1 Kocouří cviky – nová metoda zdravotní tělesné výchovy
Metoda jako cesta k dosažení předem vymezeného cíle souvisí ve zdravotní tělesné výchově s působením na existující nebo předpokládané odchylky zdravotního stavu cvičence od běžně uznávané normy. Výběr, řazení a způsob provádění tělesných cvičení prostředků jsou podřízeny zdravotnímu stavu cvičence respektive druhu oslabení a jeho projevům u konkrétního člověka. Kromě toho se řídíme obecnými poznatky a praktickými zkušenostmi shrnutými do určitých zásad. Mezi ty specifické, platné pro zdravotní tělesnou výchovu, patří zvláště zásada postupu od poloh nižších k polohám vyšším, zásada správné výchozí cvičební polohy, zásada vedeného pohybu a zásada protahování zkráceného svalu před posilováním oslabeného. Podle toho se volí, řadí a kombinují jednotlivé cviky. Celkový přístup k vyrovnávání dále ovlivňuje to, jestli postupujeme analyticky nebo komplexně: tedy od jednotlivých svalů, oblastí pohybového systému nebo pohybových schopností nebo zda pracujeme s větším celkem nebo působíme na více schopností najednou. Můžeme-li dnes ve zdravotní tělesné výchově hovořit o nějakých specifických metodách, které se vyprofilovaly za dobu samostatné existence tohoto oboru, asi bychom na prvním místě museli zmínit metodu vyrovnávání vadného držení těla spjatou s počátky rozvoje tohoto oboru, jménem Františka Škváry a Vojmíra Srdečného, sokolskou tradicí, odtud převzatou pohybovou kázní a zaměřením vyrovnávacího úsilí na korekci odchylek od správného držení těla. Jestliže se nám u někoho nelíbí zvětšená bederní lordóza, naše úsilí se zaměří na tuto oblast a snažíme se dotyčného naučit především to, jak má zmenšit prohnutí v bedrech. Dosahujeme toho jednak výběrem cvičební polohy, která umožní vyloučit přenášení pohybu do jiných oblastí, a dále aktivizací svalů, které zmenšují pánevní sklon. Neznamená to, že s touto oblastí nejrůznějším způsobem nepracujeme například i pomocí uvolňování kloubů, dýchání a podobně, ale středem pozornosti a cílem je změna statických poměrů v této oblasti. Protože držení těla je výsledkem součinnosti mnoha prvků, které mobilizujeme současně ke stejnému cíli, jedná se o metodu spíše komplexní. Druhým výrazným, na jiných východiscích založeným vyrovnávacím postupem, je metoda vyrovnávání svalové nerovnováhy. Stejnou oblast bychom při použití této metody viděli rozloženou na jednotlivé svaly. Nespokojili bychom se již pouhým pohledem na držení těla a závěrem, že zvětšenou bederní lordózu je třeba zmenšit, ale snažili bychom se přesně zjistit, čím je tato porucha způsobena: zda pouze svalovou nedostatečností, nebo také zkrácením. Ať už budeme vycházet přímo z diagnostiky – to znamená, že si zjistíme skutečný stav svalovým testem - nebo z pouhého předpokladu tendence k jednomu či druhému, vyrovnávací postup se v každém případě rozpadá na sled postupných kroků, kdy nejprve protahujeme svaly s tendencí ke zkrácení a teprve následně posilujeme svaly, které jsou oslabené a v porovnání s nimi mají výrazně nižší svalové napětí. Vyrovnáním svalové nerovnováhy a zvětšením kloubní pohyblivosti jsme sice vytvořili předpoklad k tomu, aby poměry v dané oblasti se změnily k lepšímu, pohled na držení těla by nás však ani v tomto případě asi neuspokojil, protože zvětšená bederní lordóza by se na nás vítězně usmívala dál. To je úskalí analytické metody – sebedokonaleji fungující prvky existující vedle sebe nemusí ještě tvořit harmonický celek. Z hlediska vyrovnávacích cílů je tedy ideální obě metody kombinovat. Přesto ani to ještě nestačí. Obě tyto metody jsou totiž do určité míry statické, pohyb je vědomě kontrolován, což neodpovídá průběhu přirozeného pohybu ani proměnlivosti pohybových situací, s nimiž si naše tělo musí poradit. Má-li se to, co se učíme v rámci specializovaného tělovýchovného procesu, uplatnit ve spontánním, přirozeném pohybovém projevu, musíme se postarat o to, aby mechanismy dohledu nad „správností“ pohybu se staly součástí jeho přípravy, řízení a vyhodnocování na centrální úrovni.
