Školní časopis pro žáky SŠ prof. Zdeňka Matějčka, květen 2009; číslo plné prózy
Proč člověk čte? Proč člověk čte? Hledá příběhy, situace, které by sám rád zažil? Když někomu chybí láska, sáhne po zamilovaných románech. Když je někdo hluboko v srdci dobrodruh, ale navenek je to zbabělec, bude číst dobrodružné knihy. Ano, sem tam si nějakou knížku přečíst je normální. Ale co když někdo čte pořád, co pak? Utíká do světa knih před realitou? Nebo jen hledá povzbuzení? Když někdo jen stále sedí nad knihou, okolí ho většinou nechápe, považuje ho za blázny. A když ten někdo nezdědil strašně moc peněz po tetičce, musí s okolím přicházet do styku. Musí chodit do školy, práce, kde přijde do styku s jinými lidmi. A i když ví, že jim druzí opovrhují a považují ho za blázny, styku s nimi se nevyhne. Kontaktu ale ano. Stáhne se ještě víc do sebe, do knih se kterými mu je dobře. A tím si podepíše rozsudek o definitivním vyřazení ze společnosti. Je tady sice možnost, jak se mezi lidi vrátit: komunikovat s nimi, být přátelský a... vzdát se knih. To ale není každý schopný udělat, zvláště, když mu život s knihami vyhovuje. Když někdo čte zamilované knihy, touží po lásce. Když někdo čte školní časopis, touží po pobavení a zpestření volné chvíle.
Skříň Dnes je krásný den, slunce svítí, v dáli zpívají ptáčci a odvedle jde slyšet sousedova sekačka. Den jako stvořený na schovku. Společně s mými třemi sourozenci jsme si střihli, kdo bude pikat, vyšlo to na Láďu. Je z nás nejmladší, a tak se při počítání ještě trochu sekal. „Jedna, dva,eee, čtyři, tři…“ Zbytek už jsem neslyšel, běžel jsem honem najít nějaký super úkryt. Nejdřív mě napadl záchod, ale tak už byl Pavel. Zrychlil jsem svůj krok a mé mozkové buňky byly úplně rozžhavené. A nakonec jsem dostal skvělý nápad. Skříň! Ta velká skříň u nás na půdě. Rychle jsem dochvátal ke schodům, po cestě jsem se málem přizabil o pouzdro na zemi, a v dáli už byl slyšet výkřik Ládi. „Už jdu!!“ Co nejtišeji a nejrychleji jsem vylezl nahoru. Všude kolem bylo spousta prachu a smrdělo to tady zatuchlinou. Rychle jsem překračoval nakupené věci, které tady byly uložené. Náš člun, houpací křeslo po dědovi, lyžáky, pár beden s věcmi z máminy a tátovi svatby a až úplně vzadu byla skříň. Když jsem otevíral dveře, jemně zavrzaly a kolem se rozvířil prach, který byl momentálně všude kolem. Musel jsem si pčiknout. Už jsem se lek, že mě Láďa uslyšel, počkal jsem chvíli, ale nic se nedělo. Vlezl jsem do skříně mezi staré míče a haraburdí. Pomalu jsem za sebou zavřel dveře, ozvalo se cvaknutí a já čekal a čekal a čekal. Když mě to přestalo bavit, chtěl jsem vylézt ven, ale nešlo to. Dveře skříně se zasekly a i když jsem do nich narážel jak jsem chtěl, nešly otevřít. Propadl jsem panice, začal jsem kolem sebe mlátit, ale po chvíli jsem byl úplně vyčerpaný. Únavou jsem tam usnul, zhroucený mezi míči a knihami. Po chvíli se prach usadil a zvedl se až o měsíc později… Martina Loudová
Palouk Když Sebastien šel ten den do lesa na své magické místo, které by ale i úplný pitomec lehce našel, vzal si s sebou svého hada Jesseho. Protože už byla tma a nic neviděl, v jednu chvíli ticho v lese přerušilo hlasité: „Au!“ při kterém vzlétli do noci ptáci žijící v lese. Byla jeho chyba, že si nevzal baterku, takhle si roztrhl tričko a ještě mu tekla krev. Tohle místo měl jako drogu, musel sem chodit každý den, jinak by neusnul. Ale tentokrát to byla nejzáhadnější noc, kterou zde zažil. Když už se konečně dostal na svůj palouk, z lesa se ozvalo: „Co tady děláš, cizinče?“ Když se Sebastien otočil, nikde nikoho neviděl. Byl však tak vystrašený, že se dal do běhu a běžel celou cestu domů. V tom spěchu nechal na palouku svého Jesseho. Nikdy se tam ale pro něj nevrátil… Žákyně HT1.B
