Kevin Flynn, Gary Gerhardt SILENT BROTHERHOOD

Kevin Flynn, Gary Gerhardt

SILENT BROTHERHOOD

Silent brotherhood

Kevin Flynn, Gary Gerhardt Praha 2009

Copyright © 1990 by Kevin Flynn, Gary Gerhardt Translation © Kontingent Press Copyright © 2009 for Cover by Kontingent Press Copyright © 2009 for Czech edition by Kontingent Press

OBSAH SEZNAM HLAVNÍCH POSTAV A ORGANIZACÍ ................................... 7 Předmluva ...................................................................................... 9 Prolog: PODZEMÍ .......................................................................... 10 Kapitola 1 ROBBIE, RYZE AMERICKÝ CHLAPEC............................... 18 Kapitola 2 SHROMAŽĎOVÁNÍ ÁRIJCŮ, LIDÍ ÚMLUVY .................... 43 Kapitola 3 ZALOŽENÍ BÍLÉ AMERICKÉ BAŠTY ................................. 63 Kapitola 4 OBRAT KE ZLOČINU ..................................................... 85 Kapitola 5 PŘICHÁZÍ SIONISTICKÁ OKUPAČNÍ VLÁDA .................. 112 Kapitola 6 ALAN BERG: MUŽ, KTERÉHO MILUJETE NENÁVIDĚT ... 139 Kapitola 7 BRINK A VÁLEČNÁ KOŘIST 3 800 000 DOLARŮ ........... 167 Kapitola 8 HNUTÍ PŘEŽITÍ: MUŽ, KTERÝ SNĚDL PSA..................... 194 Kapitola 9 JIDÁŠ PŘILÉTÁ S AMERICAN AIRLINES ........................ 238 Kapitola 10 KREV, PŮDA A ČEST .................................................. 272 Závěr: POTEČE KREV ................................................................... 300 Následky..................................................................................... 308 Bibliografie ................................................................................. 318 Poděkování................................................................................. 319 OBRAZOVÁ PŘÍLOHA .................................................................. 321

SEZNAM HLAVNÍCH POSTAV A ORGANIZACÍ Árijské národy: Hayden Lake, Idaho. Organizace, která je jednou z nejvýznamnějších rasistických skupin v zemi, kázající antisemitské náboženství nazývané Identita. Barnhill, Andrew: Inteligentní mladý muž s dobře placeným místem na Floridě, který se připojil k militantnímu náboženství a ultrakonzervativní kauze. Butler, Richard G.: Vůdce Árijských národů, jehož cílem je sjednotit radikální pravici. Jeho mladí následovníci přecházejí k militantnějšímu Robertu Mathewsovi. Craig, Jean: Babička z Wyomingu a vyznavačka Identity, která pomáhá Silent Brotherhood s úkoly sahajícími od věštění až po sledování. Craig, Zillah: Odcizená dcera Jean a vyznavačka Identity. Stane se Mathewsovou milenkou a důvěrnicí. CSA: Začala v roce 1976 jako fundamentalistická křesťanská komuna hluboko v Ozarských lesích. Covenant, Sword and the Arm of the Lord (Smlouva, meč a paže Páně) vyroste ve vojenský tábor survivalistů, čekajících na Armageddon. Duey, Randy: Hloubavý, konzervativní mládenec. Postupuje hlouběji do hnutí, až se ocitne se samopalem Uzi bojující za věc. Dye, James: Veterán námořní pěchoty z války ve Vietnamu se šrapnelem v hlavě. Opovržení, které se mu po návratu dostane, jej přivádí do rasistického hnutí. Kemp, Richard: Středoškolská basketbalová hvězda ze Salinas, v Kalifornii. Jako mladík se připojuje k neonacistické National Alliance a je ohromen Mathewsem. Křesťanská Identita: Tato teologie založená na rase, jeden z nejrychleji rostoucích segmentů krajní pravice, tvrdí, že bílí křesťané jsou skuteční bibličtí Izraelité. Lane, David: Klansman z Denveru. Po rozvodu opouští svůj pozemek a práci pojišťovacího agenta a rozšiřuje své zapojení v radikálně pravicových kruzích. Loff, Ken: Nejbližší přítel Roberta Mathewse. Farmář a muž od rodiny, který Mathewse odevzdaně následuje a stává se bankéřem bílé revoluce. Manis, Wayne: Veterán FBI, jehož intuice vede k rozřešení jednoho z největších případů domácího terorismu v historii. Martinez, Thomas: Vrátný z Filadelfie a rasista, který, když se ocitne v rohu mezi Mathewsem a FBI, zjišťuje, že se nemůže zapojit do podzemí a zároveň zůstat věrný lásce své rodiny. Mathews, Robert Jay: Zakladatel Silent Brotherhood, který touží vést bílé podzemí k, podle jeho slov, „definitivnímu odstranění Žida z tohoto světa“. 7

McBrearty, Ardie: Příjemný muž z veliké rodiny. Zapojuje se do hnutí protestujícímu proti daním, kvůli tomu, co považuje za nespravedlivé zdanění. Merki, Robert a Sharon: Manžele středního věku, kteří vyrábí peníze ve sklepě svého domu, když jim dojdou finance. Poté s pomocí svých dětí rozjedou pro Mathewse padělatelské a špionážní operace. Miles, Robert: Jedna z nejvýznamnějších rasistických postav v zemi. Jeho komentáře na shromážděních motivují Mathewse k přepadům obrněných transportů s penězi. National Alliance: Neonacistická skupina sídlící toho času v Arlingtonu, ve Virgínii. Je pro Mathewse základní motivací k vytvoření bílého podzemí. Ostrout, Charles: Z nemožnosti svého postupu u Brink´s Company viní programy zvýhodňování menšin a pomáhá s provedením několikamilionové loupeže. Parmenter, Denver: Během dvou let přechází od práce na prezidentské kampani Ronalda Reagana k nošení neonacistické uniformy na sjezdech rasistů. Díky tomu ztrácí ženu a dítě. Pierce, Bruce Caroll: Rodák z Kentucky fascinovaný mystikou amerického západu. Stěhuje se do Montany, kde během necelého roku objevuje teologii pastora Butlera založenou na rase a připojuje se k Mathewsovi, jako jeho zástupce. Rader, Randall: Kluk z lesů a rockový muzikant, který se změnil v křesťanského survivalistu. Stává se Rommelem radikální pravice, když řídí Mathewsův guerrilový tábor. Scutari, Richard: Expert na bojová umění a nábožný ultra-konzervativec. Vzdává se dobrého místa a rodiny, aby se stal Mathewsovým šéfem bezpečnosti. Tate, David: Jeho rodiče, věrní následovníci pastora Butlera, jej přivedou k církvi a škole u Árijských národů, kde se setkává s Mathewsem. Yarbrough, Gary Lee: Odsouzený zloděj. Nachází své náboženské kořeny u Árijských národů a později se připojuje k Silent Brotherhood, kde se stává jediným členem gangu, který byl ve vězení. ZOG: Zionist Occupation Government (Sionistická okupační vláda). Eufemismus mezi krajně pravicovými aktivisty pro to, co cítí jako Židy řízenou vládu a kulturu ve Spojených státech.

8

Předmluva Pohodlně zabezpečení Američané jsou zvyklí uvažovat o teroristech jako o něčem, co přichází z ciziny. Ale bombový útok na budovu federálního úřadu v Oklahoma City v dubnu 1995 – a podezření, že by strůjcem tohoto nejničivějšího teroristického činu mohl být vojenský veterán z Perského zálivu, navždy vymazal falešný pocit toho, že toto nebezpečí přichází zvnějšku. Domácí teroristé Ameriku dlouho děsili svými zbraněmi a bombami. Tito opravdoví radikálové udeřili od našich největších metropolí až po města v srdci země. Když se vynořili, jejich činy nám ukázaly letmý pohled do světa strachu. Často vyzbrojeni politickými cíly, svými zbraněmi míří na jednotlivce a instituce, o kterých soudí, že se spikli proti opravdové Americe a její Ústavě. Aby se připravili na možnou bitvu s vládou, kterou vidí jako svého nepřítele, se zdánlivě obyčejní občané cvičí v polovojenském tréninku. Takovou skupinou bylo Silent Brotherhood, soukromá guerillová armáda s cílem rozpoutání teroru a sabotáží proti tomu, co nazývali Sionistickou okupační vládou. Ve zkratce amerických médií tento gang později vešel ve známost jako The Order. Uprostřed osmdesátých let dvacátého století spustil kampaň loupeží, atentátů, sabotáží a terorismu, který mu přinesl téměř 4 miliony uloupených dolarů do jeho kasy. Jeho členové v roce 1984 zastřelili v Denveru židovského rozhlasového moderátora Alana Berga, aby umlčeli jeho útočné vysílání proti jejich kauze. Shromáždili působivý zbrojní arzenál, zavedli systém výplat pro své vojáky a koupili půdu v lesích ve státě Idaho pro založení vojenského výcvikového tábora. Po intenzivním honu na lidi uspořádaným Federálním úřadem vyšetřování, bylo spiknutí Silent Brotherhood nakonec zničeno. Ale poté, co se všechny soudní síně vyprázdnily a vězeňské cely zavřely, zůstala jedna citelná mezera, jedna nepříjemná otázka, kterou dosud nikdo nepoložil. Kdo byl Robert Jay Mathews; muž, který založil Silent Brotherhood? FBI ho neznal. Média o něm až do jeho smrti nikdy neslyšela. Jediná zřejmá věc o něm byla ta, že odporoval stereotypu amerického rasisty. Jeho příběh nese svědectví něčeho mnohem pronikavějšího, než se obecně předpokládá. Něčeho víc ohrožujícího způsob života národa, jak jej většina Američanů chápe. Měl potenciál být úspěšným otcem rodiny, kdyby o to stál, přesto založil teroristické podzemí a překročil linii, kolem které radikální pravice celá léta jen přešlapovala. A tak v čase, kdy rasové vztahy v Americe stále vyvolávají konflikt a hněv, kdy radikální pravice povstává se zbraněmi a bombami, tak jako to radikální levice dělala v šedesátých a sedmdesátých letech, se autoři zaměřili na Silent Brotherhood jako mikrokosmos extremistického hnutí. Kevin Flynn a Gary Gerhardt Duben 1995 9

Prolog: PODZEMÍ Wayne Manis slyšel, jak se přední dveře začínají otevírat, a opřel si pušku o rameno. Opřen o orosenou kůru vysoké jedle vykukoval zpoza stromu na dům skrze mlžný opar rozbitý několika silnými světlomety. „Připravte se!“ slyšel ostrý šepot Dannyho Colsona, když mladý muž vystoupil ven na verandu. Mladík mžoural do záře světel a pak nervózně otočil hlavu stranou. Rukama pevně objímal šedohnědý batoh. Váhal, než znovu vykročil ven z verandy. Agent v kombinéze a se začerněnou tváří zvedl megafon. „Mějte ruce tak, abychom na ně celou dobu viděli,“ pronikl hlas z megafonu skrz temnotu. Muž se prudce otočil doleva, směrem, odkud hlas vyšel. Přehodil si batoh do levé ruky a ukázal otevřenou dlaň pravačky, aby bylo vidět, že je prázdná. „Teď, pomalu, jděte stále rovně, mezi garáž a boudu,“ nařídil hlas. Mladík vypadal vyděšeně. Manis si uvědomoval, že pravděpodobně věřil tomu, že bude zastřelen. Světla pronikající mlhou přicházející od Puget Sound a odrážející malé kapky deště, zvýrazňovaly mladíkovy obrysy se zářivým, surrealistickým žárem. Dům, patrová rekreační chata, čelila na západě útesu vyčnívajícímu nad vodou. Na obou stranách byla asi patnáct metrů široká mýtina a dvakrát tak široká vzadu, kde se místní silnice ztrácela v hradbě mohutných borovic. Na jižním okraji mýtiny les převyšoval garáž i boudu. Na západě byl impozantní pohled přes Admirality Inlet, s obzorem přerušeným jen nalevo třemi malými borovicemi. Asi šest metrů od vchodu do domu byl ostrý spád a z něj vedlo dřevěné schodiště po příkrém svahu obsypaném ostružiním dolů na úzký pruh pláže. „Pokračujte v chůzi, dokud se nedostanete pryč ze světla,“ zaštěkal agent s megafonem. Muž vkročil do temnoty. „Zastavte se, kde právě jste a položte batoh na zem, pomalu,“ zavelel hlas. Batoh dopadl s tlumených žďuchnutím na mokrou zem. „Teď si lehněte na zem tváří dolů, ruce rovně podél těla,“ poručil hlas. Muž objal vlhkou zem. Několik mužů vyběhlo vpřed. Zkroutili mu ruce za záda a přes zápěstí nasadili ledově studená pouta. Rukama mu drsně přejeli přes nohy, do bot, zpátky do rozkroku, pak přes záda a podél paží. Dva muži jej popadli za ruce a postavili na nohy a třetí muž ještě rukama prohledal přední stranu jeho těla. Spokojen s tím, že nenašel žádnou zbraň, znovu ustoupil stranou. Manis a Colson hnali svého vězně za garáž, mimo dohled z domu. Posvítili mu svými baterkami na obličej. „Znáš ho?“ zeptal se Colson, považující Manise za experta. „Ne,“ odpověděl zmatený Manis. „Jak se jmenuješ, chlapče?“ řekl Colson strnule vězni. Muž neodpověděl. V šeru za nimi jiný člen týmu vyhrkl: „Hej, máme tu celej náklad. Ten bágl je plnej peněz! Je tu nejmíň 40 tisíc dolarů!“ 10

„Ty jsou moje!“ zakřičel mladík, snažící se pohnout a podívat se přes rameno. „To jsou moje peníze!“ Manis měl jasno. Nevěděl, kdo ten muž je, ale peníze představovaly méně než jedno procento toho, co jeho kamarádi osvobodili z vnitřků obrněných aut za posledních devět měsíců. Manis chtěl těch zbylých devadesát devět procent. „Kdo je ten, s kým jsme mluvili přes polní telefon?“ zeptal se Manis vězně. „Je to Mathews? Bob Mathews?“ Mladík váhal, pak kývl. „Kdo další tam ještě je?“ zeptal se Colson. Ticho. „Poslyš,“ zkoušel Manis. „Jsou tam nějaké ženy nebo děti?“ Ticho. „Podívej, chlapče,“ zkoušel zase Manis. „Snažíme se dělat, co je v našich silách, abychom se ujistili, že se nikdo nezraní. Co můžeme Mathewsovi nabídnout, aby se vzdal?“ Mladík ztuhl. „Řekl vám to do telefonu. Chce místo pro árijskou domovinu.“ Bylo by to k smíchu, kdyby to nebyla tak smrtelně vážná situace. Whidbey Island se hemžil federálními agenty a Mathews byl v pasti. Byl těžko v pozici, aby mohl mít nějaké požadavky. „Je něco jiného, co bychom mohli…?“ „Ne,“ přerušil Manise mladík. „Má dost munice, aby se udržel třeba navěky. Bob se nikdy nevzdá.“ „Vemte ho do VC,“ řekl Colson a ustoupil stranou. Dva agenti vzali mladíka za ruce a vedli ho k pásce, která byla natažena napříč hustým porostem a označovala velící centrum asi sto metrů daleko na malé mýtině uprostřed stromů. Hlavní velící centrum, 13 kilometrů dál na ostrově na námořním letišti Whidbey, bylo okupováno 150 agenty a místní policií a někteří byli na dalších dvou detenčních místech poblíž. Zpátky ve svých pozicích v lese na jižní straně domu, Manis a Colson zkoušeli najít pohodlná místa v mokré kapradině. Pokračovalo tiché sledování. Bylo nemožné zjistit, co se děje v domě, protože od chvíle, kdy mladík opustil dům, Mathews přestal komunikovat. Za Manisem a Colsonem se něco pohnulo a oba se otočili, aby viděli agenta, který jim nesl sendviče a horkou kávu. Manis si nemohl vzpomenout, kdy mu byla naposled taková zima. Tak daleko na severu přichází v prosinci noc velmi brzy a vodní spršky ze zálivu ještě posilovaly celkovou vlhkost pronikající jeho kabátem. Uvítal kávu stejně jako pro zahřátí svých rukou, jako zahřátí žaludku. Manis zvedl hlavu vzhůru a díval se skrze mlhou zahalené koruny stromů. Devět měsíců dlouhé hry na kočku a na myš mu rychle proběhly hlavou. Tak jako agent FBI z Coeur d´Alene, v Idahu, který pomáhal s řešením tohoto případu, i jeho práce celé měsíce postupně směřovala k Mathewsovi. Nyní, tak blízko své kořisti, ho chtěl především vyslechnout. 11

Uvnitř moderní chaty na mýtině byl Robert Jay Mathews, který sebral skupinu lidí, z nichž většina nikdy předtím nespáchala žádný zločin, a udělal z nich lupiče obrněných transportérů a zabijáky. Jako někdejší drobný statkář z Metaline Falls, z Washingtonu, s populací 285 lidí, byl Mathews robustní a hezký, s živým a odzbrojujícím úsměvem. Jeho žena trávila své dny výchovou jejich adoptivního tříletého syna, a jeho ovdovělá matka žila hned vedle jeho pozemku. Než Mathews před rokem skončil s prací, pracoval celý den v cementárně, pak spěchal za svými telaty, posekal trávu a nebo na svém dobytčím ranči dělal jiné domácí práce. Podle všech svědectví to byl pracující rodinný muž, který se o sebe dokázal sám postarat. Na této dokonalé americké image byla jen jediná skvrna. Chtěl ze světa odstranit Židy. Lidé z vesnice to samozřejmě věděli, ale Metaline Falls je místo, kde žiješ a necháváš žít. Nikdy je o svých myšlenkách nepřesvědčoval a oni jej mezi sebou přijali. Vše co věděli bylo, že Bob Mathews je jen dalším uprchlíkem z uspěchaného města, další člověk, který chtěl, aby měl pokoj. Ale za ty roky se s Bobem stalo něco, co nikdo nechápal. Jeho rodina si myslela, že se po bouřlivém mládí usadil, aby vedl plodný život na své půdě. Ale uvnitř ho nikdy neopustil jeho hluboký odpor k vládní šikaně, která ho vyhnala z Arizony do izolace. Tam po několika letech začal toužit po zemi jen pro bílé v jeho adoptovaném Pacifickém Severozápadě. Část jeho nevelké výplaty šla do novinových reklam a brožur, kde propagoval „Bílou americkou baštu“, přesidlovací službu pro bílou rasu. Projekt selhal – přestěhoval se jen jediný pár a jen a pouze kvůli němu. Tak Mathews začal vyhledávat muže, kteří mysleli jako on, téměř všichni z nich dbalí zákona, a přesvědčil je, že by mohli vytvořit bílé podzemí. Manis si myslel, že je to absurdní, když o případ zavadil. Ale brzo si uvědomil, že Mathews nemá o svržení vlády žádné pochybnosti. Nepřemýšlel o tom, zda válku vyhraje. Chtěl jí jenom začít. Mlha se zvětšovala a začínalo být nemožné skrze ní dům vidět jasně. Až na občasné rutinní kontroly vysílačkami a praskání větviček, jak se útočné týmy připravovaly ve svých pozicích, bylo ticho. Od chvíle, kdy byl zajatec odveden do velícího centra, uplynulo půl hodiny a agenti se stále neúspěšně zkoušeli Mathewsovi dovolat přes polní telefon. Náhle byli zaskočeni hlasitým výstřelem zevnitř domu, následovaným dlouhým, sténajícím, úzkostným nářkem. Pak lesy znovu ztichly. „Ježíši! On se zabil!“ vztyčil se Colson. Vysílačka praskala, jak se VC dotazovalo různých stanovišť, zda něco viděly. Každý tým odpověděl negativně. Manis se díval k domu. Udělal to ten bastard? Nebo si jen hraje? Snaží se dostat agenty do svého palebného pole? Hledíc na okno v patře si Manis říkal: Snad si to neudělal, mizero. Ne po tom všem, tak lehce se z toho nedostaneš.

12

Spojené státy americké. Ta slova evokují silné představy svobody, volnosti a příležitosti; jejich dějištěm jsou taková místa, jako Yorktown, Plymouth Rock a Philadelphia. Je to národ, který není postaven kolem jedné národní identity, ale okolo mnoha. Vlny cizinců za vlnou, počínaje Španěly, Holanďany, Francouzy a Angličany, přicházely do Nového světa, překonaly rozptýlené domorodé kmeny a prohlásily jej za svůj vlastní. Záplavy imigrantů stvořily ducha nové země, integrujíc se do společnosti po období živoření v ghettech. Slované mezi Sasy, katolíci mezi protestanty, Židi mezi neŽidy. Ten proces nebyl bez boje a stále ještě není u konce, jak ta nejnovější vlna, lidé z Indočíny, hledají to samé. Klasický obrázek Ameriky je tavící hrnec, země, kde lidé hledající osobní svobodu přicházejí z jejich utiskujících vlastí, aby se připojili k národu postaveném na společném lidství, nikoliv etnickém původu. Kdokoliv může být Američan. Ale pod tímto povrchem je významný počet lidí, pro které to není tavící hrnec ani v nejmenším. Pro ně je to tavící se kotel; ne krásné, prostorné nebe, ale kyselý déšť ničící zem; ne zažloutlé lány půdy, ale neobdělávané pole zadluženého malého farmáře. Už to není země příležitosti, ale dusivé regulace, která okrádá prostý lid a směřuje k centralizované ekonomické, ne-li politické, diktatuře. Taková byla Amerika pro Roberta Jay Mathewse, výtvor jejího hospodářského srdce a jejího tvrdě pracujícího přistěhovaleckého jádra. Jak se jeho vize Ameriky začínala obrušovat, ztratil vyhlídku naděje, snů a soucitu, které tvoří její všeobecný obraz. Na jejím podstavci viděl nenasytnost, zoufalství a spiknutí. Spiknutí, které věřil, že je namířeno proti jeho bílé rase. A vinil z něj Židy. V září 1983, ve stodole na své farmě v severovýchodním cípu státu Washington, Mathews založil skupinu, kterou později pojmenoval Silent Brotherhood. Během patnácti měsíců se stala nejnebezpečnější pravicovou podzemní skupinou od dob, kdy se před více než sto lety objevil Ku Klux Klan. Mathews nebyl smířený, jako jiní extremisté, s hraním si na vojáky v lesích nebo salutováním vůdcům na různých shromážděních. A ani s občasným, neorganizovaným rasovým násilím, které občas vyplulo na povrch americké společnosti. Uprostřed znovu povstávajícího bílého rasového aktivismu v Americe od konce sedmdesátých let 20. století viděl čáru, kterou rasističtí vůdci nechtěli překročit, a on se přes ní překlenul. Bílé kápě pálící kříže, ani jiné přežitky z minulosti, neměly pro jeho nový řád žádný význam. On byl bílým podzemím s ambiciózním plánem: financovat krajně pravicové vítězství skrze loupeže, bojovat s nepřáteli pomocí atentátů a vejít ve známost jako guerillová síla zaměřená na domácí terorismus a sabotáže. Její cíl: separovaný bílý národ na americké půdě. Mathews neodpovídal stereotypu rasisty. Nikdy nekouřil a nenadával, ani noc co noc nenasával v hospodě pivo. Byl to šlechetný, tvrdě pracující muž s milým úsměvem a zálibou ve fyzické zdatnosti, který vzešel z běžné americké rodiny, kde něčí rasa nikdy nebyla tématem rozhovoru. Nepocházel z rodiny s tradicí Ku Klux Klanu, 13

jako mladý nebyl zneužíván a ani nevyrostl mezi zbraněmi. Rasismus mu do hlavy nikdo nevtloukal. A přece mezi své přátele vnesl bojovný hlad po něčem, co veteráni radikální pravice jen kázali z bezpečí tribun: po bílé vlasti. Jejich skrytý hněv se stal hrůznou realitou. Většina jeho následovníků mu nebyla nepodobná. Pár sdílelo emocionální charakteristiky, které lidé zvenku rasistům přisuzují. Byl mezi nimi ztroskotanec, i zahořklý samotář plný nenávisti. Ale ti byli přečísleni lidmi, kteří zavrhli kariéru, rodinu a žili naplněním příslibu následovat kauzu. Pouze jediný Mathewsův následovník byl ve vězení. Většina ostatních byli zákonů dbalí lidé, kteří, jak se Amerika ubírala více směrem, který stále hůře zvládali, postupně, téměř volně, sklouzli do světa extremismu. Scházeli se neformálně a bavili se o rodině, jejich nadějích pro budoucnost, o boji pro lepší a šťastnější život. Pak, roznícení Mathewsovým voláním do zbraně a inspirovaní jeho horlivostí, se připojili ke spiknutí, o kterém s omamnou jistotou věřili, že na Ameriku snese Armageddon. Mathews jednou na shromáždění hrdě prohlásil, že by si přál přepsat vzrušující báseň od Ralpha Waldo Emersona o silném mostu u Concordu a „výstřelu, který byl slyšet po celém světě“: Z údolí, z polí, proudí hordy árijských sedláků, jejich vlajka vlaje rozvinutá v dubnovém vánku; Odtamtud přišli árijští zemané a odstranili Žida navěky, navěky z tohoto světa. Namísto toho se Silent Brotherhood stalo objektem jednoho z nejmasivnějších a nejnákladnějších kriminálních vyšetřování od doby případu Patty Hearst a Armády osvobození Symbionézy. V tomto, a příbuzných případech mezi lety 1983 až 1987, došlo k více než 75 zatčením. V případě Silent Brotherhood bylo pět lidí zabito. Připočtením příbuzných případů došlo k pěti dalším úmrtím. Úřady byly zalarmovány ničivými plány, které skupina připravovala – sabotáže proti přehradám, vodním nádržím, veřejným a komunikačním linkám – všechny připravené k tomu, aby americká města změnily v Bejrút. Zastavily Mathewse jen čtyři měsíce před tím, kdy se chtěl teroristickým činem pokusit vypnout jedno z hlavních amerických měst. Mathews následoval příkladu levicových gangů ze šedesátých a sedmdesátých let 20. století, ignorujíce zálibu staré pravice v přešlapování na místě, fajnových uniformách a výstavních zbraních. Místo toho přijal utajení, skryté bomby a kulky. Chtěl se stát Robinem Hoodem radikální pravice. V jeho Sherwoodu plném strádajících skupin „rasových nacionalistů“, jak je nazýval, chtěl Židům brát a Árijcům dávat. Chtěl stmelit rozdrobenou pravici, s ukradenými penězi jako maltou a spojit Klansmeny, neonacisty, survivalisty, odpůrce zdanění, militantní farmáře, následovníky Identity, a další skupiny, jejíž sjednocující charakteristikou je nedůvěra k vládě. 14

V kultuře, která se dožaduje škatulek, aby komplikované záležitosti mohly být zprostředkovány ve zpravodajských šotech, bylo Silent Brotherhood označeno jako neonacistické a rasistické. Ale tak jednoduché to nebylo. Ne na každého z tuctů lidí, kteří byli smeteni Mathewsovým vírem, takové označení sedí. Sjednocující vlákno, které je všechny spojovalo, byla jejich vlastní značka supervlastenectví, založená na jejich vizi, jaká by Amerika měla být. Milovali svou zem, ale nenáviděli její vládu. Oni byli noví „červení, bílí a modří“ – červený krk, bílá kůže a modrý límeček. Silent Brotherhood bylo nevyhnutelným výhonkem vzrůstající rozzlobené úrovně rétoriky a doprovázející frustrace krajní pravice, co obojí rostlo během posledního desetiletí. Zatímco oficiální počet členství v různých frakcích Ku Klux Klanu kolísal mezi sedmi a deseti tisíci, s vrcholem dvanácti tisíců v roce 1982, jiné, méně strukturované a méně viditelné skupiny, bujely bez oficiálního sčítání svých členů. Církve Křesťanské Identity kázaly bílou rasovou teologii věřícím napříč venkovem Spojených států. Skupiny Posse Comitatus, shromažďující svůj důmyslný zbrojní arzenál, vystřídaly hnutí Minutemen ze šedesátých let 20. století. Centrum pro demokratickou obnovu, které ze své základny v Atlantě monitoruje pravicové organizace, odhadlo, že ve Spojených státech funguje patnáct až dvacet tisíc pravicových aktivistů, a dalších 150 tisíc příznivců, kteří navštěvují shromáždění, mítinky vlasteneckých skupin a církevní bohoslužby. Ale tato čísla neukazují hlubší zásobárnu rasové záště existující v mnohem širší populaci, kterou se Mathews a zbytek extrémní pravice snažil zachytit. Amerika má mnohem větší strach z nepřipravených akcí bílých mladíků na Howard Beach, ve státě New York, kteří v jejich čtvrti umlátili černocha k smrti, než z Mathewsových dobře promyšlených kroků k rozpoutání otevřené rasové války. Přesně tento skrytý rasismus velké části bílé střední třídy, co by si pravice přála zradikalizovat. Kolik lidí vstoupilo do mnoha pravicových skupin, které operují na území Spojených států, je jen spekulace, protože členství v nich není veřejnou informací. Některé přilákaly jen hrstku, do jiných vstoupily tisíce. Hlava Árijských národů, Richard Butler, kázal ze svého sídla v Severním Idahu křesťanskou Identitu, že křesťanští bílí a ne Židé jsou skutečnými původními Izraelity a vedl si adresář se šesti tisíci jmény. Polnice Árijských národů volající po velké bílé migraci do Pacifického Severozápadu – „desetiprocentním řešení“ vytvoření bílé vlasti v pěti z padesáti států – je z velké části ignorováno jižanskými rasisty, kteří by myšlenku na opuštění Dixie nikdy nepřijali. Mathews cítil, že takový sobecký aktivismus je nepřivede nikam. Dělení mezi pravicí ho rozčilovalo. Slibujíc akci, kterou nešlo od stárnoucího Butlera očekávat, přilákal Mathews z Árijských národů asi čtvrtinu rekrutů Silent Brotherhood. Ti, kteří byli součástí vzniku ideologie pravicového survivalismu, doutnali pocity bezmoci a zbavení svobod. Tito bílí muži viděli sami sebe jako terče všech ostatních posilujících hnutí, od feministek, po hnutí černé moci, až po gay hrdost. Sledujíc, jak sebevědomí všech ostatních během 60. a 70. let 20. století rostlo, jejich hodnoty 15

zůstaly stejné. Nechtěli komunisty, aby učili ve školách, zločince místo ve vězení jen klepnuté přes prsty, nebo vládu, která je umísťuje na seznam ohrožených druhů. Sledovali morální úpadek společnosti vyjádřený ve skluzu od písně Paula Anky „Polož si hlavu na mé rameno“ k Beatles a jejich „Chci tě držet za ruku“, až k George Michaelovi a jeho „Chci tvůj sex“. Viděli, jak jde průmyslová výroba do zámoří. Stalo se ekonomicky výhodnější vyrábět zboží v Koreji a poslat je lodí do obchodů v jejich sousedství, než nechat vydělat si na živobytí vlastní sousedy. Viděli nárůst pracovních pozic ve službách za minimální mzdu, která rozšiřovala propast mezi těmi, co mají a těmi co ne. A měli jasnou vyhlídku toho, že budou první generací Američanů, která na tom nebude ekonomicky lépe, než jejich rodiče. Takové byly postřehy, které Mathews používal k radikalizaci těch okolo něj. Když mluvil o programech afirmativní akce, které bílým dětem vytvářely druhořadý status, otci zuřili. Zatímco legitimní skupiny odsuzovaly diskriminaci vůči ženám, černým, homosexuálům a dalším, nebyla zde žádná podobná akceptovatelná skupina, do které by pracující člověk mohl vstoupit pouze proto, že byl bílý. Mathews nejdříve pro bílé navrhoval pokojný plán, aby se přesídlili na Pacifický Severozápad, který nazval „Bílou americkou baštou“. Není náhoda, že se Silent Brotherhood zrodilo na americkém západě. Je to země obrovských rozměrů, jejíž rozlehlé pustiny jsou nasáty duchem pohraničí. Na západě je právo nosit zbraň nezpochybňováno a také univerzálně ctěno ve sklech zadních oken dodávek trmácejících se po jeho zaprášených cestách. Je to ten duch pohraničí, který stvořil Posse Comitatus, Americké zemědělské hnutí, Pelyňkovou rebelii, Árijské národy, a další krajně pravicové skupiny. Také stvořil jednotlivce prosáknuté horalskou mystikou individualismu a survivalismu, muže jako Claude Dallas, vraha dvou lesních správců, kteří se mu odvážili bránit v lovu zvěře mimo sezónu. Dallas se stal mezi obyvateli Great Basin něčím jako lidovým hrdinou a svou obhajobou sebeobrany vůči zatvrzelé vládní byrokracii si získal jejich sympatie. Je nemožné odhadnout, kolik toho z mytologie starého západu ke konci dvacátého století skutečně přežilo. Ale kořeny západního pohraničí nadále vytvářejí nepřátelské prostředí všemu, co páchne centrální autoritou a federální vládou. Za poslední dvě desetiletí se americké lesy zaplnily tréninkovými tábory survivalistů. Tábor řízený Klanem v Anahuacu, v Texasu, učil techniky guerillové války. Škola křesťanského přežití hluboko v horách Ozarks v Arkansasu učila městské válce v modelovém městě postaveném v hollywoodském stylu uprostřed lesa. Vůdce Karolínských rytířů KKK, Frazier Glenn Miller, prohlašoval, že zvuku jeho polnice v Angieru, v Severní Karolíně, odpoví tisíc mužů a že nebudou oblečeni v bílých kápích, ale v bojových kombinézách připraveni na rasovou válku. A farmáři, skutečná sůl americké země, ze svého bídného stavu obvinili židovské bankéře, kteří je měli přivést až na samý kraj hospodářského kolapsu. V březnu 1982 si přivezli pušky do polovojenského tábora ve Weskanu, v Kansasu, aby slyšeli pravi16

cového náboženského guru, Williama Potera Galea, hovořit o teologických základech rasismu. A pak šli dál, kde členové Posse Comitatus pořádali tréninkový seminář vedení guerillové války malými, nezávislými buňkami. Teologie Křesťanské Identity dává rasistické kauze boží požehnání, když pravicové organizování se mění ve svatou válku. Tato antisemitská víra káže, že Židé jsou doslova Satanovými dětmi, zatímco severoevropští bílí jsou skutečnými potomky ztracených kmenů izraelských. Ozbrojeni biblí a automatickou puškou se tito vojáci cítili šťastni, když si mohli pomalovat obličej, spát v lesích, střílet do papírových terčů s portrétem Menachema Begina a přísahat, že budou chránit své soukmenovce před lůzou v těchto posledních dnech, než Kristus převezme vládu nad Zemí. Ozbrojené tábory pravice byly na válku dobře připraveny, ale nebyly odhodlány ji zahájit. Mathews to změnil. Ať si staří hrají na Mojžíše a proroka, říkal si. On bude Jošua, válečník. Robert Miles, jedna z hlavních rasistických postav v USA, koncem roku 1984 o Mathewsovi a jeho skupině nepřímo napsal na počítačový board Árijských národů Liberty Net, na který se šlo připojit odkudkoliv z USA. Zpráva nesoucí titulek „Z hor“, kterou si mohl stáhnout kdokoliv s počítačovým modemem, zněla: My, starší a méně aktivní mluvčí za národ a víru, jsme nahrazováni mladými lvy. Tito boží draci nemají čas na pamflety, projevy nebo shromáždění. Znají svou roli. Znají svou povinnost. Jsou ozbrojeným křídlem, které se zrodilo z nemožnosti mladých bílých mužů, aby jim bylo nasloucháno. Jsou produktem selhání této satanské, protibílé federální zrůdnosti naslouchat více mírumilovným hlasům, jako jsou ty naše. Volali jsme na federální psy, ať nechají naše lidi být! Volali jsme na vládu v Le Cesspool Grande, ať nás vynechá ze svých sociálních experimentů a rasového míšení, ale marně. A nyní, jak jsme varovali, přichází Ledoví muži! Ze severu, ze země ledu, se znovu shromažďují giganti.

17

Kapitola 1 ROBBIE, RYZE AMERICKÝ CHLAPEC Když se ranní slunce přehoupne přes Superstition Mountains, východně od Phoenixu, trvá mu jen chvíli, než půdu v poušti znovu rozžhaví. Chlad pouštní noci se rychle rozptýlí v řídkém vzduchu a vysokých kopcích, jak pronikavé paprsky začnou péct suchou zem obklopující město. Ale oblast Phoenixu, zasazená uprostřed tisíců čtverečních kilometrů spálené země, je oázou zeleně. Vysoké, půvabné palmy vlní své vějířovité listy v horkém, suchém vánku. Drahé pouštní domy na upravených pozemcích se tyčí nad pěstěnými vodními kanály. Saguárové kaktusy okolo štukovaných domů se střechami z pálených tašek vytváří na americkém Jihozápadě typický ráz krajiny. Pouze pár impozantních překážek dokázalo rozvoji města odolat. Camelback Mountain a Squaw Peak tyčí své rozeklané, holé vrcholky pět set metrů nad povrchem města, do kterého vrážejí svá úpatí jako klíny. Jejich drsné tváře jsou připomínkou dávných, primitivních podmínek. Ale s pomocí projektů výstavby vodních nádrží a především klimatizace, zažil Phoenix v padesátých letech 20. století boom, stejně jako mnoho západních měst po Druhé světové válce. I přes úmorná letní vedra, která ve Phoenixu dosahují i více než čtyřiceti stupňů, lidé přicházeli. Údolí slunce se stalo Edenem, rájem usazeným nazdařbůh v jinak pustém pouštním Jihozápadě. Na podzim roku 1964 se rájem přehnal neklid. Mladý nosič novin házel v neděli ráno své listy do domů podél West Lawrence Lane, tiché ulice poblíž hranice Phoenixu se severozápadním předměstím Glendale. Una Mathews otevřela hlavní dveře, když slyšela zvonek kola a když se sehnula, aby noviny zvedla, ucítila, jak už jí slunce praží do rukou. Měl to být další z nádherných podzimních dnů s teplotami méně než třicet stupňů. Milovala žití na Jihozápadě, dům, který sdílela se svým mužem Johnnym, jejich třemi chlapci a Norah Grantovou, Uninou matkou. Klan Mathewsů nebyl pobožný. Johnny, Una, Norah a chlapci raději lenošili v domě, než aby se modlili v Metodistické církvi. V hektickém schématu jejich životů nemělo organizované náboženství příliš místa. Johnny měl svou kancelářskou pozici ve společnosti Graham Paper a ve volných hodinách studoval dálkové kurzy na vojenské akademii, aby zvýšil svou hodnost u letectva, kde byl veden v záloze. Již dosáhl na majora a pomýšlel na podplukovníka. Una pracovala mimo domov již pět let, nezbytnost tehdejší doby, která jí tížila. Její přirozený instinkt ji držel doma u chlapců, které chtěla vychovávat. Ale když byla doma Norah, rozhodnutí bylo jednodušší. V té době byl jediným nedělníkem ve Phoenixu Arizona Republic a Robbie Mathews, už skoro dvanáctiletý, si užíval jeho čtení. Byl to jeden z pozitivních vlivů, 18

který na něj jeho matka měla. Una Mathews své chlapce povzbuzovala ve čtení a ke studiu světa okolo nich již v době, kdy to byli tři malí uličníci v Marfě, zapomenuté tečce na mapě v západním Texasu. Nechtěla, aby si mysleli, že tichý život okolo nich je všechno, co se ve světě děje. 25. října roku 1964 se toho dělo velmi mnoho a některé z největších událostí zavířily až do Arizony. V západním světě zrovna vládla horečnatá úzkost nad nečekaným odvoláním Nikity Chruščova a toho, co to může znamenat pro vztahy se Spojenými státy. Hráči a strategie se radikálně změnili od října dva roky nazpět, kdy spolu prezident Kennedy a Chruščov jednaly tváří tvář kvůli nukleárním střelám na Kubě. Byla to konfrontace netušených následků zneškodněná dvěma racionálně uvažujícími muži. Nyní byli oba vůdci pryč ze scény, každý úmyslně odstraněn silami, kterým průměrný Američan neměl šanci porozumět. Bylo skličující vidět sovětského vůdce zavrženého pro jeho přílišnou laskavost k Západu. Nicméně pro Arizoňany byla velkou událostí prezidentská kampaň. Barry Goldwater, konzervativní zastánce tvrdé linie, který stát Velkého Kaňonu reprezentoval v americkém Senátu, byl devět dní od toho, co se zdálo jako ponižující porážka od prezidenta Lyndona Johnsona. Goldwater, samozvané „Svědomí konzervativců“, byl líčen jako válečný štváč, člověk, od kterého se v krizi s komunisty nedalo čekat racionální chování. Význam byl jasný: Goldwater by toleroval nukleární výměnu se Sověty. Pro Robbieho byla představa lidí zvaných komunisté, kteří chtěli ze Sibiře přes polární kruh vystřelit nukleární střely, děsivá. Viděl černo-žluté radioaktivní značky, které se přes noc objevily na veřejných budovách. Cítil všeobecnou nervozitu vyjádřenou ve všem od Chruščovova odvolání, po strašidelné sirény varující před leteckým útokem, při kterých se on a jeho spolužáci schovávali pod stolem. I přes jeho věk cítil, že jsou v životě mnohem zlověstnější věci, než mohl vidět na West Lawrence Lane. A tak bylo přirozené, že natočil hlavu, když jeho máma zmínila zvláštní sekci v oněch nedělních novinách. Zvedl se ze země, došel k její židli a podíval se na titulní stranu šestnáctistránkové přílohy, které dominoval portrét vojenského důstojníka v uniformě. Muž s vážnou tváří měl temné, prostupující oči, které se skrze brýle dívaly na něco v dálce. Na spodku fotografie byl ztotožněn jako „Captain John Birch, U.S. Army.“ Dole, na pravé straně stránky pak byl titulek: „Společnost Johna Birche: Zpráva.“ Una magazínem, na jehož každé straně bylo napsáno „Reklama“, prolétla. „Chlapče, podívej se na tohle,“ zvolala Una na celou rodinu. „Tahle Společnost Johna Birche má skutečnou organizaci pro boj s komunistickým vlivem.“ Článek popisoval, jak je společnost složena z místních poboček mezi deseti až dvaceti členy, obvykle vedených někým ze sousedství, kdo byl komunismem znepokojen. O pobočky se staral koordinátor, který jim dával asistenci a dohled. Pak Una přečetla jednu z oblíbených analogií Společnosti. „Vzpomínáte si na tu ubohou dívku z New Yorku, která byla ubodána na ulici a nikdo nehnul ani prstem, aby jí pomohl?“ Una připomněla rodině. „Kitty Genovese? Nějakých třicet lidí se na to dívalo a poslou19

chalo půl hodiny a nikdo nezavolal policii. Prostě jen zatáhly rolety a ignorovali to.“ Una pak četla nahlas: Jak reagujeme na události našeho světa? Co si myslíme o postupném růstu komunismu - o milionech zabitých, mučených a zotročených tímto zločineckým spiknutím? Stále se smějeme Chruščovovu tvrzení, že naše děti už budou žít v komunismu? Krčíme rameny nad Kubou? Krčíme rameny nad Mexikem? Jen se zvědavě díváme? Stahujeme rolety nad těmito znepokojivými myšlenkami? Obalujeme si krky hřejivými zábaly apatie? Přestala číst a zachvěla se nad oněmi děsivými představami. „Tahle skupina s tím vážně chce něco dělat,“ poznamenala Una. Zaujatý Robbie si později magazín odnesl do svého pokoje, kde zavřel dveře a důkladně jej prostudoval. Všemu nerozuměl, ale vnímal dost na to, aby se cítil mimořádně znepokojený. Tihle lidé, o kterých slýchal, tihle ruští komunisté, chtějí ovládnout svět. Děsilo ho, když si představil, co by to znamenalo pro jeho rodinu. V Birchově magazínu si přečetl o Leninově strategii tří kroků k šíření komunismu. * Zabrání východní Evropy. „Kromě Řecka a města Istanbulu dosaženo do roku 1950,“ prohlašovala zpráva. * Získat kontrolu nad územím a lidmi Asie. „Dnes dosaženo více než z 80 procent.“ * Obklíčit a infiltrovat Spojené státy. „Nyní dosaženo z 50 procent,“ zněl děsivý odhad Birchovy společnosti. Když se Robbie dostal na stranu 15, v jeho mysli bylo rozhodnuto. Vystřihl kupon za pět dolarů k odeslání do San Marina, v Kalifornii, k získání dalších informací, které zahrnovaly Modrou knihu, manifest zakladatele společnosti, Roberta Welsche. Svět už neměl být nikdy takový, jaký ho na West Lawrence Lane znal. RODINA MATHEWSŮ byla prototypem ryze amerického klanu padesátých let 20. století s idealistickým a tvrdě pracujícím původem. Na počátku padesátých let byl Johnny nejen starostou Marfy, ale i prezidentem obchodní komory, úspěšným obchodníkem a skautským vedoucím. Una, jeho krásná, milující žena, zase městskou vedoucí skautských vlčat a matkou svých potomků – tří chlapců. V roce 1964 se barva na tomto obrazu od Normana Rockwella začala slupovat. Předci Johna Mathewse odešli ze skotské Vysočiny, aby se usadili v Severní Karolíně. Johnny se narodil v roce 1915 v Atoce, v Oklahomě, kde jeho otec vlastnil obchod. Ale businessu se nedařilo a tak se rodina vrátila zpátky do Severní Karolíny, aby se nakonec, když bylo Johnnymu devět let, přestěhovala do Detroitu. Jeho otec získal práci správce jídelny ve školícím centru Ford Motor Company. V roce 1930, když mu bylo patnáct, Johnny utekl do Arizony, kde našel práci na ranči poblíž Red Rock, na kaktusy pokrytých pláních napůl cesty mezi Phoenixem a Tucsonem. Tam byl ohromen nekonečnou plochou arizonské pouště. Křovinaté svahy a žhavé slunce byly tak odlišné od vlhkého Blue Ridge v západní Severní 20

Karolíně. Pouštní horizont zabral stovky čtverečních mil na jeden jediný pohled a obloha byla nenarušený azur, jaký v zamlženém Detroitu nikdy předtím neviděl. Johnnyho rodina ho tři roky prosila, než se vrátil, a dokončil studium na Western High. Ale se svojí nezávislou náturou nedokázal vydržet připoután k Detroitu příliš dlouho. Přišlo mu, že na Západě si člověk může žít podle svého a nemuset po zbytek života stát u pásu, což je budoucnost většiny lidí, kteří se rozhodli v Detroitu zůstat. Odešel do Dallasu v marné snaze získat fotbalové stipendium na Jižní Metodistické univerzitě a nakonec skončil jako pracovník u společnosti Graham Paper. Ale nakonec se objevil znovu v Detroitu, kam ho přesunuli do kanceláře firmy, když se dozvěděl, že jeho otec umírá na nádor mozku. Ačkoliv chodili na Western High společně, Johnny nepotkal Unu dříve, než o několik let později, když si její rodina pronajala byt nad Johnnyho sestrou na West Grand Boulevard, severně od centra Detroitu. Unin dědeček, Bob Grant, přišel o jejich rodinný dům v Lincoln Parku díky vyvlastnění během hospodářské krize. Grant, původem z Yorku, z Anglie, přišel se svou snoubenkou Norah do Detroitu, kde pracoval u Forda jako lakýrník. Ačkoliv v oboru vynikal, jeho sen – nikdy nenaplněný – byl být tenorem v opeře. Ve třicátých letech měl v rádiu vlastní nedělní show, kde zpíval na přání. Ale když se snažil do kariéry show businessu natlačit Unu, ta se rozhodla, že život s Johnnym byl více dosažitelný sen. Když spolu chodili, Spojené státy vstoupily do Druhé světové války. Johnny se rozhodl, že jestli má bojovat, tak jako důstojník. Začátkem roku 1942 se Johnny a Una zasnoubili a krátce nato Johnny odjel k výcviku do Marany, v Arizoně a později do Thunderbirdu, v Kalifornii. Byl přiřazen do bombardovací školy ve Fort D. A. Russell v Marfě, a po složení zkoušek zde zůstal jako instruktor. Potom se v dubnu 1943 vrátil do Detroitu, kde si s Unou řekli své ano v Presbyteriánském kostele na Westa Grand Boulevard. Rok po jejich sňatku, když byl Johnny umístěn ve Fort Russel, na osamělých pláních západního Texasu, Una otěhotněla. V pátém měsíci dostala těžkou chřipku a tak daleko od rodiny se cítila hrozně. Tak se v roce 1945 se vrátila do Detroitu, kde porodila chlapce. Dala mu jméno Grant po jejím otci. Grant Mathews byl pokřtěn v kostele, kde se Johnny s Unou vzali. Vítězství ve válce přišlo v době, kdy se Johnny chystal k nasazení v Pacifiku. Rychle požádal o vyřazení a vrátil se s rodinou do Detroitu. Město bylo depresivní a Johnny s Unou hovořili o stěhování. Podařilo se mu Unu přemluvit, ať dá Marfě ještě jednu šanci. Ta v tak malém městě nikdy předtím nežila a byla ohromená tím, že si lidé v Marfě nezamykají dveře. Marfa je sídlem rozlehlého okresu Presidio, který se rozkládá na mnoha tisících čtverečních milích, ale je domovem jen šesti malých měst. Ač větší, než Rhode Island, který má přes milion obyvatel, jich má Presidio jen pět tisíc. Byla to dobytkářská zem s vysokými planinami pokrytými nízkou travou a s bíle zbarvenými herefordy. Davisovy hory přetínají severní horizont. Na severu daly hory Del Norte vzniknout nevysvětlitelnému fenoménu Světel Marfy, éterické fosforescen21

ci viditelné v noci. Když byly v osmdesátých letech 19. století objeveny jedním honákem dobytka, někteří věřili, že jsou to duše indiánských duchů, zatímco jiní je měli za bažinaté plyny i přes sucho v oblasti. Marfa byla křižovatkou dvou silnic na Alamito Creek, které vedly do nikam. Sto kilometrů na jih bylo město Presidio na Rio Grande a cesta pokračovala dál do mexického státu Chihuahua. El Paso leželo 350 klikatých kilometrů na západ přes řídce obydlenou zem kopců a plání. Pecos leželo na sever nějakých 150 kilometrů. Na východ od Marfy nebylo ve smyslu obydlení nic. Za Del Nortes to bylo 380 kilometrů do Del Ria, kde po cestě ležel ještě Saloon Soudce Roy Beana v Lang-try. Marfa byla místem, kde se výlety do civilizace neměřily počtem kilometrů, ale nádržemi benzínu. Bylo to místo, kde muž hledající klidné místo pro výchovu své rodiny již nemusel hledat dál. Když se na okres Presidio snesla noc, nebyla žádná záře městských světel, pouze světla duchů odrážejících se v kopcích pod nebem zaplněným více hvězdami, než jich kdy bylo na West Grand Boulevard. Mladý pár, s malým Grantem a Uninými rodiči, se do Marfy přestěhoval v roce 1947. Pro Johnnyho Mathewse nemohla být Marfa lepší. Byl rozeným obchodníkem, malý výškou, ale velký osobností. Jestli se mohl nějaký cizinec vplést do tak navzájem spjaté sociální konstrukce, jakou Marfa byla, byl to právě Johnny. Našel starý dům ve španělském stylu uprostřed města. Byl to prostorný jednopatrový dům, který byl tak velký, že rodina jeho přední část vůbec neobývala. Používala jí až později pro schůzky skautského oddílu, jehož byl Johnny jediným vedoucím a Una jedinou matkou. Dům byl blízko železnice, která v Marfě doslova rozdělovala bohaté a chudé. Hned za zatáčkou byla mexická čtvrť, kde si mladý Grant našel první kamarády. Mathewsovi vycházeli s místními seňory a seňoritami dobře, ačkoliv voják z mexické čtvrti, který byl na dovolené, jednou Johnnymu ukradl auto a naboural jej do sloupu. Johhny řídil sklad s vlnou, když se prodával obchod s nářadím General Electric. Sehnal dohromady potřebné finance a koupil jej. Mathewsův klan si v komunitě rychle vydobyl svůj status. Většina jejich přátel byli Metodisté a tak vstoupili i do místní církve, kde se Johnny stal správcem. Vstoupil do obchodní komory a brzy se stal jejím prezidentem, stejně jako prezidentem Marfa Lions Club, velitelem místní pobočky Americké legie a členem zednářské lóže. Během dvou let dostal třicet tři let starý přistěhovalec nabídku, aby se ucházel o místo starosty. Uně se to nelíbilo. V Marfě bylo zvykem, že starosta je rančer. Pro obchodníka prý bylo takové vyčuhování z davu riskantní, říkala. „Rančer může být nezávislý,“ říkala mu. „Jeho krávy se nestarají o to, co dělá. Když se lidem nebude líbit, jak řídí město, jeho krávy to nijak nezasáhne a lidé na něj nemohou.“ Ale lákadlo úřadu bylo mocné. Johnny neposlechl její rady a Una jej podpořila. Johnny byl zvolen v roce 1949. Jejich druhý syn se narodil 16. ledna stejného roku. Una mu chtěla dát jméno Lee, protože cítila, že každá rodina se synem jménem Grant by také měla mít jednoho se jménem Lee. Doktor, který ji pomohl s dítětem 22

na svět, ji huboval. Každý otec, říkal, chce syna, který se bude jmenovat po něm. A tak dostal druhý syn jméno John Lee Mathews. Nicméně rodina mu říkala Lee. Po demobilizaci v roce 1945 Marfa přišla o bombardovací školu, kde Johnny učil. Odsun město ochromil. Nebyl zde žádný skutečný průmysl, který by uživil početnou mexickou populaci, když dobytkaření nešlo jako dřív. A tak se Johnny rozhodl problém odstranit. Jeho libanonský přítel byl strýc rodiny Farrahsů, oděvních průmyslníků z El Pasa. Mathews a jeho přítel Farrahsovi přemluvili, aby továrnu přemístili do Marfy. Když se pak otevřela, mnoho Mexičanů zde našlo práci. Ale to se nelíbilo rančerům. Továrna zlikvidovala jejich levnou mexickou pracovní sílu. Díky tomu se Farrahsovým od většiny obyvatel dostalo chladného přijetí. Po krátké době se brány továrny zavřely a Farrahsovi se vrátili zpět do El Pasa. Starosta Mathews udělal ještě pár podobných nepopulárních kroků, jako zavedení rovné daně a zavedení prvních poplatků za odpad, aby vyrovnal městský rozpočet. Poté Johnny shledal, že malé město není vždy tak přátelské, jak vypadá. Jeho politická kariéra skončila po čtyřech krátkých letech. Když se to stalo, narodil se jeho třetí syn, sdílející narozeniny s Leem. Dali mu jméno Robert Jay a byl pokřtěn v Metodistickém kostele. Přezdívka „Robbie“ se hned ujala. I v dospělosti mezi svými přáteli na Robbieho slyšel. Připomínalo mu to jeho skotské předky. Una si neuměla představit, že by jí Bůh dal krásnější rodinu. Chlapci se zřídkakdy dostali do maléru, jen jednou, když byly Robbiemu tři a Leeovi sedm, vzal Robbie baseballovou pálku a praštil svého bratra do hlavy. Bylo to nehoda a Leeovi se vlastně nic nestalo, ale Robbie byl tak vyděšený, že utekl domů a schoval se k babičce pod postel, kde usnul. Una a Johnny zavolali šerifa, než svého uličníka našli chrápajícího pod postelí. Pro Unu bylo jedno z největších potěšení, když mohla chlapcům číst. Jejím oblíbeným zdrojem byly brožurky, které dostávala od Unitářské církve z Bostonu, ke které se uchýlila během jejího náboženského dozrávání. V posteli všem třem četla o indiánských tradicích, afrických kulturách a jiných tématech tak cizích jejich životům v Marfě. Doufala, že jim tak vštípí větší povědomí o světě. Podle ní bylo nebezpečí, že se díky životu na malém městě stanou příliš provinční. Johny řídil obchod s nářadím jen s malými zisky a sláva obchodu začínala uvadat, když skončilo jeho volební období na radnici. Když byly Robbiemu čtyři roky, v roce 1957, business vynášel tak málo, že z něj rodinu nebylo možné uživit. Johnny jej prodal místnímu podnikateli a vyrazil do Presidia, aby s přítelem rozjeli dovoz a vývoz zboží. Když ani to nešlo, přijal pozici v pojišťovně v Midlandu. Ale brzy se znovu objevilo známé jméno: Společnost Graham Paper. Po šestnácti letech byl Johnnyho bývalý zaměstnavatel ochoten ho znovu zaměstnat. Ředitelství v St. Louis mu nabídlo pozici ve Phoenixu, kde během války Una s Johnnym strávili krátký čas v Luke Field, západně od města. Rodina byla velmi smutná. Una musela prodat některé věci, aby si mohli dovolit přestěhovat vše ostatní. Bylo to právě den 23

před Vánoci v roce 1958, když se rodina usadila v Encanto Park, poblíž centra, rozhodnuta začít znovu. Opustit Marfu bylo zdrcující. Unin otec tam začátkem onoho roku zemřel. Byl správcem zednářského sídla a když umřel, zednáři rodině Grantů a Mathewsů věnovali veliký hrob na místním hřbitově, kde byl Bob pochován. Ale kromě jiných emocí to byl pocit, že z Marfy odcházejí poraženi. Přišli s těmi nejlepšími úmysly a dosáhli zde prominentního postavení, ale byli sraženi k zemi. Chtěli své chlapce vychovat ve zdravém prostředí, ale díky různým pomluvám a nepřejícnosti museli odejít a začít nanovo. Se zahořklým pocitem nechali Marfu za sebou. Už nikdy neměli být tak šťastní. V DOBĚ, kdy se Johnny Mathews snažil přebudovat svůj život ve Phoenixu, jiní dva muži se vydali na rozdílné cesty, které měli ovlivnit jeho nejmladšího chlapce. Prvním byl Robert Welch, vysloužilý výrobce svíček z Massachusetts. V roce 1958 pozvedl Johna Birche k mučednictví jako „první americkou oběť Třetí světové války.“ Birch byl baptistický misionář v Číně v době, kdy se Druhá světová válka přehnala přes Orient a dva roky pro americké dobrovolníky slídil pozice japonských vojsk. Birch byl popraven čínskými komunisty v posledních dnech války a Welch vinil „mocné přátele komunismu ve Washingtonu“, že se celou událost snažili zakrýt. V Indianopoliss zorganizoval Společnost Johna Birche jako provinční americkou kampaň proti komunistické infiltraci a převzetí moci. Welch rychle zaujal tisíce čestných poctivých občanů, kteří souhlasili s tématem „méně vlády a více osobní zodpovědnosti“. Byli to obchodní vůdci, konzervativní politici a aktivisté America First, kteří věřili, že se Amerika stává měkkou, nedisciplinovanou a plíživou směrem k socialismu. Pobočka ve Phoenixu byla založena v roce 1960 a během dvou let se zformovalo šest místních skupin. Sjednocující body pro ty, co vstoupili, byla podpora místní policii, jejíž autorita byla oslabena liberály; šíření pravdy o komunistickém vlivu v hnutí za občanská práva a vystoupení USA ze Spojených národů. Ale co pomohlo nejvíc, byl muž, ač ne člen Společnosti, který ztělesňoval mnohé z kauz, které Společnost draze zastávala. Byl to Barry Goldwater. Své tažení na Bílý dům začal jako vlajkonoš nejkrajnějšího pravého rohu Republikánské strany, protiváhy guvernérovi státu New York, Nelsonu Rockefellerovi, ve straně, která se snažila zabrat širší rozměr politického sentimentu, než kdy předtím. Během pěti let od příjezdu do státu Velkého kaňonu měla Společnost Johna Birche sto poboček a dva tisíce členů. Většina z nich byla v okrese Maricopa okolo Phoenixu, kde se Goldwater v roce 1949 poprvé ucházel o místo na radnici. Ale bylo tu i dalších patnáct poboček v Tucsonu a v okrese Pima a organizované skupiny v menších městech jako Prescott, Flagstaff a Douglas. Většina členů byli republikáni. Vliv se přenášel oběma směry. Jak rostoucí počet republikánů vstupoval do poboček Společnosti, Birchovy následovníci také rostli v republikánské hierarchii. Když se spustila Goldwaterova prezidentská kampaň, deset procent republikánských agitátorů 24

z okresu Manitopa, včetně předsedy, byli členové Společnosti. Krátký čas před kampaní byl členem i Goldwaterův volební manažér, Denison Kitchel. Kitchel ze Společnosti vystoupil, když některé její pozice shledal příliš extrémní, její vůdce nezodpovědné a její ostrost jako nevýhodu u společnosti. Nicméně republikánští straníci tvrdili, že Goldwater vyhrál prezidentskou nominaci v San Franciscu právě s pomocí aktivistů Společnosti, kteří do Kravího paláce dostali své delegáty i přes silné snahy Goldwaterova týmu minimalizovat jejich vliv. Po Goldwaterově devastující porážce s Johnsonem někteří straníci cítili, že to byla právě přílišná horlivost Birchovců, která Goldwatera v očích veřejnosti poškodila. Kontroverze okolo Společnosti počala v roce 1961 s útokem, Birchovci nazvaným „Velká špína“, podniknutým komunistickými novinami ze San Francisca, People´s World. Společnost byla vylíčena jako fašistická, rasistická a antisemitská. Tajnůstkářství, které Welch ve Společnosti udržoval, se obrátilo proti němu a dávalo vzniknout dojmu, že jde o tajnou organizaci extremistů. Ani Welch nic nezachránil tím, když prezidenta Eisenhowera obvinil z napomáhání komunismu. Kalifornská senátní komise udělala svou vlastní studii a zjistila, že Společnost Johna Birche je „pravicová, antikomunistická, fundamentalistická organizace.“ Komise šetření uzavřela tím, že nejsou žádné důkazy o tom, že šlo o něco víc, než místně organizovanou skupinu, šířící „pravdu o komunistické hrozbě“. Ale v hodnocení Společnosti Johna Birche v Arizona Republic v roce 1965 vůdce republikánů v Tucsonu charakterizoval lidi, které znal jako Birchovce: „Osmdesát procent z nich jsou odhodlaní, vlastenečtí a vyděšení Američané, více než devatenáct procent jsou cvoci, jejichž mozky a úsudek jsou zdeformovány a zbývající lidé mě děsí k smrti.“ Jistě, zpráva oznamovala, že jeden z uchazečů do Společnosti se dobrovolně přihlásil k seskoku na Kubu, kde hodlal spáchat atentát na Fidela Castra. Druhý muž, který měl Robbieho Mathewse ovlivnit, byl Robert Bolivar DePugh, který v Independence, v Missouri, v roce 1961 založil skupinu, která se stala jedním z nejobávanějších krajně pravicových hnutí oné doby. Bylo vzpurné, upjaté a bezostyšně militantní. Disponovalo sklady zbraní, tajnou strukturou buněk a paranoidním viděním světa, které neinformovaní kritici přisuzovali Společnosti Johna Birche. Ale ve srovnání s tím byli Birchovci dobráci. Vždyť ke kontaktu Birchovy společnosti stačilo zalistovat telefonním seznamem. Ale Minutemeni mohli být kontaktováni pouze když člověk znal telefonní budku a čas v týdnu, kdy má zavolat. DePugh, toho času osmatřicetiletý, vlastnil veterinární farmaceutickou firmu. Přesvědčeni o tom, že Spojené státy infiltrovalo na půl milionu komunistů, byli Minutemeni připraveni na poslední zákopovou vojenskou obranu proti komunistickému převzetí moci. Členi patřili do tajně očíslovaných sítí. Pořádali survivalistické kempy, kde se cvičili v ovládání zbraní a výbušnin. Vedli si rozvědné složky na aktivity v jejich oblasti, vystřihávali články z novin obsahující jména potenciálních nepřátel, jako členů Asociace Spojených národů, nebo American Friends Service Committee. U každého kontaktu si vedli záznamy o jeho přátelích i nepřátelích. 25

DePugh si zřídil velitelství v Norborne, v Missouri, v malém městě severovýchodně od Independence. Prohlašoval, že jeho Minutemeni neplánují vzpouru; organizace byla čistě obranným instrumentem proti komunismu v Americe. Ale úřady mu to nevěřily. V roce 1966 bylo v New Yorku zatčeno dvacet dva Minutemenů, když vyšetřování prokázalo, že si obstarali tuny zbraní, munice, raket a bomb pro útoky na socialistické tábory v New Yorku, New Jersey a v Connecticutu. Následující rok byl DePugh dvakrát vyšetřován federálním soudem v Kansas City a v Joplinu pro nezákonné ozbrojování. Po propuštění na kauci zmizel, když byl obviněn i ze spiknutí na vyloupení banky v Seattlu. V únoru 1968 bylo v této kauze obviněno sedm dalších lidí. Policie tvrdila, že plánovali vyhodit do vzduchu elektrárnu a policejní stanici na předměstí v Seattlu, aby odlákali pozornost od čtyř chystaných bankovních přepadení. Po všech jeho soudech a odvolání si DePugh odseděl čtyři roky z desetiletého trestu za nezákonné ozbrojování. Později se stal vůdcem ultrakonzervativní skupiny nazvané Výbor deseti milionů. JOHNNY A UNA shledali život ve středostavovské čtvrti severozápadně od centra Phoenixu snesitelný. Robbie nastoupil v září 1959 do první třídy v Encanto School. Ale toužili, aby měli znovu dost peněz a mohli si koupit vlastní dům a tak Una vzala místo u First National Bank of Arizona. Blízkost, kterou znala rodiny z Marfy, brzy nenávratně zmizela. Rok poté, co se přestěhovali do Phoenixu, byl patnáctiletý Grant diagnostikován jako schizofrenik. Jeho chování vyžadovalo, aby mu Johnny a Una poskytovali nadměrné množství času. Často pak cítili, že Robbieho a Leea zanedbávají. Několikrát museli vézt Granta do nemocnice, když se pokoušel o sebevraždu, což prohlubovalo jejich pocit viny nad jeho stavem. Lee a Robbie k sobě v době, kdy jejich rodiče trávili svůj čas s Grantem, přirozeně přilnuli. Sdíleli narozeniny ve stejný den, ač čtyři roky od sebe, a vytvořili si silné pouto, které tiše nahradilo nedostatek rodičovské pozornosti. Johnny a Una hledali na předměstí svůj další dům podle architektonického plánu domu, který postavili na West Lawrence Lane v roce 1961. Bylo ironií, že rodiny, které hledaly na předměstích více místa, skončily v přeplněných školách, jejichž plánování neodpovídalo růstu počtu žáků. Chlapci byli zapsáni do školy, která se jim vůbec nelíbila. S Grantovými problémy, oběma rodiči v zaměstnání a celkovým hektickým rytmem života nebyla rodina schopna získat ono klidné tempo, které znala z Marfy. Nejlepší chvíle zažívali během dovolené, kdy jezdili tábořit do Bílých hor blízko hranic s Novým Mexikem. Robbie chatu miloval a často rodičům říkal, „Mámo a táto, až vyrostu, takové místo v horách vám koupím.“ Jako průměrný student ve škole Robbie dokázal vyniknout v předmětu jen pokud ho bavil. A jeho bavila historie, zvlášť válka Severu proti Jihu. Na chlapce jedenácti let věku měl o tématu dost dobré znalosti. 26

Ale stejně to Johnnyho a Unu uzemnilo, když jim Robbie, poté co si přečetl přílohu o Společnosti Johna Birche v oněch nedělních novinách, oznámil, že vstupuje. Johnny Mathews vybuchl. Hádal se, že je hloupé, aby se Robbie zapojil do takové politiky dřív, než se vůbec začne holit. Byl to počátek veliké bitvy mezi otcem a synem ohledně politických záležitostí, které se během času měly stát mnohem více komplexní. Una se syna zastala. Nakonec, byla šedesátá léta, dost nejistá doba ohledně sovětské hrozby. Pro ryzí Američany bylo populární hledat rudé za každým keřem. Jestli je tohle to, co Robbie slyšel ve zprávách a o čem se bavili ve škole, neměli by jeho zájem tlumit. Věřila, že je to zdravé znamení toho, že se Robbie začíná zajímat o dění ve světě. Johnny se smiloval a Robbie se stal mladým členem Společnosti Johna Birche v době, kdy byla skupina v Arizoně na svém vrcholu během Goldwaterovy kampaně. V mnoha směrech si Una myslela, že Robbieho mladistvý vývoj na něj bude mít dobrý vliv. V době, kdy vrcholila hippie kultura, on nosil vlasy nakrátko. Nikdy se nedotkl drog, nikdy si nepotáhl z cigarety. Nedostával se do problémů s děvčaty. Vlastně ani s žádnou do konce střední školy nechodil. Brzo se začal věnovat sportu. S opravdovým zájmem se vrhl na zápas a posilování, aby se vypořádal se svou věčnou baculatostí. Přestal jíst párky v rohlíku, když zjistil, co se do nich při výrobě přidává. A když se její dospívající syn stával při vyjadřování svých názorů arogantním, Una se utěšovala tím, že je vlastně šťastná. „Tady ho máme,“ říkala Johnnymu po jedné jeho hádce s Robbiem, „takový čistý chlapec. Ostatní děti kouří trávu, poflakují se po ulicích, zatímco náš kluk se snaží žít čistý život. Měli bychom na něj být hrdí.“ Johnny kolísal mezi úžasem a frustrací. Robbie se hádal rád. I když měl pravdu, byl nesnesitelný, když mu Johnny odporoval. Když se Robbie snažil svého otce přesvědčit, aby přestal kouřit, nechával po domě, v šuplíku s Johnnyho ponožkami, nebo na jeho polštáři malé lístečky s textem, „Pro tvé zdraví, nekuř.“ Johnny nesnesl, aby mu kdokoliv říkal, co má dělat a jednou Robbiemu prostě řekl, ať ho nechá na pokoji. Unina matka zemřela v roce 1967 a byla pohřbena na hřbitově v Marfě hned vedle svého muže. Toho času již byli Mathewsovi chlapci dost velcí na to, aby se o sebe uměli sami postarat. Lee v červnu maturoval a byl přijat na Státní arizonskou univerzitu v Tempe, na jižním předměstí. S rozvrhem dětí, Johnnyho kancelářskou prací a studiemi a povinnostmi Uny v bance zbývalo jen málo vzácného času na rodinné rozmluvy. Rodiče byli hrdí na svůj trávník a většinu víkendů trávili jeho obranou proti brutálnímu arizonskému slunci. Konverzace u večerního stolu ustoupila rámusu blízké televize, která byla během jídla zapnuta. Během jeho let v Birchově Společnosti si Robbie hájil svou samostatnost na rodině. Členové Společnosti se o něj zajímali a viděli, že jejich srazy bere vážně. Starší muži byli naplněni hrdostí, když Robbie, stále ještě chlapec, mluvil o vlastenectví, boji s komunismem a obraně Ústavy. Mezitím se Robbie snažil ovlivnit i své rodiče. 27

Když do Phoenixu přijel Robert Welch, aby se zúčastnil večeře Společnosti, Robbie je přemluvil, aby se přišli podívat na muže, jehož antikomunistické poselství si on vzal k srdci. Šli, ale vymluvili se ze všech ostatních společenských činností. V roce 1969 Johnny s Unou prodali svůj dům, aby mohl Lee navštěvovat univerzitu bez projíždění celého města. Sehnali třípokojový byt na Jen Tilly Lane, naproti Apache Boulevard u školy. S Grantem v ústavu, měl Robbie a Lee každý svůj vlastní pokoj. To zvýraznilo emoční, stejně jako fyzické oddělení obou bratrů. Lee studoval pedagogiku a nechtěl mít nic společného s krajně pravicovou filozofií, ke které se jeho bratr hlásil. Robbie začal studovat na McClintockově střední škole. Mnozí ze studentů byli mormoni, a Robbie je brzy začal obdivovat, jako modelovou mládež, pracovité, čistě žijící děti, se kterými sdílel konzervativní životní styl a filozofii. Město Mesa, v sousedství Tempe, bylo mormony založeno v roce 1877. Bylo to místo jednoho z jejich nejkrásnějších chrámů. Čím víc toho o mormonech věděl, tím víc je měl rád. Jejich těla byly chrámy ducha. Bylo to náboženství, které sedělo životnímu stylu, který si Robbie zvolil. Mormoni považují rodinu za jednu z nejposvátnějších světských institucí, protože představuje cestu do nebe v posmrtném životě. Smyslem manželství je plození, poskytnutí těl pro boží duchovní děti. Mateřství je nejvznešenější poslání ženy a je vážným hříchem pro mormonské ženy, když odmítnou mít děti. Mormoni také věří, že druhý příchod Krista je blízko, přinášející tisícileté období vlády Krista na zemi, kdy se Ježíš, společně s ostatními svatými, navrátí na zem pomáhat řešit její současné záležitosti. Mnoho znaků Ježíšova návratu se již potvrdilo, věří mormoni. Výsledkem toho mnoho z nich shromažďuje potraviny a jiné zásoby, aby se připravili na kalamity, které budou Druhému příchodu předcházet. Robbie se jednoho dne vrátil ze školy domů a svým blízkým oznámil, že se stane mormonem. Jak bylo zvykem, Johnny se rozzlobil a řekl, že žádný z jeho synů do té církve nevstoupí. Ale Una se bála, že když Robbiemu vstoupit zakážou, jen ho to v jeho odhodlání posílí. Přemluvila Johnnyho, že to Robbieho jistě časem přejde. Johnny si se svým sedmnáctiletým synem neochotně sedl. „Dobře, Robbie,“ řekl. „Jdi a staň se mormonem. Ale říkám ti jedno. Nechoď sem a nekaž nám o nich. Není to pro nás.“ Rodiče Robbieho tu noc, kdy byl pokřtěn ponořením, do chrámu doprovodili. Mormoni z místní církve se jim zamlouvali a Robbieho konverze byla nakonec jeho věcí. Poté, co se vrátili z obřadu, si šel Johnny lehnout za Unou do postele. Zrovna, když začínali usínat, zlehka se otevřely dveře. Dovnitř vešel Robbie s otevřenou knihou Mormonů v jedné ruce a s ukazováčkem druhé ruky namířeným do nebes jako kazatel, který se chystá dštít síru. Stačil říct sotva pět slov, když ho Johnny přerušil jen jedním. „Robbie!“ zařval, opírajíc se o loket. 28

„Dobře, v pořádku,“ řekl chlapec v náhlém omluvném tónu. Vycouval z pokoje i se svým obracením na víru. „Omlouvám se.“ Od dob, kdy vstoupil do Společnosti Johna Birche se Robbie posunul za prostý antikomunismus. Vytvářel v sobě kompletnější filozofii a nyní měl i náboženství, které se s ní shodovalo. Una na něj byla stále ospravedlnitelně hrdá. Jednou ji vzal na shromáždění o škodlivých vlivech rock ´n´ rollu na mládež. Říkala si, že jestli se něčeho nemusí u svých chlapců bát, tak že se stanou jedněmi z těch rebelantů bojujících proti systému. OBA RODIČE u Robbieho brzy viděli změnu. I Una teď cítila, že si bude muset dupnout. Bylo mu stále ještě sedmnáct, když ji oznámil, že pojede na seminář do Mesy, kde jeden z mormonů, Marvin Cooley, přednáší o odporu proti daním. O Cooleym, farmáři z Mesy, který měl kdysi problémy při auditu IRS, už Una slyšela. Jeho specialitou bylo dovolávání se pátého dodatku Ústavy na prázdném daňovém formuláři. Uně se zdálo, že Cooleyho učení balancuje na hraně zákona. Johnny byl neomalenější. Řekl Robbiemu, že Spojené státy jsou i přes jejich problémy nejlepší zemí na světě. Věřil v podporování vlády a ne v okrajové skupiny, které podle něj měly hlubší agendu, než daňové protesty. Una se s Robbiem hádala, dokud jí nedošly síly, ale ten jel stejně. Slyšel, že protidaňový aktivismus je jako volání do akce. Samotný akt placení daní, o kterých se učil, že nejsou legální, napomáhá věci komunismu. Fascinovány Cooleym byl dynamický Robbie po čase vybrán, aby na jeho akcích sloužil jako pořadatel. Nyní se Johnny s Unou začali bát, že se jejich syn mění v revolucionáře. Jeho nenávist k Rusům se nějak změnila ve zlost vůči vlastní zemi a to je děsilo. V době, kdy byl na škole v posledním ročníku, své myšlenky začal uvádět do praxe. Chodil na hodiny ekonomiky, kde probírali Keynesiánskou teorii vládních zásahů do ekonomiky. Robbie se v Birchově Společnosti naučil, že myšlenky Lorda Keyenese a jejich uchopení Franklinem Rooseveltem podnítily nástup socialismu v Americe. Když se Robbiemu zdálo, že jeho učitel Keynese obhajuje, vstoupil s ním do horlivé debaty. Ale pro Robbieho to znamenalo víc. Přesvědčený o tom, že učitel šíří nebezpečnou filozofii, přestal Robbie na hodiny chodit úplně. Když školní úřad uvědomil jeho rodiče, domlouvali mu. Musíš proboha souhlasit s tím, co tě učí?“ hádala se Una. Ale Robbie byl neoblomný. A když poukázali na to, že to může poškodit jeho šance na přijetí na dobrou univerzitu, Robbie je omráčil svým dalším pravidelným prohlášením. Na univerzitu nepůjde. Univerzity jsou „semeništěm komunismu“. Ale, řekl, byla tu jedna instituce, která mu vyhovovala perfektně. Snil o tom, že půjde na vojenskou akademii ve West Pointu. Johnny Mathews byl člověk, který měl v Arizoně na starost nábor do letecké akademie v Colorado Springs. Snažil se Robbieho přemluvit, aby šel raději tam. Ale Robbie trval na West Pointu. A tak Johnny Mathews měsíce pracoval na tom, aby jeho syn dostal do akademie doporučení. Napsal Goldwaterovi, který se v roce 1968 vrátil 29

do Senátu. Napsal svému kongresmanovi, mocnému republikánskému vůdci z Mesy, Johnu Rhodesovi, který byl tak jako Johnny veteránem vojenského letectva. Nakonec se mu podařilo svého syna zařadit ke zkouškám, které se měly konat ve Fort Huachuca poblíž Sierra Vista, jižně od Tucsonu. Ale jak se datum testu blížilo, Robbie znovu změnil svůj názor, tentokrát díky události, která vzbudila bouři v celé zemi a ztrpčila jakoukoliv Robbieho myšlenku na to stát se americkým vojákem. Byla to My Lai. Třicátého prvního března 1971 byl poručík William Halley ve Fort Benning, v Georgii, po dlouhém soudním řízení odsouzen za vraždu dvaceti dvou vietnamských civilistů. Během útoku Calleyho jednotky na vesnici My Lai bylo v roce 1968 zabito okolo čtyř stovek Vietnamců. Verdikt vyvolal hněv jak zastánců války, tak i jejích odpůrců. Cítili, že Calley je obětním beránkem. Američtí vojáci bojovali ve válce, která se nedala vyhrát, v nepřátelské zemi a se zmenšující se podporou doma. Politici, ne vojenští stratégové, vedli válku a výsledkem toho bylo mnoho chlapců semleto v mlýnku na maso. Robbie věřil, že byl Calley potrestán za splnění rozkazu, a tak nechtěl mít s armádou nic společného. Krátce předtím, než měli odjet do Fort Huachuca otci řekl o svém posledním rozhodnutí. Johnny byl zmatený. Nevěřil, že by země mohla být tak špatná, jak se mu jeho syn snažil namluvit. Pro něj to pořád bylo to nejlepší místo na zemi, říkal mu, a stojí za to jej bránit. Robbie souhlasil, že na test pojede, jen aby byl otec spokojený. Ale nevyšlo mu to, když měl příliš nízké skóre v matematice, v jeho nejslabším předmětu. Johnny se nikdy nedozvěděl, jestli to Robbie neudělal schválně. Začátkem roku 1971 se Johnny s Unou přestěhovali do karavanu v Meadows v Tempe, v novém sídlišti s krásným golfovým hřištěm a klubem na křižovatce Pimské a Superstitionské dálnice. Robbie šel s nimi, ale jak se školní rok chýlil ke konci, Robbie s rodiči mluvil čím dál méně. V červnu se z McClintockovy střední dozvěděli, že Robbie nebude připuštěn k závěrečné zkoušce kvůli nedokončeným hodinám ekonomiky, na které odmítl chodit. Ale v té době už byl nejmladší Mathews mimo jejich kontrolu. TED KNIGHT BYL na takové hovory zvyklý. Mladý muž nechtěl sdělit své jméno, ale jen dát zkušenému televiznímu reportérovi dobrý tip. Byl červen 1972, konec velmi horkého dne ve Phoenixu. Muž byl velmi nervózní a z jeho příběhu bylo jasné proč. „Pane Knighte, ve městě jste známý jako konzervativec. To, jak víte, není v médiích obvyklé,“ řekl muž váhavě. Bylo to pravda. Knight byl známý jako konzervativec a neodbytný reportér pro KOOL-TV, televizní zpravodajství Channel 10. „Co pro vás mohu udělat, pane…? Řekl Knight s předjímající pauzou, očekávajíc jméno. 30

„Žádná jména, prosím. Jsem jen prostředník. Není to nic pro mě, ale přítel mě požádal, abych vám zavolal.“ „Okay, žádná jména. Pokračujte.“ „Můj přítel věří, že tento národ čelí blízkému neštěstí,“ řekl muž. Komunisté již ovládají většinu vlády. Rozpadáme se zevnitř. Můj přítel se na to připravuje. Byl by rád, kdybyste se sešel s jeho malou armádou.“ „Co dělají?“ Zeptal se Knight. „Trénují na guerillovou válku, pane Knighte, venku v poušti. Jste pozván na další manévry. Zajímá vás to?“ „Jasně, zajímá,“ řekl Knight s obavami. „Jak to vymyslíme?“ Volající ho na určitý čas nasměroval na městskou telefonní budku. Tam, pokud nebude sledován, dostane další instrukce. Po konzultaci s Billem Closem, ředitelem zpravodajství, vzal Knight kameramana Chucka Hawleye a vyrazili. Další dva dny si hráli na honěnou se čtyřmi různými telefonními budkami, než konečně dostali poslední instrukce v budce poblíž golfového hřiště v Paradise Valley. „Pane Knighte,“ řekl poslední volající, „jeďte na východ po Bell Road na Scottsdale Road a zabočte vlevo. Jeďte pět kilometrů k nezpevněné cestě napravo a vystupte. Třikrát zablikejte světly, čekejte pět minut a pak zablikejte ještě dvakrát. Máte to?“ Knight byl zpátky v autě s Hawleyem. Podíval se na sedadlo na nabitou dvaadvacítku, kterou si vzali sebou. Knight ji položil na podlahu k nohám a vyrazil směrem k Bell Road. Když dorazili na místo, Knight zastavil a třikrát zablikal, jak bylo domluveno. Po pěti minutách světla rozsvítil ještě dvakrát. Čekali s Hawleyem deset minut, nejisti, zda byli na správném místě. Pak ale slyšeli buch, buch, hluk připomínající drcení. Byl to zvuk vojenských bot, které v pochodovém rytmu dopadaly na pouštní písek. V temnotě Knight rozeznal šik mužů v maskovacích uniformách pochodujících směrem k autu. Před tělem nesli poloautomatické útočné pušky. Přes prsa měli zásobníky s municí, ke kterým měli upevněny granáty. Na hlavách měli ocelové přilby a nejděsivější byly maskované kukly, kterými si zakrývali obličeje. Knight napočítal třicet asi třicet vojáků, bezbožná podívaná. Nohou zastrčil dvaadvacítku hluboko pod sedadlo. Muži se zastavili a jeden došel k autu. Tiše otevřel dveře a k oběma novinářům si přisedl. Vůdce čety autu naznačil, že je má následovat do údolí, kde se rozkládal malý tábor. Světla z luceren nešla ze země vidět. Šest mužů zůstalo v táboře; zbytek pouštních krys hlídal perimetr před roklí. Jeden muž mluvil. Z jeho hlasu Knight hádal, že je mladý, možná ne víc, než dvacet. Jiným hádal okolo třiceti. „Jsme Synové svobody,“ řekl mladík. Za kuklou Knight rozeznal zářivý pár hluboce hnědých očí. Hlas byl sebejistý, řeč zřetelná. Knight jejich rozhovor natáčel na pásku, zatímco Hawley natáčel muže během jejich manévrů. 31

Mladík Knightovi řekl, že tito vojáci, mnozí z nich vojenští veteráni, věří, že společnost čelí blízkému kolapsu pod komunistickými infiltrátory ve vládě, zvláště v IRS. Mají dokonce pod kontrolou média, což nám ztěžuje dostat naše obavy k veřejnosti,“ stěžoval si zamaskovaný cizinec. „Cesta, kterou se tato země ubírá, něco se musí změnit, nebo budou umírat lidé. Copak to nevidí? Lidé Arizony, celé země, jsou na ten chaos žalostně připraveni. Musíme se navrátit k ústavnímu, základnímu zákonu země.“ I přes jeho názory mladík na Knighta zapůsobil jako odhodlaný a velmi Intelgentní. Ty, co tu vidíte, jsou jen částí naší armády. Jsou další soukmenovci, kteří jsou připraveni. Až přijde čas, budeme jednat. Předtím nemáte možnost zjistit, kdo jsme. Můžeme být policistou, kterého vidíte na obchůzce, váš pošťák, přátelský barman. Ani my neznáme identity všech mužů tady. Jsme organizováni v buňkách po třech a jen jeden má kontakt s mateřskou skupinou. „Vidím, že to myslíte vážně,“ řekl Knight, hledíc do rokle na Hawleye, jak fotí muže střílející ze svých em jedniček. „Vidím to.“ Další ráno v KOOL čekali v kanceláři Billa Close čtyři muži z FBI a tajné služby, až Knight přijde do práce. Požádali, aby stanice od vysílání záznamu Synů svobody upustila. Knight byl v rozpacích, že dokonce věděli o tom, že tam venku byl, než se na něj jeden z agentů zazubil. Knightovi pak došlo, že ve skupině byl informátor. „Pane Knighte,“ řekl jeden z agentů, „tito lide nejsou velká skupina a vy je nemusíte brát vážně. Byli bychom raději, kdyby lidé z Phoenixu vaší reportáž neviděli, dokud nezjistíme identitu jich všech.“ Knight začínal být rozčílený. Fráze „kontrola médií“ mu kroužila hlavou. Poté, co skupina odešla, Knight zavolal CBS News v New Yorku – KOOL byla pobočkou CBS – a bylo mu doporučeno, ať reportáž odvysílá. Nakonec, kdyby to tam v poušti byl gang levičáků, nikdo by s odvysíláním neváhal ani vteřinu. KOOL reportáž odvysílala a na několik dní vzbudila v místní komunitě neklid. Ráno po odvysílání reportáže našel Charles Middleton na svém stole v kanceláři FBI ve Phoenixu desky k případu. Synové svobody musí být odhaleni a Middleton, který se specializoval na vyšetřování krajně pravicových skupin, tím byl pověřen. Knight se brzy ocitl uprostřed zemětřesení. Jeho audio páska byla úředně zabavena a Hawleyho film odvezen spolu s další pobuřující a nebezpečnou literaturou, kterou maskovaný muž Knightovi věnoval. Zastřešen autoritou velké federální poroty Middleton použil tlak na své donašeče, aby mu dodali identitu mladého muže za maskovanou kuklou. Knight se začal bát o život v domnění, že si Synové budou myslet, že je zradil. Dva měsíce trnul v obavách, než mu do práce došla protidaňová brožura vytištěná Syny svobody. Na obálku někdo napsal: „Díky za dobrou práci.“ Vědomí, že proti němu skupina nechová zášť Knigtovi konečně přineslo úlevu. 32

O několik měsíců později, v listopadu 1972, v práci zvedl telefon a uslyšel známý hlas. Byl jasný, zřetelný a velmi sebevědomý. „Pan Knight?“ zeptal se muž na druhé straně. „Pamatujete si na reportáž o Synech svobody, kterou jste vysílal v červnu?“ Ještě aby si nepamatoval! Jak by mohl zapomenout? „Máme pro vás další pozvání,“ řekl muž. „Jak by se vám líbilo zúčastnit se s námi přepadení Kuby? Knighta zamrazilo. Myslí to vážně, nebo ho jen chtějí vyvést z míry? Knight předal pozvání Closeovi, který okamžitě odpověděl, že KOOL nebude v Zátoce sviní 2 hrát žádnou roli. ROK POTÉ, co nebyl připuštěn k závěrečné zkoušce na McClintockově střední, si Robbie našel mnoho nových přátel. Skrze Cooleyho skupinu poznal několik mladých mužů se silnou vášní pro střelné zbraně. Tato přátelství, plus události na světové scéně, které Robbieho trápily, jej přesvědčily, že by se měl připravit na konečný boj. Robbie založil Syny svobody, skupinu, ve které převládali další mormoni a survivalisté. Některé z nich potkal, když se potuloval okolo obchodů se zbraněmi a motocykly v jižním Phoenixu. Robbie byl jistě nejinteligentnější ve skupině, ale byl fascinován podsvětím. Jednal z fantazie, představujíc si, že je poslední baštou mezi slušnou společností a komunistickým chaosem. Johnny s Unou nebyli z některých lidí, které Robbie občas do karavanu vodil, moc nadšení. Připadali jim jako ztroskotanci a odmítali věřit, že by jejich Robbie klesl tak nízko. A navíc přijal i jejich zanícení pro zbraně. Dost nevšední pro mladého muže, který se živil výrobou zmrzliny v továrně Carnationu. Zvlášť jeden z mužů lezl Johnnymu pěkně na nervy. Gregory Thorpe měl naduté a impulsivní vzezření, dost špatná kombinace, když jsou zbraně po ruce. V Synech svobody měl hodnost poručíka, ale bylo těžké jej kontrolovat. Během jedné hádky Thorpe Robbieho praštil přes hlavu Lugerem. Robbie stále docházel na srazy Birchovy Společnosti v Tempe, kde starší členy dojímal svým řečnickým uměním a vroucím patriotismem. Také zůstával aktivní u Mladých republikánů, které jednou vzal za hranice běžného dekora Grand Old Party. Ta příležitost byla mezinárodní událost, která se stala zlomovým okamžikem pro mnoho antikomunistů, zvláště pro Robbieho. Richard Nixon, neochvějný antikomunista z padesátých let, sledoval cestičky k Rudé Číně. Zatímco administrativa stála ve Spojených národech za nacionalistickou Čínou, bylo jasné, že svět zamýšlí na smíření se s Mao Ce-Tungovým režimem a zapuzení Čankajška. Dne 25. října, 1971, sedm let poté, co Robbie poprvé četl varování Birchovy Společnosti před komunistickým plánem na ovládnutí světa, Spojené národy v naprosté většině hlasovaly za uznání Pekingu a odmítnutí kompromisu Dvou Čín. Pro-Pekingští delegáti slavili porážku USA. Vyslanec Tanzanie oblečený v Maově saku zatancoval na pódiu africkou verzi irského jigu. Mezi 33

konzervativci to byl den velkých obav. Pro Robbieho to znamenalo, že komunistický plán získal páru. Kruh se uzavíral. Jednou ráno v bance, krátce po čínském hlasování, otevřela Una Mathewsová noviny a byla šokovaná, když objevila fotku Robbieho mezi mladými republikány, jak na protest pálí vlajku Rudé Číny před phoenixskou radnicí. V novinách bylo jeho jméno naštěstí špatně a Una je stihla schovat, než je mohli vidět ostatní kolegové. Krátce poté, co byl film a pásky Channel 10 zabaveny Middletonem, Robbie zmizel do Kalifornie, než se situace uklidní. Dvacátého šestého srpna, 1972, napsal svému otci, přiložil klíče od svého Jeepu a požádal jej, aby ho prodal. Byl šťastnější, než kdy předtím, psal, ale také přišel s hrozivým varováním: Jestli vám z vyrovnání zbudou nějaké peníze, použijte je s matkou na nějaké trvanlivé jídlo pro vás. Buďte v neustálé pohotovosti v případě neobvyklé události v zemi a mějte připravený plán pro případ nouze. Ze všech informací co mám k dispozici, cítím, že Phoenix by spolu s dalšími většími městy a městečky mohl být smrtelnou pastí v případě občanské války, hladomoru, ekonomického krachu nebo jakéhokoliv jiného neštěstí. Oblast Bílých Hor a severovýchodní Arizona společně s hlavní částí Four Corners by mělo být v případě neštěstí nejbezpečnějším místem v zemi. Nemějte o mě strach, mám se dobře a poznal jsem tajemství života, které objevilo jen velmi málo lidí. Doufám, že se v přicházejícím krachu a hladomoru mýlím, ale pokud ne, připravil jsem všechno, aby bylo o tebe, matku a Granta a Leeho postaráno. Už jsem připravil několik míst, kde může rodina zůstat. Moc vás miluji. Váš syn, Robert. Robbiemu bylo devatenáct. Jeho rodiče byli zvědaví, proč by podle něj mělo dojít k občanským nepokojům. Plánoval snad něco, co by je rozpoutalo? Cítili se bezmocní. Pro někoho tak mladého bylo takové uvažování o životě ztrátou, říkali si. Robbieho mládí uteklo tak rychle. Una nebyla šťastná, že se její syn zajímal víc o politiku, než o věci, o které se mladí v jeho věku obyčejně starají. Možná brzy, modlila se, začne místo komoušů a výběrčích daní nahánět děvčata. Na podzim roku 1972 Middleton konečně našel někoho, kdo byl ochoten identifikovat muže hovořícího na pásce Knightova interview. Podle informátora to měl být Robert Mathews, mormonský odpůrce daní z okolí Marvina Cooleyho. Jednou na podzim šel Johnny Mathews otevřít dveře, za kterými stáli dva hrobově vyhlížející agenti FBI, kteří mu řekli pár věcí o jeho synovi a nějaké radikální literatuře. Také chtěli vyzkoušet rodinný psací stroj. Pro rodiče to byl ponižující zážitek. Agenti zkusili napsat pár slov a odešli. Úřad nebyl nikdy schopen najít shodu tohoto vzorku s výhružnou brožurou, které dalo pouštní komando Knightovi během rozhovoru. Nicméně Robbie Mathews se stal ústřední postavou Middletonova vyšetřování. 34

Robbie se vrátil před koncem roku. Místo, aby zůstal s rodiči, si pronajal pokoj v malém motelu na West Southern Avenue v Tempe, asi dva kilometry od McClintock High a pár bloků od Tempe Irrigation Canal, který označuje hranice města Mesy. Našel si práci v měděném dolu v Superior, v Superstition Mountains asi 80 kilometrů východně po dálnici číslo 60. Cesta vedla skrz Apache Junction, pouštní město, kde žili někteří ze Synů svobody. Někteří také pracovali s Robbiem v dole. Některé z nich přemluvil, aby se připojili do záchranného pouštního týmu šerifa Maricopského okresu Posse. Tou cestou mohli získat legitimní trénink a také, kdyby to bylo nezbytné, možnost zamávat odznakem šerifova zástupce. Ale netrvalo dlouho, než se Robbieho svět fantazie kolem něj roztříštil. Jeho násilnický kamarád, Gregory Thorpe, vybouchl. Thorpemu bylo dvacet dva. Jedenáctého listopadu 1972 se oženil s Inez Allen, když jejich dítěti byly čtyři měsíce. Inez bylo osmnáct a studovala na Glendale Community College. Greg byl prezident Mladých republikánů a předseda Mladých Američanů za svobodu na Mesa Community College. Kromě Robbieho Synů svobody byl i v další polovojenské skupině nazvané Organizace tajné armády. Pět dní před Vánoci roku 1972, se Thorpovi stěhovali do bytu s dalším párem, Alanem a Willou Bremerovými, poblíž Čtyřicáté čtvrté ulice a McDowell Road, tucet bloků severně od mezinárodního letiště Sky Harbor. Alanovi bylo dvacet a jeho ženě devatenáct. Přestěhovali se měsíc předtím z Illinois za prací a potkali Grega. Krátce po půlnoci 20. prosince se Greg a Inez začali hádat. Vznětlivý Greg Inez udeřil, srazil ji na zem a pak ji kopl do obličeje. Jak křik pokračoval, Alan Grega zahnal do zadní ložnice a Willa Bremer z kuchyně zavolala policii. „Máte tu nějaký problém a potřebujeme ambulanci,“ řekla. Dispečink nahrál děsivou scénu, která pak následovala. Jak šel Alan směrem k ložnici, Greg vyběhl ven s brokovnicí a pistolí. Zvedl brokovnici proti Alanovi a vystřelil přímo do jeho hrudi. Náraz výstřelu Alana odhodil na zeď. Jeho mrtvé tělo se sesunulo na zem a dívky začaly ječet. Greg přešel do kuchyně a střelil po Wille. Broky ji odmrštily k umyvadlu, kde se skácela na zem mrtvá. Přítel, který Gregovi pomáhal se stěhováním, vyběhl zadními dveřmi, stěží uniknuvší výstřelu, který šel jeho směrem. Pak se Greg otočil směrem k Inez. Neváhal ani vteřinu. Ukončil její život jediným zmáčknutím spoušti brokovnice. Na policejním záznamu pak bylo minutu ticho. Pak, když už policie spěchala na místo, vzal Greg pistoli a střelil Alana jednou do zad a Inez dvakrát do hlavy. Poslední výstřel, který bylo na záznamu slyšet, byl, když si Greg přiložil hlaveň pistole ke své hlavě a vystřelil. Policie objevila krvavou scénu o minutu později. Uvnitř bytu Bremerů bylo zaparkováno několik motocyklů a části motorů byly rozházeny v místnostech okolo. Malý vánoční stromek na malém stolku byl obklopen dárky. Na stěně visel prapor se svastikou a malá nacistická vlajka byla přehozena i přes nefunkční leteckou pumu. 35

Když phoenixská policie začala se svou pochmurnou prací, neměla ani tušení, že bláznivý plán teroristické invaze na Kubu právě zemřel s těmito čtyřmi mladými lidmi. Robbie následkem jejich smrti upadl do hluboké deprese a jeho Synové svobody tak ztroskotali. Věřil, že jsou tým, úderná bojující jednotka, která prolije svou krev pro věc a ne kvůli nějaké hloupé domácí hádce. Co se stalo s těmi vzornými, čistě žijícími konzervativci, které měl za své přátele? Zatímco o tom všem přemýšlel, potkal se s Donaldem Edwardem Clarkem. Clarke se Mathewsovi představil na jednom z Cooleyho setkání počátkem roku 1973. Mathewsovi v mnohém připomínal Thorpa, ale bez jeho prudké povahy. Clarke byl nadšenec militantní stránky survivalismu. Miloval zbraně. Ve svém domě měl místnost, která sloužila jako zásobárna nutného vybavení pro přežití a v každé místnosti měl alespoň jednu zbraň, kdyby ji potřeboval. Ale Clarke nebyl impulsivní. Svou systematickou náturu získal už v dětství. Žena, která žila přes ulici, když mu bylo sedm, ho musela vyhánět ze svého záhonu, kde pilně kopal zákopy. Clarke s Robbiem v roce 1973 hovořil o oživení Synů svobody. Někteří ze členů své nadšení ztratili, ale skupina byla schopna si nové rekruty najít. Někteří z nich byli na Middletonově seznamu donašečů. Tentokrát byl Robbie pod drobnohledem federálních agentů, ačkoliv ještě nespáchal zločin. Sledování pouze vedlo k Robbieho paranoie a perzekučnímu komplexu a naplnilo ho spravedlivým rozhořčením. „Je to fér?“ ptal se často svých zmatených rodičů. Dobře, možná to nebylo fér, ale rychle se učil, že je rozdíl mezi tím, jaký by svět měl být a jaký je. NAKONEC TO NEBYLO NÁSILÍ, co Robbiemu přineslo problémy se zákonem. Byl to odpor proti daním. Když v roce 1973 vyplňoval federální daňový formulář pro svého zaměstnavatele, uvedl deset rodinných příslušníků. Následkem toho mu klesl daňový základ a nemusel tak vyplňovat daňové přiznání. Ale Mathews uvedl svůj skutečný věk, dvacet, a prohlásil, že je svobodný. Uvést deset rodinných příslušníků vzbuzuje pozornost. IRS otevřela případ hned, co obdržela formulář. Agentura už o Mathewsovi věděla, protože často psal a stěžoval si na to, že federální daň z příjmu je neústavní. Teď, když se snažil vyhnout jejímu placení, agentům došlo, že zašel za svobodu slova. Kancelář prokurátora podala trestní oznámení a federální soudce vydal v pátek 20. července na Mathewse zatykač. Agenti si přinesli zbraně, protože znali sklony Synů svobody. Robbieho toho večera zahlédli v domě jeho přítele a odtud ho sledovali do blízkého obchodu. Když je Robbie spatřil, rozběhl se ke svému pickupu. Ozvala se hlasitá rána a Robbie byl přesvědčen, že po něm jeden z agentů střílí. Nastartoval a uháněl v autě pryč na jih směrem do pouště nemajíce tušení, proč po něm agenti jdou. Během honičky sjel Robbie z cesty a převrátil auto. Podařilo se mu odplazit pryč za nějaké keře, adrenalin mu bušil až v krku, když se objevili jeho pronásledovatelé a začali jej 36

hledat. Netrvalo jim to dlouho a když ho vytáhli z houští, odvezli ho pryč a skončil na víkend ve federální cele. Robbie požádal o právní pomoc Americkou unii občanských svobod, která souhlasila s jeho obhajobou. Johnnymu a Uně neunikla ironie toho, že jejich syn požádal o pomoc právě Unii. Trvalo skoro šest měsíců, než se celá věc dořešila. Robbie se mezitím vrátil k práci v dole a nastoupil jako údržbář u Mimi Inc. v Miami, v Arizoně, kousek od Superioru. Před datem soudu si Johnny pro Robbieho půjčil starý oblek, protože ten svůj vlastní neměl. Una si vzala v bance den volna a Bruce Rogers, starší gentleman, který Robbieho vozil na srazy jeho Birchovy Společnosti, přišel jako svědčit ve prospěch Robbieho pověsti. Kromě soudce a právníků byli v soudní síni jediní. Soudce Richard Gormley Robbieho odsoudil k šesti měsícům podmíněně. Po všech výhružkách, zbraních a honičce dostal jen podmínku. Robbie si s úlevou oddechl. Bylo to 16. ledna 1974 v den jeho dvacátých prvních narozenin. Ten měsíc dostal novou práci v Superioru jako obsluha drtiče v měděném dole, a práci si udržel po celou dobu podmínky. Ale byl rozhodnutý zmizet z Arizony hned, jak bude moci. Byl znechucený a zoufalý. Lidé do Phoenixu proudili po tisících, materialističtí lidé, u kterých Robbie cítil, že si neuvědomují boj, který probíhá přímo pod jejich nosem. Byli spokojení s tím, jak vláda stále tloustla, starajíce se o všechny jejich potřeby. Jejich největší starostí po návratu z jejich pozemských prací bylo zda mají jít do fast foodu nebo zůstat doma a dívat se na další otupující sitcom v televizi. Ale víc než to byl Robbie znechucen lidmi, které považoval za své přátele. Uvedl do praxe to, co ho učili o protestu vůči daním, agenti IRS jej zahnali do pouště, seděl ve vězení a šel k soudu, aniž by se za něj, s výjimkou ctěného Dr. Rogerse, někdo z jeho společníků postavil. Nikdo z jeho bývalých přátel ani nepomohl vybrat peníze, aby se mohlo vyzvednout jeho auto z policejního parkoviště. Robbie se rozhodl odejít i přesto, že pomáhal Donu Clarkovi reorganizovat Syny svobody. Mathews sestavil seznam zbraní, které měl každý rekrut mít: pistole ráže 9mm, útočná puška a dvanáctiranná brokovnice. Clarke šel pak do bytu každého z rekrutů a vybral věci, které se měly zastavit, aby bylo možné zbraně koupit. Televize, sterea a další kratochvíle masové kultury musely jít. Když Clarke dovedl rekruty k Mathewsovi, měl pozoruhodně vyhlížející elektronickou krabičku, kterou nazýval E-Metr. Ta měla určit, zda dotyčný lže, ale každý prošel, včetně tří Middletonových informátorů. Když se Middleton dozvěděl o E-Metru, přemýšlel, jestli Robbie během svého pobytu v Kalifornii neobjevil Církev scientologů. E-Metr je galvanická zkouška kůže, kterou scientologové používají. Možná to bylo ono „tajemství života“ o kterém Robbie psal. Ke konci jeho podmínky si Robbie koupil starou dodávku. Jeden z jeho přátel, Chuck Gelisse, se stavil a spolu si naplánovali výlet do Pacifického Severozápadu. Robbie byl fascinován svými skotskými předky a představoval si, že by oblast okolo 37

Oregonu a Washingtonu mohla být podobná skotské Vysočině. Pátrali v cestovních atlasech po oblastech, kde by mohli najít doly a v nich zaměstnání. V pátek v noci, v červenci roku 1974, přivedl Clarke rekruta do kanceláře ve Scottsdale, kde měl Mathews svůj E-Metr. Rekrut jako obvykle prošel a Robbie řekl Donovi, aby začal s jeho tréninkem. Když oba odcházeli, Mathews tiše řekl, „Uvidíme se, Done.“ Příští Robbie a Chuck vyrazili v dodávce do Oregonu. Když ti dva viděli přírodní krásu Severozápadu, byli celí bez sebe. Toulajíc se podél pobřeží, a potom přes Kaskády, viděli v červenci sníh na Mount Hood. Půda okolo holých vrcholků byla ta nejhlubší zeleň, kterou kdy viděli. Údolí byly vlhká a úrodná. Zabočili do vnitrozemí, přejeli velikou poušť Oregonu a Washingtonu a zamířili k pásmu Rocky Mountains. Na mapě státu Washington viděli Robbie s Chuckem silnici, která se vinula severně od Spokane podél východní státní hranice, vedoucí do Kanady. Jeli po této malebné dvouproudé silnici číslo 3 vedoucí souběžně s proudem řeky Pend Oreille. Míjeli staré farmy, ranče a malá městečka a projížděli přes louky a skrz husté borové lesy. Selkirk Mountains se zvedaly po obou stranách řeky, která se několikrát zužovala do kaňonu. Asi dvacet kilometrů jižně od hranice se silnice číslo 31 stáčí z kopce na západním břehu řeky. Dole vytváří půvabnou zatáčku přes vytáhlý, železem pobitý most na východní břeh, kde se na rovině u úpatí hor nachází městečko Metaline Falls. Pend Oreille tam pokračuje do Kanady, kde se potkává s mocnou řekou Columbia. V Metaline Falls je lehké cítit, že jste se ocitli na konci světa. Žije tu méně než tři sta lidí a Kanada je tak blízko, že vám dýchá na záda. Je snazší zajet nakupovat do Nelsonu v Britské Kolumbii, než jet dvě hodiny autem do Spokane. Izolované na severním konci okresu Pend Oreille jsou Metaline Falls a menší vesnice Metaline na západním břehu drobnými výspami civilizace, kde je vnějších vlivů jen poskrovnu. Není tu žádný K-mart, Penney´s nebo Sears, žádný Macdonald nebo Burger King, jen pár hospůdek se jmény jako U Bustera nebo U Heidi. Jediné kino, NuVu, je nyní zabedněno. Je to nekomplikované městečko s několika ulicemi, kterému dominují betonová sila, věže a kolejiště portlandské Le-high Cement Company. Perfektní místo, kde se dá začít znovu. Robbie se do místa zamiloval hned, jak je viděl. Když se po městečku ptal na práci, zjistil, že jsou jen tři místa, kam může nově příchozí jít: cementárna, důl olova a zinku Bunker Hill a přehrada Boundary asi dva kilometry jižně od hranice. Se svou zkušeností s prací v dole byl Robbie okamžitě přijat v Bunker Hill, dva kilometry po řece severně od městečka. Robbie a Chuck se po otlučené cestě na jih dostali do Phoenixu za dva dny. Byla sobota 27. července, den, kdy by Robbie obyčejně vyrazil s Donem Clarkem ven do Cave Creek, primitivní pouštní oblasti severně od Phoenixu, na vojenské manévry. Rodiče, které požádal o pomoc při balení svých věcí, plány na stěhování překvapil. Bylo to už hodně dávno, kdy naposledy viděli svého nejmladšího syna prostého veškerého vzteku a hořkosti, které v sobě nosil. 38

Vydrhnuli celý karavan divoce pátrající po věcech, které by Robbie mohl potřebovat. Spěchal, protože se potřeboval do Metaline Falls vrátit v pondělí ráno a začít pracovat v dole. V sobotu večer už odjížděl směrem k hlubokým lesům Washingtonu. V Metaline Falls si Robbie pronajal pokoj ve starém cihlovém hotelu na Grand View Street. Ale jeho cílem bylo sehnat rozlehlý kus půdy pro farmu. O tom, že bude vlastnit místo v horách, snil už od doby, kdy byl se svou rodinou na prázdninách ve White Mountains v Arizoně. Pamatoval si, jak tenkrát svým rodičům řekl: „Mámo a táto, až vyrostu, koupím vám místo v horách.“ Během měsíce přijela Una s Johnnym na návštěvu. Změnou, kterou v Robbiem viděli, byli nadšeni. Ale Una nad jeho životem ve starém hotelu a se dvěma psi cítila mateřskou bolest. Jídlo si připravoval v mixéru a ovesná kaše, kterou si dělal ke snídani, byla stejně tuhá jako ta, co se vyráběla v Portland Lehigh. Měl velmi málo přátel a nikdo z nich nebyla dívka. Ale stálo to za to, uvědomovala si, protože byl Robbie konečně pryč od toho bláznovství ve Phoenixu. Možná to byla jen fáze, kterou konečně prošel, říkala Johnnymu. Modlili se za to, že je jejich osobní noční můra pryč. Robbie rodičům řekl o svém snu, kdy by rodina žila pohromadě v horách a sám už prozkoumal některé usedlosti, které byly na prodej. Ukázal jim 60akrový trakt vedle Boundary Dam Road, západně od řeky na úbočí hory, 160 metrů nad městem. Byl hustě zalesněný, s dvacetimetrovým spádem na severní straně k Beaver Creek, který se kaskádovitě snášel dolů k řece. Bylo to téměř přímo přes řeku od dolu Bunker Hill. Na západ se tyčila zvláštně tvarovaná hora s holým hřebenem a se jménem Orlí nos. Robbie chtěl pozemek koupit a Johnny mu slíbil pomoc sehnat potřebnou částku. Začátkem listopadu dostal Johnny od Robbieho dopis. Byla to osvěžující změna od děsivého dopisu, který poslal o dva roky dříve. Místo cynismu byl plný naděje. Ve skutečnosti byl až dětinský. Robbie místo některých slov kreslil obrázky jako rébus. Nahoře byl obrázek boudy, před kterou byly vysázeny květiny, za ní se tyčila borovice a nad vším zářilo rozesmáté sluníčko. Na ceduli před boudou stálo: „Mathewsovy pozemky.“ „Ahoj milovaní,“ psal. Přikládám (obrázek dolaru) za (obrázek motocyklu) prodej. Přišlo mi, že jsem k vám byl posledně, když jsem (obrázek muže v telefonní budce) trochu hrubý. Bylo z toho (obrázek plačícího obličeje). Prosím, odpusťte mi. Ve městě pořád není žádný sníh, ale na naší půdě už je aspoň deset centimetrů. Lucien a jeho rodina na naší půdě zahlédli losa a dvě koroptve… Postavím pro nás ty nejpohodlnější chaty, jaké jste kdy viděli. Lucien mi říkal, jak je lehké postavit základy a tak se do toho pustím. Když jsem Lucienovi ukazoval to malé jezírko u našeho potoka za loukou, viděli jsme tam tři nebo čtyři veliké pstruhy. Miluju vás dva víc, než budete vůbec kdy tušit a chci, abyste věděli, že mí přátelé jsou dobří, ale má rodina je to, na čem mi záleží nejvíc. Mým životním snem je, že jednou brzy bude celý Mathewsův klan žít pohromadě na Mathewsových pozemcích. 39

Na Vánoce letěl Robbie zpátky do Phoenixu, aby strávil svátky se svou rodinou. Johnny byl připraven dát Robbiemu odpověď ohledně stěhování, ale něco viselo ve vzduchu, co se muselo vyjasnit. Johhny si Robbieho zavolal do obývacího pokoje, kde už čekala Una a Lee. Nevyslovené napětí zaplňovalo místnost a Una, netušíc, co Johhny chce, cítila, že jde o vážný moment. „Tak Robbie,“ začal jeho otec konečně mluvit rozvážným tónem, „než pojedeme tam nahoru se všemi problémy a výdaji, chci, abys mi něco slíbil. Chci, abys mi dal své slovo, že jsi s veškerou tou radikální politikou a těmi bláznivými lidmi, kvůli kterým jsi odešel kam jsi odešel, skončil.“ „Oh!“ vyhrkl Robbie, poněkud překvapeně. Una byla také překvapena, když svého manžela slyšela. Věděla, jak byl Robbie zklamaný, když jej všichni jeho přátelé po jeho zatčení zavrhli. Věřila, že s nimi už nechce mít nic společného. „Oh, Johnny, to není nutné,“ protestovala. „To po Robbiem nemusíš chtít. Po svých zkušenostech už jistě dospěl. Nevidíš, že už je z něj muž?“ Ale Robbie natáhl ruku, aby ji utišil. Věděl, co jeho otec chce. Pocit změny nebyl pro Johnnyho dost, chtěl to od svého syna slyšet. „Tati,“ řekl Robbie, „je po všem. Dávám ti své slovo. Jsem rozhodnutý zůstat ve svém malém koutě a sledovat svět, jak plyne okolo mě. A chci u sebe svou rodinu.“ To bylo to, co chtěl Johnny slyšet. Vánoce byly oslavou, jakou rodina už dlouho neměla. Bylo to desáté výročí Robbieho členství ve Společnosti Johna Birche, konec desetiletí, ve kterém Robbie prožil polovinu svého života. Byl to konec cesty, která začal tak nevinně v roce 1964, kdy se Una natáhla pro nedělní noviny na své verandě. A teď, konečně, zde byl příslib, že je po všem. Johnny nemohl jít ještě dalších dva a půl roku do důchodu, ale posílal Robbiemu peníze na půdu, a každé léto mu ji přijížděl pomáhat mýtit. V létě 1974 Una dokonce mluvila s Robbiem o tom, aby napsal řediteli McClintock High a dokončil předmět, který potřeboval k získání diplomu. Škola Robbiemu dovolila vzít si dálkově kurz historie místo ekonomiky, od které utekl. Ani neporušil svůj slib a svým rodičům napsal, když ho svádělo pokušení. V květnu 1975 znovu napsal domů. Zrovna teď je tu nádherně. Všechno extrémně bují a zelená a ovocné stromy začínají rozkvétat. Včera jsem prosekal cestu dolů k potoku a z travnatých břehů podél vody jsem udělal malý park.Postavil jsem malou lavičku a vysázel tam několik irisů. Dnes jsem se šel projít po té cestě, kterou jsme spolu šli loni. Našel jsem hnízdo zlatého orla v koruně uschlé borovice. U hnízda byl jen jeden orel a pořád dělal „weeeeweee“. Taky jsem našel malý pramen a malou mýtinu, kde asi v noci odpočívá stádo losů. Pak se svěřil s vážnou věcí. Don Clarke zjistil, kde jsem a je vzdálená možnost, že mě přijede navštívit, ale nemusíte se o nic bát, protože to s ním bez obtíží vyřídím. Zřejmě právě zanechal boje a je v té samé pozici, kde jsem byl nedávno i já, takže mu rozumím. 40

Je pravda, že mu některé věci nemohu zapomenout, ale čelí teď stejným problémům, jako nedávno já. Jestli přijede, bude to jen na chvíli, a pochybuji, že se tu vůbec zastaví. Zjišťuje, že je velmi málo lidí, kterým může patriot důvěřovat, ale myslím, že mně věří. Nemějte strach, že bych se znovu zapojil. Jediný cíl, který teď mám, je dokončit stavbu domu. Doufám, že se budu moci přestěhovat v září. Navždy váš syn, Robbie XXXX Clarke měl dobrý důvod svého bývalého přítele najít. V květnu 1975 mu došlo předvolání k soudu. Když Robbie zavrhl Syny svobody, trvalo Clarkovi pár týdnů, než mu došlo, co se stalo. Zůstal v Cave Creeku, kde každou sobotu učil bandu rekrutů plazení a shromažďování zbraní. Že je Robbie pryč se dozvěděl až 24. srpna. Poté, došlo mezi mormonskými a nemormonskými členy k rozkolu a skupina začala skomírat. Clarke se připojil k odštěpené skupině s názvem Concord II, napodobující Minutemeny. Jeho dva přátelé, jeden domovník a druhý úspěšný účetní, se k němu připojili. Bohužel pro Clarka se přidali i Middletonovi informátoři. Jen dva týdny poté, co Robbie zmizel, se Middleton pověsil na Clarka. Ve chvíli, kdy se Concord II, začal zajímat o bomby, začal se více zajímat i FBI. Do května si Middleton díky svým donašečům zabezpečil předvolání soudu pro vůdce skupiny. Clarke byl nervózní. První noc se schoval na Apache Junction a přes své kontakty začal hledat Mathewse. Pak šel do domu jeho matky ve Phoenixu, kde se dozvěděl, že přítel z Mesy ví, kde Mathewse hledat. Přítel byl survivalista, který měl na svém dvoře železobetonový bunkr. Clarke tam strávil noc a pak zavolal do Metaline Falls a vyzýval Mathewse, ať svým rodičům napíše dopis. Don se okamžitě vydal do Washingtonu. Věrný svému slovu s ním Mathews zacházel dobře. Sehnal mu práci v Bunker Hillu, ale pracoval na plánech pro jeho brzký odchod. To Donovi, který mezitím prodal své auto, vyhovovalo. Další měsíc si v Seattlu sehnal falešný pas a odcestoval do Rhodesie, kde se připojil ke skupině bílých dobrovolníků bojujících s černošskými nacionalisty. Britské tajné službě trvalo čtyři roky, než pro FBI zjistila, kde se Clarke nachází. Mezitím dostal Robbie další nevítané hosty. Do dolu Bunker přijeli ze Spokane dva agenti FBI, když se dozvěděli, že tam Clarke pracoval. Mluvili se sekretářkou o minulosti Clarka i Mathewse, ale naštěstí pro Robbieho se nesetkali s manažérem dolu, protože jinak by dostal určitě výpověď. Namísto toho sekretářka promluvila s Mathewsovým předákem v elektrickém oddělení, který měl federální agenty rád asi tak, jako Robbie. Tam celé vyšetřování skončilo. Také zavolal Middleton, který si chtěl s Mathewsem promluvit o Clarkovi. Rozhovor to byl krátký a Mathews moc nespolupracoval. Don odjel, řekl mu, a všechno je v pohodě. Chce si koupit nějaký pozemek a uvažuje o svatbě. Middletonovi se zdálo, že to, že Clarke Mathewse našel, ho naštvalo. O Robbiem Mathewsovi slyšíte naposledy, řekl mu. 41

Když Middleton zavěsil, usoudil, že to Mathews se svým odchodem z hnutí myslí vážně. Věřil, že Robbie má v hlavě víc, než běžný pravičák a nehodlá strávit zbytek života plazením se v poušti a čekáním na komunistickou invazi. V říjnu 1975 byli Clarke a dva další členi Concordu II, domovník a účetní, obvinění ze spiknutí s cílem zabít Middletona. Ale žádné vysvětlení nemohlo uklidnit Mathewse, který byl rozčílený, že ho FBI našla a že díky tomu málem přišel o práci. Do kanceláře úřadu v Seattlu poslal varovný dopis. Už toho má dost, napsal. „Nechte mě na pokoji, nebo odpovím takovým způsobem, který by mohl být pro některé agenty velice bolestivý.“

42

Kapitola 2 SHROMAŽĎOVÁNÍ ÁRIJCŮ, LIDÍ ÚMLUVY Jednoho slunečného dubnového dne roku 1974 stál Richard Girnt Butler uprostřed mýtiny a zkoumal hustý les okolo sebe. Vysoká Douglasova jedle a borovice Lodgepole, stromy tak typické pro tuto oblast Severní Ameriky, tvořily přirozenou clonu uzavírající pozemek před okolním světem. Drsný úsměv pomačkal jeho drsnou, napnutou tvář, když si potáhl z jedné z jeho nekonečných zásob Pall Mallek a pomalu se otočil k dvoupatrovému dřevěnému farmářskému stavení. Leželo asi sto metrů nahoru po vyježděné, stromy obklopené cestě z Rimrock Road, nejbližší a jediné cesty na tento dvacetiakrový pozemek. A, Butler spokojeně zaznamenal, ležící v kopci a tak dobře přizpůsobené k obraně, kdyby bylo třeba. Butlerova láska pro pás severního Idaha začala mnoho let předtím, kdy se se svojí ženou Betty sebral, vzal své jednomotorové letadlo s rybářskými potřebami a vyrazil z Jižní Kalifornie do Coeur d´Alene na prázdniny. Zamilovali si především výlety na lodi po jezeru Coeur d´Alene a po velikém jezeru Pend Oreille. Usedlost ležela mezi těmito dvěma velikými jezery a blízko menšího jezera Hayden, které se ze vzduchu vynořilo jako třpytivá mořská hvězdice plovoucí v hlubokém, temně zeleném lese. Pozemek ležel několik kilometrů od uzavřené komunity v Hayden Lake, kde kolem jezera žilo asi 2500 obyvatel. Místo bylo založeno ve 40. letech 20. století jako výhodný způsob pro získání alkoholové licence pro Hayden Lake Country Club. Jeho nejslavnější občasný usedlík, zpěvák osvědčených šlágrů Bing Crosby, zde byl často vidět s těmi nejzářivějšími holywoodskými hvězdami. Pozemek, který zaujal Butlera, ležel na západním konci Národního parku Couer d´Alene v horském pásmu Bitterroot, kde se dali běžně vidět losi, bělochvostí jeleni a červení rysi. Krátká procházka do divočiny ho mohla zavést k hromadě shozeného losího paroží u vrbami obklopených potůčků nebo k medvědu grizzly a jeho mladým slídících na horském svahu po něčem k snědku. Ačkoliv tento kraj vyvolával obrazy Butlerovy pradávné domoviny ve Skotské Vysočině, jeho skutečná přitažlivost spočívala v tom, že to byla zem bílého muže. Menšiny zde prakticky neexistovaly a to bylo pro Butlera důležité. Vychutnával si, že je mezi „svými vlastními lidmi“, mezi kterými mu jeho víra, Křesťanská Identita, přikazovala žít. Richard Girnt Butler se hrdě nazýval rasistou – „tím, kdo miluje svou rasu“. Sám sebe neviděl jako protičernošského nebo protižidovského, ale jako bílého nacionalistu. Každá rasa by měla mít svou domovinu, a Pacifický Severozápad, se svým nordickým prostředím, byl jeho. Vnitrozemní Impérium, jak je pás Idaha, východního Washingtonu a západní Montany nazýván, má téměř 1,1 milionů obyvatel. Méně než tři procenta tvoří Hispánci, necelá dvě procenta Indiáni, ani ne procento tvoří černoši, a ještě méně Židé. 43

