ZRNÍČKO. Kdo je ten druhý?

ZRNÍČKO Svazek 13, číslo 5

květen 2013

Kdo je ten druhý? Druhý je ten, kterého potkáváš cestou, ten, kdo vyrůstá vedle tebe, vedle tebe pracuje, raduje se nebo pláče; ten kdo vedle tebe miluje nebo nenávidí, ten, o němž říkáš „líbí se mi“ nebo „nemohu ho ani vidět“, ten, o kterém neříkáš nic, nemyslíš nic, protože jdeš nevšímavě kolem, aniž by ses díval, a proto jsi ho neviděl… - Druhý je ten, se kterým se musíš spojit, aby ses stal celým člověkem, bratrem všech, ten, s kterým se musíš spojit, abys měl úspěch a aby ses zachránil spolu s celým lidstvem. - Druhý je ten, s kterým denně spolupracuješ na dovršení světa. - Druhý, to je tvůj bližní, kterého musíš milovat z celého srdce, všemi silami a z celé duše. - Druhý je ten, před jehož tváří budeš souzen. - Druhý je ten, kdo ti pomohl růst, je darem lásky Kristovy. - Druhý je vyslancem Otce, otázka lásky Kristovy. - Druhý je ten, skrze něhož se projevuje Bůh, skrze něhož Bůh zve, skrze něhož Bůh obohacuje, kým Bůh měří naší lásku. - Druhý, je tvůj denní chléb, tvoje denní hostie. - Ten druhý se jmenuje Jan, Petr, Marie, pan Novák, paní Procházková, bydlí v témže domě jako ty, pracuje v téže kanceláři, jezdí týmž autobusem, sedí vedle tebe v kině… Ten druhý se jmenuje Ježíš Kristus. Ježíš Kristus bydlí v témže domě jako ty, pracuje v téže kanceláři, jezdí týmž autobusem, sedí vedle tebe v kině… Ten druhý! (Michael Quoist)

Světec na květen Jako světce na měsíc květen jsme vybrali sv. Godeharda (Gottharda) z Hildesheimu. Godehard se narodil r. 960 v Reichersdorfu v Dolním Bavorsku jako syn chudého rolníka. Jeho otec hospodařil na pozemcích sousedního kláštera Niederaltaich, jednoho z nejstarších opatství v zemi. Brzy si klášterní bratři všimli nadaného Godeharda a přijali ho do klášterní školy, kde dostal vynikající vzdělání a výchovu. Když v r. 990 změnil vévoda Jindřich Svatý kanovnický klášter Niederaltaich na benediktinský klášter, složil Godehard sliby jako benediktinský řeholník. Během několika málo let byl jmenován zprvu převorem, pak opatem. Pod jeho vedením doznal Niederaltaich velkého rozkvětu, věhlas kláštera pronikl do celého Německa. Další kláštery, jež rovněž vedl v průběhu let jako opat, reformoval Godehard v duchu Cluny, slavného reformního kláštera ve Francii; k nim patřily mezi jiným Hersfeld a Tegernsee. Na přání císaře Jindřicha II. byl Godehard vysvěcen 30. listopadu 1022 na hildesheimského biskupa. Muž Církve, u lidu velmi oblíbený, zvládal v dalších letech obrovské množství práce. Za něho vzniklo v diecézi kolem 30 nových klášterů, dóm byl rozšířen, vyrostly četné nové školy. Při vší vážnosti svého postavení si zachoval vždy svou laskavou, veselou povahu, kterou na něm lidé tolik milovali. 5. května 1038 zemřel biskup Godehard ve věku 78 let. Byl pochován v hildesheimském dómě. Znázorňování: Existují četné varianty znázornění biskupa Godeharda; většinou je ho vidět s knihou nebo modelem kostela, např. v Hildesheimu v domě (schránka s ostatky a socha). Byla zobrazována i scéna, jak křísí Godehard mrtvé k životu, aby se vyzpovídali ze svých hříchů a pak mohli opět pokojně zemřít. Různé obrazy ukazují Godeharda s mužem, který má kladivo, olovnici a úhelník, což se vztahuje k jeho patronátu zedníků. Jako biskupa na trůnu je Godeharda vidět na malbě (1526) od Pordenona na radnici v Pordenone. Sv. Godehard je patronem hildesheimského biskupství; proti dně, revmatismu, dětským nemocem, těžkému porodu; proti blesku a kroupám; zedníků. (Podle Rok se svatými)

2

Zadáno pouze pro mladé!

Připusť si Boha k tělu 4. Bez lidského tepla „Tajemství?! Prosím vás! Vždyť všechno je na webu. O čem to tu vlastně mluvíte?! Stačí kliknout a vidíte, co chcete. Vždyť na tom není nic špatného, když jsme hezcí…“ „Promiňte, mohli byste odložit ten fotoaparát? Víte, nám se zdá, že všechno se přece jen nedá vyfotit. Sex sice ano, ale že by i láska…?!“ Klik, klik … klik … klik, klik … klik, Ctrl + C, Ctrl + V… "Sebeukájení je zcela normální forma lidské sexuality, kterou dokonce občas praktikují sexuálně velice spokojení a vyrovnaní lidé. Mladým lidem v pubertě slouží k získání prvních sexuálních zkušeností a na uspokojování, … Masturbace nemá žádné negativní zdravotní účinky. Jen samotné masturbovaní však představuje nebezpečí, že se člověk postupně stane egocentrickým, respektive neschopným mít partnera…" Na problém masturbace jsme se chtěli podívat pronikavým odborným okem. Stačilo pár kliknutí a už jsme se ocitli na jisté adrese. A tady nám, jak jste si všimli, se vší vážností vysvětlili, že je to úplně normální forma lidské sexuality, která nemá žádné vedlejší účinky. Existuje jen obava z toho, že člověk se postupně stane egocentrickým, respektive neschopným mít partnera! Jen … možná jen, ale jasně svědčí o tom, že tato "normální" forma sexuality je vlastně nenormální! Autoerotika potřebuje samotu a vnitřní nenaplnění. To je půda, v níž se jí daří, kde zapustí kořeny a často způsobuje, že se z tohoto místa nedá pohnout. Touha setkat se s někým, být chápaný, přijatý … jako kdysi, když jsem byl malým dítětem, končí ve vztahu - ale pouze virtuálním! Téměř všichni totiž "při tom" na někoho myslí. Jde však o vztah zatočený sám do sebe, bez skutečného lidského tepla! Co to znamená pro naše srdce, když podlehne masturbaci? Je ještě schopné zachovat tajemství druhého a darovat se z lásky? Ohlédni se kolem … většina mladých dnes praktikuje autoerotiku. Je tvé srdce jiné než jejich? Následující řádky čtěte, prosím, potichu! Masturbace zklidňuje sexuální napětí. Jenže právě tím se zabíjí i kouzlo čistoty! A to vám povím, že když se člověk snaží o čistotu, někdy má do činění se silným sexuálním vzrušením. Ale právě ono nás otevírá pro druhé! Vede nás od zaměření se na sebe k dialogu a službě druhým. Právě proto je čistota mnohem větším okouzlením, vzrušením. Kluk nemůže pro dívku spát, je schopný zamilovat se, pomáhat jí … Dívka zase sní s otevřenýma očima, je něžná. Masturbací se živí dravost a vášeň, nesprávné napětí otevřít se pro druhé. Masturbace je iluzí, že můžeme být šťastní, aniž jsme i my někoho jiného udělali šťastným. Uspokojí tělo, ale ne srdce. Klik, klik … klik … klik, klik … klik, klik … 3

Byli jste někdy na internetových diskusních fórech? O masturbaci se všichni vyjadřují tělesně, tvrdě až vulgárně. O autoerotice nikdo nepíše básně (samota je asi málo romantická). "…prohraná bitva neznamená prohranou válku!" Bojující, 19

"Jednou v létě, tehdy jsem měl osmnáct let, jsem na jistém křesťanském týdenním výletě natrefil na jednu hezkou a veselou dívku. Byl jsem jí okouzlen, a jen co se naskytla vhodná příležitost, šel jsem se s ní seznámit. Zjistil jsem, že je o čtyři roky starší, tedy pro mě už příliš stará. Na tom, že se mi líbila a že mě okouzlila, to však nic nezměnilo, ačkoliv jsem si uvědomoval hranici, kterou jsem nechtěl překročit právě kvůli věku. Ten čas, který jsem s ní strávil (mohl jsem se s ní promluvit o čemkoli), byl pro mě velmi obohacující a krásný. Těžko se to vyjadřuje, ale měl jsem z tohoto vztahu radost a dával mi hodně energie. Krása z něj je ve mně stále a pomohla mi zbavit se i jednoho zlozvyku, se kterým se mi dlouho nedařilo skoncovat … Od té doby jsem si řekl, že už nikdy víc, že chci žít čistě, protože takový život mi dává svobodu, a daří se mi to. V tomto všem vnímám přítomnost Boha a jeho milost. " Okouzlen, 24 "… pokud chápeš hloubku, není o čem mluvit, nebudeš přece lhát sám sobě … Ale pokud toto poznání nemáš, respektive se s ním mladí nesetkali, může to být pro ně něco úplně, ‚normálního‘, způsob, jak se cítit trošku příjemněji sám se sebou, ve svém, anonymním světě. Těmto lidem velmi chybí přijetí a zejména zkušenost štěstí z jiných věcí, které jsou hodnotné, ne autodestruktivní (například radost z pomoci, že mohou udělat něco pro druhého, že pro někoho cosi znamenají, že jsou pro něj darem). Pak dokážou jít za takovou radostností, která trvá a nerozpadne se při prvním kroku." Něžná, 23

Dva přátelé Před mnoha lety žili v Číně dva přátelé. Jeden uměl nádherně hrát na harfu. Druhý měl úžasně vyvinutou vzácnou schopnost naslouchat. Když první z nich hrál nebo zpíval o horách, ten druhý říkal: „Vidím ty hory, jako by byly tady přede mnou.“ Když první hrál o potůčku, druhý povídal: „Slyším vodu, jak zurčí mezi kameny.“ Ale jednoho dne ten, který naslouchal, onemocněl a umřel. První z přátel uřezal harfě struny a už nikdy na ni nehrál. Opravdu existujeme jen tehdy, když nám někdo naslouchá. Největší dar, který můžeme někomu dát, je skutečně tomu druhému naslouchat. Jedna velmi citlivá dívka řekla učiteli o problému, který ji moc trápil. Učitel ji doporučil, ať si o něm promluví s rodiči. Dívka to zkusila, ale přestože rodiče viděli její úzkost a zmatek v duši, prohlásili to za hloupost a změnili téma. Prý „přehání“, „určitě to překoná“ a tak dál. Nechtěli o tom diskutovat, jako by se problém vyřešil sám od sebe jen tím, že si ho nebudou všímat. Teprve když se jejich dcera pokusila o sebevraždu, začali vyjadřovat údiv: „Proč jsi nám neřekla, že máš nějaký problém?“ „A proč jste mě neposlouchali, když jsem vám to říkala?“ Jedna holčička napsala: „Když jsem večer v posteli, otočím se ke zdi a povídám si se sebou, protože já se poslouchám.“ 4

Fenomén putování Slovo putování znamená cestu na stejné místo za účelem uctívání, vyprošení si pomoci nebo vykonání nějaké náboženské povinnosti. Myšlenka poutí vznikla ještě za dávných časů, kdy starověcí lidé uctívali různá božstva, která "vládla jen nad určitými oblastmi". Lidé například věřili, že říční bohové "kontrolují" území u vody, jiní zase přebývají jen na horách, další v lesích … Proto kmeny či lidé putovali za jednotlivými božstvy, aby si vyprosili pomoc nebo ochranu. Globální jev Dnes se poutě konají převážně do míst, kde se světci nebo významní lidé narodili či vykonali nějaký velký skutek. Putuje se však i do lokalit, kde zemřeli, nebo tam, kde se událo zjevení či zázrak. Na místo, kde se ukáže božské zjevení, automaticky začnou lidé postupně s úctou přicházet. Takovou tradici nacházíme ve všech náboženstvích. Egypťané putovali do svatyně Sekket, Řekové hledali radu u boha Apollóna v Delfách, Mexičané se shromažďovali ve velkém chrámu Quetzal, Peruánci se soustředili při uctívání boha slunce. I cesta může být cíl Pro křesťany jsou poutě také záležitostí tradice. Když izraelský národ dorazil a usídlil se v zaslíbené zemi, lidé se každoročně vydávali na pouť do svatého města Jeruzaléma. Stejně i prorok Eliáš putoval na horu, kde Bůh uzavřel se svým lidem smlouvu a věnoval mu Desatero. Poutě a putování však provázejí i mladší křesťanské dějiny. Věřící začali chodit na místa, kde žil Ježíš Kristus, pak do Říma k hrobům, kde jsou pohřbeni apoštolové Petr a Pavel. Během období středověku se velké oblibě poutníků začalo těšit město Santiago de Compostela a od devatenáctého století jsou cílem mnoha lidí zejména mariánská místa zjevení a zázraků. Přitom nemusí jít ani o Církví oficiálně potvrzené zjevení. Stačí, že lidé putují na místo modlitby, kde se společně shromáždí a chválí Boha. Poutě jsou stále "in" Za několik desítek let prožívá fenomén putování jakoby znovuzrození. Na cestu se vydávají zejména mladí. Putování představuje metaforický obraz našeho života, v němž jsme také poutníky napříč pozemskými lety vstříc věčnému životu. Jako ve skutečném životě, tak i během poutě prožívá člověk radostné, ale i velmi náročné období, přičemž celý smysl cesty je výrazně duchovní. Tak se stává znakem víry. Lidé si prostřednictvím putování chtějí ulevit od problémů a získat milost od Boha. Prakticky Jelikož poutě jsou náboženským aktem duchovního nebo kajícího charakteru, každý poutník by se měl připojit ke společným modlitbám, pobožnostem nebo mši svaté. Delší chůze je fyzicky náročná, a tudíž je nezbytný i jistý trénink a tělesná výdrž. Poutníci by rovněž měli pamatovat i na bratrskou solidaritu a vzájemnou pomoc. (podle KN) 5

Mysleli si, že je Ježíšovým otcem Starší tvář, větší vousy a v jeho náručí nebo u něj stojící malý Ježíš takto umělci od středověku standardně zobrazovali sv. Josefa. Občas ho představovali i jinak - s pilou či kladivem jako stolařskými atributy nebo s pučící holí, která symbolicky odkazuje na Jesseho výhonek, čili Mesiáše z Davidova pokolení. Apokryfní životopis Dějiny sv. Josefa napsaný v 5. století předpokládá, že Josef měl více než 90 let, kdy byl zasnoubený s mladou, jen 12-letou Marií. Mnoho dalších nuancí se dozvídáme z ještě pozdější tradice. V Písmu však navzdory tomu, že mu přisuzuje důležité místo - u evangelistů najdeme jen útržkovité informace, v Pavlových listech o Josefovi dokonce není ani zmínky. Jediným spolehlivým zdrojem informací o tom, jakou roli sehrál v životě Ježíše, jsou tedy jen kanonická evangelia. Z údajů v nich však nelze sestavit Josefův životopis.