2
Nůžky ,,Petro, podej mi nůžky!“ zakřičela starší sestra z koupelny. Malá odložila panenku a neochotně vstala. Vzala první nůžky, na které sáhla a došourala se za Renátou. ,,Ty pako, tyhle nemyslím!“ začla křičet starší sestra, když jí je Petra podávala. ,,Cožpak si v tom svém pidi mozečku nemůžeš uvědomit, že těmihle nůžkami si nehty asi stříhat nebudu?“ Malá začala popotahovat. ,,Já to řeknu mamince! Řeknu jí, že jsi na mě křičela a ona...“ ,,Nic jí neřekneš! Jestli jo, přijde na tebe v noci strašidlo a odnese si tě,“ řekla Renáta. Její mladší sestra se dala do pláče. Renča vzala nůžky, zavrtěla hlavou a nechala malou stát v koupelně. Zašla do pokoje, vrátila nůžky do krabice a vytáhla si ty správné.
* * * Ležely jsme v krabičce, namačkané spolu s dalšími nůžkami a trpělivě jsme čekaly, až nás zase někdo vytáhne... Najednou se odklopilo víko krabice a dovnitř sáhla malá ručka. Vytáhla kolegu Zubatého a odešla. A my jsme tady zase zůstaly... Zamyslely jsme se nad tím, čím vlastně jsme... Jsme začátek i konec. Narození i smrt. Otvíráme obchody, zkracujeme nitě života. Jsme potřebné i užitečné. Ostré i tupé. Malé i velké, dlouhé i krátké. Tak proč nás okolí tak přehlíží? Jsme přece důležité! Kolega Zubatý byl nejednou zpátky. Vrátila ho sem velká ruka. A místo něj vytáhla nás! Konečně jsme se dočkaly! Konečně budeme zase použité! Velká slečna si sedla na postel, rozevřela nás a stiskla. Cvak. A znova. Cvak. Cvak, cvak, cvak... Žákyně V1.A
3
Zahrada těl Byla to daleká cesta, asi 50 mil daleko na jih. Podle mapy dojdeme do města Ksutar a asi 2 míle za městem dojdeme k bráně do zahrady těl. Nevím, nač je tam ta brána, ale k nějakému účelu určitě a my chceme zjistit k jakému. Po cestě jsme toho moc nenamluvili. Jediné téma bylo hádat, jak to bude v zahradě těl vypadat. Nic z našich úsudků se ale ani v nejmenším nepodobalo tomu, co jsme po týdnu chůze uviděli. Ve městě Ksutar jsme se toho moc nedozvěděli. Nikdo v zahradě nikdy nebyl. Všichni jako by se báli. Na mou otázku jestli nejsou zvědaví, co tam je, odpovídali kroucením hlavy a rychlým rozloučením. Když jsme o něco později došli k bráně, Oliver se neubránil tichému hvízdnutí. Před námi se tyčila vysoká brána z černého dřeva, poseta drobnými vzory vykovanými z olova. Různé tvary, ale i písmena, pokrývaly celou bránu. Dál se do nekonečna táhla vysoká zeď udělaná z neopracovaných kamenů. Když jsem se už natahovala po mohutné klice, Oliver mě zastavil. Ukazujíc na nějaké místo v bráně se mě zeptal: „Podívej se na tohle, nepřipomíná ti to oči?“ Nosem jsem se málem dotkla brány a oči mi skoro slzely, jak jsem se tam snažila něco najít. „Ne, já tam vidím jen nějaký klikyháky.“ Oliver si povzdychl a pomohl mi otevřít bránu. Naše utahané a špinavé obličeje oslnilo ostré slunce. Brána se za námi zabouchla, v tu chvíli jsem si toho ale moc nevšímala. Naše oči si přivykly světlu a my jsme uviděli ty nejděsivější věci na světě. Oliver to zhodnotil dvěma slovy. „No fuj.