LUBOMÍR MÜLLER (1955)
spisovatel, fotograf
skladatel,
klavírista,
Po Střední průmyslové škole automobilní a Konzervatoři v Teplicích vystudoval hudební a divadelní vědu na Masarykově univerzitě v Brně (PhDr.). Do roku 1989 působil jako redaktor hudebního měsíčníku Opus musicum. Od roku 1990 vystřídal různá zaměstnání: redaktor deníku Rovnost, zástupce šéfredaktora magazínu ...AND YOU, volný žurnalista, ladič pian, kabaretní klavírista, fotograf, kameraman, vydavatel pohlednic, učebních pomůcek pro základní školy a vlastní hudby (šansony, klavírní a orchestrální relaxační hudba). Je ženatý, má dvě dcery. Žije v Ostrovačicích. Po románu Schody do nebeského pokoje a jeho volném pokračování Oběti milostného nerozumu napsal sbírku milostné poezie Láska je všechno, láska je nic a román Světlo mé samoty (Příběh Sáry Wittensbergové)
Láska a nenávist jsou prázdné pojmy, dokud je nenaplníme obsahem vlastní zkušenosti. Teprve potom skutečně pochopíme, proč může láska „hory přenášet“ a proč může nenávist „plodit zlo“. Lumír a Milena, patnáctiletí hrdinové románu SCHODY DO NEBESKÉHO POKOJE, naplňují pojmy „láska a nenávist“ svými zkušenostmi na přelomu let 1967 a 1968 během jejich posledního roku na základní devítileté škole v malé obci u Teplic v Čechách. Historicky bouřlivý rok 1968 sice nehraje v jejich dospívání klíčovou roli, přesto jim nezvratně vstupuje do života. To, co však formuje charakter Lumíra a Mileny, co utváří jejich sny, touhy a naděje, co je žene do opojné radosti a vrhá do zoufalé beznaděje, je první opravdové milostné vzplanutí, první opravdové duševní i tělesné sblížení. Navzdory surové šikaně několika spolužáků ze školy se jejich vztah dokáže naplnit první společně prožitou nocí. Nenávist druhých je však dostihne dřív, než jí stačí uniknout. Po tragické rozluce Milena Lumírovi mizí. Lumír se nevzdává naděje, že jeho láska žije a podstupuje komplikovanou cestu hledání v moravských městech Brně, Kyjově, Bzenci a Strážnici. Ocitá se v roli Orfea a stejně jako on nachází svou Euridiku, aby ji vzápětí navždy ztratil. Ústřední částí 1. dílu knihy Nahé tělo je otevřené líčení pozvolna naplňované první milostné noci dvou mladistvých - už ne dětí, ale ještě ne dospělých. Je to noc prvního sexu, kdy zvědavost vítězí nad obavami, hravost nad zkušeností, náruživost nad stydlivostí, nevázanost nad upjatostí. 2. díl Nahá duše vypráví formou deníkových záznamů Lumíra o strastiplném hledání podstaty viny, pomsty a odpuštění. 2
Věnování Mé ženě Zdeňce a všem prvním láskám.
Upozornění autora Jakákoliv podobnost románových postav a jejich charakterů se skutečnými osobami dosud žijícími nebo již zemřelými je čistě náhodná.
3
I. díl
4
V pátek odpoledne 21. června roku 1968 nebyl na silnici 3. třídy z Modlan do Teplic téměř žádný provoz. Třínápravová vojenská Praga V3S, které se říkalo vétřieska, nebo také vejtřaska či véeska, se řítila po úzké asfaltové silnici evidentně bez strachu z toho, že se potká s protijedoucím autem. Při té rychlosti se natřásala tak zběsile, že všichni v kabině do sebe naráželi. Milena se křečovitě držela madla dveří a přála si, aby už byla doma. Kolem se míhaly siluety stromů a otevřeným oknem do kabiny v divokých vlnách svištivě pronikal teplý letní vzduch a čechral Mileně dlouhé vlasy. Po nárazu vzduchového proudu jí rozevláté kadeře vždy zakroužily kolem hlavy a padaly do obličeje, takže si je musela levou rukou neustále odhazovat z očí. Jeli teprve několik minut, ale přesto už litovala, že do kabiny pragovky nasedla. Nadskakovala na tvrdé sedačce a snažila se něčeho pevného chytit. Několikrát zakřičela na Viktora, aby zpomalil. Viktor však nereagoval. Korba nákladního auta skřípěla, sténala a drnčela tak hlasitě, že v kabině nebylo slyšet nic jiného než vřeštivý zvuk motoru. Otevřeným oknem sem pronikal hukot pneumatik, které rachotivě drtily štěrk na okraji silnice, kdykoliv sebou vétřieska smýkla na stranu, aby se vyhnula díře v asfaltu. Staré, již vyřazené nákladní vojenské auto patřilo Jindřichu Fedrychovi. Na podzim loňského roku se vrátil z dvouleté povinné vojenské služby a o sedm let mladšího bratra Viktora, který nyní vétřiesku řídil, miloval, jako by to byl jeho syn. Splnil mu téměř každé přání a prožíval s ním všechny lumpačiny, které si Viktor vymyslel. Jindřich teď seděl v kabině mezi Milenou a Viktorem a měl z bratrovy jízdy očividně bláznivou radost. Od chvíle, kdy vyjeli od školy, se jen smál a smál, i když Viktorovi občas houkl do ucha, ať jede pomaleji. Někdy Viktor poslechl, ale zatáčky projížděl, jak nejrychleji to šlo. Vétřieska vždy zaúpěla a Jindřich tak hromově zaburácel bravóóó..., že překřičel i zvuk motoru. V posledním úseku se silnice po dlouhém, ale mírném klesání prudce stáčela doleva a vzápětí hned doprava, a pak už následovala krátká rovinka a objevily se první domy vesnice. Ten přímý úsek 5
po zatáčce jako by připomínal cíl závodní dráhy a místní kluci se tu často proháněli na kolech nebo na svých motorkách Jawa 50 a jeden jako druhý se viděl být Louisem Chironem na Bugatti nebo na Alfě Romeo. Jezdit divoce „jako Širón“ patřilo k „dobrému vychování“ každého odvážného kluka, ovšem ne každý dokázal bezpečně vjet do cílové rovinky z ostré levopravé zatáčky. Vyžadovalo to závodnickou zručnost: před prvním levotočivým obloukem silnice přibrzdit a hodně zpomalit, prosmýknout se středem esíčka a v pravotočivé zatáčce vyrazit na plný plyn. Viktor vždy dokázal tento zrádný úsek bravurně zvládnout, ale tentokrát před první zatáčkou nepřibrzdil a vjel do ní plnou rychlostí. Stará pragovka se naklonila na pravá kola a drtivá odstředivá síla se snažila utrhnout korbu od podvozku. Kabina se zkroutila a pravé dveře, u kterých Milena seděla, se samovolně pootevřely. Ječivý proud vzduchu se opřel do jejich vnitřní plochy jako do lodní plachty, a protože se otvíraly proti směru jízdy, prudce je rozevřel. Ozvalo se praskavé lupnutí, jako kdyby se drtil kolenní kloub - dveřní panty se rozlomily. Nástupní otvor do kabiny se propojil s ubíhající otevřenou krajinou. Odstředivá síla zastihla Milenu nepřipravenou. Její tělo se v prostoru kabiny chovalo podle fyzikálního zákona, který nedokázala ovládnout, ledaže by se včas něčeho pevného v kabině chytla. Volný prostor mimo kabinu ji uchopil do své náruče a omámil dechem horkého vzduchu, prosyceného pachem rozpáleného asfaltu a motorové nafty. Ve dvou vteřinách volného pádu si stačila uvědomit, že se před chvílí držela Jindřicha. Jakmile se její tělo zlomilo o kmen stromu, ocitla se v neznámém světě ticha a tmy.
