Když vládli spisovatelé

respekt je časopis roku 2006

V

The Economist: O strachu vzlétnout ODS zase hrozí rozpad Warholka a Piaf hrají na city Proč se odebírá tolik dětí Kouzlo bruselského smíření

26 respekt.cz Ročník XVIII Cena: 25 Kč Předplatné ČR 20 Kč 25. 6.–1. 7. 2007

Když vládli spisovatelé

SK 39 Sk; DE 2,30 €; AT, BE 2,50 €

Uplynulo čtyřicet let od vzpoury českých literátů

25. červen–1. červenec 2007 V RESPEKT 26

komentáře

EDITORIAL Vážení čtenáři a čtenářky, před čtyřiceti lety se čeští oficiální spisovatelé rozhodli, že už je nebaví držet pusu a krok, a odhodlali se k zásadnímu vystoupení proti režimu. To pak celou společnost odstartovalo k pohybu známému jako pražské jaro. Detailní příběh legendárního sjezdu spisovatelů z roku 1967 vám nabízíme v rubrice Téma. Další větší materiál jsme se rozhodli věnovat nenápadnému problému kolem odebírání dětí. Pro běžnou rodinu jde o něco těžko představitelného, teprve rozhovor s postiženými rodiči ukazuje, jak snadno lze v Česku děti zásahem úřadů ztratit. Stačí se znelíbit sociálce, vzbudit dojem chudoby nebo nedostatečné „normálnosti“. Respekt se tomuto tématu věnuje již řadu let a nejen že se počty odebraných dětí nesnižují, ale zřejmě se množí i případy dětí odebraných rodičům rovnou v porodnici. V rámci naší pravidelné reportáže přinášíme text o mladých sudetských Němcích, kteří se překvapivě zapáleně snaží o udržení staré kultury svých rodičů, kdysi vyhnaných z českého pohraničí. V rámci výběru z The Economist vám nabízíme rozsáhlý analytický text o Palestincích a příčinách jejich dnešní mizerie. Ještě dovolte malou poznámku: již před časem jsme vás informovali, že Respekt nedokázal přesvědčit soud o tom, že naše informace o bývalé šéfce Transgasu Aleně Vitáskové a její spolupráci s komunistickou policií jsou správné, a byl odsouzen k zaplacení odškodného. Respekt tuto částku nezaplatil včas a dostal se do sporu s exekutory, ale celou záležitost jsme rychle vyřešili. Čas ukázal, že vyznění čtyři roky starého článku o paní Vitáskové bylo správné, a proto Respekt nyní podává žádost o obnovu procesu. Vše dobré přeje Marek Švehla

Kouzlo bruselského smíření EU chce dál fungovat a napsala si k tomu nová pravidla

K

dyž začal v sobotu v šest hodin ráno Neil O’Brien z londýnského think-tanku Open Europe rozesílat po Evropě otrávené e-maily, bylo jasné, že to v Bruselu nakonec všechno dobře dopadlo. Jenom zhruba o hodinu dříve došli evropští státníci po dvou letech hádání a mnoha hodinách závěrečného vyjednávání k závěru, že se přece jenom dohodnou na nové podobě Evropské unie a ukončí vleklou krizi, do které se společenství propadlo po krachu ústavních referend na jaře roku 2005. Výsledek? Podle skeptického O’Briena, jehož think-tank jinak reprezentuje názory velmi podobné postojům britských konzervativců a české ODS, schválily hlavy států na summitu v Bruselu z devadesáti devíti procent přesně to, čemu se až dosud říkalo Smlouva o Ústavě pro Evropu neboli evropská ústava. „Pokud se podíváte na detaily, je jasné, že je to prostě stará ústava pod jiným jménem,“ soptil v sobotu z obrazovky počítače šéf Open Europe a vyjmenovával hned čtyřicet zásadních oblastí, ve kterých nedošlo k žádným nebo jen kosmetickým změnám.

Z hlediska zapáleného obhájce národních států propojených pouze zónou volného obchodu vypadá takový výsledek po dvou letech plivání na ústavu jako pěkný průšvih. Přesto kolem sebe v následujících dnech uslyšíme pravý opak. „Výsledky jednání zahájí reformy, které povedou k nalezení skutečně funkčního modelu evropské integrace,“ usnesla se spokojeně hned v sobotu po summitu výkonná rada ODS, jejíž předseda Mirek Topolánek kdysi označil ústavu po valašsku prostě za „shit“.

Boj o image Z Bruselu odjíždějí vůbec všichni s úsměvem, ať už patří mezi osmnáct zemí, které ústavu ratifikovaly, a tudíž si přály její zachování, nebo jsou proti ní – jako Poláci, Britové nebo Češi, již se o ratifikaci pro jistotu nikdy ani nepokusili. Evropské politické špičky, zdá se, po dvou letech procitly do reality. Skutečné problémy, jejichž řešení od nich voliči očekávají, totiž nespočívají v reformě bruselských institucí. Kdykoliv si komi-

Staré, ale přeci nové Nasupený londýnský euroskeptik nemusí své zklamání nijak skrývat – není politik, a nemusí tudíž nic prodávat doma voličům. Proto nevidí důvod k radosti, když se původně zamýšlený ministr zahraničí promění ve Vysokého představitele Unie pro zahraniční záležitosti a bezpečnostní politiku obdařeného ovšem stejnými pravomocemi jako vyzmizíkovaný ministr. Neumí docenit zásadní pokrok spočívající v tom, že se z „ústavy“ přejmenované na „reformní smlouvu“ vytratily zmínky o vlajce a hymně. A už vůbec ho nedojímá, že z Bruselu budou nadále do členských zemí proudit právně závazné dokumenty pojmenované jako „nařízení“, zatímco všude jinde by se jim říkalo prostě zákony. Pana O’Briena spíše štve, že Unie neoslabí ve prospěch národních států, což je to, za co jeho myšlenkový trust bojuje. Bude to spíše naopak. Současná sedmadvacítka se zbaví nešikovného předsednictví jednotlivých zemí, střídajících se v čele Unie každého půl roku, a pořídí si místo toho nového prezidenta. K tomu zeštíhlí Evropská komise, kde už nebude mít každá země nárok na svého zástupce. V kombinaci se zavedením hlasování kvalifikovanou většinou v několika nových oblastech (třeba spravedlnosti a vnitřní bezpečnosti) by se mělo zjednodušit komplikované rozhodování, které nutnost jednohlasného schvalování dost často proměňuje v pouhý výměnný obchod. Nové pravomoci dostane také Evropský parlament – jediný přímo volený orgán EU, který teď bude moci mimo jiné skutečně vážně mluvit do podoby evropského rozpočtu. O něco zároveň posílí i národní parlamenty členských zemí, jež budou mít větší možnost zabránit přijetí bruselské legislativy, nebudou ji však moci jednoduše zablokovat.

ODS zase hrozí rozpad

Evropské politické špičky, zdá se, po dvou letech procitly do reality. Skutečné problémy, jejichž řešení od nich voliči očekávají, totiž nespočívají v reformě bruselských institucí.

se nechá udělat průzkum veřejného mínění, vyjde jí, že Evropany zajímá boj s terorismem, příval ekonomických uprchlíků, obávají se o bezpečnost dodávek energií, nejsou si jistí záměry Ruska a naprosto vážně mají strach z důsledků globálního oteplování. Jenže když se politici místo toho dohadují o přesnou definici kompromisu upravujícího poměr hlasů v radě, je na ně hrozný pohled. Nejen že jim nikdo nerozumí, důležitější je, že není vůbec jasné, co vlastně pro Evropany dělají. Možná dokonce, že to všechno dělají jenom pro sebe – dohadují se o rozdělení moci a snaží se zachovat si tvář před voliči, kterým mezitím doma namluvili bůhví co. Jako polští bratři Kaczyńští, pro které je vymezování vůči Německu prostě součástí jejich politického image a z boje o jedno procento hlasů v radě dokáží vykouzlit obraz nápravy křivd napáchaných nacisty na Polsku za 2. světové války. Kde chybí vize, tam je zkrátka potřeba vést proti něčemu boj. Tak tohle všechno už máme v tuhle chvíli naštěstí za sebou. V červenci se rozběhne mezivládní konference, na níž by se měly doladit

tu. Strana ztratila vnitřní stabilitu a zamířila ke svému konci. Důvodem neúspěchu všech uvedených platforem byla neschopnost naslouchat jiným názorům – někdy to nezvládali lidé uvnitř frakcí, jindy zase zbytek strany. Vždy to nakonec skončilo buď a nebo, tedy rozchodem.

S Tlustým roste chuť

Frakce v politických stranách hrají důležitou roli. Ale v Česku zatím vždy vedly k rozpadu či minimálně k oslabení politických uskupení. K čemu míří Tlustý? Vlastimil Tlustý udělal to nejsympatičtější, co za stávající situace mohl. Ukázal karty a založil frakci uvnitř ODS. Dokonce i deklarovaný cíl je dobrý – frakce chce prosazovat maximum z programu občanských demokratů. Je tu nicméně řada ale. Samotný vznik platformy by vlastně neměl vyvolávat větší překvapení. V západních demokraciích je to běžné, ve Velké Británii je to tradice, a dokonce tu vznikají platformy napříč stranami. Frakce jsou normální v Německu či Francii, zkrátka všude s dlouhou tradicí parlamentarismu. V Česku se ale frakcím nikdy příliš nevedlo. Václav Klaus v ODS a Miloš Zeman v ČSSD sice zpočátku tolerovali i jiné názory, ale záhy začali budovat své strany jako monolity. U občanských demokratů to před deseti lety vedlo k vnitřnímu rozkolu, který vyústil odchodem části strany a založením Unie svobody. Zbytek ODS se uzamkl do jediného možného názoru a bezvýhradně poslouchal Klause.

U sociálních demokratů za Miloše Zemana nevznikla jasně deklarovaná platforma, i když malá část strany se definovala jako odpůrci opoziční smlouvy, což byl pakt mezi ODS a ČSSD o vládnutí v letech 1998 až 2002. Teprve po odchodu Miloše Zemana se začala strana štěpit. Na protest proti reformním plánům Vladimíra Špidly vznikla tzv. levicová frakce, která chtěla zastavit škrty v rozpočtu a dosáhnout zefektivnění sociálních výdajů. Tato platforma nevedla k rozpadu strany, ale svrhla předsedu ČSSD a premiéra Vladimíra Špidlu. Dnes znovu platí: strana je předseda, tedy Jiří Paroubek. Malé partaje sice dokonce volaly po vzniku platforem uvnitř svých řad, ale ani ony je nedokázaly vnitřně zvládnout. Třeba v Unii svobody vznikla pravicová platforma kolem Hany Marvanové, která chtěla (víceméně marně) zásadnější reformy po středolevém kabine-

Tahle špatná zkušenost s frakcemi nás vede k obezřetnosti: Neblíží se náhodou pád vlády? A to tím spíše, že Tlustý vyhlásil, že vláda musí přistoupit na všechny jeho požadavky, nebo úsporný balík nepodpoří. Platforma má devět členů, což by samozřejmě k zastavení reforem stačilo. Požadavky frakce zatím neznáme, protože je dosud nesepsala. Podle vyjádření jde ale v zásadě o volání po razantnější ekonomické reformě. Skvělé, k tomuto sboru by bylo jednoduché se přidat, ale chybí tu přesné propočty dopadů, svázanost s dalšími vládními kroky a vůbec nějaké argumenty. Tlustý volí stejnou cestu jako kdysi socialisté kolem Jana Kavana – my jsme ti jediní strážci programu, a tak ustupovat nemusíme. Proč ale platforma skutečně vznikla? Jde opravdu jen o volání po lepší práci vlády? Nepředpojatost volá po vstřícnosti, ale tu ochlazuje zkušenost. Většina členů frakce kdysi slepě následovala Václava Klause do opoziční smlouvy, která byla naprostým popřením kompletního programu ODS. Proč tehdy Vlastimil Tlustý nezaložil opozici uvnitř své strany? V té době se položily základy utrácivého státu, který se nemodernizuje, ale jen

detaily, a v roce 2009 by mohla být nová smlouva ratifikována. Tentokrát k tomu většinou dojde hlasováním v národních parlamentech – snaha vyhnout se referendu byla ostatně hlavním důvodem, proč politici přemalovali „ústavu“ na obyčejnou „smlouvu“.

Posunuté znaménko Teď vás zřejmě napadá, jestli to všechno není pověstný podvod na voličích. Obvyklý argument skeptiků přece zní, že lidé ústavu v referendu odmítli, a je tudíž mrtvá. Je potřeba zasednout k čistém stolu a začít všechno sepisovat zase znovu od začátku, říkala v Česku ještě nedávno zcela vážně nejsilnější vládní strana. Tady je otázka, kdo koho vlastně podvádí. Návrh ústavy podepsaly vlády všech zemí a ty jsou samozřejmě legitimně zvolené. Ústavu následně odmítli v referendech pouze Francouzi a Nizozemci, dalo by se tudíž očekávat, že požadavky na změny budou přicházet právě od nich. Proč by měla všechno negovat Británie, Polsko a Česko, tedy země, které názor svých občanů vlastně vůbec neznají, protože se o ratifikaci nikdy ani nepokusily? Návrhy na změny z Francie a Nizozemska skutečně přišly a vlastně s nimi nebyl větší problém. Čerstvě zvolený prezident Sarkozy posunul v textu interpunkční znaménko o tři slova dopředu a vyřadil z ní formulaci, že smyslem Unie je nejen trh, ale že musí být volný a nepokřivený. Sarkozy je zjevně přesvědčen, že v obecných pojmech uvažující francouzská veřejnost to pochopí jako posun v základních hodnotách Unie – trh není cílem, pouze prostředkem. Jaký to bude mít skutečně dopad v praxi, přitom není jasné, jisté je jenom to, že na to všichni bez většího odporu kývli, a to včetně Britů a protržních Čechů. Nizozemci zase požadovali posílení role národních parlamentů, což také v podobě „oranžové karty“ dostali. A co záhadná proměna české pozice? Češi byli ještě před několika týdny citovaní jako jeden z hlavních potížistů, schopných celé jednání zablokovat, z dramatu minulého týdne se ale nakonec úplně vytratili. Je přitom zbytečné doufat, že by tvrdé jádro ODS prošlo nějakým proevropským osvícením, proměna je výsledkem neústupnosti zelených při jednáních ve vládní koalici. Z koaličních jednání vyšel závazný mandát a premiér Topolánek již předem signalizoval, že se realistické pozice vyjednané ve vládě bude držet. Výsledkem je v podstatě jednotný postoj Česka k Evropské unii – pod původním návrhem ústavy je podepsaná vláda vedená ČSSD, pod téměř totožným návrhem smlouvy zase koalice, v níž dominuje ODS. I tohle je velký úspěch bruselského summitu z minulého týdne. Z podepsaných dokumentů už se čeští Antievropané jen tak lehce nevykroutí. Jiří Sobota

Q

těžkne. A Vlastimil Tlustý jako přední představitel ODS se na tom podílel. Důvěru narušuje i to, že zatím do platformy získal jen své dlouholeté stoupence, kteří jsou většinou ze Středočeského kraje. A většinou je spojuje i pocit hořkosti, že je dnešní vedení ODS odsunulo na druhou kolej – Eva Dundáčková přišla o místo šéfky ústavního výboru ve sněmovně, Alenu Páralovou škrtl Mirek Topolánek ze stínové vlády a posunul ji na téměř nevolitelné místo do sněmovny, Michal Doktor byl Tlustého spojenec v boji za lepší zítřky vlivné PPF atd. Přes to všechno ale vůbec není jisté, že kdyby Tlustý zavelel k sestřelení reforem, tak ho všichni v platformě podpoří. Nikdo ze signatářů – je tam například ještě Jan Klas či Jan Schwippel – nepatří zrovna mezi revolucionáře. Vždy se spíše drželi stranou a těžko si představit, že na sebe vezmou odpovědnost za pád vlády, případně rozkol ODS. Tím spíše, že na podzim to bude přesně deset let od tzv. sarajevského atentátu, který vedl k rozdělení ODS. To je pro mnohé členy nezapomenutelné trauma. Skupinu, jež se nazvala Platforma za naplnění programu ODS, bychom tak mohli spíše přejmenovat na Platformu za zviditelnění Vlastimila Tlustého a spol. Situace by se ale radikálně změnila, kdyby se do tohoto spolku přidaly desítky dalších poslanců, senátorů, hejtmanů a komunálních politiků. Pak by se dalo skutečně mluvit o hrozícím rozpadu ODS. Jak říká pořekadlo S jídlem roste chuť – těžko si představit Vlastimila Tlustého, že by se nepokusil takovou příležitost využít. Erik Tabery

Q

RESPEKT 26 V 25. červen–1. červenec 2007

komentáře

Děti v majetku státu

glosA

Stačí málo a rodiny ztratí to nejdražší, co mají

Č

eský stát v tichosti, ale poměrně důkladně provádí nucenou asimilaci romského obyvatelstva. Dělá to podobně jako kdysi běloši v Austrálii nebo Americe s domorodým obyvatelstvem: násilím odebírá děti chudým nevzdělaným rodičům a posílá je na převýchovu do svých ústavů, aby jim vštípil „normálnost“ neboli sociální hodnotové návyky většinové společnosti. Za sebou tím nechává rozvrácené rodiny, zoufalé a ponížené rodiče a dezorientované děti s pocitem selhání svých blízkých. Tohle se děje bez ohledu na české členství v Evropské unii, bez ohledu na existenci obranných mechanismů, jako je ombudsman nebo svobodná média.

Odeber Pákistáncům dítě Přesnější popis českého problému vypadá takto: ročně si sociálky odvádějí z rodin tisíce dětí kvůli tomu, že jejich rodiče mají málo peněz na jídlo, oblečení nebo nedostatečně velký byt. Důvodem může být i to, že mají jiná kritéria na hygienu než většinová společnost nebo prostě žijí ve starém činžáku, kde sdílí záchod se sousedy. Odebírání dětí se přitom často děje za dramatických událostí, kdy sociálkou přivolaný exekutor vytrhává malé dítě matce z náručí. Mnohdy se děti berou rodičům bezprostředně po porodu (podrobněji naše reportáž na další straně). Zcela zásadní roli hraje to, že záleží na subjektivní přísnosti sociálního úředníka. On může dát rodině šanci na „polepšení“, ale také nemusí. Může si také říct, že citové vazby jsou důležitější než kvalita bot, bíle povlečená postel nebo vytřená podlaha. Přitom je jasné, že sociální pracovníci umí snadno vyhodnotit tu podlahu a obtížně ty citové vztahy. A konečně exekuce dětí nejčastěji postihuje rodiče, kteří se neumí bránit. Nemají vzdělání, neví, jak jednat s úředníky, nedokážou rychle reagovat na vzniklou situaci. Právě proto jsou ideálním terčem téhle svérázné rodinné politiky Romové. Jistě, sociálky nejsou všemocné, odebrání každého dítěte musí posvětit soudy. V přístupu soudců se ale stejně jako u úředníků projevuje bolševická výchova toho, že stát ví nejlépe, co potřebuje dítě a podle

jakých kritérií mají rodiny žít. Ostatně díky novinářům známe řadu příkladů, kdy se soudci v rozhodování o odebrání dětí hrubě mýlili. (Stačí si vzpomenout na případ Půlnoční bouře, kdy vzdělanostně i sociálně plně saturovaní rodiče přišli o dítě jen proto, že se mu rozhodli dát „nevhodné“ jméno.) Důležité také je, že Češi jsou se svojí odebírací a převýchovnou mánií dost velkou raritou. Na Slovensku byla kdysi situace stejná jako v Česku: stejná neschopnost či nechuť pomoct chudým rodinám problémy vyřešit a stejně přebujelé dětské domovy lačné po chovancích. Už v devadesátých letech ale Slováci agendu reformovali a v zákoně explicitně stanovili, že dítě nesmí být z rodiny odebráno z důvodů bytových či majetkových. Sociálky v takové situaci musí hledat jiná řešení: vypracovat s rodinou tzv. sociální plán práce, jehož smyslem je udržet rodiče s dětmi pohromadě. Rovněž třeba francouzská pravidla vylučují odebírat někomu děti jen kvůli tomu, že je chudý. Země jako Rakousko nebo Německo se opírají o obecné normy na ochranu rodiny a dítěte. Jejich schopnost a odhodlání tyto deklarace dodržovat jsou ale ve srovnání s Českem radikálně jiné. Sociálky spolupracují s mnoha nevládními organizacemi, které rodinám pomáhají. Jinak to ani nejde. Těžko si dnes totiž představit, jak německý, francouzský nebo britský úředník bere dítě Turkům, Arabům nebo Pákistáncům jen kvůli tomu, že jsou chudí nebo že ve výchově svého předchozího potomka nějak selhali. Žádná z těchto komunit by si nic takového nenechala líbit. Českým Romům ale sebevědomí chybí a neumí se zatím bránit.

Ministrův dík za zájem Je úplně evidentní, že tahle česká praxe musí skončit. Prvním předpokladem pro to je, aby si politici problém přiznali. To se z části děje. Ministerstvo práce a sociálních věcí, na němž leží hlavní díl odpovědnosti, má na odebírání dětí podobný pohled jako kritici této praxe. Také mluví o chybujících sociálních úřednících, kteří mají v oblibě rychlá a rázná řešení, která jdou proti zájmu rodin. Také mluví o svévolných šéfech dětských domovů, kteří se dítěte zmocní a velmi neradi ho pouští.

Vzpoura spisovatelů

V ty poslední červnové dny v roce 1967 čeští spisovatelé sotva tušili, že právě hnuli dějinami. Stěží by je tehdy mohlo napadnout, že od Dreyfusovy aféry, která zrodila angažovaného intelektuála, právě oni stanou na vrcholu pomyslné křivky, jež opisovala rostoucí vliv spisovatelů na vývoj ve světě. A už vůbec je asi nenapadlo, že jejich pokus byl zřejmě posledním, kdy spisovatelé jako specifický stav přímo otřásli mocí, a že křivka jejich vlivu bude od té doby už jen klesat. Před čtyřiceti lety byly v letním horku a v napjaté atmosféře IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů vysloveny věty, které zažehly zápalnou šňůru táhnoucí se přes pražské jaro až k hlavním ruských tanků. Při čtení stenografických záznamů tehdejších vět, které vydaly na celou knihu, si člověk uvědomí, že v dnešním mediálním přetlaku by žádná z nich nehnula ani obočím politiků, natož dějinami. Některé si přesto i dnes zaslouží úctu k intelektuální a lidské zralosti jejich autorů, například Ludvíka Vaculíka, Václava Havla či Zdeňka Urbánka. Tehdejší vzpoura spisovatelů byla natolik intimní součástí komunistického systému, že každý pokus zobecnit ji a přenést do dnešních časů by dopadl bídně, snad s výjimkou pozoruhodné vnější podobnosti s jakýmkoli dnešním kongresem či sjezdem jakékoli organizace či politické strany. Nicméně pohled na onu událost umožňuje lépe vidět to, co bylo a už není, co nebylo a už je, ale vidět také to, co bylo a je tady pořád.

Co bylo a není Spisovatelé, zejména ti obdaření talentem, se bouřili proti státní, ideologické cenzuře a umnými verbálními obchvaty dokazovali její nesmyslnost a škodlivost. Někteří to dělali jen kvůli vlast-

Život bez Sody

Ministerstvu ale zatím chybí nejen jasný nástin řešení, ale dokonce i data a analýzy dnešních poměrů a bez toho nelze žádné smysluplné recepty vymyslet. Tyto rozbory by měly říct, komu a proč se tady děti odebírají, jakou roli v tom hraje svévole sociálek a soudů a jakou různé chyby a pomýlení. Měly by také vysvětlit, jak je možné, že v zemi, kde podle statistik žije z celé EU nejméně lidí pod hranicí chudoby, je současně nejvíce odebraných dětí z chudých rodin. A měly by také naznačit, jak zohlednit kulturní odlišnost Romů, které nelze takhle primitivně nutit do životního stylu bílé většiny, ale spíš hledat cestu k zvýšení jejich životní úrovně. Dále ministerstvu chybí pravomoci: sociálky jsou v kompetenci obcí a ministerstvo může vydávat jen doporučení. Vládní politici by si samozřejmě mohli napsat více kompetencí do nového zákona jako na Slovensku, to ovšem zatím udělat nechtějí s tím, že k systémové změně není důvod. Ochota přiznat si problém ale neplatí bezezbytku. Minulý týden Česko kvůli vysokému počtu dětí v ústavech kritizovala i spisovatelka J. K. Rowlingová. Ministr Petr Nečas jí pak vzkázal, aby mlčela a hleděla si svého psaní. Noviny pak tenhle vzkaz odpapouškovaly. Proč by se ale slavná Britka nemohla zajímat o české děti? Proč by nemohla kritizovat Česko za něco, co je bez pochyb pravda? To je vážně dost nejasná logika ve chvíli, kdy se Češi také „pletou“ do poměrů na Kubě, v Bělorusku nebo Afghánistánu. A proč se Britové a jiní mohli za bolševika zastávat českých disidentů a teď se nemůžou zastat rodin, jimž stát (nakrásně demokratický) sebere dítě? I kdyby Rowlingová pomohla jen jedné z nich, měl by jí Nečas spíš poděkovat a přidat kompliment za to, že jí vůbec na nějakém Česku záleží. Marek Švehla

Q Měla by se zpřísnit pravidla pro odebírání dětí? Debatujte na

Co bylo a je

Před 40 lety se našlo jen několik literátů, kteří žádali svobodu pro jiné, o mnoho lepší to není ani dnes. ní svobodě, jiní už přinejmenším tušili, že svým bušením do cenzury prorážejí cestu ke svobodě i pro ty, co v životě nenapíší ani řádku. Dnes státní cenzura neexistuje, přesněji: její míra je nesrovnatelně nižší. Existuje však cenzura neideologická – bují takřka nepozorovaně a rychlým tempem. Vládne dnes v každém větším podniku, o úřadech ani nemluvě. Novináři o tom vědí své, narážejí na rostoucí organizovanou bariéru mlčení lidí, kteří se bojí promluvit. Tato široce rozvětvená parciální nesvoboda je výtvorem systému, jehož nevyřčenou ideologií je korupce. Ale na rozdíl od spisovatelů z roku 1967 dnes není spontánní síly, která by ho prolomila.

Co nebylo a je Spisovatelé se tehdy bouřili, protože skrze své slovo a výlučnou možnost ho tisknout se cítili zavázáni k odpovědnosti vůči pravdě – byť na tuto povinnost mnozí přišli dost pozdě. Byli si vědomi síly svého hlasu, jež byla nesmírně umocněna už jen pouhým faktem, že miliony ostatních neměly žádnou možnost promluvit, tím méně být vyslyšeny. Dnes může promluvit a být vyslyšen každý. To nezpůsobila ani tak revoluce v listopadu 1989, jako spíše technologická revoluce na přelomu století. Rozpínání svobody projevu na internetu připomíná okamžik po velkém třesku: způsobuje totiž, že soustředěná energie, kterou kdysi spisovatelé vkládali do svých vět, se najednou ztrácí v nepřehledném vesmíru banálních slov. Tento zrod absolutní demokracie projevu zasáhl celý svět, ale zdá se, že české spisovatele zvlášť. Rozpínání svobody je – až na výjimky těch, co nadále ctí povinnost promlouvat ve veřejném diskurzu svým vlastním jazykem – zcela umlčeno.

Marek Švehla

Ale onen památný sjezd měl také jednu zvláštní a dramatickou dimenzi, která přesahuje tehdejší dobu. Až na výše zmíněné výjimky nikdo z řečníků nepřipomněl osud zakázaných spisovatelů. Jako by neexistoval Jan Hanč, jako by Karel Pecka či Zdeněk Rotrekl, kteří si odseděli mnoho let v kriminále, byli jen obyčejní zločinci, jejichž jména nestojí za řeč. Sebestřednost tehdejší elity a její neschopnost vnímat osudy svých kolegů vyráží dech i po čtyřiceti letech. Bylo tedy spíše požehnáním než ironií osudu, že mnozí z tehdejších účastníků sjezdu byli po roce 1968 vrženi mezi párie. Z jejich zkušenosti, z bouřlivých debat o absenci solidarity a selhání svědomí se zrodil nebývale silný étos disentu a myšlenka o nedělitelnosti svobody. Tato zkušenost váže z pohledu historie sjezd z roku 1967 přímo s listopadem 1989. Tímto datem se však ona zkušenost také vyčerpává. Společnost se dnes jakýmsi podivným obloukem ocitá opět v minulosti, nezkušená a plná nadějí na lepší život, jejíž sebestředné elity bojují za své zájmy a střeží si své postavení, ale už to nejsou spisovatelé, nýbrž podnikatelé, politici, média a spousta dalších. Menšiny a páriové jsou opět přezíráni jako ti, co promarnili svou šanci přizpůsobit se době. O nedělitelnosti svobody a solidaritě mluví slabým hlasem jen různé nadace, které se už také řadí k oné přezírané menšině. Spisovatelé, možná unaveni vědomím, že některé zkušenosti jsou dnes pro slabost slova nesdělitelné, nechávají si je pro sebe. Každá doba má své postavy, v nichž se zrcadlí její povaha. Tehdy to byli spisovatelé, kteří se ve jménu svobody postavili proti hlavnímu ideologovi komunistické strany Jiřímu Hendrychovi. Stáli teprve na začátku dlouhého procesu učení se tomu, čím svoboda opravdu je. I dnešní doba má takové postavy, v její pluralitě se jich zrodilo až nepřehledné množství. Je zvláštní, že jednou z nich je například také spisovatel a ideolog – ovšem v jedné osobě – kterému se dokonce podařilo stát se prezidentem. Naučil se psát knihy, aby razil ideologii neosobní a cynické svobody, zbavené přívlastků o nedělitelnosti a solidaritě. Zrcadlí povahu naší doby přesněji než jiní tím, jak zbavuje pojem svoboda jeho hlubšího obsahu – a vrací nás tam, kde jsme již kdysi byli. Martin M. Šimečka

Premiér Miloš Zeman odmítl během své státní návštěvy USA bydlet s ministrem zahraničí Janem Kavanem, přestože si původně přál pokoj s hajzlem. Nebo: Jak točí Václav Klaus televizní diskusní pořad Naostro? Zásadně bez kalhot. Anebo: Jak vypadá upoutávka na český film Návrat idiota? Tak, že na Ruzyň přiletí vládní letadlo a z něho vystupuje premiér Miloš Zeman. Pamatujete? Tohle jsou příklady z dávno už odezněného pořadu veřejnoprávní televize Česká soda. Jeho autor Petr Čtvrtníček tehdy své terče nešetřil a předtím, než Češi poznali Borata, tu rozdával nezapomenutelné lekce z inteligentní, politicky nekorektní zábavy. Fakt, že minulý čtvrtek zařadila ČT Čtvrtníčkovu Sodu do svého vzpomínkového seriálu na kdysi úspěšné pořady, je příznačný. Dnes totiž Čtvrtníček točí zábavu akorát tak při reklamách a v ČT je už podezřele dlouho s politicky laděným humorem konec. Dnešní veřejná média se ale politiků evidentně bojí víc než dřív, i když pro to existují jen nepřímé indicie. Představa, že by se s tak drsným přístupem Čtvrtníček nebo někdo jiný pustil do Jiřího Paroubka a nevyvolalo to jeho vzteklou cenzurychtivou reakci, nezní pravděpodobně. Ale dost spekulací. Fakt je, že humoristické zesměšňování politiků z televize vymizelo. (Na veřejnoprávním rádiu praktikují politickou satiru – a vůbec ne špatnou – Ester Kočičková a Olaf Lávka, jde ale spíš o jemné pohlazení.) Kde hledat důvody, to je jedna z neodbytných otázek naší doby. Možná je malá invence u samotných humoristů. Jenže oni sami namítají, že prosadit něco politicky provokativního do televize je dnes mnohem těžší než dřív. Jestli je to pravda, nemá to logiku. V éře internetové svobody by se upjatost politiků a vůbec celé společnosti měla spíš zmenšovat než naopak. Celý tenhle pohyb by pak byl jednoznačně škodlivý. V téhle přetahované o míru naší svobody dělat si legraci z mocných totiž platí, že čím víc se bude televize bát, tím víc budou mít politici chuť takovým „drzým“ Čtvrtníčkům zatínat tipec.

Q

obsah domov

4 8

6

Sociálky berou děti chudým lidem Odboráři vyšli do ulic Úředníku bacha, občan tě sleduje

reportáž Mladí sudetští Němci na stráži mizejících tradic

ekonomika

9

The Economist: Strach vzlétnout

zahraničí

Zprávy z čínské cihelny

PROFIL

10 Horký návrat Tálibánu 12 The Economist: Od nynějška nejsou Palestinci sami sebou

13 Superšpion KGB rytířem rozhovor

14 S ministrem zahraničí tibetské

exilové vlády Tempou Tseringem

TÉMA

KNiHY

Bogdan Trojak: Brněnské metro

Kultura

příběhy hrdinek

Opatrnost českého filmu

civilizace

Trendy

Polemika

vzdělávací systém?

JEDNATŘICÍTKA

16 Výběr z webu respekt.cz 17 Zrušte cenzuru, soudruzi!

20 Jiná tvář Astrid Lindgrenové 21 D. J. Davies: Stručné dějiny smrti 22 Zapomenutý malíř Ivan Sobotka 23 Edith Piaf a Warholka: Zfilmované 24 Bondyho Bouda

25 Kulturní servis

26 Jak Saúdové zachraňují civilizaci 27 Krize afrických státních parků 28 Vaculík: Moc chce být stále u moci 29 W. Wenders: Špatná pověst Evropy 30 Může za nedostatek mozků 31 Ve hvězdách, Před 10 lety, Jeden den v životě, Mimochodem

Ke sjezdu spisovatelů viz strany 17–19 a 28.

32 minulý týden


domov

Na převýchovu do zlaté klece Sociálky berou děti chudým rodičům už v porodnici

V

ypadá unaveně, ale šťastně. Sedí doma na posteli se dvěma malými holkami, jedna je rozesmátá, druhá (menší) ještě trochu zaražená. Jozef Kökény má za sebou náročné období se šťastným koncem. Dva roky přesvědčoval úřady, že se dokáže starat o své dvě dcery. Nebylo to snadné – jednou slyšel, že to nejde, protože nemá stálé bydlení a trvalou práci, podruhé, že v padesáti letech už je na výchovu malých dětí moc starý. Nakonec zvítězil: čtyřletou Anetu vybojoval před několika měsíci, dvouletou Simonu dostal ve čtvrtek. Nutno dodat, že pan Kökény není v tomhle boji sám: rodičů, kteří kvůli své chudobě nebo často jen dočasně neuspořádanému životu přijdou o své děti, jsou v Česku tisíce ročně. Tohle číslo přitom českou společnost posouvá na samou periferii evropské civilizace.

Podruhé na mateřskou Příběh Jozefa Kökényho vypadal na začátku naprosto bezvýchodně. Jen v kostce, jak šly události. Píše se rok 2004 a partnerku pana Kökényho vyhodnocují úřady jako nesvéprávnou osobu. Jedno dítě odebírá sociálka jako roční, druhé pak hned v porodnici. Pan Kökény se v té době živí prodejem ojetých aut, chce jít ale na rodičovskou dovolenou a dcery vychovávat sám. Najednou se však dozvídá, že nějakým nedopatřením není v rodném listě svých dětí uveden jako otec. Navíc nemá stálé bydlení. „Začal jsem obíhat sociálku a přesvědčovat všechny kolem, že se chci o své děti starat a že to zvládnu,“ popisuje své tehdejší zoufalství. Teoreticky stačilo dodatečně pana Kökényho zapsat do rodných listů, vyřídit rodičovskou dovolenou, pomoct najít bydlení. Ubíhá ale čas, rok, potom dva. Teprve pak pan Kökény sociálku a soud přesvědčuje a dostává první dceru na zkoušku s tím, že pokud ji „zvládne“, může dostat i druhou. V tu chvíli ale naráží na další problém: mladší Simonku poslala sociálka bez otcova vědomí z kojeneckého ústavu do předpěstounské péče. „Byl jsem v šoku, vždyť já tam přece za ní chodil, prokazoval jsem, jak oni říkají, zájem. Nechápal jsem to,“ vzpomíná dnes pan Kökény. Šel za sociální pracovnicí, tam ho ale čekal další šok: „Prohlásila, že se ta rodina o Simonku dobře stará, že se má jako ve zlaté klícce.“ To bylo nejhorší. Copak je dítě nějaké zvířátko, které potřebuje jen spoustu hraček, dobré jídlo a pěkné oblečení, a ne rodiče? Zlom nastal ve chvíli, kdy se pan Kökény dozvěděl o neziskové organizaci Hnízdo, která pomáhá rodičům odebraných dětí. S její pomocí nakonec všechny přesvědčil a i druhá dcera se mohla vrátit domů k otci a sestře. Všichni tři společně bydlí od minulého týdne v sociálním Domě na půl cesty v Ostravě-Přívoze, mají pro sebe jeden pokoj, kuchyňku a sociální zařízení. Panu Kökénymu nedávno skončila jedna „mateřská“, teď po návratu menší Simonky začíná druhou. Vypadá šťastně a obě dcery s ním.

Kde je výbavička? Přesná, úřady posvěcená čísla nejsou k dispozici, jen hrubé počty nevládních organizací. Podle nich bylo

Teď už je to složitější Barbora Violová se svým mužem Markem Violou žije v polorozpadlém činžáku v Ostravě-Přívoze. Děti mají v ústavní výchově. V obývacím pokoji rodičů je malá svatyňka z plyšových hraček a fotek dvou synů Alexandra a Marka. Vše začalo častým stěhováním. Rodina vystřídala několik podnájmů ve Studénce, Bruntále, Ostravě. Obě děti se narodily předčasně, takže trpí různými alergiemi. Alexander (4) má alergii na mléčné výrobky a Marek (3) má astma. Alexandra Violovým vzali, když mu byli dva roky. Rodina odjela bydlet k příbuzným na Slovensko, tam se ale Alexandrův stav horšil, protože rodiče nedodržovali synovu nutnou dietu. Když doktorka v Čechách viděla, jak je dítě hubené a nemocné, zavolala hned sociálku. Podle rakouského scénáře by v takovém případě následovalo pozvání nevládní organizace a plán, jak rodině pomoci včetně důkladného poučení ohledně synovy alergie. V Česku si sociálka zanedbaného Sašu odvezla. Odebrání druhého syna pak přišlo jaksi automaticky hned po narození. Manželé Violovi si okamžitě začali shánět bydlení v Ostravě, aby děti dostali zpátky. Teď bydlí v obecním bytě 1+1, který pomalu opravují.

Včera se nám vrátila Simonka. (Josef Kökény a jeho děti) foto karel cudlín

v minulém roce do ústavní péče v Česku posláno osm tisíc dětí (hned po Bulharsku nejvíc v Evropské unii). Je to o stovky víc než vloni a předloni. Z chladně ekonomického pohledu státu nejde vůbec o levný „byznys“: výdaje na jedno dítě v ústavu se pohybují mezi 200 až 300 tisíci za rok. Finanční pomoc rodině ve výši životního minima spolu s výdajem na vzdělání by podle lidí z nevládních organizací stála nějakých 70 tisíc korun ročně. Tahle pomoc by spoustu problémů rázem vyřešila, neboť většinu dětí (není jasné, jak velkou většinu) odebírá stát kvůli chudobě rodičů. Ministerstvo práce nezná přesné detaily jednotlivých případů a má také jen přibližné představy, jak se téhle odebírací mánii bránit. Kardinální je vždy úzký osobní kontakt mezi rodinou a sociálkou. Jenže sociální úředníci dnes mají na starosti v průměru 357 spisů (ideální by podle odborníků bylo 70–80), to znamená, že s individuálním přístupem nemůže nikdo ze zoufalých rodičů počítat. V případě podezření tedy nedělají úředníci žádné dlouhé cavyky, nesnaží se s rodinou její často přechodné potíže vyřešit, prostě pozvou exekutora a dítě odvezou. Systémové řešení také komplikuje fakt, že problematika odebírání je roztříštěna mezi obce (pod ně spadají sociální pracovníci) a tři ministerstva (práce a sociálních věcí, zdravotnictví, školství).

Oba jsou ale nezaměstnaní, takže to jde pomalu. „Byt sice máme, ale děti ne,“ posteskne si paní Barbora. „Zažádali jsme o ně v lednu. Předtím jsme ještě zkoušeli, že si o Marečka se Sašou zažádala moje máma, která s námi bydlí. Na to nám sociálka odpověděla, že bychom mohli mámu i s dětmi vyhodit z bytu.“ Chodí tedy syny alespoň navštěvovat. Musí se telefonicky objednat, na návštěvu pak mají hodinu a půl, vždy ráno od osmi do půl desáté. V neděli jsou návštěvní hodiny odpoledne. V dětském domově u Saši je to volnější. Několikrát ústavní šéfy přemluvili a mohli vzít syny na návštěvu domů. Nikdy ale ne oba najednou nebo přes noc. Proč taková přísnost? Nebo na co úřady v návratu synů domů čekají, když rodiče evidentně změnili styl života? Není jasné, protože ostravská sociální Alena Čimborová jakýkoliv rozhovor s Respektem odmítla. Stejně tak její nadřízená. Hanka Žurovcová k případu Violových říká: „U nich jsou dobře vidět díry v systému. Rodiče Marečka a Alexandra nejsou vysokoškoláci, takže dieta a nutnost rehabilitace Alexandra se jim měla vysvětlit důsledněji. Prozatímní bydlení jim měla pomoci sehnat neziskovka, o její existenci ale tenkrát neměli tušení a sociální pracovnice také ne. Teď, když už jsou děti v ústavu, je cesta zpět mnohem složitější.“

Dalším z důvodů je vystrašenost postižených rodin. „Rodiče často neví, co říkat, nebo se prostě stydí u soudu mluvit. Pak záleží jen na úředních podkladech, které dodá sociální pracovník,“ říká Kateřina Cilečková, která dělala Kökénymu u soudu obecní zmocněnkyni. Pan Kökény byl podle ní pravý opak: výřečný, spoustu papírů si sehnal sám, nebál se a s neskutečnou energií o své dcery bojoval. Přesto to celé trvalo dva roky a happy end se dostavil jen díky nezištné pomoci nevládních aktivistů z ostravské organizace Hnízdo / Čiriklano kher. Ta je v tuto chvíli jednou z mála nestátních organizací, které dnes chudým rodinám v návratu jejich dětí pomáhají. Vede ji mladá energická žena Hana Žurovcová. U zrodu Hnízda bylo její zděšení z případu Sivákových z Ostravy, k němuž se náhodou dostala. Začalo to tak, že s jejich nejstarším synem byl problém: toulal se a chodil za školu. V očích sociálky tenhle fakt Sivákovy jako rodiče natolik diskvalifikoval, že jim začala všechny další děti ještě v předškolním věku odebírat. Hana Žurovcová se do kontaktu s rodinou dostala ve chvíli, kdy si sociálka odvezla hned z porodnice jejich čerstvě narozenou dceru Evu s vysvětlením, že před tím nezvládli péči o své děti a určitě to nezvládnou opět, protože „nemají přichystanou výbavičku“.