Josef v rodokmenu O Josefovi píší evangelisté Matouš a Lukáš. Oba uvádějí vyprávění o Ježíšově dětství i Ježíšův rodokmen. Nejen zajímavé, ale prozatím i záhadné je to, že evangelisté uvádějí odlišné rodokmeny. Evangelista Matouš uzavírá Ježíšův rodokmen slovy: "Jakub měl syna Josefa, muže Marie, z níž se narodil Ježíš" (Mt 1, 16). Lukáš naproti tomu říká, že o Ježíši "si mysleli, že je synem Josefa, který byl synem Heliho" (Lk 3, 23). Uvedení různých Josefových předků v Písmu svatém vysvětluje například i tím, že Lukáš neměl na mysli rodokmen Josefa, ale rodokmen Marie. Matouš zase uvedl linii Josefa a jeho otce Jakuba, aby Ježíše představil jako nového Mojžíše a Josefa jako ochránce, a tak snadněji připomněl, že Ježíšovým úkolem je "vysvobodit jeho lid z hříchu" (srov. Mt 1, 21), podobně jako Mojžíš vysvobodil Jákobovy syny z Egypta. Josef tedy tvoří jakousi spojku mezi Božím plánem a jeho naplněním v Ježíši - podobně jako starozákonní Josef Egyptský, i novozákonní Josef zachránil své. Oba přitom jednali z Božího vnuknutí. Mlčenlivý uskutečňovatel snů Mimořádnou roli ve zjevení záchranného Božího plánu připomínají sny novozákonního Josefa. Matouš z nich zaznamenal čtyři. Jozef však není jejich vykladačem, ale jejich uskutečňovatelem. V prvním snu bylo Josefovi zjeveno, že nemá propustit Marii, a to ani neveřejným procesem, kterým by ji zachránil před potupou, ale má ji přijmout. Jelikož byl spravedlivý - což je první a jediná osobní charakteristika Josefa uvedená v Písmu -, Josef jednal podle Pánova plánu. Svatopisec nepíše nic o jeho věku ani o jiných eventuálních vztazích. Představuje ho jen jako muže zbožného, plného pozitivního citu k ženě a odhodlaného jednat tak, aby naplnil Boží plán s jeho životem a životem jeho manželky. Jde tedy jen o domněnku - a to neodůvodněnou -, že k tomu, aby Jozef mohl čistě ochraňovat Marii, musel být v té době již starý. Nemluvě o tom, že nejeden mladý člověk se 6

dokáže natolik nadchnout pro dobré a vznešené vyšší ideály, že je schopen jednat a také jedná s obdivuhodnou vnímavostí a odhodlanou odvahou. Ani velmi silný muž by však neuměl bez vnitřní krize přijmout ženu v požehnaném stavu, se kterou nežil, a to s vysvětlením, že plod jejího lůna je od Boha … Evangelium však není o lidech, co sami konají zázraky. Jde o dobrou zvěst, která si našla a nachází cestu u lidí schopných uvěřit v Boží podivuhodné skutky a s důvěrou je přijmout tak jako Josef. Josef s úžasem vyslechl hlas Boha, který mu ve snu zjevil svůj plán, a rozhodl se upřednostnit Boží plán před vlastním životním plánem: s úctou vzal pod svou ochranu budoucí matku a později dal jejímu synovi jméno Ježíš. Podle židovského práva byl tak Josef považován za Ježíšova otce. Ve druhém snu Pánův posel varoval Josefa před smrtonosným záměrem krále Heroda. Josef opět jednal důsledně podle andělových slov, a aby ochránil Marii i narozené Dítě před nebezpečím násilné smrti, stal se cizincem. Z Josefovy strany jde opět o úkon poslušnosti a víry, který zachraňuje druhé pro klidný život v lásce. Jinak ho ani nelze vysvětlit. Když nebezpečí pominulo, poslušný Pánovu poselství, které mu Bůh zjevil ve třetím snu, se Josef s rodinou vrací do vlasti. Evangelista Matouš poznamenává, že Josef se ani po návratu z Egypta nemohl usadit v rodném Betlémě. V Judsku totiž vládl Herodův syn Archelaos, který byl stejně nelítostný jako jeho zesnulý otec Herodes Veliký a rozhodně krutější než jeho bratr Antipas, který vládl v Galileji a dal zabít Jana Křtitele. Josef usoudil, že Archelaos je i Ježíšovým nepřítelem. Bál se jít domů do Judska - nechtěl riskovat život své rodiny. Ve čtvrtém snu Pán Josefovi navrhl, aby šel do bezpečnější Galileje. A Josef opět pokorně poslechl.

Spravedlivý řemeslník v Galileji Podle Pánova plánu se tedy malý galilejský Nazaret stal domovem Josefovy rodiny. Odtud Josef a Marie putovali s Ježíšem do Jeruzaléma nejen proto, aby ho obětovali v chrámu. Evangelista Lukáš zaznamenal, že Josef bral každoročně celou rodinu do Jeruzalémského chrámu, aby tam slavili svátky (srov. Lk 2, 41). V tomto kontextu označuje Josefa za Ježíšova otce nejen evangelista (Lk 2, 33), ale i Marie (Lk 2, 48). Rozhodně však ne proto, že by nevěděli, že Josef byl Ježíšovým otčímem. Josef byl totiž skutečně nejen milující a citlivý manžel, ale - podle židovského práva, zejména však skutky svého života - i starostlivý otec, i když ne fyzický. Během Ježíšova veřejného působení Písmo už Josefa nezmiňuje. Evangelisté se shodují v tom, že Nazareťané pochybují o Ježíši jako o prorokovi, protože znají jeho rodinu. Podle Markova evangelia Ježíše nazývají "syn Marie" (Mk 6, 3) - jméno otce se neuvádí, podle Matouše se o něm mluví jako o "Tesařovu synu" (srov. Mt 13, 55), opět bez udání jména otce. Jediný Lukáš vzpomíná, že lidé si mysleli, "že je synem Josefa" (Lk 3, 23). Ježíš byl totiž zpočátku známý díky Josefovi, kterého museli dobře znát, protože ho vzpomínají jako řemeslníka. I Ježíše Nazareťané znali jako řemeslníka - "tesaře" (srov. Mk 6, 3). Raná tradice - od Justína († cca 165 po Kr.) - sice připisuje Ježíši výrobu pluhů a jařem, řecký obecný výraz Tekton však znamená tesař, kovář, stavař nebo jiný řemeslník, který těžce pracoval. Josef pracoval pravděpodobně v blízkém rozmáhajícím se městě Seforis, kde bylo podstatně více pracovních příležitostí. A znali ho jako Ježíšova otce zřejmě i díky dobré práci obou. Josefa - vnímavého na Boží vnuknutí, citlivého manžela, vytrvalého ochránce života, který byl známý jako pracovitý člověk - ani nelze nazvat jinak než otcem Ježíše, a to přesto, že mu byl jen Bohem vyvoleným - otčímem. (podle KN) 7

Velikonoční posezení Letos jsme se jako farnost organizačně zapojili do Velikonočního posezení, které se v Bošovicích tradičně koná každý rok odpoledne na Hod Boží Velikonoční. Součástí programu je vystoupení žáků ZŠ a MŠ a potom tvoření velikonočních dekorací. Letos se vyráběly velikonoční věnečky, marcipánová kolečka, zápichy do květináče a látková kuřátka, škrabala se vajíčka, zdobily hrkače, skládalo origami a pletly pomlázky. Obrovský zájem byl hlavně o hrkače, které byly do hodiny rozebrány. Jako přídavek byly soutěže pro děti – předškoláci procházeli opičí dráhu s vajíčkem na lžičce (původně bylo zamýšleno syrovým, ale jak se ukázalo, bylo dobře, že jsme je vyfoukli) a školáci luštili tajenku, která jim prozradila, že Cyril a Metoděj přinesli na Moravu kromě přeloženého evangelia do staroslověnštiny také první soupis zákonů nazvaný „Zákon sudnyj ljudem“ a tak se náš národ už v 9. století zařadil mezi první právní státy Evropy. Oba bratři pak přišli vylosovat výherce soutěží a tombolu. Výtěžek z akce byl nečekaných 7483 korun a bude použit na opravu našich varhan. Velké poděkování patří cukrárně u Žbánků, panu Bohdálkovi, Bartákovi a paní Mesárošové, kteří na opravu varhan věnovali peníze vybrané za materiál na tvoření a učitelkám ze školy a školky, které vyzdobily Sokolovnu výrobky dětí a nacvičily hezké vystoupení.

Život Život je cesta. Na její konec člověk dojde krok za krokem. A jestliže každý z nich je nádherný, jestliže je každý krok kouzelný, pak bude takový i život. A nikdy se vám nestane, že dorazíte na konec cesty, k okamžiku smrti, aniž byste předtím svůj život neprožívali. Nic ať vám neujde. Nedívejte se nad ostatní lidi. Dívejte se jim do očí. Neříkejte nic „dětem“, ale vezměte jejich tváře do dlaní a mluvte „s“ nimi. Neobjímejte tělo, ale osobu. A udělejte to hned. Pocity, podněty, touhy, emoce, nápady, setkání - nic neházejte pod stůl. Jednou přijdete na to, jak byly velké a nenahraditelné. Každý den se naučte něco nového o sobě a o ostatních. Každý den se snažte si uvědomovat nádherné věci, které na našem světě jsou. A nenechte se přesvědčit o opaku. Dívejte se na květiny. Dívejte se na ptáky. Všímejte si vánku. Jezte dobře. A ze všech těchto zážitků se těšte. 8

Panna Maria se dostává hlouběji hlouběji do povědomí lidstva Maria je obdarovaná jasem "zcela výjimečné svatosti" od první chvíle svého početí (LG 56) a vzhledem na zásluhy svého Syna je vykoupena vznešenějším způsobem než celý lidský rod (LG 53). To ji však neodcizuje, ale přibližuje lidem. Zvěstováním Panně Marii začíná "plnost času" (Gal 4, 4), která spočívá ve splnění Božích zaslíbení od Adama a Evy přes Abrahama, Izáka, Jákoba, Mojžíše i proroky, přes svaté ženy Staré smlouvy Sáru, Annu, Samuelova matku, Deboru, Rút, Juditu, Ester, Annu a Joachima. Maria, dcera Izraele, vznešená dcera siónská, židovské dívka z galilejského Nazareta má počít a porodit toho, ve kterém přebývá "celá plnost božství" (Kol 2, 9), toho, kterého obdivuje slunce i měsíc s hvězdami, celý vesmír a vše stvořené. Svůj lesk dostává od Krista "Celá svatá" nebo Panagia, jako otcové východní tradice nazývají Boží Matku bez jakékoliv skvrny hříchu, jakoby Duchem ztvárněnou a vytvořenou jako nové stvoření" (LG 56). Anděl Gabriel ji ve chvíli zvěstování pozdravuje jako plnou milosti (Lk 1, 28) a ona pod totálním vedením Boží milosti dává svůj svobodný souhlas, aby se její povolání mohlo naplnit. Celý svůj lesk dostává od Krista. Nebeský Otec ji víc než kohokoliv jiného "v Kristu požehnal veškerým duchovním požehnáním nebeských darů" (Ef 1, 3), neboť si ji ještě před stvořením světa vyvolil, aby byla před jeho tváří svatá a neposkvrněná v lásce (srov. Ef 1, 4). Poznávání Marie se děje postupně Velikost Marie, Matky Nejvyššího, poznává lidstvo jen postupně. Každý křesťanský národ si považuje za čest uctívat Pannu Marii. Dokonce i mohamedáni v Palestině a jinde si jí váží jako matku proroka Ježíše, kterého porodila jako panna, a utíkají se k ní. Její úcta se stále více rozšiřuje. Nejeden svatý člověk to prorocky i předvídal, například sv. Ludvík Mária Grignion z Montfortu, bl. Jan Pavel II. a mnozí jiní. V průběhu dějin se stala Maria známou a oblíbenou i tím, že se zjevovala a zjevuje vyvoleným osobám nebo skupinám v rozličném období a na různých místech s cílem pomoci naší nevěře. Tak se dostává stále hlouběji do povědomí celého lidstva, které ji s povděkem uctívá a otevřeně se k ní utíká. Své působení přitom Maria potvrzuje zázraky vnějšími i vnitřními, uzdraveními a šířením pokoje a radosti. Věřící za ní přicházejí jako ke své milované a milující Matce. Příkladů je mnoho, zmiňme alespoň některé. Zdá se, že naše Matka a Královna míru se ráda míchá do našich dějin a ochotně do nich vstupuje, jen aby nám pomohla vyhnout se úskalím, které lidstvu klade do cesty jeho odvěký rival. Největším zázrakem jsou obrácení V mexickém městě Guadalupe je ve slavné bazilice vystaven Matčin obraz, který nebyl namalovaný lidskou rukou. Vznikl zázračně v prosinci 1531, kdy se Panna Maria zjevila 579

letému Indiánovi sv. Juanovi Diegovi a představila se mu jako Neposkvrněná Panna Maria, Matka pravého Boha, skrze kterého vše žije a který je Pánem nebe i země. Požádala ho, aby šel za biskupem a na vršku Tepeyac její postavil kostel. Chtěla tam prokazovat svou lásku lidem. "Já jsem vaše Matka plná milosti, Matka všech lidí, všech těch, kteří mě milují, kteří ke mně volají, kteří mají ke mně důvěru. Zde chci vyslyšet váš pláč a vaše starosti, zmírnit a léčit vaše utrpení, vaši nouzi a neštěstí. Zde vám budu utírat slzy." Jako důkaz zjevení pro biskupa dala Juanovi natrhat překrásné kastilské růže. Juan dal růže do zástěry, kterou před biskupem otevřel, a tehdy se na zástěře objevil zázračný obraz Panny Marie. Tento obraz je uchováván ve zmíněné bazilice a vystavený k veřejné úctě. Zkoumali ho různé vědecké komise a zjistili, že na něm není barviv. Lidsky nelze pochopit, jak můžeme obraz vidět. Konstelace 46 hvězd na plášti údajně odpovídá konstelaci hvězdné oblohy 12. prosince 1531 nad Mexikem. Obraz má teplotu lidského těla, látka je zezadu průhledná a obraz na něm vidět zrcadlově. Zabarvení na obraze se volně vznáší tři desetiny milimetru nad povrchem. Zorničky živě reagují na přibližující se světlo. Přiložením fonendoskopu na lůno Panny Marie slyšet tlukot srdce dítěte - 115 úderů za minutu. Při 2 500-násobném zvětšení je v zorničce oka vidět 13 osob - scénu, když Juan předával růže biskupovi. Ale největší zázrak se stal po zjevení Guadalupské Panny, když celý pohanský mexický národ Mayů, známý také tím, že přinášely svým modlám čerstvě vytržená lidská srdce, se hromadně obracel na katolickou víru pro sílu slov Juana, svého soukmenovce. Jejich počet dokonce převýšil a nahradil počet odpadlých katolíků v Evropě následkem šíření protestantismu. Maria ustavičně pomáhá Ikona Matky ustavičné pomoci patří k nejznámějším obrazům Bohorodičky na světě. Namalovaná, resp. vytvořena, je na nevelkém cedrovém dřevě 53 x 41,5 cm. Podle jedné tradice je kopií Madony sv. Lukáše, evangelisty, podle jiné je jejím autorem přímo sv. Lukáš. Historie klade její vznik do období mezi rokem 1325 a 1480. Pochází z Kréty, odkud ji ukradl jakýsi obchodník a chtěl ji přinést do Říma. Loď, na níž se plavil, se dostala do velké bouře. Jen zázračně z ní vyvázli, a to díky ikoně. Panna Maria se vícekrát zjevila ve snu členům rodiny, kde se její obraz nacházel, a vyjevila jim svou vůli, kde si přeje být uctívána. Poprvé to bylo v Chrámu sv. Matouše v Římě v březnu 1499. Od roku 1886 se ikona nachází v kostele sv. Alfonse na Via Merulana v Římě u kněží redemptoristů. Blahoslavený Jan Pavel II. 30. června 1991 k ní obracel se slovy: "Toto je tvá hodina! Přijď nám na pomoc, buď nám útočištěm a nadějí! " Na Slovensko přinesli první obraz Matky ustavičné pomoci redemptoristé do Stropkova v r. 1921. Je však možné, že existuje i starší obraz Matky ustavičné pomoci. Někteří udávají Turzovku. Mohli bychom se zmínit i o světoznámých novodobých poutních místech v Lurdech či ve Fatimě. Obě místa jsou dnes církevně uznána. Pozoruhodné na nich je, že počet poutníků, kteří na těchto místech upevňují svou víru, narůstá, nemluvě o jiných místech - ještě církevně neuzavřených zjevení ve více zemích. Matka Boží si takto "razí" cestu k milionům svých dětí, přičemž každé z nich chce obejmout pokojem a láskou skutečné Matky a Královny pokoje a míru. 10

Proč Královna pokoje Toto Mariino jméno určitě není náhodné. Už Jan Pavel II. upozorňoval na důležitost zachovat mír ve světě uskutečňováním spravedlnosti. Podobně Benedikt XVI. před několika lety uveřejnil spis, který u nás vyšel pod názvem Evropa - Její základy dnes a zítra (Karmelitánské nakladatelství 2005). Celou jednu kapitolu v ní věnuje odpovědnosti za pokoj. Svatý otec si ještě dobře pamatuje hrůzy poslední války v Evropě. Po jejím skončení v květnu 1945 nastalo dlouhé období míru, jaké "náš kontinent pravděpodobně v celých svých dějinách neznal". Na Západě totiž nebyla rozhodující myšlenka potrestání či dokonce pomsty a ponížení poražených, ale bylo zaručeno respektování práv všech. Tři klíčová slova nabyla význam: odstranění pomsty, vyloučení ponížení, respektování práv. Mír a pokoj jsou dnes ve světě ohroženy, a to velmi vážné a z několika důvodů. Pokud se neobrátíme, pokud nezměníme své smýšlení, lidstvo může snadno skončit mnohem hůř než před květnem 1945. Především my, křesťané, neseme odpovědnost, a to za celý svět. Potřebujeme nově uvažovat nad smrtí a věčným životem, naučit se rozeznat Boží obraz v tváři každého člověka, i nesympatického, cizího, jinověrcům, nevěřícího. To nás učí a k tomu nás vede i Panna Maria, naše dobrá Matka. Dnes jí nejvíce přísluší titul Královna míru. Sama se pod tím jménem řada představuje. Bez pokoje totiž nemůžeme nic. Ten začíná v srdci každého člověka, šíří se k jeho nejbližším, od osoby k osobě, od města k městu, od země k zemi. Pokoj, to není jen úsměv, rodina a přátelé. Je to skutek a poctivě odvedená práce, rozhovor s bezradným mladým člověkem, pomocná ruka podaná nešťastnému, duchovně zlomenému člověku. A na mezinárodní a světové úrovni je třeba usilovat především o tři nesnadno uskutečnitelné Mariiny rady: o odstranění pomsty, vyloučení ponížení a respektování práv všech. (podle KN)

Večerní modlitba jedné babičky Maria, moje sladká Mama, ulož ma k spánku každý raz, pohladkaj vlásky, očká sama a utíš srdca ťažký plač. Skláňaj sa k čielku, ktoré trpí a nežne mu bozk svoj vtlač. Som sklabé dieťa, choré tiež, ó, nenechaj hynúť, nie. Veď Matkou si a matka každá za choré dieťa trpieť vie. A potom raz, keď povie Ježiě, chcem kvietok vziať si sám, viem, ža sa ku mne nežne skloníš a opustím s Tebou túto zem. Amen.

