Veronika Hermanová, Denisa Lobová Gymnázium Matyáše Lercha, Brno
KDO NEJDE S NÁMI, JDE PROTI NÁM Studentky brněnského gymnázia si jako téma svého výzkumu zvolily osudy jedné moravské rodiny, tragicky postižené komunistickým režimem po roce 1948. Na základě rozhovorů s jejími členy, využitím archivních dokumentů regionální i celostátní provenience a dostupné literatury se jim podařilo působivě vykreslit jednotlivé příběhy lidí, které zasáhly různé formy komunistické represe a natrvalo ovlivnily jejich životy. Publikován je metodologický úvod práce a výběr několika osudů.
Úvod Při výběru historických událostí 20. století naše volba téměř okamžitě padla na dobu po únoru 1948. Měly jsme pocit, že o problematice politických vězňů 50. let mnoho nevíme vzhledem k nedostatečné medializaci tohoto závažného tématu. Tehdy jsme ovšem netušily, jak obtížné bude splnit zadané téma Zastavený čas – příběh fotografie. Jak jsme záhy zjistily, tato oblast byla dlouho důkladně utajována, písemné doklady zkreslovány a fotografická dokumentace je téměř nulová. Musely jsme se tedy převážně spolehnout na ochotu pamětníků vyprávět nám své příběhy a půjčit několik fotografií ze soukromých alb. Ke každému z dílčích témat (viz níže) jsme vybraly ústřední fotografii, kterou jsme vložily do textu, a to jednak pro lepší orientaci, jednak vzhledem k tématu letošního ročníku soutěže. Od této fotografie se odvíjejí popisované události. Na ostatní doprovodné fotografie odkazujeme do přílohy. V naší práci se snažíme nastínit především život jedné moravské rodiny, a to rodiny Záleských, po zatčení dvou jejích členů. Události jsou popisovány jak samotným vězně, tak jeho manželkou, která podává svědectví o životě celé rodiny v té době. Poukazujeme také na tehdejší otřesné poměry ve věznici v Uherském Hradišti z pohledu perzekuovaného muže a ženy. Zmiňujeme se rovněž o účinné vyšetřovací metodě – elektrickém proudu a jiném fyzickém i psychickém násilí, tak často používaném „orgány“ StB. Naším cílem bylo utvořit si komplexní obraz o tehdejší situaci v uherskohradišťské věznici. Nerady bychom se ovšem zaměřovaly pouze na to negativní. Chceme hledat spíše ty příjemnější zážitky ze života vězňů, ty, které jim pomohly vydržet a přežít všechny hrůzy a útrapy.
69
2. Technika sběru informací a metody práce 2.1. Zvukové nahrávky První krůčky našeho pátrání nás zavedly do brněnské pobočky Konfederace politických vězňů (KPV ČR)1, kde se nám její členové snažili co nejvíce pomoci. Půjčili nám potřebnou literaturu i filmy a pozvali nás na zajímavé fórum KPV ČR do Brna, které se konalo 30. září 2008 přímo v sídle Veřejného ochránce práv. Vrcholem tohoto programu byl film Soviet Story pojednávající o tehdejší politické, sociální i hospodářské situaci ve východním bloku. Po prostudování materiálů jsme se rozhodly zaměřit se především na oblast okresu Uherské Hradiště. Při naší první cestě do Uherského Hradiště jsme se seznámily s paní Annou Honovou (1926)2, se kterou jsme pořídily rozhovor a získaly tak její pohled na poúnorové události. Paní Honová nás poté odkázala na pana Petra Záleského (1927). Ten nám při naší návštěvě v Mutěnicích3 představil svoji manželku, paní Julii Záleskou (1933), pana Pavla Hubačku (1925) a pana Františka Komosného (1929). Rozhovory s nimi jsme si nahrály pomocí diktafonu a získaly tak kvalitní zvukový záznam, který jsme se snažily ve své práci maximálně zužitkovat. Výpověď paní Honové a pana Hubačky jsme využily k popisu poměrů ve věznici Uherské Hradiště a rozhovor s manžely Záleskými pro zachycení jejich společného a zároveň násilím odděleného života. S panem Komosným, který patřil do stejné odbojové skupiny jako pan Hubačka, se nám nakonec rozhovor pořídit nepodařilo. Všechny citace z rozhovorů i literatury, jejíž seznam uvádíme na konci práce, jsou v textu pokud možno stylisticky upravovány do spisovného jazyka s vynecháním všech odboček a jsou vyznačeny kurzivou. Místo celých jmen pamětníků užíváme pro zjednodušení pouze jména křestní.
2.2. Literární prameny Naše práce by nemohla vzniknout bez obecných znalostí popisované doby. K tomuto účelu nám velice posloužila literatura vypůjčená od pamětníků (viz
1 2 3
Konfederace politických vězňů je dobrovolná organizace, ve které se sdružují političtí vězni, perzekuovaní za komunistického režimu. Její členové se scházejí a snaží se informovat okolní svět o tehdejších praktikách KSČ. Paní Anna Honová působí jako jednatelka pobočky Konfederace politických vězňů (dříve K 231) v Uherském Hradišti a zároveň je její spoluzakladatelkou. Mutěnice – rodná vesnice manželů Záleských v okrese Hodonín (obec dříve spadala pod krajský soud v Uherském Hradišti). Rodiny Záleských dodnes žijí v domě, postaveném za první republiky.
70
Seznam literatury), a také filmy Kauza Uherské Hradiště a studentský dokument o Anně Honové. Kopie dobových dokumentů jsme se snažily získat v archivu v Uherském hradišti, kde nás odkázali na krajský archiv v Brně. Ovšem největší úspěch jsme zaznamenaly v utajeném Archivu Národní bezpečnosti v Kanicích, kde jsme měly možnost nahlédnout i do spisů a dokumentace bezpečnostních složek. Kopie najdete v příloze naší práce. Fotografickou dokumentaci a informace o věznici jsme získaly ve Slovanském muzeu v Uherském Hradišti, které se právě nachází na počátku projektu vytvořit v bývalém areálu věznice muzeum. Tyto prostory v člověku vyvolávají i po tolika letech velice autentické pocity. [...]