6
1
H
lavní chodby vesnické devítileté základní školy byly tmavé. Pokud se v nich nesvítilo, šero tam vládlo všem koutům. Zvláště teď - v polovině prosince roku 1967 - vypadaly chodby neútulně, protože nízké ranní slunce do nich nedohlédlo. Rychle opustilo východní průčelí školy, pohladilo jen krátce střechu budovy, vyhouplo se nad zasněžené koruny okolních vzrostlých kaštanů a vzápětí bylo pohlceno šedivými mraky, ženoucími se od severu. Chodby školy byly uprostřed přeťaty širokým schodištěm směřujícím do nižšího nebo vyššího patra. Každé schodiště se v polovině lomilo do dvou klesajících bočních partií. Bod zlomu tvořilo malé odpočívadlo, které bylo lépe osvětleno, neboť sem světlopronikalo dvěma protějšími velikými obdélníkovými okny. Normálně se na odpočívadle uprostřed schodiště žáci nesměli zdržovat, ale Viktor na takové zákazy kašlal. Ve svých čtrnácti letech byl silný a vypadal mnohem starší. Hnědé, téměř rezavé vlasy měl sestřižené na ježka. Nad čelem mu vzdorovitě trčely jako štětiny kartáče na drhnutí podlahy. Někteří spolužáci si ho kvůli tomu dobírali, ale jen do té doby, než si na ně po škole počkal za zdí statku, kam často chodili krást sladké moruše, a tam jim pěstí vysvětlil, že posmívat se mu není dovoleno. Ve škole se však nepral, natolik byl chytrý, aby věděl, že ředitel je přece jen o dvě hlavy větší a o tolik větší má i autoritu. Ve škole mu stačilo vyhrožovat. Teď stál na odpočívadle, opíral se levým ramenem o stěnu a nehtem na pravém ukazováčku dělal krátké čárky a obloučky do zelené omítky v místech, kde nad ním visela v odřeném rámu téměř bezbarvá reprodukce obrazu Antonína Slavíčka U nás v Kameničkách. Reprodukce nebyla kvalitní a již hodně vybledla, ale melancholie krajiny z ní byla stále patrná. Viktor nevěděl o malíři a jeho obrazu vůbec nic, a ani ho to nezajímalo, jenom se mu líbil rybníček v popředí, na jehož hladině se zrcadlily štíhlé koruny stromů a těla dvou krav a jednoho telátka, které procházely kolem. Vodu Viktor miloval a nevynechal jedinou vodní plochu v okolí, aby ji nepokořil - většinou nějakou lotrovinou. Někdy do 7
vody naházel co nejvíce kamenů, jindy natahal velké kusy větví a klád. S oblibou také pouštěl po hladině plechovky a trefoval se do nich kovovými matičkami ukradenými z tátovy dílny, které vystřeloval velkým prakem, zhotoveným z masivního kusu větve ořechu. Prak mu všichni kluci záviděli - vidlice byla široká a pevná a při natažení silné modelářské gumy se vůbec neohýbala. Rukojeť byla ohlazená tak, aby přesně sedla do dlaně. S tím prakem dovedl Viktor trefit okno i na sto metrů, ale plechovky na vodní hladině tak daleko nepouštěl. Pokud přece jen nějakou vlny odnesly dál od břehu, střílel po ní tak dlouho, dokud ji nezasáhl a nepotopil. Nejraději však čural do potoka, který tekl blízko školy, a nutil pak menší kluky, aby se z potoka napili. Tvrdil jim, že je to léčivé. Když někdo neuposlechl a měl smůlu, že z místa rychle neutekl, hodil ho Viktor se svými kumpány do vody, třeba i v šatech. Jednou to udělal i Lumírovi, a od té doby už Lumír dával velký pozor, když kolem potoka procházel, aby tam Viktora s jeho partou starších kluků náhodou nepotkal. Když nyní Viktor ledabyle stál na odpočívadle, vypadalo to, že si nikoho jiného nevšímá než tří kluků a dvou holek, kteří stáli v hloučku kolem něj a pokaždé, když něco řekl, hlasitě se zasmáli. Jen tu a tam, jakoby mimoděk, zabloudil pohledem na začátek schodiště ve druhém poschodí. Byla poslední velká přestávka a po chodbě chodili žáci v malých skupinkách z jednoho konce na druhý. Tichý šum naplňoval prostor a jen občas bylo slyšet bouchnutí záchodových dveří. Ačkoliv o přestávce nebylo dovoleno sbíhat nebo vybíhat do jiného patra, než ve kterém měli žáci třídu, Lumír na zákaz nedbal. Vyběhl hned po zvonění na začátku poslední velké přestávky z druhého do třetího patra, aby viděl Milenu. Dnes ji ještě nespatřil. Většinou se mu to podařilo ráno v šatně, když si sundávala kabát a přezouvala se do školních sandálů. Posadil se vždy na vzdálenější lavici tak, aby ho pověšené kabáty trochu zakrývaly a on mohl v klidu Milenu pozorovat. Aktovku měl na kolenou a předstíral, že v ní něco hledá, ale oči mu stále sklouzávaly na Mileninu tvář a na její štíhlé tělo a výrazná, kulatá prsa. Připomínala mu dva kopečky rýže, které dostávali ve školní jídelně k okurkové omáčce a hovězímu masu. To jídlo nenáviděl, 8
ale s kopečky rýže si vždy vyhrál. Oplácal je lžící, aby byly pevné a držely tvar prsů, jaké měla Milena pod tričkem, a navrch rýžového ňadra vždy zapíchl kousek okurky. Až potom oba kopečky celkem s chutí snědl. Milena na jejich školu nastoupila v září 1967 a pokud je možné o někom mluvit jako o zjevení, pak přesně takhle zapůsobila, když poprvé vešla do třídy. První měsíc byla objektem zájmu všech kluků a závisti všech holek. Pak kluci zjistili, že je příliš uzavřená, samotářská, neproniknutelná, hrdá a nedobytná. Někdy o ní mluvili jako o Tajence. To v lepším případě. Občas totiž také utrousili něco o tajemné krávě. Jejich zájem o bližší seznamování ochabl. Holky ji dál sledovaly ostražitě, ale s jistým respektem, protože její krása byla nezpochybnitelná, a proto stále nebezpečná. Lumír si myslel, že je pro něj Tajenka nedostupná a stejně jako pro ostatní kluky „nerozluštitelná“. Nejen proto, že chodila do 9. A, zatímco on byl v 9. B., ale spíš si nevěřil, že svou hubenou postavou a nesmělostí může konkurovat hromotluckým a sebevědomým klukům. Vlastně si zpočátku ani nepřál, aby věděla, že je do ní zamilován. Stačilo mu, když ji každý den viděl a jednou za týden, většinou ve středu, snědl její rýžová ňadra s okurkovou bradavkou. Ten den, kdy o přestávce vyběhl do třetího patra, ji ráno neviděl. Byla nemocná? Nebo přijela později než obvykle? Protože bydlela ve stejné vesnici jako Viktor, musela do školy jezdit stejným ranním autobusem, a Viktora Lumír zahlédl, takže jejich autobus určitě přijel. Došel rychle až na konec chodby ke dveřím přírodopisného kabinetu. Na stěně u dveří visely velké zarámované plakáty s vyobrazením různých stromů, květů a všelijakých rostlin. Bylo tam šero, ale Lumír dělal, že si obrázky prohlíží. Občas se podíval na žáky, kteří jej v hloučku míjeli. Milenu nikde neviděl. Otočil se, udělal tři kroky a rychle nakoukl do protějších otevřených dveří, kde měla Milena třídu. Služba mazala tabuli a před rozevřeným oknem se kdosi pošťuchoval. Milena tam nebyla. Tak dnes nemám štěstí, pomyslel si a chtěl se vrátit, když vtom ho někdo silně udeřil pěstí do zad. Málem upadl, ale včas se chytil otevřených dveří. Za ním stál Petr, Viktorův kamarád. „Co tu děláš? Kradeš?“ zeptal se Petr a výhružně zvedl obočí. 9
Lumír téměř neznatelně zakroutil hlavou. Rána do zad bolela, ale bolest nebyla tak nepříjemná jako pomyšlení, že ho zase bude Viktor obtěžovat, když teď poslal svého nohsleda. Lumír byl terčem sekýrování Viktora a jeho přisluhovačů již dlouho, ale důvod neznal. Myslel si, že je to proto, že je hubený a slabý. A také snad proto, že je blonďák s vlnitými vlasy, takže mezi samými hlavami ostříhanými na ježka vypadal jak bříza mezi smrky. „Nech mě být,“ řekl Lumír skoro šeptem, „nic ti do toho není, co tu hledám.“ „Viktor s tebou chce mluvit. Čeká tě dole,“ procedil téměř zavřenými ústy Petr a ušklíbl se tak, že vypadal v tu chvíli víc legračně než výhružně. „Já s ním mluvit nepotřebuji, “ odsekl Lumír. „Ale on jo...“ „Musím teď přinést do zeměpisu mapu, nemám čas,“ vymluvil se Lumír a chtěl odejít. Petr ho však udeřil pěstí do hrudníku. Lumír zavrávoral a o krok ustoupil zpátky do třídy. Nebál se, najednou měl všeho toho ponižování dost. Prudce strčil do Petra stojícího ve dveřích, a když Petr zavrávoral, proběhl kolem něho a utíkal ke schodům. Při běhu se jako mrštná lasička vyhýbal ostatním žákům, kteří se procházeli po chodbě. Jakmile se ocitl na začátku schodů, na chvíli se zarazil, protože dole na odpočívadle uviděl v hloučku kluků a holek stát Viktora. Viktor okamžitě Lumíra spatřil, přestal se opírat o zeď a řekl cosi klukům stojícím vedle něj. Lumír neslyšel, co to bylo, ale chrchlavý smích kluků, ke kterým se vzápětí přidaly pisklavým hlasem obě holky, přeslechnout nemohl. Pak najednou Viktor vystoupil z hloučku a popošel dva kroky dopředu. Zastrčil spodní ret pod vyceněné horní zuby a začal divoce mžourat očima a boxovat rukama směrem k Lumírovi. Hned na to se opět ozval z hloučku řezavý smích. Jak se tam tak pitvořil a kroutil, vypadal Viktor legračně, ale šel z něj strach. Lumír netušil, kde se v něm vzala síla, která mu dovolila kolem Viktora klidně projít, i když mu srdce v hrudníku létalo jako rozčílený pták v kleci. Chtěl šklebícího se Viktora minout bez povšimnutí, ale když byl u něho, Viktor ho lehce udeřil mávající pěstí do pravé tváře.