11

Maria nám pomáhá dotýkat se srdce Epizoda ze života francouzského spisovatele Victora Huga říká, že jednoho sychravého podzimního večera ho v úzké uličce Paříži oslovil malý chlapec, který k němu natahoval ruku: "Pane, prosím si penízek. Jsem sám, nemám nikoho, ani mámu."

Victor Hugo zasažen chlapcovou prosbou si ještě ten večer sedl a napsal nádhernou ódu o matce, kterou zařadil do své divadelní hry Anděl. Óda začíná slovy: "Víte, co to znamená mít mámu? Znamená to být hladový, žíznivý, chudý a sám, ale vědět, že je tu žena, která kráčí, když vy kráčíte, která postojí, když se vy zastavíte, která se usměje, když vidí úsměv na vaší tváři, která zapláče, když vám je smutno, která zahřeje vaše prsty v dlaních, která vás nasytí mlékem v dětství, chlebem v dospělosti a přikryje svým bytím, když umíráte." Text končí zvoláním: "Člověče, děkuj Bohu, pokud máš mámu!" Chápeme, jakým darem pro člověka je dobrá máma? Nejvíce to vědí asi ti, kteří ji už nemají. Člověče, kde jsi? Benedikt XVI. často vzpomínal teologickou myšlenku "Bůh hledá člověka". Ve všech velkých náboženstvích je to naopak. Člověk hledá Boha a snaží se Bohu připodobnit, objevit ho. Jen v židovském náboženství a křesťanství je to obráceně. Ne člověk hledá Boha, ale Bůh hledá člověka. Toto velké hledání začíná již v Edenu. "Adame, kde jsi?" Adam utíká od Boha a schovává se před ním, protože si je vědom svého hříchu. Ale Bůh neustále hledá člověka a nachází ho v Synu, Ježíši Kristu. V něm ho našel v plnosti. Když Ježíš končí svůj pozemský život, když završuje své putování, předává nám Marii za matku. Odkud víme, že Maria je i naší matkou? Podobenství o vinném kmeni a ratolestech říká: "Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti." Ratolest vyrůstá z révy a bez révy nemůže udělat nic, jen uschnout a shořet v ohni. Vinná réva však vyrůstá ze země. A básník by řekl, že zem je matkou révy. Pokud je matkou révy, pak je také matkou ratolestí. V Evangeliu podle Jana při popisu Ježíšova utrpení a smrti nacházíme stať, jak nám Ukřižovaný předává Marii za matku prostřednictvím Jana. "Hle, tvá matka." Neříká: "Jane, to je tvá matka", ale říká obecně: "Hle, tvá matka." Jan pod křížem představuje celé lidstvo. Pokud se Marie a Jan setkali u Ježíšova kříže, tak kříž patří k našemu životu a Maria nás přitom provází. Namísto Lurdské Panny Gottwald Před dvaceti lety se mi v Římě dostali do rukou Hlasy z Říma (vydával je Slovenský ústav sv. Cyrila a Metoděje). Anton Botek v jednom z čísel psal o tom, jak prožil několik měsíců ve vězení. Bylo to ještě předtím, než utekl na Západ. Popisuje, že ve věznici v Leopoldově stál kostelík, kde sloužíval vězeňský kaplan. Tehdy ho tam ještě jakžtakž trpěli, neboť nebyl rok 1950. Vězni, kteří to měli dovoleno, přicházeli k němu každou neděli na mši svatou. Botek chodíval také. Cestou vždy natrhal několik květů na oltář, aby byl alespoň během bohoslužby vyzdoben. Jednou když trhal květiny, objevil za keřem Lurdskou jeskyňku. Velmi se potěšil. Viděl ji však pouze ze zadní strany - oblé kameny, a tak ji chtěl obejít, že se pomodlí před 12

sochou Panny Marie. Obešel Lurdskou jeskyňku, a jaké bylo jeho překvapení, když místo sochy Panny Marie v ní našel sochu Gottwalda. Vzpomněl si, jak mu v prvním okamžiku bylo smutno, ale zároveň snad nikdy nepocítil takovou blízkost Ježíšovy matky jako v té chvíli. "Intenzivně jsem si uvědomil, že Marie nás neopouští ani v tomto těžkém období ve vězení a že nás bude neustále provázet životem." Maria privilegovaným způsobem chrání ty, kteří jsou blízcí Srdci jejího Syna, a tedy i jejímu srdci. Liturgie během některých mariánských svátků nabízí slova z Knihy moudrosti, aplikované na Marii: "Od věčnosti jsem ustanovena, od počátku, dříve než povstal svět. Ještě nebylo pramenů, co chrlí vodu, ještě nebylo hor, před pahorky jsem se zrodila." V podobném duchu vznikla i mariánská píseň Před věky zvolená. Bůh počítal se Ženou Jak lze rozumět vyjádření, že Maria je před věky zvolena, dřív než povstal svět? Prof. Jozef Vrablec použil na margo Panny Marie, která je v Božím plánu od věčnosti, přirovnání architekta, který se rozhodne, nebo dostane zakázku naprojektovat kostel. Nad čím přemýšlí architekt v první řadě, když jde stavět kostel? Přemýšlí snad nad tím, jaké barvy bude střecha nebo zda budou měděné okapy? Přemýšlí nad tím, kde umístí sanktuárium a kde svatostánek. Svatostánek je místem, kde zůstává mezi námi přítomen živý Kristus v Eucharistii. A tak i Bůh od věčnosti ve svém plánu, když projektoval příchod svého Syna mezi lidi, počítal s tou ženou, jejímž prostřednictvím se jeho Syn měl stát člověkem. Panna Maria byla proto zvolena před věky. Tajemství jejího života nejsou jen jejími tajemstvími, ale dotýkají se života celé Církve a každého z nás. V tomto smyslu i na kněze myslel Bůh od věčnosti, neboť věděl, že jeho Syn zůstane přítomen mezi lidmi pod způsobou chleba a vína. A nejen na kněze myslel, ale na všechny lidi, počítal s jejich životy, které zapadají do mozaiky jeho plánu. Odjakživa jsme v Božím projektu. Každý z nás je myšlenkou, snem nekonečné Boží lásky, která se stala skutečností. Bůh na nás nevzpomněl pouze v roce, kdy jsme se narodili, ale měl nás v srdci od věčnosti. Papež sv. Lev Veliký řekl: "Člověče, poznej svou cenu. Poznej svou hodnotu." Naše cena, hodnota pramení z toho, že jsme v Božím plánu od nepaměti. Uzlíky našeho života Když velký francouzský filozof a myslitel, člen francouzské Akademie věd Jean Guitton dostal otázku, kdo je pro něj kněz a co od něj očekává, jednoznačně odpověděl: "Kristem. A co od něj očekávám? Krista." Kněžství je dar z Boží milosti, ale i velký závazek a zodpovědnost. Svatý Pavel říká, že tento dar je v hliněných nádobách. A Maria nás učí postoji, jak ho přijímat: "Ať se mi stane podle tvého slova!" Když Marii oslovil anděl, určitě všemu nerozuměla. Nevěděla, jak to bude, co se bude dít, co se od ní očekává. Ale věděla, že Bůh to od ní žádá. A to se stalo pro ni zárukou. Tento postoj charakterizuje i nás křesťany. Nemusíme mít všechno vysvětleno, ale vědomí, že Bůh nás volá, je pro nás velkou posilou. Ne všemu v životě můžeme rozumět. Vždyť i když 13

jsme byli malí a rodiče nás někde nechtěli pustit, jak jsme byli nejprve nervózní, naštvaní, cítili jsme křivdu. Teprve později jsme si uvědomili, že udělali dobře. Náš život tkáme jako gobelín, přičemž ho vidíme jen z opačné strany. Před očima máme kopu uzlíčků, propletených nití. Nevíme, nač ten který uzlík slouží. Jednou však uvidíme gobelín našeho života z líce, v plné nádheře. Tehdy pochopíme, nač byly dobré naše kotrmelce, pády, utrpení, bolesti. Modlíme se k téže Matce Maria je však pro nás nejen vzorem, ale i tou, která se za nás přimlouvá u svého Syna. Jednoduchá modlitba posvátného růžence jakoby symbolizovala takovou nekonečnou přímluvu. Proto bychom si ji měli zamilovat. Anton Hlinka v jedné své homilii vzpomíná italského vojáka, který padl do zajetí. Když vojáky prohlíželi v přijímací kanceláři, jeho přidělili do rukou vysokého Skota, který při prohledávání kapes našel u vojáka růženec. Zůstal překvapen, ale pak sáhl do své kapsy a ukázal mu také růženec. Ptá se ho: "Jsi katolík?" Odpověď byla kladná. "Modlíš se růženec?" "Modlím." "I já. Tak se modlíme k jedné a téže Matce. Jsme bratři." Voják dále vyprávěl, jak se o něj Skot staral během tří měsíců, co byl u něj v zajetí. Když se dozvěděl, že zajatec bude převezen, přišel za ním, aby si mezi sebou vyměnili růžence. Italský voják končí svůj příběh slovy: "Někdy se ho modlím, protože cítím, jak moc to potřebuji." Možná řeknete, jednoduchý příběh jednoduchého člověka jednoduché víry. Romano Guardini však říká: "Čím déle člověk žije, tím zřetelněji vidí, že ty nejpodstatnější věci života jsou jednoduché. Neboť i Bůh je jednoduchý. Složitý je jen člověk." Bůh si nejčastěji volí jednoduché lidi. Stačí se podívat na apoštoly, na dívku z Nazareta. Když sv. Terezie z Lisieux ve své autobiografii rozjímá nad povoláním, vzpomíná si na Lukášovo evangelium: "Povolal ty, které sám chtěl." Bůh si nevolí jen nejschopnější, nejzpůsobilejší, ale ty, které sám chce. Povolává nás slovy: "Pojď za mnou!" Ať se křesťan nachází v jakémkoliv úřadě, s jakoukoliv odpovědností, Ježíš mu zároveň dává na cestu Matku a také prostřednictvím růžence člověk s ní komunikuje. Velký francouzský kazatel a teolog Jean-Baptiste Lacordaire byl mimořádně vzdělaný. Chodíval poslouchat do Arsu Jana M. Vianneye, toho prostého kazatele, který kopíroval, přepisoval kázání jiných z homiletických příruček. Lacordaire věděl, odkud Vianney čerpal své kázání, dobře znal ty myšlenky. To, co jej však fascinovalo, byl příklad. Příklad Vianneyova osobního života. Když se mu smáli, proč jde do Arsu, že i tak to všechno zná, odpověděl: "My sice mluvíme moudře a učeně, ale Vianney se svými slovy dotýká srdcí a duší lidí." A Maria jako Matka nám pomáhá otevírat srdce - ta naše i těch druhých. (podle KN)

14

U Sáviů mají syna… Nabízíme našim čtenářům další variantu domácí katecheze. Je to životopis Dominika Savia doplněný o otázky z katechismu.

Dominik ministrantem Když bylo Dominikovi asi pět let, chodíval i ve všední den do kostela. Jeho maminka byla velmi zbožná a využívala toho, že byl v Murialdu kněz a staral se o jejich vesnickou kapli jako kaplan. Každý den tam sloužil mši svatou. Jmenoval se Giovanni Zucca a byl to už starší pán. Kdo z lidí mohl, rád šel na jeho mši svatou, protože tehdy byli lidé mnohem zbožnější než dnes. Švadlena Saviová brávala malého Dominika s sebou, ačkoliv byl ještě maličký. Říkala si, jen ať si zvyká! A Dominik nejen že si zvykal, ale chodil rád. Sedával s maminkou v přední lavici a pozorně sledoval očima všecko, co se dělo u oltáře. Zvláště se mu líbili ministranti, kteří měli pestré komže, odpovídali knězi latinsky, zvonili a vůbec měli tu výhodu, že byli blízko oltáře. Někdy jim i trochu záviděl a říkal si, že až bude větší, bude také ministrantem. Jednou se kluci ministranti nějak vytratili a stávalo se, že některý den musel knězi přisluhovat kostelník. Tehdy se Dominik doma zmínil mamince, jestli by nemohl ministrovat. „Když myslíš, zeptej se velebného pána, já nevím, jestli na to nejsi ještě příliš malý.“ Druhý den zase nepřišel ministrant a tak se Dominik zvedl z lavice a šel se do sakristie zeptat. Pan kaplan se na něho s úsměvem podíval, ale hned souhlasil. „Oblečte ho,“ řekl kostelníkovi. „Zkusíme to.“ Kostelník Dominika nastrojil a ten šel poprvé ministrovat. V náručí nesl veliký misál a šel k oltáři před knězem, který si nesl kalich. Když přišli na místo, pan kaplan postavil kalich doprostřed oltáře a pomohl Dominikovi položit misál na dřevěný pultík. Na to byl Dominik ještě příliš malý, nebyl by tam dosáhl. Potom mu ještě pomohl s přenášením misálu. Vždycky mu jej podal a na druhé straně zase odebral. Lidé se v lavicích usmívali, ale líbilo se jim to. Tak se stal Dominik už ve svých pěti letech ministrantem. Byl na to hrdý. Brzy se naučil bezvadně latinu, kterou potřeboval znát, a také všechno, co má ministrant ovládat. Hlavně měl radost, že je blízko oltáře a kněze. Co znamená slovo ministrant a od kterého latinského slova je odvozeno? Ministrant znamená přisluhující. Toto slovo pochází z latinského ‚ministrare‘ - sloužit, přisluhovat. Co dělá ministrant? Ministrant přisluhuje knězi při sloužení mše svaté, při udělování svátostí a vůbec při církevních úkonech. Při kterých kněžských úkonech je potřebná služba ministrantů? Služba ministrantů je potřebná prakticky při všech veřejných bohoslužebných úkonech. Kdo může ministrovat? Ministrovat mají jen mužští členové Božího lidu. Do kolika let se může ministrovat? 15

Někde mají představu, že ministrovat mají jen malí chlapci, ale to je omyl. Právě velcí hoši jsou k ministrování nejvhodnější a dodávají církevním úkonům potřebnou krásu a důstojnost. Kolik se má platit ministrantům za jejich službu? Stejně mylné je mluvit o platu ministrantů. Je to služba čestná, a ne výdělečná. Když ministrant něco dostane, má být vděčný, ale ministrovat za peníze nemá.

