Reprodukce sociálních nerovností v podmínkách politiky rovnosti Seminář k projektu Praha 5. 10. 2007
Kdo jsou „romští migranti“? Mgr. Kateřina S. Janků, PhD. KSG RR PřF OU v Ostravě KS FSS MU Brno
Abstrakt Význam označení „romský migrant“ se ustálil v období po roce 1989, kdy Romové ze střední a východní Evropy začali podávat žádosti o politický azyl z důvodu rasistické diskriminace v západní Evropě a severní Americe. Navzdory relativní mladosti tohoto označení, má migrace českých Romů na západ podobnosti s migrací Romů ze Slovenska na území České republiky po roce 1945. Pochopení toho, co to znamená „romský migrant“ si vyžádaly zkušenosti z etnografického zkoumání mezi těmi, kteří mohou takto být označováni. Výzkum probíhal převážně v kanadském Torontu a v České republice v letech 1999 – 2004. Problematizace kategorií romské příslušnosti a migrace je úvodem k představení čtyř souřadnic, na nichž se zdá být relevantní české Romy, kteří mají zkušenost migrace umístit. Etnická identifikace se stává prostředkem vytváření hierarchických distinkcí, socio-kulturní status vytváří společně s velikostí rodiny rámec životních šancí a možností těch, kteří mají zkušenost migrace. Migrace se může stát prostředkem sociálního vzestupu, stejně jako může být jeho indikátorem. Neplatí to však kategoricky, neboť vytváření sociálních růzností je vícedimenzionální. Klíčová slova: migrace, rodina, Romové, životní strategie.
Úvod Sousloví „romský migrant“ se ve veřejném, politickém i sociálně-vědném diskurzu začalo objevovat poměrně nedávno. V prvních letech po pádu komunistických režimů ve střední a východní Evropě jsme byli svědky podávání žádostí o politický azyl v západní Evropě a severní Americe, a to z důvodů diskriminace na základě rasy1. Ti, kteří žádosti podávají se převážně zároveň identifikují jako Romové. Postkomunistická migrace Romů z České republiky na západ není jev, který by byl zcela unikátní. Má několik podobností s migrací Romů ze Slovenska na území České republiky po roce 1945. Také díky těmto podobnostem je snazší chápat migraci z devadesátých let jako mnohovrstevnatý fenomén: Migrace probíhá z východu na západ. Toto prostorové vyjádření v sobě především obsahuje pohyb do ekonomicky silnějšího a stabilnějšího a sociálně perspektivnějšího prostředí. Bez ohledu na konkrétní zákonný rámec migrace je toto jejím všeobecným principem, alespoň od doby, kdy člověk v rámci velkých území zvládl nepředvídatelnost přírodních jevů a lidé se tak mohou orientovat podle společenských kritérií.
1
Slovy Gerlindy Šmausové rasistické diskriminace (1999).
1
Reprodukce sociálních nerovností v podmínkách politiky rovnosti Seminář k projektu Praha 5. 10. 2007 Migrace probíhá v období sedimentace politických a hospodářských poměrů. V případě poválečné migrace to bezvýhradně platí o obou zemích, které byly v té době spojeny v jeden stát. V případě postkomunistické migrace to platí o České republice, o západních zemích můžeme také do jisté míry uvažovat jako o transformujících se, a to ve smyslu adaptace na konec bipolarity. Imigrační politika se v obou těchto případech vyznačuje nekoncepčností, nepřipraveností na nastalou situaci, tvorbou opatření za pochodu a přáním politických představitelů vymezit probíhající události jasnými hranicemi, unifikovat příčiny a predikovat budoucí vývoj jako zachytitelný trend. Zpočátku imigraci otevřená společnost se uzavírá. Navzdory normalizačnímu výnosu o rozstěhování romských rodin existují historické doklady o odporu místních komunit k přijímání dalších Romů na území městských částí (Pavelčíková 2004). Podobně v případě postkomunistické migrace se po počáteční vstřícnosti přijímajících zemí objevuje znovuzavedení vízové povinnosti či zpřísnění kontrol na hranicích. Zpětně tato opatření posilují stereotyp o nepřizpůsobivosti a problémovosti Romů jako takových. Nejdříve přicházejí lépe socio-kulturně vybavení, následují je lidé materiálně závislí a uzavření spolupráci. Tento postřeh týkající se poválečné migrace Romů ze Slovenska (Pavelčíková 1999) je aplikovatelný také na zkušenosti s výpověďmi novodobých romských migrantů. Zdá se to být logické. Ti, kteří přicházejí do naprostého neznáma, musí mít přinejmenším odvahu, ale ještě lépe také prostředky (v moderním světě zvláště finanční) kompenzovat nezdary, které nutně doprovází orientace v neznámé kultuře a společenském řádu. Později se mohou k migraci odhodlat méně vybavení (jak odvahou, tak penězi) příbuzní a známí. Tím, že přicházejí v době, kdy již pomalu ochladlo vřelé přijetí místní společností, mohou pomáhat utužovat hostilitu a často latentně rasistickou povahu imigrační politiky (Dummett 2001). Otázku, kdo jsou oni „romští migranti“ jsem si začala pokládat v roce 1999, kdy jsem započala etnografické zkoumání mezi azylovými přistěhovalci z 90. let 20. století do Toronta (terénní výzkum skončil v roce 2004, JANKŮ 2007). Jedním z impulsů k problematizaci takového označení byla situace, do které jsem se dostala při jedné z prvních návštěv v soukromí. V předsíni mě přivítala mladá žena: Pojď dál, Katko. Ale já nejsem Cikánka. Nevadí ti to?
