kognitivně disonantní občasník, informační destilátor, splaskávač simulákrů, rozpouštěč falešných egregorů, surreálný, ale milý číslo

O

tevřený

R

ozšalovávací

L

ist

kognitivně disonantní občasník, informační destilátor, splaskávač simulákrů, rozpouštěč falešných egregorů, surreálný, ale milý

číslo 2013-3 Motto: Láska nevládne, láska tvoří Táňa Fischerová

orl.bloger.cz

Obsah čísla Václav Cílek: Kapitalismus se zhroutí. Kvůli parazitování na chudých.............................................................3 Chybí kapka. Profesorka Dvořáková o tom, jak daleko jsme od bouří jako v Bulharsku...................................4 Zjevení v Garabandalu..................................................................................................................................... 5 Simulakra jménem demokracie......................................................................................................................... 9 Vláda ČR zvýšila dluh o 16% za 12 měsíců.................................................................................................... 12 Naplní se proroctví svatého Malachiáše o posledním papeži?.......................................................................13 Zase třídní boj ?.............................................................................................................................................. 15 Prezidentské volby 2013 – výpověď o stavu společnosti................................................................................16 Severní Korea a Írán: Dvojí metr Západu....................................................................................................... 18 Americký neurochirurg: Posmrtný život existuje............................................................................................. 20 Londýnská City - největší nepřítel demokracie v Evropě?..............................................................................21 Ekonomka útočí: Statisíce nezaměstnaných. A tato vláda to ignoruje............................................................25 Jan Keller: Konec růstu a rozklad levice......................................................................................................... 27

ORL číslo 2013-3 Václav Cílek: Kapitalismus se zhroutí. Kvůli parazitování na chudých Politika se prakticky všude stává byznysem, tedy povoláním sloužícím k bezmyšlenkovitému vydělávání peněz. Filosof a klimatolog Václav Cílek v úvodu knihy Tři svíce pro budoucnost tvrdí, že bude-li tento parazitismus na státních financích a na chudších spoluobčanech pokračovat, dojde k vyprázdnění tohoto typu kapitalismu a režim se zhroutí.

způsobem, jako došlo k vyprázdnění socialismu, a režim se zhroutí sám do sebe,“ tvrdí Václav Cílek, že režimy, jak je od 19. století dobře známo, se stávají svými hrobaři.

Politici se starají víc o své pozice a peníze než o chod společnosti

V rozhovoru pro ParlamentníListy.cz přiznal, že pociťuje, jako by stát – konkrétně u nás – přestával fungovat, že to, co bylo dřív samozřejmé, už není. „Jako by se politici doopravdy víc starali o pozice, o toky peněz, než o udržování chodu společnosti. Budeme-li podobným způsobem přistupovat třeba k vodovodnímu řadu nebo k přenosové soustavě elektrické energie, tak kam to povede?“ položil si Václav Cílek řečnickou otázku.

Poukázal v té souvislosti na to, že problémem dnešní energetiky ani tak není, co postavit, ale jak opravovat a udržovat současnou infrastrukturu. „Pamatuji si, jak mi jedna paní v Káhiře říkala, že rozpad Káhiry začal v okamžiku, kdy se přestaly opravovat chodníky. To bylo před nějakými dvaceti - třiceti lety a trvá to. Postupně se stalo normální, že chodníky nejsou opravené a pak se na to navázaly další věci,“ vzpomínal pro ParlamentníListy.cz filosof Václav Cílek.

Nynějšímu typu kapitalismu nedává vysokoškolský pedagog, filosof, geolog a klimatolog Václav Cílek příliš velkou perspektivu. „Dobře si pamatuji atmosféru rozkladu a zmaru na konci reálného socialismu, která se pocitově podobá současné náladě reálného kapitalismu,“ uvádí Václav Cílek v úvodu knihy „Tři svíce za budoucnost“, kterou editorsky zastřešil a která shrnuje nejrůznější texty s podtitulem „Návody a nápady, jak přežít konec světa“.

„Politika se nejenom u nás, ale prakticky všude stává byznysem, tedy povoláním sloužícím k vcelku bezmyšlenkovitému vydělávání peněz. Budeli tento parazitismus na státních financích a na chudších spoluobčanech pokračovat, dojde k vyprázdnění tohoto typu kapitalismu podobným

Projdeme náhlou i postupnou proměnou spotřebních návyků i rodinných zvyklostí

„Je to taková ukrajinizace společnosti. Taková závažnější pozorování lze vysledovat i u nás. V devadesátých letech k nám, i do jiných zemí bývalého východního bloku, přicházeli investoři ze západu. Ti se spálili v Maďarsku, Rumunsku a Bulharsku a pomaloučku se stahují. Já to vnímám i u nás, jak nevěří poměrům, jak se zbavují firem, které tu mají,“ konstatoval Václav Cílek.

V knize „Tři svíce za budoucnost“ však vyslovil přesvědčení, že kolem nás je tolik pozitivně a kreativně uvažujících lidí, že nějaká forma regenerace společnosti je vcelku nevyhnu-

telná. „Vzhledem k tomu, že dopady průměrné ekonomické krize trvají kolem třiceti let, očekávám příchod přechodného období, pro které bude zpočátku charakteristické velké rozkolísání cen, nálad a dokonce počasí. Lidé jsou však velmi odolní, takže si zvykneme a projdeme náhlou i postupnou proměnou spotřebních návyků, rodinných zvyklostí a možná i spirituality,“ věří Václav Cílek.

Budeme si muset odpracovat to, co jsme si sami nadrobili

Ač tomu podtitul knihy „Návody a nápady, jak přežít konec světa“ nenasvědčuje, úplný konec fyzického světa považuje geolog a klimatolog za velmi nepravděpodobný. „Dochází k němu doopravdy výjimečně. To štěstí mít nebudeme, my si jenom odpracujeme to, co jsme si nadrobili. Nezahubí nás ani meteority, ani potopa světa. Ale nějaké změny určitě budou. Víc teď vnímáme příznaky konce, ale je cítit i něco nového, co jednou bude silné a dobré. Věřím tomu, že se jednou v budoucnosti ukáže, že konec světa už byl,“ překvapuje filosof nevšední úvahou.

Lze prý uvažovat o čtyřech scénářích. Podle toho prvního si mnoho politiků a ekonomů myslí, anebo se utěšuje tím, že teď sice svět nějak klopýtá, ale že se to během pár let spraví a vše bude jako dřív. Pro jistotu je však nutné si ještě užít, dokud to jde. „Je to sice nejspíš slepý, ale jinak zdravý přístup, kterému psychologicky nelze pro tuto chvíli nic vytknout,“ podotýká Václav Cílek.

Ve scénáři nechybí blackout, přerušení dodávek ropy ani dramatický pokles úrody

Jako druhou možnost uvádí stagnační scénář, který počítá s tím, že se pomalu nasune bída. „Nejprve zpomalíme o jednu rychlost tím, že se přestaneme dál zadlužovat, pak polevíme o další rychlost, když začneme splácet dluhy. Tím se sníží daňový výběr a klesneme o další ´level´ dolů,“ popisuje další možný vývoj Václav Cílek v úvodu knihy „Tři svíce strana 3

ORL číslo 2013-3 za budoucnost“, kterou vydalo nakladatelství Novela bohemica.

K zamyšlení nám dává i katastrofický scénář, jenž počítá s tím, že se vysuneme z pole přírodní či sociální stability a projdeme nějakým náhlým otřesem. „Ten může být buď krátkodobý – evropský blackout odezní po týdnu bez proudu, nebo střednědobý – například po přerušení dodávek ropy a plynu, anebo dlouhodobý, když vybuchne sopka a v prvním roce poklesne úroda o 60 procent a ve druhém o 30 procent,“ líčí klimatolog Václav Cílek, co by nás také mohlo potkat.

Dlouhodobé zhoršování poměrů vede k náhlým skokům

Výčet možností uzavírá smíšený scénář. „Ten počítá s kaskádou příčin, kdy dlouhodobé zhoršování poměrů vede k náhlým skokům jako na Haiti, kde si nejdříve vykáceli stromy, pak se utopili v bahně přívalových dešťů, do toho přišlo zemětřesení a srovnalo se zemí špatně postavené budovy a vypukla cholera. V sousední Dominikánské republice, kde je zalesnění 28 procent, zatímco na Haiti jedno procento, a fungují i jiné instituce než ozbrojené gangy, se nic tak hrozného nestalo,“ poukazuje Václav Cílek na rozdílné osudy dvou sousedních zemí.

http://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/ Filosof-Cilek-Kapitalismus-se-zhroutiKvuli-parazitovani-na-chudych263814

Chybí kapka. Profesorka Dvořáková o tom, jak daleko jsme od bouří jako v Bulharsku

Desetitisíce Bulharů demonstrovaly v posledních dnech kvůli elektřině, která výrazně zdražila kvůli podpoře zelené energie. „Někdy stačí i malý podnět. V Bulharsku to bylo radikální zvýšení ceny elektřiny, které přišlo v situaci, kdy už tam lidé žili na doraz. To vyvolalo velké bouře, protože lidé cítí jako velkou nespravedlnost, když porovnají ceny určitých komodit k ceně pracovní síly. To vyvolává obrovské napětí. A v momentě, kdy stojí za těmi cenami energií navíc cizinec, jako v tomto případě česká společnost ČEZ, je to ještě výbušnější, protože lidé mají pocit, že je jejich vláda prodala,“ vysvětlila politoložka složitost politické situace v Bulharsku, která dopadá i na českého energetického giganta, z velké části vlastněného státem.

Rekordní nezaměstnanost a zvyšování cen – současnost v Česku

Může se podobný výbuch občanské nespokojenosti objevit i v Česku? Hospodářská krize, jejíž druhá vlna drtí i Českou republiku, s sebou nese rekordní nezaměstnanost, která spolu se zvyšováním cen potravin, léků, bydlení i služeb dopadá nejen na nejchudší skupiny obyvatel, ale už i na střední vrstvy. Politická reprezentace – vláda, ale i Poslanecká sněmovna, Senát a prezident Václav Klaus – ztrácejí důvěru veřejnosti. Ve společnosti se šíří napětí a frustrace, které vede k posilování levice. Nemůže to skončit výbuchem – demonstra-

cemi a násilím v ulicích stejně jako v Bulharsku?

Neplatí, že čím hůř se lidé mají, tím větší pravděpodobnost bouří

„Nemyslím, že by u nás bylo sociální napětí hlavním zdrojem napětí ve společnosti. Neplatí čistá rovnice, že čím hůř se budou lidé mít, tím větší bude pravděpodobnost bouří, povstání revoluce. Taková přímá situace není historicky potvrzena, vždycky záleží na tom, jestli existuje nějaký ventil, co může být podnětem,“ vysvětlila Vladimíra Dvořáková. I když připouští, že mnoho lidí, kteří žijí ze dne na den, od výplaty k výplatě, prožívají těžkou sociální situaci, je přesvědčena, že u vysokého procenta lidí pramení napětí a naštvání spíš ze stavu společnosti, korupce, neprofesionality.

„Lidem vadí, když ve významných funkcích sedí lidé, kteří mají vysoké platy, ale přitom nejsou schopni říci jednu souvislou větu. Nebo když se objeví v televizi politik, který toho pravděpodobně vypil trochu víc. Takové věci vyvolávají větší nespokojenost než nějaké jednorázové zdražování, protože nejsme v situaci jako Bulharsko, kde skutečně v devadesátých letech zažili přímo bídu a hlad. Tehdy musela nastoupit mezinárodní pomoc, humanitární organizace musely poskytovat prostředky na přežití, rozdávaly polévku chudým přímo na ulici,“ konstatuje profesorka Dvořáková.

Bulhaři mají tento obraz v živé paměti a obávají se, že se mohou znovu ocitnout v tak tíživé situaci, že nebudou mít co jíst. „Když se člověk podívá na rating Nečasova kabinetu, tak je vidět, že česká vláda má skutečně velmi malou podporu veřejnosti. Ale myslím si, že ta sociální situace není u nás ještě tak vyhrocená jako v Bulharsku,“ potvrdil podobný názor ParlamentnímListům.cz i sociolog Ivan Gabal.

Českou veřejnost popudila prezidentská amnestie

strana 4

ORL číslo 2013-3 Co podle politoložky i sociologa nejvíce v posledních týdnech rozlítilo českou veřejnost, byla novoroční prezidentská amnestie. A protože se v české společnosti vzedmula občanská nespokojenost v minulosti často spíš kvůli nesvobodě či křivdě než kvůli tíživým životním podmínkám, mohla být amnestie podobným spouštěčem. „Ještě jedna amnestie a může to být,“ říká Ivan Gabal.

Společnost by měla mít elementární důvěru ve spravedlnost

Profesorka Dvořáková potvrzuje, že příčinou povstání nebo revoluce nebyl nikdy čistě sociální požadavek. „Lidé mohli být nespokojeni se svým stavem, osudem, ale sociálno nebylo úplně to nejdůležitější a hlavní, i když očekávání, že lidé zlepší svůj život, je při těch protestech vždycky přítomno. Ale málokdy v dějinách proběhly revoluce vysloveně kvůli zoufalému stavu společnosti, kvůli složité životní situaci lidí,“ objasňuje politoložka. Proto podle ní mohla být podobným spouštěčem masových protestů silně vnímaná prezidentská amnestie.

„Občanské organizace uvažovaly, jestli svolat masové protesty, protože amnestie vyvolala obrovské napětí. Je zajímavé, že na amnestii reagovali lidi ze všech možných sociálních skupin, od lidí se základním vzděláním až po vysokoškolské profesory. Rozšířil se celkový pocit, že se tu hraje hrozně špinavá hra, se se zruší stíhání lidí, kteří rozkradli majetky a okradli spoustu lidí. A poškození budou mít ztížené podmínky, aby se k náhradě škody vůbec dostali. Taková nespravedlnost může vyvolávat obrovské napětí, větší než bezprostřední ohrožení finanční situace,“ uvedla Vladimíra Dvořáková. Je podle ní nesmírně důležité, aby ve společnosti byla alespoň elementární důvěra ve spravedlnost, amnestie důvěru v právo však značně narušila.

Prezidentská volba utlumila protesty proti amnestii

A proč nakonec amnestie nevedla k masovým protestům v ulicích? „Amnestie bezprostředně po vyhlášení takovou bouři nevyvolávala, protože lidé nevěděli, jaké případy do ní spadnou, že bude tak hrůzná. Ale pak protesty narůstaly, objevila se kritika v médiích, na sociálních sítích, ale prezidentská volba to trochu utlumila, vnesla do společnosti trochu jiné téma, lidé se mobilizovali kvůli jiné věci. Ale kdyby toho nebylo, možná by reakce na amnestii byla bouřlivější,“ prohlásila politoložka. Důkazem je podle ní i to, že téma amnestie rezonuje ještě dva měsíce od jejího vyhlášení.

Zjevení v Garabandalu V letech 1961–1965, právě v průběhu II. Vatikánského koncilu, se v zapadlé španělské horské vesnici San Sebastián de Garabandal mnohokrát zjevila čtyřem dívkám Panna Maria a sdělila světu důležitá poselství a předpovědi.

Napětí u nás je silné, problémy se neřeší

Za jakých okolností mohou tedy v Česku vyjít lidé do ulic? „Půda je připravena, napětí je poměrně dost silné, problémy se neřeší, vzedmutí emocí může přijít kdykoli, stačí nějaký impuls, poslední kapka,“ varuje profesorka Dvořáková. „Když si vezmeme arabské jaro….Začalo tím, že se v Egyptě někdo upálil. Přitom jindy a jinde se lidé upalovali, a nic se nedělo. Proto není možné dopředu s jistotou říci, že v určitém momentě může jistá akce vyvolat ostrou reakci,“ vysvětlila.

Římsko-katolická církev se dosud ke zjevením oficiálně nevyjádřila.

San Sebastián de Garabandal (zkráceně Garabandal) je malá vesnička v severním Španělsku, v přímořské provincii Kantabria. Leží na nádherném místě 600 m nad mořem, blízko hor Pena Sagra. Žije zde asi 300 obyvatel.

Nebezpečné jsou protesty bez vůdce

Nebezpečné nejsou podle politoložky Dvořákové demonstrace proti daním, nezaměstnanosti, zákoníku práce, které organizují třeba odbory. „To není takový problém, i když jsou masové. Je to nebezpečné pro vládu, ale ne pro režim. Do zcela jiné roviny se protesty dostávají v momentě, kdy napětí najednou bouchne, kdy se ani neví, kdo je vůdce, organizátor protestů. Jde o čistou nespokojenost, frustraci. To se nejhůř odhaduje a také je to nejnebezpečnější pro každý režim,“ dodává. Pak je prý málokdy výsledek pozitivní, většinou to končí ještě něčím mnohem horším. http://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/ Chybi-kapka-Profesorka-Dvorakovao-tom-jak-daleko-jsme-od-bouri-jakov-Bulharsku-263736

Večer v neděli 18. června 1961 si na okraji této vesnice hrály čtyři dívky: Conchita /čti: končita/ Gonzales, Maria Dolores (Mari-Loli nebo jen Loli) Mazon, Jacinta /čti:chacinta/ Gonzales a Maria Cruz (Mari-Cruz) /čti:kruz/ Gonzales. (Nejsou příbuznými, i když tři z nich mají stejná příjmení.) Maria Cruz měla v té době jedenáct, ostatním bylo dvanáct let a všechny pocházejí z chudých rodin.

Najednou uslyšely silný hřmot, něco jako bouřku, a viděly před sebou zářivou postavu, jež zjevně nepocházela z tohoto světa, kterou podle dětí nemohl být nikdo jiný než anděl.

V následující dny, vždy kvečeru, se šly dívky pomodlit na místo zjevení růženec. Třetí den se anděl zjevil strana 5

ORL číslo 2013-3 znovu a pak se déle než týden jeho příchod opakoval skoro denně. S děvčaty, která upadala do extáze, rozmlouval.

V sobotu 1. července jim oznámil, že následujícího dne je navštíví Panna Maria.

To byl začátek událostí v Garabandalu. Zpráva se rychle rozšířila po celém regionu.

se náhle proměnil. Byl krásnější, sladší, hluboce mystický. Tuto změnu nelze popsat slovy. Děvčata byla v naprostém vytržení a nevnímala nikoho a nic kolem, jen sebe navzájem. Nereagovala na píchání, pálení nebo údery. Jakékoli pokusy o jejich vytržení z extáze byly neúspěšné. Zamířili na ně paprsky silného světla, ale jejich oči se ani nezachvěly, ani se nezdálo, že by jim to vadilo. Naopak oči zůstaly široce otevřené a vyjadřovaly obrovskou radost. Když se však děvčata vrátila do normálního stavu, okamžitě si před tím ostrým světlem zakryla oči.

2. červenec byla neděle a vesnice byla nabitá. Byli tam snad všichni místní a mnoho cizích lidí, mezi nimi několik lékařů a kněží. V šest hodin večer šly dívky na místo, kde se jim zjevoval anděl, a tam upadly do extáze.

Zjevila se jim Panna Maria doprovázená dvěma anděly - jeden z nich byl archanděl Michael, druhý (jak se později dozvěděly) archanděl Gabriel.

Po prvním zjevení následovalo mnoho dalších. Během let 1961 a 1962 se Panna Maria zjevovala každý týden několikrát. Místem zjevení byla nejčastěji malá čtvercová plocha (nazývaná Cuadro /čti:kuadro/) u kamenité cesty stoupající vzhůru od vesnice k návrší se skupinou borovic. Později se zjevení uskutečňovala převážně na tomto návrší (na místě zvaném Borovice).