Sněhulák před kostelem Dominik Savio brzy pochopil jednu velice důležitou věc. Pochopil, že při mši svaté sestupuje mezi nás sám Pán Ježíš, bere na sebe tajemnou způsobou chleba a vína a zůstvá takto utajen mezi námi stále, dokud tyto způsoby trvají. Maminka mu to sama řekla a vysvětlila mu, že Pán Ježíš je v kostele přítomen ve svatostánku ve svatých hostiích, kdyby bylo třeba nést Svátost oltářní nemocným nebo umírajícím. Nyní Dominik, právě proto, že byl jako ministrant blízko u oltáře a svatostánku, chodil kolem nich s velkou úctou a zbožností. Celý kostel se mu zdál takový krásný a posvátný jako žádné jiné místo na světě. Když vstoupil do kostela, vždy uctivě poklekl, podíval se na svatostánek a řekl Pánu Ježíši: „Pane Ježíši, mám tě rád. Myslím na tebe a chci se zde pěkně chovat, abys měl ze mne radost. Pomáhej mi, abych byl hodný.“ Přišla zima. I monferratské vrchy byly často zasněženy a někdy foukal velmi studený vítr. Stalo se, že jednou ráno vyšel pan kaplan Zucca ze svého bytu s klíčem a kráčel ke kostelu, aby jej otevřel. Choulil se do zimního pláště, protože celou noc sněžilo a ještě nepřestalo. Když už byl u kostela, zvedl hlavu a co to? Těsně u dveří, přimáčknutý k nim, byl sněhulák. Dokonce klečel. Že by to udělali ti nezbední kluci? Vtom sebou ten sněhulák hnul a pan kaplan poznal, že je to Dominik. „Co tady děláš?“ zeptal se překvapen. „Já jsem se modlil,“ odpověděl hoch. Přitom vstával a otřepával si kalhoty a kabát. „Ale, ale,“ opět pan kaplan, „To sis musel kleknout zrovna do sněhu? Vždyť se nachladíš.“ „Mně není zima“, ujišťoval ho Dominik, zatímco spolu vcházeli do kostela. Pan kaplan si od té doby vážil Dominika ještě více. Takových ministrantů není opravdu mnoho, takoví jsou stále k pohledání! A umiňoval si, že ho musí nějak odměnit. Co je středem každého katolického kostela a proč? Středem každého katolického kostela je oltář, protože u oltáře se koná liturgické shromáždění Božího lidu. Na oltáři se přináší Oběť nejsvětější. Jako funkci má v kostele svatostánek a kde má být umístěn? Svatostánek je místo, kde se přechovávají proměněné hostie pro mimořádnou otřebu věřících, hlavně nemocných. Měl by být umístěn tak, aby na něj bylo dobře vidět, aby se u před ním mohli lidé modlit. Měl by být kostel přes den správně otevřen nebo zavřen? Protože Pán Ježíš je ve svatostánku skutečně přítomen pod způsobou chleba, měl by být kostel otevřen, aby se do něj mohlo vstoupit a pomodlit se. Zavírá se z bepečnostních důvodů. Čemu říkáme „návštěva Nejsvětější svátosti oltářní“? Svátostného Ježíše navštěvujeme často a rádi se u něj zdržujeme při modlitbě. Takovým návštěvám říkáme návštěvy Nejsvětější svátosti oltářní. Jak se máme v kostele chovat? Kostel je pro katolíky posvátným místem a vždy se v něm podle toho chováme. 16

Ježíšova posmrtná rouška - relikvie, kterou uchovávají v Oviedu "Pak za ním přišel i Šimon Petr, vešel do hrobky a viděl, že tam leží pruhy plátna, ale že rouška, která byla na Ježíšově hlavě, neleží u těch pruhů plátna, ale zvlášť složená na Jiném místě. Potom vstoupil i ten druhý učedník, který první přišel ke hrobu, viděl a uvěřil. Ještě totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých." (Jan 20, 6 - 9).

Turínské plátno je poměrně dobře známý fenomén. Pokud se však řekne Oviedská rouška nebo Ježíšova posmrtná rouška, reakcí je většinou překvapení. Samotné Písmo však hovoří nejen o plachtách, ve kterých byl Ježíš zavinutý po své smrti, ale i o roušce, kterou měl na hlavě a která byla svinutá na jiném místě, když apoštolové vstoupili do prázdného hrobu. Ježíše po sejmutí z kříže uložili na kámen a zabalili do plachty. Pokud byla tvář mrtvého poraněná, zakrývala se šátkem. To, co "obsahovalo" krev odsouzence, muselo s ním zůstat v hrobě. Je možné, aby se kus látky z Ježíšova hrobu zachoval až dodnes? Pokud ano, jaké indicie vedou k tvrzení, že jde právě o Ježíšovu posmrtnou roušku? Odpovědi na tyto otázky je třeba hledat v Oviedu. Při návštěvě tohoto španělského města však můžeme zůstat překvapeni, pokud jeho obyvatelé na otázku po Oviedské roušce jen zakroutí hlavou. Mnozí z nich totiž ani netuší, že v místní katedrále Nejsvětějšího Spasitele se uchovává vzácná relikvie, která vykazuje množství podstatných shod s Turínským plátnem. Jedno ze středověkých svědectví o poutnících do Compostely hovoří o přítomnosti roušky v Oviedu: "A cestou do města Compostela se zastavovali v Oviedu, aby vzdali úctu Pánu. Neboť tam se nalézají relikvie, které skutečně patří k starobylé tradici, a jejich spojitost s umučením Krista se nikdy nezpochybňovala." Šátek nazývali Sudarium Domini nebo Ježíšova posmrtná rouška. Z Jeruzaléma do Španělska Podle španělského vědce Marka Guscina lze poměrně dobře vystopovat i samotnou cestu roušky do Ovieda. Významným dokumentem je souborné dílo biskupa Pelagia z Ovieda (zemřel v roce 1153). Podle něj byl rubáš v Jeruzalémě do roku 614, kdy město napadl král Chosroes II. Křesťané utekli a vstoupili do Španělska. Zde zanechal biskup Pelagius v příběhu časovou mezeru a skočil hned do města Toledo, bývalé vizigótské provincie. Když Maurové v roce 711 napadli Španělsko, křesťané prchali na sever směrem k Asturii. Tehdy Oviedo ještě neexistovalo, založili ho až v roce 761. Svatý relikviář byl ukryt na vrchu Monte Sacro nedaleko Ovieda. To se shoduje s historickými údaji z jiných zdrojů. Biskup Lucas de Tuy (zemřel v roce 1249) napsal, že rubáš odnesli v roce 636 ze Sevilly do Toleda a v roce 711 na sever. Nejstarší text z území mimo Španělska, týkající se Ježíšovy posmrtné roušky, pochází ze severofrancouzského města Valenciennes. Tento dokument je dokonce starší než text biskupa Pelagia. Udává však stejnou 17

historickou trasu: Jeruzalém, Cartagena, Sevilla, Toledo a potom na sever. Do Ovieda se rouška dostala v roce 1075 jako Sudarium Domini. Odborný a vědecký výzkum Relikvii Oviedské roušky zkoumalo během dvanácti let přes 40 odborníků z různých oblastí. Výzkum koordinovalo Španělské sindonologické centrum. Analyzovali ji stejnými vědeckými metodami, jaké se používají v kriminalistice. Celkem bylo ze šátky analyzovaných 3 600 skvrn. Jdou zde rozlišit dva druhy krve. Jedna z nich z těla vytékala, dokud byl člověk naživu; jiné skvrny netvořila čistá krev, ale směs. Vědci zjistili, že je to směs krve a séra z plicního výronu, který nastal v důsledku plicního edému, tedy nahromadění tělních tekutin. Skvrny, které se nacházejí na části roušky zakrývající zátylek, mají jiné charakteristiky. Tam byly rány, kde se krev srážela - to znamená, že krev vytékala, když člověk ještě žil, a proto mohou odpovídat ranám od trnové koruny. Počítačový program obrazové analýzy ukázal, že větší fleky na plátně odpovídají krvi vytékající z úst a stékající po bradě. Vědci určili dokonce metriku a rozměr lebky, které patřily osobě kavkazského typu. V krevních skvrnách Oviedské roušky se podařilo dokázat přítomnost hemoglobinu. Šlo o skupinu lidské krve, která je ve Španělsku a západní Evropě vzácná - AB. Přesně jako na Turínském plátně. Tento typ je však běžný zejména v semitské populaci. Látka obsahuje kromě krve i zbytky aloe a myrhy. Pochází tedy ze židovského pohřbu. Podle tradice - a můžeme si to přečíst i v Písmu svatém - Nikodém přinesl sto liber myrhy a aloe, aby nabalzamoval Pánovo tělo. Myrha a aloe jsou ingredience, které používali bohatí Židé před uložením mrtvého těla do hrobu. Museli tak učinit co nejdříve po tom, jak člověk zemřel, aby se tělo nezačalo v místním teplém a vlhkém podnebí rozkládat. V Oviedské roušce se našel i pyl. Odborníci z něj identifikovali druhy rostlin, které se vyskytují pouze v okolí Jeruzaléma, zejména u Mrtvého moře. Další pylová zrníčka pocházejí z oblasti severní Afriky a Španělska. To by potvrzovalo předpokládanou cestu roušky z Jeruzaléma na Pyrenejský poloostrov. Shody s Turínským plátnem Důležitou otázkou pro vědce byla otázka shody Oviedské roušky a Turínského plátna. Profesor Alan D. Whanger ze Spojených států amerických našel přes 50 shod po trnech na zátylku. Shodují se ve tvaru a úhlu každé skvrny s jedním či dvěma stupni rozdílu. Zajímavou shodu vykazují i krevní skvrny na jiných místech. Tam, kde na Turínském plátně chybí, nacházejí se na roušce a naopak. Jsou tedy komplementární. Podle odborníků obě plátna musela zakrývat tutéž mrtvolu. Podle nich při porovnávání Oviedské roušky a Turínského plátna vykazují důkazy více vlastností, které svědčí "pro", že zakrývaly Kristovo tělo, než "proti". Úcta a logický úsudek Když položili vědci Markovi Guscinovi otázku, zda si myslí, že věda dokázala, že v obou plátnech bylo zavinuté tělo Ježíše Krista, odpověděl velmi střízlivě: "Dá se říci - vědecky, historicky - že šlo o tělo Ježíše Krista? Odpověď bude znít ne. Nemůžeme to tvrdit, protože nemáme vědecký důkaz, že šlo o Ježíše Krista, nemáme nic, co by to potvrdilo. Nemáme krevní vzorky, ani vzorky DNA, které bychom mohli na plátnech porovnat. Co můžeme potvrdit, je, že muž, který byl zakryt touto látkou, trpěl přesně tak, jak je to zachyceno v Písmu svatém. Víme, že obě látky pokrývaly tělo ukřižovaného muže, který měl trnovou korunu a trny ho zranily na hlavě. Jediný známý případ takového mučení podstoupil Ježíš Kristus. Logicky tedy lze usuzovat, že obě plátna kdysi zakrývala mrtvé tělo Ježíše Nazaretského." Církev se ani v případě Turínského plátna a ani v případě Oviedské roušky nevyjádřila o autenticitě. Ani tak s velkou pravděpodobností nikdy neudělá. Na druhé straně však obě uchovává s velkou úctou, která jim náleží. (podle KN)

18

Obrazové meditace Mnoho malířů namalovalo krásné obrazy, které mají hloubku a zvou k zamyšlení. Pokračujeme v našem seznamování se s nimi.

Štěpán Lochner - Madona v růžové zahradě Půvabná Madona s Jezulátkem sedí v zahradní besídce plné růží a andělské harmonie. Krásu Mariina obličeje korunuje pokorný pohled. Nádheru jejího oděvu zdobí jednoduchost. Její důstojnost a vznešenost spočívá vtom, že je pokornou služebnicí Jezulátka, které jí sedí na kolenou. Držením svého těla jakoby vytvářela Jezulátku trůn. Sedes Sapientia; - Trůn Moudrosti - je jeden z titulů na označení Panny Marie. Ano, Maria je trůnem Boží Moudrosti a Plod jejího lůna je tou odvěkou Moudrostí. Maria je trůnem Boží Moudrosti, která se v ní usadila, aby vykoupila lidské pokolení z neznalosti Boží lásky. Mariin modrý oděv poukazuje na toto tajemství: modrá je barva nebe, duchovnosti, ale i moudrosti. Panna Maria svou jednoduchostí převyšuje moudrost všech mudrců. Dobře si všimněme, kde sedí Panna Maria. Nesedí příliš vysoko na vznešeném trůnu, její sedadlo je až příliš blízko země a místo vzácných látek a drahých kamenů je ozdobeno pozemským kvítím. I to vyjadřuje zdroj její moudrosti - pokoru. Symbolem pokory bývá fialka, která nechybí na květinovém koberci pod nohama Panny Marie a andělů. Dalším velmi výmluvným symbolem je jahoda, jejíž plod, naklánějící se k zemi, vyjadřuje také pokoru. Přestože jahoda je zapomenutým, přece jen je výmluvným mariánským symbolem. Jahoda totiž je schopna kvést i přinášet ovoce současně, tím se stala symbolem Panny Marie, která je zároveň Pannou i Matkou. Na Mariino panenství a neposkvrněné počaty poukazují lilie, symboly čistoty, hned po levé a pravé straně Panny Marie. A samozřejmě nelze zapomenout na růže - které obrazu daly název: Madona v růžové zahradě. Růže je symbolem Panny Marie a Ježíše zároveň. Jedna legenda říká, že před prvním hříchem růže neměly trny. Trny se objevily až po dědičném hříchu, jako důsledek vzpoury člověka proti Bohu a přírody proti člověku. Maria, neposkvrněně počatá, bývá označována jako Růže bez trní. Z kristologického úhlu pohledu je růže svým královským okvětím symbolem Ježíše - Krále a Vítěze, bílá růže je symbolem Boží milosti a červená zas symbolem Ježíšova utrpení. Stejně jako růže, má dvojí symboliku i jahoda, která není pouze symbolem Panny Marie, ale pro své listy, sestávající ze tří menších lístků, se stala symbolem Nejsvětější Trojice. Trojiční aspekt vyjadřuje i vyobrazení všech tří božských osob, úplně nahoře nad Pannou Marií. Bůh Otec posílá Ducha svatého, aby se uskutečnilo vtělení Druhé božské osoby. Jezulátko ve své ruce drží jablko - symbol lidské poroby, nad kterou zvítězil náš Pán svou smrtí a zmrtvýchvstáním. Tak je zde naznačeno Ježíšovo vykupitelské dílo a Ježíš je tak v růžové zahradě, symbolizující Ráj, přítomen jako nový Adam a Madona jako nová Eva, která nám nezprostředkovává plod záhuby, ale Plod věčného života. Tajemství Božího vtělení a vykoupení člověka je nejen tajemstvím Boží moudrosti a lásky, ale i tajemstvím Boží pokory. Boží Syn nepohrdl lidskou přirozeností, ale pokorně vstoupil do života Panny, aby na sebe vzal hříchy celého světa. Jaká obdivuhodná Boží pokora! Kdo z nás je dostatečně pokorný, aby pochopil a žil tajemnou Boží Moudrost?

19

20

Kapitolky z historie papežů Před zvolením za papeže chodil v zalátané klerice. Jako papež dokázal přesvědčit největší vládce ke společné obraně proti islámu.