Neočekávanou otázku jsem musela rychle na místě vyhodnotit a patřičně zareagovat. Návštěva se konala a povedla, nicméně vynořila se tak otázka, koho vlastně hledám, s kým chci hovořit. Proč si myslím, že je pro popis životních podmínek Českých Romů, kteří emigrovali do Kanady důležité, že oni migrující jsou Romové – co sociologicky relevantního 2
Reprodukce sociálních nerovností v podmínkách politiky rovnosti Seminář k projektu Praha 5. 10. 2007 romská příslušnost představuje. Tato otázka se následně prolínala celým výzkumným procesem. Popsat proces problematizace toho, kdo jsou „romští migranti“ není pouze snahou představovat kvalitativní výzkum nezavádějícím způsobem, tedy nikoliv výhradně skrze uhlazené výsledky mnohdy nedokonalého výzkumného procesu (Bourdieu – Wacquant 1992). Výsledkem tohoto dotazování byla jak problematizace základních identifikátorů hledaných účastníků výzkumu2, tak také souřadnice, na nichž je možné symbolicky umístit migrující romské rodiny a z nichž je možné odhadovat povahu a úspěšnost zvolených migračních strategií3. Tyto souřadnice představují jedno z výzkumných zjištění a zároveň možné východisko pro další, více zacílené zkoumání.
Hledání „Roma“ Výraz „Rom“ označuje etno-nacionální identifikaci, která může být aktivizována jak zevnitř, tak zvnějšku. Pravděpodobnost externí etno-identifikace Romů zvyšuje to, že Romové bývají asociováni s tmavou pigmentací kůže4. Pojem „Romové“ je přímo přehlcen významy a z metodologického hlediska představoval spíše komplikaci, z velké míry kvůli vysoké míře stereotypizace běžného vnímání „Romů“ a negativní konotaci, kterou má u těch, kteří sami sebe považují za příslušníky majority. Na druhé straně by nebylo ani účelné zcela se pojmu „Rom“ vyhýbat. Výhodou a zároveň limitující daností běžně užívaného jazyka je, že přispívá hladké srozumitelnosti textu. Nějak jsem se k předmětu svého zkoumání musela vztahovat, když jsem hledala prostředí, kterými bych mohla vstoupit do výzkumného pole, a často již název instituce naznačoval můj zájem – romské komunitní středisko, romský poradce při sociálním odboru města. V běžné komunikaci tedy na slovo „Romové“ v průběhu výzkumu často docházelo, ale to bylo nutné brát v potaz v průběhu terénního výzkumu a analýzy, nikoliv tím jazykově omezovat vznikající text. Diskurz etnicity a zvláště pak etnických menšin se vyvinul jako bipolární. Také díky tomu hraje etnicita důležitou roli ve zkoumání sociálních nerovností. Pojmenování „Romové“ se objevuje tam, kde vzniká potřeba upozornit na jinakost, případně tyto odlišnosti hierarchizovat, přičemž ve strategické výhodě bývá ten, kdo tuto jazykovou hru rozehrává a určuje souřadnice ve svůj prospěch. Označení „Romové“ tak může vydělovat některé
2
V tomto textu představuji problematizaci romské etnické příslušnosti a chápání migrace. Migrace je strategická, pokud ji chápeme jako snahu o zachování či zvýšení svého společenského postavení. Vzhledem k tomu, že společenský status českých Romů v české společnosti vykazuje znaky sociální marginalizace, je na místě spíše o strategiích českých Romů hovořit spíše jako o taktikách slabých členů společnosti (Certeau 1984). 4 Tmavost či světlost kůže je sociální kategorií v tom smyslu, že ne všechny varianty pigmentace jsou vnímány jako rozlišující znaky. 3
3