“ Stáli jsme na cestičce z domina, která se táhla do nedohledna. Po pravé straně byl malý hájek, asi 20-ti stromů, jestli se tomu stromy dá říkat. Kmen byl poskládaný z lidských očí, jako mozaika a všechny měly hnědou duhovku. Nahoře byl kousek tlustého, zeleného stonku, ze kterého vyrůstaly, místo květů, další páry očí už ale v různých barvách. Když jsem se podívala zblízka, přísahám, že na mě jedno to oko mrklo! Na druhé straně rostl hlouček, na první pohled to vypadalo jako keře. Ale když jsme udělali dva kroky vpřed, směrem k nim, v úžasu, ale i hrůze, jsme zjistili, že tam ze země vyrůstají lidské paže. Rostly těsně vedle sebe a prsty na koncích se nebezpečně natahovaly našim směrem. Vydali jsme se tedy dál. Za „hájkem očí“, jak jsme nazvali ony divné stromy, stály divné kmeny. Vysoké asi 2 metry, bez větví, bez listů. Kmen byl ale posetý asi stovkami úst, které vydávaly divné brumlavé zvuky; nebo se mi to jen zdálo? Kolem cestičky, když jsme šli dál, rostly další divné rostliny. Byly jich tisíce. Nízké rostlinky se stonkem a nahoře s pestrobarevnou chocholkou. Když jsme si však chtěla radostně přičichnout, leknutím jsem uskočila. Žádné chocholky, ale lidské vlasy to byly! Tady už snad není možné vidět nic hnusnějšího než doteď, myslela jsem si. Ale když jsme došli k řece, co tam tekla, myslela jsem si, že je špinavá, ale nebyla. Byla to řeka z čisté lidské krve. V ní, po mém bližším zkoumání, plavalo místo ryb něco jako lidské jazyky. Když jsem chtěla říct, že tady kolem té řeky mají normální kamínky jako u nás, Oliver mě vrátil do reality. „Liz, to nejsou kamínky, to jsou lidské zuby.“ V tu chvíli už jsem nemohla dál. Doteď jsem to zvládala, mám silný žaludek. Potom ale, nejenže má nenávist k zubařům, ale i zdravý rozum, dal povel a já se rozběhla zpátky k bráně. Téhle zahrady těl jsem měla už dost, kněžna měla pravdu. U brány mi ale nezbylo nic jiného, než se zhroutit a opřít se o ní, čekat, než doběhne Oliver. „Už vím, k čemu tady ta brána je, Olivere. Ta brána nejde otevřít. Jsme jen další rostliny do téhle zahrady těl… Martina Loudová
4
Fénix ,,Dědečku, dědečku!“ přiběhla s voláním sotva pětiletá holčička ke starému pánovi, který seděl při svitu lampy na terase. ,,Copak je, zlatíčko?“ ,,Co je to za souhvězdí?“ ,,Které?“ ,,Tam to!“ řekla a malou ručkou ukázala na hvězdami poseté nebe. ,,To je Fénix,“ odpověděl jí dědeček. ,,A proč se mu tak říká?“ ,,Jestli chceš, povím ti legendu o tom, proč tomu tak je.“ Vnučka horlivě přikývla. ,,Tak dobře. Ale pozorně poslouchej a neskákej mi do řeči!“ varoval jí a ona opět přikývla. Posadil si ji tedy s úsměvem na klín a začal vyprávět. ,,Kdysi dávno, je tomu již pěkná řada let, svět nevypadal tak, jak jej známe dnes. Po zemi se proháněla různá zvířata, z níchž jen málo žije i nyní. Svět byl tehdy krásný, zelený a plný lásky a míru. Ovšem jen do doby, než lidé ta zvířata začali lovit jen tak, z potěšení a ne z potřeby přežití. Lidé vyhubili spoustu druhů a stále v zabíjení pokračovali. Jednou lidé zjistili, že vysoko ve skalách přebývá vzácný tvor – fénix. Byl prý poslední svého druhu. Vůdce jednoho kmene se rozhodl, že takové zvíře musí mít, protože takovou trofej nikdo jiný nemá. Proto svolal loveckou skupinu a časně ráno s nimi vyrazil do skal. Než se dostali až nahoru, Slunce již zapadlo a vystřídal