2
Jedním z příspěvků k zaplnění tohoto bílého místa ve zdravotní tělesné výchově je oscilační metoda uváděná do povědomí odborné i laické veřejnosti pod názvem „kocouří cviky“. Vychází a čerpá z obou výše uvedených zdrojů zdravotní tělesné výchovy, oproti oběma předchozím je však dynamická, pracuje i se spouštěnými pohyby a na první pohled porušuje všechny zásady, které tvořily až dosud páteř zdravotní tělesné výchovy. Není to samozřejmě pravda, jenom vše používá jinak, než jsme byli zvyklí. Jaké jsou její hlavní rysy? Hlavní rozdíl oscilační metody oproti výše uvedeným metodám spočívá v tom, že se nesoustředí ani na polohu žádoucí z hlediska správného držení těla, ani na polohu, v níž dochází k odstranění překážky pohybu, jako jsou polohy protahovací, výdrže v krajních polohách za účelem posílení oslabených svalů apod. V centru její pozornosti je pohyb v celém svém průběhu, tedy pohybové rozpětí. Nikoli však rozsah pohybu jako krajní mez pohybového rozpětí, což nás zajímá v souvislosti se zkrácením svalů, ale rozpětí jako průběh a vůle pohybu ve všech směrech, které jsou v daném kloubu možné. Procházením do protilehlých poloh se dostávají svaly do situace blízké protažení svalů zkrácených na straně jedné a blízké posílení svalů oslabených ve směru opačném. Tím navazuje oscilační metoda na teorii svalových dysbalancí. Při každém takovém přechodu se dostává kloub do postavení, které odpovídá správnému držení těla, takže bere v úvahu i vše, o co usiluje metoda vyrovnání vadného držení těla. I když držení těla je zprvu neuvědomované a úkolem cvičitele není vnucovat cvičenci od samého počátku, jak vypadá správné držení, tělo samo se postupně učí tuto polohu rozpoznávat podle toho, kde se cítí dobře. Jako správná se vynořuje ve vědomí poloha, která je přirozená, protože si ji tělo každého cvičence našlo samo, která je uvolněná, protože si ji našlo s vynaložením minimálního svalového úsilí, která je v každém okamžiku trochu jiná, protože vyrovnávání a obnovování funkčních poruch je proces, jenž má také svoji dynamiku, která je ale z hlediska konkrétního člověka stále optimální. Neusilujeme tedy o jedinou správnou polohu pro všechny a teď hned, ale vedeme pohybový systém k tomu, aby se ji učil vyhledávat a poznávat, blížil se k ní vlastním tempem a v souladu s tím, co odpovídá funkčnímu stavu jednotlivých prvků, na nichž závisí správné držení v příslušné části těla. Tato metoda je tedy svojí podstatou nejen komplexní, protože pracuje s pohybem jako celkem, ale zároveň syntetická, protože v jednom a tomtéž pohybu zohledňuje držení těla jako jeden podstatný aspekt vyrovnávacího působení i funkční stav jednotlivých svalů jako aspekt zcela odlišné kvality. Cvičební polohy jsou voleny podle toho, zda tuto oscilaci v rámci pohybového rozpětí umožňují či nikoli. Pro oblast hrudníku a ramen je to poloha vstoje, kdy za pomoci gravitace objevujeme pro cvičence pocit uvolněných ramen. Nikoli však prostřednictvím vědomé nervosvalové relaxace, ale vystavením paže působení gravitace. Bez jakéhokoli úsilí svalstva kloubu ramenního o pohyb paže se snažíme „posílat“ ji do různých směrů prostřednictvím impulsů vytvářených jinými částmi těla a namířenými nejrůznějšími směry – do strany, vpřed, do rotace atd. Pohyb není klasicky spouštěný, spíše bychom ho mohli charakterizovat jako vypouštěný. To však neznamená, že nutně musí být rychlý, prudký, příliš rozsáhlý nebo jiným způsobem natolik nepřiměřený, že by to mohlo vést k poškození. Spíše se jedná o vlnění, pohupování, kývání, které vnímáme jako příjemné, můžeme ho regulovat, dávkovat a odstupňovávat. Tento typ pohybu dodává cvičení veselý, hravý, taneční charakter a nabízí široké možnosti tvořivé aplikace. Ani na vteřinu se přitom nepřestává jednat o zdravotní