Základním kamenem každé společnosti je víra a k praktikování víry je třeba církve. Když muž věří, že bojuje za Boha a svou vlast, stává se nepřemožitelným. Je nemožné omezit to, co může dokázat, pokud věří, že je jeho poslání správné a jeho smrt mučednická. Když držel Betty kolem ramen, Butler cítil, že je Pán do toho místa zavedl. Zde postaví Církev Ježíše Krista Křesťana, monument pro zachování bílé rasy. RICHARD GIRNT BUTLER se narodil 23. února 1918 v Bennet, v Coloradu, v malé komunitě na vysokých pláních 35 kilometrů východně od Denveru. Jeho rodiče, Clarence a Winfred, se se svým synem začátkem dvacátých let přestěhovali do pěkné obytné oblasti jižně od centra Denveru a otevřeli si obchod s nářadím. Butlerovi byli Presbyteriáni, a ačkoliv nechodili pravidelně do kostela, zachovávali morálku a přímou cestu. Trávíc hodiny vedle svého otce Butler často svého tátu slyšel odsuzovat komunismus jako židovské spiknutí, vytvořené a financované v New Yorku a v Londýně a dovezené do Ruska. Tyto myšlenky zapuštěné do Richardovy mysli nakonec vytvořily základy jeho životního přesvědčení, že Židy kontrolovaný komunismus je nástrojem Antikrista, „rudého draka“ Apokalypsy. Láska k historii pobízela mladého Butlera ke čtení, které obratem zvýšilo jeho averzi vůči komunismu. Objevil hororové historky, ve kterých vojáci amerických okupačních sil vracející se z Ruska po první světové válce svědčili, jak Židé společně s bolševiky vraždili Bílé Rusy všemi myslitelnými způsoby. Idea židovského spiknutí se ještě více prohloubila poté, když Butler od svého otce slyšel o miliardách dolarů, které byly revoluční vládě poskytnuty skrze takové židovské investiční firmy, jako Kun, Loeb & Company. Ale byla to fikce, ne fakt, co Butlerovu hrůzu z komunismu upevnila. Přišlo to, když byl ještě jedenáctiletý kluk, co si vydělával na kapesné jako kolportér Liberty Magazine ve svém sousedství. V jednom čísle četl jeden díl seriálu Rudý Napoleon od Floyda Gibbone z Chicago Tribune. Toto dílo válečného korespondenta, vydané v roce 1929, bylo futuristickým scénářem invaze Evropy a Severní Ameriky bolševickými nájezdníky ze Sovětského svazu, vedenými mongolským diktátorem Karakhanem z Kazanu, který usiloval o smíšení všech ras v jednu jedinou. Z Rudého Napoleona vstávaly Butlerovy vlasy na hlavě hrůzou. Příběh vyprávěl o boji Ameriky na život a na smrt s komunistickým zotročením, tajemně předpovídající povstání třetího světa proti kapitalismu a bílému kolonialismu. Když bylo Butlerovi třináct, jeho rodina se přestěhovala do východního Los Angeles. Tam dva roky chodil do City College, kde studoval vědu a letecké inženýrství. Zatímco byl na škole, získal práci na částečný úvazek u Consolidated Vultee Air Craft Company, soukromého kontraktora vyrábějícího bombardéry B-11. V roce 1941 poslalo Vultee Butlera do Bangalore, v Indii, v rámci kontraktu na opravu letounů P-25, P-24 a PBY Královského Indického letectva. Obdržel čestnou 44

hodnost kapitána, díky které měl nárok na sluhu. Muž, kterého si najal, se jmenoval Jeroum, hinduista, který na svém čele hrdě nosil červenou tečku. V noci, když leštil Butlerovy boty nebo dělal jinou práci kolem jeho chatrče, ti dva často diskutovali o indickém kastovním systému. Jeroum jej popisoval jako prostředek k udržení rasové čistoty. Vychvaloval ctnosti učené v dávných písních Rigvédy. Podle bráhmánismu, předchůdce hinduismu, dobyli světlovlasí, modroocí Evropané, Árijci, údolí řeky Indus okolo roku 1500 před Kristem. Během času se mísili s tmavými lidmi a proto byl ustanoven kastovní systém, aby uchránil těch pár čistokrevných Árijců, kteří ještě zbyli. „Sáhibe, mám árijskou krev,“ řekl Jeroum jednoho večera v chatrči. „Podívej, Jeroume, to nemůžeš říkat,“ peskoval ho přátelsky Butler. „Jsi černý jako noc.“ Ale Jeroum trval na svém: „Ano, Sáhibe, mám árijskou krev. Vypátral jsem ji. Důvod, proč jsem takový, jaký jsem, je, že kastovní systém nefungoval.“ To donutilo Butlera přemýšlet. Jestli tento indický sluha věděl o vlastní rase víc, než on o své, měl by raději začít studovat. Byl Jeroumovým rozhledem tak ohromen, že se studium ras stalo jeho celoživotní vášní. Po japonském útoku na Pearl Harbor se Butler vrátil do Spojených států a přihlásil se k letectvu. Své zkušenosti s aeronautikou ve válečných letech zúročil jako instruktor hydrauliky. Po vítězství se vrátil k Vultee, oženil se se svou drahou Betty a měli spolu dceru, kterou pojmenovali Cindy. Byl to začátek něčeho, co mohl být normální, usedlý život. Butlerovy zaryté antikomunistické postoje vzrostly, jako u mnohých Američanů, během Studené války v padesátých letech. Jeho zájem obživl, když senátor za Wisnocsin, Joseph McCarthy, v roce 1954 označil komunisty ve vládě jako odrazový můstek k získání celonárodní pozornosti. Usilujíc o odhalení bolševiků v armádě a na ministerstvu obrany, McCarthy mával kongresmanům a novinářům pod nosem dlouhým seznamem, který měl podle něj obsahovat „stovky jmen komunistů“ a zároveň si dával pozor, aby seznam nikdo nečetl. Paranoia Američanů ze všeho „rudého“ dostala díky první salvě McCarthyho kampaně mocný náboj. Několik let poté, co McCarthy sestavil senátní komisi pro odhalení údajných komunistů, přišla ABC se smělým rozhodnutím poskytnout živé celodenní pokrytí slyšení mezi armádou a McCarthym. Butler spolu s miliony dalších Američanů měl křeslo posazené přímo před televizí, aby sledoval skutečného amerického hrdinu při práci. Slyšení mezi armádou a McCarthym měla trvat pět týdnů a Butler je sledoval se zaujatou pozorností. Senátorovi kritici spustili s tím, že překročil hranice etiky a legálnosti, když se pokoušel dokázat existenci rozvracečů. Butler nic takového nevnímal. Byl tak přesvědčený, že je McCarthy správný, bohabojný Američan, že dokonce poslal peníze, aby mohl senátor pokračovat. Když se veřejné mínění proti McCarthymu obrátilo, částečně následkem třídílného TV dokumentu Edwarda R. Murrowa, See it now, Butler si byl jistý, že sleduje další konspiraci řízenou komunisty. McCarthyho kolegové v Senátu mu v prosinci 1954 45

formálně zakázali hlasovat v poměru 67:22. To jen zvětšilo Butlerovu nedůvěru a strach z federální vlády. Pak, když došlo k založení American Nazi Party George Lincolna Rockwella, Butler to sledoval se zájmem. Mnoho let po Rockwellově zavraždění si Butler na neonacistu vzpomněl v rozhovoru pro Boise Idaho Statesman: „Jistě, že jsem znal Rockwella. Jsem na to hrdý. Byl to stoprocentní muž. Miloval svou rasu a chtěl s tím něco dělat.“ Jeviště se Butlerovi otevřelo v roce 1962, když slyšel mluvit antikomunistického kalifornského zákonodárce jménem Louis Francis o státním ústavním návrhu vykázání komunistů ze státních pracovních pozic, politických úřadů a výjimek z daně z nemovitosti. Butler se rozhodl, že přišel čas být aktivní. Slyšel, že ve veřejných školách v Kalifornii učí až deset tisíc komunistů. Vstoupil do Kalifornské komise pro potírání komunismu a pomohl zorganizovat sedm set lidí, kteří sháněli podpisy na petice, aby se záležitost dostala do politického hlasování. Butler se při jeho prvním nájezdu do politiky stal v Los Angeles vůdcem skupiny. Mezi místy, kde Butler hledal podporu, byly spolky veteránů. Když ho losangelesský American Legion Post pozval na Signal Hill, aby mluvil, nervózně to přijal. Ačkoliv se svými 180 centimetry a 85 kilogramy budil dobrý dojem, měl lehce nosovou, prázdnou řeč, která přítomné nenadchla. Přesto starou gardu lehce přemluvil, aby mu petici podepsala. Skupina nakonec sebrala 400 tisíc podpisů, aby šla celá věc do hlasování, ale návrh byl ve volbách roku 1962 jasně poražen. Butler však na Signal Hill získal víc, než jen pár podpisů, protože ta noc navždy změnila směr jeho života. V sále seděl penzionovaný armádní plukovník, William Potter Gale, člen štábu Douglase MacArthura, který řídil guerrilové operace na Filipínách během druhé světové války. Stejně jako Butler odešel Gale do Kalifornie pracovat do rostoucího leteckého průmyslu. V roce 1958 Gale kandidoval na guvernéra za Konstituční stranu volající po odvolání prezidenta Eisenhowera a všech devíti soudců Nejvyššího soudu pro jejich snahy o desegregaci jižanských škol. V republikánských primárkách později prohrál a v roce 1964 a 1968, kdy se ucházel o funkci do Senátu, prohrál rovněž. Pak, v roce 1969, v Portlandu, v Oregonu, vznikla volně strukturovaná skupina ozbrojených milicionářů a survivalistů jménem Posse Comitatus (z latiny přeloženo jako „Moc okresu“). Ta prohlásila, že všechna vládní moc je zakořeněna na okresní úrovni a že si ji federální vláda usurpuje. Gale okamžitě založil vlastní pobočku, kterou nazval U.S. Christian Posse Association, a později pro Posse sepsal několik brožurek a také několik manuálů o guerillové válce. V roce 1962 byl Gale mezi svými vrstevníky na Signal Hill velmi respektovaný. Poté, co si doposlechl Butlerovu tirádu za školní systém bez komunistů, ho vzal stranou a řekl mu, že je někdo, kdo skutečně ví, co je komunismus zač – dr.Wesley Swift z Lancasteru v Kalifornii, zakladatel Anglo-saské křesťanské kongregace. Swift, ustanovený metodistický kazatel, byl ve Spojených státech jeden z nejlépe známých zastánců doktríny zvané Křesťanská Identita. Byl antisemita a antikatolík, 46

což se shodovalo s jeho minulostí organizátora KKK. Byl následovníkem Geralda L. K. Smithe, známého rasisty, který inspiroval George Lincolna Rockwella. Swift byl Smithův prostředník, dokud se na konci padesátých let nerozdělili a Swift neodešel do Kalifornie, aby založil Anglo-saskou křesťanskou kongregaci, směs Smithova rasismu a doktríny Křesťanské Identity. V době, kdy Butler mluvil na Signal Hill, do náboženství nijak zvlášť zamilovaný nebyl. On a Betty chodili do presbyteriánského kostela v Los Angeles, kde byli oddáni, ale Butler byl přesvědčen, že jejich nový kazatel káže čistý komunismus. Zkoušel ještě několik jihokalifornských církví, než uznal, že odpovědi na své životní otázky v kostele nenajde. Ale když mu Gale řekl, že by na něj Swiftova církev jako na bílého muže mohla zapůsobit, zaujalo ho to. Cítil, že od konce války jde vše proti Spojeným státům. Komunisté zhltli východní Evropu. Každý kompromis v nově vytvořených Spojených národech byl vyřešen v jejich prospěch. Pak Harry Truman oznámil, že by ozbrojené síly mohly být integrovány silou, pod tlakem bajonetu, když to bude nezbytné. A v roce 1957, byla armáda dovezena do Little Rock, v Arkansasu, aby vynutila integraci městských středních škol. „Můj bože,“ usoudil nakonec Butler. „Tohle je válka proti bílé rase.“ V neděli ráno, když přišel do Swiftova kostela, se Butler cítil stejně nepříhodně, jako v jiných církvích. Budova byla navíc umístěna na Hollywoodské a Vine, samém středu světa zábavy. Posadil se mezi shromážděné a lhostejně začal naslouchat Swiftovu kázání. Kdo jsou skuteční Izraelité? Položil Swift řečnickou otázku, než začal s heraldikou rasy, symboly a kmenovými znaky. Swift rozebíral čtyřicátou osmou a čtyřicátou devátou kapitolu Genesis, proroctví Jakuba jeho dvanácti synům, a jak kmeny, které založili, doputovaly až do dnešního dne, kdy vytvořily árijské národy Evropy. Swift svému shromáždění řekl, že před 7200 lety nebyla na světě žádná evidence existence bílého člověka. A přesto kamkoliv poté bílý muž přišel, tam byl náhlý rozpuk civilizace. Butler se cítil jako Pavel na cestě do Damašku. To, co slyšel, jasně zodpovídalo všechny jeho nepříjemné dotazy o životě. Butler začal okamžitě Křesťanskou Identitu studovat. Byla založena Edwardem Hinem, Angličanem, který její teorii nastínil ve své knize z roku 1871, Identifikace britského národa se ztraceným Izraelem. V té době šlo o bestseller. Jádrem doktríny je, že evropští Židé nepocházejí z dávného hebrejského plemene, ale z Chazarů, příslušníků válečnického národa z jižního Ruska, který v osmém nebo devátém století konvertoval k judaismu. Nemohou si nárokovat rodokmen od Abrahama, Izáka a Jakuba a podle genealogů Identity nejsou lidmi úmluvy. Na druhou stranu, dnešní Nordicko-Anglo-SasštíTeutonští bílí, jsou potomky ztracených kmenů biblických Izraelitů, což z bílých křesťanů činí skutečné lidi úmluvy. Aby své tvrzení podpořil, Hite přeinterpretoval knihu Genesis s „teorií dvojího sémě“. Eva byla svedena hadem a porodila mu syna, Kaina, který zavraždil svého bratra Ábela. Poté Adam, první bílý muž, přenesl své sémě na dalšího syna, Setha, 47

který se stal otcem bílé rasy, bohem vyvolených lidí. Kainovy potomci, jak káže Identita, jsou Židé. Jsou doslova sémě Satana. Ostatní rasy, nebo také „blátění lidé“, jak je nazývají rasisté, vzešli z jiných, bohem prokletých. Sekulární historie nabízí jiný příběh. Deset kmenů Izraele, severního království po smrti Šalamouna, bylo v roce 722 před Kristem deportováno vítěznými Asyřany a byly asimilováni vzájemnými sňatky do ostatních skupin. Juda, jižní království dvou kmenů, zůstalo rasově nedotčené. Ale doktrína Identity tvrdí, že ztracené kmeny překročily Kavkazské hory a usadily se ve Skandinávii a v západní Evropě. Potomci těchto kmenů se nakonec plavili na Mayflower. Po usazení se v Novém světe, skutečné Zemi zaslíbené, byli Otci zakladatelé inspirováni bohem k sepsání posvátných dokumentů, které známe jako Deklaraci nezávislosti, Ústavu a Listinu práv a svobod. Dodatky, které následovaly, jsou podle Identity satanské doplňky diktované dnešními Židy a namířené k podkopání bílé rasy. Následovníci Křesťanské Identity uvažují v apokalyptických termínech. Mnozí z nich věří, že doba bestie se rychle blíží, jiní si myslí, že pole Armagedonu je v Nebrasce nebo v Kansasu. Někteří vidí v našem současném systému bankovnictví a obchodu jasné znaky předpovídané v Knize Zjevení. Pro mnohé na okraji tento trend reprezentuje obávané znamení bestie, bez kterého by v hrozném snu Apoštola Jana „žádný nemohl kupovati ani prodávati, než ten, kdož má znamení aneb jméno té šelmy, aneb počet jména jejího.“ (Kniha Zjevení, 13:17). Díky počítačové technologii již existuje možnost, aby společnost fungovala bez finanční hotovosti. Pro extrémní pravici je to nevyhnutelný postup směrem ke světové vládě. Bankovní systém je stále víc multinárodní a řízení světového bohatství, se soukromými bankami tisknoucími měnu na dluh národů místo národů tisknoucích měnu podloženou produktivitou svých lidí, přináší skutečnou moc do rukou internacionalistů, což je eufemismus pro Židy. S tak fatálními přesvědčeními vyrostly kostely Křesťanské Identity v malých komunitách po celém vnitrozemí. „Nemůžete se vyhnout realitě faktu, že vyvrcholení věku se blíží!“ varoval oběžník Strážce Sionu z Nevady, v Missouri, v roce 1979. „Je extrémně důležité, aby všichni bílí křesťané podnikli nezbytné kroky a připravili sebe a své rodiny na přicházející události.“ Od prvního kázání začal Richar Butler na setkání Anglo-saské křesťanské kongregace chodit pravidelně. Po několika nedělích si dodal dostatek odvahy, aby se Swiftovi představil a ti dva se téměř okamžitě stali blízkými a důvěrnými přáteli. Swift si Butlera vybral, aby vedl jím nově utvořenou Ligu křesťanské obrany. Butler se naplno vrhl do aktivit Ligy. Jeho prvním projektem bylo zabránit snaze židovských skupin o zákaz užívání křesťanských křížů na vojenských hřbitovech. Dalším tažením byla obrana vánočního zvyku rozsvěcení oken na všech čtyřech stranách radnice v Los Angeles ve tvaru kříže. Koncem šedesátých let byl Butler najat firmou Lockheed jako výrobní inženýr pro pomoc se sestavením výrobních linek pro veliké letadlo společnosti, L-1011, v továr48

ně v Palmdale, v Kalifornii. Zatímco pracoval pro Lockheed, jeho nadšení pro Identity vzrůstalo. Swiftův domov byl v Lancasteru, jen 10 km od továrny dolů po dálnici a Butler tam potkal mnoho lidí z hnutí. Poté, co ukončil kurz korespondence od Amerického institutu teologie, byl ustanoven kazatelem v církvi Křesťanské Identity. Swift, který měl cukrovku, v roce 1970 zemřel. Butler jeho trůn zdědil, ačkoliv je určitá debata, jak moc s tím William Poter Gale souhlasil. Někteří bývalí členové církve říkají, že Butler se kazatelny ujal ze své vlastní iniciativy. Butler říká, že jej církevní komise jmenovala. Tak nebo tak, Butler postrádal Swiftův dynamický řečnický styl. Netrvalo dlouho a kostelní lavice se začaly vyprazdňovat a nakonec zbyli jen Butlerovy nejvěrnější přátelé. V roce 1973 se Butler a Gale začali hádat a oba šli svou vlastní cestou. Gale odešel do Mariposy, v Kalifornii, 220 kilometrů východně od San Francisca, kde založil Duchovenstvo Kristovy církve scházející se v prostorném mobilním domě o padesáti sedmi sedadlech. Butler následujícího roku odešel na Pacifický Severozápad. Butler zavolal příteli, který vlastnil realitní kancelář v oblasti Couer d´Alene a brzy dostal vědět, že blízko Hayden Lake je pozemek, který je perfektní. Toho dubnového dne roku 1974, když Butler stál uprostřed borového háje poblíž Hayden Lake, si již zformuloval základy plánu zpevnění roztříštěných segmentů pravice zaštítěných náboženstvím. Asi s tuctem následovníků z Kalifornie, kteří s ním přišli do okresu Kootenai, začal stavět kostel a shromažďovací síň, které měly pozemku dominovat. Všechno, co na začátku měli, bylo hospodářské stavení, útulný, dvoupatrový hrázděný dům. Skromně vybavený obývací pokoj naplněný několika televizními obrazovkami, videorekordérem, přeplněnými skříněmi a zdmi pokrytými obrázky Butlera a jeho blízkých. Nad krbem obraz Čtyř koňů Apokalypsy frkající premiléniální úděly Války, Hladu, Moru a Smrti Věřící postavili kapli dost velikou na to, aby pojala sto míst k sezení. Butlerův pult byl před oltářem, který zdobil meč vztyčený vzhůru se svastikou na jílci. Vše bylo lemováno svícemi a árijskými vlajkami. Ústředním místem na stěně za oltářem bylo 2,5 čtverečních metrů veliké zamořené skleněné okno, které rámovalo Butlerovu hlavu, když kázal. Okno zobrazovalo symbol jeho Církve Ježíše Krista Křesťana, červené, bílé, modré a zlaté logo, na které byl Butler nesmírně pyšný. Je to temně modrý štít uprostřed brilantně rudého pozadí. Na štítu je bílý meč se zlatou korunou na rukojeti. Přejíždějíc po ostří je bílá příčka, protáhlé „N“. Stylizovaná svastika je posvátný symbol kříže zmrtvýchvstalého Krista. Dvanáct modrých a bílých paprsků vyzařuje od štítu do čtyř rohů. Poté, co byla kaple hotova, věřící postavili Árijskou síň, shromaždiště, které se zdvojovalo jako předsíň kaple a jídelnu, tvořící spodní část písmene L, v jehož tvaru byla budova postavena. Vyplněná navoskovaným sukovitým borovým dřevem, hala sloužila jako veliká jídelna i jako místnost pro Butlerovy zásilkové operace. Byla také nazývána Vlajková hala, s vlajkami dvanácti árijských zemí západní Evropy, Britského společenství a Skandinávie, stejně jako Kanady a Jižní Afriky, visícími 49

ve dvou řadách tam, kde se klenutý strop potkával se zdmi. Dvě vlajky dominovaly: ručně dělaná „Betsy Ross“ americká vlajka s kruhem třinácti hvězd na modrém pozadí, a svastika Třetí říše. Budova byla vybavena věžičkou se zvonicí, na které byl vztyčen kříž. Následně byla postavena kancelář, zahrnující místnost pro tiskárnu a spoustu místa pro stohy papíru, který Butler používal pro tisk své literatury. Dovezený přívěs měl pak sloužit jako škola. Západně od usedlosti bylo pod klenbami vysokých borovic postaveno několik chat, které Butler vymezil pro věřící, z nichž někteří v místě žili několik let, zatímco jiní si rychle našli domov v mnoha sousedních městech. Přestože Butlera z Jižní Kalifornie do Idaha následoval víc než tucet rodin, doufal, že přitáhne místní konvertity. Chápal konzervativní politiku okresu Kootenai. Byli to slušní lidé snažící se nějak žít v ekonomice zdevastované lepšími a špatnými časy důlního a dřevařského průmyslu. Ve víře, že udělá rychlý dojem, Butler v roce 1974 zakládá pobočku Posse Comitatus se sebou jako vedoucím. Uvažoval, že ti co vstoupí, by mohli být potenciální konvertité pro jeho církev. Ale o dva roky později je vyhnán členy, kteří cítili, že se Posse snaží vést jakou svou soukromou armádu. Butler je jejich rozhodnutím zpočátku překvapen, brzy však svou církev připojuje k lousianské Národní emancipaci bílého sémě. Toto spojení je však krátkodobé, protože Butler již toho času formuluje své vlastní, velkolepé plány. Butler přišel do Idaha, aby byl s bílými lidmi, jako byl on sám. „Rasa“ pro Butlera znamenala „národ“ a svým lidem říkal, že žádná rasa lidí nemůže přežít bez svého vlastního teritoria. Jiné rasy a etnické skupiny mají národy, ve kterých se rozvíjejí. V Japonsku se nemůže stát občanem nikdo, kdo není Japonec. Přesto cítil, že bílým lidem v Americe je bráněno mít rasový národ, protože zákony na ochranu občanských práv z pohledu práva rasové rozdíly vymazaly. Stejně tak v Evropě jsou bílé národy zamořeny barevnými lidmi. Butler nevěřil, že promíchané rasy vedle sebe mohou existovat bez konfliktu. Proto usiloval o národní stát pro bílé. Inland Empire – vnitrozemní impérium, bylo perfektním místem. Její chladné a vlhké zimy jí dávaly nordický nádech a bylo zde tak málo minorit, že nemohlo být obtížné donutit k odchodu ty z nich, které by se rozhodly zůstat. Lidé z Hayden Lake neměli o Butlerovi žádné pochyby. Říkali mu „reverende“, nebo „Dicku“ a klábosili s ním kdykoliv se zastavil v Owl Café. Cítil, že by mezi těmito lidmi mohl propagovat svůj výhradně bílý národ. Ve své studovně strávil mnoho hodin plánováním strategie. Na dosah ruky měl vždy Bibli, na kterou stále odkazoval. Vedle ní pak ležel Mein Kampf a zarámovaná fotografie Adolfa Hitlera. Toho času Butler zformuloval cíl Árijských národů: založení státu reprezentujícího hlas a vůli bílé árijské rasy jako bohem ustanoveného, suverénního, nezávislého lidu, odděleného od všech cizích, míšených lidí v každé sféře jejich individuálního a národního života. Jednoho slunného rána v červnu 1978 Butler sešel po cestě na Rimrock Road a zatloukl zde ceduli ohlašující majitele pozemku: „ÁRIJSKÉ NÁRODY,“ politické křídlo Církve Ježíše Krista Křesťana. 50

Butler začal prodávat rodinné členství v Árijských národech za patnáct dolarů ročně a členi byli povzbuzováni k desátkům. Obvykle se na nedělních bohoslužbách ukázalo třicet pět až padesát lidí. Na počátku osmdesátých let Butler prohlašoval, že má šest tisíc členů ve všech padesáti státech a Kanadě a tři stovky místních členů. Butler také nahrával svá kázání a prodával je čtyřem stovkám předplatitelů za dva dolary padesát za kazetu. Kazeta ho stála osmdesát centů a tato cesta byla jednou z hlavních, které mu vydělávaly peníze. Také prodával širokou škálu pamětihodností zahrnující vlajky árijských národů světa, přezky na pásky, nášivky, hrníčky a trička se symboly Árijských národů nebo Klanu a nacismu. Populárním artiklem byl keramický Klansman s rukou vztyčenou k „posvátnému pozdravu“ za pět dolarů. V hnutí Identity Křesťanského království byla také široká škála knih zahrnující Bibli Svatou v moderní angličtině, v pevné vazbě za $22,50. Z levnějších knih to byla To Heal the Nation, práce J. Franklina Snooka o biblických řešeních sociálních a ekonomických problémů Ameriky; Know Your Enemies od Colonela Gordona „Jacka“ Mohra, srovnání judaismu a anglo-saské Identity; a Prepare War! od CSA Enterprises, biblické pozadí pro probouzející se armádu Kristovu. Aby měl svou organizaci kompletní, Butler navrhl uniformu, kterou měli muži nosit na bohoslužby a ceremonie. Byla to světle modrá košile s výložkami napodobujícími SS na límci, tmavě modré kalhoty, černé pásky s řemeny přes levé rameno a černé vázanky. Většina z toho byla zakoupena v místním obchodu J. C. Penneyho. Bohoslužby v Církvi Ježíše Krista Křesťana se konaly každé nedělní ráno a ve středu večer. Vždy přesně v 11 si Dunn sedl za piano a začal „Jakého přítele máme v Ježíši,“ následovanou takovými tradičními křesťanskými písněmi jako je „V zahradě“ nebo „Požehnaný příslib, Ježíš je můj.“ Butler, v tmavě modrém obleku s nášivkou Árijských národů na levém rameni, se pak přesunul za kazatelnu a vzpřímil pravou ruku k pozdravu. Shromáždění, většinou páry s dětmi a pár jednotlivých dospělých, povstalo a také pozdravilo, recitujíc slib oddanosti ale s jedním rčením předělaným říkajíc „Jeden árijský národ, pod Bohem…“ Pozdrav, říkali Butlerovi následovníci, je pozdrav otevřenou dlaní ve chvále Boha, ne Adolfa Hitlera. Ve skutečnosti se některá hlavní křesťanská shromáždění modlí stejným způsobem. Poblíž si důvěryhodný následovník mohl nasadit sluchátka a připravit se k nahrávání Butlerova kázání, které může být později prodáno na audio kazetách. Shromáždění se usadí a Butler začíná s kázáním. „Dnes není nikdo, kdo by byl mužem, kdo by se postavil za svou rasu,“ kázal Butler. „Jmenujte mi jednoho politika v posledních padesáti letech, který by se postavil za bílou rasu. Být proti bílé rase, jednat v zájmu zničení bílé rasy, to udělá každý politik. Probuďte se. Nebyli jste dobyti mečem Žida. Černocha. Mexikánce. Asiata. Nepřišli a nedobyli vaše hradby a nesrazili vás k zemi a z těch, co zůstali naživu, neudělali své otroky. Ne. Byli jste oklamáni svou vlastní slabostí a dovolili jste, aby bylo 19 milionů vašich dětí povražděno interrupcí. 51

„Šli jste proti všem ústavním principům. Ústava byla zničena roku 1868, když byl přijat třináctý a čtrnáctý dodatek. Vezměte si pozitivní diskriminaci. The Drake Law Review z Drakeovy univerzity říká, že pozitivní diskriminace odpírá jakémukoliv bílému muži plné občanství ve Spojených státech. To je porušení Listiny práv Ústavy.“ Butler zvolnil do více náboženského kurzu. „Jsem přesvědčen, že se musíme vrátit k zákonům našeho otce, Boha, k zákonu přírody. Jestli to neuděláme, s naší bílou rasou je konec. Vymíráme po celém světě v nejrychlejším tempu v historii. Východní Německo nyní vymírá rychleji, než jakýkoliv jiný druh na Zemi. Na jedno narození připadají ve východním Německu tři smrti. Anglie, bílá populace klesá. Amerika, bílá populace klesá. V Kanadě klesá. To je proč mluví o dovezení Asiatů, protože bílí se nerozmnožují. „Jediný, kdo kdy přijal nulový populační růst, byl bílý muž. To bylo spočítáno. Na univerzitách učí, aby se bílé ženy nevdávaly. Najděte si práci, sežeňte si aktovku a můžete mít vlastní kancelář v padesátém patře a vydělávat miliony dolarů a buďte šťastné až na věky. „Ale to je v protikladu k zákonu přírody. Ženy jsou nositelkami naší rasy, a pokud odmítnou nosit, jakou má naše rasa budoucnost? A samozřejmě říkají, že pokud jste bílá žena, máte povinnost mít černého manžela, protože bílá rasa je zlo. Překonat to můžeme jen s božím odpuštěním.“ Když se Butler blížil ke konci svého pětačtyřicetiminutového kázání, často končil s chytlavou frází, která se stala jeho shromažďovacím zvoláním: „Tak dlouho, dokud bude toto cizí tyranské zlo okupovat naši zem, nenávist je naším právem a pomsta naší povinností.“ Když do církve vstupovali noví muži, Butler po kázání pořádal zasvěcení. Zasvěcovaný poklekl před oltářem a složil přísahu, ve které sliboval: „Nikdy nezradím své árijské bratry, nikdy neodpočinu na této zemi, dokud nebude stvořen národní stát pro mé arijské bratry, jednoho boha, jeden národ, jednu rasu.“ Jak shromážděné bratrstvo stálo čelem k oltáři, pozvedli svou pravou ruku k pozdravu, zatímco Butler položil meč se svastikou na jílci na rameno nového člena, říkajíc, „Pokládám na tebe ostrý, dvojsečný meč pravdy.“ Po bohoslužbách muži vyšli ven zakouřit si, zatímco ženy si povídali uvnitř, připravující čerstvé pečivo a horké šálky s kávou. Pištivý hluk dětí hrajících si venku často proudil vzduchem, ale nikdo si nestěžoval. Rodina je základ křesťanů Identity. Mnozí lidé, kteří se modlili v Butlerově církvi, byli přátelští, milí a prostí lidé, kteří neměli problém vyjít s lidmi. Nepovažovali se za hrozbu pro nikoho. Ve skutečnosti, zcela opačně, cítili, že oni jsou ti ohrožovaní narůstající bezbožnou, nelidskou kulturou, která se šířila po celé zemi. DENVER DAW PARMENTER II. srkal v roce 1977 pivo v jedné hospodě na koleji Východní washingtonské univerzity v Cheney, když si všiml muže přibližně jeho věku, něco přes dvacet, házejícího šipky v rohu baru. Jeho vlasy byly nahoře už trochu prořídlé, ale nosil dlouhé kotlety a malý knír ve stylu Western. Ve studentském prostředí, kde byla většinou mládež, bylo takových mužů jen málo. Zvědavý, jestli by 52

muž mohl být válečný veterán, jako on sám se Parmenter zvedl, vzal své pivo a přikradl se skrz přeplněné stoly. Natáhl ruku a zdvořile se představil. Muž odpověděl s rychlým úsměvem, že jeho jméno je Randy Duey a jasně, že je veterán letectva, co kromě toho, že navštěvuje některé předměty na univerzitě, tak pracuje jako instruktor ve škole přežití na letecké základně ve Fairchildu. Parmenter se narodil ve vojenské nemocnici ve Wiesbadenu, v Západním Německu, jako syn leteckého důstojníka z povolání. Když byl mladý, rodina se přestěhovala na Floridu, kde se jeho rodiče rozvedli. Žil se svou matkou dokud mu nebylo dvanáct a potom odešel za svým otcem, se kterým žil v Brownwoodu, v Texasu, jihovýchodně od Abilene. Maturoval v roce 1970 a o rok později vstoupil do armády, kde si odsloužil tři roky v administraci na základně NATO v Turecku. Po čestném propuštění se Parmenter přestěhoval do Bellinghamu, ve Washingtonu, kde se stal účetním a administrativním asistentem víceprezidentovi financí na Západní washingtonské univerzitě. O tři roky později se stěhuje přes celý stát do Cheney, 25 kilometrů jihozápadně od Spokane, kde nastoupuje na Východní washingtonskou. Aby se protloukl, myje talíře a pracuje jako vrátný. S výškou 185 centimetrů, váhou okolo 80 kilogramů, očima v ořechové barvě, hustými hnědými vlasy a výrazným knírem byl Parmenter pastvou pro ženské oči. Jeho úhlavním nepřítelem byla láhev, na kterou se obracel kdykoliv, kdy se tlak na něj začínal kupit. A po pár sklenkách neměl daleko k vyvolání rvačky. V prostředí studentských bratrstev na univerzitě byl považován za finančního génia. Učitelé si jej oblíbili pro jeho zralost, kterou získal během vojenské služby. Jako přirozený konzervativec pracoval ve skupině Mládež pro Reagana ve volbách v roce 1980. Byl dobrým studentem a dost oblíbený na to, aby v roce 1981 kandidoval na prezidenta studentské rady, nicméně prohrál. Randolph George Duey, mnohem tišší muž, se narodil v New Yorku a trpěl nenasytným zájmem o historii, který si kompenzoval na univerzitě, kde patřil ke spíše lepším studentům. Jenže často střídal hlavní obory a tak, přesto, že měl 244 kreditů tam, kde stačilo jen 180, titul nikdy nezískal. Brzy poté, co potkal Parmentera, Duey se studiem sekl a vzal práci na plný úvazek na poště ve Fairchildu. Když žil v Cheney, tři roky docházel do baptistického kostela, než zjistil, že ještě duchovně nedospěl. Jak ale začal se svou duchovní a intelektuální odyseou, jeho hledání nemělo hranice. Zajímal se o politiku stejně jako o náboženství. Během svého studia přišel na literaturu Společnosti Johna Birche a sžil se s teorií spiknutí, s názorem, že moc ve světě je ovládána mezinárodními bankéři, kteří si kupují politiky, policii a tisk. Jeho odysea ho také přivedla k pamfletům Křesťanské Identity, které vzbudily jeho zájem. Začal měsíčně posílat sto dolarů různým skupinám pro kazety, knihy a brožury. Nakonec přijal rasismus ne jako doktrínu, ale věc hrdosti a lásky k vlastní bílé rase. Černí, hnědí a další oslavovali svou rasovou identitu, tak nemohlo být špatně, uvažoval, aby bílí lidé vnímali svou rasu se stejnou hrdostí. 53

Duey udržoval své přátelství s Parmenterem i poté, kdy z univerzity odešel a často diskutovali jeho rozvíjející se myšlenky u piva a šipek. Parmenter byl v té době zmaten z toho, jakým směrem se jeho život ubírá. V květnu 1981 se oženil se svou dívkou Janice a získal práci jako manažér součástek u Utility Equipment Company ve Spokane za 7.70 dolarů na hodinu. Promoval s titulem v politických vědách a v ekonomice a tak toto nebyl zrovna přesně ten život, jaký si představoval. A i když si to Parmenter nechtěl přiznat, pil příliš mnoho a příliš často. Dueyho filozofií byl fascinovaný. Přes všechny věci, jimiž nebyl, byl Parmenter vždy bílý. AMERICKÉ VĚZNICE MOŽNÁ demonstrovaly Butlerovo přesvědčení, že rasová segregace je přírodní zákon. Za mřížemi, kde rozdílné rasové a etnické skupiny žijí namačkány na sebe v těch nejobtížnějších podmínkách, se nepřátelství množí jako bakterie v laboratoři. A jak by Butler řekl „svůj k svému“, gangy ve věznicích se tvoří na rasových základech. Butler svěřil zodpovědnost nad svým „vězeňským duchovním úřadem“ své sekretářce, Janet Hounsel. Hounsel, malá žena středního věku, psala stovkám bílých vězňů, šíříc tak poselství Identity, že árijští muži jsou vyvolení bohem. Touto cestou získal několik konvertitů, ale ne vždy všechno fungovalo, jak má. Jeden muž, který po svém propuštění z federální věznice v Coloradu přišel do Hayden Lake, převzal práci Hounselové a brzy si dopisoval s dvanácti stovkami vězňů po celé zemi. Nicméně časem si Butler s tímto mužem začali lézt na nervy. Bývalý trestanec pochyboval o Butlerově upřímnosti a Butler zase shledával jeho životní styl – párty a užívání drog – nechutný. Ale nejhorší bylo, když se zjistilo, že jejich nový duchovní služebník je homosexuál. Gay nacisté nezapadali do Butlerova nového Árijského národa, kde byli muži povinni zasévat své sémě tam, kde neslo plody. Netrvalo dlouho a Butler začal pochybovat, že vězeňský duchovní přináší árijské válečníky potřebné pro nadcházející rasovou válku. Jednoho dne se dva rekruti přihnali v čerstvě ukradeném autě se šerifem v závěsu. To byl incident, po kterém Butlerovi došla trpělivost. Celý program svěřil skupině v Michiganu a svého ředitele pro kontakt s věznicemi z tábora vykopnul. Ale tato zkušenost neplatila pro všechny bývalé vězně, kteří byli Aryan nations kontaktováni. Trestanec, který si odpykával trest za vloupání v Arizonské státní věznici ve Florence, byl v roce 1980 literaturou, kterou obdržel, tak inspirován, že přemluvil svou rodinu k přestěhování se k Árijským národům, kde chtěl ihned po svém propuštění začít nový život. Po dlouhém a svízelném spirituálním hledání našel Gary Lee Yarbrough konečně náboženskou filozofii, která přesně korespondovala s jeho přesvědčením. V Amado, v Arizoně, nebylo mnoho lidí, kteří by nikdy neslyšeli o rodině Yarbroughů. R. B. „Red“ Yarbrough, jeho žena Bertha „Rusty“ a jejich čtyři zrzaví kluci a jedna rezatá holka byli jediným problémem, který kus téhle medyňkem a kaktusy pokryté země kdy potřeboval. Koncem šedesátých let si rodina zabrala pár akrů 54

v sídlišti pro mobilní domy na úpatí Santa Rita Mountains. Časem pro sebe a své děti získali tři karavany, které byly neuspořádaně postavené mezi chlévy, kuřecími ohrádkami a výběhy pro chrty, kteří závodili na místních psích stezkách. Red si vydělával prací v dolech a na stavbách a Rusty zase jako číšnice. Pro děti to byl drsný a občas násilný domácí život. Jejich matka otce jednou při rvačce dokonce bodla nožem. Nejstarší kluk začal pracovat jako DJ pro rozhlasovou stanici v Tucsonu a odešel za lepším. Ale jeho tři bratři, včetně Garyho, se dostali do problémů se zákonem. Garymu bylo osmnáct, když se s mladším bratrem vloupali do jiného karavanu a jeho majiteli ukradli pušku, nějakou hotovost a auto, které pak nabourali do školní budovy. Gary byl v roce 1973 v Tucsonu zatčen pro větší krádež a poté, co se přiznal, dostal možnost výběru mezi vězením a námořnictvem. Zvolil si armádu a skončil na Havaji. Netrvalo dlouho, než opustil útvar bez dovolení, a byl zatčen za vloupání. Přiznal se a byl odsouzen na 5 až 8 let ve Florence, v Arizoně. Čas ve vězení mu dal spoustu příležitostí ke čtení literatury, která chodila od Árijských národů. V době, kdy Yarbrough přicestoval do Idaha, měl ženu a několik dcer a žádnou nabídku práce. Ale jeho omezená zkušenost v námořnictvu mu dodávala vojenské způsoby, které Butler oceňoval. Brzy z Yarbrougha udělal důstojníka bezpečnosti a dal mu na práci tisk rozsáhlých svazků literatury, které Butler každý týden rozesílal. Butler se vydal na cestu pod náboženstvím Identity, aby získal srdce a mysl bílých křesťanů. Nehodlal přestat, dokud nezíská sbor 144 tisíc, jak je předpovězeno ve Zjevení. Když přijde dost lidí na Pacifický Severozápad, mohli by pomalu vybudovat impérium zevnitř, převzetím politické kontroly prostou převahou čísel. Pokračovali by v růstu, dokud by neměli kontrolu nad pěti západními státy: Washingtonem, Oregonem, Idahem, Montanou a Wyomingem. Butlerův plán se stal známým jako „Desetiprocentní řešení“, jedna desetina Spojených států. Butler nejprve svolal shromáždění ostatních duchovních Identity, kteří v jeho velitelském stanu v roce 1979 strávili několik dní přednáškami a bohoslužbami. Butler chtěl hrát v hnutí vedoucí roli a nebylo lepší cesty, než ostatní pozvat na své domácí hřiště. Národní konference Království Identity pacifických států byla malá rozsahem, ale zasela semínko každoročních shromáždění, které Butlerovi přinesly celostátní pozornost. Dan Gayman, vůdce Církve Izraele v Schell City, v Missouri, byl jedním z řečníků. Gayman, bývalý středoškolský ředitel, se považoval za biskupa Identity. Na svém pozemku poblíž Ozark Plateau vedl školu a vydával „Hlídače Sionu“. Svou církev založil v roce 1973 jako „Církev křesťanského odkazu“ a řídil stejnou zásilkovou službu kazetových nahrávek ze svých bohoslužeb, jako Butler. Jeho proslovy se často točily okolo potřeby pro základní křesťanské vzdělání. Gayman měl kulatý obličej, řídké vlasy a se svou ženou měl tři dcery a dva syny. Následujícího roku se Butler rozhodl rozšířit rozsah své konference. Nepozval jen duchovní z Identity, ale i vůdce z Posse Comitatus a různé neonacistické sekty a sku55

piny Klanu. Konferenci naplánoval do motelu v Hays, malé farmářské komunity v západním Kansasu, na 12. dubna, 1980. Výběr místa, odhadoval, byl klíčem ke všemu. Na konferenci Butler shromážděným oznámil, že udílení občanství nekřesťanům a nebílým je součástí sionistického plánu na znesvěcení árijské čistoty. Poté představil své desetiprocentní řešení, říkajíc, že Armagedon se blíží. Butler chtěl elementy pravice sjednotit, ale nakonec bylo jeho volání do zbraně poněkud rozdělující. Jeden z těch, kdo otevřeně oponoval jeho metodám, byl Gayman, který hned poté, co se vrátil do Schell City, stoupl za kazatelnu a svému překvapenému shromáždění řekl: „Jsou zde ti, kdo říkají, že přišel čas, kdy musíme vyjít do ulic a přinést vládu Boha pomocí zásobníku zbraně. Já ale nepůjdu na kamikadze misi, abych z nacionálního socialismu vytvořil další vysokou křesťanskou kulturu v Americe. Mým bohem není George Lincoln Rockwell. Mým bohem je Ježíš Kristus. Jestli je vaším bohem Adolf Hitler, pak nechť je tomu tak.“ Ale Butlerova idea přilákala nemalý počet podporovatelů a on se vrátil do Idaha s plány na shromáždění v jižním Idahu a východním Oregonu. Jenže hotelové rezervace konferenčních místností byly zrušeny, když se rozneslo slovo o jeho záměrech, což v Butlerovi vyvolalo vztek a frustraci. Jedním z cílů Aryan Nations bylo „pěstovat národní a mezinárodní árijskou solidaritu“. A tak bylo velkou ctí, když Butler v létě 1980 přivítal jednoho z nejznámějších evropských neonacistů, Manfreda Kurta Roedera, v té době jednapadesátiletého, nedávno vyhozeného z advokátní komory v Západním Německu pro své zapojení v několika teroristických organizacích. Narozen v Berlíně, Roeder žil v hlavním městě v době Hitlerovy vlády. Je dost hrdý, že v roce 1945, v šestnácti letech, bojoval jako člen Hitlerjugend v Bitvě o Berlín. V roce 1978 zakládá Hnutí za osvobození Německé Říše a druhou skupinu, Německou občanskou iniciativu. Skrze ně požadoval propuštění Rudolfa Hesse a vydával prohlášení popírající Holocaust. O dva roky později, když Roeder navštěvuje Butlera, se ti dva stali rychle přáteli. Roeder s Butlerem měnil jména sympatizantů, poskytujíc mu tak kontakty ve Španělsku, Švýcarsku, Skandinávii a dokonce až v Hong Kongu, Austrálii a Novém Zélandu. Roeder se vrátil do Západního Německa a v roce 1981 byl zatčen za iniciování série bombových a žhářských útoků provedených Německými akčními skupinami (Deutsche Aktionsgruppen), teroristickou skupinou, která zaútočila na památník obětem Holocaustu a domov pro etiopské uprchlíky ve městě Loerrach. Při jednom útoku na hamburský úkryt uprchlíků z Vietnamu jeho dva obyvatelé uhořeli. Roeder byl obviněn a odsouzen na třináct let do vězení. Jak srazy krajně pravicových postav v Hayden Lake pokračovaly a Butlerovy spojené srazy Klanu a neonacistů zasahovaly i do města, někteří obyvatelé okresu Kootenai si začali stěžovat. Být dobrým občanem byla jedna věc, ale svým mlčením nechtěli dát souhlas, tak jako německá veřejnost ve třicátých letech. Jednoho rána Sidney Rosen, jeden z několika málo Židů žijících v oblasti, přijel do práce ve steakhouse v Hayden Lake a našel nějakého člověka, jak na jeho budovu kreslí svastiku a slova „Židovská svině“. Rosena to tak vyděsilo, že okamžitě vyvěsil 56

ceduli „na prodej“. Během roku byl pryč a Butler skálopevně popíral, že by měl v znesvěcení prsty. Krátce nato začali černí žijící v Coeur d´Alene dostávát dopisy, v nichž stálo: „Negři, nenechte zapadnout slunce na vaše hlavy v Árijských národech.“ Pak se v Coeur d´Alene a nedalekém Spokane začaly objevovat plakáty zobrazující terč a siluetu černocha. Vespodu plakátu byly vytištěny slova „Oficiální terč s běžícím negrem“. Netrvalo dlouho a jeden z bývalých Butlerových následovníků, Keith Gilbert, přiznal distribuci plakátů, ale popřel, že by počmáral Rosenovu restauraci. Gilbert byl absolvent San Quentinu, kde si odseděl pět let poté, co se v roce 1965 v jeho bytě v Glendale, v Kalifornii, našlo 680 kilogramů dynamitu. Tvrdil, že chtěl výbušninu použít k zabití reverenda Martina Luthera Kinga Jr. V roce 1974 Gilbert dorazil do Butlerova tábora, ale o několik let později se oba rozešli, když Butler Gilberta obvinil z asociálního chování. V odvetě Gilbert ve svém domově v Post Falls, dřevorubeckém městě s pěti tisíci obyvateli zmáčknutém mezi Coeur d´Alene a washingtonskou státní hranicí, založil Socialisticko Nacionalistickou Árijskou Lidovou stranu. Chlubil se padesáti členy, ačkoliv se mu Butler posmíval a nazýval ho „ukřičenou jednočlennou bandou“. Butler pokračoval ve svých srazech s vůdci radikální pravice. V dubnu 1981 sponzoroval sérii mítinků v Árijských národech s takovými lidmi, jako byl James Wickstrom z Wisconsinu (později z Pensylvánie), jedním z několika málo významných vůdců Posse Comitatus. Začalo být běžné, že zvenčí tábora šlo mezi stromy vidět oranžový žár z hořících křížů. POZDNÍHO HORKÉHO večera v červnu 1981 Butler zamkl vrata kostela a šel krátkou vzdálenost ke svému domu. Asi o půl hodiny později šli on a Betty do postele, když se dům mohutně otřásl následkem výbuchu. Butler vyskočil a ze strany Árijské síně viděl stoupat kouř. Oblékl si kalhoty a běžel k budově, zatímco Betty volala kancelář šerifa. Zástupce šerifa v Kootenai County, Larry Broadbent, prohlédl roztříštěné trámy, rozbitou izolaci a další trosky, které z Árijské síně zbyly. Náruživý kuřák a policista z povolání, s účesem vyšlým z módy a v pomačkaném obleku se stal v Kootenai County Butlerovým klíčovým protivníkem. Ale hrál podle pravidel. Bomba mohla Butlera zabít a Broadbent bral případ vážně. Ale kroutil hlavou nad tou ironií. Čekal by, že pravičáci budou spíše pachatelé, a ne oběti bombového útoku. Butler a jeho věrní se stáhli do usedlosti, aby situaci vyhodnotili a z jejich debaty vzešly dvě různé teorie. Buď šlo o Židovskou obranou ligu (Jewish Defense League), shodovali se, nebo Keitha Gilberta. Zatímco mluvili, zazvonil telefon. Betty Butlerová zvedla sluchátko a předala jej svému manželi. Muž na druhém konci tvrdil, že je to on, kdo položil bombu. „Je to Levy?“ Ptal se Butler, domnívajíc se, že je to Mordechai Levy z JDL, protože to neznělo jako Gilbert. Ale volající zavěsil. Butler se otočil ke své skupině s rozhodným pohledem v jeho ustarané tváři. V táboře byli děti, ve škole. Museli se bránit. 57

„Dobře,“ řekl Butler. „Od této chvíle budeme mít celodenní hlídky. Chci v táboře muže po celou dobu. Chci nainstalovat bezpečnostní bránu a chci postavit strážní věž, která bude obsazená ve dne v noci. Ukážeme komukoliv, kdo tohle udělal, že nás nezastraší.“ Ačkoliv podezíral Levyho, z útoku na kostel o několik dní později veřejně obvinil Gilberta. Gilbert úder vrátil: „Stejně jako si Sid Rosen počmáral vlastní restauraci, tak si i Dick Butler vyhodil do vzduchu vlastní kostel. Prostě se jen snaží vzbudit pozornost a vyvolat sympatie pro svou věc.“ V Árijských národech zavládlo šílenství. Spolu s opravami kuchyně byla také jižně od Árijské síně vztyčena desetimetrová strážní věž kopírující věže ve vězení. U výjezdu na Rimrock Road byla postavena brána, ke které brzy přibyla hlídková budova. Stranou od malého domku pak byla přibita cedule: „Jen pro bílé.“ Všechny tyto bezpečnostní opatření brzy Butlerovi a jeho církvi získaly hrozivou pověst polovojenské skupiny. Příběhy v novinách, časopisech a dokonce zmínky v knihách odkazovaly na Aryan Nations jako těžce opevněný tábor, kde se pravidelně konají lekce ve střelbě. Nikdy nepřijaly fakt, že šlo o Butlerovu potřebu chránit své lidi. Pisatelé, kteří tábor ani předtím nikdy neviděli, psali jako fakt, že kolem pozemku je postaven vysoký plat zakončený ostnatým drátem, uvnitř se volně pohybují bojoví psi a v přilehlém lese jsou umístěny miny. Ve skutečnosti byl plot stejný, jaký byl u pozemku, když jej Butler koupil. Rezavý plot z ostnatého drátu, který je typický v zemědělských oblastech na hlídání dobytka. Árijské národy ležely na otevřeném prostranství. Onen útočný pes byl německý ovčák, který cizí lidi spíše nutil, aby mu házeli šišky, které pak aportoval zpět. A miny v lese byla fikce. Nakonec tu bylo příliš mnoho dětí, které se toulaly po okolí. Ale ozbrojené stráže byly skutečné. Po útoku každý, kdo navštěvoval setkání v táboře Árijských národů, viděl v hlídkové věži muže s puškami a pistolemi v pouzdrech. Žádné lekce ve střílení zde nebyly, ačkoliv mladí se ve střelbě cvičili na smetišti asi hodinu jízdy severně. Zprávy z novin o bombovém útoku nakonec přilákaly pozornost dvou mladých mužů v Cheney, Randyho Dueyho a Denvera Parmentera. Bývalí studenti z Východní washingtonské univerzity byli zaujati představou církve pro krajně pravicovou teologii. Do té doby o Árijských národech nikdy neslyšeli. Když se pak podívali na mapu, zjistili, že tábor je jen hodinu cesty od Cheney. Řekli si, že za zkoušku nic nedají, jeden víkend nasedli do auta a vyrazili směrem k Hayden Lake. Jak sjeli z prašné Rimrock Road, byli ohromeni vybavením a zabezpečením místa. Ani jeden neviděl zbraně a maskování tak veřejně od dob jejich odchodu z armády. Byli uvedeni do kanceláře, kde potkali pastora Butlera, jehož jemný přístup na ně udělal dojem. Mluvili celé hodiny o filozofii Árijských národů. Neuplynulo ani pár nedělních shromáždění a oba dva se octli klečící před oltářem, kde jim Butler položil široký meč na ramena a kde přísahali slib bílému Bohu. Ale bylo to víc, než filozofie, co je k Árijským národům přitáhlo. Ke krajně pravicové filozofii se již dostávali prostřednictvím pásek a periodik, které s pevnou 58

pravidelností chodili do jejich poštovních schránek. Ale u Árijských národů se z teorie stala praxe. Se společným pocitem, který byl nekonvenční směsí Walden Pond a Berchtesgadenu, tu mezi zdejšími lidmi byla izolovaná náklonnost smíšená s lesní mentalitou. Netrvalo dlouho a Parmenter trávil u Árijských národů každý víkend. Janice okouzlena nebyla a jejich manželství to způsobovalo problémy. Také to dělalo problémy v práci a Parmenterovo místo bylo postupně zrušeno poté, co se u Utility Equipment zmínil o svých návštěvách Árijských národů. Tato nespravedlnost posílila jeho smysl pro zlost, ale soucit, který potřeboval, našel u Árijských národů. Butler Parmenterovi důvěřoval a umístil jej do své bezpečnostní jednotky pod Buda Cutlera a Howarda „Corky“ Witherwaxe. Corky, čtyřiatřicetiletý, byl bývalý zástupce šerifa ze Stocktonu v Kalifornii a byl manželem Butlerovy dcery Cindy. Pro Parmentera a Dueyho byl vzrušující zážitek být uvnitř skupiny, která byla tak exkluzivní a výjimečná. Pro ně to bylo žití na ostří nože. V LÉTĚ 1982 Butler začínal být vedoucí postavou v rasistickém hnutí. Jeho Árijský Světový kongres toho roku, od 9. do 11. července, každoroční setkání, které vyrostlo z Konference Královské Identity v roce 1979, měl být zatím největší. A mělo dobře posloužit Butlerovým ambicím sjednotit roztříštěnou radikální pravici. Všechny důležité postavy v hnutí měli přijít na jeho hřiště. Zajištění ubytování a jídla pro více než dvě stě účastníků, s ohledem na omezenou kapacitu Hayden Lake ve špičce turistické sezony, nebyl žádný malý úkol. Mnozí si dovezli přívěsy a stany a směli se utábořit pod baldachýnem Butlerovy překrásné borové přikrývky. Třináct různých organizací Ku Klux Klanu a několik neonacistických skupin si udělalo rezervaci. Butlerův šik hostů a řečníků přicházel z celé země. Mimo jiné šlo o Alexeje Erlangera z Buffala v New Yorku, ruského emigranta, který byl ve Spojených státech klíčovým kontaktem Manfreda Roedera; Roberta Milese z Horského Kostela Ježíše Krista v Cohoctah, v Michiganu, jednoho z Butlerových nejbližších spojenců, který si odpykal šest let ve federální věznici v Marionu, v Illinois, pro svou roli v bombových útocích na prázdné školní autobusy v Pontiacu; J. B. Stonera, šéfa Strany práv národních států z Georgie, který si svůj trest za účast na bombovém atentátu na černošský kostel v Birminghamu, v Alabamě, v roce 1956, měl teprve odsedět; Louise Beama Jr., vůdce Klanu z Texasu, který vedl polovojenský výcvikový tábor v Anahuacu, v Texasu; a Traudel Roederovou, Manfredovu ženu. Den před kongresem začala auta, přívěsy a dodávky sjíždět po Rimrock Road, některé se smykem, jak málem přejela vjezd do tábora. Vplazila se skrz krátký tunel stromů, který vedl k hlídkové budově a zdvižné bráně, kde čekali dva muži ve světle modrých uniformách se zbraněmi v pouzdře u pasu a kteří na ně mávali, ať zastaví. „Hail victory!“ zdravil rudovlasý Gary Yarbrough příchozí, když jim po jejich identifikaci zvedal bránu. 59

Oprýskané červené Pinto zvířilo prach, jak sjelo na cestu z Rimrock Road. Řidič, vysoký muž s vlasy v barvě písku na prahu čtyřicítky, urazil osamělou cestu napříč horami z Golden v Coloradu, u Denveru, aby byl na kongresu. David Lane, dlouholetý aktivista KKK, byl šťastný, že je pryč z Denveru kvůli hádce, kterou měl s policií. On, se dvěma dalšími aktivisty, jel v roce 1981 na shromáždění NAACP v Denveru, aby distribuoval nějakou svou rasistickou literaturu, ale tajná policie se o tom dozvěděla a Lane byl zadržen. Lane byl přesvědčen, že ho chtějí někam odvézt a vymlátit z něj duši a pouze příjezd dvou státních policistů z Aurory v Coloradu, kteří do operace tajných nebyli zasvěceni, ho zachránil. Policie nicméně jeho letáky zabavila. Pod stromy, jen dvacet kroků od Árijské síně, byl postaven veliký referenční pult. Tři vysoké stožáry byly vztyčeny na straně, zatímco malé vlajky dvanácti árijských národů byly umístěny okolo zábradlí pultu. Dav, více než dvě stě lidí, se v den zahájení shromáždil u pultu, dávajíc pozdrav vztyčenou pravicí každé vlajce, u které se Butler vždy zastavil. Poté, co pastor vykonal svolávající modlitbu, byl kongres v plném proudu ve společném protivládním duchu. Tito lidé měli dokonce pro federální systém vlastní jméno, Zionist Occupation Government – ZOG (sionistická okupační vláda, pozn. překl.), protože cítili, že patří, je tvořený a slouží Židům. Nebylo pochyb, že tito lidé shromáždění pod vysokými borovicemi, touží po drastické změně v systému. Butler doufal, že část z nich přijme jeho plán migrace na Severozápad. Ale většina, zvláště Jižané, by se opuštěním své vlastní půdy nikdy nezabývali. Ale nebyla to jen práce. Byly zde výlety na jezero Cour d´Alene, rozdávání dárků a předávání cen v kategorii „Árijci výjimečné odvahy“, které obdržel Miles, Stoner, Beam a v nepřítomnosti Manfred Roeder. Zvláštní „Mateřský kříž Říše“ byl předán Traudel Roederové. Miles, jeden z expertů hnutí na „Klankraft“, ceremoniální obyčeje KKK, byl rituálním mistrem pro sobotní pálení křížů. Ve své elegantní klanové róbě zapálil kříž reprezentující „světlo tohoto světa, jímž je Ježíš Kristus“, zatímco čtyři menší kříže postavené okolo něj reprezentovaly body na kompasu a byly zapáleny, aby symbolizovaly historii a dědictví bílé rasy. V brilantní oranžové záři plamenů muži a ženy v bílých kápích s kříži vlevo na prsou a muži v uniformách podobajícím se těm z nacistického Německa a moderní armády, stáli rovně jako svíčky a zvedli své paže k nebi. Vlajky Dixie a Třetí říše vlály ve větru. Duey a Parmenter stojící na stráži s ostatními muži ve svých uniformách Árijských národů, byli z té nádhery naplněni úžasem. Ale stáli na „kluzkém povrchu“. Jak jednou začali s objevováním tohoto extremistického, médii zapovězeného kraje, jejich fascinace je stahovala ještě hlouběji. Už nikdy nezískali svou rovnováhu zpět. SKORO O ČTYŘI MĚSÍCE později, 28. listopadu, si sestra Davida Lanea, Jane Eden, vyměnila manželský slib s Carlem Franklinem, dodavatelem veterinářských potřeb z Eastonu v Pensylvánii, před pastorem Butlerem. Franklin byl Butlerův zástupce pro Pensylvánii. Lane doprovázel svou sestru, která byla oblečena v upnuté blůze a tmavé sukni a kabátu. Ve vlasech měla velikou sedmikrásku a v klopě odznak Árijských národů. Franklin byl v uniformě. 60

Oltář byl plný svatebních růží a bílých sedmikrásek, když si pár vyměnil své sliby. Poté, s Aryan Victory Singers, kteří zajišťovali hudební produkci, se pár otočil směrem k dvou řadám uniformovaných mužů v „koridoru cti“ tvořících baldachýn nacistických pozdravů pod kterým se Jane a Carl prošli v procesí. Takové ceremonie neměly pro lidi žijící v Hayden Lake žádný význam a v té době bylo v táboře tak málo lidí, že to málokdo považoval za nějakou hrozbu. Ale Butlerovy pravidelné výlety na poštu byly připomínkou, že jejich komunita, a celý Pacifický Severozápad, získávali reputaci pravicového útočiště. V září 1982 zástupce šerifa Broadbent společně s reverendem Rickem Morsem, občanskou aktivistkou Dinou Tanners a pár dalšími, založili Taktické uskupení mezilidských vzahů v okrese Kootenai. Jedním z prvních témat jejich agendy bylo prosazení legislativy dělající z rasového a etnického harašení zločin. Nebyli pobízeni ani tak Butlerem, jako spíše jeho bývalým následovníkem, Keithem Gilbertem. Žena jménem Connie Fortová se do Coeur d´Alene přestěhovala v roce 1976 z Los Angeles. Vyrostla v Holandsku během nacistické okupace a ještě si pamatovala dusot holinek na dlažbě před jejím domem. Nyní do jejího života vstoupil Gilbert a bylo to dejá-vu. Fortová se po příchodu do Spojených států vdala za domorodého Američana. Manželství nevydrželo, ale vzešel z něj syn jménem Scott Willey. Poté si vzala černocha a měla další dvě děti, Lamara a Neishu. Když manželství skončilo, Fortová se rozhodla najít méně přelidněné místo k žití, než bylo Los Angeles. Gilbert Lamara náhodou spatřil, když šel po chodníku v Coeur d´Alene a byl rozzloben, že se rasové míšení dostalo do jeho části světa. Když zjistil, že zde jsou tři takové děti se smíšenou krví, vymyslel ohavnou kampaň. Jednoho dne přišel ke Scottovi na chodníku a plivl na něj. „Tvůj život je zatracen,“ zanotoval před polekaným chlapcem. „Budeš sloužit v pekle.“ Scott utíkal domů k mámě v slzách a řekl jí o „muži se zlou tváří“. Gilbert věděl, kde Fortová bydlí a začal okolo domu jezdit autem, křičel neslušnosti, rasové nadávky a výhružky na Lamara a Neish, tehdy devět a osm let staré. Jednou děti vylekal, když svůj maskovací barvou natřený Volkswagen na silnici stočil proti nim, když přecházely přes přechod. „Zradila si svou rasu, když si zplodila negry,“ řval na Fortovou Gilbert jednoho dne, „a tvůj čas se chýlí ke konci!“ Každou noc se Fortová snažila uklidnit obavy dětí a bojovala, aby utišila hněv sama v sobě. Ale noční můra pokračovala. Po jedné bezesné noci Lamar své matce rezolutně řekl: „Až vyrostu, toho muže zabiju.“ V únoru 1983 byl Gilbert obviněn z přestupku za útok na Scotta. Byl odsouzen, pokutován třemi sty dolary a odsouzen ke čtyřiceti pěti dním vězení. Ale Fortové to nestačilo. Sedla si s dětmi a napsala dopisy svým zákonodárcům, pobízející je, aby z rasového harašení udělali trestný čin. Broadbent vzal dopisy a vydal se na desetihodinovou jízdu do Boise, aby je doručil osobně. Butlerovi se Gilbertova taktika nelíbila. Nenáviděl míšení ras, ale cítil, že děti by neměly být obviňovány za hříchy svých rodičů. Také se obával, že Gilbertovo chování 61

může vyvolat odvetu. A to se přesně stalo. Obyvatelé Coeur d´Alene sepsali petici s více než osmi sty podpisy podporující Connie Fortovou. Ve snaze situaci uklidnit Butler odjel do Kapitolu v Boise, aby svědčil. Takový zákon by jeho duchovní úřad učinil zranitelným, jelikož verbální útoky na Židy a „blátěné lidi“ byly jeho podstatou. „Tento zákon,“ argumentoval Butler, „sebere suverénní, neměnná práva bílých křesťanů.“ Ale zákonodárci, poté, co si přečetli dopisy od dětí Fortové a viděli podporu občanskoprávních skupin z Idaha, zákon schválili a ze zastrašování někoho kvůli jeho rase udělali trestný čin. Trestem mělo být pět let ve vězení a pokuta do pěti tisíc dolarů. David Lane, v té době Butlerův „ministr informací“ v Coloradu, psal členům povzbuzující dopisy. V březnu 1983 napsal ze svého domova v Golden krátký vzkaz Randy Dueymu, povzbuzujíc jeho psaní: Jen jsem ti chtěl říct, že se mi líbilo tvé psaní. Před dvěma lety jsi mi dal nějaké věci a já nevěděl, jak ti říct, že ještě nejsi připravený. Během dvou let ses rozvíjel a mnohému naučil. Upřímnost a odhodlání musejí být smíchány s uhlazeností a zkušeností, aby se člověk stal vůdcem. Máš potenciál. Doufám, že sis udělal čas ke studiu Mein Kampf. Jsem přesvědčen, že nikdo nemá úplné pochopení ras, národů, kultur, historie, atd. atd., dokud neprostuduje tuto knihu. Děkuji ti za mnoho nocí, kdy jsi stál na stráži u kostela. Tvůj pro rasu, David Lane To samé jaro Butler pozval Colonela Gordona „Jacka“ Mohra z Obranného systému křesťanské pohotovosti v Mississippi, aby vedl přednášku o nebezpečí komunismu. Mohr byl jedním z nejpopulárnějších a nejcharismatičtějších mluvčí v extramistických kruzích. Lidé z Identity by cestovali stovky kilometrů, aby jej slyšeli. Denver Parmenter dorazil brzy, aby měl dobré místo k sezení, ale Árijská síň se již začínala plnit. Parmenter prohlédl dav a všiml si cizího člověka stojícího v jedné skupině. Muž vypadal na třicet, byl svalnatý a měl temné, horlivé oči, které na Parmenterovi spočinuly, když se k neznámému blížil. Muž se zazubil a Parmenter, který mu úsměv oplatil, se zeptal, „Už jste Colonela Mohra slyšel někdy mluvit?“ „Jasně. Je vynikající,“ odpověděl muž nadšeně. „Ještě jsem vás tu neviděl,“ pokračoval Parmenter, natahujíc před sebe ruku. „Jmenuji se Denver Parmenter, žiji v Cheney.“ Muž se podíval na Parmenterovu nataženou ruku a pevně ji stiskl. „Rád tě poznávám. Já se jmenuji Bob Mathews.“

62

Kapitola 3 ZALOŽENÍ BÍLÉ AMERICKÉ BAŠTY Že se Robbie Mathews ocitl u Árijských národů po tolika letech, kdy držel své slovo, bylo pro jeho rodiče velikým zděšením. Měl stálou práci v dole Bunker Hill. Z elektrického oddělení se vypracoval na obsluhu důlních vozíků, jednu z nejzodpovědnějších pozic. Jeho několikaletá zkušenost v měděných dolech v kopcích arizonské pouště, měla velikou cenu. Ale ještě tvrději pracoval na svých šedesáti akrech, které se svým otcem koupil v horách. Vymítit plochu v hustém borovém lese vedle Boundary Dam Road byl herkulovský výkon. Když mu skončila směna v dole, přešel řeku a dal se po cestě, která vedla šest kilometrů nahoru do kopců na Mathewsovy pozemky, a pracoval, dokud z ohromné oblohy nevymačkal poslední zbytek denního světla. Koncem roku 1975 se země stala Robbieho novou vášní. Nebyl žádný Armageddon, žádné plazení přes horké duny Cave Creek v poušti severně od Arizony při přípravě na komunistickou invazi. Robbie měl teď své místo v horách a naději, že celá jeho rodina zde bude žít. Byla to tak naprostá změna, že na něj rodina znovu začala být hrdá. Bylo obtížné necítit tu vlnu emocí, když přijeli na návštěvu o letních prázdninách a viděli, co všechno Robbie dokázal. Jeho rodiče si nedokázali představit, že vezme zpět své slovo a nezůstane pryč od temného okraje politiky. Tu půdu našel v prvních týdnech, kdy přijel. Jeden víkend šplhal po Lead King Hilus na západním břehu řeky Pend Oreille, když narazil na malou louku plnou lesních malin. V jednom rohu slyšel hluk rychle tekoucí vody. Když pak sešel zarostlou stezku proplétající se podél obřích cedrů a jedlovců, došel Robbie k Beaver Creek. Tygří lilie, lesní fialky a lesní zázvor rostly podle břehů potoka, který spěchal dolů z kopce ke čtyřicetimetrovému břidlicovému útesu do Pend Oreille. Zem byla živá divočinou. Robbie byl uchvácen kontrastem s arizonskou pouští, která byla ve srovnání s tímto téměř bez života. Druhý den se ve městě dozvěděl, že pozemek je na prodej. Když pracoval na půdě, měl jen jednoho stálého společníka. Šest kilometrů od něj Orlí nos breptal svou návětrní, holý bod vedoucí téměř tisíc šest set metrů do oblak. Celou zimu je pochován v bílém prášku. Pak pozdní jarní teplo roztaje povlak, aby odkryl neotesanou kamennou vrstvu jeho klenutého, pyramidového cípu, který se naklání severně směrem ke Kanadě. Orlí nos dohlížel na každý Robbieho úspěch a neúspěch na zemi, jako neměnná symbolická přítomnost jeho životní lásky k přírodě a jeho touhy žít s ní v harmonii. Mathews se mezi lidmi v Metaline Falls zbavil svého dětského jména Robbie. Teď byl znám jako Robert Jay Mathews, nebo prostě Bob. Bob si uprostřed pozemku vykolíkoval prostor pro domov a začal s mýcením lesa. Do hustého lesa vysekal cestu, točíc jí okolo borovic jako písmeno S, takže dům mohl 63

mít soukromí od cesty, kudy projížděli čety Seattle City Light na cestě do práce na přehradě Boundary. Léto je na severu krátké, ale dny trvají dlouho. Bob mohl na půdě pracovat do deseti hodin večer, než se vrátil zpátky na hotel se svými dvěma psy. Ale během zimy, když světlo končí okolo čtvrté hodiny, je velmi osaměle. V Metaline Falls toho pro osamělého muže příliš mnoho nebylo. Nebylo zde místo, kde potkat vhodné ženy a poprvé ve svém životě Bob nějaké potkat chtěl. Cyklus života, který na své půdě sledoval, jej podněcoval k touze po rodině. Bobův přístup byl nekonvenční. Pro hledání nevěsty využíval personálních sloupků v celostátním Mother Earth News. „Hledám dospělou, inteligentní ženu, 18-25, která se mnou bude sdílet život a půdu ve Washingtonu,“ napsal. Debbie McGarrity vyrostla na rovných, širokých pláních v Kansasu. Ale každé léto s rodinou tábořili v národním parku Rocky Mountain v sousedním Coloradu. Vyrostla v lásce k přírodě a horám především. Přes túry v tundře k prozkoumávání starých důlních měst poblíž, se zamilovala do západní mystiky dobrodružství a spoléhání sama na sebe. Když opustila univerzitu, přestěhovala se do Jacksonu, ve Wyomingu, na jižním konci Tetonského pásu, a pracovala jako účetní v dárkovém obchodě v národním parku Grand Teton. Jejím cílem bylo stát se buď rangerem v parku, nebo, jak někdy žertovala kvůli své zálibě v přírodě, nejpřednější odbornicí na losy. Nejraději měla období mimo sezónu, kdy ulice nebyly plné letních táborníků nebo zimních lyžařských tuláků. Tetonský pás je prý jedněmi z nejúžasnějších hor v Americe a jedny z nejlepších prašanových sjezdovek v Rocky Mountains jsou na Targhee a Jackson Hole. Debbie téměř nikdy Mother Earth News nečetla, ale náhodou si koupila číslo s Bobovým inzerátem. Nejdřív se tomu jen hihňala, ale pak jí její spolubydlící přesvědčila, ať odpoví. A tak odepsala muži, kterého měla teprve vidět, že není žádná bojovnice za ženskou emancipaci. „Vážně si myslím, že nejdůležitější poslání ženy je vychovávat děti. Nemůžeme mít dobrou společnost, pokud domov není slušné místo.“ Bobovi to připomenulo jeho mormonské období. Debbie byla osmý dopis, který dostal. Nakonec se na jeho inzerát ozvalo 130 žen. Koncem roku 1975 odjel do Jacksonu, aby se s Debbie setkal. Uviděl hezkou mladou ženu s tmavými vlasy a velkýma, kulatýma očima, dychtivou slyšet o životě, o jakém snil. Co viděla Debbie, byl mohutný mladík, trochu menší, než si přála, ale zato bez gramu přebytečného tuku. Měl tmavé vlasy s kotletami překrývajícími boltce jeho uší. Jeho tvář stále nesla dětské stopy, ne zavalitá, ale jemná. I přes jeho zadumaný výraz vyvolávala vzrušení. Bobova tvář to byly lákavé padací dveře, skrz které, pokud se otevřely, mohl člověk beznadějně spadnout do jeho nakažlivé lásky k životu a chytit jeho bezuzdné nadšení pro vysněný svět, který si budoval. Bylo mu dvacetdva, ale jeho hlas zněl, jako kdyby mu bylo ještě třináct. Nebyl to jen přirozený rytmus, byl to dětský hlas naplněný intenzitou. Ale co stálo nad tím 64

vším, byl jeho úsměv. Měl úsměv plný opravdového citu. A kdykoliv se mu úsměv rozšířil, jeho oči se otevřely a zajiskřily. Bob byl normálně vůči ženám plachý. Ale s Debbie bez váhání mluvil o své půdě a jak je krásná. Také jí řekl, že se jednou vidí jako patriarcha velkého potomstva Mathewsů. Debbie věděla hned, že Bob je muž pro ní. Přestěhovala se do Metaline Falls a s Bobem se v únoru 1976 vzali. Život byl nejdřív obtížný. Pronajali si dům za 45 dolarů na měsíc ve městě, blízko řeky. Byl to malý bungalov se železnou střechou usazený pod několika majestátními borovicemi. Podloha byla křivá, ale cena byla akorát. Zbytek Robbieho výplaty šel do jeho půdy, ale to nebylo nikdy dost. Oba si našli další práci. Debbie chvíli pracovala v místní nemocnici dolů po cestě od domu. Také řídila Kaniksu Village, nový bytový komplex dva bloky od nich. Bob asi rok dělal údržbářské práce a oba také několik měsíců řídili divadlo NuVu. Bob si sehnal občasnou práci jako trenér posilování v zápasnickém družstvu na Selkirkské střední škole, pár kilometrů nahoru po řece. Miloval práci s dětmi a oceňoval volný přístup k vybavení tělocvičny, se kterým neúnavně pracoval. Vědom si svého skotského dědictví, Bob ušetřil nějaké peníze na lekce hraní na dudy. Každý pondělní večer, asi tři měsíce, jezdili s Debbie asi 160 kilometrů do Nelsonu v Britské Kolumbii, aby studovali hru na tento starý nástroj s učitelem ze Skotska. Bobovým cílem bylo zabavit Metaline Falls o půlnoci na Nový rok, oblečen v kiltu a hrát muziku po celé Grand View Street. Bohužel byly jeho prsty na ovládání píšťaly příliš krátké. NESTÁVALO SE ČASTO, že Bob pracoval na své půdě, a někdo se zastavil. Ale v horkém odpoledni v srpnu 1976 vzhlédl od kopání pařezů, když slyšel, že shora po štěrkové cestě sjíždí auto. Bob na řidiče mávl a ten u něj zastavil a vystoupil. Byl to kus chlapa. Větší než Bob a s váhou kolem devadesáti kilogramů. Vypadal, že je mu už dvacet pryč, možná o rok nebo o dva starší, než Bob. Měl hnědé vlasy a světle hnědé oči a výraznou jizvu na bradě. Auto mělo kalifornské značky, dost běžné na Severozápadě, kde Kaliforňané tvořili významnou část turistů. Mathews si říkal, že se mladík asi ztratil. „Ahoj, já jsem Bob Mathews,“ řekl a natáhl před sebe pravačku zamazanou od hlíny. „Mýtím tu nějakou zem pro dům.“ „Rád tě poznávám, Bobe. To z nás asi dělá sousedy,“ odpověděl muž. „Mně říkají Ken Loff. Vlastním pozemek hned vedle tebe.“ Oba muži spolu nějaký čas mluvili o půdě, a jak se žije nahoře u Orlího nosu. Než se nadáli, byl čas na večeři a Bob Loffa pozval do města, kde měli potkat Debbie, umýt se a dát si něco k jídlu. Loff říkal, že přijel z Jižní Kalifornie, aby se podíval na pozemek, který koupil v roce 1973 s vidinou, že se tu jednou usadí. Během večeře Bob Kena pobídl, že by měl stěhování zvážit už teď. Oblast uživí víc mladých lidí, řekl. Ken odpověděl, že by o tom mohl přemýšlet, kdyby se objevila vhodná příležitost. 65

„Fajn, budu mít pro tebe otevřené oči, Kene, a dám ti vědět,“ řekl Mathews. Ken Loff byl pro severní lesy netypickým rekrutem. Sázkař by vsadil všechno na to, že tenhle chlap celý život nevyleze z města. Narozen roku 1951 na Oceanside, v Long Island, východně od New York City, Loff vyrostl v irsko-katolickém a židovském předměstí. Strávil víc než rok v obchodní škole, než si našel práci ve společnosti prodávající ledničky a klimatizaci. Pak celé čtyři roky pracoval jako kráječ masa v supermarketu A&P. Ale po skličujícím zážitku, kdy byl přepaden ozbrojeným lupičem, začal městský kluk Ken Loff toužit po volné krajině. Na výletě na Pacifický Severozápad v roce 1973 se dostal do Metaline Falls a koupil si osmdesáti akrovou parcelu na Boundary Dam Road. Se svou dívkou, Marlene Taitovou, snili o tom, že si tam zařídí své hnízdo. Ken a jeho partner vedli na Long Island dva roky minimarket, než v roce 1975 Marlene dostala pracovní nabídku v Kalifornii. Když ta samá společnost nabídla práci i Kenovi, sbalil si věci a následoval jí na Long Beach, v přelidněném okrese Los Angeles. Ještě toho roku se vzali. Dokud Ken neopustil New York, tak si ani neuvědomoval, jak je k němu připoután. V Kalifornii se nikdy necítil dobře. V Long Island měl několik přátel, kteří mu byli tak blízko, že opustit je ho hrozně bolelo. Na Long Beach se kvůli tomu cítil hrozně prázdně. Pak, jen měsíc potom, kdy na výletě do Metaline Falls potkal Boba Mathewse, zvedl na Long Beach telefon a znovu slyšel ten samý vysoký hlas, překvapující ho svou upřímností. „Kene? Ahoj. Tady je Bob Mathews. Pamatuješ si na mě?“ Ptal se hlas. „Jasně, Bobe. Jak se máš?“ Odpověděl Ken. „Říkal jsem ti, že se ozvu, až se objeví nějaká příležitost. Tak, kámo, tady je. Benzínová pumpa je na prodej. Je jediná ve městě a patří k ní i dva nájemní domy. Myslím, že by si to mohl dostat za dobrou cenu,“ řekl Bob. Tón v jeho hlasu byl bezpochyby povzbuzující. Loff byl překvapený, že si Mathews vůbec nechal jeho číslo, nehledě na to, že pro něj prozkoumával terén pro podnikání. Ken v září do Metaline Falls přivezl Marlene a prohlédli si čerpací stanici, která byla na dobrém místě jen kousek od mostu. Dohodli se, že jí koupí a od listopadu ji budou řídit a žít v jednom z nájemních domů. Una Mathews odešla z First National ve Phoenixu do důchodu v dubnu 1977 a následující měsíc i Johnny odešel z Graham Paper Company. Jak se chystali k odjezdu, jejich syn Lee se zastavil s oznámením. Mluvil se svou ženou Marciou a chtěli by se přestěhovat s nimi. Lee se svou ženou měli dvě malé děti. On učil ve školním okrsku na předměstí Phoenixu a zrovna si koupili nový dům. Jenže, řekl svým rodičům, „Chci být součástí vašeho snu.“ V radostné náladě získala Una povolení doktorů v sanatoriu, že mohou vzít Granta sebou. Říkala si, že by jejímu nejstaršímu synovi mohla maloměstská atmosféra pomoci. Tak mohla být nahoře v horách celá rodina Mathewsů, přesně jak to Robbie plánoval, když byli kempovat ve White Mountains v Arizoně. 66

Přestěhovali se 1. června, 1977. Ale zatímco se balili, Metaline Falls zasáhla hrozná rána. Důl v Bunker Hill se 28. května zavřel a Bob byl mezi těmi, kdo skončili na dlažbě. Důl byl pro ekonomii města klíčový a s jeho zavřením bylo mnoho rodin donuceno odejít. Ale Bob došel příliš daleko, než aby se vracel. Během šesti týdnů byl přijat na Boundary Dam, kde pracovala i Marlene Loff. A o tři týdny později, 5. srpna sehnal ještě lepší místo v Portland Lehigh. Bylo to v době, kdy se Bob Mathews s Kenem Loffem, který si také sehnal místo v cementárně, velmi sblížil. Byli jako bratři. Ken na své půdě vytěžil dřevo a vydělal 15 000 dolarů. Čerpací stanice se ukázala být časově náročná, tak ji nechal spravovat Marleniným bratrem, než ji prodal vlastníkovi drogerie Rexall ve městě. Vydělané peníze složil jako zálohu za 194 akrovou farmu v osamoceném, malém, říčním městě 17 kilometrů jižně od Metaline Falls. Byl přijat na Portland Lehigh a svou výplatu si navyšoval chovem nějakého dobytka a sekáním sena. Bob mu s farmářskou prací často pomáhal. Johnny s Unou se nastěhovali do dvoupatrového bytu v Kaniksu Village a Granta umístili do spodního patra. Una si myslela, že se o Granta postará, ale ten začal utíkat. Johnny musel pokaždé ven a přivést ho zpátky. Lee měl štěstí a sehnal práci v městské základní škole. Někdy se zastavil na farmě a pomáhal tátovi a Bobovi s prací. Nejtěžší prací byla příprava základů pro domy. Bob vykopal příkopy pro elektrické kabely a vodní trubky, nainstaloval vodní pumpu a měl připravené základy. Utráceli víc peněz, než vydělali, a tak se rozhodli, že místo srubů, které Bob kdysi chtěl, koupí hotové domy, takzvané „dvojáky“, protože se skládaly ze dvou sekcí, které se vozily zvlášť na plochých nákladních vozech. Za cenu, za kterou se prodávaly, byly nesrovnatelně levnější, než klasicky postavené domy. V srpnu 1978 se Bob a Debbie na pozemek přestěhovali. Johnny s Unou je následovali o několik dní později. Ale Lee a Marcia se rozhodli zůstat ve městě blízko školy. Mezitím se Grantovo mentální zdraví začalo zhoršovat. Vzal si starý byt svých rodičů v Kaniksu Village, ale brzy začaly problémy. Grant nechal puštěnou vodu z kohoutku, zatímco utíkal do nemocnice, nemaje na sobě nic, kromě ručníku omotaného kolem hlavy. Voda protekla do bytu o patro níž, kde způsobila velikou škodu. Také zahodil rádio do řeky, když v něm slyšel divné hlasy. Jindy tvrdil, že z domu přes ulici na něj někdo signalizuje baterkou. Nakonec Bob požádal šerifa okrsku, Tonyho Bamonta, aby mu bratra pomohl umístit do ústavu v San Diegu. Bamonte a jeho žena, kteří také žili v Metaline Falls, patřili mezi přátele, které si zde Bob udělal. O několik let později byla Una konečně schopna ze sebe setřást větší část viny, kterou kvůli Grantovu zdraví cítila. Po dvou desetiletích úžasu, co s Johnnym udělali špatně, četla o lékařské studii spojující těžké případy chřipky u těhotných žen vedoucí k schizofrenii jejich dětí. Vzpomněla si na tu hroznou chřipku, kterou dostala ve Fort Russell, když byla v roce 1945 těhotná a to jí pomohlo ve vědomí, že zná alespoň část odpovědi na svou otázku. 67

Když se usadili na pozemku, tak Mathewsovi koupili první kusy skotského Gallowaye v okrese Pend Oreille. Z Gallowayů se rodí černí angusové a Bob vztyčil na svém plotu ceduli, společně s vyobrazením statného býka, nesoucí nápis, „Selkirkští horští Gallowayové, Hardy & Thrifty skotský dobytek“. Spočítal si, že s jejich tlustou srstí v zimě spořádají o čtvrtinu méně krmiva, což je pro zdejší klima dělá vhodnějšími, než herefordy, které choval téměř každý v okolí. Svého býka pojmenoval MacGregor. Býk a kráva, Bonnie Lass, zplodili telátko, Roba Roye. Mathews několik let zkoušel chovat včely, ale v okolí nebylo dost luk, aby to neslo zisk. Také si držel obvyklou farmářskou směs kuřat a psů. Jednoho psa se ujal, když ho našel opuštěného ve sněhové závěji, a dal mu jméno Nathan. Rozčílilo ho, že někdo může nechat psa takhle umřít. Miloval přírodu a na své půdě by nikdy nepovolil lov. Jednou, když se pod domem jeho rodičů, asi padesát metrů od jeho domu, usadila krysa, Mathews nastražil past a místo aby krysu zabil, ji odnesl daleko do lesa, kde jí dal svobodu. Bob se stal ztělesněním pravého amerického muže. Vždyť jeho oblíbeným jídlem byl jablečný koláč, obvykle se sklenicí mléka, kterým jej zapil. Někdy si nechal narůst bradku nebo knír, ale obvykle býval hladce oholený s nakrátko ostříhaným, prostým účesem. Nekouřil, nepil, ani neklel. Byl svalnatý a ve formě a pracoval od soumraku do úsvitu buď na tom, nebo tamtom, často věci nechajíc nedokončené ve prospěch jiných, které byly na řadě. A řídil Chevrolet. KENA LOFFA BY nikdy nenapadlo, že by jeho kamarád Bob mohl být rasista. Byli si blízcí jako bratři, bližší než Bob a Lee nebo Ken a jeho bratr na Long Island. A stejně si toho nevšiml, dokonce ani na vánočním večírku, který pořádal. Bob vyšel ven na chladný vzduch, když Ken pustil album s vánočními písněmi od černošského zpěváka Nata „Kinga“ Colea. Ken si jen řekl, že je to zvláštní. Johnny a Una si mysleli to samé při jedné příležitosti na pouti v Cusicku. Když procházeli mezi stánky s Bobem a Debbie, šli kolem bílé ženy jdoucí ruku v ruce s černochem. V té době to nebylo neobvyklé, ale v Cusicku to nebylo tak často k vidění. Bob jakoby zkameněl a na dvojici se zatvářil tak znechuceně, že intenzita toho pohledu byla až hypnotizující. Una se cítila trapně. Proč se Bob tak chová? V jeho období Johna Birche, nebo během daňových protestů její syn nikdy nevykazoval známky rasových předsudků. Bob Mathews neměl nikdy žádný významnější vztah s černým člověkem. Kdysi, ještě v šedesátých letech, se skamarádil s černochem jménem Chaney, který měl stánek s žebírky. Krátce potom se na letním táboře YMCA ve Phoenixu dal dohromady s černým klukem. Ale to bylo všechno. Una si nové znepokojující signály nespojovala s Bobovou radikální minulostí, dokud jednoho dne v roce 1980 nejela v Metaline Falls na poštovní stanici vyzvednout došlou poštu. Když vycházela z budovy a probírala se dopisy a časopisy, její oči se 68

krátce zastavily na jedněch z těch divných novin, které si pamatovala, že její syn četl ještě v Arizoně. Přejel jí mráz po zádech, když ji došlo, co to může znamenat. „Myslím, že Robbie porušuje svůj slib,“ řekla v obavách Johnnymu, když se vrátila zpátky do domu. Měla strach, že extremismus jejího syna je jako alkoholismus a že se nikdy nezbavil té opojné adrenalinové horečky, která přicházela s jeho zapojením v něm. Mohlo to být, říkala si, že tak jako alkoholik si Bob nic nedělá z onoho opojení, ale až z deziluzující kocoviny? Přišlo se na to, že když Bob utekl ke klidu Metaline Falls, neutekl od idejí nebo filozofie radikální pravice, jak jeho rodiče předpokládali. Pouze se zbavil pokrytců, kteří se k idejím hlásili a pak mu nepomohli, když se dostal do problémů, protože jednal v jejich zájmu. Během těch let na jeho půdě si Bob dokázal, že jeho víra v přežití a výkon jednotlivce je správná. Každý, kdo ho nazýval „přítelem“, ho znal jako starostlivého, tvrdě pracujícího muže. Všechno, co dokázal, dokázal sám, a byl na své úspěchy právem hrdý. A prokázáním správnosti své cesty se utvrdil v přesvědčení o hříšnosti federální vlády, která po něm šla se zbraněmi, když se ji pokusil neplatit daně tvrzením, že živí deset dětí. Během dlouhých zim v údolí Pend Oreille, kdy práce venku byla výrazně omezená, četl Bob veliké množství knih. Jeho dětskou vášní byla historie, ale jeho dnešní knihovna získalavíce političtější zbarvení. Knižní police zdobily zdi jeho ložnice i jídelny. Když se klid horského lesa na noc snesl na jeho mýtinu, Mathewsův dům se změnil v čítárnu. Nevlastnil televizi, volba, kterou si vybral, aby unikl otravě své mysli triviálními nesmysly, které se v tomto médiu obvykle objevují. Na jaře 1978 byly nejpopulárnějšími televizními seriály, show, na které si většina Ameriky ve svém uspěchaném pracovním týdnu udělala čas, byly Laverne and Shirley, Happy days a Three´s Company. Ale jaro 1978 také přineslo dílo, které významně zasáhlo Boba Mathewse. Bylo vydané skupinou nazvanou National Alliance. Sídlící v té době v Arlingtonu, ve Virginii, byla skupina vedena Williamem Piercem, bývalým profesorem fyziky a pomocníkem vůdce American Nazi Party, George Lincolna Rockwella. Kniha a jejích 758 stran anti-semitských argumentů Boba uhranuly jako hroznýš královský. Většina Bobových přátel by se otřásla už jen při četbě názvu kapitol. Kapitola za kapitolou nabízela mohutně poznámkami opatřené, nezáživné, vyčerpávajícím způsobem zdokumentované ospravedlnění pro eugeniku, segregaci a židovskou deportaci. Kniha se nazývala Which Way Western Man? Od Williama Gayleye Simpsona. Zaznamenávala to, co Simpson, v roce 1978 starý veterán rasistické pravice, věřil, že je úpadek bílé civilizace i přes vrchol jejích úspěchů. Simpson, ve 20. letech odborář, zastánce integrace a pravděpodobně i socialista, byl zapojen v předchůdkyni Americké unie za občanská práva. Koncem 20. let byl deziluzovaný z institucionálního 69

křesťanství a prošel intenzivním procesem reformace. Byl hluboce ovlivněn koncepcí filozofa Friedricha Nietzscheho o nadčlověku a jeho pohrdáním rovnostářskými státy. Simpson Nietzscheho přijal do své vlastní představy o eugenice, přirozeném výběru a rasové nadřazenosti. Ve Which Way Western Man? Simpson v pracném a monotónním detailu přednesl své důvody, proč věřit, že bílí křesťané jsou ve smrtelném nebezpečí ztráty své rasy kvůli přesvědčení nebo donucení k integraci s jinými rasami výsledkem organizovaného spiknutí Židů, jak tvrdil, kteří si svou rasovou čistou hlídají s tou největší žárlivostí. Mathews četl o National Alliance v roce 1980 v krátkém odstavci v Instauration, pravicové publikaci z Floridy. Skupina jej zasáhla jako mnohem intelektuálnější společenství, než pravice obyčejně nabízela. Později toho roku do ní vstoupil a opatřil si Simpsonův tlustý paperback. Četl jej každou noc, červené pero v ruce, kterým si podtrhával pasáže, jež se mu zdály, že vysvětlují nelehkost, kterou cítil ve svém vlastním životě. Potraty, kontrolované početí a nulový populační růst hbitě přejaté mnoha bílými, byly nože, kterými si bílá rasa podřezávala vlastní hrdlo, říkal Simpson. Daňové zatížení společnosti určené k péči o ty méně schopné dusilo růst těch „nejlepších a nejbystřejších“. Skupiny zvláštního zájmu se vrhly na průdušnici Ameriky. „Menšiny píší zákony této země,“ napsal Simpson. „Menšiny cizinců, jejich celé davy, tloustnou a vládnou, zatímco množství lidí, mnozí z nich potomci těch, kdo tuto zemi objevili a vybudovali, kdo jí milují a zemřeli by pro ni, je změněno v trpělivé, otupělé kojence platící účty svého vlastního zničení.“ Mathews si tuto pasáž, jako jednu z mnoha, podtrhl červeně. A konečně, Simpson se hrdě nazýval rasistou, říkajíc, že bílí jsou jedinou rasou, která byla dohnána k tomu, aby se cítila zahanbeně a provinile, pokud bude hrdá na svou identitu. Kampaň, která má za cíl, aby bílí ignorovali své rasové dědictví, útočí Simpson, je vedená Židy, technika rozděl a panuj toulavého lidu usilujícího o zotročení Nežidů. Navíc si Židé žárlivě segregují své vlastní komunity a hlídají své geny, „mnohem divočeji odhodláni zachovat sebe jako lid oddělený od všech ostatních,“ napsal. „Rasové vědomí a diskriminace na základě rasy, jsou absolutně nezbytné k přežití jakékoliv rasy a k přežití jakéhokoliv národa… Pokud neobnovíme své rasové vědomí, a nezachováme jej a nezesílíme jej a nebudeme jím žít, zemřeme.“ Červený inkoust proudil z Mathewsova pera bez přestání. NOČNÍ VÍTR štípal Boba Mathewse do tváře, když vyrazil zadní dveře svého domu a vzrušeně vyběhl na dvůr. Popadl žebřík z kryté verandy, opřel jej proti domu a vylezl na střechu. Čistá, temná obloha byla plná hvězd a měsíční svit zářil na zasněžený vrchol Orlího nosu. Hlídajíc si rovnováhu, jak šplhal na vrchol střechy, se Bob postavil čelem k hoře a dal si dlaně kolem úst jako megafon. „Mám syna!“ řval, napínaje krční svaly. „Mám syna!“ 70

Nikdo kromě Debbie dole v domě a Johnnyho a Uny v jejich domě padesát metrů daleko nemohl slyšet Bobovy výkřiky radosti. Dával průchod své hrdosti hvězdám a Orlímu nosu. Debbie s Bobem v prvních čtyřech letech svého manželství společně prodělali několik potratů. Pro pár, pro který děti znamenaly vše, to bylo devastující. Bob chtěl tak velkou rodinu, jakou by dokázal uživit. Ale když bylo jisté, že Debbie nedokáže dítě donosit, přihlásili se do adopční agentury. Čekali méně než rok, když 12. listopadu, 1981, agentura zavolala. Mladá, svobodná matka si je vybrala, protože chtěla svého syna nechat vychovat ve zdravém prostředí venkova mezi zvířaty. Mathews byl hlavním vlivem v Loffově rozhodnutí si děti pořídit také. V srpnu 1980 Marlene porodila chlapce jménem Joseph Robert. Ken, vědom si toho, kolik toho děti pro Mathewse znamenají, svého přítele požádal, aby se stal kmotrem. V dubnu 1981 byla Marlene znovu těhotná. Než se jí narodilo druhé dítě, Mathewsovi zavolali z adopční agentury. Loffovi měli radost. Znamenalo to, že oba páry budou mít syna. Bob a Debbie své dítě pojmenovali Clinton. Loffův druhý syn, narozený o měsíc později, dostal jméno Robert, po jeho nejlepším příteli. Ken Loff si začal nechávat od Boba Mathewse radit v mnoha jiných věcech. Začalo to pomalu a plynule pokračovalo ode dne, kdy mu Bob zatelefonoval do Kalifornie o koupi čerpací stanice. Loff Mathewsovi důvěřoval bezvýhradně, a tak, když v běžné konverzaci Bob začal víc a víc mluvit o rase, Ken nic nenamítal. Vše, co Bob řekl, se zdálo být v pořádku. Hovor se obyčejně soustředil na budoucnost dětí, i když šlo o daně, ekonomiku, školní autobusy, pozitivní diskriminaci a jinou vládní politiku, kterou Bob odsuzoval. V okrese Pend Oreille nastaly těžké časy. Ceny dřeva šly dolů a pily se zavíraly. Některé rodiny se ještě nevzpamatovaly ze zavření dolu a o nedostatku práce se mluvilo i v cementárně. A stejně Mathews své diskuse vždy stáčel na děti. „Musíme zabezpečit lepší budoucnost pro naše děti,“ řekl Mathews jednoho dne Loffovi. „Je to na nás. Vláda pracuje proti nám, tak jak zdaňuje bílou střední třídu do podřízenosti. Musíme povstat za práva dětí. Podívej se na všechny lidi, co nejsou odsud, co Seattle City Light dováží na práci na přehradě. Proč, když tu jsou rodiny, které by tu práci zastaly. „Co zbude pro naše děti? Co jim budeme schopni zanechat?“ Bob Mathews byl tak čestný, správný člověk, že Loff vážně nezpochybňoval nic, co řekl. Důvěra byla naprostá. Pak, o dva měsíce později, Mathews přišel za Loffem s neuvěřitelným návrhem. „Objevil jsem církev asi tři hodiny odsud, která káže dobré zprávy o bílé rase,“ řekl Bob se vzrušeným výrazem v očích. „Je to skvělé místo pro bílé křesťanské rodiny. Byl bych rád, kdybyste s Marlene a dětmi přišli. „Necháme tam Clintona pokřtít.“ Loff souhlasil, že Církev Ježíše Krista Křesťana – Árijské národy navštíví. Mathews ho představil pastoru Butlerovi, který mu s vlezlým úsměvem řekl, ať se tam cítí jako doma. Když se Ken začal družit a diskutovat, Bob to souhlasně sledoval. Ken 71

v rasovém aspektu pravice ještě nebyl zapojen. Ale když přišlo na Kenovu lásku k jeho dětem, když myslel na pozitivní diskriminaci, která z jeho dětí dělá občany druhé kategorie, rozčilovalo ho to. Kdokoliv, kdo stál proti jeho nepříteli, byl někdo, koho toužil poznat. A tak na konci návštěvy Hayden Lake Ken Loff sledoval, jak pastor Butler křtí jeho sedmnácti měsíční a dvou měsíční syny, vedle tři měsíce starého Clintona Mathewse. Loff se narodil a byl vychován jako katolík, ale odpadl díky sporu s církví. Svědek na jeho svatbě byl Žid. Ale nyní jeho děti, nazývané potomci „Árijského válečníka“, byli pokřtěni mužem, který Židy nenáviděl a o katolících soudil, že to jsou ovce manipulované sionistickým spiknutím. Mathews se do Árijských národů vrátil jen několikrát, spíše kvůli společenství zdejších lidí, než pro náboženskou doktrínu. Mathews věřil v Boha, ale uspořádal si svou vlastní teologii vypůjčením vybraných principů z celého seznamu vír a z odinismu. Butler jej příliš nezaujal, ale těch dvacet akrů pod borovicemi bylo dobrým místem, kde mohl potkat mladé muže, kteří věřili tomu samému, co on. Výroční večeře Díkůvzdání byly u Árijských národů zvláště důvěrnou událostí. Když Bob rodičům řekl, že byli s Debbie u Árijských národů, Una byla zklamaná a Johnny se okamžitě rozčílil. Jejich syn porušoval svůj slib a opět, tak jako ve Phoenixu, nebylo cesty, jak jej od toho odradit. „Ano, mám předsudky!“ křikl Bob na otce během jedné z hádek. „Mám předsudky pro mou rasu, stejně jako mohou být jiné rasy hrdé na svou barvu. A jestli si více lidí brzy neuvědomí, že svou rasu musíme chránit, jsme zatraceni!“ Během roku 1982 Bob zkoncipoval „Bílou americkou baštu“. Jeho záměrem bylo vylíčit Severozápad jako přirozené teritorium pro bílé rodiny. Nechtěl separovanou vládu, ale věřil, že přilákáním dost stejně uvažujících lidí bude pouhá váha čísel dostatečná, aby bílí uplatnili sociální, politické a ekonomické vlivy, díky kterým by se na Pacifickém Severozápadě mohli stát dominantní silou. Ne že by zde bílí již takovou silou nebyli, ale nebyla to síla na rasových základech. Bob nehledal prostě jen bílé; chtěl soukmenovce. Bob si schovával složku o Bílé americké baště v krabicích ve své ložnici. Hltal noviny a vystřihával si příběhy o tom, co vnímal jako nespravedlnosti vůči bílé rase. V The Spotlight umístil třířádkovou reklamu nabízející Severozápad a Bílou americkou baštu. The Spotlight byl vydáván Liberty Lobby ve Washingtonu D. C. Týdeník byl jednou z nejčtenějších pravicových publikací s nákladem čtvrt milionu kopií. Běžně obsahoval články na taková témata, jako analýzy Bible, daně a boj s IRS, bankéři a jak pumpují žilou střední třídě, a jak je národ manipulován obávanou Trilaterální komisí a Koncilem zahraničních vztahů. Noviny přilákaly velmi rozmanité čtenáře, od survivalistů a nadšenců neortodoxních lékařských praktik po fundamentalistické křesťany a anti-sionisty. Její reklamní sekce byla směsicí zboží a služeb. Domovní schránky, části tlumičů, nacistické reálie a instrukce k falšování identifikace se prodávaly spolu s poezií, 72

vitamíny, seznamovacími inzeráty pro vlastenecké křesťany, a automobilové součástky pro dramatické zvýšení ujetých kilometrů na jednu nádrž benzínu – namačkány na volném trhu, samozřejmě. Mathews na svůj inzerát obdržel slušnou odezvu. Každé osobě, které psal, poslal brožuru a pozvání na návštěvu. Těm, kdo psali obzvlášť dojemné příběhy bílých obtíží, poslal peníze, ačkoliv neměl sám moc nazbyt. „Kupředu, vede směr vývoje náš lid, kupředu ke hvězdám!“ říkala jeho brožura vytištěná pastorem Butlerem na tiskárně Árijských národů. Pod zástavou „Bílé americké bašty“ byli namalováni dva odvážně vyhlížející bílí muži, jeden jako vikingský válečník, druhý jako pionýr v lovecké čapce, čelící jeden druhému v borovém lese. Nahlédněte do okna vaší mysli a představte si nedozírný prostor do mlhy zahalených, hustě zalesněných údolí a hor. Je časné ráno a stojíte na okraji veliké louky. Náhle, dvojí zatroubení na starodávný roh rozdrtí ticho, a před vašima očima se na louce začne shromažďovat mnoho lidí. Srdce vám poskočí radostí, protože každá tvář na louce je z vašeho rodu. Vidíte starou bílou ženu držící za ruku malého zvídavého chlapce, jeho tmavě hnědé vlasy jsou barvou úrodné země a jeho zelené oči barvou trávy. Taková vize na Severozápadě existuje, slibovala brožura, pro všechny, kdo se nebojí tvrdé práce. Mathews své názory nikomu nenutil. V tom byla část jeho přitažlivosti. Už dávno nebyl mladík vbíhající do ložnice svých rodičů připravený kázat z Knihy mormonů. Pokud lidé nebyli skutečně zaujatí, s kázáním nezačal. Bob se své terče naučil vybírat opatrně. Stal se víc a víc frustrovaný z mnoha bílých, které nazýval „ovčími“ kvůli jejich ochotě být hnáni na pastvu odměnou za pohodlí. Vše, o co se starali, říkal, byl sex, pití, lov a jejich dodávky – a ne nezbytně v tomto pořadí. Chodil domů a vyléval si srdce Debbie, když si stěžoval na chlapy z továrny. Jednou mu jeho spolupracovníci na dvířka od jeho šatny přilepili obrázek nahé černošky, který okamžitě vztekle strhl a roztrhal. „Tihle lidi nikdy nebyli ve velkém městě! Nevědí, jaké to je!“ stěžoval si Debbie. „Všechno, co znají, je, co vidí v televizi. Měli by jít do města a vidět, jaké to opravdu je!“ Několik lidí přijalo pozvání na návštěvu Severozápadu s Bobem jako průvodcem. Jedním z nich byl Charles Ostrout, vedoucí převozu peněz v Brinkově depu obrněných vozidel v jižním San Franciscu. Odpověděl na inzerát zveřejněný Mathewsem v pravicových novinách s prostým zněním, „Jsi bílý muž propuštěný kvůli minoritám?“ Ostrout Mathewsovi řekl, že byl přeskočen při povyšování ve prospěch černých kvůli pozitivně diskriminačnímu programu, který u Brinka fungoval. Bob vyjádřil svou lítost a poslal mu 50 dolarů. „Doufám, že ti to pomůže,“ napsal. Bob také pohostil pár členů National Alliance. Dvěma z nich bylo právě dvacet, spolužáci ze střední školy v Salinas, v Kalifornii, kteří se do pravicového hnutí zapojili už jako mladíci. 73

William Soderquist byl vysoce inteligentní a, mezi starými členy National Alliance, byl opatrován jako wunderkind. Trochu baculatý s kudrnatými vlasy, vstoupil do Společnosti Johna Birche v jedenácti letech, stejně jako Mathews, a postoupil do National Alliance jako středoškolák v šestnácti. S Mathewsem se setkal na shromáždění skupiny v roce 1981 v Arlingtonu, kde byl i se svým přítelem, Richardem Kempem. Kemp byl vysoký, štíhlý a hezký, s tmavými vlasy. Bývalá středoškolská basketbalová hvězda a velmi snaživý. Brzy po svém příjezdu do státu Washington sám začal Loffovi pomáhat značkovat dobytek a našel si práci na přehradě Boundary. Ale přes všechen čas a peníze, které Mathews do Bílé americké bašty investoval, se kvůli němu na Severozápad přestěhoval jen jediný pár. Mathews byl velmi frustrovaný. Země se rozpadala a on už to nemohl dále snášet. A co se stalo Gordonu Kahlovi jeho frustraci jen zhoršilo. GORDON KAHL byl tvrdě pracující, bohabojný farmář z Heatonu, v Severní Dakotě. Svou vlasteneckou povinnost si splnil ve střelecké věži bombardéru B-25 během velké války a pak se vrátil na rozlehlé pláně horního Středozápadu, abych se staral o svou rodinu. Ale něco ho nenechalo v klidu, nějaký pocit znepokojení, který získal během války, že existují zlé síly, které v Americe tahají za nitky. Putujíc stejnou cestou, kterou si Robbie Mathews zvolí o deset let později, Kahl flirtuje s mormonskou církví a později se Společností Johna Birche. Nakonec vstupuje do ultra konzervativní Konstituční strany Severní Dakoty. Během toho všeho Kahl potkává lidi, jejichž víra v židovská spiknutí a Křesťanskou Identitu vykrystalizovala nezaostřenou frustrací, která v něm dřímala už od války. Netrvalo jim dlouho a přemluvili ho, že placení daní je nejen ilegální, ale i hříšné, financující zničení křesťanské Ameriky. A tak v roce 1967 napsal IRS, že už jim na daních nezaplatí ani cent. Po podzimní sklizni trávil Kahl se svou rodinou zimu na ropných polích v západním Texasu. Pak v roce 1973 vstoupil do začínající Posse Comitatus a brzy se stal jejím texaským koordinátorem. Přesto, že od roku 1967 neplatil daně, IRS po Kahlovi nešla až do doby, než se spolu s dalšími odpůrci daní neobjevil v roce 1976 v texaské televizní show. Kahl skončil na rok ve vězení v Leavenworth, ale když se dostal ven, byl mnohem ostřejší než předtím. Kahl se díval na ostatní farmáře a viděl je jako ohrožený druh. Povzbuzeni vládní farmářskou politikou sklízeli každý rok slušnou úrodu, držíce krok s moderní technologií. Ale když po Arabské ropné krizi v 70. letech ekonomika musela utáhnout opasek, zjistili, že bez ohledu na to jak dobří jsou, nebo kolik hypermoderního vybavení koupí, jejich sklizně jim nezaplatí to, co do půdy vložili. S alarmujícím, rychle stoupajícím nárůstem se rodinní farmáři začali finančně potápět, zatímco lidem z města se dařilo dobře a celou situací byli zjevně neznepokojeni. „Ekonomické podmínky“ jsou abstraktním pojmem, který je těžké nenávidět, protože nemá tvář. Člověk vidí jen jeho následky. Protože všechny peníze farmářů 74

vlastnily banky, stali se bankéři tváří jejich bídy. Kahl našel soucitné uši pro své Posse poselství na farmářských aukcích a srazech po celém hospodářském srdci země. Jak jeho hněv narůstal, zdokonaloval si své bojové dovednosti, které se naučil během války, návštěvami křesťanských survivalistických kempů. Varoval své okolí, že se už nenechá znovu zatknout a nikam nechodil beze zbraně. V únoru 1983, když končil sraz Posse v Medině, v Severní Dakotě, dostal Kahl hlášku, že se ho federální šerifové pokusí zatknout na cestě pryč pro porušení podmínky. S přítelem v autě a následován svým synem Yoriem a několika dalšími členy Posse, Kahl přejel kopec na silnici severně od městečka a viděl dvě auta u dalšího kopce blokující cestu, se zapnutými výstražnými světly. Zezadu se k nim blížilo další policejní auto. Kahlův doprovod zastavil na silnici a Kahl, jeho syn a další muž vyskočili z auta se zbraněmi a zaujali pozice blízko svých aut. Šest policistů – čtyři federální šerifové a dva místní policisté – je obklíčili na krátkou vzdálenost. Ozvalo se mnoho řevu a křiku, pak zazněl výstřel. Šerif zakřičel, že to koupil. Zazněl další výstřel a Yorie křikl na svého otce, „Dostal sem to! Dostal sem to!“ „Yorie!“ zakřičel Kahl a zamířil svůj Ruger Mini-14, automatickou pušku, na šerify. Jak vystřelil, ze dvou mužů zákona vystříkla krev a oba padli smrtelně zraněni na zem. Ostatní tři byli zraněni, ale živí, ale Kahlův syn byl vážně raněn. Nicméně Kahlovi se podařilo uprchnout. Po čtyři měsíce se Kahlovi dařilo s pomocí sympatizantů hnutí unikat, než jedna žena dala tip FBI, že se skrývá ve skrýši připomínající bunkr na kraji Ozarkské plošiny poblíž Smithville, v Arkansasu. Kahlovi hostitelé, Leonard a Norma Ginterovi, byli také survivalisté a jejich betonový dům v zemi byl plný zásob a zbraní. Federální agenti farmu obklíčili 3. června a chytli Leonarda Gintera venku. Jeho žena rychle vyšla ven, nechajíc Kahla uvnitř s jeho Mini-14. Šerif okresu Lawrence, Gene Matthews vešel do domu s federálním agentem, aby jej zatkli. Jak Matthews vstoupil do kuchyně, Kahl vystoupil zpoza lednice a zasypal muže zákona kulkami. Matthews vypálil ve stejnou chvíli a druhý agent vypálil ránu z brokovnice skrz okno, také zasahující šerifa. Matthews byl z domu vytažen a později zemřel. Netušíc, že Matthewsova střela Kahla zasáhla do hlavy a zabila jej, strávili federální agenti hodiny ostřelováním budovy slzným plynem a střelami. Jeden agent vylil otvorem ve střeše dovnitř barel benzínu, který se rozlil po roztříštěném nábytku. Dům pak rychle vzplál a Kahlovo tělo bylo téměř zpopelněno. Použití takové síly proti třiašedesátiletému farmáři vytvořilo Kahlovi pozici mučedníka mezi jeho pravicovými spojenci, kteří jej považovali spíše za patriota, než zabijáka, jímž byl. Jeho smrt těžce zasáhla mysl zanícených „superpatriotů“, kteří se chtěli pomstít. KDYŽ SE Bob Mathews poprvé chopil vůdčí role, šlo o improvizovaný čin, který zachytil pozornost ostatních mužů. Butler naplánoval na 26. června, 1983, shromáždění Árijských národů v Riverfront Park ve Spokane, na místě světového veletrhu z roku 1974. Bylo to tři týdny po Kahlově smrti. Shromáždění přilákalo 75

masivní publicitu, když vůdci komunit nabádali občany, aby se od místa akce drželi dál. Ale levicová skupina, Mezinárodní výbor proti rasismu ze Seattlu, plánoval protidemonstraci. Butler požádal Mathewse, aby mu pomohl s bezpečností v případě, že budou potíže. Nebyl zklamán. Kromě levičáků obklopujících perimetr lesíku na Spokane Falls Boulevard, se ukázala skupina punks, kterým se nelíbili ani rasisté, ani antirasisté. Policie každého, kdo šel do parku, prohledala kvůli zbraním, zatímco policejní odstřelovači hlídali ze střech ulici. I přesto se ukázalo asi tři sta Butlerových příznivců. Na kraji podstavce, kde Butler mluvil, hlídali Randy Duey, Denver Parmenter a Gary Yarbrough ve svých modrých uniformách Árijských národů. Protestující na kraji shromáždění, z nichž jeden držel megafon, křičeli „rasisti“ a „nacisti“. Pár z nich se začalo strkat a tlačit dopředu. Jedna žena ve skupině nakopla Buda Cutlera, Butlerova šéfa bezpečnosti, do slabin. Tehdy se objevil Mathews. Oblečený v obyčejných džínsech a v pracovním tričku, svalnatý a s roztaženýma rukama, vykročil směrem k divokému davu protestujících, jejichž transparent nesl nápis, „Pryč s rasismem. Za multirasovou jednotu“. V jeho očích byl nebojácný a odhodlaný výraz, jako kdyby byl veden velikým vnitřním rozhodnutím. Mezi těmi, kteří si toho všimli, byl jeden z Butlerových nejnovějších konvertitů, rodák z Kentucky jménem Bruce Caroll Pierce. Všichni se dívali, jak Mathews jde. Když Mathews došel k protestujícím, vyměnil si několik rozčílených slov s těmi, kteří se strkali. Přestali. Pierce a někteří další se pak ocitli Mathewsovi po boku, spojili ruce do pohyblivé zdi a protestující vytlačili. V tom řetězu byla síla a každý z nich to cítil. Když pak přišla policie, aby odpůrce oddělila, hlídači cítili, že dosáhli malého vítězství. Oceňovali Bobovu odvahu. Něco z něj nechávalo trvalý dojem. Byl to ten pohled v jeho očích. Byl nebojácný. Zcela jistě, řekli si později, je tohle chlap, který nejdřív koná a pak mluví. Následující měsíc bylo slov více než dost. Druhý víkend v červenci byl datum pro výroční Árijský světový kongres v Butlerově kostele. Mnozí z těch, co se zúčastnili minulý rok, se letos vrátili, ale řeč byla mnohem bojovnější, než v roce 1982. Louis Beam, zapálený mladý ex-Klansman z Texasu, který se ubytoval v Hayden Lake jako Butlerův „velvyslanec se zvláštním posláním“, přednesl dojímavou řeč o bílých mužích zajišťujících budoucnost pro jejich děti. „Jsme ve válce!“ křičel na jednom místě. „Musíme se zaručit svou krví za nový národ! Není nic, co neuděláme, pro příchod nového království, nového národa!“ Ken Loff seděl během Beamovy řeči vedle Boba Mathewse, a když se na něj v jednu chvíli otočil, viděl, jak se z jeho tmavě hnědých očí hrnou slzy. S máváním rukou před sebe Beam hodil do prachu a borového jehličí pořádný kus syrového masa a varoval před infiltrátory: „Vím, že někteří z vás federálních psů jste dnes mezi námi! Vyzývám vás, abyste předstoupili a vzali si tohle!“ Ve skutečnosti bylo v davu nejméně půl tuctu takových informátorů, kteří sbírali informace pro FBI. 76

Hlasy dětí hrajících si u houpaček a prolézačky na podstavci strážní věže se rozléhaly po okolí, zatímco dospělí naslouchali volání do války proti Židům. Mnoha ženám se líbilo, když muži prohlašovali, že nasadí životy na ochranu svých rodin a hodnot. Některé z nich si ustřihly pramínky vlasů, svázaly je stuhou a věnovaly svým mužům, aby je mohli nést sebou do bitvy. Ale většina takové řeči brala obrazně. Butlerův tábor získával během kongresů atmosféru skautských setkání. Prostor byl pokryt stany, přívěsy a dodávkami, a lidé mezi nimi chodili a bavili se. Jedna skupina se shromáždila poblíž šeříkových keřů na mýtině jižně od kostela. Bob mezi nimi viděl pěknou dívku v džínsech. Její hnědé vlasy byly rovné a dlouhé, což byla přesně ta prostá móda, kterou měl Bob rád. Byla štíhlá a drobná a šik a nosila atraktivní brýle s drátěnými obroučkami. Ještě jí tu předtím neviděl, ale zjevně přijela se skupinou Davida Lanea z Denveru. Mathews Lanea znal z Árijských národů. Říkal si, kdo ta dívka může být a zda by je David mohl seznámit. Během kongresu Butler vedl soukromé schůzky vedení, aby prosadil své téma jednoty. Na jedné schůzce v Árijské síni třináct mužů reprezentujících Texas, Montanu, Michigan, Arkansas, Kalifornii, Pensylvánii a Severní Dakotu diskutovalo o vyhlídkách na bílou vlast. Poté ve skupině koloval list papíru, aby mohl každý napsat svou adresu. Jim Ellison, nevypočitatelný vůdce Covenant, Sword and the Arm of the Lord, survivalistické komunity Křesťanské Identity z Arkansasu, si pak stoupl a zvedl seznam do výše. „Chci, abyste si uvědomili, že se všichni v této místnosti právě dopustili zrady!“ zakřičel, ohromujíc ty, co měli za to, že je jen adresář. Věděli o Ellisonových výstřelcích, jako prohlášení sebe sama za krále Jakuba z Ozarks. Nicméně jeho puškaři byli těmi nejlepšími v hnutí a jeho tréninkový kurz přežití byl prvotřídní. A tak se spolu s Ellisonem všichni zasmáli. Na jiné schůzce, v Butlerově domě, skupina hovořila o tom, že je „čas pro akci“ založit árijskou vlast. Ale nikdo se nezdál připraven jednat. To byla jedna z největších Mathesových frustrací. Bob Miles, bývalý národní vůdce Klanu, který vedl rasistickou církev v Cohoctah, v Michiganu, skupině říkal, že pravice potřebuje peníze, hodně peněz. „Kdybychom byli alespoň z poloviny takoví muži, jako jsou levičáci,“ řekl Miles, připomínající útok na Brinkův obrněný vůz z roku 1981 v Nyack, v New Yorku, provedený Black Liberation Army a Weather Underground, „napadali bychom obrněná auta taky.“ Po útoku zůstali tři mrtví. Později během kongresu, Miles, považovaný za kaplana hnutí, uspořádal pro muže zvláštní ceremonii. Bylo to požehnání zbraní. JOHNNY MATHEWS CÍTIL, že se s jeho nejmladším chlapcem děje něco moc ošklivého. Ale Johnny měl vážnější problémy. Zvětšovaly se mu lymfatické žlázy, rakovina již potřetí ohrožovala jeho život. Bolest pocítil v roce 1976, když hrál golf v Tempe. Po dlouhém pobytu ve veteránské nemocnici v El Pasu, mu diagnostikovali 77

lymfom. I přesto stále plánoval stěhování do Metaline Falls, doufajíc, že změna mu může pomoci. A už sedm let bojoval s obtížemi, které pacienti s lymfomem mívají. Byl naštvaný kvůli synovi a jeho přátelům, jejich řečem o zbraních a akci. Připomínali mu Bobovy kamarády ve Phoenixu. Jednoho dne koncem léta vešel Johnny do svého domu, kde si Una četla. „Stěhujeme se,“ oznámil s rozhodným, rozezleným tónem. „Už tu nechci dál žít. Trápí mě, do čeho se to Robbie žene. Věci nejsou v pořádku a nejsem si jistý, jestli tu chci být, až se něco stane.“ Una chvíli zvažovala možnosti. Přestěhovat se blíže Spokane by Johnnyho dostalo blíže k doktorovi, kterého musel navštěvovat jednou měsíčně. Ale Johnny nemoci podléhal a poslední věc, kterou Una chtěla, byla přestěhovat se někam pryč od rodiny. „Zlato, já se nechci stěhovat,“ nakonec řekla Johnnymu. „Nechci opustit vnoučata.“ „Johnny vnímal její skutečnou obavu. Brzy zůstane sama, poprvé bez něj od chvíle, kdy se vrátila zpět do Detroitu v roce 1945, aby porodila Granta. Díky ní se představy opuštění Mathews Acres vzdal. V srpnu bylo zřejmé, že Bob má své vlastní plány. Aby ubytoval návštěvy, které předvídal, najal Daniela Bauera, člena Árijských národů a stavebního podnikatele, aby postavil budovu hned vedle domu, kterou by mohl používat jako dům pro hosty. Bauer, otec čtyř dětí, byl bývalý Minuteman, který se přidal k Butlerově církvi v roce 1975. Koncem 70. let byl členem církevní rady a řídící editor Butlerových novin a Mathewse a Loffa potkal, když přivedli své ženy k Árijským národům na večer Díkůvzdání v roce 1982. Kemp a Soderquist, Mathewsovi přátelé z National Alliance v Kalifornii, pomáhali se stavbou. Měl to být Ellis Island Bílé Americké bašty, kde její imigranti mohli zůstat, dokud nebudou usazeni. S mansardovou střechou nad patrem byla kasárna, jak se budově začalo říkat, primitivní, když šlo o komfort, ale Mathewsovi a jeho přátelům poskytovala soukromí. Šest na dvanáct metrů prostorná budova byla pokryta vlnitým plechem v barvě akvamarínu a měla stříbrnou plechovou střechu. V přízemí bylo podél západní zdi vyskládáno dříví. Podlaha byla z prostého betonu. Pěkné dřevěné dveře, čalouněné s malým okénkem, zdobily hlavní vchod v jihovýchodním rohu. Menší bílé dveře s velkým oknem byly v severní zdi. Zadní dveře byly jen pár metrů od schodů vedoucích po dlouhém, příkrém zalesněném svahu k Beaver Creek. Do patra kasáren vedlo strmé schodiště na jižní straně místnosti. Podlaha byla z dřevotřísky, zdi nebyly hotové. Když se lidé nastěhovali, různě po domě se umístil starý nábytek a ode zdi ke zdi byly rozloženy palandy. Soderquist si z Kalifornie přivezl své knihy o nacistech a německém pohledu na Druhou světovou válku, a k šesti regálové knihovně byly umístěny schůdky. V severním rohu byl otevřený balkon. Mathews, Bauer, Kemp a Soderquist uzavřely konečné práce na domě zalitím dvou malých betonových schodů venku za zadními dveřmi. Na horní schod vyryli nápis: „8-16-83, D.B., B.M., R.K., B.S.“ V levém dolním rohu pak byla načmáraná 78

svastika. Na dolní schod vyryli tři řádky: WHITE PRIDE, WHITE UNITY, WHITE AMERICA.“ Marlene Loff porodila své třetí dítě, Jamie Anne, 23. srpna. Ken se hodně sblížil s Richie Kempem a mladého muže požádal, zda by šel za kmotra. V září proběhly křtiny u Árijských národů. Ale Loffovi poté přestali do Hayden Lake jezdit. Ken sledoval, jak se jeho přítel Mathews stává stále posedlejší se sehnáním peněz na pomoc pravicové kauzy. Zesílilo to koncem léta, když další mladí muži, všichni horliví k akci, přijeli navštívit Mathews Acres. Bauer se zmínil, že na Mathewsově farmě je práce. Denver Parmenter a Bruce Pierce, hladoví po příležitosti, přivezli řetězové pily. Mathews jim řekl, že by mohli pokácet stromy, aby rozšířil svou mýtinu, a pak dřevo sami prodat a peníze si nechat. Pierce, nedávný konvertita Árijských národů, byl za šanci vděčný. On a jeho žena, Julie, byli ve finanční tísni, bojujíc, aby uživili své tři děti. Pierce, hrdý muž, byl jednou zahanben, když se mu moc nedařilo a Mathews mu nabídl peníze jako dar. Když Pierce zdvořile odmítl, Mathews trval na svém a řekl něco, na co Pierce nikdy nezapomněl. „Bruci,“ řekl Bob, podávajíc peníze, „udělej mi prosím laskavost. Buď laskavý příjemce.“ Bob měl radost z dávání darů. Byl mezi svými přáteli známý jako extrémně velkorysý muž, a tento jeho povahový rys překvapil některé, kdo nebyli zvyklí takový soucit vídat. Ve skutečnosti, stěžovala si někdy Debbie, se Bob nechal využívat lidmi, co čekali na almužnu. Ale tihle noví muži byli horliví do práce. Pokáceli stromy, tahali štěrk a dělali jiné rančerské práce. Randy Duey také jezdil na návštěvy, společně se starším Davidem Lanem, který si Mathewse oblíbil na kongresu. Nazývali Boba „iniciátorem“, někteří z nich si pamatovali den v Riverfront Park, když se Bob chopil vedení a ostatní se semkli za ním. Nyní, když diskutovali o rase a pravici během více klidných dní na Mathews Acres, cítili, že Bob chce udělat další krok. Pastor Butler nešetřil slovy, ale mladí muži byli neposední. Kdy přijde čas k povstání, říkali si? Teď přišel Bob Mathews. Neměli pochyb, když Bob říkal, že by mohli sehnat peníze pro pravici, že je seženou. Bob jim připomínal Milesovu řeč o finanční potřebě pravice. Pak jim Bob dal literaturu National Alliance a vedl diskuse o takových knihách jako The Road Back, Essays of Klansman, a The Turner Diaries. The Road Back, vydaná v Kalifornii nakladatelstvím Noontide Press, byl instruktážní manuál na založení teroristické skupiny, zahrnujíc sekce o žití v podzemí, tajné komunikaci a získávání informací. Essays of a Klansman byla nedávná práce Louise Beama, která obsahovala bodový systém árijského válečnictví, přiřazující hodnoty k různým zabitím a kriminálním skutkům. The Turner Diaries je fikce, napsaná Williamem Piercem, vedoucím National Alliance – žádný vztah k Bruceovi. Popisuje podzemní armádu, která v 90. letech vyvolá rasovou válku proti Židy kontrolované americké vládě, vyprávěné formou deníku jedním z členů guerilly, Earlem Turnerem. V knize učiní Cohenův zákon držení zbraně nezákonné a koncily mezilidských vztahů jsou obdařeny policejními 79

pravomocemi, aby prosadily integraci, i míšení ras, na veřejnost. V reakci je založeno bílé podzemí nazvané Organizace. Jeho tajná vůdcovská klika je pojmenována Řád (The Order), elitní sekta velitelů, kteří dohlíží na bombový útok pomocí nákladního vozu na velitelství FBI a minometný útok na Kapitol. Skupina si kvůli nedostatku členů vypomáhá prováděním menších útoků, paděláním peněz, přepady obrněných vozidel a atentáty. Je organizována v malých buňkách, podobných Bobovým Synům svobody. Na konci bílí zvítězí poté, co se jim podaří získat území v Jižní Kalifornii, zmasakrovat Židy a menšiny, a použít nukleární střely z letecké základny ve Vanderbergu k vyhlazení Izraele. Píše se rok 1999, těsně před koncem milénia. Fiktivní první zápis Earla Turnera v jeho deníku shrnuje Bobovy touhy: „16. září 1991. Dnes to konečně začalo! Po všech těch letech řečnění - a nic než řečnění – jsme konečně spustili první akci. Jsme ve válce se Systémem, a už to není jen válka slov.“ V ZÁŘÍ BOB odjel do Arlingtonu, ve Virginii, navštívit shromáždění National Alliance. Měl sebou řeč, kterou si připravil doma na kuchyňském stole, report úsilí o zapojení farmářů a rančerů do „bílého rasově nacionalistického hnutí.“ Lidé, kteří Boba neviděli od shromáždění v roce 1981, byli překvapení nad změnou. Jeho vlasy byly zkrácené ve vojenském stylu a byl ve skvělé fyzické kondici. Byl celebritou mezi asi stovkou účastníků, protože nejnovější bulletin National Alliance přinesl jeho fotografii. Mí bratři, mé sestry,“ promluvil Mathews do mikrofonu s formálním přednesem, který se postupně uhladil. „Z mlhou zahalených zalesněných údolí a hor Pacifického Severozápadu vám přináším poselství solidarity, volání k akci a požadavek ke splnění povinnosti jako členů předvoje árijské obrody a konečného, totálního árijského vítězství. Znamení probouzení raší po celém Severozápadu a nejvíce mezi ráznými farmáři a rančery, třídou našich lidí, kteří byli zasaženi obzvláště tvrdě špinavými, ulhanými Židy a jejich parazitujícím lichvářským systémem.“ Mathews se zmiňuje o „zemanech“, farmářích, kteří se zradikalizovali, když jim existující ekonomika zničila jejich sny o vlastní půdě. Musejí být přivedeni do boje, prohlašoval Mathews svým ještě stále chlapeckým hlasem. „Ten úkol nebude lehký,“ varoval ve velkolepé řeči. „Televizní satelitní přijímače rostou jako jedovaté houby na polích oráčů půdy. Elektronický Žid se vkrádá do obývacích pokojů i těch nejzapadlejších farem a rančů. Rasu ničící bestie jsou všude.“ Pak promluvil o svých plánech pro své přátele na Mathews Acres. „Zkusme nejen kázat, zkusme žít rasovým hospodářstvím,“ řekl. „V Metaline Falls nejen jíme, dýcháme a usínáme společně, také společně rosteme jako jedna mysl a jedno tělo. Rozbili jsme okovy židovské mysli. V Metaline Falls známe význam slova moje, znamená to naše, naše rasa, celost našeho lidu! „Deset srdcí, jeden tep! Sto srdcí, jeden tep! Deset tisíc srdcí, jeden tep! Jsme zrozeni bojovat a umírat a pokračovat v proudu, proudu našich lidí,“ Mathewsův hlas 80

prudce zesílil. „Budeme kráčet kupředu, kupředu ke hvězdám, vysoko nad bláto, bláto žluté, černé a hnědé. Soukmenovci, povinnost volá! Budoucnost je tu!“ „A tak vstaňte jako muži, a zažeňte nepřátele do moře! Vstaňte jako muži, a složte posvátnou přísahu nad zelenými hroby vašich otců, že se znovu zmocníte toho, co vaši předci objevili, prozkoumali, dobyli, osídlili, vybudovali a pro co zemřeli! Vstaňte jako muži a vezměte si zpět naši půdu. Soukmenovci, povstaňte! Pohleďte směrem ke hvězdám a hlásejte náš osud! „V Metaline Falls máme rčení: Porážka, nikdy! Vítězství, navždy!“ Publikum vybuchlo v potlesk, věnujíc Bobovi jediné ovace ve stoje na celém shromáždění. Na konferenci Bob obnovil vztahy s mužem z Filadelfie, kterého potkal v roce 1981, Thomasem Allenem Martinezem. I přes své příjmení byl nepokrytým bílým rasistou a rozzlobeně reagoval na ty, kteří jej obviňovali z toho, že je Hispánec. Tvrdil, že má árijskou krev po svém kastilsko-švédském otci, a své řecko-velšské matce. Namísto mar-TÍN-ez své jméno vyslovoval jako mar-tin-EZ. Poté, co se malá skupina bavila v Martinezově hotelovém pokoji, zůstali Mathews a Martinez o samotě. Bob se svěřil, že již nemůže déle čekat. „Clint nebude mít žádnou budoucnost, pokud se nezvednu a nezajistím ji pro něj,“ řekl Mathews. „Dám svoji půdu doktoru Piercovi, aby přivedl National Alliance na západ. To je místo, kde existuje bílý teritoriální imperativ, Tome.“ „Počkej, Bobe, to nemyslíš vážně?“ Odpověděl Martinez. „To je dost šílené. Co se pak stane s tvou rodinou?“ „Ale Tome, já něco musím udělat. Země se rozpadá a já už to dál nemohu snášet.,“ odpověděl Mathews. V jeho tónu bylo něco, co Martineze děsilo. KONCEM ZÁŘÍ začaly první ledové větříky, signalizující přicházející zimu, vát do Pend Oreille Valley z Kanady, řítící se přes větve borovic dolů po hřebenech hor s hřměním jako dusot divokého stáda. Půda pod chvojím začala hnědnout a stále kratší dny byly víc a víc zamračené. Jednoho výrazného večera se několik aut trmácelo přes štěrkovou cestu z Boundary Dam Road na odloučené Mathews Acres, parkujíc přímo vedle usedlosti na kusu mýtiny ohrazeným dřevěným plotem. Debbie často vařila pro Bobovy hosty a tuto noc byl připraven velký banket pro osmnáct lidí, včetně žen a dětí. Důvodem byla formální schůzka, na které se měly projednat věci, které hostitel a jeho hosté neformálně probírali v minulých měsících. Po večeři se muži omluvili a nechali ženy u umývání nádobí. Bible zapovídala, aby se ženy účastnily rozhodovacího procesu. V temnotě, devět mužů vedených Mathewsem sešlo po dřevěných schodech zadním východem a přešlo po osmimetrové stezce ke kasárnám. Díky měsíčnímu svitu mohli vidět, že vrchol Orlího nosu je stále holý, ale křehký vzduch napovídal, že už to nebude dlouho trvat a v severní zemi napadne sníh. 81

Pro Mathewse, který studoval odinismus, bylo významné, že se jich sešlo právě devět, nejmystičtější číslo v severské mytologii. Bylo mu známo, že se Odin naučil devět kouzelných písní a visel devět dní na Yggdrasillu, stromu světa, aby získal moudrost mrtvých; Heimdall, boží hlídač, měl devět matek, a náležitěji k okolnostem, Thor klopýtl po devíti krocích, než padl mrtvý ve Velké bitvě. Bob v patře kasáren postavil tabuli. Krb byl plný dřeva. Když se usadili, Bob zkoumal každého muže, spokojený, že shromáždil soukmenovce, kteří přesně porozumí všemu, co chce říct. Hned vedle něj seděli ty nejmladší tváře, Richie Kemp a Bill Soderquist. Pak jeho oddaný přítel, Ken Loff, a David Lane. A potom skupina z Árijských národů: Dan Bauer, Denver Parmenter, Randy Duey a Bruce Pierce. „Požádal jsem každého z vás, abyste sem přišli, protože si myslím, že sdílíme společný cíl,“ řekl Mathews a sebral kus křídy. „Mám v úmyslu sestavit skupinu soukmenovců, kteří za sebe budou místo slov mluvit činy. A říkám vám v tuto chvíli, že pokud se kdokoliv z vás nechce zapojit, může svobodně odejít.“ Každý se rozhlédl kolem sebe, ale nikdo neodešel. „Hodně jsem přemýšlel o našich filozofických diskusích v uplynulých posledních měsících a dal jsem dohromady některé nápady do plánu se šesti základními kroky. Prvním je založení skupiny, což je přesně to, co dnes v noci děláme. Druhým je sestavení cílů – co přesně chceme a jak daleko jsme pro to odhodláni zajít.“ „Třetím krokem je zajištění finančních zdrojů. Mám pár nápadů, které detailně probereme později. Čtvrtým krokem je nábor nových členů a použití těchto zdrojů na financování pravicových kauz.“ Nikdo výrazně nesouhlasil, ale několik bylo znepokojených z třetího kroku. Co Bob myslel „zajištěním“ zdrojů? Bauer a Loff se neklidně vrtěli. „Než budeme pokračovat, pokud jste všichni ochotní se ke mně připojit, musíme se nejdříve spojit jeden s druhým jako pokrevní bratři.“ Toto izolované útočiště, zastrčené hluboko v lesích, bylo ideálním místem k zosnování spiknutí. Tady slyšeli pouze Mathewse, který je spřátelil, co jim dal cokoliv, aniž by za to něco požadoval zpátky. Dovolával se jejich idejí, a, spokojen s tím, že byly věrné, je pobízel, aby podle nich žili. „Požádám každého z vás, aby složil přísahu, že zůstane věrný této věci,“ řekl Mathews. „Rád bych všem připomněl, co je tu v sázce. Jsou to naše děti, soukmenovci a jejich úplné ekonomické a rasové přežití. Kvůli tomu bych rád před nás umístil bílé dítě, až budeme přísahu skládat. Denvere, můžeme použít Kristin?“ „Jasně, Bobe!“ odpověděl Parmenter, poctěn, že si Mathews vybral jeho pětiměsíční dceru. Parmenter odběhl zpátky do domu, kde se ženy bavily jedna s druhou. Ale Janice Parmenter odmítla, aby byla její dcera takto použita. Nedovolila, aby skupina mužů nad její malou dcerou vykonávala nějaké rituály. Denver se vrátil zpátky do kasáren, kde se muži zatím přemístili nahoru. Když vyšel po schodech, viděl svíčky, které byly rozsvíceny v kruhu. Uprostřed byla deka, zřejmě pro Kristin. Ale Denver Bobovi oznámil, že jeho žena nechce spolupracovat. 82

„To je v pořádku, soukmenovče,“ řekl Bob, pokládajíc svou ruku na vyššího muže. Pak Bob požádal Loffa, aby vzal svou šestitýdenní Jamie Anne. Když se Ken vrátil, holčička byla položena na deku, kde zírala na kruh mužů rýsující se nad ní v strašidelném svitu svíček na zemi. Muži spojili ruce, opakujíc přísahu, kterou Mathews odříkával: „Já, jako svobodný árijský muž, na tomto místě skládám neúprosnou přísahu nad zelenými hroby našich otců, nad dětmi v lůnech našich žen, nad trůnem všemocného Boha, jehož jméno je posvátné, že vstoupím do svatého svazku s těmito bratry v tomto kruhu a upřímně prohlašuji, že od této chvíle nebudu mít žádný strach ze smrti, žádný strach z nepřítele; že mám posvátnou povinnost, udělat cokoli je nezbytné, abych své lidi vyrval Židovi a přinesl totální vítězství árijské rase.“ „Já, jako árijský válečník, skládám přísahu naprosté mlčenlivosti k Řádu a totální věrnost mým kamarádům.“ „Buďte mi svědky, mí bratři, že pokud se někdo z vás dostane do zajetí, udělám, cokoliv bude nezbytné, abych znovu získal vaši svobodu.“ „Buďte mi svědky, mí bratři, že pokud vám nepřátelský agent ublíží, budu ho pronásledovat na konec světa a oddělím jeho hlavu od jeho těla.“ „A nejen to, buďte mi svědky, mí bratři, že pokud poruším tuto přísahu, ať jsem navěky proklet ústy našich lidí jako zbabělec a křivopřísežník.“ „Mí bratři, ať jsme Jeho válečnou sekyrou a nástroji války. Ať jdeme po jednom, po dvou, po skupinách, po legiích, a jako praví árijští muži s čistými srdci a silnou myslí čelíme nepřátelům naší víry a naší rasy s odvahou a odhodláním.“ „Tímto vyvoláváme pokrevní úmluvu a vyhlašujeme, že jsme v úplném stavu války a nesložíme své zbraně, dokud nezaženeme nepřítele do moře a nevezmeme si zpět zemi, která byla zaslíbena našim starým otcům, a skrze naši krev a Jeho vůli, se stane zemí našich dětí.“ Pro všechny muže to byl vysoce emotivní moment, zvlášť pro Mathewse. Nyní měl nové Syny svobody a rozšířenou kauzu. Když znovu sešli po schodech, Mathews oznámil, že pátým krokem byly atentáty na rasové nepřátele. V radikální pravici měl každý seznamy a hovor o zabití nepřítele nebyl ničím neobvyklým. Dost často se to bralo spíš jako prázdné řeči. Mathews mluvil o zabíjení v soudný den. Kdyby byla skupina napadena úřady, každý muž měl terč, který měl najít a zabít. Terče měly rozsah od Henry Kissingera a bankéře Davida Rockefellera, k hlavám tří televizních sítí, kteří byli všichni vnímáni jako nepřátelé, protože byli buď Židy, nebo Židům sloužily. Šestý krok, řekl Mathews, bylo založení guerillové armády, úderné síly se schopností provádět sabotáže v městských oblastech. „A teď, jak seženeme peníze?“ zeptal se jich. „Vzpomínáte si, jak Bob Miles mluvil o tom, že pravice potřebuje peníze jakkoliv je bude možné získat? Soukmenovci, jak daleko zajdeme?“

83

Loupež se okamžitě ukázala jako možnost. Ale Bauer, který také vedl církev Identity v Coeur d'Alene, měl náboženskou námitku. „Bible nám říká, že je špatné páchat zločin,“ řekl skupině. Soderquist, který zaznamenal, že muži si vydělali nějaké peníze kácením dřeva na Bobově pozemku, řekl, že lesní správa pravidelně vypisuje kontrakty na těžbu dřeva a křovin, a že by mohli jeden takový získat. Dřevorubectví působilo na vize některých mužů, kteří viděli sami sebe jako nordické lesníky. Mathews řekl Soderquistovi, aby se na to podíval. Lane navrhl padělání peněz, které mohlo sloužit dvěma účelům. Pokud se úspěšně udaly do oběhu, padělané peníze jim mohly získat čisté peníze pro hnutí. A také, šíření falešných peněz do systému mohlo znehodnotit skutečnou měnu a tak podkopat vládu. Mathewsovi se nápad líbil a pověřil Lanea, aby se tím dále zabýval. Duey a Parmenter přišli s názorem ohledně financování kontaktovat arabské ropné země. Sdíleli nenávist k Židům a mohli by být ochotni podporovat kauzu v Americe, nejsilnějšího spojence Izraele. Mathews znovu souhlasil. Když se téma loupeží znovu objevilo, Loff navrhl, že by se mohli zbavit náboženských námitek zaměřením se na pasáky a dealery drog, kteří vydělávali jmění na lidských neřestech. Pro skupinu mohlo být výhodné okrádat takový lidský odpad a dosáhnout dvou cílů, získání peněz a zbavení společnosti jejich nežádoucích elementů. Nakonec se tento přístup Robina Hooda zalíbil i Bauerovi.