10
Oba zůstali stát a zatímco Viktor stále švihal pěstmi kolem Lumírovy hlavy a divoce se šklebil, obstoupili je zbývající kluci a holky. „Viktore,“ nadhodil kluk, který stál nejblíže, „náš Lumírek nám leze do třídy vočumovat holky, víš to?“ „Ale, ale? A kdo mu to dovolil?“ zeptal se jízlivě Viktor, přestal mávat rukama a přiložil pěst k Lumírovu nosu. „Kdyby jenom vočumovat! Von se nám zamiloval!“ vpadl do hovoru Petr, který zatím přiběhl ze vzdálené třídy, odkud mu Lumír utekl. „Viktore, ty vole,“ řekl zadýchaně, „víš, za kterou slídí? To nebudeš věřit!“
2
U
ž delší dobu měla Milena dojem, že se kolem ní něco děje. Viktor a kluci, s kterými jezdila ráno do školy stejným autobusem, ji teď nějak často dráždili hloupými otázkami, jestli už měla rande, od čeho má ty „cucance“ na krku nebo jak prožívá líbánky. Bylo jí to nepříjemné, a tak na kluky občas vyplázla jazyk. Jako by jim ale tím dala znamení, aby byli ještě drzejší. Snažila se je tedy ignorovat a ve škole si pak postěžovala holkám, kterým trochu důvěřovala. Shodly se na tom, že kluci kolem Viktora jsou prostě volové a nemá smysl si jich všímat. Blížily se Vánoce. Měla je ráda, avšak na vánoční prázdniny roku 1967 se moc netěšila, protože nemohla odjet za maminkou na Moravu do Strážnice. Maminka byla totiž opět v nemocnici. Ale po Vánocích bude konečně rok 1968, bude jí patnáct let, dokončí devátou třídu a opustí tuhle vesnickou školu, do které nechodila ráda. Na jaře chtěla udělat přijímačky na Střední všeobecně vzdělávací školu Marie Kudeříkové ve Strážnici a v létě se přestěhovat za maminkou. Ještě na nic v životě tak toužebně nečekala, jako na den, až odtud „vypadne“. Když tatínek před dvěma roky zemřel, maminka se psychicky zhroutila a musela se léčit. Doktor jí po roce doporučil, aby se odstěhovala - pokud to jen bude možné - někam daleko. Tak se jí nebudou vzpomínky pravidelně vracet a s nimi i nemoc. Přijala tedy administrativní práci v bzeneckých Jaselských kasárnách, 11
a protože vojenská správa jí nemohla v té době přidělit volný byt, našla si jednopokojovou garsonku v nedaleké Strážnici. Nastoupila v červenci 1967. Milena chtěla odjet také, ale nakonec ji maminka přemluvila, aby tady dokončila základní školu - vždyť už šla do deváté třídy - a zůstala ještě rok bydlet s babičkou, než si na Moravě zařídí nějaké prostornější bydlení. Milena se tedy odstěhovala z bytu v Teplicích k babičce a přestoupila do nové školy. Už v polovině září si všimla, že se o ni zajímá kluk, který nebyl z její třídy. Nejdříve ty jeho nesmělé pohledy v šatně ignorovala, myslíc si, že to bude prostě jen další čumil a otrapa s nudnými kecy. Pozoroval ji skoro každé ráno, když si sundávala kabát a přezouvala boty. Dělal, jako že si něco čte, nebo že něco hledá v aktovce. Občas se schoval za pověšenou bundu. Když se všichni procházeli o přestávce po chodbě, kdykoliv ji míjel, jeho oči se vpily do její tváře, ale jakmile pohled opětovala, rychle sklouzl očima jinam. Nikdy ji ale neoslovil. Až na začátku října, když nesla soudružce učitelce velkou a těžkou tašku sladkých hrušek z jejich zahrady, přistoupil k ní v šatně, řekl: „Ahoj, ukaž, pomůžu ti,“ a vynesl jí tašku až do třetího patra. Stoupal mlčky po schodech vedle ní. Na poděkování odpověděl: „Ehm, to je dobrý,“ usmál se a zmizel v davu na chodbě. Příští den si ho Milena trochu lépe prohlédla. Ráno si v šatně záměrně stoupla na opačnou stranu věšáku s kabáty, aby na ni neviděl. Chvíli ho pozorovala. Vypadá starší než kluk, kterýmu by mělo být čtrnáct, uvažovala. Jeho světlé, skoro blond vlasy s velkou vlnou nad pravým spánkem mu dodávaly téměř dívčí vzhled a mezi kluky, kteří se v té době stříhali buď na kraťounkého ježka, nebo si nechávali vlasy narůst do čela à la Beatles, byl nepřehlédnutelnou výjimkou. Milena se teď divila, že si toho dřív nevšimla. Byl vysoký a štíhlý, snad až trochu moc hubený, ale obličej měl souměrný a jemný. Kdyby mu z posmutnělých očí nevyzařovala lehká melancholie, považovala by ho podle něžného obličeje za rozmazlence. Takoví kluci však bývají většinou chlubílci, rošťáci a nezbedové, pomyslela si, ale v jeho případě to asi neplatí. Spolužačka, která bydlela ve stejné obci jako on, jí včera řekla, že se jmenuje Lumír, žije jen s otcem a je to takový divný samotář. 12
3
T
řípatrová budova základní devítileté školy byla sice osmdesát let stará, ale stále impozantní, i když omítka už na mnoha místech oprýskala a opadala. Novorenesanční stavba si zvenku zachovávala až klasicistní střídmost, přesto však působila reprezentativně díky lunetovým římsám a vchodovým sloupům s hlavicemi opatřenými oboustrannými volutami. Důstojný vzhled školní budovy umocňovalo hlavní vstupní schodiště rozevírající se do prostoru jako obrovský kamenný vějíř. Rozlehlá plocha před školou byla z jedné strany ohraničena vysokým plotem z černě natřených kovových tepaných mříží, umístěných mezi cihlové sloupky, z druhé strany ji rámovaly provozní budovy, ve kterých sídlila družina a jídelna. Školní dvůr uzavírala portálová brána s vraty z tepaných kovových tyčí a postranní branka, kterou vcházeli a vycházeli žáci. Lumír do této školy chodil rád. Ne kvůli učení, ale kvůli cestě, kterou musel tam i zpátky vykonat. Do školy chodili žáci ze sedmi okolních vesnic a z každé se dalo přijet autobusem pravidelné linky, ale Lumír, jakmile to jen trochu počasí dovolilo, chodil pěšky. Ty necelé tři kilometry z domova do školy (a pak zase zpátky) mu dávaly příležitost vymýšlet při chůzi nebývalá dobrodružství. Zpočátku, když mu nebylo ještě ani deset let, to byly pohádkové příběhy o trpasličích lidech bojujících s obřími kočkami a psy, o pidilidech stavějících si v trávě důmyslné cestičky (asi jako myši) a plavících se na kusech dřeva prudkými a hlubokými vodami potoka, ve kterém ve skutečnosti bylo vody sotva tak po kotníky. Lumír těmto lidem - v jeho představě ne větším než krabička od sirek - pomáhal v boji s různými nepřáteli a pro ten účel jim vymýšlel různé sečné i střelné zbraně. Některé konstruoval jen ve své představě, ale jiné doopravdy vyrobil, jako například „smrtonosné“ tužkové dělo: vypsanou kovovou náplň do propisovací tužky naplnil sírou seškrábanou z hlaviček zápalek, otvor uzavřel hřebíkem a takto „naládovanou zbraň“ položil na zapálený kousek pevného lihu, kterým se podpalovalo dřevo v kamnech. Poprvé dělo pro malé lidičky vyzkoušel doma na dvorku mezi slepicemi. Rána to byla pro nic netušící slepice tak 13