Byt máme, děti ne. foto karel cudlín

„Po pěti měsících se s naší pomocí Evička vrátila domů,“ vzpomíná Hana Žurovcová. Brzy nato pro Sivákovy vybojovala i nejmladšího syna. Další zůstává v dětském domově, nejstarší je na útěku. Podstatné ale je, že s pomocí Hnízda dnes žije rodina „normální“ život. „Během pomoci Sivákovým jsme si uvědomili, že se nejedná o ojedinělý případ, a začali jsme připravovat projekt. Z počátku jsme pomáhali asi dvaceti sedmi rodinám, dnes s různou intenzitou pomáháme asi 115 až 120 rodinám, z toho asi dvě třetiny jsou romské,“ říká Žurovcová. „Odebírání dětí by mělo být podle zákona krajním řešením situace, namísto toho je kvůli nefungujícímu mechanismu (absence sociálního bydlení, nízký počet sociálních pracovnic, nepovědomí o neziskovkách) řešením nejrychlejším. Ústavní výchova sice pokryje jejich materiální potřeby, ale zároveň naprosto rozbije rodinné vazby.“

Funguje to i jinak Další vzpruhu dostala Hana Žurovcová pro svoji práci letos v květnu, kdy se s kolegyněmi vydala na stáž do Rakouska. Vrátila se nadšená. „Připadaly jsme si tam jako v ráji. Sociálních pracovnic je tam stejně málo jako u nás, možná ještě méně, ale systém je dost odlišný a hlavně – funguje.“ Sociálky pouze monitorují situaci a v případě, že potřebují určité rodině pomoci, kontaktují nevládní organizaci a ta pak práci zastane. Objednanou práci – levnější než tu českou ústavní – uhradí stát. „Tím pádem funguje mezi neziskovkami a sociálními úřady souhra, ne jako u nás vynucená spolupráce, či dokonce nevraživost,“ dodává Žurovcová. V Česku je ale zatím úspěch, že se na ministerské úrovni začíná o problému vůbec mluvit. „Nemáme komplexní práci s ohroženými rodinami,“ říká Kristýna Kotalová, vedoucí oddělení sociálně právní ochrany dětí na ministerstvu práce a sociálních věcí. „Neziskovky, které by mohly pomáhat, tady jsou, ale není jich mnoho nebo sociální pracovníci s nimi stále nespolupracují.“ Ministr Petr Nečas chce zřídit Národní úřad zaměstnanosti a sociální správy, pod který by nově spadali i sociální pracovníci. Vláda by tím mohla ovlivňovat jejich počet a vzdělávat další. Ministerstvo chce také zavést metodu tzv. případových konferencí, na nichž by se rodiče, nevládní experti a sociálka sešli a dohodli se po slovenském vzoru na individuálním plánu, jak rodině pomoci. Cesta ke změně je ale zatím na úplném začátku. „U nás je teď nejdůležitější, aby se tato problematika sjednotila pod jedno ministerstvo a odtud byla důsledně řízena a monitorována,“ říká Petr Bittner z Ligy lidských práv. „Nečasově návrhu fandím, něco podobného tady mělo být už dávno.“ Kateřina Čopjaková Autorka je spolupracovnicí Respektu.

Q

RESPEKT 26 V 25. červen–1. červenec 2007 inzerce


Reportáž

Moje vlast Egerland

Mladí sudetští Němci na stráži mizejících tradic

Tak na revanš! (Roland a jeho skupina) foto günter bartoš

R

oland Hammerschmied je pozoruhodný fenomén. Vysoký, čtyřicetiletý muž s tmavými vlasy svázanými do culíku, s módními brýlemi na nose by se spíše hodil do trendového baru v Mnichově než sem, do besedy sportovního klubu v Geretsriedu, asi čtyřicet kilometrů na jih od bavorského hlavního města. Venku lije, šedivé linoleum odráží pronikavé světlo neonových zářivek. U stropu se pohupuje zapomenutá vánoční hvězda. V rohu bzučí osamělá lednička. „To je naše zkušební místnost,“ vysvětluje Roland a člověk by čekal, že vyndá elektrickou kytaru a spustí nějaké blues. Místo toho si však navléká řemeny akordeonu, hmátne do kláves a místnost se plní tříčtvrtečními takty. Osm tanečníků, kteří se mezitím seřadili do párů, se začíná točit. Jeden víří kolem druhého, občas někdo zatleská nebo silně zadupá. A k tomu všemu Roland zpívá zvláštní písničku: je evidentně v němčině, pro běžného Němce ale dost nesrozumitelné. „To je lidová hudba z Chebska, Egerlandu,“ prohodí Roland na vysvětlenou. Jsme totiž na jedné z posledních vart zanikajících sudetoněmeckých tradic. Jejich strážci jsou překvapivě mladí a zapálení, i když se starou vlastí už je pojí jen vzpomínky prarodičů. Zjištění, že takoví lidé hluboko v Německu ještě existují, může být překvapivé, stejně jako to, že své úsilí o udržení sudetoněmecké kultury myslí vážně.

Z Kraslic do Geretsriedu Kvůli svému hraní a tanci jsou Roland a jeho kamarádi z kulturního spolku Eghalanda Gmoi tak trochu za exoty. Stejně jako v Čechách ani v Německu není lidová hudba mezi mladými zrovna v módě. A dvakrát to platí pro hudbu či vůbec kulturu z regionů, ze kterých byli Němci vyhnáni po druhé světové válce. Přitom bezprostředně po válce přišly do Německa zhruba tři miliony českých Němců, třetina z toho do Bavorska. Napřed žili v uprchlických táborech, po roce dvou se začali usazovat natrvalo. Geretsried se stal v tomto směru unikátním příkladem většinově sudetoněmeckého města. Před koncem války tu stálo pár domků a haly dvou velkých zbrojních podniků, víc nic. Pak ale přišli uprchlíci z Kraslic a Tachova, kteří na ruinách bývalých zbrojíren vybudovali zbrusu nové městečko s typickou jednotvárností a strohostí rychle postavené poválečné architektury. Dodnes má celá čtvrtina zdejších obyvatel předky z Čech, Moravy či

Slezska. Navíc tu žijí velké skupiny Němců z Rumunska, Maďarska či dnešního Polska. V Geretsriedu tak neexistovala bavorská většinová společnost, jejímž zvykům a tradicím by se novousedlíci „museli“ přizpůsobovat. Zdejší sudetští Němci proto neměli příliš velké problémy udržet si vlastní identitu a kulturu, do níž celkem bez obtíží vrůstaly další generace. „Můj otec mě sem poslal tancovat jako dítě,“ říká další ze členů Eghalanda Gmoi Helmut Hahn. „A od té doby je náš spolek pevnou součástí mého života.“ V praxi to znamená schůzky ve zkušebně, tanec a zpěv, čas od času účast na přehlídkách v Německu. „Nejde o žádnou politiku, výhradně se věnujeme péči o lidovou kulturu z Chebska, kterou chceme udržet při životě,“ vysvětluje Roland Hammerschmied. On sám se narodil koncem šedesátých let ještě v Sokolově a do Německa se s rodiči dostal jako několikaměsíční dítě. Do souboru ho otec poslal už v devíti letech a od té doby sem chodí. Od roku 1990 jezdí Roland každý rok na pár dnů do kláštera v Teplé, aby tam spolu s dalšími mladými sudetskými Němci pracoval na obnovení tamního hřbitova. Letos je rekonstrukce hotová. „Proto si nyní hledáme nový projekt,“ říká Roland. S taneční skupinou do Čech nejezdí. „Před asi deseti lety jsme kontakty s podobnou skupinou v Čechách měli. Asi čtyřikrát jsme se vzájemně navštívili, ale pak to všechno nějak usnulo. Hlavně proto, že máme tady v Německu plný program,“ říká Roland. Obligátní otázky na uzlové body česko-německého soužití posledních dvaceti let Roland nemá moc rád, odpovědím se ale nevyhýbá. „Benešovy dekrety by se měly zrušit,“ přidává se k mínění velké většiny sudetských Němců. „Proč? Prostě bych si přál, aby Češi konečně dali najevo, že vlastní viny litují.“ Z toho, že debata kolem Benešových dekretech od českého vstupu do EU víceméně umlkla, Roland nadšený není. „Myslím si, že Němci přiznali svou vinu, a proto bych čekal, že se stane totéž z druhé strany,“ říká, osobně se ale v této otázce angažovat nehodlá. „Osobně jsem s Čechy o dekretech nikdy nemluvil,“ říká. „Prostě k tomu nikdy nedošlo.“

Noch kren, mutti Město jako Geretsried je spíš výjimkou, dnes jsou sudetští Němci převážně roztroušeni po celém Bavorsku. Pořád mezi nimi ale přetrvává pospolitost udržovaná známými výročními srazy nebo folklorními kroužky typu Eghalanda Gmoi, kde lze najít i mladé lidi.

Šestnáctiletou gymnazistku Andreu Reichlovou drží u kultury prarodičů malé muzeum, které si čeští Němci koncem osmdesátých let otevřeli v severobavorském Ingolstadtu. Ve třech patrech pečlivě rekonstruovaného gotického domu v centru města vystavili vyhnanci z Prachatic a Mimoně staré fotografie, mapy, kroje, nářadí či řehtačky, které se jim podařilo při nuceném odchodu z Čech zachránit. Reichlovi se už pár let o muzeum dobrovolně starají a Andrea je hrdou průvodkyní. Mladí lidé sem dorazí málokdy a to Andreu zlobí. „Většina mých spolužáků ani neví, že v Čechách kdysi bydleli německy mluvící lidé,“ stěžuje si. „A ani se tomu nedivím. Když jsme v dějepise nedávno probírali konec druhé světové války, učitel nám nadiktoval jen jeden jediný útržek věty: vyhnání sudetských Němců. Nic víc. Přitom je tady hodně lidí, kteří mají předky z Čech a určitě by se o tom chtěli dozvědět víc.“ Nezájem škol ale není náhodný, vyplývá z nezájmu celé společnosti k otázce Němců z východu a ostatně také jich samotných. „Mnoho vyhnanců po válce se svými dětmi nikdy o Čechách nemluvilo,“ říká Andreina babička Isolde. „Některé zážitky byly příliš kruté a mnoho lidí navíc nemělo úplně čisté svědomí. Po příjezdu do Německa se proto většina vyhnanců soustředila na ekonomické zabezpečení svých rodin a integraci do německé společnosti. Všechno české jim v tom překáželo. A jejich děti se prostě přestaly na minulost v Čechách ptát.“ Nebýt muzea, ani Andreu by nenapadlo se vyptávat. Maminka s babičkou však stále vaří svíčkovou s knedlíky, květáku pořád říkají „karfiol“ a křenu „kren“. Zatímco ale babička mluví plynně česky, tak maminka už špatně a Andrea až na pár slov vůbec. „Do hloubky jsem si své sudetoněmecké kořeny přesto uvědomila až tehdy, když jsme převzali odpovědnost za tohle muzeum,“ říká Andrea. Teď ale svůj „český dluh“ rychle dohání: pravidelně píše do tzv. „Heimatbriefe“, malých časopisů, které se rozesílají mezi vyhnance z Prachatic a Mimoně. Ve škole nedávno přednášela básně prachatické spisovatelky Hildy Bergmanové a také do školního časopisu píše o muzeu a tématech, spojených se Sudety, naposledy třeba o stěhování známého kostela v Mostě. Vše prý kvůli tomu, aby se její spolužáci o sudetských Němcích alespoň něco dozvěděli. „Je strašně důležité, abychom si zachovali historické vědomí,“ přemítá Andrea. „Vyhnání je fenoménem, který existuje již od pravěku – a co jsme se z toho naučili? Nic! Všechno se neustále opakuje.“

Vůbec nic společného To postupné zapomínání se však nedá vzít doslova. Sudetští Němci si na své jinakosti dodnes zakládají a rádi si ji připomínají, o tom ostatně svědčí i jejich pravidelné sešlosti. Těm kdysi komunisté neřekli jinak než srazy revanšistů. Porevoluční média sice tenhle slovník opustila, podezíravý pohled však zůstal. Když o tom slyší třeba Philipp Kieweg, nemůže se ubránit smíchu. Se střapatými tmavými vlasy a velkými brýlemi stojí tento 26letý strojní technik z Ellwangenu o Svatodušní neděli ve veletržní hale v Augsburgu a čepuje pivo a kolu. Jeho kamarádi tráví svátky kempováním u jezera, ale Philipp dal i letos přednost tradičním Sudetoněmeckým dnům pořádaným landsmanšaftem. Jeho malý kiosek s pípou je jedním z dlouhé řady stánků s jídlem, řemeslnými výrobky nebo propagací různých spolků (sám Philipp je členem jednoho z nich). Je tu pečivo a víno z jižní Moravy, karlovarské vafle, pletené punčochy nebo nahrávky s lidovou hudbou. Pro Philippa i většinu návštěvníků srazu jsou tyto suvenýry dávno zaniklého světa o mnoho důležitější než řeč bavorského premiéra Edmunda Stoibera či předsedy Sudetoněmeckého landsmanšaftu Bernda Posselta, kteří z pódia tak jako každoročně vyčítají české vládě nedostatek lítosti nad vyhnáním. „Moji prarodiče pocházejí z Prachatic,“ vypráví Philipp. „Po válce přišli do Ellwangenu, a poněvadž těch Sudeťáků tam bylo hodně, brzo vznikly hudební skupiny i pro děti.“ Taky Philipp od pěti let tancuje a zpívá německé lidovky ze Šumavy. O víkendu na sebe čas od času vezme kroj a spolu se zhruba dvacítkou vrstevníků vyráží na folklorní festivaly. „Na jedné straně je to legrace, hlavně tam ale chodím kvůli prarodičům. Pokud tu jejich kulturu neudržíme my, kdo jiný?“ Přesto prý nechybělo mnoho a tancování vzdal. „Ve čtrnácti patnácti jsem začal být spolužákům podezřelý. V jaké sektě to jsi, začali se ptát. Jindy zase někdo řekl: vy Sudeťáci jste všichni imperialisté.“ S tímhle společenským faux pas se musí potýkat i jiní mladí pěstitelé sudetoněmecké identity. Přiznat se ke kroji a lidové hudbě se v západním Německu (možná s výjimkou Bavorska) ještě nedávno rovnalo společenskému rozsudku smrti. Od politických bouří a generačních střetů koncem šedesátých let se dirndl a pumpky považovaly za výraz maloměšťáckého vkusu, navíc něco, co z dálky připomíná nacionalismus nácků. A když někdo z mladých jezdí tohle provozovat dokonce na krajanské srazy, nemůže s porozuměním svých vrstevníků počítat. Proto řada


reportáž domov

potomků sudetských Němců na prahu dospělosti s folklorem končí. Philipp ale všechny posměšky překonal a zůstal. „Přestalo mi to vadit. Jde o kulturu, politikou se vůbec nezabýváme,“ krčí rameny. Vztahy se starou vlastí svých předků ale nemá ani Philip, ani vedle stojící další člen ellwangenského souboru Rainer Grill, 40letý muž s knírkem, jehož rodiče pocházejí z Českého Krumlova. „Na začátku devadesátých let jsme se trochu stýkali s gymnáziem v jihočeské Kaplici,“ vypráví Rainer. „Pak tam ale nastoupil nový ředitel a vztahy skončily.“ Nijak zvlášť mu to prý ale nevadí. Teď má cestovní kancelář, která se specializuje na Šumavu a okolí. „Dnes už ten kraj nemá nic společného s tím, o čem mi vyprávěli rodiče,“ říká bez známky sentimentu.

Neubráním se tomu Je tomu ale opravdu tak? Skutečně mladí sudetští Němci politické spory s českými politiky nijak neprožívají? Antonia Goldhammerová to vidí trochu jinak. Tato 23letá studentka germanistiky je místopředsedkyní bavorské pobočky mládežnické organizace landsmanšaftu – tzv. Sudetendeutsche Jugend (SDJ). S pěti tisíci členy je SDJ největším spolkem mladých sudetských Němců. Stejně jako landsmanšaft SDJ trvá na tzv. „právu na domov“, které by státy podle ní měly „nějak deklarovat“, a pak také zřízení kontroverzního Centra proti vyhánění. „Když vyprávím známým, že zhruba polovinu všech víkendů trávím na akcích SDJ, většina lidí zvedne obočí a skepticky prohodí: Aha,“ říká drobná, kudrnatá blondýnka. Její prarodiče pocházejí z Duchcova na Teplicku, a tak víkendové pečení koláčů a švestkové knedlíky jsou pro Antonii stejnou samozřejmostí jako pravidelné návštěvy sudetoněmeckých sjezdů. „Poněvadž naše organizace má ve jménu slovo sudetoněmecký, jsme často házeni do jednoho pytle s extremisty. Přitom majetkoprávní otázky pro nás nejsou žádným tématem,“ zdůrazňuje. V první řadě jí prý jde

inzerce

Tři generace Reichlových: myšlenky na starou vlast tady drží muzeum. foto günter bartoš

o smíření, a proto na rozdíl od Philippa, Rainera či Rollanda udržuje s Čechy pravidelné kontakty. V reálu to znamená třeba každoroční tábory, na které jezdí 30 až 40 dětí z Německa a Česka. „Někteří z mých spolužáků říkají, že do Čech jezdí jen kvůli cigaretám. Přitom z bavorského pohledu je nejbližší hlavní město Praha, a ne Berlín. Tak se snažím, abych myšlení těch lidí změnila,“ líčí svoji česko-německou misi. „Hlavní je budoucnost, to je jasné. Přitom si ale také pořád kladu otázku, jestli je správné reagovat na teror terorem anebo co

bych asi vzala s sebou, kdybych najednou musela opustit domov.“

Nejhezčí okamžiky Ingrid H. Má tedy sudetoněmecká kultura odtržená od svého původního prostředí šanci na přežití? To se dnes potomci vyhnanců zdráhají hádat. „Nabízíme semináře o dějinách nebo kurzy o sudetoněmecké kultuře, ale o jejich účinku si nedělám iluze,“ pokyvuje Antonia hlavou. „Vánoční zvyky ze Sudet jsou dnes

Němcům asi stejně blízké jako vánoční zvyky Australanů. A ty tance, které občas tancujeme? No jo, kdyby k vyhnání nedošlo a naši prarodiče stále ještě žili v Čechách, určitě by už dávno takhle netančili.“ Také dialekt, kterým Roland Hammerschmied zpívá své hopsavé songy, už víceméně vymřel. Koláčky a lívanečky se v mnoha sudetoněmeckých rodinách stále ještě pečou, byť pořád častěji s recepty na kuchyňské lince. Taneční soubory třeba v Ellwangenu se ovšem těší velké oblibě – a to dokonce u dětí, jejichž rodiny nemají české kořeny. Přesto nebo zrovna právě proto lze však předpokládat, že za pár desetiletí už tyto soubory nebudou sloužit jako konzerva konkrétního kulturního dědictví, ale spíš k radosti z folkloru, ať již šumavského nebo jiného. Na druhé straně sudetští Němci se dnes vezou na vlně jakéhosi národního obrození, které v posledních letech Němci zažívají. Roste zájem o dějiny, v nichž má najednou historie německého osídlení „na východ od Labe“ svoje neopomenutelné místo. Přitom však nejde o zkreslování dějin, relativizaci zločinů nacismu, obracení příčiny a následku, jak se Praha a Varšava obávají. O co dnes v Německu jde, je vyplnění „bílých míst“ vlastních dějin, která vznikla během horečky poválečných let a později v důsledku studentské revolty. Také díky tomu dnes leckdo z mladých sudetských Němců sahá na dno staré skříně pro „nemožný“ kroj a vyráží hledat skoro zapomenutou identitu. A zjišťuje, že jeho německé okolí tomu trochu závistivě přihlíží. Proto není divu, že Ingrid Hammerschmiedová prožívá vystoupení tanečního souboru svého manžela Rolanda jako velké štěstí: „Když nás ty bavorské taneční soubory pozorují, jak vypadají naše kroje a jak tancujeme, pak se často stane, že po vystoupení někdo přijde a říká: Hele, vy ale tancujete úplně jinak než my, odkud jste? A to jsou ty nejhezčí okamžiky.“ Anneke Hudalla, Bavorsko

Q


domov

To bahno tu nechceme

Odboráři vyšli do ulic proti reformě a slibují, že to je teprve začátek

B

yla to přitažlivá nabídka. Když šedesátiletý dělník Josef Kunc z Blanska před časem zjistil, že místní odboráři vypravují koncem června hned několik autobusů, jejichž cílem je pražská demonstrace proti vládní reformě veřejných financí, uvědomil si, že v Praze už nebyl hezkou řádku let. A že má zároveň jedinečnou šanci nahlas vyčíst vládě, že na chystanou reformu doplatí „jen ti nejchudší“. Minulý víkend po poledni spolu s ním dalších třicet tisíc odborářů zablokovalo magistrálu a požadovalo, aby vláda svůj „batoh bláta a kamení“ odvolala. Podle slibů odborářských bossů jich sice mělo být 70 tisíc, přesto šlo o nejhlasitější akci, kterou odbory za poslední roky zorganizovaly. A z tribun znělo odhodlání, že pokud vláda kritiku nevyslyší, Česko čekají další demonstrace a stávky. Co se to děje? Jsou odboráři skutečně schopni zablokovat vládní plány? A za koho dnes rozhněvaní bossové mluví, když je většina tuzemských zaměstnanců rok od roku bohatší?

Potřeba úspěchu Organizátoři pouličního protestu po akci prohlašovali, že malou účast zavinilo špatné počasí. Mezi kapkami deště, které kazily hodinovou sérii proslovů poté, co demonstranti prošli od žižkovské centrály na Václavské náměstí, alespoň zněla silná slova o dalších „stupňovaných“ protestech a stávkách. Publikum dávalo hlasitě najevo, že u téhle „přeháňky“ to nekončí. To ale není jisté. „Pro to, aby se odborářům podařilo zmobilizovat veřejnost k pouličním protestům nebo stávkám, chybí ve společnosti nálada. Podobná radikalizace je vždy spojená s materiální frustrací. Ve stále bohatším Česku s rostoucími mzdami ale nic podobného nevidíme,“ říká ředitel agentury STEM Jan Hartl. Důležitý je podle něj i fakt, že česká společnost není nijak zásadně politicky rozdělená, a nedá se tak očekávat protivládní mobilizace levicových voličů. U veřejnosti naopak převládá určitá ochota k omezení některých výhod, pokud to v budoucnu zemi přinese lepší hospodářské výsledky. Právě tohle ale odboráři zpochybňují. „Navrhované reformy úspory nepřinesou, po snížení daní firmám hrozí naopak miliardové výpadky, které zaplatí běžní zaměstnanci,“ opakuje hlavní námitku šéf Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS) Milan Štěch. Nechme teď stranou spor, nakolik jsou obavy z propadu životní úrovně nejchudších zaměstnanců reálné. Po sobotě je

My se nevzdáme, to musí udělat vláda. (Odborářští předáci – zleva – Štech, Zavadil, Středula) foto günter bartoš

na stole další důležitá otázka. Kam až jsou odbory v blízké budoucnosti ochotny zajít a co jsou schopny skutečně ovlivnit? „Je to pro ně příležitost. Pokud by se jim podařilo dosáhnout alespoň dílčích úspěchů při vyjednávání s vládou, může jim to výrazně pomoci,“ upozorňuje Jan Hartl. Prosazení vlastních návrhů by prostě odborům mohlo přinést obnovu upadající prestiže. Jejich pozice prakticky po celou dobu od revoluce slábne. Členská základna se každoročně ztenčuje. Zatímco před deseti lety měly ještě skoro dva miliony členů, dnes je to jen něco přes osm set tisíc (zhruba pětina pracujících Čechů). Odbory ze všeho nejvíc bojují o platy a zaměstnanecké benefity v konkrétních firmách. Jediným výrazným „celospolečenským“ obdobím pro ně zůstává železničářská stávka z období před deseti lety. Tehdy si odboráři vymohli ústupky v reformních plánech kabinetu Václava Klause a i následující podzimní demonstrace otřásly již tak nejistou pozicí Klausovy vlády. Dnes se Češi mají mnohem líp. Navzdory tomu, že ekonomika i mzdy už několik let rostou, hra-

Úředníku bacha, občan tě sleduje

je aktuálně několik věcí odborářským předákům přece jen do karet. O tom, že jsou jako organizace užitečné, je stále přesvědčeno více než čtyřicet procent Čechů (poslední údaje z června hovoří dokonce o mírném nárůstu obliby). A především: na sobotní demonstraci nepřijeli jen dělníci jako výše zmíněný Josef Kunc. Akci podpořila i řada profesí, u kterých by bylo hromadné odmítání reforem spíše překvapující. „Nám ve skutečnosti nevadí celá reforma, ale jen několik konkrétních věcí. Jenže problém je v tom, že ministerstvo zdravotnictví s námi vůbec nejedná. Proto jsme svým členům účast na demonstraci doporučovali,“ vysvětluje místopředsedkyně lékařských odborů Jana Vedralová, proč se k sobotní demonstraci přidali mezi jinými i tuzemští doktoři.

Nebudeme to měnit Může se stát, že se odbory frustrované přístupem vlády zradikalizují? Pokračování protestů sice nelze vyloučit, ale s největší pravděpodobností to

Teď je podle něj zapotřebí novelizovat devatenáct zákonů a pak už svobodnému přístupu veřejnosti nebude nic bránit. Pro je i opozice. „Takový nápad vítám,“ říká šéf sociálních demokratů Jiří Paroubek. „Dobrá idea,“ konstatuje další sociální demokrat Bohuslav Sobotka. Kalousek už má novely připraveny, příští týden je předloží vládě, tam by se neměly setkat s problémem.

Poslanecké pomníčky

Vláda přichází s návrhem, který má udělat z tajemných a nepřehledných státních dotací nejprůhlednější kapitolu tuzemského hospodaření. Snad žádný návrh z řad koalice se nesetkal letos s tak přívětivým přijetím i v řadách opozice. Většina politiků je nadšena, pouze někteří vyjadřují mírnou skepsi. Idea ministra financí Miroslava Kalouska zveřejnit celou agendu poskytování státních a evropských dotací (žádosti, zápisy z jednání úředníků, důvody rozhodnutí) na internetu je slibná. Obezřetnost však vyvolává docela zásadní fakt. Část dotací, přesně řečeno ty, které každoročně prosazují poslanci při závěrečném schvalování rozpočtu, je zahalena do neuvěřitelně neprůhledné procedury a zákonodárci v posledních letech velkou většinou svých hlasů zamítají jakýkoli pokus o zprůhlednění svých návrhů. Proč by teď měli změnit názor a podporovat v globálu něco, co jde proti jejich zájmům?

Mít známého na ministerstvu V Česku se každoročně rozdělí na státních dotacích (včetně těch z Evropské unie) zhruba sedmdesát miliard korun. O polovině rozhoduje ministerstvo zemědělství, zhruba deset až patnáct miliard přiděluje ministerstvo životního prostředí, pár miliard ministerstvo pro místní rozvoj. Ve hře jsou různé státní fondy (třeba dopravní infrastruktury) či grantové agentury.

Mělo by být samozřejmé, že tak velké peníze „rozdávané“ na nejrůznější projekty z kapes daňových poplatníků, jsou pod kontrolou. Ale není to tak. Třeba ministerstvo zemědělství roky tajilo, koho dotuje, s odkazem na obchodní tajemství. A když už začalo adresáty a výši dotací zveřejňovat, nebylo se zase možné dopátrat, proč adresát dotaci získal (a proč jiní ne). Logickou spekulací tedy bylo, že adresáti jsou vybíráni na základě svých dobrých kontaktů na ministerstvech. Byly pro to i důkazy. Ministr zemědělství Jaroslav Palas přihrávající dotace svým přátelům. Jeho předchůdce Jan Fencl nahrávající dokonce vlastním firmám. Sněmovní rozpočtový výbor zase poslal dotace fotbalovému klubu Kladno, kterému šéfoval významný člen výboru Michal Kraus. A stovky dalších. Jakékoli otázky na důvody dotací byly smeteny jednoduchou odpovědí – je to prospěšné pro společnost. Zpětná kontrola nebyla možná. To vše platí dodnes, ministr Kalousek to chce ale změnit. „Když v únoru vláda jednala o způsobech boje s korupcí, mluvilo se hodně o veřejných soutěžích a dotacích. Jde o desítky miliard,“ vzpomíná Kalousek na počátky úvah o průhlednosti dotací. „Já jsem si vzpomněl na starou dobrou frázi, že nejlepší kontrolou je ta veřejná. Nápad vše zveřejnit na internetu byl na světě,“ vysvětluje zrod operace.

Zbývá jen otázka, nakolik poslancům jejich nelíčenou radost věřit. Součástí dotačního balíku jsou i „poslanecké pomníčky“. Každý podzim se to opakuje. Poslanci při schvalování rozpočtu navrhují – a úspěšně – stovky dotací, každým rokem zhruba v celkové výši sedmi miliard korun. Tu jde desetimilionová dotace na fotbalový trávník třetí generace v Českých Budějovicích, tu deset milionů na opravu kostela v Třebíči, tu pět milionů na opravu šaten pro vesnický klub, který bez pomoci přespolních ani nesestaví jedenáctku. Asi nejlegendárnější mezi těmito dotacemi se stal šedesátimilionový příspěvek na stavbu akvaparku v Bublavě, vesnici, která neměla ani vodovod. (Autorem byl reformátor Vlastimil

Jak proti korupci Novelizace zákonů, která umožní zveřejnění dotačních projektů, je jen jedním z několika vládních návrhů, jak čelit korupci. Připravuje se také zprůhlednění soutěží o veřejné zakázky, hospodaření ministerstev bude podléhat přísnější kontrole, budou prý respektovány nálezy NKÚ a rozjíždějí se audity rezortů, které by měly ukázat největší slabiny při hospodaření se státními penězi. Pokud půjde vše dobře, zákon o zveřejnění dotací by mohl platit od příštího roku.

nebude nic dramatického. Jako třeba na Slovensku, kde Dzurindova vláda před čtyřmi lety prosazovala tvrdší reformy, a přesto se odborářům nepodařilo zorganizovat významnější odpor. Při petičních akcích sice sehnali dostatek podpisů k vyvolání referenda o předčasných volbách, akce ale skončila debaklem kvůli nedostatečné účasti. „Tyhle snahy byly až příliš spojené s opoziční levicovou stranou Smer. To řadu lidí odradilo,“ vysvětluje krach ředitel bratislavského Institutu pro dobře spravovanou společnost Miroslav Beblavý. Čeští odboráři jsou na příliš čitelné politické vazby maximálně obezřetní. Při sobotní demonstraci byla na poslední chvíli zrušena dohodnutá „podpora“ pražských sociálních demokratů, kteří měli demonstrantům dopravit dvacet tisíc lahví vody s etiketou „vládní škrtforma je na vodě“. „Odbory mají být vnímané jako jednotná nadstranická organizace, proto jsme si to nakonec rozmysleli,“ říká šéf pražských sociálních demokratů Petr Hulínský. S jednotou českých odborů je to ale zatím komplikované. V sobotu se vystoupení řečníků omezilo kromě hostů ze Slovenska, Německa a Rakouska jen na zástupce ČMKOS. „Na akci jsme nebyli vůbec oficiálně pozvaní,“ stěžuje si na rozhádanost v komunitě šéf mocných železničářských odborů Jaromír Dušek, který je zároveň místopředsedou Asociace svobodných odborů. Ta se zhruba s třetinou organizací z ČMKOS vyčlenila už v roce 1995 a „vzájemné animozity předáků obou centrál“, o kterých odboráři mluví, přetrvávají prakticky dodnes. A právě rozhádanost dnes výrazně obrušuje vize „mohutných“ akcí. Hrozba generální stávky, která se objevila z úst Jaromíra Duška, je v situaci, kdy většina lidí pracuje v prosperujících soukromých firmách, pochopitelně jen velmi těžko představitelná. To, co ale nelze vyloučit, jsou menší stávky, o kterých teď například hovoří zástupci energetických odborů. „Může se jednat o čtvrthodinovou nebo hodinovou výstražnou stávku v době oběda,“ říká místopředseda energetických odborů Jiří Kubíček. Vládní politici v této situaci zůstávají v klidu. „Vláda nebude reformu v zásadních bodech měnit podle přání odborářů,“ říká například ministr Julínek. „Já si měkčí reformy dovedu představit jenom velmi těžce,“ doplňuje ho ministr práce Petr Nečas. Tomáš Sachr

Q

Tlustý.) Poslanci si prostě kupují přízeň regionálních politiků a voličů. Nejhorší je, že návrhy stovek dotací jdou přes rozpočtový výbor sněmovny přímo na ministerstvo, kde se rozpočet sestavuje, a není možné se dozvědět, kterou dotaci kdo a proč navrhl. Ve sněmovně jsou předkládány anonymně a schvalovány pouhou libovůlí poslanců, zatímco jiné, často mnohem menší dotace musí procházet striktně předepsanými úřednickými kolečky. Proč by tedy měli poslanci souhlasit se zveřejněním, když si sami utajení před třemi lety odhlasovali? „Možná v tom bude problém, ale já jim na to porcování medvěda nesahám, klidně mohou dotace prosazovat dál, ale veřejně, musí se přihlásit k projektu, který o dotaci žádá, musí ho umět obhájit,“ říká Kalousek. Že „pomníčky“ budou při prosazování ideje veřejné kontroly dotací problémem, je jasné už dnes. Ukazuje to reakce zprvu nadšených zákonodárců, kteří jsou pak při otázce na poslanecké dotace najednou zaraženější. „Já s tím nemám problém, ale vlastně jde o složitý proces a já se rozhodnu, až budu mít návrh zákona před sebou,“ říká bývalý ministr hospodářství a člen hospodářského výboru Milan Urban (ČSSD) na otázku, jestli mu nebude vadit přiznat se k dotacím, které navrhuje. „Nepředbíhejme, uvidíme, co vláda navrhne,“ říká šéf rozpočtového výboru Bohuslav Sobotka. Několik oslovených politiků – všichni mimo mikrofon – upozorňuje na další problém. Na silnou lobby firem, které za odměnu (většinou pět procent z přiklepnuté dotace) slibují městům, sportovním klubům či společenským organizacím, že jim dotaci seženou. Většinou mají známého úředníka na ministerstvu, který o dotaci rozhoduje, ten je upozorní, kdo o jakou dotaci žádá, a firmy pak žadatele osloví. Takové firmy by automaticky o provizi přišly. „Vím o nich,“ říká Kalousek, „ale žádné nebezpečí v nich nevidím.“ Jaroslav Spurný

Q


ekonomika

Strach vzlétnout

Cestování letadlem je často nepříjemné a dlouhé. Nemuselo by tomu tak být Když už letadlo téměř hodinu kroužilo nad pahorkatinou South Downs, ohlásil pilot společnosti British Airways cestujícím: „Dámy a pánové, s potěšením vám mohu oznámit, že už nemusíme déle přispívat k budoucnosti pomerančovníkových hájů na South Downs a můžeme zahájit přistávací manévr na londýnském Heathrow.“ Jednalo se o typický let se vším, co je na moderní letecké dopravě dobrého i špatného. Tak jako u mnoha cest v dnešní době stál na jeho začátku internet. Díky němu si mohou cestující organizovat cestování sami, aniž by se museli obracet na cestovní kancelář. Mohou porovnat ceny a letové řády a rezervovat si letenky. Létání je přitom daleko levnější než před deseti lety. Zákazník si vybere sedadlo on-line, nechá se odbavit, a dokonce i palubní vstupenku si vytiskne doma před odjezdem na letiště bez obvyklé fronty u přepážky letecké společnosti. Ne že by na tom záleželo, protože ve stanu před terminálem čekala jiná fronta, do které bylo třeba se zařadit, a trvalo celou hodinu, než se člověk dostal k úseku bezpečnostní kontroly. Zde nastala vřava, v níž se lidé částečně svlékali, prohrabávali si zavazadla, vytahovali z nich notebooky a mobilní telefony a přendávali tekutiny a gely do malých plastových sáčků. Nebylo divu, že letadlo opustilo terminál se zpožděním a pak muselo čekat, až se opět uvolní vzletová dráha. Zpáteční let – ten, co vypuštěním dávky skleníkových plynů přispěl k budoucnosti pomerančovníkových hájů – se zpozdil, protože letadlo se zpožděním již přiletělo. Kvůli zácpě na Heathrow ho pak museli poslat kroužit na jih od Londýna. Mezi všemi hororovými příběhy, které člověk o cestách letadlem slyší, není tento ještě nijak dramatický. Je jen až příliš běžný. Cestování letadlem je levnější a jeho zařizování snazší než kdy předtím, zároveň je však pro cestující nepříjemnější. Dříve létali jen ti bohatí, dnes může létat každý. Při troše flexibility lze na cestě do jedné a téže destinace získat místo v zadní části letounu za pouhou desetinu toho, co jiní zaplatí za to, aby mohli sedět vpředu. Spektrum nabízených služeb sahá od leteckých společností, u nichž se za vše včetně nápojů a jídel platí, až po přepravce s luxusními byznys kabinami a kabinami první třídy se šampaňským, masáží a prostorným sedadlem na spaní v ceně.

Strastiplné cestování Ať už však letíte první nebo ekonomickou třídou, cestování letadlem s sebou často nese nepříjemnosti. V době největšího náporu jsou dnes kapacity mnoha letišť a leteckých společností vytíženy natolik, že špatné počasí nebo technické poruchy mohou rychle vyvolat chaos. Když chtějí letiště přistavět vzletové dráhy a budovy terminálů, musí bojovat s místními komunitami, které jsou odhodlány jejich rozšiřování zastavit. Na obranu proti všudypřítomné hrozbě terorismu byly zpřísněny bezpečnostní kontroly. A pak je tu také otázka, která hlodá v cestujících, kteří cítí svou odpovědnost za životní prostředí: měli by vůbec létat? Letectví je malým, ale rychle rostoucím producentem skleníkových plynů, které způsobují změnu klimatu. Co se s tím dá dělat? Zejména ve vyspělých zemích nebude rozšiřování letišť do budoucna ani o trochu snazší a i v některých rozvojových zemích jako Indie, kde letiště praskají ve švech, je stavba nových spojena s problémy. Terorismus očividně nijak nepolevuje. Na obzoru také nejsou žádné převratné technické objevy, které by letectví v blízké budoucnosti dramaticky zefektivnily a učinily jej ekologicky nezávadnějším. Letecká doprava je v určitých ohledech obětí svého vlastního úspěchu. Navzdory cyklickým propadům způsobeným ekonomickými recesemi, ropnými šoky, válkami a strachem z rozšíření nemocí jako SARS je trend vývoje počtu cestujících vytrvale růstový. Teroristické útoky na Ameriku v září roku 2001 doprovázel prudký odliv cestujících, přibližně do roka se však jejich počty opět obnovily. Podle údajů Mezinárodní organizace pro civilní letectví absolvovali lidé v roce 2006 na pravidelných linkách po celém světě více než dvě miliardy letů, což je o 4 % více než v předchozím roce. Ve vztahu ke kilometrům, které cestující urazili, se provoz zvýšil přibližně o 5 %. Mezinárodní asociace leteckých dopravců (IATA) předpovídá, že do roku 2010 počet cestujících pravděpodobně vzroste o dalších 500 milionů (viz graf O 500 mil. více cestujících). Podle odhadů této obchodní skupiny, která zastupuje přibližně 250 leteckých společností světa, předběhnou do té doby jak Asie, tak Evropa americký domácí trh s leteckou dopravou, který je v současné době s přibližně 750 miliony cestujícími ročně největší na světě. To neznamená, že Amerika bude méně hektická. „Odhadujeme, že budeme muset zvládat

Mnoho leteckých společností světa se potýká s problémy – od roku 2001 přišly kolektivně o více než 40 miliard dolarů. oto globe media / reuters f

dvakrát až třikrát větší provoz než dnes,“ uvádí Marion Blakeyová, šéfka Federálního úřadu pro letectví. „Zpoždění způsobená přetížením začínají stát obrovské částky.“ Větší část současného růstu v letecké dopravě připadá na ekonomickou třídu, což odpovídá nástupu levných leteckých společností. V Evropě dnes levní dopravci nabízejí na krátkých letech téměř třetinu všech míst. Panuje poměrně široký konsenzus, že právě tyto společnosti se zasadily o růst v letecké dopravě. Jistě v něm hrají svou úlohu (v neposlední řadě nutí zavedené letecké společnosti snižovat ceny letenek), ovšem studie ukazují, že trh by rostl i bez nich. Podle loňské zprávy Britského úřadu pro civilní letectví se od počátku devadesátých let, kdy vznikly levné letecké společnosti, celkový růst v oblasti letecké dopravy nezrychlil. Místo toho se zdá, že tyto společnosti přebraly podíl na trhu jiným dopravcům, zejména charterovým leteckým společnostem, které kdysi ovládaly linky do evropských prázdninových destinací. Většina specialistů se shoduje v tom, že leteckou dopravu nestimulují ani tak nízké ceny letenek (cestování s sebou koneckonců nese vždy také další výdaje), jako rostoucí prosperita. Navzdory zvyšujícím se počtům cestujících a dobrým výnosům některých dopravců se mnoho leteckých společností světa potýká s problémy. Od roku 2001 přišly kolektivně o více než 40 miliard dolarů. To se týká především Ameriky, kde letečtí dopravci teprve nedávno začali opět dosahovat zisků. Zadlužení letecké dopravy dosahuje přibližně 200 miliard dolarů. Členové IATA zakončili minulý rok v globálním měřítku s mírnou ztrátou. V tomto roce se očekává, že jejich společný čistý zisk bude činit 5,1 miliardy dolarů, což při společných příjmech ve výši 473 miliard dolarů (viz graf Zisky se vracejí) odpovídá čisté marži ve výši pouhých 1,1 procenta. „To jsou jen paběrky,“ prohlašuje Giovanni Bisignani, generální ředitel IATA. Časopis pro leteckou dopravu Airline Business vyčíslil, že sto padesát předních leteckých společností světa včetně několika levných dopravců, kteří nejsou členy IATA, zakončilo rok 2005 beze ztrát – ovšem i bez jakýchkoli zisků.

Mnoho státních leteckých společností bylo mezitím zprivatizováno. Dokonce i italská vláda prodává větší část svého podílu ve společnosti Alitalia. Mnoho linek bylo liberalizováno, letiště zpřístupněna. Zmizel velký počet známých národních dopravců včetně firem jako PanAm, TWA, Sabena, a dokonce i Swissair, který proslul tím, že byl přesný a spolehlivý jako hodinky. Do popředí se dostaly úspěšné letecké společnosti jako America‘s Southwest a nové společnosti jako JetBlue. V oblasti služeb zákazníkům udává tón dubajská společnost Emirates. A malajsijská AirAsia, přední levný dopravce v daném regionu, se chystá zahájit novou éru levných letů na dlouhé vzdálenosti. To jsou však jen výjimky. Příliš velká část obchodu v letecké dopravě zůstává uchráněna před opravdovou konkurencí. Mnoho leteckých společností je tedy na tom hůře, než by mělo být. Pokud budou některé velké ekonomiky nadále zpomalovat, citelně to zasáhne právě letecké dopravce. Někteří levní dopravci v Americe i Evropě už tento tlak začínají pociťovat. Jejich produkt naneštěstí podléhá rychlé zkáze: jakmile letadlo vzlétne, ztrácejí prázdná sedadla veškerou hodnotu. Letecké společnosti tak musí udělat vše, co je v jejich silách, aby letadla zaplnily. Míra vytížení, tedy průměrný počet míst prodaných při každém letu, dosahovala minulý rok u leteckých společností ve světě rekordních 76 procent, v Americe pak dokonce překračovala 80 pro-

Létání chce volnost Proč má tedy letecká doprava v relativně dobrých časech co dělat, aby vůbec pokryla investiční náklady? Pro odpověď se musíme vrátit do minulosti. Bývalý šéf italské letecké společnosti Alitalia Giovanni Bisignani si vzpomíná na dobu, kdy IATA byla v centru kartelu tvořeného především státními leteckými společnostmi, které ovládaly nebe. Tento kartel nejen určoval ceny letenek a rozděloval mezi své členy letecké linky, ale jeho představitelé se setkávali v zakouřených místnostech a diskutovali o takových věcech, jako kolik balíčků arašídů by měli nabídnout cestujícím.

zdroj the economist

cent. Pro letecké společnosti je to dobré, pro jejich zákazníky už méně. Dnes, kdy si cestující díky internetu mohou sami vybrat své sedadlo, se potvrdila domněnka, která v oblasti cestovního ruchu panovala odedávna: cestující obecně upřednostňují prázdné sousední sedadlo. Je-li ale vytíženost letadel vysoká, moc si takových míst neužijí. Plnější letadla s sebou nesou další problémy, které zákazníky rozčilují. Nástup do letadla může být zpomalen tím, jak se cestující snaží najít místo pro svá palubní zavazadla. Zároveň se tak zvětšuje zpoždění. Průměrná osmdesátiprocentní míra vytížení znamená, že ve špičkách mohou být letadla vyprodána do posledního místa. Zajistit si let na poslední chvíli proto může být těžší bez ohledu na to, kolik jsou zákazníci ochotni zaplatit. Rezervační systémy leteckých společností využívají softwaru na principu tzv. řízení výnosů, který umožňuje předpovědět poptávku a získat nejvyšší možnou cenu z každého sedadla. Jestliže vše nasvědčuje tomu, že letadlo bude zcela vyprodané, ceny letenek stoupají. Velké úsilí se vynakládá na oddělení cestujících za zábavou od cestujících za obchodem, kterým na ceně letenek tolik nezáleží. To vysvětluje nepopulární požadavek přenocování ze soboty na neděli, jehož cílem je zabránit lidem na služební cestě, jimž se nejspíš nebude chtít strávit víkend mimo domov, aby cestovali za nižší cenu. Ceny letenek se přitom mohou měnit z minuty na minutu. Do programu rezervačních systémů je zahrnuta také informace o sezoně, která může ovlivnit poptávku, jako jsou školní prázdniny nebo velké sportovní zápasy. Krátce řečeno, letecké společnosti jsou na konkurenční prostředí připraveny. Nepotřebují, aby je vláda omezovala pravidly, kam a kdy mohou létat a kdo je může vlastnit. Mnoho vlád však v leteckých společnostech stále vidí strategickou výhodu a chtějí zabránit, aby padla do cizích rukou. Mají k tomu celou řadu důvodů včetně toho, aby měly letadla k dispozici pro přepravu vojenských jednotek v případě války (ano, to opravdu tvrdí). Výsledkem je odvětví tvořené několika úspěšnými společnostmi, ale také velkým množstvím těch, co se jen sotva drží nad vodou nebo se už začaly topit. Přitom by tomu tak vůbec nemuselo být. Pokud by letecké společnosti dostaly větší svobodu, aby si mohly konkurovat, byly by jejich zisky jistější. To by jim umožnilo investovat do modernějších letadel s nižší spotřebou paliva, poskytovat lepší služby, zkrátit fronty a zmírnit dopady své činnosti na životní prostředí. K tomu by však bylo zapotřebí, aby vlády přestaly pomáhat oněm topícím se, když jim hrozí krach nebo převzetí. Některé vlády se již do záležitostí leteckých společností svých zemí pletou méně, musí jim však dát ještě větší svobodu, a to dokonce i v Americe, která je na poli volných trhů přebornicí a domovem komerčního letectví. Q © The Economist Newspaper Limited, London, 2007

10


zahraničí

Horký návrat Tálibánu Relativní klid v Afghánistánu střídá nová válka

P

říběh první. Uprostřed zaprášeného města Giru 175 kilometrů jihozápadně od metropole Kábulu se z ničeho nic objevuje několik skupin chlapíků s kalašnikovy. Snadno se dostávají do kanceláře okresního hejtmana, zabíjejí osazenstvo a pak satelitním telefonem předávají zprávu, že „svatí válečníci ovládli okres na jihu Afghánistánu“. Vzápětí někam mizí, aby se vyhnuli konfrontaci s vojenskými jednotkami NATO. Příběh druhý. Do autobusu s policejními instruktory skáče na ulici v Kábulu nenápadný muž. Tahá za šňůrku pod košilí, vyhazuje se do vzduchu a taky všechno kolem sebe. Obrovský zmatek, z vozu je ohořelá kostra, 35 mrtvých včetně cizinců. Příběh třetí. Po rušné silnici projíždí kolona amerických vojáků, když exploduje pouliční nálož. Výbuch ničí jedno z vozidel, kromě škrábanců se nikomu z Američanů nic nestalo. Stejně ale ve zmatku pálí kolem sebe. Výsledkem jsou tři zabití civilisté a opět o něco více nenávisti na straně místních. Takhle vypadá v těchto dnech Afghánistán.