84

Kapitola 4 OBRAT KE ZLOČINU Denver Daw Parmenter byl urostlý mladý muž, s poněkud menší hlavou k jeho svalnatému tělu. Miloval drsný chlad lesů Severozápadu. Když se trmácel v kabině Mathesovy dodávky, jedoucí vzhůru po klikaté Sullivan Creek Road nad Metaline Falls, srovnával Parmenter severní lesy s horkými pláněmi Texasu, kde vyrostl. Dodávka udělala smyk a zastavila na štěrkové cestě. Auto zastavilo za ní. I přes trvalé mrholení se Parmenter a ostatní těšili na práci, kterou měli před sebou. Parmenter vlezl do kufru dodávky a začal tahat vybavení. Pak, s řetězovou pilou v ruce, seskočil dolů, dech vycházející z jeho úst dmoucí v mrazivý závoj, jak se jeho nohy dotkly země. Skupina se podívala na stezku vedoucí do lesa, pak nahoru na bídně šedivá oblaka a pak jeden na druhého. „To byl tvůj nápad, Bille, viď?“ poznamenal Parmenter. Potom, co Bill Soderquist navrhl, že byl měli zkusit získat kontrakty lesní správy, on a Loff navštívili stanici strážců Colville National Forest u Sullivan Lake, rekreačního střediska východně od Metaline Falls. Získali kontrakt na vyčištění stromů a křovin ze stezky v Salmo-Priest Wilderness. Vydělat si moc neměli, ale byla to poctivá práce. Do tábora přijeli připraveni, protože to byla práce na déle než jeden den. Mathews, Parmenter, Lane a Kemp popadli pily, rýče a sochory, a zbytek vybavení nechali pro Pierce a Soderquista. Dostali se na stezku a začali s mýcením, ale netrvalo dlouho a chlad jim znecitlivěl prsty. Jak se hodiny vlekly, dívali se jeden na druhého. Chlapáctví každému z nich bránilo, aby byl tím prvním, kdo navrhne, aby přestali. Pět hodin, kdy se jim udělaly a praskaly puchýře, drželi frontu, dokud konečně Mathews nepřestal, aby zkontroloval hřbet mezi vrcholky hor před nimi. Hřeben byl zasypán sněhem, ačkoliv níže ještě pršelo. „Nezvládneme to, chlapi,“ řekl Mathews. „Nahoře sněží a my se máme dostat do toho průsmyku. Myslím, že bychom se měli vrátit.“ Ostatní si nebyli jisti, jestli stezka do průsmyku vůbec vede, ale šťastně souhlasili. Mathews rychle složil mapu. Při sestupu na začátek stezky zadrmolil David Lane to, co bylo všem zřejmé: „Okay, budeme muset být lepšími mysliteli, než byli naši otcové, protože zcela určitě nejsme takoví chlapi, jací byli oni.“ Jeden po druhém se začali smát. „Kruci,“ řekl Bob – který téměř nikdy neklel –, „stejně bychom z téhle práce nemohli financovat pravici ani týden.“ Idea Ken Loffa o loupeži začala vypadat víc a víc lákavě. Pasáci a dealeři drog u sebe nosí hodně peněz a nikdo neuroní ani slzu, když o ně přijdou. Bob pracoval celou směnu v cementárně, po svačině dal Debbie pusu na rozloučenou a jel do Spokane, asi dvě hodiny cesty. Bylo to jako mít dvě zaměstnání, modrý límeček přes den a Robin Hood v noci. Pokaždé se setkal s někým jiným a pak křižovali Division Street do centra Spokane, hlavního města regionu Inland Empire. 85

Spokane je v porovnání se standardem velkých měst malé, se 170 tisíci obyvateli. Ale pro Boba a jeho družinu novopečených arijských válečníků to bylo jako navštívit Sodomu a Gomoru. Bob si myslel, že města jsou místem zla, věznicí ducha. V jejich snech byli plemenem supermanů, Nietzscheho nadlidé. Když chytnou pasáka nebo dealera, říkali si jeden druhému, donutí je prozradit, kam schovali peníze. Pak, dohodli se, je pravděpodobně zabijí. Nicméně ve skutečnosti byli vystrašenými muži, krmící chvástáním jeden druhého. Nikdo z nich předtím nespáchal násilný trestný čin a jejich strach ovládal jejich činy po několik nocí. Všechno o tom, jak vypadá pasák nebo drogový dealer, znali jen z televize. Ztraceni ve svých stereotypech hledali černochy, o kterých si mysleli, že jim postavu z filmu Superfly. Bob se zaměřoval na Cadillacy toulající se centrem, řízené okázale oblečenými černochy a sledoval je. Sledovali jejich stopy domů, myslíc na množství hotovosti, co bylo uvnitř. Ale zjistili, že to vůbec není jako ve filmu. Je zatraceně těžké někoho sledovat, aniž by si vás všiml. Časem objevili nějaké bary, které navštěvovali černí. Mathews a Pierce vešli do jednoho z nich naproti přes ulici od Riverfront Park. Když vstoupili do chodby mezi sálem a restaurací, viděli několik bílých žen v baru s černochy, o kterých předpokládali, že to jsou pasáci. Jedna z žen vyšla ven a všimla si Boba, jak na ní zírá, s vytřeštěnýma očima a tvrdě sevřenými ústy. „Na co vejráš?“ zeptala se žena. On i Pierce ji chtěli dát facku, ale ovládli se. Z černošského baru odešli ve dvě ráno po pár drincích. Piercovi chvíli trvalo, než mu došlo, proč na něj černoši vrhají ostražité pohledy. Pak, když se dotkl židle, na které seděl, cítil, že mu rukojeť jeho nože vyčnívá zpoza opasku. Nonšalantně jej přikryl koncem košile. „Šílenej bílej kluk,“ pošeptal Pierce Mathewsovi, vysvětlujíc mu faux-pas. „Vidíš, nezačnou si nic s nikým, o kom si myslí, že je šílenej bílej kluk.“ Poté, co při několika příležitostech černochy sledovali, si Mathews dodal odvahu. Dan Bauer, Randy Duey a Parmenter šli s ním. Chvíli za sledovaným autem jeli, když Mathews vyrazil vpřed na křižovatku, aby auto zablokoval. Všichni čtyři muži vystoupili a přistoupili k vystrašenému černochovi. Mathews, ohánějící se zbraní, vytáhl protestujícího muže z auta a praštil s ním o zem. Aby oběť přelstili, Duey vzal mikrofon z Bobova rádia a předstíral, že je policejní důstojník. V tu chvíli začal motorista spolupracovat. Ale místní policejní vůz právě projížděl ulicí, což Mathewse donutilo schovat zbraň pod bundu. Černochovi pohrozil, zavolal ostatní zpátky do auta a pak všichni odjeli. Přes všechny generálky to trvalo až do pátečního večera několik týdnů po složení přísahy, než spáchali svůj první trestný čin. Mathews si vybral pornografické knihkupectví, kterého si všimli během jedné ze svých jízd. 28. října 1983 vyzvedl Pierce, Dueyho a Bauera u nákupního centra na křižovatce Colville-Newport severně od Spokane. Čtyři muži se vměstnali do jednoho vozu a jeli 86

nejdřív do Spokane a pak na východ na dálnici číslo 90. Mathews sjel z dálnice v místě, kde přetíná Sprague Avenue, chvíli jel dál, pak to otočil a zaparkoval na parkovišti asi sto metrů od nakládací rampy. Před nimi bylo World Wide Video, toho času jediný pornografický obchod ve Spokane s označením XXX. Takové podnikání bylo v údolí nové a zvedla se kvůli němu mírná nevole. Bob si spočítal, že by jejich vypuzením mohl odvést svůj díl práce. World Wide byl součástí kalifornského konglomerátu obchodujícího s materiály pro dospělé a jeho manažer byl na svou extrémně jednoznačnou nabídku hrdý. Obchod byl z poloviny betonová kostka a z poloviny měl tvar písmene A, nízká budova v obchodním pásmu s obchodem s elektronikou na jedné straně a skladem na straně druhé. Ale co bylo nejlepší, byl kousek od rampy. V autě se napětí dalo krájet, ale Mathews si spočítal, že všechno co potřebovali, byl jeden imaginární liják, přes který se dostanou a který spustí záplavu sebedůvěry. Odvaha se lépe hledá ve skupině. Když Mathews otevřel své dveře u auta, spustil řetězec událostí, z nichž žádná nemohla tu správnou odvahu zastavit. Bauer vklouzl na místo řidiče a nechal běžet motor. Lupiči si začernili obličeje a Mathews si nalepil falešný knír na svůj horní ret. Jeden po druhém vstoupili do obchodu, nepřátelského doupěte, základny armády morálního úpadku valící se přes jejich rasu. Bylo půl osmé večer a uvnitř bylo jen pár lidí. Mathews šel k pultu, kde letmo otočil hlavu k plavovlasé Terese Sullivanové, ženě za pokladnou. Pierce šel do sekce galerie, kde se ptal po manažerovi Kenu Taylorovi, aby mu poradil. Duey zůstal u hlavních dveří. Když odešel poslední zákazník, Mathews vytáhl svou pistoli a vlezl za pult k Sullivanové. „Jdeme vyloupit obchod, tak buďte v pohodě,“ řekl Mathews. „Hej, neubližujte jí,“ řekl Taylor a nakročil si to směrem k Mathewsovi. Když míjel dveře, Duey přistoupil a udeřil ho na levou čelist. Taylorovi se zvrátila hlava, ale zůstal stát, očividně v šoku. „To byl hloupý tah,“ řekl Mathews Dueymu. „Nic nedělal.“ Duey otočil zámkem na dveřích, kroutíc hlavou v úžasu. Jeho rána menšího muže moc nepotrápila. V televizi muži vždy po ráně padali k zemi jako pytel s moukou. Měli by si přestat dělat z televize své dojmy. Bob vybral pokladnu. Pierce byl zticha a sledoval prostor ze strany na stranu, dávaje pozor, aby se nic nepokazilo. Duey byl velmi nervózní. Byl pošťák, ne ozbrojený lupič. A přece jím byl, dělajíc první krok, o kterém věřil, že má být udělán. Nahnali Taylora a Sullivanovou do zadní místnosti, kde Duey ve spěchu použil příliš mnoho pásky, aby spoutalo zápěstí Sullivanové, že nezbylo dost na Taylora. „Zůstaneš tady,“ řekl Taylorovi, když odcházel. Venku začal být nervózní Bauer. Znal varování Bible proti krádežím a zkoušel si odůvodnit to, co dělá. Zatímco čekal, opodál bouchly petardy. S domněnkou, že jeho přátelé uvnitř obchodu střílí, Bauerovi moc nechybělo, aby zařadil zpátečku a zmizel. 87

Než se rozhodl, tři muži vyběhli ven a nahrnuli se do auta. Bauer se rozjel přímo k rampě. Byli na půli cesty do centra Spokane, když si Taylor dodal odvahy opustit místnost a zvednout zvonící telefon. Byl to jeho obchodní společník. „Zavolej poldy,“ řekl mu. „Právě jsme byli vyloupeni.“ V autě vládlo delirium. Bylo to snazší, než kdokoliv z nich doufal, že je možné. Jako sen. Ale euforie skončila rozčarováním, když se vrátili ke svým zaparkovaným autům a Bob spočítal kořist. Vyšlo mu 369 dolarů a 10 centů. Pěkná revoluce! Zastavili se v baru, aby se uklidnili. Bob řekl, že dá stranou 37 dolarů jako desátek pro hnutí. Byl to neblahý začátek, když si zbytek peněz rozdělili mezi sebou. Ale něco se přece jen povedlo. Taylor policii řekl, že ten, kdo vzal peníze, vypadal jako Mexičan. Byl to Mathews, který si natřel obličej tmavou barvou ladící k jeho vlasům a hnědým očím. Když se dostalo do novin, že podezřelý je Mexičan, ostatní muži začali Mathewsovi říkat „Carlos.“ To se stalo jeho krycím jménem. Několik dní po loupeži se sešli v Bauerově přívěsu poblíž Newportu ve Washingtonu. Bauer ohledně jejich činů vyslovil vážné morální pochyby. Když se později sešli v Piercově domě v Hayden Lake, tak se konečně shodli, že bez ohledu na nějakou morálku lup v hodnotě 300 dolarů nestojí za čas, který tomu věnovali. Na druhou stranu obrněná vozidla by stála za každou vteřinu jejich času. 8. listopadu si Mathews vzal volno v práci a zorganizoval výlet do Seattlu. Do dvou aut, jeho a Bauerova, naložili zbraně do kufru pro případ, že by zahlédli kořist, kterou by chtěli okamžitě udělat. Mathews, Bauer, Pierce, Kemp a Soderquist opustili kasárna, zastavili se u Cheneyho restaurace, aby naložili Dueyho a Parmentera, a pak si udělali pětihodinový výlet do Seattlu přes vnitrozemní poušť a přes kaskády u průsmyku Snoqualmie do zelených lesů oblasti Puget Sound. Seattle je roztažen přes kopce a mořskou úžinu mezi Lake Washington a Elliot Bay, ramenem Puget Sound. Temně modrá voda přírodního přístaviště je na západním horizontu ohraničená drsnými Olympic Mountains. Mount Rainier, ohromná vulkanická celoročně zasněžená klenba, dominuje pohledu na jih asi 100 kilometrů daleko. Centrum města je vystaveno na stejně příkrých kopcích jako San Francisco, což některé nové mrakodrapy dělá ještě vyšší. Na město s půlmilionem obyvatel je Seattle překvapivě kosmopolitní díky své roli hlavního města v regionu, přístupu na zahraniční trhy a své etnicky smíšené populaci. V oblasti žije více než 1,8 milionů lidí. Metaline Falls by se pohodlně vešlo do jedné z dálničních křižovatek blízko centra. Mathews a jeho spiklenci se zapsali do Golden West motelu na Aurora Avenue North. Kořist z porno obchodu jim moc dlouho nevydržela. Mohli si dovolit jen jednu místnost, kam se namačkalo všech sedm. Bylo to tak nepohodlné, že si na druhou noc zamluvili větší místnost dole v hale, ačkoliv stejně zůstali pohromadě. Jejich plánem bylo sledovat obrněná vozidla, která neměli žádný problém najít. Soderquist odjel do obchodního domu Giant T jižně od města. Protože v Kalifornii dělal pro Thrifty, který vlastní stejný majitel, říkal si, že by mohl vědět o způsobu, 88

jakým Giant T převáží peníze, víc. Parmenter jel do K-martu a obchodů Freda Meyera na severu města, a psal si poznámky o příjezdech obrněných vozidel, kudy chodí strážci, jak vynášejí peníze a kam jezdí. Sledovali obchody několik dní, aby si dohodli plán. Když se Mathews rozhodl zaměřit na obchod Freda Mayera na Aurora Avenue poblíž North 185th Street, vrhli se na něj a prošli ho skrz na skrz. Vysedávali na parkovišti, lelkovali u blízkého Radio Shack a loudali se uličkami obchodu, dělajíce si pečlivé poznámky. Pak si večer v hotelovém pokoji sedli nad výsledky své práce. Rozhodli se, že nejlepší způsob, jak to udělat, bude zaútočit na strážné, až budou opouštět kanceláře s pytli peněz na vozíku. Ulička byla částečně z dohledu výkladních skříní a mohli utéct severovýchodním východem do čekajících aut. Nový plán rozrušil jejich mysl. Našli článek v novinách o baronce Elie de Rothschildové, příslušnici mezinárodní židovské bankovní rodiny tak nenáviděné radikální pravicí, která měla brzy promluvit k židovské skupině zabývající se sháněním peněz pro židovskou věc v Seattlu. Snesl jim snad Jehova příležitost přímo do klína? Bauer experimentoval s dvousložkovými výbušninami, a tak muži zvažovali bombový útok v prostoru recepce hotelu Olympic Four Seasons, kde měla Rothschildová mluvit. Bauer a Parmenter odjeli k luxusnímu hotelu na Fourth Avenue a University Street v samém centru města. Prozkoumali mramorovou halu a zvažovali umístění bomby do místnosti nad pódiem, nebo dokonce možnost sebevražedné mise, při které by jeden z nich bombu odnesl k recepci, kde by ji v blízkosti Rothschildové odpálil. Bauer a Parmenter jeli do knihovny University of Washington severovýchodně od centra, aby našli něco o Rothschildové a výbušninách. Když tam byli, prošli kolem kanceláře označené jako „Arabsko Americká studentská asociace“. Podívali se jeden na druhého a mysleli na tu samou věc: „Arabové. Ti nenávidí Židy stejně jako my! Napsali záludný vzkaz o „společných cílech“ a že shánějí finanční pomoc. Vzkaz připevnili na dveře spolu s popisem, jak se s nimi mohou spojit. Arabská skupina nikdy neodpověděla. Mathewse zlobilo, že jsou ostatní objevením Rothschildové rozptýleni. Chtěl, aby se soustředili na loupež. Atentáty mohly přijít později. Přejít z vyloupení porno obchodu k zavraždění baronky Rothschildové byl příliš velký skok. Museli vybudovat větší válečnou pokladnu. Kromě toho neměli žádné výbušniny ani čas zosnovat plán v tak krátké době, argumentoval Bob. Pierce a pár dalších trvali na tom, že by měli zkusit Rothschildovou zabít. Potom začal Bauer měnit svůj názor na loupež. Mathews byl rozkolem rozzloben. Neschopni dosáhnout shody se 12. listopadu vrátili do Metaline Falls, aniž by v Seattlu cokoliv podnikli. Mathews si spočítal, že přišel čas obrátit se na Davida Lanea. Bývalý Klansman z Denveru měl od složení přísahy napilno s přípravou padělatelské operace. Lane v tichosti odjel k Aryan Nations, aby sehnal tiskárnu. Ale také ho zajímalo, jak ve velkém rozsahu přerušit telefonní linky. Kdyby se gang někdy pokusil o velkou loupež, mohlo by to pomoci vyřadit poplašné systémy. 89

Během snídaně, když si dali sraz v Owl Cafe v Hayden Lake, seděl Lane v zadní jídelní místnosti s pastorem Butlerem; Randy Evansem, Butlerovým následovníkem a Klansmanem z Kalifornie; s Royem Manskerem, jehož syn Bob pracoval pro telefonní společnost, a s mužem, který byl Laneovi představen jako Peter Lawrence. Lawrence byl ve skutečnosti Peter Lake, novinář na volné noze z Marina Del Rey v Kalifornii, který infiltroval radikální pravici pro investigativní magazín s krátkou životností, vydávaný pornografickým magnátem Larry Flyntem pod názvem The Rebel. V jeho ruce, pod stolem, zatímco ostatní srkali svou kávu, byl kapesní diktafon. „Potřebuju něco vědět o telefonních zařízeních,“ řekl Lane, a požádal Manskera aby napsal krátký dopis svému synovi do Weiseru v Idahu. „Nesmíš mluvit po telefonu, jinak to nejde.“ „Fajn, ty mi řekni, co potřebuješ vědět, a já to pro tebe zjistím,“ odpověděl Mansker. „Jestli to ví, řekne ti to.“ „Dobře,“ řekl Lane. „Potřebuju zcela vyřadit z provozu telefonní systém ve velké metropolitní oblasti alespoň na hodinu.“ „Hm, hm,“ odpověděl nenuceně Mansker. „Myslím, že ti poví, jak to udělat.“ Rozhovor pokračoval, když se číšnice Lanea zeptala, zda si ještě dá kávu. Lane zdvořile odmítl a Mansker pokračoval: „Všechno, jedno místo, který to všechno vyřadí?“ „Jsou místa, kde když víš, kam jít,“ vysvětloval Lane, roztahujíce ruce, „je tam takhle veliká šachta, kde není nic jiného, než kabely.“ Lane chtěl znát polohu jedné z podzemních šachet, které společnost Bell používá jako křižovatku pro hlavní kabely. Každý kabel vede 10 tisíc vláken drátů. Vyřazení jedné malé šachty může narušit telefonní systém na několik dní a zabránit spuštění jakéhokoliv alarmu přes telefon. Lane napsal na ubrousek slovo, jméno města, které Peter Lake neuměl přečíst. „Řekni mu, že to potřebuju vědět pro …“ řekl Lane, a podal ubrousek Manskerovi. Experti věří, že pro teroristy by nebyl žádný problém ve velkých amerických městech vyvolat chaos. Státní komunální linky jsou tak slabě chráněny, že gang s minimální úrovní předchozího průzkumu by dokázal způsobit všeobecný zmatek. Bomby nebo chemické zbraně mohou být vyrobeny podomácku s menšími obtížemi, než je výroba páleného alkoholu. V této zemi je dostupných více než dva tisíce manuálů o zbraních, bombách a teroristických taktikách. Silné výbušniny na čtyřech nebo pěti strategických místech mohou vyřadit severovýchodní Spojené státy na týdny, možná i měsíce – elektřinu, potrubí zemního plynu, komunikace. RŮŽOVÁ PLEŤ GARY YARBROUGHA se na slunci snadno spálila. Jeho husté vlasy mu spadaly na temeno hlavy ve velkých zrzavých vlnách. Velkolepý vous po vzoru Smith Brothers se mu ježil několik čísel z brady. Jeho úzké rty mu rámoval knír říčního karbaníka, dlouhý a hustý. Jeho konce si Yarbrough téměř pořád nevědomky mnul mezi konečky prstů. Vypadal jako hubená verze komiksové postavičky Yosemite Sam, což se vázalo k jeho přezdívce Sam. Střídal příležitostné práce, jednou jako umývač nádobí v motorestu u Schooneyho na U.S. 95 v Atolu, severně od Hayden Lake. A také u Butlera obsluhoval jeho ofsetovou tiskárnu. 90

Bob přemýšlel o tom, že Garyho získá pro svou skupinu. Ale Yarbrough měl čtyři dcery, nejstarší velmi nemocnou s vadou ledvin, a často musel být doma. Kromě toho to byl ten nejlepší ochrankář, jakého pastor Butler měl a Duey a Parmenter měli Butlerovo bezpečí dost na srdci. Někdo se mohl pokusit pastora zabít, stejně jako když na jeho kostel zaútočili v jednaosmdesátém bombou. A tak Mathewsovi došlo, že Garyho bude třeba v Idahu. Ale v tiskárně si Yarbrough mohl najít čas na Laneovu operaci. Na veliké večeři Díkůvzdání v Aryan Nations 24. listopadu 1983 hráli Mathews, Lane a Yarbrough společně s několika dalšími lidmi z tábora šachy v kanceláři. Po matu Mathews ostatním nařídil, aby odešli z tiskárny. Yarbrough souhlasil, že spustí tiskárnu, aniž by se pastoru Butlerovi řeklo, co se bude tisknout. Tiskárna, ze strany s přilepeným krucifixem a s obrázkem Adolfa Hitlera zdobícím blízkou poličku vyžadovala Garyho plnou pozornost. A tak byl jednou v noci překvapen, když se otočil a zjistil, že ho David Tate upřeně pozoruje. David, v té době jednadvacetiletý, byl synem Charlese a Betty Tatetových, věrných členů Butlerovy církve. Přes rozdíly ve věku a zkušenostech spolu Yarbrough a Tate vycházeli. Tate ke staršímu muži s jeho tetováními a vězeňským záznamem vzhlížel. Tate se přestěhoval se svými rodiči z Kalifornie jako chlapec, aby žili blízko Butlera v Careywood, severně od Hayden Lake. Chodil do školy se svým bratrem a sestrou v karavanu za kanceláří a Butlerově pozemku. Butlerova Árijská akademie bylo místo, kde se bílé děti učily čtyřem základním naukám: čtení, psaní, počítání a rase. Chlapec vyrostl mezi zbraněmi, nic neobvyklého v této části země. David u sebe nosil revolver, ten samý co Gary, který i přes svá odsouzení za vloupání často nosil zbraň za pasem. Tate často vedle zbraně nosil i Bibli. Druhý dodatek je dobrá záloha, ale Lukáš 22:36 poskytoval veškeré ospravedlnění, protože válečník Krista musí být ozbrojen: „Ten, kdo nemá meč, nechť prodá svůj oděv a koupí si nějaký.“ Ten samý Nový zákon by Tateovi, který hraním se zbraněmi nevyhnutelně směřoval k neštěstí, dal moudřejší radu: „Pak Ježíš pravil, Dej svůj meč znovu na své místo, protože všichni, kdo vezmou meč, mečem zahynou.“ (Matouš 26:52). Tate viděl, jak Yarbrough tiskne falešné padesáti dolarovky. Takto odhalenému mu nezbylo nic jiného, než mladíka do plánu zasvětit. Tate sledoval, jak tiskárnou prochází čistý bílý papír, aby se na druhé straně objevil jako padesáti dolarová bankovka. Trvalo týden, než udělali 200 tisíc dolarů. Ale byl tu problém. Bankovky vypadaly podivně vybledle. Aby to dali do pořádku, tak Mathews požádal Loffa, aby mu schovával lógr z kávy. Loff lógr dovezl do kasáren a sledoval jak Mathews, Lane a Kemp namáčejí archy padesátek do zabarvené zelené lázně. Loff je pomáhal sušit na šňůře natažené přes místnost v patře. Suché archy pak pomazali lógrem, aby vypadaly autentičtěji. Špatné kusy skončily v krbu a shořely. Padělatelé padesáti dolarovky obvykle nedělají, protože nejoblíbenější místa na udání falešných peněz obvykle tak velké bankovky nepřijímají. Nejčastěji padělaná 91

bankovka je dvacetidolarovka. Minimalizuje risk a maximalizuje zisk. Při nákupu balíčku cigaret nebo novin je návratnost ve skutečné měně fantastická. Bob požádal Kena Loffa, zda by přijal odpovědnost postarání se o rodiny těch, kteří se dostanou do problémů, tak jak vyhlásili ve své přísaze. „Víš, Bobe, že neudělám nic nelegálního,“ řekl mu Ken. „O to tě žádat nebudu, Kene,“ odpověděl Bob, vědom si toho, že Ken už pomohl s falešnými penězi. Také už pomohl jednomu z mužů. Richie Kemp si koupil novou Toyotu Celicu s 1 500 dolary, které vydělal na pile Vaagen Brothers v Ione. Loff spolupodepsal dlužní úpis na zbytek peněz. Měl Kempa docela rád. Když si Mathews koupil nový Chevrolet a zaplatil ho přes dealera, Soderquist mu navrhl, aby odešel z cementárny a prošel stejným strádáním jako jeho nezaměstnaní kamarádi. Pro Boba to byl přesvědčivý argument. Krom toho by ho to přinutilo pokročit v jeho plánu, protože peníze potřeboval. Bob tedy odešel z práce v naději, že tento čin bude muže inspirovat. Po barvení bankovek v kasárnách Lane pozval muže na jejich řezání. Přišli Pierce, Bauer a Kemp. Když byli hotovi, všichni až na Kempa souhlasili, že pojedou na plánované nákupy do Yakima Valley. Bob se většinu času v myšlenkách zabýval rakovinou svého otce. Johnny byl den po návratu svého syna z tajného výletu do Seattlu přijat do nemocnice Sacred Heart Hospital ve Spokane. Doktoři řekli Uně, že se blíží konec. Tentokrát bylo pro jejího odvážného manžela nemožné se s tím poprat. Bob s Debbie ho několikrát navštívili, ale rakovina ho oslabila tak, že nebyl schopen vést dlouhé rozhovory. Stejně toho svému nejmladšímu synovi neměl moc co říct. Hleděl na něj s hněvem a zklamáním. Během dvaceti let se přesvědčil, že nemůže Robbieho argumentačně přesvědčit, doufal však ve svůj umírňující vliv. Teď se ale bál. Bob tátu miloval víc, než mu kdy řekl. Ale ani koncem 70. let, kdy mezi nimi panovalo příměří, se spolu neuměli moc bavit. Bob si myslel, že své rodině zabezpečuje tu nejlepší budoucnost. Johnny neviděl, že to způsobovalo třenice a zapříčinilo trvalý rozkol s bratrem Leem, kdysi Bobovým nejlepším přítelem. Bobovo nadšení pro Bílou americkou baštu, která, jak věřil, zachrání jeho rodinu, ji ve skutečnosti zničilo. Johnny Mathews zemřel 1. prosince 1983. Tento neústupný americký patriot a někdejší průkopník rovné příležitosti pro menšiny zemřel jako otec muže, jehož cílem bylo vytvořit bílé hnutí odporu pro boj s vládou, kterou Johnny tak neochvějně podporoval. Byl synovou poslední vazbou k normálnosti. Tu noc, kdy Johnny zemřel, Una zašla do Bobova domu a našla ho plakat pod slabým světlem na zadní verandě. „Aspoň teď můžu někam dotáhnout zbytek života,“ řekl potichu. Ta poznámka Unu vyděsila. V kasárnách o 20 metrů dál Bobovi kumpáni rolovali falešné 50 dolarové bankovky.

92

REVOLUCE ZAČALA 3. prosince 1983. Pro tyhle bílé chlapy to byl špatný den. Lane, Pierce a Bauer odjeli o den dřív pouštět do oběhu falešné peníze v oblasti mezi Richlandem, Pascem a Kennewickem, jihovýchodně od Spokane, blízko hranice Oregonu. Po úspěšném dni strávili noc u Yakimy, kde utratili 200 dolarů v K-martu. Všechny nákupy byly malé a zbavovali se tak jedné falešné padesátky za druhou. V sobotu 3. prosince se tato trojice vydala do obchodního střediska Valley Mall v Union Gap. Každý si vzal jedno křídlo. Pierce se považoval za okouzlujícího člověka a rozptyloval prodavače tím, že se s nimi bavil. Když se vrátil na centrální plac, nesl s sebou tlustý svazek 541 dolarů v pravých penězích. Pak spatřil přicházet nervózního Bauera. „Sledujou mě,“ zašeptal stručně. Pierce pohlédl přes Bauerovo pravé rameno a viděl, že je pozoruje ochranka. „Zkusil jsem udat bankovku v Radio Shack a teď mě sleduje,“ vysvětlil Bauer a pak znenadání zašel do bočních dveří. Sledování ochranky se teď přesunulo na Pierce. Co teď? pomyslel si Pierce. Nemohl zpátky do auta, protože tím by se všechno zvrtlo. Tak se začal procházet nákupním střediskem se špehem v zádech. Když hlídač míjel Radio Shack, řekl prodavači, ať zavolá policii. Pierce se schoval do podloubí a na chvíli ho setřásl. Když však spěchal k postrannímu východu, byl znovu spatřen. Na parkovišti spatřil přicházejícího Lanea. Když se k sobě přiblížili, Pierce zamumlal: „Neznáš mě.“ Lane ho minul jako cizího člověka. Pierce, pořád ještě nesoucí nákupní tašky, zašel do blízké restaurace s mořskými plody Skippers. Za oknem viděl přijíždět dvě policejní auta. Vklouzl na pánský záchod a zamkl se. Pak začal z kapes zběsile vytahovat zbylé padesátky, házel je do záchodu a několikrát spláchl. Za chvíli se ozvalo klepání na dveře. „Policie! Okamžitě otevřete!“ „Moment, jsem na záchodě!“ křikl Pierce. Už si myslel, že se všech peněz nezbaví. Po posledním spláchnutí odemkl dveře a jeden policista ho popadl. Prohledali ho a našli v botě nůž. Jeden policista strčil hlavu do záchodové kabinky. V míse se ještě vlnila voda po posledním spláchnutí. Peníze už však byly pryč. Díky nákupním taškám a stvrzenkám však policisté vysledovali jeho nákupy a shromáždili dostatek důkazů na jeho zajištění. Mezitím venku na parkovišti našel jeden kolemjdoucí tašku s falešnými padesátkami, kterou zahodil Bauer. Protože nepoznal, že jde o padělky, splatil jimi dluh své tchýni. Tentýž večer bylo v Kagel Canyon v losangeleském San Fernando Valley zatčeno 15 lidí včetně pastora Butlera po zažehnutí tří křížů na shromáždění Klanu. Butler na sobě měl jasně červenou róbu a kápi, pozornost od Shirley Silvové, manželky pořadatele shromáždění Franka Silvy, Velkého Kyklopa New Order Knights of the Ku Klux Klan. Zatímco nahoře vrčela policejní helikoptéra, Butler škrtl zapalovačem a byl ihned zatčen. Mezi zatčenými byl i Tom Metzger, bývalý Klansman, který kdysi kandidoval do kongresu v obvodu San Diego. Dále byli zatčeni Silva a jeho kamarád Randy Evans, oba členové Árijských národů i Klanu. 93

Když se Mathews nahoře v klidném Metaline Falls dozvěděl o zatčení Pierce a pak o zatčeních po zažehnutí kříže, ještě truchlil nad svým otcem. Během pouhých tří dnů se svět kolem něj zhroutil. Kolem 23. hodiny zavolal kamarádovi Tomu Martinezovi z Národní Aliance. V Philadelphii byly 2 hodiny ráno. „Tome! Tady Bob Mathews!“ řval do telefonu, zatímco se Martinez snažil probrat. „Znáš Daleho Strange?“ „Jo, Bobe, znám ho,“ odpověděl Tom. Strange byl bývalý strážce zákona, usvědčený roku 1980 v Philadelphii z držení marihuany. Roku 1979 u Williamsportu v Pensylvánii založil kostel Identity. „Zavolej Dalemu a řekni mu, že začala revoluce!“ požádal ho Mathews. BRUCE PIERCE BYL vzat do výslechové místnosti v Yakimě, kde se setkal s agentem tajné služby ze Spokane. Čelil obvinění z šíření falešné měny a držení skryté zbraně. Doposud nevypovídal a byl rozhodnut nedat jim žádná vodítka. Jedno jim však bezděčně dal. „Pan Pierce? Já jsem z tajné služby. Jmenuji se Dennis Rosedahl,“ řekl vyšetřovatel, když vstoupil do místnosti. „Rosedahl. Rosedahl,“ zamyslel se Pierce na chvilku. „Hmm, to zní židovsky.“ Agent si ho změřil pohledem a řekl: „Vsadím se, že jste z Hayden Lake.“ Ještě před pouhým rokem by to Rosedahl říct nemohl. Tehdy Pierce ještě vůbec neslyšel o Identitě, Árijských národech nebo židovském spiknutí kvůli světovládě. V osmadvaceti letech to byl nevytížený bílý muž, protloukající se na hranici životního minima s manželkou Julií a třemi dětmi. Bydleli ve zchátralé dřevěné maringotce na horském parkovišti za Plains v Montaně s 1 100 obyvateli. Jeho žena byla na podpoře. Bruce vykonával příležitostné práce a příjem si doplňoval poukázkami na nákup potravin. V maringotce byl rozvod elektřiny o napětí pouhých 12 voltů a samospádový vodovodní systém z vnější nádrže, která v mrazivé montanské zimě zamrzala. Pierce by neuhádl, že se za pouhý rok dostane z naprosto nulového rasového uvědomění na pozici nejvyššího zástupce v Mathewsově rasistickém undergroundu. Samozřejmě si to představoval trochu přitažlivěji než splachovat falešné peníze do záchodu v předměstské restauraci s rychlým občerstvením. Bruce Carroll Pierce byl protiklad Boba Mathewse. Zatímco Bob vyrůstal zapojen do konzervativního hnutí, radikální pravice a nakonec svých polovojenských Synů svobody, Pierce vyrůstal ve všední venkovské atmosféře za Frankfortem v Kentucky. Jeho dětství bylo stejně všední, jako Bobovo šílené. Pierce se narodil 14. května 1954 jako poslední dítě Eugene a Lucilly Pierceových. Měl sestru a tři bratry, všechny mnohem starší. Jeho první vzpomínka na setkání s o dvacet let starší sestrou byla, jak si s ní podává ruku. Jeho předci se usadili v oblasti Frankfortu-Lexingtonu kolem roku 1800 a vlastnili pozemky západně od Frankfortu. Jeho dědeček a strýc z pozemků do města vybudovali silnici pojmenovanou Pierces Lane. Cesta vedoucí do města Brucovi připomínala něco 94

z Edgara Allana Poa, jak se tak vinula tunely z listnatých stromů, několik kilometrů od hrobu Daniela Boona.∗ Říkalo se jí Devils Hollow Road. Jako kluk Bruce trávil spoustu času sám. S pár sousedy tam na venkově se bavil prozkoumáváním lesů a měl několik míst s dobrým výhledem, odkud mohl shlížet na malé hlavní město a řeku Kentucky. Těšil se na den, kdy dokáže změnit některý z těch velkolepých stromů na krásný kus nábytku, jako to dělal jeho otec v truhlářské dílně. Nábytek Eugena Pierce z třešně, ořešáku a javoru byl vyrobený tak dovedně, že mezi jeho zákazníky patřili i guvernéři a politici z Kentucky. Jeho starší bratři se naučili řemeslu dřív než on. Bruce se ráno probouzel za zvuku otcovy hoblovky, přejíždějící prkna v dílně jen 60 metrů dolů z kopce. Když byl ve věku 13 let dost starý na to jít do učení, dílnu zničil oheň založený žhářem. Eugene Pierce, trpící kornatěním tepen, ji už znovu nepostavil. Tehdy si mohl dovolit nicnedělání. Kvůli manželským problémům rodičů se Bruce odstěhoval do Atlanty a během prvního ročníku na střední škole Eastpoint bydlel u bratra Grega. Příští rok se zase vrátil, když mu rodiče zaplatili Frankfortskou střední namísto okresní školy. Přijal ho basketbalový trenér, protože Bruce se vytáhl do výšky 188 centimetrů. Kdyby byli na škole nějací židovští studenti, byla by to pro Bruce novinka. Dokonce ani nevěděl, co Žid znamená. V basketbalovém týmu byli černoši a nikdy jim nevěnoval jedinou myšlenku. Kdysi ho jedna pěkná černošská dívka pozvala na rande, ale odmítl ji jen proto, že už měl rande s jinou dívkou. Na hřišti se Bruce ochotně zapojoval do střelby na koš a dalších her s černochy. Rasa pro něj byla prostě něco nepodstatného. Trvalo to jen pár schůzek a Bruce se se svou první vážnou přítelkyní, Elizabeth Scottovou, pomiloval. Netrvalo dlouho a „Scotty“ otěhotněla. Vzali se 1. dubna 1972 a dál chodili do školy – Brucovi chybělo jen pár měsíců do maturity. Jejich spolužáci naprosto netušili, že jsou manželé, nebo že Scotty čeká dítě. V téže době se Brucovi rodiče po 37 letech manželství rozvedli. V napjaté atmosféře doma se pohádal s matkou ohledně svých osobních záležitostí. Jedna věc, kterou Bruce nikdy netoleroval, byla, když se někdo pletl do jeho věcí. Těsně před maturitou odešel ze školy, naložil novou manželku a pár jejich věcí do oranžového Volkswagenu Karmann-Ghia, který mu koupil otec a odjeli do Atlanty za uslzeným opětovným shledáním s bratrem Gregem. Syn Jeremy se narodil v říjnu. Bruce svou malou rodinu živil prací v truhlářské dílně nejstaršího bratra. Také pracoval v prodeji Atlanta Constitution. Se Scotty si dodělali maturitu večerními hodinami na Brownově střední škole. V roce 1973 se vrátili do Frankfortu. Bruce chvíli dojížděl do Atlanty za prací. Bylo to osm hodin a 650 kilometrů jízdy. Honit každý víkend svůj Karmann-Ghia přes

∗

Daniel Boone (1734-1820), americký průkopník a lovec, jeden z prvních národních hrdinů Spojených států; pozn. překl.

95

Apalačské pohoří začínalo být velmi únavné. Nakonec dostal práci v obchodě se smíšeným zbožím ve Frankfortu a hledal si ještě lepší práci. Sehnal práci na pozici regionálního manažera prodeje pro Lexington Herald Leader, ideální práci, protože s sebou mohl brát Jeremyho. Scotty si mezitím našla práci jako státní zaměstnankyně. Pierce pro noviny pracoval pět let a získal několik pochval. Regionální manažeři však dostávali stále víc a víc povinností a to se Brucovi nelíbilo. V roce 1979 se znechucením odešel. Od té doby ho pohltil nový cíl. Byl to Západ. Pierce snil o životě v rozlehlých, drsných horách, kaňonech, pláních a pouštích Západu. Přelidněný Východ ho dusil. Západ je oproti tomu strašlivý, někdy až zdrcující ve své otevřenosti. Viděl to během výletu při kempování v Coloradu roku 1978. Pierce s jedním kamarádem šli s batohy do národního parku Rocky Mountain, západně od Estes Park. Na Pierce silně zapůsobila rozlehlá obloha, čistý vzduch a majestátnost rozeklaných šedých vrcholků hor. Jakmile se vrátil do Kentucky, začal číst o Západu všechno, co se dalo – demografické studie, cestopisy, dokonce i fikce o Západu. V tomto životním období nebyl vůbec pobožný. Ve skutečnosti byl sukničkář, nebo jak tomu říkal v pozdějších letech, „debil“. Měl několik aférek a Scotty to věděla. Neměl rád kazatele. Jednou, když byl teenager, se ho jeden kazatel veřejně zeptal: „Bruci, kdy hodláš přijmout Ježíše za svého spasitele?“ Bruce se v rozpacích otočil a odešel. Chtěli od něj závazek a on neměl v úmyslu jim ho dát. Neměl žádné cíle, dokud to nezačal měnit jeho sen o Západu. Přemluvil bratra Grega, který byl ženatý a měl šest dětí, aby se tam přestěhoval s ním. Bohužel k tomu nedokázal přemluvit Scotty. Ta nechtěla opustit pohodlí Kentucky výměnou za život pionýrky v nějakém zapadlém slepém kaňonu v Montaně. Toho vlhkého dne v červnu 1979, kdy před jejich domem stálo stěhovací auto, měli Bruce se Scotty roztržku, jejímž výsledkem bylo zařeknutí se Scotty, že nepojede do Missouly v Montaně, města, které Bruce vybral. Greg odjel do Missouly a Bruce zůstal ještě šest týdnů ve Frankfortu, snažíc se to se Scotty urovnat. V srpnu však byly vyplněné rozvodové papíry a Bruce se vydal za Gregem do Montany. Missoula je univerzitní město s 33 000 obyvateli, ležící v údolí s hnědou půdou na okraji Sapphire Mountains, řídce zarostlých kopců, kde se Bitterroot River vlévá do Clark Fork. Greg našel dům na Saranac Street 123 a řekl Brucovi, ať jde bydlet k němu. Ten si hned našel práci v obchodu s oblečením Western v Trampers Plaza. Když jel jednou večer ve svém Land Cruiseru domů, projela kolem něj pěkná dívka v Peugeotu a zamávala mu. Neznal ji, ale rozhodně se s ní chtěl seznámit. Když přijel domů na večeři, vyhlédl velkým oknem a s překvapením ji spatřil na sousedním dvoře. Pierce rychle vyšel ven a několik hodin se spolu bavili. Byla to Julie Wilsonová, rozvádějící se mladá matka, bydlící se svou matkou hned vedle. Začali se spolu scházet a začátkem roku 1980 se jejich vztah dostal do bodu, kdy se k sobě nastěhovali i s Jeremym, který přijel navštívit otce a už u něj zůstal, 96

a Juliinou malou dcerou Jasmine. V roce 1981, uprostřed boje se Scotty o opatrovnictví nad Jeremym, mu právník řekl, že by před soudem vypadalo lépe, kdyby byl ženatý. Bruce s Julií tedy navštívili smírčího soudce v Missoule. Bruce se vždy pokládal za dobrého otce a tahanice o Jeremyho skončila svěřením do jeho péče. Syn však už byl zpět v Kentucky u Scotty. Bruce se nakonec potají vrátil do Frankfortu a vydávaje se za rodinného přítele vyzvedl syna ze základní školy a přejel s ním přes hranici do Cincinnati. Zakrátko byli v autobuse směřujícím do Montany. Bruce měl různé nepravidelné práce. Jednou pokládal koberec muži, který se přestěhoval z Denveru a řekl mu, že se život v tomto městě, zaplaveném gangy a rasovými problémy, stal nesnesitelným. Řeči o rase však šly kolem Bruce. Měl bezprostřednější starosti, jako uživení své rodiny. Bruce nebyl úplně šťastný z toho, jaký směr jeho život nabral. Napadlo ho, že dost zaostává za snadným životem ve Frankfortu. V Kentucky měl rozhodně víc přátel i větší bohatství. Liboval si v materialismu, užíval si měkký rock a občas kouřil marihuanu. Toužil po nových autech a pěkném oblečení. Bylo to pro něj skoro až moc důležité. Teď však trčel v malé maringotce, s málo penězi, novou manželkou a dcerou jiného muže. Jedna výhoda však kompenzovala všechny strasti. Bruce byl na Západě, kde se cítil mnohem soběstačnější a méně svázaný se společností bezohledných kariéristů. Všechny jeho smysly tím byly zostřené. Jednou se v horském kaňonu zastavil, aby si užil neskutečné ticho a uslyšel něco, co nikdy předtím neslyšel – letícího ptáka vysoko na modré montanské obloze. Bylo to tak blízko náboženskému prožitku, že to ještě nikdy nezažil. Na podzim 1981 s Julií našli pozemek v Plains a rozbitou maringotku. Bruce tehdy dělal příležitostné práce a Julie pobírala dávku 110 dolarů měsíčně. Přežívali pomocí poukázek na nákup potravin. 22. listopadu 1982 se narodilo jeho druhé dítě, tentokrát dcera. Pojmenovali ji Kristi. Takto vypadal život Bruce Pierce na podzim 1982, kdy úplnou náhodou došlo k trvalé změně. Jeremy začal chodit do školy v Thompson Falls, asi 40 kilometrů od Plains podél řeky Clark Fork. Se základní školou byla spojená střední škola a Bruce si domluvil s ředitelem, že bude moci cvičit v posilovně, když bude čekat na syna. Jednoho chladného listopadového odpoledne, když se Bruce před posilováním převlékal v šatně, se vedle dohadovala skupina studentů. Spor byl o nacistickém holocaustu. Čtyři mladíci se spojili proti chlapci, který tvrdil, že holocaust je podvod. Pierce se naštval, protože se tato skupinka spolužákovi posmívala. „Hej, vy tam!“ vykřikl Pierce, odhodlaný obnovit pořádek. „Přestaňte a nechte toho kluka domluvit, jo? Každej má právo říct svůj názor.“ Dospělý hlas mladíky překvapil, rychle se otočili a odešli. Bruce to pustil z hlavy a vešel do posilovny. Za pár minut mu za jeho zásah přišel poděkovat chlapec, kterému se posmívali. Představil se jako Mike Butler. Pak opět začal se svým kázáním. 97

„Všichni prostě akceptují, co Židé říkají o holocaustu,“ tvrdil. „Nemohlo být šest milionů Židů zabitých nacisty, to prostě nesouhlasí.“ Jak chlapec pokračoval, Pierce byl v rozpacích. Nikdy moc neuvažoval o Židech, Hitlerovi nebo holocaustu. Prostě jen chtěl, aby ten kluk odešel. Chlapec se za týden vrátil do posilovny se zavalitým mužem s plnovousem, jehož představil jako otce, Jeffersona Dwayne Butlera. „Chtěl jsem vám poděkovat, že jste se nedávno zastal Mika,“ řekl Dwayne Pierceovi. „Nestává se často, že někdo obhajuje naše právo vyjádřit své názory.“ Starší Butler pak Pierceovi vysvětlil filozofii křesťanské Identity a nakonec ho i s rodinou pozval na návštěvu do svého domu. Butlerovi – bez jakéhokoliv příbuzenského vztahu s pastorem Butlerem, ačkoliv podporovali filosofii Árijských národů – bydleli asi 13 kilometrů od Pierce směrem na Thompson Falls. Jejich rodina se ukázala jako přátelská a milá, mimořádně vstřícná, předkládající, ale nikdy nevnucující své názory hostům. Jejich chování bylo v naprostém rozporu s Brucovou představou typických pravičáků. „Teď se nenaštvi, Dwayne,“ řekl mu Bruce po pár týdnech, co se spolu stýkali, „ale jste na nás všichni tak hodní, až si myslím, že to je nějaký podfuk.“ Butler se zasmál. „Ne, jen jednám s lidmi tak, jak chci, aby jednali oni se mnou.“ Začátkem roku 1983 se Bruce rozhodl podívat blíž na věci, které Dwayne říkal o Bibli, rasové hrdosti a ztracených kmenech Izraele. Byl ohromený, když zjistil, že některé konkrétní věci, které mu Butler říkal, jsou v knihách z knihovny. Začali studovat Bibli spolu s jedním Butlerovým sousedem, Jimem Tappenym. Jednoho dne se Bruce zastavil u jedné věci. „Víš, Dwayne, myslím, že tady mám problém. Bible říká, že pokorní obdrží zemi. No, já vůbec nejsem pokorný,“ zasmál se Pierce. „To jsi nepochopil, kamaráde,“ odpověděl Dwayne. „Jehova nechce, abys po sobě nechal ostatní šlapat. To není pokora. Pokora je, když se vzdáš vlastních tužeb a děláš to, co chce Jehova, snažíš se plnit jeho vůli a posloucháš ho.“ V březnu 1983 pozval Tappeny Pierce k Árijským národům a představil mu pastora Butlera. Brucovi se lidé v církvi hned zalíbili, Tateovi, Dan Bauer i Corky Witherwax. Gary Yarbrough byl zpočátku rezervovaný, ale brzy se spřátelili. Tito lidé Brucovi poskytovali víc pozornosti a zájmu, než kolik cítil za poslední roky. Měl za to, že Richard Butler je mudrc, i když poněkud nesourodý a mnohomluvný. „To musí být vlastnost Butlerů,“ vtipkoval sám pro sebe. Několikrát se tam s Julií vrátili a brzy se cítil dost dobře na to, aby oblékl modrou uniformu ochranky Árijských národů. Julie mu jednoho rána vyjevila něco, co Brucovu víru posílilo. V noci měla živý sen a dostala poselství, že vše, co se naučili, je správné. Bělošský rasismus, protižidovská Butlerova kázání, Identity poselství spásy pro pravý Izrael, Izákovo sémě, bílou rasu – to všechno byla pravda. Když mu Julie řekla o snu, Bruce ucítil zamrazení. V srpnu ho pozvali na východ pomáhat dalšímu z bratrů s obchodem v Toledu, zatímco bratr byl na operaci. Bruce prodal maringotku i pozemek v Montaně za 5 000 98

dolarů a odjel do Toleda. Čtyřikrát pak navštívil farmu Boba Milese v Cohoctah v Michiganu, dvě hodiny jízdy na sever. Pierce se s Milesem potkal na Árijském světovém kongresu a byl tímto rasistickým vůdcem srdečně přivítán. Byl to realistický, žoviální chlapík věřící v zásadu, že co je jeho, je i vaše. Milesova víra, dualismus, se lišila od Butlerovy. Miles věřil, že Jehova a Satan jsou rovnocenné síly, svádějící bitvu o duše na zemi. Bruce se od něj dozvěděl spoustu věcí o rasistickém hnutí. Po zářijovém návratu do Idaha se Pierce přestěhoval do maringotky severně od Hayden Lake a zapsal Jeremyho do Butlerovy Árijské akademie. Nadšený vším, co se za těch devět měsíců dozvěděl, se obrátil na Jima Tappenyho, celý žhavý do akce. „Pojďme něco udělat, Jime!“ řekl Bruce. „Pojďme se sami financovat, dát věci do chodu a udržet se nezávislí!“ Tappeny z těchto plánů vycouval. Dan Bauer však později Piercovi navrhl, že pokud chce akci, měl by navštívit Boba Mathewse. „MAMI, BRUCE JE mrtvý?“ zeptala se jeho nevlastní dcera Jasmine matky, když ho strčili do vězení v Yakimě. Nebyl mrtvý, ale cítil se tak. Kristi byl právě rok, chyběly tři týdny do Vánoc a soudce stanovil kauci 25 000 dolarů. Tolik peněz ani zdaleka neměli. Den po Pierceově zatčení však Bob Mathews a David Lane odjeli do Denveru. Lane si myslel, že by mohli koupit tiskařský lis a nemuseli by se už vkrádat do Árijských národů. Když projížděli Wyomingem, Lane chtěl přenocovat u kamaráda v Laramie. Když 5. prosince dorazili do malého kempu pro obytné přívěsy, právě se na toto prašné prérijní město snášela tma. Sedmadvacetiletá Zillah Craigová, ještě oblečená v sesterském stejnokroji a studentském plášti připravovala na kamnech večeři pro své dva malé chlapce, když se ozvalo zaklepání na dveře přívěsu. Spatřila na štěrkové cestě Lanea s ještě jedním mužem, který stál za ním. „Ahoj Davide, pojď dál!“ řekla radostně. S Lanem se potkala v Church of Christ v coloradském Laporte, kongregaci Identity asi hodinu jízdy z Laramie dolů po U. S. 287, nedaleko ústí kaňonu Cache la Poudre. Bob se na chvíli zblízka zadíval na Zillah: byla to pěkná, dlouhovlasá tmavovláska, kterou v červenci viděl u šeříků na Árijském kongresu. Bob doposud nikdy neviděl nikoho tak krásného. Zillah měla jemné rysy a modré oči, které, když se podívaly na Boba, ho přinutily k rychlému odvrácení zraku. On na Zillah stejný dojem neudělal. Pokládala ho za podivně tichého a plachého. Ani jí nepřipadal nijak zvlášť hezký. Když pro ně připravila rychlou večeři, David odešel na návštěvu další kamarádky, Kathy Kiltyové, bydlící asi o blok dál. Kiltyová doprovázela Davida, Zillah a ještě jednoho muže na Árijském kongresu. Po jeho odchodu se Zillah otočila na Boba: „Musím se učit na sesterský test,“ řekla. „Mohl bys mi pomoci s latinou?“ 99

Mathews se usmál, rozhlédl se po kuchyni a řekl: „Nejsem moc dobrý v latině, ale zkusím to.“ Podala mu knihu a Bob začal dobře, ale když došel k latinským názvům pro „varle“ a „vagína“, vyslovil je tak potichu, že ho bylo sotva slyšet. Jak zvláštní, pomyslela si. Bob knihu brzy odložil a dal se do řeči. „Viděl jsem tě na Árijském kongresu v Hayden Lake,“ řekl jí. Zillah si ho prohlédla, ale z té spousty lidí si ho nedokázala vybavit. Když se bavili o kongresu, Bob ožil. „Mluvili o válce za vytvoření bílého národa, ale to bylo všechno, mluvení,“ řekl Bob. „Já jsem s mluvením skončil. Vytvořil jsem skupinu, která nebude jen mluvit.“ Zillah si pamatovala, že se David zmínil o schůzce s nějakými muži, kteří se v kruhu vzali za ruce a složili přísahu nad dítětem. Nic víc jí neřekl. Najednou jí došlo, že tento plachý muž, který stěží pronese normální anatomická slova, je ten, kdo je má dovést k novému národu. Na Zillah rozhodně nepůsobil jako vůdce. Měl sklíčený tón člověka, který je skoro na dně. Řekl Zillah o otcově smrti, Pierceově zatčení, přemrštěné kauci a zatčení pastora Butlera v Los Angeles. Řekl jí, že je věřící v Identitu a je zděšen, že se s pastorem Butlerem v Los Angeles zachází tak hrubě. Ve skutečnosti byl Odinista, což Zillah hodně dlouho nepřiznal. Lane ho upozornil, že Zillah je křesťanka Identity, takže by mohl mluvit její řečí. „Musím něco udělat!“ vybuchl. „Nemůžu jen nečinně sedět a nechat je nás pokořovat. Začala revoluce!“ Zillah vycítila horlivost jeho víry, když se dostala pod vliv hypnotizující zuřivosti v jeho očích a začala tušit moc, jakou má nad myšlením svých mužů. Rozhodla se nabídnout mu pramínek vlasů, které by mohl nést do boje – samozřejmě pokud nemá manželku. „No, Bobe, jsi ženatý?“ dodala si nakonec odvahu se zeptat. Bob se letmo zamyslel a náhle ho ovládl klid. Když se zmenšil oheň v jeho očích, vplížil se do nich úsměv. „Ne. Ne, nejsem ženatý,“ odpověděl. Zillah došla ke kuchyňskému kredenci, vytáhla nůžky a odstřihla si pramínek vlasů. Našla červenou stuhu a svázala ho. „Červená je symbol naší krve,“ řekla. „Vezmi si tenhle pramínek s sebou, abys věděl, že existuje bílá žena, která se modlí za tvůj úspěch.“ Bylo to trochu melodramatické, ale ještě pořád ji ovládal silný dojem z Árijského kongresu. Bob nic neřekl, ale z jeho pohledu poznala, že je pohnutý. Než druhý den odjeli do Denveru, řekla mu, že u ní bude kdykoliv vítán. Bob poděkoval, strčil do kapsy pramínek vlasů a odešel. Když se vrátil na Severozápad, svolal schůzku v Bigfoot Tavern ve Spokane ve snaze udržet muže pohromadě. Parmenter byl pryč; snažil se urovnat manželství s Janice. Soderquist se na Vánoce vrátil do Kalifornie a nevěděl kdy, nebo jestli vůbec se vrátí. Lane opustil oblast kvůli padělání. Na schůzce s Bobem se ukázali jen Loff, Bauer, Duey a Kemp. Byli rozčilení, že Pierce volá lidem z vězení a tak je spojuje 100

jako známé kolegy padělatele. Z celé představy o Bobově „akční skupině“ začínali být rozčarovaní. Jenže Bob chtěl dostat Bruce ven a s tak vysokou kaucí by se pokusil i vtrhnout do vězení a osvobodit ho. Ostatní se však vyjadřovali vyhýbavě. Duey se nakonec vrátil k Árijským národům a Bauer odešel. Jen Mathews, Kemp a Loff, trio z Pend Oreille Valley, souhlasili, že budou držet pohromadě. Bob několikrát projížděl přes Laramie a zůstával v přívěsu Zillah. Horní polovina její pohovky posloužila jako postel na podlaze. Během prvních pár přespání však spal sám. Brzy Zillah přiznal, že je ženatý, ale řekl jí, že Debbie nemůže mít děti a že už ji jako manželku nemiluje. Zillah ho přitahovala, ale byl příliš plachý na to navrhnout jí sex. Když se bavili o jeho plánech pro bílý underground, řekl jí, že vyloupil obchod s obuví ve Spokane, takže ví, že to dokáže udělat sám. Řekl jí, že teď, aby získal peníze na kauci za Bruce, hodlá vyloupit banku. V noci 14. prosince udělal vůči Zillah první krok. Byl z nadcházející bankovní loupeže velmi nervózní a řekl jí: „Možná tě už nikdy neuvidím, Zillah. Ale je to něco, co musím udělat. Doufám, že se k tobě pak vrátím.“ „Chápu, Bobe. Budu se za tebe modlit,“ odpověděla. „Můžu tě požádat o jednu poslední laskavost?“ zeptal se Bob, když se usadili na improvizované posteli na zemi. „Jistě, můžeš,“ odpověděla Zillah, která si myslela, že se s ní chce pomilovat. „Můžu tě přes noc držet těsně u sebe?“ Zillah byla touto skromnou žádostí překvapena. Tu noc tak spali na podlaze, s jeho rukama kolem ní, ale bez sexu, jen klidně leželi. Ken Loff viděl 17. prosince přijíždět svého nejlepšího přítele k jeho farmě v Ione. Bob byl krajně nervózní a chtěl si promluvit s Loffem v suterénu. „Zklamal jsem Bruce, každýho zklamu,“ řekl chvějícím se hlasem. „Nemůžu teď nechat všechno spláchnout do kanálu.“ Ken si všiml, že Bob je bílý jak křída, jako kdyby z něj vytekla všechna krev. „Co chceš dělat, Bobe?“ zeptal se Ken, obávaje se odpovědi. „Musím pomoct Brucovi,“ odpověděl. „Možná mě už nikdy neuvidíš. Kdyby ne, prosím tě, postarej se o Debbie a Clinta.“ „Bobe, mám strach, že budeš až v příliš velkém nebezpečí,“ řekl Ken. „Nebojácnost je lepší než mdlé srdce,“ opáčil Bob. „Délka mého života a datum smrti byly už dávno předurčeny.“ Poté Bob odjel z Ione a zamířil na západ po vedlejších silnicích do Seattlu. Jeho cílem byla banka, které si všiml během nepodařené listopadové cesty. Cestou se zastavil v Colville poslat čerstvě napsaný dopis pro Zillah. Když jsme se poprvé vydali směrem, kterým teď jdeme [psal o své skupině], měli jsme velký počet mužů. Když začalo být jasné, že budeme dělat víc než jen mluvit, 101

většina z nich začala couvat a obracet se zády k těm z nás, kdo si udrželi mužnost a árijskou hrdost. Budiž! Pondělní odpoledne přinese buď vítězství, nebo mou smrt. Občas si v temných nočních hodinách přeji, abych byl normální muž a mohl si bez zábran užívat života. Ale vím, jaká budoucnost čeká naše děti, pokud se nepostavím jako muž a nebudu bojovat! Pokud dost z nás povstane a bude bojovat, pak tví dva krásní synové budou mít budoucnost, jakou si zaslouží. Budou se moci postavit a říct: „Jsem bílý, jsem hrdý a jsem svobodný,“ a žádný Žid nebo barevný se jim neodváží čelit. Kromě mého srdce jen Bůh ví, jak moc mi chybíš. „ZDRAVÍM! MŮŽU VÁM pomoci?“ Štítek se jménem identifikoval pokladní s veselým hlasem jako Tammie. Právě otevřela svou přepážku na pobočce City Bank v Innis Arden, severně od Seattlu, blízko hranice okresu Snohomish. Mathews se usmál a podal Tammie igelitovou tašku. „Tohle je přepadení,“ řekl klidně. „Dejte peníze do tašky.“ Tammie mu beze slova vyhověla. Nebyla však tak nervózní, aby zapomněla na své školení. Zatímco do tašky strkala svazky bankovek, aktivovala speciální svazek s pytlíkem explozivního barviva, který mají pokladní po ruce a dala ho mezi ostatní peníze. Mathews ustoupil a přešel do prostoru, kde pracovala pokladní, obsluhující zákazníky v autě. V bance byly další tři ženy. „Tohle je přepadení! Nikdo ani hnout!“ Pak sáhl pod vestu a vytáhl pistoli strčenou za pasem. „Nechci nikomu ublížit! Chci jen peníze!“ Když vybral další hotovost z kabinky pro obsluhu řidičů, nařídil ženám jít do trezoru. „Je mi líto, že to musím udělat, ale potřebuji peníze pro nemocné dítě,“ řekl Mathews. „Veselé Vánoce.“ Zavřel za nimi protipožární dveře. Tammie počkala jen chvilku, než je zase otevřela. Poslední pravidlo, když pokladník vydá balíček s barvivem, je hned po odchodu lupiče zamknout vchodové dveře. Jenže když vystrčila hlavu, ten muž tam stále byl. „Vraťte se zpátky!“ nařídil. Tammie stáhla hlavu zpět. Pak odpočítala třicet sekund a rozeběhla se pro klíče od vchodových dveří, jak nejrychleji dokázala. Přitiskla obličej ke sklu, aby viděla, kudy ten muž prchá. Hustě sněžilo, což je pro oblast Puget Sound nezvyklé. Najednou nalevo na rohu parkoviště spatřila červený oblak. Mathewsovi to vzadu bouchlo a vyvalil se mrak barvy. Na chvíli podlehl překvapení a pak se pustil do ne až tak elegantního úprku. „KDYŽ MÁŠ PRDEL v jednom ohni, neutíkej,“ říkal si Bruce Pierce během dlouhých dní ve vězeňské cele. Pořád byl naštvaný na Bauera, že se na něj kvůli němu v obchodním areálu nalepila ochranka. „Válej se, abys oheň uhasil. Zůstaň v klidu a nepanikař.“ 102

Zatímco se trápil, Loff a Kemp se snažili pomáhat Julii s jídlem a palivovým dřívím, když v přívěsu obojí ubývalo. Kemp jí daroval svůj výplatní šek na 500 dolarů, aby najala právníka. Byla to však Juliina vytrvalost, co nakonec vedlo k propuštění manžela na kauci. Během vánočního týdne se soudcem a žalobcem vyřídila konferenční telefonát a vyjednala snížení kauce z 25 000 na 2 500 dolarů. Brucův Bratr Greg v Missoule sehnal záruku 250 dolarů a poslal ji federálnímu soudu. Bruce 23. prosince vykročil do krutého mrazu první studené vlny té zimy. Otevřená krajina kolem Yakimy byla zmrzlá jak permafrost. Vnitrozemí Severozápadu sevřel arktický vzduch. Pierce byl 400 kilometrů od domova a bez peněz. Na odpočívadle u dálnice viděl řidiče kamionů rozdělávat malé ohně pod svými vozy, aby udrželi v oběhu motorový olej. Našel řidiče mířícího do Spokane, který souhlasil, že ho sveze. Řidič si celou cestu z Ellensburgu do Spokane stěžoval na stav dopravního odvětví. „V tomhle byznysu se už kvůli těm zatracenejm židovskejm zprostředkovatelům nedá uživit,“ řekl. „Začínají ovládat celý tohle odvětví.“ Pierce byl celou dlouhou jízdu celkem mlčenlivý, takže řidič nikdy nevěděl, jak přístupný je tento stopař k jeho tvrzením. Slyšet takovéto spontánní názory od „ovce“ Pierceovi vždycky pomáhalo posílit vlastní odhodlanost. Julie ho přijela do Spokane vyzvednout. Večer strávili ve městě a udělali nějaké nákupy na zítřejší Štědrý den. Po cestě domů se zastavili u Yarbroughových. Gary s Betty hlídali své tři děti. Pak přišlo překvapení. Když Bruce skoro po měsíci vstoupil do svého domu, spatřil ten největší vánoční strom, jaký kdy viděl. Kolem něj byly rozložené dárky. Připravili to Loff s Kempem. Pierce byl tak dojatý, že se rozplakal. Mathews se ukázal v přívěsu Zillah Craigové v Laramie těsně před Vánocemi s plátěnou taškou, obsahující lup 25 952 dolarů. Velká část peněz byla postříkaná krvavě rudou barvou. Bob chtěl, aby mu pomohla bankovky vyčistit. „Jehova byl se mnou! Cítil jsem ho!“ řekl jí vzrušeně. „V Seattlu málokdy sněží, ale když jsem byl v bance, začalo sněžit a sníh zakryl moje stopy! Teď s jistotou vím, že plníme Jehovovu vůli!“ Zillah ani na chvilku nepochybovala, že to, co se stalo, je skutečný zázrak. Dali se do práce s terpentýnem a ředidlem, ale bankovky byly pořád červené. Koupili tedy odlakovače Zip Strip, které vypadaly, že fungují. Některé bankovky se zničily, ale podstatná část byla slušná. Bohužel získaly modravý odstín a vypadaly, jako by je někdo desetkrát vypral. Z legrace jim říkali „modráky“. Bob během práce mluvil o bitvách, které jsou před nimi. Zillah ho začínala vidět v novém světle. Ještě pořád v ní doznívala ozvěna bojovných projevů na Árijském kongresu. Udělalo to na ní hluboký dojem. Znala Bibli a normálně se jí loupeže a střílení ošklivily. Bible však předpovídá i blížící se milénium a velkou bitvu před vládou Krista na Zemi. Spousta lidí věřila, že žijí právě v této době. Pak do jejího života vstupuje tento neohrožený muž, spřádající příběhy o revoluci. Bible mluví o válce a možná to je tohle, říkal si Zillah. Možná to skutečně je tahle 103

doba. A zatímco takzvaní křesťané ukrývají své lampy pod vědra, Identita je drží nahoře, aby je Pán viděl. Přesto ji však představa zabíjení hluboce znepokojovala a Bobovi to řekla. Tak došlo na jejich první polemiku. „Bůh nám přikazuje bojovat na smrt s jeho nepřáteli,“ vysvětloval Bob. „Pokud to znamená zabíjet, pak je můj meč v rukou Pána.“ „Bůh v Bibli říká ,nezabiješ‘,“ oponovala Zillah. „Také říká ,mé nepřátele přiveďte sem a přede mnou je pobijte‘,“ vrátil Bob úder. Kdyby bylo potřeba, mohl by jí přeříkat verš po verši. „Jsou to nepřátelé naší rasy – Židi, barevní a bílí zrádci.“ Zillah argumentačně nezvítězila, stejně jako to nikdy nedokázal Johnny Mathews. KRÁTCE PO NOVÉM roce 1984 Bob odletěl do Philadelphie navštívit Toma Martineze. Tom byl z příjezdu kamaráda nadšený a měl v plánu provést ho po městě bratrské lásky. V průvodci bílého křesťanského vlastence, který věří, že Spojené státy byly božsky ustanovené, by neměl chybět Zvon svobody, Independence Hall∗ a další místa z období revoluce. Boba však pamětihodnosti nezajímaly. Nazýval toto město „Filthydelphia“.∗∗ Byla to pro něj žumpa. Chtěl, aby se Tom přestěhoval do Bílé americké bašty, pryč od špatných vlivů města. Martinez bydlel v domě na Weikel Street v bělošské dělnické čtvrti Kensington. Kousek dál vedla Frankford Avenue. Asi o dva a půl kilometru dál, v ohybu řeky Delaware zvaném Point No Point, nedaleko ústí Frankfort Creek, byla velká čistírna odpadních vod. Byla to rušná enkláva bílé nižší střední vrstvy ve městě, které je napůl černošské. Tom v jedenáctém ročníku odešel ze střední školy a vinil z toho černochy.∗∗∗ S nucenou přepravou žáků do škol v rámci integrace se charakter Edisonovy střední školy dramaticky změnil. Jednoho dne zabil černoch ve třídě chlapce, s nímž hrál Tom hokej. Pak Tom dostal výhrůžky. Odešel ze strachu o život. Po seznámení se s Ku Klux Klanem díky televizní talk show v roce 1976 se přidal k Rytířům KKK ve Philadelphii. Bylo mu 21 let. V roce 1980 už měl Klanu dost a přidal se k Národní Alianci. Martinez byl jedním z nejlepších zajišťovatelů peněz Williama Pierce. Na nárožích prodával literaturu Národní Aliance a týdně posílal do Arlingtonu až 150 dolarů. Žil a dýchal rasismem jako rozhořčený člověk, který měl za to, že místo vrátného ve philadelphské bytové správě dostal jen díky hispánskému jménu. Syndrom vyhoření v hnutí u něj nastal roku 1983. Po cestě z nějakých aktivit Národní Aliance se s kamarádem Howardem Brownem zastavili v restauraci. Brown používal výraz „negr“ a žena ve vedlejším boxu to vzala jako urážku. Vypukl kravál a policie obvinila Martineze s Brownem z vyvolání výtržnosti. Oba dostali pokutu 354 dolarů.

∗

Budova, kde byla podepsána Deklarace nezávislosti a americká Ústava; pozn. překl. Filthy = špinavý, oplzlý, hnusný; pozn. překl. ∗∗∗ Střední školy v USA obvykle zahrnují třídy 9 až 12; pozn. překl. ∗∗

104

Tom byl ve finanční tísni. Dům, který nedávno koupil, měl shnilé trámy, které potřebovaly vyměnit. Požádal tedy o zaplacení pokuty Williama Pierce, jelikož se podílel na obchodu „společnosti“. Šéf Národní Aliance to odmítl a Tom se urazil. Celkem mu poslal tisíce dolarů, a když peníze sám potřeboval, tak pro něj nebyly. V září přijel na sjezd, ale během dvou měsíců z Aliance odešel. Bob byl jeho odchodem zklamán. Bobovo nadšení bylo tak velké, že mu Tom nikdy jasně nevysvětloval, že prostě vyhořel. Místo toho poslouchal Bobovo žvanění o velkém válečníkovi jménem Carlos. „Carlos chystá velkou pomoc bílému hnutí,“ řekl Mathews. „Je to Jihoameričan?“ zeptal se Martinez. „Ne, Tome!“ zasmál se Bob svým chlapeckým hlasem. „Carlos je velký árijský válečník! Pomůže nám všemi potřebnými způsoby.“ Zatímco si hrál s Tomovým synem a dcerou, zkoumal jeho názor na bankovní loupeže. Asi 14 dní po první krátké návštěvě se Mathews bez ohlášení vrátil do Philadelphie s Davidem Lanem, tentokrát autem, a zaklepal na Tomovy dveře. Měli s sebou spacáky a zeptali se, zda by se mohli uvelebit na podlaze v obýváku. Tentokrát se Tom pokusil svému příteli říct, že je z rasistického hnutí úplně rozčarovaný. Při svých výletech kolem města potkával řadu Židů a černochů a zjistil, že dobří a špatní jsou mezi všemi rasami. Bob nic z toho nechtěl slyšet. Mluvil jen o válečníku Carlosovi a snažil se získat Tomovu pomoc. Posadili se na pohovku v obýváku, aby si promluvili. „Tome, jsi velice dobrý v šíření naší literatury, jsi v tom nejlepší!“ řekl Bob. „A můžeme ti obstarat tolik literatury, kolik zvládneš.“ „No, jasně, budu šířit literaturu, Bobe, ale nechci se přidávat k žádným skupinám,“ odpověděl Tom. „Se skupinami jsem skončil.“ „To je v pohodě!“ řekl Bob plný horlivosti, kterou předváděl, když byl nejpřesvědčivější. Byl to mistr v měnění kanálů, přelaďování nesouhlasu, dokud nenašel tu správnou frekvenci člověka. „Chci ti říct ještě něco jiného,“ pokračoval, když už kamaráda zaháčkoval. „Pamatuješ si na Carlose, válečníka, o kterém jsem ti říkal? Víš, kdo to je?“ „Ne, Bobe, jak bych to mohl vědět?“ odpověděl Tom, který začínal být nervózní. Bob ukázal oběma palci na sebe a hrdě řekl: „Já jsem Carlos!“ Tom byl jak po zásahu bleskem. Jeho kamarád, bankovní lupič! Bob mu řekl o Innis Arden, bombě s barvou a Zip Stripu. Pak otevřel tašku, ukázal mu „modráky“ a požádal ho, aby mu pomohl pustit je do oběhu. Tom pomyslel na své shnilé trámy, sádru na noze po pracovním úrazu, následný invalidní důchod a upřímně, celý život směřující do slepé uličky. K tomu se ještě přidala chamtivost. Martinez, belhající se o berlích, chodil s Mathewsem a Lanem po philadelphských obchodech a měnili horké peníze za normální hotovost. Martinez kvůli jejich množství přizval na pomoc kamaráda George Zaengleho. 105

Mathews měl soustředěný pohled. Možná má jeho skupina naději na mrtvýchvstání. S MATHEWSOVOU DLOUHOU nepřítomností v Árijských národech se naplno rozjely fámy. Dan Bauer řekl lidem o tajném používání jejich tiskárny a muži, kteří se přidali k Mathewsově slábnoucí skupině, byli po Pierceově zatčení ostrakizováni. Pierce a Yarbrough však cítili, že musí v přípravách na revoluci pokračovat. Elektronika, říkal si Pierce – ZOG jí má a my ne. Sepsali seznam vybavení, které potřebují, jako jsou policejní vysílačky, detektory odposlechu a přenosné počítače, a pak vylupovali obchody Radio Shacks v oblasti Spokane. Získali tak vybavení asi za 10 000 dolarů. Brzy měli kufry aut plné vysílaček, telefonických zařízení a notebooků. Pak se zaměřili na hotovost. Yarbrough věděl, že někdo ze Schooneyho motorestu bere každé pondělí hotovost za víkend – až 8 000 – do banky v tašce se zipem cestou přes parkoviště. Gary myl nádobí u Schooneyho v Athol asi 15 kilometrů severně od Árijských národů na hranici okresů Kootenai a Bonner. Bylo extrémně studené pondělní ráno. Dál pokračovala studená fronta, která zasáhla oblast při Brucově propuštění z vězení. Bruce okouněl kolem kontejneru u Schooneyho. Když se ho jeden kolemjdoucí zeptal, co tam dělá, odpověděl, že hledá salát pro své králíky. Gary, jehož postava byla rozpoznatelná dokonce i přes vrstvu oblečení, čekal s puškou v lese za restaurací. Konečně se objevil muž s taškou peněz a kráčel napříč parkovištěm. Bruce, přicházející šikmo, ho chytil zezadu, dal mu ránu do hlavy, popadl tašku a namířil si to přímo do lesa. Gary měl za úkol vystřelit varovné výstřely, kdyby se ho někdo snažil pronásledovat. Jelikož při útěku s těžkým dechem dolů lesní cestou žádný výstřely neslyšel, myslel si, že je z toho už venku. Najednou za sebou uslyšel mužský hlas. „To se ti nepovede, frajere!“ pronesl muž, který Bruce pronásledoval. Bruce ztuhl hrůzou. Z mužova pevného hlasu bylo zřejmé, že není udýchaný, kdežto Bruce byl vyřízený. Kde je k čertu Yarbrough? Gary během dlouhého čekání přešel přes hřeben zkontrolovat auto. Když se vrátil, uviděl Bruce běžet dolů lesní cestou s nějakým mužem v zádech. Bruce chvějícím se hlasem zařval: „Za mnooooooooooou!“ Gary vypálil vysoko nad jejich hlavy pár výstřelů, což pronásledovatele přimělo k okamžitému zastavení, a pak s Brucem utekli. Na Yarbrougha rychle padlo podezření. Muži šerifa Larryho Broadbenta s vyšetřováním zamířili rovnou do Árijských národů. U vstupní brány narazili na Corkyho Witherwaxe, šéfa bezpečnosti, který scházel dolů z kopce z pozemku, když uviděl policejní auto. Následovali ho Pierce a Yarbrough, brodící se po kolena sněhem dolů ke strážnímu domku. „Ahoj Corky,“ řekl jeden policista a natáhl k bývalému policistovi Witherwaxovi ruku. „Tuhle vyloupili Schooneyho. Hledáme dva muže. O tom schovaném v lese nic nevíme, ale ten, co vzal peníze, byl vysokej chlap se zavalitou postavou. Měl péřovou bundu. Nevíš, kdo by to moh bejt?“ 106

Corky vytušil špatnou situaci. Pomalu se otočil k Pierceovi a oči policistů ho následovaly. Bruce si nervózně rozepnul péřovou bundu a nechal ruce volně podél těla. Pak ho napadlo, že by si policisté mohli myslet, že chce sáhnout po zbrani. Policisté poodstoupili a nastalo napjaté ticho. Corky se pak se širokým úsměvem otočil a řekl jim, že lituje, ale nenapadá ho nic, co by jim mohlo pomoci. Když se policejní hlídka vracela zpět dlouhou příjezdovou cestu, Brucovi i Garymu bylo jasné, že to policajti vědí, jen to nemohou dokázat. Lidé v Árijských národech však ohledně této dvojice začínali být nervózní. Corky Yarbrougha suspendoval za zneužívání tiskárny a to vedlo Toma Bentleye, šéfa Árijské akademie, k napsání dopisu. „V důsledku vašeho suspendování podle předpisů a nařízení navržených Akademií Árijských národů,“ napsal Yarbroughovi v dopise z 27. ledna 1984, „vás musíme požádat, abyste nechal Annette a Spring Yarbroughovy doma.“ Mluvilo se i o vyhnání Jeremyho, ale mimořádně naštvaný Pierce vzal syna pryč sám. Když se pastor Butler vrátil z cesty na východ a o všem se dozvěděl, Pierce a Yarbrough ho šli navštívit. Sešli se v boudě nedaleko strážního domku Árijských národů. Bentley, rasista ve středním věku, který přišel před rokem z Corningu v oblasti New Yorku, tam bydlel na Butlerovy náklady. Butler Pierce i Yarbrougha za použití tiskárny na falešné peníze podrobil zničující kritice. „Proč to děláte?“ ptal se. „Počkejte, pastore!“ řekl Pierce rozkazovačně, načež Butler ve zmatku ustoupil dozadu. „Všichni budujeme tentýž dům. Je to prostě tak, že vy máte jeden úkol a my máme jiný.“ Dick Butler nebyl zvyklý být konfrontován vlastními lidmi. Pierceovo chování ho překvapilo. Vycítil, že jeho vedení není dost silné, ne v porovnání s tím, co nabízí Bob Mathews. Pierce a Yarbrough se dál zaměřovali na banky. Po obhlédnutí Washington Mutual Savings Bank na East 11205 Sprague ve Spokane, jen pár kilometrů od World Wide Video, počítali, že to bude stejně snadné jako jejich ostatní zločiny. 30. ledna, krátce před 16. hodinou, nechali hnědý balíček u dveří Two Swabbies, outletu s oblečením u World Wide. Pak šli do restaurace Mr. Steak vedle banky. Odtamtud zatelefonovali do Two Swabbies, že tam vybuchne bomba. Tento telefonát způsobil stažení všech dostupných policejních jednotek z oblasti východního údolí k Two Swabbies. Policie našla hnědý balíček s baterií, časovačem a dráty a nepoznala, že jde o falešnou bombu. Podle plánu to policii zabránilo pohotově reagovat na další telefonát, informaci o „muži s pistolí u Mr. Steak“ od jednoho obědvajícího, který viděl Pierce, jak prsty přejíždí po pistoli. Gail Baileyová si za přepážkou pro pokladní ve Washington Mutual právě strčila do pusy bonbón, když spatřila vysokého čekajícího zákazníka. Usmála se, omluvila se a Pierce jí podal kousek papíru. Stálo na něm: „Dejte peníze do tašky a nic vám neuděláme.“ Překvapená Baileyová vzhlédla, aby se podívala, kdo to je „my“. „Myslím to vážně,“ řekl Pierce. „Dejte mi všechny peníze.“ 107

Baileyová sešlápla tiché tlačítko alarmu a podívala se na pult. Vypadalo to, že její kolegyně Gail Foxová je zaměstnaná podobnou transakcí s menším vousatým lupičem. Když si přečetla svůj papírek, vykřikla: „Ne, to nemůže být pravda! To myslíte vážně?“ „Prostě dělejte, co je na tom papírku,“ řekl Yarbrough, „a nic vám neuděláme.“ Když nacpaly peníze do tašek, Baileyová se odvážně ozvala. „Proč neodejdete?“ zeptala se. „Dostal jste moje peníze.“ „Dívejte se na zem!“ nařídil Pierce. Pak s Yarbroughem utekli. Úlovek dělal jen 3 600 dolarů. Pierce poslal 200 dolarů platebním příkazem Bobu Milesovi, rasistickému vůdci z Michiganu, aniž mu sdělil, že jsou kradené. Dalších 100 dali do talíře na vybírání darů v Árijských národech. ZILLAH SVÉHO MILENCE brzy začala vidět jako bojovníka za rasu, přesně ten typ muže, za jakého její vůdci prosili Jehovu, aby jim ho seslal. Uchvátilo ji jeho klukovství a plachost, když byli sami, i jeho síla a velitelství, když jednal se svou skupinou. Od vánočních svátků spolu už jen párkrát spali pouze v objetí, a pak se milovali. Jakmile se rozpoutal jejich fyzický vztah, byl intenzivní. Bob byl starostlivý a vynalézavý milenec, který získával víc než polovinu svého potěšení z toho, když zařídil, aby se Zillah cítila dobře. V posteli byl tvůrčí, někdy poddajný a jindy divoký. Byl to nejlepší milenec, jakého kdy Zillah měla, a narozdíl od Boba měla hodně zkušeností ke srovnávání. Láska Zillah k Bobovi se zakládala na fyzickém vztahu. Pro muže, přitahované do jeho skupiny, to bylo psychické. Dokázal v člověku najít část osobnosti toužící po potvrzení a dokázal ji vytěžit stejně efektivně, jako v 70. letech těžil měď a zinek. Pak tuto rudu vytáhl na povrch lidské duše a přetvořil ji v lesklý kus ryzího kovu. Takto je dováděl z čisté nevinnosti k loupežím a padělání. Bob byl také pozorný vůči jejím dvěma chlapcům, desetiletému Dustinovi a tříletému Calebovi. Během jedné návštěvy mu Caleb vylezl na klín a v kapse bundy ucítil pistoli. „Co to tam máš?“ zeptal se nevinně. „Ach, nedávej tam ruku, synku,“ řekl Bob, chtějíce chlapce uchránit před tvrdou realitou zbraně. „Mám tam jednoho živočicha, čipmunka.∗ Mohl by tě kousnout.“ Caleb se zasmál. Bobova mysl byla stále šílenější fanatismem, pohlcujícím jeho život, ale tuto příhodu si pamatoval. Při příští návštěvě, kdy na něj Caleb zase vylezl a opět ucítil něco tvrdého v kapse, ho Bob vyzval, ať se sám podívá, co to je. Caleb mu sáhl do kapsy a vytáhl plastového čipmunka. Chlapec zavýskl radostí a Bob se dal do hlasitého srdečného smíchu.

∗

Druh severoamerické veverky; pozn. překl.

108

Zillah nebyla zvyklá na takové jednání od každého. Její život ve Wyomingu byl v mnoha ohledech mizernější než životy dívek, vyrůstajících ve špinavých městech, kterých se tak bála, a ohledně vztahů byla cynická. 20. ledna 1984, ani ne sedm týdnů poté, co na Boba na tmavé příjezdové cestě poprvé padl její zrak, ji znova svedl. Tentokrát, když vykročila ke koupelně pro pesar, ji jemně přitáhl za ruku. „Dnes večer zapomeň na antikoncepci,“ prohlásil. „Nepotřebujeme to.“ Řekl Zillah, že jí miluje. Řekl jí, že by se mohl rozvést s Debbie a „rozmnožit své sémě“ s ní. Ten večer se milovali s cílem mít dítě. Bob stejným způsobem manipuloval i s muži. Pierce se ho snažil sehnat od doby, co složil kauci, ale Bob nebyl k zastižení kvůli praní kradených peněz a návštěvám různých kontaktů. Nakonec k Bobovi v únoru přijel, a když zastavil na štěrkové cestě, Bob vyšel těžkým krokem ven s pistolí připnutou u pasu. Pierce napochodoval až k němu se stejným vztekem. Dostali se do vzteklé hádky kvůli Pierceovým telefonátům z vězení a neschopnosti skupiny dát se dohromady na pomoc. Když se uklidnili, zašli zadem do Bobovy kuchyně. Ten podal Brucovi nějaké modráky s tím, že je udělal pro něj a mrzí ho, že to nebylo dřív. Bob mu vyplatil peníze s klidem. Po zaplacení účtů, které od odchodu z Portland Lehigh před třemi měsíci narostly, dával peníze, kvůli jejichž ukradení riskoval život, některým mužům bez práce. RANDY DUEY BYL sedm let poštovním úředníkem na letecké základně Fairchild. Na tuto oblast to byla dobře placená práce. Přesto 3. března 1984 náhle odešel stejným způsobem, jako Bob odešel z cementárny. Ani jeden z nich neměl další bezprostřední prostředky obživy, ale měli plány. Jádro Bobovy skupiny se zmenšilo jen na pár lidí. Tyto rebelantské muže však během pěti měsíců zaujal a přesvědčil je, že teď, po všech těch řečech na sjezdech a shromážděních, nastal čas jednat. Co by byli za muže, burcoval je, kdyby strávili životy modlením se za milénium a přitom ani nehnuli prstem, aby věci změnili? Pokud ne teď, tak kdy? Jeho malý kroužek rádoby árijských válečníků byl přesvědčený. Kdyby teď nejednali, trpěli by následky, které popsal fiktivní Earl Turner ve svém deníku: „Nebude mít význam žádná omluva pro náš nezdar, protože pak si ji bude moci vyslechnout jen hemživá horda bezvýznamných mulato-zombie. Pak už nebudou bílí lidé, kteří by se nad námi zamýšleli, ani aby nás obviňovali ze slabosti, ani aby nám odpustili naši pošetilost.“ Tak byl Duey, svobodný muž bez závazků, podněcován Mathewsem až do bodu, kdy cítil, že jediný způsob, jak žít v souladu se svou vírou, je přejít k další úrovni konfliktu. Ve finanční tísni se Mathews s Piercem, Dueym a Yarbroughem uprostřed března vrátil do oblasti Innis Arden v Seattlu. Bob dal do zástavy prsten, aby mohl přispět 109

trochou financí na koupi únikového auta. Chystali se provést loupež u Freda Meyera, kterou plánovali během nezdařeného výletu v listopadu. Plánováním akce v motelu jižně od města strávili několikanásobně víc dní než tehdy. Čtveřice prohlédla starý modrý Dodge Dart, který koupil Yarbrough. Bylo to všechno, co si mohli dovolit. Majitel chtěl jen 500 dolarů. Víko zavazadlového prostoru mělo tendenci se otevírat, ale museli to vzít. „Je tu jen jeden problém,“ řekl váhavě Yarbrough. „Nemá zpátečku.“ Duey a Pierce byli udivení, ale Mathews byl pragmatický. „Prostě dávej pozor, kde parkuješ, Redsi,“ varoval s úsměvem Garyho. „Nechceme vystupovat a tlačit tu věc z parkovacího místa.“ 16. března asi ve 14 hodin zastavil u hlavního vstupu Freda Meyera náklaďák Continental Armored Transport, zezadu vystoupil George King a šel do kanceláře. Starý Dodge Dart s neposlušným víkem kufru běžel na volnoběh v požární zóně s mladíkem s rudými vousy za volantem. V obchodu kolem kanceláře lelkovali tři muži v džínech, bílých tričkách s krátkým rukávem a lehkých bundách. King byl zvyklý vyzvedávat zboží, jako bylo tohle. Zajel s vozíkem do kanceláře a za chvíli se objevil se šesti velkými peněžními pytli a šesti bednami s mincemi. Zahnul doleva k východu z obchodu a minul vysokého chlapíka s hlavou schovanou ve výkladní skříni. Byl to Pierce, který si ztmavil vlasy a nalepil vousy, takže rozšířil svou kozí bradku. Mathews si ztmavil tvář, přesně jako při loupeži v pornografickém obchodu. Mathews Kingovi náhle zastoupil cestu. „Promiňte, pane,“ řekl King, tlačící vozík. Mathews se otočil, odhrnul bundu a vytáhl zpoza opasku pistoli. Pierce přišel zezadu, chytil Kinga za ruku, zkroutil mu jí za zády a vzal mu pistoli. „Lehni si obličejem k zemi a nic se ti nestane,“ řekl mu Mathews. „V obchodu je další chlap s pistolí.“ King se podvolil. Duey měl blokovat uličku, aby k nim nezabloudil moc blízko nějaký zákazník, ale v jednu chvíli se přišel dívat na loupež. „Co děláš?“ zašeptal Pierce drsně. „Vrať se zpátky na svý místo!“ Popadli pytle s penězi, mince nechali být a vyrazili k východu. Pierce, Duey a Mathews rychle prokličkovali přes fronty u pokladen, nic neříkali a dívali se přímo před sebe. Yarbrough čekal. Naštěstí před ním nezastavilo žádné auto. Mathews s Piercem trhli víkem kufru a hodili do něj pytle. Pak víko několikrát zabouchli, ale pořád nechtělo držet zavřené. Jakmile naskákali do auta, Yarbrough vyrazil k jižnímu rohu budovy. Tam zahnul doprava a Dodge Dart s houpajícím se víkem kufru zmizel za obchodem. K Georgi Kingovi, stále ležícímu v uličce, přišel jeden zmatený zákazník. „Jste v pořádku?“ zeptal se. King s nejistým výrazem v obličeji vzhlédl ke svému samaritánovi. „Okradli mě!“ 110

Mathewsovo auto bylo tak blízko, že lupiči opustili Dodge a zamířili na mezistátní silnici číslo 5 dřív, než se policie o loupeži vůbec dozvěděla. Když se vrátili do Metaline Falls, všichni čtyři spěchali do kasáren přepočítat kořist. Dělalo to 43 345 dolarů a tentokrát žádné červené barvivo. Deset procent bylo odloženo stranou jako desátek rasistickým skupinám. Každý z lupičů si vzal 7 000, které Mathews nazval „platem“. Zbytek byl vyčleněn na financování aktivit skupiny. Krátce po loupeži policie našla modrý Dart na parkovišti před jednou zubní ordinací, jen 200 metrů severně od Freda Meyera, zaparkovaný čelně k Aurora Avenue. Víko kufru bylo otevřené dokořán. Tady případ skončil ve slepé uličce.

111

Kapitola 5 PŘICHÁZÍ SIONISTICKÁ OKUPAČNÍ VLÁDA Ve třetím patře pošty v Coeur d’Alene se se skřípáním otevřely důlkované zelené dveře výtahu značky Otis a na chodbě lemované dveřmi s mléčným sklem stanul Wayne Manis. Nalevo od pánského záchodu byly čerstvě nalakované dveře z masivního dřeva s blyštivým knoflíkem. Manis, chvíli zápolící s klíči, je odemkl a vešel do kamrlíku se starým dřevěným stolem, pár židlemi a řadou kartotéčních skříněk. Na moment si tuto malou místnost změřil pohledem, svlékl si kabát a pověsil ho na věšák u dveří. Posadil se na židli a s mírným úsměvem si prohrábl prošedivělé vlasy. „Můj Bože. Kam jsem se to dostal?“ napadlo ho v duchu. Zvláštní agent Manis, zocelený službou v námořní pěchotě a vycvičený FBI, byl pravý Hooverův muž. Během osmnácti let v úřadu dostával některé z nejnebezpečnějších úkolů, jaké se u FBI nabízí. Tento rozený Arkansasan byl praktický muž činu, specializující se na práci v utajení. Infiltroval Cosa Nostru jako nájemný vrah a podílel se na jednom z největších zátahů na Klansmeny na Jihu. Mezi jeho nejcennější majetek patřila první věc, kterou si pověsil na ošuntělou zeď své nové kanceláře, fotografie, na níž stojí spolu s J. Edgarem Hooverem. Manis však nebyl typický agent FBI. Byl spíš protřelý chlapík z Jersey než vesnický balík z Little Rocku. Měl radši o něco uvolněnější oblečení, než je tradiční pro agenty FBI. Vlnité vlasy mu spadaly k pěstěnému vousu na drsné tváři. Chodil kovbojským stylem a měl vášeň pro šperky ze zlata. Přesto v něm však pořád byl kus kluka z farmy. Jeho oblíbený prsten měl tvar zlaté podkovy, posázené diamanty s rubínem uprostřed. Provozoval koňský ranč s plemenem Appaloosa 100 kilometrů východně od Birminghamu v Alabamě a prohlašoval své „pracovní koně“ Appaloosa za protiklad závodních plnokrevníků z Kentucky. Ale v roce 1983, po uzavření dlouho se vlekoucího případu s narkotiky v Birminghamu, ho ovládla nervozita. Po šestnácti letech v úřadu v Birminghamu začal Manis uvažovat o mírnějším podnebí, kde zakončí kariéru. Právě tehdy se doslechl o otevření stálé úřadovny v Coeur d’Alene, práci pro jednoho člověka, který měl oprášit někdejší činnost FBI v tomto městě. Manis byl nadšený lovec i sportovec a během svých častých loveckých výletů tuto oblast poznal jako jednu z nejkrásnějších na západě. Dostat tu práci mu trvalo čtyři měsíce. Když v únoru 1984 přijel do Coeur d’Alene, myslel si, že našel klidný kout božské země, místo, kde bude moci žít v klidu hor, tyčících se nad krásným ledově modrým jezerem, a možná bude občas lovit velkou zvěř, až odejde do důchodu. Místo toho ho teď sžíral neklid kvůli skupině s vlajkami se svastikou nahoře po cestě. Cítil, že se za jejich shromážděními, rétorikou a vůdcem skupiny, řídícím celostátní organizování, skrývá něco zlověstného. Na několik dní se zavřel v malé 112

kanceláři a stále dokola studoval poznámky, které mu zanechal předchozí agent. Pak zavolal zástupci šerifa Larrymu Broadbentovi z okresu Kootenai, asi jedinému odborníkovi na pravici v této oblasti. Broadbent, zavalitý policajt ze staré školy Manisovi sdělil, že podle jeho informátora byly proslovy na Árijském kongresu v roce 1983 mnohem militantnější než dřív. Také mu řekl, že si je jistý, že spáchali falešné zatčení Bruce Pierce a vloupání u Schooneyho. Manise nejvíc znepokojovalo to, co neviděl. Někteří z těch mladých frajerů tu už nebyli, jako by odešli do undergroundu. Starší chlapi s rodinami tu zůstali, modlíce se každou neděli s pravicemi napřaženými k nebi. Tiskařský lis dál chrlil extremistickou literaturu a na stromech se stále objevovaly terče s „běžícím negrem“. A občas se na návštěvě ukázalo pár mladších, kteří starším na zvláštních shromážděních zajišťovali bezpečnost. Alespoň takové byly věci, které mohl vidět, které se ukazovaly na veřejnosti. Ale bylo jasné, že někteří mladší odpadli. Byli už prostě unaveni žvaněním? Nebo našli nového guru, uvažoval Manis, někoho, kdo nevystupuje tak veřejně jako ten stařík nahoře po cestě s vlajkami se svastikou? Když si přečetl spis vedený na Árijské národy, začal spřádat plán. Nařízení generální prokuratury už agentům kvůli skandálům v minulých letech nedovolovalo vrhat se do případů domácí špionáže podle libosti. Muselo k tomu být oficiální povolení. Manis cítil, že když do toho bude rýpat dostatečně tvrdě, rychle a hluboko, mohl by z Washingtonu získat souhlas se šestiměsíčním sledováním. V březnu se rozhodl, že pokud má být válka, chce se setkat s generálem protivníka. Pozval tedy pastora Butlera do kanceláře v Coeur d’Alene na kus řeči. Butler dorazil s Tomem Bentleyem, šéfem Árijské akademie, který se posadil na nejvzdálenější židli od Manisova stolu. Manis si ho změřil pohledem. Byl to bývalý mechanik ve středních letech, vypadající spíš jako účetní. Pokud je tohle to nejlepší, co mohou nabídnout, pomyslel si Manis, tak nejspíš nejsou moc velkou hrozbou. Ale pastor, to bylo něco jiného. Butler s povolenou kůži v obličeji, připomínající psa baseta, se o svých aktivitách v Árijských národech, kontaktech v hnutí a o tom, jak se sám považuje za jednotící sílu, vyjadřoval suverénně a věcně. Manis z něj však vycítil faleš. Měl na paměti radu, kterou mu jednou dal starý agent Bama: „Musíš je donutit myslet si, že máš sotva dost inteligence na to, abys trefil zpátky ke svému autu.“ A tak během pastorova kázání jen tupě přikyvoval. Jelikož ho Butler nezná, mohl by o něj dokonce usilovat jako o potenciálního konvertitu. Po jejich odchodu si byl Manis jistý, že se problému Árijských národů brzy bude muset věnovat na plný úvazek. Je to prostě jen pravicová organizace s absolutním právem provozovat své aktivity, nebo je spojená s trestnou činností? LOUPEŽ U FREDA MAYERA představovala pro Boba Mathewse bod zlomu. Během tří měsíců se dostal ze stavu nejhlubší deprese k opětovnému elánu. Po smrti otce, zatčení Pierce a opuštění většinou přátel – přesně jako v Arizoně – tu byla dobrá šance, že Mathewsova „akční skupina“ zmizela ze scény jako parta malých zlodějíčků. 113

Jenže Bob teď viděl mnohem větší světové nebezpečí, než co mu Bircherovci říkali o komunismu. Viděl svět zaplavený lidmi a systémy plánování proti jeho rase, všechno vzájemně propletené spiknutím mezinárodních Židů a jejich politických spojenců. Nebyl to způsob, jakým většina lidí viděla svět. Bob pociťoval odpor k běžným bělochům, šťastným ze svých výplatních šeků a spokojených se zadlužeností bankám, dokud mají nová auta, jídlo k zaplnění břich a každoroční dovolenou. Bob nevěřil, že svět je takto jednoduchý. Ponořil se do labyrintu logiky radikální pravice a už ho neuspokojoval život, navíc relativně dobrý život, který by býval mohl vést, kdyby zůstal poctivým, tvrdě pracujícím mužem z Metaline Falls. Jeho obětování se bylo vždy „pro děti“. Mathews upřímně miloval děti – bílé děti. Říkal, že nic, co muž může v životě udělat, nepřežije jeho děti. Děti jsou budoucnost. A těsně před loupeží se dozvěděl, že dostane tu jedinou věc, kterou mu život krutě odpíral, dítě vlastní krve, plod svého sémě. Zillah byla těhotná. Bob s ní díky kradeným penězům zacházel jako s královnou. Jedenáct dní po loupeži ji přestěhoval do domu na Kearney Street 1620 v Laramie a zařídil jí úhradu životních nákladů. Dal jí 300 dolarů v hotovosti a řekl, ať si koupí nějaké nové těhotenské šaty. Zaplatil i veškeré prohlídky u doktora, stejně jako všechno ostatní hotově. Nový život se zrodil i uvnitř gangu. Loupež na něj zapůsobila jako masáž srdce, povzbudila ho k dýchání a opětovnému sílení. Prvním krokem byl návrat Denvera Parmentera. Tento původní příslušník devítičlenného gangu právě pracoval jako dělník u stroje v Keytronics ve Spokane, kde za 3,89 dolarů na hodinu odděloval klíče, které vypadly z formy. Jel z kopce do slepé uličky a věděl to. Stále měl blízko k Árijským národům a zůstával v kontaktu s kamarádem Randym Dueym, dokud se spolu v lednu 1984 neporvali v baru. Pak, dva dny po oloupení Freda Meyera, to šel Parmenter do Dueyova domu urovnat. Ten ho přivítal a podal mu spokanské noviny. Ukázal na článek o oloupení Meyera, což společně plánovali už v listopadu. Denver se na něj podíval s ústy otevřenými dokořán. „Vy jste to fakt udělali?“ zeptal se. Randy se usmál, vytáhl svazek bankovek a zamával jimi před ním. Byl to jeho podíl 7 000 dolarů. „A hodláme to udělat znova,“ řekl Duey. „Tohle je jen začátek. Teď se to vážně děje, Denvere. Pamatuješ, jak jsme říkali, že je čas na činy, ne slova? No, tak dochází k činům. Proč se nevrátíš?“ Denver druhý den nechal svému vedoucímu v Keytronics zprávu: „Joe, dávám výpověď. Poslední výplatu mi můžeš poslat na P. O. Box ve Four Lakes ve Washingtonu.“ 20. března přijeli Duey a Parmenter do Missouly a potkali Bruce Pierce, vycházejícího z budovy okresního soudu. Pierce byl nejprve naštvaný, že se Parmenter vrátil, ale pak se uklidnil a ukázal jim dokumenty, které právě získal. Byly to voličské registrace a další listiny na jména Bruce William Fry a Swift Dana Nelson. Z Parmentera se stal Fry a z Dueye Nelson. Pierce měl seznam dalších 114

jmen, sesbíraných při výletech po hřbitovech v okolí. Podle rad z publikací undergroundu, jako Falšování identifikačních dat v Americe, hledal na náhrobcích jména zemřelých nemluvňat, zvláště těch, která by byla ve stejném věku jako podvodník, kdyby žila. Získat duplikáty rodných listů a použít je k vystavení falešných karet sociálního zabezpečení, potvrzení o placení nájmu a řidičských průkazů bylo úžasně snadné. Duey a Parmenter si se svou novou identitou zřídili napříč Idahem a Montanou falešné adresy v centrech poštovních schránek, což jsou legální obchody, které poskytují soukromé poštovní schránky k utajení skutečné adresy. Pierce se také snažil udělat vše pro zamaskování adresy svého bydliště. Po loupeži u Freda Meyera koupil v Coeur d’Alene upravený školní autobus GMC 1951 a udělal si z něj dům na kolech – pod jménem Roger J. Morton. Po příjezdu do Montany si získal nějaké vlastní rekruty. Navštívil oddělení automobilů v Sears store v Missoule, aby se viděl s prodavačem jménem Andrew Virgil Barnhill. Sedmadvacetiletý Barnhill byl nesmírně veselý mladík, bývalý příslušník kněžského semináře z Plantation na Floridě. Jako matematický génius měl skvěle placenou práci kontrolora úvěrových účtů pro General Electric Credit Corporation na Floridě. Se svým otcem Virgilem podporovali mnoho konzervativních zájmů, například boj proti kontrole zbraní. Oba byli členy Americké asociace pro pistole a pušky∗ a Andy se náhodou setkal se skupinou z Identity tábora, Smlouvy, meče a paže Páně,∗∗ když byli na kurzu přežití APRA v Tennessee. Na Barnhilla učinilo vlastenectví a spartánský život lidí z CSA takový dojem, že roku 1982 na rok vstoupil do jejich komunity v Arkansasu, aby v ní žil a cvičil se ve vojenské taktice přežití. Jenže stále kontroverznější styl Jima Ellisona, vůdce CSA, ten rok vyštval velké množství stoupenců. Barnhill se se dvěma kolegy z pěšího oddílu těžkých zbraní „B“ v CSA, Rodneym Carringtonem a Petem Travisem, na pár měsíců přestěhoval do Joplinu v Missouri. Jeho rodiče si mysleli, že by si měl na místní vysoké škole najít práci učitele matematiky, jednoho ze svých nejlepších předmětů. Jenže všichni se zhruba v dubnu 1983 přesunuli do Missouly, kde hledali „západní prostory“. Barnhill žil v bytě na Third Street s Travisem, dokud se k nim v prosinci 1983 nepřistěhovali Pete s přítelkyní. Barnhill kontaktoval Árijské národy, o nichž se Pierce dozvěděl od bývalých členů CSA v Missoule. Pierce decentně pobídl Barnhilla a Travise k tomu je „prověřit“. Mathews při pozdější návštěvě ujistil potenciální rekruty, že je jeho „akční skupina“ vytvořená spíš podle fiktivního Řádu v Turnerových denících než podle CSA. Mathewsovi muži se neměli klepat zimou v Ozark Mountains a za almužnu řezat dříví. Jeho válečníci měli dostávat regulérní platy, které hodlal financovat z olupování

∗

∗∗

American Pistol and Rifle Association Identity camp of the Covenant, the Sword, and the Arm of the Lord – CSA.

115

nepřátel bílé rasy, totiž Židy ovládaných bank. Řekl jim, že během měsíce plánuje další loupež. Mathews vysvětlil, že jeho skupina nemá žádné jméno. „Kdybysme měli jméno, bude pro členy velice snadné o nás mluvit. Prozatím je to ,společnost‘, ,organizace‘, nebo někdy jako v té knize, kterou všichni rádi čteme, ,řád‘. Prostě chceme být bezejmenný, bílý underground.“ Mathews odjel z Missouly do Colorada s pocitem, že se Barnhill a Travis přidají. V Denveru se Mathews a David Lane věnovali další hlavní aktivitě skupiny, padělání. Lane v Laporte Church of Christ potkal muže, který, jak se později dozvěděl, měl zkušenosti – i když neúspěšné – s paděláním. Byl to Robert Merki, cestující pod pseudonymem Parry Stewart. Tomuto devětačtyřicetiletému bývalému provoznímu inženýrovi se za poslední tři chaotické roky rozpadl jeho slibný život až na hranici krachu. Poté, co se kvůli němu stala celá rodina podezřelou z finančních machinací, které skončily několika zatčeními, spolu s manželkou složili kauci a žili jako uprchlíci. ROBERT EMIL MERKI už jako chlapec v Chicagu projevil zájem o otcův tiskařský obchod. Během letních prázdnin na střední škole Williama Howarda Tafta se s nadšením věnoval sazbě. Ale ke svému tiskařskému talentu se vrátil až po letech v průmyslovém a leteckém inženýrství. Robert Merki si právem užíval klidného měšťáckého života. Tento vysloužilec od námořnictva byl majitelem jedné společnosti v Chicagu. Pak ji prodal a s manželkou a dvěma dětmi se odstěhovali do Kalifornie. Získal práci svých snů u Boeing Airplane Company v Seattlu, kde pracoval na vývoji proudového 737 a nadzvukového dopravního letadla. Když kongres zamítl financování SST, dostal výpověď. Roku 1974 se rozvedl a znovu oženil se Sharon Stewartovou, tehdy sedmatřicetiletou rozvedenou matkou pěti dětí. Společně se přestěhovali na překrásný kus země v Okanogan Valley, severně od washingtonské pouště. Bylo to v horách na východní straně U.S. 97, na půli cesty mezi Tonasketem a Oroville, co by kamenem dohodil od kanadské hranice. Měli výhled do údolí a na velkolepé Cascade Range, tyčící se na obzoru na západě. Do tohoto drsného prostředí se Robert se Sharon přestěhovali na jaře 1974 a postavili si tu dům, připomínající archu dnem vzhůru. Tento tvar vedl Merkiho k tomu, že ve veřejné radiostanici používal přezdívku „Noe“. Roku 1975 začal opět podnikat. Půjčil si 15 000 dolarů, které investoval do toho, čemu říkal Institut horského života – akvakulturní pěstování rajčat ve skleníku o 557 čtverečních metrech. Merki subvencoval náklady na mzdy z federálního pracovního programu CETA, když si najímal místní nezaměstnané na práci u nádrží se živinami. Merki, stejně jako mnoho jiných, kteří později potkali Mathewse, se nacházel ve fázi života, kdy hledal hlubší duchovní dimenzi. V Oroville byli stoupenci křesťanské Identity, kteří mu řekli o svém náboženství. V roce 1978 se ho rozhodl probádat. Postavil si karavan a se Sharon i dvěma jejími dětmi vyrazili na východ do Flory

116

v Illinois, kde Obranná liga křesťanských patriotů∗ pořádala každoroční Festival svobody. Tento festival představoval bleší trh konzervativní až pravicově extremistické filosofie, s důrazem na přirozené životní styly, výměnu zboží místo placení v hotovosti a ostatní praktiky, běžné mezi ultrakonzervativci. Merki tu slyšel kázání Sheldona Emryho, mudrce Identity z Prescottu v Arizoně, a plukovníka Gordona „Jacka“ Mohra, šéfa Křesťanského pohotovostního obranného systému∗ v Mississippi. Písemně si objednal zasílání nahrávek s kázáními a dostal několik poštovních adres, včetně pastora Butlera. Merki však na festivalu potkal ještě jednoho muže, který na něj učinil mnohem větší dojem. Byl to muž prodávající u stánku tabulky stříbra. Merki se s ním dal do řeči a dozvěděl se, že seděl za padělání. Udělal to, jak řekl Merkimu, protože byl finančně na dně. Merki se začínal dostávat na dno koncem roku 1980. Když se chystal k nástupu do funkce Ronald Reagan, hrdina zásadových konzervativců, skončil program CETA a s tím i zdroj Merkiho laciné práce. Na všechnu práci ve skleníku tak zůstali se Sharon sami. Aby si vydělali na živobytí, Merki otevřel Oroville Mining and Supply, podnik na těžbu a zpracování rudy, když uzavřel dohodu s mladíkem vlastnícím práva na těžbu stříbra v podhůří Cascade. Jenže po zahájení obchodu měl dotyčný mladík nehodu na motorce a dohoda padla. Merki brzy zjara 1981 řekl svému švagrovi Robertu Donahuemu, že je na dně. Pak mu dopodrobna vylíčil příběh muže se stříbrnými destičkami na Festivalu svobody. Na základě chvilkového nápadu odjeli do Seattlu zjistit cenu tiskařských lisů. Merki o týden později koupil offsetovou tiskárnu Multilith 1250 za 1 500 dolarů. V suterénu jeho domu se rychle ukázaly jeho dlouho potlačované tiskařské instinkty. Když však soukromý občan koupí tiskárnu, jako je Multilith 1250, prosákne to až na ministerstvo financí. Tyto stroje totiž mají v oblibě padělatelé. Nedlouho po jeho koupi do Merkiho domu vtrhla tajná služba s příkazem k domovní prohlídce a prohledala ho. Jenže byli moc ukvapení, protože ještě nezačal dělat štočky. Merki agenty přesvědčil, že chce rozjet normální tiskárnu a ti zase v klidu odešli. Přesvědčený, že policajti jeho historku spolkli, se skutečně pustil do práce. Po zvážení všech možností se rozhodl padělat stodolarovky. Riziko i trest byly stejné a zisk větší, tak proč riskovat a pouštět do oběhu dvacetidolarovky? Fotoaparátem udělal ostré negativy obou stran skutečné bankovky. Z nich udělal štočky a prohnal tiskárnou deset sad – 5 000 listů – papíru z bavlníkových vláken o rozměrech 22 x 28 centimetrů, přičemž dostal na každém papíru čtyři bankovky. Obarvil je barvivem RIT z tržnice, a potáhl a sežehlil voskovým papírem. Obětovali jednu nebo dvě bankovky na arch kvůli vodotisku a Sharon se svým ostřížím zrakem

∗ ∗

Christian Patriots Defense League. Christian Emergency Defense System.

117

vyloučila obrovskou sadu, která byla spálena. Do září 1981 z 20 000 bankovek – v ceně 2 000 000 – uznali jen 150, tedy 15 000 dolarů za dost dobré na to, aby prošly. Merkiho lidé začali rozšiřovat peníze od Heleny v Montaně až po San Francisco. Byli opatrní. Dělali jen malé nákupy a vybírali si mladé a nezkušené prodavače. Pomáhal jim jejich vzhled a věk – ztělesnění americké střední třídy. Eric Tornatzaky, přítel Sharoniny nejstarší dcery Suzanne Stewartové, se do toho zapojil také, ale při udávání nedokonalých peněz propadal záchvatům paniky. Jejich cesta představovala obrovských úspěch. Merkiho tým se zbavil všech peněz jako po másle. Vyprali 13 000 dolarů a zaplatili roční hypotéku za Institut horského života. Plán příjmů domácnosti Merkiho pro rok 1982 byl jasně dán. Vytiskli druhou sadu bankovek, tentokrát v hodnotě 77 000 dolarů. Merki zavolal Donahuemu, učiteli z Eugene v Oregonu, který jim pomáhal uvést do oběhu falešné peníze na první cestě a ten souhlasil, že se zapojí i do druhého kola. Jenže o tomto plánu řekl jednomu bývalému studentovi a ten to oznámil tajné službě. Koncem jara 1982 přijeli Donahue, jeho dcera a dotyčný student na schůzku s Merkim do Burns, malé osady v oregonské poušti. Když tankovali na čerpací stanici směrem na Salt Lake City, sesypali se na Merkiho agenti. O pár týdnů později začali lidé z Oroville pomáhat Merkimu a jeho lidem s penězi na obhajobu. Merki rozprodával věci z domácnosti a koupí několika věcí vypomohl dokonce i městský policista. Po skončení prodeje měl Merki 6 000 dolarů. Nikdy však neuvažoval o tom najmout si právníka. Hrozil mu trest 105 let ve vězení a s tím nedokázal žít. S pomocí gumy a pera změnil rodný list Sharonina bývalého manžela Harryho Stewarta na „Parryho Stewarta“ a stejně dovedně změnil i rodný list manželky ze Sharon Donahueová na „Charah Donchadaová“. Pak vzali peníze, odjeli do Seattlu, chytili let do města Guatemala a tam, v Belize a na Kostarice šest měsíců utráceli, dokud situace v Oroville nevychladla. Do USA se potají vrátili v prosinci 1982 a usadili se ve Fort Collins v Coloradu, kde žili Suzanne a Eric Tornatzky pod příjmením Hamiltonovi. Zastávali příležitostná zaměstnání v okolí Fort Collins a přitom se dozvěděli o kongregaci Identity, Laporte Church of Christ, vedené pastorem Peterem Petersem. Mezi lidmi, které tam potkali, patřili David Lane; Zillah Craigová a její matka Jean; a Dennis a Mary Schlueterovi. Žili dost blízko sebe, aby se s některými spřátelili. Po devíti měsících se všichni přestěhovali do Boise. Merki získal práci u C&J Advertising a cestoval horskými státy, kde prodával reklamní prostor na bowlingových výsledkových listech. Sharonin nejmladší syn, šestnáctiletý Kurt Steward, zůstával se sestrou Suzanne během cest Merkiových v Boise. Merkiovi se v prosinci 1983 rozhodli vstoupit do Laporte Church of Christ. Tehdy byli Mathews a Lane v Laramie, kde prali kradené peníze. Lane přivedl Mathewse k církvi a několikrát se stalo, že se skupina rozešla před kostelem a znovu se sešla doma u Schlueterových ve Fort Collinsu na nedělní večeři a náboženskou diskusi. Tam se Merkiovi potkali s Mathewsem, mužem, který se jim oběma hned zalíbil. Mathews svým zanícením vyčníval nad všechny ostatní, které v hnutí potkali. 118

Pastor Peters v lednu 1984 zařídil projev pro církev od plukovníka Mohra. Když se rozšířila informace, že přijede tento celostátně známý antisemita, Peters dostal anonymní výhrůžky. Proto se ten večer, kdy mělo dojít k projevu, Merki a Schlueter, pracující jako hlídači, postavili v zimě na parkoviště a číhali na nezvané návštěvníky. Publicita kolem Mohrova příjezdu nezůstala nepovšimnuta v Denveru, vzdáleném od Fort Collins 100 kilometrů po mezistátní silnici číslo 25. Alan Berg nebyl nábožensky založený Žid, nicméně pokud šlo o antisemity a podobné lidi napříč spektrem radikální pravice, bylo ho hodně slyšet. Provokoval je pět dní v týdnu za mikrofonem rádia KOA, 50 000 wattové stanice, kterou bylo za jasných nocí slyšet až v Hayden Lake v srdci Texasu. Berg miloval dělat telefonické talk show s lidmi jako plukovník Mohr. Šil do nich, vyvolával v posluchačích rozhořčení a pak svým hostům najednou zavěsil telefon. Když si v denverských novinách přečetl o Mohrově návštěvě, dohodl se s ním a pastorem Petersem, že budou hosty na telefonu v jeho show 13. února – Mohr na telefonu v Mississippi a Peters v Laporte. Byla to typická Bergova show, kdy nepřátelský moderátor svoje hosty úplně rozcupoval. Show, jako mnohé jiné, vyvrcholila znemožněním Mohra i Peterse ze strany Berga. Mohrovi příznivci zuřili. Neuvědomovali si, že pro Berga je to všechno jen show business. Jakmile odešel ze studia a začal pracovat na show na další den, tak předchozí show pustil z hlavy. Jenže Mathews Mohrovo potupení z hlavy nepustil. David Lane žil na krátký čas ve Fort Luptonu v Coloradu, severovýchodně od Denveru, v bytě s plukovníkem Francisem Farrellem. Byl to veterán letectva, který létal ve třech válkách – druhé světové, korejské a vietnamské. V 70. letech provozoval čerpací stanici v pensylvánských Pocono Mountains. Když průmysl v roce 1973 tvrdě zasáhlo arabské ropné embargo, Farrellův obchod šel ke dnu. To ho přimělo začít číst o světové politice a nakonec se dostal k literatuře, která z jeho problémů obviňovala Židy. V roce 1983 se přestěhoval do Colorada, kde se skrz společné známé potkal s Lanem. Jeden přítel Lana přesvědčil, aby po zesměšnění Mohra zavolal do Bergovy show. Lane se s ním dostal do slovní potyčky ohledně „židovskosti“ komunismu a uspokojen svým vítězstvím zavěsil. Kamarád jejich slovní výměnu nahrával a Lane si užil její přehrání pár lidem ve Farrellově bytě. Berga vzhledem k jeho urážlivému chování v rádiu považoval za dobrou postavu pro práci s veřejností ze strany pravicového hnutí. V březnu zavolal Lane do motelu v Arvadě, předměstí Denveru, kde právě byli Merkiovi, snažící se prodat v místních kuželkářských klubech výsledkové listy. Zeptal se, jestli je může navštívit. Nakonec tam dorazil i s Mathewsem. Lane Merkimu podal přes dva centimetry tlustý balíček padesátidolarovek. „Co si o nich myslíš, Parry?“ zeptal se, přičemž ho oslovil falešným jménem, pod kterým Merki cestoval. 119

„Náš dobrej přítel,“ dodal Mathews, „byl zatčen, když je udával. Mysleli jsme si, že jsou dost dobrý.“ Merki, poctěný tím, že je jeho padělatelská obratnost uznávaná, padesátky důkladně prozkoumal, než vynesl soud. „Tyhle by moh všímavej prodavač poznat na míli daleko,“ řekl nakonec. „Nejsou dobrý. Na těch papírech působí všechno špatně.“ „Mohl bys nám pomoct provést kvalitnější operaci, Parry?“ zeptal se Mathews. „V ideálním případě bysme chtěli použít rytinovou metodu jako Státní úřad cenin.“ „Moc těžký,“ odpověděl Merki. „Půjdeme na to přes litografii. Pomůžu vám s nasázením tisku.“ „Co myslíš, že bysmě měli udělat s těmahle?“ zeptal se Lane, držící v ruce zbylé falešné padesátky, vytištěné u Árijských národů. „Spálíme je,“ odpověděl Merki. Poslední důkazy předchozího plánu tak byly zničeny ještě ten večer – bankovky jednu po druhé drželi nad záchodovou mísou v Merkiho pokoji a spalovali je. Než skončili, několikrát se spustil hlásič požáru. NA ODBOČCE na Boundary Dam Road z hlavní silnice musel Dan Stadtmueller zpomalit a jet skoro krokem. Pak spatřil štěrkovou cestu lemovanou borovicemi. Ačkoliv mu Mathews dal instrukce, stejně bylo těžké najít úzkou cestu na Mathewsův pozemek. Stadtmueller byl vytrénovaný z obchodních štací, když prodával životní pojištění. Jenže tohle byl jiný případ. Jako zprostředkovatel pro Bankers Life z Nebrasky obvykle telefonoval s neznámými lidmi naslepo. Ale Mathews ve Spokane zavolal jemu a pozval ho na dnešní nedělní večer do Metaline Falls, protože pět lidí chce pojistku. Ze zkušeností věděl, že většina lidí jen tak nejde a nezaplatí si životní pojištění. Musí se jim prodat. Tohle je docela trhlý, říkal si. Konec konců byl apríl. Mathews chtěl vést svůj underground tak efektivně, jak to jen bude možné. Bylo logické, že on a jeho úzký okruh pomocníků by měli mít „manažerskou pojistku“, než budou riskovat životy. Mathews doprovodil pojišťováka do Unina domu a ten Mathewsovi, Pierceovi, Dueymu, Yarbroughovi a Parmenterovi vysvětlil, v čem spočívá základní celoživotní pojistka. Všichni se rozhodli pro pojistku ve výši 50 000 dolarů, jenom Mathews chtěl dvě. Stadtmueller si od všech mužů zapsal potřebné osobní údaje. Mathews řekl, že pracuje v Theta Demographics. Rád lidem říkal, že pracuje v demografii. S určitou pokroucenou logikou to tak bylo. V první pojistné smlouvě uvedl jako příjemce Zillah Craigovou. Navzdory všem řečem o morálce v pravici Bob neměl žádné výčitky z vydržování milenky. Ve druhé smlouvě uvedl Williama Pierce a Johna Irelanda, vůdce Národní aliance. Bruce Pierce uvedl, že je tesař s ročním příjmem 8 200 dolarů a jako příjemce uvedl Julii. Svobodný Duey řekl, že také pracuje pro Theta Demographics s ročním 120

příjmem 16 000 dolarů. Jeho příjemci byly Debbie Mathewsová a Betty Yarbroughová. Gary Yarbrough uvedl, že je tesař s ročním příjmem 10 000 dolarů a uvedl svou ženu Betty se čtyřmi dcerami. Parmenter udal povolání „konstruktér“ s 15 000 dolary ročního příjmu. Jeho příjemci byly Janice a dcera Kristin. Stadtmueller si to všechno poznamenával a Mathews vytáhl z kapsy svazek bankovek. Když odpočítal dostatečnou hotovost na zaplacení všech šesti pojistek a podal ji agentovi, ten vyvalil oči. Po cestě do Spokane mu v mysli zněly varovné zvony. Po zpracování smluv to oznámil na policii. Jeho domovská kancelář posléze odmítla Mathewsovy smlouvy kvůli příjemcům pojistky, ačkoliv zbývající čtyři přijala. Nazítří si Duey kvůli nové padělatelské operaci pronajal osamocený dům na Scotia Road za Newportem ve Washingtonu, na půli cesty mezi Metaline Falls a Spokane. Od hlavní silnice byl skryt stromořadím a majitelé odjeli na roční dovolenou do Mexika. Soused jménem Larry Cada, zastupující majitele, provedl Dueyho domem a ukázal mu, jak fungují spotřebiče. Jenže se zdálo, že to nového nájemníka nezajímá. Během pár příštích týdnů Cada ze svého domu o 200 metrů dál viděl přes stromy, že noví nájemníci jsou skutečně zvláštní. Zdálo se, že žijí bez zavazadel a spí bez pokrývek, které místo toho pověsili na okna. 3. dubna 1984, dva dny po podání žádosti o životní pojistku, šel Bruce Pierce před federální soud ve Spokane kvůli obžalobě z padělání. Po domluvě s právníkem se rozhodl přiznat. Byl to jeho první trestný čin a byla dobrá šance, že dostane jen podmínku. Jenže soudce Robert McNichols přihlédl k Piercově mlčení od jeho zatčení o tom, jak se dostal k padělaným penězům, a k jeho vazbě na Árijské národy. Odsoudil ho ke dvěma letům vězení. Pierce byl omráčený. Advokát hned požádal soudce, aby dal Pierceovi čas vyřídit si před nástupem trestu osobní záležitosti. McNichols mu dal na kauci čas tři týdny a nařídil mu hlásit se nejpozději 24. dubna v poledne ve Spokane u policisty, majícího na starosti vězně. Pierce uvedl, že bude bydlet u Roberta Mathewse v Metaline Falls. Jenže Pierce ten den odešel od soudu bez sebemenšího úmyslu se vrátit. SKUPINA PSEUDOLUPIČŮ odjela 19. dubna z Mathewsova pozemku do Seattlu s plánem zakončit víkend přepadením obrněného vozu. Mathews tuto možnost zvažoval už dřív. Richie Kemp se ke skupině vrátil po krádeži u Freda Meyera, když odešel ze své práce na pile u Vaagen Brothers za 12 dolarů na hodinu i navzdory prosbám Kena Loffa, aby zůstal. Mathews Kempa požádal, aby počkal v Baště na Peta Travise, bývalého člena CSA, žijícího v Missoule, který měl dorazit. S Mathewsem a Piercem jel Andy Barnhill, který odešel z práce v Sears a přestěhoval se do kasáren. Parmenter vyrazil svým pickupem s pasažéry Dueym a Yarbroughem. Na předměstí Seattlu se po dvou zapsali do pokojů v Motelu 6 v Issaquah. Mathews s Piercem se vydali k telefonnímu automatu zjistit, proč se neukázal Pete Travis. Kvůli dálkovým hovorům z telefonních automatů si zvykli u sebe nosit velké množství drobných. Stanovili si pravidlo nepoužívat telefony na pokojích v motelu. Pierce vytočil Travisovo číslo v Missoule a nakrmil automat čtvrťáky. 121

„Haló?“ ozval se Travis. „Pete? Tady Bruce. Máš něco novýho?“ řekl Pierce se svou obvyklou přímočarostí. „Ne, nic.“ „Čekáme na tebe. V Metaline Falls na tebe čeká jeden chlap. Budeš tam?“ „Omlouvám se, ale na ty ryby s tebou jet nemůžu,“ řekl Travis šifrovaně a zavěsil. Pierce chvilku civěl na bzučící sluchátko a pak se otočil na Mathewse. „Říkal, že nemůže na ryby!“ pronesl hlasitě. „Zapomeň na něj. Zavolám Richovi a řeknu mu, ať sem hned přijede,“ odpověděl Mathews. Kemp prohnal svou Celicu přes poušť a Cascades za méně než pět hodin, aby se setkal s muži v motelu. Druhý den ráno, v pátek, se začali připravovat na loupež. Čtyři muži vedení Mathewsem vyjeli do Northgate Mall, východně od mezistátní silnice číslo 5 a 105th Street. Ze svahu na jižní straně parkoviště sledovali, jak obrněný náklaďák krouží po obvodu velkého nákupního centra. Náklaďák Continental Armored Transport vypadal stejně jako ten u Freda Meyera. Nejdřív zastavil u Nordstromu, obchodního domu s módou na západní straně obchodní promenády, a pak vyzvedl peníze v J. C. Penney a Seafirst Bank, než se dostal do těsného koutu u obchodního domu Bon Marché. „To je to místo,“ řekl Mathews, schvalujíc jeho polohu. „Je dost uzavřený, takže se minimalizuje možnost svědků. A už tam má za sebou všechny zastávky, takže dostaneme víc peněz.“ To ráno Pierce, Kemp a Barnhill pátrali v inzerátech v Seattle Times po ojetém autě, které by mohli použít k loupeži. Když našli dodávku a velké auto v tom správném cenovém rozpětí, zatelefonovali prodejcům, kteří oba žili v Everettu severně od Seattlu. Pierce a Barnhill cestou do Everettu zastavili na pobočce Seafirst a rozměnili část kořisti od Freda Meyera za větší bankovky. Požádali pokladníky, aby jim dali hotovost do dvou obálek, do jedné 900 dolarů a do druhé 1 000. Po návratu do auta na každou z nich napsali nesmyslné telefonní číslo. Kemp vysadil Pierce dole na ulici, vedoucí k domu Mika Mathise. Ten se o příjezdu kupce dozvěděl, až když uviděl scházet po své dlouhé příjezdové cestě vysokého muže s kozí bradkou. Pierce si letmo prohlédl jeho bílou dodávku. Neměla zadní okna, což bylo dobré, a měla posuvnou střechu, což bylo ještě lepší. „Chci náklaďák, co jezdí rychle,“ řekl Pierce. „Musí mít dobrou akceleraci.“ „Tenhle jí rozhodně má,“ prohlásil Mathis. „Bude se vám líbit.“ Vešli do domu sepsat smlouvu. Když Mathis začal sepisovat údaje, zeptal se Pierce: „Jak se jmenujete?“ „Nechte to prázdný, já to vyplním,“ odpověděl Pierce. Mathis pokrčil rameny a dopsal smlouvu. Pierce mu pak dal do ruky obálku ze Seafirst s 900 dolary, jak se dohodli. Zatímco Mathis počítal peníze, Pierce dělal, jako že si najednou něco uvědomil. 122

„Áááách, Miku, můžu si tu obálku vzít zpátky? Mám na ní něčí telefonní číslo, který potřebuju.“ Mathis pohlédl na hnědou obálku a spatřil na ní číslo. „Jasně. Tady,“ řekl a podal mu zpět jediný kus papíru, na kterém byly Pierceovy otisky. Muži vymysleli tento trik, kdyby úřady vystopovaly jejich úniková vozidla, aby neexistovaly žádné jejich otisky. Pierce se hotovosti vůbec nedotkl. Barnhill udělal totéž v domě Cliffa a Phyllis Mitchellových, kteří prodávali Chrysler Newport, model 1973. Jenže se tu vynořil jiný problém. Když si uvnitř potvrdili smlouvu na 1 000 dolarů a Barnhill provedl s obálkou stejný postup, vrátili se před auto. Tam Phyllis Mitchellová najednou vytáhla fotoaparát. V sentimentální náladě si chtěla udělat snímek svého starého auta s novým majitelem. Zamířila na něj a Barnhill zpanikařil. „Ne!“ zařval, dal si ruce před obličej a sehnul se. „Nesnáším focení!“ Mitchellovi se na sebe rozpačitě podívali a pak se Phyllis s pokrčením ramen vrátila do domu. Gary Yarbrough v sobotu večer v motelu sestrojil malou bombu a dal ji do papírové tašky. Jako hlavní nálož použil silnou výbušninu, dále malou plochou baterii a jako spínač kapesní hodinky Westclox. V neděli pak ještě s pár dalšími odjeli do centra Seattlu i s touto zápalnou bombou. Jejich cílem bylo Embassy Theater, pornografické kino na Third Avenue a Union Street, v komerční oblasti u Pike Place Market. Asi v pět hodin do něj vešel Yarbrough a spatřil asi dvacet lidí skrčených na sedadlech a upřeně sledujících hekání na plátně. Sáhl do tašky, spustil časovač, strčil ho pod jedno sedadlo v neobsazené části a hned odešel. Jeden člen gangu pak do Embassy zatelefonoval. Telefon zvedla pokladní. „Tohle místo vás vynese do nebeských výšin,“ pronesla zastřeným šepotem. Než stačila cokoliv udělat, halou se roznesla hlasitá rána a prohnala se jí vlna horkého vzduchu, následovaná oblaky kouře. Zákazníci se rozprchli do východů. Škoda byla minimální, pár sedaček a žádní zranění. Mathewsova parta však byla spokojená. Pornografie se nesmí tolerovat. Nicméně tento bombový útok byl také součástí Mathewsovy strategie odlákat pozornost kvůli událostem chystaným na zítra. Kolem poledne v pondělí 23. dubna zamířila tato parta severně na dálnici do Northgate. Když projížděli centrem Seattlu, Kemp vyhodil na silnici krabičky s pokrývačskými hřebíky v místě, kde se protínala se silničním podjezdem Freeway Park. Doufal, že kvůli propíchaným pneumatikám vznikne obří dopravní zácpa a přispěje ke zmatku. Asi dva a půl kilometru od nákupního střediska zaparkovali svá auta před restaurací Royal Fork a přesedli do aut na akci. Zavolali do Embassy Theater s varováním, že tam brzy vybuchne další bomba. Počítali, že policie vezme kvůli předchozí bombě tuto hrozbu vážně a stáhne tam hlídky z jiných částí města. Parmenter jel do Northgate Chryslerem. Vezl Barnhilla, Pierce a Dueyho. Dva posledně jmenovaní na sobě měli světle hnědé pracovní oblečení, kbelíky a houby. Yarbrough řídil dodávku s Mathewsem a Kempem. Parmenter zaparkoval na svahu v jižní části parkoviště a vyhlížel obrněný vůz. Yarbrough zajel s dodávkou na místo 123

vybrané Mathewsem pro přepad, přičemž zastavil přímo u bočního vchodu do Bon Marché. Čekali několik hodin. Náklaďák Continental Armored Transport přijel asi v 15 hodin a zastavil nejprve před Nordstromem. Zatímco objížděl svou trasu, Parmenter jel pomalu po parkovišti, zastavil v určité vzdálenosti od přepadového místa a nechal Pierce s Dueym vystoupit. Parmenterova práce byla přišpendlit Chryslerem náklaďák v rohu. Pierce a Duey přešli k obchodu s kancelářskými potřebami J. K. Gill, hned za zakrytou stranou bočního vchodu do Bon Marché v písmenu L, tvořeném dvěma křídly nákupní promenády. S kbelíky a houbami se tvářili jako umývači výloh. Pod pracovním oblečením měli schované pistole. Když k Bon Marché přijelo obrněné auto, zaparkovalo čelně v zóně zákazu stání kvůli možnému přístupu hasičských vozů, a stálo v rohu. Ochranka vystoupila. Když objížděl náklaďák směrem ke dveřím, Pierce letmým pohledem zhodnotil situaci. „To mě poser!“ zahihňal se. „Je to tentýž chlap, kterýho jsme sejmuli u Freda Meyera!“ Z novinových článků si pamatoval, že se onen strážný jmenuje George King. Parmenter projel s Chryslerem zónou zákazu stání a zaparkoval u chodníku. Mezi ním a obrněným autem stálo několik dalších aut. Jak postupně odjížděla, vždycky zacouval blíž k obrněnému náklaďáku. King se vrátil z Bon Marché s několika pytli peněz a s vozíkem objel širokým obloukem auto, v němž si všiml muže čtoucího noviny. Poté, co byl před pěti týdny oloupen u Freda Meyera, byl mnohem opatrnější. Nikdy by ho nenapadlo, že zrovna jeho čeká tak nepříjemné překvapení. Došel na stranu spolujezdce a začal otevírat prostor pro peníze. „Neměli bysme už jít?“ řekl Duey Piercovi, pouštějíc houbu a sahajíc po zbrani. Pak se dal do pohybu i Pierce, vytáhl poloautomat ráže 9 mm a oběhl Dueye kolem zadní části auta. Dostal Kinga přesně v tu správnou chvíli, kdy otevřel boční dveře, a přitlačil mu hlaveň za ucho. King strachy vytřeštil oči. Zakopl o vozík, dopadl obličejem na podlahu prostoru pro peníze a rozřízl si prst. „Víš, jak to chodí, Georgi,“ oslovil ho Pierce jménem. „Dej mi pistoli.“ Řidič Robert White zezadu slyšel nějaké zvuky a podíval se střílnou z kabiny. „Co se tam vzadu děje?“ zařval. Pak vytáhl pistoli a namířil ze střílny na Pierce. Duey, stojící za Piercem, spatřil trčící hlaveň. Vylezl na náklaďák a namířil pistoli skrz další střílnu na Whitea, čímž se situace dostala do zajímavého patu. „Bobby,“ zakřičel King na Whitea, „nic nedělej!“ Yarbrough zatím zajel s dodávkou k boku náklaďáku, takže úzkou silnici zablokoval. Mathews vyskočil ven a začal bušit na okénko náklaďáku. White vzhlédl a uviděl vysokého mladého muže – Richieho Kempa – s brokovnicí v jedné ruce a s ručně psaným nápisem ve druhé: „Vypadněte nebo zemřete!“ „Vypadni! Tohle není žádná hra!“ zařval Mathews. Barnhill vystoupil z Chrysleru a mával puškou Heckler & Koch 91 ráže 308. Vyskočil na kufr auta a rozhlédl se po parkovišti. Na řidičově straně náklaďáku hlídal 124

