foyer – kulatý stůl
foyer – kulatý stůl Kulatý stůl o cestování proběhl za účasti dobrodruhů různého cestovatelského i profesního zaměření 22. 5. 2007 v Praze. Místo setkání, divadelní kantýna v podzemí Divadla Kolowrat na Ovocném trhu, byla stranou od lidí, nenáročná na ceny a vyzývala ke konspiračnímu osnování plánů. Ke stolu spolu v předvečer prázdnin zasedli Lukáš Hrdlička, Pavel Svoboda, Ivan Orel, Viliam Poltikovič a moderátor Igor Chaun. Miroslav Donutil se k nám připojil hned poté, co mu
kdo nerozumí přírodě, jde studovat biologii. kdo nerozumí sám sobě, jde studovat psychologii. a ten, kdo nerozumí ničemu, jde na moře. CHAUN: Na úvod musím říct, že pro mě bylo cestování od začát-
ku spojené s něčím, co jsem si nazval duchovní hledání. Teď nemyslím takové ty výlety k moři do Jugošky, to bylo o sluníčku a o radosti; ale potom v devadesátých letech, když se objevila možnost, tak jsem několikrát vzal kameru, vyjel jsem do Asie a natočil jsem s léčitelem Milanem Calábkem film Skutečný svět?, který si kladl otázku po odlišnosti kultur a po tom, kde je pravda, když jsou světy tak odlišné. A pak jsem ještě natočil tříhodinový film Cesta do Indie, který mám hrozně rád a který se podařil – ale zároveň dodám, že se tam taky setkalo a posbíralo dohromady mnoho šťastných událostí, včetně laskavosti tibetského dalajlámy, který nás přijal, a setkání s Richardem Gerem, který tam tajně meditoval. Podařilo se nám myslím ten film udělat i pro běžného diváka hodně zajímavě – a vlastně jsme podstrkávali divákovi buddhistické myšlenky, kterými jsem zejména v těch devadesátých letech byl hodně ovlivněný. Teď se to malinko posunulo, ale hledám stále a hledám pořád. Jak to máte s cestováním vy? POLTIKOVIČ: Já mám cestování spojené taky většinou s natáčením. Na různých kulturách mě zajímá, jak si lidé v různých koutech zeměkoule vykládají svět, smysl bytí, jaké mají hodnoty, kam směřují, a toto chci prostřednictvím filmů nabídnout druhým jako inspiraci, aby vnímali svět v jeho bohatosti, v tom, jak je pestrý a v tom, že je opravdu spousta pojetí životů a světů. Lidé se tak můžou stát tolerantnější a otevřenější k poznávání a přijímání života jako takového. Nejvíc jsem procestoval Asii a Evropu, tak trochu jsem byl v Africe a Americe, ale do Asie mě to táhne nejvíc. OREL: Na rozdíl od vás jsem na svých cestách ani netočil, ani nefotil, já to píšu a kreslím. Jsem tady hlavně za námořní cesty, protože my jsme v polovině devadesátých let s kamarády postavili velkou dřevěnou plachetnici, repliku Magalhãesovy lodi původně ze šestnáctého století. Stavba trvala čtyři roky, a pak jsme s ní pluli kolem světa. Asi nejmíň znám Asii, protože je to velký kontinent, kam se člověk lodí moc nepodívá. Víc znám jižní moře, jižní polokouli. SVOBODA: My spolu s Lukášem Hrdličkou cestujeme deset let, hlavně po horách. Byli jsme na Pamíru, na Kavkaze, a samozřejmě „tady“ v Alpách. Před třemi lety se nám výprava na Pamír vlastně podařila i nepodařila, protože jsme nepřelezli Pik Komunizma; a právě díky tomu, že se nám ho nepodařilo přelézt, jsme se dostali do zakázané zóny, kde nebyl turista deset, dvanáct let. Získali jsme povolení a navázali jsme
Kulatý stůl o cestování, Divadlo Kolowrat, Praha, 22. května 2007. Lukáš Hrdlička (zády), zleva: tajemná slečna A., Viliam Poltikovič, Miroslav Donutil, Igor Chaun, Ivan Orel a Pavel Svoboda.
[4]
06 2007
R O Z R A Z I L
R O Z R A Z I L
06 2007
kontakt s místními horaly, kteří tam rýžují zlato a snaží se přežít z ničeho. Letos se tam budeme vracet. To byla zatím naše největší cesta. HRDLIČKA: Jen bych dodal, že – aspoň z mého pohledu – při svém cestování se až tak nesoustředíme na duševno, ale spíš na soužití lidí s krajinou, která jim je dána. A na jejich schopnost přizpůsobit se a hlavně najít způsob, jak se tam uživit. Zrovna v těch pamírských podmínkách je to až neuvěřitelné. Tam úrodná půda v podstatě není. SVOBODA: Z pamírské výpravy jsme vytvořili výstavu fotek: teď je půl roku v Polsku, předtím dva roky putovala tady v České republice. HRDLIČKA: My jsme vlastně spíš fotografové než cestovatelé. Díky tomu, že jsme se dostali do této neznámé oblasti, nafotili a zpracovali jsme reportáž o tamním životě – která ovšem zdaleka není hotová a chtěli bychom ji letos dodělat. A rozhodně jsme nečekali, že to bude mít takový úspěch, výstavu jsme udělali s tím, že ji ukážeme ve dvou třech městech – a ona už jede třetí rok. Tak živý zájem lidí nás opravdu překvapil. CHAUN: A setkali jste se taky – když jste se někde objevili znovu třeba za dva, za tři roky – s tím neúprosným pařátem globalizace a pokroku, toho takzvaného moderního světa? Já to zažil v Brazílii, točili jsme ve vesnici, kam jsme se dostávali pralesem po loďce mezi kanály, a opravdu to bylo neuvěřitelné, romantické, dobrodružné, člověk úplně cítil, jak z něj padají takové ty civilizační slupky, čistil se i obtížností cesty, než se dostal k cíli. A teď prý tam už mají satelity, televize, hučí tam generátor, obrovská nějaká bestie na naftu, a přitom člověk nemůže těm lidem říct: neblbněte, vy jste krásní a zachovalí, původní, nemějte to, co my. Neberte si tu televizi, je to blbost. SVOBODA: Jenže oni by na to řekli: vyměníme si to. My pojedeme k vám domů do Čech, kde si žijete jak prasata v žitě, a vy pojďte sem, kde ty slupky z vás budou padat, a žijte si tu. Nikdo z nás měnit nebude ani náhodou. HRDLIČKA: Právě teď v Tádžikistánu jsme se setkali zase s jiným rozporem. Po občanské válce, která tam byla před deseti roky, absolutně padl vliv Sovětského svazu, který tam předtím kvůli geologickým nalezištím cpal nějaké peníze, a venkov se úplně odřízl od Dušanbe. Třicet kilometrů od Dušanbe končí svět; a horní Badachšán, který jsme měli to štěstí navštívit, to je zase úplně něco jiného, ten má svou vlastní [5]
foyer – kulatý stůl
kulatý stůl o cestování
skončilo natáčení pořadu Na cestě.
foyer – kulatý stůl autonomii. A lidi se tam museli vrátit k původním kořenům svých předků: jsou tam chlapi, kteří třeba nějaké roky sloužili v ruské armádě, chlapi, kteří mají střední školy – a dneska žijí tam, v horských vesnicích, dokázali si znovu najít vztah k přírodě a přežít. A teď učí svoje děti, jak se v téhle krajině vůbec uživit, jak rýžovat zlato, které tam v malém množství je, a dostat se aspoň k nějakým penězům. A nová generace už neumí rusky, protože jejich otcové se sice rusky učili, ale neumí tak dobře, aby učili svoje děti. CHAUN: A nechtějí mluvit. HRDLIČKA: Oni by i mluvili, jenže všechno okolo turismu zařizují Uzbeci, kteří navenek šíří, že Tádžikistán je nebezpečný a že když se někdo vydá mimo stezky, že ho tam zastřelí, a že nikdo tam turistům nezajistí bezpečnost, jedině Uzbeci; takže tádžičtí průvodci z cizinců vůbec nic nemají a hrstka členů alpinistického svazu, který funguje v Dušanbe, tam dělá ty úplně nejnižší průvodce. Lidi z horských osad se v tom naučili žít a teď řeší problém, jak dát svým dětem aspoň základy ruštiny, aby se eventuálně mohly do budoucna s někým domluvit. Nemají tužky, nemají papír, nekoupí si ani kafe, protože je výrazně dražší než čaj. Tamní vesnice se nevysídlily – počet lidí sice poklesl, třeba v některé vesnici žije jenom jedna rodina, ale to gró tam zůstalo a přežívá. CHAUN: Byli jste donuceni někdy na cestách k nějakému nechtěnému sportovnímu výkonu? U nás, co tu jsme, tuším, nejsou sportovní výkony primárním cílem cest. POLTIKOVIČ: Stává se to celkem často. Jeden z nezapomenutelných výkonů proběhl na Filipínách. Na severu ostrova Luzon mě zajímaly hroby ve skalách, průvodce nás tam zavedl a řekl, že máme ještě zaplacené jeskyně. My mu odpověděli, že nás jeskyně nezajímají. On na to: ale ne ne, já jsem za to zaplacený, já vás tam vezmu; a ptal se jak moc chceme do vody – po pás, nebo jestli jsme schopni plavat. My na to, že do vody nemůžeme, protože máme kameru, fotoaparáty. Odpověděl, že trochu do vody stejně musíme. Ty jeskyně byly úžasné, ale to nebylo jako u nás, že když je prohlídka, tak jsou tam světla a chodníky a zábradlí, on nás vzal do úplně divoké přírodní jeskyně, kde jsme šli jen s petrolejkou a bylo to jako paleontologický průzkum. Šplhali jsme tam v kolmých komínech, přeskakovali hluboké strmé propasti, brodili jsme se ve vodě a nakonec i museli plavat – kameru jsem držel v ruce nad hlavou. A to podstupovali všichni návštěvníci, i celé rodiny s dětmi tam šly. Ale ti průvodci byli úžasní, všem pomáhali, vzali třeba dítě, skočili s ním přes průrvu a podobně. Všichni, když vylezli ven, byli šťastní, že to přežili. CHAUN: Mimochodem, na tom moři, to jste jedli syrové ryby? OREL: No, syrové ryby ne, ale když jsme proplouvali Magalhãesovým průlivem na jihu Jižní Ameriky, tak k nám přirazili tu a tam rybáři, a ti rybáři vždycky nabízeli to nejlepší, co mají. Tam totiž lodí moc nepluje, a už vůbec ne taková obluda dvacetimetrová dřevěná, která vypadá jako z Pirátů z Karibiku, [6]