K příbuzným s kalašnikovem Relativní klid po pádu Tálibánu přetrval tři roky. Teď situace začíná zase připomínat válku. Podle statistik Human Rights Watch zahynuly jen za minulý rok 4000 lidí, čtvrtinu tvořili civilisté. V minulém roce provedli povstalci 140 sebevražedných atentátů, tedy víc než v Iráku, přitom dřív byl v Afghánistánu mučedník s výbušninou na těle neznámým fenoménem. Pro vládu je špatnou zprávou i výbuch v severoafghánském Mazáre Šerifu, i když mrtví byli „jen“ čtyři. Přestává tak totiž platit, že problémy má jen několik provincií na jihu, zatímco zbytek země je v klidu a bezpečí. O Afghánistánu se teď hodně mluví i v Evropě. Některé země Severoatlantické aliance vážně uvažují o stažení svých vojáků. Francouzi chtějí poslat domů tisícičlenný kontingent, jiní, například Německo, ale částečně i Česko, zase trvají na tom, že budou pomáhat, ale nikoli bojovat. V Afghánistánu je v současné době 41 000 vojáků mezinárodní mise NATO ISAF a 11 800 v rámci protiteroristické koalice, převážně Američanů. Proti komu bojují? Jde o několik volně provázaných skupin, dominuje „nový“ Tálibán. Dále skupina polního velitele Gulbuddína Hekmatjára a někteří samostatní polní velitelé i obyčejné gangy, ochotné „pracovat“ za peníze. Pro bojovníky hraje zásadní roli sousední Pákistán. Jeho kmenová území, kde de facto neplatí civilní zákony, stále slouží jako logistická základna. Prezident Pákistánu Parvíz Mušaraf dokonce podepsal s kmenovými radami ve Vazíristánu dohodu, umožňující existenci Tálibánu pod hlavičkou radikální politické strany Džamiáte Ulámá el Islámí Fazl. Nadále tak zůstalo dovoleno překračovat hranici „za účelem návštěvy příbuzných, maximálně s kalašnikovem“.

Bratranec se samopalem odjel za hejtmanem do Giru. (Američtí a afghánští vojáci pátrají po povstalcích) foto profimedia.cz

Důležité jsou i peníze. S masivními diverzními akcemi začali povstalci zhruba před půldruhým rokem. Je všeobecně známo, že za akce se platí – odpálená silniční bomba 50 dolarů, sestřelený vrtulník až 30 000, někdy dostávají bojovníci stálý žold. Odkud se peníze berou? Částečně z opiového byznysu, který ovládá afghánskou šedou ekonomiku. Drogoví bossové ale chtějí především vydělat, a ne všechno utratit za svatou válku. Je tedy možné spekulovat, že Afghánistán se stejně jako Irák a svého času Čečensko stává cílem bohatých džihádistických nadací z arabských zemí. Osvědčeným distribučním kanálem bývala v minulosti i skupina kolem Usámy bin Ládina. Že Tálibán a al-Káida spolupracují, přiznal v interview pro televizi Al-Džazíra dnes už zastřelený polní velitel Dadduláh. Objevilo se také podezření, že povstalce podporuje Írán. Na první pohled to moc logicky nezní – šíitský Írán měl k sunnitskému Tálibánu vždy daleko a vzájemné spory hrozily koncem roku 1998

Zprávy z čínské cihelny Ve dvou čínských provinciích bylo objeveno na 600 novodobých otroků. Do případu jsou zapleteni komunističtí funkcionáři, aféra se rozrůstá a Číňané procitají. Čínská státní televize přinesla v uplynulých dnech nečekané záběry. Z brány ilegální cihelny ve vesnici Cchao-šeng v provincii Šan-si vycházeli zubožení a vyhublí otroci, kteří tu za minimální nebo vůbec žádnou mzdu pracovali sedm dní v týdnu až 15 hodin denně. Biti holemi a hlídáni bojovými psy přežívali ve špíně a spali na podlaze. Mezi zhruba 600 dosud zachráněnými nevolníky byli i mentálně postižení lidé, a navíc přes padesát dětí, z nichž některým bylo teprve osm let.

Cesta do města V Číně zavládlo zděšení. Vyšetřování ukazuje, že podobných továren bylo jenom v místním okrese přes devadesát. Najednou je jasné, že místní vlády musely dlouhá léta nad existencí těchto „závodů“ zavírat oči a zřejmě nikoli zadarmo. Komunističtí funkcionáři nelegální podniky v některých případech dokonce sami řídili nebo byli jejich společníky. Cihelna na televizních záběrech patřila syno-

vi místního dlouholetého komunistického šéfa Wanga Tung-ťi, jenž byl po propuknutí skandálu ze strany exemplárně vyloučen. Ekonomicky probuzená Čína prožívá zásadní sociální zvrat. Rozdíl mezi prudce bohatnoucími městy a nehybným venkovem se den ode dne prohlubuje a výsledkem je vlna chudých venkovanů mířících za prací do metropolí – jen v roce 2005 se na cestu vydalo podle oficiálních údajů na 140 milionů lidí. V současnosti žije ve městech už třetina čínské populace a v následujících 10 letech se má tento stav zdvojnásobit. Otroci v cihelnách jsou oběti tohoto živelného přesunu. Nezkušení venkované využívají při hledání práce zprostředkovatelské agentury. Ty existují prakticky v každém velkém městě a obchody jim více než kvetou, jenže ne všechny jsou poctivé. Lidé mířící do měst někdy jednoduše upadnou do spárů novodobých otrokářů. Ekonomičtí migranti navíc své děti před odchodem často svěřují do péče příbuzných a mnohé z nich nakonec

přerůst ve válečný konflikt. Spojené státy jsou zatím k důkazům v podobě nálezů výbušnin a zbraní vyrobených v Teheránu zdrženlivé. „Nemáme žádné důkazy, že to íránská vláda podporuje, nebo zda je to jen pašování,“ řekl při návštěvě Kábulu americký ministr obrany Robert Gates.

Příště nestřílet do davu Írán má ale 936 kilometrů téměř nehlídané společné hranice a západní regiony se v poslední době stávají stejně horkou půdou jako jih. Přitom se nejedná o tradičně protálibánskou oblast, byli tu ale při bojových operacích zahraničních armád několikrát nechtěně zabiti civilisté. Loni v dubnu se tu stal zatím nejtragičtější omyl spojeneckých armád za patnáct let, kdy v důsledku chybného bombardování zahynulo ve vesnici Bacht 136 lidí. Podobné případy se množí – třeba 17. června zahynulo při náletu na údajnou skrýš al-Káidy sedm dětí.

Právě o potřebě vyhnout se tragickým omylům se mluvilo na nedávném bruselském jednání ministrů obrany NATO. Spojenci si uvědomují, že se musí více spoléhat na své vlastní informace – stává se totiž, že afghánští agenti předávají pochybné či záměrně chybné informace, někdy s cílem vyřídit si účty se svými nepřáteli. Dalším důležitým bodem je lepší příprava vojáků NATO na bojové situace, aby při napadení chaoticky nestříleli do davu. Další novinkou Severoatlantické aliance je masivní pomoc afghánské armádě. Stovka týmů, vždy o dvaceti lidech, bude sloužit u každé z větších afghánských jednotek. Podle afghánského ministra obrany Abdula Rahima Wardaka bude „v blízké budoucnosti za bezpečnost v zemi odpovědná už jen afghánská armáda o 70 000 lidech, cizinci se zaměří jen na výcvik a konzultace“. Tomáš Vlach Autor je redaktorem České televize.

Q

skončí na ulici. I ony jsou pak snadnou kořistí pro obchodníky s lidmi. Situaci dětí zhoršuje také nefunkční vzdělávací systém. Podle zprávy nevládní organizace China Labour Bulletin se sídlem v Hongkongu vydává Peking na vzdělání 2,79 % HDP, což řadí Čínu na jedno z posledních míst ve světě (Česko utratí 4,7 %). Základní a střední školy jsou sice v Číně oficiálně zdarma, v praxi ale rodiče za vzdělání svých dětí platí. Pro děti, které přišly o jednoho, či dokonce oba rodiče, je přístup do škol často obtížný a cesta na ulici přímá. Tam na ně čekají zločinecké gangy.

Chej-lung-ťiang a neméně alarmující bylo obvinění mezinárodní organizace PlayFair, podle které zneužívaly dětskou práci i čtyři továrny vyrábějící na jihu Číny propagační předměty a suvenýry pro olympijské hry pořádané příští rok v Pekingu. Čína se snaží prostřednictvím olympiády předvést v co nejlepším světle, a úřady tedy zahájily dosud bezvýsledné šetření. Ústřední vláda se také před blížícím se stranickým sjezdem snaží ukázat, že nekompromisně bojuje za dodržování zákona a proti všudypřítomné korupci. I díky tomu mohlo být zahájeno vyšetřování současného skandálu, které bylo nakonec rozšířeno na celou zemi.

Dětská olympiáda

Stuhy pro otroky

Na problém se zneužíváním chudých dělníků už od 90. let minulého století občas upozorňovaly organizace na ochranu lidských práv působící v Hongkongu, odkud se zprávy díky pokrytí vysílačů dostávaly i do sousední provincie Kuang-čou. Vzhledem k cenzuře a zákazu informovat o prohřešcích komunistických představitelů však ojedinělé zprávy o ilegálních továrnách dosud nikdy nevyvolaly rozsáhlejší vyšetřování. Zvrat přineslo až dva měsíce trvající pátrání skupiny 400 otců, kteří hledali své ztracené syny. Rodiče své výzvy umístili na internet a jejich prosby o pomoc nakonec uveřejnil i komunistický list People´s Daily, zřejmě aniž by tušil, kam vyšetřování povede. Stranicky „nezávadná“ se zpočátku zdála i příprava reportáže redaktora televize provincie Che-nan, který při objevu novodobých otroků ve vesnici Cchao-šeng asistoval. Krátce před propuknutím současného skandálu navíc prosákly na veřejnost také informace o pracovních táborech v severovýchodní provincii

Podezřelé továrny tak v uplynulých dnech prohledávalo 45 tisíc policistů a za jakoukoli informaci vedoucí k odhalení dalších případů byla nabídnuta odměna ve výši 20 tisíc jüanů. Šokovaní představitelé odborů se okamžitě zasadili o to, aby osvobození otroci dostali „ze soucitu“ tisíc jüanů, tedy 2800 korun. V souvislosti s dosavadním vyšetřováním bylo také zatčeno na 170 osob a padat mají další hlavy. V uplynulých dnech se také ukázala síla nejnovějších komunikačních technologií. Po internetu a pomocí zpráv SMS se Čínou šířily výzvy, aby lidé na protest proti zneužívání dětí a odpovědným úředníkům nosili modré stuhy nebo si je přivazovali na svá jízdní kola, na tašky či aspoň na ruce. Lidé jsou ale opatrní, v Číně je totiž tato výzva považována za politickou provokaci, podobná kampaň totiž běží i na internetu, kde její autoři žádají svobodu projevu bez cenzury. Robert Mikoláš Autor je zpravodajem Českého rozhlasu v Číně. Q

11

RESPEKT 26 V 25. červen–1. červenec 2007 inzerceline.cz

CHILLOUT Respekt netradičně v Karlových Varech 29. 6. – 6. 7. 2007

Chystáte se na filmový festival do Varů? Budete bydlet ve stanovém městečku?

Navštivte velký stan Respektu s čajovnou, čítárnou, internetem (5 notebooků s připojením), fotbálkem a dalším programem.

Letní filmová škola Uherské Hradiště a týdeník vás zvou …tentokrát na sekci výstavy (20. – 29. 7.) Výstavy k sekci Člověk a stáří Jindřich Štreit je žijící legendou české fotografie. Do dnešního dne připravil více než sedmset autorských výstav a na LFŠ ve vestibulu kina Hvězda představí cyklus fotografií s názvem Člověk a stáří. V Galerii Slováckého muzea bude ke shlédnutí výstava Dnešní a včerejší světy legendy slovenské fotografie Martina Martinčeka a slovenského režiséra Dušana Hanáka. Fotografie Dušana Hanáka jsou tématicky soustředěné do dvou sérií. Pro první sérii jsou příznačné fotografie, ukazující osoby žijící mimo společenské normy v různých zvláštních situacích. Druhá série prezentuje zvláštní obrazy, které vznikly zaměrnou činností člověka a náhodnou hrou přírodních sil. Martinčekovo dílo představuje liptovskou krajinu a její obyvatele, Hanákovy fotografie ukazují osoby na pokraji společnosti a zvláštní obrazy, které vznikly záměrnou činností člověka a náhodnou hrou přírodních sil. V sále kina Hvězda bude instalováno dílo Jiřího Hankeho, které je známé nejen u nás, ale i v mnoha zemích světa. V cyklu Otisky generace jej zaujala podobnost mezi rodiči a dětmi. Fotografie studentů Institutu tvůrčí fotografie v Opavě jsou zaměřeny na téma Stáří. V objektivu senior je výstava fotografií studentů Pražské fotografické školy a Školy fotografie v Brně zachycující optimistické výjevy ze života starců a stařenek konající se pod patronátem slavných a uznávaných fotografů Jana Saudka a Romana Sluky. Výstavy k sekci Brazilský film – Slovácké muzeum Motivem výstavy výtvarníka Borise Jirků, vztahující se k cyklu Brazílie, jsou obrazové vzpomínky na autorův pobyt v Brazílii. Na cyklus Stáří zároveň navazují jeho ilustrace k Márquézovým románům. Marcos Prado, který získal mnoho mezinárodních ocenění, včetně ceny World Press Photo, uvede své dva fotografické cykly. První cyklus Brazilští uhlíři je výpovědí o středověkém způsobu výroby uhlí, který stále probíhá brazilských pralesech a ničí jak člověka tak přírodu. Druhý cyklus Jardim Gramacho pojednává o těžkém životě na obrovské skládce na předměstí Ria de Janeiro. Fotografie Petra Jedináka nám ukáží dnešní podobu brazilského hlavního města. Většinu klíčových staveb projektoval architekt Oscar Niemeyer, jenž se letos dožívá sta let. Hlavní pořadatel:

Hlavní partneři:

Město Uherské Hradiště

Kavkaz - Reduta Aleš Mynář představuje fotografie ze svých cest do Arménie – z roku 2003 a 2004, kdy navštívil město Gjumri stižené ničivým zemětřesením, a z roku 2006, kdy se dostal na neklidnou turecko – arménskou hranici k hoře Ararat. Celý cyklus má název Zapomenutá Arménie. Svět Sergeje Paradžanova nám představí Zaven Sarkisjan, ředitel muzea Sergeje Paradžanova. Vedle fotografií Sarkisjana budou vystaveny fotografie jiných autorů a také reprodukce některých Paradžanovových koláží a kreseb. Říká se, že ta nejbohatší ze všech možných sbírek Sergeje Paradžanova by mohla být sestavena z jeho nenatočených filmů, neschválených scénářů, nedokončených natáčení. Diváci Letní filmové školy neuvidí sice tu nejbohatší, ale přesto velice barvitou sbírku neobyčejných exponátů pod názvem Neznámý Paradžanov. Ostatní V galerijním vlaku znovu ožijí Wendersovy kultovní filmy The Million Dollar Hotel a Buena Vista Social Club. Výstava fotografií Divadla na tahu mapuje činnost divadelního spolku, který vznikl v polovině 70. let a jehož repertoár tvoří v současné době Ionescova Plešatá zpěvačka, Havlovy hry Zahradní slavnost, Žebrácká opera

a komedie Vlastimila Třešňáka Malá srdeční příhoda. V první části výstavy fotografií Jaromíra Komárka najdete originální zvětšeniny fotografií z natáčení filmů Miloše Formana v americké produkci. Druhou část tvoří kolekce nových velkoformátových kopií z původních mnohdy i nepublikovaných negativů z archivu autora. Zlatá éra českého filmového plakátu představí filmové plakáty předních českých výtvarníků které byly vytvořeny v rozmezí let 1960 až 1975. V příštím čísle Respektu pokračujeme sekcí divadla. Hlavní mediální partneři:

12


zahraničí

Červen je ohromil

Od nynějška nejsou Palestinci sami sebou

Zítra to nebude lepší. (Zranění Palestinci na útěku z pásma Gazy) foto globemedia / reuters

Ony krátké, hořké strofy Mahmúda Darvíše, v nichž je rovným dílem zastoupen smutek, úžas, hanba a vztek, citují Palestinci na blozích, posílají si je e-mailem a rozdávají si je překopírované v kancelářích. Neoficiální palestinský poeta laureatus ve své básni ostře kritizuje bratrovražedné boje, jež v jediném krvavém týdnu vyvrcholily rozvratem, který by podle obav některých Palestinců mohl zahubit jejich nedonošený stát. Gaza, kterou nyní opanovali islamisté z Hamásu, a Západní břeh, jenž zůstal pod kontrolou sekulárního Fatahu, byly roztrženy vedví takřka na den čtyřicet let poté, co Izrael tato území obsadil. Mahmúd Darvíš hořekuje: „O svém čtyřicátém výročí nás červen ohromil: když nenajdeme nikoho, kdo by nás znovu porazil, porazíme sami sebe vlastníma rukama, abychom nezapomněli!“ Mnozí vidí v tomto debaklu příležitost. Fatah se domnívá, že by se mohl vzpamatovat z volební porážky, kterou mu Hamás uštědřil před osmnácti měsíci. Amerika a Izrael, stejně jako někteří arabští vůdcové, v něm vidí šanci izolovat Hamás, jenž odmítá vůbec uvažovat o uzavření trvalého míru s Izraelem. Rozpuštění vlády Hamásu a jmenování víceméně technokratického kabinetu přišlo vhod zahraničním dárcům, kteří utratili ohromné částky na sociální pomoc pro obyčejné Palestince a přitom bojkotovali samotnou palestinskou samosprávu. Teď se mohou vrátit k předchozí praxi, a sice poskytovat palestinské samosprávě méně nákladnou, zato však produktivnější rozvojovou a rozpočtovou pomoc. Spousta Palestinců si ale dělá starosti, zdali tu nezní umíráček pro jejich vysněnou státnost. Optimistický scénář cizinců – že Hamás ustoupí a vzdá se vlády nad Gazou – zdaleka není zaručený. Není vůbec vyloučeno, že dojde k trvalému rozdělení chaotického, násilím sužovaného pásma Gazy a blahobytnějšího Západního břehu. Název Darvíšovy básně zní takřka jako biblické varování: „Od nynějška nejste sami sebou!“ Hamásem vedený převrat překvapil všechny, přitom však jde o výsledek soupeření táhnoucího se již od roku 1987, kdy Hamás vznikl z palestinské větve egyptského Muslimského bratrstva. Když Jásir Arafat v roce 1993 podepsal v Oslu za Fatah mírovou dohodu s Izraelem, Hamás ho pra-

nýřoval za zradu palestinských zájmů, a když se palestinská samospráva pod Arafatovým vedením znemožnila svou zkorumpovaností a nemohoucností, Hamás se naopak blýskl sociálními programy a čistýma rukama. Rovněž vyvinul teroristickou taktiku, kterou Fatah později okopíroval. V devadesátých letech minulého století se Arafat sporadicky snažil dodržovat sliby, které dal Izraeli ohledně bezpečnosti, a tvrdě Hamás potíral. Není divu, že příslušníci Hamásu zarytě nenávidí Muhammada Dahlána, Arafatova muže na špinavou práci v Gaze, jehož podřízení zatkli tisíce militantů Hamásu, z nichž několik mučili a zabili.

Cizinec a já proti mému bratranci Teprve loni se islamisté cítili dostatečně silní na to, aby se postavili Fatahu v parlamentních volbách. Svou kandidaturou totiž mlčky uznali dohody z Osla, podle nichž palestinská samospráva vznikla. Tou dobou však měl Fatah svých problémů až nad hlavu a nedokázal ani sjednotit své kandidátky. Hamás pak využil síť svých buněk ke kampani na místní úrovni a získal bezmála dvakrát víc křesel než Fatah (přestože zvítězil jen mírně nadpolovičním počtem hlasů). Fatah se ovšem moci nikdy zcela nevzdal. Těsně předtím, než poslanci nového parlamentu složili přísahu, Mahmúd Abbás převedl více než deset různých bezpečnostních složek palestinské samosprávy pod svou kontrolu. Další ozbrojené síly, které nyní teoreticky podléhaly příkazům nové vlády Hamásu, zůstaly převážně loajální svým velitelům z řad Fatahu. Hamás se s takovým omezením své mocinehodlal smířit a vytvořil si v Gaze vlastní ozbrojené síly. Amerika, jež před volebním vítězstvím Hamásu pomáhala reformovat ozbrojené složky palestinské samosprávy jako celek, teď místo toho začala posilovat Abbásovu prezidentskou gardu. Potyčky mezi Hamásem a Fatahem, zjitřené roztržkami mezi mocnými klany v Gaze, byly čím dál častější. Útoky militantů na pohraniční přechody v Gaze vedly Izrael k častému uzavírání těchto životně důležitých obchodních cest, čímž se jen zostřily účinky ekonomického embarga, které Západ uvalil na palestinskou samosprávu. Když militanti podnikli nájezd na Izrael a unesli jedno-

ho vojáka, Izrael zahájil ofenzivu, která stála život na 400 obyvatel Gazy. Po jistém nátlaku Saúdské Arábie se Fatah a Hamás nakonec na únorové schůzce v Mekce dohodly na vytvoření vlády národní jednoty. Nedokázaly se však už shodnout na tom, kdo povede bezpečnostní složky. Prezident Abbás jmenoval tajemníkem nové státní bezpečnostní rady Muhammada Dahlána, nemesis Hamásu. Dohoda o vládě národní jednoty se začala drolit. Minulý měsíc byly v ulicích Gazy nečekaně rozmístěny jednotky Fatahu; jednotky Hamásu na to zareagovaly a v následných potyčkách zahynulo 40 lidí. Tento měsíc už stačila jenom další malá jiskra a najednou bylo po všem – předtím však musela zemřít další stovka lidí. Proč tentokrát Hamás hrál vabank? A proč bylo jeho vítězství tak rychlé a naprosté? Mouin Rabbání, v Jordánsku působící analytik u bruselské lobbistické organizace International Crisis Group, si to vysvětluje kombinací ekonomického bojkotu, nespokojenosti na domácí půdě, kritiky od radikálních zahraničních skupin a rostoucího ohrožení ze strany Fatahu i stále větších rozkolů uvnitř samotného Hamásu. Jeho vůdci se dříve domnívali, že čas je na jejich straně – a najednou usoudili, že pracuje proti nim. Zatím se zdá, že útok zastihl Fatah nepřipravený. Někteří členové jeho vedení v Gaze byli mimo oblast, mezi nimi i Muhammad Dahlán. Prezident Abbás, jenž se zdržoval na Západním břehu, vyhlásil mimořádný stav, až když militanti Hamásu vyrabovali jeho sídlo v Gaze. Střední kádry Fatahu si trpce stěžovaly na absenci pevného vedení. „Měli jsme rozkazy střílet jen v sebeobraně,“ stěžuje si jeden, jemuž Izrael umožnil uprchnout na Západní břeh. Teď sedí ve vestibulu nejpřepychovějšího hotelu v Ramalláhu a spolu s dalšími uprchlíky nervózně kouří a do omrzení znovu a znovu vypráví historky o brutalitě Hamásu. Někteří činovníci Fatahu mají dokonce za to, že apatie jejich vůdců byla záměrná. Nechat Hamás ovládnout Gazu má pro Fatah jistou logiku. Jen co prezident Abbás jmenoval novou vládu vedenou Salámem Fajadem, někdejším úředníkem u Světové banky a oblíbencem Západu, už USA, Evropská unie a Kanada zrušily 15 měsíců trvající bojkot a Izrael prohlásil, že zváží uvolnění zadržovaných daňových příjmů palestinské samosprávy, odstraní některá vnitřní kontrolní stanoviště, která podvazují ekonomiku Západního břehu,

a zahájí s prezidentem Abbásem smysluplnější rozhovory. Podle této teorie tak Abbás sklidí chválu za zlepšení života na Západním břehu, zatímco prosperita obyvatel Gazy bude vydána na milost a nemilost nyní izolovanému Hamásu. Že by to tedy bylo všechno naplánované? „Kéž by!“ směje se suše Kadúra Fares, jeden z mladších vůdců Fatahu v Ramalláhu. Podle Diany Buttuové, někdejší poradkyně Mahmúda Abbáse, se chtěl notoricky opatrný palestinský prezident vyhnout rozhodujícímu boji kdo s koho a jednoduše nečekal, že Hamás zajde tak daleko.

Můj bratranec a já proti mému bratru Podle další populární teorie si chtěl Hamás vyřídit účty spíš se samotným Muhammadem Dahlánem než s Fatahem obecně. K vyřizování účtů rozhodně došlo v řadách samotného Fatahu. Někteří jeho členové chtějí pohnat Dahlána před soud. Nejpopulárnější mladý vůdce Fatahu Marván Barghútí vydal ze své izraelské cely prohlášení, v němž zastřeně, ovšem jednoznačně vyzývá, aby byl jeho hlavní rival zbaven moci. Generální tajemník Fatahu v Gaze Ahmed Hallis, jenž k Muhammadu Dahlánovi chová špatně skrývané opovržení, nikam neuprchl, čímž podpořil názor, že bitva s Hamásem měla částečně osobní charakter. Ovšem pokud by se z Dahlána stal obětní beránek, Hamás by až příliš snadno vykličkoval ze slepé uličky, a to mu Fatah nechce dovolit. „Jde o vojenský puč,“ trvá na svém Kadúra Fares, jenž má blízko k Marvánovi Barghútímu. „Alespoň na tom se představitelé Fatahu shodnou.“ Obě strany nyní bilancují. Na Západním břehu, kde je Hamás mnohem slabší než v Gaze, se vůdci Fatahu snažili svým bojovníkům zabránit, aby se mstili a rozšířili tak konflikt. Z větší části se jim to podařilo, byť jeden příslušník Hamásu byl zabit a většina se jich skrývá. Prezident Abbás postavil milice Hamásu mimo zákon (což je prozatím víceméně prázdné gesto). Lidé z Fatahu jsou relativně optimističtí: soudí, že Hamás pošramotil svou důvěryhodnost v Palestině, poškodil pověst politického islámu v zahraničí a nebude s to poskytnout obyvatelům Gazy ani základní služby. Hamás volí ostrou rétoriku; premiér Ismaíl Haníja neuznává Abbásovo právo rozpustit vládu


profil

13

Rytíř z KGB

Britská královna vyznamenala ruského superšpiona

(což je jedna z mála věcí, které mu špatně napsaný základní zákon, zárodek budoucí ústavy, opravdu umožňuje). Ve skutečnosti má však Hamás strach. Islamisté čím dál zoufaleji slibují, že osvobodí Alana Johnstona, novináře BBC, kterého údajně vězní zločinecký gang v Gaze (z jehož podpory mimochodem rovněž obviňují Dahlána). A spory v jejich táboře jsou také čím dál očividnější. Nejvyšší vůdce Hamásu Chalíd Mišál z Damašku rychle popřel Haníjova slova, uznal Abbásovu pravomoc rozpustit vládu a v Gaze se ozývá volání pro rozhovory s Fatahem. To ovšem v plamenném televizním projevu vyloučil jinak umírněný prezident Abbás. Hamás označil za „vrahy a teroristy“, kteří provedli puč a pokusili se na něj spáchat atentát. Prohlásil, že nebude jednat s organizací, která si dohodla uchopení moci v Gaze s regionální „zahraniční mocností“ (čímž nejspíš myslel Írán). Teď tudíž začíná tanec mezi vejci. Podle základního zákona zůstane Fajadova reorganizovaná vláda (většina jeho ministrů má na starosti dva až tři rezorty) u moci nanejvýš 30 dní, neboť Hamásem ovládaný parlament ji nikdy neschválí. Volby se mají konat až za dva a půl roku; parlament pak nemůže rozpustit a nové volby vyhlásit nikdo jiný než sám parlament. Je ovšem možné, že by prezident Abbás mohl legálně co pár týdnů jmenovat vládu, třebas pokaždé s jiným premiérem, v naději, že se Hamás unaví a kývne mu na volby či na jiný kompromis. Je to možné? Hamás nemá v Gaze pod kontrolou nic než ulice; byrokracie palestinské samosprávy a i penězovody jsou ve Fajadových rukou. Ovšem expert na telekomunikace Mašhur Abukada, jenž si nikdy nebere servítky a jenž byl právě jmenován ministrem dopravy („musím přiznat, že mě to nepotěšilo“), pochybuje o tom, že by premiér Fajad usiloval o izolaci Gazy: „V tomto ohledu budeme spolupracovat i s Hamásem.“ Stejně tak prezident Abbás nebude chtít vzbudit dojem, že trestá 1,4 milionu svých občanů žijících v Gaze. Gaza pod výlučnou kontrolou jednotek Hamásu bude nejspíš bezpečnější a spořádanější. Pokud Hamás bude s to udeřit na odpadlíky, kteří unášejí lidi a útočí na hraniční přechody – a pokud to přiměje Izrael, aby přechody otevíral častěji –, pak bude mít nakročeno k tomu, aby si svůj vliv zachoval.

Děsivá perspektiva Takže krize se může táhnout. A čím déle se potáhne, tím méně legitimně bude vypadat Abbásovo balancování na hraně ústavy. Hamás může prozatím na Západním břehu zachovávat klid, ale někteří jeho ozbrojenci se již nechali slyšet, že mají spoustu mužů a spoustu zbraní. A až konečně přijdou volby, Hamás tu pořád bude. Mnozí Palestinci mají pocit, že i přes všechny jeho chyby mu byla upřena příležitost pořádně vládnout. Má-li se stát Fatah opět volitelným, musí skoncovat s řevnivostí svých vůdců i s korupcí. „Pokud budeme v této politice pokračovat,“ uznává Kadúra Fares, „možná přijdeme i o Západní břeh.“ Strana ovšem marně slibuje svou reformu již od loňské volební porážky. A pokud bude Hamás v úzkých, Fatah bude mít jen malou motivaci k nápravě, zatímco motivace použít proti Hamásu na Západním břehu sílu (nyní bezpochyby s mlčenlivým souhlasem ostatních zemí) dost možná vzroste. Rýsuje se tedy děsivá perspektiva: Hamás si všem navzdory podrží Gazu, ovšem bez pravomocí a zodpovědnosti; Fatah zopakuje staré chyby na Západním břehu a zaseje tím nová semínka podpory pro Hamás, případně mnohem horší radikální džihádistické skupiny, jež mezi Palestinci zatím příliš nepůsobily. Život v Gaze se díky obnovenému financování palestinské samosprávy, utlumení násilností a pokračující humanitární pomoci nezhorší, ba možná se i zlepší, pakliže útoky z Gazy nevyprovokují Izrael k další ofenzivě. Hamás by zatím na Západním břehu mohl sabotovat Abbásovy plány na vytvoření prosperujícího zbytkového státu – stačilo by mu neustále znepokojovat Izrael či jeho osadníky útoky nízké intenzity; Izrael by pak odmítl uvolnit restrikce pro pohyb obyvatel Západního břehu. Všichni aktéři tohoto konfliktu moc dobře vědí, jaké páky použít. Mahmúd Darvíš ve své básni postihl palestinskou sebedestrukci, když překroutil oblíbené arabské přísloví: „Já proti svému bratru, můj bratr a já proti mému bratranci, můj bratranec a já proti světu“ (výsledek jsme si vypůjčili pro mezititulky v tomto článku). Palestinské dilema ovšem shrnuje jiná strofa: Ó budoucnosti, neptej se nás: kdo jste? A co ode mě chcete? Neboť ani my to nevíme. Q © The Economist Newspaper Limited, London 2007

N

a Olega Gordijevského v Rusku stále čeká rozsudek smrti za velezradu. To však britské královně Alžbětě II. nezabránilo v tom, aby ho minulý týden u příležitosti svých 81. narozenin jmenovala nositelem jednoho z nejvyšších britských vyznamenání, rytířem řádu svatého Michala a svatého Jiří. Co je pro jednoho zrada, je pro druhého služba dobré věci. Novopečený nositel vyznamenání je jedním z nejdůležitějších agentů, jaké kdy Západ zverboval přímo uvnitř sovětské rozvědky. Vyznamenání agentovi tajné služby není samozřejmě žádný královnin rozmar. Seznam laureátů ve skutečnosti sestavuje kancelář britské vlády, takže se v podstatě jedná o „dáreček na rozloučenou příteli Vladimirovi“ z rukou odstupujícího premiéra Tonyho Blaira. Ten touto cestou Putinovi symbolicky ukázal, že svou nedávnou kritiku stavu demokracie v Rusku myslel vážně. A to, že lakmusovým papírkem vztahů mezi Londýnem a Moskvou jsou špionážní skandály, je ostatně už tradicí sahající do dob carského Ruska.

Tři velké facky Moskva není Írán nebo Pákistán, kde v těchto dnech probíhají demonstrace muslimských radikálů rozzuřených jiným kontroverzním rozhodnutím, povýšením Salmana Rushdieho do šlechtického stavu. Kreml zatím Gordijevského řád nijak nekomentoval, ale ruská prostátní média se této události pochopitelně hodně věnují. Vždyť bývalý plukovník KGB je snad nejvýznamnější figurou mezi celou řadou bývalých sovětských prominentů, kteří se Západem za totality tajně spolupracovali. Srovnávat s ním je možné snad jen Arkadije Ševčenka, bývalého sovětského diplomata a náměstka generálního tajemníka OSN, který předával sovětská státní tajemství Američanům až do roku 1978 a pak rovněž stačil agentům KGB uniknout, či Olega Peňkovského, plukovníka Hlavní správy rozvědky ministerstva obrany SSSR, jenž rovněž pracoval jak pro MI6, tak pro CIA, ten tolik štěstí ale neměl: skončil na popravišti v roce 1963. Gordijevskij také riskoval život a o vlásek smrti unikl. V 70. letech minulého století ho zverbovala britská tajná služba MI6. To byl první velký pohlavek, který tento nadějný profesionál uštědřil moskevskému režimu. Druhý pohlavek přišel ve chvíli, když Gordijevskij na počátku Gorbačovovy vlády úspěšně z Moskvy utekl a vyhnul se tak nevyhnutelnému odhalení a následné kulce do hlavy. Třetí pohlavek přišel nyní, když Gordijevskij dostal vyznamenání „za služby prokázané ve jménu bezpečnosti Spojeného království“. A je vcelku jedno, zda se jedná o odměnu za to, co agent pro Velkou Británii vykonal v minulosti, nebo o reakci Londýna na čerstvé události posledních několika měsíců, kdy se někdejší špion aktivně zapojil do vyšetřování vraždy Alexandra Litviněnka.

Potlesk pro Gornova Jaký význam měl pro britskou bezpečnost člověk, který v průběhu studené války tajně pracoval pro MI6 a zároveň byl rezidentem KGB v Londýně, nelze vůbec docenit. Přitom romantický příběh talentovaného chlapce z prominentní čekistické rodiny mohl dlouho sloužit jako příklad pro kágébácký dorost. Malý Oleg Gordijevskij nejdříve snil o kariéře diplomata, ale nakonec následoval staršího bratra, který ve službách KGB zemřel v jihovýchodní Asii. Hned po absolvování vysoké školy začal v roce 1962 pracovat pro centrálu rozvědky v Moskvě. Po třech letech následoval přesun talentovaného rozvědčíka do terénu, na sovětský konzulát v Dánsku (Gordijevskij zvládl během 10 měsíců perfektně dánštinu). Zde soudruh „Gornov“ (to byl jeho pseudonym) pět let odpovídal za nejdůležitější úsek práce – kontakty s nelegály, pro které zajišťoval dánské doklady. Zároveň se stal specialistou na dánskou legislativu. Po dvou letech „odpočinku“ v Moskvě se znovu vrací do „rodného“ Dánska v letech 1972 až 1976, kdy pod rouškou tiskového mluvčího velvyslanectví SSSR v Kodani velí ruské špionáži. V KGB se postupně stává proslulým jako skvělý analytik. Právě v Dánsku se ale Gordijevskij v roce 1974 prý poprvé schází s britským agentem a začíná spolupracovat s MI6. Později bude ve vzpomínkách tvrdit, že to udělal z ideologických důvodů – uvažovat o tom začal již v roce 1968, protože nesouhlasil se sovětskou okupací Československa a přestal věřit v budoucnost komunistického impéria. Brity si vybral, protože jejich rozvědku pokládal za profesionálnější než CIA; Londýn mu dal pseudonym „Ovation“, tedy potlesk. Rusové však tvrdí, že Britové buď Gordijevského banálně koupili za velké peníze, nebo ho vydírali historkou z minulosti: jako student na stáži ve Švédsku byl zatčen během policejní razie v nevěstinci; prozrazení by rezidentovi zničilo kariéru, a tak na britskou nabídku nakonec přistoupil. Po návratu do Moskvy znovu pracoval pro centrální aparát KGB a žádné britské úkoly prý neplnil. Život mu zkomplikoval rozvod s první ženou, pak mu ale druhá manželka porodila dvě dcery a Britové poslali dáreček: Gordijevskému jako jedinému udělili diplomatické vízum, jež mu umožnilo pracovat na sovětské ambasádě v Londýně, která byla po velkém vyhoštění agentů KGB v roce 1981 poloprázdná. Cena Gordijevského pro sovětskou rozvědku nesmírně stoupla. Na londýnské ambasádě působil od roku 1982 jako tajemník, v roce 1984 dokonce radil tehdejšímu druhému tajemníkovi ÚV KSSS Michailu Gorbačovovi během jeho jednání s premiérkou Margaret Thatcherovou. V roce 1985 byl povýšen na plukovníka, v té době už ho ale Rusové začínali podezřívat ze spolupráce s Brity. Gordijevského snad udal ruský agent v USA, šéf kontrarozvědky CIA Aldrich Ames, jindy se zmiňuje jméno britské novinářky

Claudie Wrightové z časopisu New Statesman. V květnu 1985 v každém případě přišlo nečekané odvolání zpět do Moskvy a následovaly nekonečné výslechy s použitím psychotropních preparátů. Protože se však sedmačtyřicetiletý plukovník k ničemu nepřiznal, byl propuštěn z domácího vězení a dostal mimořádnou dovolenou do konce srpna. Gordijevskij ale nebyl včerejší, věděl, že po návratu do služby bude zatčen znovu. Bylo mu jasné, že vyšetřovatelé se hekticky snaží sehnat nové důkazy. A že na konci bude smrt.

Jogging z Moskvy do Londýna Riskantní a zřejmě i velice drahá operace, během níž Britové v roce 1985 Gordijevskému pomohli uniknout přímo ze srdce sovětského impéria, vůbec nebyla obvyklou záležitostí. I přesto, že KGB Gordijevského nepřetržitě hlídala jak doma v moskevském bytě, tak na nedaleké chalupě, MI6 našla způsob, jak se s ním spojit a probrat detaily útěku. Nakonec brzy ráno 20. července 1985 vyrazil dvojitý agent Gordijevskij na pravidelný jogging. Kágébáci, kteří ho měli na starosti, zřejmě buď lenošili, nebo zrovna nebyli v dobré fyzické kondici. Gordijevskij totiž zmizel z dohledu a nevrátil se ani za hodinu, ani následující den, ani během posledních 22 let. Existují dvě verze, jak to dokázal – buď sám odjel vlakem na hranici s Finskem, kde už na něj čekali Britové, nebo ho tam v kufru svého auta odvezl britský diplomat Jack Scarlett. Po útěku Gordijevského ze SSSR Britové vzápětí rozprášili celý systém sovětské rozvědky na svém území: zpět do Moskvy bylo vykázáno až 70 diplomatů, novinářů a obchodních zástupců. Odveta Rusů byla také rychlá: již v listopadu 1985 dostává „zrádce“ během uzavřeného procesu v Moskvě v nepřítomnosti trest smrti a veškerý jeho majetek je zabaven ve prospěch státu. Rodina zůstává v sovětském zajetí jako rukojmí. Teprve v roce 1989 se manželce podařilo konfiskaci majetku zrušit a pád komunismu znamenal blýskání na lepší časy – v roce 1991 se Gordijevskij poprvé po dlouhé době setkal s rodinou, o jejíž odjezd bojoval se sovětskými úřady i za pomoci Margaret Thatcherové. V současné době Gordijevskij žije na předměstí Londýna, dostává od britské vlády důchod ve výši 30 tisíc dolarů ročně, píše knihy (ve spolupráci s Christopherem Andrewem vydal řadu knih o historii KGB) a přivydělává si na živobytí i spoluprací s médii, kterým poskytuje rozhovory za peníze. Ale říká se, že bývalí špioni neexistují. Není proto divu, že se Gordijevskij v posledních několika měsících aktivně zabýval snad nejžhavějším tématem britsko-ruských vztahů dnešních dnů. Jeho účast na vyšetřování loňské záhadné vraždy jiného ruského emigranta Alexandra Litviněnka, bývalého důstojníka ruské Federální bezpečnostní služby, není žádným tajemstvím. Podílel se na práci britské policie, radil pátracím a analytickým týmům Scotland Yardu a říká se, že hodně přispěl k obvinění dalšího bývalého spolupracovníka ruských tajných služeb Andreje Lugového. Teď tedy za své úsilí dostal i vyznamenání. Alexandre Gajdamacký Autor je běloruský novinář. Q Oleg Antonovič Gordijevskij 10. října 1938 narozen v Moskvě, v rodině spolupracovníka NKVD a člena bolševické strany od roku 1919; 1962 – absolvuje elitní Moskevskou vysokou školu mezinárodních vztahů; nástup do KGB; 1963–1985 – důstojníkem KGB SSSR v Moskvě, Kodani a Londýně; 1974 – verbuje ho MI6; nejcennějším agentem britské rozvědky z časů „studené války“; 1985 – odhalení, vězení a útěk do Británie; v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti; 2007 – nositelem britského královského řádu sv. Michala a sv. Jiří.