veliká, že se za ryčného a srdcervoucího kdákání rozlétly do okolí. Dvě se už nikdy nevrátily. S přibývajícími roky se náměty příběhů, které snil cestou do školy, nápadně měnily. Jeho představivost teď víc podněcovaly vzdálené siluety vrcholků Krušných hor, blízký homolovitý kopec Doubrava s opravenou zříceninou starého hradu či malý remízek s břízami a osikami, který vznikl nedaleko jejich domu po přeorání okolních pastvin. Remízek mu připadal jako palmový ostrůvek uprostřed vod oceánu a na něj nejraději umísťoval dobrodružné příběhy, ve kterých už ovšem hlavní úlohu hrál on sám, a potom nahé dívky. S nastupující pubertou se totiž v jeho obrazotvornosti objevovalo stále více holek ze školní třídy trosečnic, které vyvrhlo rozbouřené moře na písčitou pláž a které přiváděl umělým dýcháním zpět k životu. Dívky si z potopené lodi zachránily jen holou kůži, a když pak - už opět při vědomí - ležely naznak na písku a po přestálé námaze prudce oddychovaly, ňadra se jim bolestí zdvíhala a při tom pohybu se z nich odlupovaly krystalky mořské soli. Kapičky vody se třpytily v zapadajícím slunci na hrotech prsních bradavek a Lumírovi se při té představě rozlévalo od krku až do třísel oddané, milostné teplo. Od toho podzimu roku 1967, kdy postoupil do deváté třídy, se v Lumírových erotických vidinách zhmotňovala jenom Milena nikoliv však na neexistující písčité pláži, ale v jeho skutečném pokoji. Známky Mileniny přítomnosti v Lumírových snech začaly být viditelné na prostěradle jeho postele s železnou pravidelností každé ráno, kdykoliv přes noc objímal Milenino snové tělo. Ranní poluce vystřelovala nahromaděnou sexuální energii orgánem, o jehož erotické funkci již leccos věděl. Netušil však nic o pocitech, které lze při tom zažít.
4
V
on se nám zamiloval!“ vpadl do hovoru Petr, který přiběhl ze vzdálené třídy, odkud mu Lumír utekl. „Viktore, ty vole,“ řekl zadýchaně, „víš, za kterou slídí? To nebudeš věřit!“ „Však nám to řekne sám, co?“ pomalu a výhružně zdůraznil Viktor a pravou pěst, kterou držel před Lumírovou tváří, ještě víc 14
přiblížil k jeho nosu. Lumír před Viktorovou pěstí uhnul hlavou a chtěl i couvnout, ale za ním stojící kluci ho nepustili. „Tak řekneš, co? Řekneš...?“ dotíral dál Viktor a bylo na něm vidět, že má ze situace, ve které cítil převahu, radost. Ve skutečnosti se prát nechtěl - zvláště ne teď ve škole o přestávce - jenom chtěl Lumíra vystrašit. Měl už s kluky domluveno, že si na něj opět počkají po škole za zdí kravína, kde se cesta, kudy Lumír chodil domů, stáčela k blízkému kamennému lomu. Bylo to jejich oblíbené stanoviště - mohli se kdykoli v případě nutnosti schovat za nevysokou zeď, nebo seběhnout rychle do lomu, či zmizet za blízkými hustými šípkovými a bezovými keři, které rostly dokola. Nestávalo se často, že by museli před někým prchat, většinou na svou oběť čekali v dostatečné přesile. Ovšem někdy šel s klučinou, po kterém chtěli drobné peníze nebo nějakou věc, nečekaně někdo starší a silnější, nebo dokonce někdo z dospělých. To pak bylo lépe rychle zmizet. Lumír vždy chodil sám a nikdy se moc nebránil. Občas vykřikl: Nechte mě! nebo Pusťte mě! Ale to bylo z jeho obrany všechno. Žádný mír, když jde Lumír! říkával Viktor své partě kluků před trestnou výpravou. Teď Lumírovi držel pěst pod nosem a vychutnával si okamžik nadřazené síly. Lumír měl strach. Byl fyzicky slabý, žádný rváč od přírody. Zbabělec ale nebyl. V zákoutí jeho duše existovaly dveře, které vedly do komnaty silné vůle a vzdoru. Ještě o nich nevěděl, takže je neuměl otevřít, ale klíč k nim již svíral v mysli. Tím klíčem byla jakákoliv křivda, kterou dovedl pochopit, pojmenovat a procítit. Dnes se mu taková křivda opět děla. Viktor s několika kluky se mu již přes dva roky vysmívali, to v lepším případě. V horším ho trápili i fyzicky. Teď před ním zase Viktor stál a vyhrožoval, jako už mnohokrát předtím. Lumír tušil, že si o přestávce mezi hodinami nic horšího nedovolí, ale určitě si na něho počkají, až půjde odpoledne ze školy. Bude muset prchat jinudy, a teď v prosinci, když napadlo skoro půl metru sněhu, znamenalo jít domů jinou cestou velkou námahu při prošlapávání vysoké sněhové pokrývky. Znamenalo to ale také velké zdržení a dnes chtěl být doma co nejdříve, aby mohl zajít do sousední vesnice do místní knihovny. Milena v ní každou středu vypomáhala babičce třídit nové knihy a polepovat je inventárními štítky. 15
Kdykoliv byla Milena v knihovně, Lumír se rád probíral knihami v regálech a po očku ji pozoroval. Půjčil si vždy jen jednu knihu, aby ji stihl do příští středy přečíst a vrátit. Paní knihovnice (tehdy ještě nevěděl, že je to Milenina babička) se ho totiž vždy ptala, jak se mu kniha líbila, a kdyby knihu nepřečetl, musel by lhát. A to dělat nechtěl. Když knihu vracel, často do ní vložil pohlednici s vyobrazenou květinou nebo s nějakým cestopisným motivem, například mořem. Pohlednice sbíral a vždy dokázal vybrat ze své sbírky natolik zajímavou, aby si ji Milena nechala. Zalhal, že pohlednice není jeho, ale že ji tam nechal někdo, kdo si knihu půjčil před ním. Stal se z toho takový malý rituál očekávání, zda-li se pohlednice opět v knize objeví. Nakonec ale Milenina babička Lumírovi lest prokoukla a zakázala mu, ať do knih nedává, co tam nepatří. A Lumír poslechl. Nyní byl 20. prosinec, poslední středa před vánočními prázdninami, a také poslední den, kdy bylo v knihovně otevřeno a on mohl Milenu vidět. Hlavně jí však chtěl dát dárek k Vánocům. Dlouho o tom přemýšlel a váhal, ale nakonec si řekl, že snad jeho dárek neodmítne. Navíc dnes Milenu ještě nespatřil, takže se těšil, že ji uvidí odpoledne. Chtěl vypadnout ze školy hned po posledním zvonění, proto se rozhodl vynechat i středeční oběd. Stejně byla znojemská pečeně s okurkovou omáčkou a rýží. Z rýže uplácaná Milenina ňadra (s okurkovou bradavkou na špičce kopečku) klidně oželí. V knihovně, kde bývalo hodně teplo, bude Milena určitě zase jen v lehkém svetříku, takže její skutečná prsa se budou ve špičaté podprsence zřetelně rýsovat pod tenkou látkou. Pohled na ně bude mnohem slastnější než pohled na špičaté kopečky rozvařené rýže. „Tak co, kam vejráš?“ Viktor nečekaně udeřil Lumíra do nosu. Tupá bolest ho vrátila od myšlenek na Milenu zpátky na odpočívadlo schodiště. Viktor se před ním šklebil, vyzývavě cukal spodní čelistí a špulil rty do legračního kalíšku, až se Lumírovi chtělo smát z toho pohledu. Viktorova nesouměrná hlava s rezavohnědými vlasy ostříhanými na ježka vypadala jako hlava opice, která byla vyobrazena na jednom plakátu v přírodovědném kabinetu.