a ještě s českou vlajkou, kterou nikdo ve světě neznal. Lovili tam mořské ježky, kteří se jedí syroví. To se rozpůlí mačetou a vnitřek se vybírá. Maximálně se ještě může pokapat citrónem, aby to bylo chutnější. My jsme jim nabídli pisco, to je jihoamerická argentinská pálenka, oni nám nabídli to nejlepší a my jsme se museli tvářit, jak nám to chutná, samozřejmě. První byl tak na poblití, ten druhý už nebyl tak nejhorší a ten třetí už skoro chutnal. A ještě se člověk musí smát a konverzovat. Takže syrové ryby vysloveně ne, ty jsme smažili, ale tyhle ježky určitě. CHAUN: A co jste měli, nějaký propanbutan, nebo jak jste smažili? OREL: Ne, to byla velká loď, takže jsme měli normální kamna na dřevo. CHAUN: To jste měli dostatečnou zásobu dřeva, nebo to jste ho tahali moře a sušili? OREL: Ta loď byla dřevěná, takže… Ne, netopili jsme vlastní lodí, ale člověk, když je v nějaké míň obydlené zemi, tak si dřevo vždycky najde v lese. A když je u velkoměsta, použije prostě palety, cokoli, nasbírá, naštípá a pak z toho žije. Když jsme vplouvali do Tichého oceánu, tak jsme věděli, že teď budeme tři čtvrtě roku mimo zemi, kde se dá sehnat pořádné dřevo, protože na pacifických atolech jsou jenom palmy a ty samozřejmě blbě hoří, maximálně šlupky z kokosových ořechů – a ty zase hoří moc rychle, pro změnu. V Chile se člověk musí zase zásobit dubovým dřevem. Nám to často sehnali přátelé. Jakmile má člověk takovou loď, hned je všude středem pozornosti. Nemohli jsme se nikde schovat. CHAUN: Fotili vás někde pro místní noviny? OREL: Celkem jo. CHAUN: Kolik vás bylo na lodi? OREL: Tu loď nás stavělo dvanáct. Po čtyřleté stavbě vyplulo s lodí devět. A po pětileté plavbě jsme se vrátili tři… Mimochodem, chtěl bych zeptat pánů horolezců, co ponorková nemoc, kluci? Za těch deset roků… HRDLIČKA: Právě proto jsme spolu těch deset let, že to jde. OREL: Jako že jste tak náladoví, že byste s nikým jiným nevydrželi? HRDLIČKA: Ale tak to ne, to my vydržíme. OREL: Anebo tam u vás, na vašich cestách natáčecích, co ponorková nemoc ve štábu? Jak moc se to daří zvládat? POLTIKOVIČ: Já s tím problémy nemám, jezdím většinou sám nebo ve dvou a je pořád co řešit, pořád jsme v nějakém novém prostředí, jsme plně vytíženi a na ponorku nám jaksi nezbývá čas. Třeba Duši východu jsme točili tři měsíce ve dvou s kameramanem a bylo to v pohodě, celou tu dobu. SVOBODA: Lidi se prostě poznají a vědí. Ten druhý nemusí ani mluvit; jsou dny, kdy spolu skoro nepromluvíme, akorát na sebe kýveme – a rozumíme si. CHAUN: Já jsem bohužel zažil ponorku v Indii s naší produkční. Musím říct, že to byly stavy, které přecházely až do fyzických 06 2007
R O Z R A Z I L
foyer – kulatý stůl problémů, a musel jsem se někdy třeba i separovat a jít se sám procházet. A pak jsem se od ní nechal přesvědčit ještě za pár let k cestě na Jamajku, myslel jsem, že budu už větší frajer, ale zase jsem to moc nezvládl, ačkoli myslím vznikl docela dobrý půlhodinový film. Je to moje chyba, protože to nebyly cesty, které bych já vyprovokoval. Musím být za sebe víc vůdčí typ v tom smyslu, že si cestu vymyslím, zafinancuju, obsadím si ji svými lidmi; jenže někdy ve své práci také využívám příležitosti, která se naskytne, toho, že mi někdo něco nabídne. Pak se vždycky pokouším to nějak jakoby vyvlastnit původnímu záměru – a když pootočím smysl té věci a natočím si tam něco trochu svého, tak to někdy vyjde, ale párkrát jsem taky dostal hrozně na frak. BEZ SPONZORŮ KOLEM SVĚTA SVOBODA: Jak, hoši, sháníte peníze? Granty, nebo něco podob-
ného – třeba když točíte filmy? Jde vůbec peníze sehnat? Jde to těžko, ale nějakým způsobem se to přece jenom daří. Grant jsem ještě nedostal, takže je to buď ve spolupráci s televizí, nebo se soukromým studiem, někdy se podaří oslovit sponzora, je to různé. CHAUN: Hodně rozhoduje, jestli pak je nějaký výsledek, který někoho potěší. Samozřejmě je daleko lepší, když člověk může říct: podívejte, tohle jsem udělal, tohle jsem natočil, anebo řekne: tak takový je styl mojí práce, můj rukopis… Většinou se najde někdo, koho to prostě osloví. Trošku jsem se myslím poučil právě z Viliamova dokumentu, respektive dokumentárního cyklu Duše východu, který bych opravdu přirovnal k top cyklu třeba od National Geographic, a ani ti by to takhle stejně nezvládli. Zíral jsem, co Viliam dokázal, co všechno projeli a s jakou hloubkou dokázali přiblížit různé typy náboženství, lidi, kláštery, situace, a díky tomu jsem získal odvahu pokusit se o něco podobného. V dnešní době jsou lidi, kteří mají peníze a kterým když ukážeš, že něco umíš a něco dokážeš, tak na to zareagují. Na to shánění ovšem musí být žaludek – a úplně nejideálnější je, když na to máš manažera nebo zkrátka někoho, kdo to dělá za tebe. OREL: Existuje ještě jedna cesta. Asi největší plus naší plavby bylo to, že jsme to dělali bez sponzorů, sami jsme si vydělávali. Rozhodli jsme se už na začátku, že nebudeme obíhat podniky, firmy a lozit jim do zadku a medializovat se; a když nám docházely peníze, tak jsme se rozprchli, vydělali peníze, dali je do společné kasy a z toho fungovala stavba. A úplně stejným způsobem jsme pluli. Když docházely peníze ve světě, tak jsme vjeli do přístavu, kde se ty peníze dají vydělat, a tam jsme stáli třeba půl roku. Takže jsou místa, kde znám jenom cestu z lodě do práce a zase zpátky. Makali jsme, a z těch peněz se potom plulo dál. Takže je ještě jiná cesta, ale tahle je nejtěžší a nevím, jestli bych na to měl ještě podruhé. CHAUN: Napsali jste o tom něco, vzniklo něco? POLTIKOVIČ:
R O Z R A Z I L
06 2007
OREL: Napsal jsem knížku Idioti na plavbě kolem světa. Na té kníž-
ce je zase nejcennější, že je opět bez sponzorů. Půjčili jsme si na to s kamarádem a vydali jsme to vlastním nákladem. CHAUN: V jakém nákladu? OREL: Deset tisíc. CHAUN: A prodává se to? OREL: Prodává se dobře, i když trochu pomalu. CHAUN: Kolik je prodejní cena? OREL: Když ji prodám přímo, tak za tři stovky. My to nemáme na kšeft. CHAUN: Jak to prosím tě vzniklo, ten nápad, že jste začali stavět loď? Byl to nějaký chlapecký sen, dá se to k něčemu připodobnit, byla v tom touha prostě to zažít? OREL: Ani náhodou. Nikdy jsem nesnil, že bych chtěl na moře. Celý projekt si vymyslel český jachtař Rudolf Krautschneider, to je člověk docela mimořádný, výjimečný, na české podmínky jednoznačně, a ten se v devadesátém třetím roce vrátil z tříleté plavby kolem světa, když proplul oblasti, kam člověk normálně ani nepáchne – on v podstatě obeplul Antarktidu. A potom si jako další projekt vymyslel právě stavbu Magalhãesovy Victorie. Šel na ten celý projekt od lesa, doslova: koupil v Orlických horách kus lesa, kácel stromy, kmeny stahoval do údolí na půdu, kterou vlastnil, řezal, ty nejlepší kousky nechával pro loď, zbytek prodával, takže po nějakém čase měl materiál a měl peníze. Jediné, co neměl, byli lidi. Jeho filozofie však byla geniálně jednoduchá: kdo chce plout, musí stavět. Nebylo třeba mít v kapse půl milionu korun jako vstupné. Člověk nepotřeboval mít výuční list na to, že je stolař, tesař, génius, stačilo vzít si montérky a vyzkoušet to. Dvanáct lidí vydrželo celou tu čtyřletou stavbu, jak jsem říkal, vyplulo z nich jenom devět a vrátili jsme se tři. CHAUN: To znamená, že někteří v průběhu někde přistáli a odešli? OREL: Zafungovala tam únava, ponorková nemoc, exotické krajiny, tohle všechno. CHAUN: Byly tam nějaké závažnější nemoci? OREL: Nemohly být, protože jsme neměli doktora. Místo toho jsme tam měli sud léků, sud nářadí a bichli, která se jmenovala Atlas chirurgických operací. CHAUN: A došlo tam na nějakou? Ani žádná infekce, žádná rána, nic? OREL: Samozřejmě, ale když máš antibiotika, tak se z toho vyležíš. V Pacifiku jsem chytil infekci, že jsem měl nohu jak kopyto, a bez antibiotik by to bylo velmi zlé. Asi to nejhorší, co nás za těch pět let potkalo, byla vyhřezlá ploténka. CHAUN: Jedna z nejhorších věcí, která potkala mě, byla, když jsem musel v mongolské jurtě pít kumys. To je takový ten kysaný jogurtový nápoj, který smrdí tak, jako kdybyste v parném vedru vzali mlíko v igelitovým sáčku, nechali ho někde za chlívkem a po měsíci jste to otevřeli a smíchali ještě s nějakým starým masem. Tohle vám v mongolské jurtě nabídnou jako tu největší lahůdku. [7]
foyer – kulatý stůl To samé se stalo mně. Sešli jsme dolů po nějakých čtrnácti dnech v horách, pozvali nás dál, jak to mají ve zvyku, usadili a přinesli takhle v misce tu kyšku. To je fakt jako zkyslý mlíko, a tak jsem to skousl. Ale když mi dali jako pochoutku teplý mlíko, měl jsem co dělat. POLTIKOVIČ: To musel být nějaký starý kumys, protože já jsem ho pil v Kazachstánu čerstvý a byl výborný. CHAUN: Možná byl tenhle pro turisty, já nevím. HRDLIČKA: Všechny prášky na průjem vždycky sníme jako to první; teda posledně jsem je snědl všechny já… SVOBODA:
ROZEŽRANÁ CIVILIZACE