tělesnou výchovu. Stále máme na paměti, že i při tomto pohrávání pažemi musíme stále procházet polohou, kdy trup je vzpřímený, ramena rozložená do šířky a spuštěná dolů. Tím vším budujeme v centrálním nervovém systému novou představu držení těla v oblasti hrudníku a pletenců ramenních. Představu, která se naprosto liší od toho, jak většina cvičenců přijde do tělocvičny poprvé – se ztuhlou šíjí a dysbalancí rozvinutou jak v oblasti krční, tak hrudní páteře. Uvolňovací účinek tohoto typu cvičení je sice ohromující – k výraznému uvolnění v oblasti hrudní páteře
3 a ramen stačí velmi často jedna až dvě lekce, to však neznamená, že je vyhráno. Přes velký pokrok v držení těla a subjektivně pociťovanou úlevu se většinou pouze ozřejmí přítomnost zvětšené hrudní kyfózy a rozsah zkrácení prsních svalů. Celkový uvolňovací efekt se neprojeví jen tímto skokem. Možnosti oscilační metody tím zdaleka ještě nejsou vyčerpané. Pouze jsem ji až dosud charakterizovala z hlediska přínosu pro získání pocitu uvolněnosti a ovlivnění držení těla. Svůj význam má i pro prodloužení délky zkrácených a rozvoj síly oslabených svalů. Než ale přejdu k tomu, abych se o tom zmínila podrobněji, je třeba uvést, že oscilační metoda není založena na řetězení různých cviků s různým vyrovnávacím účinkem, ale na využití jednoho a téhož pohybu z různých vyrovnávacích hledisek. Původně velmi jednoduchý pohyb rozvíjíme do stále komplexnějších tvarů, kdy pracujeme nejen s pohybovým obsahem, ale i způsobem provedení. Nejjednodušší, základní, zcela uvolněně provedená varianta slouží k tomu, aby si cvičenci osvojili podstatu pohybu, který je po nich požadován a se kterým se bude dále pracovat – výchozí postoj, směr pohybu, způsob jeho iniciace a provedení. Učí se pracovat s jeho rozsahem a intenzitou. Toto vylaďování má již samo o sobě charakter cvičení, neboť základní prvek obměňujeme prvky, které nejsou z hlediska vyrovnávacího účinku podstatné, vzbuzují ale přesto dojem, že se něco děje, a maskují přitom fakt, že se vlastně učíme. Tak například pohupy změníme v přešlapy, místo střídavého provádění na obě strany provádíme cvik pouze na jednu a pak pouze na druhou stranu, pouze jednou nebo oběma pažemi, tyto prvky různě kombinujeme a podobně. To vše učí dotyčného pohybově reagovat, zvykat si na charakter cvičení, dávkujeme tím uvolňovací účinek, aniž klademe na cvičence nepřiměřené nároky, a trpělivě čekáme, než zvládne základní pohyb. Teprve potom do něj začneme vkládat další vyrovnávací prvky. Komíhání paže ze strany na stranu prováděné v základní variantě uvolněně doplníme flexí zápěstí. Tím vneseme do pohybu prvek svalové síly. Ta se přes propnutí lokte přenese po paži směrem vzhůru až k rameni a zaktivizuje další svaly, které stahují rameno dolů. Tímto jednoduchým pohybem probudíme z polospánku zlenivělé a oslabené svaly mezi lopatkami a začínáme tak vlastně s jejich posilováním. Probudíme tím ale i pozornost cvičence, jehož centrální nervový systém zaznamenal prudké zvýšení toku informací z této oblasti a na obou těchto centrálních úrovních – to znamená neurofyziologické (motorická centra mozku) a psychické (vědomí) – se vyrývá obraz nového držení těla s rameny uvolněnými, doširoka rozloženými, fixovanými z oblasti mezi lopatkami, napřimujícími hrudní kyfózu. Onen jednoduchý pohyb v zápěstí však navodí i pocit protažení šířící se po svalstvu paže a po horní linii ramen až od oblasti krční páteře. Jeho intenzitu můžeme zvýšit protipohybem hlavy opačným směrem. Protahovací efekt není sice příliš velký, ale odpovídá stupni dosaženého uvolnění v oblasti ramen a aktivizace mezilopatkového svalstva, což pro zachování účinku cvičení bohatě stačí. Jedním cvikem během několika minut úvodní části cvičební jednotky jsme tedy schopni