14

25. červen–1. červenec 2007 2007 V RESPEKT 26

rozhovor

Číně chybí morální autorita

S Tempou Tseringem o neskutečné obloze, Tibetu v Indii a střední cestě kratizovat tibetskou exilovou vládu a politické záležitosti předat zvolenému premiérovi. Takže v exilu máme transparentní otevřenou společnost. Jak Tibeťané přijali takový krok proti tradici? Někteří říkají, že je pro ně nemyslitelné následovat někoho jiného než dalajlamu. Tibeťané skutečně důvěřují a věří jen v Jeho Svatost a nikdo jiný ho nemůže nahradit. On sám však nepřestává tvrdit, že pro Tibet je nejlepší demokratická forma vlády. Je přesvědčen, že osud národa nemůže záviset na jedné nebo jen několika osobách. Myslím, že v dlouhodobé perspektivě je to správné rozhodnutí. Podle vás tedy západní model liberální demokracie může úspěšně fungovat i jinde? Myslím, že demokracie má šanci být úspěšná jen tam, kde jsou vzdělaní lidé. V naší exilové komunitě dnes máme více než 70 % gramotných. Pokud lidé nejsou gramotní, pak se demokracie může stát nástrojem k vykořisťování lidí a naplňování individuálních zájmů. Věříme, že když jsme vynaložili takové úsilí na vzdělání, demokracie tu bude úspěšně fungovat. Takže se Tibeťané neobávají, co se stane, až čtrnáctý dalajlama zemře? Dalajlama se vyslovil jasně: pokud tibetský národ cítí, že by měl přijít další dalajlama, tak se jeho reinkarnace znovu objeví. Je zřejmé, že všichni Tibeťané si dalajlamovu reinkarnaci přejí, takže ji po jeho smrti budeme hledat. Dalajlama prohlásil, že pokud se během svého života nebude moci vrátit do Tibetu, tak se znovu narodí mimo autoritářský Tibet ve svobodné společnosti a bude pokračovat v práci, kterou začal.

Číňané Tibet zaplaví

Foto michaela kreuterová

Ministr zahraničí tibetské exilové vlády Tempa Tsering se narodil roku 1950 v Tibetu. Po okupaci země a neúspěšném protičínském povstání (1959) se jeho rodina rozhodla následovat dalajlamu a odejít do exilu v Indii. Od loňského roku působí jako zástupce dalajlamy v Dillí a jako kalon (ministr) tibetského exilového odboru zahraničních vztahů a informací.

M

íváte emigrantské sny? Nejsem si úplně jistý, ale myslím, že ve snu se mi občas objevily obrazy panenské tibetské přírody. Indie je znečištěná, přelidněná země a já se ve svých vzpomínkách často k Tibetu vracel. Je tam neskutečně modrá obloha, louky jsou zelené jako nikde jinde a řeky čisté a průzračné. V té krásné horské krajině si navíc můžete dosyta užívat otevřeného prostoru a pocitu svobody. To je pro mne v exilu nejtěžší: schází mi má země a ta neposkvrněná příroda, kterou jsem měl tak rád. Kdy jste odešel do Indie? Když mi bylo dvanáct. Museli jsme přes Himálaj, to bylo hrozně těžké, šlo o život. K tomu si připočtěte psychické trauma z toho, že opouštíte možná navždycky rodnou zem. A do třetice: musíte si zvykat na nové, náročné prostředí – na horkou, vlhkou a znečištěnou Indii. Hodně mých krajanů nebylo schopno se adaptovat na horké podnebí a umřelo. Kolik dneska žije v Indii Tibeťanů? Na sto tisíc. A přicházejí další a další. Tři až čtyři tisíce jich každý rok riskuje život při přechodu Himálaje. Kdyby podmínky v Tibetu byly tak dobré, jak říká Čína, proč by ti lidé tolik riskovali a utíkali pryč? I ten mravenec se snaží utéct, když po něm někdo šlape. Život v exilu nám je ale v mnohém k dobrému. Pokud jde o mě, kdybych zůstal v Tibetu, nikdy bych nepoznal svět za jeho hranicemi a nebyl bych vystaven jeho výzvám. Nepoznal bych tolik lidí, tolik různých zemí a způsobů myšlení. Celé naší komunitě napomohl k velké proměně. Společenský systém v tradičním Tibetu byl zastaralý a potřeboval změnu. V roce 2000 se 14. dalajlama rozhodl demo-

Čína loni otevřela železniční spojení mezi Pekingem a Lhasou a ohlásila další investice v Tibetu. Jak ty projekty ovlivní život Tibeťanů? Tibet je chudý a my samozřejmě nemáme nic proti jeho rozvoji. Základní otázka ale je: na čí náklady a za jakou cenu. Musíme brát v úvahu dopady těch projektů. Tibet leží ve velké nadmořské výšce a má velmi křehký ekosystém, který železnice může vážně ohrozit. Navíc od začátku provozu v červenci minulého roku přijelo každý den z vnitrozemí do Lhasy na čtyři tisíce Číňanů a zpátky se vrací polovina. To znamená, že každý den u nás zůstanou dva tisíce Číňanů, kteří chtějí získat práci nebo půdu. Už teď jsme ve vlastní zemi minoritou. Když se populační transfer nezastaví, Tibet bude brzy zaplaven Číňany a Tibeťané se stanou naprosto bezvýznamnou minoritou. To je nejvážnější hrozba pro naši zemi. Takže železnice Tibeťanům nepřinese nic pozitivního? Možná ji využijí studenti, kteří chtějí jet studovat do Číny. Nebo pár obchodníků, kteří budou ve vnitrozemí hledat pracovní příležitosti. Většině Tibeťanů ale opravdu nic dobrého nepřinese. Příliv migrantů povede k dalšímu rozmělňování tibetské kultury, Číně usnadní těžbu našich nerostných zdrojů. Z železnice nebudou profitovat Tibeťané, ale Číňané. Tibet je obecně považován za jeden z duchovních středů světa. Co se z jeho tradic zachovalo po více než padesátileté okupaci? Tibetská civilizace je stará pět, možná deset tisíc let, patří mezi nejstarší na světě. Před vpádem Číňanů bylo v Tibetu více než šest tisíc klášterů, které nesloužily jen jako místo k modlitbám, ale také jako kulturní centra, školy a univerzity. Za několik let, v roce 1978, jich zbylo třináct, ostatní srovnali se zemí. Buddhismus je pro Tibeťany neoddělitelnou součástí života a tohle skoro zlomilo tibetského ducha a zásadně ohrozilo naši identitu, způsobilo to rozpad vzdělávacího systému. Čína se rozhodla zničit všechno, co Tibet reprezentovalo jako odlišnou civilizaci s vlastní svébytnou kulturou. Skutečná tibetská kultura bohužel přežívá pouze v exilu. Nějaké kláštery byly ale postaveny znova. Jenže studium tibetského buddhismu je tam omezené. Lidé do kláštera mohou vstoupit až v osmnácti letech, kdy už mají věk vhodný

pro studium za sebou. Je málo mnichů a mnišek. Denní aktivity v klášterech jsou řízeny a monitorovány tzv. Demokratickým výborem, který podléhá komunistům. Tibeťané nemají možnost buddhismus svobodně studovat ani praktikovat. Dalajlama je náš duchovní vůdce, ale mniši ho v rámci čínské „vlastenecké přeškolovací kampaně“ musí veřejně odsuzovat, musí opakovat, že Tibet byl vždy součástí Číny a podobně. Situace je velmi depresivní. Lidé si nedůvěřují a mají strach spolu svobodně mluvit. Rodiče se doma volně nebaví ani před svými malými dětmi. Bojí se, aby venku něco choulostivého neřekly a nepřivedly rodinu do potíží. Porušování lidských práv je na denním pořádku. Jsme lidské bytosti. Zvířeti stačí, když má co jíst a kam se uložit. Ale lidé se rodí s touhou po svobodě. Potřebujeme využívat svou inteligenci, svobodu projevu, svobodu myšlení, svobodu dívat se na to, na co se chcete dívat. Tibeťané jsou vězněni jen za to, že u sebe mají fotografii dalajlamy nebo když nahlas řeknou, že Tibet je nezávislý. Mezi mnoha politickými vězni je také 11. pančhenlama, druhý nejvyšší duchovní tibetského buddhismu. Ví se už, co s ním je? Jedenáctý pančhenlama byl dalajlamou rozpoznán v roce 1995, když mu bylo šest let. Ale brzy poté on i jeho rodina zmizeli a od té doby o nich nikdo neslyšel. Číňané tvrdí, že chlapce na přání rodičů vzali pod svou ochranu, ale žádné další informace o něm nechtějí poskytnout. Je to možná nejmladší politický vězeň na světě. Čína však za pravou reinkarnaci 11. pančhenlamy prohlásila jiného mladíka. Nám je ho upřímně líto. Musí předstírat, že je pančhenlama, přitom Tibeťané v něj nevěří a nerespektují ho. Řekl jste, že je exil v současné době jediné místo, kde mohou Tibeťané aktivně udržovat svůj jazyk i kulturu. Jak to probíhá? Máme síť škol, kde děti studují v tibetštině. Učí se o tibetské kultuře i o tibetském způsobu života. Vybudovali jsme další instituce, včetně klášterů a vzdělávacích i kulturních center, jako jsou Centrální institut vyšších tibetských studií, Tibetský institut divadelních umění, Tibetské centrum řemesel a podobně. Co se děti učí o dění v Tibetu? Snažíme se zůstat objektivní. Nejsme proti Číňanům, v určitých ohledech je respektujeme. Jejich civilizace je starodávná, kulturně bohatá, dokážou dobře a tvrdě pracovat. Nemáme zájem v dětech podporovat protičínské nálady. Ale samozřejmě chceme, aby si zachovaly tibetskou identitu. V severní Indii jsem mluvila s dvěma mladými tibetskými mnichy, kteří toho příliš o Číně a okupaci Tibetu nevěděli. Říkali, že je pro ně důležitější pečovat o svou dharmu a studovat buddhistické texty. Myslela jsem, že všichni Tibeťané jsou patrioté! Žijeme v demokratické svobodné zemi a svobodné společnosti. Nabízíme možnosti studovat tibetskou historii, kulturu, náboženství, medicínu, řemesla apod., ale nikoho do ničeho nenutíme. Někteří mladí mniši cítí, že buddhismus je pro ně to nejdůležitější a jejich volba musí být respektována. Platí ale přece obecně, že příliš mladí lidé často nevědí, kde mají své kořeny, a teprve když dospějí, vrací se k nim a svou identitu si začnou více uvědomovat. Jací jsou mladí lidé, kteří utíkají z Tibetu? Mluvčí vaší vlády si nedávno stěžoval, že mluví jen čínsky a nezajímají se o nic jiného než o západní děvčata a to, jak se dostat do USA. Mladí lidé v Tibetu jsou velmi frustrovaní. Nemohou studovat a čelí diskriminaci. Když pak najednou získají svobodu, někdy zdivočí, a dokonce se začnou chovat agresivně. Snažíme se jim porozumět, protože víme, v jakých podmínkách vyrůstali a jaká míra frustrace a zloby v nich je. Ale někdy, když je vidím, je mi velmi smutno. Jak se vlastně Tibeťané v Indii cítí? Vaši krajané v Dharamsale mi říkali, že Indové žárlí na jejich obchodní úspěchy a také


15

inzerce

rozhovor

na podporu, kterou od indické vlády dostáváte. Indická vláda byla vždycky milá, štědrá a vycházela nám vstříc. Samozřejmě máme různé potíže, ale cítíme se tu jako doma. Jako uprchlík ovšem stále zažíváte pocit nejistoty a cítíte se nezabezpečený. Ten pocit vás nutí víc a víc pracovat a zlepšovat svoji ekonomickou situaci. Takže někteří Indové možná opravdu žárlí. Na druhou stranu je pravda, že pár našich lidí zneužívá indické štědrosti a nechovají se jako slušní hosté.

Smutná zpráva pro celý svět Jak dopadá vyjednávání mezi tibetskou exilovou vládou a Čínou? Jsme pořád ve spojení. Naše poslední delegace navštívila Čínu v únoru 2006. Vyjednávání bohužel nebylo tak přínosné, jak jsme doufali. Přesto jsme odhodláni najít řešení tibetské otázky prostřednictvím dialogu, nenásilí a „střední cesty“. Co je přesně ta „střední cesta“? Dřív jsme usilovali o úplnou nezávislost Tibetu na Číně. Tento přístup však nefungoval. Dneska chceme pouze autonomii, ale ne na papíře, opravdovou autonomii pro celou tibetskou populaci. Tento koncept předpokládá, že Čína by v rámci takového uspořádání měla mít na starosti zahraniční vztahy a obranu Tibetu. Tibeťané by měli mít možnost spravovat své vnitřní záležitosti – kulturu, školství, zdravotnictví, životní prostředí atd. Takový Tibet by sice byl součástí Čínské lidové republiky, ale měl by náboženskou a kulturní svobodu. O takové autonomii dalajlama hovoří už dlouho. Proč mu čínská vláda nedůvěřuje a obviňuje ho ze separatismu? Tuto otázku byste měla položit Číňanům. Možná že se obávají dalajlamovy popularity... Přitom je jeho návrh výhodný pro obě strany: Číňanům potvrzuje, že si udrží teritorium, a nám umožňuje udržet naši kulturu, zachovat si svůj jazyk a tradice. Řešení, které dalajlama navrhl, si získalo ohromnou mezinárodní podporu, dokonce i spousta Číňanů říká, že by jejich zem ten návrh měla akceptovat. Podívejte se na Čínu. Žije v ní nejvíc lidí na světě, je atomovou velmocí a její ekonomika jde prudce nahoru. Jediná věc, která jí chybí, je morální autorita a důvěryhodnost. Pokud by otázka Tibetu byla vyřešena podle zmíněného návrhu, její morální kredit by okamžitě vzrostl. V době, kdy dalajlama uprchl do Indie, byly vztahy mezi Indií a Čínou napjaté. Dnes je situace jiná: čínský prezident loni navštívil Indii, aby „zlepšil vzájemnou důvěru“ mezi oběma státy. Změnil se nějak přístup Indů k tibetskému exilu? Indie a Tibet jsou sousedé a všechno, co se v Tibetu děje – kulturně, politicky i ekonomicky, je v Indii citlivě vnímáno. Proto se domnívám, že se její přístup k nám nezmění. Navíc opravdové zlepšení indicko-čínských vztahů by pro Tibet bylo pozitivní, obě země by mohly otázku Tibetu diskutovat a hledat řešení. Ale myslím, že současná situace jako opravdové oteplení vztahů nevypadá. Bohužel. V Indii se hodně mluvilo o tibetském aktivistovi, který při návštěvě čínského prezidenta nesměl opustit Dharamsalu, protože proti Číně protestoval při předchozí návštěvě čínských hodnostářů. Když Indie čeká důležitého hosta, je přirozené, že ho nechce přivést do rozpaků. Na druhou stranu je to demokratická svobodná země, a tak stovky Tibeťanů a Indů demonstrovaly v Novém Dillí. Tyto demonstrace nebyly nijak omezeny a proběhly bez větších problémů. Není váš postoj tak benevolentní, protože aktivista patří k opozici kritizující exilovou tibetskou vládu? Ten mladý muž je zapálený tibetský nacionalista a snaží se jen získat víc mezinárodní publicity pro Tibet. Plně chápu důvody, které indickou vládu k zákroku proti němu vedly, ale to neznamená, že s tím zcela souhlasím! Je nějaká šance, že Čína dalajlamovi nakonec povolí návrat do Tibetu? To je těžké říci. Čína se rychle mění. Jestli se Číňané chtějí stát respektovaným členem mezinárodní komunity, měli by se sami o návrat

dalajlamy do Tibetu snažit. Proto doufáme, že šance tu je. Svět už dlouho Čínu za politiku v Tibetu odsuzuje, ale ona svůj přístup příliš nezměnila. Co se dá dělat pro to, aby zastavila porušování lidských práv v Tibetu? Těší nás obrovský veřejný ohlas a podpora médií. Čím víc toho lidé o Tibetu vědí, tím větší podpory se nám dostává. Veřejné protesty proti tomu, co se v Tibetu děje, jsou velmi důležité. Schází nám však uznání a podpora vlád, které by se nebály Číny a pro které je morálka důležitější než ekonomické zájmy. Naši vládu ale zatím žádný stát neuznal. Jak by konkrétně mohla pomoci třeba naše země? Česká republika k nám zatím vždy byla velmi vstřícná, ale samozřejmě bychom potřebovali rozsáhlejší podporu. Vlády by mohly oficiálně uznat tibetské exilové instituce, vydávat rezoluce na naši podporu, iniciovat diskuse na mezinárodních fórech i při jednáních s Čínou. Proč žádný stát exilovou tibetskou vládu neuznává? Tohle je velmi smutná realita nejen pro Tibet, ale pro celý svět. Když diskutujeme o Tibetu, nebavíme se jen o zemi a lidech, kteří v ní žijí. Bavíme se o širších souvislostech, které mají tři aspekty. Za prvé, náš boj reprezentuje nenásilný mírový boj za svobodu. Úspěch nebo porážka bude ukazovat na účinnost takového způsobu boje. Dalším aspektem je tibetské životní prostředí. Tibetu se říká „střecha světa“. Když se něco špatného stane nahoře na střeše, budou postiženi všichni lidé dole. Řeky, které pramení v Tibetu, zásobují vodou 85 % asijské populace, tedy téměř polovinu lidí na světě. Pokud dojde k znečištění Tibetu, pocítí následky všichni lidé v Číně, Pákistánu, Indii a Nepálu. A za třetí je tu otázka tibetské kultury, která je součástí světové civilizace. Bohaté národy dnes utrácejí velké peníze za záchranu vymírajících rostlinných a živočišných druhů, přitom v případě Tibetu dochází k ničení celého národa. Čína je globální mocností a je smutné, že všichni chtějí urvat kousek z jejího hospodářského úspěchu bez ohledu na principy a morální zodpovědnost.

Akademie múzických umění v Praze se sídlem Malostranské nám. 12, Praha 1 Divadelní fakulta, Karlova 26, 116 65 Praha 1 Děkan divadelní fakulty AMU v Praze vypisuje výběrové řízení na funkce vedoucích kateder a současně pro mimofakultní uchazeče na místa pedagogů oborů. Vedoucí katedry činoherního divadla (Pro mimofakultní uchazeče též místo pedagoga oboru činoherní režie) Vedoucí katedry alternativního a loutkového divadla (Pro mimofakultní uchazeče též místo pedagoga oboru alternativní a loutkové režie) Vedoucího katedry autorské tvorby a pedagogiky (Pro mimofakultní uchazeče též místo pedagoga oboru autorského herectví) Vedoucího katedry scénografie (Pro mimofakultní uchazeče též místo pedagoga oboru scénografie) Vedoucího katedry produkce (Pro mimofakultní uchazeče též místo pedagoga oboru produkce) Mzdové zařazení dle mzdového předpisu AMU

Michaela Kreuterová, Dillí Autorka vystudovala politologii a žije v Indii. Q

Požadované doklady – zaslat s přihláškou (pro mimofakultní uchazeče): Kopie dokladů o vzdělání Strukturovaný životopis Požadavky výběrového řízení: Uchazeč přednese a v rozpravě obhájí koncepci vývoje katedry na celé tříleté funkční období.

Přijme: 1. Vedoucí/ho oddělení fundraisingu: odpovídá za plánování a realizaci fundraisingového programu 2. Koordinátora/ku dobrovolníků Podrobnosti na www.greenpeace.cz/prace.shtml CV a motivační dopis, obojí v AJ zašlete na [email protected]

Odboj proti střední cestě

Přesto někteří mladí chtějí za nezávislost Tibetu bojovat násilnou cestou. Každý má právo na vlastní názor. Pokud ho budou chtít prosadit, musí přesvědčit ostatní Tibeťany. Žijeme v demokracii, takže i radikálové mohou být zvoleni do parlamentu a své cíle prosadit. My si myslíme, že takový postup nic pozitivního nepřinese, a především je nutné zdůraznit, že naprostá většina Tibeťanů podporuje dalajlamu. A je víc než jisté, že dokud bude žít, boj o Tibet bude mírumilovný.

Lhůta pro podání přihlášky – do 27. 7. 2007 písemně na adresu: Divadelní fakulta AMU v Praze, Karlova 26, 116 65 Praha 1 Předpokládaný termín konání výběrových řízení: 1. polovina září 2007

V Praze dne 26. 6. 2007 Zveřejněno na www.DAMU.cz

Vaše vláda se stará o komunitu, provozuje vlastní administrativu... Kde na to berete? Na školní, humanitární a kulturní věci nám nejvíc přispívá Indie, ale nabízí se i spousta zahraničních dárců – vládních i nevládních institucí a jednotlivců. Nikdo nám však nedává finance na provoz úřadů a exilové vlády – protože ji neuznávají. Na její fungování přispívají sami Tibeťané po celém světě.

Proti dalajlamově koncepci „střední cesty“ vystupuje opozice: exil podle ní nemá právo vzdát se cíle, kvůli němuž spousta lidí doma trpí – svobodného Tibetu. Jádro opozice tvoří několik skupin tibetské mládeže, některé jsou navzdory tradici dost radikální. Jaký k nim máte vztah? Zveme je na nejrůznější akce, diskutujeme a probíráme všechna sporná témata. Jedinou možnost, jak se mohou Tibeťané demokraticky vyjádřit k postupu vůči Číně, nabízí svobodné hlasování. A většina Tibeťanů v exilu při hlasování před deseti lety s koncepcí střední cesty souhlasila. Do hlasování jsme se snažili zahrnout i hlasy lidí v Tibetu.

Kvalifikační předpoklady: Vysokoškolské vzdělání příslušného směru Min. 10 let praxe v oboru Pedagogická praxe, důkladná znalost problematiky uměleckého školství Datum nástupu do funkce: 1.10. 2007

Sdružení Linka bezpečí se sídlem v Praze 8 hledá nového kolegu na místo

psycholog Linky bezpečí Náplň práce: – Vede tým intervizorů a konzultantů Linky bezpečí – Zodpovídá za odbornou úroveň práce zaměstnanců na Lince bezpečí – Zodpovídá za přípravu výcviků a dalšího odborného rozvoje konzultantů LB – Podílí se na výběru zaměstnanců LB – K omunikuje s médii Uzávěrka přihlášek: průběžná Termín nástupu: možný ihned

Požadujeme: – Ukončené vysokoškolské psychologické vzdělání – Psychologickou praxi minimálně 2 roky – Absolvovaný či započatý sebezkušenostní výcvik Nabízíme: – P ráci na celý úvazek – M ožnost profesního růstu – P ráci v mladém kolektivu

V případě zájmu zašlete strukturovaný životopis e-mailem na: [email protected], popř. na adresu: Sdružení Linka bezpečí, Ústavní 91/95, 181 21 Praha 8 – Bohnice. Na tel. čísle 266 727 979 si u J. Jandové domluvte termín výběrového řízení.

16


výběr z webu respekt.cz

VIDEO.RESPEKT.CZ

Pražská muzejní noc: dobrá a špatná zpráva O víkendové pražské akci mám pro vás dvě klasické zprávy. Nejdřív tu dobrou: Zájem lidí byl obrovský. A to je zároveň i ta špatná zpráva.

Romantický tanec s bagrem v podání francouzského souboru BEAU GESTE. Zhlédněte záznam představení.

ZPRAVY.RESPEKT.CZ Desítky nejdůležitějších zpráv z domova i ze světa. Kromě glos a článků z naší redakce nyní i nepřetržitý tok informací od agentury ČTK.

GLOSY.RESPEKT.CZ Každé ráno nová glosa od redaktorů Respektu. Pondělí: Erik Tabery Úterý: Martin M. Šimečka Středa: Jaroslav Spurný Čtvrtek: Petr Třešňák Pátek: Jiří Sobota Sobota: Marek Švehla

STALOSE.RESPEKT.CZ Každý den rozbor jedné aktuální události z České republiky nebo ze zahraničí.

WIKI.RESPEKT.CZ O kom se mluví v souvislosti s prezidentskou funkcí? Sbírejte informace o kandidátech.

ANKETA.RESPEKT.CZ Jste ochotni kupovat biopotraviny, i když jsou dražší než běžné zboží?

ANO 67 %

NE 33 %

Hlasujte a diskutujte o aktuální otázce: Ministr práce Nečas vzkázal spisovatelce J. K. Rowlingové, aby přestala kritizovat český stát za to, že posílá tolik dětí do dětských domovů. Souhlasíte s ním?

PODCAST.RESPEKT.CZ Respekt nyní i ve zvuku. Poslechněte si rozhovory s redaktory Respektu o aktuálních článcích a další nahrávky.

ENGLISH.RESPEKT.CZ Anglické verze všech Minulých týdnů Ivana Lampera a řady dalších článků.

TAPETY.RESPEKT.CZ Každé pondělí nový obrázek na plochu vašeho počítače od Pavla Reisenauera.

KOLAR.BLOG.RESPEKT.CZ Pražskou muzejní nocí vyvrcholil měsíční maraton českých a moravských muzejních nocí, během nichž jsou muzea a galerie jednou ročně otevřeny v netradiční noční dobu a vstup je většinou zadarmo. Muzejní noci jsou sympatický nápad, jak přilákat do expozic i lidi, kteří by je jinak možná nikdy nenavštívili. Podle mého kolegy, zkušeného cestovatele za uměleckými a jinými výstavami, jsou zahraniční „noci!“ třeba v Berlíně či ve Vídni velkolepé akce. Trvají od časného odpoledne až do rána, ukazují se i věci jindy nepřístupné a vše korunuje bohatý doprovodný program. Na Pražské muzejní noci jsem nikdy nebyl a po prostudování programu jsem se na ni opravdu těšil – 21 institucí se skoro 50 objekty už je slušná nabídka stálých expozic i aktuálních výstav. Muzea byla otevřena v sobotu 16. června od sedmi večer do jedné ráno. Chtěl jsem nakouknout na víc míst, abych si udělal představu, kam má smysl později zajít na důkladnou prohlídku. Začal jsem v hlavní budově Národního muzea na Václaváku. Kromě stálých expozic teď nabízí hlavně výstavu Lovci mamutů, pro velký zájem prodlouženou až do září. O tu byl takový zájem, že se uvnitř skoro nedalo dýchat. Byla tu i velmi pěkná výstava Madagaskar – laboratoř bohů o přírodě, lidech, historii a současnosti tohoto pozoruhodného ostrova. Ani menší prezentace málo známých vodních živočichů mechovek nebyla špatná.

Dál jsem měl v plánu zbrusu nové Muzeum Karlova mostu, příhodně situované těsně u jeho staroměstského konce. Na náměstí před muzeem právě řádila skupina historického šermu. Její členové s impozantními meči také svědomitě střežili frontu před vstupem, kterou jsem odhadl tak na hodinu čekání. Radši jsem to vzdal a vydal se do Musea Kampa. Výstava Kupky s Mondrianem musí být přece skvělá, ne? Asi ano; stejný názor měla dlouhá fronta lidí, kterou jsem odhadl (pro změnu) asi na hodinu. Mírně frustrován jsem se přesunul k Jízdárně Pražského hradu na výstavu Emila Filly. Tam jsem čekal jen snesitelných dvacet minut. Víc jsem toho nestihl, protože mě nepříjemně zaskočily fronty a návaly. Není se co divit – podle pořadatelů měla letošní akce rekordní návštěvnost, celých 171 000 návštěvnických vstupů. To je ona dobrá zpráva z úvodu: nejsme v Praze a v Česku tak nekulturní barbaři, jak se občas může zdát. Spousta lidí, mladých i starších, ráda stráví sobotní noc v muzeích místo u televize, v hospodě nebo na party. Špatná zpráva je, že tolik lidí se při současné podobě muzejní noci nedá organizačně zvládnout. Byl by nesmysl snažit se počet zájemců omezit, třeba zavedením vstupného. Pro muzea je tahle akce vynikající propagací. Spíš bude potřeba návštěvníky nějak „naředit“. Nejlepší by bylo prodloužit dobu konání. Současných šest hodin je žalostně málo. Proč nezačínat už brzy odpoledne a neskončit až za kuropění, aby největší vytrvalci mohli rovnou nasednout do prvního ranního metra či autobusu? V davech jsem viděl mraky lidí kolem dvacítky, pro něž určitě není problém propařit noc. Pořadatelé se tedy nemusí bát, že ve tři ráno už v expozicích nikdo nebude.

Jiné slibované atrakce bohužel zklamaly. Třeba výstava o paleontologické lokalitě Ovčín (unikátní naleziště, kde sopečný výbuch pohřbil kompletní prvohorní prales přímo na místě) se skládala ze tří kusů kamenů se zuhelnatělými větvemi.

A co že nám to v Praze citelně chybí? Historických, kulturních a uměleckých expozic máme dost, což je vynikající. Ovšem nemáme vůbec žádnou pořádnou přírodovědeckou expozici! Asi namítnete: „Vždyť přece Národní muzeum...“ Já vím; to se ale Z Václavského náměstí jsem se přesunul do nedá počítat. Až na kosmetické úpravy se v jeho Náprstkova muzea. Jednotlivé objekty spojo- přírodovědecké expozici dávno zastavil čas. valy speciální autobusové linky. Dopravní systém celé noční akce byl promyšlený, intervaly příjem- Ideální by bylo postavit novou budovu, která by ně krátké, nicméně autobusy stěží zvládaly nápor pro takovou expozici poskytla vhodně řešený prostor namísto nepříliš velkých sálů na Václavském ohromného počtu návštěvníků. náměstí. Kromě státu by přitom mohl finančně Nakonec jsem šťastně nastoupil, slisoval se přispět také pražský magistrát, protože město by a vystoupil, prošel kousek večerním Starým získalo novou turistickou atrakci. A rozhodně by Městem a zapadl do další tlačenice v Náprstko- v ní utopilo méně peněz než v olympiádě. vě muzeu. To má dobré renomé už z předešlých ročníků, protože nabízí lákavý doprovodný pro- Jan Kolář gram – přednášky, koncerty exotické hudby, letos Biolog a notorický čtenář popularizační literatury i ukázky japonských bojových umění. A kvalitní z různých vědních oborů, který si myslí, že rozezná Q tu dobrou od špatné. jsou i expozice.

Předsudky se týkají i mužů ZELENKOVA.BLOG.RESPEKT.CZ O diskriminaci žen už se toho napsalo i namluvilo hodně. Ale co o diskriminaci mužů? O té se příliš nehovoří. Podle některých totiž vůbec neexistuje, a když už, tak vůbec nestojí za to, aby se řešila – byli to totiž muži, kteří po staletí ovládali ženy, takže nemají nárok na to, aby se nyní proti jakémukoli „útisku“ ohrazovali. Jenže tak jednoduché to není. Svěřování dětí po rozvodu do péče otců – otcové, kteří se v rámci rodičovské dovolené starají o své děti, muži, kteří se o domácí práce dělí s ženami, muži, kteří vykonávají profese, jež doposud náležely pouze ženám... ti všichni jsou u nás stále vnímáni jako něco neobvyklého a nepatřičného, zkrátka jako kuriozita. Nedávno jsem se setkala se zajímavým příkladem – v nemocnici vykonával povolání zdravotní sestry muž, absolvent vyšší odborné zdravotnické školy. Pokaždé, když přijel k nové pacientce, musel odpovídat na

otázku: A vy jste kdo, vy jste jako sestra? Jejda, muž pracuje jako zdravotní sestra! Očividně byl na takové reakce připraven, v žertu totiž odpovídal: Jmenuji se tak a tak, jsem všeobecná zdravotní sestra. Možná je to úsměvný příklad, v konečném důsledku ale nikoli, uvážíme-li, že pacienti a pacientky přistupovali k tomuto muži s předsudky. Kritiky se přitom vždy nedopouští jen opačné pohlaví, ale i muži vůči mužům, ženy vůči ženám... Tento příklad z praxe je navíc pouze jedním ze sta, vždyť když se muž začne zajímat o módu nebo kosmetiku, je ihned považován za homosexuála, ten, který respektuje svou ženu, dělí se o domácí práce a třeba mu nevadí, že vydělává méně než ona, podle některých rozhodně není pravým mužem. Zmínka o zdravotním bratrovi ještě poukazuje na další skutečnost, a sice, že pro některé profese vykonávané muži stále neexistuje odpovídající pojmenování, respektive uživatelé a uživatelky jazyka je nepoužívají. Podobné problémy byly (a stále jsou) spojeny se zaváděním přechýlených podob, které se prozatím neuchytily ve standardní slovní zásobě. To byl případ tvaru vědkyně jako protikladu k vědci, lídryně k lídrovi, bezdomovkyně k bezdomovci... Jejich užívání bylo a stále je pro některé jedince stejně

Veřejnoprávní sexmise FEKAR.BLOG.RESPEKT.CZ Můžete média milovat, nebo k nim mít ostré výhrady. Jedno jim ale nemůžete upřít. Třeba i nechtěně jsou svým způsobem oknem do naší blízké či daleké budoucnosti. Jedna sonda do současné společnosti přichází z veřejnoprávní obrazovky. I když ne té naší. Ale kdo ví... Česká televize nedávno dostala nové programové vedení, a tak se nedá vyloučit, že brzy i na našich obrazovkách uvidíme něco, co jsme ještě neviděli. Hledat inspiraci v reality show komerčních stanic jistě není důstojné naší státní televize. Proč by ale nemohla importovat pořad, který slavil úspěchy na jiné veřejnoprávní stanici? Čert ví, proč právě teď se na polském netu stala hitem surreálná performance z roku 2005, kterou zhruba před deseti měsíci reprízovala Telewizja Polska na svém kanálu Kultura. Jde o jakousi moderní verzi kinoautomatu, v němž dvě děvčata fungují jako roboti plnící příkazy televizních diváků. Není divu, že jednou přišla řada i na striptýz v přímém přenosu. Ale ostatně, podívejte se sami. Pro úplnost: nejde o žádné bezduché, prvoplánové porno. Obě striptérky, konkrétně Aleksandra Kubiaková a Karolina Wiktorová, jsou jako duo Sędzia Główny (Hlavní rozhodčí) známé svými uměleckými vystoupeními, často i velmi kontroverzními. Není ponižující sundat si před televizními diváky kalhotky? Vůbec ne! Karolina, která napsala magisterskou práci o pornografii, v rozhovoru pro Wysokie Obcasy, přílohu Gazety Wyborcze, loni v červnu řekla, že ten, kdo jí takový rozkaz dává, ponižuje sám sebe. Něco na tom je. Zvlášť pokud máte aspoň trochu páru o tom, jaká atmosféra teď vládne ve čtvrté republice šílených bratří Kaczyńských. Asi není divu, že pořad vyvolal v Polsku vzrušenou debatu: je pravdou, že každou chvíli tam volal kdejaký úchyl vyžadující, aby si Ola s Karolinou svlékly to či ono. A každou chvíli volal naopak nějaký jejich ctitel či sympatizující žena s úkolem, aby se zase oblékly. Zdeněk Fekar Pracoval jsem jako obchodník (za pultem jako prodavač i za stolem referenta zahraničního obchodu), jako bankéř (den co den počítal hodnotu portfolia investičních fondů, asistoval šéfovi velké banky či vymýšlel triky, jak prodat penzijní pojištění) i jako novinář (z řadového eléva jsem se vypracoval až na zkrachovalého šéfredaktora). Q

neobvyklé, jako když se hledají mužské varianty k pojmům zdravotní sestra, kosmetička apod. A na závěr si dovolím malou osobní vsuvku: Děkuji zdravotnímu bratrovi z ortopedie v ÚVN za to, jak hezky se (nejen) o mě staral, a za to, jak bravurně čelí genderovým stereotypům. Klára Zelenková Autorka je zakladatelkou a jedinou přispěvatelkou webu zenyamedia.cz.

Q

Objednejte si Respekt do své oblíbené trafiky

téma


17

Žerty stranou, soudruzi, jde o svobodu slova. (Milan Kundera – vpravo – byl jedním z hlavních rebelů) foto dagmar hochová

Zrušte cenzuru, soudruzi!

Bouřlivý sjezd spisovatelů před 40 lety otřásl komunistickým režimem

Měl to být sjezd jako ty předešlé. Bylo v plánu, že spisovatelé jako obvykle projeví svou oddanost komunistickému režimu. Namísto toho začali mluvit o zrušení cenzury. Režim zareagoval jako obvykle represemi, ale už bylo pozdě. Moc, která byla odvozena od absolutní kontroly jazyka, se začala hroutit po prvních svobodně pronesených větách. Trvalo ještě půl roku, než se krize systému projevila naplno. Následovalo pražské jaro, po něm okupace a obnovení „pořádku“. Bylo to možná naposledy v českých dějinách, kdy spisovatelé zásadním způsobem otřásli mocí.

J

e červen roku 1967. V sále Vladimíra Majakovského ve vinohradském Ústředním kulturním domě železničářů v Praze panuje vedro. Okolo jeviště visí obligátní rudé draperie a nad tribunou bílý transparent s velkými písmeny SČSS. Většina přítomných sedí v rozhalenkách, potí se. Z jejich obličejů vyzařuje pozornost, napětí, úžas. Před mikrofonem se střídají řečníci a nevídaná věc – veřejně kritizují dosud neomezeně vládnoucí režim, především jeden z jeho nástrojů moci, cenzuru. Na tribuně náhle vstane malý plešatý tlouštík. Vztekle sbalí sako i aktovku a zamíří k východu. Po cestě okolo stolů zlostně prohodí: „Všechno jste prosrali!“ a zmateně se zamotá do draperií. V sále však komický výjev vyvolá vlnu překvapení i zděšení. Potupným způsobem právě vyklidil scénu druhý nejmocnější muž ve státě a hlavní komunistický ideolog Jiří Hendrych. Peprný výrok nevěští nic dobrého. Jeho slova mohou znamenat cokoliv. Věznice i pracovní lágry komunistického systému přece pořád fungují, komunistická strana má všechny mocenské prostředky stále v rukou. Jednání spisovatelů však pokračuje dál a projevy naberou ještě ostřejšího rázu. Hendrych není ušetřen ani v předsálí, kde na něj čeká starý básník Karel Šelepa a navrhuje mu přepsání textu národní hymny. Rozezlený a zmatený aparátník skočí do auta a bouchne dveřmi. Mohl by to být symbol konce československého stalinismu. Za jeho zády ve vinohradském paláci se totiž současně otevírají dveře k událostem, které od doby mnichovské krize opět přitáhnou pozornost celého světa k Československu. Sjezd spisovatelů a jejich kritická vystoupení ohlašují politickou krizi, výměnu stranického

vedení, nástup Alexandra Dubčeka. Jinými slovy pražské jaro, jehož nejvýznamnějším počinem bylo ve východním bloku bezprecedentní zrušení cenzury. Je to zkrátka doba, kdy slovo má ještě magickou moc. Rozhoduje o osudech jednotlivců i milionů lidí. Může je spoutávat, likvidovat, ale také osvobozovat. Československý pokus o svobodu slova je významný, ale efemérní. Čtrnáct měsíců po sjezdu ho převálcují tanky varšavské smlouvy.

Probuzené slovo Sjezd se konal v Praze 27.–29. června 1967 a směli se ho zúčastnit především spisovatelé komunisté. Atmosféru elektrizuje již úvodní příspěvek Milana Kundery na téma: vrátit literatuře ztracenou kvalitu a důstojnost. Následuje řeč dramatika Pavla Kohouta, který odsoudil ostudnou roli cenzury. Po projevu jednoho z mála nestraníků Alexandra Klimenta o svobodě slova a individuální zodpovědnosti spisovatele se Kohoutovi podaří prosadit návrh na přečtení dopisu, který tehdy nejvýznamnější kritik sovětského režimu, spisovatel Alexandr Solženicyn, adresoval sjezdu sovětských spisovatelů. Nato Hendrych neslavně prchá ze sjezdové tribuny. V knize Jarní probuzení – iluze a skutečnost popisuje incident Ota Šik, ekonom a jeden z tvůrců pokusu o ekonomickou reformu: „Hendrych byl zlostí bez sebe. Byl sice připraven na všechno možné, protože příslušné oddělení sekretariátu ÚV obdrželo návrh na sjezdovou rezoluci, z níž byl zděšen a jejíž obsah ostře kritizoval. Proto již ve svém referátu po Kunderovi tvrdě hřímal proti ideologické diverzi, proti antisocialistickým kulturním reakcionářům. Co ovšem po jeho projevu řekli spisovatelé na adresu stranického vedení, Hendrych jednoduše chápal jako straně nepřátelské štvaní.“

Po Hendrychově útěku ze sjezdu následují kritické příspěvky Kamila Bednáře a Petra Kabeše. Druhý den se k nim přiřazují Ivan Klíma, Antonín J. Liehm, Karel Kosík, Ludvík Vaculík, Václav Havel, Josef Škvorecký, Zdeněk Urbánek. Lze ovšem zaslechnout i obezřetné a váhající hlasy jako třeba Eduarda Goldstückera, Josefa Hanzlíka, ale i staré dogmatiky typu Alexeje Pludka, Jiřího Hájka, Ivana Skály. Na první pohled se zdá, že tehdy šlo především o střet mezi komunisty. Padají slova o svobodě, svědomí – a na druhé straně o neomylnosti a „historické pravdě“ strany. Probuzený lidský jazyk versus fráze, jež ještě včera doprovázely nevinné a jinak smýšlející na popraviště. Po čtyřiceti letech však tuto přestřelku komentuje básník a překladatel Ludvík Kundera: „Ani zdání, že bych ta vystoupení vnímal jako interní záležitost mezi spisovateli komunisty. Byl to záblesk veliké naděje. Tak to vnímal i široký okruh přátel a známých.“

My stranu nedáme Za staré struktury nejvíce hřímá Milan Lajčiak: „Na rozdíl od některých diskutérů a malinké skupinečky, která vášnivě tleská každému rafinovaně a týdny dopředu připravenému výpadu: 1. proti zahraniční politice socialistického státu a tábora, 2. proti Ústřední publikační správě, 3. proti stranickému a státnímu aparátu, 4. proti vnitřní a zahraniční politice SSSR, a to všechno ve jménu demokracie a svobody, chci protestovat z této vážné tribuny.“ Přesně tím pojmenuje hysterickou reakci politbyra, tedy nejvyššího vedení komunistů: Nejde o nic jiného než o pečlivě připravené a naplánované protistranické spiknutí! „Ve všech kritických referátech, i v tom nejzásadnějším Vaculíkově, tenkrát ani jednou

18


téma

lil svoji pravou tvář hned po uchopení moci fyzickou likvidací politických a ideologických odpůrců, vykonstruovanými procesy, masovým zavíráním, vyhazovy z práce nebo násilnou kolektivizací vesnice. Současnými ekonomickými problémy dokazuje nejenom svoji neschopnost, ale i nefunkčnost marxistických myšlenek v praxi.“ Československo, po válce evropská průmyslová mocnost, v šedesátých letech skutečně upadalo do všeobecného marasmu. Kdysi demokratickou, otevřenou zem oddělovaly od svobodného světa ostře hlídané hranice a její občany sledovala všudypřítomná státní policie. I když strana vyhlásila, že socialismu bylo dosaženo a v názvu ČSR přibylo další S, ekonomický úpadek pokračoval. Města chátrala, projít se Prahou bylo trochu riskantní, protože z vyvlastněných a zanedbaných domů opadávaly celé římsy a fasády a budovy byly celá desetiletí obehnány lešením. (Mimochodem právě tímto obrazem hlavního města otevřel svůj sjezdový příspěvek Václav Havel.) Na špatně zásobovaném venkově lidé od časného rána stáli fronty před obchody s masem, zeleninou, spotřebním zbožím. Doslova přídělový systém panoval v energetice. I když horníci v tragikomické úloze hrdinů neustále údajně překračovali plán těžby, uhlí bylo nedostatkové, a tak vesele bujel černý trh s naftou, rozkrádanou ve státních podnicích.

