SPISOVATEL JUNIOR. SBORNÍK SOUTĚŢNÍCH TEXTŮ školní rok

SPISOVATEL JUNIOR SBORNÍK SOUTĚŢNÍCH TEXTŮ školní rok 2008 - 2009

OBSAH ÚVOD…………………………………………………..str. 3 1.ČÁST – POEZIE

Kamarád (L.Volodina)……………………..str. 4 Láska (E.Ilievová)………………………….str. 5 Rozloučení se školou (A.Pahrová)……....str. 6 Pro maminku (E. Pospíchalová)…………str. 7 Prvňáček (K. Vataščuk)…………………..str. 8 Jarní nálada (A. Vondráková)……….…..str. 9 2.ČÁST – PRÓZA

Dvojčata (I. Bačinová)………………….. str. 10 – 21 Lifreiův příběh (K. Florek) ………............str. 22 – 33 Stalker (R. Drozdov)……………………...str. 34 – 41 Záhada parníku Zlatá perla (T. Géc)…...str. 42 – 45 World of Warcraft (G.Divotyan)…………str. 46 – 48 Entagon a divá zvěř (N.Hlavanová)…..str. 49 – 51 3.ČÁST – VÝSLEDKOVÁ LISTINA ……………str. 52 – 53 2

ÚVOD V únoru 2009 byl na naší škole vyhlášen 1. ročník literární soutěže „Spisovatel junior“. Naším heslem bylo : Nepiš uţ do šuplíku, šuplík neumí číst. Ukaţ, co umíš, poděl se s ostatními o své povídky, básně, pohádky. Cílem bylo motivovat žáky k vlastní literární tvorbě. Soutěže se zúčastnilo celkem dvanáct dětí ze tří ročníků. Slavnostní vyhlášení vítězů a předání cen proběhlo 19. června. Ze soutěžních prací našich žáků byl poté vytvořen tento almanach. Vážení čtenáři, přeji vám za sebe a všechny spisovatele juniory příjemné čtení. Mgr. Marta Očkayová

3

1.

ČÁST – POEZIE Elizaveta Volodina (7.B) KAMARÁD Kdyţ kamaráda máš, pak hodně si ho vaţ. Jednou přijde čas, kdy ho postrádáš. Kamarád je víc neţ zlato, Jestli chceš, plácnem´ si na to. Kdyţ ti někdo zavaří, příteli se podaří vţdy a všude rozvázat na tvém srdci závaţí. Kdyţ ti nejde test, úkol, či v tělocviku stojka, nevadí, jste přeci velká dvojka!

4

Ester Ilievová (9.B) LÁSKA Láska, ta je jako smích, kdyţ drţíš mé dlaně v Tvých, kdyţ mě hladíš po tváři, kdyţ oči Tvé zazáří. Láska je zmatený přírodní úkaz, na který nelehké je hledat důkaz Láska je paprsek zářící v šeru. Jak perly rosy, jeţ do dlaně si beru. Láska je naděje, ţe vše bude lepší, je jako slunce, kdyţ vyjde po dešti. Láska je víra s nádechem hříchu, Se smutkem, pláčem i se spoustou smíchu.

5

Andrea Pahrová (9.B) Rozloučení se školou Devítka je konec dětství, říkáme si mezi sebou. Uţ jsme přeci tolik velcí! Nic nás jen tak neporazí. Však aţ se sejdem‘ ve čtvrťáku, ještě rádi vzpomeneme na tu pětku z příroďáku.

6

Eva Pospíchalová (9.B) Pro maminku Vţdy, kdyţ mi dáš pusu na dobrou noc, řeknu Ti : Mami, mám Tě ráda, strašně moc. Ty jsi mi dala ţivot, péči, lásku, I kdyţ jsem Ti nadělala nejednu vrásku. Jsi má maminka - mého ţivota kyslík. A já Tvoje vděčná dcera – Evík.

7

Kateryna Vataščuk (6.B) Prvňáček První písmo, slabiky To vše v jediný den První září v šesti letech Je jako nádherný sen Vše je mi tak známé! Opakuje se to samé Mám tě ráda, školo má! Útulná, kouzelná a zábavná!

8

Alena Vondráková (7.B) Jarní nálada Krásné jaro uţ je tu! Já snad štěstím rozkvetu. Uţ nám klepe na dveře. Kdopak mu je otevře? Co je to tu za vůně? Šeřík to zde provoněl. Je to jako sen, všichni chodí ven. Venku voní kvítí, Sluníčko nám svítí. Píšu tuhle básničku a zpívám si písničku.

9

2.ČÁST – PRÓZA 2. místo IVETA BAČINOVÁ , 9.B Dvojčata a jejich dobrodružství Je pozdní letní večer a měsíc svítí nad vesnicí v plné záři. Všude kolem je ticho, jen málokdy zavane vítr a svým dechem pozdraví malé městečko Major. Ve vesnici je tma, ale z malého domku, který stojí poslední v Bezové ulici, vyzařuje oranţové světlo. V okně blikají malá světýlka, jako by je někdo rozsvěcel a zhasínal baterkou. V domku bydlí rodina Kentových mající dvě děti, dvojčata, která nikdo od sebe nerozezná. Dvojčata se jmenují Petr a Tom a letos oba kluci oslavili dvanácté narozeniny. Ti dva pořád vymýšlejí nějaké lumpárny. I teď určitě provádějí nějakou neplechu. Všichni spí a toho musejí kluci vyuţít, vezmou si svoje baterky, svolají své tajné agenty a jdou do akce. Tom a Petr si jsou sice podobní jako vejce vejci, ale drobné rozdíly najdeme. Oba mají štíhlou postavu, hnědé vlasy a modré oči, ale Tom jediný má pod levým okem znaménko. Petr vyniká ve sportu, Tom je zase velmi chytrý, takţe kdyţ jsou kluci spolu, báječně se doplňují. Kdyţ se ráno kluci vzbudili, nejdříve usedli k psacímu stolu a dívali se do svých deníků, kam nastřádali mnoţství informací během pátrání po mapce k pokladu. Jejich pokoj je velký a mají v něm také velký nepořádek. V levé části pokoje visí velká nástěnka, na které jsou různé papíry a fotky, pod ní se nachází Tomova postel. Ve střední části pokoje stojí velký stůl a pod ním se rozkládá měkký koberec. Koberec je středobodem pokoje, tady kluci vymýšlejí se svými kamarády různé akce. Do pokoje vpouští světlo rozměrné okno, kterým většinou kluci pozorují, co se kde děje. V pravém rohu místnosti nalezneme Petrovu postel, která nikdy nebývá ustlaná. Odbilo devět hodin večer, dvojčata se chystají na sraz se svojí skupinkou u altánku kousek od domku. 10

Kdyţ kluci dorazili, na smluveném místě ještě nikdo nebyl. Aţ za půl hodiny přišel vysoký chlapec v otrhaném oblečení a pozdravil dvojčata se slovy: ,,Čau kluci.‘‘ Kluci se na něj dívali s divným výrazem ve tváři. ,,Co se ti stalo, Johne ? A kde jsi byl ?‘‘ zeptal se Tom. ,,No, měl jsem trošku problém se psem od pana Burgemana,‘‘ odpověděl John. Za chvíli přišla i dívka jménem Lilly. Lilly byla velmi hezká, měla dlouhé černé vlnité vlasy, které jí splývaly aţ pod lopatky. Dva horní pramínky měla vţdy sepnuté skřipcem. Její modré oči září z jemného dívčího obličeje jako dva topasy, kdyţ se usměje, bílé zoubky jí rozsvítí celý obličej. Lilly má oproti jiným dívkám výborný orientační smysl, vyzná se kdekoli a za všech situací najde vţdy cestu k cíli. Tom se zeptal : ,, Jak to teda uděláme? Musíme získat tu mapu!“ „ Ale jak? ‘‘ zeptal se Petr. ,,To jo, pan Burgeman je strašný, ale Lilly má rád. A taky ten jeho pes je na Lilly hodný,‘‘ přidal se John. ,,Proč na mě koukáte, já k němu nepůjdu. Já za ním nechci! ‘‘ vloţila se do rozhovoru Lilly. ,,Kluci, mám nápad!‘‘ řekl Tom. ,,Tak povídej,‘‘ vyzvídal John. ,,No já a John, bychom šli zezadu a nějak bychom se dostali k panu Burgemanovi do domu,‘‘ vylíčil Tom svůj nápad. Petr zauvaţoval: ,, To je dobrý, ale co budu dělat já? ‘‘ ,,No ty zatím nic, ale potom pro tebe něco vymyslíme,‘‘ řekl Tom. Petr byl chvíli naštvaný, ţe má jen hlídat, jestli někdo nejde. Tom pokračoval: ,,No a pak přijdeš ty, Lilly, za Burgemanem a budeš si s ním povídat, abys ho zabavila.‘‘ ,,Ale co mu mám jako vykládat?‘‘ ptala se Lilly. ,,Tak já nevím, třeba ho pozvi na svoje narozeniny,‘‘ řekl Tom. ,,Ty ses snad zbláznil?‘‘ rozesmála se Lilly. ,,Tak já nevím, řekni mu, co chceš,‘‘ řekl Tom. Všichni se té představě začali smát, ale zároveň Lilly obdivovali, ţe na tak bláznivý nápad nakonec přistoupila. Petr ohlásil konec dnešní schůzky, protoţe uţ bylo moc pozdě. A tak se všichni rozešli a šli spát. Po cestě domů se Petr nebavil s Tomem, protoţe byl na něho naštvaný.

11

Kdyţ se ráno dvojčata probudila, Petra naštvanost neopustila. Tom uţ nevěděl, co má dělat, a tak se bráškovi omlouval: ,,Tak uţ se na mě nezlob. Aţ budeme mít tu mapku, tak ti slibuju, ţe budeš se mnou vedoucí a budeš o celé expedici rozhodovat.‘‘ Konečně došlo k usmíření. Šli se nasnídat. V kuchyni potkali mamku a ta je hned zaúkolovala: ,,Aţ se nasnídáte, tak si uklidíte pokoj a umyjete nádobí !‘‘ Kluci byli naštvaní, protoţe zrovna dnes pospíchali, aby nepřišli pozdě. A tak si úklid rozdělili, Petr šel uklidit pokoj a Tom umýval nádobí. Asi tak za dvacet minut to měli hotové. Pospíchali před dům pana Burgemana. Ostatní uţ tam stáli a čekali jen na Toma a Petra. ,,Johne, jdeme na to?‘‘ zeptal se Tom. ,,Jasňačka, tak se tu mějte a drţte nám palce,“ odpověděl John. Lilly šla k panu Burgemanovi. Jakmile otevřela vrátka, vyběhl ze zahrady velký černý pes, který se začal k Lilly lísat a olizoval jí ruce svým drsným jazykem. Lilly šla v doprovodu psa Barona (kluci mu vţdy říkali uštěkaný podvraťák) k domovním dveřím. Dívka zazvonila na zvonek a kluci běţeli k zadní části domu. Pan Burgeman otevřel dveře. Kdyţ uviděl Lilly, pousmál se a řekl: ,,Copak potřebuješ, Lilly?‘‘ ,,Nic, jenom jsem Vás chtěla pozvat na svoje narozeniny, které mám za týden,‘‘ řekla nejistě Lilly. Pana Burgemana to potěšilo, a tak jí odpověděl: ,,Počkej tady, Lilly, já si dojdu pro kalendář a zapíšu si to, abych na to nezapomněl.‘‘ Lilly chvilku čekala a pak v oknech domu zahlédla kluky, jak v místnostech slídí po mapce. Po chvíli přišel pan Burgeman a řekl: ,,A kdypak slavíš narozeniny ?‘‘ ,,15.července, asi kolem třetí hodiny odpoledne,“ vymyslelo si děvče. ,,Jsi si jistá, ţe jen tohle byl důvod tvé návštěvy?‘‘ zeptal se podezíravě pan Burgeman. ,,No…. Já totiţ ….,‘‘ koktala Lilly, ,, my hledáme mapku k pokladu. ‘‘ ,,Jo takhle to je. Ale ţe ses mi přiznala, tak já ti ji dám, jsem starý a na podobné báchorky uţ nevěřím. Ale buďte opatrní, říká se, ţe cesta k pokladu je velmi nebezpečná a všude jsou nastraţené pasti. Chvíli počkej, hned ji donesu.“ „Tak tady ji máš, Lilly. A co ty narozeniny? Platí?‘‘ zeptal se pan Burgeman. ,,Ano, pane Burgemane, oslavím je s přáteli a s Vámi. Těším se, aţ Vás uvidím na oslavě,‘‘ řekla Lilly. ,,Ahoj Lilly,‘‘ rozloučil se pan Burgeman. ,,Nashledanou,“ odpověděla dívka. Lilly odešla, ale pak se musela vrátit na dvůr a podrţet Barona, aby kluky nepokousal. 12