Parmenter s Ruger Mini-14 ráže 223, půjčenou do Dueyho. Trhl pákou na poloautomatu v domnění, že v komoře není náboj. Vyhodil tak však plnou nábojnici, která cinkla o chodník a skutálela se do kanálu. Asi 30 metrů jižně od místa loupeže byl vchod do nákupního centra. Parmenter viděl, že z něj vyšla starší žena a směřuje k obrněnému náklaďáku. „Zůstaňte tam, paní!“ křikl na ni. Žena nijak nezareagovala a dál směřovala ke vchodu Bon Marché, s pohledem upřeným na neobvyklou scénku před sebou. „Paní, vraťte se! Běžte pryč!“ křičel Parmenter. Konečně jí došlo, co se děje a rychle se celá vyděšená vrátila do nákupního centra. Robert White vystoupil z auta a byl přinucen jít dozadu ke Kingovi. Pierce začal házet pytle s penězi do bílé dodávky, což mu zabralo jen pár minut. „Zůstaňte v autě, dokud nepřijedou policajti,“ řekl strážným. „Na parkovišti je chlap se samopalem.“ Pierce, Duey, Kemp a Mathews naskočili do dodávky a Yarbrough vyrazil. Parmenter s Barnhillem nasedli do Chrysleru a vyjeli z parkoviště východním směrem. Pak pokračovali na jih, kde měli schovaná přestupní auta. Pierce byl připraven trhnout posuvnou střechou a střílet na každého, kdo by se snažil je pronásledovat. Když bylo jasné, že lupiči jsou pryč, King a White se rozběhli ke kabině volat vysílačkou o pomoc. Poblíž viděli stát svědka. „Zavolejte policii!“ křikl na něj White. „Už jsem to udělal,“ odpověděl muž. Přesednutí do vlastních aut proběhlo hladce. Pierce hodil Kingův revolver magnum 357 na podlahu dodávky, takže ho nemohli chytit s žádným důkazem. Když našla asi v 16:40 v Royal Fork úniková vozidla helikoptéra televizního štábu, lupiči se už hnali po Stevens Pass. Přejeli Columbia River přes Wenatchee a pokračovali dál. Kilometr a půl západně od Waterville měřil policista Gary McLeod z okresu Douglas radarem rychlost. Vnitrozemí Washingtonu je tak nudná rovina, že tam policajti můžou chytat rychlé řidiče celý den. McLeod asi v 18:30 změřil tři auta. První byl Mathewsův Chevy Cavalier, jedoucí rychlostí 103 km/h. Za ním jel bílý Ford pick up 98 km/h a doháněla je Toyota Celica rychlostí 120 km/h. McLeod vyrazil za nimi. Kemp za sebou spatřil hlídkový vůz a zastavil u krajnice. Aspoň nemá žádné peníze. Ty leží v Parmenterově pickupu zaházené nákladem palivového dříví. On a Pierce však mají zbraně. Policista vysílačkou odeslal ke kontrole číslo poznávací značky a vydal se k řidiči. Před tím ještě zkontroloval zadní sedadla. Kemp i Pierce cítili, jak jim na zadní straně krku vyrazil pot. Pierce držel ruku u rukojeti pistole pro případ, že by neprošli kontrolou SPZ přes počítač. Kemp chladnokrevně odpověděl na všechny McLeodovy otázky a počkal na vypsání pokutového lístku. Nechtěl dát policistovi žádný důvod k prohledání auta. Když policista odjel, Pierce dostal vztek na Mathewse. Všichni se dohodli, že budou dodržovat rychlost, aby je nezastavili, ale Mathews jel v čele vždycky chvíli jako 125

blázen, takže se od kolony odpojil, a pak zase zpomalil pod dovolenou rychlost, dokud se nesjeli dohromady. McLeod je chytil, právě když se ho Kemp snažil dohnat. Když zastavili u restaurace za Spokane, Pierce běsnil. Vystoupil z Kempova auta a vyrazil k Mathewsovi. Barnhill viděl, že Pierce jde jako rozzuřený býk, proto se postavil mezi ně a zvedl ruku ve snaze odvrátit konfrontaci. „Jdi mi z cesty, Andy!“ zařval Pierce a otřel se o Barnhilla, když kolem něj procházel. Oba muži na sebe pak několik minut z pár centimetrů řvali, jak se má správně jezdit, než se jejich kolegům podařilo je uklidnit. Všimli si však počínajícího napětí mezi Piercem a Mathewsem. Sedm lupičů zakončilo den doma u Dueyho v Newportu. Teď tu bydlel i Parmenter. Vysypali kořist na stůl, oddělili šeky od hotovosti a začali počítat. Dělalo to 230 379 amerických dolarů plus 4 432 kanadských dolarů, které se dají bez problému směnit. Noviny psaly o uloupení půl milionu dolarů. Když se připočte i 301 334 dolarů v šecích, byla to pravda. Jenže k čemu jsou zlodějům šeky? Urychleně je spálili. Bob dal bokem 85 000 dolarů na aktivity své skupiny a pak odhlasovali, že 40 000 dolarů pošlou přes Toma Bentleye Árijským národům. Zbytek si rozdělili mezi sebou. NA PIERCE BYL 26. dubna vydán soudní zatykač. Bylo to tři dny po loupeži a dva dny poté, co nenastoupil do vězení. Druhý den přijeli policista William Miller a pár lidí šerifa Bamonteho, ozbrojení a se zatykačem, na pozemek Mathewse, což byla Pierceova poslední známá adresa. Debbie Mathewsová je potkala na konci štěrkové cesty mezi svým a Uniným domem. „Paní Mathewsová, hledáme Bruce Carrolla Pierce. Máme na něj zatykač,“ řekl Miller. „Je tady?“ „Ne, není,“ odpověděla Debbie. „Asi měsíc jsem ho neviděla.“ „Před třemi týdny řekl soudu, že bydlí tady,“ trval na svém Miller. „Bydlel, ale teď tu není,“ odpověděla Debbie klidně. „Víte, že je nezákonné přechovávat uprchlíka, paní Mathewsová?“ „Jsem tu jen já a můj syn,“ opáčila. „Nebude vám vadit, když se tu poohlédneme?“ zeptal se Miller. „Bude,“ protestovala Debbie. „Nemůžete mi prohledávat dům bez povolení k domovní prohlídce.“ Miller se podíval na parkovací plochu a viděl Jeep kombi s SPZ státu Montana. Věděl, že patří Pierceovi. Nicméně byl toho názoru, že Debbie nejspíš říká pravdu, že tu právě teď není. Miller se tedy vrátil do Spokane vyřídit si příkaz k domovní prohlídce. Bude zajímavé to tam pročmuchat a vidět, co se najde. Jenže soudce rozhodl, že pro prohlídku neexistují dostatečné důvody. Šerif Bamonte, který měl Mathewse rád i přes jeho neobvyklé názory na rasu, vydal tiskové prohlášení, v němž žádal veřejnost o spolupráci při pátrání po Pierceovi. Nazval ho v něm „árijským padělatelem“. Vyšlo v Newport Miner, jejichž vydavateli psal Bob občas dopisy. Když byl zveřejněn článek o Pierceovi, Bob napsal rozzlobenou reakci. V dopise nazvaném „Za obrodu“ se pustil do Bamonteho a Systému: 126

Vydavateli: Pokud jde o váš článek o „árijském padělateli“, zajímalo by mě, jak by byl napsán, kdyby byl pan Pierce baptista nebo katolík a ne člen Církve Ježíše Krista křesťana, Árijských národů. Napsali byste, že byl viděn „baptistický padělatel“, nebo byste ho popsali jako „zatvrzelého člena katolické církve“? Také bych rád viděl váš popis různých pročernošských nebo promexičanských organizací v této zemi, s nimiž tisk zachází tak jemně, jako s probílými organizacemi zachází nelítostně. Poukazovali byste na mexickou organizaci La Raza jako „neokomunistickou rasistickou skupinu“? Ano, pan Pierce byl poslán do vězení za to, že si dovolil konkurovat Federální rezervě, nevládní entitě, vlastněné a kontrolované mezinárodními finančníky. Kvůli svým náboženským a politickým názorům a aktivitám také dostal daleko tvrdší trest, než se dává lidem, jejichž motivace je osobní a nezaložená na politických ideálech. Mám o panu Pierceovi vysoké mínění. Není „paranoidní“, jak tvrdí federálové. Je to silný árijský muž s čistým srdcem a pronikavou myslí, který má obavu o budoucnost svých tří dětí v zemi řízené koalicí bílých rasových masochistů, sionistů a barevných rasistů. Pokud jde o pana Bamonteho a jeho lehce zastřené výhrůžky, pokud si myslí, že se pan Pierce skrývá v mém domě, tak jediné, co mohu říct, je, že jsem si myslel, že pan Bamonte je mnohem čestnější a inteligentnější člověk, než se zdá být. Já ani pan Pierce nemáme strach z federálů, kteří přišli do mého domu, když jsem byl pryč, a kteří po pokusu zastrašit mou ženu ohrožovali mého dvouletého syna. Pokud se pan Bamonte chce dávat dohromady s takovými zbabělci, pak to mnohé vypovídá o jeho vlastní povaze. Nevím, co budoucnost přinese lidem, jako je pan Pierce i já sám. Co vím, je, že zatímco ostatní běloši rozpačitě pokračují v úpadkové cestě rasové a národnostní sebevraždy, tolerování homosexuality, interrupcí a míšení ras, my budeme pevně stát za naší rasou a dědictvím, i kdyby nás to mělo stát život. Za obrodu mých lidí. Robert Mathews Metaline Falls „... i kdyby nás to mělo stát život“. Lidé nebyli zvyklí číst ve svém místním týdeníku takové věci. Úřady tomu však věnovaly pozornost. Po odjezdu z Newportu se Mathews a Barnhill přesunuli do Missouly a vydali se použít bohatou kořist na nákupy. Na předním místě jejich seznamu byly zbraně. V Brady’s Sportsmen Supply v Trumpers Plaza, kde pracoval Pierce, Barnhill vybral několik kusů včetně nové poloautomatické pistole Smith & Wesson ráže 9 mm. Když mu prodavač podal standardní federální formulář pro nákup střelných zbraní, napsal do něj „Andrew V. Barnhill, P.O. Box 20109, Missoula“ a hodil na pult hotovost. Barnhill byl ve skupině příliš krátce, takže neměl velké množství falešných identifikačních průkazů. Tento zdánlivě neškodný přehmat, použití pravého jména při 127

koupi pistole, však nakonec měl katastrofální následky. Žádná jiná chyba jakéhokoliv člena skupiny neměla takový dopad, jako onen kousek papíru zanechaný v obchodě se zbraněmi v Missoule. Muži zde nakoupili řadu zbraní, včetně tak exotických, jako jsou kuše a vrhací hvězdice. Někteří se také poohlíželi po počítačích, které by jim umožnily napojit se přes modem na počítačovou síť, kterou v Árijských národech zavedl bývalý vůdce texaského Klanu, Louis Beam. Internetová knihovna Árijských národů fungovala jako typická počítačová knihovna s hojnou nabídkou esejí, zpráv a seznamů nepřátel rasy. Byl tam například seznam adres všech regionálních kanceláří Anti-Defamation League of B’nai B’rith, která má podle rasistů obrovskou moc a vliv na americké instituce. Uvítání v internetové knihovně znělo: Vítá vás internetová knihovna Árijských národů. Tato online knihovna je pouze pro árijské patrioty. Je to proamerická, probělošská, antikomunistická síť skutečných věřících, kteří slouží jedinému Bohu – Ježíši Kristovi. Zdar Jeho vítězství! „HELE, RICHIE, zrovna jsem tu věc aktivoval,“ pronesl Bruce Pierce nenuceně ke Kempovi, když jeli jeho Celicou dolů po Bannock Street v Boise. „Cože jsi udělal?“ zařval Kemp, který si představil, jak s autem vyletí do vzduchu. „Nemyslím, že to tu bouchne,“ snažil se ho Pierce uklidnit, zatímco držel v náručí krabici se svou podomácku vyrobenou bombou. Byl silně nervózní. Šlo o jeho první bombu. Držel se všech pokynů z manuálu, který byl součástí jeho rozrůstající se teroristické knihovny. V Missoule si sehnal dynamit od Peta Travise, který řekl, že našel při běhání na lyžích v důlní šachtě dvacet válečků. Pierce zanedlouho seděl ve svém domově na kolech, v přestavěném školním autobuse, a trpělivě propojoval tři válečky s elektrickou rozbuškou, baterií a časovačem. 29. dubna byla bomba připravená. Rozhodl se ji otestovat na synagoze západně od centra Boise a přiměl Kempa, aby ho tam odvezl. S bombou a kanystrem benzínu čekali ještě několik hodin poté, co ze synagogy všichni odešli. Kemp ho vysadil u rohu North 27th a West Bannock. Zde, na pokraji klidné řady ulic s malými rodinnými domy, sídlila kongregace Ahavath Israel. Ačkoliv je 27. čtyřproudá ulice, byla neděle, asi 4 hodiny odpoledne a byl tu jen malý provoz. Bruce šel za tuto skromnou budovu na parkoviště, které bylo z 27. ulice celé vidět. Synagoga byla obyčejná stavba s vybledlým štukováním, vypadající spíš jako obytný dům než budova pro bohoslužby. Byla jednopatrová, s plochou střechou, dvěma dveřmi a třemi schody před krytým vchodem. Že jde o synagogu, bylo zřejmé jen ze zlaté Davidovy hvězdy pod stříškou u vchodu. Bruce vylomil část stěny, aby se mohl protáhnout pod zadní část budovy. Nastavil časovač na méně než třicet minut, vyplazil se zpátky a sešel se s Kempem na domluveném místě. 128

Výbuch napáchal jen malé škody. Explozi dynamitu utlumil prostor pod budovou a akorát se zkroutila podlaha v kuchyni synagogy. Ve skutečnosti tento čin mnohem víc ublížil Mathewsově skupině. Bob zuřil, že se Pierce pustil do „neschválené“ akce a ostatní členové skupiny dali rovněž najevo svou nelibost. Krom toho se pak Bob vztekal i kvůli minimálním škodám; Pierce by býval musel použít mnohem větší nálož. V AUTĚ POLICISTY Dave Jacksona z okresu Pend Oreille, hlídkujícího u Scotia Road jižně od Newportu, zapraskala vysílačka: „Máme informátora, který říká, že subjekt, který hledáme, byl spatřen ve vaší oblasti v novějším modelu bílého Fordu pickup. Část washingtonské poznávací značky je 5591.“ Jackson, jeden z hlídkujících mužů šerifa Bamonteho, měl při vyhlížení Pierce oči na stopkách. Dnes, 14. května, dostal solidní tip. Zajel na příjezdovou cestu, vedoucí k Dueyho pronajatému domu, a čekal na podporu od zástupce Bambina. Byl deštivý den, typický pro jarní Severozápad, a oba muži zákona měli žluté pláštěnky. Tip přišel od Larryho Cady, domácího, který tam ten den přišel. V obýváku spatřil tiskařský lis, ale Duey se pak přihnal do dveří a zvedl mu před oči otevřený cestovní kufřík, aby tam neviděl. Když se policisté přiblížili k domu, všimli si, že jsou okna zakrytá prostěradly a přikrývkami. Poblíž stál pickup s poznávací značkou HN-5591. Robert Merki učil v domě Davida Lanea tisknout. Lane měl zavázanou levou ruku a modřinu v obličeji, výsledek rasistických nadávek, které se v jednom baru u Newportu vymkly z rukou a skončily rvačkou. Merki teď pracoval pro Mathewsovu „společnost“. Nejprve souhlasil, že Laneovi pomůže vybrat tiskařský stroj, který mu prodal tajemný gentleman po schůzce u oběda nedaleko mezinárodního letiště Stapleton v Denveru a pak se do celé věci nechal zatáhnout ještě hlouběji, když se ho muži z týmu potřebovali naučit ovládat. Mathews se svým nenapodobitelným stylem stahování rekrutů stále hlouběji přiměl Merkiho vzít si na starost padělání. Merki souhlasil a při založení tiskařského kšeftu v Newportu složil árijskou přísahu. Merki koupil ve Spokane papír a další potřeby, zatímco ostatní sestavili zařízení, které promítá světlo na průhledný rovný povrch a umožňuje tak prohlížet filmy a průkresy. Po dlouhé debatě se rozhodli dělat desetidolarovky, které jsou běžné a je snazší je udat. Jenže po všech těchto přípravách přišel Larry Cada oznámit, že si zítra jménem majitele dům prohlédne, jestli je vše v pořádku. A nebyl to jen tiskařský lis, co ho znervóznilo. Na telefonním účtu byly meziměstské hovory. Od přistěhování Dueyho probíhaly hovory do domu Roberta Mathewse v Metaline Falls – přítele „árijského padělatele“ – a do Árijských národů v Idahu. Těsně po obědě si muži všimli šerifských aut, sjíždějících po cestě. Duey vyšel oba policisty přivítat před dům. „Zdravím, já jsem Randy Duey,“ řekl. „Můžu pro vás něco udělat?“ 129

„Ano, pane,“ odpověděl Jackson. „Máme zprávu, že byl viděn hledaný muž, jak řídí tenhle bílý pickup.“ Pierceovo jméno nevyslovil. „To auto patří mému spolubydlícímu, Denveru Parmenterovi. Je mimo město a jezdím s ním já. Nejsme kvůli ničemu hledaní, že ne?“ zeptal se Duey. „Ne, pane, pokud vím, tak ne,“ řekl Jackson. „Je uvnitř ještě někdo?“ Duey to přiznal a Jackson ho požádal, aby ho zavolal ven. Když Lane vyšel, policisté si všimli jeho pohmožděné tváře a zavázané ruky, ale usoudili, že ani jeden z nich není Pierce. Ačkoliv oba vypadali nervózně, policisté neměli žádný důvod tu zůstávat. Jenže Duey byl zvědavý. Když už byli policisté na cestě ke svým autům, zavolal na ně: „Počkejte chvilku! Můžu se vás zeptat na pár věcí?“ Duey udělal pauzu a uvažoval, jak se Jacksona vyptávat, aniž by to vypadalo podezřele. Nakonec došel k závěru, že to je nemožné. „No, myslím, že za těchto okolností nemusím vědět nic dalšího,“ zakoktal. Odpoledne Lane s Merkim naložili tiskárnu do Mathewsova pickupu a odjeli z domu v Newportu do bezpečnějšího útočiště v Boise. Merki pronajal sešlý bungalov na North 10th Street s výhledem na klenbu Kapitolu dole v ulici. Tiskárnu postavil v přilehlé garáži, jistý si tím, že se nad nimi v okrese Pend Oreille smyčka neutáhne. KOVOVÁ DESTIČKA v hlavě Jima Dyeho zakrývala zranění, které utrpěl ve Vietnamu. Střepiny z minometného granátu ho zasáhly do hlavy, nohy a ruky, což mělo za následek mírné mozkové a nervové poškození, včetně výpadků paměti. Nicméně byl hrdý na svou „červenou medaili za statečnost“ a cítil, že s ním jeho země zachází dobře, dokud se nevrátil do Pittsburghu. Tady s ním za to, že odvážně a se ctí sloužil v námořní pěchotě, jednali s opovržením. Začal věřit, že to byla zbytečná válka a muži, kteří v ní bojovali, byli jen pěšáci ve hře bohatých. Zahořkl, snížila se jeho sebeúcta a začal pít. V šestatřiceti letech byl nezaměstnaný a pod vlivem přátel z toho vinil menšiny. Přidal se ke Ku Klux Klanu ve Philadelphii, pak k Národní alianci a začal se přátelit s Tomem Martinezem. Byl to těžký alkoholik, považující menšiny za podřadné. Nikdo z nich nepracuje, říkal si, jen prostě sedí a pobírají dávky. Dye se přes Martineze potkal s Mathewsem a přijal pozvání k návštěvě Bílé americké bašty. Mathews mu nabídl roli v tom, co Dye považoval za důležité pro svůj národ a rasu. Jasně chápal, že to vyžaduje násilí. Předtím Mathewsovi pomáhal vyprat ve Philadelphii část ukradené kořisti a to se mu zamlouvalo – z Klanu odešel, protože tam nebylo dost akce. Mathews poslal Martinezovi přes Western Union 500 dolarů a ten koupil Dyemu jednosměrnou letenku do Spokane. Navíc mu dal nějaké drobné. Jim Dye ve Spokane přistál 3. května a na letišti na něj čekali Mathews s Barnhillem. Vzhledem k jeho příletu měl krycí jméno „pan May“. Po večeři ve Spokane odjeli do Metaline Falls vyspat se na čerstvém horském vzduchu. Pro tvrdého kluka z města to bylo docela vzrušující. Strávil týden u Mathewse, kde dělal různé práce a potkával se s dalšími lidmi. 130

Dye se zúčastnil zvláštní schůzky. Někteří lidé z Árijských národů byli rozčílení kvůli členovi Walteru Westovi. Říkali, že se West opíjí v barech kolem Hayden Lake a opakuje věci, co slyšel na Butlerově pozemku, že se Yarbrough a jeho přátelé dopouštějí loupeží. Podle Toma Bentleye, uhlazeného šéfa Akademie Árijských národů, se z toho mohl stát obrovský problém. Většina lidí v Árijských národech věděla o Yarbroughově padělání a podezírali ho i z loupeží. Jenže o tom nemluvili s nezasvěcenými. West se jednou zeptal Dueyho, jestli by se k nové skupině nemohl přidat, ale členové byli přesvědčeni, že West vůbec netuší, co skupina ve skutečnosti dělá. Duey a Parmenter řekli Mathewsovi, že by drobný, dvaačtyřicetiletý West nebyl dobrý rekrut. Věděli nejméně o jednom případu, kdy v opilosti zbil svou ženu Bonnie Sue. „Co kdybychom ho jednoho dne sebrali,“ navrhl Mathews, „vzali ho do jiného státu mimo Severozápad a tam ho prostě nechali?“ Tak by žvanil ještě víc, namítali ostatní. „Tak pojďme najít lepší řešení,“ řekl Mathews. „Přemýšlejte o tom a rozhodneme se později.“ „ŘEKNU VÁM jen pár slov,“ zopakoval do telefonu Andy Barnhill Randallu Raderovi, svému starému polnímu veliteli z CSA. Rader, žijící ve svém rodném West Plains v Missouri, byl jeho tónem překvapen. Znal ho tři roky a hádal, že je kvůli něčemu naštvaný. Neviděl ho od návštěvy Joplinu na jaře 1983, kde žili Barnhill, Pete Travis a Rodney Carrington po odchodu z CSA. Věděl jen to, že se pak přestěhovali do Montany. Teď mu Barnhill řekl, že přijede do Missouri. „Dobře, zastav se na návštěvu, Andy,“ řekl mu Rader. „Rád tě uvidím.“ „Budu tam asi za tejden,“ odpověděl Barnhill. Mathews poslal jeho a Parmentera na diplomatickou misi po celé zemi. Patřila do ní i zastávka ve Philadelphii, tak požádali Jima Dyeho, jestli by se nechtěl zúčastnit cesty v Parmenterově nové pýše, Oldsmobilu Cutlass. První zastávkou byla Missoula, kde se Barnhill zašel podívat na Peta Travise do skladu, v němž pracoval. Mathews chtěl vědět, proč se Travis neukázal při loupeži. Travis pak u sebe doma vysvětloval, že měl příliš povinností kolem své těhotné přítelkyně. Parmenter ho vyškrtl ze svého seznamu, ale Mathews ho nezatratil. Dál s ním počítal jako s potenciálním rekrutem a dokonce mu dal příznačné krycí jméno: „Neukazující se.“ 12. května dorazili Barnhill, Parmenter a Dye do West Plains, města se 7 500 obyvateli, ležícího 80 kilometrů od tábora CSA. Zůstali v motelu u silnice jménem Capri. Parmenter zjistil, že Capri je ošuntělejší, než mu vyhovuje a odjel do Holiday Inn. Randall Rader byl v hnutí přežití považován za jednu z nejpřednějších civilních autorit na polovojenský výcvik. Výcviková škola přežití CSA se pod jeho vedením stala Fort Dixem radikální pravice. Rader však CSA právě opustil, hlavně kvůli neshodám s jejím vůdcem, „King James“ Ellisonem. Barnhill věřil, že dostat ho do „společnosti“ by z Mathewsova kroku šest – výcvik rasistické guerilly – udělalo věc číslo jedna. 131

Než se Rader vydal do Capri, zajel do Mountain Home v Arkansasu, kde bydlel jeho bývalý spolužák a člen CSA, Jackie Lee Norton, aby ho vzal s sebou na okružní jízdu v délce 160 kilometrů. Bude se tak cítit bezpečněji, protože neví, jestli se na něj Barnhill nezlobí. Když však dorazili do jeho pokoje v Capri, Andy je oba přivítal se širokým úsměvem a představil jim Jima Dyeho. Barnhill se posadil a zvedl z podlahy pouzdro na tenisovou raketu. Otevřel ho a podal obsah Raderovi. Evidentně nebyl hráč tenisu. Uvnitř byla německá poloautomatická karabina Heckler & Koch, model 94, ráže 9 mm s původně čtyřiceticentimetrovou hlavní upilovanou na méně než 30 centimetrů. Byla působivá dokonce i pro muže jako Rader, zvyklého zacházet se sofistikovanějšími zbraněmi. „Jak se ti líbí, Randalle?“ zeptal se Andy. „Stála mě 500 dolarů.“ „Je krásná, Andy,“ odpověděl Randall a důkladně si ji prohlédl. Pak ji podal Jackie Leemu. „A koukni tady, má sklapovací pažbu!“ Barnhill pak otevřel kufřík a Rader v jeho rohu spatřil pěticentimetrový paklík bankovek. Barnhill sáhl dovnitř a podal Raderovi pistoli. „Zkus tuhle,“ řekl. „No nazdar, takovýhle se sériově nevyráběj, to je jasný,“ řekl Rader obdivně. Byl to Walther PPK ráže 380, vrcholný kousek této řady – s ocelově modrou hlavní a stříbrným rámem. Po nějaké době přijel Parmenter a byl představen pod svým kódovým jménem „Sandals“. Než se rozloučili, Barnhill řekl Raderovi, že ho zítra chce o něco důležitého požádat. Rader mu nakreslil plánek cesty na farmu jeho rodičů, kde bude na zítřejší Svátek matek rodinná sešlost. Když ten večer přijel domů, uháněl k telefonu a zavolal Rodneymu Carringtonovi do Missouly. „Zrovna jsem se sešel s Andym Barnhillem,“ řekl mu po výměně úvodních zdvořilostních frází. „Měl bys vidět ty zbraně, co má.“ „Jo, já vím,“ řekl Carrington, který pro Radera vedl mechanickou dílnu, když CSA přestavovala útočné pušky na plně funkční samopaly. „Kde to vzal?“ ptal se Rader. „Myslím, že bych o tom neměl mluvit po telefonu,“ řekl Carrington, který znal některé kousky rébusu z rozhovoru s Petem Travisem o Mathewsovi. „Pošlu ti o tom dopis.“ Ten večer mu napsal vše, co věděl o nových Barnhillových přátelích. Barnhill zajel v neděli ráno za Raderem a požádal ho o projížďku po zvlněné krajině Ozarku kolem West Plains. „Randalle,“ spustil Barnhill, když vyrazili dolů po hlavní silnici, „na Severozápadě je pravej bílej muž jménem Carlos a ten vytváří skutečně bílej underground. Vím to, protože jsem v něm. Má plán vytvořit domovinu pro náš lid. Součástí toho plánu jsou partyzánský jednotky zasazující rány nepříteli. Proto jsem Carlosovi řekl o tobě. Ty jsi nejlepší a Carlos by si tě rád na měsíc najal na začátečnickej výcvik mužů, který jsme dali dohromady. Za ten měsíc ti zaplatí 1 000 dolarů.“ 132

Raderovi spadla čelist. Už nějaký čas neměl normální zaměstnání a mohl by ty peníze použít pro manželku a tři děti. A Barnhill mu nabízel práci, kterou miloval. Zamlouvala se mu představa, jak velí další jednotce. „Navíc si můžeš vydělat ještě víc peněz,“ pokračoval Barnhill. „Carlos bude chtít spoustu zbraní a ty víš, jak je dostat. Máme peníze.“ „Kde Carlos všechny ty peníze bere?“ zajímal se Rader. Barnhill si vychutnal ten okamžik, než pohlédl příteli do očí. „Vyloupili jsme obrněnej vůz,“ řekl s úsměvem. „Cože jste udělali?“ řekl šokovaný Rader. „Slyšel jsi dobře,“ pronesl Barnhill. „Podívej, pokud přijedeš na měsíc do Metaline Falls, budeš potřebovat peníze na výlohy.“ Jednou rukou držel volant, druhou sáhl do kufříku, vytáhl hromádku peněz a položil je na sedadlo. „Tady máš 500 dolarů na výdaje.“ Rader na peníze chvilku koukal a pak si je vzal. „Kdy chcete, abych přijel?“ Barnhill byl radostí bez sebe. Také se sháněl po nějakých zbraních. Věděl, že Rader má nějaké z CSA a zeptal se, jestli nemá něco na prodej. Ten chvilku uvažoval a pak Andyho nasměroval k zalesněné ploše asi 30 kilometrů za West Plains. Tam Rader za chvíli vykopal malou jámu a narazil na plastový sud. Pak špinavý sud vytáhl ven a otevřel víko. Uvnitř byla jedna z nejhroznějších zbraní, automatická pistole Ingram MAC-10. Ačkoliv měla na větší vzdálenost špatnou přesnost, zblízka to byl mlýnek na maso. Dříve ho vyráběla Military Armament Corporation – tedy MAC – a Raderovu verzi ráže 45 vyrobily RPB Industries. Měla kadenci přes 900 ran za minutu, 15 kulek za sekundu. Připomínala malou kovovou krabičku ležící na boku se spouští vespod a zásobníkem, sloužícím jako rukojeť. Krátká hlaveň měla závit pro tlumič. Drážka hledí byla zvětšená a Rader dal na bok průvleky na popruhy. Rukojeť byla omotaná kamuflážní páskou. V sudu bylo i několik doplňků: Tlumič z pistole nabíjené pumpováním od Carringtona, několik tlumičů ohně, pohlcujících plameny produkované nesmírnou palebnou silou, kulky 9/30 s dutou špičkou, tašky a munice. Rader koupil v roce 1979 MAC jako legální poloautomat v obchodu se zbraněmi v Mountain Home a udělal z ní plně funkční automat. Střílela z ní spousta žáků školy přežití CSA. Barnhill za ní nabídl 500 dolarů. Rader souhlasil a ještě zdarma přidal ruční granát jako dík Carlosovi, že si za dopoledne vydělal 2 000 dolarů. V pondělí se Barnhill, Parmenter a Dye vrátili do Mountain Home, malého, příjemného města, stojícího na kopcích oddělujících Bull Shoals a Norfolk Lakes. Barnhill se sešel s dalším přítelem z CSA, Henrym Hubbardem, který mu prodal německý samopal Schmeisser MP40 z druhé světové války. Ten měl speciálně vyrobený tlumič, náhradní hlaveň, dva originální německé zásobníky i originální popruh. Barnhill ho koupil s 1,5 kg plastické trhaviny C4. To všechno dal do kufru Parmenterova Olds i s MAC a vyrazil směr Philadelphia, kde se Dyeho snažil přesvědčit některé přátele, aby se přidali k Mathewsově armádě. 133

Když přijeli do města homosexuálů, Dye je nasměroval k domu George Zaengleho, dalšího společného pravičáckého přítele jeho a Toma Martineze. Tam se sešli se Zaenglem a dalším potenciálním rekrutem, Bilem Nashem, kteří oba souhlasili se vstupem poté, co si vyslechli popis Mathewsovy „společnosti“, která jim připadala jako něco, k čemu se chtějí přidat. Martinez, který se zastavil na návštěvu, stále váhal. Dye přinesl peníze na zaplacení cestovních výloh do Bílé americké bašty pro Zaengleho a Nashe, ale Martinez si nebyl tak jistý, že by tam měli jet. Místo toho jim řekl, že se sejde se svým kámošem Mathewsem a Baštu proberou. Nechal Zaengleho a Nashe, ať se rozhodnou podle sebe. V Martinezovi rostlo znepokojení nad Mathewsovými aktivitami, ačkoliv z nich slušně profitoval. S manželkou Susan uspořádali na svém malém dvorku piknik. Barnhill si v domě hrál s PPK a viděla to Martinezova dcera. Martinez se rozčílil a chtěl, aby to Barnhill dal pryč. „V žádnym případě,“ protestoval Barnhill. „Musím to u sebe pořád nosit. Je to na střílení federálů.“ Parmenter se jako host choval méně divoce. Několik hodin si na videu přehrával film D. W. Griffitha Zrození národa, klasiku z roku 1915, vykreslující Ku Klux Klan jako anděly pomsty bílé rasy. Během pár dní odjeli s instrukcemi od Martineze na shromáždění Fraziera Glenna Millera, vůdce Confederate Knights of the Ku Klux Klan v Angieru v Severní Karolíně, městě mezi Raleighem a Fayetteville. Blízko leží Fort Bragg, která představovala zdroj sympatizujících rekrutů a kradeného armádního vybavení. Mathews týden před Barnhillovým a Parmenterovým příjezdem požádal Martineze, aby se postaral o uvedení dvou emisarů od Boba Milese k Millerovi. Martinez Milese dobře znal a kdysi strávil nějakou dobu na jeho farmě v Michiganu. Zavolal mu 10. května a Miles byl rád, že může připravit půdu zatelefonováním Millerovi, že k němu míří nějací přátelé. Uvedení od Milese bylo moudré a postačovalo k přijetí někoho z cizích kruhů. Třiačtyřicetiletý Miller byl šlachovitý muž s tmavýma, hluboko posazenýma očima, licousy a silným knírem na hubeném, drsném obličeji. 8. května, tedy 14 dní před návštěvou Barnhilla a Parmentera, kandidoval v demokratických primárkách na guvernéra Severní Karolíny. Z deseti kandidátů skončil osmý. Strávil dvacet let v armádě a odešel jako vrchní seržant speciálních sil. V roce 1979 byl v Greensboro během shromáždění Death to the Klan a říkal, že je hrdý na jeho závěr, kdy proti tomuto shromáždění společně vyrazili Klansmeni s neonacisty a zahájili střelbu, přičemž zabili pět komunistů. „Jsem na 88 sekund v Greensboro pyšnější než na 20 let v armádě,“ říkal lidem. „Bylo to jediný ozbrojený vítězství nad komunismem v naší zemi.“ Tvrdil, že má tisíc stoupenců, ačkoliv přesný počet v jakémkoliv konkrétním čase nemohl znát ani on sám. Nicméně na shromážděních, kde jeho lidé pochodovali ve vojenských uniformách, dával pravidelně dohromady 400 mužů.

134

Miller na své usedlosti přijal Barnhilla s Parmenterem 22. května. Řekli mu, že zastupují jednu skupinu na Severozápadě, která chce financovat bílé organizace. Millera zvažovali jako potenciálního příjemce. Miller jim ukázal svůj informační bulletin The Confederate Leader a domácí základnu své telefonické služby pro lidi s otázkami o hnutí white power. Na dvoře měl malou střelnici. Na hosty to udělalo dojem a dali mu darem 1 000 dolarů s tím, že by mohl dostat víc. Odpoledne odjeli Barnhill s Parmenterem na Floridu. Barnhill měl ve Stuartu přítele, jehož chtěl naverbovat, Richarda Scutariho, odborníka na bojová umění a znalce analyzátoru stresu v hlasovém projevu. Barnhill řekl Mathewsovi, že by toto zařízení mohlo odhalit potenciální informátory. Na Floridě si oba vyhradili čas na návštěvu příbuzných. Když nastal čas k návratu do Bašty, zastavovali se po cestě v obchodech s materiály pro přežití a nakupovali další věci. Do Metaline Falls se vrátili 2. června. Jakmile začali vykládat věci z auta, Mathews si zavolal Parmentera stranou a sdělil mu šokující zprávu, která navždy změnila charakter skupiny. Odteď měli na rukou krev – všichni. JAK SE LETADLO blížilo k přistávací dráze ve Spokane, Tom Martinez z okénka viděl důvod, proč má Bob Mathews rád Středozápad. Ten se tolik liší od Východu, kde děti nevyrůstají na zarostlých loukách, ale na betonu. Jim Dye cítil totéž. Seděl v proudovém letadle vedle Martineze a měl radost, že se osobně letí podívat, jak vypadá Bílá americká bašta. Byl 23. květen, středa před víkendem Dne obětí války. Mathews sledoval příjezd Martineze a Dyeho z telefonní budky, aby se ujistil, že je nesleduje FBI. Už věděl, že se o něj opět zajímají federálové. Lane a Kemp na tom byli stejně. Všichni se namačkali do Mathewsova auta a zajeli do opravny karoserií, kde Lane opravoval svůj žlutý VW brouk. Měli namířeno do Boise zkontrolovat Merkiho pokrok v padělání. Pak Mathews, Kemp, Dye a Martinez podnikli dvouhodinovou cestu do Metaline Falls, kde Tom strávil další čtyři dny společenskými kontakty, prací na farmě a děláním poslíčka Bobovi, který donekonečna mluvil o tom, že se odtud s rodinou odstěhuje. Tom musel připustit, že to rozhodně je žádoucí. Martinez spal v pokoji pro hosty na druhé straně domu, než byla Mathewsova ložnice. Ostatní spali v kasárnách. Tomovi se líbilo okolí, ale cítil, že je tu něco odlišné od typické domácnosti. Pak mu to došlo. Nebyla tu žádná televize ani rádio. Bob v domě tyto dodavatele masové kultury neměl. Místo toho tu byla policejní vysílačka, naladěná na frekvence místních policejních organizací. Martinez musel být na Den obětí války doma. V sobotu večer, den před odjezdem, seděl ve druhém patře kasáren v rohu u police na knihy, kde byla sbírka děl o druhé světové válce od Billa Soderquista. Zatímco Mathews, Dye a Kemp na druhé straně místnosti čistili zbraně a potichu se bavili, listoval starým číslem nějakého rasistického časopisu. 135

„Tom Bentley říká, že v Árijskejch národech maj pořád ten problém s Westem,“ pronesl Kemp. To vyvolalo Martinezovu pozornost. Když Bentley bydlel za Corningem v New Yorku, tak se s ním potkal. „Říká, že se s ním musí něco udělat.“ „Co přesně dělá?“ zeptal se Mathews. „Pouští si hubu na špacír o ,Garyho armádě‘,“ vysvětloval Kemp. West si evidentně myslel, že Yarbrough je vůdce. „A nabídnul novýmu manželovi svý první ženy nějaký naše falešný peníze.“ To Mathewse zalarmovalo. „Pak nemáme na výběr,“ uzavřel celou věc. „Musíme to udělat. Ale zítra nemůžu. Musím vzít Toma na letiště a pak jet do Boise.“ „Já to vyřídím, Bobe,“ nabídl se Kemp dobrovolně. „Chci to udělat.“ „Vem si s sebou Jimmyho,“ řekl mu Mathews mimo doslech Dyeho. „Zeptám se ho. Ale jak přimějeme Westa, aby jel s náma?“ zeptal se Kemp. Mathews se na chvíli zamyslel a pak si vzpomněl, jak Bentley říkal, že manželka nechala Westa bydlet u Árijských národů poté, co ji v opilosti zbil. „Ať mu Duey řekne, že ho chce vidět manželka,“ navrhl Mathews. „Dueymu bude věřit. A nepoužívejte pistoli. Je moc hlučná. Použijte kladivo.“ Martinez prošel kolem stolu a oba o Walteru Westovi naráz zmlkli. Mathews s Martinezem v neděli ráno posnídali a naházeli věci do kufru Mathewsova auta. Bob litoval, že od Toma nedostal slib, že se přestěhuje do Bašty. Dál na něm však pracoval. Dal mu dokonce předběžně krycí jméno „Pavouk“ kvůli jeho vytetované černé vdově. Než odjeli, Martinez se viděl s Dyem. Potichu mu řekl: „Ujisti se, že víš, do čeho se zaplítáš, Jimmy.“ Když byli o hodinu později v Newportu, Bob řekl Tomovi, že musí udělat zastávku. Jižně od města na Scotia Road zabočil na příjezdovou cestu vedoucí k Dueyho domu. Když Randy uviděl auto, vyšel ven. Bob vyšel k přední části auta. O něčem se s Randym bavili, ale Tom toho moc neslyšel. Když se Bob vrátil do auta, vypadal rozrušeně. Tom se neptal proč. Pak, nedaleko od letiště ve Spokane, se ho Bob zeptal, jestli má pistoli. Tom odpověděl, že nemá. Bob hned zajel do loveckého obchodu a řekl mu, aby si nějakou vybral. „Každej běloch by měl mít zbraně, Tome,“ řekl mu, když kupoval Smith & Wesson ráže 45. „Budeme je potřebovat.“ Po cestě na letiště se bavili o Židech a černoších, což Bob dělal vždy. Pak se na Toma obrátil a vážným hlasem řekl: „Chci, abys měl uši a oči otevřený. Postaráme se o jednoho chlápka v Coloradu.“ „Koho?“ zeptal se Tom. „To nemusíš vědět, kámo,“ odpověděl Bob. „Prostě měj uši a oči otevřený. Ten chlap prostě musí zmizet.“ Tentýž den Kemp požádal Dyeho, aby jel s ním. Když sjížděli z Mathewsova hornatého pozemku, zeptal se ho, jestli by mohl přijít, až budou vyřizovat Waltera Westa. Potřebují dalšího muže a Dye by nemusel osobně vraždit. „Co bys na to řek, Jimmy?“ zeptal se Kemp. 136

Dye byl naprosto věrný Bobu Mathewsovi. Tento muž, který pro něj byl ještě před dvěma měsíci cizí, dal zahořklému veteránovi z Vietnamu nový pocit sebeúcty. Mathews mu dával všechno bez jakýchkoliv podmínek. Dye nakonec Mathewsovi otevřeně řekl, že by pro něj a skupinu udělal skoro cokoliv. Cítil povinnost jít s Kempem. Oba muži si vzali lopaty, těžká kladiva a zajeli do Garwood Tavern, baru u silnice U.S. 95 na odbočce k Árijským národům. Kolem poledne se sešli s Dueym a Davidem Tatem, mladíkem z Árijských národů. Tate znal okolní lesy lépe než ostatní. Zamířili na sever. Tate jel se svým autem vepředu. Asi po dvou hodinách skončili na lesní cestě v Kaniksu National Forest, zhruba kilometr a půl od hlavní silnice. Čtveřice pak šla do lesa asi 30 metrů od cesty. Tady, mezi dvěma vysokými borovicemi, vybrali hrob. Dye a Tate vykopali jámu hlubokou metr a půl, metr a půl dlouhou a metr širokou, zatímco Duey a Kemp odjeli najít Westa. Vykopat hrob trvalo tři hodiny. Pak Dye s Tatem čekali v mlází na návrat svých kompliců. West bydlel zadarmo u Athol v domě na Homestead Road, vlastněném velitelem ochranky Árijských národů, Budem Cutlerem. Byl rozvedený a ve Spokane měl devítiletého syna. S Bonnie Sue měl šestiletou dceru. Když ji někdy na jaře zbil, zavolala do Árijských národů. Pár mužů přišlo do domu a viděli, že je pěkně zmalovaná. Pomohli jí přestěhovat se k Árijským národům. West si pak stěžoval jednomu příteli, že mu Tom Bentley vyhrožoval zabitím. Ten měl o Bonnie Sue romantický zájem a zuřil, že ji Walther takhle zbil. Když Duey uviděl Westa, neuniklo mu, že má u sebe pušku Mini-14. „Shání se po tobě tvá žena,“ řekl Duey. „Chce, abysme tě přivedli.“ West souhlasil a v autě položil pušku na sedadlo. Vydali se na místo, kde čekali Dye a Tate. West se to odpoledně mel sejít s přítelem jménem Don z Colville ve Washingtonu. Když Don přijel před dům, West už byl pryč, ačkoliv tam měl auto. Už o svém příteli nikdy neslyšel. Právě on čtyři dny poté oznámil jeho zmizení. Když West vystoupil, Kemp zpod sedadla vytáhl kladivo. Zatímco se s ním Duey bavil, stoupl si za něj, silně se rozmáchl a praštil Westa do hlavy. Pak mu rychle zasadil ještě druhou ránu. West se zhroutil na zem, pustil pušku a zůstal opřený o strom. Z rány mu tekla krev. Kemp s Dueym se otočili po svých společnících, když vtom uslyšeli výkřik, ze kterého jim ztuhla krev v žilách. „Co to děláte, Randy?“ zaječel West zmateně na kamaráda. Oba si mysleli, že je po ranách kladivem mrtvý. Duey, znervóznělý pronikavým zvukem, který porušil lesní ticho, se instinktivně sehnul a popadl Westovu Mini-14. S puškou u boku bez míření stiskl spoušť. Kulka Westa trefila do čela a vyšla lebkou zezadu Dye se zvedl z úkrytu asi o 6 metrů dál. Byl na podobná krveprolití zvyklý z Vietnamu. Na ostatní dopadl chvilkový šok. Když se uklidnili, Kemp a Duey ho popadli každý za jednu nohu a odtáhli Westovo tělo do 20 metrů vzdáleného hrobu. 137

Když se ohlédli, viděli, jak za sebou po zemi vlečou mozek. Dye nabral mozkovou hmotu na lopatu i s lesní půdou a hodil ji do hrobu na tělo. Pak jámu zaházeli a když na hrob pokládali větvičky a mech, uslyšeli hlasitý zvuk zvracení. Byl to Tate, hoch s pistolí a Biblí. Už střílel ze spousty zbraní, ale nikdy neviděl zastřelení člověka. Byl sehnutý u aut a vyprazdňoval si žaludek. Po cestě zpět se čtveřice zastavila u potoka umýt lopaty. Byli tak nervózní, že zašli do baru na pár piv. To, co právě udělali, nebylo nic hrdinského. Celé ty roky mluvili o tom, že budou odvážní árijští válečníci a takhle to nakonec dopadlo, vraždou přítele. Vražda Westa představovala obrovské vybočení z jejich ostatních zločinů. Ty pečlivě plánovali, aby nikoho nezranili. Jenže právě v srdci idylické Bílé americké bašty, kde měly bílé rodiny najít budoucnost bez šíleného násilí špinavé společnosti, byl zabit bílý muž svými bílými bratry. Po odchodu z hospody se Duey a Tate vydali do noci. Kemp a Dye odjeli do Metaline Falls, zpět na své kavalce v kasárnách. Dye, přicházející ze tmy po příjezdové cestě, se zastavil pod dlouhým krytým vchodem za Bobovým domem a opřel svou lopatu o zeď. Už se jí nikdy nikdo nedotkl.

138

Kapitola 6 ALAN BERG: MUŽ, KTERÉHO MILUJETE NENÁVIDĚT Bob Mathews se zvedl z podlahy, udýchaný po pranici se dvěma kluky Zillah, Dustinem a Calebem. Všichni tři se smáli, zatímco Zillah, už viditelně těhotná, se usmívala na židli u stěny obýváku. Takhle si představovala „rodinu“. „Okay, hoši, běžte si hrát ven,“ zafuněl Bob se širokým úsměvem v unaveném obličeji. „Zničili jste mě!“ Zillah jeho návštěvy milovala. Ačkoliv byl ženatý s jinou ženou, považovala za jeho manželku sebe. Nosila jeho dítě a Bob jí řekl, že je ta, kterou chce. Jenže kvůli práci tu většinou nebyl, takže ji jeho návštěva týden po Dni obětí války nesmírně potěšila, i když to pokazila její matka. Zatelefonovala totiž ohledně úspěšné mise. Měla svou „zpravodajskou složku“ na Alana Berga. Zillah z nějakého důvodu nepřipadalo neslučitelné, že tento dobrotivý muž, který je na její děti tak hodný, je posílá ven, aby mohl mluvit o vraždě. Mathews však hned po schválení zabití Waltera Westa začal plánovat další vraždu. Tentokrát chtěl, aby to bylo prohlášení k celému světu. Bude to atentát. Mezi Zillah a Jean Craigovými panovalo hluboké nepřátelství a Bob byl mezi dvěma mlýnskými kameny. Ani se svým hezkým vzhledem nebyl muž, který si užívá a přitahuje společnost žen. Debbie i Zillah byly v jeho milostném životě důležité ženy a obě ho přiváděly k šílenství. Chlapi si dělali legraci, že důvodem, proč se Bob tak silně zapojuje do hnutí, je útěk před sekýrováním od Debbie. A kam utíkal? K Zillah, která Boba zatěžovala bojem s vlastní nejistotou. Bobovi kamarádi ji přezdívali „Godzilla“. A pak tu byla Jane, matka Zillah, které říkali „Deštivá“, protože se uměla rozplakat na počkání. Bob se často přes propast mezi nimi snažil postavit most. Tak se Jean dostala k úkolu sledovat Berga. 11. května přijela Jean do domu Zillah, bez ohlášení vešla a zamířila ke koupelně, kde se Bob právě sprchoval. Zillah na svou matku začala křičet a tlačila ji směrem ke dveřím. Když to Mathews slyšel, vyskočil ze sprchy, hodil kolem sebe ručník a vyšel ven. Vzal Jean jemně kolem ramen, nasměroval ji k přednímu vchodu a bavil se s ní celý mokrý. „Mám pro tebe práci a fakt spoléhám, že to zvládneš,“ pronesl vážně. Jean Craigová Boba zbožňovala. Zillah ji podezírala, že ho ve skutečnosti miluje a na svou dceru žárlí. Jean na Bobovi viděla rozvahu, smělost a cílevědomost, jakou u žádného jiného muže nikdy neviděla, hlavně ne u svých dvou bývalých manželů. Věřila, že nad ním bdí bohové. Před každou loupeží se věnovala čtení run, starobylému severskému věštění, aby zjistila, jaký osud předznamenávají. Teď pro ní měl Bob mnohem aktivnější roli. „Víš, že jsme si pohrávali s myšlenkou, že si promluvíme s tím chlápkem z rádia v Denveru, Alanem Bergem,“ řekl Mathews. „Promluvit si“ byl pravičácký eufemis139

mus pro vraždu. Jean přikývla. Slyšela o show ze 13. února, kde Berg spílal plukovníku Jacku Mohrovi, který byl pro pravičáky polobohem. Pár Mathewsových přátel to rozčílilo. „Chci, abys strávila nějaký čas v Denveru sbíráním informací o Bergovi, kde bydlí, kde pracuje, jakým autem jezdí, všechno, co dělá,“ řekl Mathews. „Pak mi sem ty informace přivezeš.“ Jean souhlasila. Stejně do Denveru často jezdila za chiropraktikem a navštěvovat semináře o výživě, akupresuře a holistickém zdraví.∗ Bob jí její úkol vysvětloval po cestě k autu a Jean se rozplakala. Bob jí dal svou mokrou ruku kolem ramen a začal tuto obézní, o dvacet let starší ženu utěšovat. Pomohl jí do auta, pak se naklonil do okénka a láskyplně jí poplácal po ruce. Jean se mu na chvíli zadívala do očí. „Ach, Bobe, ty jsi to jediný, co mám,“ řekla, když startovala. Jean Craigová byla osamělá duše. Narodila se 20. ledna 1933 v Kansasu. Čtyři z jejích sedmi bratrů zemřeli v dětství. Rodina se přestěhovala do Rawlins ve Wyomingu, kde její otec podnikal v pohostinství. Po štaci u leteckých sil se Jean vrátila do Rawlins a ve 23 letech nemanželsky otěhotněla. Když otec nechtěl dítě uznat za své, odešla do Minneapolis. Jakmile bylo Zillah devět měsíců, přestěhovaly se do Worlandu ve Wyomingu, kde pracovala jako telefonní operátorka. Pokud chtěla Zillah zavolat matce, stačilo jí vytočit nulu. Když byly Zillah tři roky, Jean se vdala a manželství trvalo přesně rok. Manžel jí jeden večer bil tak, že křičela na Zillah, ať běží na ulici a sežene pomoc. Čtyřletá Zillah se bála tmy a nevěděla, kam jít, tak jen zůstala stát na chodníku a plakala. Jean si svou frustraci částečně vybíjela na dceři, nejčastěji tak, že ji bila mokrou utěrkou. Když Zillah v sedmnácti letech otěhotněla, Jean chtěla dát dítě k adopci. Tento požadavek pro Zillah znamenal zničující poselství: „Nedělej tu chybu, kterou jsem udělala já, když jsem si tě nechala.“ Osamělá Jean se dala na náboženství. Přes tetu Helen se seznámila s křesťanskou Identitou reverenda Sheldona Emryho z Arizony, známého antisemitského kazatele. Brzy si začala kupovat jeho nahrávky a uznávat jeho rasovou teologii. Jeanino druhé, rovněž krátké manželství bylo s mužem, kterého poznala po telefonu, když pracovala jako noční operátorka. Manžel jednoho mrazivého ledového rána táhl za svým pickupem její nepojízdné auto, které řídila. Pak najel moc rychle do zatáčky a Jeanino auto narazilo takovou silou do stožáru, že ji museli z vraku vystříhat. Byla blízko smrti a strávila dva měsíce v nemocnicích v Cheyenne a Denveru. Její manžel za celou tu dobu ani jednou nepřišel na návštěvu. Nehoda jí však otevřela dveře. S kvalifikací pro odbornou rehabilitaci se přestěhovala do Laramie, kde navštěvovala Wyomingskou univerzitu a zjistila, že je to ta

∗

Holistické zdraví je celostní, hledající příčiny a uzdravení ve fyzické i psychické sféře; pozn. překl.

140

nejlepší zkušenost. Studovala všechno, co ji zajímalo. Přesto se však vztah s dcerou už nikdy nezlepšil. Do domu Zillah přijela den po Dnu obětí války v roce 1984 a vykročila se složkou z konopného papíru přímo k Mathewsovi. „Navštívila jsem rozhlasovou stanici v Denveru,“ řekla mu. „Řekla jsem jim, že studuju žurnalistiku a sbírám informace o panu Bergovi. Dali mi nějaký propagační materiály.“ Zatímco si Mathews pročítal obsah složky, obě ženy na sebe hleděly. Na vrchu byla fotokopie celostránkového článku z Rocky Mountain News s kresbou Berga a titulkem „Muž, kterého milujete nenávidět“. Bergova auta byla nápadná. Nejčastěji jezdil v černém Volkswagenu brouk se sklápěcí střechou. V garáži jeho městského domu však stály i Bricklin a DeLorean. Rád jedl v Gyro’s Place, malé řecké restauraci na East Colfax Avenue u East High School nebo ve White Spot diner na East Colfax u Colorado Boulevard. Na obou těchto místech však často bylo plno. Jean pořídila fotografie parkoviště v ulici vedle budovy, v níž se nacházela studia KOA. Leželo u Larimare Square, historické části z pionýrských dob, která je jedním z největších turistických lákadel v Denveru. Nedaleko byl i areál Coloradské univerzity. V této oblasti se obvykle pohybovaly davy lidí. Bergův dům byl však o něčem jiném. V telefonním seznamu měl uvedenou adresu Adams Street 1445, ležící jen půl bloku za East Colfax, hlavní východo-západní ulicí Denveru. Přesto byl na Adamsově ulici slabý provoz a Berg se obvykle vracel domů až po setmění. Když si Mathews tyto informace zesumíroval v hlavě, zavřel složku a podíval se na Jean svýma velkýma hnědýma očima pohledem plným obdivu, až se začervenala. „Jean, tohle je perfektní, prostě perfektní,“ pronesl nadšeně. „Fantastická práce!“ Několik minut ji zahrnoval chválou. Pak šel ke krbu a přiložil ke spodnímu okraji složky zapálenou sirku. Nechal plameny rozhořet a pak všechny papíry hodil do ohniště. Otočil se na Zillah a řekl: „Nech děti přijít zpátky.“ „POKUD CHCETE nějaká fakta místo místo hvízdání Dixie...“ hulákal Alan Berg na svého hosta, ale muž na telefonu, vyvedený z míry, ho nečekaně přerušil. Berg ho už nařkl z antisemitismu a nechtěl ho nechat přidat ještě rasismus. „Hej, já nežvaním!“ protestoval Roderick Elliott z nedalekého coloradského Fort Luptonu, vydavatel Primrose and Cattlemen’s Gazette a šéf Národní asociace zemědělského tisku. Tato skupina zajišťovala farmáře na Středozápadu, kde mělo svůj původ americké zemědělské hnutí „tractorcades“ i mnohem militantnější typ farmářů. Elliott se stal hostem v Bergově show na rádiu KOA díky spletité shodě okolností. Jeho noviny přinesly šestidílný protižidovský článek od Francise Farrella o Protokolech sionských mudrců s názvem „Otevřený dopis gójům“. Farrell byl bývalý plukovník letectva, který během arabského ropného embarga přišel o svou čerpací stanici 141

v Pennsylvania Poconos a pak se přestěhoval do Port Luptonu, kde byl nakrátko spolubydlícím Davida Lanea. V týchž vydáních inzerovali rekruti námořní pěchoty své Hledáme pár dobrých mužů. Denverská liberální poslankyně za Demokraty, Patricia Schroederová, vlivná členka sněmovního výboru pro ozbrojené síly, přinutila pěchotu reklamu stáhnout kvůli otevřenému antisemitismu této publikace. Berg si Elliotta pozval do své show 15. června 1983 s tvrzením, že Schroederová podnícením bojkotu reklamy porušila Elliottova práva, vyplývající z prvního dodatku ústavy.∗ Kromě toho, jak Berg ve své show poznamenal, by vesničtí burani a lidé nenávidící Židy mohli uspět jako mariňáci. S jedním volajícím vtipkoval: „Je fakt, že kdyby tu reklamu dala do novin B’nai B’rith, jen by vyhazovala peníze, ha ha!“ Jenže zatímco se Berg tvářil, že brání Elliottova ústavní práva, ve skutečnosti se ho jen snažil vyprovokovat. Když atmosféra začala houstnout, Berg se s Elliottem rozhodně nehodlal dělit o mikrofon. Jeho věrní posluchači věděli, že už vůči sužovanému Elliottovi přijde jen pár jízlivých poznámek a Berg mu praští sluchátkem. „Hvízdáte,“ opáčil Berg svým nosovým stakatem, „protože všechno, co říkáte, je lež, okay? Ale myslím, že máte právo šířit své lži. Podívejte, já chráním vaše právo lhát, okay?“ Elliott se mu pořád snažil skočit do řeči, ale Berg mu nedal šanci cokoliv říct. „Říkejte si, co chcete,“ řval Berg. „Když lžete, jsem rád, že to děláte takhle otevřeně, protože nemáte žádná fakta. Vy si je vymýšlíte a domýšlíte jako všichni fanatici, jako zastánci Johna Birche, jako Klansmeni, jako všichni tihle lidé!“ „Vy jste se zbláznil!“ dostal se ke slovu Elliott, když se Berg musel nadechnout. „Já jsem se zbláznil, pane? A vy jste zdravý? Děkuji mockrát za zavolání. A já jsem se za vás postavil, věřte nebo ne!“ Prásk! Berg ho odpojil. „Všechny linky jsou volné. 861-8255. Co si o tomto problému myslíte? Je to odporné. To opravdu je.“ Pak pustil reklamu. Alan Berg působil kontroverzně všude, kam vysílání stanice o 50 000 wattech KOA z centra Denveru dosáhlo. Za večerů, kdy byl čistý signál, to znamenalo 38 států, Kanadu a Mexiko. Berg připomínal přerostlého skřítka s planoucíma očima a velkým nosem pod mohutnými vlasy a vousy. Jeho přátelé ho znali jako člověka milujícího zábavu, zároveň však jako nejistého poustevníka, jehož obrazoborectví platilo dokonce i pro jeho oblíbené pití v postalkoholických dnech – rajčatový džus zalitý omáčkou Tabasco. Ve svých zaměstnáních – do padesátky jich měl několik – se vždycky živil pusou. Všechna vyžadovala rychlé rty a plynulý tok řeči: propagace jazzových koncertů,

∗

První dodatek americké ústavy zní: „Kongres nesmí vydávat zákony zavádějící nějaké náboženství nebo zákony, které by zakazovaly svobodné vyznávání nějakého náboženství; právě tak nesmí vydávat zákony omezující svobodu slova nebo tisku, právo lidu pokojně se shromažďovat a právo podávat státním orgánům žádosti o nápravu křivd; pozn. překl.

142

dohazování zákazníků do bordelu při řízení taxíku, přesvědčování soudních porot v Chicagu, prodej košil a bot, a konečně provokování posluchačů v jeho rádiových talk show, které stály na jeho vybroušeném nadání žvanit. Dusty Saunders, rozhlasový kritik z Rocky Mountain News, Berga popsal jako „střídavě arogantního, vtipného, hulvátského, učeného, neústupného, inteligentního a často prostě jen nechutného“. Jako průměrně úspěšný právník z konce 50. a začátku 60. let začal trpět epileptickými záchvaty, což mu zničilo sebedůvěru a dovedlo ho k pití. Kvůli pití a nevěrám ho manželka Judith nechala vrátit se k rodičům, prominentnímu denverskému páru. Allan pak sliboval, že s pitím přestane a také to udělal. Dali se opět dohromady a pustili se do obchodu s košilemi a botami, jenže pak si Allan začal dlouhou aférku s jednou černoškou a opět Judith opustil. Do rádia se poprvé dostal na podzim 1975, kdy ho k mikrofonu pozval jeden přítel z malé stanice KMGC na předměstí Englewoodu, aby mu pomohl oživit nudné nedělně odpolední vysílání. Show začala tlacháním a nikdo nevolal. Jenže Berg, rozený provokatér, se postupně rozparádil a telefony začaly vyzvánět. Potraty, náboženství, regulace porodnosti, Berg vedl na jatka a semletí do hamburgerů jednu posvátnou krávu za druhou. Nakonec mu na KMGC nabídli vlastní show. Po přesunu do nejlepší místní stanice KHOW v březnu 1978 zdokonaloval svůj sžíravý styl odpalováním puberťáků, kteří chtěli zpět svůj rock’n’roll. Po sedmnácti měsících dostal vyhazov, protože stanice byla prodána novému majiteli a začala se orientovat „rodinně“. Vrátil se do stanice v Englewoodu a přinesl si s sebou svůj vysoce „urážlivý“ styl, napodobující Joe Pyneho. Berg o svém stylu jednou řekl: „Cpu to do posluchačů a oni to milují. Nemůžou mě vystát, ale přilezou a poslouchají, protože neví, co se chystám udělat příště a chtějí být u toho. Neví, kdy budu zábavný nebo vážný, kdy budu nadávat nebo se rozčílím, protože to nevím ani já. Ta nejistota je rozčiluje. Vzrušuje je. Ve svých životech nemají moc vzrušení. V porovnání s tím, co se děje v Denveru, jsem zatraceně vzrušující.“ Jednoho odpoledne Berg tepal do Ku Klux Klanu a jeho místního vůdce Freda Wilkinse, který zažaloval denverského okresního státního zástupce Dale Tooleye. Zažaloval ho, že zametl pod koberec obvinění, že černoši a Židé na schůzkách židovské komunity ve městě napadají denverské Klansmeny. Když to Berg viděl v novinách, vyzval Wilkinse na souboj a nazval Klan „slizem“. V úterý 6. listopadu 1979, týden poté, co Wilkinse vyzval, ať si to s ním rozdá, Wilkins vpadl do studia, právě když byl Berg ve vysílání. Překvapení posluchači slyšeli: „Já jsem Fred Wilkins. Ty jseš mrtvej!“ Pak Wilkinson odešel. Berg řekl policii, že měl pistoli. Jenže Wilkins, hasič na předměstí Lakewood, který byl po tomto incidentu suspendován, řekl, že na Berga jen ukázal prstem. Tvrdil, že to Berg nafukuje kvůli zvýšení sledovanosti. V okrese Arapahoe byl obviněn z vyhrožování těžkým zločinem, ale pak s Bergem uzavřeli tajné urovnání, ve kterém se oba omluvili. Wilkins krátce poté z Klanu odešel. Když se stanice v Englewoodu začala věnovat výhradně hraní starých hitů, Berg přešel do KOA. 143

Wilkins měl v malé denverské frakci Klanu spor s Davidem Lanem, který s brožurami KKK šířil i neonacistickou literaturu. To Wilkins nechtěl. „Vyhodil jsem ho z Klanu,“ řekl později, „protože se mi nelíbilo, co dělal.“ V únoru 1984 přijel do Denveru Morley Safer z pořadu 60 Minutes na CBS a udělal s Bergem rozhovor do reportáže o sprostých moderátorech v rádiu. Vedení KOA nebylo výsledkem nadšené, ale Bergovi se to líbilo. V březnu 1984 vyšel žebříček sledovanosti rádií v Denveru, ukazující Bergův ohromující podíl 10,9 % publika. 11 z každých 100 lidí se zapnutým rádiem mělo v poledne naladěno na 85 AM. Berg byl na vrcholu. „Jsme ve spojení s Greeley,“ řekl Berg po reklamě. „Jste ve vysílání KOA. Haló, jste tam?“ „Ano,“ odpověděla žena z Greeley v zemědělské oblasti severovýchodně od Denveru. „Nechci předkládat argumenty nebo něco, ale Alan měl několik komentářů a zaujal mě ten, kde se tak rozmluvil o Izraeli. Američany nezajímá ekonomika v Izraeli, ale tady. Máme přes deset milionů nezaměstnaných, máme lidi na sociálních podporách, zhoršuje se sociální zabezpečení starých lidí. Co děláme pro americkou veřejnost, to nás zajímá. Není to...“ Berg vycítil, že s ním žena nebude souhlasit a skočil jí do řeči. Rozhodl se pohrát si s ní jako s rybou na háčku, nechat ji bojovat a pak ji rychle namotat jako pstruha v Rocky Mountain. „Chcete říct, že bychom měli úplně zrušit zahraniční pomoc?“ „Chci říct, že ve vaší diskusi s panem Elliottem a plukovníkem Farrellem bylo probírané téma Izraele a jejich ekonomika a jak žijí. My chceme vědět...“ Berg ji zarazil uprostřed věty. „No, důvod, proč jsem to probíral...“ „Počkejte chvíli, počkejte...“ dožadovala se žena. „Promiňte, promiňte...“ „Ne, vy promiňte...“ „Jestli chcete vědět, proč jsem to probíral,“ rozohnil se Berg, „tak oni tvrdili, že každý Izraelec dostává od americké vlády 10 000 dolarů na osobu. To je lež.“ Pak dala žena z Greeley průchod frustraci, kterou cítila spousta volajících i posluchačů, přesně těm emocím, které Berg kvůli sledovanosti svého pořadu úmyslně vyvolával. „Proč mě neposloucháte?“ rozkřikla se. „Proč mi nedáte šanci? Vy chcete každého zkritizovat. Jako moderátor máte vyslechnout obě strany, ne jednu vzít a zkritizovat, ale dát jí šanci.“ Berg vysvětloval, že prostě podporuje Elliottovo právo vykládat jakékoliv lži chce, ale žena se s ním přela. To byl signál, že se blíží konec. „Teď mě nazýváte lhářem,“ přerušil ji Berg. „A neznáte mě tak dobře, abyste věděla, že bych se nepostavil za názor, kterému bych nevěřil.“ „Vy mi jako americký občan říkáte, že bych měla...“ nakousla další větu. Jenže Berg to ukončil. 144

„Jste hlupák, zlatíčko, dejte si odchod!“ řekl a přerušil tlačítkem spojení. „Okay, linka je volná, bylo na čase skončit!“ Show vyvolala tolik nenávisti, že Elliottova žena Karla dostala ještě během vysílání telefonické výhrůžky. Elliott poté zavolal do KOA a Berg vyzval posluchače, aby vychladli. Zároveň to však sám rozpálil. „Posluchači z Brightonu, jste ve vysílání,“ řekl. „Ano, pane, já jsem náhodou Žid a musím s Rickem Elliottem naprosto souhlasit,“ řekl volající z Brightonu. „No a s čím souhlasíte?“ „Se vším, co řekl.“ „A co řekl?“ rýpal do něj Berg. „S čím souhlasíte, pane, jako Žid? Už jsem zvědavý. Jako Žid souhlasíte s čím?“ „Souhlasím, že chtějí převzít kontrolu nad zemí.“ „Jak přesně to oni dělají?“ zeptal se Berg. „Jdou na to přes farmy.“ „Přes farmy?“ odpověděl Berg nevěřícně. „Kolik židovských farmářů znáte? Podstupují tito Židé plastické operace a vypadají na farmách úplně přesně jako gójové?“ „To neříkám,“ trval na svém volající. „Říkám, že Židé od farmářů skupují pozemky a nechávají je ladem.“ „Můžete mi předložit nějakou dokumentaci? Řekněte mi jména Židů, kteří koupili zemědělskou půdu a opustili jí. Víte, myslím, že Žid je lepší obchodník, než aby kupoval další farmy, protože to je dneska nejspíš jeden z nejhorších podniků, do kterých vůbec můžete jít.“ „S tím souhlasím,“ řekl volající. „Ale věřím, že vstupují do vlády za účelem to tu převzít, skoupit naší zemi a nechat jí ladem.“ „Nemáte sebemenší důkaz, který vaše tvrzení podporuje,“ řekl Berg kategoricky, unavený rozhovorem. „Jste politováníhodný člověk. Není nic odpornějšího než Žid, který není hrdý, že je Žid, pane, a vy jste ta nejhnusnější bytost na celém zemském povrchu, kterou znám. Vypadněte odtud!“ Prásk! Praštil telefonem a pokračoval v rychlém tempu. „Řeknu vám, tohle je člověk, jakého nemůžu vystát. Řeknu vám, že budu tisíckrát víc respektovat Farrella a Elliotta než tohohle Žida, co přišel s tak falešnou historkou. Ach, Bože, tenhle Žid! Měl by na deset dní skončit v Izraeli. Ach, můj Bože, tam by ho roznesli na kopytech. Okay! Je jedna třicet sedm odpoledne a linky jsou plné!“ Tahle show byla výborná a Berg si jí užíval. „Vida!“ vykřikl v jednu chvíli, „máme tu spoustu antisemitských názorů. Můžete to cítit z každého volajícího!“ Po show odešli z Elliottových novin i další inzerenti. Po pár týdnech podal Elliot žalobu o 8 milionů dolarů proti Bergovi, KOA a Peteru Boylesovi, dalšímu moderátorovi talk show, v jehož programu Elliott byl. Dělal právníka sám sobě s tím, že mu určité rady dávali farmáři. Žaloba však byla po roce zamítnuta. Elliott byl nucen noviny zavřít a propustit zaměstnance. Jedním z nich byl i člen ochranky v Primrose and Cattlemen’s Gazette – David Lane. Lane přišel kvůli Bergovi o práci jen pár týdnů před příjezdem na Árijský světový kongres v roce 1983 145

s Farrellem, Zillah Craigovou a Kathy Kiltyovou, kde slyšel všechny ty projevy volající po válce proti Židům. Bob Mathews věděl, co Berg Primrose and Cattlemen’s Gazette udělal. Na svůj projev k Národní alianci v září 1983 ve virginském Arlingtonu přinesl výtisky s Farrellovými články. „Tohle jsou znamenité malé venkovské noviny se značným nákladem, zaměřené na zájmy a potřeby farmářů a rančerů,“ řekl publiku. „Co je na těch novinách zajímavé; v tomto čísle je jeden skvělý krátký článek o Protokolech sionských mudrců. Je tu celostránková reklama na silně protižidovskou, probělošskou rasistickou organizaci. Židé se na tyhle malé výborné noviny tvrdě sesypali jak kuřata na hmyz a zdá se, že je to definitivně položilo, ale sémě bylo zaseto,“ prohlásil Mathews. Bruce Pierce jel se svým obytným autobusem na sever přes Salomon v Idahu do Montany hledat nějaký osamělý dům k pronajmutí. Jako uprchlík se snažil vyhýbat Missoule, kde ho znalo moc lidí, ale během rychlé zastávky v tamním táboře si ho všimla jedna žena, která znala jeho i Julii. Pierce jel do domu svého bratra Grega v Arlee a po cestě si četl nabídky na prodej realit a vývěsky u supermarketů. Bruce s Julií našli inzerát na pronájem domu v Seeley Lake a vydali se na něj podívat. To, co se tam stalo, jen dokládalo problém s příliš mnoha falešnými identitami. Když se žena, ukazující jim dům, zeptala Julie na jméno, ta odpověděla „Mary“, jenže Bruce zároveň vyhrknul „Beth“. Podívali se na sebe a začali se smát. Zmatená žena se k nim přidala. „Říká si Beth,“ vymlouval se Pierce nepřesvědčivě, „ale její křestní jméno je Mary.“ Pierce se pak se svou rodinou vydal severně do Kalispell a tam zaparkoval autobus na skladištním dvoře. Zde přesedl do omláceného Chevroletu a odjel západně do Libby a Troy, dvou malých měst, obklopených státním lesem na řece Kootenai. Během oběda v Libby projel týdeník Western News a našel inzerát na dům mimo hlavní silnici v Troy. Majitelka Ella Ackleyová pracovala v nedaleké restauraci. Nakreslila mu plánek, podle kterého se tam dostane. Druhý den se Pierce sešel v domě s jejím synem. Byl to dřevěný horský dům, postavený na vrcholu zalesněného pahorku u Lake Creek. Panovalo tam naprosté soukromí, přesně to, co chtěl. Večer se vrátil za Ellou Ackleyovou a řekl jí, že pokud se bude moci brzo nastěhovat, tak dům bere. Majitelka souhlasila s vyklizením domu do týdne. Pierce se nastěhoval 17. května, hned jak se Ackleyová odstěhovala. Řekl jí, že se jmenuje Roger Wilkins a dal jí nájemné za první měsíc ve výši 350 dolarů. Nepodepsal však nájemní listiny. Ackleyová se zeptala Julie, jaké jméno má napsat na potvrzení o zaplacení nájmu. „Sandra,“ odpověděla Julie. „Sandra čí?“ ptala se Ackleyová s perem v ruce. „Sandra, no, Sandra...“ koktala Julie rozpačitě. 146

„Gleedová,“ vstoupil do toho Bruce. „Jmenuje se Sandra Gleedová.“ Ackleyové připadalo divné, že si „Sandra“ nemůže vzpomenout na vlastní jméno. Pak si všimla, že Pierce přinesl do domu zelenou kovovou bednu na munici. Později, když její syn a přátelé dávali na dům obklady, koukli dovnitř prosklenými dveřmi a spatřili zvláštně vypadající zbraň opřenou o zeď. Nebyla to pistole ani puška, ale zlověstně vypadající hybrid. Podezíravost Ackleyové nedávala spát. Ten večer jí telefonovala Sherry Flattenová, nejbližší sousedka. „Kdo je k čertu ve vašem domě?“ ptala se. „Někdo tam střílí z kulometu.“ „To je můj novej nájemník,“ řekl jí Ackleyová. „Vypadá trochu divně.“ Druhý den se ukázal Mathews jedoucí z Laramie, kde pověřoval Jean Craigovou misí v Denveru. Spolu s Brucem pak u Lake Creek stříleli z automatické pistole. Pierce později z překližky udělal siluety o velikosti člověka a kulkami ráže 45 je rozstřeloval vejpůl. Když Pierce s Mathewsem začali střílet, Flattenová se svou mladou dcerou byly na mýtině asi 300 metrů od pahorku. Když se jí zdálo, že slyší hvízdat kulky, skočila na zem a strhla i dceru. Nebylo možné, aby kulky obletěly pahorek a zasáhly ji, ale Pierce podcenil ozvěnu v údolí. Flattenová střelbu nahlásila u šerifa v okrese Lincoln a pak opět zavolala Ackleyové. „Ello,“ řekla odhodlaně, „musíš s těma svejma nájemníkama něco udělat.“ Odpoledne, když byli Pierce s Mathewsem v obýváku ve druhém patře, někdo zaklepal na dveře v přízemí. Pierce neslyšně došel k balkónovým dveřím na druhé straně domu a vykoukl ven. Na příjezdové cestě spatřil auto šerifa a dva policisty stojící u dveří. „To jsou policajti!“ zašeptal zoufale směrem k Mathewsovi. Po chvilce paniky přišla ke schodům Julie. „Půjdu dolů a promluvím si s nima,“ řekla klidně. Julie jim pak několik minut svým nejsladším hlasem vykládala, že žádnou kulometnou palbu neslyšela. Brzy zase odjeli. Jenže na Ackleyovou toho už bylo moc. Po pár dnech nechala Pierceovi na dveřích vzkaz, že se musí vystěhovat. Ten jí večer zatelefonoval v takovém vzteku, že opět spletl svou identitu. „Haló, to je Ella? Tady Bruce.“ „Bruce?“ zeptala se. „Jakej Bruce?“ Pierce se plácl do čela, že udělal takovou hloupou chybu a hned se to snažil zamluvit. „Chci říct Roger. Roger Bruce. Bruce je mý druhý křestní jméno,“ vysvětloval neobratně a doufal, že mu to spolkne. „Hele, co má znamenat to vystěhování z domu?“ Ackleyová mu vysvětlila své obavy ohledně kulometné střelby a řekla, že bude muset odejít. Po určité diskusi však svolila, že tam v červnu ještě může zůstat. „Vaši předci musí pocházet ze Salemu,“ zkritizoval jí, když přijela s přítelem na návštěvu. Vypadala nechápavě, dokud s největší arogancí, jaké byl schopen, nedodal: „Ti taky pálili čarodějnice.“ 147

O 14 dní později, 6. června, jezdil Pierce spolu s Jeremym na zabláceném kole po lesích a narazil na prázdný dům na North Keeler Creek Road s velkolepým výhledem na 1 507 metrů vysokou horu Keeler. Ačkoliv se nacházel ani ne šest kilometrů od domu Ackleyové, byl maximálně izolovaný. Poslední nejbližší sousední dům po cestě byl kilometr a půl dolů z kopce. Pierce se zastavil na kus řeči u sousedky Stacie Fifieldové, která mu řekla, že majítel bydlí ve Walla Walla a dům by pronajal, ale jsou na něm potřeba udělat nějaké práce. „S tím není problém,“ řekl Pierce. „Řekněte mu, že je zaplatím.“ Pierce najal tesaře, kteří na domě udělali úpravy za 1 500 dolarů a domluvil se s Ackleyovou, že u ní zůstane ještě měsíc. Pierce si během bydlení v Troye získal věrného přítele, tak věrného, jakého lze mít s falešným jménem. V úterý odpoledne, když bral nějaký odpad na smetiště, se muži pracujícímu na domě, Jimu Montgomerymu, představil jako „Roger Morton“. Všiml si, že má na sponě opasku rybu s řeckým nápisem „Ježíš“, obvyklý křesťanský symbol. „Ty jsi křesťan?“ zeptal se ho. Montgomery mu to potvrdil. A byl své víře oddaný. Během vykládky na smetišti se asi hodinu bavili o Ježíšovi a Bibli a Pierceovi se Montgomery hned zalíbil. Připadal mu jako ztělesnění poctivosti, upřímnosti a čestnosti, a rozhodl se ho otestovat. Zeptal se, jestli by od něj mohl dostat nějaké palivové dříví a Montgomery odvětil, že cord∗ za 45 dolarů. Pierce mu dal 50 dolarů. „To je moc a nemusíš mi to platit hned,“ protestoval Montgomery. „Ne, to je v pohodě,“ odpověděl Pierce rozpačitému muži. „Padesát dolarů stojí za to zjistit, jestli jsi takovej chlap, jak vypadáš. Když to dřevo nedovezeš, tak budu vědět, že jsem tě odhadnul špatně.“ Dlouho na dodávku dřeva nečekal. Montgomery se dvěma ze šesti svých synů dovezl před Pierceův dům cord dřeva už příští sobotu. Když ho skládali, jeden z Jimových hochů si na zemi všiml prázdné nábojnice a zvedl ji. „Hej, paráda!“ řekl chlapec a pak pohlédl na Pierce. „Můžu si to nechat?“ „Jasně, synku,“ odpověděl Pierce. „Je tvoje.“ Montgomery ustal v práci. Nějaký jiný muž nazývá jeho kluka „synkem“, ale znělo to tak láskyplně, že ho to ani trochu neurazilo. Když Pierce bydlel v Troy, těšili se s Montgomerym z toho, čemu křesťané říkají „bratrství“. Mluvili o spasení i věcech Pána a Pierce to riskl a nadhodil několikrát téma Identita. Montgomery v chování svého přítele nevytušil naprosto nic, co by naznačovalo, že dokáže někoho zabít. NA MEZINÁRODNÍM LETIŠTI ve Spokane se krátce před polednem 4. června dotkla přistávací dráhy kola proudového letadla. David Lane si prohlížel všechny

∗

1 cord = 3,62 m3 rovnaného dříví.

148

vystupující pasažéry, dokud nespatřil štíhlého muže střední výšky s tmavými krátkými vlasy a úhledně pěstěnými vousy. V ruce nesl velký kufřík. „Richard?“ zeptal se Lane. Muž se zastavil a přikývl. „Andy Barnhill nám dal číslo tvýho letu,“ vysvětlil mu Lane, když si podali ruce. „Máš nějaký zavazadla?“ Muž opět přikývl. Když vešli do haly, z telefonní budky vystoupil další muž, rozhlédl se a pak se širokým úsměvem přišel k nim. „Zdravím. Já jsem Bob Mathews.“ „Richard Scutari,“ představil se nově příchozí. Na letištním parkovišti nasedli do Mathewsova auta a vyrazili severně na Metaline Falls. Mathews je během dvou a půl hodinové cesty s radostí upozorňoval na význačné body v krajině. Příroda na Scutariho z rovinaté Floridy udělala dojem. Nejvyšší kopec byl ten, kam zahrabávali odpadky. Když dorazili do Metaline Falls, Mathews oběma nabídl vychlazené pití. „Takže, Andy Barnhill říká, že bys moh uvažovat o přidání se k nám.“ Scutari, ignorující zahájení rozhovoru, položil kufřík na jídelní stůl. „Než budeme pokračovat, chci, abyste oba prošli tímhle přístrojem,“ řekl vážným tónem a otevřel kufřík s panelem číselníků a světel. „Co to je za přístroj?“ zeptal se Bob, ačkoliv přesně věděl, co to je od doby, kdy v Synech svobody používal jeho primitivní verzi. „Analyzátor stresu v hlase,“ odpověděl Scutari, hledající zásuvku. „Co to dělá?“ zeptal se Lane, zatímco Scutari zapojoval šňůru do zásuvky. Scutari se mu podíval do očí. „Umožní mi poznat, jestli mluvíte pravdu. Sorry, ale jsem obezřetnej. Věřil jsem některejm lidem a spálil jsem se. Teď tím oba projdete, nebo se balím a jedu zpátky na Floridu.“ Scutari musel být opatrný. Neonacisty a Klansmeny přiměl v roce 1979 k útoku na komunisty s pěti mrtvými tajný agent FBI. „Okay, okay,“ zasmál se Mathews a posadil se vedle bedýnky. Scutari se rychle přesvědčil, že Mathews je přesně takový člověk, za jakého se prohlašuje. A když ho zasvěcoval do své „akční skupiny“ a plánů na Bílou americkou baštu, Scutari cítil, že to myslí vážně. „V plánu je přimět dostatek lidí, co smýšlí jako my, se sem přestěhovat a ovládnout města, pak okresy a nakonec státy,“ vykládal Bob vzrušeně. „Buď budeme za záchranu rasy bojovat teď, nebo jsme ztracený. Začínáme s Metaline Falls. Abys věděl, tak tady v týhle bílý zemi máme za starostu zatracenýho žluťáka!“ Starostou Metaline Falls byl čínský majitel železářství. „Jakmile tu budeme mít většinu, vytvoříme zákony, zakazující Židům, barevnejm a ostatním menšinám tady žít,“ vysvětloval. „Jakmile zabezpečíme Metaline Falls, budeme dál expandovat, dokud nebudeme dost silný na vytvoření bílý země, oddělený od Židovskejch států.“ „Začít občanskou válku proti americký armádě bude docela těžký, ne?“ zeptal se Scutari. Mathews mu dal tu nejupřímnější odpověď. „S tím, co plánujeme,“ prohlásil, „jsou šance kohokoliv z nás vyváznout z toho živí nebo bez trestu doživotí celkem malý. Ale někdo to musí zahájit. Jakmile to 149

uviděj ostatní, bude je to inspirovat k následování. Ty a já to nejspíš nikdy neuvidíme přijít, ale ujišťuju tě, že se to díky naší oddanosti a vizi jednoho dne stane. Dobytek umírá, lidi umíraj a já taky umřu. Jediná věc, která vím, že neumírá, je sláva činů mrtvých lidí.“ To Scutarimu stačilo. V tu chvíli si uvědomil, že konečně našel skupinu ochotnou jít do akce, připravit se na boj, který Scutari věřil, že musí být pro Ameriku vybojován. Cesta pravicovým hnutím, která Scutariho přivedla do Metaline Falls, začala v roce 1973, kdy pracoval v chladných vodách Severního moře jako potápěč na ropných plošinách. Mezi arabskými zeměmi a Izraelem zuřila válka a Scutari se nemohl odtrhnout od rádia. Britské zdroje oznámily, že Spojené státy jsou na stupni tři jaderné pohotovosti, což znamenalo, že Nixon drží prst na jaderném tlačítku. Mezi spojenci probíhala debata, že nenechají mobilizovat americké síly z Anglie, Západního Německa nebo Španělska, nebo americkým letadlům kvůli smlouvám o neutralitě nepovolí přelety přes tyto země. Scutari tomu naslouchal s obavami, jelikož jeho společnost měla potápěče v Perském zálivu. Když se však vrátil do Států, zjistil, že nikdo neví, jak blízko byla země jaderné válce. To ho silně znepokojovalo. Jako nadšenec do americké historie byl velmi zneklidněný, že média ututlala, co se děje. Nakonec se při vyměňování knih s kolegy potápěči za dlouhých chvil na těžebních plošinách dostal k nějaké literatuře od Společnosti Johna Birche. Jeden materiál měl název Kontrola zbraní znamená kontrolu lidí. To podpořilo jeho nedůvěru k vládě. Ačkoliv se neúčastnil akce v jihovýchodní Asii, na památník obětem Vietnamské války se nedokázal dívat, aniž by se mu do očí nedraly slzy. Cítil, že 58 000 Američanů zemřelo, aby si papaláši doma mohli napěchovat kapsy. Směřování jeho země v něm vyvolávalo zmatek. Americkým vojákům bylo na jednu stranu tvrzeno, že budou chránit zemi před komunismem, Spojené státy však dál obchodovaly s komunistickými zeměmi, což tyto země drželo nad vodou. Scutari celý život zastával názor, že pokud něčemu věříte, musíte podle toho žít. Od dětských let rád trávil čas v přírodě. Narodil se 30. dubna 1947 v Port Jeffersonu v New Yorku a od italsko-německého otce, rodáka z brooklynského BedfordStuyvesant, i od italsko-irské matky z Corony v Queensu zdědil snědou pleť. Žil v East Patchogue na Long Islandu. Jeho otec v tomto stále ještě venkovském prostředí střílel veverky. Otec pracoval jako předák v Republic Aviation a matka v prádelně. Když bylo Richardovi devět, jeho otec navštívil Floridu a ta se mu tak zalíbila, že rodinu přestěhoval do West Hollywoodu na okraji Everglades. Tady Richard s o tři roky starším bratrem Frankem dospívali. Zatímco Frank prospíval s vyznamenáním, Richard měl průměrně trojky. Zjistil, že děvčata na nižší střední škole Driftwood jsou zábavnější než studium. Byl to pilný mladík, který po škole pracoval. Miloval táboření v blízkých močálech. Ačkoliv byl vychovávaný jako katolík, po rozepři jeho otce s knězem z místní farnosti ztratil o víru zájem. 150

Po střední škole se dal k námořnictvu ve Fort Lauderdale. Dostal se do španělské Roty a občas jezdil do Torremolinas v Malaze na býčí zápasy. A zamilovával se – bez ustání. Američanky na dovolené nebo ženy z Cadizu – na tom nezáleželo. Scutari prošel v hlavním městě Washingtonu devítitýdenním kurzem potápění a rychle se z toho stala jeho vášeň. Miloval chodit pod vodu a odstraňovat škeble, pracovat na sonaru a vyměňovat jedenáctitunové lodní šrouby. Pak, právě když chtěl po čtyřech letech znovu narukovat, dostal od svého otce zprávu o společnosti, hledající zkušené potápěče se mzdou 40 000 dolarů ročně, což byl v roce 1968 královský plat. Nastoupil tedy u Taylor Diving & Salvage v New Orleansu a brzy pracoval s nejlepšími potápěči společnosti na podvodních ropných potrubích. Scutari miloval opojné nebezpečí, které bylo s podmořskou prací spojené. Normálně pracoval v Mexickém zálivu, ale často odjížděl do zámoří. Vydělával mimořádně velké peníze – v nejlepším roce si za pět měsíců přišel na 68 500 dolarů. Se smutkem však sledoval, jak se jeho přátelé v tomto hrozivě riskantním obchodu stávají pouhými čísly ve statistikách. Během pěti sezon v Severním moři přišlo o život 80 potápěčů. Se svou první ženou Lindou se potkal v New Orleansu, když randil s její matkou. Lindě bylo 21 a jemu 23. Než otěhotněla, devět měsíců spolu chodili. Oženil se s ní roku 1970 v místním luteránském kostele. Linda brzy po narození dcery Tiny znovu otěhotněla. Rachelle se narodila roku 1971. Richardova dlouhodobá nepřítomnost však manželství ničila. Když byli spolu, jejich kratochvílí se staly hádky. V roce 1976 se rozvedli. Richard si během manželství zamiloval bojová umění. Linda měřila 150 centimetrů a vážila 44 kilo, tak ji přiměl učit se sebeobraně. Začala chodit na hodiny taekwon-da, ale brzy toho nechala. Richard mu však propadl. Nakonec získal černý pás v taekwon-du a hapkido a hnědý pás v karate stylech shorin-ryu goju ryu. Roku 1976 se opět oženil. Jeho nová žena Michelle se brzy stala mladou nevlastní matkou, protože Richard získal obě dcery do své péče. Michelle se se dvěma malými dětmi odstěhovala do centra New Orleansu a dívala se, jak její nový manžel odplouvá na čtyři měsíce do zálivu. Rok 1979 však byla jeho poslední sezóna u Taylor Diving. Patřil mezi 20 nejlepších potápěčů společnosti z celkových 350, ale věděl, že jde proti zákonu pravděpodobnosti. Když se objednal na lékařskou prohlídku pro sezónu 1980, najednou nečekaně odešel. S manželkou si koupili pozemek v Port Salernu na Floridě a postavili dům. V roce 1982 se jim narodila dcera Danielle. Richard založil stavební společnost Chel-Ric Enterprises a začal podnikat spolu s bratrem Frankem, který v nedalekém Stuartu pracoval jako školní poradce, ale rovněž vlastnil stavební firmu. V roce 1982 měli smlouvu na postavení nějakých domů a kondominií, jenže když úrokové sazby vyletěly nahoru, tak všechno padlo. Pro sousedy byl Scutari přátelský, poctivý muž, který děti ze sousedství v garáži zadarmo učil karate. Chtěl jen, aby si nosily vlastní prkna na rozbíjení. Tou dobou byl už mnohem dál než jen u literatury Birchovy společnosti a hluboce se pohroužil do pravicové politiky. 151

V roce 1979 navštívil seminář, vedený ve Fort Lauderdale vůdcem Minutemenů, Robertem DePughem, který mu řekl, že Bůh je výtvor lidské fantazie. Povzbudil Scutariho, aby hledal vlastní pravdu. Během semináře se potkal s mužem z Americké asociace pro pistole a pušky (APRA). Scutari, který poprvé střílel z brokovnice v pěti letech na Long Islandu, byl člen Národní střelecké asociace (NRA) a Americké Legie, ale o APRA nikdy neslyšel. Tento člověk mu řekl, že APRA je jako NRA, jen blíž lidem, zaměřená víc lokálně a na taktiky přežití. Učili nejen jak zacházet se zbraněmi, ale jak sublimačně sušit jídlo a zacházet s financemi v době společenské krize. Scutariho to zaujalo. Věřil, že země směřuje ke katastrofě, ať už formou hospodářského kolapsu, občanských nepokojů nebo jaderné války. Zvědavý navštívil střelnici APRA v Naples na Floridě, a jelikož se mu ti lidé líbili, přidal se k nim. V Port Salernu založil vlastní jednotku APRA a časem ji rozšířil až na 40 členů. Na jedné farmě s tropickými rybami založil střelnici, kde byli střelci od osmi let cvičeni k boji. Mezi členy jeho jednotky patřili i zástupci šerifa z okresu Martin a městští policisté, kteří tvrdili, že pro ně Scutariho kursy představovaly lepší výcvik než policejní akademie. Scutari se znal s tátou Andyho Barnhilla, Virgilem, který byl členem pobočky APRA ve Fort Lauderdale a bydlel v nedalekém Plantation. Byl rovněž členem ultra konzervativních Floridských patriotů, odpůrců zákonů omezujících právo nosit zbraň. Scutari v roce 1981 souhlasil, že Andyho vezme na celostátní setkání APRA, které svedlo dohromady nejrůznější elementy survivalistického hnutí. Andy potkal Randalla Radera a nakonec se rozhodl přestěhovat do tábora CSA v Arkansasu. Scutari díky APRA obnovil svůj zájem o náboženství. Roku 1981, při celostátním setkání APRA v Bentonu v Tennessee, kde vedl kurz sebeobrany beze zbraní, mu dal přátelsky vypadající pán, který se představil jako Ardie McBrearty, náboženskou brožurku. „Jděte s tím pacifistickým svinstvem ode mě,“ řekl Scutari. „Nezájem.“ „Ne, můj příteli, tohle je křesťanská Identita,“ řekl mu McBrearty. „Pokud jste stál celá léta mimo Jehovu, měl byste si to přečíst. Otevře vám to úplně nový pohled na Bibli.“ Scutari si tedy brožurku vzal a jakmile byl zpátky na Floridě, popadl svou Bibli rozhodnutý vyvrátit, co četl ohledně Identity. Michele, rovněž odpadlá katolička, byla zvědavá a zeptala se ho na to. „Prošel jsem si originální řecký a hebrejský spisy,“ řekl jí po nějaké době studia, „a zjistil jsem, že Adam ve skutečnosti znamená ,schopný ukázat krev ve tváři‘. To se nikdy nikde nedozvíš. Bible neříká, že tu před Adamem nikdo nebyl. Jen říká, že Adam byl první člověk schopnej ukázat krev ve tváři.“ „Co to znamená?“ zeptala se Michele. „Mluví se tu o bílý rase,“ odpovídal Richard trpělivě. „Adam byl otec bílý rasy.“ Scutari rovněž dospěl k závěru, že Bible neodporuje vědě. 152

„Víš, jsou lidi, který říkaj, že člověk chodil po zemi nejdřív před 6 000 lety a vědci nacházej člověka před 10 000, 15 000 lety,“ vysvětloval Richard. „Ale když se podíváš do Bible, jsou tam ve skutečnosti dvě stvoření, Genesis 1,26 a Genesis 2,7. Dvě stvoření. Tohle to vysvětluje!“ Ačkoliv Michele zůstávala skeptická, věděla, že tato zjištění mají na jejího manžela hluboký dopad. Ona se zajímala o politické aspekty hnutí. Identita však Richardovy už tak konzervativní politické postoje ještě zesílila. „Posíláme Izraeli dary – ne splatný půjčky, ale dary – přes 9 miliard, ačkoliv naši farmáři přichází o farmy a další jsou bez domova,“ poznamenal Scutari. „A ty mi říkáš, že vůdci týhle země jsou pro naše lidi? Vůbec. Kapitalismus a komunismus jsou největší zločiny, co byly na našich lidech kdy spáchaný. Dáváme Rusku obilí, abysme ho uchránili před hladověním. Když byli Poláci připravený vykopnout komunismus, Republikáni řekli: ,Ne, to vás nemůžeme nechat udělat. Tady jsou miliardy dolarů, který vládu udržej.‘ A přesto posíláme další americký kluky umírat ve válce s komunismem. Máme víc politickejch vězňů než jakákoliv jiná země na světě, ať jsou bílí, černý, Indiáni nebo Hispánci. Tahle země velkejch lidskejch práv nechává starý lidi jíst žrádlo pro psy a pak dá 25 procent peněz Světový bance. Já prostě vím, že je jen jedno řešení tohohle problému, a to je vrátit se zpátky k bílýmu křesťanskýmu národu, jak to bylo původně zamejšlený,“ uzavřel toto téma. „Naše ústava a zákony týhle země byly založený přímo na Bibli. Jedině když se vrátíme pod Boží zákony, budeme mít mír a harmonii.“ Pak mu v květnu 1984 zavolal Andy Barnhill. Byl by Richard za měsíční plat a výlohy ochotný přijet na Severozápad a zkusit to se skupinou, která hodlá přestat mluvit a začít konat? Jasně, sakra, odpověděl Richard. Pak si koupil otevřenou zpáteční letenku do Spokane. VE VICK’S CAFÉ v centru Boise bylo časně ráno jen málo zákazníků. Vepředu seděl o samotě bídně vypadající muž ve středních letech, srkající třetí šálek kávy a zírající z okna dolů na 10th Street. Na rohu 10th a Idaho Street před Idaho First National Bank se skřípěním zastavil červenočerný obrněný vůz Wells Fargo. Muž polkl poslední doušek, hodil na stůl dva dolary a vyrazil ke dveřím. Nasedl do starého hnědého Chrysleru kombi, a když zařadil rychlost, vzal mikrofon vysílačky a stiskl tlačítko. „Už jsem zase venku, miláčku,“ řekl Robert Merki do éteru. Sharon Merkiová přišla v kuchyni na North 10th Street k vysílačce a nastavila mikrofon. „Okay, drahoušku, dej mi vědět, jak to jde.“ Auto Wells Fargo se s burácením odlepilo od chodníku. Merki se pomalu rozjel a zavěsil se za něj. Do poznámkového bloku si zapsal čas 7:30. Sharon v kuchyni držela svůj zápisník a s nastraženýma ušima čekala na zprávy z dvacetikanálové vysí153

lačky na stole. Vždy, když nějaký strážník v Boise ohlásil svou polohu, poznamenala si čas a místo. Doufala, že bude časem schopná určit trasy a počty policistů. To byl nápad Boba Mathewse. Ten měl na farmě ukrytou část kořisti z Northgate v sudu s obilím s dvojitým dnem. Když v něm začalo být víc obilí než peněz, uspořádal v Newportu schůzku s pár svými lidmi. Zbývalo jim jen pár tisíc dolarů. Bylo na čase doplnit zásoby. Kromě toho, že tlačil na Merkiho, aby dodělal falešné desetidolarovky, se Mathews rozhodl, že je nezbytné další přepadení obrněného vozu. Nechal posádku v Boise pracovat na Wells Fargo a sám se vydal instruovat Charlese Ostrouta, kontakt u Brinka v Kalifornii. Ostrout navštívil Mathewse na jeho pozemcích a stěžoval si, že u Brinka získávají práci a povýšení samí černoši. Za pár týdnů, co Merki sledoval obrněné vozy, se toho o nich spoustu dozvěděl. První věc, kterou pochopil, byla, že při bližším pohledu nevypadají tak úžasně. Po lokalizování depa Wells Fargo byl ohromený. Nacházelo se mimo hlavní tahy, umístěné v rozpadlé čtvrti na křižovatce tří úzkých vedlejších ulic: Miller, Ash a Grand. Byla to neoznačená bouda ze škvárobetonových tvárnic se dvěma garážovými vjezdy na pravé straně a s těžkými dveřmi s malým průzorem vlevo. Mezi garážemi stál červený palivový stojan a rovněž vlevo byl další, novější stojan. Bezpečnostní kamera byla připevněna v pravém horním rohu, mířila dolů na dveře a na boku byla anténa. Přímo naproti Wells Fargo přes Ash Street bylo basketbalové a dětské hřiště. Jižně od depa se nacházel obytný komplex a další byty se nacházely na Grand Street. Čtvrť vypadala v podstatě opuštěně. Merki nemohl uvěřit, že Wells Fargo ukládá miliony dolarů v takovéhle čtvrti. Když začal sledovat jejich auta, všiml si, že se řidiči rozjíždí těsně předtím, než na semaforu naskočí červená, aby odřízli případné pronásledovatele. Také sledoval jejich týdenní trasy a viděl, že nikdy nezastavují na stejných místech dva dny po sobě. Když potřeboval data ohledně odjezdů a příjezdů, zapojil do toho své nejstarší nevlastní dítě, sedmnáctiletého Kurta. „Chci, abys vzal basketbalovej míč nebo knihu a dojel na kole tam na to hřiště,“ řekl mu. „Sleduj, kdy přijížděj a odjížděj náklaďáky.“ Kurt si pak několik hodin hrál s míčem, házel do koše přes hlavu, dribloval a skákal na koš, aniž spouštěl oči z garáže Wells Fargo za Ash Street. Trochu mu zakrývala výhled dětská prolézačka z dřevěných tyčí, ale když se soustředil na koš, bylo depo přímo v pozadí. O pár týdnů později přijeli na pomoc Pierce a Jimmy Dye. Ráno čekali před depem, než vyjede nějaké auto a pak se ho celý den drželi. Aby byli nenápadní, používali dvě auta a koordinovali svůj pohyb přes vysílačku. Když se vrátili k depu, sledovali ze zaparkovaných aut, jak strážní vystupují vpředu na parkovací plochu. Jeden strážný vytáhl pistoli. Žádnej problém, pomyslel si Pierce. Pak stráže přivezly vozík, vyložily na něj pytle s penězi a zajely s ním do dveří. 154

„Tak tohle bude snadný,“ naklonil se Pierce k Dyemu. „Tuhle práci by zmákly i tři holky s vodníma pistolkama.“ Jean Craigová a šestačtyřicetiletá Sharon Merkiová patřily mezi pár žen, kterým Mathewsův gang důvěřoval. Sharon, oddaná stoupenkyně Identity, s muži jednala rázně. Pierce při sledování Wells Fargo zjistil, že povídat si s ní je zajímavá intelekttuální rozcvička. Považoval ji za ženskou verzi Randyho Dueyho, přemýšlivého člena užšího kroužku. Chlapi jí říkali „Boží matka“, protože měla teorii, že Bůh je žena, nebo aspoň bezpohlavní, a má ženské vlastnosti. To jí však u mužů neprocházelo. Pravice je velmi patriarchální a ženy všeobecně mají svou pozici jen na třech místech: v kuchyni, ložnici nebo dětském pokoji. Ženy jsou nositelky rasy, ne bojovníci. A Bůh je válečník. Robert Merki díky své práci na Wells Fargo sestavil tabulku s jízdními řády, silnicemi, odhady cen zásilek, únikovými cestami a obvyklým rozmístěním policejních hlídek. Teď bylo na řadě Mathewsovo velitelské rozhodnutí. Jenže Mathews byl zaměstnán mnohem důležitějším rozhodnutím, přesunem ke kroku 5. S Jean Craigovou dal věci do pohybu i přes názorové rozpory úzkého kruhu a navzdory ubezpečování některých přátel, že atentáty jsou dány k ledu. Pierce a Yarbrough podporovali úder, atentát, který by ukázal, že pravice není bezzubá. Na jedné schůzce v Boise, kam Mathews přinesl svou složku plnou dokumentů a výstřižků, označenou „Zprávy ke kroku 5“, se Duey a Parmenter postavili proti. Bob vytáhl obsah složky. Na vrchu bylo jméno Morrise Deese, vůdce Southern Poverty Law Center a Klanwatch Project v Montgomery v Alabamě. Tento zásadní nepřítel Ku Klux Klanu byl průkopníkem boje proti pravicovým organizacím prostřednictvím občanskoprávních žalob. Byl osobním soupeřem Louise Beama, texaského Klansmana, který ho jednou vyzval na souboj v lesích. Na druhém místě byl televizní producent Norman Lear, který zahájil populární trend vysmívání se bělošským hodnotám, když před dvanácti lety vykreslil Archie Bunkera z All in the Family jako tupého šaška. Pak následovaly jeho show jako Sanford and Son, The Jeffersons a Good Times, zobrazující černochy v pozitivním světle, a kýčovité Hot L Baltimore. Mathews Leara vinil z toho, že se z televize stal odpad propagující míšení ras a bezuzdný sex. Třetí byl Alan Berg, o kterém už měla skupina spoustu informací. Duey se postavil a protestoval. Ačkoliv souhlasil, že v určité chvíli bude nutné zabíjet, tvrdil, že zárodek armády, který stvořili, by se nejspíš zhroutil kvůli štvanici, jež by se na něj zaměřila. Parmenter souhlasil a řekl, že by plánovaný výcvikový tábor Árijské akademie měl fungovat aspoň rok, než se půjde na tak velkou věc. Mathews však věděl, že Pierce a Yarbrough s ním souhlasí. Propagace činů měla velkou moc. „Tak nás z toho teda vynechte,“ řekl Parmenter jménem svým a Dueyho. „No,“ povzdechl si Mathews a zvedl se ze židle, „za téhle situace si to teda vezmou na starost ti, kdo chtějí.“ 155

Zavřel složku a na zem se snesl otřepaný novinový výstřižek. Parmenter ho zvedl a než ho podal Mathewsovi, zběžně se na něj podíval. Byl o Williamu Wayne Justiceovi, federálním soudci v texaském Clarksville, který nařídil vystěhovat z veřejné bytové výstavby staré bělochy, aby se tak udělalo místo pro chudé černochy. Mathews ho zařadil mezi ostatních několik desítek záznamů ve složce. RANDALL RADER PŘILETĚL do Spokane čtyři dny po Scutarim a Barnhill se Scutarim ho vyzvedli Mathewsovým Chevroletem. Byl nadšený vyhlídkou na to, že zase povede výcvik, který mu po odchodu z CSA chyběl. Když přijeli do kasáren, Mathews ho přivítal a řekl, že doufal, že se k nim přidá. Rader znal Dyeho, Parmentera i Yarbrougha, který v roce 1982 navštívil CSA. Během týdne poznal i ostatní, které měl cvičit, tedy Loffa, Lanea, Kempa, Dueyho a Soderquista. Byl tu i jeden nový rekrut, Klansman z Rosamondu v Kalifornii, jménem Randy Evans. Byl to devětadvacetiletý stoupenec Butlera, jeden ze zatčených při zažehávání kříže v San Fernando Valley. Když se přes kontakty v Árijských národech doslechl o této nové „akční skupině“, rozhodl se to prozkoumat. Árijské národy navštívil už dřív, ale Mathewsova skupina mu dala impuls přestěhovat svou rodinu – dvě ženy – na Středozápad. Mathews krátce po Raderově příjezdu svolal schůzku do kasáren. Před nováčky prošel „šest kroků“ a seznámil je s funkcemi, včetně Radera jako budoucího ředitele výcviku. Vysvětlil jim „plán soudného dne“, podle něhož si měl každý muž vystopovat a zabít jeden prominentní cíl – nějakého Rothschilda, Rockefellera, Henryho Kissingera –, kdyby gang rozbil FBI. Mathews mluvil o plánu z Turnerových deníků a všem, kdo knihu ještě nečetli, dal jeden výtisk. Pak uspořádal další slavnostní přísahu, stejnou jako poprvé až na to, že místo spojení rukou muži v kruhu zasalutovali nad jedním z Loffových dětí. Scutari a Evans byli zasvěceni. Rader po schůzce řekl Mathewsovi, že by se mu myšlenka partyzánského výcviku líbila, ale když se dozvěděl, že výcvik má nakonec vyústit v atentáty, tak váhá. Mathews ho však uklidnil. „Nedělej si starosti, kámo,“ řekl mu. „Krok 5 se zruší. Budeme mít spoustu práce se získáváním peněz.“ Rader se poté chopil pušky a pistole a pustil se do výcviku půltuctu mužů. V lese za Mathewsovým domem si udělali střelnici. Rader jim přednášel o zbraních a munici i jejich různému použití k různým účelům. Po týdnu začal s lekcemi o skupinové taktice, čtení v mapách, nebo jak tiše projít lesem. Scutari k tomu přidal lekce bojového umění. Střelba však přitahovala pozornost sousedů a jeden si stěžoval Uně Mathewsové. To učinilo střílení na Mathewsových pozemcích přítrž. Raderovi se líbilo, co na Severozápadě viděl. Věřil, že přichází doba rasového chaosu a když viděl své přátele Barnhilla a Scutariho zapojit se do této nové skupiny, 156

přinutilo ho to k vážnému zamyšlení. Vypadalo to, že všichni, kdo se stěhují na Severozápad, mají jednu společnou myšlenku: dost řečí, je čas na činy. Když Rader slyšel Mathewse mluvit, pochopil, proč ho lidé následují. Byla v tom Mathewsova dovednost vyvolat v lidech pocit rozhořčení nad tím, jak se věci vyvíjí, až cítili, že nemají na vybranou a musí jednat. Mathews se nikdy nevzdával. Ve skutečnosti stále počítal i s naverbováním Peta Travise, který se neúčastnil loupeže v Northgate. Rader s Travisem pracoval v CSA a doporučil Mathewsovi, aby to pustil z hlavy. Jelikož všechno o nových přátelích Andyho Barnhilla vyžvanil Rodneymu Carringtonovi, Randy Mathewse varoval, že moc mluví. Ten souhlasně přikývl a pak tuto radu hned pustil ze zřetele. Ráno 14. června řekl Scutari Raderovi, že s Mathewsem odjíždí, ale ať pokračuje ve výcviku. „Máme v Denveru velkou misi,“ řekl mu. „Je tam pár militantně zaměřenejch chlapů, co uvažujou o tom se k nám přidat, tak je prověřím přes detektor lži.“ „Vypadá to, že tu Bob vážně rozjel životaschopný hnutí,“ podotkl Rader. „Jo,“ odpověděl Scutari. „Mimochodem, bereme s sebou tu MAC, co jsi minulej měsíc prodal Andymu.“ Raderovi v hlavě hned spustil alarm. V roce 1979 si tuto zbraň koupil na své jméno a předělal ji na nelegální automatickou pistoli. „Jestli tu pistoli někde použijete, tak povede ke mně!“ „Ne,“ odpověděl Scutari. „Postarali jsme se o to. Vybrousili jsme výrobní číslo.“ Pak se otočil a vydal se za Mathewsem. „Richarde,“ zavolal Rader, „buďte opatrný. Nenamočte se do ničeho!“ Scutari mu za chůze mávl na pozdrav. Když David Lane večer přišel nahoru do kasáren, Rader se právě uveleboval na posteli. Lane se chystal převézt Merkiho falešné desetidolarovky nějakým lidem na východní pobřeží, kteří je pustí do oběhu. Rader některé bankovky viděl a měl za to, že vypadají dobře. Lane se během řeči zmínil, že zítra také odjíždí. „Kam jedeš?“ zeptal se Rader. „Do Denveru,“ odpověděl Lane. „Víš, proč tam jede Bob? Chtěj tam zabít toho velkohubýho Žida, moderátora talk show jménem Berg. Dělá našim lidem jen problémy. Uděláme z toho Židáka varovnej příklad.“ Rader nic neřekl. Nebyla to jeho věc. RANDY EVANS SI v baru Rialto Tavern prohlížel štíhlou ženu s dlouhými blond vlasy, sedící na barové stoličce. Měla brýle se silným rámem a potahovala z dlouhé cigarety. Přitočil se vedle ní. „Ahoj, já jsem Bob Brenner,“ představil se. „Stacy,“ odpověděla. Měla na sobě triko bez rukávů a džínové kraťasy. Bavili se a pili až do zavírací hodiny. Rialto se nacházelo v malém městečku Madras v Oregonu, ležícím na pouštní straně Cascade Mountains. Evans si půjčil pickup Denvera Parmentera a mířil do Kalifornie pro svou druhou ženu. Tu první už přestěhoval do Sandpointu. Společnost mu dělal Andy Barnhill. 157

Bylo 17. června a cesta do Madrasu byla dlouhá přes 800 kilometrů, tak se rozhodli tam zůstat přes noc. Barnhill se v pokoji na motelu vyčerpaně svalil na postel, ale Evans si chtěl trochu užít nočního života, což ho přivedlo do Rialta. Když barman ve 2 v noci ohlásil poslední rundu, Evans řekl Stacy: „Co kdybychom si vzali pivo a vyrazili někam jinam?“ Stacy souhlasila. Přijeli Parmenterovým pickupem do motelu City Center a prohlédli si pokoj 35. Evans se zapsal jako „Bob Brenner, Yakima, Wash“. Stacy řekla, že je z Toppenish ve Washingtonu, ležícím na území indiánské rezervace jižně od Yakima. Na pokoji otevřeli balení šesti piv Schlitz a kolem 4. ráno, kdy se už opile motali, jí udělal návrh. „Pojď, Stacy, bude to dobrý,“ řekl a přisunul se k ní. „Ne, Bobe, já nemůžu,“ protestovala a odsunula se. Evans se k ní natáhl, popadl ji a přitáhl k sobě. Přitom jí jednou rukou zajel do kalhotek. Pak šokovaně vytřeštil oči – došlo mu, že se prsty právě dotkl penisu. Ona byla on! Rozzuřený a znechucený Evans dal Stacy pěstí do břicha, ten padl na postel a lapal po dechu. Evans pak vylezl na vyděšeného transvestitu a vytáhl nožík s pěticentimetrovou čepelí. „Uříznu ti ty tvý falešný bradavky,“ zavrčel. Stacy začal řvát a strkat Evanse dolů. Ten ho praštil přes ústa. Stacy ho roztřeseným hlasem prosil, ať mu neubližuje. Evans se posadil na židli. Srovnal si v hlavě obrat situace, začal se smát a vytáhl pistoli. „Nezasloužíš si žít,“ řekl, když ji namířil na Stacy. Pak se zvedl a zamkl dveře, ale Stacy využil jeho zaváhání, vrhl se ke dveřím, otočil klíčem a vyběhl ven. Evans pak odjel zpět do motelu v Madrasu a vklouzl do postele, aniž vzbudil Barnhilla. Stacy učinil oznámení policistovi v Madrasu, Bobu Dispennettovi i zástupci šerifa v okrese Jefferson, Ricku Doanovi, přičemž jim poskytl „Brennerovu“ poznávací značku a popis. Doan si všiml bílého pickupu před motelem, ale kvůli naléhavějšímu volání ho nemohl prověřit. Barnhill s Evansem odjeli kolem 6:45 hodin ráno. Doan je viděl a zatelefonoval z nedalekého automatu Dispennettovi. Ten je dohnal u Auction Yards a zastavil je. Doan ho kryl. Zatímco Dispennett vysílal k prověření poznávací značku, Evans se vydal k policejnímu autu. „Čí je to auto?“ zeptal se Dispennett. „Kamaráda,“ odpověděl Evans. „O co jde?“ „Jde o napadení v motelu City Center dnes ráno,“ odpověděl policista. Při prohlídce auta policisté uviděli na sedadle pistoli. Když se pro ní jeden z nich natáhl, vypukla rvačka. Evans s Barnhillem se rychle ocitli v poutech a byli zatčeni, Barnhill s obviněním z nedovoleného držení zbraně a Evans z napadení druhého stupně a vyhrožování. Při prohlídce auta se našly tři nabité pistole. „Pokud mluvíte o tý věci v motelu,“ řekl Evans policistovi během jízdy zpět do města, „tak to není holka“. „Jde o napadení, ne o to, jestli oběť je nebo není žena,“ odpověděl Dispennett. 158

Když policisté na stanici zjistili, že Barnhill má dva různé identifikační doklady, z nichž jeden je rodný list na jméno Keith Merwin, byli zvědaví na vysvětlení. Barnhill jim řekl, že Merwin je jeden kamarád, který mu dal rodný list do úschovy. Hůř se už vysvětlovalo, proč má i stvrzenky z různých nákupů na Merwinovo jméno. Při prohlídce Evansovy peněženky policie našla kartičku nové skupiny bývalého velkého čaroděje Davida Duka, Národní asociace pro pokrok bílých lidí. Rovněž tu byly dvě vizitky George Peppera, kalifornského velkého draka z tamní frakce Neviditelné říše, a rukou psané číslo na Toma Metzgera, bývalého Klansmana v San Diegu, který založil White Aryan Resistance a uváděl veřejně přístupnou kabelovou TV show Race and Reason. Metzger rovněž patřil spolu s Evansem a pastorem Butlerem mezi zatčené při zažehnutí kříže v San Fernandu. Když policie z Madrasu dálnopisem poslala poznávací značku na rutinní kontrolu washingtonské státní patrole, obyčejný útok začal vypadat mnohem závažněji. Patrola telegrafovala zpět, že auto je napsané na Denvera Parmentera a souvisí s federálním vyšetřováním padělání. „Prosím, buďte opatrní,“ sdělili jim, „máte lidi zapojené do neonacistické skupiny Árijské národy.“ Dispennett se snažil ověřit, co má v rukou, a tak jely dálnopisy i telefony na plný výkon. Pak v 11:10, čtyři hodiny po zadržení, dorazil dálnopis: STATUT / HLEDANÁ OSOBA – POZOR ORI / VAUSM0021 JMÉNO / PIERCE, BRUCE CARROLL POHLAVÍ / M RASA / B / MÍSTO NAROZENÍ / KY NAROZEN / 051454 VÝŠKA / 185 VÁHA / 91 OČI / ZELENÉ VLASY / HNĚDÉ FBI/ 423334CA3 PŘEČIN / NEDOSTAVENÍ SE K SOUDU – HLEDANÝ, EXTRM PARANOIDNÍ, ZAMĚŘENÍ / ÁRIJSKÉ NÁRODY - NEONACISTICKÁ SKUPINA / CCW NŮŽ SCHOVANÝ V BOTĚ ODSOUZEN-PADĚLÁNÍ PH 703-2851100 ORI IS US MARSHALS SERVICE HEADQUARTERS MCLEAN VA Pak se rozjely telefonáty s FBI, tajnou službou, okresními policejními odděleními i agenty Úřadu pro alkohol, tabák, zbraně a výbušniny. Všichni doufali, že v Madrasu právě chytili Pierce. Dispennett rychle odletěl do Portlandu s fotografiemi podezřelých a zpět do Madrasu ho doprovodil jeden agent FBI. Barnhillovi mezitím povolili jeden telefonát. Vytočil Mathewsův dům. Když tam zazvonil telefon, stojící na poličce u zadních dveří, právě šel kuchyní Soderquist. Zvedl to a uslyšel Barnhillův hlas: „Jsme ve vězení v Madrasu v Oregonu. Podnikněte tam u vás kroky.“ Pak zavěsil v souladu s jedním ze Scutariho bezpečnostních pravidel: Pokud vás zatknou, zatelefonujte krátkou zprávu a čekejte. Soderquist šel do kasáren a řekl pár mužům to málo, co věděl, vlastně jen jméno města, kde jsou ti dva zavření. Parmenter se nabídl, že toho zjistí víc, a odjel k telefonní budce zavolat na madraskou policii. Jediné informace, které z nich dostal, zněly, že kamarádi byli 159

zatčeni kvůli nějaké výtržnosti, byly zabaveny nějaké zbraně a jsou pochybnosti ohledně identity jednoho z mužů. Když se Parmenter vrátil na Mathewsův pozemek, panovala tam šílená vřava. Rader si myslel, že je Mathewsův dům kvůli Barnhillově telefonátu vystaven nebezpečí a musí schovat nezákonné zbraně. Dye, Kemp a Soderquist pomáhali hluboko v lesích za Mathewsovým domem zakopat bedny s municí a útočné pušky. Když se zbraněmi běhali štafetu z domu do lesa, Rader spatřil Kempa běžet se samopalem M-60 ráže 50, zbraní střílející pásy nábojů s neuvěřitelnou palebnou silou. „Jeden dealer ve Spokane to prodal Dueymu za 3 000 dolarů,“ řekl Kemp, který tušil, že se ho na to Rader zeptá. „Ale nemůžeme do toho sehnat pás s municí.“ „Bez starostí. Já vím, kde ho sehnat,“ odpověděl Rader. Když z kasáren vyklidili všechny zbraně, Rader nechal Dyeho, Kempa a Soderquista sbalit si věci, stany a jídlo. Pak je odvedl utábořit se na horu Silo, aby na Mathewsově pozemku nikdo nebyl, kdyby zaútočil FBI. Bob Mathews neměl při odhadu lidí šestý smysl. Jistě, mohl je přimět, aby ho následovali, ale některým lidem věřil víc, než bylo zdrávo. Richard Scutari byl ve skupině nový, ale Mathews neměl žádný problém mu věřit. Scutari věděl, že složil významnou přísahu, ale nemohl si pomoci, aby se nedivil, proč si jím Mathews začal být tak brzo jistý. Scutari od něj dostal krycí jméno „pan Černý“, částečně kvůli jeho středomořské pleti. Mathews mu předestřel plány a Scutari zavrtěl hlavou vzhledem k možné katastrofě. „Víš, Bobe, nemusí bejt tak dobrej nápad všechno říkat,“ vyčetl mu. „Měli bysme začít pracovat na základě ,vědět jen to, co musíš‘, jako to dělá armáda. Prostě lidem říkej to, co potřebujou vědět pro konkrétní práci a ne věci, co by nás mohly zničit, kdyby někoho chytli.“ Mathews se na něj usmál. „Víš, že jsem to kolikrát sám říkal. Možná, až budeme líp organizovaný, bys mohl převzít vnitřní bezpečnost.“ S dalším nadechnutím však pokračoval stejným stylem. „Teď nás čeká v Kalifornii další akce, která, pokud vyjde, by nám měla přinést přes milion dolarů.“ Scutari se na něj překvapeně podíval. Jak moc se Mathews stará o bezpečnost, napadlo ho, pokud tohle říká někomu, koho zná ani ne čtrnáct dní? Mathews se Scutarim odjeli z Metaline Falls na schůzku s Brucem Piercem v motorestu kousek za Missoulou. Když přijel, Mathews byl v restauraci a Scutari se na parkovišti opíral o auto. Pierce zaparkoval a pomalu se rozhlédl. Došlo mu, že ten tmavý muž, opírající se o auto, bude nejspíš Scutari. Vypadal tvrdě a přejížděl parkoviště očima, jako by někoho hledal. Pak Pierce spatřil Mathewse vyjít z restaurace a vydat se přímo k neznámému, tak k němu vykročil také. Po přivítání se postavili k Bobovu autu a dali se do řeči. Během řeči Piercovi došlo, že Bob opět přibral nového muže a říká mu věci, které by je všechny mohly na dlouho poslat do vězení. V tu chvíli se ovládl, ale pak, když byl Scutari mimo doslech, to Mathewsovi nandal. 160

„Co to sakra děláš, proč všechno vykládáš?“ obořil se na něj. „Richard je dobrej chlap a já mu věřím,“ odpověděl Mathews. „Měl jsem pocit, že potřebuje vědět o dalších obrněnejch autech a proč se chystáme do Denveru.“ „No, každej může bejt dobrej chlap, ale musíš bejt opatrnej, jako kdyby nebyl dobrej nikdo,“ vytýkal mu Pierce. Soupeření mezi ním a Mathewsem se rozhořelo od doby Pierceova zatčení kvůli padělání, kdy byli s Bobem jediní, kdo se věnoval konceptu „akční skupiny“. Předháněli se, kdo má větší odvahu: Mathews vytáhl zbraň při zahájení loupeže u Freda Meyera, Pierce zase oslovil kurýra při loupeži v Northgate. Nicméně Pierce byl jednoznačně pro akci s Bergem. Chtěl být střelec. Chtěl uznání za body, které přijdou s vraždou Žida. Rasistická literatura tvrdila, že aby se z člověka stal árijský válečník, musí sbírat části bodů, dokud jejich součet nedá jeden, a za Žida bylo šest desetin bodu. Jen jeden úder automaticky znamenal celý bod – zavraždění prezidenta Spojených států. Toto trio přijelo do Laramie v pátek 15. června. Pierce a Scutari si vzali pokoj v Motelu 6 na jméno Joseph Shelby. Pierce zároveň předplatil na sobotní a nedělní noc rezervaci pro dvě osoby v Motelu 6 v Denveru, u mezistátní silnice 70 a Peoria Street, poblíž mezinárodního letiště Stapleton. Mathews vzal Scutariho do starého obytného přívěsu Zillah, který byl prázdný od chvíle, kdy ji s dětmi přestěhoval do města. Když přijeli do oblasti obytných karavanů, Bob spatřil Zillah s jedním přítelem. „Zatraceně!“ řekl Mathews. „Nechtěl jsem, aby hned věděli, že jsi tady.“ Když viděl, že není úniku, zaparkoval a představil Zillah Richardovi. „Richard bude pracovat s náma,“ vysvětlil jí. „Chtěl jsem ti zavolat, že jsem ve městě.“ Zillah řekla Scutarimu ahoj a pak změnila téma. „Nezapomněl jsi, že zítra chceme s dětma do denverský zoo?“ Bobovy změkly oči, když jí odhrnul stranou volný pramínek vlasů a řekl: „Samozřejmě, že jsem nezapomněl. Pro děti to bude skvělý den.“ KDYŽ ZILLAH v sobotu nakládala do Bobova auta piknikový chladící box a lehká jídla, musela v zářícím ranním slunci mhouřit oči. Bob zavolal Dustina s Calebem a pak zajeli ke škole Sunshine vyzvednout její majitele, Barbu Spauldingovou a jejího manžela Rona, operátora z rádiové stanice v Laramie. Za chvíli jeli po silnici číslo 287 na Denver, 220 kilometrů jižně, v karavanu se sedmi páry a jejich dětmi ze školy Sunshine na den volného vstupné v denverské zoo. Šlo zároveň o sbírku s Fondem dětských cukrovkářů v Denveru, konanou pod názvem Dny kolotočů. Jedním ze sponzorů akce bylo rádio KOA, které tam mělo stánek se svými osobnostmi. Mathews a Spaldingová po cestě vedli živou debatu o politice. Bob si hořce stěžoval, že jeho protidaňové aktivity „zapříčinily náhlé stažení mého přijetí na West Point“. Šlo o ukázku fungování Bobovy selektivní paměti. Byl to on, kdo zanevřel 161

na West Point kvůli válečnému soudu s poručíkem Williamem Calleyem. A neudělal test z matematiky. V zoo se Bob zdál opatrný jako nikdy, instinktivně těkal očima a všeho si všímal. Když přišli ke stánku KOA s modrobílým logem, Mathews v davu lidí pohledem hledal vysokého, hubeného muže s rozčepýřenými vlasy a vousy. Jenže Alan Berg se tam měl objevit až druhý den. Ron s Barb Spauldingovou přinesli tašku s jídlem a potkali Zillah u stánku s občerstvením. Do stínu na trávě postavili několik piknikových stolů. Mezi lidmi se volně procházeli pávi. „Kde je Bob?“ zeptal se Spaulding Zillah. Zillah, srkající limonádu, kývla hlavou a ukázala doleva. Ron Spaulding se podíval a spatřil Mathewse, živě hovořícího v telefonní budce. Večer po cestě zpět do Laramie byl Bob velmi zamlklý. Zillah tušila, že se mu něco honí hlavou. Když se uložili do postele na Kearney Street, trpělivě několik minut čekala, až se Bob rozpovídá. „Pamatuješ si všechny ty informace, co mi tvá matka přinesla o Alanu Bergovi?“ zeptal se Bob s netypicky chladným pohledem. „V pondělí to hodláme udělat.“ Zillah přesně věděla, co to znamená. „Mám strach,“ odpověděla a přitiskla se k němu. „Proč je to tak důležitý?“ „Je to špinavej Levita,“ zamručel Bob. „Jsme ve válce. Musíme se postavit jako muži a bojovat.“ Zillah se podvolila. K Bergovi nic necítila, ale nade všechno milovala Boba. Když řekl, že to je nutné, tak to tak bylo. Tutéž sobotu jeli Pierce a Scutari čtyřdveřovým Plymouthem do Denveru a zapsali se do Motelu 6 v Peorii. Když se zabydleli, Pierce šel ven k telefonnímu automatu a zavolal Julii, aby věděla, že je v pořádku. Teprve nedávno se dozvěděla, že je těhotná. Bruce bude opět tátou. V PONDĚLÍ RÁNO David Lane zaparkoval svůj žlutý Volkswagen na Kearney Street a zatroubil klaksonem. Mathews zkontroloval zásobník své poloautomatické pistole, strčil si ji za opasek, zakryl ji bundou a políbil Zillah na rozloučenou. Řekl jí, že neví, jak dlouho bude pryč. Během jízdy po silnici 287 řekl Lane Mathewsovi, že by chtěl zastavit ve Fort Collins na návštěvu Dennise Schluetera, kterého potkali v církvi v Laporte, a podívat se, jestli dostal poštovní poukázku na 2 000 dolarů od „společnosti“, které mu poslali na záchranu jeho domu před zabavením. „Mám Dennise rád,“ řekl Mathews, „od chvíle, kdy nás pozval na tu nedělní večeři. Chlap jako on by se nám ve společnosti hodil.“ Lane zajel na parkoviště u Foothills Fashion Mall ve Fort Collins. Vešli dovnitř, kde se měli se Schlueterem sejít u stánku Orange Julius. Když je Schlueter uviděl, přišel k nim a děkoval jim za ty 2 000 dolarů. Vysvětlil jim, že o dům nejspíš přijde i tak, protože půjde do vězení za neoprávněné pobírání sociálních dávek. „Pojď se přidat k nám, kamaráde,“ nabídl mu Mathews. „My víme, jak se postarat o svoje druhy.“ Schlueter se zeptal, co dělají ve Fort Collins. 162

