – úřednická vláda Jana Fischera; ▪ 21. 12. 2007 vstup ČR do Schengenského systému ▪ 13. 7. 2010 - volby vyhrála ČSSD, ale vznikla koaliční vláda složená v čele s Petrem Nečasem; ▪ 11.-12.1. a 25.-26.1.2013 přímé prezidentské volby ČR – zvolen Miloš Zeman ▪ 25. – 26. 10. 2013 volby parlamentní volby – zvítězila ČSSD ▪ 10. 7. 2013 – úřednická vláda Jiřího Rusnoka ▪ 29. 1. 2014 – vláda v čele v Bohuslavem Sobotkou

▪ 1. ledna 2014 nabyl účinnosti zákon 89/2012 Sb., nový občanský zákoník. Předchozí mnohokrát novelizovaná verze občanského zákoníku (zákon 40/1964 Sb.), účinná až do konce roku 2013, vstoupila v platnost v roce 1964. ▪ Hlavním cílem občanského zákoníku účinného od roku 1.1.2014 je sjednocení všech úprav občanskoprávních vztahů do jediného právního předpisu. V důsledku toho byl zrušen například obchodní zákoník (513/1991 Sb.)