Já jsem chytil docela drsný průjem na břehu Bengálského zálivu, tam je město, které se jmenuje Puri. Cosi jsem si tam dal a dostal jsem takový průjem, že jsem se vydal do místní nemocnice. A ta nemocnice byla velmi exotická, taková řada nízkých staveb. Zabloudil jsem tam a najednou jsem zjistil, že jsem v oddělení malomocných. Bloudil jsem dál a pak jsem se zas dostal někam jinam a procházel jsem sály nemocnice. A nejvíc mi ulpělo v paměti, když jsem tam viděl rodiny, co přišly třeba odněkud z hor, třeba s tatínkem, a bydlely pod postelí nemocného. Představte si: na rozbité železné posteli ležel úplně hotovej člověk a pod ním bydlela manželka s malými dětmi. Musím říct, že mě to svým způsobem šokovalo a svým způsobem mi to pomohlo rozevřít chápání ohledně různosti světa, protože jsem pochopil, jak jsou ty věci, kterými my se tady běžně necháváme rozhodit, z hlediska jiných věcí úplně zbytečné. Nebo jsem v Indii viděl, že chlap dokáže prožít život tak, že prodává hromadu buráků, přitom sedí v budce, ty buráky loupe, háže je pod sebe a v noci tam v té budce spí. Oni to mají jinak asi i s egem, nepotřebují něco hrozně moc mít a vidět a bouchat se do prsou – a hlavně v Indii, to je úplně největší pastva na oči, tam je ten rozdíl největší. Včetně všech nemocí a zvířat s vředy a hor odpadků, to je v první chvíli obrovská rána. Říká se, že západní cestovatelé se tam dělí na dva druhy. První sedne zpátky do letadla s prohlášením, že tohle nemá zapotřebí, a ten druhý, který zůstane, zamiluje si to a vrací se. Tohle je pro mě asi největší radost, když můžu prásknout do bot, osvobodit se od všech těch pseudopovinností a od všech těch zdánlivě zaběhaných mechanismů a vidět, že de facto neplatí, protože někde je to úplně jinak. SVOBODA: Myslím, že to ale vůbec nejde srovnávat, naše podmínky a jejich podmínky. Tady to člověka strhne, jde s proudem, může se stavět proti čemu chce, ale strhne ho to. CHAUN: Vždycky znovu tady do toho zahučíš. HRDLIČKA: Hlavně tam člověk zjistí, že ne všechno, co mu tady vtloukají do hlavy, je důležité. OREL: To určitě, přerovnáš si priority, ale stejně se nezačleníš, a když přijedeš, tak potom se dopneš stejně zpátky, ne úplně, nepohltí tě to, ale pořád stejně jdeš, jdeš v tom proudu… CHAUN: Prostě jsme se narodili tady a ne tam. Přizpůsobíš se CHAUN:
[8]
podmínkám přežití, stejně jako to dělají oni tam, tak ty to děláš tady. OREL: Ale na rozdíl od nich my máme jednu obrovskou výhodu, kterou si myslím většina lidí tady vůbec neuvědomuje, že my máme možnost volby. Můžu se rozhodnout, jestli život procestuju po světě, nebo jestli ho strávím vyděláváním peněz, nebo čím chci. Oni nemají žádnou volbu, jsou celý život na jednom místě a jsou rádi, když mohou přežívat jako rikšové, jako loupači buráků a podobně. CHAUN: Mají to tím jednodušší? OREL: Svým způsobem ano, ale těžko říct. CHAUN: Bolavá tíže volby… OREL: Uvědomil jsem právě tohle na souostroví Vanuatu v Tichém oceánu, kde vidíš domorodce jíst to, co si vypěstují na svých zahrádkách, na svých polích. Ne že by tam byli chudáci, žijou si dobře, jsou tam součástí klanu, pomáhají si, a když se člověk potřebuje oženit, tak si půjčí peníze, koupí si ženu a všechno jede dál. Nikdo tam nestrádá, nikdo tam není extra bohatý, nevyčuhuje, ale možnost cestovat, možnost vypadnout z toho ostrova nemají, není tam téměř žádný způsob jak vydělat peníze. HRDLIČKA: V Tádžikistánu je to v podstatě to samé. A oni navíc ještě zhruba vědí – protože někteří se někam dostali s armádou –, jak svět funguje jinde, vědí, že jsou totálně v háji, že nemají jak se vyhrabat z toho srabu. Ale přesto chci říct, že tam není nikdo, kdo by tam chodil nasranej. Ti lidi tam se dokážou s tímhle smířit a zpříjemňují si život nějak jinak. Mají radost z toho, že se potkají, dokážou si tu radost najít. Nejsou to takové ty zahořklé typy, co říkají: my jsme se narodili na špatném místě a za všechno může život. CHAUN: S tím jsem se taky nesetkal. Nevím, jakou máte zkušenost z Indie, že by tam říkali: teda vy máte ale štěstí, že jste se narodili jinde, a my máme smůlu. Oni to neříkají, ale vědí dobře, jak se tady žije, znají to z televize a z nějakých zpráv. Myslím, že tohle je ta nejdůležitější věc – zjistit, že oni jsou v klidu. I když toho mají míň než my, jsou v klidu. POLTIKOVIČ: Byl jsem v Kalkatě, v jednom z nejubožejších měst, a navštívil dům Matky Terezy pro umírající. Ti umírající jsou opravdu ve velmi zuboženém stavu, mají těžké nemoci, ale jsou tu šťastní – předtím si jich nikdo nevšímal, leželi na ulici, a teď jsou v důstojném prostředí, někdo k nim přijde a stará se o ně. Navíc jsou smířeni s odchodem i proto, že zažívají něco pro ně nevídaného – jsou tu dobrovolníci z celého světa a ti je krmí, hladí, nosí je v náručí a umírající se usmívají… Úžasné. Jenom k nim člověk přijde, zastaví se nad nimi a oni se rozzáří, usmějou. OREL: Naše civilizace je rozežraná. Nemyslím tím, že my bychom byli nějak zkažení, ale to, že jsme rozežraní, že už nevíme kudy kam, co dělat – a to cestování k tomu svým způsobem patří. Máme se tak dobře, že si můžeme dovolit i to cestování, a je celkem jedno, jestli se ospravedlňuje horolezeckým výkonem, jestli je to cesta kolem světa, 06 2007
R O Z R A Z I L
foyer – kulatý stůl plavba po moři, nebo je to točení filmů s jakýmkoli obsahem; je to svým způsobem o změnách a my tu možnost zkrátka máme. VŠUDE DOBŘE, DOMA NEJLÉPE CHAUN: Co na to říkáš ty, Mirku? Proč cestuješ ty? DONUTIL: U mě se to dělí na dvě fáze, to cestování. Jednak je to
cestování za prací, to znamená třeba to, co jsme kdysi zahájili na Provázku, že jsme začali jezdit po světě s různými inscenacemi a objeli jsme asi třicet sedm zemí. A pak jsem taky začal cestovat za prací tady s Národním divadlem nebo s filmem nebo s televizí. Od té doby jsem těch zemí projel pětašedesát. Je to zdánlivě hodně, ale po rozdělení světa v menší zemičky to zase tolik, proti těm, co cestují profesionálně, není. Na druhé straně je moje cestování s rodinou, a to má samozřejmě úplně jiný charakter než cestování pracovní, protože na rozdíl od cestování pracovního – tam je mi de facto jedno, kde bydlím, jakým vozem se tam pohybuji – u cestování rodinného je to spíš už dneska o pohodlí. Víceméně se nějak slušně ubytujeme a týden relaxujeme a poznáváme to, co je kolem nás. Takže moje poznávací výjezdy se už dneska týkají spíš pracovních záležitostí. CHAUN: Ale přece jezdíš i sám, ne? DONUTIL: Jezdím i sám, pochopitelně, teď jsem se zrovna vrátil z Řecka a potkal jsem se tam s řadou svých kamarádů Řeků, kteří bydleli kdysi v Brně a teď se vrátili zpátky domů. Točili jsme tam jeden díl – a to je třetí druh mého cestování – pořadu Na cestě, který s Jirkou Bartoškou děláme v televizi. Oni by nejradši, abychom jezdili všude, ale časové možnosti to nedovolují. A když nám pojmenovávali všechny ty Patagonie, Kaledonie a Seychely a já nevím co všechno, tak Bartoška říká: a Bratislava by tam nebyla? Protože už se nám de facto, a to je další aspekt, nikam moc nechce, a za tu dobu, co jsme jezdili po světě a poznávali, kde co a kdy bylo, je to celkem pochopitelné. Ale za kamarády, za známými a za různým druhem poznání jezdím samozřejmě dál. OREL: Tím jste mě přivedl na myšlenku, na kterou myslím čím dál tím víc. Mám dojem, že člověk, aby zažil dobrodružství, vůbec nemusí plout kolem světa nebo nemusí zlízat Himalajské hory nebo jezdit do Indie. Dobrodružství na něho může číhat ve vlastním baráku. A musí se umět koukat a musí si ho umět najít. Ale většinou to je až poté, co se vrátí; já jsem to aspoň pochopil potom, co jsem ten svět obeplouval. Tu svoji knížku uvádím mottem: „Kdo nerozumí přírodě, jde studovat biologii. Kdo nerozumí sám sobě, jde studovat psychologii. A ten, kdo nerozumí ničemu, jde na moře.“ Pokud je člověk odborníkem v nějakém oboru, tak nemá na to, aby čtyři roky loď stavěl a potom na ní plul. Věnuje se svému oboru, je v něm odborník, realizuje se v něm. Člověk musí mít devět řemesel, to desáté většinou bídu, aby mohl podniknout takovou věc, jakou jsme podnikli my. R O Z R A Z I L
06 2007
DONUTIL: Pro mě jako pro herce jsou určující setkání s lidmi, pro-
tože ze setkání s lidmi čerpám všecko pro svoji další práci. A ty lidi je možno potkat všude. Dneska když přijedete na východní Slovensko, to je pro mě prostě něco úchvatného. To, co je na východním Slovensku – to se může jít Mario Puzzo zahrabat. Tam přijdete ve městě, které se jmenuje Snina, do hospody. Chlapík vám ale řekne: jdeme na večeři na autobusové nádraží, a já si říkám, proč mě táhne na večeři na autobusové nádraží? Otevřou se dveře, za nimi jsou mramorové schody a pětihvězdičková restaurace – já jsem málem omdlel. Vítá vás dvousetkilovej chlap, který se obejme s tím mým známým, řeknou si brat moj rodný, a teď se mě zeptá, co chci jíst, a já nevím, a už mám strach, protože všichni kolem jsou takoví divní, a on přinese jakýsi šištičky čímsi naplněné a ptá se: chutná vám to? A já říkám: nechutná, a on říká: v poriadku, vezme ubrus a strhne to takhle dolů. Teď to všecko letí ze stolu na zem, kuchař je mrtvej v rohu, ten se takhle klepe. Já si vyberu z jídelního lístku nějaký kus masa a brambory, protože si říkám, že to bude nejrozumnější, tam nic neposerou, chlap to přinese a celá rodina sedí kolem a dívá se na mě, jak jím, a já mám vevnitř úplně knedlík, no je to šílený, jak mě pozorují a stihnou se mezitím pobavit o byznysu. Jedeme zpátky autem, na plakátě je krásná holka a já říkám: to je krásná holka, a on říká: sa ti páči? Já říkám jo, on telefonem někam zavolá a říká: okamžitě mi sem přiveďte tu holku. Jedeme do Košic a baba tam sedí v recepci. Já říkám, kde jste se tady vzala? Teraz lietadlom som pristala z Bratislavy, oni pre mňa poslali. A máš strach, protože už nevíš. Toto se ti přihodí na východním Slovensku! V Itálii se nepotkáš s mafiánem, jak je rok dlouhý, a tam to potkáš na každém kroku. A nemusí člověk chodit ani na Slovensko. V životě jsem nevěděl, že existují taková města, jako je Stará Turá, Bílina… A ty tam přijedeš a zjistíš, že to je dvacetitisícové město, že tam je průmysl, že tam žijí lidi, že to má tradici a tak dál. A teď tam odehraješ představení, potkáš se s těmi lidmi, oni ti vypráví o tom městě, pak ti to jdou ukázat, a ty na to koukáš, kde se to tady vzalo. Dobýváme svět, a vůbec neumíme dobýt svou vlastní zem. Což si myslím, že je taky někdy škoda. Teď třeba jsme se po celé té eskapádě do různých světových míst v seriálu Na cestě pustili do toho „domácího“ cestování po Česku a Slovensku. Přejedeš Makov a jsi na Kysuci, víte, co to je za krásu? Javorina, Beskydy, a to máš deset kilometrů za Kopanicemi, úplně nádherná krajina, která je téměř neprozkoumaná. HRDLIČKA: Střední Slovensko je naprosto úžasná věc, to mě taky překvapilo. Valašská Belá a Strážovské vrchy, tam nejsou ani turistické značky. Jsou tam ještě lazy, což jsou osady, kde žili bývalí skláři. V tom lazu je dejme tomu pět chalup, čtyři jsou prázdné, a v té páté žije nějaký ten starousedlík, který to má do dědiny pár kilometrů, a oni mu tam vždycky nanosí jídlo z té dědiny nahoru, aby přežil, protože je mu sedmdesát let. A je to ve středu Slovenska! DONUTIL: Jednou jsme točili film, vešli jsme do vesnice, která se jmenovala Stráně pod Tatrami, tam jsou samí Cikáni, a my [9]