16
Další tupá rána do nosu Lumírovi připomněla, že tahle situace není k smíchu. „Nech mě!“ vyhrkl Lumír a prudce strčil do Viktora, jenž musel udělat krok zpět a opřít se rukou o zeď, aby nespadl. Když byl Lumír z dosahu Viktorovy pěsti, rychle se otočil a vykročil ke schodům. Zezadu ho však za košili chytly něčí ruce a trhly s ním zpátky. Bylo to tak prudké, až se mu košile celá vyvlékla z kalhot. Ozvalo se suché rupnutí a boční šev se natrhl téměř pod loket. Neměl čas si škodu na košili prohlédnout, protože ho kluci rychle přitiskli zády ke zdi a zprava i zleva drželi za ruce. Viktor k němu přiskočil, dal mu lehký pohlavek a zblízka mu zasyčel do obličeje: „Do mě nikdo strkat nebude! To si pamatuj, prcku, jo!“ Stáli proti sobě. Viktor byl o půl hlavy menší, takže aby Lumírovi viděl zpříma do očí, musel si stoupnout na špičky nohou. Zmínka o prckovi tedy nebyla rozhodně na místě, ale Viktor měl robustnější postavu, v tom měl výhodu. Byl podsaditý, šlachovitý a silný krk nad širokými rameny mu propůjčoval vzhled zápasníka. „Ještě někdy do mě strčíš,“ pokračoval Viktor, „a budeš zase žrát karbanátky!“ Žrát karbanátky byla oblíbená Viktorova kratochvíle, kterou ztrpčoval Lumírovi život. Nešlo o jídlo, ani o skutečné karbanátky. Často se totiž Viktor při svých dobrodružných výpravách odřel na koleně nebo na lokti, a když se odřenina zahojila a zbyl po ní jen strup po krevní sraženině, který se už dal z rány strhnout, nacpal ho Lumírovi násilím do pusy. Samozřejmě, že při tom Lumíra ostatní kluci museli držet, aby neutekl. Někdy ještě ulpěla na strženém strupu zahnědlá krev a Lumírovi z toho bývalo špatně, dokonce i tehdy, když si na to později jenom vzpomněl. Z té odporné představy ho vytrhlo zvonění, které ukončilo velkou přestávku. Obě děvčata, která scéně na schodišti přihlížela se škodolibým úšklebkem tváře, hned po zvonění odběhla zpátky do třídy. Teď zůstali na odpočívadle jen kluci. Dva z nich tiskli Lumíra ke zdi, ostatní stáli kolem v půlkruhu. „Pusťte ho!“ přikázal jim Viktor. „Mizíme! Nemusí nás tady vidět nějaká učitelka.“
17
Stisk rukou na Lumírových pažích povolil. Viktor už nestál na špičkách a v hloučku kluků se v tu chvíli jakoby ztratil. Lumír si prohlédl roztrženou košili a pomalu ji začal soukat do kalhot. Najednou nechtěl jít pryč, měl pocit, že tahle situace není dokončena. Děla se mu křivda, nebylo to spravedlivé, nebylo to správné, tohle by se nemělo stávat nikomu. Odkudsi z mozku přicházela myšlenka, že křivda, kterou nyní pochopil, pojmenoval a procítil, mu dává sílu vzdorovat. Stál před tajnou komnatou své duše a klíč k otevření dveří obíhal jeho tělem v zrychleně pulzující krvi. Aby však klíč odemkl dveře, za kterými tlouklo srdce bojovníka, potřeboval ještě jeden impuls. Impuls ohrožené lásky. A ten najednou přišel. Viktor, ještě než se otočil, aby vyběhl po schodech do patra a pak do své třídy, řekl neurvale: „A za Milenou mně nelez, ty smrade! Nemysli si, že ji snad někdy voprcáš, Milena patří mně!“ Že by Milena chodila s Viktorem, tomu Lumír samozřejmě nevěřil. Ale Viktor to řekl tak hrubě, že to Lumír cítil jako Mileninu urážku. Klíč v něm cvakl a dveře se otevřely. Proud krve hnaný neznámým adrenalinem vyrazil ze srdeční komory směrem k mozku a zaplavil ho. Nervové buňky, které kontrolují pocit strachu a opatrnosti, byly rozmetány a v chaotickém víření hledaly správné místo v bludišti nervových vláken. Než ho však našly, po příkazových drahách se již řítily impulsy bojové odhodlanosti a Lumír přiskočil k Viktorovi. Pravým loktem ho sevřel seshora kolem krku, zalomil paži do háku, levou rukou zespodu uchopil své pravé zápěstí a smyčku zatáhl. Viktor nestačil ani vykřiknout a byl překvapivou silou stržen na kolena. Rukama, opřenýma o studené kachličky, se snažil udržet zbytek rovnováhy a nepadnout celým tělem na špinavou dlažbu. Svírací hák Lumírových paží ho začínal na krku silně bolet, ale sevření mu nedovolilo nic dělat. Kleště kolem krku ho drtily a Viktor cítil, že se mu nedostává dechu a snad omdlí. Ze strachu z neznámého pocitu našel v sobě zbytek síly, přestal se opírat pravou rukou o zem a začal uvolněnou pěstí divoce, ale nazdařbůh bušit zespodu do Lumírovy tváře. Lumír měl hlavu sice blízko, avšak mírně nad ním, takže Viktorova pěst mohla udeřit jen do jeho levé lícní kosti 18
a občas zasáhla i levé oko. Lumír bolest úderů necítil. Stále držel v kleštích svých paží Viktorův krk a tlačil ho k zemi. Když uběhly první dlouhé vteřiny překvapení, ostatní kluci pochopili, že musí Viktorovi pomoct. Cloumali Lumírem a chvíli se marně snažili odtrhnout jeho pravou paži od Viktorova krku. Pak jeden z nich popadl Lumíra za vlasy nad čelem a trhl mu hlavou dozadu. Bolest projela Lumírovi až po temeno lebky. Povolil sevření a Viktorovi se uvolnil krk. Dlouhý, prapodivně chrčivý nádech Viktorových plic přeťal hluk šustivých pohybů, které vycházely z hloučku zápasících kluků. Viktor několikrát zalapal po dechu, a pak uvolnil nahromaděnou bolest krátkým výkřikem. Výkřik se rozlétl prostorem, pronikl na hlavní chodbu, opřel se do dveří ředitelny, nacházejících se hned na začátku schodiště, a rozptýlil se ve dvou krátkých ozvěnách do obou konců chodby. Viktor ještě stačil uvolněnou pěstí trefit Lumírův nos, pak už ale neudržel rovnováhu a spadl celým tělem na zem. Lumír klečel nad ním a z nosu se mu řinula krev. Červený pramínek mu rychle sklouzl po rozbitém rtu do koutku úst. Olízl ho špičkou jazyka, ale vzápětí mu další pramínek lepkavé krve stekl až na bradu. Na jejím konci se zastavil. Další přitékající krev vytvořila velkou kapku, která se už na bradě neudržela. Spadla Lumírovi na košili a vpila se do látky na hrudníku. A za chvíli za ní druhá, třetí, čtvrtá... Viktor, stále otřesený silou a prudkostí útoku, se pomalu sbíral se země a třel si pravou rukou krk na místě, kde ho Lumír svíral. Díval se na červenou skvrnu na Lumírově košili. Napadlo ho, jestli není také od krve a rychle sklonil hlavu, aby si prohlédl svetr na hrudi. Svetr byl pomačkaný, ale bez skvrn. Lumír prudce oddychoval a rozpomínal se, co se vlastně v uplynulých vteřinách přihodilo. Všechno se seběhlo tak rychle, že si nedovedl uvědomit začátek ani konec. Otékající oko na sebe upozorňovalo tupou bolestí a rozbitý nos pálil. V uších slyšel splašený tep svého srdce, ale jinak bylo najednou kolem zlověstné ticho. Rozhlédl se. (KONEC UKÁZKY PRVNÍ ČÁSTI KNIHY)
