Ke kořenům pracovního práva

APLIKOVANÉ PRÁVO 2/2004

JAN KOTOUS

Ke kořenům pracovního práva

Charakteristickým rysem pracovního práva u nás byla po dlouhou dobu skutečnost, že netvořilo samostatné právní odvětví ani samostatný právní obor. Úprava pracovního poměru byla původně předmětem občanského práva, avšak v průběhu 19. a počátkem 20. století dochází postupně k prolomení zásady, že bližší úprava pracovního poměru je zcela věcí volné úmluvy smluvních stran. „Vývojová řada“ pracovněprávních předpisů, tak jak je zachovaly historické pramenné materiály, je dokladem poměrně složité cesty ke kodifikaci souboru norem upravujících pracovněprávní vztahy.

Období raného feudalismu a stavovské monarchie Těžiště ekonomického vývoje českého státu v období raného feudalismu spočívalo v rozvoji zemědělské výroby, založené na původních slovansko – avarských tradicích. Patrné tendence k lokální uzavřenosti, vyplývající z geografických podmínek, určujících politické hranice, byly narušovány systémem zemských stezek, často napojených na tradiční mezinárodní obchodní cesty. Pramenné materiály té doby dokladují rozčlenění obyvatelstva v závislosti na profesích, když hovoří např. o „aretores“ – oráčích, „debitores meliis“ – povinných odevzdávat měď, či o „vinitores“ – vinařích.1) Od 9. století, kdy český stát prochází procesem christianizace a kdy zaznamenáváme první skutečné právní normy, řídí se pracovní podmínky venkovského lidu a řemeslníků obyčejovým právem. Hnězdenská dekreta Břetislavova vyhlášená roku 1039 obsahují ustanovení, které lze považovat za první psanou pracovněprávní normu u nás. Jde o text bodu VI., zachování nedělního klidu, mající analogii ve známém Lex Alamanorum. V souladu s církevními zvyklostmi a příkazy ukládá, aby neděle a „festis celebribus“ – slavné svátky, byly volné (osvobozeny od práce).2) Vznik prvních středověkých měst během 1. pol.

1)

Turek Rud.: Čechy na úsvitě dějin, Orbis, Praha 1963, str. 129.

2)

Kosmova kronika česká, Svoboda, Praha 1972, str. 81–82.


43

13. století znamenal vytvoření řady pracovních příležitostí a tím také početné skupiny námezdně pracujících. Počátkem 14. století, kdy se začínají města od sebe lišit svým ekonomickým potenciálem, dochází k formování velkého počtu samostatných řemeslných oborů, opírajících se buď o speciální technické znalosti nebo zvýšenou poptávku po určitých výrobcích. Postupně tak vznikají zvláštní sdružení řemeslníků uvnitř měst – cechy, které je možné charakterizovat z dnešního pohledu jako veřejnoprávní korporace, vyznačující se účinným systémem živnostenské ochrany. Ten je zjevně vyjádřen v cechovních statutech, řádech nebo artikulích, vydávaných pro potřebu cechů panovníkem.3) Nejstarším dochovaným cechovním řádem jsou statuta pražských krejčích z roku 1318, která obsahují i první známou psanou cechovní pracovněprávní normu. Jedná se o zákaz tovaryšské námezdní práce u dvorských krejčích (Hofsneider), kteří jako lidé poddanští a nesvobodní nesměli zaměstnávat tovaryše.4) Ze 14. století dochovaná cechovní statuta již běžně upravují pracovněprávní otázky námezdních pracovníků – tovaryšů. Jde většinou o ustanovení, která pak nacházíme v cechovních předpisech prakticky až do 18. století. Předpisy upravují přijímání tovaryše mistrem, zákaz sdružování námezdních pracovníků, mzdové otázky nebo pracovní dobu, včetně určení přestávek na jídlo a oddech či dnů pracovního volna. Vedle cechovních řádů nacházíme stopy po pracovněprávních ustanoveních také v předpisech horního práva. Rozmach hornictví, související s objevením nových rudných ložisek a následným přistěhovalectvím, vedl k demonstraci zvláštního panování králova, kterým byl královský horní regál – „dominium speciale“, upravený původně zvykovým jihlavským horním právem. Václavem II. vydaný horní zákoník „Ius regale montanorum“, dílo pravděpodobně Gozzia Orvietského, je první obsáhlou recepcí římského práva na našem území. Zákoník, který se řídí systémem Justiniánových Institucí, obsahuje pracovněprávní normy ve své první knize. Nacházíme zde normy upravující vznik námezdního pracovního poměru, povinnosti a práva námezdních pracovníků, úpravu pracovní doby, bezpečnosti práce a otázky mzdové.5) První polovinu 15. století charakterizuje u nás husitská revoluce. Jejím ideovým základem byla aplikace učení oxfordského filosofa a teologa Johna Wycliffa na podmínky českých zemí náboženským a sociálním reformátorem Janem Husem. Program husitského Tábora, nazývaný „táborské chiliastické články“ znamenal změnu i pro dosavadní úpravy pracovněprávních vztahů. Vedle zániku poddanství a všech druhů námezdních poměrů dochází např. k omezení dnů pracovního volna (zánik církevních svátků nahrazujících v té době dovolenou). Platnost těchto ustanovení všech zůstala omezena pouze na samotný Tábor. Články byly nepřijatelné pro skupiny umírněných husitů, zvláště Pražanů, kde ve hnutí převládala řemeslnická složka. Revoluční akce sice i zde zabrzdily hospodářskou aktivitu řemesel a tím i cechů a jejich institucí, ale bylo to zpomalení dočasné a tak již roku 1427 staropražský „Liber collectarum“ zná 73 druhů zaměstnání, které vykonává 309

3)

Vaněček V.: Dějiny státu a práva v Československu, Orbis, Praha 1964, str. 42.

4)

Winter Z.: Dějiny řemesel a obchodu v Čechách ve XIV. a XV. století, Praha 1906, str. 187.

5)

Šusta J.: Dvě knihy českých dějin I., Praha 1917, str. 254.