Vždy, když došlo ke zjevení, padla děvčata okamžitě na kolena, třeba na ostré kameny - s takovým hlukem, že to až nahánělo hrůzu, přesto bez jakéhokoli poranění. Výraz jejich tváří

Když však Pannu Marii opět uviděly, zeptaly se na ně, a ona jim řekla, kde je najdou.

Po posledních zjeveních v lednu 1963 nastalo období, v němž již neupadaly dívky do extáze, ale občas měly namísto dřívějších zjevení vnitřní vize, přesněji řečeno vnitřní slyšení.

Většinou to byly soukromé rozhovory s vizionářkami, ale občas něco z těchto slyšení děvčata vyjevila i veřejně. Šlo zejména o připomínání budoucího velkého zázraku.

Při některých zjeveních v letech 1961 a 1962 a zejména při zjevení 18. října 1961 a 18. června 1965 byla dívkám sdělena důležitá poselství celému světu a předpovědi.

Během těchto extází, které trvaly několik minut, někdy několik hodin, se zdálo, že se čas zastavil. Děvčata zůstala často nehybná, krásná jako sochy, většinou s hlavou zakloněnou dozadu, oči obráceny vzhůru. Klečela na kamenech nebo bosa ve sněhu. Na konci extáze neukazovala žádné známky vzrušení nebo nervozity, jen hluboký klid a radost.

Brzy - od července 1961 - se začaly objevovat další mimořádné úkazy.

Byla to především chůze v extázi tzv. extatické pochody: Děvčata procházela celou vesnicí - nahoru a dolů, po schodech, v kteroukoli denní nebo noční dobu, vyhýbala se překážkám aniž by zakopla, vedena pouze zjevením. Často utíkala rychle dolů po příkrém svahu, dokonce pozpátku, takže užaslí přihlížející je nemohli následovat. Jejich těla jakoby nepodléhala zákonům zemské gravitace, ale byla obdařena jakýmsi druhem duchovní čilosti.

V těchto poselstvích a předpovědích je třeba spatřovat hlavní smysl garabandalských událostí a jejich trvalý odkaz.

Předpověď varování

Panna Maria předpověděla a postupně sdělila děvčatům, že Bůh sešle lidstvu varování viditelné na celém světě. Toto sdělování zřejmě započalo 19. nebo 20. června 1962 Jacintě a Mari-Loli (ke které Panna Maria hovořila o varování několikrát). Nejpodrobnějšího sdělení se však dostalo Conchitě 1. ledna 1965, když byla sama u Borovic, jak dosvědčuje v dopise z 2. června téhož roku a mluví o tom vícekráte i později.

Conchita napsala: „Varování, které nám sešle Panna Maria, bude něco jako trest, aby se dobří více přiblížili Bohu a ostatní aby dostali výstrahu. Nesmím prozradit, v čem bude spočívat varování. Panna Maria mi neříkala, abych o tom hovořila. To je vše. Bůh si přeje, abychom se díky tomuto varování polepšili a páchali proti němu méně hříchů.“

Když děvčata utíkala, předměty, které jim byly svěřeny, se někdy ztratily. strana 6

ORL číslo 2013-3 Později postupně upřesnila: „Varování přijde přímo od Boha. Uvidí ho všichni lidé, kdekoliv se budou nacházet. Bude to jakoby vnitřní zjevení našich hříchů. Uvidí a pocítí to věřící i nevěřící, lidé všech vyznání. Varování bude jakoby očištění před zázrakem, něco jako katastrofa. Přiměje nás k tomu, abychom mysleli na smrt. To znamená, že bychom raději umřeli, než toto prožili. … Varování je něco velmi děsivého! Tisíckrát horšího než zemětřesení. … Odehraje se na nebi. … To bude jako oheň. Nespálí naše tělo, ale pocítíme ho fyzicky i duchovně … Dokonce když se schováš do svého pokoje a zavřeš okenice, neunikneš - pocítíš a uvidíš to. Ano je to tak. Nejsvětější Panna pojmenovala tento jev: Jeho název existuje ve španělštině a začíná písmenem 'A'. Neřekla mi však, abych o tom mluvila, ani abych mlčela. … POZNÁME, ŽE VAROVÁNÍ PŘIŠLO KVŮLI NAŠIM HŘÍCHŮM.“... Zázrak na sebe nenechá dlouho čekat. … Měli bychom být vždy připraveni, uchovávat si v duši pokoj a příliš se nepřipoutávat k tomuto světu. Místo toho musíme často myslet na to, že jsme tu proto, abychom dosáhli svatosti a přišli do nebe.“

Mari-Loli v rozhovoru pro americký časopis NEEDLES na podzim 1975 potvrdila, že zná rok, v němž dojde k varování. A že za necelý rok po varování dojde k velkému zázraku (viz Předpověď velkého zázraku). MariLoli též mj. uvedla, že se při varování „zastaví všechny motory a stroje“. Na otázku, jak se mají lidé na tuto událost připravit odpověděla: „Konat hodně pokání, přinášet oběti, nakolik je to možné denně navštěvovat Nejsvětější Svátost a každý den se modlit růženec.“

Jacinta pro tentýž časopis v zimě 1976 popisuje předpovězené varování takto: „Bude nejprve viděno ve vzduchu, všude na světě, a okamžitě se to přenese do nitra našich duší. Nebude to trvat dlouho, ale bude se to zdát velmi dlouhé kvůli tomu, jak to na nás zapůsobí. Bude to k dobru našich duší, abychom uviděli v nás, v našem svědomí … dobro a zlo, které jsme způsobili. Tehdy pocítíme velikou lásku k našim nebeským rodičům (k Bohu, našemu Otci, a k Marii,

naší Matce) a budeme prosit o odpuštění za všechny urážky. …“

19. října 1982 se uskutečnil rozhovor s Mari-Loli pro časopis GARABANDAL INTERNATIONAL, v němž byla vizionářce položena mj. otázka, zda jí Panna Maria výslovně řekla, aby neprozrazovala rok, kdy dojde k varování. Mari-Loli odpověděla: „Nikdy mi to nezakázala, jenom cítím, že bych to neměla dělat.“

Předpověď velkého zázraku

Podle záznamů faráře Dona Valentina prožívala v noci ze 4. na 5. září 1962 kolem 2.45 hod. Conchita sama extázi a uslyšela od Panny Marie o velkém zázraku. Kromě ní sdělila Panna Maria tuto skutečnost také Mari-Loli, a to včetně upřesnění, že k velkému zázraku dojde do jednoho roku po varování (viz Předpověď varování), jak o tom Mari-Loli hovoří v rozhovoru pro americký časopis NEEDLES na podzim 1975.

V léte 1974 sdělila v rozhovoru pro tentýž časopis Conchita mj., že zázrak můžeme očekávat v období od března do května … že jej má ohlásit světu osm dní předem a že to udělá tím nejlepším způsobem, aby všichni, kteří tam budou moci přijet, o tom věděli. Řekla také, že zná den, měsíc i rok, kdy k velkému zázraku dojde.

Conchita v rozhovoru též citovala slova Panny Marie o těch, kdo uvidí zázrak:

„Nemocní se uzdraví a hříšníci se obrátí.“

Na otázku „Jaký bude zázrak?“ odpověděla Conchita: „I kdybych se pokusila to vysvětlit, nedokázala bych to. Bude lepší, když počkáte, a uvidíte to.“

Podle zprávy o událostech v Garabandalu, kterou sepsal v dubnu 1963 Don Luis Lopez Retenaga, řekla Conchita mj., že se má stát ve čtvrtek, který bude eucharistickým dnem (snad svátkem světce, který má velkou úctu k Eucharistii) v půl deváté večer a potrvá asi čtvrt hodiny. V ten den se má nejprve odehrát nějaká důležitá událost v církvi.

V některých pramenech se také uvádí, že velký zázrak by se měl uskutečnit 8. až 16. den v měsíci (patrně dubnu), že bude nad Borovicemi a že bude viděn ze všech okolních kopců, které budou sloužit jako přírodní „amfiteátr“, do něhož se vejdou statisíce lidí.

Předpověď trvalého znamení

Podle některých pramenů zůstane v Garabandalu u Borovic trvalé znamení na památku velkého zázraku jako viditelný důkaz lásky Panny Marie ke všem lidem. Conchita říká, že „znamení, které zůstane, bude možno vidět, bude možno je fotografovat, přenášet televizí, ale nebude možno se ho dotknout. Bude zřejmé, že není z tohoto světa, ale od Boha.“

Předpověď podmíněného trestu

Poslední předpovědí Panny Marie v Garabandalu je předpověď podmíněného trestu, který Bůh sešle, pokud nebude lidstvo dbát poselství Panny Marie - a to ani po varování a velkém zázraku.

Tato předpověď vyvolala u dívek hrůzu a slzy. Pokud se uskuteční, bude to mnohem strašnější, než cokoli si dovedeme představit. Nebude to mít nic společného s válkou, revolucí nebo tvrdostí lidských srdcí.

Když Panna Maria mluvila k dívkám o potrestání, její tvář vyjadřovala velký smutek.

Conchita také řekla, že „papež uvidí zázrak tam, kde se bude nacházet“.

strana 7

ORL číslo 2013-3 Conchita napsala: „Nemohu prozradit o jaké potrestání jde, kromě toho, že to bude výsledek přímého zásahu Boha, a tím se toto potrestání stává hroznější a strašnější, než cokoli, co bychom si mohli představit. Pro nevinné děti bude méně bolestné, když zemřou přirozenou smrtí, než když zemřou následkem tohoto potrestání. Všichni by měli činit pokání za své hříchy a katolíci by se měli zpovídat. Když jsem to potrestání viděla, cítila jsem veliký strach, i když jsem přitom viděla Pannu Marii. Jestliže potrestání přijde, bude následovat po velkém zázraku.“

Z ČASOPISU “GARABANDAL INTERNATIONAL” / JANUARY – MARCH 2011

“ ´Varování´ je něco, co přichází přímo od Boha. Na celém světě to bude viditelné, každý to uvidí, ať se nachází kdekoli. Bude to jako vnitřní a osobní zjevení našich hříchů. Uvidí a pocítí to všichni, věřící i nevěřící, lide všech zemi.” (Conchita skupině Američanů, 14. září 1965)

“Bude to jako očista před Zázrakem, aby se ukázalo, zda se prostřednictvím ´Varování´ a ´Zázraku´ obrátime.” (Conchita Dr. J. Dominguezovi)

“ ´Varování´ bude nápravou svědomí světa.” (Conchita manželům Froelichovým z New Yorku, řijen 1968)

Fenomén ´Varování´ Conchita a Mari-Loli mluví o “Varování”

Co se stane v ten den?

“Nejdůležitějším faktem ... je, že každý človek na světě uvidí znamení ... jako trest uvnitř sebe. Kdekoli se bude každý v té chvíli nacházet, bude jakoby sám na světě, sám se svým svědomím přímo před Bohem. Uvidí v té chvíli všechny své hříchy a co všechno tyto hříchy zpusobily.” (Conchita Dr J. Dominguezovi, květen 1973)

“Jeden den budeme muset přestát děsivou katastrofu ve všech částech světa. Nikdo tomu neunikne. Pro dobré to bude proto, aby se přiblížili k Bohu, pro ostatní, aby napravili sve životy.” (Conchita své španělské důvěrnici, kolem r 1965)

“Bude to vnitřní osobní zkušenost. Bude to jako by se zastavil svět. Nikdo si toho ale nebude vědom, protože každý bude úplně ponořen do vlastního prožitku.” (Mari-Loli P. Francisovi Benacovi SJ, 29. září 1978)

Co je to?

“ ´Varování´ je jako něco nahánějícího strach, co se objeví na nebi.” (z dopisu Conchity Josefě Galiegové, březen 1966)

“To byl příklad.” (odpověď Conchity Dr. J. Dominguezovi, když jí připomněl, že v minulosti někdy připodobňovala ´Varování´ ke zrození galaxie, doprovázenému ohromným světlem)

“ ´Varování´ je něco nadpřirozeného, nebude vědecky vysvětlitelné. Bude to vidět a cítit.” (odpověď Conchity manželům Froelichovým z New Yorku, říjen 1968)

protože - tak, jak je psáno - zavírají oči své duše a nechtějí vidět dovnitř. Proto nám všem má ´Varování´ pomoci vidět všechno zlo našich hříchů, tak jako i všechno dobro, které jsme neučinili. Je to proto, abychom otevřeli naši duši Bohu a abychom přijali milost pokání, obráceni.” (Conchita Dr. J. Dominguezovi, květen 1973)

“Bude to něco jako vnitřní pocit zármutku a bolesti z toho, že jsme urazili Boha. Bůh nám pomůže, abychom jasně viděli škodu, kterou působíme, a všechny ty zlé věci, které konáme. Bůh nám pomůže pocítit tuto vnitřní bolest, protože často, když uděláme něco špatného, prosime Pána o odpuštění jen svými ústy. Ale nyní nám pomůže tento hluboký zármutek vnímat.” (Mari-Loli P. Francisovi Benacovi SJ, 29. září 1978)

“Bude to jako oheň. Nebude pálit naše těla, ale pocítíme ho jak fyzicky, tak i vnitřně.” (Conchita téže španělské důvěrnici, jako výše)

Univerzalita

“Všechny národy a všichni lidé to pocítí stejným způsobem. Nikdo tomu neunikne. I když se zamkneš ve svém pokoji a zavřeš okenice, uvidíš to a pocítíš to úplně stejně. I nevěřící poznají bázeň Boží.” (Conchita Dr. J. Dominguezovi, květen 1973)

“Soukromě jsem řekla, že je to něco jako když se srazí dvě hvězdy, za velkého hluku a jasného světla, aniž by to způsobilo lidem jakoukoli materiální škodu – a přece to zpusobí velký strach. Ale prosím, Otče, to je jen pouhé přirovnání.” (Conchita P. Francisovi Benacovi SJ, červen 1978)

“Ti, kdo neznají Krista, budou věřit, že je to varováni od Boha.” (Conchita manželům Froelichovym z New Yorku, na otázku, jak si budou ´Varování´ představovat nekřesťané)

Podstata ´Varování´

“Myslím, že přiměřená doba by byla tak 5 minut.” (Conchita Dr. J. Dominguezovi na otázku, zda to bude trvat půl hodiny či hodinu)

“Je mi zakázáno říci, CO TO JE VE SVÉ PODSTATĚ, ale je to něco, co pomůže každému člověku vidět všechno zlo, které spáchal. Někteří lidé nedokážou vidět své vlastní zlo,

Jak dlouho to bude trvat?

strana 8

ORL číslo 2013-3 Kdy to přijde?

než vytrpět 5 minut toho, co nás čeká.” (Conchita výše zmíněné Angelitě ohledně ´Varování´)

“Před ´Zázrakem´, ale nevím datum, kdy se to má stát.” (Conchita Dr. J. Dominguezovi na otázku, kdy má k ´Varování´ dojít)

Účinky ´Varování´

“Ano, vím rok, ale ne den.” (Mari-Loli P. Francisovi Benacovi SJ, 29. září, na otázku, zda ví rok, kdy má k ´Varování´ dojít)

“Stanou se v období 12 měsíců od sebe.” (Mari-Loli P. Benacovi SJ na otázku ohledně vzájemného vztahu ´Varování´ a ´Zázraku´)

“Může to přijít během dne či v noci, ať již jsme v posteli či ne.” (Conchita důvěrnici, kolem r. 1965)

“Díky Bohu za tuto časovou proluku, protože kdyby ´Varování´ přišlo mnohem dříve, vy ani svět byste nevěděli proč a k čemu. Také vnímám, že jde o dlouhou proluku, ale vnímám, že Buh ví všechno a že ví, kdy pro nás nastane nejlepší den pro ´Varování´.” (Conchita P. Benacovi SJ, když se zmínil o tom, že mnoho lidí zmalomyslnělo, protože vše trvá tak dlouho)

Něco strašlivého

“Kdybych nevěděla o tom dalším očišťování, které přijde, řekla bych vám, že nemůže být horší trest než ´Varování´.” (Conchita mladé ženě jménem Angelita, 13 září 1965)

“Ano, ´Varování´ bude strašlivé, tisíckrát horší než zemětřesení.” (Conchita jedné Spanělce, 22. října 1965)

“Jak příšerné to bude! Kdybych ta mohla říci tak, jako to Conchita popsala mně!” (svědectví její tety Maximy po tom, co měla Conchita tuto vizi 1. ledna 1965)

Dali bychom přednost umřít předtím,

“Každý z nás pocítí ´Varování´ jinak, protože to bude záležet na našem svědomí. Bude to velmi osobní. Proto take naše reakce budou různé - protože vaše hříchy jsou jiné než moje.” (Conchita Dr. J. Dominguezovi, květen 1973)

“Ne, pokud by nešlo o následek šoku, jako třeba srdeční záchvat.” (Conchita Dr. J. Dominguezovi na otázku, zda ´Varování´ způsobí fyzickou škodu)

“Pokud zemřeme, nebude to z ´Varování´ jako takového, ale z emocí, ktere pocítíme, až ho uvidíme a ucítíme.” (Conchita přítelkyni)

“Ano, ale po ´Varování´ budeš milovat Boha mnohem vice.” (Conchita přítelkyni, která jí řekla, že se velice bojí ´Varování´)

ta, že budou už jen tři papežové. Dnes už máme od té doby čtvrtého a konec časů zde zatím není. Jak tomu mám rozumět? Děkuji předem za odpověď. S pozdravem R. K.

Odpověď:

Vážený pane, v „Garabandal International“ /červenec-září 2009 odpověděl na obdobný dotaz čtenáře šéfredaktor tohoto časopisu Tony Kissane takto: Při úmrtí papeže Jana XXIII. v červnu 1963 řekla Conchita své matce, že budou ještě tři papežové do konce časů. Úmrtím Jana Pavla II. jsme tedy vstoupili do období „konce časů“. Benedikt XVI., ještě jako kardinál Ratzinger, obdržel od P. Benaca SJ kopie všech jeho záznamů o Garabandalu. (P. Benac SJ byl uznávaným světovým expertem na garabandalská zjevení.) Můžeme proto jistě předpokládat, že papež Benedikt XVI. je s garabandalskými událostmi dobře obeznámen. Pokoj a dobro! J.S.

zdroj: www.garabandal.cz “Jistě, a proto věřím, že není možné, aby byl svět tak zatvrzelý, aby se nezměnil.” (Conchita, září 1965, na otázku zda bude ´Varování´ přijato světem jako přímé znamení od Boha)

Poslední tři papeži

z korespondence informačního střediska garabandal v čr

Simulakra jménem demokracie Charles Hugh Smith

V mojí knize “Proč se vše rozpadá a co s tím” (Why Things Are Falling Apart and What We Can Do About It) konstatuji, že:

Dotaz:

Dobrý den, jsem rád, že se mi podařilo najít někoho v naší zemi, kdo se blíže zabývá Garabandalem. Měl bych na Vás dotaz. Je jedna věc, která pro mne nemá přijatelné vysvětlení, a proto vás prosím o odpověď. Když zemřel papež Jan XXIII, řekla Conchi-

“Pokud občané nemohou ve volbách vyměnit z jejich pohledu nefunkční vládu za jinou, funkční, a/nebo nemají schopnost omezit moc finanční aristokracie, stát je demokracií pouze na papíře, formálně.”