„Jsme na cestě do Denveru za obchodní schůzkou,“ odpověděl Lane. Pak jeli jižně po mezistátní silnici 25 ještě asi hodinu, než se za kopcem objevil Denver. Město, ležící těsně pod Front Range v Rocky Mountains, tvořilo pás zeleně, táhnoucí se hnědou prérií jak louže přes prázdné špinavé parkoviště. Vydali se východně po mezistátní silnici 70 k motelům v prostoru letiště. Alan Berg vstal časně jako obvykle. Vylezl z postele ve svém neuklizeném městském domě a v duchu si nacvičoval program na dnešní den. V obou denverských denících o víkendu vyšly články o názoru papeže Jana Pavla II. na roli lásky a věrnosti v katolickém pohledu na sex. Jeden titulek zněl: „Papež říká, že sex pro potěšení je hříšný.“ Dobré téma, pomyslel si Berg. Zavolal producentce a požádal ji, aby našla hosta, kterého by mohl využít ke zdůraznění svých tirád proti sexuálnímu konservativismu. Oblékl si svetr a béžové sportovně střižené sako. Ze své nekonečné sbírky bot si vybral pár polobotek. Energicky seběhl schody k příjezdové cestě, naskočil do černého VW s bílou stahovací střechou a zamířil do Gyro’s Place na rychlou snídani a zběžné pročtení ranních novin, než vyrazí do KOA v centru. Když přijel, producentka mu řekla, že za tak krátkou dobu nesehnala nikoho, kdo by zastupoval papeže. Berg řekl, že bude improvizovat. V 9 hodin ráno usedl za mikrofon a začal rýt do katolického postoje k množení a zaplňování země. Jak čekal, rozsvítilo se na panelu světlo příchozího hovoru. „Dokážete si představit, že byste mohli mít sex bez potěšení?“ zeptal se Berg. „Jsem vážně zvědavý, protože mně taková představa nejde na rozum.“ „Nepochybujete,“ dobíral si své posluchače, „pokud se držíte tohoto dogma, jak dlouho mohou lidé tíhnout k náboženství, které propaguje takováto dogmata? ... Říká se někde v Bibli, že nemůžete zažívat potěšení, když máte sex?“ Byl to typický trik, jak vzít část informace a úplně ji překroutit. Papež řekl prostě jen to, že potěšení jako důvod není smyslem sexu. Poté, co první hodinu tepal do katolíků, strávil další hodinu rozhovorem s guvernérem Colorada, Richardem Lammem, o článku, který napsal pro Playboy. Pak mu až do pauzy ve 13 hodin volali posluchači na nějaké téma. Po show nahrál spot pro Americkou onkologickou společnost. Někdy kolem 14 hodin vyrazil do ulic prodávat své improvizované reklamy, což mu přinášelo peníze navíc. Mezi jeho pravidelné klienty patřili obchodníci z módní čtvrti Cherry Creek u Denver Country Club. Cherry Creek je deset minut jízdy z centra po Speer Boulevard. Berg plánoval strávit několik hodin s klienty a pak zajít s bývalou manželkou Judith na večeři. Ta přiletěla z Chicaga na oslavu zlaté svatby jejích rodičů. Zatímco Berg chodil od klienta ke klientovi, zatáhla se obloha, což je pro letní odpoledne v Denveru typické. Ze západu se zpoza hor přihnaly chuchvalce kupovitých mračen. V některých částech města se spustily přívaly deště. Liják spláchl Bergovu poslední mizivou šanci tento den přežít. Když si úderné komando v Motelu 6 procházelo plán, déšť ho držel uvnitř. Do téhož motelu se během průtrže zapsal jeden pár z Metaline Falls na dovolené. On byl 163

učitel na Selkirkově střední škole hned za Metaline Falls, kde Mathews pracoval jako trenér v posilovně pro děti v zápasnické skupině. Po zaparkování rychle běželi do svého pokoje a snažili se vyhýbat kapkám deště. Mathews vyšel z pokoje trochu se protáhnout, narazil na učitele a pohlédli na sebe. Obezřetnost by mohla vést k tomu, že útok na Berga bude odložen na později, kdy nebude žádný svědek moci říct, že byl v Denveru. Jenže pár se při rychlé chůzi do pokoje vůbec nerozhlížel. Měli v plánu pozdní oběd s, jak se později ukázalo, perfektním alibi – starým kámošem ze školy, soudcem u denverského okresního soudu. Judith Bergová kolem 17:30 zastavila na parkovišti v Cherry Creek vedle Alanova auta a přivítala ho letmým polibkem. Ačkoliv se rozvedli, zůstali blízkými přáteli. Alan navrhl, že povečeří v restauraci v Lakewoodu na Jefferson Street 440. Tuto restauraci zvolil, protože její majitel byl nový inzerent a Berg doufal, že se tam potká zároveň i s ním. Byl to jeden z těch temných salonků, kde je těžké přečíst menu, aniž by si před ním člověk nepodržel svíčku ze stolu. Majitel tam nebyl, tak se pustili rovnou do jídla. Berg snědl jen malý sendvič. Jeho denní spotřeba tří krabiček cigaret Pall Mall a neustálé pití kávy mu oslabilo chuť k jídlu, což nejspíš vysvětlovalo jeho štíhlou postavu. Judith si objednala plátek masa. Kolem 19. hodiny se přes Adams Street začaly prodlužovat stíny. Bouřka za sebou zanechala perfektní večerní počasí – 22 stupňů a 32 procent vlhkosti. David Lane s Plymouthem odbočil z East Colfax Avenue na Adams Street a když projížděl kolem domu číslo 1445 vpravo, na chvíli zpomalil, aby si ostatní mohli Bergův dům dobře prohlédnout. Pak zrychlil, zahnul doleva na East 14th Avenue a znovu doleva na Cook Street. Zastavil vzadu na parkovišti u Taco John’s na křižovatce Colfaxovy a Cookovy. Dali si nealko nápoje a čekali. Lane zůstal v autě poslouchat policejní hlášení. Pierce strčil MAC-10 do obalu na tenisovou raketu a vyšel z parkoviště na Colfax Avenue. Nedaleko Colfaxovy a Adamsovy byla před Paradise Cleaners lavička autobusové zastávky. Pierce se na ní posadil, svíraje obal pevně v ruce a sleduje dopravní ruch. Napříč Colfaxovou byl vodopád světel, ozařující markýzu divadla pro dospělé Bluebird, inzerující When she was bad a Virginia. Zatímco Pierce čekal, k obrubníku se postavil nějaký mladý hoch a mával na auta se samotnými mužskými řidiči. East Colfax Avenue byla posledních deset let notoricky známá svými porno domy, obscénními kiny i neustálou promenádou mužských i ženských prostitutek, a to navzdory masivním snahám tomu zabránit. Mathews vystoupil z auta, šel za roh, pak dolů po Adams Street a tam studoval uspořádání Bergova bydliště. Jean Craigová měla pravdu. Krátká příjezdová cesta končila u širokých garážových dveří s obytnými jednotkami ve dvou patrech nad garážemi. Tohle byla jediná nová stavba v bloku, ostatní byly starší cihlové dvojdomky. Podíval se na střechu domu 1445 v Adams Street, která jako by propichovala tmavě modrou stmívající se oblohu. Na couvnutí neměl ani pomyšlení. Od chvíle, kdy se 164

v jedenácti letech dozvěděl o komunistickém nebezpečí, byl Mathews pro tuto noc předurčen. Byla to součást jeho války. „HNED PŘED příjezdovou cestou je otevřený prostranství. Projeď kolem a zaparkuj,“ řekl Mathews Laneovi, když se všichni vrátili do auta před Taco John’s. Lane zajel doleva na Colfax, pak znovu doleva na Adams Street a zastavil u chodníku před jednopatrovým domem ze světlých cihel, několik dveří severně od Bergovy příjezdové cesty. Pierce vytáhl MAC-10 z obalu a nasadil na hlaveň tlumič. Pak do zbraně strčil zásobník a zasunul náboj do komory. „Až zastaví, vystoupíme a rychle to uděláme,“ řekl Mathews. „Já vím, já vím,“ odpověděl Pierce nervózně. „Jen se drž ode mě. Já to zvládnu.“ Mathews byl předkloněný s Piercem na zadním sedadle hned za sebou. Čekání u chodníku jim připadalo nekonečné. Alan s Judith krátce před 21. hodinou opustili Jefferson 440 a najeli na blízkou dálnici na Sixth Avenue zpět do města. Berg po 15 minutách jízdy řekl Judith o úterní show. Tématem byla kontrola zbraní. Berg se po cestě zastavil ve večerce koupit plechovku psího žrádla pro svého milovaného foxteriéra Freda a krém na holení. Původně měli v plánu jet k Bergovi domů, zavolat jeho pětasedmdesátileté matce do Chicaga a zakončit večer u jejich společné přítelkyně, Bobbe Cookové. Jenže Berg začínal být unavený. Když odbočil z Colfaxovy na Adamsovu, projel těsně kolem Mathewse a jeho posádky a zastavil u příjezdové cesty, ale nezajel na ní. „Co kdybych tě vzal jen k tvýmu autu?“ zeptal se Judith. „Mámě můžeme zavolat zítra. Jsem pěkně unavenej.“ Judith souhlasila. Alan zařadil a vydal se zpět směrem k obchodnímu centru. Muži v autě nevěřili vlastním očím. Bergovi chyběly jen centimetry k zaparkování a pak odfrčel. Všiml si jich? Co ho vylekalo? Alan vysadil Judith u auta v Cherry Creek a s polibkem na dobrou noc se rozloučili. Pak odjela na návštěvu Bobbe Cookové. Alan se vydal zpět na cestu ke svému domu, jen pár minut jízdy. Mathews ve 21:21 uslyšel rachocení motoru Brouka, ještě než odbočil za roh. „Okay,“ řekl Mathews. „Necháme ho zaparkovat, pak David zajede k příjezdový cestě a Bruci, ty ho sejmeš.“ Když Berg zajel předkem k zavřeným vratům garáže a vypnul motor, Lane nastartoval. Zajel s Plymouthem bočně k Bergově příjezdové cestě a zastavil. Mathews rychle vystoupil a trhnutím otevřel zadní dveře Pierceovi. Berg, s čerstvě zapálenou cigaretou visící z úst, sáhl po malém nákupním pytlíku a otevřel dveře u auta. Pierce už byl venku a vykročil na krátkou příjezdovou cestu, když Berg vystrčil svou dlouhou nohu a lehce se předklonil, že z VW vystoupí. Na okamžik se otočil, protože za sebou zaznamenal nějaký pohyb. Pierce byl v tu chvíli skoro u něj. Kulky se do Bergovy hlavy a těla začaly zakusovat jako sbíječka, otočily jím a poslaly ho 165

rychle na beton. V krupobití nábojů ráže 45 dopadl na záda. Plechovka psího žrádla se odkutálela k obrubníku. Pierce doběhl zpět do auta, Lane přidupl plynový pedál k podlaze, prohnal se po East Fourteenth Avenue, kde zabočil a ještě pár bloků trvalo, než se uklidnil a zamířil na Colorado Boulevard. Pierce se podíval na MAC-10 a spatřil prázdnou nábojnici, uvízlou ve vyhazovacím otvoru. „Viděli jste to?“ zeptal se svých společníků, zatímco auto uhánělo pryč. „Šel dolů, jako bysme mu pod nohama podtrhli koberec!“ Na Adams Street se odhrnulo pár záclon a sousedé bezstarostně vyhlíželi do černočerné tmy, zvědaví, co to bylo za zvuky. Slyšeli kovový zvuk, jako by někdo přetáhl řetězem mřížku chladiče. Jelikož neviděli nic neobvyklého, vrátili se zpět k televizím a karetním hrám. V bytě hned nad Bergovou garáží a patro pod Bergovým bytem se Susan Allenová utírala po sprše a šla k prádelně, když v tom uslyšela hlasité rachocení a zavibrování domu, jako kdyby někdo hodil na garáž hrst kamení. Polekaně se vrátila do ložnice a v tichosti pár minut počkala. Nevěděla, co si má myslet. Pak sáhla po telefonu a vytočila dům asi o tucet bloků dál, kde byl její přítel na návštěvě u kamarádů. „Přijdeš už brzo, Charlie?“ zeptala se ho nervózně. „Slyšela jsem hroznej zvuk. Myslím, že se něco stalo.“

166

Kapitola 7 BRINK A VÁLEČNÁ KOŘIST 3 800 000 DOLARŮ Charles McDowell, znepokojený strachem v hlase své přítelkyně, rychle přijel na Adams Street a zaparkoval v uličce za kondominiem Susan Allenové. Pak běžel po jižní straně a setrvačností vběhl na první dva schody do druhého patra. Vtom si všiml černého Volkswagenu s otevřenými dveřmi, vedle něhož ležel nějaký muž zády k betonu. McDowell se pomalu vrátil dolů a pořádně se podíval na tělo, tratoliště krve a pramínek stékající dolů po příjezdové cestě. Poznal, že to je Berg. McDowell vyběhl nahoru k Susaniným dveřím a hlasitě na ně zabušil. „Susan, otevři!“ zařval. „Vypadá to, že někdo přepadnul Alana Berga!“ Ve 21:38 hodin dispečer denverské policie řekl do vysílačky kód „tři čtrnáct“. Policistka Diane Brookshireová, jezdící s Ninou Ortonovou, sáhla po mikrofonu vysílačky. „Tři čtrnáct,“ odpověděla. „Tři čtrnáct. Čtrnáct čtyřicet pět Adams. Na příjezdové cestě. Ohlášen ležící muž, možné přepadení. Ambulance je na cestě.“ „Čtrnáct čtyřicet pět Adams,“ zopakovala Brookshireová do mikrofonu. „21:38,“ řekl dispečer, proděravěl růžovou kartičku a dal ji do slotu pro vůz 314. Ve 21:40 přijely policistky na Adams Street z East Eighth Avenue a zastavily před příjezdovou cestou k číslu 1445. Právě přijel záchranný tým z nedaleké požární stanice a sanitka. Brookshireová zapnula pátrací reflektor na levé straně vozu a přejela světelným kuželem přes tělo. Viděla velké množství krve. Ve světle se odráželo několik malých předmětů – nábojnic. Přistoupil k ní Mike Simon ze záchranky v Denverské všeobecné nemocnici. Ohlédl se na Bergovo tělo a řekl: „Zdá se, že to nezvládnul.“ Ortonová zpoza opasku vytáhla vysílačku a řekla: „Tři čtrnáct. Rychle na Adams 1445 pošlete oddělení vražd a soudního lékaře.“ Těsně před soudním lékařem přijeli detektivové Erv Haynes a Ray Estrada. Ti nařídili uniformovaným policistům Adams Street uzavřít a natáhnout tam žlutou pásku „policejní prostor“, aby rostoucí dav zůstal vzadu. Jeden z detektivů se sklonil nad oběť, aby si ji prohlédl. „Víte, kdo to je?“ zeptal se kolegů. „Alan Berg!“ Jelikož si byl vědom, jakou by to vyvolalo mediální pozornost, požádal dispečera, aby přešel na „dvoustranné“ vysílání, což znamenalo, že ho může slyšet jen dispečer. Šéf vyšetřovacího oddělení, Don Mulnix, byl doma, když mu dispečer zavolal, kdo byl zavražděn a jak násilným způsobem. Ten dispečerovi nařídil odvysílat jasnou zprávu, že chce na místě činu okamžitě všechny detektivy ve službě. Také řekl, aby zavolali kapitánu Dougu Whiteovi, poručíkovi Davidu Michaudovi a seržantovi Tomu Haneymu z úřadu zločinů proti lidem. 167

Ach, jo. A najeďte na dvoustranný vysílání. Nechci celou noc odpovídat na otázky novinářů,“ řekl Mulnix a položil sluchátko. Když detektivové s dispečerem přešli na dvousměrné vysílání, bylo to pro denverské sdělovací prostředky, důsledně monitorující policejní vysílání, jako výstřel rudé světlice. Pokud policie nechce, aby to někdo slyšel, musí jít o něco velkého. Na místo se hned seběhla horda reportérů ze dvou největších městských deníků, AP a UPI, čtyř televizních stanic a několika rádií. Kromě lidí z KOA znal význam této adresy málokdo. Mulnix nařídil všem detektivům kromě oddělení vražd, kriminalistické laboratoře a uniformovaných důstojníků, aby se nezabývali udržováním kontroly nad davem a vydali se dům od domu kvůli svědkům. Jedna patnáctiletá dívka, bydlící o dveře dál od Berga, řekla, že slyšela tři výstřely a útěk ode dveří. „Hned jsem věděla, co to bylo,“ řekla, ale nikoho na místě neviděla. „Zdálo se mi, že to zní jako kulomet, ale bylo to tišší,“ prohlásila Kelly Wigginsová, která se na druhé straně Adams Street dívala se spolubydlící na televizi. „Řekly jsme si, že to asi byl balíček výbušných žabek.“ „Hrál jsem karty se spolubydlícím, když jsem to uslyšel,“ řekl Larry Fowler. „Znělo to jako řinčení řetězu.“ Jedna žena policii řekla, že přecházela East Fourteenth Avenue a z Adams Street se vyřítilo auto, div ji nesrazilo. Zatímco kriminalistická laboratoř odebírala vzorky a pořizovala fotografie, Mulnix stál opodál s detektivy Estradou a Haynesem. „Ježíš,“ řekl Estrada, „to jsou nábojnice ráže 45. Zatím jsem jich napočítal devět. Jak dlouho trvá napumpovat do chlapa devět ran?“ „A co hluk?“ řekl Haynes. „Víš, že pětačtyřicítky jsou zatraceně hlučný. Muselo by to znít jak odpalování dynamitu.“ Mulnix strávil kromě vojenské služby skoro celý život u policie. Už viděl všechno od přepadení po vraždy v podsvětí, ale nikdy neviděl nikoho zmasakrovaného pistolí tak jako Berga. „Je celkem jasný,“ pronesl pomalu, „že to nebylo přepadení. Někdo tímhle chtěl zanechat vzkaz.“ Když dali Bergovo tělo do plastového pytle a položili ho na nosítka, našli pod ním další tři nábojnice. Byl tedy střelen nejméně dvanáctkrát. Sotva dvacet minut po nalezení těla se o smrti Alana Berga dozvěděli diváci po celém Coloradu, protože to byla hlavní zpráva v televizních novinách ve 22 hodin. Mathews v Motelu 6 na Peoria Street horečnatě přepínal programy, aby zjistil, kolik se toho ví a jestli si někdo všiml jejich auta. Pierce zkontroloval zásobník z MAC-10. „Ježkovy voči. Zaseklo se to po třináctý patroně. Zajímalo by mě, jestli to něco znamená.“ Když Lily Halpernová uslyšela hlavní zprávu, ztuhla na židli. Protože to byla matka Judith Bergové, tak se o Alana starala a věděla, že šli na večeři. Projelo jí zamrazení a ochromila ji hrůza. Věděla, že měli jít k Cookové, proto se rozběhla k telefonu jí zavolat. Bobbe to zvedla. „Tady Lily, Bobbe. Je tam Judith?“ zeptala se Halpernová zoufale. „Jo, je tady, Lily,“ odpověděla. 168

„Co dělá?“ „Zrovna se snaží sehnat Alana.“ „Máš zapnutou televizi?“ „Ne. Proč? Něco se děje?“ „Ach, Bobbe. Díky Bohu, že je tam! Je to strašný!“ Na stanici KOA byl ve vysílání Ken Hamblin, černý moderátor talk show, a právě měl na telefonu jednoho volajícího, když se k druhému mikrofonu posadil reportér Rick Barber. Hamblin pochopil, že jde o něco naléhavého, přerušil hovor a zeptal se, co se stalo. „Denverská policie právě potvrdila, že Alan Berg byl zastřelen,“ řekl Barber ve vysílání. „Také potvrdila jeho smrt.“ Hamblin na Barbera nevěřícně zíral a pak se rozplakal. Se vzlykáním řekl do mikrofonu: „Myslím, že nejsem schopný vysílat.“ Až po několika dlouhých, bolestných minutách se zase uklidnil a klidně k posluchačům promluvil. „Přál bych si, aby to byla nějaká zatracená falešná zpráva,“ řekl Hamblin do mikrofonu. „Přál bych si, aby to byl jen nějaký zatracený reklamní trik. Ale není.“ Pak, když si uvědomil, že vrah bude stále v dosahu signálu stanice, promluvil přímo k němu. „Cítím, že jsi tam venku. Máš smůlu, chlape! Ať byl Alan Berg čímkoliv, než jsi ho zabil, učinil jsi ho nesmrtelným!“ Bergův dlouholetý přítel, právník Al Zinn, zavolal jeho sestře, Normě Sacksové, do Chicaga a řekl jí, co se stalo. Omráčená Norma s manželem Martinem probírala, jestli to říct Alanově matce Ruth hned, nebo počkat do rána. V Chicagu už bylo po 23. hodině, ale rozhodli se, že jí to musí říct hned. Chystali se zajet do jejího bytu, ale už bylo pozdě. Ruth Bergová jim s pláčem zatelefonovala. Naladila si totiž na rádiu WKN, kde moderátor Eddie Schwarz přečetl zprávu o smrti jejího syna. Ve 22:35 skončily denverské televizní noviny. Mathews vypnul televizi a řekl ostatním, ať se sbalí. Pak se odebral k nedalekému telefonnímu automatu. Ve 22:45 vytočil číslo své matky v Metaline Falls. Mluvil s ní ani ne tři minuty, akorát tak na to, aby se ujistil, že je v jeho Bílé americké baště všechno v pořádku. Krátce po 23. hodině se úderné komando z motelu vytratilo. Lane nastartoval svůj žlutý VW a sám odjel východně do černé a pusté prérie směrem na Kansas. Měl s sebou zásilku falešných bankovek pro Toma Martineze. Pierce kolem jedné ráno přijel k domu Zillah a vysadil Mathewse. Ten zaklepal na dveře a Zillah se ozvala. Bob s rozšířenýma očima a celý vzrušený přispěchal dovnitř. Zillah měla obavy, takže nemohla spát. Bob se k ní posadil a vypověděl jí všechny detaily z předešlého večera. „Nikomu to neříkej,“ přikázal jí. „Ani Brucovi, Richardovi a Davidovi. Nechci, aby věděli, že jsem ti to řekl.“ MATHEWS BRZY RÁNO pospíchal koupit si Denver Post a Rocky Mountain News. Na titulních stránkách obou novin byly články o Bergovi. Když se Zillah 169

vzbudila a přišla do obýváku, spatřila Mathewse, Pierce a Scutariho, sedící tiše nad novinami a vzájemně si je vyměňující. Velitel Mulnix v úterý ráno vytvořil „hlavní oddíl pro případ“, zahrnující detektivy ze všech oddělení, včetně kriminalistické laboratoře a zpravodajské jednotky. Rovněž požádal o pomoc coloradský FBI a Úřad pro alkohol, tabák, zbraně a výbušniny. Mulnix na případ povolal celkem 60 detektivů z oddělení vražd, největší policejní sílu přidělenou na jeden případ v historii Denveru. Na schůzi v konferenčním sále v prvním patře denverského policejního velitelství řekl policistům, že věří, že jde o práci pravicového fanatika nebo teroristické skupiny. „Není možné, aby někdo dvanáctkrát vystřelil z poloautomatu ráže 45,“ tvrdil Mulnix. „Zbraň, kterou hledáme, je automat, typ, který zanechává vzkaz, stejně jako tělo.“ Experti na zbraně se shodli na MAC-10. Vzhledem k jeho kompaktní velikost to byla logická volba. Policejní technici začali zkoumat kulky pod mikroskopem, aby zjistili, zda na nich nejsou stopy po tlumiči. Mulnix rovněž varoval policisty, ať si všechny informace nechávají pro sebe, aby se vyhnuli problémům s různými blázny. Informace o postupu budou médiím podávat on nebo kapitán White. Během úterního odpoledne přicházely telefonáty z celé země od lidí, kteří chtěli vědět, co se stalo. Někteří volali dokonce až ze Západního Německa nebo Tel Avivu. Ve středu ráno Mulnix obdržel předběžnou pitevní zprávu. Podle městského soudního patologa, dr. George Ogura, Berg utrpěl 34 zranění, všechna způsobená vstupem a výstupem až 13 kulek. Měl šest zranění hlavy, z nichž kterékoliv mohlo být smrtelné; dvě v krku, způsobená východem kulek, jež ho zasáhly nad a pod levé oko; šest zranění levé ruky; sedm zranění hrudníku, z nichž jedna rána prošla srdcem; dvě dolní části hrudi, dvě v pravého ramene, sedm pravé ruky; jedno břicha, které prošlo játry a žaludkem; a jedno zad. „Naše jediná naděje,“ řekl Mulnix své jednotce v konferenčním sálu, „je, že tu zbraň někde nevyhodí. Kulky mají dobrý profil a máme šanci identifikovat zbraň, pokud jí najdeme.“ Detektiv Dan Molloy, který strávil 17 z 25 let u policie ve službách zpravodajského oddělení, přešel do přední části místnosti. Molloy, Ir mluvící jemným hlasem a se smyslem pro humor, prošel ve svém oddělení velké množství kontaktních karet a souborů, hledaje jeden konkrétní. Teď ho měl. „Mám jednoho možného podezřelého,“ pronesl před shromážděním. „Vlastně hlavního podezřelého. Jmenuje se David Eden Lane.“ Jeho jméno se vynořilo, když Molloy procházel karty „pravicových radikálů“ a vzpomněl si na tři roky starý incident, kdy byl tento Klansman se dvěma kamarády chycen policií, když mířili na sjezd NAACP v Denveru s náklaďákem rasistické literatury. V kontaktní kartě stálo, že Lane a jeho společníci literaturu dobrovolně odevzdali a nenásledovaly žádné právní úkony. Ve skutečnosti neporušili žádný zákon, ale policie dala radikálům ráda na vědomí, že jsou sledováni. 170

Molloy obtelefonoval několik přátel a kolegů Lanea a brzy se dozvěděl, že Alana Berga vášnivě nenáviděl. Ačkoliv Mulnix varoval vyšetřovatele před informováním tisku, v policejních kruzích existovalo několik dlouholetých reportérů s dobrými zdroji v místním oddělení i federálních pobočkách. Jeden reportér se zastavil na oddělení vražd a požádal veterána, detektiva Petera Diaze, aby mu řekl, kdyby měli nějakého podezřelého. „Jo,“ odpověděl Diaz s lehkým úsměvem. Pak vzal denverský telefonní seznam a hodil ho doprostřed svého stolu. „Tihle všichni.“ Policisté těsně zapojení do případu si brzy uvědomili, že toto není případ naštvaného posluchače. Podivíni a psychopati mají zřídkakdy přístup k automatickým zbraním. A ačkoliv sám Berg prohlašoval, že má vazby na podsvětí, jako byl jeden právník z Chicaga a jeho napojení na hazardní hráče, scénář počítající s těmito elementy vypustili. Nájemní vrazi z mafie své oběti takhle nerozšmelcují. Střelí je do hlavy, úst nebo jiného typického místa jedinou kulkou a pistole se zbaví. Předtím ještě zničí sériové číslo, aby s nimi nemohla být spojována. „Můžu toho muže, co zabil Alana, skoro vyprofilovat,“ řekl právník Frank Oliver, Bergův přítel, který rovněž obhajoval klienty z podsvětí. „Je to chlap mezi 35-42 roky, krajní pravičák, milovník zbraní, věrný křesťan z nějaké evangelické odnože, šovinistický typ.“ Oliver se moc nespletl. Bergova vražda byla evidentně zamýšlená jako vzkaz. A vrah musel být někdo s přístupem k sofistikovaným zbraním, dlouhodobě známý na extrémní pravici. Vyšetřovací verze se rychle zužovaly. Během pár dní se detektivové dozvěděli, že Lane měl být v Denveru naposled někdy v dubnu, když bydlel u kamaráda Warrena McKinzie v Lakewoodu. Odjel od něj naštvaný po hádce. McKinzie se vysmál tvrzení, že je Lane zapletený do vraždy s tím, že se kdysi skrýval, když si byl jistý, že ho sleduje Anti-Defamation League. Vlastně mu v dubnu řekl, že ho ADL znova odposlouchává. A rovněž řekl, že ho Berg už nezajímá. „Poslouchali jsme Berga, protože byl zábavnej a urážlivej,“ řekl McKinzie jednomu novináři. „Dave nemiluje žádný Židy a myslím, že k tomu má dobrej důvod. Ale pokud jde o Alana Berga, moc se o něj nestaral. Jsem si jistej, že vlastnil jednu nebo dvě pistole, ale není násilnej. Má je v kastlíku v autě. Říkám vám, znám Davea a není cvok. Je to muž se silnejma názorama, silná osobnost, ale ne cvok. Kdyby zastřelil Alana Berga, co by tím získal? Je mi jasný, jak to bude. Postavěj ho před židovskýho soudce a židovskou porotu. Já nejsem radikál, ale chápu jeho pohled.“ Jenže McKinzieho názor na Lanea byl v menšině. John J. Clancy, bývalý Klansman, který se s Lanem potkal ve frakci United Klans, řekl Diazovi, že když viděl v televizi zprávy o vraždě Berga, jeho první myšlenka byla: „Kde jsi byl v deset hodin, Davide Lane?“ Clancy návštěvu policie očekával. Vlastně se dva dny dohadoval s manželkou, zda na policii anonymně zatelefonovat tip, že by Lane mohl být jejich člověk. Clancy ho znal jako samotáře, plného vzteku vůči „Židy ovládanému, zamořenému“ světu. 171

Clancy skoro nikdy nezažil, aby Lane nemluvil o Bergovi. Nenáviděl ho a otevřeně o něm zjišťoval informace – kde bydlí, kde jí, kdy odchází z práce. Lane poslouchal jeho pořady a občas mu volal, aby s ním debatoval, jednou o integrovaném bydlení. Lane se vzdal své brokerské licence, protože nebude prodávat domy smíšeným párům. Berg mu ale pokaždé položil telefon. „Takových Davidů Laneů je spousta,“ řekl Clancy novináři z Rocky Mountain News, Johnu Accolovi, krátce po vraždě. „Spousta fanatiků, a můžou být stejně snadno levicoví jako pravicoví. Obejděte ty lidi a myslím, že se nikdy nezbavíte paranoie. Vím, že já jsem se přes to nikdy nepřenesl.“ Denverská policie také vypátrala Laneovy adoptivní rodiče v malém městečku v okrese Douglas, jihovýchodně od Denveru. Jeho otec, drobný, šedovlasý muž, byl luteránský kněz a úspěšný coloradský podnikatel. Tento chlapík ve věku přes 70 let, s naslouchátky v obou uších, byl velmi uzavřený, ale přátelský. Žil s manželkou na moderním ranči s několika akry půdy. „Máme rozdílnou filosofii,“ řekl otec Accolovi. „David, ten se nechá snadno ovlivnit, svést na špatnou cestu. Někdo s ním manipuluje. On není vůdce. Nechá sebou zametat.“ Na dotaz, co ví o církvi Árijských národů, odpověděl: „Vím, že ta církev učí nenávisti. A to skutečná církev nemůže dělat, ne nenávist.“ David Lane navštěvoval střední školu Hinckley v maloměšťácké Auroře a toužil se stát profesionálním golfistou. V dospělosti přijal dánské příjmení svého biologického otce, jelikož si myslel, že by se jméno profesionálního golfisty Lane dalo lépe zapamatovat. Pracoval jako vyhledávač pohledávek pro jednu společnost v jihovýchodní části Denveru a oženil se s dívkou jménem Sue Carol. Manželství skončilo rozvodem v době, kdy se Lane zapojil do Árijských národů jako Butlerův „ministr informatiky“. Přátelé tvrdili, že se rozešli kvůli osobním problémům, ne jeho rasistickým názorům. V 70. letech ho kontaktovala jeho pokrevní sestra, žijící v Boise. Ta pracovala pro Carla Franklina z Eastonu, vůdce Árijských národů v Pensylvánii. Laneovo spojení s Franklinem a sestrou ještě prohloubilo jeho oddanost rasistické filosofii. Detektiv Molloy telegrafoval na Zpravodajskou jednotku pro vymáhání práva (LEIU), že denverská policie pátrá po Laneovi kvůli výslechu ohledně Bergovy vraždy. Bohužel jediný muž, který věděl, že Lane byl v poslední době u Árijských národů, zástupce šerifa v okrese Kootena Larry Broadbent, LEIU neodebíral. Proto vůbec netušil, že od Bergovy smrti v Denveru vedou nitky až do jeho rajónu. Ve čtvrtek bylo ve Forest Parku v Illinois pohřbeno Bergovo tělo do hrobu vedle jeho otce na obrovském hřbitově Waldheim, v části Svobodní synové Izraele. Bylo zde jen pět truchlících: Ruth Bergová, Norma a Martin Sacks, jejich syn, a Judith Bergová. Chtěli to udržet v tajnosti. Navzdory silnému zájmu se tak místo obřadu podařilo vypátrat jen jedinému novináři. Když tento denverský novinář řekl, že zůstane ve vzdálenosti 10 metrů, majitel pohřebního ústavu Jules Furth požádal policistu, který chtěl zasáhnout, aby ho nechal být. 172

MATHEWS A SCUTARI jeli z Laramie do Metaline Falls 22. června přes noc a přivezli si s sebou novinové výstřižky o vraždě. Když zaparkovali na Mathewsově pozemku, zavolali Kempa, Dyeho a Soderquista do Bobova obýváku. „Slyšeli jste o tom chlapovi v Denveru?“ zeptal se, když rozkládal výstřižky po konferenčním stolku. Bob vypadal hrdě, když byl středem pozornosti. „Chlapi, se vší touhle publicitou musel bejt Berg členem kahalu,“ řekl jim. Mnoho krajních pravičáků věří v existenci super tajného židovského spolku jménem kahal, který kontrolou peněz a států řídí chod světa. Tak či onak, veřejná reakce na Bergovu vraždu tuto víru posilovala. „Každopádně ten chlap dostal, co si zasloužil.“ Venku na štěrkové parkovací ploše se Scutari s rukama v bok unaveně opřel o Mathewsovo auto. Ze střelnice v lese přišel Rader a když ho Scutari uviděl, postěžoval si: „Ta tvoje pistole se nám zasekla!“ „Mně se nikdy nezasekla!“ řekl Rader, který obhajoval MAC-10, ještě než se vůbec dozvěděl, jak byla použita. „Někdy je to tím továrním plněním nábojnic. Občas máš jednu moc lehkou a nestiskne se píst vyhazovače.“ Rader pak vešel do domu, kde mu Mathews řekl, ať si projde články v novinách. Muži Bergovi říkali Iceberg (ledovec) a jejich čin později dostal krycí jméno „genocida v horách“. Rader byl vyděšený. V CSA trénoval na partyzánskou válku, ale nikdy ji skutečně nevedl. Teď si celou situaci racionalizoval tak, že za Bergovu smrt nenese žádnou zodpovědnost, navzdory svému implicitnímu souhlasu se zbytkem gangu a hlavně navzdory implicitnímu prodeji MAC. Po šichtě v cementárně se zastavil Ken Loff. „No, kámo, zastřelili jsme ho,“ řekl mu Mathews a hodil před něj noviny. „Přečti si tohle.“ Byly to Rocky Mountain News s tématickým článkem na první straně. Mathews se mezitím sklonil nad Spokane Chronicle a ostatní se podělili o Wyoming Eagle. Loff, který o Alanu Bergovi nikdy neslyšel, byl rozrušený, protože mu Mathews už před dlouhou dobou, po přísaze v kasárnách, řekl, že nebude žádné zabíjení. Rader mu rovněž připomněl, že říkal, že se zatím nebudou páchat atentáty. Mathews jako obvykle všem řekl to, co chtěli slyšet. Loffovi, že už žádné vraždy nebudou. Ale Raderovi, který cvičil jeho vojáky, řekl, že čas od času může být atentát nezbytný. Později mu řekl, ať připraví tábor v lesích, kde se skupina za týden sejde na plánovanou poradu před další loupeží. Mathews hodlal zavolat kamarádovi od Brinka, Charlesi Ostroutovi. Tento padesátiletý supervizor v sanfranciském Brinkově depu byl extrémním příkladem rebelantského bělocha. Když byl kdysi nezaměstnaný, obvinil ze své neschopnosti udržet si práci v oblasti zálivu velký příliv menšin, zvláště Asiatů, a programy zvýhodňování menšin. Odpověděl na Mathewsův inzerát v jedněch konzervativních novinách a brzo si začali pravidelně psát. Ostrout se s Mathewsem cítil silně spřízněný a považoval ho za loajálního přítele. Stěžoval si, že za povyšováním černochů u Brinka, které brání v postupu bělochům, stojí Židé. Tyto názory u něj nabývaly na síle a Mathews je ještě přiživoval. 173

Proto Ostrout v březnu 1984 vyhověl neobvyklé žádosti jen s lehkým znepokojjením. Mathews ho požádal, aby vypátral jména a adresy drogových dealerů v oblasti zálivu, aby je Mathewsův gang mohl oloupit. Mathews s Parmenterem přijeli 24. června z Metaline Falls do oblasti zálivu a zapsali se v motelu v San Pablo. Mathews zavolal Ostroutovi, který přes týden bydlel s dalším zaměstnancem Brinka a domů do 530 kilometrů vzdáleného Lookoutu v Kalifornii jezdil jen na víkendy. Když Ostrout přijel do motelu, Mathews mu předal balíček nerozstříhaných falešných bankovek s tím, že si může nechat procento z částky, kterou pustí do oběhu a zbytek má poslat zpátky. Pak všichni tři zašli na pivo. Mathews to své cucal – jeho přátelé si nevzpomínali, že by ho někdy viděli vypít celé pivo. Ostrout jim řekl, že má nějaké přátele, kteří pátrají po drogových dealerech, co nechávají peníze doma. „To je dobrý, Chucku,“ odpověděl Mathews. „Řeknu ti, o co ještě má naše skupina zájem. Naše revoluce hrozně potřebuje velký finanční prostředky. Přepadáme porno obchody, banky a obrněný vozy, ale potřebujeme velký peníze. A rychle. Pokud tě tvoje firma vážně tak štve, jak říkáš, existuje způsob, jak jim to vrátit.“ „Jo? Jak?“ vyhrkl Ostrout. „No, teď máme dost lidí na to bejt malá armáda,“ pochlubil se Mathews. „Kdybys nám řekl o nějakejch dobrejch místech, kde přepadnout jedno z vašich obrněnejch aut, dostali bysme, co potřebujeme a ty bys firmě oplatil, co ti udělala.“ Ostrout měl strach, že k tomuhle dojde už od chvíle, kdy Mathews před pár měsíci začal něco naznačovat. Začal se cítit jako muž na zrychlující lokomotivě, směřující na most, který se rozpadá. Mohl buď vyskočit z vlaku, což by ho mohlo zabít, nebo risknout nehodu, která ho také mohla zabít. Předpokládal, že kdyby se Mathewsovi vzepřel, byl by i s rodinou odsouzený k smrti. Proto se rozhodl držet na uhánějící lokomotivě, držet hlavu skloněnou co nejníž a jet až do konce. Když po návratu z baru odcházel z motelu, vyšel ke svému autu, pak se otočil a řekl: „Vrátím se za váma.“ Při návratu do Boise Mathews uvažoval nad potenciálem akce s Wells Fargo a podle ní odhadoval šance u Brinka. Vyloupit něco v Boise by bylo kálení do vlastního hnízda. Vikingové nedrancovali Norsko. RADER PŘIPRAVOVAL půdu pro tábor. Věděl, že někteří muži nad sebou potřebují dozor, takže přijal zvláštní opatření. Našel v lese asi tři čtvrtě kilometru od Mathewsova pozemku místo neprostupně zarostlé stromy a nechal tam Kempa, Dyeho a Soderquista vymýtit úzkou pěšinu. Řezáním, mýcením a stavěním strávili skoro tři dny. Vybudovali dřevěný podstavec na kamna, místa na lucerny a prostor pro několik stanů. V pátek večer 29. června začalo v hlubokých lesích Lead Rang Hills doposud největší setkání společnosti. Zúčastnilo se ho šestnáct árijských válečníků. Byly zde tři nové tváře: Tom Bentley, žijící s Bonnie Sue Westovou od zmizení Waltera Westa; Jim Wallington, kterého pozval Pierce během návštěvy u Árijských národů; a David 174

Tate, citlivý mladík, jenž vyrůstal u Árijských národů. Evans a Barnhill byli zpět z Madrasu. Evans kvůli důvodu svého zatčení vypadal stydlivě. Obvinění kvůli zbraním proti Barnhillovi stáhli poté, co Evans prohlásil, že byly jeho a přijal vinu za napadení. Mathews si prohlédl svou „armádu“: Pierce, Loffa, Dyeho, Kempa, Dueye, Evanse, Barnhilla, Radera, Scutariho, Yarbrougha, Parmentera a Soderquista. Prvním bodem jednání bylo přijetí přísahy Tateho, Bentleye a Wallingtona. Pak Mathews představil Scutariho, který rozdal kopie dvoustránkového dokumentu a prošel ho s nimi. Měl nadpis „bezpečnostní pravidla“. „Jakékoliv drogy jsou přísně zakázané,“ začal Scutari. „Pár jointů může být neškodných, ale musíte si je koupit od dealera a to je bezpečnostní riziko. Alkohol – nikdy na misi, v Baště nebo při výcviku. A jinak limit dvě skleničky. Opilci jsou taky bezpečnostní riziko. Neexistují žádné bitky na veřejnosti, leda pokud hrozí ublížení na zdraví. To znamená, že když vám negr plivne do obličeje, odejdete. Když jste mezi barevnejma nebo zrádcema rasy, chovejte se, jako že to jsou normální lidi. Jejich čas přijde. Je důležitý, aby nepřítel nikdy nezjistil, že existujeme. Pokud to zjistí, musí si myslet, že jsme bezzubí! Nikdy nepoužívejte telefon v motelu. Používejte telefonní automaty a volejte jen krátce. Když voláte někomu sem do domu, používejte jeho pravý jméno. Pokud mu voláte někam jinam, použijte krycí jméno. Budeme fungovat na zásadě vědět jen to, co je potřeba,“ pokračoval Scutari a letmo pohlédl na Mathewse. „Pokud nejste zapojení do akce, nic o ní nebudete vědět. Řízení. Další bolavý téma. Ani na rovný dálnici nikdo nepojede přes 105 kilometrů za hodinu.∗ Nikdo nepojede víc než dvanáct hodin v kuse, i když bude víc řidičů. Pokud máte třináctihodinovou cestu, rozdělíte si jí tak, abyste po dojezdu do cíle byli čerství, třeba deset hodin jeden den a tři hodiny druhej. Pokud vás zastaví policajt, nehádejte se. Vemte si pokutovej lístek a jeďte.“ Scutari si byl vědom, že někteří z mužů mají hroznou řidičskou minulost. Andymu Barnhillovi vzali v dubnu 1982 jeho floridský řidičák, když jel do CSA v Arkansasu, kvůli nezaplacené pokutě. Také v červnu dostal u Ione pokutu za rychlost. Parmenter ji dostal 31. května v Orlandu na Floridě. Kemp překročil rychlost po cestě domů z loupeže v Northgate. A nebyli jediní. Tyto pokutové lístky, jak se Scutari obával, by mohly vytvořit dokumentační pavučinu, do které by se společnost mohla jednoho dne zamotat, a která by spojovala její členy s určitými místy a časy. Poslední Scutariho odstavec se týkal toho, co dělat, kdyby je chytili. „Když vás zatknou, zavolejte na kontaktní telefon panu Blackovi. Sdělte, kde jste a obvinění, pak zavěste a nemluvte. Čekejte na nás, protože my vás dostaneme ven.“ Jak, to už neřekl.

∗

65 mil/hod, běžná maximální povolená rychlost na amerických dálnicích; pozn. překl.

175

Všichni dostali krycí jména. Mathews byl samozřejmě Carlos. Gary Yarbrough byl Yosemite Sam, kvůli podobě. Parmenter nosil sandály, tak dostal krycí jméno Sandals. Jim Dye byl pan May, protože se k nim přidal v květnu. Bill Soderquist byl Cripple (Mrzák) vzhledem k operaci kolene. Z Andyho Barnhilla se stal Closet (Komora), protože jednou přiznal svou sexuální fantazii o svázání ženy v komoře. Další krycí jména zněla Field Marshal – Polní maršál (Randall Rader, který, jak někteří muži vtipkovali, měl za to, že je druhý po Erwinu Rommelovi), pan Black (Richard Scutari), Brigham (Bruce Pierce), Luke (Randy Duey), Marbles – Kuličky (Ken Loff kvůli směšnému přízvuku z Long Island, s jakým to slovo vyslovoval), Calvin (Randy Evans), Jolly (Richie Kemp; ten také po vraždě Waltera Westa získal přezdívku „Hammer – Kladivo“ a někteří muži v jeho přítomnosti zpívali refrén písně „Maxwell‘s Silver Hammer“ od Beatles), Ace (Tom Bentley), Ezra (Jim Wallington) a Banty (David Tate). Krycí jména dostali i lidé nově přijatí do gangu. Ke konci byli v gangu i členové, jejichž skutečná jména nikdo neznal. Když Scutari skončil, postavil se Rader a promluvil o založení Árijské akademie, výcvikového tábora pro bílé partyzány. Spolu se Scutarim projeli různá místa od Metaline Falls po Priest Lake v Idahu a viděli vhodné plochy. Jakmile Mathews schválí zřízení tábora, muži se tam přesunou. Tím se dostali k dalšímu tématu. Mathews se postavil. „Pánové, máme velice malou hotovost. Velice malou. Potřebujeme další prostředky a chci vědět, kdo by se do toho rád zapojil,“ pronesl. Všichni zvedli ruce, až na Tatea, Bentleye, a Wallingtona. „Máme povinnosti v Árijskejch národech,“ vysvětlil Tate. „Za dva týdny je výroční sjezd a my jsme v bezpečnostní jednotce.“ Mathews tedy poslal Radera a tuto trojici hlídat dolů po cestě, protože o Brinkovi „nepotřebovali vědět“. „Kamarádi,“ řekl Mathews skupině, když čtveřice odešla, „Parmenter a já se chystáme setkat s kolegou v San Franciscu, kterej je s náma v našem boji. Je u Brinka na takový pozici, že nám naplánuje akci, která vynese víc peněz, než byste řekli.“ Mathews muže rozdělil na tři skupiny, v nichž určil vždy jednoho člověka, který bude každý den telefonovat Loffovi. Mathews Loffovi oznámí, až budou moci po skupinkách odjet do Kalifornie na loupež. Když po hodině schůzka skončila, skoro všichni se vrátili do kasáren. Pierce, hladce oholený a s hnědými vlasy odbarvenými na blond, kvůli zatykači nemohl riskovat, že ho někdo uvidí. Večer se sešel s Raderem. Strávili několik hodin ve stanu a nejdřív se bavili o strastech, které přináší život uprchlíka. Hlavně však mluvili o Bohu, o němž Pierce věřil, že vede každý jeho pohyb. Tom Martinez mezitím tuto noc trávil v cele předběžného zadržení v centru Philadelphie.

176

DEN PO VRAŽDĚ Alana Berga viděl Tom Martinez článek ve philadelphských Daily News. Vzpomněl si na Mathewsova slova: „Chci, abys měl uši a oči otevřený. Postaráme se o jednoho chlápka v Coloradu.“ O pár dní později mu Mathews volal, že přijede David Lane s falešnými penězi, s jejichž puštěním do oběhu Martinez souhlasil. Tom si nemohl pomoci, aby se nezeptal. „Bobe, ta věc v Coloradu, to jste byli vy?“ „Jo,“ následovala prostá odpověď. „To jsme byli my.“ Martinezova sklíčenost nabyla nových rozměrů. Jeho kamarád doopravdy zabil Žida. Martinez začal uvažovat, jak z celého byznysu vystoupit. Lane přijel do Martinezova domu na Weikel Street 24. června a přivezl jako dárky dvě krabice zabalené do papíru. Bylo na nich napsané jméno Martinezovy dcery. Když je Lane na kuchyňském stole otevřel, Martinez spatřil, že jsou obě plné nerozstříhaných falešných desetidolarovek – 950 archů, v nichž bylo podle Laneova tvrzení 38 000 dolarů. Lane vytáhl chirurgické rukavice, nože na řezání papíru a pravoúhlé plastové šablony, přikládané na bankovky kvůli uříznutí přesného rozměru. Když se ukázalo, že s tím bude hromada práce, Martinez zavolal na pomoc George Zaengleho. Celá práce jim zabrala tři dny. Martinez se přitom zeptal Lanea, jestli ví něco o Bergově vraždě. „Vím o tom,“ zabručel Lane. „Kruci, chlape, já jsem řídil, když jsme ujížděli!“ „To si ze mě snad děláš srandu,“ odpověděl šokovaný Martinez. „Hovno, dívali jsme se na toho Židáka, jak žere večeři, tak dobrá byla naše sledovačka,“ pochlubil se Lane. „Čekali jsme v tý jeho posraný čtvrti šest nebo sedm hodin.“ Teď Martinez dokázal myslet jen na jedinou věc: ať ten chlap vypadne z mého domu. Když v pondělí skončili, Lane dal Martinezovi písemné instrukce, jak peníze pustit do oběhu – jakým obchodům se vyhnout, jaké typy lidí si vybírat a tak dále. Řekl mu, ať je udává v New Jersey a vyvaruje se jejich pouštění do oběhu ve vlastní čtvrti. Když dostane za falešné peníze pravé, měl vzít knihu, udělat uprostřed díru, vložit do ní peníze mínus své procento a poslat ji Kenu Loffovi. Když s Martinezem ve středu večer jezdili po městě, minuli Millerovu lékárnu na rohu Kensington a Allegheny Avenue. Lane mu řekl, ať zastaví, že tady zkusí něco vybrat. Asi po minutě se Lane vrátil se širokým úsměvem na tváři a jednou tyčinkou. „Vidíš, jak je to snadný?“ řekl Lane, vybalující si tyčinku, a ukázal mu devět vrácených dolarů. Martinez přišel na další plán. Mohl by pustit do oběhu třeba čtvrtinu peněz, nechat si zisk na opravdu domu, který byl v havarijním stavu, pak zavolat Mathewsovi a říct mu, že ho málem chytili a končí. Možná, že takhle by se z toho mohl úplně vyvléknout. Lane mu dal telefonní číslo na svého švagra Carla Franklina, bydlícího asi 100 kilometrů nahoře po řece Delaware v Eastonu. Když ve středu odjížděl, vzal si s sebou asi 8 000 falešných dolarů. 177

Jakmile Martinez ve čtvrtek začal udávat bankovky, zjistil, že Lane měl pravdu. Bylo to neuvěřitelně snadné. Důvěřiví prodavači si od něj prostě vzali desetidolarovku za noviny, balíček žvýkaček nebo nějaké jiné levné zboží a vrátili mu pravou americkou měnu. Martineze se zmocnila chamtivost. Ignoroval Laneovu radu, aby zajel do vedlejšího státu, a hned první den udal 1 500 dolarů na Kensington Avenue a dalších hlavních ulicích ve své čtvrti. Celodenní tažení zakončil zastavením v Beerland Package Store na Aramingo Avenue, kde si koupil tiket pensylvánské loterie za 50 dolarů. Kdo ví? Třeba vyhraje jackpot. Majitel Beerlandu, Jerry Stern, po 19. hodině počítal denní tržbu a falešná desetidolarovka vyčnívala mezi ostatními jak rudá vlajka. Vzpomněl si, že když si jeden muž kupoval tiket, něco se mu na té bankovce nezdálo. Otočil se na svou prodavačku, Carolu Achuffovou, a řekl jí, ať se má ráno na pozoru. Martinez, otrok svých zvyků, se do Beerlandu druhý den sebejistě vrátil asi v 10:15, odhodlaný začít tam, kde včera skončil. Tentokrát ho obsluhovala Achuffová, když požádal o tiket za 50 centů. Jakmile jí podal bankovku od Merkiho, Achuffová ji promnula mezi prsty a obrátila se na Sterna, stojícího na druhé straně pultu. „Tohle vypadá jako ta desetidolarovka, co jsme dostali včera, Jerry,“ zavolala na něj. Stern se na něj podíval a poznal Martineze. „Hej!“ zařval. „Ty jsi ten chlap, co mi včera dal falešný peníze! Volám policajty!“ Martinezovi se jeho vysněný svět okamžitě sesypal jak domeček z karet. Předstíral, že je nevinný a nic o tom neví. „Vy jste se zbláznil!“ zakřičel a pak vyběhl ze dveří. Jelikož to nebyl žádný protřelý kriminálník, utíkal přímo ke svému autu. Stern vyběhl za ním a viděl, jak Martinez nasedá do šedého Mitsubishi ročník 1983 a odjíždí pryč. Zapsal si jeho poznávací značku: DWM–777. Martinez zpanikařil. Překotně posbíral zbývající falešné peníze ve svém autě i doma, papír s instrukcemi od Lanea a všechno ostatní, týkající se bankovek, a dal to do tašky. Pak zavolal Zaenglemu a domluvil se s ním na vyzvednutí a odvezení tašky. Nakonec ho napadlo, že by se celá věc dala urovnat, kdyby se vrátil do Berlandu a nabídl jim pravou desetidolarovku. Martinez se tedy mnohem uvolněnější vrátil do Beerlandu a zavolal na Sterna. „Promiňte mi ten incident dneska ráno,“ řekl mu, mávaje pravou desetidolarovkou. „Tady, chci to urovnat. Nevěděl jsem, že to byly falešný peníze.“ „Tak proč jste utekl?“ zeptal se Stern. „Dostal jsem strach. Myslel jsem, že zavoláte policajty.“ „Je pozdě,“ odpověděl Stern. „Už jsem to udělal. Pokud si s nima chcete promluvit, tady je kontakt na agenty tajný služby“ – Stern nahmatal vizitku – „Alonzo Webba nebo Seana Gallaghera.“ Martinez se otočil, ale peníze nechal na pultu. „Nechte si to,“ řekl Sternovi. Když Stern zavolal, Webb a Gallagher už o podvodu věděli. Pobočka First Pennsylvania Bank na rohu Kensington a Allegheny Avenue to ráno uvědomila tajnou službu, že se večer ve vkladech různých obchodníků z oblasti objevily falešné deseti178

dolarovky. Po Sternově telefonátu si Webb říkal, že by ten případ mohli rychle uzavřít. Zaengle Martinezovi později řekl, že zlikvidoval důkazy. Samozřejmě jich zachytili víc, jak obchodníci kolem Kensington Avenue ukládali své tržby do bank a objevovalo se v nich Merkiho dílo. Martinez vzal číslo od Lanea a vytočil ho. Lane byl právě na návštěvě u sestry v Eastonu. Franklinovi bydleli v domě na malém pozemku podél Cedarville Road, jižně od města nedaleko čističky odpadních vod, na zalesněném svahu Mammy Morgan‘s Hill. Měli odtamtud výhled na soutok řek Lehigh a Delaware. Martinezův telefonát vzal Carl Franklin, vůdce Árijských národů v Keystone State, a řekl, že mu Lane zavolá zpátky. Ten zanedlouho volal Martinezovi do Philadelphie. „Tady je osamělej vlk,“ řekl své krycí jméno, odvozené od jeho samotářské povahy. „Co se děje, pavouku?“ „Odhalili mě,“ odpověděl Martinez, „když jsem udával peníze v Kensingtonu.“ „Ty zasranej idiote!“ zařval Lane. „Proč jsi sakra nejel do Jersey, jak jsi měl?“ „Podívej, chlape, nebudu se s tebou hádat. Zbytku jsem se zbavil. Skončil jsem!“ Ten večer po jídle Martinez se zbytkem rodiny odpočíval na dvoře za domem, když k nim vtrhla policie a agenti. Zatímco Martinezovi nasazovali pouta, četli mu jeho práva a pak ho odvezli do federální budovy, kde ho agenti požádali, aby jim řekl, kde vzal falešné peníze. „Zbláznili jste se?“ vyhrkl Martinez. „Myslíte, že chci zhebnout?“ Agentům pak došlo, že by Martinez mohl být zapojen do něčeho většího, než jen padělání někde v zadní místnosti domu. Martinez však mlčel o Mathewsovi i organizaci. Neřekl ani co ví o Bergovi, Northgate, obchodu s pornem ani Carlosových plánech na Bílou americkou baštu. Své informace přísně střežil, částečně kvůli strachu z Mathewse, ale také ze strachu, že se zaplete do větších, závažnějších zločinů. Druhý den ho pustili na kauci. Zavolal Kenu Loffovi a prosil ho o zaslání 1 600 dolarů na obhájce. Jenže Mathews to neschválil. Potřeboval každý cent na financování akce u Brinka. „Vím, že jsi teď ve špatný pozici, kámo, ale zkus to vydržet,“ utěšoval ho Mathews. „Brzo spustíme něco velkýho a pak budeme mít spoustu peněz na zaplacení tvýho advokáta.“ PARMENTER VYZVEDL MATHEWSE 1. července svým modrým Cutlassem a vydali se do Kalifornie. Bill Soderquist chtěl domů do Salinas, jižně od San Francisca, setkat se s přítelkyní, tak se svezl s nimi. Druhý den dorazili do motelu Travelodge v Richmondu, severně od Berkeley. Jakmile dostali pokoj, Mathews zavolal Ostroutovi. Ten pak přijel s nějakým balíčkem. Otevřel ho a předal jim fotky místa, o němž řekl, že patří místnímu drogovému dealerovi. Jednalo se o různé snímky domu, auta a garáže. Ostrout prohlásil, že člověk, které mu tyto snímky dal, naznačil, že onen dealer má doma až 200 000 dolarů. 179

„Soukmenovče,“ řekl Mathews a zavrtěl hlavou, „200 000 dolarů ani zdaleka nestačí. Možná před pár měsícema jo, ale teď to vážně rozjíždíme. Zjistil jsi něco ohledně těch obrněných aut?“ Ostrout jim řekl o jednom místě v Miltipas, severně od San Chose, kde by mohli přepadnout obrněné auto, jedoucí s penězi vybranými z obchodů a bank. Kromě toho řekl, že by se z jeho šéfa a spolubydlícího během pracovního týdne, pětačtyřicetiletého Ronalda Allena Kinga, mohl stát rekrut a Mathews by se s ním mohl sejít. King, provozní ředitel depa v San Franciscu, měl po odstěhování od manželky Lisy, také strážkyně u Brinka, byt v San Lorenzu. Jeho manželka začal chodit s jedním z černých řidičů společnosti. V úterý 3. července odjeli Mathews, Parmenter a Soderquist do Milpitas, zatímco Ostrout zůstal v práci. Sledovali dva Brinkovy náklaďáky, jak vyzvedávají peníze z obchodů a bank. Jelikož to vypadalo, že by získali méně peněz než v Northgate, Mathews se rozhodl je za cíl nezvolit. Ten večer zatelefonoval Ostrout s lepším nápadem. U San Leandra je noční depo, kde se náklaďáky sjíždí. Každý večer se zde sjedou a přivezou peníze tři auta. Tyto peníze se pak převáží do hlavního trezoru v San Franciscu. Ostrout řekl, že bude mít od zítra, 4. července, dvoudenní šichtu na severu státu, když pojede od San Francisca nahoru po silnici U.S. 101 do Eureky na pobřeží a pak zpět přes Sacramento Valley, protože zaskakuje za řidiče, který odjíždí na svátky. Požádal Mathewse, aby počkal, než se vrátí. Ve svátek Mathews s Parmenterem odvezli Soderquista do Salinas a poté odjeli do San Leandra, jižně od Oaklandu, sledovat místo, o kterém mluvil Ostrout. Jeho potenciál vypadal lépe, ale Mathews ho znovu zamítl. Ostrout se vrátil v pátek, celý rozčílený: „Bobe, myslím, že to mám!“ div že nevykřikl. „Zrovna jsem přijel z Eureky a severně od Ukiah je místo, který by bylo pro přepadení obrněnýho auta perfektní.“ Ukázal Mathewsovi plán cesty, kterou právě urazil a místo, kde s obrněným autem musel přeřadit na první stupeň, aby zvládl kopec plný zatáček. „Tady to auto prakticky stojí,“ řekl a ukázal na kopec na kalifornské silnici číslo 20. Mathews byl konečně spokojen. „No, zní to, jako že potřebujeme na chvíli přesunout naší činnost do Ukiah,“ řekl s evidentní radostí. Spolu s Parmenterem odjeli k Ostroutovi domů do Lookoutu, strávit s ním víkend, a pak zamířili do malého městečka Ukiah, ležícího v údolí řeky Russian v Coast Range. Zapsali se do Motelu 6 a začali plánovat strategii. Ukiah je malebné severokalifornské městečko s asi 10 000 obyvateli u jezera Mendocino, blízko Mendocino National Forest v Mayacmaských horách. Jediná hlavní třída v Ukiah, State Street, se táhne ze severu na jih. Obchody jsou soustředěné na nebo u čtyř hlavních křižovatek na obchvatu U.S. 101, Redwood Highway, která se táhne po východní straně města. Asi 10 kilometrů severně od Ukiah, kde U.S. 101 vede z Redwood Country do malého městečka jménem Calpella, začíná kalifornská silnice 20 a šplhá na východ přes Mayacamas, 120 opuštěných, klikatých kilometrů do Williamsu na mezistátní silnici číslo 5. 180

Komunikace směřující jižně na silnici číslo 101, kudy by jel Brinkův náklaďák, končí v Calpelle ostrým nájezdem, vracejícím se zpět pod 101, kde vytváří začátek kalifornské silnice 20. O kilometr a půl dál je příkrý kopec, kde má silnice převýšení 110 metrů na zhruba kilometru a půl, tedy 6,5 % stoupání. Byla to právě tato široká tříproudá silnice – táhnoucí se do kopce – kterou Ostrout považoval za ideální místo pro loupež. Mathews začátkem týdne kontaktoval Pierce a řekl mu, ať přiveze Dueye do San Francisca a čeká na telefonát. Uprostřed týdne, když se nic nedělo, se Pierce naštval a odjel s Dueyem do Ukiah, kde se rovněž zapsali do Motelu 6. Pierce zavolal do informačního centra a odjel. Zanedlouho se u jeho dveří objevil Mathews. Pierce byl naštvaný, ale Mathews, se širokým úsměvem jako vždy, tuto jeho náladu změnil. „Tomu nebudeš věřit!“ řekl mu se školáckou rozjíveností, která Pierce nikdy nepřestávala bavit. „Obrněný auto jsme na kopci neviděli, ale viděli jsme spoustu dalších náklaďáků a fakt musejí podřadit, aby to vyjely.“ Jak to Pierce poslouchal, vytušil, že plán je jen povrchní, ale šéfem byl Bob. Pierce se s tím smířil a rozhodl se na to podívat. Ještě tentýž den odjeli Pierce s Dueyem do Santa Rosy, většího města 100 kilometrů jižně od Ukiah, kde v novinách Santa Rosa Press-Democrat prohlíželi inzeráty kvůli autům, jež budou potřebovat. Použili tentýž postup, který se osvědčil při loupeži v Northgate – vyměnili kradené peníze za čisté peníze z banky a nechali si je dát do obálky, takže se spiklenci bankovek na koupi aut vůbec nedotkli. Našli dva Fordy pickup, které vypadaly na dobrý obchod. Duey se vrátil z nákupu s modrým Fleetside 1965 v docela dobrém stavu a spatřil Pierce spěšně zkoumat zelený model 1966. Jeho auto nemělo zadní výklopné dveře. „Žádnej problém, Randy,“ řekl Pierce. „Udělám je ze dřeva a přidělám je drátem. Stejně budou použitý jen jednou. Za 600, co bys chtěl?“ Čtvrtek byl dnem, kdy se mělo z Eureky podle plánu vrátit obrněné auto, vydat se na východ po kalifornské silnici 20 do Sacramento Valley a zpět do San Francisca. Pierce, Duey a Parmenter přijeli k úbočí kopce, zaparkovali o kus dál a prošli mezi stromy zpět k silnici. Vydrápali se nahoru po prudkém svahu v zatáčce na severní straně silnice a pod pálícím sluncem se plahočili nahoru. Zatímco zápasili s kopcem, hleděli na náklaďáky šinoucí se dolů. Brinkův náklaďák byl očekáván kolem poledne a muži upírali své pohledy dolů na silnici, dokud ho nespatřili přijíždět. Mathews, který byl v záloze u silničního nájezdu, jel hned za ním stejnou rychlostí. Za týden byli zpátky. V pátek Mathews oznámil Loffovi, že by měl do Kalifornie přijet i zbytek mužů. Většina z nich nebyla nijak nadšená z mimořádně dlouhé cesty, kterou „obchod společnosti“ vyžadoval. Někteří, jako Pierce a Duey, cestovali spolu. Vyvinuli si zvláštní typ humoru. Jak projížděli městy, Mathews si všímal kolemjdoucích, o nichž si myslel, že vypadají jako smíšené rasy a vyzval své spolucestující ke hře „pojmenuj to stvoření“. Museli hádat, kolik jiných ras nese dotyčný člověk ve svých genech. 181

U lidí, které rozlišovali nejen jako bělochy a černochy, ale i na podskupiny jako alpinské a nordické typy, se tato hra docela komplikovala. Během víkendu, počínaje 14. červencem, se na různých místech Ukiah ubytovalo sedm nově příchozích. Mathews se zaregistroval pod jedním z nejzajímavějších pseudonymů, jaké používal – Grant Lee, složeném ze jmen jeho dvou bratrů. V neděli se sešli v McGarvey parku, pět bloků od State Street, projít si údaje. Mathews, který už jednou změnil motel, se rozhodl, že jedenáct mužů v malém městě budí příliš pozornosti. V pondělí se přesunuli do Santa Rosy a využili Motel 6 a Super 8 na Cleveland Street u dálnice. Soderquist přijel ze Salinas později svým Camarem. Scutariho, trénovaného v metodách přežití, šokovalo, když zjistil, že ještě není naplánován nejdůležitější aspekt úspěšné loupeže – úniková cesta. Muži se hádali, jak to udělat. Pierce chtěl prostě co nejrychleji ujet a získat mezi nimi a policajty co největší možný odstup. Někdo jiný navrhl získat letadlo a do Bašty s miliony odletět. Další mluvili o přechodu s batohem plným kořisti přes Mayacmas na místo srazu 40 kilometrů daleko. Scutari se tomu vysmál. Na odvlečení tak velké kořisti, jakou čekali, by potřebovali dvojnásobek mužů. Scutariho filosofií bylo rychle se rozdělit, rychle se přemístit a být nenápadní. Tak by měli čas zjistit, jak moc po nich policajti jdou. Scutari by se pak vydal s pár muži do kopců západně od Ukiah, protože policie bude nejspíš předpokládat, že se lupiči vydali východně, směrem k hlavním silnicím. Po určitém úsilí našli oblast za Orrs Springs Road, jen asi 14 kilometrů od města, ale 730 metrů vysoko v lese. Byla tam malá skládka se štěrkovou odbočkou, takže bylo snadné si toho místa všimnout. Muži vyčistili prostor zarostlý stromy asi 30 metrů dolů po svahu směrem od odbočky. Ve středu se sem Scutari vrátil s Evansem, Merkim a Parmenterem, připravit zásoby lehkého jídla, vody a dalšího vybavení na druhý den. Aby jim plán vyšel, potřebovali dvě další auta na přesednutí. Kilometr a půl od místa, kde plánovali přepadnout obrněné auto, se nacházelo velké parkoviště, patřící k místu pořádání pikniků Pomo Day Use na severním břehu jezera Mendocino. Bylo dohodnuto, že zaparkují přestupní auta tady, aby mohli rychle přesednout z pickupů. Protože parkoviště bylo relativně izolované, ale blízko, mohli s lupem přesednout do připravených aut a uprchnout do lesa. Někteří muži se pak vydají do Ukiah zjistit, jak policie zareagovala a určit, kdy bude bezpečné odjet. Duey v úterý v Santa Rose našel Buick Riviera 1973 na prodej. Zatelefonoval na uvedené číslo a když vysvětlil, proč volá, udělal chybu a zeptal se prodejce, jak se dostat k jeho domu z Motelu 6 na Cleveland Street. Přidali se k němu i Pierce a Parmenter. „To auto patří mý přítelkyni,“ řekl prodejce Frank McFarland. Zatímco s ním Duey probíral smlouvu, jeden z mužů zvedl kapotu tohoto zeleného sedanu a druhý zkoumal výbavu. 182

„Dáme vám za něj 700,“ řekl Duey, když ho ostatní ujistili, že auto vypadá použitelně. „Chci 900,“ odpověděl McFarland. Po tiché debatě této trojice nad jejich vyčerpanými financemi se dohodli, že to schrastí a ráno se pro auto vrátí. Ve středu poslali pro auto Barnhilla. Mezitím se však objevila McFarlandova přítelkyně a trvala na částce 1 000 dolarů. Barnhill měl s sebou jen 900, tak ho McFarland dovezl zpátky poblíž Motelu 6. Barnhill byl za chvíli zpět i se zbytkem peněz. Duey pak našel dodávku, která byla na prodej a plně vyhovovala potřebám skupiny. Syn Joan Cookstonové odešel po poslední splátce za Ford 1971 k letectvu. Dodávka neměla zadní okno, což přesně potřebovali. Duey souhlasil s cenou 1 400 dolarů. Zatímco se ve středu kupovala přestupní auta, Mathews vzal pár mužů zpět do Ukiah. Ten den měl jet Brinkův náklaďák první úsek do Eureky. Pár se jich usadilo do stínu velké magnolie soulangiana na trávníku okresního soudu Mendocino. Dávali si pozor, aby nebylo vidět, jak pozorně sledují šedý náklaďák, jedoucího s rachotem nahoru po State Street přesně podle jízdního řádu. Vepředu viděli dva černé strážné. „Co když je s nima negromilná manželka Rona Kinga?“ zeptal se jeden z nich. „Naplánovali jsme to tak, aby se nikomu nic nestalo,“ řekl Mathews rozhodně. „Jsme tu pro peníze. To je naše mise. Nikdo nebude zraněn. Čas zrádců rasy přijde.“ Muži si pak naposled prošli místo loupeže a únikové cesty. Mathews se vrátil do Santa Rosy s metr a půl dlouhou lepenkovou trubkou, zjevně střední částí z role koberce. „Udělej k tomu rukojeť a natři to celý na černo,“ řekl Mathews, podávaje trubku Parmenterovi. „Na co?“ chtěl vědět Parmenter. „Falešná bazuka,“ odpověděl Mathews. „Až zastavíme ten náklaďák, budou tak rozčilení, že si to nikdo nebude detailně prohlížet. Budou si myslet, že to je bazuka a zaručuju ti, že si dají pozor.“ Mathews doufal, že sežene tělo lehké vojenské bazuky, byl však neúspěšný. Zjevně se ale této myšlenky nevzdal. Parmenter se skepticky ušklíbl. Zvedl trubku a zeptal se: „Hmm, jak tomu budeme říkat?“ „No,“ řekl Mathews, „co třeba ballistnikov?“ Parmenter s krátkým zachechtáním a zavrtěním hlavou odešel. ČERVENCOVÉ HORKO v kanceláři agenta Wayna Manise v Coeur d’Alene, nacházející se v horním poschodí, bylo dusivé. Větráky jely na plný výkon, ale v místnosti bylo jak v sauně. Telefonát, který Manis právě přijal, byl od volavky. Manis 29. června – v den setkání v lesích na Mathewsově pozemku a v den Martinezova zatčení, o kterých ještě nemohl vědět – poslal do Washingtonu 10 centimetrů tlustý balíček dokumentů, odůvodňujících jeho požadavek na plné prošetření Árijských národů. 183

Poslední telefonát byl od důvěryhodného informátora, který navštívil třetí Árijský světový kongres pastora Butlera. Informátor tvrdil, že plukovník Jack Mohr a Louis Beam vedli dvoudenní seminář o guerillové válce ve městě. Manise znepokojilo, když mu informátor řekl, že lidé, hlavně Beam, věnují spoustu pozornosti vraždě Alana Berga. Manis ještě nevěděl o show ze 13. února, v níž Berg utnul Mohrův meziměstský telefonát, ale dostal dálnopis od denverské FBI se sdělením, že denverská policie hledá Davida Lanea kvůli výslechu v souvislosti s Bergovou vraždou. Denverská policie veřejně zdůrazňovala, že David Lane není podezřelý. Prostě mu jen chtějí položit pár otázek. Ve skutečnosti byl silně podezřelý, ale policie se nechtěla dostat do situace, kdy by ho musela zatknout a pak by podle zákona měla jen 72 hodin na vznesení formálního obvinění nebo propuštění. Laneovo jméno se 11. června objevilo v denverských novinách. Když se to Lane dozvěděl, napsal denverským médiím otevřený dopis, kde popřel, že by byl večer v den spáchání vraždy v Denveru. Pak se odjel ukrýt do Ione a nějakou dobu žil v seníku Loffovy stodoly. Jakmile se Manis začal hrabat kolem Butlerových aktivit, vynořily se znepokojivé signály, z nichž nejvážnější bylo Piercovo zatčení pro padělání a nenastoupení jeho dvouletého vězeňského trestu. Po Pierceovi se šlo tak tvrdě, že policie držela Evanse a Barnhilla v Madrasu tak dlouho, dokud jejich otisky prstů a fotografie nedorazily policii do Portlandu kvůli ověření, že ani jeden z nich není Pierce. Manis věřil, že tiskárna Árijských národů byla používána k výrobě Pierceových falešných padesátek. Hned po kongresu se Manis vydal na schůzku s agenty FBI ze Spokane a Butte, kde si porovnali sdělení informátorů. Na této schůzce Manis poprvé slyšel jména Robert Jay Mathews a Denver Daw Parmenter. Probíral se i fakt, že mladí muži, kteří chtějí činy, odchází z Hayden Lake do Metaline Falls. Tutéž informaci rozšiřoval Walter West, než zmizel. Z Hayden Lake stoupalo až příliš kouře – a ne z hořících křížů. Manis kontaktoval svého šéfa, Billa Fallina, zvláštního agenta, majícího na starost úřad v Butte v Montaně, a vysvětlil mu svá podezření s tím, že by mohl tomuto případu věnovat všechen svůj čas. Fallin souhlasil. Ani ve Washingtonu se dlouho nerozhodovali. V půli července přišel Manisovi dálnopis, opravňující ho vést spolu s kancelářemi v Butte a Spokane šestiměsíční vyšetřování. RÁNO 19. ČERVENCE vešel Robert Merki do Mathewsova motelového pokoje v Santa Rose a všichni zmlkli. Někteří muži začali obdivně hvízdat a jiní se váleli smíchy. Merki, který obvykle vypadal jako účetní, na sobě měl sukni a halenku, ušitou podle vzoru jeho manželkou, včetně podprsenky a falešných prsou, punčocháče a krátkou šedivou paruku. Už předtím si v obchodě nedaleko Ukiah koupil pár 184

dámských černých bot. Od manželky si vypůjčil obří kalhotky. Dokonce šel tak daleko, že si oholil nohy, ruce a podpaží. Merki v žádném případě nechtěl, aby ho někdo poznal. „V pořádku,“ vyjádřil Mathews souhlas. Pak se vydali na snídani a Merki měl radost, že svým přestrojením ošálil číšnici, která ho oslovovala „madam“. Po jídle se opět sešli v motelu. Richard Scutari na ně už čekal. Pak, v přípravě na události onoho dne, přednesl žalm 91. Vybral si ho kvůli legendě, že ho za první světové války přednesl britský 91. pěší pluk před krvavou bitvou u Bellau Wood a pak z této prudké bitvy vyšel bez ztráty jediného muže. „Kdo v úkrytu Nejvyššího bydlí, přečká noc ve stínu Všemohoucího,“ začal Scutari se zavřenýma očima a skloněnou hlavou. „Říkám o Hospodinu: Mé útočiště, má pevná tvrz je můj Bůh, v nějž doufám. Vysvobodí tě z osidla lovce, ze zhoubného moru. Přikryje tě svými perutěmi, pod jeho křídly máš útočiště; pavézou a krytem je ti jeho věrnost. Nelekej se hrůzy noci ani šípu, který létá ve dne...“ Parmenter odvezl Merkiho na parkoviště u jezera Mendocino svým Cutlassem a ostatní je následovali. Zaparkovali přestupní vozidla na parkovišti a Merki odjel Cutlassem dolů na silnici 101 a pak do Willits, 30 kilometrů severně. Měl s sebou manželčin Ruger 357 Magnum, jenže v kufru. Zbylých jedenáct, oblečených obyčejně v džínech a tričkách, si kolem krků uvázalo šátky, natřeli si polštářky prstů lepidlem Krazy Glue a natáhli chirurgické rukavice. Pak nasedli do dvou pickupů. Jejich rozsazení bylo pečlivě promyšlené. Scutari, vyzbrojený puškou H & K ráže 9 mm, řídil zelené auto s provizorními výklopnými zadními dveřmi. Jeho auto mělo zablokovat obrněný náklaďák zepředu. Vedle něj seděl Mathews s pistolí Smith & Wesson 469 ráže 9 mm, jíž Barnhill koupil v Missoule po loupeži v Northgate. Mathews požádal Barnhilla o její zapůjčení. Na ložné plošině u výklopných dveří seděl Pierce s poloautomatickou puškou H & K ráže 308, disponující těžkou palebnou silou. Měl náboje s pláštěm, u nichž byla záruka, že projdou neprůstřelnými skly obrněného auta. Po překonání stráží měl Pierce hlídat silnici před nimi. Naproti němu seděl Dye s automatickou puškou AR-15 ráže 223 na podporu zmíněné těžší zbraně. Soderquist, sedící blíž ke kabině, držel nápis jako v Northgate: „Vypadněte nebo zemřete!“ Vedle něj byl Parmenter s jednou rukou položenou na „ballistnikovi“. U zadních výklopných dveří stála bedna s hřebíky do střešní krytiny. Druhý pickup řídil Yarbrough. Ten měl dojet obrněný vůz, až ho Scutari zastaví a skřípnout ho zezadu. Yarbrough byl vyzbrojen MAC-10, použitým k vraždě Alana Berga. Vedle něj seděl Duey s plně automatickým izraelským Uzi ráže 9 mm. Kemp a Evans měli brokovnice nabité hrubými broky. Barnhill měl stejně jako Pierce ve druhém autě na starost těžkou palbu s H & K a hlídání prostoru vzadu. I zde byla bedna s hřebíky do střešní krytiny. Muži odstartovali z parkoviště a přijeli do Calpelly, tam zabočili severně na silnici 101 a jeli asi tři kilometry, až se dostali ke štěrkové odbočce západně od hlavní silnice, 185

lemované malou vinicí. Pár stromů na malém ostrůvku mezi odbočkou a hlavní silnici vrhalo stín, ale na čekající muže pražilo červencové slunce a ti se koupali v potu. Kdyby studovali místní historii, dozvěděli by se, že opakují jednu scénu ze severokalifornského folkloru. Charles Bolles, známý jako Black Bart, v říjnu 1877 na kopci u Willits mezi Covelem a Ukiah přepadl dostavník. Bylo to v nebezpečné zatáčce, kde musel dostavník shodou okolností výrazně zpomalit. O něco výš na stejné silnici, jen o čtyři roky později, Bart přepadl dostavník Wells Fargo, jedoucí z Fort Ross do Guerneville. NA JIŽNÍM KONCI Willits Merki zajel na parkoviště McDonaldu u silnice číslo 101, které si začátkem týdne prohlédl. Tady byl nenápadný, ale zároveň bez problémů viděl na silnici. Obrněné auto mělo poslední zastávku před Willits v bance v Laytonville, asi 37 kilometrů severně. Do Willits mělo podle očekávání přijet v 11:15. Merki přijel o hodinu dřív, ale Brinkovo auto mělo hodinu zpoždění. Pro muže, potící se v pickupech pětadvacet kilometrů jižně, to bylo jako naschvál. Krátce po poledni, když už Merki začínal mít strach, že je něco v nepořádku, spatřil velké šedé auto, šinoucí se po ulici směrem k němu. Nechal ho projet, pak se pár kilometrů držel za ním a nakonec ho v jednom kopci předjel a udržoval od něj určitou vzdálenost. Jak se blížil k zatáčce, kde čekali ostatní, řekl do vysílačky: „Tady Breaker. Jsi tam, pane Blacku?“ „Příjem,“ odpověděl Scutari. „Tak přeju dobrej den,“ odpověděl Merki. Pak šlápl na plyn a odjel do Calpelly, kde počkal na parkovišti za halou klubu Calpella a kolejemi Northwestern Pacific Railroad. Na vysílačce sledoval kanál 9. „Pojďme!“ vydal pokyn Mathews. Dívali se, jak se Brinkovo auto šine po silnici kolem odbočky. Pickupům plným mužů nevěnoval ani jeden strážný pozornost. Scutari vyrazil s Yarbroughem přilepeným na nárazník. Obrněné auto dojeli, právě když dorazilo k nájezdu na kalifornskou silnici 20 a řidič přeřadil na první rychlostní stupeň. Pak na asi kilometr a půl dlouhé rovince zrychlil, přejel most nad řekou Russian a pak najel do pravotočivé zatáčky. Za zatáčkou začínal kopec končící levotočivou zatáčkou. Převýšení činilo na zhruba kilometru a půl 120 metrů. Přetížené auto při nájezdu do druhé zatáčky sotva jelo. „Okay, teď ho vem,“ řekl Mathews Scutarimu a zelený pickup přejel středovou čáru. „Hej, Aarone,“ řekl Brinkův řidič Paul Scott parťákovi Aaronu Davisovi, když pohlédl do zpětného zrcátka. „Koukni na ty blázny, co nás předjížděj.“ Scott se díval, jak ho zelený pickup předjel, prudce se zařadil do pravého pruhu a začal zpomalovat. Jelikož se plně věnoval autu před sebou, ani si nevšiml, že ho předjel i Yarbroughův pickup a jede vedle něj, dokud Scutari nešlápl na brzdu a Scott tak neměl kam uhnout. 186

Těžký náklaďák musel zastavit hned za zatáčkou. Když se muži v obou pickupech zvedli a namířili na ně zbraně, stráže překvapením ani nehlesly. Jeden muž zvedl nápis: „Vypadněte nebo zemřete!“ Všichni měli přes obličeje šátky, až na vysokého muže – Pierce –, který se drze nemaskoval. Mathews vyskočil z kabiny, doběhl k předku Brinkova auta, vyskočil na nárazník na straně spolujezdce a zařval na strážné, ať vystoupí. Oba však byli příliš šokovaní na to, aby zareagovali. Když na ně Parmenter namířil něčím, co vypadalo jako bazuka, vyvalili oči zděšením. Po pár sekundách bez odezvy Parmenter namířil H & K ráže 308 a prostřelil do horního vnitřního rohu čelního skla na straně řidiče tři díry o velikosti deseticentu. Když se strážní sehnuli, vypálil čtvrtou ránu nahoru vpravo do čelního skla na straně spolujezdce. Na Scotta dopadly střepy a lehce ho pořezaly na čele. Pierce schválně střílel vysoko, aby netrefil strážné, ale i tak dosáhl svého cíle. Mathewsovi, stojícímu na nárazníku, prosvištěly kulky kolem hlavy a hned na Pierce zařval: „Hej! Nestřílej!“ Stráže vyklopýtaly ven z auta s rukama nad hlavou. „Dáme vám všechno, co chcete,“ vykoktal jeden z nich. „Drž hubu!“ okřikl ho Parmenter. Scott zapomněl náklaďák zabrzdit; jakmile vyskočili, začal couvat. Lupiči s hrůzou sledovali, jak se jejich „zlatá husa“ začíná rozjíždět dolů po silnici. Randy Evans brokovnicí prostřelil zadní pneumatiky, takže se auto zhouplo a zastavilo v přímém úhlu k silnici. Scott pak opožděně zatáhl ruční brzdu. Když oba strážní leželi tváří zemi na krajnici, zabouchly se a zamkly dveře. Páčka k odemknutí přepravního prostoru na peníze však byla v kabině. To znamenalo, že lupiči musí dostat ven i třetího strážného vzadu. Na silnici v obou směrech probíhal dopravní ruch a projíždějící řidiči civěli na podívanou, která se zde odehrávala. Někteří si vzhledem k tomu, že jsou v Kalifornii, mysleli, že se tu natáčí nějaký film. Jiným, kteří viděli nebo slyšeli střelbu, došlo, že se něco děje. Několik motoristů zastavilo a schovalo se za svými auty. Richard Rea, majitel Reovy mlékárny v Ukiah, byl jeden z prvních motoristů směřujících na západ, kteří zastavili. „To snad není pravda,“ napadlo ho, když zíral na chaos před sebou. „Tohle je Ukiah a takové věci se tady nedějí.“ Jedna řidička, která viděla dost na to, aby jí došlo, co se děje, sáhla po vysílačce v autě a naladila kanál 9. „Jsem na silnici 20 mezi 101 a jezerem Mendocino,“ nahlásila na tomto tísňovém kanálu. „Asi deset maskovaných mužů se zbraněmi tu přepadlo obrněné auto!“ Merki, potichu sedící za klubem Calpella jen kilometr a půl od místa, to slyšel. „O co se jako snažíš?“ spustil na ní. „Vyvolat nějaký nepokoje? Nemůžeš používat vysílačku k šíření falešnejch informací!“ Evans, stojící na zádi Yarbroughova pickupu, viděl bočním okénkem Brinkova náklaďáku, že strážkyně uvnitř pro něco sahá. V domnění, že jde o zbraň, vystřelil do okna brokovnicí. Broky roztrhaly čalouněné sedadlo, ze kterého se těsně předtím zvedla. 187

Těžce otřesená žena se vzdala a vylezla bočními dveřmi u krajnice. I tyto dveře se zabouchly, když vystoupila. „Otevři ty dveře!“ zařval na ní Mathews. „Okamžitě ty dveře otevři!“ Žena chvíli nervózně zápolila s klíči a pak otevřela kabinu, kde byla páčka pro otevření zadního prostoru. Evans oběhl náklaďák a když byl u ženy – byla to Lisa Kingová, odcizená manželka manažera firmy – sklouzl mu šátek. Kingová se dívala přímo do jeho kulatého obličeje, dokud jí další muž nenařídil lehnout si u silnice vedle jejích kolegů. Také strážným odebrali zbraně, včetně pušky ráže 30-30 Kingové. „Nevím, jak se mi podařilo jí minout,“ zalapal po dechu Evans, který si oddechl, že ji nezabil. Když si znovu nasazoval šátek, začaly se mu třást ruce. Mathews skočil do prostoru pro peníze a zarazil se, když spatřil 30 velkých pytlů s penězi, úhledně naskládaných u stěny. Parmenter, Dye, Evans a Soderquist vytvořili hada na přesun pytlů z bočních dveří do zeleného pickupu. Mathews se sehnul pro první pytel. Vtom ucítil, jak ho Barnhillova pistole ráže 9 mm zastrčená za opaskem tlačí do břicha. Nevšímal si toho a podával pytle ven. Pistole se začala posunovat, až vypadla na podlahu. Zatáčka, kde náklaďák zastavili, pracovala ve prospěch lupičů. Neexistovala možnost, že by na ně narazilo policejní auto a policisté nebyli překvapeni. Nebýt však volání přírody, mohlo se toto překvapení týkat šerifa okresu Mendocino, který měl namířeno domů na oběd a býval by tudy přesně tou dobou projížděl východně směrem na kalifornskou silnici 20. Místo toho se však nejdřív zastavil odskočit si do budovy úřadu šerifa. Scutari a Yarbrough seděli v pickupech a monitorovali policejní vysílačky. Frekvence získali z průvodce Radio Shack. Naladili vysílačky na různé kanály státní i místní policie a šerifa, dokonce i na frekvence používané místními lesními protipožárními hlídkami. Scutari měl stopky a zatímco šly pytle s penězi od muže k muži, každých 30 sekund hlásil čas. Jak čas ubíhal, disciplína ustupovala ve prospěch osobních zájmů a muži se snažili pobrat, co se dá. Z dopravní zácpy se začínal stávat problém, protože mohla blokovat únikovou cestu. Randy Duey, se samopalem Uzi přes hruď, šel a hrál dopravního policistu. Křičel na řidiče: „Jeďte! Pokračujte!“ a mával rukou. Jeden řidič přívěsu se však rozhodl, že už toho má dost a začal se svým přívěsem pomalu předjíždět. Duey na něj křikl, ať zastaví a když to neudělal, namířil na něj Uzi. Náklaďák se skřípěním zabrzdil a pneumatické brzdy hlasitě zasyčely. Když Mathews vyndal asi polovinu pytlů, Scutari zavolal, že tam jsou už sedm minut, o dvě minuty víc, než bylo plánováno. Mathews v obavě, že to je příliš dlouho, nechal na místě asi 15 pytlů, vyskočil ze dveří obrněného auta, doběhl na pickup a zakřičel na ostatní, ať jdou. Yarbroughovo auto odjelo první. Scutariho auto, naložené těžkými pytli, chvilku nechtělo jet. Scutari několikrát prošlápl plynový pedál a nakonec se rozjel. Dye na silnici vysypal hřebíky. 188

Když byli asi 200 metrů daleko, Lisa Kingová se začala zvedat ze země. Pierce jí mimoděk vypálil nad hlavu rychlou dávku. Kingová sebou praštila na zem. „Proč jsi to udělal?“ zeptal se Parmenter. „Viděl jsem, že se zvedá,“ odpověděl Pierce. „Do prdele. Doufám, že jsem jí netrefil.“ Richard Rea, mlékař z Ukiah, přiběhl k tahači a zakřičel na řidiče, ať zavolá vysílačkou o pomoc. Ten však odpověděl, že mu vysílačka nefunguje. Asi 300 metrů od místa loupeže silnice přešla v rovinu, zhruba po kilometru a půl obě auta s kvílením pneumatik zabočila ostře doprava a s obratem 145 stupňů zamířila na Mariana Drive. Scutari při tom náhle spatřil mladou dívku nesledující kam jede. Už to vypadalo na nevyhnutelný boční náraz, ale Scutari se opřel o klakson. Žena trhla hlavou a se slabým vyjeknutím trhla volantem, takže se o vlásek vyhnula srážce. „Chlape, nebylo by to hrozný?“ řekl Mathews a krátce se zasmál. „Zmáknout perfektní operaci a zabít se při dopravní nehodě.“ Scutarimu tak bušilo srdce, že se nezmohl na odpověď. Vzadu, kde se připravovali na opuštění pickupu, si Pierce mezi kořistí všiml pušky Lisy Kingové. Za jednou zatáčkou ji hodil do křoví. Zelený pickup zastavil zadními výklopnými dveřmi blízko bílé dodávky bez oken na parkovišti v Pomo. Rozvážným tempem, aby nevzbudili pozornost lidí koupajících se opodál, naložili do dodávky peníze a zbraně. Pak si všichni na trička oblékli různé košile. Dye, Kemp, Evans a Soderquist nasedli do zelené Riviery a poklidným tempem jeli po vedlejší silnici na Calpellu. Věděli, že jde o to co nejrychleji splynout s davem. Jakmile byly peníze přeložené, zbytek mužů nasedl do dodávky. Yarbrough se vydal po vedlejší silnici západně od jezera Mendocino, přes Calpellu, podjel pod U.S. 101 a pak zamířil na nájezd na dálnici vedoucí na jih. Rivieru za 1 000 dolarů využili jen na tři minuty. Dye zajel ke klubu Calpella pouhý kilometr a půl z kopce. Zaparkoval u Parmenterova Oldsu. Merki tam na ně už trpělivě čekal. Muži otřeli své otisky z klik dveří a volantu Riviery, hodili klíče dovnitř a naskočili do Oldsu. Když vjížděli na nájezd na silnici U.S. 101 jižně na Ukiah, viděli tři policejní auta se zapnutými majáky, mířící na sever ke kalifornské silnici 20. Mathews počítal, že když policie dostane zprávu o tuctu mužů s automatickými puškami, počká s akcí na posily. Policisté však krátce po příjezdu na místo učinili překvapivý objev. Jeden z policistů, prohlížejících prostor pro peníze, pohlédl vlevo a spatřil na podlaze pistoli. Tužkou ji zvedl za rám spouště a viděl, že jde o Smith & Wesson ráže 9 mm. „Hej,“ řekl strážným od Brinka, „patří tohle někomu z vás?“ Všichni tři se na pistoli podívali. „Poslyšte,“ řekl Davis, který jezdil s brokovnicí, „tohle vypadá jako ta, kterou na nás mířil ten vůdce.“

189

Po 5 kilometrech směrem na Ukiah sjel Yarbrough na odbočku na starou silnici a další kilometr a půl jel po Orrs Spring Road. Jel po klikaté silnici do kopce porostlého borovicemi až ke skládce, která signalizovala jejich tábor. Víc než hodinu strávili taháním peněz z dodávky a vláčením pytlů dolů po příkré cestě mezi husté stromy, kde měli uložené jídlo a pití. Zapnuli vysílačky na baterie, aby se mohli uvolnit a poslechnout si horečnatou policejní aktivitu. Plán byl takový, že Yarbrough pojede zjistit, jak moc je v Ukiah horko a sejde se s Merkim na stanici Standard na Station Street. Mathews, Duey, Pierce, Barnhill, Scutari a Parmenter v lese otevřeli jeden pytel peněz a každý si vzal 10 000 dolarů pro případ, že by se museli rozdělit. Kapsy a ponožky si napěchovali penězi. Parmenter se vydal hlídkovat k silnici, zatímco ostatní se pustili do Scutariho zásob jídla. Jak jedli a začali se uvolňovat, nedokázali potlačit radost z úspěchu mise. Dopodrobna si vyprávěli své různé pohledy na loupež a když Mathews popisoval, jak popadl pistoli a vyskočil na nárazník obrněného auta, mimoděk si sáhl na opasek. „Ach, kurva! Ach, do prdele!“ zařval a vyskočil. Zatímco si prohledával kapsy u kalhot v naději, že najde to, o čem věděl, že je pryč, ostatní si vyměňovali zděšené pohledy. Barnhill věděl, že to byla pistole, kterou koupil v Missoule po loupeži v Northgate, ještě než dostal identitu „Keitha Merwina“. Teď mají federálové rozhodně nejméně jedno jméno, po kterém jít. „Ach, Andy,“ řekl mu Mathews, „fakt mě to mrzí.“ „No,“ řekl Barnhill s typickým klidem, „řek bych, že budu muset udělat nějaký změny.“ Mathews byl celý bez sebe výčitkami. Parmenter mezitím hlídkoval v křoví u Orrs Springs Road, když ke skládce pomalu přijelo auto a zastavilo. Řidič vyskočil ven, prošel asi tři metry od Parmentera, rozepnul si kalhoty a začal močit do křoví. Parmenter se ani nepohnul, aby ho nespatřil. Když byl muž hotov, vrátil se do auta a odjel. Parmenterovi trvalo několik minut, než popadl dech a prodral se hlouběji do lesa. Pro partu, která jela zpět do Ukiah, to byl divoký výlet, skládající se z promeškaných schůzek, změn v plánech a obyčejné paniky, když viděli toto malé město přeplněné agenty FBI ze sanfranciského oddělení. Merki vysadil Kempa a Soderquista u Chevroletu Camaro, kterým Soderquist přijel ze Salinas. Odtud tito dva pokračovali do Santa Rosy vyčistit pokoje v motelu a ujistit se, že tam nic nezůstalo. Evanse a Dyeho vysadil u nákupního střediska s tím, že se za hodinu vrátí. Tato dvojice pak zabíjela čas nakupováním a Merki ho zabíjel bezcílným ježděním. Když se vrátil, viděl, že koupili nějaké košile a rádio. Merki odvezl Evanse severně na State Street k motelu Aladdin, kde ho nechal vystoupit kvůli schůzce s Yarbroughem. Merki s Dyem pak zabíjeli čas ježděním kolem dokola. Evans vešel do motelového pokoje, ale Yarbrough tam nebyl. Rozhlédl se kolem a pod postelí našel MAC-10, který Yarbrough použil k loupeži. Rozhodl se počkat na jeho návrat a věnoval se odpočinku, dokud z parkoviště neslyšel bouchnout dveře 190

od auta. Přes záclony spatřil muže v oblecích, doprovázející tři Brinkovy strážné do jiného pokoje v motelu. V myšlenkách se okamžitě vrátil ke chvíli, kdy mu sklouzl šátek a strážná si dobře prohlédla jeho obličej. Evans zpanikařil, počkal, až zajdou dovnitř, pak vyklouzl ven, prošel zadem a vydal se do motelu Lou Ann několik bloků jižně, kde byl zaregistrovaný už dřív. Rychle vklouzl do pokoje 233 a potýkajíc se s dechem se snažil uklidnit. Merki a Dye propásli plánovanou schůzku s Yarbroughem na stanici Standard. Po patnácti minutách čekání odjeli k Aladdinu, kde spatřili Yarbrougha stojícího v trenkách a tričku ve dveřích svého pokoje. Řekl jim, že nenašel Evanse. Merki, stále v ženském oblečení, řekl, že se s Dyem ubytují v nedalekém motelu a kdyby ho našli, zatelefonují. Merki čekal v autě, zatímco Dye šel dovnitř, zaregistrovat je jako „John Carlson s manželkou“. Koupili si sušenky a pivo a noc strávili posloucháním policejních vysílaček a koukáním na televizi. Soderquist a Kemp se vrátili ze Santa Rosy zhruba kolem oběda. Soderquist Kempa vysadil u motelu Aladdin, aby šel za Yarbroughem a pak pokračoval k motelu Lou Ann. Zaparkoval o pár bloků dál. Když se blížil k motelu, spatřil dva muže v oblecích mluvit s manažerem motelu. Přesvědčený, že to jsou agenti FBI, spěšně došel k Evansově pokoji. Zaklepal na dveře a zevnitř se ozvalo, kdo je. Když se identifikoval, Evans otevřel dveře na malou škvíru a div ho nezatáhl dovnitř. Soderquist rychle zamknul, pak se otočil a viděl, že Evans má mokrý hadr a umyl s ním zdi pokoje. „To snad ne, člověče,“ řekl, lapaje po dechu. „Měli jsme se zbavit otisků prstů!“ Soderquist pohlédl otevřenými dveřmi do koupelny a spatřil, že Evans namočil všechno své oblečení do vany. „Proč to děláš?“ zeptal se. „Chlape, musíme zničit všechny stopy,“ řekl Evans, dál zuřivě drhnoucí zdi. Pak přiběhl k namočenému oblečení a začal ho ždímat. Když to udělal, hodil ho pod postel a v tu ránu na něj zapomněl. Zůstalo tam ve skutečnosti ještě rok, než tuto místnost přišel prohledat FBI. „Poslyš,“ řekl nakonec Soderquist, „myslím, že v motelu je FBI. Musíme se rozdělit.“ Vymysleli únikový plán, podle kterého se Soderquist dostane do svého Camara a sejde se s Evansem asi o pět bloků dál. Zapomněli se však domluvit, jakým směrem se vydají. Soderquist vyklouzl ze dveří a opět nasedl do auta. Dupl na to a přijel na místo, které považoval za kontaktní, ale Evans tam nebyl. Chvíli jezdil kolem a pak si řekl, že ho FBI musel zatknout. Proto se vydal jižně na U.S. 101 a zamířil do Santa Rosy. Evans se dostal z motelu, ale zamířil přesně na opačnou stranu, než kde čekal Soderquist. Když se neukázal, Evans si řekl, že ho má FBI. Protože byl bez auta, vydal se poklusem přímo ven z města. Držel se mimo silnici a uháněl křovisky, poškrábaný na rukou i obličeji. Když dorazil k dráze Northwestern Pacific, držel se jižně podél kolejí, dokud si nemyslel, že je bezpečné vrátit se na silnici a stopovat. 191

Ostatní lupiči v kopcích na Orrs Springs Road poslouchali policejní vysílačky a bavili se tou show. Věděli, že FBI čeká na brzké nasazení vrtulníku ze Santa Rosy. Netrvalo dlouho a skutečně uslyšeli burácení vrtulníku. Mathews, navzdory hustému lesnímu porostu, přiběhl ke stromu a objal kmen, aby ho nebylo vidět. Zařval na ostatní, ať to udělají také, ale ti zůstali sedět na stráni a smáli se. Bylo jasné, že i kdyby vrtulník přeletěl nad nimi, pilot je v žádném případě nemůže přes hustou vegetaci vidět. Yarbrough přišel asi o půlnoci do motelu, kde byli Merki s Dyem a řekl jim, ať odjedou Parmenterovým Olds do Santa Rosy a čekají. On a Kemp chtěli jet dodávkou Ford do úkrytu v kopcích a vyzvednout ostatní. „Určitě se dívejte po Evansovi,“ připomněl jim na odchodu. Mathews krátce po 1. hodině v noci uslyšel, že u skládky zastavilo auto, a pak někoho slyšel vejít do lesa. Poté se ozvalo ostré hvízdnutí. „To je Gary. To je on!“ Mathews už se chtěl vydat směrem ke zvuku. „Sakra, Bobe,“ zašeptal Pierce chraplavě. „Počkej, až se sám identifikuje, než mu dáme vědět, že jsme tady.“ „Nenajde nás,“ protestoval Mathews. „Dobře, ale je pěknej nesmysl vyjít ven, jestli to je agent FBI,“ začal Pierce trochu zvyšovat hlas. Než se mohli hádat dál, poznali siluety Kempa a Yarbrougha. „Člověče, vážně to tam vře,“ oznámil Yarbrough. „Ukiah je plný federálů a tipuju, že zejtra to bude ještě horší.“ Mathews začal zvažovat další kroky, zatímco Yarbrough pokračoval: „Už jsem poslal Merkiho a Dyeho do Santa Rosy. Ale máme problém. Nemůžeme najít Evanse ani Soderquista.“ „Myslíš, že je dostala ZOG?“ zeptal se Mathews. „Nemám představu,“ odpověděl Yarbrough klidně. „Kašlu na to, padáme,“ řekl Pierce. „Jo. Přesně,“ souhlasil Mathews. „Vezmeme prachy do dodávky a vypadneme odtud.“ Dotáhnout pytle s penězi nahoru k dodávce bylo mnohem těžší, než je přivléct sem. Byla to obrovská práce; každou cestu museli absolvovat v černočerné tmě. Parmenter se nakonec zhroutil vyčerpáním. Při jedné cestě nahoru Pierce položil pytel a poplácal se po ponožkách. „Kruci!“ vykřikl. „Po cestě mi vypadlo těch 10 000, co jsem měl v ponožkách!“ Nakonec si s Yarbroughem klekli na kolena a začali potmě prohledávat cestu. Naráželi při tom na svazky bankovek. „Hej!“ zavolal Mathews. „Máme spoustu peněz, Bruci. Nestarej se o to. Musíme jet!“ Pierce pročesal poslední křoví, pak pokrčil rameny a zvedl pytel s penězi. S nakládkou dodávky skončili po 2. hodině ráno. „Nemá smysl vracet se zpátky do Ukiah,“ řekl Mathews, když Yarbrough nastartoval. „Jeď západně po týhle silnici. Dostanem se tak na Coast Highway a můžeme se tam tudy vrátit do Santa Rosy. 192

O PĚT MĚSÍCŮ později byly na cestě do kopců dva páry z Ukiah a při prudkém stoupání po Orrs Springs Road se jim zavařil motor. Odstavili tedy auto na širokém místě v zatáčce s tím, že ho nechají vychladnout. Jeden z mužů si šel odskočit do křovin asi metr a půl dolů z kopce. Když moč začala dopadat na zem, uslyšel zvláštní zvuk. Neznělo to jako proud dopadající na listy a křoví. Muž se podíval lépe a zůstal jako zkoprnělý, když spatřil chuchvalec zplesnivělých peněz. Zavolal na ostatní, posbírali všechny, co našli a vyskládali je na kapotu. Nevěděli, co s nimi dělat, tak je přivezli zpět do Ukiah, kde jeden příbuzný zavolal šerifovi a oznámil mu nález. Reakce dispečera byla chladná, ale řekl jim, že pokud chtějí, mohou peníze přinést. Muž, který se vymočil na větší obnos peněz, než kdy předtím vůbec viděl, je zabalil do novin, přišel s nimi do kanceláře šerifa, položil je na pult a řekl zástupci šerifa, ať se na ně podívá. Za pár minut byl vyrozuměn FBI v Santa Rose. Nálezce se pak ocitl na zadním sedadle šerifova auta, mířícího zpátky nahoru po Orrs Springs Road, aby jim ukázal, kde to našel.

193

Kapitola 8 HNUTÍ PŘEŽITÍ: MUŽ, KTERÝ SNĚDL PSA Zvonění telefonu už šlo Kenu Loffovi na nervy. Modlil se, aby to zase nebyla spojovatelka. Ztěžka zvedl sluchátko. „Mám pro vás hovor na účet volaného od někoho z Calvinu. Zaplatíte za něj?“ zeptala se spojovatelka. Zatraceně, pomyslel si Ken. Byl to čtvrtý telefonát od Randyho Evanse, používajícího krycí jméno, za jediný den. Hovory na účet volaného by ho mohly odhalit, kdyby cokoliv, co se stalo včera v Kalifornii, bylo vysledováno k Mathewsovi. Ken neznal celý příběh, jen že něco bylo vyloupeno. Když Ken včera pracoval v cementárně, jeho žena Marlene a David Lane přijali několik telefonátů od mužů, kteří nezávisle na sobě říkali, že je všechno v pořádku a míří domů. Soderquist zavolal, aby jim řekl, že má strach, že ho někdo sleduje, tak míří domů do Salinas. Dnes, v pátek, se Evans zběsile snažil najít skupinu. „Ano, zaplatím to,“ řekl Loff. „Marblesi,“ řekl mu Evans krycím jménem, „slyšel jsi o Carlosovi? Jak se s ním můžu spojit?“ „Klídek, Calvine. Kde jseš teď?“ „Jsem v Coalinga,“ odpověděl Evans. Loff žil v Kalifornii dost dlouho na to, aby věděl, že Coalinga je malé město v kopcích na západním okraji San Joaquin Valley, jihovýchodně od Fresna. Znepokojený Evans měl namířeno domů do Rosamondu. „Musíš přijet do Rena, Calvine,“ řekl mu Loff. „Mluvil jsem s Carlosem a počkají tam na tebe. Doraž do Fresna nebo někam a jeď autobusem.“ „Díky, Marblesi,“ řekl Evans. „A nezapomeň, kámo. Nezhasínej žárovku.“ To byla narážka na Loffovu roli dohlížitele nad rodinami mužů, kteří budou chyceni. Evans byl ze své izolace evidentně nervózní. Lupiči, kteří se schovávali v lesích, se později sešli v Santa Rose s těmi, kdo zůstali v Ukiah. Neukázali se jen Evans a Soderquist. Pierce a Duey se odtud vydali rovnou na východ, zatímco Mathews s ostatními odjel do Salinas hledat nezvěstné. Soderquista nenašli, ale dozvěděli se o nepříjemné situaci Evanse, tak Mathews domluvil setkání s Loffem v Renu. Cesta byla klidná, vzhledem k postavení mužů jako nejhledanějších banditů na Západě, až na jeden incident. Nějakému autu na mezistátní silnici číslo 80 střílelo z výfuku a Scutari, řídící útěkovou dodávku, to slyšel. Srdce mu skočilo až do krku a začal zběsile troubit na ostatní, aby zajeli ke krajnici, což sám také udělal. Jimmy Dye bojoval s vietkongem. Teď si mohl představit, jak se cítili – útočící ze zálohy, zasazující rychlé a přesné údery, a pak se anonymně rozpouštějící mezi venkovským obyvatelstvem. Stále se vracející bolesti hlavy po zranění šrapnelem představovaly bolestnou památku na cestu po Vietnamu s námořní pěchotou, a co bylo ještě horší, památku na chladné opovržení, jímž ho po návratu zahrnuli vlastní spoluobčané. 194

Dye se v dodávce na cestě s Yarbroughem a Merkim usmíval, když si uvědomil, že se role obrátily. Agenti FBI se ještě přehrabovali náklaďákem v Ukiah, aniž tušili, kdo je nepřítel. V Dyeovi toto vědomí vyvolávalo elektrizující vzrušení. Teď by pro Mathewse udělal cokoliv. Když Mathews vycítil oddanost svých mužů, byl nadšený. Cítil, že jsou nahoře. Jeho starosti s penězi skončily. V kufru auta měl lepidlo na spojení pravice. Teď měl prostředky na vytvoření guerillové armády, jakou pravice nikdy neviděla, ani Minutemeni Boba DePugha, ani nikdo jiný. Když večerní slunce osvětlovalo západní stranu Sierra Nevady, skupina lupičů stoupala po Donner Pass k jezeru Tahoe. Než dosáhli vrcholu, už byla tma. Pak rychle sjeli k Renu, které se najednou objevilo jako jasně svítící bod ležící na Great Basin. Hotel Holiday Inn v Renu je nápadný, křiklavě osvětlený monolit za mezistátní silnicí 80. Když přijížděli na parkoviště, byli ještě stále rozradostnění z loupeže. Jakmile Scutari spatřil světla Rena, s vědomím, že mají v kufru auta několik milionů dolarů nedokázal potlačit vzrušení. „Hej, Denvere,“ chytil Parmentera za ruku, když šli k hotelu. „Poslyš, proč to nevezmeme dovnitř a nepoložíme to všechno na hrací stůl s kostkama? Jeden hod, Parmentere! Double nebo nic!“ Samozřejmě si dělal legraci. Jeden velký hazard za dva dny byl až dost. Scutari dokonce ani nehodil čtvrťák do hracího automatu. Evans se dostal stopem do Sacramenta a pak autobusem do Rena. Do města dorazil asi o půlnoci a jeden z mužů pro něj dojel. Tato devítičlenná skupina se poprvé po dvou dnech dobře vyspala a ani se neobtěžovala postavit přes noc hlídky k autům. Naštěstí pro ně se na parkovišti žádní zloději neobjevili. Dye s Barnhillem ráno sjeli s dodávkou do myčky a vyluxovali ji. Pak všechno otřeli, aby zlikvidovali otisky. Cestou z Rena se zastavili na exitu Sparks a hodinu počkali, než Mathews se Scutarim dovezou dodávku Ostroutovu zeti, žijícímu ve Sparks. Dali mu peníze na její přestříkání a požádali ho, ať ji prodá. Pierce a Duey dorazili do Boise jako první, protože jeli před skupinou. Záď jejich auta, zatížená třetinou lupu, téměř drhla o silnici, jak uháněli do Idaha. Pytle s penězi vynosili do obýváku Merkiho zchátralého domu na North 10th Street. Pierce cítil, že toto je pro skupinu bod zlomu a chtěl, aby byla zodpovědnější. Na jeho vkus se příliš rychle rozrostla o příliš velký počet lidí. Mathews dovedně překlenul základní světonázorový rozkol mezi náboženskými a politickými členy skupiny. Konkurence mezi Mathewsem a Piercem však dál narůstala. Pierce ho dokázal akceptovat jako celkového vůdce, předsedu představenstva, ale Bob neměl oprávnění převzít celkové vedení. Ze začátku jim dával najevo, že jsou společenství a dělala se skupinová rozhodnutí. Jenže pak se Mathews snažil všechno řídit sám. Z Rena do Boise to bylo 685 kilometrů jízdy, prakticky celou dobu po poušti. Než do Merkiho domu jako poslední dorazil i Yarbrough, byla už dávno tma. Po cestě Mathewsovi málem přivodil infarkt a muži se tím ještě bavili. U Winnemucca, kde silnice U.S. 95 vede do severního Oregonu, jel Yarbrough pustým údolím za Mathew195

sem. Když se setmělo, Gary vzal červenou přenosnou svítilnu, kterou měl v dodávce a zasvítil s ní na Bobovo auto, jako to dělají policejní hlídky. Mathewse se už začala zmocňovat panika, než mu došlo, že to je Yarbrough. Reagoval na to zahrozením pěstí z okénka. Yarbrough se tím dobře pobavil. U Merkiho doma začali po skupinkách počítat kořist a u obsahu kufru prvního auta se rychle dostali k milionu. Každá spočítaná hromádka se položila na kuchyňský stůl. Brzo celá hromada dosahovala skoro ke stropu. Sharon Merkiová s dcerou Suzanne házely plastikové obaly a pásky do kamen a pak na svazky peněz natahovaly gumičky. Robert Merki si při počítání balíčků bankovek všiml, že některé mají nahoře označení „Brink“. Ty likvidoval a ostatním doporučil, ať to dělají také, pokud nějaké najdou. Skupina počítala větší bankovky s tím, že jednodolarovky a pětidolarovky bude počítat zítra. Nestihli to ani za celou noc. Kdyby ano, došli by k celkovému součtu 3,8 miliony. Euforie otupila Mathewsovy obavy z toho, že v obrněném autě ztratil Barnhillovu pistoli. Kolem 23. hodiny svolal Pierce, Dueyho, Yarbrougha a Parmentera, tedy užší kruh, do malé ložnice za zadním krytým vchodem, probrat výplatní systém a rozdělení peněz. Byla to ta nejméně vhodná doba pro přednesení Pierceových stížností, ale ten to stejně udělal. „Víš, Bobe, některý z nás maj obavy ohledně toho, jak řídíš věci bez rozmyslu,“ začal Pierce. „Podívej, je mi líto to s tou pistolí, řek jsem vám...“ hájil se hned Mathews. „Nejde o tu pistoli, Bobe,“ skočil mu do řeči Pierce. „Andy udělá nějaký opatření. Jde o víc. Musíš nám dát víc pravomocí. Měli bysme se rozdělit do menších skupin, abysme se taky mohli podílet na nějakejch rozhodnutích.“ Mathews tuto kritiku pojal jako osobní útok. „Podívej, jak daleko jsme se dostali za necelej rok,“ začal argumentovat. „Ale to neznamená, že to tak půjde i dál. Takhle jsme se nedomluvili, Bobe,“ odpověděl Pierce. Oba pak zvýšili hlasy a začali si skákat do řeči. Mathews chtěl rozdělit peníze mezi ostatní bílé skupiny, což byl důvod, proč vytvořil svůj gang. Pierce křičel, že ho to nezajímá. Co chtěl on a ostatní bylo větší slovo v uspořádání skupiny. Hádka nabrala na intenzitě a šlo ji snadno slyšet i mimo místnost. S pohledem na hromady peněz na jídelním stole a na zbraně začínali být muži nervózní. Nejen proto, že si mysleli, že se Pierce snaží sesadit Mathewse, ale protože by rvačka mohla přimět sousedy zavolat policajty. Jak křik rostl, Scutari začal přecházet sem a tam, zneklidněný hádkou, ale ještě víc tím, že ho do místnosti nepřizvali. Myslel si, že by se místo dohadů měli modlit k Jehovovi s díky za úspěšnou misi. Do Boba se začali pouštět i Yarbrough a Duey. Jak se dál rozohňovaly emoce, s Mathewsem začal lomcovat vztek. Byl jako zvíře zahnané do rohu, točící se kolem a startující po každém, kdo se přiblíží na dosah. Mathews tak zčervenal v obličeji, že 196

Yarbrough nabyl přesvědčení, že se ho už chystá praštit. Proto se vrhnul vpřed jako první, skočil na něj a proběhl s ním přes celou malou místnost. Merkiová toho slyšela dost a byla to opravdu kompromitující slova. Sharon vyběhla ze zadních dveří kuchyně. „Hej, chlapi!“ snažila se překřičet hádající se muže. „Za náma je ulice a hned vedle nás domy. Budete se muset ztišit!“ V místnosti najednou zavládlo ticho. Muži si vyměnili pohledy a pak se podívali na Sharon. Všichni se snažili znovu ovládnout, protože věděli, že má naprostou pravdu. „No, víš, Bobe,“ začal Duey, když se zase uklidnil. „Bereš si toho na sebe až moc. Máme o tom mluvit všichni.“ „Nezpochybňuju, že to vedeš, ale děláš všechna rozhodnutí, Bobe,“ řekl Pierce rozhodným, ale klidným tónem. „My to taky dokážeme.“ Tato debata, teď už aspoň civilizovaná, trvala dalších 10 minut. Když úzký kruh vyšel ze zadní místnosti, Bob všechny shromáždil, aby je seznámil s výsledkem. Dojde k rozdělení funkcí. Pierce vezme jednu skupinu, jakýsi „požární tým“, na jiné místo. Duey bude mít na starost školení rekrutů. Parmenter bude plánovat další zásobování – eufemismus pro loupeže – a Yarbrough atentáty. Mathews bude dál fungovat jako koordinátor, plánující strategii a nábor členů. Poté jim oznámil, že vybrali některé bílé skupiny, mezi které se rozdělí kořist. „Musíme se podělit o to, co nám dal Jahve,“ přednesl monotónně. Mezi vybranými skupinami byla ta, které patřila jeho věrnost především, Národní aliance vedená jeho idolem, Williamem Piercem; Knights of the Ku Klux Klan z Caroliny, vedení Frazierem Glennem Millerem; Louis Beam, bývalý texaský vůdce Klanu; Tom Metzger, vůdce White Aryan Resistance v Kalifornii; Bob Miles a jeho Mountain Kirk; a Butlerovy Árijské národy. Mathews rovněž hodlal věnovat několik osobních příspěvků. Bylo mezi nimi i 10 000 dolarů pro Dana Gaymana a jeho Církev Izraele v Missouri. Chtěl, aby se Gayman postaral o Zillah, kdyby se mu něco stalo. Mathews pak stanovil, že každý člen gangu bude dostávat půlroční výplatu 10 000 dolarů a každý účastník loupeže v Ukiah dostane bonus 30 000 dolarů. Pierce si s sebou vezme část kořisti pro svou skupinu a zbytek zůstane v pokladně. Dye dostal na cestu do Philadelphie 45 000 dolarů; z toho 20 000 bylo pro Toma Martineze – 10 000 šestiměsíční výplata a 10 000 na jeho právní náklady; 12 500 měli dostat George Zaengle a Bill Nash. Prvních 10 000 byl jejich plat a zbytek peníze na výlohy s jejich přestěhováním do Bílé americké bašty. Scutari kroutil hlavou. Během hádky v zadu už byl skoro rozhodnutý odejít, protože cítil, že skupina postrádá disciplínu. Když však viděl, jak to skončilo, byl překvapený. Miloval sledovat Mathewse, nesporného mistra manipulace. Scutariho to ohromovalo. Jak může člověk zuřit, až mu z očí srší vražedné nepřátelství a za minutu mluvit takhle mírně? Tohle je něco víc než jen předstírání, byl Scutari přesvědčený. Tohle musí být skutečné. 197

Když schůzka skončila, Pierce řekl Parmenterovi, že svůj tým připraví a přibere dobrovolníky pro příští „zásobování“. Pak vzal šest látkových tašek, každou se 107 000 dolary, a spolu s Richiem Kempem odjeli. Když byl Pierce pryč, Mathewse začalo štvát, že si odvezl 642 000. Nikdo nečekal, že si vezme tolik. Chvíli se nad tím vztekal a pak se rozhodl, že si část peněz musí vyžádat zpět. „V KALIFORNII MÁME spoustu peněz, Marblesi!“ řekl Mathews Loffovi do telefonu v neděli kolem poledne. „Chci, abys odešel z tý práce v Portland Leigh, přijel sem a vzal s sebou Lanea. Budu ti platit 20 000 dolarů ročně. Nezdaněnejch.“ Loff cítil, jak v něm po těchto zprávách narůstá euforie. Věřil, že se boj jednoho dne musí vystupňovat. Teď musel brát nebo nechat být. David Lane od doby, kdy denverská policie uprostřed července oznámila, že ho hledá kvůli Bergově vraždě, zůstával u Loffa na seníku. Přijeli se na něj podívat jeho sestra Jane s manželem Carlem Franklinem a přivezli nějaké články, vystříhané z denverských novin. V jednom se psalo o otevřeném dopise, který poslal denverským i jiným médiím, v němž popřel, že by byl ve večer Bergovy vraždy ve městě. „Neměli jsme ho zabíjet,“ řekl Lane Loffovi po přečtení těch článků. „Udělali jsme z něj mučedníka.“ Lane požádal Franklina, aby prodal žlutý VW, který u něj v Eastonu nechal. Lane s Loffem hodili do Loffovy Toyoty kombi pár věcí a vydali se na dlouhou jízdu do Boise. Kolem nedělního poledne zůstali v Merkiho domě jen Mathews, Scutari, Dye a Barnhill. Barnhill, který už plánoval pár životních změn, se vydal o pár bloků dál do domu dcery Sharon Merkiové, Suzanne Stewartové, aby mu přebarvila vlasy. Loff s Lanem přijeli do domu Merkiových asi ve 22 hodin, když tam byl jen sedmnáctiletý Kurt Merki. Zatímco čekali na Mathewse, Ken si všiml na podlaze v kuchyni plátěných tašek a prádelních pytlů a došlo mu, co v nich je. Mathews se brzy vrátil i se svým doprovodem a Loff si všiml, že má Andy Barnhill světlejší vlasy. Když se na to zeptal, Barnhill mu začal vyprávět o loupeži u Ukiah, jak šlo všechno hladce a jak padlo jen pár výstřelů. Došlo tam však k jedné chybě a to je ten důvod, proč má zesvětlené vlasy. Vypadá to, že si Bob půjčil jeho nový Smith & Wesson ráže 9 mm, vyprávěl Barnhill klidně, který si koupil v Missoule za peníze čerstvě získané při krádeži v Northgate. Bob ji pak na místě činu ztratil. Je jen otázka času, než tu pistoli vystopují. Ken, který se zamyslel do budoucna, dostal strach – nejen kvůli Barnhillovi, ale i kvůli sobě. Byl celý nesvůj ještě ve chvíli, kdy mu Barnhill předával klíče od svého domu v Laclede s prosbou, aby se tam zbavil jakýchkoliv důkazů. Loff řekl, že udělá, co může. „Získali jsme skoro čtyři miliony dolarů, kámo,“ přeladil Bob na veselejší notu. Vysvětlil Kenovi, jak rozdělili peníze a pak mu předal malý svazek bankovek. Byl to Bobův bonus 30 000 a po Kenovi chtěl, aby ho doručil Debbie s instrukcemi, jaké 198

účty má zaplatit, protože se nějakou dobu neplánoval vrátit do Metaline Falls. Něco z toho bylo vybráno pro program náhradní matky v Portlandu, který určil náhradní matku pro odnošení Bobova dítěte. Pak Bob přešel k hromadě látkových pytlů v kuchyni se slovy, že má pro Loffa další práci. „Chci, abys je vzal a schoval je na svojí farmě,“ řekl a dodal, ať použije cokoliv, co potřebuje pro farmu. „Je tam milion a půl, kterej nám pomůže do velkýho boje, kterej je před náma. Z Arkansasu přijede chlap, kterej zřídí výcvikovej tábor pro naše nový chlapy a chtěl bych, abys s ním spolupracoval a pomoh mu to vybudovat a vybavit tady z těch peněz.“ Pár pytlů otevřeli a Ken se podíval na hory zelených papírků, co v nich byly. Ten pohled ho ohromil a v tu chvíli byl přesvědčený, že chce se svým přítelem hrát až do konce, místo aby běžel na nejbližší policejní stanici, což by možná ještě před rokem udělal. Když Lane s Loffem strkali pytle do lepenkových krabic a přelepovali je lepicí páskou, bylo už dlouho po půlnoci. Loff se vzbudil v pondělí v 5 hodin ráno jen po pár hodinách spánku, naložil krabice do své Toyoty a vydal se na desetihodinovou jízdu severním směrem. Richie Kemp, stále bydlící u Loffa v suterénu, byl právě v domě, když se Loff odpoledne vrátil. Vzali spolu několik dvacetilitrových plastových sudů a naplnili je penězi. Pak je zakopali v Loffově stodole před králíkárnou do metr a čtvrt hlubokých děr. Od manželky si vzal nějaké krabice od margarínu, aby mohli další peníze pohřbít i jinde. 60 000 dolarů zakopali na zahradě. Další schovali pod krytou garážovací plochu u stohu sena a do podkroví. Uprostřed července jeho farma skutečně rašila zelení. V úterý zajeli Loff s Kempem do Metaline Falls a nahoru do Lead King Hills předat Debbie Mathewsův podíl. Ta manžela poslední dobou moc neviděla a zeptala se, co dělá. Loff jí odpověděl dvojznačně. Debbie mu nato podala článek ze spokanských Spokesman-Review, vyšlých minulý pátek, kde se psalo o loupeži v Ukiah. Když si ho četl, po tváři se jí rozlil široký úsměv, ale nic neřekla. Muži odjeli, aniž by jí cokoliv popřeli nebo potvrdili, ale Loff byl přesvědčen, že to ví. Zdálo se, že ty kecy „vědět jen to, co musíš,“ které Mathews kázal, putovaly širokým okruhem lidí. Una Mathewsová, osm měsíců ovdovělá a stále bydlící v úhledném domě vedle svého syna, také myslela na Robbieho. Věděla, že cestuje po zemi a mluví o své věci. Jednou se ho zeptala, jak si může dovolit tolik cestovat. Bob mamince řekl, že mu cesty platí jeden bohatý mecenáš. Ale neřekl jí, že to je Brink. TEN DEN, kdy Loff odjel do Boise, vzal Scutari jedno ojeté auto a s Mathewsem, Barnhillem a Dyem zamířili na jih. Když přijeli do Laramie, Bob se s nimi rozloučil a šel domů k Zillah. Scutari s ostatními pokračovali na jihovýchod. Cestou se stavili 199

v Schell City v Missouri navštívit Dana Gaymana, pastora Identity, jenž byl před pár lety nedůvěřivý k programu jednoty pastora Butlera. Scutari mu nabídl příspěvek 10 000 dolarů a řekl, že Mathews chce, aby poskytl útočiště těm z „undergroundu“, kdo se dostanou do potíží. Gayman se podíval na peníze a pak na Scutariho. „Je to čistý?“ zeptal se. „Mám tím na mysli, že se říká, že vy chlapi na Severozápadu jedete v padělání. S tím nechci mít nic společnýho.“ Scutari se zasmál a ujistil ho, že to jsou skutečné bankovky Federální rezervy, ačkoliv to neznamená, že je uznává víc než padělky. Gayman si peníze vzal a než odjeli, za všechny tři se pomodlil. Po dvou těžkých dnech na cestě z Boise dorazili do Gentry v Arkansasu a zastavili se u Ardie McBreartyho, člověka protestujícího proti daním, který Scutariho seznámil s Identitou. Ardie byl příjemný chlapík s ironickým úsměvem, prořídlými vlasy a hubenou postavou. Ve svých 56 letech létal po celé zemi a pomáhal lidem bojovat proti finančnímu úřadu. Stejně jako Scutari byl odborník na ovládání analyzátoru stresu v hlasovém projevu. Na druhý den byl pozván Randall Rader z West Plains v Missouri. Rader s kamarádem Jackie Lee Nortonem přijeli do Gentry hned za úsvitu. Vzhůru byli jen Scutari a McBrearty. Barnhill, Dye a McBreartyho žena Marleen se k nim postupně přidali v kuchyni. Po hodině nevázané přátelské konverzace byl Scutari připraven pustit se do obchodních věcí. Věděl, proč Barnhill naverboval Radera a proč ho Mathews chtěl. Krok šest, partyzánská válka, si žádal náročný výcvik v jejich plánovaném árijském vojenském táboře. „Pojď dozadu, Randalle.“ Scutari odvedl Radera do zadní místnosti, aby měl jistotu, že se Norton nic nedozví. Uprostřed zadního pokoje stál stůl a na něm byla zelená plátěná taška. „Něco pro tebe mám, Randalle, něco, co jsi ještě neviděl,“ řekl Scutari, když otvíral vršek tašky. Když Rader spatřil balíky peněz, které z ní Scutari vytahoval, vytřeštil oči. Scutari vzal hnědou papírovou tašku a máchnutím ji otevřel. Odpočítával balíčky bankovek, dával je do druhé tašky a skončil, když byl na 100 000 dolarů. Pak vršek papírové tašky ohnul a posunul ji přes stůl k Raderovi. „To je na výlohy společnosti,“ řekl Scutari. „Zbraně, munice, materiál a takový věci. Ty jsi expert na to, co potřebujeme k vybavení výcvikovýho tábora.“ „Tohle,“ pokračoval, když se natáhl po svém kufříku, „je pro tebe.“ Otevřel ho a uvnitř byly další svazky bankovek. „Tady je tvůj podíl 30 000 z loupeže a dalších deset šestiměsíční výplata. To je náš výplatní systém.“ Scutari pak pokynul Barnhillovi, který přišel až ke stolu se silným svazkem padesátidolarovek a odpočítal jich sto. „Tady máš 5 000 na výlohy s přestěhováním na Severozápad,“ dodal Barnhill. Rader málem ani nedýchal. Na stole leželo 145 000 dolarů, předložených proto, že si jeho přátelé myslí, že jeho schopnosti nemají konkurenci. Ani nepomyslel na to ucuknout. Pohled na všechny ty peníze a vědomí, že jsou kradené, ho nevyděsily, ale 200

nadchly. S nylonovou taškou nacpanou penězi se Rader ochotně stal členem undergroundu, ačkoliv věděl skoro o všem, co udělali, včetně vraždy Alana Berga. Když posbíral peníze, probral se Scutarim McBreartyho. V hnutí nebyl nikdo, kdo by Ardieho neměl rád. Byl dobrosrdečný a velkorysý a často pomáhal těm nejchudším lidem v CSA. Rader mu chtěl dát nějaké peníze. „Jednou mi půjčil 200 dolarů, když jsem byl na mizině a rád bych mu to vrátil,“ řekl Rader. „Tady moc nemá. Chtěl bych mu dát 1 000 dolarů.“ „Víš co,“ odpověděl Scutari. „Rozdělíme se a každej mu dáme 500.“ Rader měl radost, že Scutari tak ochotně souhlasil, ale nepřekvapilo ho to. Lidé v hnutí, které znal, byli vůči svým skutečně pozorní. Jak Scutari, tak McBrearty Raderovi pomáhali najít práci, když to potřeboval. Pravice je do určité míry něco jako velká rodina. Oba si odpočítali 500 dolarů a pak šli do kuchyně, kde byli Ardie, Marleen a ostatní hosté. Když mu nabídli peníze, Ardie se usmál a mávl nad tím rukou. „Ne, dejte to manželce,“ řekl ostýchavě. „Ona vede domácnost.“ Rader pak nabídl Nortonovi, jestli by nechtěl pracovat jako jeho asistent za 1 600 dolarů měsíčně plus výlohy. Norton, zoufale potřebující zaměstnání, nabídku přijal. Scutari s Barnhillem pokračovali na Floridu. Předtím však vysadili Dyeho na stanici Amtrak v Little Rocku, aby se mohl vrátit do Philadelphie s penězi pro své přátele. Scutari byl doma v Port Salernu se všemi těmi penězi jako dítě v cukrárně. Koupil si dva nové analyzátory stresu v hlasovém projevu, každý za 6 800 dolarů, které se však ukázaly jako šmejdy. Dál tedy používal ten starý osvědčený a světly a věcičkami na těch drahých jen ohromoval lidi, které zkoumal. Také nakoupil věci, které podle něj budou potřeba, kdyby se brzo dostali do války se ZOG, sionistickou okupační vládou. Mezi těmito věcmi byly detektory odposlechu, šifrované příruční vysílačky, vibrační detektory vysílačů a telefonní kódovací zařízení, převádějící hlasy po drátě na nesmyslné elektronické zvuky a na druhém konci zase měnící tyto zvuky v hlas. Barnhill domů do Plantation u Fort Lauderdale nemohl. Bylo jisté, že FBI má už dům jeho rodičů pod dohledem. Rader utratil peníze během pár dní po Scutariho návštěvě. Chtěl odvádět perfektní práci s prvotřídním vybavením. Během pendlování po obchodech v Mariettě v Georgii a Fort Smith v Arkansasu Rader nakoupil tuny materiálu, počínaje speciálními botami, batohy a uniformami až po světlice, stany a potřeby pro táboření. Ve Fort Smith si objednal pistole a puškohledy pro noční vidění s televizním typem zobrazení po 900 dolarech za kus od obchodníka se zbraněmi jménem Robert Smalley. Celá objednávka vyšla na 7 000 dolarů a když u sebe Rader neměl dost peněz, Smalley s ním pro ně jel do West Plains. Rader mu po cestě řekl, že by pro něj mohl mít víc obchodů, protože vybavuje novou pravicovou akční skupinu na západě. „Měl bych zájem o nějaký zbraně a munici bez papírování, víte, co myslím?“ zeptal se Rader, když ho ujistil, že obchodovat s touto skupinou je „bezpečné“. „To se dá lehko zařídit,“ odpověděl Smalley. „Znám pár míst, kam můžeme zajet.“ Jeden z jeho zdrojů byl zástupce šerifa v Arkansasu, vlastnící obchod se zbraněmi. 201