ovlivnit jak periferii, tedy funkční stav svalů, tak centrální složku řízení a vnímání pohybu. Jedná se přitom o přirozený, v tempu prováděný pohyb, což nám umožňuje spojit vyrovnávání funkčních poruch pohybového systému s rozvojem tělesné zdatnosti. Se základním pohybem můžeme pracovat i tak, že rozsah pohybu omezíme a přiblížíme pohyb k jednomu z krajních pólů, kde již vysloveně posilujeme nebo protahujeme, stále však nestaticky, jemnými, rytmicky prováděnými pohyby uvolňovacího charakteru. To vše vede k postupnému zvětšování rozsahu pohybu při současném přestavování pohybových stereotypů a přibližování držení těla individuálně optimální momentálně možné poloze. Můžeme tím zpříjemnit zejména protahování, až dosud hlavně statickou a časově náročnou součást vyrovnávacího působení. Druhý způsob, jak pracujeme se základním pohybem, spočívá v jeho rozvíjení. Pohyb původně jen paže doplňujeme přirozeně navazujícími souhyby trupu, hlavy, boků a podobně. Můžeme tak dospět k velmi komplexním, koordinačně náročným pohybům, které samy o
4 sobě by cvičenci zvládli jen těžko, k nimž ale dospějí bez jakýchkoli problémů, jsou-li budovány cestou postupného rozhýbávání kostry a šíření svalové aktivity. Účelem cvičení sice není učit složitým pohybovým tvarům, metoda postupného rozvíjení pohybu však působí na nervosvalovou koordinaci a obohacuje pohybovou zkušenost, což je velmi důležité pro schopnost našeho pohybového systému vyrovnat se s rozmanitými pohybovými situacemi, které přináší běžný život. Oscilační metoda nás přímo vybízí k tomu, abychom šli do stále většího rozsahu, souhybu s blízkými i vzdálenějšími částmi těla, abychom kombinovali směry pohybu, měnili jeho intenzitu. To vše při celkové uvolněnosti, kdy pouze vyhovíme chuti dalších a dalších svalových skupin připojit se k pohybovému koncertu ostatních částí těla. Poddáním se této spontánní provázanosti a návaznosti získává pohybový projev na ladnosti, pružnosti, uvolněnosti, která na pohled i pocitově připomíná jak kočičí měkkost, tak účelnost dynamického pohybu těchto zvířat. Odtud „kocouří cviky“ jako populární název pro oscilační metodu. Význam pro rozvoj nervosvalové koordinace lze považovat ze zdravotního hlediska za jeden z největších přínosů této metody. Tím, že provádíme všechny cviky měkce, postupně a s co nejmenším svalovým úsilím, učíme tělo reagovat citlivě na změny rovnovážných podmínek a vytváříme předpoklad účinného přenosu dovedností získaných při cvičení do běžného života. Oscilační metoda působí velmi specificky i na kloubní pohyblivost. Je samozřejmé, že k uvolnění kloubů dochází již vlivem jejich lepšího prokrvení rytmicky prováděnými pohyby. Uvolňují se však i svaly kolem kloubů a postupně nás pouštějí do stále většího rozsahu pohybu ve všech směrech daných tvarem každého konkrétního kloubu. Novému rozsahu pohybu tak přivyká nejen vnitřek samotného kloubu, ale všechny okolní struktury, které tento pohybový rozsah zajišťují. To je rozdíl oproti rozvoji kloubní pohyblivosti statickými metodami, kdy pohyblivost v určitém směru sice zvětšíme, nepřipravíme však okolní tkáně na to, aby nového rozsahu volnosti mohly hned účelně využívat. Pro stav pohybového systému má však rozhodující význam to, zda a do jaké míry se nám podaří uvolnit a rozpohybovat přímo páteř. Ta je totiž, zvláště u starších cvičenců, ztuhlá v důsledku přizpůsobení vazivové složky jejímu tvaru nehledě na možný výskyt různých degenerativních změn. U cvičenců se pak setkáváme s rozsáhlými obstrukcemi hybnosti mařícími spolehlivě každou snahu o vyrovnání poruch zjištěných u jednotlivých svalů. Problém činí jednak hrudní páteř ztuhlá do kyfotického bloku. V důsledku toho se nedaří protáhnout prsní svaly, aby bylo možné přenést ramena v klidovém postavení