4.4. Osobní příběhy muže a ženy, kteří hrůzy ve věznici v Uherském Hradišti přežili 4.4.1. Anna Honová (82 let) Prezident republiky Václav Klaus předává Medaili Za zásluhy o stát paní Anně Honové. Slavnost se konala 28. října 2007 ve Španělském sále Pražského hradu. Z fotografie je sice zřejmá oficiální atmosféra, ale zároveň máme i dojem vzájemného pochopení a souznění zúčastněných, kteří se zasloužili o náš stát. Z prezidentova gesta můžeme vyčíst opravdový zájem a snad i pýchu nad českou vlastenkou. Za touto fotografií je třeba vidět mnoholeté odhodlání paní Anně Honové bojovat proti bezpráví, které jí přineslo dva roky života v komunistickém vězení. Kolik odvahy potřebovala po této zkušenosti, aby sama organizovala četná osvětová setkání, která ve své době neměla obdoby?
4.4.1.1. Dětství a poklidný život před zatčením Paní Anna Honová, rozená Krmenčíková, se narodila 8. srpna 1926 ve Slavičíně jako nejstarší ze tří sourozenců. Měla sestru Ludmilu a bratra Františka. Její otec za první světové války sloužil jako voják na italské frontě a po návratu domů pracoval jako stavební dělník. Maminka se starala o děti. Oba rodiče byli velmi vlastenecky založení, dobře znali vyprávění legionářů o životě v Sovětech. V jejích pěti letech se přestěhovali do malého domečku v Uherském Brodě, protože rodinnou chalupu získal otcův mladší bratr, který se ženil dříve. V Brodě také paní Anna vychodila obecnou školu a po absolvování čtvrté měšťanky se přihlásila na dvouletou obchodní školu v Uherském Hradišti. Po dostudování v roce 1943 jí byla nabídnuta práce účetní v Luhačovicích. Když sezóna skončila, měla
71
paní Anna štěstí – její zaměstnavatelka jí nabídla byt v Praze u syna s tím, že na léto se zase vrátí do Luhačovic. Anna s cestou souhlasila. V Praze se její bytnou stala vnučka Jana Evangelisty Purkyně – malířka Růžena Pokorná-Purkyňová. „To bydlení u ní byla vlastně moje univerzita, studnice vzdělání. Byla to už hodně stará a bohužel bezdětná dáma. Jeden den v týdnu mívala vyhrazený pro návštěvy. Chodily za ní Anička Masaryková (vnučka T. G. Masaryka), herečky Růžena Nasková a Elena Hálková, akademický malíř Jan Dědina, Blahoslav Šeplavý z Akademie věd a mnoho dalších osobností kulturního života…4 Já jsem měla tu čest, že jsem mohla servírovat čaj, sušenky atd. A tam jsem načerpala obrovské zkušenosti, že by mi to žádná univerzita nemohla dát.“ Paní Anna v Praze nelenil a dálkově si dodělala maturitu na obchodní akademii. Poklidný život u paní Růženy Pokorné-Purkyňové skončil. Zpět do Uherského Brodu se vrátila s posláním pečovat o rodinu, protože její maminka onemocněla rakovinou a sestra mozkomíšní sklerózou. Poprvé se postavila na odpor novému režimu, když ji po roce 1948 předvolali ze Socialistické mládeže jako funkcionářku lidovecké mládeže a žádali, aby se organizace převedla pod ně. Její odmítnutí se jim vrylo do paměti. Do potravinářské firmy Sběr5 nastoupila paní Anna 3. ledna 1948 jako účetní v oddělení léčivých bylin, které se vyvážely i na západ. V březnu byl podnik znárodněn a v roce 1950 byla dokončena rozsáhlá rekonstrukce. Krátce nato zatkli jejího šéfa, bývalého majitele pana Josefa Bruštíka. „Nikdo nevěděl proč. Dcera majitele se mnou studovala na obchodní akademii v Hradišti a telefonovala mi, že má její tatínek v rámci archivu kanceláře dva pořadače s jeho soukromou korespondencí a korespondencí jeho syna6. Žádala mne, abych jí pořadače donesla.“ Paní Anna samozřejmě netušila, co je jejich obsahem, a tak neváhala a odnesla objemné „fascikly“ k sobě domů, protože dům Bruštíkových už byl hlídaný. U rodičů je ale měla strach nechat, a proto poprosila maminku, aby písemnosti odnesla k příbuzným, kde byly později nalezeny.
4.4.1.2. Ve vězení „Netrvalo dlouho a zatkli i mě.7 Přišli do kanceláře, všechno prohrabali. Šli jsme k nám domů, kde prohrabali celý byt, veškerou korespondenci. Rodiče, kteří nic netušili, vždy vyhnali do jiné místnosti. Mě zavezli do okresní věznice v Uherském Brodu, kde jsem strávila na samotce asi čtrnáct dní. Žádné výslechy neproběhly, takže jsem netušila, co se bude dít. Poté mě antonem převezli do Uherského
4 5 6 7
Citace z novin Slovácký gen, Anna Honová – politická vězeňkyně, č. 5/2008. Dnes firma Raciola-Jehlička. Syn pana Bruštíka ihned po převratu utekl do ciziny a usadil se v západním Německu. 24. února 1950, 14 dní po panu Bruštíkovi.