Inocent XI. - stop Turkům Bylo to v noci po bitvě, v blízkosti hradeb Vídně. "Bůh a Pán náš požehnaný na věky, dal vítězství a slávu našemu národu, o jaké v minulých staletí nikdo neslyšel" - napsal král Jan III Sobieski své manželce, královně "Marušce". Předtím, než šel spát v ukořistěném vezírově stanu, napsal ještě další dopis pro papeže Inocence XI. Král ve vezírově stanu "Venimus, vidimus, vicit Deus" (přišli jsme, viděli jsme, Bůh zvítězil) - s těmito slovy se král Sobieski ohlásil velké vítězství nad tureckou armádou. Do dopisu vložil i zelený prapor Proroka a rychle vše poslal do Říma. Věděl, že Svatý otec čeká na zprávy od rakouského hlavního města. Vzhledem k tomu, že je Innocent XI., nešetřil čas ani peníze, přivedl ke spojenectví císaře Leopolda I. a polského krále. Nebylo to snadné, protože Francouzi intrikovali a podporovali Turky. Papež si byl dobře vědom, že by křesťanství v Evropě po porážce u Vídně bylo vážně ohroženo. Také díky spojenectví uzavřeném 12. září 1683 mezi polskou a rakouskou armádou, byli Turci rozmetáni na prach. Od té doby, přestal být islámský půlměsíc hrozbou pro Evropu. Dobré zprávy z Vídně udělaly Innocentovi velkou radost. Na památku tohoto velkého vítězství vyhlásil 12. září jako svátek jména Panny Marie a po celé Itálii nařídil děkovné pobožnosti. Králi Janu III. Sobieskému dal titul Defensor fidei (obránce víry), a poslal mu dárek v podobě nádherného meče v drahocenné pochvě. Zákaz luxusu Sám papež se nikdy nestaral o bohatství. Ještě před volbou na stolec svatého Petra nosil deset let stejnou zalátanou sutanu. Staral se o obyčejné lidi, pro což byl nazýván otcem chudých. Ne každému se líbily jeho příkazy. Krátce po volbách se na něj lidé z papežského dvoru křivě dívali. Byli zvyklí na luxusní bydlení a pohodlí, a nový papež zatím zavedl přísná pravidla. Pryč jsou velké slavnosti a utrácení peněz za luxusní zboží. Ještě více narazil u mnoha duchovních hodnostářů zákazem nepotismu - propůjčování církevních úřadů a hodností příbuzným. Od počátku byl v rozporu s králem Francie, Ludvíkem XIV., který si chtěl přivlastnit příjmy z volných biskupství. Celkově měl papež z Francie hodně problémů, kvůli tzv. gallicanismu, francouzské duchovenstvo příliš toužilo po nezávislosti na Římu. Na chvíli dokonce vyvstalo nebezpečí, že francouzské duchovenstvo zcela odmítne poslušnost k papeži. Objevily se také problémy s vyznání víry u některých lidí. Objevily se nové, často podivné teorie o víře. Povstal tzv. Laxismus a hnutí nazývané kvietismus. Toto hnutí hlásalo pasivní poměr ke světu a životu, podřízenost Boží vůli, mystickokontemplativní pohroužení či zřeknutí se aktivní činnosti. Papež toto hnutí odsoudil jako bludné, neodpovídající pravdě. Odsoudil té opačné hnutí - jansenismus. Jeho přívrženci vedli drsný život plný strachu. Přívrženci hlásali, že lidé jsou zlí a nehodní Boha, báli se chodit ke sv. přijímání, a

21

proto k němu přistupovali jen zřídka. Jako odpověď na tyto bludy vydal papež encykliku o přistupování ke sv. zpovědi a častém sv. přijímání. Nejvýznamnější Někteří z jeho současníků tvrdili, že to přehání ve své horlivosti (odsuzoval karnevaly i „odvážnou“ módou), ale když zemřel, byl všeobecně považován za svatého. Ještě před smrtí, když velmi trpěl, chtěl se snášením bolesti spojit s Kristovým utrpením. Proto opakoval: „Pane, budu-li ještě více trpět, dej mi ještě více trpělivosti.“ Zemřel 12. srpna 1689 po 13 letech v úřadu Petrova nástupce. Po smrti byl považován za největšího papeže 17. století. Dokonce i nekatolíci ho považovali za jednu z největších osobností Evropy. Byl pochován v bazilice sv. Petra. Inocenc XI. Brzy byl započat proces blahořečení, ale aby se nedráždila Francie, na jejíž vládce Inocenc XI. narazil, byl proces zastaven. Ukázalo se, že se bude muset čekat ještě hodně dlouho, teprve až ve 20. století Jan XXIII. ho prohlásil za blahoslaveného. Jeho ostatky odpočívaly v bazilice sv. Petra, v kapli sv. Šebestiána až do května roku 2011, kdy byly přeneseny k oltáři Proměnění Páně. V kapli sv. Šebestiána nyní spočívají ostatky bl. Jana Pavla II. (Mały Gość)

Almužna Je to už hodně dávno, co v Anglii jedna žena zachumlaná do roztrhaných šatů chodila po vsi od domu k domu a prosila o almužnu. Štěstí jí moc nepřálo. Často na ni lidé ošklivě vyjeli, další na ni pustili psa. Sem tam se našel někdo, kdo jí hodil do klína plesnivé zbytky chleba a shnilé brambory. Dovnitř ji pozvali jen dva staří manželé, kteří bydleli v chaloupce na samém konci vesnice. „Posaď se na chvíli a zahřej se,“ pozval ji stařeček a jeho žena připravila hrnek horkého mléka a silný krajíc chleba. Zatímco žebračka jedla, prohodili s ní pár slov a těšili ji. Druhého dne se ve vesnici stala mimořádná věc. Královský posel roznesl do všech domů pozvánky do královského paláce. Nečekané a překvapivé pozvání obrátilo ves vzhůru nohama. Odpoledne už byly všechny rodiny vyšňořené do svátečních šatů a vydaly se na zámek. Tam byli všichni uvedeni do hodovního sálu, nad kterým se tajil dech, a každý byl usazen na své místo. Pak přišli livrejovaní číšníci a začali hosty obsluhovat. Okamžitě se ozvalo nesouhlasné mručení a výkřiky špatně skrývaného hněvu. Číšníci jim totiž hbitě servírovali slupky od brambor, kameny, plesnivé zbytky chleba. Jen na talíř starých manželů, kteří seděli v koutku, přinášeli vybraná jídla. Do sálu najednou vešla ona žena s roztrhanými šaty. Všichni oněmělí. „Dnes jste se dočkali přesně toho, co jste včera nabídli mně,“ prohlásila. Shodila ze sebe sešlé oblečení a pod ním se zatřpytily zlatem vyšívané a drahokamy posázené šaty. Byla to královna. Jeden bohatý člověk přisel do ráje. Ze všeho nejdřív se šel podívat na trh a překvapeně zjišťoval, že je všechno zboží nabízeno velmi levně. Hned vytáhl peněženku a začal si poroučet to nejkrásnější, co viděl. Když měl zaplatit, podal andělovi, který tam prodával, plnou hrst velkých bankovek. Anděl se na něj usmál: „Je mi líto, ale tyto peníze tu neplatí.“ „Jak to?“ užasl muž. „Tady platí jen ty peníze, které byly na zemi darovány,“ odpověděl anděl. Mysli na svůj kapitál na cestu do ráje. 22

Někdo nám tu chybí Mons. Prof. ThDr. Karel Kulhánek. *6.3.1995 Bošovice +14.4.1994 Vídeň Sekretář biskupů ve Veroně a Livorně, vyučoval dogmatiku v Veneventu od roku 1994 působil ve Vídeňské arcidiecézi. Narodil se manželům Karlovi a Rosině Kulhánkovým jako první ze 2 synů. Poměrně brzy se ukázalo nadání učit se a na doporučení učitelů i pana faráře Josefa Malíka odešel studovat na Arcibiskupské gymnázium do Kroměříže. Tam ho zastihla okupace, následně zavření vysokých a středních škol. Válku prožil díky bošovické statkářce paní Skopalíkové, u které byl nasazen jako čeledník. Podle vyprávění jeho mladšího bratra Stanislava byl společenský a u vrstevníků oblíben. Zúčastňoval se veškeré společenské činnosti, zejména ochotnického divadla. Rád tančil a byl zábavný. Kdy se rozhodl pro kněžství? Jistě každá máma si přála mít syna kněze. Snad to bylo setkávání s důstojným panem Nádeníčkem z Borkovan, jenž byl vzdálený příbuzný. Já si myslím, že přání je krásná věc, ale být poslem Božího slova, pokračovatelem 12ti apoštolů a 72 učedníků, zvěstovat lásku k bližním i nepřátelům, hlásat pokoru a víru v otevřenou náruč ukřižovaného, a v prázdný hrob plný naděje, nemůže být jinak než ano na volání Otce i Syna a sestoupení Ducha svatého. Proto po válce odchází do Litoměřic, kde pokračuje ve studiu teologie. V roce 1948, 24.2. odjíždí na studia do Říma, kam ho a ještě jednoho bohoslovce posílá biskup Štěpán Trochta. Není bez zajímavosti osud druhého bohoslovce, který měl odjet až druhý den, kvůli otálení nějakého úředníka. Když nastupoval 25.2.1948 do vlaku, byl zadržen a už nevycestoval a ani se nestal knězem. Karel v Římě dostudoval a 21.12.1951 tam měl společnou primici s kněžími z východního bloku. Říkával, že všichni studovali zvlášť v tzv. karanténě odděleni od studentů ze západního bloku. Je pravdou, že se znali, což dokazuje setkání v roce 1992 s nunciem Donátem Sguiceiarinim v Rakousku po tolika letech, který ho bral jako spolužáka. Jako kaplan prošel tvrdou zkouškou. Službou ve farnostech v chudobných krajích Itálie, kde bylo jeho živobytí závislé na darech a bohatosti sklizní místních zemědělců. Vzpomínal na to, jak jel vozíkem po farnosti v době sklizně brambor, jablek, zeleniny, aby bylo co jíst v zimě. Navíc byl kontrolován tzv. rádoby obecní inkvizicí, která kontrolovala komu dal rozhřešení a zda si to dotyční zasloužili!! Pak psali stížnosti děkanství i biskupství. A nebylo jich málo. To co bývalo u nás běžné jako hody, taneční zábavy nebo ochotnické divadlo bylo důvodem nepřipuštění ke svátosti eucharistie. Asi tohle období mělo za následek, díky špatné stravě a neustálému stresu a podnebí navzdory mládí, zhoršení zdravotního stavu. Problémy s trávením ho do konce života neopustili. Navíc v letech působení v Rakousku přivedli k mozkové mrtvici, byl rok ležák. Díky jedné rodině, která o něho pečovala se vrátil před oltář a kazatelnu. Díky dobré znalosti teologie a dogmatiky, které si všiml biskup, dostal možnost dosáhnout docentury a doktorát, a stal se profesorem dogmatiky na bohoslovecké fakultě. Podle vyjádření rakouského nuncia se podílel na výchově několika generací kněží. Díky daru umět získat nadšení pro službu u svých studentů a také věřících, zejména ministrantů a dětí při svých bohoslužbách. To vše si sám ověřil ze své funkce arcibiskup a nuncius, který později působil ve Vídni a okolí. Nemalou činností v Rakousku byla jeho služba jako zpovědníka v několika jazycích, a to polština, italština,

23

němčina, ruština. To vše vedlo k udělení titulu Monsignor na podzim roku 1993. Málokdo tušil, že je to na poslední půlrok jeho života. 14.12.1991 oslavil 40 let kněžství a zároveň měl primici ve své rodné vsi. Byla to oslava svobody a víry, která za 40 let totality byla potlačována. Této události se nedožili jeho rodiče. Zejména tatínek svého syna po odjezdu do Říma nikdy nespatřil. Maminka jej měla možnost několikrát navštívit jak v Itálii, tak v Rakousku. Domů se dostal až v roce 1969, (to už ale tatínek nežil) po vyrovnání dluhu za nevykonanou vojenskou službu a zřeknutí se Československého občanství. Po roce 1981 navštěvoval Bošovice několikrát do roka. Mše svaté sloužil tajně ve večerních hodinách v kostele svatého Stanislava až do roku 1989. Ty 4,5 roku prožité ve svobodě je na další článek. Hlavní důvod proč píši o otci Karlovi (tak si nechal říkat od dětí se kterými se setkal a od babiček a dědečků, které navštěvoval v jejich nemocích a zaopatřování), je 19té výročí jeho odchodu z tohoto světa. Stalo se to 14.4.1994. Mohl jsem ještě rok počkat, ale události toho roku dávají za pravdu výroku bible ,,Nevíte dne ani hodiny…“. 6.3.1994 oslavil 69 let života v kruhu svých blízkých a farníků jak v Bošovicích, tak Hasendorfu, kde byl stále farářem a také u řádových sester ve Wolgensdorfu i ve Vídni v kostele, kde sloužil české mše a zpovídal a u karmelitánek, kde byl zpovědníkem, i když to byla nepočetná komunita. Zde se sestry z celé Evropy připravovaly na věčné sliby. Tohle místo si vybral a zamiloval, protože se nachází ve Vídeňském lese. Poblíž je Boží muka u které rád děkoval a prosil nejen za své blízké, věřící, ale i za bloudící a trpící, týrané, zneužívané, hladové, nemocné a o ty kdo se o ně starají aby ve své bolesti a bez nadějí nezanevřeli na Boha, ale vzali bolest jako kříž, stejně jako Pán Ježíš. 14.4.1994 po mši svaté u karmelitek se šel jako obvykle před večeří projít k tomu kříži, aby poděkoval a prosil. Tak se stalo, že při modlitbě pod ukřižovaným Kristem si jej Bůh povolal k sobě. Odešel osamělý v cizí zemi, kolemjdoucími považován za bezdomovce. Ale byl po mši zaopatřen a u nohou toho, který ho povolal k jeho službě a provázel celý plodný život pokračovatele 72 učedníků, které Ježíš povolal ke svým 12ti věrným. Hodně senzací dychtícím lidem budiž řečeno,, Nehledejte, nečekejte, že vám zázrak spadne do klína, ale mějte oči otevřené a uvidíte, hledejte Boží konání ve svém okolí, rodině, farnosti, buďte citliví k druhým, naslouchejte a uvidíte Boží konání na celou knihu!“ Jak si vysvětlit, že 3 dny přes smrtí pozval svého bratra s rodinou do Schvambachu, kde bydlel, když nebyl ve Vídni na návštěvu, protože je dlouho neviděl. Příprava oběda se zdržela až do 15ti hodin, díky manželům, kteří si přišli k otci Karlovi pro radu a pomoc. Z toho důvodu ji přirovnávám k poslední večeři. Jídlo připravoval se švagrovou, kterou rád jako kněz nazýval ,,sestrou“! Jak dnes vidím, jak při nalévání polévky každému dal 3 knedlíčky, pro něj zbyly jen 2. Původně měl být pohřben ve své farnosti Hausendorf. Po šetření ze strany arcibiskupství vídeňského bylo rozhodnuto ve prospěch Bošovic a to z důvodu, že bude pohřben u kostela, což v Hausendorfu nešlo. hřbitov je mimo obec. Zádušní mši svatou měl v Hausendorfu, kterou celebroval rakouský nuncius Sguiceiarini. V Bošovicích hlavním celebrantem byl Mons. Mikulášek. Do hrobu byl spouštěn šesti kněžími a také zde zazněla i němčina pro asi 50 farníků z Rakouska. Není bez zajímavosti umístění hrobky pod misijním křížem. Jeho život byl MISIE! Na závěr se vrátím k roku 1948 a 1990. V únoru 1948, těsně před odjezdem do Říma byli ubytováni (Karel a Josef) na arcibiskupství pražském. Chodívali na mše do malého kostela na hradním náměstí sousedícím s klášterem karmelitek. Nevím přesně jak se seznámili se stejně starou budoucí karmelitkou Ludmilou Jedno je jisté – ona vstupovala do klauzury a oni odjížděli do Říma. Tihle 3 si slíbili, že až se vrátí budou sloužit první mši svatou na poděkování právě zde. Byl jsem svědkem toho setkání, které se uskutečnilo v létě 1990. Bylo to dojemné vidět karmelitku mimo klauzuru, otce Karla a pana Josefa (stal se cukrářem,když 25. 2. 1948 do Říma neodjel) v důchodu. Není tohle zázrak? Jelikož karmelitky se po 40ti letech vracely nazpátek do kláštera, který byl přebudován jako luxusní hotýlek, podle západních pěti hvězdičkových hotelů využívaných soudruhy z východních zemí. Tím, že klášter procházel rekonstrukcí a nebyl vysvěcen a uzavřen veřejnosti, 24

měli jsme možnost dostat se tam, kam za 2 roky při druhé návštěvě už nebylo možné ani pro otce Karla. Znovu obnovovali otvor ve zdi mezi kostelem a klášterem, kam přijde mříž s malými dvířky pro podávání svatého příjímání. Tam, kde v roce 1948 pěstovali zeleninu a ovoce je mramorová dlažba, kde stával uprostřed malého nádvoří kříž, je kašna s vodotryskem. Ochoz, kde byla křížová cesta je zasklen kouřovým sklem a posuvnými dveřmi. Jednotlivé cely pro jednu sestru byly probourány na velké pokoje, akorát jídelna, kuchyň a kaplička s modlitebnou zůstali v původních rozměrech. Sestra Ludmila prožila celý život jako řádová sestra v integračních táborech jako dalších mnoho řeholnic. Díky svému mládí a zdraví se vrátily z původních asi 20ti sester jen 2. Tak po 42 letech jsem byl svědkem tohoto setkání a mše svaté s jedním celebrantem, se dvěma staršími sestrami a čtyřmi novickami. V roce 1992 sledovalo mši otce Karla už za mříží 10 karmelitek. Tento zázrak zažilo jen nemnoho sester a bratří s tisíců. Znám podobný příběh z Nové Říše, kdy se sem vrátil jen jeden bratr z mnoha. Celý život si udržel celibát i tajné kněžství. Pracoval v konstrukci jedné zlínské firmy, odkud odešel do důchodu. Nezapomínejme na všechny nositele víry a na ty, kteří se svobody nedožili. Hlavně na ty umučené, týrané a popravené. Bože nedej zapomenout na zlo veškerých totalit a chraň všechny národy před nimi!