Jakmile se všichni dostali do bezpečné vzdálenosti od psa, kluci oznámili své kamarádce, ţe jejich mise proběhla bez úspěchu, mapu nenašli. Lilly se pousmála a ukázala kamarádům svitek s mapou. Koukali na ni nevěřícně. Společně rozvinuli mapku a uviděli různé cestičky. Jedna část mapy je obzvlášť zaujala, byla tam nakreslená Dračí jeskyně a nad ní bylo napsáno slovo POKLAD! Petr řekl skupince: ,,Takţe, to nejdůleţitější uţ máme, a tak se můţeme zítra vydat na cestu za pokladem. Budeme pryč asi týden, tak si to doma nějak zařiďte. Sejdeme se v osm hodin ráno na obvyklém místě. Peníze a všechny věci s sebou. Lilly si zatím vezme mapku k sobě. Hlavně ji nezapomeň doma.“ ,,Nezapomenu. A vy přijďte včas!‘‘ rýpla si Lilly. Druhý den ráno se kluci vzbudili do krásného slunečného rána. Naštěstí rodiče nebyli doma, a tak kluci napsali jen vzkaz, ţe budou asi tak týden u kamaráda. Oba dva věděli, ţe z toho bude obrovský průšvih, i kdyţ jsou prázdniny, ale usoudili, ţe taková výprava za trochu nepříjemností stojí. A tak se raději rychle nasnídali a vzali nějaké jídlo na cestu. Sešli se u altánu, všichni přišli včas a z jejich tváří bylo moţné vyčíst obrovské napětí. Lilly rozvinula mapu a uţ ji nepustila. Pasovala se do role průvodce celé skupiny: ,,Teď půjdeme tudy, pak zahneme za roh a tam začíná naše dobrodruţství. Za rohem posledního domu se jim otevírala volná krajina proťatá klikatou cestou vedoucí na kopec. Děti šly po cestičce, aţ dorazily k rozcestníku a před ním se najednou objevil malý trpaslík. Objevil se tak náhle, aţ děti vyděsil. Malý muţíček řekl dětem: ,,Jestli se chcete dostat k pokladu, musíte jít nejdříve pravou cestou, musíte najít STŘÍBRNÝ KÁMEN, KOUZELNÝ PRSTEN A BÍLÝ PLÁŠŤ. Aţ najdete všechny tři věci, vrátíte se s nimi sem k rozcestníku, předáte mi je a já vás pustím levou cestou vedoucí k pokladu.‘‘ ,,Tak my Vám ty věci najdeme, ale kde je máme hledat?‘‘ zeptal se Tom. ,,Musíte si poradit sami,“ odpověděl trpaslík. ,,Tak my jdeme,‘‘ řekl Tom. Děti šly tou lesní cestičkou velmi obezřetně, nemluvily, jen se rozhlíţely na všechny strany, jako by očekávaly, ţe se na ně něco hrozného vyřítí z houštin. Asi po hodině mlčenlivého pochodu druţina uviděla malý domek, z něho vyšel další trpaslík. ,,Dobrý den, my hledáme stříbrný kámen, kouzelný prsten a bílý plášť,‘‘ řekla Lilly trpaslíkovi.

13

,,Nevíte, kde je můţeme najít?‘‘ dořekl Petr. Trpaslík na všechny pohlédl a pak řekl: ,,Takţe vy hledáte tyto věci? Jestli splníte úkol, který vám uloţím, dám vám stříbrný kámen. ‘‘ ,,Ano, splníme ho. Co máme udělat?‘‘ ptal se Petr. ,,No, tak se rozhodněte, kdo půjde se mnou, vyberte jen jednoho z vás. Kdo to bude?‘‘ zeptal se trpaslík. ,,Já splním úkol, můţete se na mě spolehnout,‘‘ odpověděl Petr. ,,Petře, nechceš si to rozmyslet?‘‘ zapochyboval Tom. ,,Tak ho nech, Tome, kdyţ chce, tak ať jde. Já mu věřím, Petr to dokáţe,‘‘ řekl John. ,,Petře, jdi do toho, drţíme ti palečky,‘‘ povzbuzovala Lilly. ,,Tak já jdu, mějte se tu. Ahoj!‘‘ řekl Petr a odešel s trpaslíkem. Trpaslík luskl prsty a oba zmizeli. Petr a trpaslík se objevili na posekané louce. Louka vypadala, jako by byla nekonečná. Petr se zeptal trpaslíka: ,,Tak jaký úkol mám splnit?‘‘ ,,Petře, aţ vyjde slunce, musíš chytnout mluvícího zajíce. Máš čas do setmění a já se zatím postarám o tvé přátele,‘‘ řekl trpaslík.

14

,,Ale ta louka je nekonečná, já toho zajíce nikdy nenajdu,‘‘ konstatoval smutným tónem Petr. ,,Tak já ti trochu pomohu, našim zajícům nejvíce chutná seno,‘‘ radil trpaslík. ,,Moc Vám děkuju za radu, uţ vím, jak to udělám,‘‘ pousmál se Petr. ,,Tak mi pověz, jak to uděláš?‘‘ vyzvídal trpaslík. ,,Natrhám si trávu a sluníčko mi ji usuší a pak na seno navábím zajíce,‘‘ řekl Petr. ,,No, to je hezký, ale tady dole ti slunce usuší trávu asi tak za tři dny,‘‘ řekl trpaslík. ,,Tak to budu muset jít aţ nahoru,‘‘ odpověděl Petr. ,,Ale kam nahoru? Louka je nekonečná, takţe bys nikdy nedošel aţ na vrchol louky,‘‘ namítal trpaslík. ,,Prosím, poraďte mi ještě, trpaslíku, já nevím, co mám dělat,‘‘ prosil Petr. ,,Petře, doufám, ţe se z mojí rady něco dozvíš. Má rada zní: Jsme na kouzelném místě a nejen zajíci umí mluvit,‘‘ řekl trpaslík a zmizel. Petr byl sám a pořád si opakoval trpaslíkovu radu a mezitím trhal trávu, ale ta se nechtěla usušit, jako by to dělala Petrovi naschvál. Petrovi uţ bylo horko a pak uviděl malý stromeček, sedl si pod něj a usnul. Kdyţ se Petr vzbudil, slunce uţ zacházelo a nastával soumrak. To nebylo dobré. Petr zoufale zavolal na sluníčko: ,,Sviť, sluníčko, sviť, ještě potřebuju usušit trávu, tak prosím, ještě chviličku sviť.‘‘ Sluníčko se rozzářilo na celou louku a pak řeklo Petrovi líbezným hlasem: ,,Ale pospěš si, já nemohu dlouho zářit, tak si pospěš, Petře.‘‘ Petr si vzpomněl na trpaslíkovu radu a zvolal na trávu: ,,Travičko zelená, usuš se, prosím, já potřebuju, aby z tebe bylo seno!‘‘ Tráva uschla a bylo z ní seno. Petr vzal seno, klekl si a řekl: ,,Zajíčku, pojď se najíst, mám tady pro tebe čerstvě usušené seno.‘‘ Netrvalo to dlouho a Petr zaslechl, jak se vzadu něco hýbe, šel se tam pomalu podívat. V trávě hupkal sněhobílý zajíc a Petr mu hned nabídl seno a zajíc si na něm pochutnával se slovy: ,,To je dobré seno, takové jsem ještě nejedl.‘‘

15

Kdyţ zajíc dojedl, tak ho Petr vzal do náručí a v tom momentu se objevil trpaslík a řekl Petrovi: ,,Petře, splnil jsi úkol.‘‘ Trpaslík dal Petrovi stříbrný kámen: ,,Petře, tento kámen má kouzelnou moc, kdyţ ho vyndáš z měšce, tak ti kámen ukáţe nepřítele, i kdyţ bude přeměněný v jinou osobu nebo věc,‘‘ řekl trpaslík. ,,Můţu si ho opravdu nechat? ‘‘ utvrzoval se Petr. ,,Ano, kámen je tvůj, pokud si ho uţ někomu neslíbil,‘‘ odpověděl trpaslík. ,,Kdyţ jsme šli s přáteli hledat poklad, potkali jsme u rozcestníku trpaslíka. A ten trpaslík nám řekl, ţe mu máme přinést stříbrný kámen, bílý plášť a kouzelný prsten, jinak nás nepustí na cestu vedoucí k pokladu. A tak jsme mu slíbili, ţe mu všechny věci přineseme,‘‘ vyprávěl Petr. „Hmmm, tak kdyţ jsi to slíbil, tak bys to měl splnit,“ řekl trpaslík. Petr si dal stříbrný kámen do kapsy a trpaslík ho přenesl k jeho kamarádům. Kdyţ se znovu oba objevili u trpaslíkova domu, tak Lilly zvolala: ,,Petr uţ je tady!“ Všichni se otočili a šli za Petrem. Ten ukázal svým přátelům stříbrný kámen a také jim řekl o jeho kouzelné moci. Děti se rozloučily s trpaslíkem a šly pro další kouzelné předměty. Najednou se před nimi objevily dvě cesty, a tak se skupina musela rozdělit. Petr a John šli pravou cestou a Tom a Lilly šli levou cestou. Kdyţ Petr a John zahlédli malou chaloupku, hned se k ní vydali. Petr zaťukal na dveře. Z domečku vyšel další malý muţíček. ,,Copak si přejete, pánové ?‘‘ zeptal se trpaslík. ,,Dobrý den, my hledáme bílý plášť a kouzelný prsten,‘‘ odpověděl Petr. „Tak to vám rád pomůţu. Splníte-li můj úkol, dám vám kouzelný prsten,‘‘ usmál se trpaslík. ,,Petře, teď jdu já, abychom se vystřídali,‘‘ řekl John. ,,Tak dobře, ale buď opatrný,‘‘ odvětil Petr. Mezitím Tom a Lilly narazili na příbytek lesního trpaslíka, který měl baráček v korunách stromů, a tak oba museli vyšplhat aţ nahoru, aby se s muţíčkem 16

domluvili. Kdyţ byli u trpaslíkova domku, ani nemuseli zaklepat a z baráčku se ozvalo: ,,Pojďte dál.‘‘ Otevřeli dveře a uviděli malou místnost, sotva se sem oba vešli. Trpaslík seděl uprostřed místnosti ve velkém křesle. ,,Dobrý den,‘‘ řekly děti. ,,Vy určitě hledáte bílý plášť,‘‘ řekl dětem trpaslík. ,,Je to tak?‘‘ zeptal se. ,,Ano,“ odpověděla Lilly. ,,Ale nejdřív musíte splnit úkol, který vám zadám, ale ne tady, přesuneme se na jiné místo,‘‘ odvětil trpaslík. Muţíček luskl drobnými prstíky a děti se objevily na rozlehlé pláni. Na pláni stojí malá chalupa se zahradou. Okolo zahrady roste nevelký les. Kdyţ trpaslík s dětmi došel aţ k chatce, zadal jim úkol : ,,Musíte přelstít lišku, ale to není ledajaká liška, poznáte ji podle toho, ţe nosí zelený kabátek, mluví jako člověk a je velká asi jako já. A rovnou vám říkám, nebude lehké ji přechytračit. Hlavně se nenechejte nachytat a nic si od lišky neberte. To je moje rada, tak na ni nezapomeňte!‘‘ Jakmile to trpaslík dořekl, zmizel. Lilly a Tom si zatím v chatce udělali pohodlí. Asi za hodinu šla Lilly do lesa natrhat jahody a maliny, aby měli k večeři co jíst. Po chvíli donesla plnou náruč malin a jahod. Děti se domluvily, ţe jeden bude hlídat a ten druhý můţe spát. Tom nabídl Lilly: ,,Tak já budu hlídat první, ty se vyspi.‘‘ ,,Tak jo, ale nezapomeň na trpaslíkovu radu,‘‘ připomínala mu kamarádka. ,,Neboj, nezapomenu,‘‘ odpověděl Tom. Lilly odešla z místnosti a šla spát. Kdyţ usnula, Tom uslyšel divné praskání pod oknem. Tomovi zvědavost nedala, a tak se šel podívat, kdo dělá takový rámus. Pod oknem byla liška.