72
Hradiště, kde mě hladovou postavili před křížový výslech, chtěli ze mě vymámit nějakou ilegální činnost Bruštíků a spojenectví s ustašovci8. Ve vyšetřovací vazbě strávila 19 měsíců. „...nikdo z nás netušil, jak dlouho to bude trvat. Rozsudky jsme nedostávali… Později ve vězení kolovaly například hlášky, jako že další den je za námi a my jsme zase o kousek blíž chvíli, kdy se režim zhroutí. Byla to do jisté míry útěcha a naděje, že komunistický režim nepotrvá navěky.“ „Nevěděli, co by mi přiřkli. Zkoušeli na mě různé motáky, nasazovali průhledné konfidenty…“ Paní Anna však vše tušila a dávala si pozor. „Dokonce mi vyhrožovali výpraskem, fackami a podobně.“ Od bití ji zachránila, jak sama říká, „prořízlá pusa“. Když ji zatkli, pochopitelně ještě nevěděla o surových praktikách vyšetřovatelů, a tak když jí vyhrožovali bitím, prostě odvětila: Podívejte se, tohle dělali gestapáci, vy jste příslušníci československé bezpečnosti a tohle se, jak pevně věřím, u nás neděje. A muž ženu? Dělník dělnici? – Ten vyšetřovatel Holub byl z toho dost překvapený, protože každý se tam klepal a já byla odvážná, ale to jsem byla jen proto, že jsem nevěděla, co se tam děje. Znovu mě tedy poslal na celu.“ Jenom náhodou se tak vyhnula tělesnému týrání, ale nočním výslechům, černé pásce přes oči, konfrontaci s jinými osobami a krutému vyhrožování neušla. K přenosu korespondence se sama přiznala, a proto její případ nakonec dostala kriminální policie, a ne Státní bezpečnost. V červenci 1951 po zatčení členů zinscenované skupiny Včela pan Bruštík9 při surových výsleších přiznal, že Anna opsala nějaké posměšné letáky. Jednalo se o hanlivé desatero KSČ, leták proti JZD a nějaké karikatury. Tenkrát jí prý řekl: „Dej si papír do stroje! Tady to opiš a na nic se neptej!“ A konečně ji měli za co soudit – za tři opsané letáky, které měla správně ohlásit. Nakonec byla odsouzena dvakrát, v Uherském Brodě za maření vyšetřování podle mírného zákona předúnorového a v Brně v únoru 1952 přísným státním soudem za sdružování s jinými činiteli proti republice. U soudu také došlo k prvnímu a zároveň i jedinému setkání s rodinou. Paní Anna se obhajovala sama tím, že letáky opsala ve služební podřízenosti. Její trest nakonec činil dva roky a čtyři měsíce nepodmíněně, ztrátu občanských práv na pět let a pokutu 10 000 Kčs. Ještě během vyšetřování se stala chodbařkou, což mělo tu výhodu, že nemusela být celý den zavřená na cele, ale na druhou stranu měla i mnohé povinnosti. K její každodenní práci patřilo odnášení špinavého prádla, úklid chodby, mytí oken, vylévání a drhnutí hrnců s fekáliemi, rozdělování jídla do ešusů. „Záleželo teda na chodbařce, jaká byla, ale se mnou tam byla ředitelka mateřské školy ze Šumper8
9
Ustašovci – chorvatské revoluční ultranacionalistické a fašistické hnutí působící v meziválečném období a během druhé světové války. Jejich cílem bylo vytvořit samostatný chorvatský stát. Uchylovali se i k teroristickým praktikám. Moci se chopili r. 1941 a vyhlásili nezávislý stát v čele s Ante Pavelićem. V roce 1945 bylo Chorvatsko opět včleněno do Jugoslávie. Paní Anna se dříve přátelila s jedním z jejich sympatizantů. Pan Bruštík nakonec dostal za vlastizradu ve skupině Včela 25 let.
73
ka, která už tam byla delší dobu než já. Takže už říkala: Podívej se, tam je menší kousek masa, tam je větší. Tamto je retribučka, to je zlodějka, té dáme ten menší kousek masa, a té politické, která je tu už dlouho a je hubená, té dáme ten větší kousek.“ „Chodbařkou jsem byla asi rok a výhoda byla ta, že i když byla okna na chodbě zalíčena bílou barvou, vždycky jsme si vyškrábaly nehtem malou dírku, a tudíž mohly vidět na dvůr, vědět, kdo je nový přírůstek, kdo se s kým baví atd.“ Měly tak možnost sledovat i muže odsouzené k smrti. Jak smutně na prstech ukazují počet dní, které jim zbývají. „Jednou jsem potkala na chodbě jednoho známého z mužského oddělení, když nesl špinavé prádlo. Zeptal se mě: Co ty tady? Při dalším setkání mi podstrčil kus salámu s řeznickým papírem, na kterém byla taková básnička: Neboj se nic moje malé děvčátko…“ Moták si schovala do vycpávky, ale při filcunku říkanku objevili. Křičeli na ni, že to nenapsala ona, že to není její písmo, ale paní Anna vzala vše statečně na sebe. A tak dostala trest, dali ji na celu s konfidentkou, která ji už jednou zradila. Na protest držela osm a půl dne hladovku. Když už měla pocit, že to nevydrží, otevřely se dveře a přišel zástupce krajského velitele a řekl, že půjde na jinou celu.