Jinými slovy, pokud občané nemají možnost eliminovat vliv parazitické a

strana 9

ORL číslo 2013-3 loupeživé finanční aristokracie ve volbách, potom je demokracie jen fasádou, simulakrem vyvinutým proto, aby vytvořilo iluzi, že občané mají místo v politickém systému, jejich hlas něco znamená, i když jsou ve skutečnosti dluhovými otroky neofeudálního státu a jeho majitelů.

Pokud totiž status quo zůstává stejný bez ohledu na to, kdo je nakonec ve volbách zvolen, demokracie je podvodem, klamem a přetvářkou. Pro příklady nemusíme jít daleko – Japonsko, Řecko – s dlouhou tradicí politických změn-nezměn. Jejich historie klade otázku: Je existence demokracie, v podmínkách vlády kmotrů, cizích zájmů a vše prolínající korupce, vůbec možná?

Současný neofeudalismus korporátních elit je charakterizovatelný korporátními médii goebbelsovky opečovávánou fasádou sociální mobilnosti (každý má v torničce maršálskou hůl) a demokracie (pocitu rovnosti a významu individuality), zatímco reálný mechanismus vládnutí je zkorumpovaný, neférový, prostý zásluhovosti a mezitřídně nepropustný na každé myslitelné úrovni svojí organizační struktury. Nepatříte-li mezi privilegované, zapomeňte na maršálské hole a vítejte v společenských vztazích 18. století.

Korupce, coby ideová, morální i materiální základna současného kleptokratického neofeudalismu funguje v principu na dvou základních úrovních.

Ta první je všem lidem při smyslech viditelná a individuální, kdy jsou občané nuceni se podřizovat Systémem nestíhané a beztrestné amoralitě Systému věrných držitelů systémových razítek, práv parazitů na udělování povolení, oprávnění a dalších benefitů, či souhlasů s tou či onou činností občana. Kupují se tak osoby, co mohou zajistit přijetí Vašeho potomka na vytouženou vysokou školu, výhry ve výběrových řízeních, řidičáky, oprávnění k vykonávání činnosti, různé licence, právo certifikovat systémovost činnosti jiných, zákonem zaručené příjmy různým “special interests” od popelářů po komi-

níky. Platí, nedáš-li, nedostaneš, i kdyby zákon tvrdil opak. A stěžuj si u soudů. Máš na to, zkurumpovat od policie po soudce systém klokaních kapes a ještě k tomu krytí někoho, komu Systém nemůže a nesmí odmítnout? Ne? To je smůla, protože tady končí iluze o systému i pro milionářského podruha. “Rovnost, volnost a bratrství” je vyhrazeno jen pro členy mafie, naivo. Miliony mafii, iluzi o příslušnosti k bratrstvu kočičí pracky za to. Něco za nic – to je heslo neokoloniálního Systému.

Ač je ta první úroveň korupce brzdou progresu společnosti obecně a jedem rozežírajícím morálku společnosti, je menším zlem než druhá úroveň – ta systémová, odehrávající se za nepropustně zavřenými dveřmi centrálních bank, finančních a politických Elit.

V Americe vyhrál již dvakrát za sebou prezidentské volby Barack Obama vynesen do úřadu bláhovou nadějí občanů ve ZMĚNU, kterou sliboval a slibuje. Mezi nesplněnými sliby dominuje ten o omezení politické moci finančního sektoru a boji proti jeho vzrůstající kriminalitě. Nejenže nic takového neučinil, ale efektivně brání jakékoli změně a stíhání zločinců tipu Corzineho.

Co se moc neví je, že jeho předchůdci – Bushova republikánská administrativa - byla ochota pod tlakem Demokratů souhlasit s odpisem nesplatitelných hypoték amerických občanů výměnou za urychlení souhlasu Demokratů s pomocí banksterům v rámci programu TARP. Byl to Obama, kdo zaujal stanovisko - čím hůře tím lépe - a de facto způsobil vlnu exekucí realit na US trhu.

O této formě systémové korupce vydal skvělou zprávu Neil Barofsky v knize “Bailout: An Inside Account of How Washington Abandoned Main Street While Rescuing Wall Street” (Svědectví insidera o tom, jak Washington opusil občany při záchraně Wall Streetu). Barofského svědectví lze shrnout do jediné věty: Institut prezidenta USA je komplicem v procesu tvorby nerovnoprávné a nespravedlivé společnosti.

Falešná hra na demokracii funguje následovně : finanční aristokracií předem připravení a prověření “vůdci” vybavení líbivými a nepodstatnosti se lišícími kampaněmi a argumenty jsou pomocí ovládaných médií vyvedeni na světlo boží před důvěřivé a médii tvarované voliče a hrají svoji dohodnutou roli typu “co je lepší, Plzeň nebo nealkoholické pivo?” v soutěži o nejpopulárnějšího lháře. Všichni hráči tohoto pokleslého show jsou sponzorováni stejnou finanční aristokracií, která hru na demokracii provozuje. “Vítěz” soutěže krásy si pak s volebním programem s milým úsměvem léta vytírá zadek. Vítězí zásadně větší z deprivantů.

Ale čert s prezidenty, čert s komedianty, čert s loutkami. Pojďme výše, tam, kde se rozdávají karty a úkoly prezidentům.

Vezměte si například americké Federální rezervy, jež nejsou ani federální, ani státní, ani rezervní, jež jsou sice nominálně podřízeny US Kongresu, teoreticky mají dbát o "stabilní ceny, maximální výkonnost ekonomiky, nízkou nezaměstnanost a blaho národa, a..." bla bla bla, - nedělají z toho reálně nic.

Vládnou ekonomice i politice neomezeně, bez kontroly, tisknou dolary, jakoby zítřek neměl přijít, exportují inflaci a bídu do celého světa v závětří svazů letadlových lodí USA. A jejím jediným účelem je vytvářet podmínky pro obohacování svých členů a majitelů – banksterských superbank na úkor všech, a to za jakoukoli cenu. To v jejích propagačních materiálech a vystoupeních guvernérů přirozeně nenajdete, nenajdete nic ani o insider tradingu v rámci Kartelu.

A kdo si dá dnes do souvislosti statut FEDu a bláboly Bernankeho s čísly vycucanými z palce (to je přece slovo boží) s daty jiných institucí U.S. administrativy? Všichni jsme se mohli dočíst v prosystémových médiích, že FED zvýšil svoje “aktiva” nákupem nejrůznějších, i toxických pohledávek o 2 biliony USD (nárůst cca 400prostrana 10

ORL číslo 2013-3 centní) od krize v roce 2008. Nebo, že vytvořil “z luftu” další bilion USD s cílem udržet téměř nulovou úrokovou míru v USA, což znamená grandiózní dar bankám a spekulantům i okradení všech střádalů a likvidaci tvorby kapitálu v USA. Co se ale nikde nedovíte v potřebných souvislostech, je to, že audit FEDu provedený U.S. Government Accountability Office (GAO) zjistil, že FED v období 2007-2010 poskytl svým členům globálně “záchranné programy” ve výši 16,1 bilionu USD, a že analýza renomovaného Levy Institute odhalila, že FED vytvořil a distribuoval svým členům ve stejném období celkově 29 bilionů USD, de facto grátis. Jen pro představu – hrubý národní důchod USA činí kolem 15 bilionů USD. Opět, konflikt mandátu s realitou, mediální fikce s realitou, konflikt státu s privátním zájmem, v němž občan hraje úlohu odrbávaného debila věřícího pohádkám o Systému, o vlastní zemi, o vlastním pozici občana dané země, o vlastní budoucnosti.

Elity nemají národnost, nemají loajalitu, až skončí, přesunou se jinam, a občane, ty se starej, neměls být důvěřivý a hloupý. Můžeš si za svůj osud sám. Parazitní Klasika. Věřte jim, myslí to s Vámi dobře, ale kasírují sami a na Váš účet.

Americký, potažmo globální “status quo” připomíná ledovec. Deset procent z něj vidíme, a celých těch deset procent nás pomocí svých pák a agentů dennodenně přesvědčuje o tom, že nám občanům, ulici skvěle a oddaně slouží, a bez nich by náš život nestál za nic. Ale ve skutečnosti se jedná o těch 90 zbývajících procent, které jsou totálně mimo povědomí a kontrolu občana, které dedikovaně slouží jiným pánům. A ti nemají slitování. Ti nemají nikdy dost, I kdyby měli hromady našich mrtvol zpeněžit.

Aby obraz simulakra byl úplný, nelze opomenout další významný prvek, past, do které neprivilegovaný občan padá vždy znovu a opět, podléhajíce jiné formě individuálního parazitismu. Dotváří iluzi demokracie a nazývá se “Tyranie většiny”. Naučí-li se lidé ulice na různé dárky, bonusy, příjemné sli-

by o garantovaných jistotách nabízených Státem, nechápavá většina neprivilegovaných je schopna a připravena hájit “status quo” bez ohledu na to, jak moc je zkorumpovaný, prodejný, neudržitelný a nefunkční, prostě proto, že slibům věří a kryjí se s jejich osobními zájmy – tedy žít na úkor někoho jiného.

Nejlépe nám tento jev osvětlí citace projevu prezidenta-zakladatele Jamese Madisona v časopisu Federalist č. 10:

"A pure democracy can admit no cure for the mischiefs of faction. A common passion or interest will be felt by a majority, and there is nothing to check the inducements to sacrifice the weaker party. Hence it is, that democracies have ever been found incompatible with personal security or the rights of property; and have, in general, been as short in their lives as they have been violent in their deaths."

Ve zkratce: Silou nepřátelské propagandy se sobecké vášně, společnosti jako celku nebezpečné motivy, názory či postoje mohou stát politickým programem většiny. Ta si pak v prostředí neomezené demokracie prosadí pro společnost i stát fatální zákony, které demokracii i spoustu členů oné nerozumné většiny připraví o práva, vlastní demokracii a někdy i o život.

Jinak, elity jsou schopny si v nominální demokracii koupit komplicitu většiny tím, že jim přiznají práva, benefity a státem garantované požitky. V řadě případů stačí tyto příjemnosti slíbit s realizací někdy v budoucnosti. Viz příklad bolševických slibů a reality. Slibem blázna nezarmoutíš, a až přijde k plnění slibů – objektivní překážky, odmítnutí slibů dávno zapomenutých hlásných trub servisních elit, no smůla.

Ale jak to funguje !!!!!!

Po odpočtu daňových úlev platí 60 % US domácností méně než 1% fede-

rálních daní, 80% US domácností platí průměrně 13% federálních daní. Zbývajících 20% vysoko příjmových domácností se podílí na federálních daních 68,7 procenty.

Z těch příjmově elitních US domácností platilo horních 10% z inkasovaných daní 72,7%, horních 5% - 60,7% a horní 1% - 38,8% federálních daní.

V podstatě, výše uvedené je principem komplicity mas se Systémem: 1 % majetkových elit kontroluje politiku státu v alianci se svými lidmi ve vedení státu, a společně kupují loajalitu 60 procentům konzumní majority.

To může být pokládáno za tu nejhorší verzi demokratického simulakra. Ne nadarmo Mancur Olson rozebírá tento jev ve svojí knize The Logic of Collective Action (Logika kolektivního jednání) a tvrdí, že úzká, dobře organizovaná minorita je takto schopna pomocí peněz prosadit svoje zájmy nad zájmy většiny.

Jinými slovy, 1 % finanční aristokracie si zajišťuje neomezenou vládu nad 99 % plebsu tím, že kupuje systémovou loajalitu 60 % nízko a středně příjmových domácností za peníze 19 % vysoko příjmových US domácností.

V knize Who Rules America? (kdo vládne Americe), sociolog William Dumhoff zaznamenává pro naši argumentaci zásadní rozdíl mezi podílem majetku rodiny drženém v takové formě jako v nemovitostech a automobilech, tedy v aktivech obtížně likvidních a finančních likvidních instrumentech jako jsou akcie, obligace, dluhopisy – ty autor nazývá “nonhome wealth”, viz jeho webové stránky "Wealth, Income, and Power in America."

Dle oficiálních dat z roku 2007, spodních 80 % amerických domácností vlastnilo necelých 7 % nominální ceny těchto finančních instrumentů. Elitní 1 % vlastnilo 42,7 % strana 11

ORL číslo 2013-3 a horních 20 % US domácností vlastnilo plných 93 % ceny všechny finančních instrumentů na US finančních trzích.

Jako naplnění klasické metody “Rozděl a panuj” může sloužit Obamova zdravotní reforma, kterou servisní elity prodaly národu jako ovoce svojí sociálnosti, i když jde fakticky o státem garantované a vymáhané dotace kartelům operujícím v oblasti nemocenského pojišťovnictví a v provozu nemocničních kapacit, kterým hrozil akutní bankrot. Účet za svoji reformu pak předložil všem, kdo mají roční příjmy vyšší než USD 250,000.

Každý, kdo vydělává méně, hlasitě aplauduje, protože ti bohatí to tentokrát konečně schytali, budou platit více. A příjemci budou ti méně úspěšní. Střední třída – její horní a dolní konec v konfliktu zájmů. Skvělé.

Ale málokdo si uvědomí, že ti skutečně bohatí nepracují na bázi zaměstnanecké smlouvy a tudíž jejich příjmy nejsou předmětem nové Obamovy daně, že ti, kdo vlastní skoro 50 % US produktivních statků, neplatí téměř nic, a to nic je ještě vládou daňově zvýhodňováno různými výjimkami v daňovém řádu. V tomto kontextu se nebavíme o “ubožácích” s platy USD 300 tisíc ročně, ale o borcích s ročními příjmy přes USD 30 milionů. A právě oni benefitují na kupování loajality dolních 60 % vůči systému. 60 % US domácností žijících ve vlastní iluzi o systému, který pro ně není a nikdy nebyl a v kterém nikdy spravedlivost, maršálskou hůlku, ani lepší zítřek nenajdou.

V takto zdola i shora vyprázdněné demokracii se občanství změnilo v souboj o větší krajíc z Federální daňové pizzy. Rukou nerozdílnou vládce korupce, a jejím prostřednictvím finanční oligarchie a tyranie korumpované většiny. Americká revoluce prohrála, je mrtvá. Americký sen je pro 99 % Američanů jen snem. Životní a operační prostor vládnoucího 1 % je od zbytku společnosti neofeudálně separován.

Je tedy demokracie možná ve společnosti prolezlé korupcí a systémovým parazitismem? Ne, není. US demokracie je již jen PR podvod, skrývaný totalitní a totálně koncentrovanou globální propagandou.

http://outsidermedia.cz/-Simulakrajmenem-demokracie-1.aspx

Vláda ČR zvýšila dluh o 16% za 12 měsíců Markéta Šichtařová

Jednou věcí jsem si jistá. Lidská vynalézavost si vždycky najde cestičku. Tak třeba když zpackaná důchodová reforma k letošnímu 29. lednu prozatím nalákala celkem 4624 lidí, tak trochu to nekorespondovalo s odhadem vlády, která ještě před pár měsíci tvrdila, že do druhého pilíře vstoupí kolem 3 milionů lidí. Pak svůj odhad „opravila“ na milion jeden a koncem roku už mluvila o půl milionu. Pořád tak trochu mimo mísu. Zájem veřejnosti je prozatím tak „ohromný“, že reforma v podstatě neprobíhá; nemá reálný význam. Lidská vynalézavost si ale vždycky najde cestičku. Co je fiaskem pro jednoho, je šancí pro jiného. Když státní systém netáhne, máme tu ještě soukromou konkurenci.

Takže kupříkladu Kooperativa se už briskně vytasila s novým produktem, který tomu státnímu dokonale konkuruje, protože nemá nic z toho, co lidi na státním systému odpuzuje:

nemožnost úniku, kostrbaté dědění, nulová garance výnosu… Zkrátka to, co úřední šiml zpacká, se stává dokonalou nahrávkou pro připravené. Vždycky to tak bylo. Vždycky to tak bude. Když se vyzbrojeni tímto moudrem podíváme na zoubek znovuoživené diskusi o fiskálním paktu, najednou se nám vše jeví v trochu jiném světle. TOP 09 téma, které se skoro zdálo být pohřbené, obdivuhodně vzkřísila a nechala se slyšet, že požaduje okamžité přijetí paktu, kterému se ČR společně s Británií až dosud úspěšně vyhýbá. Jinými slovy máme se prý upsat Bruselu, že - pod pohrůžkou pokuty – si nikdy nevyrobíme větší schodek státního rozpočtu než půl procenta HDP, leda že by se země právě nacházela v „hluboké recesi“.

A co to znamená přeloženo do češtiny? Závazek, že umíme spočítat své HDP (neumíme!), že umíme odhadnout své budoucí HDP (neumíme!) a že umíme vykázat a naplánovat svůj schodek státního rozpočtu (neumíme, nikdy v posledních letech se nám to nevydařilo!). A pokud Brusel nebude spokojený, bude nám do toho mluvit, i když tohle všechno umí ještě míň než my (protože při posuzování kondice naší země se mýlil ještě mnohem víc než naši ministerští úředníci). A když se úředníci zmýlí (jak víme, posledních pár let to jinak neumí), budeme platit pokutu. Neboli v době, kdy se ekonomice bude překvapivě silně nedařit a překvapivě výrazně se zhorší veřejné finance, její osud totálně zpečetíme tím, že Bruselu zaplatíme pokutu a tím veřejné finance zhoršíme ještě víc. Tomu říkám brilantní logika.

A docela zábavné je, že s tímhle nápadem přišla strana sedící ve vládě, která dokázala meziročně zvýšit objem veřejných zakázek o neuvěřitelných 10 %, a tím dala jasně na srozuměnou, jak upřímně to s těmi veřejnými financemi myslí. Ve vládě, které se zadařilo zvýšit vládní dluh za 12 měsíců zhruba o 16 %, a tím dala najevo, jak to myslí, i těm, kterým to při pohledu na statistiku veřejných zakázek ještě nedošlo. Takže najednou se budeme tvářit, že to vlastně myslíme úplně jinak, než jak to myslíme. Něco tu nehraje. Na první pohled to strana 12

ORL číslo 2013-3 postrádá logiku: Veřejné finance rostoucím tempem zhoršujeme, ale navenek tvrdíme, že to myslíme přesně opačně a ještě se k tomu upíšeme Bruselu.