17

,,Ahoj Tomášku, nedal by sis kuřátko nebo pěkně propečenou kachnu?‘‘ vemlouvala se do přízně liška. ,,Ne, nechci!‘‘odmítl Tom. ,,A co třeba pár zlaťáků?‘‘ zkoušela to dál liška. ,,Ne, nechci, běţ, liško, pryč!‘‘ řekl Tom. ,,Tomášku,…nebudeš litovat,‘‘ pokračovala liška a mávala mu před obličejem měšcem plným zlatých mincí, které zvučně cinkaly. ,,A co za to chceš?‘‘ zeptal se Tom. ,,Jen jeden tvůj vlas,‘‘ usmála se liška. ,,Můj vlas? A na co ho potřebuješ?‘‘ vyzvídal Tom. ,,To tě nemusí zajímat. Tak dáš mi ten vlas?‘‘ zeptala se netrpělivě liška. ,,Nedám ti ho! A zlaťáky si nech!‘‘ rázně odmítl Tom. Liška se rozzuřila a zmizela, zbyl po ní akorát obláček dýmu. Lilly se probudila a Tom jí vše vyprávěl. Uţ se stmívalo a Lilly řekla Tomovi: ,,Běţ si lehnout, jsi unavený, já to zvládnu.‘‘ ,,Tak dobře, ale dávej si pozor na lišku,‘‘ varoval Tom a odešel. Lilly seděla v křesle a před ní se najednou objevila liška. ,,Ahoj Lilly, mám pro tebe měšec plný zlaťáků. Chceš? Jsi krásná holka, mohla by sis za ně koupit nějakou parádu. Třeba diamantový náhrdelník, nebo šaty krásné jako sen,‘‘ vábila liška. ,,Rozhodně od tebe nic nechci, liško, ty jsi aţ moc vychytralá, ale já tě přelstím,‘‘ vychrlila ze sebe Lilly. 18

Lilly šla k lišce blíţ, ta pořád mluvila, nabízela děvčeti hory i doly, zlaťáky, diamanty, prostě vše co si bude přát, ale Lilly si toho nevšímala. Kdyţ uţ byla u lišky tak blízko, ţe se jí mohla dotknout, uslyšela v hlavě trpaslíkův hlas, který ji nabádal, aby lišce vytrhla pár chlupů z ocasu. Lilly uposlechla. Liška se najeţila zuřivostí a vrčela, aţ vzbudila Toma. Tom vstal a běţel za Lilly, protoţe si myslel, ţe se jí něco stalo. Lilly ukázala Tomovi chlupy, které vytrhla lišce. ,,To jsi dobrá, ale co s tím?‘‘ ptal se Tom. Lilly: ,,To nevím, ale určitě jí je nedám.‘‘ Najednou se objevil trpaslík a řekl jim: ,,Splnili jste úkol na výbornou, tak tady máte bílý plášť, ale dávejte pozor, ať ho neztratíte, protoţe má kouzelnou moc. Kdo si plášť oblékne a pošeptá do jeho kapsy nějaké jméno osoby, tak se v tu osobu promění a aţ si plášť sundá, bude mít opět svoji vlastní podobu. Lilly vzala plášť a řekla: ,,Moc ti děkujeme, trpaslíku.‘‘ ,,Nemáte za co, však jste si to zaslouţili. Hodně štěstí,‘‘ rozloučil se muţíček. Tom a Lilly zamávali trpaslíkovi na rozloučenou a vydali se hledat Petra a Johna. Mezitím šel John s trpaslíkem do lesa. Kdyţ uţ byli daleko od okraje lesa, řekl pidimuţík Johnovi: ,, Johne, musíš najít červený pryskyřník, neţ vyjde slunce.‘‘ ,,Ale jak ho poznám?‘‘ ptal se John. ,,Červený pryskyřník má velké červené květy ve tvaru srdce a má tmavě červený stonek i listy. Tato květina roste v korunách stromů,‘‘ odpověděl trpaslík. John vypadal nechápavě. ,,Já ti ještě trochu poradím, pryskyřník nelze vidět pouhýma očima, nejdříve musíš sníst zelené červy s fialovými ţíţalami, abys tuto rostlinu mohl spatřit. Červy a ţíţaly musíš sníst ţivé, jinak by to nepůsobilo,‘‘ řekl trpaslík a zmizel. Johnovi se zvedal ţaludek uţ jen při myšlence na konzumaci takové odpornosti. Zaplašil nechutné myšlenky a s maximálním nasazením hledal ţíţaly a červy dané barvy. Nacházel červy ţluté i červené, ţíţaly hnědé i růţové, ale po zelených červech a fialových ţíţalách jako by se slehla zem. Nakonec došel aţ ke stromu a napadlo ho odlomit kus kůry. Po kůrou objevil pár zelených červů, tak si je dal do kapsy. Pod stromem z druhé strany hrabal John, kterému se podařilo najít dvě fialové ţíţaly. A tak oba vyndali kroutící se úlovky na dlaň. John se musel chvíli přemlouvat, neţ strčil do úst prvního zeleného červa. Kupodivu zjistil, ţe červ má jablečnou příchuť. Uţ s menší nechutí si vloţil do úst kroutící se ţíţalu. Ta měla chuť nejsladších ostruţin. Najednou se Johnovi udělalo slabo. Zamotala se mu hlava. Omdlel. 19

Po chvíli se probudil a zdálo se mu, jako by měl na očích hodně tmavé brýle. John se podíval do větví stromu nad sebou, ale ţádný pryskyřník neviděl. Za doprovodu Petra procházeli les kříţem kráţem. Najednou v lese John něco zahlédl, před nimi cosi v korunách stromů svítilo, ukázal tím směrem, ale Petr neviděl nic, neměl schopnost kouzelnou rostlinu vidět. Tak se John vydal směrem, kde zahlédl to zvláštní světlo, které zářilo jako zapadající slunce.

Stoupl si pod strom a jen tak tam chvíli okouzleně postával se zakloněnou hlavou. Vypadalo to, jako by se do koruny stromu zapletla hvězda. Listy a květy pryskyřníku vydávaly takové světlo, ţe přezářilo i skutečné slunce. Po chvíli rozjímání John vylezl do koruny stromu a pryskyřník utrhl.

20

Pod stromem uţ na něj čekal trpaslík: ,,Velmi dobře, splnil jsi úkol, takţe ti předávám kouzelný prsten. Tento prsten má kouzelnou moc, kdyţ ho poţádáš, přenese tě na místo, které jsi mu zadal. Také dokáţe přemístit více lidí, ale musíte se drţet za ruce,‘‘ řekl trpaslík. ,,Děkuji ti,‘‘ řekl John muţíčkovi. John se rozhlédl, ale kamarád nikde, po chvíli hledání našel Petra spícího pod stromem, ukázal mu kouzelný prsten a popsal mu, co všechno prsten umí. A tak si ho John nasadil, Petr se chytil Johna za ruku a John vyslovil své přání. Chtěl být zase u Lilly a Toma. Oba přátelé je zrovna také hledali. Čtveřice si sedla na trávu. Chvíli si vyprávěli o svých dobrodruţstvích. Potom se chytili za ruce a pomocí prstenu se přesunuli k rozcestníku. Tam uţ na ně čekal trpaslík. ,,Dobrý den, my Vám neseme kouzelné předměty, ale rozhodli jsme se, ţe nebudeme hledat poklad, protoţe jsme si dobrodruţství uţili aţaţ a vrátíme se domů,‘‘ tlumočila Lilly přání všech. ,,Za to, ţe jste tak skromní, si můţete nechat všechny kouzelné předměty,‘‘ řekl trpaslík. ,,Ty jo, opravdu můţeme?‘‘ zeptal se nevěřícně John. ,,Ano, nechte si je,‘‘ usmál se trpaslík, lusknul prstíčky a zmizel.

21

„Tak pojďme, kouzelné předměty si rozdělíme, aţ budeme doma,“ zavelel k návratu Tom. Před domem dvojčat dostala Lilly bílý plášť, John dostal stříbrný kámen a dvojčata měla kouzelný prsten. Kdyţ Tom a Petr přišli domů, maminka na ně čekala. Nejdříve klukům vynadala a zakázala jim na měsíc počítačové hry, ale pak kluky objala. Byla ráda, ţe se vrátili v pořádku. A tak končí jedno dobrodruţství party malých agentů.

22

2. místo Kevin FLOREK, 7.B LIFREIŮV PŘÍBĚH Úvod Kdysi před mnoha a mnoha věky bývávaly civilizace, o kterých se dnes mluví pouze v pohádkách a příbězích. Nyní vám takový příběh řeknu. Je o jednom sedmnáctiletém chlapci z dávných dob. Bude to příběh o Lifreiovi a jeho dobrodruţstvích, kterým by dnes uţ asi nikdo neuvěřil. Lifrei byl v té době chlapec, jenţ se stával muţem. Jeho otec zemřel při boji a matka hned po porodu. Měl přátele, ale ne příbuzné. Učil se ve vesnici elfů kouzlit, bojovat, léčit a hlavně ochraňovat nic netušící lidi před věcmi, zvířaty a rasami, které by člověka mohly smést z povrchu země.

Lifreiův příběh Ve vesnici jménem Trojaldis byl klid. Lifrei byl v šermu skoro mistr, lektvary uměl namíchat i poslepu, léčit uměl skvěle a zrovna se učil závěrečná kouzla. Zničehonic do vesnice přijel tryskem na koni jeden ze stráţců vesnice a mířil přímo k nejvyšší věţi, kde sídlil vladař Trojaldisu. Lifrei nevěřícně hleděl za stráţí ujíţdějící k paláci. Stráţce byl vyděšený a byly na něm vidět stopy po boji. Krouţkové brnění měl potrhané, pláty prohnuté, jen varkoč mu kupodivu drţel. Kdyţ stráţce dorazil aţ k vládci, poklekl před ním a vladař ho poté vyzval: ,,Co se děje?“ Stráţce rychle odpověděl s velikým strachem v hlase: ,,Jsou tu, jsou tu a jsou jich stovky!“

Najednou začalo u rozhleden troubit na poplach. Vladař se

podíval z okna věţe a zahlédl celou armádu monster. Viděl vlkodlaky, draky, démony a podobná nebezpečná stvoření, která přinášela smrt. Král se smutkem v očích pohlédl na stráţce a přikázal mu: ,,Vezmi všechny bojové síly, co máme, budeme bojovat.“ Stráţce vstal, uklonil se a začal plnit rozkaz svého pána. Kdyţ Lifrei uslyšel stráţ, jak mu říká, aby se šel schovat, ihned namítal:,, Ne, chci také bojovat.“ Ale voják pouze řekl: ,,Jsi ještě kluk. Nepřeţil bys ani minutu. Je zbytečné hrát si na hrdinu, kdyţ jde o ţivot. Běţ se schovat! To je rozkaz!“ 23

Lifrei pouze sklopil hlavu a šel s ostatními civilisty do podzemních chodeb. Podzemní chodby představují jeden veliký labyrint, a proto se v něm učili všichni obyvatelé Trojaldisu orientovat. Kdyţ uţ byli všichni bojeschopní muţi připraveni a všechny ţeny a děti schované v podzemí, jeden muţ z rozhledny zakřičel: ,,UŢ JSOU TU!“ Král si obřadně nasadil generálskou helmu s nápisem Vorgan, coţ bylo jeho jméno. Vorgan poté zdvihl svůj meč nad hlavu a poručil: ,,LUČIŠNÍCI, PALTE!“ Lučištníci vystřelili ze svých luků, které prosvištěly vzduchem a zasahovaly nepřátele. Kdyţ se to opakovalo asi pětkrát, monstra se dostala k bráně a vší silou do ní bušila. Brána byla vysoká jako dva draci a odolná zrovna tak, hradby byly kousek pod branou a pevné jako skála, ale i tak měl obranný systém vesnice velmi daleko k nezničitelnosti. Kouzelníci udělali nad vesnicí velké obranné pole proti útokům draků a gryfů. Bránu a hradby posílili svými kouzly a kaţdému bojovníkovi přičarovali na zbraň alespoň jednu kouzelnou runu. Lifrei v podzemních chodbách slýchával svištět šípy nebo velké rány do brány. Ale protoţe byl velmi statečný, dokázal zachovat chladnou hlavu. Drţel se u ostatních a přemýšlel, jakou chodbou by bylo nejlepší opustit podzemí (které se teď zdálo být pastí), aniţ by byly ţeny a děti, co tam jsou s ním, nějak ohroţeny. Bojovníci nad nimi se zatím připravovali na vtrhnutí nepřítele do vesnice a snaţili se zatarasit bránu. Asi tak po hodině válečného běsnění se ozvala obří rána a brána se roztříštila na kusy. Monstra vtrhla do vesnice a začala vše ničit. Ačkoli vojáci bojovali proti obrovské přesile ze všech sil, padli téměř všichni. A ti, co přeţili, se dali na ústup. Monstra začala plenit vesnici a tito nelidští tvorové zničili vše, co našli. Lifrei zatím dokázal vymyslet dobrý plán na útěk z vesnice a seznámil s tímto plánem všechny elfy, kteří byli s ním ukrytí v podzemním sále: ,,Kdyţ půjdeme severní chodbou, narazíme na řeku, ale místo toho, abychom ji přebrodili a šli chodbou dál, v ní poplaveme. Měli bychom se pak dostat do lesa k posvátnému místu.“ Všichni Lifreie vyslechli, jeho plán zváţili a poté schválili. Vydali se na cestu velkým podzemním bludištěm. Lifrei měl pravdu, byla tam řeka, ale ta podemlela zdi a zatarasila sama sebe. A tak Elfové došli aţ na konec severní chodby a vyšli na okraji vesnice. Všechna monstra, která napadla vesnici, uţ odešla a nechala po sobě pouze spoušť, zkázu a desítky mrtvých těl padlých bojovníků. 24

Nikomu z elfů to nedávalo smysl. Proč ta monstra zničehonic přišla? Jakto, ţe jich bylo tolik? A kvůli čemu jenom tak napadla vesnici a zase odešla? Všem to bylo nejasné, protoţe tito tvorové se vţdy elfů stranili.