Reprodukce sociálních nerovností v podmínkách politiky rovnosti Seminář k projektu Praha 5. 10. 2007 občanské Čechy ze společenství mezní solidarity Čechů (Alexander 1988). V textech týkajících se Romů obecně, nejen „romské migrace“, můžeme číst krkolomné formulace o „Romech“ a „Neromech“ či lidech žijících romským způsobem života, respektive pocházejících z romských rodin. Ve snaze zachovat akcent na příslušnost Čechů i Romů k občanské komunitě České republiky nazývám jedny (českými) Romy a druhé (etnickými) Čechy. Tím zároveň zůstává zachováno zdůraznění toho, že souřadnice distinkce na „Romy“ a „Čechy“ je etnická. Tato distinkce je přitom sociálním konstruktem také v tom smyslu, že etnické a občanské identity se vzájemně prolínají, stejně jako se prolínají různé etnické identity navzájem. Sociální identita je symbolickou kulturní formou, je formou „typifikace osob jako prvků kolektivit (Szaló 2003)“. Jedinec sám sebe vnímá s ohledem na příslušnost k širší skupině. V tomto smyslu jsou i výše zmíněné identity českého Roma a etnického Čecha identitami bipolárními a sociálními. Podmínkou existence sociální identity je její zakotvení v jazyce, sdílení její srozumitelnosti, navázání na konkrétní aktéry a vyjadřování zkušeností a záměrů s ohledem na konkrétní sociální identitu (Szaló 2003). Je charakteristické, že sociální identita (zakotvená v instituci, kolektivitě či události) vykazuje navenek zdání stability a koherentnosti, ale vnitřně je proměnlivá a rozmanitá, jedinci, kteří se k ní vztahují, se k ní mohou vztahovat různým způsobem a přikládat jí rozmanité obsahy, přesto však mohou pociťovat sounáležitost a solidaritu. Proces vzniku kolektivit a institucí je multikauzální (Giddens 1984) a částečně náhodný. Z hlediska žité zkušenosti jsou etno-nacionální identity identitami hybridními (Pieterse 1994), což se zkušeností migrace ještě posiluje. Kategorie „romství“ se v průběhu terénního výzkumu rozprostřela ve dvou rovinách, a to v rovině povahy romské identity a v rovině míry relevance, jakou účastníci výzkumu svému „Romství“ připisují. Nejedná se tedy pouze o známé rozdělení na různá romská subetnika, svou roli zde sehrává míra, do jaké si své „romství“ jednotliví účastníci pěstují, do jaké míry mu přisuzují tvůrčí roli ve svém životě a v neposlední řadě zda hraje roli z hlediska české etnické kultury těžko pochopitelná kategorie „žuže Romani“ a „degeše Romani“.
Kde začíná migrace? Migrace může být chápána jako přesunutí se přes státní hranice z jednoho místa na druhé. V průběhu etnografického výzkumu životních podmínek českých Romů majících zkušenost migrace se ovšem prožívání migrace neukázalo být takto jednoznačně vymezené. Migraci lze také vnímat jako již adaptovaný aspekt každodenního života rodiny. Kultura
4
Reprodukce sociálních nerovností v podmínkách politiky rovnosti Seminář k projektu Praha 5. 10. 2007 migrace (Massey – Goldring – Durand 1994) se nepřenáší pouze praktikami, ale také ve vyprávěních (Nekorjak 2005). Skrze pozorování praktik, které jsou „osmyslňovány“ zkušeností migrace, jsem v průběhu výzkumu přišla na to, že je potřeba do výzkumu zahrnout také zkušenosti, které běžně do studia migrace zahrnovány nebývají. Yaron Matras definuje postkomunistické romské migranty ze střední Evropy na západ v šesti kategoriích: 1. Naturalizovaní imigranti. 2. Migrující pracovníci a ostatní imigranti s dočasným nebo trvalým povolením k pobytu. 3. Žadatelé o azyl ze specifických zemí, kterým bylo uděleno mimořádné povolení zůstat v zemi na humanitárním základě, např. v Holandsku, Německu a Švédsku. 4. Ti, kteří v současné době čekají na výsledky odvolání negativního rozhodnutí o azylu. 5. Lidé, kteří jsou v zemi ilegálně, neboť nemají povolení k pobytu. 6. Bývalí migranti, kteří se vrátili, ať již dobrovolně nebo jinak, do svých zemí původu. (Matras 2000: 33–34, překlad K. S. J.)