44


osob. V tom samém roce se objevují vedle starých i zcela nové cechovní organizace, např. nožíři na Starém Městě.6) V 2. polovině 15. století překonala zemědělská a řemeslná výroba většinu negativních dopadů předchozího období. Vládou Jiřího z Poděbrad započalo hospodářské oživení země. Koncem 15. a počátkem 16. století se doménou námezdní práce vedle měst a hornictví stává i venkov, kde zejména vysoká rentabilita rybnikářství vyvolávala zájem šlechty na stavbě rybníků. Typickým rysem rybnikářství bylo používání námezdní pracovní síly pro stavební práce bez mimořádného nárůstu robotních povinností vlastních poddaných. Celé 16. století, které je v českých zemích dobou kodifikování feudálního práva, se vyznačuje neustálými pokusy o úpravu námezdních pracovních poměrů. Vedle zemských zřízení jsou vydávány v letech 1547 a 1549 za tím účelem zvláštní čelední řády, obsahující i určité mzdové sazebníky, v nichž se stanovily mzdy. Tyto předpisy se tak stávají vlastně první všeobecnou úpravou námezdních pracovních poměrů u nás. Zahrnují v sobě jednak formulované zásady staršího obyčejového práva a současně i předpisy, které jsou přínosem vlastní legislativy 16. století (tvoří skupinu policejně evidenčních předpisů). Námezdní pracovní poměry charakterizuje rozdílná délka trvání a rozdílné právní postavení námezdních pracovníků. Základním znakem pro odlišení dlouhodobého námezdního poměru od krátkodobého je pouto osobní závislosti mezi zaměstnavatelem a námezdním pracovníkem.7) Pokus Brikcího Kouřimského z Licka z roku 1523 o sjednocení městských řádů je dokladem, že na postavení námezdních pracovníků byly obecně aplikovány římskoprávní pojmy. Brikcí prakticky chápal zaměstnavatelovu živnost jako součást jeho domácnosti (familia), zcela ve smyslu výkladu tohoto pojmu jako souhrnu majetku a později též osob náležejících výhradně otci (pater familias). Proto také nazývá zaměstnavatele „čeledním otcem“. S podobnými názory se lze setkat i v díle nejslavnějšího českého kodifikátora 16. století mistra Pavla z Koldína. Když přiznal zaměstnavatelovi dědickou posloupnost po zemřelém čeledínovi, zřejmě vycházel ze zásady, že pod pojem „familia“ lze zahrnout veškerý majetek. „Pater familias“ jím volně disponoval jak „inter vivos“ tak i „mortis causa“. A konečně to, že pod pojem „familia“ zahrnuje římské právo také skupinu otroků patřících témuž pánu, ovlivnilo i českého humanistického učence 16. století Daniela Adama z Veleslavíma, který ve svém „Čeledním vůdci“ srovnává postavení čeledi s postavením antického otroka.8) Protože čelední řády vydávané v 16. století nerozlišovaly právně mezi služebníkem – poddaným a služebníkem – šlechticem, nemělo určení druhu práce (služby) v čelední smlouvě prakticky vliv na právní postavení námezdního pracovníka. Naopak diferencované právní postavení zaměstnavatele – vrchnosti a zaměstnavatele – poddaného je patrné např. z jejich disciplinární pravomoci.

6)

Janáček J.: Malé dějiny Prahy, Orbis, Praha 1967, str. 150.

Urfus V.: Právní postavení námezdních pracovníků u nás v 16. až 18. stol., PHS II., ČSAV, Praha 1956, str. 199.

7)

8) Urfus V.: cit.dílo, str. 228. Jireček J. a H. (ed.): Brikcí z Licka, Práva městská, str. 37, 195. Jireček H.(ed.): M. Viktorina Kornela ze Všehrd O právích země České knihy devatery, Praha 1874. D. A. z Veleslavína: Čelední vůdce, Praha 1843 (ed. J. Wotýpka), str. 78.


45

Feudální pán měl nad svou čeledí nejen obvyklou disciplinární pravomoc, ale kromě toho měl i hrdelní jurisdikci. Čelední řády přitom nerozlišují, zda jde „pána dědičného“, tj. dědičnou vrchnost, či o „pána přikázaného“ čili zaměstnavatele. Naproti tomu disciplinární pravomoc poddanského hospodáře byla velmi nízká a často byl trestán spolu s provinilou čeledí, protože svým jednáním nezabránil přestupku. Mezi základní povinnosti zaměstnavatele vůči námezdnímu pracovníkovi patřilo řádné placení mzdy. Čelední smlouva neurčovala délku pracovní doby. Platila tu zásada, že se pracovalo dle potřeby. Dovolenou nahrazovaly, jako ostatně po celý středověk, církevní svátky. Český stavovský odboj v letech 1546–1547, který skončil neúspěchem, ve svých důsledcích zlikvidoval politickou moc měst. Zvlášť citelně pocítila tuto skutečnost cechovní soustava, kterou král Ferdinand I. svým nařízením z roku 1547 zrušil. Cechy, které se domáhaly před rokem 1547 stále většího vlivu, však ani po tomto roce nezmizely. Snad k tomu přispěla skutečnost, že nařízení o jejich zrušení nebylo jasně formulováno a ve svých důsledcích nemělo požadovaný dopad. Tak např. v královských městech, kde byly v menšině, existovaly nějaký čas bez svých privilegií, částečně v bezprávním stavu. Ve městech poddanských, kde naopak měly většinu, opatření z roku 1547 zůstala prakticky bez účinku. Naopak od poloviny 16. století je patrné stále další upevňování jejich vlivu, směřující především k ochraně místního trhu. Cechovní řády z té doby věnují značnou pozornost úpravě námezdní práce, zejména pracovním smlouvám tovaryšským a učednickým. Podobu, kterou námezdní cechovní práce dostala v průběhu 16. století a která byla poplatná stagnaci řemeslné výroby, odstranily až reformy cechovní soustavy v 1. polovině 18. století.