Lifrei šel do nejvyšší věţe, kde býval Vorgan a kdyţ jí tak procházel, zjistil, ţe jedna kamenná dlaţební kostka pod chůzí podivně zní, jako by byla dutá. Vzal si prkno z rozpadlé chatrče a vypáčil tu kostku a pak ještě další tři. Pod nimi bylo tajné schodiště vedoucí k místnosti s knihami. Lifrei si tu místnost prohlíţel a zjistil, ţe za jednou policí je páka. Stlačil páku dolů a tajné dveře ve zdech se otevřely. Uprostřed místnosti se objevil oltář s modrým krystalem. Byl zřejmě nový, neopracovaný a zdálo se, ţe tam nebyl dlouho podle stavu oltáře a páky. Poté si všiml, ţe na krystalu jsou nějaké znaky. Lifrei vzal krystal a přinesl ho k druidovi. Druid mu řekl, ţe je to mapa, ale její popis je napsán velmi starým, dnes uţ neznámým písmem. Pak mu poradil, ať řekne historikovi, ten prý zná různá stará písma. Lifrei hned běţel za starým vědcem a vysvětlil mu, proč ho druid poslal zrovna za ním. Učený muţ se na krystal zamyšleně podíval a pravil: ,,Je to pro mne známé písmo, ale nápis je v jazyce draků. Můţu ti napsat tato slova do našeho písma, ale ne přeloţit významově. Kvůli překladu jdi za draky. Oni ti řeknou, co to znamená.“ Lifrei vzal list pergamenu s přepisem a krystal zatím schoval na původní místo 25

v troskách věţe, poté se vydal i s nápisem hledat draky. Po dvou dnech cesty dorazil do hor. Věřil, ţe tam draci budou. Vzal si s sebou také lektvar, kterým se kdysi draci lákali. Vyšel na jednu menší horu a tam poloţil kus masa politý lektvarem. Po pár hodinách přilétl k masu statný drak a začal hodovat. Lifrei hned nebojácně předstoupil před draka. ,,Draku, mohl byste mi, prosím, odpovědět na pár otázek?“ zeptal se Lifrei draka způsobem, jako by byl drak jeho pánem. Drak se na Lifreie zamyšleně zadíval. ,,Proč bych ti měl odpovídat, elfe?“ optal se s pochybností v hlase. ,,Draci a jejich spojenci napadli vesnici. A kdyţ vesnici napadli draci, mohl bys TY nejlépe vědět proč,“ vysvětloval Lifrei. ,,Já s tím nemám nic společného. Vaši vesnici zřejmě napadli temní draci. My, lesní draci, se jenom skrýváme a lovíme zvěř,“ bránil se drak a obrovité oči barvy jantaru se mu zaleskly. ,,Děkuji ti za odpověď. Mám ještě jednu otázku, nebo spíše ţádost. Mohl bys mi přeloţit tento nápis?“ zeptal se Lifrei draka. Drak se podíval na nápis a začal překládat: ,,Vydej se do temného lesa podle znaků na krystalu a tam nalezneš první část runového meče. Kdo tento meč vlastní, je velmi mocný. Na další odpovědi si musíš počkat. “ Lifrei drakovi poděkoval a dal mu jeden veliký diamant jako protisluţbu.

Kdyţ se Lifrei vrátil zpět, vzal krystal z trosek věţe a ihned se vydal do temného lesa. Chlapec ještě nikdy v temném lese nebyl, ale s mapou na krystalu věděl kudy kam. Kdyţ došel k prvnímu bodu na mapě, zjistil, ţe je pod listím v kamení vytesaný obrazec - dráp ukazující směrem ke skále. Lifrei přistoupil k hoře a pohlédl na mapu, podle které by měla být první část meče přímo pod ní. Odsunul o kousek menší 26

kámen, pak ještě jeden a ještě dalších pět, aţ odkryl vchod do podzemní místnosti. Lifrei seskočil dolů a v kamenné síni uviděl levitovat jílec se záštitou. Mladý elf k němu přikročil a rychle vzal jílec do ruky. Zničehonic se země zachvěla zemětřesení, a tak Lifrei rychle vyběhl zpět nahoru do temného lesa. Půda se pod ním začala propadat a pohltila tajnou komnatu. Měl veliké štěstí, ţe vyvázl bez zranění. Jílec zřejmě nějakým kouzlem drţel strop místnosti. Lifrei se vydal zpět do vesnice, která se uţ pozvolna zotavovala z útoku. Rozhodl se o tom nikomu nic neříkat a pokusit se najít další část, ale zatím nevěděl jak. Kdyţ vešel zpátky do věţe vrátit krystal, přemýšlel o tom, jak získá další část meče. A jak si tak prohlíţel nalezený jílec ze všech stran, stiskl omylem část reliéfu, hlavice se uvolnila a z duté části jílce vypadl pergamen. Lifrei jej otevřel a zjistil, ţe je to další mapa, ale tentokrát uţ v písmu a jazyce lidí. ,,Ertan, další část je na ostrově Ertan,“ řekl si Lifrei pro sebe. O tom ostrově hodně slýchával. Dobrodruzi tam často jezdívali, protoţe se tam velmi hojně vyskytovala různá zajímavá stvoření. Hned začal shánět po celé vesnici peníze na loď. Pomáhal s opravami domů různým řemeslníkům a ti mu za to dávali tolik, kolik si jenom mohli po bitvě dovolit. Po nějaké době měl dost na cestu tam i zpět. Ihned šel k pobřeţí a hledal vhodný přístav. Ptal se kaţdého, koho potkal, aţ mu nějaký stařec řekl, ţe přístav je nedaleko. Lifrei tam došel ještě téhoţ dne a vyptával se po majitelích lodí, protoţe toho večera na pláţi moc lidí nebylo.

27

Za nějakou dobu Lifrei přistoupil k muţi, který vypadal jako námořník. ,,Dobrý den. Vy vlastníte nějaké lodě?“ zeptal se. Muţ se usmál a dobráckým hlasem mu odpověděl: ,,Zdravím tě, chlapče. Ano, vlastním lodě. Kam bys potřeboval?“ Lifrei se také usmál a slušně mu odpověděl: ,,Na ostrov Ertan. Potřebuji si tam něco zařídit. Kolik by mě to stálo?“ Muţ mu na to odvětil: ,,No, cesta na ten ostrov není ţádná procházka. Vlastně je to nejdraţší cesta, kterou nabízím, ale ty jsi zřejmě dobrá duše. Stačí mi 15 zlatých na cestu tam i zpět“ ,,Chcete to předem, nebo aţ pak, pane?“ optal se muţe dodatečně. ,,Klidně aţ pak. A můţeš mi říkat Ronsi,“ odpověděl Lifreiovi a kamarádsky se zakřenil. Rons ukázal Lifreiovi loď, kterou se poplaví a ten do ní ihned vstoupil. Rons začal Lifreie provádět po lodi. Ta se zvenku zdála malá a stará, ale uvnitř byla velká a krásně zdobená. Na zdech byly vytesány obrazy mořských hadů a obřích krakatic. Strop zdobila obrovská mapa. Měla krásné barvy a neuvěřitelné rozměry, protoţe pokrývala celý strop přes několik místností. Horních rohů jako by se drţely sochy vikingských bohů a dohlíţely na drakkary namalované na stěnách . Za krátkou dobu Rons odvázal loď od mola, vytáhl kotvu a vypluli. Lifreiem to ze začátku cloumalo, ale za chvíli si zvykl. Lifreiovi se hlavou honily myšlenky větší rychlostí, neţ plula loď. Hlavně ho zajímalo vše, co se týkalo meče. Například k čemu Vorgan měl uschovaný ten krystal, zda znal pravý význam symbolů na krystalu a zda 28

měl v plánu runový meč také hledat. Potom přemýšlel o meči samotném. Jílec bylo docela snadné najít a odnést. Něco mu ovšem stále říkalo, ţe s čepelí to bude mnohem sloţitější. Pro jílec musel do temného lesa, ale pro čepel se plaví přes moře na ostrov plný zázraků, dobrodruţství a bájí. Uţ se stmívalo, a tak šel Lifrei spát, aby byl druhý den plný síly. Brzy k ránu, kdyţ byla ještě tma, Lifreie probudila obrovská rána. Rána to byla ohlušující. Chlapec ihned vyskočil z postele a běţel se podívat, co se to vlastně děje. Rons uţ zatím připravoval děla a kdyţ si všiml Lifreie, ihned rozkazoval: ,,Připrav všechna děla na pravobok lodi! Přepadli nás piráti!“ Lifrei pouze přikývl a poté pospíchal do podpalubí lodě vyplnit rozkaz. Díky telekinetickému kouzlu mu to šlo docela rychle, ale i přesto byla děla dost těţká a náboje taktéţ. Kdyţ bylo vše připraveno, nabil všechna děla, zamířil na nepřátelskou loď a začal zapalovat knoty. Z děl se ozvaly ohromné rány. Loď pirátů se otřásala pod střelami. Piráti si ale nenechali nic líbit a opláceli jim útok. Rons zatím obsluhoval děla na palubě a snaţil se u toho ještě kormidlovat. Najednou voda kolem nich začala podivně bublat a vlnit se. Pirátská loď se zmítala ve vlnách a po několika minutách se za ohlušujícího praskotu rozpadla na několik kusů. Ron a Lifrei si to nedovedli vysvětlit. Teprve po chvíli se z trosek vynořil obrovský vodní had. ,,To nám tu tak ještě chybělo,“ zabědoval Rons. Lifrei uţ jenom automaticky nabíjel děla a pálil na hada. Hadova kůţe byla ohromně silná a odolná. Dělové koule mu viditelně neublíţily, klouzaly do vody po jeho ještěří kůţi se šupinami tvrdými jako ocelové pláty. Lifrei rychle vyběhl z podpalubí a začal odříkávat jakousi kouzelnou formuli. Nad dlaněmi mu začala vznikat zelená záře a Lifreiovy nohy se odpoutaly od dřevěné podlahy. Začal levitovat. Byla to úţasná podívaná. Pak na hada začaly útočit úponky mořských řas, které Lifrei očaroval. Škrtí obludu a strhávají ji zpět pod vodu. Voda víří, bublinky a pěna vystupují na hladinu. Po chvíli se voda uklidní a poslední vlny se rozplynou. Had je zřejmě mrtvý, nebo uplaval pryč. Lifrei padá vyčerpáním na zem. Rons bere Lifreie do podpalubí a tam ho pokládá na postel se