jej Měsíc se svými ovečkami. Lovci, kteří už nemohli dál, najednou spatřili zlatavou záři. Sebrali tedy poslední síly a spěchali za tou záři. Když došli až na místo, kde bylo světlo nejjasnější, spatřili toho nejkrásnějšího ptáka, jakého kdy viděli. Fénixe. A spolu s ním v hnízdě sedělo malé ptáče. Jakmile se lovci vzpamatovali z počátečního překvapení, začali po mláděti házet kameny a chtěli ho zabít. Starý fénix ale roztáhl svá křídla, aby mládě chránil. Náčelník po něm hodil oštěp a zasáhl ho do srdce. Fénixovo tělo explodovalo a vše okolo pohltil oheň a spálil na popel. Fénix zemřel, ale za svůj odvážný čin ho Měsíc odměnil a povolal ho k sobě na nebesa. Odtamatud na nás stále shlíží a hlídá slabé a bezbranné. A tak vzniklo souhvězdí Fénixe.“ Děda dokončil svůj příběh. ,,To byla hezká pohádka,“ řekla holčička. ,,To nebyla pohádka, to byla legenda, zlatíčko.“ ,,Ale co se stalo s tím mládětem? Přežil to?“ zeptala se malá. ,,To už nikdo neví.“ ,,Ale já chci aby to přežil!“ ,,Věř tomu a třeba se tak stalo.“ V tom tam přišla maminka. ,,Je už pozdě, pojď spát, princezno,“ řekla nesmlouvavě a její dcerka za ní smutně zamířila. Než ale vešla do domu, ohlédla se a podívala se na nebe. ,,Žije!“ vykřikla. ,,On to přežil, dědečku! Já ho viděla!“ ,,Koho?“ optala se jí maminka. ,,No přece fénixe! Děda mi o něm vyprávěl...“ ,,Něco se ti zdálo, broučku. Vždyť už napůl spíš... Tak pojď.“ A odvedla jí do postýlky. Starý pán se usmál, pohlédl na noční oblohu a zamával někomu tam nahoře. Radka Kypastová
5
Motýlci a moře Sluneční paprsky se vynořily zpoza okraje moře a ozářily obličej spící dívky. Dívky, jenž byla sama na velkém ostrově. Dny zde byly teplé a vlhké, kolem rostlo plno obrovských stromů a prakticky celý ostrov byl bujně zarostlý. Obvod tvořily písečné pláže a jen na jednom místě se do moře svazoval vysoký útes, vlny zde divoce narážely do skalní stěny. Jelikož zde dívka byla pár dní ani nevěděla, že útes existuje. Pomalu otevírala oči a jako každý den doufala, že se vzbudí doma ve své posteli a že to všechno byl jen zlý sen. Jenže sen to nebyl, loď, na které se plavila s rodiči, opravdu ztroskotala a ona byla opravdu jediný žijící pasažér. Pomalu se teda zvedla ze svého narychlo udělaného úkrytu a zamířila k místnímu potůčku. Po snídani složené z bobulí a tropického ovoce se dívka vydala na každodenní průzkum ostrova. Po již dříve vyšlapané a označené cestičce se vydala na sever ostrova, k onomu jí neznámému útesu. Šla několik hodin, poctivě si vyšlapávala novou cestičku. Při každém šustnutí nebo prasknutí větvičky nadskočila několik centimetrů, ještě neměla tu čest seznámit se s místními obyvateli a upřímně po tom netoužila. Takto opatrně pokračovala dál, než došla na malinký palouček. Okamžitě ji to místo uchvátilo, několik prvních minut jen nehnutě stála a s jiskřením v očích sledovala to nádherné a magické místo. Ani neslyšela tichý pleskavý zvuk křídel. Až po chvíli ji došlo, že něco není v pořádku. Pomalu se otočila a její pohled padl na tu nejneuvěřitelnější věc, kterou kdy viděla. Za ní poletoval na místě houf asi stovky motýlů. Tiše si poletovali sem a tam. Hned si byla jistá, že motýli nejsou jako ti, které zná z domova. Tihle byli nejméně desetkrát větší a mnohem barevnější. V jednu chvíli si jen tak poletovali na jednom místě a v další se všichni na jakýsi