Tyto kategorie jsou definovány na základě právního statusu příslušných osob a sociálních skupin. Podstatným zdrojem zkoumání subjektivní fenomenologie migrace Romů z České republiky na západ jsou lidé, pro jejichž společenskou pozici a životní zkušenosti jsou tyto kategorie platné. Je k nim ovšem potřeba přidat další kategorie zkušeností, které v právním diskurzu migrace nemají svá pojmenování, neboť se aktuální nositelé těchto zkušeností nepřemísťují za hranice domovského národního státu. Vedle šesti právně zakotvených kategorií Matrasových mě tedy ještě zajímaly: 7. Příbuzní migrujících, kteří zůstali doma a poskytují jim emocionální a materiální podporu (a také takovou podporu přijímají od příbuzných migrujících). 8. Čeští Romové, kteří nikdy neodešli, ale jsou konfrontováni s příběhy o romské migraci a srovnávají s nimi své životy a životní rozhodnutí. 9. Čeští Romové, kteří dosud nikdy neodešli, ale plánují odejít a upravují své plány podle poznatků těch, kteří jsou nebo byli v zahraničí, a podle poznatků těch, kteří jim informace poskytují, a to i zprostředkovaně.
Migrace se tedy ukázala být jako časo-prostorově rozvolněný fenomén, který zasahuje i ty, kteří bezprostředně nemigrují. Následující tabulka představuje význam, jaký má migrace nejen pro ty, kteří přímo migrují a nejen v přítomnosti. Schéma 1. Kategorie „migrace“ ve výzkumu.
Přímý zážitek Zážitek významného druhého
Minulost Zkušenost Vzpomínka na prožitek jednání druhého
Přítomnost Prožitek Zvládání vztahu na dálku
Budoucnost Plán Hodnocení jednání blízkých
5
Reprodukce sociálních nerovností v podmínkách politiky rovnosti Seminář k projektu Praha 5. 10. 2007 Bez přímého zážitku
Měřítko hodnocení vlastních rozhodnutí
Měřítko hodnocení vlastní situace
Potencialita, měřítko vlastních plánů
Významnými druhými (Schutz – Luckmann 1974) mám na mysli především příbuzné, kteří jsou s migrujícími v intenzivním kontaktu. S mediální prezentací migrace romských žadatelů o politický azyl na západ se zdůraznila také etnická stereotypizace, která ovšem působila také na ty, kteří ve svém blízkém okolí s migrací zkušenost nemají a buď se sami identifikují jako Romové, nebo na jsou tak identifikováni zvnějšku. Migrace lidí, které neznají, se tak stala měřítkem jejich potenciálního rozhodování o migraci či nemigrování. Migrace může být představovat jak prostředek, tak indikátor sociálních nerovností, respektive rozdílností (Payne 2006). Způsob, jakým lidé migrují vypovídá o jejich sociálním zázemí, na druhou stranu skrze migraci se často jedinci a skupiny snaží zlepšit své společenské postavení. Navzdory pohybu směrem k více ekonomicky prosperujícím oblastem se to však zvláště těm, kteří mají nízký výchozí socio-ekonomický status nemusí zdařit (JANKŮ 2004).