No jo, ale my přeci víme, že co úřední šiml zpacká, se stává dokonalou nahrávkou pro připravené. Jestli ono to náhodou všechno nebude úplně jinak. Třeba tak, že našim politikům je upřímně, ale opravdu upřímně jedno, v jakém rozvratu naše zadlužování je, ještě upřímněji jedno jim je, že své nesplnitelné závazky nesplníme, natož aby je zajímalo, kolik kvůli nesplněným závazkům budeme muset platit Bruselu. Zato jim náramně záleží na tom, kolik teplých komisařských míst je pro ně v Bruselu připraveno. Ovšem žádná poslušnost Bruselu na papíře – žádná teplá místa…

http://www.ac24.cz/zpravy-zdomova/1678-vlada-cr-zvysila-dluh-o16-procent-za-12-mesicu

Naplní se proroctví svatého Malachiáše o posledním papeži? Již delší dobu jsem uvažoval nad zveřejněním této velké záhady. Nějak jsem se k tomu ale neodhodlal. To se ale nyní změnilo. Vzhledem k tomu, že stále ještě současný papež Benedikt XVI. oficiálně oznámil svou abdikaci z papežského stolce kvůli chatrnému zdraví a pokročilému věku (má odstoupit 28. února 2013 v osm hodin večer), jsem nyní nucen jednat. Když jsem totiž poprvé dnes slyšel o této abdikaci, okamžitě jsem si vzpomněl na ono tajemné Malachiášovo proroctví o papežích. A proč zrovna na nějaké proroctví? Protože pokud jste o něm doposud ještě nikdy neslyšeli, tak vězte, že toto proroctví, když to shrnu co nejstručněji a volnou interpretací, hlásá následující: „Po Benediktu XVI. usedne ve Vatikánu poslední papež ze všech!“. Samozřej-

mě existuje mnoho skeptiků a kritiků tohoto proroctví, a je tudíž klidně možné, že následující papež posledním nebude, ale co kdyby přeci jen ano? Navíc větší spekulace u mě (!!! – vnímejte prosím ono „u mě“) podpořil ještě následující fakt, že se obecně hovoří jako o možném kandidátovi na budoucího papeže o ghanském kardinálovi Peterovi Kodwo Appiah Turksonovi, nebo o nynějším „druhém muži“ vatikánské (schválně nyní zdůrazňuji, že Vatikán sídlí v Římě) hierarchie, Tarcisio Bertoneovi. Samozřejmě kandidátů je vícero, tito dva mne ale zaujali více než ti jiní. Důvod? Zmínka o posledním papežovi z Malachiášova proroctví. Posledním na seznamu je totiž jakýsi „Petrus Romanus“ (Petr Římský). Zajímavý odkaz ve spojení s křestním jménem ghanského kardinála, ale také skvělé propojení na muže, jež dlouhodobě žije v Římě (Vatikánu), tedy Bertone. A aby toho nebylo málo, nejpravděpodobnějším jménem dalšího papeže má být údajně Petr! Nevím proto, zda zde mám jakousi intuici (či raději mírně řečeno jen obyčejný pocit) pouze já, nebo se snad úplně mýlím, ale já zde vidím až moc podivných shod s dávným Malachiášovým proroctvím (sepsáno roku 1139!) a současným děním a objevivšími se jmény možných kandidátů! Vůbec si zde samozřejmě nechci hrát na nějakého proroka, takové nadání u sebe (zatím) opravdu nepozoruji, navíc vycházím jen z toho, co je známo a dáno, přesto mě to celé neskutečně udivuje. Proto pokud na nějaká proroctví nevěříte, speciálně na to o papežích, tak berte má slova jen s rezervou. Za sebe ale musím přiznat, že v tom pociťuji více než jen pouhou náhodu. A mému pocitu už si můžete říkat, jak chcete. Já jej můžu změnit až po oficiálním zveřejnění jména nového papeže – pokud totiž bude jiné, než Petr, nebo křestní jméno Petr či původ papeže nebude z Říma, až pak klidně prohlásím, že v tomto případě jsem měl špatný pocit a tento článek je (minimálně z půlky) zbytečný. Proč jen z půlky? To z toho důvodu, že nyní přejdu na konkrétní popis toho, co je vlastně ono Malachiášovo proroctví zač… a to již spadá do záhad, které chci řešit na tomto blogu. Navíc jednoho dne by se zde stejně článek o tomto proroctví objevil, proto si jej dovoluji tak trošku

netradičně spojit i s mými většími vlastními myšlenkami, jež jsem zmínil na úvod tohoto článku. Nyní už ale nastal čas přesunout se k onomu proroctví, které zde neustále zmiňuji.

Proroctví svatého Malachiáše

Proroctví svatého Malachiáše, známé též jako Proroctví o papežích nebo Proroctví o posledním papeži, je připisováno sv. Malachiášovi, irskému biskupovi z Armagh, vlastním jménem Maelmhaedhoc O’Morgair (1095 – 1148), a jedná se o seznam 112 krátkých frází v latině. Každá z frází jakoby popisuje jednoho z římsko-katolických papežů, počínaje papežem Celestýnem II. (zvoleným do úřadu r. 1143) a konče posledním (někdy se má za to, že je až později přidaným) papežem, jmenovaným jako “Petr Římský” - Petrus Romanus, jehož pontifikát má skončit údajně zničením Říma! Nedivte se tedy, že okamžitě reaguji takovýmto článkem na současné dění ve světě, konkrétně ve Vatikánu.

Jak vůbec toto proroctví vzniklo? Podle legendy navštívil Malachiáš roku 1139 Řím, konkrétně pak tehstrana 13

ORL číslo 2013-3 dejšího papeže Inocence II. Během svého pobytu měl mít ale Malachiáš údajně podivné „vidění“ budoucích papežů, které zaznamenal, a to (z nějakého důvodu) ve formě jakýchsi frází, podle všeho šifrovaných frází. Rukopis pak byl uložen ve vatikánském archivu, kde ležel zapomenut až do svého znovuobjevení kolem roku 1590. O pět let později, tedy roku 1595, pak bylo proroctví poprvé oficiálně vydáno jako součást knihy Lignum Vitae (Strom života) od benediktinského historika Arnolda de Wyon. Tolik je známo k údajnému skutečnému proroctví.

Problémem ale je, že původ proroctví, jak jej líčí a přisuzuje sv. Malachiášovi právě de Wyon, vzbuzuje velké kontroverze. Důvod? V Malachiášově životopise od „učitele církve“ sv. Bernarda z Clairvaux totiž není o jakémkoliv jeho proroctví ani jediná zmínka, a aby toho nebylo málo, není něco takového zmíněno ani nikde jinde před oním vydáním roku 1595! Není proto divu, že se také vynořují spekulace o tom, že jde ve skutečnosti o podvrh z konce 16. století. Je tomu ale skutečně tak? Ono totiž, i kdyby šlo opravdu o podvod (a musím zde přiznat, že tomu tak skutečně být může, přesto už ale používám zavedený název „Malachiášovo proroctví“) a autorství proroctví tím bylo (a je) nejisté, tak přesto platí, že věštba samotná je stále platná. Ba co víc, dokonale přesná! A to až do dnešní doby! Tudíž ať už pochází tento seznam papežů z 12. století, nebo byl sepsán až koncem 16. století (mimochodem uvažuje se, že skutečným autorem mohl být dokonce sám slavný Nostradamus, který ale proroctví připsal Malachiášovi, aby autor nebyl pronásledován – v tehdejší době by totiž za takovýto spis opravdu hrozilo „peklo od církve“), pořád má „prorocké ambice“, které dokonale odpovídají budoucím událostem a osobnostem na papežském stolci! To je prostě něco, co i přes možný autorský podvod z 16. století zůstává holým a nezvratitelným faktem! Skeptici se samozřejmě spokojí s tím, že autorství je nejspíše podvodné a dále se tím již nezabývají. Jenže jak je vidno, v tomto případě je evidentně nutné (!!!) oddělovat možné autorství a samotný seznam papežů! Jsou to totiž dvě úplně jiné věci! Tím se tedy

dostávám k samotnému seznamu frází o papežích.

Výklad jednotlivých frází (či chcete-li, hesel) je obecně založen na nalezení souvislostí mezi onou frází (heslem) a místem narození papežů, či jejich osobními erby nebo událostmi proběhlými během jejich pontifikátu. Tak například hned první heslo, Ex castro Tiberis (Ze zámku na Tiberu), podle všech indicií odpovídá místu narození papeže Celestýna II. v Citta di Castello ležícím právě na Tiberu. Samotný název města pak odkazuje na hrad (italsky “castello”). Náhoda? Možná. Co ale další jména a fráze? Tak například papež Klement XIII. je spojován s heslem Rosa Umbriae (Růže z Umbrie), protože jako papež užíval znaku růže jako osobního erbu. To by ale znamenalo vážnou trhlinu v seznamu, jelikož by toto heslo odkazovalo až na událost po pontifikátu. Jenže jak jsme si již zmínili, hesla mají odkazovat na události ještě před či maximálně během samotného pontifikátu, ovšem ne na události, kdy již je papež dávno zvolen (existují teorie, že jedinou výjimkou v tomto směru je právě poslední jméno na seznamu Petrus Romanus, které má značit ono spojení papeže a zničení Říma – pozn.). Jak si tedy vysvětlit toto heslo, které očividně sedí až na éru jeho samotného papežství? Kupodivu to lze. A vodítkem je právě onen geografický pojem – Umbrie. Oficiální znak Klementa XIII. totiž růži neobsahoval, a sám papež ani neměl žádný významný vztah k Umbrii, ale přesto zde jedno pojítko je. Byl totiž krátce papežským guvernérem v Rieti, jež v té době bylo součástí právě Umbrie. Sedí tedy nakonec i toto heslo na papeže? A co ostatní hesla a k nim přiřazení papežové. Sedí dokonale, nebo i u nich existují takovéto pochybnosti?

V současnosti mnozí interpreti prorocké literatury (např. John Hogue) ob-

rací svou pozornost právě k tomuto proroctví převážně ze dvou hlavních důvodů – protože uspěli v hledání souvislostí mezi proroctvími a současnými papeži a protože se údajná věštba začíná naplňovat. Výklady k jednotlivým heslům, které byly provedeny před nastoupením konkrétního papeže do úřadu, se totiž až na výjimky ukazují jako velmi přiléhavé. Jisté pochybnosti vnáší jen zmíněné období 16. století, kdy podle některých zdrojů mohly být některé fráze (hesla) proroctví zmanipulovány. Může tomu tak skutečně být? Asi těžká otázka pro zodpovězení. Přesto určitou „radu“, jak by mohla odpověď znít, nabízí například papežové z dob nedávno minulých, kteří ke svým heslům doslova dokonale sedí! Papeži Janu Pavlu II. (1978–2005) náleží v seznamu 110. místo a heslo „De labore solis“ (Z námahy slunce), což bývá dáváno do souvislosti s jeho neúnavnými cestami do celého světa a především s faktem, že v den jeho narození i v den jeho pohřbu nastalo zatmění Slunce. U předposledního, zatím ještě stále úřadujícího, papeže Benedikta XVI. (2005–2013) je uvedeno heslo „Gloria olivae“ (Sláva olivy). Olivová ratolest je přitom jedním ze symbolů sv. Benedikta z Nursie a v rámci benediktinského řádu existuje kongregace tzv. Olivetánů. Mimochodem své jméno si tento papež nezvolil jen tak náhodně, ale záměrně. Joseph Ratzinger (vlastní jméno papeže Benedikta XVI.) si jej schválně vybral jako odkaz na papeže Benedikta XV. a sv. Benedikta z Nursie. Pokud tedy opravdu sedí heslo „Sláva olivy“ na Benedikta XVI., znamená to, že je to zároveň předposlední papež na seznamu! Poté následuje již jen jeden jediný papež. Poslední papež ze všech, podle proroctví. A kdo jím má být? Poslednímu papeži na seznamu, tzv. Petru Římskému („Petrus Romanus“), by měl odpovídat papež, který podle všeho již definitivně vzejde z konkláve, které bude svoláno v březnu 2013, v reakci na 11. února 2013 ohlášenou abdikaci papeže Benedikta XVI.!

Já se tedy, vzhledem ke všemu, co jsem zde napsal, na samotný závěr ptám: „Budeme brzy znát úplně posledního papeže? A pokud ano, znamená to, že tajemné proroctví se na-

strana 14

ORL číslo 2013-3 plní se vším všudy, a společně s posledním papežem přijde také nejasná zkáza Říma?“ Tady je dobré si ještě říct, že interpretace oné zkázy Říma je různá. Někdy bývá možností to, že dojde skutečně ke zničení města Řím (a tím i Vatikánu) jakousi katastrofou či snad válkou, nebo tato „zkáza“ má přenesený význam definitivního úpadku a zániku křesťanské církve, další v tom vidí dokonce blížící se konec světa a onen biblický Armageddon, jiní v tom spatřují příchod 3. světové války (která je možná i bez toho na spadnutí – pozn. autora), další zase, že se zde objeví mimozemšťané a náboženství tak najednou přestane mít jakýkoliv význam, nebo se podaří odhalit tajnosti ukryté v obrovské vatikánské sbírce nebo knihovně, a tak dále a tak dále. Teorií je spousta (včetně těch, že se vůbec nic nestane a papežové budou voleni i nadále), a dají se dokonce vzájemně kombinovat a propojovat. Kde je pravda, to asi opravdu dokáže odhalit jen budoucnost. V tomto případě velmi brzká budoucnost. Nový papež by měl být totiž podle všeho být zvolen nejpozději do letošních Velikonoc. A to je prakticky za humny. Bude tedy tento papež opravdu posledním, který kdy usedne na papežský stolec ve Vatikánu?

Proroctví (poselství?), které se pojí s Petrem Římským: „Petr Římský, který nasytí své ovce během mnohých utrpení. Až ta skončí, město sedmi kopců bude zničeno a hrozivý soudce bude soudit jeho lid. Konec.“ http://petrczernek.wordpress.com/201 3/02/11/naplni-se-proroctvi-svatehomalachiase-o-poslednim-papezi/

Zase třídní boj ? Ivan Štampach

Jsme bohužel svědky mizení střední třídy a obnovování třídního boje: ti, kdo mají ekonomickou a politickou moc, nastolují hegemonii své morálky a své kultury; ti, kteří jim prodávají svou pracovní sílu, stále nesnadněji hájí svou důstojnost.

roztřídili, jako když se třídí třeba kusy zboží, že jsou tu znovu vyšší a nižší kasty, že jsou tu „lepší“ lidé a socky či barabové. Přísloví, že chudoba cti netratí, se už každý jen směje.

Za minulého režimu se aplikací výroku z Orwellovy Farmy zvířat zrodila krátká anekdota, podle které v socialismu jsou si všichni rovni, ale někteří jsou si rovnější. Postihovala zkušenost, že experiment s překonáním sociální nerovnosti se nezdařil. Že vznikla nová vládnoucí třída, která sice formálně prostředky nevlastnila, ale efektivně je ovládala a těžila z jejich výnosu, a to bez efektivní společenské kontroly.

Po pádu prohnilého režimu se čekalo nastolení občanské rovnosti, i když se od počátku tušilo, že se společenské vrstvy výrazněji odliší podle výše příjmu a tím i životního stylu. Předpokládalo se ovšem, že příznivější společenský status bude odměnou za náročnější tvůrčí nebo organizační práci. Měl být kompenzací za podnikatelské riziko pro ty, kdo nebudou prostředky jen lenivě konzumovat, nýbrž je vloží do nějakého díla spolu s dobrým nápadem a budou odměněni výnosem z toho, co takto odvážně podnikli.

Vím o lidech, kteří přišli k bohatství tím, že něco vytvořili a kteří svým bohatstvím slouží širokému okruhu lidí. Sleduji však v uplynulých desetiletích v přímém přenosu vznik společenské vrstvy držitelů moci stejně absolutní, jako za minulé diktatury, která se tvářila, že je diktaturou proletariátu, ale byla diktaturou nad proletariátem a všemi občany. Současní mocní už nepředstírají, že jsou oddanými a nezištnými služebníky pokroku. Privatizovali stát, z politických pozic a z politických rozhodnutí udělali zboží „jako každé jiné“ (podle výroku Tomáše Julínka o zdraví).

Sociologové nám oznamují, že se společnost stratifikovala. Ne tak dobře už zní, když se řekne, že se lidé

Jenže třídy, které tak rádi zdůrazňují vědečtí vykladači (a obhájci) současných pořádků, mají bezprostřední zájmy zprostředkované politikou, a také kulturou. Jejich zájmy jdou proti sobě. Vzniká tedy otázka, jestli rozkastování společnosti není novým začátkem, nebo vlastně jen otevřenějším pokračováním třídního boje.

Oblíbenou záminkou proti třídnímu boji je koncepce „střední třídy“. Je ovšem otázka, střed mezi čím a čím má tato třída zastupovat. Když si vyslechneme snění o střední třídě jako nositeli sociální soudržnosti, ukáže se, že se vlastně míní příjmové skupiny. Pochopitelně, že řadit lidi do skupin podle bohatství není tak snadné. O tom, kdo je zámožný a kdo chudý, kdo pohádkový boháč a kdo nuzák, není tak jednoduché rozhodnout. Velikost osobního vlastnictví o tom natolik nerozhoduje. Někdo může mít majetek za desítky milionů a být chudý.

Mohl náhodou restituovat nájemní dům na špatné adrese (takové lidi znám) bez možnosti umístit v budově obchod nebo kancelář, s chudými nájemníky. Takové bohatství prostředky spíše pohlcuje, než získává. S takovým bohatstvím je člověk reálně ještě chudší, než byl. Rozhodující je příjem, ovšem v poměru k výdajům, které nejsou libovolně na výběr. Pak je důležité, jak široký tento střed mezi třídami máme na mysli, a jak široké okraje na obou stranách do svého schématu umístíme.

Klasické pojetí tříd je realističtější. Jednu část populace tvoří ti, kdo vlastní výrobní prostředky (nebo je ovládají a těží z nich, jako vládnoucí třída za minulého režimu), a mají v rukou přímo nebo nepřímo moc, nastolují hegemonii své ideologie, své morálky a své kultury. Na druhé straně jsou ti, kdo jsou odkázáni na to prodávat pracovní sílu, tedy vlastně strana 15

ORL číslo 2013-3 prodávat samy sebe. Poskytují práci svých rukou (tradiční proletariát) nebo práci své hlavy (pro ty se začíná vžívat novotvar kognitariát) a systém je nastaven tak, že nedostávají víc, než co stačí přiměřeně oboru na obnovu pracovní síly, i když to při současné komplikované dělbě práce asi nelze spočítat exaktně.

V takto otevřené rozepři ovšem může být o některých okruzích lidí nejasno, do které z obou vrstev společnosti patří. Ale sotva lze vážně postulovat mezi nimi nějaký zřetelný střed.

Každodennost zájmového konfliktu těchto (ekonomicky a politicky) vládnoucích a ovládaných se projevuje v běžné politice, v konfliktu demokratických a sociálních politických sil hájících zájem lidí práce s více či méně zastřenou panskou politikou. Tento spor není banální a není předem rozhodnut. Není jiná přijatelná možnost, než občanům, tedy voličům přenechat rozhodnutí o tom, jaká má být politika obcí, krajů a státu. A držitelům ekonomické moci se bohužel daří přimět část voličů, aby hlasovali proti svým vitálním zájmům.

Přímo hmatatelné to bylo v přímé volbě prezidenta. V rukou reálné (nikým nevolené a nikomu neodpovědné) moci jsou prostředky psychologické války. Inteligentně vynakládají prostředky na to, aby volby byly předem rozhodnuty. Tak jak se snaží volby aranžovat, by mohlo platit, že kdyby volby mohly skutečně něco změnit, byli by je už dávno zakázali. Nemusí to zpochybnit princip pluralitní volby, ale mělo by to vést k ofenzívnímu, organizovanému využití volebního práva humanistickými politickými silami.

Politika jednoznačně ve prospěch privilegovaných uskutečňovaná třetím rokem současnou vládou, je tak hloupá a tak nešikovná, že škodí sama sobě. Škodí si i v očích svých původních voličů. Jejím nesmyslným a kontraproduktivním ekonomickým opatřením se svorně vysmívají už i tradiční obhájci pravicového programu. Její reformy jsou nejen bezohledné a chladně cynické, ale sni-

žováním koupěschopnosti obyvatel snižuj produkci a tím nepoškozují jen občany, ale i firmy. Pozdní jaro příštího roku, to bude patrně pro českou pravici malým volebním Waterloo. A protože hrozí, že volby tentokrát opravdu něco změní, rozehrává se třídní boj na mimoparlamentní scéně.