Období pozdního feudalismu Po bělohorské porážce byly české země třicet let válčištěm. Velikost způsobených škod umožňují blíže poznat daňové katastry, známé jako berní ruly pro Čechy a lánské rejstříky pro Moravu. Nejhorší ztráty vznikly však úbytkem obyvatelstva, ať již způsobeném přímo válečnými útrapami, vystěhovalectvím či epidemiemi. Svými populačními důsledky dokončila třicetiletá válka proces přesunu půdy rustikální na půdu dominikální. Velmi se zhoršilo postavení měst. Počátek tohoto stavu lze spatřovat již v Obnoveném zřízení zemském z roku 1627, kdy byl ponechán čtvrtému stavu dohromady jeden hlas. Ruku v ruce s oslabením pozic měst královských šlo oslabení měst poddanských. Ve 2. polovině 17. století se začíná situace utvářet příznivěji. Merkantilisté požadují od státu všestrannou podporu výroby. Na venkově si udržuje svoji značnou převahu feudální velkostatek. Počátkem 18. století dochází ke konfliktům mezi manufakturní výrobou a cechy, které představují jednu z vážných překážek rozvoje výrobních sil. Stát v tomto období přikročil k prvním pokusům o reformu práva a jeho přizpůsobení hospodářskému vývoji. Výsledky války o dědictví rakouské, hluboká a zásadní reorganizace státní správy za Marie Terezie urychlily vnitřní ekonomický a sociální přerod státu. V mnoha směrech vycházel vstříc nastupující buržoasii osvícenský absolutismus, který dosáhl vrcholu za vlády Josefa II. V celém období pozdního feudalismu „se rýsují čtyři kořeny, z nichž rostou právní předpisy o práci“ – normy práva cechovního, předpisy práva horního, tzv. čelední předpisy a normy robotních paten46


tů.9) Francouzská buržoasní revoluce podstatně ovlivnila hospodářský a sociální vývoj evropských zemí tím, že odstranila feudální výrobní vztahy, nastolila politickou moc buržoasie a před zákonem zrovnoprávnila občany. Tyto myšlenky se odrazily v rakouské kodifikaci občanského práva, kterou byl roku 1811 vyhlášený Všeobecný zákoník občanský.

1.

Normy práva cechovního

Otázka cechů, jejichž zastaralé regule byly brzdou při zavádění progresivních metod výroby a znemožňovaly zvyšoval produktivitu práce, byla vždy v centru pozornosti významných představitelů rakouského merkantilismu. Na prvém místě je třeba jmenovat Johanna Joachima Bechera, který založil svoji teorii o reformě cechovního zřízení na učení o monopolech. Ve svém hlavním díle „Politische Discurs“, vydaném ve Frankfurtu v roce 1673, hodnotí cechy kladně. Jejich negativní stránkou bylo, že nedokázaly udržet rovnováhu uvnitř ekonomických vztahů a proměnily se ve skryté monopoly. Becher nebyl pro zrušení cechovního systému, ale pro přísnou reglementaci, prostřednictvím tzv. „collegia civile“, které mělo dbát na činnost cechů v merkantilistickém duchu. Dalším významným merkantilistou 2. poloviny 17. století byl Wilhelm von Schröder, který považoval cechy přímo za „mor“ a k rozvoji průmyslové a řemeslné výroby navrhoval udělovat individuální výsady „eximující jednotlivce z cechovní soustavy“. Třetí z nich Wilhelm von Hörnigk prosazoval ve svém díle z roku 1708 „Oesterreich über alles, wenn es nur will“ přímo zrušení cechů jako systému, který ve své podstatě znemožňoval dostatečnou výchovu nových odborníků a neumožňoval použití žebráků a tuláků jako pracovní síly. Poukázal rovněž velmi otevřeně na potlačovatelskou roli cechů vůči tovaryšům a námezdním řemeslnickým pracovníkům.10) Až do 30. let 18. století se vláda snažila odstranit nedostatky cechovní soustavy dílčími opatřeními. Avšak teprve Generální řemeslnický patent z roku 1731 provedl důslednou státní reglementaci cechovní soustavy. Z pracovněprávního pohledu je důležité, že obecně upravoval pracovní podmínky tovaryšů uvnitř cechu a vymezoval postavení mistrů vůči tovaryšům a učedníkům. Generální řemeslnický patent patřil mezi nejvýznamnější legislativní akty 18. století u nás. Tím, že položil základ živnostenského a cechovního práva na sjednocení státní reglementace se soustavou do té doby autonomních cechů, vytvořil systém, který byl až do vydání živnostenského řádu v roce 1859 typickým pro živnostenskou legislativu nejen u nás, ale v celém habsburském soustátí.11) Atomický charakter, kterým se vyznačovala celá cechovní soustava, narušoval cílenou státní reglementaci a byl důvodem pro vydání obecně závazného práv-

9)

Vaněček V.: cit. dílo, str. 304.

Urfus V.: K cechovní politice v Čechách na přelomu 17. a 18.století a k jejím ideovým zdrojům, PHS VI., nakl. ČSAV, Praha 1960, str. 41 a násl. Schröder otiskl své názory v práci Fürstliche Schatz und Rent - Kammer, která vyšla Lipsku roku 1704. Hörnigk v.Ph.W.: Oesterreich über alles…, Řezno 1708. 10)

11)

Originál řemeslnického patentu se nachází v Archivu NM v Praze.


47

ního předpisu. Tak byly vydány 5. ledna 1739 „Generální cechovní artikule pro cechovní pořádky dědičných zemí Českých“. Jejich oprávněnost byla patrná zvláště při posuzování pracovněprávních vztahů tovaryšů, zejména jednotné úpravy jejich práv a povinností jako námezdních pracovníků, mzdových otázek a předpokladů pro získání mistrovského oprávnění. Rovněž se ukazovala nutnost sjednocení náležitostí učebního poměru. Generální cechovní artikule upravily jak otázky námezdní cechovní práce, tak postavení námezdních pracovníků. Současně bylo z cechů a z celé cechovní soustavy odstraněno vše, co mohlo dle merkantilisticky laděného zákonodárce bránit rozvoji řemesel. Podřízení cechovních korporací státnímu dozoru prostřednictvím merkantilních a manufakturních orgánů trvale zajistilo státu účinnou možnost kontroly a ovlivňování řemeslné výroby.12) V 60. až 80. letech 18. století, v důsledku rozvoje a zavádění manufakturní výroby, dochází postupně k rušení některých cechů (např. dvorským dekretem z 3. 8. 1784 byly zrušeny cechy tkalcovské) a nové cechy nejsou zřizovány vůbec. Po zrušení nevolnictví v roce 1781, kdy již není nouze o pracovní sílu a nastává bouřlivý rozvoj manufaktur, jsou za pomoci eliminace cechovní soustavy vytvářeny státem podmínky pro konkurenční boj.

2.