Ve West Plains vyzkoušeli puškohledy pro noční vidění. Fungovaly perfektně. Než se rozešli, Rader mu zaplatil a objednal si další pistole. Právě Rader se nejvíce zasloužil o pověst, jaké se mezi pravičáky těšil militantní výcvik přežití CSA. Vzhledem k tomu bylo zajímavé, že se CSA stala otevřeně násilnou až po Raderově odchodu na konci roku 1982. Rader napomáhal přeměně tohoto tábora z mírumilovné komunity náboženských fundamentalistů ve Fort Dix radikální pravice. Rader se narodil 16. června 1951 Gilbertu a Betty Raderovým v zapadlém West Plains. Jeho otec, pracující jako okresní poradce pro zemědělství, toho Randalla hodně naučil o přírodě. Jenže chlapec nechtěl celý život zůstat trčet v zapadákově, jakým bylo Ozarks. Po maturitě na střední škole ve West Plains roku 1969 utekl s kytarou do Los Angeles a asi pět let strávil formováním kapel psychedelického rokenrolu a vystupováním po jižní Kalifornii. V té době bral všechny drogy, které dokázal sehnat, kromě heroinu. Na vrcholu popularity bral většinou LSD. Kouřil marihuanu a hašiš, polykal speed a bral sedativa. Také prodával LSD, aby vydělal pár babek. Byl to bezstarostný život bez jakéhokoliv směřování, až došlo k jedné zázračné události. V srpnu 1974 se v Raderovi při návštěvě domova probudila obnovená fundamentalistická zbožnost toho typu, který byl to léto na Jihu populární. V jeho rodném městě, kypícím vzpomínkami na dětství, ho zasáhlo něco duchovního. Když poslouchal dunivý hlas kazatele, v duši mu mimoděk vytryskl silný proud výčitek za jeho prostopášný životní styl. Cítil, jak ho to táhne před oltář, kde nahlas vyjevil svůj zármutek a požádal Ježíše o odpuštění. Větší obrat už ani nemůže nastat. Přidal se k metodistické církvi ve West Plains a dostal špatně placenou práci kuchaře v restauraci zaměřené na steaky. Určitou dobu měl živé sny, v nichž viděl sám sebe, jak vede armádu v rozvalinách civilizace. Možná to byli Rusové, s kým bojoval, ale možná byl součástí odhalujícího se zjevení. Nikdy se to nedozvěděl. Tyto sny však představovaly mocné síly, které mu pomáhaly vytvořit si novou identitu. Po několika schůzích metodistické církve se spolu s pár dalšími mladými muži seznámil s Jimem Ellisonem. Ellison byl vysvěcený kněz Učedníků Kristových, ale po rozčarování od nich roku 1962 odešel. V roce 1970 se cítil vedený Bohem do Ozarks a v Elijahu v Missouri, západně od West Plains, si koupil farmu. Rader v roce 1975 spojil tucet dalších mužů a jejich rodin, které zde žily, v křesťanskou komunitu v čele s Ellisonem. V roce 1976, při dvoustém výročí vyhlášení nezávislosti USA, vzal Rader práci jezdce ve slavnostním průvodu koňských povozů a tyto dovednosti využil k získání práce cvičitele koní na turistickém ranči u Caulfield v Missouri. Zde potkal mladou dívku z Chicaga jménem Kathleen Ann Batorová, která byla na ranči jako host. Stala se z ní Raderova nevěsta. Když ho v říjnu 1976 propustili, vrátil se do Ellisonovy komunity, která se přemístila na pozemek o ploše 90 hektarů na břehu jezera Bull Shoals, který Ellison koupil od Společenství křesťanských atletů. Pozemek ležel v Arkansasu, 80 kilometrů 202

západně a trochu jižně od West Plains. Severní hranice pozemku se však táhla podél hranice s Missouri v záplavových údolích s jezerními rameny Gulley Spring a Wolf; 8 kilometrů od jihovýchodní strany hřebenu Promise Land Ridge. Při velké vodě bylo pro členy komunity velmi obtížné cestovat po nezpevněných silnicích, když se museli brodit přes několik rozvodněných toků. Jejich pošta se nacházela v Pontiacu v Missouri tři kilometry daleko. Nejbližší arkansaské město, Oakland, byla jen větší tečka u silnice s tuctem budov, tři míle přes hustý listnatý les. Centrum komunity bylo 43 metrů nad vodou a 800 metrů východně od jezera. Bull Shoals je klikatá nádrž s početnými zátokami, jejíž ramena se plazí údolími a voda se po několika kilometrech za přehradou vlévá do White River, hned za malým arkansaským městem Bull Shoals. Jezero má nespočet zátok a úzkých poloostrovů, oblíbených u sportovců. Jedinou budovou na pozemku, když ho Ellison získal, byla zchátralá jednopatrová dřevěná usedlost s krytou verandou. Ellison svou společnost pojmenoval Christian Brothers Cedar, ale komunita sama přijala jméno Zarephath-Horeb. Zarephath byla vesnice u Sidonu, kde prorok Eliáš oživil mrtvého syna vdovy a Horeb byla hora, kde se Jehova zjevil Mojžíšovi v hořícím keři. Ellison jako duchovní vůdce tohoto nového Jeruzalému shromáždil na pozemku několik fundamentalistických věřících s dobrými úmysly a přidal k tomu primitivní obydlí. Na třech oddělených místech postavili asi 16 budov. Pouze v jedné byla elektřina. Tekoucí vodu zajišťovaly sudy o objemu 200 litrů, namontované na střechu. Během prvních pár let postavili tucet bytelných domů. Nejpůsobivější byl kostel kombinovaný se školou, velkolepá kamenná stavba, navržená Ellisonem. V prvním patře byla rozsáhlá zasedací místnost s dominantním krbem uprostřed, a dřevěné lavice před malým pódiem. Byla zde rovněž kuchyně. Nahoře byly školní třídy, kde se děti ze Zarephath-Horeb učily nejen křesťanské víře, ale i klasické teoretické předměty. Byla to čistá, spartánská komunita věřících, kteří nekouřili, nepili a nekleli. Ellison se koncem 70. let hlouběji zapojil do sítě pravicových survivalistů a dospěl k víře, že se blíží bitva na konci věků. V roce 1978 se komunita ztotožnila s křesťanskou Identitou, když Ellison navázal vztah s Církví Izraele Dana Gaymana a později s reverendem Robertem Millarem, který řídil Elohim City, další tábor Identity nedaleko Adair v Oklahomě. Ellison začal mít vize, o nichž tvrdil, že jsou od Boha a v nichž byl varován, že na zemi přichází válka. Zarephath-Horeb potřebovali připravit obranu proti přílivu uprchlíků ze zkažených měst. V další vizi Ellison vystopoval svůj rodokmen až ke králi Davidovi. Mírumilovná povaha Zarephath-Horeb postupně ustupovala ve prospěch svého militantněji naladěného křídla, vytvořeného roku 1978 a pojmenovaného Smlouva, meč a ruka Páně. Ellison přijal logo CSA s duhou znamenající smlouvu, probodnutou ohnivým mečem. Armáda věřících byla rukou Páně. Koupili si uniformy a nosili tento symbol na horní části rukávu. 203

Ellison jmenoval Radera ministrem obrany, ačkoliv ten neměl žádné vojenské zkušenosti. Jeho jedinou průpravou byl lov a rybaření s jeho otcem. Pustil se však do práce a dal dohromady obrovskou knihovnu vojenských a taktických příruček, hlavně čínských. 18. dubna 1980 ho Ellison požádal, aby pomohl jeho sestře a švagrovi Troxellovým s pojišťovacím podvodem – spálením jejich domu severovýchodně od Gainesville v Missouri, jen 25 kilometrů od CSA. Jean a Roderick Troxellovi potřebovali pojistku na splacení pozemku. Rader, následující ten večer svého církevního vůdce, přibral ještě jednoho člena CSA a dva Elliahovy syny. Ellison měl klíče od domu a Troxellovi už nejcennější věci odvezli. Po pokusu rozdělat uvnitř oheň našli ve stodole kanystr benzínu a polili jím dům zvenčí. Ellison ho zapálil sirkou a pak oheň ještě polili benzínem, aby se rozhořel. Muži pak odjeli do Tecumseh na požární hlídkovou věž a sledovali, jak plameny na severu olizují horizont. Plameny viděli ještě na silnici 5 cestou zpátky do CSA. Troxellovi dostali z pojistky 11 000 dolarů, ale Rader svou první nezákonnou činností od opuštění drogové scény nevydělal nic. Jak v Raderovi narůstala domýšlivost z toho, že vede Boží armádu, považoval vnější svět za stále větší hrozbu. Od roku 1980 začali šikovní muži v CSA předělávat poloautomatické pušky na samopaly. Během roku měli na pozemku kompletní mechanickou dílnu, kterou řídil Rader. Začali vyrábět také tlumiče a granáty. Brzy se v dolíku u pramene, tekoucího do Wolf Creek, začalo pracovat na zařízení, které se stalo chloubou CSA. Bylo to Silhouette City (Siluetové město), maketa městské křižovatky se sedmi budovami s plochou střechou, uspořádanými podélně do čtyř ulic. Jedna budova měla čtyři patra. K jednomu obrubníku byl umístěn starý vrak auta a nahoře vedly dráty elektrického vedení. Bylo to jako filmové kulisy. Smyslem bylo simulovat podmínky městských nepokojů. Žáci se učili postupům, jak dobýt budovu, a jak slanit po zdi a zároveň se vyhnout elektrickému vedení. Vrak byl zasažen zápalnými pumami, aby to vypadalo realističtěji. Jak šli žáci dům od domu, v oknech se objevovaly siluety „nepřátel“ – zlodějů, agentů ZOG. Bylo to zastřelit nebo být „zastřelen“. Výcvikový tábor přežití CSA s přilehlou vojenskou tréninkovou dráhou s překážkami a podzemními bunkry se stal známý po celém hnutí. Od roku 1982 byly přijímány žádosti od členů pravicových skupin po celé zemi. Rader velel i čtyřiceti mužům najednou. Dovedl hnutí přežití až na hranici možností. Jednou řekl svým mužům, že zabil a stáhl psa a snědl jeho syrové maso, jen aby demonstroval, že to dokáže. Na setkání Americké asociace pro pistole a pušky v Bentonu v Tennessee roku 1981 potkal Scutariho, Barnhilla a McBreartyho. Tito tři byli členy skupiny, kterou Rader zavedl do lesů na třídenní survivalistické trampování. Ardieho chytily ledvinové kameny a museli ho odnést, ale všichni se sblížili a zůstali v kontaktu. 204

Scutariho pozvali, ať na sjezdu CSA v říjnu 1982 působí jako instruktor bojových umění. Bylo to právě ono shromáždění, kam pastor Butler přivezl skupinu z Árijských národů. McBrearty, který přednesl přednášku o odporu proti daním, daroval rodinám na hranici chudoby potraviny a oblečení. Na Barnhilla to učinilo ještě větší dojem. Odešel na rok k CSA bydlet. Ellison však se všemi svými úspěchy zasel sémě rozkolu. Krátce poté, co se prohlásil za potomka krále Davida, se rozhodl, že je také král. V roce 1982 se prohlásil za „krále Jakuba z Ozarks“. Korunovaci předsedal reverend Millar z Elohim City a pomazal Ellisonovi hlavu olejem. Ellison posléze prohlásil, že je správné okrádat lidi mimo Identitu a tento koncept nazval „drancování Egypťanů“. To mezi některými jeho stoupenci vyvolalo zděšení, protože většina z nich byli zákonů dbalí lidé, znepokojení krádežemi automobilů a dalšími zločiny pár členů CSA, páchanými kvůli splácení hypotéky na pozemek ve výši 608 dolarů měsíčně. Pro masový exodus rodin z CSA koncem roku 1982 a v roce 1983 popravdě existovala spousta důvodů. Tím hlavním bylo mizerné hospodaření, které mnohé z nich přinutilo využívat poukázky na nákup potravin, aby nakrmili své děti. Životní podmínky v CSA klesly dokonce pod podprůměrnou úroveň, takže muži od rodin odjížděli hledat práci do Springfield, Joplin a dokonce do vzdáleného Kansas City. Ellison měl problémy se splácením pozemku, takže komunitu musel nakonec přijít zachránit před zabavením pro nesplácení hypotéčního dluhu jeden fundamentalistický kazatel z Bransonu v Missouri. Poslední kapkou byl jeden den v roce 1982, kdy Ellison prohlásil za přijatelnou polygamii. Přitahovala ho totiž manželka jednoho člena CSA. Poté, co strávil několik dní o samotě v křoviscích, prohlásil, že měl vizi, v níž viděl, jak duch onoho muže opouští jeho tělo. Jelikož ten muž takto duchovně zemřel, jeho žena se stala „vdovou“, kterou Ellison mohl pojmout za svou druhou manželku. Pár to akceptoval a žena odešla žít s Ellisonem a jeho první ženou. Kathy Raderová nebyla tímto novým obratem vůbec nadšená, zvlášť od chvíle, kdy se zdálo, že se Randall zahleděl do jedné dívky. Někteří věřili, že to byl ostrakismus po smrti Raderovy třináctiměsíční dcery, která se utopila, když ji měl hlídat, co vedlo Radera k odchodu z CSA. Rader se svou rodinou různě pendloval, většinu času bez práce. Po pár týdnech se svými rodiči zůstal se Scutarim na šest týdnů v Port Salernu na stavbě. Byli tam i kamarádi z CSA, Jack Norton a Buddy Lange. Když se vrátil do Missouri, nějakou dobu za minimální mzdu smažil jídla a pak získal práci dojiče krav na mléčné farmě. Pracoval 11 hodin denně za 138 dolarů na týden. Od ledna 1984 byl znovu bez práce a pokusil se přihlásit do armády. Jenže měl tři děti, tak ho armáda nevzala. Pak byl pět měsíců na podpoře, když v tom mu v květnu zčistajasna zavolal Barnhill. 205

Po jeho odchodu to šlo s CSA z kopce. Ellison, povzbuzený voláním do zbraně na Árijském světovém kongresu 1983, se vrátil a přinutil své muže připravovat se na válku. Na kostel vyvěsil nacistickou vlajku a bohoslužby zakončoval salutováním. Členové CSA, které propouštěli z pěchoty, na jeho rozkaz kradli spoustu helem, uniforem a dalšího vybavení. O měsíc později, 9. srpna, Ellison odvezl starého člena CSA, Williama Thomase, do Springfieldu v Missouri a počkal, až Thomas nacpe lepenkovou krabici naplněnou benzínem do poštovní schránky Metropolitan Community Church a zapálí ji. Tato církev sloužila homosexuálům v oblasti. Benzín se rozlil a vzplanula veranda, takže škody byly omezené a na malém prostoru. Šest dní poté, když jim Ellison dal pokyn, aby „něco vyloupili“, se Thomas a tři další, včetně jednoho bývalého příslušníka námořní pěchoty, vydali do Bloomingtonu v Indianě vytipovat si banky. Když už tam byli, zaútočili na Centrum židovské komunity zápalnou bombou, která způsobila nevelkou škodu. Pak 2. listopadu, pět dní po vyloupení porno obchodu ve Spokane Mathesovou skupinou, Thomas a další člen CSA, Robert Snell, odpálili bombu na potrubí se zemním plynem za Fultonem v Arkansasu, protože si mysleli, že tento plynovod je hlavní přivaděč plynu z Mexického zálivu do metropolitního Chicaga. Vybrali si potrubí v místě, kde se křížilo s Red River, protože si mysleli, že tam bude slabší. Výbušnina potrubí promáčkla, ale neprotrhla. O měsíc později se tato skupina ve Fort Smith pokusila odpálit hlavní elektrické přenosové vedení. Když se tato skupina fanatiků konečně vydala na loupež, mělo to smrtelné důsledky. 11. listopadu přijeli Thomas, Snell a Steve Scott, další člen CSA, do arkansaské Texarkany a vybrali si zastavárnu. Během přepadení Snell přiložil majiteli Williamu Stumppovi k hlavě pistoli, obvinil ho, že je Žid a jedním výstřelem ho zabil. Snell pak řekl Ellisonovi, že Stumpp „musel zemřít“. 30. června 1984 ho při rutinní dopravní kontrole za De Queen v Arkansasu zastavil státní policista Louis Bryant, černoch. Snell otevřel dveře, vytáhl pistoli a dvěma ranami od boku ho zabil. Policie ho dopadla ještě týž den v nedalekém Broken Bow v Oklahomě. Během zásahu ho postřelili. O šest týdnů později, 13. srpna, Rader sbalil materiál, který koupil z peněz od Scutariho a nechal Ozarks za sebou. Když po třech dnech dorazil do Ione, založil na kraji borového lesa s rodinou tábor. KDYŽ MATHEWSOVI v Ukiah vypadla zpoza opasku Barnhillova pistole, bylo to jako upuštěný klíč. Bob Tucker, dlouholetý agent FBI v kalifornském San Rafaelu, musel najít zámek, do kterého bude pasovat. V tu chvíli zde nebylo nic, co by spojovalo loupež se sledováním Árijských národů ze strany Wayna Manise. Obě vyšetřování FBI se však velmi brzy střetla. Tato pistole otevřela stavidlo, jímž nakonec protekly skoro všechny informace v případu. 206

Tucker, úzce spolupracující s Billem Ten Benselem, agentem FBI v Santa Rose, poslal její sériové číslo Úřadu pro alkohol, tabák, zbraně a výbušniny do Washingtonu. Záznamy ukázaly, že zbraň byla poslána do Brady’s Sportsmen Supply v Missoule. Bradyho navštívil kvůli kontrole papírů jeden agent z Montany. V pátek, den po loupeži v Ukiah, kdy lupiči teprve směřovali do Rena, Tuckerovi telefonoval agent z Národního centra pro zbraně ve Washingtonu. Záznamy ukázaly, že zbraň byla 26. dubna prodána „Andrewu V. Barnhillovi, Box 201 09, Missoula, Montana“ a obsahovaly i Barnhillův fyzický popis. Agenti pak získali jeho montanský řidičský průkaz. Ten Bensel prověřil vlastnictví citrónově žlutého Buicku Riviera a od jeho prodejce se dozvěděl, že se kupující ptal na cestu z Motelu 6 na Cleveland Street. V tomto motelu se Ten Bensel pustil do únavné práce, spočívající v získání výpisu meziměstských hovorů ze všech pokojů i všech telefonních budek v okolí. Jelikož nevěděl, že tento muž z Montany je majitelem pistole ztracené v Brinkově autě, Ten Bensel také nevěděl, kde v hoře výpisů meziměstských hovorů začít. Jít po této stopě se mu však vyplatilo. Po měsíční práci dal dohromady seznam deseti meziměstských hovorů z telefonních automatů kolem Cleveland Street na různá místa v Montaně, Idahu a Washingtonu. Našel telefonát z budky za Motelem 6, uskutečněný 16. července, tedy tři dny před loupeží, do Washingtonu na číslo patřící Kennethu Loffovi. Druhý den byl tentýž telefon použit na hovor do Cheney ve Washingtonu na číslo registrované na Janice Parmenterovou, Denverovu bývalou ženu. Pak si Ten Bensel všiml, že na Loffovo číslo bylo voláno také 17. července z telefonního automatu v Elmerově palačinkárně nedaleko motelu. Navíc byl během deseti minut tentýž telefon použit k hovoru do Laramie ve Wyomingu na číslo patřící Zillah Craigové. 18. července ve 23 hodin, jen pár hodin předtím, než se lupiči probudili a odjeli do Ukiah, někdo použil telefonní automat v Super 8 k hovoru do Sandpointu v Idahu na číslo patřící Garrymu Olbuovi. Když si agenti opatřili kopii řidičského průkazu, vydaného v dubnu Olbuovi, byla na něm fotografie hubeného muže s ryšavými vlasy a hustými zrzavými vousy. Ten Bensel 5. září předal tuto informaci Waynu Manisovi. Manis začal sledovat Olbuovu adresu získanou od telefonní společnosti, dobře udržovaný jednopatrový dům u Bonner Mall v Sandpointu. Dalekohledem ten den krátce po 18. hodině viděl, že ze dveří, kde zřejmě bydlí Olbu, vyšel nějaký muž. Manis pozdvihl obočí, protože ho poznal. „Hej!“ řekl si sám pro sebe. „To je Gary Lee Yarbrough!“ Manis sledoval Yarbrougha, jak na motorce dojel k nedalekému telefonnímu automatu, vyřídil rychlý telefonát a vrátil se do domu. Manis hovor vysledoval a zjistil, že byl směřován do domu Suzanne a Luka Hamiltonových na North 8th Street v Boise. Ve skutečnosti to byli Suzanne Stewartová a Luke Tornatzky, dcera a zeť Sharon 207

Merkiové. Luke byl stále hledán kvůli Merkiho padělatelské operaci z roku 1982. Manis jejich skutečnou identitu ještě neznal, ale agenti z Boise dostali echo. Druhý den Manis se svou partou sledovali Yarbrougha, jak naskočil na Harley a jel na careywoodskou poštu asi 40 kilometrů jižně, pak na atholskou poštu o 10 kilometrů dál a pak zpět do Careywoodu. Po návratu zpět do Sandpointu šel do uzamykatelné skříňky v 3Js Mini-Storage. Mezitím sledoval agent John Nelson z úřadu FBI v Butte v Montaně Barnhillovu stopu v Missoule. S adresou z poštovní přihrádky našel jeho bývalou domácí, která ho znala jako Andrewa Smitha. Její záznamy ukázaly, že když se Barnhill přestěhoval do Missouly, měl missourský řidičák s adresou v Joplinu. To Nelsonovi pomohlo najít Barnhillovy kolegy, které vyslechl. Když v Missoule prověřoval jeho přátele, dozvěděl se o jeho survivalistických aktivitách. Krátce poté opustili Montanu Rodney Carrington s Buddy Langem a vrátili se na Jih, protože nechtěli stát FBI v cestě, až se dá do pohybu. Věděli toho o Andyho nových přátelích příliš na to, aby zůstali v klidu. Nelson však sklidil žně, když zadal Barnhillovo jméno do počítače v Národním detektivním informačním centru. Vyskočilo z něj Barnhillovo zatčení minulý měsíc v Madrasu kvůli zbraním spolu s Randym Evansem. 2. srpna z Madrasu obdržel kompletní zprávu. Nejrevelantnější položkou byl druhý rodný list, který u něj policie našla, na jméno Keith Merwin. Manisův kolega Joe Venkus prošel záznamy a zjistil, že skutečný Keith Merwin, narozený 1957, zemřel ještě v dětském věku. Fotokopie složky policie v Madrasu s Merwinovým jménem ukazovala, že bydlí v domě na „Highway 2, vedle kostela“ v malém městě Laclede v Idahu. Tucker a Ten Bensel sepsali návrh k domovní prohlídce v tomto domě, ale měli problém získat podpis soudce, dokud ve věci neintervenovali státní zástupci ze San Francisca a Boise. Manisovo vyšetřování Árijských národů bylo stále tajné a razie v Barnhillově domě kvůli případu v Ukiah, nyní s krycím jménem „Brinkrob“,∗ by toto utajení mohla zničit. 4. srpna 1984 přijeli agenti Manis, Venkus a Norm Brown do Laclede a vykopli Barnhillovy dveře. Uvnitř našli knihy o výrobě bomb a rasistickou literaturu, dávající Barnhilla do souvislosti s Árijskými národy. Ještě zajímavější byly vybledlé noviny s datem 24. dubna, složené tak, že byl zvýrazněn jeden článek. Byl o vyloupení nákladního auta Continental Armored Transport u Northgate Mall v Seattlu. Nejdůležitější nález představovala dvoustránková kopie dokumentu, který Scutari rozdával na schůzce v lese 29. června, nadepsaný „bezpečnostní pravidla“. Když si ho Manis přečetl, nejen že měl konkrétní důkaz, že se v jeho teritoriu formuje pravicový underground, ale už chápal, jak je organizovaný a jak vážně to jeho členové berou.

∗

Zkráceno z Brink’s robbery = loupež u Brinka; pozn. překl.

208

Když agenti odešli, nechali příkaz k prohlídce vylepený na dveřích, jak nařizuje zákon. Krátce po prohlídce projel Laclede Yarbrough s klíči od Barnhillova domu, které mu dal Loff, aby ho vyčistil. Jenže bylo pozdě. Když ze dveří utrhnul příkaz k prohlídce a přečetl si ho, vyvalil své hluboko posazené oči, protože viděl, jak blízko se FBI dostal přesně 14 dní po loupeži. Uprostřed všeho byl Barnhill. Jeho zatčení v Madrasu jim dalo Evanse a pickup, který Evans řídil, jim dal Denvera Parmentera. Ten jim dal Bruce Pierce, jenž byl v onom autě viděn. To jim také dalo Randyho Dueye, Parmenterova spolubydlícího v Newportu, jenž byl v květnu vyslýchán zástupci šerifa, hledajícími Pierce. Telefonáty ze Santa Rosy jim daly Garyho Yarbrougha, a jeho sledování je přivedlo k záhadnému mladému páru v Boise. Telefonáty jim rovněž daly Kena Loffa, farmáře z Ione. Tohle všechno pak vedlo zpět k jednomu muži v Metaline Falls ve Washingtonu, Robertu Jay Mathewsovi. Pierce uvedl Mathewsův dům jako svou adresu u federálního soudu. Barnhill v Mathewsově autě dostal pokutový blok za rychlost a po zatčení v Madrasu telefonoval do Mathewsova domu. Byl to Mathews, kdo, jak policie věděla, vytáhl balík peněz na zaplacení životní pojistky sobě i svým přátelům, a kdo bránil Pierce v dopise, v němž mluvil o obraně své rasy, „i kdyby je to mělo stát životy“. Agenti FBI to tehdy nevěděli, ale měli v ruce jména 7 z 12 lupičů v Ukiah plus nitky k Loffovi a Merkimu. Nebýt Barnhillovy pistole, nic z toho by neměli. Kdyby ji Barnhill koupil pod falešným jménem, nebo ji Mathews neztratil, Tucker by se rychle dostal do slepé uličky. Manis se však vždy pokládal za dítě štěstěny. Věděl, že obrat přijde tak či tak. Pouhý měsíc poté, co dostal povolení otevřít případ Árijských národů, do toho přišla největší silniční loupež obrněného vozu v dějinách Ameriky. V září, šest týdnů po loupeži, byl Manis přesvědčen, že muž, který to řídí, muž, který je hnací silou, je Robert Mathews, bývalý dělník z cementárny, momentálně bez jakýchkoliv zřejmých příjmů. Teď to musel dokázat. POKUD JSOU PENÍZE moc, Bob byl skutečně mocný. A byl připraven svůj nově nabytý sval napnout. 31. července po několika dnech v Laramie si koupil ojetý Pontiac Bonneville, naložil Zillah s jejími hochy a vyrazili na východ. V kufříku a malém příručním zavazadle v kufru auta měl desítky tisíc kradených dolarů. A vždycky měl nejmíň 10 000 dolarů nastrkaných v ponožkách. Dustina s Calebem vyložil v domě babičky Zillah, Marie Craigové, což byla malá farma ve Wilsonville v Nebrasce, a pokračovali se Zillah dál. Byla to nejdelší doba, kterou kdy Zillah strávila s Bobem o samotě. Nebyla tu její matka, aby se mezi ně míchala. Ačkoliv byl v denním kontaktu s informačním centrem, nebyl tu žádný telefon, který by ho odvolal pryč. Tohle byl způsob života, jaký si Zillah přála. Často, když měla Boba jen pro sebe, u něj nebyl ani náznak temných stránek a horkokrevnosti. Místo toho byl jemný a soucitný. Jednou strhnul auto do škarpy, aby nesrazil zvíře. Dokonce šel se Zillah 209

do obchodu, aby společně vybrali povlečení – vzor s květinami a motýly pro árijského válečníka. Když byli spolu, Bob se Zillah vypadali jako jakýkoliv jiný pár. Jednou byli v kině na komedii Sólo pro dva se Steve Martinem a Lily Tomlinovou. Zillah se celou dobu smála. Když vybíral film Bob, byl to jiný žánr: akční/dobrodružný. Jednou půjčil Přání smrti 2 s Charlesem Bronsonem, že si ho pustí u Zillah na videu. Když strčil kazetu do videa, řekl jí, že chce, aby to viděla, a tak pochopila jeho motivaci. „Tohle je právě dneska se společností špatný,“ pronesl, když Bronson likvidoval zápornou postavu. „Musíme to dělat my, protože vláda to neudělá. Naše policie to nedělá. Musíme tuhle zemi očistit sami.“ Během nekonečné automobilové jízdy po dálavách Nebrasky a Iowy Bob se Zillah bez přestání mluvili. Bob byl frustrovaný z bělochů, jak v rasistickém hnutí tak mimo. Dělá toho tolik, stejně jako Bronson, ale nezdá se, že by to oceňovali, řekl jí. Jsou to prostě jen „ovce“. Zillah strávila skoro celý život v rámci státu Wyoming. Bob jí otevřel nové dveře – nebezpečné dveře, ale podle jejího názoru ty, které musely být otevřeny. Racionalizovala si všechno, co Bob dělal, dokonce i Bergovu vraždu. Byl to jen Žid, říkala si, a ačkoliv by ji ani nenapadlo ho zabít, věřila v nějaký druh konečné bitvy. Kdo byla ona, aby odmítala myšlenku, že to bude něco tak prostého, jako udělal Bob, co to celé spustí? Doteď však měla podezření, že jí Bob lže, aby nebyla nešťastná. Přísahal, že už se rozvede, že už přestal spát s Debbie, ale stále víc a víc mluvil o „plurálním manželství“. Na to Zillah nebyla připravená. Když protestovala, Bob takticky vycouval. „Prostě jen říkám, že Bible to dovoluje,“ vysvětloval, opět využívaje zbožnost Zillah, aby ji uklidnil. „Chci jen jednu rodinu, to jsi ty, kluci a naše dítě. Jen obecně říkám, že polygamie je v pořádku. Je to biblický.“ Také jí lhal o svém gangu, takže nikdy nevěděla, čemu má věřit. Některým lžím ve skutečnosti věřil možná i on sám. Snil o Bronsonovském násilí. 7. března 1984 napsal Zillah o misi, na níž zítra odchází. Byla to loupež u Freda Meyera v Seattlu, ale to Zillah neřekl. V dopise to byla mise mezinárodních piklů. „Když Bůh dovolí a já se k tobě vrátím domů, řeknu ti o tom víc,“ napsal. „Ale teď ti můžu říct jen to, že se chystáme osvobodit jednoho Mexičana (bílého Španěla), který je v Mexico City držen jako politický vězeň. Ten muž je silný odpůrce židovských bankéřů a pokud se někdy v Mexiku dostane k moci, zredukuje Mexičany (barevné Mexičany), kteří se hrnou do naší země, a to je konečný cíl téhle cesty.“ Později se jí chlubil, že zabili stráže a toho muže osvobodili. Jednou jí řekl, že když byl u Synů svobody v Arizoně, popravil jednoho zrádce na poušti tak, že ho přinutil napsat dopis na rozloučenou, střelil ho do hlavy a nechal zbraň ležet u těla. Nejdivočejší historka byla o cestě do Kalifornie s Yarbroughem na jaře 1984. Bob říkal, že začali mít podezření, když se vrátili do zaparkovaného auta a našli v něm nedopalek cigarety, který tam předtím nebyl. Po hledání pod autem našli bombu. 210

Najednou na ně skočili dva chlapi. Bob Zillah řekl, že s Garym jednomu uřízli hlavu a torzo nechali ležet na ulici. Později se dozvěděli, že to byli agenti Mossadu, izraelské tajné služby. Žádná z těchto historek nebyla pravdivá. Zillah došla k závěru, že Bob nesnáší její zvědavost ohledně jeho aktivit a to mu brání říkat jí pravdu. Akceptovala to. Dvacet osm let pěkně nešťastného života ji naučilo, jak akceptovat mnohem horší věci. Od narození v lednu 1956 byla outsider, dokonce i pro svou matku. Jean Craigová prožívala zahořklost jako matka samoživitelka v malém městě Worland ve Wyomingu, izolovaném náhorní plošinou Bighorn Basin. Zillah se původně jmenovala Tommie po dědečkovi a nosila toto chlapecké jméno 25 let, než si ho oficiálně změnila na Zillah, znamenající „stín: V Genesis byla Zillah druhá manželka Lamecha, potomka Adamova syna Kaina. Propast mezi matkou a dcerou se stala trvalou, když Jean nechala na šest měsíců umístit čerstvě šestnáctiletou Zillah do státní psychiatrické léčebny v Evanstonu, protože byla extrémně uzavřená. Zillah matce nikdy neřekla, že byla čtrnáct dní předtím na Silvestra 1971 brutálně znásilněna hispánským klukem, se kterým se vídala ve Worlandu. Přišla kvůli tomu o přítele a vytvořilo to v ní blok hrozného chování. V sedmnácti na pouti otěhotněla s jedním dělníkem a pak se vzbouřila, když po ní Jean chtěla, aby dala dítě k adopci. Když odmítla, Jean ji vykopla. Syn Dustin se narodil v červnu 1974 a Zillah strávila několik let na sociálních dávkách, přičemž spala s kdekým, pila a bez ustání kouřila trávu. Někdy v roce 1979 však začala toužit po něčem důležitějším v životě a vzpomněla si na rozhovor, který vedla před sedmi lety s pratetou Helen cestou na nákupy v Casperu ve Wyomingu. Helen byla stoupenkyně krajně pravicového kazatele Sheldona Emryho z Arizony a právě od ní se Zillah poprvé dozvěděla o Identitě. Jean Craigová se rovněž stala stoupenkyní tohoto nového náboženství. Zillah se mezitím vdala za muže, který se ukázal být uzavřený do sebe, a našla sílu se s ním rozvést a vést si vlastní život. Po narození druhého syna, Caleba, v prosinci 1980 začala chodit na zdravotnickou školu. Když v únoru 1983 přijela na projev Sheldona Emryho v Laporte Church of Christ, objevila novou kongregaci, o níž nevěděla, že existuje. Poznala se zde s Kathy Kiltyovou, která před přestěhováním do Laramie bydlela v Medicine Bow ve Wyomingu a přátelila se s Davidem Lanem. Lane za půl roku pozval Zillah a Katy, ať s ním a plukovníkem Francisem Farrellem jedou na Árijský světový kongres. Cestou se zastavili na Custerově bojišti v Montaně, kde se Lane vyfotil s oběma ženami s nacistickým pozdravem před památníkem Little Bighorn. Kongres byl přesně takový, jak David slíbil a Zillah byla ohromená, když viděla všechny ty muže slibovat prolít krev za přežití své rasy. Zillah to uvedlo do perfektního stavu mysli na potkání Boba o pět měsíců později.

211

PO DVOU DNECH cesty přijeli Bob se Zillah na Milesovu farmu v Cohoctah v Michiganu. Tohoto obřího muže s čistě bílými vlasy doprovázela divoká pověst, ale byl to přátelský, pohostinný chlapík, který se pohyboval stejně lehce mezi nóbl zbožnými dámami i odsouzenými bankovními lupiči. Miles vyrůstal na Washington Heights ve městě New York, nedaleko řeky Harlem a severního konce ostrova Manhattan. V roce 1940 dokončil střední školu George Washingtona, na kterou chodil i Henry Kissinger. Chystal se nastoupit na Unionistický teologický seminář, ale zmocnila se ho touha po dobrodružství. Bylo veřejným tajemstvím, že nahoře nad Cartier mají náboráře síly svobodné Francie. Miles se k nim přidal jako radio operátor a později létal s RAF a shazoval za nacistickými liniemi špióny. Po Pearl Harboru se přidal k americkému námořnictvu v Pacifiku. S koncem války byl propuštěn ze služby na Filipínách. Oženil se a přestěhoval se do Michiganu pracovat v poklidném pojišťovnictví. Jednu dobu byl šéfem Michiganské asociace manažerů v pojišťovnictví. Jako přirozený konzervativec se postupem let vytvrdil v supervlastence a antikomunistu. V roce 1968 ho to táhlo ke kampani George Wallace na prezidenta, jenže Wallace v Michiganu neměl žádnou formální organizaci. Miles zjistil, že v Michiganu představují jádro podpory Wallacemu Spojené Klany americké, jedna z největších frakcí KKK. Přidal se k nim kvůli stejnému duchu dobrodružství, jaký ho přivedl do druhého poschodí Cartieru, když se přidával ke svobodným Francouzům. Se svou energickou povahou se brzy stal velkým drakem malé michiganské oblasti a později vystoupal až na pozici Imperial Kludd neboli kaplana celé sítě SKA. Roku 1971 založil svou Horskou církev Ježíše Krista, stojící na teorii dualismu. Genesis 6 interpretoval jako podporující superrasu obřích duchů, kteří přišli z hvězd spojit se s krásnými pozemskými ženami a stvořit bílou rasu. Ačkoliv se jeho teologie liší od křesťanské Identity, Miles má bezproblémové vztahy s lidmi jako Richard Butler. Federální velká porota v Detroitu Milese 21. října 1971 obžalovává ze spolčení proti lidským právům a z bombových útoků proti deseti prázdným školním autobusům, používaným k integraci v Pontiacu. Byl odsouzen a odseděl si skoro šest let z devítiletého trestu ve federálních věznicích Leavenworth a Marion. Občas se chlubil, jak snadné bylo vyvolávat rasistické výtržnosti ve venkovských oblastech západně od Detroitu. Kdykoliv chtěl publicitu, nechali s pár přáteli někde na poli spálený kříž a kolem rozházeli desítky cigaretových nedopalků. Pak zavolali do médií, která to prověřovala a podávala očekávané zprávy, že se odehrálo shromáždění Klanu. Takhle se jeho malá skupina Klanu držela v novinách. Bob se Zillah strávili noc na Milesově farmě a ráno se Mathews s Milesem vydali na pole za domem, promluvit si o samotě. Po jejich návratu Bob se Zillah odjeli. V autě jí Bob řekl, že se v Milesovi zklamal. Řekl, že mu dal na poli velký příspěvek a požádal ho, zda by na chvíli mohl převzít vedení gangu. „Cejtím se jak koňskej poštovní kurýr, unavenej a zničenej,“ řekl. „Doufal jsem, že by to Miles moh převzít a vážně jsem si myslel, že řekne: ,Jo, vezmu to odtud.‘ Jenže mi nedal ani čerstvýho koně. Jen mi popřál štěstí a řek nashle!“ 212

„Vyřešili jste vůbec něco?“ zajímalo Zillah. „Jo, mám tohle,“ řekl Bob a podal Zillah dopis. „To nás dostane na schůzku s Glennem Millerem, až přijedeme do Severní Karolíny.“ Zillah letmo projela papír. Miles v něm žádal Millera, aby Mathewse přijal. „Tomuto muži bych svěřil celý svůj život,“ psal Miles velkolepě o Bobovi. „Nemáš vůbec žádný důvod se obávat nebo mu nedůvěřovat.“ Z Cohoctah pokračovali do Columbusu v Ohiu, kde se Bob sešel s univerzitním profesorem historie, jehož znal skrz Národní alianci. Bob, který věřil, že profesor má vliv na mladé, přes něj chtěl financovat white power rockovou kapelu. Chtěl, aby měla chlapáckou image a zaujala tak objevující se skinheadské skupiny punkrockerů, z nichž mnozí sdíleli rasistické názory. Mathews byl hrdý na svůj hudební vkus. Neměl rád rock, který podle něj kazí mládež. Dává bílým dětem špatné idoly, protože díky němu inklinují k černošskému bugy-vugy a ignorují vlastní kulturu. Mathews miloval klasickou hudbu a keltskou muziku jako program Thistle and Shamrock na Americkém veřejném rádiu. Se Zillah sdílel i zálibu v bluegrassu. Další zastávka, Philadelphia, byla pro Zillah šok. Jelikož vyrůstala ve Wyomingu, měla přirozenou averzi k velkoměstům. Nic ji však nemohlo připravit na shon, jaký zažila ve Philadelphii. Byl to typický horký, vlhký srpnový den s parným oparem visícím ve vzduchu. Všude byli černoši, na každém rohu víc, než Zillah viděla za celý život. Podporovaná Mathewsovým nezkrotným odporem k jakémukoliv městu, většímu než Metaline Falls, považovala velkoměsta za temná a nebezpečná místa, kde lidé pochmurně shlíží na beton; kde každý den projdou tisíce dalších ustrašených lidí, kteří nikdy nemluví; kde mezi různými rasami s protichůdnými cíly panuje neustálé napětí. Mathews ji v tomto pohledu bezvýhradně podporoval. Ti, které okouzlil, věřili, že svět mimo venkovský Severozápad je jako futuristický nihilismus z filmu Šílený Max, transformovaný do hrůzné reality. Po zapsání se do George Washington Motor Lodge Mathews kontaktoval George Zaengleho, Martinezova kamaráda, který souhlasil, že se k nim připojí. Jeho žena Maggie byla kadeřnice a Mathews chtěl, aby mu zesvětlila vlasy. Za Mathewsem se zastavil také Jimmy Dye a řekl mu, že dal Martinezovi své peníze. Martinez znal jejich původ. Den po loupeži projížděl Lancasterem v Pensylvánii, kde si koupil noviny a viděl článek o přepadení obrněného vozu v Kalifornii. Když si přečetl, že jeden střelec zvedl nápis „vypadněte nebo zemřete“, projel jím šok. Vzpomněl si, že mu Mathews říkal o nějakém takovém nápise při loupeži v Northgate. Martinez přijel do Zaengleho domu a řekl Bobovi, že si za ukradené peníze bere nového právníka a odchází od svého dosavadního židovského obhájce. Byl před pouhými třemi dny obžalován u federálního soudu a soud byl stanoven na 4. září. Nový právník, Perry de Marco, se snažil o odklad. Celá skupina, včetně Tomovy manželky Sue, vyrazila na oběd. Bob řekl Zaenglemu a Dyemu, ať se posadí ke druhému stolu, zatímco oba páry se namáčkly 213

do jednoho boxu. Zillah si Toma, který byl podle jejího názoru příliš zahleděný do svého materiálního bohatství, vůbec nevšímala. Bob použil na Sue svůj velký šarm a snažil se ji přesvědčit, že by nikdy nedovolil, aby se Tomovi něco stalo. Sue se zdvořile usmívala, ale nebaštila mu to. Pak, když si Zillah a Sue povídaly o dětech, Bob začal přesvědčovat Toma, že nemá žádnou jinou reálnou možnost než utéct. „Jestli ZOG zjistí, že jsi rasista, tak tě odpálí, Tome, copak to nevíš?“ řekl mu Mathews. „Přesně tohle udělali jinýmu mýmu kamarádovi.“ „Možná, Bobe, ale nemůžu z tohohle mizernýho domu, do kterýho jsem investoval spoustu peněz.“ Tom začal vyjmenovávat stavební problémy s domem na Weikel Street. „A pak je tu moje auto, pořád mají moje auto.“ „Tome, tvá úžasná manželka a děti potřebují lepší atmosféru, než jim můžeš dát tady,“ opáčil Bob. „Musíš tyhle materialistický pouta přetrhnout.“ Mathews však nepochopil, že Martinez jen hledá důvody, jak ho odmítnout. Poté, co mu Jimmy Dye řekl o vraždě Waltera Westa a David Lane se mu pochlubil, že řídil auto při odjezdu po atentátu na Berga, byl Martinez k smrti vyděšený. Dye a Zaengle, pijící jeden večer s Martinezem, mu na rovinu řekli, že by navzdory přátelství zabili i jeho, kdyby jim to Mathews rozkázal. Martinez byl člověk utápějící se ve zmatku a strachu a Bob pro něj nepředstavoval záchrannou vestu, ale kouli na noze. Bob se Zillah ráno odjeli z Philadelphie do 220 kilometrů vzdáleného Arlingtonu ve Virginii, kde se zapsali do hotelu a zavolali dr. Williamu Pierceovi, šéfovi Národní aliance. Tento vysoký a tichý muž, kdysi spolupracující s vůdcem amerických nacistů, Georgem Lincolnem Rockwellem, přivítal Mathewse ve svém malém bytě. Velkou část jedné nevelké místnosti zabíralo menší piánové křídlo. Pierce jim ukázal tajné plány na přesun svého ústředí do malého městečka vysoko v Allegheny Mountains v Západní Virginii, jménem Mill Point, nedaleko rodiště Pearle Buckové.∗ Bob Pierce uznával s úctou hraničící s bezvýhradným uctíváním, tak jako žádného jiného muže. Když Pierce mluvil, Mathews mlčel, skoro jako by se bál přerušit jeho myšlenky těmi svými. Každopádně to bylo pro Boba Mathewse netypické. Pierce s Mathewsem brzy zašli do ložnice a nechali Zillah s Piercevo ženou, jež byla rovněž z Laramie. Ta naslouchající Zillah vyprávěla o svém strašidelném zájmu o parapsychologii a nadpřirozeno. Zillah z toho naskakovala husí kůže. Když byli zpět v hotelu, Bob požádal Zillah, aby mu pomohla spočítat, kolik mají peněz. Pak dal do tašky určitou částku pro Pierce. Pierce se později dostavil do hotelu a Bob ho doprovodil na nedalekou lavičku na zastíněném travnatém místě. Zillah z okna vysoko nad nimi sledeovala, jak Bob předává tašku svému mentorovi. Pierce s později přesídlil do Mill Point a fungoval z budovy připomínající plechové skladiště na 150 hektarovém pozemku v lesích.

∗

Nositelka Pulitzerovy ceny z roku 1932 a Nobelovy ceny za literaturu z roku 1938; pozn. překl.

214

Nazítří se Bob se Zilah vydali jižně za Frazierem Glennem Millerem, hlavou Confederate Knights of the Ku Klux Klan v Angieru v Severní Karolíně. Po cestě se mu dostalo vzrušení. Řekl, že volal Scutari s dobrými zprávami. Ochotu se s ním sejít projevil zástupce syrské vlády. Jakýkoliv nepřítel Židů byl potenciální přítel Mathewse. Také Zillah řekl, že doufá ve spolupráci s vůdcem černých muslimů, Louisem Farrakhanem. Zillah nevěděla, zda má čemukoliv z toho věřit. Když přijeli k Millerovu domu, Bob jí řekl, ať zůstane v autě. Sám se pak vydal do domu s prúvodním dopisem od Boba Milese. Když si ho Miller přečetl, pozval je dál. Manželka připravovala jídlo a jeho sedm chlapců tropilo neplechu. V houfu dětí se ztrácelo to nejmladší, dcera, kterou Miller naprosto ignoroval. V hulákající televizi právě šel The A Team. Pohled na děti vůdce Klanu, sledující nabubřelost černošské celebrity Mr. T, jedné z hvězd show, byl na Mathewse moc. To byl přesně ten důvod, proč odmítal mít doma televizi. Nicméně po krátké rozmluvě pozval Millera na návštěvu do hotelového pokoje v nedalekém Bensonu, jakmile se tam ubytuje. Pak poskytl příspěvek tomuto jižanskému rasistickému vůdci, který stejně jako Mathews používal ve svých písemnostech slogan white power „krev, půda a čest“. V Bensonu strávili pět dní. Scutari s Barnhillem během té doby pozvali Andyho McBreartyho, aby jim pomáhal provádět na rekrutech testy s analyzátorem stresu v hlasovém projevu. Na dopravu si najali pilota z Floridy a 7. srpna odletěli do Bensonu na schůzku s Mathewsem. McBrearty za léta v hnutí proti daním provedl stovky hlasových testů. Věděl, že ho sledují agenti Vnitřní daňové správy. Musel létat pod falešnými jmény, protože daňová správa by zabavila jeho letenky jako součást vyrovnání podle zadržovacího práva z daní ve výši 60 000 dolarů. Mathews věděl, že stejně jako musel přijmout přístup ve stylu Identity, aby se dostal k lidem jako Pierce a Duey, bude muset vybrousit svůj starý slovník protestů proti daním z časů s Marvinem Cooleyem, aby si získal McBreartyho. McBrearty byl prostý muž se stravující vášní, daňovou rebelií. Pustil se do ní podle svého pohledu jako oběť. Jako stavební inženýr a elektrotechnik v roce 1967 v Kalifornii požádal o dodavatelskou licenci k zahájení obchodu. Žádost obsahovala několik otázek ohledně nástrojů, které vlastní, na něž klidně odpověděl. Pak mu spolu s licencí přišel účet na 32 dolarů. „Za co to je?“ zeptal se nějakého úředníka v licenčním oddělení. „To je daň z vašich nástrojů.“ „Ale to jsou nástroje, který mám pořád,“ protestoval McBrearty. „No, včera jste nebyl v obchodu a dneska jste, takže je zdaňujeme,“ odpověděl úředník. McBrearty, hnaný rozhořčením, od roku 1972 podporoval schůzky protestujících proti daním v jižní Kalifornii. Na čtyři roky se stal předsedou Americké unie daňových poplatníků. Mathews mu řekl, že vede skupinu tuctu mužů, kteří bojují proti daním. Chtěl, aby jim McBrearty pomáhal jako právní poradce a navrhl dokonalý bezpečnostní systém 215

k odhalování infiltrátorů. Byl mu nabídnut slušný plat. Pohled na velké množství hotovosti ho nijak neohromil, protože transakce výhradně v hotovosti, aby se údaje o platbách nikde neukládaly, jsou ve světě protestujících proti daním normální. McBrearty souhlasil a pilot z Floridy v pátek přivezl Mathewse, McBreartyho a Scutariho do Philadelphie, aby prošli zkouškou. Tom Martinez, který zvedl telefon, uslyšel nejprve pozdrav George Zaengleho a pak Mathewsův pronikavý, monotónní hlas. „Hej, kámo, můžeš přijet k Georgovi? Mám tu někoho, se kterým bych chtěl, aby ses sešel a udělal test stresu v hlase,“ řekl Mathews. „Všichni to děláme.“ „Co to je?“ zeptal se Martinez. „Říká to, jestli jsi pravdomluvnej. Je to na odstranění informátorů,“ odpověděl Mathews. Martineze, jehož mysl byla už tak dost zmatená, zamrazilo. „V žádným případě, Bobe, nebudu dělat žádnej test,“ odmítl to Martinez. Řekl, že je příliš nebezpečné jet do Zaengleho domu, protože je možná sledován. Navrhl schůzku u nedaleké prodejny sendvičů. Zanedlouho spolu tito dva přátelé soukromě seděli v kóji, jedli sendviče a zapíjeli je hustým čokoládovým koktejlem. „Bobe, já se nechci s nikým scházet,“ protestoval Martinez. „Podívej, jak můžu vědět, že sami nejsou informátoři? Už tak mám dost problémů.“ Jeho argumentace Mathewsovi připadala logická a pak změnil téma na Martinezův soud. Žalobci uvažují o třetím bodu obžaloby poté, co se objevila další padělaná bankovka, kterou pustil do oběhu Tom. Mathews mu řekl, že se ho ZOG chystá přibít na zeď. „Měl by ses tomu soudu radši vyhnout, kámo, a odjet,“ prohlásil. „Můžu ti všechno zařídit. Máme ubytování. Matka Zillah nám dala spoustu jmen ze hřbitovů, ze kterejch jsme udělali pravý totožnosti. Můžeme to pro tebe připravit – pro Sue a děti taky. Ostatní chlapi s sebou mají rodiny.“ Bylo to dobře podané, ale Martinez vzdoroval. „Ne, soud bude v pohodě. Nejsem na underground připravenej.“ Mathews na něj smutně pohlédl. „Tome, není šance, že bys vyhrál. ZOG svý nepřátele nenechává svobodně odejít. Nemáš na vybranou, kamaráde. Teď pojedeš do Bašty a později pošleme pro tvou rodinu. Budou tam s tebou.“ „Potřebuju čas na to si všechno rozmyslet,“ řekl Martinez, působící nepřesvědčeně. „Jo, samozřejmě,“ odpověděl Mathews laskavě. „Je těžký odejít. Vem si čas na rozmyšlenou a na to vžít se do toho.“ Když se Mathews vrátil a řekl Scutarimu, jak se Martinez rozhodl, ten byl tvrdý. „Pusť toho chlapa jak horkej brambor,“ varoval ho. „Pokud neprojde tímhle hlasovým zařízením, je k ničemu.“ „Ach, ne, Blacku,“ řekl Mathews. „Pavouk změní názor.“ Zaengle a Bill Nash prošli testem a během pár dní odletěli do Bašty čekat na otevření výcvikového tábora Árijské akademie. Bob se vrátil do Bensonu, kde čekala Zillah. Na návštěvu do hotelu za nimi přijel Glen Miller a Mathews mu předal 75 000 dolarů. Když Miller uviděl peníze, vyvalil oči, ale jinak své vzrušení nedal najevo. 216

Mathews mu řekl, že peníze může utratit jakkoliv uzná za vhodné. Miller chvíli přemýšlel a pak na něj pohlédl. „Vadilo by, kdybych část těch peněz použil na to dát děti na soukromou školu?“ zeptal se. „Teď musí chodit do školy s negrama a to pro ně nechci. Chci, aby byly v křesťanský škole, kde jsou všechny děti bílý. Kam nemůžou chodit negři. Šlo by to?“ „Jistě,“ odpověděl Bob bez váhání. „Na cokoliv chceš. Ty peníze jsou tvoje. Vlastně ti chci poslat ještě 125 000. Myslím, že je dokážeš dobře využít.“ Millerovi se z jeho zdrojů doneslo, že Mathews je špeh FBI, snažící se pochytat pravicové vůdce. Než odjel, Miller ho s těmito zvěstmi konfrontoval. Mathews to odbyl zasmáním. „Nedělej si s tím starosti,“ řekl Millerovi. Spolu se Zillah pak odjeli na rodinnou usedlost Mathewsových u Mount Airy v Severní Karolíně a zůstali tam pár dní u tetiček a strýčků. Poprvé za celou cestu se vůbec nemluvilo o vraždách, loupežích a padělání. Existoval pro to velmi dobrý důvod. Mathewsův vzdálený příbuzný pracoval pro FBI ve Washingtonu. TADY ZAHNI DOLEVA, řekl Robert Merki Denveru Parmenterovi, který na chvíli vzhlédl od mapy San Francisca, když sjeli z exitu U.S. 101 na 9th Street proti Harrison Street. „Teď tři bloky dolů a doprava.“ Ani ne za minutu Parmenter odbočil na 12th Street a ujel ještě blok a půl. Pak svůj Olds zastavil na rohu Kissling Street, úzké slepé uličky, vedoucí jen v jednom bloku. „Do prdele, Noahu!“ řekl Parmenter překvapeně Merkimu. „Tohle je Brink? Měls pravdu. Vypadá to úplně nezabezpečeně.“ Oba muži na rohu si prohlíželi neoznačenou dvouposchoďovou budovu ze škvárobetonových tvárnic, která sama o sobě byla neidentifikovatelná, až na obrněná auta parkující na oploceném parkovišti na jihovýchodní straně s nápisem „Brink“ na boku. Bylo to jen nepatrně reprezentativnější než provozovna Wells Fargo v Boise. „Tady mají trezor,“ řekl Merki a ukázal svým novým foťákem směrem k budově číslo 240 na 12th Street. Bylo 14. srpna a Parmenter se snažil zorganizovat další loupež. Brink byl jen pět bloků jižně od sanfranciské radnice, ale tato čtvrť byla klidná a opuštěná. Hned naproti depu na 12th Street byla opuštěná plechová průmyslová hala, přečnívající až nad chodník. To by bylo dobré místo pro odstřelovače. Před kovovými schody, vedoucími ke dveřím ve druhém patře na severozápadní straně Brinkovy budovy, bylo čisté palebné pole. Merki ty dveře vyfotil. Byl to potenciální vstupní bod. Brinkův areál vypadal jako mišmaš budov spojených do jedné. S jihovýchodní stranou hlavní zděné části sousedila plechová bouda. Dvůr s nákladními auty obepínal drátěný plot s ostnatým drátem nahoře. Merki s Parmenterem se vrátili do auta a odjeli. Nemohli uvěřit, co objevili. Hned na dalším rohu za 12th a Howard Street, za jediným blokem, byl nájezd na dálnici. Během pár minut se mohli dostat přes most ze San Francisca do Oaklandu nebo dolů do Candlestick Park. 217

Parmenter pak kontaktoval Charlese Ostrouta, který přes týden stále bydlel v San Lorenzu s Ronem Kingem, provozním ředitelem Brinkovy sanfranciské pobočky. Ostrout však bydlel v 530 kilometrů vzdáleném Lookoutu. Dohodli se na schůzce v Renu, do kterého to měly obě strany stejně daleko. Trojice se sešla v Nendelově motelu v Renu. Parmenter požádal Ostrouta, aby popsal vnitřek Brinkova depa. Ten jim řekl, že hlavní část je v prvním patře – trezor, garáž a kancelář. Ve druhém patře, kam vedou ty dveře na severozápadě, je záložní prostor a sklad. Přes depo chodila periodická zásilka hotovosti z Havaje ve výši 30 až 50 milionů dolarů. To Parmentera zajímalo. Ostrout dal Merkimu svůj služební průkaz, vypadající jako řidičák. Merki prohlásil, že se dá snadno okopírovat. Ostrout rovněž řekl, že Ron King je připraven přidat se ke „společnosti“. Pak jim zklamaným tónem řekl ještě něco jiného. „Víte, co jste minulej měsíc přepadli to auto v Ukiah, se naši řidiči příliš bojí jezdit tuhle trasu. Musel jsem jí přede dvěma tejdnama jet sám. Jel jsem tam do těch kopců a nikdy byste neuhádli, co se stalo. Prasknul mi řemen větráku. Zůstal jsem v tom zapadákově trčet několik hodin. Jen jsem si přál, abych vám tak moh zavolat, protože to auto bylo snadnej výdělek.“ Parmenter se vrátil do Spokane, připravit se k přestěhování do pronajatého domu u jezera Flathead v Bigforku v Montaně. Mathews, Scutari a Barnhill se také chystali přestěhovat poblíž. Den po Parmenterově návratu ho však Mathews pozval na schůzku do Boise. Parmenter musel přijmout svůj díl zodpovědnosti ve snaze urovnat spor mezi Mathewsem a Brucem Piercem. Mathews po návratu z východního pobřeží řekl Davidu Laneovi, ať vyřídí Pierceovi, že má vrátit polovinu peněz, které si vzal z kořisti v Ukiah. Lane koncem července zůstával v Boise, aby řídil informační centrum, které Merki založil v malém domě na Thatcher Street 4121/2. Na jeho provoz dostal 8 000 v jednodolarovkách. V garážovém prodeji koupil telefon a záznamník a vybavil dům na kraji města stolem, židlí, lampou, kamny a ledničkou. Merki se pak přesunul z ošuntělého domu na 10th Street do mnohem hezčího domu se zvýšeným podlažím na Greenbrier Drive u country klubu Hillcrest na jižní straně Boise. Přes okna garáže pro dvě auta natáhl hliníkovou fólii a uvnitř postavil plechovou budou, ukrývající tiskařský lis a fotoaparát. Jane Craigová pak na Mathewsovu osobní žádost přijela do domu na 10th Street pomáhat Laneovi s provozem informačního centra. Lane na Bobovu žádost předal vzkaz Pierceovi. „Carlos říká, že máš přijet do Boise a přivízt s sebou 300 000,“ řekl mu. „Chce si vyjasnit věci.“ „Počkat!“ řekl šokovaný Pierce. „Cože řekl? Řekni mu, že jsme se v Boise dohodli na rozdělení peněz a určitejch velkejch výdajích. Museli jsme to všichni odsouhlasit. To, co chce, je jasný porušení dohody. Informuj Boba, že bych byl rád, aby se kvůli tomu požadavku udělala skupinová schůzka.“ 218

Lane však Mathewsovi řekl něco jiného: Pierce nehodlá peníze odevzdat. Skupinou se rychle rozneslo, že se Pierce snaží převzít vedení. O několik dní později potkali Duey a Yarbrouhg Pierce v nočních hodinách na odpočívadle na silnici U.S. 2 západně od Troy a řekli mu, co se povídá. „David Lane se mě snaží s Bobem rozeštvat!“ řval Pierce. „Řekněte Bobovi, že se musíme sejít!“ Pierce jim řekl, že má perfektní řešení. „Nechci rozdělenou skupinu,“ vysvětloval jim. „Uznávám Boba jako vůdce. Ale začínáme bejt moc velký. Měli bysme se rozdělit do buněk a každá mít určitý povinnosti, abysme byli efektivnější.“ Duey a Yarbrough souhlasili. Schůzka byla stanovena na 19. srpna, když byl Scutari právě na Floridě. Ten v obavě, aby se někdo nepokusil Mathewsovi ublížit, zavolal Loffovi a požádal ho, aby dal dohromady lidi z Národní aliance na podporu Mathewsovi. Loff s sebou vzal do Boise Kempa a Dyeho. Dorazili i Zaengle a Nash, také Mathewsovi stoupenci. Do Boise dorazil na své motorce Harley i Yarbrough a dostavili se rovněž Parmenter s Dueym. Všichni vešli do malého domu na Thatcher Street a čekali spolu s Lanem. Pierce chodil po malém obýváku domu na 10th Street a čekal na Mathewse. Podíval se přes skleněné tabule, zabírající tři čtvrtiny předních dveří a spatřil přicházet nějakého blonďáka. „Hej, někdo sem jde!“ křikl na Jean Craigovou a začal ustupovat k jídelně. „Zjisti, kdo to je!“ Muž zaklepal a Jean okamžitě poznala, že to je Bob. Pierce vyšel z jídelny a zíral na něj. Jistě, byla to tatáž postava i tvář, Pierce však nemohl uvěřit, jak moc Mathewse přechod z tmavě hnědých vlasů na blonďaté změnil. Mathews byl rozmrzelý. Poslal Jean počkat s ostatními na Thatcher Street a pak se otočil na Pierce. „Nemůžu odpustit těm, kdo mě bodli do zad,“ začal a zahnal tak Pierce do defenzivy. „Neobětuju kvůli tomu všechno, co jsme udělali. Chceš bejt šéf? Dokážeš dělat lepší práci?“ „Bobe, oklamali tě,“ řekl Pierce. „Nechci bejt šéf. Nemám na to tvůj talent. David Lane ti předal můj vzkaz překrouceně.“ Asi hodinu trvalo, než si vysvětlili nedorozumění a pak se řeč stočila k Piercově návrhu rozdělit se do buněk. „Už prostě máme příliš moc chlapů,“ vysvětloval Pierce. „Je to bezcílný, chlap tady, chlap támhle. Je to prostě zmatek. Moc se plejtvá lidskejma zdrojema. Neexistujou funkce nebo cíle. Potřebujeme se rozdělit do buněk. Pokud to rozdělíš, pět chlapů, pět chlapů, dá se něco dělat.“ Po dlouhé debatě o této myšlence Mathews souhlasil. Nezávislé buňky by mohly být lépe chráněny proti infiltraci udržováním součinnosti skupiny na minimu. Pierce řekl, že by rád měl podnětnější úkoly, jako naplánování další loupeže. Na to by však Mathews musel omezit Parmenterovu roli. Mathews přijel krátce po 17. hodině na Thatcher Street a řekl, že zde zanedlouho bude všeobecná schůze, ale nejdříve se sejde úzký kruh v Holiday Inn nedaleko letiště v Boise. Úzký kruh tvořilo stejných pět mužů, kteří se v červenci rvali v zadní místnosti na 10th Street. Sešli se na tříhodinovou schůzku, kde si rozdělili své nové role. Mathews požádal Parmentera, aby se vzdal kroku 3, loupeží, ve prospěch Pierce. 219

Parmenter by místo toho byl prostředníkem úzkého kruhu s výcvikovým táborem, který zřizoval Rader. Parmenter souhlasil. Duey dostal peníze na otevření ideologické školy v Bluecreeku ve Washingtonu, kam se přestěhoval do malého karavanu. Yarbroughova nejstarší dcera zažívala těžké období s nemocí ledvin, vyžadující téměř neustálou péči a dialýzu. Krom toho už byl skupinou unavený a rozmrzelý z toho, jak velkou se stávala. Řekl Mathewsovi, že pokud se nic nezmění, byl by radši blíž domovu a třeba si vzal na starost hledání rekrutů z vězeňského systému. Garymu šlo o to potichu zmizet ze scény, aby mohl vidět lépe než ostatní, kam směřuje. Mathews zůstal vůdcem se Scutarim po boku jako šéfem bezpečnosti. Pierce si mohl vzít stoupence Identity, které upřednostňoval, a naplánovat další loupež. Mathews však trval na tom, že chce zpět nejméně 300 000, které si Pierce vzal. Mathews se pak vrátil na Thatcher Street a vyložil skupině, co se stalo. Krize vedení byla odvrácena. Pak řekl Laneovi, že ho nahrazuje v informačním centru. Nebylo to snadné, protože si tito dva byli velmi blízcí. Lanea se to dotklo, pak se naštval a odešel. Večer před návratem do Ione obešel Loff se svým nejlepším přítelem blok. Od toho horkého dne v srpnu 1976, kdy se poprvé setkal s Bobem, mýtícím pařezy v Metaline Falls, se toho tolik událo. Trochu se bavili o tom, co se bude dít v Metaline Falls. Loff mu řekl, že minulý týden odešel z práce v Portland Leigh. Chtěl od Mathewse slib v jedné věci. „Jdou nějaký řeči,“ začal Loff, „o Scutarim. Některý chlapi zpochybňujou jeho rasu. Je Ital a jsou tu některý, co si nemyslej, že by měl bejt s náma. Má tmavou kůži a dost velkej nos.“ Mathews se nad tím zasmál. V tu chvíli byl Scutari jediný ze všech lidí ve skupině, u něhož Mathews cítil, že se na něj může absolutně spolehnout. „No, důvod, proč to říkám, Bobe,“ pokračoval Loff, „je ten, že já jsem Ital. A chci vědět, kde v týhle věci stojíme. Jsem další, kterýho budou probírat?“ „Nedělej si s tím starosti, Kene,“ odpověděl Bob. „Jsi jeden z mých nejvěrnějších přátel a já v tebe mám absolutní důvěru. A pan Black je moje pravá ruka.“ RANDALL RADER HLEDAL nepřístupná místa a když ho realitní agent John Muzidal vzal na území Big Meadows (Velkých luk), 50 kilometrů severně od městečka Priest River v Idahu, Rader cítil, že to je to pravé. Bylo zde 45 hektarů půdy na prodej a další k pronajmutí. Právě zde se zátoka Consalus spojuje se zátokou Goose a pak se vlévá do jezera Priest. Kilometr proti proudu byla hranice státu Washington. Rader měl rád, když byl jen krůček od státních hranic. V údolí pod Pelke Divide se rozprostírala velká otevřená louka a na dvou úbočích pozemku rostly silné stromy. Tábor by mohl být ukrytý před zraky ve stromořadí, na rovince ležící v zákoutí hory. „Můžu vám to podržet za zálohu 500 dolarů,“ řekl Muzidal. Rader se ohlédl, řekl dobře a sáhl do kapsy pro peníze. „A na jaké jméno to bude?“ zeptal se Muzidal s nabídkovým listem, datovaným 25. srpna. 220

Napište „Lovecký klub Timberline“, odpověděl Rader bez váhání a souhlasil s kupní cenou 88 000 dolarů. Místo pro Mathewsovu plánovanou Árijskou akademii však nebylo tak odlehlé, jak si Rader myslel. Bylo ani ne tři kilometry od dlážděné silnice, kde stál ranč, a pozemkem procházela veřejná nezpevněná silnice do státního lesa Kaniksu. Když Rader ukazoval tábor Scutarimu a Mathewsovi, každému zvlášť, přivezl je zadní silnicí 35 kilometrů od nezpevněné silnice z Usku ve Washingtonu, 55 kilometrů jižně od Ione. Tak to vypadalo mnohem odlehlejší. Rader s Loffem utratili za vybavení tábora tisíce dolarů. Králíci v Loffově stodole neměli chvíli klidu. Začátkem srpna mu zavolal Mathews a požadoval 230 000, které vybral Kemp. Další týden potřeboval 310 000, které vybral a přivezl do Boise David Lane. Právě když Loff kopal pod králíkárnou, přijel Lane a vešel do stodoly, takže viděl, kde Loff schovává kořist. Lane se ještě tentýž měsíc vrátil do Ione s Mathewsovými instrukcemi vybrat 100 000 dolarů pro Louise Beama, bývalého vůdce Klanu v Texasu, který bydlel u pastora Butlera. Když Loffa nenašel, šel ke králíkárně a se Zaengleho pomocí peníze vykopali sami. Ve skutečnosti se Loffova farma v týdnech před koupí výcvikového tábora stala pro společnost středobodem. Soderquist se koncem srpna vrátil z Kalifornie a s Raderem, Zaenglem a ostatními tábořil u Loffa. Parmenter přijel z Kalispell a vzal si ho podle Mathewsova pokynu stranou, aby mu dal co proto kvůli dezerci po loupeži v Ukiah a jeho pokračujícímu pití. Parmenter mu dal zkušební dobu, jelikož dospěl k závěru, že jeho mysl a srdce jsou stále na správném místě. Rader 29. srpna využil informační centrum ke kontaktování McBreartyho, jehož právní praxi potřeboval k uzavření převodu nemovitosti pro Árijskou akademii 1. září. Dva dny poté ho jeli Rader s Loffem vyzvednout na letiště ve Spokane. McBrearty předtím spolupracoval s Piercem v San Franciscu. Po cestě na sever v Raderově pickupu diskutovali o tom, jaké jméno použijí při nákupu pozemku. „Líbí se mi Amos Able,“ řekl McBrearty a Rader se zahihňal. „No, Randalle, to je založený na vojenský abecedě. A-Amos A-Able. Příště použiju Bill Baker.“ Všichni se opět zasmáli. V Ione se sešli v boudě na Loffově pozemku, kde Rader zřídil obchodní frontu, Mountain Man Supply, jako kanál pro materiál, který hodlal nakoupit. Dal McBreartymu 31 500 dolarů z „peněz společnosti“, které mu Scutari v červenci předal do zbytku zálohy. „Nevyvolá tak velká hotovost v tom agentovi podezření?“ ptal se Loff. „Néé, odpověděl McBrearty s úsměvem. „Lidi pořád používají peníze. Jsi jen zvyklej dělat věci tak, jak chtějí banky, abys je dělal.“ V sobotu 1. září přijeli Rader s McBreartym do realitní kanceláře v Priest River, 13 kilometrů východně od Newportu. Dali Muzidalovi zbytek zálohy a první měsíční splátku 500 dolarů na převzetí dluhu. McBrearty na dokumenty podepsal „Amose Ableho“ z loveckého klubu Timberline. 221

Po cestě zpět do Spokane, kde musel McBrearty chytit let do Portlandu, se ho Rader zeptal, co dělal s Piercem v San Franciscu. „Proháněli jsme nějaký kámoše od Brinka tou hlasovou bednou,“ odpověděl McBrearty. „Brigham myslí, že příští akce přinese společnosti přes 20 milionů.“ BRUCE PIERCE NEBYL muž, který by si kladl malé cíle. Když převzal od Parmentera loupeže, pustil se rovnou do práce, která měla být největší loupeží hotovosti v historii. Pierce na tomto árijském válečnictví nejvíc bavilo opojné riziko nebezpečí a smrti, které doprovázely obtížné plánování a provádění zločinů. Vášnivě toužil být přímo uprostřed toho všeho. Jediné, co od Boba chtěl, byly volné otěže. Byl rozhodnutý Bobovi ukázat, že jeho důvěra nebyla marná. Když se ze schůzky v Boise vrátil do Montany, shromáždil skupinu mužů, kteří stejně jako on věřili v Identitu. Nejlépe se ve svém týmu cítil s těmito lidmi: Randy Evansem a jeho dvěma manželkami; Tomem Bentleym a Bonnie Sue Westovou, vdovou po Walterovi; Jimem Wallingtonem; Davidem Tatem; a Dwayne Butlerem a jeho sedmnáctiletým synem Mikem, který to léto ohromně zesílil. Byl to právě tento teenager, který Pierce před pouhými 21 měsíci obrátil na Identitu. Teď byl Pierce vůdce. Včetně žen a dětí bylo v jeho nomádské buňce 16 lidí. Hned na začátku stanovil jedno pravidlo. S ohledem na Mathewsovu chybu v Ukiah Pierce rozhodl, že jeho muži budou mít pistole na zavěšovacích šňůrkách. Kdyby byli zraněni, jejich zbraň by nemohla upadnout někam daleko. A kdyby byli tak hloupí, že by uprostřed zločinu zbraň upustili, nezapomněli by ji zvednout. Pierce na 29. srpen uspořádal zasedání v Holiday Inn nedaleko sanfranciského mezinárodního letiště. Na výpomoc dorazil Parmenter, prostředník, jenž se sešel s Ostroutem. Přijeli také Scutari s McBreartym, provést testy stresu v hlase u Ostrouta a Rona Kinga, provozního ředitele u Brinka v depu na 12th Street. Použitím základních otázek jako „Jsme v San Franciscu?“ a „Piješ někdy vodu?“ Scutari připravil oba rekruty na skutečné otázky: „Je tu někdo, koho podezíráš, že je informátor?“ nebo „Jsi informátor?“ Pak McBrearty položil několik sugestivních otázek: „Uvědomuješ si nebezpečí, vyplývající ze spojení s touto organizací?“ a „Uvědomuješ si cenu, kterou bys mohl zaplatit, kdyby tě dali do souvislosti s touto organizací?“ Oba rekruti odpovídali správně. Oba prošli. Ron King na důkaz loajality nakreslil schéma vnitřku Brinkovy budovy, včetně trezoru a málo používaného druhého patra s jeho izolovanými venkovními dveřmi. Také popsal poplašná zařízení a bezpečnostní procedury v depu. Identifikoval lidi, kteří pracují v a okolo trezoru. Co bylo ještě důležitější, popsal detaily ohledně zásilky peněz z Havaje, která přiletí letadlem a do centra bude z letiště odvezena nákladním autem. Bylo docela možné, že hotovost může dosáhnout až 50 milionů dolarů. Se dvěma muži uvnitř a Merkiho falešnými průkazy pro spiklence Pierce věřil v dobrou šanci na úspěch, když nazítří odjížděl zpět do Montany. 222

V malém Troy na něj čekal logistický problém. Chtěl všechny své muže pohromadě a toho se mu v Troy nedostalo. Pierce s Evansem odjeli do Salmonu v Idahu pronajmout si nové domy. Pierceovi se ta oblast zalíbila, když tudy v květnu projížděl autobusem. Bylo to zhruba v půli cesty mezi Missoulou a Idaho Falls v Idahu, nedaleko hranice s Montanou. Pierce našel skvělé místo s karavanem hned vedle pro Mathewse nebo jiné hosty. Pokud měl naplánovat tak velkou loupež, jako byla tato akce s trezorem, chtěl mít své lidi nablízku, aby mohli probírat různé nápady. Pronajali si společně víc než půltucet míst v a okolo Salmonu, ve stínu pohoří Continental Divide. Salmon splňoval Piercova kritéria pro bezpečné bydlení. Bylo to malé město s asi 3 000 obyvatel a místní ekonomikou zbídačenou dost na to, aby si obyvatelé dvakrát neprohlíželi barvu jeho peněz. Blízko je státní hranice. Nachází se zde Salmon River Wilderness, jedna z největších přírodních rezervací ve Spojených státech, přes níž teče řeka River of No Return. Počítal, že by tudy mohl vést prapor vojáků a policajti by na ně nikdy nepřišli. Pierce se přestěhoval z domu Elly Ackleyové do domu vlastněného Richardem Grossem na North Keeler Creek Road v Troy teprve 3. srpna, ale i za tak krátkou dobu z něj udělal pevnost. Severní větev Keeler Creek protéká příkrým údolím mezi horami Pony a Grouse. Voda protékala jen 30 metrů od domu přes velkou mýtinu, kterou Pierce využíval k nácviku střelby. Fifieldovi, bydlící kilometr a půl po proudu, si nikdy nestěžovali na hluk. Oplotil příjezdovou cestu a začal mýtinu obtahovat nástražným drátem napojeným na dvanáctivoltový systém, který v noci osvítí dům, kdyby přišel nějaký vetřelec. Do každé místnosti dal nabité zbraně a nedělalo mu žádný problém, že na ně sahají děti. Na ochranu rodiny, když je pryč, se rozhodl koupit hlídacího psa. Jednoho dne při nakupování v Kalispell, 160 kilometrů východně od Troy, viděl inzerát na psy v nedalekém Columbia Falls. Na návštěvě u majitele, Jamese Kerenyho, s výběrem z německých ovčáků, rotvajlerů a dobrmanů, se Pierce rozhodl pro čtyřletého rotvajlera jménem Kirk, který se nacházel v Kalifornii. Za psa, leteckou dopravu a přeškolení zaplatil 3 300 dolarů. „Mně jen tak něco nevyděsí, ale ten pes je hroznej,“ řekl po návratu Julii. „Dobrman je kříženec rotvajlera a chrta, takže tohle je táta. Dáš ho ven na dvůr, ukážeš mu rohy, řekneš „hlídej, hlídej“, a můžeš jít do postele a relaxovat. Pes bude hlídat. Kdyby dobrman viděl tohohle psa, šel by domů a dál by trénoval,“ popisoval nadšeně. „Když někdo nastaví ruce, aby ho zastavil, fajn, prostě mu ty ruce rozrazí, aby se dostal ke krku. Do tří metrů by byl policajt bez náboje v komoře mrtvej. Ten pes by ho zničil. Kdyby mě ten policajt měl zabít během vteřiny, tak ten pes stačí. Pokud mi ochrání život a svobodu, tak za tu cenu stojí.“ Možná nejpředvídavějším činem bylo sbalení útěkového zavazadla, plátěného batohu, do něhož dal vše, co by mohl potřebovat k přežití, kdyby musel rychle utéct pěšky. Jednalo se o standardní výbavu jako spacák, stan, celtu a sirky. Rovněž v něm byla malá kamínka s několika způsoby zažehnutí ohně, včetně troudu. Měl spoustu 223

sušených potravin a zařízení na filtraci vody, i manuály o přežití v divočině, poznávání jedlých rostlin a chování na útěku. Přibalil několik kusů oblečení na převlečení, náhradní ponožky, spodní prádlo a toaletní potřeby. Měl rovněž nůž, pistoli zabalenou v batohu a nějaké náboje ráže 223 do pušky, kterou by si vzal s sebou. Nejdůležitější věcí pro něj však byla poslední položka, nádobka s průzorem a mikrofilmem, na němž byla Bible. Tento útěkový balík nenechával v domě. Vytáhl ho lanem na jeden vysoký strom na vrcholku hřebenu za ramenem hory Pony. Pak lano přivázal k dalšímu stromu dole u cesty a u stromu za ním schoval nůž. Všechno bylo rozložené tak, aby mohl v plném běhu vzít nůž, přeříznout lano a chytit padající balík. Pro jistotu přes únikovou cestu natáhl nástražný drát. V Troy se začal věnovat koníčku, který málem vyústil v jeho dopadení. Jelikož se považoval za rozeného letce, chodil s bratrem Gregem v Georgii na kurzy letectví. V Troy si koupil ultralight a na Lake Creek Road našel jednoho farmáře, který ho nechal využívat k létání své pole. Létal kdykoliv jen mohl, brzy ráno a při západu slunce, kdy jsou příznivé tepelné proudy. Když už byl v létání zdatnější, začal používat dlážděnou přistávací dráhu kilometr a půl severně od Troy. Když se v září připravoval na odchod z Troy, letadlo rozebral a zabalené naložil na starý pickup. Čekal však na doručení lyží k upevnění na podvozek. Zajel tedy k domu Stacie Fifieldové, která souhlasila, že ho tam nechá letadlo uskladnit, dokud lyže nedorazí. Pak Pierce hledal kamaráda Jima Montgomeryho, aby mu řekl, že odjíždí. Montgomery byl u svého bratra a vyšel se s Piercem přivítat před dům. „Přesouvám se do Farga,“ lhal mu Pierce. „Chci, aby sis vzal to palivový dřevo, co jsi mi prodal.“ „Rogere,“ odpověděl Montgomery překvapeně – znal ho jen jako Rogera Mortona – „to nemůžu.“ „Jasně že můžeš,“ trval na svém Pierce. „Plus bych ocenil, kdyby sis vzal mojí Vegu. Jezdí dobře a, no, teď mám moc aut.“ Montgomery byl touto nabídkou vyvedený z míry, ale 1. září, sobotu před Dnem práce, přijel k Pierceovu domu naložit dřevo. Když byl hotov, zašli s Piercem dovnitř. Dům byl prázdný, až na hnědou pohovku a židli, video a policejní vysílačku Bearcat. Montgomery slyšel dva přenosy, jeden z kanceláře šerifa v okrese Lincoln v Libby a druhý z policejního oddělení Troy. Když Piercemu pomohl připoutat na střechu autobusu nějaké náčiní, ten ho pozval dovnitř. „Chtěl bych ti něco ukázat,“ začal váhavě. „Možná bych neměl...“ Vtom strhnul pokrývku z postele uvnitř autobusu. Když Montgomery spatřil na prostěradle sbírku zbraní, vyvalil oči. Nebyly to lovecké pušky. Vypadaly jako armádní výzbroj s tlumiči plamenů. Byla tu i kuše. Pierce si Montgomeryho tak oblíbil, že se nedokázal ubránit, aby mu neodhalil i svou utajovanou stránku. „Možná,“ dodal Pierce, „by bylo lepší, abys od teď nikomu neříkal mý jméno.“ Montgomery byl tím vším zmatený. 224

Než odjel, dal mu klíčky od Vegy. V odkládací přihrádce nechal obálku s nápisem „pro Jima a rodinu“. Bylo v ní 250 dolarů. Po odjezdu s autobusem a přívěsem U-Haul zastavil za Kalispellem vyzvednout si rotvajlera. Asi čtvrt hodiny se bavil s Kerneyem o jeho obchodu se psy a jeho upřímnost na něj udělala takový dojem, že se znovu rozhodl zahrát si na Robina Hooda. „Kolik byste potřeboval na rozjetí podnikání?“ zeptal se Pierce. „Na všechno, co chci dělat, asi tak 25 000,“ odpověděl Kerney. „Pomohlo by 5 000?“ zeptal se Pierce. „Jistě!“ souhlasil Kerney. Pierce pak vytáhl nějaké peníze a spočítal je. „Tady je 6 000,“ řekl a podal peníze omráčenému Kerneyovi. „A nechci úroky. Jen mi dejte svou adresu a budeme v kontaktu.“ PO POUHÝCH ČTYŘECH dnech do Troy vtrhnul FBI. Další úmorné prověřování meziměstských hovorů ze strany Billa Ten Bensela odhalilo hovor z telefonního automatu v Santa Rose na telefon registrovaný na „Sandru Gleedovou“ v Troy, Juliino krycí jméno. Wayne Manis 7. září pracoval na sledování Yarbrougha, když mu zavolal agent Ernie Smith, jeden z více než tuctu agentů, pracujících v tuto chvíli na případu, že možná vystopovali Bruce Carrolla Pierce. Manis a John Nelson odjeli za Smithem. Společně vyslechli Ellu Ackleyovou a byli si jisti, že její „Roger Wilkins“ je jejich Pierce. Druhý den, když se do Troy vracelo deset agentů, hustě pršelo. Jedním z nich byl Don Wofford, veterán případů domácího terorismu z Newarku v New Jersey, kanceláře, která byla pro tento případ přesunuta do Butte. Wofford v Newarku pracoval na případech Weathermen a Black Liberation Army. Byl o něco zavalitější než většina agentů, s hustými tmavými vlasy a plnovousem. Měl přezdívku „Wolfman“. Agenti se rozptýlili a hledali ultralight, který jim Ackleyová řekla, že Pierce měl. Silnice v lesích jižně od Troy představovaly jen labyrinty bahnitých cest. Jednou, když byl Wofford na křižovatce hluboko v lesích, měli ostatní problém ho najít. Manis se v lese v jednu chvíli zastavil, když ho napadlo, že by letadlo mohlo být ukryté ve stromech. Vydal se cestou dolů skrz vysokou trávu a vtom vycítil, že se k němu něco přibližuje. Pak jako zmrazený sáhl po zbrani, když se ze strany vynořil medvěd. Když se ocitli tváří v tvář, bylo těžké říct, kdo je vyděšenější. Oba však ustoupili, medvěd vyšplhal na strom a Manis zamířil do bezpečí svého auta. Spolu se Smithem a zástupcem šerifa z okresu Lincoln metodicky projížděli všechny silnice a dávali pozor, jestli neuvidí ultralight. Už málem minuli příjezdovou cestu k Fifieldovým, když Manis koutkem oka zahlédl letadlo na starém pickupu. Fifieldová je poslala do Grossova domu. Poprvé od dubna, kdy Pierce porušil kauci, úřady našly jeho doupě. Dům byl prázdný, ale Smith našel 10 metrů od mýtiny hromadu odpadků. Manis prohledal pozemek a našel terč ve tvaru siluety střílejícího vojáka z překližky plný děr. Spousta děr byla i ve stromech kolem a agenti našli kulky ráže 45. Pierce je vystřílel z téhož MAC-10, kterým zabil Berga. 225

Smith našel v hromadě odpadků papír, který ukazoval, že je Pierce dobře vyzbrojený: „Neděle večer: naložit krabice s municí a zbraně kromě těch, které mohou být potřeba.“ Po vyslechnutí Ackleyové, Fifieldové, Montgomeryho a ostatních si byl Manis jistý, že se Pierce do Troy vrátí pro letadlo. A opravdu, Pierce zatelefonoval Fifieldové dva dny poté. Ta mu řekla, že lyže pro ultralight dorazily den po jeho odjezdu. Pierce se pak nonšalantně otázal, jestli se po něm někdo neptal. Řekla mu, že ne, tak jak to chtěli agenti FBI. Pierce pak řekl, že přijede a ultralight si vyzvedne. Vyrazil zpátky do Troy ve středu 12. září. Jeli spolu s Davidem Tatem v Tatově Toyotě Land Cruiser. Tate ji přihlásil v Kalispell a potřeboval si vyzvednout poznávací značky. Když vešli do budovy okresního soudu Kalispell, s policejní stanicí co by kamenem dohodil, spatřili je agenti FBI. Začal šílený shon. FBI požádal vysílačkou o sledovací letadlo a přilepil se na ně západně na silnici U.S. 2. Přenocovali v motelu v Libby, ale agenti měli rozkaz nijak nezasahovat. Být Pierceovi takto nablízku a nemoci ho zatknout Manise frustrovalo. Měli zákonné právo Pierce zatknout na základě odsouzení za padělání v Yakima, jenže v tuto chvíli se pokládalo za důležitější, jestli je Pierce nedovede k ostatním. Pierce s Tatem ve čtvrtek ráno urazili zbylých 30 kilometrů do Troy. Když přijížděli k odbočce z Lake Creek Road k domu Fifieldových, Pierce řekl Tateovi, ať jede do města, aby mohl napřed zatelefonovat a ujistit se, že je Fifieldová doma. Tate zajel na parkoviště supermarketu IGA, nejdůležitějšího velkého obchodu na jihovýchodním konci Troy. Jak Pierce mířil k telefonnímu automatu na zdi obchodu, podíval se vlevo a spatřil Jima Montgomeryho, kráčejícího k obchodu. „Hej, Jime!“ zavolal Pierce. „Jak se máš? Je něco novýho?“ To byl Pierceův obvyklý řečnický pozdrav. „Ahoj Rogere,“ odpověděl Montgomery. „Nějaký novinky jsou, ale nejsou dobrý.“ Pierce najednou zbystřil. Zastavil se a pomalu se rozhlédl. „Zatraceně!“ řekl Manis, sledující Pierce dalekohledem zpoza parkoviště. „Narazil na Montgomeryho! Dozví se, že po něm jdeme!“ Manis vysílačkou zavolal Billa Fallina, zvláštního agenta z oddělení v Butte, který kroužil vysoko nad Troy v pozorovatelském letadle. FBI měl dvě letadla, pracující na tomto sledování v tandemu. „Budeme ho muset dostat tady a teď,“ upozornil Fallina. „Ne,“ odpověděl Fallin. „Žádný kontakt. Pořád jsme ve zpravodajském módu. Musíme vidět, kam pojedou.“ Manis byl rozčílený, když sledoval, jak Pierce manévruje Montgomeryho blíž k Tateově autu. Uvědomil si, že Pierce ze svého kamaráda vytáhne všechno, co jde. „Tak mi řekni, co se děje,“ zeptal se Montgomeryho za chůze. „Pohybuje se kolem FBI a ptá se na tebe,“ odpověděl Montgomery. „Přišel ke mně nějakej agent jménem Steve Fiddler a řek, že slyšel, že jsem ti prodal nějaký palivový dříví a jestli vím, kam jsi odjel. Řek jsem mu, žes odjel do Farga.“ „Kdy to bylo?“ chtěl vědět Pierce a přejížděl očima po parkovišti. „Pár dní po tvym odjezdu.“ 226

„Chvála Jahvemu!“ zvolal Pierce. „Vypadli jsme akorát včas!“ „Co tím myslíš?“ zeptal se Montgomery. „Pojeď s náma,“ navrhl mu Pierce, když došli k Tateově autu. Montgomery se lekl, když spatřil, že má řidič za pasem pistoli. „Bez obav,“ uklidňoval ho Pierce. Podle způsobu, jak to Pierce řekl, Montgomery pochopil, že se mu nic nestane. Nasedli do Land Cruiseru a zamířili západně ven z města. Agenti ve sledovacím letadle se drželi hnědé střechy Land Cruiseru, mířícího do kopců. Pilot udržoval kontakt s agenty na zemi, kteří měli rozkaz auto sledovat z bezpečné vzdálenosti. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se Montgomery Tateho, když vyjeli z parkoviště. „Říkej mi, jak chceš,“ zabručel Tate, mířící na most přes řeku Kootenai, pár kilometrů severozápadně od malé vísky. Jeli asi šest kilometrů a pak zahnuli na vedlejší silnici na severním břehu. „Takže, Jime, vědí o mejch autech?“ zeptal se Pierce. „Jo, vědí,“ odpověděl Montgomery. Pierceovi došlo, že se bude muset zbavit velkého starého autobusu. Vytáhl z Montgomeryho všechno, na co si dokázal vzpormenout. Když se blížili k dalšímu mostu, vedoucímu přímo do města, Montgomery řekl, že by s nimi raději zpátky přes Troy nejel, pokud jim to nevadí. Tate zastavil u mostu a Pierce řekl, že může vystoupit. „Jestli je v Troy FBI a zkusí nás zastavit,“ dodal Pierce, „na silnici bude spousta mrtvejch policajtů. Nechci, aby ses do toho zaplet.“ Montgomery vystoupil na krajnici a ohlédl se za kamarádem. Pořád ještě neznal Pierceovo pravé jméno. „Dávej pozor, Rogere,“ řekl mu. „Dávej pozor na svou rodinu a na svůj život.“ Když se Tate rozjel, od zadních pneumatik odlétl štěrk a Pierce se podíval dozadu na dva samopaly AR-15. Oba měly místo obvyklých zásobníků s 37 náboji bubnový zásobník se 100 náboji. Také měli balíčky pro přežití, kdyby museli uprchnout do lesa. V Troy však neviděli ani stopu po FBI. Tate dojel ke stanici na vážení aut na U.S. 2 hned za Lake Creek Road a zabočil jižně na Montana 56. Letadlo FBI sledovalo hnědou střechu pod sebou, stoupající do kopcovité krajiny. Vypadalo to přesně jako místo, které by si Pierce vybral za úkryt. Land Cruiser sjel na nezpevněnou silnici a pokračoval ve stoupání do nejhlubší části lesa, dokud nedorazil na místo vysoko nad Troy. Zastavil u posledního domu na cestě pod příkrovem borovic. V domnění, že lokalizovali Pierceovo konspirační dům, se asi osm agentů FBI sešlo na přistávací ploše v Libby, kde přistál Fallin se sledovacím letadlem. Manis na přistávací dráze přišel ke svému šéfovi a znovu obhajoval rychlý úder, kterým by byl Pierce zajat. Tvrdil, že FBI na to má na místě dost lidí. Fallin to však odmítl. Nechtěl ustoupit od tajné operace a předčasným zatčením Pierce zničit týdny vyšetřování. Potenciální přínos z jeho sledování a shromažďování dalších důkazů o rozsáhlejším komplotu byl důležitější než se teď a tady vrhnout 227

na Pierce kvůli dvouletému trestu za padělání. Fallin místo toho nařídil svým agentům, aby dům vysoko v horách obklíčili a podezřelé přísně sledovali. Když se agenti rozmístili podél silnice vedoucí ke skrýši, bylo už k večeru. Manis seděl v autě s Joe Venkusem, který se po nedávném zavření kanceláře FBI v Lewistonu v Idahu přestěhoval do Coeur d’Alene a připojil se k případu. Tito agenti a agenti umístění jinde se připravili strávit chladnou noc v autech. Čekání bylo marné. Pierce z jejich sevření už vyklouzl. Zatímco se agenti dohadovali na přistávací ploše v Libby, Pierce s Tatem už byli dávno na cestě přes Cabinet Mountains, mířili jižně na Clark Fort Valley a nakonec do Salomonu v Idahu, neomezovaní policejní sledkou. V a kolem Troy žilo jen 1 000 lidí. Šance, že z parkoviště před supermarketem budou zároveň odjíždět dva hnědé Land Cruisery, byla astronomicky malá. Jenže přesně to se stalo. A když Tate vyjížděl z parkoviště, pilot sledoval špatné auto. Když Tate u Thompson Falls uviděl telefonní automat, zastavil, aby Pierce mohl zavolat Julii do Salmonu. „Řekni všem, ať se přichystaj k odjezdu,“ řekl jí. „Měli bychom odjet během pár hodin.“ Julie, na níž už začínalo být zřetelně patrné těhotenství, vyburcovala ostatní rodiny. Pierce se do Salmonu vrátil velmi pozdě. Když druhý den ráno začalo slunce svítit na úbočí hor v Troy, Manisovi a Venkusovi bylo řečeno, že se mají opatrně přiblížit k domu a podívat se, kdo tam je. Oba veteráni se tiše proplazili lesem a těsně u domu se rozdělili. Manis se dostal k oknu, z něhož se mohl podívat do kuchyně a pomalu vysunul tvář ke hraně skla. Když jeho pohled přistál na ženě v úboru zdravotní sestry, vesele připravující snídani na sporáku, div mu nevypadly oči z důlků. Agentovi v tu chvíli došlo, že sledovali špatné auto. Dotyčná žena se nikdy nedozvěděla, že tu noc její dům obklíčil Strýček Sam. Totéž ráno o 500 kilometrů dál v Salmonu Pierce shromáždil své vojáky a řekl jim, že jsou nezbytné drastické změny. „Musíme se psychologicky přizpůsobit,“ domlouval jim. „Náš životní styl se musí změnit. Místo kočování po našich pozemcích jak cikáni se jich musíme zbavit. Tyhle věci by mohly skončit naším chycením. Musíme je osekat na nulu. Mít úspěch,“ řekl, „je důležitější než majetky.“ ANDY ANDERSON BYL bývalý kalifornský policajt, který se přestěhoval do Idaha, aby mohl zvolnit a prodloužit si život. Když však Wayne Manis přesunul vyšetřování do Sandpointu, zavolal veliteli policie Billu Keisemu a řekl, že chce, aby s ním pracoval Keiseův nejlepší člověk. Keise mu přidělil Andersona, svého špičkového detektiva. Bylo to krátce poté, co se Anderson opět začal obávat o svůj klid a bezpečí. Anderson věděl, že je Gary Yarbrough podezřelý z loupeže v motorestu u Schooneyho. Byl také přirozeně ostražitý ohledně lidí z Árijských národů, protože počítal, že po Židech a černoších by byl na řadě on. 228

Sám sebe označoval za Jack-mormona. To je člověk pokřtěný u Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů (mormonů), který si narozdíl od pravých mormonů užívá kouření a občasného pití. Kdyby jeho manželka řekla jediné slovo, byl by i polygamista. Jeden den, krátce po Manisově nařízení sledování Yarbroughova domu, Anderson zaparkoval před Bonner Mall a šel směrem k tajnému velitelskému stanovišti, když za ním zaburácela motorka. Byl to Yarbrough. Ten smykem zastavil vedle Andersonova neoznačeného policejního auta – které samozřejmě vypadalo přesně jako neoznačené policejní auto – a podrobně si prohlédl vnitřek, než zase vyrazil dopředu. Anderson mohl jen konsternovaně kroutit hlavou. Yarbrough si byl už nějakou dobu vědom, že je sledován a udělal z práce FBI hru na kočku a myš. Pilně shromažďoval soukromé adresy místních policistů a agentů. V jednom případě, když ho agenti sledovali ve vysoké rychlosti na U.S. 95, Yarbrough najednou prudce zabrzdil, dostal se za auto a začal sledovat on je. Když zastavili na štěrkovém parkovišti, Yarbrough přijel se svou motorkou, začal se řvoucím motorem jezdit dokola a dělat s motorkou ve štěrku kruhy. V Sandpointu bylo těžké si přítomnosti FBI nevšimnout. Agenti udělali z rekreační vesnice klub federálů. Do konce září na případu pracovalo 40 agentů. Třetí patro poštovního úřadu v Coeur d’Alene se změnilo v generální štáb. Počítač sledoval všechny stopy a dálnopis chrlil stohy papírů s informacemi z dalších detašovaných pracovišť. Práce spočívala hlavně ve sledování podezřelých za účelem zjistit, kam je dovedou. Někdy to mělo cirkusovou atmosféru. Sledovací týmy ze Spokane v různých obvodech FBI občas během sledování Parmentera, Dyeho nebo někoho jiného vstupovali do Idaha. Tito agenti pak naráželi na skupiny z Butte, sledující Yarbrougha a nevěděli, jestli pozdravit, nebo projít jako cizí. Navíc se oblast kolem Sandpointu stala známou kvůli ilegálním drogám. Když se tedy všichni ti agenti vrhli na toto město u jezera Pend Oreille, místní feťáci jejich přítomnost velmi rychle zaznamenali. Rozšířily se zvěsti, že se chystá zátah Správy pro potírání drog, což u feťáků vyvolalo paranoiu. Ten podzim skončila spousta ilegálních drog v Sandpointu spláchnutá v záchodě. Paranoia se však stala i nebezpečnou. Jednou se nějaký agent FBI večer vracel do pokoje v motelu a na parkovišti před ním vyskočil místní drogový dealer, ohánějící se pistolí a chtějící vědět, co se chystá. Pak se přihnali další agenti, několik minut naháněli zmateného útočníka po parkovišti a pak ho předali sandpointské policii. Anderson si ho vzal stranou a varoval ho, ať o tom neříká ani slovo. „Myslíš, že jsou tady, aby sledovali tebe?“ sehnul se k dealerovi. „Hochu, tohle se nedělá kvůli takovejm malejm špínám, jako jseš ty. Tohle se tě nijak netýká. Teď odtud vypadni a drž hubu.“ Anderson byl jeden z několika místních policajtů, který FBI věřil. Historie tohoto problému spočívala v tom, že FBI z místních policajtů tahal informace a pak se jimi sám chlubil. To u místních policajtů podporovalo opovržení a nedůvěru, kterou často pociťovali k FBI. Ale Manis byl jiný. On a další agenti, kteří byli přiděleni k případu 229

v rámci urychlení jeho vyřešení, byli bývalí policejní a armádní veteráni, kteří byli znalí místních poměrů a věděli, jak dosáhnout výsledků. Jakmile dal FBI dohromady dobrou síť místních, převedl je do režimu utajení. Manis byl ohledně místních policajtů obezřetný, protože se obával, že by někteří z nich sami mohli být sympatizanti Árijských národů. Něco z toho, co Anderson viděl, ho však znepokojovalo. Manis mu 26. září pozdě v noci zavolal, ať doprovodí agenty při prohledávání uzamykatelné skříňky v 3Js Mini-Storage na Baldy Road, kde jeden den sledovali Yarbrougha. Anderson už předtím prováděl domovní prohlídky, ale obvykle ne v jednu v noci. Připadalo mu to jako nezákonná operace. Agenti otevřeli zámek na čísle 137 a posvítili si dovnitř svítilnami. Pak se prohrabali věcmi včetně zbraní a výbušnin, ale i léků pro Yarbroughovu vážně nemocnou dceru. Agenti všechno sepsali, ale kupodivu nevzali jedinou věc, ani pušku, ani granát, ani kulku. Ujistili se, že je všechno tam co předtím a pak dveře schránky opět pečlivě zavřeli, aniž by na budově nechali obvyklou kopii příkazu k domovní prohlídce, nebo dokonce informovali majitele úschovny, že tam byli. Ukázalo se, že Manis v 18 hodin přesvědčil federálního soudce v Coeur d’Alene k podpisu příkazu k prohlídce nebytových prostor s výslovným povolením tajného příchodu v noci a nezanecháním kopie příkazu. Yarbrough však o sledování již věděl, uprostřed září ho měl po krk a pronajal si izolovaný horský dům 20 kilometrů severně od Sandpointu ve vesničce Samuels v Idahu. Když si vozil věci nahoru do lesa, FBI ho mohl jedině sledovat letadlem a udělat si celkový obrázek, kde dům leží. Anderson seděl na velitelském stanovišti FBI v Sandpointu a poslouchal pilotův popis dotyčného místa. „Odbočuje a mizí na vedlejší silnici,“ hlásil do vysílačky pilot. „Je to moderní dřevěný dům s velkou rozlohou, podkrovními okny v přední části, dvěma střešními okny a basketbalovou obroučkou na stěně.“ „Hej!“ řekl Anderson a postavil se. Nemohl uvěřit té shodě náhod. „Ten dům znám! Byl jsem tam přede dvěma měsíci na šťáře kvůli marihuaně!“ Yarbrough si náhodou pronajal dům, ve kterém si jeden kalifornský uprchlík zřídil pěstírnu trávy. Anderson pomáhal odstranit rostliny marihuany, které tam rostly. Rychle zajel do své kanceláře a vytáhl složku, obsahující i fotografie a plánek vnitřního uspořádání. Když se pilot vrátil, ukázal mu snímky domu. Pilot potvrdil, že to je ten, který obývá Yarbrough. Strategičtější místo se už nedalo najít. Od Pack River Road byl dům kryt obrovskými borovicemi. Agenti museli lézt houštím, aby ho mohli nepřetržitě sledovat. Být nenápadný bylo za těchto okolností těžké. Manis se jednou zkusil dostat blíž. Nechal se jedním agentem odvézt po nezpevněné cestě, zvané A Street, vedoucí přes borovicový kaňon a táhnoucí se zezadu přímo k pozemku. Vyskočil z auta u Yarbroughovy zadní cesty a uvolněnou chůzí minul malou pilu na zadní části pozemku. Najednou se v ohybu cesty před ním zableskl 230

nárazník Yarbroughova náklaďáku. Manis skočil do křoví a zůstal bez pohybu. Yarbrough projel zhruba metr a půl od něj. Musela existovat lepší cesta. „A MUSÍ VYPADAT takhle, s válečnou sekerou vztyčenou nad štítem,“ říkala Jane Craigová manažerovi Gem State Crystals. Na papíře měla nákres medailonu, který chtěla vyrobit jako přívěsky na krk. Christopher Johnston, stojící za pultem svého obchodu ve zrestaurované budově u South 8th a Myrtle Street v Boise, to považoval jen za mírně neobvyklé. Na nákresu byl štít s křížem. Na kříži bylo vepsané starověké saské slovo „fyrdung“. Napravo byla válečná sekera. Nejtěžší částí byla stuha, klenoucí se do oblouku nad štítem, z něhož měl vést řetízek. Na stuze měla být galská slova: „IS TUSA MO THUA CHATHA AGUS MO CHALSCE COGAIDH.” To znamená „Vy buďte mou bojovou sekerou a mými válečnými zbraněmi“. Na vrcholu štítu pak byla dvě německá slova: „BRUDERS SCHWEIGEN“. Craigová mu řekla, že přívěsky budou pro skupinu, jež obnovila středověké slavnosti, Skupinu pro tvůrčí anachronismus. Johnston zavrtěl hlavou a vyplnil objednací list. „Chci jich 42,“ připomněla mu. „40 jich udělejte stříbrnýchch s pozlaceným křížem. Ale ty dva udělejte z mincovního stříbra s křížem z desetikarátového zlata. Ty zlaté jsou pro našeho vůdce,“ dodala hrdě. Jean Craigová Boba milovala a byla mimořádně pyšná, že bude babičkou jeho prvního neadoptovaného dítěte. Bob ztělesňoval všechno, co si představovala v nordickém bohu, a když jako věštkyně četla prastaré runy, snažila se s veškerou oddaností určit, zda ho magická kouzla severských bohů udrží v bezpečí. A skutečně to dokázali v Seattlu, Denveru i Ukiah. Bob uprostřed září vytvořil novou strukturu své skupiny v rámci toho, co bylo dohodnuto v Boise. Se strukturou přišlo i oficiální jméno. Medailónky symbolizovaly tuto skutečnost i jméno, které si Mathews vybral. Skupina rok neměla žádné jméno. Ve svém neklidném začátku, kdy lidé přicházeli a odcházeli, a skupina si byla nejistá svým cílem nebo směřováním, se volba jména zdála být přinejmenším naléhavou záležitostí. Pak, když se začalo dařit, se věci děly příliš rychle na to se tím zatěžovat. Členové tento gang nejčastěji nazývali „Společnost“, jako kdyby byli v obchodní společnosti. Někdy ji nazývali „Organizace“, jménem guerillové armády v Turnerových denících. Jindy to byl „Řád“, jméno úzkého kruhu, který v knize na Organizaci dohlížel. Mathewse však inspirovalo dát skupině německé jméno, když si vzpomněl na jednu z knih, které Bill Soderquist ukládal na police v kasárnách. Byla to historie Hitlerových Waffen SS, nazvaná Wenn Alle Bruder Schweigen podle německé vojenské básně, napsané 170 let předtím Maxem von Schenkendorfem, obsahující verš: „Wenn alle Bruder schweigen und salchen Gotzen traun, wir woll'n das Wort nicht brechen.“ To znamená: „Když všichni bratři mlčí a věří ve falešné modly, my své slovo neporušíme.“ Tak Mathewsova skupina dostala jméno „Bruders Schweigen“. 231

Mathews to překládal jako „Mlčící bratrstvo“. Částečně to bylo jen zbožné přání. Mathews však hlavně poslední víkend v září 1984 provedl revizi a dospěl k závěru, že je dost organizovaný na to začít plánovat teroristické údery, ohledně kterých doufal, že budou představovat začátek konce pro ZOG. Většina členů energicky prováděla stanovené úkoly, s Mathewsem – Carlosem koordinátorem – uprostřed toho všeho. Ze Scutariho se stával Mathesův nejbližší důvěrník. Drsný, světácký Scutari začínal k Mathewsovi cítit skutečnou sympatii. Jak s ním pracoval, viděl, že Mathews je víc než jen věřící v super vlasteneckou věc. Viděl Mathewse jako naprosto obětavého, oddaného dělníka pro rasovou věc. Mathewsova mysl byla vždy plná plánů i vedlejších plánů, řešící i nepatrné detaily. Když spolu cestovali ve snaze získávat rekruty, bylo pravidlem být od osmi na nohou, nasnídat se a vyrazit na cestu, den za dnem. Scutari byl překvapený, jak chápavé publikum často nacházeli. Ačkoliv si uvědomoval, jak hluboce se za pouhé čtyři měsíce zapletl do trestné činnosti, ničeho nelitoval. Duey, indoktrinující intelektuál, připravoval karavan v Bluecreek na školu a těšil se na své první dva žáky, Kanaďany, kteří byli členy ultrapravicové skupiny Western Guard. Merki, dokonalý padělatel, se přeorientoval z falešných peněz na falešné doklady. Napodobil řidičský průkaz z Kostariky a dělal jeho duplikáty. Když ho někdo chtěl, řekl mu, ať si zajede do foto budky v K-martu a vrátí se s fotkou. Také začal pracovat na falešném průkazu Národní bezpečnostní agentury. David Lane zároveň chtěl, aby Merki vytiskl náborový plakát Mlčícího bratrstva. Na něm byly fotografie bílých dětí a rasově smíšeného páru s nápisem „Příležitost vzít si zpět svou ženu“. Zodpovědnost za informační centrum byla dána do rukou nováčka, kamaráda Randyho Evanse z Klanu, šestadvacetiletého Franka Lee Silvy. Právě na Silvově pozemku v údolí San Fernando se konalo kontroverzní zažehnutí kříže, vedoucí k zatčení pastora Butlera. Silva se přestěhoval do domu na Ona Street v Boise, odkud se odstěhoval Evans, když se přidal do Pierceovy buňky. Personální zajišťování informačního centra znamenalo být v jádru bílého undergroundu. Yarbrough trávil většinu času u své nemocné dcery, ale Mathews ho chtěl ve vražedném komandu. Byl připraven začít sledovat Morrise Deese, právníka, který vedl Southern Poverty Law Center v Montgomery. Berg byl vybrán jako první oběť v neprospěch Deese, ale teď byl na řadě právě on. Předběžný plán byl ho unést, pak ho stáhnout – stáhnout mu kůži z těla – a nakonec ho zabít. McBrearty zřídil horkou linku, kdyby byl někdo zatčen. 17. září si pronajal kancelář v Tulse v Oklahomě a zapojil tam telefonní záznamník. Bylo to nazváno Beartrap systém.∗ Člen, který by se dostal do problémů se zákonem, měl zavolat na Beartrap číslo, nechat vzkaz a pak čekat, dokud skupina nezajistí pomoc.

∗

Beartrap je kromě několika dalších významů velká past na medvěda, obvykle nášlapná; pozn. překl.

232

Pierce, nomád Severozápadu, zůstával krok před Manisovými muži a plánoval další loupež u Brinka. Salmon se svými lidmi spěšně opustil a bezděčně tak nechal FBI o krok pozadu. Všechen nábytek nahromadili do dvou pronajatých domů a požádali muže, od něhož Pierce koupil za 2 000 dolarů loď s proudovým motorem, aby to všechno daroval potřebným. Pak mu loď vrátil, aniž žádal náhradu. Muže však všechen ten opuštěný majetek vylekal a 17. září oznámil své podezření na policii. Pierceova skupina putovala po západě a všude zůstávala jen pár dní. První bylo Pocatello v Idahu, pak Ogden v Utahu. 26. září přijeli do Grand Junction v Coloradu a Pierce použil falešný kostarický řidičák ke složení coloradského řidičského testu. Získal tak řidičský průkaz na falešné jméno a pak prozkoumal liduprázdnou oblast Grand Mesa ohledně bezpečných domů. Nakonec se vrátil do oblasti Salt Lake. Parmenter, udržující kontakt s budoucími guerillami, strávil s Janice dovolenou na východě, stále doufaje, že při zachraňování bílé rasy zachrání i manželství. Rader, znalec psího masa, patřil mezi Mathewsovy nejvytíženější lidi. Po nakoupení drahého nábytku do svého domu v Ione začal se stejnou rozhazovačností vybavovat i výcvikový tábor. Jen v srpnu doručovala United Parcel Service 31 zásilek paramilitárního vybavení, které si Rader objednal od Mountain Man Supply. V Raderově táboře platilo pravidlo, že zde budou výměny osob po dvou týdnech – tři muži přijedou a tři odjedou. Nebude existovat žádné pití v barech v okruhu 80 kilometrů a muži u sebe během příjezdů a odjezdů z tábora nebudou mít žádné skryté zbraně. Frekventanti byli udržováni v činnosti mýcením cest a kopáním krytů, stavěním velkých stanů, budováním skladištních hal a přípravou pozorovatelny na rozvětveném stromě, z níž byl skvělý výhled na hlavní cestu, táhnoucí se z lesů přes Big Meadows. Dye a Zaengle mezitím našli ve Spokane nájemní domy. Dye si také našel přítelkyni Tiffany, prostitutku, s níž se seznámil v bordelu ve Wallace v Idahu. Ta se přestěhovala k němu do Spokane. Když se Rader 25. září vrátil do tábora z nákupní cesty na sjezdu Soldier of Fortune v hotelu Sahara v Las Vegas, Kemp mu řekl, že Soderquist, Dye a Nash jeli do nedalekého baru a tam se opili. Rader zuřil, že navzdory příkazům pokračují v silném pití. Rovněž porušili pravidlo zákazu pití na místě dost blízkém, aby to ohrožovalo výcvikový tábor. Rader se rozhodl probrat to s Mathewsem. Pro Radera bylo frustrující dělat vážné plány s guerillovým výcvikem a pak muset jednat s muži, kteří si zřejmě neuvědomují ani to, jak vážné to začíná být s Mlčícím bratrstvem. O pár dní později vyzvedl na letišti ve Spokane Ardie McBreartyho a na diktafon s mikrokazetou, který mu McBrearty dal, namluvil zprávu pro Mathewse se žádostí o radu, jak se vypořádat s problémem pití. Největší starost mu dělal Soderquist, který už byl varován, aby omezil nadužívání prášků. „Pokud jde o ty další dva,“ nahrál pro Mathewse, „dám jim zkušební dobu, jako dostal Bill, než zahodil svou šanci.“ Mathews pak poslal kazetu s odpovědí a souhlasil s Raderovým návrhem věznit narušitele pravidel v táboře. 233

„Nadměrné pití je skutečně potenciální hrozba nejen pro základnu, ale pro celý Řád,“ řekl na nahrávce. „A je vážně politováníhodné, že se musíš zatěžovat třemi nebo čtyřmi chlapi, který pro něj podle všeho mají slabost. Zoufale se snažím k tobě dostat nějaké nové rekruty.“ NA VÍKEND 29. září přivedlo několik událostí hlavní část gangu do Boise. Za prvé, několik rekrutů mělo podstoupit hlasové testy. McBrearty měl rovněž otestovat několik stálých členů, které ještě netestoval. A konečně, Pierce měl jednu bezpečnostní záležitost, kterou chtěl vyjasnit. Mathews přijel do Holiday Inn u letiště v Boise jako první. McBrearty zde provedl hlasové testy u dvou Klansmenů z Alabamy, kteří přijeli na Mathewsovo pozvání zkusit to ve skupině, která, jak jim bylo řečeno, je součástí snahy o sjednocení pravice. Jedním byl osmadvacetiletý William Riccio, působící jako organizátor Rytířů Ku Klux Klanu, jenž si odseděl trest za zločin se zbraní v roce 1979. Mathewse potkal na Árijském světovém kongresu v roce 1983 v Hayden Lake. Ten druhý byl Michael Stanley Norris, stoupenec vůdce Rytířů Dona Blacka z Tuscumbia v Alabamě. Norris a Black měli svou roli v jedné z nejbizardnějších pravičáckých událostí celého desetiletí. Večer 27. dubna 1981 zaútočili federální agenti v malém přístavu na zalesněné severním břehu jezera Pontchartrain u Slidell v Louisianě na deset mužů, kteří se právě chystali nalodit na loď plující do malé, zbídačené ostrovní Dominiky, vzdálené 3 200 kilometrů. Na palubě byly zbraně včetně samopalů a výbušnin. Ve skupině zadržených byli dva kanadští pravičáci, bývalý velitel policie v Kansasu a různí Klansmeni včetně Blacka, tehdejšího Velkého čaroděje velké frakce Rytířů. Dominika, ostrov o rozloze 47 krát 26 kilometrů s pouhými 70 000 obyvateli, měl umírněnou vládu, proti které stáli někteří členové malé armády, věrní uvězněnému bývalému premiérovi, Patricku Johnovi. Někteří věří, že těchto deset žoldáků bylo najato pro boj s komunismem, měli se vylodit v hlavním městě Roseau, zaútočit na policejní stanici a sesadit premiérku Mary Eugenii Charlesovou. Patrick John, černoch, který přivedl Dominiku k nezávislosti na Velké Británii, těmto žoldákům údajně na oplátku za pomoc nabídl bezplatná práva na ostrovní zdroje. Sedm z deseti přiznalo vinu. Tři šli před soud. Norris byl zproštěn. Zbylí dva, včetně Blacka, byli odsouzeni za porušení zákona o neutralitě. Krycí název vyšetřování FBI zněl „Bayou of Pigs“.∗ Když Norris a Riccio prošli testy, Mathews odjel do Merkiho domu na Greenbrier Drive, kde čekali další tři muži. Byli zde Merki, který se neúčastnil dřívějších testů, Frank Silva a Dennis Schlueter, Laneův a Merkiho kamarád z Fort Collins v Coloradu, který navštěvoval kostel Identity v Laporte. Schlueter v srpnu přišel o práci strážného, když se doznal ke spáchání podvodu se sociálním zabezpečením. Ten musel

∗

Bayou = bažinaté rameno (řeky), pigs = svině, prasata; pozn. překl.

234

spěchat zpátky, aby mohl od 1. října nastoupit trest 27 dní vězení v okrese Larimer. Jak řekl Mathewsovi, potom se přidá k undergroundu. Nic jiného neměl. McBrearty prováděl testy v pokoji pro děti u Merkiho v přízemí. Pak otestoval i nové lidi Pierce, Dwayna Butlera, jeho syna Mika a Jima Wallingtona. Všichni prošli. Vypadalo to, že všichni vždycky projdou. Členové se sešli v domě Jean Craigové na 10th Street, kde se přepočítávala kořist z Ukiah, na oficiální obřad přísahy. Mathews přizval Norrise, Riccia i Schluetera, stejně jako Pierceovo lidi. Přišli všichni až na Riccia, který měl ještě pochybnosti, jestli to všechno není jen umělá provokace. Slyšel tytéž zvěsti o Mathewsově práci pro FBI, které zneklidnily Glena Millera. Millera uklidnily peníze. Riccio dostal podobnou nabídku na otevření papírnictví v Birminghamu. Byl však stále v podmínce. Řekl Mathewsovi, že si myslí, že ještě nemůže jít do undergroundu. Norris však nabídku přijal s jednou podmínkou. Měl v Alabamě obchod a ten musel nejprve prodat. Počítal, že to bude pár týdnů trvat a pak se bude moci přihlásit v Árijské akademii. Schlueter byl vybrán jako náhrada za Silvu v informačním centru a tento nezaměstnaný muž řekl, že by mohl nastoupit hned po třech týdnech ve vězení. Muži se pak chytili za ruce, stejně jako před rokem v kasárnách. Tentokrát zastupovali mnohem širší kruh, dosahující až do Michiganu k organizaci Boba Milese, čtvrtí bílé chudiny v Philadelphii, Alabamy a k eklektikům∗ na západním pobřeží, kde běžel bělošský rasistický program na kabelové televizi. V přísaze, kterou četl Mathews, se toho od první malé schůzky v kasárnách, probíhající v temném lese v okresu Pend Oreille, změnilo jen málo. Pak došlo na projednání nejdůležitější věci. Randy Evans se v Kalifornii sešel s právníkem kvůli nároku na odškodné za zranění, které utrpěl jako zaměstnanec pro firmu likvidující odpad. V kanceláři zaslechl, jak sekretářka říká, že je na telefonu „Dan Bauer“. Ačkoliv se nezdálo, že by mohla existovat sebemenší souvislost mezi tímto telefonátem v Kalifornii a Danem Bauerem z Coeur d’Alene, který se od zimy záhadně držel stranou, Evans o této shodě okolností řekl Pierceovi. Pierce byl na Bauera už tak naštvaný, protože byl zodpovědný za jeho zatčení v Union Gap ve Washingtonu s falešnými padesátidolarovkami. Když se Gary Yarbrough v červenci vrátil z Boise, dal Bauerovi 110 000 dolarů, 10 000 plat a zbytek jako dar Árijským národům. Pastor Butler však peníze odmítl a Pierce chtěl od Bauera vědět, jak je použije. Bauer navrhl utratit je na projekt, známý v Mlčícím bratrstvu jako „Reliance“ (důvěra). Úzký kruh uspořádal schůzku s Bauerem v Dueyho pokoji v Boisean Hotel, malém, páchnoucím hostinci v centru města.

∗

Lidé přijímající a slučující ve svých názorech rozmanité prvky vybrané z různých názorů, včetně protichůdných; pozn. překl.

235

Jakmile se ocitl na koberečku, Bauer projekt Reliance rázně obhajoval. Ukázalo se, že to byla Mathewsova verze kontraktu s Pentagonem na práci. Bauer řekl, že zná dva vědce, pracující na laserových a mikrovlnných zbraních. Jejich politická orientace byla ostře pravicová a Bauer navrhoval dát jim výzkumný grant Mlčícího bratrstva na vyvinutí zbraní pro boj proti ZOG. Pierce se přel s Mathewsem a protestoval kvůli plýtvání penězi. Bauer mu oponoval s tím, že by se pro vědce dalo udělat obchodní krytí, z něhož by se hradily jejich životní náklady, falešná identita a přestěhování. Pierce byl přehlasován čtyři ku jedné. Úzký kruh si myslel, že to je dobrý nápad. Když Bauer skončil, McBrearty ho otestoval detektorem lži a prohlásil, že prošel. „Teď jsi spokojenej, Brighame?“ zeptal se Pierce Mathews, který analyzátoru stresu v hlase bezmezně věřil. „Upřímně, Bobe, nejsem,“ odpověděl Pierce. „Nemyslím, že ten test je vůbec funkční. Nelíbí se mi to, ale řek bych, že jsem v menšině.“ Vysoce výkonné mikrovlnné zbraně se ve Spojených státech a Sovětském svazu skutečně vyvíjí. Tyto zbraně mění kinetickou energii v elektronových paprscích na elektromagnetickou energii mikrovlnných vln. Z Bauerova kontaktu se však vyklubal jen spisovatel, schopný o těchto zbraních budoucnosti sepsat věrohodný příběh. Pierce se se svými lidmi opět vydal na cestu, tentokrát do Klamath Mountains v Oregonu. Mathews zamířil do Laramie, kde mělo 12. října přijít na svět jeho dítě. Duey se vrátil do Bluecreek, připravit výukové materiály pro svou školu. Parmenter odjel do výcvikového tábora pomoci naštípat dříví na zimu. Yarbrough jel domů ke své nemocné dceři. Robert a Sharon Merkiovi strávili krátkou dovolenou v Jackson Hole a na pár dalších místech a připravovali se na jeden ze svátků Identity, Slavnost stánků. DVA DNY POTÉ vyplatila pensylvánská loterie FBI jackpot. Bylo pondělí 1. října. Tom Martinez seděl na chodbě okresního soudu v philadelphské čtvrti Independence Hall a čekal na začátek soudu. Neměl daleko k panice. Na chodbě viděl majitele prodejny s pivem, čekajícího, až půjde dovnitř a bude svědčit, jak se Tom dvakrát objevil v obchodu, koupit si loterijní tikety za falešné peníze. Toma podporovala Sue Martinezová, ne slovy, ale svou tichou přítomností. Věděla, že její manžel prochází vnitřní úzkostí, se kterou ona nemůže nic udělat. Cítila, že až dojde na rozhodující okamžik, Tom se protrhne jako přehrada a vyjde z něj nezadržitelný příval všeho, co ví. Jeho právník Perry de Marco s ním měl den předtím smrtelně vážnou debatu, poslední rozhovor před soudem. De Marco se neúspěšně snažil přimět svého klienta otevřeně promluvit. Teď měl další špatné zprávy. „Tome, je tu možnost, že vás za tohle opravdu můžou zavřít,“ řekl mu ve své kanceláři. „Mají záznamy vašich telefonních hovorů a volal jste lidem podezřelým z největších padělatelských aktivit na západě. Ale co je ještě důležitější, FBI si myslí, že vaši přátelé jsou zapojeni do přepadení obrněných vozů v Kalifornii a Washingtonu. 236

Tím se najednou celá tahle věc stala významnější, Tome.“ Martinez celé měsíce toto hrozné vědomí tajil, aby ochránil svou rodinu i sebe. Když mu ale de Marco řekl, že ho už vláda spojila s tím neuvěřitelným případem, který FBI vyšetřuje na západě, jeho zeď odporu se rozpadla. Martinez byl pouliční rasista, který si pod maximálním tlakem uvědomil, že to není skutečně v něm. Nade vše toužil po své rodině. Myslel si, že celý ten boj je o tomhle. Jenže pak zjistil, že ten boj by ho o tohle všechno připravil. Martinez si v pondělí ráno k lavici před soudní síní zavolal de Marca a požádal ho, aby našel žalobce Buckyho Mansuyho. Martinez chtěl mluvit. Zoufale potřeboval mluvit.

237

Kapitola 9 JIDÁŠ PŘILÉTÁ S AMERICAN AIRLINES Marie Craigová se z oken červenobílého autobusu společnosti Trailways dívala na nebe plné hvězd nad temnými, suchými pláněmi. Tato drobná, šedovlasá žena byla čiperná sedmdesátnice, ale cesta pro ni byla i tak únavná. Zatímco jí pod nohama ubíhal beton mezistátní silnice číslo 80, dívala se, jak se slunce usadilo na horizontu bez stromů. Silnice z Wilsonville do North Platte v Nebrasce vedla přes 180 kilometrů pastvin. Pak to bylo dalších 440 kilometrů do Laramie. Marii to však stálo za to. Na svět přichází nový život. Byla pozvána na narození svého pravnuka, syna Zillah. Bylo úterý 2. října 1984, den poté, co se ve Philadelphii zlomil Tom Martinez, a Marie Craigová nebyla jediná, kdo ten den mířil do Laramie. Martinez řekl FBI, že Mathews plánuje přijet na narození svého prvního neadoptovaného dítěte. Agenti FBI ho neviděli už měsíce a chtěli ho chytit. Bob čekal na autobusové zastávce do pozdních hodin a přivítal Marii objetím a polibkem na její jemnou tvář. Zillah kolem 2. hodiny ráno cítila, že jí praskla voda. Bylo to o devět dní dřív, ale když tam teď byli její babička a Bob, bylo to okay. Vzbudila Boba, aby mu to řekla. Ten šel do kuchyně. Marie seděla u stolu. „Tak začíná rodit,“ řekl jí Bob se širokým úsměvem a v očekávání. „Díky Bohu, že jsem to sem stihla!“ řekla Marie. Zillah plánovala přirozený domácí porod. Byli tu její kluci, babička, Bob a najali i fotografa. Kolem 13. hodiny přijely dvě porodní asistentky, viděly, že Zillah pokračuje pomalu a zase na pár hodin odjely. Bob je šel ven sehnat a Zillah zatím chodila po domě, aby uspíšila porod. Když se Bob asi ve 4 hodiny ráno vrátil, porodní asistentky seděly na verandě. Zašel tedy do kuchyně, rozčtvrtil několik jablek a přinesl jim je na talíři. Chvíli se bavili o dětech a rodině a Bob se pak šel podívat do ložnice, jak se Zillah cítí. Spatřil svého miláčka ležet na mosazné posteli. Natáhla se k němu, aby ji objal. „Jakmile se všechno uklidní a budeš v pořádku,“ řekl jí, „tak se přestěhujeme. Konečně budeme jako skutečná rodina.“ Vytáhl pár momentek usedlosti u Boise a položil je na postel. Zatímco si je Zillah prohlížela a představovala si tam život s Bobem, ozvalo se zaklepání a dovnitř vešel poslíček s kyticí. „Od koho by mohly být?“ zeptal se Bob ostýchavě a Zillah se usmívala. Věděla, že to zařídil Bob. Ten vždycky všechno plánoval do nejmenšího detailu. Mnohem silnější bolesti jí začaly asi v 6 ráno, když byl Bob venku pro rychlé občerstvení. Jakmile se vrátil, volala, ať jí přijde pomoci. Bob hned přiběhl do ložnice. Posadil se na postel a Dustin s Calebem se dívali. Těsně před 7. hodinou Bob se silným napětím sledoval, jak se objevila nejprve hlavička dítěte a pak ramena. Když porodní asistentky pomohly dítěti na svět, Bob chtěl vědět jen jednu věc. Byla to holčička. 238

Snažil se zakrýt zklamání ve svých očích, ale to bylo něco, co nikdy nemohl dokázat. Toužebně si přál syna. Zillah výraz v jeho obličeji viděla, ale rozhodla se ho nekomentovat a ničím si tento okamžik nenechat zkazit. Porodní asistentky jí holčičku podaly a Zillah si ji přitiskla na hruď. „Budeš se jmenovat Emerant,“ řekla tomu malému uzlíčku. Ten večer Bob vlezl do postele a otočil se k Zillah zády. Jen mu dej pokoj, pomyslela si Zillah. Zamiluje si jí, stejně jako by miloval syna, říkala si, když usínala. Uprostřed noci přendala Emerant z kolébky do jejich postele, trochu ji nakojila a pak nechala dítě spát mezi sebou a Bobem. První další věc, kterou si Zillah uvědomila, byla, že v místnosti je světlo a postel se pohupuje. Ještě grogy měla chuť natáhnout nohu a dloubnout do Boba, aby přestal. Pak jí došlo, co dělá. Bob byl na kraji postele, držel Emerant, říkal jí „malá princezničko“ a houpal jí, takže se pohupovala i postel. Zillah své původní nutkání potlačila a zůstala potichu, zatímco si Bob s jejich dcerou hrál ještě deset minut. Když se osprchoval a oblékl, asi v 11 hodin odešel z domu na plánované dopolední vyřizování a telefonování. Když se zhruba v poledne přiřítil do domovních dveří, právě kojila Emerant. „Musím vypadnout!“ zařval. „Sledují mě!“ V Zillah by se krve nedořezal. Věděla, co to znamená, ale její mysl to odmítala přijmout. Bob vtrhl do ložnice a popadl svůj kufřík. „Sledují mě, Zillah! Našli mě! Volal jsem Kenu Loffovi a když jsem se podíval přes silnici, viděl jsem agenta ZOG,“ horečnatě líčil a zároveň si začal házet oblečení do tašky. „Měl foťák!“ „Kam chceš jít?“ zeptala se Zillah, držící Emerant a chodící za Bobem po místnosti. Ten si sbíral peníze, dokumenty a nabil pistoli. „Ještě nevím, Zillah, nevím. Pošlu pro tebe, okay?“ „Co budu dělat, Bobe? A co dítě?“ Zillah začala plakat. „Prostě tady zůstaň a počkej,“ odpověděl Bob. „Prostě počkej, dokud ti nedám vědět.“ Když Bob dokončoval balení, vzala si Emerant babička Craigová, takže se s ním Zillah mohla rozloučit. Bob doběhl s kufrem do auta a zase se vrátil. „Zillah, zavolám ti co nejdřív, jak budu moct,“ řekl jí v objetí. „Miluju tě.“ Krátce se políbili. Pak se otočil k Emerant v Mariiných rukách, sehnul se a také ji políbil. „Ahoj, malá princezničko,“ řekl Emerant, která pootevřela oči. „Jdu ven udělat pro tebe ze světa lepší místo.“ Když Bob vyběhl dolů po cestě, Zillah se dívala z okna a pak se otočila na Marii. „Ach, babičko,“ zaúpěla. „Už ho nikdy neuvidím!“ Marie jí dala ruce kolem ramen. Vtom se Bob otočil a vběhl zpět do domu. „Zillah!“ zavolal. „Potřebuju tě! Vem si mojí bundu a tátův starej klobouk, co mám v komoře, a sedni do svýho auta. Myslím, že venku jsou agenti. Chci, abys je odlákala. Jezdi tak 20 minut někde kolem.“ 239

Vzlykající Zillah si vzala jeho bundu a klobouk Johnnyho Mathewse z komory, bundu si natáhla přes těhotenské oblečení, znovu políbila Boba a šla do svého auta tak rychle, jak jí její stav dovoloval. Když strkala klíčky do zapalování, třásla se strachy. V poledním slunci bylo evidentní, že ta postava není Bob Mathews. Přesto, když odjela, se vůz FBI vydal za ní. Bob její odjezd sledoval, pak rychle došel ke svému autu a odjel opačným směrem. U supermarketu Albertson odbočil jižně na 3d Street, jenže sledka FBI ho dostihla. Bob objel první dálniční nájezd a vrátil se na 3d Street ze severu. Pak sledku zase setřásl, když objížděl budovu okresního soudu Albany, dupl na plyn a zamířil na nájezd na mezistátní silnici 80 směrem na západ ke 160 kilometrů vzdálenému Rawlins. Mathews si myslel, že je už čistý, ale asi 25 kilometrů za Laramie se podíval vzhůru a viděl, že se ho drží malé letadlo. „Zatraceně,“ pomyslel si. „Ty bastardi museli mít na letišti připravený letadlo.“ Brzy spatřil ve zpětném zrcátku i auto, které ho sledovalo v Laramie. Sjezdů z této mezistátní silnice je ve Wyomingu jen málo a jsou daleko. Mathews ujel dalších 70 kilometrů, když zpozoroval nízko položené bouřkové mraky nad Snowy Range jižním směrem. Rozhodl se zamířit do kopců a ukrýt se tam. Kdyby tam mělo dojít k přestřelce se ZOG, mohl by to zvládnout. Mathews strhl auto z I-80 na exit Elk Mountain, nezpevněnou silnici, stoupající podél Medicine Bow River. Ve zhruba 2100 metrech vjel do mraků a ztratil se FBI v mlze. Pak pokračoval dál do státního lesa, končícího v malé osadě Encampment ve Wyomingu, kde zůstal pár dní v chatce jednoho kamaráda. V sobotu dva dny poté zavolala Zillah Sharon Merkiová. Bob kontaktoval Sharon v Boise a chtěl, aby mu dodala 10 000 dolarů, které ve spěchu nevzal s sebou. Zillah dala peníze dohromady a nacpala je do podšívky látkové přepravky pro dítě. Šlo o typ s pásy kolem hrudníku, držící dítě vepředu. Pak vzala děti i Marii do motorestu na hlavní silnici za městem. Nalepili se na ně agenti, jak to dělali už od čtvrtka. Mathewsův plán však spočíval na nevědomosti agentů, že je do něj zapojena i Sharon Merkiová. Sharon přijela a sedla si dál od Zillah, kterou znala z návštěv kostela v Laporte. Po pár minutách odešla na dámskou toaletu. Zillah počkala, protože počítala, že kdyby za ní šla moc rychle, agenti by si Sharon všimli. Nakonec se zvedla a odešla na toaletu i s Emerant, jako kdyby ji potřebovala přebalit. Než si vyměnily peníze, Sharon jí řekla, že se Bob schovává v Encampment a že pro ně pošle, jakmile vymyslí bezpečný způsob, jak je dostat z Laramie. Zillah vytáhla peníze z podšívky, podala je Sharon a vrátila se do motorestu. Sharon ještě počkala, než opustila toaletu.