Na dunajském kanále V roce 1950 chtěli Rusové vybudovat v Rumunsku obrovský kanál. Měla to být další vodní cesta mezi Dunajem a Černým mořem. Komunisté na to byli velice pyšní. Na stavbě pracovalo 200 000 vězňů. Každý z nich musel za den vyhrabat ručně jednoduchými nástroji osm kubíků zeminy. Pod ranami dozorců táhli plně naložené ruční káry po strmých svazích. V zimě klesla teplota až na minus dvacet pět stupňů. A přece se v tomto pekle dělo i něco krásného. Mladého katolického kněze, patera Cristea, obzvlášť nenáviděl jeden špicl. Zeptal se ho: "Proč máš tak často zavřené oči? To se snad modlíš? Řekni mi pravdu, to musíš. Věříš pořád ještě v Boha?" Kladná odpověď by znamenala minimálně ránu bičem. Pater Cristea však neváhal: "Ano, já věřím v Boha!" Špicl spěchal za důstojníkem. Ten přišel a poručil knězi, aby předstoupil. Cristea byl vyhublý a byl u konce svých sil. Třásl se v chatrných šatech. Dobře živený důstojník se hřál v teple pláště a ruské beranice. "Slyšel jsem, že věříte v Boha," řekl. Cristea odpověděl: "Už než jsem byl vysvěcen, věděl jsem, že mnoho knězi zaplatilo svou víru životem. Pokaždé, když jsem se pak blížil k oltáři, sliboval jsem Bohu: teď ti sloužím v krásném rouchu, ale i kdyby mě odvlekli do vězení, budu ti sloužit pořád. - Pane důstojníku, vězení není žádným argumentem proti víře. Věřím v Boha." Ticho, které nastalo, rušilo jen šumění větru. Zdálo se, že důstojníkovi se nedostává slov. Konečně se zeptal: "A hlásíte se k papeži?" Odpověď zněla: "Od svatého Petra existoval vždycky papež a bude existovat, dokud znovu nepřijde Ježíš. Ano, hlásím se k papeži." Pater Cristea byl týden držen na samotce, kde musel jen stát a nemohl spát. Navíc ho ještě bili. Když stále odmítal zapřít svou víru, odvlekli ho neznámo kam. Od té doby už o pateru Cristeovi nikdo nic neslyšel. 25

Předat můžeme jen to, co do hloubky prožíváme Církev vždy sama sebe vnímala jako posla, kterému svěřili dobrou zvěst, aby ji šířil. Je to její starý, ale stále aktuální úkol. Papežové druhé poloviny dvacátého století počínaje Pavlem VI. neustále upozorňovali na potřebu zlepšit způsob předávání víry druhým.

Profesor institucionální komunikace na Navarrské univerzitě Juan Manuel Mora v L 'Osservatore Romano publikoval několik zásad úspěšného předávání víry. V letech 1991 2006 pracoval na Katedře komunikace Papežské univerzity Santa Croce v Římě. Vhodně skloubil svou profesionální praxi a teorii s učením Církve. Poselství, které zapálí svět Způsob předávání víry se stává zvlášť aktuálním v Roku víry a v "nové evangelizaci". V této souvislosti bl. Jan Pavel II. řekl, že předávání víry musí být nové, "co se týče zapálení, metod a vyjádření". V čem by měla spočívat novost tohoto přístupu? Je nepopiratelné, že mnohé vnější faktory v dnešních časech překážejí šíření křesťanského poselství. Jen těžko je lze účinně odstranit. Ale s jinými faktory můžeme cosi udělat. Pokud chceme druhým předat křesťanskou zkušenost víry, v první řadě musíme sami do hloubky znát víru, kterou chceme šířit, a také ovládat pravidla účinné evangelizace. Na základě posledních významných církevních dokumentů a klíčových bodů efektivní evangelizace lze nastínit několik principů. První skupina se týká myšlenek, které šíříme, druhá se zaměřuje na osoby, které evangelizují, a třetí na způsob, jakým se myšlenky přetlumočí veřejnosti. Pozitivní obsah evangelizace Zaprvé má být poselství nepochybně pozitivní. Veřejnost přijímá různé druhy informací a všímá si mnohých námitek a kritizování. Ale největší pozornost věnuje pozitivním projektům, návrhům a cílům. Ve své apoštolské exhortaci Familiaris consortio Jan Pavel II. uvádí, že mravnost je cestou ke štěstí a ne sledem zákazů. Tuto myšlenku často zdůrazňuje i Benedikt XVI..: "Bůh nám dává vše a nebere nám nic. Církevní učení není souborem omezení, ale světlem, které přijímáme svobodně. Křesťanské poselství musíme šířit takové, jaké je: a proto vyjadřujeme velké ‚ano‘ všem mužům a ženám, životu, svobodě, míru, rozvoji, solidaritě a ctnostem. Abychom ho mohli účinně podávat ostatním, sami musíme nejprve pochopit a zažít víru v pozitivním světle." V této souvislosti nabírají slova tehdejšího kardinála Josepha Ratzingera specifický význam: "Síla, která přináší pravdu k druhým lidem, musí být radostná, protože radost je její nejjasnějším projevem. Křesťané by měli vše stavět na pravdě a světu by ji měli předávat s radostí." Radostná evangelizace je nejúčinnějším přístupem.

26

Schopnost naslouchat a umění neútočit Zadruhé musí být poselství relevantní a smysluplné pro posluchače, nejen pro řečníka. Podle Tomáše Akvinského existují dva druhy komunikace: locutio - proud slov, které posluchače nezajímají, a illuminatio, které osvěcuje mysli a srdce posluchačů a skutečně na ně působí. Zvěstování víry není hádkou, v níž se snažíme zvítězit nad soupeřem, ale dialogem, ve kterém objevujeme pravdu. Řečník (nebo autor) má touhu přesvědčit a ne porazit. Poslech je neodmyslitelnou podmínkou - umožňuje nám zjistit, co zajímá a trápí toho druhého. Než nabídneme odpovědi, musíme poslouchat otázky. Protiklad relevance je odvolávání se na sebe. Když mluvíme jen o sobě, nikdy nevytvoříme dobrý základ pro dialog. Aby přijímající jasně pochopil Zatřetí musí být obsah poselství jasný a srozumitelný. Komunikace neznamená především to, co řečník říká, ale co příjemce pochopí. Týká se to všech oblastí (věda, technika, ekonomika a jiné). Při komunikaci je třeba se vyhýbat složitému a mlhavému jazyku. V náboženských otázkách hledáme jasné argumenty a používáme jednoduchá slova. Proto bychom si měli uvědomovat hodnotu rétoriky, význam literatury, metafor, vliv působení filmů, reklamy, obrazů a symbolů při šíření křesťanského odkazu. Komunikace někdy selže, protože přesouvá odpovědnost na příjemce. Pravidlo by mělo být opačné: řečník by se měl snažit, aby jeho slova byla jasná a dosáhla cíle. Vlastnosti zprostředkovatele odkazu První vlastností zprostředkovatele poselství je důvěryhodnost. Aby příjemce poselství vnitřně přijal, osoba nebo společenství, které ho zprostředkují, musí být důvěryhodné. A jelikož se důvěryhodnost zakládá na pravdivosti a bezúhonnosti, lži a podezření komunikační proces podkopávají. Ztráta důvěryhodnosti je jedním z nejvážnějších následků krizí, které se za poslední roky objevily. Komunikace je vztah osob Druhou vlastností je empatie. Komunikace je vztahem mezi lidmi, ne anonymním mechanismem rozšiřování myšlenek. Evangelium je určeno lidem politikům a voličům, novinářům a čtenářům, lidem s vlastními názory, pocity a emocemi. Chladný a neosobní tón vytváří mezi mluvícím a posluchačům propast. Jistý africký spisovatel řekl, že dospělost spočívá ve schopnosti uvědomit si, že můžeme druhé zranit, a v tom, že se podle toho budeme chovat. Naše společnost je přeplněná zlomenými srdci a zmatenými myslemi. K tělesné bolesti a duševnímu utrpení třeba přistupovat maximálně citlivě. Empatie neznamená, že se máme vzdát svého přesvědčení, ale vcítit se do prožívání druhého člověka. V dnešní společnosti lidi přesvědčí odpovědi, které jsou sice racionální, ale zároveň lidské. Zachovat důstojnost Třetí charakteristikou zprostředkovatele poselství je zdvořilost a slušné způsoby. Z vlastní zkušenosti víme, jak ve veřejné diskusi vzkvétají osobní urážky a předsudky. Pokud si nedáme 27

pozor na své chování k druhým, může se stát, že lidé budou křesťany považovat pouze za další fundamentalisty. Ačkoli to může v některých situacích vyznít naivně, je důležité distancovat se od takové nálepky. S vlídností můžeme rozhovor udržet, ale bez ní je neúspěch již od začátku jasný. Člověk, který byl na naší straně před debatou, s námi může souhlasit i po ní, ale člověk, který byl proti, jen zřídkakdy změní názor. U vchodu do jistého pubu u Windsorského zámku je tabulka s nápisem: "džentlmeni jsou zde vítáni. A džentlmen je člověk stejně před vypitím piva, jakož i potom." Žádá se dodat, že džentlmen zůstává člověk, ať s ním lidé souhlasí, nebo mu protiřečí. Tři principy komunikace Prvním je profesionalita. Pastorální konstituce Gaudium et spes připomíná, že každé lidské jednání má vlastní podstatu, kterou musíme objevit a respektovat, pokud se na ní chceme účastnit. Každá vědní disciplína má svou metodologii, každá činnost svá pravidla a každá profese svůj přístup. Evangelizace není odtržená od reality, ale odehrává se uvnitř politiky, podnikání, žurnalistiky, pedagogiky, umění. Všichni se snaží vyřešit problémy, které se objevují v jejich oboru. Svatý Josemaría Escrivá tvrdil, že řešení dnešních problémů objeví jednotlivci, kteří jsou oddaní svému přesvědčení a povolání. Pokud například jde o parlamentní debatu, dělají tak na politické scéně, pokud jde o medicínskou diskusi, používají vědecké argumenty. Tento princip se vztahuje i na oblast sdělovacích prostředků, které se za poslední roky pozoruhodně vyvinuly, ať už po stránce kvality, nebo rozšiřující se občanské účasti. Druhým principem dobré komunikace je posloupnost. Společenské trendy mají složitý průběh: vzniknou, rostou, rozvíjejí se, mění a zanikají. Zprostředkování myšlenek má proto mnoho společného s péčí o rostliny: setím, zavlažováním, prostříhávání, trháním plevele a čekáním na úrodu. Fenomén sekularizace se v průběhu posledních staletí zesiluje. Procesy, které se rozvíjejí tak dlouho, nelze vyřešit za několik let. Kardinál Ratzinger svého času řekl, že náš světonázor většinou kopíruje "mužský" model, ve kterém jsou důležité činy, účinnost, plánování a rychlost. Dodal, že bychom měli poskytnout více prostoru "ženskému" modelu, protože ženy vědí, co souvisí se životem, což vyžaduje čekání a trpělivost. Opakem tohoto principu je shon a krátkozrakost, které vedou k netrpělivosti a často nás odrazují, protože v krátkodobém horizontu nemůžeme dosáhnout velké cíle. Nakonec láska je třetím principem, který se týká všech tří kategorií: odkazu, zprostředkovatele i způsobu komunikace. Někteří autoři poukazují na to, že v prvních staletích se církev rozrůstala rychle, protože byla srdečnou komunitou, v níž lidé prožívali lásku a svobodu. Katolíci se chovali k sobě navzájem laskavě, starali se o chudé, staré a nemocné. Všechno bylo neodolatelně přitažlivé. Láska je metodou každého účinného šíření víry. Ona dělá křesťanský odkaz nejpřitažlivějším. Přispívá k důvěryhodnosti, empatii a vlídnosti, vyznačuje se trpělivostí a otevřeností. Svět, ve kterém žijeme, je často chladný, mnozí lidé se v něm cítí vyloučeni, proto touží po světle a teple. V dnešním světě zůstává největším argumentem křesťanská láska. Díky ní je evangelizace vždy nová. (podle KN)

28

Věřím v Ježíše Krista, … jednorozeného Syna Božího Prožíváme Rok víry a tak se i na stránkách Zrníčka v tomto roce zaměříme na obsah naší víry, který je vyjádřen v modlitbě Věřím v Boha.

V minulém čísle jsme rozjímali o tajemství vtělení Božího Syna, dnes budeme rozjímat o tajemstvích velikonoc, smrti a vzkříšení. Vyznání víry mluví, pokud jde o Kristův život, jen o tajemstvích vtělení (početí a narození) a velikonoc (utrpení, ukřižování, smrt, pohřbení, sestup do pekel, vzkříšení, nanebevstoupení). Nic se výslovně neříká o tajemstvích Ježíšova skrytého života ani o jeho veřejné činnosti, avšak články víry, týkající se Ježíšova vtělení a velikonoc, osvětlují celý Kristův pozemský život. Všechno od samého počátku, „co Ježíš konal a čemu učil až do dne, kdy byl vzat do nebe“ (Sk 1, 1-2), je třeba vidět ve světle tajemství vánoc a velikonoc. (KKC 512) Celý Kristův život je tajemstvím vykoupení, které je především plodem krve prolité na kříži, jenže celý jeho život - mlčení, modlitby, vyučování, uzdravování – má vykupitelskou hodnotu. S ohledem na dějinnou složitost „Ježíšova procesu“, jak je líčí evangelia, a na osobní vinu hlavních představitelů procesu (Jidáš, velerada, Pilát), kterou zná jen Bůh, nelze za něj připisovat odpovědnost všem jeruzalémským Židům, navzdory křiku zmanipulovaného davu ani rozšiřovat na ostatní Židy v čase a prostoru. Církev v učitelském úřadu své víry a ve svědectví svých svatých nikdy nezapomněla, že každý hříšník je příčinou a nástrojem… utrpení božského Vykupitele. Vzhledem k tomu, že naše hříchy urážejí samého Krista, neváhá církev křesťanům připisovat těžší odpovědnost za Ježíšovu popravu, kterou oni sami často svalovali jen a jen na Židy. (KKC čl. 598) Ježíšova smrt nebyla plodem náhody v rámci nešťastné shody okolností. Patří k tajemství Božího plánu spásy a vykoupení. Ježíš během svého pozemského života několikrát předpovídal své utrpení, smrt a zmrtvýchvstání, vědomě šel svému utrpení a smrti vstříc, dobrovolně a s láskou je přijímal pro nás a pro naši spásu. V předvečer své smrti při poslední večeři ustanovuje trvalou památku své dobrovolné oběti Otci, kterou předjímá svobodné obětování svého života. Eucharistie je nekrvavým způsobem zpřítomnění krvavé Kalvárské oběti, která je při poslední večeří předjímána. Ježíš „měl z milosti Boží za všechny lidi podstoupit smrt“ (Žid 2,9). Bůh ve svém plánu spásy stanovil, aby jeho Syn nejen zemřel „za naše hříchy“ (1 Kor 15,3), ale také aby „zakusil smrt“, to je, aby poznal stav smrti, stav odloučení duše od těla od okamžiku, kdy vydechl na kříži, po okamžik, kdy byl vzkříšen. Tento stav mrtvého Krista je tajemstvím hrobu a sestoupení do pekel. Je to tajemství Bílé soboty, kdy Kristus, uložený do hrobu, ukazuje velké sobotní Boží odpočinutí po dokonání spásy lidí, která nastoluje mír v celém vesmíru. (KKC čl. 624) Kristova smrt byla skutečnou smrtí, neboť ukončila jeho pozemskou lidskou existenci. Ježíš zakusil stav smrti, oddělení duše od těla, avšak pro své spojení s božstvím Ježíše Krista nedošlo k posmrtnému rozpadu těla a duše sestoupila do pekel. Sem Ježíš sestoupil, jako ohlašovatel radostné zvěsti a vítězství nad hříchem a smrtí těm, kteří na něho s nadějí čekali. Místo pobytu mrtvých, kam Kristus sestoupil, nazývá Písmo „peklo“, „šeol“ nebo „hades“, protože ti, kteří tam jsou, jsou zbaveni patření na Boha. Takový je totiž až do příchodu Vykupitele osud všech mrtvých, jak zlých, tak spravedlivých; tím ale není řečeno, že jejich osud je stejný, jak to dokazuje Ježíšovo podobenství o chudáku Lazarovi, který byl vzat do 29