29

slovy: ,,Vykonal jsi velmi dobrou práci. Odpočiň si.“ Pak Rons odchází opravovat díry v lodi a vrátit děla na svá místa. Kolem poledne se Lifrei probudil a ucítil krásnou vůni. Šel za vůní aţ do kuchyně, kde Rons zrovna pekl ryby. Muţ se na chlapce podíval a v duchu zajásal, ţe je jiţ v pořádku. Přivítal ho s úsměvem a těmito slovy: ,,Doufám, ţe ti vyhládlo, protoţe oběd bude za chvíli hotový.“ Lifrei se podíval na ryby a ihned odpověděl: ,,Díky, uţ mám docela hlad.“ Rons dal pečené ryby na talíře, poloţil je na stůl a vedle talířů umístil příbor, pak si sedl ke stolu na vysokou zdobenou ţidli a očima Lifreiovi naznačil, aby se také posadil. Lifrei tak učinil a Rons uţ jenom popřál: ,,Dobrou chuť.“ Oba se s chutí pustili do jídla. Lifrei jedl po malých soustech, ale Rons se spíš drţel, aby se do ryby nepustil holýma rukama, coţ mu přišlo před hostem nevhodné. Kdyţ dojedli, Lifrei pochválil oběd a šel ven na čerstvý vzduch. Bylo krásné letní počasí. Vše prozařovaly paprsky slunce, modrou oblohu zdobily veliké bílé mraky podivných tvarů. Voda byla čistá a průhledná. Vysoko nad nimi létali ptáci. Ti byli příslibem, ţe se blíţí k pevnině. Pak Lifrei uviděl zemi. ,,Jsme tu,“ řekl si tiše pro sebe a rychle tu novinu běţel oznámit Ronsovi. ,,Ronsi! Ostrov! Jsme tu!“ vyhrkl Lifrei na Ronse, protoţe delší věty samým rozrušením ani říkat nemohl. Rons se podíval na Lifreie a bez překvapení na tváři spíše jenom konstatoval: ,,Zvláštní, jsme tu rychleji, neţ jsem čekal.“ Rons se šel podívat, jestli se Lifrei nemýlil, ale ne, byl to skutečně ostrov Ertan. Dopluli k ostrovu a tam zakotvili. ,,Počkej tu na mě, Ronsi. Nevím, jak dlouho mi to potrvá,“ řekl Lifrei a vydal se hledat ostří meče. Stále střídal pohled z mapy na cestu a obráceně. Prošel skrz les a mapa ho nakonec zavedla do jeskyně. Jeskyně byla kupodivu prázdná, ale Lifreie po té první výpravě uţ jenom máloco překvapilo. Na konci chodby bylo příkré schodiště vedoucí dolů – do temných hlubin. Černočerná tma odrazovala před vstupem. Lifrei uzmul před vchodem louč a pokusil se ji zaţehnout. Nebylo to zrovna jednoduché. Po delší době se mu to konečně podařilo a za jejího svitu se vydal schodištěm do neznáma. Procházel pomalu úzkými vlhkými chodbami, kde to páchlo plísní. Zaposlouchal se a kromě praskání ohně slyšel kapání vody. Došel aţ na konec chodby a tam se mu otevřel pohled do větší síně. Uprostřed místnosti se tyčil vysoký kámen a na něm se blýskal prsten a zlatý klíč. ,,Zřejmě si na ostří meče ještě nějakou chvíli počkám,“ řekl si chlapec a hledal něco, co by mu napovědělo, kam se má vydat nyní. Po nějaké době prohledávání 30

síně se z vysokého kamene vynořil šíp, na jehoţ hrotu byla vyryta mapa a na dřevěném těle slova. Podle šípu se měl vydat do podzemní říše trpaslíků, kteří údajně meč ukovali. Říše trpaslíků se nachází na ostrově Targavan. Lifrei vzal všechny nalezené předměty a vyšel ven. Před vchodem však na něj čekala smečka vlkodlaků. Měli na sobě brnění se znakem meče, jednosečné šavle a stříbrné helmy. Všichni naráz vytasili zbraně a zkusili Lifreie zastrašit hrozným řevem, při kterém tuhla krev v ţilách i udatnějším bojovníků, neţ byl Lifrei.. Lifrei měl sice strach, ale snaţil se ho překonat. Šlo mu o ţivot. Rychle vytasil svůj meč a čekal, jestli na něj vlkodlaci zaútočí. Po pár minutách vyčkávání opravdu zaútočili. Rozestoupili se kolem Lifreie do kruhu a začali s výpady. Lifrei některé rány vykrýval a jiným uhýbal. Mezitím stačil ještě útočit. Vlkodlaci byli v brnění neobratní, a proto jim Lifrei stačil. Prvnímu vlkodlakovi zasadil smrtící ránu do krku a dalšího omráčil ranou do hlavy pomocí kamene, co byl poblíţ. Uskočil před dalším výpadem a skopnul vlkodlaka k zemi. Pak jednoho hodně zuřivého protivníka bodnul do břicha. V nestřeţený okamţik mu jiný nepřítel drápy zaryl do boku. Lifrei zaúpěl a kvůli bolestivé ráně se trochu přikrčil. Uţ byl unavený, sil ubývalo, rozhodl se zachránit pomocí magie. Vykouzlil mezi vlkodlaky menší, ale silný vzdušný vír, který zbylé útočníky rychle odhodil a omráčil. Lifrei se rychle rozeběhl zpět k lodi. Celý udýchaný ještě pomohl Ronsovi zvednout kotvu a pak vypluli k vyhaslé sopce Targavan, podle které se jmenuje i celý ostrov. Lifrei se odbelhal do podpalubí. Rons vstoupil za ním do kajuty. ,,Co se tam dělo?“ zeptal se, kdyţ viděl jeho ránu na boku. Lifrei mu to celé pověděl a vysvětlil mu prakticky vše. Po dvou dnech byli skoro u cíle – u ostrova Targavan. Kdyţ dopluli k sopce, vyhodili kotvu, Lifrei sám nasedl do člunu a vesloval ke břehu. Nepřál si, aby jel Rons s ním, protoţe nechtěl přivést přítele do nebezpečí. Poté začal s výstupem na sopku Targavan. Uţ se stmívalo a chlapec začal mít obavy, ţe na vyprahlé sopečné stezce bude muset strávit noc. Kdyţ vtom se před ním objevil veliký vchod do útrob sopky. Vešel tam. Rozhlédl se a tou nádherou téměř oněměl, nad ním se rozprostíral veliký systém kamenných mostů. Vše tu zářilo, jako by byl jasný den. Lifrei se vydal po mostě hledat ostří meče a orientoval se podle znaků na prstenu. Po chvíli bloudění spatřil skrze páru vycházející z lávy vysokého rytíře. Byl celý v brnění, které díky své tloušťce vypadalo skoro nezničitelně. Rytíř tam bez hnutí čekal, aţ se k němu Lifrei dostane blíţ. Chlapec přistupoval k rytíři pomalým a opatrným krokem. ,,Kdo jsi?“ zeptal se rytíř burácivě a jeskyně mu při tom poskytovala dobrou ozvěnu. 31

,,Jsem Lifrei. Kdo ty?“ ,,Já jsem Avordes, stráţce kouzelného meče, pro který si jdeš,“ odpověděl mu rytíř chladně. Lifrei byl trochu udivený, ţe rytíř ví, proč přišel, ale pak si uvědomil, ţe jenom málokdo by šel do sopky pro zábavu. ,,A odevzdáš mi čepel meče?“ zeptal se Lifrei. ,,Nemůţu ti ji odevzdat. Uţ tvůj pán se snaţil získat tento meč, a proto jsem na něj a jeho vesnici musel vyslat své stvůry. S mečem by mohl vládnout démonům a to jsem já nemohl připustit,“ odpověděl mu hromovým hlasem.

Lifrei se konečně dozvěděl, k čemu meč slouţí, a pochopil, proč ta stvoření napadla vesnici. Nevěděl ovšem, jestli má meč nechat být kvůli démonům, které by tím vypustil, nebo jej má získat, aby nad nimi získal kontrolu a zabránil jejich dalším útokům na vesnici.

32

,,Pokud chceš ten meč, musíš si jej vybojovat,“ oznámil mu Avordes. Lifreiovi došlo, ţe Avordes by meč stejně jednou neubránil, a tak jej musí získat a poté můţe rozhodnout, co s ním bude dál. ,,Dobrá. Vyzývám tě na souboj o kouzelný meč.“ Avordes se tiše a zlověstně zasmál a pak vytasil veliký flamberg. Lifrei při pohledu na jeho zbraň trochu ucouvl, ale ihned se vzpamatoval a vytasil svůj meč. Avordes se na Lifreie rozeběhnul a flambergem mu zaútočil na hlavu. Lifrei odrazil rytířův útok. Avordes se rychle zastavil a otočkou zkusil elfovi zasáhnout ţebra. Při vykrytí této rány Avordesova síla Lifreie kus odhodila a schodila jej na zem. Avordes zaútočil na leţícího Lifreie, ale ten se znova ubránil. Rytířovy rány byly velmi silné a Lifreiem to jen házelo. Při dalším útoku Lifrei uhnul, Avordes sekl do prázdna a spadl na zem. Oba bojovníci vstali a pak klání pokračovalo. Lifrei se vykrýval a vykrýval. Kdyţ na Avordese zkusil zaútočit, tak se mu o jeho flamberg skoro ztupil meč. Při dalším Avordesově útoku se Lifrei skrčil, rytíř jej minul a Lifrei mu podkopnul nohy. Avordes těţce dopadl na zem, aţ to zadunělo a při tom mu vypadlo něco z opasku – bylo to ostří kouzelného meče. Ostří se dostalo aţ na okraj mostu, kde uţ jen balancovalo. Avordes i Lifrei se rozeběhli za ostřím, ale Lifrei zakopl o kámen a Avordese strhl s sebou na zem. Lifrei měl velikou výhodu, ţe nenosil jako Avordes těţké brnění, a tak byl rychleji na nohou a kdyţ uţ ostří skoro padalo přes okraj kamenného mostu, chytil ho. Rychle nasadil ostří na jílec, vsunul zlatý klíč z jeskyně do zámku na jílci, kam skvěle pasoval. Ostří přirostlo k jílci a celý meč poté zazářil. ,,Nééé!“ stihl ještě zakřičet rytíř, neţ se celý, kromě brnění, vypařil. Lifrei přemýšlel, co má dělat s mečem, protoţe můţe být nebezpečný, pokud se ho zmocní někdo špatný. Mohl by vyuţít jeho sílu ke konání dobra, ale stejně je tu veliké riziko. Nakonec se Lifrei rozhodl meč zničit. Chtěl otestovat, zda meč vydrţí ţár lávy a nastavil ho čepelí do jednoho z ţhavých pramínků, které tam zrovna vytryskly. Meč zůstal celý. ,,Tady asi není čím ten meč zničit,“ řekl si Lifrei. Vyšel z jeskyně a vrátil se na břeh, tam nasedl na člun a dovesloval s ním na loď. Vše Ronsovi řekl. ,,Co takhle hodit ho do moře?“ navrhnul mu Rons. Lifrei s ním souhlasil, protoţe sám ţádný nápad neměl. Vzal řetěz, který přidělal k meči. Chytil do jedné ruky meč a do druhé si vzal runu, která mu vykouzlila ţábry a skočil do vody. Kdyţ byl skoro na dně, poblíţ podmořské rokliny uviděl jakéhosi vodního tvora, který okolo něj prosvištěl ohromnou rychlostí. Lifreie jeho rychlost odmrštila, ţe si ani

33

nevšiml, ţe mu meč do té podmořské rokliny spadl. Kdyţ si uvědomil, co se stalo, meč byl dávno dole. Tlak v roklině byl stále silnější. Meč začal pulsovat a za chvíli se roztrhl. Podobalo se to výbuchu podmořské bomby, obojí by způsobilo takovou tlakovou vlnu, jaká Lifreie odmrštila aţ na hladinu. V ten okamţik přestalo působit runové kouzlo na ţábry. S Ronsem a jeho lodí to otřáslo. Lifrei se vyškrábal na palubu a šťastně prohlásil: ,, Meč je zničen.“ Rons hned věděl, ţe se pluje zpět domů a začal kormidlovat směrem k přístavu. Po čtyřech dnech uţ byli jenom pár kilometrů od města. Za pár minut zakotvili. Vyšli z lodi na molo. Nastal čas se rozloučit. ,,Děkuji ti, Ronsi, za tvou pomoc,“ řekl Lifrei a podal Ronsovi měšec zlaťáků. ,,Byla to zajímavá cesta, kamaráde,“ odpověděl Rons a vzal si ten měšec. ,,Doufám, ţe se ještě někdy setkáme,“ dodal a pak se šel starat o své lodě. Lifrei se rozeběhl zpět do vesnice. Kdyţ Lifrei do vesnice dorazil, všichni ho tam přivítali jako pravého hrdinu. ,,Jak víte, kde jsem byl? A co jsem udělal?“ zeptal se udiveně. ,,Jsi elf, a tak na tebe stále dohlíţí tvůj lesní duch, který nám vše pověděl dříve, neţ si sem vůbec dorazil,“ odpověděla mu jedna stařena. Pak k němu přistoupili dva mágové: ,,Nyní nám dovol, abychom tě za tvou odvahu, zničení kouzelného meče a výpravu na ostrov Ertan a do sopky Targavan jmenovali novým vládcem naší vesnice!“ Při těchto slovech mu na hlavu dali zlatostříbrnou krásně zdobenou korunu. Lifrei od té doby aţ do své smrti vládl jedné z nejdůleţitějších elfských vesnic.