Předpisy práva horního

České horní právo novelizované roku 1604 podle jáchymovských horních řádů a v závislosti na soudobé ekonomice, kdy se dostávají do popředí kapitálově silná těžařstva, opouští systém tzv. „lénhavéřů“. Na jejich místo nastupují báňští námezdní pracovníci. Námezdní práce nabývá převahy. Mizí „staré horní svobody“, prodlužuje se délka pracovní směny a zavádí se tzv. „gdyně“ – úkolová mzda. Postavení báňských námezdních pracovníků bylo odvislé od prosperity dolů. Ve zprávě horního úřadu v Kutné Hoře z 19. 2. 1575 je uvedeno, že zde pracovalo v 66 dolech celkem 1249 námezdních pracovníků, mezi nimiž tvořili největší počet poddaní z venkova. Koncem 16. a počátkem 17. století můžeme mezi nimi rozlišit dvě skupiny. Jednak ty, kteří měli od své vrchnosti povoleno na horách pracovat a za druhé ty, kteří využívajíc „starých horních práv“ zběhli od své vrchnosti a nalezli na horách azyl. Pracovní poměry báňských námezdních pracovníků můžeme charakterizovat jako krátkodobé. Pracovní smlouva byla s nimi uzavírána těžařstvem na dobu jednoho týdne.13) Nebyla-li po uplynutí této doby vypovězena, zpravidla v neděli při výplatě mzdy, automaticky se prodlužovala dále. Báňský námezdní pracovník měl při uzavírání a rozvazování pracovního poměru značnou svobodu. Tato svoboda byla založena, jak řečeno výše, na „starých právech“ horních měst. Ta ještě v 17. století tvořila enklávu, v níž platil pro námezdní pracovní poměry odlišný právní režim. Pracovní dobu upravuje horní právo tak, že havíři a pomocní dělníci („pacholci doloví“) neměli pracovat denně více než jednu směnu. Od 17. století se začínají uplatňovat směny osmihodinové. Právní postavení báňských námezdních

12)

Originál Generálních cechovních artikulí se nachází v Archivu NM v Praze.

13)

Urfus V.: Právní postavení…, str. 220.

48


pracovníků je dokladem, že prakticky od 16. století převládá v českém hornictví námezdní práce.

3.

Tzv. čelední předpisy

Zákonným právním podkladem postavení námezdních pracovníků na venkově a vrchnostenských panstvích se stalo ve sledovaném období Obnovené zřízení zemské, vyhlášené roku 1627 v Čechách a o rok později na Moravě. Právní postavení městské čeledi bylo i nadále upraveno městským právem kodifikovaným v roce 1579. Jeho obsah, s patrným úzkým vztahem k římskému právu, vyhovoval politicko-hospodářským záměrům habsburské vlády tak, že i v 2. polovině 17. století, ba ještě i ve století 18., se o něm pochvalně zmiňuje tehdejší právní věda.14) Námezdní pracovní poměry a spolu s nimi i právní postavení námezdních pracovníků vykrystalizovaly v průběhu feudálního vývoje ve dvě institucionalizované formy. V dlouhodobý námezdní pracovní poměr – čelední a v krátkodobý. Obě uvedené formy se lišily rozdílným právním postavením námezdních pracovníků. Zatímco dlouhodobý – čelední byl postavený na osobní vázanosti čeledína na zaměstnavatele, krátkodobý námezdní pracovní poměr tuto osobní vázanost nemá. Obecné vnímání čeledě jako příslušníků zaměstnavatelovy rodiny svědčí o prokazatelném vlivu římského práva. Osobní svazek mezi čeledínem a jeho zaměstnavatelem byl založen smlouvou, kterou feudální právo prakticky nikde neupravovalo. Obsahem této čelední smlouvy byl zejména závazek najímaného čeledína (pacholka, děvečky) poskytovat svému zaměstnavatelovi (hospodáři, sedlákovi) dlouhodobě – zpravidla na dobu jednoho roku – služby za stanovenou mzdu. Čelední smlouva nevymezovala druh práce. Na rozdíl od toho však poměrně přesně stanovila povinnost zaměstnavatele platit čeledínovi mzdu. Mzda byla vyplácena v penězích a její vymáhání je jediným případem v českém zemském právu, kdy se mohl poddanský čeledín svému zaměstnavatelovi opřít. Čelední smlouva neupravovala ani pracovní dobu. Je velmi pravděpodobné, že v případě městské čeledi byla pracovní doba obdobná jako u cechovních tovaryšů. Venkovská čeleď měla snad obdobnou pracovní dobu jako robotníci. Čelední poměr končil zpravidla uplynutím doby, na kterou byl smluven, nebo výpovědí ze strany zaměstnavatele. Při jeho skončení vydával zaměstnavatel čeledínovi zvláštní potvrzení – „fedrovní list“. Tento dokument byl podmínkou pro přijetí do nové služby. Vedle toho měl však i roli policejní legitimace, bez níž mohlo být s čeledínem naloženo jako s tulákem. V případě, že zaměstnavatelem byl poddaný, vydávala fedrovní list příslušná vrchnost. Krátkodobé námezdní pracovní poměry byly zakládány smlouvou, kterou můžeme označit jako „nádenickou“. Již čelední řád z roku 1547 tento typ smlouvy odlišuje od smlouvy čelední, když rozeznává „dílo oukolní a nádenní“ od „služby“.15) Základním znakem bylo krátkodobé plnění závazku – práce – za úplatu. Obsah této smlouvy legislativa zkoumaného období neupravuje, kromě ustanovení týka-

Urfus V.: Koldínův zákoník a příprava osnovy rakouského Tereziánského kodexu, otištěno ve Sborníku příspěvků „Městské právo v 16.–18.století v Evropě, UK Praha 1982, str. 331 a násl.

14)

15)

Čelední řád z roku 1547 viz Sněmy české II., str. 520.