neviditelný povel rozlétli k dívce. Do vteřiny ji všichni obklopili a svými jemnými křídly se jí otírali o kůži. Dívka, jakoby omámená jejich krásou, se jen usmívala a vůbec nevnímala, že motýlci ji pomalu vedou z paloučku dále na sever. Stromy se před dívkou obklopenou motýli tiše rozestoupily a uvolnily jim už dříve vyšlapanou cestičku. Po chvíli, když došli až na samý okraj útesu, se motýlci na další neviditelný povel slétli za dívčina záda a udělali tak hustý hlouček třepotajících se křídel. Stačilo poslední natrénované šťouchnutí do zad a dívka se s výkřikem zřítila do hladového moře.Stačila jedna vlna a dívku spolklo moře, jako hladový dravec spolkne svou kořist. Není náhoda, že dívčin život skončil takto tragicky. Motýlí představení bylo záměrné a předem nacvičené. Kdysi na ostrově žila mocná čarodějnice a ta si je takto vycvičila pro svou ochranu. To, že čarodějnice už je po smrti, však motýli nevědí, a tak shodí z útesu každého návštěvníka ostrova. Vždy jen, při posledním výkřiku oběti motýlů, z ostrova vzlétne hejno barevných ptáků a z dálky se ozve toužebné a hladové zavití vlků. Martina Loudová
6
Hájili jsme hrad Nevím, jak dlouho vydržíme odolávat. Všichni bojeschopní obyvatelé hradu stojí na hradbách a brání pevnost. Všude je spousta raněných a mrtvých z našich řad či nepřátel. Proč se vlastně tato nesmyslná válka vede? Proč musí umírat tolik lidí? Jaký to má smysl? ,,Hej ty, dávej bacha, co děláš! Pojď mi radči pomoct!“ No jo, sestro, už jdu. Další raněný! Z hrudi mu trčí bezpočet šípů. Chvíli ho ošetřuju, ale pak mi umírá. Kolikátý už? Není totiž první a bohužel zřejmě ani poslední, kdo mi zemřel v náruči... Kolik hodin ještě vydržíme, než všichni padneme? A proč vlastně? Najednou se ozvala velká rána; udeřil blesk. Do přehrady nad námi. Všechno se otřáslo. Kameny začaly padat a všechno zalila voda. Všichni se postupně utopíme... Ale nesmyslná válka končí...
Slunce a Měsíc Paprsky vychází zpoza hor a Slunce začíná svou každodenní pouť po obloze. Ale dříve než začne, setká se tváří v tvář s Měsícem... ,,Vítej zpět, sestro." Zazvonil lehoučký hlásek Měsíce. ,,Víš, že se odmítám s tebou bavit." Zahřměl hlas Slunce, jako odpověď. ,,Ano, vím, že tě pýcha pohltila jako já pohlcuji některé vesmírné útvary, ale zkus se zamyslet, proč to všechno děláš." Vždy trpělivý Měsíc si udržel stále klidný hlas a pomalu se při tom blížil k vysokým horám, za které do 10-ti minut zapadne. ,,Proč? Protože jsem větší, krásnější a důležitější než ty." Ze slov Slunce byla slyšet arogance, se kterou se nyní spřátelilo. Měsíc opět udělal dva malinké krůčky k horám a znovu promluvil. ,,Důležitější? Tvou vinou každý den umírají desítky lidí. Ničíš je, vysáváš z nich sílu, kterou já jim dávám." Slunce si odfklo, až z toho na Zemi vzlétlo hejno ptáků. Začalo přemýšlet, jak by bratrovi dokázalo, že je tím lepším. ,,Tvou vinou taky umírají lidé. Házíš přes svět černou plachtu, ve které nevidí, a proto si můžou ublížit nebo ubližují jiným." Měsíc už se dotýkal hor a chystal se naposledy promluvit ke své sestře, aby ji mohl varovat před samou sebou. ,,Nikdy jsem se nechtěl pohádat, ale uvědom si, že i kvůli těmto hádkám také umírají lidé. Vím, že tobě na nich nezáleží, ale já tě nenechám ničit jejich rasu. Jen počkej, uvidíš...“ A Měsíc se zcela ztratil za horami. Slunce si jen upravilo paprsky a chystalo se strávit zbytek dne sledováním těch divných lidí, slova Měsíce na něj nějak nepůsobila, pýcha byla větší. Na druhé straně zeměkoule Měsíc připravoval pomstu. I jeho zachvátila nemilá vlastnost a to žárlivost a touha po pomstě. Rozhodl se, že to udělá, zabije svou sestru jednou pro vždy a zachrání svět. Martina Loudová