A bude hůř

Vzduch by se dal krájet. Je tu někde únikový východ? (Josef Škvorecký) foto dagmar hochová

nepadla zmínka o zpochybnění vedoucí úlohy strany,“ tvrdí dnes spisovatel Alexandr Kliment, „slo spíš o to, vrátit se ke zdrojům marxismu.“ Také Ivan Klíma říká: „O nějakém kolektivním spiknutí nemůže být řeč. Nevím, jak na tom byli ostatní, ale já se před sjezdem scházíval hlavně s Vaculíkem a Klimentem. Samozřejmě jsme se bavili, co tam chceme říct, že bychom si ale témata zadávali nebo je nějak konzultovali, to teda ne. Ostatně Vaculík ten svůj slavný projev psal, nebo možná přepisoval, na základě toho, co na sjezdu slyšel prvního dne. Podle programu měl totiž mluvit až druhý den. Takže obsah jeho řeči byl pro mě překvapením jako třeba pro Hendrycha.“

Prolhaná a zvrhlá moc Slova Alexandra Klimenta potvrzuje oficiální protokol, který vyšel v roce 1968 pod názvem IV. sjezd Svazu československých spisovatelů. Řečnické příspěvky spisovatelů komunistů ponejvíce opravdu kritizují především všeobecnou kulturní politiku a cenzuru v podobě Ústřední publikační správy. Podle L. Kundery je to docela logické: „Vždyť právě cenzura představovala ten nejbližší křiklavý příklad útlaku. Ovšem v projevech Milana Kundery a Vaculíka bylo dost pasáží celospolečenského dosahu.“ Nejdále šel spisovatel a novinář Ludvík Vaculík. Jeho řeč, která jasně a přímočaře míří k jádru problému komunistického systému, k jeho absolutní moci, cynismu, naprosté netoleranci k odlišným myšlenkám, tehdy prezentuje jeden z nejzávažnějších veřejně proslovených názorů od února 1948. V tomto směru jsou velmi významné i projevy spisovatelů nestraníků, jako například Václava Havla nebo Zdeňka Urbánka. Jako jediní připomenou i osudy ohrožených či pronásledovaných umělců. Zastanou se filmařů „nové vlny“, které napadli poslanci komunistického parlamentu, nedávno zemřelého a zakazovaného spisovatele Jana Hanče a přímo vyzvou spisovatelský svaz, aby přijal osobnosti českého kulturního života, které komunisté především z ideologických důvodů odmítali: Václava Černého, Jindřicha Chalupeckého, Josefa Palivce, Jana Patočku aj. (Je třeba vědět, že členství v uměleckém svazu mohlo lidem různým způsobem ulehčit život, přinejmenším je v době, kdy existovala pracovní povinnost, bránila před možným a často zneužívaným obviněním „z trestného činu příživnictví“.) Čtenář stenografických záznamů průběhu sjezdového jednání se neubrání pocitu, že znovu zažívá neobvyklou událost: jazyk se začíná zbavovat ideologického krunýře, strachu. Jako by seděl spolu se spisovateli v sále Vladimíra Majakovského a fascinovaně poslouchal dosud proskribovaná slova, slyšel potlesk, výkřiky podpory či nesouhlasu s řečníkem. I zaklínání se omletou komunistickou frazeologií, která v této atmosféře budí více než kdy dojem prázdných bublin, vypouštěných do teplého, vydýchaného vzduchu.

Ta slova zněla jako rány Sekyrou. (Ludvík Vaculík při projevu) f oto dagmar hochová

Už nejsme s vámi Co vlastně přivedlo lidi, jimž byla strana a její politika svatá a z nichž mnozí po únoru 1948 pěli ódy na nezákonnosti, perzekuce, ke kritičtějšímu pohledu? Vždyť ještě necelé dva roky před sjezdem například Milan Kundera, který se ve svém projevu odvolává na Voltairovu slavnou větu „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale až do smrti budu bránit vaše právo říkat to“, ve svazu spisovatelů hlasoval za zrušení časopisu Tvář. Ludvík Vaculík dnes odpovídá: „Pro mě to bylo osobní účtování s minulostí. Musel jsem tam říct, co jsem si myslel, dál už to nešlo. Lépe řečeno, zdravý rozum se probudil.“ Ivan Klíma říká: „Zkušenosti s cenzurou byly opravdu hrozné. Navíc bylo víc a víc zřejmé, že cesta k socialismu, tak jak jsme ho tenkrát vnímali, tedy ke spravedlivé, ale svobodné společnosti, nejde uskutečnit s vedením strany, kde seděli samí kovaní stalinisti.“ K tomu dodává Alexandr Kliment: „Komunističtí spisovatelé měli rovněž zprávy z ústředního výboru své strany. Vědělo se, že její vedení

už není jednotné a rozštěpilo se na dvě křídla, reformní a dogmatické. Posledně jmenované pak pod tlakem tehdejších společenských poměrů i katastrofální ekonomické situace bylo stále častěji nuceno k ústupu, ztrácelo půdu pod nohama. Nějaké změny zkrátka visely ve vzduchu.“ Naopak na otázku, proč většina kritických příspěvků pochází od českých spisovatelů, odpovídá v Německu žijící Agneša Kalinová, jež na sjezdu působila jako redaktorka slovenského Kultúrneho života, následovně: „Několik vlivných bratislavských literátů tenkrát šířilo tezi, že byli podvedeni. Oni totiž tvrdili, že jim dopředu nikdo neprozradil, jaké buřičské příspěvky čeští kolegové chystají. Osobně ale nevylučuji, že kdyby se něco podobného dozvěděli, bez rozpaků by to okamžitě nahlásili stranické vjerchušce.“

Nepadaly jenom hlavy Proč se stranické vedení rozdělilo a co vedlo k přesvědčení, že změny visí ve vzduchu? Pavel Tigrid tenkrát ve Svědectví napsal: „Základní lidské svobody potlačující režim odha-

V zimních měsících se malým spotřebitelům pravidelně vypínala elektřina, často nejezdily vlaky a ve školách se vyhlašovaly uhelné prázdniny, aby mohly alespoň fungovat gigantické hutě a fabriky, zásobující především Sovětský svaz. Proto když z prvomájové tribuny prezident Antonín Novotný národu optimisticky sdělil, že maso i vše ostatní budou vbrzku, ptali se vtipálci po celé zemi, kde to Brzko asi leží? Jinými slovy, kdo ještě nevystřízlivěl z únorového převzetí vlády lidu, mohl o dvě dekády později namísto Stalinova výroku „Žijeme lépe, radostněji“ jen trpce konstatovat, že je to horší a horší. Na druhou stranu blok evropských komunistických států měl za sebou už několik vážných krizí. Revoltu berlínských dělníků v roce 1953, podobné události v polské Poznani 1956, ale zejména krvavě potlačené povstání v Maďarsku roku 1956. Ve stejném roce destabilizovalo stoupence komunistické ideologie i samotné centrum bolševické revoluce Moskva, kde šéf komunistů N. S. Chruščov pronesl na XX. sjezdu strany kritický projev na adresu Stalina, do té doby nedotknutelné modly „pokrokového“ světa. U nás se však, až na demonstrace plzeňských dělníků proti měnové reformě v roce 1953, na první pohled nic nedělo.

Strach z jazzu a rokenrolu Vůdcové KSČ ale nespali klidně – nejen kvůli ekonomickým problémům, starosti jim kromě jiného dělali také umělci. Na mítinku v Ostravě roku 1963 to prezident Novotný vyjádřil následovně: „Socialistická společnost dává veliké možnosti pro tvůrčí rozvíjení každého člověka na všech úsecích,

Všechno jste prosrali! Ale náš čas ještě přijde. (Jiří Hendrych, ideologický tajemník ÚV KSČ) foto dagmar hochová

téma


ať pracuje v kultuře nebo jinde. Ovšem záleží na tom, zda tato tvůrčí aktivita je na prospěch společnosti, nebo je-li proti ní. Budeme nekompromisně potírat všechno, co narušuje naši společnost, co člověku nepomáhá.“ Rigidním komunistům vadilo ledacos: jazzová a rokenrolová hudba, filmy nové generace mladých režisérů, satirická představení tehdy houfně vznikajících divadel „malých forem“. Novotnému osobně ležela kromě jiného v žaludku tehdy populární písnička Semaforu: „I když to v módě dávno není, chci postavit se na dvoře a zpívat jen tak na dláždění, pro ty, co bydlej nahoře. (...) Dneska tu stojím a jsem jiný než původní byl ideál, není to ale moje vina, řekněte mi, co bude dál. Tak teď už víte, oč mi běží, tím končí moje balada, jestli vám na mně nezáleží, vlezte mi klidně na záda.“ Vyjma toho se v „kulturní frontě“, jak komunisté rádi označovali umělce, v letech 1964–66 objevila první vážná trhlina: potyčka s mocí o podobu časopisu pro mladé autory Tvář, který začal vydávat svaz spisovatelů. „V časopise stále více převládají názory náboženského, idealistického zaměření, bez polemiky, ve které by bylo zaujato materialistické, marxistické stanovisko,“ píše spisovatelské organizaci ideologické oddělení ÚV KSČ, než publikování Tváře zastavilo. Následovala obdobná kauza Literárních novin, jejichž texty (publikované i zadržené cenzurou) vyrážely dech stranickým ideologům. Navíc se někteří z dosud bdělých cenzorů pod vlivem článků jako by rozpomněli na svoji prvorepublikovou výchovu a s redaktory či autory se snažili nalézt kompromis, ne-li přímo přivírat oči. Na začátku roku 1967 tak z pohledu starých stranických harcovníků už byla situace neúnosná. V kruhu svých nejbližších Novotný prohlásil: „Něco se s tím musí dělat, člověk se stydí za to, když to čte.“ Dogmatické křídlo strany potřebovalo dokázat sobě, reformně smýšlejícím mladším soudruhům, společnosti, ale i soudruhům z Moskvy a především z Berlína, kteří ji už několikrát pokárali za její liberální shovívavou kulturní politiku, kdo je tady pořád pánem. Manifestací jednostranné podpory KSČ měly být sjezdy tvůrčích svazů, zejména IV. sjezd Svazu československých spisovatelů, kteří se spolu s lidmi od filmu vyjadřovali k problémům společnosti nejhlasitěji.

Hněv boží Záměr se ale nezdařil. Vedení KSČ na sjezdu – vyjma referátů věrných stoupenců – bezmocně asistovalo kritice z míst, odkud se neočekávala. „Bylo to pro nás nestraníky, ale i pro staré struktury, obrovské překvapení, které jsme nečekali,“ vzpomíná na průběh zasedání překladatel Jindřich Pokorný. Po Hendrychově útěku ze sjezdu však šokované politbyro rychle zareagovalo. „Myslím si, že nejvíc jim vyrazilo dech přečtení Solženicynova dopisu, hrozně se báli hněvu z Moskvy, a proto se snažili rázně zakročit,“ říká Ivan Klíma. Do sálu Vladimíra Majakovského začaly docházet poplašné zprávy, že sjezd bude předčasně ukončen, rozprášen příslušníky Lidové milice. Nakonec se nic z toho nestalo. Závěrečný den se před delegáty znovu objevil Hendrych a nejprve se pustil do Vaculíka. „Tvůj projev je anarchistický, se značnou dávkou povýšenectví! Mohlo by to být groteskní, ale ty žádáš odstranění moci dělnické třídy, to se skrývá za tvým požadavkem kultivace moci.“ „To není pravda!“ křičel Vaculík, ale Hendrych již rychle shrnoval stanovisko politbyra: Zneužití sjezdové tribuny k útokům a pomluvám socialistického zřízení, anarchii, propagacím reakčních a historií odsouzených názorů. Samozřejmě následovaly údery. O rokování spisovatelů nesměl pravdivě informovat denní tisk ani svazové časopisy. Na podzim roku 1967 byla vyhozena celá redakce Literárních novin a časopis převeden pod ministerstvo kultury. Usnesení ÚV KSČ schválilo novou koncepci časopisů Kultúrny život, Slovenské pohľady a Host do domu, vyloučilo z partaje I. Klímu, A. J. Liehma a L. Vaculíka, ze stranických funkcí uvolnilo J. Procházku a dalo, jako ve škole, důtku s výstrahou P. Kohoutovi. Není jistě náhodou, že tři dny po ukončení

Spisovatelé a tradice národního obrození Na prvním sjezdu českých spisovatelů v roce 1946 básník František Halas ve svém úvodním projevu řekl: „Literatura a její dělníci jsou často nazýváni svědomím národa, ale nechtěli by se spokojit s tímto zdobným přívlastkem, chtějí víc, tj. promluví-li toto svědomí, aby mu bylo nasloucháno a aby bylo posloucháno. Tušíme příští, proto jsme snad vždycky zneklidňovali vládnoucí a spokojené.“ Obdobná myšlenka o spisovatelích jako svědomí národa se táhne dějinami literatury už od

19

Spiknutí to nebylo, ale je pravda, že s Vaculíkem a Klimentem jsme se před sjezdem scházeli. (Ivan Klíma) foto dagmar hochová

sjezdu byl zahájen proces se spisovatelem Janem Benešem, obviněným za spolupráci s časopisem Svědectví z podvracení republiky. Historik Karel Kaplan k tomu však v publikaci Všechno jste prohráli později napsal: „Dřívější jistota, která dosud ovládala sebevědomý ústřední výbor KSČ, byla narušena. (...) Za zaznamenání stojí skutečnost, že dva členové ÚV KSČ pro usnesení nehlasovali – v ústředním výboru věc zcela neobvyklá. Význam sjezdu spisovatelů kromě jiného spočíval také v tom, že citelně přispěl k diferenciaci ve vrcholných mocenských orgánech, k oslabení jejich jistoty, k ústupnosti.“

Svět se pozorně díval V roce 1979 prohlásil v rozhovoru pro deník Le Monde Milan Kundera, který už v tu dobu žil ve Francii: „Pražský IV. sjezd Svazu československých spisovatelů v červnu 1967 se rázem změnil v historickou událost, v anticipaci pražského jara.“ Je zřejmé, a dokládá to i reakce ÚV KSČ, že vášnivé sjezdové rokování, přečtení Solženicynova dopisu, který sovětští spisovatelé odmítli, kritika všudypřítomné cenzury, opravdu otevřely možnost dotknout se tabu: zpochybnit stranickou a vládní politiku. Jak na tuto snahu reagoval okolní svět a především lidé u nás? Těsně po sjezdu sovětská Pravda vyjádřila přesvědčení, že si vedení KSČ jistě poradí s hrstkou spisovatelů anarchistů, kteří se propagací buržoazní ideologie snažili narušit jednání sjezdu. Podrážděně se ozval východní Berlín: československé spisovatele přirovnal k maďarským intelektuálům, kteří „podnítili nástup reakce“ v roce 1956. Opačně vnímal situaci francouzský časopis Preuves, jenž pražské setkání označil za „pravděpodobně nejdůležitější protest spisovatelů ve východní Evropě od revolty jejich maďarských kolegů v roce 1956“. Herald Tribune své čtenáře informoval, že za železnou oponou se zase něco děje, neboť českoslovenští spisovatelé „tvrdě kritizovali komunistickou stranu a rozzuřili jak její vedení, tak i prezidenta Novotného“. Le Monde k tomu dodal, že „všichni sice nezašli tak daleko jako L. Vaculík, jenž si dovolil tvrdit, že v průbě-

dob národního obrození. Palacký tehdy napsal: „Uznáno jest hlasem všeobecným, že to byli spisovatelé čeští, co nedali národu zahynout, ale vzkřísili jej zase a vytknuli jeho snahám cíle ušlechtilé.“ K tomuto odkazu se na svém IV. sjezdu přihlásili i spisovatelé komunisté. Například M. Kundera tam prohlásil: „Spisovatelé čeští mají odpovědnost za samo bytí svého národa a mají ji dodnes.“ Nebo Karel Kosík, který se vrátil až k Janu Husovi. Jejich vystoupení proti režimu by tak mohlo být vnímáno jako další etapa národního obrození. Ovšem s důležitým rozdílem. Oproti Palackému a spol. to byli i oni, kdo národ dostali do žumpy, z níž ho posléze začali vytahovat.

hu posledních dvaceti let v ČSSR nebyl vyřešen ani jeden lidský problém, avšak ve svých referátech aspoň požadovali institucionální garance proti svévoli moci“. Tigridovo pařížské Svědectví, jež v letním čísle 32–33 publikovalo všechny kritické sjezdové příspěvky, uznalo, že za červnového jednání spisovatelů „bylo řečeno všechno podstatné k soudobé mravní, národní, politické a kulturní situaci československé“.

Jedna paní povídala Že v Majakovského sále neproběhlo vše podle dobře známého komunistického scénáře radostné jednomyslnosti, pochopila československá veřejnost hned po ukončení sjezdu z článku v Rudém právu 1. července 1967: „V naší historii není nic, co by opravňovalo různé kritiky k tvrzení, že strana se zpronevěřila svému poslání (...) že v minulých letech jsme procházeli údobím jakéhosi druhého temna.“ Informace k obyčejným lidem však pronikaly podobně, jak to v exilových Amerických listech popsal legendární žurnalista Ferdinand Peroutka: „Postupně se z novin začaly trousit zprávy, že jeden spisovatel se zmínil o tom a o onom, druhý, že nadhodil to a ono, že se na sjezdu projevilo mnoho důstojnosti a odpovědnosti, ale také nedůstojnosti a anarchismu.“ V malém Československu se skoro nikdy nic neututlalo. Především výjimečný Vaculíkův projev koloval v tisícovkách opisů. Podle svědectví mnoha pamětníků působil jako zjevení a probudil diskusi napříč celou společností, vzpamatovávající se pomalu ze strachu a hrůz stalinismu. Jak dnes lakonicky vzpomíná Josef Škvorecký: „Na sjezd lidé reagovali se zájmem. Samozřejmě jak kdo.“ Což hlavně platí o stranickém politbyru. Ze šoku se nikdy nevzpamatovalo. Půl roku po sjezdu byl přinucen podat demisi ze všech svých funkcí Antonín Novotný. Cesta k pražskému jaru se definitivně otevřela.

Pravda v lágrech a šuplících Na druhou stranu to nebyli pouze oficiální spisovatelé, kdo na určitý čas významně znepokojili komunistický režim. Existovala zde ještě jedna síla, jíž se komunisti báli po celou dobu své vlády. V jednom ze svých deníků píše už v listopadu 1950 básník Jiří Kolář: „Jsme přinuceni mlčet, ale na druhé straně jsme svým mlčením nebezpeční. Jako kdyby cítili, co se s námi děje, že nemusíme publikovat, aby účinek tajně napsaného, třeba pohřbeného ve stole, vydal tolik síly a pravdy jako ty kdysi tištěné tak svobodně.“ Existovali zkrátka lidé, v tomto případě prozaici, básníci či překladatelé, kteří vábivým sirénám komunismu nikdy nepodlehli. Není náhodou, že mnozí z nich skončili s dlouholetými tresty v pracovních lágrech či věznicích, anebo jako intelektuál Záviš Kalandra přímo na popravišti. Za všechny si připomeňme například básníky Jana Zahradníčka a Josefa Palivce, prozaika Karla Pecku, básníka Zdeňka Rotrekla či literárního kritika Bedři-

cha Fučíka, z těch, co sice unikli vězení, ale byli umlčeni, například básníky Jana Hanče a Bohuslava Reynka. Někteří z českých spisovatelů se s komunismem sice zapletli, ale svůj omyl rychle rozpoznali. Jako třeba Jaroslav Seifert, Jiří Kolář nebo Vladimír Holan. „Byl jsem tehdy nadšen,“ vysvětloval po letech Holan svou poválečnou euforii pro komunismus, „ale potom přišel proces proti sovětské básnířce Achmatovové a mně to probodlo srdce a otevřelo oči.“

Impérium se rozkládá Na Holanova slova navazuje básník a překladatel Jan Vladislav: „Po sovětských procesech v roce 1938 muselo být každému jasné, co je to za režim. Když proto Kundera ještě roku 1963, po všech procesech a čistkách v kultuře, které proběhly i u nás, měl nadále iluzi o něčem, co označuje jako ,velkorysou koncepci socialistického umění‘ a co prý bylo ,dogmatickou kulturní politikou období kultu pouze přerušeno‘, jeho i názorové obraty jiných komunistických spisovatelů na IV. sjezdu pro mě nebyly ničím než oportunismem. Nešlo jim o národ a jeho svobodu, ale o to, aby se zbavili už z módy vyšlých stalinistů a oni sami přitom mohli pokračovat dál.“ Překladatel Jindřich Pokorný si nemyslí, že všichni byli oportunisté, i když se mezi nimi i takoví určitě našli. „Především později, když se všechno rozjelo a padla cenzura. Musí se však přiznat, že na sjezdu řečníci, kteří se vyslovovali kriticky, těmi příspěvky opravdu něco riskovali. Vůbec nebylo jisté, jak staré struktury zareagují.“ Zajímavý názor má politolog a člen redakce někdejšího časopisu Tvář Bohumil Doležal: „Po Stalinově smrti se začalo impérium i jeho ideologie pozvolna rozkládat. Čeští komunističtí intelektuálové se jednak rozpomínali na opuštěné domácí tradice, jednak cítili potřebu ospravedlnit své poúnorové aktivity poukazem na dobré úmysly. To byly počátky ideologie socialismu s lidskou tváří, která ovládla ,progresivní‘ část komunistické elity až do srpna 1968. Čtvrtý sjezd spisovatelů byl vrcholem této vzpoury reformně komunistických intelektuálů. Nešlo v něm už vůbec (jen) o literaturu, ale o skloubení socialistické ideje s ,českými demokratickými tradicemi‘, čímž se ponejvíce rozuměl idealizovaný autoportrét první republiky. Výklad byl provázen snahou omluvit vlastní podíl na budování stalinismu v Československu. Trpěl však nedostatkem odstupu a kritičnosti.“ Názory na spisovatelský sjezd mohou být různé, ale jedno mu upřít nelze. Komunistická moc v Československu se poprvé pořádně zachvěla a záhy následovaly její další otřesy. Že v pražském sále Majakovského probuzené naděje nakonec dopadly jinak a společnost ustrnula v bezčasí husákovské normalizace, už není jeho chybou. Na slova, která osvobozují, se ale muselo čekat dalších dvacet let. Jaroslav Formánek

Q

20


knihy

novinky Egon Bondy: Hry, Akropolis, 296 stran Od podzimu roku 1968 do jara 1971 napsal Zbyněk Fišer dvanáct apokalyptických hříček pro scénické provedení. Realizovala se jen jedna, hra Nic jsem si nemyslel si v režii Radima Vašinky v těsně přednormalizačním čase odbyla kolem pěti repríz v Orfeovi na Malostranském náměstí v Praze. Zbylé texty zůstaly dlouho ležet ladem, až letos je v projektu Bouda Bondy oživilo Národní divadlo (více o inscenaci v tomto čísle na str. 24) a nyní i tato publikace. René Daumal: Mugle – Mugl, přeložil Jakub Hlaváček, Malvern, 75 stran „Starý Mugl odpočíval na polštářku rtuti; duhovky jeho očí znenadání zaplnila křídla vážek a ony vzlétly, aby se ztratily v záhybech věcí; nahradily je jiné, jež také vzlétly a v jeho očích mrtvé luny zněly bzukotem cínových včel.“ René Daumal (1908–1944), jeden ze zakladatelů literární skupiny Vysoká hra, tento text o střetu jistého mladíka se svým zestárlým alter egem Muglem napsal jako osmnáctiletý. České vydání obsahuje i francouzský originál.

Pipi byla způsobná hrdinka? To jste se asi museli narodit v Československu. (Lindgrenová v roce 2002) foto globe media / reuters

Jiná tvář Astrid Lindgrenové Nejen idylický venkov, ale i temná muka samoty.

T

vorba švédské autorky literatury pro děti a mládež Astrid Lindgrenové (1907–2002) je v českém prostředí dobře známá. Průběžně byla zpřístupňována v překladech od 60. let 20. století a frekvenci vydávání jejích děl odpovídala i pozornost literární kritiky. Na první pohled by se tedy mohlo zdát, že autorčina cesta k českému čtenáři byla přímočaře jednoduchá, bez cenzorských zásahů a literárněkritických výkyvů. Jenže podrobnější retrospektiva jejího vstupu do českého literárního prostředí nás rychle vyvede z iluze o bezproblémovosti tohoto vývoje a pomůže také odhalit určité interpretační stereotypy, jimiž je tvorba Lindgrenové u nás opředena. Stereotypy, na které se zaměřila i mezinárodní literárněvědná konference Astrid Lindgren Centennial Conference, kterou v posledních květnových dnech uspořádal Švédský institut dětské knihy ve Stockholmu.

Způsobná Pipi Prvním dílem Astrid Lindgrenové, jež zamířilo k českým čtenářům, byla trilogie Děti z Bullerbynu (1947–1952), která se u nás ve vynikajícím překladu Břetislava Mencáka objevila v roce 1962. Na souborné vydání tří titulů renomované zahraniční autorky (Lindgrenová již v roce 1958 obdržela nejprestižnější ocenění v oblasti literární tvorby pro děti – Cenu Hanse Christiana Andersena) zareagovala literární kritika pouze glosami. Marie Majerová v rámci bilanční úvahy nad domácí a překladovou produkcí tehdejšího monopolního nakladatelství SNDK, uveřejněné v roce 1963 v časopise Plamen, odbyla Děti z Bullerbynu poznámkou, že „kniha neskýtá nic než pohled na zvláštní postavení švédských dětí v kraji, kde jsou selské statky od sebe dosti vzdáleny“, a povzdechla si, že „překládá se hodně, méně se vybírá“. Následovala vydání detektivně laděných příběhů Kalleho Blomkvista a dalších obrázků harmonického dětství na švédském venkově v próze Emil Neplecha (1963; česky 1975, překlad Božena Köllnová). Teprve v roce 1976 se vydání dočkaly příběhy autorčiny „prvorozené“ literární postavy – Pipi Dlouhé punčochy (1945). Této edici předcházela časopisecká publikace na stránkách Mateřídoušky v letech 1970–1971, kdy ještě mohl být pod překladem podepsán Josef Vohryzek, jehož práci pak v knižním vydání „pokryla“ Jana Fürstová. Pipi Dlouhá punčocha, symbol nespoutaného dítěte s odporem proti nadiktovaným konvencím, nevyvo-

lala v českém prostředí žádnou senzaci a hrdinka se u nás způsobně zařadila k domácím protagonistům autorské pohádky. Ke zlomu v nazírání na tvorbu Astrid Lindgrenové u nás dochází až po vydání prózy Ronja, dcera loupežníka (1981; česky 1987, překlad Milena Nyklová-Veselá). Růžena Hamanová tehdy v recenzi uveřejněné ve Zlatém máji poukázala na metaforičnost textu, kde hrad představuje alegorii současného světa, a na dramatické konflikty v celé autorčině tvorbě. Dvě nejkontroverzněji přijímané prózy Astrid Lindgrenové – Mio, můj Mio (1954) a Bratři Lví srdce (1973), které Ronje předcházely, však byly v překladu Jarky Vrbové vydány až v 90. letech. Teprve tehdy vyvstala před řadou českých čtenářů zcela nová, překvapivá tvář Astrid Lindgrenové: tvář autorky, která neváhá nechat své dětské hrdiny projít temnými muky samoty, zoufalství a smrti. Skutečnost, že naše první vydání knihy Bratři Lví srdce se dočkalo skrovného recenzního ohlasu a část nákladu byla nakonec rozprodávána v síti Levné knihy, je zapotřebí přičíst určité marginalizaci dětské literatury, k níž u nás počátkem 90. let docházelo.

Návod k sebevraždě? Zajímavou paralelou k začleňování děl Astrid Lindgrenové do českého kontextu literatury pro děti a mládež může být autorčin vstup do portugalského, španělského či estonského literárního prostředí. Na zmíněné mezinárodní konferenci ve Stockholmu se totiž ukázalo, že prakticky veškeré režimy s prvky totalitního charakteru přecházely tvorbu Lindgrenové, která se k nim dostávala se značným zpožděním, zpočátku rozpačitým mlčením. K překladům byla tak jako v Československu i v Portugalsku, Španělsku a Estonsku většinou vybírána tradičněji a idyličtěji laděná část její tvorby. K popularizaci autorky přispělo zpracování Pipi do podoby televizního seriálu, který byl v 70. letech uveden i u nás. Postava Pipi se poté stala ztělesněním svobody a vzpoury proti jakémukoli společenskému útisku a spontánní divácký i čtenářský ohlas kompenzoval ticho ze strany oficiální literární kritiky. Také posuny v interpretaci děl Astrid Lindgrenové nenastaly pouze v českém prostředí. Například norská badatelka Astrid Surmatzová ve svém příspěvku na konferenci upozornila na antifašistické výklady Pipi Dlouhé punčochy v poválečném Německu, které se odvíjely od epizody, v níž Pipi

přemůže cirkusového zápasníka Adolfa, charakterizovaného jako nejsilnější muž světa. Švédská literární teoretička Ulla Lundqvistová zase připomněla vzrušené diskuse švédských pedagogů nad nonkonformitou a „nevýchovností“ Pipi. Kanaďan Alan Richards se zabýval texty Mio, můj Mio a Bratři Lví srdce v souvislosti s jejich domnělou návodností k dětským sebevraždám.

Odolnější děti ze severu První syntetizující studii věnovanou u nás životu a tvorbě Astrid Lindgrenové publikoval pod názvem Upoutala děti celého světa překladatel Břetislav Mencák ve Zlatém máji roku 1977. Při zmínce o Bratrech Lví srdce napsal: „Toto je vyprávění o nevlídném lidském údělu a neodvratné smrti, o životě tak smutném, že bychom se asi zdráhali je našim dětem bez zvláštního komentáře předložit v překladu.“ Hned přispěchal s vysvětlením, že „skandinávské děti, jak víme i z dětských edicí severských lidových pohádek, jsou odolnější než naše vůči smutku, strachu, děsu, představě smrti i jiným drastičnostem života“. Mencák byl při psaní studie limitován dobovými prameny, současní zájemci o autorskou osobnost Lindgrenové mají od loňska k dispozici přepracovanou biografii Margarety Strömstedtové Astrid Lindgrenová – Životopis. V ní jsou poprvé sumarizovány i velice intimní detaily z jejího života: například narození nemanželského syna, jeho odložení do cizí rodiny a usilovný boj s existenčními překážkami za možnost vychovávat ho u sebe. Jsou pojaté nikoli jako životopisné senzace, ale jako pandán k výkladu její literární tvorby. Ta se uzavřela v 80. letech, v následující dekádě už publikovala pouze výbory ze starších prací a výrazně se veřejně angažovala ve Švédsku i v zahraničí v boji za práva dětí a zvířat. Mencák celosvětovou popularitu Astrid Lindgrenové ve svém zmíněném textu srovnával s Hansem Christianem Andersenem. Komparace to nebyla scestná a po třiceti letech se to jeví ještě jasněji: Lindgrenová se stala nejen ztělesněním nových tendencí v literární tvorbě pro děti, ale přímo etickou autoritou a obhájkyní dětského světa, pro který nárokovala svobodu, lásku a bezpečí. Milena Šubrtová Autorka pracuje na Katedře české literatury PdF Q Masarykovy univerzity v Brně.

Zápisky z mrtvého ostrova – kubánská skupina Diáspora(s), přeložil Petr Zavadil, Agite/Fra, 216 stran Kubánský undergroundový literární časopis Diáspora(s) vznikal v letech 1997– 2002 jako samizdat. Dnes už jeho aktéři většinou raději žijí mimo Castrův diktátorský ostrov nesvobody. „Jak už víme, uskutečnit v zemi, kde soukromí téměř neexistuje, literární projekt, je teroristický čin. A z tohoto teroru, který nebyl namířen jen proti ideologickému despotismu kubánských politických úřadů, ale i proti kánonu, literární tradici, castrovským čachrům s historií a proti většině našich současníků..., jsme se živili,“ vzpomíná v doslovu antologie básník Carlos A. Aguilera, který emigroval do Drážďan. J. R. R. Tolkien: Húrinovy děti, přeložila Stanislava Pošustová-Menšíková, Argo, 232 stran Frodo bude ještě dlouho na houbách, dokonce i Bilbo Pytlík má ještě své narození hodně daleko před sebou. Za Šedými přístavy se totiž dosud stále rozkládá země, která se v budoucnu potopí při kataklyzmatickém konci Prvního věku světa. Temný pán Morgoth vede nesmlouvavou válku proti elfům a sourozenci Túrin a Niënor utíkají před Glaurungem, nejkrutějším z Morgothových služebníků s podobou ohnivého draka... Tolkienův prastarý nedokončený příběh, který nedávno v souvislosti s obnoveným zájmem filmových a literárních fanoušků o otcovu tvorbu rekonstruoval jeho syn Christopher. Revolver Revue č. 67, Společnost pro RR, 260 stran „Mně jsou skutečně k smíchu kritici, kteří pořád tvrdí, že si lidi musí zvyknout: že vůbec nevadí, když dílu rozumí jen maličká elita. Jsou zakoukaní do svého rozumu. Je to arogance moci, arogance vědění,“ říká architekt Martin Rajniš v rozhovoru s Jiřím Horským, který se točí kolem jeho dřevěné Věže Scholzberg. V novém čísle revue dále najdeme linoryty Viktora Karlíka, ukázky z tvorby prozaika Miroslava Drábka, básníka Jamese Dickeyho či designérky Jany Hrachové.

co se čte v respektu Jaroslav Spurný, domácí rubrika Toskána od Vladimíra Holana. Čtu ji už poněkolikáté. Počátkem devadesátých let jsem si myslel, že se už nesetkám s knihou, která mě nadzvedne ze židle. Pár slušných knih jsem sice od té doby četl, ale když jsem před pěti lety dostal tuhle Holanovu věc, byl jsem nadšený. Můj názor není směrodatný, ale myslím, že to je jedna z nejlepších věcí napsaných českým autorem v minulém století. Při každém čtení vidím Holanova slova trochu jinak a pokaždé mě osloví. Vlastně víc se v úctě k mistrovi nesluší napsat.

respekt 26 V 25. čERVEn–1. čERVEnEc 2007

KnIhY

1

S nadhledem o smrti Vyšly čtivé dějiny našeho konce od Douglase J. Daviese. Komunistický režim hovořil o světlých zítřcích, o mládí a práci, a tak nezbývalo moc místa pro sice zásadní, avšak nechtěnou druhou stránku života – smrt. Teprve v posledních dvou desetiletích se proto českým čtenářům konečně dostalo do rukou několik prací, které se vyrovnávaly s touto „tabuizací smrti“ (měla své paralely i na Západě) a všímaly si jejích různých aspektů. Většina z těchto knih byla určena širokému publiku a snažila se poskytnout informace lidem provázejícím umírající nebo pomoci truchlícím vyrovnat se se smrtí blízkého. Překlad nové knihy britského teologa a religionisty Douglase J. Daviese Stručné dějiny smrti – v originálu vydané v roce 2005 – je teoretickou fundovanou studií, která zároveň esejistickou formou přemítá o různých formách umírání a smrti v lidských dějinách. Důležité přitom je, že autor nezůstal u historie, nýbrž zkoumá také aktuální dění a myšlenkové tendence v současné britské a potažmo evropské společnosti.

Do kapsy Význam a pojímání smrti samozřejmě souvisí s (měnícím se) smyslem života, proto je Davies přesvědčen, že dochází k přesunu od „definitivního“ posmrtného života směrem k oblasti útěchy a soukromého uspokojení, ať už v osobním životě nebo v mezilidských vztazích. Nebo k „neutichajícímu ‚pozemskému‘ zájmu o budoucnost druhu a ekologickou budoucnost planety“. Jinak řečeno, dnešní západní společnost už nevnímá smrt jako bránu k věčnému životu. Lidé se víc zaměřují na sebe samé, na svůj vlastní život, případně na „ekologické naplnění identity“, která člověka přesahuje k jakési kosmické, nebo alespoň biosférické odpovědnosti. Vzhledem ke zvolenému tématu rozměr knihy vyvolává na první pohled pochybnosti – jak by se důkladné pojednání o smrti mohlo vejít do tak útlého svazečku? A to jsem měla v ruce její originální anglickou verzi, jejíž formát je téměř o čtyři centimetry širší a o půl centimetru silnější než český překlad! Chtělo-li tím nakladatelství šetřit naše lesy, nebo svébytnou formou vyjádřit zmíně-

KRÁTKÝ FILM O LÁSCE

režie Krzysztof Kieslowski



nou „ekologickou odpověď“ na smrtelnost, nevýhodou je, že nedává šanci slabozraké části populace. Ta totiž miniaturní písmenka prostě neuvidí. Na druhou stranu zajásají ti, jimž vyhovuje kapesní formát – až na to, že z běžné kapsy bude vykukovat pouze stylizovaná ilustrace lebky se zkříženými hnáty. Obliba tohoto symbolu ve spojitosti se smrtí v současné české společnosti je fascinující, i když je naprosto nesmyslná (téměř 80 % mrtvých je u nás zpopelněno, což je nejvíc v Evropě). Spíš než o anachronismus však půjde o zálibu masové kultury v prvoplánovosti a snadném čtení symbolů – zatímco anglická verze obálky, krajina s megalitickými památkami, přece jen poskytuje větší prostor fantazii. Britská a česká společnost se zkrátka v mnohém liší. I přes sekularizační tendence se dodnes naprostá většina britských pohřbů neobejde bez účasti duchovních a už vůbec je nemyslitelné pohřební rozloučení prostě „zrušit“, k čemuž tak často dochází u nás. Davies v závěru své knížky poukazuje na skutečnost, že vzhledem k prodlužování délky života v blízké budoucnosti patrně už smrt starých lidí nebude vyvolávat žádnou pozornost. Podle jeho přesvědčení pak „klidný, tichý pohřeb“ „může být zdařilou formou toho, jak naznačit, že se jednalo o závěr nudného života nebo polozapomenuté pracovní kariéry“. Ani on si však nepřipustil fantastickou možnost, že by místo bezvýznamného pohřbu nebyl vůbec žádný – zatímco v současné české společnosti je každý třetí zemřelý zpopelněn bez jakýchkoliv rituálů.

Dějiny naděje Malá představivost není tak úplně vinou autora, který nepsal pro české publikum a nemohl brát v potaz to, v čem jsme skutečně ve světovém měřítku „výjimeční“. Možná bychom naopak my měli vzít vážně jeho představu, kterou úspěšně prezentuje v celé knize, že chápání smrti vždy přispívá k chápání samotného života a její popírání vlastně je i popřením hodnoty tohoto života. Davies každopádně prostřednictvím prizmatu smrti a vztahu k ní v různých epochách a kul-

turách ukazuje, jak se lišil jejich přístup k životu a ke světu. Nejčastěji samozřejmě šlo o různé náboženské koncepce, protože prostřednictvím religiozity většina lidí smrt překonávala i dnes překonává (ať už tím myslíme přechod k nějaké formě posmrtné existence nebo vyrovnání se se smrtí v případě pozůstalých), stranou nenechává ani nejdůležitější přínosy vědeckých disciplín. V knize jsou proto pojednány historické, filozofické, antropologické, sociologické i psychologické práce, stejně jako pojímání smrti ve výtvarném umění a hudbě (a jejich interpretace). Už vzhledem k rozsahu knihy je jasné, že tento přehled nemůže být vyčerpávající, jsou však zmíněny ty nejvlivnější (západní) teorie a myšlenky – a je už pouze na čtenáři, která z nich ho v krátkém přehledu osloví natolik, aby se s ní podrobněji seznámil. Byla-li tato výzva ke čtenářům autorovým záměrem, nelze ji než ocenit, stejně jako jeho nadhled. Nejenže na malém prostoru přináší množství informací a velice různé pohledy na umírání a smrt, ale především poukazuje k jejich hlubším dimenzím a zároveň vzbuzuje touhu přemýšlet a hledat. Nepochybně k tomu přispělo jeho teologické zázemí a zároveň schopnost vědecké reflexe aktuálních otázek. Dějiny smrti přitom prezentuje jako dějiny naděje, ať již vztahované k budoucnosti nebo k minulosti, vždy však naděje, která tvoří jistý přesah pouhého přebývání ve světě. Jestli tuto naději budeme chápat nábožensky, nebo ne, to už záleží na rozhodnutí každého z nás, promýšlení Daviesem nastolených otázek každopádně může mít přímý dopad na náš každodenní život – i smrt, jejíž kosu nezlomíme tím, že na ni jakoby zapomeneme. Olga Nešporová Autorka je socioložka a sociální antropoložka.

Q

Douglas J. Davies: Stručné dějiny smrti, přeložila Mai Fathi Havrdová, Volvox Globator, 186 stran.

Morava jako trdliště básníků Bogdan Trojak si utahuje z brněnské scény. V druhé půli 90. let zazářil Bogdan Trojak v české poezii svým mladistvým čistým hlasem a zhuštěným básnickým tvarem. Sepětí s beskydskou Vendryní dával najevo zřetelně – třeba účastí na Wendryňské Literárně Estetické Společnosti (všimněme si kuběnovských verzál v názvu). Trojak zároveň vyjadřuje pevné slezsko-brněnské básnické souručenství. Spolu s Vítem Slívou kolem sebe soustředil takřečenou slezskou školu básnickou a s ní pak vstoupil do moravské metropole. Poezie těšínského rodáka si v sobě nese něco, co čeští básníci mít nemohou: národnostní, krajinné, kulturní a jazykové rozmezí. Ani samy Beskydy totiž Trojakovi nejsou jediným zdrojem, jeho záběr jde dál do Polska a do Haliče. Poměrně krátce po sobě vydal čtyři sbírky básní (Kuním štětcem, 1996, Pan Twardowski, 1998, Jezernice 2001, Strýc Kaich se žení, 2004) a před dvěma lety také výbor (Kumštkabinet) – jím jako kdyby svou poezii bilancoval před lákáním psát prózu. Ještě před očekávanou novelou však nyní vydal satirický opus Brněnské metro, v němž hlavní roli hraje Brno, město jako jakési trdliště básníků.

InzERcE

Orgie pod Špilberkem Kniha je sice povídkovým cyklem, ale sled kapitol má zřetelnou jednotu v čase, místě (často velmi kuriózním), v postavách i v ději. Má svého autobiografického vypravěče poetu Kojála, který stále dává ve vzpomínkách najevo svůj venkovský, beskydský, trochu mytizovaný původ.