4.4.1.3. Po propuštění Po propuštění z věznice se vrátila do Uherského Brodu. „Když jsem se vrátila z vězení, mnoho mých známých se otáčelo na jinou stranu, jen abychom se pohledem nestřetli a nebyli tak podezíráni ze sympatií k mé osobě.“ Po několika dočasných zaměstnáních nastoupila paní Anna jako prodavačka v textilní výrobě. „V roce 1956 se lázně v Luhačovicích začaly více otevírat i zahraničním klientům, a protože vedení vědělo o mé dálkově vystudované jazykové škole ve Zlíně, povolali mě do funkce vedoucí malé výběrové prodejny textilu na Kolonádě. Tady jsem pracovala 12 let.“ „S manželem jsme se dobře znali už před vězením, jeho rodiče měli v Brodě lékárnu a moje sestra u nich pracovala… Potkávali jsme se dlouho, vůbec mě nenapadlo, že se vezmeme. Na vdávání jsem neměla pomyšlení.10 Byl vězněn devět let a tři měsíce v Jáchymově… Vzali jsme se po třech létech…11 Syn Milan se nám narodil v roce 1965 a dcera Dagmar v roce 1967.“ V roce 1984 ji potkala další životní tragédie. Manžel jí zemřel na vnitřní krvácení způsobené při práci se dřevem. „Byli jsme tak spolu jenom dvacet let.“
10 Maminka jí umírala na rakovinu, sestra Ludmila trpěla na roztroušenou mozkomíšní sklerózu a v padesáti letech na ni zemřela. Její bratr František tehdy studoval, ale zemřel také mladý ve čtyřiceti čtyřech letech na infarkt. 11 Svatba byla v roce 1964.
74
„V roce 1968 během Pražského jara jsem se stala spoluzakladatelkou organizace K23112. Rozdávali jsme letáky a upozorňovali na celou situaci ve státě, ale v té době nikdo nechtěl příliš o věcech mluvit. V dubnu jsem do Uherského Hradiště do Reduty svolala přes tisk bývalé politické vězně. Sál byl nabitý a já tam měl projev „Ženy v dobách temna“, kde jsem přítomné seznámila s celou kauzou Uherského Hradiště – vyjmenovala jsem estébáky, a taky metody, jakými zacházeli s vězni.“ Po zrušení K 231 během normalizace musela paní Anna opět změnit zaměstnání. Vrátila se do Uherského Brodu do samoobslužní textilní prodejny, kde pracovala až do důchodu. Dnes je pětinásobnou babičkou (nejstaršímu vnukovi je 16 let). Po sametové revoluci se paní Anna zapojila do činnosti Občanského fóra a stala se spoluzakladatelkou Konfederace politických vězňů v Uherském Hradišti. Zajišťovala vyřízení rehabilitací politickým vězňům, což bylo složité, protože mnohým chyběly doklady, dále zemědělským rodinám návrat zabaveného majetku a půdy, vyřizovala zdravotní poškození v dolech, zajišťovala umístění v domovech důchodců, vyřizování důchodů atd. Ve školách dodnes pořádá besedy a podílí se na televizních dokumentech. Každý měsíc jezdí do Prahy, kde je Rada, a co se na ní projedná, přenáší na výbor a členstvo. Už čtyři roky je předsedkyní Ústřední komise KPV ČR – jedná se o funkci spojenou s kontrolou účetnictví na pobočkách a na ústředí ve věcech správného používání dotací nebo darů. V roce 2007 jí byla udělena prezidentem republiky Medaile Za zásluhy o stát. „Setkání s panem prezidentem nebylo první, setkala jsem se s ním několikrát ve Španělském sále nebo na Žofíně, a také při návštěvě věznice v Uherském Hradišti v březnu 2007. Setkání na Hradě bylo pochopitelně to nejvzácnější. Nejen on, ale i jeho paní byli velmi milí, zajímali se o mou činnost. Před aktem vyznamenání s námi pobyli v jednom krásném hradním sále a s každým povídali a naslouchali. Je to dojem nezapomenutelný.“ Na otázku, zda by paní Anna po ohlédnutí zpět udělala v životě něco jinak, odpověděla: „Určitě bych nebyla jiná, chovala bych se stejně… Necítím žádnou zášť, ale je třeba zařídit, aby se to už neopakovalo.“ [...]
5. Rodina politického vězně aneb Příběh Petra a Julie Záleských Svatební fotografie manželů Záleských byla pořízena 17. října 1953 v Mutěnicích. Jejich rodiče tehdy zařídili fotografa, takže jsme si nyní mohly po prolistování svatebního alba udělat představu o tom, jak tehdejší svatby v krojích vypadaly. Velkolepost celé svatby spočívala spíše v emocionalitě než v materiální dokonalosti. Oba snoubenci vyrůstali ve vesnickém prostředí, kde jsou duchovní a ná12 Předchůdce dnešní Konfederace politických vězňů. K 231 byl nazván podle zákona, podle kterého byli odsuzování političtí vězni v padesátých letech.
75
boženské ideály pro lidi vším, a podle toho se řídili i v manželství. Lásku neprojevují jen sami k sobě, ale i k lidem okolo sebe, což jsme měly možnost poznat při naší návštěvě u nich doma. V pohledu novomanželů se zračí oddanost a pokora, která je provázela po celý zbytek života. Z prvních okamžiků manželství je očividná i určitá rozpačitost, ale uvnitř se oba nemůžou dočkat na společně strávené chvíle. Zaujala nás především vzácnost okamžiku, který je pro každého jedinečný. Kdo z nich by v tento šťastný den tušil, co všechno rodinu za pár let potká…
5.1. Dětství a svatba Záleských Paní Julie se narodila 9. června 1927. Oba manželé vyrůstali v Mutěnicich a znali se již od dětství. Paní Julie vypráví: „Když jsem byla ještě děcko, asi šest roků, dostala jsem takovou hezkou mrkací pannu. Já jsem na ní hrozně lpěla, protože tenkrát hračky nebyly. A on mi s í tenkrát dělal naschvály. Hrozně mě s tím rozčiloval a chtěla jsem se mu pomstít.“ Pan Petr nastoupil na dvouletou vojnu v roce 1949. Již tenkrát dostal nálepku nespolehlivý, a tak místo na výcvik putoval do velkých ostravských dolů v Dolní Suché13 a na Slovensko do Prešova. Po návratu z vojny se s Julií opět vídali častěji, protože k nim chodíval za bratrem. „Můj bratr hrál s místními muzikanty, tím pádem u nás měli často zkoušky a já jim nosila čaj. A on k nám chodil, byl to takový veselý kluk. Tak jsem se seznámila se svým budoucím manželem.“ Svatba se konala 17. října 1953 po rok a půl dlouhé známosti. „Byla to klasická velká vesnická svatba v krojích a s kapelou. Byl krásný den. To bylo jinačí než dneska, oba dva jsme se brali poctiví.“ Jak už je na venkově zvykem, pozvala se na tu slávu skoro celá vesnice a každý pomohl, jak jen uměl.