Dnešní nedogmatičtí marxisté považují tradiční třídy spíše za funkce než za uzavřené skupiny lidí, a nespěchají s třídním bojem. Vědí, co vše se tím v minulém století omlouvalo. Jenže třídní boj běží. A tuto válku nevypověděli lidé práce a jejich političtí obhájci. Vyzyvatelem není levice. Levice nestojí o to zdůrazňovat třídy a udržovat je v konfliktu. Moderní levice dává přednost volebnímu zprostředkování zápasu ekonomických zájmů. Pravice totiž v třídním boji, který rozpoutala a který vědomě rozvíjí, hájí svou moc a své bohatství. Levice hájí především lidskou důstojnost lidí práce. Její politika by mohla být paradoxně zároveň porážkou i vysvobozením dnešních mocných. Mocných, které ve smyslu Hegelovy dialektiky pána a raba jejich vlastní výkon moci znevolňuje.

Nedávné mimoparlamentní projevy třídního boje zahrnují úspěšný lynč na jihočeskou krajskou zastupitelku a radní Vítězslavu Baborovou i hysterické reakce na Grebeníčkovo jednostranné, ale ne urážlivé hodnocení činu Jana Palacha z roku 1969. Žasnu, jaké desinformace si v hlavách odnášejí absolventi základních a středních škol a chce se mi křičet, že jsem v té době žil a že si to pamatuji. Masarykovská liberální demokracie s humanistickým sociálním tónem je pro ně bezmála nebezpečným bolševismem.

Televizní historické diskuse až na vzácné výjimky připouštějí jen jedno hodnocení dějin, a jsou neuvěřitelnou ideologickou masáží ve smyslu nacionálního, konzervativního, autoritativního klerikalismu. Doufám, že protistrana se nenechá zatlačit do kouta a nezačne reagovat ve stejném stylu. Přál bych si, aby si zachovala důstojnost a aby současnou vládnoucí kliku smetla elegantně, bez použití násilí a ku prospěchu vítězů i poražených.

http://denikreferendum.cz/clanek/149 62-zase-tridni-boj

Prezidentské volby 2013 – výpověď o stavu společnosti Miroslav Zelenka

Rozboru a analýze prezidentských voleb bylo a ještě bude věnováno mnoho textů. Přesto jsem se rozhodl se tomuto tématu věnovat, i když z poněkud jiného úhlu pohledu než je tak většinou činěno. Nejedná se mi tolik o vlastní volby a jejich výsledek, ale spíše o to, co průběh volební a do určité míry i povolební kampaně a vlastních voleb vypovídá o stavu české společnosti v této době. Nejedná se o nějakou ucelenou analýzu, ale spíše jednotlivé postřehy volně poskládané za sebe.

Přes snahu o určitou míru objektivity nemohu nepoznamenat, že jsem před deseti lety skutečně netušil, že při vítězství Miloše Zemana ve volbách do jakékoliv funkce u mne budou převažovat libé pocity nad pocity nelibými. I ty jsou však zmírňovány ne zcela zanedbatelnou možností, že obě volební a mocenské skupiny jsou řízeny z jednoho polticko-ekonomického mocenského centra.

Jak jsem již uvedl ve více svých článcích je stále více zřejmé, že společnost (a nejen u nás) se polarizuje, a to nejen ve smyslu, který jsem uváděl, že (zjednodušeně řečeno) slušnější se stávají ještě strana 16

ORL číslo 2013-3 slušnějšími a neslušní ještě neslušnějšími. Polarizace či dokonce štěpení společnosti probíhá ve více rovinách, například bohatí – chudí, mladí – staří, elita (ve smyslu celebrity) – plebs apod.

Zvláštní rovinou je dělení pravice – levice, protože v této oblasti dochází k takovému matení pojmů, že je to až neuvěřitelné. Rozum občas zůstává stát nad tím, kdo všechno je dnes hanlivě označován za levičáka (či dokonce za socialistu nebo komunistu) a kdo všechno se vydává za pravičáka navzdory svým skutečným činům. Podobný zmatek panuje i v používání pojmu jako je komunismus, socialismus, volně tržní hospodářství apod., ale to by bylo na samostatný článek.

Základním rysem této polarizace je stoupající nesmiřitelnost k postojům a názorům skupin stojících vůči sobě v opozici, a to dokonce i často v opozici plynoucí pouze ze vzájemného nepochopení a již výše uvedeného matení pojmů. Tento stav bohužel nevzbuzuje příliš naději na nějaké národní usmíření a vytvoření společné koncepce přechodu k systému, který by vyhovoval většině obyvatel České republiky.

V této souvislosti považuji za vhodné se zmínit o výroku pana Schwarzenberga, který se dle mého názoru nezaslouženě nestal předmětem pozornosti. Po prohraných volbách pronesl tuto větu, kterou pak někteří jeho příznivci papouškovali: „Bitvu jsme prohráli, ale bojujeme dál." S tímto výrokem mně okamžitě vytanulo několik otázek. Kdo je to my (kteří bojujeme dále), když se jednalo o volbu prezidenta? Proti komu bojujeme (proti 60 % národa, kteří mě nevolili)? Co má být výsledkem tohoto boje? Kdo má být v tomto boji poražený? Co má být výsledkem této války proti vlastnímu obyvatelstvu? Bylo by velmi zajímavé položit panu knížeti tyto otázky, ale tak aby ho na ně jeho tým nemohl připravit.

Dalším významným rysem současného stavu, o kterém jsem již rovněž dříve psal, je stále se zvyšující de-

maskování jednotlivých skupin i jednotlivých osobností veřejného života. Lidé ztrácejí schopnost (nebo zájem) maskovat své skutečné úmysly, ztrácejí dosavadní mimikry. Stále více je zřejmější, kdo je kdo a ke které skupině patří. Dle mého názoru se na tom podílejí dva jevy. Jednak zejména ti méně slušní přestávají vnímat neslušnost svého jednání a ztrácejí v této oblasti zcela soudnost a druhým jevem je, že jim přestává vadit, že ostatní vnímají očividnou neslušnost jejich jednání. Možná z toho důvodu, že většinou cítí, že se blíží rozhodující okamžiky změny a mají pocit, že už nemají co ztratit. Tento jev se projevuje i ve veřejnoprávních médiích. Jsou si všichni ti novináři a moderátoři vědomi možnosti, že se situace může změnit a mohou mít pak problém splácet své hypotéky a leasingy vzhledem k tomu, jak jednoznačně dávají najevo v či prospěch jednají?

Zvláštní postavení v tomto jevu mají mainstreamová média všeho druhu dokonce včetně tak zvaně veřejnoprávních placených víceméně všemi obyvateli. Zcela očividně přestala předstírat objektivitu. Novináři už evidentně neplní roli „hlídacích psů" demokracie, ale nezakrytě všemi dostupnými prostředky prosazují politické zájmy jedné skupiny.

Jejich pokus udělat z šéfa Bratrstva kočičí pracky (žluté placky) Mirka Dušína bych považoval za absurdní divadlo působící spíše komicky, kdyby se tím nenechalo oblbnout (nerad používám podobné výrazy, ale opravdu jiný vhodný mě nenapadl) tolik a v mnoha případech i inteligentních, čestných a slušných lidí.

To mě přivádí k dalšímu rysu současného stavu, kterým je vliv médií. Na jednu stranu je opravdu velký a dokáže zmanipulovat hodně lidí, ale na druhou stranu se ukázalo, že není zcela všemocný, a že mnoho lidí si i přes usilovnou masáž jejich vědomí všemi dostupnými prostředky (včetně v podstatě podprahových) dokáže ponechat vlastní úsudek. Velký vliv na to může mít skutečnost, že hodně lidí

médiím nevěří či je dokonce nesleduje.

Zajímavé a určitě stojící za povšimnutí je, jak média (přesněji ti, kteří je ovládají) v určitém okamžiku vycítila, že Jan Fischer pravděpodobně nebude mít proti Zemanovi šanci, tak ho opustila a přesedlala na nového koně. Frustrace z tohoto jevu mohla mít za následek, že se Fischer po té v rozporu s některými předpoklady nepostavil na stranu knížete, ale na stranu Zemana.

Negativním aspektem zůstává role médií, která se stavějí víceméně proti zájmům a názorům většiny společnosti a někdy zcela bezostyšně překrucují skutečnosti, sdělují polopravdivé skutečnosti a některé pravdivé skutečnosti zcela zamlčují. Pozitivním aspektem je skutečnost, že už mnozí lidé přestávají hlavní média vnímat jako hodnověrný zdroj informací.

Fascinujícím jevem (alespoň pro mě) je skutečnost, že pro některé lidi je noblesnost základní a dokonce postačující kvalifikace prezidentského kandidáta bez ohledu na jeho politickou minulost, současnost a názory. Zvláštní se rovněž zdá teorie o slušnosti v politice u politického souputníka známých slušňáků Kalouska, Topolánka a dalších. Ostatně i sám kníže neměl vždy k hrubším výrazům zase tak daleko. Svojí příslušnost k noblese a slušnosti pak někteří příznivci knížete dali po volební porážce najevo takovým způsobem, že jen „opravdový znalec" byl schopen noblesu poznat . Některé výroky byly dokladem o hluboké frustraci některých lidí z porážky a významu, který volbám z nějakého důvodu přikládali.

Možná zůstal částečně nepovšimnut styl a forma volební kampaně Schwarzenberga, která dle mého názoru nesla charakteristické znaky rukopisu, který připomínal spíše americké předvolební manévry než české. To samozřejmě rovněž mohlo mít svůj nezanedbatelný vliv, protože pro naši mentalitu tento styl marketingu a public relations není úplně vhodný. Rovněž je charakteristické, že oslovil strana 17

ORL číslo 2013-3 zejména mladé lidi a umělce, kteří jsou tímto životním stylem mnohem více ovlivněni.

Zajímavým fenoménem, který určitě stojí za povšimnutí, je fakt, že téměř všichni veřejně známí a oslavovaní bojovníci proti korupci se postavili za knížete, který je místopředsedou vlády, která zásadně odmítá majetková přiznání a další jednoduchá a logická protikorupční opatření. Zároveň je předsedou strany, která je velkou většinou občanů i z řad bývalých příznivců ODS a TOP chápána jako silně prokorupční a její protagonisté dokonce jako největší odborníky na korupci, tunelování a rozkrádání státního majetku.

Stále znova je uměle rozdělována společnosti. Nějak mně v mysli uvízla slova „Postavit muže proti ženě, rodiče proti dětem, bratra proti bratrovi." Důraz je na neustálý boj a organizování chaosu. Proto jsou neustále do značné míry uměle vytvářeny rozpory mezi jednotlivými skupinami a vrstvami společnosti. Stále jsou znova a znova zdůrazňovány rozdíly mezi nimi. Toto se děje nejen u nás, ale celosvětově. Je to past, do které se nesmíme nechat chytit. Záměrem je, aby nedošlo ke sjednocení lidí, protože proti němu není účinné obrany, kromě otevřené vojenské agrese.

Vypadá to tak, že někteří lidé si představují demokracii tak, že demokracie je to, když vyhrají oni. Pro mnohé lidi je téměř nepřípustná myšlenka, že když většina, případně velká většina se rozhodne pro něco, co je možná i objektivně špatně, je nutné to respektovat, protože jinak se o demokracii nedá mluvit. Petice či jiné akce proti výsledku voleb (pokud předmětem nejsou podvody či nezákonné manipulace) postrádají demokratický základ. Pro upřesnění upozorňuji nezaměňovat s protestními akcemi proti vlastní činnosti zvolených orgánů, například přijetí zákonů apod., zejména pokud jsou v rozporu s názorem velké většiny občanů.

Prezidentské volby byly mimo jiné i součástí pokusu, co všechno občané této země ještě dokážou snést.

Církevní restituce se obecnému lidu sice nelíbily, ale nic se neděje. Amnestie se rovněž nelíbila, ale zase se nic neděje. Tak přišly na řadu prezidentské volby, které však měly jednu velkou nevýhodu, a to že v nich rozhodovali voliči. Zároveň to byl test, jak dalece je možno voliče zmanipulovat pomocí médií všeho druhu a jak dalece je připravena situace pro případné předčasné parlamentní volby a nového charismatického vůdce. Zajímalo by mě, jaké bylo hodnocení skutečnými hráči na mocenské scéně. Na jedné straně je zřejmé, že jim (minimálně zatím) chybí osobnosti, když museli vzít zavděk knížetem, jehož slabiny výrazně převažovaly nad silnými stránkami. Osobně sice žádné silné stránky nevidím, ale nejsem asi ten správný vzorek populace. Na druhé straně i s takto „slabým koněm" nebyli zase tak daleko od prvního místa v prezidentském dostihu. Jak by asi volby dopadly, kdyby byl k dispozici vhodný představitel role?

Co říci na závěr?

Buďme velmi pozorní. Nenechme se nikým a ničím manipulovat. Nenechávejme se strhnout k agresi (byť i jen slovní) vůči lidem s jiným názorem, vůči lidem patřícím k jiné skupině či vrstvě obyvatel a uvědomujme si, že se jedná často o rozpory uměle vyvolávané. Hledejme společný sjednocující program pro změnu naší společnosti a obnovu naší země.

http://www.czechfreepress.cz/dalsiblogy/prezidentske-volby-2013vypoved-o-stavu-spolecnosti.html

Severní Korea a Írán: Dvojí metr Západu Jan Schneider

Teherán je denně pranýřován za své snahy o energetickou soběstačnost, zatímco poslední jaderný test Pchjongjangu vyvolal jen slovní kri-

tiku.

Severní Korea provedla třetí jaderný test. Íránští duchovní vůdci naopak vydali na vývoj, výrobu a držení jaderných zbraní zákaz a obohacený uran země používá jako palivo do elektráren. Přesto jsou reakce západních velmocí na tyto státy diametrálně odlišné, dokonce by se dalo říci v nepřímé úměře.

Dobře to ilustruje uplatňování dvojího metru, zhoubnou taktiku, kterou „zbytek světa“ Západu vyčítá. Zkusme se na tento problém podívat bez ohledu na to, zda jsou nám pojednávané státy sympatické, či nikoliv.

Severokorejská suverenita

Severní Korea začala s jadernými testy v roce 2006. Tehdy byl výbuch poměrně slabý a nechával prostor spekulacím, zda nešlo pouze o test markýrovaný (odpálení mohutné konvenční nálože a rozptýlení radioaktivního materiálu do ovzduší kvůli zdání věrohodnosti). Nicméně po druhém, silnějším testu v roce 2009 se už pochybnosti o vstupu Severní Koreje do „jaderného klubu“ neobjevily. Nedávný jaderný test byl silnější druhého, nicméně ani tak nedosahoval síly jaderné bomby svržené na Hirošimu.

Podle odhadů odborníků však Severní Korea disponuje jaderným materiálem na dalších šest až osm hlavic, a současně již úspěšně odzkoušela i dalekonosnou raketu. Je tedy teoreticky schopna jadernou zbraní zasáhnout Spojené státy.

strana 18

ORL číslo 2013-3 derného odstrašování. Severní Korea postupovala naprosto logicky. Nic nedbala na „moudré“ rady zemí, které jsou již členy samozvaného „jaderného klubu“, aby se dobrovolně zřekla jaderného vyzbrojování. Ony země totiž vyjadřují starost o šťastnou budoucnost lidstva, za kterýmžto účelem si samy pořídily jaderné pumy. Jiným státům, vedeny údajně toutéž starostí, však totéž zakazují. Jakým právem či z jakého titulu, není známo a nebývá diskutováno. Tato situace svou úrovní a užitou logikou připomíná pubertální hádky, přičemž hlavním argumentem bývá prosté „přesdržkudání“.

Severní Korea byla za svůj poslední jaderný test podrobena mediální i diplomatické kritice. To bylo asi vše, co se biče týče. Pokud jde o cukřík, byla jí vloni nabídnuta potravinová pomoc, „bude-li hodná“. Severní Korea však poté vystřelila raketu, což měla „zakázáno“, a o potravinovou pomoc přišla. Takto „mohutně“ Západ bránil rozšíření jaderného klubu. A když k němu došlo, Spojené státy pouze vyhlásily, že posílí svou protiraketovou obranu.

Jak to lze vysvětlit? Že by šlo jen o výsledek lobbování amerických zbrojařů, aby měly Spojené státy alespoň nějakého jaderného nepřítelíčka, který by nadělal trochu povyku, čímž by zabránil redukci amerických zbrojních rozpočtů? Nebo že by naopak Severní Korea byla strategicky absolutně nevýznamná? Vždyť se hovoří o tendenci sloučit oba korejské státy, a to vzhledem k velikosti jihokorejské ekonomiky není bezvýznamná informace. Nebo je to už domluveno tak, že se vlastně té sjednocené Koreji mlčky dovolí jaderné vyzbrojení, takže se jí vlastně ty severokorejské arzenály budou hodit? Aby vznikla jakási možnost protihry vůči Číně, s níž budou ještě moc a moc velké córesy?

Roli jaderných zbraní jako odstrašující síly lze výstižně připomenout výrokem generála Andrého Beaufra, jak jej cituje Hannah Arendtová, že totiž válka je možná pouze v těch částech světa, které se nenalézají v pásmu ja-

A jak to tak vypadá, západním stratégům by se válka na Dálném východě nelíbila, protože by s největší pravděpodobností ohrozila jejich spojence. Zato ale na Středním východě si tento důsledek jaderného odstrašení nepřejí, protože je ve hře ještě uhlovodíky překypující kaspický bazén (a cesty k němu), a také snaha zabránit vzestupu Íránu coby regionálního hegemona (který by mohl také třeba chtít ropu obchodovat ne za dolary, ale za euro, či dokonce přímo jüany, což by mělo hrůzné následky).

Írán ve stopách Iráku?

Írán je ve srovnání se Severní Koreou téměř v diametrálně odlišné situaci. Na rozdíl od Severní Koreje, jejíž akvizice jaderného materiálu jsou nejasné, je Írán pod silnou zpravodajskou kontrolou. Pakliže západní „intelligence“ za něco stojí, pak má Írán jaderného materiálu spíše jen na jednu než na dvě hlavice. Pravdě se podobá, že kdyby si nakrásně Íránci vyrobili jadernou pumu, a zkušebně by ji odpálili, neměli by pak zase nic.

Íránský uran je však zatím obohacený pouze na palivovou úroveň, a i s nově pořízenými íránskými odstředivkami by jeho obohacení na zbrojní úroveň trvalo ještě dost dlouho. Zpravodajské kruhy tyto doby uvádějí v rocích, politická hysterie to redukuje na měsíce. A kontrolu svých jaderných instalací Íránci odmítají, což může být situace vyhovující oběma stranám. Rezistence vůči nim je pro jednu stranu určitou projekcí suverenity a pocitu vlastní důstojnosti – a na druhou stranu lze o nezkontrolovaných íránských jaderných kapacitách tvrdit zveličené nesmysly.

Írán nadto nemá žádný vyzkoušený nosič jaderné zbraně, na rozdíl od Severní Koreje. (A to vůbec v celém tomto srovnávání nemluvíme o Pákistánu, nestabilním sousedním státě s nemalým jaderným potenciálem, včetně nosičů.)

A koruna všeho, na rozdíl od severokorejského vůdce Kima ohlašujícího další kroky v jaderném zbrojení, íránští duchovní již před mnoha lety vyhlásili (a nedávno opět důrazně připomněli) náboženský zákaz, co se týče vývoje, výroby a držení jaderných zbraní. Mnoho přičinlivých poznámek již padlo a bude ještě učiněno za účelem nějak zdiskreditovat sílu tohoto stanoviska. Neberou však v úvahu podstatnou věc, totiž tu, že tento zákaz (fatva) je opřen o autoritu, na níž spočívá postavení oněch duchovních vůdců. Takže oblíbený západní „dvojí metr“ by byl v jejich případě řezáním si větve pod vlastním posedem.