7
Čarodějnice …A najednou už jsem to nebyla já. Teda byla, ale neměla jsem tělo. To zůstalo tam dole, v plamenech. A já se vznášela v povětří spolu s dýmem a vzpomínala na svůj život, abych mohla jít vstříc novému… Narodila jsem se jako každý jiný. S tou výjimkou, že to bylo o půlnoci, v době kdy je Luna v úplňku. Vychovávala mě babička a v pěti se projevily mé první schopnosti. A jak jsem rostla, tak rostly i schopnosti a já se je učila ovládat. Ale jednoho dne k nám do vesnice přišla spousta lidí. Byly to, mě už známí, inkvizitoři, kteří upalovali mi podobné. Často vzali nesprávnou osobu – což však není můj případ. Chytli mě, odvedli do vězení a pak na hranici… Se zaujetím jsem opět pozorovala plameny. Jak červená a žlutá olizují nejprve dřevo a potom i mě a litovala jsem ty lidi okolo. Litovala jsem je proto, že někdo něco řekne, nebo udělá a oni to jak stádo ovcí, co tupě jen bučí, opakují po něm. “Miluji plameny! Mají své kouzlo.“ – s touhle myšlenkou jsem se ocitla v povětří. Jako pokaždé… A najednou je noc, zuří bouře a já opět přicházím na svět. Už po třinácté.
Pršelo, jen se lilo Pršelo, jen se lilo. V ulicích města tekly potoky vody. Byl sice červen, ale déšť v poslední době nebyl neobvyklý. Ale mi se to hodí! Konečně nadešla doba na uskutečnění mého plánu. Uteču! Uteču z města. Když je hezky, stráže pozorně prohlížejí každého, kdo vychází z města. Teď, když prší, ale sedí ve strážnici a bude jim jedno, zda nějaký princ Jing’o-Jening VII. opouští otcem vytyčené území pobytu, či ne. Sice budu celý mokrý, ale to nevadí. Ani spoluobyvatelé hradu se nestarají, co dělám; každý se snaží být v suchu a teple u krbu. A navíc – pokud by vešli do mého pokoje bez vyzvání, čeká je trest. Takže jsem tento týden mohl v klidu plánovat a shánět potřebné věci. Teď již všechno mám, jen aby zítra taky pršelo. A štěstěna stála při mě, jinak... Ale to doufám ne!
8
Lavička v parku Po celodenní práci v zámku, kde bylo studeno a vlhko, se Charlie konečně dostal ven. Už se sice stmívalo, ale to mu vůbec nevadilo, měl tmu rád. Vydal se do nedalekého parku, kde měl své oblíbené místo. Lavičku. Byla pro něj odpočinkovým místem, místem klidu a přemýšlení. Pomalu se k ní blížil, aniž by tušil, co se tak dnes stane. Když došel do parku, ucítil, že něco není v pořádku; bylo to něco, jako když máte takové to mrazení k zádech. Lavička tam stála, ale ve vzduchu bylo cítím něco zlého. Charlie se to snažil nevnímat, co by tady dělalo něco zlého, říkal si. Přišel si sem odpočinout, už je přepracovaný. S těmito myšlenkami dosedl na hladké dřevo lavičky a všechny i ty maličké starosti ho opustily. Foukal jemný vítr a v dáli se šeptaly stromy. Kousek stranou stála kašna, ve které tiše šplouchala voda a kolem se linula těžká vůně růží rostoucích kolem. Když se Charlie zahleděl na oblohu, musel se pousmát, byl úplněk, nejmagičtější čas. Už dávno dal Charlie lavičku spravit a natřít na černo. Měl černou rád a chtěl mít lavičku podle svého vkusu. Moc dlouho mu netrvalo k tomu