5.2. Společný život před zatčením Když paní Julie po svatbě odešla z rodného domu, zůstal v něm bydlet její bratr se šesti dětmi. Komunisté mu při znárodňování zabavili veškerý dobytek a pole. Když nechtěl vstoupit do JZD, protože tam byly minimální platy a neuživil by tak rodinu, řekli mu: „Nepůjdeš do JZD, tak skapeš aj i s těma děckama!“ Novomanželé se nastěhovali do domu14 k Petrovým rodičům, kde žili spokojeně i se svými dvěma syny až do roku 1958. 13 Zde pracovalo 700 „nespolehlivých“ vojáků. Mezi nimi i jeden jeho přítel, kterého později potká ve vězení. 14 Dům rodiny Záleských musel být po válce znovu postaven, protože Němci za sebou při ústupu zničili most, který stál přímo vedle domu. Statika byla tak narušená, že se v něm nedalo bydlet. Tenkrát Záleským pomáhala tzv. UNRA, která zajišťovala humanitární
76
Pan Petr je vyučeným prodavačem, ale po únorovém převratu nemohl vykonávat své povolání, protože muže zaměstnával stát pouze v oblasti těžkého průmyslu. A tak opustil pan Petr rodinný obchod a nastoupil do továrny Hak. Proto se i vyučil soustružníkem, ale nebavilo ho to, byl doslova nešťastný. „Ale museli jsme z něčeho žít, a tak si manžel nemohl moc vybírat.“ Později ho ale vyhodili, protože rodina odmítla vstoupit do JZD. Nakonec byl zaměstnán u drah jako železničář a výhybkář v sousední vesnici. Pracoval tzv. dvanáctihodinovky a často jezdil vypomáhat i do Brna. Rodina paní Julie vlastnila poměrně velké hospodářství, kde byla už od dětství zvyklá pomáhat. Po dokončení obecní školy tam začala i pracovat. „Žili jsme z práce na poli, co jsme si vypěstovali, to jsme měli.“ Po svatbě a zejména po narození dětí se starala o domácnost a výchovu dětí.
5.3. Kauza Záleský Již měsíc před zatčením15 pana Petra odvedla StB k výslechu jeho bratra, protože potřebovali zastrašit ty, kteří odmítali vstoupit do družstva. Tak začaly časté domovní prohlídky u Záleských. Celkem jich proběhlo šest, přehazovali dokonce i seno ve stodole, jen aby cokoliv našli. „Při jedné prohlídce však našli v komíně schované bílé lístky k volbám, které jsme nechtěli odevzdat. Nakonec nám zabavili 25 knih a 250 fotek.“ Pan Petr byl zatčen v práci na dráze 9. září 1958 a převezen do vyšetřovací vazby do Uherského Hradiště, kde strávil 4,5 měsíce. „Zatkli mě na manželčiny pětadvacáté narozeniny, na to nikdy nezapomenu.“ „Vzbudili mě v noci, já nevěděl ani, kolik je hodin. Oni měli podtrhované ve svatých knihách, co my jako věřící nedodržujeme. Tak jsem se s nimi hádal o víře, ale to přesně chtěli. Při dalším výslechu jsem už jenom řekl: Obviněný Petr Záleský se hlásí k výslechu, a pak už jsem neodpovídal a odříkával si otčenáš. Vyšetřující se mi vysmíval, že budu stát před kostelem jako svatý Petr Záleský.“ „My jsme nevěděli ani, s kým jsme přišli při vyšetřování do styku, protože měli estébáci různé přezdívky. To jenom náhodou nějaký mukl zaslechl jméno, tak věděl, o koho se jedná. Oni se i podepisovali pod falešnými jmény.“ Pan Petr dostal také na celu konfidenta, který se přetvařoval, modlil se s ním, zpíval, „ale byl to dacan nejhrubšího zrna“. Dokonce ho chtěl přinutit, aby mu řekl, že už měl nějaká děvčata, protože Pavel byl za mlada velký „fešák“. Potom na něho nasazovali další konfidenty, ale bezúspěšně.
pomoc. Po únorovém převratu dům znárodnili, v přízemí měla prodejnu Jednota (tehdejší síť prodejen) a nahoře bydleli nájemníci Záleští. Obchod i dům jim po sametové revoluci vrátili a dnes zde prostřední syn provozuje obchod s nápoji. Paní Julie: „Co sem došli Vietnamci, tak má teď konkurenci.“ 15 V srpnu 1958.