A tak je paradoxně Severní Korea coby „zločinný stát“ v mnohem větším klidu než Írán. Na něj, nikoliv na Severní Koreu, byly uvaleny kvůli jadernému zbrojení hospodářské sankce. Írán je denně pranýřován za své snahy o energetickou soběstačnost (asi i proto, aby nemohl dostatečně rozvinout své rafinérie, a jako producent ropy byl nucen dovážet benzín). Írán je permanentně vystavován výhrůžkám izraelských jestřábů, jejichž stanovisku se dá pouze věřit, protože argumenty nemají. (Těmi naopak disponují bývalí ředitelé izraelských zpravodajských služeb, kteří tento „jestřábí“ přístup k „řešení“ íránského problému veřejně kritizují.)

Ono těch argumentů proti Íránu je opravdu žalostně málo. Celá situace se začíná podobat mediální přípravě na americkou agresi do Iráku po teroristických útocích na USA 11. září 2001, kdy američtí politici lačně pozřeli několik umně naaranžovaných návnad. Jejich hodnota se sice rychle v prach obrátila, ale v tu chvíli posloužily jako zdůvodnění vojenského vpádu do Iráku. Pro zpravodajské kruhy to je však noční můra, slovy Roberta Baera „zničení Iráku bylo největším strategickým přešlapem Spojených států v dějinách“.

Rádoby protiíránskou indicii poskytuje vyšetřování sebevražedného útoku na izraelské turisty v bulharském Burgasu. Po půl roce šetření je neustále předkládáno k věření, že v pozadí útoku je Hizballáh, přestože celý incistrana 19

ORL číslo 2013-3 dent dodnes není ani v naprosto zásadních rysech objasněn.

A ve stejné době se objevuje už trochu ošuntělý Mehmet Ali Ağca, který spáchal v roce 1981 atentát na papeže Jana Pavla II. Po letech věznění se najednou rozpovídal. Prý žádná KGB nebyla v pozadí atentátu, neplatí ani „bulharská stopa“. Samotný ajatolláh Chomejní ho prý přímo v Teheránu instruoval.

Americký neurochirurg: Posmrtný život existuje

Dvakrát měř

Staré dobré pořekadlo by mělo být řádně ošoupané. Ono je ale téměř zánovní, protože dlouhodobě není používané. Leží ve stejném odkladišti jako zdravý rozum, střízlivost, uměřenost a důstojnost. Přesto – anebo právě proto – by stálo za to se k těmto a podobným starým moudrostem vrátit. A přidat ke všemu světa poznávání a střemhlavým aktivismům také hodně skepse. Sovětský svaz kdysi vyvážel revoluci, Spojené státy nyní vyvážejí lidská práva. Obojí je to ale podobný šunt, který – tak si to myslí v mnoha zemích světa, o jejichž „blaho“ tyto velmoci tak „nezištně“ pečují – kdyby za něco stál, určitě by si ho zavedli nejdřív doma.

A tak bychom měli být ve svých zahraničních angažmá velmi ostražití, a opustit mladické svazácké revoluční nadšení o tom, jak změníme svět. A začít s těmi změnami nejdřív u sebe doma. A pokud možno ušetřit cizí země od aplikace našich čerstvých nápadů, jak by oni tam měli žít. On je totiž respekt k jiným (lidem, národům, civilizacím) mnohem důstojnějším přístupem, který nese ovoce trvalejší než jen momentální přízeň mocných. Je-li naše civilizace opravdu postavená na oněch prastarých hodnotách, jak stále vytrubujeme, měli bychom to dávno vědět.

http://www.ceskapozice.cz/zahranici/g eopolitika/severni-korea-iran-dvojimetr-zapadu?pa

Americký neurochirurg Dr. Eben Alexander, který pracuje 25 let na Harvard Medical School, onemocněl r. 2008 na zánět mozkových blan a dostal se na týden do komatu. Zažil při tom cestu do posmrtného, nadpřirozeného světa. Svědčí o tom tento týden v týdeníku Newsweek, kde píše o své nové knize na toto téma:

Jako neurochirurg jsem nevěřil na fenomén předsmrtných zážitků, píše autor. Jako neurochirurg rozumím tomu, co se děje v mozku u lidí, kteří se blíží smrti, a vždycky jsem byl přesvědčen, že existuje dobré vědecké vysvětlení pro nadpřirozené cesty na nebesa, které zažívají lidé, kteří o vlásek unikli smrti. Na podzim r. 2008, po sedmi dnech v komatu, kdy lidská část mého mozku, neokortex, byla neaktivní, jsem zažil něco tak hlubokého, že mi to dalo vědecký důvod věřit v existenci vědomí po smrti.

Neexistuje vědecké vysvětlení, jak je možné, že zatímco mé tělo leželo v komatu, moje mysl - mé vědomí, mé vnitřní já - bylo naprosto při životě. Zatímco neurony mého kortexu stoprocentně ochromily bakterie, které na ně zaútočily, moje vědomí, osvobozené od mozku, se vydalo na cestu do širší, nové dimenze vesmíru, do dimenze, o níž jsem nikdy nevěřil, že existuje a před zážitkem komatu bych ji odmítl jako nemožnost.

Avšak ta dimenze - kterou popsali četní svědci, kteří se dostali na pokraj smrti - skutečně existuje.

Všechny hlavní argumenty proti přesmrtným zážitkům uvádějí, že tyto zážitky jsou důsledkem minimálního, dočasného či částečného špatného fungování kortexu. Avšak k mé předsmrtné zkušenosti došlo v situaci, kdy tomu nebylo tak, že by můj kortex špatně fungoval - můj kortex byl prostě stoprocentně vypnutý. Je to jasné z vážnosti a doby trvání mé meningitidy a je to zdokumentováno CT skeny mého mozku a neurologickými vyšetřeními.

Na základě dnešního lékařského porozumění mozku je absolutně nemožné, abych během svého komatu zažil jakékoliv, třeba jen omezené vědomí.

Trvalo mi dlouhé měsíce, než jsem se vyrovnal s tím, co se mi přihodilo. Nejen prostě s tím, že bylo lékařsky nemožné, aby byl během svého komatu při vědomí, ale - a to bylo důležitější - i s tím, co se dělo během té doby.

Na začátku svého dobrodružství jsem byl v mracích. Velkých, nadýchaných, oranžovobílých mracích, které byly kontrastně vidět proti tmavěmodré obloze.

Vysoko nad mraky - neobyčejně vysoko - létala přes oblohu hejna průhledných, světélkujících bytostí a zanechávala za sebou dlouhé stopy.

Byli to ptáci? Andělé? Ta slova se prostě na ty bytosti nehodí. Byly to bytosti vyšších forem.

Seshora se šířil zvuk, obrovský a zvučný. Byl téměř hmotný, bylo to jak déšť, který cítíte na kůži ale nezmoknete.

Slyšel jsem vizuální krásu stříbrných těl oněch světélkujících bytostí a viděl strana 20

ORL číslo 2013-3 jsem radostnou dokonalost toho, co zpívaly. Zdálo se, že není možné pozorovat cokoliv v tomto světě, aniž by se člověk nestal jeho součástí.

"Ale nakonec se vrátíš."

Na to jsem měl jedinou otázku: A je to ještě podivnější. Po většinu mé cesty byl se mnou kdosi jiný. Žena. Byla mladá a pamatuju se, jak vypadala, naprosto podrobně. Měla vysoké lícní kosti a hluboké modré oči. Zlatohnědé kadeře rámovaly její krásnou tvář. Když jsem ji poprvé uviděl, letěli jsme na nesmírně složitém povrchu, který jsem po chvíli poznal jako motýlí křídlo. Kolem nás byly miliony motýlů.

Vrátím se kam?

Ptal jsem se beze slov této bytosti:

Kde jsem?

pravou podstatu vědomí a budu se snažit ujasňovat, že jsme něčím daleko víc než fyzickým mozkem.

Knihu dr. Ebena Alexandera Proof of Heaven: A Neurosurgeon's Journey into the Afterlife (Důkaz nebe: Cesta jednoho neurochirurga do posmrtného života), vydává nakladatelství Simon & Schuster 23. října 2012.

http://www.ac24.cz/zpravy-zesveta/1163-americky-neurochirurgposmrtny-zivot-existuje

Kdo jsem? Oděv té ženy byl jednoduchý, ale jeho barvy - měly tutéž zahlcující, nesmírně pronikavou živost jako všechno ostatní. Dívala se na mě pohledem, za který byste se vzdali celého dosavadního svého života. Nebyl to romantický pohled ani pohled přátelství. Bylo to něco vyššího.

Aniž by použila slov, promluvila na mě. To, co říkala, mnou proletělo jako vítr a okamžitě jsem porozuměl, že je to pravda.

To, co říkala, mělo tři části, a pokud by se to dalo přeložit do lidské řeči, bylo by to toto:

"Jsi milován, navždy, pořád."

"Nemusíš se ničeho bát."

"Není nic, co bys udělal špatně."

Naplnilo mě to obrovským a šíleným pocitem úlevy. Bylo to, jako by mi někdo předal pravidla hry, kterou jsem hrál celý život, aniž bych jí pořádně rozuměl.

"Ukážeme ti tady mnoho věcí," řekla žena znovu, beze slov, ale tím, že jejich pojmovou esenci přímo včlenila do mě.

Proč jsem tady?

Odpověď vždycky přišla v explozi světla, barvy, lásky a krásy, které mou prošly jako obrovská vlna.

Pak jsem se dostal do obrovského prostoru, naprosto temného, nekonečného, ale zároveň nekonečně útěšného. Přestože tam byla naprostá tma, zároveň byl ten prostor plný světla. To světlo pocházelo ze zářící koule, která byla jakýmsi "tlumočníkem" mezi mnou a touto obrovskou přítomností.

Jsem si vědom toho, že je to naprosto neuvěřitelné, jenže to bylo všechno naprosto skutečné.

Londýnská City největší nepřítel demokracie v Evropě? Květa Pohlhammer Lauterbachová

Také se ptáte, proč je vlastně Velká Británie ještě členem Evropské unie? A proč se o jejích problémech nijak zvlášť nehovoří v médiích, pomineme-li Britské listy?

Moderní fyzika nám praví, že vesmír je nedělitelnou jednotou. Před mým předsmrtným zážitkem byly takové pojmy jen abstrakcemi. Dnes jsou pro mě realitou. Nejenže je svět vesmír definován jednotou, je také - teď to vím - definován láskou.

Strávil jsem desítky let jako neurochirurg v jedné z nejprestižnějších lékařských institucí v této zemi. Vím, že mnoho mých kolagů zastává názor, jaký jsem zastával i já, že mozek, a to právě kortex, vytváří vědomí a že žijeme ve vesmíru, v němž neexistují emoce. Avšak to je nyní rozdrceno. Po zbytek života budu zkoumat

11 členských států Evropské unie se shodlo na zavedení daně z finančních transakcí. Mezi zeměmi, které zavedení této daně nepodpořily, je pochopitelně Velká Británie a Česká republika. „My jsme ti, co věří v anglosaskou demokracii a svobodu“, proto jsme nezavedli ani bankovní daň, ani se nepřipojili k požadavkům na uvalení daně na spekulativní obstrana 21

ORL číslo 2013-3 chodní transakce, které deformují ceny a tržní prostředí. Zisky tuzemských bank oproti ziskům podnikatelského sektoru reálné ekonomiky rostou nesrovnatelným tempem a dotují tak své matky v zemích, ve kterých je úroveň platů proti Česku trojnásobná, viz Česká spořitelna, zemský ráj to na pohled. Jak by ne, vždyť každá politická strana potřebuje úvěr na financování své volební kampaně, tak proč by si to s bankami měli politici rozházet, že? Projekt S karet je toho nejlepším důkazem. Zatím nejsme svědky toho, že by některý český politik hovořil odvážně a zasvěceně o (ne)fungování finančního sektoru a důsledcích, které to má pro ekonomiku, zaměstnanost, makroekonomickou rovnováhu atd…

Daň z finančních transakcí, tak jak je prezentována evropskými politiky, zejména socialisty, je evropské veřejnosti předkládána jako spásonosná zbraň v boji proti finančním spekulantům. Není jí ovšem. Ani kdyby byla přijata celosvětově, neuzdravila by rakovinou napadený finanční systém, nýbrž by jen pomohla sypat písek do soukolí mašinérie systému, který se řítí do vlastní záhuby.

Z počínání evropských politiků se radují ti, co sídlí v daňových rájích, na Wallstreetu, a především v londýnské City. Tam už si mnou ruce a připravují se na tučné žně.

V informovaných kruzích platí jednoznačně, že je londýnská „City“ největším finančním centrem světa. City – něžněnazývaná „Square Mile“ nepatří Velké Británii. Je extrateritoriálním územím. Kdyby se sem chtěla britská královna vydat na procházku, což se tak často nestává, musela by se ohlásit jako při státní návštěvě! Korporace City má své vlastní zákony. Její manažeři a všelijací finanční mágové odsud řídí své obchody se všemi druhy cenných papírů po celém světě. Žádný soud na ně nemůže, žádná vláda nemůže omezit jejich obchodování. Takže se můžeme potutelně usmívat nad jásotem a radostí politiků 11 zemí EU, kteří se shodli na zavedení daně z finančních transakcí od roku 2014 (nebo možní také nikdy?).

Jedna všemocná čtvereční míle

Dokonalá plutokracie

Londýnský starosta (Mayor), kterým je od května 2008 Boris Johnson, není šéfem londýnské City Corporation. Boris Johnson se dokonce pyšní titulem „Lord Mayor“. V City žije pouze 8000 obyvatel, sídlo zde však má 500 zahraničních bank, brookerských firem a investičních bank, které zde spravují velkou část majetku svých klientů, kteří tu prostě „nechávají pracovat své peníze“. Hlavním úkolem Sira Aldermana Davida Wootona, rovněž Lorda Mayor, spočívá jednoduše v tom, aby přesvědčil svět o dobrodiní deregulace finančních trhů a aby přitáhl do City mezinárodní, po světě se potulující kapitál.

Právo na vlastní samosprávu má City od roku 886. Od 12. století má i vlastní parlament. Navzdory českými konzervativci tolik opěvované demokratické tradici Anglie se zde rozhodně žádná demokracie nekoná, protože kromě obyvatel hlasují ve volbách také koncerny – a to v poměru, určeném počtem zaměstnanců: kdo zaměstnává 50 zaměstnanců, má 10 hlasů, při 3500 zaměstnancích je to 79 hlasů. Hlasy koncernů tak snadno převálcují lasy obyvatel vždy o 2/3. Takže poslanci parlamentu jsou vždy hlásnou troubou koncernů. Kdo by chtěl pálit ruku, která ho živí, že? Parlamentní debaty se tak točí akorát kolem témat, jako „kam postavit veřejné záchodky“, popisuje úroveň diskuse bývalý člen městské rady. Kritické otázky jsou kvalifikovány jako nedostatek respektu, to známe ale i u nás, že? Takže anglicky: „It´s not the workers, who „appoint“ the voters, but the bosses. Plutocracy, pure and simple“ Tedy o tom, kdo půjde volit rozhodují bossové, nikoliv zaměstnanci (www.guardian.co.uk). Moc korporace City je enormní. Spočívá v mnohovrstevnaté síti od britské koruny, přes britskou vládu až k mezinárodním institucím, včetně celosvětově působících finančních organizací. Rozsah této moci je často podceňován. Tato moc spočívá nejen v udílení rad a vyvíjení tlaků na politiku, kterou nemá nikdo tak v hrsti jako právě City. Za vnější znamení této moci lze považovat, že Lord Mayor sedí při státních banketech u stolu s britským premiérem a arcibiskupem z Canterbury.

Kolem roku 1600 měl Londýn největší přístav světa. Vybudováním britského impéria rostlo také nesmírné bohatství. Slavná Východoindická společnost zde vybudovala rozsáhlé obchodní impérium, které položilo základ pro budoucí světovou velmoc. Bohatství přinesl import koření, čaje, ale také cukru a tabáku z otrokářských plantáží Karibiku. V 19. století předčil Londýn jako největší finanční centrum Amsterdam. Bez londýnského finančního centra by se neuskutečnila výstavba železnice, započatá kolem roku 1830. Víc jak polovina obyvatel City pracuje v bankách, pojišťovacích společnostech, hedgeových fondech a advokátních kancelářích. Nacházejí se zde početné komoditní burzy, jako například London Metal Exchange, která je největší komoditní burzou světa s denními obraty kolem 46 mld dolarů. K pochopení fungování burz stojí za to shlédnout dokument BBC na You Tube: The City of London – Money and Power, kde je tato burza mimo jiné také představena. Sídlí tu také Baltic Exchange, což je burza, která uveřejňuje denně světové nákladní tarify. Co se týká podílu na světovém devizovém a derivátovém obchodu, vede londýnská City se 40% podílem na objemu operací světa. Realizuje se tu rovněž 50% světových obchodů s akciemi.

Londýnská City nepodléhá žádné demokratické kontrole, nýbrž oslabuje dokonale autoritu samotného britského parlamentu. Korporace si sem dosadily svoji figurku, pozice se nazývá „remembrancer“ – jde o lobbyistu City: sedí hned za mluvčím, dává pozor na to, co říkají zvolení zástupci lidu a usiluje pak následně o to, aby práva a privilegia City zůstala zachována.

Několik vlád se už marně pokoušelo City demokratizovat – vždycky ale narazily na nesmírnou finanční moc. Jak strana 22

ORL číslo 2013-3 je tato moc ve skutečnosti velká, potvrzuje fakt, že samotný finanční sektor vypadá zcela jinak než před krizí. Bonusy, které byly vyplaceny začátkem roku 2012, byly vyšší než kdykoliv předtím. „Finanční elita zvládla krizi s větší profesionalitou a nasazením zdrojů než v dřívějších krizích“, napsali v listopadu autoři pracovního Centra výzkumu socio-kulturních změn, think-tanku placeného City. Tah na branku regulace zase nevyšel. Strana světové finanční elity je opět jednu míli v předstihu před vládami evropských zemí.

Od Bing-Bangu k pirátství: Off shore a On-Shore

Díky obrovské koncentraci moci je kdykoliv možné vyprat peníze, získané v různých zemích světa nelegální cestou. City je zahlceno penězi oligarchů, kleptokratů, obchodníků s drogami a gangstery všeho druhy, aniž by se tito museli obávat zásahu zvenčí. Od okamžiku nástupu deregulace a odstranění devizových kontrol v roce 1979, stejně jako zrušení státního dohledu nad pohybem kapitálu, se vynořily také rozličné další „obchodní příležitosti“. Během několika málo let se ztrojnásobily transfery majetku ze zahraničí a City se stala centrem správy mezinárodních majetků. Obchod s cennými papíry byl ještě regulován, a tak vydala železná lady Margaret Thatcherová v roce 1986 zákon, který nabral sílu Bing-Bangu. Obchody burzovních makléřů se přestaly kontrolovat a bylo povoleno obchodování pouze v elektronické formě zcela bez omezení, takže se objem „obchodů“ rychle zmnohonásobil a s ním se množila rychle i chamtivost jednotlivých aktérů finančních trhů. Jak to v City funguje, popsal skvěle bývalý úspěšný burzovní makléř Geraint Anderson ve svém románu City Boy, který vyšel i česky. Londýnská City vyrostla velmi rychle v tzv. OFF-SHORE centrum, tedy zónu, nepodléhající kontrole a zákonům. Stala se součástí mezinárodní sítě, do které patří Kajmanské ostrovy, Bermudy, Bahamy, Panenské ostrovy a další.