směrem dozadu a uvolnit krční páteř. Druhou komplikaci působí ztuhlá bederní páteř. Nikoli však z hlediska omezené pohyblivost bederní páteře, kterou můžeme rozhýbávat celkem úspěšně v leže na zádech nebo na boku prostřednictvím pohybů pánve, ale z hlediska její funkce ve vzpřímeném stoji. Mnoho lidí nedokáže totiž uvolnit svalstvo v této oblasti, takže veškerá hybnost páteře při pohybech trupu směrem vpřed se omezuje na toporný náklon při fixované bederní lordóze, i když situace by vyžadovala uvolnění v kyčelních kloubech a bedrech a ohnutí obratel po obratli. To, co pracně rozhýbáme cvičením, tak při běžných činnostech ve vzpřímeném stoji zase tuhne. Pohybový systém se ocitá v bludném kruhu, kdy svalstvo je nefunkční, protože páteř je nepohyblivá, a páteř je nepohyblivá, protože tím kompenzuje nefunkčnost svalstva. Tyto stavy nelze ovlivnit působením na svaly, ale pouze na páteř, pokud se nám podaří rozpohybovat ji drobnými pohyby připomínajícími nejrůznější vlny a jiné šířivé, vibrační a střídavě odlehčující a zatěžující pohyby. Vyrovnávací úsilí nezaměřujeme tedy jen na uvolnění oblasti ramen a rozpohybování bederní oblasti za pomoci pánve, ale konečným cílem by mělo být spojení obou pólů trupu do pružně fungujícího celku, jehož jednotlivé etáže se doplňují a ve své činnosti na sebe plynule navazují tak, aby naše pohyby byly opravdu jako ty kočičí. Přes obrovský potenciál můžeme o oscilační metodě jako metodě zdravotní tělesné výchovy hovořit jenom v tom případě, že bude opřena o schopnost cvičitele vyhodnocovat
5 průběžně reakce cvičenců na pohybové podněty a přizpůsobovat tomu způsob vedení hodiny a postup vyrovnávání. Nelze se tedy naučit mechanicky sledu nějakých pohybů, ale musíme umět rozpoznat, zda námi nabídnutý pohyb má na pohybový systém cvičence ten účinek, který jsem zamýšleli. Této metodě se proto můžeme učit pouze jako přehledu určitých modelů a technik, které se učíme nejen tvořivě aplikovat, ale i samostatně rozvíjet. Tato nevýhoda je pro zdravotní tělesnou výchovu ve skutečnosti obrovskou výhodou – může ji přeměnit v jednu z nejdynamičtěji se rozvíjejících, avšak zaručeně zdravotně působících forem tělesné výchovy. Oscilační metodu je možné považovat za velký příslib do budoucnosti. Jedná se nejen o novou metodu cvičení, ale i o jiný typ pohybu, který se snaží vyhovět co nejvíce přirozenosti našeho těla. Čeká ji rozpracování pro různé věkové skupiny a mužskou část populace, neboť v současné době se toto cvičení vyznačuje vysloveně ženským pojetím pohybu. Doufejme, že najde uplatnění i v tělovýchovných formách pro děti a mládež, skupinu poznamenanou dnes civilizačními vlivy vůbec nejvíce. Doufám že další příspěvky k oscilační metodě budou napsány již těmi, kteří se rozhodnou prozkoumávat tuto cestu zdravotní tělesné výchovy společně se mnou.
Shrnutí Oscilační metoda zdravotní tělesné výchovy využívá k ovlivňování funkčních poruch pohybového systému přirozeného rozpětí pohybu. Jedná se o dynamickou komplexní a syntetickou metodu, která se snaží působit jak na komplexní pohybové schopnosti a dovednosti jako držení těla a nervosvalová koordinace, současně však působí analyticky na ty prvky pohybového systému, které představují překážku jeho správné funkci. Jako nejdůležitější prostředek vyrovnávání používá uvolňovacího účinku tělesných cvičení jak na nervosvalovou, tak na kloubní složku. Pracuje převážně rozvíjením jednoho a téhož pohybu, nikoli řazením jednotlivých cviků se specifickými účinky. Jedná se o kolektivní formu cvičení s hudbou, prostřednictvím průběžné diagnostiky však bere v úvahu individuální projevy poruch, pohybové předpoklady jednotlivců a tempo a meze jejich vyrovnávání.
PaedDr. Olga Chválová, CSc., olgachvalova @ volny.cz, www. kocouřicviky.wz.cz