krále přemluvit, ani nevěděl, že u zámku nějaká lavička stojí. A tak se mohlo v noci z dálky zdát, že Charlie sedí ve vzduchu, lavička dokonale splývala s okolní tmou. Jak se tak Charlie zahleděl na měsíc a zasnil se, ani nezaslechl nedaleké těžké kroky. Když ale kroky zrychlily do běhu a začaly pod nimi hlasitěji praskat větvičky, Charlie zpozorněl. Ve stejnou chvíli zašel měsíc za mrak, který k němu náhle vplul z noci. Jeho oči začaly hledat ve tmě strůjce toho hluku. Nikoho však nezahlédly, přestože se kroky rychle přibližovaly. Charlie už to nevydržel a postavil se na nohy. Kroky zpomalily a najednou bylo kolem úplné ticho. To Charlieho znervózňovalo ještě více. Naštěstí v tu chvíli zafoukal vítr a mrak, který zakrýval měsíc, odplul dál, vstříc tmě a měsíc ozářil celý park. Charlie toho využil a rychle přejel pohledem park po nejbližší stromy. Až když se Charlie otočil a pohlédl za své záda, uviděl postavu, která dělal ten hluk. Nyní se pohybovala až nebezpečné tiše přímo k lavičce. Podle stavby těla už se dalo poznal, že je to muž. A že si pravděpodobně hraje na červenou Karkulku. Muž totiž vyhlížel zcela divně. Na sobě měl dlouhý červený plášť a kapuci přes hlavu. Když došel k lavičce, zlehka se o ni opřel a se zájmem si začal Charlieho prohlížet. Měl jasně modré oči, stejně jako Charlie. Po chvíli úplného ticha muž promluvil. „Připrav se na smrt.“ Potom se s lehkostí přehoupl přes lavičku a vrhl se na Charlieho; už nebyl Karkulka, ale vlk. Teda doslovně řečeno, chtěl se na něj vrhnout. Je neuvěřitelné, co se během té chvíle, kdy se muž snažil lavičku přeskočit, stalo. Když byl muž nad horním okrajem lavičky , horní plaňka se sama od sebe oddělala a vylétla nahoru k útočníkovi, zasadila mu pořádnou ránu do břicha. A když dopadl na zem vedle ‚oživlé‘ lavičky, stalo se něco ještě neuvěřitelnějšího. Jedna noha lavičky se vytáhla se země a svým ostrým koncem se zabodla útočníkovi přímo do srdce. Charlie, který to celou dobu sledoval, tomu nemohl uvěřit, lavička mu prakticky zachránila život. I když tím byl ohromen chtěl zjistit, kdo byl útočníkem a stáhl mu kapuci. Jeho pohled padl na tvář jeho bratra Chrise. „Ne, to ne!“ Proč ho chtěl vlastní brat napadnout? A proč to ta lavička udělala? Co se tady děje? Moc otázek a málo odpovědí. Chris byl Charlieho dvojče. Jejich rodina věřila na magické spojení mezi oběma bratry, a proto je našla oba mrtvé v parku u černé lavičky, potřeštěné jejich krví. Martina Loudová 9
Dům na stromě Pero po papíře svištělo rychlostí blesku. Svíce na stole vrhala na vše kolem prapodivné stíny. Za oknem svítil měsíc; byl právě v úplňku a svým jasným světlem ozařoval krajinu kolem. Moře ovládal příliv, hladina stoupala a klesala podle pohybu vln. Na písčitém břehu stály pochodně. Po několika metrech písku se po skoro celé délce ostrova rozprostírala džungle. Tajemná, nebezpečná a podivuhodná. Blízko mola stál dům. Bydlela v něm krásná, mladá dívka a aby byla v bezpečí, dům byl postaven na stromě. Přesto ale v bezpečí nebyla – ne před všemi. Zvěř se tam dostat nemohla, ale ten, který si pro ní měl dnes přijít, zvířetem nebyl. Najednou někdo zaklepal na dveře. Dívka sebou polekaně trhla a pero zanechalo na papíře dlouhou a hlubokou čáru. Kráska šla ke dveřím a třesoucí se rukou je otevřela. ,,Lorcane,“ oslovila příchozího. ,,Isabelo... Je čas,“ řekl jí. ,,Já vím,“ odpověděla mu tiše. I když se snažila mít pevný a odvážný hlas, nepovedlo se jí to. Lorcan se smutně pousmál. ,,Hlavu vzhůru. Ničeho se neboj.