Kapitál je všemocný – lidé neznamenají nic!

Pojem ON SHORE ekonomika znamená skutečnou reálnou ekonomiku, vyrábějící zboží a zajišťující služby a distribuci. Je to tedy ekonomika, která je prokazatelným přínosem lidské činnosti, která nám všem usnadňuje život. Naopak OFF-Shore finanční průmysl „radí ON-Shore ekonomice, jak se vymanit z obtížného zdanění a jiných zbytečností , a jak se tomu dá napomoci zaúkolováním „těch správných vlád“. K těm patří bezesporu ještě i doposud fungující česká Nečasova a Kalouskova vláda.

Tak je možné, že třeba na Kajmanských ostrovech sídlí na adrese Ugland House 18 000 podnikatelských subjektů. Peníze dopravují na Kajmanské ostrovy soukromá letadla a do bank je doprovázejí policejní eskorty. Carlose Lehdera, vůdce nechvalně známého kolumbijského drogového kartelu, odváží při příletu na jeden z bahamských ostrovů skupina nahých žen. Nevím, zda si Viktor Kožený mohl dovolit podobnou eskadru, ale proti Lehderovi byl pravděpodobně - břídil! Kdo nejvíc na tomto byznysu nejvíc vydělává? No přece producenti poštovních schránek a cedulí s názvy firem! Firmy a lidi, vyrábějící kancelářský nábytek, bychom hledali marně!

EU Trojce se podařilo vytvořit nový obchodní model: „PŘÍŠTÍ, ALE I DNEŠNÍ GENERACE BEZ ŠANCÍ“. Raymond Baker, vedoucí pracovník „Global Financial Integrity“ se sídlem ve Washingtonu,D.C, je názoru, že tento systém je nejhorší kapitolou světového hospodářství od dob otroctví a mexický prezident José Loper Portillo už v roce 1982 - tedy před 30 lety konstatoval, že soukromé banky vydělaly víc peněz mimo své země, než kdy vytvořila koloniální impéria, která vykořisťovala lidstvo od doby, kam až lidská paměť sahá.

O tom, že je současné bankovnictví nejšpinavějším obchodem všech dob, svědčí veřejně známý podvod, nebo-li manipulace s úrokovou sazbou LIBOR.

Pyramidová hra a řetězení úvěrů V roce 2011 činil výkon světové ekonomiky 70 biliónů dolarů. Víc jak polovina tohoto „výkonu“ se už před deseti lety realizovala na papíře v daňových oázách. Mezitím ovšem tento podíl značně narostl. Zisky tedy odplouvají do daňových rájů, což je i případ Česka a světové koncerny jen málokdy odvádějí daně v domovských zemích. Miliardy na bonusy (otázkou za co) jsou převáděny finančním žralokům a EU Trojka a za ní bečící stádo národních vlád zpívají v poslušné jednotě jedinou písničku, kterou znají: „Daně dolů“. Na konci řetězce se likvidují sociální výdaje, které už vybrané daně nestačí pokrýt a obyvatelstvo zemí jižní Evropy a bývalých zemí východního bloku, nových to kolonií 21. století, je hnáno do největší chudoby a beznaděje od doby, kdy skončila II. světová válka.

Každý z nás jsme se alespoň jedenkrát v životě setkali s řetězením dopisů. Ten, kdo předává někomu nějakou informaci, po něm požaduje, aby tuto "důležitou" nebo "tajnou" informaci zase předal dál dalším 10 lidem. Tento trik použil také jistý pan Madoff a používal peníze, které mu svěřili noví vkladatelé do fondu, na vyplácení renty starším klientům. Dlouhé roky mátl dokonce celý Wall Street a burzovní dohled (SEC) neviděl žádný důvod, proč by měl zahájit kontrolu, přestože určité známky nestandartního jednání už vyplouvaly na povrch. V novinách jsme se dočetli, že se jednalo o "Ponziho machinaci" tedy pyramidální hru.

strana 23

ORL číslo 2013-3 Jenže to se děje dnes ve velkém. Jeden úvěr, který jistí reálné aktivum, jako je například váš rodinný dům pořízený na hypotéku, umožňuje řetězení dalších úvěrů, které jsou kryty pouze papírově a vydávány za finanční produkt, který je pojištěn a opatřen razítkem ratingové agentury.

Koupíte si na úvěr u jedné z bank v londýnské City dům za půl miliónu liber. Přirozeně nemáte žádný vlastní kapitál a tak "přepíšete" dům bance, ke které máte důvěru, a ta vám poskytne půl miliónu. Máte pocit, že jste boháč, proto dporučíte své přítelkyni, ať udělá totéž. Nikdo se nemůže divit, že je také nadšená a hned poradí svému otci, aby si také koupil dům prostřednictvím banky v City. Tak ta pohádka pokračuje, až jsou všechny všechny domy, co existují, prodány a zastaveny. Bohatým oligarchům z Ruska a jiným podnikavcům tento kšeft neunikne, a tak se i oni začnou podílet na tomto skvělemé byznysu.

Také pilní Američané a Evropané zejména z jižních zemí se rychle nadchnou a naskočí do tohoto vlaku. A tak začíná odliv kapitálu ze zemí a proud peněz se valí do City. Odkud tento kapitál utíká, tam pochopitelně v bilancích bank chybí. No a pak musí zasáhnout vlády coby spasitel vybrakovaných bank. Ty mají několik možností: Buď stáhnou peníze ze svých občanů pomocí dalších daní, nebo si půjčí draze na "finančních trzích", případně u svých bohatých obyvatel, nebo jim je půjčí Evropská centrální banka, která je natiskne do zásoby a nastartuje inflaci, na kterou doplatí 90 % obyvatel. Tedy ti, kteří nemají skoro žádný majetek a žijí od výplaty k výplatě. Banky se přece musí zachraňovat, ne?

Tam, kde se šíří inflace, padá ekonomika a roste nezaměstnanost, hrozí znehodnocení měny a finanční kolaps, tam nemá smysl držet úspory. V Londýně, nebo jiném off-shore finančním centrum se rozmnožuje tedy stále rychleji "mezinárodní kapitál", který je na útěku. Soustřeďuje se pak jako v našem příkladu v Londýně, tam se zlegalizuje a snaží znovu ovládnout svět.

Re-hypotéka(poskytnutí dalšího úvěru proti dalšímu zastavení už jednou zastaveného aktiva) je běžnou praxí na finančních trzích, viz obchodování se subprime hypotékami, které stálo za pádem Lehman a Brothers. Banka poskytne dealerovi či brokerovi úvěr. Ten předá jistinu (cenný papír), který dostane od zákazníka, bance jako jistinu za úvěr. Zda tato jistina skutečně existuje před touto operací (dům, cenné papíry), nebo bude teprve vyrobena (prázdné prodeje), je irevelantní.

A závěr z této historie: úvěry byly vytvořeny z ničeho!

Skandál s úrokovou sazbou LIBOR: miliónová pokuta bance Barclays

Britský bankovní svaz (BBA) zkoumá, zda nedošlo k manipulaci s nejdůležitější úrokovou sazbou LIBOR - London Interbanking Offered Rate. Ta určuje, za kolik si banky mezi sebou půjčují volnou likviditu. LIBOR se používá při stanovení úroků na cenné papíry v objemu 350 bilionů dolarů! Nadto ale ovlivňuje úvěrové podmínky například u hypotečních úvěrů pro obyčejné lidi, jako jsem já nebo vy.

Před pár měsíci byla americkým ministerstvem spravedlnosti odsouzená renomovaná britská banka "Barclay′s" k pokutě 451 miliónů dolarů kvůli manipulacím s úrokovou sazbou LIBOR v letech 2005-2009. 451 miliónů jako pokuta za manipulaci s úrokovou sazbou za tak dlouhé období? Experti přepočítali, když kalkulovali s průměrným, takto dosaženým ziskem, že tato pokuta činila z dosaženého "extra výdělku" 1 %. Suma sumárum: ta trocha rizika za to přece jenom v tomto případě stála.

Dohromady se tohoto podvodného jednání dopustilo 18 bank a na seznamu jsou uvedeny "všechny systémově relevantní banky" jako např. Deutsche Bank. A pokud se podaří prosadit v EU bankovní unii a jednotný bankovní dohled, vemte jed na to, že už pak budou existovat jenom ony "systémově relevantní

banky", které v případě selhání budou muset zachraňovat daňoví poplatníci, jak se děje v současné době. Už nyní se děsí všechny etické, družstevní a malé banky, které jsou těm velkým solí v očích, jaký osud je čeká.

Stará známá strategie: nevidět, neslyšet, nemluvit

Soudní proces, který probíhá v současné době na nóbl adrese u Královského soudního dvora v Southwarku, se sice týká švýcarské banky UBS, avšak na povrch vytažená fakta z celé kauzy nevrhají na londýnské City zrovna dobré světlo. Jde o události v oddělení UBS banky zvaném Delta-On-Desk, které otřásly bankou UBS v jejích základech.

Toho zářijového dne, kdy jeho soused, sedící na vedlejší židli, obchodník Kwen Adoboli prodělal díky jednomu mailu 2,25 miliard dolarů, pokračoval obchodník Christoph Bertrand, aniž by co tušil, v práci. "Slyšel jsem o tom až příští den", řekl, když se ho tázali vyšetřující. Teprve 32 letý Adoboli byl postaven před pěti týdny před soud kvůli dvojnásobnému podvodu falšování bilance obchodních výsledků. Svým jednáním, říká žaloba, ohrozil samotnou existenci banky. Vsadil 5 miliard dolarů na termínované kontrakty SaP-500 Indexu a další 3,75 milard na německý termínovaný trh. Jeho představený John Hughes přiznal, že musel dokonce "roztáhnout záchranný deštník". Ten spočíval v tom, že zaparkoval na nepovolená konta ztráty a zisky, aby je, až bude vhodná příležitost, tento mág převedl do denní bilance. Svůj vlastní podíl na záchranné operaci přiznal pak Hughes teprve potom, co ho Adoboliho obhájce podrobil třídennímu křížovému výslechu. Předtím nechtěl vůbec přiznat, že by do operací obžalovaného nějak zasahoval

Vycházejí spekulace na pád eura ze City?

Jak už bylo dříve řečeno, je "The City of London" svatá a nedotknutelná a nepodléhá britskému soudnictví. Fistrana 24

ORL číslo 2013-3 nanční obchodování jede ve stejných kolejích jako před krizí. Malým mráčkem, ze kterého rozhodně pršet nebude a který bude rychle zahnán, je pokus postavit se prostřednictvím fondu ESM se 700 miliard euro spekulantům, kteří denně otáčejí zhruba 4 700 milard na devizových spekulacích a dosahují přitom pohádkových zisků. Ratingové agentury, které nemají žádný status skutečného "experta", už připravují půdu a finanční centra a celosvětově působící "hedgové fondy", patřící především velkým bankám (a to i těm, které státy prostřednictvím svých daňových poplatníků zachraňovaly), obstarají zbytek. Bude pak úplně jedno, jestli budou zisky vypláceny legálně, nebo přes daňové oázy a stáda brokerů a dalších finančních mágů jako je Adoboli, budou inkasovat své miliónové bonusy. K tomuto stádu patří i náš miliardář a bojovník proti korupci Karel Janeček, který vede aktuálně mediální kampaň za lepší svět a radí nám, abychom se všichni chovali lépe. Člověk by se radostí nad jeho procitnutím rozplakal.

Úroky k refinacování státních dluhopisů Řecka, Španělska, Portugalska, Itálie a brzy i dalších zemí vystřelují do závratných výšek a důvěryhodnost jednotlivých států je brána jako rukojmí. Proto šéfové vlád jako poslušní panáčci mačkají tlačítko a dodávají žralokům krmivo - jediné skutečné peníze, totiž daňové příjmy. S racionalitou nebo skutečnými finančními obchody to nemá vůbec nic společného. Stačí připomenout, že státní dluh činí v Řecku na 1 obyvatele 30 000 dolarů, v USA 50 000 dolarů a ve Velké Británii 35 000 dolarů, přičemž výhled na rok 2013 a 2014 je velmi pesimistický - Británie by se mohla stát nejzadluženější zemí EU. Při porovnávání zadluženosti země není nezajímavé porovnání celkové výše veřejného zadlužení a soukromého majetku na 1 obyvatele. Tady, a to možná i souvisí s útokem na euro, vycházejí zajímavá čísla: průměrné zadlužení EU16 činí 21 491 eur, majetek však 77 215 eur. V USA veřejný dluh 32 755, majetek 49 700 euro. A to přesto, že má Amerika svého Gatese, Buffeta a další supermiliardáře (PEW studie, rok 2010). My Evropani jsme totiž konzervativní, neradi příliš mobilní a platí můj dům, můj hrad. A v

Evropě je rovněž hodně pozemků nezatížených dluhy a vysokým zdaněním. Sem investuje průměrný Evropan nejraději. V Řecku byly zase potvrzeny opětovně velké zdroje zemního plynu a ropy. Útok na euro má tedy svůj racionální základ a proto není nic víc žádoucího, než likvidace evropského domu blahobytu.

Je evidentní, že se tím Londýn stal ze zářící metropole peněz během pár týdnů hlavní světovou metropolí podvodů.

Kolonializace postmoderní společnosti má svůj kořen ve finančních centrech světa a City of London v něm hraje jednu z vedoucích rolí!

Podvod jako "obchodní model"

Ekonomka útočí: Statisíce nezaměstnaných. A tato vláda to ignoruje

Možná, že uvedené nepříjemné události na nás zapůsobí, že cukneme rameny se slovy "no a co... to jste nevěděli...?" a zapadnou někde hluboko v našem archívu. Jenže stále častěji se odehrávají "obchody finančních trhů" v šedé zóně a někteří jeho účastníci se s tím ani netají. Množí se však podvodná jednání, která jsou veřejnosti předkládána navenek jako seriózní a která dokonce nejsou v médiích přizvanými "experty" nijak zpochybňována. A politici si nechávají nakukat ledacos, zvláště, když mají kvalifikaci jako náš ministr financí. Peníze přece nesmrdí!

Nezaměstnanost, pokles životní úrovně, exekuce a bída. To jsou propojené faktory, které se mohou v současné době stát smutnou realitou pro řadu lidí v Česku. Bez práce je totiž rekordní počet občanů, kteří mají navíc stále menší šance na to najít novou.

Tentokrát to bude možná jinak. Nezbývá než doufat, že se nebude opakovat stejná situace jako v roce 2008, kdy i po pádu některých bank nedošlo k žádnému omezení činnosti korporací. Tentokrát by neměl sedět na lavici pouze obžalovaný Adoboli, nýbrž celá City, jelikož operace podobného ražení včetně "záchranného deštníku" zde nejsou žádnou výjimkou. A vůbec, odkud vzali evropští politici termín "záchranný deštník" jako jedinou variantu pro záchranu eura? Kdo jim asi radí?

Už nejde jenom o nějaké ušmudlané, zákulisní čachry a podvody na temných chodbách. Jede se ve velkém, jde o podvody, odehrávající se přímo na sálech obchodníků, jako je manipulace s referenční úrokovou sazbou a napomáhání praní špinavých peněz.

http://news.e-republika.cz/article979

Žijí-li v oblastech, kde je nezaměstnanost dlouholetým problémem – jejich šance je mnohdy 123 ku jedné (Například na Jesenicku je 123 lidí na jedno pracovní místopozn.red.). O tom, jaké jsou vyhlídky do budoucna, si ParlamentníListy.cz povídaly s ekonomkou Ilonou Švihlíkovou.

„Dokud máme tuto vládu, která nemá šajn o tom, co je to hospodářský plán, tak bohužel asi nápravu k lepšímu čekat nemůžeme. Existují při tom již delší čas upozorňovací znaky a další indikátory toho, že se vše vyvíjí zle a špatným směrem, přesto to lidé ve vládě a nejen tam ignorují,“ řekla pro ParlamentníListy.cz ekonomka Ilona Švihlíková s tím, že kdyby to, co popsala, neexistovalo, vyřešit problém nezaměstnanosti by byl v nejbližším čase i tak dost tvrdý oříšek.

strana 25

ORL číslo 2013-3 "Na tom, že se hovoří o takové míře nezaměstnanosti, se podílejí dva jevy. Jednak ten, že v zimě nejsou sezónní práce, takže je vždy o něco vyšší, než v jiných ročních obdobích. Ovšem působí to také propad ekonomiky, kterou se nikdo úspěšně ani nesnaží rozhýbat. Vliv na to má bezesporu i mezinárodní a globální situace, ovšem u nás se dá velký podíl viny připsat právě vládní politice. Na to, že na jaře tedy nezaměstnanost klesne, bych tedy já osobně příliš nesázela. O něco zcela určitě, avšak tipuji to tak řádově na desetiny procenta,“ pokračovala dál Švihlíková. Připustila pak také to, že nezaměstnaných v Česku bude zřejmě navíc větší počet, než vyplynulo ze statistiky.

Záleží na metodě, která určí, kolik je skutečně lidí bez práce

„Asi nejpřesněji se dá určit situace, pokud se používá metodika určování, z kterou pracuje Mezinárodní organizace práce, ta se však u nás, pokud vím, nepoužívá. O kolik se však ty počty liší, si netroufnu odhadnout,“ uvedla dál pro ParlamentníListy.cz Švihlíková.

Bez práce je tedy u nás podle zveřejněných údajů MPSV nyní téměř 600 tisíc lidí, což je historicky nejvíc od vzniku samostatné ČR, některá přirovnání hovoří dokonce o tom, že hůře bylo už jen v období Velké hospodářské krize v roce 1933. Tehdy bylo cca ještě o sto tisíc nezaměstnaných v zemi víc. Není tedy přehnaným pesimismem to, že se lidé víc než kdy jindy v minulých letech začínají obávat bídy.

Jak Švihlíková připomněla, i když například na jedno pracovní místo na Jesenicku na severu Moravy stojí 123 uchazečů (a celkově v ČR je průměr 17,3 lidí na jednu pracovní nabídku), ty nabídky často navíc nemají z běžnou prací příliš společného. "Ti lidé jsou dál nuceni, aby obcházeli domy a byty a nabízeli tam parfémy, deky a kdo ví co ještě - s normální prací či pracovním poměrem to moc společného nemá. V lepším případě se jedná o práci někde v callcentrech,

která ovšem může opět znamenat jen to, že jiným lidem vnucují po telefonu nějaké služby či výrobky a teprve na základě úspěšnosti toho, kolik jich přesvědčí, jsou zaplaceni," upozornila ekonomka na jev, který se také významně rozšiřuje i kvůli zvyšující se nezaměstnanosti.

Bída zatím není, ale blížíme se k ní, řekl sociolog Keller již vloni

Jak již v minulosti řekl sociolog Jan Keller, v Česku sice dosud podle něj není vyloženě bída, avšak čím dál více lidí se k ní blíží.

„Na rozdíl od zemí jako Německo nebo Francie jsou naše střední vrstvy, což představuje dvě třetiny populace, mnohem blíže k hranici bídy než v těchto zemích,“ vysvětlil pro ParlamentníListy.cz. Spočítal také, že u průměrné rodiny, která má dvě děti a čistý příjem 35 tisíc, zvýší současné vládní reformy rodinné výdaje o deset tisíc korun.