foyer – cestování
foyer – kulatý stůl
MIROSLAV DONUTIL (1951), herec. Po absolutoriu na JAMU (1973) nastoupil do svého prvního angažmá do Divadla na provázku. Vydržel tu plných sedmnáct let a ztvárnil řadu nezapomenutelných rolí (mj. Nikolu Šuhaje v Baladě pro banditu, Kašpárka v Donu Šajnovi, Richarda III. a další postavy v Shakespearománii, starého Karamazova v Bratrech Karamazových, Ríšu v Pohádce máje aj.). Zásadní zlom v jeho kariéře nastává roku 1990, kdy se stal členem činohry pražského Národního divadla. Prakticky okamžitě se stává jednou z největších hvězd souboru (mj. titulní role ve Strýčku Váňovi, Stařeček v Židlích, Šašek v Jak se vám líbí, Truffaldino ve Sluhovi dvou pánů, Dogberry v Mnoho povyku pro nic, Tobiáš Říhal ve Večeru Tříkrálovém, Archie Rice v Komikovi, Bušek v Našich furiantech atd.) a spolupracuje s televizí i filmem (Pevnost, Lea, Želary, Fany, Pasti, pasti, pastičky,
LUKÁŠ HRDLIČKA (1969). Povoláním odborný lesní hospodář na Brněnsku. Fotografování se začal intenzivně věnovat na střední škole. Později ho uchvátily hory, vrací se do nich čím dál častěji, ať už jako turista, nebo horolezec, vždy však s fotografickou výbavou. Po otevření hranic v roce 1989 se účastní horolezeckých výprav a expedic. Začínal se starým středoformátovým Rolleiflexem, pokračoval kinofilmovými přístroji, aby se opět vrátil ke střednímu formátu, Hasselbladu. IGOR CHAUN (1963) se narodil v Praze jako syn sekretářky Čs. rozhlasu (a poté ženy v domácnosti) Evy Chaunové a vystudovaného lékárníka (a poté hudebního skladatele a malíře) PhMr. Františka Chauna. Režisér, scenárista, spisovatel, malíř. Jako dítě si zahrál malé dětské roličky v dětských filmech a hlavní roli ve filmu Tři od moře. Nebyl přijat na konzervatoř, obor herectví, a vyučil se a pracoval jako horník v dole. V polovině osmdesátých let začal dělat asistenta režie na Barrandově, přes kterého se pak dostal až na kýženou FAMU, obor scenáristika, kde začal točit krátké filmy. Mezi jeho prvotní díla patří cyklus Velmi uvěřitelné příběhy, ve kterém si zahrál i jeho spolužák z FAMU Jan Hřebejk jako vyjukaný městský mladíček v povídce Siláci. Vydal knihy Deník, aneb Smrt režiséra a sbírku povídek Večeře u mahárádži. IVAN OREL (1968). Student, dělník, učitel, grafik, horský nosič, spisovatel. Životní krédo: „Když člověk chce něco dokázat, tak to i dokáže. Stačí pořádně zatlačit a neposrat se při tom.“ VILIAM POLTIKOVIČ (1958). Po studiu na gymnáziu v Českých Budějovicích strávil rok na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT v Praze, potom rok praxe v Československé televizi Praha jako asistent střihu a vzápětí studoval na FAMU na Katedře dokumentární tvorby (1979–1984). Poté byl skladníkem v Charitě, pak absolvoval vojenskou službu v Československém armádním filmu a praxi tamtéž. Od srpna 1989 na volné noze. V současné době žije v malé vesničce u Prahy. Před rokem 1989 točil filmy s psychologickou a sociologickou tematikou, po roce 1989 se zaměřuje na dokumentární filmy s převážně duchovní tematikou. Pracuje i jako kameraman, fotograf, píše knihy. Dosud natočil přes 100 filmů a pracuje zejména pro Českou televizi. PAVEL SVOBODA (1973). Povoláním živnostník – zámečník, údržbář pletacích strojů v Nejdku na Karlovarsku. Zprvu nenápadný koníček se časem změnil na fotografickou vášeň. Ta ho dovedla až na Pražskou školu fotografie. Největší jeho zájem vzbuzují světové velehory, které navštěvuje jako aktivní horolezec. Nevyhýbá se i tématům místní české krajiny, lidem v ní žijícím a aktům. Na jeho fotografiích můžeme často spatřit jeho rodiště, krajinu Krušných hor. Používá kinofilmové přístroje Nikon a panoramatický Hasselblad XP.
www.rozrazil-revue.cz [ 10 ]
dvanáct bran
Román pro ženy, Hotel Herbich, Společnice atd.). Kromě herectví se Miroslav Donutil věnuje také dabingu, spolu s Jiřím Bartoškou moderuje cestopisný cyklus České televize Na cestě.
06 2007
R O Z R A Z I L
Nové zlomky apokryfů Josef Kroutvor Na jaře roku 2005 jsem podnikl cestu do jižního Burgundska – do kraje Charollais a Brionnais. Na vlastní oči jsem chtěl spatřit jedinečné skvosty románského umění, malé venkovské kostelíky. Během putování jsem si vedl deník, v němž se začaly rýsovat drobné poetické texty inspirované románskými památkami, reliéfy a hlavicemi sloupů. Jako historik umění jsem si samozřejmě také leccos přečetl a pochytil z literatury. Zaujalo mě i živé spojení s Předním východem a Středomořím. V románské kultuře je tak dovršen staletý proces christianizace západní Evropy, odkud se pak románský styl rozšířil i k nám. AUTUN
Ztratil jsem tužku, tužtičku, takového malého špačka. Teď leží někde v katedrále, odpočívá tam jako v obrovském penálu.
POUTNÍČCI DO COMPOSTELY
Hle, to jsou oni, postavičky k pohledání. Jeden nese raneček, druhý má přes rameno mošnu a každý drží v ruce hůl. Ušli už pěkný kus cesty od severu a ještě mají pěkný kus cesty před sebou. V mnohých vodách běhutých i stojatých se osvěžili, nohy si vykoupali a ošetřili a zpocená čela zchladili. Mnohá rozcestí minuli a mnohá strádání zakusili, deště a lijáky i polední vedra a i krupobití je zaskočilo. A také chladné noci, zima a mrholení jim ztěžovalo cestu. I psi, všelijaká psiska se odvážila doprovázet je štěkotem, ba i nadávky lidí se za nimi nesly. Ale poutníček nedbá, i on má svou čest a hrdě vykračuje dál a písničku si zpívá. Jako ptáci nebeští putují poutníčci světem, táhnou krajem a chválí Pána. Vznešené jsou jejich cesty, posvátné jsou hole poutníků – stejně jako hole pastýřů stád a berle biskupů.
LA ROBE BLANCHE DES ÉGLISES…
Bílým pláštěm se oděla země, jen tři léta po roce 1000. Bílé věže se vztyčily ke chvále boží a hlas prvních zvonů se rozezněl do kraje. Pod klenbou chrámů se shromáždily zástupy věřících, aby vyslechly slovo boží. Šlechtic i podruhové padají na kolena a vroucně velebí Pána. Jako bílé svíce září bílé věže kostelů a osvětlují cestu zpozdilým poutníkům. VYZNÁNÍ JISTÉHO MNICHA
Jsem ten, který jen opisuje a naplňuje proroctví. Andělé vedou mou ruku, vedou ji od slova ke slovu. Jen občas pochopím smysl celé věty. Není mým úkolem vykládat životy světců a písmo svaté. Výklad patří jen vzdělaným otcům a biskupovi. Ale občas mě přepadnou i hříšné myšlenky. Připíši poznámku, přikreslím něco na okraj stránky. Nakreslím třeba kozu, která nahlíží do mého skriptoria. Anebo je to snad čert? Vždyť i kameník si dovolí vytesat podivné hlavy, masky a všelijaké potvory na konzolách anebo vysoké římse. Opisuji již dlouho a stále nejsem hotov. Za tlustou zdí kláštera míjí jaro, léto, podzim i zima, ale já nespěchám. Čas svatého písma je přece jiný než čas našeho pozemského bytí.
APOKALYPSA
V tom roce se také objevila kometa s dlouhým chvostem, který o půlnoci zametal střechy stavení. Sedm let poté přišel krvavý déšť a slané krupobití. Na obloze se objevila tři slunce, jen jedno z nich pravé. Země se chvěla celé léto, až na podzim přišlo uklidnění a smír ohně s tělesem zemským. Lidé posbírali obilí do posledního klásku, našlapali zelí do hrnců a do komor si nanosili vše, co bylo jen trochu k snědku. Takový měli strach! Mnoho dřeva si také natahali ke svým obydlím, nasekali roští a nanosili si kupy borových a smrkových šišek. S bázní boží pak očekávali příchod kruté zimy a možná i konec světa. DNY EGYPTSKÉ
I takové jsou dny v roce, dny liché a nanicovaté. V takové dny se nedaří hospodáři ani vozkům, ba ani hazardnímu hráči. Láme se nářadí, lámou se kola u vozu, plaší se koně a nejde ani dobrá karta. Ať děláte, co děláte, vždycky přijde žaludské eso. Dílo se nedaří! I pivo vařené mnichy chutná jako chcanky. Takové jsou dny egyptské a není jich tak málo.
DÉBEURDINOIRE
ROMÁNSKÉ HLAVICE
Sem, do tohoto těsného otvoru, vkládali lidé hlavu, aby uvnitř vykřičeli všechny své strasti, úzkosti, všechen svůj vztek a vůbec vše, co je trápilo ve dne a hlavně v noci. Byl to dobrý a osvědčený způsob, jak si vyčistit hlavu a ulevit i duši. Takzvaný débeurdinoir se nachází na zadní straně kamenného bloku, původního románského oltáře v Saint-Germain-en-Brionnais.
Z holého kamene vyrazily větve a na větvích vyrazily pupeny. V hlavicích sloupů jako v hnízdech se usadili ptáci. V houštinách vzorů a pletencích se ukryli okřídlení dráčci pokrytí šupinami. Práce kameníků přinesla hojnou úrodu ovoce i hroznů, jak ze zahrad a vinic pozemských, tak i z ráje.