240

TOM MARTINEZ NEBYL jediný člen Mlčícího bratrstva, který nebyl až tak mlčící. Billy Soderquist, wunderkind∗ Národní aliance a v současné době ozbrojený lupič, měl v Salinas dívku, jíž se nedokázal nesvěřit. Ukázalo se, že Soderquistův středoškolský kamarád Richie Kemp rekrutoval jejich společného kamaráda ze Salinas, Ricka Steinbacha. Ten už měl krycí jméno „Gigolo“ a jako rekrut začínal s polovičním platem. Mathews se dozvěděl, že Steinbach o jeho „akční skupině“ už něco ví. Ukázalo se, že Soderquistova přítelkyně ho zná také a přiznala se mu, že uvažuje Billyho a jeho přátele udat policajtům za tučnou odměnu, kterou vypsala Brinkova pojišťovna. Mathews, projíždějící kolem motelu v Boise, rychle uspořádal skupinovou schůzku kvůli probrání těchto závažných bezpečnostních otázek – sledování a Soderquistově žvanění. Večer 10. října se do Boise sjela většina zástupců Mlčícího bratrstva. Scutari měl s sebou manželku Michele a dceru Danielle, které za ním přiletěly do Kalispell bydlet. Druhý den se skupina shromáždila v domě na 10th Street u Jean Craigové, která to vyřizovala za Boba. Mathews den před tím večeřel s Raderem, Scutarim, Parmenterem a McBreartym. Kromě nich tu byli i Duey, Merki, Silva a Yarbrough. Byli zde všichni vůdci, kromě Pierce. Mathews vzal balíček papírů a začal je rozdávat. Několik vůdců dostalo kopie, aby je dali svým lidem. Šestistránkový leták byl nadepsán „Bruders Schweigen Staff“. „Tohle je jméno naší organizace, kamarádi,“ řekl mužům. „Znamená to Mlčící bratrstvo. Dost dlouho jsme byli bez jména. Tohle jsme teď. Doufám, že se tohle jméno stane v rasovém hnutí známé jako skupina, která zahájila druhou americkou revoluci.“ Scutari, nyní Mathewsův nejbližší poradce, řekl, že je mu jedno, jestli mají nějaké jméno. „Nejsou důležitý jména, ale činy,“ řekl Bobovi. „Nezajímá mě, jestli máme jméno. Pro mě by to bylo stejný, i kdybychom vůbec nebyli známí.“ Mathews s nimi prošel těch šest stránek s popisem co očekává, že budou jeho lidé splňovat. Mathews měl na starost celkovou koordinaci, verbování a styk s „občanskými správci“, rasistickými vůdci, kteří měli podle Mathewsových plánů převzít vládu, jakmile revoluce svrhne režim ZOG. Byli uvedeni pod krycími jmény, všichni sjednocení pod ním tak, jak dlouho snil, že by to mělo být. Někteří z těchto vůdců vůbec neměli představu, na co s nimi Mathews počítá. Mathews, krycím jménem Carlos, byl na vrcholu. Země byla rozdělená do šesti regionů. Fox (Lišák), krycí jméno pro michiganského rasistického vůdce Boba Milese, byl veden jako klíčová osoba, přes kterou se budou Mathewsovi hlásit ostatní regiony. Miles měl být zodpovědný za oblast Středozápadu. Parmenter, krycím jménem Sandals (Sandály), byl veden jako občanský správce pro Pacifický Severozápad. Pod Milesem byli vedeni následující občanští správci: Bear (Medvěd), krycí jméno pro Toma Metzgera z Fallbrooku v Kalifornii a jeho White Aryan Resistance, správce pro západní pobřeží; Lone Star (Osamělá hvězda), krycí jméno Louise Beama,

∗

Německy „zázračné dítě“; pozn. překl.

241

správce oblasti Západu; Rounder (Pochůzkář), Frazier Glenn Miller z Knights v Severní Karolíně, pro jih a jihovýchod Spojených států; a Eagle (Orel) William Pierce z Národní aliance pro severovýchod Spojených států. Povinnosti členů byly méně grandiózní. „Každý člen štábu,“ řekl Mathews, „musí vědět, že si každý chlap pod jeho velením zapamatoval číslo Beartrap a současné číslo informačního střediska, a bude je pravidelně kontrolovat, že to znají. Každý člen štábu musí zajistit, aby u sebe měl každý chlap pod jeho velením vždy nejméně 500 dolarů,“ pokračoval Mathews. „A každý člen štábu je zodpovědný za udržování morálky svých lidí na takové úrovni, že když se oddělí od své jednotky, budou dál fungovat a chovat se jako skuteční válečníci v útoku! Pokud nemáte žádné zprávy, co byste chtěli zanechat, tak do informačního centra nevolejte,“ instruoval je. „V poslední době jsme měli s telefonními automaty spoustu problémů a nechceme centrum kompromitovat. Pokud ale pro někoho máte zprávu, volejte do informačního centra mezi 16. a 17. hodinou mountainského časového pásma. Já pak zatelefonuji přesně v pět a mezi pátou a šestou budu volat každému členovi štábu. Všichni budete na místě, abyste přijali můj hovor, nebo někoho určíte. Tak budeme mít každodenní spojení!“ Na šesté straně Mathews uvedl seznam Mlčícího bratrstva, 42 krycích jmen. Posledních 11 byli potenciální členové. Seznam nezahrnoval řadu „legálů“, kteří gangu nějakým způsobem pomáhají, někteří s vědomím o povaze gangu a jiní naprosto nevědomí. Každý člověk měl přidělené kódové číslo pro účely informačního centra. Zpráva „ať 1 kontaktuje 27“ by znamenala „ať Carlos zavolá Calvinovi“ neboli „Mathews by měl zavolat Randymu Evansovi“. Opět se projevila Mathewsova důvěřivost. Mezi členy bylo uvedeno i krycí jméno Spider (Pavouk), Tom Martinez, ačkoliv ten nesložil přísahu. Mathews ho považoval za člena od chvíle, kdy pro gang pustil do oběhu nějaké falešné peníze. Krom toho si byl jistý, že ho přiměje dát se na útěk a nejít do vězení. McBrearty pak vysvětlil Beartrap systém, jak ho zavedl v Tulse. Zaplatil jednomu právníkovi z Georgie zálohu, aby přijel s právní pomocí za kýmkoliv, kdo by byl zatčen. Tento právník byl příkladem „legálů“ Mlčícího bratrstva. McBrearty dále vysvětlil, jak by členové měli kódovat své telefonní seznamy. Každá ze tří složek telefonního čísla, včetně směrového, se považuje za jednotku. Nejprve se čísla mění o jedno nahoru, o jedno dolů, o jedno nahoru. Pak se poslední číslice v každé ze tří skupin postaví na první místo. K dekódování člen použije opačný postup. Například informační centrum v Boise má číslo 208-343-2281. Použitím metody nahoru-dolů se mění na 399-434-3190. Poslední číslo v každé skupině se pak postaví na začátek, takže celé zakódované číslo vypadá takto: 939-443-0319.

242

Systém pak pokračoval kódováním dní v týdnu sudými čísly. Neděle 2, pondělí 4 a tak dále až do soboty, která má číslo 14. Hodinám byla přiřazena lichá čísla. Čtyřem časovým pásmům v zemi byla přiřazena čísla od 1 do 4 ze západu na východ. Rader občas používal telefonní automat za Main Street 410 v Ione s číslem 509442-9902. Kdyby chtěl, aby mu sem zavolal McBrearty ve středu v 18 hodin pacifického času, zpráva by vypadala takto: Ať 24 (McBreartyho kódové číslo) zavolá 22 (Raderův kód) v 871 (8 jako středa, 7 jako 18 hodin a 1 pacifické časové pásmo) na 069-353-1081. Byl div, že si to všichni zapamatovali. Rader řekl, že by mohl mít problém hlásit se každý den, když pracuje ve výcvikovém táboře, ale měl v plánu zvládnout komunikaci přes rádio FM systém. Objednal si tři rádiové věže a dvě základní stanice, jednu pro tábor v Ione a druhou pro tábor u Priest Lake. Každá věž by připadala k jedné stanici a na nějaký kopec mezi nimi chtěl postavit zesilovací věž. Mathews pak spatřil Jean Craigovou, jak přichází pomalým krokem ke vchodovým dveřím a nese malou krabičku. „Na tohle jsem čekal, až vám to všem ukážu,“ řekl hrdě, když otevřel dveře Jean, vracející se z Gem State Crystals. „Mám jich jen pár, Carlosi,“ řekla mu. „Řek mi, že zbytek bude hotovej hodně brzo.“ Podala Mathewsovi krabičku a ten ji otevřel. Vytáhl z ní medailon, přichycený za očko ke stříbrnému řetízku. Byl to štít s válečnou sekerou nad sebou a stuhou přesně tak, jak to Mathews namaloval. Přes kříž se táhlo ozdobným písmem BRUDERS SCHWEIGEN. Mathews nechal jeden kolovat. Všichni obdivovali, jaká to je mistrovská práce. „Tohle je skutečně důležitej symbol pro naší skupinu,“ řekl Mathews vášnivě, zatímco si ho muži předávali. „Fyrdung! Armáda lidu!“ Zbývalo však probrat tu nejdůležitější věc. Co by měla skupina udělat s Billem Soderquistem? Nedokázal držet hubu a nedokázal přestat šňupat kokain. Už měl podmínku za opuštění Ukiah a zašití se v Salinas; pak podmínku porušil, když s pár dalšími opustil tábor, ožral se ve městě a co bylo nejhorší, žvanil před svou přítelkyní. Mathews se zeptal na návrhy. „Technicky vzato, kdybysme se drželi pravidel,“ řekl Scutari, „Billy a jeho holka by měli bejt zabitý. Je tohle to, co chceme?“ Vyhlídka na popravu Soderquista se nikomu z nich nelíbila. Jeho matka už začala z Colorada telefonovat Loffově manželce a vyptávat se na syna. „Myslím, že by mě zajímalo víc informací ohledně toho, co se stalo,“ odpověděl Duey. „Dejme prostor k vyjádření Billymu.“ „Tohle je velice vážná věc,“ připomněl jim Mathews. „Necháme sem Billyho a toho Steinbacha přijet něco k tomu říct a pak se rozhodneme.“ Rader a Parmenter, kteří nemohli zůstat na „slyšení“ druhý den, se začali chystat na cestu na letiště. „Víš, velkej hochu,“ pochlubil se Mathews Raderovi, „pro lidi v úzkým kruhu jsme nechali udělat oficiální róby.“ Muži Raderovi občas v hospodách říkali „velkej hoch“ kvůli psovi, kterého snědl. 243

Když Soderquist druhý den přijel do města, byl pozván na kobereček k Mathewsovi a Scutarimu. Stroze mu řekli, že to je jeho poslední šance. Mathews mu dal pokutu 15 000 dolarů – polovinu prémie za loupež v Ukiah – a poslal ho na tři měsíce do tábora. KEN LOFF SI PROHLÍŽEL dokumenty Bruder Schweigen, které Rader přivezl zpět do Ione. Tento materiál Mlčícího bratrstva pro něj byl novinkou. Předtím nikdy ani neslyšel, že by si skupina říkala „řád“, a to byl zakládající člen. Pro něj to byla „společnost“. Nová struktura a německé jméno se mu nezamlouvaly. Divil se, co se to stalo s oddanou skupinou idealistických mužů, se kterými se před rokem držel za ruce. Proč ho teď to, co tak moc chtěl, aby se stalo, velký boj za přežití rasy, k smrti děsilo? Loff byl tak rozrušený, že když zůstal sám, vzal tiskoviny Mlčícího bratrstva ven a tam je spálil. Přesto dál pokračoval v práci po Raderově boku, vybavujíc Árijskou akademii tím nejlepším, co se za kradené peníze dalo koupit – dalšími terénními auty, sněžnými skútry, generátory a sledovacími kamerami. Jackie Lee Norton, Raderův výcvikový asistent, vedl stavbu velké boudy a sprchového zařízení, řezání dříví, stavění stanů – a umisťování kulometných hnízd na svahy lemující Big Meadows. Bylo v plánu tábor o rozloze přes 44 hektarů obehnat ostnatým drátem a umístit na nedlážděnou silnici vrata od stodoly. V sobotu 13. října Parmenter navštívil Janice v Cheney. Po odjezdu si všiml auta, které vypadalo, že ho sleduje. Vrátil se do Cheney a pak zamířil do Spokane k domu George Zaengleho, kde věděl, že bude Jimmy Dye. „Hej, pane Mayi,“ zavolal na Dyeho. „Pojeďme nahoru do výcvikovýho tábora. Myslím, že mě sledoval FBI a potřebuju tu nechat auto a vypadnout.“ „Do prdele!“ řekl Dye a vzal klíčky od svého Land Cruiseru, kdysi červeného a nyní šedého. „Takže ty je přivedeš přímo sem? Už jsem tuhle káru jednou musel přestříkat, protože mě v ní ZOG viděl u Kempova domu!“ Když mířili k hranici Idaha po mezistátní silnici 90, Parmenter se otočil a spatřil za nimi stejný vůz, který viděl v Cheney. „Do hajzlu,“ zanadával. „Už jsou zase za náma!“ Dye zajel na vedlejší silnici mezi Post Falls a Sandpointem, tam zastavil a čekali. Přesvědčení, že FBI setřásli, zamířili k Priest River 35 kilometrů na západ, a pak zamířili severně po silnici k Priest Lake. Už byli skoro na odbočce k výcvikovému táboru, když Dye opět zkontroloval zrcátka a uviděl za sebou FBI. Málem je dovedli přímo do tábora! Parmenter se naklonil k čelnímu sklu a zkoumavě prohlédl částečně zataženou oblohu. Spatřil malé letadlo ve výšce asi 300 metrů, držící krok s Land Cruiserem. „Tak takhle to udělali!“ vykřikl Parmenter. „Letadlo! Carlos říkal, že na něj použili letadlo v Laramie! Jeď zpátky do Spokane!“ Parmenter kontaktoval Mathewse, který mu řekl, ať se obou aut zbaví, jeho i Dyeho. Byla odhalena. Dal mu instrukce, ať pak jedou do Kalispell a vyčistí domy, které tam využívali, než je najdou policajti. Bylo na čase se znovu přeskupit v Boise. 244

BRUCE PIERCE ODJEL z Boise po schůzce kvůli projektu Reliance a vedl své pseudo teroristy přes Oregonskou poušť do Klamath Falls na kraji Cascades. Krátce po příjezdu do tohoto malého města však Julie začala mít hrozné porodní bolesti, ačkoliv byla těhotná teprve šest měsíců. Bruce ji vzal na blízkou pohotovost, kde ultrazvukem určili, že bude mít dvojčata. Byl tu však vážný problém. Jedno dvojče bylo větší než druhé a obklopovalo ho obrovské množství plodové vody. Doktor doporučil její převezení na porodní jednotku v Rogue Valley Medical center v Medfordu, vzdáleném 130 kilometrů. Bruce s Julií vyrazili do Medfordu a zbytek jejich buňky je rychle následoval. V Rogue Valley jí doktoři zastavili předčasný porod, ale vysvětlili Brucovi – který v nemocnici použil jméno Bill Smith –, že to vypadá, že tu bude muset strávit zbytek těhotenství. Její děti trpěly transfúzním syndromem dvojčat. Jednovaječná dvojčata sdílela placentu a některé společné krevní cesty, ale jedno dvojče dostávalo velké množství krve a druhé malé. Tento stav nejčastěji způsobí smrt obou dětí. Zatímco jedno dítě umírá na nedostatek výživy, společná placenta zahubí to zdravější. Pierce se první dva dny ptal doktorů na morální a etické problémy ohledně dětí i matky s tím, že se pro záchranu dětí musí udělat maximum. Byl velmi tvrdohlavý v tom, že věci musí jít tak, jak to navrhuje. Doktoři se Brucovou impozantní postavou nejprve nechali zastrašit. Dokud je neujistil o opaku, na základě jeho postoje ve prospěch života předpokládali, že je mormon. Piercovi a jeho partě se v Medfordu líbilo. Toto město se 40 000 obyvateli bylo dost velké na to, aby uspokojovalo jejich potřeby, a zároveň leželo u přírodní rezervace a kousek jižně byla hranice s Kalifornií. Pierce měl stále asi 300 000 dolarů, které rozděloval mezi své členy. Krátce po příjezdu do Medfordu Pierce přišel s nápadem, který se všem líbil. Místo pronajímání domů by měli začít bydlet skutečně mobilně v karavanech a obytných přívěsech. „Víte, mohli bysme s karavanama jezdit jak tažný ptáci po západním pobřeží a na zimu jet na jih,“ řekl jim. „Nebudeme svázaný s jedním místem.“ Žádné domy znamenaly žádná potvrzení o zaplacení nájemného a žádné nechtěné telefonáty, které by k nim pak vedly. Během pár dní začali nakupovat pickupy a obytné přívěsy, placené v hotovosti od 6 000 do 8 000 dolarů, a nechávali je za poplatek v místním kempu. Po týdenním pozorování Juliiných dětí v Rogue Valley se ukázalo, že to menší na tom začíná být zdravotně špatně. Doktoři jí řekli, že je budou muset vyndat, pokud má mít kterékoliv z nich šanci na přežití. 10. října podstoupila porod císařským řezem. Vyhlídky obou holčiček byly špatné. Menší z dvojčat, Becky, na oddělení intenzivní péče pro novorozence po počátečních problémech jevilo známky určitého zlepšení. Větší dvojče, Mary, žilo asi jen deset hodin a zemřelo druhý den brzy ráno. Trpěla vodnatostí; její tělo se masivně zalilo tekutinami. Pierce chtěl pro její pohřbení najít nějaký izolovaný horský vrch, ale tento plán narazil u úřadů v okrese Jackson na odpor. Nakonec odjel na Memory 245

Gardens, velký hřbitov v Medfordu, který měl zkušenosti s pohřbíváním dětí a chudých za nízkou cenu nebo zdarma. Mary zde byla pohřbena 22. října a stav její sestry Becky se opět zhoršil. Poslední ranou byl zánět mozku. Lékaři nedokázali odvodnit místo v malém dětském mozečku. Doktor přišel za Brucem a Julií s tou nejlepší radou, jakou jim mohl dát, nechat dítě přirozeně zemřít. Řekl jim, že je těžce retardovaná a nikdy by nedokázala ani zvednout hlavu. Mladý pár prožíval muka ze ztráty dalšího dítěte. Nakonec po dlouhé debatě doktorovi řekli, že nechtějí, aby Becky cítila bolest, ale bude nejlepší jí odstranit respirátor. Becky zemřela 27. března v přítomnosti Bruce a Julie poté, co jí doktor aplikoval sedativa a vypnul systém podporující životní funkce. Druhý den byla na Memory Gardens vedle Mary spuštěna další malinká rakev s tělem Becky. Bruce s Julií zde byli jediní a Bruce za Juliina neovladatelného vzlykání přečetl několik řádků z Bible. Objednal si náhrobní kámen s falešným jménem, které tehdy používal, tedy Smith. Byl stejný jako mnoho jiných, z nichž babička Jane Craigová a ostatní v Mlčícím bratrstvu přebírali jména mladých zemřelých a vytvářeli z nich vlastní falešné identity. Pošpinit památku Mary a Becky tímto způsobem však nikdo nemohl. V Oregonu se úmrtní listy dětí zanáší do databáze k jejich rodným listům, aby se předešlo podobnému zneužívání. Jediný ústupek, který Pierce udělal ohledně skutečného původu dětí, bylo písmeno „P“ uprostřed jména obou dětí. Před jménem Smith bylo do kamene vytesáno „Mary P.“ a „Becky P.“ Na náhrobním kameni stálo: „Naše malé holčičky v rukou Jehovy.“ 18. ŘÍJNA SE tato část Idaha probudila do zimy. Kolem 9:30 však už zlatý kotouč podzimního slunce zahříval mýtinu u malého města Samuels, severně od Sandpointu, kde Gary Yarbrough držel sledku FBI v úzkých. Yarbrough byl v domě, když poprvé uslyšel ozvěnu motoru nákladního auta, přicházející mezi stromy od severu, více než 100 metrů od hlavní silnice. Když se podíval z okna, spatřil zelený pickup, vjíždějící na mýtinu po bahnité příjezdové cestě, klikatící se od Pack River Road. Auto mělo na dveřích nápis „Americká lesní správa“. Jelikož už byli takto daleko, Yarbrough věděl, že tři muži v kabině buď neumí číst, nebo prostě ignorují nápis „vstup zakázán“, který postavil u brány na kraji příjezdové cesty. Jak se auto přiblížilo k domu, zpomalilo a trojice mužů civěla do oken Yarbroughova úkrytu. Tomu z takové dotěrnosti vřela krev. Popadl vojenskou bundu, pistoli ráže 45 a vyběhl bočními dveřmi do lesa za domem, kam náklaďák směřoval po příjezdové cestě. Zavolal na ně, ale auto pokračovalo dál. Yarbrough doběhl k boudě s pilou na konci svého pronajatého pozemku právě včas, aby viděl, jak jeden pasažér vystoupil a jde odsunout povalený strom, který dal Yarbrough na konec příjezdové cesty, aby tam nemohli žádní vetřelci. Yarbrough vy246

stoupil zpoza boudy a držel pistoli obouruč. Muž se právě v tu chvíli otočil a spatřil ho. Byli od sebe asi 30 metrů. „Prásk!“ Do kmene se zaryla kulka. Muž couvl a vystartoval k autu. Yarbrough zamířil nad něj a znovu vystřelil. Muž viděl, jak se z hlavně zadýmilo. Vypadalo to, jako by Yarbrough mířil přímo na něj. „Prásk!“ Prosvištěla nad autem další kulka, ale Yarbroughovi se zasekl náboj. Zatímco muž naskakoval do auta, Yarbrough běžel zpět k domu a hodil zbraň na přední sedadlo svého Jeepu Cherokee. Muž venku byl agent FBI Michael Johnston. Uvnitř seděli agenti John Gunn a James Wixon. Johnston nebyl muž, který utíká z boje. Tento odvážný syn jižního Idaha, bývalý hráč a trenér fotbalu, musel sebrat všechno sebeovládání, aby střelbu neopětoval a na místě Yarbrougha nesejmul. Měl však na paměti, co mu řekl Wayne Manis krátce před svým odletem do Erie v Pensylvánii, kde měl svědčit v nějakém nesouvisejícím případu, na němž pracoval v utajení. Vezměte si auto lesní správy a projeďte kolem domu, abyste měli představu, jak to tam vypadá, zněly jeho instrukce. Když si Manis naposledy dovolil vstoupit na pozemek, musel kousat hlínu, když Yarbrough projížděl kolem něj. Potřeboval se tam podívat, ale řekl Johnstonovi, ať na sebe moc neupozorňují a nevyprovokují konflikt. Rozkazy šéfa zněly zůstat v „módu shromažďování informací“. Agenti vstupem na pozemek bez povolení porušili Listinu práv a svobod, ale nebyli zklamaní, že na ně Yarbrough střílel. To jim s největší pravděpodobností dá důvod získat příkaz k domovní prohlídce a udělat zátah na dům, ještě než ho Yarbrough stačí vyčistit. Johnston po Yarbroughově střelbě věděl, že to nemůže zůstat bez odpovědi. Naskočil do auta a pak odjeli na sandpointskou policejní stanici, kde z kanceláře Andyho Andersona zavolali Tobymu Hardingovi, zástupci velitele v Butte. Don Wofford, agent z New Jersey, přesunutý na tento případ do Butte, naléhal, že se musí jednat rychle. Za základny v Quanticu ve Virginii byl povolán elitní tým FBI pro osvobozování rukojmí (HRT). Ten by mohl být v Yarbroughově domě potřeba. Agenti začali plánovat strategii nočního útoku na dům. Věděli jen to, že Yarbrough má k dispozici těžkou palebnou sílu. Jakmile Wofford přijel do Sandpointu a vyslechl si Johnstonovo hlášení, pustil se do papírování kvůli příkazu k domovní prohlídce. V této práci Wofford vynikal; ve své počítačově pracující mysli katalogizoval a vyplňoval všechny detaily. Další věcí ke zvážení však bylo, že je vyšetřování stále tajné, alespoň vzhledem k veřejnosti. Skoro o 9 hodin později, v 19 hodin Wofford vytočil číslo soudce Mikela Williamse v Boise žádostí o telefonické povolení k prohlídce, protože dojet k nejbližšímu soudci v Coeur d’Alene by trvalo moc dlouho. Williams se neptal, proč FBI čeká až do večera s odplatou proti někomu, kdo na agenta střílel před desátou ráno, když je čas tak důležitý. Wofford pak zakryl pravý důvod vyšetřování a nadiktoval soudci místopřísežné prohlášení, že FBI dostal tip, podle kterého se v domě nachází Yarbroughův bratr, Steven Ray Yarbrough. Steven byl v Arizoně hledán na základě 247

federálního zatykače pro nezákonné vyhýbání se soudnímu stíhání v obvinění z krádeže, loupeže a vloupání. „Plně znám,“ diktoval Wofford Williamsovi do záznamu, „všechny detaily ohledně vyšetřování, vedeného v současnosti v Sandpointu v Idahu, oblasti, kde byla lokalizována osoba identifikovaná jako Steven Ray Yarbrough.“ FBI samozřejmě Garyho od 5. září nepřetržitě sledoval a věděl, že s ním Steven nebydlí. Wofford se vůbec nezmínil o přepadení obrněného auta v Ukiah nebo roli Garyho Yarbrougha jako podezřelého z tohoto přepadení, o vraždě Alana Berga ani existenci militantního rasistického gangu, o níž už FBI věděl. Kdyby se toto prohlášení dostalo na veřejnost, vypadalo by jako obyčejný zátah na uprchlíka, bez jakékoliv zmínky o Gary Yarbroughovi. Williams domovní prohlídku telefonicky schválil. Wofford řekl úderné jednotce, po příjezdu zásahovky čítající 30 agentů, že to „prošlo“. Agenti z jednotky pro osvobozování rukojmí jsou skupina sama pro sebe, pohlížející s ostražitostí dokonce i na některé normální agenty. Jednotky HRT mají tendenci vypadat jako zvířata a některé dokonce páchnou jako zvířata. Plní své úkoly bez emocí a nejspíš jediná věc, kterou kdy podepisují, jsou poukazy na munici. Úderná jednotka se sešla v Sandpointu projít detaily operace. Účastnili se toho i policejní velitel Bill Keise a detektiv Andy Anderson. Po krátké debatě se šéfem HRT nad plány oddíl těsně před 21. hodinou vyrazil do Samuels a začal z lesa obkličovat Yarbroughovu mýtinu. Když Yarbrough slyšel přijíždět auta, vyšel do tmy i se svým hostem, kamarádem jménem Danny. Společně sešli z velké verandy na trávník a pokračovali směrem od domu. Yarbrough měl svítilnu a pistoli. Najednou na okraji mýtiny spatřil reflektory. „Kdo je tam? Chlapi, to jste vy?“ zakřičel Yarbrough v domnění, že by to mohl být Kemp nebo někdo jiný. „Tady FBI!“ řekl jeden agent do megafonu. „Zůstaňte, kde jste!“ Yarbrough odhodil svítilnu na zem, praštil sebou do hlíny a odkutálel se do příkopu. Danny se otočil a utíkal k domu. Agenti, vidící postavu utíkající zpět k domu, předpokládali, že to je Yarbrough a dům obklíčili. Yarbrough, který vyhodnotil situaci, se rozhodl zamíchat mezi zásahovou jednotku. Ležící na břiše v příkopu se obrátil tváří k domu a namířil na něj pistoli, jako by byl jeden z agentů. Když se agenti uspořádali ve tmě na dvoře, jeden přijel nahoru po příjezdové cestě a zaparkoval jen pár metrů od místa, kde bez hnutí ležel Yarbrough. Dva agenti, muž a žena, začali tahat věci z auta. Agentka se letmo rozhlédla a spatřila postavu v příkopu. „Kdo to je?“ zeptala se a dloubla do parťáka, který měl hlavu ponořenou v kufru. „Je s námi?“ Yarbrough nic nedělal. Agent se na něj na moment podíval a pak se vrátil do kufru. „Je s HRT. To nepoznáš?“ „Vážně myslím, že bysme ho měli identifikovat,“ trvala na svém žena. 248

„No tak, je s náma! Pomoz mi s těma věcma,“ odpověděl agent. Když odešli přidat se k ostatním, Yarbrough si vydechl úlevou. Zatímco agenti zaujímali pozice a jednali s Betty Yarbroughovou, kterou sem dotáhli, utíkal čas. Betty popírala, že je v domě její manžel. Jak Gary ležel v příkopu, cítil stále silnější potřebu si ulevit. Nakonec udělal vzpor ležmo a vymočil se na zem pod sebe. Pak nakonec v příkopu zmožený únavou usnul. Když se vzbudil, agenti už byli v domě a v tom viděl svou šanci utéct. Dostal se k linii stromů a zmizel dolů po pěšině. Jak se potichu plížil po lesní stezce, uvědomil si, že nechal v příkopu pistoli. To ho však netrápilo tolik jako jiná věc, kterou za sebou nechal. Mathews chtěl zničit a zahrabat MAC-10, který použili na Berga. Místo toho však byl stále v hnědém kufříku v prvním patře Yarbroughova domu. Když FBI vstoupil do domu, bylo to jako narazit na zlatý důl. Když agenti obsadili dům, přizvali do něj i Andersona. Ten na posteli spatřil otevřenou knihu. Byla to Vatra∗ od Kennetha Goddarda o plánování teroristického útoku na olympijských hrách v Los Angeles. Některé pasáže byly červeně podtržené. Anderson sledoval, jak agenti třídí a katalogizují znepokojivě velký arzenál z celého domu, od natažené kuše Barnett Commando po dva MAC-10 s tlumiči. Našly se pistole, brokovnice a útočné pušky s tisíci náboji a zásobníky, dále pak kamuflážní síť, plynová maska, kotva na zahákování a nějaký drát. Byly zde boxery a vystřelovací nože, neprůstřelné vesty a policejní vysílačky. Anderson nad tím pohledem žasl. „Pojďte sem,“ zavolal na něj Wofford z ložnice. „Chci, abyste se podíval na tohle.“ V místnosti byla vestavěná skříňová komora a žebřík vedoucí skrz malý otvor do podkroví. Anderson jím prostrčil hlavu. Na římse nad krbem byl portrét Adolfa Hitlera o rozměru 100 x 150 centimetrů, potažený černým krepovým papírem se svíčkami po obou stranách. Těsně u něj byl obraz Ježíše Krista. Na podlaze byl hnědý kufřík s MAC-10 ráže 45. Krom toho zde bylo 75 elektrických rozbušek Atlas, 25 neelektrických rozbušek, 99 válečků dynamitu Gelmax, půlkilový kus plastické trhaviny C4, 20 metrů doutnáku, několik trhavin, dýmovnic a slzných granátů. Na druhé straně místnosti, oddělené od obrovského arzenálu zbraní a výbušnin pověšenou fólií, byla dětská postýlka. Yarbrough měl všude po domě dokumenty. Mnohé z nich souvisely s gangem, včetně dokumentů Bruders Schweigen, které Mathews rozdával v Boise. Všechno bylo kódované. Agenti také našli hromadu informací o místních zástupcích právo vymáhajících institucí, včetně počítačových výpisů s jejich jmény a adresami, poznávacími značkami, fotografiemi a dalšími informacemi. První na seznamu bylo jméno velitele přepadového komanda.

∗

V originále Balefire; pozn. překl.

249

Anderson byl šokován. Gang měl za sebou přípravnou práci. Policajti jsou přirozeně paranoidní, což je profesní výhoda, pokud chtějí zůstat naživu dost dlouho na to, aby viděli vyrůstat děti. Nález Yarbroughových počítačových seznamů nutil k zamyšlení. Přiměl Andersona i ostatní k tomu chtít gang rozbít tak rychle, jak to jen bude možné. Anderson však měl i jinou motivaci. Uprostřed obchodu s drogami a neonacisty se jeho osvojený domov začínal stávat nepřátelským územím. Počítal, že v šesti z každých deseti projíždějících aut je nabitá pistole. Na americkém venkově nosí spousta lidí zbraně tak jako tak. Když lidé překonávají dlouhé vzdálenosti Západu, je to jediná podpora, kterou mají, když se dostanou do problémů. Přítomnost feťáků a krajních pravičáků však pobízela k ozbrojení i lidi, kteří by o pořízení zbraně jinak nikdy neuvažovali. Obyvatelé Sandpoints se normálně neměli příliš čeho bát, jenže teď nebyla normální doba, ne když se lidé plížili do noci sprejovat na železniční nadjezdy hákové kříže a nápisy „nezapomeňte na šest milionů“. Lidé, kteří byli k věcem mimo sféru svých vlastních životů obvykle neteční, najednou dostali facku při konfrontaci s realitou. Lidi jako Andyho Andersona, kteří nebyli rasisté a odmítali pověst, kterou Árijské národy přinesly jejich regionu, to rozčilovalo. Když lidé začali pod stěrači na parkovištích nacházet terče s „běžícím negrem“, nemohli dál sedět na dvou židlích. Museli si zvolit, na jakou stranu se přidají. Wayne Manis se vrátil z podání svědectví v Erie pozdě a dozvěděl se o zátahu. Bylo mu řečeno, že Wofford, Harding a HRT jsou právě v Sandpointu. Zatraceně! Pomyslel si Manis. Chtěl být u toho. Na dvě hodinky si zdříml a pak se vydal na hodinovou jízdu do Sandpointu. Když spatřil dva MAC-10, proběhla mu hlavou letmá myšlenka, že možná našli vražednou zbraň z Bergova případu. Hned ho ale napadlo, že by nikdo nebyl takový blázen, aby si tu zbraň nechal. Gary Yarbrough chodil lesem, dokud nenarazil na prázdný dům. Strčil do dveří, vešel dovnitř a našel pušku. Sebral ji a po cestě ven ze zdi vytrhl telefon, který si vzal s sebou. FBI teď měl telefon používaný opraváři vedení, který měl Yarborough doma. S ním dokázal kontaktovat informační centrum bez použití domácího telefonu nebo automatu. Prostě jen připojil opravářský přijímač do dělicí skříně a vyřídil všechny telefonáty, které chtěl. Jednou, když odešel z domu si takhle zavolat, ho dolů po lesní pěšině sledoval jeden agent. Yarbrough vyšel na opuštěnou polní cestu. Vydal se po ní dolů k dělicí skříni, otevřel ji a začal svůj přijímač připínat ke koncovkám, když vtom spatřil vyjít ze stezky muže, který ho sledoval. Agent zůstal stát jako zmrazený, překvapený, že tam Yarbrough je. Zatímco se na něj agent díval, Yarbrough přijímač klidně odpojil, zavřel skříň a vstal. V tu chvíli k němu agent vykročil a Yarbrough udělal totéž. Jak se přibližvali, upřeně si hleděli do očí a šli s rukama v kapsách. Takto se na oné opuštěné polní cestě 250

bez jediného slova či gesta v klidu minuli. Jak kolem sebe procházeli, oba se na sebe otočili a nespouštěli se z očí. Yarbrough došel k pěšině a zmizel na ní, zatímco agent se zastavil, aby se vzpamatoval, než se vrátí na základnu. DVA DNY PŘED zátahem FBI v Yarbroughově domě Frank Silva navštívil Roberta Merkiho, bydlícího nedaleko na jižní straně Boise. Silva měl jisté znepokojivé zprávy. Jeho tchán přijel na návštěvu vlakem z Los Angeles a řekl Frankovi, že u něj doma byl FBI a vyptával se, co jeho zeť právě dělá v Idahu. Merki ucítil svíravý pocit a říkal si, jak blízko kolem něj se asi stahuje smyčka FBI. 19. října to zjistil. To ráno zazvonil telefon, Merki ho zvedl a uslyšel naléhavě znějící hlas Garyho Yarbrougha. „Noahu! Tady Sam! ZOG vtrhnul do mýho domu! Jsem postřelenej do nohy a jsem zraněnej!“ zalhal mu, aby ho přiměl ke spěchu. „Je zima! Musíš mi sehnat nějakou pomoc!“ „Cože jsi?“ zeptal se zděšený Merki. „Kde jsi?“ „Připojil jsem jeden starej telefon na dělicí skříň tady u silnice,“ odpověděl Yarbrough. „Podívej, musíš dát zprávu Carlosovi, ať pro mě někoho pošle. Ten zasranej ZOG všechno dostal. Nemůžu ani do auta!“ Pak řekl Merkimu, že se schová u jedné restaurace za Sandpointem a počká, dokud nedorazí pomoc. Merki popadl dech, až když zavěsil. Byl naštvaný, že mu Yarbrough volal domů, což bylo porušení bezpečnostních pravidel. Skupina měla obavu, že ji vláda odposlouchává a sleduje telefonní účty. Skutečnost, že v informačním centru nikdo nebude až do 16 hodin pro Merkiho nebyla tak důležitá jako pro Yarbrougha, který měl mnohem bezprostřednější potřeby. Merki vytočil číslo motelu v Boise, kde přebýval Mathews a řekl mu, co se tam nahoře na severu stalo. Mathews usoudil, že jsou všichni v Boise kvůli zabaveným listinám v nebezpečí. Řekl Merkimu, ať okamžitě odjede a dostane tiskařský lis z garáže. Merki řekl Sharon, ať najme náklaďák a sám začal balit věci. Mathews zavolal svému starému kamarádovi Kenu Loffovi do Ione. „Haló, kámo,“ řekl Mathews s veselostí, která byla v rozporu s obsahem jeho telefonátu. „Poslyš. Potřebuju pomoc. Na Sama udělal zátah ZOG.“ Loffa přepadla sklíčenost. „Co se stalo?“ „Ti bastardi ho střelili do nohy, ale bude v pořádku, jestli ho zvládneme dostat pryč,“ odpověděl Mathews. „Zajeď do výcvikového tábora a přivez Richieho Kempa. Pak dejte dohromady armádu.“ Mathews poté zavolal Richardu Scutarimu do Kalispell. Řekl mu, že Yarbrough byl střelen a uvízl v zátahu. „Chci, abys odjel do výcvikového tábora a převzal to tam, dokud nepřijede Rader,“ nařídil mu. Scutari zavěsil a obrátil se k Michele, která se do Montany přestěhovala teprve nedávno. „Začíná to jít od devíti k pěti,“ řekl jí. „Chci, abys vzala Danielle zpátky na Floridu. Nevím, jestli mě ještě někdy uvidíte.“ 251

Scutari vzal Barnhilla a odjeli do výcvikového tábora u Priest Lake, kde Scutari řekl půltuctu mužů, že přebírá velení. „Jestli se to někomu nelíbí,“ řekl jim, „ať se mnou jde na silnici a já zařídím, že se mu to líbit bude.“ Scutari považoval muže v táboře za strašpytle. Parmenter s Dyem se vrátili do Boise z Kalispell s věcmi nacpanými na plochý valník GMC 1949. Když jim Mathews řekl o Yarbroughově situaci, Parmenterovi najednou došlo, že konfrontace Mlčícího bratrstva se ZOG doteď byla jen na dálku. Mathews všechny postrkoval pořád dál a lidi až teď začínali mít jiný názor. Když přijeli Mathews, Parmenter a Dye, Silva pomáhal Merkimu balit. Pomáhaly i nejmladší a nejstarší dítě Sharon, Suzanne a Kurt. Vypadalo to jako typické stěhování rodiny ze střední třídy, dokud pět mužů nezačalo tahat z garáže velkou tiskárnu Multilith 1250 a nakládat ji na auto. Nepříhodně působila ještě jedna věc. Za sousedovou hranicí dříví přes ulici se krčil muž v tmavě modré bundě a baseballové čepici, mířící na stěhováky fotoaparátem s teleobjektivem. Merki si ho všiml. „Támhle je agent ZOG!“ varoval Mathewse. „Fotí nás!“ „Všichni zůstaňte v klidu,“ řekl Mathews. „Pojďme to prostě dodělat a vypadnout.“ Když byl dům skoro prázdný, Mathews, Dye a Parmenter odjeli do Meridian, kousek za Boise západním směrem, nechat starý Dyeho Land Cruiser a jejich věci na parkovišti. Pak zajeli na 10th Street varovat Jean Craigovou, že by mohla být pod dohledem. Nakonec Boise opustili. Merki mezitím odjel od Sharon a vysadil Silvu půl bloku od jeho domu na Ona Street. Silva doběhl ke svému Mustangu a vydal se za Merkim. Zjistil, že je sleduje FBI. Přejeli přes most do centra Boise a FBI za nimi. Merki zajel na parkoviště před Red Lion Riverside Inn a zašli se Silvou do baru vyřešit, co dál. Agenti FBI přišli dovnitř a posadili se ke stolu u kousek dál. Byla to zmatená situace protože obě strany věděly, že se vzájemně sledují. Když Merki vypil míchaný nápoj, přejel agenty pohledem. „O co jim sakra jde?“ zeptal se Silvy s viditelným napětím. „Proč nás nezatknou?“ Merki i Silva se střídavě zvedali a odcházeli od stolu, někdy telefonovat Sharon a někdy jen sledovat reakce agentů. Pak přijela Suzanne Stewartová a přisedla si k nevlastnímu otci a Silvovi. Rozhlédla se kolem a poznala jednoho z agentů, který byl na fotkách zástupců policejních složek v okolí Boise. Vypadalo to na patovou situaci. Mathews, tou dobou na půli cesty do Oregonu, se spojil se Sharon Merkiovou a dozvěděl se, že její manžel se Silvou jsou zablokovaní v baru Red Lion. Vrátil se zpět do auta k Parmenterovi s Dyem. „Musíme se vrátit do Boise zachránit Noaha a Sterlinga,“ řekl jim s tak planoucíma očima, jaké u něj ještě nikdy neviděli. „ZOG je zahnal do Riverside. Taková je situace, kamarádi. Počkáme do tmy, pak vtrhneme do sálu a zničíme je! Ukážeme ZOG, že nebudeme utíkat!“ 252

Parmenter ho musel zchladit. Poslední věc, kterou chtěl, byl útok na Red Lion Inn a střelba na agenty FBI. „Počkej, Carlosi,“ řekl a vzal Mathewse za ramena. „Nechme je prostě vyklouznout ven samotný. Je jasný, že je ZOG nechce zatknout. Jimmyho a mě měli taky tak. Chtějí se na ně jen pověsit, aby viděli, kam pojedou. Uvidíme, jestli jim Silva dokáže vyklouznout.“ To Mathewse na chvíli přesvědčilo, ale začal mít obavu, že jeho armáda vlastně nikdy nechtěla jít do akce. Přitom on ji tak moc toužil okusit. Merkimu a Silvovi se asi po 90 minutách hrůzy v baru podařilo proklouznout k Silvově Mustangu. Auto se hnalo dolů po 27th Street ke State Street a pak pár kilometrů na západ, dokud nedojeli k pizzerii. Zastavili se tam dát si jídlo a uklidnit se. Na parkovišti před Red Lion nechali auto se všemi důkazy usvědčujícími z padělání. Silva měl pár telefonátů ve snaze najít Mathewse. Když se mu to nepodařilo, odjeli s Merkim na sever do hor do města Horseshoe Bend, kde ho konečně zastihl. Domluvili si schůzku v jedné restauraci za hranicí v Oregonu a pak se vydali na noční jízdu do oregonského Bakeru. Mlčící bratrstvo mělo na konci dne značné ztráty. Kromě všech dokumentů, nechaných v Yarbroughově domě, bylo v rukou FBI i Merkiho stěhovací auto. DO NEDĚLE SE většina členů Mlčícího bratrstva v oblasti sešla v táboře přeskupit síly po zmatku, který zahájila razie v Yarbroughově domě. Mathews se v sobotu ráno sešel ve svém karavanu s Randym Dueyem ve Spokane, kde koupili náhradou za auta, která museli nechat v Boise, jednu dodávku. Dueyho doprovázeli dva kanadští rekruti, Jim a Edgar, kteří se chystali bydlet v Dueyho indoktrinačním táboře v Bluecreek. V neděli ráno se sešli s Jean Craigovou a Shirley Silvovou, které také přijely z Boise, a odjeli do Bluecreek. Dorazili i dva synové Sharon Merkiové, Ian a Cooper Stewartovi. Mathews Dueymu vysvětlil protokol, podle kterého pozdravit syrské představitele. Stále doufal v audienci, která by mu zajistila finance ze Sýrie pro jeho vlastní válku proti Židům. Řekl mu, ať Syřana přivítá stiskem kolem ramen místo obyčejného podání rukou. Chtěl po něm, aby zajel na syrské velvyslanectví ve Washingtonu. Duey mu ukázal ručně psané texty, připravené pro své školící kursy. Tři z nich byly: „Organizace nepřítele“, „Účel Árijské vojenské akademie“ a „Život v undergroundu“. Skupina, kromě žen a Coopera Stewarta, se pak vydala do výcvikového tábora, kam dorazila kolem osmé večer. Byla to vůbec největší schůzka Mlčícího bratrstva, která se kdy odehrála na jednom místě, 20 mužů pod velkým jídelním stanem, který nechal Rader postavit. Když Mathews spatřil jejich obličeje, pocítil vlnu radosti. Uvědomil si, že během pár měsíců rozšířil Mlčící bratrstvo tak, že venku je víc než dvojnásobek tohoto počtu 253

a další přicházejí. Teď věřil, že je v jeho silách úspěšně provést velké teroristické činy ve městech. Byl připraven vycenit zuby. Nikdo si toho nevšiml lépe než Ken Loff, který znal Mathewse déle než kdokoliv jiný. Bylo to poprvé od srpnové schůzky v Boise, co ho opět viděl. Připadalo mu, že za ty dva měsíce Bob zestárl o deset let. Bylo toho na něj evidentně příliš moc najednou. Loffa napadlo, že ve tváři svého kamaráda vidí závoj smrti. Muži si poslechli Yarbroughův obšírný popis zátahu úderné jednotky ZOG. Když vyprávění zakončil slovy „...a dostali zbraň od Berga“, některé muže, kteří o vraždě nevěděli, zamrazilo. Pak se postavili Mathews s Raderem a probírali všechny možné konfliktní situace s FBI i jak setřást sledování. Mluvili o chybách, které dělali a jak se jim vyhnout, přičemž Mathews použil jako politováníhodný příklad, jak v Ukiah ztratil Barnhillovu pistoli. Parmenter vyprávěl, jak byli on a Jimmy Dye sledováni a o určitých chybách, kterými tomu napomohl. Pak, zatímco Rader rozdával mužům nějaké nové vybavení, se Mathews pustil do bojového proslovu. „Kamarádi! Musíme oplatit ZOG to, co udělal našemu příteli Garymu! Věrní naší přísaze musíme vrátit bastardům ZOG to, co udělali! Je nás tady na to dost! Musíme pochodovat na Sandpoint a vzít si zpět to, co nám ti ďáblové zabavili! Musíme zaútočit na jejich kanceláře, pokud to bude nutné pro to vzít si zpět, co je naše!“ Muži, kteří vůbec nechtěli jít do útočné razie, si vyměňovali stísněné pohledy. Loffa napadlo, že se Mathews zbláznil. Scutari a Rader byli naštvaní, že Mathews říká takové věci před Ianem Stewartem a dvěma Kanaďany, kteří ještě nebyli pořádně prověřeni. Rader odešel ze stanu na hlídku a přidal se k němu Jackie Norton. „Víš, Jackie, možná by nebyl špatnej nápad začít se poohlížet po odchodu z týhle skupiny,“ řekl mu Rader. „Bob ty chlapy přesvědčuje, aby přehlíželi jeho vlastní chyby. Uklidňuje je slovama. Ale není s těma chlapama ve skutečným spojení. Nemá s nima dostatečnej kontakt.“ „Proč mluví o tom jít po FBI?“ zeptal se Norton, stále věřící, že ho Rader najal na legitimní práci. „Co nám můžou udělat?“ „Otevři oči, Jackie!“ řekl Rader naléhavě. „Tohle není CSA. Bob ty chlapy dostává za tuhle hranici. Odkud myslíš, že pocházej všechny ty peníze? Nějakej hodnej a bohatej sponzor? Vylupuje obrněný auta!“ Nortona se najednou zmocnila panika. Přestěhoval sem ženu a děti v domnění, že se jedná o další tábor přežití, jako CSA. Dokonce ani se všemi těmi užvaněnci v Mlčícím bratrstvu Nortonovi nikdy nikdo neřekl, odkud přesně všechny ty peníze pochází a on se nikdy neptal. „Myslíš, že můžeme odejít, aniž bysme dostali kulku do zad?“ zeptal se Norton. Rader pokrčil rameny a pak se vrátil tam, kde Mathews dokončoval své volání do zbraně. „Kamarádi, pamatujte! Krev! Půda! Čest! Víra a rasa!“ křičel Mathews. „Nikdy nás nedostanou!“ 254

Když skončil, Scutari a Rader ho zavolali do Raderova přívěsu. „Nemám žádný pochyby, Bobe, že bychom mohli pochodovat zpátky do Garyho domu nebo kamkoliv, kde všechny ty dokumenty mají a vzít si je zpátky. Máme tady na to lidi i palebnou sílu. Ale oni neví, že existujeme,“ domníval se nesprávně. „Proč jim dávat vědět, že existujeme? Náš výcvikovej tábor je tak blízko, proč si kálet do vlastního hnízda?“ Rader mu také začal vyjmenovávat důvody, proč by zákeřný útok na FBI znamenal začátek konce Mlčícího bratrstva. Vysvětloval Mathewsovi, že ačkoliv on je možná připraven, jeho muži postrádají přesvědčení. V Mathewsově tváři se dalo vyčíst opovržení a zklamání. Byl ozbrojený, připravený na boj a měl problém přijmout fakt, že ostatní nejsou. Nakonec se rozhodli zůstat skrytí a učinit opatření na základě informací, které teď FBI má. Mathews řekl Raderovi, ať drží muže v táboře, hlavně Barnhilla a Yarbrougha, dokud mu neřekne něco jiného. Asi o půlnoci Mathews a pár mužů včetně Scutariho odjelo dodávkou, zatímco ostatní měli až do odvolání zůstat v táboře. Mathews se Scutarim se pak ráno vydali na cestu na jih, přičemž se mimo jiné zastavili v Birminghamu v Alabamě, aby se sešli s nějakými Klansmeny, kteří byli ve spojení s Billem Ricciem a Mikem Norrisem, které 29. září potkali v Boise. Riccio ještě nechtěl přejít do ilegality, ale Norris byl nejen připraven, ale dokonce naverboval dalšího kamaráda z Klanu, šestadvacetiletého Marka Franka Jonese. Ten byl stejně jako Norris fascinován, když se mluvilo o neznámém Carlosovi. Po setkání s Mathewsem začal být i Jones přesvědčený, že ozbrojený boj bílého undergroundu je jediná cesta, jak vyřešit rasové problémy v zemi. „Protože je režim ZOG tak zkažený,“ řekl mu Mathews, „tak ho úplně odstraníme, vylijeme vaničku i s dítětem.“ Ne všichni však souhlasili, zvlášť s ohledem na dopis poslaný uprostřed října triem odpadlíků od Árijských národů pastora Butlera. Ti ukradli kopii velkého Butlerova adresáře a rozeslali dopis, v němž tvrdili, že probíhá provokační akce FBI, snažící se podněcovat pravicové vůdce k trestné činnosti. Zmínění tři mladíci v listopadu spáchali bankovní loupež v Pacific Beach ve Washingtonu, která jim vynesla 7 000 dolarů. Tato podezření způsobila, že se několik významných rasistů dole na Jihu odmítlo s Mathewsem sejít. A někteří z těch, co se s ním sešli, odcházeli kvůli jeho neobvykle hlubokému zanícení – což bylo ironické – s přesvědčením, že je to skutečně nasazený špeh FBI. Když se se Scutarim zapsali do motelu v Birminghamu, Mathews na pokoji reflexivně zapnul CNN. Byl závislý na zprávách. Kdykoliv přijel do města, první věc, kterou udělal, bylo nakoupení všech novin. Když se rozsvítila obrazovka, moderátor oznamoval ohromující zprávy o masových evakuacích, nařízených v New Yorku, Washingtonu a San Franciscu kvůli naléhavým varováním Sovětů ohledně války se Spojenými státy. „Co!“ vykřikl Mathews. „Co to je?“ Scutari se přidal a také hleděl na obrazovku. 255

Moderátor mluvil o nějakém mezinárodním incidentu, který vyprovokoval Sověty k tomu, že připravili rakety k vypuštění. Zdálo se, že právě začíná třetí světová válka. Mathews se Scutarim seděli na posteli téměř v šoku. „To nemůžou udělat!“ vykřikl Mathews s vyvalenýma očima. Od doby, kdy si v jedenácti letech poprvé přečetl oběžník Společnosti Johna Birche pevně věřil, že je tento den nejen možný, ale nevyhnutelný. „Ještě nejsme připravený!“ křičel Mathews u televize. „Teď to komouši nemůžou udělat! Ještě nejsme na svejch pozicích! Už jen pár měsíců! Naši občanský správci ještě nejsou připravený vyjít z ruin!“ Scutari byl také zděšený tím, co si myslel, že se stalo. Pamatoval si dny na ropné plošině v Severním moři roku 1973 plné strachu, když Spojené státy přešly během arabsko-izraelské války na jaderný stupeň 3. Mathews popadl telefon a vytočil číslo birminghamského policejního dispečinku, aby zjistil, jestli k této krizi existuje nějaké oficiální sdělení. Zatímco držel sluchátko a čekal, Scutari viděl, jak na obrazovce přejíždí proužek s nápisem začínajícím slovy „Toto je ukázka...“ Mathews naladil CNN právě ve chvíli, kdy předváděla, jak by její redakce pracovala v jaderné krizi. Dispečer se vrátil k telefonu poté, co zjistil totéž. „Vsadím se, že sledujete CNN,“ řekl zneklidněnému Mathewsovi. Když se dozvěděli, že ještě mají čas zorganizovat svůj underground na dobu po Armagedonu, uklidnili se. Vzrůstající zasévání nespokojenosti v zemědělském pásu ve střední Nebrasce mezitím tentýž týden přineslo ovoce v podobě násilí. Bylo to malé, ale reálné znamení krize. Arthur Kirk, farmář v hlubokých finančních potížích, se pokusil zastavit zabavení pro nezaplacený hypotéční dluh právní taktikou, navrženou Roderickem Elliottem z Národní asociace zemědělského tisku, jehož noviny propíral Alan Berg. 24. října ho našli zástupci šerifa Kirka na jeho farmě za Cairo v Nebrasce při pokusu doručit soudní listiny oblečeného v kamuflážní uniformě a plynové masce s útočnou puškou na rameni. Kirk namířil zástupci šerifa pistoli na hlavu a varoval ho, ať odejde. Bylo vyrozuměno úderné komando nebraské státní patroly a proveden pokus o telefonické vyjednávání. Kirk však už byl evidentně v koncích s nervy. „Proč mě nenecháte se uživit?!“ křičel do telefonu. „Zasraný Židi zničili všechno, pro co jsem pracoval! Celejch svejch mizernejch 49 let jsem se dřel jak vůl a nic z toho nemám! Kdo má moc nad světem? Kdo ho řídí? Zasraný Židi! Bože, už se s nima nebudu srát!“ Kolem 21:30 na policisty zaútočil. Varovali ho, aby se zastavil, on místo toho začal střílet a policie ho zastřelila. Padl mrtvý na svém dvorku. NETRVALO DLOUHO a nálada ve výcvikovém táboře se změnila v nesnášenlivost. Bill Nash, philadelphský rekrut z Národní Aliance, vařil, ale do jídel od jeho 256

matky to mělo daleko. Yarbrough měl špatnou náladu, protože nebyl zvyklý být pryč od manželky a dcery. Barnhill lezl lidem na nervy svým všeználkovským chováním, což ještě zhoršovala skutečnost, že většinu toho, co říkal, mohl doložit. Říkali mu „Android“. Rader opět odjel s Loffem, tentokrát utratit 5 000 dolarů za táborové vybavení a armádní přebytky, nabízené v MGM Grand Hotelu v Renu. Za jeho nepřítomnosti se muži hádali o podmínkách v táboře. Začalo sněžit a noci začínaly být pěkně studené. Po týdnu se Raderovi donesly zprávy, že muži nemají daleko ke vzpouře. Být nenápadní, než se všechno přežene, byla jedna věc. Mít zmrzlé zadky bylo úplně něco jiného. Valley Forge, to určitě!∗ Tihle patrioti začali toužit po teplé posteli se střechou nad hlavou. Cestou zpět do tábora přes Newport se zastavil v Safeway a koupil ty nejtlustší kusy steaků, které našel. Pak koupil pár bas piva. Když dorazil do tábora, usadil se ve svém přívěsu a jednotlivě si tam všechny volal, aby se jich zeptal, zda chtějí v táboře zůstat nebo odejít. Pro setrvání se jich rozhodlo jen pár. Když to bylo vyřešené, Rader zapálil táborák, u kterého si dali poslední společné jídlo, grilované steaky a pivo. Většina mužů, kteří odjeli, šla do obytného přívěsu Richie Kempa v Ione. Loff druhý den odvezl Yarbrougha severně od Sandpointu a vysadil ho u Pack River Road, aby se mohl vrátit k rodině. Mathews hluboko na jihu zatelefonoval do Loffova domu a byl překvapený, když to zvedl Barnhill. „Co tam sakra děláš?“ zeptal se. „Ve výcvikovym táboře nikdo nezůstal,“ odpověděl Barnhill. „Všichni si šli na nervy, tak Rader nechal většinu z nás odejít.“ Mathews zavěsil a otočil se na Scutariho. „Rader nechal chlapy odejít z tábora, protože tam nechtěli zůstat,“ řekl nevěřícně. Scutariho to rozběsnilo. „To je vojenskej velitel?“ řekl posměšně o Raderovi. „Nedokáže ani udržet svý chlapy v táboře?“ Pak se vydali na letiště. Ken Loff přišel odpoledne 4. listopadu do kuchyně a spatřil tam stát Andyho Barnhilla. „Carlos je tu,“ řekl Loffovi. „Chce tě vidět. Je dole v pokoji.“ Loff sešel po schodech. S Mathewsem tam čekali i tři mladíci ze Salinas – Kemp, Soderquist a jejich kamarád Rick Steinbach. Na schůzku byl přizván i Rader. „Nazdar kámo,“ řekl mu Mathews a usmíval se stejně jako to odpoledne roku 1976, kdy se potkali. „Máme nějaký obchod, který potřebujeme uzavřít. Andy od nás odejde. Chce se usadit v Kalispell a já chci, abys mu dal 60 000 dolarů.“ „Jistě, Bobe,“ odpověděl Loff. „A co ty? Kde se usadíš?“ „V Portlandu s panem Blackem a pár dalšími chlapy,“ odpověděl Mathews. „Každým dnem jsme větší, Kene. Všechno, o čem jsme celá ta léta mluvili, doopravdy začíná.“ Ken si všiml toho důvěrně známého výrazu v Bobových očích.

∗

Tábor americké pozemní armády v zimě 1777–1778 ve válce za nezávislost; pozn. překl.

257

„To je bezva, Bobe,“ odpověděl. Mathews pak sáhl do kufříku a vyndal přívěsek. Byl to jeden z medailónků Bruders Schweigen, které nechala vyrobit Jane Craigová. „Tohle je náš symbol, Kene,“ pronesl. „Prosím, vezmi si ho.“ Loff si prohlédl štít s válečnou sekerou a nápisy. Složitě provedenou stuhu přejel palcem. Pak si vzpomněl, jak spálil tiskoviny, které dovezl Rader z Boise a vrátil ho. „Nechci to,“ řekl nejistý si tím, jak Bob odmítnutí přijme. „Fajn,“ odpověděl jeho přítel. „V pořádku. Mimochodem, kamaráde, je možné, že přijede ZOG vyptávat se tě na některé z nás a, no, jen jsem si říkal, jak jsi na tom psychicky. Zvládneš takový tlak?“ Polekaný Loff se vsedě napřímil a chvíli uvažoval. „Jo,“ odpověděl nakonec. „Myslím, že to bude v pohodě.“ Přijel Rader a řekl Mathewsovi, že ducha mužů podlomilo prvních pár sněhových přeháněk. Chtěl odjet do Arkansasu nebo Missouri a koupit nějaký celosezónní tábor. Mathews částečně souhlasil, protože pochopil nutnost utéct z toho, čemu členové Mlčícího bratrstva říkali „smrtící zóna“. Ostatní se vrátili do nedalekého Kempova přívěsu a Soderquist se Steinbachem brzy odjeli do Salinas. Bob, řídící Scutariho zelený Ford Bronco, pak odjel do Metaline Falls vyzvednout Debbie a syna Clintona, kteří s ním měli jet do Portlandu. Una Mathewsová ho viděla přijíždět po štěrkové cestě, vedoucí k Mathewsově pozemku. Od doby, kdy začal tolik cestovat, ho vídala jen málo. Často vídala Leeho, který učil ve škole ve městě. Antipatie mezi Bobem a Leem však přerostla ve vyložený odpor a bratři, kteří byli jako chlapci v Arizoně nerozluční, spolu teď nemluvili. Bob zašel do Unina domu, zatímco Debbie balila. Chtěl jí něco ukázat. Vešel do kuchyně a přivítal se s ní objetím. „Mami, mám pro tebe nějaký úžasný novinky,“ řekl jí s tak velkým úsměvem, jaký u něj nikdy neviděla. Bob sáhl do kapsy a vytáhl pár fotografií. „Máš novou vnučku,“ řekl jí. „Mám ve Wyomingu dceru!“ Její syn je otcem a s milenkou! Una věděla, jak toužebně si přál dítě vlastní krve. „Plození,“ tak tomu říkal, jako kdyby stále vedl ranč s dobytkem plemene Galloway. V Portlandu teď nosila dítě náhradní matka, oplodněná Bobem přes spermobanku. Ale milenka? Una se dívala na fotografii Emerant, zatímco o ní Bob básnil. Jak pokračoval v řeči o boji za budoucnost své rasy, Una viděla, jak zvážněl. Vždy se domnívala, že mluví obrazně, když se vyjadřoval tímto způsobem. Nikdy neměla ten šestý smysl, který měl ohledně jejich Robbieho Johnny. Chvíli mluvil o tom, jak byl před rokem celý špatný z osamění a kolik potěšení našel ve své nové práci, která, jak předpokládala Una, byla na ústředí nějakých pravičáckých řečníků. Jak mluvil, nemohl se odtrhnout od okna obýváku, z něhož byl jasný výhled na hřeben Orlího nosu. Bob asi minutu upřeně hleděl na horu a pak se otočil na Unu. „Víš, mami,“ uzavřel svou řeč, „já se vážně nebojím zemřít za svou rasu.“ 258

Unu zamrazilo. Najednou si uvědomila, že její syn je zapleten do něčeho velmi nebezpečného. Pohlédla na Boba, který čekal, co odpoví. Podle všech měřítek to byl hezký muž, milující syn, kterému ležel celý svět u nohou, když začínal na svých pozemcích. Pamatovala si na dopisy plné naděje, kresby květin a chatek. Teď ji ovládlo zoufalství a chvíli se musela snažit najít ta správná slova. „Jaká škoda,“ řekla, beznadějně hledíc na svého syna. Bob ji políbil na rozloučenou a Una sledovala z okna, jak odjíždí s Debbie a Clintonem po štěrkové cestě, mizící mezi stromy. KDYŽ KEN LOFF vyšel na zahradu vykopat svou zvláštní úrodu – 60 000 v hladkých dvacítkách a padesátkách, jdoucích číselně za sebou – bylo vlhké ráno. Vytáhl peníze z plastového kontejneru, chránícího je před hlínou a vlhkostí, nacpal je do hnědé papírové tašky a vzal je do přívěsu Richieho Kempa, kde na ně čekal Andy Barnhill. Ten se Kempa snažil přemluvit, aby šel do Kalispell s ním, Kemp však nebyl rozhodnutý. Měl rád Ione a byl rád nablízku Loffovi a jeho dětem. Ještě byl příliš zasažen nenadálou nutností se skrývat. Řekl Barnhillovi, že si to rozmyslí. Kolem poledne, když Barnhill s penězi odešel, Loff pozval Kempa do svého domu. Na krátké cestě spatřili auto, mířící k Loffově farmě. Uvnitř seděli dva muži v oblecích. „Ach, můj Bože!“ řekl Loff. „To je FBI! Bob mě varoval, že přijdou!“ Otočil se a rozjel se k telefonnímu automatu zavolat do Marlene. „Hádám, že na mě mají zatykač,“ řekl Kemp. „Budu muset jet do Montany s Andym.“ Loff zatelefonoval domů a zvedla to Marlene, v osmém měsíci těhotenství s jejich čtvrtým dítětem. Ken se zeptal, jestli se dokázala agentů zbavit. Než však odpověděla, ve sluchátku se ozval jeden agent. „Pan Loff?“ řekl. „Tady agent Jim Davis z úřadu FBI ve Spokane. Mohl byste přijet domů? Rádi bychom vám položili pár otázek.“ „Uh, no, okay,“ zakoktal Loff. „Můžu tam být do 15 minut.“ Než Ken přijel, už byl rozhodnutý lhát, jak nejlépe umí. Neexistoval způsob, jak by mohl ďáblům ZOG říct, co dělal poslední rok. Davis představil sebe i agenta Johna Sylvestera a pak zahájil rozhovor. „Pane Loffe,“ řekl Davis. „Hledáme nějaké lidi napojené na Árijské národy a dozvěděli jsme se, že jste tam při několika příležitostech byl.“ Loff přikývl. Jeho děti tam byly pokřtěny, nemohl to popřít. „Viděl jste v poslední době Bruce Pierce?“ zeptal se Davis. „Pierce? Myslím, že toho si nepamatuju,“ řekl Loff, který nechtěl být spojován s uprchlíkem odsouzeným za padělání. „Oh, vážně?“ prohodil Davis, píšící si poznámky. „A co Andrew Barnhill? Znáte ho?“ „Barnhill, říkáte?“ odpověděl Loff. „Ne, řekl bych, že neznám ani jeho.“

259

„Pane Loffe, spolupodepsal jste stvrzenku za Richarda Kempa, když loni koupil Toyotu Celicu,“ pronesl Davis. „Jeden policista z okresu Pend Oreille viděl pana Barnhilla tohle auto řídit. Pořád tvrdíte, že Andrewa Barnhilla neznáte?“ Loff ztěžka polkl. S Barnhillem se rozešli teprve před hodinou poté, co mu předal kradenou hotovost 60 000 dolarů. „Ne, neznám,“ odpověděl. „Richie ho asi zná a to auto mu půjčil.“ „Kde je pan Kemp teď?“ otázal se Davis, netušící, že je jen o pár kilometrů dál. „Možná se vrátil do Salinas navštívit rodinu.“ „Kdy naposled jste viděl Roberta Mathewse?“ „Boba?“ zadumal se Loff. Bob byl pouhou noc před tím u něj v přízemí. „No, řekl bych asi před šesti měsíci.“ „Šesti měsíci?“ zopakoval Davis. „Máme tady záznamy vašich telefonátů, Kene, ukazující řadu hovorů do domu pana Mathewse.“ „No, to moje žena. Pořád volá Debbie.“ Loff víc než hodinu spřádal složitou pavučinu lží, než to Davis se Sylvesterem vzdali. Davis mu na odchodu dal svou vizitku. „Přemýšlejte o všem, co tu bylo řečeno, pane Loffe,“ řekl mu. „Ozveme se.“ Po cestě k autu se Davis otočil na Sylvestera. „V některých věcech pěkně lže. Ještě si to rozmyslí.“ Otřesený Loff brzy poté odjel do Raderova domu. „Musíš co nejdřív odvízt zbytek peněz z mýho pozemku,“ žádal ho. „Prostě je dostaň pryč!“ Kemp se po setmění přikradl k Loffově domu a zaklepal na okno. Loff mu dole v suterénu řekl, co si myslí, že FBI už ví. Než Kemp natrvalo zamířil z Ione do Kalispell, Marlene mu udělala sendviče. Rader, znepokojený tím, že by FBI mohl najít i výcvikový tábor, strávil tu noc utábořený v hlubokém sněhu poté, co jeho náklaďák zapadl na izolované polní cestě k výcvikovému táboru. Ráno se do tábora vydal pěšky. Byl tam jen George Zaengle, kluk z města. Na těch pár ostatních byla zima. „To je směšný,“ řekl Rader. „Nikdo z vás chlapů nechce trénovat. Musíme tábor na zimu zavřít.“ Když začali balit stany, spustilo se opět husté sněžení. Zanedlouho přišli po hlavní cestě přes Big Meadows Denver Parmenter s Ianem Stewartem a pomohli jim. Velkou sbírku všelijakých zbraní dali do speciálního plastového sudu a ten pak zakopali. Část vybavení uskladnili v boudě a pak místo s velkým jídelním stanem opustili. „Doufejme, že s dalším táborem dole na jihu budeme mít víc štěstí,“ řekl Rader. „Všichni zůstaňte ukrytí. Parmenter řekl, že má namířeno do Colorada a bude k zastižení pod jménem Carl Schultz na poste restante∗ v nóbl lyžařském středisku Vail. Rader ze své rozsáhlé

∗

Poste restante je zaslání zásilky na poštu pouze s udáním jména příjemce, takže si ji příjemce vyzvedne sám; pozn. překl.

260

knihovny v přívěsu přinesl výtisk The Road Back, teroristický manuál zbožně studovaný survivalisty, a půjčil ho Parmenterovi na chladné noci u ohně. Druhý den přivezl na Loffovu farmu Jackieho Nortona s tím, že si vezmou zbytek peněz. Do Nortonova batohu nacpali asi 480 000 dolarů. Loff od doby, kdy se stal po loupeži v Ukiah bankéřem, rozdělil milion dolarů. Když odjeli, vyndal 60 000, které schovával v podkroví. Po setmění mu Marlene s dítětem kopajícím v břiše držela svítilnu a její manžel tuto rezervu pohřbil v kelímcích od kilogramového balení másla pod přístřeškem pro auto. NEJAKTIVNĚJŠÍM ČLENŮM Mlčícího bratrstva se podařilo dostat ze „smrtící zóny“ do poloviny listopadu. Merki a jeho žena se sešli s Randym Dueyem a zamířili do Portlandu na schůzku s Mathewsem, který tam právě pronajímal řetězec bezpečných domů. Na této schůzi Scutari rozdal druhou generaci bezpečnostních zařízení, která měli členové Mlčícího bratrstva používat. Jedním z nich byl vysokofrekvenční detektor, umístěný na těle a protažený rukávem. Ten při zaznamenání rádiových signálů vibruje a je tak schopen odhalit informátory FBI s vysílačem. Na schůzce v motelu se jedno z těchto zařízení spustilo, což vyvolalo vzájemné ostražité pohledy. Viníkem se ukázala být vysílačka v kabině popelářského auta za motelem. Duey a Merki na schůzku dorazili s tím, že hledají vlastní útočiště. Po průjezdu přímořským letoviskem Astoria v Oregonu zamířili nahoru do Mount Vernonu ve Washingtonu a našli dobře skryté domy k pronajmutí na Whidbey Island, klikatém pásu země na konci zálivu Puget Sound, severozápadně od Seattlu. Merki, který narozdíl od survivalistů ve skupině žádný nadšenec pro „žití v tvrdých podmínkách“ nebyl, si pronajal moderní rekreační dům na přístavní hrázi s výhledem na Saratoga Passage východním směrem. Nacházel se v soukromé komunitě zvané Beachcombers Club a byl přístupný ze srázu South Hidden Beach Drive. Merki s manželkou se své domácí představili jako Dale a Molly Bradleyovi s tím, že on je učitelem na vědecké dovolené kvůli sepsání nějakého díla. Přidali se k němu oba Kanaďané, Jim a Edgar, a na západním pobřeží ostrova u Greenbank našli velký dům ve stylu horské boudy. Bylo to jen 5 kilometrů vzdušnou čarou jihozápadně od Merkiho domu, v jednom z nejužších míst ostrova. Dům stál na mýtině na konci 200 metrů dlouhé, zarostlé příjezdové cesty, za mohutnými stromy lemujícími Smugglers Cove Road. Mathews v Oregonu zároveň našel dům k pronajmutí v malé osadě Government Camp u Mount Hood východně od Portlandu. Lidé, kteří byli s ním, teď už včetně uprchlíka Garyho Yarbrougha, si našli domy v okolních městech Welches, Brightwood a Rhododendron. Bruce Pierce s bolestí odjel z Medfordu na jihozápad plný pouští a přivedl své „stěhovavé ptáky“ do prašného města jménem Pahrump v horkém pásu mezi Las Vegas a Death Valley. Své obytné přívěsy tam postavili na jednom dvoře.

261

Jen Ardie McBrearty, přívětivý protestující proti daním, začátkem listopadu opustil Arkansas a přesunul se jižně od Oldtownu v Idahu, nedaleko washingtonského Newportu. Kolem svátku díkůvzdání se Scutari ukázal u Raderova domu se stěhovacím přívěsem, připojeným za jeho Ford Bronco, aby převezl jeho věci z Kalispell do nového úkrytu blízko Mathewse v Mount Hood. Mathews chtěl, aby přivezl tolik ze zbytku kořisti, kolik jen může postrádat. Rader po jistém smlouvání souhlasil, že mu dá 200 000 z toho, co vykopali na Loffově farmě. Scutari strávil Den díkůvzdání s kamarádem McBreartym a nazítří se ukázali Rader s Nortonem i s hotovostí. Norton během schůzky v suterénu vyjádřil znepokojení, které ho sžíralo už od velké schůzky ve výcvikovém táboře: Mathews zachází příliš daleko a příliš rychle. „Brzy kvůli němu někoho zabijou,“ tvrdil. „Začíná z něj být blázen.“ „O Boba si nedělej starosti,“ opáčil Scutari. „Nikdy mu to nemyslelo víc než teď. Jakmile se všechen ten rozruch uklidní, bude připravenější přejít ke kroku 6.“ Scutari se druhý den, 24. listopadu, vydal i s věcmi po zasněžené silnici na Mount Hood. Jeho žena a dcera se chystaly přiletět zpět z Floridy, kam je spěšně poslal po razii FBI u Yarbrougha. FBI tou dobou dosáhl nečekaného průlomu. Agent Norm Stephenson ze Seattlu, zabývající se prošetřováním Árijských národů, prověřil adresu v západním Washingtonu, vedoucí ke třem mladíkům, které pastor Butler obvinil z krádeže jeho kontaktního adresáře. Byli to právě ti, kteří po celý Státech rozeslali dopisy, varující před provokační operací FBI vůči pravicovým vůdcům. Stephenson našel v domě jednoho z nich, Erica Mackeye. Chvíli se spolu přátelsky bavili a Stephenson řekl, že se vrátí. Když druhý den přijel, domem se táhla vůně marihuany. Znovu se viděl s Mackeyem a řekl mu: „Myslím, že víte, proč jsem tady.“ Byl překvapený, když Mackey odpověděl, že to opravdu ví. „Kvůli tý bankovní loupeži, co jsme spáchali,“ vyhrkl. Pak popsal bankovní loupež v Pacific Beach ze 16. listopadu, která jemu a kamarádům Eugene Kinerkovi a Kellymu Carnerovi vynesla skoro 7 000 dolarů. Stephenson byl skeptický, dokud ho Mackey nezavedl na místo v lese, kde zakopali oblečení, co na sobě měli během loupeže. Agent Mackeye zatkl a během pár dní se ocitli na vazbě i Carner a Kinkerk. A byli ochotní mluvit o tom, co slyšeli o tajné armádě Boba Mathewse. LET 349 AMERICAN AIRLINES během šestihodinové cesty z Philadelphie pronásledoval ubývající denní světlo, než klesl k první fázi přistání podél Columbia River. Slunce se na horizontu daleko vpředu změnilo v oranžový opar. Tom Martinez se podíval z okénka směrem na jih, kde se do mraků tyčil mohutný hřeben Mount Hood a jeho zasněžený vrchol odrážel světlo z horizontu. Proudové letadlo začal při sestupu bičovat vytrvalý déšť, trvající i ve chvíli, kdy se jeho kola dotkla přistávací dráhy Portlandského mezinárodního letiště. Martinez cítil žaludek až v krku. Večer předtím, poté co jen párkrát dloubl do večeře na Den díků262

vzdání, mluvil s Mathewsem o detailech této cesty. Ten mu vysvětlil, že by měl pustit z hlavy, že se 14. prosince ukáže na vynesení rozsudku ve své obžalobě pro padělání a měl by se přidat k Mlčícímu bratrstvu. Martinez místo toho kamaráda zradil ve prospěch agentů FBI, kteří byli od 1. října jeho stálými společníky. Měl jen jednu podmínku. FBI jeho kamarádovi nic neudělá, jen ho bude sledovat, takže Martinez odjede, aniž by bylo jeho krytí prozrazeno. Bylo to pro něj velmi těžké, zvlášť po telefonátu od Mathewse do telefonní budky na stanici Sunoco na Allegheny Avenue večer před tím. „Teď poslouchej, přijeď připravený zůstat – okay? – pokud se na tom takhle domluvíme,“ žádal ho Mathews během telefonátu, aniž tušil, že rozhovor nahrává Libby Piercieyová, agentka z pobočky FBI v Philadelphii, která byla posledních sedm týdnů jako Martinezův stín. „Protože jsem získal nějaké informace a garantuji ti, že se tě chystají sejmout,“ řekl Mathews vyplašenému Martinezovi. „Řekni to Sue a přivez si dost věcí, abys byl připravený zůstat, okay? A určitě přivez fotky s dětmi. Zjistil jsem, že to je věc, která mi pomáhá fungovat.“ Když si cestující rozepnuli bezpečnostní pásy a začala strkanice v uličce letadla, Martinezovi vyhrkly slzy. „Musíš se naučit mi věřit,“ řekl mu Mathews, což bylo vzhledem k situaci hořce ironické, „protože ti zaručuji, že já se na tebe nevykašlu!“ Martinez věděl, že ho má Mathews rád jako bratra a v problémech se zákonem stojí při něm. S vděkem přijal kradené peníze na zaplacení svého právníka, čímž se dopustil dalšího zločinu. Mathews byl vůči jakékoliv možnosti zrady slepý. Ale to, co Martineze hluboko uvnitř sžíralo, byla ještě temnější pravda. Ano, přiznal si, že by se mohl přidat k Mathewsovi a utéct policajtům. Mohl by se ponořit do rasistického undergroundu. Mezi ním a tímto převratným rozhodnutím stála jen jedna věc. Miloval svou ženu a děti. Tato láska teď byla jeho jediné spojení s realitou. Nechtěl, aby se z jejich manžela a otce stal vrah. „Osmdesát osm, dávej na sebe pozor,“ ukončil Martinez hovor neonacistickým kódovým pozdravem, znamenajícím „Heil Hitler“. „H“ je osmé písmeno abecedy. Je zajímavé, že 88 je také radioamatérský kód pro „objetí a polibky“. „Jo, osmdesát osm, buď opatrný,“ odpověděl Mathews. Když Martinez v 18 hodin přistál na letišti, byl pod dohledem agentů FBI. Věděl, že Mathews nebude čekat u vchodu, tak šel rovnou do prostoru výdeje zavazadel, kde ho uviděl. Na Bobově tváři se objevil úsměv, ale Tom u kamaráda vycítil napětí ještě než k sobě došli a podali si ruce. Bob mu položil druhou ruku na rameno, jak měl ve zvyku. „Nazdar kámo, jsem rád, že tě vidím,“ řekl Mathews s očima pátrajícími po terminálu po jakékoliv známce toho, že je Tom sledován. Když vyšli do deštivého večera, Martinez si všiml dvou mužů, sedících na kryté autobusové zastávce. Jeden schovával obličej za novinami a pravidelně je sklápěl, aby je mohl sledovat, přesně jako detektiv z nějakého béčkového filmu. Martinez se modlil, aby si toho Mathews nevšiml. 263

Když došli k Bobovu autu, Tom se natáhl ke klice, ale ucítil, jak se o něj těsně otřela ruka, kterou mu chce někdo podat. S úlekem se otočil a spatřil šlachovitého, ryšavého muže v placaté čepici. Bylo Gary Yarbrough, s nímž se Martinez nikdy neviděl. „Hej, co chcete?“ zeptal se Martinez vzdorovitě. „To je v pořádku, Tome,“ zasmál se Mathews. „Je jeden z nás. Jmenuje se Reds, ale můžeš mu říkat Sam.“ „No, doufám, že není jako Son of Sam,“∗ udělal Martinez nervózní pokus o vtip, když se usazoval na přední sedadlo. Yarbrough se posadil dozadu, Mathews nastartoval a zkontroloval zrcátka. „Je tam Volvo, stříbřitě šedé Volvo támhle,“ řekl Yarbroughovi, když vyjel do neustávajícího deště. „Dívej se, jestli odjede.“ Zatímco Bob objížděl kolečko před terminálem, Yarbrough se ohlédl přes rameno. „Jo, jede za náma,“ oznámil. Volvo přijelo blíž a Martinez se začal třást. Je už jeho krytí prozrazeno? Jak se z tohohle smrtícího auta dostat ven? Když se něco dotklo jeho nohy, zalapal s hrůzou po dechu. Podíval se dolů a viděl, že Mathews na jeho sedadlo položil pistoli. Martinezovi bilo srdce tak rychle, že ho skoro mohl slyšet. Mírně se pootočil a sledoval, jak Yarbrough zvedá z podlahy samopal a šroubuje na hlaveň tlumič. Pak na sedadlo položil ruční granát. Martinez cítil, jak mu po krku stékají krůpěje studeného potu. Věděl, že je Bob zapleten do násilných zločinů, ale doteď vždycky přijel domů živý. Mathews zabočil jižně od letiště na NE 82d Avenue. Za chvíli strhl vůz do slepé uličky a otočil se tak, že stáli předkem ven. Zhasl světla i motor a dívali se před sebe na dopravní ruch na 82d. Jediným zvukem bylo rozčilující, monotónní bubnování deště na střechu auta. Minuty Martinezovi připadaly jako věčnost. Volvo nepřijelo. Napjaté ticho trvalo asi pět minut, až se Mathews najednou otočil a plácl Martineze do stehna, načež ten nadskočil a zajíkl se překvapením. „Pavouku!“ řekl Mathews s dětskou živostí, „je tak fajn tě vidět!“ Pak nastartoval a vrátil se zpět na 82d. Martinez vepředu po levé straně brzy spatřil důvěrně známý zelený neonový nápis Holiday Inn. „Zamluvil jsem si tam pokoj,“ snažil se k němu nasměrovat Boba s vědomím, že FBI umístil do vedlejšího pokoje odposlouchávací zařízení. „Na to zapomeň,“ řekl mu Mathews. „Máme pro tebe pokoj v motelu, kde jsme my. Bude lepší být společně.“ „Co když se mi Sue bude snažit dovolat?“ zaprotestoval skromně. „Řekl jsem jí, že budu v Holiday Inn.“ „Kruci, Tome, zavoláš jí odjinud!“ odpověděl Mathews rezolutně.

∗

Son of Sam byla přezdívka Davida Berkowitze, sériového vraha a žháře, který v letech 1976/1977 terorizoval New York; pozn. překl.

264

Pak zastavil na parkovišti, kde viděl telefonní budku, s tím, že musí zavolat Zillah. Zatímco byl Bob pryč, Yarbrough Martinezovi převyprávěl přikrášlenou historku o přestřelce v Sandpointu, takže to znělo jako árijská verze mostu u Concordu.∗ Martinez si najednou uvědomil, že „Reds“ je Gary Yarbrough. „Zatracenej telefon!“ řekl Mathews, když se vrátil do auta. „Je mimo provoz! Pojďme si koupit něco k jídlu. Máš hlad, Pavouku?“ Pořádně se rozpršelo. Všichni tři vrazili do malé restaurace, kde Mathews všem objednal své oblíbené jídlo, teplý jablečný koláč a mléko. Kolem 20. hodiny, když déšť polevil v mrholení, dorazili k motelu. Capri byl všední dvoupatrový motel ve tvaru písmene L na severovýchodním rohu 82d a Halsey Street. Vstup z Halsey vedl kolem kanceláře z bílého kamene po pravé straně na parkoviště, které bylo od ulice oddělené bílým dřevěným plotem a keři. V rohu parkoviště byl zastrčený plavecký bazén. Jediné východy z parkoviště byly úzká příjezdová cesta kolem kanceláře a ulička na západní straně vedoucí za motel. Mathews zaparkoval čelně k tmavě zeleným dveřím s bílou číslicí 14 na kratší části písmene L, pár pokojů dolů směrem z kanceláře. Mathews už měl klíč a otevřel Martinezovi dveře. „To je tvůj pokoj, Tome,“ řekl. „Já a Reds máme 42 támhle nahoře.“ Mathews ukázal na pokoj ve druhém patře na dlouhé části písmene L, odkud bylo dobře vidět na Martinezovy dveře. Yarbrough vytáhl elektronický přístroj a začal jím přejíždět po zdech. Byl to detektor štěnic, který by reagoval na elektronické impulsy, kdyby byl v pokoji mikrofon. Zatímco Yarbrough chodil po místnosti, Martinez seděl na židli u kulatého stolku. Najednou se spustilo pípátko, varující Yarbrougha před možným nebezpečím. „To je jen osvěžovač vzduchu, Redsi,“ snažil se ho hned uklidnit Martinez. „Je to zasraná baterka v osvěžovači vzduchu.“ Opravdu, detektor štěnic spustilo toto zařízení připevněné na stěně. Spokojený Yarbrough se svalil na jednu z postelí a otevřel si páteční vydání portlandských Oregonian. „Poslyš, Tome, chci si s tebou promluvit,“ řekl Mathews. „Pojď nahoru do mého pokoje.“ Když přešli přes parkoviště, Martinez viděl tři schodiště vedoucí na terasu ve druhém patře, jedno na každém konci a jedno uprostřed. Když se otočil, viděl, že terasa pokračuje nad jeho pokojem a končí čtvrtým schodištěm vedle kanceláře. „Chci ti říct, co jsem pro tebe připravil, kámo,“ spustil Mathews, když se usadili v pokoji číslo 42. „Zítra se vrátíš, připravíš všechno na odjezd a v úterý ti zavolám, kde se sejdeme v Philadelphii. Tam se připojíš k Davidu Laneovi. Pamatuješ si Davea?“ „Jo, Bobe, pamatuju,“ odpověděl Martinez, napůl poslouchající a napůl uvažující, jak by se odtud mohl dostat o samotě pryč a vyrozumět FBI, kde je.

∗

Narážka na bitvu u Severního mostu v Concordu roku 1775; pozn. překl.

265

Pak mu Mathews řekl, že by mohl být členem atentátnického týmu, který zavraždí právníka Morrise Deese, zaměřeného proti Klanu. Jednal s ním, jako by už Martinez složil přísahu Mlčícího bratrstva. Mathews, neustále ignorující zásadu „vědět jen to, co musíš“, kterou sám kázal, byl tím nejméně mlčícím členem celého bratrstva. Způsob, jakým Bob mluvil o svobodě místo vězení, o boji za svou víru místo sledování, jak ji ostatní pošlapávají, o setřesení tíživého jha, dusícího bílou dělnickou třídu, byl Tomovi důvěrně známý. Když na nárožích v Kensingtonu vybíral 150 dolarů týdně pro neonacistickou věc, vykládal tam svým známým totéž. Hodinu poslouchal a vzpomínal na vlastní dny horlivosti a věrnosti. Pak přišel nahoru do pokoje Yarbrough se samopalem a tlumičem. Martinezovým tělem projelo zachvění, když sledoval, jak položil zbraň na poličku a pak si svlékl košili, čím odhalil svá kostnatá žebra. Yarbrough se natáhl na postel. Hrudník měl pokrytý tetováními a na řetízku kolem krku nosil medailónek Bruders Schweigen. Tvrdost, vyzařující z Yarbrougha, Martineze narozdíl od Mathewsovy uhlazené řeči děsila. Díky pohledu na Yarbroughovu zbraň si uvědomil, že z idealismu, který v Mathewsovi viděl před třemi roky, se stalo strašné, nesmyslné násilí. Mathews rozhodl, že by se Martinez měl vrátit do Philadelphie dřívějším letem, protože Mlčící bratrstvo mělo nazítří v Portlandu obchodní schůzku. Bob zavolal do American Airlines a změnil Tomovi rezervaci. Pak zavolal na recepci a požádal o probuzení telefonem v 7 hodin ráno do pokoje 42. Martinez začal zoufale potřebovat dát vědět FBI, kde je a musel najít výmluvu, aby mohl odejít. „Hej,“ zkusil to Martinez, „ještě je brzy. Co zajít ven na pár piv a podívat se po nějakejch ženskejch?“ „Já určitě ne,“ řekl Mathews s povzdechem. „Jsem utahanej, kámo. Běž sám, jestli chceš. Je tu bar, kde jsme večer viděli pár holek. Můžeš jít a vzít si auto.“ Napsal mu popis cesty a hodil mu klíčky. Yarbrough se napřímil. „To sakra není moc dobrej nápad, víš,“ upozornil Mathewse. „V kufru je zboží.“ „No jo, to je pravda,“ uvědomil si Mathews. „Myslím, že budeš muset zajít někam poblíž, kámo.“ Martinez po odchodu z kamarádova pokoje na chvíli postál na terase a prohlížel si auta na parkovišti. Žádné mu nebylo povědomé. Počítal s tím, že ho FBI ztratil. Seběhl do pokoje 14, trochu si opláchl obličej a natáhl se po nové košili. Když se vydal do chladné mlhy a přešel Halsey na roh 82d, blížila se desátá večer. Zahnul doleva a přešel přes most, klenoucí se nad příměstskou železniční dráhou a dálnicí do centra, a začal hledat telefon. Když se ohlédl přes rameno, viděl, že se od chodníku odlepil tmavý sedan a jede za ním. Projelo jím zamrazení. Těžko říct, jestli to je FBI nebo někdo, koho poslal Mathews, ať ho sleduje. Martinez zašel do první otevřené restaurace. Když si objednal na baru, vešel dovnitř nějaký muž a posadil se vedle něj. Začal pročítat menu visící na zdi za barem. Pak, aniž by z něj uhnul očima, řekl: „Libby mě poslala.“ 266

Martinez se otočil a podíval se na něj. „Sejdeme se za rohem,“ pronesl muž, zatímco se zvedal k odchodu. Martinez chvíli počkal, než se za ním vydal a všiml si u zadní části restaurace tmavého sedanu. Dva agenti uvnitř na něj mávali, aby si sedl dozadu. Jeden z nich mu vysvětlil, že ho cestou z letiště ztratili a pak pročesávali parkoviště před skoro všemi motely v oblasti, než našli Mathewsovo auto. Druhý agent se pak zeptal: „Co Mathews plánuje?“ „Nechají se v sedm ráno vzbudit telefonem,“ spustil Martinez, „abychom se mohli nasnídat, než mě vezmou na letiště na odlet domů v devět. Jsou ve 42 a já jsem ve 14. Zítra tu mají nějaký obchod.“ „Kdo je ten druhý chlap?“ zeptal se agent. „Gary Yarbrough.“ Oba agenti na sebe najednou vrhli ostražité pohledy. Agent na sedadle spolujezdce vyhrabal z kapsy u bundy Yarbroughovu policejní fotografii a Martinez mu potvrdil, že to je ten muž s Mathewsem. „No, to celkem mění situaci,“ řekl tento agent. Pak vytáhl mobil, vyťukal číslo a řekl člověku na druhé straně, co se právě dozvěděl. Chvíli poslouchal a pak telefon zapíchl do držáku. „Okay, běžte zpátky do pokoje a čekejte na další instrukce,“ řekl Martinezovi. „Nic se nechystá, že ne?“ zeptal se Martinez. „Libby mi zaručila, že budete Boba jen sledovat, neublížíte mu a dokud tu jsem, nic se nestane.“ „Nemějte starosti,“ řekl agent. „Všechno zvládneme.“ POZDĚ VEČER NA Den díkůvzdání zazvonil doma u Wayna Manise telefon. Na druhém konci byl Toby Harding, jeho styčný důstojník v Butte, a ptal se Manise, zda by nechtěl jet do Portlandu na operaci, při níž bude zatčen Mathews. Informátor ve Philadelphii připravil schůzku na páteční večer. „Nechte to na partě z Portlandu,“ odpověděl Manis, příliš unavený na absolvování cesty. V pátek pozdě večer ho vzbudil další telefonát, tentokrát od velitele zásahové jednotky FBI v Portlandu, Paula Hudsona. V Portlandu je nejen Mathews, ale informátor práskl i Garyho Yarbrougha. „Vezměte je oba,“ poradil Hudsonovi Manis jako agent řídící tento případ. Teď litoval, že do Portlandu nejel. Chystalo se nastolení zákona a pořádku. Neměl žádné pochybnosti, zda to spustit teď, ne od chvíle, kdy laboratoř FBI dokončila expertízu jednoho z MAC-10, vzatých u Yarbrougha v domě. Úderník byl porovnán s otisky na nábojnicích nalezených v Denveru a na louce u Piercova domu v Troy. Seděly dokonale. Byla to zbraň, kterou byl zavražděn Alan Berg, zbraň, o níž Manis předpokládal, že reziví na dně nějakého průzračně modrého horského jezera. Nemohl uvěřit svému štěstí. V sobotu kolem 4. hodiny ráno se v Sheratonu u letiště shromáždilo 20 agentů, včetně zásahové jednotky a kontingentu ze San Francisca. 267

Ted Gardner, zvláštní agent z detašovaného pracoviště v Portlandu, velící akci, je instruoval ohledně provedení operace. Když se Libby Piercieyová dozvěděla o plánu porušit dohodu a zatknout je, důrazně protestovala, ale portlandští agenti rozhodli, že Yarbrough, který po jednom z jejich lidí střílel a způsobil, že se FBI ztrapnil, nesmí vyklouznout. V sobotu ráno svítalo s doznívajícím pátečním deštěm, odrážejícím se v loužích na parkovišti před Capri. Agent Art Hensel vtrhl v 5:45 do kanceláře a zamával před nočním manažerem Jerry Riedelm odznakem. Řekl, že FBI chce, aby byli do 7 hodin ráno probuzeni a shromážděni v kanceláři všichni hosté, kromě těch z pokoje 42. Hosté byli během hodiny nahnáni z kanceláře do malé společenské místnosti, kde se obvykle vařila káva. Hensel jim řekl, ať jdou dovnitř a posadí se na podlahu. Z velkého okna bylo vidět přímo na chodník před pokojem 14. Schodiště z terasy vedlo přímo před oknem. Zatáhly se závěsy, aby Mathews ze svého výhodného postavení nemohl vidět hosty choulící se uvnitř. Martinez se vzbudil v 6:55. Pomalu došel k oknu, roztáhl závěsy a podíval se směrem k pokoji 42. Neviděl žádné známky života. Skočil do sprchy a nechal proudy vody rozehnat pocit nervozity kolem žaludku. Když se sušil, zazvonil telefon. „Tome?“ řekl ženský hlas. „Tady Libby. Došlo ke změně plánu. Zamkněte dveře a zůstaňte v pokoji. Jdeme do akce.“ Pak zavěsila. Martinez se přiřítil k oknu a znova se podíval ven. U pokoje 42 se pořád nic nedělo. Svalil se zády na postel, strnule hleděl do stropu a snažil se najít důvod, proč FBI porušil slovo, které mu dal. Cítil bezmoc zastavit to, co začal. Kolem 8. hodiny zazvonil telefon. Byl to Yarbrough. „Připravenej?“ zeptal se stručně. „Hned budeme dole.“ Pár sekund poté, co zavěsil, znovu zavolala Piercieyová. „Co vám řekl?“ zeptala se. „Řekl, že jdou dolů,“ odpověděl Martinez. „Okay. Ani se nehněte, ať se děje cokoliv,“ nařídila mu, než ukončila spojení. Martinez přiběhl ke kukátku ve dveřích. Spatřil Mathewse na terase před pokojem 42, protahujícího se na chladném ranním vzduchu. Pak se vrátil dovnitř. Uběhlo dost času, než se asi v 8:40 náhle znovu otevřely dveře, vyšel z nich Mathews v nepromokavé bundě s kapucí a zase za sebou zavřel. Nesl psací desku s připnutými papíry. „Subjekt je venku a pohybuje se,“ řekl Hensel z kanceláře vysílačkou týmu. Koutkem oka zahlédl agentku Jonellu Boickenovou, jak stoupá po prostředním schodišti proti směru Mathewsovy chůze. Ten šel po terase a z výšky se rozhlížel. Zahnul doprava a přešel nad Martinezovým pokojem. Pak, když došel ke schodům vedoucím kolem okna kanceláře, zahlédl člověka schovávajícího se ve křoví na druhé straně parkoviště. Z parkoviště se najednou stala nebezpečná zóna. „Gary! Dávej pozor!“ zařval směrem ke svému pokoji. Začal utíkat ze schodů a Boickenová po něm vystřelila. Střela ho minula a proletěla oknem do společenské 268

místnosti, kde se na podlaze krčili všichni hosté. Kulka se odrazila od krbu na opačné straně místnosti, udělala díru do kávovaru na stole a zasáhla Riedla do ramene. Mathews proběhl kolem kanceláře na příjezdovou cestu, kterou úderné komando z nepochopitelných důvodů nezablokovalo. Zabočil za roh a pustil se vlevo po Halsey. Hensel trhl dveřmi kanceláře a vydal se za ním. Agent Kenneth Lovin s brokovnicí se k němu rozeběhl po chodníku směrem od 82d. „Mathewsi!“ zařval Hensel. „Stůj, ty bastarde!“ Na chvíli na prchající postavu zamířil, ale nevystřelil a pokračoval v pronásledování. Chodník končil vzadu za motelem. Mathews i agenti vběhli na silnici. Hensel nasadil maximální tempo, aby Mathewse dostihl. Ten proběhl křižovatkou ve tvaru Y a jen těsně se při běhu po silnici vyhýbal autům. Dál po levé straně oběhl dvoupatrovou cihlovou kancelářskou budovu a sprintoval po úzké příjezdové cestě. Přitom upustil desku s papíry. Přímo za parkovištěm dolů po nábřeží spatřil moderní dvoupatrový nájemní dům. Seběhl z kopce, prodral se porostem břečťanu a dostal se ke schodišti pod mohutnými stromy na zadním dvoře nájemního domu. Rychle se rozhlédl po svažujícím se dvoře a spatřil betonovou podezdívku s červeným plotem, končící na hranici pozemku. Po pár krátkých krocích přes ostružiní se protáhl mezerou mezi podezdívkou a přilehlou dřevěnou boudou. Mathews se zrychleným dechem vytrhl zpoza opasku poloautomatickou pistoli, přikrčil se za zdí a díval se, jak daleko za ním jsou agenti. Yarbrough uslyšel Mathewsův výkřik a usoudil, že na parkovišti musí být policajti. Vběhl tedy do koupelny, otevřel zadní okénko a vylezl ven. Pět metrů pod ním byla hustá křoviska. Jak se držel parapetu, slyšel kroky ženoucí se směrem k němu. Skočil do křoví, ale než se mohl zase zvednout, uchopily ho ruce a tvrdě ho přitlačily k zemi. Když měl ruce zkroucené za zády a kolem zápěstí mu zacvakla želízka, pohlédl nahoru do hlavně Uzi. Hensel a Lovin, obávající se útoku ze zálohy, oběhli kancelářskou budovu širokým obloukem a viděli Mathewse mizet za příkrým kopcem na konci parkoviště. Ještě spatřili, jak mu upadla deska s papíry. Na horním listu stálo „Členové Bruders Schweigen“ a obsahoval kódovaný seznam vůdců gangu i jejich úkoly. Když doběhli ke kopci, Hensel uklouzl po téže změti plazivého břečťanu, přes níž se musel prodrat Mathews. Doběhl ke schodišti a zastavil se prozkoumat terén, což mu komplikovala spousta možných úkrytů a únikových cest. Už se rozebíhal z jednoho schodiště ke druhému, když uslyšel Lovinův křik. „Pozor, Arte!“ V tu chvíli vykoukl Mathews zpoza betonové zdi asi o šest metrů dál. Hensel ztuhl a upřeně hleděl přímo na něj. Necítil ani náznak strachu. Vrhl se na záda, přesně jak byl vycvičený. Mathews v ten moment vystřelil. Henselovi se zdálo, jako by se zpomalil čas a sledoval, jak se kulka odrazila vedle jeho holeně asi pět centimetrů pod kolenem. Připadalo mu zvláštní, že od kulky vedoucí přímo k němu se vzduchem táhne kouřová stopa. 269

Hensel se otočil na bok a vypálil dva rychlé výstřely, které šly daleko vedle. Mathews znovu vystřelil a Henselovi se zavrtala kulka do podrážky. Bylo to jak rána kladivem. Zároveň uslyšel hrůzostrašný rachot Lovinovy brokovnice a uviděl, jak se u Mathewsovy hlavy odtrhl velký kus betonu. Když se k němu Lovin blížil, Mathews měl pistoli v pravé ruce. Schoval hlavu za zeď, ale ruku s pistolí nechal odkrytou. Zaseklo se mu do ní několik broků ráže 7,62 mm a zaplavila ho palčivá bolest. Věděl, že sebou však musí pohnout, jinak ho agenti během pár sekund dostanou. Za parkovištěm v jeho zádech byla spousta spletitých stromů, velkých balvanů a sloupů. Mathews vyrazil přes parkoviště, v půli bloku přešel ulici a přeskočil plot zadního dvora nákupního centra, odkud zamířil do dalšího bloku. Lovin sklouzl k Hanselovi a zeptal se, jestli je v pořádku. Ten, nehledíc na své zranění, řekl, že ano. Oba agenti se opatrně doplazili ke zdi, ale Mathews byl pryč. Mezi domy v klidné čtvrti se dostal o dva bloky dál od místa střelby až na Schuyler Street. Dva dělníci v jednom domě instalovali alarm signalizující vloupání. Mathews k nim přispěchal. „Potřebuji pomoc,“ řekl jim. „Trochu jsem si zranil ruku.“ Z prstů mu stékala krev. „Naskoč do auta,“ řekl jeden z dělníků. „Vezmu tě do nemocnice.“ „Pracoval jsem na kámošově autě,“ vysvětloval Mathews, zatímco ho dělník odvážel z místa zátahu, „a vyklouzl mi klíč do větráku motoru.“ Hensel a Lovin se vydali kolem podezdívky, ale zahnuli vpravo podél řady dvorků, ne přímo na ulici. Majitel jednoho rohového domu právě snídal, když spatřil dva muže s pistolemi, vkrádající se na jeho dvůr. Rozčilený rychle popadl pušku a zamířil ke vchodovým dveřím odříznout jim cestu. Když však ke dveřím došel a spatřil záda mužů, okamžitě se zarazil. Na jejich bundách byla velká žlutá písmena „FBI“. „Chlapi, potřebujete pomoct?“ zakřičel. „Jo,“ odpověděl Hensel, kterého nakonec ovládla bolest zraněné nohy. Opřel se o sloup s elektrickými dráty v rohu. „Zavolejte policii.“ Dělník během hledání nemocnice odvezl Mathewse až do Gresham, 15 kilometrů východně. Když jeli kolem benzínky na Union 76, Mathews si všiml auta s lyžemi na střeše. Mount Hood byla nejbližší lyžařská oblast. „Hej, tady mě vysaďte,“ řekl dělníkovi. „Odtud už to zvládnu.“ Poděkoval mu a pak se rozeběhl na záchod na čerpací stanici, kde si zraněnou ruku omyl a omotal několika papírovými ručníky ve snaze zastavit krvácení. Pak došel ke stojanům a zeptal se páru s lyžemi na autě, zda mají namířeno do Mount Hood. „Jasně, jedeme tam,“ odpověděl muž, podepisující stvrzenku za platbu kreditní kartou. Svezli ho 40 kilometrů do Brightwoodu a vysadili ho u motelu Oregon Ark. Odtud se pěšky vydal do Country Club Road, kde Frank Silva před týdnem pronajal dům. Agenti v Capri našli v pokoji 42 a v kufru Mathewsova auta hotový poklad. Kromě různých zbraní a granátu, které tam nechal Yarbrough, našli kódované dokumenty ohledně Mlčícího bratrstva a 30 000 dolarů v hotovosti, přičemž některé měly ochran270

né znaky, jež ukazovaly, že jsou z bank z Brinkovy trasy přes Ukiah. Co je však zmrazilo, byly desky na dokumenty s ručně psaným vyhlášením války od „Bílé americké revoluční armády“ proti „sionistické okupační vládě“ a „Židy ovládaným médiím.“ Zatímco agenti pořádali manévry, Tom Martinez se choulil v pokoji 14 a přemýšlel, jestli se na něj v tom rozruchu nezapomnělo. Pravidelně vykukoval přes záclony a viděl televizi, rádio a novináře, snažící se o interview s policajty. Čtyři hodiny vytáčel „haló“ číslo, které mu dala Piercieyová, linku na FBI, kde se ozvalo pouze „haló“, bez identifikace FBI. Doufal, že tam sežene pomoc. Jenže to nikdo nezvedal. Byl naštvaný, protože ho podvedli a udělali z něj člověka na černé listině. Zaslechl pokojskou, jak mluví s někým z tisku. Říkala mu, že ten muž v pokoji 14 „byl s FBI“. To pro něj už byl vrchol. Při první šanci potají zmizel a chvátal do nedaleké restaurace. Lidé u baru byli zabraní do debaty o přestřelce. Prodral se přes ně k telefonnímu automatu. Vyhledal si hlavní číslo na FBI, zavolal tam a požádal o předání někoho kompetentního. Vzal to nějaký agent a zeptal se, jestli mu může pomoci. „Jo,“ div že nezakřičel Martinez. „Tady Tom Martinez. Dostaňte mě k čertu odtud!“ O něco později jedna z Martinezových sousedek v Kensingtonu se zájmem sledovala příjezd Sue Martinezové. Věděla, že tato mladá rodina nedávno z ničeho nic opustila dům, ale nevěděla proč. Viděla, jak Sue vešla do domu a po pár minutách zase vyšla s umělým vánočním stromkem.

271

Kapitola 10 KREV, PŮDA A ČEST Richard Scutari v sobotu asi v jednu odpoledne zaparkoval své Bronco s přívěsem v Brightwoodu. Protože nikdy předtím ještě na sněhu neřídil, zažil po cestě z Kalispell několik hrůzostrašných okamžiků. S nákladem 200 000 kradených dolarů měl důvod být opatrný. Zastavil na Country Club Road a viděl, že pick up Franka Silvy a auto Garyho Yarbrougha parkují před Silvovým pronajatým domem. Scutari, protahující se kvůli křečím po dlouhé jízdě, vykročil ke vchodovým dveřím, když vtom vyběhl Silva a křičel: „Boba postřelili a Gary je ve vězení!“ Scutari přispěchal dovnitř a spatřil Mathewse na velkém čalouněném křesle se zkrvavenou pravou rukou omotanou obvazem. Ten zlehka pokrčil rameny, jako kdyby chtěl říct „omlouvám se“. Vedle křesla byly ještě zakrvácenější obvazy, které Silva a jeho žena Shirley používali k ošetření zranění. „Co se sakra stalo?“ vyhrkl Scutari. „Ti ZOG bastardi dostali Garyho,“ pronesl Mathews sklíčeně. Pak mu tiše převyprávěl, k čemu došlo ráno. „Bude lepší, když odtud hned odjedeme,“ prohlásil Scutari, když Mathews skončil. „Podle mě bychom měli jet do Arizony nebo Texasu.“ „Ne,“ odpověděl Mathews. „Máme bezpečné domy na Whidbey Island u Seattlu. Musíme se tam jet přeskupit.“ Scutari vyskočil a řekl Silvovi, že začnou nakládat do zadní části pick upu cokoliv najdou, aby tak zamaskovali Mathewse. Auto mělo vzadu obytnou nástavbu a nanosili k němu peřiny, polštáře z gauče i malé kusy nábytku na vytvoření tunelu, do něhož by se Mathews mohl schovat. „Tady je pro nás zatraceně horko,“ pronesl Scutari během této práce. „Musíme vypadnout ze Severozápadu.“ Pak se rychle vrátili do domu pomoci Mathewsovi ven. Zlehka ho položili na řadu polštářů a začali kolem něj skládat peřiny a nábytek. Nevěděli přesně, kde jsou Dueyho bezpečné domy, ale jakmile budou z dosahu zátahu, budou ho moci kontaktovat přes informační centrum. Než zavřeli zadní výklopné dveře, Scutari Mathewsovi podal plně nabitou karabinu H & K ráže 9 mm se zasunutým zásobníkem. „Budu hned za tebou, kamaráde. Kdyby se nás pokusili zastavit, víš, co máš dělat,“ řekl. Mathews se usmál a přikývl. Než se dvě auta vydala na cestu, byla už tma. FBI je minul jen o pár minut. Během zkoumání dokumentů z Capri našli nájemní dokumenty pro domy u Mount Hood. Než však agenti dali dohromady údernou jednotku, Mathews byl pryč. Když nakonec do Brightwoodu dorazili a broděním po kolena ve sněhu došli ke dveřím Silvova domu, byl opuštěný. Jediné, co tam zůstalo, byla hromada zakrvácených obvazů vedle židle. Rychle prověřili auto s poznávací značkou z Idaha, stojící naproti a zjistili, že je registrované na Gerryho Olbu ze Sandpointu v Idahu – falešné jméno Garyho Yarbrougha. 272

Silva zastavil na parkovišti u motelu u SE 128th Street za Everettem ve Washingtonu. Bylo to 300 kilometrů od Portlandu a 30 kilometrů od centra Seattlu. Scutari je zaregistroval na jednu noc a pak pomohl Mathewsovi do pokoje ve druhém poschodí v rohu motelu. V koupelně mu podržel ruku nad umyvadlem a opatrně mu začal sundávat obvazy. Pod gázou byl slepený, tmavě červený chomáč papírových ručníků, které se spojily s Mathewsovým potrhaným masem. Když je Scutari začal tahat pryč, zranění se znovu otevřelo. Lovin měl brokovnici nabitou hrubými broky a ty se svezly po povrchu ruky, spálily kůži a utrhly pořádný kus svaloviny, ale žádná kost nevypadala zlomená. Když to Mathews viděl, prohlásil: „Myslím, že se od teď budu učit dělat věci levou.“ Scutarimu bylo víc zle než Mathewsovi. Připravil nůž k odříznutí papírových ručníků od kůže. Řekl kamarádovi, že vyčištění bude bolet, protože nemá nic proti bolesti. „Nedělej si starosti, kamaráde,“ odpověděl Mathews. „Prostě dělej, co umíš.“ Když se Scutari zařízl do volně visícího masa, Mathews nevydal hlásku a ani se nehnul. Jakmile mu Scutari nakonec zranění pořádně obvázal, vyrazil na procházku. Jeho mysl byla zastřená událostmi posledních 24 hodin. Jak šel, pořád se mu v myšlenkách vracela jedna věc: Martinez odmítal test stresu v hlase a byl v Capri, když přijel FBI. Podle Scutariho názoru existoval jen jeden člověk, který mohl Mathewse zradit. V NEDĚLI RÁNO se Randy Duey sešel s Robertem a Sharon Merkiovými a šli na snídani dolů po 82d Avenue do Elmer’s Pancake House. V sobotu přijeli do Portlandu na schůzku Mlčícího bratrstva, ale ačkoliv se domnívali, že jsou ve správném motelu, nemohli najít Mathewse. Duey během čekání na snídani zašel ke stánku s novinami na chodníku a koupil portlandské Oregonian. U stolu se podíval na velkou fotografii na titulní straně, ukazující tři portlandské členy zásahové jednotky s brokovnicemi a útočnými puškami, právě vstupující do domu během prohlídky v severovýchodní části Portlandu. Pak si přečetl doprovodnou reportáž: Jeden agent FBI, manažer motelu a prchající pistolník byli postřeleni v sobotu ráno poté, co se dva uprchlíci snažili utéct z motelu v severovýchodní části Portlandu. Jeden muž v motelu byl zatčen, ale policie v sobotu večer pátrala mezi Wood Village a Mount Hood i po druhém muži. Duey přeskočil k sedmému odstavci a pak najednou sevřel noviny, jako kdyby dostal ránu do srdce. Zhruba ve stejnou dobu vyskočil druhý muž z okna ve druhém patře motelu a byl zde zatčen agenty, řekl detektiv David W. Simpson, tiskový mluvčí portlandského policejního oddělení. Tento muž byl identifikován jako Gary Lee Yarbrough, 29 let, ze severního Idaha. 273

„Ach, Ježíš!“ zabědoval Duey. „Co je?“ zeptali se oba Merkiovi naráz. Druhý podezřelý v článku identifikován nebyl, ale mluvilo se v něm o přestřelce mezi agenty a mužem: „... svědci řekli, že jsou přesvědčeni, že podezřelý byl zraněn na ruce.“ Když se podíval zpět na horní část článku, Duey cítil, jak mu dochází dech. Rychle přejel druhý odstavec. „Zraněni byli Jerry Riedl, manažer motelu Capri...“ „Co se děje?“ zeptal se Robert Merki, který viděl, jak Duey bledne. Ten jim chvějícím se hlasem řekl, co si právě přečetl. Pak zvýšeným hlasem dodal: „A to není to nejhorší. K přestřelce došlo v motelu Capri!“ „V našem motelu?“ zeptal se Robert nevěřícně. „Není divu, že tam Carlos nebyl!“ Těžce otřesená trojice rychle zaplatila účet za snídani a spěchala zpět do Capri, kde si sbalili oblečení a hned se odhlásili. Duey po cestě zpět do jejich úkrytů na Whidbey Island několikrát zastavil a volal do informačního centra. Poprvé se dozvěděl, že Mathews odjel do oblasti Seattlu. Jakmile Duey přijel a našel telefon, u něhož mohl být k zastižení, bylo jeho číslo předáno Scutarimu, který jim řekl, ať přijedou do Everett. Když se Duey a Merkiovi v Everett připojili k Mathewsovi a převyprávěli si události v Portlandu, teprve se dozvěděli skutečnou ironii, k níž v motelu došlo. Když se v sobotu odpoledne zapsali, Sharon bylo špatně ze zápachu nově položeného koberce v jejím pokoji. Stěžovala si a manažer je přestěhoval do jiného pokoje – 42. Od svých dveří viděli dolů na pokoj Dueyho – 14. Vypadalo to, že se ten den oba pokoje nečekaně uvolnily. Debata se stočila k dalšímu přesunu. Scutari a Robert Merki byli pro to jet na jih, Merki do Oklahomy a Scutari preferoval pouště Jihozápadu. Duey argumentoval tím, že už mají bezpečné domy za zálivem na Whidbey Island. Rozhodl to Mathews. „Chci jet na Whidbey, aspoň dokud se věci neuklidní.“ Merkiovi a Duey to tam okamžitě odjeli připravit. KDYŽ FRANK SILVA sjel se svým pick upem z příkrého kopce k přívozu Mukilteo a zařadil se do nejkratší ze čtyř řad aut, nad mlhou zahalenými vodami Puget Sound se ozvalo zlověstné zahoukání vzdálené lodní sirény. Zhasl motor, stáhl okénko a řekl své mladé dceři, ať poslouchá. Slyšeli ostrý křik racků, znějící nad šploucháním vody omývající pláž. Bylo pondělí 26. listopadu 9 hodin ráno. Když Silvovi před patnácti minutami odjeli z Everett s Bobem Mathewsem vzadu, Richard Scutari vyrazil opačným směrem do Spokane na rodinný obchod. Jeho žena Michele v sobotu přiletěla do Portlandu, aby se k němu znovu připojila. Když jí volal z Everett, zeptal se, zda si je vědoma, co se stalo Mathewsovi. „Ano,“ odpověděla. „Zrovna se dívám na jeho fotku v nedělních novinách.“ „Takže víš, že to je nebezpečné a radši jeď domů,“ navrhl jí. 274

„Ne, Richarde. Už ne,“ odpověděla. „Tentokrát chci být s tebou. Scutari se nechal obměkčit a řekl manželce, ať přiletí do Spokane. Tam ji vyzvedl, uložili své věci a zbavil se přívěsu, který si pronajal na vlastní jméno, aniž uvažoval dopředu. Pak se vrátili k Mathewsovi na Whidbey Island. Přívoz Mukilteo, 10 kilometrů jihozápadně od Everett, převáží auta i pěší 5 kilometrů přes Possession Sound do doku na Columbia Beach pod malou vesnicí Clinton na jihovýchodním cípu Whidbey Island. Whidbey, dlouhý 80 klikatých kilometrů, je druhý největší ostrov v pevninských Spojených státech, hned za newyorským Long Islandem. Z tohoto vlnitě se táhnoucího ostrova vedou jen dva východy na pevninu. Jedním je pozoruhodný most, klenoucí se na severním konci přes úžinu Deception Pass na Fidalgo Island a pak na pevninu u Mount Vernon. Druhým je Washingtonský státní přívozní systém, který vyjíždí každou půlhodinu na dvacet minut dlouhou plavbu mezi Mukilteem a Clintonem. Přívoz Keystone – Port Townsend jezdí z Whidbey na poloostrov Olympic Peninsula. Silva se díval na přívozní loď Kittias s několika palubami, jež se vynořovala z mlhy a houkala. Když z rampy odjela přivezená auta, Silva nastartoval a zařadil se do provozu směřujícího ve dvou řadách k mýtné bráně. Zaplatil jízdné a přejel přes most na automobilovou palubu. Jakmile se vlepil mezi auta na úzké vnější palubě, poslal Shirley nahoru pro kávu a horkou čokoládu. Sám s dcerou zůstal na automobilové palubě a hlídal, aby nikdo neslídil po jejich nákladu. Kittias se s několika zahoukáními a tlumeným burácením motoru odlepila z doku, pomalu prořezávala studenou stříbřitou vodní hladinu úžiny a nechávala za sebou pás bílé pěny. Země se pomalu zmenšovala a světlo z malého bílého majáku na Elliot Point vedle doku zmizelo v mlze. Whidbey je jedním z více než 600 ostrůvků podél washingtonského pobřeží, svědků někdejší doby ledové. Má tvar obrovského mořského hada a na obou koncích se rozšiřuje, ale uprostřed má na šířku asi jen kilometr a půl. Když se člověk za jasného dne dívá ze seattleského West Point severně přes Puget Sound, může vidět bílé útesy Whidbey. Ostrov má několik přirozených přístavů, ale jen málo lákavých pláží. Většinu jeho pobřeží tvoří strmé útesy se skalnatými výstupky a úzké, drsné pláže, bičované vichry. Jsou zde i bažinaté oblasti a laguny. Téměř v úplném středu a blízko nejužšího místa ostrova stojí v klidné zátoce Penn Cove vesnice Coupeville. Tato kouzelná malebná víska se roku 1881 stala správním centrem ostrova a může se pochlubit 48 stavbami, zapsanými v Národním registru historických míst. Whidbey byl relativně izolovaný až do roku 1962, kdy Seattle hostil světovou výstavu a postavil známou věž Space Needle. Whidbey byl některými lidmi „objeven“ jako dokonalé místo pro letní domy. Začal sem přijíždět stále větší počet současných i vysloužilých zaměstnanců Boeingu, kterým se také líbila izolovanost ostrova. Jihozápadní šíji ostrova utváří záliv Admiralty Bay, odkud často vanou silné větry. Stojí zde malá vesnička Greenbank. Při pohledu dolů z útesu člověk vidí tisíce vybled275

lých klád, povalujících se na kraji vody. Orli bělohlaví a orlovci říční při hledání ryb využívají vzestupné vzdušné teplé proudy. Jižně od Admiralty Bay je zátoka Smugglers Cove. Podle legendy to bylo místo, kudy byli na ostrov na přelomu století pašováni čínští dělníci a kde pašeráci během prohibice naloďovali alkohol posílaný na pevninu. V roce 1976 postavil člen učitelského sboru na University of British Columbia na louce u útesu dvoupatrovou chatu se čtyřmi ložnicemi z cedrového dřeva, čtyři kilometry severně od zátoky a 30 metrů nad vodou. Hlavní obytný prostor byl ve druhém patře. Zde byl obývák, kuchyň, koupelna a dvě ložnice. Po celé délce přední strany směrem k vodě byla terasa a na boku směrem k zadní části domu vedly schody. V přízemí byly celoskleněné výsuvné dveře, zastřešené terasou. Většinu plochy zde zabíral velký otevřený dětský pokoj. Uprostřed bylo schodiště do prvního patra. Za zadní stranou domu vedla kruhová příjezdová cesta. Na jižní straně cesty měl Moore dvojgaráž. Pár kroků západně od garáže postavil malou skladištní boudu, částečně zakrytou pár hustými jedlemi. Chata byla asi 200 metrů od Smugglers Cove Road. Mýtina, porostlá divokou trávou, byla ze třech stran uzavřená hustým lesem z jedlí a smrků, v němž půdu pokrývala hustá křoviska, kapradiny a kmeny spadlých stromů. Západně byl volný výhled na Puget Sound. Z příkrého útesu vedly na úzkou pláž dřevěné schody. Moore na zimu chatu pronajímal přes realitní kancelář Loganberry Hill Realty. V listopadu 1984 ji pronajali dvěma Kanaďanům jménem Jim a Edgar. KRÁTCE PŘED 10. hodinou se nad dokem u Clintonu rozezněla siréna Kittias. Loď uvedla své silné motory do zpětného chodu, zpomalila ve vířící bílé vodě a zarazila se o vykládací rampu. Během pár minut ji opouštěla řada aut a pokračovala po silnici s ostrými serpentinami do Clintonu. Když Silva přijel do nákupního střediska ve městě, viděl Dueyho a Merkiovy čekat v autě. Duey na něj mávl, rozjel se a Silva se přilepil za něj. Ostrov od jihu k severu rozděluje úzká dvouproudá silnice. Přirozené větrolamy pro malé kousky obdělávané země a pastvin po obou stranách tvoří husté a vysoké porosty Douglasových jedlí, smrků sitka a borovic těžkých. Obě auta jela 30 kilometrů severně do Greenbank, kde toho nebylo o moc víc než obchod se smíšeným zbožím s pár čerpacími stojany paliva. Kilometr za Greenbank zahnuli západně na Smugglers Cove Road a pokračovali po ní několik kilometrů, dokud nedojeli k úzké příjezdové cestě, zařezávající se do lesa a vedoucí dolů k Moorově chatě. Oba Kanaďané vyšli ven pomoci ostatním dostat Mathewse z auta do domu. Mathews všem řekl, že jeho krycí příběh zní, že je spisovatel jménem McBride, hledající samotu po nedávném rozvodu. Tak nikomu nebude divné, že jsou v domě „jeho“ děti. Scutari s Michele a dcerou Danielle přijeli na ostrov o den později. Když najeli na přívoz, Michele na manžela vrhla neklidný pohled. „Tohle je mizerný místo na schovávání se,“ řekla, když zhodnotila únikové možnosti. 276

„No, mně to neříkej. Řekni to Bobovi,“ odpověděl. „Já jsem to říkal taky.“ Danielle měla těsně před druhými narozeninami. Silvova dcera byla trochu starší a užívala si hraní s mámou. Mathews obě své děti postrádal a teď to bylo ještě horší, protože jejich fotografie padly do rukou FBI v Capri. Hrál si s děvčaty na podlaze, ale dával při tom pozor na zraněnou ruku. Jinak trávil čas psaním. Jelikož v Portlandu přišel o ranný koncept svého „vyhlášení války“, trávil čas jeho rekonstrukcí. Prohlížel si brožurku Národní aliance Attack, hledaje inspiraci a trochu plagiátorství. Dřív byla pro jeho „akční skupinu“ anonymita tím nejvyšším požadavkem. Teď však bylo zjevné, že Mathews musí učinit prohlášení. „Věc se měla tak,“ vysvětloval Scutarimu, „že jsme nechtěli, aby lidi věděli, kdo jsme. To už teď nemá smysl. Je na čase se představit a dát vědět, že existujeme dřív, než existovat přestaneme.“ Mathewsův fatalismus způsobil, že Scutariho touha odejít na Jihozápad ještě zesílila. Přesto mu Mathews na Whidbey připadal vyrovnanější než kdykoliv za poslední půlrok. Když byl čas k práci, dřel v dětském pokoji na vyhlášení války nebo debatoval se Scutarim o budoucích cílech a strategii. Jestli kolem něj ZOG utahoval smyčku, zdálo se, že si toho nevšímá. Gang ve skutečnosti pokračoval, jako by ztráta Yarbrougha byla jen druhořadá překážka. Ačkoliv Merkiovi měli cukání z Whidbey odejít, přijeli další členové jejich rodiny. Asi tři dny po Mathewsovi dorazili Sharonini synové Ian a Cooper i s babičkou Idou Baumanovou a přívěsným vozíkem plným věcí. Merki poslal nevlastní syny uskladnit nábytek nedaleko Seattlu. Jeho malý prostor v Beachcombers Club začínal být přeplněný. Ida se nastěhovala do místnosti s Cooperem. Protože však neměli žádné další postele, poslali Iana Stewarta k Mathewsovi do Smugglers Cove. A mimo Whidbey šlo všechno normálně dál. Rader den po přestřelce v Portlandu odjel do Tulsy hledat pozemek pro nový výcvikový tábor. S pomocí starého kamaráda z CSA našel parcelu o 65 hektarech v té nejdrsnější části Ozarks v okrese Shannon v Missouri a koupil ji za 27 800 dolarů. Jackie Norton zároveň udělal výplatní listinu pro tři muže z Philadelphie, žijící ve Spokane, a na schůzku ve Wendyho restauraci na East Sprague Avenue vzal každému 10 000 dolarů. Po transakci ho George Zaengle požádal o radu. „Mám jeden velký problém,“ řekl. „Martinez volal mojí ženě, aby zjistil, jak je u nás populární. Chce se se mnou sejít a zjistit, kde všichni jsou. Mám obavu, protože si myslím, že možná podrazil Carlose v Portlandu.“ „Být tebou,“ odpověděl Norton, „vypadl bych ze Spokane, spálil za sebou všechny mosty a začal podnikat někde jinde. Až zavolá příště, řekni mu, že tě zastrašil FBI a že jsi ze skupiny odešel. Pak si změň telefonní číslo nebo opusť město.“ BRUCE PIERCE, ŽIJÍCÍ se svými lidmi na místě pro karavany v zapadlém Pahrumpu v Nevadě, kontaktoval informační centrum a dozvěděl se útržkovité informace o tom, co se den před tím stalo v Portlandu. V úterý 27. listopadu, kdy už byl 277

Mathews bezpečně usazený na ostrově, se přes informační centrum dostala k Pierceovi kódovaná zpráva, že by se měl okamžitě vydat do Seattlu. Od září, kdy odjeli ze Salmonu, nikdo v informačním centru přesně nevěděl, kde se Pierce se svou buňkou nachází. Pokaždé, když se zeptali, Pierce odpověděl: „Máme se dobře. To je všechno, co potřebujete vědět.“ Pierce si půjčil auto Toma Bentleye a požádal Randyho Evanse, aby jel den a půl nonstop jízdy do Seattlu s ním. Přijeli brzy ve čtvrtek a Pierce opět kontaktoval informační centrum. Po několika neúspěšných telefonátech byl nakonec nasměrován do 7-Eleven store v Everett, kde se s ním sejde pan Black. Richard Scutari přijel na schůzku svým Broncem i s Frankem Silvou. „Co se děje?“ zeptal se Pierce Scutariho. „Pojeď za námi na přívoz a pak běž nahoru na palubu pro pasažéry,“ řekl Scutari z okénka svého auta. „A udržujte si kanály na vysílačce, protože nezůstáváme jen na jednom.“ Pierce a Evans si pomysleli, že se na Severozápadě uhnízdila paranoia. Když zaparkovali na palubě přívozu, jeden po druhém došli na palubu pro cestující. Pierce se chvíli díval na racky, poletující kolem majáku Elliot Point a pak pomalým krokem došel k prázdné židli vedle Silvy. Když loď vyplula z doku, Silva mu vyložil stručnou verzi toho, co věděl o událostech v Capri a že si myslí, že za to může slídil Martinez. Mathews o tom však dosud není přesvědčený. Když zazněla siréna přívozu, všichni čtyři se vrátili na palubu s auty. Brzy sjeli z palubního můstku a projeli Clintonem. Cesta do úkrytu ve Smugglers Cove zabrala třicet minut. Pierce s Evansem přispěchali do druhého patra, kde narazili na Scutariho a Silvovy manželky a dcery. Pak přišel z dětského pokoje nahoru Mathews, jehož obličej se při spatření Pierce rozzářil. Rychlým krokem přešel pokoj a objal ho. Když pak odpočívali v dětském pokoji, Mathews mu detailně popsal portlandskou přestřelku. Vyprávěl, jak ho ovládala zmatená změť myšlenek a emocí během dlouhé, kodrcavé jízdy, během níž byl pohřbený s nabitou a nataženou karabinou ráže 9 mm pod nákladem v Silvově pick upu, a jak pak klidně držel, když mu Scutari v Everett odřezával z ruky potrhané maso. Pierce seděl na pohovce a poslouchal. Když Mathews skončil, téměř nevěřícně zavrtěl hlavou. „No, abych pravdu řekl, tak ti závidím,“ pronesl k překvapenému Mathewsovi. „Myslím to vážně, Bobe. Něčím jsi prošel, překonal jsi strach, spoustu ses toho naučil a používal jsi vlastní hlavu. Myslím, že to dokazuje tvou odvahu.“ Mathews se po takové chvále široce usmíval. Mezitím na ostrov dorazili i Mike Norris a Mark Jones, dva Klansmeni z Alabamy, naverbovaní Mathewsem a Scutarim. Po portlandské přestřelce odjeli z Birminghamu do Kalispell a čekali na Scutariho telefonát, aby se opět připojili k hlavní skupině. Smugglers Cove začínala být plná lidí. Scutari po večeři řekl, že musí vyzvednout jednoho muže z oblasti Portlandu, který se přidal k Mlčícímu bratrstvu, když pronajímali bezpečné domy v Mount Hood. Ve skupině byl známý jako „Fred“. Scutari, který s sebou chtěl mít dobře vyzbrojenou milici, požádal o doprovod Pierce, Dueyho a Silvu. 278

Fred přijel v den portlandské přestřelky z domova. Když se vrátil do Mount Hood, našel všechny bezpečné domy prázdné. Pak šel do servisu, kde Scutari nechal opravit svůj Bronco a zeptal se obsluhy, jestli ví, kam jeho přátelé odjeli. Ne, odpověděla obsluha, ale v okolí se vyptával FBI. Fred zpanikařil, vrátil se domů a naložil do auta věci s úmyslem uprchnout. Sledoval ho však FBI, což ho přimělo nechat auto být a utéct. Než kontaktoval Scutariho, trvalo to několik dní. Ten mu řekl, ať se ve žlutých stránkách podívá na heslo „motely“ v Everett, odpočítá určitý počet názvů, pak ať do onoho konkrétního motelu jde a počká na další kontakt. „Až přijedeme, odejdeš z motelu, půjdeš dva bloky a zahneš doprava,“ instruoval ho. „Když uvidíme, že tě nesledují, vyzvedneme tě.“ Po cestě za účelem vyzvednutí Freda se Pierce na zadním sedadle bavil s Randym Dueym, kterého dva měsíce neviděl. Pierce kamaráda postrádal a bavili se spolu jako za starých časů. „Randy,“ řekl mu nakonec, „dal bych cokoliv, aby ses přidal k mojí buňce.“ „Opravdu?“ zeptal se Duey polichoceně. „Budu o tom přemýšlet.“ Když Scutari dojel k motelu, vyšel z něj Fred. Čtyři muži v Broncu, všichni mohutně vyzbrojení, ho pomalu následovali, dokud nedošli k přesvědčení, že je sám. Scutari pak zastavil a pokynul mu, ať nastoupí. Po cestě zpět k přívozu jim Fred vyprávěl o zážitcích se setřásáním FBI v Portlandu a co se o zátahu dozvěděl. „Ach, mimochodem,“ řekl Fred, zatímco Scutari mířil k Mukilteu a dával pozor, aby byl nenápadný, „vědí všechno o tvém Fordu Bronco.“ „Cože?!“ vykřikl Scutari. „No, příliš na to, aby se dalo používat v utajení,“ dodal Fred. Scutari ho pak schoval do garáže na Whidbey a začal jezdit jiným autem. „MÁM NĚCO, CO chci, abys podepsal,“ řekl Mathews Pierceovi. „Ještě to není kompletní, ale je to naše vyhlášení války ZOG.“ Pak mu podal část konceptu, který dal dohromady. Pierce to zběžně prošel a pak hvízdl. To, co viděl, se mu zamlouvalo. „Jo,“ řekl Mathews se zábleskem v očích. „Ze začátku pro nás bylo důležité zůstat v undergroundu. Ale teď jsme ve všech židovských médiích. Je na čase se představit.“ Pierce si překřížil své dlouhé nohy a prošel koncept až ke stránce s podpisem, kde četl: My, níže podepsaní, zcela při smyslech a bez jakéhokoliv nátlaku, tímto podepisujeme tento dokument z vlastní svobodné vůle. Otevřeně a bez obav říkáme, že se prohlašujeme za nacházející se v plném a neústupném válečném stavu se silami, usilujícími a vědomě podporujícími zničení naší víry a rasy. Proto se za krev, půdu a čest, za budoucnost našich dětí a za našeho krále, Ježíše Krista, pouštíme do boje. Amen. 279

Dole na levé straně už bylo napsáno „Robert Jay Mathews“. „Nemusíš napsat pravé jméno, pokud nechceš,“ řekl Mathews a podal Piercovi propisku. Ten byl dotčený, že by si Mathews mohl myslet, že by na takový dokument použil falešné jméno. Pierce cítil, že teď skutečně plní Jehovovu vůli. Vzal si od Mathewse propisku, položil papír na kuchyňskou linku a napsal výrazným písmem „Bruce Carroll Pierce“ hned pod Mathewse. Bruce po napětí mezi ním a Bobem v posledních měsících cítil, že umístění podpisu pod Bobovo jméno namísto doprava od něj symbolizuje jeho úctu. Pak podal pero Dueymu. Pak dokument podepisovali jeden po druhém i další. Duey, pak Randy Evans, Robert Merki a jeho žena, která použila své dívčí jméno Sharon K. Donohueová. Další byl Frank Silva, který pod svým jménem udělal kudrlinku. V příštích dnech se podepisovali další. Ian Stewart napsal „Andrew C. Stewart“, ačkoliv v té době používal krycí jméno „Bartlett Duane Udell“. Klansmeni Norris a Jones se podepsali jako „Paul Anderson“ a „Steve Brant“. Jako poslední se podepsal nedávný příchozí z Portlandu a napsal „Fred Johnson“. Když se podepsala první skupina, Mathews je svolal do přízemí. Pierce a Scutari věděli, co přijde, další složení přísahy, v podstatě nezměněné od noci v kasárnách s původními devíti muži. V dětském pokoji utvořili kruh. Když se vzali za ruce, Richard doprostřed položil malou holčičku a pak přednesli přísahu: „Já, jako svobodný árijský muž, na tomto místě skládám neúprosnou přísahu nad zelenými hroby našich otců, nad dětmi v lůnech našich žen, nad trůnem všemocného Boha, jehož jméno je posvátné, že vstoupím do svatého svazku s těmito bratry v tomto kruhu a upřímně prohlašuji, že od této chvíle nebudu mít žádný strach ze smrti, žádný strach z nepřítele; že mám posvátnou povinnost udělat cokoli je nezbytné, abych své lidi vyrval Židovi a přinesl totální vítězství árijské rase...“ Pierce a Scutari cítili, že se jim do očí derou slzy. Po těchto slovech uvnitř cítili smysl svého poslání. Pokaždé, když je opakovali, obnovovali vzájemné pouto mezi sebou. Pohled na Danielle, která se dívala na muže a usmívala se, kdykoliv se na ní někdo z nich podíval, se Scutarimu vryl do mysli. Moje dcera, pomyslel si. Všechno to je pro ní. Jakmile dal za těchto okolností své slovo, nic ho nemohlo přimět z toho vycouvat. Mathews ten večer řekl Pierceovi, ať zůstane spát u něj dole v přízemí. Pierce si lehl na horní palandu, aby Mathews nemusel šplhat se zraněnou rukou nahoru. Když zhasnuli světla, ještě několik hodin se spolu bavili. Vyměňovali si myšlenky a plánovali, co udělají, až se Bob uzdraví. „Než uděláme sejf v San Franciscu,“ řekl mu Pierce, „pustíme se do tohohle. Znovu vyloupíme Brinka na silnici u Ukiah. Ron King mi řekl, že společnost neudělala žádné bezpečnostní změny poté, co jsme je oloupili.“ „Děláš si srandu!“ řekl překvapený Mathews. „Systém padne snáz, než jsme si mysleli.“ 280