19
II. díl
20
„Dobře, tak jedeme dál, ale nejdřív si to ještě jednou celý zopakujeme,“ řekl podpraporčík František Kubáček. Sedl si k zapisovatelce a vzal si od ní dva listy papíru s Petrovou výpovědí. Petr dřepěl schoulený na židli u opačného konce dlouhého stolu a hleděl zarputile do země. „Ve středu dvacátého osmého srpna tisíc devět set šedesát osm,“ začal číst podpraporčík Kubáček, „krátce před osmnáctou hodinou, jsi viděl Lumíra Milovského naposledy. Chvilku jste se bavili na ulici. Ptal se tě na bratry Fedrychovy, ale ty jsi o nich mluvit nechtěl, tak jsi raději odešel domů. Vzápětí tě otec poslal se džbánem do hospody pro pivo. V hospodě sis na chvíli přisedl ke stolu, kde již seděli Zbyněk Řehánek, Bronislav Bublák, Eva Peclová a ještě jeden kluk, kterého neznáš jménem, ale víš, že je z Teplic. Eva Peclová se vzápětí zvedla a odešla. Před odchodem řekla, cituji - Viktor je pěkná sračka, měli ho ti Rusáci zastřelit, a toho jeho zamatlanýho bráchu taky...“ „Vymatlanýho, řekla vymatlanýho,“ opravil Petr vyšetřovatele, aniž zvedl oči od podlahy. „No dobře, vymatlanýho, to není důležité,“ vzdychl podpraporčík Kubáček a pokračoval: „Krátce na to ti servírka řekla, že máš džbán s pivem nachystaný. Zaplatil jsi a odešel. Před hospodou dosud stála Eva Peclová s kamarádkou Renatou Hrázdilovou. Eva na tebe zavolala, ať na ni počkáš, rozloučila se s kamarádkou a šla s tebou až k vašemu domu. Cestou ti prozradila, že v ten den mluvila s Lumírem Milovským a ten jí řekl, že se pomstí Viktoru Fedrychovi za to, co udělal Mileně Lažanské a že si na něj počká dole v lomu u jezírka.“ Podpraporčík Kubáček se podíval se na Petra: „Souhlasí?“ Petr dvakrát kývl hlavou, ale stále se díval do země. „Dobře, tak jedeme dál,“ oddechl si vyšetřovatel. „Odešel jsi z domu v osmnáct třicet a zamířil rovnou k Fedrychům, abys Viktora varoval. Paní Fedrychová ti řekla, že Viktor není doma a že neví, kam šel. Předkládal jsi, že bude na jezírku, kam se chodíte koupat a jezdit na voru...“ „Na pramici,“ skočil mu do řeči Petr. Podpraporčík Kubáček se na Petra nechápavě podíval. 21
„Jezdíme tam na pramici, ne na voru,“ podotkl Petr. Měl stále hlavu skloněnou, opíral se lokty o kolena a teď si okusoval nehty na rukou. „Aha, tak to opravíme,“ řekl vyšetřovatel, škrtl v textu spojení na voru a napsal tam na pramici. „Dobře, tak jedeme dál, ať tu nejsme do božího rána. Sešel jsi do dolu a k jezírku jsi přišel asi tak v devatenáct patnáct. Je to tak? Dobře, tak jedeme dál... Přišel jsi ke břehu a uviděl, že vor je vytažený...“ „Pramice...“ „Jo, zpět..., pramice že je vytažená na břeh..., asi tak z půlky, a vedle leží nehybně Viktor Fedrych. Byl od pasu dolů nahý, jeho šaty jsi nikde kolem neviděl. Ležel na zádech, obličej i celou hlavu měl od krve. Klekl sis k němu a zavolal jsi na něj, ale on nereagoval. Oči měl otevřené. Vzal jsi ho kolem ramen a zkoušel jsi ho posadit. Nešlo to, naopak sklouzl na tebe a obličejem od krve ti zašpinil košili. Položil jsi ho a rozhlédl ses kolem, jestli někoho neuvidíš, kdo by ti ho pomohl odnést. A v tom jsi spatřil, jak mezi keři...“ „Mezi břízami..,“ opět opravil Petr Altman podpraporčíkovu řeč. Ten se jen ušklíbl, podíval se zamračeně na zapisovatelku a pokračoval. „...jak mezi břízami ve vzdálenosti asi tak dvaceti metrů, utíká pryč Lumír Milovský. Tvrdíš s naprostou jistotou, že to byl on. Souhlasí? Ptám se tě ještě jednou, skutečně jsi ho poznal?“ „Byl to von, poznal jsem ho,“ odpověděl zkormouceně. „Dobře, tak jedeme dál... Poznal jsi ho podle světlých vlasů a bílého trička s nápisem Love na zádech. Souhlasí?“ Petr přikývl. „Ale do tváře jsi mu neviděl.“ „Byl to von, přece ho poznám z dvaceti metrů i zezadu.“ „Dobře, tak jedeme dál... Kousek jsi za ním utíkal, ale zmizel ti. Vrátil ses a pohmatem na krční tepnu zjistil, že Viktoru Fedrychovi skoro nebije srdce. Utíkal jsi tedy k okraji srázu, což je tak tři sta metrů, vyškrábal ses nahoru k silnici a tam zastavil první auto, které jelo kolem. Řidiči té dodávky jsi řekl, co jsi viděl a požádal ho, aby zavolal sanitku. Řidič se chtěl jít podívat dolů, ale řekl jsi mu, že to je daleko, ať raději zavolá sanitku. Slíbil to a odjel. Ty jsi sešel zpátky k Viktorovi a přikryl jsi ho svou košilí. 22
Jo... A pak jsi znovu šel na silnici a čekal, dokud nepřijela sanitka, což bylo asi za čtyřicet minut, kolem jednadvacáté hodiny. Lékaře jsi zavedl na místo, kde ležel Viktor...“ Podpraporčík Kubáček skončil a podíval se tázavě na Petra: „Takže, Petře, souhlasí?“ Petr si přestal okusovat nehty, vzhlédl a řekl: „Jo, souhlasí, tak to bylo...“ „Dobře, prozatím je to všechno... Teď nám to tady podepiš a služba tě odvede. Pokud budeme ještě něco potřebovat doplnit, zavoláme si tě.“ Podpraporčík Kubáček podal Petrovi ruku a poplácal ho po rameni. Pak se ještě na Petra upřeně podíval a zeptal se: „A kam zmizel Lumír Milovský, nevíš?“ Když Petr záporně zakroutil hlavou, podpraporčík Kubáček otevřel dveře do chodby a řekl: „No dobře. Tak se opatruj. Na shledanou, Petře.“ Petr se rozloučil a vyšel ven. „Budete mě ještě potřebovat, soudruhu podpraporčíku?“ zeptala se zapisovatelka. „Ne, díky, Jindřiško, dnes je to všechno. Můžete jít.“ Zapisovatelka odešla a vzápětí vstoupil do místnosti protějšími dveřmi jiný muž. Zastavil se u stolu a začal si prohlížet papíry. „Tak, co myslíš, Vašku, řekl nám pravdu?“ zeptal se nový příchozí. „Já nevím, soudruhu kapitáne, zdá se, že jo. Ono to docela sedí... Je tam několik nesrovnalostí, ale zdají se mi jako podružné...“ „Co například?“ „No, Altman má alibi v hospodě, opravdu mluvil s tou... tou...,“ podpraporčík Kubáček nahlédl do papírů, „Peclovou, jo, s Evou Peclovou, ale ta s ním zpátky nešla až domů, a taky si už nevzpomíná, jestli mu říkala, že se chce Milovský pomstít Fedrychovi... Možná si opravdu nevzpomíná, možná mu to řekla někdy dřív... Jisté ale je, že Altman pak opravdu běžel k Fedrychům a ptal se paní Fedrychové na Viktora. Ta skutečně nevěděla, kde celé odpoledne kluk lítá. Pak už Altman alibi nemá, nikdo ho neviděl, kam šel...“ „Hm, a ještě nějaká nesrovnalost?“ zeptal se kapitán.