49

jícího se mzdy. Krátkodobý námezdní pracovní poměr nevytvářel také mezi zaměstnavatelem a pracovníkem žádné osobní pouto, jako tomu bylo v případě čeledních smluv. Z označení „dílo oukolní“ a „dílo nádenní“ je patrno, že pracovník byl najat k provedení stanoveného úkolu nebo k vykonání různých prací ve stanovené době – jednom dni. Odtud také používané názvy „oukolník – nádeník“. Šlo tedy jen o vykonávání příležitostných, v nejlepším případě sezónních prací. V polovině 18. století dochází k novým úpravám čeledních poměrů. Za počátek těchto úprav lze považovat čelední řád pro Moravu z 12. května 1753.16) Vymezil přesně poměr mezi pánem a jeho služebníkem, stanovil disciplinární a další práva pro zaměstnavatele a deklaroval, vůbec po prvé, práva a povinnosti čeledi. Čelední řád rozlišuje podle druhu vykonávané práce dvě skupiny čeledi. Tu, která slouží ve vyšších a tu, která slouží v nižších službách. První skupina označovaná souhrnným názvem „officianti“ zahrnuje vedle vrchnostenských úředníků i služebníky určené k osobní službě. Jejich právní postavení se žádným způsobem nelišilo od postavení ostatní čeledi. Čelední řád zná pouze jedinou výjimku, když ukládá těmto officiantům předložit při ukončení služby vyúčtování. Druhou skupinou byla čeleď ve městech a na venkově. Čelední pracovní poměr vznikal uzavřením čelední smlouvy, která se vyznačovala nerovností smluvních stran. Při uzavírání čelední smlouvy zakazoval totiž čelední řád čeledi klást si podmínky ve svůj prospěch. Čeledín byl povinen dosloužit stanovenou dobu. Předčasně mohl ukončit čelední poměr výpovědí ze stanovených důvodů (nemoc, sňatek, smrt rodičů a s ní spojená povinnost převzít hospodářství apod.). Při řádném ukončení čeledního poměru měl čeledín právo žádat o potvrzení, které bylo dokonce vymahatelné a stalo se předchůdcem pozdějších „čeledních knížek“.Tereziánský čelední řád pro Moravu z roku 1753 nemá v Čechách analogii, i když byl snad vydán i zde formou dvou dílčích patentů o čeledi z 26. 6. 1753. Ty se staly také základem nové právní úpravy. 25. ledna 1756 je vydáván „Nový čeládky a sloužících týkající se pořádek pro království české“.17) Neliší se obsahově od předchozích, je však po formální stránce dokonalejší a při řešení věcných otázek pregnantnější. Racionální účelnost spolu se systematickým zbyrokratizováním státního aparátu vedly Josefa II. k vydání nových čeledních řádů. V roce 1782 vyšly dva čelední řády – 30. září pro venkovskou čeládku a 1.prosince pro městskou čeládku. Na rozdíl od tereziánských čeledních řádů zdůrazňují oba josefínské smluvní základ čeledního poměru. Stát přebírá garanci za plnění všech povinností, ke kterým se čeledín zavázal při uzavírání čeledního poměru, včetně hrozby soudního donucení. Osvícenský humanismus, typický pro většinu legislativních aktů vydaných za vlády Josefa II., se odráží v ustanoveních, která berou čeleď v ochranu. Zaměstnavateli je zakázáno např. zneužívat disciplinární pravomoci, zejména nemá čeleď týrat. Josefínskými čeledními řády vrcholí v pozdně feudálním státě úpravy čeledních poměrů. Zahrnují právní postavení čeledi s výjimkou vrchnostenských úředníků. Pro ty zůstávají v platnosti příslušná ustanovení terezián-

16)

Originál uložen ve Státním ústředním archivu v Praze, sbírka patentů (PT 1 1753 V.12).

17)

Výtah publikoval Kalousek v Archivu českém XXIV.

50


ského čeledního řádu z roku 1765. Čelední řády platí až do roku 1857, kdy dochází k vydávání nových, upravených již podle představ kapitalistického 19. století.

4.

Normy robotních patentů

Robotní povinnosti poddaných zapsané před rokem 1618 v urbářích nevyhovovaly zvýšeným nárokům vrchností. Po třicetileté válce jsou proto vydávány zcela nové předpisy, upravující tuto oblast. V roce 1650 vydává vyšehradský probošt Ferdinand Leopold Bořita z Martinic pro poddané svého žitenického panství soudní artikule, kde v čl. XX podává dobovou definici roboty. Výčet je tak výstižný, že text uvádím v plném znění: „Všelijaké roboty a práce s potahy i bez potahův, jak jarního, letního, podzimního tak i zimního času, viniční, zahradní, louční, polní a jinší všelijaké podělky, tak jak vám kdy, co a jak od vrchnosti neb na místě vrchnosti od ouředníků a potom rychtářů pověděno aneb rozdílně uloženo bude, takové se vši pilností časně, ochotně, dobře, nad to pak spravedlivě a věrně bez všelijakých fortelův a nejmenšího podezření vykonati, vám se pod pokutami a trestáním poroučí.“18) Z uvedeného je patrno, že rozsah robotní práce byl prakticky neomezen. Ohraničován byl (a mnohde nikoliv) pouze fyzickými možnostmi pracovníka, popřípadě potahu. Citát však může posloužit i k věcnému dělení robot. Tak jsou známy roboty „dvorské“, tj. takové, které byly určeny k zajištění potřebných potažních, příp. nádenických prací ve vrchnostenských dvorech, zejména k zabezpečení polních prací. Pro české země s bohatstvím lesů je rovněž charakteristická „lesní“ robota sloužící ke kácení, přípravě a dopravě dřeva. Na panstvích bohatých na rybníky (jižní a východní Čechy) byla zavedena robota „rybniční“. Snad vůbec nejtíživějším druhem robot byly roboty dopravní. Jejich charakteristickým znakem byly tzv. „dlouhé fůry“ zabezpečované většinou robotníkem ve vlastní režii, přičemž vrchnosti nevyplácely ani minimální diety. Za zmínku stojí ještě roboty „stavební“, „průmyslové“ (pro panský pivovar, cihelnu atp.) nebo roboty v „panské domácnosti“. Typické pro robotní systém po třicetileté válce byla snaha kombinovat úkolové a časové formy robotní práce. Z hlediska odměňování je robotu možno lišit na bezplatnou a na robotu spojenou s poskytnutím určitého množství stravy a konečně robotu za peněžitou odměnu.19) Prodlužování robotních povinností, vykořisťování venkovského lidu spojené často s jeho revoltami a zejména celkové zaostávání zemědělství vedly nakonec habsburskou vládu k tomu, že se začala zabývat úpravou robotního systému. Bezprostředním popudem bylo povstání venkovského lidu roku 1680. Po jeho potlačení vydal císař Leopold I. na pardubickém zámku 28. června 1680 robotní patent, skládající se z preambule a jedenácti článků.20) Patent stanoví nejvyšší robotní povinnost na tři dny v týdnu s výjimkou žní a senosečí nebo likvidace následků živelní pohromy. Patent rovněž zakazoval vrchnostem svévolně zvyšovat feudální platy a státní daně a požadoval, aby vrchnosti zacházely s poddanými s křesťan-

18)

Viz Archiv český XXIII., str. 250.