„Máme to všechno naplánované,“ dodal Pierce, „ale jiné místo dál na trase, takže tam bude víc peněz. Máme únikovou cestu a záložní plán.“ „Doufám, že se mi ruka zahojí dost na to, abych se k vám mohl přidat,“ řekl Mathews. „A co Los Angeles?“ „Udělali jsme tam nějaký průzkum, Bobe, a můžu ti říct, že to místo vypadá opravdu zranitelně,“ vysvětloval Pierce. „Bude nejlepší začít v Los Angeles, protože naše nedůvěra k New Yorku je oprávněná. Je tam příliš mnoho zdrojů veřejných služeb a byla by logistická noční můra je zneškodnit, dokud nebudeme mít víc připravených lidí. Ale zjistili jsme, že zvenčí vedou do oblasti Los Angeles jen tři velká elektrická vedení. Zlikvidovat je bude hračka. Spojíme ty výbuchy s některým z hlavních kabelových uzlů a elektrika ani telefony budou několik týdnů mimo provoz. V LA máme pár storm trooperů, kteří slíbili, že se k nám přidají. Pak do vodovodní nádrže vylijeme sud kyanidu. Kruci, nejspíš ho objeví ve filtračních rostlinách, ale každopádně způsobíme problémy. Negři budou do hodiny v ulicích a policajti budou střílet. Jen doufám, že je nedostane velké zemětřesení, než to uděláme my.“ Mathews byl ohromený. Snil o zopakování pouličních nepokojů ze 60. let a chtěl toto násilí využít k naverbování vystrašených bělochů. Mathewse plánování bavilo a litoval, že Pierce už zítra odjíždí. Byla to krátká návštěva, ale Pierce a Evans se zase museli přidat ke svým lidem v Pahrumpu. „Bruci, jsem vážně rád, že se ti daří,“ řekl mu, „protože všude jinde mám problémy. Je fajn vidět tě postupovat dopředu. Funguje to.“ ROBERT A SHARON Merkiovi se od příjezdu zraněného Mathewse na Whidbey necítili v bezpečí. Mathews byl v ohnisku intenzivní štvanice ZOG, což dělalo všechny na ostrově, kdo byli s ním, poněkud paranoidními. Merkiovi zoufale toužili odejít a vždy, když se šli podívat na Boba do Smugglers Cove, toto téma nadhodili. Tento hlavní padělatel chtěl pravou měnu na financování propagandistické jednotky v Oklahomě, používající tištěný a digitalizovaný materiál. Jednou, když Merkiovi odešli, se Mathews obrátil na Scutariho, v té době svého nejbližšího důvěrníka. „Tak co, Blacku, co si myslíš o Noahově žádosti?“ „Jak ho tak poslouchám,“ analyzoval celou věc Scutari, „tak ten chlap chce pryč z Bruders Schweigen, nebo aspoň utéct z první linie.“ „Noah je s námi už docela dlouho,“ odpověděl znepokojeně Mathews. „Ví toho spoustu o tom, co jsme udělali.“ „Možná je to přesně ten typ člověka, kterého bychom měli poslat pryč,“ řekl Scutari. „Snížíme tak možnost, že ho chytí a dojde k prověření jeho oddanosti.“ Kanaďané Jim a Edgar 30. listopadu řekli Mathewsovi, že mají v Kanadě nějaké vyřizování, ale že se vrátí, pokud na ně počká. Mathews jim dal slovo, že tam bude nejméně do 9. prosince a oni ho ujistili, že do té doby budou zpátky. 281

Ačkoliv se mu pravá ruka dobře uzdravovala, byl přesvědčený, že už nikdy nebude plně funkční. Když pracoval na vyhlášení války, písmo bylo prakticky nečitelné. Přepisovala to po něm Shirley Silvová a často se ho musela ptát na slova, která nemohla přečíst. Mathews vypiloval první dvě stránky, obsahující jeho myšlenky. Chtěl, aby to bylo to nejlepší, co napsal. Začátek zněl: Právě probíhá temné a ponuré období v historii naší rasy. Všude kolem nás leží zelené hroby našich otců a přesto se v zemi, která kdysi byla naše, stáváme vykořeněnými lidmi... Zatímco dovolujeme davům Mexičanů podnikat invazi na naší půdu, vraždíme ve stejném počtu naše děti. Byli muži od Alama jenom mýtus? Ať silou zbraní nebo silou pánevní oblasti, výsledek této invaze je stejný. Přesto naši lidé nekladou odpor. Naši hrdinové a naše kultura jsou uráženi a degradováni. Bastardské hordy volají po našem odtržení se od vlastního dědictví. Přesto to naše lidi nezajímá. Naše děti jsou po celé zemi nuceny přijímat barevné za své idoly, za své společníky a co je nejhorší, za své kamarády. Směr, který nás vede přímo do zapomnění. Přesto to naši lidé nevidí... Země všude kolem nás umírá. Naše města se hemží tmavými hordami. Voda je zkažená a vzduch páchnoucí. Našich farem se zmocňují lichvářské pijavice a naši lidé jsou nuceni opouštět půdu. Kapitalisté a komunisté nás vesele odírají až na kost, zatímco odporní velkonosí mistři lichvy organizují naše zničení. Co se stane s našimi dětmi v zemi, jako je tahle? Přesto naši lidé stále spí! Mathews se dovolával jmen tří pravicových mučedníků, hlavně Johna Singera, polygamního mormona z Utahu, který vzal své děti ze státních škol a odmítl se podrobit státním standardům pro domácí vzdělávání. Singer byl roku 1979 zastřelen policií ve svém domě na útěku se zbraní, když se ho snažili zatknout. Dále jmenoval Gordona Kahla z Posse Comitatus, skupiny křesťanské Identity, protestujícího proti daním, zabitého v červnu 1983. A konečně se dovolával Arthura Kirka, farmáře z Nebrasky, zabitého ani ne před šesti týdny. Pak pokračoval: Těmto třem druhům říkáme: Povstaňte, povstaňte z vašich hrobů, bílí bratři! Povstaňte a přidejte se k nám! My jdeme pomstít vaší smrt. Árijské zemanstvo se probouzí. Dlouho zapomenutý vítr začíná vát. Slyšíte blížící se hrom? To je hrom probuzených Anglosasů. Máme před sebou válku. Poteče krev tyranů. Mathews dozadu ke svému pojednání připojil „otevřený dopis kongresu“, který našel v literatuře Národní aliance. Bylo to varování členům kongresu před pomstou za zvěrstva proti národu jako Vietnamská válka, která byla nazývána „zradou 55 000 Američanů“. Končil výhrůžkou: „Až přijde ten den, nebudeme se ptát, jestli jste se zhoupli na pravici nebo na levici; prostě vás zhoupneme za krk.“ 282

Mathews 1. prosince požádal Iana, aby vzal bratra Coopera a odjeli přívozem do Seattlu. Ian dělal s radostí cokoliv Bob chtěl. „Chlapi, chci, abyste šli do veřejné knihovny v Seattlu,“ řekl Mathews. „Mají tam seznam Editor & Publisher, to je seznam všech novin v zemi a jejich náklad. Chci, abyste mi přivezli adresy tří největších novin v každém z padesáti států.“ Když Ian odešel, Scutari pohlédl na Boba. „Proč to všechno?“ zeptal se. „Jde o vyhlášení války,“ vysvětloval Mathews. „Podělíme se o něj s celým světem. Dokážeš si představit obličeje vydavatelů, až to otevřou? Budou vědět, že to myslíme vážně.“ Pak předal prohlášení včetně stránky s podpisy Randymu Dueymu a požádal ho, ať odjede na pevninu a udělá 1 000 kopií tohoto osmistránkového dokumentu na distribuci. Mathews si byl tak jistý, že nedávná konfrontace se ZOG utužila Mlčící bratrstvo, že se zoufale snažil zapojit znovu Andyho Barnhilla a Richieho Kempa do války, kterou právě vyhlásil. Posadil se k diktafonu a nadiktoval zprávu, která bude poslána Barnhillovi do Kalispell. „Tohle, pokud nezměníš názor, je naposled, co s tebou nebo Richem mluvím. Nikdy se nepodrobím ani nevzdám. Mé svědomí je čisté. Andy, můžete ty nebo Rich říct totéž? Nashledanou, kamarádi.“ MATHEWSE DO KONCE prvního týdne skrývání na Whidbey Island neustále užíraly spekulace, jak ho našel ZOG v motelu Capri. O Scutariho názoru nebylo pochyb: Martinez musí být Jidáš. Mathews si důvěru k Martinezovi stále uchovával, ale už mu došla všechna další vysvětlení. „Dobře, pojďme to zjistit s určitostí,“ řekl Scutari. V pondělí 3. prosince poslali Sharon Merkiovou se záznamníkem k budce. Ta ke sluchátku připojila přísavným držákem mikrofon, zavolal do Capri a promluvila si s nočním manažerem Jerry Riedlem, který se zotavoval ze střelného zranění. Sharon se představila jako „Lisa z časopisu People“ v Los Angeles a předstírala, že o zásahu v jeho motelu dělá s Riedlem rozhovor pro článek. Když Riedl vyprávěl, na co si vzpomíná, Sharon ho směrovala k „muži v pokoji 14“ – Tomu Martinezovi. Zeptala se, jestli neexistovalo nějaké podezření, že je s Mathewsem a Yarbroughem. „FBI se o toho muže na pokoji 14 vůbec nezajímal,“ řekl Riedl. Když si Sharon uvědomila, co tato odpověď znamená, sevřel se jí žaludek. Riedl dál vysvětloval, že muž v pokoji 14 musel být informátor, protože když FBI přijel do motelu, řekli mu, že ví, že se ti dva muži v pokoji 42 nechají vzbudit v sedm ráno telefonem. Jediný, kdo jim to mohl říct, byl muž v pokoji 14. Byl to jediný člověk, který to kromě nich věděl. V tu chvíli kolem Sharon projel náklaďák, zatroubil na auto, které právě vyjelo od chodníku a Riedlovi došlo, že „Lisa“ volá z telefonní budky. „No, už musím jít,“ řekl manažer z motelu rychle a zavěsil s myšlenkami nad tím, kdo k čertu ta ženská ve skutečnosti byla. 283

Randy Duey se vrátil z kopírovacího centra s krabicemi obsahujícími tisíc výtisků vyhlášení války. Mathews mu je v dětském pokoji pomohl vyložit. V jednu chvíli nahradil jeho obvyklý úsměv ustaraný výraz a začal listovat stohy papíru. Takhle se necítil od doby, kdy v lese západně od Ukiah hledal pistoli, kterou už neměl. „Randy?“ zavolal na Dueyho. „Randy! Kde je originál?“ Prohledali krabice. Originál vyhlášení války tam nebyl. Obsluha kopírovacího centra si to musela přečíst, vyplašilo jí to a nechala si ho. Aspoň si to mysleli. Duey tam neudal žádnou adresu, ale mohl by být prozrazen jejich pobyt v oblasti Seattlu. Mathews uvažoval, kolik času mohou mít. „Je to tak, Bobe,“ prohlásil Scutari. „Budeš muset hned odjet.“ „Řekl jsem Jimovi a Edgarovi, že tu na ně počkám, protože informační centrum se stěhuje,“ řekl Mathews. „Pokud tu nikdo nezůstane, přijdeme tak o dva kanadské kamarády, kteří nebudou vědět, jak nás kontaktovat. Budu v pořádku.“ Scutari požádal bratra Franka, aby v pronajaté kanceláři ve Vero Beach na Floridě zřídil telefonní záznamník a kontroloval zprávy. Frank souhlasil, že svému mladšímu bratrovi pomůže. Když se Sharon Merkiová vrátila se svou nahrávkou, nervózně svolala muže dolů do dětského pokoje. Řekla, že má důkaz, že Martinez je špion FBI. Skupina si pásku několikrát přehrála. Většinu lidí zbavila jakýchkoliv pochybností ohledně „Pavouka“ Martineze, ne však Mathewse. Bob se nějakou dobu držel nepatrné naděje, že jeho přítel není zrádce. Nechtěl si přiznat, že to je evidentní. Nebyla to součást jeho scénáře, v němž žádal Toma, aby se k němu připojil ve vítězném boji. Mathews si vždy šel za svým, už od 11 let. Jenže ten den neměl jinou možnost, než to přijmout jako skutečnost. Napsal o svém zklamání Zillah: Teď se ukazuje, že všechny problémy, jimiž trpíme od narození naší dcery, vyplývají z jednání jednoho hnusného zrádce. Tom Martinez zaprodal svou duši ZOG a zradil všechno, čemu věřil, své bratry i sebe. Jak nízká, mizerná, ubohá kreatura se z něj stala! Napsal jí, že plánoval vyzvednout ji i s dítětem v pondělí po díkůvzdání a bydlet s ní na Mount Hood. Přestřelka tomu zabránila. Když mě postřelili, necítil jsem žádnou bolest a necítím ji ani teď. Aspoň ne tělesnou. Cítím nesnesitelnou bolest v duši ze ztráty Garyho, zrady Toma a nejhorší bolest z našeho prodlužujícího se odloučení. Jediné dítě mé krve a přitom jen jednou cítila můj dotek a viděla mou tvář. Být silný a věrný může zanechat muže tak osamělého. Byl to den největšího Mathewsova rozčarování. 284

Tentýž den, kdy se shromáždili kolem magnetofonu, šel jeden z jeho stoupenců k jinému telefonnímu automatu. Když do zdířky chvějící se rukou strkal čtvrťák, ve vzduchu kolem telefonní budky se převalovala mlha. Po krátké pauze se ozval operátor a požádal o další drobné. Když slyšel ty správné zvuky, z nichž vyplývalo, že volající zaplatil, přepojil hovor. Hlas na druhém konci pronesl: „FBI Seattle.“ Nastala krátká odmlka a pak se člověk v telefonní budce zeptal: „Hledáte Roberta Mathewse? Je tady na Whidbey Island. Je tu i pár dalších lidí a bydlí ve třech domech na ostrově. Řekněte to agentu Stephensonovi. „Chcete s ním mluvit?“ zeptala se operátorka v FBI. „Ne. Jen mu to vyřiďte. Mají tu spoustu zbraní a munice. Mathews je v domě na Smugglers Cove Road spolu s partou.“ Pak se spojení přerušilo. ROBERT MERKI BYL po přehrání rozhovoru s manažerem Capri víc rozhodnutý opustit ostrov než kdy předtím. Ten večer se vydal s manželkou a Randym Dueym na večeři do Coupeville. Pak Dueyho vysadili u jeho domu a dojeli krátký zbytek cesty k sobě. Před vjezdem do své části pozemku se zastavili u poštovních schránek a Sharon zkontrolovala poštu. Když se vydala zpět, spatřila auto, které je sleduje v zatáčce na srázu na silnici k pozemku. Beachcombers Club byla skupina 15 letních domů podél vlnolamu pod 50 metrů vysokým útesem. V prosinci byly obydlené jen další dva. Sharon auta jejich obyvatel znala a to, které zastavilo v zatáčce, nebylo ani jedno z nich. Po návratu do auta upozornila Roberta. Když pomalu sjížděli dolů po úzké cestě mezi domy a útesem, dívali se do zpětných zrcátek. Slepá ulička končila u posledního domu. Zajeli s autem vedle domu a pak se dívali zpátky na příjezdovou cestu. Viděli, že druhé auto zastavilo u poštovních schránek, vystoupil z něj nějaký muž a prohlédl si tu, kterou otevřela Sharon. Pak zase nasedl, auto se rychle otočilo a zamířilo zpátky do kopce. Robert Merki zařadil rychlost a vyrazil za nimi. Přiblížil se k nim, když byli na vrcholu kopce a zamířili na hlavní silnici. Než zahnuli na North Bluff Road, Sharon si poznamenala poznávací značku. V úterý ráno ji ověřila na dopravním inspektorátu a tam jí řekli, že auto je registrované na Whidbey Naval Air Station, malou přistávací plochu severně od silnice mezi Greenbank a Coupeville. To Merkiovy vystrašilo ještě víc a znovu žádali Mathewse, aby schválil jejich propagandistický obchod v Oklahomě. Mathews si vzpomněl na Scutariho radu a řekl, že jim dá 10 000 dolarů. Aby ukázal, že to nezapříčinilo žádný nepřátelský postoj, dal Robertovi i Sharon medailónky Bruders Schweigen. To odpoledne dům ve Smugglers Cove připomínal velkou poštovní místnost nějaké občanské skupiny, protože muži i ženy obklopili jeden velký stůl v horním patře a začali vyřizovat tisíc poštovních zásilek. Připravovali k odeslání dokument – vyhlášení 285

války za záchranu bílé rasy. Zatímco někteří plnili obálky, další psali adresy zeseznamu, který Ian s Cooperem získali z Editor & Publisher. Také připravovali další obálky z vlastního adresáře pro lidi z hnutí. Ian zůstal s Mathewsem, ale jeho bratr Cooper odjel z ostrova den po misi v knihovně v Seattlu. Scutari stál v posuvných celoskleněných dveřích a sledoval dalekohledem vodu. Zaměřil se na rybářskou loďku s kajutou, kotvící u Admiralty Inlet. Okna loďky byla tónovaná, takže dovnitř neviděl. „Co vidíš?“ zeptal se ho Duey. „Nic nevidí,“ zasmál se Mathews. „Sleduje ty lodě každý den. Jsou tam pořád.“ „Jo,“ řekl Scutari s lehkým zabručením. „Možná. Ta jedna loď tam je od včerejška. Nelíbí se mi to, Bobe.“ „A co to auto z námořní stanice, které nás sledovalo?“ přizvukoval mu Merki od stolu, kde pracoval s několika ostatními. „A co ten chlap, který dneska přišel do domu zeptat se, jestli nechceme koupit palivové dříví? Mám prostě špatný pocit, že nás jen prověřoval.“ „Ten chlap byl rozhodně federál, Bobe,“ souhlasil Scutari. „Cítím to v žaludku.“ „Ne, to si nemyslím,“ odpověděl Mathews. „Měli bychom být opatrní, ale ten chlap byl v pořádku.“ Scutariho, který měl pravdu ohledně Martineze, nepřesvědčil. Duey pak napsal krátký dopis manažerovi Capri, v němž se omluvil za nedávný „kravál“ a za kamarádku, která se falešně představila jako novinářka z People. Za způsobené problémy do obálky přiložil 100 dolarů. Ani Mathews ještě s psaním neskončil. Dal dohromady čtyřstránkový „dopis vydavateli“ do Newport Miner, novin z okresu Pend Oreille, které už otiskly spoustu jeho dřívějších dopisů. Nicméně tento byl nejjednoznačnější. Líčil v něm své zážitky v Metaline Falls po odchodu z boje proti daním v Arizoně, jak ho pronásledovala vláda a „snažila se zařídit mé propuštění z práce“ v dole na zinek, když jediné, co chtěl, bylo vyčistit svou zem a v klidu žít. Popisoval, jak se obrátil k četbě a objevil „nesprávně potlačované emoce skryté hluboko v mé duši, pocity rasové hrdosti a uvědomění“. Čím silněji vzrůstala láska k mým lidem, tím hlubší se stávala má nenávist vůči těm, kdo ničí mou rasu, mé dědictví a zatemňují budoucnost mých dětí. Když přišel můj syn, uvědomil jsem si, že bílá Amerika, vlastně celá má rasa směřuje do zapomnění, pokud bílí muži nepovstanou a tento směr neobrátí. Čím víc jsem miloval svého syna, tím víc jsem si uvědomoval, že pokud se věci radikálně nezmění, než bude v mém věku, bude cizincem ve vlastní zemi; blonďatý, modrooký árijec v zemi obývané převážně Mexičany, mulaty, černochy a Asiaty. Jeho budoucnost byla den za dnem temnější. Pak odhalil to, co se snažil před světem – a stejně tak před FBI – skrývat: „V loňském roce se rozvinula tajná válka mezi režimem ve Washingtonu a stále rostoucím počtem bílých lidí, kteří jsou odhodlaní znovu získat to, co naši otcové 286

objevili, prozkoumali, vybojovali, osídlili, postavili a za co umírali.“ Tuto frázi použil už v projevu u Národní aliance před 15 měsíci. FBI doteď dokázal udržovat tuto válku v tajnosti jen proto, že jsme nedělali nic jiného, než rostli a připravovali se. Vláda se však zdá odhodlaná řešit problém silou, takže nemáme jinou možnost, než se postavit a bojovat. Vítězství zdar! Připojil i výhrůžku Martinezovi. „Pokud jde o zrádce v pokoji 14, časem ho najdeme. I kdyby to mělo trvat 10 let a museli jsme cestovat do těch nejvzdálenějších koutů země, najdeme ho. A až ho najdeme, věrní naší přísaze mu oddělíme hlavu od těla.“ Nakonec měl varování pro FBI: Nebudu se skrývat, radši zmáčknu FBI a dám jim pocítit, jaké to je stát se kořistí. Vzhledem k tomu je jen logické předpokládat, že se mé dny na této planetě rychle chýlí ke konci. Ani přesto nemám strach. Realitou života je smrt a to nejhorší, co mi nepřítel může udělat, je, že mi zkrátí cestu povinností na tomto světě. Odejdu s vědomím, že mě má rodina a přátelé milují a podporují. Odejdu s vědomím, že jsem přinesl tu nejvyšší oběť pro zabezpečení budoucnosti mých dětí. Jako vždy za krev, půdu, čest, za víru a za rasu, Robert Jay Mathews Co však nevěděl bylo to, že díky telefonátu od jednoho člověka z jeho středu se už FBI šikuje do bitvy na Whidbey Island. V PODVEČER 4. LISTOPADU seděl Wayne Manis na posteli v pokoji motelu v Kalispell a probíral poslední zevrubné přípravy s Jeanem Nishimorim, agentem z úřadu FBI v Seattlu. Sledovali Andyho Barnhilla do baru, kde s Richiem Kempem hrávali poker o peníze, což je v Montaně legální. Manis naplánoval, že si ke hře přisedne a byl rozhodnutý, že tato hazardní impresária ten večer přijdou o mnohem víc než jen o peníze. Jenže v úterý, když Manis a Nishimori chystali síť, do které chytí Barnhilla a Kempa, Manisovi zavolal Toby Harding, jeho nadřízený v Butte. „Musíte okamžitě přijet na Whidbey Island,“ řekl Harding. „Sledujeme Mathewse s asi tuctem jeho lidí a brzy to spustíme.“ Takže Mathews jel z Portlandu na sever? pomyslel si Manis. „Na cestě do Kalispell je letadlo Úřadu, které vás vyzvedne. Přiveze vás do Butte. Už pro vás máme letenku do Seattlu na let ani ne za tři hodiny. Měl byste to akorát stihnout, když si pospíšíte.“ Druhý den, ve středu ráno, agent Don Wofford předložil federálnímu soudci místopřísežné prohlášení. Měl za to, že existuje dostatečný důvod pro nařízení odposlechu telefonu Suzanne Stewartové v Boise. Dcera Sharon Merkiové vstoupila do vyšetřování, když Wayne Manis sledoval, jak Gary Yarbrough 5. září vytočil její číslo 287

v telefonní budce v Sandpointu. Agenti v Boise ji měli od 1. října pod dohledem, stejně jako ona sledovala je. Soudce odposlech schválil a dal tak FBI přímý přístup ke komunikaci Mlčícího bratrstva. A agent Norm Stephenson v Seattlu obdržel zatykač s obviněním šesti mužů z dubnové loupeže v Northgate: Mathewse, Pierce, Barnhilla, Dueyho, Yarbrougha a Parmentera. Chyběl mu jen Richie Kemp. Stephenson ve svém místopřísežném prohlášení předložil důkazy včetně identifikace Barnhilla a Pierce lidmi, kteří jim prodali únikové vozy, sdělení „zdroje informací“ – Toma Martineze –, že se Mathews k této loupeži přiznal, a prohlídek v Barnhillově domě v Laclede a Dueyho sídle v Newportu, kde se našly novinové články o loupeži v Northgate. Smírčí soudce Philip Sweigert podepsal na všech šest zatykač a dal tak úderné jednotce FBI na Whidbey důvod k útoku. Zákazníci v obchodu se smíšeným zbožím Warrena Cavenesse v Greenbank se začínali ptát, zda si všiml nezvyklého ruchu v této oblasti během několika posledních dní. Zdálo se, že hrozně moc lidí jezdí kolem, jako by zabloudili. Lidem, kteří volali do kanceláře šerifa, bylo řečeno, že to má něco společného s „taktickým cvičením“ námořní letecké základny. Když se lidé v domě na Smugglers Cove ve čtvrtek ráno sešli na snídani, vytrvale mrholilo. Vtípky u stolu se točily kolem odjezdu z ostrova ten den. Scutari plánoval odjet s karavanem spolu se Silvou a jeho rodinou; Norris a Jones se chystali podívat po bezpečných domech na Jihozápadě. Scutari chtěl, aby Mathews odjel také a na chvíli to vypadalo, že pojede. Pak si to i navzdory Scutariho námitkám rozmyslel. „Slíbil jsem dvěma našim kanadským kamarádům, že na ně počkám až do tohoto víkendu,“ trval na svém. Předal Scutarimu několik obálek k odeslání z oblasti Seattlu, kde bude poštovní razítko bezvýznamné. Byly mezi nimi dopisy matce, Debbie a Zillah, všechny v podstatě o tomtéž, že mu chybí a že pokládá za ironické, když bojuje za svou rodinu, která je od něj odloučená. „Hodím je do schránky v Yakimě,“ ujistil ho Scutari. „Pojedete přívozem?“ zeptal se Mathews. „Ne,“ řekl Scutari. „Měli jsme jedno auto v opravně v Oak Harbor a ten debil zapomněl dát zpátky měrku. Pojedeme si jí nahoru vyzvednout, takže to vezmeme na most přes Deception Pass.“ Když se naskládali do dvou Oldsmobilů a Silvova pick upu, Scutari s rodinou, Silva s rodinou a Norris s Jonesem obkroužili bahnitou příjezdovou cestu a zmizeli ve vysokých stromech, zakrývajících dům od silnice. Už dojeli až k hlavní silnici pět kilometrů daleko, když Silva řekl Scutarimu do vysílačky, ať zastaví. Shirley Silvová ve shonu při odjezdu zapomněla Mathewse obejmout. Najednou cítila neodolatelné nutkání se vrátit. Když se skupina vrátila jen kvůli objetí, Mathews byl překvapený a polichocený. Scutari učinil poslední pokus přimět Mathewse k odjezdu. 288

„Budu v pořádku, Blacku. Vážně,“ řekl Mathews. Scutari se podíval do jeho obvykle zářících očí a viděl v nich nepřítomný pohled, který ho znepokojoval. Skupina znovu odjela a zamířila na sever pro měrku, čímž se nevědomky vyhnula sledování za strany FBI. BILL DeLAPP VYŠEL onoho rána před vchod svého velkého dvoupatrového dřevěného domu v Beachcombers Club a prohlížel si Saratoga Passage směrem ke Camano Island. Ze vzdálenější strany mnohem menšího sousedního domu najednou vyšla Sharon Merkiová. Merkiovi si pronajímali malou jednopokojovou chatu s kuchyňským koutkem a terasou na přední straně, vedoucí za roh. Kolem byl bílý laťkový plot a u domu stylové schodiště, rovněž lemované plotem, vedoucí dolů přes vlnolam na hrubou pláž barvy asfaltu. Sharon na souseda zpoza zábradlí zavolala: „Dobrý den, Bille.“ „Dobrý, Molly,“ odpověděl DeLapp. Sharon se mu po nastěhování v listopadu představila jako „Molly Bradleyová“. Když se na ní podíval lépe, všiml si, že dnes má hnědé vlasy. Před pár dny je měla černé. Nejdřív si nebyl jistý, jestli to je „Molly“, protože u sousedů vídal i starší ženu Idu a mladou atraktivní ženu – Suzanne Stewartovou –, která jednou přijela s nějakým mužem. Ti mu byli představeni jako Mollyina dcera a zeť. „Jak si užíváte volno?“ zavolal na Sharon. „Bylo perfektní,“ usmála se. „Štve nás, že musíme odjet.“ „Ach, vy odjíždíte?“ zeptal se DeLapp. „Obávám se, že musíme,“ řekla a opět zašla za dům. DeLapp chvíli počkal a pak šel domů, kde seděla v křesle žena a četla si časopis. „Říká, že se chystají odjet,“ pronesl. Žena vstala, uvolněně vyšla nahoru po schodech a došla k dalšímu muži. „Bill říká, že se Merkiovi chystají odjet.“ DeLapp slyšel cvaknutí vysílačky a muže nahoře, jak říká: „Obdrželi jsme informaci, že se subjekty v Beachcombers možná připravují k odjezdu.“ „Dál je sledujte,“ odpověděl hlas v praskající vysílačce. „Pokud odjedou, okamžitě nás informujte.“ DeLappovi hosté u něj byli od úterý, kdy ho šerif zavolal do Coupeville, aby se sešel s FBI. Agenti mu vysvětlili, že jeho noví sousedé jsou podezřelí z padělání a chtějí jeho dům využít ke sledování. DeLapp souhlasil, načež byli do jeho domu posláni agent s agentkou – pár vzbuzuje menší podezření. Z druhého patra viděli do bočního obývákového okna Merkiových. Ve čtvrtek bylo pod dohledem FBI na Whidbey Island šest lidí. Ian Stewart zůstával u Boba v Smugglers Cove. Merkiovi a postarší Ida Baumanová byli v Beachcombers Club. Duey byl sám u North Bluff Road. FBI si však nebyl jistý, zda se v těchto třech domech nenachází víc osob. Když Bob ten večer usnul, měl živý sen, že je kolem něj celá rodina. Bylo to jako sny, které měl jako dítě. Máma s tátou byli nahoře na rodinném ranči; bratři tam byli 289

také. Byla tu Debbie s Clintonem i Zillah se svými chlapci a malou Emerant. Ve snu se jich všech mohl dotýkat. Všechno bylo tak, jak cítil, že by to mělo být. FBI začal tutéž noc bušit na domy kolem těchto tří úkrytů a říkat lidem, že se chystá zatýkání. Protože by mohlo dojít ke střelbě, obyvatelé museli být okamžitě evakuováni. Přes zčistajasna postavené zátarasy projížděly proudy aut obyvatel mířících do bezpečí domů přátel nebo příbuzných v jiných částech ostrova. Kasárnami pro rostoucí počet agentů FBI, shromažďujících se na ostrově, se stala dvoupatrová železná budova na Whidbey Naval Air Station, situovaná v Smith Prairie na velkém záhybu ostrova. Wayne Manis přijel po krátké poradě v Seattlu ve středu. Po odbočení na letiště z hlavní dvouproudé silnice spatřil dvoupatrové stavení napravo od cesty. Naproti vlevo byla kovová budova. Hned vedle se nacházela malá, osm metrů měřící kontrolní věž, pomalovaná oranžovými, bílými a červenými svislými pruhy. Do úterního večera bylo do Whidbey přiděleno 150 agentů. Alan Whitaker, velící zvláštní agent z úřadu FBI v Seattlu, zřídil velitelství v železné budově. Velitelské stanoviště se nacházelo v kontrolní věži. Whitaker připravil poradu pro ranní operaci útočných týmů. Když Manis přišel na hlavní velitelské stanoviště, narazil tam na Wofforda, vousatého „Vlkodlaka“, který pokynul hlavou a ukázal na prázdnou židli. V přední části místnosti byl vysoký, předčasně vyplešatělý muž. Šlo o Gene Wilsona, zastupujícího prokurátora v Seattlu, který přijel dohlížet nad operací, protože to byl jeho případ. V místnosti byly shromážděné zásahové jednotky FBI ze Seattlu, Portlandu, Butte, San Francisca a Los Angeles. Dále zde byl tým pro osvobozování rukojmí z Quantica a agenti do zálohy. V pohotovosti byly týmy z Denveru a Salt Lake City. „Některé subjekty dnes byly viděny, jak opouští ostrov,“ řekl Whitaker shromážděným lidem. „Vyhledávači se je snaží znovu dostat pod dohled.“ Na leteckých snímcích popsal pozice všech útočných týmů. Manis, člen zásahové jednotky z Butte, byl určen k Merkiho domu. „Dnes v noci zaujmeme pozice a při východu slunce ve všech třech domech oznámíme, že tam jsme. Doufáme, že se vzdají, ale víte co dělat, pokud ne. Zítřek může být hodně dlouhý.“ Ve čtvrtek krátce po 23. hodině zásahová jednotka z Butte vyskákala z dodávky na vrcholku útesu, uzavírajícího Beachcombers Club spolu s vodou dole u Hidden Beach. Manis i ostatní na sobě měli plnou bojovou výstroj – neprůstřelné vesty a maskovací uniformy, tváře potřené krycí barvou a automatické pušky. Připomínalo mu to službu u námořní pěchoty. Byla černočerná tma a hluboko pod sebou slyšeli šplouchat vodu, narážející na vlnolam. Extra vrstvami oblečení procházel déšť hnaný čerstvým větrem. Agent Gary Lincoln, velitel týmu zaměřeného na Merkiho dům, měl k dispozici 12 agentů. Rychle je začal rozmisťovat. Ukázal na Merkiho dům dole a umístil cvičeného odstřelovače Billa Buieho na příkrý sráz, kde měl čisté palebné pole. K němu byl jako pozorovatel přidělen Steve „Stumpy“ Fiddler. Ostatní agenty Lincoln rozdělil do tří týmů, přičemž jeden měl pokrýt vlnolam z jihu a druhý protější stranu u vjezdu 290

na silnici pro případ, že by se někdo pokusil probít směrem na sever. Třetí skupina strávila noc v pohodlí a teple DeLappova domu, který už byl evakuován. Buie a Fiddler si zkontrolovali vybavení a pak se pustili do riskantního sestupu po příkrém srázu, přes ostružiní a vysoký plevel, kolem řídce roztroušených jedlí a přes malé skalisko, dokud nenašli dobrou pozici. Další agenti se vydali severně a potichu šli stáčející se silnicí, obcházejíc svah, aby využili tmu. Když došli na South Hidden Beach Drive, tiše a mlčky se rozmístili na určené pozice. Manis šel se skupinou, která měla obsadit DeLappův dům. Jakmile byli vevnitř, Kelly Hemmertová a Nelson Leavitt zajistili spodní patro a Lincoln pak přivedl nahoru Manise s Jimem Davisem ze Spokane, dočasně přiděleným k zásahové jednotce z Butte. „Tohle je perfektní,“ řekl Lincoln, když se podíval z velkého okna. „Vidíme vpravo na Merkiho prostor.“ Agenti se usadili ke sledování. Ticho občas prolomilo hlášení ve vysílačce. Zbývalo šest hodin do rozednění. SVÍTÁNÍ V PÁTEK ráno bylo opět zamračené. Dalekohled prohlížel stromy u Smugglers Cove a spočinul na malém šedém ptákovi, nějaké pěnkavě. Čočka byla na ptáka zaměřená asi minutu, pak poskočila doleva a hledala jeho ptačího kolegu. Žena držící dalekohled si všimla pohybu a vrátila se ke stromu. Bylo u něj něco velkého, možná jelen. Chvíli nic neviděla, ale pak to ve stínu spatřila znovu. Opřela se rukama o parapet, aby stabilizovala silný dalekohled, a rozpoznala mužskou hlavu. Měl na sobě maskáčové oblečení. Asi nějaký pozorovatel ptáků jako já, snažící se dostat blíž, napadlo ji. Pak ztuhla. Zřetelně viděla, že ten muž drží pušku s velkým puškohledem. Kilometr a půl od Mathewsova domu na Lagoon Point vstala časně ráno Janet Fergusonová a roztáhla závěsy visící až k podlaze. Líbilo se jí, že dům stojí proti Puget Sound. Jak se tak v ranní mlze dívala na vlnění stříbřité hladiny, po pláži kolem jejího domu proběhlo pět mužů v maskovacích uniformách s automatickými zbraněmi. Manis v sedm ráno uslyšel u Merkiových zvonit telefon. Zazvonil dvakrát a pak bylo ticho. „Okay, dostali avízo,“ řekl Lincoln. „Podezřelí by měli zkontrolovat, jestli jsou obklíčení. Dávejte pozor, ale ať ví, že tu jsme.“ O sekundu později se v bočním okně objevil vyděšený obličej Roberta Merkiho. Když se podíval do druhého patra, Manis vstal a namířil mu automatickou puškou přímo na hlavu. Merki zbledl a skrčil se, takže zmizel z dohledu. Randy Duey neměl telefon. Když slyšel, že jeho jméno vyvolávají megafonem, moc mu nechybělo k propadnutí panice. Nejen že ho obklíčili, ale také přesně ví, kdo je. Ale jak to ví? Co ví? Vědí o Walteru Westovi? O Ukiah? Jak moc je namočený do problémů? Duey, pečlivě se vyhýbající oknům, kde by na něj agenti mohli vystřelit, zvažoval své možnosti: sebevraždu, střelbu, dát se na útěk a snad uniknout. Byl si jistý jedním – 291

pokud dá těm bastardům ZOG sebemenší záminku, tak ho zastřelí. S árijskými válečníky jako Gordon Kahl a Arthur Kirk se nejednalo podle normálních pravidel. Na východ nemohl, tam byla voda. Jeho jediná šance byla dostat se osm metrů přes dvůr a příjezdovou cestu za dům a do hustých stromů. Kdyby se tam dostal, možná by měl šanci. Vykoukl oknem u zadních dveří. Po několikáté natáhl hlaveň automatické pistole Uzi a naposled zkontroloval, že je náboj v komoře. Pak zkontroloval poloautomatickou pistoli ráže 9 mm, s pistolemi v obou rukách pronesl poslední modlitbu a rozběhl se do dveří. Neuběhl ani šest kroků a už viděl postavy za velkými jedlemi vedle přístavků, některé dokonce i ležící uprostřed bahnité příjezdové cesty, které na něj všechny míří automatickými puškami. Byli to běloši. Čekal hordu míšenců. Okamžitě mu ztěžkly svaly, jako by měl kolem kotníků olověná závaží a nejistě se zastavil, neschopný soustředit se na hlas křičící do megafonu. Je po všem. Z rukou mu zvolna vyklouzly zbraně a dopadly k nohám. Nejprve si klekl na kolena a pak si lehl na zem. Příští tři hodiny byly nejvíc frustrující v Manisově životě. Merkiovi odmítali vyjít. Manis, shlížející z výšky do jejich domu, je viděl pobíhat kolem a házet do krbu svazky dokumentů. Z komínu se valil dlouhý sloup šedého dýmu a Manis sledoval, jak se usvědčující důkazy rozptylují v mlze. Zásahová jednotka opakovaně žádala na velitelském stanovišti o povolení vystřelit do domu slzný plyn, ale žádost byla pokaždé zamítnuta. Whitaker vyměnil pár důkazů za bezpečí svých lidí. Krátce po 10. hodině nad dům Merkiových přiletěl bojový vrtulník FBI. Zůstal viset přímo nad tímto malým letním domem a do střechy bušily rázové vlny. Pilot držel pozici pět minut a doufal, že Merkiovy vyděsí dost na to, aby vyšli. Tato chvíle strachu je však přiměla jen urychlit horečnaté spalování materiálu. Merki asi v 11:15 došel k závěru, že spálili všechno, co se dalo. V obavě, že FBI na dům zaútočí, pohlédl na značný arzenál, který tam byl. Vyhodnotil situaci jako beznadějnou. Vytočil číslo, které jim dal FBI a řekl, že jdou ven. Agenti v DeLappově domě seběhli ze schodů a zaujali pozice před Merkiho menším domem. Lincoln, stojící s megafonem na verandě DeLappova domu, nařídil Robertovi Merkimu vyjít jako první. Jakmile byl venku, vyšla Sharon a pak jedna starší žena. Sharon to však popletla a šla hned za manželem. Agenti k nim okamžitě přiběhli a nasadili jim pouta. Pak vyšla Ida Baumanová, celou situací mírně zmatená. Prohledat dům a sepsat záznam trvalo několik hodin. Merki nespálil značné množství důkazů, včetně fotografií, které v srpnu v San Franciscu pořídil s Denverem Parmenterem u Brinkova depa. Ukázalo se, že většina členů Mlčícího bratrstva skladovala nepotřebné věci. Když prohlídka skončila, FBI dovolil DeLappovi a jeho manželce vrátit se do domu. Jeden agent zůstal hlídat okolí, ačkoliv už nečekali žádné problémy. O hodinu později přijeli bez problémů Suzanne Stewartová s manželem Ericem Tornatzkym a obešli dům. Venku narazili na DeLappa a Suzanne se zeptala, jestli viděl jejich lidi. 292

Ten odpověděl, že FBI provedl razii a zatkl je. Suzanne poděkovala, klidným krokem se vrátila do auta a odjela. DeLapp byl naštvaný. Popadl telefon, zavolal do kanceláře šerifa a chtěl mluvit s FBI. Chtěl jim dát pěkně od plic vědět, co si o nich myslí. WAYNE MANIS POČÍTAL, že dva zásahy ze tří budou snadné. Starosti mu dělal Mathews. Chtěl ho živého a chtěl mít možnost si s ním promluvit. Mathews byl ústřední postava v jeho případu, ale ještě nikdy s ním nemluvil. Když se vrátil na velitelské stanoviště na přistávací ploše, nebyl překvapený, že se taktické uskupení během rána s Mathewsem nikam nedostalo. Agent Wofford mu řekl, že Mathewse obklíčilo pět zásahových jednotek a tým pro osvobozování rukojmí. Šance na útěk neexistovala. Na razii ve Smugglers Cove bylo přiděleno celkem 52 agentů. „Náš největší problém,“ zhodnotil to Wofford, „je, že s jistotou nevíme, jestli v domě nejsou nějaké ženy nebo děti. V domě není telefon a Mathews na megafon vůbec nereaguje.“ Wofford zůstal na velitelském stanovišti vyslýchat Merkiovy a Manis, stále agent pracující na tomto případu, byl poslán k Mathewsovu domu. Manis se vydal na 13 kilometrů dlouhou cestu ze základny námořnictva k Mathewsovi. Za zátarasem postaveným šerifem stál velký dav lidí, včetně rostoucího počtu novinových a televizních reportérů, hladových po zvěstech o tom, co se děje. Dobrovolně přihlášení policisté a hasiči u zátaras nevěděli nic jiného než ti, kdo se ptali. Když přijel na Smugglers Cove Road, vydal se po točité příjezdové cestě k Moorově domu. Někdo na něj zpoza silného stromu zakřičel: „Hej, Wayne!“ Manis se otočil a spatřil agenta Dannyho Colsona, velícího týmu pro osvobozování rukojmí. Oba se pak vydali v půlkruhu směrem k mýtině podél lana, nataženého v lese ve výši pasu jako vodítko, a jižně od domu vedle dvojgaráže zaujali pozici. Zásahové jednotky byly rozmístěny na třech stranách mýtiny. Losangeleská byla na jihu, portlandská na severu. Týmy z Butte, Seattlu a San Francisca pokrývaly prostor mezi. „Duey a Merki potvrzují, že tam je Mathews, ale neřeknou, jestli je s ním ještě někdo,“ vysvětlil Manis Colsonovi. Pak pohlédl na dům. V šedi zatažené oblohy působil jako prázdný. Manisovi se líbily tři ze čtyř stran, volné prostranství, kde Mathews neměl sebemenší šanci na útěk. Ale šest metrů západně směrem k vodě se nacházel útes, jehož by se mohutným sprintem dalo v mžiku dosáhnout. Pokud bude dnes večer mlha jako minulou noc, mohlo by to Mathewse lákat. „Slyšeli jsme, že je uvnitř úplný arzenál,“ dodal Colson. „Pobřežní stráž uzavřela zátoku, takže sem nemůžou proplout žádné lodě. A Federální úřad pro civilní letectví v Sea-Tac odklání malá letadla. Slyšeli jsme, že tam Mathews možná má protitankové střely.“ Manis se znova podíval na dům. Poklesla mu nálada. „Mám špatný pocit, že si Mathews vyvinul hitlerovský komplex a tohle je jeho berlínský bunkr,“ řekl. 293

Ian Stewart v tu chvíli sledoval, jak Mathews zavázanou rukou píše další dopis. V podstatě to byl dopis sebevraha: Všichni jsme věděli, že to bude takhle, že to budou naši vlastní bratři, kteří se jako první pokusí zničit naše úsilí zachránit rasu a náš smrtelně nemocný národ. Proč je tolik bílých lidí tak horlivých zničit vlastní druh ve prospěch Židů a smíšených ras? Vidím tři agenty FBI, schovávající se za stromy severně od domu. Mohl bych je snadno zabít, měl jsem jejich obličeje na mušce. Vypadají, že mají dobrý rasový původ, přesto jsou všechny jejich schopnosti dány vládě, která se otevřeně snaží smísit celou rasu, jejíž součástí jsou tito agenti. Proč to nevidí? Bílí muži zabíjí bílé muže, Sas zabíjí Dána; Kdy to skončí? Zánikem árijců? Minulou noc jsem věděl, že dnešek bude poslední den v mém životě. Když jsem šel spát, viděl jsem všechny své milované tak jasně, jako by tu byli se mnou. Všechny vzpomínky mi probleskly myslí. Pak jsem pochopil, že má cesta povinností je u konce. Byl jsem dobrý voják, neohrožený válečník. Zemřu se ctí a přidám se k mým bratrům ve Valhalle. Za krev, půdu a čest. Za víru a rasu. Za budoucnost mých dětí. Za zelené hroby mých otců. Robert Jay Mathews KOLEM POLEDNE BYLO Alanu Whitakerovi jasné, že FBI musí přistoupit na jiný tah. Mathews na jejich výzvy nereagoval. Whitaker souhlasil s plánem přivézt sem Roberta Merkiho z vězení Island County Jail v Coupeville, aby se pokusil s Mathewsem promluvit. Merki s pouty na rukou i nohou byl eskortován kolem garáže a podali mu megafon. Merki zmáčkl tlačítko mikrofonu a zavolal: „Bobe! To jsem já, Noah! Jestli mě slyšíš, dej mi nějaké znamení.“ Chvíli se nic nedělo, ale pak šla dvakrát nahoru a dolů roleta v zadní ložnici. „Bobe, pokud je tvoje odpověď na to, co ti musím říct, ano, zvedni roletu jednou. Pokud ne, zvedni jí dvakrát. Okay?“ Roleta šla jednou nahoru a dolů. „Bobe, musíš se vzdát,“ zvýšil hlas plný sklíčenosti. „Hemží se to tu federály. Tohle není místo k umírání. Pojď ven!“ Roleta šla dvakrát nahoru a dolů. „Bobe, mohli na mě zaútočit, zabít mě i Sharon. Ale neudělali to. Jestli se vzdáš, budou s tebou zacházet slušně,“ přemlouval ho Merki. Mathews něco zakřičel. Co se z toho dalo vyrozumět, ptal se na Randyho Dueyho. Mathews si navzdory Merkiho ujišťování nebyl jistý, jestli Duey vyvázl nezraněn. Whitaker zařídil, aby byla do Coupeville vyslána dodávka a přivezla z vězení Dueyho. O hodinu později se u garáže objevil i Duey, pevně spoutaný a s megafonem. 294

„Bobe!“ zakřičel. „Tady Randy! Pojď ven, prosím tě! Potřebujeme tě, Bobe, pro budoucí boj. Hnutí tě potřebuje!“ Mathews vykoukl zpoza okna, aby Dueyho viděl. „Bobe, když jsem vyšel z domu, měl jsem Uzi a pistoli. Běžel jsem přímo k nim a mohli mě lehce zabít,“ křičel Duey. „Zaručuji ti, že pokud vyjdeš, tak tě nezabijí.“ Mathews se přesto odmítl vzdát. „Takhle to nepůjde,“ řekl Colson. „Potřebujeme s tím chlapem obousměrnou konverzaci. Zeptejte se ho, jestli nás nechá dát mu polní telefon.“ Duey vyřídil dotaz a roleta se jednou zvedla a spustila. Jeden příslušník komanda pro osvobozování rukojmí vzal sadu s telefonem, na chvíli se zastavil na kraji lesa a pak uháněl k zadním dveřím. Nechal telefon u nich a běžel zpátky se schovat. O pár sekund později se pootevřely dveře, natáhla se z nich ruka, popadla telefon a dveře se zase s bouchnutím zavřely. Za pár minut mělo předsunuté velení Mathewse na lince. Jeho podmínky kapitulace byly jasné: „Chci vyčlenit části východního Washingtonu, Idaha a Montany jako árijskou domovinu, kde budou mí lidé moci svobodně žít tak, jak budou chtít,“ řekl. To nebyl zrovna slibný začátek vyjednávání. Mathewsova nálada během dne kolísala od racionální po sebevražednou. Když kolem večeře nastala tma, byly zapnuty reflektory, které zalily dům strašidelným mléčným svitem. Mathews řekl Merkimu, že má na zbraních puškohledy s nočním viděním, přes které dokáže přečíst štítky se jmény členů zásahových jednotek. „Hej, Noahu,“ řekl Mathews Merkimu, „vzadu u stromu vidím agenta Fiddlera.“ Steve Fiddler byl okamžitě vyrozuměn, ať si najde bezpečnější pozici. Taktici na velitelském ústředí diskutovali, zda kontaktovat Debbie Mathewsovou v Metaline Falls a zjistit, zda by přijela a promluvila si s Bobem. Nakonec se rozhodli, že by Debbie mohla využít příležitost k povzbuzení manžela, aby se stal dalším pravicovým mučedníkem. Veškerá naděje, že by Merki mohl Mathewse přemluvit vyjít z domu, zhasly kolem 20. hodiny, kdy se Mathewsův postoj změnil v naprosto neústupný: „Ne, ne, prostě dělejte, co musíte.“ Mathews a Ian Stewart v domě probrali možnosti. Mathews se už rozhodl. Stewart váhal, protože věřil, že ho FBI zabije ať zůstane nebo odejde. Jak se však vlekl čas, kdy zvenčí slyšel nevlastního otce, Roberta Merkiho, rozhodl se risknout to a vzdát se. Krátce před 23. hodinou Mathews polním telefonem vytočil předsunuté velitelské stanoviště. „Mám tu muže, který chce vyjít ven,“ řekl. Pak zavěsil a dal Ianovi svůj poslední dopis. Ten ho strčil do hrubé tašky spolu se 40 000 dolary v hotovosti, o nichž si myslel, že si je nechá. S těžkým povzdechnutím otevřel dveře. Po pár nervózních okamžicích, kdy se agenti zajímali, co má v tašce, byl mladík rychle položen na zem a spoután. Ian však nespolupracoval a lhal, když tvrdil, že je s Mathewsem v domě ještě někdo další. Zásahové jednotky se připravovaly strávit noc v lese. Půl hodiny po Stewartově kapitulaci, když Manis a Colson seděli za garáží a srkali kávu, hluk generátorů 295

přehlušil ostrý zvuk výstřelu v domě, následovaný dlouhým, žalostným sténáním. Pak les opět ztichl. „Zabil se!“ vyskočil Colson. Po vyhodnocení situace na velitelství se došlo ke shodě, že je Mathews nejspíš mrtvý. To znamenalo, že agenti budou muset vejít do domu, ale Whitaker se rozhodl počkat na denní světlo čistě pro případ, že by to byl trik. Vlhká, studená noc utíkala pomalu. Colson s Manisem se trochu vyspali, zatímco ostatní hlídali. MANIS RÁNO PROŠEL plán útoku se svými kolegy ze zásahové jednotky Butte. Současně si ho pročítal i tým ze Seattlu. Právě na tyto jednotky padla povinnost zaútočit na dům. Seattle měl jít první a vyčistit spodní patro. Butte pak měl vtrhnout do druhého patra. Agenti dopoledne požádali o povolení střelit do domu slzný plyn a velitelé to schválili. Oknem prošla první salva plynu CS, dráždícího oči a vyvolávajícího nevolnost, a vytvořila v dětském pokoji obrovský mrak kouře. Od Mathewse to nevyvolalo žádnou odezvu. Manis počítal s tím, že pokud je ještě naživu, má s největší pravděpodobností plynovou masku. Do poledne naplnilo dům nechutnými výpary šest granátů a vevnitř se stále nic nepohnulo. Whitaker ve 14 hodin nařídil útočným týmům připravit se na vstup do domu. Osm mužů z týmu Seattle přiběhlo k domu a opřelo se o cedrovou stěnu. Vzali s sebou policistu Billa Flanderse ze šerifovy jednotky K-9, psovoda hrozivého německého ovčáka jménem Oman Vom Kaisertor. Zatímco vyrazili zpoza rohu k přední části domu a rozbíjeli sklo v posuvných dveřích, tým Butte se přesunul k boční straně domu. Manis, Buie a „Stumpy“ Fiddler zůstali venku. Gary Lincoln, Kelly Hemmert a Nelson Leavitt následovali tým Seattle do domu. Manis se ocitl u vytlučeného okna s připravenou útočnou puškou. Ovčák Oman dlouho nevydržel. Vyděšený zbytky slzného plynu běžel dlouhými kroky pryč oknem u Manise a Flanderse táhl za sebou. Manis psa slyšel štěkat, a když se ohlédl, viděl jeho hlavu u svého zadku. „Super,“ pomyslel si. „Nikdy neposílej německého ovčáka na neonacistu.“ Nacházeli se v nejkritičtějším bodu operace. Byli v domě a kdyby Mathews stále žil, byl by připravený reagovat. Mathews dlouho nečekal. Ve druhém patře slyšel rozbíjení skla. Opřel samopal, díval se na podlahu, představoval si rozvržení spodního patra a uvažoval, kde asi agenti právě jsou. Rozhodl se začít v jihozápadním rohu a střílet napříč. Bez váhání stiskl spoušť a pevně ji držel. Agenti instinktivně ucukli, když proud kulek začal bušit skrz strop nad nimi a křížem krážem se začal zavrtávat do zdí a podlahy. Několik agentů zamířilo nahoru a začali naslepo střílet do stropu, ale Mathews se už přemístil. 296

Manis byl ještě opřený o zeď a pes na něj vrčel. V tu chvíli nevěděl, čeho se bát víc, jestli psích zubů nebo Mathewsových projektilů. Podíval se oknem a spatřil Hemmerta opřeného o zeď o šest metrů dál. Agenti po spršce kulek nabírali dech. Lincoln se na druhé straně dětského pokoje vydal k Hemmertovi uvolnit prostor, protože tým Butte se připravoval dobýt schodiště. Mathews si dal zjevně pauzu jen na zasunutí nového zásobníku. Hemmert se odlepil od zdi. Přesně v tu chvíli prošla stropem druhá dávka olova a udělala díry tam, kde ještě před sekundou stál. Manis se díval, jak kulky děraví dům kousek od něj a odletují při tom kusy interiéru z cedrového dřeva. Rozhodnutí kde stát se změnilo v jistou variantu ruské rulety. „Beru psa zpátky do lesa,“ řekla Flanders rychle. „Běžte,“ odpověděl Manis. „Budeme vás krýt.“ Najednou agent ve stromech zakřičel: „Pozor, je v okně nad tebou!“ Manis sebou trhl, když Mathews znova naslepo pálil přes podlahu a kulky odlamovaly dřevo těsně nad jeho hlavou. Fiddler, Buie a Manis doběhli k zadnímu rohu budovy, skočili na mokrou zem a vzájemně do sebe strkali. Fiddler byl vytlačen na otevřený prostor a zoufale se drápal zpátky, než si ho Mathews všimne. Manis a Buie se vydali několik metrů od domu a schovali se za dva malé stromky. Mathews znovu spustil palbu a rozstřílel překližkový kryt na zadním okně. Agenti opětovali palbu, kdykoliv si mysleli, že ví, kde Mathews stojí. Intenzivní přestřelka pokračovala dalších 15 minut. Pokaždé, když nastala chvíle klidu, si Manis říkal: „Dostal to? Je konečně po všem?“ Pak začala střelba nanovo. Manis a Buie se stáhli ke garáži. Ani ne minutu poté dostal první tým rozkaz ustoupit. Vyběhli ven a utíkali se ukrýt. Mathews během jejich útěku pálil. Když se agenti v lese znovu přeskupili, vyměňovali si starostlivé pohledy. Byli jako asistentka kouzelníka, která vleze do bedny, jež je pak probodána deseti meči. Ačkoliv bylo z těsné blízkosti vypáleno sto nebo víc zásobníků, nikdo nebyl zraněn. Jak se však ukázalo, ani žádná z jejich kulek nezasáhla Mathewse. JAKMILE SE NA mýtinu druhý den akce snesla tma, Whitaker věděl, že už nemůže čekat. Rozhodl se pokusit Mathewse vynervovat stejnou taktikou, jakou použil na Merkiho, vrtulníkem. Brzy byl z dálky slyšet hluk bojového vrtulníku, letícího nad hladinou. Tento hlučný stroj přiletěl nad dům jako obří vážka s oslepujícím reflektorem a vznášel se nad ním. V paprsku světlometu bylo vidět, jak turbulence z listů vrtule nasává šindele ze střechy. Vrtulník sestoupil až na vzdálenost jednoho metru od střechy. Mathews začal pobíhat v horním patře a pálit po něm přes střechu ze samopalu. Pilot dostal rozkaz odletět. Zatímco se vrtulník zvedal, zásahová jednotka z Portlandu severně od domu vyslala do druhého patra salvu střel. Mathews odpověděl dávkou do lesa z automatu. Střelba trvala 15 sekund, než les zase ztichl, až na burácení odlétající helikoptéry. 297

Manis se v tahanici o lepší místo odplazil do mokřiny, lemované bahnitou příjezdovou cestou za domem. Než měl čas se zvednout, přímo do obličeje mu zazářil plamen z hlavně ve druhém poschodí. Manis střelbu okamžitě opětoval a poslal několik kulek přímo do okna. Byl si jistý, že Mathewse trefil. Jenže o sekundu později uslyšel, jak střílí na tým z Los Angeles na jižní straně. Pak padlo usnesení, že to takto nejspíš skončí remízou. Z velitelství přišel rozkaz hodit do dětského pokoje světlice M-79 Starburst. FBI věděl, že kromě osvětlení vnitřku domu ho nejspíš i zapálí. Věřili, že Mathews bude mít dost času dostat se mimo dům, než se oheň nekontrolovatelně rozhoří. Bude to Mathewsova volba. Ale tak či onak bezvýchodná situace skončí. Předsunutí agenti čekali, než přijede hasičský sbor. Manis se bál, že pokud se oheň vymkne kontrole, nejcennější důkaz v celém jeho případu se změní v popel. Kolem 18:30, když bylo hasičské auto připraveno, byly dovnitř již rozbitým oknem vypáleny tři světlice a následoval ohnivý výbuch. Opravdu, oheň vzplanul. Všichni zaujali pozice a sledovali, jak začínají praskat plameny ve spodním patře. Z druhého patra slyšeli sporadickou střelbu. Měli oči nalepené na východech z domu a čekali na jakoukoliv známku toho, že Mathews vychází ven. Munice v domě žárem explodovala jako popcorn a bránila hasičům se přiblížit. Neustále sílící oheň vyskočil z oken v prvním patře a začal olizovat stěny domu. Manis v mokřině o osm metrů dál cítil, jak mu žár spaluje obličej. Střelba brzy ustala. Žádná známka toho, že Mathews vychází, se neobjevila. Do 20 minut plameny zmohutněly, šlehaly 30 metrů vysoko a ozařovaly zatažené nebe děsivou oranžovou září, kterou viděli reportéři za zátarasy, lidé na ostrově i obyvatelé okolních ostrovů. Střecha se zhroutila, propadla se do prvního patra, ale plameny i tak dosahovaly nad vrcholky nejvyšších stromů. Mluvčí FBI pak reportéry informoval o tragickém konci obléhání a dodal, že oheň „nebyl založen záměrně“, ačkoliv jako výsledek kalkulovaného rizika byl založen vědomě. Do nedělního rána, asi kolem 8. hodiny trosky vychladly dostatečně na to, aby je agenti mohli začít prohledávat kvůli důkazům. Na jedné straně domu spočívala zčernalá vana opřená o bojler, která sem propadla z druhého patra. Vedle ní ohledávači našli nedokonale spálené pozůstatky lidského těla, které z ní patrně vypadly. Do hrudní dutiny byl zapuštěný roztavený kus zlata. Byl to Mathewsův medailón Bruders Schweigen. DENVER PARMENTER, SCHOVÁVAJÍCÍ se v motelu v malém pacifickém letovisku Seaside v Oregonu, si v neděli 9. prosince otevřel portlandský Oregonian a dočetl se, že Mathews je mrtvý, upálený zaživa na Whidbey Island. Odjel do Oregonu, aby byl blízko bojišti. O přestřelce po díkůvzdání se dozvěděl díky telefonátům Jimu Dyemu ze svého úkrytu v Durangu v Coloradu. Hned se vrátil do lyžařského areálu Vail a nechal poste restante v Seaside, aby ho Randall Rader 298

mohl zastihnout. Pak odjel do Boise vyzvednout si GMC 1949, který nechal v úschově a odjel do Seaside čekat na Raderův dopis. Jenže řetěz, který držel Mlčící bratrstvo pohromadě, se teď přetrhl. Parmenter byl zmatený. Mathewsovi v létě 1983 udával směr víc než kdokoliv jiný. Mathews miloval probírat taktiku s Parmenterem, chytrým studentem politických věd na vysoké škole. A když to léto chodili po Mathewsových pozemcích, Parmenter do Mathewsovy mysli pomáhal zasadit semínko Bruders Schweigen tím, že dával najevo ochotu postoupit do další úrovně konfliktu, jenž byl v jejich pravicových textech tak barvitě popisován. Teď se soustředil na to, aby ho nechytili. FBI měl z prohlídek ve Whidbey, Portlandu a Sandpointu náklaďáky dokumentů kódovaných tak, že bude snadné je prolomit. Nastartoval GMC a instinktivně zamířil do Spokane, ale jak se blížil k městu, uvědomil si, že už nemůže jít do svých starých putyk beze strachu z dopadení. Nemohl kontaktovat Janice v Cheney ani vidět svou dceru. Ztracený, sám a vystrašený odjel na důvěrně známé místo, Priest Lake. Valník se ploužil a supěl do kopce úzkou klikatou silnicí, vedoucí do opuštěného výcvikového tábora. Jak padal sníh, silnice se rychle stala neprůjezdnou. Auto se dosunulo na osamělou zastávku, projelo valem stromů na Big Meadows, ale nemohlo dál. Parmenter vystoupil, zapnul si bundu a prodral se po holeně vysokým sněhem k předku auta, kde se opřel o otlučenou chromovanou mřížku. Pomalu očima přejížděl krajinu, kde se mezi kopci na vzdáleném konci sněhem zasypané louky nacházel tábor. Jídelní stan se zhroutil pod tíhou sněhu. Jak se tak zamyšleně díval, na obočí a hustých černých vlasech mu začal přistávat sníh. Pocit sounáležitosti, který tu získal, pro něj znamenal tak moc. Kvůli tomuto fanatickému vztahu ztratil manželku a dítě. Léta se cítil jako vyděděnec kvůli zvláštním názorům, které zaujímal. Když však našel tyto muže, našel souhlas. Všichni si slíbili nehynoucí věrnost sobě navzájem i své věci. Tuto věrnost testovali během dlouhé zimy, jara a léta společnými odvážnými loupežemi. Paralyzovaly ho protichůdné myšlenky. Ačkoliv byl mladý, výřečný a vysokoškolsky vzdělaný, následoval Mathewse stejně ochotně jako všichni ostatní. Teď, rok po odchodu z práce a po ztrátě rodiny kvůli tomu, co si myslel, že bude vytoužený a skvělý boj, propadl pocitu naprostého zmaru a selhání. Sníh, snášející se zlehka jako potrhané kusy hedvábí, tlumil ostatní zvuky lesa. Jediný zvuk, který Parmenter slyšel, byl jeho vlastní dech, měnící se v mrazivém zimním vzduchu v páru.

299

Závěr: POTEČE KREV Mathewsova smrt byla jako vytržení z transu. Znamenala konec Mlčícího bratrstva jako životaschopné skupiny, ačkoliv se ho někteří snažili udržet. Většina jednoduše zmizela do utajení. Když „ZOG“ po Mathewsově smrti zmobilizoval ještě větší síly než před ní, brzy začalo být jasné, že „Mlčící bratrstvo“ nebylo ani mlčící, ani bratrstvo. Po událostech na Whidbey Island se americká veřejnost dozvěděla o Mlčícím bratrstvu, které úřady nazývaly „Řád“, a o souvislostech mezi různými zločiny, které gang spáchal. Zatčení a soudy, následující po Whidbey Island, byly mediálně dobře zdokumentované. Ministerstvo spravedlnosti, zastupované prokurátorem Gene Wilsonem v Seattlu, vypracovalo obsáhlou obžalobu čítající 67 jednotlivých zločinů. S obžalobou spolupracovala víc než polovina lidí, kteří Mathewse následovali nebo mu pomáhali, počínaje Billem Soderquistem. Ten jako jediný vyvázl nepotrestán z důvodu celkové imunity, a jako jediný spolupracující svědek u soudu trval na tom, že stále zastává všechny své rasistické a antisemitské názory. Seznam těch, kteří se přiklonili na stranu vlády, zahrnuje hlavní i méně významné hráče. Byli to: Denver Parmenter, Randall Rader, Robert Merki, Ken Loff, Thomas Martinez, James Dye, Dan Bauer, Jackie Lee Norton, Mark Jones a Charles Ostrout. Federální velká porota v Seattlu 12. dubna 1985 obžalovala 24 členů Mlčícího bratrstva z organizovaného vyděračství a zločinného spolčení. Než začal v září 1985 soud, 12 z nich se přiznalo. Deset bylo po 16 týdnů trvajícím soudu 30. prosince 1985 uznáno vinnými. Richard Scutari, který byl během soudu na svobodě a nacházel se na FBI seznamu deseti nejhledanějších lidí, se přiznal po dopadení v březnu 1986. Dvacátý čtvrtý obžalovaný byl David Tate, mladík s pistolí a Biblí. Ten se však v Seattlu nezodpovídal. Místo toho si odpykává doživotní trest bez možnosti podmínečného propuštění v Missouriské státní věznici za zastřelení státního policisty Jimmieho Linegara, který ho 15. dubna 1985 zastavil na opuštěné dálnici u Ridgedale v Missouri kvůli rutinní silniční kontrole. Během případu zemřel ještě jeden muž zákona. Clifton Browning, agent FBI z Grand Junction v Coloradu, byl pověřen sledováním Zillah Craigové. Během letu domů z Laramie 8. prosince 1984 jeho letadlo ve sněhové bouři asi 20 kilometrů jižně od Meekeru v Coloradu zmizelo z radaru. Bylo to zhruba v době, kdy se Mathews na Whidbey Island postavil k poslednímu odporu. Browningovo tělo bylo druhý den nalezeno v troskách. Jeho angažovanost v případu nebyla dodnes odhalena. Federální agenti v dubnu 1985 provedli rozsáhlý útok na tábor přežití CSA v Ozarks a zničili ho. Jim Ellison, vůdce CSA, byl usvědčen z organizovaného vyděračství a posléze se stal vládním svědkem. Soud v Seattlu byl největší z osmi soudů, které vzešly z tohoto případu. Navíc někteří z více než 75 zatčených lidí uzavřeli před soudcem dohodu o přiznání. Vláda 300

excelovala, přičemž až do listopadu 1987 v Denveru dosahovala usvědčení nebo přiznání viny v některých bodech obžaloby u všech podezřelých. První zproštění přišla, když federální porota hlasovala proti odsouzení Richarda Scutariho a Jean Craigové za porušení občanských práv Alana Berga. Bruce Pierce a David Lane byli toutéž porotou uznáni vinnými. Obvinění z vraždy v tomto bodě nebylo v Coloradu proti nikomu z nich vzneseno. Na jaře 1988 připravila federální porota ve Fort Smith v Arkansasu vládě její nejhorší porážku. Státní zástupci vsadili na rozsáhlou obžalobu z pobuřování proti deseti lidem včetně vůdců jako Richard Butler, Bob Miles a Klansman Louis Beam. Mezi obžalovanými byli i Pierce, Lane, Scutari, Ardie McBrearty a Andy Barnhill. Čtyři posledně jmenovaní byli obžalováni ze spolčení za účelem zabít federálního soudce a agenta FBI. Porota 13 ze 14 obžalovaných osvobodila – toho posledního, obchodníka se zbraněmi Roberta Smalleyho, už předtím osvobodil soudce pro nedostatek důkazů. Mathewsova smrt nakonec neznamenala jen konec jeho undergroundu; znamenala i konec jeho usilování o další „dítě mé krve“. Náhradní matka z Portlandu, oplodněná jeho spermatem, měla potrat. A když spermobanka zjistila, kdo byl její klient, vyřadila ho ze seznamu. MLČÍCÍ BRATRSTVO VYVOLALO velkou polemiku nejen mezi svými odpůrci, ale i mezi radikální pravicí. Gang byl obviňován, že hnutí svým kriminálním řáděním poškodil. Jiní je chválili, ale zároveň neomlouvali jejich násilí. Richard Butler řekl, že muži z Mlčícího bratrstva „se pro naše vnoučata stanou hrdiny jako John Paul Jones a Sam Adams“.∗ V létě 1985 bílé puberťačky křičely a mávaly šiku Klansmenů, pochodujících Raleighem v Severní Karolíně. Děvčata držela nad hlavami nápis „Milujeme Řád“. Nicméně to vypadalo, že Mathewsův cíl sjednotit radikální pravici ji především rozdělil. Bruce Pierce roku 1986 v rozhovoru pro Rocky Mountain News ve federální věznici Leavenworth řekl: Slyšel jsem vlastní lidi, různé lidi v hnutí říkat, že jsem ho poškodil. Slyšel jsem, co říkali, a dostal jsem pár dopisů, a říkají: „Co jste udělali, je, že jste nás poškodili a přitáhli jste na náš příliš pozornosti. Toho jste ve skutečnosti dosáhli.“ To mě nutí se bránit, ale vím, že se mnou bude spousta lidí souhlasit. Kritizovat člověka v bojové aréně je velmi snadné. Z retrospektivy je irelevantní, jestli jsem poškodil hnutí nebo ne, když zvážíte, že to je všechno v souladu s Boží vůlí.

∗

John Paul Jones (1747-1792), hrdina americké revoluční války. Samuel Adams (1722-1803), státník, politický filosof a jeden ze zakládajících otců Spojených států; pozn. překl.

301

Prohlášení jsme vydávali léta a myslím, že jsme všichni uznávali, že mluvením se nenaplní. Naši vlastní lidé v hnutí léta mluvili. A my bychom skutečně zdaleka nejvíc upřednostňovali udělat to na úrovni diskuse. Jenže takhle to udělat nešlo. Nemyslím, že jsme měli představu, že bychom mohli začít a skončit v roce 1984. Ale musíte začít a musíte se postavit. A pokud se stalo, že jsme tentokrát byli neúspěšní, nedá se říct, že někdo jiný jindy nebude mít úspěch. Naše činy byly založeny na našich názorech a naše názory byly, že na konci chceme separovaný stát. Nakonec se stalo zjevným, že krajní pravice po Mathewsovi je stejně roztříštěná jako před ním. Nezměnilo se to ani navzdory penězům, které pumpoval do hnutí v naději, že budou fungovat jako lepidlo – část z nich nebyla získána zpět. Co se změnilo, byl omezující a nepsaný zákon krajní pravice, že výcvik přežití, zásoby zbraní a kázání rasismu a protivládních prohlášení jsou čistě obranné. Skupina lidí, hluboce nespokojených s americkým způsobem života, zašla tak daleko, že vytvořila rasistický underground. Ten byl v jejich představách lépe organizovaný, než odpovídalo realitě pár dosažených úspěchů. Až na pár velmi vzácných výjimek to nebyli kriminálníci, ale poměrně obyčejní lidé. Nevyholovali si hlavy a nenosili černé kožené bundy. Prostě se objevili pod katalytickým Robertem Mathewsem z docela neurčitého vzorku zneklidněných lidí, kteří chtěli chránit svou izolovanou existenci před hrozícími změnami. Proto byla likvidace Mlčícího bratrstva útokem na hydru. Chronologie událostí ukazuje nejen přímé důsledky, ale další vývojové trendy přispívající k napjaté atmosféře rasových vztahů a hnutí přežití v Americe. V červenci 1986 byly na Árijském světovém kongresu za sedm dolarů prodávány medailónky vzdávající čest uvězněným členům Mlčícího bratrstva. Stálo na nich: „Kdybys padl, můj kamaráde, ze stínů vystoupí další kamarád, aby zaujal tvé místo.“ O dva měsíce tito kamarádi skutečně vystoupili. Objevil se gang, který si říkal Bruders Schweigen Strike Force II. Skládal se z pěti lidí s vazbami na Árijské národy. Uskutečnili řadu bombových útoků, včetně tří v září 1986 za jediný den v Coeur d’Alene, jejichž cílem bylo odlákat policii před plánovanou bankovní loupeží. Rovněž byli zapojeni do padělání. Američané v květnu 1986 zaplavili obchody se zbraněmi, aby legálně nakoupili poslední samopaly, než vstoupí v platnost zákon zakazující jejich výrobu pro veřejný prodej. Cena MAC-10 vyskočila na 1 195 dolarů. Žádosti o registraci zbraní od lidí dbalých zákona přicházely do Washingtonu po desetitisících. Před přijetím tohoto zákona úřad obvykle dostával méně než 100 žádostí denně. 31. srpna 1986 byl za Velkého draka frakce Ku Klux Klanu jménem Invisible Empire (Neviditelná říše) zvolen Yankee z Connecticutu. Začátkem prosince 1986 řekl šerif v Jefferson Parish v Louisianě svým zástupcům, aby zastavili vlnu kriminality 302

kontrolováním černochů, pohybujících se v bělošských čtvrtích. Představitelé Jefferson Parish tentýž měsíc ve snaze snížit kriminalitu postavili zátarasy na ulici vedoucí z New Orleansu na předměstí. Město je strhlo. Jeden z patriarchů hnutí Identity, plukovník William Potter Gale, jenž byl v 60. letech pod Wesleym Swiftem protějškem pastora Butlera, byl se sedmi dalšími 9. října 1986 v Las Vegas obžalován federální velkou porotou. Obžaloba tvrdila, že se spolčili za účelem posílání výhrůžek smrtí úředníkům finančního úřadu a soudci, který zasahoval do „Výboru států“, konstitucionalistického hnutí založeného na Galeho pozemku u Yosemite. Gale byl uznán vinným a odsouzen k jednomu roku vězení. Zemřel v březnu 1988 před nastoupením trestu. 15. prosince 1986 zatkli agenti FBI šest členů survivalistické skupiny Arizona Patriots. Důkazy ukázaly, že tito muži plánovali přepadnout obrněný vůz jedoucí z Laughlinu v Nevadě, kasína a provést bombový útok na ústředí finančního úřadu v Ogdenu v Utahu. Na videu napojeném na generátor ve svém primitivním táboře si pouštěli film Rudý úsvit o guerillovém odporu vůči komunistické invazi v Americe. Reportéři, pohybující se kolem ranče Patriotů u Kingmanu, našli plánky elektrárny a vnější rozvodny v Glen Canyon Dam na řece Colorado, potrubního systému v Davis Dam dál po řece a energetické soustavy a osvětlovacího systému v rozvodně Fort Thompson na řece Missouri v Jižní Dakotě. Pět dní poté parta pěti bílých mladíků s baseballovými pálkami a větvemi vyhnala tři černochy z pizzerie v Howard Beech v Queens s pokřikem „negři, vypadněte z naší čtvrti!“ Jednoho z černochů, Michaela Griffitha, srazilo a zabilo auto. Tři teenageři byli později uznáni vinnými z napadení a zabití. Dostali tresty od 5 do 30 let. Tento útok upoutal pozornost Ameriky na rasismus. Ten prožíval větší pandemii, než se obecně soudilo a nemusel být organizovaný, aby byl smrtící. Federální velká porota 8. ledna 1987 obžalovala pět členů Strany bílých patriotů Fraziera Glenna Millera ze spolčení za účelem získat vojenské zbraně z Fort Bragg. Dva byli usvědčeni, dva se přiznali a jeden, devatenáctiletý Anthony Wydra, byl osvobozen. Později dělal nějakou legální práci pro Bruce Pierce a řekl mu, že našel osvobozující důkaz. Než mu stačil říct, co to je, byl 7. ledna 1989 u Camp Lejeune v Severní Karolíně zastřelen v autě seržantem námořní pěchoty, sedícím na zadním sedadle. Vyšetřovatelé to označili za nešťastnou náhodu v opilosti. Zástupci věznice tvrdili, že Wydra ve skutečnosti pracoval na plánu pomoci Pierceovi a několika dalším uprchnout z Leavenworthu. Pierce, Scutari a Evans pak byli převezeni do nápravného zařízení Marion, nejtvrdší věznice ve státě. 24. ledna 1987 přišlo na pochod za občanská práva v kompletně bělošském okrese Forsyth v Georgii 20 000 lidí a protestovali proti incidentu, kdy 400 Klansmenů a jejich podporovatelů před týdnem házelo kamení. Představitelé okresu schválili vytvoření komise složené ze zástupců obou ras za účelem rozboru integrace. 7. února 1987 pochodovalo asi 100 Klansmenů v College Park v Georgii poté, co se představitelé města pokusili demonstraci zabránit. Klan protestoval proti vraždě patnáctiletého bílého hocha, který byl střelen do zad, když šel domů z kostela. Z vraždy byli 303

obviněni čtyři mladí černoši. Klan tvrdil, že takové zločiny nejsou skoro nikdy nazývány „rasistické“. Pět dní poté federální porota v Mobile v Alabamě hlasovala pro vyplacení odškodného 7 000 000 dolarů ze strany United Klans of America matce Michaela Donalda, devatenáctiletého černocha, jenž byl v březnu 1981 zbit, pořezán a pověšen Klansmeny. Náhodně si ho vybrali na ulici, protože byli rozčílení vraždou bílého policisty v Montgomery černým útočníkem. United Klans přepsaly na jeho matku Beulah Mae Donald budovu svého ústředí v Tuscaloose o ploše 650 čtverečních metrů. Donaldová zemřela 17. září 1988. Jejím advokátem byl Morris Dees, Mathewsův cíl hned po Alanu Bergovi. V březnu 1987 se dostal na pokraj zoufalství jeden farmář od Oxfordu v Ohiu, který bojoval s Federal Land Bank proti chystanému prodeji své farmy. Nikdo neposlouchal jeho tvrzení, že mu vláda zabavila pozemek pro nezaplacený hypotéční dluh nespravedlivě. Šel se svou věcí do místních médií, která ho ignorovala, protože už měla příběh o „bojujícím farmářovi“. Pak mu náhodou zatelefonovali z místního Ku Klux Klanu. Volající mu řekl, že četl o prodeji zabaveného majetku ve veřejné vyhlášce a zeptal se, zda může nabídnout nějakou pomoc. Když tento farmář jeden víkend v březnu umožnil Klanu uspořádat na své farmě shromáždění, dostala se mu velká mediální pozornost. „Byli jediná skupina, která se rozhodla pokusit se mi pomoci,“ řekl farmář v rozpacích. V tuhle chvíli se s nezákonným zabavením majetku snažím získat publicitu jakýmkoliv způsobem. Řekli, že potřebují někoho, kdo má kuráž postavit se a bojovat se systémem a nabídli mi veškerou svou pomoc. Nejsem člen Klanu a pochybuji, že někdy budu. Ale člověk nikdy neví.“ 24. dubna 1987 byla po stížnostech na rasismus naruby stažena z oběhu instruktážní příručka státu New York pro zvýhodňování menšin. Její autorkou byla černoška a psalo se v ní: „Všichni běloši v naší společnosti jsou rasisté. Dokonce i když je běloch zcela prost všech vědomých rasových předsudků, zůstává rasistou, protože přijímá výhody rozdělované bělošskou rasistickou společností prostřednictvím jejích institucí... Ve Spojených státech mohou být v současnosti rasisty jen běloši, protože běloši ovládají a řídí instituce, které vytváří a prosazují americké kulturní normy a hodnoty.“ Během let 1987 a 1988 byly slyšet stále četnější stížnosti na rasismus na amerických vysokých školách. Při jednom takovém incidentu v únoru 1988 zbilo pět bílých studentů univerzity v Massachusetts a jeden nestudent dva černochy, kteří přišli na večírek s běloškou. To vyvolalo šestidenní obsazení administrativní budovy studenty z řad menšin. 10. března 1988 byli zatčeni tři teenageři z Portlandu v Oregonu s obviněním z napadení a zastrašování poté, co zbili sedmadvacetiletého orientálce. Mladíci byli členy Aryan Youth Movement, vedeného synem Toma Metzgera, Johnem, jenž se zapojil do otevřené bitky mezi skinheady, černými hosty a publikem v televizní show Geralda Rivery. 304

Agenti tajné služby zatkli 13. května 1988 ve Washingtonu v Missouri muže a ženu na základě obvinění ze spolčení s cílem zabít Jesse Jacksona, prvního vážného černošského kandidáta na prezidenta. Třicetiletý muž v tajně nahrávaném rozhovoru řekl informátorovi, že je členem jak CSA tak „Řádu“. Ve skutečnosti nebyl členem ani jednoho. Jen se chlubil. V srpnu 1988 nutila skupina černochů v Chicagu výhradně černošské shromáždění vybrat po smrti Harolda Washingtona jediného kandidáta na starostu. Ačkoliv to někteří černí politici považovali za příliš rozvratnické, jeden prohlásil, že běloši drží spolu. „My jako černoši bychom měli myslet v první řadě na černochy. Politicky, ekonomicky, společensky, na ničem ve městě či na venkově nezáleží tak jako na rase.“ 13. listopadu 1988 byl během pouliční bitky v Portlandu v Oregonu ubit baseballovou pálkou sedmadvacetiletý etiopský student Mulugeta Seraw. K napadení, zastrašování a obtěžování se pak přiznali tři skinheadi, členové East Side White Pride. Po vraždě se v Portlandu výrazně zvýšil počet incidentů etnického zastrašování. Bývalý Velký drak Klanu David Duke vyhrál mimořádné volby do louisianské sněmovny a poté, co neuspěly snahy zbavit ho úřadu, 22. února 1989 složil přísahu. Jeho volební obvod není venkovský zapadákov; jedná se o předměstí New Orleansu. V roce 1990 kandidoval do amerického senátu. Anti-Defamation League vydala v lednu 1989 zprávu, která ukazovala, že antisemitské incidenty ve Spojených státech dosáhly roku 1988 pětiletého maxima. ADL prováděla průzkum od roku 1978. Nejhorší byl rok 1982, právě před vznikem Mlčícího bratrstva. ADL rovněž upozorňovala na značný vzestup počtu rasistických skinheadů, kterým byly připisovány vraždy příslušníků menšin v několika státech. Z Kalifornie se do Wyomingu přestěhoval Daniel Johnson, šéf League of Pace Amendment Advocates, aby mohl v březnu 1989 kandidovat do americké sněmovny po uvolnění křesla ministrem obrany Dickem Cheneym. Pace Amendment by většinu barevných vypověděl ze země. Tohoto bílého separatistu v jeho kampani podporovala skupina skinheadů, u nichž se později našla ilegální brokovnice s upilovanou hlavní. Johnson ve volbách prohrál. 23. srpna 1989 skupina převážně bílých mladíků v části Brooklynu jménem Bensonhurst, kteří slyšeli, že se do jejich rajónu chystají na rvačku nějací černoši, narazila na čtyři černé mladíky, kteří hledali nějaké ojeté auto na prodej. V následující hádce byl zastřelen Yusuf Hawkins, 16letý černoch. Sedm bělochů bylo obviněno z vraždy a jeden z napadení. Jeden člen útočící skupiny byl černoch. Soudce odvolacího soudu Robert Vance otevřel 16. prosince 1989 balíček, který mu přišel poštou domů do Mountain Brook v Alabamě, a byl zabit výbuchem bomby s hřebíky. Dva dny nato v Savannah v Georgii otevřel podobný balíček černošský městský zastupitel a právník Robert Robinson. Byl také zabit. Tentýž den byla doručena bomba odvolacímu soudu v Atlantě, na níž byl jako adresát uveden Vance, a byla zneškodněna. Čtvrtý den obdržela bombu ze stejného zdroje kancelář Národní asociace pro pokrok barevných lidí (NAACP) v Jacksonville na Floridě, a byla zneškodněna. Týden poté přišel do jedné televizní stanice v Atlantě dopis hlásící se 305

k zodpovědnosti za bomby. FBI potvrdil, že pochází od odesilatele bomb. Dopis vyhrožoval odplatou soudcům, právníkům a funkcionářům NAACP „kdykoliv černoch znásilní bělošku“. Psalo se v něm, že bomby jsou „odveta za krutosti spáchané na Julii Love“, sedmadvacetileté učitelce ve školce, která zmizela v červenci 1988. Její pozůstatky byly nalezeny o rok později v jedné čtvrti v centru Atlanty. Byla oloupena, znásilněna a ubita k smrti. Obžalováni byli dva černoši, z nichž se jeden přiznal. Julie Love vyrůstala v rodném městě soudce Vance. 21. ledna 1990 vydala ADL jedenáctý výroční přehled antisemitských incidentů ve Spojených státech. Ukazoval nejvyšší počet incidentů ze všech let, o 42 % vyšší než v roce 1986. Nejzávažnějším případem bylo ubodání přeživšího holocaust v Brooklynu, který protestoval proti malování svastik na své dveře. Kdyby Bob Mathews zůstal v Metaline Falls, aby vedl řádný život a staral se o rodinu, byl by bez práce. Závod Portland Lehigh Cement Company byl prodán jedné kanadské společnosti, ta ho v květnu 1990 definitivně zavřela a 65 lidí zůstalo na dlažbě. Pro mnohé z nich to byla práce, kterou dělali celý život. Kanadská společnost LaFarge plánovala do základů zbourat budovy i betonové věže a odstranit všechny stopy po podniku i jeho kdysi předním místě v ekonomice Pend Oreille Valley. DEBBIE MATHEWSOVÁ PŘINESLA tříletého Clintona do mokré trávy na dvorku. V uzavřené krabici nesla pod rukou zpopelněné pozůstatky svého manžela. Když Una Mathewsová viděla snachu a vnuka ze sousedního domu, vyšla ven a pomalu k nim došla. Dešťové kapky se v dlouhé trávě leskly jako diamanty a během cesty přes dvůr jim promočily boty. Minuli malou jabloň, kterou Bob zasadil krátce poté, co se sem přestěhovali. Strom s bílými květy byl dar od jednoho souseda při příležitosti přistěhování. Byl Den obětí války 1985, 24 týdnů po Whidbey Island, a na nebi byly ocelově šedé mraky. Opodál stála kasárna, kde ještě zůstalo nějaké vybavení, hlavně sbírka nacistických knih Billa Soderquista. Debbie zednickou lžící vyrýpla kousek drnu a pak u kmene jabloně vyhloubila čtvercovou díru. Opatrně vybrala hlínu kolem kořenů a nechala Clintona trochu kopat, dokud nebyla díra asi 30 centimetrů hluboká. Nakonec se vrátila do domu a zapnula magnetofonový přehrávač. Nechala otevřené dveře, aby ho slyšeli a vrátila se právě když dudy začaly hrát „Scotland the Brave“. Debbie poklekla na kolena, políbila malou krabici a položila ji do země. Když díru zahrabávala, Una Mathewsová hleděla na obzor. Za údolím se proti šedivé obloze tyčily hory Selkirk Mountains. Když se otočila, její pohled padl na holý hřeben Orlího nosu. Jakmile Debbie vrátila drn na původní místo, země vypadala, jako by nikdy nebyla porušená. „Jdu domů,“ řekla jí Una tiše a odešla. Una mnohem později odjela do města, čímž vyměnila mýtinu v Lead King Hills za prostorný byt na Grand View Street v domě vlastněném šerifem Tonym Bamontem, stále rodinným přítelem. Její syn Lee, rozhořčený proslulostí, kterou jeho bratr 306

přinesl Metaline Falls i své rodině, pořád v poklidu bydlel nahoře v ulici s manželkou, synem a dcerou. Debbie začala chodit na počítačové kursy v Selkirk High a Clintonovi koupila televizi a video. Una ho často hlídala. Metaline Falls milovala a rozhodla se tu zůstat. Ale měsíce a léta po roce 1984 byly těžké, když se snažila vyřešit hroznou rozpolcenost své situace, neuspořádané pocity lásky i nenávisti, které ji někdy ovládaly, když myslela na nejmladšího syna. Nakonec narazila na řádky, které jí pomohly vyjádřit, co se nachází v její duši. Byl to začátek Starosty casterbridgeského od Thomase Hardyho: „Měl to být vznešený člověk. Měl všechnu energii, která by stvořila nemalé tělo ze slavných elementů, pokud by byly moudře uspořádány.“ Její Robbie teď byl pohřbený nahoře v horách, kde od dětství snil, že bude mít místo pro celou svou rodinu. Její manžel Johnny však byl pohřben vedle Uniny matky a otce v rodinné hrobce darované zednáři v texaské Marfě. Una byla hrozně ráda, že se Johnny nedožil toho vidět, co Robbie udělal. Když umírala, řekla Leemu, ať ji pohřbí vedle Johnnyho na pláních západního Texasu, kde se v 50. letech se třemi malými chlapci a milujícím manželem Amerika zdála o moc jednodušší, budoucnost plná naděje a sny tvořily podstatu života.

307

Následky Andrew Virgil Barnhill. Byl zatčen 7. ledna 1985, když sledoval legální hru pokeru, které se s Richie Kempem věnovali v baru v montanském Kalispell. Soud měl v Seattlu a jeho rodiče seděli v soudní síni skoro celé čtyři měsíce na jeho podporu. Byl odsouzen ke 40 letům za organizované vyděračství, spolčení, přepadení obrněného vozu a transport kradených peněz. Roku 1987 byl v Arkansasu obžalován z pobuřování. Obhajoval se sám a byl uznán nevinným, když řekl porotě, že už byl odsouzen za svou účast v Mlčícím bratrstvu. „Prosím, neodsuzujte mě za tytéž loupeže znovu,“ řekl. Daniel R. Bauer. Zakládající člen Mlčícího bratrstva v Boise přiznal vinu ze spolupachatelství a přijímání kradených peněz. 6. ledna 1986 byl odsouzen k pěti rokům vězení. Byl propuštěn v únoru 1989 a vrátil se do oblasti Hayden Lake, kde znovu začal s uzavíráním obchodů. Louis Beam. Tento provokující řečník byl v roce 1987 hledán pro pobuřování a před zatčením v Mexiku se dostal na seznam 10 nejhledanějších osob. Roku 1988 ho však federální porota v Arkansasu osvobodila, načež vypochodoval před budovu federálního soudu ve Fort Smith a zasalutoval k památníku Konfederace. Roku 1989 zformoval skupinu zvanou New Right na podporu vytvoření čistě bělošského státu a pokračoval ve veřejných projevech jako jedna z nejpřednějších postav rasistického hnutí. Provozuje počítačově konzultační obchod v texaském Austinu a vydává čtvrtletník The Seditionist. Thomas Bentley. Zatčen 25. dubna 1985 během obklíčení pozemku CSA agenty FBI. Tento bývalý šéf akademie Árijských národů byl v Seattlu obžalován z organizovaného vyděračství. Hned v zahajovací den soudu přiznal vinu a byl odsouzen k sedmi a půl rokům vězení. V roce 1990 byl poslán do domu na půli cesty v Seattlu, aby se připravil na propuštění. Larry Broadbent. Zástupce šerifa v okrese Kootenai, který udělal kariéru sledováním členů Árijských národů, přišel o práci, když voliči roku 1988 zvolili nového šerifa. Zůstal v Coeur d’Alene a vrátil se k vyučování na North Idaho College. Jefferson Dwayne Butler. Muž, který přivedl Bruce Pierce k Identity, byl zatčen 22. dubna 1985 během obklíčení CSA a byl obžalován z držení výbušného zařízení. Strávil asi rok ve vězení a po propuštění odešel žít do Bentonu v Arkansasu. Richard G. Butler. Patriarcha Árijských národů byl v dubnu 1987 obžalován z pobuřování – vláda ho obviňovala, že spolčení Mlčícího bratrstva bylo zosnováno na Butlerově kongresu roku 1983. Na vazbě pociťoval bolest hrudníku a podstoupil operaci čtyřnásobného bypassu, po níž se zcela uzdravil. Porota ve Fort Smith ho shledala nevinným a Butler se vrátil do Hayden Lake pokračovat v kázání Identity. 308

V konkurenci Toma Metzgera se se smíšenými úspěchy snažil zorganizovat rasistické skinheady. Říkal, že chtěl, aby poslouchali Beethovena, ale hrál u nich jen Skrewdriver. Jeho každoroční červencové kongresy stále probíhají. Donald Clarke. Kamarád Robbieho Mathewse ze Synů svobody, který roku 1975 utekl mezi bílé žoldáky v Rhodesii a o čtyři roky později byl britskou rozvědkou vypátrán v jihoafrickém dole. Po vydání Spojeným státům na základě obvinění ze spolčení za účelem zabití agenta Charlese Middletona se Clarke rozhodl zajistit si svobodu výměnou za informace o arizonských pravicových extremistech, včetně Robbieho. Za to mu bylo umožněno USA navždy opustit. Clarke odešel do Evropy, kde měl roku 1981 zemřít při nehodě v Jeepu v Západním Německu. Marvin Cooley. Protestující proti daním z arizonské Mesy, jehož skupina ovlivnila Robbieho Mathewse a jako mladíka ho katapultovala do ještě extrémnějších skupin. V srpnu 1989 byl odsouzen k dvouletému trestu za nezaplacení daně z příjmu ve výši 100 000 dolarů, které vydělal přednáškami a prodejem brožur proti daním z příjmu. Šlo o jeho druhý trest. Jean Craigová. Stanula před soudem v Seattlu za organizované vyděračství a spiknutí a byla odsouzena ke 40 letům vězení. V dubnu 1987 byla v Denveru obžalována z porušení občanských práv Alana Berga. Po soudu ji porota v listopadu 1987 osvobodila. Co bylo zvláštní, porota v Seattlu shledala, že se na Bergově vraždě skutečně podílela. Zillah Craigová. Po dvou letech odolávání výslechům FBI se modlila za Boží pomoc. Když přišla na výslech FBI příště, netušila, jakou cestou ji Pán povede, dokud neotevřela ústa. Vyjevila jim všechna tajemství, o která ji Bob žádal, aby uchovávala. V Denveru svědčila proti své matce a svědčila i u soudu ve Fort Smith ve věci pobuřování. V současnosti vychovává tři děti, včetně dcery Boba Mathewse, a žije pod jiným jménem v jednom americkém městě střední velikosti. Elden „Bud“ Cutler. Šéf bezpečnosti Árijských národů, který se před soudem v Seattlu pokusil domluvit vraždu Thomase Martineze. Byl zatčen v srpnu 1985 v hotelu v Coeur d’Alene, když předal peníze za vraždu tajnému agentovi. 21. března 1986 byl odsouzen ke 12 rokům vězení. Morris Dees. Právník z Montgomery, obhajující občanská práva, v roce 1989 předváděl své umění v soudní síni na západním pobřeží. V naději, že s Tomem Metzgerem a jeho svitou rasistických skinheadů dosáhne toho, čeho dosáhl s United Klans, v prosinci 1989 podal v oregonském Portlandu žalobu, požadující od Metzgera, jeho syna Johna a několika dalších skinheadů odškodné za ubití etiopského studenta Mulugeta Serawy v roce 1988. Obžaloba tvrdila, že skinheadi byli organizováni Metzgerovými.

309

Randy Duey. Bývalý poštovní úředník, zatčený na Whidbey Island, nevypovídal a byl souzen v Seattlu za organizované vyděračství, spolčení, loupež a další body obžaloby. Byl odsouzen ke 100 rokům vězení. James Dye. Veterán námořní pěchoty byl zatčen 3. ledna 1985 ve Spokane. Pokusil se FBI dovést ke hrobu Waltera Westa, ale nedokázal ho najít. V Seattlu přiznal některé body obžaloby a byl odsouzen ke 20 rokům vězení.∗ „Edgar“. Kanadský rekrut Mlčícího bratrstva ani jeho kamarád Jim se na Whidbey Island nikdy nevrátili. Úřady věří, že své aktivity od té doby omezili na Kanadu. Roderick Elliott. Coloradský vydavatel, který zastavil vydávání svých zemědělských novin po kontroverzním vystoupení v rádiovém pořadu Alana Berga, byl v únoru 1985 obviněn pro krádež. Obžaloba ho vinila, že si vypůjčil peníze v celkové výši čtvrt milionu dolarů od farmářů a přátel, včetně Francise Farella, a nesplatil je. V květnu 1986 byl ve většině bodů shledán vinným a odsouzen k 8 rokům vězení. V lednu 1990 byl na předměstí Denveru podmínečně propuštěn a pokračoval v poskytování rad farmářům bojujícím proti zabavení pro nezaplacený hypotéční dluh. James Ellison. „Král Jakub z Ozarks“ abdikoval při obklíčení tábora CSA agenty FBI v dubnu 1985. Ve Fort Smith byl roku 1985 obžalován z organizovaného vyděračství a byl odsouzen ke 20 rokům vězení. Rovněž se přiznal k přečinům se zbraněmi. Po roce ve vězení souhlasil spolupracovat s FBI proti dalším pravicovým vůdcům výměnou za snížení trestu. Byl korunním svědkem procesu ve věci pobuřování v únoru 1988 ve Fort Smith, ale všech 14 obžalovaných bylo zproštěno. První z jeho dvou manželek se s ním později rozvedla. V roce 1991 se očekává jeho propuštění. Randy Evans. Klansman z Rosamondu v Kalifornii byl zatčen 25. dubna 1985 při obklíčení CSA, kde se skrýval. Nevypovídal a soudem v Seattlu byl odsouzen ke 14 letům vězení. „Kristus je král, pánové,“ řekl reportérům u soudu. Dan Gayman. Kněz Identity ze Schell City v Missouri u soudu ve Fort Smith ve věci pobuřování svědčil pro vládu a odevzdal 10 000 dolarů, které mu dal Richard Scutari po loupeži v Ukiah. Rovněž odevzdal 5 000 dolarů, které mu poslal Mathews přes kontaktní osobu v Denveru. Stále vede svůj kostel. Mark Frank Jones. Byl zatčen 10. ledna 1985 v Northportu v Alabamě, kam odjel po návratu z Whidbey Island. Spolupracoval s vládou a svědčil před soudy v Salt Lake City a Seattlu. Tento muž, Mlčícím bratrstvem vedený pod krycím jménem „Goober Smoocher“, dostal novou identitu a byl přestěhován.

∗

Institut přiznání viny v některých bodech obžaloby spočívá na dohodě se státním zástupcem, kdy se obžalovaný přizná k některým žalobním bodům a ostatní body obžaloby jsou staženy; pozn. překl.

310

Richard Kemp. Zatčen 7. ledna 1985 u pokeru s Andym Barnhillem. Tato bývalá středoškolská basketbalová hvězda stanula před soudem v Seattlu a byla odsouzena k 60 letům vězení za organizované vyděračství, spolčení a přepadení obrněného vozu. Než vynesl rozsudek, okresní soudce Walter McGovern poznamenal, že nedávno projížděl Kempovým rodným městem Salinas v Kalifornii při cestě na dovolenou. Když se rozhlédl, představil si tam tohoto mladíka. „Pomyslel jsem si: jak hrozná škoda.“ Kathy Kilttyová. Kamarádka Zillah Craigové narušila Árijský světový kongres v roce 1983, když popadla obřadní meč a snažila se uříznout si hlavu. Přítomní pozorovatelé si mysleli, že je posedlá. Přemohli ji a odvezli do nemocnice v Coeur d’Alene. Ukázalo se, že má Wilsonovu chorobu a trpí záchvaty.∗ Matka ji odvezla domů do Wisconsinu, kde se nakonec uzdravila. David Lane ji pokládal za svědka, který mu dosvědčí alibi na den, kdy byl s Tomem Martinezem v Philadelphii. Lane řekl, že byl v dálkovém autobusu a jel ji navštívit. Jenže o tom už vypovídat nemohla, protože ji srazil a zabil náklaďák, když jela na kole po silnici ve Wisconsinu. Eugene Kinerk. Jeden ze tří mladých stoupenců Árijských národů, kteří vyloupili banku v Pacific Beach ve Washingtonu, se přiznal. 23. února 1985 po návratu z výslechu před federální velkou porotou v Seattlu spáchal ve vězení Ada County Jail v Boise sebevraždu. V posledním dopise napsal: „Pomohl jsem ublížit těm, kdo zabíjeli.“ Ronald Allen King. Brinkův vedoucí v San Franciscu, který pomáhal Mlčícímu bratrstvu po loupeži v Ukiah, byl obžalován v Seattlu a přiznal vinu ještě před stanovením data soudu. Byl odsouzen k 5 rokům vězení. David Lane. Byl dopaden v březnu 1985 ve Winston-Salemu poté, co ho Ken Loff pomohl FBI vystopovat podle telefonu. U soudu v Seattlu byl odsouzen ke 40 rokům za organizované vyděračství a spolčení. V listopadu 1987 byl federálním soudem v Denveru obžalován z porušení občanských práv Alana Berga, způsobeného jeho vraždou. Soudce mu dal dalších 150 let vězení bez možnosti podmínečného propuštění dřív než po odpykání 50 let. Lane při svém prvním odsouzení v Seattlu řekl okresnímu soudci Walteru McGovernovi: „Dal jsem všechno, co mám, abych zajistil existenci budoucích generací bílých dětí. Pokud bude konečné vítězství vaše, pak se Bůh smiluj nad poslední generací bílých dětí.“ Kenneth Loff. Když se FBI 30. ledna vrátil na jeho farmu a začal kopat pod králíkárnou, došlo mu, že potřebuje právníka. Sehnal jednoho, který vyjednal dohodu, podle níž dostane o pět let nižší trest za každého podezřelého, kterého udá. Byl zodpovědný za dopadení Randalla Radera a Davida Lanea. Loff přiznal vinu ze spolčení a dostal pět let. Po propuštění opustil Severozápad a vrátil se do New Yorku.

∗

Wilsonova choroba je dědičné metabolické onemocnění projevující se postižením jater a centrálního nervového systému. V pokročilých stádiích je nemoc doprovázena psychiatrickými příznaky včetně změny chování, depresí a psychóz; pozn. překl.

311

Wayne Manis. Po práci na případu Bruders Schweigen Strike Force II požádal FBI, aby ho ze záležitostí Árijských národů stáhl. Od té doby se mohl věnovat své zálibě lovu velké zvěře a v dubnu 1990 u Nome na Aljašce ulovil dva a půl metru velkého grizzlyho. Thomas Martinez. Šest dní po Whidbey Island stanul před federálním soudem ve Philadelphii kvůli obžalobě z padělání. Byl odsouzen ke třem letům podmíněně. Po svědectví u soudu v Seattlu mu FBI schválil vyplacení 25 000 dolarů ze jeho služby. Ve spolupráci s Anti-Defamation League pak dělal přednášky mládeži proti rasismu. Ardie McBrearty. Byl zatčen 3. dubna 1985 doma v Gentry v Arkansasu. Byl to jediný obžalovaný, který svědčil u soudu v Seattlu. Tvrdil, že není žádný rasista a že byl sveden na nesprávnou cestu Mathewsem, což některé spoluobžalované tak rozčílilo, že obžalobě dodávali informace pro křížový výslech. Za organizované vyděračství a spolčení byl odsouzen ke 40 rokům vězení. Ve Fort Smith, kde se obhajoval sám, byl obžalován pro pobuřování, ale spolu s ostatními dosáhl zproštění. V závěrečné řeči řekl porotě, že vláda až příliš ochotně vytváří spolčení tam, kde nutně neexistují: „Když Little Bo Peep∗ nemůže najít své ovečky, vláda řekne: Já vím, kde jsou, podívejme se do jejího mrazáku!“ Robert Merki. V Seattlu přiznal vinu v některých bodech obžaloby a poté, co svědčil proti ostatním, byl odsouzen ke 30 rokům vězení – z nichž 10 bylo za starý případ padělání, ještě než poznal Mathewse. Poté řekl úřadům, že zná identitu lidí, jimž bezprostředně hrozí zavraždění a sdělí ji výměnou za nižší trest. Žalobci s ním odmítli jednat. Sharon Merkiová. Na základě dohody o přiznání viny v některých bodech obžaloby dostala trest 25 let vězení, pět z nich za spoluúčast na padělání v roce 1982. Tom Metzger. Mnoha rasisty byl považován za hlavního organizátora rasistických skinheadů v zemi. Roku 1989 byl žalován Morrisem Deesem v oregonském Portlandu kvůli zavraždění Mulugeta Serawy skinheady spojenými s Metzgerovou skupinou. Metzger se koncem 80. let stal vůdčí rasistickou postavou, a to díky White Aryan Resistance a Aryan Youth Movement, vedeným jeho synem Johnem. Robert Miles. Rasistický vůdce z Michiganu byl obžalován ve Fort Smith pro pobuřování. Najal si židovského advokáta z Detroitu, jenž se stal neoficiálním vůdcem čtrnácti obhájců a dosáhl zproštění. Miles se vrátil na svou farmu v Cohoctah, ale jak se zhoršovalo zdraví jeho manželky, v roce 1989 přestal vydávat bulletin From the Mountain.

∗

„Little Bo Peep se ztratily ovečky“ je populární anglosaská dětská říkanka; pozn. překl.

312

Frazier Glenn Miller. Poté, co bylo tomuto vůdci Klanu ze Severní Karolíny občanskoprávním rozsudkem, získaným Deesem, zakázáno polovojenské organizování, byl předvolán pro pohrdání soudem. Pak přešel do undergroundu a vydal své vyhlášení války ZOG. Byl dopaden v květnu 1987 a přiznal se k zasílání výhrůžek poštou. Svědčil proti obžalovaným ve Fort Smith a vrátil zbytek kradených peněz, které mu dal Mathews. Byl odsouzen na pět let. Plukovník Gordon „Jack“ Mohr. Tento kazatel Identity, stále pracující mimo svou základnu v Bay St. Louis v Mississippi, zůstává jedním z nejpopulárnějších řečníků a osobností v hnutí. William A. Nash. Byl zatčen doma v Philadelphii a přiznal vinu v seattleské obžalobě z menší role v organizovaném vyděračství. Soudce ve Spokane ho po šesti měsících ve vězení propustil na zkušební dobu pět let. Michael Stanley Norris. Klansman z Alabamy, jenž byl zproštěn v případu „Bayou of Pigs“ v roce 1981, byl 10. ledna 1985 zatčen spolu s Markem Jonesem v Northportu v Alabamě a byl obžalován z ukrývání uprchlíka Richarda Scutariho během jejich útěku z Whidbey Island. Jones, Robert Merki a Klansman Bill Riccio proti němu svědčili u soudu v Salt Lake City. Po propuštění z federální věznice se vrátil do Tuscaloosy v Alabamě, kde provozoval obchod s potravinami. Jackie Lee Norton. Výcvikový asistent Randalla Radera byl zatčen v březnu 1985 ve West Plains v Missouri poté, co Rader začal spolupracovat s FBI. Byl jmenován v obžalobě v Seattlu, přiznal vinu ve vedlejší roli a po šesti měsících vězení byl propuštěn na zkušební dobu pěti let. Vrátil se domů do Missouri. Charles E. Ostrout. Byl zatčen v únoru 1985 ve svém domě v malém kalifornském Lookout. Tento bývalý Brinkův manažer, který pro Mathewse prozkoumal silnici u Ukiah, byl samostatně obžalován z organizovaného vyděračství v San Franciscu, bez ohledu na obžalované v Seattlu. Svědčil proti ostatním a byl odsouzen k pěti letům vězení. Denver Parmenter. Byl zatčen v Seaside v Oregonu deset dní po Whidbey Island. Tento člen úzkého kruhu se stal korunním svědkem proti ostatním u soudu v Seattlu. Jeho svědectví trvalo týden. Byl odsouzen ke 20 letům vězení. Později svědčil v Denveru a Fort Smith. Obžaloba mu za jeho svědectví snížila trest na 10 let, což bylo největší snížení trestu ze všech obžalovaných. Očekává se, že bude pod novou identitou propuštěn někdy kolem roku 1990. Pete Peters. Pastor Identity, provozující kostel v Coloradu, kde se Mathews a Lane potkali s Merkiovými, Craigovými a spol., se stal nadějnou silou v hnutí. V celém spektru Identity je umisťován na umírněný konec a svými projevy, kázáními v rádiu a biblickými tábory rozšířil svůj vliv po celé zemi. Jeho manželka Cheri 313

natočila video o Mlčícím bratrstvu a soudu ve Fort Smith. Oba pak přímo ve svém okrese bojují proti obscénnostem, pornografii a homosexualitě. Bruce Carroll Pierce. Byl dopaden 26. března 1985 u poštovní schránky v Rossville v Georgii. Úřady ho označily za Mathewsova nástupce. Od svých lidí odešel už dřív poté, co měl Tom Bentley vizi, že je zrádce. V Seattlu se stal hlavním obžalovaným a byl odsouzen ke 100 rokům vězení. V listopadu 1987 byl v Denveru odsouzen z porušení občanských práv Alana Berga, způsobeného jeho vraždou, a dostal trest dalších 150 let. S připočtením předchozího rozsudku za padělání to celkem dělalo 252 let. O slitování soudce nežádal: „Nehodlám plýtvat svým ani vaším časem,“ řekl soudci Walteru McGovernovi v Seattlu. „Omlouvám se za bolest a žal, které jsem způsobil své drahé manželce a rodině. Ať se stane cokoliv, chtěl bych vzdát čest mé rodině a svým lidem, a poděkovat Bohu.“ Byl obžalován i ve Fort Smith z pobuřování, ale byl osvobozen. Jeho syn Jeremy se vrátil do Kentucky bydlet s matkou. Julie se s ním rozvedla a přestěhovala se do oblasti Spokane, kde má v péči Kristi. Gregory Pierce. Brucův bratr, který se s ním v roce 1979 přestěhoval do Montany a cestoval s ním, když se Bruce koncem roku 1984 stal uprchlíkem. Byl zatčen 22. února 1985 v Belenu v Novém Mexiku, když si šli s Brucem vyzvednout auto, které nechali na odstavném parkovišti. Bruce těsně unikl. Greg byl obžalován ze spolupachatelství po loupeži v Ukiah, ale obžaloba byla později stažena. William Pierce. Autor Turnerových deníků po Whidbey Island řekl, že nevěří, že je Amerika zralá na tento typ revoluce a vyjádřil lítost, že se jeho stoupenec Mathews vydal touto cestou. Pierce místo toho vedl Národní Alianci v rámci systému. Aliance skoupila dostatečný počet akcií AT&T a prosadila postupné zastavení programu zvýhodňování menšin v této korporaci ještě před valnou hromadou akcionářů v dubnu 1988 v Denveru. Víc než 91 % držitelů akcií v oběhu hlasovalo proti, což nebylo žádné překvapení. Šok spočíval v tom, že navzdory veřejným protestům proti jejímu napojení na Mlčící bratrstvo a ve městě, kde byl zavražděn Alan Berg, Národní Aliance ovlivnila skoro 9 % držitelů akcií AT&T v oběhu. Národní Aliance ještě ten rok poslala náborové letáky majitelům domů v Yonkers ve státě New York, kde se městští radní vzpírali soudnímu příkazu postavit subvencované bytové domy pro nízkopříjmové skupiny obyvatel. Randall Rader. Byl zatčen na letišti ve Spokane poté, co FBI dostal tip od Kena Loffa. Rader se brzy stal klíčovým svědkem nejen proti Mlčícímu bratrstvu, ale rovněž proti bývalým kamarádům z CSA, včetně Jamese Ellisona. Byl přímo zodpovědný za nejméně šest zatčení a nepřímo až za tucet dalších. Byl zařazen do federálního programu na ochranu svědků a 23. ledna 1986 mu federální soudce ve Spokane udělil podmínečné odsouzení se šestiletou zkušební dobou. Taková shovívavost k člověku, jenž byl klíčovým členem skupiny, pobouřila vyšetřovatele i žalobce, kteří na případu pracovali. Otevřel si drobné podnikání a je soběstačný. 314

William Riccio. Klansmen, který odolal Mathewsově snaze ho rekrutovat, byl v lednu 1989 odsouzen ke dvěma rokům vězení za maření spravedlnosti kvůli útoku skupiny členů KKK na černošské protestující v květnu 1979 v Decatur v Alabamě. „Myslím, že jsem byl dlouho hlupák,“ řekl soudci. „Pokud mi dá soud možnost dokázat, že jsem se změnil, nezklamu ho.“ Odseděl si rok a byl propuštěn. Denis Schlueter. Muž z Fort Collins v Coloradu, který souhlasil, že povede informační centrum Mlčícího bratrstva, po odpykání dvacetidenního vězeňského trestu nedokázal skupinu najít. Razie v Yarbroughově domě skupinu rozptýlila, a tak Schlueter prostě odjel domů. Frank Scutari. Richardův starší bratr, školní poradce a podnikatel ve Stuartu na Floridě, koncem roku 1984 souhlasil, že bude provozovat informační centrum v kanceláři ve Vero Beach. 25. února 1985 u něj doma provedlo minikomando agentů FBI a policistů razii. Později byl odsouzen ke třem letům vězení za spoluúčast po spáchání zločinu. Richard Scutari. Byl z Mlčícího bratrstva dopaden jako poslední. Zatímco byli jeho kamarádi souzeni v Seattlu, začal chodit na obchodní školu v Tulse a stal se opravářem brzd. Jeho manželka se v lednu 1986 vzdala na Floridě a Richard byl tři měsíce poté dopaden v Texasu. V Seattlu se přiznal ke všemu kromě vraždy Berga a dostal 40 let za organizované vyděračství a spolčení a 20 let za loupež v Ukiah. V Denveru byl zproštěn obžaloby z porušení občanských práv Alana Berga a zproštěn byl rovněž u soudu ve Fort Smith pro pobuřování, kde se obhajoval sám. Michele se s ním rozvedla a ve Fort Smith proti němu svědčila – soudce později rozhodl, že to je nepřípustné. Když Scutari manželku podrobil křížovému výslechu, jeho poslední otázka byla těžká pro oba: „Poslední otázka, můžeš mi, prosím, odpustit bolest, kterou jsem ti způsobil a říct dcerce, že mi chybí?“ Michele odpověděla: „Nevím, jestli chci, aby věděla, že jsem tě vůbec znala.“ Na Árijský kongres v roce 1986 poslal otevřený dopis, v němž volal po tom, aby se ostatní pravicoví extremisté „poučili z našich chyb a uspěli tam, kde jsme my selhali. Bruders Schweigen vám ukázalo cestu“. FBI uvažoval, jak jiné mohlo Mlčící bratrstvo být, kdyby Scutari býval patřil mezi devítku zakládajících členů. Frank Lee Silva. Byl zatčen v táboře v severozápadním Arkansasu těsně před obklíčením CSA a stanul před soudem v Seattlu, kde sledovaly proces z místa pro diváky jeho žena a dcera. Byl odsouzen ke 40 rokům vězení za organizované vyděračství a spolčení. Robert Smalley. Obchodník se zbraněmi z Fort Smith byl odsouzen za falšování záznamů o zbraních, které dodal Randallu Raderovi. Byl odsouzen k pěti letům a brzy propuštěn. Pak byl obžalován ve Fort Smith v případu pobuřování. Tvrdil, že již byl za tytéž trestné činy odsouzen a potrestán. Jeho případ se nikdy nedostal před porotu. Když vláda předala jeho případ soudu, okresní soudce Morris Arnold rozhodl, že musí být osvobozen. 315

Richard Snell. Bývalý stoupenec Jima Ellisona byl v roce 1987 obžalován z pobuřování a spolčení za účelem zabít federálního soudce a agenta FBI. Roku 1988 byl spolu s ostatními ve Fort Smith zproštěn a okamžitě se vrátil do oddělení pro odsouzené k smrti v arkansaské státní věznici, kde čekal na popravu za zabití majitele zastavárny v Texarkaně. Bill Soderquist. Tento živý mladý muž, který následoval Mathewse z Národní Aliance do Mlčícího bratrstva, vyšel roku 1985 ze soudní síně v Seattlu zcela bez trestu poté, co prokázal účast obžalovaných na různých zločinech a v křížovém výslechu prohlásil, že holocaust je podvod. Norm Stephenson. Po soudu v Seattlu ho FBI převezl do Arkansasu, kde pokračoval případ pobuřování a Stephenson pomohl dostat Jima Ellisona na stranu vlády. Nakonec skončil v úřadu FBI v arkansaském Harrisonu. Ian Stewart. Poslední člověk, který viděl Boba Mathewse v domě na Whidbey Island živého, byl odsouzen k šesti měsícům vězení s podmínečným odkladem na pět let. Suzanne Stewartová. FBI jí napíchl telefon v Boise 5. prosince 1984, tři dny před Mathewsovou smrtí. 18. ledna 1985 u ní provedl razii. Chvíli jí trvalo, než si všimla, že agenti vyjádřili morbidní smysl pro humor tím, že si vzali modré kšiltovky s našitými písmeny „ZOG“. Tato studentka státní univerzity v Boise se přiznala ke spolčení při přepadání obrněných vozů a 1. srpna 1985 byla odsouzena k 10 rokům vězení. Později byla propuštěna a údajně se vrátila ke studiu na lékařské škole. David Tate. Když ho chtěl 15. dubna 1985 jistý policista při běžné dopravní kontrole u Ridgedale v Missouri zatknout jako uprchlého, Tate na jeho auto začal pálit z automatické pistole MAC-10. Zabil policistu Jimmieho Linegara a zranil druhého, Allana Hinese. Pak zůstal v drsném Ozarks téměř šest dní, než byl bez boje zadržen v městském parku ve Forsyth v Missouri. Byl odsouzen na doživotí bez možnosti podmínečného propuštění v missouriské státní věznici. Bill ten Bensel. Veterán z FBI odešel do výslužby a v kalifornské Santa Rose založil vlastní vyšetřovací firmu. Bob Tucker. Po skončení případu Brinkrob zůstal u FBI, ale přešel ze San Rafaelu do Salt Lake City v Utahu. Jim Wallington. Čtyři dny po zatčení 22. dubna 1985 během obklíčení tábora CSA byl tento bývalý člen cestující skupiny Bruce Pierceho propuštěn na základě kauce v obvinění z nezákonného držení neregistrovaného samopalu. To bylo naposled, co ho úřady viděly. Na jaře 1990 byl stále na útěku. Allen Whitaker. Velící agent při obklíčení na Whidbey Island byl přemístěn z úřadu v Seattlu do Birminghamu v Alabamě. V prosinci 1989 řídil vyšetřování pří316

valu poštovních bomb, které zabily soudce Vance v Birminghamu a Roberta Robinsona v Savannah v Georgii. Gary Lee Yarbrough. Po zatčení v motelu Capri nevypovídal a v únoru 1985 byl v Boise odsouzen za napadení agenta FBI Mika Johnstona, když FBI projížděl kolem jeho domu. Přiznal se i k přečinům se zbraněmi a byl odsouzen k 25 rokům vězení. Odvolací soud mu pak snížil trest o 10 let. V procesu pro organizované vyděračství v Seattlu byl odsouzen k 60 rokům vězení. Soudce McGoverna požádal o jedinou laskavost, moci obejmout své děti. „To, co jsme dělali, nebylo kvůli rasové nenávisti,“ řekl mu. „Byla to láska k mé rase, mé zemi, mé víře a mé kultuře. Nebudu soud prosit o shovívavost, protože vím, že žádnou nedostanu.“ „Náš systém vychovává generaci, která zničí sama sebe. Poteče krev a to mě rmoutí.“ George Zaengle. Byl 3. dubna 1985 zatčen, v případu v Seattlu přiznal vinu a ve Spokane dostal pětiletou podmínku.

317

Bibliografie BEAM, LOUIS R. JR. Essays of a Klansman. AKIA Publications, Hayden Lake, Idaho, 1982. BEAM, LOUIS R. JR. Understanding the Struggle, or Why We Have to Kill the Bastards. Aryan Nations, Hayden Lake, Idaho, nedatováno. Betrayal: 100 Facts. CSA Enterprises, Pontiac, Mo., 1982. COATES, JAMES. Armed and Dangerous: The Rise of the Survivalist Right. Hill & Wang, New York, 1987. CORCORAN, JAMES. Bitter Harvest: Gordon Kahl and the Rise of the Posse Comitatus in the Heartland. Viking, New York, 1990. Extremism on the Right: A Handbook. Anti-Defamation League of B’Nai B’rith, New York, 1983. FINCH, PHILLIP. God, Guts, and Guns. Seaview/Putnam, New York, 1983. GIBBONS, FLOYD PHILLIPS. The Red Napoleon. Southern Illinois University Press, Carbondale, 1976 (reprint vydání z roku 1929 od J. Cape & H. Smith, New York). Hate Groups in America. Anti-Defamation League of B’nai B’rith, New York, 1982. JONES, J. HARRY JR. The Minutemen. Doubleday, Garden City, New York, 1968. LANE, DAVID. Life Law. Church of Jesus Christ Christian-Aryan Nations, Hayden Lake, Idaho, 1987. MACABA. The Road Back. The Noontide Press, Torrance, Calif., 1973. MACDONALD, ANDREW. The Turner Diaries. National Alliance, Arlington, Va., 1978. MARTIN, LEN. Why They Wanted to Get Gordon Kahl. Pro-American Press, Detroit Lakes, Minn., 1983. MILES, ROBERT. The Secret Army: Wenn Alle Bruder Schweigen. Followers of the Way, Fowlerville, Mich., 1985. MOHR, JACK. Know Your Enemies! Destiny Publishers, Merrimac, Mass. 1982. Prepare War. CSA Enterprises, Pontiac, Mo., 1981. SIMPSON, WILLIAM GAYLEY. Which Way Western Man? National Alliance, Arlington, Va., 1978. SINGULAR, STEPHEN. Talked to Death: The Life and Murder of Alan Berg. Beech Tree Books, New York, 1987. The Spotlight. Liberty Lobby Inc., Washington, D.C., různá vydání. They Don’t All Wear Sheets. Center for Democratic Renewal, Atlanta, 1987. The Thunderbolt. The Thunderbolt Inc., Marietta, Ga., různá vydání. Witchcraft and the Illuminati. Zarephath-Horeb, Pontiac, Mo., 1981. 318

Poděkování Když autoři zamýšleli prozkoumat dvojí život Roberta Jay Mathewse, o muži, který stvořil Mlčící bratrstvo, toho bylo známo jen málo. A ještě méně bylo pochopeno. Autoři byli díky ochotné pomoci mnoha lidí schopni zrekonstruovat rozjitřený Mathewsův život a co je ještě důležitější, roli, jakou hrál ve vzniku halasnější a militantnější radikální pravice. Autoři vyjadřují svou hlubokou vděčnost za tuto pomoc zdrojům uvnitř i vně Mlčícího bratrstva. Una Mathewsová laskavě popsala klíčové souvislosti v řetězci a vodítka pro vyplnění mezer v ranném životě jejího syna, navzdory všem potížím, které jí dělalo o tom mluvit. Autorům v nezměrné míře pomáhal Richard Robertson, redaktor Arizona Republic v Phoenixu. Jen na základě nejasných parametrů se mu dařilo nacházet cesty k významným epizodám Mathewsova života. Tento materiál autorům umožnil identifikovat a lokalizovat zdroje, jež Mathewse znaly o 14 až 20 let dřív, včetně agenta FBI Charlese Middletona, dr. Bruce Rogerse z Birchovy společnosti a televizního žurnalisty Teda Knighta. Neocenitelná pomoc na této knize vzešla ze samotného Mlčícího bratrstva. Autoři vedli obsáhlé rozhovory s Brucem Piercem, nyní ve federální věznici Marion v Illinois, a se Zillah Craigovou. Ostatní členové Mlčícího bratrstva přispěli do rozhovorů různým množstvím informací. Autoři jim děkují za jejich mimořádnou otevřenost. Velmi ochotně spolupracovali pravicoví vůdci Richard Butler a Robert Miles. Debbie Mathewsová autorům laskavě umožnila rozhovor a projít si „kasárna“ i její pozemek. Mnozí vyšetřovatelé a žalobci, kteří na případu pracovali, ho považovali za nejdůležitější v celé své kariéře. Autoři jim děkují, že se s nimi podělili o své vzpomínky a poskytli jim pomoc s výzkumem. Byli to především Wayne Manis z FBI a Gene Wilson ze státního zastupitelství v Seattlu; dále agenti FBI Reg Powell, Bob Tucker, Bill ten Bensel a Norm Stephenson; federální žalobci Peter Robinson a Bob Ward; místní policisté Andy Anderson (Sandpoint, Idaho), Tony Bamonte (okres Pend Oreille, Washington), Larry Broadbent (okres Kootenai, Idaho) a Dan Molloy, Tom Haney a John Wyckoff (Denver), jakož i denverský okresní prokurátor Norm Early a jeho zástupce Dave Heckenbach. Autoři dále oceňují pomoc poskytnutou třemi obhájci, Davidem Chappelem v Seattlu a Lee Foremanem a Mary Kaneovou v Denveru; i našimi kolegy, Johnem Accolou z Rocky Mountain News, Billem Morlinem ze Spokane Chronicle a Spokesman-Review, Jamesi Coatesovi z Chicago Tribune a Kitty Caparellové z Philadelphia Daily News. Julian Bach, literární agent autorů, jim během práce na knize poskytoval cenné rady. A redaktorka ve Free Press, Joyce Seltzerová, od začátku přesně chápala, co je v této smutné epizodě politického terorismu důležité. Dále děkujeme Jeffu Longovi za jeho náhled a J. P. McLaughlinové za její přátelskou editaci. Dík si zaslouží lidé, kteří se podělili s autory o své náhledy nebo reálnou účast na událostech popisovaných v knize, zatímco autoři je pokrývali jako zpravodajský 319

příběh. Takových lidí, kterým nelze poděkovat jednotlivě, byly stovky, od policejních detektivů přes majitele skladových prostor až po Klansmeny a ostatní pravicové aktivisty. Autoři netvrdí, že všechny dialogy v této knize představují skutečná slova pronesená v dané době, s výjimkou případů, kdy tato slova byla zaznamenána, jako například Mathewsův projev v Národní Alianci, vysílací program Alana Berga a rozhovor Davida Lanea v Owl Cafe. Přesnost a kontext zrekonstruovaných rozhovorů se zakládá na místopřísežných svědectvích u několika soudů a na jejich přiznání autorům ze strany citovaných osob. Kevin Flynn a Gary Gerhardt

320

OBRAZOVÁ PŘÍLOHA

Robert Jay „Robbie“ Mathews ve věku 3 let (uprostřed) s bratry Grantem (11 let) a Leem (7 let) na verandě jejich domu v texaské Marfě. Rodiče chtěli vychovat chlapce v tomto malém městě, avšak po neúspěších v podnikání se museli přestěhovat do Phoenixu. Tam se jedenáctiletý Robbie přidal ke Společnosti Johna Birche a zahájil svou celoživotní účast v radikální pravici. Foto poskytnuto Unou Mathewsovou

Po odsouzení za přečin, spočívající v protestu proti daním, se Mathews přestěhoval do státu Washington a koupil si zalesněné pozemky za Metaline Falls, kde žil v pojízdném domě ze dvou jednotek spojených k sobě delší stranou, a získal si pověst tvrdě pracujícího muže. Foto od Garyho Gerhardta 321

Mathews potkal některé z mužů, kteří později tvořili jádro Mlčícího bratrstva, během návštěv Církve Ježíše Krista křesťana – Árijských národů pastora Butlera, sídlící za Hayden Lake v Idahu. Foto od Kevina Flynna

Zde jsou zachyceni tři následovníci Richarda Butlera (zleva Denver Parmenter, Gary Yarbrough a Randy Duey), kteří se později přidali k Mathewsovi, jak stojí kolem pódia, zatímco Butler mluví ke shromáždění Árijských národů ve Spokane ve státě Washington, konanému v červnu 1983. Foto od Vince Musiho 322

Robert Mathews, naštvaně ukazující na demonstrantku, souhlasil, že pastorovi Butlerovi pomůže se zabezpečením jeho sjezdu ve Spokane. Odvážnou konfrontací antirasistické skupiny si Mathews získal pozornost a respekt pravicových sympatizantů. Foto od Johna Kaplana

Bruce Carroll Pierce (vlevo) s bratrem Gregem. Byl zasvěcen do rasistické teologie křesťanské Identity krátce po přestěhování do Montany. V Butlerově církvi se potkal s Robertem Mathewsem a vedl s ním debaty, jak dosáhnout cílů pravice. Foto poskytnuto Pierceovou rodinou 323

Gary Yarbrough se o areálu Árijských národů dozvěděl ve vězení. Po propuštění se i s manželkou a dětmi přestěhoval do Idaha a brzy se přidal k bezpečnostní jednotce Richarda Butlera. Na fotografii se ve vojenském oblečení spolu s Klansmanem z Denveru, Davidem Lanem, účastní hledání podezřelého nezvaného hosta. AP/Wide World Photos

„Kasárna“, název, který dal Mathews s přáteli dvoupatrové plechové boudě, byly místem, kde spolu s osmi muži v roce 1983 složili při ceremonii za svitu svíček přísahu pracovat mlčky, v podzemí a financovat radikálně pravicové hnutí. Foto od Kevina Flynna 324

V souladu se svou přísahou Mathews vyloupil banku v Seattlu a objevil se v domě Zillah Craigové s taškou obsahující 25 952 dolarů. Foto od Zillah Craigové

Mathews a Craigová krátce po navázání mileneckého vztahu. V lednu 1984 čekala své první dítě. Mathewsův gang mezitím v březnu a dubnu přepadal obrněná auta a rozrůstal se o nové členy. Foto od Zillah Craigové 325

Za účelem posílit svůj rasistický underground si Mlčící bratrstvo vybralo za první oběť atentátu Alana Berga, židovského moderátora rádiových talk show, který ve svém programu běžně kritizoval pravicové skupiny. Byl zabit na příjezdové cestě ke svému domu v červnu 1984. Foto od Lyn Alweisové, The Denver Post

Tucet členů Mlčícího bratrstva v červnu 1984 přepadl obrněný vůz Brink’s Company a ukradl 3,8 milionů dolarů. Mathews na místě činu ztratil pistoli a tak nechtěně navedl FBI na horkou stopu gangu. Foto od Ukiah Daily Journal 326

Mathewsův rekrut Robert Merki, federální uprchlík ve věci padělání, se stal tiskovým expertem Mlčícího bratrstva. Právě ve svém bungalovu v Boise ve státě Idaho vyráběl falešné desetidolarové bankovky. Zde byl rovněž přepočítán a rozdělen lup od Brinka. Foto od Kevina Flynna

Ráno poté, co se Robertu Mathewsovi a Zillah Craigové u ní doma v Laramie ve státě Wyoming narodila dcera Emerant, si Mathews všiml, že ho sleduje FBI a jen o vlásek unikl. Byl tak zahájen dvouměsíční federální hon, zaměřený na pacifický Severozápad. Foto poskytnuto Zillah Craigovou 327

Mathews, obklíčený 36 hodin zásahovými jednotkami FBI v ostrovním úkrytu na washingtonském Puget Sound, se bránil palbou ze samopalu. Poté úřady spálily celou budovu do základů i s Mathewsem. Foto FBI

Roku 1985 v areálu pastora Butlera Árijský světový kongres neproběhl kvůli federálnímu vyšetřování Mlčícího bratrstva, následovanému rozsáhlým obviněním z vydírání. V červenci 1986 však tato každoroční událost pokračovala a přilákala pravicové aktivisty z celých Spojených států, včetně vdovy po Mathewsovi se synem. Na fotografii během kongresu salutuje další generace hořícímu kříži. AP/Wide World Photos 328

Kevin Flynn, Gary Gerhardt – SILENT BROTHERHOOD Z anglického originálu Silent Brotherhood, vydaného jako první vydání nakladatelstvím Signet, USA, 1990, přeložilo nakladatelství Kontingent Press. Obálka a grafická úprava Kontingent Press. Sazba a litografie Kontingent Press. Vydalo nakladatelství Kontingent Press s.r.o. Jaromírova 146/59, Praha 2, 128 00 v roce 2009, jako svou 7. publikaci. Vydání první Vytiskla Těšínská tiskárna a.s., Český Těšín ISBN 978-80-254-5581-4