23
„Ještě s tím tričkem, co měl Milovský na sobě. Altman tvrdí, že Milovského viděl odcházet a poznal ho podle nápisu Love, který měl na zádech. Ale všichni, kteří byli na pohřbu, vypověděli, že Milovský měl nápis na hrudi...“ „On byl na pohřbu v tričku s nápisem Love?“ „No, jo, soudruhu kapitáne, dnes ta mládež nemá žádnou úctu k pěknýmu oblečení. To jsou ti hipísáci, víte, pomalovaný trička, vlasy na ramena...“ „Milovský ale nemá vlasy na ramena, pokud se nemýlím...“ „No, to ne...“ „Tak dál, co ještě?“ „No, to tričko, že jo... Milovský si ho mohl klidně obrátit, proč by ne, ale nesedí mi, proč měl tričko od krve na tom nápisu, když měl nápis na zádech. To by si musel lehnout na Fedrycha zády. To je blbost...“ „Mohli se prát, válet se po sobě...“ „To je pravda. Stopy zápasu na místě byly... Jinak všechno sedí. Shoduje se i čas smrti s dobou, kdy tam Altman přišel a viděl Milovského odcházet. Udivuje mě ale brutalita, s jakou byl Fedrych zabit. Ten vrah mu pádlem úplně rozmašíroval hlavu. To mi na Milovského nesedí, nevypadá na to...“ „Takových už tu bylo, co nevypadali... Když se chce člověk pomstít, tak se z něj stane běsnící monstrum. Milovský měl snad dostatečný důvod k pomstě, ne?“ „No, to opravdu sedí, soudruhu kapitáne. Ten důvod byla Milena Lažanská...“ „Jo, vím... Fedrych se s ní vyboural v autě...“ „... a ona za dva měsíce na následky poranění zemřela.“ „Hm, a Milovský se teď pomstil a Fedrycha zabil. No, důvod by to byl...“ Vyndal ze složky fotografii. „To je ona?“ „Jo, soudruhu kapitáne, Lažanská... Jinou fotku jsme nesehnali.“ „Krásná holka, co?“ „Skoro bych se Milovskýmu nedivil...“ „Poslouchej, Vašku, ten Milovský tu už u nás jednou byl, ne?“ „Jo, jo, v březnu. Stejná parta, soudruhu kapitáne. Milovský, Fedrych, Altman. Byla do toho zapletena i Lažanská. Nějaká honička ve škole a umřel z toho jejich kamarád...“ 24
„Ano, vzpomínám si... Otec toho kluka zanedlouho utekl do Ameriky, že?“ „S celou rodinou. Taková malá politická aféra... Ale smrt jeho syna byla nešťastná nehoda. Nejvíc byl do toho namočen Fedrych, ale úmysl to nebyl, ani Milovskýmu se nic nedokázalo... Ale to s touhle vraždou nemá nic společnýho.“ „No jo, a už jste Milovského našli?“ „Nenašli, soudruhu kapitáne. Do školy nenastoupil. Nikdo neví, kam zmizel. Ani jeho otec nemá tušení, byl z toho chudák docela přepadlej... Jo, ale dovolil nám jít se podívat do synova pokoje...“ „Aha, takže už jste tam byli...?“ „No ty schody nahoru do pokoje bych vám nepřál! Má ho v podkroví, víte... Ale soudruhu kapitáne, takovej kumbál jste ještě neviděl! Učiněnej cirkus Humberto! Strakatý stěny, pomalovanej strop... A těch plakátů! A všude obrázky nahejch slečen!“ „Ale jděte! ... No, a co dál?“ „Celkem nic, soudruhu kapitáne. Ten kluk měl určitě velkou fantazii a umělecký sklony... Jo, a psal si deník. Ten jsme tam našli a půjčili si ho...“ „Půjčili?“ „No, tak trochu tajně, že jo... Ale třeba nám může pomoct.“ „Aha, a už ho někdo četl?“ „Ještě nebyl čas...“ „Dobře, tak mi ho dejte, podívám se na to...“
25
Neděle 21. července 1968
V
šichni mi lžou. A nejvíc lžu já sám sobě. Už je to měsíc, a já nemám žádné zprávy, žádnou konkrétní zmínku o tom, že žije. Nikdo nic neví. Uvědomuji si, že Milena je asi mrtvá. Neumím si v sobě s tou představou poradit. Zkusím se z toho vypsat. Po delší době jsem vyndal tenhle sešit a budu do něj psát, co mě napadne. Třeba mě to uklidní, třeba zapomenu na bolest. U večeře mi otec řekl, abych už nebrečel. Mám prý zarudlé oči a opuchlý obličej a vypadám hrozně. Je mi to ale jedno. Brečím, kdykoliv překročím bolavou nohou práh svého pokoje. Těch vzpomínek na Milenu je tam až příliš, ale copak mohu vyhodit postel, kde jsme leželi? Copak mohu spálit stůl, na kterém jsme se milovali? Houpací křeslo, na kterém seděla? Všechny věci, kterých se dotýkala? Copak mohu vytrhat z podlahy prkna, po kterých chodila? Copak mohu zbořit celý tenhle dům, abych zapomněl, že tu byla? Bylo by to asi nejlepší řešení, ale i pak bych si musel vyhodit ze své hlavy mozek, abych na svou lásku přestal myslet. Nejhorší je to večer před spaním. Pronásledují mě představy, že už Milenu nikdy neuvidím, že nenávratně zmizela. Potom zavřu oči a najednou mám pocit, že ji slyším stoupat po schodech. „No samozřejmě, jsem já to hlupák!“ nadávám si. „Vždyť si jenom odskočila, aby se vyčurala, a teď se vrací! To cinzano! Je slaďounké, ale nutí nás stále sbíhat dolů.“ Cítím, že budu muset taky: „Ale nejdřív ji překvapím - schovám se za dveře, a když vejde, udělám na ni bububu... A raději ne, nemá to ráda. Je lekavá. Schovám se, aby si myslela, že jsem odešel, a budu potají pozorovat, co dělá.“ Milena skutečně vchází do pokoje. Dřepím ve tmě za závěsem, úplně u okna. Nemůže mě vidět, ale já ji vidím docela dobře. Matně ji ozařuje světlo lampičky u postele. Odhrnuje peřinu a směje se. Pak si lehá a zhasíná světlo. A volá mě! Opravdu mě 26
volá, slyším ji zřetelně a jasně: „Lumi, ty můj blonďáčku, kampak ses mi schoval? Kdepak jsi? Že ty se mě bojíš!? Nebo už mě nemáš rád? Proč tu musím být bez tebe? Je tady tma a zima! Pojď mě zahřát...“ Stojím u postele a říkám jí: „Mili, proč mi to děláš? Proč za mnou chodíš každý večer před spaním, když nikdy nechceš zůstat do rána. Teď si k tobě lehnu, ale ráno zase budu sám. Já už takhle dál nemůžu...“ Jak bojovat proti vidinám, které jsou tak skutečné, že jim pomalu začínám věřit? Milena se mi vkrádá do snů dveřmi, od kterých nemám klíč. Jinak bych je zamkl. Ty sny jsou nádherné, je ale pro mne stále těžší probouzet se po nich do skutečnosti. Ale co to je vlastně za skutečnost, ve které ani pořádně nevím, co se stalo! Co to je za skutečnost, když netuším, jak si Milena mohla sama sednout do kabiny zrezavělé pragovky a nechat se odvézt ze školy domů. Nevím ani, kde byla pohřbena, pokud už nežije. Nevím, kde je její jméno vyryto do studeného mramoru, abych na něj mohl položit ruku a zahřát ho. Nevím nic, protože mi všichni lžou. Má láska tu se mnou není. Chtěl bych, aby mi někdo řekl, proč to tak musí být. Já sám si to vysvětlit nedovedu. Hledám důvod, proč tu svou Mili nemám vedle sebe, a uvědomuji si, že bych měl hledat příčinu, ne důvod. Příčinu, proč se mi ztratila ze života. Když najdu příčinu, najdu jistě i viníka. Ale nejsem viník já sám?