klína Abrahamova. A právě duše těchto spravedlivých, které očekávaly Krista, osvobodil Ježíš, když sestoupil do pekel. Ježíš nesestoupil do pekel proto, aby vysvobodil zavržené, ani aby zničil peklo zavržení, nýbrž aby osvobodil spravedlivé, kteří ho předešli. (KKC čl. 633) Třetího dne vstal z mrtvých. Tajemství Kristova vzkříšení je skutečná událost, spojená s historicky zjištěnými úkazy, jak je dosvědčuje Nový zákon, zvláště evangelijní vyprávění. „My hlásáme radostnou zvěst, že ta zaslíbení, která Bůh dal našim otcům, vyplnil na jejich dětech, na nás, když vzkřísil Ježíše“ (Sk 13,32-33). Ježíšovo zmrtvýchvstání je vrcholnou pravdou naší víry v Krista; jako ústřední pravdu je vyznávalo a prožívalo první křesťanské společenství, jako základní je předává tradice; zakládá se na dokumentech Nového zákona a je hlásána jako podstatná část velikonočního tajemství spolu s křížem. (KKC čl. 638) Sv. Pavel ve svých listech na několika místech ukazuje nesmyslnost popírání Kristova zmrtvýchvstání. „A jestliže Kristus nevstal, marné je naše kázání, marná je vaše víra.“ (1Kor. 15, 14) Vzkříšení je především potvrzení všeho, co Kristus vykonal a čemu učil, konečný důkaz jeho božské autority, zdroj veškeré křesťanské naděje na odpuštění hříchů a spásy každého z nás. Kristus vstoupil na nebesa. Tím jednak dokončil svoji pozemskou pouť, kterou započal při vtělení, kdy vyšel od Otce a nyní se vrací k Otci, dále tím byla povýšena padlá lidská přirozenost do nebeské slávy. Kristus teď sedí po pravici Otce. Pravicí Otce rozumíme slávu a čest božství, kde ten, který existoval jako Boží Syn přede všemi věky, jako Bůh soupodstatný s Otcem, tělesně usedl poté, co se vtělil a co bylo jeho tělo oslaveno. (KKC čl. 663) Odtud přijde soudit živé i mrtvé. Až přijde oslavený Kristus na konci časů soudit živé i mrtvé, zjeví skryté úmysly srdcí a každému člověku odplatí podle toho, jak přijímal nebo odmítal milost. (KKC čl. 682) Ze srdce přeji každému z nás, abychom jeho milost s důvěrou a otevřeností přijímali, abychom se nemuseli jeho příchodu v moci a slávě bát, ale naopak s radostí jej očekávat. (podle Zdislavy). Jenom Bůh může dát víru, ale ty o ní můžeš dát svědectví. Jenom Bůh může dát naději, ale ty můžeš vlít důvěru svým bratrům. Jenom Bůh může dát lásku, ale ty můžeš naučit milovat. Jenom Bůh může dát pokoj, ale ty můžeš zasévat jednotu. Jenom Bůh může dát sílu, ale ty můžeš být oporou. Jenom Bůh je cesta, ale ty ji můžeš ukázat ostatním. Jenom Bůh je světlo, ale ty ho můžeš zapálit v lidských očích. Jenom Bůh je život, ale ty můžeš v ostatních vzkřísit touhu žít. Jenom Bůh může udělat to, co se zdá nemožné, ale ty můžeš udělat to, co je možné. Jenom Bůh sám sobě stačí, ale raději spoléhá na tebe. (Brazilská píseň) 30

Co když měl ten mrtvý papež pravdu? Graham Greene ve známé povídce ‚Poslední slovo‘ popisuje svět, který se zbavil náboženství. Všechny státy ovládal jediný muž, prezident světové moci. Křesťané byli vyhubeni, jen poslední papež ještě žil v hloučku několika věřících. Na papeže byl vypsán zatykač, proto cestuje s malým kufříkem jako obchodní cestující z místa na místo. Když se jednoho dne osamělý papež ubytoval v oprýskaném hotelu na předměstí hlavního města světové moci, pozná ho vrátný, zatelefonuje policii a ta papeže zatkne. Po delším věznění přivedou papeže před světového prezidenta. Ten mu nejprve laskavě domlouvá, aby se zbavil poslední pověry, kterou už všichni odvrhli. Ale papež odmítá. Vyznává víru v Boha, v Ježíše Krista, který za všechny zemřel a je Pánem světa. Jemu přísahá věrnost a nezradí ho. Prezident se rozzlobí. Nadává, vyhrožuje, zuří. Pak vytáhne revolver a zastřelí svého posledního protivníka. Když odkládá revolver a podívá se na vyhublou a ubohou postavu posledního papeže, který mu leží u nohou, zamyslí se. "Ten mrtvý měl možná pravdu. Ne já, ale Kristus je Pánem světa." V té chvíli, poznamenává autor, se zrodil nový věřící. Podnět k sebereflexi Den Letnic je dnem opravdového narození Církve, svátkům jejím počátku. Sesláním Ducha Svatého začíná reálně existovat mystické tělo Kristovo, oživované Ježíšovým Duchem. Tento Duch posvěcuje Církev celé generace. Narozeniny každého z nás bývají obvykle podnětem k úvahám o vlastním životě, o tom, co člověk prožil, ale také o tom, co ho ještě čeká. Podobně při slavení Letnic můžeme přemýšlet o životě v Církvi. V den vlastních narozenin děkujeme za dar života a právě tak v den Letnic má společenství věřících možnost autoreflexe či retrospekce, příležitost nahlédnout do vlastního života v kontextu života Církve. Můžeme znovu objevit ten životodárný zdroj, který nám Ježíš přislíbil a dal a díky kterému Církev žije. Když Ježíš Kristus odcházel od svých apoštolů, zachoval se velmi lidsky. Viděl jejich smutek a slíbil jim svou přítomnost. I člověk při rozloučení s přítelem, nebo rodič, když vyprovází své dítě na letišti do ciziny, nebo kdokoli, kdo odjíždí na delší dobu, slibuje tomu druhému svou vzpomínku, myšlenky na něj, telefonát, esemesku či e-mail. Když se lidé nemají možnost delší dobu vidět, řeknou si: "Nezapomenu na tebe. Vždy budu s tebou, budu tě provázet v myšlenkách, ozvu se." Jde o blízkost a přítomnost v myšlení člověka, nebo také o virtuální setkání. Je to psychologický moment prožívání těch, kteří se loučí, a vědí, že si navzájem nevypadnou ze srdce. V dobrém či ve zlém nejsou sami, ačkoliv vlastně v reálné přítomnosti zůstávají sami. Přítomnost, která není virtuální Pán Ježíš jakoby opakoval podobně, sliboval apoštolům, že jejich nenechává bez myšlenky na ně, protože je miluje. Jenže jeho pomoc, jeho ujištění o přítomnosti přesahuje každé běžné chápání. Přesahuje naše lidské možnosti, neboť Ježíšova myšlenka na nás se realizuje ve skutečné přítomnosti Ducha Svatého. Sám to naznačuje. Z jeho slov to je zřejmé. Ačkoli vnější podoba jeho slov je taková jako v naší řeči, jeho přítomnost je zcela jiná. Říká: "Toto jsem vám 31

řekl, dokud jsem ještě u vás. Ale Přímluvce, Duch Svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl "(Jan 14, 25 - 26). Na jiném místě Ježíš už během své přítomnosti mezi apoštoly dává jakýsi závdavek tohoto Ducha: "Přijměte Ducha Svatého" (Jan 20, 22). Přijímají tedy skutečnou Ježíšovu duchovní neviditelnou přítomnost. Jeho vystoupením do nebe a sesláním Ducha Svatého se splňuje jeho slovo: "Nenechám vás jako sirotky. Znovu přijdu, vrátím se k vám." Jde však o víc než jen o sentimentální vzpomínku. Jde o "objetí" ve všeobecném úkonu lásky, kterým Bůh zahrnuje všechno své stvoření, a o to více vykoupené stvoření. Bůh je skutečně přítomen ve svém lidu. Velký úkol sladit různé Bůh přišel na zem v osobě Ježíše, aby nás vykoupil. Jenže toto dílo spásy má svůj další rozmach a průběh. Tady nejde jen o vykoupení jednotlivce, ale Ježíš přichází, aby lidi změnil na jedno velké společenství, kde on chce být hlavou. Má to být živý organismus, žijící životem samého Boha. On je neviditelnou hlavou a touží, aby všichni vykoupení stáli před Bohem s možností zanechat cestu hříchu a stát se omluvy. Nejen jako jednotlivci, ale i jako jedno tělo, které je přísně podřízeno požadavkům Božího života. Touží po tom, aby z nás vytvořil společnost Božích dětí, které se vzájemně respektují a žijí jedním Duchem, v jednom Duchu - v Duchu Svatém. Jsme tak pozdvihnutí na úroveň Božího partnerství, a to i podle přirozenosti. Nedalo se toho jinak dosáhnout, pouze vnitřním ozdravením a vlitím nového způsobu života člověku. Ten je nám dán prostřednictvím Ježíše a posláním od Otce v Duchu Svatém. Logické je, že se to muselo udát právě takovým způsobem. Právě zde se projevuje velikost Božího vyvolení a jeho lásky, kterou nás vtahuje dovnitř Božího dění a nastiňuje nám snad největší tajemství života samého Boha. Dozvídáme se o jeho vnitřním životě právě v tomto náznaku trojjedinosti Božího bytí. My máme účast na jeho životě právě skrze Ducha svatého. Právě Ježíšova spásná přítomnost v Duchu Svatém naplňuje náš život a má se projevit v jednotě našeho života. Máme být lidmi jednoho Ducha, které spojuje tato nepřetržitá touha po nejvyšším cíli, kterým je spása duše a oslava Boha. Toho lze dosáhnout pouze prostřednictvím Božího Ducha, ne schopnostmi člověka. Někdy máme už v malém společenství problém sladit naše názory, a tady máme tvořit jednotu, ačkoliv v pluralitě svých daností, darů, ale přitom neustále respektovat to nejvyšší - spásu duše a oslavu Boha. Svět ho nezná, přestože naplňuje zem Seslání Ducha Svatého nám zároveň dává možnost v kontextu tohoto Božího daru zamyslet se, zda neklademe tomuto spásnému dění překážky. Když to Ježíš vyprávěl apoštolům, zřejmě viděl jejich rozpaky. Kdo může pochopit tajemství trojjediného Boha? Proto je jaksi upozorňuje na úskalí: "Otče spravedlivý, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal, a tito moji učedníci poznali, že jsi mě poslal. Uvedl jsem ve známost tvé jméno a budu i dál uvádět, aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich a abych byl i já v nich" (Jan 17, 25 - 26). Svět totiž nemůže znát Ducha. Svět nezná Ducha Svatého, ani jej nepřijímá, nýbrž jej nenávidí právě tak, jak nepřijal Ježíše a v nenávisti sáhl na jeho život. Tedy svět nedokáže vnímat Ducha Svatého, nedokáže žít a nést ovoce tohoto daru. Křesťan je však k tomu povolán. Duch Boží naplňuje celou zem. Jako Bůh je nekonečný, proniká celý vesmír, jenže nárok na tohoto Ducha člověk nemá. To je nadpřirozený dar. Teprve po Ježíšově spásonosném skutku 32

se otevřela možnost, aby Duch Boží, Boží láska, pronikl a naplnil srdce člověka. A odpovědí na to je otevření vlastního srdce. Odraz paprsku na malé ploše Sluneční paprsky dokáží objevit ledajaké malé sklíčko, i když rozbité, v prachu nebo na smetišti. Když se co jen kousek hrany skla dostane do styku se slunečním paprskem, zazáří. Právě tak je to s naší dobrou vůlí. Pokud ji aspoň trochu projevíme, Boží Duch může objevit své místo dopadu. Prohloubí v nás duchovní život, ke kterému jsme povoláni. Pokud je rozbité sklo odhozeno kdesi v suché trávě, způsobí požár, protože bylo schopno zkoncentrovat v sobě sluneční paprsky. Když dá člověk k dispozici alespoň trochu dobré vůle, Duch Svatý jako oheň (tak ho Ježíš nazval) přinese do duše záři. Ne však spalující, ale takovou, která mění a rozpaluje k životu. I v nás se může takový zázrak proměny uskutečnit, dokonce s vlivem na naše okolí. Po přijetí Ducha Svatého se apoštolové stali novými lidmi, ve kterých se zkoncentrovala síla Božího Ducha. Po jejich řeči zástupy, tisíce lidí, pochopily a byly zasaženy touto nadpřirozenou silou Ducha Svatého. Jistě, v lidském životě se takové mimořádné události nemusí dít běžně, ale pokud se nastavíme správným směrem vůči Bohu, může v nás vyvolat velikost obrácení Letnic. V síle Ducha Svatého, který je Sjednotitel, se můžeme usilovat o jednotu mezi blízkými, o řešení konfliktů a nedorozumění mezi lidmi i ve vlastních rodinách. V síle Ducha může člověk nabýt vnitřní klid, hledat pořádek a spatřit nepořádek, těšit se z toho, že se bližní mají rádi, a zastavit šíření intrik a neklidu. V síle Ducha Svatého, v jeho sedminásobném obdarování může křesťan přemáhat egoismus a přijímat moudrost na řešení daného problému. Co vzkázal Luigi Dossena Když nás v semináři navštívil tehdejší apoštolský nuncius Mons. Luigi Dossena, vždy opakoval: "Nezapomínejme na lidmi zapomenutého Boha, na Ducha Svatého." Křesťan, který přijal ve svém životě dary Ducha Svatého v svátosti křtu a biřmování, je ustavičně tomu přiměla, aby je v sobě oživoval. Tyto svátosti nemají být jen sentimentální vzpomínkou, ale reálným, konkrétním programem, který se naplňuje v modlitbě k Duchu Svatému, otevřenosti na jeho působení. Pokračuje také životem v čistotě srdce, v obnovovaném pokání ve svátosti smíření a přijímáním Eucharistie, kterou se Církev živí. Tehdy má Duch Svatý otevřenou cestu do lidského srdce. Sesláním Ducha Svatého se liturgicky končí Velikonoční doba, ale vědomí, že Duch Svatý je stále s člověkem a posiluje ho, zůstává. Je radostí, která se nikdy neskončí.