R O Z R A Z I L
06 2007
[ 11 ]
foyer – cestování
jsme tam zapadli, týden jsme tam byli a nedalo se odtamtud. S kameramanem Láďou Smutným jsme si tam udělali vycházku, šli jsme po takovým potoce zamrzlým, nádhera, a najednou Láďa říká, člověče, kde je ten potok? Říkám no tady, no ale von už tady není, a já říkám, no tak to jsme se asi ztratili; no ale jak teď? Tak jsme šli dál a tam byla cedulka, a tam na té cedulce dřevěné, která byla přiťukaná na strom, bylo napsáno ľudový rezbár. Říkám: jdem tam, chlap nám řekne. Seděl tam chlap stařičký, vyřezával sošky ze dřeva, krásné. My jsme na to koukali za plotem a říkám: prosím vás, dědečku, můžeme si od vás jednu koupit? A on říká: na čo kúpiť? Já nepotrebujem peniaze, na čo? Jenom berte, čo chcete. Tak můžu tudle? Jo. Tak jsem vzal, děkujeme. Rádo se stalo. Prosím vás, jak se dostaneme do vesnice? A jó, to já neviem ti povedat, chlapče, já som tam nebol naposledy pred vojnou – ale to jsem nevěděl, před kterou, ten chlap tam mohl být klidně před napoleonskými válkami! A pak nám říká: čo si já pamätám, pojdeš tu a takto, tam sú dva také vysoké stromy, za tymi stromami doprava a hore dolu dolinou, tam by mala byť ta dědina. Ale či tam ešte je, to neviem. Tak jsme šli, přijdeme do té dědiny. Našli jsme to, dědek nám dobře poradil, vyprávíme jim to – a teď oni všichni ty dřevěné sošky chtěli taky. Vyrazili jsme tou samou cestou zpátky, a myslíte, že jsme to ještě někdy našli? Už nikdy. HRDLIČKA: To byl kouzelný dědeček. DONUTIL: To ne, to byl Pán Bůh, co kouzelný dědeček. Já prostě mám pocit, že jsem se potkal s Pánem Bohem, že nás nechal nakouknout do té své kuchyně. Takže tohle pro mě byl vrchol veškerého cestování, setkání s Pánbíčkem.
foyer – cestování HAD
Od počátku byl u všeho a o všem věděl. Vplížil se do ráje jako had! Ó stvoření, které doprovázelo člověka, ale nikdy se nenechalo ochočit. Klikaté znamení hříchu, šíp s otráveným hrotem. Aby se podobal ptáku, narostla mu křídla, aby se podobal rybě, jeho tělo se pokrylo šupinami. Byl vždy úlisný a měl mnoho podob. Had jako písmeno S, had neboli věčný otazník. LEV
Je mírný jako beránek, když polehává ve stínu baziliky. Je zasněný, věčně na lovu v berberské poušti. Král zívá nudou a otevírá svou strašnou tlamu. I kořist zkameněla údivem. Pohleďme na jeho krásnou hřívu a ocas – žezlo krále zvířat. ČERNÁ LEGENDA
V močálech, tam kde roste jen ostřice a suchopýr, založili mniši nový klášter. Na zádech velké žáby vyrostl mohutný chrám podepřený mnoha sloupy a zaklenutý odvážnou klenbou. Za úplňku se nad močálem nese vzhůru neutuchající chvalořečení žabího ropotu.
bě a pojí se maltou. Jedna řádka tam a druhá zase zpět. Tak jako roste obilí, tak se staví i zeď, jedna řada zapadá do druhé, jedna drží druhou. A tak se k sobě kladou i slova, vážou se k sobě, slovo se váže ke slovu, až se spojí v celou větu. Tak se opisují celé knihy a píší se i knihy nové, tak. OTCOVÉ POUŠTĚ
Jako první zaslechli hlas boží. Vzdali se majetku, půdy a vydali se do pustin a pouští Sýrie a Palestiny. Mana nebeská byla jejich potravou, rosa zaháněla jejich žízeň. První biskupové sepsali životopisy svatých mužů. Poselství boží se šířilo dál na západ. AKROBAT Z ANZY
Muž na sloupu, hbitý a mrštný jako lasička, akrobat v chrámu páně. Jistě, je to podobenství, neboť had pokušitel a našeptavač se už přibližuje. Hle, muž, který se v jediném okamžiku vznesl až ke hvězdám, teď padá celou věčnost. Padá a padá za potlesku andělů… BOŽÍ MLÝNY
Vztyčen je kámen, který ležel v prachu cesty. Hle, prst boží se znamením biskupské berly pod ochranou meče. Znamení. Tak jest a tak buď i navěky!
Nepotřebují vodu ani silný vítr, melou samy od sebe a pohání je sám čas. Semelou všechny naše hříchy i dobré skutky a oddělí zrna od plev. Náš Mlynář je poctivý hospodář, ani zrnko se neskutálí vedle. Ani smítko se neztratí ve mlejnici zvané Svět. Jakou úrodu člověk odevzdal, v takové míře se mu vrátí.
APOKRYFY
NOCLEŽNÍCI
Vše, co se nevešlo do bible, eseje a drobné prózy. A také texty nalezené, záhadné, nesrozumitelné svitky. Knížka s chybějícím koncem, zlomky poustevníků a otců pouště. Záhadná kniha svázaná v krokodýlí kůži a jiné kuriozity.
Jen král a chudí poutníci měli právo na nocleh, aniž by museli zaplatit hospodáři. Ale jak rozeznat krále od poutníčka, když i králové chodili jako chudáci v hrubém šatu, s žebráckou mošnou a holí? Nepoznaní chodili králové po kraji a naslouchali příběhům, které pak vyprávěli dalším zvědavým posluchačům. Tak se příběhy šířily dál a dál, s poutnickou holí putovaly od stavení ke stavení. Nejeden žebrák obdaroval hospodáře dukátem a zmizel – jako by se za ním země slehla.
PEDUM A MEČ
VELKÁ KNIHA
Přenáší se na dřevěných nosítkách, neboť je těžká jako almara. Desky, jen nahrubo ohoblované, jsou ozdobeny tepanými pásy a pobity zlatými hřeby. Když se velká kniha otevírá, desky vržou jako dveře. Ale v knize se listuje málokdy, co je v knize, neví ani sám biskup. Tato kniha se ani nečte, velké knize se jen věří. GRYF
Ani pes, ani dravý pták. Něco mnohem horšího, co nemá jméno. Od každého něco, dohromady potvora neboli gryf. Dvouocasý pes s ohnivou tlamou, zvíře s křídly a nohama kohouta, které mají ostruhy. Bůhví proč si gryfa oblíbili právě typografové.
foyer – cestování HOSTINA PÁNĚ
Hrubě otesaný stůl s ohmatanou deskou podpíraly čtyři ozdobné sloupky. Na stole ležely pokrmy připravené k hostině, ve džbánech stálo víno a čistá voda. Ovoce, hrozny a fíky a také pečené chleby se kupily na stole jako malé pyramidy egyptské. K hostině byli pozváni všichni, jídla i místa kolem stolu bylo dost. Po hostině se na stůl slétli ptáci nebeští a sezobali zbylé drobky a sezamová zrníčka. Když byl stůl opět čistý, přišla na stůl Kniha. POSLEDNÍ KOPTOVÉ
Už dávno jsme opustili vznešenou Alexandrii, její nádherné paláce a knihovny. Dobře je nám v zastrčených koutech, odkud je daleko k civilizaci. Žijeme v exilu, naše kláštery jsou prosté, postavené jen z pálených cihel a otesaných trámů. Slaměné rohože pokrývají udusanou zem. Jsme chudí, ale nejsme chudáci. Naše kláštery obklopují hospodářské dvory, kolny, dílny a studovny jako hradby. Nemáme žádné zlato, jen bronzové svícny a kříž z cedrového dřeva. Naším největším bohatstvím jsou staré knihy s odřenými hřbety a těžkým kováním. Knihy jsou posvátné, Písmo je svaté. Všechno pomíjí a jen knihy přežijí a přežijí i nás – poslední křesťany. DVANÁCT BRAN
Dvanáct je bran, neboť tolik je vstupů do světa. První čtyři brány patří růžici světových stran. Poutník vstupuje do světa časně ráno stranou východní a navečer přichází zpět branou západní. Čtyři jsou živly, z nichž je stvořen svět (to jsou další čtyři brány). Jednou branou protéká voda, druhou vane vítr, další branou se nahlíží do pece ohnivé a ještě další branou lze přehlédnout zemi a oblohu, slunce, měsíc, jasné hvězdy a souhvězdí. Poslední čtyři brány stojí na branách předcháze-
Lidé si ho dlouho pletli s drakem. Tak alespoň vypráví legenda z koptského kláštera. Nebezpečná bestie číhala u napajedel a brodů. I jeho moč měla takovou sílu, že spálila strom. OPUS SPICATUM
Tak jako se řadí zrna v klasu, tak se kladou ploché kameny k so[ 12 ]
ARCHA
Toť velká knihovna o délce 300 loktů a šířce 50 loktů. Vyrobena je z dřeva cedrového, přitesána a dobře vysmolena, aby mohla plavat po vodě. V prvním regále na první palubě je umístěna poezie, na druhé palubě se veze próza a na třetí palubě jsou uloženy staré spisy, legendy a báje. Dole v podpalubí se vezou zásoby, velké koše s lahůdkami, hliněné zásobnice, lahve s olejem a vínem. Archa nepluje, není to loď, jak si lidé myslí. Archa Josefova stojí na místě, točí se a čeká, až opadnou vody. SVATÉ USEBRÁNÍ
Jako Svatý Jan z Egypta: nechat se zazdít v rotundě. Ale nahoře ponechat velký otvor, aby mohl člověk dýchat a přijímat potravu. A pak za zdí dodělat všechny resty.
Esejista, historik umění, básník a prozaik JOSEF KROUTVOR se narodil 30. března 1942 v Praze. Vystudoval filozofii, historii a dějiny umění na FF UK. Od roku 1968 pobýval na univerzitě ve francouzském Besanconu. Od roku 1970 působil v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze jako odborný pracovník se zaměřením na dějiny plakátu, od roku 1993 je vedoucím oddělení užité grafiky a fotografie. V roce 1990 absolvoval studijní pobyt ve Vídni na Institutu pro vědy o člověku. V letech 1990–1992 externě přednášel na Vysoké škole uměleckoprůmyslové a Fakultě sociálních věd UK v Praze o dějinách plakátu a o reklamě. Věnuje se problematice umělecké fotografie, designu, architektury a sociologie kultury. Žije v Praze.
INZERCE
ZAPRÁŠENÉ NOHY
Nemají jméno a nikdo ani neví, odkud přišli, a sami ani nevědí, kam jdou. Tam, ukazují před sebe, stále na jih a také směrem západním. Je jich spousta, jsou chudí a zbožní, putují po cestách, které sami vyšlapali. Jdou a nevědí ani kam a proč, nechají se vést jako boží děti. Za noci sledují Mléčnou dráhu, tu vyšlapanou stezku na noční obloze.
RozRazil vždy k dostání zde:
KNIHKUPECTVÍ MICHALA ŽENÍŠKA
Pasáž Alfa / Poštovská 4 / 602 00 Brno tel. 542 214 960 e-mail:
[email protected]
CHRÁM PATRIARCHŮ STARÝ KROKODÝL
jících jako věž: jednou branou se pak vstupuje k rozkoším pozemským, branou opačnou do prostorů duchovních. Branou předposlední se vchází do pekla, ale brána poslední je cestou k boží milosti a nebesům.