Ilustroval : Kevin Florek

34

3. místo Radion DROZDOV, 6.B Povídka STALKER Stalker : nájemný voják (ţoldák), který ze zamořené zóny vynáší různé předměty na objednávku. Pondělí, 02:00, Zóna u bažin ,,Sakra, kolik let to uţ je? Kdy jsem se sem dostal?" řekl jsem si a zároveň si odpovídám: ,,Je to přibliţně rok, hmmm, od tý doby jsem v téhle Zóně, nezměním to, sakra!" Zrovna adělám průvodce skupině vědců. Pořád do mě hučí. Těch deset vědátorů mě váţně štve. ,,Myslíš, ţe to stihneme do laboratoře?" řekl jeden. ,,Jo, já myslím ţe jo. Profesor Sacharov bude potěšen. Ten artefakt je asi hodnotný a cenný pro výzkum," řekl druhý . ,,Pane Radione, v Černobylském okolí se vyznáte?" zeptal se mě další z vědců. ,,Ano, proč? A oslovujte mě jen Magore R, prosím," řekl jsem. ,,No víte, ty výbuchy … podle nás přijde další za 22 hodin a ...". Z baţin vyběhli mutanti. Myslel jsem, ţe na nás skočí, ale oni běţeli a ani si nás nevšimli. Jeden z vědců chtěl vystřelit, ale já mu tu zbraň vzal se slovy : ,,Klid, my je nezajímáme." ,,Áááá!!! Nebe!!! Nebe !!! … Koukněte se na nebe!" Nebe zčervenalo, tak červené jsem ho nikdy neviděl. Pondělí, 11:35, Základna Jasné oblohy ,,Páni, je to abnormální, aby člověk přeţil tak velký výbuch emisí, ale jeho nervové uzliny jsou v pytli," řekl nějaký hlas a v tu chvíli jsem otevřel oči. ,,Hele, on se probudil." Pomalu a bolestivě jsem se posadil a rozhlédl se, stál tam docela starý muţ, pomohl mi vstát. ,,Vítej, Stalkere, na základně Jasné oblohy," řekl a natáhl pravici. ,,Lebeděv plukovník a vůdce Jasné oblohy," řekl a stiskl mi ruku. 35

,,Radion Magor nebo Magor R - jsem ţoldák," řekl jsem a on mi přestal tisknout dlaň. ,, Co se děje?" zeptal jsem se. ,,Nic, jen jsem se chtěl zeptat, jestli nám pomůţeš." ,,Co? Proč já? Myslel jsem, ţe v baţinách jste jenom vy, ţe ţádnej Stalker sem nevleze. Nic proti. Jo a kde mám své zbraně?" Lebeděv se usmál a řekl: ,,No, museli jsme mít jistotu, ţe nás nezabiješ." ,,Chápu, kolik by mě to stálo?" ,,Stačí udělat pro nás pár sluţbiček a pak dostaneš věci i peníze zpátky, chápeš?" ,,Jo jasně, ale co se mi vlastně stalo?" ,, Přeţil jsi výbuch emisí, coţ je velkolepé. Chápeš, jsi první člověk.Všechno se teď mění, dříve bezpečné cesty jsou teď plné anomálií." ,,Aha, dobře, ale co se stalo těm vědcům?" ,,Byli roztrhaní na malé kousky." ,,Sakra, to snad ne!“ „Stalkere, musím jít něco zařídit, rozhlédni se zatím po základně." ,,Jasně." Lebeděv někam zmizel. Jenom vyšel, začal jsem hledat své věci. Nenašel jsem nic kromě počítače, trochu jsem si s ním pohrál a během chvíle jsem zjistil polohu všech členů Jasné oblohy. ,,To jsem si myslel, stalkere," zaznělo mi za zády. Otočil jsem se, stál tam muţ v bílém plášti. ,,Eh, já jsem jenom..." ,,Neboj, já nic neřeknu, mimochodem já jsem Kruglov. … A ty jsi TEN, co přeţil ten výbuch emisí, ţe?“ ,,No jo a Vy jste ten, co mě vyšetřoval?" ,,Ano, jsi v Zóně unikát." ,,Váţně? Ale proč?" ,,Protoţe jsi přeţil výbuch emisí." ,,No a? Hodně stalkerů to přeţilo." ,,To ano, ale oni byli v krytu, ale ty ne, chápeš?" ,,Není to jen náhoda?" ,,Ne, tyto emise byly obzvlášť agresivní, změnily vše kolem nás. I stalkeři v krytech jsou teď plní anomálií.“ ,,Wow, takţe jsem výjimečný?" ,,Ano jsi ,ale emise ti ničí tvé nervy, kdyţ se to stane znovu, zemřeš i ty." 36

,,A sakra ....... Kde máte bar?" ,,Sejdeš dolů a tam bar najdeš. Musíš si to rozmyslet co?" ,,Jo, tak nazdar, prófo." ,,Nashle." Vyšel jsem z pokoje a sešel dolů, uviděl jsem ten bar, ale nikdo tam nebyl, a tak jsem se procházel a mluvil s ostatními stalkery. Byli to většinou odváţní vědci. Prošel jsem celou základnu, našel jsem opraváře zbraní, obchodníka se zbraněmi.V jednu hodinu mi přišla zpráva od Lebeděva : Přijď do mé rezidence. Urgentní! Pavilon 23/A, 3. patro pod úrovní země. Kdyţ jsem vešel do jeho příbytku, uţasl jsem, měl tam krb, vysílač, rádio, postel a dokonce i houpací křeslo. Řekl mi, ať se posadím. Sotva jsem se usadil, začal: ,,Ţoldáku, asi víš, ţe ten další výbuch emisí tě zabije, ţe?" ,,Ano." ,,Takţe přejdu k věci, víme, co to způsobilo. Byla to parta stalkerů, kteří se dostali do středu zóny." ,,Coţe? Ale jak?" ,,To nevím, ale vím, kdo to ví." ,,No a?" ,,Ten první pokus jim asi nevyšel podle jejich představ. Zkusí to určitě znovu a jestli ano, tak všichni zemřeme, chápeš?" ,, Jo, chápu, ale co mám udělat?" ,,Víš, jak jsme mluvili na ošetřovně?" ,,Jasně, proč?" ,,Ani jsem ti neřekl, proč potřebujeme tvoji pomoc.?" ,,Tak s čím potřebujete pomoct?" ,, Ne s ČÍM, ale s KÝM. S odpadlíkama." ,,Odpadlíci? O těch jsem neslyšel." ,,Vaţně? To jsou prostě odpadlíci, rebelanti z jiných stanic - ze Svobody, Povinnosti a od Banditů, chápeš ? Chtějí ovládnout veškeré strategické cíle a dále celé území" ,,Uţ chápu, vy chcete, abych vyčistil baţiny…" ,,Ano a mimo jiné obsadil všechny vchody do baţin." ,,Ale já nemám zbraně a vestu." ,,Počkej," někam odešel po chvíli se vrátil a nesl mé věci. ,, Tak nám pomůţeš?" ,,Jo." Touto odpovědí začalo mé dobrodruţství. 37

Sobota, 20:00, bažiny vchod do Kondoru ,,Magore, drţíme pozici, útok můţe začít." ,,Ok, 1,… 2, … 3,… ÚTOK !" Vystartovali jsme na ně. Bylo vidět, ţe nebyli připraveni na útok. Začal jsem odjišťovat své vylepšené AK-47. Pálil jsem po Odpadlících. Za chvíli bylo po všem. ,,Lidi ,vítězství! Můţeme oslavovat!" Vtom jsem uslyšel ve vysílačce: ,,Ţoldáku, vrať se na základnu." ,,Kluci, jdeme zpátky na základnu, ale tým B tady zůstane." Na souhlas mi zamručeli sborové ,,HMMMMMMMMMMM, OK." Šli jsme asi tak dvě hodiny, neţ jsme dorazili na základnu. ,,Co jste potřeboval?" řekl jsem, jakmile jsem vešel. ,,No, stalkere, v Kondoru mám kontakt, který ví, jak se jmenuje ten stalker, co se dostal do středu zóny." ,,To je dobře, kdy tam mám vyrazit?" ,,Zítra během oběda. To mají vojáci padla." ,,Ok, ale co moje odměna?" ,,Já věděl, ţe se připomeneš. Za těch deset stanovišť dostaneš dvacet tisíc rublů," odpověděl a podal mi je ,,Dík," odvětil jsem a odkráčel jsem do jídelny zahrát si na kytaru (jako vţdy po akci) a zazpívat si tuhle píseň, která mě naučila počítat se vším – i se smrtí. K mojí písni se přidali skoro všichni stalkeři : ,,Vlezl jsem do anomálie, uslyšel jsem BÁC! Jako ten náš Bonifác. BÁC! BÁC! BÁC! Pohřbili mě do rakve, smrt se do mě vsaje. A je a je a je …. KONEC! Teď jsem mrtvý. OHÓ! To je asi vono! HOHO, HOHO!“

38

Neděle, 16:00, vesnička neutralních stalkerů ,,Au, bolí mě celé tělo." ,,Vítej," řekl nějaký hlas a já otevřel oči ,,Co? Kde jsem?" ,,Jsi v táboře neutrálních stalkerů v Kondoru a já jsem Sidorovič a ty jsi ten Magor R? ,,Jo, to sedí. Co se mi stalo?" ,,No, kdyţ jsi vyšel ven z tunelu, byli tam vojáci a ti po tobě pálili. Našli tě tam naši stalkeři, kteří procházeli na druhou stranu, a tak tě vzali s sebou." ,,Uf, zaplaťpánbůh." Vstal jsem z postele, koukl jsem se na sebe: ,,Co to sakra…?" ,,No jo, máš na sobě obvazy, protoţe… no radši se koukni." ,,Au, to mě vykuchali?" ,,Jo, ti vojáci se tím baví." Nemohl jsem ustát tu bolest a skučel jsem jako pes: ,,Auuu, ta bolest." ,,Budeš tady muset zůstat asi tak dva týdny, neţ se dostaneš z nejhoršího. Kluci ti pomůţou. Jo a ten chlap, kterýho hledáš, se jmenuje Střelec. Mám jeho frekvenci na PDA, je zrovna na Smetišti." ,,Coţe? Já za ním MUSÍM!" ,,To nejde, je tam Armádní přechod, musíš mít alespoň šest tisíc rublů, aby tě pustili na Smeťák." ,,No, tak to mám akorát." ,,Aţ za dva týdny, stalkere." ,,Ok." Zotavoval jsem se tedy dva týdny. Potom jsem konečně mohl dělat vše jako dřív. Šel jsem tedy na přechod mezi Kondorem a Smetištěm. ,,Stát, stalkere, chceš projít na Smeťák, co?" ,,To chci!" ,,Máš pro mě dárek?" ,,Jo, mám ho tady," podal jsem mu své peníze. ,,Můţeš jít!“ Prošel jsem tedy branou a uviděl jsem v dálce Smetiště.