33

中國製造

Made in China

中國製造

Možná znáte vtip, Že Pán Bůh stvořil nebe a zemi, vše ostatní je vyrobeno v Číně

Někdy se nám zdá až neuvěřitelné, kolik věcí od dětských hraček přes oblečení až po výborné inteligentní počítače se vyrábí v této obrovské zemi. Výrobky z Číny koupíme za pár korun na trhu, ale stejně je najdeme ve značkových prodejnách, kde za ně zaplatíme obrovské částky. Země, jejíž populace přesahuje 1,3 miliardy obyvatel, je známá levnou pracovní silou. Jistý výrok říká, že čínští dělníci jsou nejlepší, protože pracují dlouho a za málo peněz. Co se však za tím skrývá? Čínská nezisková organizace China Labor Watch dělá dlouhodobé, více než dvacetileté pozorování pracovních podmínek v Číně. Koncem července loňského roku předložila alarmující výsledky svého zkoumání ve společnostech Apple a Foxconn, ale podobné informace získala i v dalších závodech nadnárodních společností, jakými jsou HP, Samsung, Adidas či IKEA. Dělníci v závodech na výrobu počítačů, iPodů, iPhonů a komponentů do těchto zařízení pracují během hlavní sezóny v průměru 11 hodin denně, a to včetně víkendů a svátků. V tomto čase mají zpravidla volný jeden den v měsíci a jejich přesčasy dosahují 150 - 180 hodin měsíčně. V zemi je přitom schválena osmihodinová pracovní doba a přesčasy maximálně 36 hodin měsíčně. Proti takovému zacházení však protestuje jen málo dělníků. Dostávají totiž pouze minimální mzdu a právě hodiny navíc jim pomáhají získat více peněz pro sebe i svou rodinu. Rekordní zisky Tím, že Čína otevřela své trhy mezinárodnímu obchodu a investicím, nastal prudký rozvoj její ekonomiky. Proč je pro nadnárodní společnosti lákavé zřizovat své závody právě v této zemi? Důvodem je nejen levná pracovní síla, ale i fakt, že v jiných zemích jsou mnohem přísnější zákony, které by podobné zacházení s dělníky nedovolily. Kromě toho politický systém v Číně nedovoluje zaměstnancům sdružovat se do odborů. Zatímco dělníci vydělávají pouze minimální mzdu, přičemž mnohé podniky neplatí za ně sociální a zdravotní pojištění, zdroje a zisky nadnárodních společností jsou obrovské. Například společnost Apple měla v prvním čtvrtletí fiskálního roku 2012 obrat 35,5 miliardy eur a čistý zisk činil 10 miliard eur. Jde o největší zisk v historii, jaký kdy dosáhla americká společnost. Výkonný ředitel Apple Tim Cook dostal za tento úspěch na začátku nového čtvrtletí prémie ve výši 291 milionů eur. Tato částka představuje čtvrtletní plat 300 tisíc zaměstnanců a uvedený celkový zisk by pokryl plat těchto dělníků na jedenáct let. Dětská práce Dělníci žijící pod ustavičným pracovním tlakem se nemají jak bránit, protože se ocitají v začarovaném kruhu. Tři sta pracovníků jedné z továren Foxconnu proto v lednu tohoto roku vyhrožovalo masovou sebevraždou. Podobná se již odehrála v roce 2010, kdy 13 zoufalých dělníků vyskočilo z okna ubytovny. V továrnách dochází k mnohým zraněním a lidé často nepracují v bezpečných podmínkách. Mnohé továrny zaměstnávají děti, resp. nezletilé mladé lidi. Ti musí pracovat stejně tvrdě jako dospělí, dostávají však pouze 70 procent mzdy. Jak vůbec dostanou místo v závodě? Podle zjištění organizace China Labor Watch jde o spolupráci učňovských škol a jednotlivých 34

podniků. Učitelé lákají děti k práci, přičemž podepisují jejich smlouvy a pro nezletilé zajišťují falešné občanské průkazy. V době kontroly v podniku nezletilé propouštějí, protože by za jejich zaměstnávání museli platit vysoké pokuty. Co s tím? Máme se cítit vinni za to, že si pořídíme za pár peněz kvalitní počítač, dobrý mobil či moderní oblečení (a přitom se opět trochu rozčilovat, když si přečteme Made in China)? Nebo za to, že svým nákupem podpoříme konkrétní značku? To zajisté není řešení. Konečně v podobných podmínkách jako zmiňovaní dělníci v Číně žijí zajisté i mnozí lidé u nás. Globalizovaný svět je už příliš propojen a možná ani neexistuje odvětví, ve kterém by jedni nežili v blahobytu na úkor jiných. Na druhé straně nadnárodní společnosti nabízejí práci tisícům lidí na celém světě. V každém případě však nelze zůstat lhostejnými. Můžeme více přemýšlet o tom, co se skrývá za tím, co kupujeme, a myslet na lidi, kteří danou věc vyrobili - ať už v Číně, Bangladéši, ve Vietnamu, nebo ve vedlejší vesnici. A zároveň děkovat, že v naší práci to není až tak špatné. (podle KN)

POZDRŽENÝ POLIBEK „Drahoušku, můžu tě políbit?” naléhá on. „Jen chviličku, zapomněla jsem si plynovou masku ve vedlejším pokoji.” RAJSKÉ VYZNÁNÍ Eva: „Miluješ mě?” Adam: „A mám na výběr?” MOCNÁ SLOVA Mladík v parku objímá svoji dívku a něžně jí šeptá do ouška: „Drahoušku, řekni mi alespoň dvě slova, která nás navždy spojí!” „Jsem těhotná!” NENADÁLÁ PŘÍLEŽITOST Při tanci říká žena významně svému partnerovi: „Cítím se tak strašně opuštená. Manžel odjel na dva měsíce do Londýna.” On na to: „A mohla byste mi schovat známky, jestli vám bude psát?” USVĚDČUJÍCÍ DOVOLENÁ Manžel přijde v dobré náladě domů a tam ho překvapí nepříčetná manželka: „Ty lumpe, tak ty máš jinou, jo?!” „Co že mám?” nechápe borec. „No, jinou ženskou… A nezapírej, dneska mi to řekla kamarádka z hospody. Prý jsi tam všude vyprávěl, že vezmeš tu svou na dovolenou do Nizozemska…, a to navíc přesně v termínu, kdy spolu máme jet do Holandska!”

35

Dar lásky 29. Motivace lásky Služte ochotně jako Pánu, a ne jako lidem. (srov. Ef 6,7) Není třeba příliš velkou zkušenost na to, abyste zjistili, že váš manžel či manželka ne vždy motivují vaši lásku. Ve skutečnosti ji často demotivují. Častěji, než by se vám líbilo, je těžké najít inspiraci k tomu, abyste jim mohli lásku projevit. A možná ji dokonce, když se jim ji pokusíte vyjádřit, nepřijmou. Taková je prostě podstata života také v poměrně zdravých manželstvích. Ale ačkoliv nálady a emoce mohou vytvořit všelijaké pohyblivé motivační terče, jeden určitě vždy zůstane na tom stejném místě. Pokud je důvodem vaší lásky Bůh, vaše schopnost milovat je zaručena. Je tomu tak proto, že láska vychází z něj. Uvažujte o tom takto. V dětství vám rodiče určitě stanovili pravidla, kterými jste se měli řídit. Spát jste šli v určitém čase. V pokoji jste většinou museli mít pořádek. A dříve než jste si mohli jít hrát, zkontrolovali, zda máte, napsané úkoly. Pokud jste byli jako většina lidí, porušovali jste tato pravidla stejně často, jako jste se jimi řídili. A nebýt motivace silou a důsledky, snad byste se jim nepodřídili vůbec. Ale pokud jste cestou potkali Krista nebo absolvovali náboženskou výchovu, pravděpodobně jste se setkali s touto myšlenkou: "Vy děti, ve všem svoje rodiče poslouchejte, jak se to patří u křesťanů." (Kol 3, 20). Pokud jste si to vůbec vzali k srdci, pochopili jste, že se musíte zodpovídat nejen rodičům. Už to nebyl jen souboj vaší vůle s vůlí člověka z masa a kostí. Teď to bylo mezi vámi a Bohem. Vaše máma a táta byli jen kolemjdoucí. Ukazuje se však, že nejen vztah mezi rodiči a dětmi se zlepší, pokud umožníte, aby byl vaší hlavní motivací Bůh. Uvažujte o následujících oblastech, kde by se mělo stát naším cílem vyhovět mu: Práce. " Dělejte svou práci ze srdce, jako by to ani neplatilo lidem, ale Pánu" (Kol 3, 23). Služba. "Ve všem poslouchejte svoje pozemské pány. Ne abyste sloužili jenom na oko, že byste se chtěli dělat pěknými v lidských očích, ale s upřímným srdcem, z bázně před Pánem. " (Kol 3, 22). Všechno. Pracujte pilně "cokoli děláte … Víte přece, že vám to Pán odplatí tím, když vás udělá svými dědici" (Kol 3, 23 -24). Vyrovnané manželství. " Vy ženy, buďte svému muži podřízeny, jak se to sluší na křesťanky" (Kol 3,18). " Muži, každý z vás ať má svou ženu rád, jako si Kristus zamiloval církev a vydal sám sebe za ni" (Ef 5,25). Láska, která se od vás žádá v manželství, nezávisí na tom, jak je manželský partner milý či pro vás vhodný. Láska mezi manželem a manželkou by měla mít jeden hlavní cíl: oddaně a upřímně ctít Pána. Požehnání, které z toho vzejde našim milovaným, je prostě nádherné, dodatečné dobrodiní. 36

Tato změna zaměření a perspektivy je pro křesťany klíčová. Možnost probudit se s vědomím, že Bůh je studnicí a zdrojem - nejen vašich vlastních potřeb, ale i potřeb vašeho partnera mění všechny důvody vzájemného chování manželů. O tom, kolik lásky projevíte, už nerozhoduje nedokonalá osoba, ale ve všem dokonalý Bůh, který může i člověka s chybami, jako jste vy, přivést k láskyplnému vztahu s jiným člověkem. Je soužití s manželkou v poslední době těžké? Unavuje vaši trpělivost její pomalost při překonávání neshod? Není to schopna prostě nechat tak? Neupírejte jí lásku jen proto, že uvažuje jinak než vy. Milujte ji "jako v Pánu". Dochází vám s manželem trpělivost? Bývá mlčenlivý, zjevně uvažuje o něčem, o co se s vámi nemá zájem podělit? Cítíte se dotyčná jeho nechutí otevřít se vůči vám? Jste unavená z toho, že vám, a dokonce ani dětem nevěnuje potřebný čas? Neodplácejte mu to zvýšenou dávkou mlčení a nepozornosti. Milujte ho i tak. "Jako v Pánu." Láska, kterou motivuje pouze povinnost, dlouho nevydrží. A láska, kterou motivují jen příznivé okolnosti, nemá jistotu, že bude mít vždy dost kyslíku. Jen láska, která se pozvedne k Bohu - a splácí mu tak dík za všechno, co udělal - je schopna vytrvat, když už všechny ostatní důvody, co jí dodávají energii, pominou. Ti, co se spokojí s průměrným manželstvím, mohou svou lásku přinejlepším přenechat náhodě a naději. Ale pokud jste odhodláni poskytnout manželovi či manželce největší možnou lásku, musíte se orientovat na její nejvyšší motivaci. Láska, která v první řadě upírá pozornost na Boha, může stoupat do neomezených výšek. Dřív než dnes znovu uvidíte svého manžela či manželku, pomodlete se jmenovitě za ně a za jejich potřeby. Ať už to bude pro vás lehké nebo ne, řekněte: "miluji tě." Pak vyjádřete lásku k nim nějakým konkrétním způsobem. Znovu se v modlitbě obraťte k Bohu a poděkujte mu za privilegium, že můžete milovat právě tuto mimořádnou osobu - bezvýhradně, tak jako on miluje vás oba. Jak tato změna motivace ovlivní váš vztah a reakce? K čemu vás inspiruje? Vede vás i k tomu, abyste přestali dělat některé věci? Jaké konkrétně? Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu. (Joz 24,15)

„Říkáš: miluji déšť, když však prší, jdeš se schovat, abys nezmokl. Říkáš: miluji slunce, když však svítí, jdeš se schovat do stínu. Mám strach, že mi jednoho dne řekneš: miluji tě.“ John Lennon

„Je třeba být si trochu podobni, abychom si rozuměli, ale trochu rozdílní, abychom se milovali.“ Jean Jacques Rousseau

„Nabídnout přátelství tomu, kdo chce lásku, je jako dát chleba tomu, kdo umírá žízní.“ Španělské přísloví

„Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme.“ Romain Rolland 37

Květen je zasvěcen Panně Marii, víte, jaký mariánský svátek v tomto měsíci slavíme? agitace, arie, atelit, baba, bančar, bidet, biografy, diář, epileptik, eukalypty, fíkovníky, gril, hloží, hnus, chleby, chronolog, idylik, jaguar, jelen, jídlo, kešu, knak, koky, kreveta, kryl, kýbl, megaloman, mrkev, mužik, nenapadat, objezd, obkládačky, obnosy, obři, odečíst, ofis, okroč, otec, ovin, pera, péra, plynoměr, polibky, port, prachovky, ruka, saně, sborník, slib, smrad, sochař, sovy, spor, sputnik, srky, stoa, stuček, svoz, šmír, švéd, trávy, tret, triangl, úlov, úroky, uvažovat, vana, vlastimil, vuřt, výkyv, výpovědi, výrobce, zkrat, žánr, žluna Tajenka z minula: v Buenos Aires. 38

liturgika I. I. Biblické testy po 12 letech vycházení skončily. Zkuste si tedy nyní potrápit hlavičky otázkami ze života svatých. Aby to nebylo tak těžké, máte nabídku tří odpovědí. 1. Co to znamená advent? a) příprava b) příchod c) zvěstování

8. Co je to chorál? a) poddůstojnická hodnost papežské švýcarské gardy b) bohoslužebný zpěv zavedený papežem Řehořem I. pro celou katolickou Církev c) čtyřrohá lněná rouška, na kterou se pokládá miska s Těle a kalich s Krví Páně

2. Jaký svátek slaví Církev 1. ledna? a) Nový rok b) Zjevení Páně c) Panny Marie, Matky Boží

9. Který mariánský svátek slaví Církev 25. března? a) svátek Narození Panny Marie b) slavnost Neposkvrněného Početí Panny Marie c) slavnost Zvěstování Páně

3. Jak se nazývá svátek sv. Tří králů? a) Svátek jména Ježíš b) Zjevení Páně c) Svátek Svaté Rodiny 4. Která liturgická barva převládá o nedělích po Zjevení Páně? a) červená b) zelená c) bílá

10. Jak dlouho trvá postní doba? a) 30 dnů b) 40 dnů c) 50 dnů

5. Kdy slaví Církev svátek Svaté Rodiny? a) 1. ledna b) první neděli po Narození Páně c) 6. ledna

11. Kterou nedělí začíná Svatý týden? a) 1. nedělí postní b) nedělí Umučení Páně c) Květnou nedělí 12. Co je to velum? a) stará římská zbraň b) řecké přístavní město c) látka potřebná k Nejsvětější svátostí

6. Na jaké úmysly se modlí Církev ve světové oktávě modliteb? a) na úmysl sjednocení křesťanů ve víře b) na úmysl rozšíření Božího království c) na obrácení hříšníků

požehnání

13. Co světí Církev na neděli před Velikonocemi? a) ratolesti b) svaté oleje c) svíčky k 1. sv. přijímání

7. Kterým dnem začíná postní doba? a) 1. neděle postní b) Popeleční středou c) na neděli Umučení (5. postní)

Správné odpovědi z minula: 29a, 30b, 31a, 32a, 33b, 34c, 35a, 36b, 37c, 38b, 39b, 40c 39

Co nám říkají matriky? Minulý měsíc Byli pokřtěni

Uzavřeli manželství

Podivín Ladná

Rozloučili jsme se Ludmila Svobodová Marie Krajčovičová

Úmysly apoštolátu modlitby na květen: 1. 2. 3.

Za ty, jimž je svěřeno vykonávání spravedlnosti, aby vždy jednali bezúhonně a podle svého svědomí. Za kněžské semináře, zvláštně v misijních církvích, aby formovaly pastýře podle Kristova srdce, zcela oddané hlásání evangelia. Aby děti již v rodině dostávaly od rodičů pevný základ křesťanského života.

V uplynulých letech jsme se v květnu rozloučili Podivín 2012 2011 2010 2009 2008

Ladná Miroslav Šmíd Marie Struhárová

Anna Urbánková Jaroslava Trávníčková Karel Ondrák František Šťastný

Stanislav Kosík Antonín Cupal Jaroslava Šimíková

Ludmila Floriánová Vladimír Osička Alžběta Bršteaková Josef Pálka Marie Štolová

Marie Nováková Josef Mikulič

Redakce: P. Pavel Buchta, P. Pavel Křivý Příspěvky a nápady noste na faru jednoho z nich. Náklady na výrobu jednoho čísla 15,-Kč 40