Podtext Brněnského metra může být trojí. Je tu obsažen komplex druhé, menší, dlouho zanedbávané metropole. Brno nemá velkoměstské metro – „kurevské šaliny!“ –, zato vede vyčerpávající spor o investici století: přesun nádraží o pár metrů za staré. Je zde líčen svět básníků, který jako by byl undergroundem, který žije mezi hospodami U Hloušků, U Tadeáše, U Bílého koníčka, Tatrou, vinotékami Úmluva či U Křivého šohajíčka. A knihu můžeme také číst jako marnou cestu za pochopením absolutní poezie, jež by však nalezena a rozpoznána ve svém důsledku znamenala konec veškeré poezie vůbec. Brněnské metro je knihou překvapivou. Básník, který se zdál být tvůrcem mýtotvorným, ukázal se tu jako zručný, sarkastický rouhač posvátnosti básnického světa, kde se sám pohybuje. Metro prý začal pod Špilberkem razit Jarohněv Kieselack, „charismatický představený podzemního světa“. Ten na údajnou obsesi Ivana Blatného, podzemní říčku Ponávka, nachytal nakladatele Pluháčka. Ve snaze pomstít se mu za odmítnutí Kieselackova rukopisu, nalákal nakladatele do podzemní stoky C se vstupem u retenční nádrže královopolské a kolesovým parníčkem ho dovezl pod Zelný trh, kde se setkal s básníkem Vítem Slívou v očekávání příjezdu reprezentantů moravské poezie v čele s jejím knížetem Jiřím Kuběnou (odkaz na někdejší setkání na hradě Bítově). Scéna vrcholí korunovační jízdou kaple s rozmarně zařízeným budoárem: „Do Města Vjela Speciální Pozlacená Tramvaj, Která Měla Místo Oken Vitráže S Náboženskými Motivy.“ Pod Zelným trhem se pak odehraje akt Kieselackovy pomsty, pro znalce se zde

naráží na vznik nakladatelství Druhé město, které si Pluháček zřídil po zrušení proslulého Petrova. Trojakovy scény jsou humorné, ale zároveň dosti nemilosrdné, zejména v charakteristických detailech. Moravští básníci přesedlávají z piva na víno a stávají se tak vinaři odborníky, obohacujíce své výrazivo z časopisu Vinařský obzor: „Hlubokomyslně točili sklenicí s vínem, jemuž teď neříkali víno, ale médium. Sklenicí točili, i když v ní měli vodu.“ I katolická Morava tu dostává na frak. Po besedě vypravěče Kojála s kroužkem mladých básnířek a následující orgiastické scéně s rusovlasou Ledou (na kalhotkách má napsáno Klitoris rex) se koná „tradiční hyperintelektuální večírek v bytě militantního nakladatele Friče“, kde „stěny pokrývaly cenné Demlovy spisy vázané v kožíšcích hrabošů z tasovských brázd“. Frič diskutuje, v ruce klíční kost svatého Pantalóny, kritik Cekota červenou fixou nervózně čmárá do Kritické přílohy Revolver Revue a rachitičtí františkánští kytaristi trsají tvrdými chlebovými kůrkami. Půvabné je líčení Fričova projektu, podle něhož by dálniční telefony měla nahradit boží muka. Mohlo by se zdát, že zde jde o sled mladistvých hříček určených k poškádlení přátel. Ale to by nesměl být Trojakův pohled na souputníky tak nemilosrdný, tak satirický, tak pravděpodobný. Vladimír Karfík Bogdan Trojak: Brněnské metro, Host, 124 stran.

Q

22


kultura

Ať je z čeho vybírat

Zapomenutý malíř Ivan Sobotka oslavil osmdesátiny a už zase spěchá do práce

D

ržte to při zemi, žádný silný slova! Volá osmdesátiletý muž ze schodů a pomalu zavírá dveře svého smíchovského bytu. Hodinu autorovi těchto řádek vyprávěl o svém životě, další půlhodinu ho pak přesvědčoval, že o něm vlastně nemá cenu psát. Ne že by malíři Ivanu Sobotkovi byla pozornost publika nepříjemná, ale není na ni zvyklý a zrovna teď se na něj na jeho vkus až příliš nahrnula. K jeho kulatému výročí mu totiž výstavy krátce po sobě otevřely hned dvě pražské galerie. Sobotka má svou pozici okrajového autora, kterou mu přisoudili přezíraví historici umění, rád – může se tak alespoň víc „soustředit na další práci“. V rejstříku čerstvě vydaných Dějin českého výtvarného umění 1958–2000 najdeme skoro každého, kdo v druhé půli minulého století držel v ruce štětec, dláto nebo fotoaparát. Mezi hesla Sobotín a socialistický realismus se ale Sobotka nevešel. „Na tom prd záleží. Když vyšel nový slovník výtvarníků, se zájmem jsem čekal na písmeno s. Jsem tam sice, ale oni ze mě udělali úplnýho apoštola, jak jsem prý trpěl za komunismu!“ rozčiluje se Sobotka, ale vzápětí opět roztahuje tvář do širokého úsměvu.

Dekadenti a symbolisté Sobotkův příběh v základních rysech připomíná osud generačního souputníka Pavla Brázdy (1926). Originální rukopis si utvořili už při studiích na Akademii výtvarných umění, po únoru 1948 se vzdali jakéhokoli podílu na oficiálním výtvarném dění, nechali se zaměstnat v druhořadých profesích, nevystavovali ani neprodávali. Jejich díla začala pronikat na veřejnost až na sklonku 80. let, kdy je objevili lidé kolem Revolver Revue. Ale tady se jejich osudy rozcházejí. Zatímco Brázda osmdesátiny loni oslavil retrospektivou v Národní galerii a obří monografií, Sobotka dál šlape nenápadnou cestičku výtvarného outsidera. V neděli skončila ani ne třítýdenní výstavka jeho starých i nových prací v Galerii Navrátil, předtím představil rané věci z 50. let v Galerii Ztichlá klika. „Ono to stejně zajímá jen ty lidi, co se na vernisáži vešli do té malé místnosti,“ říká Sobotka a dívá se na postel, nad kterou mu visí malý obrázek Panny Marie. Narodil se v Moravských Budějovicích do „bezproblémového katolického prostředí“. Babička rodinná rozhodnutí provázela modlitbou nad růžencem, neděle se neobešla bez konzervativní latinské mše. Sobotka si oblíbil symbolisty, okruh Moderní revue, Jiřího Karáska ze Lvovic, autory, jejichž umění bylo úzce vázáno na spirituální a duchovní otázky. „Ke konci války se to ale nějak zvrtlo. Z ničeho nic jsem byl narvanej Nezvalem a Čapkem, celým tím moderním uměním. Byl v tom asi takový snobismus, v té době už jsem byl taky jednou nohou v Praze,“ vzpomíná Sobotka, kterého přijali na AVU do malířské školy Vladimíra Sychry. Zatímco jeho spolužák Brázda se během intelektuálního zrání vyprofiloval v zarputilého ateistu, Sobotka se záhy vrátil k nalomené víře. V době, kdy

Mají duchovní vlastnosti, které stojí za úvahu – k tomu netřeba popisků na čele. foto galerie navrátil

se česká scéna ponořila do bahna socialistického realismu, se Sobotka pro perokresby inspiruje četbou dekadentů a symbolistů. Na rozdíl od Brázdy mu škola po únoru dovolí dostudovat: akademii tento milovník jazzu dokončuje v roce 1951.

Tohle žrát nebudu Aktuálním výtvarným hitem té doby byl osmimetrový obraz Díkůvzdání československého lidu generalissimu Josefu Vissarionoviči Stalinovi od kolektivu stranických kádrů. Ve stejný čas Sobotka maluje své první Kristy, Josefy, Lotovy ženy, Samsony či Jany Křtitele. Tehdy jsou to zjednodušené, ale stále poměrně realistické tváře biblických postav malované čelně bez jakýchkoli náboženských atributů. Výrazy se však postupně čím dál víc, až radikálně minimalizují: obrysy tvoří jen základní linie, jedna čárka pro ústa, jeden tah

štětcem pro nos s řasami, čtyři kolečka pro dvě oči s panenkami, pár svislic pro vlasy a vousy. Dříve pestré barvy mizí, zůstala jen bílá, modrá, šedá. „Mě tváře napadají jenom z anfasu. Marie je pro mě určitá žena, Josef určitý muž, jsou něčím extra, něčím význační, mají nějaké duchovní vlastnosti, které stojí za úvahu. Ale psát jim to na čelo nebudu, nechci dělat náboženství nějakou reklamu,“ říká Sobotka, který následující dekády věnoval vybrušování nalezeného tématu. V něm po svém navázal na románskou plošnou malbu či takzvanou benediktinskou beuronskou školu konce 19. století: žádné zbytečné prostorové efekty, jde přece o to, co mají rekové křesťanské civilizace napsáno v očích. Studoval katolické symbolisty, načetl autory kolem Florianovy Staré Říše, vyjížděl na Petrkov za Reynkem. Jejich knížky má v knihovně na Smíchově, kde žije od 60. let. Z přebalů ale autory

nepoznáte, Sobotka všechny tituly skrývá do balicího papíru. „To by bylo nelidské, dívat se na ty hřbety. Nežiju přece v knihkupectví!“ Do papíru by nejraději po studiích zamotal i sebe, když se ukrýval před výtvarným ruchem. Dění na tuzemské scéně mu totiž přišlo „eklhaft“ – nesnášel nadbíhání galeristům, kamarádíčkování se s teoretiky a kunsthistoriky, vysedávání v denních vinárnách, „honbu za žrádlem“, do které se vrhli spolužáci. „Nebyl jsem ochoten sežrat ta hovna, která kolem toho byla,“ vzpomíná zachmuřeně a tvář se mu rozjasní až při vzpomínce na svou tehdejší obživu. V tiskárně obtahoval štočky (do práce s ním chodil fotograf Jan Saudek), pracoval v depozitáři Národní galerie, v dovozu zahraničních publikací, v dokumentačním oddělení památkového ústavu. Po večerech a víkendech maloval své civilně vyhlížející svaté, své svaté civilisty, inspirován příběhy lidí, které v práci vyslechl během dne. Nebyl ve výtvarném svazu, dvakrát vystavil pár prací na amatérských salonech, víc akcí jeho předlistopadová kariéra neobsahuje.

Malý píseček V roce 1992 portfolio jeho obrazů publikovala Revolver Revue. O Sobotkovi se poté začalo mluvit jako o dalším samorostlém autorovi, který žil a tvořil nepozorovaně zcela mimo oficiální i nezávislé kruhy, o autorovi, kterého bude těžké zařadit do nějakého proudu. Natolik se jim svým důsledně dodržovaným minimalistickým rukopisem, který veškerou expresi postav vkládá pouze do tváří, vymyká. Až koncem 90. let se dočkal první velké výstavy – v klatovské Galerii U Bílého jednorožce. Pak si jeho obrazů všiml Milan Knížák, který jich několik koupil pro Národní galerii, kde nyní visí ve stálé expozici. „Je to práce na jednom obraze v podobě padesáti obrazů,“ vysvětluje Sobotka, proč ho stále baví zabývat se Františky, Josefy či Mariemi, ze kterých čím dál víc ubývá i to málo z barevnosti, jež tu ještě autor ponechal. „Denně u toho musím stát, jinak jsem nervózní. Napíná mě, jestli se dostanu dál k cíli. Když to vázne, vezmu radši další papír.“ Na stole má skicáře, do kterých si neustále zaznamenává další tváře. Často se liší jen v počtu vousů, v poloze očí. Jenže pro Sobotku je i nejméně patrná změna zásadní a doufá, že se experimentováním jednou s tím kterým svatým vyrovná definitivně, že do něj dostane finální, ideální výraz. Tak jak se mu to podařilo s kostelíkem, temperou stavení s třemi okny a křížem na ostrém kopci, jíž se proslavil v době klatovské výstavy. „Je to takovej hodně malej píseček, to je jasný. Ale můj přítel, malíř Komárek, říkával: Ser to, ať je z čeho vybírat! A toto krédo já důsledně naplňuji.“

Výtvarná scéna byla eklhaft – to už bylo lepší jít do výroby. foto karel cudlín / RR

Jan H. Vitvar

Q


kultura

Dva příběhy padlých andělů Edith Piaf a Edie Sedgwicková před kamerami

V

Pláčou cynikové... Trocha alkoholu a tréma je pryč. (Z filmu Edith Piaf) foto imdb / out now

Děj filmu skáče v čase tam a zpět a některé epizody neústrojně trčí ve vzduchoprázdnu jako omylem neprořezané větve košatého vyprávění. Ale režisér si pomotanou chronologií jen připravuje půdu pro masivní útok na divákovy emoce na konci filmu. V posledních minutách propojí tři samy o sobě dost dryáčnické motivy – umírání, pódiovou prezentaci možná nejslavnější zpěvaččiny písně Non, je ne regrette rien (která shrnuje její životní postoj) a rozhovor na břehu moře pod zapadajícím sluncem. Pod takovou soustředěnou kanonádou zvlhnou oči i cynikovi, který znuděně po celé dvě předchozí hodiny popoháněl očima hodinové ručičky dopředu. V paměti člověku zůstane skvělá hudba, mimořádný výkon Marion Cotillardové a pocit, že s takovou dávkou citového vydírání se v kině už dlouho nesetkal.

...i Lou Reed Zatímco tvůrci filmu Edith Piaf museli krásnou herečku pomocí mejkapu složitě zošklivovat, britská vycházející hvězdička Sienna Millerová má smůlu v tom, že ať se snaží, jak se snaží, nemá v sobě ani polovinu přirozeného sex-appealu postavy, kterou ztělesňuje. Edie Sedgwicková zazářila mezi newyorskou smetánkou jako kometa v polovině šedesátých let a pak stejně rychle zhasla, když se v osmadvaceti předávkovala barbituráty. Jako módní ikona z obálek časopisů stála spolu s Twiggy v čele trendu, v rámci něhož módní průmysl začali okupovat teenageři. Edie byla podle vyprávění pamětníků i podle její přítomnosti ve Warholových filmech charismatická, chytrá a spontánně se chovající dívka, která ne náhodou poblouznila kromě Andyho Warhola i Boba Dylana. To, že její banální filmový portrét připomíná spíše příběh Paris Hiltonové, jde zcela na vrub scénáře Captaina Mautznera, kvůli kterému se chtěl právě Bob Dylan soudit a který Lou Reed označil za „jednu z nejhnusnějších věcí, které

Nebuď krutý, Andy – jsem jen dívenka na scestí. (Z filmu Warholka) foto bioscop

kdy viděl“. Skriptu a sterilní režii se daří úplně se minout s kreativní atmosférou uvnitř Warholovy Továrny i s celým zeitgeistem šedesátých let a připomíná spíše klopotnou ilustraci známých událostí, které změnily svět umění. Guy Pearce hraje platinového milovníka campbelových polévek obstojně: vtiskl mu autistickou plachost i přirozenou autoritu – a ve srovnání s dalšími asi sedmi filmovými Warholy za poslední dekádu se nemá za co stydět. Jenže je tu podobný problém jako u Edith Piaf – plochý scénář dělá ze známých kulturních ikon karikatury. Andy Warhol vychází na konci z Hickenlooperova filmu jako necitelný sobecký vyžírka a Bob Dylan (tvůrci pod hrozbou soudního popotahování přejmenovali jeho charakter na fiktivního muzikanta Billyho Quina) vypadá v podání Haydena Christensena jako nafoukaný venkovský balík. Když v jedné z klíčových scén dojde na půdě Továrny k hádce mezi oběma umělci, inscenuje to režisér tak, jako by na sebe na školní chodbě dělali dva nevyzrálí kluci ramena kvůli třídní sexbombě. Film ve svých horších chvílích vypadá jako epizoda ze seriálu Beverly Hills o bohaté, v dětství zneužívané holčičce, která se dostala na scestí. Není spravedlivé jít tak daleko jako Lou Reed, který scenáristu označil za „negramotného retarda“. Warholka není film děsivě špatný, ale jenom průměrný a zapomenutelný. Ale za to, jak trestuhodně naložil s odkazem celé newyorské kulturní scény šedesátých let, si režisér prostě zaslouží dávku sarkasmu větší než malou. Jan Gregor Edith Piaf, režie Olivier Dahan, česká premiéra 14. 6.; Warholka, režie George Hickenlooper, česká premiéra 12. 7.

net

Jak se staví Kocourkov

krátkém časovém odstupu se do našich kin dostávají dva životopisné příběhy ženských celebrit, které mají spoustu shodných rysů. Oba se zabývají osudy hrdinek, které vzešly z neutěšeného rodinného prostředí a měly sklony k labilnímu či hysterickému chování. Režisér Olivier Dahan ve výpravné fresce postavil sporný pomník francouzskému národnímu kulturnímu pokladu ve filmu nazvaném prostě a jednoduše Edith Piaf. A bývalý dokumentarista George Hickenlooper se ve snímku Warholka pokusil vzkřísit slávu Edie Sedgwickové, krátkodeché šoubyznysové ikony šedesátých let. Tvůrci obou snímků spoléhají na diváckou poptávku po sentimentálních příbězích o zmařených životech talentovaných, po lásce toužících žen. Proto akcentují melodramatickou notu osudů svých padlých andělů. Romantizují a bagatelizují například jejich drogovou závislost, do níž hrdinky vženou buď neovlivnitelné okolnosti (automobilová nehoda u Edith Piaf), nebo bohémské prostředí (Edie Sedgwicková). Tady ale podobnost končí.

Hickenlooperův počin trpí mnoha neduhy a zvlášť v druhé polovině se struktura příběhu režisérovi rozpadá pod rukama. To Dahan drží otěže svého filmu pevně v rukou. Natočil legendu o Edith Piaf přesně tak, jak zamýšlel, tedy jako „tragický romantický blockbuster“. A úspěch u diváků a do velké míry i u kritiky se dostavil. Zprávy o dlouhých ovacích vestoje na letošním Berlinale, kde film přehlídku zahajoval, svědčí o mnohém. Přesto jde nepochybně o grandiózní kýč. I samotné Edith Piaf, která si s oblibou přibarvovala svůj životní příběh, by patrně spadla údivem čelist. Například některé výjevy, snímané skrze sépiové kamerové filtry, popisující dramatické zpěvaččino dětství – dcera matky alkoholičky a otce cirkusového akrobata vyrůstá v nevěstinci u babičky – připomínají až parodii na dickensovské romány. Když třeba tatínkova akrobatická čísla nemají při pouličním vystoupení potřebný ohlas, zazpívá náhle zanedbaná holčička andělským hlasem Marseillaisu a mince se do klobouku začnou jen sypat. Scénář klade důraz jen na tu zaručeně nejdojemnější polohu osobnosti Edith Piaf. Prezentuje ji jako malého poraněného vrabčáka z chudinského prostředí, v němž manažeři najdou skrytou perlu a takřka po vzoru Lízy Doolitlové z My Fair Lady se z ní snaží udělat dámu. Strhující Marion Cotillardová v hlavní roli, která téměř dokonale napodobila zpěvaččinu dikci, gesta i kolébavou chůzi, přesvědčivě ztvárňuje umělkyni ve chvílích takřka nepřekonatelné trémy před vystoupením i v momentech alkoholového opojení, kdy extrovertně baví celou společnost. Dahan z životních osudů komplikované zpěvačky vyškrtl všechno, co se mu nehodilo do pohádky o ošklivém káčátku se skřípavou mluvou a zlatem v hrdle. Edith Piaf totiž nebyla jenom naivní oběť šoubyznysu, ale i sebevědomá žena, která zařídila kariéru Yvesu Montandovi, přátelila se s Jeanem Cocteauem nebo Marlene Dietrichovou a která za války – tuhle životní kapitolu režisér úplně vypustil – pomáhala francouzskému odboji. Místo toho se Dahan soustředí dlouhé minuty na takřka telenovelové vzplanutí lásky Edith Piaf ke slavnému boxerovi marockého původu Marcelu Cerdanovi.

23

Q

Prvně od zrodu Havířova se Česko rozrůstá o nové město. Na zelené louce jej staví jen deset dělníků a celé bude ležet na ostrově. A teď to nejšílenější: jakmile se dostaví, tvůrci město zabalí a přenesou na jiný ostrov. Prozatím bezejmenné sídlo samozřejmě nebude z cihel a oceli, jeho byty budou z bitů a bytů. Ve virtuálním internetovém prostředí Second Life právě vzniká ostrov pro Čechy a Slováky. Second Life (Respekt č. 37/2006), je hranehra. Po spuštění programu získáte svou postavičku neboli avatára, jehož vzhled lze jakkoli divoce změnit a s nímž se pohybujete ve 3D prostředí. Můžete si zde povídat s dalšími obyvateli, létat, kupovat pozemky, stavět domy, vyrábět atrakce, prodávat oblečení pro další avatáry nebo naopak nakupovat a konzumovat. Second Life samotný nemá žádný děj, je to jen prostředí. Zábavu si v něm musí každý vymyslet nebo najít sám. A to je pro řadu lidí problém. Podle jedné statistiky se 85 % hráčů po měsíci již znovu nepřihlásí – výroba vlastních předmětů je relativně obtížná a v nepřehledném fiktivním světě nenaleznou žádnou zábavu. Toho si všimla společnost Beneta a rozhodla se postavit v Second Life české město, které má být pro domácí hráče startovním místem. Princip vypadá chytře: Beneta postaví město a sponzorům připraví obchody a atrakce pro návštěvníky. Získá tak minimálně peníze na nájem ostrova, který

Dám si pivo U Viléma. f oto profimedia.cz musí platit tvůrcům Second Life. Obyvatelé mohou dostat svůj byt zadarmo, pokud se do chodu města aktivně zapojí: budou pomáhat nováčkům, psát reportáže na web nebo budou k dispozici na „pokec“. Tím si tvůrci pojistí, že ve městě bude živo. Jenže ani to nemusí stačit. Hlavní riziko je v tom, že projekt je závislý na úspěchu americké firmy Linden Lab, která celý Second Life vlastní. Pokud ji převálcuje nějaký konkurenční 3D svět, město odumře. Second Life je navíc nehezky podobný reálnému světu: existují zde extremistické skupiny a bandité, kteří obyvatelům ztrpčují život. Zatím se náš avatár Respekt Writer prochází po staveništi. Náměstí připomíná architekturou Telč. Domy jsou již omítnuté, interiéry zatím prázdné. Uprostřed stojí kašna, opodál česká a slovenská vlajka a zárodek věže. Spolu s pár zvědavci si avatár dává pivo v restauraci U Viléma, sleduje při práci stavaře, který přičarovává zábradlí, a přemýšlí, jestli by se tu nemohla uspořádat výstava fotografií či veřejná debata. Hospoda nese jméno podle českého podnikatele, který prý v Second Life vydělává sto padesát tisíc korun měsíčně. Díky tomu si zde koupil rovnou celý ostrov a propůjčil jej stavařům. Hotové město pak přestěhují na vlastní ostrov. Jedna důležitá věc městu chybí: jméno. Tvůrci požádali obyvatele o návrhy a zatím padají nablýskané názvy jako New Bohemia, ale i typicky česká jména jako Lhota. Vzpomínaný Havířov dopadl dobře, jelikož jiné návrhy na jeho jméno zněly Lidobudovatelov, Gottwaldův Horníkov nebo Budosociokolektivov. České město v Second Life zatím nese sebeironické jméno Kocourkov. Snad tak nedopadne. Adam Javůrek

24


kultura

Na Bondyho ušitá Bouda Přeřvávající se underground před Národním divadlem

K

Po uvedení všech čtyř souběžně běžících částí byly odstraněny závěsy i kusy scénografie, aby se z divadla stala otevřená aréna pro závěrečný výstup, v němž byl za doprovodu jazzujícího bubeníka buď Jirous, nebo Stehlík při čtení kusu Leden na vsi členem ochranky či samotným režisérem Janem Nebeským přerušován a poléván kbelíky vody. Tato závěrečná část působila civilně, byla prostá velkých režisérských gest nebo pro Nebeského typických uhrančivých nápadů a neobvyklých situačních pojetí. Na konci dlouhé Bondyho litanie na scéně zůstaly jen papíry s textem a velké kaluže jako ztišené memento za básníkem, co nedávno odešel.

dyž se nedávno po pražských tramvajích a nárožích objevily plakáty lákající na projekt Národního divadla s úderně znějícím názvem Bouda Bondy, nejen divadelní obcí zavládlo nemalé vzrušení. Vždyť dramatické dílo Egona Bondyho (1930– 2007) je dodnes málo probádanou oblastí a scénicky minimálně uváděnou částí tvorby téhle literární a společenské legendy.

Porno ve sluchátkách Bondyho provedení v Boudě, krátkodobém experimentálním prostoru postaveném vedle staré budovy, zahrnovalo pět krátkých děl: tři dramolety, recitaci poezie v podání nestora bondyovské interpretace Radima Vašinky a závěrečné scénické čtení románového eseje Leden na vsi v podání Ivana M. Jirouse nebo herce Milana Stehlíka. Diváci byli rozděleni do čtyř skupin, aby v rozčtvrceném divadelním prostoru paralelně sledovali čtyři opakující se části programu a po směru hodinových ručiček se přesouvali k dalším dvacetiminutovým inscenacím, které se navzájem hlukově překrývaly. Rušení skromné Vašinkovy recitace ze strany děl Návštěva expertů v pojetí mladého režiséra Daniela Špinara a Jednou v noci Viktorie Čermákové přitom nezabránily ani závěsy. Tento iritující zvukový problém vyřešili avantgardní loutkáři Buchty a loutky při zpracování pornografické grotesky První večer s maminkou po svém tím, že všem divákům text říkali do sluchátek (přesto i do nich ruch z okolních prostor pravidelně pronikal). Svým způsobem můžeme všechny tři jednoaktovky považovat za hodně černé a skeptické grotesky. Jednou v noci je apokalyptická vize postkatastrofického věku, kde se potkává šest různě starých podob jedné a téže ženy. Scénu představoval téměř pustý pokoj z molitanu, kde se v expresionistických kostýmech s vyhroceným herectvím proměňují herečky zpodobňující jednu ženu – bezradnou oběť destruktivních procesů politiky a válek. Zatímco z Bondyho textu tušíme, k jakým událostem a jevům se drama v podobě katastrofické sci-fi vztahuje (stalinské procesy, atomová válka), zde se inscenace rozpustila v podivném bezčasí bez záchytných bodů. Všechny signály či můstky k uchopení zůstaly pouze ve verbální rovině a nebyly scénicky uvěřitelné kvůli expresivní nadsázce. A měla-li být tímto záchytným bodem postava zmrzačeného milence Martina, který se oproti původnímu textu stal kovaným komunistou namísto ironizovaného revolucionáře, dovedla diváka k ještě většímu zmatení.

Kaluž jako memento Podobně působila i Špinarova Návštěva expertů s velkou porcí interakce mezi herci a diváky. Krutě groteskní a vyhrocený dramolet o různých podobách

Jak pohnout zdí

Čeho se chytit? Jaromíra Mílová ve hře Jednou v noci. foto dan materna a hana smejkalová

mučení vyslýchaných z roku 1968 je zasazen do nejmenované rozvojové země 70. let, ale odkazuje ke krutým praktikám vymáhání falešných přiznání z našich končin. Špinar inscenoval hru s odhadnutelnou pointou do jakési podivné současnosti. Celek působí i kvůli komediálnímu herectví a přílišnému naturalismu à la coolness spíše jako nerozhodnutá brutální groteska, ačkoliv i autor v poznámce k textu upozorňuje na dva možné způsoby hraní: buď stoprocentně vážně, nebo jako crazy-komedii. Nejzdařilejší částí večera (vedle Vašinkova známého nepatetického recitování) byl kus První večer

Zapaříme, potěšíme Proč český film nemá rád silné větry. V polském filmu Óda na radost se mladá dívka vrací z práce v Anglii domů do uhelného pohraničí. Dá matce tvrdě vydělané peníze, protože ví, že je jejím životním snem zřídit si kadeřnický salon. Matka si ho zařídí, ale chudým báňským regionem zalomcují nepokoje. Rozlícení horníci salon rozmlátí. Je mezi nimi i dívčin otec. Ze situací ve filmu režisérky Anny Kazejak-Dawidové mrazí v zádech, zrovna tak jako z vítězného snímku letošního festivalu v Cannes, díla rumunského režiséra Cristiana Mungia 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny o nelegální interrupci, vykonané na mladičké dívce v hotelovém pokoji v posledních letech socialistického Rumunska. V českém filmu Pusinky, který nedávno zvítězil na festivalu Finále Plzeň, si tři dívky naplánují prázdninovou cestu do Holandska, kde chtějí pracovat na farmě. Jejich krédo zní: „Popovezem, zapaříme.“ Režisérka Karin Babinská si v Pusinkách mrazivé pocity nechce připustit, chce jen potěšit, popovézt, zapařit. Její hrdinky prožívají drobná

příkoří dozrávání (ukáže se, že jedna z dívek je lesbička), ale v zásadě jsou v pohodě, tak jako ostatně většina hrdinů českých filmů. V hezké české kotlině mrazivé pocity z dnešního světa prostě neexistují.

Červené světlo Slogan „Popovezem, zapaříme“ by se mohl stát krédem našeho současného filmu. Jeho hrdinové zůstávají za větrem i v situacích, kdy v jiných zemích už teče krev. Mnohé polské, maďarské nebo rumunské filmy se trápí stavem světa, o těch západních ani nemluvě. U nás takové filmy prakticky nejsou. Jedním z mála autorů, kteří se rmoutí, je Věra Chytilová. David Vávra v jejím filmu Hezké chvilky bez záruky o svém okolí říká: „Ta země je jedno veliký červený světlo.“ Chytilová je ale starý, osamělý válečník, kterých už moc nezbylo. Zdá se, že mladý film právě tímto červeným světlem nechce dráždit ani diváky, ani své sponzory.

s maminkou v podání Buchet a loutek. Jejich extenzivní imaginace si podmanila vyhrazený dvacetiminutový čas s lehkostí a jako jediná korespondovala s Bondyho textem, v němž maminka jako dárek dcerám k narozeninám přivede několik vilných nápadníků. Zde se groteska stala skutečně groteskou, za pomoci zlacených panenek, pomerančů, samurajských mečů, opečených buřtů představujících černochy a pomůcek ze sex shopu. Výčet sexuálních praktik inspirovaný markýzem de Sade přitom vyjádřili loutkáři Buchty a loutky metaforicky, aniž by se uchýlili k přízemní popisnosti či oplzlosti.

Filmaři si nechtějí špinit ruce žádnou velkou politikou nebo aktuálními kontroverzní fenomény, jakým je třeba elektronická kontrola, ponižování nebo zneužívání člověka, dnes velká témata západoevropského filmu. Jejich hrdinové tak připomínají skupinu dětí, které si dělají bábovičky na dvorku, i když za vraty stojí chuligáni a hrozí, že jim je rozboří. Zvuk šrapnelů z bojišť světa na naše pískoviště uchráněné všeho zla a ruchu nedoléhá. To českému filmu na jedné straně umožňuje jít – často jemně a úspěšně – po drobných konfliktech, prostě zůstat lidský a nerozpoutat orgie zla, jak je ve světovém filmu běžné. A někdy to může být i zajímavé, což v poslední době ukázal vynikající Sedláčkův film Pravidla lži nebo třeba i Kráska v nesnázích a Restart. Fenomenální přijetí Vratných lahví svědčí o tom, že divák je potěšen drobnými českými maléry, pokud se o nich mluví se svěrákovským humorem a nadhledem. A Ondříček, který si v Grandhotelu troufl na téma Češi a Němci, raději rychle ucukl zpátky na Ještěd ke svému malému českému (a sympatickému) podivínovi. Zájem zůstat v závětří mimo velké extrémy se podepsal i na nových filmech Ireny Pavláskové a Alice Nellis. Pavlásková si sice v Bestiáři troufla na velké téma pána a raba v lidských vztazích, modeluje pozoruhodnou postavu neproniknutelného jedince (ve výborném podání Karla Rodena), dokonce je tu i postava směšného, obtloustlého a žoviálního českého politika (Marek Vašut). Nellis dala do svého filmu Tajnosti silné téma boje ženy o plod, který nosí v těle. Oblíbené české „vyvažování“, snaha nikomu neuškodit, se však dostalo i sem. Hrdinové obou filmů žijí ve světě, na který nemají vnější události žádný dopad.

Projekt Bouda vznikl před čtyřmi lety jako exkluzivní divadelní svátek s omezeným počtem provedení i počtem diváků, kterým se ND snaží naznačit, že je otevřeno nejen novým dramatickým dílům, ale i mladým tvůrcům. Při prvním uvedení projektu zazářila dvojice německojazyčných dramat Hamlet-stroj a Faust, můj hrudník, má přilba v divokých a progresivních režiích Tomáše Svobody a Thomase Zielinského. Prostá a variabilní scéna z navršených pivních bedýnek tehdy umožňovala a podporovala přesné herectví s velkou dávkou improvizace. Tenkrát Bouda skutečně dostála svému názvu a stala se rozebíratelnou boudou vybízející ke hře a spontaneitě v neortodoxních inscenacích. Co se zprvu jevilo jako síla, která pohne i zdmi kamenných stěn velkého jeviště, však po nich sklouzlo, aniž by na jiné práci ND zanechalo větší efekt. Bouda od té doby sice získala svůj efektní a, co se týče vnitřních dispozic sálu, proměnlivý tvar, ale její prostor přestal dýchat svěžestí. Po bombastickém uvedení Klimáčkova Hypermarketu s automobilem a modelkami na scéně se projekt stal každoroční povinností představit cosi „jiného“, a tak to dopadlo i v případě textů Egona Bondyho. Spíše než několikadenní Bouda by Národnímu divadlu pomohlo vybudovat stálou experimentální scénu, kde by herci ve spolupráci s mladými scénografy a režiséry mohli zkoušet a hledat neprobádané stezky divadla. Takové scény jsou často integrální a neustále otevřenou platformou velkých západoevropských divadel a jsou ideálním kvasem pro nové umělecké počiny. Kontinuita a výsledky jejich práce totiž nefungují pouze jako důkaz otevřenosti divadla „jinému“, ale dávají možnost souboru hledat a přiblížit se současnou dramatikou či radikálním uchopením klasiky odlišnému publiku, než jaké chodí na tradiční kusy či z pouhé společenské konvence. Lukáš Jiřička Autor je redaktorem časopisu HIS Voice.

Q

Bouda Bondy, 13.–24. 6., piazzetta Národního divadla, Praha.

My Češi si přece u zpráv o globálním oteplování nebo nuklearizaci světa říkáme, ano, je to tak, bohužel, ale co my s tím naděláme, od toho jsou tu jiní. Jde o komplex malého národa, který nenajdeme v tak čisté podobě ani v kvantitativně srovnatelných kinematografiích – rakouské, švýcarské či srbské. Kde jiní hrají tragédii, my máme grotesku. I to je otisk reality. Většina veřejných kauz přece končí jako groteska, zůstává bez závěru, bez konce, bez oprátky. Každá fungující kinematografie musí mít své bezproblémové, nic neříkající filmy. Ale musí mít i vlajkovou loď velkých příběhů, které dosáhnou až do Cannes. Budeme je někdy mít? Časem budeme. Protože budeme víc a častěji šleháni větry. Ale musíme se napřed vymanit ze slupky provinčnosti, což díky srůstání Evropy přijde. Další předpoklad je, aby měli zájem producenti. Aby chtěli dělat filmy, na nichž se moc nevydělá, ale které zalomcují mřížemi zahraničních festivalů,, které vezmou za srdce diváky venku. Jenže ostré příběhy pro diváckou elitu většinou nechce jeden z hlavních koproducentů českého filmu, televizní kanály. A proč by je měli chtít producenti, kteří jsou dnes a denně vystavováni bojům o systémové státní financování? Naděje je mimo náš dvorek. V zahraničních koproducentech. Jen ti, saturovaní svými filmy o něčem i filmy o ničem, prostě dostatkem svých vlastních filmů, budou z důvodů zcela pragmatických své partnery na východě tlačit do originálních témat a ostrých příběhů. Vědí totiž, že pomocí filmů, jako byl ten rumunský na letošním MFF v Cannes, se mohou blýsknout před světovou elitou. A to jim může přinést slávu a peníze. Radovan Holub Autor je filmový publicista.

Q


kulturní servis

hudba

výstavy

televize

Václav Boštík: Opona pro Orlovnu v Poříčí u Litomyšle, Sál městské galerie, II. patro zámku Litomyšl, 15. 6.–31. 8. Jako člen Skupiny katolické mládeže namaloval tehdy čtyřiadvacetiletý Václav Boštík (1913–2005) oponu pro novostavbu poříčské Orlovny. Teprve nedávno byla objevena, restaurována a vystavena v Galerii hl. města Prahy. Nyní se vrací do prostor nedaleko místa svého vzniku. Ivan Pinkava: Salome, Pražský hrad, 25. 6.–14. 9. V rámci populárního, turisty hojně navštěvovaného výstavního cyklu Maximální fotografie se v létě na Pražském hradě představí pomocí velkoformátových zvětšenin Ivan Pinkava (1961). Snímky pocházejí ze sbírky PPF, která jako jedna z mála českých finančních institucí razí zásadu, že investovat do umění se jí nemůže nevyplatit. foto profimedia.cz

Nové nahrávky The White Stripes: Icky Thumb, XL Recordings Detroitské duo Jack a Meg Whiteovi se vrací se hřmotnou, energickou a různorodou podobou svého elektrifikovaného blues: po mimořádném úspěchu alba Get Behind Me Satan rozhodně nebrzdí. Český distributor není dosud znám, na síti se ovšem skladby vyskytují legálně i jinak už delší dobu. The Beach Boys: The Warmth of the Sun, Capitol / EMI Výběr „jiných“ nejlepších hitů kalifornské skupiny, jež zasnoubila rockové riffy s vícehlasými vokály a nezvyklým aranžmá s harfou nebo flétnou. Žádné Surfin´ USA ani Good Vibrations, místo toho pozorné mapování, kterak chorá mysl Briana Wilsona vytvářela pod rouškou idylického popu rafinovaně orchestrovanou muziku.

Diplomky 07, VŠUP, Praha, 18. 6.–2. 8. Vojtěch Bilišič, který revitalizuje rozpadlou kladenskou Poldovku nenápadnými zahradnickými zásahy. Jan Haubelt, který ukázal, že mysliveckou trofejí nemusí být jen přední část uloveného srnce. Kryštof Nosál, který navrhl vanu přívětivou k seniorům. Martin Tocháček, s jehož sanitární keramikou se budete cítit jako v komiksovém okénku. O těchto čtyřech autorech bezesporu ještě uslyšíme, ale ani autoři čtyřicítky dalších konkurenčních diplomek by se na výtvarné scéně nemuseli ztratit. Prubířským kamenem bude hned toto pondělí a úterý, kdy je výstava uzavřena z důvodu obhajob dotyčných prací.

Fennesz Sakamoto: Cendre, Touch Music / Starcastic Rakušan a Japonec vydali v Londýně album s francouzským názvem Popel. Digitální software spolu s klavírním křídlem zvolna modeluje ambientní krajiny, ovšem při poslechu Popela se nedoporučuje očekávat předem čistou krásu. foto kateřina malá

The Hogs & Václav Koubek: Všem se nalejvá, Indies Happy Trails Irská kapela v Česku potkala harmonikáře, ten znovu otextoval pár irských písniček o pití a lásce, společné hraní doprovází ruch hospody. Právě on připomíná, že zvuk kapely, jejíž šéf psal songy pro Shanea MacGowana, je trochu pódiově uměřený.

Koncerty

Tante Olga a Onkel Přemysl O osudech neortodoxního křesťanského humanisty Přemysla Pittera, majitele čestného izraelského titulu Spravedlivý mezi národy, se v českých zemích mnoho neví. Pozapomenutá je i unikátní „akce Zámky“, která je i v centru pozornosti dokumentu Milujte své nepřátele (2005). Česká televize snímek Tomáše Škrdlanta, oceněný cenou Trilobit a před pár týdny také Křišťálovou menorou festivalu Devět bran, premiérově zařadila do programu na pozdní úterní večer. Snímek jako takový by si zasloužil velkorysejší vysílací čas. Přemysl Pitter totiž se svou dlouholetou spolupracovnicí Olgou Fierzovou a týmem nadšených spolupracovníků po skončení druhé světové války dokázali bez nadsázky zachránit život stovkám bezprizorných židovských a německých dětí. Podařilo se jim totiž rychle u českých úřadů prosadit projekt dětských ozdravoven pro malé oběti války. Pitter získal do správy čtyři zkonfiskované zámecké objekty opuštěné nacisty (namátkou jmenujme nynější konferenční zámek Štiřín) a již čtrnáct dní po skončení války do nich začal umísťovat první děti vracející se z koncentračních táborů. Vadily mu ovšem české excesy vůči Němcům a k židovským sirotkům připojil tedy i trpící německé děti bez rodičů. Tím ovšem na sebe přivolal hněv náhle odvážných českých národovců. Na xenofobní notu hrála v českém tisku hesla jako „Hitlerjugend se válí v přepychových zámcích“. A v rozjitřené poválečné době znělo závažně i obvinění, že „Pitter je stoupencem sekty, která neodpírá zlému“.

Život mi nepatří

Savath & Savalas: Ayer, Anti- / Maximum Underground Elektronik Scott Herren (Prefuse 73) si dopřává akustičtější projekt, odraz náklonnosti k brazilské a hispánské muzice. Tentokrát zpívá, spolu s ním i hostující písničkáři Mia Doi Todd a Jose Gonzalez.

foto profimedia.cz

25

Martin Mainer: Klam tká klam, klid tká klid, Výstavní síň Mánes, Praha, 4.–30. 6. Svou první retrospektivu si Martin Mainer (1959) uspořádal takříkajíc na vlastní pěst, a protože potřeboval ušetřit, instaloval ji na panely, které v Mánesu zbyly po předchozím výtvarném veletrhu, a obešel se i bez svých stěžejních kousků, které by musel dovézt ze zahraničí (včetně klíčové malby mariánského oltáře, kterou v rozměrech 5x11 metrů vytvořil pro amsterodamské Stedelijk Museum). Ostatně ono zde vůbec nejde o klasickou retrospektivu, ale o její poslední třetí část, jiné průřezy svým dílem totiž Mainer představil nedávno v Klatovech a Českém Krumlově. „Gordický uzel osudu a realita mého pnutí se mírně řečeno na mnoha místech komplikuje, neteče harmonicky a uvolněně ve vztahu k možnému klidnému prožívání středního věku,“ píše Mainer ve své monografii, kterou při této příležitosti vydal zámek Týnec ve spolupráci s nakladatelstvím Arbor vitae. Právě v Týnci nyní malíř nevídaně výbušného rukopisu a ojedinělého duchovního rozhledu pracuje na svém možná životním díle, kompletní podobě centrálního sálu.

Idealista Pitter, který se ze zákopů první světové války vrátil jako zarytý odpůrce válek, však nikdy nedokázal nečinně přihlížet strádání nevinných dětí. Narodil se v červnu 1895 na Smíchově v rodině majitele tiskařského závodu. Na vojnu narukoval jako devatenáctiletý údajně proto, aby se vyhnul tíživým problémům s dluhy a aby dal průchod svým dobrodružným sklonům. Jenže válečná realita citlivého mladíka zasáhla hlouběji, než si dokázal představit. „Hrůza se mě zmocnila při představě, že bych mohl střelit na někoho, koho vidím, nebo mu vrazit bodlo do břicha,“ zapsal si do deníku. Dvakrát se pokusil o útěk, jednou byl chycen a čekal ve vězení na smrt zastřelením. Na rozdíl od židovského kamaráda, který byl popraven, byl pouze přeložen k jinému útvaru, odkud se mu podruhé již podařilo uprchnout úspěšně. Po všech náhodách, které mu zachránily krk, shrnul svůj životní pocit a hledání místa ve světě slovy: „Došel jsem k přesvědčení, že můj život už mi nepatří.“ Pitter se ve 20. letech stal důvěrníkem, dnes bychom řekli streetworkerem, na zanedbaném Žižkově. Rozdával dávky, šatstvo, vodil děti do školy, ale čím dál víc mu bylo jasné, že chudí musí dostat šanci, aby si mohli sami pomoci. Jako přesvědčený idealista pořádal přednášky, jejichž tématem byly „těžké otázky sociální, problémy válek a míru, společenských reforem a celé řady jiných životních problémů“. Zapojil se do světového pacifistického hnutí. Na Letní mírové škole se v roce 1926 seznámil s životní partnerkou, Švýcarkou Olgou Fierzovou. „Viděla jsem, že je to velký idealista, ale že dělá mnoho dobrého,“ vzpomíná na seznámení žena, která mu pomáhala vymýšlet, realizovat a držet při životě všechny projekty. Prvním byl Miličův dům na Žižkově – prezentovaný jako „útulek“ pro mládež, který „nahrazuje dům i školu“. Kromě dílny na práci se dřevem nebo pracovny pro dívky, kde se vyšívalo a pletlo, zde byly například sprchy, které v mnoha žižkovských

Dokumentarista Tomáš Škrdlant. f oto karel cudlín

domácnostech chyběly. Na samotě u lesa v Mýtě u Rokycan vystavěl a v roce 1938 otevřel domek, kterému se začalo říkat Miličova osada. Původně prázdninové rekreační zařízení začali obývat jak malí uprchlíci ze Sudet, tak i pronásledované židovské děti, které tam v době, kdy už to v Praze nebylo možné, chodily s árijskými vrstevníky do školy.