39

Neděle, 22:00, Smetiště ,,Uf, konečně jsem tady. Tak tady jsi, ty zmetku!" ,,Věděl jsem, ţe za mnou přijedeš. Posaď se, Magore R." ,,Jak víš, jak se jmenuju?" ,,Jsi jen ţoldák a já mám spoustu kontaktů. Proč mě sleduješ?" ,,Protoţe se od tebe nechci nechat zlikvidovat. Vím moc dobře, co je tvůj úkol. Kdyţ půjdeš do Elektrárny, tak mě zabiješ a spoustu dalších stalkerů taky. Myslíš někdy na ostatní? Vidíš před spaním tváře všech těch mrtvých kluků?" ,,Ne, spím klidně. Je mi to všechno jedno.“ „Já chci akorát tuhle Zónu zabezpečit. Jinak nás všechny zabije nějaká anomálie po výbuchu další bomby, se kterou si hrají ti hajzlové z pevnosti. Chci přeţít a chci, aby i ostatní přeţili. Je to můj úkol – ZAJISTIT PŘEŢITÍ OSTATNÍCH." ,,Kdyţ o tom tak přemýšlím, mně uţ je všechno jedno. Nezáleţí mi na jiných, nezáleţí mi na sobě.“ ,,Tak pojď se mnou, budu tě potřebovat, musíme se dostat do Elektrárny co nejdřív, ještě před pátkem. To sem přijdou ţoldáci z pevností Svoboda a Povinnost střílet po sobě." ,,Proč?" ,,Válka mezi frakcemi o moc, chtějí se dostat do Černobylu jako první a jsou ochotní se kvůli tomu pozabíjet. Stejně jako my. Proč ty tam vlastně jdeš?" zeptal jsem se Střelce. ,,Já tam jdu, abych zjistil, co je Zóna zač, musím se dostat k Monolitu." ,,Monolit? Co to je?" ,,Pojď uţ, je čas, všechno se dozvíš po cestě," umlčel mou zvědavost Střelec.

40

Jenom jsme vyšli, potkáváme skupinky stalkerů, kteří patří k Povinnosti, nebo ke Svobodě. Zatím si nás nevšímají, ale raději jsme ve střehu. Střelec mi během cesty vysvětluje, ţe Monolit je kámen ve středu Zóny, který sem spadl z kosmu a je nesmírně cenný. A já si stále v duchu opakuji svůj úkol : Musím ovládnout Zónu. Postupně se k nám připojují Střelcovi společníci. Seznamuji se s celou grupou. Všichni z naší skupiny, jak postupně zjišťuji, chtějí totéţ – získat vládu nad Zónou. Všichni kromě Střelce. V našem oddíle jsou tito chlápci: Duch - technik, Tesák opravář, Piko - ţoldák, Střelec - nejlepší střelec v Zóně a já. Uţ jsme se dostali do Rudého lesa, ale máme problém. Banditi nás nechtějí pustit přes most. Střelec se s nimi snaţí domluvit, ale oni chtějí jako zástavu jednoho našeho muţe - Tesáka. Střelec ho tedy dává do zajetí. Ostraţitě procházíme kolem banditů, Tesák se na nás vyčítavě dívá.. Víme, ţe ho nejspíš popraví, ale na to radši nikdo z nás nemyslí. Ušli jsme sotva třicet metrů a slyšíme střelbu a křik. Najednou vidíme běţet Tesáka směrem k nám a za ním několik banditů. Začala zběsilá přestřelka. Skončilo to rychle, byli mrtví za pět minut. Běţeli jsem jako šílení do bývalé nemocnice. Od ní je to uţ jen kousek do Černobylu. Připravujeme se na hlavní střet s ţoldáky Povinnosti a Svobody. Čtvrtek, 11:00, nemocnice Střet to byl hrozivý. Všichni muţi Povinnosti a Svobody se vyvraţdili. Z nás se nakonec stali pouze přihlíţející toho nesmyslného masakru. Nemocniční budova nám byla dokonalým útočištěm a tato skrýš nám s největší pravděpodobností zachránila 41

ţivot. S nekrytými zády bychom tam lehce nevyvázli. Vyšli jsme na cestu bez jediného škrábance, překračovali jsme mrtvá těla vojáků a děkovali Bohu, ţe v těch kaluţích krve neleţíme my. Dalším naším cílem je základna Monolitu. Přešli jsme do této lokace bez problémů, ale do střetu, do toho opravdového, nám zbývalo šestnáct hodin. Pátek, 03:00, Černobylská elektrárna - základna Monolitu ,,Dostanete nás do elektrárny, prosím?" zeptal se Střelec a na znamení předává stráţnému diamant velikosti vejce. ,,Ano, pojďte," pobídl nás průvodce Monolitu a my šli za ním. Vedl nás podzemím do elektrárny, pak řekl, ať počkáme a my čekali. Najednou nás obklíčilo asi padesát dalších stráţců Monolitu. Smáli se nám, ţe jsme byli tak naivní. Oči se jim podivně zablýskly, kdyţ na nás zamířili svými kulomety. Zbraně vyštěkly a kulky se nám zakously do těla. ,,Auuuuuuuuuu!" zaúpěli jsme všichni sborem. Prohledávají naše věci. A já na zeď z posledních sil píšu svou krví POZOR SMRT.

KONEC

42

4. místo Tomáš GÉC, 7.B Záhada parníku ZLATÁ PERLA Píše se rok 1937. Na české lodi plující do severní Afriky se plaví i madam Rošárová. Tato ţena je nejbohatší a nejpyšnější ţenskou ve střední Evropě. Plaví se s ní i její tajný milenec Jack Karrsner. „Jacku,“ volá madam Rošárová, „proč se ta loď tak houpe?“ „To bude tím počasím,“ řekl Jack Karrsner. „Aha, nemohl bys zařídit, aby se tak nehoupala?“ volá stále madam Rošárová. „Myslím, ţe to nebude moţné,“ říká Jack Karrsner a dostane nápad. „Běţ do své kajuty, já za tebou přijdu.“ „Dobře, ale přijď brzy!“ rozkázala paní Rošárová a odešla do své kajuty. O pět hodin později Pan Jack Karrsner jde úzkou podpalubní uličkou do kajuty madam Rošárové. Jakmile vešel dovnitř, zazněl muţský výkřik rozléhající se po celé lodi. Madam Rošárová byla mrtvá.

43

O jeden týden později Postava zahalená do černého kabátu jde starou Prahou po Václavském náměstí. Přijde k budově policejního štábu, zastaví se, chvíli váhá, ale pak vejde do budovy. Přijde k recepci, kde pracuje mladá ţena, a ptá se hrubým hlasem: „Nevíte, kde bych našel nějakého detektiva?“ „Náhodou vím,“ řekne mladá ţena, „běţte do druhého poschodí a ptejte se po panu Hallsovi.“ Postava poděkuje a vystoupá do druhého poschodí. Ani se nemusel ptát, protoţe patro se předělávalo a byly tam jen jediné otevřené dveře. Na těchto dveřích byla cedulka s nápisem Artur de Mountains Espaňa Halls - soukromý detektiv. Postava vešla do malé kanceláře, kde za dubovým stolem stál drobný silnější pán. „Dobrý den, přejete si? Já jsem Artur Halls,“ řekne malý muţík. „Dobrý den,“ řekne postava, „já jsem kapitán parníku Zlatá perla, určitě jste slyšel o vraţdě, která se na této lodi stala. Potřebuji detektiva, který ten případ vyřeší. Policie si s tím neví rady. Dobře zaplatím, jde tu o mé jméno.“ „Beru, kdyţ mi zaplatíte 50 000kč,“ odvětí detektiv. „Jsme dohodnuti, moc děkuji,“ souhlasí kapitán a odejde. Detektiv Halls zavolá na asistenta: „Hektore, přijď sem, máme práci!“ Za okamţik přiběhne vysoký mladý muţ v pracovním oblečení.: „Co potřebujete, pane Hallsi?“ „Připrav automobil, moji pracovní tašku a hlavně nezapomeň vzít pouta! Jedeme do přístavu kouknout se na nějakou vraţdu!“ zavolá detektiv a začne se převlékat do svého saka. O pár minut později sedí i s Hektorem v autě a jedou společně do přístavu. Jakmile do přístavu přijeli, všimli si před molem kapitána lodi, jak na ně čeká. Detektiv elegantně vystoupil a řekl Hektorovi: „Vybal všechna zavazadla a přijď za mnou.“ Jak nakázal, tak se i stalo. Hektor vybalil všechny tašky a přiběhl za detektivem. Detektiv Halls zrovna s kapitánem procházel všechny kajuty lodě, kdyţ vtom přiběhl plavčík a rozrušeně volal uţ z dálky : „Kapitáne, kapitáne, přijel pan Jack Karrsner a pan šejk Abúz Arabei!“ „Problém,“ povzdychne kapitán a podívá se na detektiva, „pan Karrsner je té zavraţděné milenec a pan šejk Abúz Arabei je její manţel.“ „To je dobře, ţe přijeli, alespoň je mohu vyslechnout,“ s ledovým klidem reaguje detektiv. A po chvíli ještě dodá: „Pojďme do té osudné kajuty madam Rošárové.“

44

Šli dlouhou úzkou uličkou ke dveřím pokoje. Kdyţ od něj byli na pět kroků, uslyšeli praskot dřevěného zábradlí a následně muţský řev. Otočili se a před ně do uličky spadly tři osoby: pan Karrsner, šejk Arabei a plavčík. Pánové vstali z podlahy a přistoupili k detektivovi a kapitánovi a jednohlasně lamentovali na ţalostný stav lodi. Kapitán se muţům omluvil a otočil se k detektivovi: „Tak konečně můţeme vstoupit dovnitř.“ Všichni přítomní vstoupili do kajuty, kde byla zavraţděna paní Rošárová. Na podlaze a peřinách byla zaschlá krev a vylitý koktejl, všechen nábytek byl rozbit a rozházen po zemi. „Nejspíš zde došlo k boji,“ soudí detektiv. Hektor si všimne něčeho stříbrného na zemi a zvedne to. To stříbrné je malý řetízek s velbloudem. Podá ho detektivovi, který ho vsune do kapsičky od saka. „Pane kapitáne,“ ptá se detektiv, „jak ta ţena zemřela?“ „Byla usmrcena nějakou bodnou zbraní, která se ale nenašla.“ odpovídá kapitán. „Ach tak, to by bylo zatím vše. Teď si vyzpovídám zde přítomného pana Karrsnera a pak pana šejka,“ oznámí detektiv a odvede si pana Karrsnera do vedlejší kajuty. „Tak co? Jak jste znal dlouho paní Rošárovou?“ poloţí první otázku detektiv. „Pár dní, ale věřte mi, já ji nezabil,“ odpoví pan Karrsner. „Proč bych vám měl věřit? Mě zajímají jenom fakta. Nevlastnil jste někdy řetízek s velbloudem?“ ptá se detektiv a ukazuje panu Karrsnerovi řetízek. „Ne,“ odpoví pan Karrsner. „Děkuji Vám za Váš čas,“ ukončí výslech detektiv. Pan Karrsner odešel a okamţitě po něm přišel na řadu pan šejk Abúz Arabei. „Dobrý den, mám na vás jen jednu otázku,“ odvětí detektiv. „Tak se ptejte!“ přikáţe šejk. „Nevlastnil jste někdy řetízek s velbloudem?“ otáţe se detektiv. „Ano, v minulosti jsem takový řetízek měl, ale někdo mi ho ukradl,“ odpoví šejk. „Hm, určitě také vlastníte dýku se zahnutou čepelí,“ vyzvídá detektiv. „Mám dýku, jako kaţdý jiný šejk,“ řekne šejk. „Hektore,“ zavolá najednou detektiv, „ihned přines pouta. Pane šejku, zatýkám Vás za vraţdu madam Rošárové.“ „Coţe? Jak mě můţete takhle obvinit? Vţdyť nemáte důkazy!“ rozčiluje se šejk. Mezitím přiběhl Hektor s pouty, která podal detektivovi. „Ale mám. Uţ dlouho jste se chtěl zbavit své manţelky. Ţeny, která Vás pořád podváděla s jinými muţi a tím vás poniţovala před společností. Plavba do Afriky byla 45

výbornou příleţitostí, nemyslíte? Převlékl jste se za plavčíka a kdyţ si objednala svůj koktejl, přinesl jste jí ho a jakmile jste zjistil, ţe je sama, vyuţil jste situace a zabil jste ji svou dýkou. Jediné, co jste nepředpokládal, byla její obrana, při níţ vám manţelka z krku strhla řetízek s velbloudem,“ vyjasnil detektiv šejkovi. Šejk se podíval detektivovi do očí : „Nelituji toho. To poniţování se uţ nedalo vydrţet.“ Hektor nasadil šejkovi pouta a odvedl ho do auta. Detektiv přišel za kapitánem pro svou odměnu. „Moc vám děkuji, tady jsou peníze,“ poděkoval kapitán a předal domluvenou sumu detektivovi. Pan Abúz Arabei si odseděl v brněnském vězení třicet let a poté se vrátil do své země. Detektiv Artur de Mountains Espaňa Halls se stal druhým nejslavnějším detektivem po Hercule Poirotovi.