Migrující romské rodiny na souřadnicích Z analýzy etnografického popisu životních podmínek českých Romů, kteří žijí jak v České republice, tak v kanadském Torontu a mají zkušenost migrace vyplynulo, že pro pochopení způsobu migrování, případně pro odhad šancí na úspěšné usazení se v zemi emigrace je možné pomyslně umístit každou rodinu na čtyřech souřadnicích. Tři z nich jsou lineární povahy – velikost rodiny (od malé, až po velkou), socio-ekonomický status (nízký až vysoký) a míra identifikace s romskou příslušností (slabá až silná). Čtvrtá pomyslná souřadnice je potom nominální a jsou na ni umístěna různá romská sub-etnika, respektive skupiny. Velikost rodiny. Pokud se migranti cítí být součástí velké rodiny a také tak jednají, mají větší platformu potenciálních zdrojů a informací, které mohou zvýšit pravděpodobnost úspěšné migrace. Na druhou stranu, velká rodina může znamenat množství závazků, které migrující finančně a jinak vyčerpávají. Socio-ekonomický status. Socio-ekonomický status určuje možnosti a aspirace rodin. Jeho role při posouzení migrace jako funkčního způsobu zachování nebo zvýšení svého
6
Reprodukce sociálních nerovností v podmínkách politiky rovnosti Seminář k projektu Praha 5. 10. 2007 společenského postavení není v tomto smyslu odlišná od povahy sociálních životních šancí obecně5. Romská příslušnost a míra identifikace s ní. Tyto dvě charakteristiky nelze uspokojivě popsat odděleně. Pokud se Olašský Rom a Západoslovenský Rom nezajímají o svůj romský původ, jejich sociální pozice bude podobná, bez ohledu na to, co o jejich subetnické odlišnosti říkají romistické studie. Z mého pozorování vyplývalo, že na svůj romský původ kladli důraz především ti, kteří měli dojem, že jej mohou nějakým pozitivním způsobem zužitkovat v rámci svého společenského postavení. Jednotlivé souřadnice se ovlivňují, ale neexistuje mezi nimi jednoduchá přímočará korelace, aby bylo možné říci, kdy migrace bude úspěšnější. Lze sice indikovat, že moderní způsob života – malá rodina, vysoký socio-ekonomický status, nízká identifikace s romstvím – bude poukazovat na kompetenci uplatnit se na trhu práce a žít středostavovským způsobem života, do hry však ještě vstupuje rasisiticky definované stigma tmavé pigmentace a romského původu. Proto naopak identifikace s romstvím může působit jako posilující element, pokud se kombinuje s velkou rodinou, která vytváří na služby bohaté sociální zázemí. Představené souřadnice také upozorňují na to, že životní šance a strategie dvou stejně velkých a zámožných rodin ze dvou různých romských subetnik budou srovnatelné s podobně kapitálově vybavenou rodinou etnicky českou, zatímco bude-li pro ně důležité, že jsou Slovenští Romové, nebo Olaští Romové, jejich životní strategie a šance se mohou diametrálně odlišovat, jak navzájem, tak od ideálně-typického majoritního středostavovské rodiny. Z hlediska způsobů migrování je neopomenutelné, že své sítě informací si při výjezdech do zahraničí migrující chrání a sdílí je pouze s těmi, které považují za součást své solidární skupiny. Linie solidarity, a s tím také společenské hierarchizace, nejsou zdaleka pouze ekonomického charakteru, ale v konkrétním případě „migrujících Romů“ se kombinují s posuzovaným charakterem a relevancí vlastní etnické příslušnosti. Ukazuje, že v momentě, kdy se romská příslušnost stává hodnotou, ti, kteří si ji přisuzují mají zároveň tendenci 5
Několikrát se mi v průběhu výzkumu stalo, že jsem usoudila, že jsou členové rodiny příliš zaměstnáni jinými činnostmi, nebo že se nacházejí ve stavu tak velké existenční rozkolísanosti, že není možné po nich vyžadovat soustředěné vyprávění, vzpomínání a hodnocení vlastních životních kroků, aniž bych se vystavila pocitu etické neúnosnosti takového požadavku. Také z těchto důvodů se stalo, že se výzkum „zúžil“ na příslušníky romské střední třídy, což však v důsledku považuji za klad, neboť výzkumy o Romech posledních 15 let budí dojem silné podreprezentovanosti poznatků ze života středostavovských Romů ve prospěch poznatků ze života Romů nižší třídy, respektive Romů zařaditelných do kategorie „underclass“. Argumentem pro tuto nevyváženost by podle mého názoru neměla být početní převaha Romů nižších vrstev v České republice, neboť sociologie ze své podstaty není zaměřená na zkoumání výlučně statisticky normálních jevů a navíc v případě Romů pomáhá přemíra informací o životě Romů nižších tříd reprodukovat rozmanité stereotypy o Romech, které se tato práce otevřeně pokouší doplnit o chybějící nestereotypní informace a tím sílu těchto stereotypů oslabit. Přesto mezi rodinami, které jsem navštívila, existovaly rozdíly a ty mě vedly k úvahám nad nutností brát v potaz socioekonomický status nejen těch, kteří migrovali, ale také příbuzenského prostředí, s nímž jsou v kontaktu.