„V každém případě už dnes taková modelová domácnost českých středních vrstev žije od výplaty k výplatě a k tomu se ročně zadlužuje jednou Kalouskovou složenkou ve výši 120 tisíc korun,“ upozornil sociolog. Šance dostat se z nízké životní úrovně na nejvyšší? I kdybyste dělali 16 hodin denně…

Popsal rovněž to, že člověk z poměrů s nižší životní úrovní nemá prakticky šanci se dostat na úroveň vyšší, jak to bylo možné dříve.

„Pokud má společnost tvar pyramidy, tak ať ti nahoře jsou nahoře. Ale společenská pyramida je tu od toho, aby ti neschopní čas od času znova šli shora dolů, a ti schopní, aby mohli jít nahoru. Ale jakmile se vršek pyramidy odtrhne - a k tomu právě došlo tak nahoře zůstanou úplně neschopní a dolů nepůjdou. O tom napsal před sto lety Vilfredo Pareto - a nic lepšího se na to téma napsat nedá. Schopní zdola se mezi ty nahoře nikdy nedo-

stanou,“ řekl uznávaný levicově orientovaný sociolog Keller. Schopní nemají šanci jít nahoru, ti nahoře nejsou ohroženi pádem

Vysvětlil pak dále i to, proč se dá hovořit o tom, že ačkoli v to doufáme, skutečně v demokracii nežijeme.

„Demokracie je totiž možná při rovnosti. Tedy pokud ti nahoře jsou za neschopnost ohroženi pádem, a ti schopní můžou pak jít nahoru. Dlouhodobě ale nemůže demokracie fungovat na nesouměřitelnosti. Na té fungoval feudalismus. Ti, kteří byli urození, byli z úplně jiného světa, a ti pod nimi se mohli snažit každý den, mohli dělat šestnáctky, ale stejně se mezi ty urozené nedostali,“ shrnul Keller současný společenský systém.

A to, že se profesor Jan Keller nemýlí, potvrzují i trendy, které se začínají objevovat často mezi různými blogery i anonymními autory na internetu. I oni si začínají uvědomovat, že přes veškeré upřímně míněné snahy a pracovitost nemají příliš velké šance vyhoupnout se někam výš, aby třeba alespoň příští generace, tedy jejich děti, na tom byly lépe. ParlamentníListy.cz při této příležitosti zprostředkovaly před několika dny článek, který vyšel na Príglu.cz.

„Lidi v kanclech se musí pořádně soustředit, aby si udrželi výplatu týden před splátkou hypotéky a při cálování soukromýho učitele francouzštiny a klavíru pro svoje děcka bláhově doufají, že následující generace tenhle bludnej kruh prolomí.

Zato renta z několika bytů, podíl ze zisku pornostránek a akcie plynáren s monopolem v nějaké africké zemi zaručují bezpečné bohatství. Když to máte, prakticky nejde uniknout ze spárů blahobytu, i kdybyste bydleli v bordelu.

Ale i chudoba se o své lidi umí postarat. Její náruč je stejně pevná jako náruč kapitálu a svá dítka od sebe nepouští. Chuďas má stejně jako bostrana 26

ORL číslo 2013-3 háč jistotu, že ze své kasty nikdy nevybočí,“ uvedli autoři mimo jiné v textu. Možná poněkud s nadsázkou, ovšem přece jen na tvrdých základech současné reality.

Zatím tedy snad není ještě ale úplně zle. Aktuální průzkum agentury STEM, který se ptal Čechů na případné obavy z ekonomického vývoje, ukázal, že v uplynulém roce se třetina domácností u nás (tedy 32 %) ocitla v obtížné finanční situaci. Poměrně dobře finančně zajištěna je podle vlastního vyjádření přitom zhruba polovina českých domácností (49 %). Ukázalo se také, že za posledních pět let se dle odpovědí respondentů poněkud zlepšila finanční situace starších lidí a zhoršila naopak u mladších. Lidí, kteří přiznali, že mají z ekonomického vývoje obavy nebo pocit nejistoty, jak ukázal jmenovaný průzkum, prý dokonce od roku 2011 mírně ubývá (z 81 % na 73 %). http://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/ Ekonomka-utoci-Statisicenezamestnanych-A-tato-vlada-toignoruje-262612

Jan Keller: Konec růstu a rozklad levice Kritika ekonomického růstu, jeho neudržitelnosti a jeho škodlivých dopadů na přírodu patří od přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století k hlavním tématům ekologicky inspirovaných myslitelů. Tato kritika ukazuje hlubokou iracionalitu ekonomického systému, který si namlouvá, že v omezeném prostředí je možno růst neomezeně. Na tomto zjevném nesmyslu je vystavěna celá konstrukce standardního ekonomického myšlení. Kritika růstu však vyjevuje také nemalou míru čirého idealismu, ba přímo naivity těch, kdo proti růstu brojí. Jako kdyby si neuvědomovali, co všechno je s expanzí ekonomiky spojeno a k čemu všemu by její přerušení vedlo.

dou), stávají se jejich výzvy pouze pobídkou, aby chudší a neprivilegovaní měli ještě méně. To, co začíná jako vcelku rozumná ekologická rozvaha, vede k sociální polarizaci společnosti. A sociálně polarizovaná společnost má jen málo pochopení pro ekologii a pro ohledy na přírodu a krajinu. Díky umění současné české vlády máme možnost přímo v laboratorních podmínkách sledovat, co se děje, podaří-li se růst konečně zastavit a uvést zemi na trajektorii trvalé hospodářské stagnace, ne-li přímo řízeného poklesu. A vidíme, že pokud není ukončení růstu Růstu doprovázeno alternativními kroky, směřuje celá operace pouze k rozvratu společnosti.

Pokud by se Nečasovou metodou inspirovaly i další vlády, pak by namísto ekonomického rozvíjení nastoupilo celosvětové ekonomické svíjení. Ekonomický růst totiž není třešinkou na dortu tržního systému, nýbrž samotným jeho korpusem.

Bez ustavičného růstu není především možné fungování euroamerického bankovního systému. Jestliže firma nezvyšuje pravidelně svůj výkon, pak nemůže splácet úroky z úvěrů, které si vzala na svůj provoz. Jestliže domácnost nezvyšuje své příjmy, nemůže splácet úroky z půjček, které si pořídila na bydlení či na překlenutí obtížného životního období. V obou případech není alternativou růstu pokojný vyvážený stav, nýbrž bankrot a exekuce. Bez důkladných úvah o alternativním bankovnictví je seberadikálnější kritika růstu k ničemu.

Další potíž se zastavením růstu leží v rovině politické. Jestliže se koláč vyprodukovaného bohatství přestane zvětšovat, je to pro mocenskou elitu signál, aby si z něho ukrojila o to větší díl a naříkala, že má stále málo. Absence růstu tak přináší pro některé nutnost více se uskrovnit. Pro jiné je naopak povelem k tomu, aby odložili veškeré ohledy a v dobách nejistých se snažili zbohatnout o to rychleji. Pokud jim v tom kritikové růstu nedovedou zabránit (a to oni nedove-

V našich českých laboratorních podmínkách pro pěstování nerůstu vidíme i další důsledky, k jakým tento obrat vede. První obětí konce růstu a hospodářského propadu se stává veřejný sektor. Kritika růstu začala v době, kdy si nikdo nedovedl představit, že na chod veřejného sektoru by se mohlo peněz nedostávat. Přitom nejzanícenější kritici růstu působili a dodnes působí právě v těch oblastech veřejného sektoru, které jsou při zastavení růstu osekávány mezi prvními a škrceny co nejvýrazněji.

Hned další obětí zastavení růstu se stávají drobní podnikatelé a živnostníci. Tedy přesně ty vrstvy, jejichž existence by měla být páteří udržitelné ekonomiky. Nemají rezervy na to, aby mohli třeba jen střednědobě čelit poklesu poptávky ze strany těch, kdo byli o svůj díl koláče připraveni.

Nejvíce imunní vůči zastavení růstu jsou naopak velké firmy, nadnárodní korporace a silné obchodní řetězce. Mají dostatek nástrojů k tomu, aby problémy s poklesem kupní síly přesunuly na své dodavatele a subdodavatele, popřípadě na zákazníky. Jejich postavení na trhu se stane ještě dominantnější. Pro odpůrce růstu to je dosti mrzuté, neboť právě největší firmy jsou pro ně přímo symbolem neudržitelnosti ekonomiky rozpínající se nad jakoukoliv mez.

Z toho všeho je zřejmé, že absence růstu nevede ve stávajících podmínkách ke spokojenějšímu, klidnějšímu a šťastnějšímu životu, ale pouze k o to rychlejšímu nárůstu zadlužení. Zadlužují se domácnosti, které investovaly například ve formě hypoték do své budoucnosti. Zadlužují se drobné a střední firmy, které si půjčily na provoz a jejichž výrobky a služby si může dovolit nakupovat stále méně strana 27

ORL číslo 2013-3 lidí. A zadlužují se celé státy, pokud chtějí zajistit alespoň elementární fungování veřejného sektoru počínaje policií přes školství až po chod zdravotnictví a sociálních služeb. To zpětně vytváří tlak na privatizaci všech těchto služeb a zařízení, tedy na jejich přechod do režimu, který je motivován právě co nejrychlejším zvyšováním obratu a zisku, tedy co nejrychlejším růstem.

Iluze o snadnosti překonání růstu byly mohutně povzbuzeny, když v roce 1977 vyšla dnes již klasická kniha amerického sociologa Ronalda Ingleharta s názvem Tichá revoluce. Autor v ní zjišťuje, že hodnoty západní společnosti se přesunuly od zajištění materiálního blahobytu a bezpečí k většímu důrazu na kvalitu života ve smyslu osobnostního seberozvoje.

Při povrchní četbě Inglehartovy knihy mohl snadno vzniknout dojem, že se lidé odklánějí od materiálního konzumu a dávají přednost duchovnějším, až éterickým formám vyžití. Zmíněný autor vyzvedává obrovský vzestup spontaneity a touhy po individuálním sebevyjádření, ale i rozmach neformální politické angažovanosti a touhy lidí mluvit do věcí veřejných, tak jak je zaznamenal v průběhu let šedesátých a sedmdesátých.

Nejde jen o to, že mnohé z jeho úvah působí dnes poněkud antikvárně. Například právě ty, kde konstatuje, že potřeba příslušnosti stoupá na úkor imperativu ekonomického růstu a že hodnota individuálního sebevyjádření nabývá na významu na úkor hodnoty pouhého finančního zisku.

Problém je v tom, že tyto hodnotové posuny zaznamenává u příslušníků tehdy prudce narůstajících středních vrstev, které si nezvolily platonické sebevyjádření namísto konzumu a rostoucí spotřeby, ale jen jako prémii k tomu všemu. Příklon k takzvaným postmateriálním hodnotám byl umožněn právě vysokým tempem růstu a byl na zvyšování tohoto tempa vázán. Samotný Inglehart na mnoha místech uznává, že pokud by došlo k ekonomické stagnaci, či dokonce k poklesu, lidé by časem

opustili vyznávání nemateriálních hodnot a pustili by se tím usilovněji do soupeření o konzumní šance. Všemi způsoby by se snažili opětovně nastartovat růst Růstu.

Jinými slovy, Inglehartova „tichá revoluce“ neznamená hodnotovou reorientaci směrem, který by nás jednou provždy oprostil od potřeby růstu ekonomiky. Právě naopak, zvyšuje naléhavost růstu, protože bez něho a jeho konzumních plodů nebudou mít lidé chuť rozvíjet navíc k tomu všemu ještě i další a řekněme vznešenější potřeby. Dvě auta v garáži a laciný benzín jsou pro mnohé předpokladem k tomu, aby si v klidu vychutnali četbu nesporně povznášejících knih o dobrovolné skromnosti.

Aby přežila společnost, která by se zřekla principu trvalého růstu, vyžadovalo by to ve skutečnosti reorganizaci mnohem radikálnější, než jakou navrhoval třeba marxismus. Ostatně Marx počítal se stále dynamičtějším ekonomickým růstem, neviděl v něm problém, ale naopak součást řešení. Byl přitom přesvědčen, že k prosazení jeho vize společnosti bude zapotřebí organizovat veškerý proletariát a další složky neprivilegovaných, tedy naprostou většinu populace.

Co mají po této stránce k dispozici kritici zhoubného a neudržitelného růstu? Přepestrou tříšť levicových hloučků a středově liberálních jednotlivců, kteří si právě v průběhu sedmdesátých let zadělali na kolektivní paralýzu, již si pečlivě udržují dodnes.

Po opadnutí radikální vlny z roku 1968 následovalo ještě pár let poměrně vysokého tempa ekonomického růstu, takže ropné krize let sedmdesátých byly vnímány jen jako dočasné přerušení jednoznačného trendu k vyšší prosperitě. Další a další dělníci se v té době kloní k reformismu s vidinou, že se podobně jako mnozí jejich kolegové natrvalo stanou součástí prosperujících středních vrstev. K tomu přistoupilo rozčarování z vývoje ve východním bloku a šok z důsledků maoistické kulturní revoluce.

Jak ukázal francouzský sociolog Jean-Pierre Le Goff v obsáhlé práci nazvané Květen 68. Nesplnitelné dědictví, právě ti nejradikálnější filosofové levice reagovali v průběhu sedmdesátých let způsobem, který pomohl levici dokonale rozložit. Zavrhují politiku, jež se pro ně stala synonymem iluzí a lží, a naopak se obracejí k estetizaci a moralizaci. Upouštějí od analytických kategorií. Celý svět se pro ně stává jevištěm, na němž probíhá odvěký souboj Dobra se Zlem. Síly Zla představuje všechno, co má třeba jen vzdáleně podobu koordinované akce, organizace, systému. To vše jim zavání totalitou. Historickým zdrojem totality je pro ně osvícenství, jejím nástrojem rozum a nejodpudivějším ztělesněním stát. Kategorie Dobra a Zla mají nahradit údajně zastaralé dělení na pravici a levici.

Tito původně levicoví intelektuálové protestují od druhé poloviny sedmdesátých let proti jakémukoliv systému z pozic etiky, z níž činí nástroj nového, mravného a jedině pravdivého politického snažení.

Individuální revoltu vůči systému považují za mravní povinnost, ve které nejde o vítězství. Vítěz totiž získává moc a každá moc je cestou do pekel. Cílem revolty, která je podle nich jediným mravným postojem vůči státní moci, je prostě oponovat.

Dělníci, kteří zklamali svými konzumními, tedy prosystémovými a prorežimními postoji, jsou jako historická síla zavrženi. Na jejich místo nastupuje kdokoliv, kdo může být považován za protisystémového, protože žije na samotném okraji společnosti: tuláci, lidé, kteří jsou z vlastní vůle trvale bez práce, bohémové a lidé nonkonformní. Jen oni jsou skutečně pluralitní, jen u nich neexistuje riziko, že by se mohli sjednotit a vytvořit nový utlačující systém.

Sociální práva tito původně levicoví filosofové odsouvají na vedlejší kolej, pokud k nim nemají vztah přímo záporný. Nejrůznější dávky a formy zabezpečení jsou jen skrytým nástrojem kontroly, který systém používá ke strana 28

ORL číslo 2013-3 znevolnění jednotlivců. Výslovně uznávají pouze práva občanská ve smyslu práva každého jednotlivce být nezávislý na vnější moci, především na státu.

Takový program není ničím jiným než programovou absencí programu. Jakékoliv koordinované úsilí je podezíráno ze snahy získat moc a každá moc je brána jako směřování k totalitarismu. Sociální systém je zosobněním Zla a jakákoliv snaha o změnu tohoto systému je dopředu odsouzena jako pokus nahradit jedno Zlo jiným, horším. Jediné, čeho se postlevicoví intelektuálové neobávají, jsou výrazy nespoutané, zcela spontánní subjektivity. Jen ty považují za zcela neškodné, a v tomto bodě mají nepochybně pravdu.

Koncem osmdesátých let hodnotí významný francouzský sociolog François Dubet myšlenkový vývoj liberálních levicových intelektuálů po roce 1968 následovně: Tato hnutí byla zároveň slabší, než jsme si mohli myslet, ale i účinnější, a to zejména ve své schopnosti zničit staré formy kultury a jednání. Chce tím říci, že přispěla k rozložení levice i odborů, aniž by dokázala vytvořit novou politickou sílu hájící zájmy práce a zaměstnanců.

Situace je však ještě absurdnější. Levicoví intelektuálové, liberální myslitelé, ekologičtí aktivisté, stoupenci nejrůznějších nových sociálních hnutí přicházejí s varováním před systémovostí a organizovaností právě v době, kdy se ustavuje pevný systém vlády neoliberalismu s jeho kultem deregulované ekonomiky a pochopitelně – s vizí ničím neomezovaného růstu.

Všechna hesla rebelujících levicových intelektuálů neoliberálové s radostí přejímají. Vřele souhlasí s minimalizací státu jakožto škodlivého a individuální svobodě nepřátelského prvku. Ještě ochotněji přitakají pojetí svobody ve smyslu naprosté autonomie jednotlivce, který si vystačí bez údajně znevolňujících sociálních práv a který se nechce nechat svázat klasickým zaměstnaneckým poměrem. Jsou nadšeni odmítáním or-

ganizované akce, která jediná by mohla změnit poměry. Velkoryse ponechávají rebelům naprostou volnost pohybovat se na samém okraji společnosti a opájet se výrazy své nespoutané subjektivity.

Neoliberálové dokončují i další ideovou přeměnu započatou kdysi levicovými intelektuály. Plně souhlasí s tím, že kategorie Dobra a Zla definitivně vytlačují údajně zastaralé vidění společnosti optikou pravice a levice. K tomu jen suše dodávají, že pravici lze koneckonců ztotožnit s Dobrem a levici se Zlem.

dozvídáme, že jsou naopak v hluboké defenzívě a že by bylo žádoucí dát jim větší prostor. Stále totéž volání po nemateriálních hodnotách se opakuje v radikálně změněné situaci. Mnoha potomkům těch, kteří v letech šedesátých vzestoupili do středních vrstev, hrozí deklasování. Výrazně narůstá počet sociálně vyloučených a vzrůstá naléhavost takzvaných nových sociálních problémů. K tomu všemu dochází přesto, že země Evropy zbohatly (měřeno tempem ekonomického růstu) proti letům sedmdesátým zhruba na dvojnásobek.

Nedělá tedy levice náhodou něco špatně? Během uplynulých čtyřiceti let pracovala levice velmi intenzívně na tom, aby uvolnila pravici prostor k politické hegemonii. Nyní jí zbývá jen bědování nad růstem, který pravice dokáže zajistit stále obtížněji a za cenu stále větších obětí a stále hlubších krizí.

http://www.novinky.cz/kultura/salon/2 78978-jan-keller-konec-rustu-arozklad-levice.html

Nedávno vyšel v češtině překlad knihy, kterou její autor Serge Latouche před pěti lety vydal pod názvem Malé pojednání o poklidném nerůstu. Definici nerůstu v něm nenajdeme. Zato nám autor po třiceti letech bádání radí: Altruismus by měl převládnout nad egoismem, spolupráce nad bezmezným soupeřením, potěšení z volného času a étos hry nad posedlostí prací, společenský život nad neomezenou spotřebou, místní nad globálním, autonomie nad heteronomií, potěšení z pěkného díla nad výkonností zaměřenou na produkci, rozumnost nad racionálností, vztahy nad materiálními hodnotami.

Za povšimnutí stojí, že jde o naprosto stejné hodnoty, o kterých Ronald Inglehart v sedmdesátých letech minulého století konstatoval, že jsou nezadržitelně na postupu. Dnes se tedy strana 29