Podle mudrců a svatých otců je země čtverec ohraničený čtyřmi stěnami a čtyřmi sloupy, na nichž spočívá nebeská kupole. Stěny jsou holé, bez ozdob, ale sloupy mají nádherné hlavice. Teologie chrámu je nehybná a neomylná, neboť každá pochybnost by vedla k porušení rovnováhy a zřícení stavby. Prostředník, nazývaný také jáhen, jen naznačuje a upozorňuje na důležité momenty liturgie. 06 2007
R O Z R A Z I L
R O Z R A Z I L
06 2007
[ 13 ]
lóže – cajthaml
lóže – cajthaml
zdají se mi sny o vycpaných knížkách Tak tady žiju ve svym krásnym holčičím těle. Pivo čepujou jen do půl osmý, pak utrum. Nevim, s kym se dneska vyspim, kdo mě dneska bude mít rád. Asi ten, co v hospodě nejvíc kecal. Hudba je dobrá, maso mám ráda, pečený i to klučičí, špenát nemám ráda a banány prodávaj komouši jen na Mikuláše. Maminka mi nedávno zemřela, bydlím sama s tátou, je to debil, policajt s pendrekem. Maminka byla hodná, ale snědla zkaženou rybu a zemřela, na pohřeb přišli tátovi kamarádi, sešli se tam fízlové v uniformách a bylo to takový slavnostní, maj vošmajdaný botky, čuráci, ne ty krásný boty, co nosej zpěváci na západě, co sem je viděla na fotkách u Vaška. Taky zpívali u nás doma po pohřbu nějaký rusácký písně, rusky umím, i když se na gymplu nemusim učit. Fotr je policajt a já jeho dcera, to mám dobrý. Máma byla z dobrý rodiny, její fotr komunista, vystudoval jen devítiletku a pak dělal na Okresním výboru KSČ, babička byla doma, nepracovala a žila tak, jak si představovala, luxusní život, hodně zlatejch zubů, vodku, prášky na bolení hlavy a kaviár lemtat z prkýnka vod záchodu. To bych chtěla vidět, co by tomu říkal ďábel, kdyby nějakej byl. Nevěřim ničemu. Šíleně jsem se zamilovala do Vaška, má dlouhý vlasy, doma má na magnetofónu nahraný písničky cizích hudebních skupin, může si je ale pouštět jen potichu, protože nad nima ve vile bydlí nějakej ředitel a moh by ho prásknout, vyhodili by ho ze školy, možná by utek za hranice a nemohl by se vrátit a já bych ho už nikdy neviděla, možná by měl průser i můj tatínek, kdyby policajtský zjistili, že s ním spím. Ale mám rači hudbu potichu, hlavně při milování, většinou při tom řvu jak kráva a ráda se poslouchám a hudba by mi vadila. Vašek čte knížky, u nás má fotr doma akorát tu stranickou knížku KSČ, vkladní knížku a starou anatomii, kde je nakreslené tělo ženy a tělo muže. Prohlíží si to tělo ženy, krká a drbe se v poklopci. Je to debil. Jako kdybych si já prohlížela to tělo muže… ale co, mužský sou takový, fotr by si byl schopnej honit péro i nad kostrou, kdyby tam bylo napsáno, že je to kostra mladé dívky. Ale lásku mám moc ráda, je to má jediná radost. Co mám dělat, když se tady nic neděje, kluci chtěj jet někam na zakázanej koncert. Nikam nepojedu a půjdu k Arnoštovi, je invalidní důchodce a nechodí do práce, někdy spolu jíme fermetrazin a potom malujeme šílené obrazy. Nebo modelujeme čuráky z hlíny. Arnošt má doma skoro úplnou keramickou dílnu, jako pravej sochař, asi bude jednou slavnej jako ten debil, co si uříz ucho. Ale spíš ho zavřou za ty vymodelovaný čuráky. Chtěla bych mít doma dvacet kilo herojínu a furt ho jíst, slyšela sem písničku Herojín od Velvet Unerground, je to blbá hudba a hezky tam mlátějí do bubnů. Ten kluk, co zpívá, je moc krásnej, prej bere furt drogy a vůbec neví, co je za den, ale to je v Americe jedno, to jen tady mně vyjdou krámy vždycky na čtvrtek. Nikde v republice nejsou v obchodech vložky. Sere mě to. Ale s hudbou se dá na všechno zapomenout. Včera sem poslouchala u kamarádky nějakou krásnou anglickou hudbu, kamarádka má tatínka hudebního skladatele a ten říká, že každej správnej skladatel začíná tím, že píše bláznivou hudbu, dadaistickou, něčím šokuje lidi a pak to lidi teprv přes ten šok pochopěj, zvyknou si, jak já na lásku a potom kremrole vniká sladce do úst a já saju to vlhké lepkavé zevnitř. Co já to mám za srdce? Asi roztrhaný na kusy, musím si ho lepit pivem dohromady a pak moc čůrám. Hudba hraje. Hudba hraje a ten alkoholovanej chemickej rokenrol se ve mění na vodu, někdy když poslouchám hudbu, mi připadá, jako by do mě vnikal přes kůži ten pot kluků, co hrajou na deskách, takový cítím lochtání po těle. Ve škole si čmárám na boty srdíčka a myslím při tom na ty cizí zpěváky. Je to v prdeli. Vašek odešel na dva roky na vojnu a já ho asi přestanu milovat. ©[ 20 David ] Cajthaml, 2007
06 2006
R O Z R A Z I L
R O Z R A Z I L
06 2007
[ 21 ]
lóže – cajthaml
Rock’n’Roll a osmdesátá léta v lóži Davida Cajthamla
lóže – cajthaml
jak mě ruský bolševik vezl londýnem na rock’n’roll Jaroslav Riedel
David Cajthaml (1959) je umělec, žijící a pracující v České republice. V mládí patřil mezi členy snad první punkové kapely u nás, Energie G. Věnuje se malbě, grafice, kresbě, sklu, scénografii a hudbě.
Taxikář, který mě loni v létě vezl z letiště Heathrow na Trafalgar Square, byl velmi hovorný. Když jsem mu řekl, že jsem přiletěl z Prahy, ožil ještě víc. „To jistě mluvíte rusky. Mohli bychom rusky mluvit i teď? Víte, já jsem tam dlouho žil.“ Nevzmohl jsem se na protest, a tak jsem během cesty Londýnem vyslechl v ruštině dlouhou úvahu o tom, jak jsme ten socialismus neměli bourat, protože to stejně byl nejlepší řád v dějinách, a jak teď jistě litujeme, že jsme otevřeli brány západnímu kapitalismu a imperialismu. Řekl jsem mu, že jsem do Londýna přijel proto, abych viděl divadelní hru Rock’n’Roll, která pojednává právě o té socialistické době v Československu. Taxikář projevil zájem, ale o dramatikovi jménem Stoppard prý nikdy neslyšel. Když jsem pak Tomu Stoppardovi vyprávěl, že bych skutečně nečekal, že mě na londýnské představení jeho hry o českých disidentech poveze ruský bolševik, byl velice pobaven – pro paradoxy tohoto druhu jistě má vytříbený smysl. Ale zároveň se netvářil nijak překvapeně. Koneckonců, mezi ústřední postavy jeho hry nepatří jen čeští opozičníci, ale i pravověrný komunista z Velké Británie. A důkladnost, s jakou je Max Morrow prokreslen, svědčí o tom, že Stoppardovi na tom záleželo stejně jako na vystižení českého prostředí. Tom Stoppard mi kvůli své připravované hře poprvé zavolal začátkem roku 2005. Při své krátké návštěvě Prahy si tehdy pořídil komplet sebraných nahrávek Plastic People, a protože booklety jsou jenom v češtině, chtěl ode mne – coby editora těch kompaktních disků – další informace. Fakt, že si Stoppard vybral jako své další téma hru o Československu, mě nepřekvapil vůbec. Jednak už předtím dvě hry s československým námětem napsal, a hlavně jsem o jeho nejnovějších plánech věděl z novin – Stoppard se totiž během pražské návštěvy zpronevěřil své zásadě nikdy nic předem neprozrazovat, a tak v českém tisku se hned hodně psalo o tom, že jednou z postav bude Václav Havel. Tehdy ovšem Stoppard zřejmě ještě nic napsáno neměl a nejspíš i plány budoucí hry pořád byly dost matné. Naše telefonická a e-mailová komunikace o jeho hře nakonec trvala půldruhého roku a byla neobyčejně příjemná. Probírali jsme mnohé reálie československého rocku a tehdejšího života vůbec. Tom si také nechal od Paula Wilsona přeložit z češtiny řadu článků a pak mě překvapoval neobyčejně zasvěcenými dotazy. Mohl jsem si tedy ověřit, že pověsti o Stoppardově důkladné historické přípravě při psaní her jsou naprosto pravdivé. Mnohé motivy a detaily, o které se Tom Stoppard zajímal, nad nimiž strávil spoustu času a které se třeba také objevovaly v průběžných verzích Rock’n’Rollu, se nakonec do definitivní podoby vůbec nedostaly, případně jsou jen okrajově zmíněny. Byla to třeba Lennonova zeď na Kampě: o té chtěl vědět co nejvíc, ale nakonec je v Rock‘n‘Rollu jen drobně připomenuta. V londýnském představení ji režisér Trevor Nunn pečlivě rekonstruoval včetně přesně citovaných českých nápisů, v Národním divadle se o ní ale jenom mluví. Nigel a Jan totiž vedou svůj dialog („Co je to tady? To by mě zajímalo.“ „Lennonova zeď.“ …
[ 22 ]
R O Z R A Z I L
Stoppardovské koláže v tomhle čísle RozRazilu jsou moje podvědomá nekontrolovaná reakce na to, co jsem měl vytvořit. Jen jsem zaznamenal myšlenku. Vážím si těch lidí z fotek. (Analýza – koláže se dají analyzovat tak, že jsem ty lidi ještě víc zlidštil, někteří došli dál, a proto mají více nohou, odhalil jsem naleštěná tajemství jejich poklopců, a tím je udělal po letech opět méně stravitelné pro pruderní ochránce ptactva. Když jsem teď koláže dodělal, tak jsem si po pár dnech uvědomil, že jsem se nyní podvědomě vrátil o 27 let zpátky: okolo roku 1980 jsem podobně dokresloval učebnice anatomie a kresby posílal jako David Cajthaml milostné dopisy.)