Kočí J.: Robotní povinnosti poddaných v českých zemích po třicetileté válce, ČsČH 11, 1963, str. 334.

19)

20)

Kašpar J.: Nevolnické povstání v Čechách 1680, AUC 8, Praha 1965.


51

skou laskavostí. Avšak vzhledem k tomu, že chyběla státní výkonná moc, která by dohlížela na jeho provádění, měl patent mnohdy zcela opačný účinek. Pokračující útisk venkovského lidu a s ním spojená povstání vedl v roce 1717 k vydání nového robotního patentu pro Čechy a pro Moravu. I když má základ v patentu Leopolda I. z roku 1680, snaží se vyjít vstříc současné ekonomické situaci státu a je de facto krokem zpět. Ve snaze předejít revoltám poddaných ruší všechna privilegia udělená jim před rokem 1680 a má vyloženě represivní charakter. Ve svém celku znamená vážný zásah do práv poddaných s automa- tickým zhoršením robotních povinností. Robotní patent neměl očekávaný účinek a císař Karel VI. proto uložil české kanceláři vypracovat patent nový, který byl vydán v lednu 1738. Patent vydaný „k zachování všeobecného pokoje“ ponechává v platnosti základní ustanovení předchozích patentů o třídenní robotě při desetihodinové pracovní době. Místo časové roboty je možné uložit roboty úkolové, ovšem s „dobrovolným dorozuměním poddaných“. Avšak ani tento patent nepřispěl ničím významným ke zmírnění robotních povinností. Povstání venkovského lidu v roce 1775, které se od všech lišilo svou organizovaností a nechuť vrchností dohodnout se na nových urbářích bylo bezprostřední příčinou vydání robotního patentu z 13. srpna 1775.21) Jeho základem byla myšlenka pevného stanovení robot na základě berního ohodnocení poddaných. Poddaní byli rozděleni do 11 tříd. Zařazením do třídy byla přidělena příslušná robotní norma, spočívající v počtu robotních dní v roce. Mimo robotní normu byli poddaní povinni pracovat pro vrchnost za pevně stanovenou mzdu. Patent rovněž zavádí diferencovanou délku pracovního dne od 1.října do 31. března na osm hodin a od 1. dubna do 30. září na 12 hodin. I když byl tereziánský robotní patent velkým pokrokem, prakticky znamenal úlevu jen pro největší sedláky a pro poddané na panstvích, kde byly robotní povinnosti neúměrně vysoké. Na jeho základě byly v letech 1775–1778 pořizovány v českých zemích nové urbáře – soupisy poddanských povinností. Největším průlomem do života společnosti sledovaného období byl bezesporu patent Josefa II. o zrušení nevolnictví (Leibeingenschaft) z 1. listopadu 1781. Smyslem mělo být zejména získání nových zdrojů pracovních sil a v neposlední řadě povznesení rolnictva. Námitky, které česká šlechta vznesla, spočívající v argumentaci, že v Čechách vlastně žádné nevolnictví není, ale pouze „dědičné poddanství“, nevzal Josef II. vůbec na vědomí. Patent odstranil osobní závislost poddaných na vrchnosti, povolil jim svobodně uzavírat sňatky, stěhovat se volně mimo hranice domovského panství, odcházet za vyučením řemesla nebo na studie, za prací do průmyslových podniků apod. Vztahy mezi vlastníky půdy a těmi, kdo ji fakticky obdělávali, se řídily nadále tereziánským robotním patentem z roku 1775, a to i přes snahy Josefa II. o novou úpravu berních a urbariálních povinností. Jeho smrtí 20. února 1790 tyto snahy ostatně vzaly za své. Manévrování vídeňské vlády mezi zájmy státu a zájmy pozemkových vrchností vedlo 1.září 1798 k vydání zákona o výkupu z roboty. Účinek tohoto zákona, který povoloval za jednorázovou peněžitou náhradu uskutečnit úplnou abolici robotních břemen, byl nepatrný. I další robotní zákon z 18. prosince 1846 žádné významné změny neznamenal. Teprve revoluční rok 1848, šedesát let po josefín-

21)

Text patentu ÚAMV, fond patentů, 13. 8. 1775.

52


ských pokusech, přinesl venkovskému lidu dlouho očekávané odstranění roboty a úplné zrušení poddanských povinností. V Čechách se tak stalo k 31. březnu 1849 a na Moravě již od 1. července 1848. Poslední tečku za robotou však učinil zákon o zrušení poddanských a feudálních povinností ze 7. září 1848. Přijetím tohoto zákona, jehož prováděcí předpisy byly vydány v roce 1849, skončilo v našich zemích období feudalismu.

Kodifikace občanského práva. 1.

Úpravy námezdní práce v legislativních návrzích občanského kodexu v 18. století.