7
Reprodukce sociálních nerovností v podmínkách politiky rovnosti Seminář k projektu Praha 5. 10. 2007 vytvářet k ní do páru hierarchicky nižší kategorii (nepravého či rituálně nečisté romské příslušnosti „degeše Roma“).
Závěr Etnografický
výzkum
migrace
českých
Romů
na
západ
vyvolal
potřebu
problematizovat, co to znamená „být Romem“ a jak je to relevantní pro chápání povahy a způsobu migrace. Tato problematizace přinesla zdůraznění rozdílů mezi jednotlivými romskými domácnostmi, které se účastnili výzkumu, a to nejen ve smyslu jejich socioekonomického statusu, ale také v pojetí vlastní romské příslušnosti. Migrace se za příznivých rodinných podmínek může stát mechanismem sociálního vzestupu, rozhodně to ale neplatí vždy. V tomto smyslu je migrace jen další ze sociálních činností, které demonstrují postavení jedince a skupiny v rámci sociální stratifikace a úspěšnost sociálního vzestupu. Je ovšem mít také na paměti, že v Bourdieovském smyslu slova neexistuje jediná společenská škála. To dobře demonstruje rozdílnost, s jakou přistupují ke své romské příslušnosti lidé z domnělých
čistých rodin a ti ostatní (pro které tato dimenze etno-
identifikace buď není důležitá, nebo kteří si nejsou vědomi, že je domněle čistí označují za poskvrněné). Na druhou stranu, sny o tom dostat se ve společnosti pomyslně více do středu, respektive výše stále existují a lidé se je snaží naplňovat; také skrze migraci.
Literatura ALEXANDER, Jeffrey C. 1988. „Core Solidarity, Ethnic Outgroup, and Social Differentiation.“ In Jeffrey C. Alexander. Action and its Environments. Toward a New Synthesis. New York: Columbia University Press, s. 78–106. BOURDIEU, Pierre and Löic J. D. WACQUANT. 1992. An Invitation to Reflexive Sociology. Chicago: The University of Chicago Press. CERTEAU, Michel de. 1984. The Practice of Everyday Life. University of California Press. DUMMETT, Michael. 2001. On Immigration and Refugees. London: Routledge. GIDDENS, Anthony. 1984. The Constitution of Society. Cambridge: Polity Press. JANKŮ, Kateřina. 2004. „Česká romská rodina v Anglii a zase zpátky – vymístěni.“ Displacement. Sociální studia 2/2004 Brno: MU. JANKŮ, Kateřina. 2007. Lepší život: migrace v česko-kanadských romských rodinách. Disertační práce. FSS MU. Brno.
8
Reprodukce sociálních nerovností v podmínkách politiky rovnosti Seminář k projektu Praha 5. 10. 2007 MASSEY, Douglas S., Luin P. GOLDRING and Jorge DURAND 1994. „Continuities in Transnational Migration: an Analysis of Nineteen Mexican Communities.“ American Journal of Sociology 99, 5: 1492–1533. MATRAS, Yaron. 2000. „Romani migrations in the post-communist era: their historical and political significance.“ In Cambridge Review of International Affairs XII, 2, Spring/ Summer 2000. Cambridge: Centre of International Studies, University of Cambridge, s. 32–50. NEKORJAK, Michal. 2005. „Labour migration of Ukrainins into the Czech Republic.“ Nepublikovaný pracovní text pro the European Graduate School for Social Sciences seminar, Telč 19. – 22. 5. 2005. PAVELČÍKOVÁ, Nina. 1999. Romské obyvatelstvo na Ostravsku (1945-1975). Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě. PAVELČÍKOVÁ, Nina. 2004. Romové v českých zemích v letech 1945–1989. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR. PAYNE, Geoff. ed. 2006. Social Divisions. Basingstoke: Palgrave. PIETERSE, Jan N. 1994. „Globalisation as Hybridisation.“ International Sociology 9, 2: 161–184. SCHUTZ, Alfred and Thomas LUCKMANN. 1974. The Structure of the Life – World. London: Heinemann. SZALÓ, Csaba. 2003. „Sociologie formování sociálních identit.” In Csaba SZALÓ a Igor NOSÁL (eds.) Mozaika v re-konstrukci. Formování sociálních identit v současné střední Evropě. Brno: MU v Brně – MPÚ. ŠMAUSOVÁ, Gerlinda. 1999. „„Rasa“ jako rasistická konstrukce.“ Sociologický časopis 35, 4.
9