06 2007
R O Z R A Z I L
06 2007
23 ]] [[ 23
dílna – obraz 1
Nevím, co mám dělat. Asi se zabiju. Nechci nikoho vidět, chci si prohlížet fotografie cizích měst a poslouchat Velvety, než Vašek odjel, dal mi svoje pásky s nahrávkama. Tatínek se nezlobí, že poslouchám cizí skupiny, má teďka víc práce, v obchodech není k dostání kostkový cukr a policajti se bojej, aby se lidi nebouřili. Má to táta těžký. Vypadá to, že vyfasovali těžší čepice, chodí ohnutej. Zdají se mi sny o vycpaných knížkách, jsou to na první pohled normální knihy, ale nedají se otevřít, jen rozpárat a uvnitř je sláma, v mých snech se s tim spisovatelé moc neserou, vycpou obálku slámou a prodávají to. Taky se mi zdálo o vycpaných hodinkách, asi nezestárnu a budu furt krásná. Taky se mi zdálo, že zmizeli všichni lidi z Prahy, všechno bylo prázdné, jen tu byl můj tatínek a já, chodila sem s policajtem za ruku po Praze, nikde nikdo, spali jsme v cizích bytech, byli sme spolu v Národním divadle, svítilo se tam, koukali jsme na prázdné jeviště, rostla tam tráva, pili sme v prázdných hospodách pivo, nevím, kam všichni zmizeli, asi je konečně narvali do konzerv, konzervy popsali cedulkama, nevím, proč tatínka a mě ve snu taky nezkonzervovali, nechala jsem nás ve snu žít, nikdy jsem se už ze snu neprobudila. Odplula jsem za maminkou. To zbylý krásný holčičí tělo, mý, ať si tu zahrabou.
dílna – obraz 1
dílna – obraz 1
„Vážně? Ty svíčky jsou pro Lennona?“) na zcela prázdném jevišti. Dalším tématem, od něhož si Stoppard původně asi hodně sliboval, byl Rockfest. Velice ho ovšem mrzelo, že festival nemůže ve své hře propojit s návštěvou Michaila Gorbačova v Praze, a tak nakonec o Rockfestu ve hře zůstala jen zmínka. Je myslím typické, že si Tom Stoppard o všem důkladně zjistil i ty nejpodrobnější informace – ať šlo o pražské pekárny (zmínka o tom, že Jan začal pracovat v nově otevřených pekárnách v Michli, není jen tak náhodná) nebo platy nočních hlídačů. Samozřejmě, že to nakonec pro hru samotnou nemá nijak podstatný význam, ale ta jeho posedlost detaily byla natolik nakažlivá, že jsem neváhal dlouze listovat starými čísly Aktualit Melodie, abych mu co nejpřesněji zjistil, jaká hudba se hrála na Beat Salonu v roce 1969. To se pak také objevilo v dialogu mezi Janem a Ferdinandem v prvním dějství hry. A když chtěl Stoppard vědět podrobnosti o strahovském stadionu (hra končí pražským vystoupením Rolling Stones), připomněl jsem mu zábavnou disidentskou historku z doby Stoppardovy návštěvy Československa na jaře 1977. Tehdy ho spolu se značně podroušeným historikem Karlem Bartoškem vezl Pavel Landovský autem právě přes Strahov. Stoppard si jistě zapamatoval úplně jiné věci než spartakiádní stadion, ale byl překvapen, co všechno se tady o jeho tehdejší návštěvě pořád ví. Četl jsem průběžně několik pracovních verzí Rock’n’Rollu, ale nebylo by myslím fér genezi hry nějak veřejně rozebírat. Tom Stoppard sám před pražskou premiérou novinářům prozradil, že původně plánoval dotáhnout hru až do roku 1997, kdy v rámci dvacátého výročí Charty 77 vystoupili The Plastic People Of The Universe na Pražském hradě. Nakonec se mu to závěrečné dějství ale nezdálo dost nosné a hra by už byla přece jen příliš dlouhá. Nepochybně je to pravda a Stoppard Rock’n’Roll ukončil ve správném místě. Ovšem k autorově překvapení nakonec jeho hra v pražském nastudování přece jen koncertem Plastic People skončila: v samotném závěru totiž skupina vyjíždí na pódium a hraje píseň The Tyger. Pokud jde o Stoppardův vztah k hudbě Plastic People – myslím, že se od počátečních rozpaků brzy vyvinul k dost hlubokému pochopení. Stoppard jistě není zvláštní hudební odborník, ale v rockové oblasti rozhodně má slušný přehled. Je to znát z výběru hudby k Rock‘n‘Rollu a cítil jsem to i z jeho okamžitých, velmi přesných reakcí – například na hudbu, kterou Milan Hlavsa natočil mimo rámec Plastic People. Rocková hudba ostatně je významným pojítkem mezi britským a českým vnímáním Stoppardovy hry v různých zemích. Stoppard hru samozřejmě psal jako anglický dramatik a především pro britské publikum. Přemýšlet o ní z pohledu českého diváka se všemi jeho zkušenostmi by pro něj bylo nejen velmi obtížné, ale hlavně značně kontraproduktivní. U kusu, který se z poloviny odehrává ve Velké Británii a z poloviny v Československu, je zjevné, že si diváci v obou zemích vždy najdou „to svoje“. Publikum se hodně smálo jak v Londýně, tak v Praze, ovšem velmi často na odlišných místech. Ale když se mluvilo o hudbě, byly reakce v podstatě stejné. A když už o Tomu Stoppardovi píšu v takto osobním duchu, musím skončit tím, že je to okouzlující a mimořádně příjemný člověk. Velice si ho vážím jako dramatika, potěšilo mě, že mě v souvislosti s Rock’n’Rollem pozval do Londýna, ale největší radost jsem měl z našich debat. O tom, že Stoppard dokáže k naší minulosti i současnosti říci mnoho zajímavého, ostatně výmluvně svědčí i jeho nejnovější hra. JAROSLAV RIEDEL (1963). Hudební publicista a editor. Publikuje v denním tisku, hudebních časopisech a rozhlase. Jako editor připravil k vydání komplet nahrávek Plastic People, dále například CD Dagmar Andrtové, Pavla Richtera, několik knih písňových textů. Spoluautor několika knih, v roce 2006 vydal knihu Kritik bez konzervatoře (Rozhovor s Jiřím Černým).
[[ 24 24 ]]
06 2007
R O Z R A Z I L
R O Z R A Z I L
06 2007
© David Cajthaml, 2007 [ 25 ]
čtená
krysička, šváb, moucha a jezeveček… (tiché delirium) Marek Horoščák
Co dodat? K tomuto městu, k tématu tohoto města, obecně k tématu, které by se nějak mohlo týkat tohoto města, byť jen vzdáleně, tak k tomuto, míníme vskutku přímo k tomuto tématu, není co dodat. Opravdu. Protože co je dokonalé, je dokonalé, a není k tomu co dodat. Co je dokonale uměřené, rytmicky soudržné, pružné a pryžovitě fascinující zároveň, k tomu opravdu není co říct. Každý občan tohoto města ví, že vše bylo už řečeno. Proto nenaslouchá, proto mlčí, proto je všude takové ticho. A přitom naprostého ticha dosáhnout nelze, jak víme, jak všichni vědí. Stále se musí něco říkat, i když už je všechno řečeno a není vlastně o čem mluvit,
[ 54 ]
06 2007
© David R O Z Cajthaml, R A Z I 2007 L
R O Z R A Z I L
06 2007
jak ví každý občan, jak ví přece úplně každý. Není co říct k situaci, která je neustále vyrovnaná. Co také říct k situaci, která, pokud na ni pohlédneme v detailu, mohla by se snad jevit jako nevyrovnaná, klonící se k extrému, ale přitom… Co také říct k situaci, která, pokud se případně stává situací nějakého extrému, nicméně… Abychom se vymáčkli… Co říct k tomu stavu, který, když snad hrozí, že by se mohl někam přiklonit, k něčemu zahořet, vždy se nějak samovyrovná, samovyhladí, najde svou správnou polohu, jeho situace se stane situací vyrovnanou. Co říct k systému, který sám v sobě nalezne vždy sílu k nalezení rovnováhy? Takový systém je dokonalý. Takový systém je nenapadnutelný, protože časem vyhlazený do podoby zázračně opracované zenové hole, kterou není třeba nikoho udeřit, neboť všichni členové systému jsou tak dokonale pružní, že sami vycítí, kdy, co, proč a jak udělat, aby nedošlo k náklonu systému. A mohou pak tuto hůl poklidně vzývat. Může probíhat poklidné vzývání hole. Poklidný masochismus. Co k tomu říci? Není možné k tomu říci nic.
[ 55 ]
čtená
Následující řádky by mohly pronášet čtyři hlasy, postavy, čtenáři, přednášející. Distribuce textu během/mezi jednotlivé čtyři hlasy (nebo jiný počet, usoudí-li rytmizátor jinak) by měla dodržet nabízené rozvrstvení textu, rozdělovat jednotlivé řádky mezi jednotlivé vypravěče, kteří by měli tvořit jakýsi chór. Tito členové chóru, ke konci promluvy konfrontovaní se čtveřicí podivných figur (krysička, šváb, moucha a jezeveček), v tyto figury se buď promění, nebo tyto figury se z nich nějakým způsobem vylnou, vyzrcadlí, či je pohltí, nebo také nic z toho.
čtená Tichem tohoto druhu se nedá probourat tak snadno jako například naprosto jasně určenou hlukovou barierou tvořenou například neutuchajícím proudem zvuku z dálnice. Tichem tohoto druhu není možno projít stejně snadno jako projede nůž měkkým krémovým dortem. Toto ticho, ticho našeho města, sestává z příliš hutné hmoty, z příliš nakupených molekul, z hrachovitě promodelované struktury, kterou zpravidla ani časové ani prostorové vyšinutí příliš nehne, natož aby se to odrazilo na vztahu okolního vesmíru a našeho města, Čistota, ticho, klid. Lesy, bažina, vzduch. Systém je tak dokonalý, že si zaslouží jen uctivé mlčení. Vše je tak esotericky prodchnuto všemi složkami nutnými k smysluplnému lidskému pobytu, že není třeba nic říci, nic konstatovat. Je snad možno konstatovat jedinou věc. A to tu, že není nutno nic konstatovat. Je nutno možná ještě jednou zopakovat, že není třeba nic říci, že není třeba nic dodávat ke kvalitě takovéhoto systému, který umožňuje každé individualitě naprosto svobodné a plnohodnotné naplnění ambic, životních potřeb, včetně potřeby mlčení o věcech zásadních. Tuto potřebu tento systém umožňuje naplnit beze zbytku. Kde jinde také najdete ulice plné mlčenlivých lidí, naprosto vyrovnaných, spokojených, ne jen shovívavě trpících, ba ne,
[ 56 ]
ale opravdu systémovým klidem prodchnutých a naplněných lidí? Kde? Nemáme tušení. Nemáme tušení a ani jej mít nechceme, protože vzdálit se jen na několik momentů z dosahu, ze silového pole tohoto systému, tohoto silopole vzrušivě kompaktní hmoty, oné hrachovitě prorostlé struktury, by znamenalo ztratit rovnováhu a onen jedině správný a vyrovnaný pohled na svět. Jde o systém, který zajišťuje dokonalé zření světa okolo všem osobám ochráněným jeho dokonalým pařátným systémem. Pařátný systém je dokonalý systém. Není k němu co dodat, nemají takového systému nikde jinde na světě. Pohled do okolního světa ostatně přináší většinou nelichotivou zprávu o nevyrovnanosti systému okolního světa. O okolním světě by bylo možno říci mnoho věcí. Okolní svět by mohlo být velké téma, ale není to naše téma. Naším tématem snad může být, ale jen na chvíli, konstatování zbytečnosti líčení podobných témat, konstatování zbytečnosti líčení jakýchkoliv témat. Protože systém našeho města postrádá důležitých témat, témat k řešení, k zamyšlení, a je tomu tak správně zde není k ničemu nic k dodání. Zhola nic. Jen útěšné ticho A kdyby se nějaké něco v tom obecně útěšném tichém údolí přeci jenom našlo, pak se bude zcela jistě jednat o nějaký uměle vyvolaný problém. Potíž vyvolanou lidmi, kteří zcela jistě opustili náruč systému,
06 2007
R O Z R A Z I L
čtená nebo těmi, kdo se do ní nikdy nezachumlali a kteří se tím, že se vydali mimo pařát našeho města, či se nikdy snad dokonce nevydali do jeho moci, vystavili silám a momentům neblaze působícím na jejich duši i tělo. Tito jedinci, kteří se snaží do našeho pařátem řízeného systému vnést nějaký ten nelad, neklid, neticho takzvané konstruktivní kritiky, by neměli být do systému vpouštěni. A jsou také, povětšinou, ze systému vyřazováni automatickým pařátem dokonale pružného systému, k jehož fungování přeci není co dodat, tak jaká potom kurva konstruktivní kritika! Ha? A nyní nás prosím omluvte, musíme jít nachytat do pytlů trochu světla na noc. Jen doufáme, že nám naše pytle nikdo neukradl. Bez pytlů bychom byli ve svých domovech ztraceni. Nicméně i kdyby k takové ztrátě pytlů došlo, nebudeme věšet hlavu. Protože nad ránem zase vyjde slunce. K tomu není co dodat. Tomuto druhu trpělivosti nás naučil pařátný systém. Není k tomu co říci, protože kdyby opravdu někdo naše pytle ukradl, pak jistě jedině proto, že je sám, z hlediska celku systému, jistě potřebuje více. Jistě ten někdo, onen imaginární zloděj pytlů, má doma nachytáno méně světla a mohlo by se mu tak lehce stát, že až půjde z hospody domů, mohl by se o něco přerazit. A to bychom přece nikomu nepřáli. Raději zůstaneme hezky večer potmě doma a posloužíme tak jinému člověku. Ano, takto zde, u nás v bažinách, funguje systém.