27
Sobota 27. července 1968
V
čera mi v nemocnici sundali sádru. Pan primář na chirurgii říkal, že se mi distorze kloubu zahojila. Když jsem se zeptal, co to znamená, jen se usmál a poplácal mne po rameni, že je to v pořádku. Ještě ale stále kulhám a bojím se naplno na nohu našlapovat. Je to prý normální, řekl mi primář, mám jen být opatrný, chodit na rehabilitaci a za měsíc nebudu vědět, že jsem měl vykloubený, naštípnutý a oteklý kotník, který vypadal jako nafouklý, ale přitom prokopnutý míč. Pak se mě pan primář zeptal na Milenu, jestli už je taky v pořádku. Hleděl jsem na něj asi dost vyjeveně, protože povytáhl obočí, postrčil si na nose brýle, které mu sklouzly, a řekl: „Snad jsem se nezeptal nevhodně, mladý pane?“ „Ne..., jistěže ne,“ vykoktal jsem, „ale promiňte, pane primáři, jak to, že o Mileně víte?“ „No, nevím vlastně nic,“ řekl už opatrně primář, „jen si pamatuji, že tvůj tatínek mi něco o tvé kamarádce říkal... Měla nějakou vážnou nehodu, že?“ Byl jsem jen v tričku a v trenýrkách. Seděl jsem v ordinaci na bílém polstrovaném stole potaženém igelitem a cítil jsem, jak mi pot stéká po zádech až dolů a při dotyku s gumovým prostěradlem studí. Nemohl jsem uvěřit, že primář mluví o Mileně, jako by byla živá. Nevěděl jsem, jak na jeho sdělení reagovat, a tak jsem jen civěl na nějaký bílý plášť visící na zdi u dveří a potil se nečekanou nervozitou. Doktor vycítil, že něco asi není v pořádku, sedl si za stůl a začal se probírat mou zdravotní dokumentací, kterou měl před sebou v kartónové složce. Pak do psacího stroje založil dva listy papíru s kopírákem a obrátil se ke mně. „Dovezli tě k nám na chirurgii 17. června pozdě v noci,“ řekl klidným, hlubokým hlasem. „To bylo pondělí, ale já jsem službu neměl. Přijímal tě kolega a ten byl taky u příjmu dvou kluků a jednoho děvčete, které přivezli v pátek po té havárce. Víc nevím... A už se obleč, čekají další pacienti.“ Jako by se mu nechtělo o tom mluvit, tak jsem to vnímal. Asi se na začátku nechtěně prořekl, a teď se bojí, že se budu ptát, pomyslel jsem si. Oblékal jsem se schválně pomalu. Dodal jsem si odvahy a rozhodl se, že se zeptám, protože jsem tušil, že jedině 28
tady bych se mohl dozvědět, co se Mileně doopravdy přihodilo. Nechtěl jsem nic skrývat, a tak jsem se rozhodl říct mu o mém vztahu k Mileně. „Pane primáři,“ začal jsem po chvilce, zatímco on něco vyťukával na stroji, „můžete mi, prosím, pomoct? Ta Milena je víc než kamarádka, víte...? Máme se rádi, a já se za to nestydím. Ale od té doby, co měla havárii, nic o ní nevím. Nedalo by se tady zjistit, co se s ní stalo, nebo kam byla převezena...?“ Primář přestal psát, podíval se na sestru, která seděla u vedlejšího stolu a přerovnávala nějaká lejstra. Vyměnili si krátký pohled, ale já si stačil všimnout, že se v něm zračila pochybnost. Pak vytáhl ze stroje papíry a jeden mi podal: „Tak, Lumíre, s tímhle se přihlásíš na rehabilitačním oddělení, sestřička ti ukáže, jak se tam dostaneš... No, a k té tvé Mileně, opravdu víc nevíme, záznam tu u nás nemá. A víš, i kdyby měla, údaje o pacientech můžeme sdělovat jen rodinným příslušníkům. Tak se drž a buď na tu nohu opatrný, ano? Sestři, prosím, vyprovoďte mladého pána...“ A bylo to! Laskavě, ohleduplně se mě zbavili. Nic jsem se nedozvěděl. Doufal jsem, že otec mi poví víc. Chtěl jsem se ho zeptat, co vlastně sdělil tomu primáři na chirurgii, a taky ho poprosit, ať mi řekne všechno, co o té události ví. Určitě zná podrobnosti, o kterých kluci a holky z Mileniny třídy nemají vůbec tušení, říkal jsem si. Rozhodl jsem se, že tatínka příjemně naladím, když mu přichystám večeři, kterou má rád - hovězí játra smažená na přírodní způsob. Tenčí plátky se naklepou tupou hranou nože, popepří a na horké litinové pánvi z obou stran rychle zahřejí. Když se póry zatáhnou a už nepropouští žádnou krev, pak se teprve kápne trochu oleje a plátky se dosmaží. No, a teprve pak se nakonec dosolí a potřou hořčicí. Jíme je s chlebem a ukusujeme k nim nakládané kyselé okurky, které otec nosí od nějaké paní. Večeře měla úspěch a otec mi pověděl asi všechno, co o té nehodě zjistil. Myslím si, že mi nic důležitého nezamlčel, alespoň mám ten pocit. Takže jsem si dnes sestavil kroniku událostí, abych si udělal trochu víc jasno o tom, co se vlastně stalo. Je v ní ale stále hodně otazníků. Nevím, zda se mi je podaří všechny odstranit: 29
Pondělí 17. června 1) Proč nebyla Milena ve škole? Důvod už vím, řekla mi to Dana. Jakmile mě pustili z nemocnice, přišla za mnou sama od sebe a prosila mě, abych se na ni nezlobil. Seděla u mne v pokoji v houpacím křesle a brečela. Cítila se provinile, jako by Milenu sama posadila do kabiny náklaďáku. Zapomněla mi tehdy odevzdat Milenin vzkaz a tím prý zavinila její smrt. Byla to samozřejmě blbost a já neměl na její slzy náladu, tak jsem ji rychle vyprovodil z pokoje. Bylo mi tehdy strašně zle. Ale Dana mi aspoň přinesla ten lístek od Mileny. Je to poslední památka na ni, střežím ho stejně důkladně jako pramínek jejích čokoládových vlasů. 2) Proč jsem spadl z kola? Vím určitě, že mi něco narazilo do předního ráfku. Kámen? Klacek? Byla to náhoda, nebo se někdo skrýval v keřích při cestě a čekal na mě? Nějaké postavy jsem zahlédl, ale nikoho jsem nepoznal. Zatím jsem neměl čas cokoliv zjišťovat a nevím, zda se ještě po tak dlouhé době něco dozvím. Pondělí 17. června - úterý 2. července 1) Proč jsem byl tak dlouho v nemocnici? Ležel jsem dva týdny! Říkali mi, že tam musím zůstat na pozorování, protože jsem byl až příliš dlouho v bezvědomí a kromě rozbitého kotníku a nártu nohy jsem měl podezření na frakturu lebeční kosti. Dnes už vím, že to nebyl hlavní důvod, proč mě nepustili dřív domů. Po té bouračce se říkalo, že Milena je mrtvá. Otec se obával, že ta zpráva mi přitíží, takže poprosil primáře oddělení, kde jsem ležel, aby mě tam nechali až do začátku prázdnin. Nikdo ze třídy za mnou v nemocnici nebyl a moje vysvědčení otec sám vyzvedl ve škole. Když jsem se ho zeptal na Milenu, řekl: „Má nemocnou babičku a musí se o ni starat, takže nemůže za tebou přijít...“ Nechtěl jsem tomu moc věřit. Nechápal jsem, proč mi aspoň nenapíše a neodpoví na mé tři dopisy, které jsem poslal po otci. Neměl je ale komu dát a teď vím, že se cítil hrozně. Myslel to dobře, ale já jsem prožíval celé ty dva týdny v nemocnici muka pochybností. Kdybych mohl chodit a neměl nohu v sádře, z nemocnice bych určitě utekl. 30
2) Co se dělo ve škole od pondělí 17. června do pátku 21. června? Asi se to nikdy přesně nedozvím. Možná, že to ani není důležité. Přesto se pokusím vyhledat Petra i Viktora a něco z nich dostat. Zatím nevím jak. Pátek 21. června Den plný otazníků: Proč Jindřich Fedrych přijel pro Viktora do školy vétřieskou? Proč jela Milena s nimi? Nastoupila do auta dobrovolně, nebo ji donutili? Kdo opravdu řídil? Viktor, nebo Jindřich? Proč pragovka havarovala? Proč se Viktorovi i Jindřichovi nic nestalo, ale Milena se zabila? Pokud se nezabila, kam zmizela? Pokud je mrtvá, proč tu neměla pohřeb? Pokud odjela za maminkou do Strážnice, proč o sobě nedala ještě vědět? Jediní, kdo by mi mohli skoro na všechny otázky odpovědět, jsou Jindřich s Viktorem. Musím vymyslet plán, jak se to od nich dozvědět. A na zbytek otázek snad dostanu odpověď ve Strážnici. Vypravím se za Mileninou maminkou. K ní bych vlastně měl jet nejdřív, protože jestli je Milena u maminky ve Strážnici, všechno se od ní dozvím a nebudu muset vymýšlet, jak se to dozvědět od někoho jiného. Pojedu do Strážnice. Teď jsem se pevně rozhodl. Zítra vymyslím, jak to udělám. Budu také pokračovat v psaní dopisů. Už ne jenom každou sobotu, ale kdykoliv budu cítit, že musím se svou láskou rozmlouvat. Zatím nevím, kam budu dopisy posílat. Utěšuje mě naděje, že to na Moravě zjistím. (KONEC UKÁZKY DRUHÉ ČÁSTI KNIHY)
31
32