Počátkem 18. století se objevují názory požadující vypracování jednotného občanského kodexu. V pozadí stojí postupující centralismus habsburského absolutismu směřující k vytvoření jednotné centrálně řízené česko-rakouské části habsburského soustátí. Ve své podstatě to však znamenalo, vedle likvidace státoprávní svébytnosti Českého státu, jednotný právní řád. V 50. letech 18. století zahájila svoji práci na zákoníku soukromého práva, který měl nést označení Codex Theresianus universalis, kompilační komise. Zákoník měl být obsahově řazen podle Justiniánových Institucí, měl se opírat o platné zemské právo, doplněné novými normami, zpracovanými v duchu osvícenství. Právní úprava postavení námezdních pracovníků do této doby v podstatě garantovala nerušený výkon osobních závislostí mezi zaměstnavatelem a pracovníkem, avšak do jejího obsahu nezasahovala. Státu osvícenského absolutismu, ovlivněného přirozenoprávní filosofií, šlo při tvorbě velkých kodifikačních celků o to, aby zahrnovaly i čelední předpisy, kde osobní závislost bude vykládána nově v souladu s učením o ideálním právu nezávislém na státu, který údajně vyplývá z rozumu a podstaty člověka. Do popředí se tu dostávaly i takové otázky přirozenoprávní teorie společenských svazků, jako pojem „societas herilis“, který předpokládá moc hlavy pospolitosti, spojené jinými než biologickými svazky, nad osobami, které k ní náleží. Právní a ekonomická teorie 18. století považovala za jeden z významných způsobů vzniku takového pospolitosti námezdní smlouvu (locatio – conductio). Proto také všechny velké legislativní pokusy 18. století upravují postavení pracovníků v rámci obligačního práva a současně o nich pojednávají v části o právech fyzických osob. V návrhu Tereziánského kodexu jsou ustanovení o čeledním poměru zařazena do prvního dílu pojednávajícím o právech osob a dále do části o smlouvách, v díle o nájmu a pronájmu. Toto zařazení je dokladem určitého kompromisu kompilátorů, kteří si byli vědomi, že stát garantuje splnění povinností z čeledního poměru trestními sankcemi, přičemž tyto povinnosti a státem vymezený obsah disciplinární povinnosti zaměstnavatelovy „jsou v podstatě státními normami založenou osobní závislostí staršího feudálního práva“.22) Podstatu čeledního poměru se snažili kompilátoři vyjádřit jeho zařazením do části o právech osob a mezi smlouvy.

22)

Urfus V.: Právní postavení…, str 240.


53

Druhým pokusem směřujícím k jednotné kodifikaci občanského práva je tzv. Hortenova osnova, která v porovnání s návrhem Tereziánského kodexu může být považována za „pozitivistickou reakci“.23) V této osnově je problematice čeledi věnována samostatná kapitola, kde je čeledín považován na základě uzavřené námezdní smlouvy za člena zaměstnavatelovy domácnosti. Konečně třetí, nejpropracovanější osnovou kodifikačních pokusů je tzv. Martiniho osnova. V porovnání s dvěma předchozími je specifická tím, že se snaží zachytit u námezdních poměrů všechny jejich druhy, včetně nově se utvářejícího námezdního poměru manufakturního dělnictva. Podle Martiniho osnovy může být předmětem námezdní smlouvy jakákoliv práce, služba nebo zhotovení díla. Partie o čeledi je řazena opět do prvního dílu, pojednávajícího o právech osob. Povinnosti čeledi jsou zde odvozena od „blaha“ zaměstnavatelovy domácnosti, k němuž mají všichni námezdně pracující povinnost přispívat. Martiniho osnova vyhovovala nejvíce počínajícímu rozvoji kapitalistických výrobních vztahů. V 70. letech 18. století však stále sílily hlasy namířené proti jednotné kodifikaci, které legislativní práce úplně ochromily. Josefínské civilní kodexy se problematiky námezdního pracovního poměru nedotýkaly.24) Myšlenky obsažené v Martiniho osnově aplikoval až v roce 1811 přijatý Všeobecný zákoník občanský.

2.

Obecné zásady pracovního práva ve Všeobecném zákoníku občanském z roku 1811

Přijetím Deklarace práv člověka a občana 26. srpna 1789 francouzským Ústavodárným shromážděním skoncovala revoluční Francie se starým pojetím feudální společnosti a podstatně ovlivnila nejen vývoj většiny evropských zemí počátkem 19. století, ale významným způsobem zasáhla i do vývoje právního řádu. V roce 1804 uveřejněný nový francouzský občanský zákoník (Code Civil des Francais) vychází z progresivního odkazu revoluce, aplikuje principy přirozeného práva, obyčejového práva severofrancouzského a systém římského práva. Občanský zákoník francouzský, nazývaný také Code Napoleon, byl prvním z řady občanských zákoníků, kterými buržoasie z důvodu dalšího rozvoje obchodu a průmyslu hodlala zabezpečit hlavní postuláty své zákonnosti. Formální rovnost občanů před zákonem, jednotné pojetí vlastnictví a jeho nedotknutelnost, smluvní svoboda a svoboda podnikání jsou zásadami buržoasního práva, které spolu s průmyslovou revolucí položily základ k formování obou základních tříd kapitalistické společnosti. Smluvní svoboda je také zásadou, která ovlivnila tvorbu dvou článků řešících problematiku námezdního pracovního poměru. Jsou to články 1781 a 1782 o smlouvě služební (louage de services). Stručnost, s jakou jsou tato dvě ustanovení Code Napoleon formulována, vyplývala z názoru, že „bližší úprava pracovního poměru je zcela věcí volné úmluvy stran“.25)

23)

Urfus V.: Právní postavení…, str. 245.

Mates P.: K některým ustanovením josefínských civilních kodexů. Sborník „Městské právo v 16. a 18. století v Evropě“, UK Praha 1982, str. 373 a násl. 24)

25)

Procházka Vl.: K otázce kodifikace pracovního práva, Sociální revue VI., Praha 1925, str. 253.