77
„Modlení nás udržovalo psychicky zdravé. Jednou jsem byl na cele i s jehovistou a ten do mě pořád tak mluvil. Tak jsem mu řekl, že nechci být mezi těmi statisíci vyvolenými, kteří budou spaseni. A měl jsem pokoj.“ Na otázku, zda ve vyšetřovací vazbě ještě zažil mučení, odpověděl: „Já jsem měl to štěstí, že tehdy už mě bít nemohli, jeden vyšetřovatel mi dokonce řekl: Kdybych vám mohl dát po tlamě, až by vám červená stříkala, tak bych si ulevil, ale já bohužel už nesmím. Zato ale týrali psychicky, řekli mi, že manželka je také zavřená, děti půjdou do dětského domova a rodiče na nucené práce.“ Až potom pan Petr omylem prozradil něco o Křesťanské demokratické straně, kterou plánovala založit Katolická mládež v Praze, jíž byl členem. Vyšetřovatelé se chtěli dozvědět více detailů, ale nic podstatného již nezjistili. 7. ledna 1959 proběhl soud v Uherském Hradišti, při kterém byl pan Petr obviněn z trestného činu podvracení republiky podle § 79 odstavec 2 trestního zákona. Pro ilustraci uvádíme úryvek z obžaloby, ve které se nacházejí i výňatky z básní, které šířil: „Zpracovávali a rozšiřovali různé tiskoviny a písemnosti zaměřené proti lidově demokratickému státnímu zřízení16. Báseň „Radost ze života…“, v níž jsou poměry v našem státě vyličovány tak, jako by u nás nebyla svoboda. Např.: „Až si zase budem říkat pane, beze strachu, že se nám co stane, a až odejde ta despota, no potom budeme mít radost ze života…“ Dále „Milý příteli“… vyličuje poměry v našem státě tak, jako bychom úpěli v bolševických okovech. A abychom se každý den modlili za naše „osvobození“. Dále báseň „Hrad“, aby se uchopily mlaty a vyhnali našeho nepřítele dukelskými vraty. „K národu“ je proti bezbožnému materialismu: „Materialistická rakovina v republice je velmi silná“. „Nevidíš, jak velký medvěd z východu jde, aby pohltil tvou svobodu?“ A také přemlouvali občany, aby nevstupovali do jednotného zemědělského družstva.17 Petr Záleský: „Podpisy do JZD byly násilně vyžadovány. V Mutěnicích také bylo celkem sedm zemědělců zlikvidováno. Ti pak po šest let museli dojíždět na celý týden do Jestřabic u Koryčan za 600 Kčs měsíčně. Proto ze strachu další zemědělci vstup do JZD podepisovali. Celkem bylo v Mutěnicích navrhnuto ke zlikvidování 25 zemědělců. Takže po zlikvidování sedmi zemědělských rodin a zatčení bratra Františka a mne, během asi jednoho měsíce, ostatní zemědělci v obci pod touto hrozbou vstup do JZD podepsali.“18
16 Na kolech rozvážel s přáteli prohlášení arcibiskupa Berana, protože pošty byly hlídané. 17 Citace ze 7. ledna 1958 u krajského soudu v Uherském Hradišti. 18 17. března 2002 zapsal Petr Záleský starší, který tuto násilnou hrůzu i se svými rodiči a manželkou prožil.
78
Pan Petr byl odsouzen společně se svým bratrem Františkem a Josefem Havlátem na 2,5 roku vězení.19 Po přečtení rozsudku ho převezli do uranových dolů v táboře Bitýz v Příbrami.
5.4. Život v táboře v Příbrami „Když jsme přijížděli k lágru, vryl se mi do paměti nápis: Náš uran se těží pro mírové účely,“ vzpomíná pan Petr. V táboře každý dostal přidělené číslo. Podle nich je potom předvolávali z rozhlasu. „Já byl myslím na éčku, František na géčku,“ snaží si vybavit pan Petr, „a měl jsem číslo 8474, žádné jméno, jen číslo.“ Na jedné světnici bylo čtrnáct lidí, kteří spali na dvoupatrových postelích. Pan Petr si lehl vždy nahoru, aby ušetřil námahu starším. Kolem roku 1958 zrovna začínala televize. „Měli jsme tam také jednu a bachaři postupně vyvolávali čísla, kdo se může jít podívat na zprávy. Tak jsem tam jednou šel zvědavý na tu televizi a bylo to ohromné.“ Cenzurované dopisy a jednou za čas zprávy v televizi byly jediným zdrojem informací z okolního světa. Pan Petr pracoval nějaký čas jako tesař a nemohl tak plnit těžební plán. Nesměl pak psát dopisy, dostával třetí nejhorší stravenku a to ještě před večeří musel jít drát špinavé peří, aby vůbec dostal najíst. „Dneska aspoň můžu ženským ukázat, jak se to dělá.“ Komunisté později celý tábor zlikvidovali, takže v současné době pořízení fotografií není možné. Jen ti, kteří tam strávili dlouhá léta, se tam dokážou dnes zorientovat.
5.4.1. Denní rituály Na samotce: Ráno jsem měl mši svatou, v poledne křížovou cestu a večer růženec, vše pochopitelně v myšlenkách. To bylo ohromné, to měl člověk takovou sílu. A bachaři se divili, jak můžu nečíst ty jejich nečistoty a nic nedělat, ale nevěděli, že já se v duchu modlím.“ vypráví pan Petr. „Někteří mukli měli i knížky, svatá písma, a schovávali je pod dřevo, do slamníku…“ Každé tři měsíce byly na lágru tzv. filcunky a vězni se museli přestěhovat. Každý si vzal do deky všechno, co měl (hrnek, lžičku, osobní prádlo atd.) a šel na nástup. Světnice se kompletně prohledaly, a u koho něco našli, šel okamžitě do korekce. Potom vyvolávali čísla a všechny je zase promíchali. Pracovalo se na tři směny. Když byla ranní směna, vstávalo se ve čtyři hodiny ráno, vězni se rychle umyli, najedli a nachystali si jídlo s sebou – kávu do termosky a kus chleba. O půl šesté nastoupili k bráně, kde je všechny zkontrolovali. Odtud šli přímo do dolů, kde jim směna začínala v šest hodin a trvala do dvou odpoledne. 19 Odseděl si 26 měsíců.
79
Kromě tahání kamene ve vozících v 10.–12. patře pod zemí pracoval pan Petr i na kolejích nebo u tesařů. „To jsme cítili, že to na nás spadne, ale my jsme tam museli jako tesaři jít, aby ti ostatní mohli potom těžit.“ Po 14. hodině byl oběd a hned po něm následovaly brigády. V sedm hodin dostali večeři a v devět se muselo jít spát. Na každé jídlo je rozhlas postupně vyvolával.