R O Z R A Z I L
06 2007
Není k tomu co dodat. Jsme odsouzeni k blaženosti. Koneckonců pytle na světlo nejsou naším jediným majetkem. Ještě máme trychtýř na moudrost a kapesník na uzlování uzlových bodů své existence. Je sice pravda, že trychtýř na moudrost hlásí věčně vykradeno, protože přirozenou vlastností trychtýře je to, že cokoliv do něj vložíte, druhým koncem sice pomalu, ale jistě vyplyne ven, a že kapesník spočívá zmuchlán v kapse již nějakou dobu bez uzlů – nicméně co na tom? Proč bychom se měli vůbec nějak, takto či nějak podobně, tázat? Proč jen, proč? Proč jen do věci vnášet neklid? Že je náš klobouk zmuchlaný? Kdo to řekl? Nene, k takovýmto pochybovačným, ba kverulantským hlasům není třeba nic dodávat. Tyto hlasy a další jim podobné se ukřičí samy. Nezdráháme se říci, že se vskutku ukřičí k smrti. A ti, kdo jim chtějí popřávat sluchu, tak ti sami zhynou jejich negativními vibracemi v ghettu negativních vibrantů. Kde máme hergot klobouk? Nevadí, vždyť žít se dá i bez klobouku. Budeme sedět doma potmě bez klobouku. V klidu. Co k tomu dodat? Snad jen tolik, že by mohlo být i hůře. Jsou lidé, co jsou na tom jistě hůře.
[ 57 ]
čtená Především neztratit svoji vnitřní vyrovnanost!
Je toto naše ruka?
Co nám to za idiota houká do ucha? Co je to? Pařát pařát! Nějaký idiot nám houká do ucha, říká: „Pařát, pařát!“ Co je to? Podivné. Nic. Mlčet. Snášet. Spořit energií. Prý „Pařát pařát!“ Nechte nás! Nechte náš kabát! Ty kalhoty jsou naše! Pomoc! Košili nám taky nechte! Klid. Co k tomu dodat?
Tyto otázky jsou zbytečné. K tomu opravdu už není co dodat. K takovémuto typu tázání skutečně není třeba nic dodávat, nic říkat.
Naprosté oproštění. Naprostý klid. Ticho.
Slunce zase vyjde nad bažinou… Půjdeme se ohřát k ohni. Naši přátelé, krysička a šváb, na nás čekají.
Dát se s nimi do party?
Krysička a šváb… Co nás to vůbec napadlo, že by krysička a šváb mohli být naši přátelé? Jak nás to vůbec mohlo napadnout? Vždyť krysička a šváb se přátelí s mouchou a jezevečkem. Copak jsme si mohli myslet, že zrovna tohle mohou být naši kamarádi? Nene, k tomu není nutné nic dodávat. Tohle jsou přece mezi sebou kamarádi. A dobří kamarádi. Tedy proč my bychom se vůbec jich měli tázat, nějak komentovat jejich kamarádství. Jejich dokonalé kamarádství. Velké kamarádství krysičky, švába, mouchy a jezevečka.
Co k tomu dodat? Snad jen to, že je třeba zahořet láskou k tomuto městu, k tomuto životnímu prostoru. Nechat se prodchnout a mlčet. Protože k tomuto snad opravdu není co dodat. Měli jsme kdy vůbec klobouk? Byli jsme kdy vůbec?
[ 58 ]
Zde, v tomto přátelstvím prodchnutém prostředí. V područí part veselých kumpánů. Gang Jima Piče, parta Járy Štětce! Celé to úžasné umělecké podhoubí! Jejej! K tomu není co dodat. K tomu není nutné nic dodávat. Jezeveček… No nic.
06 2007
Ale co když zde není nikdo než krysička, šváb, moucha a jezeveček? Co pak?
A ty nohy, co zdají se nás nést, ty jsou také naše? I kdyby nebyly, tak co. Však najdeme v bažinách jistě někoho, komu patří, a směníme je s ním třeba za klobouk. Vždyť je to dokonalý systém. Tento směnný systém.
Nenechat se vyrušit. Jen nic nekomentovat.
čtená
R O Z R A Z I L
Když si představíme, že by do bažiny zahučelo všechno tady to kolem dokola, včetně šaškecu, a zbyli by jenom krysička, šváb, moucha a jezeveček a my – tak co potom? Potom by také bylo možné jen tak mlčet? Jen tak se nezabývat vůbec ničím? Ha? Tak proto stále ten pařát, proto stále ta pochyba! Stále pochyba pařátu, pochyba o pařátu. Je co dodat, ne že ne! Protože představa života v partě s krysičkou, švábem, mouchou a jezevečkem je šílená! Naprosto šílená! Takovou představu o životě je třeba naprosto eliminovat! Naprosto! Každý občan nemusí přec hned nosit čapku pro choromyslné. Každý nemusí mít hnedle betlu v šaškecu. Možná bychom si měli položit otázku, kdo vlastně jsou krysička, šváb, moucha a jezeveček? Kdo to jsou? Nějací zástupci tohoto města? Nějaké archetypy?
R O Z R A Z I L
06 2007
Nějaká bazální parta? Nebo či zda snad vůbec jsou? Zda tito, právě tito, právě oni, vůbec jestvují? Zda je možno se jim vůbec přiblížit? HA? Je vůbec možné být přítelem party krysičky, švába, mouchy a jezevečka? Je vůbec možné pohybovat se po tomto prostoru bez ochrany? Co když nás sežerou? Kde je náš kouzelný kapesník? Kde máme křídla, abychom mohli přeletět tuto bažinu smrti? Kde? Kde? Neznáme odpověď. Víme jen, že není nutné nic dodávat. Vše se dodá samo, v tomto systému, v této bažině beze strachu, bez bezmoci, beze smutku, bez alkoholismu, bez bázně a hany! A zde jdou! (vstoupí krysička, šváb, moucha a jezeveček) Proboha, oni vskutku existují! A tak to je tedy přivítejme! Zdá se, že jsme se ocitli ve světě za bažinou, za zrcadlem bažiny, za známým světem. Zkusme tento obraz rozluštit, pusťme se do toho! Krysička, šváb, moucha
[ 59 ]
a jezeveček… Co by tak mohli zastupovat… Vlastně cokoliv. Vlastně kohokoliv. Koho zastupujete? (figury mlčí) Tak tedy kým jste? (figury mlčí) Je možno vznést k vám nějaký dotaz? (figury mlčí) Velmi temné… To jsme opravdu nečekali takovou návštěvu… (figury mlčí) Toto tedy tedy toto Nejsme my nakonec, nejsme nakonec my… jeden jako druhý jako třetí jako čtvrtý… Krysička, šváb, moucha a jezeveček…
A stále to ticho, jen to ticho tíživé bažiny, kde se z kohokoliv, kdykoliv z každého chytače světla, z každého pytlovače může kdykoliv stát krysička, šváb, moucha a jezeveček… A z každého takového tyto figury mohou náhle vystoupit a začít žít svůj zrcadelný podivný život. Temné místo, temné záhadné místo, tato bažina,
[ 60 ]
A rozhodně není jisté, je to spíše krajně nejisté, že je zažehnou právě krysička, šváb, moucha a jezeveček… Tahle stará parta.
tato plocha bez Jožina. Takto pohlédnout do tváří sebe sama a zjistit, že nejste než krysička, šváb, moucha a jezeveček…
Asi bude muset přijít nějaká novější, čerstvá parta imbecilů a postavit na ploše bažiny zcela nové město, s nádražím až někde daleko na blatech, s obchody až někde za obzorem, daleko dál, než to zamýšlela stará parta, tedy: krysička, šváb, moucha a jezeveček…
Nebo že byste se jimi za určitých okolností mohli stát. Co k tomu dodat? K tomu není co dodat. V pařátném systému bažiny je možné naprosto vše. Naprosto každý, dokonce i krysička, šváb, moucha a jezeveček, a vlastně kdokoliv jiný se mohou stát kýmkoliv.
Bude nutno ohně rozžehnout a zapálit spoustu dalších mlčenlivých figur, protože pokud ohně v bažinách nebudou svítit na cestu,
Zvláště v noci, když si zapomenete nachytat dostatek světla a civíte do tmy a za oknem čvachtá bažina a vy si představujete, že se z vás ze všech, nebo jen z některých, nebo jen z některých vybraných čtyř, stávají noví hrdinové – krysička, šváb, moucha a jezeveček… Toto čtvero čtveráků.
www.ced-brno.cz
Proboha!
čtená
Co k tomu dodat? K tomuto tématu už není co dodat. Toto téma naprosto pohltí tma, pokud se nerozzáří ohně v bažinách.
06 2007
R O Z R A Z I L
R O Z R A Z I L
06 2007
pak se všichni ztratíme do pytle, dočista ztratíme ve tmě, v tmách bažiny, v mlčení za oknem, zalkneme se zaklínadlem, které zní: Není nutné nic dodávat Musíme najít nové zaklínadlo protože stará parta – krysička, šváb, moucha a jezeveček – ti to neudělají. Vážně. Zhasněte zrcadla.
Text byl napsán pro projekt scénických čtení „Ohně v bažinách“ brněnského Divadla Polárka, v premiéře byl uveden 3. 5. 2007 v režii Hany Mikoláškové. Marek Horoščák (1976) vystudoval divadelní dramaturgii na brněnské JAMU. V současnosti pracuje jako dramaturg v Českém rozhlase Brno.
www.provazek.cz
čtená
INZERCE
[ 61 ]