54


Politická a hospodářská situace, ve které se ocitla habsburská monarchie na počátku 19. století, urychlila práce na kodexu občanského práva, které začaly ještě za vlády Marie Terezie. Z mnoha návrhů měla k realizaci nejblíže tzv. Martiniho osnova, která byla pokusně vyhlášena v Haliči roku 1797. Konečné práce na kodifikaci vedl prof. Zeiller. Jeho zásluhou zůstaly zachovány osvícenské a přirozenoprávní tendence, které byly společným znakem kodifikačních prací 2. poloviny 18. století. Zákoník vyhlášený 1. června 1811 pod názvem „Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch“ (ABGB) tvoří systematický, pod vlivem římských institucí vybudovaný celek. Jasná a přehledná ustanovení, obsažená v 1502 paragrafech, nesou všechny znaky tehdejších velkých buržoasních kodifikací. Zákoník odrážel poměry přelomu 18. a 19. století a pracoval ještě s mnoha feudálními právními instituty (např. koncepce děleného vlastnictví, dědičný selský pacht, laudemium apod.). Přesto byl základním právním dokumentem, který novelizovaný poprvé roku 1848, aktualizovaný na základě poznatků právní vědy a praxe v letech 1907–1916 a počátkem I. republiky, platil u nás až do roku 1950. Námezdní práci upravoval ABGB v hlavě 26., § 1151 – § 1163, v ustanoveních o smlouvě nazývané v německém originále „Löhnvertrag“ – smlouva námezdní.26) V této úpravě se promítla původní koncepce Martiniho, která navrhoval upravit námezdní vztahy z dvojího pohledu. Nejprve jako obligační, podle zásad platících obecně pro uzavírání smluv. Současně Martini navrhoval upravit námezdní vztahy i podle toho, jak se z těchto zásad odchylují, čímž se na ně nevztahují civilněprávní předpisy. Jednalo se zde o právní vztahy, které se řídily normami správního nebo „policejního“ práva. Tvůrci konečné verze ABGB Martiniho stanovisko akceptovali. Námezdní smlouva je proto v ABGB založena na stejných principech jako každá jiná smlouva zákoníkem upravená, tedy na principu smluvní volnosti a rovnosti stran. V souladu s recipovaným římským právem doplněným o osvícenský přirozenoprávní pojem „societas herilis“ zahrnovala námezdní smlouva upravená ustanovením § 1151 ABGB závazek konat po určitou dobu službu (zu einer Dienstleistung) nebo závazek zhotovit dílo (Verfertigung eines Werkes).27) V prvém případě vznikala tak služební smlouva – locatio conductio operarum, v druhém případě smlouva o dílo – locatio conductio operis. Rozlišující znaky mezi smlouvou služební a smlouvou o dílo spočívaly ve skutečnosti, že předmětem smlouvy služební byla zásadně práce, prostřednictvím které mělo být dosaženo určitého výsledku. Byl-li výsledek práce dopředu smluven a práce se odevzdávala jako hotová, jednalo se o smlouvu o dílo. Při smlouvě služební byl závazek trvalý a spočíval v osobní povinnosti zaměstnance pracovat pro zaměstnavatele a v osobním nároku zaměstnance na mzdu za vykonanou práci. Tato mzda mohla být časová nebo úkolová. U smlouvy o dílo se podnikatel zavazoval k vykonání díla podle vlastního plánu a vlastními

26) Ustanovení hlavy 26. končí § 1174. Ustanovení §1164 – § 1174 upravují povinnost podnikatele provést dílo osobně, právo odstoupit od smlouvy o dílo, její zánik apod.

Urfus V.: Přirozenoprávní „societas herilis“ a právní postavení námezdních pracovníků v manufakturách. Sborník „ K vývoji právního postavení dělnické třídy za kapitalismu“, UK Praha 1984, str. 45 a násl.

27)


55

prostředky. Souhrnně lze říci, že za smlouvu námezdní podle ABGB „dlužno považovati záplatné uskutečňování procesu pracovního“.28) Zaměstnaný – pracovník byl povinen konat práci osobně. Za vykonanou práci mu náležela dohodnutá mzda. Jestliže výše mzdy nebyla dohodnuta, nebo neposkytoval-li pracovník služby bezplatně, platila zásada přiměřenosti mzdy. Mzda se vyplácela na konci dohodnutého období v případě mzdy časové nebo při odvedení díla u mzdy úkolové. ABGB upravoval rovněž výši mzdy v nemoci nebo při překážkách v práci na straně zaměstnavatelově. Skončení služebního poměru upravovala ustanovení § 1158 – § 1163. Námezdní služební poměr končil zásadně uplynutím sjednané doby. Při sjednávání služebního poměru mohla být dohodnuta jednoměsíční zkušební doba, během které mohl být služební poměr rozvázán „oběma stranami kdykoliv“. Služební poměr mohl být rovněž skončen výpovědí. V tomto případě stanovil ABGB výpovědní lhůty, které byly pro obě strany totožné. Při skončení služebního poměru vydával zaměstnavatel pracovníkovi písemné potvrzení o době a způsobu služby. Není bez zajímavosti, že ABGB nepřipouštěl, aby zaměstnavatel vpisoval do tohoto potvrzení diskriminující zápisy a poznámky, které by mohly ztížit pracovníkovi uzavření nového služebního poměru.

Závěrem Charakteristickým rysem pracovního zákonodárství je od jeho počátků značná roztříštěnost, která se projevuje v atomizaci předpisů. V období středověku se normy pracovněprávního charakteru objevují od obyčejů, přes aplikaci církevního práva a biblických textů až po recepci římskoprávních pojmů. Ty koneckonců provázejí pracovněprávní normy až do současnosti. Samotný vývoj pracovněprávního zákonodárství u nás je složitým a komplikovaným procesem. Až v osvícenském 18. století můžeme s určitostí vysledovat „čtyři kořeny“, ze kterých vyrůstají právní předpisy o práci. Společenskoekonomické změny spojené s průmyslovou revolucí vnášejí do vývoje pracovněprávních norem nový aspekt. Je to vznik kapitalistického výrobního způsobu a s ním spojené otázky postavení námezdního pracovníka – dělníka. Právní reglementace společenských vztahů směřuje v tomto období k obraně pracovní síly. Ve svém celku je to počátkem 19. století přijatý Všeobecný zákoník občanský – ABGB, který upravil námezdní vztahy formou námezdní pracovní smlouvy a současně vyslovil obecné zásady pracovního práva. ••• Jan Kotous On the roots of labour law For a long period labour law was not an independent field or section of law. Originally the regulation of labour relations was the subject of civil law, under which the regulation of a labour relationship was entirely a matter of free agreement between the con-

Kramář J.: O smlouvě námezdní dle práva rakouského se zřetelem k právu římskému, Praha 1902.

28)

56


tracting parties. That principle was breached in the 19th and early 20th centuries, when the regulation of labour relations became the object of increased interest by the state. The author studies the development of labour-law relations in the Czech lands. From the era of early feudalism and the monarchy of the estates, he mentions primarily the Decrees of Hvězdno of 1039, which, in line with the Christian rules which were being adopted at that time, declared Sundays and religious holidays to be holidays from work. In later centuries guilds played an important role along with the regulation of the legal position of miners. At the close of the feudal era, legal norms regulating labour rested on four attributes – guild-law norms, mining law norms, the so-called domestic-servant regulations and labour patent norms. Civil law first became codified in the early 18th century. In this connection the author mentions the codification attempts such as the Theresian Code, the so-called Horten’s Bill and the so-called Martini’s Bill. With the French revolution came the personal liberation of man, which was reflected in Austria in the enactment of the General Civil Code of 1811 (ABGB). This code regulated wage-labour relations in the form of a wage-labour agreement and formulated the general principles of labour law.


57

Ke kořenům pracovního práva

Recommend Documents