5.4.2. Korekce Když byla zima, dostali vězni jenom jeden kbelík s uhlím pro jednu místnost (pro 14 lidí) na den, ale protože se s tím nedalo nic vytopit, nosili si potají ze služby odřezky dřeva, které by se stejně vyhodily. „Jednou to dřevo nesl bratr pod nepromokavým pláštěm, ale chytli ho a on musel na deset dní do korekce. Bylo to v zimě, dostal jenom jednu deku. Na korekci se dostávalo jídlo jednou za tři dny a mezitím 250 g chleba a černou neslazenou kávu na den. Když se vrátil, ptali jsme se ho, jak mu je, že to muselo být hrozné, ale on se jen usmál a odpověděl: Kdepak, já jsem si tam udělal v klidu duchovní cvičení, tady na to nemám klid, ale tam mě nikdo nerušil…“
5.4.3. Dávný kamarád Po celou dobu věznění vzpomínal pan Petr na dávného kamaráda, se kterým byl na vojně v Ostravě i na Slovensku v Prešově. Jeho zatkli už během vojny, protože se věnoval zpravodajské činnosti (dokonce tajně vysílal i na svatbě jednoho kamaráda). „Z dolu ho vytáhli, hned odvedli a už se nevrátil. Byl to veřejný soud, a tak jsem věděl, že dostal moc roků.“ Jednou, když byl pan Petr nemocný, měl horečku a ležel na ošetřovně, zeptal se tam ošetřovatele, jestli nezná nějakého Karla Maníka. Ten ale vyhýbavě odpověděl, že neví a ať si poslechne rozhlas, jestli nebudou o něm něco říkat. „Nechtěl mi nic říct, protože to byl jeho nejlepší kamarád a nevěděl, co jsem zač… Baráky byly pojmenované A, B, C, D… a já nevěděl, kde ho mám hledat. Až jednou hlásili rozhlasem, ať se Karel Maník dostaví tam a tam… Tak jsem pocházel okolo, a aby mě bachaři neviděli, šikovně jsem za nimi proklouzl a říkám: ‚Karlo, já tě zdravím!‘ On odvětil, že mě nezná, ale jak jsem mu řekl: ‚Karlo, ty neznáš Moraváka Petra?‘, rozzářil se mu obličej. Karel už tam seděl devět let, ale stejně jsme se znovu shledali.“
5.5. Události z pohledu paní Julie jako manželky a matky „Já už jsem tenkrát věděla, co se děje, když se manžel nevrátil z dvanáctihodinovky domů. Jeho bratr byl totiž zatčen již o měsíc dříve, když pracoval na vinohradech, jel nám pro oběd a už se nevrátil. Já to tušila už kvůli těm prohlídkám.“
80
Paní Julie byla také tři dny zavřená ve vyšetřovací vazbě v Uherském Hradišti. „Chtěli něco vyzvědět na manžela, a atak mě vyslýchali, budili v noci, ponižovali a nakonec mě vysvlékli do naha, jestli nemám filcky, a já ani nevěděla, co to je. Nemohli mě ale držet více než dva dny, takže po třech dnech jsem byla propuštěna.“ Nejstarší syn, kterému tehdy byly teprve tři roky, to však nesl těžce. „Když jsem byla pryč, nemohl u rodičů spát a začal běhat po domě. Když se ho ptali, proč nejde do postýlky, odvětil: Já nemůžu spát, otravují mě zlí lidé. Tak už to ve třech letech prožíval.“ Když jsme se zeptaly, zda ještě před Petrovým zatčením tušili, jak to ve věznicích chodí, odpověděla: „Dokud mi nezavřeli manžela, netušili jsme, že se něco takového děje. Vůbec jsme nevěděli, jaké hrůzy tam s těma klukama provádějí. Pečlivě to všechno utajovali, aby se nic nedostalo ven.“ Paní Julie měla tu výhodu, že mohla žít u manželových rodičů a byla tak po finanční stránce zajištěná. „Kdybych byla sama s děckama, tak nevím, jak bych to zvládla.“ Pracovala na poli, na vinohradu, zatímco rodiče doma vařili a starali se o vnuky. Její tchán šel ještě v důchodě pracovat do družstva místo Julie, aby se mohla starat o domácnost a o vinohrad. Byl tesařem, a tak v kravíně a u prasat spravoval, co bylo potřeba. „Rodiče mi byli oporou, podporovali mě. Až do jejich smrti jsem je opatrovala. Babička byla 7 let ochrnutá po mrtvici, tak jsme se o ni na posteli starali. Dědeček umřel na rakovinu prostaty v roce 1980. Babička v roce 1984.“ Jako všichni ostatní museli ze svého hospodářství odevzdávat obilí jako krmivo pro zabavený dobytek. „Sebrali ve vesnici dobytek a pak ho neměli čím krmit. Celkově se o zabavený majetek starali opravdu hrozně. Většinou to vedli lidé, kteří o tom vůbec nic nevěděli. V sousední stodole byla prasata, která byla na blátě a špíně, proto tam lidé nechtěli jít pracovat, protože se na to nemohli dívat. Dobře obdělané pole vám vyměnili za zaplevelený úhor a tak si tam hospodařte…“ „To jednou vezl dědeček odevzdat podíl z vymláceného obilí. A oni tvrdili, že to ještě není všechno. Děda povídal, že to potřebuje, že musí něčím živit dobytek. Tak jeho starší syn František, který byl takový od rány, zvolal: Taťko, tak jim to dovezte, ať se nažerou! Tak ho začali vyšetřovat, že urazil pracující lid.“ Odevzdávky byly vyměřeny podle velikosti půdy za minimum peněz. Z toho, co zůstalo, museli zemědělci vyžít. Paní Julie říká: „Nebylo toho moc, ale bylo to zdravé přírodní jídlo, co jsme si vypěstovali.“ Když měl pan Petr 7. ledna soud, jela za ním paní Julie i s tchánem. „Nesměli jsme si však s manželem podat ani ruku. Poté jsme dostali návštěvu až v létě, to jsme jeli všichni. Ale ty děcka se ho bály a ten nejmladší se držel mříží a nechtěl za ním ani jít,“ vzpomíná se slzami v očích paní Julie. „Děti samozřejmě věděly, kde je táta, ale moc to ještě nechápaly, byly hodně malé. A navíc za rok zapomněly, byla to pro ně dlouhá doba.“ Velmi smutné byly pro rodinu Vánoce. Pod stromečkem měli položené fotky tatínka a strýce a posílali jim dárky. „Hodně jsem toho proplakala, až si dnes říkám, že byla škoda těch prolitých slz a že jsem to mohla brát více z nadhledu. Trochu