Geburtstag je svátek Škrdlantův dokument je postavený na vyprávění pamětníků – hlavně dětí, kterým „strýček Přemysl“ a „teta Olga“ pomohli jak v předválečné miličovské epizodě, tak v poválečném projektu dětských ozdravoven. Oba ze vzpomínek vycházejí jako charismatičtí lidé, kteří to uměli s dětmi a šířili kolem sebe nakažlivou radost. Za citaci stojí úryvek z básničky jedné ze svěřenek, která dokládá její pouto k Fierzové, jež jí nahrazovala matku: „Když má někdo Geburtstag, je to pro nás svátek, bylo to gerade tak, v ten vorletzten pátek, liebe Tante Olgu čeká das Herz námi stvořený... To nejlepší, was haben wir, to vám, Tante Olga, dáme. Unser Herz. A pak – aby mír ewig trval, provoláme.“ Pitter s Fierzovou intenzivně a úspěšně spolupracovali s německým Červeným křížem, takže se podařilo většinu tamních dětí vrátit biologickým rodičům, pokud tedy byli naživu. Miličův dům nezahálel ani po válce, ale komunistický režim jej znárodnil a udělal z něj mateřskou školku. Pitter emigroval v srpnu 1951 do západního Německa. Deset let pracoval v emigrantském táboře Valka u Norimberka, kde se staral o československé uprchlíky, spolupracoval s BBC a se stanicí Svobodná Evropa. Zemřel v roce 1976 ve Švýcarsku. Olga Fierzová ho přežila o třináct let. V natočeném audiorozhovoru, který s ní vedla v roce 1987 Alena Wágnerová, říká: „Často se mě ptají, jakou měl Pitter metodu, ale on neměl žádnou metodu, on měl děti prostě rád.“ A Pitterův pohled na svět dobře vystihuje jeho krédo, které zazní ke konci dokumentu: „Účinná láska je náboženství, které může spojit všechny lidi bez rozdílu. A nemusíte ho ani nazývat náboženstvím, když se vám to slovo nezdá. Záleží jen na opravdovosti, na soucítění člověka s člověkem.“ To by mohlo znít trochu proklamativně, pokud by za ovšem naplnění tohoto kréda neručil Přemysl Pitter celým svým životem. Jan Gregor Milujte své nepřátele, ČT 2, 26. 6., 23.00.

Diplomanti AVU 2007, AVU, Praha, 22. 6.–27. 7. Dalších jednačtyřicet aspirantů na umělecké vavříny, tentokrát z konkurenční AVU. Z dosavadních výstupů je zřejmé, že by neměly uniknout kupříkladu Tereze Janečkové, Silvině Arismendi či Štefanu Tóthovi.

Festival Sisyfos, Heřmanův Městec, 29.–30. 6. Sdružení SHU pořádá dvoudenní slavnost s koncerty, literárním čtením, filmy, divadlem a výstavou. Vystoupí Ty syčáci, Pavel Zajíček, Ivan M. Jirous, Sdružení rodičů a přátel ropy, Petr Váša, Věra Říčařová a František Vítek, Birds Build Nests Underground, Libor Krejcar & Tamers of Flowers, J. H. Krchovský a další.

Brněnský altruismus, Galerie kritiků, Praha, 21. 6.–1. 7. A do třetice výtvarní diplomanté. Studenti brněnské FAVU nicméně neukazují své finální školní práce, ale volnou tvorbu. Ani zde nechybějí výrazní autoři, k vidění jsou například díla Matěje Smetany nebo Anežky Hoškové.

– p@k –

– JHV –

Charismatičtí a s nakažlivým úsměvem. (Fierzová a Pitter) foto tomáš škrdlant

Q

26


civilizace

Jak Saúdové zachraňují civilizaci Spory o znamení konce ropné doby

Ve jménu globální rovnováhy a záchrany civilizace Tě žádáme o více ropy. (Modlitba mužů v poušti nedaleko ropných polí Šajbah v Saúdské Arábii) foto isifa / getty images

N

a rozdíl od nás ve střední Evropě existuje na Západě poměrně rozsáhlá a vlivná skupina nevládních organizací, investičních bank i politiků, kteří se vážně zabývají problémem tzv. peak oilu nebo maxima těžby ropy. U nás se často používá i výraz „ropný zlom“, kterým se rozumí datum, po němž začíná těžba ropy nevratně klesat. Slovo „zlom“ však vyjadřuje náhlou a dramatickou změnu, zatímco ve skutečnosti se spíš bude jednat o sice rozkolísaný, ale pozvolný pokles. Navíc nemusí být způsoben nedostatkem ložisek, ale neschopností států a firem ropu vytěžit a dopravit k odběrateli. Slabina tržních mechanismů spočívá v tom, že příprava ložiska trvá kolem deseti let a investice do ropné struktury je nutné provádět s předstihem až 20 let. Otevřít nové ropné pole je složitější a dražší než postavit Temelín. Většina zastánců hypotézy ropného zlomu klade jeho počátek do let 2008–2015. Americká diskuse má navíc jeden rozměr: Pokud jsme šli do Iráku kvůli demokracii či terorismu, budeme moci odejít. Ale pokud jsme tam šli kvůli ropě, budeme tam muset zůstat a umírat. Aktéři naléhavé „západní“ diskuse o zásobách ropy se z nedokonalých údajů snaží číst a vykládat či naopak popírat „znamení konce ropné doby“. Dopad tohoto ropného varu je dvojí – diskuse tříbí názory, stimuluje získávání nových údajů a mění politické měřítko do skutečně globálního uvažování o světě. To nás teprve čeká. Pro Čechy je politika hlavně to, co se děje v české kotlině, ale její skutečné síly nejspíš leží někde mezi Venezuelou a Rudým mořem.

Mlha v poušti Před dvěma měsíci publikoval Stuart Staniford v internetovém časopise The Oil Drum článek „Střemhlavý pád v poušti“, který je považován za milník diskuse o ropném zlomu a vyvolává řadu protichůdných reakcí, jež lze považovat za reprezentativní vzorek současných názorů. Staniford podobně jako další ropní analytici vychází ze zhruba čtyř základních zdrojů o těžbě ropy. Ty sice podávají skoro stejný obraz, ale přece jen se liší. Mysleli bychom si, že Saúdští Arabové

budou o své produkci udávat konzistentní údaje, ale opak je pravdou. Oficiální měsíční zpráva zemí OPEC o trhu s naftou zdůrazňuje, že je založena na sekundárních údajích a země OPEC pravidelně svá již publikovaná čísla zpětně opravují. Buď doopravdy přesně nevědí, kolik ropy těží, nebo vytvářejí klasický orientální prostor pro nejistotu a vyjednávání. Nepřesnost primárních údajů se pak přenáší do západních analýz a může podstatným způsobem ovlivňovat ceny.

Zásoby za zenitem Saúdská Arábie má na světovém trhu s ropou výlučné postavení flexibilního producenta. Znamená to, že je schopná regulovat svoji těžbu v závislosti na poptávce, zatímco ostatní země v podstatě těží, kolik to jde, a nemají téměř žádné volné kapacity. Saúdskoarabská flexibilita tak více či méně úspěšně funguje jako stabilizující faktor světových cen ropy a v návaznosti i ostatních energií. Jedna z hlavních nitek globální ekonomické stability tak vede do rukou ropných šejků v Rijádu. Ne každého tato situace uklidňuje. Saúdští Arabové si naopak zakládají na tom, že už nejméně dvě desetiletí zajišťují globální ekonomickou rovnováhu. Pokud má Staniford pravdu, tak Saúdští Arabové toto výlučné postavení začínají ztrácet a to může vést k nepříjemnému rozkolísání světových cen. Dlouhou dobu se snažili udržet ceny ropy v rozmezí 25–35 dolarů za barel. Byli k tomu zřejmě tlačeni americkou administrativou i vlastním přesvědčením, že vyšší ceny by způsobily světovou recesi, a tím snížení ropného odbytu, anebo rozvoj alternativních zdrojů energie. Teprve když se nedávno ukázalo, že globální ekonomika bez větších problémů ustojí dvojnásobné ceny, tato cenová hranice byla opuštěna. Američané např. tvrdí, že mají zásoby uhlí na dalších 300–500 let a že jsou schopni vyrábět barel ropy zhruba za 60 dolarů a tím konkurovat klasické ropě. Role flexibilního producenta je nejlépe patrná na příkladu irácké války. Kolem Vánoc roku 2002 vypukla ve Venezuele velká ropná stávka. O měsíc později začala Saúdská Arábie zvyšovat těžbu ropy a pokračovala i po skončení stávky, takže když Američané v březnu 2003 vstoupili do Iráku, byl

irácký výpadek nahrazen saúdskoarabskou ropou. Zpětná analýza ukazuje, že téměř určitě došlo k saúdskoarabsko-americké dohodě o synchronizaci těžby a invaze. Jakmile válka skončila a irácké vrty opět dávaly ropu, Saúdští Arabové okamžitě začali snižovat těžbu. Byli schopni zvýšit těžbu o zhruba dva miliony barelů denně, což by dnes pravděpodobně nedokázali, a proto by se po případném vstoupení Američanů do Íránu otřásl svět, který by to USA jen tak neodpustil. V průběhu roku 2004 začaly ceny ropy růst způsobem, který neměl daleko k ropným krizím, protože je živila zejména čínská poptávka. V tu chvíli se Saúdští Arabové měli opět chopit své role a zaplavit svět ropou, ale nestalo se tak. Je nutné si uvědomit, že téměř všechna saúdskoarabská ropa pochází z pěti velkých ropných polí, která byla objevena před rokem 1970. Polovina produkce pak teče z největšího světového ložiska Ghawar. Všechna tato ložiska mají sice obrovské zásoby, ale jsou za zenitem. Za posledních třicet let nebylo v Saúdské Arábii objeveno žádné skutečně velké ložisko.

Co je složitější než raketoplán? Saúdští Arabové se v letech 2004–05 pustili do obrovských investic v ropných ložiscích Šajbah, Kátif a Abu Sa’fá. Nové technologie umožňují upravovat tlakové poměry celého ložiska a čerpat ropu z horizontálních vrtů: je možno vrt v hloubce až 2 km ohnout do pravého úhlu a projít ložiskem horizontálně a mít tak maximální kontakt s roponosným souvrstvím. Velké ropné pole je obvykle provrtáno desítkami vrtů. Na každém je možné měřit tlakové poměry. Souhrnné údaje sbírají a vyhodnocují počítače zhruba o kapacitě řídícího centra raketoplánu. V místech, kde je malá výtěžnost, je možné dalšími vrty vhánět vodu, a tím rychleji vytlačovat ropu. Hrozí tu ale jedno nebezpečí: pokud by se tlak vody zvyšoval příliš rychle nebo nad určitou úroveň, může dojít k provalení vody. V roce 2004 se dařilo zvyšovat těžbu, ale pak došlo k několika zvratům a celkovému úpadku. Přestože byly za cenu obrovských nákladů do těžby uvedeny nové partie ložisek, došlo k celkovému snížení saúdskoarabské ropné produkce o 8–14 %. Pokud

bychom chtěli být velcí pesimisté, pak by při tomto tempu tamní produkce klesla během pěti let na polovinu. Pravděpodobnější je varianta, že Saúdští Arabové budou schopni za cenu obrovských investic do řady menších ložisek tento pokles regulovat. Může se stát, že světovou jedničkou se v těžbě ropy stane Rusko, ale chvíle jeho ropné slávy a velkých zisků bude asi krátká; i jeho ložiska se rychle octnou ve stadiu, kdy většinu zisků spolknou nové technologie. Za této situace se nejspíš nikdo ve strachu před světovou recesí a ohrožením čínských a indických zájmů neopováží napadnout Írán. Rovněž Venezuela se během několika let ocitne v technologické pasti, bude muset do země pozvat velké ropné firmy, a aby jejich návrat byl politicky únosný, bude se nejspíš jednat o podniky vedené čím dál chytřejšími a koncepčně uvažujícími Číňany. Budoucnost je nejistá, některé trendy jsou však jednoznačné – těžba ropy bude čím dál dražší. Trh bude nejspíš selhávat a nadměrné zvyšování cen nebude lékem, protože zpomalí světový ekonomický růst a slabší státy začnou kolabovat.

Co z toho vyplývá pro Českou republiku? Energetická bezpečnost se již brzy může stát důležitější než vojenská bezpečnost. Ropa tvoří (jen) asi 40 % veškeré spotřebovávané energie. Posílením ostatních forem energie včetně jejích úspor můžeme do určité míry kompenzovat naši úplnou závislost na dovážené ropě a plynu. ČEZ se dnes jeví jako úspěšný gigant, ale ve skutečnosti stojí na hliněných nohou – nemůže stavět účinnější tepelné elektrárny nové generace, protože neví, zda bude mít bez prolomení limitů dostatek uhlí. Nemůže ani dostavět Temelín či Dukovany, protože k jejich schválení schází politická vůle. Možná, že vůbec nejhorší dopad amerického radaru je v tom, že zelení v tomto bodě koaliční vládě ustoupili, ale chtějí-li si zachovat voliče, nemohou už dál ustoupit v jaderné energetice ani ve vyjednávání nových uhelných limitů. Václav Cílek Autor je geolog.

Q


civilizace

Park, kam nikdo nejezdí

boční světlo

Státní ochrana přírody v Africe nefunguje. Co s tím?

N

ašel by se asi jen málokdo, komu by byl osud africké divočiny zcela lhostejný. Nicméně je pozoruhodné, jak relativně málo soustředěné pozornosti je věnováno krizi, kterou prochází v Africe systém státních rezervací. Sčítání zvěře v Národním parku Virunga v Demokratické republice Kongo nedávno ukázalo smutnou skutečnost: žije tu 629 hrochů, přitom v 70. letech minulého století jich bylo kolem třiceti tisíc. Jejich počet se tedy snížil o 98 %. Příklad válkou poznamenané Virungy je sice otřesný, není však zcela neobvyklý. Dokonce ani ve státních parcích, v nichž k ozbrojeným střetům nedocházelo, kde však schází respekt k vlastnictví, neexistuje záruka, že se přírodě skutečně dostane ochrany. O osudu rozsáhlých a často biologicky nejcennějších území tu rozhodují dočasní správci – armádní generálové, politici nebo management parků – a ti nemají žádnou povinnost poskytovat jakékoli, natožpak kvalitní služby. Neznamená to, že státní parky nemohou vůbec fungovat. Osobní zájmy rozhodujících aktérů někdy vedou k uspokojivým výsledkům: management parků chrání přírodu, neboť to pokládá za obecně prospěšné. Politici usilují o maximalizaci státních příjmů, od nichž se do značné míry odvíjí i jejich osobní blahobyt – a příjmy přinášejí do státní pokladny zahraniční turisté, návštěvníci parků. Tento mechanismus příliš dobře nefunguje v zemích západní Afriky či v oblasti Konžské pánve, kde příjmy z turistiky nikdy nenabyly (pro politiky) příliš velkého významu. Naopak v jižní a východní Africe se osobní zájmy dočasných správců mohou shodovat se snahou o proenvironmentální plánování.

Zaplaťte si letadlo Jako určitý indikátor přínosnosti parků lze použít údaje o počtu lidí, kteří za rok určitou rezervaci navštívili, a měli tak užitek z pobytu v africké divočině. Národní park Katavi se rozkládá v západní Tanzanii na poměrně rozsáhlém území 4471 km2 a patří k nejpozoruhodnějším lokalitám v Africe. Najdeme tu početné populace slonů, hrochů a kaferských buvolů. Zvěř je v Katavi dobře chráněna. Potenciál parku se nicméně daří využít hanebně málo. Vláda nedokázala vybudovat spolehlivou dopravní infrastrukturu, firmy přivážející turisty do Katavi musí využívat malá osobní letadla. Když v roce 2005 zahynuli čtyři turisté na palubě Cesny C206 znamenalo to pokles roční návštěvnosti o více než čtyři procenta. Území, jehož rozloha více než devětkrát přesahuje plochu Prahy, totiž ročně navštíví méně než 100 turistů. Je to v podstatě totéž, jako kdybyste vlastnili nejmodernější továrnu na výrobu velmi žádaného zboží, ale váš laxní management nechal drtivou většinu výrobní kapacity ležet ladem. Tušíme, že v realitě podnikání by vlastníci vedení podniku co nejdří-

ve vyměnili. Problém systému státních parků však je, že takový park žádné skutečné vlastníky (kromě „všech občanů země“) vlastně nemá. A mnohdy je situace ještě mnohem horší než v Katavi. V době voleb se politici přestávají starat o to, aby park zůstal parkem. V zápalu volebního boje mohou svým sympatizantům výměnou za voličskou podporu přislíbit půdu i v těch nejcennějších státních rezervacích. Jindy nabízejí zrušení nebo zmírnění státní ochrany určitého území výměnou za hlasy. Důkazy nalezneme například v oblasti Amboseli v Keni. Najdeme tu síť přirozených napajedel, u nichž se koncentruje zvěř. V pozadí se rýsuje silueta Kilimandžára. Jde o jednu z nejatraktivnějších destinací keňského turistického ruchu. Amboseli je ojedinělá rezervace, která navíc přináší vládě i značné devizové a daňové příjmy. Když se však mělo v Keni na podzim roku 2005 konat důležité referendum o změně ústavy, rozhodl prezident Mwai Kibaki, který novou ústavu podporoval, o tom, že Národní park Amboseli bude zrušen. Místnímu kmeni Masajů předal kontrolu nad využitím zdrojů uvnitř parku. Podle opozice to udělal kvůli jejich hlasům. Ochránci životního prostředí se nyní obávají zkázy zranitelného ekosystému. Keňa má ostatně s příliš štědrými politiky neblahé zkušenosti i z dřívějška: Už několikeré

Smutný osud Mugabeho slonů Zvlášť tragický příklad nešetrného vztahu k přírodě najdeme v Zimbabwe. Politický teror tu rozvrátil dříve prosperující tržní ekonomiku, zavládl nedostatek potravin. Vláda jej „řešila“ pozoruhodným způsobem: policie a armáda zorganizovaly „operaci Nyama“ – oficiální pytlácké výpravy na území státních přírodních parků a rezervací. Deset slonů bylo zastřeleno jen proto, aby se jejich masem mohli občerstvit účastníci oslavy 25. výročí převzetí moci vládnoucí stranou Zimbabwe. Vojenská letadla prý přepravovala zastřelená zvířata a ministr životního prostředí si pochvaloval spolupráci s armádou. Spojenec prezidenta Mugabeho získal jednu z nejhodnotnějších rezervací v zemi jako loveckou honitbu pro své hosty. Ve středověku bychom asi řekli, že ji dostal v léno. Rezervace je přitom domovem takzvaného prezidentského stáda asi pěti stovek slonů, kterému v roce 1991 sám Mugabe udělil zvláštní status prezidentské ochrany. Ještě nedávno přitom Zimbabwe patřilo k zemím s relativně nejlepší ochranou přírody na kontinentu.

Americké troubení

volby přinášely v posledních letech postupnou zkázu porostům ve státní lesní rezervaci na svazích Mount Kenya; lesy byly přeměněny na zemědělskou půdu.

Nosorožci místo ovcí Podobné případy by měly být zřetelným varováním, že státní ochrana přírody. Mají tedy státní parky vůbec nějakou alternativu? Ano, mají. Ve srovnání se státními rezervacemi sice soukromé parky pokrývají jen malou rozlohu, významem však svoji plochu výrazně převyšují. Důležitou roli hrají například v ochraně některých ohrožených druhů antilop nebo nosorožců. Podnikatelé v minulosti dokázali rozpoznat, že se určitý druh stává vzácným, ohroženým, a tudíž atraktivním pro turisty. Začali zvířata ohroženého druhu nakupovat a tím je chránit, což jim zároveň přinášelo zisk. Národní parky často ochraňují ekosystémy jen zčásti či vůbec. Například statusu národního parku se těší jen zlomek ekosystému řeky Luangwa v Zambii či masajských plání v oblasti Tarangire v Tanzanii. Podnikatelé by přitom mohli nechráněná území s cennými biotopy vykoupit a využít pro ekoturistiku. Rozpoznali by totiž, že se jim to vyplatí. Příklad, že soukromé parky mohou fungovat, najdeme třeba v provincii Východní Kapsko v Jihoafrické republice. Podnikatelé tu od roku 1991 koupili 14 zemědělských farem, odstranili ploty oddělující jejich pozemky a rekultivovali pastviny poničené dobytkem. Poté vypustili pět tisíc kusů divokých zvířat, která tu dříve žila. Tímto způsobem vznikla rozsáhlá chráněná oblast Shamwari. Proč je privátních parků relativně málo? Soukromé rezervace z trhu vytlačuje dotovaný systém státních parků. Podmínkou jejich existence jsou také alespoň základní standardy instituce vlastnictví. Soukromé rezervace proto v minulosti vznikaly především na jihu kontinentu v Jihoafrické republice, Namibii, v Zimbabwe a ve východoafrické Keni. Avšak stejně rychle, jak soukromé parky vznikají, dojde-li k uvolnění šroubů regulace, dochází opět k jejich zániku, omezí-li se v dané zemi klima svobody. Vidíme to například v Zimbabwe, ale i v Namibii a Jihoafrické republice. V Zimbabwe byly soukromé (ale i státní) rezervace vypleněny (více o Zimbabwe v rámečku). Politická nestabilita, která zasáhla tak zničujícím způsobem Zimbabwe, hraje důležitou roli. Podnikatelé nemají v mnoha afrických zemích příliš velkou chuť investovat do aktiv, které v případě politické krize nemohou z Afriky převést někam jinam. V zájmu ochrany přírody však zbývá jen doufat, že osud soukromých parků není zcela zpečetěn. Josef Mládek Autor pracuje v Liberálním institutu, Centru pro studium životního prostředí.

Q

Tuším, že to byla Petra Procházková, která v roce 1993 z rozstříleného ruského parlamentu napsala, že nejméně informací a nutného odstupu má člověk přímo v místě akce. Shodou okolností jsem během pražské návštěvy amerického prezidenta pracovně pobýval v Kalifornii. A z tamního odstupu se celá akce jeví trochu jinak, než jak o ní referovaly naše sdělovací prostředky. Asi nepřekvapí, že o Bushově návštěvě Prahy se v USA psalo mnohem méně než v Česku. Pokud byla vůbec zmíněna, tak jen jako malá zastávka na prezidentově evropském turné, což věrně odpovídá realitě. Překvapivější je možná tón, v jakém se o prezidentovi píše. U nás jako bychom si potřebovali posílit sebevědomí tím, že malou zemičku poctil návštěvou člověk, kterého tisk nazývá nejmocnějším mužem planety. V našich médiích vládní politici hovořili o úplném souznění s americkým prezidentem a i opoziční předák

Slyšíte taky ty klaksony? (Bush) foto tomki němec jím byl okouzlen. Pravdou je, že ani americké sdělovací prostředky se v jednom momentu neubránily nekritickému přístupu k Bushovi. Jenomže to mluvím o období těsně po 11. září 2001, provázeném autocenzurou a nedostatkem sebereflexe, za které se dnes slušná americká média z hloubi duše stydí. A možná trochu i jako reakce na to jsou dnes k Bushově administrativě nebývale kritická. Nejde ale jen o média. V jižní Pasadeně, kde jsme bydleli, se každý čtvrtek konal trh. Příjemná příležitost nakoupit dobré ovoce a zeleninu, kterou jsme si jen málokdy nechali ujít. Jedna věc ale lezla na nervy – téměř nepřetržité troubení aut, projíždějících kolem tržiště. Součástí místního koloritu totiž byli každotýdenní demonstranti s transparentem „Jsi-li proti válce v Iráku a pro odstoupení prezidenta, zatrub!“ Jak ukazují i průzkumy veřejného mínění, politika Washingtonu, ať už vojenská nebo ekologická, je dnes mezi obyvateli USA mimořádně nepopulární. A Bushovy nejnovější snahy provést bez hlubšího sebezpytování určité korekce mají jen malou šanci na této skutečnosti něco změnit. Spojené státy s dlouhou a nepřerušenou demokratickou tradicí mají obdivuhodnou schopnost sebenápravy, kterou prokázaly například po mccarthistických politických honech na čarodějnice v padesátých letech či po válce ve Vietnamu o dvacet let později. Zdá se, že dnes USA stojí těsně před dalším takovým obdobím hledání sebe sama, které možná už brzy naplno vypukne s nástupem nového prezidenta. Nebylo by od Česka jako spojence USA moudré počkat, až tam bude dokončeno kritické zhodnocení politických a vojenských kroků současné administrativy? Pokud si s ní nyní svážeme ruce, budeme za pár let v horším případě litovat, k čemu jsme se to upsali. V lepším případě, až nová americká administrativa přehodnotí současnou vojenskou strategii a obranné plány, budeme pouze ve světle dějin vypadat jako užiteční idioti. Pavel Jungwirth Autor je chemik.

Ještě že ti sloni nemají hlasovací právo. (Turistický průvodce z kmene Masajů) foto profimedia.cz

27

Příští týden píše Václav Cílek.

28


trendy

Vaculík: Moc chce být stále u moci Ze slavného pamfletu

foto čtk

Z

Ludvík Vaculík (1926) je prozaik, fejetonista, publicista, autor manifestu Dva tisíce slov a zakladatel samizdatové Edice Petlice (zal. 1971), signatář Charty 77. Je autorem románu Sekyra (1966), Morčata (1970 v samizdatu, 1977 v Torontu), Český snář (1983 v Torontu), Jak se dělá chlapec (1993), deníkových záznamů Milí spolužáci (1995), Nepaměti (1998) ad. Vydal také výběr z fejetonů pro Lidové noviny Poslední slovo (2002).

dá se, že moc má své nezrušitelné zákonitosti vývoje a chování, ať ji vykonává kdokoli. Moc je zvláštní lidské fenomenon dané tím, že už v lesním houfu musí někdo poroučet a že i ve společnosti samých šlechetných duchů musí kdosi shrnout poznatky z diskuse a formulovat nutnost. Moc je specificky lidská situace. Postihuje vládnoucí i ovládané a obé ohrožuje na zdraví. Tisíciletá zkušenost s mocí vedla lidstvo k tomu, že se snažilo určit jakási provozní pravidla. Je to onen systém formální demokracie se zpětnými vazbami, kontrolními vypínači a limitními termíny. Do jasně nakreslených mechanismů vlády však zasahují zájmy lidí nadaných hrubou silou založenou na vlastnictví kapitálu, na držení zbraní, na výhodném příbuzenství, na monopolu výroby atd. Pravidla tedy nezabraňují zlému a lehké zkreslení této konstatace může z druhé ruky vyznít už přímo ve sprosté tvrzení, že pravidla formální demokracie zlé způsobují. Ta pravidla však sama o sobě nejsou ani kapitalistická, ani socialistická, neurčují co dělat, nýbrž jak docházet k rozhodnutí o tom, co dělat. Je to humánní vynález, jenž v podstatě ztěžuje vládnutí. Nadržuje ovládaným, ale také, když vláda padne, zachraňuje ji před zastřelením. Zachovávání takového formálního systému demokracie nepřináší příliš pevné vlády, přináší jen přesvědčení, že příští vláda může být lepší. Vláda tedy padá, ale občan je obnoven. Naopak kde vláda pořád a dlouho stojí, padá občan. Kam padá? Nevyhovím nepřátelům a neřeknu, že občan padá na popravišti. To jen několik desítek nebo několik set občanů. I přátelé však vědí, že to stačí, neboť pak následuje pád třeba celého národa do strachu, politické netečnosti a občanské rezignace, do nicotných denních starostí a malých přání, do závislosti na čím dál menších pánech, zkrátka do poddanství tak nového a nebývalého typu, že to návštěvníkovi z cizí země nemůžete ani vysvětlit. Myslím, že už u nás není občanů. Mám pro to důvody nasbírané za léta práce v novinách a v rozhlase. Pro jeden čerstvý důvod půjdu blízko. Tento sjezd se nesešel tehdy, kdy se členové této organizace rozhodli, nýbrž když pán dal po uvážení svých starostí laskavě souhlas. Očekává za to, je na to zvyklý z minulých tisíciletí, že vzdáme jeho dynastii hold. Navrhuji nevzdávat. Navrhuji prohlédnout text Stanoviska a vyškrtnout všecko, z čeho čiší poddanská duše. V národech, které svou kulturu vypěstovaly v kritice vládnoucí moci, nemusejí zrovna spisovatelé odhazovat dobré lidové vychování.

inzerce

Vládnoucí kruhy Mluvím zde jako občan státu, jehož se nikdy nechci vzdát, v němž však nemohu spokojeně žít. Mám na mysli občanské záležitosti, ale octnu se v choulostivé situaci. Jsem zároveň člen komunistické strany, a tedy nemám a nechci tu mluvit o stranických záležitostech. Stalo se však, že u nás už není téměř ničeho, co by v určitém stadiu debaty nebylo stranickou záležitostí. Co mám dělat, když oni oba, má strana a má vláda, učinili všecko, aby jejich agenda splynula. Osobně si myslím, že to je nevýhodné pro ně pro oba. Vytváří to také obtížnou situaci pro nás, občany zde shromážděné. Členové strany jsou vázáni nemluvit o ohniskových momentech většiny důležitých otázek před nečleny, kteří zase nemají přístup na shromáždění, kde jedině se dá o nich s významem mluvit; takže jedni i druzí žijí v omezení své základní občanské svobody – mluvit spolu jako rovný s rovným. Možná že je to dokonce proti článku 20 ústavy. Ale já se disciplinovaně stáhnu na občanské pole a budu mluvit pouze o vládě, jen kde toto slovo nebude výstižné, užiji označení „vládnoucí kruhy“. Jeho to osvědčený starší termín, při zdánlivé neurčitosti přesnější, než může být mnohý jiný. Odedávna označoval lidi, kteří fakticky vládli nezávisle na tom, jakou nominální funkci zastávali v demokratické kulise, lidi, jejichž moc plynula odjinud – z bohatství, z vlivné přízně, z monopolu výroby či služby, z držení zbraní atd. Je v tom obsažena i vláda z uzavřených lóží, náhlá sdělení v noci po zvláštním kurýru, slyšet za tím i pár významných vět v předsálí a kuloárech a dohody udělané před vstupem na místo dohody i zákony odhlasované před vstupem do parlamentu. (...) A chci se vrátit k tomu, co si myslím o charakteru každé moci: že její vývoj a chování se řídí jejími vnitřními zákony, na nichž nemůže nic změnit osoba u moci ani třída u moci, neboť je to prostě zákonitost lidského chování v určité situaci: u moci. – Prvním zákonem každé moci je, že chce být i nadále. Reprodukuje se ve stále přesnější podobě. Za druhé se stále homogenizuje, očišťuje od nesourodého, až každá její část je obrazem moci celé, až všecky části jsou navzájem zastupitelné, takže periferní buňka moci může prakticky nahradit centrum a také jednotlivé periferní buňky můžete navzájem prohodit a nic se nestane, aparát moci funguje nevýchylně, protože v podstatě má nereagovat na změnu prostředí, nadmořské výšky, složení populace ani nic jiného, respektive má reagovat vždy ke stejnému: upravovat tato odlišná prostředí pro sebe, zestejňovat je, aby bylo možno vystačit s jedním veleprostým modelem. Moc se osamostatňuje, což je další její zákonité chování, neuchází se už o ničí oporu, opírá se o sebe samu, centrum o periferii a naopak, mohou se na sebe stoprocentně spolehnout a také musejí, neboť tvoří kruh. Nikoho z něho nelze vyrazit a on také nikoho nevydá. Vnitřní nesoulady a provinění jsou také vnitřně likvidovány. A přichází další fáze, kterou označuji jako dynastizaci. V příznivé chvíli svolává moc zákonodárné shromáždění a nechá si své nezávislé postavení vtělit do ústavního zákona. Cokoli od té doby činí, podle ústavy činí. A jelikož deset, dvacet, padesát let nikdy už nedá tento bod na pořad a nikdo jiný jej podle ústavy na pořad ani dát nemůže a nikdo také nemůže podle ústavy svolat jiné zákonodárné shromáždění, dochází ústavní cestou k založení dynastie. Je to dynastie historicky nového typu, neboť zachovává jednu významnou demokratickou zásadu: Kdo o to stojí,

může se k ní přidat. Dynastie nemůže tedy vymřít po meči ani po přeslici.

Hnutí – prázdné slovo, když se nic nehýbá Z našeho hlediska nejzajímavější je jeden vnitřní zákon moci, a to zcela určitý, v dějinách lidstva literaturou tisíckrát popsaný a vždy stejný způsob práce s lidmi. Moc ovšem dává přednost lidem, kteří jsou svým vnitřním ustrojením jako ona. Protože však je jich nedostatek, musí používat i lidí jiných, jež si pro svou potřebu upravuje: Pro službu moci se přirozeně hodí lidé bažící po moci, dále lidé samou povahou poslušní, lidé se špatným svědomím, lidé, jejichž touha po blahu, prospěchu a zisku si nedává morální podmínky. Upravit lze lidi mající strach a mnoho dětí, lidi dříve ponižované, kteří důvěřivě přijímají nabídku nové hrdosti, dále pak lidi od přírody hloupé. Na určitý čas, za určitých okolností a pro určité úkoly jsou přechodně použitelní i různí morální absolutisté a nezištní, avšak špatně informovaní entuziasté, jako jsem já. Úprava lidí zná v podstatě několik starých prostředků. Tělesná i dušení pokušení, pohrůžka utrpením, uvádění do kompromitujících situací, používání udavačů, uvrhování člověka do neoprávněných podezření, jimž se brání demonstrací své loajality, uvrhování člověka do rukou špatných lidí a pokrytecké zachraňování jej odtamtud. Zasévání obecné nedůvěry. Důvěra je kategorizována na důvěru první třídy, druhé třídy, třetí třídy – a předpokládá se masa lidí bez důvěry. (...) I u nás proběhl popsaný výběr lidí podle hlediska použitelnosti mocí. Důvěru dostávali lidé poslušní, nečinící potíže, nekladoucí otázky, jež jsou nastoleny. Z každého výběru vycházel nejlíp člověk co nejprůměrnější a z dějiště se poztráceli lidé složitější, lidé osobního půvabu a zejména lidé, kteří pro své vlastnosti a práci bývali tichým a neoznačeným měřidlem obecné slušnos-

Je to právě čtyřicet let, co český spisovatel Ludvík Vaculík ve své odvážné řeči na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů řekl naplno a nahlas: „Všecko, čeho kultura dosáhla, jako vůbec všecko, co lidi u nás dobrého udělali, je tu spíš přes to, jak se naše vládnoucí kruhy po léta chovaly. Bylo to na nich doslova vyvzdorováno.“

ti, měrou veřejného svědomí. Z politického života pak zvlášť zmizely osobnosti nadané humorem a přicházející se svými osobními myšlenkami. Ztratilo význam slovní spojení politik-myslitel, slovo představitel, zastánce, zní prázdně slovo hnutí, když se nic nehýbá. Byla zpřetrhána pletiva, na nichž spočívá nehmotná struktura a osobní kultura takových lidských společenstev, jako jsou obce, závody, dílny. Nic nemohlo vést pečeť něčího osobního díla, jen zřídkakde se udržel pojem dílny, byli vyhazováni ředitelé škol, pracující na své pedagogice, propuštěni vedoucí cihelen s kritickým názorem na okolí své cihelny, rušeny dobře zapsané kulturní a sportovní kluby a spolky, které pro určitý druh lidí přestavovaly představovaly v celé své škále kontinuitu jejich obce, kraje a státu. (…) Jestli jste si všimli, my všichni Češi i Slováci inklinujeme k pocitu, že nás na našich nejrůznějších pracovištích řídí vždy člověk neschopnější, než jsme sami. A všichni, kdekoli se sejdeme, jen skuhráme. Je to už odporné, protože zároveň s těmi, kteří možná mají důvod stěžovat si, nadávají i neschopní lenoši, naprostí flinkové a lidé chudého ducha, kteří také říkají, že nemohou, nesmějí. Čili vznikla falešná a škodlivá jednota lidí, kteří k sobě naprosto nepatří. Pojí nás všechny nejmizernější pojítko, jaké si kdo může vymyslit: společná nechuť přes rozličné motivy. (...)

Svoboda je tam, kde se o ní nemusí mluvit Umění se nemůže vzdát tématu vlády, protože vládnout znamená neustále přímo či nepřímo rozhodovat správním aktem o životě lidí, o jejich život-

ním blahu a zklamání, o tom, nač i jen myslí a co je nerozhodnutelné; a činnost moci se s činností umění stýká právě na tom nerozhodnutelném, co přesto je nějak rozhodováno. Umění se tedy nemůže vzdát kritiky vlád, protože vlády, jaké jsou, jaké mají způsoby, jsou výtvorem kultury národů. (...) Všecko, čeho kultura dosáhla, jako vůbec všecko, co lidi u nás dobrého udělali, i všecky dobré výrobky i všecky stavby a všecky dobré realizované myšlenky z laboratoří, studií a ústavů, to všecko je tu spíš přes to, jak se naše vládnoucí kruhy po léta chovaly. Bylo to na nich doslova vyvzdorováno. Ale nechci být nespravedlivý: Jsem přesvědčen, že i každé lepší hnutí uvnitř těchto vládnoucích kruhů, každý pokus o nápravu stylu je těžce placen, přináší oběti, a přinese-li i viditelný výsledek, je rovněž těžce vyvzdorován. Tak jaké řízení a jaké vedení? Já vidím brzdění. Po desetiletí se mi nestalo, že bych při nějakém jejich expozé pocítil: Vida, to je skvělá idea, která ještě žádného nenapadla! Naopak, někdy jsem si chmurně řekl: To je toho, když to ví dávno každý! A nejčastěji: Jak v tomto zachráním svou vlastní myšlenku, jak se přelstím, když je nemůžu přesvědčovat, protože je nikdy nevidím. – Vidím a slyším, jak moc ustupuje jen tam, kde vidí a slyší příliš silný odpor. Nikoli argumenty, ty ji nepřesvědčí. Jen neúspěch, opakovaný neúspěch, když chce něco podnikat postaru. Neúspěch, který nás všecky stojí peníze a nervy. (…) Kultivované provedení toho, co je pro organizovaný chod státu jistě nezbytné, to je mírou skutečně dosaženého stupně kultury. Proto víc než o lepší kulturní politiku jde o kulturu politiky. Kde politika politiků je kulturní, tam se nemusí spisovatel, umělec, vědec ani inženýr vysilovat handrkováním o svá práva oborová, stavovská, sektorová, klubová, svazová, nemusí zdůrazňovat specifičnost své práce, nemusí vyvolávat averze ostatních občanů, dělníků, úředníků, kteří mají právo na totéž co on, ale nenacházejí prostředky k protlačení svých myšlenek sítem cenzur, nemohou svůj smutek či svůj mravní patos přeložit a podat v uměleckém tvaru, v konstrukci a barvě, v aforismu či básni a hudební skladbě. Nekulturní politika, nikoli špatná kulturní politika, vyvolává ohniska bojů o svobodu a ještě je uražena, že se o tom pořád mluví, nechápe, že svoboda opravdu je jen tam, kde se o ní nemusí mluvit. Je uražena tím, co lidé vypovídají o tom, co vidí, ale místo aby změnila to, co lidé vidí, chce jim pořád vyměňovat oči. A zatím uniká do času to, co jediné je hodno všeho patosu všech, to je ten sen o vládě, která bude totožná s občanem, a o občanu, jenž si vládne téměř sám. Je uskutečnitelný ten sen? (...) Kontinuita představy o státě sociálním se po válce proměnila přímo v program socialismu. Zvláštní podmínky, za kterých se k jeho plnění přikročilo, hlavně stav socialismu v zemi, kde předtím byl, a úroveň poznání o socialismu v té době způsobily, že u nás došlo k deformacím při uskutečňování a k událostem, které nejsou vysvětlitelné jen místním klimatem a neplynou z povahy lidu ani z jeho dějin. Když se o tomto období mluví, když se hledá vysvětlení, proč jsme ztratili tolik morálních i hmotných sil, proč jsme hospodářsky zaostali, říkají vládnoucí kruhy, že to bylo nutné. Myslím si, že z hlediska nás všech to nutné nebylo, že to bylo snad nutné pro duševní vývoj orgánů moci, jež v podstatě donutily i všechny zastánce socialismu, aby tímto vývojem prošli s nimi. Je třeba vidět, že za dvacet let nebyla u nás vyřešena žádná lidská otázka – od primárních potřeb, jako jsou byty, školy, prosperita hospodářství, až po potřeby jemnější, které nedemokratické systémy světa vyřešit nemohou, jako je pocit plné platnosti ve společnosti, podřízení politických rozhodování kritériím etiky, víra ve smysluplnost i malé práce, potřeba důvěry mezi lidmi, vzestup vzdělanosti celých mas. A bojím se, že jsme se nepovznesli ani na dějišti světa, cítím, že jméno naší republiky ztratilo dobrý zvuk. Vidím, že jsme nedodali lidstvu žádné původní myšlenky a dobré nápady, že např. nemáme svůj návrh, jak vyrábět a netopit se ve zplodinách vyrábění, že zatím tupě následujeme odlidštěnou civilizaci amerikánského typu, opakujeme chyby z Východu i Západu, naše společnost nemá orgán, který by hledal, jak by se dalo rachotivému a zakouřenému vývoji životního slohu nadejít úspornou zkratkou. Neříkám tím, že jsme žili zbytečně, že to vše vůbec nemá cenu – má to cenu, ale je otázka, zda Q to není cena varování. Naše ukázka představuje necelou polovinu původního textu; s autorovým svolením jsme ji vybrali z knihy IV. sjezd Svazu československých spisovatelů (protokol), Praha 1968. Titulky dodala redakce.


trendy

29

Obraz mezi řádky

Evropa je už pro většinu Evropanů abstraktní a cizí a její obraz je rozštěpený

foto profimedia.cz / afp

Wim Wenders (1945) je jeden z nejvýznamnějších německých filmových režisérů. Proslavil se filmy Paříž–Texas (1984), Nebe nad Berlínem (1987), dokumentem o kubánských hudebnících Buena Vista Social Club (1998) a The Million Dollar Hotel (2000). Je známý též jako fotograf a producent. Publikoval jednu fotografickou knihu a tři sborníky filmových textů – výběr z jeho kritik, esejů a rozhovorů vyšel česky pod názvem Dech andělů.

J

ak víte, jsem filmař a fotograf, a proto zůstanu u svého řemesla a budu uvažovat o problému evropské duše z hlediska člověka, který zachází s obrazy. Odkud začít? Připadá mi tu užitečné anglické slovo „image“. Image Evropy je i značka, produkt množství dávných obrazů, příběhů, legend, propagandy, vlastních zkušeností s tímto produktem a také výsledek a suma autority Evropy. Nemohu se zbavit podezření, že když hovoříme o tom, jak „dát Evropě duši“, myslíme tím především tuto „image“, a vlastně bychom měli říkat „vrátit duši pošramocenému obrazu Evropy“. To mi připadá opravdu naléhavé. Evropská image vážně utrpěla. Především při bolestné vzpomínce na bídu a neúspěch euroústavy. Evropa má špatnou pověst u velké části mládeže. Už není lepší než pověst zbytku globalizovaného světa.

Mladí Evropou pohrdají Před několika dny jsem byl na summitu G8 v Heiligendammu a strávil jsem pět dní hlavně s mladými lidmi, na druhé straně plotu, ne s politikou, ale s občany (většinou mladými). Pro ně představovala Evropa jednoduše hospodářskou moc, která nese politickou spoluvinu na bídě našeho klimatu, na zneužívání energie, drancování, chudobě a nespravedlnosti ve světě. Je to trpké, když víme, že Evropa je dnes vlastně opakem toho všeho: je záštitou lidských práv, říší svobody tak jako nikdy v celých svých dlouhých dějinách. Nikde na světě neexistuje sociálnější útvar, není spravedlivější společenství národů ani demokratičtější tradice. Prožívám velice bolestně, když vidím, kolik mladých lidí už do Evropy nevkládá žádnou naději. Když jsem byl chlapec, byla myšlenka spojené Evropy prostě tím největším ideálem. Zdálky sice dnes vypadá Evropa nádherně a zářivě, ale zblízka je hned zřejmá její všednost, nudnost a zvláštní chlad. „Studená káva,“ jak se říkává v Berlíně.