46

5. místo GOR DYVOTIAN, 6.B

World of Warcraft Nová éra – Díl 1. Hlavní Postavy: Ilidan - pán Outlendu, člověk Weirdo - zkušený nájemný voják, člověk Sonny - zkušený voják , elf Lip - nováček ve skupině, druid Andyx - silný druid Dwarf - trpaslík Garoth – voják a lovec Mág - kouzelnice Všichni jsou členy stejného vojenského oddílu.

Kapitola 1 Jednoho dne se prochází Garoth po Stormvindu a hledá nový luk a vidí Sonnyho, jak běhá po měste a raduje se, ţe má Stormherald zbraň. Weirdo to zaregistruje a říká: „Dost, přestaň, půjdu pro Andyxe!“ Weirdo běţí a najednou se zastaví, zaujal ho plakát a na něm je psáno, ţe za Ilidanovu hlavu dostane od krále válečného medvěda a 15000 ve zlatě. Běţí pro ostatní, aby jim řekl o téhle lákavé nabídce. Garoth na tuto zprávu reaguje slovy: „Super! Za to bych si mohl koupit ten nový luk!“ Lip uţ není tak nadšený: „Ale jak se dostaneme do Outlendu?“ 47

„ Jednoduše!“ říká Andy. Dvacet minut poté přemlouvá mágy k tomu, aby nám vyčarovali portál. Ţádný z nich s tím nechce mít nic společného. Nakonec se najde jeden mág ţenského pohlaví, který si klade tuto podmínku: „ Vyčaruji vám portál, ale půjdu s vámi.“ „Lepší tohle neţ nic,“ říká Sonny. Všichni souhlasně kývají. Mág začíná čarovat. Všichni pomalu vcházíme do nově vytvořeného portálu a ocitáme se během okamţiku v Shatratt city. Nastává však drobný problém. Nikdo kromě druidů nemá lítáka - pilulku, která dokáţe člověka přeměnit v ptáka a usnadnit mu tak cestování. Podívali jsme se na kouzelnici, která se k nám připojila. Drţela v ruce skleněnou baňku a v ní se to hemţilo malinkými gryphony – zmenšenými bájnými tvory s hlavou orla, tělem lva a křídly pegase. Gryphoni se pouţívají jako velmi rychlý dopravní prostředek. Weirdo navrhl, abychom mága oloupili, ale nebylo třeba. Kouzelnice otevřela skleněný poklop a postavila jednotlivé miniaturní gryphony na zem. Ti se začali zvětšovat, aţ narostli do velikosti koní. „Vyberte si, pánové,“ pobídla nás a usmála se. Zvířat bylo tolik, ţe si druidové mohli své létací pilule schovat do tobolek pro jinou příleţitost. Následovali jsme Garotha, který znal cestu, protoţe uţ tu několikrát byl. Oznámil nám : „Do templu je to jen dvacet mil, leťte za mnou! Ale mějte oči na stopkách, můţeme natrefit na stráţce!“

48

„Pozor!“ křičí Weirdo , protoţe se do naší blízkosti dostal známý ostřelovač, střílí šípy na naše gryphony. Weirdo po něm háţe dýku, ale netrefí. Ostřelovač pokračuje v útoku, zasáhne Sonnyho, ale tomu se nic moc nestalo, protoţe ochrana T8 nedovolí proniknout obyčejným šípům. Andyx se naštve, vytahuje měšec s kouzelným prachem, Sype ho pod svého gryphona. Prášek dopadá na hlavu střelce. Prach se proměňuje v roj včel. Ostřelovač se ošívá a stáčí své zvíře směrem k vodě pod námi. Pokračujeme nerušeně v cestě. Ze sedel uţ vidíme na obzoru zemi. Konečně se dostáváme do Outlendu - města, kterému vládne Ilidan, úhlavní nepřítel našeho krále. Všichni bez dechu hledíme na tisíce věţí tohoto bohatého města. Přistáváme ještě před branami a snaţíme se splynout s davem obchodníků, kteří se svým zboţím vjíţdějí do města.

KONEC PRVNÍ ČÁSTI (Druhý díl zatím nebyl napsán.)

49

5. místo Nikola Hlavanová, 6.B Entagon a Divá zvěř Úvod: jiný svět Zvíře se zastaví a rozhlédne se. Úhlavní nepřítel všech zdejších zvířat - Morticépius přichází směrem k němu. Zvíře utíká, co můţe, ale Morticépius ho dohání. Nemůţe uţ nikoho varovat, ţe se lovec vrátil, najednou mu tělem projede bolest, kterou mu způsobila lovcova zbraň, zvíře klesá k zemi a umírá. Morticépius je král a vládce všech zemí na tomto kontinentě, je nejmocnější na světě. Můţe se měnit v cokoli a nikdo ho nikdy nepozná! Skupinky ostatních dinosaurů a bájných zvířat vyběhly z lesa. Zvířata zahlédla svého druha, jak leţí na zemi a je celý od krve. Hlavní vůdce zvířecí skupiny, mladý trojocasý lev Klention, řekl: „Vrátil se. Vrátil se Morticépius.“

50

Všichni se rozhodli schovat do svého úkrytu, ale Morticépius je sleduje v podobě ostříţe. Zvířata prchají do lesa. Za stromy uţ Morticépius ostříţím zrakem nedohlédne. Mění se proto v malou myš, která se dostane všude. Nepřítel se nesmí dozvědět, kde mají zvířata svou skrýš, jinak budou Dinotopie a Čarodějotopie ztraceny. V Dinotopii a Čarodějotopii ţije kaţdý strom, kámen, vodní vlnka, vítr, prostě všechno, co se u nás na Zemi jeví neţivé. Polovina obyvatel bájného světa je na straně Morticépia, čili na straně zla a polovina na straně dobra. Kaţdý strom, kámen, prach, kaţdé zrnko písku, co jsou na straně toho tyrana, jsou jeho zvědové, proto tento krutý vládce ihned ví, co se kde děje. Jak jeho síla roste, tak v zemi ubývá dobra. Nikdo neví, kdo zemi můţe zachránit. Morticépius je zločinec, má miliony vojáků a spojenců. I kdyby se všechna zvířata snaţila proti němu bojovat, tak stejně Morticépia neporazí. Vůdce tlupy zvířat Klention prohlásil : „Cítím zlo. Morticépius nás musí sledovat!“ Svolal všechny a společně vymysleli lest, ţe zavedou svého nepřítele do jiného úkrytu. Jenţe Morticépius je slyšel. Proměnil se totiţ v orla, takţe viděl a slyšel vše! Kdyţ se utábořili u toho falešného úkrytu, Morticépius na ně poslal svoje vojáky! Vojáci se snaţili zvířata obklíčit, ale nepodařilo se jim to. Naštěstí se všichni bájní tvorové rozprchli do lesa a ukryli se, kdekoli to bylo moţné. Kdo je teď zachrání?

Život Entagona Entagon je člověčí mládě a neví, co ho čeká. Pracuje s rodiči na farmě. Rodina to není ani bohatá, ani chudá. Entagon spolu s otcem Angelem chodí lovit zvěř. Jeho matka Elena se stará o jeho mladší sestru Karlu. Karle je teprve pět měsíců, za všechno tahá a chce dělat vše, co dělá Entagon. Entagonovi je patnáct let, chodí do školy Alvestron a přemýšlí, ţe by šel na střední školu. Ale rodiče na střední školu nemají peníze, a tak Entagon pilně pracuje v kovárně u Haldricha. Jednoho dne se Haldrich ptá : „Chlapče, jak dlouho tu budeš ještě pracovat?“ Entagon přemýšlí, na chvíli se odmlčí a asi po čtvrt hodině odpovídá: „No, budu tady tak dlouho, dokud mě tu ještě strpíte.“ Haldrich se zamyslel a pak mu řekl: „Pracuj tu, jak budeš potřebovat, chlapče. Hlavně dokonči střední školu. Kdybys potřeboval nějaké peníze navíc, tak mi řekni a já ti je dám, jen dál dělej rodičům radost.“

51

Entagon si na chvíli odpočinul a pak šel domů. Musí se vrátit do setmění, aby se mohl s tátou vydat na lov. Včera viděli stopy stáda srn. Kdyţ došel domů, všiml si, ţe jejich celoroční práce je zničena. Viděl, ţe rodiče pláčí. Zeptal se jich, co se stalo, ale maminka s otcem neodpovídali. Tak šel do svého pokoje. Pak za ním přišel otec a vysvětlil mu, co se stalo. Řekl mu, ţe přišla divoká zvířata, hlavně prasata a ta všechno zničila. Entagon řekl: „Haldrich mi dnes nabídl, ţe kdyţ budu potřebovat, tak mi dá peníze. Neboj, táto, hlady neumřeme.“ Angeln Entagonovi odvětil, ať se hlavně učí a má dobré známky. Pak šli spát. Jednoho dne se Elena vydala do města nakoupit, šla přes ulici a najednou se proti ní vyřítilo auto. Zastavila se a strnula strachy. Ozvala se ohlušující rána. Celou ulicí to zadunělo. Za Entagonem a Angetlanem přišel ještě téhoţ dne stráţník Frenkie a oznámil, ţe Entagonova matka a Angetlamova manţelka je mrtvá. Frenkie jim řekl: „Je mi to moc líto, Elenu srazilo auto a řidič ujel z místa činu.“ Stráţník se na chvíli odmlčel a pak ještě dodal: „Víte o tom, ţe vaše ţena, Angetlame, byla těhotná?“ „Ne,“ odpověděl Angetlam. „Já uţ musím jít a upřímnou soustrast,“ řekl Frenkie a odešel z místnosti. Oba muţi byli nešťastní. Truchlili dlouhou dobu. Po čase se však začal jejich ţivot vracet do starých kolejí. Bylo třeba ţít přítomností. Otec si posteskl, ţe uţ dlouho neměli k jídlu ţádné maso. Aby Entagon udělal tatínkovi radost, nabídl se, ţe půjde na lov a nevrátí se do té doby, dokud něco neuloví. Procházel lesem téměř celou noc, ale ţádné zvíře nespatřil, ani se mu ţádné nepodařilo vystopovat. Začalo svítat. Dorazil k jezeru. Tam spatřil obrovité tělo draka, jak se zmítá na břehu. Vytáhl šíp z toulce a chystal se draka střelit do srdce a ušetřit ho dlouhého a bolestivého umírání. „Nezabíjej mě, chlapče, dám ti měšec plný zlata, kdyţ mě vyslechneš a splníš mé poslední přání,“ zachroptěl drak. „Dobře, nezabiju tě, povídej,“ řekl Entagon. „Obejdi jezero a zavolej do jeskyně tato slova: Klentione, tvůj poddaný Draco padl rukou Morticépia, ale neţ zemřel, Morticépia zranil. Ochraň svůj lid, zmobilizuj všechna zvířata a pusťte se do boje. Věřím, ţe zvítězíte. Dej tomuto chlapci, který donesl zprávu, měšec zlatých mincí.“ Po těchto slovech poloţil drak hlavu na tlapy a pobídl chlapce: „Tak uţ běţ a nech mne dívat se ještě chvíli na vodu a stromy.“ 52

Entagon vyrazil na cestu. V duchu se ptal, kdo je ten Klention a kdo je Morticépius. Tušil, ţe se to uţ brzy dozví. … POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

53

VÝSLEDKOVÁ LISTINA LITERÁRNÍ SOUTĚŽE „SPISOVATEL JUNIOR“ 1. kategorie – PRÓZA 1. místo - Kunzová Apolenka (6.B) text většího rozsahu, v příloze sborníku

2. místo - Bačinová Iveta (9.B) - Florek Kevin (7.B) 3. místo - Drozdov Radion (6.B) 4. místo - Géc Tomáš (7.B) 5. místo - Hlavanová Nikola (6.B) Divotyan Gor (6.B)

54

VÝSLEDKOVÁ LISTINA LITERÁRNÍ SOUTĚŽE „SPISOVATEL JUNIOR“ 2. kategorie – POEZIE 1. místo – Volodina Elizaveta (7.B) 2. místo – Illievová Ester (9.B) 3. místo – Pahrová Andrea (9.B) 4. místo – Pospíchalová Eva (9.B) 5. místo – Vataščuk Kateryna (6.B) Vondráková Alena (7.B)

55

Spisovatelé junioři

Zleva : Elizaveta Volodina, Ester Ilievová, Eva Pospíchalová, Iveta Bačinová Tomáš Géc, Kevin Florek

56

Zleva : Alena Vondráková, Nikola Hlavanová, Radion Drozdov

Ceny do soutěže

57