“ Když jí položil ruku kolem ramen, bezděčně se přikrčila. ,,Neměj strach, Isabel. Dám pozor; postarám se o tebe.“ Usmála se. ,,Tak pojď, nenechávejme je dlouho čekat,“ řekla a jako první vyšla ven. ,,Bojím se Lorcane,“ svěřila se mu dole. Pevně jí chytl za ruku a vedl do džungle. Zanechávali v písku dvoje stopy. A v domku na stromě dohořívala svíce a osvětlovala téměř dopsaný dopis... Chyběla jen slova: Odpouštím ti. Radka Kypastová
10
Všehotvor Kdysi dávno žil jeden kluk. Jmenoval se Animel a už odmalička byl zcela jiný než ostatní. Díky záhadnému procesu se spousty různých genů, se z něj stal jakýsi všehotvor. Většinou převládaly lidské vlastnosti a chování, avšak když si nedal pozor, byl rozrušený nebo to i sám zkoušel, měnilo se jeho tělo jak jen chtělo. Jednou to byl tygr, podruhé zajíc, potřetí orel. V žilách mu kolovala spousta druhů, většinou těch nejznámějších. I kdyby nechtěl, musel s tím Animel žít. Když byl malý, neměl kamarády a v dospělosti si nenašel ani pořádnou práci. Jedinou oporou mu byl jeho starší bratr Spoke. Ten byl jakžtakž normální, až na trochu hadích genů. Žili spolu po mnoho let. Nehověli si v přepychu, ale na přežití to stačilo. Spoke se mohl pohybovat venku, a tak jim vydělával. Animel se zdržoval spíše v domě a většinou brouzdal po internetu. Jednoho dne, když se opět zdržoval na chatu, narazil na jednu milou dívku. Většinou se do diskuzí nezapojoval, jen ho bavilo si číst různé myšlenky jiných lidí. Ona dívka mu však napsala, jestli by si s ní nepopovídal, že se cítí sama. Animel se nejdřív zdráhal, bál se, že ji nebude rozuměl a ztrapní se tak. Nechal se však přemluvit a po krátké seznamce si vyslechl její příběh. K neuvěření zjistil, že má stejné pocity jako ona. I ona je věčně zavřená doma a nemá přátele. Začali si tak psát a chatovali spolu několik hodin. Další den a další a další. Řešili všechno možné, Animel ji však nikdy neřekl o svém "problému". Po měsíci společného psaní si začal uvědomovat, že má k dívce již nějaký vztah a začal uvažovat, že ji sdělí, co ho trápí ze všeho nejvíc. Pořád váhal a přemýšlel, když se skoro definitivně rozhodl, že ji o tom poví. Jen díky ní se totiž zbavil svých nekontrolovaných přeměn a zkratů. Konečně se totiž na něco soustředil. Po mnoha dnech přemýšlení se konečně rozhodl. Poví ji to. Další den, kdy s upocenýma rukama usedl opět k počítači, byl tak vynervovaný, že se co chvíli proměňoval v jiné zvíře. Obrazovku zapínala opice, počítač pes a na židli usedla kočka. Když se konečně připojil k internetu a byl opět člověk, zjistil, že dívka už na něj čeká. Začali typickým pozdravem a otázkou jak se ten druhý má. Poté Animel začal sepisovat svou zprávu. Ruce se mu třásly a opět začal měnit podobu. Jako myš napsal C, králík napsal H, pavouk napsal T a tak to pokračovalo. Než však stačil napsat celou zprávu jeho tělo už nezvládalo takový nátlak a přeměny. Zkolaboval a stačil akorát entrem poslat to, co napsal. CHTĚL BYCH TI NĚCO ŘÍCT. NEJSEM JAKO OSTATNÍ. ZKOUŠELI NA MĚ POKUSY A NEJSEM JEN ČLOVĚK JSEM TAKÉ SPOUSTA DRUHŮ………
11
Teplé, slunečné dny vám přichystaly příjemnou a barevnou procházku.
Redakční rada: R. Kypastová, M. Loudová, M. Harasimová
12