Americká výroba snů Co se s tím snem stalo? Proč to s ním jde takhle z kopce? Evropa sebe samu nepromítala do obrazů, neglorifikovala, nepropagovala, nevrhala své světlo na promítací plátno. To dělaly staré národní kinematografie, a ty žádné „evropské sny“ neměly. Pole snů a utopií v obrazech jsme přenechali Američanům. Nechci mluvit moc dlouho o filmech a o tom, jaké obrovské zisky na poli image Američanům přinesl fakt, že mají velmocenské postavení ve světě pohyblivých obrazů. Nechtěl bych se ani příliš rozepisovat o tom, jaké manko pro image našeho kontinentu představuje fakt, že nenajdete evropské obrazy a příběhy na většině promítacích ploch u nás ani ve světě. Nechci ani dál bědovat nad ztrátou identity a identifikace, která jde ruku v ruce s nepřítomností našich vlastních filmových příběhů. To není nenapravitelné. Blíží se k nám digitální film, který nadělá zázraky právě na poli diverzity naší evropské kinematografie a všechna pravidla tohoto trhu a celé této sféry zanedlouho převrátí vzhůru nohama. Chtěl bych spolu s vámi přemýšlet o tom, co můžeme udělat a jak by nám možná nejen obrazy mohly pomoci poškozenou a zanedbanou image Evropy znovu nablýskat. Jako filmař mám ve velké úctě vypravěče (bez velkých mýtů a příběhů lidstva bychom neměli film), a protože kromě toho nemám nic raději než hudbu a protože moje filmy se odehrávají ve městě a hovoří o městech a já – nejen tady – vidím příbuznost s architekty, kteří tak jako my tvoří struktury, jejichž stavebními kameny jsou „prostor“ a „čas“, chci teď volat k odpovědnosti umění v nejobecnějším smyslu. Musí přijít v „otázce duše“ Evropě na pomoc. Vždyť co dělá umění, co dělá kultura? Oduševňuje.

Umění nevysloveného Ne, ekonomika neoduševňuje. Sama politika také nikomu nedává duši, s výjimkou oduševnělých politiků. Umění to však dělá všude, kde působí, ve chvíli

svého vzniku i ve chvíli percepce. Vrátím se ještě na začátek svého evropského nadšení. Byl jsem mladý. Žil jsem v zemi, která stála na začátku svého rozmachu a kterou světové společenství právě znovu přijímalo do svého středu, trpělivě a velkoryse. Ničím bych tedy nebyl raději než Němcem. Možná proto je teď pro mou generaci tak lehké být „evropskými vlastenci“. Ještě tu nebyl přetlak informací. De Gaulla a Adenauera jsem vídal v kině, v žurnálech. Hlavně jsem četl. Číst jsem se naučil sám, kromě jiného z nouze, protože babička nemohla od rána do večera trávit čas tím, že by mi předčítala. Abych byl soběstačný, sledoval jsem babiččin prst, ten starý a upracovaný prst, jak se posouvá pod slovy, když mi četla, a tak jsem se nakonec naučil dešifrovat slova i já. To však na tom není moc zajímavé, zajímavější bylo moje zjištění, že všechna ta dobrodružství, všechny ty kypící city, všechny záhady lidstva nebyly obsažené ve slovech! Stojí mezi řádky, v meziprostoru, který každý čtenář zaplní vlastním světem a vlastními sny. Co jsem zjistil při čtení, mi potvrdil i film: taky tady zázraky leží mezi obrazy. I v hudbě se oduševnění odehrávalo mezi notami a tóny. Jen to, co se odevzdávalo dál jakoby samo od sebe, skutečně působilo, a to jediné vytrvalo. K zázrakům všech umění dochází v nevysloveném, právě tam, mezi řádky! Všechno, co kdy pro mě mělo význam, se mi otevřelo tím, že jsem se nevnucoval. Tím, že jsem si nechával prostor, se mi prostor otevíral. V čase, kdy je všechno nahuštěné, natlačené a vykrácené, kdy se každému produktu dělá kampaň, v čase, kdy se Evropa otevírá a chce být něčím víc, musí být i něčím víc než hospodářským společenstvím. Co jiného by mělo Evropě dát duši než její nejlepší, nejvlastnější tradice, její kultura! Evropa je velkorysá! Evropa si uchovala kulturu malého, menšinového a i v tom podléhá lidským právům! Evropa musí konečně představovat sama sebe i takhle! Oduševnělá Evropa by neodmítla svoji ústavu, naopak, vynutila by si ji. Evropa frustrovaná politikou, ekonomikou a byrokracií se tu vzepřela a bouří se. Možná v poslední chvíli, aby mohla předestřít svůj prvotní zájem: právo jednotlivce na vlastní kulturní prostor!

Miluji demonstranty i policajty Samozřejmě, že právo jednotlivce je i americkým postulátem. Ale tam je jednotlivec především nejmenší možnou hospodářskou jednotkou. Tady v Evropě je jednotlivec nejmenší kulturní jednotkou, se svým jazykem, regionem, obrazy, se svou hudbou, mýty a příběhy, svojí ideologií, svojí krajinou, zkrátka se svou diverzitou, svou jinakostí, svou zvláštností! Tato definice jednotlivce je největším evropským kapitálem! Proto se mladí Evropané tak vzpírají proti tomu, aby se stali spotřebiteli v globálním světě. Mají tolik co ztratit! My Evropané jsme sami o sobě de facto „jiní“. Máme kolem sebe spoustu sousedů, kteří hovoří a myslí jinak. Ukazujeme světu, jak se dá dobře žít s jiným, bez toho, abychom ho asimilovali nebo si ho museli přisvojovat, bez toho, abychom mu museli naoktrojovat vlastní hodnoty. V globalizovaném světě je nebezpečí europeizace menší než například amerikanizace.

Zpátky ke G8: minulý čtvrtek jsem natáčel mladé Italy, kteří běželi po poli s pestrobarevnou vlajkou s nápisem PACE, a hned za nimi utíkala skupina bláznivých klaunů. Kolem pobíhala „strategie pěti prstů“, která ohromenou a většinou zdrženlivou německou policii nechala stát na uzavřené cestě, zatímco tisíce lidí se spořádaně rozdělily do skupin, aby je nebylo možné zastavit. V jedné chvíli jsem s filmovým štábem stál těsně vedle policejního kordonu a zaslechl jsem komentář bavorského policajta, který byl podobně daleko od domova jako mnozí z protestujících, jak říká kolegovi: „Ty, oni ani nevědí, jak se píše PEACE! Chybí jim tam e!“ Řeknu vám: byl jsem na Evropu hrdý! Miloval jsem bavorského policajta i bláznivé italské klauny, militantní Španěly, které anglická tlumočnice do megafonu permanentně ideologicky změkčovala a ani si to neuvědomila, stejně jako francouzské kritiky globalizace, kteří ustavičně jen civěli na mapu a už vůbec nevěděli, kde jsou.

Nebojte se umělců „Evropa“ se konala na obou stranách plotu. Evropa bylo toto velké rozpětí a ten velký prostor pod nebem, které před osmnácti roky patřilo ještě do východního bloku. Evropané chtějí číst svůj kontinent mezi řádky, mezi obrazy, mezi tóny, mezi jazyky! Držte ze všech sil tyto prostory otevřené! Na tom je závislá osobitost Evropy, a tím také její budoucnost! Jaká to mohla být komunikační kampaň po ztroskotání referenda, kdyby paní Wallströmová bezprostředně a nezprostředkovaně využila jazyk literatury nebo filmových a fotografických obrazů a s jeho pomocí přetlumočila význam evropského projektu! Kdyby byli mohli tuto úlohu převzít umělci, kdyby dostali prostor, aby dali najevo své city vůči Evropě. To by se Evropanům určitě dostalo víc pod kůži než ty ve všech poschodích Bruselu vymýšlené a marketingovými poradci vyvinuté, ale nakonec zase jen nešťastně normální reklamní kampaně „těch z Bruselu“. Samozřejmě, že vím: přenechat takový terén umělcům je troufalé. Nedá se vůbec odhadnout, které obrazy vytáhnou, které tóny, která slova. A leccos může být i úplně mimo. Ale nestojí to za to riziko, když se tím vydáme na cestu, na níž v zájmu evropského sjednocování vyzvedneme ten neslýchaný poklad evropské kultury, nejen v kabinetech a muzeích vyhrazených kultuře, ale v normálním životě, pro běžné využití, a použijeme ho na to, abychom se dostali k Evropě? „Dát Evropě duši“ je v konečném důsledku mylná formulace. Duše Evropy je tady dávno! Chce se jen poznat v nových obrazech. Chce se dát dál vyprávět ve všech svých jazycích. Chce se dát dál opěvovat novými hlasy. Jinak zakrní a umře. Po (pravděpodobně potřebném) primátu ekonomie v éře, která právě končí, musí teď Evropa opět rozvíjet utopii. Patří k tomu zachování sociální spravedlnosti, zachování míru a svobody, úcta k lidským právům a boj za zdraví naší nemocné planety. Ale v éře, která přichází, toho všeho nedosáhneme jen politickými a hospodářskými prostředky. Aby se Evropa v očích Evropanů udržela, musí se teď definovat pomocí toho, co je jí nejvlastnější: nádhernou, chaotickou, jedinečnou rozmanitostí své kultury! Q

Možná nám nejde gramatika, ale jsme duší Evropy. (Tisíce demonstrantů jdou přes pole k silnicím, aby zablokovali příjezdové cesty k Heiligendammu) profimedia.cz

30


polemika

Může za nedostatek mozků vzdělávací systém? Češi nebudou stačit na náročnější pracovní místa, pokud se nezačne reformovat už základní školství. To byla vstupní poznámka vysokoškolského studenta Tomáše Novotného k našemu tématu Hon na mozky. Polemizuje s ním zástupkyně ministerstva školství. Tomáš Novotný:

Mozky neschází, jiný pohled na vzdělání ano. Člověk nemusí být velkým mozkem, aby dokázal vyjmenovat hned několik pádných důvodů nezájmu o vysokoškolské technické obory pramenící již od vzdělávání na základních školách. Přestože se najde mnoho lidí, kteří chválí české školství za velký rozsah a objem výuky, který je nejen v okolních zemích neobvyklý, je nutné identifikovat pramen nedostatků právě zde, v primárních fázích vzdělávání. Základní školy přistupují k žákům podobně jako vydavatelé knih a časopisů, máme prázdné listy, které je nutné zaplnit obsahem, ale mnohdy se už nezabývají podrobněji důsledky a výsledky své činnosti. Je naprosto srozumitelné, že studenti s vysokoškolskými ambicemi volí obory humanitní, ekonomické, umělecké a jim podobné, stejně tak jako obory informačních technologií. První z důvodů je jednoduchý, vyznačují se obrovskou mírou představy svobody a seberealizace, zatímco obory technické působí těžkopádně až otrokářsky, a podobně jako se tvrdí o medicích, že se zavazují službě lidstvu a svému oboru, lze chápat shodné premisy i u studentů uvažujících o specifických technických oborech. Na základních školách jen minimálně funguje přinejmenším podpora rozvoje týmové spolupráce a také daleko podstatnější a velmi elementární součásti budoucího života – pocitu uspokojení z dobře odvedené práce. Pocit z dobře odvedené práce, která by byla i zajímavým a zábavným vyplněním věnovaného času. Kdo se s tímto pocitem nedostatečně setkává v mládí, málokdy jej pozná později a tento, řekněme, výjimečný pocit nahrazuje dobrý pocit z vysokého příjmu, případně dobrého příjmu z nenáročné činnosti. I z toho plyne zájem o výše zmíněná studia, která alespoň v představách studentů budí tyto myšlenky. Zatímco technické obory, které mohou posloužit stejnými výslednými pocity při kvalitním finančním ohodnocení, vzbuzují nezájem naprosto zřetelnou nutností detailní práce pro dosažení dobrého výsledku, a tedy dobrého pocitu ze své činnosti a sebe sama. Bylo by tedy více než vhodné, než se začne uvažovat o subvencích určitým oborům, zamyslet se nad proměnou základního školství, které by umožňovalo se setkávat s příjemnými pocity z vyřešení jednotlivostí nebo učení se. Ne všechny mohou uspokojovat pouze dobré výsledky a ne všichni mohou být chváleni, podobně tak jako ne všichni mají vyjasněné vlastní ambice – ty musí právě v průběhu svých vzdělávacích prvopočát-

ků správně identifikovat pro další osobní rozvoj a nejen vlastní přínos. Zjevné nedostatky mají i další fáze vzdělávání, a to zejména u oborově zaměřených středních škol a vysokých škol technických. Své místo zde na výsluní zaujímá v prvé řadě nedostatečný důraz na kvalitní a rozsáhlejší jazykové vzdělávání. Ve stínu tohoto faktu se neskryje ani fakt druhý, kterým je nedostatečná pestrost výuky, kdy většině technicky zaměřených studentů chybí možnosti doplnění studia o humanitní a podobné obory, které nabízejí jiné úhly pohledů na mnoho otázek i odlišné způsoby myšlení. To působí problematicky nejen na

K čemu mi to vzdělání vlastně bude? foto tomki němec

se klade na dovednosti, které mají nadčasový význam a které umožní rychle se přizpůsobit potřebám dalšího vzdělávání i pozdějšího zaměstnání. K těmto dovednostem patří: umět se učit, být tvořivý a umět řešit problémy, umět účinně komunikovat s lidmi i technikou, umět spolupracovat, respektovat svá práva i práva druhých, být tolerantní k druhým, mít vztah k přírodě i kultuře a chránit je, umět pečovat

Tomáš Novotný

Dagmar Štrymplová

student manažerské informatiky fakulty podnikatelské VUT Brno

oddělení základního a základního uměleckého vzdělávání ministerstva školství

Na základních školách jen minimálně funguje přinejmenším podpora rozvoje týmové spolupráce a pocitu uspokojení z dobře odvedené práce.

Právě probíhá reforma, která tyto problémy řeší. Změny by měly navodit i takové vztahy ve školách, jejichž odrazem budou samostatní, sebevědomí a aktivní lidé.

následnou schopnost kreativity, ale i představu o technickém vzdělání jako náročném studiu s nutnými prvky otrokářství či oddanosti zvolenému oboru.

o své zdraví a bezpečí, poznávat a rozvíjet vlastní schopnosti. Protože se nemůžeme všechno naučit, i kdybychom chtěli, klade se velký důraz na výběr učiva, na to, co je podstatné a co se v dalším životě skutečně využije. Velmi důležité je, aby do budoucna školy motivovaly a v učení podporovaly každého žáka, aby připravovaly výuku zajímavou a dostupnou pro všechny, aby děti chodily do školy rády a chtěly se učit. K tomu mohou ve spolupráci se školou výrazně přispět i rodiče. S tím velmi úzce souvisejí i metody práce, které zajišťují co největší trvalost poznání. Dnes je nepochybně prokázáno, že člověk si nejvíce zapamatuje (osvojí si) to, co sám vyvodil, prakticky vyzkoušel, o čem diskutoval, co jiným vysvětloval. Proto se zařazují způsoby výuky, které nejsou pouhým předáváním hotových poznatků, ale vycházejí z aktivní práce žáků ve skupinách a z propojení poznání různých předmětů (oborů) – navíc tento způsob výuky děti baví. Další

Dagmar Štrymplová:

Z kritiky základního školství je patrné, že se pisatel neseznámil s podstatou právě probíhající kurikulární reformy, která tyto problémy řeší. Nová podoba vzdělávání vychází z toho, že při rozsahu dnešního poznání a rychlém rozvoji výrobních technologií nevíme přesně, co budou dnešní děti skutečně potřebovat v dospělosti za 20 až 30 let (za poslední desetiletí se obměnilo jen 20 % celkové pracovní síly, ale zároveň i 80 % veškerého technického vybavení potřebného pro rozvoj této pracovní činnosti). Proto se vzdělávání staví na jistém množství vhodně propojených poznatků a velký důraz

změny vycházejí ze skutečnosti, že se všichni žáci nemohou naučit totéž a ve stejném rozsahu. Je nesmyslné chtít stejné výsledky od všech žáků, ale je velmi potřebné usilovat o to, aby každý dosáhl svého osobního maxima. Proto se klade důraz na individuální přístup – ve výuce i v hodnocení. S hodnocením pak souvisí další základní změna. Pokud chceme žáky motivovat, nemůžeme stavět na zdůrazňování jejich chyb a nedostatků. Hodnocení musí být příznivé, musí především postihovat klady žákovy práce, musí jej vést k dalšímu učení a výkonům – a ne jej od učení odrazovat. Proto se prosazuje slovní hodnocení, které je cílenější a objektivnější než známka, proto by se žáci měli učit i vlastnímu hodnocení a hodnocení jiných podle daných kritérií, proto by se měli více porovnávat sami se sebou (se svým předchozím výsledkem) než s jinými žáky. Výraznou změnu by mělo zaznamenat i prostředí, v němž se žáci učí. Dnes se hovoří o tzv. bezpečném prostředí. Myslí se tím prostředí, kde není žák stresován, kde se cítí dobře, kde se nebojí projevit a říci svůj názor, kam se rád vrací. Nová koncepce vzdělávání dává učitelům škol větší pravomoci, ale požaduje i větší odpovědnost při přípravě výuky. Školy si na základě státem schváleného „rámcového vzdělávacího programu“ vytvářejí svůj vlastní „školní vzdělávací program“. Ten vychází z povinných dovednostních výstupů, k nimž musí školy se žáky směřovat. Učitelé pak stanovují nejvhodnější učivo i metody a cíleněji reagují na potřeby konkrétních dětí, na podmínky škol, na zájmy žáků i požadavky jejich rodičů. Podobným způsobem učilo mnoho učitelů již dříve, cílem je, aby se takový styl práce stal běžný v týmech učitelů všech škol. Všechny naznačené změny by měly vést především k tomu, že se žáci budou učit rádi, že získají dovednosti i způsoby jednání, které budou mít smysl a které bez problému uplatní v dalším životě a v zaměstnání doma i kdekoli v zahraničí. Změny by měly navodit i takové vztahy ve školách, jejichž odrazem budou samostatní, sebevědomí a aktivní lidé, kteří budou zároveň dostatečně odpovědní vůči sobě i svému okolí. Lidé, kteří budou umět prožít svůj život plodně právě s využitím dovedností, jež ve škole získali. Q

dopisy Obrana padlého hrdiny Důvod, proč vám píši, je bohužel poměrně smutný. Letos v červenci budeme oslavovat 90. výročí bitvy u Zborova, slavné etapy československých dějin, kdy poprvé vystoupila na východní frontě na straně spojenců československá brigáda. Účelem tohoto dopisu není připomínka slavné akce, ale fakt, že se u nás na tyto hrdiny zapomíná. S přáteli z organizace Vlastenecká fronta jsem se v dubnu účastnil pietního aktu na Olšanských hřbitovech u hrobu jednoho z hrdinů čsl. legie, gen. Radoly Gajdy. Jelikož hrob p. generála znám skutečně dobře (již 55 let), vím, že dlouhá léta tam byl obyčejný pravoslavný kříž. Byli jsme s přáteli doslova a do písmene šokováni po zjištění, že hrob byl zhanoben neznámým vandalem, ba dovolím si říci – přímo znesvěcen. Náhrobní deska byla pošpiněna červenou barvou, vylomena a svržena na hrob. Na celé záležitosti je nejsmutnější fakt, že za „vlády jedné strany“ (bolševické) byly z hrobu p. generála pečlivě sklízeny květiny a věnce (vždy po položení), leč dělo se tak „decentně“, bez jakéhokoliv útoku na místo generálova posledního odpočinku. Vím, že generál Gajda byl, a bohužel i dnes je, pro levicově zaměřené lidi kontroverzní osobou. Jsem však přesvědčen, že tento bezesporu hrdina

legií a posléze protibolševického vystoupení čsl. legie na Sibiři si zaslouží klidný odpočinek na ruském hřbitově na Olšanech mezi bělogvardějci, pro než byl svými jasnými postoji rovnocenným partnerem. Pakliže zveřejnění mého dopisu vyvolá diskusi, rád se jí zúčastním. Jsem přesvědčen, že může-li mít Jos. Smrkovský pamětní desku, Ludvík Svoboda (rozporuplná osobnost bývalého legionáře a pozdějšího prezidenta) nábřeží, může mít generál Radola Gajda, když už ne úctu od svých nepřátel, pak alespoň klidné spočinutí v hrobě. „Věčnaja pamjať“

Jozef Tiso a čertův škleb Respekt č. 24/07

ný kněz“ zavání až nenávistným tónem černobílého vidění světa. V článku jsou vytrhnuté věty z kontextu, vysloveně chybné údaje – například Tiso byl v Berlíně 14. 3. 1939 a ne 16. 3. 1939, papežský diplomat Burzio v Bratislavě neměl titul nuncia, ale chargé d’affaires, biskup Orsenigo nebyl berlínský biskup, ale vatikánský diplomat v Berlíně. Vztah vlády Slovenské republiky a Vatikánu byl zajisté komplikovaný, ale vypořádat se s ním takto povrchním způsobem je až ostudné. Pro P. Placáka a všechny jemu podobné, žijící v předsudcích o J. Tisovi, bych vřele doporučil přečíst si novou knihu historika M. Ďuricy Jozef Tiso, vydanou na sklonku minulého roku v Bratislavě. Po jejím objektivním prostudování dostanou snad odpovědi na své otázky, které já zde pro krátkost textu nemohu rozebírat.

Jak se vypořádat s Tisem

Mgr. Petr Kubík, Praha

Článek Petra Placáka o Jozefu Tisovi je jeho nejslabším výtvorem, který jsem kdy za posledních 15 let četl. P. Placák v něm upadl do tradiční české temnoty pomluv na prvního slovenského prezidenta a slovenskou politickou reprezentaci vůbec. Je to u tohoto autora velmi smutné snížit se k nesmyslným výrokům jako „zběhlý kněz“, „zločin-

Velký třesk v biologii Respekt č. 25/07

Nikolaj Blanský, Pětikozly, okres Mladá Boleslav

Kulový „Příroda je plná překvapení“, a nejen příroda. Velký třesk překvapení obsahuje úvod článku: „Fyzika

dala dvacátému století dva dary. Tím nejnápadnějším byla moc nad přírodou“. Jediné, co lidstvo touto cestou získalo, je pouze ten největší velký třesk, který samo dokáže díky atomové bombě. Jsme opravdu unikátní živočišný druh, jediný, který má možnost zničit sama sebe. Tuhle moc máme a není to moc potěšitelné. Moc nad přírodou zdaleka – naštěstí hodně zdaleka – nemáme. S větrem a deštěm jsme to už zkoušeli a stačí běžná bouřka, aby si na to posvítila. Další citovanou teorií, prý dosud platnou, je výroba kyslíku, ve které kvůli přírodou dodané fotosyntéze chudáci rostliny nestačí likvidovat oxid uhličitý. Bohužel mají na to jen tu část dne, kdy svítí sluníčko. V noci doplňují atmosféru oxidem uhličitým. Navíc vázaný uhlík stejně na konci svého života uvolní. Kruh je uzavřen. Nebalamuťme se, že máme moc nad přírodou. Díky surovinám, které nám poskytuje, zatím žijeme – na dluh! Vše, co se nám daří z pozice moci, je ve svém důsledku dlouhá a čím dál tím víc prohlubující se nemoc, kterou kolem sebe šíříme. Náš imunitní systém s tím má čím dál tím větší starosti. Kdybychom tak věděli, co ještě nevíme a jestli to, co víme, je opravdu tak? Umíme kulový blesk? Kulový! Ing. Karel Kubín


respekt před 10 lety

jednatřicítka

mimochodem

ve hvězdách

O odkládání „Kdo jednou odkládá, odkládá možná navždy,“ citoval před deseti lety Respekt německého kancléře Helmuta Kohla. Jeho slova zazněla po summitu Evropské unie v nizozemském Amsterdamu, který měl definitivně potvrdit, že se Unii podaří splnit termín přijetí společné evropské měny. To se také stalo a jako hotové peníze se v lednu 2002 dostalo euro do oběhu. Jenže Kohl se tehdy nevyjadřoval k euru, ale k druhé zásadní otázce, která se amsterdamským summitem nesla, totiž změně rozhodovacích mechanismů v Unii. Summit zablokoval změnu rozhodovacího mechanismu EU z konsenzu na většinový, o které se mluvilo jako o jedné z hlavních podmínek dalšího rozšiřování EU. Češi si od té chvíle museli na ono rozšiřování počkat ještě dalších sedm let a na zavedení společné evropské měny si zřejmě ještě pár let počkají. „Po posledních hospodářských peripetiích v Česku se zdá, že v Unii bychom nebyli ,českým tygrem‘, ale spíše Portugalskem. Při realistickém pohledu to není tak špatná vyhlídka, ale otázka zní, jak se na to dívá Brusel. Přiznejme si: u nás firmy neplatí 10% daň ze zisku a jednou z úředních řečí není angličtina jako v Irsku, takže bychom Británii za deset let asi nedohnali,“ psalo se dále v komentáři. Češi zatím Británii skutečně nedohnali, s trochou nadhledu se dá ale říct, že slova o středoevropském tygru ve vztahu k vysokému růstu HDP ze strany evropských politiků přece jen padla. Uplynulou sobotu skončila v Bruselu jiná schůzka dnes už 27 členských států a o rozhodovací mechanismy šlo také. Ona úvodní fráze Helmuta Kohla se přitom k summitu mohla výborně hodit. Jednalo se totiž o evropské ústavě, dokumentu, kterému řada politiků prorokovala „odložení navždy“. Respekt 26/1997

Kapybara, Ikaros a duše koně

Iniciace neboli zasvěcení hledajícího. foto profimedia.cz

Lóže ve stínu katedrál Jejich rituály už dávno nejsou zahaleny tajemstvím, přesto se najdou lidé, kteří ve svobodných zednářích vidí konspirátory toužící tajně vládnout lidstvu. Paranoidní víru v iluminátské spiknutí může podpořit fakt, že vznik mýty opředeného řádu je – pokud se vyhneme romantickým spekulacím o přímém napojení na rozprášený rytířský řád templářů – poněkud zahalen v mlze dohadů. První jednoznačně dokumentovanou a nezpochybnitelnou událostí v jeho dějinách bylo až sloučení čtyř londýnských zednářských lóží do jedné velké lóže, k němuž došlo 24. června 1717 v hostinci U Husy a rožně. O šest let později vydal reverend James Anderson Konstituci svobodných zednářů, která obsahovala jak vnitřní pravidla, tak legendy o minulosti bratrstva. Základ zednářské mytologie byl založen na alegorickém příběhu o Chíramovi, staviteli Šalomounova chrámu v Jeruzalémě. Pak už věci nabraly obrátky. Hnutí postavené na osvícenských myšlenkách, jehož členy byla řada čelných vzdělanců, se během krátké doby rozšířilo do většiny evropských zemí a do Severní Ameriky, kde se do něj zapojila významná část Otců-zakladatelů. Zednáři odmítali náboženská dogmata a hlásili se k víře ve vyšší bytost nazývanou někdy Velký stavitel nebo Velký architekt vesmíru. Tím ovšem museli brzy narazit na odpor katolické církve. Klér cítil konkurenci. Zednářská doktrína namířená proti teologickému tmářství byla v době, kdy se už ve společnosti etablovaly myšlenky Descartesa nebo Johna Locka, pro městské elity přitažlivá. A tak již v roce 1738 vydal papež Klement XII. první bulu, v níž vyhlásil boj proti zednářství. Nejvíce církev dráždila tajná povaha zasvěcovacích rituálů, jimiž dodnes prochází každý adept vstupu do společenství. Jejich původ patrně vycházel z tradice středověkého kočovného cechu zedníků a kameníků, kteří jezdili po Evropě a budovali na zakázku velkolepé chrámy.

Řemeslníci si poblíž katedrál, jejichž stavba trvala desetiletí, stavěli lóže, dočasné příbytky. V nich se podle badatelů časem nesetkávali jenom odborníci pracující na stavbě, tedy kromě kameníků architekti, skláři či sochaři, ale bývali tam přizváni také lékaři, kněží a další vzdělanci. Síť tajných symbolů, kterou později převzalo moderní zednářstvo, vznikla původně kvůli obchodním a výrobním tajemstvím cechu. Tvůrci katedrál často vkládali do staveb kromě oficiálních církevních symbolů také symboly esoterické a hermetické. Zednáři přiznávají inspirační vliv rosikruciánských manifestů z počátku sedmnáctého století, jejichž autorem mělo být tajemné bratrstvo kříže s růží. Tato alegorická duchovní díla čerpala z disciplín jako byla alchymie, astrologie nebo kabala. Učenci zabývající se těmito naukami byli vědci své doby a v sedmnáctém století se z nich (zářným příkladem je třeba velký alchymista Isaac Newton) rekrutovali zakladatelé moderní medicíny, fyziky či chemie. O londýnské Královské společnosti, prestižní vědecké instituci založené roku 1660, se někdy mluví jako o „neviditelné univerzitě“ a líhni svobodných zednářů. Ve dvacátých letech 18. století byla více než třetina jejích členů zároveň členy řádu. K rozvoji zednářství v Londýně na sklonku 17. století přispěl podle badatelů i velký požár z roku 1666, v němž bylo zničeno třináct tisíc domů a devadesát kostelů, mezi nimi i proslulá katedrála svatého Pavla. Když byla unikátní přestavba zničeného města na počátku 18. století dokončena, většina lóží ukončila činnost. A to je také naposled, kdy se dá o zednářských spolcích mluvit v souvislosti s manuálním řemeslem. S vytvořením londýnské velké lóže se už zednáři namísto budování kamenných chrámů budou napříště soustředit jen „na vytváření chrámů mravnosti a lidskosti v lidských srdcích“.

ale to ty vousy. Rozdělujeme se na kluky a holky, jedeme se ubytovat. Stíhám jen napsat domů, že vše je v pořádku, vypnout telefon a už si oblékám dlouhou sukni a vyrážíme do synagogy. V synagoze nejsem poprvé, je mi jasné, že jako holky budeme oddělené, počítám, že v takhle ortodoxním prostředí to nebude jen tak naoko. Nejsem žádná feministka, tohle jsem ale nečekala. My čtyři jsme odvedeny přes pavlač do místnosti, která je od modlitebny oddělená tlustou zdí, v jednom místě je sice okénko, ale aby čistě náhodou dvoucentimetrová dírka nerozptylovala, jsou přes ní dvě plenty. Jsme tu úplně samy, všechny manželky doma zapalují svíčky a chystají večeře pro své modlící se muže. Přesně tohle jsem nechtěla – utvrzovat se, jak je tenhle svět zpátečnický, nespravedlivý, netolerantní, šovinistický a ponižující. Venku je zima, a protože z pavlače chybí dveře, tak i moje naštvání pomalu vychládá. Po konci bohoslužby se rozdělujeme do dvojic a jeden z mužů si nás odvádí k sobě domů. Dnes večer budeme hosty jeho rodiny. Přivítání je opravdu milé a hlavně až překvapivě upřímné. Ta upřímnost je zvláštní, a ještě když usedám ke stolu, uchvacuje mě ta nenucenost, s jakou všechno probíhá, přestože jsme se nikdy neviděli. Našemu hostiteli bude tak okolo pětadvaceti a pochází stejně jako jeho žena z Londýna. I když se narodili jen o pár let dříve než my, patří k nim už ty čtyři malé děti, které

sedí u stolu, a páté je evidentně na cestě. Povídáme si o škole, studiu, rodině, Praze, Vídni, dobře se bavím a vůbec nemám pocit, že bych si musela dávat pozor na jazyk. Nikdo neodsuzuje můj svět, moje názory, moje otázky – a ty jim musí nejspíš připadat přinejmenším hloupé. Děti se předhánějí ve vyprávění paraši, příběhu z Tóry pro tenhle týden. Otec celý týden pracuje a studuje, ale v pátek večer a v sobotu se bude věnovat především jim. Mezitím pomáháme naší hostitelce nosit na stůl večeři. Je moc milá, jen o pár let starší než já. Pozdě večer se jí pak v kuchyni ptám na to, co mě svrbí na jazyku celý večer: „Jsi šťastná?“ Bez rozmýšlení mi odpovídá, že jasně. Nic jiného než rodinu si nikdy nepřála. Má hodného muže, hodně dětí, netrpí hladem a ani nejsou nemocné. Když v noci usínám, mám pocit zvláštního porozumění jejich světu. Doma poznali štěstí, řád a přirozeně netouží po ničem jiném. Jejich štěstí není ve složitých věcech, a hlavně vědí, kde ho najdou. Možná bych také chtěla být jednoduše šťastná. Nikam se nehnat, neřešit okolní svět, mít rodinu místo kariéry, mít veselé děti, které vypráví příběhy Tóry, mít jistotu. Já jsem ale vyrostla v prostředí, kde se klade důraz na individualitu, vzdělání, knížky a jsem za to ráda. Jen ty tradiční hodnoty asi občas taky nejsou k zahození. Dobrou noc.

Jan Gregor

Q

jeden den v životě

Pátek u chasidů ve Vídni V poledne nasedám do auta a už jsem na cestě. Kamarádi z Brna jsou pozvaní k vídeňským chasidům na šábes a já jedu s nimi. Nejsem bojácná ani stydlivá, přesto ve mně celý víkend v cizím, ultraortodoxním prostředí určité obavy vzbuzuje. Vídeň je přece blízko, utěšuji se, ale vím, že ta Vídeň, do které mířím já, je vzdálená. Vzdálená pár desítek, pár stovek let. Ve čtyři hodiny máme sraz s naším organizátorem a průvodcem. Jsme v samém centru Vídně, ulice ani budovy se nijak neliší, jen je kolem nás slyšet místo němčiny jidiš, muži jsou v kaftanech a černých kloboucích a spousta pejzatých kluků se kolem nás prohání na koloběžkách. Všude je chaos a velký shon. Šábes začíná za hodinu, a tak všichni dokupují poslední zásoby a spěchají se připravit. V ohromující rychlosti přijíždí obří auto, nejdřív málem nabourá do jiného, stojícího auta, pak maličko ohne vzadu stojící patník. Ojoj, z auta vystupuje nebo spíš vyskakuje vousatý mladík. Teda já bych si mladíka představovala trochu jinak,

31

Anna Sedláková

Q

V devadesátých letech měli všichni velké oči. Mluvit a mluvit a mluvit do všeho se chtělo všem. Jeden dnes slavný z Ostravy vzešlý malíř dokonce prohlašoval, že o tvaru hald by měli rozhodovat umělci, aby to nebyly jen takové fádní valy a kužely, ale cosi zajímavého a srandovního zároveň. Útlum těžby ve městě však vzal téhle tvůrčí cestě perspektivu. Ale nápadů jsme měli fůru i tak. Jedním z nich bylo vztyčit v Ostravě jezdeckou sochu, která tu zatraceně chybí. V Praze Václav, v Táboře Žižka, ve Vídni Franz Josef, v Olomouci dokonce Caesar a v Ostravě jen pěší milicionář – a toho ještě odstranili. Našemu městu chybí muž na koni, a proto je takové skleslé, říkali jsme si a pověřili jsme přátele Pavla a Helenu, aby vytvořili model, jehož realizaci pak už v nastalé svobodě snadno prosadíme. Tak jsme si tu svobodu tehdy ještě představovali. Nebylo nám však jasné, kdo by na koni měl sedět, který ostravský hrdina by měl být do této nietzscheovské pózy vyzdvižen, a tak jsme se rozhodli zatím jen pro koně, který bude výzvou k nadčlověčímu vyšvihnutí. Pavel a Helena odjeli na venkov pracovat na modelu. Oba byli a jsou skvělí figuralisté. Elegance Pavlových figur atletů, jelenů a lvů je dnes pověstná, a přece jim ten ostravský kůň nějak uhnul pod rukama. Nemohli jsme si pomoct, přišlo to jaksi samo, říkali s rozpačitými úsměvy a vybalovali model z hnědého papíru. Na stole stálo cosi křivonohého s prověšeným břichem, velkou hlavou a hroznými čelistmi. To není kůň, vykřikl jeden z přítomných: To je…to je kapybara! Ano, byla to kapybara s výrazem komunistického tajemníka nebo prasete u koryta. Co jste to, sakra, vyrobili? osopili jsme se na autory. No, my jsme si pořád představovali, co by mělo stát před radnicí, a vyšlo nám tohle. Inspiraci holt neporučíš. Kapybara skončila jako kuriózní exemplář ve sbírce a před radnicí dnes stojí vaudevillový bronzový Ikaros s nízkým čelem a modrýma skleněnýma očima. Tedy přece jen nakonec cosi zajímavého a srandovního zároveň – pubertální dívky se tam prý chodí fotit s jeho bronzovým údem a posílají ty fotky kamarádům po internetu. A ten chlapík Ikaros je přitom v dokonalé bakchantské pohodě, on ví, že nikdy nespadne na držku, on totiž pro jistotu nikdy nevzlétne. Ale to neřeší problém koně, který si vždy naléhavě uvědomím při pohledu na ostravský znak. Hřebec bílý jako sníh se odráží ke skoku do blankytu, v němž se vznáší květ života. Kde by se tady v černém městě uhlí a železa vzal? A v tom mi to dojde. A taky pochopím jakou sochu potřebujeme. Ten koníček bílý, ten už není tady, ten už nešlape tuhle zem. Už to má za sebou. Vzpomenu si na nebohé důlní soumary vláčející po tmě vozy s uhlím. Na koně, kteří z dolu vyšli už jen nohama nahoru. Takovou sochu postavte! Herku černou od uhlí, jak z posledních sil vláčí přetíženou káru, obrací své poloslepé oči tam, kde by mělo být nebe, a vidí jen kamenný strop. Ale kdo to umí? Kdo zachytí ten moment, kdy bílá duše letí ven z černého dolu? Jan Balabán Autor je spisovatel.

Příští týden píše Jiří Kratochvil.

32


minulý týden

Začalo léto. Na své pravidelné sezonní putování mezi Brnem a Chorvatskem opět vyrazil Jadranexpres. Otka Bednářová oslavila 80. narozeniny. Přijetím reformní dohody skončil v Bruselu úspěšný summit evropských lídrů o budoucnosti Evropské unie. Reaguji radostně, já a řada mých kolegů jsme doufali, že to rozumní lidé musí udělat, komentovala ředitelka jednoho z pražských gymnázií v tisku skutečnost, že členové dolní komory parlamentu pro „nedopracovanost a hrozbu chaosu“ odložili blížící se start státních maturit a posunuli jej na rok 2010. Stoupl zájem o malé byty. Noviny přinesly zprávu, že Salman Rushdie byl v Londýně jmenován rytířem. Ochladilo se. Na své cestě kolem světa proklusal Prahou David Christov (27), jediný český člen dvacetihlavého pelotonu vytrvalců, kteří se rozhodli proběhnout za 95 dní 24 tisíc kilometrů napříč zeměkoulí, aby tak upozornili obyvatelstvo bohatých států na to, že víc než miliarda lidí na Zemi trpí nedostatkem vody a že pokud se současné plýtvání a přístup člověka k přírodě nezmění, budou věci čím dál horší. Stavební výroba se zvýšila o pětinu. Vedení

české pobočky Transparency International přivítalo snahu ministra financí Miroslava Kalouska zprůhlednit systém udělování státních dotací a pověsit jeho konkrétní výsledky i příjemce na internet. V Praze zpívala Tori Amos. Vrcholní politici státu a zástupci občanské společnosti si na pietní akci v pražském kostele Cyrila a Metoděje připomenuli, že právě tady před 65 lety v boji s nacistickou přesilou zahynuli hrdinové z atentátu na Heydricha. Washingtonská Národní galerie vystavila Drtikola. Opoziční tandem sociálních demokratů s komunisty neprosadil vyslovení nedůvěry Topolánkově vládě. Po týdnu tropických veder přišly bouře. Prezident republiky Václav Klaus se dožil 66 let. Nejvíc mě bolí ta blbost, kterou jsem neudělal: že jsem neutekl, odpověděl někdejší slavný hokejista, dnes pumpař na benzince v Moravských Budějovicích, Oldřich Válek (který v 80. letech odmítl nabídku uprchnout z komunistického Československa a hrát v NHL) na otázku serveru idnes.cz „Každý děláme v životě nějaké blbosti, které nás později mrzí – řekněte nějakou svoji“. V rozporu s předchozími rozsudky nižších soudů rozhodl Nejvyšší

soud, že není promlčen 35 let starý zločin, v němž tři tehdejší čeští strážci hranic postřelili na rakouském území emigranta z komunistického Československa, pak jej odtáhli zpět „domů“, kde byl muž ve vykonstruovaném procesu obviněn z pokusu o vraždu a teprve po sedmiměsíčním věznění jej úřady zavezly na svobodu do Španělska. Není to žádný výjimečný případ – tehdejší rozvědka unášela nebo se pokoušela unášet emigranty ze zahraničí; někdy třeba někoho postřelili, a aby zahladili stopy, přetáhli jej přes hranice, řekl ČTK pracovník Úřadu pro vyšetřování zločinů komunismu Jan Srb. Sportovní magazín Totalsport přinesl zprávu, že šéf českého fotbalu Pavel Mokrý pracoval za komunistů u StB. Umělecká skupina Ztohoven se nabourala do ranního programu ČT 2 Panorama a do vysílání živých záběrů z Černého dolu namontovala výbuch jaderné bomby nad Krkonošemi. Poslanci všech stran s výjimkou zelených odmítli návrh Senátu a vlády a opět se rozhodli nezrušit si svou doživotní imunitu. Národní divadlo oznámilo, že letošní divadelní sezonu uzavře dvěma kusy s tématem domova. Na parkovišti

vedle Sazka Arény hráli Genesis. Po měsících klidu, míru a úspěšného prodeje léku Tamiflu do Česka opět dorazila ptačí chřipka: na farmě Tisová poblíž Ústí nad Orlicí se u několika krůt objevil smrtelný virus H5N1 a bezpečnostní rada kraje nařídila ihned vybít celé šestitisícové hejno; představitelé kraje zároveň varovali občany, aby se v okolí Tisové nedotýkali ani ptáků spadlých na zem. Mobilní operátoři prudce zlevnili roaming. Deštěm policejních kulek se podařilo uniknout zlodějům, kteří v noci ukradli bankomat plný peněz v Hnojníku. Média informovala o záměru komunistické Číny postavit asfaltovou dálnici na Mount Everest. Klesla spotřeba krve. Jo, jsem spokojený – přes všechny občasné nedostatky žiju, jak jsem chtěl, a doufám, že všechno bude jen lepší a budu tak šťastný, že jednou prožiju – jak se to jmenuje – aha, nirvánu, řekl v rozhovoru pro Mladou frontu bývalý oštěpař a tuzemská atletická legenda Jan Železný. Diváci na vyprodané newyorské premiéře s nadšením přijali Český sen. [email protected]

Q

inzerce

Ročník XVIII. Vydavatel: R-PRESSE, spol. s r. o., IČO 61457345. Šéfredaktor: Martin M. Šimečka. Zástupci šéfredaktora: Marek Švehla, Erik Tabery. Editoři: Martin Kontra, Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. Redaktorka vydání: Kateřina Ducháčková. Komentáře: Erik Tabery. Domácí rubrika: Silvie Blechová, Anneke Hudalla, Ondřej Kundra, Tomáš Pavlíček, Tomáš Sachr, Jaroslav Spurný, Vladimír Ševela, Jáchym Topol. Zahraničí: adresa: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 telefon: 224 934 441, fax: 224 930 792 e-mail: [email protected], [email protected] e-mail na jednotlivé redaktory: [email protected] respekt.cz: www.respekt.cz, www.respekt.eu předplatitelský servis (Po-Pá 8-18): 800 100 634

Jiří Sobota. Téma: Jiří Sobota, Petr Třešňák. Civilizace: Martin Uhlíř. Kultura: Jaroslav Formánek, Jan Gregor, Vladimír Karfík, Pavel Klusák, Viktor Šlajchrt, Jan H. Vitvar. Jazyková redakce: Veronika Čiháková, Petra Švehlová. Art director: Mira Antonovič. Grafická úprava: ([email protected]): David Němec, Martin Pavlík. Kresby: Pavel Reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan Kuťák. Fotoprodukce: Kateřina Malá. Fotografové: Günter Bartoš, Karel Cudlín, Tomki Němec. Respekt.cz: Aleš Balcar, Adam Javůrek, Jaroslav Pašmik. Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Inzerce: ([email protected]): Milan Černík, Iva Pantůčková, Helena Štiková (vedoucí) – tel. 224 934 586, fax 226 216 799. Distribuce: ([email protected]): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 226 216 799. Tiskne: Tiskárny MAFRAPRINT Praha. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., Mediaservis s.r.o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press, spol. s r. o. ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Uzávěrka: 24. 6. 2007, © Copyright R-PRESSE, spol. s r. o.

Když vládli spisovatelé

Recommend Documents