81
mi to poškodilo zdraví, poněvadž nyní, když mám sebemenší starost, tak nespím. I teď, když to vyprávím, se mi z toho klepou ruce.“ Na druhou návštěvu v Příbrami jela už paní Julie sama. Správně měly být návštěvy jednou za tři měsíce, ve skutečnosti to však bylo jednou za půl roku. „Když jsem byla za Petrem podruhé, seděli jsme naproti sobě a on měl vedle sebe dva dozorce. Když jsme si dali políbení, cítila jsem, že mi něco předává. Nejdřív jsem s toho lekla, protože jsem nevěděla, co se děje. Až později jsem pochopila, o co jde, že mi dává malý medailonek, který vyrobil za pomoci kamaráda. Tak jsem ho při loučení přijala. Dodnes ho držím každé ráno v ruce, když se modlím.“20
5.6. Závěrem Po amnestii v květnu 1961 byl propuštěn pan František Záleský a o tři měsíce později i pan Petr. Po návratu z vězení se pan Petr mohl díky zmírnění poměrů vrátit zpět na dráhu, kde pracoval až do důchodu. Podle slov paní Julie si manžel nepřinesl žádné psychické následky, prý dobře spí a spíš se mu zdává, že nemůže zastavit vlak. Narodil se jim třetí syn, který nyní už má dva kluky. Prostřední syn je svobodný a bydlí s nimi v domě. „Nakonec šel nejstarší syn v jeho (otcových) šlépějích, protože je takový prudký. Ve Zlíně během školy psal se spolužáky různé letáky, dokonce byl kvůli tomu i vyšetřovaný,“ hrdě vzpomíná paní Julie. Dnes už má ten nejstarší dvě dospělé děti. Když synové vyrostli, pracovala paní Julie ve Sportklubu v Hodoníně jako kuchařka a po mrtvici tchýně nastoupila do pekárny kousek za Mutěnicemi, kde nebyl velký výdělek, ale mohla se tak starat o babičku a dědečka. Paní Julie shrnuje na závěr: „Všechno odejde. Život nám rychle utekl, ale prožili jsme ho pěkně, na nic si stěžovat nemůžu. Všechny útrapy, které jsme prožili, jsem měla vynahrazeny krásným manželství. Manžel je velký dobrák, za celý svůj život jsem od něho neslyšel škaredé slovo.“ Pan Petr dnes říká: „Kdo se dnes rozvádí, tak bych ho tak na půl roku dal zavřít. To by ubylo rozvodů!“ A dodává: „Letos21 to bylo padesát roků od mého zatčení a padesát pět roků, co jsme spolu. Tak jsme vzpomínali, ale žijeme si, čím jsme starší, tím lépe. Moc si toho všeho považujeme, co dnes máme.“
6. Závěr Naše práce vznikala na přelomu dvou výročních let. Roku 2008 uplynulo již 60 let od únorového převratu a 40 let od srpnové okupace Československa vojsky armád 20 Na medailonku je latinsky vyryto: Buď vůle tvá. 21 Rozhovor se uskutečnil v listopadu 2008.
82
Varšavské smlouvy. Letos si naopak budeme připomínat 20. výročí od pádu totalitního režimu a znovunastolení demokracie. Z uvedených dat také vyplývá, že možných respondentů dnes již ubývá – z původních cca 450 000 postižených politickými procesy dnes žije necelých 8 000. Cíl naší práce spočíval v poznání doby 50. let právě z hlediska pamětníků, jejichž ústní výpovědi měly pro nás obrovský význam z historického i sociálního hlediska. Zkušenosti i vědomosti získané tímto způsobem jsou pro nás opravdu jedinečné pro svou emocionalitu a autentičnost. Byly jsme velice překvapeny, jak se nám všichni pamětníci ochotně snažili vyjít vstříc, i když jejich smutné vzpomínky často doprovázely slzy v očích. Hledání hezkých zážitků bylo opravdu složitější, než jsme předpokládaly. Tématem práce byla fotografie jako historický pramen, který dokáže pravdivě a jedinečně zachytit každý moment našeho života. Každá má svůj příběh, který by však bez kontextu mohl vyznít úplně jinak. Fotografie uchová zmrazený okamžik, kterého bychom si jinak nevšimli, a právě hodnota těchto dokumentů je nedozírná. Při listování starým albem zažíváme pocity, které si při události samé vůbec neuvědomujeme, a můžeme je zažívat stále dokola. Političtí vězni bojovali proti zločineckému režimu a nepřestávají ani dnes, své zkušenosti předávají dál a ukazují tak na zrůdnost tehdejší doby. Je to jejich způsob, kterým brání návratu tehdejšího bezpráví. Naším úkolem nebylo vymezit hranice mezi vyšetřovateli a politickými vězni, neboť nežijeme v černobílém světě. Bohužel jsme však neměly možnost získat pohled na tehdejší události i ze strany opačné. I přesto, že nedemokratický režim je pro nás velmi těžko představitelný a my jsme ho již nezažily, nesmíme na něj zapomínat a zavírat před ním oči, neboť historie se často opakuje.
83
